JAROSLAV ŠEJNOHA TAK ŠEL ŽIVOT. Ač jsem studoval

JAROSLAV ŠEJNOHA
TAK ŠEL ŽIVOT.
Ač jsem studoval radiotechniku, zradil jsem jí hned při výběru umístěnky a upsal jsem se
měřicí technice. Vybral jsem si Metru Blansko jen proto, ţe to byl podnik, který se nach
ázel blízko mého rodiště. Netušil jsem, ţe jí uţ zůstanu věrný navţdy. Můj ţivot v Metře byl
opravdu pestrý, prošel jsem tam za 40 let působení nejrůznějšími zaměstnáními - od řadového
vývojáře přes vedoucího vývoje, technického náměstka, ředitele státního podniku, vedoucího
obchodního úseku aţ po technického ředitele, do důchodu jsem odcházel z postu generálního
ředitele akciové společnosti Metra Blansko.
Sluší se, abych něco pověděl i o svém soukromém ţivotě. Mám manţelku (stále tu první),
dále jednu přítelkyni, dvě děti – dceru a syna a čtyři vnoučata – dvě vnučky (22 a 18 let) a dva
vnuky (21 a 19 let). Manţelka byla kantorkou (povaţte kombinaci: matematika a výtvarná
výchova!), syn se potatil, vystudoval elektrotechnickou fakultu VUT Brno, dcera vystudovala
fakultu stavební. Starší vnučka studuje na VUT Brno chemii, starší vnuk studuje na
Masarykově univerzitě Brno informační technologie, zbývající vnuk a vnučka jsou zatím na
gymnáziu. Přítelkyně je čtyřnohá, jmenuje se Pretty, je to synova kokršpanělka a projevuje mi
v současné době z celé rodiny největší náklonnost. Mohu říct, ţe jsem za svůj ţivot splnil
všechny tři základní úkoly kaţdého chlapa - zplodil jsem syna, postavil spolu s patnácti
dalšími odváţlivci svépomocně vlastníma rukama druţstevní byt a za svůj ţivot jsem i nějaký
ten strom zasadil.
Nedovolím si, abych obtěţoval vás, ctěné čtenáře tohoto elaborátu, běţnými příhodami ze
svého pestrého ţivota v zaměstnání. Přesto si myslím, ţe jsem zaţil řadu příhod, které
vybočily z běţných kolejí a dobu, kterou věnujete mému vyprávění o nich nebudete snad
pokládat za ztracený čas.
Vzpomínky na závěr studia
Diplomovou práci jsem dělal spolu s Fandou Jelínkem, mým věrným celoţivotním
kamarádem, v Praze. Pracovali jsme na ní v ústavu na Karlově náměstí. Vzpomínky na to
období mám zlé. Sháněl jsem v Praze nějaké levnější bydlení, na které bych finančně stačil.
To se mi v prvních dnech nedařilo. A tak jsem přespával, jak se dalo. Podle dnešního pojetí
jsem ţil jako bezdomovec. Ráno jsem dal všechen svůj majetek do kufru, kufr zavezl na
nádraţí Praha střed do úschovny zavazadel a v půl sedmé jsem uţ musel být v práci, abych
dělal na diplomce. Navečer jsem si kufr vyzvedl a zašel do nedaleké kanceláře za Obecním
domem. Tam bylo moţno získat kontakt na volná místa v levných hotelích. Pokud jsem něco
získal, našel jsem si podle mapy trasu a jel se vyspat. V opačném případě jsem dal zase kufr
do úschovny a přespal na nádraţí. A ráno postup zopakoval. Kdyţ jsem o tomto kočovném
způsobu vyprávěl doma, byla u nás právě moje sestřenice Máňa. Ta mi nabídla jakousi adresu
na Smíchově, kde měla bydlet teta hocha, se kterým moje další sestřenice. Nabídnutý kontakt
se mi ale mohl stát osudným. Abych to vyprávění zlehčil – mohl jsem přijít o svou
mládeneckou svobodu. Místo vzpomínek bych ale raději nechal vyprávět dopis, který jsem
v těch pohnutých dnech napsal rodičům a který autenticky líčil ony pikantní události. Dopis
jsem po létech našel doma.
Praha, nádraží, 5. září 1961
Nazdar všecí, co jste doma,
zdraví Vás vandrák z Prahy. Musím Vám napsat něco o svém životě. V neděli jsem jel
z Bystřice s Bohoušem Koktavým /absolvoval poděbradskou fakultu dva roky přede mnou/, ten
mě nabídl, že když bude nejhůře, abych přišel k němu, že se u něho vyspím. V pondělí jsem byl
ráno v práci a večer jsme zase sháněli s Fandou Jelínkem po Praze bydlení. Opět
bezvýsledně. Přitom nás chytla velká bouřka, která nás zdržela v jednom podloubí až do
sedmi hodin večer. Strašně tady lilo. Fanda se jel tedy zase vyspat ke svým příbuzným a já šel
shánět, kde bych se na noc složil. V té kanceláři mi říkali, že už jsou hotely obsazené. Tak
jsem jel k Bohoušovi, i když jsem s ním nebyl domluvený. Bydlí úplně na konci Prahy
v Hloubětíně. Přijel jsem tam někdy po osmé hodině, než jsem jeho byt podle adresy našel,
bylo půl deváté. Nejhorší ale bylo, že Bohouš nebyl doma a do devíti nepřišel. Tak jsem jel
zase zpátky, jestli se neuvolnilo místo v nějakém hotelu. Dovedete si představit, jakou jsem
měl asi náladu. Naštěstí se uvolnilo jedno místo v přepychovém hotelu Balkán a tam jsem se
vyspal. Ráno jsem se ale musel zase sbalit, odvézt kufr na nádraží a v půl sedmé být v práci.
Dnes jsem byl ve stejné situaci jako včera, zase jsem sháněl hotel. Už mě to naštvalo, ten
kočovný způsob života. Rozhodl jsem se, že se vypravím k té paní, co mi nabídla sestřenice
Máňa. Teď vidím, že jsem to neměl dělat. Ta paní se právě včera rozvedla. Manžel bydlí
doposud u ní v bytě na Smíchově a ona se ho chce zbavit. Klidně mi sdělila, že je dobře, že
jsem přišel, že bude mít aspoň záminku, jak se ho zbavit a vyhodit ho z baráku. Kufr už jsem
tam nechal, takže tam budu muset dnes ještě jít. Doufám, že to ve zdraví přežiji a že Vám
nebudu psát zítra odněkud z nemocnice. Jinak je ta paní dost příjemná a dalo by se to u ní
vydržet. Stejně budu muset ale hrát divadlo, ona mě totiž vydává před sousedkami za syna své
sestřenice a já jí tedy musím říkat „teto“. Na to mě už ale sestřenice Máňa upozorňovala.
Takže mně ani nepřekvapilo, že když jsem našel podle adresy ten byt a zazvonil u dveří, tak
mě otevřela paní a hned spustila: „Nazdar Jarku, ty už jseš tady, to je dobře.“ Budu si muset
zvyknout na to, že mám další tetu. Jsem zvědav, co všechno tady ještě zažiju. Příští týden to už
bude klidnější, to už máme sehnané stálé místo v hotelu, ale tento týden to bude ještě
zábavička. Pomalu už mě ten vandrovnický život začíná bavit. Náladu pozbývám vždycky jen
večer, když nevím, kde mám složit hlavu. Zatím budu končit, jedu teď ještě k Fandovi, budeme
dělat na diplomce. V sobotu večer se uvidíme.
Zdraví Vás všechny
vandrák z Prahy.
Po odeslání dopisu nabraly události nečekaný spád. Kdyţ jsem večer přijel k „tetě“, objevila
se tam navíc její asi osmnáctiletá dcera. A „teta“ mi večer řekla, ţe dcera nemá kde spát, takţe
budeme spát spolu v tetině manţelské posteli. Cítil jsem, ţe jde do tuhého a ţe bych jako
zajímavá partie mohl přijít o svou mládeneckou svobodu. Ráno jsem „tetě“ řekl, ţe uţ
kamarád sehnal hotel, sbalil jsem si kufr a byt opustil. Do konce týdne jsem pak raději spával
na nádraţí. Nezní to sice nijak hrdinsky, ale svoboda mi byla milejší.
Můj vandrácký ţivot v dalším týdnu uţ skončil. Podařilo se nám s Fandou sehnat levný hotel.
Nejprve jsme bydleli kdesi na Ţiţkově, potom v Holešovicích v hotýlku U Uranie. Kdyţ jsme
skončili praktickou část své diplomní práce, odejel jsem domů, abych začal psát vlastní
diplomku. Písemnou část jsem napsal doma. Výkresy jsme tvořili s Fandou na poslední chvíli
aţ v hotelu U Uranie. Na poslední noc nezapomenu. Uţ několik dní jsme téměř nespali.
Někdy ve dvě hodiny v noci jsem kdesi padnul a usnul. Probudil mě Fanda. Stal se mu velký
průšvih. Rozlil lahvičku s tuší na koberec. Vedle dokončení diplomní práce jsme tu noc
museli ještě zvládnout vyčištění koberce. Padlo na to několik lavorů vody. Dopoledne jsme
pak jeli do ústavu, abychom si nechali práci okopírovat. Kopírování trvalo déle, neţ jsme
počítali. A tak nám ujel poslední vlak, který nám dával šanci do stanoveného termínu
zvládnout cestu do Poděbrad. Tak, abychom nejpozději do pěti hodin odpoledne diplomku
odevzdali. V zápalu šílenství jsme šli na Václavské náměstí. My dva, zcela chudí študáci,
jsme se nechali odvést do Poděbrad taxíkem. Po odevzdání práce jsme hned v Poděbradech
oba v taxíku padli a usnuli tak silně, ţe nás nemohl řidič po návratu do Prahy vzbudit. Na
hotelu jsme pak zalehli a spali do příštího večera v jednom kuse snad celých čtyřiadvacet
hodin.
Moje první zahraniční služební cesta. Jak jsme pašovali dětský kočárek
V roce 1965 pořádala Československá vědeckotechnická společnost Dny československé
techniky v Polsku. Poslali mě, abych tam přednášel o nových digitálních přístrojích Metra. Do
Prahy jsem přijel vlakem. Z Prahy vypravili na akci do Polska zvláštní autobus. Málem se mi
roztřepala kolena, kdyţ jsem zjistil, ţe ve výpravě je řada významných československých
kapacit z oblasti elektrotechniky, zejména docenti a profesoři z praţské elektrotechnické
fakulty. Jel s námi dokonce profesor Trnka, nestor československé elektrotechniky. Člověk,
kterého jsem si nesmírně váţil.
První zastávkou na polském území bylo město Klodsko. Tam nás čekali naši polští partneři.
Pozvali nás na prohlídku významné stavby z dob Marie Terezie - Klodskou rakousko –
uherskou pevnost. V době Rakousko – Uherska bylo Klodsko jedním z jeho pohraničních
měst. Marie Terezie zde nechala vybudovat významnou pevnost. S rozsáhlými podzemními
prostorami, které měly slouţit jako úkryt pro rakousko – uherskou vojenskou posádku. Po
prohlídce nadzemní část pevnosti jsme přišli k jakýmsi vratům, která uzavírala vchod do
podzemí. Tady nám kaţdému nabídli gumový plášť. Působilo to dosti legračně. Všichni jsme
byli oblečeni v tom nejlepším svátečním obleku, jaký jsme měli. Jeli jsme reprezentovat stát
do zahraničí. Teď jsme na sváteční obleky navlékali špinavé gumové pláště. Účel těch plášťů
jsme poznali zanedlouho. Zpočátku jsme procházeli mohutnými podzemními chodbami. Pak
se chodby začaly zmenšovat a zuţovat. V jednom místě pak i ta úzká chodba končila a my
jsme museli lézt po kolenou nízkým úzkým kanálem, dlouhým alespoň deset metrů. Stavitelé
opevnění to měli dobře vymyšlené. Kdyby nepřítel vnikl i do podzemí, v pronásledování
místní posádky by mu tenhle kanál zabránil. Dal se snadno uzavřít. Teď ale měli onou dírou
prolézat ctění páni profesoři, z nichţ několika bylo uţ hodně přes šedesát let. Bohuţel zpátky
se jít nedalo, takţe to potupné lezení ve smokingu po kolenou museli podstoupit všichni.
Většina to vzala s humorem. Přesto někteří na Poláky za to „povedené“ přivítání zanevřeli.
Zvláště jeden ze starých pánů, kterému se někde uprostřed kanálu udělalo zle od srdce.
V té výpravě ctihodných pánů jsem nabyl zcela sám, kdo si připadal jako mladé ucho.
Cestoval s námi ještě jistý Pavel Chyba z Brna. Byl ještě o rok mladší. Zatímco já uţ měl
doma malou Evičku, on se na radostnou událost příchodu prvního potomka právě připravoval.
Výběr kočárků v té době u nás byl mizivý. Pavel si usmyslel, ţe pořídí kočárek pro své
očekávané miminko v Polsku. Já jako zkušený otec jsem mu dělal hlavního poradce.
Nedaleko od hotelu, kde jsme bydleli, byla prodejna, kde prodávali kočárky. Byli jsme se tam
radit alespoň třikrát. Prodavačky nás uţ znaly. Nakonec jsme vybrali kočárek, který se líbil
nám oběma. I prodavačky jako dobré obchodnice nás samozřejmě pochválily, jak dobře jsme
vybrali. Velká legrace pak nastala, kdyţ dva mladíci s prázdným kočárkem projíţděli ulicemi
Wroclavi. Horší uţ to bylo, jakým způsobem propašovat kočárek přes hranice. Jeho cena byla
totiţ vyšší, neţ za kolik bylo povoleno převáţet. A neţ měl Pavel oficiálně vyměněných
polských zlotých. Sehnal si totiţ někde zloté na černém trhu. Vymysleli jsme dokonalý plán.
Stálo to sice dost práce, ale kočárek jsme rozebrali na řadu drobnějších dílů. Kaţdý díl jsme
pak ukryli v jiné části autobusu. Největší část, která se uţ nedala dále rozebrat, se vešla pod
Pavlovo sedadlo. Záměr nám vyšel dokonale. Celníci si ničeho nevšimli. Kdyţ Pavel jako
novopečený otec vozil svého potomka po Brně, nezapomněl nikdy zdůraznit svým přátelům,
ţe ten kočárek je pašovaný.
Mohl to být velký malér, nakonec to byl úspěch
V roce 1967 jsem si usmyslel, ţe do nově vyvíjeného číslicového voltmetru pouţiji
integrované obvody střední integrace, které se v té době u nás ještě nevyráběly. Nejprve bylo
potřeba vyvinout značné úsilí, abych přesvědčil vedení podniku k uvolnění devizových
prostředků pro nákup alespoň jedné sady (3x čitač, 3x paměť, 3x dekodér se spínači
digitronu), potřebné pro vývoj prototypu. Období, které potřebovali obchodníci pro dovoz
sady jsem vyuţil pro výrobu prototypu. V něm byla specielní deska plošného spoje připravená
pro zapájení očekávaných integrovaných obvodů. Nadešel dlouho očekávaný okamţik, kdy na
stole leţel prototyp včetně destičky s vysněnými integrovanými obvody. Přiletoval jsem dráty,
přivádějící k destičce napájení a zapnul zdroj. V tom okamţiku jsem si ale uvědomil, ţe jsem
díky rozrušení a spěchu přehodil polaritu napájení destičky. Byl mi jasný obrovský malér,
který bude následovat. Bude to obrovská ostuda a na další obvody uţ devizové prostředky
nedostanu. Stáli při mně ale asi všichni svatí. Obvody moje selhání přeţily. Cesta pro
dokončení vývoje byla otevřená. Číslicový voltmetr MT 100 se pak stal nejúspěšnějším
přístrojem mé vývojářské etapy ţivota.
Jak jsem způsobil zpoždění letadla.
V roce 1970 se Metra zúčastnila výběrového řízení na dodávky číslicového voltmetru předem
zadaných parametrů na trh SSSR. Byla to velká šance rozsáhlého prodeje. V srpnu 1971 jsem
byl vyslán s prototypem nového přístroje na zkoušky do Metrologického ústavu do
Leningradu. Zkoušky přístroje dopadly na výbornou a já se měl po týdnu vrátit domů. Letadlo
do Prahy létalo jednou týdně, vţdy ve středu. Den před plánovaným odletem jsem spolu
s pracovníkem ústavu zajel na letiště, abychom vyřídili potřebné formality, zejména doklady
nutné pro zpětný návrat prototypu.
Den plánovaného odletu začal nešťastně hned ráno. Pracovník ústavu, který zajišťoval mou
dopravu na letiště, se špatně domluvil s řidičem. Díky tomu nás řidič čekal na jiném místě,
neţ my jeho. Neţ se nedorozumění vyřešilo, ztratili jsme půl hodiny. Po příjezdu na letiště
klušu k odbavovací přepáţce. Tam uţ na mě čekají. Dokonce moje jméno uţ hlásili
v letištním rozhlase. Zjistili, ţe podle seznamu pasaţérů chybím. Pasové odbavení mám
tentokrát velmi rychle za sebou a spěchám k celníkovi. Mého kufru si téměř nevšímá. Zato
krabice s přístrojem je mu podezřelá. Prohlíţí papíry, které k tomu mám v ruce. Prohlašuje, ţe
tam chybí jakési potvrzení a ţe mě do letadla nepustí. Chvíli se dohadujeme. Zvyšuji hlas, tím
je to ale ještě horší. Najednou ale přijíţdí letištní zřízenec s vozíkem, krabici sebere a odjíţdí
pryč. Předmět mého sporu s celníkem zmizel. Ten mávne zklamaně rukou, dá mi razítko do
celního prohlášení a pouští mě dále. Co se bude dít nyní? Přichází voják s nějakou holkou
v uniformě. Vycházíme ven z letištní budovy. Voják dává holce pokyn, aby mě hlídala. Celá
událost probíhala ještě na starém leningradském letišti, které postavili němečtí váleční zajatci
po druhé světové válce. Letiště je relativně malé, moc letadel tu není. Vidím, ţe na druhé
straně letiště stojí na startovací dráze československé letadlo, se kterým jsem měl odletět. Má
uţ odstavené schůdky, zavřené dveře a nastartované motory. Zřejmě uţ neodletím. Hladina
adrenalinu v krvi stoupá na maximum. Peníze nemám, další letadlo do Prahy letí aţ za týden.
Zavřou mě? Křičím na holku, která mě hlídá. Ona je klidná. Po chvíli, pro mě nekonečně
dlouhé, přijíţdí autobus. Jakýsi voják mi dává pokyn, abych nastoupil. Za jeho doprovodu
jedu v autobuse k letadlu. Přijíţdí auto se schůdky. Přistavují je k letadlu. Dvířka v letadle se
otevírají a já nastupuji. Kdyţ vstoupím do letadla, je mi krajně nepříjemně. Všichni se po mně
ohlíţejí. Jsem jim podezřelý, všichni na mě museli čekat. Letadlo roluje k rozjezdové dráze.
Pomalu se uklidňuji. Za dvě hodiny přistáváme v Praze. Jsem nejšťastnější člověk. Jsem zase
doma.
Stali jsme se hříčkou ukrajinské policejní mafie.
Po rozpadu trhu po roce 1990 hledala Metra Blansko nové moţnosti prodeje svých výrobků.
Jednou z moţných cest bylo rozšíření dodávek do zemí bývalého východního bloku.
Vzhledem k tomu, ţe jsem dlouhá léta působil v mezinárodní metrologické komisi pro tvorbu
technických norem z oblasti měřicí techniky, měl jsem v těchto zemích řadu známých jak
v technických ústavech, tak výrobních podnicích. Výhodná situace pro záměr silnějšího
proniknutí na trhy východních zemí se naskytla na Ukrajině, kde zkrachoval jeden
z největších výrobců měřicí techniky, závod v Ţitomíru. Domluvil jsem se se svými známými
– vývojáři z tohoto podniku, ţe společně zaloţíme nový podnik zaměřený právě na výrobu
elektrických měřicích přístrojů. Po písemných a telefonických kontaktech bylo potřeba začít
osobní jednání. Na první cestu autem jsem se spolu se dvěma kolegy vypravil ve starší
podnikové škodovce, ve které byl přestavěný motor z 1000 na 1200 ccm. Upravený motor
měl vanu motoru níţe, neţ původní. Na našich silnicích to nevadilo, ale na „rovných“
ukrajinských silnících to byl problém. Ujeli jsme nějakých 50 km od polsko – ukrajinských
hranic a na jedné „silniční muldě“ jsme zachytili motorem o zem. Utrhli jsme kryt vany a
z vany začal kapat olej. S takto „načnutým“ motorem se nám podařilo dojet nejen do Ţitomíru
a Kijeva, ale při občasném dolévání oleje do motoru i nazpět do Blanska. Po těchto
nepříjemných zkušenostech jsme se na další cestu na Ukrajinu vydali v roce 1996 ve zcela
nové fabrické Mazdě našeho nového obchodního ředitele. Byl to „kůň“ nových vlastníků
podniku, mladý ambiciózní floutek, který ničemu nerozuměl, ale na Ukrajinu se chtěl podívat.
Na cestu jsme se vydali ve čtyřech a v řízení za volantem jsme se postupně střídali.První den
jsme dojeli na polsko – ukrajinskou hranici, kde jsme v Przemysli přespali. .
Ráno posnídáme a za chvíli přijíţdíme na polskou celnici. Odbaveni jsme velmi rychle.
Pokračujeme několik kilometrů jakýmsi územím nikoho a přijíţdíme na ukrajinskou celnici.
Přístup ukrajinských úředníků z celní a pasové kontroly se zde vůbec nezměnil. Je stejný jako
za časů Sovětského svazu. Stále ta byrokratická vojenská arogance. Nakonec máme vše za
sebou a chceme odjet. Mám ale jakýsi divný pocit. Naše nová Mazda zde budí pozornost.
Vracím se proto ještě sám se všemi doklady za jedním starším celníkem, který se mi při
celním odbavení jevil jako nejrozumnější. Ptám se ho, zda máme všechny doklady spojené
s celním odbavením auta v pořádku. Ujišťuje mě, ţe ano. Naše cesta po Ukrajině můţe začít.
Za volantem je náš mladý pan obchodní ředitel. Jedeme téměř pořád jen volnou krajinou.
Projeli jsme pouze několika vesnicemi. Teď projíţdíme další. Nevidím sice na tachometr, ale
zdá se mi, ţe pan ředitel jede poněkud rychle. Moje zdání se bohuţel za chvíli potvrzuje. Staví
nás policajt. Chvíle vyjednávání. Pak zaplatíme pokutu deset dolarů. Samozřejmě bez
jakéhokoliv dokladu. Policie je zde zřejmě chudá a musí si přivydělat. Po zaplacení jsme
propuštěni, pokračujeme v cestě. Ujeli jsme nějakých deset kilometrů. Před námi je rovný,
přímý úsek silnice. Daleko široko ţádná vesnice, pouze pole nebo lesy. V dálce vidíme cosi
na silnici. Kdyţ přijedeme blíţe, nestačíme se divit. Uprostřed silnice je postavený dřevěný
kůl a na něm drátem připevněná značka STŮJ. Nějakých padesát metrů za značkou stojí
policejní auto. U něho jsou policajti a baví se. Zastavíme u značky a čekáme, co bude dál.
Policajti se baví, nás si nevšímají. Po nějakých deseti minutách napjatého čekání se
rozjíţdíme směrem k policajtům. Při příjezdu k nim následuje něco, co jsme nečekali. Jsme
velmi tvrdě seřváni za to, co jsme si dovolili. Měli jsme měli zůstat stát u značky. Tak jak
praví předpisy. Musíme vyslechnout důrazné upozornění, ţe jsme na území Ukrajiny a podle
toho se budeme chovat. Poţadují opět zaplacení pokuty deset dolarů. Jako kdyby tu neměli
svou měnu – karbovance. Před tím, neţ nás propustí, nás upozorní na to, ţe se zde občas
vyskytují falešní policisté v policejních uniformách, kteří přepadávají auta. Abychom prý jim
nezastavovali. O tom, jak je máme poznat od těch nefalešných, nám nic neřekli.
Od hranic jsme urazili nějakých 80 kilometrů a po velkém obchvatu objíţdíme město Lvov.
Obchvat máme za sebou a budeme najíţdět na jakousi dálnici vedoucí dál na východ. U
nájezdu na dálnici stojí policejní budova. Takové tu jsou u kaţdého výjezdu z větších měst.
Najednou vyběhnou z budovy čtyři policajti se samopaly a zastavují nás. Přikáţí nám
vystoupit z auta. Nejprve velmi důkladně prohlíţí celý vnitřek a kufr auta. Pak musíme ukázat
peněţenky. Prohlíţejí i příruční taštičku, kterou mám poloţenou na plošině před zadním
sklem. Stále se ptají, kde máme ukryté ty drogy. Pak mění taktiku a chtějí předloţit doklady
od auta. Seberou nám je a odcházejí do budovy. Po chvíli se policajti vrací. Oznamují nám, ţe
nám auto zabavují, protoţe nemáme v pořádku celní doklady. Prý jsme zřejmě tu Mazdu
někde ukradli. Kdyţ se ptáme, jak se dostaneme dále, opáčí, ţe to není jejich starost.
Samopaly mají stále u sebe a tak to není vůbec ţádná legrace. Po chvíli opět mění své
chování. Nechají nás dva nastoupit do auta a odvádějí si řidiče – našeho obchodního ředitele
do budovy. Po nějakých deseti minutách se řidič vrací. Nasedne za námi do auta a odjíţdíme.
Uţ to není ten sebevědomý pan obchodní ředitel. Teprve za chvíli nám popisuje průběh své
návštěvy v policejní budově. Jednání bylo velmi krátké. Jen mu sdělili, ţe pokud chceme
pokračovat, musí zaplatit dvacet dolarů. Po zaplacení ho pustili. Je uţ nám vše jasné. Policajti
se vzájemně informovali a ti ve Lvově uţ na nás byli připraveni. Zbývající cestu do Ţitomíru
jsme uţ absolvovali bez policejního zásahu. Do Ţitomíru jsme dorazili sice chudší o 40
dolarů, ale zato bohatší o zkušenost, jak se taky dá jednat s cizinci.
Ctěný čtenáři, pokud jsi vydrţel číst výběr z mých vzpomínek aţ do těchto míst, děkuji Ti za
Tvou trpělivost.
Jarda Šejnoha