teoretické a praktické problémy dokazovania

Transkript

T
Prof. JUDr. Vladimír Mathern, DrSc.
narodil sa 13.12.1928 v Brezne
pocta prof. JUDr. Vladimírovi Mathernovi, DrSc. k 80. narodeninám
TEORETICKÉ A PRAKTICKÉ PROBLÉMY DOKAZOVANIA
1947 - 1951 Právnická fakulta Univerzity Komenského
Bratislava
1954 - 1972 vojenský sudca v trestnej oblasti na viacerých vojenských súdoch
1967 obhajoba kandidátskej práce: „Výpoveď obvineného a svedka v konaní
pred súdom“
1973 habilitácia na PF UK: „Znalecký prostriedok ako dôkazný prostriedok
v československom trestnom konaní“
1977 docent na Právnickej fakulte UK
1984 vydal vedeckú monografiu ,,Dokazovanie v československom trestnom
procese“, ktorú v tom istom roku obhájil ako doktorskú dizertáciu“
1987 vymenovaný prezidentom za profesora v odbore Trestné právo
1999 vymenovaný ministrom spravodlivosti za predsedu komisie pre rekodifikáciu trestného práva
2004 – 2007 rektor Bratislavskej vysokej školy práva
2008 „profesor emeritus“ Fakulta práva, Bratislavská vysoká škola práva
EORETICKÉ A PRAKTICKÉ
PROBLÉMY DOKAZOVANIA
Zborník príspevkov
z celoštátnej konferencie
s medzinárodnou účastou konanej
dna 15. decembra 2008
Bratislava 2008
pocta.indd 1
Výtažková azurová
azurováVýtažková
Výtažková purpurová
purpurováVýtažková
Výtažková žlutá
žlutáVýtažková
Výtažková černá
21. 11. 2008 13:25:40
TEORETICKÉ A PRAKTICKÉ
pocta prof. JUDr. Vladimírovi Mathernovi, DrSc. k 80. narodeninám.
Zborník príspevkov z celoštánej konferencie
s medzinárodnou účasťou konanej dňa 15. decembra 2008
2008
Bratislavská vysoká škola práva
Fakulta práva
Recenzenti: JUDr. Ctibor Košťál
doc. JUDr. Dezider Bango, CSc.
Odborní garanti:
prof. JUDr. Jaroslav Ivor, CSc.
doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD.
Vydané s podporou Nadácie Štefana z Verbovca.
pocta prof. JUDr. Vladimírovi Mathernovi, DrSc. k 80. narodeninám.
Zborník príspevkov z celoštánej konferencie s medzinárodnou účasťou
konanej dňa 15. decembra 2008
Zostavil: doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD.
Vydavateľ:
november 2008
© Bratislavská vysoká škola práva, 2008
Poradca podnikateľa, spol. s r. o.
Za odbornú a jazykovú stránku príspevkov zodpovedajú autori.
ISBN 978-80-89363-17-9
Rukopis neprešiel jazykovou úpravou.
2
Obsah
Obsah
Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
K osemdesiatym narodeninám prof. JUDr. Vladimíra Matherna, DrSc. . . . . .
5
Niektoré úskalia písmoznaleckého skúmania v trestnom konaní . . . . . . . .
9
Nezákonne získaný dôkaz v prospech obvineného. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
23
Niekoľko poznámok k znaleckej činnosti v trestnom konaní . . . . . . . . . . .
33
Několik poznámek k věcnému záměru zákona o trestním řízení soudním
(trestního řádu) České republiky 2008. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
47
Specifika dokazování trestného činu padělání a pozměňování peněz . . . .
59
Obrazovo-zvukový záznam ako dôkazný prostriedok v trestnom konaní . .
69
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu – nová právní úprava v
České republice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
81
Niekoľko poznámok k zásadám dokazovania v trestnom konaní . . . . . . . .
89
Odposlech a záznam telefonických hovorů jako důkaz v trestním řízení . . 101
Ako ďalej v znaleckom dokazovaní v trestnom procese?. . . . . . . . . . . . . . 111
České národní standardy dokazování ve světle Lisabonské reformní smlouvy
2008 a Listiny základních práv Evropské unie 2007. . . . . . . . . . . . . . . . . 117
Nové aspekty teórie kriminalistických stôp a identifikácie v súvislosti
s dokazovaním v trestnom konaní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
Teoretické a praktické problémy při dokazovaní trestnej zodpovednosti
obvinených mladších jako pätnásť rokov od účinnosti novýc trestných. . . 145
3
Úvaha nad rozhodnutím súdu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
Aktuálne poznatky o niektorých problémoch dokazovania
na hlavnom pojednávaní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
Zákaz donucování k sebeobviňování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
Vybrané problémy dôkazných prostriedkov v zákone
o správe daní a poplatkov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
Výsluch agenta ako dôkazný prostriedok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
Teoretické problémy dokazování s využitím identifikace osoby na základě
tvaru trajektorií vybraných referenčních bodů na těle člověka . . . . . . . . . . 207
Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní a relativní
neúčinnosti důkazů ve věcném záměru trestního řádu České republiky . . 227
Prípustnosť dôkazov v trestnom konaní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255
Vyšetrenie duševného stavu obvineného ako dôkazný prostriedok
v trestnom konaní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263
Dokazovanie – súčasnosť a smerovanie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273
Neprípustnosť dôkazu získaného donútením . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291
4
K osemdesiatym narodeninám
prof. JUDr. Vladimíra Matherna, DrSc.
Prof. JUDr. Vladimíra Matherna, DrSc. možno v súčasnosti bez akýchkoľvek pochybností označiť za nestora slovenského trestného práva. Patrí
medzi najvýznamnejších slovenských právnikov v tomto odvetví práva a pre
svoje odborné kvality je uznávaný právnickou obcou doma i v zahraničí. Jeho
osobnosť je možno charakterizovať skvelou symbiózou právnickej teórie
a praxe. Za viac ako tridsaťpäť rokov pedagogického pôsobenia sa podieľal
na výchove stoviek adeptov právnickej profesie, svojimi odbornými a vedeckými prácami, ako i aktívnou účasťou na trestnoprávnej legislatíve
významne prispel k rozvoju vedy slovenského trestného práva.
Vladimír Mathern sa narodil 13. decembra 1928 v Brezne. V roku 1947
maturoval na gymnáziu v Brezne. V tomto roku začal študovať na Právnickej
fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, ktorú ukončil v roku 1951
a zároveň získal titul doktora práva. Už počas štúdia začal pracovať
v Československom rozhlase v Bratislave, kde okrem teoretických vedomostí
úspešne využíval svoj kultivovaný hlasový prejav v pozíciách hlásateľa
a neskôr redaktora. S nástupom do vojenskej základnej služby (1951) sa však
zmenil celý jeho život. Už ako dôstojník v základnej službe sa dostal do kurzu
dôstojníkov práv, teda k trestnému právu, a tomu zostal verný po celý život.
V roku 1953 sa stal právnym čakateľom na vojenskom súde v Prahe a od roku
1954 vojenským sudcom. Vo vojenskej justícií pôsobil nepretržite až do roku
1972 pričom pôsobil na viacerých vojenských súdoch (České Budejovice
1954 – 1955, Praha 1955, Bratislava 1956 – 1957, Košice 1957-1960,
Brno 1960 – 1962, Bratislava 1962 – 1972). V rozhodovacej činnosti bol
známy svojím jasným a logickým úsudkom, zákonným dôkazmi a právnymi
argumentmi podloženými jednoznačnými rozhodnutiami. Okrem aplikačnej
praxe sa však veľmi intenzívne venoval i ďalšiemu právnickému štúdiu
a publikačnej činnosti. Ako sudca po päťročnej externej vedeckej ašpirantúre
v roku 1967 úspešne obhájil kandidátsku dizertačnú prácu „Výpoveď
obvineného a svedka v konaní pred súdom“ a získal titul kandidáta právnych
vied. Okrem týchto problémov najčastejších dôkazných prostriedkov sa
začína teoreticky venovať a publikovať i k otázkam ďalších dôkazných
prostriedkov a dokazovania vôbec. V rokoch 1972 – 1976 pôsobil ako učiteľ
práva na Vojenskej akadémii v Bratislave. Už počas sudcovskej činnosti začal
externe pôsobiť ako vysokoškolský pedagóg na Právnickej fakulte Univerzity
Komenského v Bratislave. V roku 1973 habilitoval na Právnickej fakulte
Univerzity Komenského v Bratislave na docenta trestného práva s prácou
„Znalecký posudok ako dôkazný prostriedok v československom trestnom
5
konaní.“ Po odchode z vojenskej služby od 1. 1. 1977 začína pôsobiť na
Právnickej fakulte Univerzity Komenského už ako docent na Katedre
trestného práva, kriminológie a kriminalistiky. Okrem pedagogického
pôsobenia sa intenzívne venuje teoretickému rozpracovaniu viacerých
aktuálnych trestno-procesných problémov, pričom jeho nosnou témou
zostávajú otázky dokazovania. Jeho publikačná činnosť sa završuje vedeckou
monografiou „Dokazovanie v československom trestnom procese“ (1984),
ktorú zároveň v tom istom roku obhajuje ako doktorskú dizertačnú prácu. Vo
februári 1987 bol prezidentom republiky vymenovaný za profesora v odbore
trestné právo. V roku 1993 sa podieľa na založení Akadémie Policajného
zboru v Bratislave, kde taktiež pôsobil niekoľko rokov vo funkcii vedúceho
katedry trestného práva a člena Vedeckej rady. Svoje bohaté teoretické
znalosti a skúsenosti úspešne využil aj ako člen Slovenskej advokátskej
komory, pričom advokátsku činnosť vykonával od roku 1991 do roku 2006.
V rokoch 1990 – 2003 bol členom Vedeckej rady Univerzity Komenského
v Bratislave. Po ukončení pedagogického pôsobenia na Právnickej fakulte
Univerzity Komenského sa aktívne podieľa na zakladaní Bratislavskej vysokej
školy práva, prvej súkromnej vysokej školy právnického zamerania na
Slovensku. V rokoch 2004 – 2007 sa stal jej prvým rektorom, pričom škola
pod jeho vedením získala a obhájila akreditáciu na všetky tri stupne
vysokoškolského štúdia a v pomerne krátkej dobe sa stala známou doma
i v zahraničí, pričom záujem o štúdium na tejto škole stále rastie. V súčasnosti
naďalej pedagogicky pôsobí na tejto škole na Ústave verejného práva, od
roku 2008 ako emeritný profesor.
Významné sú aj jeho ďalšie aktivity v právnickej oblasti. V rokoch
1990 – 1991 bol vedeckým sekretárom Slovenskej komisie pre vedecké
hodnosti. Od roku 1990 je predsedom komisie pre udeľovanie hodnosti
doktorov vied v odbore trestné právo. Zastával funkciu krajského predsedu
Jednoty československých právnikov, neskôr podpredsedu a predsedu
Jednoty slovenských právnikov, pričom je zároveň s českým partnerom
striedajúcim sa predsedom Jednoty československých právnikov. Po roku
1989 pracoval ako predseda komisie pre trestné právo Legislatívnej rady
vlády ČSFR. Po vzniku samostatnej Slovenskej republiky bol ministrom
spravodlivosti SR v roku 1999 vymenovaný za predsedu komisie pre
rekodifikáciu trestného práva, pričom výsledky práce tejto komisie boli
v legislatívnom procese akceptované a prijaté zákonom č. 300/2005 Z. z.
a 301/2005 Z. z. ako nové slovenské trestné kódexy.
Šírka záujmu profesora Matherna o teoretické a aplikačné problémy
trestného práva je pozoruhodná. Je málo oblastí trestného práva, do ktorých
by vedecky či pedagogicky nezasiahol. Napriek tomu však možno
konštatovať, že ústrednou témou jeho snažení bola problematika dokazovania v trestnom konaní. Je autorom viacerých významných monografií,
6
autorom resp. spoluautorom vysokoškolských učebníc trestného práva
hmotného a procesného, ďalej autorom desiatok vedeckých štúdií, skrípt,
odborných článkov, pričom jeho práce boli publikované aj v nemčine, ruštine
i taliančine.
Medzinárodná konferencia na tému „Teoretické a praktické problémy
dokazovania“ je skromným príspevkom Fakulty práva Bratislavskej vysokej
školy práva k významnému životnému jubileu profesora Matheran. Zborník
príspevkov z tejto konferencie je venovaný oblasti, ktorej sa jubilant prioritne
venoval. Som presvedčený, že určite obohatí vedeckú a odbornú literatúru
slovenského trestného práva.
Kolegovia, priatelia a študenti týmto prajú jubilantovi do ďalších rokov
najmä pevné zdravie, radosť a spokojnosť v kruhu rodiny a zároveň veľa
ďalších vedeckých a pedagogických úspechov.
V Bratislave 13. decembra 2008
Prof. JUDr. Jaroslav Ivor, CSc.
Dekan Fakulty práva BVŠP
7
8
Niektoré úskalia písmoznaleckého skúmania
v trestnom konaní
v trestnom konaní
JUDr. Radovan Blažek, PhD.
Katedra trestného práva, kriminalistiky a kriminológie
Právnická fakulta UK
Abstrakt: Uvedený článok predstavuje analýzu ručného písma ako
jedno z možných kriminalistických identifikačných skúmaní,
ktorého výsledok je možné využiť pri znaleckom a odbornom
dokazovaní v trestnom konaní. Cieľom článku je poukázať na
niektoré drobné nedostatky právnej úpravy obsiahnutej v Trestnom
poriadku, ak sa tieto ustanovenia majú aplikovať v prípadoch, keď sa
v trestnom konaní využíva písmoznalecká expertíza
Kľúčové slová: kriminalistická identifikácia, písmoznalectvo, analýza ručného písma,
písmoznalec, znalectvo, znalec, znalecká činnosť, znalecké dokazovanie, odborné
dokazovanie, porovnávacie materiály, sporné materiály, skúšky písma, ukážky písma,
odňatie veci, vrátenie veci, výsluch, dôkaz, dôkazný prostriedok, nositeľ dôkazu
Abstract: The article introduces the analysis of handwriting as
a kind of identification expertise in criminalistics. The outcomes of
this expertise could be used as evidence in the criminal
proceedings in the form of expert’s report or expert’s opinion. The
objective of this article is to identify some deficiencies in Criminal
Procedure Act when applying its provisions for the cases of using
handwriting expertise in criminal proceedings.”
Key words: criminalistics, identification, document examination, handwriting analysis,
document examiner, expertise, expert, expert’s examination, proofs by experts, proofs by
specialists, materials for comparison, questioned materials, request writing samples,
genuine writing samples, seizure of an item, return of an item, interrogation, proof,
means of proof, source of evidence
Úvod
Trestný poriadok (zákon 301/2005 Z.z. v znení neskorších predpisov)
rozoznáva v §119 ods. 2 viacero dôkazných prostriedkov. Jedným zo
spôsobov dokazovania v trestnom konaní môže byť aj znalecké a odborné
dokazovanie. Trestný poriadok neuvádza konkrétne, v akých prípadoch je
9
potrebné vykonať dokazovanie formou znaleckého, resp. odborného
dokazovania. Vo všeobecnosti platí, že znalca treba prizvať vtedy, keď sa
ukáže na posúdenie určitých okolností potreba odborných znalostí, ktorými
orgán činný v trestnom konaní alebo súd nedisponuje.1) Orgán činný
v trestnom konaní i súd však musia mať minimálne také odborné znalosti, aby
vedeli sami zhodnotiť, znalca z akého odboru je potrebné prizvať
v konkrétnom prípade.2) V súčasnosti sa na Slovensku znalci zapisujú do
51 odborov, ktoré sa ďalej členia na odvetvia. Jedným z odborov, v rámci
ktorých možno vykonávať znalecké skúmanie, je aj odbor 270 000
– písmoznalectvo. V rámci písmoznalectva existujú ešte ďalšie odvetvia:
270100 – Analýza ručného písma (identifikácia pisateľa),
270200 – Strojové písmo,
270300 – Jazyková analýza.
Pre trestné konanie sa z týchto odvetví využíva v najširšej miere skúmanie
v odvetví „analýza ručného písma“.3) Toto odvetvie je z tohto dôvodu aj
súčasťou odboru 490 000 - kriminalistika (v tomto odbore označená ako
odvetvie 490 600). Širokej verejnosti je táto forma znaleckého skúmania
stále pomerne neznáma, no aj medzi osobami zúčastnenými na trestnom
konaní sa nájdu takí, ktorí o nej nevedia, pletú si ju s grafológiou, alebo
nevedia, čo možno od tejto expertízy očakávať a na aké otázky je písmoznalec
schopný vo svojom posudku odpovedať. Znalci tak nemôžu poskytnúť
plnohodnotnú informáciu, keďže sa ich na ňu nie vždy pýtajú Aspoň pre
informáciu uvádzam, že základným cieľom písmoznaleckej expertízy je
určenie autora rôznych písomností. Znalci z Ústavu súdneho inžinierstva
uvádzajú, že cieľom písmoznaleckej expertízy môže byť:
¾
¾
¾
zistenie, či viacero sporných písomností (podpisov) vyhotovil totožný
pisateľ,
overenie pravosti rukopisu osoby, ktorá by mala byť pisateľom súvislého
textu, podpisu, textových alebo číselných zápisov,
identifikácia pisateľa nepravých súvislých textov, podpisov, textových
alebo číselných zápiskov.4)
1) Obligatórne prizvanie znalca možno vyvodiť z §142 ods.1 TP iba pre 2 prípady: vyšetrenia
duševného stavu obvineného a pitva mŕtvoly.
2) Výnimkou je prípad vyšetrenia duševného stavu obvineného, kedy Trestný poriadok priamo
ustanovuje, že treba prizvať 2 znalcov z odboru psychiatrie (§148 ods.1 TP).
3) V niektorých starších odborných publikáciách sa zvykne pojem „písmoznlectvo“ stotožňovať
s pojmom „analýza ručného písma“ (napr. Musil, J. a kol. Kriminalistika, Naše vojsko, Praha
1994, str. 109).
4) Benkovičová, Ľ. – Havlíková, D. – Rusnák, V. – Zelenková, M.: Obsah, forma porovnávacích
materiálov..., ÚSI ŽU Žilina, 2006, str. 3, 5-6
10
Bariéra využitia písmoznalectva v trestnom konaní vyplývajúca z neznalosti
tejto formy expertízy je však len jednou negatívnou stránkou písmoznaleckého
skúmania v trestnom konaní. V tomto článku by som sa chcel zamyslieť nad
niektorými problémami, ktoré pre praktické využitie písmoznaleckého
skúmania vyplývajú priamo z ustanovení Trestného poriadku.
Základné informácie o písmoznaleckej
expertíze
Ak orgán činný v trestnom konaní alebo súd zhodnotí, že by mohol
v konaní využiť dokazovanie písmoznaleckou expertízou, je potrebné
zabezpečiť nevyhnutné predpoklady pre to, aby toto skúmanie mohlo
prebehnúť. Písmoznalectvo je jednou z disciplín, ktoré zaraďujeme do rámca
kriminalistickej identifikácie. Pri identifikačnom znaleckom skúmaní je
základnou metódou porovnávanie. Pri takomto porovnávaní sa porovnáva
nájdená kriminalistická stopa (tzv. sporný materiál) s iným objektom
(objektmi), ktoré sú nositeľmi stôp, ktoré určitosťou vytvoril podozrivý človek
alebo podozrivá vec (tzv. porovnávací materiál). V našom prípade ide
o písomnosti, ktorých autor nie je známy alebo je sporný (tzv. sporné
písomnosti), ktoré budeme porovnávať s inými písomnosťami, ktoré
s určitosťou pochádzajú od podozrivého pisateľa. Takéto písomnosti môžu
mať podobu:
¾
existujúcich písomností vyhotovených podozrivou osobou už skôr,
spontánne bez pričinenia vyšetrovateľa alebo znalca a boli zaistené
alebo získané z iného objektívneho zdroja (napr. banka, zamestnávateľ,
škola) – tzv. ukážky písma.
¾
písomnosti napísané podozrivou osobou na pokyn vyšetrovateľa alebo
znalca, v umelo vytvorených podmienkach, v ktorých možno ľubovoľne
variovať faktory, ktoré pôsobia pri písaní a ovplyvňujú výsledný vzhľad
písma (druh písacieho prostriedku, podložka, poloha pri písaní,
miestnosť, rýchlosť písania, atď.) – tzv. skúšky písma.
Nevyhnutným predpokladom pre písmoznaleckú expertízu je teda
získanie vhodných porovnávacích materiálov. Ich získanie však nie je až
také samozrejmé ako by sa na prvý pohľad mohlo zdať. Technická stránka
získavania porovnávacích materiálov patrí do rámca kriminalistiky. Nezvládnutie technickej stránky získania porovnávacích materiálov môže
vyústiť do neúspešnej písmoznaleckej expertízy. Ak sú porovnávacie
materiály nevhodné alebo nemajú dostatočný rozsah, znalec nebude môcť
11
v trestnom konaní
dospieť k jednoznačnému výsledku expertízy (ide o formuláciu tzv. pravdepodobnnostného záveru), prípadne sa vôbec nebude vedieť prikloniť ani
k jednej z možností: určenie autorstva podozrivého pisateľa vs. jeho vylúčenie
z okruhu podozrivých.
Na nasledujúcich stranách som sa nezameriavam na technickú stránku
získavania porovnávacích materiálov pri písmozanelckej expertíze, ale na
právnu stránku, t. j. akým spôsobom musí/môže postupovať orgán činný
v trestnom konaní alebo znalec, ak chce získať porovnávacie materiály od
obvineného alebo od tretej osoby. Oddelene riešim možnosti získania
ukážok písma a skúšok písma.
Získanie ukážok písma
Zo samotného charakteru ukážok písma vyplýva, že ide o už existujúce
dokumenty, ktoré zachytávajú autentický písomný prejav určitej osoby, ktorá
prichádza do úvahy ako pisateľ sporného textu. Ide teda o určitý hmotný
substrát, hmotnú „vec“. Keďže ich získanie je nevyhnutným predpokladom
pre vykonanie písmoznaleckého skúmania a toto je zasa nevyhnutné pre
objasnenie trestnej činnosti (ak je potreba analýzy písomného prejavu, resp.
identifikácia pisateľa), možno zároveň povedať, že ide o tzv. „vec dôležitú pre
trestné konanie“. Ako uvádza Trestný poriadok, každý „kto má pri sebe vec
dôležitú pre trestné konanie, je povinný ju na vyzvanie predložiť
policajtovi, prokurátorovi alebo súdu; ak ju treba na účely trestného
konania zaistiť je povinný vec na vyzvanie týmto orgánom vydať.“ 5)
Osobitný charakter písmoznaleckého skúmania vyžaduje dlhotrvajúcejšie
a opakované porovnávanie sporného a porovnávacieho materiálu, pričom nie
je možné vopred určiť, akú dlhú dobu bude toto skúmanie trvať. Znalec
navyše potrebuje pracovať s týmto materiálom v súkromí, kde má dostatok
kľudu pre svoju prácu, ktorá vyžaduje po stránke fyzickej dobrú koncentráciu
a pozornosť. Vzhľadom na tieto skutočnosti možno skonštatovať, že znalcovi
nepostačuje iba predloženie takéhoto materiálu, ale osoba musí nevyhnutne
dané písomné materiály vydať.
Z charakteru tohto ustanovenia je jasné, že povinnosť na vydanie takejto
veci má ktokoľvek, kto disponuje takýmito písomnosťami, či už je to banka,
škola, štátny orgán, orgán územnej samosprávy, iná právnická alebo fyzická
osoba vrátane tej osoby, ktorá je autorom písomnosti. Táto osoba musí byť pri
výzve na vydanie veci zároveň poučená o tom, že ak danú vec (v tomto
prípade listinu) nevydá, „môže jej byť vec odňatá“ a tiež musí byť poučená
5) § 89 ods.1 TP
12
v trestnom konaní
V prípade, že vec (listina) nie je vydaná dobrovoľne, prichádza na rad
ďalší krok, ktorým je odňatie veci. Príkaz na odňatie veci môže vydať
v konaní pred súdom predseda senátu a v prípravnom konaní prokurátor
alebo policajt so súhlasom prokurátora7) (§ 91 ods. 1 TP). Takto vydaný
príkaz následne môže zrealizovať súd, prokurátor alebo policajt, avšak
Trestný poriadok ponecháva súdu a prokuratúre možnosť, aby tento príkaz
nechala zrealizovať policajtom (§ 91 ods.2 TP).
Ako ďalšie zaisťovacie úkony, ktoré prichádzajú do úvahy pre potrebu
získania porovnávacích materiálov, možno uviesť ešte aj domovú prehliadku,
prehliadku iných priestorov a pozemkov ako aj osobnú prehliadku. Trestný
poriadok totiž uvádza, že „domovú prehliadku možno vykonať, ak je
dôvodné podozrenie, že v byte alebo v inom priestore slúžiacom na
bývanie alebo v priestoroch k nim patriacim (ďalej len obydlie) je vec
dôležitá pre trestné konanie“ (§ 99 ods.1 TP). Rovnako to ustanovuje aj
o prehliadke iných priestorov a pozemkov: „Z dôvodov uvedených v odseku
1 možno vykonať aj prehliadku priestorov neslúžiacich na bývanie (ďalej
len iné priestory) a prehliadku pozemku, ktoré nie sú verejne prístupné.“
(§ 99 ods.2 TP). Obdobné ustanovenie sa vzťahuje aj na osobnú prehliadku:
„Osobnú prehliadku možno vykonať, ak je dôvodné podozrenie, že niekto má
pri sebe vec dôležitú pre trestné konanie.“ (§ 99 ods.3 TP).
Ak teda odmieta dotknutá osoba vydať písomnosti, ktoré by mohli slúžiť
pre písmoznaleckú expertízu a z tohto dôvodu by expertíza mohla byť úplne
znemožnená, prokurátor by mohol dať sudcovi pre prípravné konanie návrh
na vydanie príkazu na domovú prehliadku. Je však otázne, či by v tomto
prípade bola dodržaná zásada primeranosti a zdržanlivosti a či by toto
skutočne krajné riešenie bolo ospravedlniteľné. Aj preto tento inštitút
podlieha schvaľovaniu súdu v prípravnom konaní a v žiadnom prípade
nepostačuje príkaz prokurátora. Takúto domovú prehliadku možno vykonať
v zásade u obvineného alebo aj inej osoby, u ktorej by bola potreba zisťovania
autorstva a ktorá by odmietla predložiť príslušné porovnávacie materiály.
V domácnosti dotknutej osoby je totiž najväčšia pravdepodobnosť nájdenia
rôznych písomností osobného či pracovného charakteru, ktoré by mohli
spĺňať predpoklady pre písmoznaleckú expertízu. Ak by sa pri takejto domovej
6) § 70 ods.1 TP: „kto bez dostatočného ospravedlnenia neposlúchne príkaz alebo nevyhovie
výzve alebo predvolaniu podľa tohto zákona, toho môže sudca a v prípravnom konaní
prokurátor alebo policajt potrestať poriadkovou pokutou do 50 000 Sk; ak ide o právnickú
osobu, až do 500 000 Sk.“
7) Ak vec neznesie odklad a predchádzajúci súhlas nemožno dosiahnuť, môže policajt vydať tento
príkaz aj bez súhlasu prokurátora (§ 91 ods. 3 TP).
13
o následku nevyhovenia (§ 89 ods.1 TP). V najčastejšom prípade je
následkom nevyhovenia poriadková pokuta.6)
prehliadke našli určité písomnosti, ktoré by bolo potrebné zaistiť pre potreby
písmoznaleckej expertízy, nebolo by nutné vydávať osobitný príkaz na odňatie
veci, pretože domová prehliadka už v sebe zahŕňa aj možnosť odňatia veci,
resp. priamo tento úkon predpokladá.8)
Ďalšou možnosťou by bolo nariadenie prehliadky iných priestorov
alebo prehliadky pozemku, ktorú nariaďuje v konaní pred súdom predseda
senátu alebo v prípravnom konaní (a pred začatím trestného stíhania)
prokurátor alebo s jeho súhlasom policajt.9) Takáto prehliadka je vhodná napr.
v prípadoch, ak by išlo o prehliadku pracoviska dotknutej osoby, kde je opäť
vysoká pravdepodobnosť výskytu písomností rôzneho druhu, ktoré by boli
využiteľné ako porovnávacie materiály pre písmoznaleckú expertízu. Možno
povedať, že nariadenie takejto prehliadky by bolo dokonca vhodnejšie,
pretože zasahuje menej do súkromia dotknutej osoby a jej nariadenie
podlieha miernejším kritériám. Takúto prehliadku možno opäť vykonať
u kohokoľvek. Za zamyslenie stojí, či je možné takúto prehliadku vykonať aj
u nejakej inštitúcie, u ktorej sa predpokladá držba písomností dotknutej osoby
(napr. škola, kde dotknutá osoba študovala, banka, atď.), ak táto odmietne
vydať predmetné dokumenty. Mám za to, že áno, pretože tento inštitút
predpokladá opäť vykonanie takejto prehliadky bez ohľadu na to, či sú
priestory v nejakom vzťahu k obvinenému alebo k inej dotknutej osobe. Opäť
je však na mieste zamyslieť sa nad zásadou primeranosti a zdržanlivosti
a zvážiť najprv možnosti získania porovnávacích materiálov na iných miestach,
ktoré sú v bližšom vzťahu k dotknutej osobe.
Poslednou možnosťou je vykonanie osobnej prehliadky. Osobnú
prehliadku je oprávnený nariadiť predseda senátu a pred začatím trestného
stíhania alebo v prípravnom konaní prokurátor alebo s jeho súhlasom policajt.
Osobná prehliadka je namieste vtedy, ak je dôvodný predpoklad, že dotknutá
osoba má pri sebe nejaké písomnosti, ktoré by mohli byť použité (napr. má pri
sebe aktovku, v ktorej sa predpokladajú pracovné dokumenty, poznámkový
blok alebo korešpondencia). V zásade však možno predpokladať, že aj
osoba, ktorá pri seba nemá tašku ani iný inštrument na prenášanie listín by
mohla držať písomnosti napísané rukou, napr. v peňaženke alebo náprsnej
taške na doklady. Ak sa pri osobnej prehliadke nájde vhodný porovnávací
materiál, treba vždy vyzvať osobu, aby dobrovoľne tieto materiály vydala. Až
keď nevyhovie výzve, je namieste vydať príkaz na odňatie veci. V zásade totiž
možno povedať, že odňatie veci je namieste až vtedy, keď už máme
konkrétnu vec, ktorú chceme odňať. Pri domovej prehliadke, prehliadke
iných priestorov a pozemkov i osobnej prehliadke však ide o situáciu, kedy sa
existencia takejto veci len predpokladá a táto vec sa hľadá (porovnávacie
8) Ivor, J. a kol.: Trestné právo procesné, Iura Edition, Bratislava 2006, str. 352
9) § 101 ods.1 TP
14
materiály akéhokoľvek druhu v akomkoľvek množstve), pričom nie je ešte
úplne isté, či sa niečo nájde alebo nie. A až keď sa nájdu vhodné materiály, je
namieste ich odňatie. Pri odňatí (vydaní) veci treba vždy vydať potvrdenie
o odňatí (vydaní) veci, v ktorom treba špecifikovať vec tak, aby nemohla byť
zamenená s inou vecou (§ 93 ods.2 TP).
Osobitnými zaisťovacími úkonmi sú zadržanie a otvorenie zásielok. Tie sú primárne určené na zistenie obsahu nedoručených telegramov,
listov alebo iných zásielok, ktoré pochádzajú od obvineného alebo sú mu
určené, pre vyšetrovateľa však môžu byť aj vhodným materiálom pre
písmoznaleckú expertízu. Na zadržanie zásielok môže dať príkaz predseda
senátu a pred začatím trestného stíhania alebo v prípravnom konaní
prokurátor alebo s jeho súhlasom policajt. Otvoriť takéto zásielky však môže
iba predseda senátu, prokurátor alebo policajt potrebujú súhlas sudcu pre
prípravné konanie. Zadržanie a otvorenie zásielok však ako inštitút na
získavanie porovnávacích materiálov nie je príliš vhodný, pretože pri
odosielaných písomnostiach nikdy nie je úplne isté, že ich skutočne písal
domnelý odosielateľ. Aj preto tieto písomné materiály častejšie figurujú pri
expertíze ako sporné, nie ako porovnávacie materiály.
V praxi teda prichádzajú do úvahy aj vyššie uvedené spôsoby núteného
získavania porovnávacích materiálov - ukážok písma. Nemožno zabúdať na
skutočnosť, že takto si môžu pomôcť len orgány činné v trestnom konaní
a súd, nie znalec sám. Prax na Slovensku je však taká, že polícia, prokuratúra
či súdy nezabezpečia vždy sami porovnávacie materiály pre potreby
písmoznalca, ale v uznesení o pribratí znalca spolu so stanovením otázok pre
cieľ expertízy uložia zároveň znalcovi, aby si sám zaobstaral porovnávacie
materiály formou ukážok písma. V takomto prípade sa odvolávajú na
ustanovenie § 2 ods.6 písm. b) zákona č. 382/2004 Z.z. o znalcoch,
tlmočníkoch a prekladateľoch10), podľa ktorého je znalec „pri výkone svojej
činnosti pre súd alebo iný orgán verejnej moci oprávnený od každého
požadovať súčinnosť; každý je povinný poskytnúť mu požadovanú
súčinnosť v rozsahu podľa osobitných predpisov.“ Ako osobitný predpis sa
tu však uvádza Občiansky súdny poriadok, nie Trestný poriadok. Trestný
poriadok totiž neobsahuje žiadnu bližšiu špecifikáciu k tomuto ustanoveniu
zákona č. 382/2004 Z.z. Ak teda požiadaná osoba nevyhovie žiadosti znalca
o vydanie dokumentov, nie je možné využiť žiadnu sankciu ani donútenie pre
takúto osobu. Znalec nie je oprávnený ukladať žiadne poriadkové pokuty ani
využívať iné donucovacie prostriedky. Navyše takéto konanie požiadanej
osoby nie je ani priestupkom ani správnym deliktom. Nie je možné využiť ani
poriadkovú pokutu podľa Trestného poriadku pretože tú možno uložiť len
10) zákon č. 382/2004 Z.z. o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch a o zmene a doplnení
niektorých zákonov v znení neskorších predpisov
15
v trestnom konaní
v prípadoch nevyhovenia výzve, príkazu alebo predvolaniu „podľa tohto
zákona“, čiže podľa Trestného poriadku. Žiadosť znalca, v ktorej sa odvoláva
na § 2 ods.6 písm. b) zákona č. 382/2004 Z.z. teda nie je spôsobilá na
vyvodenie zodpovednosti, za ktorú by bolo možné uložiť poriadkovú pokutu
podľa §70 ods.1 TP. V takomto prípade je teda znalec úplne bezmocný
a aktívny v tejto veci musia byť príslušníci PZ alebo sudcovia. Ak však polícia
a súdy budú adresovať znalcom uznesenia, v ktorých od nich budú
požadovať, aby si sami zaobstarali porovnávacie materiály formou ukážok
písma, zrejme sa dočkajú iba toho, že znalec využije právo, ktoré mu zakladá
§ 12 ods. 2 písm. e) zákona č. 382/2004 Z.z. a odmietne vykonanie
znaleckého úkonu. Závažné zdravotné, pracovné, rodinné prekážky alebo iné
vážne dôvody, ktoré mu neumožňujú vykonať úkon riadne a včas sa totiž vždy
nájdu. Písmoznaleci sú totiž na Slovensku dosť vyťažení, takže radšej prijmú
úlohu od orgánu, ktorý im poskytne dostatočnú súčinnosť aj bez toho, aby
o to znalec musel žiadať, než že by si sťažovali svoju prácu zháňaním ukážok
písma.
Prejdime však ďalej a to k problému vrátenia porovnávacích materiálov, ktoré boli získané od dotknutej osoby. Ak už bola skončená písmoznalecká expertíza a znalec pre ďalšie skúmanie porovnávacie materiály
nepotrebuje (tie sa do posudku dávajú už len ako fotokópie), nastane problém, ako naložiť s týmito porovnávacími materiálmi – ukážkami písma. V prípade, že ich dotknutá osoba poskytla dobrovoľne priamo znalcovi v súlade
s povinnosťou na súčinnosť podľa § 2 ods.6 písm. b) zákona 382/2004 Z. z.,
vrátenie (resp. nevrátenie) porovnávacích materiálov bude realizované na
základe dohody znalca a dotknutej osoby. Keďže pri ich získaní neboli
použité ustanovenia Trestného poriadku, tieto nemusia byť aplikované ani pri
vrátení takýchto materiálov. Odlišná situácia nastane, ak došlo k získaniu
porovnávacích materiálov (ukážok písma) od dotknutej osoby orgánom
činným v trestnom konaní, resp. súdom, a to podľa Trestného poriadku.
Znalec, ktorý skonštatuje, že porovnávacie materiály nie sú už po vykonaní
písmoznaleckej expertízy potrebné, odošle tieto materiály späť tomu orgánu,
ktorý ho požiadal o vyhotovenie znaleckého posudku (resp. iného znaleckého
úkonu). Orgán činný v trestnom konaní alebo súd bude musieť nevyhnutne
postupovať ďalej podľa ustanovení Trestného poriadku o vrátení veci (§ 97
a § 98 TP). Tie hovoria, že vec, ktorá už nie je pre ďalšie konanie potrebná
a neprichádza do úvahy jej prepadnutie alebo zhabanie11), sa vráti primárne
tomu, komu bola odňatá (resp. tomu, kto ju vydal alebo komu bola zaistená
11) Prepadnutie veci alebo jej zhabanie prichádza do úvahy, ak ide o vec ktorá bola použitá na
spáchanie trestného činu, ktorá bola určená na spáchanie trestného činu, ktorú páchateľ získal
trestným činom alebo ako odmenu zaň alebo ktorú páchateľ nadobudol za takúto vec (§ 60 ods.1
TZ). Pri porovnávacích materiáloch vo forme ukážok písma je málo pravdepodobné splnenie
niektorého z vyššie uvedených dôvodov, keďže tieto atribúty sú príznačné a typické hlavne pre
sporné materiály. Charakter porovnávacích materiálov tieto atribúty musí zákonite vylúčiť.
16
podľa osobitného predpisu). V praxi sa môže vyskytnúť prípad, že nárok na
vydanie veci si uplatní aj iná osoba ako tá, ktorej bola vec odňatá, zaistená,
resp. ktorá vec vydala. V takom prípade sa vec vydá vlastníkovi alebo oprávnenému držiteľovi, ak je jeho právo k veci nepochybné.12) O porovnávacie
materiály však zrejme nebude taký enormný záujem, že by sa o ich vrátenie
uchádzalo viacero osôb. Práve naopak – keďže v prípade porovnávacích
materiálov ide spravidla o bezcenné písomnosti, tu v praxi nájde svoje
uplatnenie skôr prípad, že dotknutá osoba vec napriek výzve neprevezme.
Trestný poriadok v takomto prípade zakotvuje takýto postup: „vec sa predá
a suma za ňu utŕžená sa uloží do úschovy súdu. ... Na predaj sa primerane
použijú osobitné predpisy o súdnom predaji vecí v rámci výkonu
rozhodnutia v občianskom súdnom konaní.“ (§ 97 ods.1 TP). Ťažko si však
predstaviť, že by sa na dražbe predávali staré písomnosti... Kto by si kúpil
osobnú, pracovnú alebo inú písomnosť cudzej osoby? Takéto materiály totiž
možno považovať za „vec bezcennú“, ktorá by mala byť v prípade neprevzatia
zničená. Trestný poriadok predpokladá zničenie bezcennej veci len
v prípade, že sa jedná o vec podľa § 98 ods.1 TP, t. j. „vec, ktorá bola vydaná
obvineným alebo ktorá mu bola odňatá a zároveň ide o vec, ktorá bola
získaná trestným činom, pravdepodobne získaná trestným činom alebo
ktorá bola použitá na spáchanie trestného činu.“ Keďže porovnávacie
materiály v drvivej väčšine nebudú spadať do tejto kategórie13) , ich zničenie
ako veci bezcennej podľa § 98 ods. 3 TP nie je možné. Otázne ostáva, prečo
zákonodarca pri koncipovaní Trestného poriadku nezahrnul aj do § 97
možnosť zničenia bezcennej veci, ak si ju dotyčná osoba neprevezme
v primeranej lehote. Orgán činný v trestnom konaní, resp. súd by však zrejme
museli analogicky použiť § 98 ods. 3 TP aj v prípadoch, kedy sa nejedná o vec
špecifikovanú v § 98 ods. 1 TP. Druhá možnosť je, že by tieto porovnávacie
materiály ponechali v úschove súdu a pristúpili by teda k odlišnej analógií
a použili by ustanovenia Občianskeho súdneho poriadku (ďalej tiež ako
„OSP“) nielen na predaj hnuteľných vecí, ale aj na ich úschovu na súde.
Podľa § 185g ods. 1 OSP „ak uplynula lehota troch rokov od
právoplatnosti uznesenia o prijatí do úschovy, ... rozhodne súd, že
predmet úschovy pripadne štátu, ak sa oň nikto neprihlási do troch rokov
odo dňa vyhlásenia tohto uznesenia“. Z toho vyplýva, že po troch rokoch od
uloženia nepotrebných porovnávacích materiálov na súde by súd mohol vydať
a vyhlásiť uznesenie o tom, že za ďalšie tri roky pripadnú štátu. Spolu by teda
muselo uplynúť minimálne 6 rokov, aby štát nadobudol vlastnícke právo
k porovnávacím materiálom a mohol ich následne ako vec vlastnú konečne
zničiť...
12) § 97 ods.1 TP
13) k tomu pozri poznámku č. 11
17
v trestnom konaní
Získanie skúšok písma
Osobitnou kategóriou v Trestnom poriadku je právna úprava získania
skúšok písma ktorá je oddelená od ukážok písma a má samostatnú a špecifickú
úpravu. Získanie skúšok písma je totiž priamo upravené v ustanoveniach
o dokazovaní, konkrétne v rámci právnej úpravy výsluchu obvineného
a výsluchu svedka. Trestný poriadok formuluje tieto ustanovenia nasledovne:
„Ak treba zistiť pravosť rukopisu, možno obvineného vyzvať, aby napísal
potrebný počet určených slov. ... K tomu ho však nemožno nijakým
spôsobom donucovať.“ (§ 123 ods. 2 TP)
„Ak treba zistiť pravosť rukopisu, svedkovi sa môže prikázať, aby napísal
potrebný počet určených slov.“ (§ 133 ods. 1 TP)
Na jednej strane možno vyzdvihnúť pokrokovosť Trestného poriadku
v tom, že do jeho obsahu je inkorporovaná takáto špecifická právna úprava
vychádzajúca v ústrety kriminalistickému skúmaniu, na druhej strane však
takáto formulácia ako aj jej systematické zaradenie vyvoláva viacero
problematických otázok. V prvom rade považujem za nevhodné, ak je
získanie skúšok písma ako osobitný úkon potrebný pre písmoznaleckú
expertízu zaradený medzi ustanovenia o výsluchu. Z hľadiska teórie trestného
práva procesného i kriminalistiky je totiž výsledkom výsluchu ako dôkazného
prostriedku dôkaz – výpoveď. Je nelogické, ak ako produkt výsluchu dostaneme skúšky písma, ktoré v žiadnom prípade nemožno nazvať výpoveďou.
Taktiež nemožno považovať takto napísané texty za listinné dôkazy, pretože
pri definícií listinného dôkazu sa nachádza takáto definícia: „Listinnými
dôkazmi sú listiny, ktoré svojím obsahom dokazujú alebo vyvracajú
skutočnosť vzťahujúcu sa na objasňovaný skutok, na obvineného alebo
iné osoby, ktoré majú k veci vzťah.“ (§ 153 ods. 1 TP). Pri skúškach písma
nejde o ich obsah, ale o formu, ktorou je text napísaný. Písmoznalec sa
zameriava na formálnu stránku textu, nie na obsahovú. Takto získané skúšky
písma by sa museli považovať za vecné dôkazy: „Inými vecnými dôkazmi sú
ja listiny, ktoré majú význam nie svojím obsahom, ale z iných dôvodov,
napr. pre svoju vonkajšiu formu (napr. či ide o falzifikát alebo nie)...“14)
Obdobne charakterizuje takéto listiny aj ďalšia trestno-procesná literatúra.15)
V tomto prípade Trestný poriadok vytvára nelogickú konštrukciu, podľa ktorej
by mali byť produktom výsluchu (okrem iného) vecné dôkazy. Na tomto
mieste by sme však mohli polemizovať, či skúšky písma vôbec možno
14) Čénteš J. a kol.: Trestný poriadok s komentárom, Eurokódex Poradca podnikateľa 2006,
str. 298
15) Minárik, Š.: Trestný poriadok. Stručný komentár, IURA EDITION, Bratislava 2006, str. 426
18
považovať za dôkaz alebo nie. Ak totiž vychádzame zo zákonnej definície
dôkazu, ktorú obsahuje § 119 ods. 2 TP, t. j. že za dôkaz možno považovať
čokoľvek, čo môže prispieť k náležitému objasneniu veci a čo sa získalo
z dôkazných prostriedkov podľa tohto zákona alebo podľa osobitného
zákona, potom by sme nevyhnutne museli považovať aj skúšky písma
získané podľa § 123 ods. 2 TP a § 133 ods. 1 TP za dôkazy, pretože spĺňajú
tieto atribúty. Problematickejšia situácia by nastala, ak by si predmetné
skúšky písma zaobstaral sám znalec podľa § 2 ods. 6 písm. b) zákona
o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch. V takom prípade by už nebolo
možné považovať takéto skúšky písma za dôkaz, pretože by neboli „získané
z dôkazných prostriedkov“. Ak znalec vyzve nejakú osobu na poskytnutie
súčinnosti, nejedná sa o výsluch v zmysle Trestného poriadku a osobu
nemožno ani označiť ako svedka. Zrejme by nebol splnený ani atribút „podľa
tohto zákona alebo podľa osobitného zákona“, pretože § 2 ods. 6 písm. b)
zákona o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch je len všeobecné
ustanovenie na poskytovanie súčinnosti tretích osôb a neobsahuje osobitný
postup, ktorý by mal znalec v tejto veci uplatniť. Teda nie znalec by konal
podľa osobitného zákona, ale naopak – dožiadaná osoba by konala podľa
osobitného zákona, lebo by plnila povinnosť, ktorú jej tento zákon ustanovuje.
Výsledkom týchto teoretických úvah je koncepcia, ktorá skúšky písma
získané orgánom činným v trestnom konaní zaraďuje medzi dôkazy, zatiaľ čo
rovnaké skúšky písma získané znalcom už dôkazmi byť nemusia. Celá táto
problematika je spôsobilá na širšiu diskusiu, pretože problémom je už
samotné zaradenie listinných a vecných dôkazov (!) medzi dôkazné
prostriedky (!). V rámci teórie dokazovania sa totiž rozlišujú pojmy dôkaz,
dôkazný prostriedok a nositeľ dôkazu. Trestný poriadok ich však viditeľne
nerozlišuje. Vidno to aj z koncepcie, ktorá nám ako výsledok výsluchu
(dôkazného prostriedku) uvádza vecné dôkazy (ktoré sú mimochodom opäť
podľa Trestného poriadku dôkazným prostriedkom). Takže ako výsledok
vykonania dôkazného prostriedku dostaneme opäť dôkazný prostriedok?
Alebo dôkaz? Podľa môjho názoru by totiž listinné a vecné dôkazy nemali byť
zaradené do Trestného poriadku medzi dôkazné prostriedky. Takáto
nejednotná právna úprava je zmätočná a bolo by potrebné ju mierne upraviť.
Odporúčal by som listinné a vecné dôkazy označiť ako nositeľov dôkazov
a dôkazným prostriedkom by mala byť ich obhliadka.16) Čo sa týka samotných
skúšok písma, alternatívou by mohlo byť zaradenie získavania skúšok písma
obdobne ako získavania ukážok písma pod zaisťovanie vecí dôležitých pre
trestné konanie. Je však opäť problematické, ako by sa Trestný poriadok
16) Takto to uvádza aj odborná literatúra: Baláž, P. – Palkovič, J.: Dokazovanie v trestnom konaní,
teoretická a praktická časť, Právnická fakulta TU, VEDA, Bratislava 2005, str. 19. Uvedenej
pojmovej problematike sa komplexne venujem v odbornom článku Blažek, R.: Teória
dokazovania a jej odraz v ustanoveniach Trestného poriadku, Právny obzor 3/2008,
str. 216-226
19
v trestnom konaní
vysporiadal s týmto problémom, keďže pri získavaní vecí dôležitých pre
trestné konanie sa jedná o už existujúce veci, nie o veci, ktoré je ešte len
potrebné vytvoriť. Asi najrozumnejším a najlogickejším riešením by bolo
zaradenie týchto ustanovení priamo k ustanoveniam o znaleckej
činnosti, kde by sa ošetrilo získavanie porovnávacích materiálov pre znalca
komplexne.
Ďalším aspektom, pri ktorom by som sa pozastavil, je samotná formulácia
§ 123 ods. 2 TP a § 133 ods. 1 TP, ktorá nie je identická. Podľa § 123 ods. 2
TP možno obvineného vyzvať, aby napísal potrebný počet určených slov.
K tomu ho však nemožno nijakým spôsobom donucovať. Pri svedkovi sa však
v § 133 ods. 1 TP uvádza, že svedkovi možno prikázať, aby napísal potrebný
počet určených slov. Otázkou ostáva, aký je v praxi rozdiel medzi takýmito
formuláciami. Aký je postup v prípade, že dotknuté osoby výzve alebo príkazu
nevyhovejú? V § 70 Trestný poriadok uvádza, že „kto bez dostatočného
ospravedlnenia neposlúchne príkaz, alebo nevyhovie výzve ... podľa tohto
zákona.... môže byť potrestaný poriadkovou pokutou do výšky 50 000 Sk.“
Poriadkovú pokutu teda Trestný poriadok predpokladá pre obe konania – aj
pre neuposlúchnutie príkazu, i pre nevyhovenie výzve. § 123 ods. 2 TP však
ďalej uvádza, že obvinený nemôže byť k tomuto žiadnym spôsobom
donucovaný. Podľa môjho názoru by malo ísť výlučne o fyzické donútenie,
keďže poriadková pokuta je poriadkovým, nie donucovacím opatrením
a nemá povahu donútenia, ale sankcie. Avšak skutočnosť je iná: „Obvinený
je povinný strpieť úkony na zistenie totožnosti, podrobiť sa prehliadke tela
na účely zistenia stôp trestného činu, strpieť odber krvi na vykonanie
dôkazu. K splneniu týchto povinností možno obvineného donucovať aj
poriadkovou pokutou (§ 70). Naproti tomu obvineného nemožno
donucovať k výpovedi, ani k priznaniu, ... aby napísal určitý počet slov, ak
treba zistiť pravosť jeho rukopisu, ...“17) „Ak obvinený výzve nevyhovie, je
potrebné porovnávací materiál získať iným spôsobom.“18) Je však
nelogické, ak Trestný poriadok umožňuje a predpokladá donútenie pri
získavaní ukážok písma od obvineného a na druhej strane žiadnym spôsobom
neumožňuje a nezabezpečuje získanie skúšok písma, ktoré sú pre potreby
písmoznaleckej expertízy rovnako dôležité ako ukážky písma. Ak by však bolo
možné využiť poriadkovú pokutu aj pri obvinenom aj pri svedkovi, naozaj by
v praxi nebol rozdiel medzi jedným a druhým prípadom (prípad obvinený
– prípad svedok). Ani svedka totiž nemožno donucovať inak ako uložiť mu
poriadkovú pokutu.
17) Minárik, Š.: Trestný poriadok. Stručný komentár, IURA EDITION, Bratislava 2006, str. 378
18) Čénteš J. a kol.: Trestný poriadok s komentárom, Eurokódex Poradca podnikateľa 2006,
str. 266
20
v trestnom konaní
Z mojej uskutočnenej analýzy vyplýva, že ustanovenia Trestného
poriadku sú vo vzťahu k ukážkam a skúškam písma na niektorých miestach
nedokonalé z hľadiska teoretického, na iných miestach zasa z hľadiska
praktického. Možno iba konštatovať, že určité nedokonalosti si prax zrejme
nevyhnutne musela vyriešiť sama tak, aby boli úlohy trestného konania
realizovateľné a na druhej strane si prax nemôže všímať teoretické
nedostatky, ale musí fungovať bez toho, aby sa nad nimi zamýšľala.
Použitá literatúra
1. Baláž, P. – Palkovič, J.: Dokazovanie v trestnom konaní, teoretická
a praktická časť, Právnická fakulta TU, VEDA, Bratislava 2005
2. Benkovičová, Ľ. – Havlíková, D. – Rusnák, V. – Zelenková, M.: Obsah,
forma porovnávacích materiálov..., ÚSI ŽU Žilina, 2006
3. Čénteš J. a kol.: Trestný poriadok s komentárom, Eurokódex Poradca
podnikateľa 2006
4. Ivor, J. a kol.: Trestné právo procesné, Iura Edition, Bratislava 2006
5. Minárik, Š.: Trestný poriadok. Stručný komentár, IURA EDITION,
Bratislava 2006
6. Musil, J. a kol. Kriminalistika, Naše vojsko, Praha 1994
7. Porada, V. a kol.: Kriminalistika, IURA EDITION, Bratislava 2007
8. zákon č. 301/2005 Z.z. Trestný poriadok v znení neskorších
predpisov
9. zákon č. 382/2004 Z.z. o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch
a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov
10. http://jaspi.justice.gov.sk
21
Záverom
22
Nezákonne získaný dôkaz
v prospech obvineného
JUDr. Eduard Burda PhD.
Katedra trestného práva, kriminalistiky a kriminológie
Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave
Abstrakt: V prvej časti príspevku sa autor zaoberá výkladom
podmienok zákonnosti získania dôkazov uvedených v Trestnom
poriadku. Následne polemizuje s možnosťou pripustenia použitia
nezákonne získaného dôkazu v prospech obvineného v trestnom
konaní.
Kľúčové slová: dôkaz, dôkazný prostriedok, nezákonne získaný dôkaz, ospravedlňujúci
dôkaz, usvedčujúci dôkaz, spravodlivosť.
Abstract: In the first part of the presentation author deals with the
interpretation of the legality of evidence gathered in the criminal
proceedings as they are stated in the Criminal Procedure Code.
Afterwards, controverts the admissibility of improperly obtained
evidence in a favor of the accused person in the criminal
proceedings.
Key words: evidence, proper evidence improperly obtained evidence, negative proo,
convincing proof, justice.
Úvod
Nezákonne získaný dôkaz tvorí v rámci dokazovania osobitne závažnú
problematiku, ktorá do značnej miery neustále fascinuje odbornú verejnosť
a to nielen u nás. Legislatívne vyjadrenia, stanoviská teórie i praxe sa
v konečnom dôsledku zhodujú na jednom závere: nezákonne získaný
dôkaz nemôže byť v zásade dôkaz prípustný v trestnom konaní, pokiaľ
jeho nezákonnosť nie je odstrániteľná a následne i odstránená
(tzv. relatívne neúčinné dôkazy). Pokiaľ však je nezákonnosť získania dôkazu
úplne neodstrániteľná, ide o tzv. absolútne neúčinný dôkaz. „Na takéto
dôkazy nemožno prihliadať a nemožno ich v konaní použiť, bez ohľadu na to,
23
či svedčia v prospech alebo neprospech obvineného.“1) Napriek tomu, alebo
práve preto, sa nezákonne získaný dôkaz opätovne dostáva do stredu záujmu
odbornej verejnosti.
Požiadavka zákonnosti získania dôkazu
v slovenskom Trestnom poriadku
Zákon č. 301/ 2005 Z. z. Trestný poriadok v znení neskorších predpisov
(ďalej len „TP“) sa prípustnosti iba zákonne získaných dôkazov venuje na
niekoľkých miestach. V prvom rade je táto požiadavka vyjadrená v rámci
zásady voľného hodnotenia dôkazov v § 2 ods. 12 TP: „Orgány činné v trestnom konaní a súd hodnotia dôkazy získané zákonným spôsobom2)
podľa svojho vnútorného presvedčenia založeného na starostlivom
uvážení všetkých okolností prípadu jednotlivo i v ich súhrne nezávisle od
toho, či ich obstaral súd, orgány činné v trestnom konaní alebo niektorá zo
strán.“ Na základe uvedeného možno konštatovať, že OČTK a súdy smú
zvažovať iba dôkazy získané zákonným spôsobom. Táto zásada
„...kladie dôraz na zákonné získanie a vykonanie dôkazov a zároveň prípustnosť použitia dôkazu v konaní.“3) Keďže ide o základnú zásadu trestného
konania, v jej intenciách je nevyhnutné vykladať aj ďalšie, konkrétnejšie
ustanovenia TP týkajúce sa dokazovania.
Azda najpodstatnejším ustanovením TP týkajúcim sa neprípustnosti
nezákonne získaného dôkazu je § 119 ods. 2 TP, ktorý v prvej vete znie: „Za
dôkaz môže slúžiť všetko, čo môže prispieť na náležité objasnenie veci
a čo sa získalo z dôkazných prostriedkov podľa tohto zákona alebo
podľa osobitného zákona.“ Pri výklade tohto ustanovenia v porovnaní
s § 89 ods. 2 zákona č. 141/1961 Zb. o trestnom konaní súdnom (Trestný
poriadok) v znení neskorších predpisov – predchodcom súčasného TP
– ktorý vyžadoval získanie dôkazu „zákonným spôsobom“, súhlasím
s názorom Radovana Blažeka, že „... tieto pojmy nie sú rovnocenné...
v prípade dôkazu získaného ‚zákonným spôsobom‘ ide o širší pojem
ako v prípade dôkazu získaného ‚podľa trestného poriadku alebo
1) Viktoryová, J.: Dokazovanie. In: Ivor, J. a kol.: Trestné právo procesné. Bratislava: Iura edition,
2006, s. 445.
2) Judikát Najvyššieho súdu SR R 38/2003 definoval tento pojem nasledovne (ešte podľa
predchodcu súčasného TP): Za zákonný spôsob získania dôkazu v zmysle § 89 ods. 2 Trestného
poriadku treba považovať jednak splnenie formálnych, t. j. procesných podmienok vyžadovaných
Trestným poriadkom na vykonanie konkrétneho dôkazu a jednak splnenie obsahových
(materiálnych) podmienok, t. j. aby úkon – použitý dôkazný prostriedok na vykonanie dôkazu – bol
zameraný na zistenie tých skutočností, na ktoré zameraný a použitý môže byť.
3) Minárik, Š. a kol.: Trestný poriadok – stručný komentár. Bratislava: Iura edition, 2006, s. 40.
24
podľa osobitného zákona‘... ak použijem na nejaký postup (v tomto prípade)
na získanie dôkazu označenie ‚podľa zákona‘, znamená to, že tento postup
musí byť v tomto konkrétnom zákone upravený a nemožno sa od neho
odchýliť.“4) Otázkou však ostáva, do akých podrobností musí byť tento
postup upravený zákonom a v prípade, že na jeho konkrétnu faktickú
realizáciu je nevyhnutné v podrobnostiach postupovať spôsobom
neuvedeným v nijakom zákone, avšak zo zmyslu zákona predpokladaným, všetky relevantné subjekty môžu, respektíve musia
postupovať zákonným spôsobom a „biele miesta“ postupu si doplniť
„vlastnými krokmi“, samozrejme za dodržania relevantných právnych
zásad, v prípade dokazovania podľa TP na základe základných zásad
trestného konania uvedených v § 2 TP.
Keď sa pozrieme na jednotlivé dôkazné prostriedky uvedené v TP
(z ktorých, respektíve prostredníctvom ktorých sa získavajú dôkazy), zistíme,
že pri väčšine z nich bude potrebné konkrétny postup ich získavania a výkonu
prispôsobiť individualitám prípadu (aj keď najmä výsluchy a odborná
a znalecká činnosť sú upravené pomerne presne), čomu zodpovedá aj určitá
voľnosť ich právnej úpravy. Prílišná striktnosť právnych noriem upravujúcich
problematiku dokazovania by totiž mohla viesť až k ich praktickému
znefunkčneniu, keďže by sa nedali aplikovať na každý prípad. § 119 ods. 2
TP v druhej vete obsahuje demonštratívny výklad dôkazných
prostriedkov, čo podľa mojej mienky znamená, že iné ako tu výslovne
uvedené dôkazné prostriedky, ak nie sú upravené osobitným zákonom
a neodporujú ani neobchádzajú TP ani iný zákon, sú dôkaznými
prostriedkami v zmysle TP. A preto, ak sú dôkazy z nich získavané
v súlade so základnými zásadami dokazovania podľa TP, sú dôkazmi
získanými z dôkazných prostriedkov podľa Trestného poriadku.5)
Jediný výslovný zákaz použitia nezákonne získaného dôkazu je
uvedený v § 119 ods. 4 TP: „Dôkaz získaný nezákonným donútením
alebo hrozbou takého donútenia sa nesmie použiť v konaní okrem
prípadu, keď sa použije ako dôkaz proti osobe, ktorá také donútenie alebo
hrozbu donútenia použila.“ Pritom môže ísť o dôkaz získaný násilím, hrozbou
násilia alebo hrozbou inej ujmy, ktorá nemá oporu v zákone. Pokiaľ ide o tzv.
zákonné donútenie (nie v zmysle zabezpečenia nositeľa dôkazu pre účel
vykonania dôkazného prostriedku – napr. predvedenie svedka – ale v zmysle
získania dôkazu, relevantnej informácie z dôkazného prostriedku, respektíve
4) Blažek, R.: Teória dokazovania a jej odraz v ustanoveniach Trestného poriadku. In.: Právny obzor,
Bratislava: Slovenská akadémia vied, č. 3, 2008, s. 224.
5) Opačný, argumentačne kvalitný názor je vyjadrený v diele Blažek, R.: Teória dokazovania a jej
odraz v ustanoveniach Trestného poriadku. In.: Právny obzor, Bratislava: Slovenská akadémia
vied, č. 3, 2008, s. 224 – 225.
25
jeho prostredníctvom6)), to môže spočívať iba v upozornení nositeľa dôkazu
(osoby) na negatívne zákonné následky jeho úmyselného správania, ktorým
by znemožnil alebo podstatne sťažil vykonanie dôkazu (napr. upozornenie
svedka na negatívne následky krivej výpovede). Ustanovenie § 119 ods. 4 TP
je logické, pretože dôkaz získaný nezákonným donútením alebo
hrozbou takéhoto donútenia je okrem svojej nezákonnosti vždy
postihnutý nulovou hodnovernosťou. Veď ak je niekto drsným spôsobom
donucovaný k poskytnutiu nejakej informácie (či už ide o fyzické mučenie
alebo trebárs o hrozbu neustálej neodôvodnenej „policajnej buzerácie“ alebo
o inú hrozbu), častokrát sa stáva, že takúto informáciu, i keď vymyslenú či
nepresnú poskytne, aby mal pokoj. (Trochu problematickejšie sú z hľadiska
hodnovernosti situácie, keď napr. obvinený je obvinený z únosu dieťaťa, ktoré
drží na tajnom mieste a policajné orgány z neho udanie tohto miesta
„vymlátia“, čím dieťaťu zachránia život – aj takýto prípad však napĺňa znaky
§ 119 ods. 4 a tak proti únoscovi nemôže byť udanie miesta použité ako
dôkaz a zrejme ako dôkaz nebudú môcť slúžiť ani kriminalistické stopy
z miesta činu, keďže tie boli získané na základe dôkazu získaného
nezákonným donútením – aspoň teoreticky.)
Z doteraz uvedeného vyplýva, že slovenský trestný proces nepripúšťa
použitie nezákonne získaného dôkazu (okrem prípadov, kedy je jeho
nezákonnosť odstrániteľná, po jej odstránení však už nejde o nezákonný
dôkaz), v zásade ho nepripúšťa ani trestnoprávna teória7), ani
judikatúra, či už slovenská, česká, (vrátane judikatúry ústavného súdu)
alebo judikatúra Európskeho súdu pre ľudské práva (pričom väčšinou,
no nie bezvýnimočne8), ak je nezákonne získaný dôkaz použitý v neprospech
obvineného, ide o porušenie jeho práva na spravodlivé súdne konanie podľa
čl. 6 Európskeho dohovoru o ochrane základných práv a slobôd zo dňa
4. 11. 1950).
6) K tomu bližšie pozri napr. Blažek, R.: Teória dokazovania a jej odraz v ustanoveniach Trestného
poriadku. In.: Právny obzor, Bratislava: Slovenská akadémia vied, č. 3, 2008, s. 225 – 226.
7) Výnimkou je napr. článok: Syrový, I.: Použitie nezákonne získaného dôkazu v trestnom práve. In:
Bulletin slovenskej advokácie, č. 3, 2007, s. 7 – 14. So závermi tohto článku sa však osobne
nestotožňujem.
8) V prípade Schenk c. Švajčiarsko (Rozhodnutie z 11. júla 1988, séria A č. 140, s. 29. § 46)
Európsky súd pre ľudské práva konštatoval, že nemôže zásadne in abstracto vylúčiť prípustnosť
dôkazu získaného nezákonným spôsobom (pričom išlo o dôkaz v neprospech obvineného), ale
patrí mu iba skúmať, či proces mal vcelku spravodlivý charakter; v tomto prípade nezákonne
získaný dôkaz bol iba jeden z dôkazov. Štyria sudcovia však kategoricky vyslovili nesúhlasný názor
v tom zmysle, že samotné bratie do úvahy nezákonne získaného dôkazu poškodzuje riadny výkon
spravodlivosti. Rezolúcia XV Medzinárodného kongresu trestného práva kategoricky uvádza, že
každý dôkaz získaný porušením základného práva, ako aj dôkazy z neho odvodené, sú neplatné a
nemožno ich vziať do úvahy v žiadnom štádiu konania. K uvedenému bližšie pozri: Repík, B.:
Ľudské práva v súdnom konaní. Bratislava: Manz, 1999, s. 238.
26
„Na nevyhnutnosť dodržiavania zákonnosti pri zisťovaní skutkového
stavu v trestnom konaní neustále poukazuje celá naša spoločnosť, ktorá
vyžaduje od orgánov činných v trestnom konaní“ a súdov, „aby plnili úlohy
spoločnosti a štátu v súlade so zákonmi a dôsledne dbali na zachovávanie
práv a slobôd v trestnom konaní.“9) Zákonnosť získavania dôkazov však
v kontradiktórnom konaní musia dodržiavať aj strany (§ 119 ods. 3 TP, § 2
ods. 12 TP), respektíve v celom konaní obhajoba obvineného a ďalšie
subjekty trestného konania (napr. poškodený), pretože dôkazy predkladané
obhajobou či ďalšími subjektmi trestného konania majú aspoň teoreticky
rovnakú váhu ako dôkazy získané orgánmi činnými v trestnom konaní, či
súdmi. K tomu sa vyžaduje „... rovné postavenie strán, aby svojou aktívnou
činnosťou mohli postihnúť objektivitu dokazovania.“10) „Podľa ustálenej
judikatúry Európskeho súdu pre ľudské práva zahrnuje koncept
spravodlivého procesu tiež právo na kontradiktórny proces...“11)
Nezákonne získaný dôkaz v prospech
obvineného
V praxi sa môžu vyskytnúť prípady, i keď pripúšťam, že sa mi na
Slovensku ani v Čechách, ba ani v rozhodovacej praxi Európskeho súdu pre
ľudské práva nepodarilo nájsť taký judikát (čo síce neznamená, že taký judikát
nemôže existovať, považujem to však za nepravdepodobné), v ktorých je dôkaz
získaný evidentne nezákonne, avšak svedčí v prospech obvineného, teda
je tzv. ospravedlňujúcim dôkazom. Slovenská trestnoprávna teória sa v týchto
prípadoch zväčša uspokojuje s jednoduchou konštatáciou, že aj nezákonne
získaný dôkaz v prospech obvineného nie je prípustný.12)
Ako sa teda majú orgány činné v trestnom konaní a súdy vysporiadať,
najskôr právne a následne morálne so situáciou, keď všetky zákonne
získané dôkazy jasne svedčia v neprospech obvineného, avšak akurát
ospravedlňujúci dôkaz či dôkazy (ktoré by prípadne mohli usvedčujúce
9) Baláž, P. – Palkovič, J.: Dokazovanie v trestnom konaní. Teoretická a praktická časť. Bratislava:
Typi Universitatis Tyrnaviensis, vydavateľstvo TU – VEDA, vydavateľstvo SAV, 2005, s. 21.
10) Prokeinová, M.: O problematike rovnosti strán v trestnom konaní a jej právne zakotvenie v našom
zákonodarstve. In.: Justičná revue, r. 51, č. 12, 1999, s. 23.
11) Škvain, P.: K rovnosti a aktivitě hlavních procesních stran při dokazování v ČR. Míľniky práva
v stredoeurópskom priestore 2007: Zborník z medzinárodnej konferencie doktorandov a
mladých vedeckých pracovníkov konanej v dňoch 16. – 18. 4. 2007 v priestoroch ÚZ NR SR
Častá – Papiernička organizovanej Právnickou fakultou Univerzity Komenského v Bratislave pod
záštitou dekana PraF UK v Bratislave doc. JUDr. Mariána Vrabka, CSc. – 1. vyd. – Bratislava:
Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, Vydavateľské oddelenie, 2007., s. 640.
12) Viď. poznámku č. 1.
27
dôkazy vyvrátiť) sú získané nezákonne? (Napr. vo výpovedi sa obvinený
prizná ku spáchaniu iného trestného činu, pričom v konaní o ňom iné dôkazy
svedčia v neprospech inej osoby, navyše by tejto výpovedi chýbalo poučenie
o práve odoprieť výpoveď; alebo nezákonný odposluch telekomunikačnej
prevádzky preukazuje, že vraždu spáchala iná osoba.) Majú snáď orgány
činné v trestnom konaní a súd obviniť a následne odsúdiť človeka, aj keď
fakticky vedia, že je nevinný, ale podľa procesného práva sú ho povinní
obviniť či odsúdiť? A čo, ak sú takéto nezákonne získané dôkazy zverejnené
a celá krajina fakticky vie, že daný skutok určitý človek nespáchal, len
relevantné orgány, zaslepené formalizmom, proti tomuto človeku ďalej vedú
trestné stíhanie a následne ho odsúdia? Aký by to asi malo vplyv na mienku
ľudí v demokratickej spoločnosti, na ich vieru v spravodlivosť štátu,
v konečnom dôsledku na celú autoritu štátu?
Takýto prípad by si asi nikto neželal a nemal by záujem ho dopustiť. Áno,
je tu síce inštitút milosti prezidenta, ale ten nič nemení na fakte, že je človek
uznaný vinným z trestného činu a odsúdený. Preto si myslím, že by orgány
činné v trestnom konaní a súdy v takomto prípade postupovali jedným
z týchto dvoch spôsobov:
a) snažili by sa výsledky zákonného dokazovania relativizovať
a spochybniť, pričom by do úvahy prichádzalo použitie zásady
v pochybnostiach v prospech obvineného,
b) snažili by sa nájsť cestu, ktorou by do konania pripustili aj
nezákonne získaný dôkaz v prospech obvineného.
V praxi by pravdepodobne vyhrala prvá z uvedených možností, keďže
účelový výklad dôkazov v konkrétnom trestnom konaní sa zdá byť jednoduchší, než prelomenie základnej zásady dokazovania, ba celého trestného
konania, ktorej význam je vo všeobecnosti nespochybniteľný. Zvolenie prvej
možnosti však so sebou prináša riziko tvorby veľmi nelogických, ba až
smiešnych rozhodnutí, ktoré de facto nemajú spôsobilosť presvedčiť nikoho
uvažujúceho.
O čo by sa však mohli orgány činné v trestnom konaní alebo súd
oprieť, ak by chceli v konaní pripustiť nezákonne získaný dôkaz
v prospech obvineného? O konkrétne ustanovenia TP o dokazovaní podľa
VI. hlavy I. časti určite nie. Niektoré základné zásady trestného konania sa
okrajovo dotýkajú aj tejto otázky, i keď iba s pripustením značnej dávky
extenzívneho výkladu (zásada primeranosti a zdržanlivosti – § 2 ods. 2 TP
– do základných práv a slobôd možno zasahovať v prípadoch dovolených
zákonom iba v nevyhnutnej miere na dosiahnutie účelu trestného konania,
pričom samotné použitie už existujúceho dôkazu čisto v prospech
obvineného nezasahuje negatívne do nikoho práv, naopak napomáha
dodržaniu účelu trestného konania i samotného hmotnoprávneho predpisu
28
– Trestného zákona; zásada prezumpcie neviny – § 2 ods. 4 TP – ak sa
obvinený považuje za nevinného, kým nie je právoplatne odsúdený, o to
väčší záujem je na tom, aby nebol odsúdený, keď sa fakticky vie, že napríklad
daný skutok nespáchal). Zo zásady zistenia skutkového stavu veci (§ 2
ods. 10 TP) vyplýva, že orgány činné v trestnom konaní postupujú tak, aby
bol zistený skutkový stav veci, o ktorom nie sú dôvodné pochybnosti. A aj
keď by nemal byť nezákonne získaný dôkaz vôbec pripustený k zvažovaniu
skutkového stavu veci, predsa reálne môže ovplyvniť mienku zvažujúcich
subjektov a preto je spôsobilý vyvolať dôvodné pochybnosti.
Kľúč pre odôvodnenie prípustnosti nezákonne získaného dôkazu
v prospech obvineného však môžeme nájsť v dvoch ustanoveniach TP.
Prvým je § 2 ods. 7 TP, kde je okrem iného uvedená i základná zásada
trestného konania, zásada práva na spravodlivý proces: „Každý má
právo, aby jeho trestná vec bola spravodlivo a v primeranej lehote
prejednaná nezávislým a nestranným súdom v jeho prítomnosti tak, aby sa
mohol vyjadriť ku všetkým vykonávaným dôkazom, ak tento zákon
neustanovuje inak.“ Druhé ustanovenie Trestného poriadku, z ktorého
môžeme vyvodiť požiadavku prípustnosti nezákonne získaného
dôkazu v prospech obvineného je tým najzákladnejším ustanovením
TP, § 1 o predmete zákona: „Trestný poriadok upravuje postup orgánov
činných v trestnom konaní a súdov tak, aby trestné činy boli náležite
zistené a ich páchatelia podľa zákona spravodlivo potrestaní, pričom
treba rešpektovať základné práva a slobody fyzických osôb a právnických
osôb.“ Prípustnosť nezákonne získaného dôkazu v prospech obvineného sa
teda môže oprieť o požiadavku spravodlivého potrestania páchateľov
a spravodlivého prejednania trestnej veci.. Nechcem tu teraz polemizovať
o obsahu pojmu spravodlivosť z hľadiska filozofického a právno-filozofického13) , pretože konca by som sa zjavne nedopátral. Verím však, že ak existujú
faktické pochybnosti o vine obvineného alebo inej súvisiacej okolnosti, je
v rozpore so spravodlivosťou, ak tieto pochybnosti nebudú pri zvažovaní viny
alebo inej súvisiacej okolnosti zohľadnené. Dokonca si dovolím tvrdiť, že pri
značnej dávke zjednodušenia takto (alebo aj takto) bude spravodlivosť vnímať
drvivá väčšina ľudí. A keďže pojem spravodlivosť nemá a zjavne ani nikdy
nebude mať legálnu definíciu, potom nie je aj táto myšlienka obsahom pojmu
spravodlivosť? Myslím si, že práve cez takéto úvahy a cez základný § 1
TP a § 2 ods. 7 TP je možné do trestného konania pripustiť nezákonne
získaný dôkaz v prospech obvineného, bez toho, aby sme porušovali
kohokoľvek práva (pričom nezákonne získaný dôkaz už existuje).
13) K tejto problematike bližšie pozri napr.: Fábry, B.: The state and the law essential concept and
values within the process of European integration or the way as a goal. In.: Experience of the
Slovak republic from membership in the EÚ. Bratislava: PraF UK, 2008, s. 15 – 16.
29
Samozrejme, v prípade nezákonne získaného dôkazu v neprospech obvineného v zásade platí jeho neprípustnosť do trestného konania.
Prípustnosť nezákonne získaného dôkazu v trestnom konaní som sa
snažil oprieť aj o Ústavu Slovenskej republiky, avšak nenašiel som v nej jediné
ustanovenie, ktoré by na tento účel mohlo poslúžiť. Na druhej strane však
naša ústava neobsahuje žiadne ustanovenia, ktoré by takýto postup
vylučovali.
Zaujímavé a teoreticky možné by bolo oprieť prípustnosť nezákonne
získaného dôkazu v prospech obvineného o čl. 6 Európskeho dohovoru
o ochrane základných práv a slobôd zo dňa 4. 11. 1950, upravujúceho právo
na spravodlivé súdne konanie, ktorý v ods. 1 okrem iného hovorí: „Každý má
právo na to, aby jeho záležitosť bola spravodlivo... prejednaná nezávislým
a nestranným súdom zriadeným zákonom, ktorý rozhodne... o oprávnenosti akéhokoľvek trestného obvinenia proti nemu.“ Isteže Európsky
súd pre ľudské práva, ktorý jediný záväzne vykladá predmetný dohovor vo
svojej rozhodovacej činnosti v zásade odmieta použitie nezákonne získaného
dôkazu.14) Lenže, pokiaľ mi je známe, išlo o prípady nezákonne získaných
dôkazov v neprospech obvineného.
Nuž, ak do trestného konania pripustíme nezákonne získaný
dôkaz v prospech obvineného, ostáva nám zodpovedať otázku, do akej
miery tak učiníme a akú váhu bude mať takýto dôkaz. „V súlade
s ustanoveniami Trestného poriadku nemožno ani jeden z dôkazov...
považovať za absolútny, pretože každý z nich je iba jedným z druhov celej
sústavy dôkazov.“ 15)
Dôkaz získaný nezákonným donútením alebo hrozbou takého
donútenia nebude prípustný ani v prospech obvineného, pretože to
jednak výslovne zakazuje § 119 ods. 4 TP (jediný výslovný zákaz použitia
dôkazu v TP) a jednak takýto dôkaz nie je hodnoverný (k tomu bližšie pozri
v predchádzajúcom texte).
Jeden dôkaz (napr. informácie vo svedeckej výpovedi) môže
obsahovať informácie, teda byť dôkazom tak v prospech ako aj
v neprospech obvineného. Ak obsahuje informácie v prospech jedného
obvineného a v neprospech iného obvineného, môže sa použiť iba vo vzťahu
k obvinenému, ktorému sú tieto informácie na prospech. Ak obsahuje
informácie tak v prospech ako aj v neprospech jedného obvineného,
teoreticky informácie v neprospech obvineného môžu byť použité iba na
stlmenie účinkov informácii v prospech obvineného v tom istom dôkaze.
14) K tomu bližšie pozri pozn. pod čiarou č. 8.
15) Viktoryová, J. – Čentéš, J. – Šteffek, J. – Zanovit, J.: Sústava a význam dôkazov. In.: Policajná
teória a prax, č. 4, 2001, s. 55.
30
„Dokonca ten istý dôkaz za určitého kvantitatívneho pomeru môže mať
povahu usvedčujúceho a potom ospravedlňujúceho dôkazu. Kvalifikovať
dôkaz ako usvedčujúci alebo ospravedlňujúci preto často možno až
v poslednej fáze dokazovacieho procesu, t. j. pri hodnotení dôkazov.“16)
Hľadanie ospravedlňujúceho dôkazu (v prospech obvineného) a zároveň
zvažovanie, do akej miery toto ospravedlnenie znehodnocuje usvedčujúca
povaha tohto dôkazu je samozrejme nesmierne náročné, možno aj prakticky
nemožné. Avšak kým neskúsime, nemôžeme to tvrdiť s istotou. Navyše
v praxi má väčšina nezákonne získaných dôkazov povahu buď usvedčujúceho (v neprospech obvineného) alebo ospravedlňujúceho dôkazu (v prospech obvineného).
Konkrétna hodnovernosť nezákonne získaného dôkazu v prospech
obvineného sa musí prejaviť pri hodnotení dôkazov a ich hodnovernosti
v tom zmysle, že sa pri hodnovernosti dôkazov skúma hodnovernosť aj
z pohľadu porušenia práva pri získavaní určitého dôkazu a závažnosti
tohto porušenia. Zásada voľného hodnotenia dôkazov „...je vybudovaná na
vnútornom presvedčení orgánov činných v trestnom konaní“ a súdu, „ktoré sa
nevytvára ako prejav subjektívnej ľubovôle alebo slobody, ale prísne logicky,
opierajúc sa o právny poriadok... o všestranné hlboké a logické zhodnotenie
dôkazov i vzájomných súvislostí prípadu a musí vyústiť do presvedčenia o tom,
či a ako sa určitý skutok stal a ako ho právne hodnotiť.“17)
Ak by sa trestnoprávna legislatíva napriek všetkým ťažkostiam
a otáznikom rozhodla vyjadriť istú limitovanú prípustnosť aj nezákonne
získaných dôkazov v prospech obvineného, mohla by tak urobiť napríklad
v novom § 119 ods. 5 TP takto: „Ak bol dôkaz získaný nezákonným
spôsobom, nejde o dôkaz podľa odseku 4 a je dôvodný predpoklad, že
bude svedčiť v prospech obvineného, orgány činné v trestnom konaní
alebo súd ho môžu použiť ako dôkaz v trestnom konaní. Takýto dôkaz
môže byť použitý iba v prospech obvineného.“
Záver
Problematika nezákonne získaného dôkazu bude aj naďalej zamestnávať
trestnoprávnych praktikov a teoretikov na celom svete. Myslím si však, že na
niektoré otázky s ňou súvisiace nikdy nedostaneme uspokojivú odpoveď,
ktorá by nevyvolávala množstvo ďalších otáznikov.
16) Viktoryová, J.: Dokazovanie. In: Ivor, J. a kol.: Trestné právo procesné. Bratislava: Iura edition,
2006, s. 430.
17) Mathern, V.: Dokazovanie v československom trestnom procese. Bratislava: Obzor, 1984,
s. 101.
31
Avšak niektoré z nich by mohlo vyriešiť vytvorenie samostatného
právneho odvetvia – dôkazného práva podľa anglo-amerického vzoru, tzv.
evidence law, kde by sa v samostatnom zákone nazvanom napríklad „Zákon
o dôkazoch a dokazovaní“18) ustanovili podrobnejšie pravidlá pre dokazovanie, než je tomu dnes na Slovensku, ktoré by boli platné pre všetky
ostatné právne odvetvia.
18) K tejto problematike bližšie pozri napr. Kolesár, J.: Návrat ku spôsobu priberania znalca do
trestného konania. Bulletin slovenskej advokácie, r. XI., č. 11, 2005, s. 12.
32
Niekoľko poznámok
k znaleckej činnosti v trestnom konaní
Niekoľko poznámok
doc. JUDr. Jozef Čentéš, PhD.
Generálna prokuratúra SR
Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave
Abstrakt: Obsahom príspevku je úprava znaleckej činnosti
v trestnom konaní. Pozornosť je venovaná znaleckej činnosti,
znalcom, znaleckým posudkom, vyšetreniu duševného stavu
a pozorovaniu duševného stavu v zdravotníckom ústave.
Kľúčové slová: znalecká činnosť, odborná činnosť, zákon, zložitosť objasňovanej
skutočnosti, znalec, znalecký ústav, znalecký posudok, duševný stav.
Abstract: Regulations on the sworn expert’s activity is the subject
of the article. The attention is paid to the activity of a sworn expert,
to experts, to expert opinions, examination of the mental health
and observation of the mental health in medical institution.
Key words: sworn expert’s activity, professional activity, law, complexity of facts to be
detected/cleared up, sworn expert, Institute for Elaboration of Expert Opinions, expert
opinion, (state of) mental health.
Vážené dámy, vážení páni,
v súvislosti s uplatňovaním zákona č. 301/2005 Z. z. Trestný poriadok
v znení zákona neskorších predpisov (ďalej len „Trestný poriadok“) prebieha
odborná a vedecká diskusia, ktorá súvisí aj s uplatňovaním viacerých
inštitútov v trestnom konaní. Jedným z inštitútov, ktorému je venovaná trvale
pozornosť, je aj znalecká činnosť v trestnom konaní. Vo svojom vystúpení si
dovolím uplatniť niekoľko poznámok k jeho právnej úprave.
I.
Znalecká činnosť
Znalecká činnosť je všeobecne upravená v zákone č. 382/2004 Z. z.
o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch v znení neskorších predpisov
(ďalej len ,,zákon o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch“ alebo ,,zákon
č. 382/2004 Z. z“) a vo vyhláške Ministerstva spravodlivosti SR
33
č. 490/2004 Z. z., ktorou sa vykonáva zákon č. 382/2004 Z. z. o znalcoch,
tlmočníkoch a prekladateľoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov
v znení č. 500/2005 Z. z. V trestnom konaní je znalecká činnosť upravená
v Trestnom poriadku.
II. Úprava znaleckej činnosti – zákon
o znalcoch, tlmočníkoch
a prekladateľoch
Všeobecne možno uviesť, že zákon o znalcoch, tlmočníkoch
a prekladateľoch upravuje podmienky výkonu znaleckej činnosti (...) práva
a povinnosti znalcov, tlmočníkov a prekladateľov, ako aj podmienky
činnosti znaleckých ústavov, a pôsobnosť Ministerstva spravodlivosti
Slovenskej republiky (ďalej len ,,ministerstvo spravodlivosti“) pri výkone ich
činnosti (§ 1).
Zákon o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch vymedzuje v § 16
ods. 1 prvá veta znaleckú činnosť ako špecializovanú odbornú činnosť
vykonávanú za podmienok ustanovených v tomto zákone znalcami pre
zadávateľa. Zároveň možno zvýrazniť, že v druhej vete uvedeného ustanovenia zákon upravuje úkony znaleckej činnosti, ktorými sú najmä
znalecký posudok a jeho doplnok, odborné stanovisko alebo potvrdenie
a odborné vyjadrenie a vysvetlenie. Z použitého slovného spojenia vyplýva,
že výpočet úkonov znaleckej činnosti v zákone o znalcoch, tlmočníkoch
a prekladateľoch je uvedený demonštratívne.
Znaleckú činnosť môžu podľa § 2 odsek 1 zákona č. 382/2004 Z. z.
vykonávať fyzické a právnické osoby, ktoré:
l
l
sú zapísané v zozname znalcov, tlmočníkov a prekladateľov (§ 2 odsek 1
písmeno a) po splnení zákonom predpísaných podmienok; takéto osoby
môžu vykonávať znaleckú činnosť pre súdy, iné orgány verejnej moci,
fyzické osoby alebo právnické osoby (§ 2 odsek 2),
nie sú zapísané v zozname znalcov, tlmočníkov a prekladateľov, ale sú za
znalca ustanovené ad hoc po splnení podmienok uvedených v § 15
zákona č. 382/2004 Z. z.; tieto osoby môžu znaleckú činnosť vykonávať
len pre súd alebo iný orgán verejnej moci.
Zoznam znalcov vedie ministerstvo spravodlivosti, pričom sa znalci,
tlmočníci a prekladatelia zapisujú do samostatných oddielov. Oddiel na zápis
znalcov sa člení na odbory, ktoré sa následne členia na jednotlivé odvetvia.
Podľa § 4 odsek 4 zákona č. 382/2004 Z. z. sa do oddielu na zápis znalcov
34
zapisujú fyzické osoby, ak spĺňajú podmienky uvedené v § 5 odsek 1 tohto
zákona. Právnické osoby, ktoré sa špecializujú na výkon znaleckej činnosti
v príslušných odboroch alebo odvetviach, možno zapísať do zoznamu buď
ako znalecké organizácie (ak spĺňajú podmienky uvedené v § 6 odsek 1
zákona 382/2004 Z. z.), alebo ako znalecké ústavy (ak spĺňajú podmienky
podľa § 19 odsek 3 predmetného zákona).
Súčasne možno poznamenať, že na základe zákona č. 93/2006 Z. z.,
ktorým sa mení a dopĺňa zákon o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch, je
minister spravodlivosti Slovenskej republiky (ďalej len „minister“) oprávnený
rozhodnúť, z dôvodov hodných osobitného zreteľa, o zápise iného subjektu
do zoznamu znalcov, aj bez splnenia podmienok upravených pre
právnické osoby v § 6 odsek 1 písmeno b) a c), odsek 4, ako znaleckú
organizáciu alebo znalecký ústav, a to na základe žiadosti podanej
do 30. apríla 2006. V takomto prípade sa zápis do zoznamu vykoná na
základe rozhodnutia ministra (§ 35a odsek 1 zákona č. 382/2004 Z. z.) aj
bez splnenia podmienok, aby:
l
v právnickej osobe aspoň traja spoločníci, členovia, štátni zamestnanci
alebo zamestnanci v pracovnom pomere dohodnutom na neurčitý čas
boli znalcami zapísanými v príslušnom odbore (ako fyzické osoby),
a pritom neboli spoločníkmi, členmi alebo zamestnancami inej právnickej
osoby zapísanej v zozname (§ 6 odsek 1 písmeno b) zákona
č. 382/2004 Z. z.),
l
určila právnická osoba zodpovednú osobu za výkon znaleckej činnosti;
pričom táto osoba musí byť zapísaná v zozname ako znalec a zároveň
musí byť jej spoločníkom, členom, štátnym zamestnancom, štatutárnym
orgánom alebo členom jeho štatutárneho orgánu (§ 6 odsek 1 písmeno
c) zákona č. 382/2004 Z. z ); právnická osoba zapísaná do zoznamu
ako znalecký ústav musí mať podľa § 19 odsek 3 písmeno c) osobu
zodpovednú za výkon znaleckej činnosti, ktorá však nemusí byť zapísaná
v zozname ako znalec – fyzická osoba, ale musí mať v príslušnom odbore
vedecko-pedagogický alebo umelecko-pedagogický titul „docent“ alebo
„profesor“ ,
l
mohla byť právnická osoba zapísaná v zozname len do toho odvetvia,
v ktorom sú zapísaní jej znalci podľa § 6 odsek 1 písmeno b) (§ 6 odsek 4
zákona č. 382/2004 Z. ).
Do zoznamu sa v tomto prípade nemôžu zapísať údaje o osobách
znalcov, ani údaje o osobe zodpovednej za výkon znaleckej činnosti
v právnickej osobe tak, ako to vyžaduje ustanovenie § 4 odsek 6 písmeno b),
bod 3 zákona č. 382/2004 Z. z.. Podľa § 35a predmetného zákona sa do
zoznamu tiež nezapisuje ani údaj o platnosti poistenia zodpovednosti za
35
Niekoľko poznámok
škodu, ktorá by mohla vzniknúť v súvislosti s vykonávaním znaleckej činnosti
a ani obchodné meno poisťovne tak, ako je to upravené v ustanovení § 4
odsek 6 písmeno b), bod 6.
Ak rozhodne minister, že právnická osoba sa zapíše do príslušného
zoznamu ako znalecký ústav (pozn. autora), zároveň určí lehotu, ktorá
nesmie byť kratšia ako jeden rok odo dňa zápisu do zoznamu, v ktorej je
právnickej osobe uložená povinnosť preukázať, že splnila podmienku
uvedenú v § 19 odsek 3 písmeno c) zákona č. 382/2004 Z. z., teda aby
osoba zodpovedná za výkon znaleckej činnosti získala v príslušnom odbore
vedecko-pedagogický titul alebo umelecko-pedagogický titul, v prípade, že
právnická osoba túto podmienku nespĺňa. Každá právnická osoba zapísaná
v zozname ako znalecká organizácia musí spĺňať všetky ďalšie podmienky
uvedené v § 6 odsek 1 č. 382/2004 Z. z.:
je špecializovaná na výkon znaleckej činnosti v zapísanom odbore alebo
odvetví (§ 6 odsek 1 písmeno a),
má materiálne vybavenie postačujúce na výkon znaleckej činnosti (§ 6
l
odsek písmeno d),
nebola v posledných troch rokoch vyčiarknutá zo zoznamu na základe
l
sankcie uloženej za správny delikt podľa § 27 odsek 3 písmeno d) (§ 6
odsek 1 písmeno e).
Právnická osoba zapísaná v zozname ako znalecký ústav musí naviac
obligatórne spĺňať aj ďalšie podmienky uvedené v § 19 odsek 3 písmeno b)
až d):
l
l
l
l
je akreditovaná na poskytovanie ďalšieho vzdelávania podľa osobitného
1)
zákona ,
zodpovedná osoba za výkon znaleckej činnosti získala v príslušnom
2)
odbore vedecko-pedagogický titul alebo umelecko-pedagogický titul ,
(minister môže splnenie tejto povinnosti svojim rozhodnutím odložiť
– pozn. autora),
3)
vykonáva výskum a vývoj podľa osobitného predpisu .
1) Pozri zákon č. 386/1997 Z. z. o ďalšom vzdelávaní a o zmene zákona NR SR č. 387/1996 Z. z.
o zamestnanosti v znení zákona č. 70/1997 Z. z., v znení neskorších predpisov
2) Pozri § 76 zákona č. 131/2002 Z. z. o vysokých školách a o zmene a doplnení niektorých
zákonov v znení neskorších predpisov
3) Pozri zákon č. 132/2002 Z. z. o vede a technike v znení neskorších predpisov
36
III. Úprava znaleckej činnosti
– zákon v Trestnom poriadku
Problematiku znaleckej činnosti v trestnom konaní upravuje Trestný
poriadok v šiestej hlave, treťom dieli (§ 141 až 152), označenom ako
„odborná činnosť a znalecká činnosť“. V porovnaní s predchádzajúcou
právnou úpravou je táto činnosť spracovaná prehľadnejšie a precíznejšie.
Možno pripomenúť, že problematika znaleckej činnosti vykonávanej
znalcami zapísanými v zozname znalcov a pracoviskami špecializovanými na
znaleckú činnosť, a tiež problematika inej odbornej činnosti bola
v predchádzajúcej právnej úprave regulovaná najmä ustanovením § 105
zákona č. 141/1961 Zb. o trestnom konaní súdnom (Trestný poriadok)
podstatne všeobecnejšie. Takýto stav spôsoboval vznik diferencovaných
názorov na výklad obsahu týchto činností.4)
Odborné znalosti sa podľa Trestného poriadku uplatňujú vo forme dvoch
základných kategórií:
a)
b)
odborná činnosť (odborné vyjadrenie, písomné potvrdenie) a
znalecká činnosť (znalecký posudok podaný znalcom alebo znaleckou
organizáciou, posudok znaleckého ústavu).
Rozdiely v týchto kategóriách zákonodarca zdôraznil najmä tým, že ich
upravil v rámci samostatných zákonných ustanovení, pričom zákon výslovne
ustanovil, že odborná činnosť sa vykonáva mimo znaleckej činnosti.5)
Vzhľadom na zameranie tohto príspevku budem v ďalšej časti venovať
pozornosť niektorým aspektom znaleckej činnosti.
Podmienky znaleckej činnosti v trestnom konaní sú upravené v § 142
Trestného poriadku. Postup podľa uvedeného ustanovenia sa aplikuje
prípade, ak pre zložitosť objasňovanej skutočnosti dôležitej pre trestné
konanie nepostačí podanie odborného vyjadrenia alebo písomného
potvrdenia (§ 141 Trestného poriadku). Z uvedeného vyplýva, že určujúcim
kritériom na aplikáciu ustanovenia § 142 Trestného poriadku v konkrétnom
prípade je zložitosť objasňovanej skutočnosti dôležitej pre trestné
konanie.
4) Kolesár J. – Návrat k spôsobu priberania znalca do trestného konania, In: Justičná revue, 56,
2004, č. 1, s. 7-13
5) Čentéš, J. - Pacalaj, J. - Šufliarsky, P.: Odborná činnosť a znalecká činnosť v trestnom konaní
podľa nového Trestného poriadku, In: Justičná revue, 58, 2006, č. 10 str. 1361 – 1372
37
Niekoľko poznámok
Pojem „zložitosť objasňovanej skutočnosti“ použitý Trestným
poriadkom by mal eliminovať existenciu diferencovanej interpretácie.
Zložitou skutočnosťou bude obsahovo zložitý fakt alebo zložitý jav ako
predmet objasnenia v trestnom konaní, bez ohľadu na rozsah sankcie
hroziacej osobe, proti ktorej sa trestné konanie vedie, či na právnu kvalifikáciu
skutku ako prečin alebo zločin. Rozhodujúcim kritériom na určenie
charakteru skutočnosti bude zložitosť procesu potrebného na jej
objasnenie. Na vykonanie takéhoto procesu sa použijú akceptované,
overené metódy, často špeciálna prístrojová technika a pomôcky, s ktorými
by mali znalci podľa § 6 odsek 1 písmeno d) zákona č. 382/2004 Z. z.
disponovať.
Trestný poriadok upravuje postup priberania znaleckých subjektov do
trestného konania:
na podanie znaleckého posudku sa musia predovšetkým priberať,
l
v súlade s ustanovením § 143 odsek 1 Trestného poriadku, organizácie
zapísané v zozname znalcov, ktoré sú špecializované na znaleckú
činnosť (tieto sú povinné v znaleckom posudku uviesť meno znalca,
ktorého je možné vypočuť k obsahu znaleckého posudku),
ak pre príslušný odbor (odvetvie) neexistuje žiadna organizácia
l
špecializovaná na znaleckú činnosť, priberie sa do konania, v súlade
s ustanovením § 142 Trestného poriadku, fyzická osoba zapísaná pre
ten odbor (odvetvie) v zozname znalcov,
l
v prípade, že v požadovanom odbore (odvetví) nie je zapísaná žiadna
špecializovaná znalecká organizácia ani fyzická osoba (znalec), alebo
zapísané subjekty nemôžu znalecký posudok podať (napr. pre
zaujatosť), alebo podanie znaleckého posudku od týchto subjektov by
bolo spojené s neprimeranými ťažkosťami alebo nákladmi, možno do
konania pribrať, v súlade s ustanovením § 143 odsek 2 Trestného
poriadku, aj inú právnickú alebo fyzickú osobu s potrebnými odbornými
a občianskymi predpokladmi (tzv. znalec ad hoc), ak s tým súhlasí.
Podľa uvedených kritérií by mali v trestnom konaní znaleckú činnosť
v exponovaných odboroch (odvetviach) vykonávať predovšetkým organizácie špecializované na znaleckú činnosť. Najčastejšie využívaným
vedným odborom v rámci trestného konania je kriminalistika so svojimi
odvetviami. Na výkon kriminalisticko-expertíznej a znaleckej činnosti v tomto
vednom odbore a požadovaných odvetviach bol zriadený Kriminalistický
a expertízny ústav (ďalej len ,,KEÚ“), ktorý sa výrazným spôsobom zúčastňuje
na výkone znaleckej a odbornej činnosti v rámci trestného konania 6).
6) Pozri § 4 odsek 1 zákona NR SR č. 171/1993 Z. z. o Policajnom zbore v znení neskorších
predpisov a dielo citované v pozn. č. 5. Do 6. júna 2006 vykonával KEÚ odbornú a znaleckú
činnosť ako znalecká organizácia. Od tohto dátumu je KEÚ zapísaný do zoznamu znalcov ako
znalecký ústav, nakoľko minister svojím rozhodnutím vyhovel žiadosti KEÚ o zápis do zoznamu
znalcov, tlmočníkov a prekladateľov ako znalecký ústav v odbore 49 00 00 Kriminalistika.
38
Možno zdôrazniť, že v ustanovení § 35a odsek 1 zákona č. 482/2004 Z. z.
je ako príklad „iného subjektu“, o zápise ktorého rozhodne minister
z dôvodov hodných osobitného zreteľa, aj bez splnenia určených
podmienok, uvedený práve odkaz na KEÚ. Na základe tejto skutočnosti je
KEÚ oprávnený zabezpečovať pre ministerstvo spravodlivosti okrem
výkonu znaleckej činnosti aj činnosti vyplývajúce z ustanovení § 19 odsek 1
a 2 zákona o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch, ktoré sú podrobnejšie
uvedené v časti článku venovanej problematike znaleckých ústavov.
Znalec pribratý do konania musí byť podľa § 144 Trestného poriadku
náležite poučený. Trestný poriadok v § 145 detailnejšie upravuje tiež
problematiku vypracovania znaleckého posudku, ktorý sa má spravidla
podať v písomnej forme. V takom prípade stačí, aby sa znalec pri výsluchu
naň odvolal. Iba výnimočne, v jednoduchších prípadoch, môže znalcovi
subjekt, ktorý ho do konania pribral, dovoliť nadiktovať znalecký posudok do
zápisnice o výsluchu. Znalcovi neprináleží riešiť právne otázky, ani hodnotiť
dôkazy. Úlohy, ktoré má znalec vyriešiť, sa mu majú spravidla určiť v uznesení,
vo forme otázok.
Súčasne orgán činný v trestnom konaní alebo súd môže znalcovi umožniť:
zúčastniť sa na výsluchu obvineného, svedkov alebo pri vykonaní iných
l
dôkazov,
l
zapožičať spis.
Znalcovi sa musí umožniť:
l
l
l
l
oboznámiť sa v potrebnom rozsahu s obsahom spisu, najmä
s vykonanými dôkazmi,
navrhovať vykonanie dôkazov potrebných na účely podania znaleckého
posudku,
prítomnosť pri vykonávaní ním navrhovaných dôkazov,
kladenie otázok vypočúvaným osobám, ak sa výsluch uskutočňuje na
jeho návrh.
Trestný poriadok rozlišuje aj tzv. skutočnosť obzvlášť zložitú, na
objasnenie ktorej je potrebné pribrať dvoch znalcov. Posúdenie, či sa jedná
o obzvlášť zložitú skutočnosť, zákon fakultatívne ponecháva orgánu
oprávnenému pribrať znalca. Obligatórne pribratie dvoch znalcov zákon
vyžaduje iba pri vyšetrení duševného stavu osoby a pitve mŕtvoly. Za obzvlášť
závažnú skutočnosť, okrem vyšetrenia duševného stavu a pitvy mŕtvoly,
možno považovať napr. komplikovanú železničnú nehodu, haváriu lietadla,
banskú haváriu alebo haváriu jadrovej elektrárne a pod. 7)
7) Čentéš, J a kol. : Trestný poriadok s komentárom, Eurokódex, 2006, s. 284
39
Niekoľko poznámok
Súčasne Trestný poriadok v § 142 odseku 1 stanovuje povinnosť pribrať
dvoch znalcov na vyšetrenie duševného stavu, bez ohľadu na objekt
znaleckého dokazovania (obvinený, či svedok). Z nadväzujúcich zákonných
ustanovení (§ 148 až 150) vyplýva, že Trestný poriadok v porovnaní
s predchádzajúcou právnou úpravou výslovne (osobitne) upravuje vyšetrenie
duševného stavu svedka.
Cieľom vyšetrenia duševného stavu svedka je poskytnúť údaje, z ktorých
možno vyvodiť závery o jeho príčetnosti, resp. zmenenej príčetnosti, ktoré sú
potrebné na posúdenie vierohodnosti jeho výpovede.
III.1 Znalecký posudok
Posudkom znalca sa rozumie jeho úsudok urobený na základe
odborných znalostí o tých skutočnostiach, na objasnenie ktorých bol
povolaný.8) Činnosť znalca je charakterizovaná dvojfázovosťou. Najskôr
znalec pred samotným vypracovaním posudku preštuduje odborné otázky, na
ktoré má vo svojom posudku dať odpoveď, potom sa oboznámi so súvisiacim
materiálom. Táto fáza sa nazýva prípravou posudku. V druhej fáze znalec
vypracúva znalecký posudok.
Považujem za potrebné zdôrazniť, že odbornými otázkami, ktoré má
znalec riešiť z hľadiska svojej odbornosti, sa v podstate vymedzuje predmet
znaleckého posudku. Znalec je povinný zaujať stanovisko k takto
vymedzenému predmetu dokazovania, ktoré prípadne možno upresniť aj
ďalšími doplňujúcimi konkrétnymi otázkami. Je povinný odpovedať na otázky,
ktoré sú mu položené, prípadne objasniť aj ďalšie súvisiace odborné problémy.
V posudku sa znalec nemôže venovať odborným otázkam, ktoré patria
do kompetencie orgánov činných v trestnom konaní a súdov. Znalci podávajú
posudok len o skutkových otázkach, pričom nesmú prijímať právne závery,
resp. vyjadrovať sa k právnym otázkam.9)
Znalecký posudok nemá nadradené postavenie medzi jednotlivými
dôkaznými prostriedkami. Je hodnotený tak ako každý iný dôkaz podľa zásady voľného hodnotenia dôkazov.
8) Husár, E. : Trestné právo procesné, Iura Edition, 2003, s. 131, Drimák, M.: Znalecká činnosť,
znalecký posudok a ich význam v trestnom konaní, In: Zborník z medzinárodného vedeckého
seminára, Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave, Trnava, „Dokazovanie v trestnom
konaní“, 13.12.2006, s. 146, ISBN 978-80-8082-134-0
9) Ivor, J. : Trestné právo procesné, Iura Edition, 2006, s. 479
40
Niekoľko poznámok
Vyšetrenie duševného stavu obvineného vykonávajú obligatórne
dvaja znalci z odboru psychiatrie vzhľadom na skutočnosť, že ide
o posúdenie príčetnosti páchateľa, ako jednej zo základných podmienok
trestnej zodpovednosti. Činnosť znalcov je zameraná na zistenie psychopatologických symptómov u obvineného a na posúdenie jeho schopnosti
spáchať konkrétny trestný čin, ktorý je predmetom trestného konania. Za
znalca v tomto prípade možno pribrať len lekára psychiatra, ktorý
predpísaným spôsobom získal vysokoškolské lekárske vzdelanie a špecializáciu z odboru psychiatrie.
Základná právna úprava procesného postupu orgánov činných
v trestnom konaní a súdu pri nariaďovaní znaleckého vyšetrenia duševného
stavu obvineného v trestnom konaní je obsiahnutá v Ústave Slovenskej
republiky (ďalej „ústava“). Konkrétne možno uviesť, že podľa článku 17
odsek 7 ústavy, skúmanie duševného stavu osoby obvinenej z trestného
činu je možné iba na písomný príkaz súdu. Označené ustanovenie ústavy je
vykonávané Trestným poriadkom a vyhláškou Ministerstva spravodlivosti
Slovenskej republiky č. 543/2005 Z. z. o Spravovacom a kancelárskom
poriadku pre okresné súdy, krajské súdy, Špeciálny súd a vojenské súdy
(ďalej „vyhláška o spravovacom a kancelárskom poriadku“).
Všeobecne možno podmienky pre vyšetrenie duševného stavu
obvineného členiť na materiálne a formálne.
Materiálne podmienky sú určované kvalitou a výsledkami určitého
úseku dokazovania, z ktorého boli získané dôkazy odôvodňujúce objasnenie
skutočnosti obzvlášť zložitej a podstatnej pre posúdenie trestnej
zodpovednosti obvineného za konkrétny trestný čin. Skutočnosťou obzvlášť
zložitou a podstatnou pre posúdenie trestnej zodpovednosti je aj príčetnosť
obvineného v čase spáchania trestného činu.10) Posúdenie stavu príčetnosti
či nepríčetnosti u obvineného je právnou otázkou, ktorej riešenie prináleží
len orgánom činným v trestnom konaní a súdu a musí sa vzťahovať vždy na
konkrétny trestný čin tvoriaci predmet trestného stíhania. Podkladom na
prijatie právneho záveru na existenciu takéhoto stavu je odborné stanovisko
10) Primerane pozri stanovisko generálneho prokurátora SR por. č. 1/2006. Príčetnosť nie je
v Trestnom zákone ako právny pojem výslovne definovaná. Tento zákon v § 23 definuje len právny
pojem „nepríčetnosť“. Nepríčetnosť je v uvedenom ustanovení vymedzená tak, že „kto pre
duševnú poruchu v čase spáchania činu inak trestného nemohol rozpoznať jeho protiprávnosť
alebo ovládať svoje konanie, nie je za tento čin trestne zodpovedný (ak Trestný zákon
neustanovuje inak)“. Na základe logickej interpretácie citovanej dikcie zákona je možné pojem
„príčetnosť“ obsahovo vymedziť ako psychický (duševný) stav obvineného existujúci výlučne
v čase spáchania činu, ktorý mu dovoľuje rozpoznať protiprávnosť činu a ovládať svoje konanie.
41
III.2 Vyšetrenie duševného stavu obvineného
znalcov z odboru psychiatrie, ktoré hodnotia orgány činné v trestnom konaní
a súd vo vecnej súvislosti so všetkými skutkovými zisteniami.
Materiálne podmienky vyšetrenia duševného stavu obvineného teda
korešpondujú s predmetom expertíznej činnosti vykonávanej v konkrétnej
trestnej veci dvomi znalcami z odboru psychiatrie, ktorými sú predovšetkým
zistenie (diagnostikovanie) duševnej poruchy, určenie jej druhu a posúdenie
vplyvu duševnej poruchy na rozpoznávaciu a ovládaciu schopnosť obvineného v čase činu.
Formálne podmienky vyšetrenia duševného stavu obvineného sú
upravené v ustanoveniach § 33, 142 odsek 1 tretia veta, 148 odsek 1 a 2
Trestného poriadku. Objektom expertíznej činnosti môže byť len obvinený.
Zákonným podkladom na vydanie uznesenia o pribratí dvoch znalcov
z odboru psychiatrie za účelom podania znaleckého posudku o vyšetrení
duševného stavu obvineného v prípravnom konaní je písomný príkaz sudcu
pre prípravné konanie. Príkaz je jednou zo základných foriem rozhodovacej
právomoci súdu v trestnom konaní (§ 162 odsek 1 Trestného poriadku).
Formálne a obsahové náležitosti príkazu sú upravené v § 181 Trestného
poriadku. Sudca pre prípravné konanie vydáva príkaz v konkrétnej trestnej
veci na základe písomnej a odôvodnenej žiadosti policajta.11)
Vyšetrenie duševného stavu obvineného vykonávajú znalci spravidla
ambulantným spôsobom. Ak na vyšetrenie duševného stavu nepostačuje
ambulantné vyšetrenie, môže súd a v prípravnom konaní na návrh prokurátora
sudca pre prípravné konanie nariadiť, aby obvinený bol pozorovaný
v zdravotníckom ústave. V prípade, ak obvinený je vo väzbe, pozorovanie sa
v zásade vykonáva v nemocnici pre obvinených a odsúdených (§ 148 odsek 3
Trestného poriadku).
Vyšetrenie (pozorovanie) duševného stavu obvineného v ústave je
fakultatívne. Vzhľadom na to, že takýto spôsob vyšetrenia duševného stavu
predstavuje závažný zásah do základných (ústavných) práv a slobôd (článok
17 odsek 2 prvá veta ústavy) obvineného, jeho nariadenie musí byť
výnimočné. Podľa ustálenej judikatúry môže takéto pozorovanie súd po
podaní obžaloby nariadiť len vtedy, ak vyčerpal všetky ostatné možnosti na
vyšetrenie duševného stavu, alebo prípadne ak takéto možnosti od začiatku
11) Sudcom pre prípravné konanie, príslušným na vydanie príkazu na vyšetrenie duševného stavu
obvineného (§ 10 odsek 3 písmeno a) Trestného poriadku) je zásadne sudca okresného súdu
príslušného konať o obžalobe (§ 15, 24 odsek 1 Trestného poriadku), sudca vojenského
obvodového súdu príslušného konať o obžalobe (§ 12, 13, 24 odsek 1, odsek 2 Trestného
poriadku), sudca okresného súdu v sídle krajského súdu príslušného konať o obžalobe (§ 16
odsek 1, 24 odsek 2 Trestného poriadku) a sudca Špeciálneho súdu (§ 14, 16 odsek 2, 24
odsek 3 Trestného poriadku).
42
Niekoľko poznámok
Z materiálneho hľadiska je pozorovanie duševného stavu obvineného
ústavným počas pobytu v ústave opodstatnené a zákonné len vtedy, ak je
začaté ambulantné vyšetrenie nepostačujúce na prijatie spoľahlivého
diagnostického záveru o duševnom stave obvineného a vyžaduje to povaha,
závažnosť trestnej činnosti obvineného a jeho osoba.
Z formálneho hľadiska platí, že nariadenie o pozorovaní duševného
stavu obvineného počas pobytu v ústave vydáva sudca pre prípravné konanie
uznesením (§ 148 odsek 3 Trestného poriadku). Podkladom na vydanie
takého rozhodnutia je písomný návrh prokurátora, ktorého odôvodnenie
musí mať oporu v súčasne predkladanom vyšetrovacom spise (§ 9 odsek 1
vyhlášky Ministerstva spravodlivosti Slovenskej republiky číslo 618/2005 Z. z.
o tvorbe spisu orgánmi činnými v trestnom konaní a súdmi). O návrhu
prokurátora rozhoduje sudca pre prípravné konanie bezodkladne, spravidla
do troch dní (§ 31 odsek 1 vyhlášky o spravovacom a kancelárskom
poriadku). V konaní pred súdom vydáva príkaz na vyšetrenie duševného stavu
obžalovaného predseda senátu.
Pozorovanie duševného stavu obvineného vykonávajú znalci v zdravotníckom ústave – v psychiatrickej liečebni alebo psychiatrickej nemocnici
alebo, ak je obvinený vo väzbe, v Nemocnici pre obvinených a odsúdených
v Trenčíne. Pozorovanie duševného stavu obvineného môže trvať najviac dva
mesiace (§ 149 odsek 1 prvá veta Trestného poriadku). Lehota začína plynúť
od nadobudnutia právoplatnosti výroku uznesenia o nariadení pozorovania
duševného stavu obvineného ústavným spôsobom. Počítanie lehoty je
upravené v § 63 odsek 4 Trestného poriadku.
Predĺženie zákonnej dvojmesačnej lehoty je možné len v odôvodnených
prípadoch, ak to potrebujú znalci duševného stavu obvineného v záujme
vypracovania spoľahlivého a úplného diagnostického záveru. O predĺžení
tejto lehoty - nie viac ako o jeden mesiac - rozhoduje súd na písomnú žiadosť
znalcov a v prípravnom konaní na návrh prokurátora sudca pre prípravné
konanie, a to bezodkladne, spravidla do troch dní (§ 31 odsek 1 vyhlášky
o spravovacom a kancelárskom poriadku), uznesením (§ 149 odsek 1 druhá
veta Trestného poriadku). Celková lehota pozorovania duševného stavu
obvineného počas pobytu v ústave môže trvať najviac tri mesiace.
Diagnostický záver znalcov na symptómy duševnej poruchy u obvineného, umožňuje orgánom činným v trestnom konaní a súdom prijať právny
záver o stave nepríčetnosti alebo zmenšenej príčetnosti u obvinenej osoby
v čase spáchania činu, musí obsahovať aj stanovisko k tomu, či je jeho pobyt
na slobode nebezpečný. Stanovisko znalcov je pre prokurátora základom
43
neboli (R 25/1967). Skutočnosť, že bez pozorovania obvineného
v zdravotníckom zariadení nemožno urobiť spoľahlivé diagnostické závery,
musia konštatovať znalci psychiatri (R 24/1990).
na podanie návrhu na uloženie ochranného liečenia obvinenému v rámci
obžaloby (§ 235 písmeno f) Trestného poriadku) alebo samostatného
podania (§ 236 odsek 1 Trestného poriadku).
Právna úprava pri podávaní posudkov viacerými znalcami nie je zásadne
zmenená. Pri vzájomnej zhode podáva posudok za všetkých ten znalec,
ktorého si určili. Ak znalci nedospeli k zhodným záverom, musí každý znalec
podať posudok samostatne (podľa predchádzajúcej právnej úpravy bolo
v takomto prípade potrebné každého znalca osobitne vypočuť). Obdobne je
upravená možnosť upustenia od výsluchu znalca v prípravnom konaní po
podaní posudku (ak o úplnosti alebo spoľahlivosti posudku nie sú
pochybnosti) a postup pri odstraňovaní chýb v znaleckom posudku (znalcovi
sa poskytuje možnosť chybu odstrániť pomocou vysvetlenia alebo doplnenia
posudku; ak by to neviedlo k náprave, tak je možnosť pribrať iného znalca).
Novým aspektom aktuálnej právnej úpravy je určenie postupu pri
obstaraní znaleckého posudku niektorou zo strán v trestnom konaní (§ 144
odsek 2, 145 odsek 5 Trestného poriadku).
III.3 Vyšetrenie duševného stavu svedka
Trestný poriadok v § 150 upravuje vyšetrenie duševného stavu svedka.
Účelom vyšetrenia duševného stavu svedka je posúdiť, či svedok má byť
vypočutý, prípadne zaobstarať podklad na hodnotenie jeho výpovede. Na
uplatnenie tohto dôkazného prostriedku musia byť zároveň splnené dve
podmienky:
¾
¾
musí ísť o svedka, ktorého výpoveď je pre rozhodnutie obzvlášť dôležitá
a
musia existovať závažné pochybnosti, či u tohto svedka nie je podstatne
znížená schopnosť správne vnímať alebo vypovedať.
Na vyšetrenie duševného stavu svedka sa vždy priberú dvaja znalci.
Duševný stav svedka možno vyšetriť len ambulantne. Vyšetrovanie duševného stavu svedka pozorovaním v zdravotníckom ústave je neprípustné.
III.4 Posudok znaleckého ústavu
Trestný poriadok v § 147 upravuje podávanie znaleckého posudku vo
výnimočných a obzvlášť závažných prípadoch vyžadujúcich osobitné
vedecké posúdenie alebo na preskúmanie posudku podaného
znalcom. Podľa citovaného zákonného ustanovenia sú na tento účel určené
predovšetkým znalecké ústavy.
Znaleckým ústavom je podľa § 19 zákona č. 382/2004 Z. z., právnická
osoba zapísaná v zozname znalcov (časť znalecké ústavy), ktorá ako
44
Niekoľko poznámok
Podľa citovaného zákonného ustanovenia nie je úlohou takéhoto
ústavu výkon štandardnej znaleckej činnosti, ale práve naopak. Znaleckú
činnosť má vykonávať iba výnimočne, a to v obzvlášť závažných prípadoch
vyžadujúcich osobitné vedecké posúdenie alebo na preskúmanie posudku
znalca. Znalecký ústav naviac pre potreby ministerstva spravodlivosti
zabezpečuje aj špecializované vzdelávanie v príslušných odboroch a podieľa
sa na odborných skúškach znalcov, kontrolnej činnosti, vzdelávacej
činnosti, metodickej činnosti a konzultačnej činnosti.
V prípade, že pre daný odbor (odvetvie) nie je ako znalecký ústav
zapísaná žiadna právnická osoba, alebo takýto ústav znalecký posudok
nemôže podať, prípadne by to bolo spojené s neprimeranými ťažkosťami
alebo nákladmi, možno do konania pribrať na podanie posudku vo
výnimočných a obzvlášť závažných prípadoch vyžadujúcich osobitné vedecké
posúdenie alebo na preskúmanie posudku podaného znalcom, aj inú
právnickú osobu, ktorá je špecializovaným vedeckým a odborným
pracoviskom alebo špecializovaným odborným pracoviskom (§ 147
odsek 2 Trestného poriadku). Obdobne tiež platí, že ak je pre príslušný
odbor, resp. odvetvie do zoznamu zapísaný iba znalecký ústav, je tento
povinný vykonávať aj štandardnú znaleckú, resp. odbornú činnosť. 12)
Znalecký ústav alebo iná právnická osoba pribratá do konania namiesto
ústavu podáva znalecký posudok výlučne písomne, pričom sú povinné uviesť
osoby, ktoré sa na vypracovaní posudku podieľali (aj ich prípadné rozdielne
závery). Ak v znaleckom posudku dospeli osoby (spracovatelia) k zhodným
záverom, musí sa v ňom určiť osoba, ktorá môže byť v prípade potreby
vypočutá ako znalec (§ 147 odsek 3 Trestného poriadku).
Problematiku ustanovenia znalca, jeho spôsobilosť na funkciu
a vylúčenie z nej, právo znalca odoprieť vykonanie znaleckého posudku, sľub
znalca, pribratie konzultanta, náhradu hotových výdavkov a odmenu za
znalecký úkon, nový Trestný poriadok neupravuje, ale odkazuje na aplikáciu
osobitných predpisov (zákon o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch
a príslušné vykonávacie vyhlášky).
Osobitnú úpravu obsahuje Trestný poriadok v súvislosti s účtovaním
náhrady nákladov za znalecký posudok, odborné vyjadrenie a písomné
potvrdenie, ktoré pre orgán činný v trestnom konaní a súd podal KEÚ. Podľa
§ 152 odsek 4, ak znalecký posudok, odborné vyjadrenie alebo písomné
12) Pozri § 143 odsek 1 a 141 odsek 3 Trestného poriadku
45
špecializované vedecké a odborné pracovisko plní funkciu metodického
centra rezortu ministerstva spravodlivosti pre oblasť znaleckej činnosti
zapísanej v zozname.
potvrdenie podá pre orgán činný v trestnom konaní alebo súd organizácia
zriadená na znaleckú alebo odbornú činnosť Ministerstvom vnútra Slovenskej
republiky, podá ju vždy bez náhrady.
Z uvedenej rekodifikovanej úpravy využívania znaleckej činnosti
v trestnom konaní je zrejmé, že cieľom jej autorov bolo odstrániť nedostatky
predchádzajúcej právnej normy, ktoré boli zapríčinené jej príliš veľkou
všeobecnosťou, čo v praxi spôsobovalo rôzne aplikačné problémy. Osobitne
dôležitou je aj skutočnosť, že paralelne so zmenou úpravy znaleckej činnosti
v rámci trestného konania prebiehala zmena právneho predpisu regulujúceho
znaleckú činnosť (zákon o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch), ktorá
ovplyvnila znenie citovaných ustanovení Trestného poriadku.
Účelom môjho vystúpenia bolo uvedenie základných skutočností vo
vzťahu k znaleckej činnosti v trestnom konaní. Rád privítam aj Vaše názory
v tejto oblasti.
46
Několik poznámek k věcnému záměru zákona
o trestním řízení soudním (trestního řádu) České republiky 2008
o trestním řízení soudním (trestního řádu)
České republiky 2008
doc. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc.
Fakulta práva Bratislavské vysoké školy práva,
Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně,
Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Abstrakt: Rekodifikace trestního práva procesního v České
republice vyústila v roce 2008 ve schválení věcného záměru
návrhu zákona o trestním řízení soudním (trestního řádu).
Pracovní skupina odborníků při Ministerstvu spravedlnosti
představuje koncepci, která při kritickém rozboru jejích
základních zásad není v mnoha ohledech odpovídající modelu
trestněprávního kodexu používaného v kontinentálním trestním
procesu. Pojetí zásad postrádá koncepční přístup a vytváří
pochybnosti o výsledku, jehož podle názorů zpracovatelů kodexu,
má být dosaženo. Rozdíl mezi osvícenou inkvizicí, která je
základem téměř všech úprav trestního řízení evropského
kontinentu, neumožňuje nahodilé a nepromyšlené přejímání
specifických institutů angloamerického trestního řízení,
navrhovatel však přesto činí pokusy, které se tímto směrem ubírají.
Příspěvek reaguje na tyto trendy kritickým rozborem jednotlivých
cílů rekodifikace.
Klíčová slova: Věcný záměr trestního řádu 2008, angloamerický trestní proces,
inkviziční trestní proces, princip oportunity, zásada vyhledávací, zásada materiální
pravdy, zásada formální pravdy, důkazní břemeno, řízení o dohodě o vině a trestu,
zrychlení trestního řízení, právo na spravedlivý proces, zásada stíhání jen ze zákonných
důvodů, postavení státního zástupce, postavení soudu, aktivita procesních stran,
postavení poškozeného.
47
Abstract: The recodification of criminal procedure law in the
Czech Republic resulted in adoption of draft of main directions of
new Criminal Procedure Code. The team of experts attached at
Ministry of Justice introduces conception, which does not fully
correspond to model of criminal procedure code using in
continental criminal procedure. Conception of fundamentals is
without conceptual approach and it creates doubts about its
supposed result. Difference between enlightened inquisition,
which is the base almost of all criminal procedure regulations in
Europe, does not allow to takeover special legal institutes of
anglo-american criminal procedure. Nevertheless, submitter
makes these attempts, which goes in this direction. This
contribution responds to the trends by the critical analysis of
particular objectives of recodification.
Key words: Main directions of new Criminal Procedure Code 2008, anglo-american
criminal procedure, inquisitorial criminal procedure, opportunity principle, principle of
investigation, principle of material truth, principle of formal truth, burden of proof,
agreement on guilt and punishment, acceleration of criminal procedure, principle of fair
trial, principle of criminal procedure based on legal reasons, position of public
prosecutor, court, activity of parties, position of victim.
1. Úvodní poznámka
Česká republika náleží mezi státy, které od dob zániku totalitních režimů
ve střední a východní Evropě otevřeně deklarují svou vůli prosazovat v rámci
trestního řízení právo na spravedlivý proces. Ačkoli jeho výslovnou definici
v českém právním řádu nenalezneme, lze smysl tohoto práva poměrně
snadno dovodit z dílčích garancí provedených v oblasti trestního řízení
zejména Listinou základních práv a svobod. Stranou nelze ponechat ani
obsah Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva nebo v posledních
letech rozhodnutí Evropského soudního dvora.1) Po dobu dvaceti let jsme
svědky úsilí o přestavbu trestního řízení, které se mimo jiné projevilo přijetím
téměř šedesáti novel tohoto důležitého právního předpisu vynucených
potřebou změnit trestní řízení i jako důsledek nálezů Ústavního soudu.2) Takto
vysoký počet novelizací má určitě nejen kladný dopad na trestní řízení, ale
1) Srov. Císařová, D., Fenyk, J. Gřivna, T. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI a.s., Praha,
2008, str. 35n. nebo Fenyk, J. Svák, J.: Europeizace trestního práva, Poradce podnikatele,
BVŠP Bratislava, 2008.
2) Srov. věcný záměr trestního řádu - část II. bod č. 4.
48
v určitém okamžiku může vytvářet výkladové problémy vyvěrající z historických
a společenských rozdílů vzniklých za období od přijetí platné normy.
Příprava nového kodexu trestního práva procesního by měla být zahájena
tím, že zadavatel stanoví formu a obsah věcného záměru. Ten musí být vnímán
v celé šíři, a ve všech nezbytných, zvláště společenských, historických,
vnitrostátních i mezinárodních souvislostech. Zadavatel věcného záměru
(Ministerstvo spravedlnosti) měl v podstatě několik možností, jak problém
uchopit. Přesto nikterak konkrétně nevyjádřil své představy o tom, jakým
směrem by se připravovaný kodex trestního práva procesního měl ubírat.3) To
bylo v zásadě ponecháno na pracovní skupině, která byla sestavena v první
polovině roku 2006.
Bylo možno představit odborné i laické veřejnosti návrh vycházející ze
zcela jiných principů, potřeb a procesních pravidel, než tomu bylo dosud.
Bylo možno se inspirovat angloamerickým adversárním (sporným) trestním
procesem, jenž vychází ze souboje procesních stran, tedy řízením v řadě
ohledů podobným českému občanskému spornému řízení. Zpracovatelé se
však chtěli vyvarovat důsledků takového koncepčního zásahu. Odrazujícím
příkladem může být italské trestní řízení, kde po uzákonění téměř čistého
sporného modelu došlo díky kolizi tradičního chápání trestního řízení
u orgánů činných v trestním řízení (osvícená inkvizice) a zavádění cizí právní
filosofie a procesních pravidel bezmála ke kolapsu trestní justice. Nápravu
musel zjednat mnoha rozhodnutími až italský Ústavní soud.
Jiným a o mnoho přijatelnějším řešením bylo provést „kosmetické“
reformní úpravy stávajícího modelu řízení v intencích novely trestního řádu
č. 265 z r. 2001 prostřednictvím změny systematiky a lepším vnitřním
uspořádáním jednotlivých ustanovení.
Při povrchním studiu věcného záměru by se mohlo zdát, že zpracovatel
využil druhé, výrazně jednodušší cesty. Ve skutečnosti se však vedle
osvědčených institutů pokusil včlenit do systému některé razantní prvky, které
dosud našemu trestnímu řízení známy nebyly (například zavedení posíleného
principu oportunity trestního stíhání založeného na hodnocení veřejného
zájmu, použil nových zvláštních způsobů řízení, řízení o subsidiární, resp.
soukromé obžalobě, řízení o dohodě o vině a trestu, provádí reformu
opravných prostředků – kasační stížnost apod.). V tomto ohledu nejde jen
o tzv. kosmetické změny, ale je to jistě pokus o výraznou změnu dosavadní
kontinentální koncepce založené na jí odpovídajících zásadách určujících
povahu trestního procesu.
3) Zúčastnil jsem se prvních dvou zasedání pracovní skupiny pro rekodifikaci trestního práva
procesního a na absenci skutečné koncepce jsem upozorňoval.
49
Úvodní zdůvodnění přestavby trestního řádu ve věcném záměru je
typicky politicko-ideologické povahy. Je potřeba je podle mého názoru brát
v úvahu, ale není na místě je přeceňovat, jinak působí s ohledem na dobu
bezproblémového používání platného trestního řádu v podmínkách
demokratické společnosti poněkud odtrženě.
Následuje krátká pasáž o výhodách restorativní justice, o potřebě
zjednodušit a zrychlit trestní řízení, o změně ekonomických poměrů ve
společnosti a připomenutí mezinárodních závazků, jakož i nepopiratelný vliv
případného přijetí nového trestního zákoníku (2007). Další zdůvodnění se
zabývají otázkami práva na spravedlivý proces v rozsahu současné platné
úpravy. Tím vysvětlení potřeby nového procesního kodexu vlastně končí. 4)
K mnoha zásadám, navrhovaným ve věcném záměru by bylo možno
uplatnit více či méně vyhraněné připomínky. Bylo by možno poukázat na
patrnou nevyváženost zdůvodnění některých významných pasáží ve srovnání
s jinými, na absenci některých institutů nebo jejich nedokonalé vyjádření. To
však není mým záměrem. Zvolil jsem cestu spíše obecnou, vycházející
systematicky z dílčího vyhodnocení úrovně celistvosti a přesvědčivosti
představené koncepce. Nabízím především zamyšlení nad tím, kam až může
dospět předkladatel věcného záměru ve snaze o vypracování moderní
koncepce trestního řízení. Kde je ona pomyslná hranice, jejíž překročení již je
opuštění jednoho modelu a jeho nahrazení jiným? Kdy jde o často deklarované
potřebné ovlivňování jednoho modelu druhým s cílem vytvořit pružné, moderní,
požadavkům boje se soudobou kriminalitou vyhovující, trestní řízení? Nejsme
svědky omylu předkladatele, který si neuvědomuje, že již jeden systém opustil,
resp. pomyslnou hranici překročil? Některé odpovědi na tyto otázky jsem se
pokusil zformulovat v následujícím, v dobrém úmyslu kritickém textu
zaměřeném především na konkrétní cíle věcného záměru.
2. Konkrétní cíle věcného záměru
5)
2.1. Zrychlit trestní řízení ve všech jeho stadiích
V rámci konkretizace hlavních směrů návrh deklaruje potřebu zrychlení
trestního řízení tak, aby bylo zajištěno provedení řízení až do vynesení
konečného rozhodnutí v co nejkratší době.
Trestní spravedlnost jistě nemá trpět průtahy, které jsou způsobilé
poškodit její účinnost a důvěryhodnost. Obviněný by neměl být příliš dlouhou
4) Srov. věcný záměr trestního řádu - část II, bod č. 2.
5) Srov. věcný záměr trestního řádu - část III, bod 8.
50
dobu předmětem trestního stíhání. Tento požadavek je, kromě článku 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, obsažen v řadě
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva6) a objevuje se nejen
v platných právních předpisech, ale pravidelně ve všech dokumentech, které
od roku 1989 připravovala legislativa Ministerstva spravedlnosti ve vztahu ke
stávajícímu trestnímu právu.
Bylo by možno uzavřít, že v prosazování shora uvedeného cíle nelze
vidět nový trend, ale že vlastně jde o pokračování v dosud nastoleném
směru. Je ovšem otázka, zda se nepodařilo dosud vyčerpat všechny
možnosti, které zrychlení trestního řízení umožňují a zda využití dalších metod
zrychlení řízení nebude na úkor výkonu trestní spravedlnosti, resp. v rozporu
s účelem trestního řízení. Bylo by například možno uvažovat o dalším
oslabení formálních požadavků na průběh přípravného řízení ve prospěch
hlavního líčení. To ovšem z návrhu příliš patrné není. Na místo nich, kromě
drobných změn, které si vyžádala již současná praxe (dokonalejší
systematika, otázky doručování atd.) návrh nabízí především posílení zásady
oportunity trestního stíhání nebo zavedení dohody o vině a trestu.7) Ty ovšem
jednostranně upřednostňují menší zatížení státních orgánů nad požadavkem
zjištění materiální pravdy a prosazováním spravedlnosti, jako rysů typických
pro kontinentální model trestního řízení a znamenají únik před projednáním
věci soudem a oslabení společensky přijatelného cíle trestního řízení. Takový
záměr navrhovatele ostatně vyplývá z bližšího vysvětlení v bodě
2.2. Posílení významu stádia řízení před soudem
Tohoto cíle má být podle věcného záměru dosaženo především tím, že
se oslabí přípravné řízení a orgány činné v trestním řízení budou dbát na to,
aby ten, proti komu se trestní řízení vede, nebyl zjevně nedůvodně trestně
stíhán nebo nedůvodně postaven před soud.
Požadavky na oslabení přípravného řízení a na zákonnost provedení
trestního řízení není v českém trestním řízení ničím novým. Byly promítnuty do
základních zásad trestního řízení, které obsahuje jednak Listina základních
práv a svobod v článku 8 odst. 2, jako zásadu řádného zákonného procesu,
resp. trestní řád v § 2 odst. 1 jako zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů.
Současný trestní řád dále vyjadřuje požadavek na to, aby nikdo nebyl
nedůvodně stíhán nebo nedůvodně postaven před soud například
prostřednictvím zásad zdrženlivosti a přiměřenosti (§ 2 odst. 4 trestního řádu)
či zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu). Skutečný záměr
6) Srov. např. rozsudky ESLP ve věci Vernillo vs. Francie (1991) nebo Moreira se Azevedo
vs. Portugalsko (1990), Wemhoff vs. Německo (1968), Zana vs. Turecko (2001) a pod.
7) věcný záměr trestního řádu - část IV. bod 2 (pojetí základních zásad), resp. část IV. bod č. 41
(zvláštní způsoby řízení a odklony)
51
navrhovatele však znamená posílit zásadu oportunity a aplikovat řízení
o dohodě o vině a trestu, i když to v této pasáži úvodní části věcného záměru
zdůrazněno výslovně není.
2.3. Posílení postavení státního zástupce v přípravném řízení
I tento požadavek se v minulosti objevil, a to v rámci velké novely
trestního řádu č. 265/2001 Sb.8) Novelou bylo postavení státního zástupce
posíleno natolik, že zcela bez pochyb umožňuje prosazování jeho úlohy pána
přípravného řízení. Navrhovatel věcného záměru však nepochybně spatřuje
posílení úlohy státního zástupce v možnosti uplatnění zásady oportunity
trestního stíhání a v zavedení řízení o dohodě o vině a trestu, i když to ani v této
části výslovně uvedeno není. Princip oportunity trestního stíhání v rukou
státního zástupce se objevuje na scéně za okolností, kdy lze důvodně
pochybovat o tom, že současná právní úprava postavení státního
zastupitelství dovnitř i navenek poskytuje záruku objektivního a nestranného
posouzení každé jednotlivé trestní věci. Zásada oportunity v jeho rukou může
vyvolávat pochybnosti účastníka trestního řízení i veřejnosti v řádný výkon
trestní spravedlnosti.9)
Také dohoda o vině a trestu je v českém trestním řízení elementem
relativně10) novým. Pro zjednodušení zde učiním odkaz na ty výhrady, které ve
svých pracích v posledních několika letech uplatnil J. Musil a které úzce
souvisí s pohledem na účel a smysl trestního řízení vůbec. Dohody o vině
a trestu nemají oporu v trestním právu hmotném. Lze jen těžko akceptovat, že
vina a trest může být předmětem dohody mezi obviněným a orgánem činným
v trestním řízení, protože tyto subjekty nemají rovné postavení jako např.
v případě občanskoprávní smlouvy. Může dojít i k narušení zásady materiální
pravdy. Rozhodnutí soudu musí být založeno na hodnověrně zjištěných
skutečnostech. Vina musí být prokázána bez ohledu na doznání obviněného.
Jejím zavedením dochází k uplatňování dvou zcela odlišných typů trestního
řízení, spočívající v mnoha aspektech. Důsledkem je, že v případě dohody
řízení vždy vyústí v trest mírnější než ten, který hrozí pachateli ve standardním
řízení. Postup podle tohoto řízení ignoruje i sociálně etický rozměr trestního
řízení, spočívající především ve výchovném vlivu na pachatele činu. Tento
8) K tomu např. viz Fenyk, J.: Postavení státního zástupce po novele trestního řádu, Trestněprávní
revue č. 2/2001.
9) Srov. např. Fenyk, J., Hájek, R.: Několik poznámek k podmínkám použití výkladu a analogie při
rozhodování o odnětí a přikázání věci podle § 25 TrŘ v přípravném řízení trestním, Trestněprávní
revue č. 11/2007.
10) Jistý náznak návrhu a akceptace jako základních prvků dohody lze spatřovat v uplatnění trestního
příkazu.
52
způsob určitého „obchodování se spravedlností“ bude veřejnost v konkrétních případech přijímat s nepochopením.11)
Otázky spojené s výkonem administrativních úkolů státního
zastupitelství, které jako součást opatření k posílení postavení věcný záměr
uvádí rovněž, by měl upravovat spíše zákon o státním zastupitelství nebo
interní předpis orgánů veřejné žaloby a neměly by být řešeny v rámci
rekodifikace trestního práva procesního, protože jinak dochází k zbytečnému přetížení textu kodexu na úkor jeho přehlednosti a srozumitelnosti.
2.4. Výrazné zvýšení aktivity procesních stran před soudem
Tento cíl úzce souvisí s pohledem na koncepci trestního procesu.
Pokud bude trestní řízení založeno na inkvizičním modelu, znamená to, že
bude prováděno v intencích práva veřejného. Podstatou inkvizičního
procesu je totiž odpovědnost státních orgánů provádějících trestní řízení za
zjištění skutkového stavu tak, aby bylo možno na základě těchto zjištění učinit
spolehlivý závěr o vině a trestu. Osvícená inkvizice je založena na důvěře ve
státní orgány vázanými zásadami oficiality, vyhledávací a materiální pravdy. 12)
Státními orgány, které odpovídají za výsledek trestního řízení, se podle
platné úpravy rozumí policejní orgán, státní zástupce a soud. 13)
V přípravném řízení není pochyb o tom, že policejní orgán, jakožto servis
sloužící státnímu zastupitelství k prosazování jeho postavení veřejného žalobce,
tuto odpovědnost nese. Státní zástupce odpovídá za činnost policejního
orgánu a za zákonnost průběhu přípravného řízení. Soud je v přípravném řízení
garantem ochrany lidských práv a základních svobod, když rozhoduje
o nejzávažnějších zásazích do těchto práv (vazba, domovní prohlídka,
odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nasazení agenta apod.).
V hlavním líčení trestní řád předpokládá, že státní zástupce a obžalovaný
budou v postavení procesní strany.14) Inkviziční trestní řízení tím ovšem
neztrácí svůj charakter veřejného práva, jehož je součástí, a nepoužívá pouhé
projednací zásady vlastní soukromému procesnímu právu a neponechává
výsledek trestního procesu pouze na souboji procesních stran.15)
11) Musil, J.: Dohody o vině a trestu jako forma konsenzuálního trestního řízení, Kriminalistika č.
1/2008, str. 3n.
12) Srov. Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol.: Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI a.s., Praha
2008, str. 62n.
13) Srov. § 12 odst. 1 trestního řádu.
14) Srov. § 12 odst. 6 trestního řádu.
15) Oproti tomu angloamerické adversární řízení, založené na formálním rozdělení důkazního
břemene a na pouhé koordinační, resp. kontrolní úloze soudu v pozici rozhodčího utkání mezi
procesními stranami, kdy státu postačuje, aby dohlížel na férový přístup procesních stran bez
ohledu na podstatu inkvizičního procesu je tomuto modelu cizí.
53
Jednostranné zdůrazňování potřeby posílit aktivitu procesních stran
před soudem cestou omezení nebo dokonce eliminace zásad charakteristických pro inkviziční řízení znamená průlom do osvícené inkviziční
koncepce. Takový průlom, nebude-li provázen úplným příklonem k zásadě
projednací, může představovat nesourodý hybrid kontinentálního a angloamerického řízení s vychýlenou a neobhajitelnou právně filosofickou
doktrínou. Řečeno jinými slovy, experimenty, které zeslabují odpovědnost
státních orgánů za výsledek trestního řízení na úkor souboje stran, pokud
nebudou zasazeny do přirozeného právního a právně filosofického rámce,
mohou vést k nepředvídatelným deformacím.
Úmysly navrhovatele prozrazuje i další návrh. Záměr předpokládá
zavedení tzv. formálního důkazního břemene státního zástupce, resp.
stanovení procesní odpovědnosti státního zástupce za neprovedení důkazů
v potřebném rozsahu prokazujících vinu obžalovaného v řízení před soudem
a za neprokázání všech znaků trestného činu, pro který byla podána
obžaloba.16)
Návrh má zavazovat státního zástupce k tomu, aby v řízení před soudem
sám vymezil, jaké důkazy budou vyhledány, zajištěny, opatřeny či provedeny,
aby byl schopen ve stádiu projednání trestní věci v řízení před soudem toto
důkazní břemeno unést. Při přísném respektování takového požadavku by
soud byl vázán tímto rozsahem a stanoviskem státního zástupce. Bude-li tato
odpovědnost mít za důsledek rozhodnutí, které nebude odpovídat
skutečnému stavu, resp. nebude-li v důsledku nečinnosti státního zástupce
bez důvodných pochybností zjištěno, zda se obviněný trestného činu dopustil
či nikoli, znamená to rezignaci veřejné moci na výkon trestní spravedlnosti
státu a v důsledku porušení vnitřní suverenity státu z pohledu práva
a povinnosti trestat trestné činy v rámci jeho jurisdikce. Dovětek prezentovaný
věcným záměrem v podobě „to nic nemění na postavení státního zástupce při
ochraně veřejného zájmu i v řízení před soudem“ je v tomto kontextu jen
bezobsažnou frází.
Navrhovatel ovšem ve zjevné obavě z důsledků tohoto kroku zeslabuje
tento inkvizičnímu řízení cizí přístup tím, že soud i přesto má povinnost doplnit
dokazování, pokud příslušné důkazy nebyly provedeny obžalovaným
(obhájcem) a má za to, že neprovedení důkazů by vedlo k vydání zjevně
nespravedlivého rozhodnutí, nebo k znevýhodnění poškozeného v trestním
řízení. Aktivita soudu se ovšem připouští pouze ve prospěch obviněného. Tím
záměr vlastně nově vymezuje úlohu orgánu veřejné moci v trestním řízení
16) K povaze důkazního břemene v trestním řízení viz např. Fenyk J.: Veřejná žaloba, díl první, Institut
Ministerstva spravedlnosti pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, Praha 2001,
str. 199n.
54
v podmíněnou jednostrannou podporu postavení obviněného. Míra
podmíněnosti je ponechána patrně na úvaze soudu.
Navrhovatel se pokusil i o další posílení shora uvedené „koncepce“ tak,
že mezi orgány činné v trestním řízení, podobně jako je to například ve
slovenské právní úpravě,17) nepočítá soud. Tímto novým diferenciačním
přístupem podkopává inkviziční povahu trestního řízení ve všech jejích
souvislostech a potlačuje (spolu)odpovědnost soudu jako státního orgánu za
řádné zjištění skutkového stavu a spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu
obviněného. Soud jako orgán veřejné moci v kontinentálním právu nemůže
být a ani není pouhým arbitrem, asistujícím jedné nebo oběma stranám.
Rozhodně v inkvizičním procesu nemůže být v postavení „rozhodčího
sportovního utkání,“ jak se mylně domnívá navrhovatel, když používá při
kritice současné úlohy soudu argumentaci, že soud v návrhu již „není
protihráčem obžalovaného.“18) Je na místě si klást otázku, zda zásada
vyhledávací, která ukládala všem orgánům činným v trestním řízení, tedy
orgánům veřejné moci, provádět důkazy ve prospěch i v neprospěch
obviněného i v případě soudu není pro společnost více akceptovatelným
řešením než toto, subjektivní úvahou soudu podmíněné, jednostranné
přispění obviněnému jako důsledek pouhé nečinnosti jedné ze stran. Ostatně
i Legislativní rada vlády po projednání věcného záměru uplatnila kritickou
připomínku, jíž zpracovateli vytýká nedostatečné zdůvodnění vyčlenění soudu
z výčtu orgánů činných v trestním řízení. 19)
Inkviziční proces není sportovním kláním ani soubojem znesvářených
stran, je úředním hledáním pravdy o trestném činu a jeho pachateli, kde je
ponechán dostatečný (vyvážený) prostor pro obhajobu obviněného. Aktivitu
státního zástupce lze v rámci tohoto řízení povzbudit jen tak, že soudce od
něho bude požadovat, aby předložil svá tvrzení a důkazy o nich, ale v případě
potřeby, s kritickým pohledem bude reagovat jak ve prospěch, tak
v neprospěch obžalovaného i vlastními zásahy do skutkových zjištění.
2.5. Posílení postavení poškozeného
Věcný záměr vyjadřuje tento cíl tak, že mají být náležitě chráněna práva
poškozeného, především možností účinného výkonu jeho procesních práv
(subsidiární žaloba, soukromá žaloba) a dosažením náhrady škody a vydáním
bezdůvodného obohacení (v omezeném rozsahu i morálního zadostiučinění)
v trestním řízení, chráněna práva nezletilých poškozených a poškozených
17) Ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 301/2005 Z.z.
18) Srov. - věcný záměr trestního řádu - část IV bod 5 - zdůvodnění.
19) Stanovisko LRV k věcnému záměru zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), poznámka
k bodu 5.
55
vybraných trestných činů zvlášť zasahujících do jejich osobnostní integrity,
zejména právo na soukromí a bezpečnost.
Přestože jde o úmysl nepochybně chvályhodný, je třeba vzít v úvahu, že
trestní řízení má směřovat především k rozhodnutí o vině a trestu. Posílení
postavení poškozeného bylo vždy poměřováno s tímto požadavkem. Jestliže
jako základní cíl věcný záměr stanoví zefektivnění a zrychlení trestního řízení,
pak lze mít pochybnosti o tom, že tak výrazným posílením práv poškozeného
v trestním procesu, jaké návrh současně předkládá, může být vůbec
uvedeného cíle dosaženo. Zavedení institutu subsidiární a soukromé žaloby
přibližuje české trestní řízení francouzskému modelu, kde je poškozený
soukromou stranou (partie civile) a je vybaven tomu korespondujícími
oprávněními (zde srovnej například možnost domáhat se součinnosti orgánů
policie). Zde se navrhovatel, odlišně od jiných pasáží návrhu věcného
záměru, přiklání k modelu reprezentujícímu osvícené inkviziční řízení.
2.6. Širší možnost zachycení důkazů v procesní formě v řízení,
které zatím nelze vést vůči konkrétní osobě
Tento požadavek vyjadřuje potřebu zachytit důkazy již v prvotní fázi řízení,
kdy se prověřuje pouhé podezření, zda vůbec je dáno podezření ze spáchání
trestného činu (generální inkvizice)20). Vyplývá podle navrhovatele především
z potřeby věnovat pozornost úkonům, které nelze provést v pozdějších
stádiích trestního řízení. Tento požadavek by na půdě inkvizičního procesu
nebyl nesprávný. Za podmínky, že podle představ navrhovatele hlavní líčení
bude založeno na formálním důkazním břemenu státního zástupce a přiblíží se
tak angloamerickému procesu, kde jiné důkazy než ty, které byly provedeny
před soudem, nemají zpravidla jinou než podpůrnou povahu, jde o námět
pozoruhodně absurdní. Jediným možným řešením, které by vzniklou distorzi
mohlo eliminovat, by bylo zapojení soudu do provádění důkazů v přípravném
řízení v mnohem širší míře než je tomu v současné době (viz ustanovení
§ 158a trestního řádu), což je ovšem v rozporu s navrhovaným
zjednodušením a zrychlením trestního řízení a znamená to návrat k osvícené
inkvizici.
2.7. Reforma řádných a mimořádných opravných prostředků
Podle věcného záměru by bylo třeba v oblasti řádných a zejména
mimořádných opravných prostředků dokončit jejich reformu tak, aby
zajišťovaly v potřebném rozsahu nápravu podstatných vad rozhodnutí i řízení
20 Viz např. Fenyk, J.: Několik poznámek ke konstrukci skutkových podstat ve zvláštní části návrhu
trestního zákoníku 2006, Sborník AUC, Aktuální problémy rekodifikace trestního práva
hmotného, Iuridica 2/2007, Praha, 2007 str. 119.
56
jim předcházejícího, jakož i sjednocování judikatury soudů a náležité
ovlivňování praxe ostatních orgánů činných v trestním řízení; k tomuto účelu
bude i nadále zajištěno, aby základní strany měly za přesně stanovených
podmínek přístup k Nejvyššímu soudu cestou kasační stížnosti.
Již vícekrát jsem ve svém příspěvku zmínil zásadu, podle které inkviziční
trestní řízení ponechává značnou část odpovědnosti za výsledek trestního
řízení na státních orgánech. Prosazování opravných prostředků ve stylu
práva soukromého (např. současné dovolání) odborná i laická veřejnost jen
těžko pochopí. Zákonodárce bude bez ohledu na svůj záměr nakonec opět
postaven před volbu mezi řešením, které svou povahou nejlépe vyhovuje
veřejnému právu jak z hlediska spravedlivého rozhodnutí, tak z hlediska
respektování principu právní jistoty a nezměnitelnosti rozhodnutí
a pragmatismem, vyjádřeným byť upřímnou snahou ulehčit státním orgánům
úlohu v rámci agendy opravných prostředků.
3. Závěrečná poznámka
Proces rekodifikace trestního práva hmotného přináší vždy náměty i ve
vztahu k trestnímu procesu. Trestní právo hmotné nemůže bez procesní
normy plnit svou úlohu prostředku ochrany společnosti před kriminalitou.
Nejen proto je trestní řád předpisem velmi významným. Koncepce trestního
procesu nesmí být odtržena od koncepce hmotného práva; naopak, musí ji ve
všech ohledech provázet. Pokud k tomu příslušný orgán dospěje k závěru, že
je vedle nebo následně za novým kodexem hmotného práva třeba připravit
kodex procesní, musí si být vědom všech důsledků koncepce, kterou zvolí.
Neujasněnost záměru, přehlížení determinujících elementů, které určují
povahu trestní procesní normy či postupné a víceméně nahodilé (často
ovšem vydávané za moderní) zanášení jednoho modelu instituty a prvky
modelu zcela koncepčně odlišného, bezohlednost k tradičním hodnotám
trestního řízení, to vše může způsobit těžko předvídatelné následky
a nenaplnění nadějí, které jsou do přípravy nového kodexu odbornou
veřejností často vkládány. Prostředí, v němž se odehrává boj s kriminalitou,
není vhodné pro razantní a pochybnosti vyvolávající legislativní změny. Toho
by si předkladatel věcného záměru měl být vědom.
57
Seznam použité literatury:
Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol.:
Trestní právo procesní, 5. vydání, ASPI a.s., Praha, 2008
Fenyk, J. Svák, J.:
Europeizace trestního práva, Poradce podnikatele, BVŠP Bratislava, 2008
Fenyk, J.:
Postavení státního zástupce po novele trestního řádu,
Trestněprávní revue č. 2/2001
Fenyk, J., Hájek, R.:
Několik poznámek k podmínkám použití výkladu a analogie při rozhodování
o odnětí a přikázání věci podle § 25 TrŘ v přípravném řízení trestním,
Trestněprávní revue č. 11/2007
Fenyk J.:
Veřejná žaloba, díl první. Institut Ministerstva spravedlnosti pro další
vzdělávání soudců a státních zástupců, Praha 2001
Fenyk, J.:
Několik poznámek ke konstrukci skutkových podstat ve zvláštní části návrhu
trestního zákoníku 2006, Sborník AUC, Aktuální problémy rekodifikace
trestního práva hmotného, Iuridica 2/2007, Praha, 2007
Musil, J.:
Dohody o vině a trestu jako forma konsenzuálního trestního řízení,
Kriminalistika č. 1/2008
Věcný záměr trestního řádu 2008
Stanovisko LRV k věcnému záměru zákona o trestním řízení soudním (trestní řád)
Rozsudek ESLP ve věci Vernillo vs. Francie (1991)
Rozsudek ESLP ve věci Moreira se Azevedo vs. Portugalsko (1990)
Rozsudek ESLP ve věci Wemhoff vs. Německo (1968)
Rozsudek ESLP ve věci Zana vs. Turecko (2001)
58
Specifika dokazování trestného činu
padělání a pozměňování peněz
mjr. JUDr. Marek Fryšták, Ph.D.
vedoucí oddělení odboru HK P ČR S JmK SKPV Brno
odborný asistent katedry trestního práva PrF MU Brno
Abstrakt: Uvedený článek pojednává o specifikách dokazování
trestného činu padělání a pozměňování peněz. Úvodem je
stručně zmíněno, co je předmětem dokazování a co je obsahem
zmiňovaného trestného činu. Stěžejní část příspěvku je zaměřena
na praktické postřehy policejního orgánu související s daným
tématem. Je blíže rozebíráno dokazování vybraných obligatorních
znaků tohoto trestného činu s přihlédnutím k aplikační praxi.
Závěrem je velmi stručně zmíněna problematika eura.
Klíčová slova: dokazování, trestný čin padělání a pozměňování peněz, peníze, padělané
peníze, udávání padělaných peněz, subjektivní stránka, pachatel trestného činu, euro.
Abstract: This article deals with the specifics of criminal evidence
of the crime of counterfeiting and altering money. There is brielfy
mentioned in the beginning what is the subject of criminal
evidence and what is the content of aboved mentioned crime. The
main part of article is focus at practical remarks of police autority
related with the current topic. There is analysed criminal evidence
of chosen compulsory signs of this crime with regard to
application practise. At the end of the article is shortly mentioned
euro.
Key words: criminal evidence, crime of counterfeiting and altering money, money,
counterfeiting money, circulating of counterfeiting money,culpability, offender, euro.
59
I.
Jádrem trestního řízení je činnost, která objasňuje skutkový podklad pro
meritorní rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Co je předmětem
dokazování je upraveno v obecné rovině v § 89 odst. 1 trestního řádu. 1)
Úkolem trestního řízení je zjistit, zda se stal skutek, v němž je spatřován
trestný čin, zda tento skutek naplňuje znaky některého trestného činu
uvedeného ve zvláštní části trestního zákona,2) včetně stanovení následku
a výše škody a zda tento skutek spáchal obviněný. Navíc je třeba dokazovat
a objasnit okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání
a osobní poměry pachatele. Tím vším je vymezen předmět dokazování, tj.
okruh skutečností, které je třeba v trestním řízení dokazovat a které jsou přímo
nebo nepřímo důležité pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
II.
Pro úplnost a bližší pochopení dále probíraných otázek je třeba krátce
připomenout, co je obsahem trestného činu padělání a pozměňování peněz
upraveného v § 140 trestního zákona a společného ustanovení obsaženého
v § 143 trestního zákona.
Uvedený trestný čin ve svém odstavci prvém a druhém, což jsou základní
skutkové podstaty, fakticky obsahuje čtyři možné způsoby jednání, respektive
chování pachatele.
Dle § 140 odst. 1 trestního zákona je trestný ten, kdy sobě nebo jinému
opatří padělané nebo pozměněné peníze nebo ten, kdo takové peníze
přechovává. V uvedeném případě je tímto ustanovením zákona postihována
pouze výroba a přechování padělaných nebo pozměněných peněz, beztoho,
aniž by tyto byly použity k placení nebo je pachatel k placení použít chtěl.
Dle § 140 odst. 2 trestního zákona je trestný ten, kdo padělá nebo
pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze
vyšší hodnoty nebo ten, kdo padělané a pozměněné peníze jako pravé udá.
Uvedené ustanovení zákona postihuje udávání padělaných a pozměněných
peněz ve dvou možných variantách.
1) Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,
dále jen trestní řád.
2) Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen trestní zákon.
60
V prvé z nich si pachatel sám vyrobí padělané nebo pozměněné peníze,
které má v úmyslu udat jako pravé. Pro právní kvalifikaci podle tohoto
ustanovení zákona je nerozhodné, zda v konečné fázi pachatel takového
peníze udá či nikoliv. Rozhodující je zde jeho úmysl k jejich budoucímu udání
jako pravých. Uvedené jednání tak svým obsahem představuje předčasně
dokonaný trestný čin v podobě přípravy k trestnému činu dle § 7 odst. 1
trestního zákona. Z popisu objektivní stránky je zřejmé, že pachatel se
připravuje k udání padělaných nebo pozměněných peněz v tomto okamžiku
tím způsobem, že si je sám vyrobil.
Druhá varianta počítá s tím, že pachatel udá padělané nebo pozměněné
peníze, aniž by byl sá jejich výrobcem a tyto si opatří od jiné třetí osoby nebo
jiným způsobem.
V odstavci třetím § 140 trestního zákona je upravena kvalifikovaná
skutková podstata tohoto trestného činu spočívající v to, že pachatel se
shora možných způsobů jednání dopustí jako člen organizované skupiny
nebo spáchá takový čin ve větším rozsahu.
V § 143 trestního zákona je uvedeno, že ochrana podle § 140 trestního
zákona se poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským
a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským
a cizozemským cenným papírům.
III.
Nyní se již chci cíleně zaměřit na specifika a problematiku dokazování
trestného činu padělání a pozměňování peněz a to pouze ve vztahu
k tuzemským a zahraničním penězům bez ohledu na to, zda se jedná o mince
či bankovky.
Jsem si vědom, že na zpracování uvedeného tématu lze nazírat z různých
úhlů pohledu, ve kterých se může odrážet a prolínat jak aspekt teoretický, tak
i praktický, přičemž tyto možné pohledy se budou vždy diferencovat podle
toho, který z orgánů činných v trestním řízení bude dokazování provádět.
Při zpracování svého příspěvku bych se chtěl zaměřit na pohled a zkušenosti
policejního orgánu vědom si moc dobře toho, že řada naznačených otázek
a možných přístupů bude velmi podobná, ne-li totožná, v rámci dokazování
prováděného v řízení před soudem.
Vybraná problematika je svým způsobem dosti rozsáhlá, a proto
s ohledem na přiměřený a rozumně akceptovatelný rozsah toto příspěvku
nebude možné zmínit vše. Bližší pozornost tak bude věnována pouze
61
vybraným okruhům otázek a problémům aplikační praxe souvisejících
s dokazováním zmiňovaného trestného činu.
Z hlediska způsobu zpracování následující části příspěvku chci jen
předeslat, že další text bude možná na první pohled působit určitou
roztříštěností. Je to dáno tím, že v jeho rámci budou zmíněna a blíže
rozebrána jednotlivá, relativně samostatná témata, která však všechna budou
na sebe určitým způsobem navazovat a budou se vzájemně prolínat. Při jejich
hlubší analýze tak bude možno vysledovat onu pomyslnou červenou nit, která
je všechny vzájemně spojuje v jeden uzavřený a logicky provázaný celek.
IV.
V § 140 trestního zákona se v rámci popisu objektivní stránky hovoří
opakovaně o padělaných nebo pozměněných penězích. Jednu ze základních
otázek, kterou si bude muset policejní orgán zodpovědět hned na začátku je
to, zda „to“, co bylo u uvedené osoby nalezeno nebo s čím se tato pokusila
platit či platila, má znak padělaných nebo pozměněných peněz. Jelikož se ale
v praxi reálně s pozměněnými penězi setkáváme takřka výjimečně, nebudu
těmto v dalším výkladu věnovat pozornost.
Padělanými penězi (bankovkami i mincemi) rozumíme české
i cizozemské peníze, které byly padělány. Paděláním je úplné vyhotovení
peněz bez oprávnění a to s cílem, aby tyto vypadaly jako pravé. Nezáleží na
tom, jakým technologickým postupem jsou padělány; zda např. obkreslením,
fotograficky, tiskem, kopírováním, ražbou či odléváním. Úplným vyhotovením
peněz samozřejmě nelze chápat jejich vyhotovení tím způsobem, že musí
nutně obsahovat všechny ochranné prvky pravých peněz. Uvedený
požadavek představuje tedy stav, kdy padělané peníze musí být padělány
takovým způsobem, aby mohly být zaměnitelné s penězi pravými. Tudíž musí
být stejných rozměrů jako pravé peníze a jejich lícová a rubová strana se
z hlediska jejich vzhledu, obsahu a barevného provedení musí co nejvíce
přibližovat pravým penězům.
Před nějakou dobou GE Money bank, a.s. v rámci reklamní kampaně
zaměřené na poskytování půjček prostřednictvím některých periodik
distribuovala reklamní letáky, které svými rozměry a dalšími obsahovými
náležitostmi vypadaly jako bankovky nominální hodnoty 1.000,- Kč s tím
podstatným rozdílem, že na jejich zadní straně byl uprostřed vertikálně
umístěn tmavý pruh v barvách banky, ve kterém bylo napsáno „Půjčka v akci“.
Zcela paradoxně byly zaznamenány případy, kdy se někdo snažil s nimi platit
jako s pravými, a někdy i úspěšné, či kdy osoby, které se s nimi setkaly, je
chtěly v bance vyměnit za jiné bankovky bez pruhu. V praxi se také můžeme
setkat s jednostrannými napodobeninami bankovek černobílého či
62
V této souvislosti v rámci dokazování logicky vyvstává otázka, zda
uvedené „bankovky“ lze považovat za peníze, respektive padělané peníze.
V aplikační praxi se totiž setkáváme s názory, že uvedené bankovky by
nebylo možno posuzovat jako padělané bankovky, protože díky svému
provedení nejsou schopny dostat se do oběhu jako pravé peníze. Pokud by
tyto byly předloženy nepřeložené a ani nijak neposkládané a to za
standardních okolností, s největší pravděpodobností by totiž bylo již před
jejich přijetím na první pohled zřejmé, že se nejedná o takové napodobeniny
peněz, které by mohly být zaměnitelné s penězi pravými.
V rámci dokazování je vždy nezbytné, a to nejen v těchto případech,
zaměřit se na okolnosti, za kterých bylo s uvedenými penězi placeno.
Představme si v praxi reálně možnou situaci, kdy uvedenou bankovkou bylo
placeno tím způsobem, že tato byla přeložená či různě poskládána a tudíž
protistrana uvedenou bankovku nemohla vidět jako celek z obou stran. Navíc
takovou bankovkou mohlo být placeno při snížené viditelnosti, např.
v zakouřeném baru s minimálním osvětlením, nebo za situace, kdy předložitel,
ale i osoba přijímající takovou bankovku mohla být pod vlivem alkoholu či
jiných návykových látek.3) K této situaci můžeme navíc reálně přičíst i to, jak
minimální pozornost je ze strany příjemce peněz věnována jejich ochranným
prvkům a tím zkoumání jejich pravosti. Z uvedeného je zřejmé, že bankovky,
které by za zmiňovaných standardních okolností a podmínek nebylo možno
udat jako pravé, se do oběhu mohou dostat díky shora uvedeným určitým
okolnostem. Charakter napodobeniny peněz nelze posuzovat izolovaně,
stejně jako jeho způsobilost porušit zákonem chráněný zájem nelze zvažovat
bez posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Byť na uvedený
aplikační problém zareagovala judikatura již začátkem 90. let minulého století
tím způsobem, že padělanými penězi jsou jakékoli napodobeniny, které
vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třeba jen za určitých okolností
zaměněny s pravými penězi a tak se dostat do oběhu (R 3/1991), v aplikační
praxi posuzování toho, zda se jedná o peníze, respektive padělané peníze,
stále vyvolává řadů různých názorů.
Jediným oprávněným subjektem k posouzení toho, zda se jedná
o padělané peníze, je dle § 2 odstavce 6 vyhlášky ČNB č. 37/1994 Sb.4)
zkušebna platidel České národní banky. Dle uvedeného ustanovení
3) Tím ale nemám na mysli, že by taková osoba byla nepříčetná.
4) Vyhláška České národní banky č. 37/1994 Sb., kterou se stanoví postup při příjmu peněz
a nakládání s nimi a při poskytování náhrad za necelé a poškozené bankovky a mince, dále jen
vyhláška ČNB č. 37/1994 Sb.
63
barevného provedení nebo s bankovkami, které mají pozměněn, a to
nejčastěji žertovně, svůj vzhled.
zmiňované vyhlášky se zadržená platidla předávají právě do uvedené
zkušebny platidel k odbornému posouzení.
Zkušebna platidel po provedení tohoto odborného posouzení vyhotoví
tzv. odborné vyjádření, které ale v žádném případě nekoresponduje
s odborným vyjádřením upravených v § 105 a násl. trestního řádu. Struktura
a obsah tohoto odborného vyjádření není stanovena žádnou normou a vychází
z tradic a historie evidence padělaných platidel. V současné době obsahuje
identifikační údaje o zajištěných platidlech a jejich popis. V rámci tohoto
popisu je blíže zmíněno, jaké ochranné prvky byly padělány a jakým
způsobem. Podle způsobu padělání ochranných prvků je platidlo zařazeno do
příslušného typu a v odborném vyjádření je taktéž zmíněno i to, jaké pořadové
číslo zajištěné platidlo v rámci uvedeného typu má.
Uvedené informace jsou pro policejní orgán z hlediska dalšího postupu
dokazování velmi důležité. Vyjadřují totiž to, kolik platidel padělaných stejným
způsobem bylo již v rámci České republiky zadrženo. Pokud je navíc
padělané platidlo zařazeno do stejného typu, nelze z toho sice automaticky
vyvozovat informaci, že takové platidlo či platidla padělala stejná osoba, ale
jak bylo již řečeno, vypovídá to o tom, že tyto byly padělány stejným způsobem
a tudíž je tak možné, že všechny byly vyrobeny ve stejné padělatelské dílně.
Právě uvedené informace by měl policejní orgán ve spojitosti s množstvím
platidel zajištěných v rámci určitého typu velmi detailně vyhodnocovat
a analyzovat ve vztahu ke svému dalšímu postupu.
Odborné vyjádření dále obsahuje identifikační údaje o zadržiteli
a předložiteli a jeho součástí je i vyjádření, zda se jedná o platidla pravá,
padělaná nebo pozměněná. Pokud se jedná o padělané platidlo, propadá
automaticky bez náhrady státu. V jeho případě se navíc připojí do odborného
vyjádření stanovení stupně jeho nebezpečnosti. Existuje pět stupňů
nebezpečnosti padělaných platidel. Toto rozdělení respektuje historicky
zavedený systém, který plně vyhovuje současné praxi. Zde je jejich stručná
charakteristika:5)
l
l
1. stupeň - padělek velmi nebezpečný - jedná se o padělek dokonale
vyhotovený odborníkem stejnou reprodukční technikou jako originál, je
zhotoven z dokonalého materiálu a všechny fáze tisku a části technické
ochrany jsou dokonale napodobeny,
2. stupeň - padělek nebezpečný - jedná se o barevně věrný padělek
zhotovený dobrou tiskovou reprodukcí, u kterého jsou napodobeny fáze
tisku a části technické ochrany,
5) Fryšták, M. Problematika padělaných peněz v České republice. Trestní právo. Praha: Orac.
12/2005, s. 20.
64
3. stupeň - padělek zdařilý - jedná se o padělek zhotovený nedokonalou
tiskovou reprodukcí, části technické ochrany jsou nedokonalen
napodobeny nebo vynechány, k oklamání je způsobilý při nepříznivých
podmínkách pro příjemce,
4. stupeň - padělek méně zdařilý - jedná se o padělek nedokonale
l
zhotovený, jednotlivé části tisku a technické ochrany jsou vynechány,
k oklamání je způsobilý jen za zvlášť nepříznivých podmínek pro
příjemce jako jsou např. špatné nebo snížené viditelné podmínky,
5. stupeň - padělek neumělý - jedná se o padělek zcela nedokonale
l
zhotovený, např. neumělou ruční kresbou, k oklamání je způsobilý jen
ve výjimečných případech.
Zařazení do příslušného stupně nebezpečnosti padělaných platidel je
taktéž pro policejní orgán velmi důležité. Je jedním z kriterií, na základě
kterého je posuzována společenská nebezpečnost jednání pachatele
a které je odrazovým můstkem ve vztahu k dalšímu dokazování. U výrobce
nám tento stupeň svědčí o tom, jakou práci si tento dal s tím, aby napodobil co
nejvíce ochranných prvků platidel a to tím způsobem, aby tyto byly
zaměnitelné s platidly pravými. Ve vztahu k osobě udávající tuto bankovku je
stupeň nebezpečnosti padělaného platidla a způsob a kvalita padělání
ochranných prvků vodítkem k posouzení toho, zda tato osoba mohla či
nemohla vědět, že se jedná o padělané platidlo. Tento aspekt bude dále
v textu zmíněn v dalších souvislostech.
Ve vztahu k tomu všemu, co jsem v souvislosti s odborným vyjádřením
zkušebny platidel České národní banky zmínil výše, mě napadá možná dosti
teoretická otázka, se kterou jsem se ve své praxi doposud nesetkal a ani mně
není známo, že by se s ní setkal někdo jiný, jak by asi policejní orgán
postupoval v případě, kdyby pachatel nebo jeho obhájce namítnul nesouhlas
s tím, do jakého stupně nebezpečnosti bylo uvedené platidlo ze strany
zkušebny platidel zařazeno.
Možností částečného řešení takto vzniklé situace je přibrání znalce
z oboru kriminalistika, odvětví ověřování pravosti platidel postupem dle § 105
a násl. trestního řádu. Tento znalec je schopen se vyjádřit k tomu, jakým
způsobem bylo uvedené platidlo vyrobeno, tj. jakým způsobem a v jakém
rozsahu byly napodobeny ochranné prvky ve vztahu k platidlu pravému. Není
však oprávněn se vyjádřit k tomu, do jakého stupně nebezpečnosti by mělo
být toto platidlo zařazeno, protože tohoto oprávnění má pouze zkušebna
platidel České národní banky. Domnívám se, že zpochybnění zařazení
padělaného platidla do příslušného stupně nebezpečnosti by nemělo na
činnost policejního orgánu žádný vliv. Vyjádření zkušebny platidel nehovoří
o stupni nebezpečnosti jednání pachatele, ale o stupni nebezpečnosti
padělaného platidla. Navíc policejní orgán musí vždy postupovat tak, aby
65
l
z jeho strany došlo ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti a to v rozsahu, které je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Při tomto
zjišťování mu zákonitě nepostačí, aby v rámci posuzování společenské
nebezpečnosti jednání pachatele tuto automaticky spojoval se stupněm
nebezpečnosti zajištěného platidla bez kontextu dalších skutkových okolností
a to jak ve vztahu k jednání pachatele, tak i k jeho samotné osobě.
Další skutečností, kterou je v rámci trestného činu padělání a pozměňování peněz dokazovat je, zda ze strany pachatele již došlo k udání
padělaných peněz jako pravých nebo toto jeho jednání skončilo ve vývojovém
stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona.
Pro naplnění znaku udání stačí jakékoli pachatelovo odevzdání
padělaných peněz jiné osobě jako pravých např. při půjčce, prodeji
padělaných cizozemských peněz, při placení za poskytnuté služby, při dání
peněz do zástavy nebo při darování. Aby došlo k udání padělaných peněz jako
pravých, je rozhodné, zda jejich příjemce svých chováním vyjádři vůli tyto
peníze akceptovat jako pravé či nikoli; např. tím způsobem, že pachateli chce
za uvedenou padělanou bankovku vrátit zpět. Při posouzení znaku udání není
rozhodné, jakým způsobem noví naložili s těmito penězi jejich noví držitelé.
Udáním dojde k předisponování těchto peněz na jiného a tím k jejich uvedení
do oběhu. Je nerozhodné, zda pachatel vyvinul aktivní úsilí, aby je uvedl do
oběhu nebo nikoli, zda se mu toto úsilí zdařilo nebo byl-li při udávání takových
peněz přistižen.
Trestný čin padělání a pozměňování peněz je trestným činem úmyslným.
Právě prokázání subjektivní stránky, tj. úmyslu pachatele považuji z hlediska
dokazování tohoto trestného činu za nejproblematičtější. Představme si hned
na začátku opět v praxi reálnou situaci, kdy osoba má uloženu v peněžence
padělanou bankovku stejného rozměru jako pravá bankovka a její lícová
a rubová strana se z hlediska jejího vzhledu, obsahu a barevného provedení
co nejvíce přibližuje pravé bankovce.
Proč tato osoba uvedenou bankovku v peněžence měla a jak se k ní
dostala? Má ji ve své peněžence jen proto, že ji chtěla z recese přechovávat
nebo chce tuto bankovku udat následně jako pravou? Pokud tuto bankovku již
sama vyrobila, tak bylo to z důvodu pouhého přechovávání nebo v úmyslu, aby
ji udala jako pravou? Pokud tato osoba tuto bankovku nevyrobila a dostala se
k ní v rámci platebního styku, věděla vůbec, že tato bankovka je padělaná?
Těchto prvotních otázek může být samozřejmě mnohem více. Jedná se
o stav, který je z hlediska důkazního velmi složitý a to zvláště v případě, kdy
uvedená osoba využije svého práva stanového příslušnými ustanoveními
trestního řádu a k uvedené věci se odmítne vyjádřit nebo se bude hájit tím, že
skutečnost, že bankovka je padělaná, nevěděla. Budeme této osobě tuto
skutečnost věřit nebo jaké možnosti máme, abychom jí prokázali opak?
66
Při posuzování toho, zda tato osoba věděla či nevěděla, že uvedená
bankovka je padělaná, budeme vycházet právě z již zmiňované klasifikace
stupňů nebezpečnosti zadržených platidel ve vztahu k rozsahu, kvalitě
a způsobu napodobení ochranných prvků. Při dokazování těchto skutečností
je velmi důležitá osoba pachatele. Její věk, vzdělání, zaměstnání, profesní
zkušenosti, okolní prostředí, psychický a fyzický stav v okamžiku spáchání
trestného činu atd. Určitou vypovídací hodnotu má i kriminální minulost této
osoby. Tyto zmíněné okolnosti ale nesmíme přeceňovat, protože vůbec
nemusí mít ve vztahu k této znalosti dostatečnou vypovídací hodnotu, jak
přiblížím vzápětí.
Předpokládám, že všichni z nás by měli vědět, bankovky jakých
nominálních hodnot a jakých vzorů, tj. roků emise bankovek, jsou u nás
v oběhu. Bylo by ideálem, kdyby všichni věděli, jaké jsou alespoň základní
ochranné prvky těchto bankovek a podle čeho je poznáme. Realita bohužel
vypovídá o něčem jiném. ČNB 2.7.2007 vydala do oběhu bankovku
nominální hodnoty 2.000,- Kč, vzor 2007, která obsahuje proti starším
vzorům z let 1996 a 1999, více ochranných prvků. Nebylo výjimkou, kdy
uvedené bankovky byly ze strany příjemců zadrženy pro podezření z padělání
a odeslány do zkušebny platidel ČNB. Nebo stačilo jen to, aby ČNB svojí
vyhláškou č. 173/2008 Sb., ze dne 2.5.2008 rozhodla k 31.8.2008
o ukončení platnosti bankovek nominální hodnoty 20,- Kč, vzor 1994 a vzor
1996. Tyto bankovky fakticky již řadu let nebyly v oběhu a místo nich se
používaly mince. V tomto okamžiku se ale tyto bankovky začaly objevovat
v peněžním oběhu a řada příjemců si vůbec nebyla jistá, zda tyto bankovky
ještě platí a už vůbec nevěděla, jak vlastně vypadají.
V současné době je velmi populární využívání bezhotovostních transakce
a to jak prostřednictvím Internetového bankovnictví, tak i použitím platebních,
kreditních či jiných karet. V tomto případě řada z nás fakticky minimálně kdy
přichází do kontaktu s bankovkami vyšších nominálních hodnot.6)
Můžeme se v tomto případě počítat mezi lidi vzdělané se všeobecným
přehledem, ale přesto si troufám říct, že o ochranných prvcích těchto
bankovek bychom mohli pohovořit jen stěží. Tímto jsem nepřímo naznačil, jak
obtížné je prokázat např. osobě mladistvého, nezaměstnanému či komukoli
z nižších příjmových skupin, že u bankovek vyšších nominálních hodnot, které
byly u nich zajištěny, věděli, že jsou padělané. Dosti často jsou padělané
bankovky zjištěny až při zpracování tržby nebo při jejím odvodu do banky.
Pokud se zpětně podaří ustanovit osobu, která takovou bankovkou platila,
nepochybuji o tom, že z jejich úst zazní, že jak mohla vědět, že taková
bankovka je padělaná, když příjemce tuto bankovku akceptoval bez výhrad
6) Mám tím na mysli bankovky v nominální hodnotě 2.000,- Kč a 5.000,- Kč.
67
a on má předci mít jako subjekt pracující s penězi, dostatečné znalosti
k posouzení její pravosti. A když je neměl on, jak je můžu mít já. Na první
pohled logický argument. V tomto okamžiku bych se dostal mimo obsahový
rámec tohoto příspěvku, a proto jen stručně. Podívejme se, kdo v současné
době přijímá peníze a to zejména v době letních prázdnin či před svátky jakou
jsou Vánoce. Jsou to v mnoha případech brigádníci, často z řad studentů,
kteří nemají často žádné praktické zkušenosti s prací s penězi a už vůbec
nemají povědomí o ochranných prvcích bankovek.
V.
Cílem uvedeného příspěvku byla moje snaha postihnout specifika
a problematiku dokazování trestného činu padělání a pozměňování peněz.
Jsem si vědom, že řada tématických okruhů a problémů aplikační praxe byla
zmíněna jen velmi stručně a okrajově. Snažil jsem se však alespoň rámcově
postihnout tyto problémy a čtenáře s nimi seznámit. V žádném případě jsem
zde nechtěl zabíhat do detailního rozboru zpracovávané problematiky a to
zejména z důvodu, že není třeba rozkrývat veškeré postupy policejního
orgánu, a fakticky všech orgánů činných v trestním řízení, které ve vztahu
k dokazování trestného činu padělání a pozměňování peněz na základě
příslušných ustanovení trestního řádu uplatňují.
Česká republika jako samostatný stát po svém vzniku od 1.1.1993
začala vydávat do oběhu své bankovky a mince. Na první pohled dostatečně
dlouhý časový úsek, aby každý měl možnost seznámit se nejen se strukturou
našich platidel, ale i s jejich vzhledem, ochrannými prvky atd. Kdo z nás to
udělal? Často tak spoléháme neodůvodněně na to, že nám se to stát nemůže,
že my se s padělanými penězi setkat nemůžeme. Nezapomínejme na to, že
řada zemí v našem okolí se stává součástí eurozóny a členství v ní s největší
pravděpodobností čeká i nás, i když žádný konkrétní a závazný datum ze
strany našich představitelů doposud nezazněl. V rámci eura se totiž budeme
setkávat s ještě větším potencionálním nebezpečím, než u naší národní měny.
Uvědomme si, že byť jsou euro bankovky pro všechny země stejné, tak jejich
národní strana je v jednotlivých členských zemích eurozóny různá. V tomto
případě to možná bude dobrý důvod konečně se jejich vzhledem
a ochrannými prvky zabývat. Tím ochráníme nejen své „peníze“, ale ztížíme
i pachatelům možnost bez problémů a bez větších komplikací udávat
padělané peníze jako pravé.
68
Obrazovo-zvukový záznam
ako dôkazný prostriedok v trestnom konaní
Fakulta práva
Abstrakt: Príspevok pojednáva o zásadných zmenách Trestného
poriadku v poslednom desaťročí, ktorých obsahom je okrem
iného i zavedenie informačno-technických prostriedkov do škály
dôkazných prostriedkov. V tomto zmysle predstavuje
najintenzívnejší zásah do základných práv a slobôd inštitút
obrazovo-zvukového záznamu. V ďalšej časti sa pojednáva
o obrazovom zázname získanom v rámci monitorovania verejných
priestranstiev, jeho využití pre účely trestného konania, ako
i o problémoch biometrickej identifikácie osoby podľa jej tváre.
Kľúčové slová: obrazovo-zvukový záznam, monitorovanie osôb, identifikácia osoby podľa
tváre, biometrické údaje, dôkazný prostriedok.
Abstract: The article introduces the major changes of the
Criminal Proceedings Act of the Slovak Republic, which took
place within the last decade. One of such changes was the
introduction of various means of information technologies and the
results of their application into the set of means of proof
admissible at criminal courts. From this perspective, the creation
of audio-visual records about an individual is one of the strongest
intrusions into the rights and freedoms of natural persons. In the
remaining parts, the author introduces the visual records which
are produced when monitoring public places, the application of
such records within the criminal proceedings and he deals with
the problems of biometric identification of a person through
his/her face.
Key words: audio-visual records, monitoring of persons, identification of a person
through his/her face, biometric data, means of proof.
69
Veľké kodifikácie trestného práva v 19. storočí a následný vývoj
kontinentálneho právneho poriadku bývajú právom označované a charakterizované trendmi humanizácie trestného konania. Moderné demokratické
štáty vo svojej legislatíve zvyšovali rešpekt k ochrane základných ľudských
práv a slobôd, rozlišovali kontrolné mechanizmy brániace zneužitiu štátnej
moci a to bez akéhokoľvek zníženia úsilia o efektívnu kontrolu kriminality.
Presadili sa myšlienky subsidiarity donucovacích opatrení, ako i proporcionality použitých prostriedkov vo vzťahu k sledovaným cieľom.
V posledných desaťročiach sa však vo vývoji kriminality začali objavovať
úplne nové javy vyplývajúce z dynamiky trestnej činnosti, ktoré začínajú
vyvolávať tendencie k opačnému vývoju trestného procesu. Týmito javmi sú
najmä kvalitatívne nové druhy trestnej činnosti, osobitne však organizovaná
kriminalita. Organizovaná kriminalita vykazuje mimoriadne vysoký stupeň
rezistencie voči policajným a justičným zásahom. Jej najsilnejšou zbraňou je
ekonomický potenciál, s ktorým disponuje a ktorý spolu s korupciou,
zastrašovaním, používaním brutality a bezohľadnosti predstavuje pre štát
mimoriadne silného protivníka, proti ktorému doterajšie „tradičné“ metódy
a postupy policajnej a justičnej práce sa ukazujú ako príliš mierne a málo
efektívne. To vyvolalo vo všetkých krajinách zápasiacich s fenoménom
organizovanej kriminality úsilie po reformách trestno-procesných predpisov,
ktorých obsahom je zostrenie donucovacích prostriedkov, posilnenie
kompetencií štátnych orgánov a s tým spojené obmedzovanie základných
ľudských práv a slobôd.
Vo všeobecnosti možno tieto nové prostriedky a metódy boja s organizovanou kriminalitou charakterizovať najmä nasledovnými znakmi:
1.
Ide o veľmi intenzívny zásah do základných práv a slobôd, garantovaných
medzinárodnými dokumentmi a ústavou, čo si vyžaduje veľmi precíznu
a podrobnú zákonnú úpravu.
2.
Ide o postupy, ktorých efektívnosť výsledku predpokladá utajenosť ich
aplikácie. V tejto súvislosti sú niektoré kontrolné mechanizmy značne
obmedzené ba úplne vylúčené.
3.
Pre dôkazné využitie týchto prostriedkov, za súčasného garantovania
riadneho procesu (čl. 6 Európskeho dohovoru), sa predpokladá
špeciálna legislatívna úprava a jej dôsledné dodržiavanie v aplikačnej
praxi.
Ústava Slovenskej republiky prehlasuje vo svojom čl. 1 Slovenskú
republiku za zvrchovaný, demokratický a právny štát. Aj z ďalších článkoch
vyplýva, že ide o štát založený na úcte k právam a slobodám človeka
a občana, čo vyplýva aj z celého radu medzinárodných zmlúv o ľudských
právach a slobodách, ktoré boli ratifikované a vyhlásené spôsobom
70
ustanoveným zákonom. Osobitne citlivá je v tomto smere ochrana práva na
súkromie, zahrňujúca i ochranu osobnosti a osobných údajov. V tomto
zmysle je namieste pripomenúť si, že podľa čl. 8 Európskeho dohovoru
o ľudských právach a základných slobodách „každý má právo na
rešpektovanie svojho súkromného a rodinného života, obydlia
a korešpondencie“, pričom štátny orgán nemôže do výkonu tohto práva
zasahovať okrem prípadov, keď je to v súlade so zákonom a nevyhnutné
v demokratickej spoločnosti najmä v záujme národnej bezpečnosti, verejnej
bezpečnosti a predchádzania nepokojov a zločinnosti. Obmedzenia resp.
zásahy do osobnostných práv sú aj podľa čl. 13 Ústavy SR možné výlučne
len zákonom. Aj občianskoprávna ochrana osobnosti v ustanovení § 12
Občianskeho zákonníka explicitne stanovuje, že písomnosti osobnej
povahy, podobizne, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy
týkajúce sa fyzickej osoby alebo jej prejavov osobnej povahy sa smú
vyhotoviť alebo použiť len s jej privolením, zároveň sa však pripúšťa výnimka
v podobe tzv. úradnej licencie, kedy sa umožňujú vyhotovovať takéto záznamy
bez privolenia dotknutej osoby na úradné účely na základe zákona.
Do roku 1990 však v československom právnom poriadku nebolo
žiadnym úkonom upravené právo štátnych orgánov použitím operatívnej
techniky zasahovať do garantovaných práv a slobôd občanov, aj keď je
zrejmé, že spravodajské a bezpečnostné zložky štátu inštitúty odpočúvania
telekomunikačnej prevádzky a vyhotovovania obrazových, či zvukových
záznamov hojne využívali na základe utajovaných interných rezortných
(podzákonných) noriem. Takto získané informácie slúžili na operatívne účely
a nemohli byť použité ako dôkazy v trestnom konaní. Trestný poriadok z tohto
obdobia (zákon č. 87/1950 Zb., zák. č. 64/1956 Zb. resp. zák.
č. 141/1961 Zb.) iba príkladmo vypočítaval dôkazné prostriedky použiteľné
v trestnom konaní, pričom až jeho novela z roku 2000 resp. 2002 doplnila
k vypočítaným dôkazným prostriedkom aj podmienku ich získania zákonným
spôsobom. Až od tohto štádia možno konštatovať, že sa do nášho právneho
poriadku explicitne zaviedla doktrína „ovocia z otráveného stromu“ známa
z anglo-amerického právneho systému.
V roku 1990 bol zákonom č. 178/1990 Zb., ktorým sa novelizoval
Trestný poriadok č. 141/1990 Zb., prvýkrát do našej právnej úpravy
zavedený inštitút odpočúvania a záznamu telekomunikačnej činnosti v ust.
§ 88 pod názvom „odpočúvanie telefónnych hovorov“, využiteľný po začatí
trestného stíhania pre obzvlášť závažné úmyselné trestné činy. Po prijatí
novely Trestného poriadku zákonom č. 366/2000 Z. z. mohol odpočúvanie
a záznam telekomunikačnej prevádzky s výrazne rozšíreným okruhom
skutkových podstát nariadiť len súd a to aj v prípravnom konaní, čiže
prokurátor stratil svoje dovtedajšie zákonné zmocnenie na vydanie príkazu na
odpočúvanie. Ďalšia novela Trestného poriadku (zák. č. 422/2002 Z. z.
71
a zák. č. 458/2003 Z. z.) výrazne sprísnila poskytovanie údajov o telekomunikačnej činnosti, ktoré tvorili predmet telekomunikačného tajomstva
alebo na ktoré sa vzťahovala ochrana osobných údajov, pretože boli
podmienené súhlasom súdu.
Novela Trestného poriadku zákonom č. 422/2002 Z. z. zároveň uviedla
do nášho právneho systému úplne nový, mimoriadne významný prostriedok
zabezpečujúci informácie pre účely trestného konania za využitia informačno-technických prostriedkov – vyhotovovanie obrazových, zvukových
alebo iných záznamov podľa ustanovenia § 88e.
Táto novela zároveň v ustanovení § 12 ods. 13 uviedla, že pri odpočúvaní
a zázname telekomunikačných činností alebo vyhotovovaní obrazových,
zvukových alebo iných záznamov sa využívajú informačno-technické prostriedky, ktorými sa pre účely trestného konania rozumejú elektrotechnické,
rádiotechnické, fototechnické, optické, mechanické, chemické a iné technické prostriedky a zariadenia alebo ich súbory použité utajovanými
spôsobom. Čiže prvýkrát sa zákonným spôsobom definovala operatívna
technika využiteľná pre trestné konanie aj ako dôkazný prostriedok (§ 89
ods. 2 vtedy platného Trestného poriadku).
Obrazovo-zvukový záznam je teda vo svojej podstate informačno-technický prostriedok vykonávaný utajovaným spôsobom, ktorý má charakter
dôkazného prostriedku a slúži na zisťovanie a uchovávanie skutočností významných pre trestné konanie. Je realizovaný prostredníctvom špeciálnych,
na uvedený účel skonštruovaných technických zariadení na záznam obrazu
a zvuku, ktorý vyhotovuje príslušný útvar Policajného zboru.
V tejto súvislosti a na tomto mieste mi nedá krátko nepripomenúť
„tradičný“ dôkazný prostriedok, ktorým je výsluch svedka a neporovnať ho
s novým dôkazným prostriedkom – obrazovo-zvukovým záznamom získaným
prostredníctvom informačno-technických prostriedkov.
Svedok je fyzická osoba, ktorá v trestnom konaní vypovedá o tom, čo
vnímal vlastnými zmyslami o skutočnostiach významných pre trestné konanie.
V kriminalistickom zmysle ide o tzv. pamäťovú stopu. Hoci svedecká výpoveď
v trestnom konaní býva považovaná za najdôležitejší a najviac využívaný
dôkazný prostriedok, treba vždy skúmať objektívnosť a vierohodnosť
výpovede svedka. Na kvalitu pamäťovej stopy majú vplyv najmä správne
vnímanie, uchovávanie v pamäti a správna reprodukcia skutočností
relevantných pre trestné konanie. Pamäťové stopy sú nedostupné, pokiaľ
konkrétna osoba nechce oznámiť ich obsah, napr. pri organizovanej
kriminalite z dôvodu strachu, korupcie či iného ovplyvnenia. Pamäťové stopy
sú definitívne „stratené“, pokiaľ osoba, ktorá ich má zafixované vo svojej
pamäti, zomrie.
72
Obrazovo-zvukovým záznamom je zachytený pohyb a činnosť osôb
a vecí, verbálna komunikácia osôb prípadne ďalšie obrazové a zvukové
informácie významné pre trestné konanie s vysokou mierou objektívnosti
a vierohodnosti, závislou prakticky iba od technickej úrovne záznamového
zariadenia a tiež jeho obsluhy. Obrazovo-zvukový záznam je možné vyhotoviť
i z priestorov bežným svedkom nedostupným, je možné podrobiť ho
podrobnej analýze (zväčšením detailov, opakovaním záznamu, spomalením
rýchlosti záznamu, identifikáciou objektov a pod.), pričom video resp.
fonoskopickou expertízou je možné odhaliť akýkoľvek pokus o neoprávnenú
manipuláciu či úpravu záznamu.
Aj v rekodifikovanom Trestnom poriadku (zák. č. 301/2005 Z. z.) je
najvýznamnejším inštitútom zasahujúcim do práva na súkromie resp.
osobnostných práv vyhotovenie obrazových, zvukových alebo
obrazovo-zvukových záznamov podľa ustanovenia § 114. V tomto
ustanovení došlo k precizovaniu dovtedajšej právnej úpravy, najmä vo vzťahu
k vymedzeniu okruhu trestných vecí, pre ktoré je možné tento inštitút použiť,
vo vzťahu k schvaľovaniu resp. konkrétnemu mechanizmu pri jeho realizácii.
Z hľadiska možného uplatnenia ústavného práva na ochranu pred
neoprávneným zhromažďovaním, zverejňovaním alebo iným zneužívaním
osobných údajov považujem za osobitne významné novozavedené
ustanovenia § 114 ods. 8 a § 115 ods. 8, podľa ktorých, ak sa pri odpočúvaní
resp. vyhotovovaní obrazových, zvukových alebo obrazovo-zvukových
záznamov nezistili skutočnosti významné pre trestné konanie, príslušný orgán
musí získané záznamy predpísaným spôsobom bez meškania zničiť. Okrem
toho musí o tomto zničení a teda aj o samotnom uskutočnenom monitorovaní
upovedomiť všetky dotknuté osoby v lehote najneskôr do troch rokov od
právoplatného skončenia trestného stíhania. Keďže nariadenie týchto
inštitútov sa vykonáva formou príkazu, ktorý sa nedoručuje z pochopiteľných
dôvodov dotknutým osobám, realizácia týchto inštitútov je zaradená medzi
utajované skutočnosti, dotknuté osoby, ktorými mohli byť a boli aj bezúhonné
osoby, by sa o intenzívnych zásahoch do ich súkromia zo strany štátnych
orgánov inak nikdy nedozvedeli. Aj keď v súčasnosti týmto ustanoveniam
chýba veľa k legislatívnej dokonalosti, podľa môjho názoru ide o významný
medzník v realizovateľnosti súdnej ochrany vo veci dôvodnosti resp.
oprávnenosti zásahu do práva na súkromie.
Pre vyhotovovanie obrazových, zvukových alebo obrazovo-zvukových
záznamov v trestnom konaní treba rozlišovať dva režimy, a to vyhotovenie
záznamov, ktoré nie je spojené so vstupom do obydlia a vyhotovovanie
záznamov spojené s priamym vstupom do obydlia:
1.
Vyhotovovanie záznamov, ktoré nie je spojené so vstupom do obydlia,
možno vykonať (§ 114 ods. 1)
73
a.) v trestnom konaní pre úmyselné trestné činy,
na ktoré zákon ustanovuje trest odňatia slobody s hornou hranicou
l
trestnej sadzby prevyšujúcou tri roky,
korupcie,
l
o ktorých na konanie zaväzuje medzinárodná zmluva;
l
b.) ak možno dôvodne predpokladať, že ním budú zistené skutočnosti
významné pre trestné konanie.
2.
Vyhotovovanie záznamov, ktoré je spojené s priamym vstupom do
obydlia, je prípustné (§ 114 ods. 2)
a.) v trestnom konaní o
zločine,
l
trestných činoch korupcie, zneužívania právomoci verejného činiteľa,
l
legalizácie príjmu z trestnej činnosti,
pre iný úmyselný trestný čin, o ktorom na konanie zaväzuje
l
medzinárodná zmluva,
b.) ak možno dôvodne predpokladať, že ním budú zistené skutočnosti
významné pre trestné konanie.
V tejto súvislosti treba poznamenať, že tento dôkazný prostriedok
postupom podľa § 114 Trestného poriadku možno získať iba v trestnom
konaní, teda iba v konaní upravenom platným Trestným poriadkom (§ 10
ods. 14), avšak aj pred začatím trestného stíhania.
Ďalším z prostriedkov, dovtedy typickým najmä pre policajné činnosti
resp. činnosti spravodajských služieb, ktorý bol zaradený do nášho trestného
poriadku jeho novelizáciou zákonom č. 42/2002 Z. z. ako jeden z dôkazných
prostriedkov je inštitút sledovania podľa § 88d vtedy platného Trestného
poriadku. Tento inštitút je zaradený aj v rekodifikovanom trestnom poriadku
(§ 113), pričom je definovaný ako prostriedok operatívno-pátracej činnosti
(§ 10 ods. 21). Sledovaním osôb a vecí pre účely trestného konania sa
rozumie získavanie informácií o pohybe a činnosti osoby alebo pohybe vecí,
ktoré sa vykonáva utajovaným spôsobom. Výkon sledovania realizuje
špecifické pracovisko resp. útvar Policajného zboru. Jeho obsahom je
získavanie a zadokumentovanie informácií dôležitých pre trestné konanie
priamym pozorovaním utajeným spôsobom, pričom sledovanie je možné
vykonávať na miestach verejnosti prístupných, ale aj v iných priestoroch alebo
pozemkoch, ktoré nie sú verejnosti prístupné, avšak s výnimkou obydlia.
V tejto súvislosti treba uviesť, že v prípade, ak skutočnosti významné pre
trestné konanie nemožno získať pri výkone sledovania štandardným
spôsobom, zákon umožňuje pri sledovaní použiť aj informačno-technické
74
Ďalšiu veľmi významnú zmenu, ktorú priniesol rekodifikovaný Trestný
poriadok, je treba vidieť v ustanovení § 119 ods. 2, upravujúcom pramene
dôkazov využiteľné v trestnom konaní. Za dôkaz sa pripúšťa totiž všetko, čo
môže prispieť na náležité objasnenie veci a čo sa získalo z dôkazných
prostriedkov podľa Trestného poriadku alebo podľa osobitného zákona.
Nóvum v tomto prípade predstavujú dôkazné prostriedky získané podľa
osobitného zákona. V súvislosti s osobnými údajmi chránenými právom na
súkromie chcem poukázať najmä na tieto osobitné zákony:
Zákon č. 166/2003 Z. z. o ochrane súkromia pred neoprávneným
použitím informačno-technických prostriedkov totiž zmocňuje používať
informačno-technické prostriedky na odpočúvanie a zaznamenávanie
telekomunikačných činností a vyhotovovanie a využívanie obrazových,
zvukových alebo iných záznamov aj mimo trestného konania Policajný zbor,
Slovenskú informačnú službu, Vojenské spravodajstvo, Železničnú políciu,
Zbor väzenskej a justičnej stráže a Colnú správu. V ustanoveniach § 3 až 5 sú
uvedené dôvody a povoľovací mechanizmus. Veľmi významné je však
ustanovenie § 7 ods. 2 citovaného zákona, ktoré umožňuje trestnoprávne
relevantné informácie získané uvedenými subjektmi využitím informačno-technického prostriedku použiť ako dôkaz v trestnom konaní. Podľa § 8
použitie informačno–technického prostriedku vyhotovenie záznamu alebo
skopírovanie záznamu, ktoré sa uskutoční v rozpore s citovaným zákonom,
zakladá zodpovednosť štátu ako aj osoby, ktorá zákon porušila tak, že
nezákonné správanie nariadila, schválila alebo sa ho inak dopustila.
Organizovaná kriminalita sa prejavuje osobitnou rafinovanosťou a mimoriadne silnými obrannými mechanizmami. Pokiaľ chce polícia tieto delikty
úspešne odhaľovať, musí vyvíjať iniciatívne odhaľovacie aktivity už v tzv.
predpolí zločinu t. j. v rámci tzv. kriminálneho spravodajstva (mimo trestného
konania), pričom je mimoriadne dôležité, že informácie získané a zaznamenané informačno-technickým prostriedkom v súlade so zákonom môžu byť
využité ako dôkaz v budúcom trestnom konaní. Obdobný režim a využitie je
možný aj u spravodajských služieb, čo poskytuje širší a významnejší potenciál
pre získavanie využiteľných dôkazných prostriedkov v trestnom konaní proti
organizovanej kriminalite.
V tejto súvislosti je potrebné poukázať na ustanovenie § 2 ods. 6
citovaného zákona, podľa ktorého orgány územnej samosprávy, súkromné
bezpečnostné služby ani iná fyzická osoba alebo právnická osoba nesmie
používať informačno-technický prostriedok, teda vyhotovovať napríklad
obrazovo-zvukový záznam utajovaným spôsobom.
75
prostriedky (§ 113 ods. 4) a teda aj okrem iného obrazovo-zvukový záznam,
ktorým sledovanie zvyšuje svoju vierohodnosť a objektívnosť.
Zákon č. 428/2002 Z. z. o ochrane osobných údajov medzi spôsoby
získavania osobných údajov v ustanovení § 10 ods. 7 zaradil i monitorovanie
osôb v priestore prístupnom verejnosti. Aj keď zákon pojem monitorovanie
expressis verbis nedefinuje, možno ho vykladať ako sledovanie (koho, čo)
pomocou monitorovacieho zariadenia, v tomto prípade pomocou videozáznamu alebo audiozáznamu. Citované ustanovenie zákona umožňuje
monitorovanie len za splnenia troch základných podmienok:
1)
monitorovať možno len priestor prístupný verejnosti
2)
monitorovať možno len na stanovený účel:
3)
a)
zabezpečenie verejného poriadku a bezpečnosti,
b)
odhaľovanie kriminality alebo
c)
narušenie bezpečnosti štátu,
zreteľné označenie monitorovaného priestoru.
V prípade splnenia všetkých zákonných podmienok a získania
relevantných informácií možno vyhotovený záznam použiť výlučne na účely
trestného konania alebo konania o priestupkoch.
V poslednom období sa tak monitorujú najmä verejne prístupné priestory
bánk, finančných ústavov, čerpacích staníc PHM, hypermarketov, staníc
hromadnej dopravy, pešie zóny miest, hraničné priechody, ako aj iné miesta
s potencionálnym narušením verejného poriadku alebo zvýšeným rizikom
páchania trestnej činnosti. Pre použitie monitorovacieho zariadenia sa
nevyžaduje súhlas súdu, ako je tomu v prípadoch využitia informačno-technických prostriedkov, prevádzkovateľ musí spĺňať iba zákonom predpísané
požiadavky. Súhlas dotknutej (monitorovanej) osoby je realizovaný predovšetkým zreteľným označením priestoru ako monitorovaným, pričom osoba
vstupom do označeného priestoru dáva tak konkludentne súhlas na
vyhotovenie obrazovo-zvukového záznamu.
Ak vyhotovený záznam nie je využitý pre účely trestného konania alebo
konania o priestupkoch, ten kto ho vyhotovil, ho musí zlikvidovať najneskôr
v lehote siedmich dní odo dňa nasledujúceho po dni, v ktorom bol záznam
vyhotovený.
Oba inštitúty t. j. vyhotovovanie obrazových, zvukových, alebo
obrazovo-zvukových záznamov podľa § 114 Tr. poriadku a monitorovanie
osôb podľa § 10 ods. 7 zákona o ochrane osobných údajov majú niekoľko
spoločných, no zároveň niekoľko odlišných znakov. Medzi spoločné znaky
patrí:
¾
76
vyhotovovanie obrazovo-zvukových záznamov za pomoci špeciálnej
techniky,
zákonom vymedzený subjekt oprávnený vykonávať vyhotovovanie
záznamov a režim jeho realizácie,
¾ povinnosť zničiť nevyužiteľné záznamy v stanovenej dobe,
¾ zákonná ochrana pred zneužitím získaných záznamov.
K rozdielnym znakom možno zaradiť najmä:
¾ postup podľa § 114 Tr. por. je možný len u taxatívne vymedzených,
najzávažnejších trestných činov, monitorovanie osôb podľa zákona
o ochrane osobných údajov je možný pre zadokumentovanie
akéhokoľvek trestného činu i priestupku,
¾ postup podľa § 114 Tr. por. predpokladá vydanie príkazu sudcu pre
prípravné konanie, monitorovanie osôb iba splnenie podmienok
uvedených v § 10 ods. 7 zákona o ochrane osobných údajov,
¾ postup podľa § 114 Tr. por. oprávňuje vyhotovovať obrazovo-zvukové
záznamy nielen na miestach verejnosti prístupných, ale i v obydlí,
monitorovanie osôb podľa zákona o ochrane osobných údajov výlučne
v priestoroch prístupných verejnosti,
¾ postup podľa § 114 Tr. por. je časovo limitovaný, monitorovanie osôb nie
je časovo limitované, je určované iba jeho účelom,
¾ informácie získané použitím ustanovenia § 114 Tr. por. sú využiteľné ako
dôkaz výlučne pre účely trestného konania, informácie z monitorovania
osôb sú využiteľné ako v trestnom konaní, tak i v správnom konaní,
¾ postup podľa § 114 Tr. por. sa predpokladá iba v rámci začatého
trestného konania, monitorovanie je možné vykonávať za splnenia
zákonných podmienok mimo trestného konania,
¾ postup podľa § 114 Tr. por. sa realizuje utajeným spôsobom, monitorovanie osôb predpokladá naopak zreteľné označenie monitorovaného priestoru.
Obrazovo-zvukový záznam získaný v rámci monitorovania osôb podľa
§ 10 ods. 7 zákona o ochrane osobných údajov sa tak zaradil medzi
významné dôkazné prostriedky poskytujúce objektívne informácie o priebehu
resp. páchaní trestnej činnosti a jej páchateľoch, pričom nezanedbateľný je
preventívny význam samotného monitorovacieho zariadenia vo vymedzenom
priestore.
Pre úplnosť však je potrebné uviesť, že Európska komisia Rady Európy
pre demokraciu prostredníctvom práva (Benátska komisia) zverejnila dňa
11. 7. 2007 posudok o zlučiteľnosti monitorovania verejných miest kamerami
verejných operátorov s ochranou základných slobôd. Benátska komisia
dospela k záveru, že táto prax ohrozuje základné práva na rešpektovanie
súkromného života a slobodu pohybu a dotýka sa osobitných otázok ochrany
77
¾
osobných údajov zhromaždených takýmto spôsobom. Hoci požiadavky na
verejnú bezpečnosť, ktoré si vynucujú opatrenia, môžu existovať, vyzýva
členské štáty, aby:
l
l
systematicky označili monitorované zóny,
zriadili nezávislý orgán na národnej úrovni, ktorý zaručí zákonnosť
takýchto inštalácií v súlade s Európskym dvorom o ľudských právach
a medzinárodnými textami upravujúcimi zhromažďovanie a ochranu
údajov.
Benátska komisia považuje takéto monitorovanie súkromnými operátormi za hrozbu osobnej slobode, a zároveň odporúča každému, kto sa stal
objektom takéhoto pozorovania, bol umožnený prístup k zhromaždeným
údajom a bol informovaný o ich použití. Zariadenia používané na
monitorovanie by mali byť prístupné orgánom pre kontrolné účely.
Podľa môjho názoru, slovenský zákon č. 428/2002 Z. Z. o ochrane
osobných údajov svojim obsahom spĺňa požiadavky a odporúčania Benátskej
komisie. Podľa § 33 citovaného zákona vykonáva nezávislý dozor nad
ochranou a spracovávaním osobných údajov Úrad na ochranu osobných
údajov, ktorý je orgánom štátnej správy s celoslovenskou pôsobnosťou.
Každá dotknutá osoba pri podozrení, že jej osobné údaje sa spracovávajú
neoprávnene, môže o tom podať oznámenie úradu. Úrad môže uložiť pokutu
do 10 miliónov Sk prevádzkovateľovi monitorovacieho zariadenia, ktorý
spracúva osobné údaje v rozpore s ustanovením § 10 citovaného zákona.
Aj v celom rade vyspelých demokratických štátov, najmä vo Veľkej
Británii, USA či Austrálii, v prvých rokoch zavádzania dynamického
monitorovania záujmovej scény v osemdesiatych rokoch 20. storočia
prebiehali rozsiahle diskusie a to pri prijímaní príslušnej legislatívy i pri
následnej praktickej realizácii. Dodnes je názor laickej verejnosti na túto
technológiu nejednotný. Rozhodujúcim dôvodom nasadenia bola vysoká
kriminalita, ktorú nebolo možné riešiť inou cestou. Podstatný vplyv pri
rozhodovaní vo Veľkej Británii mali teroristické útoky Írskej republikánskej
armády (IRA) na verejné objekty v Londýne. Už niekoľko mesiacov po
nasadení monitorovacích technológií sa bežná kriminalita v sledovaných
regiónoch znížila o 75 % a bola vytlačená z citlivých zón na periférie. Počet
monitorovacích kamier vo Veľkej Británii sa podľa posledných údajov
odhaduje na viac ako 5 miliónov.
Tieto autonómne televízne okruhy sa používajú na verejných
priestranstvách pre monitorovanie dopravy, chuligánstva, výtržníctva,
vreckových krádeží, prostitúcie (v zahraničí v priestoroch na to vymedzených),
priebehu nepovolených demonštrácií, v obchodných domoch, v kasínach na
vyhľadávanie falošných hráčov, k pátraniu po zločincoch, teroristoch a pod.
78
Predpokladom využitia obrazového záznamu ako dôkazu v trestnom
konaní však v mnohých prípadoch bude kriminalistická identifikácia osoby
zachytenej na zázname. Rozpoznať osobu na videozázname môže napríklad
svedok, poškodený, policajt, či sudca, v súčasnosti sú však stále
aktuálnejšie viaceré metódy počítačovo podporovanej identifikácie osoby
podľa jej tváre.
Identifikácia osôb založená na rozpoznávaní ľudských tvári je stará ako
ľudstvo samé. Ľudský mozog úplne automaticky porovnáva obraz tváre
uloženej vo svojej pamäti s predlohou, ktorú bezprostredne vníma a má ju
pred sebou. Proces identifikácie známej osoby spracovaný na základe
obrazových informácií tváre trvá mozgu zlomok sekundy. Doterajšie vedecké
výskumy potvrdili, že ľudské vnímanie a rozlišovanie osôb podľa tvárí je
absolútne odlišné od čohokoľvek iného, má svoje špecifická a je stále
zahalené rúškom tajomstva. Vedecká verejnosť si je však absolútne istá, že
mozog nie je žiadny super počítač. Napriek tomu v 20. a 21. storočí je vzhľad
tváre pre identifikačné účely dôsledne vedecky skúmaný. Primárnym cieľom
je strojové (počítačové) vyhľadávanie a rozpoznávanie ľudských tvárí so
širokou škálou praktického využitia.
Výskum a rozvoj biometrickej metódy identifikácie osoby pomocou jej
tváre je dnes požadovaný z mnohých reálnych a rýdzo praktických dôvodov,
ktorých význam neobyčajne vzrástol po teroristickom útoku 11. septembra
2001 v USA. V literatúre bolo publikovaných veľké množstvo najrôznejších
metód a algoritmov pre počítačovú rekogníciu založenú na podobe ľudskej
tváre. Rozdelenie týchto metód do určitých kategórií závisí na odlišných
kvalifikačných kritériách (napr. štatisticky orientované metódy, znalostné
metódy, metódy založené na geometrických tvaroch a identifikačných
markantoch, metódy neurónových sietí atď.) Pre detekciu, lokalizáciu
a identifikáciu tvárí sa v praxi stretávame obyčajne so vzájomnou kombináciou
viacerých metód. Napriek všetkým dosiahnutým pozitívnym výsledkom sa
však musí konštatovať, že identifikácia osoby na základe jej tváre má zatiaľ
v porovnaní s metódou odtlačkov prstov alebo očnej dúhovky nižšiu
identifikačnú jednoznačnosť.
Tento krátky exkurz do kriminalistickej identifikácie prostredníctvom
biometrických údajov tváre s využitím pre forenznú aplikáciu môže ilustrovať
prudký rozvoj kriminalistickej techniky vo všeobecnosti.
Na záver si dovolím konštatovať, že vplyv vedecko-technickej
a informačnej revolúcie je zreteľný nielen v kriminalistike a ďalších forenzných
disciplínach, ale v poslednej dobe výrazne poznamenal i trestné konanie,
79
Preventívny význam využívania monitorovacích systémov z hľadiska
doterajších skúseností v zahraničí, ale i niekoľkoročných poznatkov u nás je
jednoznačný a nespochybniteľný.
osobitne rozšírením škály dôkazných prostriedkov umožňujúcich efektívnejšiu kontrolu kriminality.
Literatúra:
Ivor J.:
Niektoré aktuálne trestno-procesné problémy boja s organizovanou
kriminalitou, Bratislava, Justičná revue 5 – 6/1998.
Ivor. J.:
Monitorovanie osôb ako dôkazný prostriedok v trestnom konaní, In: Ochrana
osobných údajov, Zborník zo seminára 26. 4. 2007 na Fakulte práva BVŠP,
Bratislava 2007.
Ivor. J. a kol.:
Trestné právo procesné, Iura Edition, Bratislava 2006.
Kožela Ľ.:
Vplyv vedecko-technickej a informačnej revolúcie na činnosť spravodajských
služieb, In: Zmeny v spravodajských službách, Zborník príspevkov zo
sympózia, Bratislava 4. 12. 2007
Musil J.:
Prostředky trestního práva procesního a policejního práva v boji proti
organizované kriminalite v mezinárodním srovnání, In: Organizovaná
kriminalita v České republice a USA, IKSP Praha 1995.
Porada V. a kol.:
Kriminalistika, Iura Edition, Bratislava 2007.
Rak R. a kol.:
Biometrie a identita člověka vo forenzních a komerčních aplikacích, Grada
Publishing, Praha 2008.
Scheinost M. a kol.:
Výzkum struktury, forem a možnosti organizovaného zločinu v České
republice, IKSP, Praha 1997.
80
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu
– nová právní úprava v České republice
Odposlech a záznam telekomunikačního
provozu
prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.
Právnická fakulta UK v Praze
Abstrakt: Článek „Odposlech a záznam telekomunikačního
provozu – nová právní úprava v České republice“, seznamuje
čtenáře s novou úpravou institutu odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu.
V úvodu se seznámíme s novým zněním zákonné úpravy
a podmínkami odposlechu a záznamu. V následující části autor
podrobně uvádí, pro které trestné činy je možno tento institut
českého trestního řádu využít, definuje jeho podstatné náležitosti
a popisuje způsob provedení důkazu záznamem o telekomunikačním provozu.
Závěrečnou část autor věnuje rozboru nedostatků této nové
právní úpravy, především ve vztahu k přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu.
Klíčová slova: princip subsidiarity, zásada přiměřenosti, komunikace s obhájcem, příkaz
k odposlechu, protokol, přezkum
Abstract: The article „Tapping and telecommunication record”
aims to familiarize readers with a new legal regulation in the area
of tapping and recoding of telecommunication operation.
At the beginning we become familiar with the new legal regulation
and conditions of tapping and telecommunication record.
Furthermore the author introduces what crimes this legal institute
may be used for, he defines its essential procedural requirements
and describes a method of taking evidence by tapping and
telecommunication record.
At the conclusion the author specifies lacks of the new regulation
with special regards to a judicial review of tapping and record
order.
Key words: subsidiarity principle,a dequacy principle, communication with an attorney,
tapping order, record, judicial review
81
Novela českého trestního řádu provedená zákonem č. 177/2008 Sb.,
účinným od 1. července 2008 nově upravila institut odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu. Možnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a využití získaných poznatků k důkazním účelům jsou
upraveny v ustanovení § 88 a § 88a tr. řádu. Jedná se o zákonnou úpravu
umožňující porušit právo na soukromí a právo na tajemství dopravovaných
zpráv (srov. čl. 7 odst. 1, čl. 13 Listiny základních práv a svobod a čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Zákonná úprava je
založena na principu subsidiarity jejího používání a minimalizace zásahu do
ústavních práv osob. To znamená, že vždy je třeba zkoumat, zda porušení
takového práva nepřekračuje meze společenské nezbytnosti, zda získání
skutečností důležitých pro trestní řízení není možné dosáhnout jinak. V této
spojitosti je třeba poukázat zejména na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod o povinnosti šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod a na
ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu (zásada zdrženlivosti).
Základní podmínku odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
vyjadřuje ustanovení § 88 odst. 1 českého tr. řádu, které v nové dikci zní takto:
„Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin
nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená
mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím
budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li
sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení
podstatně ztížené. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu
provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České
republiky. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný
komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam odposlechu
bezodkladně zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak
nepoužít. Protokol o zničení záznamu založí do spisu.“
Odposlechem telekomunikačního provozu se rozumí odposlech telefonních hovorů z pevné linky i odposlech obdobných případů - faxu, vysílačky,
mobilního telefonu, jiného telekomunikačního zařízení. V ustanovení § 88 tr.
řádu je upraven pouze odposlech telekomunikačního provozu. Toto
ustanovení se tedy netýká tzv. prostorového odposlechu (odposlechu hovoru
v bytě, v restau¬raci, ve volném prostoru). Ke škodě věci trestní řád tzv.
prostorový odposlech neupravuje.
Ustanovení § 88 tr. řádu se neuplatní (ani analogicky) v případě, že si
soukromá osoba pořídí zvukový záznam bez souhlasu osoby, jejíž hlas je takto
zaznamenán (srov. č. 7/2008 Sb. rozh. tr.).
82
Odposlech nelze povolit v trestním řízení pro jakýkoliv trestný čin. Podle
současné právní úpravy je to možné v řízení o zvlášť závažném úmyslném
trestném činu (zvlášť závažné úmyslné trestné činy jsou činy uvedené
v ustanovení § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví
trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let – § 41
odst. 2 tr. zák., anebo v řízení o trestném činu, k jehož trestnímu stíhání
zavazuje Českou republiku mezinárodní smlouva [Mezinárodními smlouvami,
které zavazují k trestnímu stíhání, jsou například Úmluva o omezení výroby
a úpravě distribuce omamných látek (č. 173/1933 Sb.), Evropská úmluva
o potlačování terorismu (č. 552/1992 Sb.)] aj. Zákonodárce ovšem taxativně
nevyjmenovává trestné činy, v řízení o nichž by byl přípustný odposlech
a záznam telekomunikačního provozu, což je nedostatkem platné právní úpravy.
Zákon stanoví, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu lze
povolit, „pokud lze důvodně předpokládat že jím budou získány
významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu
dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“.
Má se tím zabránit tomu, aby odposlech a záznam telekomunikačního
provozu nemohl být využíván kdykoliv, jako běžný způsob získávání informací
důležitých pro trestní řízení. V tomto ustanovení se tedy promítá jedna ze
základních zásad trestního řízení – zásada přiměřenosti (zdrženlivosti)
vyjádřená v ustanovení § 2 odst. 4 tr. řádu.
Trestní řád dále zakazuje provádět odposlech a záznam telekomunikačního provozu mezi obviněným a obhájcem.
Předchozí právní úprava před novelou provedenou zákonem
č. 177/2008 Sb. stanovila povinnost policejního orgánu přerušit odposlech
a záznam telekomunikačního provozu, pokud policejní orgán zjistil, že obviněný
komunikuje se svým obhájcem, záznam o jeho obsahu zničit a informace, které
se v této souvislosti policejní orgán dozvěděl, nijak nepoužít.
Nová právní úprava povinnost policejního orgánu ihned přerušit
odposlech hovoru mezi obhájcem a obviněným nepřevzala. Nově trestní řád
stanoví, že pokud policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je
povinen záznam odposlechu bezodkladně zničit a informace, které se v této
souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.
Na tuto okolnost poukazuje v literatuře Vantuch, který nově přijatou
právní úpravu kritizuje. Autor v této spojitosti uvádí: „Je-li používáno
záznamové zařízení a obviněný komunikuje se svým obhájcem, nedochází
k okamžitému přerušení odposlechu rozhovoru, což orgánům činným
v trestním řízení umožňuje seznámit se s obsahem důvěrného rozhovoru
obviněného s obhájcem. To je v rozporu se zásadou, že každá procesní
83
strana musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z nich nesmí mít
podstatnou výhodu vůči protistraně.
Tento stav je z pohledu zabezpečení práva na obhajobu nepřijatelný,
neboť jej orgány činné v trestním řízení mohou využít proti obviněnému.
Předtím, než policejní orgán zničí záznam odposlechu obviněného
s obhájcem, tak se při naslouchání jejich rozhovoru detailně obeznámí
s informacemi, jež by jinak nemohl jinak získat. I když na tyto informace
nemůže žádný orgán činný v trestním řízení odkazovat, získává podstatnou
výhodu vůči straně obhajoby, což může usnadnit usvědčení obviněného.
Pokud nepoužití těchto informací proti obviněnému nelze zabezpečit, potom
jsou obsahy rozhovorů obviněného s obhájcem i po 1. 7. 2008 známy
policejnímu orgánu, a proto nelze předejít tomu, aby byly využity proti
obviněnému, i když bez odkazu na provedený odposlech. V tom spočívá
negativní důsledek využívání záznamového zařízení pro obviněného.“ 1)
S obsahem autorovy kritiky je třeba souhlasit.
Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn
předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.
Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán
písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou
mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný
čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu
k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena
uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa,
a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu
prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být
uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně
doby jeho trvání, odůvodňují. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se bezodkladně doručí policejnímu orgánu. V přípravném řízení opis příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu soudce bezodkladně zašle státnímu zástupci.
Bez příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může
orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního
provozu, nebo jej provést i sám, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin násilí
proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§ 196 a 197a), únosu podle § 216
odst. 1, obchodování s dětmi podle § 216a odst. 1, vydírání podle § 235
odst. 1 nebo omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 a 2 trestního zákona, pokud s tím uživatel odposlouchávané stanice souhlasí (88 odst. 5 tr. řádu).
1) Vantuch, P.: Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1. 7. 2008, Bulletin advokacie
č. 10/2008, s. 29.
84
Zákon umožňuje nařídit, resp. prodloužit odposlech a záznam telekomunikačního provozu i v řízení před soudem. Pak ovšem se nabízí otázka
praktického využití poznatků získaných odposlechem například v probíhajícím hlavním líčení.
Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je rozhodnutím svého druhu. Nelze jej napadnout opravným prostředkem. Lze jen
žádat o přezkum zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (srov. § 88 odst. 8, § 314l až § 314n tr. řádu).
Záznam telekomunikačního provozu lze zásadně použít jako důkaz jen
v té věci, ve které byl záznam proveden. V jiné věci než je ta, v níž byl
odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden. Lze záznam jako
důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro čin uvedený
v § 88 odst. 1 tr. řádu, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané
stanice. Legálně získaný záznam by ovšem bylo možné v jiné trestní věci užít
jako listinný důkaz.
Důkaz záznamem o telekomunikačním provozu se provede tak, že se
záznam přehraje z no¬siče, na kterém byl zachycen. Je-li telekomunikační
provoz veden v cizím jazyce, což je obvyklé například v případech tzv. drogové
kriminality, potom se záznam přehraje za přítomnosti tlumočníka.
Protokol o odposlechu telekomunikačního provozu je oproti tomu listinným
důkazem, který se v řízení před soudem přečte. Záznam o telekomunikačním
provozu slouží jako důkaz při rozhodování o vině obviněného. Protokol o odposlechu telekomunikačního provozu slouží k posouzení zákonnosti postupu při
provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Pokud při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyly
zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, je policejní orgán, po
souhlasu soudu a v přípravném řízení po souhlasu státního zástupce, povinen
tyto záznamy zničit, a to v zásadě ihned po uplynutí tří let od pravomocného
skončení věci (§ 88 odst. 7 tr. řádu). Opis protokolu o zničení pak zašle
předsedovi senátu soudu prvního stupně, resp. státnímu zástupci, jehož
rozhodnutím byla věc pravomocně skončena.
Principům právního státu odpovídá, aby osoba dotčená odposlechem
telekomunikačního provozu byla informována o zásahu do základních práv
a svobod, ke kterému došlo. Proto nová právní úprava (§ 89 odst. 8, 9 tr. řádu)
stanoví, že státní zástupce, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena,
a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvého stupně po pravomocném
85
Nejvýše čtyřměsíční lhůta k provádění odposlechu může být výjimečně
(§ 88 odst. 4 tr. řádu) prodloužena, a to i opakovaně. Také pro případné
prodloužení doby odposlechu platí zásada zdrženlivosti (§ 2 odst. 4 tr. řádu).
skončení věci, informuje o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu odposlouchávanou osobu, pokud je známa. Informace obsahuje
označení soudu, který vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu, délku trvání odposlechu a datum jeho ukončení. Součástí informace je
poučení o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace
Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu
a záznamu telekomunikačního provozu. Informaci podá předseda senátu soudu
prvého stupně bezodkladně po pravomocném skončení věci; státní zástupce,
jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, podá informaci bezodkladně
po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem
podle § 174a tr. řádu.
Informaci předseda senátu nebo státní zástupce nepodá v řízení o zvlášť
závažném úmyslném trestném činu spáchaném organizovanou skupinou,
v řízení o trestném činu spáchaném ve prospěch zločinného spolčení, v řízení
o trestném činu účasti na zločinném spolčení, nebo pokud se na spáchání
trestného činu podílelo více osob a ve vztahu alespoň k jedné z nich nebylo
trestní řízení doposud pravomocně skončeno, nebo pokud je proti osobě, jíž
má být informace sdělena, vedeno trestní řízení, anebo pokud by poskytnutím
takové informace mohl být zmařen účel trestního řízení nebo by mohlo dojít
k ohrožení bezpečnosti státu, života, zdraví, práv a svobod osob.
Informace o provedeném odposlechu jsou poskytnuty až po pravomocném skončení věci, tj. v době, kdy již nemohou být ohroženy výsledky
trestního řízení. Součástí informace musí být i poučení o právu dotčené osoby
žádat o přezkoumání skutečností odůvodňujících zákonnost prováděného
odposlechu. Dotčená osoba se totiž může zvláštním procesním postupem
u Nejvyššího soudu domáhat přezkoumání zákonnosti takového postupu
podle tří nových ustanovení upravených v § 314l až § 314n tr. řádu. Vždy
ovšem bude záležet na úvaze dotčené osoby, zda práva na přezkoumání
zákonnosti příkazu k odposlechu využije.
Shledá-li nejvyšší soud, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán v rozporu se zákonem nebo bylo v rozporu se
zákonem jeho provedení, vysloví usnesením porušení zákona (§ 314m odst. 1 tr.
řádu). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Shledá-li nejvyšší soud, že příkaz k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu byl vydán a jeho provedení bylo v souladu
s podmínkami uvedenými v § 88 odst. 1 tr. řádu, vysloví usnesením, že zákon
nebyl porušen (§ 314n odst. 1 tr. řádu). Také proti tomuto rozhodnutí není
přípustný opravný prostředek.
Samotný přezkum prováděný Nejvyšším soudem je ovšem
problematický. Nejde jen o to, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním
orgánem, kterému věcně i funkčně takové oprávnění patrně nepřísluší, ale
86
i o to, na základě jakých skutečností bude Nejvyšší soud rozhodovat
o zákonnosti odposlechu. Aby mohl Nejvyšší soud odpovědně posoudit, zda
odposlech byl v tom kterém případě zákonný, musel by mít k dispozici
především takové informace, které měl k dispozici v době rozhodování ten
soudce, který odposlech nařídil, včetně poznatků operativní povahy, což
není možné zajistit. Shledá-li Nejvyšší soud, že odposlech nebo jeho
provedení bylo nezákonné, vysloví usnesením porušení zákona, aniž by
ovšem takové porušení mělo bezprostřední vliv na zákonnost proběhlého
trestního řízení, ve kterém byl odposlech použit jako důkaz (srov. § 314m
odst. 1 tr. řádu).
87
88
Niekoľko poznámok
k zásadám dokazovania v trestnom konaní
Niekoľko poznámok
JUDr. Jaroslav Klátik
Katedra verejného práva
Oddelenie trestného práva, kriminológie, kriminalistiky a penológie
Právnická fakulta UMB v Banskej Bystrici
Abstrakt: Základné zásady trestného konania, ktoré upravuje
rekodifikovaný Trestný poriadok v ustanovení § 2 odrkadľujú
stupeň demokratizmu spočívajúci nielen v procesnej činnosti
orgánov činných v trestnom konaní a súdov, ale aj v koordinovaní
trestnoprávnych noriem v aplikačnej praxi. Je teda nimi upravený
trestný proces, ako aj základné a vedľajšie trestnoprocesné
vzťahy. Veľký význam z ich hľadiska tvoria tzv. zásady
dokazovania, ktoré tvoria podklad pre to, aby orgány činné
v trestnom konaní a súdy postupovali pri poznaní všetkých
dôležitých skutočností na zistenie pravdivosti a hodnovernosti
získaných poznatkov v súlade s platným právnym poriadkom.
Kľúčové slová: dokazovanie, dôkaz, dôkazný prostriedok, vyhľadávacia zásada,
prezumpcia neviny, zásada ústnosti, zistenie skutkového stavu, dôvodné pochybnosti,
policajt, prokurátor, súd.
Abstract: The basic criminal procedure principles that adjust
re-codified Code of Criminal procedure in setting of paragraph 2
reflects the degree of democratism consist not only in procedural
action of authorities active in criminal procedure and courts but
also in coordination of criminal norms in application praxis.
Therefore, the criminal procedure is adjusted with them as well as
the basic and sub ordinary criminal relationships. Huge
importance from their view creates so called evidence principles,
which create the background to manage the authorities’ active in
criminal procedure and courts to proceed in knowing all the
important facts to achieve justness and plausibility of gained
information according to valid legal procedure.
Key words: criminal evidence, evidence, proper evidence, search principle, presumption
of innocence, principle of oral communication, actual state determination, reasonable
doubts, policeman, prosecutor, court.
89
1. Zásady dokazovania ako osobitná
skupina základných zásad
trestného konania
Dňa 1. januára 2006 nadobudol účinnosť zák. č. 300/2005 Z. z.
Trestný poriadok v znení zák. č. 650/2005 Z. z. (ďalej len „Trestný poriadok“
alebo „TP“), ktorý nahradil zák. č. 141/1961 Zb. o trestnom konaní súdnom
(Trestný poriadok) v znení neskorších predpisov (ďalej len „starý Trestný
poriadok“). Základ navrhovaného Trestného poriadku tvorila idea ochrany
základných práv a slobôd, ktoré sú vyjadrené aj v Ústave Slovenskej
republiky. Zárukou ich naplnenia bol i novokoncipovaný systém základných
zásad trestného konania. Vedúcimi právnymi zásadami zostali – zásada stíhania len zo zákonných dôvodov, obžalovacia zásada, ktorá je však modifikovaná zásadou oportunity a obmedzená dispozičným právom poškodeného,
ale i zásada prezumpcie neviny, zásada zistenia skutkového stavu veci,
zásada voľného hodnotenia dôkazov, zásada ústnosti a bezprostrednosti.
Zásady dokazovania ako jedna z troch skupín základných zásad
trestného konania predstavujú právne princípy, na ktorých stojí proces
zisťovania, zhromažďovania, predkladania dôkazov a následne zistenie
všetkých skutočností dôležitých pre vytvorenie podkladu na spravodlivé
rozhodnutie.1) Tieto zásady odrážajú základnú charakteristiku, podstatu
a systém dokazovania v trestnom konaní.2) Svoj základ majú v Ústave SR, ich
úprava rešpektuje aj medzinárodnoprávne záväzky vyplývajúce z medzinárodných zmlúv, ktorými je Slovenská republika viazaná. Medzi najvýznamnejšie zásady obsiahnuté v Ústave SR a Listine základných práv a slobôd
patrí i zásada prezumpcie neviny, ktorá našla svoje vyjadrenie v čl. 40 ods. 2
Listiny základných práv a slobôd, ale i napr. zásada ústnosti v čl. 38 ods. 2
Listiny základných práv a slobôd a čl. 48 ods. 2 Ústavy SR.3) Zásady
dokazovania umožňujú orgánom činným v trestnom konaní poznanie
skutočností dôležitých pre ich rozhodnutie, teda získať poznatky slúžiace
1) Pozri aj: GANDŽALA, J.: Právna zodpovednosť. In.: Notitiae Novae Facultitas Iuridicae. Právnická
fakulta UMB, Banská Bystrica, roč. X. – XI., 2006, s. 8 - 32.
2) HUSÁR, E. a kol.: Trestné právo procesné. Bratislava: Iura Edition, 2001, s. 21.
3) Pozri aj: ONDROVÁ, J.: Aplikácia judikatúry Európskeho súdu pre ľudské práva v rozhodovacej
činnosti Ústavného súdu. In.: Notitiae Novae Facultitas Iuridicae. Právnická fakulta UMB, Banská
Bystrica, roč. VIII – IX, 2004 – 2005, s. 275 – 280; ONDROVÁ, J.: Právne závery vyplývajúce
z rozhodnutí vydaných v konaní o kontrole noriem dotýkajúcich sa niektorých základných práv
a slobôd. In.: Politické vedy, roč. 5, č. 3 – 4, 2002, s. 159 - 164.
90
Niekoľko poznámok
k poznaniu skutočnosti, tieto vykonať, preveriť a vyhodnotiť, resp. určiť
hodnotu a tým aj význam každého dôkazu.
Medzi zásady dokazovania sa zaraďujú:
vyhľadávacia zásada,
l
zásada prezumpcie neviny,
l
zásada ústnosti,
l
zásada bezprostrednosti,
l
zásada voľného hodnotenia dôkazov,
l
zásada zistenia skutkového stavu bez dôvodných pochybností.
l
2. Vyhľadávacia zásada
Je vyjadrená v tretej a štvrtej vete ustanovenia § 2 ods. 10 TP, kde sa
ustanovuje, že orgány činné v trestnom konaní s rovnakou starostlivosťou
objasňujú okolnosti svedčiace proti obvinenému, ako aj okolnosti, ktoré
svedčia v jeho prospech a v oboch smeroch vykonávajú dôkazy tak, aby
umožnili súdu spravodlivé rozhodnutie.4) Priznanie obvineného nezbavuje
orgány činné v trestnom konaní povinnosti preskúmať všetky okolnosti
prípadu. O tejto zásade možno povedať, že konkretizuje zásadu oficiality
v oblasti dôkazného práva, pričom nevylučuje návrhy strán na vyhľadanie
a vykonanie dôkazov. Je zásadou, ktorá podstatným spôsobom ovplyvňuje
činnosť orgánov činných v trestnom konaní, najmä činnosť orgánov
pôsobiacich na začiatku trestného stíhania. Vyhľadávacia zásada totiž
znamená, že orgány činné v trestnom konaní sú povinné z vlastnej iniciatívy
zisťovať skutočnosti dôležité pre rozhodnutie v trestnom konaní a vyhľadávať
o nich dôkazy a tiež náležite zistiť skutkový stav veci, a to v rozsahu
nevyhnutnom na rozhodnutie. Táto zásada veľmi úzko súvisí so zásadou
zistenia skutkového stavu bez dôvodných pochybností. Vyhľadávací princíp
sa v trestnom konaní uplatňuje tak v prípravnom konaní, pre ktorý je
charakteristický dvojstranný procesný vzťah medzi orgánom činným
v trestnom konaní a obvineným, ako aj v konaní pred súdom, ktoré prebieha
formou súperenia strán. Vyhľadávací princíp je princípom len dôkazného
konania, ale nie princípom, ktorý by vyjadroval usporiadanie, tzv. stavbu
trestného konania. Je teda povinným doplnkom formálnej stavby charakterizovaného dvojstranným procesným vzťahom. Vyhľadávanie dôkazov je
pritom možné vymedziť ako činnosť orgánov činných v trestnom konaní
smerujúci k nájdeniu informácií, ktoré môžu slúžiť ako dôkaz o skutočnostiach
4) Pozri aj: GANDŽALOVÁ, D.: Predpoklady súdneho výkonu rozhodnutia. In.: Notitiae Novae
Facultitas Iuridicae. Právnická fakulta UMB, Banská Bystrica, roč. IV, 2000, s. 51 – 63.
91
dôležitých pre trestné konanie a následne pre spravodlivé rozhodnutie.
Uplatnenie vyhľadávacieho princípu na hlavnom pojednávaní je významne
modifikované inštitútom vrátenia veci súdom. Čo sa týka uplatnenia
vyhľadávacej zásady v konaní o opravných prostriedkoch, možno konštatovať, že v prípade odvolania a obnovy konania sa táto zásada uplatňuje vo
veľmi obmedzenej miere.
Podľa § 2 ods. 11 TP, súd môže vykonať aj dôkazy, ktoré strany
nenavrhli. Strany majú právo nimi navrhnutý dôkaz zabezpečiť.
Právna úprava de lege ferenda, počíta so zmenou tohto ustanovenia, kde
sa okrem iného uvádza: „...Súd je povinný obstarať a vykonať dôkaz, ak
strana, ktorá ho navrhla, ho z objektívnych dôvodov nemôže predložiť,
zabezpečiť alebo vykonať alebo ak ho nenavrhla strana, ale bez vykonania
dôkazu by došlo k zmareniu alebo ohrozeniu starostlivého splnenia účelu
tohto zákona a dôsledného naplnenia zásad trestného konania. Ak sa
obvinený prizná k spáchaniu skutku, ktorý sa mu kladie za vinu, alebo
nevypovie ako obvinený, hoci mu to bolo umožnené, nezbavujú sa tým
orgány činné v trestnom konaní a súd povinnosti starostlivo preskúmať
všetky okolnosti prípadu, ktorých objasnenie umožňuje orgánom činným
v trestnom konaní a súdu rozhodnúť bez dôvodných pochybností, ak
tento zákon výslovne neustanovuje inak.“
Právna úprava de lege lata zakotvuje, že súdy musia zisťovať skutkový
stav, inak by nemohli rozhodnúť o vine obžalovaného.5) Zavádza sa tak
povinnosť súdu obstarať a vykonať dôkaz, pokiaľ ho navrhla strana, ale
odmieta ho predložiť alebo vykonať, avšak len v prípade ak by jeho
nevykonaním bol ohrozený účel a zásady trestného konania, napr. zistenie
skutkového stavu bez dôvodných pochybností. Povinnosť súdu zisťovať
skutkový stav v prípadoch, ak strana odmieta vykonať dôkaz, ktorý navrhla, sa
bude uskutočňovať z rôznych dôvodov, napr. obvinený nechce klásť otázky
svedkovi, pretože si nie je istý ako bude svedok reagovať na jeho otázky
a nemá obhajcu. Súd, ak neodmietne takýto dôkaz výslovne z dôvodu
uvedeného v § 272 TP, musí ho vykonať.
Zavádza sa tak akási poistka vyhľadávacej zásady v prípravnom konaní
vložením formulácie „nečakajúc na návrhy strán“. V prípravnom konaní sa
nerozhoduje o vine, niet tu žalobcu, orgány činné v trestnom konaní
„pripravujú“ dôkazy na hlavné pojednávanie.6) Preto je potrebné, aby z vlastnej
5) MIHÁLIK, M.: Charakter prípravného konania vo väzbe na negatívne dôkazné bremeno
obvineného. In.: Teoretické a aplikačné problémy rekodifikovaného trestného práva. Zborník
príspevkov z celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou konaného dňa 27.11.2006,
Akadémia PZ v Bratislave, s. 118.
6) Pozri aj: KOLESÁR, J.: Vykonávanie niektorých dôkazov na hlavnom pojednávaní. In:
Socialistické súdnictvo, roč. 37, č. 4, 1985, s. 35 – 38.
92
Niekoľko poznámok
Pripravovaná novela taktiež počíta s doplnením ust. § 119 ods. 2 TP,
kde sa počíta s neprípustnosťou dôkazu, pri ktorom sa použije podklad
získaný s porušením základných práv alebo slobôd. Napr. nezákonne
získané osobné údaje od orgánu verejnej moci sa prostredníctvom strany
v trestnom konaní dostanú v rámci predloženia určitej listiny pri prečítaní,
ktoré samo osobe bude vykonané v súlade s Trestným poriadkom, avšak na
podklade skutočností zistených primárne v rozpore s ústavnými právami
a slobodami. Takéto dôkazy sa nebudú považovať za získané zákonným
spôsobom. Počíta sa aj s nahradením terminológie v § 119 ods. 3, kde termín
„obstarávať“ sa nahrádza pre obhajobu termínmi vhodnými „predkladať“ alebo
„zabezpečovať“. Upresňuje sa, že dôkazy sa nielen získavajú z dôkazných
prostriedkov podľa Trestného poriadku, ale sa aj musia získať zákonným
spôsobom. Zároveň sa upresňuje, že ak sa dôkaz získa podľa osobitného
predpisu, musí osobitný predpis umožniť použiť dôkaz v trestnom konaní. Nie je
totiž možné použiť dôkaz získaný v občianskom súdnom konaní ako náhradu za
dôkaz získaný v trestnom konaní z podobného dôkazného prostriedku.
3. Zásada prezumpcie neviny
Je vyjadrená v čl. 50 ods. 2 Ústavy SR, v čl. 40 ods. 2 Listiny základných
práv a slobôd a v ustanovení § 2 ods. 4 TP, podľa ktorého každý, proti komu
sa vedie trestné konanie, považuje sa za nevinného, kým súd nevysloví
právoplatným odsudzujúcim rozsudkom jeho vinu. Táto zásada sa zaraďuje
medzi zásady dokazovania, keďže okrem iného celé dôkazné bremeno
spočíva na orgánoch činných v trestnom konaní, ktoré musia dokazovať
všetky skutočnosti dôležité pre rozhodnutie vo veci samej, pričom sa držia
pravidiel:
n
n
n
in dubio pro reo – v pochybnostiach v prospech obvineného (resp. veci),
nedokázaná vina má ten istý význam ako dokázaná nevina,
obvinený nie je povinný dokazovať svoju nevinu.
Tiež orgány činné v trestnom konaní pri informovaní verejnosti o svojej
činnosti prostredníctvom poskytovania informácií oznamovacím prostriedkom, musia dodržiavať túto zásadu. Je však otázne, či je porušením prezumpcie neviny uverejňovanie mien trestne stíhaných občanov do vynesenia
93
iniciatívy obstarávali dôkazy smerujúce v prospech obvineného, nielen proti
nemu. Neodôvodnené podanie obžaloby v prípade nedostatočne zisteného
skutkového stavu môže mať za následok nepostihnutie trestného činu,
nakoľko aj po úprave Trestného poriadku navrhovanou novelou, nebude súd
schopný vždy obstarať také dôkazy, ktoré budú usvedčovať obžalovaného
z viny, nakoľko súd nedisponuje potrebným vyšetrovacím aparátom.
rozsudku, prípadne do nadobudnutia právoplatnosti rozsudku v masovokomunikačných prostriedkoch, alebo i napríklad v prípade niektorých
verejných činiteľov, napr. súdnych exekútorov, pretože v prípade, že je proti
nemu začaté trestné stíhanie za úmyselný trestný čin, alebo za trestný čin
súvisiaci s exekučnou činnosťou, môže mu minister spravodlivosti pozastaviť
výkon exekútorského úradu, a to až do vyhlásenia rozsudku súdu prvého
stupňa.
4. Zásada bezprostrednosti
Zásada bezprostrednosti je vyjadrená v ustanovení § 2 ods. 19 TP,
v zmysle ktorého pri rozhodovaní na hlavnom pojednávaní, ako aj na verejnom
alebo neverejnom zasadnutí, smie súd prihliadnuť len na tie dôkazy, ktoré boli
pri tomto konaní vykonané. Súd teda rozhoduje na základe dôkazov
vykonaných pred ním, teda na základe svojich bezprostredných postrehov
a dojmov z konania. Musí tu však byť dodržané pravidlo nezmeniteľnosti
zloženia súdu a pravidlo neprerušiteľnosti súdneho konania, ktorého
výnimkou je inštitút odročenia súdneho konania. Súd čerpá dôkazy
z prameňa čo možno najbližšieho k dokazovanej skutočnosti. Bezprostredný
dojem (od čoho sa odvodzuje aj názov tejto zásady) z vykonaného konania
umožňuje, aby sa súd osobne oboznámil s dôkazmi, teda aby za pomoci
ostatných účastníkov boli priamo senátom vysvetlené postoje obidvoch strán,
odstránené evidentné rozpory či nejasnosti, a aby si tak každý mohol vytvoriť
bezprostredný názor na prejednanú skutočnosť a tým aj celkový
bezprostredný obraz o celom prejednávanom prípade, vrátane dojmu
a názoru na vierohodnosť svedkov, znalcov, dôkazových listín a pod. . K tomu
všetkému smeruje aj osobná prítomnosť všetkých členov senátu,
obžalovaného a svedkov na hlavnom pojednávaní, členov senátu na verejnom
a neverejnom zasadnutí.7)
5. Zásada ústnosti
Táto zásada vyplýva jednak z čl. 48 ods. 2 Ústavy SR, ako aj z ust. § 2
ods. 18 prvá veta TP. Podľa tohto ustanovenia je konanie pred súdom ústne,
výnimky pritom ustanovuje Trestný poriadok. Súd teda rozhoduje na základe
ústnych prednesov strán a na základe ústne vykonaných dôkazov. Verejný
proces môže byť len ústny. Táto zásada tak súvisí so zásadou verejnosti ako
všeobecnou zásadou trestného konania. Možno konštatovať, že súd
7) Výnimkou zo zásady bezprostrednosti je ust. § 257 ods. 7 TP a §§ 331-335 TP.
94
Niekoľko poznámok
vykonáva na základe tejto zásady sám len určité dôkazy, vo veľkom rozsahu
sa však uspokojuje s konštatovaním materiálov z prípravného konania.
n
n
n
podľa § 135 ods. 2 TP, pričom novela počíta v tomto ustanovení s povinnosťou orgánu činného v trestnom konaní upovedomiť o výsluchu
svedka mladšieho ako 15 rokov obvineného alebo obhajcu, aby
nedošlo k porušeniu práva na kontradiktórny proces v zmysle čl. 6 ods. 3
písm. d) Dohovoru Rady Európy o ochrane ľudských práv a základných
slobôd, ktorý zaručuje prostredníctvom konštantného výkladu Európskeho súdneho dvora právo na pozorovanie svedka aspoň prostredníctvom obhajcu, ak svedok nebude vypočúvaný následne v súdnom konaní,
v konaní pred súdom možno prečítať podľa § 258 ods. 4 TP zápisnicu
o výsluchu obvineného v prípade neprítomnosti obžalovaného na
hlavnom pojednávaní, ak vo výpovedi obžalovaného sa objavia podstatné
rozpory medzi jeho skoršou výpoveďou a údajmi pri hlavnom pojednávaní, 8)
pri vydávaní trestného rozkazu samosudcom (rovnako ako pri zásade
verejnosti) podľa § 353 ods. 1 TP.
6. Zásada voľného hodnotenia dôkazov
Podľa tejto zásady v zmysle § 2 ods. 12 TP orgány činné v trestnom
konaní a súd hodnotia dôkazy získané zákonným spôsobom podľa svojho
vnútorného presvedčenia založeného na starostlivom uvážení všetkých
okolností prípadu jednotlivo i v ich súhrne nezávisle od toho, či ich obstaral
súd, orgány činné v trestnom konaní alebo niektorá zo strán. Vychádza zo
skutočnosti, že zákon neurčuje pravidlá, pokiaľ ide o mieru dôkazov
potrebných na preukázanie dokazovanej skutočnosti a na určenie dôkaznej
sily jediného dôkazu. Orgán činný v trestnom konaní a súd zhodnotí dôkaz
podľa svojho voľného uváženia, ktoré nie je zákonom vymedzené. Vnútorné
presvedčenie orgánov činných v trestnom konaní a súdu sa musí vytvárať
prísne logickým úsudkom, vyplývajúcim zo starostlivého, objektívneho
a všestranného uváženia všetkých dostupných dôkazov a to jednotlivo i v ich
súhrne. V súlade s týmto musí byť v odôvodnení rozsudku vysvetlené, ktoré
skutočnosti bral súd ako preukázané a o ktoré dôkazy svoje skutkové zistenia
oprel, existenciu ktorých skutočností pokladá so zreteľom na výsledky
8) Pozri aj: § 263 TP a § 135 ods. 2 TP.
95
Jedná sa o zásadu dokazovania uplatňujúcu sa v konaní pred súdom,
z ktorej zákon pripúšťa nasledovné výnimky, napr.
dokazovania za vylúčené alebo pochybné, akými úvahami sa riadil pri
hodnotení prevedených dôkazov a prečo nevyhovel návrhu na prevedenie
ďalších dôkazov. To znamená, že napriek tomu, že pri hodnotení dôkazov,
orgány činné v trestnom konaní hodnotia dôkazy podľa svojho vnútorného
presvedčenia, treba brať do úvahy spôsob postupu pri dokazovaní a či je
skutočne dôkaz vierohodný, pravdivý, či sa vzťahuje na predmetnú vec.
Vierohodnosť pritom predstavuje dokázanú a zdôvodnenú pravdu. Je to
presvedčenie o jeho pravdivosti a nie predpoklad, či dohady tiež vylučujú
možnosť akéhokoľvek iného riešenia.
7. Zásada zistenia skutkového stavu
bez dôvodných pochybností
Pred novelou č. 247/1994 Z. z. k starému Trestnému poriadku
účinnému do 31.12.2005 bola táto zásada vyjadrená nasledovne: „Orgány
činné v trestnom konaní postupujú tak, aby bol zistený skutočný stav veci
a pri svojom rozhodovaní z neho vychádzajú.“ V tomto znení sa jednalo
o zásadu skutočného stavu veci, ktorá v praxi znamenala, že orgány činné
v trestnom konaní často vykonávali rozsiahle dokazovanie ku každej okolnosti
trestného činu. Zároveň bol súd na základe ustanovenia § 220 ods. 2 starého
TP povinný dôkazný materiál z prípravného konania, ktorý mal vzťah
k prejednávanej veci, na hlavnom pojednávaní prebrať a v rozhodnutí sa s ním
vyrovnať. Povinnosť zisťovať vo všetkých štádiách objektívnu pravdu však
potom viedla k podceňovaniu strán z hľadiska aktivity pri dokazovaní, ktoré
majú svoj pôvod v nazeraní na obvineného ako na predmet trestného konania,
pričom na jeho aktívnu obhajobu sa hľadelo ako na činnosť, ktorou sa snaží
zmariť zistenie objektívnej pravdy.9) Ukázalo sa, že požiadavka na zistenie
objektívnej pravdy v trestnom procese bola nerealizovateľná, lebo teoreticky
umožnila deformácie trestného procesu, akceptovala len zásadu náležitého
zistenia skutkového stavu veci, ktorá lepšie vyhovovala praktickým potrebám
trestného konania. Novela č. 247/1994 Z. z. teda umožňovala orgánom
činným v trestnom konaní a súdu postupovať tak, aby bol zistený stav
podstatný pre právne posúdenie veci a aby nevyvolával pochybnosti, pričom
s požiadavkou náležitého zistenia trestného činu sa bolo možné stretnúť už
v ust. § 1 Trestného poriadku, teda „...aby trestné činy boli náležite
zistené...“. Novelou č. 247/1994 Z. z. sa zároveň presunulo ťažisko
dokazovania na konanie pred súdom. Zmenou dikcie § 2 ods. 5 starého
Trestného poriadku, keď sa požiadavka „aby bol zistený skutočný stav veci“
9) ŠÁMAL, P.: Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Praha: CODEX Bohemia,
1999, s. 55 a nasl.
96
nahradila požiadavkou „aby bol náležite zistený skutkový stav veci a to
v rozsahu nevyhnutnom na rozhodnutie“ sa upustilo od potreby zistiť
objektívnu pravdu. Zisťovanie objektívnej pravdy, ktorá je filozofickou
kategóriou, viedla pri aplikácii v právnej oblasti k potrebe, aby orgány činné
v trestnom konaní a súd vykonávali rozsiahle dokazovanie ku každej,
v podstate i k celkom bezvýznamnej okolnosti činu. Preto sa táto povinnosť
nahradila povinnosťou zistiť stav veci podstatný a významný pre právne
posúdenie a tento stav dokázať tak, aby nevyvolával opodstatnené pochybnosti.
Pravdivo sa najmä musí zistiť, či a aký trestný čin bol spáchaný a či ho
spáchal obvinený. Iba vtedy sa môže aj rozsudok zakladať na presne
zistených a hodnoverných faktoch, ktoré nevzbudzujú rozumné pochybnosti
o ich pravdivosti. Zistenie objektívnej skutočnosti charakterizujúcej
individuálne určitý ľudský zásah do vonkajšieho sveta, vrátane toho, či sú
v ňom dané znaky činu uvedeného v Trestnom zákone, má byť primárnym
finálnym produktom činnosti orgánov činných v trestnom konaní a súdu.
Zásada objektívnej pravdy, neskôr transformovaná do zásady náležitého
zistenia skutkového stavu je tak v rekodifikovanom Trestnom poriadku
zakotvená ako zásada zistenia skutkového stavu bez dôvodných pochybností.
Skutkový stav sa teda zisťuje v rozsahu, ktorý príslušný orgán činný v trestnom
konaní alebo súd potrebujú pre svoje rozhodnutie. Najdôležitejšou zárukou
na zistenie skutkového stavu bez dôvodných pochybností je to, že na hlavné
pojednávanie sa prenáša ťažisko dokazovania, pričom dôkazy prechádzajú
previerkou spočívajúcou najmä v aktivite strán.10) Dôvodnú pochybnosť
Trestný poriadok však nedefinuje. Podľa teoretických výkladov ňou treba
chápať takú pochybnosť, ktorá spôsobuje, že orgán, ktorý rozhoduje vo veci
na základe starostlivého a nestranného zhodnotenia všetkých vykonaných
dôkazov, by bol taký nerozhodný, že by nemohol urobiť záver, že skutočnosť
napĺňajúca znak trestného činu sa stala, t. j. nezískal vnútorné presvedčenie
o vine obvineného.11)
Pokiaľ ide o navrhovanú už šiestu novelu k rekodifikovanému Trestnému
poriadku12), táto novela sa z hľadiska zásad dokazovania zásadnejšie dotkne
najmä zásady zistenia skutkového stavu bez dôvodných pochybností. Podľa
§ 2 ods. 10 TP, orgány činné v trestnom konaní postupujú tak, aby bol
zistený skutkový stav veci, o ktorom nie sú dôvodné pochybnosti, a to
v rozsahu nevyhnutnom na ich rozhodnutie. Dôkazy obstarávajú z úradnej
povinnosti. Právo obstarávať dôkazy majú aj strany. Orgány činné
10) IVOR, J. a kol.: Trestné právo procesné. Bratislava: Iura Edition, 2006, s. 88.
11) MINÁRIK, Š. a kol.: Trestný poriadok. Stručný komentár. Bratislava: Iura Edition, 2006, s. 39.
12) Doterajšie novely rekodifikovaného Trestného poriadku: č. 650/2005 Z. z., č. 692/2006 Z. z.,
č. 342/2007 Z. z., č. 643/2007 Z. z., č. 61/2008 Z. z.
97
Niekoľko poznámok
v trestnom konaní s rovnakou starostlivosťou objasňujú okolnosti
svedčiace proti obvinenému, ako aj okolnosti, ktoré svedčia v jeho
prospech, a v oboch smeroch vykonávajú dôkazy tak, aby umožnili súdu
spravodlivé rozhodnutie.
Novela Trestného poriadku počíta so zmenou tohto ustanovenia
nasledovne: Orgány činné v trestnom konaní a súd postupujú v trestnom
konaní tak, aby bol zistený skutkový stav, o ktorom nie sú dôvodné
pochybnosti, a to v rozsahu nevyhnutnom na ich rozhodnutie, ak tento
zákon neustanovuje inak. Navrhovaná novela Trestného poriadku dôsledne
uskutočňuje ústavnú požiadavku čl. 50 ods.1 Ústavy SR, ktorá v požiadavke
kladenej na súd, ktorý jediný rozhoduje o vine a treste, vylučuje iné subjekty
z rozhodovania o tejto otázke. Na splnenie tejto ústavnej požiadavky súd musí
mať jednoznačne určený zákonný priestor, v ktorom otázku viny má
vyvodzovať zo zisteného skutkového stavu. Nakoľko z ostatných ustanovení
Trestného poriadku, napr. z ustanovenia § 168 alebo § 321 vyplýva, že súd
zisťuje skutkový stav – dikciou „svoje skutkové zistenia“, dokonca odvolací
súd zruší rozsudok prvostupňového súdu, ak sú jeho skutkové zistenia
neúplné, je potrebné, aby súd zisťoval skutkový stav v miere praktickej istoty,
ktorá zodpovedá dikcii „bez dôvodných pochybností“. Hoci právna úprava
de lege lata v základných zásadách neuvádza toto pravidlo pri súdoch,
sankcionuje súd za neúplné skutkové zistenia zrušením rozsudku
v odvolacom konaní. Orgány činné v trestnom konaní sú povinné v prípravnom
konaní zistiť skutkový stav bez dôvodných pochybností čo nekorešponduje
s vymedzením úplnejšieho zistenia skutkového stavu v konaní pred súdom.
Trestný poriadok z pohľadu súdu, ale aj prokurátora má totiž konania, kde sa
skutkový stav nezisťuje bez dôvodných pochybností, ako napr. konanie
o dohode o vine a treste, preto navrhovaná novela Trestného poriadku toto
ustanovenie dopĺňa o možnosť iného prístupu k otázke zisťovania skutkového
stavu.13)
Záver
Zásady dokazovania predstavujú veľmi dôležitú skupinu základných
zásad trestného konania, pričom tvoria vnútorné prepojenie tak so
všeobecnými zásadami ako aj zásadami začatia konania. Táto skupina
základných zásad je rozhodujúcou základňou pre zisťovanie protiprávnosti
činu a naplnenia jednotlivých znakov skutkovej podstaty trestného činu, je
13) Pozri: Dôvodová správa k návrhu zákona, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 301/2005 Z. z.
Trestný poriadok v znení neskorších predpisov a o zmene a doplnení niektorých zákonov
predložený Ministerstvom spravodlivosti SR do legislatívneho procesu na základe úlohy v Pláne
legislatívnych úloh vlády Slovenskej republiky na rok 2007 – k bodu 2.
98
Niekoľko poznámok
Na záver môjho vystúpenia by som rád touto cestou pánovi profesorovi
JUDr. Vladimírovi Mathernovi, DrSc., na počesť ktorého sa uskutočňuje táto
veľmi inšpiratívna a pre slovenskú trestnoprávnu vedu aj potrebná
konferencia, zaželal v ôsmom decéniu života najmä veľa zdravia, tvorivej
duševnej inšpirácie a naplnenia stále nových predsavzatí pri výchove
slovenských právnických generácií.
Zoznam použitej literatúry:
GANDŽALA, J.:
Právna zodpovednosť. In.: Notitiae Novae Facultitas Iuridicae. Právnická
fakulta UMB, Banská Bystrica, roč. X. – XI., 2006,
ISBN 80-8083-261-7.
GANDŽALOVÁ, D.:
Predpoklady súdneho výkonu rozhodnutia. In.: Notitiae Novae Facultitas
Iuridicae. Právnická fakulta UMB, Banská Bystrica, roč. IV, 2000,
ISBN 80-8055-156-1.
HUSÁR, E. a kol.:
Trestné právo procesné. Bratislava: Iura Edition, 2001,
ISBN 80-89047-04-1.
IVOR, J. a kol.:
Trestné právo procesné. Bratislava: Iura Edition, 2006,
ISBN 80-8078-101-X.
KOLESÁR, J.:
Vykonávanie niektorých dôkazov na hlavnom pojednávaní.
In: Socialistické súdnictvo, roč. 37, č. 4, 1985.
MIHÁLIK, M.:
Charakter prípravného konania vo väzbe na negatívne dôkazné bremeno
obvineného. In.: Teoretické a aplikačné problémy rekodifikovaného trestného práva. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára s medzinárodnou
účasťou konaného dňa 27.11.2006, Akadémia PZ v Bratislave,
ISBN 978-80-8054-401-0.
99
teda akýmsi spojivkom medzi trestným právom hmotným a trestným právom
procesným, keďže len formou dokazovania sú trestné činy náležite
objasnené a páchatelia spravodlivo potrestaní sankciami uvedenými
v Trestnom zákone.
MINÁRIK, Š. a kol.:
Trestný poriadok. Stručný komentár. Bratislava: Iura Edition, 2006,
ISBN 80-8078-085-4.
ONDROVÁ, J.:
Aplikácia judikatúry Európskeho súdu pre ľudské práva v rozhodovacej
činnosti Ústavného súdu. In.: Notitiae Novae Facultitas Iuridicae. Právnická
fakulta UMB, Banská Bystrica, roč. VIII – IX, 2004 – 2005,
ISBN 80-8083-183-1.
ONDROVÁ, J.:
Právne závery vyplývajúce z rozhodnutí vydaných v konaní o kontrole noriem
dotýkajúcich sa niektorých základných práv a slobôd. In.: Politické vedy,
roč. 5, č. 3 – 4, 2002, Slovenská akadémia vied, Ústav politických vied.
ŠÁMAL, P.:
Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Praha: CODEX
Bohemia, 1999, ISBN 80-85963-89-2.
100
Odposlech a záznam telefonických hovorů
jako důkaz v trestním řízení
JUDr. Jan Kocina, Ph.D.
Fakulta právnická ZČU v Plzni
Sady Pětatřicátníků 14, PLZEŇ
Abstrakt: Příspěvek se zabývá teoretickými a praktickými
problémy dokazování, které souvisejí s odposlechem
a záznamem telefonických hovorů, a to ve vztahu k možnosti
použití těchto odposlechů a záznamů jako důkazů v trestním
řízení a částečně i v občanském soudním řízení. Je popisována
problematika úpravy odposlechů v platném trestním řádu,
uvedená ve speciálních zákonech a příspěvek se také zabývá
právní problematikou odposlechů a záznamů, které jsou
prováděny jinými subjekty než orgány činnými v trestním řízení.
Zpracovávaná problematika vychází z platné právní úpravy
v České republice.
klíčová slova:odposlech a záznam telefonických hovorů, důkaz v trestním řízení,
přípustný důkazní prostředek, pořízení zákonným způsobem
Abstract: The report is concerned with theoretical and practical
difficulties of evidence that consists in possible use of tapping
and recording phone calls in criminal and partially also in civil
proceedings. The report considers the questions of present legal
regulation of tapping generally as well as legal regulation
contained in special acts. Further on the report also deals with
legal questions of tapping and recording that is performed by
other subjects than subjects that are operative in criminal
procedure. The objective of the report is based on valid legal
regulation in the Czech Republic.
Key words: Tapping and recording of phone calls, evidence in criminal procedure,
acceptable evidence, acquisition under the law
101
I.
Ústavněprávní limity
V současné době zná platný trestní řád v České republice, tj. zákon
č. 141/1961 Sb. (dále jen „TrŘ“), v souvislosti s telekomunikačním provozem
dva zajišťovací úkony, a to odposlech a záznam telekomunikačního provozu,
který je upraven v § 88 TrŘ a zjišťování údajů o uskutečněném
telekomunikačním provozu upravené v § 88a TrŘ.
Můj příspěvek na konferenci, která se zabývá teoretickými a praktickými
problémy dokazování, bude zaměřen na některé sporné aktuální problémy
při dokazování v trestním řízení a částečně i v občanském soudním řízení,
které se vztahují k odposlechům a záznamům telefonických hovorů (dále
jen „Odposlechy“), když tyto jsou upraveny jako součást telekomunikačního
provozu, které provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení na
základě TrŘ Policie ČR. Dále se budu zabývat Odposlechy, jež jsou
prováděny v souladu se speciálními zákony a Odposlechy prováděnými jinými
subjekty než orgány činnými v trestním řízení.
Je nepochybné, že Odposlechem je zasahováno do ústavně garantovaných základních práv a svobod, zejména do těch práv, která jsou zaručena
čl. 13 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., která
je součástí ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listiny“). Podle
tohoto čl. nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných
písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí nebo zasílaných
poštou nebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, který
stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem,
telegramem nebo jiným podobným zařízením. Tento čl. tedy upravuje i tzv.
tajemství zpráv podávaných telefonem. Výjimku z takto formulovaného
zákazu porušit tajemství zpráv podávaných telefonem tvoří ty případy, které
musí být stanoveny zákonem a zákonem musí být upraven i způsob provedení
takového zásahu.1) Ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny, která je součástí ústavního
pořádku České republiky, při používání ustanovení o mezích základních práv
a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Omezení přitom nesmějí
být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena.
Při dokazování v trestním řízení se často střetávají dva protichůdné
požadavky. Jedním požadavkem je zájem společnosti na trestním stíhání
pachatelů trestné činnosti a druhým požadavkem je ústavně garantovaný
zájem na integritě individuálních nebo celospolečenských hodnot přesahujících účel trestního stíhání.2)
1) Klíma, K. a kol., Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
2005, s. 700.
2) Jelínek, J. a kol., Trestní právo procesní, Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002, s. 234 a násl.
102
Ústavní soud ČR (dále jen „ÚS“) již opakovaně judikoval, že k omezení
základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení mnohdy
nepředpokládá, může dojít i v případě jejich kolize. Základní je v této
souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze
v zájmu jiného základního práva či svobody. Při úvaze o prioritě jednoho ze
dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly
využity všechny možnosti minimalizace zásahu do základního práva
druhého. Podle názoru ÚS je věcí nezávislých soudů, aby při střetu
základních práv, které stojí na stejné úrovni, s přihlédnutím k okolnostem
každého jednotlivého případu, pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla
neodůvodněně dána přednost před právem druhým.3)
V této souvislosti se také poukazuje na to, že v ČR je přímo aplikovatelná
Úmluva o ochraně lidských práv a svobod publikovaná pod č. 209/1990
Sb., a to pro potřeby zpracovávaného tématu, zejména čl. 8 zakotvujícího
právo na soukromí a čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 dotýkající se práva na
nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. 4)
Ve smyslu těchto závěrů je nutné posuzovat i přípustnost a zákonnost
odposlechů, které byly pořízeny různými subjekty, a to pro potřeby
dokazování v trestním řízení, když závěry budou aplikovatelné i na možnost
použití Odposlechů jako důkazu v občanském soudním řízení. Příspěvek
vychází z platné právní úpravy v České republice.
II. Trestní řád a Odposlechy
TrŘ ve svém ustanovení § 89 odst. 2 upravuje, že za důkaz může sloužit
vše, co může přispět k objasnění věci s tím, že demonstrativně uvádí
jednotlivé důkazní prostředky. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit
nebo jeho provedení navrhnout a skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo
nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takovéhoto
důkazu. Aniž bych se zabýval podrobně teoretickoprávními problémy, které
se týkají problematiky dokazování v trestním řízení ve vazbě na zpracovávanou
problematiku, lze dospět k závěru, že Odposlech lze použít jako důkaz
tehdy, pokud se bude jednat o přípustný důkaz, který byl proveden
zákonně. Nezákonný důkaz je vždy důkazem nepřípustným, avšak toto
neplatí opačně,5) tzn., že i zákonně získaný důkaz může být pro potřeby
3) např. Nález sp.zn. II ÚS 502/2002, I ÚS 191/2005
4) Jelínek, J. a kol., Trestní právo procesní, Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002, s. 235.
Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 7/2008, sešit 2 s. 110 (NSČR sp.zn. 5 Tdo
459/2007)
5) Mathern, V., Dokazovanie v československom trestnom procese, Bratislava: Obzor, 1984,
s. 105.
103
dokazování v trestním řízení nepřípustný. S přihlédnutím k tomuto
zjednodušenému závěru lze tedy konstatovat, že za důkaz může sloužit vše co
je přípustným důkazním prostředkem a důkaz byl pořízen zákonným
způsobem. Za důkazní prostředek je přitom považován Odposlech,
důkazem je obsah záznamu o Odposlechu. Toto rozlišení však nemá
praktický význam, neboť právní praxe mezi důkazním prostředkem a důkazem
zpravidla nerozlišuje.6)
Jedním z kritérií zákonnosti provedeného důkazu je mj. to, zda byl důkaz
opatřen a proveden způsobem, který stanoví, popř. připouští, zákon.7) Je tedy
nepochybné, že Odposlech lze použít jako důkaz, jestliže byl získán
v souladu se zákonem. Zákonné předpoklady k získání takovéhoto
důkazu stanoví přímo TrŘ v § 88. S ohledem na stále častěji se vyskytující
využívání Odposlechů jako běžného způsobu získávání informací v trestním
řízení v ČR byla přijata novela TrŘ zákonem č. 177/2008 Sb., která nabyla
účinnosti dne 1.7.2008. Tato nová zákonná úprava Odposlechů zpřesnila
a zpřísnila zejména pravidla pro povolování Odposlechů, tj. tedy
podmínky, které musí být splněny pro to, aby Odposlechy mohly být
považovány za důkaz v trestním řízení. Pokud tedy budou porušeny TrŘ
stanovené podmínky pro Odposlechy, nebude možné takovýto Odposlech
použít k důkazu v trestním řízení.
Novela TrŘ týkající se Odposlechů zvýraznila zásadu zdrženlivosti
a přiměřenosti, která je uvedena v § 2 odst. 4 TrŘ. 8) Odposlech telefonu lze
tedy použít jako důkaz v trestním řízení, jestliže byl získán v souladu
s TrŘ. Za splnění zákonných podmínek je možno Odposlech použít jako
důkaz i v jiné trestní věci, nelze však akceptovat závěr vyplývající ze staršího
nálezu ÚS, že legálně získaný Odposlech může být použit v jiné věci jako
listinný důkaz.9) Za přípustný a zákonný důkaz je nutné považovat takový
důkaz, který byl získán se souhlasem účastníka odposlouchávané stanice
(§ 88 odst. 4 poslední věta TrŘ před novelou provedenou zákonem
č. 177/2008 Sb.) a se souhlasem uživatele odposlouchávané stanice (§ 88
odst. 5, odst. 6 TrŘ ve znění zákona č. 177/2008 Sb.). Zcela nově je
novelou TrŘ týkající se Odposlechů zaváděna povinnost orgánu činného
6) Jelínek, J. a kol., Trestní právo procesní, Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002, s. 236 a násl.
Musil, J. a kol., Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, 2. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003,
s. 416 a násl.
7) Repík, B., Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení, Bulletin
advokacie, červen-září 1982, s. 138.
8) Vantuch, P., Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1.7.2008, Bulletin advokacie,
10/2008, s. 28 a násl.
Důvodová zpráva k zákonu č. 177/2008 Sb.
9) Musil, J. a kol., Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, 2. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003,
s. 361 a násl.
Nález ÚS sp.zn. II ÚS 6/93
104
v trestním řízení, u kterého byla věc pravomocně skončena, aby o nařízeném
Odposlechu informoval odposlouchávanou osobu, jejíž uživatelská adresa
byla uvedena v příkazu k Odposlechu (§ 88 odst. 8 TrŘ). Součástí informace
je poučení o právu podat ve lhůtě 6 měsíců ode dne doručení této informace
Nejvyššímu soudu ČR (dále jen „NS“) návrh na přezkoumání zákonnosti
k Odposlechu.10) Podání informace je omezeno v případech uvedených
v § 88 odst. 9 TrŘ. V části třetí hlavě dvacáté TrŘ je doplněn nově oddíl
sedmý nazvaný řízení o přezkumu příkazu k Odposlechu, v němž jsou tři nová
ustanovení v § 314l až 314n TrŘ. Shledá-li NS, že příkaz k Odposlechu byl
vydán v rozporu se zákonem nebo bylo v rozporu se zákonem jeho
provedení, vysloví usnesením, že byl porušen zákon.11) Na základě výroku
NS, že byl porušen zákon, má možnost taková osoba domáhat se finančního
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
III. Zpravodajské odposlechy
V posledním období začalo být v právní praxi sporné, zda lze pro účely
trestního řízení použít k důkazu Odposlechy, které byly pořízeny
v souladu se speciálními zákony tzv. zpravodajské Odposlechy, když tyto jsou
v České republice v současné době přípustné podle zákona č. 289/2000 Sb.
o vojenském zpravodajství a zákona č. 154/1994 Sb. o bezpečnostní
informační službě. Policejní orgán získal zpravodajské Odposlechy, které byly
pořízeny podle tohoto speciálního zákona a s poukazem na zákonnou dikci
§ 89 odst. 2 TrŘ použil tyto Odposlechy jako důkaz v trestním řízení, když
poukázal na to, že není možné formalisticky odmítat takovéto důkazy,
které nebyly provedeny orgánem činným v trestním řízení, když veřejný
zájem v daném případě na zjištění a potrestání trestných činů převažuje
nad zájmem na ochraně základních práv a svobod. Navíc bylo poukázáno
na to, že tyto Odposlechy byly opatřeny způsobem, který obsahově splňuje
požadavky § 88 odst. 4 TrŘ. ÚS na základě podané ústavní stížnosti rozhodl
o tom, že postupem policejního orgánu bylo porušeno základní právo
stěžovatele na soukromí garantované čl. 13 Listiny a přikázal policejnímu
orgánu odstranit a neprodleně zničit Odposlechy.12) ÚS v tomto svém nálezu
konstatuje, že tzv. zpravodajské Odposlechy není možné použít k důkazu
v trestním řízení, když mj. uvedl, že tzv. zpravodajský Odposlech nemůže mít
vyšší kvalitu než jakákoliv jiná operativní informace a je zdůrazňováno, že přitom
nejde o formalistický závěr, nýbrž o aplikaci ústavní zásady, že zásahy do
10) Důvodová zpráva k zákonu č. 177/2008 Sb.
11) Vantuch, P., Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1.7.2008, Bulletin advokacie,
10/2008, s. 32.
12) Nález ÚS I. ÚS 3038/07
105
základních práv musí být předvídány zákonem, který pro dosažení svého
účelu musí volit co nejšetrnější prostředky. Zpravodajské Odposlechy
nedosahují garančních kvalit, které vyžaduje TrŘ, a proto jich nelze
použít jako důkazu v trestním řízení, neboť v tomto smyslu nebyly
získány zákonným způsobem. Lze tedy shrnout, že pokud jsou prováděny
Odposlechy v souladu se speciálními zákony, nelze tyto Odposlechy
považovat za důkazy.13) V této souvislosti však je nutné zmínit ustanovení § 119
odst. 2 nového slovenského trestního řádu, tj. zákona č. 301/2005 Z. z., když
ve větě první tohoto ustanovení je uvedeno, že za důkaz může sloužit vše, co
může přispět na náležité objasnění věci a co bylo získáno z důkazních
prostředků podle tohoto zákona nebo podle zvláštního zákona. Lze tedy
předpokládat, že Odposlechy provedené podle jiného zákona než TrŘ jsou ve
Slovenské republice důkazem v trestním řízení za předpokladu, že jiné
speciální zákony budou ústavně konformní ve vztahu k podmínkám, za kterých
budou Odposlechy realizovány.14)
IV. Odposlechy pořízené
soukromými osobami
V trestním řízení a v občanském právním řízení je sporné, zda je možné
za přípustné považovat Odposlechy pořízené soukromými osobami.
V tomto směru se velice často argumentuje obecným ustanovením § 89
odst. 2 TrŘ, ve kterém je uvedeno, že za důkaz může sloužit vše, co může
přispět k objasnění věci, stejně tak jako v občanském soudním řízení je
argumentováno ustanovením § 125 občanského soudního řádu, tj. zákona
č. 99/1963 Sb., kde je uvedeno, že za důkaz můžou sloužit všechny
prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Z izolovaného znění těchto zákonných
ustanovení se někdy dovozuje, že Odposlechy získané soukromými
osobami jsou důkazně použitelné k prokázání skutkového stavu věci
jak v trestním řízení, 15) tak v občanském soudním řízení.
Tento závěr však může platit pouze za předpokladu, že nedošlo
k porušení jakýchkoliv zákonných zákazů, tj. nejen zákazů vyplývajících z TrŘ, ale i z jakýchkoliv jiných právních předpisů a dále že
nedošlo, při pořízení těchto soukromých Odposlechů, k nezákonným
13) R 55/2001 komentář s. 550.
14) Olej, J., Trestný zákon trestný poriadok, Bratislava, Slovenská advokátská komora, 2006, s. 208
a násl.
15) Musil, J. a kol., Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, 2. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003,
s. 411 a násl.
Rozsudek NSČR sp.zn. 30 Cdo 1224/2004
Bulletin advokacie, z judikatury, listopad-prosinec 2005, s. 64 a násl.
106
zásahům do práv a svobod třetích osob garantovaných nejen Listinou, ale
i zejména obecnou normou soukromého práva, tj. občanským zákoníkem
zákonem č. 40/1964 Sb. (dále jen „OZ“), zejména porušením ustanovení
§ 11 a násl., která se týkají práva na ochranu osobnosti. Úprava v OZ
koresponduje důsledně s ústavně garantovanými právy a svobodami.16)
Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, Odposlechy týkající se
fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo
použity jen s jejím svolením (§ 12 odst. 1 OZ). Svolení není třeba, pokud
Odposlech je použit k účelům úředním na základě zákona (§ 12 odst. 2
OZ) s tím, že Odposlechy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo
použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro
tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství, avšak ani takové použití
nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.
S ohledem na zákonnou dikci § 12 odst. 1 OZ lze tedy konstatovat, že
k tomu, aby mohl být Odposlech důkazem v trestním i občanskoprávním
řízení, je nezbytné, pokud se nemá jednat o použití k účelům úředním na
základě zákona, dovodit souhlas té osoby, které se týkají. Pokud takováto
osoba souhlas nedá, je důkaz pořízen v rozporu se zákonem, tj. příslušným
ustanovením § 12 odst. 1 OZ, a tato skutečnost vylučuje možnost použití
Odposlechu k důkazu. Lze však dovozovat za určitých situací svolení osoby
s Odposlechem, aniž by bylo dáno svolení slovním vyjádřením k této
skutečnosti. Ve smyslu § 35 odst. 1 OZ může být dáno svolení se zásahem do
osobnostních práv Odposlechem výslovně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěla osoba projevit.17) Takovýto
souhlas je možné dovozovat z okolností pořízení odposlechu. NS v jednom
svém rozhodnutí18) dovozoval konkludentní souhlas s Odposlechem z toho,
že se jednalo o telefonický hovor, kdy volající oslovil volaného telefonního
účastníka, obsahem rozhovoru dal podnět ke komunikaci a fakticky tak
vstoupil do soukromí volaného účastníka se všemi z toho plynoucími
konsekvencemi. Volajícímu přitom musí být zřejmé, že volaný využívá
soudobých technických prostředků, o nichž je obecně známo, že sami
mohou být vybaveny řadou technických funkcí mj. nahrávání hovorů. Za
situace, kdy volající iniciuje hovor a má obecné povědomosti o možnosti, že
takovýto hovor může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenán,
lze dovodit konkludentní souhlas s možným pořízením zvukového záznamu
tohoto telefonátu, neprojeví-li přitom opak. Soud v tomto případě dovodil, že
důkaz byl pořízen za souhlasu volajícího a dovodil, že takovýto Odposlech
je v občanském soudním řízení jako důkaz použitelný. Ve stejném
16) Holub, M. a kol., Občanský zákoník, komentář, 2. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Linde
Praha, a.s., 2003, s.66.
17) Jehlička, O., Občanský zákoník, komentář, 8. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, s. 89, 90.
18) Rozsudek NSČR sp.zn. 30 Co 1224/2004 ve spojení s rozsudkem VS v Olomouci sp. zn. 1 Co
6/2003
107
rozsudku dovodil NS, že nejde také o neoprávněný zásah do práva na
ochranu osobnosti Odposlechem s ohledem na to, že tento byl použit
k účelům úředním na základě zákona. V daném případě jde o tzv. zákonnou
licenci pro úřední účely a je dovozováno, že nastala tato zákonem předvídaná
situace umožňující použití Odposlechu i bez případného svolení volajícího,
neboť Odposlech je použit pro účely důkazního řízení v rámci
občanského soudního řízení. V této souvislosti je však nutné zmínit, že
uvedený rozsudek NS byl zrušen nálezem ÚS19), přičemž ÚS dovodil zrušení
tohoto rozsudku nepřípustností použitého Odposlechu jako důkazu
vzhledem k tomu, že na daný případ se nemůže vztahovat zákonná úřední
licence podle § 12 odst. 2 OZ. ÚS konstatuje, že za projev úřední
licence nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či
jiným orgánem státu, ale jen takové případy, které výslovně upravuje
zákon. Takovýmto zákonem je TrŘ, který upravuje Odposlech v trestním
řízení. V této souvislosti je však nutné konstatovat, že ÚS se v uvedeném
nálezu nevypořádal vůbec s tím, že NS dovodil v daném případě konkludentní
souhlas s Odposlechem. S přihlédnutím ke shora uvedeným rozhodnutím lze
konstatovat, že s ohledem na konkrétní okolnosti je možné dovozovat
svolení s Odposlechem dle § 12 odst. 1 OZ. Toto svolení nemusí mít zvláštní
formu a za určitých okolností může být dáno i konkludentně - § 35 odst. 1
OZ.20) V tomto případě není vyloučeno, aby takovýto Odposlech pořízený
soukromou osobou byl použit k důkazu jak v trestním, tak
i v občanskoprávním řízení. Obdobně rozhodl i NS v roce 2007, když
rozhodnutí je uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. R 7/2008.21) Právní věta tohoto rozhodnutí uvádí, že s ohledem na
ustanovení § 89 odst. 2 TrŘ nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu
použit i Odposlech, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu
osob, jejichž hlas je takto zaznamenáván. Ustanovení § 88 TrŘ se zde
neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost takovéhoto důkazu je však
nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva zakotveného
v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.), práva na
nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10
odst. 2 Listiny.
Naproti tomu nebude možné považovat za přípustný takový Odposlech,
který byl pořízen nedovoleným způsobem nebo který byl získán nezákonně.22)
Pokud byly jakékoliv důkazy obstarány v rozporu se zákonem, a to i bez
19) Nález ÚS I. ÚS 191/95
20) Jehlička, O., Občanský zákoník, komentář, 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 1999, s. 66.
21) Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 7/2008, sešit 2 s. 110 (NSČR sp.zn. 5 Tdo
459/2007)
22) Holub, M., Občanský zákoník, komentář, 2. aktualizované a doplněné vydání, 1. svazek, Praha,
Linde Praha, 2003, s. 78.
108
V. Závěr
Přijatá novela TrŘ v České republice, která nabyla účinnosti dne
1.8.2008, potvrzuje, že problematika Odposlechů jako důkazů v trestním
řízení je velmi aktuální. Současně platná zákonná úprava zpřísnila a zpřesnila
podmínky pro povolování Odposlechů s důrazem na zásady přiměřenosti
a zdrženlivosti a zajistila následnou informovanost osoby, u které byl nařízen
odposlech. Tato osoba má možnost v zákonem vymezených případech
požádat o přezkoumání zákonnosti Odposlechu. Pro účely trestního řízení je
možné použít k důkazu pouze Odposlechy získané v souladu s TrŘ případně
Odposlechy získané soukromými osobami za podmínky, že nedošlo k porušení
práva na ochranu osobnosti tak, jak je upraveno zejména v § 11 a násl. OZ,
které vychází mj. z ústavně garantovaného práva v čl. 13 Listiny. Za stejných
podmínek lze použít k důkazu Odposlechy v občanskoprávním řízení.
Jakékoliv Odposlechy získané v rozporu nejen s TrŘ ale i s jinými zákonnými
předpisy jsou jako důkaz v trestním i občanskoprávním řízení nepřípustné. Tzv.
zpravodajské Odposlechy, které jsou provedeny v souladu se speciálními
zákony, jsou jako důkaz v trestním i občanskoprávním řízení nepřípustné.
l
Bulletin advokacie, z judikatury, listopad-prosinec 2005.
l
Důvodová zpráva k zákonu č. 177/2008 Sb.
l
Holub, M. a kol., Občanský zákoník, komentář, 2. aktualizované
a doplněné vydání, Praha, Linde Praha, a.s., 2003
l
Jehlička, O., Občanský zákoník, komentář, 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 1999.
l
Jehlička, O., Občanský zákoník, komentář, 8. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003
l
Jelínek, J. a kol., Trestní právo procesní, Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002
l
Klíma, K. a kol., Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň: Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005
23) Repík, B., Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení, Bulletin
advokacie, červen-září 1982, s. 138.
109
součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, nelze považovat takovéto
důkazy za přípustné a použitelné jak v trestním řízení, tak i v občanském
soudním řízení. Nelze tedy akceptovat názory vyslovené v právní teorii, že
takovéto důkazy by byly v trestním řízení použitelné.23)
l
Mathern, V., Dokazovanie v československom trestnom procese,
Bratislava: Obzor, 1984
l
Musil, J. a kol., Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, 2. vydáním,
Praha, C.H.Beck, 2003
l
Nález ÚS I. ÚS 191/95
l
Nález ÚS I. ÚS 3038/07
l
Nález sp.zn. II ÚS 502/2002, I ÚS 191/2005
l
Nález ÚS sp.zn. II ÚS 6/93
l
Návrh věcného záměru zákona o trestním řízení soudním z roku 2004
l
l
l
Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, R 7/2008, sešit 2 s. 110
(NSČR sp.zn. 5 Tdo 459/2007)
l
Šámal, P. a kol., Trestní řád, komentář, 4. doplněné a přepracované
vydání, C.H.Beck, 2002
l
Olej, J., Trestný zákon trestný poriadok, Bratislava, Slovenská advokátská
komora, 2006
l
R 55/2001 komentář
l
Repík, B., Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním
řízení, Bulletin advokacie, červen-září 1982
l
Rozsudek NSČR sp.zn. 30 Cdo 1224/2004
l
Rozsudek NSČR sp.zn. 30 Co 1224/2004 ve spojení s rozsudkem VS
v Olomouci sp.zn. 1 Co 6/2003
l
Vantuch, P., Kdy lze užít odposlech telekomunikačního provozu jako
důkaz proti obviněnému, Bulletin advokacie, 11-12/2006
l
Vantuch, P., Nová úprava odposlechu v trestním řádu od 1.7.2008,
Bulletin advokacie, 10/2008
Internetové odkazy:
www.judikatura.cz
www.nsoud.cz
http://nalus.usoud.cz
www.epravo.cz
www.justice.cz
110
Ako ďalej v znaleckom dokazovaní
v trestnom procese?
v trestnom procese?
doc. JUDr. Juraj Kolesár, CSc.
vedúci Katedry trestného práva, kriminalistiky a kriminológie
Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta
Abstrakt: Forma priberania znalca do trestného konania
v súčasnom slovenskom trestnom procese, ktorý sa snaží byť
procesom kontradiktórnym, naráža na niektoré problémy. Jedným
z nich je aj otázka priberania znalca do trestného konania, alebo
zisťovanie kto a za akých podmienok môže vystupovať ako
znalec. Riešenie problému, ktorý možno mnohí považujú za
okrajový, je však potrebné nielen otvoriť, ale aj adekvátne uzavrieť,
tak aby znalecké dokazovanie v systéme jednotlivých dôkazov
malo presne stanovený postup bez možného spochybňovania
jeho výsledku.
Kľúčové slová: znalec, znalecké skúmanie, opatrenie, uznesenie, sťažnosť, námietkové
konanie.
Abstract: Expert witness and questions tied with this problem is
probably marginal thema in Slovakian criminal procedure.
Newerthless present slovakian legal regulation is still very formal,
because of protection of rights of accused person. This article
compares present czech and slovak approach and puts the
question, if anglo american point of view is not the solution in
present changes in criminal procedure.
Keywords: expert witness, expert witnessing, measure, decision, complaint, objection
procedure.
Pri výbere témy príspevku na celoštátnu konferenciu na tému
„Teoretické a praktické problémy dokazovaní – pocta prof. JUDr. Vladimírovi
Mathernovi, DrSc. k 80. narodeninám“ som mal úlohu do istej miery
zjednodušenú, pretože sa chcem venovať aktuálnym otázkam spojeným
s dôkazom podaným znalcom. Je to dané problematikou, ktorej sa prof.
111
Mathern venoval už niekoľko desaťročí a ku ktorej publikoval množstvo
odborných článkov. I dnes pri skúmaní problematiky znaleckého dokazovania
nie je možné tieto práce obísť. Zjednodušene povedané, ak i dnes chce
niekto napísať niečo o znalcovi v trestnom konaní, podľa môjho názoru to bez
Matherna nie je možné. Keďže ako žiak prof. Matherna som sa tejto téme
venoval a venujem dodnes, rád by som i na dnešnej vedeckej konferencii
uviedol k tejto téme niekoľko slov.
K problematike znaleckého dokazovania som sa naposledy venoval
v roku 2005, keď v Bulletine slovenskej advokácie bol publikovaný môj
článok „Návrat ku spôsobu priberania znalca do trestného konania“1). Keďže
článok bol publikovaný v čase, keď ešte nebol účinný nový Trestný poriadok,
vychádzal som zo znenia tak ako bolo publikované v paragrafovanom znení
novoprijatého zákona v máji 2005. Od účinnosti zákona č. 301/2005 Z.z.
uplynuli takmer tri roky a je preto možné sa zamyslieť nad tým, či táto právna
úprava je taká, aby zodpovedala potrebám súčasnosti.
Pokiaľ ide o formu priberania znalca zamýšľal som sa nad spôsobom
tohto priberania už v uvedenom článku. Porovnal som súčasnú právnu úpravu
so súčasnou právnou úpravou českou a to z toho dôvodu, že obe tieto úpravy
majú spoločné korene avšak po zmenách v českom trestnom poriadku
a rekodifikácii slovenského trestného procesu došlo k podstatným rozdielom.
V čom spočívajú tieto rozdiely? Slovenská právna úprava išla a doposiaľ stále
ide formálnym spôsobom priberaním znalca formou uznesenia. Na Slovensku
sme si osvojili, že tak, ako uvádza aj prof. Mathern vo svojich publikáciách
osobitne v Dokazovaní v československom trestnom procese z roku 19842)
(ktorú mimochodom stále považujem za ťažiskovú publikáciu v tejto oblasti)
priberanie znalca uznesením je vlastne určitou ochranou. Ochranou
predovšetkým obvineného, ktorý tým, že mu je uznesenie doručené, dozvedá
sa o tom, že v jeho trestnej veci bol pribratý znalec. Na to ďalej nadväzuje aj
znenie § 142, kde sa okrem iného uvádza, že proti tomuto uzneseniu možno
podať sťažnosť pre vecné dôvody a pre osobu znalca. Takýto relatívne prísny
formálny postup umožňuje, aby proti uzneseniu o pribratí znalca bolo možné
podať námietky voči trom bodom výrokovej časti uznesenie o pribratí znalca:
a)
proti dôvodnosti znaleckého skúmania ako inštitútu: v tomto prípade
možno namietať, že pribranie znalca je neodôvodnené, pretože
skutočnosť sa už potvrdila inými dôkazmi. Sem možno prípadne zaradiť aj
námietky proti oblasti znaleckého skúmania, ak považujeme napr. za
potrebné pribrať znalca z iného odboru, než v akom pribraný je.
1) Kolesár, J.: Návrat ku spôsobom priberania znalca do trestného konania. Bulletin slovenskej
advokácie 11/2005, ss. 7-13.
2) Mathern, V.: Dokazovanie v československom trestnom procese. Veda, Bratislava, 1984.
112
v trestnom procese?
b)
proti osobe znalca z dôvodu už realizovaného znaleckého skúmania
v danej veci osobnej možnej zaujatosti, osobného vzťahu a pod.
proti zneniu otázok tak ako boli znalcovi položené v uznesení: netreba
zdôrazňovať, že práve znenie otázok môže ovplyvniť výsledok skúmania.
Podľa súčasnej právnej normy tak ako je uvedená v citovanom zákone
by však takáto možnosť nejestvovala. Nie je expressis verbis uvedené
v dôvodoch pre ktoré možno podať sťažnosť. Považujem preto
v súčasnosti za otázne, či konkretizácia možnosti podania opravného
prostriedku len z dvoch dôvodov je tým správnym riešením. Domnievam
sa však, že sťažnosť podaná proti zneniu otázok by mala byť umožnená a
v zásade pod bodom a) i realizovaná, prijatá a príp. riešená.
Považujem znovu za potrebné poukázať na skutočnosť, že podanie
sťažnosti proti uzneseniu o prijatí znalca nemá odkladný účinok. Mohlo by sa
totiž stať, neodkladne po vydaní či obdržaní uznesenia začne vykonávať
znaleckú činnosť a z nejakého dôvodu bude podaná sťažnosť, ktorá túto
činnosť naďalej znemožní. Čo s takto získanými údajmi či materiálom?
A v neposlednom rade ako budú uhradené prípadné náklady už na znaleckú
činnosť použité. Tento problém bol už na niekoľkých fórach nadnesený, ale
zmeny vykonané neboli. Tu by možno postačovala novela citovaného § 142,
v ktorom by sa upravil odkladný účinok takejto sťažnosti, teda znalec by svoju
činnosť začal vykonávať až vtedy, ak proti nej v zákonnej lehote neboli podané
žiadne námietky. Na druhej strane takýto formálny postup by často mohol
zbytočne predĺžiť dobu znaleckého skúmania.
Práve snahou o „odformalizovanie“ znaleckého skúmania prejavil český
zákonodarca, keď v roku 2001 novelou Trestního řádu ČR 265/2001 Sb.
bolo zrušené priberanie znalca uznesením a nahradené neformálnym
opatrením. Dôvodová správa k tejto novele uvádza, že postup pri priberaní
znalca netreba „samoúčelne formalizovať“. Procesné pozície osôb, ktoré
môžu prípadne namietať proti zaujatosti znalca, spochybňovať jeho
kvalifikáciu príp. zadanú úlohu, sa teraz zhoršili, pretože o ich prípadných
výhradách (obvineného či poškodeného) sa rozhoduje neformálne
v námietkovom konaní. Námietkové konanie je potom bližšie rozvedené
v § 105 ods. 3 súčasne platného Trestního řádu (ČR). Autori komentára
k Trestnímu řádu tento spôsob riešenia nepovažujú za správny. Poukazujú na
skutočnosť, že námietkové konanie je neformálne, že ide síce o konanie, kde
sa zohľadňujú všetky možné druhy námietok a je aj jasný postup ako sa tieto
námietky riešia. Chýba im však záväznosť postupu tak ako je to pri riadnych
opravných prostriedkoch ako aj podstatná náležitosť tohto konania, totiž
lehoty. 3)
3) K tomu pozri napr. Jelínek, J. a kol.: Trestný zákon a Trestný řád, komentář. Linde, a.s. Praha,
2004, s. 467 a nasl. a na to nadväzujúce aj ďalšie reedície komentovaných zákonov.
113
c)
Proti sebe stoja teda dve koncepcie priberania znalca do trestného
konania. Na jednej strane formálna, nazvime ju slovenská, tak ako bolo
uvedené cestou vydania príslušného uznesenia. Na strane druhej
odformalizovaná, nazvime ju česká, kde cestou neformálneho opatrenia je do
trestného konania pribratý znalec. Každá z týchto ciest má nepochybne svoje
pozitíva i negatíva. Pokiaľ ide o stanovisko slovenských právnikov, nestretol
som sa v dostupnej odbornej literatúre so žiadnou negatívnou odozvou práve
na potrebu formálneho priberania znalca. Navyše dávam do pozornosti už
spomínanú oprávnenú ochranu práv obvineného, ktorý sa o tom, že v jeho
veci bol pribratí znalec musí dozvedieť, pretože uznesenie je mu doručované.
Naopak zo strany českých kolegov toto odformalizovanie nebolo prijaté
pozitívne, tak ako na to bolo už poukázané v citovanom komentári , ale i inde.
V jednej z rigoróznych prác som sa stretol s kritikou tohto postupu českého
zákonodarcu, kedy autor „závidel slovenským kolegom“, okrem nového
zákona o znalcoch a tlmočníkoch, presne stanovený prístup priberania znalca
uznesením. 4)
Z hľadiska správneho objektívneho a i dostatočne racionálneho postupu
v tejto oblasti treba pripomenúť ešte jednu skutočnosť. Znalecký posudok tak
ako je používaný v slovenskom trestnom práve, ktorý bol vypracovaný na
základe príslušného uznesenia vydaného orgánom činným v trestnom konaní,
je prakticky bez významnejších pochybností braný ako riadny dôkaz. Aké však
sú možnosti obhajoby v trestnom konaní, ktorá neuspela so svojim návrhom
smerujúcim ku pribraniu konkrétneho znalca v konkrétnej oblasti. Zákon dáva
možnosť, že na vlastné náklady si táto strana (príp. sem môžeme zaradiť
i poškodeného) opatrí znalecký posudok vlastnou iniciatívou a na vlastné
náklady. Vychádzajúc z rovnosti strán pred zákonom súd bude musieť vziať do
úvahy i tento dôkaz. Prax však až taká jednoznačná nie je. Môžeme sa
stretnúť s konštatovaním, že znalecký posudok označuje obhajobou
predložený materiál za účelový vedený snahou spochybniť vinu
obžalovaného. Samozrejme, že ide o účelový znalecký posudok, pretože ak
by bol „bezúčelný“ strana by ho nepochybne nepredložila. Dostávame sa tu
teda do situácie, kedy máme na jednej strane dôsledne formálne vypracovaný
znalecký posudok, na druhej strane rovnaký znalecký posudok, ale bez
predchádzajúceho formálneho postupu. Napriek tomu, že ten, kto bude
v zmysle zásady voľného hodnotenia dôkazov hodnotiť, môže uprednostniť
práve ten formálny.
4) Heinz, R.: Význam důkazu zkoumaného v trestním řízení. PF UK Bratislava, 2005 (rigorózna
práca).
114
Súčasný slovenský trestný poriadok bol vytvorený na základe nosnej
myšlienky kontradiktórnosti procesu. Je nám známe, že v priebehu troch
rokov, používania tohto modelu, niekoľko krát sa objavila otázka, či to, že
kontradiktórnosť sa v plnom rozsahu prejavuje najmä v konaní pred súdom,
je správnym riešením. Kontradiktórnosť v prípravnom konaní je diskutabilná.
Ak si majú byť strany skutočne rovné, ak majú možnosť použiť rovnaké
zbrane, malo by byť v zásade jedno, aký znalecký posudok je predložený ako
dôkaz, ak tento dôkaz bol predložený v súlade so zákonom. Teda je úplne
irelevantné, či znalec bol do trestného konania pribraný uznesením či
opatrením, alebo „len tak na základe žiadosti príslušnej strany“. A samozrejme, ak tento dôkaz vypracoval taký znalec, ktorému možno v plnom rozsahu
dôverovať.
Otázka nezávislého súdneho znalca už bola v minulosti nadnesená. Do
dnešného dňa však neexistuje jednoznačná odpoveď. Popri horeuvedených
dvoch možnostiach priberania znalca tu totiž existuje tretia možnosť a síce
možnosť, ktorá je typická pre angloamerické konanie. Ide o možnosť, že
príslušného znalca predkladajú obe strany nezávisle na sebe a až potom, čo
príslušný orgán preskúma odbornosť a nezávislosť takéhoto znalca, predloží
znalec závery svojho znaleckého skúmania. Takýto dôkaz je potom možné
prijať oboma stranami, alebo ho oboma stranami spochybniť, alebo naložiť
s ním ako uzná súd (porota) za vhodné. 5)
Práve tu by mohla byť odpoveď na otázku položenú v nadpise tohto
článku. Vychádzajúc z odbornej literatúry ako aj z odbornej praxe som sa však
nestretol s akútnou potrebou akýchkoľvek zmien v súčasnej aplikácii
príslušných právnych noriem v oblasti znaleckého skúmania. Najčastejšie sa
vyskytujúcim právnym problémom je otázka uprednostňovania odborného
vyjadrenia pred znaleckým posudkom, pričom táto problematika rezonuje aj
v českej právnej praxi. Znova však považujem za potrebné poukázať na
skutočnosť, že nielen v oblasti znaleckého skúmania, ale dokazovania
všeobecne absentuje čosi, čo som už v minulosti nazval „zákonom
o dôkazoch“. Napriek mnohým článkom a odporúčaniam je v podstate vecou
súdu, resp. orgánu činného v trestnom konaní, či a ako určitý dôkaz prijme.
Lenže v kontradiktórnom konaní by niektoré z dôkazov typu „počul som, že
povedal...“ nemal najmenšiu šancu na akékoľvek použitie. Úvaha o potrebe
zmien v tejto oblasti však rezonuje inými príspevkami na tejto konferencii.
Predpokladám, že v relatívne krátkej dobe bude potrebné pravidlá
dokazovania upraviť tak, aby sa obmedzila voľnosť hodnotenia dôkazov
5) Howard, M. N.: The Neutral Expert: a plausible threat to justice. In: The Criminal Law Rewiew
2/1991 s. 98 – 105. Spencer, R. J.: The Neutral Expert: an implausible bogey. Tamže s. 106
– 110.
115
v trestnom procese?
a priamo v právnej norme bolo stanovené, ako musí dôkaz vyzerať, aby bol
použiteľný. Vysloviť, že musí ísť o dôkaz získaný zákonným spôsobom istotne
postačujúce nie je. Pravidlá dokazovania subsumované v angloamerickej
literatúre pod názvom „evidence law“ sú nevyhnutné na to, aby bolo možné
trestný proces skutočne nazvať kontradiktórnym.
116
České národní standardy dokazování ve světle Lisabonské reformní
smlouvy 2008 a Listiny základních práv Evropské unie 2007
České národní standardy dokazování ve světle
Lisabonské reformní
smlouvy 2008 a Listiny základních práv
Evropské unie 2007
prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc.
vedoucí katedry trestního práva
Právnická fakulta - Masarykova univerzita
Abstrakt: Text analyzuje vybrané otázky dokazování z hlediska
Lisabonské reformní smlouvy 2008, speciálně pak Listiny
základních práv Evropské unie 2007. Srovnává daný stav
s vnitrostátní úpravou českou. Závěr: standard evropského práva
nepřevyšuje standard vnitrostátního ústavního a trestního práva
procesního ČR. Naopak, v některých směrech je tento vyšší; např.
dosah zásady ne bis in idem.
Klíčová slova: Lisabonská reformní smlouva, Listina základních práv EU, dokazování,
základní zásady trestního práva procesního.
Abstract: This text analysis selected questions of the evidence
from the Lisabon reform treaty 2008 and Bill of basic rights of the
European Union 2007 point of view . It does comparison this state
with national legislation in the Czech Republic. Conclusion:
standard of the european law does not go over the standard of the
czech national criminal process and constitutional law. On the
contrary, national standard is in the some directions higher; f. e.
the reach of the principle ne bis in idem.
Keywords: Lisabon reform treaty, Bill of basic rights of the European Union, evidence,
basic principles of the criminal process law.
Úvodem
Následující příspěvek činí pokus, byť jen v omezeném rozsahu,
analyzovat přístup „Lisabonské reformní smlouvy“ [viz Konsolidované znění
117
Smlouvy o Evropské unii - 2008 (dále i „KSEU“) a Konsolidované znění
Smlouvy o fungování Evropské unie - 2008 (dále i „KSFEU“); dále
i „Smlouvy“]1) k vybraným teoretickým a praktickým otázkám dokazování
v trestním řízení. Stranou neponecháme ani optiku Listiny základních práv
Evropské unie (dále i „LZPEU“),2) která sice součástí uvedených Smluv není,
to na rozdíl od předcházející Smlouvy o Ústavě pro Evropu, z povahy věci se
však předmětu tohoto sdělení nepochybně dotýká. „Lisabonský standard“
bude též porovnán s tím, co nabízí v daném ohledu platná právní úprava
v České republice.
Probíraná otázka nepochybně souvisí se základním zaměřením této
konference. Jedná se totiž o to, že právní styk subjektů Evropské unie (dále
i „EU“) nemůže efektivně probíhat bez optimální (když ne rovnou ideální)
harmonizace trestního práva procesního členských zemí navzájem, jakož ani
ve vztahu k unijnímu právu, pokud toto dopadá právě na problematiku
dokazování v trestním řízení.
Lisabonská reformní smlouva a Listina
základních práv Evropské unie – geneze
a současný stav
V červnu roku 2006 vyzvala Evropská rada budoucí německé
předsednictví, aby připravilo zprávu o dalším postupu evropské integrace.
Tato zpráva umožnila Evropské radě, aby se na svém zasedání ve dnech 21.
a 22. června 2007 dohodla na svolání mezivládní konference s cílem
vypracovat smlouvu, kterou se pozmění stávající zakládající Smlouvy ... (SEU
a SES) za účelem posílení efektivity a demokratické legitimity rozšířené Unie,
jakož i soudržnosti její vnější činnosti. Mezivládní konference pracovala
v souladu s podrobně vymezeným mandátem, který Evropská rada schválila
na zmíněném červnovém zasedání. Summit podpořil svolání zmíněné
mezivládní konference nejpozději do 31. 7. 2007. Portugalsko jako
předsednická země zahájilo tuto konferenci 23. 7. 2007. Práce na úpravě
SEU a SES, tj. formou „Lisabonské reformní smlouvy“, měly zároveň
1) „Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie
– 2008“. Rada EU, Brusel 15. dubna 2008, doplněné dodatkovými protokoly a prohlášeními;
podrobně viz http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/st06655.cs08.pdf,
dostupný 20. 6. 2008. Viz též Wasmeier, M. Möhlig, A. Strafrecht der Europäische Union. 2.
Aufl. Baden-Baden: Nomos Verlag, 2008, str. 39 a násl.
2) Listina základních práv Evropské unie, Úřední věstník Evropské unie, 2007/C 303/01,
14. 12. 2007.
118
zohlednit závěry mezivládní konference z června roku 2004, na níž byl
s malými změnami přijat text dnes již skutečně „mrtvé“ Smlouvy o Ústavě pro
Evropu (dále i „SÚE“).3) Červencová mezivládní konference byla úkolována
tak, aby dokončila svou práci nejpozději do 31. 12. 2007, má-li být dostatek
času na ratifikační proces, jemuž by se měla podrobit výsledná Lisabonská
reformní smlouva ještě před volbami do Evropského parlamentu v roce
2009. Zmíněný mandát zahrnuje následující změny obou zakládajících
Smluv (SEU a SES), které však vyjádřeny v samotné Lisabonské reformní
smlouvě z podstatné části přebírají obsah bývalé SÚE:4)
¾
¾
¾
¾
¾
dosavadní ústavní koncepce, spočívající ve zrušení všech stávajících,
zejm. zakládajících smluv a jejich nahrazení jediným textem nazvaným
„Ústava“ (SÚE), se opouští;
Lisabonskou reformní smlouvou změněná SES bude nazvána
Smlouvou o fungování Evropské unie (viz výše „KSFEU“), reformovaná
stávající SEU podrží dosavadní název (pro účely tohoto textu dále viz výše
„KSEU); obě takto reformované smlouvy budou smlouvami, na nichž je
založena EU, která bude mít jednotnou právní subjektivitu, EU nahradí
Společenství a bude jeho nástupkyní;
KSFEU a KSEU nebudou mít ústavní charakter, nebude používán
výraz „ústava“, vypouštějí se termíny „zákon“, „rámcový zákon“,
naopak se zachovají stávající názvy „nařízení“, „směrnice“ a „rozhodnutí“;
stran přednosti práva EU bude s odkazem na dosavadní judikaturu
Soudního dvora ES přijato prohlášení;
podstata změn stávajících SEU a SES se kromě jiného týká:
¾ postavení Listiny základních práv Evropské unie, jejíž znění do
těchto smluv nebude zahrnuto, a kdy bude zvlášť stanovena právně
závazná hodnota (síla) a oblast působnosti této Listiny;
¾ mechanismu v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních
věcech, který členským státům umožní pokračovat v další práci na
určitém (právním) aktu, zatímco jiným umožní se na tom nadále
neúčastnit;
3) Smlouva o Ústavě pro Evropu, Úřední věstník Evropské unie, C 310/1, 16. 12. 2004.
4) Právní zpravodaj, č. 7/2007, str. 1-2; viz též: „Mandát pro mezivládní konferenci v roce 2007“,
http://www.consilium.europa.eu/cms3_fo/showPage.asp?id=1297&lang=cs dostupný 8. 8.
2007 a http://www.euroskop.cz/21688950/clanek-zpravodajstvi-o-reformni-smlouve-eu ,
dostupný 14. 9. 2007: „Jen deset z 250 návrhů v nové smlouvě se liší od euroústavy…“ Také
např. Fischer, K. H. Der Vertrag von Lissabon. Text und Kommentar zum Europäischen
Reformvertrag. 1. Aufl. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2008, k tomu na str. 43 píše:
„…velká část novinek obsažených ve SÚE zůstává zachována.“ Úplný přehled změn, které
předpokládal mandát pro zmíněnou mezivládní konferenci nabízí cit. dílo na str. 44 až 47.
119
¾
v rámci základních zásad týkajících se pravomocí bude stanoveno, že
Unie jedná pouze v mezích pravomocí svěřených jí v KSFEU a KSEU
členskými státy;
¾
v rámci ustanovení o demokratických zásadách se zavede posílený
kontrolní mechanismus subsidiarity.
Jak známo, ratifikační proces Lisabonské reformní smlouvy se
přinejmenším zpomalil, zejm. v důsledku irského referenda v roce 2008. Aniž
bychom se na tomto místě podrobněji zabývali právě tímto aspektem KSFEU
a KSEU, resp. vzdor jemu, zaměříme se v dalším textu na předmět tohoto
sdělení samotného.
II. Trestně procesní dokazování
ve světle KSFEU, KSEU a LZPEU
Určité základní východisko zde představuje již ustanovení čl. 67 odst. 1
KSFEU, podle něhož Unie tvoří prostor svobody, bezpečnosti a práva při
respektování základních práv a různých právních systémů a tradic
členských států. Podle komentáře ke SÚE je tímto způsobem zdůrazněna
jednak budoucí limitovaná možnost harmonizace celé oblasti pokryté
kapitolou IV. SÚE, jednak se také nově poukazuje na dodržování základních
práv.5) S takovouto interpretací je možné souhlasit, nakolik výslovně
zdůrazňuje zmíněnou limitaci. Půjde jen o to, zda si jí budou dostatečně
vědomy „bruselské instituce“ při výkonu svých legislativních funkcí.
Dodržování základních práv, zřejmě ve smyslu části II SÚE (Listina základních
práv Unie, dále i „LZPU“), jakož i ve smyslu LZPEU, tu lze chápat nejen jako
určitý dílčí cíl, nýbrž i jako nezbytný korektiv při tvorbě legislativních opatření
zaměřených proti takovým formám kriminality, které svou povahou vyžadují
instrumenty, na něž jsou základní práva zvláště citlivá.
Z hlediska dokazování v trestním řízení má klíčový význam především čl.
82 odst. 2 KSFEU. Citované ustanovení počítá v oblasti justiční spolupráce
v trestních věcech s uplatněním zásad vzájemného uznávání rozsudků
a soudních rozhodnutí, jakož i sbližování právních předpisů členských států
trestněprávní povahy, a sice v oblastech uvedených právě v odstavci 2
zmíněného článku. Pod písmenem a) se tu pak výslovně zmiňuje oblast
vzájemné přípustnosti důkazů mezi členskými státy.
5) Syllová, J., Pítrová, L., Svobodová, M. a kol. Ústava pro Evropu. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H.
Beck, 2005., str. 378-379.
120
Co činí tuto věc zvláště zajímavou a citlivou, je mechanismus posílené
spolupráce ve smyslu čl. 82 odst. 3 KSFEU, jenž se týká přijímání směrnic
v oblastech uvedených v odstavci 2. Jen stručně řečeno: ve srovnání
s podobným mechanismem upraveným v čl. I-44 odst. 2, čl. III-270 odst. 3,
4 a čl. III-419 odst. 1 SÚE je posílená spolupráce ve smyslu KSFEU
nastavena „pružněji“ a tím pádem i průchodněji, což, jak mám za to, nelze
považovat za jednoznačné pozitivum.
Podobně je třeba nahlížet na čl. 87 odst. 2, 3 KSFEU, ve srovnání
s čl. III-275 odst. 3 SÚE, jež se týkají policejní spolupráce. Z hlediska
problematiky dokazování je pak ve hře písm. c) odst. 2 čl. III-275 SÚE a čl.
87 KSFEU, v němž se hovoří o společných kriminalistických metodách při
odhalování závažných forem organizované trestné činnosti, nakolik jejich
výsledky jsou, resp. mají být použitelné jako procesní důkazy v průběhu
trestního stíhání.
Povahu trestně procesních zásad významných pro otázky dokazování
v trestním řízení mají nepochybně mnohé články zmíněné LZPEU, zvláště pak
ustanovení hlavy VI nazvané „Soudnictví“. Již na první pohled zde zjišťujeme
převahu právě zásad trestně procesních.6) Svou roli tu hraje tradičně úzké
propojení ústavního práva a trestního práva procesního již na úrovni
vnitrostátní; osobně tuto vazbu vidím tak, že trestní řád je jakýsi „lakmusový
papírek“ míry praktické ústavnosti.7) Myslím, že totéž platí i pro LZPEU, vzdor
tomu, že se dnes „nesluší“ mluvit o ní s přívlastkem „ústavní“ dokument,
stejně jako ani o Smlouvách.
Svým způsobem uvozující postavení v daném kontextu má zásada
rovnosti před zákonem, stručně formulovaná v čl. 20 LZPEU, přesahující
ovšem hranice trestního práva procesního.
V úzce procesním smyslu ji lze chápat jakožto rovnost účastníků trestního
řízení, což garantuje český trestní řád stejnými právy a povinnostmi např.
obviněných i dalších subjektů trestního procesu. Činí tak v souladu s čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále i „LZPS“). V rozporu s tím nejsou samozřejmě tzv. favor
defensionis, pomocí kterých zákonodárce naopak vyrovnává reálně nerovné
6) Z širšího pohledu srov. Šturma, P. Charta základních práv Evropské unie. AUCI, 2004, 1 - 2, str.
101. Šišková, N. První ucelený katalog základních práv Evropské unie – Charta. Právník, CXL,
2001, 6, str. 598. Pipek, J. Smlouva o Ústavě pro Evropu a další vývoj trestního práva v EU.
Právník, CXLIV, 2005, 12, str., str. 1440 n. Wasmeier, M. Möhlig, A. Strafrecht der Europäische
Union. 2. Aufl. Baden-Baden: Nomos Verlag, 2008, str. 44 a násl.
7) Dále viz např. Platzgummer, W. Grundzüge des österreichischen Strafverfahrens. 8. Aufl. Wien,
New York: Springer, 1997, str. 3 (trestní proces jako aplikované ústavní právo); Roxin, C.
Strafverfahrensrecht. 22. Aufl. München: C. H. Beck, 1991, str. 9 (trestní právo procesní jako
„seismograf ústavy státu“); Schroeder, F.-Ch. Strafproze/3recht. 2. Aufl. München: C. H. Beck,
1997, str. 28 (trestní řád jako „prováděcí zákon“ ústavy).
121
postavení právě samotného obviněného, jmenovitě v průběhu dokazování
v trestním řízení.
Trestně procesní zásady vážící se k procesu dokazování nabízí dále čl.
47 LZPEU, hovořící o účinné právní ochraně před soudem, tj. i trestním,
jakož i o spravedlivém procesu, tj. i trestním.
Pro trestní podobu „práva na účinnou právní ochranu před soudem“ má
svůj význam skutečnost, že předobrazem původního čl. 47 Charty základních
práv EU, jenž byl dokonce základem čl. II-107 odst. 1 SÚE a též čl. 47
LZPEU, je čl. 13 Evropské úmluvy o lidských právech a základních
svobodách č. 209/1992 Sb., ve znění protokolů, (dále i „EÚLPZS“).8) Jeho
trestněprávní konotace vyžadovala, aby byl aplikován ze strany Evropského
soudu pro lidská práva (dále i „ESLP“) ve spojení s čl. 6 odst. 1 EÚLPZS,
zakotvujícím požadavek nestranného soudního řízení, v němž se mělo
rozhodnout o oprávněnosti trestního obvinění. Samostatná aplikace cit. čl. 13
se proto s otázkou porušení práv trestněprávní povahy míjela.9) V prostředí
LZPEU by se toto trestní „zabarvení“ mělo při její aplikaci projevit ve spojení
odstavců 1 a 2 čl. 47, neboť v naposledy uvedeném nacházíme rovněž právo
na spravedlivý proces, tedy včetně procesu vedeného nestranným soudem,
jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 EÚLPZS.
Uvedená geneze probírané zásady a v citovaném prameni zmíněná
judikatura ESLP k čl. 13 EÚLPZS, jakož i její vyjádření v LZPEU vedou
k závěru, že se jedná o „opravné prostředky“ dané k ochraně porušených
práv jednotlivce, uplatněné před příslušným trestním soudem, jmenovitě ve
fázi dokazování. Tím je implikováno též právo na soudní ochranu jak s ním
počítá už čl. 36 odst. 1 LZPS a provádí ji svými ustanoveními trestní řád, resp.
některými procesními zásadami (srov. § 2 zejm. odst. 1, 8 až 11 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, trestní řád, ve znění pozdějších
předpisů, dále i „tr. ř.“).
Zásada „práva na spravedlivý proces“, jíž je rezervován odstavec 2 čl. 47
LZPEU, nepochybně zahrnuje i proces trestní, přinejmenším proto, že
vychází z čl. 6 odst. 1 EÚLPZS. V rozsahu věty první odpovídá tato zásada
v podstatě jejím tradičním formulacím v jiných dokumentech: v již citovaném
čl. 6 odst. 1 EÚLPZS, nebo v čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4
LZPS. Trestní řád pak obsahuje konkrétní garance této zásady, a to v podobě
základních zásad trestního řízení uvedených v jeho ustanoveních § 2 odst. 4
(zásady oficiality, rychlosti a zdrženlivosti), odst. 5 (zásady zjišťování
8) Pikna, B. Evropská unie – vnitřní a vnější bezpečnost a ochrana základních práv (na pozadí boje
proti mezinárodnímu terorizmu). Praha: Linde, 2002, str. 162.
9) Gomien, D. Short guide to the European Convention on Human Rights. Strasbourg: Council of
Europe, 1991, český překlad Malenovský, J. Stručná rukojeť Evropské úmluvy o lidských
právech. str. 37.
122
skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, vyhledávací
a kontradiktornosti), odst. 10 (zásada veřejnosti) a v § 33 odst. 1 (zásada
nemo tenetur edere instrumenta contra se).10)
Zatímco právo na spravedlivý proces je „ošetřeno“ jediným poměrně
stručným odstavcem, vzdor významu, jaký představuje pro dokazování,
daleko důkladnější byli tvůrci LZPEU při reglementaci práva na řádnou
správu v jejím čl. 41. V odstavci 2 cit. ustanovení jsou uvedeny složky tohoto
práva, které by se slušelo přinejmenším zopakovat v souvislosti s právem na
spravedlivý trestní proces. V tomto ohledu je LZPEU nevyvážená z důvodů,
které nejsou jasné.
Standardní procesní zásady presumpce neviny a práva na obhajobu
předkládá čl. 48 LZPEU.
V odstavci 1 cit. ustanovení definovaná zásada „presumpce neviny“
vychází z čl. 6 odst. 2 EÚLPZS, která stejně jako Mezinárodní pakt
o občanských a politických právech (dále i „MPOPP“) v čl. 14 odst. 2
vymezuje tuto klíčovou procesní zásadu pozitivním způsobem; obdobně tak
činí čl. 40 odst. 2 LZPS. Naproti tomu ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. „...
neobsahuje pozitivní vyjádření presumpce neviny, ale zákaz presumpce viny
(kurziva V. K.).“ 11) Zákaz presumpce viny je považován za slabší garanci pro
efektivní dokazování než příkaz presumpce neviny, s čímž možno souhlasit.
Zásada „práva na obhajobu“ – odst. 2 čl. 48 LZPEU - rovněž „kopíruje“
EÚLPZS, a sice její čl. 6 odst. 3. Vnitrostátně jí odpovídá čl. 40 odst. 3 LZPS
a § 2 odst. 13 tr. ř. Zatímco LZPEU, EÚLPZS a LZPS konstruují tuto zásadu
obsahově, tzn. že uvádějí jaká konkrétní práva v tomto ohledu obviněný má,
trestní řád jde cestou konstrukce garanční. Neříká v zásadě, čím je obviněný
z hlediska své obhajoby vybaven, nýbrž uvádí záruky v podobě poučovací
povinnosti a povinnosti orgánů činných v trestním řízení, které mají
obviněnému umožnit uplatnění práv obhajoby (§ 2 odst. 13 tr. ř.). Další
konkrétní obhajovací práva vyjmenovává až v následujících ustanoveních,
která nemají povahu procesních zásad (srov. § 33 tr. ř.). Co do jejich náplně
se však práva obhajoby ve všech zmíněných pramenech nijak podstatně
neliší.
Nejen hmotně právní, nýbrž i procesní charakter zřejmě vykazuje čl. 4
LZPEU. Je v něm vyjádřen zákaz mučení a nelidského či ponižujícího
zacházení (procesní aspekt) ... anebo trestu (hmotně právní aspekt).
V českém trestním právu hmotném mu odpovídá zásada humánnosti trestů
konkretizující obecnou trestněprávní zásadu humanismu (srov. § 23 odst. 2
10) Více k tomu Musil, J. Princip nemo tenetur. In: J. Fenyk (ed.) Pocta Dagmar Císařové k 75.
narozeninám. Praha: LexisNexis CZ s. r. o., 2007, str. 76 a násl.
11) Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 175.
123
zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále
i „tr. zák.“).12) V trestním právu procesním, z hlediska dokazování, je třeba
v tomto kontextu poukázat v rámci § 2 tr. ř. na zásadu zákonnosti (odst. 1),
presumpce neviny (odst. 2) a zdrženlivosti (odst. 4).
Z čl. 50 LZPEU lze spolehlivě dovodit zásadu ne bis in idem13) neboli
právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin / skutek.
Její význam pro dokazování můžeme spatřovat v tom, že v trestním řízení
působí jako „filtr“ bránící plýtvání prostředky při procesní realizaci konkrétních
trestních věcí, nehledě na prioritní ochranu fyzických osob před jejich
nadbytečným trestním stíháním pro totéž. I když je tato zásada tradičně
spojována s trestním, popř. jiným procesem, nelze zcela přehlížet ani její
konotaci hmotně právní.
Procesně garantuje tato zásada právní jistotu a procesní ekonomii v tom
smyslu, že jedna a tatáž osoba nebude po pravomocném konečném
rozhodnutí ve své trestní věci, zakládajícím překážku věci pravomocně
rozhodnuté (exceptio rei iudicatae), kdykoliv znovu trestně stíhána, aniž
došlo ke zrušení uvedeného meritorního rozhodnutí v předepsaném řízení (tj.
z podnětu mimořádného opravného prostředku). Tradiční je tedy procesní
chápání zásady ne bis in idem, i když samotná dikce čl. 50 LZPEU naznačuje
obě její dimenze (stíhání /procesní/ nebo potrestání /hmotná/).
Dosah procesní zásady ne bis in idem závisí na tom, zda se opírá o zákaz
dvojího postihu činu (skutku), jako je tomu v ČR14), anebo trestného činu,
z čehož údajně vychází judikatura ESLP15).
V prvém případě je rozhodující skutek de iure, tzn. souhrn faktických
okolností trestněprávně relevantních (skutkový stav věci - § 2 odst. 5 tr. ř.),
jenž byl předmětem prvního trestního stíhání, a to bez ohledu na jeho
trestněprávní kvalifikaci. V případě druhém je naopak významná právní
12) Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání.
Brno: MU v Brně, 2002, dotisky 2003, 2006, str. 55 n.
13) Více k tomu např. Mansdörfer, M. Prinzip des ne bis in idem im europäischen Strafrecht. Berlin:
Duncker & Humblot, 2004; Pipek, J. Princip ne bis in idem v konkurenci jurisdikcí. Trestněprávní
revue, III, 2004, 4, str. 98; Prouza, D. Zásada ne bis in idem v českém trestním procesu. České
Budějovice: VŠERS, 2006.
14) Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3.
přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, , str. 7.
15) Růžička, M., Polák, P. Nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu týkajícím se problematiky „ne
bis in idem“ z hlediska jeho aspektů mezinárodních a vnitrostátních. Státní zastupitelství, III, 2005,
6, str. 9. Tento závěr není jednoznačný, protože přinejmenším ve věci Gradinger v. Rakousko
vycházel ESLP nikoliv z totožnosti právní kvalifikace, tj. „trestného činu“, nýbrž z totožnosti
„skutku“ (viz Kmec, J. K některým aspektům zásady ne bis in idem ve světle judikatury
Evropského soudu pro lidská práva. Trestní právo, 2004, IX, č. 1, str. 23, č. 2, str. 21.)
124
kvalifikace skutku de iure jakožto trestného činu, podle konkrétních
ustanovení trestního zákona.
Vazba zásady ne bis in idem na skutek vede ke zúžení jejího záběru
v tom smyslu, že předchozí pravomocné rozhodnutí o skutku, bez ohledu na
jeho trestněprávní kvalifikaci, brání novému rozhodování o něm, tedy ani pod
jinou trestněprávní kvalifikací. Ochrana před dvojím postihem je tak poměrně
silná a z hlediska procesní ekonomie a obviněného relativně široká. Takto
vytvořený rozhodovací prostor pro opakované projednání téže věci je proto
relativně úzký, neboť znemožňuje stíhat týž skutek, byť kvalifikovaný jako jiný
trestný čin.
Naopak podmíněnost uvedené zásady jen trestněprávní kvalifikací
činu, tedy trestným činem, vytváří širší prostor pro opakované rozhodování,
neboť umožňuje takto postihnout týž skutek, naplňuje-li v dalším řízení znaky
skutkové podstaty jiného trestného činu, než tomu bylo v řízení
předcházejícím. Ochrana před dvojím postihem je tu naopak poměrně slabší
a z hlediska procesní ekonomie a postavení obviněného relativně úzká.
Uvedený aspekt zásady ne bis in idem patří mezi jedny z nejspornějších.16) Ustanovení čl. 50 LZPEU je zajímavé právě z tohoto hlediska.
V nadpise totiž hovoří o „trestném činu“, kdežto ve vlastním jeho textu se
objevuje výraz „čin“.17) Nicméně, interpretační problémy snad nehrozí,
protože samotný text dává pojem „čin“ do kontextu s trestním řízením, tudíž je
zřejmé, že je tu myšlen „trestný čin“, nikoliv „čin“ jakožto skutek, nehledě už
na výklad čl. 4 Dodatkového protokolu č. 7 k EÚLPZS (dále i „Dodatkový
protokol“), jenž má na mysli také trestný čin.18)
Územní působnost zásady ne bis in idem omezuje LZPEU na „evropský
justiční prostor“, tj. na území členských států Unie. V jeho rámci, z pohledu
trestněprávního, pak vystupuje do popředí „prostor svobody, bezpečnosti
a práva“. Vytvářením právě takovýchto právních prostorů se reálně zmenšuje
počet konkurujících si jurisdikcí.19) To lze podle mého soudu jedině přivítat,
neboť se tak snižuje i riziko porušení principu ne bis in idem, jenž má jinak
v této konkurenci působit v nelehké roli jakéhosi „rozhodčího“ či již
zmíněného „filtru“.
16)
17)
18)
19)
Pipek, J. op. cit. sub 13, str. 100 n.
Srov. též Prouza, D., op. cit sub 13, str. 27 a tam uvedené další výhrady.
Růžička, M., Polák, P., op. cit. sub 15, str. 7.
Pipek, J. Konkurence trestních jurisdikcí a princip „ne bis in idem“. Nad rezolucí XVII.
Mezinárodního kongresu trestního práva. Trestněprávní revue, IV, 2005, 11, str. 285. K řešení,
které v tomto kontextu nabízí Corpus Juris srov. Pipek, J. Smlouva o Ústavě pro Evropu a další
vývoj trestního práva v EU. Právník, CXLIV, 2005, 12, str. 1441.
125
Zdrojem, z něhož čl. 50 LZPEU vychází, je standardně v literatuře
uváděný čl. 4 Dodatkového protokolu.20) Kromě toho se zásada ne bis in idem
vyskytuje v řadě dalších mezinárodně právních dokumentů (např. v čl. 54
– 58 Schengenské prováděcí úmluvy21) aj.).
V českém právním prostředí nabízí tuto zásadu předně čl. 40 odst. 5
LZPS. Jeho dikce, na rozdíl od znění čl. 50 LZPEU, výslovně neuvádí zákaz
dvojího potrestání, omezuje se pouze na zákaz dvojího trestního stíhání.
Tento článek ovšem, pokud by byl vyložen způsobem doporučeným
v literatuře,22) spolehlivě pokrývá i zmíněné potrestání. Výslovnou úpravu ne
bis in idem v trestním řádu nenajdeme, lze však existenci této zásady i pro
domo spolehlivě dovodit z ustanovení obsahujících exceptio rei iudicatae
[§ 11 odst. 1 písm. f), g) a h), odst. 4 tr. ř.].
Vnitrostátní právní úprava česká zakazuje dvojí postih za týž „skutek“
(čl. 40 odst. 5 LZPS), kdežto z čl. 50 LZPEU plyne zákaz dvojího postihu za
tentýž „trestný čin“.
Tato odlišnost by ale mohla být vertikálně překlenuta s oporou o čl. 53
LZPEU, podle něhož žádné ustanovení této listiny (tj. LZPEU) nesmí být
vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které
v oblasti své působnosti uznávají právo Unie, mezinárodní právo a mezinárodní
smlouvy, jejichž stranou je Unie nebo všechny členské státy, včetně EÚLPZS,
a ústavy členských států. Vyšší standard ochrany poskytnutý vnitrostátním
právním řádem, opírajícím ne bis in idem o kritérium skutku, by tedy nebyl
v rozporu s čl. 50 LZPEU, i když ten vychází z kritéria „trestného činu“.
Zároveň je třeba upozornit na určitou nepraktičnost tohoto řešení,
protože neodstraňuje skutečnou různost dosahů zásady ne bis in idem, což
by mohlo komplikovat spolupráci členských států na horizontální úrovni.
Kupříkladu v souvislosti s využitím evropského zatýkacího rozkazu, alespoň
např. mezi ČR a SR, tento problém naštěstí nevzniká. Jak Rámcové
rozhodnutí23), tak vnitrostátní implementace česká a slovenská24), vycházejí
20) K samotnému Protokolu srov. např. Repík, B. op. cit. sub 11, str. 247 n.; dále Kmec, J.
K některým aspektům zásady ne bis in idem ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská
práva. Trestní právo, IX, 2004, č. 1, str. 21 n., č. 2, str. 20 n., č. 3 str. 16 n.; jinak viz též Pikna, B.
Evropská unie – vnitřní a vnější bezpečnost a ochrana základních práv (na pozadí boje proti
mezinárodnímu terorizmu). Praha: Linde, 2002, str. 167; Syllová, J. ... a kol. op. cit. sub 5,
str. 155; Pipek, J. op. cit. sub 13, str. 98; Růžička, M., Polák, P. op. cit sub 15, str. 4 – 11.
21) Pikna, B. Schengen – právní a funkční aspekty. Právník, CXLIV, 2005, 3, str. 245 – 246.
22) Pipek, J. op. cit. sub 19, str. 103: „... je správné použití pojmu dvojího „stíhání“. Tento pojem
v sobě, z pohledu smyslu ne bis in idem, obsahuje celý komplex nepříznivých důsledků, kterým
má bránit, a to jak vlastní stíhání, tak i jeho výsledek.“
23) Council Framework Decision of 13 June 2002 on the European arrest warrant and the surrender
procedures between Member States (2002/584/JHA), čl. 3 odst. 3 („.... of the same act“).
24) Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění zákona č. 539/2004 Sb., § 411
odst. 6 písm. c), „... za tentýž skutek“; zákon č. 403/2004 Z.z., § 14 odst. 1 písm. b), „... za
rovnaký skutok“.
126
důsledně v uvedeném směru z kritéria „skutku“ („act“, „skutek“, „skutok“).
Vezmeme-li však v úvahu LZPEU (čl. 50) a jmenované či kteréhokoliv jiné
členské státy, jejichž vnitrostátní implementace evropského zatykače by
opírala zásadu ne bis in idem o totožnost skutku, pak tu rozdíl, a to zásadní,
existuje. Rozdíl, který od samého počátku případného vstupu LZPEU
v platnost (čl. 6 odst. 1 KSEU) patrně nevyřeší ani citovaný čl. 53 LZPEU.
Nevyřeší jej tedy způsobem, který by byl použitelný pro praxi dvou či více
horizontálně kooperujících členských států s odlišně nastavenou zásadou ne
bis in idem, tzn. co do jejího rozsahu (skutek, trestný čin). Sladění
vnitrostátní úpravy s LZPEU, resp. s pojetím zásady ne bis in idem je sice
teoreticky i prakticky možné, ale, jak naznačeno, na úrovni horizontální
(mezistátní) bez valného praktického užitku. Minimálně dva členské státy
s různě pojatou touto zásadou by se patrně při spolupráci z tohoto důvodu
„nepotkaly“.
S odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 10 Ústavy ČR,
č. 1/1993, ve znění pozdějších předpisů (dále i „Ústava“), přichází v úvahu
aplikace zásady ne bis in idem, vyjádřené v citovaném Dodatkovém
protokole, také přímo na jeho základě. Bude tomu tak za situace, kdy např.
o přestupku (trestněprávní povahy, např. podle § 50 zák. č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, dále i „PZ“) již rozhodl meritorně
nejprve správní orgán, přičemž o témže skutku kvalifikovaném posléze jako
trestný čin rozhodl následně i soud.25) Od tohoto postupu je nutné odlišovat
obsah ust. § 11 odst. 4 tr. ř.26), jímž „...je rozšířena zásada ne bis in idem i do
evropského prostoru trestního práva.“ 27)
25) Růžička, M., Polák, P. op. cit. sub 15, str. 10; Repík, B. op. cit. sub 11, str. 248; stejně už
i rozsudek NS ČR ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, jakož i jeho pozdější
judikatura. Právní věta cit. rozsudku říká: „Je porušením zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4
Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže byl obviněný
trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve
projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, jež skončilo pravomocným
rozhodnutím, kterým byl tento čin obviněného posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení
tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. V takovém případě ustanovení § 11 odst. 1
písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod činí trestní stíhání nepřípustným. Bylo-li přesto vedeno trestní stíhání
obviněného pro tentýž skutek, pro který již byl postižen (nebo zproštěn viny) ve správním
řízení, a skončilo-li takové trestní stíhání odsuzujícím rozhodnutím ve věci samé ve smyslu
§ 265a odst. 2 tr. ř., je tím naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Aby
k porušení zásady ne bis in idem nedošlo, a vzhledem jen k fakultativnímu oprávnění zastavit
v uvedených případech trestní stíhání ve smyslu § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř., je povinnost orgánu
činného v trestním řízení takovéto stíhání zastavit opřena právě o Protokol, v návaznosti na § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. Jde totiž o to, že v § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř. je stanoveno něco jiného než
v Protokole, proto se uplatní postup podle čl. 10 Ústavy.
26) Ve znění novely č. 539/2004 Sb.: „Rozhodnutími podle odstavce 1 písm. f), g) a h) jsou i
rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie.“
27) Púry, F. Vliv evropského práva na trestní postih některých negativních jevů v podnikání.
Trestněprávní revue, IV, 2005, 9, str. 227.
127
Katalog zásad soustředěných v hlavě VI LZPEU z hlediska
trestněprávního nese zřetelnou pečeť EÚLPZS. Vzdor tomu v některých
směrech za jejím standardem poněkud zaostává. Již dříve bylo doporučováno
předchůdkyni LZPU a LZPEU, tj. Chartě základních práv EU, aby pojala do
svého obsahu zejména právo na náhradu škody v případě nezákonného
odsouzení, jakož i zákaz uvěznění pro dluh.28) Myslím, že tato doporučení jsou
stále aktuální i pro LZPEU, byť z hlediska problematiky dokazování ne až tak
zásadní. Nad jejich rámec bych uvedl doporučení přinejmenším ještě jedno:
právo na odůvodnění soudních rozhodnutí v trestních věcech. I když toto
právo ani EÚLPZS neuvádí verbis expressis, neboť se dovozuje ze zásady
práva na spravedlivý proces,29) v LZPEU se objevit mělo tím spíše, že s jeho
výslovným uvedením počítá LZPEU pro správní řízení v čl. 41 dost. 2 písm. c).
Také význam doporučovaného práva pro dokazování v trestním řízení je
nepochybný.30)
Závěrem
Objektivně jen rozsahově omezený rozbor problematiky procesního
dokazování viděné optikou Lisabonské reformní smlouvy a zejména Listiny
základních práv EU ukázal, že její těžiště částečně spočívá v KSFEU. Neřeší ji
však KSEU. Naproti tomu plně se jí věnuje samostatný dokument, tedy Listina
základních práv EU.
S jejím standardem je z uvedeného hlediska srovnatelná vnitrostátní
právní úprava česká, a to jak v právu ústavním (LZPS), tak i v právu
jednoduchém (tr. ř.).31) V některých směrech je tato vnitrostátní úprava
dokonce na vyšší úrovni, než kterou nabízí LZPEU; srov. dosah zásady ne bis
in idem.
Vzhledem k přetrvávající obsahové podobnosti českého a slovenského
ústavního práva, jakož i trestního práva procesního můžeme uvedené
konstatování vztáhnout přiměřeně i na poměr LZPEU a slovenské vnitrostátní
28) Šišková, N. První ucelený katalog základních práv Evropské unie – Charta. Právník, CXL, 2001,
6, str. 599.
29) Repík, B. op. cit. sub 11, str. 152.
30) Ke srovnání českých národních standardů dokazování s přístupem Corpus Juris – 2000 blíže viz
Kratochvíl, V. Slovenské a české důkazní právo ve světle Corpus Juris 2000 a Smlouvy o Ústavě
pro Evropu (vybrané problémy). In: Dokazovanie v trestnom konaní. Zborník materiálov
z medzinárodného vedeckého seminára konaného 13. decembra 2006. Trnava: Typi
Universitatis Tyrnaviensis, 2007, str. 13 – 28 (CD).
31) Karabec, Z. a kol. Trestní politika a její realizace v oblasti trestní justice. Praha: Institut pro
kriminologii a sociální prevenci, 2008, str. 188.
128
úpravy ústavní a trestně procesní. Rozsah tohoto příspěvku totiž neumožnil
pojmout i takovéto srovnání šířeji, tzn. zahrnující detailně i Slovenskou
republiku.
Literatura:
Fischer, K. H.
Der Vertrag von Lissabon. Text und Kommentar zum Europäischen
Reformvertrag. 1. Aufl. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2008
Gomien, D.
Short guide to the European Convention on Human Rights. Strasbourg:
Council of Europe, 1991, český překlad Malenovský, J. Stručná rukojeť
Evropské úmluvy o lidských právech.
Karabec, Z. a kol.
Trestní politika a její realizace v oblasti trestní justice. Praha: Institut pro
kriminologii a sociální prevenci, 2008
Kmec, J.
K některým aspektům zásady ne bis in idem ve světle judikatury Evropského
soudu pro lidská práva. Trestní právo, IX, 2004, č. 1, č. 2, č. 3
Kratochvíl, V. a kol.
Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání.
Brno: MU v Brně, 2002, dotisky 2003, 2006
Kratochvíl, V.
Slovenské a české důkazní právo ve světle Corpus Juris 2000 a Smlouvy
o Ústavě pro Evropu (vybrané problémy). In: Dokazovanie v trestnom konaní.
Zborník materiálov z medzinárodného vedeckého seminára konaného 13.
decembra 2006. Trnava: Typi Universitatis Tyrnaviensis, 2007, str. 13 – 28 (CD)
Mansdörfer, M.
Prinzip des ne bis in idem im europäischen Strafrecht. Berlin: Duncker
& Humblot, 2004
Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.
Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované vydání. Praha:
C. H. Beck, 2007
Musil, J.
Princip nemo tenetur. In: J. Fenyk (ed.) Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. Praha: LexisNexis CZ s. r. o., 2007
129
Pikna, B.
Evropská unie – vnitřní a vnější bezpečnost a ochrana základních práv (na
pozadí boje proti mezinárodnímu terorizmu). Praha: Linde, 2002
Pikna, B.
Schengen – právní a funkční aspekty. Právník, CXLIV, 2005, 3
Pipek, J.
Princip ne bis in idem v konkurenci jurisdikcí. Trestněprávní revue, III, 2004, 4
Pipek, J.
Konkurence trestních jurisdikcí a princip „ne bis in idem“. Nad rezolucí XVII.
Mezinárodního kongresu trestního práva. Trestněprávní revue, IV, 2005, 11
Pipek, J.
Smlouva o Ústavě pro Evropu a další vývoj trestního práva v EU. Právník,
CXLIV, 2005, 12
Platzgummer, W.
Grundzüge des österreichischen Strafverfahrens. 8. Aufl. Wien, New York:
Springer, 1997
Prouza, D.
Zásada ne bis in idem v českém trestním procesu. České Budějovice:
VŠERS, 2006
Púry, F.
Vliv evropského práva na trestní postih některých negativních jevů
v podnikání. Trestněprávní revue, IV, 2005, 9
Repík, B.
Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002
Roxin, C.
Strafverfahrensrecht. 22. Aufl. München: C. H. Beck, 1991
Růžička, M., Polák, P.
Nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu týkajícím se problematiky „ne bis
in idem“ z hlediska jeho aspektů mezinárodních a vnitrostátních. Státní
zastupitelství, III, 2005, 6
Schroeder, F.-Ch.
Strafproze/3recht. 2. Aufl. München: C. H. Beck, 1997
Syllová, J., Pítrová, L., Svobodová, M. a kol.
Ústava pro Evropu. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005
130
Šišková, N.
První ucelený katalog základních práv Evropské unie – Charta. Právník, CXL,
2001, 6
Šturma, P.
Charta základních práv Evropské unie. AUCI, 2004, 1 - 2
Wasmeier, M. Möhlig, A.
Strafrecht der Europäische Union. 2. Aufl. Baden-Baden: Nomos Verlag,
2008
Zemánek,J., Tichý, L., Král, R.., Svoboda, P., Tomášek, M. Posudek
k návrhu Ústavy Evropské unie (…). In: Tomášek, M. (věd. red.) České právo
na prahu Evropské unie. Praha: UK v Praze, Karolinum, 2004, AUCI,
č. 1-2/2004
Právní předpisy, komentáře, jiné prameny:
Council Framework Decision of 13 June 2002 on the European arrest
warrant and the surrender procedures between Member States
(2002/584/JHA)
„Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování
Evropské unie – 2008“. Rada EU, Brusel 15. dubna 2008, doplněné
dodatkovými protokoly a prohlášeními; podrobně viz http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cmsUpload/st06655.cs08.pdf
Listina základních práv Evropské unie, Úřední věstník Evropské unie,
2007/C 303/01, 14. 12. 2007
Smlouva o Ústavě pro Evropu, Úřední věstník Evropské unie, C 310/1,
16. 12. 2004.
Právní zpravodaj, č. 7/2007, str. 1
http://www.consilium.europa.eu/cms3_fo/showPage.asp?id=1297&lang=cs
http://www.euroskop.cz/21688950/clanek-zpravodajstvi-o-reformni-smlo
uve-eu
131
132
Nové aspekty teórie kriminalistických stôp
a identifikácie v súvislosti s dokazovaním v trestnom konaní
a identifikácie v súvislosti s dokazovaním
v trestnom konaní
prof. JUDr. Jozef Madliak, CSc.
vedúci katedry trestného práva
Právnická fakulta UPJŠ v Košiciach
Abstrakt Podstatou odrazu trestného činu je spôsobilosť jedných
materiálnych systémov a objektov odrážať v inej forme vlastnosti
druhých materiálnych systémov a objektov. V príspevku autor sa
zameriava na rozvoj kriminalistického učenia o pamäťových
stopách, ide o nové aspekty pohľadu, v ktorom dominujú
poznatky, ktoré korešpondujú s modernou kognitívne
psychologickou teóriou pamäti v náväznosti na problém
znaleckého dokazovania v trestnom konaní a poukazuje na
potrebu vysokej odbornosti znalca v tejto novej oblasti.
Kľúčové slová: dokazovanie v trestnom konaní, stopa, digitálna stopa, kriminalita, znalec
Abstract: Center of the problem of crime’s reflection is the ability
of one material systems and objects to reflect in another form
characteristic of another’s material systems and objects. In the
article author turns his attention to progress in criminalistic theory
dealing with memory traces. There are new aspects of view in
which are dominating the knowledge corresponding with modern
cognitive psychological theory of memory in connection with
issue of expert witnessing during the criminal proceeding. The
author points out that a high level of proficiency of expert
witnesses is in this new area very important
Key words: evidence in criminal proceeding, trace, digital trace, criminality, expert
witness
133
1. Stopa ako relácia medzi objektom
a prostredím
Podstatou odrazu trestného činu je spôsobilosť jedných materiálnych
systémov a objektov odrážať v inej forme vlastnosti druhých materiálnych
systémov a objektov. V odrážajúcom systéme vznikajú pod vplyvom
odrážaného systému zmeny. Tieto zmeny v istej miere ukazujú, reprodukujú
vlastnosti odrážaného systému. Vyšetrovaná udalosť trestného činu je jedným
z materiálnych javov objektívnej reality, v ktorého priebehu dochádza
k vzájomnému pôsobeniu elementov udalosti trestného činu, predovšetkým
páchateľa a ním použitých prostriedkov a nástrojov, s materiálnym
prostredím, najmä miestom činu a predmetom útoku a s vedomím ľudí, napr.
svedkov. Výsledkom vzájomného pôsobenia je odraz v podobe zmien
v materiálnom prostredí ( materiálnych stôp) a zmien vo vedomí ľudí
(pamäťových stôp).
Odhaliteľné a dekódovateľné zmeny vyvolané udalosťou trestného činu
sú stopami trestného činu a vzájomnú interakciu medzi systémom trestného
činu a materiálnou objektívnou realitou môžeme z metodologického
a gnozeologického hľadiska obsahovo vyjadriť ako reláciu ®. Potom ak označíme :
S - symbol kriminalistickej stopy,
O - symbol materiálneho objektu vstupujúceho do interakcie pri trestnom
čine,
P - symbol materiálneho prostredia interakcie,
môžeme vyjadriť stopu ako vzťah relácie medzi objektom a prostredím.
Stopa = Objekt ® Prostredie,
skrátene ako:
S=O®P
Tento uvedený vzťah má zásadný základný význam pre všetky
ďalšie úvahy a rozbory, a to obzvlášť pre analýzu vlastností objektov
a vlastností rôznych prostredí, ktoré sa podieľajú na vzniku kriminalistických stôp. Z východzej analýzy ako vlastností objektu, tak
vlastností prostredia je možné odvodiť teoretické možnosti pre
jednotlivé kriminalistické stopy a ucelene ich klasifikovať a systematizovať. Prístup uvedený vo vzťahu relácie poskytuje možnosť
jednoznačne klasifikovať skupiny stôp.
Načrtnutý princíp poňatia kriminalistickej stopy ako relácie objektu
a prostredia poskytuje nový pohľad na kriminalistickú stopu. Toto poňatie
134
dovoľuje prísne vymedziť akúkoľvek kriminalistickú stopu jednoznačnými
množinami vlastností objektu a prostredia a najmä maticu relácie interakcie.
Výhody nášho prístupu vidíme predovšetkým v možnosti definovania pojmu
kriminalistickej stopy ako vo všeobecnej forme, tak aj v konkrétnych
prípadoch. Možno ich formulovať do nasledujúcich čiastočných záverov:
1)
Kriminalistickú stopu je možné definovať celkom jednoznačne a na
tomto základe ďalej teoreticky študovať prípadne modelovať (pre
využitie vo výpočtových identifikačných systémoch).
2)
Naznačené poňatie vytvára základ pre následné technické a počítačové
spracovanie.
Vytvára sa všeobecný základ pre následnú klasifikáciu kriminalistických
stôp z veľmi všeobecného hľadiska.
3)
4)
Každý doposiaľ známy druh kriminalistických stôp je možné zaradiť do
matice interakcie ako určitú submaticu.
5)
Matica interakcie dovoľuje vyhľadať a následne študovať tie miesta trsov
matice, kde možno dekódovať väčší výskyt O a teda minimum informácií,
ktoré stopa môže poskytnúť.
Uvedený prístup je otvorený systém dovoľujúci neustále rozširovanie
podľa stupňa poznania vlastností objektov identifikácie, vlastností
mechanizmov vzniku stôp a vlastností a druhov interakcie medzi
objektom a prostredím.
6)
2. Pamäťové stopy: aktuálne teórie,
výskumy a forenzná aplikácia
Ďalší výskum problematiky kriminalistických stôp bol zameraný na rozvoj
kriminalistického učenia o pamäťových stopách. Ide o nové aspekty pohľadu,
v ktorom dominujú poznatky, ktoré korešpondujú s modernou kognitívne
psychologickou teóriou pamäti a súčasne využívajú koncepcie a modely
aplikovaných forenzno psychologických prístupov. Na základe aktuálnych
teórií a modelov pamäti ako komplexného kognitívneho systému môže
kriminalistika formulovať aj celkom konkrétne odporúčania napr. pre vedenie
výsluchu, ale aj pre aplikáciu ďalších kriminalisticko taktických metód tak, aby
spôsoby kladenia otázok zlepšovali podmienky pre pamäťový výkon jedinca.
Základným deliacim kritériom kriminalistickej stopy je skutočnosť, či ide
o odraz v materiálnom prostredí alebo vo vedomí človeka. Materiálne stopy sa
klasifikujú už od vzniku kriminalistiky podľa rôznych kritérií, často
protichodných do mnohých podskupín, naproti tomu stopy vo vedomí človeka
135
sú chápané často ako ideálne stopy bez ďalšieho kriminalistického delenia.
Niektorí kriminalisti však delia ideálne poznávacie obrazy na dve základné
skupiny, a to:
l
zmyslové názorné obrazy a
l
racionálne pojmové obrazy.
Zmyslové názorné obrazy existujú ako obrazy vnemov a sú nositeľmi
informácie o objekte či skupine objektov. Racionálne pojmové obrazy
odrážajú najvšeobecnejšie spojenia a vzťahy objektívneho sveta, ktoré sú
nedostupné našim zmyslo¬vým orgánom (analyzátorom).
Pamäťová stopa má v kriminalistike veľký význam z dvoch hľadísk, jednak
je na dekódovaní informácie z pamäťovej stopy založený celý rad
kriminalisticko-taktických metód a ďalej preto, že pamäťové stopy sú
v podstate doposiaľ neriešený problém v kriminalistike. Je preto namieste
objasniť pojem pamäťovej stopy, vysvetliť ako vzniká a zaniká pamäťová stopa
v mozgu človeka a aké sú mechanizmy pamäti a či možno a v akom rozsahu
dekódovať informáciu z kriminalistickej stopy.
Medzi základné klasifikačné kritérium kriminalistických stôp patrí
skutočnosť, či stopy vznikajú v materiálnom prostredí či vo vedomí ľudí.
Principiálny vznik materiálnej stopy je daný mechanickou interakciou objektu
a prostredia. Stopy vo vedomí človeka vznikajú pri vzájomnom pôsobení
človeka a organického alebo anorganického prostredia. Kriminalisticky
relevantné informácie pamäťových stôp sú odrážané špecifickými formami
ako zážitky, vnemami, vnímaním, predstavami, elementárnymi a vyššími
psychickými aktmi. Ide v podstate o ľudské psychické procesy vnímania,
zapamätávania a reprodukcie. Význam a využitie pamäťových stôp vo vedomí
človeka spočíva v priebehu objasňovania kriminalisticky relevantných udalostí
pri aplikácii rôznych kriminalistických, najmä taktických metód, za účelom
zistenia obsahu zmeny majúcej súvislosť s konkrétnou udalosťou. Z týchto
dôvodov je nevyhnutné študovať moderné psychologické poznatky o pojme
pamäťová stopa, o procese vytvárania pamäťových stôp, teóriách a modeloch
zabúdania, reprodukcie a znovupoznania.
Aspekty pojmu pamäťová stopa a kriminalistické súvislosti, ktoré boli
zhodnotené, výskumy a aplikácie: Tu zaraďujeme najmä tieto problémové
okruhy: pojem pamäťová stopa, mechanizmus vzniku pamäťovej stopy
(záznam dynamiky pamäťovej stopy, ako dochádza k zapamätávaniu si),
mechanizmus zabúdania, základné funkcie pamäti (časovosť, vštepovanie,
zapamätávanie, vybavovanie informácií), teória pamäti, teória rozpadu stopy,
teória transformácie stopy, teória interferencie, teória motivovaného zabúdania.
136
3. Digitálne (počítačové) stopy
V minulých desiatich rokoch sa v bežnej (aj policajnej či kriminalistickej)
praxi objavuje termín počítačová kriminalita. V odbornej literatúre úplne
chýba teoretické rozpracovanie druhov stôp, ktoré prostriedky ICT
zanechávajú a ich väzba na teóriu kriminalistických stôp, ktorá má
v československej, českej aj slovenskej, kriminalistickej praxi hlbokú
tradíciu. Po analógii a analýze počítačovej kriminality síce automaticky
hovoríme o počítačových stopách, ale nijak objektívne ich ďalej nešpecifikujeme, nezaoberáme sa ich vlastnosťami, spôsobmi odhaľovania,
„fixácie“, dokumentácie, analýzy a vyhodnocovaním všetkých týchto poznatkov s cieľom odhaľovať a dokazovať tento druh kriminality a zároveň
následne preventívne brániť jej ďalšiemu rozširovaniu.
Počítačové (digitálne) stopy: Pojem počítačová kriminalita vznikol už
v dobe sálových počítačov a prvých PC. Od tej doby ale táto oblasť prešla
búrlivým rozvojom a ďalšie trendy rovnako predpokladajú pokračujúci vývoj.
Okrem sálových a personálnych počítačov sú bežnou realitou aj iné
technologické prostriedky, ktoré spájajú alebo vhodne doplňujú výpočtové
možnosti s komunikáciou v najrôznejších podobách. Ich spoločnou
platformou je digitalizácia takmer všetkého, čo nás obklopuje.
Denne používame mobilné telefóny, bezdrôtové prenosy dát z našich
personálnych elektronických zariadení (WiFi1), Bluetooth), elektronické diáre,
handheldy (osobné počítače do dlane vo veľkosti škatuľky od cigariet), audio
digitálne záznamníkové prístroje, digitálne videokamery a fotoaparáty, video
a DVD2) prehrávače alebo rekordéry, platobné a identifikačné karty,
najrôznejšie záznamové médiá (CD3), DVD, USB4) pamäte, digitálne pamäte
videokamier a fotoaparátov, optické médiá a pod.), bohaté príslušenstvo
rozmanitých druhov periférií ku všetkým týmto vyššie uvedeným zariadeniam.
Súčasťou mnohých ďalších technológií sú vstavané, jedno alebo viacúčelové
procesory, zaisťujúce činnosť daného zariadenia – palubné počítače
automobilov, lietadiel, lodí; rozmanité zabezpečovacie a monitorovacie
zariadenia, elektronická identifikácia objektov, tovaru atď.
Všetky tieto zariadenia z kriminalistického a forenzného pohľadu
zanechávajú preukázateľné stopy svojej činnosti, ktoré majú svoje všeobecné aj
individuálne zákonitosti a ktoré sú prakticky využiteľné. Je tiež zrejmé, že pojem
1)
2)
3)
4)
WiFi – Wireless Fidelity. Štandard pre bezdrôtový prenos rychlosťou až 11 MB/s v pásme 2.4 GHz.
DVD – Digital Versatil Disc, Digital Video Disc
CD – Compact Disc
USB – Universal Serial Bus
137
„počítačová“ kriminalita má dnes omnoho širší význam, než v minulosti.
Počítačová kriminalita bola v minulosti správne logicky chápaná vo vzťahu len
s počítačmi. Nič iného vtedy neexistovalo. Kam ale zaradiť dnešnú trestnú
činnosť spojenú napr. s platobnými alebo identifikačnými kartami, obsahujúcimi
magnetické nosiče dát, pozmeňovanie nechránených dát počas ich
bezdrôtového prenosu a pod.? Celý rad technologických zariadení, aj keď nie sú
prostriedkom alebo cieľom trestného činu, obsahujú veľké množstvo
rozmanitých dát, ktoré v priebehu vyšetrovania iného trestného činu, priestupku
či celkom inej aktivity v prvej fáze majú klasický charakter kriminalistickej stopy
a v konečnej etape v ideálnom prípade potom charakter súdneho dôkazu.
Pomocou všetkých týchto stôp je potom možné preverovať vyšetrovacie verzie
prípadu, zbierať dôkazy proti páchateľovi alebo naopak potvrdzovať alibi
nevinných osôb. Stopy sa v procese súdnej obhajoby stávajú priamymi či
nepriamymi dôkazmi. Na dátovom médiu môžu byť záznamy o činnosti užívateľa
na počítači, v mobilnom telefóne zoznam posledných hovorov obeti trestného
činu, na videozázname bezpečnostného centra obchodného domu či banky
zákazníci v inkriminovanej dobe, v palubnom počítači automobilu identifikačné
čísla (VIN5)), ktoré páchateľ zabudol pri mechanickej falzifikácii ostatných čísel na
vozidle zmeniť alebo o nich nevedel, či nedokázal; v telefónnej centrále výpis
všetkých uskutočnených hovorov, v systémoch GPS6) súradnice objektu (napr.
automobilu) v konkrétnom čase atď.
V zmysle definovanej počítačovej alebo kybernetickej kriminality alebo
kriminality počítačovo či kyberneticky súvisiacej je pojem zariadenia
pracujúceho s dátami omnoho širší než len počítač. Pojem počítačová stopa
vznikol v rovnakom časovom období ako pojem počítačová kriminalita, teda
približne v druhej polovici 80. rokov minulého storočia. Je zrejmé, že
s pojmom „počítačová“ (stopa) si dnes už nevystačíme, pretože aj iné,
elektronické zariadenia zanechávajú stopy, ktoré majú rovnakú podstatu,
charakter, všeobecné alebo individuálne vlastnosti ako stopa počítačová.
V zahraniční, ale už aj v českej a slovenskej literatúre existuje niekoľko
definícií, vymedzujúcich už bežne vžitý termín digitálna stopa (digital
evidence). Je nutné podotknúť, že slovo „evidence“ má v angličtine primárny
význam „dôkaz“. České slovo „stopa“ v súvislosti s modernými technológiami
v zahraničnej literatúre nenájdeme (môžeme sa stretnúť s významom
potential digital evidence, ktorý má blízky zmysel českému pojmu „stopa“).
Príčina je jednoduchá a pragmaticky založená – zahraničné teórie aj prax sú
silne orientované na výsledok trestného procesu, t.j. stopa musí byť súdom
akceptovateľná a preto vo vnímaní a následnom používaní termínov dochádza
k automatickému stotožňovaniu pojmov stopa a dôkaz (angl. evidence).
5) VIN – Vehicle Identification System
6) GPS – Global Position System
138
Táto definícia je otvorená akejkoľvek digitálnej technológii. Týmto
spôsobom definovaná digitálna stopa pokrýva ako oblasť počítačov a počítačovej komunikácie, tak aj oblasť digitálnych prenosov (mobilné telefóny,
ale do budúcna aj digitálna TV a pod.), videa, audia, digitálnej fotografie, dát
kamerových (CCTV) systémov, dát elektronických zabezpečovacích
systémov, a akýchkoľvek ďalších technológií potenciálne spojených
s Hi-Tech kriminalitou. V pôvodnom návrhu sa hovorilo o binárnej podobe
uloženej alebo prenášanej informácie. Slovo binárna bolo následne
zmenené na digitálna, pretože tento pojem je všeobecnejší (binárna forma je
podmnožinou všeobecnejšej digitálnej formy). Na rozdiel od iných definícií je
definícia navyše všeobecná aj v tom zmysle, že digitálnu stopu nespojuje
nutne s trestným činom, čo, ako uvidíme ďalej, je veľmi dôležité. Digitálna
stopa musí byť využiteľná nielen pre silové rezorty, kriminalistiku, ale aj pre
všeobecné forenzné vyšetrovanie uskutočňované štátnymi orgánmi (občiansko-právne spory, obchodné zákony a pod.), tak aj na komerčnej báze, pre
potreby nezávislých interných či externých auditov a pod.
4. Identifikácia systému
(systémová identifikácia) v kriminalistike
Teória kriminalistickej identifikácie je učením o všeobecných princípoch
stotožňovania rôznych objektov podľa ich odrazov, a to za účelom získania
trestne procesných a iných dôkazov. Z tohto dôvodu má všeobecný význam
ako pre kriminalistickú vedu, kriminalisticko-praktickú činnosť, tak aj pre
teóriu trestnoprocesného dokazovania. Učenie o kriminalistickej identifikácii
je špeciálnou kriminalistickou teóriou a kriminalistická identifikácia je
špecifická metóda kriminalistickej praktickej činnosti.
Teoretický základ (teóriu) kriminalistickej identifikácie tvorí systém pojmov, zásad , metód a metodík identifikačného skúmania. Tento systém
umožňuje vedecky určovať totožnosť materiálnych objektov podľa ich odrazov
a využívať takto získané výsledky predovšetkým na účely trestného konania.
Základným východiskom kriminalistickej identifikácie je teória vzájomného
pôsobenia uplatnená v teórii kriminalistických stôp. Z tejto teórie využíva
kriminalistickú tézu o tom, že materiálne objekty, podieľajúce sa na trestnom
čine (páchateľ, jeho obuv, nástroje trestného činu a pod.), pôsobia
v priebehu trestného činu na neho obklopujúce vonkajšie prostredie
– odrážajú sa, čím na ňom vyvolávajú určitú zmenu – odraz. V kriminalistike
majú tieto zmeny najčastejšie podobu stopy. Pri kriminalistickej identifikácii sa
139
Digitálna stopa je akákoľvek informácia s vypovedajúcou hodnotou,
uložená alebo prenášaná v digitálnej podobe.
využívajú ako stopy vo vedomí ľudí, tak ostatné druhy stôp v materiálnom
prostredí.
Podľa toho, či sa dospeje k zisteniu totožnosti alebo nie rozoznávame
dva druhy kriminalistickej identifikácie, a to individuálnu identifikáciu
a nedovŕšenú identifikáciu (určenie skupinovej príslušnosti).
Individuálna identifikácia, ktorá je výsledkom zistenia totožnosti
individuálneho (konkrétneho) objektu, teda ide o zistenie, že stopa má ten istý
súhrn identifikačných znakov ako skúmaný (podozrivý) objekt. Z takéhoto
zistenia je potom vyvodený záver, že stopu vytvoril konkrétny skúmaný objekt
(napr. konkrétna -jediná obuv, identifikácia osoby podľa markantov
papilárnych línií, identifikácia osoby podľa analýzy DNA, identifikácia nástroja
podľa znakov v zošinutej stope, identifikácia zbrane podľa znakov na
vystrelenej nábojnici alebo podľa stôp polí na vystrelenej strele atď.).
Individuálna identifikácia je z dôkazného hľadiska najcennejšia.
Nedovŕšená identifikácia (určenie skupinovej príslušnosti),
znamená, že proces identifikácie nie je ukončený zistením totožnosti
individuálneho (konkrétneho) objektu, odrazeného v stope. V týchto
prípadoch hovoríme iba o zisťovaní skupinovej príslušnosti objektov (napr.
určenie druhu podošvy, veľkosti obuvi, určenie druhu vozidla a použitých
pneumatík podľa trasologických stôp, určenie typu palnej zbrane podľa
vystrelenej nábojnice, určenie charakteru neznámej látky a pod.).
Tak ako sa vyvíjajú technické prístupy k riešeniu problémov v iných
technických vedách, tak aj do kriminalistických metód prenikajú nové princípy
a prístupy. Jedným z nových smerov je zvedenie pojmu – objektová identifikácia a systémová identifikácia.
Systematizovanie pojmov, zásad a metód identifikácie môže byť
uskutočňované podľa rôznych kritérií. Najvšeobecnejší význam má identifikácia z hľadiska určovania totožnosti a využívanie výsledkov stotožňovania
pri dokazovaní. Kriminalistická identifikácia je poznávacia metóda, ktorou sa
individualizuje vzťah medzi dvoma či viac prejavmi alebo časťami jedného
a toho istého materiálneho objektu 7), 8)
Súhrn pojmov a metód, ktoré sa používajú pri stotožňovaní, vytvárajú
metodiku kriminalistickej identifikácie. Pojmy a metódy, ktoré sa týkajú
využitia výsledkov identifikácie pri dokazovaní, tvoria metodiku dokazovania
s použitím identifikácie.
Doterajšia identifikácia sa teoreticky opiera predovšetkým o identifikáciu
objektov, tak ako sa to objavuje vo veľkej väčšine učebníc kriminalistiky.
7) Musil, J.-Konrád, Z.-Suchánek,J.: Kriminalistika. Praha: C.H.Beck, 2001.
8) Krajník, V.: Kriminalistická identifikácia. Bratislava: A PZ SR, 2000.
140
Všeobecnú identifikáciu je nutné ale chápať z omnoho širšieho pohľadu
a jedine tak je možné prehlbovať poznanie kriminalistickej vedy a v praxi tak
prispievať k objasňovaniu nových druhov trestných činov, ktoré sa dnes
vyskytujú. Identifikácia objektov a systému nie sú v protiklade, jedno
nevylučuje druhé, ale sú v harmonickom súlade. Oba druhy identifikácie sa
rozvíjajú a doplňujú klasickú identifikáciu.
Identifikácia systémov je pre kriminalistiku prínosná a úspešná
v kriminalistike v zásade v dvoch prípadoch. Jednak je to v prípadoch, kedy
objektová identifikácia nevedie k úspešnému cieľu a problém možno riešiť
transformáciou systémov a následnou identifikáciou systémov a za druhé je
to v prípadoch počítačových systémov AFIS, EBIS, TRASIS, CODIS.
Vzťah medzi identifikáciou objektov a systémov možno vyjadriť tvrdením:
1. Najjednoduchšia forma identifikácia systémov je identifikácia
objektov.
2. Limitnou formou identifikácie systémov smerom k zjednodušeniu je
identifikácia objektov.
Systémová identifikácia - Podstatu systémovej identifikácie je možné
vyjadriť ako proces, v ktorom sa jednotlivé objekty identifikačného procesu
(stopy a porovnávacie vzorky) transformujú na systém identifikačných znakov
a väzieb medzi nimi (teda systém) a následne sa skúma len vzťah medzi
identifikačnými znakmi v systéme stopy a v systéme porovnávacích materiálov. Nad stopou a porovnávacími vzorkami sa modelujú systémy
a následne sa skúma vzťah medzi jednotlivými systémami identifikácie
a zhoda vytvorených systémov s konkrétnymi objektmi.
Všeobecné vymedzenie identifikácie systémov možno definovať
nasledovne - Identifikácia systémov je proces konkretizácie parametrov
existujúceho všeobecného systému na základe experimentálne určených
charakteristík mechanickej sústavy vyjadrujúcich jej prejavy, čím sa vytvorí
jeden konkrétny systém popisujúci správanie jedného konkrétneho objektu.
V závislosti na tom, aká úloha je riešená, aj aký je použitý algoritmus,
môžu byť výsledky počítačovej analýzy predložené počítačom v determinovanej alebo pravdepodobnej podobe. V prvom prípade ide o odpoveď
počítača na otázku, či ide o daný objekt alebo nie, v druhom prípade dáva
počítač odpoveď v podobe kvantitatívnej miery zhody analyzovaných objektov. Použitie matematických metód a tým aj počítačovej analýzy objektov je
vždy spojené s formalizáciou skúmaných objektov.
Aplikáciu výpočtovej techniky v kriminalistike v súčasnej dobe môžeme
vidieť v zásade v dvoch smeroch:
1. V procese identifikačného skúmania, kedy výpočtová technika nahrádza
a urýchľuje veľmi dlhú etapu práce znalca pri vyhľadávaní spoločných
znakov v stope a porovnávacom materiáli. Výsledkom je selekcia
141
najpravdepodobnejších objektov identifikácie podľa ich miery zhody
znakov stopy so znakmi porovnávacieho materiálu. Vlastné zavŕšenie
identifikačného procesu musí urobiť znalec. Ako príklad takejto aplikácie
výpočtovej techniky v kriminalistike môžeme uviesť systémy AFIS, EBIS,
TRASIS.
2.
V urýchlení a zefektívnení výsledkov dokumentácie kriminalistických
expertíz. Teda až v konečnej etape identifikačného procesu (napr.
systém LUCIA). Každá z kriminalistických disciplín vo väčšej či menšej
miere využíva na dokumentáciu výsledkov svojho odborného skúmania
celý rad metód a postupov používaných a uznávaných v kriminalisticko-technickej a expertíznej činnosti.
Nevyhnutným „pracovným prostriedkom„ kriminalisticko-technických
a expertíznych pracovísk sú najrôznejšie expertízne pracovné a študijné
evidencie a zbierky. Niektoré majú veľmi úzky funkčný charakter s cielenou
závislosťou na prácu toho ktorého experta (napr. zbierka zbraní a streliva), iné
predstavujú z pohľadu kvanta evidovaných dát a plošného rozšírenia registre
celoštátneho charakteru. Takýmito kriminalistickými evidenciami sú napr.
daktyloskopické registre. Tie vždy boli, sú a budú nedielnou súčasťou
kriminalisticko-technických a expertíznych pracovísk, keďže sú nimi budované a im slúžia. Navyše výsledky, ktoré daktyloskopické registre ponúkajú
sú len podkladom, ktorý môže zhodnotiť do konečného výsledku iba
kriminalistický expert.
Najväčší súčasný problém praktickej daktyloskopickej expertízy bol
videný v porovnaní stôp z miest trestných činov s odtlačkami páchateľov
evidovanými v daktyloskopických registroch, resp. v porovnávaní stôp
a odtlačkov, stôp so stopami, odtlačkov s odtlačkami tak, ako to vyplýva
z naznačených variantov. Obťažnosť porovnávania v relatívne účinnej dobe
bola daná predovšetkým kvantom registrovaných odtlačkov prstov
páchateľov, ale tiež stále značným počtom prípadov trestnej činnosti, kde sú
daktyloskopické stopy zaisťované, resp. v poslednej dobe aj počtom osôb
s neznámou totožnosťou (cudzinci).
Základnou funkciou systému je umožniť vloženie, klasifikáciu, kódovanie, porovnávanie a uloženie digitalizovaných záznamov odtlačkov prstov
(kariet) alebo daktyloskopických stôp, klasifikácia, kódovanie a porovnávanie
jednotlivých odtlačkov prebieha automaticky.
Výsledkom je hodnota, ktorá sa nazýva mierou zhody preverovaných
odtlačkov s odtlačkami už uloženými v databáze. Táto hodnota závisí na počte
vzájomne si zodpovedajúcich markantov a slúži na vytvorenie zoznamu
pravdepodobných kandidátov zhody. Automatizovaný daktyloskopický
systém AFIS 2000 umožňuje okrem rýchlej identifikácie osôb a neznámych
mŕtvol podľa odtlačkov prstov (nemusí ich byť už desať, ale stačí len jeden)
142
využiť aj tie použiteľné daktyloskopické stopy z miest neobjasnených
trestných činov, u ktorých to doposiaľ vôbec nebolo možné, pretože neboli
klasifikovateľné.
V súlade s úvodným rozborom teoretického základu aplikácie
výpočtovej techniky v identifikačnom procesu, možno potvrdiť záver vyššie
citovaných autorov, že automatizovaný daktyloskopický identifikačný systém
prispel k automatizácii určitých častí procesu spojeného s identifikáciou
osôb metódou kriminalistickej daktyloskopickej expertízy. Finále tohto
procesu zavŕši kriminalistický expert podaním znaleckého posudku alebo
odborného vyjadrenia, ktoré majú právnou normu presne stanovenú
formálnu a obsahovú stránku.
V kriminalisticko-technickej praxi sa požiadavka zachytiť stav
skúmaných predmetov pred expertízou v jednotlivých fázach skúmania a po
jej vykonaní spravidla rieši pomocou farebnej alebo čiernobielej fotografie.
Obrazové informácie v podobe klasickej fotografie možno previesť pomocou
scanneru do digitálnej podoby a potom začleniť do určitej databázy
informácií. Fotografickú metódu je v niektorých prípadoch výhodné vynechať
a zabezpečiť obraz daného predmetu priamo v digitálnej podobe.
Významným prínosom digitalizačného procesu je okrem iného skutočnosť, že
na monitore počítača možno v reáli pozorovať snímaný predmet
a uskutočňovať rýchlu optimalizáciu kvality jeho obrazu. Takto priamo získaný
digitalizovaný obraz možno okamžite spracovať počítačom, archivovať ho
v grafických databázach, korigovať ho, pridávať grafické symboly,
uskutočňovať obrazovú analýzu zameranú na zistenie kvalitatívnych
a kvantitatívnych parametrov zobrazenej scény a pod. Navyše pri vhodnom
rozložení a prepojení technických prostriedkov môže byť digitalizovaný obraz
takmer v reálnom čase dostupný ďalším, aj vzdialeným pracoviskám.
Počítačové spracovanie - analýza obrazu - otvorila nebývalé možnosti aj
pre klasické svetelné mikroskopovanie. Cielené transformácie obrazu môžu
odhaliť inak „neviditeľné„ štruktúry a súvislosti. Obrazy, dosiahnuteľné prv len
za pomoci špeciálnych fotografických materiálov a techník, možno behom
okamžiku vidieť na monitore počítača a navyše je ich možné vytlačiť aj
archivovať na pevnom disku alebo inom záznamovom médiu.
5. Znalecké dokazovanie
v trestnom konaní
Kriminalistika ako celok, ale aj podané informácie o rozvoji teórií
kriminalistických stôp a kriminalistickej identifikácii, je okrem vyššie
naznačených úvah (viď bod 3) a vyšetrovacia prax zvlášť, pri skúmaní
143
a dokazovaní trestnej činnosti veľmi úzko spojená s odbornými znalosťami
znaleckých subjektov z rôznych odborov činnosti. Posúdenie udalosti týmito
odborníkmi pre orgány činné v trestnom konaní slúži ako dôkaz aj ako podklad
pre ich rozhodovanie a pre uskutočňovanie celého radu právnych úkonov.
Napr. súdne inžinierstvo alebo kriminalistická či forenzná biomechanika,
ktoré využívajú poznatky mnohých technických a ďalších súvisiacich vedných
odborov, môžu pomocou svojich metód samostatne alebo v niektorých
prípadoch v spolupráci, napr. so súdnym lekárstvom a ďalšími expertmi,
podávať súdno-inžinierske, forenzno biomechanické alebo súdno-lekárske
alebo dokonca komplexné znalecké expertízy nevyhnutné pre dokazovanie
v konaní pred súdom, ale tiež pre občanov či organizácie, pre potreby nimi
uskutočňovaných právnych úkonov.
Rozsah účasti znalca v trestnom konaní je určovaný zameraním
expertného skúmania, ktoré okrem zákonnej normy je dané aj úlohami
a otázkami stanovenými orgánmi činnými v trestnom konaní. Práve požiadavky
týchto orgánov na znalcov trpia mnohokrát radom nedostatkov a chýb, ktoré
v konečnom dôsledku nútia znalca v mnohých prípadoch k prekračovaniu ich
právomoci a rozsahu činnosti v trestnom konaní. Nie je výnimkou, že úlohami
a otázkami policajných orgánov sú znalci dokonca nútení aj k právnym
úvahám a hodnoteniam, na ktoré zo zákona nie sú oprávnení.
S nástupom výpočtovej techniky a identifikácie systému (systémovej
identifikácie) sa v znaleckej praxi stále častejšie uplatňuje počítačové riešenie
a sú často podceňované alebo dokonca zavrhované možnosti klasickej
objektovej kriminalistickej identifikácie, vrátane v praxi preverených
matematických výpočtov. S tým samozrejme vyvstávajú otázky exaktnosti PC
spracovania a miera vierohodnosti takto získaných výsledkov znaleckého
skúmania. So všetkými naznačenými problémami tiež úzko súvisí zber
základných vstupných informácií a dát, ich dokumentácia o riešenom
probléme či situácii, miera pravdepodobnosti priebehu udalosti tak, ako je
zisťovaná znaleckým skúmaním, základné otázky identifikácie objektu aj
identifikácia riešená pomocou špeciálne vytvorených identifikačných
systémov a vo všetkých súvislostiach zložitý proces právneho hodnotenia
výsledkov znaleckého skúmania. V tejto súvislosti odkazujeme na naše
pojednanie o teórii znaleckého skúmania, kde sú podrobne rozobrané všetky
s tým spojené otázky, najmä však na individualizáciu, inštitucionalizáciu
a kontradiktórnosť v znaleckej činnosti, medze kompetencie znalca
v trestnom konaní, hranice medzi právnym a technickým posúdením,
systémové predpoklady znaleckej činnosti, pravdepodobnosť v znaleckom
posudku a exaktnosť a prípustnosť počítačových metód v znaleckom
skúmaní.
144
Teoretické a praktické problémy pri dokazovaní trestnej zodpovednosti
obvinených mladších ako pätnásť rokov od účinnosti nových trestných kódexov
Teoretické a praktické problémy pri
dokazovaní trestnej zodpovednosti
obvinených mladších ako pätnásť rokov
od účinnosti nových trestných kódexov
JUDr. Anna Magvašiová
JUDr. Marta Kolcunová
Abstrakt: Obsahom článku je posúdenie dôvodnosti a zákonnosti
dôkazov zadovážených pri trestnom stíhaní obvinených mladších
ako pätnásť rokov v Slovenskej republike od roku 2006,
smerujúcich na preukázanie ich rozumového a mravného vývoja
a príčetnosti v čase spáchania skutku.
Kľúčové slová: Mladistvý obvinený mladší ako pätnásť rokov, rozumový a mravný vývoj,
duševná porucha, ovládacia a rozpoznávacia schopnosť, nepríčetnosť, dočasná
nezrelosť, znalecké dokazovanie, prípravné konanie, zastavenie trestného stíhania,
prokurátor, orgán činný v trestnom konaní.
Summary: Determination of reasonableness and legality of
evidence obtained since 2006 in the Slovak Republic within
criminal prosecution of accused individuals under 15 years of age
with the aim to prove the intellectual and moral development and
sanity (mental health) at the time of commission of an act is the
objective of the article.
Key words: accused person younger than 15 years (juvenile accused), intellectual and
moral development, mental disorder, ability to identify and control one’s behavior,
insanity, temporary immaturity, expert evidence, preliminary/pre-trial proceedings,
discontinuance of criminal prosecution, prosecutor, prosecuting and adjudicating body.
145
Vážené dámy, vážení páni,
v Slovenskej republike na konci minulého storočia a na začiatku tohto
storočia prudké zmeny v ekonomickej a sociálnej sfére priniesli so sebou
okrem kladných výsledkov aj zníženie miery tolerancie jednotlivcov, ale aj
celej spoločnosti k osobám, ktoré pre nedostatok veku nemohli byť trestne
zodpovedné, hoci sa dopustili činu inak trestného. Takéto konania sa
predtým tolerovali, a celoplošne bez exaktného dokazovania sa hodnotili ako
konania z mladíckej nerozvážnosti, lebo rozumový a mravný vývoj osôb
mladších ako pätnásť rokov, nemohol byť na takom stupni vývoja, aby si
uvedomovali nesprávnosť svojho konania a jeho záporný dopad na jednotlivca
alebo na spoločnosť.
Zníženú mieru tolerancie jednotlivcov ba i celej spoločnosti k osobám
mladším ako pätnásť rokov, ktoré sa dopustili činu inak trestného, ovplyvnil
najmä nebývalý rozmach elektronických (najmä internetu) a printových médií.
Informácie z týchto médií, jednak pozitívne ale aj negatívne, začali ovplyvňovať
úroveň myslenia ako aj rozvíjať normy správania dovtedy trestne nezodpovedných subjektov pre nedostatok veku.
Tieto skutočnosti sa preto od 1. januára 2006, kedy nadobudol
účinnosť Trestný zákon č. 300/2005 Z.z. (ďalej len „Trestný zákon“),
premietli aj do rozšírenia trestnej zodpovednosti mladistvých aj na subjekty,
ktoré v čase spáchania trestného činu dovŕšili štrnásty rok svojho veku.1)
Z tejto všeobecnej zásady trestnej zodpovednosti je v Trestnom zákone
zakotvená výnimka, že trestná zodpovednosť u páchateľa trestného činu
sexuálneho zneužívania podľa § 201 začína, až keď tento dovŕšil pätnásty rok
svojho veku.2)
Stanovenie trestnej zodpovednosti u mladistvých páchateľov od štrnástich rokov ich veku sa zákonite prejavilo aj pri dokazovaní zisťovania
pomerov mladistvých, ktoré sa u vekovej kategórie štrnásťročných
páchateľov, ktorí neprekročili pätnásť rokov sprísnilo.
Podľa Trestného poriadku č. 301/2005 Z.z., účinného od 1. januára 2006
(ďalej len „ Trestný poriadok“), je potrebné vždy u všetkých mladistvých
páchateľov, teda aj štrnásťročných, čo najdôkladnejšie, okrem iného, zistiť aj
ich stupeň rozumového a mravného vývoja.3) Z uvedeného je evidentné, že
zisťovanie pomerov mladistvých, vrátane štrnásťročných, je v tomto smere
1) § 94 ods. 1 Trestného zákona
3) § 337 Trestného poriadku
146
totožné so zisťovaním pomerov mladistvých, ako sa zisťovali podľa § 292
Trestného poriadku účinného do 31. decembra 2005.
Sprísnenie dokazovania pri zisťovaní pomerov mladistvého sa ale žiada
u štrnásťročných páchateľov, ktorý v čase činu neprekročili pätnásť rokov.
Trestný poriadok u tejto vekovej kategórie obligatórne vyžaduje skúmať, teda
dokazovať, či v čase činu tieto trestnoprávne subjekty boli spôsobilé aj
rozpoznať protiprávnosť činu a či boli spôsobilé ovládať svoje konanie.4)
Preukazovanie úrovne rozumovej a mravnej vyspelosti na rozpoznávaciu
a ovládaciu zložku u mladistvých mladších ako pätnásť rokov vyplýva aj
z Trestného zákona.5)
Zmenu trestnej zodpovednosti mladistvých, ako aj zmenu pri zisťovaní
pomerov mladistvých, ktoré so sebou priniesli Trestný zákon a Trestný
poriadok od 1. januára 2006, podnietilo Generálnu prokuratúru Slovenskej
republiky (ďalej len „ generálna prokuratúra“) preveriť a zhodnotiť ako sa od
účinnosti nových trestných kódexov v praxi dôsledne zisťovali a zisťujú
pomery mladistvých páchateľov mladších ako pätnásť rokov a ako sa toto
zisťovanie premietlo do rozhodnutí prokurátora, ktorými sa ukončilo ich
trestné stíhanie v prípravnom konaní. 6)
Na tento účel generálna prokuratúra preskúmala primerané množstvo
trestných spisov. Pri tomto prieskume osobitne venovala pozornosť
dôvodnosti a zákonnosti priberania znalcov z odboru detskej psychológie
a detskej psychiatrie, odbornej úrovni záverov podaných znaleckých
posudkov, a či tieto závery korešpondovali aj s ďalšími dôkazmi zadováženými
inými dôkazmi, než znaleckým dokazovaním, ktorými sa zisťoval stupeň
rozumovej a mravnej vyspelosti obvinených mladších ako pätnásť rokov.
I.
Formy a spôsob dokazovania trestnej
zodpovednosti v prípravnom konaní
mladistvých obvinených mladších ako
pätnásť rokov
Zisťovanie pomerov mladistvého mladšieho ako pätnásť rokov má svoje
špecifiká oproti predchádzajúcej úprave. Nielenže u tejto vekovej kategórie
4) § 338 Trestného zákona
6) Pozri Zhodnotenie dôvodnosti a zákonnosti trestného stíhania mladistvých obvinených mladších
ako pätnásť rokov v Slovenskej republike v rokoch 2006 a 2007 sp.zn. IV Spr 71/08.
147
JUDr. Anna Magvašiová, JUDr. Marta Kolcunová
sa zisťovanie pomerov vykonáva podľa ustanovenia § 337 Trestného
poriadku ako všeobecného ustanovenia, podľa ktorého sa zisťujú pomery
mladistvých páchateľov aj od pätnásť do osemnásť rokov ich veku, ale
dokazovanie musí byť obligatórne zamerané aj na zisťovanie rozumovej
a mravnej vyspelosti, ktorá by mohla alebo nemusela ovplyvniť rozpoznávaciu
alebo ovládaciu zložku.
Vykonanie takéhoto dokazovania vyplýva z ustanovenia § 338 Trestného
poriadku, ktoré je špeciálnym ustanovením k § 337 Trestného poriadku.
U štrnásťročných páchateľov sa obidve formy dokazovania uvedené
v Trestnom poriadku v siedmej hlave, v druhom oddiely o zisťovaní pomerov
mladistvého, spojili. Totiž len dôsledným skúmaním a dokazovaním obidvoch
foriem môžeme s určitosťou ustáliť trestnú zodpovednosť štrnásťročného
páchateľa, ako si to vyžaduje ustanovenie § 95 ods. 1 Trestného zákona.
Dokazovanie obidvoch zákonom vyžadovaných právnych skutočností musí
mať svoju zákonitosť a postupnosť.
Vo všeobecnosti orgány činné v trestnom konaní správne najskôr
dokazovanie zamerali na preukázanie rozumovej a mravnej vyspelosti
mladistvého mladšieho ako pätnásť rokov s cieľom zistiť jeho povahu,
pomery, prostredie v ktorom žil a bol vychovávaný, jeho správanie pred činom
a iné dôležité okolnosti. Spravidla ako dôkaz slúžil výsluch zákonného
zástupcu mladistvého k jeho osobnostným faktorom, správa zo školy, ktorú
navštevuje, alebo výsluch triedneho učiteľa ako aj správa od orgánu sociálnej
ochrany detí a sociálnej kurately.
Pokiaľ bol mladistvý vychovávaný v ústave, dôkazom bola aj správa o jeho
vývoji v ňom, prípadne od iných osôb, u ktorých bol mladistvý vychovávaný.
Stupeň vývoja mladistvého bol aj zisťovaný znalcom z odboru detskej
psychológie.
V niektorých trestných veciach, zákonný zástupca mladistvého alebo iná
osoba, u ktorej je mladistvý vychovávaný, po zákonnom poučení o práve
odoprieť vypovedať, odmietli vypovedať k osobným pomerom mladistvého,
hoci ich výpoveď k celkovému vývoju mladistvého, by mohla byť prínosom pre
správne a zákonné posúdenie jeho rozumových a mravných vlastností.
V takýchto prípadoch je vecou orgánu činného v trestnom konaní, aby význam
tejto časti výsluchu vysvetlil vypočúvanej osobe s tým, že jeho výsluch môže
pomôcť k optimálnemu vyriešeniu trestnej veci mladistvého mladšieho ako
pätnásť rokov.
Pokiaľ zákonný zástupca alebo iná osoba, vo výchove ktorej bol
mladistvý obvinený mladší ako pätnásť rokov, vypovedali k ich osobnostným
pomerom, nie všetky výsluchy boli cielené na objasnenie týchto faktorov.
Cieľom takýchto výsluchov musí byť najmä zistenie stupňa rozumového
148
vývoja, povahové vlastnosti a záujmy mladistvého, jeho zdravotný stav
a duševný vývoj, spôsob výchovy v rodine, pomer mladistvého obvineného
k plneniu povinností a materiálne a životné podmienky, v ktorých vyrastal ale
aj iné okolnosti, ktoré vyplynú z výsluchu.
Zistilo sa, že nie každý orgán činný v trestnom konaní vrátane
prokurátora, pochopil, že kritérium rozumového a mravného vývoja nemožno
jednoznačne oddeliť, a že tieto zložky sa navzájom ovplyvňujú a viac menej
tvoria jeden celok.
Totiž rozumový vývoj zahrňuje etapy nadobúdania schopnosti
pojmového myslenia, pričom stupeň rozumového vývoja bude určený
dosiahnutou úrovňou tohto myslenia a za mravný vývoj osobnosti sa považuje
skutočnosť, že si osobnosť v procese individuálneho rozvoja osvojuje normy
správania, ktoré platia v danom období a premieňa ich na osobné a morálne
kvality.7)
Preto je potrebné, aby v prípravnom konaní na objasnenie rozumového
a mravného vývoja mladistvého, boli vždy zadovážené všetky dostupné
a možné informácie vo forme listinných dôkazov alebo výsluchov, ktoré by
podrobne túto oblasť vývoja obvineného mladistvého ozrejmili. Nemôže
postačovať, ako to bolo zistené vo veci obvineného štrnásťročného
mladistvého M.P., obžalovaného z prečinu krádeže podľa § 212 a iné
Trestného zákona, u ktorého v prípravnom konaní ako dôkaz na zistenie jeho
rozumového a mravného vývoja bola zadovážená iba správa zo školy, ktorú
navštevoval a správa od orgánu sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej
kurately. Naviac tieto správy sa obsahovo od seba diametrálne líšili.
Špeciálna základná škola, ktorú obvinený navštevoval ho hodnotila
pozitívne. Dosahoval dobré vyučovacie výsledky, mal vzornú dochádzku do
školy a nedopustil sa žiadneho priestupku proti školskému poriadku. Naopak,
zo správy sociálneho kurátora bolo evidentné, že keď navštevoval základnú
školu, jeho dochádzka bola nepravidelná, ťažko sa s ním komunikovalo,
reagoval odmietavo až drzo, fyzicky napádal spolužiakov, ťažko sa
podriaďoval spoločenským pravidlám, matka s ním mala výchovné problémy.
Je evidovaný v pedopsychiatrickej ambulancii od r. 2002, bol aj
hospitalizovaný na detskej psychiatrii, pobyt ale nepriniesol očakávaný
účinok. Po rediagnostike mentálnych schopností bol zaradený do špeciálnej
základnej školy.
U tohto mladistvého obvineného bolo bezpodmienečne potrebné pred
ukončením prípravného konania jeho rozumový a mravný vývoj dať posúdiť
znalcom z detskej psychológie a následne na to pribrať do konania aj dvoch
7) viď Zhodnotenie aplikácie ustanovenia § 75 Trestného zákona a niektorých súvisiacich
trestnoprávnych ustanoveniach v konaní proti mladistvým – Rt č. 16/1982
149
znalcov z odboru detskej psychiatrie na posúdenie, či vedel rozpoznať
a ovládať svoje konanie, vzhľadom na stupeň jeho rozumového a mravného
vývoja ako aj na posúdenie jeho príčetnosti.
V tomto prípade pribratie znalca z odboru detskej psychológie do
trestného stíhania bolo dôležité preto, lebo iba psychológ sa zaoberá
psychologickým rozborom osobnosti, vrátane inteligencie, objasňovaním
jeho interpersonálnych a širších sociálnych vzťahov, rozborom motivačného
činiteľa, hodnotením z hľadiska možnosti a pravdepodobnosti resocializacie.8)
Naopak, predmetom psychiatrického znaleckého posudku je zistenie
prítomnosti či neprítomnosti známok duševnej poruchy, chorobných zmien,
posúdenie ovládacích a rozpoznávacích schopností a prípadné liečebné
postupy. Vykonanie dôkazu znalcom psychiatrom v trestnom stíhaní
obvineného M.P. odôvodňovala skutočnosť, že obvinený je evidovaný
v detskej pedopsychiatrickej ambulancii a bol aj hospitalizovaný na detskej
psychiatrii. Preto iba výlučne znalci psychiatri boli povolaní k tomu, aby sa
vyjadrili, či a akou duševnou poruchou trpel páchateľ v čase činu a tak určili jej
vplyv na rozpoznávaciu a ovládaciu zložku páchateľa.9) Naviac psychiatri vo
svojich záveroch z hľadiska rozpoznávacích a ovládacích schopností
páchateľa mohli prihliadnuť aj k záverom znalca z odboru detskej
psychológie. Psychologická expertíza je často krát nevyhnutným doplnkom
komplexného posúdenia duševného stavu páchateľa.
Z uvedeného vyplýva, že záver o nepríčetnosti alebo zmenšenej
príčetnosti z dôvodu duševnej poruchy, ktorá mohla mať vplyv na ovládaciu
alebo rozpoznávaciu zložku, môže robiť iba psychiater.
Aj keď Trestný zákon sám nedefinuje príčetnosť, avšak v ustanovení § 23
Trestného zákona uvádza dôvody, ktoré príčetnosť vylučujú. Za nepríčetného
sa považuje páchateľ, ktorý v čase činu pre duševnú poruchu nemohol
rozpoznať alebo ovládať svoje konanie.
Duševnou poruchou sa rozumie:
1)
duševná choroba,
2)
chorobné duševné stavy a
3)
krátkodobé duševné poruchy
8) Šrutova L., Psychologická znalecká činnosť str. 169. Pavlovský P. a kolektív Súdna psychiatria
a psychológia, 2. rozšírené aktualizované vydanie, Grada Publishing a.s. Praha, ISBN
80-247-0542-7
9) viď Správu č. Rt 41/1976
150
Za duševnú chorobu sa napríklad považuje progresívna paralýza,
schizofrénia, maniodepresívna psychóza, schizo-efektívna psychóza,
senilná demencia. Duševná choroba má svoj začiatok, priebeh a koniec.
Za chorobné duševné stavy sa napríklad považuje mentálna retardácia,
ktorá môže byť ľahká, stredne ťažká alebo ťažká (v minulosti nazývaná
slabomyseľnosť v stupňoch debilita, imbecilita a idiocita); ďalej ťažká
psychopatia, vývojové oneskorenie, vývojové poruchy. Duševné stavy sú
zväčša charakteristické trvalosťou.
Za krátkodobé duševné poruchy sa napríklad považuje patologická
opilosť, komplikovaná opilosť, patologická rozospatosť, iné ťažké poruchy
vedomia, epizódne duševné poruchy sprevádzajúce chronické nervové
choroby – epileptický záchvat. Sú vyvolané samotnou duševnou poruchou
alebo ochorením alebo požitím návykových látok.
Je absolútne neprijateľné a nezákonné, aby sa k rozpoznávacej
a ovládacej zložke, ktorú má ovplyvňovať inými zadováženými dôkazmi
signalizovaná duševná porucha u mladistvého obvineného mladšieho ako
pätnásť rokov, vyjadroval pribratý znalec z odboru detskej psychológie.
Tak tomu bolo napríklad vo veci mladistvého štnásťročného obvineného
I.K., stíhaného pre prečin krádeže podľa § 212 ods. 2 písm. d) Trestného
zákona. Znalec z odboru detskej psychológie, v závere posudku poukázal, že
u obvineného I.K. existuje ľahká duševná zaostalosť – debilita, majúca vplyv
na jeho mentálnu úroveň. Prokurátor, podľa § 215 ods. 1 písm. e) Trestného
poriadku, trestné stíhanie zastavil pre nepríčetnosť.
Znalec z odboru detskej psychológie sa v danej veci vyjadroval aj
k otázkam (ktoré boli žiaľ aj nesprávne naformulované v uznesení o pribratí
znalca policajtom), na ktoré nebol kompetentný. Debilita sa z psychiatrického
hľadiska ako ľahká mentálna retardácia posudzuje ako duševná porucha,
ktorej intenzitu na dopad rozpoznávacej a ovládacej zložky je potrebné vždy
dať posúdiť znalcami z odboru psychiatrie.
Naopak správne sa postupovalo vo veci mladistvých štrnásťročných
obvinených E.T. a I.M, stíhaných pre prečin porušovania domovej slobody
podľa § 194 ods. 1 ods. 2 písm. c), spáchaný spolupáchateľstvom podľa
§ 20 Trestného zákona. Na ukončenie prípravného konania zastavením,
postačovalo vyjadrenie znalkyne z odboru detskej psychológie, že rozumový
a osobnostný vývoj oboch obvinených nezodpovedá ich veku, ale aktuálne sa
pohyboval približne veku 10 až 11 ročného dieťaťa. Išlo o osoby nezrelé.
Vzhľadom k ich nezrelosti nemali potrebu svoje konanie ovládať a neboli
schopní rozpoznať nebezpečnosť svojho konania. Ich nezrelosť bola
dočasná.
151
Pochybenia, ktoré boli zistené pri dokazovaní zisťovania pomerov
mladistvého obvineného mladšieho ako pätnásť rokov v prípravnom konaní,
najmä v súvislosti s preukazovaním skutočností vyplývajúcich z ustanovenia
§ 338 Trestného poriadku, podľa
nášho názoru, majú dve príčiny. Jednak je to nedostatočná vedomosť
orgánov činných v trestnom konaní pri posúdení hranice medzi znaleckým
dokazovaním z znalcami z odboru psychiatrie a znalcom z odboru
psychológie a jednak aj tým, že právna veta uvedená v ustanovení v § 95 ods.
1 Trestného zákona zvádza k tomu, že iba znalci psychiatri sú oprávnení sa
vyjadrovať k trestnej zodpovednosti mladistvých obvinených mladších ako
pätnásť rokov.
Vymedzenie kompetencií medzi znalcami psychiatrami a znalcom
psychológom prakticky nie je upravené v zákone, ale tento problém sa rieši
iba v teoretickej rovine.
Podľa nášho názoru, znalci z odboru psychológie v trestnej oblasti môžu
posudzovať iba:
a)
osobnosť obvineného ( intelekt, charakter, inteligenciu, agresivitu
a temperament),
b)
motiváciu, respektíve kriminálne správanie sa obvineného,
c)
interpersonálne väzby osobnosti; v prípade skupinových deliktov
posudzovanie dynamiky skupiny,
d)
predpoklady ( možnosti ) resocializácie obvineného,
e)
individuálnu kriminálnu predikciu ( tzv. protiprávnosť) a
f)
vierohodnosť výpovede ( len u poškodeného).
V praxi sa však vyskytujú prípady, keď od počiatku trestného stíhania
mladistvého obvineného mladšieho ako pätnásť rokov je evidentné, že tento
trpí duševnou poruchou a preto v záujme rýchlosti konania, orgán činný
v trestnom konaní ihneď priberie do konania znalcov z odboru psychiatrie, na
vyšetrenie duševného stavu. V takýchto trestných veciach okrem
obligatórneho zisťovanie osobných pomerov mladistvého podľa § 337
Trestného poriadku, bude viac menej žiadúce, aby sa k jeho rozumovému
a mravnému vývoju vyjadril aj znalec psychológ.
Súčasný trestný poriadok nepozná pojem konzultant v pravom slova
zmysle, t.j. aby znalci z odboru psychiatrie pri skúmaní duševného stavu
štrnásťročného mladistvého obvineného a pri vyhotovení znaleckého
posudku si mohli pribrať psychológa ako konzultanta. Pribratie konzultanta
z príslušného odboru rieši zákon č. 382/2004 Z.z. o znalcoch, tlmočníkoch
a prekladateľov a o zmene a doplnení niektorých zákonov v ustanovení § 16
152
ods. 3. Podľa tohto ustanovenia, znalec je oprávnený pri vykonávaní úkonu
znaleckej činnosti pribrať na posúdenie čiastkových otázok konzultanta
z príslušného odboru; opodstatnenosť pribratia konzultanta musí v úkone
znaleckej činnosti odôvodniť. Zodpovednosť znalca za obsah úkonu
znaleckej činnosti nie je dotknutá.
Z uvedeného vyplýva, že znalci z odboru psychiatrie si môžu v prípade
potreby pribrať ako konzultanta psychológa, ktorý sa vyjadrí k stupňu
rozumového a mravného vývoja mladistvého obvineného mladšieho ako
pätnásť rokov. V uznesení o ich pribratí orgán činný v trestnom konaní ich
musí na takúto možnosť upozorniť, a to najmä vtedy, ak zo zadovážených
listinných dôkazov alebo výsluchu zákonného zástupcu mladistvého alebo
iných osôb, bude evidentné, že k stupňu rozumového a mravného vývoja
mladistvého bude potrebné odborné posúdenie.
Takýto postup v trestnom stíhaní štrnásťročných mladistvých
obvinených bol však za vyhodnocované obdobie iba ojedinelý.
Na otázku, či v trestnom stíhaní mladistvého obvineného mladšieho ako
pätnásť rokov treba vždy pribrať znalcov psychiatrov, odpovedáme nie. Znalci
psychiatri sa môžu pribrať iba tam, kde sú signály o tom, že mladistvý
obvinený, môže trpieť alebo trpí duševnou poruchou. Ak takýto signál
absentuje, postačí, ak sa zisťovanie pomerov mladistvých obvinených
obmedzí na dokazovanie jeho stupňa rozumového a mravného vývoja už
naznačenými dôkazmi (listinnými dôkazmi, výsluchmi kompetentných osôb
a znaleckým dokazovaním z odboru detskej psychológie k jeho zrelosti).
II. Formy rozhodnutia o ukončení
prípravného konania s poukazom
na správnosť a zákonnosť dokazovania
pri zisťovaní pomerov mladistvých
obvinených mladších ako pätnásť rokov.
Za dva roky (2006 – 2007), od účinnosti nových trestných kódexov, bolo
celkove trestne stíhaných 1 669 mladistvých mladších ako pätnásť rokov.
Z toho v roku 2006 bolo trestne stíhaných 865 a v roku 2007 - 804 osôb.
U tejto vekovej kategórie, trestne stíhaných mladistvých, najčastejšie
bolo ukončené prípravné konanie podaním obžaloby (v roku 2006 bolo
obžalovaných 168 a v roku 2007 – 373 osôb) a potom podmienečným
zastavením trestného stíhania (v roku 2006 – 44 a v roku 2007 – voči 84
153
osobám). Ďalej bolo prípravné konanie ukončené uzavretím dohody o vine
a trestu (celkove u 90 osôb) a uzavretím zmieru (s 25 osobami). Pre
nepríčetnosť bolo zastavené trestné stíhanie celkove u 17 osôb.
Počet osôb, voči ktorý bolo trestné stíhanie zastavené pre nepríčetnosť
nie je hodnoverný, lebo pri previerke skúmaných rozhodnutí sa zistilo, že
prokurátori v dôsledku absencie rozumovej a mravnej vyspelosti
u mladistvých mladších ako pätnásť rokov, zastavovali trestné stíhanie aj
podľa § 215 ods. 1 písm. d) Trestného poriadku, t.j. pre nedostatok veku.
Zastavením trestného stíhania voči štrnásťročným mladistvým obvineným
pre nedostatok veku, viacerí prokurátori akoby dávali najavo vnútorné
pochybnosti o správnosti zaradenia mentálnej a emocionálnej nezrelosti
(rozumovej a mravnej vyspelosti) pod pojem nepríčetnosť.
Nakoniec závery znalcov o spomalenom procese dospievania
obvineného, bez toho, aby to malo patologický charakter, im dávali za pravdu.
Súčasný zákonný dôvod vylúčenia trestnej zodpovednosti mladistvých
obvinených mladších ako pätnásť rokov pre ich nedostatočnú rozumovú
a mravnú vyspelosť je priradený k nepríčetnosti, ktorá v slovenskom trestnom
práve je spájaná s existenciou duševnej poruchy. Tu treba zdôrazniť, že kým
mentálna retardácia, psychopatia, či vývojové oneskorenie alebo vývojové
poruchy ako psychiatrické entity sú charakteristické trvalosťou a nevyliečiteľnosťou, nedostatok rozumovej a mravnej vyspelosti nemusí byť
dôsledkom duševnej poruchy. Len vplyvom rodinného prostredia, výchovy,
zanedbanosti, hravosti, detského postoja a iných faktorov, štrnásťročný
páchateľ nie je zatiaľ na takej rozumovej a mravnej úrovni, aby vedel
rozpoznať závažnosť svojho konania a ho ovládať.
Rozsiahla polemika o procesnoprávnej možnosti riešenia absencie
rozumovej a mravnej vyspelosti u mladistvých páchateľov, t.j. o uzákonení
samostatného dôvodu vylučujúceho trestnú zodpovednosť mladistvých
prebehla aj v českých právnych kruhoch.10) V pozitívnom prípade by vo vzťahu
k hmotnoprávnej úprave tak získala prevahu teória, podľa ktorej by
páchateľom bola fyzická osoba predstavovaná vekom, príčetnosťou
a rozumovou a mravnou vyspelosťou, ako samostatným znakom charakterizujúcim osobu mladistvého.11)
10) Jelínek,J. K trestní odpovědnosti mladistvých, Kriminalistika, 2005, č. 2
Válková,H. – Hulmanová J. (Ne) Odpovědnost mladistvého podle zákona o soudní ve věcech
mládeže de lege lata i de lege ferenda, Státní zastupitelství, 2007, č. 7
Šámal,P. K podmíněné či relatívní odpovědnosti mladistvého, Právni rozhledy, 2004,č.2
Sotolář,A. – Augustinová,P. K trestní odpovědnosti mladistvých a k možnostem reakce na činy
jinak trestné spáchané trestně neodpovědnými mladistvými. Trestněprávní revue, 2007, č. 7
11) bližšie pozri Říha,J. Tabulky a schéma z obecné části trestného práva hmotného, Beckove
skripta, 2006,s. 44
154
Je na úvahe slovenských zákonodarcov, či v tomto smere posúdia
súčasnú právnu úpravu ako dostatočnú, alebo naopak zvážia, či skutočne
vzhľadom na nedostatok dočasnej zrelosti mladistvého obvineného
mladšieho ako pätnásť rokov, by nebolo na mieste doplnenie dôvodov pre
zastavenie trestného stíhania o ďalší samostatný dôvod. Je nesporné, že pre
osoby, ktorých sa rozhodnutie týka (obvinený, jeho príbuzní), bude takéto
konečné rozhodnutie vydané prokurátorom alebo súdom citlivejšie,
objektívnejšie, zrozumiteľnejšie a pochopiteľnejšie.
Vzhľadom na uvedené, aj keď nepôjde o čisté právne rozhodnutia, lebo
v našom právnom poriadku absentuje iný zákonný dôvod na zastavenie
trestného stíhania mladistvých obvinených mladších ako pätnásť rokov, ak
ich rozumový a mravný vývoj je dočasne nezrelý, je potrebné v súčasnosti
v týchto veciach ukončiť prípravné konanie jeho zastavením pre nepríčetnosť
páchateľa [§ 215 ods. 1 písm. e) Trestného poriadku].
Čentéš, J. a kol.
Trestný poriadok – komentár Eurokódexov, Žilina, 2006,
ISBN 80-88931-48-7
Minárik, Š. a kol.
Trestný poriadok – stručný komentár, IURA Edition, Bratislava, 2006,
ISBN 80-8078-085-4
Ivor, J. a kol.
Trestné právo procesné, IURA Edition, Bratislava, 2006,
ISBN 80-8078-0101-X
Ivor, J. a kol.
Trestné právo hmotné - všeobecná časť, IURA Edition, Bratislava, 2006,
ISBN 80 -8078-084-6
Prikryl, O. :
Mladistvý v trestnom práve, Učebné texty Právnickej fakulty UK B-A, 2006,
ISBN 80-7160-207-8
Mathern, V.
Dokazovanie v československom trestnom procese, Obzor, Bratislava 1984
Heretík, A.
Forézna psychológia pre psychológov, právnikov, lekárov a iné pomáhajúce
profesie,
155
Slovenské pedagogické nakladateľstvo – Mladé letá, s.r.o, Bratislava, 2004,
ISBN 80-10-00341-7
Netík, K., Netíková, D., Hájek, S.
Psychologie v právu, Úvod do forezní psychlogie, C.H. Beck, Praha, 1997,
ISBN 80-7179-177-6
Pavlovský, P.
Soudní psychiatrie a psychologie, 2. rozšírené a aktualizované vydanie,
Grada Publishing, a.s., 2004, ISBN 80-247-0542-7
156
Úvaha nad rozhodnutím súdu
1)
1)
doc. JUDr. Darina Mašľanyová, CSc.
Katedra trestného práva a kriminológie
Právnickej fakulty Trnavskej univerzity v Trnave
Abstrakt: Autorka vo svojom príspevku analyzuje otázku
obligatórnosti dokazovania taxatívne uvedených okolností
preukazujúcich mieru závažnosti prečinu v zmysle § 10 ods. 2 Tr.
zák. (u mladistvých v zmysle § 95 ods. 2 Tr. zák.), ako
špecifického materiálneho korektívu.
Kľúčové slová: prečin, materiálny korektív, obligatórnosť dokazovania, taxatívny výpočet
okolností.
Abstract: Author in her article analyzes the question of
compulsory evidence of exhaustively listed factors indicating the
grossness of misdemeanor as ammended by § 10, article 2 of the
Penal Code (in case of adolescents as ammended by § 95, article
2 of the Penal Code), as a specific tangible corrective.
Keywords: misdemeanor, tangible corrective, compulsory evidence, exhaustively listed
factors.
V rámci pripomienkového konania ma svojho času zaujala otázka
obligatórnosti dokazovania taxatívne uvedených okolností preukazujúcich
mieru závažnosti prečinu v zmysle § 10 ods. 2 Tr. zák. (u mladistvých v zmysle
§ 95 ods. 2 Tr. zák.), ako špecifického materiálneho korektívu.
V súvislosti s uvedenou problematikou je v zmysle historického výkladu
potrebné sa vrátiť do obdobia rekodifikácie Trestného zákona. V jej rámci
došlo k veľmi výraznej zmene chápania pojmu trestný čin. Prinieslo to so
sebou nové prístupy k posudzovaniu toho, či je určité konanie trestným činom
alebo priestupkom. Tieto otázky sa samozrejme riešili i podľa
1) Návrh rozhodnutia (Tpj 15/2008) na uverejnenie – po prerokovaní v trestnoprávnom kolégiu
Najvyššieho súdu SR – v Zbierke stanovísk Najvyššieho súdu SR a rozhodnutí súdov SR
157
predchádzajúceho Trestného zákona, kedy bol pojem trestný čin chápaný
materiálno formálne, čo okrem naplnenia formálnych znakov trestného činu
vyžadovalo aj dosiahnutie určitého stupňa nebezpečnosti činu pre
spoločnosť, teda jeho materiálneho znaku.
Pre trestnosť činu v zmysle predchádzajúceho Trestného zákona sa
vyžadoval tzv. vyšší ako nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pre spoločnosť,
čo na základe použitia logického výkladu argumentum a contrario
znamenalo, že nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pre spoločnosť
z materiálneho hľadiska zakladal administratívnu zodpovednosť za
priestupok, ak také konanie bolo v zákone o priestupkoch uvedené.
V § 3 ods. 4 zák. č. 140/1961 Zb. v znení neskorších predpisov (Trestný
zákon) boli uvedené kritériá, ktoré najčastejšie určovali stupeň
nebezpečnosti činu pre spoločnosť. Pomocou slova „najčastejšie“ som
chcela upozorniť na skutočnosť, že išlo o demonštratívny výpočet týchto
kritérií. Znamenalo to, že v konkrétnom prípade sa mohli vyskytnúť aj v § 3
ods. 4 neuvedené kritériá ovplyvňujúce stupeň nebezpečnosti činu pre
spoločnosť a nie v každom konkrétnom prípade boli tieto kritériá rovnako
významné.
Uvedená zákonná úprava bola rekodifikáciou trestného zákona zrušená,
nakoľko došlo k naplneniu jedného z jej hlavných cieľov, a síce prechodu na
formálne chápanie trestného činu. Kým v Dôvodovej správe sa na niektorých
miestach uvádza, že sme prešli na čisto formálne chápanie pojmu trestný čin,
nie je to celkom tak. Trestný čin je síce v § 8 Tr. zák. č. 300/2005 Z. z. v znení
neskorších predpisov definovaný ako prísne formálna kategória, ale pri
prečine v zmysle § 10 ods. 2 si s týmto prístupom zákonodarca nevystačil.
Siahol preto po tzv. materiálnom korektíve, inými slovami povedané,
obmedzenom materiálnom znaku bývalého trestného činu. V tomto
ustanovení, na rozdiel od prvého odseku, negatívne pristupuje k ohraničeniu
pojmu prečin. Kým v ods. 1 pozitívne vymedzuje prečin ako menej závažnú
kategóriu trestného činu, v ods. 2 uvádza kedy oň nejde. V rámci druhého
odseku sa zákonodarca odvoláva na nepatrnú závažnosť, čím silne evokuje
reminiscencie na nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pre spoločnosť.
Keďže tu bola vôľa vypustiť materiálny znak trestného činu, hľadali sa
adekvátne pomenovania pre vyjadrenie negatívnej kvality trestného činu,
a v rámci jednotlivých návrhov sme sa mohli stretnúť so škodlivosťou,
materiálnou protiprávnosťou, trestuhodnosťou či závažnosťou činu. Musím sa
priznať, že v tejto znôške pojmov mi najviac imponuje posledne uvedený,
rekodifikovaným Trestným zákonom akceptovaný, a to závažnosť.
Je nespochybniteľné, že v rámci skutkových podstát trestných činov sa
neobídeme bez označenia negatívnej kvality trestného činu popri jeho
formálnom vyjadrení. Rozpaky však vyvoláva ako prístup k jeho pomenovaniu,
158
tak jeho kvantifikovanie. Ide tu o flagrantné prevzatie kritérií určujúcich
stupeň nebezpečnosti činu pre spoločnosť. V spomínanom § 3 ods. 4
predchádzajúcej právnej úpravy bolo totiž exemplifikatívne uvedených
sedem kritérií, ktoré najčastejšie ovplyvňovali určenie stupňa nebezpečnosti
činu pre spoločnosť. Komparáciou so súčasným znením § 10 ods. 2 Tr. zák.
zistíme, že nepatrná závažnosť sa určuje bývalými kritériami slúžiacimi na
stanovenie stupňa nebezpečnosti činu pre spoločnosť s tým rozdielom, že
do novej právnej úpravy nebol prevzatý význam chráneného záujmu, ktorý
bol činom dotknutý a osoba páchateľa. Inými slovami povedané päť zo
siedmych kritérií určujúcich stupeň nebezpečnosti činu pre spoločnosť bolo
prevzatých do novej úpravy negatívneho vymedzenia pojmu prečin.
Analógia predchádzajúcej právnej úpravy je evidentná aj v spomínanom
§ 95 ods. 2 Tr. zák., kde sa zákonodarca odvoláva na malú závažnosť,
predtým malý stupeň nebezpečnosti činu pre spoločnosť s rovnakými
dôsledkami v prípade mladistvého.
Rozhodnutie Vyššieho vojenského súdu v Trenčíne, určené v čase
pripomienkovania na uverejnenie v Zbierke stanovísk NS SR a rozhodnutí
súdov SR, vyjadruje potrebu obligatórneho dokazovania taxatívne
stanovených okolností preukazujúcich mieru závažnosti prečinu v zmysle
§ 10 ods. 2 Tr. zák. (u mladistvých v zmysle § 95 ods. 2 Tr. zák.) ako
špeciálneho materiálneho korektívu.
Na rozdiel od predchádzajúcej právnej úpravy, súčasná obsahuje
taxatívny výpočet stanovených okolností preukazujúcich mieru závažnosti
prečinu ako špecifického materiálneho korektívu, čo si vyžaduje obligatórnosť ich dokazovania.
Uvedené rozhodnutie sa týka skutku kvalifikovaného ako prečin útoku na
verejného činiteľa podľa § 323 ods. 1 písm. a/ Tr. zák. u jedného
z obžalovaných vojakov a pokus prečinu útoku na verejného činiteľa podľa
§ 14 ods. 1, § 323 ods. 1 písm. a/ Tr. zák. u druhého obžalovaného vojaka.
Mali sa ho dopustiť tak, že krátko po polnoci v pohostinstve po príchode
hliadky PZ tejto vulgárne jeden z vojakov nadával výrazmi uvedenými vo
vyšetrovacom spise, a následne po výzve príslušníka PZ, aby ho nasledoval
k služobnému motorovému vozidlu, tomuto opätovne vulgárne vynadal
a fyzicky ho napadol tak, že ho chytil za uniformu ľavého vrecka služobnej
rovnošaty a sotil do neho. V snahe zabrániť útoku, vyzývajúci príslušník PZ
voči nemu použil donucovacie prostriedky. Druhý obžalovaný slovne napadol
všetkých členov hliadky PZ. Vulgárne im vynadal a potom, keď jeho kolega
fyzicky napadol policajta, tohto sa pokúsil udrieť pravou rukou, v čom mu bolo
zabránené ostatnými členmi hliadky PZ použitím donucovacích prostriedkov.
159
1)
Podľa § 280 ods. 2 Tr. por. bola vec postúpená veliteľovi VÚ, nakoľko
nešlo o trestný čin a žalovaný skutok by mohol iný orgán prejednať ako
priestupok, služobné previnenie, alebo disciplinárne previnenie, o ktorých je
tento orgán príslušný rozhodovať.
Toto rozhodnutie súdu prvého stupňa sťažnosťou napadol prokurátor,
ktorý v písomnom odôvodnení sťažnosti konštatoval, že rozpory vo
výpovediach jednotlivých príslušníkov PZ sa netýkali skutočností podstatných
pre posúdenie žalovaného skutku ako prečinu útoku na verejného činiteľa
podľa § 323 ods. 1 písm. a/ Tr. zák., resp. ako pokusu tohto prečinu.
Rozpory vyplývali z odstupu 10 mesiacov medzi žalovaným skutkom a ich
výpoveďami. Prokurátor sa taktiež nestotožnil s názorom súdu prvého stupňa
v tom, že nebolo preukázané použitie násilia v úmysle pôsobiť na výkon
právomoci verejného činiteľa, pričom poukázal na výpoveď obžalovaného,
ktorý pripustil, že došlo k fyzickému kontaktu medzi ním a poškodeným,
pretože chcel zistiť údaje na jeho menovke ako príslušníka PZ. Zo strany
obžalovaných teda došlo k použitiu násilia tak, ako to definuje ustanovenia §
122 ods.7 Tr. zák., a to v úmysle pôsobiť na výkon právomoci verejného
činiteľa. Podľa vojenského prokurátora to bol dôvod použitia donucovacích
prostriedkov príslušníkmi PZ. Preto bolo možné uvažovať len v tom smere, či
násilie použité zo strany obžalovaných voči príslušníkom PZ bolo dostatočne
intenzívne nato, aby títo spáchali predmetný prečin, resp. jeho pokus. Pre
prípad, že by vyššie uvedené násilie nebolo dostatočné na naplnenie
zákonných znakov prečinu podľa § 323 ods. 1 písm. a/ Tr. zák., obžalovaní
by sa svojím konaním dopustili urážky medzi vojakmi podľa § 396 ods. 1 Tr.
zák., pretože tohto trestného činu sa môže dopustiť len vojak, ktorého
definícia je uvedená v § 128 ods. 3 Tr. zák., kde sú zaradení aj príslušníci PZ.
Nešlo pritom o jednorazové slovné nadávky voči príslušníkom PZ, ale tieto
vulgarizmy trvali po celú dobu služobného zákroku. Vojenský obvodný
prokurátor navrhol uznesenie súdu prvého stupňa podľa § 194 ods. 1
písm. b/ Tr. por. zrušiť a vrátiť vec súdu prvého stupňa na nové konanie
a rozhodnutie.
Súd prvého stupňa na základe pomerne rozsiahleho dokazovania
vykonaného na hlavnom pojednávaní (najmä osobnými výsluchmi svedkov),
dospel k záveru, že skutok tak, ako je uvedený v obžalobe sa v zásade stal.
Následne sa súd prvého stupňa správne zaoberal otázkou, či tento skutok
vykazuje znaky žalovaného prečinu, resp. jeho pokusu. Tu sa súd prvého
stupňa pri svojom rozhodovaní správne neobmedzil len na zistenie, či boli
naplnené znaky predmetného prečinu, resp. jeho pokusu, ale súčasne sa
zaoberal aj jeho závažnosťou tak, ako mu to ukladá ustanovenie § 10 ods. 2
Tr. zák. Zaoberanie sa materiálnym korektívom v podobe závažnosti je totiž
u prečinov obligatórne, pretože nejde o prečin (o to viac nejde o pokus
prečinu), ak je jeho závažnosť nepatrná. Aj keď súd v dôvodoch svojho
160
rozhodnutia výslovne neuviedol, že dospel k záveru o takejto nepatrnej
závažnosti, z dôvodov však súčasne vyplýva, že sa u oboch obžalovaných
zaoberal spôsobom vykonania činu a jeho následkom, okolnosťami, za
ktorých bol čin spáchaný, mierou zavinenia a pohnútkami páchateľov, ktoré
sú uvedené ako kritériá pre posudzovanie závažnosti prečinu v § 10 ods. 2
Tr. zák. Z výrokovej časti napadnutého uznesenia pritom súčasne vyplýva, že
dospel k záveru, že nejde o predmetný čin, ale konanie obžalovaných môže
byť prejednané ako priestupok. Tu súd poukázal na to, že celý incident
vznikol z nedorozumenia ohľadne osobných dokladov a z požitého alkoholu
obžalovaných. Ďalej súd uviedol a mal preukázané len jedno strčenie
a zahnatie sa rukami, pričom k takému „násiliu“ došlo za situácie, ktorá býva
pre takéto správania riziková. Ako poľahčujúce okolnosti súd zohľadnil
priznanie, oľutovanie, ospravedlnenie sa poškodeným.
Z vyššie uvedeného vyplýva, že v konaní obžalovaných nejde o prečin
útoku na verejného činiteľa podľa § 323 ods. 1 písm. a/ Tr. zák., resp. jeho
pokus, pretože závažnosť konania obžalovaných, najmä vzhľadom na
intenzitu použitého násilia, je nepatrná. Tu k dôvodom sťažnosti vojenského
prokurátora uvádza, že takýto právny záver prakticky vojenský prokurátor sám
nepovažoval za vylúčený.
V ďalšom sa senát Vyššieho vojenského súdu zaoberal právnou otázkou
v tom smere, či môže konanie obžalovaných (nepatrné násilie a nadávky) ako
profesionálnych vojakov – príslušníkov ozbrojených síl, vykazovať znaky
trestného činu vojenského podľa § 396 ods. 1 Tr. zák. – prečin urážky medzi
vojakmi, keď na strane poškodených boli policajti – príslušníci ozbrojeného
bezpečnostného zboru. Konanie obžalovaných možno považovať za hrubú
urážku tak, ako to má na mysli ustanovenie § 396 ods. 1 Tr. zák. o to viac, keď
k vulgárnym nadávkam priradíme aj urážku skutkom – nepatrným násilím,
resp. snahou vykonať násilie. Avšak predmetný vojenský trestný čin
neprichádza do úvahy v prípade, ak sú páchateľ a poškodený rozdielne
osoby, aj pokiaľ ide o službu príslušníkov ozbrojených síl a príslušníkov
ozbrojeného zboru.
Podľa § 128 ods. 3 Tr. zák. sa síce pod pojmom vojak pre účely
Trestného zákona rozumie nielen osoba, ktorá vykonáva vojenskú službu
(napríklad štátna služba profesionálnych vojakov v ozbrojených silách), ale aj
osoba, ktorá je príslušníkom ozbrojeného bezpečnostného zboru, napríklad
policajného zboru. Výklad pojmu vojak v zmysle tohto ustanovenia vo vzťahu
k príslušníkom PZ je však nutné robiť súbežne s aplikáciou nadväzujúceho
ustanovenia § 128 ods. 4 Tr. zák., podľa ktorého, kde sa v Trestnom zákone
hovorí o vojenskej službe a vojenskej povinnosti, rozumie sa tým služba
a povinnosti osôb uvedených v § 128 ods. 3 písm. b/ Tr. zák., len v čase
vojny alebo vojnového stavu. Týmto ustanovením prakticky došlo k zúženiu
obsahu pojmu vojak u osôb uvedených v § 128 ods. 3 písm. b/ Tr. zák.,
161
1)
(príslušník ozbrojeného bezpečnostného zboru alebo bezpečnostného
zboru), len na čas vojny alebo vojnového stavu.
Súčasne senát Vyššieho vojenského súdu uvádza, že ustanovenia
trestných činov vojenských z hľadiska spoločensky chráneného záujmu
chránia prostredníctvom trestného práva predovšetkým spoločenské vzťahy
a záujmy vznikajúce vo vnútri ozbrojených síl, kde okrem iného patrí aj
zachovávanie dôstojnosti, cti a vojenskej zdvorilosti (k tomu pozri aj základné
povinnosti vojaka – dodržiavanie služobnej disciplíny a etického kódexu
profesionálneho vojaka podľa § 119 ods. 1 písm. a/, g/ zák. č. 346/2005 Z. z.
o štátnej službe profesionálnych vojakov ozbrojených síl a o zmene a doplnení
niektorých zákonov). Na základe toho je Vyšší vojenský súd toho názoru, že
v dobe mieru nie je možné urážlivé konanie navzájom medzi príslušníkmi
ozbrojených síl a príslušníkmi ozbrojeného bezpečnostného zboru kvalifikovať
ako trestný čin urážky medzi vojakmi podľa § 396 až 398 Tr. zák.
Na rozdiel od senátu Vyššieho vojenského súdu sa domnievam, aj keď
súčasná právna úprava to neumožňuje, že urážlivé konanie navzájom medzi
príslušníkmi ozbrojených síl a príslušníkmi ozbrojeného bezpečnostného
zboru by bolo vhodné do budúcna kvalifikovať ako trestný čin urážky medzi
vojakmi podľa § 396 až 398 Tr. zák. aj v čase mieru.
K pojmu násilia vo vzťahu k trestnému činu útoku na verejného činiteľa
existuje judikát č. 22/66, podľa ktorého: „Násilím v zmysle § 155 Tr. zák.
(dnešný § 323 Tr. zák.)2) je, okrem iného, konanie proti telu napadnutého, pri
ktorom sa použije fyzická sila, nevyžaduje sa však, aby sa takým konaním
spôsobilo ublíženie na zdraví. K naplneniu pojmu použitie násilia nestačí
len uchopenie napadnutého za odev a lomcovanie ním. Preto súd
v každom konkrétnom prípade musí posúdiť všetky okolnosti prípadu a uvážiť,
či ide o použitie násilia smerujúceho proti telu napadnutého.“ 3)
Už z uvedeného judikátu z roku 1966 vyplýva obligatórnosť
posudzovania okolností, za ktorých bol čin spáchaný, pri hodnotení použitého
násilia ako znaku objektívnej stránky skutkovej podstaty trestného činu
v rámci konania.
Na porovnanie uvediem zo Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
judikát č. 38/96, v ktorom sa uvádza „Napadení policisty provádějíciho
služební zákrok, které má znaky trestného činu útoku na veřejného činitele
podle § 155 odst. 1 písm. a/ tr. zák., je nutno posuzovat, je li pachatelem
2) pozn. autorky
3) Matys, K. a kol.: Trestný zákon, Komentár 2, Obzor Bratislava 1978, s. 743-744.
Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a Trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou.
14. aktualizované vydání novelizovaných trestních kodexú s poznámkami a judikaturou podle
právního stavu k 1.9.2000. Linde Praha 2000. s. 154. ISBN 80-7201-211-8.
162
voják (§ 90 tr. zák.), jako trestný čin vojenský, a to trestný čin zprotivení
a donucení k porušení vojenské povinnosti podle § 275 odst. 1 tr. zák.
Přitom je však třeba mít na zřeteli, že materiálním znakem tohto trestného
činu je stupeň nebezpečnosti, který je vyšší než malý (§ 294 tr. zák.)“ 4).
Kým v českej právnej úprave je pojem vojak definovaný v § 90 odst. 4
písm. a/ tr. zák. ako „voják v činné službě“ 5), v § 128 ods. 3 písm. a/
slovenskej právnej úpravy sa vojakom rozumie osoba, ktorá vykonáva vojenskú
službu. Touto definíciou automaticky odkazuje na ods. 4 uvedeného
ustanovenia, ktoré vyníma príslušníkov ozbrojeného bezpečnostného zboru
alebo ozbrojeného zboru len na čas vojny alebo vojnového stavu.
Túto komparáciu som si dovolila z toho dôvodu, že z identickej právnej
úpravy sme vývojovými zmenami dospeli k analogickej a niektoré sporné
otázky možno porovnať aj na základe českej právnej úpravy.
Pokiaľ sa rozhodnutie odvoláva na § 155 odst. 1 písm. a/ tr. zák. českej
právnej úpravy, táto je identická so znením slovenského rekodifikovaného
Trestného zákona. Pri potrebe takéto konanie posúdiť podľa § 275 odst. 1 tr.
zák. ako trestný čin zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti
komparáciou s § 395 ods. 1 našej právnej úpravy, rozdiel spočíva vo
formulácii vojenskej povinnosti, ktorá je podľa našej úpravy špecifikovaná ako
osobitne uložená vojenská povinnosť. Napriek rozdielnej formulácii priamo
v zákone, výklad je rovnaký.
Pre porovnanie: „Vojenskou povinností ve smyslu tohto zákonného
ustanovení (má sa na mysli § 275 tr. zák.) není jakákoliv obecná služební
povinnost vojáka. Takou povinností je třeba rozumět jen konkrétní významnou
povinnost, kterou musí plnit napadený voják v určitém postavení nebo v určité
situaci (např. jako člen vojenské pořádkové hlídky, jako policista v době
hlídkové služby, jako člen eskorty vězňú).“ 6)
„Osobitne uloženými vojenskými povinnosťami nie sú akékoľvek
všeobecné vojenské povinnosti, ale len také, ktoré majú určitý stupeň
konkrétnosti a vojaka stavajú do postavenia vojenského orgánu plniaceho
vopred určené, a nie bezvýznamné úlohy.“ 7)
4) Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a Trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou.
právního stavu k 1.9.2000. Linde Praha 2000. s. 155, 287. ISBN 80-7201-211-8.
5) Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a Trestní řád. Poznámkové vydání s judikaturou.
právního stavu k 1.9.2000. Linde Praha 2000. s. 117. ISBN 80-7201-211-8.
6) Jelínek, J., Hasch, K., Nováková, J., Sovák, Z.: Trestní právo hmotné. Zvláštní část. EUROLEX
BOHEMIA. Praha 2003. s. 282. ISBN 80-86432-35-1.
7) Ivor, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Osobitná časť 2. IURA EDITION. Bratislava 2006. s. 509.
ISBN 80-8078-099-4.
163
1)
Na záver chcem uviesť, že napriek tomu, že nie som zástanca prechodu
príslušníkov bezpečnostného ozbrojeného zboru pod jurisdikciu vojenských
súdov, domnievam sa, že znenie § 128 ods. 4 Tr. zák. nie je najvhodnejšie
formulované, nakoľko sa podľa môjho názoru trestného činu urážky medzi
vojakmi možno dopustiť voči príslušníkovi bezpečnostného ozbrojeného
zboru aj v čase mieru.
Zoznam použitej literatúry
1/ Rozhodnutia a stanoviská navrhnuté na uverejnenie v Zbierke stanovísk
Najvyššieho súdu SR a rozhodnutí súdov SR (Tpj 15/2008, 1-14, Tpj
29/2007, 42/2007, 9/2008 a 11/2008)
2/ Matys, K. a kol.: Trestný zákon. Komentár 2. Obzor Bratislava 1978
3/ Jelínek, J., Sovák, Z.: Trestní zákon a trestní řád. Poznámkové vydání
s judikaturou. Linde Praha 2000. ISBN 80-7201-211-8
4/ Jelínek, J., Hasch, K., Nováková, J., Sovák, Z.: Trestní právo hmotné.
Zvláštní část. EUROLEX BOHEMIA, Praha 2003. ISBN 80-86432-35-1
5/ Ivor, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Osobitná časť 2. IURA EDITION.
Bratislava 2006. ISBN 80-8078-099-4
6/ Mašľanyová, D.: Diferenciácia trestnej zodpovednosti a kategorizácia
deliktov. Právny Obzor, 81, 1998, č. 5
7/ Mašľanyová, D.: Stupeň nebezpečnosti činu pre spoločnosť
a kategorizácia deliktov. In: K problémom rekodifikácie trestného práva.
(Vystúpenia z vedeckého seminára.) Bratislava A PZ 1996.
8/ Mašľanyová, D.: Nebezpečnosť činu pre spoločnosť ako materiálny znak
trestného činu. A PZ Bratislava 1999. ISBN 80-8054-100-0
9/ Úvod od rekodifikácie slovenského trestného práva hmotného. (VII Spr
85/96) Bratislava 14.6.1996
9/ Vládny Návrh zákona, tlač 925. MS SR. (Prerokovaný a schválený vládou
SR dňa 24.II.1998.)
10/ Kolektív: Trestný zákon s rozsiahlym komentárom a judikatúrou.
Bratislava, Nová práca 2005
11/ Návrh zákona z r. 2007, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 300/2005 Z. z.
Trestný zákon v znení zákona č. 650/2005 Z. z. a zákona č. 692/2006 Z. z.
12/ Dôvodová správa k Návrhu zákona uvedenému v bode 11/
164
Aktuálne poznatky o niektorých problémoch
dokazovania na hlavnom pojednávaní
JUDr. Štefan Minárik
generálny štátny radca
Sekcia trestného práva
Ministerstvo spravodlivosti SR
Abstrakt: Príspevok oponuje názorom, že zákon č. 301/2005 Zb.
Trestný poriadok v znení neskorších predpisov neposkytuje
dostatočné kompetencie predsedovi senátu na operatívne
zásahy do priebehu dokazovania, čo negatívne ovplyvňuje
plynulosť súdneho konania. Poukazuje na poznatky signalizované
aplikačnou praxou, že mnohým prokurátorom i obhajcom chýbajú
praktické skúsenosti s vedením výsluchu na kontradiktórnom
hlavnom pojednávaní. Zvýrazňuje náročnosť týchto úkonov
a apeluje na potrebu maximálnej pozornosti už v príprave na
vykonanie výsluchov zvlášť u svedkov maloletých, ale aj
mladistvých obvinených. V rámci dokazovania na hlavnom
pojednávaní poukazuje aj na niektoré návrhy na novelizáciu
relevantných ustanovení procesného zákona.
Kľúčové slová: hlavné pojednávanie, dokazovanie, výsluch, maloletý, svedok, mladistvý,
prísaha, kompetencia, dieťa, kontradiktórny
Abstract: The article oppose to opinions that the Code of Criminal
Procedure does not offer adequate competences a presiding
judge in operational action during a main hearing, which
negatively influences continuity of criminal procedure. It shows
information given by practice that many prosecutors and
defenders do not have sufficient practical experiences of leading
interrogations in an adversarial main hearing. It highlights
sophistication of these operations and appeals to necessity of
maximal attention during preparing interrogations, especial
interrogations of minors or juvenile defendant. In a process of
evidence during a main hearing it shows some suggestion for an
amendment to Code of Criminal Procedure.
Key words: main hearing, evidence, interrogation, minor, juvenile defendant, witness,
oath, competence, child, adversarial.
165
Nebolo by asi správne, nevyužiť takúto možnosť aj na krátke vystúpenie
zamerané na otázky, ktoré sú pre aplikačnú prax v súčasnosti značne
aktuálne. Je ich viac, ale obmedzím sa len na niektoré z nich – na tie, ktoré
zasahujú do oblasti, ktorou sa zaoberal a zaoberá aj vážený náš jubilant, t.j.
dokazovanie – a konkrétne postrehy o uplatňovaní ustanovení o dokazovaní
na hlavnom pojednávaní.
Ako iste viete, vláda Slovenskej republiky na svojom zasadnutí začiatkom
apríla tohto roku – prerušila rokovanie aj o návrhu novely Trestného poriadku
do času, kým Ústavný súd Slovenskej republiky nerozhodne o návrhu na
rozhodnutie o ústavnosti či neústavnosti Špeciálneho súdu.
Nepochybujem o tom, že aj tu prítomné vážené kolegyne a vážení
kolegovia návrh novely Trestného poriadku poznajú, ale snáď bude osožné
pripomenúť si pohnútky, ktoré spracovateľov návrhu viedli k odporúčaným
zmenám, či doplneniam t.č. účinného Trestného poriadku - ; samozrejme, iba
v naznačenom úzkom okruhu ustanovení § 258 až 273 Trestného poriadku.
Súdna prax signalizuje isté rozpaky nad aplikáciu ustanovení § 258
Trestného poriadku o výsluchu obvineného, aj § 261 Trestného poriadku
o výsluchu svedka v podstate v dvoch rovinách.
1/ malých praktických skúseností niektorých prokurátorov, ale aj obhajcov
pokiaľ ide o vedenie výsluchu či už obvineného alebo svedka na hlavnom
pojednávaní – čo evokuje potrebu častých zásahov predsedu senátu do
výsluchu – a zároveň
2/ nedostatočné úpravy kompetencií predsedu senátu najmä v tom zmysle,
že nemôže zasahovať do prebiehajúceho výsluchu, čo má za následok
predlžovanie pojednávania a zahmlievanie jeho priebehu nepodstatnými
záležitosťami.
Jedno i druhé u niektorých sudcov a prokurátorov vyúsťuje do názoru
a návrhu upustiť od kontradiktórneho spôsobu hlavného pojednávania
a návrat k „starému“ spôsobu vedenia pojednávania predsedom senátu.
Ministerstvo spravodlivosti, aj Komisia, ktorá pripravovala návrhy noviel
trestných kódexov však návrat k inkvizičnému hlavnému pojednávaniu
odmieta. Na druhej strane ponúka formou novely vylepšenie súčasnej právnej
úpravy a odporúča prostredníctvom Justičnej akadémie – zamerať ďalšie
vzdelávanie sudcov a prokurátorov aj na otázky výsluchovej teórie a praxe.
Argumentácia nedostatočnými kompetenciami predsedu senátu pri
vedení dokazovania na hlavnom pojednávaní je taktiež neakceptovateľná,
lebo priamo zo zákona vyplýva (§ 253 ods. 1, 3 Tr. por.), že hlavné
pojednávanie vedie a všetky opatrenia smerujúce na zabezpečenie jeho
riadneho priebehu nariaďuje predseda senátu a pritom prihliada na
166
Okrem toho zákon výslovne ustanovuje, že predseda senátu je dokonca
povinný dbať na to, aby hlavné pojednávanie nebolo zdržované výkladmi
a prejavmi, ktoré nemajú vzťah k prejednávanej veci a aby súdne konanie
bolo zamerané čo najúčinnejšie na objasnenie veci v rozsahu nevyhnutnom
pre spravodlivé rozhodnutie.
Tomu zodpovedá potom právo i povinnosť predsedu senátu prerušiť
výsluch vedený napr. prokurátorom alebo obhajcom vtedy, ak pri výsluchu
nepostupuje v súlade so zákonom, t.j. aj vtedy, ak je výsluch zdržovaný
výkladmi a prejavmi, ktoré nemajú vzťah k prejednávanej veci. Podmienku
„vzťah k prejednávanej veci“ síce možno vykladať silne extenzívne, ale ďalšia
požiadavka uvedená v tom istom ustanovení a znásobená spojkou „a“ – aby
bola zameraná čo najúčinnejšie na objasnenie veci v rozsahu nevyhnutnom
pre spravodlivé rozhodnutie, určujú mantinely tohto výkladu tak, že vzťah
k veci v zmysle § 253 ods. 3 Trestného poriadku majú výpovede, ktoré sú
zamerané na skutočnosti, ktoré treba dokazovať v zmysle ustanovenia § 119
ods. 1 Trestného poriadku vo vzťahu k inkriminovanému skutku
a obžalovanému, smerujúce k objasneniu relevantných súvisiacich otázok.
Pochopiteľne, že generálne definovať túto požiadavku nie je možné,
lebo bude závislá vždy na konkrétnom prípade. Ale všeobecne platí, že
základnou podmienkou úspešného výsluchu je zodpovedná príprava osoby,
ktorá výsluch bude viesť, vrátane dokonalej znalosti prípadu, právnej úpravy
procesnej i hmotnoprávnej, aj okruhu otázok, ktoré treba objasniť.
Požiadavka náročnosti na prípravu osoby, ktorá bude výsluch viesť je
znásobená najmä v situácii, keď má byť vypočúvaná osoba mladistvá alebo
mladšia ako 14 rokov, osoba duševne chorá alebo osoba, ktorá podľa už
získaných poznatkov vzbudzuje pochybnosti o svojich predpokladoch
správne vnímať a reprodukovať skutočnosti, ktoré vnímal svojimi zmyslami.
Mám na zreteli napr. osobu, ktorá v čase skutku o ktorom má vypovedať, bola
opitá alebo pod vplyvom drogy a pod.
I keď pred súdom by mali osoby detského veku, i osoby mladistvé
v pozícii svedka vypovedať len výnimočne (už aj so zreteľom na ustanovenie
§ 135 Tr. por.), nutnosť výsluchu takýchto osôb i na súde nemožno vylúčiť.
Potom musí byť aj výsluch pred súdom vedený v súlade so zákonom tak, aby
sa v eventuálne ďalšom konaní nemusel opakovať (napr. po prípadnom
zrušení prvostupňového rozhodnutia odvolacím súdom).
Požiadavka zákona, aby úkon bol vykonaný v súlade s Trestným
poriadkom znamená, že v prípade výsluchu svedka mladšieho ako pätnásť
167
oprávnené záujmy strán, napr. na vek vypočúvanej osoby, jeho zdravotný
stav, nutnosť jeho utajenia a ochrany, jeho konkrétny vzťah k inkriminovanému činu a k osobám, ktorých sa čin týka a pod.
rokov, bol výsluch po obsahovej stránke kompletný a z tohto dôvodu, resp.
hľadiska sa v ďalších štádiách konania už nemusel opakovať. Tento názor
vychádza z logickej úvahy, že po obsahovej stránke neúplný výsluch takejto
osoby síce možno prečítať na hlavnom pojednávaní i bez splnenia podmienok
§ 263 Tr. por., ale vecne nebude významný pre jeho neúplnosť, čo vyvoláva
nutnosť opakovania výsluchu s jeho možnými negatívnymi dopadmi na
vypočúvaného – čo je ale v rozpore hneď s prvou vetou § 135 ods. 1 Tr. por.
a teda možno preto konštatovať, že výsluch nie je v súlade s „ustanoveniami
tohto zákona“ (§ 132 ods. 1, § 135 Tr. por.).
Praktické poznatky dokumentujú, že pokiaľ sú ako svedkovia
vypočúvané maloleté osoby, veľmi často sú v príbuzenskom vzťahu v zmysle
§ 130 ods. 1 Tr. por. Pri výsluchu svedka, ktorý je vo vzťahu k obvinenému
osobou uvedenou v § 130 Tr. por. treba predvídateľne procesne postupovať
s vedomím, že v ďalšom konaní môže takýto svedok odoprieť výpoveď a bude
aktuálny postup podľa § 263 ods. 4 Tr. por., t.j. prečítanie skoršej výpovede.
Ak je ale skorší výsluch neúplný, nevznesie požadované svetlo do riešeného
problému. Uvedeným chcem len podčiarknuť nutnosť zvýšenej pozornosti
takýmto procesným úkonom a zároveň mať na zreteli aj ustanovenie § 213 Tr.
por., ktorý má ambíciu zabezpečiť kontradiktórne vykonanie dôkazu
umožnením – a predtým vytvorením priestoru – na účasť obvineného alebo
jeho obhajcu na vykonaní úkonu, o ktorom je dôvodný predpoklad, že ho
nebude možné vykonať v konaní pred súdom.
A podľa skúseností do tejto kategórie spadajú veľmi často aj výsluchy
maloletých svedkov, ktorí sú v príbuzenskom vzťahu s obvineným, prípadne
s poškodeným.
Z naznačených prípadov možno odvodiť právny záver, že vykonanie
významných procesných úkonov, ktoré nie sú neodkladné alebo
neopakovateľné spôsobom, ktorý znemožňuje, resp. neumožňuje reálne
uplatnenie práva obvineného na obhajobu je podstatnou chybou konania
spočívajúcou v porušení ústavného a zákonného práva obvineného na
obhajobu. Takto získané dôkazy nemožno považovať za dôkazy získané
zákonným spôsobom a pri nedostatku iných dôkazov, preukazujúcich
materiálnu podmienku väzby, nie je priestor ani na rozhodnutie o vzatí
obvineného do väzby (§ 71 ods. 1 Tr. por.).
V zmysle týchto záverov postupoval v konkrétnej veci krajský súd
a obvineného – ktorého zo spáchania skutku usvedčovali jeho dve maloleté
deti vypočuté síce po začatí trestného stíhania vo veci, ale pred vznesením
obvinenia (preto bez prítomnosti obvineného a obhajcu), hoci páchateľ bol
v priamej dispozícii polície – prepustil z väzby na slobodu s argumentom, že
„v takom dôkaznom prostredí, keď neexistujú iné dôkazy preukazujúce
168
Vypočúvajúci, ale aj súd, musí mať na zreteli, že osoby mladistvé
a najmä detí majú spravidla trému, sú v rozpakoch a väčšinou – pokiaľ pred
výsluchom neboli inak usmerňované – sa snažia svojou výpoveďou vyjsť
v ústrety a pomôcť vypočúvajúcemu. Správne vedenie výsluchu má z tohto
dôvodu najmä v prípadoch výsluchu maloletých rozhodujúci význam. Preto
zákon v záujme docielenia vyčerpávajúcej a vierohodnej výpovede
napomáha tým, že umožňuje k výsluchu pribrať pedagóga, iného odborníka
alebo i rodičov dieťaťa (§ 135 ods. 1 Tr. por.).
Na úspešnosť výsluchu najmä detí pozitívne vplýva, ak sa dieťa vypočúva
neoficiálne, po primeranom poučení vo forme voľného rozhovoru
a – v prostredí, ktoré sa približuje prostrediu, na ktoré je zvyknuté. A najmä
toto posledné kritérium je na súde relatívne ťažko dosiahnuteľné, lebo nielen
pre deti, ale pre prevažnú väčšinu osôb najmä v pozícii svedka, je súdne
prostredie absolútne neobvyklé, akumulujúce z hľadiska psychológie
výsluchu množstvo negatívnych prvkov. Už pri vstupe do súdnej budovy je
kontakt s ozbrojenou uniformovanou zložkou štátnej moci, chodby pred
súdnymi pojednávacími sieňami plnia funkciu čakárne, kde sa čakajúci
nezriedka stretávajú s väzňami s putami na rukách v doprovode príslušníkov
Zboru väzenskej a justičnej stráže, čo nielen u maloletých môže a často aj
vyvoláva skľučujúci pocit neistoty a napätia. A v takomto stave sa vchádza do
pojednávacej siene, kde spravidla na vyvýšenom pódiu sedia úradné osoby
vo zvláštnom oblečení – v talároch. Maloletý sa ocitá v spoločnosti cudzích
ľudí, čo v súhrne zvyšuje stiesnené pocity. Preto je dôležité neformálnym
prístupom rozptýliť túto stiesnenosť a získať si dôveru maloletého. Lebo veľmi
často si aj maloletí dobre pamätajú skutočnosti o ktorých majú vypovedať
a správne vedený výsluch môže významnou mierou prispieť k zisteniu
skutkového stavu v kvalite požadovanej zákonom a spravodlivému rozhodnutiu.
Obdobne náročným je aj výsluch osôb chorých, mentálne postihnutých
a prestárlych. Prvoradou podmienkou, ktorú orgány činné v trestnom konaní
i súd musia mať zistené je, či takýto svedok má zachované schopnosti vnímať,
zapamätať si a reprodukovať dej, teda svedčiť. Pritom schopnosť vnímať
a zapamätať si vnímané sa musí viazať na čas činu. Reprodukovanie
vnímaného a zapamätaného nesmie byť poznačené „pridanou hodnotou“
– čo nie je vylúčené najmä u osôb prestárlych, ktoré „vylepšujú“ vnímané aj
hodnotením a „dokresľovaním“ prípadu.
I keď by si to téma, ktorú som načrtol zaslúžila, nemám ambíciu
podrobne sa teraz zaoberať výsluchom ďalších, v istom zmysle „špecifických“
osôb – ako je chránený či utajovaný svedok, výsluch osôb nepočujúcich,
169
materiálnu podmienku väzby, nie je „žiadny priestor na rozhodnutie o vzatí
obvineného do väzby“.
nevidiacich, hluchonemých, výsluch poškodeného a pod. Považujem však za
užitočné pripomenúť ešte dva poznatky z praxe, ktoré majú všeobecný
charakter.
Prvý sa týka zisťovania osoby, resp. osobnosti obvineného a u svedka aj
zisťovania jeho vzťahu k obvinenému.
Je to jeden z pretrvávajúcich nedostatkov v činnosti orgánov trestného
konania aj súdu a – žiaľ – nedarí sa dosiahnuť v tomto smere obrat, hoci
nedostatok takýchto poznatkov môže – a spravidla aj ovplyvňuje zákonnosť
a spravodlivosť súdneho výroku. Ako príklad môže poslúžiť prípad inžiniera,
obvineného z trestného činu (zločinu) nedovoleného ozbrojovania. Skutok
v podstate spočíval v tom, že po uplynutí platnosti zbrojného preukazu
a upozornení na túto skutočnosť políciou – platnosť preukazu nepredĺžil, ani
zbraň neodovzdal. Mal ho približne 2 a pol mesiaca v držbe a koncom tejto
lehoty pištoľ prostredníctvom obchodu so zbraňami predal. Zo získaných
peňazí zaplatil pokutu 4000 Sk, ktorú mu vymerala za tento čin polícia, ktorá
ho však súbežne už aj trestne stíhala. Pri výsluchu sa k svojej osobe
nevyjadril, hodnotenie jeho osoby obecným úradom vyznelo tak, že ho bližšie
nepoznajú, ale „v priestupkovom konaní nebol riešený“. No a súd mu
trestným rozkazom na návrh prokurátora za uvedený zločin uložil trestným
rozkazom trest odňatia slobody vo výmere troch rokov (na dolnej hranici
trestnej sadzby) a zaradil ho do ústavu s minimálnym stupňom stráženia. Až
keď dostal – za asistencie polície – výzvu na nástup trestu, sa obvinený
spamätal. Trest síce nastúpil, ale aj on, aj jeho manželka podali hneď žiadosť
o milosť. Tá bola kanceláriou prezidenta republiky postúpená Ministerstvu
spravodlivosti SR a minister po oboznámení sa s prípadom podal v prospech
odsúdeného dovolanie – jednak pre porušenie zásady „ne bis in idem“
a jednak pre zrejmú neprimeranosť vymeraného trestu.
Netvrdím, že je to bežný prípad. Skôr výnimočný. Dokumentuje však
potrebu veľmi zodpovedne sa zaoberať nie len inkriminovaným skutkom, ale
aj osobou páchateľa. Som presvedčený, že keby prokurátor a najmä sudca
skúmal osobu obvineného, jeho predchádzajúci život, charakterové
vlastnosti, bol by zistil, že ide síce o osobu, ktorá je menej disciplinovaná
najmä v otázkach administratívnych povinností, ale rozhodne nie je
kriminálnikom, na prevýchovu ktorého treba pôsobiť uvedeným prísnym
nepodmienečným trestom straty slobody.
Objavil sa aj názor o bezmocnosti súdu, ak na hlavnom pojednávaní
svedok uvedie, že vzhľadom na odstup času si na všetky podrobnosti, resp.
okolnosti prípadu nepamätá alebo ak sa svedok odchýlil v podstatných
bodoch od svojej skoršej výpovede a strany nenavrhnú predloženie skoršej
výpovede podľa § 264 ods. 1 Tr. por.
170
Som toho názoru, že v takom prípade má tak urobiť súd a to na základe
§ 2 ods. 11 Tr. por., podľa ktorého „súd môže vykonať aj dôkazy, ktoré
strany nenavrhli“, ďalej v zmysle § 253 ods. 3 Tr. por. – „predseda senátu je
povinný dbať na to ..., aby hlavné pojednávanie bolo zamerané čo
najúčinnejšie na objasnenie veci v rozsahu nevyhnutnom pre spravodlivé
rozhodnutie“. To je nakoniec aj obsahom základnej zásady obsiahnutej v § 2
ods. 10 Tr. por., pričom základnou podmienkou spravodlivého rozhodnutia
súdu je zistenie skutkového stavu veci, o ktorom nie sú dôvodné
pochybnosti.
Uvedený postup nepopiera kontradiktórny charakter súdneho konania
a rovnako ho nepopiera napr. ani rozhodnutie jedného odvolacieho súdu,
ktorý na odvolanie prokurátora zrušil oslobodzujúci rozsudok súdu prvého
stupňa aj v dôsledku vážnych procesných pochybení a vec vrátil tomuto
súdu, aby ju v potrebnom rozsahu znovu prejednal a rozhodol.
S argumentáciou, z ktorej vyplýva nasledovný právny názor: „Ak sú o záveroch
znaleckého posudku znalca z odboru zdravotníctva a v tvrdeniach
poškodeného ohľadne spôsobu vzniku jeho zranenia rozpory a zo
znaleckého posudku nie je zrejmé, či znalec pri jeho vypracovaní bol
oboznámený so zápisnicou o obhliadke miesta činu, pričom znalosť miesta
činu znalcom je jedným z dôležitých predpokladov objektívnosti podaného
posudku, treba tento rozpor odstrániť vykonaním vyšetrovacieho pokusu za
účasti znalca v zmysle § 157 ods. 1 a 3 Trestného poriadku, prípadne
rekonštrukcie podľa § 159 ods. 1 a 2 Trestného poriadku.“
Čo sa týka tretej časti, prvej hlavy, tretieho dielu Trestného poriadku
o dokazovaní na hlavnom pojednávaní ešte v úvode spomenutý návrh novely
sa jednotlivých ustanovení dotýka najmä legislatívno – technicky. V tom
zmysle, že nové formulácie majú dať ešte jasnejší návod na výklad a aplikáciu
týchto ustanovení. Rovnaký cieľ – odstrániť prípadne možnosti rôzneho
výkladu jednotlivých noriem sledujú aj doplnenia konkrétnych ustanovení.
Za citeľnejší vecný zásah možno označiť doplnenie § 263 ods. 3
o písm. d, ktoré má za úlohu jednoznačne vyriešiť otázkou možnosti
prečítania skoršej výpovede osoby aj vtedy, ak sa vykonávalo spoločné
konanie voči viacerým spoluobžalovaným a taká osoba, ktorá bola pôvodne
spoluobžalovaný, na hlavnom pojednávaní využila ako svedok svoje právo
odoprieť výpoveď z dôvodov podľa § 130 ods. 2 Tr. por.
Zastávam názor, že táto úprava nenúti svedka, aby na hlavnom
pojednávaní vypovedal, nejde ani o možnosť použitia jeho výpovede proti
nemu, ale o prebratie jeho skoršej zákonnej výpovede v pozícii obvineného,
z prečítania ktorej nemôže svedkovi hroziť zhoršenie jeho postavenia
trestným stíhaním.
171
Zavedenie prísahy v súdnom konaní ako povinného úkonu v prípade
výsluchu svedkov nebolo súdnou praxou prijaté s nadšením. Skôr naopak.
Viacerí odmietali túto novú formu a dožadovali sa návratu k poučeniu svedkov.
Počas konzultácií v štádiu prípravy novely procesného predpisu sa však už
prísaha ako taká neodmietala; naopak, sudcovia sa domáhali možnosti, aby
sami, podľa situácie v danej veci, mohli rozhodnúť, ktorý svedok prísahu zloží
a u ktorého bude stačiť „len“ poučenie. Sleduje sa tým aj zámer, zvýrazniť
vážnosť tohto procesného úkonu.
Tieto názory sa premietli do novej úpravy § 265 Tr. por. tak, že
odsek 1: „svedok pred výsluchom na súde musí byť poučený v rozsahu
podľa § 131, ak súd pred výsluchom alebo aj počas výsluchu nerozhodne
vzhľadom na význam jeho výpovede, že je povinný zložiť prísahu“.
Druhý odsek znie: „Ak pred prísahou nebol svedok súdom poučený
podľa § 131, musí byť upozornený na význam svedeckej výpovede, právo
odoprieť výpoveď a na následky krivej prísahy. Prísaha znie: „Prisahám, že
budem vypovedať pravdu, nič iné len pravdu a vedome nič nezamlčím.“
Ja sa však už odmlčím. Ďakujem za pozornosť.
172
Zákaz donucování k sebeobviňování
(nemo tenetur se ipsum accusare)
prof. JUDr. Jan Musil, CSc.
soudce Ústavního soudu České republiky
Abstrakt: Je podán historický vývoj právního principu zákazu
donucování k sebeobviňování („nemo tenetur se ipsum
accusare“, „privilege against self-incrimination“). Původně bylo
toto pravidlo interpretováno úzce jako zákaz donucovat
obviněného k výpovědi, dnes je vykládáno šíře jako zákaz
donucovat obviněného k jakémukoli aktivnímu jednání, jímž by
přispíval k obstarávání důkazů proti sobě. Naproti tomu může být
obviněný donucován k tomu, aby pasivně strpěl takové úkony,
jako je prohlídka těla, sejmutí daktyloskopických otisků, odběr
vzorku pachu z těla, odběr vzorku vlasů a stěr v ústní dutiné pro
analýzu DNA. Při neuposlechnutí může být obviněný
sankcionován např. uložením pořádkové pokuty nebo i přímým
fyzickým donucením. Jsou uvedeny některé judikáty Evropského
soudu pro lidská práva a českého Ústavního soudu.
Klíčová slova: dokazování, donucování k sebeobviňování, nemo tenetur,výslech
obviněného, prohlídka těla.
Abstract: There is a history of a legal principle “privilege against
self-incrimination”. Originally the principle was interpreted strictly
as a prohibition to force an accused to testify, nowadays is
interpreted as a prohibition to force an accused to any active
performance which may contribute to collecting evidence against
him. On the other side an accuse may be forced to passively
tolerate such operations as body search, taking samples of
fingerprints, taking samples of body odor, taking samples of hair
and taking samples biological materials for DNA analysis. If an
accused disobeys the obligation, he may be sanctioned by a fine
or direct physical coercion. There are some cases of The
European Court of Human Right and The Constitutional Court of
the Czech Republic.
Key words: evidence, privilege against self-incrimination, interrogation of accused, body
search.
173
TROCHU HISTORIE
Právní princip nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen sám
sebe obviňovat)1) byl uznáván některými právními systémy již ve starověku.
Např. judaistický talmud (vzniklý v období 300 let před naším letopočtem až
600 let našeho letopočtu) vyjadřoval tuto zásadu rčením, že „nikdo nestojí
člověku blíže, než on sám sobě, a nikdo sám ze sebe nedělá zločince“ 2).
Starozákonní soudce nejenom, že nesměl vynucovat doznání obžalovaného,
ale dokonce nesměl k jeho usvědčení použít ani dobrovolné přiznání.
V evropských poměrech uznávalo tuto zásadu raně kanonické právo; ve
svých spisech ji proklamují např. církevní otcové Aurelius Augustinus (354
– 430) a Johannes Chrysostomus (354 ? - 407). 3)
Zásadní obrat ve vztahu k této zásadě nastal někdy ve 12. století, kdy se
[především přičiněním papeže Inocence III. (1198 – 1216)] prosadilo
inkviziční trestní řízení, jehož součástí bylo také zakotvení povinnosti
obviněné osoby vypovídat pravdivě.4) Nejvýznamnější katolický teolog a filozof
Tomáš Akvinský (1225 – 1274) píše: „… obžalovaný z povinnosti je vázán
vyložit soudci pravdu, kterou od něho podle pravidel práva vyžaduje. A proto,
nechce-li vyznat pravdu, kterou je vázán říci, nebo když ji lživě popře, smrtelně
hřeší.“ 5) Kvintesenci tohoto změněného postoje k povinnosti obviněného
sám sebe usvědčovat nalezneme např. v trestním řádu Karla V. Constitutio
Criminalis Carolina (1532). Donucování obviněného k výpovědi mělo mnoho
forem, obviněný byl např. nucen přísahat, že bude vypovídat pravdu, přičemž
porušení této přísahy bylo těžkým zločinem. Nejodpudivějším prostředkem
k brutálnímu vynucení výpovědi obviněného byla ovšem tortura, výslech na
mučidlech. Doznání obviněného bylo prohlášeno za královnu důkazu (regina
probationum). Obžalovaný se změnil v pouhý objekt trestního řízení, zásada
nemo tenetur byla na několik století zcela zapomenuta.
1) Někdy též ve znění nemo tenetur se ipsum prodere (nikdo není povinen vydat sám sebe).
2) Talmud, Sanhedrin 9, 1; blíže viz Cohen, A.: Talmud (pro každého): historie, struktura a hlavní
témata Talmudu. Praha : Sefer, 2006.
3) Blíže viz Rogall, K.: Der Beschuldigte als Beweismittel gegen sich selbst. Berlin: Duncker
& Humblot, 1977, s. 70.
4) Srov. Biener, F. A.: Beiträge zu der Geschichte des Inquisitionsprozesses und der
Geschworenengerichte. Neudruck der Ausgabe von 1827. Aalen: Scientia -Verl., 1965, s. 42
a násl.
5) Thomas Aquinatis: Summa theologie. Secunda Secundae Partis. q. 69. In: Tomáš Akvinský
o zákonech v Teologické sumě. [Z latiny přeložil, poznámkami a úvodem opatřil Karel Šprunk].
Praha: Krystal OP, 2003. Text dostupný na http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&A=1
174
Teprve velké buržoazní revoluce vedly (spolu s celkovým přetvořením
trestního procesu) k opětovné renesanci zákazu donucování k sebeusvědčování. První explicitní vyjádření tohoto principu přinesl Pátý dodatek
americké ústavy z roku 1791; od té doby je toto pravidlo pokládáno v USA za
součást tzv. Bill of Rights. Doslovný text tohoto ustanovení zní: „Nikdo nesmí
být v trestní věci donucován k tomu, aby vystupoval jako svědek proti sobě“
(„no person shall … be compelled in any criminal case to be a witness
against himself“. V americké nauce se hovoří o „privilege against self-incrimination“.
K uznání a k legislativnímu zakotvení této zásady na evropském
kontinentu došlo pomalými reformními kroky v průběhu 19. století.
V českých zemích platný trestní zákoník o zločinech a těžkých policejních
přestupcích z roku 1803, vydaný Františkem II., obsahoval ještě tzv. tresty za
neposlušnost, jimiž mohl být trestán tvrdošíjně zapírající obviněný; toto
ustanovení bylo odstraněno až císařským výnosem z 22. 5. 1848.
Relativně liberální rakouský Glaserův trestní řád z 23. 5. 1873 č. 119 ř. z.
(platný v českých zemích až do roku 1950) obsahoval pravidlo nemo tenetur
v § 202. Podle ustanovení § 199 sice měl vyšetřující soudce „obviněného
před počátkem výslechu napomenouti, aby na otázky, jež budou dávány,
odpovídal určitě, jasně a podle pravdy“, avšak neuposlechnutí této výzvy
nebylo nijak sankcionováno. V § 245, pojednávajícím o výslechu obviněného
v hlavním líčení, se pravilo: „Obžalovaného nelze přidržovati k tomu, aby na
kladené otázky odpověděl.“
V evropských kontinentálních zemích není zásada nemo tenetur
zpravidla zakotvena přímo v ústavě, nýbrž v trestněprocesních normách.
Např. v německém trestním řádu (StPO) je obsažena v § 136 (poučení
o právu nevypovídat) a v § 136a (zákaz použít nedovolené donucení).
V polském trestním řádu (Kodeks postępowania karnego z roku 1997)
v článku 175, § 1 je zakotveno právo obviněného odmítnout vypovídat bez
udání důvodů, o čemž musí být poučen; v článku 74, § 1 je obsaženo
obecnější pravidlo: „Obviněný nemá povinnost poskytovat důkazy … ve svůj
neprospěch.“
Také v platném českém trestním řádu (zákon č. 141/1961 Sb. ve znění
pozdějších předpisů) nalezneme v § 33 odst. 1 výslovné ustanovení:
„Obviněný … není povinen vypovídat.“ V § 92 odst. 1 se praví: „Obviněný
nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání“.
Ústavněprávní zakotvení nalezlo pravidlo nemo tenetur v Listině
základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V článku 37 odst. 1 Listiny
nalezneme ustanovení: „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí
způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ Článek 40
175
odst. 4 obsahuje pravidlo „obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva
nesmí být žádným způsobem zbaven“.
Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare se v druhé polovině 20. století
objevuje také v mezinárodních dokumentech o lidských právech. Nalezneme
je v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech z roku 1966 6),
jehož článek 14 odst. 3 písm. g) stanoví, že „obviněný … nesmí být nucen
svědčit proti sobě nebo přiznat vinu“. Naproti tomu odpovídající ustanovení
neobsahuje evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
z roku 1950 (dále jen „Úmluva“) 7), ani její dodatkové protokoly. Nicméně
judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v několika
judikátech [např. ve věcech Funke proti Francii (Application no. 10828/84);
John Murray proti Spojenému království (Application no. 14310/88);
Saunders proti Spojenému království (43/1994/490/572, rozsudek ze
17.12.1996, Recueil VI/1996)] dovodila, že nerespektování tohoto pravidla
může porušit právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 6 Úmluvy. Ve
věci P. G. a J. H. proti Spojenému království (rozsudek z 25. 9. 2001,
Application no. 44787/98) spatřoval ESLP v donucování obviněného k tomu,
aby mluvením poskytl vzorek hlasu, porušení práva na respektování
rodinného a soukromého života podle článku 8 odst. 1 Úmluvy. V jiném
případě K. proti Rakousku (zpráva Komise u rozhodnutí z 2. 6. 1993, A,
č. 255-B) posuzovala Komise donucování obviněného k výpovědi jako
porušení svobody projevu podle článku 10 Úmluvy. Ve věci Jalloh proti
Německu (rozsudek z 11. 7. 2006, Application no. 54810/00) hodnotil
ESLP vynucené vypuzení drog ukrytých v žaludku (vyvoláním zvracení) jako
porušení zákazu mučení nebo podrobování nelidskému či ponižujícímu
zacházení podle článku 3 Úmluvy.
APLIKACE PRAVIDLA NEMO TENETUR VE
VZTAHU K RŮZNÝM DRUHŮM VÝPOVĚDÍ
Výslech obviněného
Zákaz donucování obviněného k výpovědi v trestním řízení je všeobecně
uznávanou zásadou jak v legislativě, tak v judikatuře a v justiční praxi
a interpretace tohoto pravidla je jednoznačná a nezpůsobuje žádné větší
problémy.
6) Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.
7) Viz sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.
176
Podle českého trestního řádu je obviněný povinen dostavit se na
předvolání k výslechu, při neuposlechnutí mu může být uložena pořádková
pokuta a může k němu být i předveden (§ 90 odst. 1 tr. ř.). Orgány činné
v trestním řízení jsou tedy oprávněny donutit obviněného k osobní přítomnosti
při procesním úkonu. Tím však donucovací možnosti končí. Jestliže obviněný
odmítne vypovídat, tj. slovně komunikovat s orgánem činným v trestním
řízení, nelze jej k tomu nijak donucovat ani ho za to nelze sankcionovat.
Odmítnutí vypovídat není (samo o sobě) důvodem vazby.
Důkazní význam odmítnutí vypovídat, resp. mlčení obviněného
Spornou se může jevit otázka, zda z odmítnutí vypovídat lze vyvozovat
nějaké důkazní závěry o vině obviněného.Většinově je uznáváno, že takové
odmítnutí nelze důkazně nijak vyhodnocovat v neprospěch obviněného.
V žádném případě neplatí v českém trestním procesu staré důkazní pravidlo
formulované papežem Bonifácem VIII. (1235 - 1303) „qui tacet (ubi loqui
potuit et debuit) consentire videtur“ [„kdo mlčí (když mluvit mohl a měl),
zřejmě souhlasí.“].
Zdá se však, že v posledních dvou desetiletích lze v některých zemích
vypozorovat změnu: Zákaz vyvozovat z odepření výpovědi jakékoliv důkazní
závěry v neprospěch obviněného je v jistých situacích opouštěn. V době, kdy
Velkou Británii zasáhla vlna násilných teroristických útoků severoirských
separatistů, byl přijat nový zákon Criminal Justice and Public Order Act 1994
(c. 33, 3. 11. 1994). Tento zákon (v ustanovení section 34 – 29) umožňuje
soudu, aby, pokládá-li to za smysluplné, při hodnocení důkazů zohlednil
v neprospěch obviněného fakt, že obviněný:
l
mlčí nebo bez udání důvodů odmítá odpovídat na otázky soudu;
l
teprve při hlavním líčení se začne odvolávat na vyviňující či polehčující
okolnosti, ačkoliv ty mu musely být známy již při policejním vyšetřování;
l
nepodá žádné vysvětlení k věcem nebo stopám, které byly při jeho
zadržení objeveny na něm nebo při něm;
l
neuvede žádné důvody pro svůj pobyt na místě v době činu.
8)
Tato právní úprava vyvolala velkou literární kritiku9), nicméně zůstala
v platnosti a britské soudy podle ní dodnes postupují.
8) Blíže viz Huber, B., Braun, Y.: Landesbericht Großbritannien. In: Eser, A., Huber, B.:
Strafrechtsentwicklung in Europa 5.2. Freiburg : Iuscrim, 1999, s. 1086.
9) Roberts, D.: Legal Advice, the Unrepresented Suspect and the Courts: Inferences from Silence
under the Criminal Justice and Public Order Act 1994. Criminal Law Review 1995, 483-485;
Sharpe, S.: Criminal Justice and Public Order Bill – The Demise of the Presumption of Innocence.
Journal of Criminal Law 1994, 58, 179-182.
177
K této otázce se vyslovil ESPL ve věci John Murray proti Spojenému
království (Application no. 14310/88). John Murray, člen Irské
republikánské armády (IRA), byl dopaden policií v domě, kde byl ve skrýši
nalezen násilně zadržovaný informátor policie, unesený organizací IRA.
Murray odmítl podal jakoukoli výpověď o důvodech své přítomnosti v domě.
Anglický soud odsoudil Murraye za trestný čin zbavení osobní svobody,
přičemž v odůvodnění odsuzujícího rozsudku pokládal m. j. za důkaz viny
mlčení obviněného. ESPL neshledal v postupu anglického soudu porušení
článku 6 Úmluvy a vyslovil: „Na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem
mlčet, aby odsouzení bylo založeno výlučně nebo hlavně na mlčení
obviněného nebo na jeho odmítnutí odpovídat na otázky nebo vypovídat. Na
druhé straně je pro Soud stejně zřejmé, že toho právo nemůže zabránit tomu,
aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti
usvědčujících důkazů v situacích, které si vyžadují vysvětlení z jeho strany.
… Při zjišťování, zda vyvození nepříznivých závěrů z mlčení obviněného
porušuje článek 6 Úmluvy, je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti případu,
zejména podmínky, za kterých lze takové závěry vyvodit, váhu, kterou národní
soudy mlčení přikládaly při hodnocení důkazů a stupeň donucení vzhledem
k dané situaci.“ Pro ESLP bylo důležité především to, že odsouzení Murraye
nespočívalo pouze na faktu, že odmítl vypovídat, ale opíralo se ještě o další,
byť nepřímé důkazy.
V jiné věci Telfner v. Rakousko (Application no. 33501/96, rozsudek
z 20. 3. 2001) dospěl ESLP k odlišnému závěru. Obviněný Telfner byl
rakouským soudem odsouzen za to, že jako řidič způsobil dopravní nehodu
a zranil poškozeného. Svědek-poškozený byl schopen identifikovat vozidlo,
nikoliv však řidiče. Obviněný popřel, že vozidlo, patřící jeho matce, řídil,
nechtěl však uvést, kde se v kritickou dobu zdržoval a k věci odmítl dále
vypovídat. Odsuzující rozsudek argumentoval mlčením obviněného a tím, že
obviněný v kritické době nespal doma. ESLP vyslovil porušení článku 6
odst. 2 Úmluvy; ve zdůvodnění poukázal na to, že důkazní situace byla velmi
slabá a že domácí soud fakticky přesunul důkazní břemeno na obviněného
Pro úplnost je možno dodat, že Statut Mezinárodního trestního soudu
zaručuje ve svém článku 67 odst. 1 písm. g) obviněnému právo mlčet, „aniž
by mlčení mohlo být vzato v úvahu při zjišťování viny nebo neviny“. 10)
10) Rome Statute of the International Criminal Court (document A/CONF.183/9 of 17 July 1998),
článek 67 odst. 1 písm. g): „Not to be compelled to testify or to confess guilt and to remain silent,
without such silence being a consideration in the determination of guilt or innocence.“ Viz
http://www.icc-cpi.int/about.html
178
Využití svědecké nebo obdobné výpovědi, učiněné osobou pod
sankcí křivé výpovědi, jako důkazu v trestním řízení vedeném proti
této osobě a donucování k takové usvědčující výpovědi
Občas se v trestním řízení vyskytne situace, že osoba je nejprve
vyslechnuta jako svědek pod sankcí křivé výpovědi a ve výpovědi se dozná ke
spáchání trestného činu. Tehdy je uznáváno jako nepochybné, že později, tj.
po vznesení obvinění, nemůže být předchozí svědecká výpověď použita jako
důkaz proti obviněnému.
Je-li osoba vyslýchána jako svědek a odmítne vypovídat s argumentem,
že by sama sebe usvědčovala, nemůže být k výpovědi nucena ani pokutou,
ani jinak. Nepravdivou svědeckou výpovědí, jíž sama sebe kryje, se taková
osoba nedopouští trestného činu křivé výpovědi (§ 175 tr. zák.); její trestní
stíhání pro křivé svědectví by odporovalo zásadě nemo tenetur. V tomto
smyslu pravidelně judikují jak české soudy (srov. např. judikáty č. 25/69 Sb.
rozh. tr., č. 39/70 Sb. rozh. tr.), tak i soudy zahraniční.
Proto je poněkud překvapivé (a podle mého názoru nesprávné)
rozhodnutí ESLP v kauze Serves v. Francie (82/1996/671/893, rozsudek
z 20. 10. 1997). Situace zde byla taková, že Paul Serves před francouzským
soudem odmítl vypovídat jako svědek v řízení proti dalším obviněným
s odůvodněním, že by sám sebe usvědčoval, za což mu byla uložena soudem
pokuta. ESPL neshledal v postupu francouzských soudů (tj. v uložení pokuty)
žádné porušení Úmluvy s odůvodněním, že prý Serves byl pokutován nikoliv
za odmítnutí výpovědi, nýbrž za odmítnutí přísahy. Lze toliko dodat, že tři
soudci ESLP (Pekkanen, Wildhaber a Makarczyk) vznesli proti rozhodnutí
odlišné stanovisko, v němž přesvědčivě argumentují porušením zásady nemo
tenetur. Správnost tohoto judikátu zpochybňuje též Repík.11)
Za nepřípustné pokládá ESLP to, je-li v trestním řízení použita jako důkaz
usvědčující výpověď, získaná pod pohrůžkou trestní sankce v jiném druhu
řízení, např. ve správním nebo disciplinárním řízení. Takováto situace nastala
ve věci Saunders proti Spojenému království (43/1994/490/572,
rozsudek ze 17.12.1996, Recueil VI/1996). Trestnímu stíhání tu předcházelo administrativní šetření, prováděné inspektory ministerstva obchodu
a průmyslu, před nimiž jsou osoby povinny pravdivě vypovídat pod hrozbou
trestní sankce. Taková výpověď p. Saunderse byla později použita proti němu
jako usvědčující důkaz v trestním řízení. ESLP nezpochybnil oprávnění
správních nebo disciplinárních orgánů vyslýchat prověřované osoby pod
11) Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 190.
179
sankcí, avšak byla-li tato výpověď použita proti takové osobě v pozdějším
trestním řízení, došlo podle ESLP k porušení článku 6 Úmluvy.
Podobnou problematiku řešil v roce 1981 také německý Spolkový
ústavní soud v kauze zvané Gemeinschuldner Beschluss (BVerfG 56, S. 37
ff.). Německý konkurzní soud hodlal provést podle § 75 a § 100 tehdy
platného konkurzního řádu výslech dlužníka, a když se dlužník nechtěl
výslechu podrobit, uložil mu soud podle § 101 odst. 2 konkurzního řádu tzv.
donucovací vazbu (Beugehaft). Na základě podané ústavní stížnosti
Spolkový ústavní soud prohlásil takové donucování dlužníka k výpovědi
v rámci konkurzního řízení za souladné s ústavou, zároveň však uvedl, že takto
vynucená výpověď je nepoužitelná jako důkaz v navazujícím trestním řízení.
PRAVIDLO NEMO TENETUR VE VZTAHU K
JINÝM DRUHŮM DŮKAZNÍCH PROSTŘEDKŮ
NEŽ K VÝPOVĚDI
Zákaz donucování k aktivnímu jednání obviněného sloužícímu k jeho
usvědčení
Ještě více než sto let po přijetí Pátého dodatku americké ústavy z roku
1791 bylo pravidlo nemo tenetur interpretováno i samotnými americkými
soudy v úzkém slova smyslu tak, že zákaz donucení se vztahuje toliko
k výslechu obviněného (podezřelého) nebo k jiné slovní komunikaci
s obviněným. Teprve v dalším vývoji judikatury v USA a v evropských zemích
došlo k rozšíření interpretace tohoto ustanovení tak, že obviněný nesmí být
donucován nejen k výpovědi, ale ani k žádnému jinému aktivnímu jednání,
jímž by přispíval k obstarávání důkazů proti sobě.
Poučná je judikatura Nejvyššího soudu USA, tedy země, kde se princip
„privilege against self-incrimination“ v moderním pojetí zrodil. Nejvyšší soud
USA v řadě judikátů poskytuje ochranu proti donucování k sebeobviňování
a konstatuje porušení Pátého dodatku americké ústavy v případech, kdy jde
o donucování obviněného k aktivnímu jednání, označovanému jako tzv.
testimonial act nebo communicative act. Mezi taková jednání, k nimž
donucování není dovoleno, patří kromě ústní výpovědi obviněného také např.
vyhotovení zkoušky ručního písma ke srovnávacímu písmoznaleckému
zkoumání.
Podobným způsobem postupují také německé soudy. Donucení
(Zwang) je podle této rozšiřující interpretace vyloučeno nejen tehdy, je-li od
obviněného požadována výpověď, ale také jiná součinnost nebo aktivní
180
jednání, potřebné k jeho usvědčení, jako je např. napsání rukopisného textu
(zkoušky písma) k písmoznalecké identifikaci, chůze a jiné motorické
zkoušky sledující koordinaci pohybů při tzv. ambulantním vyšetření příznaků
opilosti, plnění pohybových úkolů souvisejících s vyšetřovacím pokusem
(srov. § 104c odst. 4 českého tr. ř.). K provedení těchto úkonů může být
obviněný vyzván (eventuálně též předvolán či předveden), nesmí k nim však
být donucován, a to ani bezprostředním fyzickým donucením, ani uložením
pořádkové pokuty.
Nejpřesněji je současné pojetí principu nemo tenetur vyjádřeno
v rezoluci XV. Mezinárodního kongresu trestního práva (Rio de Janeiro,
1994), kde se praví: „Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo
či nepřímo, k vlastnímu odsouzení.“ 12) Pravidlo nemo tenetur je tedy třeba
vykládat tak, že je zakázáno donucování k aktivnímu jednání obviněného, jímž
by měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení.
Přípustnost donucování obviněného k pasivnímu strpění úkonů
sloužících k jeho usvědčení
Obviněný sice nesmí být donucován k aktivnímu jednání, jímž by měl
osobně přispívat k vlastnímu usvědčení, avšak je povinen strpět provedení
těch úkonů, při nichž figuruje nikoliv jako jednající subjekt, nýbrž toliko jako
objekt nebo pasivní účastník, a to i tehdy, jestliže se úkon vztahuje k jeho
vlastnímu tělu. Taková situace nastává typicky např. při ohledání (prohlídce)
těla obviněného. Ke strpění těchto úkonů může být obviněný donucován a to
jednak pořádkovou pokutou, někdy (při tzv. neinvazivních postupech)
i přímým fyzickým donucením.
V českém trestním řádu jsou takové úkony, podobné ohledání, označeny
jako prohlídka těla a jiné podobné úkony (§ 114 tr. ř.).
O tom, že obviněný má povinnost strpět prohlídku těla a jiné podobné
úkony podle § 114 tr. ř., a že za odmítnutí strpět tyto úkony lze obviněnému
uložit pořádkovou pokutu, až doposud česká trestněprávní praxe nikdy
nepochybovala a vcelku hojně tento postup aplikovala. Respektovaná
judikatura obecných soudů tento postup bez námitek aprobovala [viz např.
judikát Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 123/2001 (Sb. NS 2003,
5:320)]. Také komentářová a učebnicová literatura uznávaných českých
procesualistů jednomyslně uznává přípustnost uložení pořádkové pokuty
v těchto případech.13) Ve všech těchto případech jde o postupy, které
12) Revue international de droit pénal. No. 1-2/1995, s. 37.
13) Viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář, díl I. 5. vyd. Praha : C. H. Beck, 2005 - § 114, s. 926;
Fenyk, J. in Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: Linde, 2004, s. 358; Šámal,
P. in Musil, J., Šámal, P., Kratochvíl, V. a další: Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C. H. Beck,
2007, s. 457; Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha : Linde, 2007, s. 386.
181
principiálně nevyžadují žádné aktivní jednání obviněného, nýbrž toliko strpění
těchto postupů.
Podle mého přesvědčení lze strpění těchto úkonů vynucovat, aniž by tím
bylo porušeno pravidlo nemo tenetur. Platná ustanovení trestního řádu (§ 66
odst. 1, § 114 odst. 2 tr. ř.) umožňují vynucovat strpění těchto úkonů
pořádkovou pokutou; od účinnosti novely trestního řádu, provedené
zákonem č. 321/2006 Sb., je dokonce přípustné vynutit strpění některých
těchto úkonů i fyzickým překonáním odporu (§ 114 odst. 4 tr.ř.), tedy
bezprostředním zákrokem, jež je svou intenzitou daleko razantnějším,
a přitom dovoleným zásahem do občanských práv, než pořádková pokuta.
Zahraniční legislativa a soudní praxe možnost vynucovat strpění
podobných úkonů obviněným za určitých podmínek vesměs připouštějí. Jako
tzv. noncommunicative act pasivní (neaktivní) povahy, k jehož strpění může
být obviněný donucován, aniž by byl porušen zákaz donucování
k sebeobviňování, patří podle judikatury Nejvyššího soudu USA násilné
snímání otisků prstů, vyšetření těla rentgenem, svlečení oděvu, aby bylo
viditelné tetování, sejmutí otisků zubů, při rekognici je povinen obviněný
sejmout brýle, navléci si masku, klobouk, paruku, umělé vousy.14) Obviněný
může být dokonce donucen i k nedobrovolnému odběru krve při podezření,
že řídil auto v opilosti [judikát Supreme Court ve věci Schmerber
v. California, 384 U.S. 757 (1966)].
Také v jiných zahraničních právních úpravách, v judikatuře a v právní
nauce evropských zemí nalezneme četné doklady toho, že vynucování
povinnosti obviněného (podezřelého) strpět prohlídku těla a jiné podobné
úkony je pokládáno za zákonné a ústavně konformní. Jako donucovací
prostředky jsou v těchto případech používány jak pořádková pokuta, která je
považována za mírnější donucovací prostředek, tak přímé fyzické donucení,
které má být zpravidla použito až po bezvýsledném uložení pořádkové pokuty.
Jako příklad takových zahraničních úprav lze uvést § 81a německého
trestního řádu (StPO), upravující tzv. Körperliche Untersuchung des
Beschuldigten, podle něhož vynutitelné je za určitých podmínek strpění nejen
neinvazivních úkonů (bukální stěr, sejmutí otisků prstů, sejmutí vzorku pachu),
ale dokonce i invazivní odběr krve nebo jiných biologických materiálů. Četné
odkazy na judikaturu a na literární prameny, které zákonnost těchto postupů
zdůvodňují, obsahuje např. reprezentativní komentář Meyer-Goßner.15)
14) Četné citace judikátů amerického Supreme Court k této problematice in: Kraft, O. K.-E.: Das
nemo tenetur - Prinzip und die sich daraus ergebenden Rechte des Beschuldigten in der
polizeilichen Vernehmung. Eine rechtsvergleichende Untersuchung des amerikanischen und
deutschen Strafprozeßrechts. Hamburg : Verlag Dr. Kovač, 2002, s. 133.)
15) Meyer-Goßner, L.: Strafprozessordnung. Kurzkommentar. § 81a StPO. 46. vyd. C.H. Beck,
München 2003, s. 254 a násl.
182
Přípustnost takových úkonů aproboval i Spolkový ústavní soud (judikáty
BVerfGE 47, 239, 248; BVerfGE 16, 194,202; BVerfGE 17, 108, 117;
BVerfGE 27, 211), který však ve svých judikátech často zdůrazňuje nutnost
přihlédnout při konkrétní aplikaci těchto donucovacích opatření k hledisku
proporcionality mezi závažností trestného činu a intenzitou donucovacího
prostředku.
Zdá se však nesporné, že aplikace tzv. invazivních prostředků má své
meze tam, kde by mohla být kvalifikována jako mučení nebo podrobování
nelidskému či ponižujícímu zacházení. Tak tomu bylo ve věci Jalloh proti
Německu (rozsudek ESLP z 11. 7. 2006, Application no. 54810/00), v níž
německé policejní orgány přikročily k vynucenému vyvolání zvracení
(k vypuzení drog ukrytých v žaludku). V daném případě byl pouliční dealer
drog Abu Bakan Jalloh v roce 1993 zatčen v souvislosti s prodejem sáčků,
o nichž se policisté domnívali, že obsahují drogy. Při zatýkání pan Jalloh
sáček, který měl u sebe, spolknul. Následně byl převezen do nemocnice, kde
mu proti jeho vůli (s použitím fyzického donucení) byla podána emetika
(prostředky vyvolávající zvracení). Tento zákrok byl velmi intenzivní
– podezřelý musel být čtyřmi policisty znehybněn, skrze nos mu byla do
žaludku vnořena trubice a tou mu byly podány látky, vyvolávající zvracení. Pan
Jalloh následně vyzvracel sáček, který obsahoval kokain. ESLP shledal
v tomto postupu německé policie porušení článku 3 Úmluvy.
PRINCIP NEMO TENETUR V JUDIKATUŘE
ÚSTAVNÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY
Uložení pořádkové pokuty za neuposlechnutí výzvy k vydání věci
Český Ústavní soud se problematikou nemo tenetur zabýval při
rozhodování o ústavních stížnostech několikrát, především v souvislosti
s ukládáním pořádkové pokuty za neuposlechnutí výzvy k vydání věci (§ 78
odst. 3 tr. ř.). V několika nálezech opakovaně vyhověl ústavním stížnostem
obviněných osob a zrušil rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž
byly uloženy pořádkové pokuty. Pořádkové pokuty byly v těchto případech
uloženy orgány činnými v trestním řízení např. proto, že stěžovatel odmítl vydat
peněžní deník jako věc důležitou pro trestní řízení (II. ÚS 118/01),
stěžovatelka odmítla předložit účetní doklady (II. ÚS 255/05), stěžovatel
nepředložil kompletní účetnictví obchodní společnosti (II. ÚS 552/05),
stěžovatel nepředložil účetnictví firmy (III. ÚS 561/04). 16)
16) Nálezy Ústavního soudu ČR jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx nebo
http://www.judikatura.cz/
183
S těmito kasačními nálezy Ústavního soudu meritorně souhlasím,
protože akt vydání věci (§ 78 odst. 3 tr. ř.) je svou podstatou aktivním
jednáním - držitel věci např. musí věc předat „z ruky do ruky“, odemknout
dveře do místnosti, kde je věc přechovávána, odkrýt skrýš apod. K takovýmto
pohybovým či komunikačním aktivitám nesmí být obviněný donucován.
Není ovšem nezákonným donucením, jestliže (po odmítnutí vydat věc
dobrovolně), je věc obviněnému odňata dle § 79 tr. ř. Takový postup Ústavní
soud výslovně připustil v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/2000
(č. 236/2001 Sb.): „Právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného
(trestního) proti vůli kárně (trestně) obviněného nemůže být chápána jako
nezákonné a neústavní donucování obviněných k poskytování důkazu proti
sobě samému. Je nutné odlišovat ústavně zaručené právo nebýt donucován
k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, od právní
možnosti, kterou má kárná (trestní) moc, opatřovat důkazy i jejich odnětím,
proti vůli obviněného, a v jeho neprospěch.“ Stejný názor je vysloven též
v nálezu III. ÚS 561/04.
Uložení pořádkové pokuty za odmítnutí obviněného strpět odběr
vzorku pachu z těla
Ve dvou nálezech z poslední doby zašel český Ústavní soud dále
a vyslovil (podle mě nesprávně) názor, že donucování obviněného formou
uložení pořádkové pokuty není přípustné ani v případech, při nichž jde toliko
o povinnost strpět určitý úkon.
Ve věci projednávané pod sp. zn. I. ÚS 671/05, byl obviněný P. S.
stíhán pro trestné činy krádeže podle ust. § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3
písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle ust. § 257 odst. 1 tr. zák. Na
místě trestného činu byly zajištěny pachové stopy a po zahájení trestního
stíhání byl obviněný vyzván policejním orgánem ve smyslu ust. § 114 odst. 2,
3 tr. řádu, aby strpěl sejmutí vzorku pachu za účelem srovnání s pachovou
stopou zajištěnou na místě činu. O povinnosti strpět úkon a o možnosti
uložení pořádkové pokuty s odkazem na ust. § 66 tr. řádu byl obviněný
poučen, nicméně úkon odmítl strpět. Usnesením policejního orgánu byla
poté stěžovateli podle ust. § 66 odst. 1 tr. řádu uložena pořádková pokuta ve
výši 50 000,-Kč; stížnost, podanou obviněným, státní zástupkyně obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 7 zamítla jako nedůvodnou podle ust. § 148
odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí o uložení
pořádkové pokuty nálezem ze dne 22. února 2006 zrušil. V postupu orgánů
činných v trestním řízení spatřoval porušení hned několika ústavně
chráněných práv, zakotvených v článku 37 odst. 1 (právo každého odepřít
184
Uložení pořádkové pokuty za odmítnutí obviněného strpět odběr
vzorku vlasů a tzv. bukální stěr
Ve věci projednávané pod sp. zn. III. ÚS 655/06 byl obviněný M. Š.
stíhán pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr.
zákona a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona. Obviněný se
odmítl podrobit odběru vzorku vlasů a tzv. bukálnímu stěru za účelem analýzy
DNA, jejíž výsledky měly být srovnány s biologickými stopami z místa činu. Za
to mu policejní orgán uložil pořádkovou pokutu ve výši 15.000,- Kč; stížnost
obviněného zamítl Okresní soud v Trutnově.
Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadené rozhodnutí okresního
soudu nálezem ze dne 23. května 2007 zrušil pro porušení článku 37 odst. 1
(právo každého odepřít výpověď), článku 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny (presumpce
neviny, právo na obhajobu, právo obviněného odepřít výpověď) a článku 6
odst. 1, 2 a 3 písm. c) Úmluvy (právo na spravedlivý proces).
V tomto případě Ústavní soud pokládal za potřebné dodat, že při svém
rozhodování vycházel ze znění § 114 odst. 2, 4 tr. řádu účinného do 29. 6. 2006,
protože věc byla projednávána okresním soudem před tímto datem. Tím
Ústavní soud chtěl možná naznačit, že po novele trestního řádu, provedené
zákonem č. 321/2006 Sb. (nové znění § 114 odst. 4 tr. řádu připouští při
takovém odběru biologického materiálu, jež není spojen se zásahem do
tělesné integrity, překonat odpor podezřelého nebo obviněného), by mohlo
být posouzení věci jiné.
Moje polemické zamyšlení nad posledními nálezy Ústavního soudu
S těmito dvěma posledně uvedenými nálezy Ústavního soudu
nesouhlasím. Ve věci projednávané pod sp. zn. III. ÚS 655/06 jsem uplatnil
odlišné stanovisko, které je k nálezu připojeno.
Domnívám se, že právní věty, vyslovené v nálezech, nelze dovodit ze
skutkového stavu zjištěného v těchto věcech. Tak v právní větě vyslovené
v nálezu sp. zn. I. ÚS 671/05 se praví: „Ústavní soud dal za pravdu námitce
stěžovatele v tom směru, že nemůže být prostřednictvím pokuty nucen
k tomu, aby opatřil, resp. svou součinností umožnil opatření důkazu, který by
mohl být použit proti němu v trestním řízení; uvedeným postupem by totiž byl
nucen k jednání, které je již nutno považovat za sebeobviňování. … Nad
rámec zákazu donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí, lze
185
výpověď) a článku 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny (presumpce neviny, právo na
obhajobu, právo obviněného odepřít výpověď), článku 6 odst. 1, 2 a 3 písm.
c) Úmluvy (právo na spravedlivý proces) a článku 14 odst. 3 písm. g) Paktu
(zákaz nutit osobu svědčit proti sobě nebo přiznat vinu).
zmíněné ústavní právo chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není
nikdo povinen proti sobě poskytovat. … Z této zásady plyne zásada jiná,
a sice in dubio pro reo, zakládající přinejmenším povinnost orgánů činných
v trestním řízení dokazovat vinu obviněného, má-li dojít k odsouzení.
A contrario pak z této povinnosti vyplývá neexistence povinnosti samotného
obviněného se usvědčovat jakýmkoliv způsobem, nejen vlastní výpovědí.
Logickým důsledkem bude zákaz jakéhokoliv donucování občana
k sebeobvinění. … právo nepřispívat k vlastnímu obvinění předpokládá, že se
státní orgány snaží svou argumentaci podložit, aniž by používaly důkazní
materiály získané donucením nebo pod nátlakem, proti vůli obviněného.“
Všimněme si, že formy jednání, k nimž prý nelze obviněného podle
právních vět nálezu donucovat, jsou slovně formulovány vždy jako aktivní
jednání: Tak obviněný nemůže být donucován k tomu, aby „opatřil, resp.
svou součinností umožnil opatření důkazu“; „důkazy není nikdo povinen proti
sobě poskytovat“; obviněný není povinen „se usvědčovat“. S větami takto
formulovanými je zajisté třeba souhlasit. Problém je však v tom, že v daném
případě nebyl obviněný k žádnému takovému aktivnímu jednání donucován
– nevyžadovalo se po něm, aby něco „opatřil“, aby vykonával nějakou
„součinnost“. Po obviněném bylo ve skutečnosti požadováno toliko to, aby
strpěl sejmutí vzorku pachu z povrchu svého těla. Jsem pevně přesvědčen
o tom, že takovou povinnost obviněný má a že strpění tohoto úkonu lze
vynucovat prostředky předpokládanými trestním řádem, tj. jak fyzickým
donucením, tak pořádkovou pokutou.
Obecná úvaha, obsažená v právní větě nálezu, totiž že orgány činné
v trestním řízení prý nesmějí používat „důkazní materiály získané donucením
nebo pod nátlakem, proti vůli obviněného“, je pro trestní řízení naprosto
nepřijatelná a její prosazování by bylo s to zcela paralyzovat účinné potírání
kriminality. Dokazování v trestním řízení nelze obecně činit závislým na vůli
obviněného. Úkony trestního řízení mají poměrně často povahu donucení
a velice často zasahují do občanských práv (vazba, zadržení, předvedení,
osobní a domovní prohlídka atd.). Takové postupy, prováděné na základě
zákona a způsobem v něm stanoveným, jsou přípustné a plně vyhovují
ústavním předpisům (článek 2 odst. 2, článek 4 odst. 1, 2 Listiny). Lze
konstatovat, že není známa jediná země, jejíž trestní proces by se obešel bez
takových prostředků.
Při posuzování ústavněprávních aspektů použití donucovacích prostředků v trestním řízení může být významné hledisko proporcionality, kterou
lze zkoumat z více hledisek: Důležitá je povaha samotného prostředku,
kterým je zasahováno do osobnostní sféry obviněného (v daném případě do
jeho tělesné integrity), zejména intenzita tohoto zásahu, hodnota cíle, který je
použitím daného prostředku sledován, jakož i intenzita donucení.
186
K prvnímu aspektu je třeba uvést, že ve všech případech, jichž se týkají
shora uvedené nálezy, byly použity tzv. neinvazivní metody odběru
biologického materiálu; ty jsou naprosto bezbolestné a nejsou spojeny
s nebezpečím pro zdraví osoby, která se jim podrobuje. Trvají velmi krátkou
dobu několika minut a nijak nezatěžují osobu ani fyzicky, ani psychicky.
Sejmutí srovnávacího vzorku pachu se provádí několikaminutovým
přiložením sterilního textilního snímače k tělu obviněného (do podpaží).17)
Přesný způsob provádění metody pachové identifikace je upraven interním
policejním předpisem.18) Odběr vzorku vlasů se provádí odstřižením malé
kštice vlasů, bukální stěr spočívá v setření povrchu vnitřní plochy ústní dutiny
tamponem ze sterilní normalizované odběrové soupravy. Oba úkony si může
provést osoba sama podle pokynů policisty, může je však provést též
policista nebo odborný zdravotnický pracovník. Úkon je po technické
stránce detailně popsán v interním policejním předpise19); jde o zcela
bezpečný a rutinní úkon, vlastní stěr trvá 5 až 10 vteřin.
Dodávám, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 671/05 citovaná judikatura
Evropského soudu pro lidská práva, z níž byla dovozována protiústavnost
uložení pořádkové pokuty, vesměs nedopadá na konkrétní skutkové okolnosti
v nálezu posuzovaného případu. Právní závěry, vyvozované z citované
štrasburské judikatury, které jsou snad přiléhavé ve vztahu k tamním
konkrétním kauzám, jsou v tomto nálezu Ústavního soudu příliš generalizovány
a přenášeny i na případy, které nejsou analogické. Kauzy, v nichž ESLP
konstatoval porušení Úmluvy, se vesměs týkaly případů, v nichž byl obviněný
donucován k aktivnímu jednání, majícímu povahu sebeusvědčování; naproti
tomu v citovaných případech, posuzovaných českým Ústavním soudem, měl
obviněný povinnost odběr pouze strpět.
Závěr
Závěrem bych chtěl konstatovat:
Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare pokládám za jedno
z fundamentálních pravidel trestního procesu v demokratickém právním státě.
Toto pravidlo však není bezbřehé a neposkytuje obviněnému absolutní imunitu
17) Viz Suchánek, J.: Odorologie. In Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J.: Kriminalistika. 2. vyd. Praha
: C. H. Beck, 2004, s. 189.
18) Závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 30. 10. 2002 č. 140/2002, kterým se stanoví
zásady k zabezpečení jednotného postupu Policie ČR při využívání metody pachové identifikace
(Sbírka interních aktů řízení PP ČR, částka 164/2002).
19) Závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 7. 12. 2001 č. 100/2001 ke kriminalistickotechnické činnosti Policie ČR (Sbírka interních aktů řízení PP ČR, částka 122/2001).
187
vůči důkazním úkonům a zásahům orgánů činných v trestním řízení; zejména
toto pravidlo neznamená zákaz donucování obviněného k pasivnímu strpění
důkazních úkonů.
Při posuzování toho, jak má být tento princip interpretován, je třeba
zvažovat také obecný zájem společnosti na efektivním výkonu trestní
spravedlnosti. Excesivní výklad principu nemo tenetur by mohl vést
k paralyzování účinného potírání kriminality. Ochrana společnosti před
kriminalitou ospravedlňuje požadavek, aby obviněný strpěl některá přiměřená
omezení a aby byl k takovému strpění důkazních úkonů přiměřeně
donucován. Takovéto přiměřené donucení (např. uložení pořádkové pokuty,
přímé fyzické donucení) ke strpění povoleného zásahu není porušením
ústavních práv a svobod.
188
Vybrané problémy dôkazných prostriedkov
v zákone o správe daní a poplatkov
doc. JUDr. Alena Pauličková, PhD.
Fakulta práva Janka Jesenského
Vysoká škola v Sládkovičove
Abstrakt: Právna úprava dokazovania ako súčasť celej správy
daní je obdobná ako v iných pozitívnoprávnych disciplínach. Nie je
rozdiel, pokiaľ ide o základné dôkazné prostriedky. Aj napriek
uvedenému konštatovaniu má dokazovanie pri správe daní svoje
osobitosti. Zákon o správe daní a poplatkov neupravuje jednotlivé
dôkazné prostriedky, alebo postupy správcu dane pri vykonávaní
dôkazov. Z toho dôvodu je potrebné sa nad uvedenou
problematikou zamyslieť a hľadať možné riešenia smerujúce
k zdokonaleniu predmetnej právnej úpravy.
Kľúčové slová: dôkazné prostriedky, procesné chyby, postupy správcu dane, metódy
procesnej analógie, obmedzený extenzívny výklad práva
Abstract: Legal regulation of an evidence as a part of a whole tax
administration is comparable with other positive legal disciplines.
There is no difference in a case of basic proper evidences.
However, the evidence by tax administration has its specifics.
Taxes and fees administration Act does not regulate individual
proper evidences or tax administrator`s procedures by
performing the evidences. From this point of view it is necessary
to pause on the topic and to try to find possible solutions that
would tender to improving the legal regulation.
Key words: proper evidences, procedural mistakes, tax administrator`s procedures,
procedural analogy methods, limited broad legal interpretation.
Právna úprava
Právna úprava daňového procesu sa realizuje prostredníctvom zákona
č. 511/1992 Zb. o správe daní a poplatkov a o zmenách v sústave územných
finančných orgánov. Právna úprava dokazovania ako súčasť celej správy daní
je obdobná ako v iných pozitívnoprávnych disciplínach; nie je rozdiel, najmä
189
pokiaľ ide o základné dôkazné prostriedky. Aj napriek uvedenému
konštatovaniu má dokazovanie pri správe daní svoje osobitosti. Súčasťou
právnej úpravy tohto procesu je aj mimoriadne dôležité ustanovenie § 29
zákona, ktoré sa týka problematiky dokazovania. Zákon o správe daní
a poplatkov neupravuje napr. jednotlivé dôkazné prostriedky alebo postupy
správcu dane pri vykonávaní dôkazov. Z toho dôvodu je potrebné nad
niektorými problémami súvisiacimi s touto problematikou sa zamyslieť a hľadať
možné riešenia smerujúce k zdokonaleniu predmetnej právnej úpravy.
Výsledok viacerých zložitých daňových káuz, končiacich často na
správnych súdoch, býva podstatne ovplyvnených práve tým, akým spôsobom
viedol správca dane dokazovanie a či sa pri tomto dokazovaní nedopustil
procesných chýb a nezákonnosti. Avšak právna úprava dokazovania
predstavuje úpravu pomerne strohú a nekomplexnú. Oproti iným procesným
normám v podstate zákon o správe daní a poplatkov neupravuje ani postupy
správcu dane pri vykonávaní dôkazov. Aplikácia zákona sa preto nezaobíde
bez správnej aplikácie noriem vyššej právnej sily a tiež ani bez použitia metódy
procesnej analógie. Nemožno však prehliadnuť, že v oblasti aplikácie práva
pri dokazovaní je už v súčasnej dobe k dispozícii súdna judikatúra, ktorá
výklad práva významným spôsobom uľahčuje. Právna úprava dokazovania nie
je obsiahnutá iba v ustanovení § 29 zákona o správe daní a poplatkov, hoci
toto ustanovenie je označené „Dokazovanie“. Problematiku dokazovania
riešia aj ďalšie ustanovenia tohto zákona. Napr. hodnotenie dôkazov rieši
ustanovenie § 2 zákona v rámci základných zásad daňového konania v ods. 3.
„Správca dane hodnotí dôkazy podľa svojej úvahy, a to každý dôkaz
jednotlivo a všetky dôkazy v ich vzájomnej súvislosti, pritom prihliada na
všetko, čo v daňovom konaní vyšlo najavo.“
Ustanovenie o predbežnej otázke, ktoré rozsah a hodnotenie dôkazov
významným spôsobom taktiež limituje, je upravené v samostatnom ustanovení
§ 26. Toto ustanovenie je zaradené medzi právnu úpravu zastavenia daňového
konania (§ 25), prerušenia konania (§ 25a) a predvolania a predvedenia (§ 27).
V správnom poriadku nadväzuje ustanovenie o predbežnej otázke (§ 40)
bezprostredne na úpravu jednotlivých dôkazných prostriedkov (dokazovanie,
svedkovia, znalci, listiny, ohliadka, čestné vyhlásenie) a v Občianskom súdnom
poriadku je nedeliteľnou súčasťou úpravy hodnotenia dôkazov (§ 132).
Podstatné povinnosti súvisiace s výsluchom svedka a osoby naopak upravuje
ustanovenie § 7 zákona, ktorý bezprostredne nadväzuje na vymedzenie
účastníkov daňového konania a tretej osoby v ustanovení § 6 zákona o správe
daní a poplatkov.
Vyššie uvedené skutočnosti naznačujú, že daňové právo svojou
prehľadnosťou a systematickosťou skutočne nevyniká. Ďalej je potrebné
poukázať na to, že celý rad otázok súvisiacich s dokazovaním zákon o správe
190
daní a poplatkov vôbec neupravuje. Na vyplnenie týchto právnych medzier je
preto často nevyhnutná metóda analógie, ktorá je zložitá všeobecne a zložitá
aj preto, že daňový proces predstavuje sám osebe oblasť verejného práva,
teda oblasť, kde je extenzívny výklad práva do značnej miery obmedzený.
Štátnym orgánom je totiž zákonom vymedzená nielen ich právomoc
a pôsobnosť, ale súčasne je im aj zakázané konať nad rámec týchto hraníc1).
Štátnym orgánom a najmä štátnej správe sa povoľuje činnosť iba na základe
zákonov a v ich medziach2). Napriek tomu sa i v tejto situácii väčšina
odborníkov prikláňa k názoru, že v oblasti verejného práva analógiu nemožno
vylúčiť3).
Ďalšou dôležitou otázkou skúmania a posúdenia je, či ide o normu
hmotnoprávnu alebo procesnoprávnu. Zákon o správe daní a poplatkov síce
upravuje daňový proces, ale obsahuje aj viac hmotnoprávnych noriem. Je
potrebné posúdiť otázku, či extenzívny výklad právnej normy bude vykonaný
na prospech daňového subjektu alebo nie. Zatiaľ čo výklad v prospech
daňového subjektu bude výkladom prípustným, výklad v neprospech
daňového subjektu bude prípustný iba vtedy, pokiaľ nebude prichádzať do
úvahy žiadny iný výklad, pretože zmysel a rozsah predmetnej právnej normy je
celkom jasný. Naviac tento výklad bude pravdepodobne možný práve len pri
normách procesnoprávnych4).
Pri hľadaní analogického riešenia by najjednoduchším prípadom bolo
riešenie nájsť priamo v zákone o správe daní a poplatkov, teda v iných
ustanoveniach rovnakého zákona. Avšak vo viacerých prípadoch takýto
postup nie je možný. S poukazom na ustanovenie § 101 zákona o správe daní
a poplatkov nie je možné použiť správny poriadok na daňové konanie ani
subsidiárne. Viaceré odpovede je potrebné hľadať v Občianskom súdnom
poriadku (napr. ustanovenie o dôkazných prostriedkoch a ich vykonávanie).
Niektoré otázky ale nebude možné riešiť len na základe analógie zákona,
ale dokonca i na základe analógie práva, teda na základe princípov právneho
odvetvia, poprípade na základe všeobecných princípoch práva a zmyslu
systému právnych noriem.
Ťažká bude aj aplikácia noriem vyššej právnej sily, napr. Listiny
základných práv a slobôd. Všeobecne platí, že Listina základných práv
a slobôd je bezprostredne platným právom a práv, ktoré sú obsiahnuté v nej
sa možno domáhať priamo s odkazom na jej znenie. Výnimky z tejto zásady
1) Čl. II ods. 2 zákona č. 23/1991 Zb. Listiny základných práv a slobôd.
2) Prusák, J.: Teória práva. VO PFUK, Bratislava 1995, s. 164.
3) Kindl, M., Telecký, D., Válková, H.: Zákon o správě daní a poplatků. Komentář. 1. vyd. Praha:
C.H.Beck, 2002, s. 38
4) Chmelík, M.: Dokazování v daňovém řízení. Právní rozhledy č. 12/2002. C.H.Beck, 2002, s. 587
191
stanovuje čl. 41 Listiny základných práv a slobôd. V týchto výnimočných
prípadoch platí, že niektorých práv sa je možné domáhať iba v medziach
vykonávacích zákonov. Medzi priamo aplikovateľné práva patrí okrem iných
právo každého odoprieť výpoveď, ak by ňou spôsobil nebezpečie trestného
stíhania sebe alebo osobe blízkej (čl. 37 Listiny). I v tomto prípade je potrebné
vychádzať z ustanovenia § 7 ods. 2 zákona o správe daní.
„Odoprieť výpoveď môže ten, kto by ňou spôsobil nebezpečenstvo
trestného stíhania sebe alebo blízkym osobám. Blízkou osobou je pre účely
tohto zákona manžel, druh, príbuzný v priamom rade a jeho manžel,
súrodenec a jeho manžel, osvojiteľ a osvojenec a ich potomkovia a ich
manželia.“
Do pojmu osoby blízke, zákon o správe daní a poplatkov nezahŕňa osoby
v rodinnom pomere alebo obdobnom, pokiaľ by ujmu, ktorú utrpela jedna
z nich, druhá dôvodne pociťovala ako vlastnú ujmu. Je prípustné, aby
základné právo odopretia výpovedi bolo v daňovom konaní z uvedených
dôvodov redukované? Domnievame sa, že nie. Ústavný súd už niekoľkokrát
judikoval, že funkciou úpravy základných práv a slobôd je ich premietnutie cez
celý právny poriadok. Orgány verejnej moci sú teda povinné interpretovať
a aplikovať právo pohľadom ochrany základných práv a slobôd.
Z naznačených problémov je zrejmé, že súčasná právna úprava
a medzery v nej vytvárajú pomerne veľký priestor k názorovej diferenciácii
hlavne tých subjektov, ktoré túto úpravu aplikujú.
Zákon o správe daní upravuje dôkazné prostriedky len demonštratívne.
Medzi najfrekventovanejšie patria: svedecká výpoveď, znalecký posudok,
listina a obhliadka.
Vybrané dôkazné prostriedky používané
v daňovom konaní
Výpoveď svedka
Jedným z dôležitých dôkazných prostriedkov je svedecká výpoveď (§ 7
zákona o správe daní).
„Každý je povinný vypovedať v daňovom konaní ako svedok o dôležitých
okolnostiach, týkajúcich sa iných osôb, ak sú mu známe; musí vypovedať
pravdivo a nič nesmie zamlčať. Výpoveď môže byť podaná písomne alebo
ústne. Správca dane môže svedkovi uložiť povinnosť, aby sa dostavil osobne
a vypovedal ako svedok.“
192
Svedecká spôsobilosť je limitovaná všeobecnou spôsobilosťou na právne
úkony v zmysle Občianskeho zákonníka. Nemožno preto vopred vylúčiť ani
výpoveď osôb, ktoré môžu mať na výsledku daňového konania určitý, vopred
definovateľný právny záujem. Svedčiť preto napr. môže manžel daňového
subjektu, tak aj jeho zamestnanec. Skutočnosť existujúceho právneho záujmu
však môže mať význam v rámci voľného hodnotenia dôkazov. Podstatou
svedeckej výpovedi je výpoveď o skutočnostiach, ktoré osoba odlišná od
daňového subjektu vnímala svojimi zmyslami. Ide pritom o výpoveď iniciovanú
a riadenú správcom dane. Výpoveďou nie je písomné vyjadrenie. Takéto
vyjadrenie, hoci podané osobou spôsobilou na svedeckú výpoveď, je listinou,
teda iným dôkazným prostriedkom.
Pokiaľ by svedok úmyselne nevypovedal pravdivo, alebo by skutočnosti,
ktoré sú mu známe zamlčal, dopustil by sa priestupku podľa ustanovenia
§ 21 ods. 1 písm. f) zákona č. 372/1990 Zb. v znení neskorších predpisov.
Za tento priestupok by mohol byť postihnuteľný pokutou až do výšky tritisíc
korún. Zákon o správe daní a poplatkov definuje prípady, kedy svedeckú
výpoveď možno odmietnuť a kedy svedok nesmie byť vypočúvaný (§ 7 ods. 3
zákona).
„Svedok nesmie byť vypočúvaný o skutočnostiach tvoriacich štátne
tajomstvo5), alebo na ktoré sa vzťahuje zákonom uložená povinnosť
mlčanlivosti, iba ak by bol povinnosti zachovávať tajomstvo alebo mlčanlivosť
zbavený príslušným orgánom alebo tým, v záujme koho túto povinnosť má.“
Ťažkosti s interpretáciou môže prinášať vymedzený okruh osôb, ktoré
výpoveď môžu odmietnuť. Nejedná sa len o subjekty uvedené v ustanovení § 7
ods. 3 zákona o správe daní a poplatkov. Tak napr. z čl. 79 Ústavy SR vyplýva,
že poslanci môžu odoprieť svedectvo vo veciach, o ktorých sa dozvedeli pri
výkone svojej funkcie, a to aj keď prestali byť poslancami. Z článku 31 ods. 2
Viedenského dohovoru o diplomatických stykoch (vyhl. č. 157/1964 Zb.)
vyplýva, že osoby používajúce diplomatickú imunitu a výsady nie sú povinné
vypovedať ako svedkovia. Problematické je aj vymedzenie pojmu osoba blízka,
práve vo vzťahu k možnosti odmietnuť výpoveď.
Zákon o správe daní a poplatkov neupravuje ani rámcovo postup správcu
dane pri výsluchu svedka (§ 7 ods. 4).
„Správca dane je povinný poučiť svedka pred vypočutím o možnosti
odoprieť výpoveď, o jeho povinnosti vypovedať pravdivo a nič nezamlčať
a o právnych následkoch nepravdivej alebo neúplnej výpovede.“
Správca dane má iba povinnosť poučiť svedka pred začatím výsluchu.
V daňovom konaní sa nevyžaduje, aby svedok na výzvu správcu dane najprv
súvisle vysvetlil všetko, čo vie o predmete výsluchu, a aby až potom boli
5) Zákon NR SR č. 241/2001 Z.z. o ochrane utajovaných skutočností a o zmene a doplnení
niektorých zákonov
193
kladené otázky, potrebné na doplnenie alebo vyjasnenie odpovede (§ 126
ods. 3 Občianskeho súdneho poriadku). Avšak takýto postup správcu dane
by bol nanajvýš vhodný. V daňovom konaní tiež nemožno klásť kapciózne
a sugestívne otázky. Uvedené je možno konštatovať na základe ustanovení
Občianskeho zákonníka o náležitostiach právnych úkonov. Z toho dôvodu sú
preto takéto otázky zakázané tak zo strany zamestnancov správcu dane, ako
aj zo strany daňových subjektov.
Pri svedeckej výpovedi nemožno zabúdať na ustanovenie § 14 ods. 5
zákona o správe daní na právo daňového subjektu klásť svedkom pri ústnom
konaní a miestnom zisťovaní otázky. Realizácia tohto práva totiž predpokladá,
aby daňový subjekt bol o zámere správcu dane vykonať svedeckú výpoveď
vopred informovaný. V opačnom prípade by svedecká výpoveď bola
nezákonná, pretože by nebola získaná v súlade s právnym predpisom.
Nemožno však tvrdiť, že akékoľvek oznámenie tretej osoby je svedeckou
výpoveďou, o ktorej by mal kontrolovaný subjekt byť vopred informovaný.
Veľký problém v súčasnosti zohráva procesná ochrana svedka
v daňovom konaní. Ani v teórii ani v praxi daňového procesu rozpracovaná
otázka procesnej ochrany svedka s ohľadom na Listinu základných práv
a slobôd a medzinárodné dokumenty o ochrane ľudských práv (právo na
osobnú slobodu). V praxi ide o prípady tých svedkov, ktorým už len
konfrontáciou s daňovým subjektom hrozí reálne nebezpečie straty života, či
zdravia (obdobný problém pozná i zákon č. 337/1992 Sb. o správě daní
a poplatků v Českej republike). Pri nedostatku pozitívnej úpravy v niektorých
osobitných konfliktných prípadoch preto zrejme správcovi dane nezostane
iné, než svedeckú výpoveď neuskutočniť. Aj keď je tento názor v rozpore so
záujmom štátu na riadnom výbere a platení daní, nemožno nevidieť prioritu
základných ľudských práv.
Svedeckú výpoveď zaznamenáva správca dane do zápisnice, ktorá je
spisovaná v súlade s ustanovením § 11 zákona o správe daní. Táto zápisnica
bude spravidla jedinou formou osvedčujúcou priebeh a obsah výpovede.
Zákon o správe daní a poplatkov správcovi dane stále ešte neumožňuje
zhotovovať zvukový záznam z prebiehajúceho konania. Zvukovú
dokumentáciu by bolo preto možné v súčasnej dobe vykonávať len so
súhlasom zúčastnených osôb (§ 12 Občianskeho zákonníka). V opačnom
prípade je zhotovenie alebo použitie takéhoto záznamu porušením práva na
ochranu osobnosti.
Listinné dôkazné prostriedky
Najviac využívaným dôkazným prostriedkom v daňovom konaní je listina.
Ide napr. o priznanie alebo hlásenie daňových subjektov, odpovede na výzvy
správcu dane, správy o daňových kontrolách, najrôznejšie protokoly a úradné
194
V rámci listinných dôkazných prostriedkov má jedna časť dôkazných
prostriedkov osobitnú povahu. Ide o tzv. verejné listiny. Aj v daňovom konaní
sa prostredníctvom analógie uplatňuje ustanovenie § 134 Občianskeho
súdneho poriadku, ktorý stanovil právny režim týchto listín. Podľa tohto
ustanovenia ide o listiny vydávané štátnymi orgánmi a súdmi v medziach ich
právomoci, poprípade o listiny, ktoré sú osobitnými predpismi prehlásené za
verejné. Do prvej skupiny napr. platobné výmery vydávané správcom dane,
súdne rozsudky, protokoly spisované správcom dane, atď., a do druhej
skupiny napr. notárske zápisy a ich rovnopisy. Verejné listiny potvrdzujú, že
ide o nariadenie alebo prehlásenie orgánu, ktorý listinu vydal, a ak nie je
dokázané inak, aj pravdivosť toho, čo je v nich osvedčené alebo potvrdené.
Tým sa však verejné listiny podstatne odlišujú od ostatných súkromných listín
a získavajú povahu privilegovaného dôkazného prostriedku.
Spôsobilým listinným dôkazným prostriedkom sú len originálne listiny, nie
fotokópie. Listina naviac musí byť pravá, teda musí byť skutočne vyhotovená
vystaviteľom. Sfalšovaná alebo podvrhnutá listina nie je dôkazným prostriedkom. Aj v situácii, keď je listinný dôkazný prostriedok z hľadiska formy bez
vád, je však v daňovom konaní s ohľadom na ustanovenie § 2 ods. 6 zákona
o správe daní je potrebné skúmať vždy skutočný obsah právneho úkonu alebo
iné skutočnosti rozhodujúce pre určenie alebo vybratie dane.
Znalecké posudky a odborné vyjadrenia
V niektorých prípadoch sú na posúdenie skutočností zistených
v daňovom konaní nutné špecifické odborné znalosti. Vtedy sa aj v daňovom
konaní využíva ako dôkazný prostriedok znalecký posudok alebo odborné
vyjadrenie. Podľa okolností môže byť spracovanie znaleckého posudku
vyžadované buď priamo zákonom, alebo môže jeho nevyhnutnosť
spracovania vyplývať z podstaty veci. Pre účely výberu znalca a pre
vymedzenie jeho úlohy, ako aj pre riešenie súvisiacich otázok sa používajú
osobitné predpisy (zákon č. 382/2004 Z.z. o znalcoch, tlmočníkoch
a prekladateľoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov).
Zákon o správe daní a poplatkov faktickú účasť znalcov predpokladá, a to
ako pri ústnom konaní, tak aj pri miestnom zisťovaní. S ohľadom na osobitnú
povahu daňového konania bude častejším prípadom písomne spracovaný
znalecký posudok. Znalecký posudok nie je privilegovaným dôkazným
prostriedkom a podlieha voľnému hodnoteniu dôkazov.
195
záznamy, účtovné a iné doklady daňových subjektov, povinné záznamy
vedené daňovými subjektmi, atď.
Záver
Správne súdnictvo v Slovenskej republike dnes už v značnej miere spĺňa
požiadavky kladené na súdnictvo v demokratickom a právnom štáte. Správne
súdy rozhodujú v tzv. plnej jurisdikcii, podľa právneho a skutkového stavu
v dobe rozhodovania správnych orgánov. Pri tomto rozhodovaní je súd
oprávnený vykonávať aj príslušné dokazovania. Podstatným spôsobom sa
preto zvyšujú nároky na rozhodovanie správnych orgánov, daňové konanie
nevynímajúc. Rastú preto i nároky na kvalitu dokazovania vykonávaného
týmito orgánmi. Vzhľadom na uvedené skutočnosti bude potrebné postupne
zdokonaľovať aj daňovú legislatívu. Pokiaľ ide o úpravu dokazovania, malo by
dôjsť k doriešeniu hlavne týchto skutočností:
1. Zákonodarca by mal vylepšiť systematické usporiadanie problematiky
dokazovania tak, aby na seba nadväzujúce ustanovenia neboli
roztrieštené do rôznych častí právneho predpisu.
2. Súčasťou zákona o správe daní a poplatkov by sa mala stať rovnako aj
úprava jednotlivých dôkazných prostriedkov a ich vykonávanie tak, ako je
tomu aj u iných procesných noriem. V súčasnosti sú tieto oblasti
upravené len okrajovo.
3. Postupne by sa mali vyplniť medzery a čiastočné nepresnosti úpravy,
ktorá sa týka samotného dokazovania (napr. presnejšie definície
prípadov, kedy svedok môže odoprieť svedectvo, zdokonalenie
procesnej ochrany svedka, pozitívna úprava prípustnosti dôkazných
prostriedkov získaných v iných konaniach).
Zoznam použitej literatúry
[1] Chmelík, M.: Dokazování v daňovém řízení. Právní rozhledy č. 12/2002,
C.H.Beck, 2002
[2] Kindl, M., Telecký, D., Válková, H.: Zákon o správě daní a poplatků.
Komentář. 1. vyd. Praha, C.H.Beck, 2002
[3] Prusák, J.: Teória práva. VO PFUK, Bratislava 1995
[4] Zákon č. 23/1991 Zb. Listina základných práv a slobôd
[5] Zákon NR SR č. 241/2001 Z.z. o ochrane utajovaných skutočností
a o zmene a doplnení niektorých zákonov
[6] Zákon č. 511/1992 Zb. o správe daní a poplatkov a o zmenách v sústave
územných finančných orgánov
[7] Zákon č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok
[8] Zákon č. 71/1967 Zb. o správnom konaní (správny poriadok)
* „Táto práca bola podporovaná Agentúrou na podporu výskumu a vývoja na
základe zmluvy č. APVV-0745-07“
196
Výsluch agenta
ako dôkazný prostriedok
Výsluch agenta
JUDr. Peter Polák, PhD.
Ústav verejného práva,
Fakulta práva BVŠP
Abstrakt: Pri uplatňovaní inštitútu agenta stále existujú
problematické oblasti. Okrem iného ide aj o tie časti právnej
úpravy inštitútu agenta, ktoré sa dotýkajú otázok spojených
s využitím agenta v procese dokazovania, predovšetkým
z hľadiska možností jeho výsluchu v postavení svedka. Dosiahnuť
zmenu problematických častí právnej úpravy agenta nie je
jednoduché. Určitým smerom riešenia vybraných problémov je
hľadanie súladu s medzinárodno-právnymi záväzkami Slovenska,
predovšetkým s čl. 6 Dohovoru Rady Európy o ochrane ľudských
práv a základných slobôd, ako aj s Ústavou Slovenskej republiky.
Kľúčové slová: agent, výsluch agenta, právo na spravodlivý proces, dokazovanie
Abstract: Problematic questions are still raised with the practice
of agent. Among others, problematic are those parts of legal
regulations, which consider questions connected to practice of
an agent as evidence, especially in case of interrogation as
a witness. It is not however simple to reach change in those
problematic parts of legal regulations. Possible direction when
solving stated problems is searching for accordance with
international legal obligations Slovakia has, especially with Article
6 of the European Convention on the protection of human rights
and fundamental freedoms, as well as with the Constitution of the
Slovak Republic.
Key words: agent, interrogation of agent, right to fair trial, evidence
Ak by sme chceli definovať agenta v najvšeobecnejšej rovine, potom
možno uviesť, že agent je prostriedkom operatívno-pátracej činnosti (§ 10
ods. 21 Trestného poriadku, zákon č. 301/2005 Z.z. v znení neskorších
predpisov, ďalej len „Trestný poriadok“). Zároveň je však trestno-procesným
inštitútom, ktorý je z hľadiska systematiky zaradený medzi prostriedky
197
slúžiace na zabezpečenie informácií dôležitých pre trestné konanie (§ 117
Trestného poriadku).
Agent zväčša pôsobí v určitom kriminálnom prostredí. V tomto prostredí
získava konkrétne informácie, ktoré by bolo možné využiť v samotnom trestnom
konaní. Nie vždy a nie všetky informácie získané agentom majú priamy dôkazný
význam vo veci, na ktorú sa vzťahuje príkaz na jeho použitie. Takéto informácie
však môžu napomôcť a veľakrát aj napomáhajú, správnemu zameraniu
objasňovacej činnosti polície a následne aj samotnej procesnej činnosti
orgánov činných v trestnom konaní. Vzhľadom na to sa predpokladá, že agent
bude použitý len ako určitý pomocný dôkazný prostriedok, lebo väčšina
základných dôkazných informácií by mala byť získaná v rámci zákona na
základe iných procesných pravidiel.1) Pri tom by mali napomáhať aj informácie
získané agentom. Až sekundárne by mal byť využívaný samotný dôkazný
význam agenta a jeho výsluch ako dôkazný prostriedok.
Právna úprava priameho využitia agenta v rámci dokazovania v trestnom
konaní, najmä možnosti jeho výsluchu, sa od zavedenia tohto inštitútu do
trestného procesu (novela Trestného poriadku - zákon č. 141/1961 Zb.,
vykonaná zákonom č. 247/1994 Z.z., s účinnosťou od 1.10.1994) menila
tak, že od zákazu výsluchu agenta v prípravnom konaní a obmedzenej
možnosti jeho výsluchu v konaní pred súdom sa právna úprava posúvala
smerom k prípustnosti výsluchu agenta v rámci prípravného konania a aj
konania pred súdom, hoci stále s určitými obmedzeniami a úpravami, ktoré si
vyžaduje predovšetkým potreba zabezpečenia utajenia totožnosti agenta
v záujme jeho ochrany.
Aj v súčasnej právnej úprave platia pre výsluch agenta v prípravnom
konaní i v konaní pred súdom (hlavné pojednávanie a verejné zasadnutie)
ustanovenia o výsluchu svedka s dôležitými odchýlkami, ktorých účelom, ako
už bolo spomenuté, je zabrániť odhaleniu totožnosti agenta (§ 117
ods. 10,11 a 12 Trestného poriadku). Je tomu tak preto, že agent bol
priamym svedkom trestného činu, prípadne má informácie o spáchanom
trestnom čine alebo o jeho páchateľovi.
Výsluch agenta v rámci trestného konania je možný v dvoch zo štádií
trestného konania a to:
1. v prípravnom konaní (primerane sa použijú ustanovenia § 127 – § 140
Trestného poriadku),
2.
výnimočne v konaní pred súdom na hlavnom pojednávaní a verejnom
zasadnutí (primerane sa použijú ustanovenia § 261 - § 267 Trestného
poriadku).
1) ŠIMONOVÁ, G., MAGVAŠIOVÁ, A. Právna úprava postavenia agenta v navrhovanej
rekodifikácii Trestného poriadku, In. Justičná revue č. 2/1998, s. 50.
198
V rámci prípravného konania je výsluch oprávnený vykonať iba
prokurátor. Teda Trestný poriadok nepriznáva právo policajtovi (§ 10 ods. 8
Trestného poriadku) vypočuť agenta ako svedka. V konaní pred súdom
výsluch vykoná predseda senátu. V rámci prípravného konania prokurátor
vykoná výsluch svedka tak, aby jeho totožnosť nebola odhalená. Môže ho
teda vypočuť s použitím technického zariadenia na prenos obrazu a zvuku.
Výsluch agenta zákon výnimočne pripúšťa vykonať aj v rámci konania
pred súdom. Zákon presne neurčuje, v ktorých formách konania pred
súdom je tento výsluch možné uskutočniť. S použitím logického výkladu však
prídeme k záveru, že výsluch agenta v konaní pred súdom je možný na
hlavnom pojednávaní alebo verejnom zasadnutí, nakoľko na neverejnom
zasadnutí, podľa § 302 Trestného poriadku, sa zúčastňujú všetci členovia
senátu a zapisovateľ, účasť iných osôb je vylúčená. Na súde môže byť agent
vypočutý pomocou technických zariadení na prenos zvuku a obrazu. Ak sa
však výsluch pomocou týchto zariadení vykonáva mimo pojednávacej
miestnosti, zúčastní sa ho náhradný sudca. Pri výsluchu agenta na súde je
tiež možné primerane použiť ustanovenia § 136 Trestného poriadku
o utajenom svedkovi:
l
Ak je dôvodná obava z ohrozenia svedka alebo jemu blízkej osoby,
možno svedkovi povoliť, aby namiesto údajov o bydlisku uvádzal svoje
pracovisko, alebo inú adresu, na ktorú mu môže byť doručené
predvolanie (§ 136 ods. 1).
l
Ak je dôvodná obava, že pri oznámení totožnosti svedka je ohrozený jeho
život alebo takéto nebezpečenstvo hrozí jemu blízkej osobe, možno
svedkovi povoliť, aby neuvádzal žiadne údaje o svojej totožnosti (§ 136
ods. 2).
l
Pri odhaľovaní zločinov, korupcie, trestného činu zneužívania právomoci
verejného činiteľa alebo legalizácie príjmu z trestnej činnosti možno
svedkovi poskytnúť krycie údaje o jeho osobe (§136 ods. 5, § 117 ods. 3).
Trestný poriadok ďalej pripúšťa pri výsluchu agenta ako svedka na súde
použiť ustanovenia § 262 Trestného poriadku. V takom prípade predseda
senátu urobí vhodné opatrenia, aby totožnosť agenta zostala utajená, pritom
môže vylúčiť obžalovaného, jeho dôverníkov a verejnosť počas výsluchu
agenta ako svedka z pojednávacej miestnosti. Po návrate do pojednávacej
miestnosti musí byť obžalovaný oboznámený s obsahom výpovede, môže sa
k nej vyjadriť i bez toho, aby sa so svedkom - agentom stretol a môže mu
prostredníctvom predsedu senátu aj klásť otázky. Druhá alinea tohto
ustanovenia je naplnením dvoch zo základných zásad trestného konania a to
zásady stíhania len zo zákonných dôvodov a zákonným spôsobom a zásady
zabezpečenia práva na obhajobu.
199
Výsluch agenta
Určitým odchýlkami je upravené aj zabezpečenie účasti agenta za
účelom jeho výsluchu v rámci konania pred súdom. Na súdne konanie sa
agent predvoláva prostredníctvom Prezídia Policajného zboru. Doručenie
predvolania agentovi zabezpečí príslušník Policajného zboru poverený
prezidentom Policajného zboru. Ak je agentom iná osoba ako príslušník
Policajného zboru alebo príslušník polície iného štátu a súhlasí s tým, aby jeho
totožnosť bola odhalená, sa na ďalšie konanie použijú všeobecné
ustanovenia o svedkovi podľa § 127 až § 134 Trestného poriadku. Tento
postup však prichádza do úvahy, ak takáto osoba splnila úlohy vyplývajúce
z postavenia agenta. Teda takýto postup je možný, ak nasadenie agenta bolo
už ukončené.
V prípade, že by výpoveď agenta ako svedka v závažných okolnostiach
nesúhlasila s výpoveďami obvinených alebo iných svedkov, zákon nepripúšťa
možnosť vykonať konfrontáciu s agentom a to ani v prípade, že by tieto
rozpory nebolo možné vyjasniť inak. Vykonanie konfrontácie s agentom je
prípustné len vtedy, ak agent súhlasil s odhalením svojej totožnosti.
Zákon upravuje aj také prípady, ktoré sa týkajú procesného využitia
informácií získaných agentom v rámci jeho činnosti, ktoré nesúvisia so
skutkom, na ktorý sa vzťahuje príkaz na jeho použitie. Skutočnosti týkajúce sa
trestných činov nesúvisiacich s vecou, v ktorej bol agent použitý, sa v inom
konaní môžu použiť ako dôkaz iba vtedy, ak ide o zločin, trestné činy
korupcie, trestný čin zneužívania právomoci verejného činiteľa alebo trestný
čin legalizácie príjmu z trestnej činnosti. V iných prípadoch by použitie takto
získaných informácií bolo nezákonné (§ 117 ods. 12 Trestného poriadku).
Utajenie totožnosti agenta a s tým súvisiaca jeho ochrana je
zabezpečená aj tým, že písomnosti týkajúce sa použitia agenta sa do spisu
založia len vtedy, ak prokurátor v obžalobe navrhne vykonanie dôkazu
skutočnosťami zistenými agentom (§ 117 ods.8 Trestného poriadku).
V rámci dokazovania v súvislosti s použitím agenta a jeho s jeho
výsluchom, ako dôkazným prostriedkom, sa dostávajú do stretu dva
protichodné záujmy a to na jednej strane záujem na plnohodnotnom
uplatňovaní zásady zabezpečenia práva na obhajobu a práva na spravodlivý
proces a na strane druhej záujem spoločnosti na utajení a s tým súvisiacou
ochranou osoby, ktorá ako agent pôsobí. Je len úlohou spoločnosti a štátu,
aby medzi týmito dvomi často protichodnými záujmami našla cestu, ktorá
bude i v súlade s ustanovením čl. 6 Dohovoru Rady Európy o ochrane
ľudských práv a základných slobôd, ktorým je Slovenská republika viazaná,
a na dodržiavanie v praxi ktorého dohliada Európsky súd pre ľudské práva.
Tejto oblasti sa dotýka napr. aj rozsudok tohto súdu vo veci van Mechelen vs.
Holandsko, ale aj niektoré ďalšie rozhodnutia tohto súdu.
200
Vzhľadom na uvedené skutočnosti je len pochopiteľné, že Európsky
súd pre ľudské práva sa vo svojej rozhodovacej činnosti dotkol aj otázky
prípustnosti dôkazov vykonaných agentom. Súd neuznáva absolútnu
anonymitu agenta pri jeho výsluchu. Náš Trestný poriadok však neráta
s možnosťou odhalenia totožnosti agenta, napr. vtedy, ak sa jeho poslanie už
skončilo a nebezpečenstvo, ktoré mu hrozilo, prestalo existovať (§ 117
ods.10 Trestného poriadku).
Súd vo všeobecnosti nevylučuje zachovanie anonymity policajtov, ak sú
povolaní svedčiť proti obvinenému. Ich anonymita môže byť zachovaná
z dôvodu, že by prezradením ich pravej totožnosti boli ohrození sami alebo
ich rodiny, alebo preto, aby sa zachovala možnosť použiť ich pri ďalších
tajných operáciách. Takýto právny názor vyjadril Európsky súd pre ľudské
práva v rozsudku van Mechelen vs. Holandsko2).
Súd teda týmto rozsudkom pripustil možnosť zachovania anonymity
agenta, ak má byť vypočutý ako svedok. Zároveň prípustnosť takej možnosti
obmedzil iba na prípady, keď sa plánuje osoba ako agent použiť aj v ďalších
tajných operáciách. Teda pripustil anonymitu svedka, ale len vtedy, ak je
objektívne preukázané, že sú tu vážne dôvodu pre utajenie jeho totožnosti. Je
tomu tak preto, že použitím anonymného svedectva, ako dôkazu proti
obvinenému, sa oslabujú záruky práv obhajoby.
Rozsudok Európskeho súdu pre ľudské práva vo veci Kostovski
vs. Holandsko3), ktorým súd reagoval na obdobný problém ako v rozsudku
van Mechelen vs. Holandsko, uvádza, že „ak obhajoba nepozná totožnosť
osoby, ktorú chce vypočuť, nemusí mať prístup k údajom, ktoré by jej
umožnili zistiť, či je táto osoba zaujatá, nepriateľská alebo nevierohodná.
Výpoveď usvedčujúca obvineného môže byť lživá alebo založená na
omyle. Obhajoba to nemôže dokázať, ak nedisponuje informáciami, ktoré
by jej umožnili preveriť vierohodnosť svedka alebo ju spochybniť“.
Preto, aby nebola porušená rovnováha medzi záujmami svedkov a zo
širšieho hľadiska záujmami boja proti kriminalite, na jednej strane, a zárukami
práv obhajoby, ktoré by mohli byť neprimerane oslabené, na druhej strane,
Súd vyžaduje, aby pri použití anonymných svedectiev boli poskytnuté
obhajobe dostatočné záruky. Ide o tieto dodatočné záruky:4)
1.
Platí tu princíp subsidiarity. „So zreteľom na mimoriadne miesto, ktoré
zaujíma v demokratickej spoločnosti právo na riadny výkon
2) Bližšie pozri Hubálková,E.: Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva, Přehled judikatury
Evropského soudu pro lidská práva, s. 71
3) Bližšie pozri Hubálková,E.: Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva, Přehled judikatury
Evropského soudu pro lidská práva, s. 73
4) REPÍK, B. Niektoré problémy spojené s použitím agenta, In. Justičná revue č. 2/2001, s. 154.
201
Výsluch agenta
spravodlivosti, každé opatrenie obmedzujúce práva obhajoby musí
byť absolútne nutné. Ak môže stačiť menej reštriktívne opatrenie,
musí sa použiť toto opatrenie:“ (rozsudok vo veci van Mechelen
vs. Holandsko, § 58). Preto Súd vo veci van Mechelen a iní považoval za
neprimerané obmedzenie práv obhajoby, keď 11 policajtov bolo na
hlavnom pojednávaní vypočutých tak, že ich vypočúval vyšetrujúci sudca
mimo pojednávacej miestnosti v inej miestnosti a výsluch sa prenášal
zvukovým zariadením do pojednávacej miestnosti. Otázky obhajoby sa
tlmočili telefonicky. Nebolo vysvetlené, prečo boli použité opatrenia tak
extrémne obmedzujúce právo obvinených, aby dôkazy obžaloby boli
vykonané v ich prítomnosti na pojednávaní, a prečo policajti nemohli byť
vypočutí priamo v pojednávacej miestnosti v prestrojení a, prípadne, so
zmenením hlasu za pomoci technických prostriedkov. Neprítomnosť
svedkov zabránila nielen obvineným, ale aj sudcom rozhodujúcim vo
veci, pozorovať ich správanie počas výsluchu a vytvoriť si vlastný názor na
ich vierohodnosť, ktorý nemohol byť nahradený názorom vyšetrujúceho
sudcu, ktorý overil totožnosť agentov a podal súdu správu o tom, aký má
názor na ich vierohodnosť (rozsudok vo veci van Mechelen a iní, § 62).
2.
Aj pre dôkaz výpoveďou anonymného svedka zásadne platí, že „dôkazy
sa musia vykonávať v prítomnosti obvineného na verejnom
pojednávaní za účelom ich kontradiktórneho prerokovania. Táto
zásada nie je bez výnimiek, tie však možno pripustiť len pod
podmienkou, že budú zachovávané práva obhajoby; ustanovenie
článku 6 ods. 1 a ods. 3 písm. d) spravidla prikazuje poskytnúť
obvinenému primeranú a dostatočnú možnosť popierať svedectvo
proti sebe a vypočúvať svedka buď v čase výpovede alebo neskôr“
(rozsudky vo veci Lüdi vs. Švajčiarsko, § 49, a vo veci van Mechelen a iní
vs. Holandsko, § 51).
3.
Hoci Súd nevylučuje použitie anonymného svedectva ako základu pre
odsúdenie obvineného (rozsudok vo veci van Mechelen a iní vs.
Holandsko, § 51), odsúdenie nemôže byť založené výlučne alebo
v rozhodujúcej miere na anonymných výpovediach (rozsudok vo veci van
Mechelen vs. Holandsko, § 55), pričom „výpovede svedkov učinené za
podmienok, pri ktorých práva obhajoby nemohli byť zaručené v miere,
akú Dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd normálne
vyžaduje, sa musia hodnotiť s krajnou opatrnosťou“. Či použitie
anonymného svedectva zakladá porušenie práva na spravodlivý proces,
posudzuje Súd zásadne v súvislosti so všetkými ostatnými okolnosťami
danej veci. Preto použitie výpovede anonymných svedkov vo veci, kde je
odsúdenie založené aj na rade iných dôkazov, nie je porušením práva na
spravodlivý proces.
202
Porovnanie týchto zásad so slovenskou právnou úpravou výsluchu
agenta nám ukazuje, že použitie súčasnej slovenskej právnej úpravy sa
nevyhnute dostane do rozporu s Dohovorom o ochrane ľudských práv
a základných slobôd, tak ako ho interpretuje Európsky súd pre ľudské práva.
Predovšetkým o dôkaz vykonaný technickým zariadením na prenos obrazu
alebo zvuku, namiesto osobného výsluchu agenta na hlavnom pojednávaní
a tiež výsluch agenta na hlavnom pojednávaní pri vylúčení obžalovaného
z pojednávacej miestnosti bude spravidla v rozpore s judikatúrou
Európskeho súdu pre ľudské práva.5)
Posun želaným smerom v tejto oblasti nepriniesol ani rekodifikovaný
Trestný poriadok. Je len na súdoch, aby v zákonom vymedzených prípadoch
uprednostňovali výsluch agenta ako svedka s použitím iných opatrení,
namiesto technických zariadení na prenos obrazu alebo zvuku, ako je napr.
zmena vzhľadu a hlasu, aby nedochádzalo k porušeniu čl. 6 ods. 1 Dohovoru
o ochrane ľudských práv a základných slobôd, a to práva na spravodlivý
proces.
V praxi však nikdy nebude možné úplne vylúčiť, že nastane prípade, kedy
bude potrebné použiť pri výsluchu agenta ako svedka na hlavnom
pojednávaní technické zariadenia na prenos obrazu alebo zvuku, alebo
vylúčiť účasť obvineného v pojednávacej miestnosti. Je však možné
eliminovať tieto prípady na maximálne možnú mieru a doplniť takto vykonané
dôkazy dostatočným množstvom iných dôkazov. V takýchto prípadoch by,
s ohľadom na judikatúru Európskeho súdu pre ľudské práva, hrozilo
minimálne riziko, že v prípade napadnutia takéhoto postupu na Súde, by
svojim rozsudkom vysloví porušenie práva na spravodlivý proces.
Z pohľadu zosúladenia právneho poriadku Slovenskej republiky v oblasti
využitia informácií získaných agentom v rámci dokazovania a možností
výsluchu agenta, možno ako pozitívny krok vidieť v tom, že sa upustilo od
inštitútu „sprostredkovaného svedectva“, pri ktorom o informáciách
získaných agentom vypovedal príslušník Policajného zboru na to poverený
(pôvodné znenie ustanovenia § 88b upravujúceho inštitút agenta , tak ako ho
do Trestného poriadku , zákon č. 141/1961 Zb. , doplnila jeho novela
vykonaná zákonom č. 247/1994 Z.z.). Ďalšie posilnenie práv obhajoby pri
výsluchu agenta v konaní pred súdom je nepochybne spojené s možnosťou
využitia telefonickej alebo videokonferencie pri výsluchu agenta na súde
a možnosti priameho kladenia otázok zo strany obhajoby takto vypočúvanej
osobe. Stále tu však existujú s tým spojené problémy narúšajúce rovnoprávne
postavenie strán trestného konania, teda obžaloby a obhajoby, a s tým
5) REPÍK, B. Niektoré problémy spojené s použitím agenta, In. Justičná revue č. 2/2001, s. 154.
203
Výsluch agenta
súvisiaceho kontradiktórneho konania, ktoré obmedzená forma sa začala
v našich podmienkach v konaní pred súdom uplatňovať. Toto nerovnoprávne
postavenie vyplýva v toho, že obhajoba, keďže nepozná totožnosť agenta, sa
nemôže a ani sa nevie vyjadriť k jeho hodnovernosti alebo zaujatosti.
Všetky tieto problémy spojené s využitím výsluchu agenta v dokazovaní je
pri plnom splnení oboch podmienok, teda ochrany agenta a na druhej strane
práv obhajoby, možné dodržať len v tom prípade, ak sa v minimálnej miere
budú vyskytovať prípady, keď obžaloba bude nútená pristúpiť k vykonaniu
dôkazu výsluchom agenta. Takéto prípady nebude nikdy možné úplne vylúčiť,
avšak je ich možné eliminovať iba na tie z nich, kedy v dôsledku prezradenia
totožnosti agenta je reálne ohrozená jemu blízka osoba alebo osoba agenta.
Súčasná právna úprava možnosti takéhoto postupu pripúšťa. Tiež však
pripúšťa utajenie totožnosti agenta v konaní pred súdom aj v prípadoch, kedy
na to nie sú úplne splnené podmienky, nakoľko takúto možnosť generálne
pripúšťa už pri výsluchu agenta.
Záver
Zhrnutím vyššie uvedených skutočností možno dospieť k záveru, že pri
uplatňovaní inštitútu agenta stále existujú problematické oblasti. Okrem iného
ide aj o tie časti právnej úpravy inštitútu agenta, ktoré sa dotýkajú otázok
spojených s využitím agenta v procese dokazovania, predovšetkým z hľadiska
možností jeho výsluchu v postavení svedka. Dosiahnuť zmenu
problematických častí právnej úpravy agenta nie je jednoduché. Jediným
efektívny smerom riešenia takýchto problémov je hľadanie súladu
s medzinárodno-právnymi záväzkami Slovenska, predovšetkým s čl. 6
Dohovoru Rady Európy o ochrane ľudských práv a základných slobôd, ako aj
s Ústavou Slovenskej republiky. V tejto súvislosti možno poukázať na
skutočnosť, že v apríli tohto roku schválila vláda Slovenskej republiky
pomerne rozsiahly návrh novely Trestného poriadku. Ďalšie legislatívne
konanie v tejto veci je však momentálne dočasne prerušené Pripravený návrh
zákona, ktorým má byť novelizovaný Trestný poriadok, prináša zmeny aj
v oblasti dotýkajúcej sa výsluchu agenta ako svedka a to či už v prípravnom
konaní alebo v konaní pred súdom. Ide o zmeny, ktoré súvisia so zachovaním
práva na obhajobu a prezumpcie neviny, ako aj rovnosti strán v trestnom
konaní. Pripravovaný návrh zákona z dôvodu ochrany osoby agenta i naďalej
priznáva právo vykonať v prípravnom konaní výsluch agenta iba prokurátorovi.
Takýto výsluch však prokurátor bude môcť vykonať s využitím technických
prostriedkov na prenos obrazu a zvuku len v prípade, že pôjde o agenta
vystupujúceho pod legendou. S touto zmenou je možné sa v plnom rozsahu
stotožniť, nakoľko tieto opatrenia nemajú žiadny význam, keď obvinený alebo
jeho obhajca pozná pravú totožnosť svedka, v tomto prípade agenta. Môžu
204
Výsluch agenta
1.
Hubálková, E.: Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva,
Právo na spravedlivé řízení a další procesní práva, ASPI a.s., Praha
2006, s. 160, ISBN 80-7357-124-2
2.
REPÍK, B. Niektoré problémy spojené s použitím agenta, In. Justičná
revue č. 2/2001
ŠIMONOVÁ, G., MAGVAŠIOVÁ, A. Právna úprava postavenia agenta
v navrhovanej rekodifikácii Trestného poriadku, In. Justičná revue
č. 2/1998
3.
205
však viesť k porušeniu medzinárodnými dohovormi, ústavou a v konečnom
dôsledku aj Trestným poriadkom garantovaných práv na obhajobu
a spravodlivý proces. V každom prípade sa však zdá, že navrhovaná zmena je
krok správnym smerom.
206
Teoretické problémy dokazování s využitím identifikace osoby
na základě tvaru trajektorií vybraných referenčních bodů na těle člověka
Teoretické problémy dokazování s využitím
identifikace osoby
na základě tvaru trajektorií vybraných
referenčních bodů na těle člověka
prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc.
Fakulta práva
Abstrakt: Autor zaměřuje pozornost na výzkum problémových okruhů
identifikace osob na základě trajektorií vybraných referenčních bodů
na těle osoby při jejím pohybu: skupinu kriminalistických stop
obsahujících funkční a dynamické znaky pohybové činnosti člověka,
principy kriminalistické identifikace podle těchto stop a srovnávacích
videozáznamů. Ve vztahu k individuálnosti a relativní stálosti tvarů
zkoumaných trajektorií jsou naznačeny otázky reprodukovatelnosti,
vliv použití měřící techniky, možností ovlivnění trajektorií vlivem
nestandardních podmínek, vzájemná korelace trajektorií. Dále jsou
naznačeny problémy využitelnosti osobních údajů při znaleckém
zkoumání a biometrické souvislosti analýzy pohybu člověka při
identifikaci osob v kriminalistice.
Klíčová slova: identifikace osoby, funkční a dynamické znaky, individuálnost, relativní
stálost, analýza pohybu, videozáznamy, biometrická identifikace
Abstract: The author concentrates on the research of
problematic spheres of identification of persons which is based
on trajectories of selected referential points on the body of
a moving person. The first sphere deals with criminalistic prints
which include functional and dynamic features of locomotive
activity of a person, principles of criminalistic identification based
on these prints and comparative videorecordings. As the shapes
of the analysed trajectories are individual and relatively constant,
such questions as reproducibility, influence of measuring
technique applied, possibility of influencing trajectories by special
conditions and mutual correlation of trajectories are indicated.
The author further considers problems of applicability of personal
data during expert investigation and biometrical connections of
gait analysis for identification of persons in criminology.
Key words: identification of a person, functional and dynamic features, individual and
relatively constant, gait analysis, videorecordings, biometrical identification
207
Skupina kriminalistických stop obsahujících funkční a dynamické znaky
vzniká při pohybové činnosti člověka, stopy této kategorie odrážejí (zobrazují
nebo jinak zachycují) projev funkčních a dynamických vlastností člověka.
Vznikají při jeho pohybu nebo jiném funkčním projevu, např. při lokomoci.
Vlastnosti pohybu nebo jiného funkčního projevu lze zkoumat z různých
aspektů a všechny tyto aspekty v souhrnu zkoumají z různých pohledů
pohybový návyk v rámci dynamického stereotypu. Rozhodující jsou
fyziologické hledisko a psychologické hledisko na pohybový návyk [1,2].
Svéráznost lokomoce je podmíněná celou řadou anatomických
a psychofyziologických vlastností člověka, jeho tělesnou výškou, hmotností,
zdravotním stavem, anatomickými odchylkami od normy (zakřivení páteře,
ploché nohy, různou délka končetin, stupněm volnosti v kyčelním kloubu
apod.), některými profesionálními zvláštnosti a sportovními návyky.
Zkušenost a logické důvody dovolují tvrzení, že subjekt vytvářející stopu
způsobí na objektu stopu přijímajícím takové materiální změny, které jsou
jistým odrazem některých somatických vlastností a rovněž pohybového
chování subjektu, který stopu vytvořil. Lze říci, že stopa vytvořená člověkem
má svůj více či méně rozsáhlý biomechanický obsah [3] . Pro vlastní přístup při
analýze stopy je pak nevyhnutné, aby byl sledován souhrn všech znaků
a jejich konkrétní souvislosti. Z toho důvodu je rovněž nutné provést obecnou
úvahu o souboru stop lokomoce a vytvořit obecný systém a matici znaků
tohoto souboru. Obecně lze vymezit tyto znaky: geometrické, kinematické
a dynamické. Pro oblast kriminalistické identifikace osob podle znaků jejích
pohybového chování jsou rozhodující znaky geometrické, ale zejména nově
definovány znaky kinematické – znaky projevu dynamického stereotypu
lokomoce .
Rozsáhlost biomechanického obsahu stopy je daná množstvím znaků
(markantů), jež lze ve stopě najít a které mohou poskytnout informaci
o individuálních vlastnostech pohybu a chování neznámého subjektu. A dále,
že tyto, zejména specifické znaky nebo jejich celky, trajektorie, jež jsou
předpokladem pro individuální identifikaci, se musí vhodným způsobem
fixovat a dokumentovat. Pro vlastní postup je pak nevyhnutné, aby byl
sledován souhrn všech nezbytných znaků a byly zkoumány jejich konkrétní
souvislosti [4].
Kriminalistické stopy s funkčními a dynamickými vlastnostmi a návyky
jsou založeny na rozsáhlých automatizmech, a proto jsou dynamicky pevné,
svojí podstatu mají v osvojených dynamických stereotypech. Avšak
stereotypnost není absolutní, předpokládá určité hranice variantnosti,
nezbytné pro přizpůsobení běžným, nepodstatně se měnícím podmínkám.
Jestliže se podmínky mění ostře a nabývají charakteru dominujících faktorů,
vzniká narušení realizace návykových činností. Proměnlivost v realizaci
208
návyku probíhá pod vlivem různých skupin dominujících faktorů, má výběrový
charakter, tj. změny jsou jednoznačně determinovány nebo statisticky závisí
na působících příčinách. Proto výběrová proměnlivost tohoto druhu
obsahuje informaci o podmínkách ve kterých proběhla realizace návyku.
Funkční a dynamické návyky lokomoce jsou poměrně stereotypní, ale
na druhou stranu jsou variabilní v rámci určitých druhů přemístění, např.
rychlá nebo pomalá chůze, běh, apod. Chůze jdoucího člověka může
procházet prudkými změnami pod vlivem vnějších faktorů – nesení těžkého
břemene, nerovné cesty (strmé klesání nebo stoupání) a vnitřních příčin
(bolest, únava, stres atd.). Výzkumem musí být spolehlivě prokázána
individuálnost lidské lokomoce pro identifikační účely. Kriminalistické stopy
odrážející funkční a dynamické vlastnosti a pohybové návyky jsou popsány .
Podstata těchto stop spočívá v materiálním odrazu dynamického stereotypu.
Lze je vymezit vlastnostmi pohybového projevu podle nově navržené
klasifikace jako (1131 – lokomoce až 1135 – jiný projev) a studovat
biomechanickou analýzou lokomoce člověka [5].
Základ kriminalistické identifikace tvoří teoretický rozbor a z něho
vyplývající principy o totožnosti, individuálnosti a relativní stálosti objektů
identifikace. Teorie kriminalistické identifikace pojímá totožnost, jako vztah
mezi dvěma či více projevy (stavy) jednoho a téhož objektu vystupujícího
v různých formách, přičemž tyto projevy (stavy, transformace) mohou být
pokládány za výraz vztahu totožnosti jen v rámci určitého uceleného systému.
Zavádění jakékoliv nové identifikační metody v kriminalistice musí respektovat
tyto základní principy a beze zbytku splňovat základní podmínky i pro hledání
možnosti individuální identifikace osoby nebo určení skupinové příslušnosti
podle pohybového projevu bipedální lokomoce.
Z vyhodnocení teoretických úvah o shodných rysech dynamického
stereotypu lokomoce člověka a dynamického stereotypu procesu psaní, na
základě dlouhodobých výsledků zkoumání těchto dynamických stereotypů,
z vyhodnocení rozsáhlých experimentů a výzkumů, zejména u zkoumání
ručního písma se podloženě domníváme, že je možné aplikovat principy
upravené teorie o neměnnosti a relativní stálosti rozměrů lidských kostí po
dosažení určitého věku, na základě teoretických úvah a jejích posloupností,
odvozeně i na dynamicky stereotyp lokomoce člověka. Právě v tom spočívá
objektivní podstata individuální identifikace osob podle funkčních
a dynamických znaků z hlediska klasifikace znaků podle příznačnosti (znaky
shodné, rozdílné a rozporné):
1.
Rozsah rozdílů uvnitř lokomoce každé osoby je menší než mezi tímto
projevem lokomoce a kterýmkoliv jiným projevem lokomoce.
2.
Rozsah shod uvnitř lokomoce každé osoby je větší než mezi tímto
projevem a kterýmkoliv jiným projevem lokomoce.
209
Při cíleném výzkumu těchto principů (jejich potvrzení či falzifikaci), je
třeba rovněž věnovat pozornost těmto důležitým aspektům:
a)
zvláštností zkoumání projevu dynamických stereotypů se nikdy
neposuzují jen z jednoho hlediska,
b)
vzájemná souvislost zvláštností projevu dynamických stereotypů
lokomoce a jejich rozsahu, pracovním charakterem nebo motivací je
základní podmínkou správně formulovaných požadavků na srovnávací
materiál,
c)
správně vyhodnocené zvláštnosti zkoumání vytvářejí ve svém důsledku
předpoklad pro správnou interpretaci průvodních znaků pro technické
i taktické využití v rámci kriminalistické identifikace.
Tyto principy musí platit objektivně a v plné míře, avšak jejich výraznost
a účinnost je závislá do značné míry na metodě zkoumání a na zkušenostech
experta. Pro expertizní (znaleckou) praxi je nezbytné, aby při stanovení
identifikačních znaků (markantů) projevu dynamického stereotypu lokomoce
člověka, pohybového projevu lokomoce člověka byla uplatněná všechna
hlediska, ze kterých je nutno vycházet při klasifikaci znaků, a aby tyto znaky
podávaly celkový obraz zkoumaného projevu lokomoce, který je způsobily
řešit otázku totožnosti osoby podle dynamického stereotypu [6].
Z kriminalistického hlediska je významné dělení videozáznamů
pohybových projevů člověka podle jejich motivace. Lze předpokládat, že
motivace, tak jako u ručního písma [14], ovlivňuje bezprostředně všechny
stránky pohybového projevu a zkoumané videozáznamy lze potom dělit na:
¾
¾
spontánně vzniklé pohybové projevy lokomoce člověka fixované na
videozáznamech,
nespontánní pohybové projevy lokomoce člověka, které se dále dělí
na úmyslně měněné, směřující k zakrytí totožnosti osoby a bezděčně
měněné způsobené změnou vnějších nebo vnitřních faktorů působících
na osobu při chůzi.
Identifikace osoby podle pohybového projevu obecně je založená na
skutečnosti, že pohybové projevy každé osoby (po dokončení procesu
osvojení pohybových dovedností v rámci vytvoření individuálního dynamického stereotypu chůze) jsou individuální a obsahují znaky (parametry
identifikačních ( referenčních bodů ) a jejich trajektorie), které lze vyhodnotit
ve sporném (z místa činu) i srovnávacím materiálu (videozáznamu). Na základě
tohoto vyhodnocení lze určit shodu dvou nebo více pohybových projevů a na
jejím principu ztotožnit pohybující se osobu.
Přes předpokládanou neměnnost dynamických stereotypů chůze
člověka, která dovoluje zpracovávat sporné a srovnávací videozáznamy, které
210
vznikly ve větším časovém odstupu (u srovnávacích materiálů, tzv. ukázky
pohybových projevů (videozáznamy) z dřívější doby svého vzniku, kde je
prokazatelně známa totožnost pohybující se osoby) se podloženě
domníváme, že jednou ze zásad zkoumání pohybových projevů je zásada
časové blízkosti vzniku sporných a srovnávacích videozáznamů.
Na vznik a průběh pohybových projevů člověka mají vliv vnější a vnitřní
faktory působící na pohybový projev člověka při chůzi v konkrétním čase.
Vnitřní faktory jsou dány stavem a strukturou dynamického stereotypu
osoby a jeho vlastností. Sem řadíme zejména anatomické dispozice a částí
lidského těla účastnících se na tvorbě dynamického stereotypu způsobu
chůze. Dále sem patří fyziologické dispozice osoby, tj. vliv a působení
nervové soustavy na činnost svalstva, dále pak motivace, cíl jednání a také
úroveň osvojení dynamického stereotypu chůze. Vnitřní faktory jsou
poměrně stálé a ve svém komplexu vytvářejí konkrétní stereotypy lokomoce
člověka.
Vnější faktory jsou proměnné a konkrétně ovlivňují způsob chůze podle
podmínek, ve kterém se projevuje. Mezi nejdůležitější patří charakter
podložky, osvětlení, místo a čas sledovaného pohybu člověka.
V souvislosti s teorii kriminalistické identifikace se při zkoumání
pohybových projevů lokomoce člověka dělí zkoumané materiály na sporné
a srovnávací. Srovnávací pohybové projevy lokomoce člověka, které jsou
fixovány na videozáznamech můžeme dále dělit na úkazy a zkoušky
pohybových projevů.
Ukázky pohybových projevů jsou videozáznamy jednoznačně známých
osob, které vznikly bez vědomí osob, že budou použity ke zkoumání. Mohou
to být pohybové projevy, které vznikly před i po vzniku sporného materiálu.
Svým charakterem musí splňovat obecné podmínky kladené na srovnávací
materiály. Metodika i taktika jejich získávání musí odpovídat spornému
materiálu ( videozáznamu z místa činu ) v aspektech, které následně umožní
srovnávací identifikační zkoumání.
Zkoušky pohybových projevů jsou fixovány na videozáznamech jednoznačně známých osob, která byly vytvořeny s vědomím, že budou využity ke
kriminalistickému zkoumání .
Pro úplné a kvalitní získání zkoušky pohybových projevů je třeba splnit
řadu podmínek. Na osobu, která se podrobuje zkoušce pohybového projevu
musí být vhodně psychologicky působeno, resp. musí být vytvořeno klíma, co
nejlépe odpovídající normálním ( běžným ) podmínkám při chůzi člověka.
Způsoby získávání zkoušek pohybových projevů se teprve tvoří
v laboratorních podmínkách v rámci získávání zkušeností s měřením
211
vybraných parametrů vybraných antropometrických (referenčních) bodů
a trajektorií pohybového projevů lokomoce člověka při pořizování
videozáznamů z použitých kamerových systémů, které budou v konkrétních
podmínkách kriminalistického identifikačního zkoumání představovat
konkrétní srovnávací materiály.
(3) Studie naznačených problémů problémového okruhu (3) není
založena na předchozím literárním průzkumu pramenů ke zkoumanému
tématu se vztahujících. Je úvodním rozborem technologické cesty, která by
mohla být použita k dosažení orientačních výsledků, týkajících se
problematiky identifikace osoby na základě tvaru trajektorií vybraných
referenčních (antropometrických znaků ) bodů na těle osoby při jejím pohybu.
Jako téměř každá biomechanická problematika, zaměřená na
kriminalistiku, nese s sebou značné nejistoty výsledků, protože je zaměřena
na materiály, které jsou nejen samy o sobě problematicky definovány pokud
jde o jejich fyzikálně mechanické vlastnosti, ale obsahují i mnoho parametrů,
jejichž kvantitativní vyjádření nemá definovánu žádnou stupnici. To se týká
např. volního úsilí zkoumané osoby, jíž lze vnější mechanické projevy
subjektu dosti značně ovlivnit. V tomto směru proto musí být důsledně
uplatněný systémový přístup k identifikaci vhodně a účelně zavedeného
systému pomoci srovnání kriminalistických stop obsahujících informace
o odrazu funkčních vlastností a pohybových návyků ve videozáznamu
a vhodných a zákonným způsobem získaných srovnávacích materiálů (vzorků)
nezbytných pro identifikaci osoby na základě tvaru trajektorií vybraných
referenčních bodů na těle osoby při jejím pohybu.
Dalším faktorem je časová závislost výsledných projevů, způsobená
vitálními změnami subjektu a to nejen vlivem somatického stárnutí, ale
i postupnými degenerativními změnami neurologickými. K nim samozřejmě
patří i časová nestálost psychomotorických stereotypů, ovlivňujících např.
pohybovou hladkost a koordinaci.
Naznačená komplexnost tematiky poskytuje sice velký prostor pro
možnost definice zajímavých úloh z hlediska výzkumu jako takového, avšak
současně dosti ztěžuje konkrétní aplikaci výsledků a použití odvozených
metod z důvodu měnících se a většinou špatně definovaných okrajových
podmínek.
Zřejmě ještě delší čas budou mít výsledky použití vhodných biomechanických či specifických kriminalistických metod analýzy pohybu charakter
doplňujících faktorů , přispívajících k upevnění a zřetězení dalších poznatků
a stop, tvořících nepřímou podporu hypotézy o jednání zájmových osob.
Spíše z pragmatických, ale i teoretických důvodů, nikoli tedy z nedostatku informací o rychlém zdokonalování záznamových a analytických
212
digitálních metodách zpracování záznamů, včetně rychle rostoucí detailové
rozlišitelnosti , neobsahuje předkládaná studie zhodnocení současného
stavu a tendence vývoje v této oblasti.
Důležité je poznamenat, že ve sledované oblasti máme na zřeteli
zejména pohyby koordinované, na rozdíl od pohybů nekoordinovaných např.
při pádu v bezvědomí atd. Tím nemá být sděleno, že tato problematika je
nezajímavá a nevýznamná. V jistém ohledu je dokonce jednodušší, protože
eliminací volních projevů se analýza spíše blíží mechanice soustavy pružných
těles s lepší parametrovou definicí rozhodujících vlastností.
Ve vztahu k individuálnosti a relativní stálosti tvarů trajektorií vybraných
referenčních bodů na těle živé osoby při jejím pohybu jsou zkoumány táto
témata( problémové okruhy ):
1.
Otázka reprodukovatelnosti
Jedná se o zásadní otázku. V jakých mezích se pohybují odchylky
trajektorií referenčních bodů u určité osoby při opakované zkoušce za
neutrálních (subjektivně běžných) podmínek (nutno pracovně definovat). Pro
zvolenou vybranou kameru je třeba provést opakované vyšetření téže osoby
při chůzi bez fyzické zátěže a bez jakéhokoliv stresu a z toho odvodit výchozí
limity reprodukovatelnosti.
K měření je zapotřebí vybrat několik referenčních bodů (např. 10 i více
a opakovat měření trajektorií různých bodů cca 5 – 10 až 20 krát ).
Zpracované výsledky by měly dát tyto odpovědi :
l
Jaký je rozptyl měření u jednotlivých bodů ?
l
U kterého bodu je rozptyl největší, resp. nejmenší.
K tomu je zapotřebí vyvinout metodiku pro kvantitativní vyjádření rozptylu
u křivky.
Jedno z možných řešení této úlohy:
Z měření na určitém bodu se nejdříve určí střední křivka. Ta vznikne jako
spojnice aritmeticky středních bodů na ordinátě. Kolem této střední křivky se
vytvoří pásmo o šířce např. 10 % ( případně dalších hodnot ). Pak vypočítáme
kolik bodů měření překračuje tento toleranční pás. Postup je stejný, jako
u běžné prováděné statistiky souboru dat.
Tímto postupem vznikne odhad kumulativní četnosti. Hustota
pravděpodobnosti pro danou odchylku se pak získá jako derivace čáry
kumulativní četnosti. Tímto způsobem lze zavést pojem odchylky křivky jako
celku a přímo přenést vzorce pro střední kvadratickou odchylku, resp. rozptyl.
213
Takováto měření mají fundamentální význam pro další rozbory a zejména
pro odhady významnosti naměřených změn, které odpovídají různým
nestandardním podmínkám. S touto modifikací lze současně převzít aparát
pro hladiny významnosti naměřených hodnot.
2.
Jaký vliv má použitá měřicí technika na získané hodnoty
Prakticky to znamená provést měření podle bodu 1 na týchž markérech,
ale s jinými záznamovými aparáty (kamerami).
Totéž se týká metody diskretizace z analogového záznamu na digitální
soubory.
Souhrnně pro téma 1 a 2 se musí řešit uspořádání měření tak aby byl
získán trojrozměrný obraz trajektorie.
Zde se vyskytuje další fundamentální otázka v souvislosti s trojrozměrnosti měřených trajektorií. Základní ideu tohoto přístupu lze vyjádřit takto:
Zatímco v tématu 1 se jednalo o definiční pásy kolem střední křivky,
půjde v třírozměrném případě ve vektorovém tvaru o kanálovou plochu,
vzniklou pohybem kružnice , jejíž střed se pohybuje po střední trajektorii a jejíž
poloměr odpovídá toleranční odchylce.
V tomto rozboru jsou naznačeny možné postupy a přístupy , avšak jejich
matematicky rigorózní stochastická interpretace musí být provedena
profesním matematikem – statistikem. Pozornost musí být proto zaměřená
především na exaktní definování kritéria shody objektu (systému trajektorií
významných referenčních bodů fixovaných na změřené výškové parametry)
s modelovým objektem, tzv. srovnávacím vzorem od známé prověřované
osoby. Poznamenejme, že uvedené tvary kritéria shody Q jsou uvažovány pro
aplikaci moderní výpočetní techniky v procesu takto pojaté kriminalistické
identifikace v rozhodovacím bloku systémového přístupu v režimu absolutních
i relativních kritérii v oblasti tzv. stochastické shody. Můžeme předpokládat
situace, že při srovnávání vytvořeného systému trajektorií se budou shodovat
některé identifikační znaky stopy s různými identifikačními znaky srovnávacího
vzorku. Některé znaky se však nemusí objevit ve srovnávacím vzorku
z různých námi sledovaných příčin, a naopak ve srovnávacím vzorku mohou
být nějaké znaky, jež nejsou obsaženy ve stopě ( videozáznamu ). V tomto
případě rozhodnutí o totožnosti objektu na základě zjištění míry shody
objektu, který způsobil stopu i příslušný srovnávací vzorek, je velmi nesnadný
úkol. Pak nastupuje zjištění stochastické shody stopy a srovnávacího vzorku
na základě objektivních metod rozhodování, např. pomocí shodnosti korelace
účelově vytvořených funkcí [13].
Z hlediska vyhodnocování záznamů trajektorií je třeba uvážit následující
souvislost, vztahující se k bipedální lokomoci člověka. Je zřejmé, že tento
214
pohyb je v zásadě periodický. Definici periody nutno však bedlivě uvážit.
Vezmeme-li za základ periody dobu akce jen jedné nohy, pak tím
automaticky zavádíme předpoklad, pohyb vyvolaný druhou nohou je až na
zpoždění o půl periody stejný, jako u prvé nohy. Tím ale rušíme možnost
sledovat vliv rozdílné délky kroku levé a pravé nohy. Tato délka však obecně
nemusí být stejná a mohla by být markantem, pokud bude měřicí technika
schopna spolehlivě změřit příslušnou odchylku, která patrně bude ve
standardním případě dosti malá. Proto je korektnější uvažovat jako základní
periodu dobu mezi dvěma po sobě následujícími podobnými akcemi jedné
nohy. Ta bude činit přibližně dvojnásobek periody ( dvoukrok ) jedné nohy.
Bude však zahrnovat informaci o nestejné délce levého a pravého kroku
s možností je při analýze určit. Tento rozdíl by mohl být důležitým markantem,
nesnadno měnitelným.
V oblasti výzkumu pohybu člověka a hledání identifikačních markantů by
bylo žádoucí sledovat nejen pohyb určité značky na osobě, ale rozšířit výzkum
na charakteristické pohyby těla, doprovázející chůzi. Příkladem může být
např. souhrn kroků s torzním natáčením horní poloviny těla při chůzi
a vyjádření příslušné korelace. Předběžný rozbor ukazuje, že by bylo možné
definovat komplexní vazební činitele, převádějící pohyb v jednom značkovém
místě na pohyb v druhém místě další značky. Z komplexní povahy úlohy plyne
možnost definovat příslušný amplitudový a fázový přenos ( versor) mezi
různými místy a tento opět komplexní přenosový činitel chápat jako
individuální identifikační znak.
Metoda sleduje a napodobuje přirozený způsob rozpoznávání osoby
podle charakteru chůze, jak se to fakticky děje při vizuálním poznávání
vzdálené známe, či neznámé kráčející osoby a sledování pohybu celého těla
při chůzi zcela intuitivně.
Uvedené možnosti ( témata, problémové okruhy ) zohledňují základní
systémový přístup, který vyžaduje zpřesnění a určitý čas na zpracování. Tento
námět je podstatně obšírnější, časově náročnější a vyžadující též
experimentální materiál s odpovídající technikou, pracující nakonec nejlépe
v režimu mark-free. Pokud by z provedených experimentů vyplynulo, že
naznačený postup má identifikační výpovědní hodnotu, mohl by být původním
a originálním přínosem. Současně je třeba prověřit, zda podobný přístup již
nebyl aplikován. Tato literární rešerše ještě nemohla být provedena.
3.
Výzkum ovlivnění charakteristických trajektorií vlivem nestandardních podmínek
V logické návaznosti na předchozí úvahy o reprodukovatelnosti je třeba
přejít k výzkumu ovlivnění charakteristických trajektorií vlivem nestandardních
podmínek zejména vytvořených záměrně volním úsilím právě za účelem
znesnadnění identifikace.
215
Některé nestandardní stavy a podmínky chůze:
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
nestandardní (jakýkoliv rozdílný od subjektivně běžného) způsob lokomoce (chůze),
nesení břemene vpravo, vlevo, patrně vliv na rozdílnou délku kroku,
zranění (omezení pohyblivosti) končetiny – kulhání. snížená pohyblivost
v kolenním kloubu, v hlezenním kloubu (kotníku) a pod.,
pohyb ve schouleném stavu např. po bodném zranění břicha,
vrávoravý pohyb (zranění hlavy) ,
boření při chůzi v měkkém terénu,
chůze při únavovém stavu po dlouhé chůzi ,
vliv omamných látek aj.
Metodika a postup: analýza pohybu člověka v týchž bodech, pro které
bylo prováděno zjišťování reprodukovatelnosti a vyhodnocuje se významnost
odchylek trajektorií pro nestandardní stavy.
V otázce způsobu vyhodnocování odchylek trajektorií je skryta
důležitá tematika. Na efektivní a korektní způsob vyhodnocování
odchylek je odkázána nejen problematika změn trajektorií u téže
osoby při změněných podmínkách, ale i využití databáze trajektorií při
identifikačních procesech.
Obecně platí, že při změněných podmínkách je možno trajektorii T1
považovat za sjednocení trajektorie TO při standardních podmínkách a složky
T vyvolané odchylkou od standardních podmínek. Přitom všechny uvedené
trajektorie jsou funkce času t a jsou (jak již bylo uvedeno) periodickými
funkcemi s periodou času odpovídajícího dvojkroku. Tedy TO T = T1.
Předpokládáme, že už jde o funkce středních hodnot, takže náhodná složka
se již neuplatní. Je evidentní, že klíčovou otázkou je, jak definovat (a to
kvantitativně) rozdílnost, nebo míru rozdílnosti křivek TO a T1 způsobenou
odchylkou od standardu.
Evidentně dále platí, že volba způsobu výpočtu nějaké integrální hodnoty
funkce T1 - TO je nevhodná, protože se přitom ztratí informace o „časovém“
místě, kde má rozdílová funkce T největší hodnotu (což samo o sobě může být
význačným markerem). Přinejmenším tedy musí být vedle největší odchylky
udáno i jedno místo (např. v bezrozměrném tvaru, vztaženo k periodě), kde se
odchylka nachází.
216
Toto zjednodušení však bude málo účinné, bude-li existovat více míst
s význačným rozdílem. Další komplikace spočívá v tom, že rozdílová funkce T
může být způsobena u téže osoby nestandardními podmínkami, anebo
standardními podmínkami u dvou různých osob (identifikační problém). Zcela
nepřehlednou se stane situace, bude-li zapotřebí uvažovat více faktorů
nestandardnosti, jejichž účinky se pak nějakým způsobem skládají.
Skládání účinků je samostatným problémem, zejména pokud je
založeno na předpokladu platnosti principu superpozice. Ten totiž
platí jen a výlučně jen u soustav, které jsou lineární, přičemž s ohledem
na povahu věci je předpoklad linearity ve studovaném případě velice
problematický. Rozhodně lze spíše očekávat jeho neplatnost, než
platnost.
Provedené úvahy vedou k závěru, že se jeví žádoucí obecně zpracovat
vhodné matematické nástroje, které by korektním způsobem definovaly
veličiny, kvantitativně charakterizující rozdílnost ( shodnost ) dvou křivek ve
stochastickém pojetí. Chápeme-li výrok o shodnosti křivek jako statistickou
hypotézu, bylo by žádoucí zpracovat i otázku jejího statistického přijetí nebo
odmítnutí na základě zvolené hladiny spolehlivosti.
4.
Studium vzájemné korelace dvou trajektorií
Bezpochyby velmi důležitým a z hlediska identifikace nadějným polem
výzkumu je studium vzájemné korelace dvou trajektorií, příslušných různým
bodům avšak na těle téhož člověka. Jako příklad lze uvést studium korelací
pohybu nohy a volné ruky při chůzi, nebo korelací pohybu značky na noze
a torzního natáčení horního trupu podél svislé osy. Soubor vzájemných vazeb
pohybů více referenčních bodů představuje v praxi intuitivně používaný pojem
celkového vjemu charakteristické schůze nějaké osoby, podle níž ji poznáváme
již daleko dříve, než se přiblíží natolik, že můžeme rozeznávat např. detaily
obličeje. Důležitou okolností je také to, že ne všichni (i dobře známí) lidé mají
charakteristickou chůzi. To signalizuje, že i fázové souvislosti chůze
člověka nemusejí vždy tvořit marker významné identifikační hodnoty.
Využijeme-li skutečnosti, že všechny trajektorie vybraných referenčních
bodů jsou periodické funkce s touž periodou, není první přiblížení ke
kvantifikaci fázových vazeb dvou pohybů obtížné. Možným postupem tedy
bude harmonický Fourierův rozvoj obou pohybů a porovnání sobě
odpovídajících jejich harmonických složek.
Porovnání může pak být ve velmi úsporné formě provedeno s využitím
komplexního zápisu. Je-li tento zápis n-té harmonické u 1. trajektorie dán
217
výrazem An exp (i.n.w.t), kde An je komplexní amplituda a analogicky
u 2. trajektorie Bn exp (i.n.w.t), jest možno podíl An/Bn považovat za komplexní
převodní součinitel, obsahující jak změnu velikosti n-té harmonické složky
trajektorií A a B, tak i jejich fázový posun.
Z uvedeného je zřejmé, že zcela podstatným požadavkem na měřicí
a záznamovou techniku zde bude nenarušení časového vztahu obou
trajektorií (jinak řečeno trajektorie musí mít stejnou osu času).
Omezíme-li se např. na první čtyři harmonické složky, bude pohybová
relace trajektorií dvou bodů dána celkem 8 reálnými veličinami (4 pro převod
reálné amplitudy a 4 pro fázový posun).
Využití při řešení identifikačních problémů při zužování výběru 2 osob
z toho logicky vyplývá, jelikož je možno snadněji rozhodnout:
zda 2 záznamy odpovídají téže osobě,
zda nový záznam je identifikovatelný s jiným záznamem v komparační
l
databázi.
Problémy využitelnosti osobních údajů při znaleckém zkoumání a pro
účely vědeckého poznání naznačují Chmelík, Porada (2008). Monitorováním
osob jako důkazního prostředku v trestním řízení v podmínkách SR se zabývá
Ivor (2007) . Uvádí, že efektivní odhalování, vyšetřování závažné kriminality,
zejména organizovaných forem není v současné době možné pouze s využitím „klasických“ důkazních prostředků v trestním řízení se v současnosti
prosazuje dokazování za pomoci využívání nejrůznějších forem a typů
informačně technických prostředků. V této souvislosti zkoumá otázku
zákonností pořizování obrazových a zvukových záznamů, včetně monitorování
osob tzv. průmyslovými kamerami a jejich využitelností v trestním řízení. Autor
v příspěvku popisuje novou právní úpravu – rekodifikovaný trestný řád
Slovenské republiky, který zcela nově, a dlužno dodat že progresivně, zakotvil
podmínky a využitelnost v našich podmínkách tzv. operativně pátracích
prostředků a zejména zcela nové pojetí monitorování osob z pohledu zákona
na ochranu osobních údajů (zák. SR č. 428/2002 Sb.). Tento zákon
expresis verbis stanoví podmínky, za kterých je možné monitorování osob
provádět a je využívat např. pro účely trestního řízení. Podle tohoto zákona je
možné provádět monitorování osob v prostorách přístupných veřejnosti (§ 10
odst. 7 zák.č. 428/2002 SR). K účelu monitorování osob však zákon stanoví
podmínky, které při monitorování musí být dodrženy a to:
l
1.
monitorovat lze pouze v prostorách přístupných veřejnosti,
2.
monitorovat lze výhradně k zákonem stanovenému účelu a to:
218
a)
k zabezpečení veřejného pořádku a bezpečnosti,
b)
odhalování trestné činnosti nebo
v případě narušení bezpečnosti státu.
3)
monitorovaný prostor musí být zřetelně označen [11] .
Splnění této zákonné podmínky pak opravňuje orgány činné v trestním
řízení Slovenské republiky záznam pořízený z monitorování použít v trestním
řízení. Pokud záznam nelze (z různých důvodů) použít pro účely trestního
řízení, musí být ve lhůtě 7 dnů zničen, aby nemohl být zneužit neoprávněnými
osobami.
Je zajímavé, jak se zákon vypořádal s podmínkou, že s monitorováním ve
sledovaném prostoru musí dát souhlas osoba, která může být monitorována.
Tím, že je prostor zřetelně označen jako monitorovaný prostor dává se na
zvážení občanovi, zda chce vstoupit do takového prostoru a být monitorován,
pokud nechce strpět monitorování, nemusí do prostoru vstupovat. Tím, že
vstoupí do takového prostoru má se zato, že dává konkludentní souhlas
k tomu, aby byl monitorován. Výklad bezesporu zajímavý, v podstatě
uplatňovaný i u nás (s tím rozdílem, že zřetelnost označení monitorovaného
prostoru v našich veřejných budovách je velmi diskutabilní), ovšem lze jej
napadnout v případech, kdy občan nemá na výběr zda vstoupit či nikoliv.
Sledování a monitorování osob patří k velmi citlivým zásahům do Listinou
zaručených práv a svobod člověka, tedy do ochrany práva na soukromí, do
ochrany osobnosti, kam zařazujeme i ochranu osobních údajů. Tyto práva
člověka zaručuje a zdůrazňuje i Evropská dohoda o lidských právech
a základních svobodách v čl. 8, podle kterého: „každý má právo na
respektování svého soukromí a rodinného života, obydlí a korespondence“.
Obecně pak platí, že do těchto práv je možné zasahovat výhradně na základě
zákona a v míře nezbytně nutné. Ochranou těchto práv se speciálně pak
zabývá soukromé právo, tedy občanské právo, které v ustanovení § 12
stanoví, že písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazového snímky
a obrazové a zvukové záznamy, které se týkají fyzické osoby nebo jejích
projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.
Svolení není třeba, pokud uvedené záznamy jsou použity k úředním účelům,
ovšem v souladu s platnou právní úpravou, tedy v případě, že jejich použití
připouští příslušný zákon. Jde o tzv. úřední licenci, na základě které lze těchto
záznamů využít např. v trestním řízení.
Dalším zákonem, který významně zasahuje do pořizování a využívání tzv.
osobních údajů, mezi které bezesporu patří i monitorování a jiné pořizování
obrazových a zvukových záznamů osoby, je zák.č. 101/2000 Sb. o ochraně
osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Česká právní úprava
obsažená v citovaném zákonu o ochraně osobních údajů je komplikovaná,
v řadě ustanovení zákona nejasná a v otázce monitorování zcela jistě není tak
precizní jako slovenská úprava. Náš zákon nedefinuje zda a za jakých
podmínek je možné fyzickou osobu monitorovat např. na místech veřejnosti
219
c)
přístupných. Širokým výkladem by se dalo dovodit, že shromažďování
osobních údajů je i monitorování. Za shromažďování osobních údajů totiž
zákon v § 4 písm.f) zák.č. 101/2000Sb. o ochraně osobních údajů považuje
„systematický postup nebo soubor postupů, jehož cílem je získání osobních
údajů za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro jejich okamžité
nebo pozdější zpracování“. Shromažďovat osobní údaje přitom lze jen se
souhlasem „subjektu údajů“, bez jeho souhlasu jen za podmínek stanovených
zákonem. Další podmínkou je, že osobní údaje lze shromažďovat toliko
otevřeně (§ 5 odst. 1 písm. g cit. zákona).
Velmi diskutovanou a doposud ne zcela vyřešenou otázkou je
využitelnost v trestním řízení záznamů z monitorování osob. Jde např.
o záznamy pořizované tzv. průmyslovými kamerami v bankovních domech,
zdravotnických zařízeních, záznamy z monitorování veřejných prostranství,
ulic apod. Zákon na ochranu osobních údajů připouští, že shromážděné
osobní údaje lze zpracovávat i jinými správci osobních údajů než kteří je
shromáždili, pokud tak stanoví zákon a k účelu vymezeném v ustanovení § 3
odst. 6 zák.č. 101/2000 Sb., kde je mimo jiné jako účel zpracování
osobních údajů uvedeno i „předcházení, vyhledávání, odhalování trestné
činnosti a stíhaní trestných činů“. Trestní řád zase připouští využívat jako
důkaz vše, co přispěje k objasnění věci (§ 89 odst. 2 trestního řádu), stanoví
ovšem také, že lze v trestním řízení využít jako důkaz pouze takový, který byl
pořízen zákonným způsobem.
Provozování kamerového systému je považováno z hlediska zák.
č. 101/2000 Sb. za zpracovávání osobních údajů v případě, že je vedle
kamerového sledování prováděn i záznam pořizovaných záběrů, nebo jsou
v záznamovém zařízení uchovávány informace a zároveň účelem
pořizovaných záznamů je jejich využití k identifikaci fyzických osob
v souvislosti s určitým jednáním1). Takto získané údaje „monitorováním“ jsou
osobními údaji, jsou-li způsobilé přímo či nepřímo identifikovat konkrétní
osobu tj. zvukový či obrazová záznam umožňuje byť jen nepřímo provést
identifikaci osoby. Zpracovávat takové osobní údaje pak je možné subjektem
v rámci plnění úkolů uložených zákonem (např. zák. o P ČR), nebo se
souhlasem tzv. subjektu údajů, tedy osoby, jejíž osobní údaje mají být
zaznamenány a dále zpracovávány. Jakékoli zpracování takto pořízených
údajů musí být registrováno na Úřadu pro ochranu osobních údajů nejde-li
o uplatnění zvláštního práva či povinnosti vyplývající ze zvláštního zákona (§ 18
odst. 1 písm.b zák.č. 101/2000 Sb.).
V praxi se vyskytují pochybnosti, zda je možné údaje k osobě
shromážděné zejména kamerovými systémy předat Policii České republiky
1) Stanovisko č. 1/2006 Úřadu na ochranu osobních údajů.
220
pro účely trestního řízení, pátrání po pachateli apod. Z hlediska zák.
č. 101/2000Sb. o ochraně osobních údajů jde o zpracování osobních údajů
bez souhlasu subjektu údajů, které je podle citovaného zákona přípustné,
jestliže se jedná o zpracování osobních údajů stanovené zvláštním zákonem.
Tímto zvláštním zákonem v tomto případě je zák. č. 283/1991 Sb. o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém je zpracování
takových osobních údajů upraveno ustanoveními § 47 a § 47a.
Z výše uvedeného rozboru lze dovodit, že ze popsaných podmínek lze
zpracovávat osobní údaje i v rámci kriminalisticko technických expertíz a při
kriminalistické identifikaci osob. Kriminalistická identifikace osob podle
obrazových záznamů využívá zejména antropologické a somatoskopické
metody, ve kterých využívá ke zkoumání i řadu biometrických údajů osoby.
Mimo tyto tzv. anatomické (statické) znaky se rozvíjí identifikace osob podle
funkčních a dynamických znaků jejichž obsahem je zejména biomechanická
charakteristika osoby podle geometrických a kinematických vlastností
a znaků tzv. lokomoce člověka. Jde o oblast zkoumání, která se rozvíjí, musí
být podrobená řadě experimentů nejdříve v rámci vědeckého bádání
a posléze v rámci konkrétních znaleckých zkoumání v praxi orgánů činných
v trestním řízení a soudů. K tomu účelu již z podstaty věci vyplývá potřeba
využívat řadu experimentálních vzorků k tomu, aby bylo možné vynést
konečné závěry o možnostech, podmínkách, přípustnosti a exaktnosti
nových forem kriminalistické identifikace osob. I v těchto případech bude
nezbytně nutné nakládat, tedy zpracovávat řadu osobních údajů, bez kterých
vědecké zkoumání nebude vůbec možné a úspěšné [11,12].
Unikátní výhodou rozpoznávání člověka na základě jeho chůze je
aplikovatelnost na velkou vzdálenost, kde ostatní biometrické metody nelze
z jejich principu vůbec použít nebo kdy získaný obrazový materiál (např.
snímek tváře) má velmi nízké rozlišení. Chůze je rozpoznávána z obrazových
sekvencí pomocí běžných nebo zcela nových technologií počítačového
vidění. V současné době jsou tyto technologie dostatečně výkonné a mají
potenciál srovnatelný s ostatními biometrickými metodami. Podobným
způsobem oblast rozpoznávání osoby na základě její chůze zaznamenává
rozvoj i v existenci referenčních databází. Kvalita i množství záznamů v nich se
neustále zvyšuje a sleduje trend známý pro biometrické rozpoznávání tváře
nebo hlasu [7].
221
Obr.1 Pohyb kotníku v sagitálním směru, zaznamenaný během 539 po sobě následujících kroků.
Je patrné, že pohyb kotníku je při každém kroku podobný, nikoliv vždy shodný (Patton, J.[8]).
Z identifikačního hlediska se zde setkáváme s jevem podobným podpisování – ne každý náš
podpis je absolutně identický s předchozím, a přesto v sobě podpis nese prvky unikátnosti
(individuálnosti). Prokázání individuálnosti chůze člověka pro forenzní účely je jedním ze
základních směrů současného kriminalistického výzkumu.
Současné poznatky i aplikační výsledky jasně ukazují na to, že člověk
může být zřetelně rozpoznáván podle jeho chůze.
Zcela otevřenou otázkou ale zatím zůstává, do jaké míry je biometrická
identita jedince založená na chůzi člověka přijatelná pro forenzní účely, kde
by vystupovala jako soudní důkaz. V souvislosti s výzkumem je třeba si položit
otázku jaká je rozlišovací schopnost biometrických metod pracujících
s fenoménem chůze? Jednotliví výzkumníci, řešitelské týmy či specializované
firmy v běžně dostupných materiálech hovoří o devadesáti procentní
spolehlivosti, tj. 90 osob ze 100 (v podobném řádu jsou obvykle prováděny
současné experimenty) je správně rozpoznáno. To ale v žádném případě
ještě neznamená, že každý člověk ze vzorku např. miliónu osob má svůj zcela
unikátní a jedinečný projev chůze, kterým se absolutně liší od ostatních,
podobně jako tomu je po analogii s otisky prstů či oční duhovkou, kde
identifikační rozlišení je ještě řádově podstatně vyšší (1:109 a přesnější).
Dokázání tohoto postulátu na kterém bude založena dovršená etapa
kriminalistické identifikace podle dynamického stereotypu lokomoce člověka
bude předmětem další etapy výzkumu.
222
Šimšík, Porada a kol. [9] v souvislosti s analýzou pohybu člověka při
identifikaci osob v kriminalistice uvádí , že úspěšnost implementace
optických systémů v tomto směru závisí na řadě faktorů a posloupností
kroků, které je třeba provést .Problematika využití videozáznamů z veřejných
a policejních kamer pro identifikaci osob na základě chůze je složitá
a vyžaduje zapojení širokého interdisciplinárního týmu. Začít je však nutné
v laboratorních podmínkách s využitím systému SMART, který může
poskytnout platformu pro srovnávání laboratorního standardizovaného
záznamu chůze podezřelé osoby se zpracovaným parametrizovaným
záznamem z místa činu. Shoda mezi laboratorním vzorem chůze a vzorem
chůze se záznamu z terénu, by umožnila objektivizovat rozhodnutí o identifikaci osoby.
Obr. 2 Blokové schéma procesu spracovaní dát systémem SMART pro komplexní záznam
trajektorií identifikačních křivek v rámci kriminalistické identifikace člověka podle projevu
funkčních a dynamických znaků[9].
223
Obr. 3 Okno SMART Viewera[9].
Důležitým prvkem při zpracovávání záznamu z terénu je metoda analýzy
chůze při zázname komerční kamerou bez použití anatomických značek. Bez
těchto speciálních algoritmů při analýze 2D záznamů z běžné kamery, jako je
tomu např. algoritmu metody MAFRAN, vyvinutého na katedře biomedicinského inženýrství, automatizace a měření na Strojnické fakultě
Technické Univerzity v Košicích, by nebylo možné získat průběhy klíčových
parametrů popisujících dynamický vzor chůze konkrétní osoby. Získání
průběhu pohybových parametrů z obou srovnávaných vzorků ( z místa činu
a laboratoře , nebo z místa činu a jiného vhodného místa ze kterého lze získat
srovnávací záznam po vyřešení související otázky monitorování osob jako
důkazního prostředku v trestním řízení [11]) umožní v konečném důsledku
matematické zpracování míry shody srovnávaných vzorků. Realizace
naznačené procedury systémového přístupu při zkoumání jednotlivých témat
(problémových okruhů) identifikace osob na základě tvaru trajektorií
vybraných referenčních bodů na těle osoby při jejím pohybu umožní:
1)
224
Posouzení otázky individuálnosti, relativní stálostí a totožnosti systému
identifikačních znaků osob (systému trajektorií, parametrů identifikačních křivek vybraných antropometrických bodů a průběhu
dynamických změn úhlů v kloubech člověka) v laboratorních podmínkách (systém SMART):
a)
b)
2)
3)
4)
5)
výběr souboru klíčových parametrů významných pro rozlišení
pohybových vzorů chůze a klasifikaci pohybových vzorů chůze,
laboratorní ověření efektivnosti klasifikační metody.
Ověření využitelnosti a spolehlivosti algoritmů metody MAFRAN pro
zpracování záznamů z kamer v terénu ( na místě činu ) a jejich využití pro
identifikační účely.
Posouzení vhodnosti současných ideografických systémů používaných
v kriminalisticko – bezpečnostní praxi pro následnou analýzu lidské
lokomoce v rámci kriminalistické identifikace podle funkčních
a pohybových vlastností a dynamických stop zajištěných na místě činu.
Návrh metody na porovnávání parametrizovaných záznamů a formulování kritérií shody pro potřeby identifikace osob na základě záznamu
chůze
Komparace záznamů lokomoce člověka (parametrizovaných pohybových vzorů) z místa činu a tvorba srovnávacích vzorů (metodika
a algoritmy) pro kriminalistickou identifikaci [9,15,16,17].
Literatura:
[1] Selinger, V., Vinařický, R., Trefný, O.: Fzyiologie tělesných cvičení.
Praha: Avicenum, 1980
[2] Vaněk, M., Hošek, Z., Rychtecký, A., Slepička, P.: Psychologie sportu.
Praha : SPN, 1980
[3] Karas, V., Porada, V.: Biomechanický obsah při studiu trasologických
stop nohou způsobených člověkem. In: Sborník 1. teoretické konference. Praha: VŠ SNB, 1984
[4] Porada, V.: Měření v kriminalistice. Praha : FMV, 1981
[5] Straus, J., Porada, V.: Systém kriminalistických stop. Praha: PA ČR,
2006
[6] Blažek, P., Valeška, J., Porada, V.: Expertiza ručního písma. Praha:
KÚ VB, 1984
[7] Porada, V., Rak, R.: Zkoumání možností kriminalistické identifikace
podle pohybového projevu lokomoce člověka. Soudní inženýrství
č. 5/2007
225
[8] Patton, J.: Rehabilitation Institute of Chicago. Dostupné na internetu :
www.smpp.northwesthern. Edn/jim/kinesiology/part B GaitMechanics.ppt.pdf
[9] Šimšík, D., Porada, V. a kol.: Analýza pohybu človeka při identifikácii
osob v kriminalistike. Košice: Edicia vedeckej a odbornej literatury-Stf
TU v Košiciach, 2008
[10] Porada, V., Rak, R.: Identifikace osob na základě projevu lokomoce
člověka. Praha: VŠKV, 2007
[11] Ivor, J.: Monitorovanie osob ako dokazný prostriedok v trestnom konaní.
Karlovarská právní revue č. 4/2007
[12] Chmelík, J., Porada, V.: Problémy využitelnosti osobních údajů při
znaleckém zkoumání a pro účely vědeckého poznání. Karlovarská právní
revue č. 4/2008 ( připravováno do tisku )
[13] Porada, V.: Teorie kriminalistických stop a identifikace (technické
a biomechanické aspekty). Praha: Academie,1987
[14] Pješčák, J., Bělkin, R.S. a kol. : Kriminalistika I. Praha : FMV, 1984
[15] Šimšík, D., Majerník, J., Porada, V. : Using of normative gait databasses.
In : Porada, V., Svetlík, M. ( ed. ) : Digital Forensic Forum Prague 2007,
Prague : Institute of Criminalistics and Forensic Science-Colege of
Karlovy Vary, Risk Analysis Consultants Commputer Forensic Instituite,
2008
[16] Šimšík, D., Galajdová,A.: Accessible information and quality of human
computer interaction. In: AAATE 2005: Assistive Technology from
Virtuality to Reality: 8th European conference for the Advancement of
Assistive Technology in Europe: Lille, 6.-9.9.2005. Amsterdam: IOS
Press, 2005. p. 718-722.
[17] Šimšík, D., Galajdová, A., Majerník, J., Želinský, Ľ.: Contribution to
investigation of pre-surgical rehabilitation effectiveness for total hip
endoprostheses patients / Dušan Šimšík et al. In: International Journal of
Rehabilitation Research. - ISSN 0342-5282. - Vol. 27, suppl. 1 (2004),
p. 87.
226
Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní
a relativní neúčinnosti důkazů ve věcném záměru trestního řádu České republiky
Provádění dokazování v hlavním líčení
a úprava absolutní
a relativní neúčinnosti důkazů ve věcném
záměru trestního řádu České republiky
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu Nejvyššího soudu ČR v Brně
člen katedry trestního práva Právnické fakulty UK v Praze
člen katedry trestního práva Fakulty právnické ZČU Plzeň
Abstrakt: Předmětem příspěvku je úprava provádění dokazování
v hlavním líčení a v té souvislosti též zakotvení absolutní a relativní
neúčinnosti důkazů ve věcném záměru nového trestního řádu
České republiky, který byl v tomto roce schválen vládou České
republiky. Po stručném úvodu, ve kterém jsou vysvětleny základní
pojmy a otázky vztahující se k této problematice, včetně významu
dokazování v hlavním líčení pro meritorní rozhodnutí a právně
filosofického pohledu na pravdivé zjišťování skutkového stavu
věci, je vymezeno základní východisko, že systém trestní justice
musí usilovat o dosažení příslušné zvláštní vyváženosti svého
procesního práva, které má především zajistit pravdivé zjištění
skutkového stavu věci, včetně vypátrání a usvědčení skutečného
pachatele trestného činu a současně ochránit nevinné osoby
proti riziku odsouzení, a to vše při respektování lidské důstojnosti.
V další části se článek zabývá povahou trestního procesu
a vychází z myšlenky, že uspořádání moderního trestního procesu
by mělo být ovládáno principy kontradiktornosti, přičemž
zdůrazňuje, že ke kontradiktorní povaze procesu v zásadě
dospívá i judikatura Ústavního soudu České republiky. Správně
proto věcný záměr nového trestního řádu stanoví, že v hlavním
líčení budou provádět dokazování z vlastní iniciativy nebo na
žádost soudu strany, a to na jedné straně státní zástupce jako
nositel důkazního břemene a na druhé straně obhájce, popř.
obžalovaný, který sice nemá povinnost dokazovat svou nevinu, ale
jeho zájem na provádění důkazů, jež jeho vinu vyvracejí nebo
zeslabují, vyplývá z povahy proti němu vedeného trestního řízení
a z jeho práva se obhajovat.
227
V této souvislosti se však upozorňuje na to, že z věcného záměru
dostatečně nevyplývá, jakým způsobem bude zajištěno, aby
zejména obhájce naplnil své právo z vlastní iniciativy nebo na
základě požadavku obviněného nejen vyhledávat a navrhovat, ale
i provádět důkazy ve prospěch obviněného, neboť jen tak může
být naplněna další shora uvedená zásada věcného záměru, že
soud bude provádět dokazování ve prospěch obhajoby jen tehdy,
nebyly-li příslušné důkazy provedeny obžalovaným nebo jeho
obhájcem. V souvislosti s dokazováním v kontradiktorním hlavním
líčení věcný záměr uvádí, že nový trestní řád bude vymezovat
kritéria posouzení absolutní a relativní neúčinnosti důkazů
a nepřípustnosti důkazů (tzv. vylučovací normy), a to na základě
podstatných vad řízení, což je považováno za správné. Naproti
tomu podstatnou vadou tohoto jinak správného přístupu je
skutečnost, že věcný záměr neuvádí, jakým způsobem budou
kriteria posouzení absolutní a relativní neúčinnosti důkazů
a nepřípustnosti důkazů v paragrafovaném znění trestního řádu
zpracovány, a to přesto, že ze strany trestněprocesní teorie bylo
předneseno v tomto směru již několik návrhů. Z možných řešení je
považováno za nejvhodnější spojení obecné klausule zakotvující
podmínky neúčinnosti důkazů s demonstrativním výčtem
jednotlivých případů podstatných (závažných) vad vycházejících
ze zákazů, které by měly být uvedeny v rámci úpravy jednotlivých
důkazních prostředků (např. zákaz sugestivních otázek). Obecná
klausule by pak měla stanovit podmínky neúčinnosti důkazů ve
smyslu generálního pravidla, jež by v obecné poloze dopadalo na
všechny případy podstatných vad, přičemž základem takového
vymezení by mělo být získání důkazu při porušení základních práv
a svobod zaručených ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami.
Klíčové slová: kontradiktorní proces, dokazování v hlavním líčení, pravdivé zjištění
skutkového stavu věci, důkazní břemeno, absolutní neúčinnost důkazů, relativní
neúčinnost důkazů, nepřípustnost důkazů, vylučovací normy, podstatné vady řízení.
Abstract: The subject of this work is regulation of introduction of
evidence during the trial and in connection to this also the
anchoring of absolute and relative unenforceability of evidence in
the substance of the new Czech Republic Code of Criminal
Procedure, which was approved by the Czech Government this
year. After a brief introduction in which the basic concepts and
questions related to this issue were described, including the
significance of introduction of evidence during the trial for
meritorious decisions and the legal philosophical viewpoint of
true establishment of the matter of fact, the basic conclusion, that
228
the criminal justice system must endeavour to achieve an
appropriate special balance of its procedural law, which should
chiefly ensure true establishment of the matter of fact, including
locating and convicting the real perpetrator of the crime and at the
same time protect innocent individuals against the risk of being
convicted, all this while respecting human dignity, is defined. In
the next section the article discusses the character of the criminal
proceeding and issues from the concept that arrangement of the
modern criminal proceeding should be controlled by the
principles of adversity, during which time it emphasises that the
practice of the Czech Republic Constitutional Court is basically
achieving this adversarial character of proceedings. Therefore the
substance of the new Code of Criminal Procedure correctly
determines that during the trial the parties will introduce evidence
on their own initiative or at the request of the court, the state
prosecution as one party as the bearer of the burden of proof and
the defendant as the other party, or the accused who although he
is not required to prove his innocence, but his interest in
submission of evidence, which could refute his guilt or moderate
it, issues from the character of the criminal proceeding directed
against him and his right to defend himself. In connection to this
however it also points out that the substance does not sufficiently
imply what method will be used to ensure that the defence
counsel, in particular, fulfils his right of not only to seeking out and
proposing, but also introducing evidence to the benefit of the
accused, at his own initiative or on the basis of the requirements
of the accused, because only then can another of the
above-mentioned principles of the substance of the law be
fulfilled, i.e. that the court shall introduce evidence to the benefit
of the defence only if the relevant evidence was not introduced by
the accused or his defence counsel. In connection to introduction
of evidence during an adversarial trial the substance states that
the new Code of Criminal Procedure will define the criteria for
assessment of absolute and relative unenforceability of evidence
and admissibility of evidence (so-called exclusionary rules) on the
basis of significant defects in the proceeding, which is
considered correct. On the contrary a significant defect in this
otherwise correct approach is the fact that the substance does
not state what method will be used to work up the criteria for
assessment of absolute and relative unenforceability of evidence
and inadmissibility of evidence in the articulated bill, in spite of the
fact that criminal procedure theory has presented several
proposals in this direction. The most suitable of the possible
solutions is considered to be a combination of the general clause
anchoring the conditions for unenforceability of evidence with
a demonstrative list of individual cases of significant (serious)
defects issuing from prohibitions, which should be given within
the scope of regulation of individual evidential resources (for
instance prohibition of suggestive questions).
229
The general clause should then determine the conditions for
unenforceability of evidence in the sense of a general rule, which
would affect all cases of serious defects in the general aspect,
during which time the basis for such a definition should be
acquisition of evidence during violation of basic rights and
freedoms guaranteed by constitutional regulations and
international agreements.
Key words: adversarial process, introduction of evidence during a trial, true establishment of the matter of fact, burden of proof, absolute unenforceability of evidence,
relative unenforceability of evidence, inadmissibility of evidence, exclusionary rules,
serious defects in the proceeding.
I.
Úvod
V srpnu 2008 schválila vláda České republiky návrh Ministerstva
spravedlnosti obsahující věcný záměr nové kodifikace trestního řádu.1)
Jednou z nejvíce diskutovaných otázek byla úprava provádění dokazování
v hlavním líčení a problematiky absolutní a relativní neúčinnosti důkazů
v novém trestním řádu. Tato otázka je jednou ze základních otázek
důkazního práva. Dokazováním v trestním řízení přitom rozumíme trestním
řádem vymezený postup orgánů činných v trestním řízení za zákonem
vymezené součinnosti stran, jehož smyslem je poznání skutkových okolností
důležitých pro jejich další postup a v konečné fázi i pro rozhodnutí. Jde
o opatření důkazů o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, provedení
takových potřebných důkazů, a to v hlavním líčení a veřejném zasedání soudu
zásadně za aktivní role stran obžaloby (státního zástupce) a obhajoby
(obviněného zpravidla zastoupeného obhájcem), jejich procesní zachycení
a zhodnocení skutkových okolností z nich vyplývajících. Tento postup je
upraven příslušnými ustanoveními trestního řádu, které tvoří důkazní právo,
kterým tak chápeme souhrn norem trestního práva procesního, jež se vztahují
k dokazování. Význam dokazování spočívá především v tom, že jde o postup,
kterým si orgány činné v trestním řízení obstarávají skutkový podklad pro další
řízení a v konečné fázi pro své rozhodnutí. Předmětem trestního řízení je
totiž skutek, který se stal v minulosti a který orgány činné v trestním řízení, jež
o něm mají rozhodovat, osobně samy nepozorovaly, ani se ho nezúčastnily
(a pozorovat nebo zúčastnit se na něm ani nemohly, protože to by vedlo
1) Legislativní rada vlády České republiky projednala tento návrh věcného záměru zákona o trestním
řízení soudním (trestní řád) na svém 37. zasedání dne 31. července 2008 a doporučila vládě
České republiky jeho schválení s tím, že do tohoto návrhu budou zapracovány připomínky
uvedené ve stanovisku Legislativní rady vlády a připomínky ze schůze vlády. Vláda České
republiky návrh schválila usnesením č. 996 ze dne 20. srpna 2008.
230
k jejich vyloučení z důvodu podjatosti, neboť by to ovlivnilo nestranné
posouzení). Vzhledem k tomu se s ním mohou seznámit jen nepřímo tím, že si
jeho průběh rekonstruují pomocí opatřených a provedených důkazů. Na
úplnosti, přesnosti a věrnosti takové rekonstrukce pak závisí výsledek
trestního řízení a dosažení jeho účelu. Rozhodující dokazování totiž
probíhá v hlavním líčení, kde smyslem je získání přesvědčení soudu
o existenci konkrétních skutečností, jež jsou podkladem pro závěr soudu
o vině či nevině obžalovaného, a pokud nebude upuštěno od potrestání
nebo rozhodnuto o některém odklonu, také o trestu, příp. o ochranném
opatření či o náhradě škody.2)
Tyto otázky navazují na význam dokazování z hlediska právní filosofie,
která zdůrazňuje, že soudní řízení je pojmově spjato s dokazováním minulých
událostí a dějů, přičemž však dokazování má více stránek, neboť má svoji
stránku noetickou a stránku argumentační (a s ní úzce spjaté stránky
eristickou a rétorickou).3) Z pohledu noetického je základní otázkou vztahu
dokazování a pravdivosti poznatelnost (míra poznatelnosti) minulých dějů
a událostí, jinými slovy otázka, jsme-li vůbec sto tyto děje a události poznávat
v té jejich úplnosti, jež by opodstatňovala pravdivost hodnocení výsledků
tohoto poznání, anebo nikoli.4)
Každý systém trestní justice musí usilovat o dosažení příslušné zvláštní
vyváženosti svého procesního práva, které má především zajistit pravdivé
zjištění skutkového stavu věci včetně vypátrání a usvědčení skutečného
pachatele trestného činu a současně ochránit nevinné osoby proti riziku
odsouzení, a to vše při respektování lidské důstojnosti. Z historického
pohledu, se hodnocení kategorie pravdivosti v oblasti trestního procesu
obrážela zejména v dichotomii formální a materiální pravdy. Ve starší literatuře
se většinou operovalo s pojmem „materiální pravdy“ v protikladu k „pravdě
formální“. Tak např. Miřička vymezuje materiální pravdu jako „to, co
s pravdou (skutečností) se srovnává“.5) Z pojmu materiální pravdy vycházeli
i Kallab, který konstatoval, že „zásada pravdy materiální vyplývá z povahy
trestního procesu jako prostředku, jímž stát uplatňuje svůj trestní nárok“,6)
a Storch, který vyhlašuje materiální pravdu za cíl trestního řízení. 7)
2) Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné
vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 374.
3) Holländer, P. Filosofie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2006, s. 195.
4) Holländer, P. Filosofie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2006, s. 195.
5) Miřička, A.: Trestní právo procesní, Praha: Všehrd, 1932, s. 9
6) Kallab, J.: Učebnice trestního řízení, Brno: Právník, 1930, s. 23.
7) Storch, F. Řízení trestní rakouské. Díl II. Praha: Právnická jednota, 1897, s. 65. Později se začala
zejména v socialistické literatuře od materiální pravdy, která byla původně definována v protikladu
k pravdě formální, odlišovat objektivní pravda. Rozdíl byl spatřován v tom, jakým způsobem orgán
činný v trestním řízení dochází k vytvoření poznatků. Pokud orgán dojde k určitému poznatku
vyhledávací činností, ve které není nijak omezen, je možné hovořit o objektivní pravdě, když však
231
Používání pojmu „materiální pravdy“ má podle mého názoru oprávnění
jen ve vztahu ke svému protikladu, tedy k pojmu „formální pravdy“, což pak má
úzký vztah k rozlišování teorie volného hodnocení důkazů oproti zákonné
teorii průvodní, nebo-li teorii formálních důkazů. V moderní době, ve které je
v trestním řízení vycházeno ze zásady volného hodnocení důkazů a cílem
právních procesů je pravdivé skutkové zjištění jako základ rozhodnutí, je proto
bližší charakteristika pravdivosti atributem „materiální“ či „objektivní“ již zcela
nadbytečná.8)
V současné době se totiž všeobecně uznává, že uspořádání trestního
procesu musí být ovládáno principy kontradiktornosti. V českém trestním
procesu zásada obžalovací zejména po novele trestního řádu provedené
zákonem č. 265/2001 Sb., která do ustanovení § 2 odst. 8 TrŘ především
doplnila větu, podle níž „veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní
zástupce“, ovlivňuje celkové uspořádání trestního procesu, neboť jejím
důsledkem je rozdělení procesních funkcí mezi různé procesní subjekty.
Obžalobu nebo návrh na potrestání podává a před soudem zastupuje státní
zástupce, proti němu stojí obžalovaný, příp. zastoupený obhájcem, a jejich
spor rozhoduje nezávislý a nestranný soud, který zároveň jednání řídí.
V kontradiktorním procesu má soudní jednání charakter sporu (soupeření,
kontradikce) mezi žalobcem a obžalovaným (a jeho obhájcem), kteří mají
postavení zásadně rovnoprávných procesních stran (zásada rovnosti stran).
Úkolem nezávislého a nestranného soudu je spor řídit a rozhodnout spornou
otázku, zda byl trestný čin obžalovaným spáchán. Takové uspořádání
procesu ve srovnání s procesem založeným na zásadě inkviziční mnohem
lépe zabezpečuje zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
V kontradiktorním řízení přitom řekneme-li „dokazovat“, znamená to vždy
zároveň „přesvědčovat“ a „dokázat znamená přesvědčit“,9) což vyjadřuje
stránku argumentační, když v pragmatickém pohledu nejde o to, aby
orgán činný v trestním řízení dospěje k poznatku činností ovládanou projednací zásadou, tedy
když sám nevyhledává ani nevyšetřuje potřebné skutečnosti, je možné hovořit o materiální
pravdě. I když bylo v literatuře zdůrazňováno, že při objektivní i materiální pravdě mají získané
poznatky o zkoumaném předmětu odpovídat objektivní realitě, začalo se na základě spojení
zásady vyhledávací, která je v podstatě konkretizací zásady oficiality, pokud jde o důkazní řízení,
a právě zásady objektivní pravdy dovozovat, že jen takový způsob uspořádání trestního procesu,
ve kterém jsou všechny základní funkce zejména v dokazování přeneseny na orgány činné
v trestním řízení, může vést ke zjištění objektivní pravdy. V důsledku toho byly v řízení před soudem
podceňovány strany z hlediska aktivity v dokazování a na obviněného bylo nahlíženo jako na
předmět trestního řízení a nikoli jako na stranu tohoto řízení. Následně to pak vedlo k odmítání
kontradiktorního trestního řízení. Kritiku tohoto pojetí jsem podal ve svém díle Základní zásady
trestního řízení v demokratickém systému. I. vydání. Praha: SEVT, a. s., 1992, s. 179 a násl.;
II. vydání Praha: CODEX Bohemia, s. r. o., 1999, s. 281 a násl., na které v tomto směru odkazuji.
8) Šámal, P. Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. I. vydání. Praha: SEVT,
a. s., 1992, s. 186; II. vydání Praha: CODEX Bohemia, s. r. o., 1999, s. 291.
9) Štajgr. F. Důkazní břemeno v civilním soudním sporu, Praha: Knihovna Sborníku věd právních
a státních, 1931, s. 5.
232
argumenty byly objektivně platné, nýbrž hlavně o to, aby soud i strany nabyly
přesvědčení o váze argumentů.10) Proto nás důkaz v nutnosti přesvědčuje
o pravdivosti teze, přičemž síla a závaznost důkazu je zakotvena v logické
vazbě mezi argumenty a dokazovanou tezí,11) což se musí projevit
v odůvodnění zejména meritorního rozhodnutí soudu. To plyne i z mnoha
judikátů Ústavního soudu České republiky, které zdůrazňují, že důkazní
postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně
přesvědčivým způsobem jej také zdůvodnit (srov. nález ze dne 31. 1. 2002,
sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10 ve sv. 25 Sb. nál. a usn.
Ústavního soudu ČR; dále viz nález ze dne 4. 6 1998, sp. zn. III. ÚS
398/97, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu
ČR, nález ze dne 30. 11 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, uveřejněný pod č.
181 ve sv. 20 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu ČR, atd.).
Ke kontradiktorní povaze procesu v zásadě dospívá i judikatura
Ústavního soudu České republiky, který např. v dosud nepublikovaném
nálezu ze dne 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uvedl, že účelem
trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i „fair“
proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického státu
(srov. § 2 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České
republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství,
kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla
podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině
a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy
nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž
o odsouzení a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani
výkladem § 2 odst. 5 alinea ultima TrŘ. Posledně uvedené zákonné
ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich
vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je
soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé
rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. Z této judikatury Ústavního
soudu tedy jednoznačně vyplývá postavení soudu a procesních stran
v kontradiktorně uspořádaném procesu, ve kterém je odpovědnost za
prokazování viny v souladu s obžalobou vždy na státním zastupitelství, zatímco
10) Weinberger, O. Základy právní logiky. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 221.
11) Weinberger, O. Základy právní logiky. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 214. To plyne
i z mnoha judikátů Ústavního soudu České republiky, které zdůrazňují, že důkazní postup je třeba
vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem jej zdůvodnit (srov.
nález ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10 ve sv. 25 Sb. nál. a usn.
Ústavního soudu ČR; dále viz nález ze dne 4. 6 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod
č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu ČR, nález ze dne 30. 11 2000, sp. zn. III. ÚS
463/2000, uveřejněný pod č. 181 ve sv. 20 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu ČR, atd.).
233
soud musí věc rozhodnout za dodržení principů nezávislosti a nestrannosti.
V návaznosti na to podle mého názoru správně věcný záměr nového trestního
řádu stanoví roli státního zástupce jako nositele důkazního břemene ve
formálním i materiálním smyslu, když jeho role v soudní fázi řízení je stanovena
tak, že v řízení před soudem bude státní zástupce vystupovat tak, aby byly
objasněny všechny podstatné skutečnosti podporující podanou obžalobu,
a to v rozsahu své procesní odpovědnosti za provedení důkazů v potřebném
rozsahu prokazujících vinu obžalovaného v řízení před soudem a za prokázání
všech znaků trestného činu, pro který byla podána obžaloba. I v řízení před
soudem však státní zástupce bude vystupovat k ochraně veřejného zájmu,
proto ani skutečnost, že je zatížen formálním důkazním břemenem, ho
nezbavuje povinnosti oznámit soudu skutečnosti svědčící ve prospěch
obviněného nebo navrhovat provedení takového důkazu, dozví-li se o jeho
existenci.12) To má pak zásadní význam i z hlediska dokazování, neboť podle
návrhu věcného záměru jsou to strany (státní zástupce a obžalovaný
zastoupený obhájcem), které budou v hlavním líčení provádět důkazy, jejichž
provedení navrhly, a to podporující obžalobu (státní zástupce) nebo
vyvracející či zeslabující vinu obžalovaného (obžalovaný, případně
zastoupený obhájcem). Soud bude mít povinnost doplnit dokazování jen
tehdy, nebyly-li příslušné důkazy provedeny obžalovaným nebo jeho
obhájcem, nebo jestliže obžalovaný není zastoupen obhájcem a soud má
závažné pochybnosti o jeho způsobilosti se řádně hájit a v řízení před soudem
vystupovat, za současné podmínky, že neprovedení důkazů by vedlo k vydání
zjevně nespravedlivého rozhodnutí. Dále soud provede další zcela nezbytné
důkazy potřebné k rozhodnutí v adhezním řízení o náhradě škody nad rámec
důkazů vztahujících se k prokázání odpovídajících znaků skutkové podstaty
trestného činu, kde formální důkazní břemeno ponese státní zástupce. Strany
(včetně poškozeného) budou mít možnost prohlásit některé skutečnosti za
nesporné, a v tom případě bude možno na základě rozhodnutí soudu od
provedení příslušného důkazu upustit.13)
Náležité zjištění trestných činů je ústředním problémem celého trestního
řízení, ale ve své esenciální podobě se projevuje v hlavním líčení, které je
těžištěm trestního stíhání (srov. § 12 odst. 10 TrŘ), neboť se v něm rozhoduje
o hlavní otázce trestního řízení, a to o vině obžalovaného a o trestu
(upuštění od potrestání), který je třeba mu uložit, popř. také o ochranném
12) Srovnej „Věcný záměr zákona o trestním řízení soudním (trestní řád)“ předložený vládě České
republiky ministrem spravedlnosti pod č. j. 861/08, který byl schválen dne 20. srpna 2008
usnesením vlády České republiky č. 996, IV. Návrh věcného řešení, zásada pod č. 26. Podání
obžaloby a její zastupování, s. 88.
usnesením vlády České republiky č. 996, II. Přehled, stav a zhodnocení platné právní úpravy,
bod 9. b) řízení před soudem, s. 11.
234
opatření a o náhradě škody, čímž se konkrétně naplňuje smysl a účel
trestního řízení.14) Dokazování v hlavním líčení, které musí mít
kontradiktorní povahu, je nejdůležitější fází trestního řízení, neboť v něm
se tvoří základ pro pravdivé skutkové zjištění. Právě v takovém typu trestního
řízení, kde rozhodující role v dokazování je svěřena stranám, je zásadní
otázkou stanovení přesných pravidel pro dokazování, včetně posuzování
absolutní a relativní neúčinnosti důkazů, neboť jestliže má být soud v pozici
rozhodujícího orgánu, jehož funkcí je hlavní líčení řídit a v souvislosti
s dokazováním především rozhodovat o všech s ním souvisejících podstatných otázkách a nakonec ve věci meritorně rozhodnout, musí mu být
poskytnuta zásadní vodítka pro postup při řešení námitek stran směřujících
proti navrhovaným a prováděným důkazům z hlediska jejich nezákonnosti
a tím i nepoužitelnosti pro rozhodnutí o vině a příp. také o trestu, ochranném
opatření či o náhradě škody. Tato vodítka by pak podle mého názoru měla být
smysluplně rozdělena mezi zákonná ustanovení obsažená v novém trestním
řádu a navazující judikaturu.
Proces dokazování se v trestním řízení zásadně realizuje v pěti fázích:
1. vyhledávání, 2. opatření, 3. provádění a procesní zajištění, 4. prověrka
a 5. hodnocení důkazů.15) Z hlediska tématu tohoto příspěvku má zásadní význam
hodnocení důkazů, které je vyvrcholením procesu dokazování a uplatní se při
něm zejména zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ). Hodnocení
důkazů je myšlenkovou činností orgánů činných v trestním řízení, kterou tyto
orgány přisuzují získanému důkazu určitou hodnotu, pokud jde o jeho zákonnost,
závažnost a pravdivost. Zákonností důkazu se rozumí zjištění, zda byl získán
procesním postupem orgánu provádějícího dokazování, který je v souladu
s právními předpisy. Závažností důkazu je pak jeho upotřebitelnost pro zjištění
skutkového stavu, tedy do jaké míry poskytuje poznatky o předmětu důkazu,
a pravdivost důkazu vyjadřuje, které závažné okolnosti, o nichž důkaz podává
zprávu, lze považovat za existující a dokázané v souladu se skutečností; míra
pravdivosti důkazu určuje zároveň jeho věrohodnost.
Ve všech moderních systémech trestní justice je používána zásada
volného hodnocení důkazů, neboť konflikt formálních pravidel se skutečnou
pravdou je třeba vždy řešit ve prospěch pravdy, tj. ve prospěch každého
bezpečného skutkového zjištění, nechť bylo získáno jakoukoli spolehlivou
metodou.16) Vzhledem k tomu, že však pravdivé skutkové zjištění je možno
14) Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné
vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 659.
15) Srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. přepracované
a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 400 až 406; dále viz Mathern, V.: Dokazovanie
v československom trestnom procese, Bratislava: Obzor, 1984, s. 100.
16) Weinberger, O.: Logické a metodologické základy důkazu v oboru práva, Stát a právo, 1967,
č. 13, s. 211.
235
získat jen spolehlivými metodami, je i v moderních systémech justice, které
jsou založeny na zásadě spolehlivého zjištění skutkového stavu a zásadě
volného hodnocení důkazů, obvyklé stanovit směrnice a důkazní pravidla,
jejichž cílem je určit nikoliv důkazní váhu a hodnověrnost jednotlivých
důkazních prostředků, ale způsob provádění dokazování včetně vyloučení
nezákonně získaných důkazů nebo důkazů získaných nepřípustnými
metodami z procesu dokazování, přičemž je zásadně přípustné použít
jiných důkazních prostředků jak k ověření, tak i k vyvrácení poznatků v tomto
směru relevantních.17) Otázka absolutní a relativní neúčinnosti důkazů tak
bezprostředně souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů, jehož
podstatnou částí je právě hodnocení zákonnosti každého důkazu.
Vzhledem k zaměření tohoto článku se budu dále zabývat některými
otázkami dokazování zejména z toho hlediska, zda úprava dokazování
v novém trestním řádu by se měla podrobněji než je tomu v platné právní
úpravě zabývat prováděním dokazování v hlavním líčení a v návaznosti na to
i absolutní a relativní neúčinností důkazů, aby zajistila zákonnost dokazování
jako celku, poněvadž je to rozhodující při uvažovaných zásadách připravované nové kodifikace českého trestního práva procesního.
II. Provádění dokazování v hlavním líčení
Těžiště trestního řízení spočívá v hlavním líčení, které je založeno na
kontradiktorní koncepci vyplývající ze zásady obžalovací, neboť podle mého
názoru pouze takové uspořádání trestního procesu, v němž jsou základní
procesní funkce (žaloba, obhajoba a rozhodnutí ve věci) rozděleny mezi různé
procesní subjekty a soudní jednání má charakter sporu, kontradikce mezi
žalobcem a obviněným (jeho obhájcem), kteří mají v zásadě rovnoprávné
procesní postavení stran zejména při provádění dokazování, náležitě
umožňuje úplné a všestranné objasnění věci, a to jak z hlediska obžaloby, tak
i z hlediska obhajoby, čímž významnou měrou napomáhá k řádnému
a úplnému zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a tím k spravedlivému rozhodnutí.
Věcný záměr nového trestního řádu, pokud jde o průběh hlavního líčení
a dokazování v něm prováděné, uvádí, že hlavní líčení zahájí předseda senátu
(samosoudce), který ho také řídí, poté státní zástupce přednese obžalobu.
Je-li odůvodnění obžaloby rozsáhlé, postačí uvedení základních důvodů jejího
podání. Následně předseda senátu vyzve obžalovaného (obhájce), aby
k podané obžalobě sdělil své stanovisko. V hlavním líčení budou provádět
236
dokazování z vlastní iniciativy nebo na žádost soudu strany (státní
zástupce jako nositel formálního důkazního břemene a obhájce, popř.
obžalovaný). V řízení před soudem bude zajištěna rovnost stran a rovnost
jejich zbraní, a proto strany (nestanoví-li výslovně zákon jinak) zásadně budou
provádět důkazy, jejichž provedení navrhly. Státní zástupce bude provádět
důkazy v rozsahu své procesní odpovědnosti za provedení důkazů
v potřebném rozsahu prokazujících vinu obžalovaného v řízení před soudem
a za prokázání všech znaků trestného činu, pro který byla podána obžaloba.
Státní zástupce však nebude oprávněn provádět důkazy, jejichž provedení
navrhl obviněný nebo obhájce, popř. důkazy, které podle svého
předběžného obsahu v době provádění svědčí ve prospěch obviněného,
avšak bude oprávněn po podání obžaloby opatřovat důkazy, které potřebuje
k zastupování obžaloby, a to buď sám nebo o to může požádat policejní
orgán, přičemž opis příslušných protokolů bude povinen neprodleně
předložit soudu a vyrozumět o tom obviněného nebo obhájce. Spočívá-li
provedení důkazních prostředků některou ze stran ve výslechu svědka nebo
znalce, provede jejich zákonné poučení před započetím výslechu předseda
senátu nebo jiný pověřený člen senátu. Soud bude provádět dokazování jen
obhájcem, nebo v případě, že obžalovaný nebude zastoupen obhájcem
a soud bude mít závažné pochybnosti o jeho způsobilosti se řádně hájit
a v řízení před soudem vystupovat, za současné podmínky, že neprovedení
důkazů by vedlo k vydání zjevně nespravedlivého rozhodnutí. Dále soud
provede zcela nezbytné důkazy potřebné k rozhodnutí v adhezním řízení nad
rámec důkazů vztahujících se k prokázání odpovídajících znaků skutkové
podstaty trestného činu, kde formální důkazní břemeno ponese státní
zástupce. Předseda senátu může uložit policejnímu orgánu opatření
jednotlivého důkazního prostředku (ale jen v rámci plnění své povinnosti
doplnit dokazování), předvedení osoby nebo – výjimečně – doručení
písemnosti a policejní orgán je povinen mu vyhovět. 18)
Při vymezení způsobu provádění dokazování v hlavním líčení, věcný
záměr tedy zcela zjevně vychází ze zásadní změny, kterou je zavedení
důkazního břemene státního zástupce v řízení před soudem ve formálním
i materiálním smyslu. Přitom v odůvodnění těchto zásad uvádí, že postavení
obhajoby je poměrně komplikované – obžalovaného a obhájce nelze
bezprostředně nutit k provádění a navrhování důkazů, jde jednoznačně
o jejich právo a nikoli povinnost, ale jako každá jiná strana v trestním řízení má
i tato strana právní i faktický zájem na tom, aby byly potvrzeny údaje, které
usnesením vlády České republiky č. 996, IV. Návrh věcného řešení, zásada pod č. 30. Průběh
hlavního líčení a dokazování, s. 91 až 92.
237
uvádí, a vyvráceny údaje (tvrzení) protistrany. Nic pak nebrání tomu, aby
úprava více podporovala aktivitu obžalovaného a obhájce obecným
vyjádřením, že „strany provádějí, nestanoví-li zákon jinak, důkazy, jejichž
provedení navrhly.“ Obhájci se tu neukládá žádná povinnost, ale zdůrazňuje
se jeho právo z vlastní iniciativy nebo na základě požadavku obviněného
vyhledávat a navrhovat provádění důkazů, jež jeho vinu vyvracejí nebo
zeslabují. Nově zakotvenému formálnímu důkaznímu břemenu státního
zástupce pro řízení před soudem, z něhož kromě jiného plyne i omezení
důvodů, pro které lze v rámci předběžného projednání obžaloby věc vrátit
státnímu zástupci k došetření, koresponduje právo předsedy senátu uložit
orgánu Policie České republiky opatření jednotlivého důkazu jen v případech,
kdy to odpovídá nově vymezené roli soudu doplňovat dokazování ve stadiu
projednání trestní věci v řízení před soudem.
Takto vymezený průběh hlavního líčení v podstatě odpovídá tomu, co
jsem již v roce 1992 uvedl k těmto otázkám ve své práci Základní zásady
trestního řízení v demokratickém systému: „Po podání obžaloby státním
zástupcem nebo soukromým žalobcem by soud v rámci přípravy na přelíčení
doručil obžalobu obviněnému, obhájci a příp. dalším zúčastněným stranám
(poškozenému a zúčastněné osobě) a současně by nařídil přípravné
zasedání, ve kterém by se vyjasnily sporné body mezi stranami a zjistily
důkazy, které strany, zejména strana obhajoby, hodlají předložit v soudním
přelíčení a k čemu budou sloužit a co by měly prokázat. Jádrem
kontradiktorního soudního přelíčení musí být dokazování, které se provádí
po přednesení obžaloby žalobcem a ústním vyjádření obhájce příp.
samotného obviněného (nikoliv však jeho výslechu). Dokazování je třeba
v trestním řádu podrobně upravit, zejména stanovit taxativně důkazní
prostředky (na rozdíl od současného demonstrativního výčtu), formulovat
zákonné důvody neúčinnosti důkazů zřejmě taxativním výčtem důvodů
relativní a absolutní neúčinnosti důkazů a vytvořit systém procesních sankcí
neúčinnosti důkazů. Protože důkazy předkládají strany již popsaným
způsobem, je třeba také upravit možnost namítat nezákonnost nebo
nepřípustnost důkazu a způsob rozhodování o takových námitkách. Strany by
měly mít povinnost námitky vznést ihned, jakmile se o nezákonnosti či
nepřípustnosti důkazu dozvědí, tedy zpravidla již v rámci přípravného
zasedání. Závěrečné návrhy začínají přednesem státního žalobce a končí posledním slovem obviněného. 19)
Nejdůležitější a zároveň jednou z nejsložitějších otázek z hlediska
zakotvení kontradiktorního (sporného) řízení v českém trestním procesu,
který byl dosud spíše kontinentální povahy, a to i přes postupné zásadní
238
novelizace platného trestního řádu, provedené zejména zákonem
č. 292/1993 Sb. a zvláště zákonem č. 265/2001 Sb., je nepochybně
otázka provádění dokazování v hlavním líčení hlavními procesními
stranami, a to státním zástupcem jako nositelem důkazního břemene
a zejména obhájcem, popř. obžalovaným.
Státní zástupce zastupuje zájem státu při ochraně veřejného zájmu
ve věcech svěřených do jeho působnosti v případech zákonem
předpokládaných, je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení, a proto
podává obžalobu na osoby, jež se podle jeho názoru dopustily trestných
činů. V tomto pojetí, s přihlédnutím k jeho postavení vyplývajícímu ze
zvláštního zákona (srov. zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství),
nemůže být zcela nezávislým, naopak se předpokládá jistá míra závislosti
a zaujatosti, neboť jde o orgán státu odpovídající za stíhání osob, které se
dopustily trestných činů, a za veřejnou žalobu v trestním řízení soudním.
V každém případě by však při podání a zastupování obžaloby měl být
objektivním v tom smyslu, že cílem jeho konání by mělo být zákonné
a spravedlivé provedení soudního řízení směřujícího k odsouzení
skutečného pachatele trestného činu, tzn. měl by především respektovat jak
již zmíněnou podmínku zákonnosti, tak též požadavek řídit se svým vnitřním
přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu. Proto mu nový
věcný záměr ukládá důkazní břemeno a povinnost provádět dokazování
v rozsahu své procesní odpovědnosti za provedení důkazů v potřebném
rozsahu prokazujících vinu obžalovaného v řízení před soudem a za prokázání
všech znaků trestného činu, pro který byla podána obžaloba. K tomu musí být
náležitě vybaven nejen procesními právy a povinnostmi stanovenými trestním
řádem, ale též právy a povinnostmi stanovenými zákonem o státním zastupitelství.
Pokud jde o stranu obhajoby při provádění dokazování v hlavním líčení je
třeba souhlasit s odůvodněním věcného záměru trestního řádu, že nic nebrání
tomu, aby úprava více podporovala aktivitu obžalovaného a obhájce obecným
vyjádřením, že „strany provádějí, nestanoví-li zákon jinak, důkazy, jejichž
provedení navrhly.“ To však ke skutečnému uplatnění této zásady nestačí.
Proto je nutné v paragrafovém znění nového trestního řádu zajistit, aby
zejména obhájce naplnil své právo z vlastní iniciativy nebo na základě
požadavku obviněného, nejen jak uvádí zmíněné odůvodnění věcného
záměru vyhledávat a navrhovat důkazní prostředky, jež jeho vinu vyvracejí
nebo zeslabují, ale aby také v hlavním líčení obhájce prováděl tyto důkazy
svědčící ve prospěch obhajoby, neboť jen tak bude naplněna další shora
uvedená zásada věcného záměru, že soud bude provádět dokazování jen
obhájcem, nebo v případě, že obžalovaný nebude zastoupen obhájcem
a soud bude mít závažné pochybnosti o jeho způsobilosti se řádně hájit
239
a v řízení před soudem vystupovat, za současné podmínky, že neprovedení
důkazů by vedlo k vydání zjevně nespravedlivého rozhodnutí. Jakým
způsobem bude toto zajištěno, z věcného záměru nového trestního řádu
zatím nevyplývá, ač jde o jednu z nejkomplikovanějších otázek trestního
řízení.
Podle platného trestního řádu má strana obhajoby ve smyslu § 180
odst. 3 TrŘ právo, nikoli povinnost, vyhledat (srov. § 89 odst. 2), navrhovat
a předkládat důkazy svědčící ve prospěch zvolené obhajoby a podle § 215
odst. 2 TrŘ též právo žádat, aby jí bylo umožněno provést důkaz, zejména
výslech svědka nebo znalce. Předseda senátu straně obhajoby vyhoví
zejména tehdy, jestliže jde o důkaz prováděný k návrhu obžalovaného nebo
obhájce nebo o důkaz jimi opatřený a předložený; není povinen jí vyhovět,
jde-li o výslech obviněného (obžalovaného), výslech svědka mladšího než
patnáct let, nemocného nebo zraněného svědka, anebo jestliže by provedení
důkazu nebylo z jiného závažného důvodu vhodné. Takto vymezené
oprávnění obhajoby, které je v podstatě rovné s právem a povinností státního
zástupce jako veřejného žalobce provádět důkazy, které podporují obžalobu
(ustanovení § 215 odst. 2 TrŘ platí stejně jak pro stranu obhajoby, tak i pro
stranu obžaloby), je v souladu se zásadou presumpce neviny vyjádřenou
i v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, z níž vyplývá právo
obžalovaného hájit se, jak uzná za vhodné, a současně povinnost orgánů
činných v trestním řízení a v řízení před soudem, zejména státního zástupce,
prokázat vinu obžalovaného. Povinnost prokazovat vinu obžalovaného tedy
leží na státním zástupci jako orgánu veřejné žaloby (srov. § 2 odst. 8 věta
druhá TrŘ) a z pochybností těží obžalovaný, neboť se uplatňuje zásada
v pochybnostech ve prospěch obžalovaného („in dubio pro reo“). Procesní
postavení základních stran v řízení před soudem – na jedné straně státního
zástupce a na druhé straně obžalovaného s obhájcem – je zásadně rovné,
a to rovné v právech, nikoli v povinnostech (strana obhajoby nemá a nemůže
mít v trestním řízení povinnost prokazovat svou nevinu). Obě strany, jak strana
obžaloby, tak i strana obhajoby mají právo protivýslechu osoby, kterou
vyslýchala nejdříve strana druhá (srov. § 215 odst. 3 TrŘ), a mají též právo
vznášet kdykoli v průběhu výslechu protistranou námitky proti způsobu
provádění výslechu (srov. dále § 180 odst. 4 TrŘ).20) Ze schváleného věcného
záměru nevyplývá, jakým způsobem budou tato ustanovení dále
propracována, aby záměr docílit kontradiktorního hlavního líčení byl
naplněn, což je podle mého názoru na škodu věci. Výjimkou je jen vypuštění
souhlasu ze strany soudce (srov. slova „z vlastní iniciativy“), což však vyvolává
další otázky, a to především jak bude proveden princip, že je to zásadně soud,
který rozhoduje o konečném rozsahu dokazování v hlavním líčení (veřejném
zasedání) potřebného k prokázání určité skutečnosti, dále jak bude zajištěna
20) Šámal, P a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 1437.
240
ochrana tzv. zvlášť zranitelných svědků, zejména dětí mladších patnácti let,
nemocných nebo zraněných osob apod. (srov. § 215 odst. 2 TrŘ), před
nepřiměřeným či nevhodným způsobem vedení výslechu některou z procesních stran atd. Také tyto problémy bude muset vyřešit až paragrafové
znění nového trestního řádu.
III. Úprava neúčinnosti důkazů ve věcném
záměru trestního řádu
V souvislosti s prováděním důkazů v hlavním líčení (veřejném zasedání)
jsem již zdůraznil požadavek formulovat zákonné důvody neúčinnosti
důkazů, což má zásadní význam pro zabezpečení efektivního vykonání
kontradiktorního hlavního líčení v podobě, v jaké je navrhováno ve
schváleném věcném záměru nového trestního řádu, neboť v návaznosti na to,
co bylo již shora uvedeno k hodnocení důkazů, je třeba zdůraznit, že
podstatnou část tohoto postupu tvoří zkoumání zákonnosti důkazů.
Věcný záměr nového trestního řádu, pokud jde o dokazování, navrhuje
převzít předmět a rozsah dokazování z dosavadní úpravy obsažené v platném
trestním řádu s podstatnými změnami vyplývajícími ze zavedení formálního
důkazního břemene státního zástupce. Stejně tak i vymezení důkazu má být
převzato ze stávající právní úpravy. Zákon však bude nově určovat kritéria
posouzení absolutní a relativní neúčinnosti důkazů a nepřípustnosti
důkazů (tzv. vylučovací normy):
a)
b)
c)
důkaz získaný při hrubém (podstatném) porušení zákona, které nelze
v dalším řízení odstranit (absolutní neúčinnost důkazu na základě jeho
nezákonnosti), např. důkaz získaný nezákonným donucením nebo
hrozbou takového donucení, který nesmí být použit v řízení s výjimkou
případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení
nebo hrozby donucení použila, anebo důkaz získaný při porušení
ustanovení, která slouží k zajištění práv obhajoby atd.; trestní řád bude
ovšem připouštět opakování důkazního prostředku při dodržení zákona,
důkaz získaný při hrubém (podstatném) porušení zákona, které je možné
v dalším řízení odstranit, ale zatím odstraněno nebylo (relativní neúčinnost důkazu na základě jeho nezákonnosti),
důkaz nepřípustný, kterým je důkaz získaný z nepřípustného pramene
důkazu nebo z nepřípustného důkazního prostředku, zejména pro
nemožnost ověřit si výsledky určitých postupů dostupnými vědeckými
metodami.
241
Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení
navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný
v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. V závěru zásady
se pak již jen zdůrazňuje, že jednotlivé důkazní prostředky budou podrobně
upraveny, zejména pokud jde o způsob jejich provádění.
K tomuto poměrně stručnému vymezení zásad týkajících se dokazování je
ve věcném záměru připojeno poněkud delší odůvodnění, z něhož, pokud jde
o úpravu neúčinnosti důkazů, vyplývá, že nový trestní řád vymezí za pomoci tzv.
vylučovacích norem absolutní neúčinnost důkazů, relativní neúčinnost důkazů
a nepřípustnost důkazů, která bude vázána na nepřípustný pramen důkazu
nebo na nepřípustný důkazní prostředek Takovými nepřípustnými důkazy
budou např. výsledek vyšetření na tzv. detektoru lži (č. 8/1993 Sb. rozh. tr.),
oznámení o trestném činu podle § 158 odst. 1, 2 platného TrŘ (č. 46/1993
Sb. rozh. tr.) nebo úřední záznam orgánu činného v trestním řízení
o skutečnostech zjištěných z evidence osob (č. 52/1994 Sb. rozh. tr.), resp.
z telefonického hovoru se svědkem (č. 56/1984 Sb. rozh. tr.). Z hlediska
stupně nezákonnosti pak lze podle teorie i praxe rozlišovat:
a)
absolutní neúčinnost důkazu, která je důsledkem existence podstatné
(závažné) vady, která je neodstranitelná,
b) relativní neúčinnost důkazu, jež je důsledkem existence podstatné
(závažné) procesní vady, která je odstranitelná.
Jako důkazy nemohou být použity v trestním řízení poznatky získané
procesním dokazováním, pokud při jejich obstarávání nebo provádění došlo
k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné (závažné) vady
řízení. Takové důkazy je třeba považovat za absolutně neúčinné, což
znamená, že k nim nelze přihlížet a musejí být vyloučeny z hodnocení při
zjišťování skutkového stavu věci. Jde především o získání důkazu nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, což výslovně uvádí
ustanovení
§ 89 odst. 3 platného TrŘ, které připouští použití takového důkazu jen
v případě, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení
použila. Nezákonným donucením nebo hrozbou takovým donucením jsou
všechny formy donucení mimo těch, jež připouští jako dovolené zákon,
a proto každé jiné donucení, než donucení předvídané zákonem, je nutné
považovat za nezákonné. U donucení půjde zejména o fyzické násilí, nemusí
však jít o jednání naplňující znaky trestného činu. Hrozba donucením pak
představuje především psychické působení na vůli osoby.
Dalšími podstatnými vadami řízení jsou podle teorie i praxe zejména:
¾
242
obstarání důkazu při provádění nezákonného procesního úkonu (např.
získání listiny nebo jiného věcného důkazu při nepovolené domovní
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
prohlídce, opatření magnetofonových záznamů rozhovorů osob
v rozporu se zákonem; srov. č. 33/1995 Sb. rozh. tr.),
výslech obviněného v době, kdy nemá obhájce, ačkoli jde o případ
nutné obhajoby a výslech není úkonem, jehož provedení nelze odložit
(srov. č. 25/1990-II. a č. 40/1994-I. Sb. rozh. tr.),
získání výpovědi obviněného s využitím kapciózních nebo sugestivních
otázek,
provádění výslechu obviněného za záměrně vytvořených okolností,
které výrazně nepříznivě ovlivňují jeho psychický stav (č. 25/1990-III.
Sb. rozh. tr.),
výslech svědka bez náležitého poučení o právu odepřít výpověď
a o zákazu výslechu (srov. č. 9/1985 a č. 34/1980 Sb. rozh. tr.),
výslech svědka provedený tím způsobem, že svědek pouze prohlásí po
přečtení protokolu jiného svědka, že tato výpověď má být považována za
jeho vlastní výpověď (srov. č. 52/1977-I. Sb. rozh. tr.), nebo že svědek
prohlásí, aby za jeho svědeckou výpověď bylo považováno jeho
vysvětlení do protokolu podle § 12 odst. 1, 9 zákona o Polici ČR nebo do
úředního záznamu,
znalecký posudek podaný znalcem, který vzhledem k svému poměru
k věci, k orgánům činným v trestním řízení nebo ke stranám může
vzbuzovat pochybnosti o své nepodjatosti (viz č. 11/1977 Sb. rozh. tr.),
důkazy získané nad rámec úkonů, které slouží k odstranění naléhavého
nebezpečí při vstupu do obydlí, jiných prostor a na pozemek (úkony,
které slouží k odstranění naléhavého nebezpečí, mohou vést k odhalení,
příp. zajištění důkazů, jen pokud jsou důkazy získány v bezprostřední
souvislosti nebo návaznosti na tyto úkony; např. při prohlížení objektu
z hlediska, zda je zde uložena výbušná nálož, může dojít k nalezení
takové nálože i k jejímu zajištění jako důkazu pro trestní řízení o trestném
činu obecného ohrožení; nelze však po provedení těchto úkonů
pokračovat v domovní prohlídce, aniž by byly splněny podmínky pro její
provedení a zajišťovat další stopy a důkazy).
Kromě důkazů absolutně neúčinných, vykazujících takové podstatné
vady, které nelze odstranit a důkaz proto nelze vůbec použít, mohou být
důkazy relativně neúčinné, což jsou důkazy, ke kterým do doby, než je vada
odstraněna, nelze přihlížet při hodnocení skutkového stavu věci. Rozhodující
pro jejich odlišení od absolutně neúčinných důkazů není závažnost vady,
neboť i zde musí jít o vadu podstatnou, ale to, že jejich podstatnou vadu lze
dodatečně odstranit, a tím důkaz z hlediska použitelnosti zhojit (konvalidovat). Podstatné vady, které mají za následek jen relativní neúčinnost
důkazů, jsou v praxi poměrně vzácné a obecně se týkají důkazů, které lze
243
provést při úkonu, ke kterému je třeba souhlasu určité osoby nebo orgánu
(srov. např. souhlas státního zástupce k nařízení osobní prohlídky policejním
orgánem). Nedostatek souhlasu lze zhojit jeho dodatečným udělením. Dále
jde např. o případy, jestliže svědek vyslechnutý i přes zákaz výslechu bude
dodatečně zproštěn povinnosti zachovávat v tajnosti utajované informace
nebo povinnosti mlčenlivosti, nebo pokud některá nepodepsaná strana
protokolu o výslechu obviněného nebo svědka v přípravném řízení bude
dodatečně bez námitek podepsána. Původně vadný důkaz se tak stane
bezvadným.
Dojde-li naproti tomu jen k nepodstatné či nezávažné procesní vadě, je
důkaz účinný (přípustný) a lze ho v trestním řízení použít, neboť určitá
porušení předpisů týkajících se trestního řízení, která nelze považovat za
podstatné vady řízení, nemusí způsobit ani relativní neúčinnost důkazu. Tak
tomu např. je v případě, nejsou-li zjištěny všechny zákonem předepsané
osobní údaje svědka, pokud byla i přesto dostatečně zjištěna jeho totožnost,
neboť to není na újmu účelu svědecké výpovědi.
Procesní vadu, k níž došlo při opatřování nebo provádění důkazu a která
vedla k neúčinnosti důkazu, je třeba v dalším řízení, pokud to je ještě možné,
napravit, a to zpravidla opakováním vadně provedeného procesního či
důkazního úkonu s dodržením všech příslušných procesních předpisů. Poté,
co je napravena vada absolutně neúčinného důkazu opakováním příslušného
úkonu trestního řízení, popř. je jinak odstraněna jeho podstatná vada, lze
zpravidla v dalším řízení použít pouze nový, bezvadně opatřený a provedený
důkaz. Původní vadně provedený důkaz lze v dalším řízení použít pouze
v případech relativní neúčinnosti. 21)
Mám-li se blíže zabývat tímto návrhem věcného záměru trestního řádu, je
třeba zdůraznit, že věcný záměr tu vychází z poznatků, ke kterým dospěla
česká nauka trestního práva procesního v oblasti dokazování.22) Podle této
nauky je zákonnost důkazu jednak jeho vlastností (hodnotou), ale zároveň
též otázkou hodnocení důkazu. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich
zákonnosti vychází teorie z koncepce konfliktu zájmů a hodnoty důkazu.23)
Otázky účinnosti se v teorii i v praxi řeší prostřednictvím zkoumání hodnoty důkazu,
usnesením vlády České republiky č. 996, IV. Návrh věcného řešení, zásada pod č. 19.
Dokazování, s. 57 až 61.
22) Srov. např. Srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3.
přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 406 až 415; dále viz Císařová, D,
Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde,
a. s., 2006, s. 300.
23) Fiala, J. Pojem důkazu ve smyslu procesním. Stát a právo, 1967, č. 13, s. 82.
244
za níž se považuje i zákonnost. Kritéria zákonnosti v teorii nejkomplexněji
zpracoval Repík, podle něhož „zákonnost důkazu“ lze posuzovat z těchto
hledisek:
1.
zda byl důkaz opatřen z pramene, který stanoví, popřípadě alespoň připouští zákon,
2.
zda byl důkaz opatřen a proveden procesním subjektem k tomu
zákonem oprávněným,
3.
zda byl důkaz opatřen a proveden v tom procesním stadiu, v němž je
příslušný procesní subjekt podle zákona oprávněn opatřovat a provádět
důkazy v procesním smyslu, tj. takové důkazy, které mohou být
podkladem pro rozhodnutí v trestním stíhání, zejména pro rozhodnutí
soudu,
4.
zda opatřený a provedený důkaz se týká předmětu dokazování v daném
procesu, tj. zda se týká skutku, o němž se řízení vede, popřípadě otázek,
o nichž lze a je třeba podle zákona v souvislosti s tímto skutkem v řízení
rozhodovat,
5.
zda byl důkaz opatřen a proveden způsobem, který stanoví, popřípadě
připouští zákon“.24)
Zákonnost je tak určena subjektem a předmětem dokazování, stadiem
procesu, v němž se dokazování provádí, prameny důkazu a způsobem
dokazování. Věcný záměr, dlužno podotknout, že v souladu s převažujícími
názory české nauky, však v zásadě redukuje zákonnost důkazu pouze na
zákonnost způsobu jeho opatření a provedení,25) přesto by však k Repíkovu
vymezení mělo být podle mého názoru přihlédnuto při stanovení konkrétních
kritérií posouzení absolutní a relativní neúčinnosti důkazů. Souhlasit je třeba
i s vymezením absolutní a relativní neúčinnosti důkazů, které je v naší teorii
i praxi tradiční, byť v jiných systémech trestní justice je přístup často jiný. Tak
např. francouzské právo rozlišuje absolutní a relativní nulitnost důkazu podle
toho, zda soud přihlíží k nulitnosti z úřední povinnosti (ex offo) nebo jen na
námitku oprávněné strany, zpravidla obviněného. Obdobně je tomu v trestním
procesu Spojených států amerických, kde též je zásadně nutno proti
nezákonnému nebo nepřípustnému důkazu vznést námitku, avšak v případě
jasné, zřetelné chyby odvolací soud může zrušit rozsudek, i když námitka
nebyla vznesena v soudním přelíčení.
24) Repík, B. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení. Bulletin advokacie,
červen–září 1982, s. 125 až 126.
25) Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 43.
245
Také v dalších směrech je možno v zásadě s odůvodněním uvedených
zásad souhlasit, byť by výčet podstatných vad řízení mohl být ještě doplněn
o další případy, jakými jsou např.:
¾
výslech svědka provedený v době, kdy bylo vedeno řízení proti
uprchlému, aniž by byly splněny pro tento postup zákonné podmínky
§ 302 a násl. TrŘ, který není z tohoto důvodu procesně použitelný v řízení
před soudem a je třeba jej opakovat (srov. č. 27/2002 Sb. rozh. tr.),
¾
získání a použití záznamu telekomunikačního provozu s porušením § 88
TrŘ nebo údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu s porušením § 88a TrŘ,
¾
provádění důkazů v řízení před soudem ke skutku, pro který nebylo
zahájeno trestní stíhání (srov. přiměřeně č. 42/1990-II. a č. 15/1991-I.
Sb. rozh. tr.), a to i ve vztahu k jinému spoluobviněnému (č. 27/1995 Sb.
rozh. tr.),
¾
použití poznatků získaných z důkazů, které sice soud využil jako podkladu
pro své rozhodnutí učiněné po hlavním líčení, ale které v hlavním líčení
nebyly provedeny buď vůbec nebo řádně (srov. č. 27/1977-III.,
č. 33/1977, č. 51/1977 a č. 49/1989-I. Sb. rozh. tr.), atd.
Naproti tomu negativně je třeba hodnotit, že věcný záměr v podstatě
vůbec neodůvodňuje v zásadách rozlišovanou nezákonnost důkazu od
nepřípustnosti důkazu [písm. c)], kterou staví vedle absolutní a relativní
neúčinnosti. Toto rozlišování zřejmě navazuje na názory nauky, která někdy
odlišuje od zákonnosti důkazu ještě přípustnost důkazu, byť platný zákon
v ustanovení § 89 odst. 2 TrŘ uvádí, že „za důkaz může sloužit vše, co může
přispět k objasnění věci …“. Toto odlišování má své racionální jádro, pokud je
nepřípustnost považována za širší pojem, který zahrnuje nejen nepřípustnost
vyplývající z nezákonnosti důkazu, ale i nepřípustnost danou pramenem
důkazu. Podle soudní praxe není připuštěn jako důkaz při rozhodování věci
např. výsledek vyšetření na tzv. detektoru lži (srov. č. 8/1993 Sb. rozh. tr.),
oznámení o trestném činu podle § 158 odst. 1, 2 TrŘ (č. 46/1993 Sb. rozh.
tr.) nebo úřední záznam orgánu činného v trestním řízení o skutečnostech
zjištěných z evidence osob (viz č. 52/1994 Sb. rozh. tr.), resp.
z telefonického hovoru se svědkem (č. 56/1984 Sb. rozh. tr.). Za
nepřípustný důkaz je pak v teorii i praxi považováno např. vidění jasnovidce.
Je otázkou, zda tyto případy by bylo možno zahrnout pod pojem důkazů
nezákonných. Domnívám se, že nikoliv, když např. oznámení trestného činu
je přímo v ustanovení § 158 odst. 1 TrŘ předpokládáno a nemůže být tedy
obecně považováno za nezákonné. Za nepřípustný důkaz je v praxi
v některých případech považován i důkaz opatřený zákonným způsobem,
např. svědecká výpověď osoby A. učiněná v době trestního stíhání osoby B.,
246
pokud se osoba A. později stane spoluobviněnou osoby B. v téže trestní
věci. V tomto smyslu je tedy možné pojmy nepřípustnosti a nezákonnosti
důkazu rozlišovat, přičemž však je třeba zdůraznit, že nezákonný důkaz je
vždy důkazem nepřípustným, neplatí to však opačně.26) Z těchto hledisek je
tedy třeba toto rozlišování přivítat, ale mělo by být v návrhu náležitě
odůvodněno a více rozvedeno i z hlediska konkrétních tzv. vylučovacích
norem.
Větší pozornost by si zasloužily i další případy, které jsou v teorii i praxi
někdy sporné. V tomto směru je možno poukázat např. na problematiku
absence poučení či chybného nebo nedostatečného poučení při výslechu
obviněného, zda vždy jde o podstatnou vadu řízení, která má za následek
neúčinnost důkazu, jak dovozuje Nett s odůvodněním, že nedostatek
poučení představuje významné porušení práv obhajoby.27) Rozdílný názor
zastává Růžek, který v této souvislosti uvádí, že význam mají nepochybně
pouze ty nedostatky poučení, které se týkají postavení obviněného. Pokud
nebyl obviněný poučen o svém právu vyjádřit se ke všem okolnostem, které
se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, může podle něj tento nedostatek
nanejvýš vést k neúplné výpovědi, nepůsobí ovšem na správnost výpovědi.
Podobně je tomu i ohledně fotografií, filmových záznamů, videozáznamů
a audiozáznamů zhotovených soukromými osobami před činem, v době
činu i po něm, které jsou podle naší teorie zásadně považovány za přípustné
důkazy, pokud nedošlo k porušení zákonných zákazů, anebo práv třetích
osob, přičemž však je důležité i hodnocení jejich pravosti a věrohodnosti.
Naproti tomu sporné jsou případy důkazů získaných na základě nedovolených
a často i nezákonných zásahů do práv a svobod druhých osob. Především se
rozlišuje, zda se takového zásahu dopustily přímo orgány činné v trestním
řízení nebo sice osoby jiné, ale na jejich výzvu či s jejich vědomím. Takto
získané důkazy jsou podle převažujících názorů nezákonné, a proto v trestním
řízení nepřípustné a absolutně neúčinné.28) Jestliže však opatří nezákonným
způsobem (např. nedovoleným zásahem do práva na ochranu osobnosti,
nebo porušením domovní nebo osobní svobody) takový důkaz osoba bez
součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, a to dokonce i spácháním
trestného činu, pak podle převažujících názorů v teorii i praxi se považuje
takový důkaz za přípustný a v trestním řízení použitelný, neboť trestní řád
nemůže jít tak daleko, aby se vzdával důkazů, které byly jejich držiteli, kterými
jsou soukromé (třetí) osoby, získány nedovoleným způsobem.29) Proti tomuto
26) Srov. Mathern, V. Dokazovanie v československom trestnom procese. Bratislava: Obzor, 1984,
s. 105.
27) Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 81 až 82.
28) Mathern, V. Dokazovanie v československom trestnom procese. Bratislava: Obzor, 1984,
s. 108.
červen–září 1982, s. 138.
247
názoru jsou však v literatuře vznášeny námitky s odůvodněním, že takový
materiál získaný v rozporu se zákonem nelze v trestním řízení použít jako
důkaz pro nezákonnost postupu jeho obstarání, když opačné stanovisko by
otvíralo dveře svévoli a nezákonnosti a umožňovalo by jednotlivcům, aby si
sami vyřizovali trestné činy i za cenu nových zásahů do zákonem chráněných
práv občanů.30)
Při zvažování potřeby úpravy absolutní a relativní neúčinnosti důkazů
v souvislosti se zavedením kontradiktorního procesu v novém trestním řádu
měla být věnována pozornost i problematice důkazů získaných na základě
neúčinných důkazů, např. jestliže byl obviněný násilím nebo hrozbou
donucen k výpovědi a na základě jeho údajů obsažených v této výpovědi byly
získány další věcné či jiné důkazy, nebo když takové důkazy byly vyhledány,
opatřeny a zajištěny na základě nezákonné domovní prohlídky či nezákonným
odnětím věci. Podle dosavadní české teorie i praxe jsou sice původní
vynucená výpověď obviněného či nezákonná prohlídka nebo odnětí věci
neúčinné a nepoužitelné v trestním řízení, ale tyto další důkazy, pokud byly
jinak opatřeny a provedeny zákonným způsobem, účinné jsou.31) Tyto názory
však nejsou podle mého mínění správné. Takovýto přístup v podstatě navádí
orgány činné v trestním řízení k používání nezákonných metod při opatřování
důkazů, neboť když se jim podaří „dostat“ doznání či výpověď z obviněného,
který až dosud zapíral nebo nevypovídal, anebo když se jim podaří vniknout
např. bez soudního příkazu do bytu obviněného a získat tam další důkazy proti
němu, hrozí sice, že bude později takový původní úkon prohlášen za
neúčinný, ale to již nebude mít podstatný význam, neboť další důkazy na
základě tohoto původního absolutně neúčinného důkazu získané „usvědčí“
obviněného a potvrdí „zjištěnou pravdu“. Jestliže stojíme na zásadě řádného
zákonného procesu a principu spravedlivého procesu („fair trial“), který jedině
může vést k zákonnému a spravedlivému rozhodnutí, pak je třeba
jednoznačně odmítnout názor, který připouští účinnost důkazů získaných na
základě nezákonných úkonů a absolutně neúčinných důkazů.32)
Všechny tyto problémy vztahující se k problematice nezákonných
a nepřípustných důkazů svědčí pro závěr, že věcný záměr nového trestního
řádu správně předpokládá úpravu kritérii posouzení absolutní a relativní
neúčinnosti důkazů (tzv. vylučovacích norem). Nakonec je to v souladu
30) Mathern, V. Dokazovanie v československom trestnom procese. Bratislava: Obzor, 1984,
s. 108.
31) Srov. Repík, B. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení. Bulletin
advokacie, červen–září 1982, s. 139; Růžek, A. K některým důsledkům porušení předepsaného
procesního postupu. Socialistické soudnictví, 1966, č. 5, s. 231; Nett, A. Plody z otráveného
stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 44 až 45.
a. s., 1992, s. 194 až 195; II. vydání Praha: CODEX Bohemia, s. r. o., 1999, s. 303 až 304.
248
i s názory, které již byly opakovaně vyjádřeny v literatuře.33) Stanovení důvodů
pro vyloučení použití nezákonných a nepřípustných důkazů přímo v trestním řádu
i za cenu, že se tím zbavíme v určitém rozsahu možnosti poznání skutkového stavu
(skutečnosti), je v souladu se zásadou řádného a zákonného procesu (srov. § 2
odst. 1 TrŘ) a s právem na spravedlivý proces (čl. 37 a 38 Listiny základních práv
a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech), neboť rámcem spravedlivého procesu může být jedině proces vedený
zákonným způsobem. Porušení zásady zákonnosti procesu trestního procesu
zakotvené v § 2 odst. 1 TrŘ se promítá do ustanovení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 8
Listiny základních práv a svobod; tomu na úrovni Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod odpovídá čl. 6 odst. 2, jakož i čl. 14 odst. 2
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, kde se hovoří
o nutnosti prokázání viny zákonným způsobem.34) Opačný názor, který je však
zcela nepřijatelný, by vedl k tomu, že bychom zásadu zjištění skutkového
stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nadřazovali zásadě řádného
zákonného procesu, která je metodou i garancí zjištění pravdy. Proto rámcem
spravedlivého procesu může být jedině proces vedený zákonným způsobem.
Zákonnost, poněkud schematicky vyjádřeno, je tu formou trestního řízení,
spravedlivost pak žádoucí kvalitou (obsahu) trestního řízení.
Naproti tomu je však podstatnou vadou tohoto věcného záměru
skutečnost, že neřeší jakým způsobem budou kriteria posouzení absolutní
a relativní neúčinnosti důkazů a nepřípustnosti důkazů v paragrafovaném
znění zpracovány. V tomto směru bylo také již v literatuře předneseno několik
návrhů, a to od obecné klauzule zakotvující podmínky neúčinnosti důkazů až
k taxativního výčtu případů neúčinnosti důkazů, příp. ve spojení s důkazními
zákazy u jednotlivých důkazních prostředků. Možná je samozřejmě i jejich
určitá kombinace.35) Z těchto možností se, pokud jde o neúčinnost důkazů,
červen–září 1982, s. 133 až 134; Šámal, P. Základní zásady trestního řízení v demokratickém
systému. I. vydání. Praha: SEVT, a. s., 1992, s. 199 až 200; II. vydání Praha: CODEX Bohemia,
s. r. o., 1999, s. 303 až 304; Nett, A. K problematice neúčinnosti důkazů podle novely trestního
řádu. Justičná revue, 1991, č. 5, s. 34 a 36; Draštík, A. K některým problémům dokazování
v trestním řízení, Spisy právnické fakulty MU Brno, sv. 144. Brno: Masarykova univerzita, 1994,
s. 187; Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 105 až 110.
34) Srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000, uveřejněn pod
č. 69 ve sv. 30 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu ČR.
35) Srov. Repík, B. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení. Bulletin
advokacie, červen–září 1982, s. 133 až 134; Šámal, P. Základní zásady trestního řízení
v demokratickém systému. I. vydání. Praha: SEVT, a. s., 1992, s. 199 až 200; II. vydání Praha:
CODEX Bohemia, s. r. o., 1999, s. 303 až 304; Nett, A. K problematice neúčinnosti důkazů
podle novely trestního řádu. Justičná revue, 1991, č. 5, s. 34 a 36; Draštík, A. K některým
problémům dokazování v trestním řízení, Spisy právnické fakulty MU Brno, sv. 144. Brno:
Masarykova univerzita, 1994, s. 187; Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova
univerzita, 1997, s. 105 až 110.
249
jeví zřejmě nejvhodnější spojení obecné klausule s demonstrativním výčtem
jednotlivých případů podstatných (závažných) vad vycházejících ze zákazů,
které by byly uvedeny v rámci úpravy jednotlivých důkazních prostředků (např.
zákaz kapciózních a sugestivních otázek). Taková obecná klausule by
stanovila podmínky neúčinnosti důkazů ve smyslu generálního pravidla, jež by
v obecné poloze dopadalo na všechny případy podstatných vad, přičemž
základem takového vymezení by mělo být získání důkazu při porušení
základních práv a svobod zaručených ústavními předpisy a mezinárodními
smlouvami. Demonstrativní výčet nejzávažnějších podstatných vad majících
za následek neúčinnost důkazů má oproti taxativnímu výčtu zásadní výhodu
v tom, že umožňuje judikatuře tento výčet doplňovat v souladu s potřebami
praxe právě na základě výkladu generálního pravidla obsaženého v obecné
klausuli. Jde tedy o účinné spojení zákonné úpravy s rozhodovací praxí
soudů. Navíc taxativní výčet by v podstatě činil zbytečnou obecnou klausuli.
Pokud jde o relativní neúčinnost, měla by podle mého názoru nová právní
úprava vymezovat případy podstatných (závažných) procesních vad, které
jsou odstranitelné, a současně by měla naznačit možné způsoby jejich
odstranění (konvalidace).
IV. Závěr
Vzhledem k tomu, že právní úprava provádění dokazování a s tím
související problematika neúčinnosti a nepřípustnosti důkazů vzbuzuje již po
desetiletí oprávněnou pozornost, o čemž svědčí množství článků a příspěvků
v odborné literatuře, jakož i vystoupení na odborných a vědeckých
konferencích, je jistě třeba přivítat, že se věcný záměr nového českého
trestního řádu nevyhnul této složité problematice a pokusil se ji řešit.
Domnívám, že jde o výrazný posun v přístupu, který je třeba ocenit i v tom, že
navržená úprava pokračuje v systematickém zavádění moderního kontradiktorního trestního procesu, přičemž navazuje na tradiční dělení neúčinnosti
důkazů v České republice, byť s určitými inspiracemi v zahraničních
úpravách,36) a to na absolutní a relativní neúčinnost důkazů. Vzhledem
36) V zahraničí je řešena problematika neúčinných důkazů získaných na základě nezákonného
procesního postupu rozdílným způsobem. V německé teorii a praxi se uplatňuje tzv. „teorie
právního okruhu (okrsku) – Rechtskreistheorie“ vyvinutá Spolkovým soudním dvorem (poprvé
v rozhodnutí ze dne 27. 2. 1951 BGHSt 1.40), podle níž je podstatné, zda porušení důkazního
zákazu („Beweisverbot“) „se dotklo podstatně právního okruhu (okrsku) stěžovatele nebo zda má
pro něj jen nepodstatný význam. Při posuzování této otázky je třeba přihlédnout k tomu, čím je
důkazní zákaz zdůvodněn a v čí prospěch byl vysloven“ (BGHSt 11.215). Např. nebyl-li svědek
řádně poučen o právu odepřít výpověď, pak je takto získaná výpověď svědka neúčinná, neboť to
vyžaduje „ochrana rodiny obžalovaného“. Naproti tomu, pokud svědek vypovídal o služebním
tajemství, na které se vztahuje zákaz výpovědi, nebude takový důkaz ve vztahu k usvědčení
obžalovaného vždy neúčinný, neboť zákaz výslechu slouží výhradně zachování tajemství a nikoli
250
k tomu, že věcný záměr, a to i vzhledem ke své nutné obecnosti, ponechává
některé důležité otázky spojené s konkrétní úpravou otevřené, pokusil jsem
se v tomto příspěvku nabídnout také určitá legislativní řešení, která jsou
samozřejmě diskusní povahy, jejichž smyslem je napomoci formulování
konkrétního paragrafovaného znění. Pokud se mi to alespoň zčásti podařilo,
má tento můj příspěvek přednesený na mezinárodní konferenci konané
k poctě prof. JUDr. Vladimíra Materna, DrSc., velkého slovenského
procesualisty, který značnou část svého díla věnoval teoretickým
a praktickým problémům dokazování, svůj smysl. Současně tyto vyslovené
názory a náměty mohou být také podnětem k další diskusi nad těmito
mimořádně zajímavými otázkami trestního práva procesního, jak na půdě této
konference, tak i v odborné literatuře.
zájmům obhajoby obžalovaného. Jestliže by ovšem soud nebo státní zástupce, pokud jde
o existenci zákazu jeho výslechu, uvedli svědka v omyl, zakázala by zásada „fair trial“ použití
takové výpovědi. Tato teorie je často v nauce napadána a je proti ní vznášeno mnoho námitek,
neboť při porušení důkazních zákazů závisí revizibilita a tím také zhodnotitelnost dosažených
důkazů na tom, jestli se porušení právního okruhu stěžovatele bytostně dotýká, nebo na tom, jestli
pro něho má podružný nebo žádný význam, přičemž je třeba zhodnotit i právní důvod získání
důkazu a v čím zájmu byl důkaz pořízen. Námitky pak zdůrazňují, že obžalovaný má právo na to,
aby byly respektovány nejenom speciálně k jeho ochraně určené předpisy, nýbrž aby mu byla
poskytnuta všeobecně procesněprávní ochrana, neboť i pochybení v tomto směru se dotýkají
„právního okruhu (okrsku)“ a mohou vést k zákazu použití. V USA se používá doktrína
nepřípustnosti nezákonně získaných důkazů založená na tzv. vylučovacích normách
(„exlusionary rules“) a doplněná teorií tzv. ovoce (plodů) otráveného stromu („fruit of the
poisonous tree“). Doktrína vylučovacích norem vycházející ze čtvrtého dodatku k Ústavě USA se
vztahuje především na zatčení (zadržení), domovní prohlídky a zabavení věcí provedené bez
soudního příkazu nebo na základě vadného soudního příkazu. Teorie „ovoce (plodů) otráveného
stromu“ pak řeší případy, kdy důkaz, jehož nezákonnost je namítána, má až druhořadý nebo
odvozený charakter ve vztahu k původnímu nezákonnému zatčení, prohlídce, identifikačnímu
postupu či výslechu, např. když doznání je získáno až s určitým časovým odstupem nebo doličná
věc je lokalizována a nalezena až po nezákonném získání doznání obviněného apod. Základním
pravidlem je, že všechny důkazy, které byly nezákonně získány, musí být vyloučeny, přičemž není
připuštěno užití ani dalších důkazů, které byly získány přímo nebo nepřímo jako výsledek
nezákonného zatčení, prohlídky, výslechu nebo identifikačního postupu. Protože však úplné
vyloučení všech důkazů jako „otráveného ovoce“ by bylo nepřiměřené s přihlédnutím k jasnému
konfliktu zájmů, neboť nemožnost usvědčení a odsouzení skutečného pachatele způsobená
vyloučením těchto důkazů se příčí zájmu společnosti, judikatura Nejvyššího soudu Spojených
států připouští důkaz, že nedošlo k otrávení („dissipation of the taint“). Je tomu tak tehdy, jestliže
žalobce prokáže, že důkaz není v příčinné souvislosti s původním nezákonným úkonem a není
proto jeho přímým, ani nepřímým výsledkem, např. když důkaz je získán z nezávislého zdroje. Tak
např. jestliže policie nejprve získá důkaz během nezákonné prohlídky, ale později získá stejný
důkaz během právoplatné prohlídky, je později získaný důkaz účinný, nicméně druhá prohlídka
musí být zcela nezávislá na první.
251
Baumann, R., Brenner, H.
Die strafprozessuelen Beweisverwertungsverbote. Stuttgart: Booberg, 1991,
Draštík, A.
K některým problémům dokazování v trestním řízení, Spisy právnické fakulty
MU Brno, sv. 144. Brno: Masarykova univerzita, 1994,
Fiala, J.
Pojem důkazu ve smyslu procesním. Stát a právo, 1967, č. 13,
Holländer, P.
Filosofie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2006,
Israel, J. H., LaFave, W. R.
Criminal Procedure in a Nutschell. Constitutional Limitations. St. Paul,
Minnesota : West Publishing Co., 1988,
Kallab, J.:
Učebnice trestního řízení, Brno: Právník, 1930,
LaFave, W. R., Israel, J. H.
Criminal Procedure. St. Paul, Minnesota : West Publishing Co., 1985,
Marcus, P., Whitebread, Ch. H.
Criminal Procedure. Chicago : HBJ - Gilbert Law Summaries, 1987,
Mathern, V.:
Dokazovanie v československom trestnom procese, Bratislava: Obzor, 1984,
Miřička, A.:
Trestní právo procesní, Praha: Všehrd, 1932,
Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.
Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H.
Beck, 2007,
Nett, A.
K problematice neúčinnosti důkazů podle novely trestního řádu. Justičná
revue, 1991, č. 5,
Nett, A.
Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997,
Repík, B.
Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení. Bulletin
advokacie, červen–září 1982,
252
Storch, F.
Řízení trestní rakouské. Díl. I. Praha: J. Otta, 1887, Díl II. Praha: Právnická
jednota, 1897,
Štajgr. F.
Důkazní břemeno v civilním soudním sporu, Praha: Knihovna Sborníku věd
právních a státních, 1931,
Šámal, P.
Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. I. vydání. Praha:
SEVT, a. s., 1992, s. 186; II. vydání Praha: CODEX Bohemia, s. r. o., 1999,
Šámal, P a kol.
Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005,
Weinberger, O.:
Logické a metodologické základy důkazu v oboru práva, Stát a právo, 1967,
č. 13,
Weinberger, O.
Základy právní logiky. Brno: Masarykova univerzita, 1993,
Weinberger, O.
Norma a instituce. Úvod do teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 1995.
253
Roxin, C.
Strafverfahrensrecht. 18. Auflage. München: C. H. Beck, 1983,
254
Prípustnosť dôkazov v trestnom konaní
prof. JUDr. Ivan Šimovček, CSc.
Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave
Abstrakt: Prípustnosť dôkazov v Slovenskom trestnom konaní je
jednou z najzávažnejších otázok jeho spravodlivosti pri
zohľadnení skutočnosti, že niektoré dôkazy nemohli byť
pripustené v konaní pred súdom. Všeobecne platí, že žiadny
dôkaz nemôže byť vopred odmietnutý ako neprípustný.
Slovenské trestné konanie nediskriminuje jeden dôkaz na úkor
druhého. V článku je poukázané na niektoré výhody a nevýhody
anglo – amerického prístupu k otázke prípustnosti dôkazov
v porovnaní s pravidlami kontinentálneho trestného konania.
Kľúčové slová: prípustnosť dôkazov, trestné konanie, dôkaz trestného činu,
neprípustnosť dôkazov
Abstract: Admissibility of evidences in the Slovak Criminal
Proceedings is one of the most important questions of the legality
and justice of this procedure and of the defects in the criminal
proceeding causing some evidences not admissible on trial.
Principally any evidence can be a priori judged apart. Slovak
criminal law does not preference one evidence against another. In
the article the author demonstrated some benefits and some
negatives of Anglo-American attitudes in the admissibility of
evidences in the criminal proceedings using the comparative
methods to the continental criminal proceedings and its rules of
the admissible evidences.
Key words: admissibility of evidences, criminal proceedings, crime evidence,
in-admissibility evidences.
Z hľadiska teórie práva prípustnosť dôkazu znamená, že určitý element
dokazovania je spôsobilý na základe práva podporiť alebo vyvrátiť určité
tvrdenia (nároky) a sudca ho nemôže a priori odmietnuť. V slovenskom
trestnom konaní nie je možné a priori vylúčiť žiadny dôkaz z hľadiska jeho
255
neprípustnosti. Takého vylúčenie by porušilo základne pravidlá dokazovania
v trestnom konaní, ktoré sú zakotvené v ustanoveniach Trestného poriadku.
Prípustnosť dôkazov vychádza z práva na spravodlivý trestný proces,
ktoré je zakotvené v čl. 6, ods. 2 Dohovoru o ochrane ľudských práv
a základných slobôd.1) a rozpracovaný v judikatúre Európskeho súdu pre
ľudské práva a Súdneho dvora Európskych spoločenstiev. Prípustnosť
dôkazu treba hodnotiť vzhľadom na jeho povahu ale tiež vzhľadom na spôsob
jeho zaobstarania.
Dôležitým kritériom prípustnosti dôkazu je zákonnosť je získania.
V odbornej verejnosti sa na túto tematiku vedie rozsiahla diskusia. Jedna
skupina zastáva názor, že nie každá nezákonnosť znamená neprípustnosť
dôkazu, t.j. súd nemôže in abstracto vylúčiť prípustnosť určitého dôkazu,
ktorý bol získaný nezákonným spôsobom. Na podporu týchto názorov sa
argumentuje aj čl. 69 ods. 7 Štatútu Medzinárodného trestného súdu, kde sa
hovorí, že „ dôkazy získané spôsobom v rozpore so Štatútom alebo
v dôsledku porušenia medzinárodne uznaných ľudských práv sú neprijateľné,
ak porušenie vážne ohrozuje vierohodnosť dôkazov, alebo prijatie dôkazu by
mohlo zdiskreditovať konanie a vážne narušiť jeho integritu.“ 2)
Iná skupina právnych teoretikov však zastáva opačné kategorické
tvrdenie, že každý dôkaz získaný porušením procesných práv, ako aj dôkaz
z neho odvodený, je neplatný.3)
Na ilustráciu by som chcel uviesť rozhodnutie Súdu vo veci Schenk
proti Švačiarsku z 12. júla 1988, v ktorom väčšina senátu Európskeho
súdu pre ľudské práva vyslovila názor, že článok 6 Dohovoru nestanovuje
žiadne pravidlá „prípustnosti dôkazu ako takého, preto je táto otázka
v prvom rade vecou národnej legislatívy“. Európsky súd ďalej rozhodol, že
nemôže „z principiálneho hľadiska a čisto teoreticky vylúčiť, že
nezákonne získaný dôkaz daného druhu by smel byť prípustný“ a že „jeho
úlohou je iba zistiť, či bol súdny proces ako celok spravodlivý“.
V danom prípade išlo o zvukový záznam neoprávnene vyhotovený
súkromnou osobou a predložený súdu ako dôkaz. Bolo konštatované, že
sporný zvukový záznam sám osebe nie je zakázaný dôkazný
prostriedok“.Ak sa mala v pohľade na túto vec nájsť rovnováha medzi
záujmami a právami, o ktoré tu ide, rozdiel medzi povoleným vyhotovením
zvukového záznamu alebo nedovoleným nebol sám osebe postačujúci na
1) Čl. 6, ods. 2 Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd. Oznámenie MZV SR
č. 209/1992 Zb. § 2 ods. 4 Trestného poriadku.
2) čl. 69 ods. 7 Štatútu Medzinárodného trestného súdu. Rímsky štatút Medzinárodného trestného
súdu z roku 1998.
3) Rezolúcia XVI. Medzinárodného kongresu trestného práva.
256
to, aby oprávnil pripísanie väčšej dôležitosti ochrane privátnej sféry ako
verejnému záujmu spočívajúcemu v odhalení osoby vinnej zo spáchania
závažného trestného činu a že „prostriedky použité v tomto prípade
zostali v medziach toho, čo je prijateľné na účely boja s trestnou
činnosťou.
Odlišný názor však vyslovila menšina rozhodujúcich sudcov, ktorá
konštatovala, že sa nemôžu stotožniť s názorom väčšiny, nakoľko podľa
ich názoru dodržiavanie zákona pri zabezpečovaní dôkazu nie je
teoretickou ani formálnou požiadavkou. Naopak, považujú túto
skutočnosť za najdôležitejšiu pre spravodlivosť trestného konania
a preto žiaden súd nemôže bez ujmy na náležitom výkone spravodlivosti
opiera ť svoj názor o dôkaz, ktorý bol nielenže získaný nečestnými
prostriedkami, ale predovšetkým nezákonne. Ak tak urobil, súdne
konanie podľa znenia Dohovoru nemôže by ť spravodlivé. 4)
Dohovor zaručuje vo svojom článku 6 odstavci 1 právo na spravodlivý
proces, ale neupravuje dokazovanie ako také, najmä neupravuje otázku
prípustnosti dôkazov a ich dôkaznú silu. To prenecháva vnútroštátnemu
právu. Nie je preto úlohou Európskeho súdu pre ľudské práva skúmať, či
domáce súdy pripustili dôkazy v súlade s domácim právom a či vykonané
dôkazy správne zhodnotili, ale posúdiť, či dôkazy v prospech i v neprospech
obžalovaného boli vykonané spôsobom, ktorý zodpovedá požiadavkám
spravodlivého procesu.
Zákonnosť dôkazu znamená, že určitý dôkazný prostriedok je prípustný
podľa zákona a bol získaný postupom orgánu činného v trestnom konaní
a súdu, ktorý je v súlade s právnymi predpismi. Ak tieto prepisy dodržané
neboli, nastupujú procesné dôsledky porušenia predpisov o dokazovaní
v trestnom konaní. To znamená, že protiprávne získaný dôkaz je nezákonný.
V Trestnom poriadku sú niektoré spôsoby získania dôkazu považované za
absolútne neprípustné.5)
V právnej teórii je často odlišovaná prípustnosť a zákonnosť dôkazu,
pričom neprípustnosť je považovaná za širší pojem, ktorý zahŕňa nielen
neprípustnosť vyplývajúcu z nezákonnosti dôkazu, ale i neprípustnosť danú
prameňom dôkazu6) a neprípustnosť z formálneho dôvodu časovej preklúzie
predloženia dôkazov procesnými stranami na súd.
4)
http://www.radaeuropy.sk/swift_data/source/dokumenty/rada_europy/institucie/rozsudky/schenk.pdf
5) Dôkaz získaný nezákonným donútením alebo hrozbou takéhoto donútenia sa nesmie použiť
v konaní okrem prípadu, keď sa použije ako dôkaz proti osobe, ktorá také donútenie alebo hrozbu
donútenia použila. § 119 ods. 4 Zák. č. 301/2005 Z.z.
6) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.3.1992, sp. zn. 6 To 12/1992, podľa ktorého podľa
ktorého je za neprípustný dôkaz považovaný výsledok vyšetrenia na tzv. detektore lži.
257
Trestný poriadok takto umožňuje súdu formálne nepripustiť dôkazy a to
v súvislosti s inštitútom doručenia procesným stranám výzvy na bezodkladné
písomné oznámenie súdu a ostatným procesným stranám návrhov na
vykonanie dôkazov na hlavnom pojednávaní s upozornením na to, že
vykonanie neskôr navrhnutých dôkazov, ktoré boli stranám známe v čase
doručenia výzvy, môže súd odmietnuť. Súčasne bola časovo stanovená
povinnosť strán oznámiť protistrane návrhy na vypočutie svedkov a znalcov na
hlavnom pojednávaní najneskôr tri pracovné dni pred jeho uskutočnením,
pokiaľ tieto skutočnosti neboli oznámené v obžalobe alebo pri predbežnom
prejednaní obžaloby.7)
V ďalšej časti príspevku by som poukázať na niektoré zahraničné úpravy
prípustnosti dôkazov v trestnom konaní.
V Nemecku sa namiesto prípustnosti používa termín dôkazný zákaz,
pričom sa rozlišujú:
zákazy vykonania dôkazov (napríklad zákaz použiť určitý dôkazný prostriedok,
zákazy dokazovať určité skutočnosti, (napríklad tvoriace utajované skutočnosti),
zákazy využitia dôkazov.
Nemecký trestný poriadok však neobsahuje všeobecne platné pravidlo
ako postupovať, ak je porušený dôkazný zákaz.
Doktrína neprípustnosti nezákonne získaných dôkazov je v americkom
trestnom procese založená na Štvrtom dodatku k ústave, ktorý hovorí
o nedotknuteľnosti osôb, ich obydlia a ich osobných listín. Štvrtý dodatok bol
prijatý v roku 1791 a prvýkrát bol využitý v roku 1886, v prípade Boyd
v. United States. Súd prehlásil, že donútením získané listinné dôkazy
porušujú Štvrtý dodatok a že dôkazy nemôžu byť v konaní použité. Tu teda
prvýkrát došlo k spojeniu nezákonnosti získaných dôkazov so sankciou
neúčinnosti.
V USA je za prípustný považovaný taký dôkaz ktorý sudca (porota)
považuje za prospešný pre zistenie relevantných skutočností a ktorý nemôže
byť odmietnutý na základe jeho irelevantnosti, ne - materiálnosti, porušenia
pravidla svedectva z počutia (hearsay) a iných námietok. 8)
V anglo - americkom trestnom konaní sudca zabezpečuje pre porotu
určitý „screening“ dôkazov aby sa ubezpečil, že dôkazy predložené na súd sú
relevantné a nie sú predpojaté ako vo vzťahu k obhajobe tak aj k obžalobe.
Takto časť dôkazov, ktoré sú relevantné v širšom slova zmysle nie sú
7) Trestný poriadok, Zák. č. 301/2005 Z.z., § 240, ods. 3-5.
8) http://legal-dictionary.thefreedictionary.com/admissible+evidence
258
pripustené pred porotu, pretože sudca rozhodol že nebezpečenstvo
predpojatosti voči obžalovanému je vyššie než odhadovaný význam
jednotlivých dôkazov pre jeho usvedčenie. Takto napríklad v prípade vraždy
sudca nepripustí, aby prokurátor predložil register predchádzajúcich trestov
obžalovaného, resp. dôkazy potvrdzujúce jeho násilnícku povahu.9)
Rozhodnutiami súdov sa však vytvárajú výnimky z pravidla neprípustnosti
dôkazov. Súdy napríklad pripúšťajú aj nelegálne získané dôkazy, ak ich
získali súkromné osoby. Nie je tak tomu samozrejme v prípadoch, keď
súkromná osoba jedná na podnet vládnych úradníkov, prípadne s ich tichým
súhlasom.
Austrálsky justičný systém je v otázke prípustnosti dôkazov trestnom
konaní rigidnejší nakoľko vychádza z prísnych pravidiel ich získavania, ktoré
sú zakotvené v Evidence Act, Summary Procedures Act a v súdnych
rozhodnutiach. Za prípustný dôkaz je považovaný dôkaz získaný v súlade
s týmito pravidlami a je využiteľný v trestnom konaní. Neprípustný dôkaz je
taký, ktorý nemá vzťah k veci, je nerelevantný a nečestne získaný (unfairly
obtained). Treba však uviesť, že aj neprípustný dôkaz môže byť prezentovaný
na súde a využitý pri rozsudku v prípade, ak opozičná procesná strana
neuspela s námietkou neprípustnosti takéhoto dôkazu. Austrálske pravidlá
medzi prípustné dôkazy zaraďujú:
¾
¾
¾
relevantné dôkazy, t.j. originálne dokumenty vzťahujúce sa k veci,
priame dôkazy, t.j. originálne dôkazy o skutočnostiach, ktoré svedkovia
videli, počuli, čuchali alebo cítili,
znalecké dôkazy, t.j. dôkazy prezentované osobami so špeciálnymi
znalosťami.
Medzi neprípustné dôkazy sú zaraďované:
¾
svedectvo z počutia (hearsay evidence),
¾
svedectvo názorom (opinion evidence) takej osoby, ktorá v danej veci nie
je považovaná za experta,
¾
nezákonne získaný dôkaz,
¾
záznamy o predchádzajúcich usvedčeniach a trestoch obžalovaného10)
Judikatúrou amerických súdov sa však postupne uzákoňujú výnimky
z pravidla neprípustnosti takých dôkazov, ako je svedectvo z počutia
(hearsay), svedectvo názorom (opinion evidence) a svedectvo obžalovaného
(admission).
9) http://law.jrank.org/pages/2207/Trial-Criminal-Admissible-evidence.html
10) http://www.courts.sa.gov.au/pdf/eddie_echidna/evidence.pdf
259
Hearsay je informácia, ktorú svedok počul od niekoho iného. Hearsay je
prípustné ako dôkaz len vtedy ak obžalovaný v danej veci spraví sám
vyhlásenie v ktorom potvrdí informácie z počutia.
Normálne svedok môže podať svedectvo len o faktoch, ktoré sa sám
dozvedel a nie je mu dovolené podávať vlastný názor o týchto faktoch.
Zákonná výnimka sa týka len znalcov, expertov, ktorých odborný názor je
relevantný v danej veci.
Ak obžalovaný ako svedok prizná spáchanie trestného činu, toho
priznanie je prípustným dôkazom a môže byť použité proti nemu. Problém
nastáva vtedy ako jeho svedectvo obsahuje informácie proti spoluobžalovanému. V takom prípade môže mať prokurátor problémy s uplatnením
takého dôkazu aj proti spoluobžalovanému, ktorý svedectvo na súde
nepodal.11)
Treba však uviesť, že v otázke prípustnosti dôkazov v americkej justícii
dochádza niekedy k dosť prekvapivým precedensom. Preto by som chcel na
niektoré poukázať.
V roku 2001 sudca z Pottawattamie County, Iowa District súdu rozhodol,
že test otlačkov na mozgu (Brain Fingerprinting Testing) je prípustný ako
dôkaz na súde. Test vykonal Dr. Farwell na Terry Harringtonovi, ktorý bol
odsúdený v roku 1977 na doživotie pre vraždu. Test preukázal, že pamäťová
stopa (záznam) uchovaná v mozgu Harringotna sa nezhoduje s miestom činu,
ale sa zhoduje s ním udávaným alibi. Na základe tohto novo objaveného
dôkazu Najvyšší súd v Iowe zrušil odsúdenie za vraždu a nariadil nový proces
a tým uzákonil prípustnosť dôkazu otlačku v mozgu (pamäťovej stopy).
Podstata Brain Fingerprinting testu spočíva v tom, že slová, obrázky
a zvuky spojené s trestným činom sú prezentované spolu s informáciami
irelevantnými k trestnému činu. V prezentácii sú také informácie, ktoré môže
poznať len páchateľ a vyšetrovatelia. Testovanému sú napríklad ukázané
zbrane, ale nie je mu povedané, ktorou zbraňou bola vražda spáchaná. Keď
je testovanému ukázaná zbraň použitá na vraždu jeho mozog vydá špecifickú
odpoveď len vtedy, ak je v jeho mozgu uchovaná pamäťová stopa o danej
zbrani. Táto pamäťová mohla u testovaného vzniknúť len v súvislosti so
spáchaním vraždy.12)
Iný prípad je spojený s prípustnosťou dôkazov získaných z počítačových
súborov uložených v osobnom počítači a chránené heslom, ktoré podozrivý
vydal na základe žiadosti polície. V prípade Boucher podozrivý vydal
vyšetrujúcim orgánom heslo na vstup do svojho počítača, ktoré umožnilo
11) http://www.lgnz.co.nz/library/files/store_004/Chapter14.pdf
12) http://www.brainwavescience.com/Ruled%20Admissable.php
260
prezeranie tam uchovaných a heslom chránených súborov. V danej súvislosti
vznikla veľká polemika, kde jedna skupina reprezentovaná Orinom Kerrim,
profesorom práva a expertom na počítačovú kriminalitu z George
Washington Univerzity tvrdila, že nakoľko podozrivý vydal vyšetrovateľom
vstupné heslo do svojho osobného počítača, nepožíva už ústavnú ochranu
súkromia údajov uložených v osobnom počítači a chránených heslom. Druhá
skupina prezentovaná pánom Tienom, právnym zástupcom Electronic
Frontier Foundation, tvrdila, že právo nevydať vstupné heslo do osobného
počítača je v digitálnom veku jedinou cestou ako uchrániť súkromné údaje
pred zvedavými očami a ak by bolo príliš jednoduché donútiť ľudí vydávať
svoje heslá orgánom uplatňujúcim právo, nemohlo by sa hovoriť o ochrane
súkromia. Uvedený názor však predstavuje veľké nebezpečenstvo pre
orgány uplatňovania práva (podľa Mark Rascha, experta na súkromie
a technológiu Consulting FTI a bývalého federálneho prokurátora), nakoľko
by znamenal, že ak jednotlivec zakóduje svoje súbory, vláda ho nemôže
donútiť, aby ich odkódoval, čo by znemožňovalo stíhanie zločincov, ako sú
drogoví díleri a pedofilovia.13)
Veľkú polemiku vyvolala aj prípustnosti vypočúvacej metódy tzv.
Waterboardingu14) na získanie priznania podozrivých. Táto metóda sa začala
využívať pri vypočúvaní podozrivých z teroristických útokov vyšetrovaných
vojenskou prokuratúrou (JAG) na americkej základne Quantanamo. Na
Khalida Sheikh Mohammeda, obvineného ako iniciátora deviatich
z jedenástich teroristických útokov bola použitá metóda waterboardingu
a obvinený sa priznal. Prípustnosť takto získaného priznania ako dôkazu
v súdnom konaní bola riešená v zmysle teórie konfliktu, pričom prevládol
názor, že orgány uplatňujúce túto techniku vypočúvania by ju mali použiť len
vtedy ako prevláda záujem spoločnosti na záchranu životov. Súčasne si tieto
orgány musia byť vedomí následkov, spočívajúcich v tom, že takto získané
priznanie nemusí byť pripustené ako dôkaz na súd a sami môžu byť vystavení
trestnej zodpovednosti za použitie takýchto techník vypočúvania.15)
Problematika prípustnosti dôkazov v trestnom konaní je riešená rozdielne
v anglo – americkom systéme trestnej justície a v kontinentálnom trestnom
procese. V anglo-americkom trestnom konaní vadný spôsob získania
a vykonania dôkazu je dôvodom pre neprípustnosť takéhoto dôkazu pred
súdom. Existuje však celý rad výnimiek z tohto pravidla, ktoré boli prijaté
precedentnými rozhodnutiami súdov.
13) http://blogs.techrepublic.com.com/tech-news/?p=2052
14) Waterboarding je vypočúvajúca metóda, kde vypočúvaný je držaný hlavou dole, cez hlavu má
stiahnuté oblečenie a leje sa naňho voda, čím sa vyvolávajú pocity topenia sa vo vode.
V rozhodujúcej väčšine odbornej aj laickej verejnosti je táto technika vypočúvania považovaná za
zakázané mučenie.
15) http://mrsonn.blogspot.com/2008/04/waterboarding-admissible-evidence.html
261
Kontinentálny trestný proces vrátane slovenského vychádza z názoru
možnosti využitia všetkých dostupných dôkazov, ktoré by mohli prispieť
k objasneniu danej veci. Trestný poriadok však okrem vyslovenia zákazov
určitých spôsobov získavania a vykonávania dôkazov, rieši neprípustnosť
dôkazov len v súvislosti so zmeškaním lehoty na predloženie dôkazov
procesnými stranami na hlavné pojednávanie súdu.
Namieste je tu úvaha, či by slovenský Trestný poriadok nemal taxatívne
vymedziť, ktoré spôsoby získania a vykonávania dôkazov, resp. ktoré
dôkazné prostriedky sú považované za zakázané a teda neprípustné pre
súdne rozhodnutie. Odvolávajúc sa na tieto zákazy by neprípustnosť dôkazov
riešil súd na základe uplatnenia námietky neprípustnosti dôkazov procesnými
stranami, alebo aj z vlastnej iniciatívy (najmä v rámci predbežného prejednania
obžaloby).
Použitá literatúra
Císařová, D.:
Aktuální problémy dokazování v trestním řízení. AUC- Iuridica, Praha,
Univerzita Karlova 1975, Dohovor o ochrane ľudských práv a základných
slobôd. Oznámenie MZV SR č. 209/1992 Zb.
Jalč, A.:
Vybrané aspekty vyšetrenia duševného stavu obvineného. In: Dokazovanie
v trestnom konaní. Zborník materiálov z medzinárodného vedeckého
seminára konaného dňa 13. decembra 2006, Trnavská univerzita v Trnave,
vydavateľstvo TYPI Universitatis Tyrnaviensis 2007.
Mathern,V.:
Dokazovanie v čs. trestnom procese. Bratislava : Obzor, 1984,
Štěpán, J.:
Provádění důkazů. Stát a právo č. 13/1967,
http://www.radaeuropy.sk/swift_data/source/dokumenty/rada_europy/in
stitucie/rozsudky/schenk.pdf,
http://legal-dictionary.thefreedictionary.com/admissible+evidence,
http://law.jrank.org/pages/2207/Trial-Criminal-Admissible-evidence.html
http://www.courts.sa.gov.au/pdf/eddie_echidna/evidence.pdf
http://www.lgnz.co.nz/library/files/store_004/Chapter14.pdf
http://mrsonn.blogspot.com/2008/04/waterboarding-admissible-eviden
ce.html
262
Vyšetrenie duševného stavu obvineného
Mgr. Veronika Šoltésová
advokátsky koncipient, Bratislava
Abstrakt: Autorka sa vo svojom článku zaoberá problematikou
vyšetrenia duševného stavu obvineného ako dôkazného
prostriedku v trestnom konaní. Poukazuje na procesný postup
orgánov činných v trestnom konaní pri vyšetrení duševného stavu
obvineného, ako aj na úlohu znalcov z odboru psychiatrie pri
vyšetrení duševného stavu obvineného. V závere sa vyjadruje aj
k otázke vyšetrenia duševného stavu svedka.
Kľúčové slová: vyšetrenie duševného stavu obvineného, príčetnosť, zmenšená príčetnosť,
procesný postup OČTK pri vyšetrení duševného stavu, znalec, znalecký posudok,
posúdenie duševného stavu obvineného, svedka.
Abstract: The author of the article deals with the problematics of
examining the mental state of the accused as evidence in criminal
proceeding. In the article the author points to the procedure of the
law enforcement bodies in examining the mental state of the
accused as well as to the role of experts within the field of
psychiatry on examining mental state of the accused. Concluding
the article, the author discusses the question of examining the
mental state of the witness.
Key words: examining the mental state of the accused, sanity, diminished responsibility,
procedure of the law enforcement bodies in examining the mental state, expert, expert
report, considering the mental state of the accused, witness.
Vyšetrenie duševného stavu obvineného je expertízna činnosť vykonávaná dvomi znalcami z odboru psychiatrie, zameraná na zistenie
psychopatologických symptómov obvineného a na posúdenie jeho
schopnosti spáchať konkrétny trestný čin, ktorý je predmetom trestného
konania.
Základná právna úprava procesného postupu orgánov činných v trestnom
konaní pri nariaďovaní znaleckého vyšetrenia duševného stavu obvineného
263
v štádiu prípravného konania, je implikovaná v Ústave Slovenskej republiky
(ďalej „ústava“). Podľa článku 17 ods. 7 ústavy, skúmanie duševného stavu
osoby obvinenej z trestného činu je možné iba na písomný príkaz súdu.
Citované ustanovenie ústavy je vykonávané Trestným poriadkom a vyhláškou
Ministerstva spravodlivosti Slovenskej republiky číslo 543/2005 Z. z.
o Spravovacom a kancelárskom poriadku pre okresné súdy, krajské súdy,
Špeciálny súd a vojenské súdy (ďalej „vyhláška o spravovacom a kancelárskom
poriadku“).
Podmienky pre vyšetrenie duševného stavu obvineného sú materiálne
a formálne. Materiálne podmienky sú určované kvalitou a výsledkami
určitého úseku dokazovania, z ktorého boli získané dôkazy odôvodňujúce
objasnenie skutočnosti obzvlášť zložitej a podstatnej pre posúdenie trestnej
zodpovednosti obvineného za konkrétny trestný čin.
Skutočnosťou obzvlášť zložitou a podstatnou pre posúdenie trestnej
zodpovednosti je aj príčetnosť obvineného v čase spáchania trestného
činu.
Posúdenie stavu príčetnosti, či nepríčetnosti u obvineného je právnou
otázkou, ktoré prináleží len orgánom činným v trestnom konaní a súdu a musí
sa vzťahovať vždy na konkrétny trestný čin tvoriaci predmet trestného stíhania.
Podkladom na prijatie právneho záveru na existenciu takéhoto stavu je
odborné stanovisko znalcov z odboru psychiatrie, ktoré hodnotia orgány
činné v trestnom konaní a súd vo vecnej súvislosti so všetkými skutkovými
zisteniami.
Zisťovanie a posúdenie stavu príčetnosti u mladistvého, ktorý v čase činu
dovŕšil štrnásty rok a zároveň neprekročil pätnásty rok svojho veku, je
obligatórne.
Materiálne podmienky pre vyšetrenie duševného stavu obvineného teda korešpondujú s predmetom expertíznej činnosti vykonávanej
v konkrétnej trestnej veci dvomi znalcami z odboru psychiatrie, ktorým je
predovšetkým zistenie (diagnostikovanie) duševnej poruchy, určenie jej
druhu a posúdenie vplyvu duševnej poruchy na rozpoznávaciu a ovládaciu
schopnosť obvineného v čase činu.
Formálne podmienky pre vyšetrenie duševného stavu obvineného sú
upravené v ustanoveniach § 33, § 142 ods. 1 tretia veta, § 148 ods.1 a ods.2
Trestného poriadku.
Toho, kto je podozrivý zo spáchania trestného činu, možno považovať za
obvineného a použiť proti nemu prostriedky určené týmto zákonom proti
obvinenému až vtedy, ak bolo proti nemu vznesené obvinenie.
264
Duševný stav obvineného vyšetrujú vždy dvaja znalci z odboru
psychiatrie. Na vyšetrenie duševného stavu mladistvého sa priberú spravidla znalci z odboru detskej alebo dorastovej psychiatrie (pedopsychiatrie).1)
Spôsobilosť na výkon povolania lekára a podmienky, za akých môže
lekár získať špecializáciu psychiatra, upravuje nariadenie vlády Slovenskej
republiky číslo 742/2004 Z. z. o odbornej spôsobilosti na výkon
zdravotníckeho povolania a nariadenie vlády Slovenskej republiky číslo
743/2004 Z. z. o spôsobe ďalšieho vzdelávania zdravotníckych
pracovníkov, sústave špecializačných odborov a sústave certifikovaných
pracovných činností v znení neskorších predpisov.
Podľa § 148 ods. 2 Trestného poriadku, na vyšetrenie duševného stavu
obvineného je potrebný príkaz súdu a v prípravnom konaní sudcu pre
prípravné konanie.
Vyšetrenie duševného stavu obvineného vykonávajú znalci zásadne
ambulantným spôsobom. Ak na vyšetrenie duševného stavu nepostačuje
ambulantné vyšetrenie, môže súd a v prípravnom konaní na návrh prokurátora
sudca pre prípravné konanie nariadiť, aby obvinený bol pozorovaný
v zdravotníckom ústave alebo, ak je vo väzbe, v nemocnici pre obvinených
a odsúdených.2)
Vyšetrenie duševného stavu obvineného ústavným spôsobom je fakultatívne.
Vzhľadom na to, že takýto spôsob vyšetrenia duševného stavu predstavuje závažný zásah do základných ústavných práv a slobôd obvineného,
jeho nariadenie musí byť výnimočné.
Z materiálneho hľadiska, pozorovanie duševného stavu obvineného
ústavným spôsobom je opodstatnené a zákonné len vtedy, ak začaté
ambulantné vyšetrenie je nepostačujúce pre prijatie spoľahlivého diagnostického záveru na duševný stav obvineného a vyžaduje to povaha,
závažnosť trestnej činnosti obvineného a jeho osoba.
Z formálneho hľadiska, nariadenie pozorovania duševného stavu
obvineného ústavným spôsobom uskutočňuje sudca pre prípravné konanie
uznesením.3)
1) § 148 odsek 1 Trestného poriadku
2) § 148 ods. 3 Trestného poriadku.
265
Objektom expertíznej činnosti môže byť len obvinený (obžalovaný).
Dvoch znalcov treba pribrať vždy, ak ide o vyšetrenie duševného stavu a pitvu
mŕtvoly.
Podkladom na vydanie takého rozhodnutia je písomný návrh prokurátora,
ktorého odôvodnenie musí mať oporu v súčasne predkladanom vyšetrovacom spise.4) O návrhu prokurátora rozhoduje sudca pre prípravné
konanie bezodkladne, spravidla do troch dní.
Pozorovanie duševného stavu obvineného vykonávajú znalci v zdravotníckom ústave – v psychiatrickej liečebni alebo psychiatrickej nemocnici
alebo, ak je obvinený vo väzbe, v Nemocnici pre obvinených a odsúdených
v Trenčíne.
Pozorovanie duševného stavu obvineného môže trvať najviac dva
mesiace.5) Lehota začína plynúť od nadobudnutia právoplatnosti výroku
uznesenia o nariadení pozorovania duševného stavu obvineného ústavným
spôsobom.6) Predĺženie zákonnej dvojmesačnej lehoty je možné len
v odôvodnených prípadoch, ak je to potrebné pre prijatie spoľahlivého
a úplného diagnostického záveru znalcami na duševný stav obvineného.
O predĺžení tejto lehoty, nie viac ako o jeden mesiac, rozhoduje súd na
písomnú žiadosť znalcov a v prípravnom konaní na návrh prokurátora sudca
pre prípravné konanie bezodkladne, spravidla do troch dní7) uznesením.
Celková lehota pozorovania duševného stavu obvineného ústavným
spôsobom môže trvať najviac tri mesiace.
Diagnostický záver znalcov na existenciu symptómov duševnej
poruchy u obvineného, umožňujúci prijať právny záver orgánmi činnými
v trestnom konaní a súdom na stav nepríčetnosti obvineného alebo stav
jeho zmenšenej príčetnosti v čase činu, musí obsahovať aj stanovisko
k tomu, či je jeho pobyt na slobode nebezpečný.
Stanovisko znalcov je potom základom na podanie návrhu prokurátorom,
v rámci obžaloby alebo ako samostatného podania, na uloženie ochranného
liečenia obvinenému.
Znalecký posudok je v slovenskej právnej úprave chápaný ako dôkazný
prostriedok (119 ods. 2 TP). Nemá žiadne privilegované postavenie. Podľa
zásady voľného hodnotenia dôkazov musí byť podrobovaný kritickému
hodnoteniu ako ktorýkoľvek iný dôkaz. Napriek tomu nemožno prehliadnuť,
že faktický vplyv znalcov na výkon trestnej justície je značný. Vyplýva to jednak
zo značnej autority, ktorej sa všeobecne teší veda a technika v dnešnej
modernej civilizácii, jednak z faktu, že znalecký dôkaz je pre orgány činné
v trestnom konaní menej transparentný, a teda obtiažnejšie hodnotiteľný ako
4) § 9 ods.1 vyhlášky Ministerstva spravodlivosti Slovenskej republiky číslo 618/2005 Z. z. o tvorbe
spisu orgánmi činnými v trestnom konaní a súdmi.
6) Počítanie lehoty je upravené v § 63 ods. 4 Trestného poriadku.
7) § 31 ods. 1 vyhlášky o spravovacom a kancelárskom poriadku.
266
Z uvedeného vyplýva značná spoluzodpovednosť znalcov za dosiahnutie účelu trestného konania – na jednej strane prispievajú k tomu, aby
pokiaľ možno všetky trestné činy boli náležite zistené a ich páchatelia
spravodlivo potrestaní, na druhej strane k tomu, aby neboli stíhaní nevinní
ľudia.
Všeobecnú úpravu organizácie znaleckej činnosti obsahuje zákon
č. 382/2004 Z.z. o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch a o zmene
a doplnení niektorých zákonov a vykonávacia vyhláška ministerstva
spravodlivosti k tomuto zákonu. Tieto normy sa vzťahujú jednak na znaleckú
činnosť vykonávanú v konaní pred štátnymi orgánmi (v trestnom konaní,
občiansko-súdnom konaní), tak aj na posudky vypracované na základe
dohody znalca s občanom alebo právnickými osobami. Upravené je tu najmä
menovanie znalcov, výkon znaleckej činnosti, odmeňovanie a náhrada
nákladov.
Psychiatri ako súdni znalci podávajú posudky v rôznych trestnoprávnych
prípadoch. V trestnoprávnej oblasti môže psychiater spolupracovať už pri
riešení otázky, aké psychické vlastnosti môže mať páchateľ činu, a to podľa
prevedenia činu, obsahu výhražných listov apod. Poznatky majú pomôcť pri
pátraní po páchateľovi. Je to veľmi náročná úloha a náročné je aj spracovanie
prevzatej informácie od psychiatra. Polícia pri riešení týchto prípadov
v súčasnosti zväčša spolupracuje s vlastným tímom psychológov. Niekedy sa
majú psychiatri vyjadriť k vierohodnosti svedka, k psychiatrickým následkom
zranenia obete alebo majú uviesť len diagnózu psychickej poruchy.
Najčastejšie sa žiada psychiatrický posudok pri riešení otázky
trestnej zodpovednosti obvineného. V tom prípade podávajú spoločný
posudok vždy dvaja znalci psychiatri. Ide o skúmanie duševného stavu
obvineného. Posudok sa podáva k uzneseniu o pribratí znalcov. Zo zákona
vyplýva, že takýto posudok sa vyžiada vtedy, ak vzniknú pochybnosti
o duševnom zdraví (stave) obvineného a treba skúmať, či v čase činu alebo
v súvislosti s činom nebol obvinený nepríčetný alebo zmenšene príčetný.
Podnet môže vychádzať od vyšetrovateľa, prokurátora, obhajcu, súdu, aj od
samotného obvineného.9)
V posudkoch tohto druhu sa riešia zvyčajne nasledovné otázky. Prvou
býva otázka, či obvinený netrpel v čase činu na psychickú poruchu,
v pozitívnom prípade, na akú psychickú poruchu a ako sa táto porucha
prejavuje. Lekári psychiatri sú oslobodení od povinnosti mlčanlivosti, pretože
8) MATHERN, V. Znalecký posudok ako dôkazný prostriedok v čs. trestnom konaní. s. 25.
9) FLEISCHER, J. et al. Základy súdnej psychiatrie. s. 56.
267
iné dôkazy. Býva takmer pravidlom, že znalecký posudok podstatne
ovplyvňuje skutkové zistenia, a tým aj meritórne rozhodnutie trestnej veci. 8)
uznesenie o nariadení skúmania duševného stavu vydal alebo nariadil vydať
súd. Psychiatri stanovia diagnózu a sústredia sa na čas činu, resp. súvislosť
s činom.10)
Ďalšia otázka sa týka rozpoznávacej schopnosti a ovládacej
schopnosti. Otázka býva formulovaná rôzne, napr. tým spôsobom, či
obvinený zo súdnopsychiatrického hľadiska mohol v čase činu alebo
v súvislosti s činom rozpoznať protiprávnosť svojho konania a či mohol
svoje konanie ovládať. Sú potrebné nasledovné vysvetlenia. Znalci sa
nevyjadrujú priamo k trestnej zodpovednosti, nepríčetnosti, zmenšenej
príčetnosti. Na takú otázku nemôžu odpovedať. Majú zistiť či obvinený v čase
činu netrpel na psychickú poruchu, pre ktorú by nebol schopný rozpoznať
protiprávnosť svojho konania alebo ovládať svoje konanie. Či netrpel na
psychickú poruchu, pre ktorú by mal poruchu schopnosti rozpoznať
protiprávnosť svojho konania a poruchu schopnosti ovládať svoje konanie
v čase činu alebo v súvislosti s činom. Až súd na základe vyjadrenia
psychiatrov o rozpoznávacej a ovládacej schopnosti rozhodne o nepríčetnosti alebo zmenšenej príčetnosti. Pri úplnej poruche aspoň jednej zo
schopností rozhodne o nepríčetnosti, pri čiastočnej, ale podstatnej
poruche aspoň jednej z nich, o zmenšenej príčetnosti.
V trestnom zákone sú pojmy nepríčetnosť a zmenšená príčetnosť.
Obvinený teda mohol byť v čase činu v stave nepríčetnosti, prípadne
zmenšenej príčetnosti alebo nebol v stave nepríčetnosti, ani v stave
zmenšenej príčetnosti. V právnickej literatúre a v prednáškach právnikov sa
hovorí aj o príčetnosti. Zdá sa, že konštatovanie poruchy rozpoznávacej
schopnosti a poruchy ovládacej schopnosti je medicínskym podkladom pre
konštatovanie súdu, že obvinený bol v stave nepríčetnosti alebo zmenšenej
príčetnosti. Nie je to presne tak. Znovu sú to pojmy z trestného zákona.
Psychiatria nemá definované poruchy rozpoznávacej a ovládacej schopnosti.
Obidva pojmy nepresne zodpovedajú vedecky definovaným poruchám
psychiky. Sú však zásady, podľa ktorých pri určitých psychických poruchách
a v závislosti aj od okolností činu sa konštatuje úplná alebo čiastočná porucha
obidvoch alebo jednej zo schopností. V texte posudku má byť preto bližšie
vysvetlené, na akých poruchách (symptómoch) sa zakladá konštatovanie
poruchy schopností.
Zmenšená príčetnosť alebo nepríčetnosť musia byť podložené
psychickou poruchou. Znalci sa vždy vyjadrujú k rozpoznávacej a ovládacej
schopnosti vo vzťahu k činu. Neexistuje všeobecne platná nepríčetnosť.
10) napr. stanoví sa diagnóza abnormnej osobnosti – poruchy osobnosti určitej formy a analyzuje sa
afekt, ktorý bol v čase činu. Charakterizuje sa zistená porucha, jej symptómy, prejavy, aby si súd
mohol urobiť predstavu o súvislosti symptómov poruchy alebo vlastností osobnosti s motiváciou
činu resp. o motivačnom pozadí.
268
Posúdenie poruchy rozpoznávacej a ovládacej schopnosti závisí od
druhu psychickej poruchy. Pri niektorých psychických poruchách sa
konštatujú podklady pre nepríčetnosť alebo zmenšenú príčetnosť až pri
ťažšom stupni poruchy.11) Pri iných psychických poruchách aj ľahká forma
podmieňuje nepríčetnosť.12) Posúdenie schopností nezávisí od intenzity
vonkajších prejavov psychickej poruchy, ktorú pozorujú laici. Na základe
uvedeného súd rozhodne o nepríčetnosti alebo zmenšenej príčetnosti. Iné
stupňovanie nie je podľa zákona. Je určitou informáciou keď sa povie, že
porucha schopnosti je čiastočná, ale nie podstatná. Niekedy sa povie, že
čiastočná a podstatná porucha je veľmi ťažká a je na hranici k úplnej
poruche. V druhom prípade je sporné či vyjadrenie je dostatočne
informatívne. V žiadnom prípade nie je správne požadovať od znalcov a nie je
správne, ak sa znalci snažia spresniť stupeň poruchy. Také určenie nie je
možné a nemá význam. Z obsahu pojmu zmenšená príčetnosť vyplýva, že sa
týka psychickej poruchy, ktorá nie je takého charakteru alebo stupňa, aby
bolo možné konštatovať podklady pre nepríčetnosť. Je však potrebné
zvažovať či u obvineného budú účinnejšie nápravnovýchovné alebo liečebné
opatrenia. Zmenšená príčetnosť teda nie je polovicou nepríčetnosti, ale má
špeciálny význam.
Odlišný prístup je k obvineným z trestných činov spáchaných v stave
po konzume alkoholických nápojov. Jednoduché alkoholové opojenie je
obvyklou reakciou na alkohol. Najčastejšie sa konštatuje čiastočná porucha
schopností, prípadne aj podstatná, najmä ovládacej schopnosti. Jedinec je
trestaný, ako keby čin spáchal v triezvom stave. Spoločnosť sa tak bráni proti
tejto trestnej činnosti. Vychádza sa z toho, že stav si páchateľ privodil sám. Iné
posúdenie je pri zistení patickej (chorobnej) alkoholovej ebriety. Pri nej
ide o ťažkú poruchu vedomia, je to porucha vzácna všeobecne
u postihnutého jedinca. Nemohol predvídať vznik takého ťažkého stavu.
Konštatuje sa úplná porucha obidvoch schopností (nepríčetnosť). Postihnutý
je za čin pri prvej manifestácii patickej ebriety úplne exkulpovaný. Abnormná
alebo komplikovaná ebrieta sa posudzuje podobne ako jednoduchá forma.
Nejde o ťažkú poruchu vedomia ako pri patickej forme a u toho istého človeka
sa vyskytuje častejšie, niekedy pravidelne. Súd môže zaujať iné stanovisko
u mladého človeka, ktorý nemal skúsenosť s tým, ako môže reagovať na
alkohol. Pri kombinovanej ebriete (alkohol a lieky) posúdenie môže závisieť
11) Napr. mentálna retardácia.
12) Napr. schizofrénia.
269
Obvinený mohol trpieť na prechodnú psychickú poruchu, v dôsledku ktorej
bol v čase činu nepríčetný. Pri inom čine nemusia byt podklady pre
nepríčetnosť. Okrem toho pri určitých psychických poruchách posúdenie sa
odlišuje podľa okolností.
od toho, či sa neobjavili niektoré ťažké príznaky, ktorými sa stav podobá
ťažkej poruche vedomia. Pri ťažkej jednoduchej forme, pri ktorej obvinený
vôbec nechápal situáciu a svoje konanie, sa výnimočné konštatuje úplná
porucha schopností. Je to však jednoduchá ebrieta a s ťažkým stavom po
veľkom konzume alkoholu sa dalo počítať. Na druhej strane je úplná porucha
schopností. Obvinený podľa právneho stanoviska nemôže byt trestaný za
následky, ale za to, čo zavinil. Nezavinil napr. ťažké zranenie obete, ale stav
ťažkej opilosti, do ktorej sa priviedol sám konzumom alkoholu. Posudzovanie
jedincov, ktorí konzumovali iné návykové látky, je podobné.
Dôležitou úlohou znalcov je zistiť, či obvinený netrpí na psychickú
poruchu, pri ktorej je porucha schopnosti chápať zmysel trestného
konania. Otázka môže byť formulovaná tak, či obvinený je z psychiatrického
hľadiska schopný chápať zmysel trestného konania.
Znalci majú ďalej riešiť otázku, či obvinený netrpí na psychickú
poruchu, pre ktorú by bol jeho pobyt na slobode pre spoločnosť
nebezpečný. Žiada sa aj návrh na opatrenie. Ak obvinený trpí na psychickú
poruchu, pre ktorú je jeho pobyt na slobode pre spoločnosť nebezpečný,
znalci odporúčajú nariadenie ochranného psychiatrického liečenia.
Ochranné liečenie možno odporúčať len vtedy, keď ide o psychickú poruchu,
v súvislosti s ktorou boli dané podklady pre nepríčetnosť alebo zmenšenú
príčetnosť. Predpokladá sa, že motivácia činu súvisela s psychickou
poruchou. Po svete sa pohybuje veľa nebezpečných ľudí. Mnohí z nich majú
psychickú odchýlku, resp. poruchu osobnosti. Ak neboli konštatované
podklady pre nepríčetnosť alebo zmenšenú príčetnosť, nemožno odporučiť
nariadenie ochrannej liečby. Možno im podľa toho, aké majú ťažkosti,
odporučiť, aby sa sami rozhodli pre liečbu u psychiatra. Keď sa okrem trestu
odňatia slobody nariadi aj ochranná liečba pri zmenšenej príčetnosti, súd
môže určiť trest pod dolnou hranicou sadzby a je možné aj upustiť od trestu.
Rozhodovanie je individuálne. U niektorých jedincov s poruchou osobnosti je
riziko, že zníženie trestu oslabí zábrany pred páchaním trestnej činnosti.
U závislých od alkoholu možno nariadiť ochranné protialkoholické liečenie13)
aj vtedy, keď sa nezistila ani podstatná porucha schopností. Jednou
podmienkou je, že musí ísť o závislého jedinca, nestačí, že nadmerne
konzumuje alkoholické nápoje, druhou, že motivácia činu súvisí so
závislosťou. Samotná závislosť od alkoholu hoci aj s vyjadrenými znakmi
deprivácie nepodmieňuje nepríčetnosť alebo zmenšenú príčetnosť. Význam
môže mať až organické odbúranie osobnosti a intelektu v najťažších
prípadoch. Zreteľná deprivácia pri závislosti sa môže v niektorých prípadoch
použiť ako argument pri odporúčaní nariadenia protialkoholickej liečby, keď
v čase činu alebo v súvislosti s činom nešlo o alkoholové opojenie. Ochranná
13) analogicky u závislých od iných psychotropných látok, teda protitoxikomanické.
270
Liečba sa robí v civilných zdravotníckych zariadeniach. Najčastejšie sa
ústavná liečba zmení na ambulantnú. Protialkoholická (protitoxikomanická)
liečba sa niekedy absolvuje počas výkonu trestu a na slobode pokračuje
ambulantná liečba. Dôležitým je upozornenie, že znalci odporúčajú čo
najvčasnejšie zahájenie liečby. Nemá sa stať napr. to, že chorý so
schizofréniou je prepustený z vyšetrovacej väzby, pretože sa zastavilo
trestné stíhanie na základe posudku, pritom nikto sa nepostará, aby sa
obvinený dostal na liečenie. Z vyšetrovacej väzby má ísť priamo na ochrannú
liečbu.
Niekedy znalcov žiadajú, aby uviedli „iné zistenia znalcov“. Aj vtedy,
keď chýba táto samostatná otázka, znalci majú uvádzať všetky zistenia
dôležité pre trestné konanie. Už v prvej časti (diagnóza) sa neuvádza len
diagnóza poruchy a popis jej príznakov, ale aj osobnostné vlastnosti. Najmä
vtedy, keď sú nápadnejšie a keď majú vzťah k motivácii činu. Posudok má
prezentovať možné motivačné pozadie, a to výlučne z odborného
psychiatrického hľadiska.
Posudok má obsahovať všetky odborné zistenia, ktoré súd pri konečnom
formulovaní koncepcie činu a motivácie zohľadní. Znalec najďalej zájde
vtedy, keď zistí patický (chorobný) alebo iný abnormný motív, čo patrí do jeho
odbornosti a unikol pozornosti neodborníkov.14)
V trestnoprávnych záležitostiach sa podávajú posudky aj v iných
súvislostiach. Niekedy má znalec vyšetriť svedka a vyjadriť sa k vierohodnosti jeho výpovede z psychiatrického hľadiska. Úlohou znalca je
diagnostikovať prípadnú psychickú poruchu u svedka a vysvetliť, či a ako táto
porucha ovplyvňuje schopnosti vnímať, chápať a pamätať si. V žiadnom
prípade sa znalec nevyjadruje k tomu, či svedok hovorí pravdu alebo nie.
Posudok môže byt náročný. Pochybnosť môže vyplývať len z toho, že svedok
sa psychiatricky lieči. Nesmie sa zabudnúť na to, že aj psychicky chorý je
schopný poskytnúť správne údaje. Stáva sa aj to, že kvôli prekonanej chorobe
v minulosti je svedok neustále traumatizovaný tým, že sa spochybňuje
vierohodnosť jeho výpovedí. Hrozí, že duševne chorému, ktorý si sťažuje, že
mu ubližujú, nikto neverí.
14) FLEISCHER, J. et al. Základy súdnej psychiatrie. s. 63.
271
liečba sa ukončí tak, že súd posúdi návrh ošetrujúcich lekárov na jej
ukončenie a dá si urobiť posudok od iných psychiatrov. Môže sa stať, že
žiadni znalci nedajú posudok, v ktorom by sa odporučilo zrušenie ochrannej
liečby. Odporúča sa liečba ústavná alebo ambulantná, a to podľa závažnosti
poruchy, doterajších skúseností a pod.
Literatúra
FLEISCHER, J. et al.
Základy súdnej psychiatrie. Bratislava: Akadémia Policajného zboru
v Bratislave, 2003. 210 s. ISBN 80-8054-272-4
HREBÍKOVÁ, V.
Duševné poruchy a ich význam pri posudzovaní trestnej zodpovednosti.
In Justičná revue, Roč. 47, 1995, č. 3-4, s. 26-34.
MATHERN, V.
Znalecký posudok ako dôkazný prostriedok v čs. trestnom konaní. Bratislava:
Veda, 1976. 343 s.
MEČÍŘ, J.
Základy soudni psychiatrie pro právniky. Praha: Karolinum, 1994, 42s.
ISBN 80-7066-956-X.
SOLNAŘ, V.
Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972. 368 s.
ISBN 508-21-875.
SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D.
Základy trestní odpovědnosti – podstatně přepracované a doplněné vydání.
Praha: LexisNexis Vydavetelství Orac, 2003. 455 s. ISBN 80-86199-74-6.
Stanovisko generálneho prokurátora Slovenskej republiky podľa § 10
odsek 2 zákona číslo 153/2001 Z.z. o prokuratúre z 1. júna 2006
k procesnému postupu orgánov činných v trestnom konaní a sudcu pre
prípravné konanie pri vyšetrení duševného stavu obvineného.
Zákon NR SR č. 300/2005 Trestný zákon.
Zákon NR SR č. 301/2005 Trestný poriadok.
Zákon č. 382/2004 Z.z. o znalcoch, tlmočníkoch a prekladateľoch
a o zmene a doplnení niektorých zákonov.
272
Dokazovanie – súčasnosť a smerovanie
doc. JUDr. Mgr. Jana Viktoryová, PhD.
JUDr. Jaroslav Blatnický
Akadémia PZ v Bratislave
Katedra vyšetrovania
Abstrakt: Autori sa v príspevku venujú problematike dokazovania
porovnávajúc minulosť so súčasným vývojom a nastolenými
trendmi. Zameriavajú sa na možnosti utajovania dôkazu
a vymedzenia hraníc zákonnosti dôkazu. Autori predkladajú
odbornej verejnosti nové pojmy a kategórie, ktoré sa transformujú
do trestného práva a je nutné ich de lege ferenda definovať
a špecifikovať. Úvahy de lege ferenda majú tendenciu vyvolať
právnu diskusiu. Nosná časť príspevku je upriamená na analýzu
vybraných judikátov Európskeho súdu pre ľudské práva, pričom
autori smerujú pozornosť čitateľov na precíznu komparáciu
skutkových okolností jednotlivých prípadov. Upozorňujú ich na
náročnosť rozlíšiť podstatný skutkový rozdiel v podobných
prípadoch od nepodstatných skutkových odlišností, čo môže mať
v konečnom dôsledku význam tak pre rozhodnutie a posudzovanie
tohto rozhodnutia, ako aj stále sa rozvíjajúcu teóriu dokazovania.
Kľúčové slová: dokazovanie, dôkaz, etapy procesu dokazovania, kvalita dôkazu, garancie
prípustnosti dôkazov, utajenie dôkazu, judikatúra Európskeho súdu pre ľudské práva
Abstract: Contribution engages in a problem of investigation,
comparing the past to the present development and trends. The
authors direct their attention to possibilities of evidence
concealment and definition of boundaries for legitimacy of
evidence. Authors enounce new terms and categories that are
being transferred into criminal law and their definition and
specification is lex ferenda essential. Lex ferenda considerations
tend to arouse legal debate. Significance of contribution lays in
analysis of chosen tribunals of European Court of Human Rights,
while authors direct the reader’s attention to precise comparing
circumstances and facts of the particular cases. They also draw
reader’s attention to the fact that recognising fundamental and
inconsequent facts of the case is exacting and it is important for
considering and deciding the resolution as well as for still
developing theory of providing evidence.
273
Key words: providing evidence, evidence, stages of the process of providing proofs,
quality of evidence, guaranty of evidence accessibility, concealment of evidence,
judicature of European Court of Human Rights
Úvod
S radosťou a bez váhania sme prijali pozvanie prispieť svojím
príspevkom, aby vyjadril profesionálne uznanie tomu, čo prof. JUDr. Vladimír
Mathern, DrSc. vykonal ako renomovaný a medzinárodne uznávaný odborník
pre oblasť trestného práva. Prajeme pánovi profesorovi ešte veľa tvorivých síl
a zdravia, aby mohol svojou vedeckou a ľudskou charizmou ovplyvňovať
ďalšie ročníky budúcich právnikov, advokátov, sudcov, prokurátorov,
vyšetrovateľov. Neprislúcha nám hodnotiť prácu jubilanta, pretože on je pre
nás tým, ktorý ovplyvnil naše právnické smerovanie, odkryl pred nami
tajomstvá trestného práva, osobitne dokazovania. Učebnica profesora
Matherna „Dokazovanie v čs. trestnom procese“ aj v súčasnosti predstavuje
pre nás zdroj inšpirácie a hodnotných myšlienok, ktorým ani čas neubral z ich
aktuálnosti a pravdivosti. Vyberáme: „Spoľahlivé zistenie skutkového stavu je
predpokladom správneho, spravodlivého a presvedčivého rozhodnutia
v každej trestnej veci. Zistenie skutkového stavu je úlohou dokazovania, ktoré
je preto ústredným problémom celého trestného konania. Dokazovanie tvorí
podstatnú časť náplne činnosti orgánov trestného konania. Postup pri
vyhľadávaní dôkazov, pri ich vykonávaní, previerke a napokon pri ich
hodnotení v trestnom procese upravujú procesné predpisy, opierajúce sa
o teóriu dôkazov. Dôkazné právo predstavuje zložitý komplex procesných
postupov, v ktorých sú obsiahnuté tak teoretické poznatky, ako aj
mnohoročné skúsenosti orgánov činných v trestnom konaní. Spôsob
a metódy dokazovania v trestnom konaní sa v histórii menili a vyvíjali.
Spresnenie, prehĺbenie a celkové zdokonaľovanie dokazovania, aby
zodpovedalo požiadavkám efektívnosti a rýchlosti pri zisťovaní skutkového
stavu veci pri súčasnom dôslednom dodržiavaní práv a procesných záruk
účastníkov konania je nielen teoretický, ale predovšetkým praktický právny
problém. V literatúre aj v praxi sa vyslovujú požiadavky, aby sa trestné konanie
skrátilo, zjednodušilo a zefektívnilo. Teória dôkazov rozoberá podmienky
zisťovania pravdy a komplex procesných záruk, ktoré zaručujú uplatňovanie
tohto základného procesného princípu. Osobitnú pozornosť venujeme
predmetu a rozsahu dokazovania, subjektom dokazovania a problematike
vnútorného presvedčenia sudcu ako podmienke aplikácie zásady voľného
hodnotenia dôkazov. V súvislosti so spracúvaním tejto problematiky sa ukázali
naliehavými otázky koncepčne novej právnej úpravy nielen dokazovania, ale
aj jednotlivých štádií trestného konania, ktoré špecifickými prostriedkami
274
vymedzujú a ovplyvňujú rámec, obsah a rozsah dokazovania a činnosti
jednotlivých subjektov trestného konania.“ 1)
Aj keď od vydania predmetnej publikácie prešlo viac ako 24 rokov,
myšlienky v nej obsiahnuté sú stále aktuálne a platné. Dodnes sa s niektorými z nich právna teória a prax ešte stále nevysporiadala. Ide napríklad o:
efektívnosť a rýchlosť konania, jednoduché, neformálne a teda aj kratšie
trestné konanie, vnútorné presvedčenie orgánov činných v trestnom konaní
a sudcov, otázky právnej istoty a podobne.
Niekoľko úvah o aktualizácii teórie
dokazovania
V dokazovaní, najmä v jeho aplikačnej praxi popri prípustnosti dôkazov
stále väčší význam nadobúda zásada voľného hodnotenia dôkazov, čo si
neraz ani trestno-procesná prax v plnom rozsahu neuvedomuje. Teória
spravodlivosti, istota dokazovania, právne predvídanie, všetky tieto kategórie
vo väčšej či menšej miere sa prelínajú práve do tejto zásady. Zákon
neustanovuje žiadne pravidlá, pokiaľ ide o mieru dôkazov potrebných
k preukázaniu určitej skutočnosti, ani váhu či dôkaznú silu jednotlivých
dôkazov (teda mieru ich vierohodnosti). Inak povedané, ani jeden druh
dôkazov nemá vopred určenú dôkaznú silu, dôkazný význam a zároveň
trestný poriadok neustanovuje ani potrebný rozsah dôkazov nevyhnutných
k pravdivému zisteniu skutkového stavu veci bez dôvodných pochybností.
Orgány činné v trestnom konaní a súd hodnotia dôkazy podľa svojho voľného,
zákonnom nevymedzeného uváženia. Uvedeným ich zákon núti k tomu, aby
prihliadali k okolnostiam konkrétneho prípadu, k jeho osobitostiam
a charakteristickým črtám, ktoré sú vlastné len pre ten daný konkrétny trestný
čin, čím sa bráni mechanickému postupu pri hodnotení dôkazov. Zákon
neprisudzuje žiadnemu dôkazu a priori zvláštny význam, ani priznaniu
obvineného, ani znaleckému posudku a podobne. V súvislosti s uvedeným si
je potrebné uvedomiť dosah a závažnosť hodnotenia dôkazov. Každé
rozhodnutie totiž zasahuje do práv konkrétneho jednotlivca. Stále viac sa do
popredia dostáva opätovne otázka pravdy a jej významu pre proces
dokazovania. Dôkazy sa hodnotia z hľadiska ich pravdivosti, teda či obsah
vykonaného dôkazu jednotlivo aj v súhrne s ostatnými dôkazmi je pravdivý.
Dôkazy sa ďalej hodnotia v súvislosti s vyšetrovacími verziami, berie sa do
úvahy ich závažnosť a zákonnosť. Pri hodnotení z hľadiska závažnosti vylučujú
sa dôkazy nepodstatné, teda také, z ktorých nie je možné odvodiť poznatky
a informácie o predmete dokazovania. Začiatkom aj zavŕšením celého tohto
procesu musí byť vždy skúmanie zákonnosti dôkazu. 2)
1) Mathern, V.: Dokazovanie v čs. trestnom procese. Bratislava, Obzor, 1984, s. 5 – 7.
2) Šámal, P. a kol.: Prípravné konanie trestné. Praha, C.H.Beck, 2003, s. 69.
275
Hodnotenie vierohodnosti a pravdivosti dôkazov predstavuje vlastnú
syntetickú časť hodnotenia. Na základe analýzy poznatkov o prameni dôkazu,
o závažnosti skutočností vyplývajúcich z dôkazov, o ich súvislosti
a nadväznosti na iné skutočnosti a dôkazy, o ich súlade s poznatkami praxe
a vedy sa získava obraz o skutočnosti, ktorá je predmetom dokazovania.
Zásada voľného hodnotenia dôkazov je tvorená na vnútornom presvedčení
príslušného orgánu činného v trestnom konaní a súdu, ktoré však nie je
prejavom jeho ľubovôle alebo slobody, ale utvára sa prísne logicky na základe
zákonov a iných právnych predpisov, pričom sa opiera o právne vedomosti,
o všestranné, hlboké a logické zhodnotenie dôkazov a ich vzájomných
súvislostí, s prihliadnutím ku všetkým okolnostiam prípadu. Pri hodnotení
dôkazov sa v praxi často používajú predovšetkým analytické a syntetické
metódy, často v určitom spojení s dedukciou a indukciou. Určitou právnou
poistkou voľného hodnotenia dôkazov je skutočnosť, že každé podstatné
rozhodnutie musí byť aj zdôvodnené.3)
Modifikáciami prechádzajú aj etapy procesu dokazovania. Teória ich
rozdeľuje do niekoľkých úzko spolu súvisiacich a prelínajúcich sa etáp.
V klasickom ponímaní rozlišujeme štyri etapy procesu dokazovania, a to etapu
vyhľadávania dôkazov, previerky dôkazov, vykonávania alebo procesného
zdokumentovania dôkazov a hodnotenia dôkazov. V teórii sa vyskytli aj návrhy
zaradiť piatu etapu nazvanú zaistenie dôkazov. Rozumie sa ňou získanie
dispozičnej moci nad dôkazom niektorým z oprávnených orgánov činných
v trestnom konaní. Túto etapu by bolo potrebné striktne odlišovať od etapy
vyhľadávacej, ktorá ju predchádza. Z hľadiska zákonnosti totiž môže byť
vyhľadávanie dôkazov zákonné, avšak jeho zaistenie nezákonné a naopak,
čo môže spôsobiť rôzne procesné dôsledky. Ani zaistenie dôkazov nie je
v celom rozsahu upravené zákonom. 4)
Nezastupiteľné miesto v dokazovaní nesporne má znalosť logiky a jej
aplikácia v praktickej dokazovacej činnosti. Logike bude potrebné venovať
zvýšenú pozornosť.
Uplatnenie pravidiel logiky pri práci s dôkazným materiálom sa využíva
najmä:5)
¾
¾
prostredníctvom logických operácií pri zisťovaní a hodnotení (čiastkovom
aj súhrnom) faktov a dôkazov v procese dokazovania, hlavne v jeho
záverečnej etape – hodnotení dôkazov, kde sa aplikuje zásada voľného
hodnotenia dôkazov;
v etape previerky dôkazov;
5) Luzgin, I. M.: Logika vyšetrovania. Bratislava, VŠ ZNB, 1996, s. 53-54.
276
pri vytyčovaní vyšetrovacích verzií a pri previerke nepriamych dôkazov.
Orgán činný v trestnom konaní logické operácie a postupy využíva
hlavne pri myšlienkovej činnosti spojenej s praktickou činnosťou, pri
zisťovaní, či vylučovaní jednotlivých vyhľadaných faktov.
Orgán činný v trestnom konaní v priebehu svojej činnosti prechádza od
zmyslového poznania k pojmovému, a to najmä:6)
¾
analýzou – myšlienkovým rozčlenením predmetu skúmania (zisteného
faktu) na jeho jednotlivé znaky a následným oddeleným skúmaním
každého znaku osobitne;
¾ syntézou – spätným myšlienkovým spojením takto odčlenených znakov,
zistením ich vzájomného pôsobenia a spojenia;
¾ abstrakciou – odčlenením podstatných znakov predmetu skúmania od
znakov nepodstatných;
¾ zovšeobecnením – rozšírením platnosti podstatných znakov, myšlienkovo odčlenených v jednotlivých skúmaných faktoch na celú skupinu
týchto faktov.
Využitie analýzy dôkazov v konkrétnych prípadoch predpokladá znalosť
základných pojmov, ktoré sú v ňom spojené.
Poznanie sa skladá z dvoch prvkov, a to zo zmyslového (pocity, vnemy,
predstavy) a racionálneho prvku (myslenie v rôznych formách: pojmy, súdy,
úsudky, hypotézy, teórie). Poznanie je jednotou zmyslového a racionálneho
odrazu skutočnosti. V procese poznania možno vyčleniť aj rôzne roviny,
kvalitatívne rôzne stupne poznania, ktoré sa medzi sebou líšia úplnosťou,
hĺbkou a všestrannosťou zachytenia objektu, čiže formou svojho vyjadrenia.
Roviny poznania rozdeľujeme na:
¾
¾
empirickú - vyplýva v podstate zo skúsenosti (z pozorovania a z experimentu) a je do určitej miery racionálne rozpracovaná;
teoretickú - odráža objekt z hľadiska jeho súvislosti a zákonitosti, ktoré
získala nielen skúsenosť, ale ktoré získalo aj bezprostredné abstrahované myslenie.
Z tohto pohľadu rozdeľujeme poznanie na konkrétne a abstraktné.
Medzi základné formy myslenia patria: 7)
¾ Súd je myšlienka vyjadrená vo forme vety, v ktorej sa niečo tvrdí
o objektoch a ktorá je objektívne buď pravdivá alebo nepravdivá;
6) Luzgin, I. M.: Logika vyšetrovania. Bratislava, VŠ ZNB, 1996, s. 55.
7) Luzgin, I. M.: Logika vyšetrovania. Bratislava: VŠ ZNB, 1996, s. 53-54.
277
¾
¾
¾
Pojem je forma (spôsob) zovšeobecnenia predmetov a javov. Pojmom sa
nazýva aj myšlienka, ktorá je zovšeobecnením predmetov určitej triedy
podľa špecifických znakov;
Úsudok je myšlienkový postup, pri ktorom sa z jedného alebo niekoľkých
súdov, nazvaných premisami úsudku, vyvodzuje nový súd (nazvaný záver
alebo dôsledok), logický vyplývajúcich z premís. Prechod od premís
k záveru sa vždy uskutočňuje podľa nejakého logického pravidla
(pravidla vyvodzovania). Vyčlenenie premís a záveru úsudku a určenie
jeho štruktúry tvorí logickú analýzu úsudku. Premisy v logike predstavujú
výroky, z ktorých pri odvodzovaní vyplýva v úsudku nový výrok (záver).
Problém je to, čo ešte človek nepozná a čo treba poznať. Na vytýčenie
problému, na jeho riešenie, na overenie výpovedí, potrebujeme poznatky,
ktorých objektívna pravdivosť je už stanovená. Hodnoverné poznatky sú
faktami, o ktoré sa v ďalšom skúmaní opierame. Fakty sú nevyhnutným
systémom poznatkov, pričom tento systém môže existovať na rôznych
úrovniach: na domnienke, na hypotéze a na pravdivej teórií. 8)
Domnienka je počiatočný predpoklad, ktorý ešte nie je preskúmaný, nie
je objasnený jeho logický a empirický základ. Domnienka prechádza
v hypotézu po objasnení argumentov, ktoré ju logicky odôvodňujú.
Hypotéza je poznanie, základom ktorého je predpoklad.
Poznanie vzniká a rozvíja sa na základe praktickej činnosti a slúži jej,
pretože vytvára predobraz možných a pre človeka nevyhnutných vecí
a procesov. Preto poznanie sa musí realizovať v praktickej činnosti.
Aby sa poznanie mohlo realizovať, musí nadobudnúť zodpovedajúcu
formu, v ktorej sa spájajú tri momenty: 9)
¾
¾
¾
konkrétne, celkové poznanie objektu;
realizácia v praktickej činnosti;
cieľ – zistenie skutočností dôležitých pre rozhodnutie vo veci.
Stupeň vývoja týchto logických operácií zodpovedá stupňu vývoja
praktickej činnosti človeka vôbec, teda aj orgánu činného v trestnom konaní.
Hĺbka a rozsah myšlienkovej analýzy a syntézy závisí na hĺbke a rozsahu
praktického rozkladania objektov a javov skutočnosti, praktického využívania
ich vlastností a podobne. Hĺbka a rozsah abstrakcie a zovšeobecnenia potom
závisia na tom, ako hlboko a v akom rozsahu orgán činný v trestnom konaní
8) Viktoryová, J.: Teoretické základy dokazovania vo vyšetrovaní. II. časť. Bratislava: Akadémie
Policajného zboru, 2000, s. 25-36, ISBN 80-8054-075-6.
278
Žiaden z uvedených myšlienkových postupov v praktickej činnosti
nemôže byť používaný sám o sebe, ako taký. Vzájomne tieto postupy
nadväzujú jeden na druhý, jeden z druhého vychádza a vzájomne sa
dopĺňajú. V praktickej činnosti sú používané súbežne. 10)
Logická stránka myslenia orgánu činného v trestnom konaní vychádza
z pravdepodobných alebo deduktívnych úsudkov a smeruje k vierohodným
a pravdivým záverom, ak to zistené okolnosti, fakty a objekty dovoľujú.
V počiatočnej etape vyšetrovania sú využívané niektoré z nasledovných
logických úsudkov:
¾
¾
¾
deduktívny úsudok - z pravdivého následku usudzujeme na príčinu,
ktorá ho podnietila. Tento úsudok je pravdivý vtedy, ak sú pravdivé
všetky premisy (fakty), z ktorých vychádzal.
induktívny úsudok - vychádzajúc z poznania jednotlivých faktov
zdôvodňujeme všeobecnejší výrok o priebehu vyšetrovacej udalosti.
Skúmame určité množstvo faktov, nie však všetky javy určitej skupiny
(neúplná indukcia) a zisťujeme, že každý jav má vlastnosti A. Z toho
možno usudzovať, že všetky javy danej skupiny vlastnosť A majú. Získaný
výrok má potom hypotetický charakter, ktorý musí byť overovaný,
spresňovaný, respektíve menený.
úsudok z analógie – ak poznáme určité vlastnosti A, B, C, D u faktu X
a zistili sme, že fakt Y má vlastnosti A, C, D usudzujeme, že má i vlastnosť
B, ktorej existenciu sme u faktu Y doposiaľ neskúmali. Takýto
myšlienkový postup neposkytuje logický potrebný záver, ale vyjadruje
v danej situácii najoprávnenejšiu domnienku. Stupeň jej pravdepodobnosti je tým vyšší, čím je väčší počet porovnávateľných znakov,
čím má orgán činný v trestnom konaní lepšiu vedomosť o nich a čím sú
tieto znaky pre danú vec charakteristickejšie. 11)
Proces dokazovania konkrétnej udalosti vždy predpokladá ujasnenie si
logickej správnosti zostavenia a zdôvodnenia stanovených záverov
o okolnostiach spáchaného trestného činu, prípadne o jeho páchateľovi.
Zvlášť je to potrebné pri hodnotení sústavy nepriamych dôkazov.
Význam logickej analýzy pre hodnotenie dôkazov spočíva najmä v tom,
že na jej základe je možné určiť, v ktorom momente je určitý úsudok
jednoznačný a teda pravdivý, ďalej kedy sú jeho závery naopak len
11) Čond, A.: Taktika a metodika vyšetrovania. (všeobecná časť) Bratislava: MV SR, 1973, s. 63-67.
279
praktickou činnosťou prenikol od javu k podstate, od povrchovej podstaty
k podstatám hlbším.
pravdepodobné. Zvláštny význam nadobúda logická analýza pri stanovení
skutočností, o ktoré sa jednotlivé závery opierajú a pri určovaní postupov na
základe, ktorých je ich možné preverovať a zdôvodňovať.
Vychádzajúc z uvedeného, analýza dôkazov pri ich hodnotení
nepredstavuje svojvoľnú činnosť orgánu činného v trestnom konaní, ale musí
sa okrem vnútorného presvedčenia riadiť aj zásadami logiky.
Aby mohol orgán činný v trestnom konaní vysloviť závery o zistených
dôkazoch musí vysvetliť, ktoré skutočnosti považuje za dokázané, ako
k tomuto výsledku dospel, existenciu ktorých skutočností považuje so
zreteľom na výsledky dokazovania za vylúčenú alebo pochybnú a akými
logickými úvahami sa riadil pri preverovaní a hodnotení dôkazov. 12)
Logika určuje konkrétne postupy, logické operácie, ktoré orgán činný
v trestnom konaní využíva v praktickej činnosti hodnotenia dôkazov pri
zisťovaní vzťahu medzi faktom a vyšetrovanou udalosťou a sú východiskom ich
myšlienkovej činnosti. Orgán činný v trestnom konaní však pracuje aj
s predpokladmi viac či menej pravdepodobnými, vychádza z výrokov,
o ktorých obyčajne nemôže tvrdiť, že sú jednoznačne pravdivé. Podľa
charakteru faktorov a okolností, v danej konkrétnej veci si orgán činný
v trestnom konaní sám volí taký logický postup, ktorý podľa jeho názoru je
najvhodnejší. Logická stránka poznania jednotlivých faktorov a ich vzťahu
k udalosti je veľmi zložitá a logické formy myslenia veľmi rozmanité.
Dôkazy môžu obstarávať aj strany na vlastné náklady. Také je znenie
ustanovení Trestného poriadku. Z uvedeného možno odvodiť niekoľko
problémov, ktoré si uvedomuje trestno-procesná prax:
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
je potrebné venovať zvýšenú pozornosť výsluchovej praxi,
zdôrazňovať taktiku a psychológiu výsluchu,
dostatočne sa pripravovať na procesné úkony,
vyvstáva potreba vypracovať metodiku obhajoby v trestnom konaní,
nejednoznačne pôsobia aj spôsoby zaobstarávania dôkazov a ich
využívania,
v praxi existujú situácie, keď obhajca svedka nielen vyhľadá, ale pred
návrhom na jeho výsluch ho najskôr sám vypočuje, čo môže u prokurátora
alebo sudcu navodiť pocit spochybnenia hodnovernosti takéhoto dôkazu,
zákon by mal presnejšie definovať, ktoré dôkazy obhajca môže
zabezpečiť a ktoré nie,13)
12) VAJDA, Ľ.: Teoretické východiská a praktické aspekty dokazovania vo vyšetrovaní. Bratislava:
Akadémia Policajného zboru 1996, s. 49-52.
13) Valašik, M.: Obhajoba v rekodifikovanom trestnom práve procesnom. In: Rekodifikácia trestného
práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára
s medzinárodnou účasťou konaného dňa 21.4.2008. Bratislava, BVŠP, 2008, s. 244 – 245.
280
v právnych diskusiách realizovaných najmä na rôznych medzinárodných
vedeckých konfernciách často sa opakujú nasledovné otázky – Môže
obhajca obvineného v prípravnom konaní vypočuť aj poškodeného?
Môže vypočuť znalca, ktorého pribral vyšetrovateľ? Môže obhajca alebo
iná strana vykonať vyšetrovací pokus, rekonštrukciu, rekogníciu,
konfrontáciu, prípadne iný procesný úkon? A následne je si možné položiť
otázku, akú formu by mal predmetný úkon mať. Možno sa len domnievať,
prípadne polemizovať so skupinou obhajcov, ktorí zastávajú názor, že
všetky takto vykonané úkony by sa mali robiť v maximálne možnej miere
analogicky vo forme, ktorú používajú orgány činné v trestnom konaní.
Bude to však možné v každom prípade striktne dodržať?,
¾ nedoriešenou sa javí aj otázka zatajovania dôkazov (môže ísť najmä
o prípady zatajovania dôkazov pred prokurátorom až do začatia súdneho
konania a pod.),
¾ na dôvažok je si možné položiť aj otázku, či je možné zo strany obhajoby
de facto vykonávať vlastne paralelné vyšetrovanie, v podstate súbežne
s orgánmi polície. 14)
Problémové otázky neobchádzajú ani teóriu dokazovania, ktorá rovnako
ako procesná prax a legislatíva je konfrontovaná s novým kontradiktórnym
konaním v procese dokazovania:
¾
¾
¾
¾
kvalita dôkazov,
rozsah dôkazných prostriedkov,
prienik prvkov amerického common law do nášho kontinentálneho
dôkazného práva, a to nielen do konanie pred súdom,
prípustnosť dôkazov (Kritérium prípustnosti neumožňuje v podmienkach
slovenského trestného práva možnosť apriori vylúčiť žiadny dôkaz.
Takéto vylúčenie by porušilo základné pravidlá dokazovania v trestnom
konaní, ktoré sú zakotvené v ustanoveniach Trestného poriadku. Ani
rekodifikácia neprevzala zo systému common law pravidlá o apriori
neprípustnosti niektorých dôkazov, ako napríklad vylúčenie svedka
z počutia. Do pravidiel kontinentálneho dôkazného práva boli vnesené
niektoré prvky najmä amerického common law, niekedy bez vzájomného
zosúladenie, prípadne výkladu ďalších súvislostí, ktoré môže priniesť
trestno-právna prax. Uvedený stav do značnej miery spôsobuje dnešnú
názorovú nejednotnosť v oblasti dokazovania, hlavne v postupoch
dokazovania. Prejavuje sa to napríklad pri kritériu prípustnosti dôkazu,
14) Valašik, M.: Obhajoba v rekodifikovanom trestnom práve procesnom. In: Rekodifikácia trestného
práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára
s medzinárodnou účasťou konaného dňa 21.4.2008. Bratislava, BVŠP, 2008, s. 244 – 247.
281
¾
¾
¾
¾
¾
kde jeho základ tvorí zákonnosť jeho získania. V odbornej verejnosti sa
na túto téme vedie rozsiahla a dlhodobá diskusia, ktorá neprináša
jednotiace závery. Neponúka ich ani legislatíva. Jedna skupina
odborníkov zastáva názor, že nie každá nezákonnosť znamená aj
neprípustnosť dôkazu. Druhá skupina zastáva opačné tvrdenie, že každý
dôkaz získaný porušením základného procesného práva ako aj dôkaz
z neho odvodený je neplatný.15) ),
právna istota,
metodika vedenia výsluchu v závislosti od jeho dôkazného významu,
vytvorenie systému kontroly relevantnosti neoznámených dôkazov,
určenie hraníc nevyhnutných na zabezpečenie dôkazu (nezákonný
spôsob získania dôkazu, získanie dôkazu násilným, trýznivým a potupným spôsobom, získanie dôkazu zásahom do garantovaných ľudských
práv a slobôd – bez alebo nad rámec daného súhlasu).
Značnú pozornosť si vyžaduje aj definovanie a vyšpecifikovanie
niektorých nových pojmov a kategórii, ako napríklad:
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
¾
použitie donútenia pri získaní inkriminovaného vyhlásenia,
dôkaz inkriminačného charakteru,
nespoľahlivý dôkaz,
dôkaz získaný nátlakom alebo iným nevhodným spôsobom,
správanie a dôveryhodnosť svedka ako jeden z atribútov prípustnosti
dôkazu,
neštandartné spôsoby výpovede,
nepravdivá výpoveď z dôvodu nepríjemného správania policajného
dôstojníka voči vypočúvanému,
dôležitý dôkaz,
autenticita dôkazu,
kvalita dôkazu,
vykonávanie efektívneho vyšetrovania,
anonymná svedecká výpoveď,
vylákaný dôkaz,
nátlakové vyšetrovacie techniky,
utajenie, lesti a triky v dokazovaní,
protizákonné získanie dôkazu.
15) Šimovček, I.: Rekodifikácia trestného práva z pohľadu dokazovania v trestnom konaní.
In: Rekodifikácia trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov
z celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou konaného dňa 21.4.2008. Bratislava, BVŠP,
2008, s. 236.
282
Výber z judikatúry Európskeho súdu
pre ľudské práva – vyústenie právnych
záverov do teórie dokazovania
Mučenie políciou
Sťažovateľ Ahmed Selmouni, občan Holandska a Maroka, bol v čase
od 25. do 20.11.1991 zadržaný vo Francúzsku. Sťažovateľ bol viackrát
vypočúvaný v rámci trestného konania vedeného v súvislosti s drogovou
trestnou činnosťou. Počas trvania väzby bol sťažovateľ viackrát vyšetrovaný
doktorom, o čom existovala lekárska dokumentácia. V konaní pred súdom
požiadal vyšetrujúci sudca o znalecký posudok týkajúci sa zdravotného stavu
sťažovateľa. Znalec, ktorý ho vyšetril zaznamenal viditeľné známky ublíženia
na zdraví so stanovením doby ich vzniku, ktorá korešpondovala s časom,
ktorý sťažovateľ strávil vo vyšetrovacej väzbe. Dňa 1.12.1992 bol sťažovateľ
po prvýkrát vypočutý k týmto okolnostiam inšpekčnou službou polície.
Záznam z tohto výsluchu bol zaslaný úradu prokuratúry. Sťažovateľ podal dňa
1.2.1993 v tejto veci žalobu za spáchanie násilného trestného činu ublíženia
na zdraví s následkom pracovnej neschopnosti v trvaní viac ako osem dní,
útoku so zbraňou (bejzbalovou pálkou), nedôstojného správania, ublíženia na
zdraví s trvalými následkami (trvalé poškodenie zraku) a pokusu o znásilnenie
viacerými osobami, pričom sa ku konaniu pripojil ako poškodený. Všetky tieto
činy mali byť spáchané počas trvania vyšetrovacej väzby sťažovateľa, zo
strany príslušníkov polície, pri výkone ich služby. Vyšetrovanie na základe
žaloby sťažovateľa bolo začaté 22.2.1993. Policajti, označení sťažovateľom
v rámci rekognície, boli prvýkrát vypočutí v januári až marci 1997. Následne
boli policajti postavení pred trestný súd a obžalovaní z trestného činu ublíženia
na zdraví s následkami pracovnej neschopnosti kratšej ako jeden týždeň
a trestného činu obťažovania na sexuálnom základe spáchaného s použitím
násilia a donucovania, v oboch prípadoch spáchaných v spolupáchateľstve.
Sťažovateľ zniesol námietku vo veci, že sa nebralo do úvahy jeho znásilnenie,
trvalé zmrzačenie a mučenie. Trestný súd jeho námietku zamietol s tvrdením,
že z lekárskych správ nevyplýva, že došlo k znásilneniu a ani sa nepreukázali
príčinné súvislosti medzi stratou ostrosti zraku a skutkom. Skutky, ktoré
sťažovateľ označil za akty mučenia, neboli posúdené ako mučenie v rámci
trestného zákona účinného v čase spáchania skutku. Policajti boli odsúdení
na podmienečné tresty.
Sťažovateľ argumentoval, že mučenie bolo zo strany policajtov
motivované tou skutočnosťou, že potrebovali vynútiť od neho priznanie,
nakoľko bol udaný ako podozrivý a policajti boli presvedčení o jeho vine.
283
Vykonaná osobná a domový prehliadka, pri jeho zadržaní, nepreukázala
podozrenie polície a sťažovateľ sa jednoducho odmietol polícii priznať.
Vláda dotknutej krajiny na základe jednej z lekárskych správ uvádzala, že
zo strany polície nešlo o mučenie, ale len o zlé zaobchádzanie.
Súd konštatoval porušenie článku 3 Európskeho dohovoru. Uvedený
článok zakotvuje jednu zo základných hodnôt demokratickej spoločnosti. Aj
za najťažších okolností, za ktoré je možné považovať boj proti terorizmu alebo
organizovanému zločinu dohovor absolútne zakazuje mučenie a neľudské či
ponižujúce zaobchádzanie, resp. tresty. Uvedené platí aj v prípade verejného
ohrozenia štátnej bezpečnosti. Článok 3 nepodlieha žiadnym obmedzeniam.
Súbor zranení spomínaných v lekárskych správach, ako aj v prehlásení
sťažovateľa, preukazuje existenciu bolesti a fyzického utrpenia a nepochybne
aj duševného utrpenia. Priebeh udalosti poukazuje aj na to, že bolesť
a utrpenie boli sťažovateľovi spôsobené úmyselne, predovšetkým s cieľom
vynútenia jeho priznania k spáchaniu skutkov, z ktorých bol podozrivý.
Naviac, z lekárskych správ jasne vyplýva, že opakované násilnosti boli priamo
vykonávané policajtmi pri výkone služby.16)
V teórii dokazovania bude potrebné rozšíriť state o protizákonnom
získavaní dôkazov.
Stíhanie maloletých a neľudské zaobchádzanie
Obaja sťažovatelia sa narodili v roku 1982. Dňa 12.2.1993, kedy mali
obaja desať rokov, nešli do školy a uniesli dvojročného chlapca z nákupného
strediska, prešli s ním viac ako dve míle a potom ho utýrali na smrť,
zanechajúc ho na železničných koľajniciach, aby ho prešiel vlak. Sťažovatelia
boli zatknutí vo februári 1993. Proces sa konal v novembri 1993 za účasti
verejnosti a trval viac ako tri týždne. Počas pojednávaní príchod sťažovateľov
vítal nepriateľský dav, príležitostne sa vyskytli aj pokusy na útok vedený voči
motorovým vozidlám, v ktorých sa viezli. Pojednávacia sieň bola zaplnená
tlačou a verejnosťou. Pojednávania boli vedené s formálnosťou trestného
konania týkajúceho sa dospelých. Konanie bolo do určitej miery
modifikované, vzhľadom na vek sťažovateľov. Dĺžka pojednávania
zodpovedala dĺžke školského dňa. Počas prestávok sťažovatelia mohli stráviť
svoj čas so svojimi rodičmi a sociálnymi pracovníkmi v detskom kútiku. Sudca
vydal nariadenie o zákaze publikovania mien, adries, fotografií, alebo iných
detailov, ktoré by mohli identifikovať sťažovateľov. Právni zástupcovia
sťažovateľov žiadali, aby bolo konanie zastavené, pretože by mohlo byť
16) Prípad Selmouni proti Francúsku. Rozsudok z 28. júla 1999 týkajúci sa sťažnosti č. 25803/94.
In: Svák, J. a kol.: Rozsudky Veľkej komory Európskeho súdu pre ľudské práva. Žilina, PP
spol. s.r.o., 2006, s. 156 – 158.
284
Sťažovateľa V. a jeho rodičov vypočul doktor z detskej nemocnice
v septembri 1993. Konštatoval známky post-traumatického stresu a extrémnej
úzkosti a viny, s obavami z trestu a hrozivej odplaty. Sťažovateľ V. hovoril
o udalosti len veľmi málo, bez uvedenia niektorých aspektov. Javil sa ako
nezrelý, správajúci sa ako mladšie dieťa, bude potrebovať terapeutickú
pomoc.
Počas konania prokuratúra uviedla dôkazy na podporu svojho tvrdenia,
že obžalovaní boli trestne zodpovední za svoje činy, nakoľko vedeli
rozpoznať spoločenskú nebezpečnosť svojho konania. Sťažovateľ T.
odmietol vyšetrenie psychiatričkou, ktorú určila prokuratúra. Znalecký
posudok pred súdom podala detská psychiatrička, ktorú vybral právny
zástupca sťažovateľa T. Uviedla, že sťažovateľ je primeranej inteligencie,
vyjadruje sa spontánne a pozná rozdiely medzi dobrom a zlom. Zlé je uniesť
dieťa a nechať ho na koľajniciach. Vykazuje však známky poruchy
spôsobenej post-traumatickým šokom, vrátane neustálych obáv z udalostí
trestného činu, vysokého stupňa úzkosti a poruchy spánku. Táto porucha
a to, že sa mu nedostalo terapeutickej pomoci od spáchania trestného činu
spôsobilo, že jeho schopnosť komunikovať s právnikmi je limitovaná
a nedokáže adekvátne svedčiť vo svoj prospech.
Prokuratúra predvolala riaditeľku školy, do ktorej chodili obaja
sťažovatelia. Podľa nej boli si vedomí toho, že udrieť iné dieťa zbraňou je zlé.
Na pojednávaní boli prehraté pásky s výpoveďami sťažovateľov pred
policajtmi, pred súdom však nevypovedali.
Dňa 24.11.1993 porota odsúdila sťažovateľov z trestného činu vraždy
a únosu a sudca im navrhol osemročný trest odňatia slobody (najvyšší sudca
desaťročný trest). Rodina zosnulého dieťaťa predložila petíciu za doživotný
trest. (V prípade sťažovateľov bolo možné uložiť trest odňatia slobody
neurčitej dĺžky, určenie ktorej bolo vo výlučnej právomoci ministra vnútra).
Listom minister vnútra informoval sťažovateľa T., že si odpyká trest odňatia
slobody v trvaní pätnásť rokov. Dĺžka trestu bola opätovne prejednávaná.
Čo sa týka účinku trestného konania na sťažovateľov, v januári 1995 boli
sťažovatelia vypočutí doktorom na účely konania o súdnom preskúmaní
rozhodnutia. Podľa záverov doktora V. trpel vysokým stupňom strachu, že
bude napadnutý, alebo potrestaný za svoje konanie. Bol vydesený z toho, že
si ho na súde obzerala verejnosť a obával sa, čo si o ňom budú ľudia myslieť.
Väčšinu času sa nebol schopný zúčastňovať konania. Nebol schopný
počúvať, keď boli prehrávané výsluchu jeho a T. pred políciou a spomenul si,
že vtedy plakal. Sťažovateľovi trvalo dvanásť mesiacov, kým prekonal traumu
285
nespravodlivé z dôvodu rozsiahlej publicity prípadu. Sudca nenašiel žiaden
dôvod na takéto rozhodnutie.
zo samotného procesu. Mal dojem, že tlač sa mu posmievala a z tvári poroty
mohol čítať, že ho uznali vinným.
Sťažovatelia tvrdili, že vek desať rokov ako hranica trestnej zodpovednosti v Anglicku a Walese je nízka v porovnaní s inými európskymi
krajinami. Podľa ich názoru konanie pred súdom predstavovalo neľudské
a ponižujúce zaobchádzanie. Spôsoboval to ich nízky vek, vedenie procesu,
cudzí ľudia v porote, tlak médii, útoky na vozidlo, v ktorom sa viezli.
Európsky súd konštatoval, že charakter trestného činu spáchaného
sťažovateľmi bol irelevantný pre posúdenie podľa článku 3 Európskeho
dohovoru. Aby zlé zaobchádzanie spadalo do pôsobnosti článku 3 musí
dosiahnuť určité minimum závažnosti. Stanovenie tohto minima je relatívne,
závisí od všetkých okolností prípadu ako sú povaha, kontext zaobchádzania,
jeho trvanie, fyzické a psychické následky, v niektorých prípadoch tiež
pohlavie, vek a zdravotný stav obete. Niektoré zaobchádzanie označil Súd za
neľudské hlavne z toho dôvodu, že bolo uskutočnené úmyselne, po dobu
mnohých hodín a spôsobilo, ak nie skutočné poškodenie, tak aspoň fyzické
a morálne utrpenie. Ponižujúce zaobchádzanie malo vzbudiť u obetí pocity
strachu, úzkosti a podriadenosti a bolo spôsobilé potupiť a ponížiť ich
a prípadne zlomiť ich fyzický alebo morálny odpor. Podľa Súdu pripísanie
trestnej zodpovednosti sťažovateľom samo o sebe neznamená porušenie
článku 3 Európskeho dohovoru. Trestné konanie proti sťažovateľom nebolo
motivované akýmkoľvek zámerom štátnych orgánov ponížiť ich, alebo
spôsobiť im utrpenie. V skutočnosti bolo prijaté množstvo špeciálnych
opatrení, ktoré modifikovali konanie pred miestnym súdom, za účelom
zmiernenia prísnosti konania, s ohľadom na vek obžalovaných. Vzhľadom na
uvedené, proces so sťažovateľmi neznamenal porušenie článku 3 Európskeho dohovoru.17)
V časti teórie dokazovania o výsluchoch zamerať dôraz na metodiku
vedenia výsluchu v závislosti od jej dôkazného významu.
Utajenie dôkazov v trestnom konaní
Dňa 30.6.1993 boli do Spojeného kráľovstva prepašované tri tony
konopnej živice, uschovanej v náklade mrazeného mäsa v kamióne, ktorý
prišiel zo Zeebrugge do Doveru. Dva náklady mäsa od rovnakého dodávateľa
už boli dovezené v máji a na začiatku júna 1993. V oboch prípadoch bolo
mäso následne prevezené spoločnosťou cestnej dopravy Davidson.
V prejednávanom prípade bol náklad dovezený do mraziaceho skladiska West
17) Prípad V. a T. proti Spojenému kráľovstvu. Rozsudok zo 16.12.1999 týkajúci sa sťažností
č. 24888/94 a č. 24724/94. In: Svák, J. a kol.: Rozsudky Veľkej komory Európskeho súdu pre
ľudské práva. Žilina, PP spol. s.r.o., 2006, s. 163 – 169.
286
Kent Cold Storage. Dňa 1.7.1993 príslušníci colnej stráže sledovali
sťažovateľa. Ten sa z miesta svojho bydliska odobral na parkovisko kamiónov
v Becktone, kde nasadol za volant kamiónu s mraziacim prívesom, ktorý si
kúpil pred mesiacom. S ním odišiel do spomenutého mraziaceho skladiska,
kde naložil mäso, s ktorým potom šiel až do garáže v Leytenstone. Kamión
potom nechal v garáži a odišiel. Počas dopoludnia garáž dvakrát navštívil na
krátku dobu, potom sa do nej vrátil poobede a zostal v nej približne päť hodín.
V okamihu odjazdu bol zatknutý. Garáž bola podrobená prehliadke. Šesť
paliet mäsa bolo stále v zmrznutom stave, aj keď mraziaci systém nebol
v činnosti. Štyri palety, ktoré obsahovali veľké množstvo konopnej živice, boli
otvorené na účely rozmrazenia v garáži. Sťažovateľ vyhlásil, že pracuje ako
nezávislý dopravca a nevedel, že v mäse je ukryté konope. Colná stráž tiež
zistila, že sestra sťažovateľa dňa 19.3.1993 prenajala trezor, ku ktorému
poskytla voľný prístup sťažovateľovi, ktorý vystupoval pod menom Eric Siggins.
Po jeho zatknutí bol trezor prehľadaný a bolo zaistených 24 100 GPB
v hotovosti a dva cestovné pasy s fotografiou sťažovateľa, jeden vystavený na
pravé meno a druhý na meno falošné. Sťažovateľ bol následne obžalovaný
z vedomej účasti na podvodnom obchádzaní zákazu dovozu konope pred
Korunným súdom. Krátko pred začatím pojednávania, 14.1.1994, obžaloba
podala sudcovi žiadosť o priznanie imunity verejného záujmu, ktorý by ju
zbavila povinnosti predložiť niektoré dokumenty, ktoré mala k dispozícii.
Obhajoba bola upozornená, že táto žiadosť bude podaná, ale nebola
informovaná o kategórii, do ktorej spadali dokumenty, ktoré si obžaloba
nepriala zverejniť. Obhajoba dostala možnosť, aby predniesla sudcovi svoje
argumenty, ktoré spočívali v tvrdení, že sťažovateľ prevzal dodávku nákladu
mäsa v súlade s inštrukciami, ktoré obdržal po telefóne noc predtým a že nevedel
o prítomnosti konope. Obhajoba sudcu taktiež vyzvala, aby nariadil oznámenie
všetkých dôkazov, ktoré mali vzťah ku skutkom, z ktorých bol sťažovateľ
obvinený. Súd uvedené dôkazy posúdil a rozhodol, že nemajú byť zverejnené.
Obhajoba nebola informovaná o dôvodoch tohto rozhodnutia. Obhajoba žiadala
od obžaloby, aby všeobecne uviedla, či existujú vo vzťahu k prejednávanému
prípadu nepoužité dôkazy, ktoré neboli zverejnené a týkali by sa – použitia
odpočúvacích systémov, z nich existujúcich nahrávok, poznámok, záznamov
alebo iných dokladov. Ďalej či existujú iné výsluchy potencionálnych svedkov,
ktoré neboli zverejnené. Či existujú dôkazy vyplývajúce zo sledovania kamiónu
alebo budov mraziaceho skladiska a pokiaľ nie, či podobná sledovacia činnosť
bola uskutočnená. Či boli zrealizované iné sledovacie úkony, ktoré neboli
zverejnené. Či uvedené činnosti boli vykonávané na základe obdržaných
informácií a či k ním existujú nejaké poznámky, spisy alebo iné dokumenty.
Obžaloba sa vyjadrila len ku skutočnosti, že sledovacia činnosť nebola
uskutočnená a nebola obdržaná žiadna informácia od akéhokoľvek informátora.
Na ostatné otázky neodpovedali.
287
Počas konania sťažovateľ nevypovedal. Argumentácia jeho zástupcu
spočívala v tvrdení, že o konope ukrytom v náklade nevedel a tovar prepravoval
v dobrej viere. Zástupca obhajoby žiadal súd, aby obžaloba zverejnila
informácie, ktoré by mohli priamo či nepriamo podporiť tézy obhajoby. Táto
žiadosť bola zamietnutá. Sťažovateľ sa domnieval, že akékoľvek neoznámenie
relevantných dôkazov podkopáva právo na spravodlivý proces.
Súd uviedol, že každé trestné konanie, vrátane procesných aspektov,
musí mať kontradiktórny charakter a zaisťovať rovnosť zbraní medzi
obžalobou a obhajobou, v tom spočíva jeden zo základných prvkov
spravodlivého procesu. Právo na spravodlivé konanie umožňuje obom
stranám možnosť zoznámiť sa s pripomienkami alebo dôkazmi predloženými
protistranou a vyjadriť sa k nim. Vyžaduje sa, aby orgány činné v trestnom
konaní oznámili obhajobe všetky relevantné dôkazy, ktoré majú k dispozícii,
ako v prospech, tak aj v neprospech obžalovaného. Avšak, ako pripustili aj
sťažovatelia, právo na oznámenie relevantných dôkazov nie je absolútne.
V uvedenom prípade Súd poznamenal, že obžaloba nijako nepoužila
neoznámené dôkazy, s ktorými naviac nebola oboznámená ani porota.
Zárukou spravodlivého procesu bol sudca, ktorý mal povinnosť počas celého
konania overovať, či utajenie dôkazov nebolo v rozpore so spravodlivosťou.
Nikto netvrdil, že sudca nebol nezávislý a nestanný v zmysle článku 6 ods. 1
Európskeho dohovoru. Bol podrobne oboznámený so všetkými dôkazmi
a vzniknutými otázkami a ako pred procesom, tak aj v jeho priebehu, bol
schopný kontrolovať relevantnosť neoznámených dôkazov pre obhajobu.
Článok 6 ods. 1 Európskeho dohovoru nebol porušený.18)
Poznámky agenta
Sťažovatelia boli pomocou agenta zaistení za držbu drog a odsúdení na
deväť rokov trestu odňatia slobody. V trestnom konaní bol ako svedok
predvolaný len agent. Hoci tento svedok tvrdil, že má poznámky z rozhovorov
so sťažovateľmi, tieto poznámky sťažovateľ nikdy nevidel a vyšetrovateľ
sťažovateľa nikdy nevypočul k obsahu týchto údajných rozhovorov. Podľa
sťažovateľa však bolo veľmi ťažké spochybniť dôveryhodnosť svedka, pretože
jeho celé meno a ostatné identifikačné údaje zostali utajené. Sťažovatelia
namietali, že sa stali obeťami podvodu a že bolo porušené ich právo na
spravodlivé súdne konanie v zmysle článku 6 ods. 1 Európskeho dohovoru,
v dôsledku navádzania agenta na spáchanie trestného činu, pre ktorý boli
neskôr odsúdení. Tvrdili, že bolo nemožné, aby na základe dostupných
dôkazov posúdili, či v dôsledku účasti agenta na skutkoch, ktoré spáchali,
18) Prípad Jasper proti Spojenému kráľovstvu. Rozsudok zo 16.2.2000 týkajúci sa sťažnosti
č. 27052/95. In: Svák, J. a kol.: Rozsudky Veľkej komory Európskeho súdu pre ľudské práva.
Žilina, PP spol. s.r.o., 2006, s. 956 – 961.
288
trestné konanie proti nim bolo spravodlivé. K dôkazom, ktoré boli v tomto bode
k dispozícii, obhajoba nemala prístup z dôvodu ochrany verejného záujmu.
Podľa sťažovateľov, vnútroštátne konanie bolo v zásade nespravodlivé,
pretože sudca konajúci vo veci, ktorý mal rozhodnúť, či sa obvinení stali
obeťou navádzania alebo zneužitia konania, takisto musel preskúmať materiál
v neprítomnosti zástupcu obhajoby a bez možnosti kontradiktórneho konania.
Dňa 22.7.2003 Komora jednomyseľne rozhodla, že došlo k porušeniu článku
6 ods. 1 Európskeho dohovoru a že konštatovanie porušenia je dostatočným
spravodlivým zadosťučinením pre sťažovateľov. Vo svojom rozhodnutí uviedla,
že sťažovateľom bol odoprený prístup k dôkazom, pretože zástupcovia
obhajoby nemali možnosť namietať, pred sudcom proti nim. Predbežné
konanie, v ktorom sa rozhodovalo o prípustnosti dôkazov a o ich zverejnení,
nebolo v súlade s požiadavkou kontradiktórnosti konania a rovnosti zbraní, čím
neboli dostatočne chránené záujmy obvinených.19)
Z uvedeného prípadu jednoznačne vyplýva, že je potrebné venovať
v teórii dokazovania väčšiu pozornosť prvkom kontradiktórnosti a to nielen
v konaní pred súdom, ale v obmedzenejšej podobe aj v predsúdnom konaní.
Teória dokazovania nepredstavuje uzavretý a nemenný systém pojmov,
zákonitostí, kritérii, odporúčaní, ale práve naopak, je to oblasť právnej vedy,
ktorá sa neustále vyvíja, napreduje a invenčne reaguje na potreby
trestno-procesnej praxe.
MATHERN, V.:
Dokazovanie v čs. trestnom procese. Bratislava, Obzor, 1984.
ČENTÉŠ, J. a kol.
Trestný poriadok s komentárom. Žilina, Poradca podnikateľa, spol. s.r.o.,
2006.
IVOR, J. a kol.:
Trestné právo procesné. Bratislava, IURA EDITION, 2006.
KRAJNÍK, V. a kol.:
Kriminalistika. Bratislava, Akadémia PZ, 2005.
MUSIL, J. a kol.:
Kurz trestného práva. Praha, C.H.BECK, 2003.
NETT, A.:
Plody z otráveného stromu. Brno, PF MU, 1997.
19) Prípad Edwards a Lewis proti Spojenému kráľovstvu. Rozsudok z 27.10.2004 týkajúci sa
sťažností č. 39647/98 a 40461/98. In: Svák, J. a kol.: Rozsudky Veľkej komory Európskeho
súdu pre ľudské práva. Žilina, PP spol. s.r.o., 2006, s. 1101 – 1102.
289
RAŠLA, A.:
Základy dôkazného práva. Košice, UPJŠ, 1979.
SVÁK, J. a kol.:
Rozsudky Veľkej komory Európskeho súdu pre ľudské práva. Žilina, Poradca
podnikateľa, spol. s.r.o., 2006.
ŠÁMAL, P. a kol.:
Prípravné konanie trestné 2., doplnené a prepracované vydanie. Praha,
C.H.BECK, 2003.
ŠÁMAL, P. a kol.:
Prípravné konanie trestné. Praha, C.H.Beck, 2003.
ŠIMOVČEK, I.:
Rekodifikácia trestného práva z pohľadu dokazovania v trestnom konaní. In:
Rekodifikácia trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník
príspevkov z celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou konaného dňa
21.4.2008. Bratislava, BVŠP, 2008.
VALAŠIK, M.:
Obhajoba v rekodifikovanom trestnom práve procesnom. In: Rekodifikácia
trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov
z celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou konaného dňa
21.4.2008. Bratislava, BVŠP, 2008.
VIKTORYOVÁ, J.:
Teória dokazovania. Bratislava: Akadémia PZ, 2006.
Prípad Selmouni proti Francúsku. Rozsudok z 28. júla 1999 týkajúci sa
sťažnosti č. 25803/94. In: Svák, J. a kol.: Rozsudky Veľkej komory
Európskeho súdu pre ľudské práva. Žilina, PP spol. s.r.o., 2006.
Prípad V. a T.
proti Spojenému kráľovstvu. Rozsudok zo 16.12.1999 týkajúci sa sťažností
č. 24888/94 a č. 24724/94. In: Svák, J. a kol.: Rozsudky Veľkej komory
Prípad Jasper proti Spojenému kráľovstvu. Rozsudok zo 16.2.2000 týkajúci
sa sťažnosti č. 27052/95. In: Svák, J. a kol.: Rozsudky Veľkej komory
Prípad Edwards a Lewis proti Spojenému kráľovstvu. Rozsudok
z 27.10.2004 týkajúci sa sťažností č. 39647/98 a 40461/98. In: Svák, J.
a kol.: Rozsudky Veľkej komory Európskeho súdu pre ľudské práva. Žilina,
PP spol. s.r.o., 2006.
290
Neprípustnosť dôkazu získaného donútením
Fakulta práva, Bratislavská vysoká škola práva
Abstrakt: Autor sa vo vystúpení zaoberá neprípustnosťou dôkazu
v trestnom konaní, ktorý je získaný donútením. Konštatuje, že
podľa súčasnej trestnoprocesnej úpravy je použitie dôkazu
získaného nezákonným donútením neprípustné. Uvádza aj ďalšie
prípady, kedy Trestný poriadok výslovne zakazuje použitie
určitého druhu dôkazu. Ďalej analyzuje neprípustnosť dôkazu
získaného mučením podľa medzinárodného práva a judikátov
Európskeho súdu pre ľudské práva. V Závere autor zdôrazňuje, že
môže nastať aj prípad, že dôkaz síce bude získaný v súlade so
zákonom ale s poukázaním na právo neprispievať k vlastnému
obvineniu bude neprípustný.
Kľúčové slová: prípustnosť dôkazu, dôkaz, mučenie, donútenie, právo neprispieť
k svojmu vlastnému obvineniu
Abstract: In the contribution the author deals with the
admissibility of evidence obtained by coercion in criminal
procedure. He observes that admissibility of evidence obtained by
illegal coercion is illegal. He adduces some examples when Code
of Criminal Procedure explicitly prohibits admissibility of some
evidence. Next he analyses non-admissibility of evidence
obtained by torture under international law and cases of the
European Court of Human Right. In conclusion he emphasize that
a situation may occur when an evidence is obtain according the
law, but owing to the privilege against self-incrimination will be
non- admissible.
Key words: admissibility of evidence, evidence, torture, coercion, privilege against
self-incrimination.
291
Úvod
V poslednej dobe v teórii trestného práva nadobúda čoraz viac na
význame kategória „prípustnosť dôkazu“ v anglickej literatúre „admissibility
of evidence“. Nedá sa povedať, že prípustnosť dôkazu sa začína objavovať
až v súčasnosti. V staršej literatúre sa skôr uvádzala kategória „zákonnosť
dôkazov“. Mathern1) používa oba termíny, avšak ich nestotožňuje, aj keď
súhlasí, že nezákonný dôkaz je neprípustný. Súčasný Trestný poriadok
používa termín zákonnosť.2)
Podľa teórie prípustnosť dôkazu je nevyhnutná vlastnosť dôkazu, ktorá
je charakterizovaná:
¾
¾
súladom medzi ustanoveniami TP, základných zásad trestného konania
a prameňmi (nositeľmi) dôkazov,
súladom medzi ustanoveniami TP, základných zásad trestného konania
a metódami, prostriedkami a postupmi použitými na získanie informácií
tvoriacich obsah dôkazu.3)
Ohľadom prípustnosti dôkazu Trestný poriadok stanovuje pravidlo „ako
dôkaz môže slúžiť všetko, čo môže prispieť na náležité objasnenie veci
a čo sa získalo z dôkazných prostriedkov podľa Trestného poriadku alebo
podľa osobitného zákona“. 4)
Takýmto zákonom je napr. zákon č. 166/2003 Z. z. o ochrane súkromia
pred neoprávneným použitím informačno-technických prostriedkov (zákon
o ochrane pred odpočúvaním).
Ďalším takýmto prípadom je oprávnenie monitorovať priestor
prístupný verejnosti pomocou videozáznamu alebo audiozáznamu na účely
verejného poriadku a bezpečnosti, odhaľovania kriminality alebo možného
narušenia bezpečnosti štátu. Takýto priestor možno monitorovať len vtedy, ak
priestor je zreteľne označený ako monitorovaný.5) Takto vyhotovený
záznam možno využiť len na účely trestného konania alebo konania
o priestupkoch. V opačnom prípade sa záznamy v lehote siedmich dní od ich
vyhotovenia musia zlikvidovať.
1) Mathern, V. Dokazovanie v československom trestnom procese. Bratislava: Obzor, 1984
2) Pri predbežnom prejednaní obžaloby preskúma súd obžalobu a zákonnosť dôkazného materiálu.
(§ 243 ods. 2)
3) Ivor, J. et al. Trestné právo procesné. IURA edition, Bratislava 2006, s. 436
4) § 119 ods. 2 Trestného poriadku
5) § 10 ods. 7 zákona č. 428/2002 Z. z. o ochrane osobných údajov
292
1
Neprípustnosť dôkazov podľa
Trestného poriadku
Trestný poriadok v ustanovení § 119 ods. 2 nedovoľuje vylúčiť
uplatnenie žiadneho dôkazného prostriedku získaného v súlade so
zákonom6), na druhej strane v niektorých prípadoch výslovne zakazuje
použitie niektorých dôkazov. Ide predovšetkým o nasledovné prípady:
1.
2.
Získanie dôkazu nezákonným donútením alebo hrozbou donútenia 7).
Získanie dôkazu o kontrolovanej dodávke, sledovanie ktorej bolo
vykonané bez príkazu príslušného orgánu, ak nebol príkaz
v stanovenej lehote vydaný. (Ak prokurátor do 48 hodín nevydá príkaz
podľa odseku 2, musí sa sledovanie zásielky ukončiť a získané
informácie nemožno v ďalšom konaní použiť a musia sa
predpísaným spôsobom bez meškania zničiť.) 8)
3.
Získanie dôkazu pri predstieranom prevode bez príkazu príslušného
orgánu, ak nebol príkaz v stanovenej lehote vydaný. (Bez príkazu podľa
odseku 2 sa môže uskutočniť predstieraný prevod len vtedy, ak vec
neznesie odklad a písomný príkaz nemožno získať vopred; orgán
uvedený v odseku 3 je však povinný o príkaz bez meškania požiadať.
Ak nebude príkaz do 48 hodín vydaný, orgán uvedený v odseku 3 je
povinný predstieraný prevod skončiť. Ak sa pri tomto úkone získala
informácia, nemožno ju použiť a musí sa predpísaným spôsobom bez
meškania zničiť.) 9)
4.
Komunikácia medzi obhajcom a obvineným pri sledovaní osôb a vecí.
(Ak sa pri sledovaní zistí, že obvinený komunikuje so svojím obhajcom, takto získané informácie nemožno použiť na účely trestného
konania a musia sa predpísaným spôsobom bez meškania zničiť; to
neplatí, ak ide o informácie, ktoré sa vzťahujú na vec, v ktorej advokát
nezastupuje obvineného ako obhajca.) 10)
6) Šámal, P., et al. str. Přípravné řízení trestní. 2., doplněné a přepracované vydáni, C H Beck 1996,
str. 800
293
Vo svojom vystúpení by som chcel poukázať na prípady, kedy použitie
dôkazu v trestnom konaní je neprípustné.
5.
Získanie dôkazu pri sledovaní osôb a vecí bez príkazu príslušného
orgánu ak takýto príkaz nebol v stanovenej lehote vydaný. (Ak vec
neznesie odklad a písomný príkaz nemožno získať vopred,
sledovanie možno začať aj bez príkazu, ak nejde o prípady uvedené
v odseku 4. Policajt alebo príslušný útvar Policajného zboru je však
povinný bez meškania dodatočne požiadať o vydanie príkazu. Ak
príkaz nebude do 24 hodín vydaný, musí sa sledovanie skončiť
a takto získané informácie nemožno použiť a musia sa predpísaným
spôsobom bez meškania zničiť.) 11)
6.
Využitie dôkazu získaného sledovaním osôb a vecí v inej trestnej veci.
(V inej trestnej veci, ako je tá, v ktorej bolo sledovanie vykonané,
možno záznam ako dôkaz použiť len vtedy, ak sa súčasne aj v tejto
veci vedie trestné konanie pre úmyselný trestný čin.) 12)
7.
Informácie získané pri vyhotovovaní obrazových, zvukových alebo
obrazovo-zvukových záznamov v obydlí bez príkazu sudcu pre
prípravné konanie. (Ak ide o vec, ktorá neznesie odklad a vyhotovovanie obrazových, zvukových alebo obrazovo-zvukových
záznamov nie je spojené so vstupom do obydlia a písomný príkaz
sudcu pre prípravné konanie nemožno získať vopred, môže pred
začatím trestného stíhania a v prípravnom konaní vydať príkaz
prokurátor; takýto príkaz musí najneskôr do 24 hodín od jeho vydania
potvrdiť sudca pre prípravné konanie, inak stráca platnosť a takto
získané informácie nemožno na účely trestného konania použiť
a musia sa predpísaným spôsobom bez meškania zničiť.) 13)
8.
Komunikácia medzi obhajcom a obvineným pri vyhotovovaní obrazových, zvukových alebo obrazovo-zvukových záznamov. (Ak sa pri
vyhotovovaní obrazových, zvukových alebo obrazovo-zvukových
záznamov zistí, že obvinený komunikuje so svojím obhajcom, takto
získané informácie nemožno použiť na účely trestného konania
a musia sa predpísaným spôsobom bez meškania zničiť; to neplatí,
ak ide o informácie, ktoré sa vzťahujú na vec, v ktorej advokát
nezastupuje obvineného ako obhajca.) 14)
9.
Využitie dôkazu získaného vyhotovením obrazových, zvukových alebo
obrazovo-zvukových záznamov v inej trestnej veci. (V inej trestnej veci,
ako je tá, v ktorej boli vyhotovené obrazové, zvukové alebo
obrazovo-zvukové záznamy, možno záznam ako dôkaz použiť len
vtedy, ak sa súčasne aj v tejto veci vedie trestné konanie pre
11)
12)
13)
14)
§ 113 ods. 7 Trestného poriadku
294
úmyselný trestný čin, na ktorý zákon ustanovuje trest odňatia slobody
s hornou hranicou trestnej sadzby prevyšujúcou tri roky, korupciu,
trestný čin zneužívania právomoci verejného činiteľa, trestný čin
legalizácie príjmu z trestnej činnosti alebo pre iný úmyselný trestný čin,
o ktorom na konanie zaväzuje medzinárodná zmluva.) 15)
10. Komunikácia medzi obhajcom a obvineným pri odpočúvaní
a zaznamenávaní telekomunikačnej prevádzky. (Ak sa pri odpočúvaní
a zaznamenávaní telekomunikačnej prevádzky zistí, že obvinený
komunikuje so svojím obhajcom, takto získané informácie nemožno
použiť na účely trestného konania a musia sa predpísaným
spôsobom bez meškania zničiť; to neplatí, ak ide o informácie, ktoré
sa vzťahujú na vec, v ktorej advokát nezastupuje obvineného ako
obhajca.) 16)
11. Informácie získané pri odpočúvaní a zázname telekomunikačnej
prevádzky bez príkazu sudcu pre prípravné konanie. (Ak ide o vec,
ktorá neznesie odklad, a príkaz sudcu pre prípravné konanie
nemožno získať vopred, môže taký príkaz pred začatím trestného
stíhania alebo v prípravnom konaní vydať prokurátor, ak odpočúvanie
a záznam telekomunikačnej prevádzky nie je spojené so vstupom do
obydlia, ktorý však musí najneskôr do 24 hodín od jeho vydania
potvrdiť sudca pre prípravné konanie, inak stráca platnosť a takto
získané informácie nemožno použiť na účely trestného konania
a musia sa predpísaným spôsobom bez meškania zničiť.) 17)
12. Využitie dôkazu získaného pri odpočúvaní a zaznamenávaní telekomunikačnej prevádzky v inej trestnej veci. (V inej trestnej veci, ako je tá,
v ktorej sa odpočúvanie a záznam telekomunikačnej prevádzky vykonal,
možno záznam ako dôkaz použiť len vtedy, ak sa súčasne aj v tejto veci
vedie trestné konanie pre trestný čin uvedený v odseku 1.) 18)
13. Využitie dôkazu získaného pri použití agenta v inej trestnej veci.
(Skutočnosti týkajúce sa trestných činov nesúvisiacich s vecou,
v ktorej bol agent použitý, môžu sa v inom konaní použiť ako dôkaz
iba vtedy, ak ide o zločin, korupciu, trestný čin zneužívania právomoci
verejného činiteľa alebo trestný čin legalizácie príjmu z trestnej
činnosti.) 19)
14. Využitie informácií pri porovnávaní údajov v informačných systémoch.
(Osoba podľa odseku 3 je povinná poskytnúť údaje potrebné na
15)
16)
17)
18)
19)
295
porovnávanie. Ak nemožno požadované údaje oddeliť od iných údajov,
poskytnú sa aj iné údaje. Tieto iné údaje nemožno použiť ako dôkaz.) 20)
15. Využitie informácií pri porovnávaní údajov v informačných systémoch
v inej trestnej veci. (V inej trestnej veci, ako je tá, v ktorej sa vykonalo
porovnanie údajov, možno záznam ako dôkaz použiť len vtedy, ak sa
súčasne aj v tejto veci vedie trestné konanie pre trestný čin uvedený
v odseku 1.) 21)
16. Odmietnutie výpovede obvineným. (Odopretie výpovede sa nesmie
použiť ako dôkaz proti obvinenému.) 22)
17. Využitie vyhlásenia obvineného v konaní o zmieri v ďalšom súdnom konaní.
(Ak prokurátor zmier neschválil, hoci obvinený uskutočnil vyhlásenie
podľa § 220 ods. 1, že spáchal skutok, pre ktorý je stíhaný, nie je možné
v ďalšom konaní prihliadnuť na toto vyhlásenie ako na dôkaz.) 23)
18. Využitie priznania obvineného v konaní o dohode a treste na hlavnom
pojednávaní. (Ak súd dohodu o vine a treste odmietne podľa § 331
ods. 4 a po podaní obžaloby sa koná hlavné pojednávanie, priznanie
spáchania skutku obvineným v konaní o dohode o vine a treste
nemožno na hlavnom pojednávaní použiť ako dôkaz.) 24)
2
Neprípustnosť dôkazov podľa
medzinárodného práva
Niektoré medzinárodné zmluvy priamo vylučujú použite dôkazov ktoré
boli získané mučením.
Definíciu mučenia obsahuje Dohovor proti mučeniu a inému krutému,
neľudskému alebo ponižujúcemu zaobchádzaniu alebo trestaniu.25) V súlade
20)
21)
22)
23)
24)
25)
§ 226 Trestného poriadku
Čl. 1 Oznámenia č. 143/1988 Zb. „Na účely tohto Dohovoru výraz “mučenie” znamená
akékoľvek konanie, ktorým je človekovi úmyselne pôsobená silná bolesť alebo telesné alebo
duševné utrpenie s cieľom získať od neho alebo od tretej osoby informácie alebo priznanie,
potrestať ho za konanie, ktorého sa dopustil on alebo tretia osoba alebo z ktorého sú
podozriví alebo s cieľom zastrašiť alebo prinútiť jeho alebo tretiu osobu alebo z akéhokoľvek
iného dôvodu založeného na diskriminácii akéhokoľvek druhu, keď takú bolesť alebo
utrpenie pôsobí verejný činiteľ alebo iná osoba konajúca z úradného poverenia alebo z ich
podnetu alebo s ich výslovným alebo tichým súhlasom. Toto vymedzenie nezahŕňa bolesť
alebo utrpenie, ktoré vznikajú iba v dôsledku zákonných sankcií, sú od týchto sankcií
neoddeliteľné alebo sú s nimi náhodou vyvolané.“
296
a)
silná bolesť alebo telesné alebo duševné utrpenie,
b)
c)
úmyselné konanie,
cieľ získať od osoby informácie alebo priznanie, potrestať ju za konanie,
alebo s cieľom zastrašiť alebo prinútiť osobu, alebo z akéhokoľvek
iného dôvodu založeného na diskriminácii akéhokoľvek druhu,
d)
takú bolesť alebo utrpenie pôsobí verejný činiteľ alebo iná osoba
konajúca z úradného poverenia alebo z jej podnetu alebo s jej
výslovným alebo tichým súhlasom,
e) s výnimkou bolesti alebo utrpenia, ktoré vznikajú iba v dôsledku zákonných sankcií.
V čl. 15 Dohovor proti mučeniu výslovne zakazuje použitie dôkazu, ktorý
bol získaný mučením. „Každý štát, ktorý je zmluvnou stranou tohto
Dohovoru, zabezpečí, aby sa žiadne vyhlásenie, ktoré sa podľa zistenia
urobilo v dôsledku mučenia, nepoužilo ako dôkaz v žiadnom súdnom
konaní, s výnimkou prípadov, keď sa použije proti osobe obvinenej
z mučenia ako dôkaz o tom, že sa toto vyhlásenie urobilo.“
Rímsky štatút v čl. 69 ods. 7 výslovne prehlasuje dôkazy, ktoré boli
získané porušením tohto štatútu alebo medzinárodne uznávaných ľudských
práv, za neprípustné, ak
a)
b)
porušenie vrhá vážne pochybnosti na spoľahlivosť dôkazov alebo
pripustenie dôkazu by bolo v rozpore s bezúhonnosťou konania a mohlo
by ju vážne ohroziť.
26) podľa McCOURT, K., LAMBERT, M. Interpretation of the definition of torture or cruel, inhuman or
degrading treatment or punishment in the light of European and international case law. The need to
preserve legal and jurisprudential evolutions and acquis. [online] [prebrané 18. 6. 2007] dostupné
na World Wide Web: <http://www.omct.org/pdf/OMCT_Europe/2004/OMCTreport_Definition_EU_301004.pdf>, s. 7
297
s uvedenou definíciou medzinárodné chápanie mučenia obsahuje päť
prvkov:26)
3
Neprípustnosť dôkazov v zmysle
judikátov Európskeho súdu
pre ľudské práva
Európsky dohovor 27) neupravuje dokazovanie ako také a dotýka sa
priamo len niektorých jeho aspektov.28) Európsky súd pre ľudské práva
viackrát zdôraznil, že Európsky dohovor neupravuje prípustnosť dôkazu ako
takú a táto otázka patrí do pôsobnosti vnútroštátneho práva.29) Záverom súd
pripomenul, že musí skúmať, či konanie posudzované vcelku vrátane
spôsobu vykonania dôkazov malo spravodlivý charakter požadovaný čl. 6
ods. 1 Európskeho dohovoru.
Napriek tomu, že Európsky súd zásadne odmieta zaoberať sa otázkou
prípustnosti dôkazov, vo viacerých prípadoch priamo vyslovil, že použitie
určitého dôkazu proti obvinenému porušilo jeho právo na spravodlivý proces.
Svedectvo získané pomocou zlého zaobchádzania sa nemôže použiť
ako dôkaz v trestnom konaní.30)
Zaujímavé rozhodnutie prijal súd v prípade Jalloh v. Germany
(11. júla 2006)32).
31)
,
Dňa 29. 10. 1993 policajní príslušníci v civile videli sťažovateľa najmenej
dvakrát, ako si vyberá malé plastikové vrecúško z úst a dáva ho inej osobe
výmenou za peniaze. Boli presvedčení, že tieto vrecúška obsahujú drogy,
preto zaistili sťažovateľa. Sťažovateľ pritom jedno vrecúško prehltol. Keďže
v zaistených vrecúškach sa žiadne drogy nenašli, prokurátor nariadil, aby
sťažovateľovi dali dávidlo a získali vrecúško, ktoré prehltol. Sťažovateľa
odviezli do nemocnice v meste Wuppertal-Elberfeld. Keďže odmietol
prípravok na vyvolanie vracania, štyria policajti ho držali, kým mu lekár
zaviedol hadičku cez nos a podal soľný roztok a sirup na dávenie. Lekár mu
tiež vstrekol injekciu apomorfínu, ktorý je derivátom morfínu. V dôsledku toho
sťažovateľ vyvrátil malé vrecúško, ktoré obsahovalo 0,2182 g kokaínu.
27) Dohovor o ochrane ľudských práv a základných slobôd v znení neskorších protokolov.
Oznámenie FMZV č. 209/1992 Zb.
28) Repík, B. Ľudské práva v súdnom konaní. MANZ, 1999 str. 235
29) SCHENK V. SWITZERLAND, judgment of 12 July 1988, Series A no. 140, p. 29, §§ 45-46,
TEIXEIRA DE CASTRO V. PORTUGAL, judgment of 9 June 1998, Reports 1998-IV, p. 1462,
§ 34
30) Mole, N., Harby, C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho
dohovoru o ľudských právach. Rada Európy 2009, s. 49
31) CASE OF JALLOH v. GERMANY (Application no. 54810/00)
32) Slovenský preklad rozsudku je prístupný na internete: < http://www.zakon.sk >
298
Sťažovateľ namietal, že násilné podanie látky vyvolávajúcej zvracanie za
účelom získania dôkazu o drogovom trestnom čine zakladá neľudské
a ponižujúce zaobchádzanie alebo trestanie podľa č. 3 Európskeho
dohovoru.
Súd konštatoval, že nemecké štátne orgány vážne zasiahli do fyzickej
alebo mentálnej integrity sťažovateľa proti jeho vôli. Nútili ho vracať s cieľom
získať dôkaz, ktorý mohli získať iným spôsobom. Spôsob, akým sa
napadnutý zákrok vykonal, mohol vyvolať u sťažovateľa pocit strachu, úzkosti
a menejcennosti, ktorý bol spôsobilý ho pokoriť a ponížiť.
Okrem toho, konanie ohrozovalo zdravie sťažovateľa nielen z dôvodu,
že pred zákrokom nebolo vykonané žiadne vyšetrenie na určenie anamnézy.
Hoci to nebolo pôvodným zámerom, opatrenie bolo vykonané spôsobom,
ktorý spôsobil sťažovateľovi fyzickú bolesť aj psychickú ujmu.
Veľká komora v pomere hlasov desať ku sedem rozhodla, že bol
porušený čl. 3 Európskeho dohovoru. Európsky súd svoje rozhodnutie
odôvodnil tým, že sťažovateľ bol podrobený neľudskému a ponižujúcemu
zaobchádzaniu keď mu boli násilne podané látky na vyvolanie zvracania
drogy, ktorú predtým prehltol. Takto získaný dôkaz v trestnom konaní proti
sťažovateľovi bol získaný ako priamy následok porušenia jedného zo
základných práv garantovaných Európskym dohovorom. Za týchto okolností
Európsky súd vyslovil záver, že použitie dôkazu o drogách získaného
násilným podaním látky na vyvolanie zvracania sťažovateľa, robí celé konanie
proti nemu nespravodlivým.
Okrem porušenia článku 3 sťažovateľ namietal, že jeho právo na
spravodlivé súdne konanie, ktoré garantuje článok 6 Európskeho dohovoru,
bolo porušené použitím nezákonne získaných dôkazov v trestnom konaní.
Namietal najmä porušenie svojho práva neobviniť sám seba v rozpore
s článkom 6 Európskeho dohovoru.
Súd v pomere jedenásť k šiestim rozhodol, že bol porušený čl. 6
Dohovoru. Súd dodáva, že keby aj vnútroštátne orgány nemali v úmysle
spôsobiť sťažovateľovi bolesť a utrpenie, napriek tomu bol dôkaz získaný
spôsobom, ktorý porušuje jedno z kľúčových práv garantovaných Európskym
dohovorom.
Okrem toho, drogy získané napadnutým opatrením boli rozhodujúcim
prvkom pri odsúdení sťažovateľa. Napokon, verejný záujem na odsúdení
sťažovateľa nemohol ospravedlniť povolenie dôkazu získaného takýmto
spôsobom v trestnom konaní. Preto, použitie uvedeného dôkazu má za
následok, že konanie ako celok nebolo spravodlivé.
299
Súd ďalej konštatoval, že povolenie použitia dôkazu v trestnom konaní
proti sťažovateľovi, ktorý bol získaný núteným požitím dávidla, bolo porušením
jeho práva neobviniť sám seba. To spôsobilo, že konanie proti nemu ako
celok nebolo spravodlivé.
Záver
Záverom by som chcel zdôrazniť, že získanie dôkazu nezákonným
donútením je v trestnom konaní absolútne neprípustné. Dovolím si však
povedať že okrem Európskeho súdu pre ľudské práva, ktorý spochybnil
dôkazy získané nezákonným donútením, v judikatúre národných súdov sa
objavujú rozhodnutia, ktoré spochybnili aj niektoré dôkazy získané donútením
vo vzťahu k obvinenému, ktorých vykonaním bolo porušené právo
neprispievať k svojmu vlastnému obvineniu.
Medzi najznámejšie takéto dôkazy patrí rozhodnutie vo veci 33) Rochin
v. California z roku 1952, kde americký Najvyšší súd rozhodol, že získanie
dôkazu o držbe omamných látok je v rozpore s Ústavou USA. Podobne aj
Snemovňa lordov odmietla prípustnosť dôkazov získaných mučením34). Pri
týchto rozhodnutiach bolo poukázané aj na skutočnosť, že obvinený má právo
neprispievať k svojmu vlastnému obvineniu.
Aj napriek tomu, že čl. 6 Európskeho dohovoru nestanovuje výslovné
právo neprispievať k vlastnému sebaobviňovaniu. V prípade Saunders proti
Spojenému kráľovstvu35) rozhodol, že aj keď v článku 6 Dohovoru nie je
osobitne spomenuté právo mlčať a právo neprispieť k obvineniu vlastnej
osoby, tieto práva sú všeobecne uznávaným medzinárodným
štandardom, ktorý je jadrom pojmu spravodlivého procesu podľa článku
6. Ich logický základ spočíva okrem iného v ochrane obvineného pred
protiprávnym nátlakom zo strany orgánov, čím sa prospieva k vyhnutiu sa
politickým omylom a naplneniu cieľov článku 6. Právo neprispieť
k obvineniu vlastnej osoby predovšetkým vopred predpokladá, že
obžaloba v trestnej veci sa snaží preukázať dôkazy proti obvinenému bez
použitia dôkazov získaných metódami donútenia alebo nátlaku proti vôli
obvineného. V tomto zmysle je toto právo úzko spojené s prezumpciou
neviny, ktorá je obsiahnutá v článku 6 ods. 2 Dohovoru.
33) Rochin v. California (342 U.S. 165 (1952)
34) A and others v Secretary of State for the Home Department [2005] UKHL 71
35) Saunders v United Kingdom, 17 December 1996,
300
„Právo neprispieť k obvineniu vlastnej osoby sa však primárne týka
rešpektovania vôle obvineného mlčať. Ako sa všeobecne chápe
v procesných systémoch členských štátov Dohovoru a všade inde,
nevzťahuje sa na použitie v trestných konaniach na materiál, ktorý možno
získať od obvineného uplatnením donucovacej právomoci, ale ktorý existuje
nezávisle od vôle podozrivého, tak ako inter alia dokumenty získané na
základe písomného príkazu, odobratie vzorky dychu, krvi a moču a telesného
tkaniva na účely vykonania DNA testu.“ 36)
Naproti tomu rozdielnu rozhodovaciu činnosť realizuje Ústavný súd ČR.
Problematikou donucovania k sebaobviňaviu podľa českého Trestného
poriadku sa zaoberá Nett.37) Poukazuje na rozhodnutia Ústavného súdu ČR
ktoré viac krát rozhodli, že donucovanie obvineného k tomu aby vydal vec
a proti sebe poskytol vecný dôkaz nemožno vynucovať ani poriadkovou
pokutou. Podobné rozhodnutie Ústavný súd ČR vydal vo veci týkajúcej sa
donucovaniu obvineného k prehliadke tela a iným podobným úkonom.
V tomto prípade Ústavný súd dospel k záveru, že obvinený nemôže byť
prostredníctvom poriadkovej pokuty nútený, aby poskytol súčinnosť pri
získaní dôkazu, ktorý by bol použitý proti nemu. V danom prípade sa
sťažovateľ odmietol podrobiť odberu vzorky vlasov a bukálnych sterov za
účelom získania dôkazu.
Svoje vystúpenie zakončím konštatovaním, že ak aj rozhodovacia
činnosť Ústavného súdu SR a aplikačná prax v Slovenskej republiky pôjde
týmto smerom vo vzťahu k obvinenému nebudeme môcť použiť žiadne
donucovacie opatrenia za účelom získania dôkazu a aj napriek tomu, že
dôkaz bol získaný v súlade s Trestným poriadkom (napr. povinnosť vydať vec
– § 89, Prehliadka tela a podobné úkony – § 155) s poukázaním na právo
neprispievať k vlastnému sebaobviňovaniu bude neprípustný.
36) MOLE N., HARBY C. Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho
dohovoru o ľudských právach. Council of Europe, 2001, s. 39
37) Nett. A. Zákaz donucovaní s sebeobviňovaní podle českého trestního řádu, ústavněprávní
aspekty. In. Rekodifikácia trestného práva. Doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov
celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou konaného dňa 21. apríla 2008. Bratislava
2008 s. 202 a nasl.
301
Literatúra
Ivor, J. et al.
Trestné právo procesné. IURA edition, Bratislava 2006,
Mathern, V.
Dokazovanie v československom trestnom procese. Bratislava: Obzor,
1984,
Mole, N., Harby, C.
Právo na spravodlivý proces. Sprievodca na aplikáciu článku 6 Európskeho
dohovoru o ľudských právach. Council of Europe, 2001, s. 39
Repík, B.
Ľudské práva v súdnom konaní. MANZ, 1999
Repík, B.
Otázky dokazování v trestním řízení v judikatuře Evropského soudu pro lidská
práva v letech 2001-2002. in: Bulletin advokacie, roč. 2003, č. 8, s. 38-50.
Šámal, P., et al.
Přípravné řízení trestní. 2., doplněné a přepracované vydáni, C H Beck 1996,
Thienel, T.,
The Admissibility of Evidence Obtained by Torture Under International
Law(April 2006). European Journal of International Law, Vol
302
Poznámky:
303
Poznámky:
304
Prehľad vydanej
odbornej literatúry
www.eurokodex.sk
PRÁVNICKÉ PUBLIKÁCIE
ČIERNE EUROKÓDEXY
názov publikácie
autor/i vydaných publikácií
cena
Advokát pred európskymi súdmi
SVÁK, J. a kol.
mesiac/rok
vydania
420 Sk
13,94 €
4/2004
930,50 Sk
30,88 €
1/2006
1967 Sk
65,29 €
5/2006
595 Sk
19,75 €
9/2007
416,50 Sk
13,82 €
12/2004
Právnická bibliografia 1993 – 2000
BLAHO, P., SVÁK, J.
2049 Sk
68,01 €
2001
Právnická bibliografia 2001 – 2004
BLAHO, P., SVÁK, J.
2 126,50 Sk
70,58 €
2005
Právo Európskej únie
PROCHÁZKA, R., ČORBA, J.
1 380,50 Sk
45,82 €
2/2007
Rozsudky Veľkej komory
Európskeho súdu pre ľudské práva
SVÁK, J. a kol.
2 570,50 Sk
85,32 €
9/2006
Slovenské a európske pracovné právo
BARANCOVÁ, E.
1571 Sk
52,14 €
9/2004
Súdny systém EÚ
SIMAN, M., SLAŠŤAN, M.
1008 Sk
33,45 €
8/2008
1499 Sk
39,80 €
9/2008
Antológia z politickej a právnej filozofie
CHOVANCOVÁ, J.
369 Sk
12,24 €
11/2007
Europeizace trestního práva
FENYK, J., SVÁK, J.
398 Sk
13,21 €
4/2008
Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii
ĎURICA, P.
Ochrana ľudských práv, II. vydanie
SVÁK, J.
Pojmy dobrého práva
BARÁNY, E.
Pracovné právo v zjednotenej Európe
Kolektív
SCRIPTA IURIDICA QUAE MANSERUM
Corpus Iuris Civilis, Digesta (Tomus I.)
BLAHO, P., VAŇKOVÁ, J.
UČEBNICE
PRÁVNICKÉ
názov publikácie
Európske právo/European Law
FISCHER, P.
Európske právo/European Law, II. vydanie
FISCHER, P.
mesiac/rok
vydania
cena
VYPREDANÉ
10/2006
365 Sk
12,11 €
5/2008
1376 Sk
45,67 €
10/2006
Legal English
KUMMEROVÁ, S.,URBÁNKOVÁ, D., POTASCH, P.
514 Sk
17,06 €
10/2007
Občanské právo hmotné I.
HURDÍK, J., LAVICKÝ, P., TELEC, I.
224 SK
7,44€
9/2008
Právne dejiny Slovenska
KOLÁRIK, J.
252 Sk
8,36 €
1/2008
Právne dejiny Slovenska II.
VOJÁČEK, L.
251 Sk
8,33 €
4/2008
Finančné právo
BALKO, L., BABČÁK, V. a kol.
Právo životného prostredia
KOŠIČIAROVÁ, S. a kol.
VYPREDANÉ
11/2006
Soudní lékařství
DOGOŠI, M.
399 Sk
13,24 €
11/2008
Súdne inžinierstvo
BRADÁČ, A., PORADA, V. a kol.
370 Sk
12,28 €
11/2008
Svetové právne systémy
ŠTEFANOVIČ, M.
268 Sk
8,89 €
6/2007
Teória a prax legislatívy
SVÁK, J., KUKLIŠ, P.
VYPREDANÉ
1/2007
Teória práva
VEČEŘA, M., GERLOCH, A., SCHLOSSER, H.,
BERAN, K., RUDENKO, S.
VYPREDANÉ
7/2007
Teorie a praxe mezinárodních vztahů
NOVOTNÝ, A.
Ústavné právo SR, II. vydanie
SVÁK, J., CIBULKA, Ľ.
Ústavné právo SR (Všeobecná časť)
SVÁK, J., CIBULKA, Ľ., KLÍMA, K.
Všeobecne správne právo
MACHAJOVÁ, J. a kol.
547,50 Sk
18,17 €
11/2006
928 Sk
30,80 €
3/2007
1 364 Sk
45,27 €
5/2008
VYPREDANÉ
6/2007
Všeobecné správne právo, II. vydanie
MACHAJOVÁ, J. a kol.
821 Sk
27,25 €
5/2008
Voľný pohyb osôb v EÚ
KUNOVÁ, V., SVITANA, R.
243 SK
8,07 €
8/2008
1095 SK
36,35 €
9/2008
Základy masmediálneho práva
DRGONEC, J.
názov publikácie
mesiac/rok
vydania
cena
Celostný manažment
PORVAZNÍK, J.
707 Sk
23,46 €
9/2007
Dane podnikateľských subjektov
HARUMOVÁ, A., KUBÁTOVÁ, H.
564 Sk
18,72 €
10/2006
Makroekonomie
KLOUDOVÁ, J.
373 Sk
12,38 €
11/2007
328,50 Sk
10,90 €
12/2006
Sociální kompetence
MIKULÁŠTÍK, M.
558 Sk
18,52 €
5/2008
Úvod do mikroekonómie
STIASSNY, A.
500 Sk
16,59 €
1/2008
Základy statistiky
SOUČEK, E.
339 Sk
11,25 €
5/2006
141,90 Sk
4,71 €
3/2008
Forecasting Crime Development and Control
of Crime in Central and Eastern European Countries
Kolektív
297 Sk
9,85 €
5/2008
Návrh legislatívneho zámeru
kodifikácie súkromného práva
LAZAR, J. (ed.)
218 Sk
7,24 €
9/2008
Rekodifikácia trestného práva – doterajšie
poznatky a skúsenosti
ZÁHORA, J. (ed.)
266 Sk
8,82 €
6/2008
98 Sk
3,25 €
6/2007
Terorizmus a medzinárodné právo
Kolektív
278 Sk
9,22 €
11/2007
Zmeny v spravodajských službách
CIBULA, I. (ed.)
68 Sk
2,25 €
3/2008
Notitiae ex Academia Bratislavensi
Iurisprudentiae – I/2007
313 Sk
10,38 €
1/2007
Notitiae ex Academia Bratislavensi
Iurisprudentiae – I/2008
190 Sk
6,30 €
5/2008
Medzinárodné podnikanie
DVOŘÁČEK, J.
Domáce násilie
-- nová prax a nová legislatíva v Európe
ZÁHORA, J. (ed.)
Rímska rodina
Kolektív
Pripravujeme:
KOŠIČIAROVÁ, S. – Právo životného prostredia, II. vydanie
SVÁK, J.; KUKLIŠ, P. – Teória a prax legislatívy, II. vydanie
KLOUDOVÁ, J. – Makroekonomie, II. vydanie
NOVOTNÝ, A. – Teorie a praxe mezinárodních vztahu , II. vydanie
TUŠER, A. a kol. – Metódy mediálnej tvorby
HRADISKÁ, E.; BREČKA, S. – Psychológia médií
Notitiae ex Academia Bratislavensi Iurisprudentiae, II/2008
KUMMEROVÁ, S.; URBÁNKOVÁ, D.; POTASCH, P. – Legal English, II. vydanie
VEČEŘA, M. a kol. – Teória práva, II. vydanie
SVÁK, J.; CIBULKA, L. – Ústavné právo Slovenskej republiky – vybrané otázky, III. vydanie
TUŠER, A. a kol. – Systém a typológia médií
Opus TRIPARTITUM
Predajňa EuroKódex, Tomášikova 20, Bratislava
02/ 434 26 815
Predajňa EuroKódex, Jesenského 5, Bratislava
02/ 544 35 442
Predajňa EuroKódex, Fučíkova 269, Sládkovičovo
031/ 789 99 29
Predajňa EuroKódex, Tematínska 10, Bratislava
Predaj a distribúciu pre ČR zabezpečuje Aleš Čeněk, s. r. o.
www.alescenek.cz, tel. č.: +420 222 311 629
viac na: www.eurokodex.sk
konverzný kurz 1 EUR = 30,1260 SKK
doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD. (ed.)
Teoretické a praktické problémy dokazovania
Vydavateľ:
Poradca podnikateľa,
spol. s r. o.
Rázusova 23
010 01 ŽILINA
www.eurokodex.sk
Grafické spracovanie:
Naďa Šimkovičová
Sadzba dodaná do tlače:
november 2008
Služby zákazníkom:
Vytlačil:
Solid Print, s. r. o.
Rázusova 23
010 01 Žilina
tel.: 041/70 53 222
fax: 041/70 53 343
e-mail: [email protected]
internet: www.epi.sk
www.zakon.sk
ISBN 978-80-893-63-17-9
T
Prof. JUDr. Vladimír Mathern, DrSc.
narodil sa 13.12.1928 v Brezne
1947 - 1951 Právnická fakulta Univerzity Komenského
Bratislava
1954 - 1972 vojenský sudca v trestnej oblasti na viacerých vojenských súdoch
1967 obhajoba kandidátskej práce: „Výpoveď obvineného a svedka v konaní
pred súdom“
1973 habilitácia na PF UK: „Znalecký prostriedok ako dôkazný prostriedok
v československom trestnom konaní“
1977 docent na Právnickej fakulte UK
1984 vydal vedeckú monografiu ,,Dokazovanie v československom trestnom
procese“, ktorú v tom istom roku obhájil ako doktorskú dizertáciu“
1987 vymenovaný prezidentom za profesora v odbore Trestné právo
1999 vymenovaný ministrom spravodlivosti za predsedu komisie pre rekodifikáciu trestného práva
2004 – 2007 rektor Bratislavskej vysokej školy práva
2008 „profesor emeritus“ Fakulta práva, Bratislavská vysoká škola práva
EORETICKÉ A PRAKTICKÉ
Zborník príspevkov
z celoštátnej konferencie
s medzinárodnou účastou konanej
dna 15. decembra 2008
Bratislava 2008
pocta.indd 1
Výtažková azurová
azurováVýtažková
Výtažková purpurová
purpurováVýtažková
Výtažková žlutá
žlutáVýtažková
Výtažková černá
21. 11. 2008 13:25:40

teoretické a praktické problémy dokazovania

Transkript

Podobné dokumenty

Evidence in Proceedings

výberová bibliografia literatúry

Písmoznalectví je soudní obor s experimentálně ověřenou reliabilitou

aktuálne problémy prípravného konania trestného

Článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

EU jako aktér: analýza „rámování“

Dokazovanie v civilnom a trestnom konanÍ

Aktuálne problémy prípravného konania trestného