obsah: editorial - Apoštolský exarchát

obsah: editorial - Apoštolský exarchát

OBSAH:
EDITORIAL ................................................................................................................ 3
SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4
INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5
DĚJINY SV. UNIE: KDE JE HISTORICKÁ PRAVDA? ...................................................... 6
VÝCHODNÍ LITURGIE SE VRÁTILY NA SVATOU HORU U PŘÍBRAMI ............................ 9
ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: СВЯТИЙ ВЕЛИКИЙ ПІСТ ....................................................... 11
НАША ВІРА: ХТО Є АВТОРОМ СВЯТОГО ПИСЬМА?................................................ 12
SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: ÚVOD ............................................. 14
REHOĽNÝ ŽIVOT – NÁDHERNÝ DAR. ....................................................................... 16
HISTORIE CHRÁMŮ: SVATÁ HORA U PŘÍBRAMI ....................................................... 18
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. MIKULÁŠ ČARNĚCKYJ, CSSR ........................................ 21
EDITORIAL
Vážení a milí čtenáři,
dostává se vám do rukou první
číslo Exarchátu v roce 2008! Letos
budeme pokračovat v rubrice Ze
života svatých, rubriku Historie našich chrámů přejmenujeme na Historie chrámů, rubriku Liturgické pojmy nahradíme ukrajinskou Пізнай
свій обряд a zavedeme tři nové Dějiny sv. Unie, Наша віра a Svátostina konverze – Zelený škapulíř.
V tomto čísle jsme věnovali pozornost známému poutnímu místu
ve středních Čechách - Svaté Hoře
u Příbrami. Ve svatohorské bazilice, která je jedním z nejznámějších
poutních chrámů v České republice, se v prosinci 2007 začaly pravidelně sloužit naše východní liturgie. Slouženy jsou správcem plzeňské farnosti, o. Igorem Bibkem.
Proto jsme se v našem rozhovoru
právě na něho obrátili s otázkami,
co všechno zavedení liturgií před-
cházelo a jaký mají řeckokatolíci k
tomuto místu vůbec vztah.
V této souvislosti přinášíme i zajímavou historii svatohorské poutní
svatyně, která je už více než 140 let
ve správě redemptoristů. Chrám,
který byl před více než sto lety vyhlášen za baziliku, je známý milostivou sochou Panny Marie, jako místo
zázračných uzdravení i jako pozoruhodná architektonická stavba.
Podobné tematice je věnován i
článek o životě blahoslaveného Mikuláše Čarněckého, který byl členem řádu redemptoristů a který
navštívil v roce 1932 jako biskup
Svatou Horu. V roce 2001 ho papež
Jan Pavel II. ve Lvově blahořečil
spolu s dalšími 26 řeckokatolickými mučedníky z dob komunizmu.
Přejeme vám i tentokrát příjemné čtení a těšíme se v březnu s
vámi opět na shledanou!
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA
Milí čtenáři
Exarchátu, v pozemském životě, který stvořil
Bůh, stále něco
nového začíná a
něco zaniká. Je
to vlastně základní vlastnost
života – změna,
pohyb. Co se nehýbá, nemění, nereaguje, není živé. Změna může
být k lepšímu a změna může být i
k horšímu. Obecně však třeba říct,
že budoucnost – alespoň potenciálně, tedy v možnosti – je vždy
lepší než minulost. Nemusí to
vždy konkrétně platit, ale obecně
to platí. Týká se to nejen budoucnosti pozemské, ale budoucnosti
vůbec. Tedy i věčného života.
Víme, že z lidského hlediska se
mladost vždy cení více než pokročilejší věk. Na této zemi má větší
budoucnost mladý člověk než stařec. To je však jenom jeden úhel
pohledu. Z hlediska věčnosti je za-
se starší věk příhodnější a výhodnější k tomu, aby s jistotou zakotvil
v tom správném přístavu. Mladost
má nevýhodu, že se může dopustit
více chyb než zkušenost, a má více
možností ztroskotat. Na druhé
straně mladost riziko pádu vyrovnává svou sílou a elánem překonávat překážky.
Děkujme tedy Bohu, že jsme
všichni starší o rok, že jsme zkušenější, a že jsme pořád blíže
k stálému domovu. A vždycky si
s láskou a ochotou vzájemně pomáhejme. K tomu nás evangelium
neustále pobízí a povzbuzuje.
Mladší starším ať pomáhají nést
kříž a těžkosti jejích věku, a starší
mladším, jež se nacházejí v této
naší bouřlivé a nepokojné době, ať
dávají záruku náležitého směru,
pokoj, jistotu. Ukazujme všichni
svým životem, že Ježíš je pravá
cesta, skutečná pravda a jediná záruka věčného života.
Ladislav
Drahý otče biskupe,
u příležitosti Vašich narozenin Vám na přímluvu Bohorodičky a
všech svatých vyprošujeme hojnost darů Ducha svatého, abyste s pomocí Boží mohl i nadále hlásat radostnou zvěst Ježíše Krista a vést
svěřený lid k životu věčnému, v němž dá-li Pán se všichni shledáme.
На мнHгаz лёта, владhко!
Redakce
4
INFORMACE A AKTUALITY
Z exarchátu
Ze života církve
• Dne 2. prosince 2007 byla na
Svaté Hoře u Příbrami sloužena
řeckokatolická bohoslužba, která
zahájila pravidelné sloužení východních liturgií na tomto poutním místě každou neděli v pravé
poledne. První bohoslužbu sloužil
generální vikář řeckokatolického
exarchátu Mons. Milan Hanuš spolu s plzeňským správcem farnosti
o. Igorem Bibkem.
• Apoštolský exarcha Ladislav Hučko navštívil dne 16. prosince 2007
řeckokatolickou farnost v Plzni, aby
zde posvětil nový evangeliář a nový
zvon pojmenovaný Anna. Oba předměty, které budou sloužit celému
společenství, jsou darem věřících.
Jejich aktivitu a obětavost vyzdvihl
při této příležitosti místní správce
farnosti o. Igor Bibko.
• Koncem roku 2007 vyšel nový
řeckokatolický kalendář na rok
2008. Obsahuje kromě jiného obsáhlý rozhovor s o. biskupem Ladislavem Hučkem, který 16. února 2008 oslaví své 60. narozeniny.
Cena jednoho kalendáře je 60 Kč.
• Dne 17. února 2008 v 9.00 bude
Český rozhlas 2 v přímém přenosu
vysílat řeckokatolickou liturgii,
kterou bude v chrámě sv. Kosmy a
Damiána v Praze sloužit apoštolský exarcha Ladislav Hučko.
• Papež Benedikt XVI. podepsal dne
30. listopadu 2007 svou druhou encykliku s názvem Spe salvi (O křesťanské naději). Encyklika je určená
biskupům, kněžím, jáhnům, zasvěceným osobám a všem věřícím.
• Svatý Otec Benedikt XVI. přijal
dne 6. prosince 2007 rezignaci z
důvodu věku řeckokatolického biskupa Mons. Andrewa Patakiho z
eparchie Passaic v USA. Biskupa
Patakiho, kterému je 80 let, nahradí
Mons. William Skurla, dosavadní
biskup z eparchie Van Nuys z Arizony. Novým biskupem eparchie
Van Nuys byl jmenován dosavadní
protosyncel řeckokatolické eparchie
v Passaicu, o. Gerald N. Dino.
• Své 60. narozeniny oslavil dne 5.
ledna 2008 ostravsko-opavský biskup František Václav Lobkowicz.
Slavnostní bohoslužby v ostravské
katedrále Božského Spasitele se zúčastnili čeští a moravští biskupové a
další vzácní hosté, řeckokatolíky
zastupoval ostravsko-opav-ský děkan o. Antonín Hořák a o. Serhij
Matskula, správce farnosti Ostrava.
• V pondělí 21. ledna po pravidelné
sv. liturgii proběhla v rámci týdne
modliteb za jednotu křesťanů v katedrále sv. Klimenta ekumenická
bohoslužba.
vf
5
DĚJINY SV. UNIE: KDE JE HISTORICKÁ PRAVDA?
Na webových stránkách Ekumenické rady církví je o Pravoslavné církvi
v Českých zemích mj. uvedeno:
1. Nejranější dějiny pravoslavné církve u nás jsou spojeny s misií sv.
Cyrila a Metoděje, kteří k nám přišli z Cařihradu a přinesli bohoslužebný a
kanonický řád východní pravoslavné církve.
2. Po smrti Metoděje roku 885 byl tento řád papežem Štěpánem V. zakázán.
3. Žáci slovanských apoštolů byli nuceni odejít ze země a kam přišli, zavedli řád východní církve.
4. Naše domácí pravoslaví navazuje na cyrilometodějské dílo a považuje se
za jeho pokračování.
5. Ve východní části dnešní Slovenské republiky trvala pravoslavná církev
díky vlivu Kyjevské Rusi do 17.století, kdy byla roku 1649 vídeňským dvorem, jezuity a feudály zavedena unie s Římem.
Prezentace jednotlivých církví byla napsána na základě jimi zaslaných
materiálů, příp. jimi samými autorizována, nelze tedy popírat jejich odpovědnost za uvedené výroky. Můžeme zde číst těchto pět vět, které se pokusíme srovnat s objektivními historickými poznatky.
ad 1.) Nejrannější dějiny Pravoslavné církve lze sledovat teprve až po
tzv. velkém schizmatu v roce 1054, kdy se konstantinopolský patriarchát
prohlásil za Orthodoxní církev. Je také vhodné rozlišit mezi termíny orthodoxní a pravoslavný. Jako orthodoxní byla původně specifikována Katolická
Církev, která se tak od nejstarších dob vymezovala od různých bludařských sekt, které se od ní odčleňovaly, jako byli novaciáni, ariáni, nestoriáni, monofysité, atp. Tento termín nepředstavoval jméno Církve, ale spíše se
jednalo o její vlastnost, byl tedy chápán v pravém smyslu slova, tj. pravověrný. Svatí Cyril a Metoděj přeložili do staroslověnštiny řecké slovo
ορθόδοξος termínem правовёрьный. Teprve koncem XIV. století kdosi
z Kyjevské metropole z neznalosti přeložil ορθόδοξος jako kalk, tj. правослaв ный . Tehdejší nesjednocený kyjevský metropolita Cyprián nařídil pod trestem exkomunikace užívání liturgikonu, kde bylo slovo правослaвный místo dřívějšího правовёрьный . Zároveň zakázal v tomto liturgikonu cokoliv
měnit. Po přijetí sv. Unie ukrajinskými a běloruskými biskupy roku 1596
byl výraz правослaвный převzat, byl však vždy vykládán v tom smyslu, že
pravé slavení je možné pouze v pravé víře.
Misie sv. Cyrila a Metoděje nebyla pravoslavná v nesjednoceném slova
smyslu jako odtržení od Říma a bohoslužebný řád zavedený na Velké Moravě nebyl mechanicky převzat z Byzance jako pouhý překlad z řečtiny do
6
staroslověnštiny, ale byl přizpůsoben místním kanonickým podmínkám.
V některé dny, jako např. na svátek sv. apoštolů Petra a Pavla se sloužila
dalmatská liturgie sv. Petra, což je v podstatě místní varianta římské liturgie. Sv. Metodějovi totiž na titul moravského arcibiskupa jako sídelní katedrála byl Svatým otcem Hadriánem II. ustanoven chrám sv. Demétera
v Sirmiu, kde se původně dalmatská liturgie sv. Petra v latině, v řečtině a
zřejmě i ve slovanštině sloužila. Biskupové v Sirmiu byli od dob sv. Ambrože svěceni milánskými arcibiskupy, ale Hadrián II. povýšil Sirmium na
arcibiskupství a vyjmul je z jurisdikce Milána, takže sv. Metoděj a jeho nástupci byli podřízeni přímo římskému papežovi.
ad 2.) Svatý otec Jan VIII. napsal knížeti Svatoplukovi list Industriæ Tue,
v němž jasně stanoví: „Nic se neprotiví zdravé víře a nauce, aby se slovanským
jazykem prozpěvovaly mše, četlo svaté evangelium i čtení ze Starého a Nového zákona, dobře přeložené a vyložené, jakož i zpívalo ostatní oficium liturgie hodin.“
Nařizuje však, „aby ve všech kostelích vaší země bylo pro ještě větší slavnostnost
čteno evangelium latinsky a po té do slovanského jazyka přeložené hlásáno pro lid
neznající latinský jazyk.“ Jeho nástupce Štěpán V. koncem roku 885 skutečně
vydal dva dokumenty, v nichž „apoštolskou mocí přísně zakazuje sloužení mše
a vysluhování těch nejposvátnějších svátostí v jazyku Slovanů.“ Ze strany slovanského kléru byla snad zanedbávána podmínka latinského čtení sv. evangelia. Nicméně Svatý otec Štěpán s pastýřskou opatrností připustil možnost
slovanské liturgie pro případ, „že to poslouží prospěchu prostého a nechápavého
lidu, jestliže však vysvětlení evangelia či apoštolských listů bude od dobře znalých
tohoto jazyka, jak udělujeme svolení, tak k tomu vybízíme i radíme, aby k tomu docházelo, co nejčastěji, aby tak každý jazyk chválil Boha a vyznával jej.“ A na Moravě tedy nebyl slovanský bohoslužebný řád zakázán zcela, ba udržel
se i za nástupců Štěpána V., jak dosvědčuje přítomnost moravského
biskupa u jednání církevního soudu v Mohuči roku 976 či benediktinské založení slovanského kláštera na Sázavě sv. Prokopem roku 1032.
ad 3.) Jedna část žáků sv. Metoděje se sv. Klimentem, pozdějším biskupem Velickým, a se sv. Naumem v čele nepřijala cyrilici a zůstala věrná
hlaholici. Byli však vyhoštěni na okraj bulharské říše až k hranicím Albánie
a vytvořili v okolí Ochridu vynikající literární středisko. Zde se víc než po
jedno století i po smrti obou zakladatelů užívalo starobylé hlaholské písmo,
jak svědčí kodexy psané v Makedonii, jako evangeliář Assemanův, Sinajský
žaltář a Euchologium Sinajské. Nebyl to však jen rozdíl v písmu. Proti
prěslavské literární skupině, která se odklonila od cyrilometodějské tradice
a zasazovala se o revizi textu těchto nejstarších památek podle řeckých
předloh z Konstantinopole ve snaze o jeho doslovnost mnohdy i na úkor
smyslu, uchovávají texty psané v Makedonii, a to i v době, kdy už se tam
7
stala cyrilice abecedou normální, jako cyrilské Dobromilovo evangelium
nebo Ochridský Apoštol, archaické zvláštnosti cyrilometodějského jazyka,
a odtud se tyto starobylé památky dostávaly i do sousedních zemí.
Zde v Ochridě vznikl také za bojů o hlaholici v době cara Symeona jeden z nejzajímavějších spisků starého slovanského písemnictví. Je to
obrana slovanského písma od mnicha Chrabra. Tímto „chrabrým“ mnichem byl nejspíš sv. Naum druh sv. Klimenta. Tento spisek nevznikl na
Velké Moravě, autor ji však měl na mysli, jak svědčí v závěru jeho vzpomínka na její knížata. Je zajímavé, že se nakonec hlaholášská liturgie udržela pouze v Dalmácii, kde se ovšem vždy sloužilo podle bohoslužebného
řádu církve západní. Vzhledem ke skutečnosti, že jsou oprávněné důvody
k teorii předcyrilometodějského původu hlaholice, je velice pravděpodobné, že z této oblasti svatí věrozvěsti původní slovanské písmo převzali.
ad 4.) Pravoslaví v českých zemích jako samostatná církev se konstituovalo až po vzniku Československé republiky v rámci hnutí „Pryč od Říma“.
To, že se dnes považuje za pokračování cyrilometodějského díla, je subjektivní názor, který je však v rozporu s historickými skutečnostmi. Zde stojí
za pozornost názor pravoslavného Rusa Valerije Sergejeviče Vilinského žijícího v meziválečném Československu. „Když jsem se setkal poprvé s pravoslavnými Čechy, myslil jsem si, že jsou to asi nějaké zbytky starobylé pravoslavné cyrilometodějské víry. Avšak později tato iluse se rozplynula jako dým: jednak
slovanští apoštolové byli pravoslavnými jen v tom smyslu, že setrvávali v oddané
poslušnosti římskému stolci, jednak pravoslavní Češi nejsou žádným historickým
zbytkem, nýbrž docela obyčejným církevním novotvarem. Nemají žádné souvislosti s původním cyrilometodějstvím.“ (Rus se dívá na ČSR, str. 99)
ad 5.) Tvrzení, že věřící východního obřadu na Východním Slovensku
žili jako celek nepřetržitě až do roku 1649 v pravoslavném schizmatu, je
v rozporu s historicky danými skutečnostmi. V apoštolském listě Accepimus nuper ze 16. května 1521 adresovaném uherskému králi Ludvíkovi
Svatý otec Lev X. jasně vyzývá, aby latinský klerus nečinil překážky katolíkům řeckého obřadu v Uhrách. Je tedy zřejmé, že Východní Slovensko
buď přijalo již florentskou unii, na kterou se bula Accepimus nuper odvolává, anebo nikdy od Říma neodpadlo. Zda došlo na Východním Slovensku
mezi roky 1521 – 1646 k prozelitismu ze strany nesjednoceného Kyjeva, nebo měla Užhorodská unie pouze deklaratorní charakter je tedy věcí nejasnou. Nepřesný názor, že užhorodská unie byla zavedena vídeňským dvorem, jezuity a feudály, je mj. v rozporu se skutečností, že přijetí unie nevyvolalo žádný lidový odpor a působí jako odvolávka na antagonismus
tříd v intencích historického materialismu.
Jan Klobušický
8
VÝCHODNÍ LITURGIE SE VRÁTILY NA SVATOU HORU U PŘÍBRAMI
Začátkem prosince 2007 byly oficiálně zahájeny
pravidelné řeckokatolické bohoslužby na Svaté Hoře
u Příbrami. Každou neděli ve dvanáct hodin v poledne je tam slouží plzeňský správce farnosti o. Igor
Bibko, který nám v této souvislosti sdělil další
podrobnosti, a to nejen o této události:
• Kdy přesně proběhla úvodní, první pravidelná
liturgie na Svaté Hoře?
První svatá liturgie na Svaté Hoře byla slavena 2.
prosince 2007. Je zvykem, a také pravidlem, že kněze
na novém působišti oficiálně uvede buď jeho otec biskup nebo otec generální
vikář. Takže jsem ji sloužil spolu s naším generálním vikářem Mons. Milanem
Hanušem. Úvodní slavnostní svatá liturgie, za účasti několika věřících, byla
sloužena česky, lid zpíval staroslověnsky, a zakončili jsme ji krátkou adorací a
uctěním sochy Panny Marie Svatohorské.
Má Svatá Hora jako poutní místo u východních katolíků nějakou tradici?
Můžeme říci, že jde o dlouholetou tradici. Ještě před druhou světovou
válkou, někdy ve třicátých letech, byly ze Slovenska organizovány každoroční poutě řeckokatolíků na Svatou Horu. Dokonce i v dobách totality se
tam pořádaly „poznávací zájezdy“ v duchu prosebných poutí k Matce Boží.
V této tradici pokračovali později redemptoristé, kterým zdejší klášter patří, a východní svaté liturgie zde příležitostně sloužili do roku 2004. S Boží
pomocí chceme na to navázat a dál pokračovat.
• Proč byla jako další místo na slavení východních liturgií vybrána
právě Svatá Hora?
Velkou roli přitom hrál, jak jsem již uvedl, tradiční vztah věřících v souvislosti s dlouholetými poutěmi. Dalším důležitým momentem je fakt, že
redemptoristé, kteří na Svaté Hoře dnes působí, měli vždy vztah k Východu a vždy někteří sloužili i východní liturgie.
Další věcí byly požadavky věřících na sloužení bohoslužeb. Do těchto
míst přicházeli po sametové revoluci od devadesátých let naši věřící za prací.
A jelikož kněz přichází za lidmi a slouží jim, vznikla vlastně nutnost sloužit
naše bohoslužby. Počty věřících v některých částech České republiky výrazně rostly, čímž vznikla tato potřeba mimo jiné i v Příbrami a jejím okolí.
9
Jak často a při jakých příležitostech byly slouženy, i když ne pravidelně, liturgie na Svaté Hoře po roce 1989?
Rád bych uvedl na vysvětlení, že po pádu železné opony a hlavně po
rozdělení Československa respektovala církev hranice států. Stejně tak tomu bylo i u řeholních společenstvích, kde se přikročilo k postupnému návratu řeholníků do svých provincií. Slovenští redemptoristé se vrátili na
Slovensko, čeští zůstali tady. Protože z českých řeholníků nebyl nikdo biritualistou, to znamená, že nemohl sloužit bohoslužby v obou obřadech,
skončilo sloužení řeckokatolických bohoslužeb. Byly slouženy jenom vzácně při různých slavnostech, např. každoročně byla z Prahy organizována
řeckokatolická děkovná pouť za nabytou svobodu.
V roce 2005 se na Svaté Hoře uskutečnila Národní pouť při příležitosti
stého výročí povýšení Svaté Hory na baziliku. Při této slavnostní události
byla sloužena i naše východní bohoslužba, kterou celebrovali naši otcové
biskupové, a které se účastnilo i veliké množství věřících. Po ukončení svaté liturgie bylo nostalgicky konstatováno, jaká je to škoda, že východní liturgie nemají pokračování, protože skončily odchodem řeckokatolických
slovenských bratrů redemptoristů. Náš otec biskup Ladislav Hučko projevil velký zájem o obnovení této tradice. Dále si také velice vážíme zájmu a
veškeré pomoci představeného Pražské provincie redemptoristů P. Stanislava Přibyla, CSsR, který je naším velkým příznivcem. Vlivem zmíněných a ještě i dalších okolností bylo nakonec rozhodnuto o pravidelném
sloužení řeckokatolických svatých liturgií.
• Jak reagují čeští věřící na východní bohoslužby?
Reagují pěkně a s velkým zájmem. Ptají se na to, co je nejvíc v průběhu
liturgie a nebo ve východním ritu zaujalo, zejména na staroslověnštinu,
kněžská roucha atd. Dokonce se nám dostalo pochvaly za působivý zpěv,
že zkrátka ty východní zpěvy "mají sílu". Jedna paní byla dokonce skálopevně přesvědčena, že se jedná o playback – tedy že je to celé na magnetofonové pásce nebo DVD.
• Máte Vy ke Svaté Hoře osobní vztah?
Svatá Hora a hlavně její bazilika Panny Marie Svatohorské je v Čechách
velice známé poutní místo. Má velikou a dlouholetou tradici u římsko i
řeckokatolických věřících, a dodnes sem mnozí lidé nacházejí cestu. Cítíte,
že je to doslovně „promodlené“ a milostivé místo. A hlavně - Panna Maria
je i Matkou kněží, a v tomto duchu k ní putuji každou neděli i já.
Viera Folkmanová
10
ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: СВЯТИЙ ВЕЛИКИЙ ПІСТ
“Піст це не новітній винахід, але скарб по батьках. Усе, що давне, гідне
похвали. Пошануй же стародавність посту! Він такий давній, як саме
людство.”
Св. Василій Великий: Про піст І
Святий Великий Піст – Чотиридесятниця має багату і довгу традицію.
Його початки знаходимо в апостольських часах. Назва Великий не є тільки
задля його часу тривання, але й задля його важливості в житті не лишень
Церкви, але і в житті кожного християнина.
Найважливішою ціллю Святого Великого Посту є наша духовна обнова,
духовна боротьба, в якій беруть участь і душа і тіло. Душа бере участь через
ревну молитву й розважання, через практику чесноти і добрих діл, через
боротьбу з нашими гріхами і нашими злими наклонами, через чування над
змислами. А внутрішнє наставлення душі проявляється назовні через піст і
покутні діла нашого тіла. Без умертвлення тіла нема духовного посту. Св.
Василій Великий сказав: “Наскільки відіймеш тілу, настільки додаси своїй
душі блиску духовного здоровля. Бо не збільшенням сили в нашому тілі, а
витривалістю душі й терпеливістю в прикрих досвідах здобуваємо силу
проти невидимих ворогів.” Великим Постом ми духовно приготовляємося до
празника Пасхи.
Час тривання посту, його спосіб і практика, так само як і ціль мінялися.
Час тривання посту в різних місцевостях заховувався різно довго.
Постепенно переходилося від короткого посту до довшого, до так званої
Чотиридесятниці.
Також первісна практика Великого Посту не мала означені приписи
Церкви. Це було полишене добрій волі вірних. Дехто здержувався від їди
всякого роду тварин, інші не їли овочів і яєць, інші їли тільки хліб, другі
постили зі сухою їдою (сухояденіє), декотрі з усіх живих створінь їли тільки
рибу.
В розвитку цілі Великого Посту можемо говорити про три періоди.
- В апостольських часах і у перших християн була Пасха сумним
спомином смерті Ісуса Христа, і тому вони той час переводили на молитві,
смутку й пості.
- У 3 і 4 столітті дійшло до змін. Була то доба найбільшого розквіту
катехуменату – оглашенних, значить тих, які приготовлялися до Святої
Тайни Хрещення. І ця радісна подія зв´язувалася з великими празниками,
передусім з Пасхою. Приготовлення оглашенних тривало три роки і
завершувалося сорок-дневним постом і молитвами. А разом з оглашенними
почали зберігати піст і вірні.
- І так під впливом оглашенних перед-пасхальний піст продовжився до
сорок днів і зчасом усі вірні переняли цей піст від оглашенних і він став для
11
цілої Церкви перед-пасхальним постом і стає самостійною установою. Цей
час має свій найкращий вислів у наших посних богослуженнях, посних
покутних поклонах, посних проповідях і в Літургії Ранішосвячених Дарів.
Протягом часу точний спосіб і практику посту призначали Собори й
митрополити. Сьогодні вірні деколи задля різних причин не в силі
дотримувати такий строгий піст як наші предки. По ІІ-ім Ватиканськім
Соборі дійшло до найбільшого злагіднення посту в цілій Католицькій Церкві.
Згідно з церковною установою греко-католицьких вірних обов´язує
здержливість від мяса в усі п´ятниці цілого року, в часі Великого Посту
здержливість від мяса в середу і п´ятницю, а крім того у перший день
Чотиридесятниці і Велику П´ятницю здержливість від мяса і набілу.
Але ця постанова нам також пригадує постійний обов´язок молитви,
покаяння, оминання гріхів і ображування Бога, давання милостинь.
Пам´ятаймо, що в родині, в якій затихла молитва й заникла практика
посту, а навіть забута пам´ять на нього, ледве чи ще живе християнський дух.
о. Юліян Катрій, ЧСВВ
НАША ВІРА: ХТО Є АВТОРОМ СВЯТОГО ПИСЬМА?
Що означає: “писані під надхненням Святого Духа“?
Автором Святого Письма є сам Господь Бог. Він надхнув (по-латинському
сказане – інспірував) авторів поодиноких книг Святого Письма і вжив їх як
чинне знаряддя для об´явлення своєї правди. Отже, говоримо, що книги
Святого Письма були написані під надхненням СВЯТОГО ДУХА. Святе
Письмо - це слово Боже.
Тому в нас до Святого Письма така велика пошана.
“Книги Святого Письма Старого і Нового Завіту – священні і написані за
надхненням Святого Духа, і Бог – їхній автор “ – проголосив Перший
Вселенський Ватиканський Собор. А Другий Ватиканський Собор про це
виголосив: “Що було Богом об´явлене і є в Святім Письмі написане і
висказане, було записане з надхнення Святого Духа”. Отже, автором Святого
Письма є сам Бог.
Що розуміємо під словом “надхнення – інспірація”?
Ми вже сказали, що автором Святого Письма є сам Бог. Але для списання
того, що хотів Господь Бог людям об´явити і сказати, Бог вибрав собі людей і
повжив їх із їх здібностями й силами, впливав на них і через них, щоб як
правдиві автори записали все те і лише те, що він хотів. Отже, під “Божим
надхненням чи інспірацією” розуміємо, що Бог звернувся, проговорив до
людей, через ним вибраних священописців (гагіографів), як через знаряддя.
Бог – головний автор священних книг, людина – другорядний. Від Бога
12
походить тема, провідна думка, суть речі. Від священописця – хід думок,
добір слів, спосіб висловлення, виразу, стиль, включно із граматичними та
літературно-стилістичними особливостями. Бог дає людині надхнення, але
при тому він не зміняє її природу, характер, здібності. Надхнення – це не
диктат. Надхнення – це надприродне світло, яке діє на людину, не змінюючи
її розумної та свобідної істоти.
Тому все те, що надхненні – інспіровані автори твердять, має уважатися
твердженням Святого Духа. Отже, треба визнати, що книги Святого Письма
вчать правдиво, вірно і без помилки правду, яку хотів мати Бог позначену в
Святому Письмі для нашого спасіння.
Але “написане під надхненням Святого Духа” не треба розуміти так, мов
би Дух Святий вжив святописьця, як писаря на машині, якому б диктував, що
має написати; не впливає ані тим способом, мов би просто надиктував
людському авторові і зміст, і спосіб висловлення.
При писанні Святої Книги людський автор є “знаряддям” Святого Духа,
але знаряддям живим, одушевленим і розумним, який під божественним
впливом вживає своїх сил і здібностей так, що кожний може в книзі, ним
написаній, відкрити своєобразність і характеристичні знаки й риси людського
письменника. Іншими словами святописець вживає всіх своїх здібнощів,
інтелігенції, уяви, волі, так як кожний інший людський автор, але рівночасно
стоїть під цілком окремим впливом Духа Святого.
Цей вплив не відбирає від святописьця вживання його здібностей, але
силою, яка є власною всемогучості Божій, впливає, що автор пише те, що
Дух Божий хоче, лише те, що хоче, і способом, яким хоче. При тім всім, у
Святому Письмі божественне предкладається нам способом, якого
вживають звичайні люди.
Уже жиди в Старому Завіті уважали декотрі книги Старого Письма
словом Божим. Читали їх при богослуженнях і керувалися їх наукою в
щоденнім житті, переконані, що тими книгами говорить до них сам Бог.
Первісна Церква від початку була переконана в тому, що автором Святого
Письма є Святий Дух. Свідчить про це, наприклад, апостол Петро (2. Пет. 1,
21): “Бо ніколи пророцтво не було проголошене з волі людини, лише, ведені
Святим Духом, промовляли святі люди від Бога.” Це проголошує також
апостол Павло в другому листі до Тимотея (3,16-17): “Все Писання –
надхненне Богом і корисне, щоб навчати, докоряти, направляти, виховувати у
справедливості, щоб Божий чоловік був досконалий, до всякого доброго діла
готовий.”
Коли Святе Письмо є написане при окремій помочі Святого Духа, це
означає, що є правдиве, в ньому нема помилки, бо його автором є Бог. Бог не
може ані помилятися, ані обманювати. Тому в Святому Письмі, яке є словом
Божим, нема помилки, ані обману.
о. Степан Пап
13
SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: ÚVOD
Mluvte k světu o velikých Mariiných darech!
V letošním roce oslavíme 150. výročí zjevení
Panny Marie Neposkvrněného početí sv. Bernadetě Soubirous v Lourdech, které má hluboký význam pro celý svět. Bohorodička se mnohokrát namáhala pro spásu bloudícího lidstva a
nejvýznamnější mariánská zjevení se udála během 19. století, jejichž pečetí je slavné zjevení
ve Fatimě roku 1917. Mezi opomíjené milosti
zprostředkované Bohorodičkou, přestože se tomuto zjevení dostalo plného církevního schválení, patří Zelený škapulíř.
Mnoho zbožných katolických duší se velice
trápí pro bezbožný život nevěřících a snad ještě
více pro vlažnost nebo dokonce nevraživost četných bratří ve víře. Měli bychom však příliš malou víru, pokud bychom tento stav považovali za jednou pro vždy daný a marná by byla naše účast s Pannou Marií na prosbě
vložené na její výslovné přání do Růžence. Říkáme přeci „…přiveď do nebe
všechny duše!“ Jistě, víme, že Kristus Pán říká: „Těsná je brána a úzká cesta,
která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mat 7, 14). Nebuďme však my
soudci nad bližními a vzpomeňme na prorokův výrok o našem Pánu, že
„Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle
pravdy.“ (Iz 42, 3). Mezi sv. Otci pouště se tradoval pozoruhodný výrok o
sv. Antonínovi. Jednou seděl ve své cele a stal
se k němu hlas: „Antoníne!“ Svatý poustevník
odpověděl: „Tu jsem.“ Načež hlas pokračoval:
„Antoníne, ještě jsi nedosáhl dokonalosti koželuha
z Alexandrie.“ Světec se tedy vypravil do města,
tam vyhledal zjeveného muže a ptal se ho co je
zač, protože kvůli němu opustil poušť. Ten mu
odvětil: „Nevím o sobě, že bych vykonal cokoliv
dobrého a proto si každého dne od rána do večera
opakuji: Všichni lidé tohoto města, od velkého po
malého, vstoupí pro své dobré skutky do
Nebeského království, jen já pro své hříchy
půjdu na místo, které Pán připravil satanovi a
jeho démonům.“
14
Neposílejme tedy nikoho do pekel, ale raději s důvěrou a v pokoře přijímejme veliké dary, které nám dává sama Královna nebes. Sv. Brigita
Švédská měla značnou důvěru v Pannu Marii. Ona sama jí zjevila, že neexistuje na světě takový hříšník, třeba by mohl být v jakkoliv velkém nepřátelství s Bohem, který by se k Němu neobrátil a znovu nezískal Jeho milost,
pokud má útočiště v Matce Boží a prosí o její pomoc. Velikým hlasatelem
konverze byl sv. František z Pauly, který všechny vybízel ve jménu Božím
a ve jménu Jeho sv. Evangelia k obrácení a k nápravě vlastního života.
V jeho stopách kráčel paulánský terciář sv. Vincenc z Pauly, který se sv.
Luisou de Marillac založili Kongregaci Dcer Božské Lásky (FDC) zvaných
vincentky. Založením této komunity dali církvi množství duší zasvěcených
službě těm nejchudším z chudých, nejprve z podkrovních bytů v Paříži,
pak z celého světa. Ale mimoto dvě řeholnice právě z této kongregace získaly mimořádnou milost být prostřednicemi láskyplné péče Panny Marie o
konverzi duší. Byly vybrány nebesy, aby se staly pramenem Božích milostí.
První z nich byla známá sv. Kateřina Laboure, byla určena Prozřetelností, aby zvěstovala pobožnost Zázračné medailky, kterou ji Panna Maria
předala 27. listopadu 1830. Většina z nás Zázračnou medailku nosí na srdci
a víme jakými četnými milostmi je obdařena. Nositelům této medailky je
m. j. přislíbena milost konverze. Jeden z prvních případů, jenž vešel ve
všeobecnou známost, je obrácení sekularizovaného Žida Alfonse Ratisbonne ze Štrasburku 20. ledna 1842. Sv. Maxmilián Kolbe roku 1917 v Římě
dokonce založil Rytířstvo Neposkvrněné, které si klade za cíl vzbuzovat
konverze skrze úctu k Panně Marii Neposkvrněné a k její Zázračné medailce. On sám se nebál dávat medailku všem, dokonce i zednářům a gestapákům. Říkával: „Kéž se medailka Neposkvrněné stane zbraní a spíše kulkou,
kterou bude používat každý rytíř Neposkvrněné. I kdyby byl někdo nejhorší
ze všech, když jen bude souhlasit s nošením při sobě Zázračné medailky – je
nutno mu ji dát a modlit se za něho.“ V tisku se též objevil případ anglikánského duchovního Riche, který získal milost konverze v období kolem roku
1950. Po vyhlášení dogmatu o Nanebevzetí Přesvaté Panny Marie se však u
něj objevily pochybnosti a tehdy náhodou našel na cestě Zázračnou medailku. Začal opakovat slova, která na ní přečetl: „Ó, Maria bez hříchu počatá…“ a pochybnosti zmizely. Velmi účinně apoštoluje prostřednictvím
Zázračné medailky P. Antonín Pinto z Brazílie z diecéze Mariana, jeho
představený H. Cennes de Glibiera prohlásil: „Největší zázrak, jaký kdy vykonala Matka Boží skrze P. Antonína, je obrácení dvaceti tisíců mužů, kteří
poprvé přijali svátosti Katolické Církve.“
Jan Klobušický
pokračování
15
REHOĽNÝ ŽIVOT – NÁDHERNÝ DAR.
Na sviatok Stretnutie Pána (2.februára) už niekoľko rokov celá Cirkev
slávi deň Zasväteného života. V tento deň si nanovo uvedomujeme a obdivujeme nádherný dar, ktorý Cirkev prijala od svojho Pána. Tento dar je daný pre celé spoločenstvo veriacich, nielen pre jedného povolaného. Dar zasväteného života si Cirkev zvlášť váži a cení, lebo skrze neho zakúša hojnosť
Božieho požehnania. V tomto dare sa dokonca sama vidí a vyjadruje. Zasvätený život je prejavom najvnútornejšej podstaty kresťanského povolania,
pretože je neustálym úsilím zjednotenia sa s Ježišom Kristom. Náplňou zasväteného života je každodenná odpoveď na Ježišovo pozvanie: „Poď za
mnou!“ Toto osobitné zasvätenie sa Bohu sa dokonáva v živote podľa troch
evanjeliových rád: čistoty, chudoby a poslušnosti. Takto prežívajú svoju lásku k Bohu a k ľuďom nielen rehoľníci a rehoľné sestry, ale aj všetci tí, ktorí
sa darovali Bohu týmito troma sľubmi: pustovníci, mnísi, zasvätené panny,
členovia rôznych sekulárnych inštitútov a mnohí ďalší. Hoci sa tieto skupiny ľudí rôznia svojím štýlom života, predsa len sú jednotní v jednom, a tým
je nasledovanie z blízka Krista čistého, chudobného a poslušného v úsilí
o dokonalú lásku. Zasvätený život tak stále sprítomňuje vo svete Krista čistého, poslušného a chudobného, Krista radikálne oddaného Evanjeliu a Bohu Otcovi. Skúsme sa teda prizrieť zasvätenému životu len v jednom jeho
aspekte, azda v tom najdôležitejšom.
Rehoľný život je veľkým Božím darom. Boh ho dáva niektorým, aby sa
ním delili s ďalšími. Cieľom daru zasväteného života, tak ako aj každého
iného daru, je budovať spoločenstvo Cirkvi. Každý dar má byť dávaný, zdieľaný, daný na výmenu či do obehu. Darom môžeme niekoho obšťastniť. Darom môžeme niekomu pomôcť. Darom môžeme druhého obohatiť. Keď rehoľný život je vo svojej podstate darom, nemôže sa ani inakšie prejavovať
len ako dar dávaný, dar zdieľaný, dar obetovaný. Dávanie je najprirodzenejšia činnosť v rehoľnom živote. Ide o dávanie času, energie, úsmevu, dávanie
pomocnej ruky, modlitby, seba samého.
Vydávanie svedectva o Božej milosti je prvoradým poslaním zasväteného
života. Toto dávanie sa je identitou zasvätenej osoby. Ona sa spoznáva ako
Bohom obdarovaná a chce v tomto darovaní pokračovať. Chce ľuďom ukazovať Boha, ktorý sa obetuje. Osobitne jej znejú slová z evanjelia: “Zadarmo
ste dostali, zadarmo dávajte.“ (Mt 10, 8) Rehoľná osoba na prvom mieste
s vďačnosťou uznáva, že je obdarovaná nielen Bohom, ale aj ľuďmi, ktorých
v svojom živote stretla. Všetko je pre ňu veľkým darom. Nachádza krásu života v dynamike prijímania a dávania, v tom kolobehu lásky.
Zaznie to azda veľmi zvláštne, ale povolanie nielen sa objavuje a spoznáva, ale aj buduje a tvorí svojimi vlastnými rukami a svojimi osobnými rozhodnutiami. Povolanie nie je len niečo, čo je od večnosti v Božej mysli a
v Božom srdci, ako večný plán, večná vôľa, ale je to aj život, ktorý sa tvorí
16
žitím, ktorý sa formuje tým, čo má človek vo vnútri, tým, pre čo sa rozhoduje. V určitom slova zmysle povolanie aj k duchovnému stavu sa dá zo seba
vykresať, ale len v tým najprirodzenejším spôsobom, ku ktorému patrí plná
sloboda. Boh nechce nikoho nasilu, ani v kňazstve, ani v rehoľnom živote.
Preto ani človek nasilu nemôže zo seba spraviť rehoľníka, ale môže dovoliť,
aby toto povolanie v ňom rástlo. Aj preto rehoľné povolanie nie je kameňom, ktorý niekam treba niesť, ale je objavením krídel, ktoré dávajú možnosť vzlietnuť a žiť naplno. Človek spoznáva cestu, keď po nej ide. Osoba sa
presvedčí o svojom povolaní, keď ho začne žiť.
Kde nájsť tu pravú slobodu, ktorá podmieňuje objavenie svojho povolania? Kde prijať tú čistú božskú lásku, aby môcť zakúsiť svoje povolanie?
Stretnutím sa s Ježišom Kristom sa získava sloboda. Pozerajúc Kristovi do
očí, môžeš vidieť, ako ťa veľmi miluje. Meditujúc pred jasličkami či pod krížom, môžeš zakúsiť, aký si cenný pre Boha. V Ježišovi Kristovi každý človek
môže objaviť svoju pravú hodnotu a svoje povolanie. K objaveniu milujúceho pohľadu Boha nás vedie naša viera. Keď človek spoznáva, že je nekonečne milovaný Bohom, cíti sa prirodzene volaný milovať tou istou láskou. Človek môže milovať ako Boh, ak v jeho srdci prebýva Božia láska. Pravá láska
sa rodí zo slobody, nie z akejsi potreby. Naozaj oblažuje len čistá láska, ktorá pochádza od Boha. Nájsť sa v tom tajomstve lásky, mať pocit, že som milovaný od nepamäti a do konca, mi dáva správnu slobodu, vytrháva ma zo
zatvoreného kruhu potreby, očakávania niečoho a posúva ma do novej pozície zrelého človeka, ktorý vie dávať, lebo je nesmierne milovaný a obdarený.
Láska dáva slobodu srdcu človeka. Povolanie sa rodí zo zážitku radosti a
naplnenia, ktoré pramenia v láske. Je to nájdenie a vnútorné precítenie
zmyslu života, ktorý spočíva v láske.
V rehoľnom živote nie je všetko len nádherné a ružové. Sú tu aj skúšky,
ťažkosti i vážne problémy, lebo kríž neoddeliteľne patrí ku každému kresťanovi. Ale aj na to sa treba dívať v perspektíve daru a dávania. Aj krízy majú
svoj význam na ceste objavovania a dávania nekonečnej Božej lásky. Tieto
skúšky sa často stávajú vážnou otázkou, či si stojím za tým, čo som niekedy
na začiatku spoznal, čomu som v živote uveril, či tá milosť povolania je ešte
pre mňa milosťou a darom. Tieto rôznorodé pokušenia a problémy sa môžu
stať neustálym očisťovaním môjho dávania sa Bohu a ľuďom. Aj kríza môže
sa premeniť na ešte väčšie priľnutie k láske, ktorá ma robí schopným žiť a
radovať sa, milovať a dávať, odpúšťať a na nikoho sa nehnevať. Rehoľné povolanie, aj so svojimi ťažkosťami, sa tak stane cestou neustáleho oslobodzovania sa zo strachu, že nie som dostatočne dobrý a milovaný. Aj skúšky napomáhajú neustálej premene zasvätenej osoby v Ježiša Krista.
Dar zasväteného života je dar mnohoraký. Každé Božie volanie je originálne a jedinečné. Každý jeden to Božie volanie prežíva po svojom. Ale láska
je znakom jeho pravosti. Dávanie je jeho dušou. Lebo duchovné povolanie
je tajomstvom Boha, ktorý sa dáva.
vybráno z materiálů michalovské viceprovincie redemptoristů
17
HISTORIE CHRÁMŮ: SVATÁ HORA U PŘÍBRAMI
Dějinné počátky Svaté Hory
jsou opředeny pověstmi. Podle
jedné ji dal postavit již ve 13. století rytíř z rodu Malovců jako dík
Panně Marii za vyslyšené prosby,
když ho ochránila před pronásledujícími loupežníky. Český historik 17. století Bohuslav Balbín datuje vznik kaple zhruba do počátku 16. století. Byla to tehdy jednoduchá, skromná svatyně bez dveří.
Zasvěcena byla zřejmě od počátku
Nanebevzetí Panny Marie.
Nejstarší známý půdorys Svaté
Hory je asi z r. 1658, a je předchůdcem současného stavu. Dle
tradice má zdivo dnešní ústřední
svatyně, tj. presbytář a úseky stěn
směrem západním, obsahovat zdivo původní kaple.
Vodit procesí na Svatou Horu se
stalo zvykem již v 16. století, a to i
za časů protestantských duchovních správců v městě. Z řady poustevníků, kteří spravovali svatohorskou kapli, byl nejproslulejší Jan
Procházka. Jako měšťan a pláteník
žil v Nymburku až do r. 1619, kdy
oslepl. V následujících letech živořil
v Praze jako žebrák. Počátkem r.
1632 se mu zdál sen o starci, který
ho vybízel, aby se odebral na Svatou Horu a uctíval tam Pannu Marii. Netušil, že to bude právě on,
kdo bude příčinou uvedení Svaté
Hory v širší známost. Delší dobu
opuštěná poustevna mu byla příbramskou obcí svěřena i s povin-
18
ností pečovat o kapli. Po třech
dnech pobytu zde se Procházkovi
zázračným způsobem vrátil zrak.
Viděl nejprve mlhavě, ale v příštích
dnech zřetelněji a zřetelněji.
Vyslyšení proseb poutníků u
svatohorské Panny Marie bylo
známo již dříve, včetně uzdravení,
ale Procházkovo prohlédnutí po
tolika letech slepoty bylo pokládáno za zázračné. Potvrzeno bylo
svědeckými výpověďmi i lékařským dobrozdáním. Zpráva se
bleskově roznesla po celé zemi a
dostala se až do Vídně. Císař Ferdinand II. se svým synem Ferdinandem III. navštívil Svatou Horu
již r. 1634. Byla to dosud asi nejvzácnější návštěva, která význam
místa zdůraznila.
V r. 1647 byla Svatá Hora dána
do správy jezuitskému řádu. V 17.
století se svatohorský areál stal
jedním z nejrozsáhlejších a nejvýznamnějších raně barokních objektů u nás. Kromě šlechty se na stavbě a výzdobě podílela i města
(Praha, Plzeň, Mníšek a Březnice),
ale především nesčetné zástupy
dnes již neznámých poutníků.
Centrální svatyně na vyvýšené terase obklopena kaplemi a pod terasou ambitem – to bylo architektonické řešení od té doby v Čechách neznámé. Trojice otevřených kaplí na
východní straně původní svatyně –
zřejmě přímý import ze slunné Itálie,
který nepočítal s drsnějším záalp-
ským podnebím – měla obdobu na
straně západní až do poloviny 18.
století, kdy musela být vyzděna a tak
chráněna před silnými západními
větry, deštěm a vánicemi. Tento typ
poutního místa se stal pravzorem pro
četná další poutní místa, která byla v
Čechách později vybudována.
Především oba vstupní portály patří k tomu nejlepšímu z tehdejší architektury a lze
je na základě
předběžné analýzy připsat
tvorbě nejvýznamnějšího
současného architekta Kryštofa Dientzenhofera, který
pro jezuity pracoval i v Praze. I jeho syn
Kilián Ignác –
nejslavnější architekt vrcholného a pozdního baroka v
Čechách i v Evropě – vypracoval před r. 1727 pro
Svatou Horu návrh monumentálního dvouramenného schodiště.
Návrh byl realizován 1727 – 1728
ve zjednodušené podobě.
Korunování poutních obrazů a
soch mariánských bylo zavedeno v
katolické církvi v r. 1640 z popudu
italského jezuity Alexandra Sforzy
Pallavicini, který došel k názoru, že
nosí-li zlaté koruny knížata a králové, tím spíš toto právo přísluší Královně nebes a jejímu Synovi. Této
výsady se dostalo i milostné sošce
Panny Marie svatohorské. První
korunovace se konala 22. června
1732. Za účasti nebývalého množství poutníků, šlechty a duchovenstva se konala korunovační slavnost
osm dní. Výročí korunovace se slaví
od té doby každým rokem
třetí neděli po
svatodušních
svátcích.
V letech
1745 – 1751
došlo k rozšíření mariánského kostela o trojici otevřených kaplí na západní
straně jejich
obezděním a
probouráním
západní zdi kostela. Jezuité uvažovali o jeho dalším rozšíření na
západ a propojení s bočními kaplemi ve velký trojlodní kostel. Dali
pro tuto přestavbu vypracovat
plány (jsou dosud zachovány v archívu), ale k realizaci již nedošlo.
Jezuitský řád byl dočasně zrušen
1773 a správu převzali světští ad-
19
ministrátoři, kteří spravovali Svatou Horu 86 let.
V r. 1861 dostali Svatou Horu
do správy redemptoristé (kongregace Nejsvětějšího Vykupitele), kteří zde působili do r. 1950.
Po rozsáhlé opravě a renovaci
požádali papeže Pia X. o udělení
titulu „bazilika“ pro poutní kostel, titul, kterým papež výjimečně
povyšuje nejslavnější chrámy.
Pius X. vydal zvláštní breve „Sacris aedibus“, jímž r. 1905 povýšil
Svatou Horu na „baziliku menší“. Svatá Hora je bazilikou ve
smyslu náboženském (symbolickém) jako královský palác, tj. palác Královny nebe Panny Marie.
Dne 27. dubna 1978 v odpoledních hodinách vypukl na Svaté
Hoře veliký požár, který zcela zničil střechu kláštera, proboštství a
severní části ambitů včetně věže s
hodinami; velmi byly poškozeny i
věže nad kaplí Mníšeckou a Plzeňskou a stejně tak i nástropní
malby. Kromě těchto maleb bylo
vše obnoveno do r. 1982 (k 250.
výročí korunovace milostné sošky
Panny Marie). Nástěnné malby v
ambitech se vzhledem k povětrnostním podmínkám udržují s
velkým úsilím a vysokými náklady. Restaurátorské práce jsou zde
prováděny soustavně, nejnovější
úpravu dostala bazilika v r. 1988,
kdy byla podle návrhu akad. arch.
Josefa Vlčka položena mramorová
podlaha, instalován nový oltář,
křeslo, ambon i osvětlovací tělesa
20
a znovu osazen nákladně zrestaurovaný slavný stříbrný oltář.
Od 24. března 1990 je duchovní správa Svaté Hory opět svěřena kněžím kongregace Nejsvětějšího Vykupitele – redemptoristům. Prvním administrátorem a
zároveň rektorem kláštera byl P.
Josef Břicháček. Zároveň se stala
Svatá Hora sídlem provinciála
redemptoristů. V r. 1993 byly
zrekonstruovány
Svatohorské
schody, které byly v podstatě zříceninou, protože od 2. světové
války nebyly udržovány a navíc
byly poničeny požárem. Bohužel,
dnes je jejich největším nepřítelem vandalismus.
Dalšími velkými událostmi
posledního desetiletí 20. století
byla oslava 650. výročí milostné
sošky Panny Marie Svatohorské v
r. 1998 a setkání mládeže českých
a moravských diecézí v srpnu
1999. V době své mise navštěvoval velmi často Svatou Horu
apoštolský nuncius v Československu (1990-1992) a v ČR (19932001) arcibiskup Giovanni Coppa, dnes kardinál. Po pádu komunismu navštěvují Svatou Horu poutníci a turisté z celého světa. Od 2. prosince 2007 se
v bazilice Nanebevzetí P. M. konají každou neděli ve 12.00 hod.
řeckokatolické bohoslužby.
zpracováno podle materiálů Pražské provincie Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (Redemptoristů)
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. MIKULÁŠ ČARNĚCKYJ, CSSR
Ti, kdo měli možnost navštívit
ve Lvově hrob mučedníka Mikuláše Čarněckého v zimě, mohli si
všimnout, že na zasněženém hřbitově byl vyšlapaný metr široký
chodník k tomuto hrobu. Modlilo
se u něj stále několik lidí, přicházeli s úctou a na památku si brali hlínu jako vzácnou relikvii.
Mikuláš Čarněckyj se narodil
14. prosince 1884 ve vesnici Sematkivci na Západní Ukrajině. V
1903-1909 studoval v Římě teologii. V říjnu 1909 byl vysvěcen na
kněze a o rok později se stal profesorem dogmatiky. Roku 1919
vstoupil do noviciátu redemptoristů. Po složení řeholních slibů se
vrátil do Stanislavova a se spolubratřími redemptoristy (byl mezi
nimi i bl. Metoděj Dominik Trčka)
tam založil nový klášter. Roku
1926 dostal od představených úlohu - pracovat na díle unie ve Volyni, kde redemptoristé v Kovli založili nový klášter. Jeho pastorační
moudrost a prozíravost ocenil i
Svatý stolec, který ho jmenoval
apoštolským administrátorem Ukrajinců na území Volyně a Podlasia. Biskup Hryhorij Chomyšyn ho
31. ledna 1931 vysvětil v kostele
sv. Alfonse v Římě na biskupa. V
červnu roku 1932 se zúčastnil
oslav 200. výročí korunovace milostné sošky Panny Marie na Svaté
Hoře u Příbrami. Jeho činnost na
Volyni ukončil příchod komunistů,
kteří v roce 1939 z Volyně redemptoristy vyhnali.
V dubnu 1945 ho komunisté internovali a odvlekli do Kyjeva, kde
byl surově vyslýchán a po roce odsouzen na pět let vězení, která měl
strávit v táborech nucených prací.
Špión z KGB, který se načas stal
jeho spoluvězněm, z biskupa vytáhl potřebné "důkazy" a na jejich
základě mu jako vatikánskému
špiónovi přidali deset let vězení.
Po procesu byl deportován do malého sibiřského městečka Marijinsk, kde prožil další mučení, znásobená těžkou prací a nedostatkem
potravin. Odtud byl přemístěn do
obce Orlovo Rozovo a roku 1947
do Vorkuty. Přes rapidně se zhoršující zdravotní stav byl biskup
21
Mikuláš klidný, trpělivý a modlil
vysvětit více než deset kněží. Po
se za ty, kdo mu ubližovali. Když
dvou letech se však začaly vracet
to okolnosti dovolovaly, tajně
následky prožitého věznění. Rakosloužil mši svatou a vysluhoval
vina se pro něj stala smrtelnou a na
svátosti. Roku 1948 byl převezen
její následky zemřel 2. dubna 1959.
do Mordovie, kde byl do roku
Tento redemptorista byl sku1954, kdy ho opět převezli do Vortečně Boží muž, protože pomáhal
kutska. Tam byl jen rok a znovu
lidem poznávat Boží milosrdenství
putoval do Mordovie, kde se jeho
a lásku, a nepřestal to konat ani po
zdravotní stav natolik zhoršil, že
smrti. To dokazují mnohé zázraky,
všichni počítali s jeho brzkou smrkteré se staly na jeho hrobě nebo
tí. KGB za těchto okolností pustila
na jeho přímluvu. Zde jsou některé
biskupa Mikuláše na svobodu a
z nich:
dovolila mu, aby se vrátil do Lvova,
Jedné ženě měli amputovat ruku.
kde měl zanedlouho zemřít. Podle
Přišla na biskupův hrob, vzala s z něj
svědectví vytrpěl biskup v letech
trochu země a přiložila ji přímo na
1945 – 1946 během výslechů více než
ránu. Během krátké doby byla
600 hodin mučení a měl možnost
uzdravena. Jiná žena byla na přímlupoznat přibližně 30 lágrů a vězení.
vu biskupa Mikuláše uzdravena z
Do Lvova mezi spolubratry se
rakoviny prsu. Další osoba, zcela slevrátil nezlomen. Jeho zdravotní
pá, prohlédla, když si k očím přiložila
stav byl sice beznadějný, ale jeho
hlínu z biskupova hrobu.
duch byl čilý. Stala se však nečePapež Jan Pavel II. jej blahořečil
kaná věc, se kterou soudruzi z
ve Lvově 27. června 2001 spolu s
KGB nepočítali. Zdravotní stav
dalšími 26 řeckokatolickými mubiskupa se stabilizoval, a on ne a
čedníky, pronásledovanými v done zemřít. Během tohoto období, i
bě komunismu.
když pod dozorem agentů tajné
zpracováno podle materiálů Pražpolicie přijímal návštěvy, posiloval
ské
provincie Kongregace Nejsvětějšía povzbuzoval ve víře, modlil se a
ho
Vykupitele
(Redemptoristů)
obětoval, a podařilo se mu tajně
__________________________________________________________________
Foto na str. 1: Španělská ikona Hodigitrie připomínající svým tvaroslovím Bohorodičku z Maria Pöcs respektuje maurské výtvarné tradice, str. 2: Z ekumenické bohoslužby, str. 23: Ilustrativní foto, str. 24: Basilika Panny Marie Nanebevzetí na Svaté Hoře
__________________________________________________________________
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro
vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na
jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová,
Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22