ABSTRAKTY / ABSTRACTS 1 - Ústav jazyků a komunikace neslyšících

ABSTRAKTY / ABSTRACTS
1/ Jerzy Bartmiński (Lublin):
Kognitivní definice jako metoda výkladu pojmu
Prezentace se zabývá jedním z klíčových pojmů lublinské kognitivní etnolingvistiky,
konkrétně novou metodou definování pojmů, jež se liší od tradičního přístupu uplatňovaného
v rámci lexikografické teorie i praxe. Kognitivní definice, využitá poprvé v roce 1980 ve
zkušebním svazku Slovníku lidových jazykových stereotypů (který vyšel později v roce 1996
pod názvem Slovník lidových stereotypů a symbolů, Słownik stereotypów i symboli ludowych,
SSiSL), je odvozena z logického pojetí „axiomatické“ definice („definice prostřednictvím
postulátů“). Jde o definici kontextualizovanou, která navazuje také na teoretický rámec Anny
Wierzbické, jejž představený v její knize Lexikografie a konceptuální analýza (1984).
Hlavním cílem kognitivní definice je „zohlednit způsob, jak je daná entita konceptualizována
mluvčími příslušného jazyka“, tj. vzít v potaz „znalost světa, sociálně ukotvenou a
odvoditelnou z jazykového systému a úzu, kategorizaci jevů, jejich vlastnosti a hodnocení.[...]
Definovanou jednotkou je pak ‚mentální předmět‘ v celé šíři svých charakteristik, které
vycházejí z jazykového obrazu světa“ (Bartmiński 1988: 169–170).
Kognitivní definice je založena na každodenní, běžné znalosti světa, na „naivním“
jazykovém obrazu (podle Jurije Apresjana), zahrnuje celý obsah zkušenostního rámce a
v samotných definicích uplatňuje jednoduchý, běžný jazyk. Neomezuje se na „nutné a
postačující rysy“, ale zůstává „otevřená“(Bartmiński – Tokarski 1993). Má narativní charakter
(Bartmiński 2011a) a funguje jako „text kultury“ (Bartmiński 2011b). Na otevřenou povahu
významu slov poukázal experimentální (dotazníkový) výzkum (Bartmiński 2014). Kognitivní
definice se kvalitativně liší od typických lexikografických definic, které jsou obvykle
akademické a do jsou do značné míry založeny na vědeckém poznání. Například
v akademickém Slovníku polského jazyka (Słownik języka polskiego) Witolda Doroszewského
je slunce definováno jako „hlavní těleso sluneční soustavy, plynová koule velmi vysoké
teploty, která vyzařuje obrovské množství energie a je podmínkou života na Zemi“. Oproti
tomu ve Slovníku lidových jazykových stereotypů (1980) je slunce definováno jako
„nejjasnější světlo na nebi, které osvětluje a zahřívá zemi, umožňuje, aby na ní byl život, a
svým pohybem určuje měření času“.
The cognitive definition as a method of concept explication
The presentation will be concerned with a key notion proposed within the framework of
Lublin-based cognitive ethnolinguisitcs (LCE), namely a new way of defining concepts,
different from that which is traditionally accepted in lexicographic theory and practice. The
cognitive definition (CD), used for the first time in 1980 in the preliminary installment of
Dictionary of Folk Linguistic Stereotypes (published since 1996 under the title Dictionary of
Folk Stereotypes and Symbols, Słownik stereotypów i symboli ludowych, SSiSL), derives
from the logical conception of the “axiomatic” definition (“definition through postulates”).
That is, a type of contextualized definition; it also relates to Anna Wierzbicka’s framework,
proposed in her book Lexicography and Conceptual Analysis (1984). The CD’s main aim is to
“account for the way a given entity is conceptualised by speakers of a given language”, i. e.
for the “knowledge of the world, socially entrenched and derivable from language system and
1
usage, the categorisation of its phenomena, their properties and valuation. […] Defined is the
‘mental object’ in the whole richness of its characterisation entrenched in the linguistic
worldview” (Bartmiński 1988: 169-170).
The CD is based on everyday, common-sense knowledge, on the “naive” worldview
(in the sense of Yuriy Apresyan); it subsumes the entire content of the experiential frame and
employs straighforward, colloquial language in the actual definitions. It is not restricted to
“necessary and sufficient features” but remains “open” (Bartmiński and Tokarski 1993). It has
a narrative nature (Bartmiński 2011a) and functions as a “text of culture” (Bartmiński 2011b).
The open nature of word meanings is revealed in experimental (questionnaire-based) research
(Bartmiński 2014). The CD is qualitatively different from typical lexicographic definitions,
which are usually scientistic and to a large extent rely on elements of scientific knowledge.
For example, in Witold Doroszewski’s academic Dictionary of the Polish Language (Słownik
języka polskiego), the sun is defined as “the central body of the Solar System, a gaseous
sphere of very high temperature that emits huge amounts of energy and conditions life on
Earth”. In contrast, in the Dictionary of Folk Linguistic Stereotypes (1980), it is defined as
“the brightest light in the sky which illuminates and warms the earth, makes life possible on
it, and while moving sets the measure of time”.
2/ Stanisława Niebrzegowska-Bartmińska (Lublin):
O profilování pojmů: otázky sporné i nesporné
Profilování patří mezi nejzkoumanější a zároveň nejvíce nejednoznačné lingvistické koncepty
posledních dvaceti let. Polští autoři, kteří profilování ve svých analýzách a popisech využívají,
odkazují buď k pracím Ronalda Langackera (1987, 1995), nebo k modelu Jerzyho
Bartmińského (1990, 1993) v kontextu antropologické lingvistiky (kognitivní etnolingvistiky).
Ve své prezentaci se zaměřím na druhé pojetí rozpracované Bartmińským a jeho kolegy
v rámci výzkumu jazykového obrazu světa, tedy na „jazykově zakotvenou, různě
verbalizovanou interpretaci reality, kterou lze zachytit právě prostřednictvím tvrzení o této
realitě“, přičemž tato tvrzení jsou „nedílnou součástí či projevem jazyka, jeho gramatiky,
lexika a stereotypizovaných textů (např. přísloví)“ (Bartmiński 1990: 110).
V kognitivní etnolingvistice zaujímá profilování místo mezi následujícími pojmy:
jazykový obraz světa, stereotyp (v poslední době začíná být preferován pojem pojmový
konstrukt), kognitivní definice, hledisko a interpretační perspektiva, hodnoty, konceptualizace
a promlouvající subjekt. Vzhledem k tomu, že se zde nejedná o arbitrární soubor pojmů,
můžeme proces profilování a výsledné profily usouvztažnit s kognitivní definicí coby
nástrojem pro popis stereotypů (pojmů, pojmových konstruktů) a hlediskem, které představuje
faktor, který profilování jistým způsobem „řídí“. Profilování se vztahuje i k promlouvajícímu
subjektu a souvisí s jeho hlediskem a hodnotami.
Předpokladem je, že pojem profilování je spojen: (1) s širším chápáním lexikálního
významu, který je zde nahlížen jako otevřená struktura zahrnující více než jen nutné a
postačující rysy a obsahující všechny pozitivní charakteristiky daného předmětu; (2)
s uplatněním kognitivní definice pro popis takto chápaného významu.
Toto nové pojetí lexikálního významu i samotná kognitivní definice jakožto nástroj
pro jeho popis vycházejí z prací na Slovníku lidových stereotypů a symbolů (1996, 1999, 2012;
2
zkušební svazek 1980), jehož metodologie sice čerpala z tradičních strukturalisticky
definovaných paradigmat, ale zároveň je porušovala.
Nakonec se tyto myšlenky vyvinuly v koncept profilování, který se nyní využívá jak
při analýzách standardních, národních jazyků a veřejného diskurzu, tak při popisu lidového
jazyka a kultury. (Nedávno byl tento koncept využit v rámci popisu hodnot v jazykových
obrazech světa Slovanů a jejich sousedů, konkrétně pak s ohledem na konceptuální konstrukty
DOMOV/DŮM, EVROPA, PRÁCE, SVOBODA a ČEST, viz LASiS 2015).
Považuji profilování za „subjektivní (tedy svůj subjekt mající) lingvistickou a
konceptuální operaci, která zahrnuje vytvoření obrazu daného předmětu prostřednictvím
zachycení jeho vztahu k určitým aspektům (subkategoriím, fazetám), jako jsou jeho původ,
vlastnosti, vzhled, funkce, události, zkušenosti apod., v rámci kompatibilního typu znalostí a
na základě specifického pohledu“ (Bartmiński – Niebrzegowska 1998: 212). Profil v tomto
chápání je variantou základního obrazu, neboť se „formuje skrze vybraný soubor fazet, jejich
uspořádání v souladu s pravidly implikace a obsah těchto faktů“, variantou, která se
konstruuje na základě „dominantního faktoru“ (tamtéž 1998: 217).
Ve své prezentaci se také zaměřím na některé sporné otázky týkající se profilování:
(1) Jak bychom měli nazývat konceptuální (kognitivní) obsah profilování: koncept,
stereotyp, pojmový konstrukt, lexikální význam, sémantická struktura, lexém, hodnota?
(2) Jaký vztah mají profily ke slovním významům uvedeným ve slovnících?
(3) Jak souvisejí profily s typy dat, která se používají při rekonstrukci jazykového obrazu
světa?
(4) Jaké jsou exponenty profilování (názvy, kategorie, soubory, opozice, něco jiného)?
(5) V jakém vztahu jsou profily k otevřeným a uzavřeným kategoriím (harmonický soulad,
doplnění, konflikt, vzájemné vyloučení)?
(6) Do jaké míry mohou být profily spojeny s objektivním či subjektivním pohledem na
„kognitivní obsah“, který je profilován?
(7) Jak se profily vztahují k variantám jazykového obrazu světa, známými jako vize a
obraz světa?
On the profiling of concepts: issues debatable and nondebatable
Profiling has been one of the most widespread but ambiguous notions in the recent two
decades of linguistics. Polish authors who apply it in their analyses and descriptions refer
either to the work of Ronald Langacker (1987, 1995) or to the model proposed by Jerzy
Bartmiński (1990, 1993), couched within the framework of anthropological-cultural
linguistics (cognitive ethnolinguistics). In this presentation, I focus on the latter conception,
developed by Bartmiński and his associates in their research on the linguistic worldview, i.e. a
“language-entrenched, variously verbalised interpretation of reality, possible to capture in the
form of judgements about that reality”, judgements that are “inherent in or implied by the
language itself, its grammar, lexis, and stereotyped texts (e.g. proverbs)” (Bartmiński 1990:
110).
In cognitive ethnolinguistics, profiling functions in the network of such notions as:
linguistic worldview, stereotype (recently being gradually replaced by conceptual construct),
cognitive definition, point of view and interpretive perspective, values, and the
conceptualising and speaking subject. Because this is a non-arbitrary set, the process of
3
profiling and the resultant profiles are located between the cognitive definition as a tool for
describing stereotypes (concepts, conceptual constructs) and point of view, i.e. the factor
which as it were “steers” profiling. It is also linked to the speaking subject and correlated with
that subject’s point of view and values.
I assume that the notion of profiling has emerged: (1) in the context of a broad
understanding of lexical meaning, viewed as a structure extending beyond necessary and
sufficient features, open and containing all positive characteristics of the object; (2) from the
application of the cognitive definition to a description of meaning so understood.
Both this new idea of lexical meaning and the notion of the cognitive definition as a
tool for its description derive from the work on the Dictionary of Folk Stereotypes and
Symbols (1996, 1999, 2012; preliminary installment 1980), whose methodology made use of
but at the same time breached the traditional structuralist definining paradigms.
Eventually, these ideas developed into a notion of profiling that is now used both in
analyses of standard, national language and public discourse, and in descriptions of folk
language and culture. (Recently the conception has been used in descriptions of values in the
linguistic worldviews of Slavs and their neighbours, specifically with respect to the
conceptual constructs of HOME/HOUSE, EUROPE, WORK, FREEDOM, and HONOUR, cf.
LASiS 2015).
I take profiling to be a “subjective (i.e. subject-performed) linguistic-and-conceptual
operation, which consists in shaping the image of a given object by capturing it relative to
specific aspects (subcategories, facets), such as its origin, properties, appearance, functions,
events, experiences etc. within a compatible type of knowledge and according to a specific
point of view” (Bartmiński and Niebrzegowska 1998: 212). A profile in this understanding is
a variant of the basic image, being “shaped through a selection of facets, their arrangements in
accordance with the rules of implication, and content of these facts”. It is a variant constructed
through the “dominant factor” (Bartmiński and Niebrzegowska 1998: 217).
In my presentation I also address some of the debatable issues concerning profiling, by
asking:
How should one call the conceptual (cognitive) content of profiling: concept, stereotype,
conceptual construct, lexical meaning, semantic structure, lexeme, values?
How do profiles relate to the word meanings identified in dictionaries?
How are profiles correlated with the types of data used for reconstructing the linguistic
worldview?
What are the tools (exponents) of profiling (names, categories, collections, oppositions, other)?
How do profiles relate to being open or closed sets (through harmonious cooperation,
complementation, conflict, disjunction)?
To what extent can profiles be linked with the objective and subjective take on the “cognitive
content” being profiled?
How do profiles relate to the variants of the linguistic worldview known as a vision and
picture of the world?
4
3/ Alena Bohunická (Bratislava):
Cudzosť z pohľadu európskej identity – Cizost z pohledu evropské identity
Príspevok sa venuje dynamike chápania a prežívania cudzosti v kontexte európskej identity
Slovákov. Slováci v priebehu svojej niekoľkoročnej existencie v politickom priestore EÚ
denne kognitívne i emocionálne asimilujú reálie, ktoré patria k ich rozšírenej občianskej
identite. Nie sú slovenské, a predsa nie sú cudzie. V našej mentalite sa zmenili hranice sveta,
ktorý považujeme za náš. Otázkou pre nás je, ako vplýva prežívanie európskej identity u
Slovákov na ich interpretáciu cudzosti, cudzieho? Kto je pre nás dnes cudzinec a ktoré sú
cudzie jazyky? Čo znamená odcudzenie vo vzťahu k svetu Slovákov? Slovo odrodilec sa
spája hlavne s historickou skúsenosťou pomaďarčovania Slovákov; kto sú z tohto hľadiska
mladí Slováci, ktorí sa dnes odcudzujú tým, že sa deklaratívne priznávajú skôr k európskej
identite ako k tej slovenskej? Aktuálnou podotázkou je: ako vplýva na dynamiku konceptu
cudzosti súčasná migračná vlna? Pri skúmaní obrazu cudzosti v mentálnom svete Slovákov sa
opierame o východiská kultúrnej lingvistiky ako etablovanej disciplíny, ktoré obohacujeme o
novšie podnety zo xenolingvistiky.
Otherness from the European Identity Perspective
This contribution deals with the dynamics of understanding and experiencing of
the otherness (cudzosť) in the context of European identity of Slovaks. Slovak people, during
their existence in EU political space, every day assimilate their life and institutions, which
belong to their enlarged civic identity, emotionally and cognitively. They are not Slovak, but
still not other/foreign (cudzie). The borders of the world, we consider ours, has changed in our
mentality. The question is: How does the experience of European identity influence the
way Slovak people interpret the otherness (cudzosť/cudzie)? Who is a foreigner (cudzinec) to
us? Which languages are foreign to us? What does it mean to become estranged
(odcudzený) in the relationship to the world of the Slovaks? Renegade (odrodilec) is the word
which is especially connected to the hungarisation of Slovak people, but in this regard, who
are the young Slovaks who are becoming estranged, when they declare their European
identity rather than the Slovak one? A current sub-question is: How does the wave of
migration influence the dynamics of the otherness conception? In researching the image of
otherness in the mental world of Slovaks, our common ground is well-established cultural
linguistics and newer xenolinguistics.
4/ Mariarosaria Gianninoto (Grenoble):
Překlad evropských pojmů do čínštiny. Dà gōngmín or xiǎo shìmí. Několik poznámek o
termínech označujících občana v mandarínské čínštině
Tři termíny používané v lexika moderní čínštiny pro označení pojmu občana, guómín 国民,
shìmín 市民 a gōngmín 公民, jsou obecně považovány za výpůjčková slova wàiláicí 外来词
(Gao & Liu, 1956: 121), přesněji řečeno „vrácené grafické výpůjčky“ (Liu, 1995: 25; Masini,
1993: 104), tzn. formy dochované z klasické čínštiny, přejaté do japonštiny k označení
nových pojmů a poté s těmito novými významy znovu zavedené v čínštině; mnoho takových
se objevilo mezi koncem 19. století a začátkem 20. století (Masini 1993; Lackner, Amelung &
5
Kurtz, 2001). Volbu jednoho z těchto tří výrazů, z nichž každý zdůrazňuje jiné aspekty vztahu
mezi státem a společností (Goldman & Perry 2002), mezi různými kvazi-synonymy
dochovanými z pozdního období dynastie Čching, můžeme považovat za výsledek procesu
„vyjednávání ekvivalence“(Lackner, Kurtz, Amelung, 2001) mezi pojmy inspirovanými
Západem a jejich čínskými podobami a také za součást „domestikace slov, kategorií, diskurzů
a způsobů reprezentace“ (Liu 2005: 26). Tyto tři termíny, které během dvacátého století
prošly složitou a kontroverzní cestou, mají své místo v sociopolitickém diskurzu i
v současném jazyce, jak je vidět na základě jejich frekvence v různých typech korpusů.
Výskyty a kolokace odhalují různé konotace spojené s těmito výrazy, které lze považovat za
klíčová slova současné čínské slovní zásoby. Cílem této prezentace je srovnat a analyzovat
užití termínů guómín 国民, shìmín 市民 a gōngmín 公民 v různých typech textů a diskurzů a
poukázat na jejich odlišné konotace a trajektorie v současném sociopolitickém lexiku.
Translating European concepts into Chinese. Dà gōngmín or xiǎo shìmí.
Some considerations on the terms for citizen in Mandarin Chinese
The three terms used in modern Chinese lexicon to define the concept of citizen, guómín 国民,
shìmín 市民 and gōngmín 公民, are generally considered as wàiláicí 外来词 (Gao & Liu,
1956: 121) and more specifically as returned graphic loans (Liu, 1995: 25 ; Masini, 1993:
104), i.e. forms attested in Classical Chinese, adopted in Japanese to designate new concepts
and reintroduced with these new connotations in Chinese, like numerous terms and concepts
between the end of the 19th century and the beginning of the 20th century (Masini 1993;
Lackner, Amelung & Kurtz, 2001). The choice of these three terms, which underline different
aspects of the state-society relationship (Goldman & Perry 2002), among the different quasisynonyms attested in the late Qing era, can be regarded as the result of a process of
"negotiating of equivalence" (Lackner, Kurtz, Amelung, 2001) between Western-inspired
notions and Chinese elaborations, as well as part of a process of "domestication of words,
categories, discourses, and modes of representation" (Liu 2005: 26). These three terms, which
have known complex and controversial trajectories during the twentieth century, are used in
the socio-political discourse as well as in current language, as it is shown by their frequency
in different types of corpora. The occurrences and collocations reveal the different
connotations associated with these terms, which can be regarded as keywords of
contemporary Chinese lexicon. This intervention aims to compare and analyze the uses of the
terms guómín 国民, shìmín 市民 and gōngmín in different kinds of texts and discourses, to
highlight their different connotations and trajectories in contemporary socio-political lexicon.
5/ Jürgen Trabant (Berlin):
Mizející obrazy světa
V Humboldtově filozofii je jazyk „formativním orgánem myšlení“, jeho funkce je primárně
kognitivní. Formování myšlení je tak výsledkem společné činnosti Já a Ty. Takto vznikající
jazyky pak integrují různé obrazy světa. Pojetí jazyků coby cenných výtvorů lidské mysli
kontrastuje se „smrtícím“ konceptem jazyků jakožto arbitrárních komunikačních nástrojů.
Kvazi-humboldtovsky uznalý postoj Evropské unie k jejím jazykům je v protikladu
s aktivitami politiků, jež směřují ke globalizovanému jazykovému režimu, a s masivní
6
propagandou globální jednojazyčné situace ze strany sociologů. Politickým úkolem do
budoucna, v duchu Humboldtovy filozofie jazyka, bude usilovat o koexistenci různých jazyků
světa s jedním invazivním Globálním Jazykem.
Vanishing World Views
In Humboldt's philosophy, language is the "formative organ of thought", its function is
primarily cognitive. The formation of thought is a common activity of I and Thou. The
languages thus produced contain different world views. This conception of languages as
precious creations of the human mind contrasts with the "deadly" conception of languages as
arbitrary communicative devices. The quasi-Humboldtian appreciation of its languages by the
European Union collides with the activities of politicians for a globalized linguistic regime
and the massive propaganda of social scientists for a global monolingual situation. The
political task of the future, inspired by Humboldt's philosophy of language, will be to work
for a coexistence of the languages of the world with the invasive Global Language.
6/ James W. Underhill (Rouen):
Jednotlivci, nebo národy pro Evropu?
Lidé spolu hovoří, avšak nikoli národy, které nesdílejí stejný jazyk. Do značné míry platí, že
národ se stává národem tak, že si vytváří své vlastní jazykově specifické obrazy světa a
cizeluje své pojetí vlastní identity. To je humboldtovské pojetí národa, jenž prostřednictvím
jazyka míří výš a dál, proniká do větších a větších hloubek ve své vědomé konceptualizaci
světa a všeho, co je v něm, vztahů, které navzájem propojují všechny koncepty tohoto
jazykového obrazu do složitého a pestrého obrazce.
V poslední době jsme v Evropě svědky postupné konvergence v používání angličtiny.
Máme to považovat za hrozbu? Je němčina a francouzština vytlačována? A jaký status má pak
čeština nebo portugalština? Dokážeme dnes zachovat „jazykově pestrou Evropu“? Pokud
chceme porozumět tomu, co je uchováno v jazyce a v tom, co Humboldt nazývá „smyslem
jazyka“, pak si musíme definovat, co myslíme pojmem kultura a co pro nás znamená „národ“.
Také musíme zjistit, jaké lingvistické prostředky potřebujeme k tomu, abychom zachovali a
podporovali kulturu, a to jak kulturu národů, tak i kulturu jednotlivce (Selbstbildung).
To však není snadný úkol. Ne že bychom snad dnes trpěli nedostatkem přístupů
k jazyku a kultuře. Tradiční literární a filologické přístupy jsou od počátku doprovázeny
nespočtem živých lingvistických škol, jež mají různé metodologie i cíle. V lingvistice
indoevropských vzdělanců (Bopp) však nebylo kultuře věnováno příliš prostoru a nestála
v centru pozornosti ani u de Saussura, navzdory jedné kapitole o jazyce v antropologii v jeho
Kurzu obecné lingvistiky. Ruští formalisté a Pražská škola se kulturou sice zabývali, ale
strukturalismus, ochuzený o slovanskou poetiku a exportovaný na Západ ještě předtím, než si
vydobyl svou pozici ve světě, mnohdy vedl k uplatňování sterilního formalistického přístupu
k jazyku. Zkoumala se struktura a obsah byl marginalizován, a spolu s ním i jednotlivci. Když
se otevřela cesta k post-strukturalismu, jazykový relativismus měl tendenci převážit.
Chomského lingvistická škola slibovala prozkoumat mentální dimenzi jazyka, vztah
myšlení a jazyka. Brzy však transcendentální pojetí formy začalo odsouvat skutečné myslící a
cítící bytosti na okraj paradigmatu. Výsledky se ukázaly být zcela odlišné od myšlenek
velkého filozofa jazyka Wilhelma von Humboldta (1767–1835), který tvrdil, že veškeré
7
myšlení je „myšlením v jazyce“ (Sprachdenken, denken durch Sprache). Zprvu se zdálo, že
nedávné kognitivní přístupy (Lakoff a Johnson, Turner a Fauconnier) otevřou studium jazyka
kultuře, ale tento předpoklad neměl dlouhého trvání a kognitivní lingvistika se brzy začala
soustředit spíše na výzkum „mozku“ a „univerzálních“ lidských kognitivních schopností.
V protikladu k tomuto hlavnímu proudu ne-kulturní ligvistiky – který Jürgen Trabant
satiricky nazývá „jazykovědou bez jazyka“ – se objevilo široké spektrum minoritních směrů,
které se jaly prozkoumávat vzrušující nový terén a odhalovat, jak prostřednictvím slov
budujeme světy: hypotéza Sapira a Whorfa, sociolingvistika Dell Hymese, neowhorfiáni,
Levinsonova psycholingvistika, přirozený sémantický metajazyk Anny Wierzbické a
lublinská etnolingvistická škola. Tyto školy, přístupy a projekty nám připomínají, že jazyk je
to, co nás činí lidmi. Odmítají model „subjekt-objekt“, který redukuje jazyk na pouhý nástroj
vyjadřování. Odhalují nedostatečnost a neadekvátnost běžných metafor, na které narážíme
v běžném životě, ale třeba i v diskurzu univerzitního prostředí: jazyk jako
„odraz“ společenského života, jazyk jako „prostředek“ k vyjádření „významu“, jazyk jako
„nástroj“.
Jak bychom tedy v dnešní Evropě měli k jazyku přistupovat? Ve svém příspěvku se
zaměřím na koncept „národa“, „jednotlivce“ a „Evropy“, abych nastínil, jak jsou tyto
koncepty v různých jazycích různě provázány a strukturovány. Každá kultura si vytváří
vlastní koncept jednotlivce a jeho místa v Evropě i v členském státě EU. Při pohledu na
nedávný diskurz o Evropě a jejích národech v angličtině a dalších jazycích bychom měli být
schopni odhalit, jak jazykové kultury přestavují své světy v reakci na vývoj Evropy.
Individuals or Peoples for Europe?
People speak together, of course. But not peoples who do not share the same languages. To a
large extent, a people becomes a people by creating its own language-specific worldview and
through refining its own concept of its own identity. This is the humboldtian conception of a
people who strives onwards and upwards through language, reaching deeper and deeper into
its conscious conceptualization of the world, all that is in it, and the relations that tie each
concept together in its worldview in complex patterning.
In recent years we have observed a convergence in the use of English in Europe. Is this
a threat? Have German and French been supplanted? And what is the status of Czech and
Portugese? Can we maintain ‘a language rich Europe’ today? If we are to hope to understand
what must be preserved in languages, and what must be preserved in what Humboldt called
‘the sense of language’ then we need to decide what we mean by culture, what we mean by ‘a
people’. We must also decide what kind of linguistics we need to preserve and promote
culture, both the culture of the people, and the culture of the individual (Selbstbildung)
This proves no easy task, however. There is no shortage of approaches to language and
culture today. Traditional literary and philological approaches have from the beginning been
accompanied by a series of vibrant linguistic schools with their own methodologies and
objectives. Nevertheless, the linguistics of the Indo-European scholars (Bopp) left little place
for culture, and culture was not at the heart of Saussure’s preoccupations, despite the chapter
on language in anthropology in the Cours de linguistique générale. The Russian formalists
and the Prague School were imersed in culture, but the structuralism that was stripped of its
Slavic Poetics, and exported to the West, before asserting itself throughout the world
8
sometimes led to the imposition of a sterile formalistic approach to language. Structure was
explored, and content was marginalized, and individual men and women with it. When that
opened the door to Post-Structuralism, linguistic relativism tended to prevail.
Chomskian linguistics promised to explore the mental dimesion of language, thinking
with language. But soon a transcendental conception of form began pushing real thinking
feeling people out of the paradigm. The results proved to be wholly different from the idea
posited by the great linguistic philosopher Wilhelm von Humboldt (1767-1835) who argued
that all thought was ‘thinking in language’ (Sprachdenken, denken durch Sprache). Recent
cognitive approaches (Lakoff and Johnson, Turner and Fauconnier) at first seemed to promise
to open up language study to culture, but this was short-lived, and increasingly cognitive
scholarship pursues its course in exploring ‘the brain’, and ‘universal’ human cognitive
capacities.
In contrast to this mainstream acultural linguistics – what Jürgen Trabant has satirised
as ‘a languageless linguistics’ – a wide variety of minor streams have stretched out,
uncovering an exciting terrain and exploring the way we use words to build worlds: the SapirWhorf hypothesis, Dell Hymes’ Scoiolinguistics, the Neowhorfians, Levinson’s
Psycholinguistics, Anna Wierzbicka’s Natural Semantics Metalanguage approach, and the
Ethnolinguistic School of Lublin. These schools, approaches and projects remind us that we
become human through language. They refuse the subject-object model which reduces
language to a tool of expression. They reveal the ineptitude of the conventional metaphors
used in all walks of life, but also throughout the university: language as a ‘reflection’ of
society, language as a ‘means’ to express ‘meaning’, language as a ‘tool’.
How should we approach language in Europe today then? I will briefly explore the
concepts of ‘people’, ‘individual’ and ‘Europe’ to illustrate the way the relationship between
these concepts is patterned differently in different languages. Each culture is generating its
own concept of individuals and their place in Europe and as a Member State. Looking at
recent discourse on Europe, and its peoples in English and other languages, we should be able
to catch a glimpse of how language-cultures are reorganizing their worlds as Europe evolves.
7/ Irena Vaňková – Alena Macurová – Naďa Dingová:
Člověk v jazyce: prostor, příběh, prožitek (Jazyky mluvené a jazyky znakové)
Kognitivní lingvistika se vedle mluvených jazyků věnuje i jazykům znakovým, zvl.
v souvislosti s kategorizací (např. Klima – Bellugi, 1979) nebo s fenoménem ikonicity a
zdvojeného (ikonicko-metaforického) mapování (např. Taub, 2001, Wilcox P., 2004, Wilcox,
S., 2007). Dosud se však, pokud víme, ve studiu přirozených znakových jazyků ne dost
zohledňují přístupy kognitivně-kulturní, resp. etnolingvistické, tj. přístupy kladoucí důraz na
propojení jazyka a mysli s kulturou (např. Bartmiński, 2009, v jiném kontextu také Sharifian,
2011). I v této oblasti ovšem představují znakové jazyky (jazyky bez psané podoby, existující
ve vizuálně motorickém způsobu a charakterizované existencí v prostoru, simultánní
organizací a tendencí k ikonické reprezentaci) výzvu: ke studiu obecných konceptualizačních
mechanismů i ke studiu kulturně podmíněného obrazu světa. Konkrétní metody studia
jazykového obrazu světa (a stereotypů – které jsou jeho součástí), tak jak je uvedl v život
Jerzy Bartmiński a lublinská škola kognitivní etnolingvistiky, je však třeba pro studium
znakových jazyků jistým způsobem modifikovat, neboť se v nich principy jazykového obrazu
9
světa odhalují v odlišné perspektivě než v jazycích mluvených (o jejichž psanou podobu může
být kognitivně kulturní přístup opřen). Jde však v podstatě (jde?) o tytéž obecné principy, ať
už je to antropocentrismus, tělesné ukotvení významu, jeho imaginativní a příběhový
charakter, specifické ztvárnění hodnot prostřednictvím opozice vlastní – cizí, a ovšem sama
stereotypovost a stereotyp.
Na příkladech vybraných českých pojmů se pokusíme ukázat specifiku takto
orientovaných úvah o znakovém jazyku, zvl.: jaké výchozí údaje máme k dispozici,
zkoumáme-li stereotyp v jazyku s mluvenou a psanou podobou (v češtině), a co z těchto údajů
plyne – a jak je to naproti tomu s výzkumem ukotvení odpovídajících pojmů v českém
znakovém jazyce a v kultuře českých Neslyšících. Spíše ovšem než definitivní odpovědi klade
příspěvek sérii otázek. Ty se netýkají jen možností zkoumání jazykového obrazu světa
(českých) Neslyšících, či shod a rozdílů tohoto obrazu s obrazem fixovaným v češtině, ale i
obecnějších otázek mířících k podstatě jazyka a jeho kognitivně-kulturních aspektů. V tomto
smyslu je příspěvek svým způsobem úvodem k bloku prezentací připravených (s akcentem na
„prostor, příběh, prožitek“) učiteli a studenty Ústavu jazyků a komunikace Neslyšících FF UK
v Praze a ilustrujících různé polohy kognitivně-kulturního zkoumání českého znakového
jazyka.
Man in language: spaces, stories, states of mind – experience (Spoken and sign
languages)
Cognitive linguistics focuses not only on spoken languages, but also on sign languages,
particularly in connection with categorization (see Klima – Bellugi, 1979) or the iconicity
phenomenon and double (metaphorical–iconic) mapping (see Taub, 2001, Wilcox P., 2004,
Wilcox, S., 2007). However, as far as we know, the research into natural sign languages has
not yet made much use of cognitive-cultural, or more precisely ethnolinguistic approaches
which emphasize the connection between language/mind and culture (cf. Bartmiński, 2009;
Sharifian, 2011 – in a different context). In this area, sign languages, i.e. languages without a
written form, based on visual-motoric expression and characterized by their existence in space,
simultaneous organization and preference for iconic representation, provide an opportunity to
study general conceptualization mechanisms as well as the culturally conditioned worldview.
However, the concrete methods to study the linguistic worldview (and stereotypes as a
part of it), as introduced by Jerzy Bartmiński and the Lublin School of Cognitive
Ethnolinguistics, have to be modified in the sign language research, since the principles of the
linguistic worldview demonstrate themselves there in a different way than in spoken
languages (where the cognitive-cultural approach can rely on their written form).
Notwithstanding the differences between spoken and sign languages, the general principles
are in fact the same, be it anthropocentrism, anchoring meaning in the human body, the
imaginative and narrative character of meaning, expressing values via the opposition own–
other or the very theory of stereotypes.
The objective of this study is therefore to show the specifics of this type of sign
language research on the example of selected Czech notions, especially with regard to 1) what
source data are available when analyzing stereotypes in a language with a spoken/written
form (Czech), 2) what such data can indicate, and 3) what possibilities researchers have in the
study of corresponding notions in the Czech Sign Language and the culture of the Czech Deaf.
10
Rather than providing definitive answers, the paper raises a series of questions. These concern
not only the avenues for research of the (Czech) Deaf linguistic worldview, particularly in
comparison with the Czech linguistic worldview, but also more general questions about the
very character of language and its cognitive-cultural aspects. In this sense, the paper can be
considered an introduction to a series of presentations prepared by teachers and students of
the Institute of Deaf Studies, Faculty of Arts Charles University in Prague, focused on “spaces,
stories, states of mind” and illustrating different types of cognitive-cultural research of the
Czech Sign Language.
8/ Ludmila Volná:
Svět Josefa Čapka: jak v Evropě překládáme pejska a kočičku
Povídání o pejskovi a kočičce, kniha příběhů o zvířátkách, pro děti napsaná a ilustrovaná
Josefem Čapkem v roce 1926 (a publikovaná v roce 1929), byla přeložena do sedmnácti
jazyků, přičemž se u angličtiny, francouzštiny, němčiny a slovinštiny jedná o více než jeden
překlad. Cílem této přednášky je srovnání výchozího textu se dvěma jeho anglickými
překlady, Harum Scarum, (1968, copyright 1963) a All About Doggie and Pussycat (1996), a
jedním francouzským, Histoires de chien et de chat (1971).
Toto srovnání se zaměří na jazykové prostředky, které autor používá k vytvoření svého
typického světa, ve němž mají místo nejen dospělí, ale i děti, a především zvířátka, světa,
který je prodchnut, zjednodušeně řečeno, láskou, úctou a rovným přístupem k Jinému. Od
lingvistického kontextu slov ´pes/pejsek´ a ´kočka/kočička´ (´dog/doggie/chien´ a
´cat/Pussycat/chat´) všech tří jazyků, a rovněž i od pohledu na to, jak jsou hlavní postavy
reprezentovány vzhledem ke svému prostředí, „domovu”, se odvíjí detailnější analýza těchto
základních hodnot.
Čapkův svět oslovuje svou nesmírnou emocionální a myšlenkovou hloubkou a jeho
příběhy mají co říci nejen dětem, ale i dospělým. Vědomí toho, co chce autor dětem
zprostředkovat, jak obsahem, tak i formou, vzhledem k výše zmíněným hodnotám (zde si
můžeme připomenout Humboldtovo pojetí jazyka jako „orgánu myšleni a prociťování”), nás
může podnítit k uvažování o tom, jaké hodnoty bychom si přáli „u nás doma v Evropě”.
Analýza původního textu z této perspektivy je zde výchozím bodem pro diskusi o tom, jak se
výše zmíněné odráží, pokud vůbec, ve zkoumanych překladech.
Josef Čapek's World: Translating Dogs and Cats within Europe
The year of 1929 sees the publication in Czechoslovakia of Josef Čapek's children stories on
animals titled Povídání o pejskovi a kočičce (written in 1926). The book has since been
translated into seventeen languages with more than one translation in English, French,
German and Slovinian. The present paper will look at the source text and its two English
translations and a French one, respectively Harum Scarum, (1968, copyright 1963), All About
Doggie and Pussycat (1996), and Histoires de chien et de chat (1971).
Children, animals and adults are brought together in these texts and the paper will deal
with the linguistic means Čapek uses while creating a world here intrinsically endowed with
basic human values, in short, love, respect and equal treatment of the other. The paper will
adopt a more detailed view of these values while focusing on the linguistic contexts of the
words "pes/pejsek" and "kočka/kočička" ("dog/doggie/chien" and "cat/Pussycat/chat") in the
11
languages in question, as well as on the ways in which the text represents the two protagonists
as within their environment as "home."
There is a great deal of both emotional and mental involvement in Čapek's world and the
stories are reaching out to children as well as to adults. As we bear the author's goal in mind,
i.e. to educate children when transferring to them both content and form with respect to the
above mentioned values (which makes Humboldt's point of language as 'the organ of thinking
and feeling' significantly palpable), we can think, in terms of inspiration, of values we would
like to have an undeniable place within the house of Europe.
While borrowing this perspective when analyzing the source text the paper will look at the
ways in which, if at all, this is reflected in the respective translations.
12