Instrukce k přepisu stopy fon

Instrukce k přepisu stopy fon
Obsah
I. Základní principy přepisu stopy fon
1. Úvod
1.1 Obecné zásady
1.2 Vlastní přepis
1.2.1 Způsob zápisu hlásek
1.2.2 Hranice slov – způsob zápisu
1.2.3 Asimilace
1.2.3.1 Asimilace znělosti
1.2.3.1.1 Souhláska [v]
1.2.4.1.2 Souhláska [h]
1.2.3.1.3 Souhláska [ř]
1.2.3.1.4 Nepárové souhlásky [j], [m], [n], [ň], [l], [r]
1.2.3.1.5 Vyslovované [ks] a [gz]
1.2.3.1.6 Případy typu plágát a demograt
1.2.3.2 Výslovnost na konci slov před pauzou
1.2.3.3 Asimilace místa a způsobu artikulace
1.2.4 Zjednodušená výslovnost souhláskových skupin
1.2.5 Zdvojení hlásek
1.2.6 Proteze
1.2.7 Ráz
1.2.8 Kvantita samohlásek
1.2.9 Zápis přejatých slov
1.2.10 Přepis vlastních jmen
1.2.11 Přepis zkratek a zkratkových slov
1.2.12 Další zvukově zajímavé jevy ve stopě fon – závěrečný, ale důležitý dodatek
II. Komentovaný přehled všech grafémů používaných ve stopě fon
2.1. Krátké a dlouhé samohlásky + dvojhlásky
2.2. Souhlásky
III. Tabulka grafémů a jiných znaků ne/používaných ve stopě fon
Psaní speciálních znaků v ELANu ve stopě fon
IV. Porovnání přepisu stopy ort a fon
(1)
I. Základní principy přepisu stopy fon
1. Úvod
Ve stopě fon se snažíme s pomocí běžného písma zachytit, co skutečně v nahrávce zaznělo. Nejedná
se o „přísně“ fonetický zápis ani o dialektologickou transkripci.
Pro přepis ve stopě fon platí obecné, základní, poměrně jednoduché pravidlo: přepisujte to, co
mluvčí skutečně říká. Důležité pro přepis textu v této stopě je nenechat se ovlivňovat pravidly
pravopisu, která všichni máme ze školní výuky více či méně pevně zafixovaná, ani instrukcemi pro
přepis nahrávky do stopy ort. Výslovně vás tedy žádáme: při přepisování do stopy fon zapomeňte na
Pravidla českého pravopisu, Internetovou jazykovou příručku, slovníky spisovné češtiny, slovníky
cizích slov a jiné jazykové pomůcky. Všechna slova a tvary slov, které jste ve stopě ort zapsali
standardním způsobem podle pravidel, je potřeba do stopy fon přepsat tak, jak je mluvčí vyslovili.
Říká-li tedy mluvčí např. [rohlik], napište skutečně rohlik a nikoli – jak je ve stopě ort – rohlík,
podobně například pokud mluvčí vysloví [opťisk], zapíšeme do stopy fon opťisk, nikoli obtisk. Nic
tedy „nepospisovňujte“ ani „nezpravopisňujte“.
Pro co nejlepší porozumění nahrávce, a tedy pro co nejkvalitnější přepis stopy fon je nutné si
pouštět zvuk nahrávky do kvalitních sluchátek. Přesnému porozumění (přesné identifikaci
jednotlivých hlásek a jejich sledu) také výrazně pomáhá opakovaný (příp. i zpomalený) poslech
jednotlivých slov, mějte tedy trpělivost a opakovaně si přehrávejte vybrané segmenty, u nichž si
nejste výslovností jisti, někdy pomůže i opakovaný poslech s časovým odstupem. Snažte se být při
přepisu stopy fon obzvlášť vnímaví, všímaví a pečliví, její transkripce je totiž velmi náročná na
pozornost. Pokud budete pečlivě poslouchat a přepisovat skutečně to, co mluvčí říká (v souladu s
instrukcemi, které následují dále), neměl by nastat žádný velký problém.
Pro zápis slov ve stopě fon používáme především českou abecedu, na použití několika speciálních
znaků upozorníme detailněji dále v textu.
Způsob zápisu se vám zpočátku může zdát nezvyklý. Dávejte si pozor především na automatické
návyky, které každý z nás při psaní má. Také je potřeba se naučit pořádně poslouchat a soustředit se
na výslovnost jednotlivých hlásek i na místech, kde vám nepřipadá „jiná“ nebo komplikovaná.
Smyslem následujícího výkladu je navrhnout a popsat co nejkvalitnější, ale současně pro všechny
přepisující výhodný způsob záznamu, nesupluje tedy souvislé výklady fonetiky ani její ortoepické
aplikace.
1.1 Obecné zásady
a. Stopa fon musí být nasegmentována stejně jako stopa ort. Stopa fon je na stopě ort
hierarchicky závislá. Pokud máte vše správně nadefinováno, přepisovací program ELAN vám
jinou segmentaci neumožní; tento bod je třeba mít na paměti pouze v případě, že přidáváte v
přepise další mluvčí, pro které vytváříte příslušné stopy sami. To je však třeba udělat před
začátkem přepisu ve stopě ort, kde se provádí segmentace. Není-li segmentace stop fon a ort
stejná, zkontrolujte, zda jsou stopy správně vytvořené, zejména položku Parent Tier
(instrukce k tomu viz Manuál k programu ELAN, bod 2.1.2 Přidání stop pro další mluvčí).
b. Pokud přece jen potřebujete při přepisu stopy fon segmenty upravit, musíte to provést
ve stopě ort.
c. Všechna slova ve stopě fon zapisujeme výhradně malými písmeny (tj. všechna vlastní
jména, všechny zkratky, které se standardně píší s písmeny velkými, pište s písmeny malými;
více ke psaní zkratek viz v kap. 1.2.11 Přepis zkratek a zkratkových slov).
d. Ve shodě se stopou ort i ve stopě fon:
o značíme stejně překryvy mluvčích, k tomu používáme hranaté závorky [], viz také
Instrukce pro přepisování 1.1 Překryvy;
(2)
Pozor: Může se ovšem stát, že ve stopě fon překryv zaznačíte vlivem přízvukového
taktu jinak, např. když ve stopě ort bude zachycen překryv: sakra co [je ti po tom],
podle zvukové realizace ve stopě fon však stejný překryv zaznačíte jako sakra [cojeti
potom]. Je potřeba, aby se hranice překryvů v obou stopách shodovaly, proto v tomto
případě musíte ve stopě ort překryv přeznačit na sakra [co je ti po tom].
o nepoužíváme běžnou interpunkci, tj. čárky, uvozovky, apostrofy, středníky ani
vykřičníky;
o používáme pauzovou interpunkci, pauzy značíme tečkami, viz stopa ort bod 1.4
Hranice větších celků a Instrukce pro přepisování, bod 3. Pauzy;
o Pozor: Důležité je, aby se pauzy ve stopě ort i ve stopě fon zcela shodovaly!
o používáme pro přerušení repliky znak +, pro nedokončení repliky znak -, pro
nesrozumitelné úseky kulaté závorky s odhadnutým počtem nesrozumitelných slov,
např. (7), a pro špatně srozumitelné úseky kulaté závorky s odhadnutým zněním,
např. (ponvač); viz Instrukce pro přepisování, bod 4;
o používáme stejné anonymizační zkratky i způsob jejich záznamu, např. NP, NN
atd., viz Instrukce pro přepisování, bod 2. Anonymizace;
o používáme stejné symboly pro zápis neverbálních zvuků (responzních a
hezitačních), viz 1.6 Zápis neverbálních zvuků;
o značíme příslušnou písmennou zkratkou a ve špičatých závorkách také případy, v
nichž jsou jednotlivá slova nebo skupiny slov doprovázeny určitou výraznou
charakteristikou, jako je např. smích, pláč atd., tj. <SM to ne>, viz Záznam
metatextových informací, bod 1 Záznam do ortografické stopy;
o Stejně jako v případě stopy ort i ve stopě fon platí, že pokud si nebudete jisti
způsobem zápisu určitého slova nebo skupiny slov, můžete v těchto případech
použít znak dolaru $, více viz Instrukce k přepisu ve stopě ort, 1.1 úvod;
o Pokud v souvislosti s přepisem stopy fon narazíte na nějaké chyby nebo nesrovnalosti
ve stopě ort, tak je samozřejmě opravte a přeznačte.
Na rozdíl od stopy ort ve stopě fon:
o nepoužíváme otazník;
o nepoužíváme spojovník, slova zapsaná ve stopě ort se spojovníkem přepisujeme ve
shodě s výslovností dohromady (ruskočeský, vímeli), pokud je mluvčí vysloví s
pauzou, zaznačíme ji (víme . li to);
o neoznačujeme nedořečenost hvězdičkou (hon honzík);
o slovesa plně nebo zčásti nahrazovaná výrazy to, tento zapisujeme bez křížku
(ona ho otento);
o píšeme příklonné -s těsně ke slovu bez křížku (petras nepotkal);
Nápadné zdůraznění slova značíme složenými závorkami bez uvedení dalšího komentáře či
značky ({hurá} povedlo se), nápadné zdůraznění slabiky v rámci víceslabičného slova
značíme závorkou bez mezery (no {slá}va), slovní přízvuk neznačíme;
Ve stopě fon zachycujeme vše, co bylo vysloveno, ať už je to noremní (např. bapka, máž
dost peňes, cera, zbuďit), nebo nenoremní (šecko, mísnost, pučim, roščesal), tj. i nářeční
(hláskové – večeřat, zehříl, tvaroslovné – spijou, lexikální – gaťe, pentelka, poloklinika).
Zachycujeme též všechny náhodné výslovnostní jevy (jako je např. zkomolené cizí nebo i
domácí slovo, vlastní jméno, nejrůznější „patvary“ řečené z legrace či recese, např. řiťíř
namísto riťíř).
V současné fázi práce ve stopě fon nezachycujeme žádné prozodické jevy (intonace,
kadence, melodie, větné přízvuky atp.).
o
e.
f.
g.
h.
(3)
1.2 Vlastní přepis
1.2.1 Způsob zápisu hlásek
Seznam všech hlásek pro stopu fon (včetně hlásek specifických a odlišných) a způsoby jejich
grafické a v některých případech i zvukové realizace najdete detailně vypsaný a komentovaný
v oddíle II, zde uvádíme pouze obecný komentář k frekventovaným hláskám a k základním
principům zápisu.
V dalším textu jsou v hranatých závorkách uvedeny zvuky, tj. vyslovované hlásky, ve špičatých
závorkách pak grafémy, jimiž se tyto hlásky zachycují; pokud není pro výklad tento rozdíl důležitý,
uvádí se příklad bez jakýchkoli závorek.
a. Délku samohlásek značíme standardním způsobem jako v psaném jazyce, tj. čárkou nad
příslušným grafémem.
Stejným způsobem zapisujeme také protahování samohlásek, k němuž dochází především na konci
slov stojících na koncích promluvových celků. To může být způsobeno mj. váháním mluvčího,
rozmýšlením a hledáním dalších vhodných výrazů; ve velké většině těchto případů pak následuje
pauza, případně hezitační zvuky, např. to jé . hmm; já tam nechcí; stejně značíme také délku
přívětných výrazů jako např. jó; nó; no jó no; áha; joó; neé; né aj.
á, é, í, ó, ú
b. V záznamu používáme pouze jedno dlouhé <u>, a to u s čárkou <ú> (<ú> × <ů> je záležitost
čistě grafická využívaná konvenčně v českém pravopisu, toto rozlišení neodráží žádnou odlišnou
zvukovou realizaci).
např. dúležitá poznámka
<ů>, <ú> → pouze jako <ú>
c. Používáme pouze jedno <i, í> (grafémy <y, ý> a <i, í> v českém pravopise označují jedinou
hlásku, pro niž ve stopě fon užíváme písmena <i, í>; k výslovnosti tvrdého [y, ý] viz dále).
např. umij to, sití
<i, í>, <y, ý> → pouze jako <i, í>
d. Písmeno <y> použijeme jen tehdy, pokud mluvčí skutečně vysloví „tvrdé“ [y] (to je
specifikum několika málo nářečí, vyskytuje se velmi okrajově (hlavně u starších mluvčích ve
Slezsku a částečně i na Valašsku – tady se můžete setkat i s výslovností dlouhého tvrdého [ý]),
detailnější popis se zvukovou ukázkou viz oddíl II).
[y] [ý] → <y>, <ý>
e. Spojení hlásek [d], [t], [n] + [i, í] přepisujeme následujícím způsobem (v domácích slovech):
<di; dí> → jako <ďi; ďí>
<ti; tí > → jako <ťi; ťí>
<ni; ní> → jako <ňi; ňí>
např. ďíval se nevraživje; ňigdi tam pořádňe nebil
Zásadní rozdíl v přepise dokládá následující příklad:
ušití (= v běžném zápisu ušitý) × ušiťí (= v běžném zápisu ušití).
V cizích slovech je situace jiná: slovo ministr běžně vyslovujeme jako [ministr], ve stopě fon
zapíšeme tedy jako ministr, dále pak např. diktát → diktát, aktivní → aktivňí. Nářeční nebo
záměrně komolenou výslovnost typu miňistr, akťivista samozřejmě zapíšeme podle skutečného
znění.
f. Pro redukovanou (tj. výrazně zkrácenou a jen naznačenou) výslovnost samohlásek
používáme znak <ə> (viz oddíl II).
např. amərickí audioukázka
výrazně redukované a, e, i, o, u → <ə>
g. V přepise stopy fon nepoužíváme grafém <ě>.
Případy, kde se v psaném jazyce užívá grafém <ě>, zapisujeme ve stopě fon podle výslovnosti:
<dě> → jako <ďe>
<tě> → jako <ťe>
<ně> → jako <ňe>
(4)
<mě> → jako <mňe> , příp. podle skutečné výslovnosti <mje>
např. strašňe ďekujem; mňela ňekolik ďecek
<bě> → jako <bje>
<pě> → jako <pje>
<vě> → jako <vje>
<fě> → jako <fje>
např. dost se mu vjenovala; bježí to dobře
h. V přepise stopy fon nepoužíváme grafémy <w> a <q>.
Místo <w> používáme písmeno <v>, místo <q>, kterému ve výslovnosti odpovídá sled hlásek [kv],
event. [gv], používáme jim odpovídající zápis <kv>, <gv>.
např. ňekolik vatú; status kvó; kvíňi bili fajn
<w> → <v>
<q> → <kv>, <gv>
Znak <w> v přepise používáme pouze v případě, pokud mluvčí skutečně vysloví hlásku [w] (tato
výslovnost se objevuje v cizích slovech (např. tom wejc ← Tom Waits, audioukázka .
Nářeční relikty takovéto výslovnosti jsou vzácné, pokud by byly zachyceny, samozřejmě je také ve
stopě fon zapíšeme.
i. Psanému <x> odpovídá ve výslovnosti buď neznělé <ks> (např. oksidace), nebo znělé <gz> (např.
egzém), detailněji také viz 1.2.3.1.5 Vyslovované [ks] a [gz].
<x> → <ks>, <gz>
j. Hlásku [ch] zapisujeme standardním způsobem, tj. jako <ch>, v přepise rozlišujeme také její
znělou variantu <I> (k tomu detailněji viz oddíl II).
<ch> → <ch>, nebo <I> podle skutečné výslovnosti
1.2.2 Hranice slov – způsob zápisu
Ve stopě fon bude často docházet k tomu, že to, co se ve stopě ort zapíše dvěma nebo i více slovy, se
ve stopě fon musí zaznamenat podle realizované výslovnosti dohromady, např. pět set × pjecet, byl
líný × bilíní.
Totéž se týká případů, kdy mluvčí v běžné spontánní mluvené řeči vysloví více slov v jednom
přízvukovém taktu, tj. jako jedno zvukové slovo. Se spojitou výslovností můžeme počítat zejména:
a. u příklonek
Jsou to slova zpravidla jednoslabičná (např. mi, ti, to, se, si, (j)sem, bych), která tvoří přízvučný celek
s předcházejícím slovem; k jednomu přízvučnému slovu může být i více příklonek. V zápisu píšeme
podle toho, jak je mluvčí vysloví, např. hádalise donoci
b. u předklonek
Jsou to krátké, většinou jednoslabičné výrazy bez přízvuku, které se v postavení po pauze
„předklánějí“ k následujícímu přízvučnému slovu a tvoří s ním jednu zvukovou jednotku, např. řekla
žepújde domú audioukázka ; jablka hruški ašvestki audioukázka , nadlesem sevznášel
dím audioukázka .
c. u předložek
Také neslabičné předložky (k, s, z, v) nebo tzv. vlastní slabičné předložky (na, za, ve apod.) tvoří s
následujícím slovem obvykle jediný zvukový celek.
Ve stopě fon je tedy podle skutečné výslovnosti zapíšeme (např. kmístu, dodomu). Případně při tom
může docházet ke zjednodušení výslovnosti, např. s sebou se vyslovuje téměř vždy jako sebou, od
domu jako odomu, od země jako oʒemňe.
Pozor ale: při váhání, skandování atp. může dojít i k oddělené výslovnosti, např. sejdeme se u
nádraží; pocházel z . já nevim . zzz hrace.
Vztahuje se to i k tzv. citátovým výrazům typu ad hoc (vysloveno adhók), de facto (vysloveno
defakto).
d. ostatní případy
Zvýšenou pozornost věnujte prosím také splývání hranic slov u číslovek (šest set → šescet) nebo
vlastních jmen (New York → ňujork) a na hranici dvou samostatných slov vlivem asimilací
(5)
nebo jiného zjednodušování výslovnosti (pojď sem → pocem, náš život → náživot, Karel
Loprais → kareloprajs, městys Senohraby → mňestisenohrabi).
1.2.3 Asimilace
Součástí zvukové realizace češtiny jsou asimilace, tj. vzájemné přizpůsobování sousedních souhlásek.
V psané podobě češtiny se neobjevují, ve stopě fon je však zachytit musíme. Některé z typů jsou
pravidelné (zejména asimilace znělosti u párových souhlásek – viz dále) a odchylky od nich najdeme
jen u individuálních realizací nebo při jazykové hře, jiné jsou regionální nebo jsou běžné jen v
rychlejší řeči. Základními typy jsou asimilace znělosti a asimilace místa a způsobu tvoření.
1.2.3.1 Asimilace znělosti
Při mluvení se párové souhlásky přizpůsobují ve znělosti zcela automaticky. Je to tedy věc, kterou z
praxe velmi dobře znáte, jen si ji možná ne dost dobře uvědomujete. Např. psané těžko, stovky, četba
všichni vyslovujeme jako ťeško, stofki, čedba. Zároveň je to jeden z nejvýraznějších rysů, který
odlišuje zvukovou realizaci řeči od jejího pravopisného zápisu (který asimilaci znělosti nebere v
úvahu).
Tyto asimilace probíhají nejen uvnitř slova, ale i mezi předložkou a následujícím slovem
[gdomu] a při spojité výslovnosti mezi slovy [řeďid barvu].
Protože nám jde ve stopě fon o zachycení konkrétní zvukové realizace toho, co mluvčí
skutečně říká, tuto asimilaci všude důsledně zaznamenáváme.
Pro pravidla asimilací je užitečné připomenout si tzv. páry neznělých (uvedeny modře) a znělých
souhlásek (uvedeny červeně):
p–b, t–d, ť–ď, k–g, f–v, s–z, š–ž, ch–h/], c–ʒ, č–ǯ (z technických důvodů v ELANu značíme jako ʒʒ)
(V přepise ve stopě fon neznačíme znělé a neznělé ř, jejichž užití v závislosti na okolních souhláskách
je zcela automatické a zápis by byl technicky zbytečně náročný.)
U znělostních párů probíhá asimilace standardně, tj. o znělosti skupiny rozhoduje poslední souhláska
konkrétní souhláskové skupiny, např. zpěváček → spjeváček, sbírat → zbírat, kde → gde,
vzpomínat → fspomínat (příp. může dojít ve výslovnosti k úplnému zjednodušení – spomínat).
Ve stopě fon musíme věnovat zvýšenou pozornost především seskupením s párovými souhláskami
[v], [h] a [ř] a se souhláskami nepárovými, konkrétně [j], [m], [n], [ň], [l], [r], kde jsou zákonitosti
asimilace regionálně odlišné.
1.2.3.1.1 Souhláska [v]
Souhláska [v] podléhá ve znělosti následující souhlásce, tj. mění se ve výslovnosti na [f], např. lávka
→ láfka, cívka → cífka, v tom → ftom. Sama však změnu znělosti nepůsobí, např. tvoje →
tvoje, ale dvoje → dvoje; výjimkou je situace na severu Moravy (příp. také na jižní a východní
Moravě), kde se (vlivem nářečí) objevuje i výslovnost typu tvoje → tfoje, svíčka → sfička. Na švu
slov se v chová v jako jedinečné – k vodě → kvodě i gvodě (východ Moravy); viz dále. Ve stopě fon
samozřejmě uvedeme to, co bylo skutečně vysloveno.
1.2.3.1.2 Souhláska [h]
Souhláska [h] podléhá vlivu následující neznělé hlásky, např. práh se musí umýt → prách semusí
umít, a samo jako znělé může asimilovat, např. tak honem → tag honem.
Výjimkou je skupina [s] + [h], kde existuje výslovnost [sch] i [zh], např. shořet → schořet i zhořet,
druhá z variant je charakteristická především pro Moravu.
(6)
1.2.3.1.3 Souhláska [ř]
Souhláska [ř] se přizpůsobuje jak předcházející, tak následující neznělé; ve stopě fon tento zcela
pravidelný jev z praktických důvodů neoznačujeme.
1.2.3.1.4 Nepárové souhlásky [j], [m], [n], [ň], [l], [r]
Souhlásky, které netvoří znělostní páry (tzv. jedinečné), konkrétně [j], [m], [n], [ň], [l], [r],
znělostní asimilace zpravidla uvnitř slova nepůsobí (např. smysl → smisl, snídaně → sňídaňe,
srostl → srostl, vyzvedl → vizvedl), ve výslovnosti se pak rozliší slova jako sleva × zleva,
smňena × zmňena.
Na švu slov, i mezi předložkou a následujícím slovem, může být situace složitější. Před nimi stojící
souhláska si většinou zachovává svou ne/znělost (např. k lesu → klesu, pod lesem → podlesem,
nachystat mísu → nachistat mísu, náš Jirka → nášjirka, s jedním → sjeďňím, máš-li →
mášli, jak já → jakjá), je však doložena i výslovnost neznělá (potlesem) a výslovnost měnící
neznělou na znělou (glesu; nachistad mísu, nážjirka, zjeďňím, mážli, jagjá). Taková výslovnost je
výrazně častější na Moravě, zejm. východní, než v Čechách. Podobně tomu je i uvnitř slova, např. u
rozkazovacího způsobu typu kupme → kupme i kubme, hoďme → hoďme i hoťme, pojďme →
po(j)ťme i po(j)ďme.
Avšak ani u jednoho mluvčího nebo v jediném dialogu nemusí být situace zcela pravidelná, je
potřeba poslouchat, co mluvčí skutečně vyslovuje. Pravidla spisovné výslovnosti jsou v tomto směru
dost složitá a jejich znalost nelze pro běžný spontánní projev předpokládat. Při přepisu ve stopě fon
musíme prostě seskupením s jedinečnými souhláskami věnovat zvýšenou pozornost.
1.2.3.1.5 Vyslovované [ks] a [gz]
Psanému <x> ve výslovnosti odpovídá [ks], nebo [gz]. Zněle, tj. jako [gz] se psané <x> vyslovuje
před párovou znělou souhláskou (egzhibice) a často i mezi dvěma samohláskami (egzotickí), v této
pozici se však objevuje i neznělá výsovnost [ks], např. oksit. Existují samozřejmě i nestandardnosti,
na severu Moravy se zcela běžně vyslovuje nezněle, např. eksistovat. Zapisujeme tedy skutečné
znění!
1.2.3.1.6 Případy typu plagát a demograt
Písmenu označujícímu standardně neznělou párovou souhlásku odpovídá ve výslovnosti někdy
(nepravidelně) znělá výslovnost, častěji v přejatých slovech (např. plakát → plagát, demokrat →
demograt).
1.2.3.2 Výslovnost na konci slov před pauzou
Na konci slov se párové souhlásky vyslovují v češtině pouze nezněle (psané zákaz, nápad zní před
pauzou jako zákas, nápat; dále srov. např. zazněl hlasitý zpěv → zazňel hlasití spjef; dám ti
příklad . bolí ho zub → dámťi příklat . bolího zup), jedinečné hlásky se nemění (výzkum →
vískum), detailněji viz 1.2.3.1 Asimilace znělosti. Nestandardní zachování znělosti je nářečním
reliktem nebo záměrem mluvčího (např. jakto píšeš . nápad . tomá nakonci d . diťjeto otslova
napadat). Někdy dochází i ke „spolknutí“ souhlásky, např. má o to zájem s vypouštěním [m] jako
áoto zájem. Musíme tedy i v těchto případech poslouchat velmi pozorně.
Pozor si ale dávejte na zachování znělosti, event. i mezislovní asimilace při spojité výslovnosti: toje
pjeknej hat × tenhadbil zraňenej, zajímavý nápad → zajímaví nápat × nápad byl zajímavý →
nápadbil zajímaví, k porovnání
(7)
1.2.3.3 Asimilace místa a způsobu artikulace
Jako asimilaci místa a způsobu artikulace označujeme proces, při němž se jedna souhláska místem
nebo způsobem tvoření přizpůsobuje sousední, a to následující souhlásce někdy v důsledku toho
dokonce ve výslovnosti mizí.
Často se vzájemně ovlivňují hlásky tvořené na stejném (v případě asimilace způsobu artikulace)
nebo podobném místě (zejm. v případě asimilace místa tvoření).
Výslovnost nelze předem odhadovat, nutné je pečlivě poslouchat. Upozorňujeme na nejčastější
případy:
a. zdvojená výslovnost, k tomu detailněji viz samostatná kapitola 1.2.5 Zdvojení hlásek
b. spojení hlásky [m] s hláskami [v] a [f]
Vlivem asimilace místa artikulace může v těchto spojeních docházet k výslovnosti tzv. retozubného
m, které značíme jako ɱ.
tramvaj → tramvaj i traɱvaj
Ukázka výslovnosti obojí realizace je k porovnání zde: m a retozubné m
c. spojení hlásky [n] s hláskami [v] a [f]
Vlivem asimilace může v těchto spojeních docházet k výslovnosti hlásky [m], případně retozubného
m [ɱ].
konference → konference i komference i koɱference
konve → konve i komve i koɱve
on ví → onví i omví i oɱví
d. velární [n]
Velární n, které značíme jako ŋ, je výsledkem asimilace místa artikulace běžného alveolárního
(předopatrového) [n] v postavení před hláskami [k] a [g], např. Lenka → leŋka audioukázka . V
případě velmi pečlivé výslovnosti se tato asimilace nemusí realizovat a mluvčí může vyslovit
[lenka]. Velární [n] se vyslovuje také v cizích slovech, např. inklinovat → iŋklinovat, bingo →
biŋgo
Při rychlejším tempu řeči se může objevit i na švu slov, např. ten král → teŋkrál, ukázka
výslovnosti obojí realizace typu [tenkrál] a [teŋkrál] k porovnání zde:
e. spojení hlásek [t], [d], [n] a [ť], [ď], [ň]
Vlivem asimilace může v těchto spojeních docházet k výslovnosti dvou (tří) palatálních souhlásek, tj.
seskupení, jež známe z psané podoby jako ntn(í), tn(í), dn(í), nt(í), nd(í), se vyslovují jako [(ň)ťň],
[ďň], [ňť], [ňď].
Např. slovo dni lze vyslovit jako [dňi] i jako [ďňi]. Je tedy potřeba u těchto kombinací hlásek hlídat,
co mluvčí skutečně vyslovuje. Tato palatální výslovnost [choďňík] je poměrně nenápadná, ve
spontánní řeči je však mnohonásobně pravděpodobnější a běžnější než výslovnost pečlivě
rozlišující obě souhlásky, typu [chodňík], ta je v běžném hovoru nápadnější a „nepřirozenější”.
Poslechněte si, jak odlišně zní obě varianty: [chodňík] a [choďňík] audioukázka , podobně např.
[bunďička] a [buňďička] audioukázka , [studenťi] a [studeňťi] audioukázka .
dále např.:
puntík → punťík nebo puňťík
zadní → zadňí nebo zaďňí
impotentní → impotentňí nebo impoteňťňí
Tento případ asimilace se může objevit i na hranici slov, např.:
snad nikdo → snad/t ňigdo i jako snaď ňigdo
Vzniklá souhlásková skupina se může dále zjednodušit, např. běžné slovo vlastně, známe ve
výslovnosti jak v podobě [vlastňe] nebo [vlasťňe], tak dále zjednodušené [vlasňe].
Při přepisu velmi pečlivě sledujeme sluchem všechny souhláskové skupiny, obměn v jejich znění je
totiž mnoho a jsou závislé také na tempu řeči, věku a mluvní pohotovosti mluvčího a na jeho
regionálním zakotvení. Dále proto formou příkladů upozorníme jen na některé častější typy, a to
včetně možných dublet.
hezčí → hesčí i heščí
rozčilovat → rosčilovat i roščilovat
(8)
nesčetněkrát → nesčetňekrát i neščetňekrát + nesčeťňekrát i neščeťňekrát
štěstí → šťesťí i ščesťí
mužský → mušskí i muskí
rozšířit → rosšířit i rošířit
manžel → manžel i manʒʒel audioukázka
Honza → honza i honʒa
bonbón → bonbón/bonbon i bombón/bombon
hanba → hanba i hamba
sedm, osm → sedm i sedn, osm i osn
většina → vjetšina i vječina
kratší → kratší i kratčí i kračí
radši → rači
lidský → lickí
předsudek → přetsudek i přecudek
Jednotlivě mohou nastat podobné změny také při spojité výslovnosti (především při rychlé a
„nepečlivé“ výslovnosti) i mezi slovy, např.:
přes šedesát → přesšedesát i přešedesát
pod širým nebem → potširím nebem i počirím nebem
devět set → devjetset i devjecet
ten pes → tenpes i tempes
Všechny souhláskové skupiny je skutečně nutné pečlivě a opakovaně poslouchat a nespoléhat
se na první dojem nebo vlastní zkušenost výslovnosti. Věnujte tomu tedy patřičnou pozornost.
1.2.4 Zjednodušená výslovnost souhláskových skupin
V případě obtížně vyslovitelné sekvence několika souhlásek může dojít k jejímu zjednodušení tím, že
se jedna (nebo více) z nich vypustí. Při pečlivé, „spisovné“ výslovnosti lze zjednodušovat jen v
několika málo případech, v neformálním hovoru však ke zjednodušování dochází velice často.
Zcela běžně se v něm zjednodušují např. souhláskové skupiny:
– na začátku slova, např. který se namísto korektního [kterí] vyslovuje jako [kerí].
Podobně např.:
vždycky → ždicki i dicki
svědectví → sjedectví
dneska → neska
kdyby → dibi
hřiště → řišťe
jdu → du
– uprostřed slova
např.:
elektrika → eletrika
dršťky → drški
zvláštní → zvlášňí i zlášňí
třináctka → třinácka
matce → mace
příjmení → přímeňí
prázdno → prázno
– na konci slova
např.:
říct → říc
fakt → fak
jedenáct → jedenác (může se objevit i výslovnost jedenást)
– na rozhraní dvou slov
(9)
např.:
mám dost času → mám dosčasu
pást koně → páskoňe
Všechny souhláskové skupiny tedy zapisujeme bez ohledu na jejich podobu ve standardním
českém zápisu přesně podle toho, jak je mluvčí vysloví.
např.
francouzští → běžně francoušťí
pařížský → paříšskí i pařískí
vzbudit → běžně zbuďit
vstávat → běžně stávat
srdce → běžně srce
Velmi často se ve výslovnosti „ztrácí“ souhláska [j].
jsem → sem
ještě → ešťe
přijď → přiť
během října → bjehem řína
Výslovnost si usnadňujeme také tím, že vkládáme samohlásku:
např.:
sedm → sedum
osmdesát → osumdesát
srdce → sérce
Velmi ojediněle můžeme i dnes zachytit nářeční vkládání samohlásky vedle slabičného [r] a [l]:
Krkonoše → kerkonoše, vlna → velna, vlk → vilk, Plzeň → pilzeň, krk → kirk, plný → pyłny
1.2.5 Zdvojení hlásek
V písmu se někdy vedle sebe objevují dvě stejné souhlásky (vyšší, leccos, denně). Ke zdvojení může
dojít i mezi předložkou a slovem nebo na švu slov (před dlouhým stolem, přines seno), a to ve
výslovnosti i díky asimilaci znělosti (zsinat, slezský). V pečlivé (hyperkorektní) výslovnosti lze i
zdvojeně vyslovovat, ale v neformálním spontánním rozhovoru bývají tyto souhlásky vysloveny
často zjednodušeně, tj. jako hláska jedna (např. pana, lobi, sleskí, předlouhím stolem).
Se skutečnou zdvojenou výslovností, tj. [panna], [kamenní], se setkáme jen výjimečně v některých
nářečích (např. na východní Moravě, na Opavsku, na pomezí severní Vysočiny).
Mluvčí může (1) pečlivě vyslovit obě souhlásky, může je (2) spojit do jedné a protáhnout, tzv.
geminátová výslovnost. Oba tyto případy zapisujeme stejně (viz níže). Může je však (3) vyslovit také
„zjednodušeně“ jako souhlásku jedinou. Případy typu (1) a (2) je třeba pečlivě lišit od případu typu
(3). Ukázka dvou způsobů zápisu a výslovnosti všech tří možných realizací je k porovnání zde:
bezzubý → (1) bezzubí i (2) bezzubí i (3) bezubí audioukázka
Ke zdvojené výslovnosti může docházet také tam, kde se objevily stejné souhlásky díky asimilaci
znělosti, např.: odtrhne → ottrhne i otrhne, podobně i na hranicích slov, např. pod tankem → (1)
pottaŋkem, (2) pottaŋkem i (3) potaŋkem audioukázka
Dále např.:
uvědomme si → uvjedommesi i uvjedomesi
čtvrttónový → čtvrttónoví i čtvrtónoví
dvojjehlan → dvojjehlan i dvojehlan
půllitr → púllitr i pulitr
měl-li → mňelli i mňeli
kukaččí → kukaččí i kukačí
Přejatá slova (typu abbé, lobby, netto), kde je zdvojení pouze záležitostí pravopisu, mluvčí zdvojeně
nevyslovuje; zdvojí je pouze tehdy, jde-li o žert nebo pokud někomu radí, jak dané slovo psát, event.
při slabikování.
(10)
1.2.6 Proteze
Ve stopě fon zaznamenáváme protetické v, např. oko → voko, doopravdy → dovopravdy a
samozřejmě i případy, kdy se naopak počáteční v ve slově ztrácí, např. píchla ji vosa → píchlaji
osa.
Zachycujeme také protetické j, např. almara → jarmara.
Dále nářeční relikty, jako je např. protetické h na Chodsku, např. abych → habich, případně také ve středomoravských
nářečích, např. ulica → hulica, erteple → herteple.
1.2.7 Ráz
Ráz je zpravidla definován jako tvrdý hlasový začátek a je neznělý. Používá se při artikulaci
samohlásky na začátku slova, zejména po pauze, někdy také mezi samohláskami uvnitř složenin. Ráz
v přepisu stopy fon nijak speciálně neznačíme.
V přepise tedy není potřeba hlídat, zda byl nebo nebyl užit ráz, je nutné „pouze“ sledovat způsob
výslovnosti koncové souhlásky slova, po němž následuje výraz začínající samohláskou – tato
koncová souhláska totiž může být jak znělá, tak neznělá.
pod obrazem → podobrazem i potobrazem
teď odešel → teďodešel i teťodešel
jdeme k autu → (1) deme gautu, (2) deme kautu i (3) deme kautu audioukázka
1.2.8 Kvantita samohlásek
Ve stopě fon zachycujeme kvantitu samohlásek podle skutečného znění.
Ve srovnání se standardním zápisem i výslovností jde např. o krátkost jako: neňi; prosim; muj otec;
sťimim mužem. Velmi specifická je moravská krátkost skamošem; nudle zmakem; výrazná krátkost
samohlásek je příznačná pro mnohé mluvčí ze Slezska, např. takovejeto hlupe. Stejně tak
zachycujeme
dlouhé
samohlásky,
např.
dólu;
pívo;
obá
dvá;
kucí.
Přepisujeme tedy důsledně:
a. všechna specifická dloužení: např. dlouhá l-ová příčestí viďél; kupovál, protahování typu
tádobaje prič; fčílto ďelat nechcu; stéj druhéj strani; onsa bójí;
b. všechna emfatická dloužení: móře vjecí; jéžiši; né; jóóó (počet samohlásek pro označení
mimořádné délky odhadneme);
c. všechna dloužení na konci slov způsobená váháním mluvčího, např. áontam ale nebil;
určiťeseto povedé; ftomsmislu žé jetó
Dlouze mohou být vysloveny i některé souhlásky, počet souhlásek pro označení mimořádné délky
opět odhadneme, např. pšššt, ti ssičáku.
Výše uvedené bezproblémově platí pro všechny páry samohlásek kromě i/í. Na rozdíl od ostatních
samohlásek se v češtině i/í liší nejen délkou, ale i tzv. zavřeností: hřbet jazyka je u [í] mnohem
blíž patru než u [i]. Z toho plyne, že protažené [i] se nemění automaticky v [í] (muselo by být
zároveň zavřenější), a zkrácené [í] není automaticky [i] (muselo by být otevřenější). Čtyři rozdílné
i-ové zvuky (krátké zavřené, dlouhé zavřené, krátké otevřené a dlouhé otevřené) je tedy potřeba
napasovat na dva různé symboly.
Ony dva symboly, které máme k dispozici, představují tedy prototypické dlouhé zavřené [í] a krátké
otevřené [i]. Z toho plyne, že když chceme zapsat i-ovou hlásku zavřenou, ale krátkou, nebo
otevřenou, ale dlouhou, musíme učinit nějaký kompromis ohledně toho, co chceme zápisem
zachytit, a které rysy naopak oželíme. Vhodnost různých kompromisních řešení je vždy pochopitelně
relativní, nicméně v následujících typech případů by bylo dobré, aby byl kompromis (tj. zda přepsat i
nebo í) volen konzistentně:
(11)
•
•
pokud mluvčí vysloví “čili” s dloužením koncového [i], přepište prosím jen [čili] (čili
dloužení oželíme) místo [čilí], kterýžto zápis je poněkud matoucí a zbytečně by se navíc v
tomto případě pletl s adjektivem “čilí”.
audioukázka nevím s dlouhým zavřeným vs. nevim s dlouhým otevřeným: chceme zachytit
rozdíl mezi „nevím“ a „nevim“, ale kdybychom se snažili zachytit u „nevim“ i koncové
dloužení, museli bychom použít přepis nevím, čímž by se v přepisu veškeré rozdíly mezi
oběma realizacemi (které jsou přitom percepčně výrazné a navíc stylotvorné) setřely. Proto i
dloužená [i] prosím zapisovat pouze jako i, ne í.
1.2.9 Zápis přejatých slov
V případě přepisu přejatých slov ve stopě fon platí opět jednoduché pravidlo: slovo přepíšeme
(pomocí výše zmíněné sady znaků) přesně tak, jak ho mluvčí vyslovuje, tj. se všemi
realizovanými/nerealizovanými asimilacemi (seksuolok, rezimé, koncert/konzert/konʒert, striptís,
ekstáze), s danou kvantitou (aperitif/aperitíf), vloženou hláskou – nejčastěji hiátovým j (serijál,
lilije), vynechanou hláskou (reŋgen, matrijál), původní cizí (příp. hybridní) výslovností (plejbek,
čača, fímejlu/vímejlu, reví, menu/meni, vigúglit), i pokud je výslovnost mluvčího zcela individuální,
ať už z neznalosti, či nějaké recese (např. když místo „obvyklého“ randevú vysloví mluvčí [rendéz/s
vous], zapíšeme rendéz/s vous) atp.
1.2.10 Přepis vlastních jmen
Obdobně je tomu také u přepisu vlastních jmen. Přepisujeme důsledně všechno malými písmeny
a přesně tak, jak je mluvčí vyslovuje.
Např.:
letiště Václava Havla → leťišťe václava havla
má Maca i iPhona od Applu → má meka i ajfouna oteplu
dal si burgera v McDonaldu → dalsi burgra vmegdonaldu
Shakesperův sonet → šejkspírúf sonet
bez Jonnyho Deppa → bezʒʒoniho depa
byl to asi nějakej Pepa Novákojc → bilto asi ňákej pepa novákojc
do Budějovic → dobuďejc
I v případě vlastních jmen může dojít k tomu, že bude daný název ve stopě ort zapsán dvěma slovy
(už se těší do New Yorku), zatímco ve stopě fon jedním (ušse ťeší doňujorku), také viz 1.2.2 Hranice
slov – způsob zápisu.
1.2.11 Přepis zkratek a zkratkových slov
Všechny zkratky a zkratková slova zapisujeme ve stopě fon důsledně s malými písmeny a opět podle
toho, jak je mluvčí vyslovil, a to včetně členění.
Např.:
studuje na ČVUT / ČVUTu → studuje načé vé ú té / čvutu
vystudoval FF UK → vistudoval fə fə ú ká
Celými slovy vypisujeme také písmenné zkratky a hláskované podoby, např.:
paní XY → paní iks ipsilon
za a to nevím a za b mě to nezajímá → zaá tonevim azabé mňeto nezajímá.
1.2.12 Další zvukově zajímavé jevy zaznamenané ve stopě fon – závěrečný, ale důležitý
dodatek
Kromě výše zmíněných věcí ve stopě fon zaznamenáváme i všechna jiná zvuková specifika. Může jít
o specifika typická obecně pro mluvený jazyk, např. spojku protože může mluvčí ve spontánním
(12)
dialogu vyslovit mnoha způsoby, my se ve stopě fon snažíme zápisem přiblížit tomu, co mluvčí
skutečně vyslovil např. prže, prče, prtože, protoe aj.
Podobné redukce se ve spontánním dialogu objevují často i u jiných silně frekventovaných slov,
jejich možná výslovnost a způsob zápisu jsou např. tady:
(1) to je
to je hustý
→ təe ustí
→ təe hustí
(2) prostě to prostě udělej
→ toprsťe uďelej
→ topsťe uďelej
(3) třeba vezmi třeba Jirku
→ vezmi třea jirku
→ vezmi třəa jirku
(4) úplně ale úplně nevím
→ ale upəe nevim
(5) ty vole ty vole koukej
→ tivəe koukej
→ civəe koukej
(6) ty jo
ty jo byli tam všichni → tijo bəlitam fšichňi
Dále ve zvukové podobě mluvy můžeme najít mnoho územně a nářečně specifických jevů.
Jednotlivě jsme na běžnější z nich upozornili výše, zde shrnujeme. Principiálně však jde o to,
abyste ve stopě fon přepisovali skutečně to, co mluvčí říká, zvukovou podobu jeho mluvy nijak
nepřizpůsobovali spisovnému nebo vlastnímu úzu.
Specifická je např.: výslovnost skupiny mě jako mje (mjesíc, typická je pro záp. a již. okraje Čech, již.
okraje východomor. nář., severní Moravu a Slezsko), jihozápadočeská disimilace typu babijce/babíce,
uj zas, moravské zvláštnosti (např. scípnout; kameň, břuch, negdo, zelé/zelá, vjetr, uťekat,
kule/kula/gula, ostat, možu) a mnoho jiných.
To platí i pro tvary slov, např. místo „spisovného“ oňi leží může mluvčí na základě toho, odkud
pochází, kde žije nebo žil, vyslovit oňi ležijou, oňi ležijú, oňi ležijó, oňi ležijá, oňi ležá, voňi ležej, voni
leží. Nebo např. místo „spisovného“ hloupí opět může mluvčí vyslovit hloupej, hlópé, hlúpí, hłúpí,
hlópí, hlúpej, hłupy aj. Do stopy fon je proto třeba přepsat danou konkrétní a jedinečnou realizaci.
V předešlých kapitolách jsme se věnovali zejména hláskové podobě zápisu. Rádi bychom přesto ještě
zdůraznili, že ve stopě fon (stejně jako ve stopě ort!) samozřejmě zaznamenáváme i všechny
zajímavé mluvené a nářeční lexikální (zavazet, žufánek) a tvaroslovné podoby (štiřé, na vajcoch,
moch to vjeďet, maj to).
Mluvčí může mít samozřejmě také různé řečové vady, ty ve stopě fon nezachycujeme, ale
upozorňujeme na ně v poznámce u mluvčího v databázi viz Vkládání údajů o mluvčích, vytvoření
profilu mluvčího.
II. Komentovaný přehled grafémů používaných ve stopě fon
V tomto oddíle najdete seznam všech hlásek a jim odpovídající grafický záznam, který používáme ve
stopě fon. Detailněji komentovány jsou pouze specifické grafémy, které jsou odlišné od standardního
pravopisného způsobu zápisu, příp. ty, které nějaký komentář vyžadují. U nich je také připojena
výslovnost hlásek, jimž tyto grafémy odpovídají.
Pozor: pro přehlednost uvádíme u následujících příkladů všechna slova odděleně jako v běžném
písmu, i když tento zápis ve shodě se skutečnou výslovností v zápisu stopy fon spojujeme, viz 1.2.2
Hranice slov – způsob zápisu.
Návod na psaní speciálních znaků v ELANu najdete v oddíle III.
2.1 Krátké a dlouhé samohlásky + dvojhlásky
a – standardní krátké a
(13)
byla sem tam
á – standardní dlouhé á
vona to nehrála
e – standardní krátké e
von to nesnese
é – standardní dlouhé é
f té nové lékárňe
Pozor si dávejte u mluvčích ze středomoravské nářeční oblasti, kde je [é] běžnou a frekventovanou
hláskou, např. nafóklé, nehébé se.
i – psané i a y
bili tam fšichňi
í – psané dlouhé í a ý
bílej, mlíko, dlouhí popruch
o – standardní o
to pude samospádem
ó – standardní dlouhé ó
hrál disi pólo
Opět si dávejte pozor u mluvčích ze středomoravské nářeční oblasti, kde se uvnitř slova i v
koncovkách vyslovuje běžně [ó] (olomóc, zhadró, sňó).
u – standardní u
sťiskl mu ruku
ú – standardní dlouhé u
dúležití úkol
ə – redukovaná výslovnost samohlásek,
Není regionálně omezené, může se vyskytnout u každého mluvčího, vzniká často u rychlé a u tzv.
„nedbalé“ výslovnosti nebo pokud mluvčí hláskuje.
demokrətickí audioukázka , ovládá hə tə mə lə audioukázka
dvojhlásky [au], [eu], [ou] značíme ve stopě fon standardně jako au, eu, ou
vymňeň ňejaké euráče, pojedem autem, seďela smutňe v kouťe
Stejným způsobem značíme seskupení hlásek [e] + [u], kdy se nejedná o diftongy (např. neustále,
neurgentňí).
Pro málo frekventované nářeční samohlásky ve stopě fon používáme tyto grafémy:
y – tvrdé y
Výslovnost tvrdého [y] je velmi vzácná a můžete se s ní setkat ve slezských a výjimečně i ve východomoravských
nářečích (zejm. na Valašsku). Individuálně se může objevit třeba při jazykové hře nebo tam, kde mluvčí vysvětluje
správný způsob psaní.
cygan, žyvy, syla
ý – dlouhé tvrdé ý
Výslovnost tvrdého dlouhého [ý] se objevuje také velmi vzácně, a to hlavně na Valašsku. Opět se individuálně může
objevit třeba při jazykové hře nebo tam, kde mluvčí vysvětluje správný způsob psaní.
bílý, popř. jako bíłý
2.2 Souhlásky
p – standardní p
vipuč tu kňihu
b – standardní b
bába jedna
m – standardní m
moje šťesťí
t – standardní t
tomu honzoj, neotkladní
d – standardní d
g davidovi to je ešťe dálka
(14)
n – standardní n
neňi to jednoduchi
ŋ – velární n
Není regionálně omezené, vyskytuje se při artikulační asimilaci ve spojení hlásek [k], [g], např. slovo
hanka můžeme vyslovit jednak jako [haŋka] jednak jako [hanka]. Mimo to se objevuje i ve spojení
hlásek [n] + [ch], např. incheba můžeme vyslovit i jako [iŋcheba].
ť – standardní ť
ťukal si na čelo
ď – standardní ď
pjekná ďoura
ň – standardní ň
ňouma je to
k – standardní k
kolik toho máš
g – standardní g
geologije mňe nebavila
v – standardní v
veverčí doupje
f – standardní f
furt frfňá, vílof ribňíku
s – standardní s
co si to tam sislíš, pjekňe spívá
z – standardní z
zapňi si to
š – standardní š
nešišlej na ňi
ž – standardní ž
říkaj mu želva
ch – standardní ch
chťel ji
h – standardní h
hibaj do školi
c – standardní c
to je strašňe zlobivé ďecko
ʒ – znělý protějšek [c]
Není regionálně omezené, vzniká v češtině jako výsledek různých asimilačních procesů, nejčastěji při
asimilaci znělosti, kde je vyslovení [ʒ] obligatorní.
Např. leckdo bude vždy vysloveno jako leʒgdo audioukázka .
Objevuje se také na hranicích slov, např. noʒ bila krásná
Fakultativně, tj. ne vždy, se může objevit u spojení hlásek [dz]: slovo podzim může být např.
vysloveno jednak jako podzim, jednak jako poʒim
Dále se může objevit jako výslovnost seskupení hlásek [n] + [z], např. honʒa nebo také ve
výslovnosti cizích slov senʒace, penʒe.
č – standardní č
ti seš ale čuňe
ʒʒ – znělý protějšek [č]
Není regionálně omezené, okolnosti výskytu jsou podobné jako u [ʒ], nejčastěji vzniká opět při
asimilaci znělosti, kde je jeho realizace obligatorní, např. léʒʒba
Fakultativně pak u splývavé výslovnosti hlásek [d+ž] na hranicích slov: oʒʒivota .
Nebo vzniká také artikulační asimilací, např. manʒʒelka, k porovnání výslovnosti [manželka] a
[manʒʒelka] ukázka zde
ř – standardní ř
říkala mi to
(15)
Ve stopě fon speciálně neznačíme znělé a neznělé [ř], jejich výslovnost je obligatorní a jejich výskyt
nekolísá ani regionálně, ani stylově.
r – standardní r
dala bich si ribu
Na jižním okraji východomoravských nářečí (zejm. na Horňácku, např. Velká nad Veličkou) se místo
[ř] vyslovuje zcela běžně [r]: on ríkal. Všechna tato specifika samozřejmě ve stopě fon
zachycujeme!
Ve stopě fon speciálně neznačíme tzv. slabikotvorné r, jeho výslovnost je opět ve všech případech
obligatorní.
l – standardní l
menuje se lucije
Ve stopě fon speciálně neznačíme tzv. slabikotvorné l, jeho výslovnost je opět ve všech případech
obligatorní.
j – standardní j
já nevim, zapisujeme ve stopě fon i tzv. hiátové j, např. ginekologije, materijál.
Pokud tato hláska ve výslovnosti „mizí“, tak ji samozřejmě nezachycujeme, např. napij se → napí
se.
Pro záznam méně běžných souhlásek se ve stopě fon používají tyto grafémy:
ɱ – retozubné m
Není regionálně omezené, vyskytuje se při artikulační asimilaci ve spojení hlásek [v] [f], např. tramvaj můžeme vyslovit
jednak jako [tramvaj], jednak jako [traɱvaj]. Rozdíl ve výslovnosti je velmi jemný a mnohdy od standardního [m]
obtížně rozpoznatelný, proto v tomto případě obzvlášť doporučujeme si poslechnout .
I – znělý protějšek [ch]
Není regionálně omezený, může ho vyslovit jakýkoliv mluvčí, např. abiɣ bil audioukázka , vísmňeɣ bolel
w – bilabiální výslovnost hlásky v
Nejčastěji se objevuje v cizích slovech jako nápodoba jejich původní výslovnosti.
ʒʒon wejn, já wím
ŕ – dlouhé slabikotvorné r
Objevuje se pouze regionálně a poměrně vzácně. Setkáte se s ním zejména ve východomoravských nářečích.
ohŕňat
ł – tvrdé l
Tato varianta je opět zastoupena výrazně regionálně, můžete se s ní setkat ve východomoravských nářečích (zejm. na
Valašsku), dále pak v některých oblastech středomoravských nářečí a také ve Slezsku.
był, hłúpá
Někdy výslovnost tohoto [l] přechází až do [u], proto v těchto případech zapište <u>, např. huk ← Hluk (obec na
Slovácku).
ĺ – dlouhé slabikotvorné l
Je omezeno regionálně, vyskytuje se např. ve východomoravských nářečích.
sĺŋko,
ś – změkčené (palatalizované) s audioukázka
Tato varianta je výrazně regionální a charakteristická je hlavně pro slezská nářečí, a to ještě pro tzv. hranici českopolských nářečí (např. Opavsko, Jablunkovsko, Těšínsko).
śivy
ź – změkčené (palatalizované) z audioukázka
Tato varianta je stejně výrazně regionální a můžete ji čekat opět hlavně ve Slezsku, u mluvčích od česko-polských hranic.
źima
dź – změkčené (palatalizované) dz
Stejný případ je i tato varianta, je výrazně regionální a setkáte se s ní u mluvčích pocházejících nebo delší dobu žijících
ve Slezsku.
dźívat
ć – změkčené (palatalizované) c audioukázka
Podobně také [ć] uslyšíte nejčastěji ve Slezsku u mluvčích do česko-polských hranic.
ćibule
r’ – měkké r
r’ídkí
III. Tabulka grafémů a jiných znaků ne/používaných ve stopě
fon
(16)
grafémy, které v přepise
používáme
á, é, ó, ú
i, í (zcela výjimečně y, ý)
a, e, i, o, u
grafémy, které v přepise
nepoužíváme
ů
y, ý
ě
ə
dvojhlásky au, eu, ou
p, b, m
ɱ
d, t, n
ŋ
ď, ť, ň
k, g
ch, h, I
v (výjimečně w)
f
q
s, z
š, ž
c, ʒ
č, ʒʒ
ř
r
ŕ
r
l
(17)
ł
ĺ
j
x
výjimečně ś
výjimečně ź
výjimečně dź
výjimečně ć
výjimečně r’
jiné znaky ve stopě fon
používané
nepoužívané
. ..
, „“ ᾽ ;
+
–
*
()
[]
#
!
?
@ @@
NP, NJ atd.
<SM> atd.
{}
Psaní speciálních znaků v ELANu ve stopě fon
Pokud máte přepis otevřený v anotačním modu (options → annotation mode), segment stopy fon
máte aktivní, tj. můžete do něj psát, pak stačí kliknout pravým tlačítkem myši, vybrat položku ipa-96
(18)
(rtr) a napsat na své klávesnici písmeno, které je speciálnímu znaku nejblíže. Automaticky se pak
objeví sada znaků, ze které vyberete ten požadovaný.
Písmena, pod kterými najdete speciální znaky, jsou následující:
e→ǝ
z→ʒ
m→ɱ
n→ŋ
g→]
Pozor: Znělý protějšek [č] zachycovaný znakem ǯ přepisujeme v ELANu z technických důvodů jako
ʒʒ!
V transkripčním modu (options → transcription mode) píšeme znaky stejným způsobem, tj.
stiskneme na klávesnici nejbližší podobné písmeno a vybereme ze sady znaků, jen je potřeba mít
ipu-96 (rtr) aktivní z anotačního modu.
(19)
IV. Porovnání přepisu stopy ort a fon
(20)