září a říjen - Farnost Jirkov

Aegidius
časopis farnosti svatého Jiljí
www.jirkov.farnost.cz
pro Jirkov a okolí, září—říjen, 2014 (č.108)
Pozvánky na září a říjen:
* Mše svaté v Sušanech jsou o nedělích 14.9. a 12.10. ve 12 hodin.
* Vikariátní mše svatá se uskuteční v Litvínově, 11.9. v 9:30 hod.
* Pravidelná mše na Květnově je 20.9. ve 14:00 hodin.
* Ve Strupčicích bude poutní mše svatá na svatého Václava, což je neděle
28.9. v čase 10:45 hod. Svatý Václav je patronem zdejšího kostela.
* Mše svatá v Boleboři bude 28.9. a 28.10. v 15:00 hodin.
* Podzimní pouť na Květnově se koná na první sobotu v říjnu, to je 4.října.
V 10:00 hodin se bude modlit růženec u opraveného červeného kříže na
návsi a půjde se průvodem alejí ke kostelu. Mše svatá začne v 10:30 hodin za
účasti kněží krušnohorského vikariátu. V poutním stánku bude možné koupit
poutní květnovské oplatky, a tak přispět na opravu květnovského areálu. Kdo
nemáte odvoz od známých, zeptejte se na faře.
* Mše svatá v kapli ve Vinařicích bude v sobotu 11. října od 17 hodin.
Stalo se:
** Poděkování patří všem, kteří pomohli při Dnu otevřených dveří, v neděli
7.9. v kostele v Jirkově. Celkem navštívilo náš chrám 230 zájemců o kulturu
a historii.
** Mše svatá ke cti patrona
zámecké kaple, svatého
Jana Křtitele se konala v
neděli 31. srpna. Jak je
zvykem, modlíme se za
zemřelé šlechtice i za požehnání pro současné
správce a pracovníky na
zámku Červený hrádek.
Po mši následovalo malé
posezení v zámecké restauraci.
** Poděkování patří všem,
kteří mi gratulovali k narozeninám a přinesli své dary
nebo spolupracovali na přípravě pohoštění. Pán Bůh
vám odplať a těším se na
další spolupráci. P.Mirek
Drazí v Kristu, milí přátelé, především rodiče našich školních dětí!
Velký ruský spisovatel a myslitel F. M. Dostojevskij se ve svém románu
Bratři Karamazovi, zabývá problémem člověka a jeho štěstí. Mnozí se domnívají, že šťastný a svobodný člověk se na nic neváže a nikomu a ničemu
není zodpovědný. V rozhovoru o víře v Boha a o nebezpečí ateismu říká jeden z bratří, Ivan: „Není-li Bůh, pak je všechno dovoleno.“ Tato věta se nebezpečně naplňuje a odpovědné autority bijí na poplach. Jsme svědky selhání
výchovy v rodině, ve škole a ve společnosti. Na místo svobody a spravedlnosti nastupuje anomie, bezzákonnost. To je pravý důsledek a doprovodný
jev ateismu, viděný již Dostojevským. Nezákonnost, zločinnost a trvalé nebezpečí, které především ve škole nese jméno šikana, nejsou léčitelné pouze
drezúrou a tresty.
Katecheze, neboli náboženská a etická výchova, to je poznání a přijetí Krista
– Učitele, který učí pravému štěstí ve svobodě a přátelství, toleranci a soucitu. „Bez tohoto předmětu,“ řekl učitel národů Jan Ámos Komenský, „je škola
jako mlýn bez vody.“ Syn mlynáře věděl, o čem hovoří. Vědí o tom naše
školy, pedagogové a vychovatelé, i vy rodiče?
Katecheze není pouhým vyučováním pravd, se kterými si člověk vystačí po
celý život, ale má napomáhat k osvojování si celého křesťanského života, a k
tomu děti potřebují nejvíce příklad rodičů, kněží, katechetů a ostatních křesťanů, se kterými se setkávají. Víra ze své vnitřní podstaty vyžaduje být poznávána, slavena, prožívána a převáděna v modlitbu. Katecheze rozvíjí každý
tento rozměr. Víra je však prožívána i v křesťanském společenství.
Je smutnou skutečností, že polovina pokřtěných dětí se neúčastní katecheze
ve škole a farnostech. Dvě třetiny přistupují k prvnímu svatému přijímání a
pouze jedna čtvrtina přijímá svátost biřmování. Kde je slib rodičů, který dali
při sňatku a při křtu svých dětí? Můžeme pak my křesťané vytýkat politikům
nesplněné sliby?
Prosím, žádám, zapřísahám vás: Přihlaste své děti ve škole či na faře k tak
potřebné katechezi. Jde o budoucnost vašich dětí, vašich rodin i našeho národa.
Žehnám a děkuji všem, kdo se snaží rozvíjet a prohlubovat katechezi ve farnostech naší diecéze.
(Výňatek z pastýřského listu Dominika Duky, OP)
Nabídka jirkovské farnosti: Výuka dětí školního věku se koná každou
středu od 15 hodin v učebně na faře v Jirkově. Náhradní termín by mohl
být čas po mši svaté v neděli, asi od 10:00 hodin. Výuku dětí vede sestra
Imelda.
Mše svatá - její vybrané části—k zamyšlení
(Den co den - Moncalepin)
Úkon kajícnosti
Stojím s knězem před oltářním schodištěm a odříkávám svůj Confiteor.“ Vyznávám se, že často hřeším: myšlením, slovy i skutky…“ Oltářní schody mi
připomínají úpatí Golgoty… Vidím v duchu na jejím temeni zkrvavený kříž
a kolem něho Ježíšovy mučitele… V každém z nich poznávám jeden hřích.
Neláska ho strká. Chamtivost mu bere roucho. Smyslnost ho vysvléká. Nemírnost Mu nabízí žluč a ocet. Neposlušnost Ho přibíjí na kříž. Lhostejnost
se Mu vysmívá. Dívám se a s úžasem pozoruji, že všichni ti Jeho kati mají
jednu a tutéž tvář - moji. Vidím se v nich jako v zrcadle… Ano, to jsem já moje hříchy. Vyznávám je… Confiteor. Potom vystupuji na horu a prosím
Umírajícího o odpuštění. Střídavě opakuji s knězem: „Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se!“ - moje hříchy Tě křižují. - „Pane, smiluj se!“
Gloria
Náš obětní oltář je důmyslnou kombinací jeslí a kříže. Mše svatá je Kalvárií
a Betlémem zároveň. Vykupitel přichází znovu mezi nás.
„Puer natus est nobis“ - Dítě se nám narodilo“ Proto se hned po kajícím:
„Vyznávám“ a úpěnlivém: „Pane, smiluj se!“ ozve radostné „Sláva…“ V
duchu jsme zase na betlémských nivách, kde andělé oznamují světu Kristův
životní program: „Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Jako kdysi do jeslí, tak dnes přichází Ježíš na náš oltář, aby oslavil Boha
a vlil pokoj do těch srdcí, v nichž najde aspoň kousek dobré vůle.
Po Kyrie zpíváme s knězem: „Gloria in excelsis Deo…“ A do tohoto zpěvu
vkládáme celou svou duši, abychom voláním slávy Bohu aspoň částečně zadostiučinili za hříchy, z nichž jsme se pod oltářními stupni právě vyznali...
Modleme se
Po „Gloria“ nás kněz vyzývá ke společné modlitbě. Modlitba je naším právem, které jsme povinni užívat. Proto ochotně spínáme ruce a prosíme o odpuštění svých hříchů, o vytrvalost v dobrém předsevzetí, o zdraví těla i duše,
o Boží požehnání pro sebe, pro naše bratry i sestry. Cítíme však, že náš lidský hlas je příliš slabý, trůn Nejvyššího příliš vysoko a my pro svoje hříchy
příliš hluboko… Proto používáme Prostředníka, který je Bohem i člověkem
zároveň, a každou svou modlitbu posíláme k nebi slovy: „Skrze Krista našeho Pána…“ K Božským uším Otcovým volám Božským hlasem Jeho milého
Syna Ježíše, kterému nemůže nic odepřít vzhledem k oběti, kterou za nás
přichází na oltáři přinést. V tomto je třeba vidět přednost modliteb, které říkáme Bohu při mši svaté. Vždyť tu volá za jejich vyslyšení Synova krev,
dobrovolně a z lásky k nám vylitá...
Evangelium
Po vstupní modlitbě, Gloria a epištole se s knězem chystáme na čtení Evangelia. Ve středověku kladli v této chvíli rytíři pravici na rukojeť svého meče.
I pro nás je evangelium čtením vojenského rozkazu… Stavíme se při něm
jakoby do pozoru na znamení připravenosti a ochoty splnit hned vše, co se
nám řekne.
Kázání, které následuje, nám pomáhá obnovovat
stará a činit nová předsevzetí. Slibujeme Pánu
nápravu jako nejvhodnější zadostiučinění za hříchy, z nichž jsme se při úkonu kajícnosti vyznali.
Dobrou vůli řídit se slovy Evangelia potvrzujeme
na konci políbením. Dáváme je na přečtenou
stránku ústy kněze. A toto políbení je jako podpis, jako pečeť a nejintimnější znak oddanosti a
souhlasu s Tím, jenž k nám v knize mluvil...
Věřím
Po evangeliu následuje slavnostní vyznání víry. To je moje odpověď na Kristova slova, která jsem právě slyšel: „Credo - Věřím…“
Nevěřím proto, že celé to sváteční shromáždění kolem oltáře, v němž se cítím jako kapka v moři, nadšeně zpívá: „Věřím a vyznávám…“ Ne, Pane,
kdybych byl třeba i sám ve Tvém chrámě a kdyby všichni kolem vyšli na
ulici manifestovat proti Tobě, já bych tu přece jen zůstal s Tvým knězem.
Credo - Věřím… Nevěřím proto, že věřili i moji předkové, ani ne proto, že
věří ti, které mám rád. Já věřím proto, že jsem sám uvěřil… A vím, Komu
jsem uvěřil…Credo - Věřím… Věřím všemu, všem větám z nicejskocařihradského vyznání, každému slovu věřím, tečkám i čárkám, vždyť i ty
jsou psané mučednickou krví prvních deseti křesťanských století...
Oběti
Mnohé z někdejších bohoslužeb se neobešly bez dýmajícího ohně a předsmrtného bekotu obětních zvířat…
Kdo přinášel oběť, bral nůž a rozléval krev beránka, potažmo mladého kůzlete. To bylo gesto velkodušného darování a zároveň symbol ochoty krvavě
pykat za své hříchy. To dělali židé i pohané. A v duchovním smyslu by tak
měli činit rovněž křesťané… Vždyť nejpřednější obětí, kterou máme Pánu
přinést, je zabití toho zvířete, které je v nás.
Když přijde chvíle obětování, vzpomeň si na svou povinnost vůči Bohu - vyber nejtučnější ze svých chyb, jeden ze svých zvířecích sklonů, chyť nůž svatého odhodlání, zabíjej a obětuj… Tak si to přeje Pán.
Obětování
Rukama kněze klademe na oltář chléb a víno… Je třeba vědět, že na Východě jsou tyto dvě plodiny nevyhnutelnou součástí denní obživy. Ve víně a
chlebě klademe tedy na obětní stůl své živobytí - a s živobytím symbolicky
své životy. Potom zvedáme své dary spolu s knězem k nebi a prosíme, aby
Bůh milostivě shlédl a přijal toto zadostiučinění za naši zlobu a vděčnost za
jeho dobrotu… Ale cítíme, že to vše je příliš málo. Chtěli bychom dá Bohu
mnohem víc. Ale co? Z rozpaků nás vytrhne trojnásobné volání: „Svatý, svatý, svatý… Hosanna na výsostech. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně…“ Přichází na náš oltář Ježíš, nejmilejší Otcův Syn, aby se spojil s našimi
dary v jednu velkou, Bohu milou Oběť, přichází proměnit náš chléb ve své
Tělo a naše víno ve svou Krev… A když se to stane, zvedneme prostřednictvím rukou kněze Hostii a kalich - Ježíše na kříži, kterého Otec rád přijme, a
s Ním, v Něm a skrze Něho i naši oběť. A v ní i nás.
Proměnění
Zákon mše svaté je i zákonem našeho každodenního života. Víme, že obětováním mše svatá nekončí. Tím pouze začíná. Obětování směřuje k Proměnění. A toto je cílem i našich denních obětí. Zříkáme se a odpíráme si, abychom
se stali lepšími… Obětujeme se, abychom se přeměnili. Abychom se proměnili v Krista. Naše přízemní lidské smýšlení má ustoupit Jeho smýšlení, naše
chtění směřující k příjemnému se má nahradit Jeho chtěním, směřujícím k
našemu prospěchu. Navenek beze změny - stejná bílá Hostie, stejní lidé, ale
uvnitř Kristus… Když kněz v tom všeobecném tichu zvedá Hostii a kalich,
zaposlouchej se, zachytíš hlas, který i tebe volá k proměně, a proto i k stálým
obětem… Máš před sebou neviditelně kříž Kristův. Ale i svůj - ten každodenní. Dívej se na něj a napodobuj… Kříž je podmínkou i tvého proměnění.
Přijímání
Mše svatá pokračuje. Od Proměnění se jde k přijímání… Latinské
„communio“ lépe vystihuje smysl této mešní části. Communio znamená vzájemné spojení. V tomto případě mé spojení s Kristem a Kristovo spojení se
mnou. Je třeba, abych se obětoval, abych se proměnil. Je třeba se proměnit,
abych se mohl s Kristem spojit, utvořit jedno - s Tím, který je v Hostii, a s
Tím, který je v bratřích a sestrách, kteří stojí okolo. Měl bych se spojit, protože On umírá a chce svůj život přelít do mne a skrze mne do těch, co ho mají málo anebo ho ještě vůbec nedostali…
Mám se stát nositelem a zprostředkovatelem Jeho Božského života.
A tu jsme dospěli na konec.
Kdo to pochopil, ví dost o mši svaté...
Svatby v létě byly
celkem čtyři, z toho ani jedna v jirkovském farním
kostele. U v minulém čísle jsme psali
o svatbě na Květnově: Petry Lysákové z Březence
a Christiána Choděry z Prahy.
Svatba Michaely Harčárové a Marka Nechaly se konala v červnu v kostele svatého Václava na Kalku. Oddávajícím byl Mgr. Šimon
Polívka z Vejprt, jediný horský farář široko
daleko.
Koncem června proběhla svatba českoněmecká na Červeném hrádku v zámecké
kapli svatého Jana Křtitele.
Anette Barthel a František Bauer uzavřeli svůj církevní slib hned před dvěma kněžími: německým farářem a jirkovským, i když správně se pod slib
může podepsat jen jeden… Bůh žehnej
jim všem na společné životní cestě.
Akce Pařeztour Šumava 2014
Pohodové vandrování se změnilo v dokonalý extrém. Může za to počasí s dešti a
nízkými teplotami. Celkem se nás zúčastnilo 8 pařeztouráků. Na vlak jsme šli pěšky od fary, abychom vyzkoušeli naše batohy. V čele P.Mirek alias Pařez, dále
Ondra, Pepa, Tonda a nejmladší Barča.
Postupně se přidávali P.Alois alias Lola,
Drahoš alias bratr Vojtěch, Petr Juřica
alias Kukuřica (dříve: Zvířena). Začínali
jsme prvním noclehem nad přehradou Lipno, na kopci Kramolín (899
m.n.m.), kde jsme navštívili unikátní rozhlednu „V korunách stromů“. Tato neobyčejná stavba vede asi 500 metrů skrze les a stále od země stoupá až
nad vrcholky okolních smrků. Je z ní vidět vodní nádrž Lipno i krásné kopce
Šumavy. Dolů můžete sjet tobogánem. Z naší party to dokázal jen Pepa, protože spěchal...
Ani jsme nestačili dojít na druhý kopec naší šumavské hřebenovky, neboli na
Kaliště, 993 m.n.m. a už začalo krápat a později i pršet. Šumava už je taková,
že nám minimálně půl dne vždy pršelo (a téměř každou noc). Pod Kalištěm
„U Marty“ stojí opravený kostelík a vedle něj je odpočívadlo i s teploměrem
a hodinami, to aby každý kolemjdoucí napsal čas a teplotu do zvláštní knihy
meteorologických dobrovolníků. My jsme měli kolem 15°C a mírný déšť.
Výhled se nám otevíral na městečko Frymburk, zčásti zatopené vodami přehrady, a dál za přehradou kopce, které jsou hraničním pásmem s Rakouskem.
Na jeden z nich, na Vítkův kámen jsme měli namířeno. Nejdříve jsme ale
sestoupili s kopce k přehradě a použili Přívoz z Frymburka do Frýdavy. Pak
už jsme šli pohraniční pustinou a Pepa se tu trochu při sběru hub zatoulal.
Našli jsme ho až v osadě Svatý Tomáš pod Vítkovým kamenem. Vrátil se
potmě a dokonce tvrdil, že ho pronásledovali medvědi. Přes noc nám krásně
pršelo a foukalo. Ráno přestává pršet
a tak jdeme na hrad Vítkův kámen,
který je nejvýše položeným hradem v
ČR, najdete ho ve výšce 1005 m.n.m.
a jen 5 km je to do sousedního Rakouska. Z hradní věže je pěkný výhled na Lipno a rakouskou Šumavu.
Tu jsme ale neviděli, protože byla
mlha. Taky jsme to měli levnější, jen
za 25 Kč… Pak už jdeme dál.
Vojtěch s Pepou jdou každý po jedné straně cesty a očima pročesávají
okolí příhraničních signálek. Houby
tu rostou všeobecně hodně a naši
kamarádi nacházejí tučné úlovky.
Pepa z nich pak udělá nejednu pochoutku. Vojta mu do toho sype
kuskus. Procházíme bývalou vesnicí Kyselov a jdeme na Přívoz přes
Lipno do Dolní Vltavice. Pak přejíždíme kolem Lipna asi 30 km a ocitáme se v Nové Peci, což je výstupní
místo pro zdolání nejvyšší hory Šumavy: Plechý. V dobré restauraci se ještě
najíme, napijeme, dobijeme mobily a foťáky a navečer vyrážíme.
Výstup na horu Plechý máme rozdělený na dva dny. První den stačí vyjít nad
tzv. Schwarzenberský plavební kanál, který dopravoval dřevo z Šumavy až
do Vídně. Pak ještě kousek stoupáme kolem Říjiště a rozděláváme stany na
„nouzovém nocležišti Národního Parku Šumava“ a to v lokalitě Jezerní
stezka. Stejně se už stmívá, a tak ještě sloužíme provizorní mši svatou na jednom dřevěném stole. Ke konci mše svaté přicházejí další mladí turisti, tentokrát v našem protisměru - ti už horu Plechý zdolali. Sotva se setmělo, začalo
pořádně pršet. Tuto noc bude kolem nuly…
Ráno nás budí svit slunce. Balíme věci a stoupáme na Plešné jezero. Tady zahřátí chůzí do kopce - připravujeme snídani. Kolem jezera je tzv. Kamenné
moře. Obojí mají svůj původ v ledovci, který se tu kdysi sunul… My se také
suneme, naštěstí ne dolů, nýbrž nahoru… Pěšina prochází skutečnou divočinou a strmě stoupá přes mnohé žulové balvany, zakrslé smrky, kořeny jeřábů, kapradí a brusinky. Když už toho začínáme mít dost, objevují se mezi
stromy první výhledy a opravdu je na co koukat. Krásná zelená šumící Šumava se pod námi otvírá. Kolem nás je ale dost uschlých stromů, které prvně
povznesenou náladu
spolehlivě pokazí. U
žulového pomníku A.
Stiftera se čekáme. Je
tu vyhlídka se zábradlím a Plešné jezero tu
máme jako na dlani.
Dáváme si jezerní
čaj, který dole uvařil
Vojta. Začíná tu foukat. Propocený Lojza
mění dres.
Stoupáme ještě kousek výše a už vidíme
nový kovový kříž na vrcholové skále na
Plechým. Češi píšou, že vrchol má 1378
m.n.m., ale na rakouském kříži stojí, že měří 1379 m.n.m. Tímto vrcholem a i dalšími
na hřebenovce Trojmezná a Třístoličník
prochází hranice, takže hora patří oběma
státům. Podobný osud má i Velký Ostrý,
neboli Grosser Osser, který má dokonce
jenom německou turistickou známku. Češi
se o tyto hory moc nestarají. Z rakouské a
později z bavorské strany sem na hřeben míří mnohé stezky, některé dokonce
asfaltové - pro auta. Mají tu své oblíbené horské chaty s občerstvením, ale na
české straně? Jakoby se stále ještě na hranici střílelo… Chodníčky, které tu
zůstaly po pohraničnících, jsou pro kaskadéry a občerstvení, jen když zaprší. Naštěstí z této ponuré krajiny scházíme do
Nového Údolí, kde mají nové železniční
muzeum a kousek nás po trati i svezou
(drezínou). Dříve trať mířila do Bavorska,
ostatně je tu i přechod pro auta. V jednom
vagónu mají rychlé občerstvení a tak si
dáváme párky s hořčicí a kvalitní pivo
Klostermann. Ondra nachází nocleh pod
jedním z vagónů muzea, Pepa ho následuje. Nebo to bylo naopak? Ale to je jedno.
Každopádně se ráno musíme s tímto hezkým místem na Šumavě rozloučit a
ve vytrvalém dešti pokračujeme podle Pařezova plánu: zdolat nejvyšší hory
české Šumavy. Dnes si dáme k obědu horu Boubín. Většina lidí zná Boubínský prales, který zabírá spodní a střední část tohoto velkého kopce. Úplně
dole na úpatí hory stojí Idina
pila, kde se řezalo dřevo z této
hory, jenž sem bylo dopravováno plavebním kanálem od
Boubínského jezera. Dnes je
na Idině pile Informační centrum NP Šumava. Samotný rozlehlý vrcholový hřeben sloužíval jako obora pro zvěř a lovy
panstva.
Úplně na vrcholu stojí dřevěná rozhledna, ze které jsme
ale neviděli skoro nic, protože se o horu otíraly mraky a
byla mlha. Jenom jeden děda
z Moravy nám dal okoštovat
po štamprli slivovice a hned
se začaly mraky trhat. To už
jsme ale museli jít dál. Vzali
jsme si ještě razítko do vandrbuchu a šli - no, někteří
silnější pěkně klouzali. Scházíme odpařujícím se lesem dolů do nejvýše položené vlakové stanice v ČR
neboli do Kubovy Hutě (1005 m.n.m.). Tonda se nechává před kolejemi vyfotit. Je to pěkné místo. Mají tu také několik hotelů a na zahrádce jednoho z
nich sušíme věci, slunce totiž kolem
čtvrté konečně vylezlo zpoza mraků.
V nedalekém obchodě a hospodě
zároveň přikupujeme potřebné věci,
jako: turistické známky, magnetky,
rohlíky, tatranky, minerálky, a jiné.
Pak přejíždíme autobusem a vidíme
krásné výhledy sytě zelené Šumavy.
Přejíždíme přes Lenoru a ocitáme se
v pohraničním městě Strážný. Tady plánujeme přespat na nocležišti Národního Parku U kaple. Rozděláváme stany, někdo ještě hledá onu kapli, která je v
názvu rozcestí, ale nic tu není… Sloužíme provizorní mši na dřevěném stole
u nocležiště. Pepa připravuje houbovou baštu a Ondra s partou hrajou karty.
Krásný pohodový večer. Další den začal
deštivě. Už vlastně v noci začalo pršet a
nepřestávalo ani ráno ani kolem poledne.
Mnozí z nás už měli věci promáčené a
proto odjeli autobusem ze Strážného domů. Zůstal jenom Pařez, Tonda a Juřica.
Ti ještě navštívili Kvildu, pramen Vltavy, poutní místo Dobrou Vodu se svatým
Vintířem a zdolali vrcholy Velký Ostrý a
Prenet. Tož tak. Více tzn. kompletní zápisky a odkaz na video, najdete na stránkách: pareztour.netstranky.cz
Vikariátní setkání kněží se v
září konalo v kostele svatého Michaela, archanděla v
Litvínově. Hlavním celebrantem byl místní vikář
Mgr. Řehoř Černý. Po mši
svaté pokračovalo setkání v
budově děkanství. Na programu bylo mimo jiné plánování blížící se podzimní
poutě na Květnově (4.10. v
10 hod. u kříže na návsi).
Křest dítěte se konal po dlouhých
11-ti letech v bolebořském kostele
svatého Mikuláše. Pokřtěna byla
místní Magdalena Valešová.
Svatba Šárky Staškové a Martina
Dzura se konala v srpnu v kostele
svatého Václava ve Strupčicích.
Přejeme jim vše dobré.
Vidět je přece normální – jak pro koho.
Neměli bychom Bohu občas poděkovat, že vidíme, slyšíme, chodíme?
Šípkový keř – hořící keř
Pohladil jsem mez a byla měkká a huňatá jako ovčí rouno.
Pohladil jsem mez a ruka mi voněla mateřídouškou. Nad
hlavou mi kvete šípkový keř. My nemáme palmy, orchideje ani lotosy. Nemáme keře, z nichž mluví Hospodin
zástupů řečí hromu či blesku. Bůh této země je prostý a
skromný jako ona sama. Mluví tichou, pokornou řečí
z kvetoucí trnky a šípkového keře. Mluví k samotářům
bloudícím polními stezkami, mluví k dětem skotačícím na
louce a k milencům, kteří slyší jeho mlčenlivou řeč.
Šípkový keř voní. Já měřím výšku nebe trylky skřivanů,
dálku prostoru zpěvem splavu a vůní borového lesa, kterou mi chvílemi přináší lehký větřík. Voní jetel a voní vrba u potoka...
Je třeba ještě zrak, abys vnímal všechnu tu krásu? Kdybych měl vidoucí
oči, snad bych je v této chvíli zavřel, aby ke mně nepřestal mluvit skromný
bůh této skromné země ze šípkového keře mlčenlivou řečí o kráse a sladkosti
těch nejprostších věcí.
R.K.
Co diváci neviděli
Přiznám se, že jsem zápolil s trémou. Uprostřed velmi rušného pracovního
dne si mě vyzvedlo auto a najedou jsem seděl za stolem ve studiu České televize. V hlavě se mi honily myšlenky, ale nechtělo z nich vyklíčit nic pořádného pro Klíč (pořad pro zdravotně postižené). Navíc se můj zbyteček zraku
nemohl vypořádat se světlem reflektoru, který sveřepě dřepěl přímo proti
mně.
Chvíli se natáčelo, když v tom se ozvalo „Stop“. Pan Kovář sedící vedle mne
mi přátelsky položil ruku na předloktí a zasmál se. „Promiňte, já na vás mrkám, že máte už mluvit, a vůbec mi nedošlo, že to nemůžete vidět“. Opravdu,
jako nevidomý jsem neviděl mnohé. Byl jsem ovšem rád, že můj ztrémovaný
mozek ihned věcně zareagoval. „Tak mě pod stolem lehce kopněte do nohou
a já se chytnu,“ prohlásil jsem sebevědomě.
Moje sebevědomí však brzy poněkud utrpělo. Všichni přítomní se začali
smát a můj partner nejvíce. „Víte, já jsem na vozíku, já vás nemám čím kopnout.“ To jsem taky neviděl. Bohužel, tento humorný moment neviděli ani
televizní diváci, neboť kamera zrovna nesnímala. Mohl to být názorný úvod
k problematice mimoverbální komunikace zdravotně postižených...bylo to
malé osvěžení atmosféry mezi velice příjemnými lidmi. Kupodivu i tréma
brzy zmizela.
Miroslav Michálek
Slepý a Romové
Krumpáče se zabodávají do asfaltu, lopaty tlumeně vyhazují zeminu. Ťukání
mé hole odvádí pozornost od práce. Čekám, znám ty zvědavé, netečné pohledy.
Hluboký romský hlas zavelí: „Hele, slepý. Iděme!“ Svalnaté ruce mne
uchopí z obou stran. Mám všelijaké pocity. Mám kapsy zapnuté? Přes rumiště a výkop mne skoro přenášejí. Stydím se za ten náznak nedůvěry. Nezbývá
než vděčně poděkovat a porovnávat s jinými zážitky, kdy mě „bílí“ nechali
lhostejně upadnout. Zítra tu musím být moc opatrný. Jako by četli moje myšlenky. Volají na mne, že zítra bude všechno překryto deskami.
V odlehlé čtvrti, kterou často procházím, mi často romské děti nabídnou
svůj lokýtek. Nemohu to odmítnout. Odvážně se mě ptají na mé problémy
s viděním. Co kdybych zašel do jejich školy a něco jim o nevidomých pověděl?
Učitelka zvláštní školy váhá. Má obavu, že děti nezvládnu, jsou neukázněné a nejsou zvyklé besedovat. Děti ani nedutají, když mluvím. Žasnou, že
vodicí pes není především ochranou před výtržníky a bílá hůl neslouží
k obraně, že nevidomý nevidí, i když má oči. Otázky za chvíli jen prší. Jsou
nemilosrdné, ale upřímné. Hledám na odpovědi srozumitelná slova. Překvapí
mě hlásek jednoho žáčka: „Kam schováváte peníze, aby vám je Cigáni neukradli?“ Odpovídám pravdivě, že téměř žádné peníze u sebe nenosím. „A ty
nejsi Cikán?“ „Ne, ja som Rom.“
Viktor Sedlář
Život člověka,
je spletencem malých i velkých událostí, někdy příjemných, jindy smutných i
tragických, tu zase veselých, či legračních. Tak je tomu i v životě slepce.
Někomu by se mohlo zdát, že v jeho životě převládají události spíš smutné.
Já však se domnívám, že náš život je okořeněn zážitky, které těžko okusí člověk vidící. Když je prožíváme, tak je to v té chvíli třeba trapas nebo úplná
tragédie. Když však takovou příhodu dáme k lepšímu někde u skleničky bílého vína, určitě jí pobavíme ty ostatní. A tím také sami sebe.
Štěstí člověka přece není podmíněno jeho dokonalostí tělesnou ani duševní.
Kdo z nás může říci, že ví, jaké normy použil Stvořitel, když z hlíny hnětl
člověka?
Buďme tedy takoví, jací jsme, a buďme Bohu vděční za všecko, čím nás
vybavil a čím nás stále obdarovává.
Jan Juráň
Těžce zrakově postižení autoři své příběhy sesbírali a chtějí nám v nich o
sobě povědět, snad i trochu povzbudit někoho, kdo právě teď začíná svůj život vidět černě.
Jiřina Medveďová
OPRAVY KOSTELŮ
Kostel v Otvicích
V rámci dotací byla v létě roku 2014
vyměněna střešní krytina nad kostelní
lodí a některé části krovu, dále okna a
udělala se nová podlaha. Dotace už však
nepokryla potřebnou elektroinstalaci,
venkovní fasádu či vnitřní úpravy, nutné
pro zprovoznění kostela, ať už k bohoslužbám nebo kulturní činnosti
(koncerty, výstavy). Navíc musíme pokrýt ze svého vícepráce, které se ukázaly jako nutné při opravách střechy, stropu a podlahy (asi 100 tis. Kč) a dále nutnou opravu věže (padají části římsy na
novou střechu) a její krytiny (dalších
100 tis. Kč).
Nabízíme všem lidem možnost spolupracovat na dobrém díle, a to zasláním
daru na účet jirkovské farnosti, které kostel svaté Barbory v Otvicích patří.
Rádi vám vystavíme daňový doklad, pro snížení základu daně.
Název účtu: Římskokatolická farnost - děkanství Jirkov
Číslo účtu: 941528309/0800 (Česká spořitelna)
Variabilní symbol: 222 (pro opravu Fresky: 111)
Adresa: Římskokatolická farnost - děkanství Jirkov
Kostelní ulice, č.55; psč: 431 11, Jirkov
Platby v cizí měně: Číslo účtu: (IBAN): CZ480800 0000 0009 4152 8309
Kód banky: (BIC): GIBACZPX
Kostel v Jirkově
Opravujeme fresku Oplakávání
Krista na venkovní straně kostela (za presbytářem). I tato
záležitost nás dost finančně zatěžuje. Věříme však, že má
smysl. Pokud chcete přispět na
opravu této památky, můžete
též zaslat svůj dar na výše uvedený účet.
Váš admin. Mgr.Miroslav Dvouletý
Putujeme Krušnohorským vikariátem
Český Jiřetín - Fláje
Milí čtenáři, v této nové rubrice se
budeme více seznamovat s vikariátem, územním celkem Katolické
církve, ve kterém žijeme. Ten náš se
jmenuje Krušnohorský. Litoměřická diecéze je takto rozdělena na 10
vikariátů - ostatních 9 už je podle
měst: Teplický, Ústecký, Děčínský,
Lounský, atd. Do našeho Krušnohorského vikariátu patří tyto farnosti: Most, Vtelno, Litvínov, Horní
Jiřetín, Jirkov, Chomutov, Kadaň,
Maštov, Klášterec a Vejprty. Kdybyste se chtěli vypravit po našem vikariátu
za nějakým zajímavým cílem, tak doporučuji třeba kostel v Českém Jiřetíně. Český Jiřetín byl založen roku 1592 jako dřevorubecká osada. Jeho prvním majitelem byl Jiří z Lobkovic - od něj byl pravděpodobně odvozen původní název obce. Spolu s Flájemi tvoří nejsevernější cíp Krušnohorského
vikariátu. Zdejší kostel je jediným celodřevěným kostelem v Krušných
horách. Tento chrám byl kompletně přemístěn a to kvůli stavbě flájské přehrady, pochází tedy z Flájí a přesun se konal v roce 1969. Dodnes jsou jeho
původní základy patrné na břehu přehrady, který není zatopený. Roubený
kostel byl postaven v letech 1667-1670 místo původního evangelického kostelíka. Jedná se o jednolodní stavbu s trojbokým presbytářem a věžičkou na
střeše. Podle dvou kamenných náhrobků se usuzuje na spojitost duchcovského panství s Horní Lužicí. Ze zařízení
kostela je cenná gotická socha Piety z doby
po roce 1450 a pozdně gotická Kalvárie
(kolem roku 1500). V roce 1999 byl do věžičky instalován zvon ze sousedních Klínů.
Kostel je zasvěcen svatému Janu Křtiteli a
patří dnes pod duchovní správu v Litvínově. Tam se též informujte o případných
poutích či bohoslužbách. Poblíž kostela jsou technické zajímavosti jako
Flájská přehrada (pohled z hráze stojí za to) a starobylý flájský plavební
kanál na plavení dřeva do Saska. K poznání tohoto kanálu je nejlépe udělat
si procházku po zelené turistické značce mezi přehradou Fláje a Českým Jiřetínem. Tak pěkný výlet.
Citát na září: „Ztratil jsi peníze - ztratil jsi málo, ztratil jsi čest - ztratil jsi mnoho,
ztratil jsi odvahu - ztratil jsi všechno.“