eTUL LLIA AN # #17

eeTULLLIA
AN ##17
SPECIÁL O MARTIN
NOVI WEBB
BOVI
1
kdyby?“ otázek – ještě je mám), tak jsme nakonec vyrazili na jistě
zatím nejdelší Reného šoférský výlet s několika kaskadérskými
kousky, (naštěstí) nezdařeným pokusem o (nechutný) oběd,
neopodstatněnou nedůvěrou v GPS, a tím pádem tak-tak příjezdem
do Berlína. Z čehož vyplynulo, že když jsme dojeli k cílové citadele,
stály tam už zástupy disciplinovaných, organizovaných německých
příznivců hudby Jethro Tull. Ty jsme typicky česky
nedisciplinovaně a neorganizovaně předběhli, ale uznejme
OBJEKTIVNĚ, že to bylo trochu kvůli zpoždění, a navíc René
někde vyjistil Martina Webba, což situaci částečně usnadnilo. A ta
naděje pořád zůstávala. Načež jsme se rozešli, René zmizel a já se
vmísil do davu. V čekání na koncert mě vyrušila sms od Reného, že
Martin Webb mu sdělil, že místo Martina Barre bude hrát Florian
Opahle, což mě docela dost zaskočilo. Florian je výborný, ale pokud
jsem zatím viděl Jethro Tull, vždy hrál na kytaru Martin Barre. Říkal
jsem si: „Tak interview se nekoná, a navíc Jethro Tull nebudou ti,
které chci slyšet!“ Do toho se navíc začalo chystat na déšť. A ještě
jedno navíc – předkapelová dvojice v čele se zpěvačkou Saori Jo
byla z mého pohledu naprosto strašná – v jejich repertoáru jsem se
špatně orientoval, jedna jako by nikdy nekončící píseň přecházela
v druhou – prostě hrůza a pověstné cimrmanovské „nuda, nuda, šeď,
šeď“ bylo plně namístě. A bohužel to kupodivu moc nezachránili ani
muzikanti z Jethro Tull, kteří se k ní (pro mě opět kupodivu) přidali
asi ve dvou věcech. Možná kdyby to bylo v divadelním sále…ale i
tak – nevím, nevím.
Potom jsem byl však přece jen odměněn. A to tehdy, když Jethro
Tull začali hrát úvodní Nothing Is Easy a na místě kytaristy se
objevil MARTIN BARRE! Tak to mě zaplavila vlna opravdové
radosti a úlevy a na té jsem se vznášel až do konce moc pěkného
vystoupení a nepokazil mi to ani přicházející – odcházející deštík,
ani brebentící Germánka, kterou jsem ze slovanské pohostinnosti
schoval pod deštník (sama se mi tam tetka nasáčkovala!) a
zpoloviny mi prokecala milou a hlavně novou Hare In The Wine
Cup. V tomto místě si dovoluji přidat sestavu (Ian, Martin, Doane,
John, David – tedy nakonec opravdu současní Jethro Tull!) i celý set
list a též upozornit na tradiční závěrečnou Locomotive Breath
WITH JETHRO TULL IN „HOLIDAY INN“ (?) IN BERLIN
Zitadelle Spandau, Berlín, 22.7.2010
Nevím, kdy přesně – asi někdy na jaře 2010 mi René sdělil, že po
úspěšně provedených emailových interview s Jonathanem Noycem a
Andy Giddingsem a živém s Doanem, domluvili s Karlem v Yorku
další rozhovor a „obětí“ neměl být nikdo menší než MARTIN
BARRE!
Martin s rozhovorem i místem činu souhlasil – to místo bylo
vybráno na seznamu příštího turné jako (z našeho pohledu)
nejoptimálněji položené – Zitadelle Spandau v Berlíně, kde měli
Jethro Tull hrát ve čtvrtek 22. července 2010.
Pokud Jethro Tull stojí za to jezdit do České republiky, stojí mi za to
na ně chodit. Ale moje jediné zahraniční koncerty byly dvě dávné
památné Budapešti 1986 a 1988. A protože Karel po Birminghamu a
Yorku do Berlína jet nechtěl a René potřeboval někoho do party,
řekl jsem si, že ho doprovodím a rozšířím svá dvě zahraniční „B“ po
dlouhé době o třetí (tzn. Budapešť, Budapešť, Berlín).
Postupně jsme probrali možnosti dopravy a ubytování a nakonec to
dopadlo tak, že poté, co nám přišly vstupenky, jsme se dohodli, že
pojedeme autem, které bude řídit René a v rámci hotelových slev
(ovlivněných krizí turistického ruchu) také zamluví ubytování
v hotelu. Tím hotelem z řady „levných“ se nakonec stal Holiday Inn
(!), Berlin City-West, pokoj č.332!!! (Hotel se nachází v blízkosti
Zitadelle Spandau, a tudíž skýtal naději, že se tam ubytují i Jethro
Tull!!!) (Aneb parafráze citátu z 2DVD k 40. výročí skupiny –
Martin Barre: „Ah, Holiday Inn, Room 332!“)
Bohužel od jara do léta uplyne vždy hromada dní, a tak se bohužel
stalo, že Martin si mezitím zlomil prst a vůbec se nevědělo, jestli
v Berlíně bude hrát. Po všech mailech a urgencích to vypadalo spíš
negativně, a tak René nakonec ani nevyhlašoval nějaké požadavky
na fanoušky ohledně otázek, ale protože jsme měli (díky Renému)
vstupenky, nahlášený a zaplacený hotel, domluvené auto,
vypůjčenou navigaci, česká tmavá piva pro Doana (viz René eTullian č. 16) a hlavně (alespoň já určitě) jakousi naději, že vše se
v dobré obrátí (pro jistotu jsem ještě vymyslel asi dvacet „co
2
s překvapivou krátkou citací skladby Teacher – já tam dokonce
slyšel (nevím proč) i kousek dávné (jen koncertní) skladby Hard
Headed General, z kteréhožto omylu mě po koncertě rychle vyvedl
Martin Webb, se kterým jsme se ještě krátce potkali a já se tak mohl
znovu ujistit (první návrh z mé strany padl již 2009 v Praze), že
pokud mu pošlu otázky k interview, že na ně určitě odpoví (viz tento
e-Tullian).
Setlist: Nothing Is Easy, Beggar’s Farm, A New Day Yesterday, Life
Is A Long Song, Serenade To A Cuckoo, Thick As A Brick, Songs
From The Wood, Bourée, Hare In The Wine Cup, A Change Of
Horses, Cross-Eyed Mary, Farm On The Freeway, The Whistler
(M. B.), My God, Aqualung, Locomotive Breath (Teacher) – Žádné
balony!
Plni dojmů jsme se pak stavili v McDonald’s a probírali, jestli
v hotelu Holiday Inn budou přespávat i Jethro Tull a zda by se
plánované interview s Martinem Barrem mohlo přece jen uskutečnit.
Chvilku jsme vartovali před hotelem, ale nic. Museli (?) jsme se
minout!
A tak jsme usínali s pocitem, že i když k interview s Martinem
Barrem nedošlo, možná (?) „spíme“ ve stejném hotelu jako kapela.
(Abyste to ale zase nebrali, až tak moc vážně… ta postel v poměrně
dost super pokoji byla pro mě příliš exkluzivně měkká a ve mně
ještě také dobublávala mcdonaldovská dvojitá káva – večer si nikdy
nedávám ani malou! – takže Jethro Tull v Berlíně určitě NĚKDE
spali, já v hotelu Holiday Inn, pokoj č. 332, skoro ne!) Asi v pět ráno
jsme ten proslulý hotel opustili a vyrazili směr HOME. Sice bez
interview, kvůli kterému jsme do Berlína jeli hlavně, ale zato
s pocitem, že koncert Jethro Tull stojí vždy zato, a tedy i dalším
zářezem na pažbě našich hudebních zážitků s nejlepší kapelou na
světě*!
*Je snad někdo proti? No proto!
LM
INTERVIEW S JOHNEM EVANSEM
(David Rees, A New Day # 15. květen 1988)
Úplně na začátek. Příjmení zní John Evan nebo Evans?
Evans. John Spencer Evans, abych byl přesný.
V letech 1966/67 jste hráli s Ianem společně v John Evan Bandu,
v roce 1970 tě požádal, aby ses opět připojil k Tull. Byli jste
mezitím v kontaktu?
Jo, bydleli jsme ve stejném domě! Po celé období, kdy jsem byl na
fakultě, jsem udržoval konakt s Jeffreyem, který byl na Ústřední
umělecké škole v Londýně. Já jsem přišel do Londýna v září 1968
na fakultu přírodních věd v Chelsea. On už byl v Londýně asi rok a
obstaral si malou garsonku v Tremlett Grove a lidé, kterým patřila,
vlastnili také typický, zanedbaný čtyřpodlažní řadový dům
v severním Londýně v Kentish Town. Ian se přestěhoval z Lutonu,
aby byl blíže centru Londýna …v té době myslím také vzniklo
spojení s Terry Ellisem a společností Chrysalis a tak vystupovali
sedmkrát týdně, vydělávali peníze atd. a Ian měl jeden z pokojů
v onom domě v Kentish Town. Když jsem se rozhodl jít na
univerzitu v Chelsea, nechtěl jsem bydlet v Chelsea – z důvodu
zvráceného snobismu, ke kterému jsme tehdy všichni měli sklon.
Myslel jsem si, no, nechci mít nic společného s těmi pitomečky, co
chodí na farmaceutickou fakultu a nosí oblek. Budu jiný…budu
typem Jamese Deana (= herecký idol teenagerů v 50. letech
20. století; tragicky zahynul při autonehodě) a budu nosit džínsy a
bundu od Levi Strausse a každou noc zmizím a žít budu někde
hodně daleko. Vůbec s nikým se nebudu přátelit a budu tajemnou
postavou. A tak jsem si sehnal pokoj, který byl volný a přímo vedle
Ianova. On v něm příliš času netrávil, a tak jsem ho moc nevídával –
objevil se možná jednou nebo dvakrát týdně, když hráli
v Newcastlu, Dundee nebo tak …
Na univerzitě jsem rád předváděl světu, jak jsem hrozně dobrý,
inteligentní a talentovaný a ustavičně jsem pracoval. Opravdu jsem
rád každému dokazoval, že jsem schopen zvládnout všechny ty
zkoušky a stát se kvalifikovaným lékárníkem a jít i dál a stát se
výzkumným pracovníkem a stále nosit tu Levi bundu a být ještě
3
tajemnější a vydělat pakatel za objev léku proti exotickým
nemocem! Ale vše šlo poněkud jiným směrem…
mě, že bych to měl udělat – tak jsem řekl OK, udělám to. A to by tak
k tomu bylo všechno.
Poté, co jsi tak horoval pro studia, bylo to tedy něco jako náhlý
zvrat připojit se k Tull?
Ano bylo. Hovořil jsem o tom s několika členy sboru na fakultě a
vzpomínám si na dlouhý rozhovor s mým studijním vedoucím
Metcalfem, kdy jsem se ho ptal, co mám dělat. Řekl: „Podívej, je to
pop music a je v tom hromada peněz …. zkus to na dva roky.
Vydělej nějaké peníze a investuj je, kup si dům nebo něco a vrať se
zpátky.“ V té době jsem byl ve druhém ročníku a dokonce jsem byl
nejlepší při každé jednotlivé zkoušce s výjimkou farmaceutických
právních věd, které mě ale i tak nezajímaly. Získal jsem všechny
možné knižní odměny – víc knih, než jsem byl schopen unést. Bylo
to skutečně trapné: každá roční cena pro prvního – pořád stejné
jméno. Na pódium jsem stále chodil jen já. Po čase jsem si pomyslel
„ta zvláštní věc zašla trochu příliš daleko!“ Ale řekl jsem si, že
konečně jednou v životě jsem v něčem úspěšný díky svému
vlastnímu úsilí. V každém případě Tull v té době udělali This Was,
které mělo úspěch mezi undergroundovým publikem a dostalo se
docela vysoko v žebříčcích po bluesovém festivalu ve Windsoru a
ten je vynesl na první stránky novin.
A pak tu bylo Stand Up, dobré album, které se zaslouženě stalo
číslem 1 – to určitě všechno víte! …a pak začali dělat Benefit. Ian
mi řekl, že by opravdu chtěli trochu změnit zvuk kapely; cítil, že by
to potřebovalo přidat trochu kláves …různé věci jako varhany,
klavír, mellotron – víte ty hrozné nástroje, které měly v sobě pásky a
zněly jako něco ze dvacátých let minulého století. Odporné nástroje!
V té době jsem začínal být trochu unavený z neustálé práce a
vzpomínal na ty staré dobré dny, kdy jsem fakt trochu hrával…a řekl
jsem si, že to zkusím, zajdu tam po škole, něco tam přitočím a tak
jsem to i udělal. Pak odjeli do Německa a Ian mi odtud zavolal a
řekl: „Podívej, chceme všechny ty nové věci hrát pódiově, ale
nemůžeme je dělat bez kláves – šel bys do toho ty?“ Řekl jsem, že
nad tím budu muset opravdu popřemýšlet a bylo to zrovna v období,
kdy jsme to začali prodiskutovávat s lidmi na fakultě. Přesvědčili
Dokončil jsi někdy svá studia?
Ne.
Lituješ toho?
No, můj život by byl jiný a já jsem teď dost šťastný – takže ne.
Nebyl bych tam, kde jsem dnes, kdybych … mohlo to být lepší, ale
mohlo to být i horší. Lituji, že jsem opustil John Evan Band a šel
z Lutonu zpátky k mamce v roce 1967. Můj názor byl tehdy takový,
že bych opravdu mohl být na universitě, získat vzdělání a udělat
kariéru a rozhodl jsem se takhle. Bylo to snadné východisko, kvůli
němuž svým způsobem cítím jistou lítost, protože ani Ian na to
nikdy nezapomněl. Myslím, že byl zklamán tím, že jsem odešel –
cítil to osobně, jako ztrátu loajality, čemuž docela dost rozumím.
Ale nelituji, že jsem to zabalil na fakultě. Bylo by pěkné dodělat třetí
ročník… Mohl bych dělat to, co dělám nyní, ale tam, kde je
napsáno: „Ředitel: J. S. Evans“ mohlo být: „Ředitel: J. S. Evans,
bakalář přírodních věd“!
Pamatujeme si tě jako extroverta při vystoupeních s Tull, ale ve
skutečnosti jsi docela nesmělý, ne? Pamatuji si první interview,
které jsi dělal s New Musical Express – našli tě schovaného pod
pianem, protože jsi ho nechtěl dělat!
Pravděpodobně jsem šel z jednoho extrému do druhého … ano, bylo
to to interview s Nickem Loganem.
Nepřišlo ti obtížné připojit se ke skupině, která měla světovou
popularitu na rozdíl od toho, kdybys úspěchu dosahoval
společně s ní?
Hm, jistěže to byl rozdíl! Udělal jsem zkoušky okolo velikonoc,
takže v březnu – dubnu jsem byl ještě skutečným studentem a na
konci dubna jsme se skupinou hráli … Long Beach Colisseum bylo
tím opravdu prvním velkým vystoupením. Nikdy v životě jsem
nebyl ve Spojených státech; ve skutečnosti jsem nebyl ani mimo
4
Anglii … nikdy jsem neletěl letadlem … a najednou přistáváš
v Denveru v Coloradu! A to všechno je skutečnost … všechna ta
obrovská auta … Ale poprvé jsem s nimi vyjel, když jsme dělali dvě
vystoupení v Německu – měl to být určitý druh zkoušky, jak
obstojím. To první se konalo v Norimberku – a to tedy byla
zkouška! (povzdech! DR). Druhé bylo v Hamburku – předtím jsem
nikdy neseděl v letadle a bylo kouzelné sledovat, jak to všechno
funguje; a všechny ty věci byly zadarmo jako sáček proti nevolnosti,
víte … a bezpečnostní karta! „Jo, tu si vezmu jako suvenýr!“ a tak
dále.
A pak vejdeš v Norimberku do hotelu skutečně špičkové úrovně,
kde veškeré obložení je pravý dub. A já jsem na tom místě s obývací
místností a kompletně vykachlíčkovanou koupelnou s mramorovou
podlahou a nemohu tomu uvěřit. Vůbec jsem nechtěl ten pokoj
opustit, protože to byl nejhezčí pokoj, v jakém jsem kdy ve svém
životě byl. Myslel jsem si, že už se nikdy do podobného nedostanu a
že to musí být něco opravdu speciálního. Poprvé ve svém životě
jsem se nekřesťansky opil – poprvé a pak ještě mnohokrát – tak jsem
byl nadšen. Docela jsem zcvoknul a drželo mě to týdny – bez
přestání jsem mluvil, dělal jsem a říkal bláznivé věci a přespříliš pil
– to byl život!
Překlad: LM
palcem. Náhle, když končilo Living In The Past, přiběhl Ian
k fotografům, ukázal a kývnul na mě a řekl: „Martine, pojď sem…“
Krííste Pane! Život mi proběhl před očima – uvažoval jsem, jestli
jsem, aniž bych si to uvědomil, nepoužil blesk nebo zda jsem nestál
na špatném místě atd. atd….
[Dramatická pauza…]
Ve skutečnosti Ian řekl: „Martine, mohl bys mi udělat vážně velkou
laskavost, přišel bys na pódium a nafotil nějaké snímky s Martinem
a Doanem?“
O tom se nediskutuje, že?? Takže jsem to oběhl bokem, skrz
ochranku, po schodech zezadu na pódium a objevil se před dvěma
tisíci diváky.
Martin Barre okamžitě řekl: „Martine, chytni kytaru – další skladbu
hraješ ty!“ Ale já naštěstí toho malého rošťáka znám příliš dobře na
to, abych mu naletěl. Výmluvným gestem na mne také ukázal, když
poučoval manažera produkce Chrise (Archera), aby pohlídal jeho
láhev vína…
A tak jsem podle instrukcí začal fotit Martina a Doana, přestože
jsem byl velmi zmaten.
Po dvou písních využil Ian kytarového sóla k tomu, aby se u mě na
chvíli zastavil na boční straně pódia a vysvětlil, že je to kvůli
živému DVD z vystoupení na jazzovém festivalu v Montreux 2003,
které má vyjít, a že potřebuje nějaké speciální fotografie na obal a
přílohu – obzvláště, pokud jde o Doana, který bývá pro „úvodní-třipísňové“ fotografy ukryt za svou bicí soupravou.
Ian řekl, že smím fotit celou show a chodit po pódiu kamkoli –
„poprvé a provždy také naposled!“ Wow.
Tak to bude parádička teď, když mám digitál – před pár týdny bych
musel říct: „Iane, bohužel mi došel film…“ A vlastně – po dvou
písních jsem si v poloze skrčence najednou uvědomil, že mi Ian
nakukuje přes rameno: „Ááááá“, vzkřiknul, „ty ses dal na digitál!
Takže teď už žádné výmluvy, Martine!“
Jo Iane, v pohodě…!
Mezitím zbytek týmu A New Day, který se na nádvoří statečně snažil
zabránit zřícení stánku s pivem tím, že se o něj opíral za použití
půllitrů piva jako přídavné zátěže, byl také zmaten tím, proč hlavní
Vodní zámek Klaffenbach u Chemnitz, Německo,
8/6/07 AND #91
Jak to viděl, slyšel a fotil Martin Webb:
A tak jsem stál před pódiem na plácku pro fotografy společně
s místním tiskem, vyzdoben svým oficiálním fotopasem a
poslouchal od pořadatele Alexe tak dobře známý seznam pravidel –
fotit pouze u tří úvodních písní, bez blesku, nevstupovat za
vymezený prostor atd. Nastoupili Ian a Martin k bluesové Some Day
The Sun Won’t Shine For You, následováni zbytkem kapely (Doane,
John a David) v temperamentní Living In The Past.
Jeden po druhém mě chlapi zaregistrovali, když jsem na ně mířil
svým novým Canonem EOS 400D s objektivem f2.8 28-105 mm a
vesele kvitovali přítomnost A New Day úsměvem a zdviženým
5
ffotograf časopissu na pódiu mává
m
svým noovým přepychoovým
oobjektivem před bubeníkem. Tak
kže se přirozeněě snažili přijít věci na
kkloub.
D
Dřepěl jsem přřed Doanem, když
k
tu zazvonnil můj mobil.. Na
kkratičkou chvilkuu jsem si pomysslel, že by bylo ssenza odpovědět jim
– pak mi ale došlo, že by to by
yla jedna z nejm
méně moudrých věcí,
kkteré jsem kdy v životě, už tak
k zaneřáděném hromadou kopaanců,
uudělal – urychlenně jsem ho tedy vypnul.
v
6
7
Ke konci se Ian opět krátce zastavil a řekl, že si právě uvědomil, že
nemá promo foto současné sestavy – mohl bych jedno udělat po
vystoupení?
Ehm, dobrá Iane.
Takže po přídavku se všichni dali dohromady a Ian řekl: „Tak jo,
Martine, kde nás chceš?“ Samozřejmě jako mistr profesionál jsem
neměl absolutně žádné ponětí – ale byla tam zeď s nějakým
břečťanem a tak jako blesk jsem je před ni šoupnul. Když mluvím o
blesku, do té doby už se setmělo, a když jsem je stavěl do řady, stěží
jsem viděl přes hledáček. Udělal jsem první snímek, vystrčil hlavu
od fotoaparátu a zeptal se: „Byl tam blesk?“ Ian sebral veškerou
trpělivost a jako učitel, hovořící ke svému opakovaně chybujícímu
žákovi mi řekl: „Martine, proč si to nekontroluješ…?“
Ach jo, stále zapomínám, že mám digitál. Na displeji to vypadalo
fajn, tak jsem udělal ještě pár obrázků a až později si uvědomil, že
jsem zapomněl sundat sluneční clonu a tím vytvořil kruhový stín ve
spodní části fotografie. Také jsem si nestihl všimnout, že Martin
Barre stále drží svůj bílý ručník.
Pěkný blbec. (Ne Martin s ručníkem, Martin s foťákem.)
A teď…Jsem si jistý, že mnohé z vás zajímá, jaké to je být na
jednom pódiu s Jethro Tull.
No, musím připustit, že vystoupení jako takové šlo většinou mimo
mě, protože přes svůj hledáček jsem viděl především to, co by
mohlo být jakýmsi rozšířeným výukovým kurzem na bicí. Ale bylo
opravdu zvláštní, jak to tam nahoře znělo tiše – trochu jako byste
poslouchali CD přístroj s hlasitostí na čísle šest. Bylo možné
perfektně si povídat s chlapy, aniž byste museli zvyšovat hlas –
opravdu. V průběhu jedné mé konverzace s Doanem vlevo na pódiu
jsem měl obavy, že by ji mohli slyšet i diváci.
Bylo i super zábavné vidět publikum – a snad také bonus pro kapelu
tím, že to bylo venkovní vystoupení za červnového soumraku a ne
vystoupení v hale s oslepujícími reflektory – a také pocítit, jaké to je
hrát pro tolik lidí. Hmatatelný byl rovněž pocit profesionality,
týmové práce a i radosti na pódiu. V historii nemnohých výsad,
kterých se mi dostalo díky spolupráci s A New Day, tahle byla
skutečně tím opravdovým vítězem.
Jak to viděl a slyšel David Rees:
Pro mě i Terryho (Terry The Innocent – velký britský fanoušek
Jethro Tull a přítel Davida Reese) bylo nečekaným bonusem, když
jsme škodolibě sledovali, jak byl Webby předvolán na pódium, aby
fotografoval.
Nebyli jsme si úplně jisti, co se děje, ale ukázalo se, že Ian Anderson
špionsky sledoval Martina a jeho nový teleobjektiv a došel k závěru,
že to není jen „z radosti, že ho vidí“, ale že skutečně investoval do
řádného fotoaparátu, kterým může fotit napolo povedené fotky.
A to jsme se nařehtali při pohledu na Webbyho obličej, když si
uvědomil, že konečně po letech a letech žebrání o fotopasy a
klamavého předstírání, že je cosi jako fotograf, ho málem prokoukli.
Špičkové.
Jak by objasnil, že nezvládnul udělat jednu dobrou fotku – při
perfektním nasvětlení a možnosti vstupu téměř kamkoli na pódiu –
z těch tří až čtyř set, u nichž byl spatřen, že je fotí?
Přirozeně my, jeho přátelé, jsme ho uvítali slovy útěchy a
povzbuzení, když se s námi po představení setkal předtím, než se
kvapně odebral na hotel, aby si převlékl slipy a zchrupnul si.
Ve skutečnosti tomu tak nebylo – Ian Anderson nám poručil skvělé
jídlo v jediné curry restauraci ve městě – ale nebudu se o tom šířit,
ať to nezní jako škodolibost…
Později jsme se dozvěděli, že Ian chtěl použít fotografie pro
chystané DVD, ale dodatečně Martinovi vysvětlil, že se namísto
nich rozhodli pro snímky z dřívějšího materiálu. Jasně – takhle se to
dělává a navíc to byl od Iana velmi diplomatický způsob, jak říci:
„Sorry Martine, tvé fotky byly sračka. Opět.“
Vodní zámek Klaffenbach u Chemnitz, Německo, 8/6/07
Jak to viděl a slyšel René Aujeský:
8. června 2007 jsme se vypravili na koncert Jethro Tull do
Chemnitz společně s Karlem Brychtou, Vlaďkou Pekárkovou, Leou
Melníkovou, Petrem Štramberským, Pavlem Pudilem a Davidem
Pytlíkem.
8
mnitz
Po příjeezdu do Chem
jjsme se zúčastniili zvukové zkouušky,
c pro mě byl ddo té doby absollutně
což
n
největší
zážitek. Po zvukovce jjsme
s
se
dostali k Ianovi a jeho
b
bodyguardovi,
kkterý nás ale oddmítl,
a to i poté, kdyy jsme ho obsessivně
n
následovali
až nna hotel!
Před brranami nádhernného
v
vodního
zámkku zůstal K
Karel,
k
kterému
se neepodařilo dostatt do
a
areálu
s fotoaparrátem, a tak jsem
m se
p
poprvé,
a douffám naposledy, stal
f
fotografem
s maalým digitálem.
Krátce poo 20. hodině přiichází na pódium
m Ian a Martin,, aby
oodstartovali konccert písní Somed
day The Sun Woon’t Shine For Y
You a
ppoté Living In T
The Past, ktero
ou už zahráli v kompletním noovém
ssložení, tedy s D
Davidem Goodierrem a Johnem O
O’Harou, poprvéé pod
hhlavičkou Jethro Tull!
Po třetí sskladbě Jack In The Green, jseem si všiml, jakk Ian
m
mává na fotograafy, respektive na jednoho z nnich. V ten mom
ment
jssem se docela oobával, abych neebyl vyveden, jeelikož jsem pár ffotek
ppořídil s bleskem
m. Na pódium přišel
p
Martin W
Webb z A New Day
m
magazínu.
Byl to veečer ve znamen
ní premiér, Paveel Pudil se konnečně
ddostal na svůj pprvní koncert Jeethro Tull, Gooddier s O’Harou hráli
ppoprvé pod hlaavičkou Jethro Tull, a také poprvé zaznělyy na
kkoncertech dosuud stále ještě neevydané skladbyy, The Donkey And
T
The Drum, Marrtinova skladba After You, Affter Me a Ameerica,
kkterou si Ian vvypůjčil od Leo
onarda Bernsteina. Kapela roovněž
zzahrála i jednu sskladbu z Ianovy
y sólové tvorby,, The Water Carrrier,
kkterou následovaalo koncepční Th
hick As A Brick.
Po Bouréée následovaly nepříliš
n
často hrrané Sweet Dreaam a
N
Nothing Is Easy.
Závěr konceertu byl očekávatelný, zazněly notoricky znám
mé
y, Aqualung v orchestrální
o
pod
době, My God, Budapest a jak
ko
hity
příd
davek Locomotiv
ve Breath.
he Sun Won’t Sh
hine For You, Liiving In The Passt,
Setllist: Someday Th
Jackk In The Green, The Donkey An
nd The Drum, Th
he Water Carrieer,
Thicck As A Brick, King’s
K
Henry Madrigal,
M
Fatma
an, Bourée, Sweeet
Dreeam, After You After
A
Me, Nothin
ng Is Easy, Aqu
ualung (orchestra
al
vs.),, America, My God,
G Budapest, Locomotive
L
Brea
ath
9
om jsem Jethro Tull párkrát sly
yšel na rádiu BB
BC ve vysíláních,
Poto
kterrá pak byla vyd
dána jako speciáální bonusy na remasterovanýcch
CD atd., ale v telev
vizi jsem je viděěl poprvé v pořaadu „Top Of Th
he
Pop
ps“, kdy hráli Living
L
In The Past. Svoji reaakci jsem popsal
v prrogramu k turné Crest Of A Knavve následovně:
„Nááš fanoušek začáátečník netrpěliv
vě čekal před televizí na ,Top Of
O
Thee Pops‘, aby sh
hlédl, jak ta sku
upina Jethro Tu
ull ve skutečnossti
vypadá. Šok byl tééměř tak veliký
ý, jako ten po prvním poslech
hu
hud
dby. Celou obrazzovku zaplňovaalo stvoření s vy
yvalenýma očim
ma,
grim
masami ve tváři, ošuntělé a před
devším vlasaté, které
k
bylo pravým
m
opak
kem toho, jak by měla vypadat
v
popov
vá hvězda. Prro
adolescentního cho
ovance tradiční střední školy, kde
k krátké vlasy,
gance a uniform
mita byly zákonem, bylo zhnusen
ní vyjádřené jeh
ho
eleg
matkou potvrzením
m toho, že to je to
o, co hledal. Nejjen že hudba by
yla
fanttasticky originállní a oživující, ale ten úleťák, který ji hrál, by
yl
nebezpečnou hrozbo
ou pro morálku národa. Obrázek
k byl kompletní –
udbou a ovliv
vnitelný teenager byl nadmírru
image ladila s hu
ovliivněn.“
ROZ
ZHOVOR S MA
ARTINEM WE
EBBEM
MARTINIINTERVIEW
Z
Zde je pár otázekk, na které odpov
vídá jeden z „nejjdéle sloužících““,
nnejhezčích (ženyy na kocertech Jeethro Tull to tvrddí) a
nnejzasloužilejšíchh fanoušků Jethrro Tull
p
pan Martin „Olld Webby“ Web
bb neboli …
D
Dělal jsi někdy iinterview typu „fanda fandovii“?
N
Ne. Dělal jsem innterview pro noviny*, ale ne proo fanzin. Proto ttohle
bberte jako světoovou exkluzivitu
u. Ale jen z tohho důvodu, že bby to
m
možná nikoho jinného nezajímalo
o…
[[* Připojeny 2 přříklady]
IIan nedával ve šškole pozor, kdy
yž byl námětem
m původní Jethrro
T
Tull. Ty ano? A líbí se ti název Jethro Tull?
A
Ano, ve škole jsem pár roků stu
udoval historii a věděl jsem, kdoo byl
ppůvodní Jethro Tull. Nyní je těžké zaujmouut objektivní postoj
k tomuto jménu, protože jsem ho
h tolikrát četl a slyšel. Ale opravdu
ssi vzpomínám, žže v roce 1969 to bylo jménoo, které se vryloo do
ppaměti, protože bbylo neobvyklé.
yšel jako první a stal ses okam
mžitým
Kteerou píseň jsi sly
fano
ouškem?
My Sunday Feeling,, protože to bylaa první skladba na
n This Was, cožž
bylo
o první album, které
k
jsem si půjččil / koupil.
K
Kdy jsi poprvé ččetl / slyšel o Jeethro Tull? Neb
bo jsi je nejprvee
sslyšel v rádiu / vviděl v televizi? Co bylo počáteečním impulsem
m
k tomu, abys začal skupinu sled
dovat?
S
Starší sestra méhho kamaráda
zze školy měla album This
W
Was, takže jssem si je
pposlechl, abych zjistil, co je
too za novou skuppinu, o které
nneustále mluví, a pak jsem si
ddesku sám kkoupil. Ale
kkromě obalu naa This Was
jssem jsem neviděěl žádné jiné
ffotky skupiny.
Vyrrůstal jsem na Beatles,
B
ale v roce 1969 jsem horoval
h
pro bluees,
zejm
ména pro Johna Mayalla a Ericaa Claptona. Takžže jsem byl dobřře
obeznámen s blueso
ovým stylem – ale Jethro Tulll nebyli podobn
ni
ničeemu, co jsem předtím
p
kdy sly
yšel. Vlastně jseem si po prvním
m
posllechu alba sestry
y mého přítele nebyl
n
jist, jestli se
s mi opravdu líb
bí
– alle bylo pro mě dostatečně pouttavé, abych si ko
oupil svůj vlastn
ní
exem
mplář a vytrval a po několika dalších
d
přehránícch zjistil, že jsem
m
v to
om až po uši.
Můžeš co nejpřesn
něji, jak je to jen
n možné, popsa
at, kdy a kde jsi
pop
prvé viděl Jethro Tull živě (pro
o všechny české fanoušky, kteřří
10
bláznil. Vzpomínám si, že párek individuí vstal a začali vyvádět,
pouze aby zjistili, že píseň trvá okolo osmi minut, takže po této době
byli vyčerpáni a v obrovských rozpacích. Až v sedmdesátých letech
se publikum začínalo hrnout dopředu k pódiu a i to až ke konci
představení (tedy v Anglii – jsem si jistý, že Italové a Američané
šíleli už hned od začátku).
Mimochodem – na koncertu v Budapešti 1986 jsem nebyl. Moje
první východoevropské / maďarské vystoupení byl EuroWoodstock
(Budapešť) v roce 1994.
měli možnost naživo je vidět v bývalém východním bloku až
v roce 1986 v Budapešti)? (Mimochodem – byl jsi tam tehdy?)
Moje první živé vystoupení se konalo 20. října 1969 v Guildhall
v Southamptonu. Bylo mi patnáct. (Ty brďo, tak tady můžu jen tiše
a upřímně závidět! Mně bylo šestnáct a až moc živě nám vyhrávaly
ruské balalajky!) Většina českých fanoušků něco z toho vystoupení
viděla, protože bylo nafilmováno pro německý televizní pořad
,Swing In‘, který se objevil na bonusovém disku DVD 40 Years Of
Jethro Tull. Mám silnou vzpomínku, jak kameramana, který
sledoval Iana po pódiu, zkoušel Ian lechtat flétnou mezi nohama.
Přestože vystoupení je na disku černobílé, mohu fanoušky ujistit, že
naživo v koncertní hale bylo v barvách. (Ach jo, má to tak někdo
štěstí!)
Šel jsem na ně se třemi kamarády ze školy. Naše místa stála pět
shillingů (ekvivalent k € 0.25) a byli jsme skoro vzadu, protože jsme
si nemohli dovolit nejdražší vstupenky 7/6d ( = sedm shillingů a šest
pencí = € 0.37). (No a jo, studoval jsem to DVD a zastavoval obraz
na záběrech do publika – ale nemohu přijít na to, která z těch šedých
skvrn bych mohl být já…) Skupinou, která tehdy začínala, byl Terry
Reid Band a vzpomínám si, jak mi připadali hlasití. Předtím jsem
viděl popové koncerty – první skupinou, kterou jsem kdy viděl, byli
Gary And The Pacemakers – ale tohle byl můj první heavy rock /
bluesový koncert. Dále vystoupili Savoy Brown, jejichž zpěvák Kim
Simmonds byl nemocný, takže předvedli jen bluesové
instrumentálky. A konečně samozřejmě Jethro Tull, kteří hráli
pravděpodobně okolo sedmdesáti minut. Skupinu tvořili Ian, Martin,
Glenn a Clive – John se ještě nepřipojil. Připadalo mi, že jsou
fantastičtí. Moje nejsilnější vzpomínky se vztahují samozřejmě
k Ianovi, který byl ve své výstřednosti skvělý a mezi písněmi
klábosil ostošest, a ke Glennovu bláznivému hippy tanci při skladbě
Fat Man. Nepamatuji si všechny písně, které zazněly, ale
vzpomínám si, že jsem byl překvapen, že neuvedli Living In The
Past, což byl právě velký singlový hit – ale zahráli Sweet Dream,
který byl vydán před několika dny.
Další vzpomínkou, která se může zdát zvláštní pro rok 1969, je to,
že publikum v průběhu celé show sedělo, přestože Ian na pódiu
Co sis tehdy myslel o docela rychlé změně z bluesové skupiny
v eklektickou? Nesdílel jsi názor Johna Peela, že? (Z našich
předchozích materiálů jistě víte, že DJ John Peel byl vekým
propagátorem Jethro Tull – ale pouze do vydání alba „Stand Up“.)
Tím, že jsem neviděl skupinu živě v roce 1968, neměl jsem v sobě
(tehdy) tu správnou loajalitu vůči Micku Abrahamsovi, kterou bych
jinak možná měl. A tak přestože This Was bylo první Tullovské
album, které jsem si koupil – protože tehdy bylo jediné, které bylo
k dostání! – byl jsem docela rád, že se hnuli od blues. Když jsi tak
mladý, jsi mnohem více přístupný změnám a novým nápadům.
Přitom ale, některé nahrávky na Stand Up byly ještě docela
bluesové, například A New Day Yesterday, takže to nebyl zase tak
úplný šok.
Kdo z tehdejších britských a světových novinářských recenzentů
byl největším podporovatelem Jethro Tull? Nick Logan? (I když
už nepíše recenze, bylo by možné někdy v budoucnu v časopisu A
New Day udělat s Nickem Loganem rozhovor s názvem
„An interview with an interviewer“)?
Docela jsem dříve záviděl Nicku Loganovi z časopisu New Musical
Express (NME), protože nejen, že dělal rozhovory a psal recenze o
Jethro Tull, ale jezdíval s nimi i na americká turné. Logan byl
bezpochyby jedním z největších britských mediálních podporovatelů
Jethro Tull, následován byl Chrisem Welchem z časopisu Melody
Maker (do té doby než úplně smetl A Passion Play).
11
Logan se nakonec stal šéfredaktorem NME a poté se stal důležitým
vydavatelem (časopisy Smash Hits, The Face, Arena). Před mnoha
lety odešel do důchodu jako velký boháč, ale pár let nazpět poskytl
rozhovor novinám The Guardian.
http://www.guardian.co.uk/media/audio/2009/mar/06/medi
a-talk-extra-podcast-nick-logan-arena.
Když jsme v roce 1988 plánovali video 20 Years Of Jethro Tull,
navrhl jsem společnosti Chrysalis, že Logan by byl vhodnou osobou
pro interview. Jen protáhli obličeje a zakroutili hlavami. Usuzuji
z toho tedy, že v hudebním byznysu asi nebyl moc oblíbený…
možná vysvětluje, proč mi album nepřipadlo tak komplikované jako
některým fanouškům a mnoha recenzentům. (A Passion Play živě
v roce vydání?! Neskutečné!!!)
Moje reakce u většiny alb ze sedmdesátých let byla „Hmmm – ještě
si nejsem jistý…“ Ale je to tím, že Ianovy písně nejsou jednoduché
a vyžadují nějakou dobu, abys je opravdu vstřebal a ocenil. I proto
přetrvávají tak dlouho a pro svou hloubku a osobitost neznějí
zastarale.
Jaké byly tehdy hlavní rozdíly mezi studiovými alby a živými
koncerty a myslíš, že tyto rozdíly (pokud nějaké byly / jsou) stále
existují?
Myslím, že studio dovoluje používat všechny formy složitostí i
jemných nuancí, které nemohou být zopakovány při živém
představení, částečně kvůli technickým obtížím a částečně kvůli
očekávání publika, jelikož živé provedení umožňuje skladbě, aby se
rozrůstala a dozrávala – dvěma dobrými příklady by mohly být My
Sunday Feeling a Living In The Past, které byly v devadesátých
letech přearanžovány a jsou tak mnohem efektnější. Tohle je jedna
z báječných věcí na Jethro Tull – nereprodukují pouze desky,
experimentují a zkoušejí spoustu různých verzí – např. skvostné
orchestrální přearanžování skladby Aqualung, které obsahuje úsek
s názvuky hudby Středního východu.
Mohl bys (co nejvíce) popsat své teenagerovské pocity poté, co
jsi se dozvěděl, že vyjde nová deska Jethro Tull, a poté, co sis ji
koupil a poprvé přehrál?
Vzpomínám si, že jsem v roce 1970 byl unešen, když má místní
prodejna desek měla ve výloze plakát propagující Benefit. Vtrhl
jsem do obchodu, abych si ho koupil, bylo to však jen kvůli tomu, že
měl vyjít až za dalších pár týdnů. „Ale v rádiu už z toho něco
hráli…“, řekl jsem naivně! (Plakát propagující vydání Benefitu?!
To jsou šoky!!!)
Když vyšel Aqualung, bylo to v pondělí a byl jsem ve škole. Přes
den jsme neměli dovoleno opustit prostory školy. Vykradl jsem se o
polední přestávce, celou cestu do obchodu i zpět utíkal, aniž by mě
kdo spatřil. Po škole jsem celou cestu domů běžel, abych si desku
mohl pustit, nepomyslel jsem přitom na nějakou svačinu, domácí
úkoly atd. Mnohé z písní jsem viděl týden předtím (PŘEDTÍM?!) ve
Winter Gardens v Bournemouth (zvláštní je, že album bylo vydáno
v průběhu turné), kde jsem si myslel, že Aqualung je nejohromnější
píseň, jakou jsem kdy slyšel a tak jsem se na album opravdu těšil.
Nebyl jsem zklamán.
A naopak, když v roce 1973 vyšlo A Passion Play byl jsem na
dovolené na chalupě ve Walesu, kde nebyl žádný gramofon. Koupil
jsem si album v den vydání (!!!), ale nemohl jsem si ho přehrát. A
tak jsem strávil týden studováním textů před tím, než jsem slyšel
hudbu (přestože jsem ji vlastně jednou slyšel živě ve Wembley
Empire Pool v červnu 1973, ještě než byla vydána na desce), což
Viděl jsi hodně živých vystoupení Jethro Tull. Mohl bys
vyjmenovat alespoň tři z nich, která Ti ze zvláštních důvodů
zůstala v paměti? A který je tvůj nejsilnější zážitek vůbec?
Popravdě řečeno nemám potuchy kolik koncertů Jethro Tull nebo
sólových koncertů Iana Andersona jsem viděl. Od roku 1969 jsem
nepromeškal jediné britské turné skupiny (Teda …!), v raném
období jsem však chodil jen na jedno představení z turné (No i tak
…!). Bylo to ale až v roce 1977, kdy mi napadlo, že bych mohl
chodit na více než jedno. Takže společně s faktem, že Tull neměli
v letech 1975 a 1976 v Británii turné, jsem je do roku 1977 viděl jen
šestkrát. Ale od poloviny osmdesátých let, kdy začala osádka A New
Day cestovat do zahraničí, jsem byl v průměru na deseti koncertech
12
ročně (někdy i více), takže typuji, že to musí být dobře přes
dvěstěkrát. No těpic!
Jsou některá představení, u kterých bych rád řekl, že jsou opravdu
památná, ale ve skutečnosti si z nich ani moc nepamatuji. Pokud
bych neviděl pořad „Swing In“, nedovedl bych ti říct, že Ian měl při
onom vystoupení v roce 1969 v Southamptonu spíše svůj šedozelený
kabátnež ten červeno-černý. A kromě filmu Hare Who Lost His
Spectacles, jedinou pasáží z A Passion Play, kterou si dovedu živě
vybavit, je ta akustická „All of this and some of that’s the only way
to skin the cat“ – protože byla šokem uprostřed trochu zmateného a
utlumeného heavy rocku (zvuk ve Wembley nebyl nikdy dobrý). Na
druhé straně si pamatuji opravdu dost z pódiového předvedení Thick
As A Brick ve Winter Gardens v Bournemouth. Seděl jsem ve třetí
řadě – nejblíže, co jsem kdy byl – a v průběhu Martinova sóla,
přešel Ian na mou stranu pódia, opřel se o reprobednu a jen upřeně
hleděl do publika – velmi znervózňující pro teenagerovského
fanouška.
Ianem Andersonem pozván, abych fotografoval celý koncert (ne
pouze první tři písně) na pódiu!!!
(Karlíčku, co Ty na to?)
Ale abych odpověděl na tvou otázku – tady jsou tři vystoupení, která
se mi obzvláště vryla do paměti:
Ale nech toho – myslíš, že nemám nic jiného na práci? Za chvilku je
v televizi fotbal. Pokud by přídavek zahrnoval kompletní A Passion
Play, pak bych byl spokojen.
Ale – můj set list snů by nezahrnoval Bungle In The Jungle, Farm
On The Freeway ani Heavy Horses (pokud by ovšem, tak jako
v Royal Festival Hall 28. května 2008, kde na bicí hostoval Barrie
Barlow, nebylo zajištěno, že Heavy Horses kompletně skončí po
čtyřech minutách místo původních osmi…) (Tož strýcu, tady už
bych tak moc nesouhlasil…)
21. června 2008, Loket nad Ohří, Česká republika
Tohle vystoupení neuvádím pouze pro to, že vaši čtenáři jsou
z České republiky – je to opravdu jedno z mých nejoblíbenějších
vystoupení Jethro Tull vůbec. Prostředí bylo nádherné, s hradem
shlížejícím na pódium pod širým nebem, v dokonalém přírodním
amfiteátru a scenérie se stala ještě více uchvacující, když slunce
zapadlo a hrad byl osvětlen. Byl to vůbec perfektní den, kdy jsem se
hodně nasmál u stánku s tričky, kde jsem pomáhal Tomu The
Swagmanovi (Lynchovi) a potěšil se ze setkání s mnoha členy
českého fanclubu Jethro Tull.
Jestliže bys měl možnost sestavit svůj set list snů pro koncert
Jethro Tull, které písně / skladby by na něm byly?
29. ledna 2002, Kelly’s Bar, Leamington Spa, Anglie
Tohle bylo při krátkém srazu původní sestavy z roku 1968,
natáčeném pro DVD Living With The Past. Dlouho jsem se
kamarádil s Mickem Abrahamsem a mnohokrát jsem viděl jeho
Blodwyn Pig, ale nikdy jsem ho neviděl hrát s Jethro Tull. Byla to
zvláštní výsada být při tom onoho dne. Hráli jen tři skladby, ale
každou třikrát, takže jo, devět skladeb – pravděpodobně stejný
počet, jaký hráli při mnoha vystoupeních v roce 1968.
Zdá se mi, že hudba Jethro Tull byla vždy hudbou hlavně pro
chlapy. Myslíš si to také a jestliže ano, proč?
Je to smutné, když tvá pozornost během tak oblíbených kousků jako
jsou Bungle In The Jungle, Farm On The Freeway a Heavy Horses
začíná bloudit sálem a zjišťovat, že tam není více přitažlivých
mladých dam k omrknutí. Ale tak to bylo vždy – atraktivních
mladých dam k omrknutí nebylo mnoho v roce 1969 ani 1973
ani…kdykoliv. Někteří lidé mohou tvrdit, že zčásti to spočívá
3. června 2007, vodní zámek Klaffenbach, Německo
Tohle vystoupení se konalo na nádvoří malebného německého
zámku, který by byl dost nezapomenutelný i sám o sobě. Ale důvod,
že je to jeden z mých nejsilnějších zážitků s Jethro Tull je ten – jak
jsem v plné šíři popsal v časopisu A New Day #91 – že jsem byl
13
v intelektuální šíři a hloubce hudby Jethro Tull, s nimiž se prostě
velké procento ženské populace nebude zatěžovat. Ale to by ženy
ponižovalo. Skutečným důvodem je to, že každý jednotlivý člen
Jethro Tull byl vždy škaredý.
snaží vtěsnat interview do svého harmonogramu, jestliže o ně
požádáme. Je opravdu neuvěřitelně vytížený a Jethro Tull Ltd. vede,
aniž by k tomu potřeboval manažery. Což obnáší spoustu
odpovědnosti a sem tam i hromadu stresu. Takže jsem byl svědkem
okamžiků, kdy naštvaně sjel promotéry, osádku a kteréhokoli
dalšího nešťastníka, který mu zkřížil cestu (včetně fanoušků – i
českých, bohužel), jestliže věci neměly tu úroveň, kterou vyžaduje
jeho profesionalita. Bývají dny, kdy jeho soustředění na momentální
práci způsobily, že kompletně zasklil mě i Davida Reese (David
Rees – viz dále.). No ale, žádný problém – i tak jsme pravděpodobně
právě odcházeli do baru. A byly zase jiné dny, kdy nás po koncertě
pozval na curry a znovu předvedl, že umí být tím nejzábavnějším
chlapíkem na světě a stejně tak znepokojivě inteligentním.
A nejen, že byl vstřícný k A New Day – tolik muzikantů, se kterými
jsme hovořili, zvláště ti mladší, se rozplývali nad tím, jak vůbec
nešetřil svým časem při tom, když jim pomáhal pochopit hudební
byznys, stejně jako hudbu samotnou a dával jim příležitost hrát a
natáčet na své vlastní náklady. Stručně řečeno, Ian Anderson nestrpí
hlupáky, ale pokud respektujete jeho profesionální pozici frontmana
skupiny, která přitahuje pozornost a zájem a je velmi vytížená, a
zvolíte správný čas ke kontaktu s ním (např. ne deset minut před
vystoupením, kdy na poslední minutu dolaďuje nějaký zádrhel se
členem kapely), pak je tu pravděpodobnost, že k vám bude
přinejmenším zdvořilý a pravděpodobně dost laskavý a vtipný.
Martin je jedním z nejpříjemnějších lidí na světě. Je obrovsky pyšný
na hudbu Jethro Tull, a proto v kapele také zůstal, i přesto, že před
pár lety byla situace velmi komplikovaná, jako kdo ve skupině bude
atd., když všechen sólový a orchestrální materiál se prolínal s Jethro
Tull jako rockovou skupinou. Martin má velký cit pro suchý humor
a rád lidi vytáčí – občas si teprve po několika minutách uvědomíš,
co vlastně řekl! – a velmi pohrdá rockovými hvězdami – pozéry;
nejdůležitějším ze všeho je pro něj hudba a cvičí každý den. Je také
velmi inteligentní, ale velmi realistický. V hudebním byznysu
nenajdete nikoho, kdo by neměl rád Martina Barre.
Která sestava Jethro Tull byla / je Tvá oblíbená a proč? Které
období v kariéře skupiny upřednostňuješ?
Úžasnou věcí na Jethro Tull je jejich dlouhá existence. Já mám sklon
dívat se spíše dopředu než zpět – takže právě teď jsem více nadšen
vystoupeními z roku 2011 než myšlenkovými návraty ke
konkrétnímu období v minulosti. Ale pokud by na mě naléhali,
musel bych říct, že z hudebního pohledu mými oblíbenými
sestavami jsou tyto: 1969-70 (Anderson/Barre/Cornick/Bunker) a
1971-75 (Anderson/Barre/Evan/Hammond/Barlow) – perfektními
Jethro Tull jsou pro mě ti na EP Life Is A Long Song (Jo, jo!) – plus
z nostalgického pohledu, cest časopisu A New Day do zahraničí‘
sestava 1995 – 2007 (Anderson/Barre /Perry/Giddings/Noyce).
Měl jsi spoustu příležitostí setkat se a hovořit s mnoha bývalými
i současnými členy Jethro Tull. Myslíš, že někteří jsou po všech
těch letech Tvými přáteli?
Hmmm…spíš známí než přátelé. S některými se vídávám častěji než
s jinými a s některými chodím na drink (nebo tři). Řekl bych, že
s nikým z nich si neposíláme přání k vánocům, ale ve skutečnosti to
není pravda – jsou někteří, od nichž je dostávám. Jsem velmi
zadobře s mnoha bývalými i současnými členy a u většiny z nich
mám i jejich telefonní čísla (včetně Ianova – odpověď je ,ne‘) – ale
já nejsem typ vlezlého chlapa a nedovolil bych si přeceňovat vztah
mezi hudebníkem a spoluautorem fanzinu.
Osoba, se kterou mám největší kontakt – od mailů, textovek, po
setkání u drinku v Londýně – je houslistka Anna Phoebe, kterou
bych určitě charakterizoval jako přítele. Závidíte, chlapi, nebo co??
Jakými typy osobností jsou Ian a Martin? Jací jsou jako lidé?
Jaký je Ian Anderson? Odpověď zní – záleží na tom, jaký je den.
Vždy je ochoten spolupracovat, pokud jde o A New Day a vždy se
14
přicházejí o peníze kvůli obrovským logistickým nákladům a nízké
ceně vstupenek, ale Ian to bere z pohledu, že pokud mají
v předchozím měsíci přiměřený zisk ze série evropských koncertů,
potom může Evropa efektivně subvencovat vzdálené země. Což je
velkorysý přístup. A potom samozřejmě – v Jethro Tull byli vždy
muzikanti natolik univerzální, aby byli schopni hrát jakýkoli druh
hudby.
Kterou stránku mnohostranného Ianova talentu bys zdůraznil?
Tuším, že máš na mysli hudební pohled – myslím, že jednou ze
skutečně silných Ianových stránek (jakkoli to může být nepříjemné
pro jiné lidi) je jeho profesionalita. Vždy chce, aby vše klapalo co
nejpřesněji, jak je jen možné, tak, aby on i skupina mohli podat
špičkový výkon a diváci si mohli vychutnat špičkové vystoupení.
Nehraju na žádný hudební nástroj, takže ani náhodou nevím, jak je
na tom Ian po technické stránce – já jen rád poslouchám výsledky.
Ale členové skupiny hovoří o tom, jak neuvěřitelný má hudební
sluch, jak dovede rozeznat a udržet pevný rytmus a jak dovede
okamžitě vycítit a vysvětlit, jak by měly party a noty být zahrány.
Líbí se mi také jeho zásadovost a odpor ke kompromisům, když jde
o komponování hudby. Od Iana Andersona nemůžete čekat žádné
„Luv ya, baby, whoah“, ale inteligentní, myšlení provokující,
básnické texty a odvahu protáhnout píseň na osm minut, pokud je to
třeba.
Co v hudbě Jethro Tull osobně upřednostňuješ?
Strašně se mi líbí ten fakt, že do celého zvuku Jethro Tull se promítá
taková šíře hudebních stylů a vlivů. Takže někdy mám náladu na
akustické věci, někdy na jazz a blues, někdy na heavy rock – na
cokoli mám chuť, Jethro Tull to mohou nabídnout. Ačkoliv bych si,
kupodivu, přál, aby bylo trochu méně flétny. Z Rupi’s Dance by
mohlo být skvělé album Jethro Tull, kdyby hodně z flétny bylo
nahrazeno Martinovou kytarou.
Ian říká, že nikdy nebyl dobrý zpěvák. Myslím, že to není
pravda. Ty s ním souhlasíš?
To že řekl? (Ne tak docela, ale svůj zpěv občas hodnotí s určitým
despektem.) Pravděpodobně myslí ve srovnání s Pavarottim nebo
Rodem Stewartem. Jistě, od roku 1984, kdy si poničil hlas, má
problémy, ale vokály ve věcech jako je A Passion Play a Chateau
D’Isaster tapes jsou vynikající. (No právě…! A nejen v nich.)
Jak začala Tvá „týmová práce“ s Davem Reesem a časopisem A
New Day a postupná spolupráce s Jethro Tull? Existuje nějaká
zajímavá příhoda?
Jeden muž, tehdy ještě ne takový cvalík, z rock’n’rollových pustin u
Farnborough, hrabství Hampshire usoudil, že pokud chceš, aby bylo
něco uděláno, nejlépe asi bude udělat si to sám. Tak se David Rees
rozhodl začít vydávat časopis A New Day (letos vychází jubilejní
#100) kompletně věnovaný Jethro Tull. DR – jak je všeobecně znám
u své rodiny, spolupracovníků, partnerů z hudebního byznysu,
kámošů od piva, věřitelů a zástupu obdivovatelů MILF (Mother I’d
like To F… = sexy ženy od 30 do 50) – také věděl, že tak trochu
fušuju do psaní. Nevzpomínám si už, jak jsme se navzájem poprvé
nakontaktovali, ale vzpomínám si, že jsme si vyměňovali ty
nekvalitní kazety s živými nahrávkami, které byly inzerovány na
zadních stránkách hudebního časopisu Sounds. No a potom mi
jednoho dne na počátku roku 1985 DR zavolal, oznámil mi, že
zamýšlí vydávat časopis o Jethro Tull a zeptal se mě, jestli bych do
něj nepsal. Má historická odpověď zněla: „Až uvidím, jak bude
vypadat první číslo, rozhodnu se, jestli pro tebe budu psát.“ Bylo to
Jak Jethro Tull přispívají do světového kulturního dědictví a
jaká myslíš, že je hlavní filozofie ukrytá v jejich tvorbě?
Myslím, že tu existují dva aspekty. Ian zahrnuje do hudby Jethro
Tull všemožné vlivy z celého světa, ale potom také s touto hudbou
přijíždí do zemí, odkud si ji „vypůjčil“ a do představení zapojuje
také místní hudebníky. Výborným příkladem je Indie, kde Ian a Tull
měli turné s osobnostmi jako Pandit Hariprasad Chaurasia a
Anoushka Shankar, napsali hudbu speciálně pro tyto koncerty, a ta
pak byla hrána společně Tull a speciálními hosty. A Tull navíc
zajíždějí na místa, u nichž by si jiné kapely netroufly ani pomyslet,
že tam vůbec pojedou (např. Arménie). Při turné jako indické
15
jedinkrát, co jsem DR slyšel brblat pod fousy „hlupák jeden
nafoukaný“ – při všech následujících příležitostech to bylo nahlas,
do tváře a ne vždy nutně za použití zdvořilého „hlupák“. Ale berme
to s nadhledem – bodoval…
Co se týká zajímavých příhod, mám jich 427 (přibližně), které bych
mohl vyprávět. Ale tady je příhoda, jak jsme dělali první rozhovor
s Ianem Andersonem.
I když jsem měl vždy snahu udělat rozhovor s Ianem Andersonem,
myslím, že ani DR, ani já jsme nevěřili, že by se to někdy opravdu
mohlo stát. Skutečně nás ani ve snu nenapadlo, že má nějaké
povědomí o našem skromném fanzinku. Ale ne. Ian Anderson ví
všechno – nejen že věděl o A New Day – v tichosti monitoroval jeho
vývoj. Takže to bylo v březnu 1987, kdy byl David Rees trochu
vylekán, když přes Kennyho Wylieho obdržel zprávu, že jestli
bychom měli zájem, Ian Anderson by byl ochoten poskytnout
interview. „Jestli“????
hudebního pořadu The Tube, kdy se Tull objeví na obrazovce, a oni
předali dopis Edu Skeldingovi, který odpověděl, že právě natáčí
dokument Fish’n’Sheep’n’Rock’n’Roll. Bohužel jsem to neudělal –
jen jsem se zaculil a tak si Ian mohl myslet, že jsem měl jeho telefon
napíchnutý. Pako Webb. Ale Ian pokračoval v interview, takže jsme
odcházeli v povznesené náladě a sladké nevědomosti o tom, že při
odjezdu jsme způsobili poplach v bezpečnostním televizním
kamerovém systému, když jsme zastavili, abychom udělali snímek
domu a okolí.
Když o tom uvažuji, mám podezření, že i poté, co si Ian uvědomil,
že časopis o Jethro Tull by byl dobrou publikací k projednávání
Tullovských záležitostí, stejně nás rád kontroloval, aby se ujistil, na
které straně úzké hranice mezi fanoušky a fanatiky se nacházíme.
Přes má faux pas typu Ed Skelding / fotografování domu, musel
zjistit, že nejsme cvoci nebo otravové a že máme jakési serióznější
amatérské novinářské aspirace a tak vlastně začal náš dlouhý a stále
pokračující vztah se skupinou.
Výsledný rozhovor, který zaplnil kompletně jedenácté číslo
časopisu, byl veden v dubem vykládané pracovně Ianova domu rodu
Pophleyů postaveném v 16. století poblíž vesnice Radnage
v hrabství Buckinghamshire – přesně v té samé místnosti, kde byla
focena zadní strana obalu k Heavy Horses. (To už je na prášky!) (Od
té doby se přestěhoval do hrabství Wiltshire, jeho adresu jsem ještě
neprozradil…) Samozřejmě jsme byli nervózní, ale Ian byl v pohodě
na svém vlastním kousku půdy, s žádnými dalšími závazky pro ten
den, takže vše šlo jako po másle. Kromě jednoho momentu, kdy
zazvonil telefon a Ian vedl asi desetiminutový rozhovor s někým,
kdo se jmenoval Ed o natáčení nějaké příležitostné televizní hudby.
Když položil telefon, zasmál se a udělal poznámku o tom, že máme
nahránu na pásku jednu část exkluzivního rozhovoru. „Byl to Ed
Skelding?“, zeptal jsem se. Ian byl zaskočen a jeho pravé obočí
vystřelilo nahoru. „Co jinak děláš, když zrovna nepracuješ pro
MI5?“ ( tajná služba – organizace zodpovědná za ochranu
vojenského tajemství a odhalování zahraničních špionů), zeptal se.
Měl jsem vysvětlit, že když jsem při vystoupení v Milton Keynes
v roce 1986 viděl kamery televize Channel 4, napsal jsem do
Které album / která alba Jethro Tull rád posloucháš ve svém
volném čase? Je nějaké, které posloucháš častěji než ta ostatní?
S touhle otázkou jsem tvrdě válčil, abych ji pochopil. „Volný čas“ –
co to je? Prý existují lidé, kteří si užívají té pověstmi opředené věci,
které se říká „volný čas“, ale já nikdy nezjistil, co to je. Jak zpívají
Beatles: „Eight Days A Week“… (Osm dní v týdnu)
Ale možná překvapivě – album, které nejvíc poslouchám je This
Was, možná proto, že je tak odlišné od ostatních. Byl jsem
v sedmém nebi, když vyšel box set ke čtyřicátému výročí jeho
vydání.
Jak máš uloženy a uspořádány všechny LP, SP desky, kazety,
videa, DVD, výstřižky z novin a časopisů, programy turné
atd. atd.?
LP desky (včetně vinylových pirátských) jsou uspořádány podle data
vydání ve skříni v obýváku, kde odpočívají nedotčeny posledních
jedenáct let (kdy jsme se přestěhovali do domu). Singly jsou
16
v krabici někde ve skříni v ložnici – jsem si jist, že bych je našel,
kdybych je potřeboval. Magnetofonové nahrávky jsou uloženy podle
data vydání v zásuvkách téže skříně – také jedenáct let nedotčeny.
Videa jsou vystavena na poličkách v jídelně vedle klavíru – mají
čísla a indexy. DVD jsou také na poličkách v jídelně, řazena podle
data, ale ve dvou sloupcích, protože na policích už nebylo místo –
přechovávám tam také více jak třicet knih o Jethro Tull z celého
světa. Programy turné jsou v igelitové tašce v oné skříni v ložnici.
Mám okolo sto třiceti alb (Gratulace!!!), která obsahují výstřižky
z novin a časopisů a jsou umístěna na policích podle data vydání.
Takto odpočívám – někteří skládají puzzle, já kompletuji alba
výstřižků o Jethro Tull.
(Abych nezapomněl – v roce 1988 jsem byl v kanceláři Chrysalis
Records a pomáhal jsem při přípravě box setu 20 Years Of Jethro
Tull. Přiznal jsem se jednomu z manažerů, že se cítím trochu
zvláštně – dospělý muž lepí obrázky jiných dospělých mužů do alba.
Jeho odpověď (založená na tom, jak užitečná moje alba zrovna v té
chvíli byla) zněla: Neříkejte si, že lepíte alba – řekněte si, že se
staráte o archiv“. Perfektní!)
Hmmm, právě jsem si uvědomil, že jestli se někdy český fanoušek
vloupá do mého domu, bude přesně vědět, kde najde mé materiály o
Jethro Tull…
(No Martine, přestože ve všech cestovních průvodcích se
upozorňuje na to, jak se u nás krade, určitě nevěříš tomu, že všichni
lidé u nás jsou kapsáři, zloději a lupiči…! A mimochodem – tím, že
jsi nepřidal adresu, podrobný plánek domu, typ bezpečnostního
zařízení atd., budeme to mít docela obtížné…)
Day – osm liber se rovnalo třítýdennímu nájemnému. A moje žena
nechápala, proč mám, například, jihoamerické LP desky Best Of,
které si nebudu nikdy přehrávat, ale které jsem musel vlastnit,
protože měly odlišnou přední stranu obalu. Ale v roce 1988 jsem byl
vyléčen ze své sběratelitidy, když nám Ian Anderson dal hromadu
nerealizovaného materiálu, abychom si jej poslechli a rozhodli, co
by mělo být na box setu. Většina nepoužitých věcí byla potom
vydána na 2CD Nightcap, ale na chvíli ty pásky byly opravdovým
pokladem.
(Poznámka pro české lupiče – tyto pásky jsou přechovávány
v trezoru kombinovaném s nástražnou výbušninou v betonovém
bunkru pod naší zahradou, a ten je střežen dvanácti rottweilery
s kulomety.)
(Poznámka pro Martina – hmmm, tak to bude problém…trezor,
výbušnina, beton, rottweileři…asi mají zbrojní pas, že? A kdoví
kolik nastříleli při cvičných střelbách…
Víš co? Zkusme politiku našeho Karla. Ne Brychty! IV.! Tvé dcery
jsou už vdány???)
Obaly LP/CD Jethro Tull, programy turné, box sety… měly
vždy vysokou úroveň. Který z obalů LP desek Jethro Tull se Ti
líbí nejvíc a proč?
Všechny ty, na nichž je uvedeno mé jméno.
Mohl bys nám povyprávět nějaký příběh, který je téměř
nezveřejnitelný a přesto se dá ještě zveřejnit? (Díky moc!)
Aha, tak ty mě chceš dostat? Ale na mě si nepřijdeš…
Ale vážně… Z jedné strany, když Ian říká, že tou nejzábavnější věcí,
ke které dochází po vystoupení je, že se členové skupiny vrátí zpět
na hotel a čtou si navzájem nahlas romány Agathy Christie, je to žert
jen napůl. U Jethro Tull nejsou žádné drogy (pokud jsem viděl) a
teď, když odešel Dave Pegg, je tam velmi málo tvrdého pití
Jaký je vztah tvé rodiny a příbuzných ke skupině?
Je to směs lhostejnosti a odporu. Mojí ženě se docela líbí koncerty,
vychází dobře s většinou bývalých a současných členů (speciálně
s Mickem Abrahamsem a Davem Peggem), ale nesnáší Iana
Andersona (příliš arogantní, neslušný, narcisistní). Mé dcery mi mají
za zlé, že musely vyrůstat s Jethro Tull, přestože ta nejstarší
připustila, že verze Dharma For One z festivalu na ostrově Wight je
„úžasná“ a má nejmladší dcera byla přistižena, jak si brouká Bourée.
Co ve své sbírce považuješ za největší poklad?
Býval jsem opravdový sběratel. V roce 1973 moji kamarádi studenti
žasli, když jsem zaplatil osm liber (€ 9) za SP Aeroplane/Sunshine
17
(ppřestože Andy G
Giddings a Jon Noyce
N
si rádi daali pár piv; a jeddnou
nnám vynadal Keenny Wylie, že jsme zatáhli M
Maartina Alcockka na
ddrink – před vysttoupením…) A jedinými
j
fanynkkami Jethro Tull jsou
bbachratí muži s ootrhaným exemp
plářem alba Aquaalung pod paží. (Tak
too bych si vyprrosil…! Já zas nejsem tak tlusstý!) Takže bohhužel
žžádné příhody vee stylu sex’n’dru
ugs’n’rock’n’rolll. (Ale takové jsem,
ppřísahám, ani nem
myslel!)
E
Existuje samozřeejmě hromada anekdot
a
a zaplnnil bych knihu žžerty,
kkteré řekl Martinn Barre (No a nicc…) – nebo pár hádkami, jichž jjsem
bbyl svědkem (N
Netřeba.). Ale dívám
d
se na to z pohledu, že m
mám
vvýsadní možnostt být se členy sku
kupiny v zákulisíí nebo u baru atdd. Ve
ffotbalu (mé další velké vášni) máme heslo, žže „Co se odehhraje
v šatně, zůstavá v šatně“. (No nee vždy…Viz Thee Zürich DRESSSING
R
ROOM tapes’899.) Bylo by zneu
užitím mě výsaddní pozice, kdybbych
nněco vyžvanil – bbyť i nevinného.
N
Nota bene, kdybyy ses zeptal na A New Day tým
m a ne na Jethro Tull,
ppovyprávěl bychh ti příhody, žee by se ti ježilyy vlasy … (Fakkt? I
m
mně…? Tak kde jsou?!)
Máš nějaký speciální vzkaz pro nás, české fanoušky Jethro Tulll?
m
slivoviicu …“
„Nee, ne – už ne tu moravskú
E
Existuje u Jethrro Tull něco, k čemu
č
se stavíš k
kriticky?
Š
Škudlení peněz. Ian umí být velm
mi štědrý, pokudd jde o charitu a (jak
jssem výše uvedll) pomoc jiným hudebníkům – a on si samozřejmě
m
může dovolit býtt štědrý, protožee je multimilionář. Ale jeho štěddrost
jee osobní a jde mimo Jethro Tu
ull. Řídí Jethro Tull obchodně,, což
nněkdy znamená, že některé věci udělá nejlevněěji, jak je to moožné.
C
Což může působbit komplikace členům skupinny a osádce (a bylo
ffaktorem, který přispěl k odch
hodu Andy Gidddingse) a takké to
zznamená, že už sse nekonají žádn
ná ,pódiová show
w‘– včetně balonnů.
de tahle kombin
nace UK – ČR dohromady? =>
>
Poslední otázka: Jd
Nap
padlo mě anglick
ké rčení „Růže mezi
m dvěma trny““…
(Up
pravil bych na „T
Tři trny – žádné růže“…)
r
C
Co Tě, po všech
h těch koncertecch Jethro Tull, jjichž jsi byl očittým
ssvědkem, láká stále znova a znova navštěvovaat jejich koncertty?
H
Hudba, příležitosst navštívit různé země a města,, hudba, možnosst dát
ssi pár piv se starýými přáteli a sezznámit se s novýými fanoušky, huudba
a neutuchající naaděje, že speciáálním hostem proo dnešní večer bbude
oopět Anna Phoebbe.
kuji Ti mockrátt za odpovědi a Tully-ho!
Děk
Libo
or
18
man
ndolíny, balalajk
ky, píšťaly, sax
xofony. Něco z toho používám
me
dod
dnes. Co se týčče Stand Up, nemyslím
n
si nap
příklad, že je to
t
velk
kolepé album, nádherně zahrrané, s ohrom
mujícími písněm
mi.
Z mnoha
m
pohledů jsou to písně naivní, jednodu
uché, v některýcch
směěrech trochu rozp
pačité. Cítím, žee to v žádném případě
p
nejsou mé
m
nejlepší písně, před
devším po stráncce textové. Ale bylo
b
to dost dobrré
albu
um v porovnán
ní s deskami, které vyšly v roce 1969, a
přin
nejmenším bylo zajímavé
z
a dost originální. Znělo
o jinak.
Kdy
yž jsme dělali Stand
S
Up, chtěli jsme najít tutéž kvalitu a barv
vu
zvuk
ku, jakou získááte při efektu Lesley boxu pro
p Hammondk
ky.
Zko
oušeli jsme hrát kytaru přes Leesley, ale nefun
ngovalo to. Chtěěli
jsme získat opravdo
ový stereo efekt. Tak zvukař And
dy Johns, bratr
ducenta Glynnaa Johnse, dostall nápad pohybo
ovat mikrofonem
m
prod
v prrůběhu Martinovy hry. Měl velmi
v
drahého Neumanna 67 a
hou
upal s ním u kon
nce šňůry a cho
odil tak po poměrně dost velkém
m
prosstoru studia. Uděělali jsme to živ
vě, a to byl ten úžasný
ú
zvuk, kterrý
jsme použili ve
v
skladbě A New Day
D
Yesterdaay.
LM
M
2 bonusové otázzky:
P
Představ si, že jsi trosečníkem na ostrově v occeánu. Máš
d
discmana, spousstu baterií, ale pouze
p
jedno CD
D Jethro Tull!
K
Které CD by Ti pomohlo přežít a nepřipadlo Ti omleté po toolika
p
přehráních?
B
Box set 20 Yearrs of Jethro Tulll, protože je na něm zachycena celá
šškála akustické rrozmarnosti, heaavy rocku, studioové komplikovannosti
i pódiových výsttředností – a jso
ou to vlastně tři CD disky, a to jjsem
nnafoukaný, protoože u této otázky
y jsem tě oblafnuul…
JJestliže by britští vědci nebo NASA vypustili n
novou družici
k vzdáleným plaanetám s pozdrravy ze Země a JJethro Tull by byli
vvybráni jako hu
udební posel, ktterá píseň / sklaadba by
rreprezentovala jjejich hudební schopnosti a vyyjadřovala nějaaký
d
důležitý vzkaz?
A Passion Playy reprezentuje dobrodružnou
d
hhude bní kompozici
šširokého záběru od akustického
o folkového matteriálu k najazzllému
rocku
s těžko
pproniknutelnými texty a
oodvážnými vokáály, což vše
ddohromady
odešle
m
mimozemšťanům
m důležitou
zzprávu, že veškeerá hudba na
Z
Zemi je takoová, takže
nnezkoušejte
ani
jen
ppomyslet, že bysste nás mohli napadnout
n
– vůbbec by se vám tto tu
nnelíbilo…
Z
Zdraví
M
Martin
FCJT//LM
CITAC
CE K ALBU JET
THRO TULL S
STAND UP
IAN AN
NDERSON
___
______________
______________
______________
_________
eTU
ULLIAN #17 Liibor Mysliveček
k, Martin Webb
b, René Aujeský
ý
Prav
vopisná korekturra: Vladimíra Pekárková
P
Foto
ografie: Karel Brychta,
B
Martin
n Webb¨
N
Na „This Was“ a „Stand Up“ jee skutečně hodněě „Jethro Tullovvské“
iddentity. Po odchhodu Micka Abrrahamse tu byla šance neodcházeet od
bblues, ale zkuusit hledat něj
ějaké nové náápady. Proto jjsme
eexperimentovali s exotickými náástroji, a tak začaaly pomalu přichházet
19
20