Zidovske listy_2015_35

V y d á vá
spol e k
MA G EN
Č e rv e n
2 0 1 5
OBSAH
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
3–7
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
8–12
Projev prezidenta na Terezínské tryzně Ukradený
pinkas ze Židovského muzea zajištěn v Izraeli Židé
na Gibraltaru Rabínská sebeobrana na pražské konferenci Vzpomínka na Přemysla Pittra a Karla Rašku
UDÁLOSTI
13–17
Přelomový verdikt o odpovědnosti palestinského
vedení za terorismus Z projevů Čeňka Růžičky
Je potřeba systematický a koordinovaný boj se
základy terorismu
Jaké jsou šance na obnovu
blízkovýchodního mírového procesu?
TÉMA
18–22
Rudá armáda v českých zemích před 70 lety Vstříc
antisemitismu bez Židů Nad výsledky výroční
zprávy o projevech antisemitismu
ROZHOVORY
23–24
Antisemitské nálady v řadě západoevropských zemí
jsou nebezpečně vysoké Zdejší židovská pospolitost považuje Německo za svůj domov
HISTORIE
25–30
Hokejový nadšenec a autor Terezínské epopeje 110
let od založení Makabi v Praze
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
31
KULTURA
32–39
Když pojišťovny sloužily Říši Zapomenutý básník
Louis Fürnberg 2 in 1 Lipský knižní veletrh 2015
TUŽKA NA PROVÁZKU
40
TIRÁŽ:
Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu.
Registrace MK ČR 16543.
Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek,
D. Stecher
Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs
Ilustrace: Jan Laštovička
Sazba: Luděk Neužil
Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba
Zikova 4, 166 36 Praha 6
Kontaktní adresa:
PO box 11, Požárníků 38, 252 62 Horoměřice
E-mail: [email protected]
Číslo konta: 1966267349/0800, Česká spořitelna, a. s.
Tradiční tryzna v Terezíně se konala v neděli 17. května. Prezident Zeman
varoval před náboženskou nenávistí a vyzval k boji s Islámským státem. (s. 8).
Pietního setkání za romské oběti holokaustu se na místě bývalého tábora
v Letech u Písku zúčastnili i izraelský velvyslanec Gary Koren
a předseda FŽO Petr Papoušek. (s. 14–15).
Toto číslo vychází s podporou čtenářů
5775-35
Hokejový útočník Karel Hartmann (vpravo) v dresu Sparty Praha při zápase ve
Vídni s Wiener Eislaufverein v roce 1924. (s. 23–25).
Strana 2
5775-35
-35
ÚVODNÍK
Ú
VODNÍÍK
Podpořte vydávání dalšího ročníku
Židovských listů
Vážení čtenáři,
přinášíme vám v letošním roce již druhé vydání Židovských listů
(ŽL), a jak se již stalo tradicí před začátkem prázdnin, žádáme vás
o dobrovolné příspěvky na podporu vydávání dalšího ročníku.
Náš časopis existuje již devátým rokem především díky čtenářskému zájmu a stovkám hodin dobrovolnické práce, které tomuto
projektu spolku Magen věnují členové redakce a jednotliví autoři.
Přesto musíme každoročně uhradit výdaje za poštovné, grafické
zpracování a tisk.
Jsme velmi rádi, že se nám podařilo vytvořit časopis nabitý zajímavými tématy, kterému se daří překračovat tradiční komunitní
formát. Získáváme si nadále čtenáře nejen v Česku, ale i v zahraničí. Vydavatelská filozofie spolku Magen je založena na podpoře
publika, pro které má naše práce smysl. Prosíme, zasílejte své finanční příspěvky na účet u České spořitelny 1966267349/0800. Dle
zákona jsou dary spolku Magen daňově uznatelné. Jelikož v posledním roce využilo jen několik desítek čtenářů možnost zasílat
příspěvky poštovní složenkou, nepřikládáme je již do všech výtisků. Pokud budete potřebovat složenku, napište nám, rádi Vám ji
pošleme.
70. výročí od konce druhé světové války a rostoucí antisemitismus
Příprava článků a rozhovorů pro každé vydání ŽL probíhá
několik měsíců, u současného vydání je zajímavé, jak se propojilo
„vzpomínání na konec druhé světové války“ s obavami z narůstajícího antisemitismu. Přitom hlavní rozbuškou protižidovské
nenávisti se stává politika na Blízkém východě. Tyto obavy se
odrážejí v rozhovorech s prezidentem Ústřední rady Židů v Německu Josefem Schusterem a českým diplomatem Jiřím Šitlerem,
který byl na MZV jmenován pověřencem pro otázky holokaustu
a antisemitismu. I když je v tomto ohledu Česko doposud pokojnou
oázou, tak výroční zpráva o projevech antisemitismu dokládá na
statistikách rostoucí trendy i u nás. Zajímavou analýzu domácího
antisemitismu bez Židů přináší Zbyněk Tarant.
Historička Zlatica Zudová-Lešková píše o Rudé armádě v českých zemích v roce 1945, Petr Erben vzpomíná na dny osvobození
s KZ Gussen.
Prezident Zeman společnost názorově rozděluje, ale i řada jeho
oponentů jej chválí za některé postoje ve vztahu k Izraeli či islámskému terorismu. Do ŽL35 jsme zařadili jeho projevy na konferenci
AIPAC a při tryzně v Terezíně.
Terezínská epopej, 110 let Makabi a židovští vojáci první války
Jako již tradičně přinášíme silně zastoupenou rubriku historie.
Naprostá většina vzpomínek na holokaust byla napsána až v poválečném období těmi, kteří přežili. ŽL představují unikátní příběh
Karla Hartmanna, jenž zahynul v Osvětimi, ale v Terezíně sepsal
epopej, kterou jeho rodina zachránila. Její ukázku vám přinášíme.
Marek Čejka ve svém příspěvku shrnuje problematiku židovských vojáků za první světové války a Petr Bučka přináší obsáhlý
text ke 110 letům založení Makabi, který přináší i unikátní fotografii
pražského oddílu boxu.
Věříme, že Vás následující stránky zaujmou. Upozorňujeme
i na redakční blog zidovskelisty.blog.cz, kde můžete každý týden
nalézt aktuální zajímavosti.
Jsme rádi, že šíříte ŽL mezi své přátele a známé. Noví zájemci
o zasílání elektronických či tištěných ŽL nás mohou kontaktovat
na adrese [email protected].
Vaše redakce
OMLUVA REDAKCE – V minulém vydání ŽL34 se v článku O cestě do Palestiny a katastrofě lodě Patria objevila chyba u popisky pod fotografií na s. 26. Správný text je „Bratr Ota“. Redakce se omlouvá paní Heleně Sofrové, jejímu bratrovi a čtenářům.
Strana 3
5775-35
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Miloš Kocman
(17. 3. 1922–7. 3. 2015)
Krátce před svými 93. narozeninami zemřel v Ústřední vojenské nemocnici JUDr. Miloš Kocman, člen pražské
židovské obce, jehož dramatické životní osudy ilustrují složité dějiny 20. století v českých zemích.
Miloš Kocman se narodil 17. března 1922
v Praze ve smíšené česko-židovské rodině.
Rodina Eisnerů, z níž pocházela jeho matka,
se do Prahy přestěhovala z Malotic. Otec
byl z Moravy a již za Rakousko-Uherska
vystoupil z církve. Jako válečný invalida
přišel do Prahy, kde se v kavárně seznámil
se svou budoucí ženou. Kocman vyrůstal
v chudých poměrech. Obecní školu navštěvoval v Michli a později přešel na uznávané
Jiráskovo klasické gymnázium v Resslově
ulici. Zde byl ovlivněn profesorem filozofie
Josefem Fischerem, předsedou Svazu přátel
demokratického Španělska, ale především
svým spolužákem Milošem Ledererem, jenž
jej přivedl k levicovému myšlení. Mnichovské události v něm vzbudily velkou nedůvěru
k západním mocnostem. S podobně levicově
smýšlejícími kamarády založil v roce 1940
komunistickou buňku, podílel se na vydávání a distribuci Rudého práva. Maturoval
v roce 1941. Po škole pracoval v pražské
Avii a nadále rozvíjel aktivity při vydávání
ilegálních komunistických tiskovin.
Dne 3. června 1943 jej zatklo gestapo.
Byl vězněn v Pečkárně a na Malé pevnosti.
Prošel 26 výslechy. Pak putoval po dalších
nacistických věznicích (např. Görlitz-Zhořelec), aby se v lednu v Drážďanech dostal
před tribunál, který jej měl dle obžaloby
z vlastizrady a napomáhání nepříteli odsoudit k smrti. Soud byl ale odročen a Miloš
Kocman během bombardování Drážďan
v únoru 1945 z věznice utekl. Byl zadržen
v Königsteinu a opět uvězněn v Drážďanech, odkud byl transportován do vězení
v Litoměřicích. Do Prahy se vrátil v květnu 1945. Po válce vystudoval právnickou
fakultu a jako přesvědčený komunista po
roce 1948 nastoupil na ministerstvo vnitra.
Po politických procesech se Slánským se
snažil z bezpečnostních složek odejít. Dva
roky působil na Ústřední škole ministerstva
vnitra. V roce 1957 začal studovat na diplomatické akademii. V letech 1962–1968
zastával funkci zástupce velvyslance na
ambasádě v Pekingu. V srpnu 1968 vydal
v Číně bulletin odsuzující sovětskou invazi,
čímž skončila jeho kariéra. Za doby normalizace pracoval jako podnikový právník
v Rakovníku a v Kolíně.
Po roce 1989 se Kocman zapojil do
aktivit v rámci ŽOP. Působil ve Sdružení
židovských vojáků a odbojářů, v dozorčí
radě Nadace Židovské obce v Praze a spoluzakládal Spolek akademiků Židů. Jako
zkušený právník byl nepostradatelný při
prosazování zájmů členů Ukrývaných dětí
/Hidden Child na ministerstvu obrany nebo
při jednáních o odškodnění obětí nacismu.
TJ
Petr Mayer měl tři velké lásky
Jsou události, které jsou nepředstavitelné,
nepředstavitelné do chvíle, než nastanou.
Dnes se loučíme s Vaším manželem, tatínkem, dědečkem a tchánem, ale též se skromným uvědomělým židem, obětavým členem
naší obce, panem Petrem Mayerem. Odešel
pouhých 5 dnů před svými 68. narozeninami.
Pan Petr Mayer měl ve svém životě tři
velké lásky. V prvé řadě to byla jeho rodina.
Tu miloval i vedl v duchu našich krásných
tradic. Své 2 syny vychoval jako uvědomělé
židy, podporoval je v jejich zájmech i při
studiu v zahraničí. Bylo mu dopřáno těšit se
i s vnukem Reubenem. Pro jeho manželku
se stala obec se svými členy samozřejmou
součástí jejího života. Jejich láska byla
vzájemná. Děkujeme celé rodině, zejména
pak paní Zdence za obětavost a péči, kterou
Petrovi poskytovali, za věrnost, se kterou
ho paní Zdenka po 40 let společného života
doprovázela. Kdo věří, ví, že H-spodin zaznamenává všechny naše skutky.
Uvědomělé židovství má více podob
a každému z nás je bližší některá jiná. Petrovou druhou velkou láskou byl Stát Izrael.
Nebyla to láska planých slov. Byl sionistou
z hlubokého přesvědčení. Po dlouhá léta
každoročně věnoval část své dovolené na
pomoc Izraeli, izraelské armádě. Činil tak
skromně, mnozí z nás to ani netušili. Nebyl
židem, který by chodil každý šábes do synagogy, přesto, kdykoli byl požádán o účast,
např. při potřebě minjanu, provádění tahary,
přišel vždy. Stejně tak o vysokých svátcích
či při doprovázení našich zesnulých.
Židovství byla Petrova identita. Židovské společenství byla jeho třetí láska a naše
obec jeho druhá rodina. Členem Židovské
obce Brno byl od narození, prožíval zde pracoval. Dlouhé roky se staral o bezpečsvé mládí a po celý život pro obec obětavě nost účastníků bohoslužeb, tryzen a dalších
Strana 4
5775-35
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
společenských akcí. Pravidelně při tom spolupracoval s Policií České republiky, která
ho pro jeho korektnost vždy respektovala.
Zastupoval po několik volebních období
naši obec v Radě federace ŽO, kde energicky hájil naše zájmy. Byl předsedou revizní
komise Židovské obce Brno. Všechny tyto
činnosti vykonával bez nároku na odměnu
a ve svém volném čase. Vždy finančně
podporoval sbírky na dobročinné účely
organizované naší obcí či jinými.
Petr Mayer pracoval v aparátu Ředitelství silnic a dálnic jako investiční technik.
Svou práci, ostatně jako vše, co činil, vykonával velmi odpovědně. O své práci rád
povídal každému, kdo o to projevil zájem.
Ctil férovost a spravedlnost, prosazoval
pomoc slabším. Energicky vystupoval vždy
a všude, kde cítil vychytralost, prospěchářství či úplatkářství.
Rád cestoval, cestování pro něho bylo
výrazem svobody, ať již cestoval sám, či
s celou rodinou. Příroda a hory mu dávaly
chvíle klidu.
Nepředstavitelné se stalo, Petr odešel
a odešel příliš záhy. Odešel ve chvíli, kdy
ukončil svoji profesní dráhu a kdy se mohl
v ještě větší míře či zcela věnovat svým láskám. Rodině, Izraeli, obci a celému našemu
společenství. Bude velice chybět nejen své
rodině, ale i nám všem. Zůstává rána, která
se bude zacelovat jen zvolna. Odešel dříve,
než jsme mu stačili poděkovat za vše, co pro
naši obec vykonal.
Ať je jeho duše přijata do svazku živých
v zahradě Eden a Hospodin ať je milostiv
jeho duši. Amen.
Vážená truchlící rodino, ke ztrátě, jež vás
postihla, přijměte, prosím, výraz soustrasti
nás všech.
Vážení smuteční hosté, děkuji Vám
jménem truchlící rodiny i jménem Židovské
obce Brno za to, že jste přišli pana Petra
Mayera doprovodit na jeho poslední cestě.
Pavel Fried
Rozloučení s Tatjanou Lukešovou
(21. 10. 1927–15. 4. 2015)
Shromáždili jsme se dnes, abychom se
společně rozloučili s drahou paní Tatjanou
Lukešovou. Je pro mne ctí, že zde mohu
promluvit, ale cítím i určitý ostych, že
mi tato role připadla. Chvilku jsem váhal,
zda vůbec dává smysl, abych jako bývalý
předseda pražské židovské obce promlouval
v katolickém kostele, ale rychle mi došlo,
že to právě v případě paní Tatjany symbolizuje její silný životní příběh. Ostatně byla
váženou přispěvatelkou jak Katolického
týdeníku a Cyrilometodějského kalendáře,
tak i Židovských listů. A její čtenáře napříč
denominacemi oslovoval především její
nadhled a humor na pozadí příběhů, z nichž
byla cítit prožitá bolest.
Tatjana Lukešová se narodila 21. října
1927 v Praze jako Alice Ledererová. Její
maminka byla původem Ruska, ale v době
bolševické revoluce utekla z Jekatěrinburgu
do Československa. Její tatínek František
Lederer byl redaktorem Prager Tagblattu,
nejvlivnějších liberálně-demokraticých
německy psaných novin v Čechách, který
byl oblíben mezi pražskými Židy. Na začátku německé okupace byl jako Žid, který
psal proti Hitlerovi, zatčen, ale podařilo se
mu s pomocí Červeného kříže uniknout do
Švýcarska a později do Londýna, kde spolupracoval s československou exilovou vládou.
Podle tzv. norimberských zákonů byla
Alice židovským míšencem a musela se
skrývat. Jak bylo v té době časté, prohlásila ji maminka za nemanželské dítě, aby
ji uchránila před nacistickou perzekucí
a transporty. Po válce se Tatjana setkává
se svým otcem, který v té době pracoval
Tatjana Lukešová na poválečném snímku s rodiči (foto archiv rodiny)
pro americkou armádu jako tlumočník při
přípravě Norimberského procesu. Za nejasných okolností otec v Německu umírá a pro
Tatjanu se stane péče o jeho odkaz důležitým
životním úkolem.
V roce 1948 se Tatjana provdala za
Rudolfa Lukeše, talentovaného filmového
architekta, který byl však hned po únorovém komunistickém převratu z Barrandova
vyakčněn – a až do své smrti už nedostal
u filmu žádnou práci. Rodina se postupně
rozrůstá o syna Alexandra a dceru Barboru,
avšak manžel Rudolf v roce 1976 umírá.
To byl možná důvod, proč Tatjana začala
v druhé polovině 70. let s psaním povídek,
fejetonů, pohádek a námětů pro dětské
divadlo.
Poznal jsem paní Tatjanu jako člověka,
který se dokázal statečně postavit nepříznivému osudu, když její blízcí čelili zákeřným
nemocem. Jako dámu, která prožila svůj nelehký život v ohrožení na hranici „krvavých
zemí“, o nichž píše Timothy Snyder. Jako
ženu trpící, protože se smrtí syna se žádná
matka nemůže vypořádat.
Děkuji jí za vše, čím nás obohatila.
Ať je její duše přijata do svazku živých
v zahradě Eden a Hospodin ať je milostiv
její duši. Amen.
Tomáš Jelínek
Strana 5
5775-35
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Vzpomínka
na Anitu Kafkovou
Zemřel profesor
Jiří Kosta
(28. 7. 1917–28. 4. 2005)
(2. 10. 1921–15. 2. 2015)
Když před deseti lety zemřela Anita Kafková, sešla se v obřadní
síni na Novém židovském hřbitově v Praze jen malá skupinka
lidí. Životní osudy přeživších, kteří za války přišli o své nejbližší
a později již nezaložili novou rodinu, končí často tichem. Nejsou
potomci, kteří by vyprávěli jejich příběhy, digitalizovali si zažloutlé
fotografie nebo se přeli, kdo podědil tu hroznou povahu po Anitě.
Až nedávno jsem zjistil, že má babička vděčí za přežití posledních
válečných týdnů právě i Anitě Kafkové.
Dne 28. 10. 1944 se ocitly ve stejném dobytčáku na cestě z Terezína do Osvětimi, odkud byly po několika dnech transportovány do
Bergen-Belzenu, aby skončily před koncem války v Raghunu, jenž
spadal pod Buchenwald. Bombardování, nesmírný hlad, pochody
smrti a tyfová epidemie stály v té době životy mnohých. Přežít bylo
možné jen díky velkému štěstí a pomoci spoluvězňů. Babička v posledních letech svého života vzpomínala na Anitu, která ji nenechala
ve zuboženém stavu zemřít v táboře, ale vytáhla ji na vagon, který
po několika dnech cesty dorazil do Terezína.
Anita Kafková měla kvůli své nepřístupnosti a tvrdosti jen málo
přátel. Lidé v domě, kde bydlela, si dokonce vyprávěli, že určitě
byla za války „kápo“. Život ji však zatvrdil ještě dávno před tím, než
zažila koncentrační tábory a nacistický teror. Narodila se v průběhu
první světové války manželům Else (roz. See) a Vilému Ebenovým v Žatci. Otec však v bojích padl a rodina se ocitla v těžkých
existenčních podmínkách. Anita sice vyrůstala s podporou svého
dědečka z Kraslic, ale musela se hodně starat sama o sebe již od
útlého dětství. Chodila do internátní školy v Praze a s matkou měla
jen málo kontaktů. Za okupace se provdala za Leopolda Kafku,
který byl zavražděn v Osvětimi. Matka zahynula v Malém Trostinci.
Svůj návrat do osvobozeného Československa a poválečný život
komentovala v 90. letech svým svérázným způsobem: „Ti, co se
nevrátili, nic nezmeškali.“
Tomáš Jelínek
V neděli 15. února zemřel v německém Bad Homburgu uznávaný profesor ekonomie Jiří Kosta. Narodil se 2. října 1921
jako Heinrich Georg Kohn v německo-česko-židovské rodině
v Praze. Jeho pradědeček Michael Lazar Kohn byl dlouholetým okresním rabínem na jižní Moravě, ale rodina jeho vnuka
Oskara byla levicově orientována. Otec Jiřího byl profesorem
na pražském německém gymnáziu ve Štěpánské ulici a byl
zapáleným levicovým intelektuálem a spisovatelem. Rodina
si koncem 30. let mění své tradiční kohenské příjmení na
bezkonfesní Kosta.
Jiří za nacistické okupace prošel Terezínem, Osvětimí a pracovním táborem Gleiwitz. Po konci války dostudoval Vysokou
školu obchodní. Krátce pracoval na ministerstvu zahraničního
obchodu a záhy byl pro svůj židovský původ převelen do výroby.
Později vyučoval na průmyslovce. V roce 1962 nastoupil do
Ekonomického ústavu ČSAV a zapojil se do práce reformního
týmu Oty Šika. Spolupodílel se na výzkumu týmu Radovana
Richty, jehož výsledky byly v roce 1969 publikovány v knize
„Civilizace na rozcestí“. Po okupaci v roce 1968 odešel do
Vídně, později do Mnichova a nakonec působil jako profesor
ekonomie na Goethově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem.
Po roce 1989 se často do Prahy vracel, aby se zapojil do
debat o transformaci československé a později české ekonomiky. Přednášel např. na Vysoké škole ekonomické v Praze
či na Masarykově dělnické akademii. V letech 2001 a 2002
vydal v Německu a Česku svou životopisnou knihu „Život mezi
úzkostí a nadějí“. V roce 2007 mu vědecká rada Vysoké školy
ekonomické v Praze udělila medaili Aloise Rašína.
Poslední rozloučení s Jiřím Kostou proběhlo v 15 hodin
v pondělí 2. března na Waldfriedhof, Friedberger Straße 70
v Bad Homburgu.
TJ
Strana 6
5775-35
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Žena, která dokázala být statečnou dívkou
Zemřela Libuše Friesová, nositelka vyznamenání Spravedlivý mezi národy
V sobotu 11. dubna zemřela ve věku 91 let
paní Libuše Friesová. Její nekrolog jsem
mohl nazvat O lásce až za hrob, kdyby
v něm nešlo především o tu statečnost. Ale
nejdřív ze všeho tu byla přece jen ona love
story, která se zrodila na počátku okupace.
Tehdy musel devatenáctiletý student Egon
Fries nechat školu školou. Už jeho jméno
signalizuje, proč. V práci, kam mladého
židovského muže přijali, se do něho zamilovala dívka. Libuši Vávrové bylo o tři roky
míň. Ale hned na sklonku roku 1941 měla
ta láska skončit: Egon – obdobně jako jeho
vrstevníci – byl odsunut na sever těsně před
protektorátní hranicí; tam měli v někdejší
tereziánské pevnosti vybudovat ubikace
budoucího ghetta.
Neskončila. Ba nabrala obrátky, mohla
hned na počátku skončit tragicky. Ačkoliv se
teprve budovalo největší ghetto v okupovaném zbytku Čech a Moravy, přišly už první
příkazy k transportu. Mezit ěmi, kdo odmítli
jít jako ovce na porážku, byla Erna, sestra
Egona Friese. Libuše jí dala k dispozici
svou občanku a Erna Friesová na ni odjela
místo s transportem za tetou do Vídně, kde
se chtěla skrýt. Byla však v hlavním městě
Ostmarky zatčena a transport do ghetta a
odtud do Osvětimi ji neminul. Libuši hrozil
absolutní trest.
Česky jsem jej slyšel až v roce 1999 na
izraelské ambasádě, když paní Libuši Friesové předávali právo užívat titul Spravedlivý
mezi národy. To ovšem už Egon tři roky
nebyl na tomto světě.
O tom příběhu nevěděl nikdo z nás,
koho si Ing. Egon Fries, když se ve třetině
60. let mohl opět vrátit do židle šéfredaktora, vybral do redakce svého deníku. 1
Z ústecké chemičky se dostal na jejich
počátku do redakce regionálního deníku.
A když byl spolu s tajemníkem tamního
KV KSČ Vlčkem odvolán v roce 1964
i nohsled tohoto partajního šéfa v čele redakce, stal se Egon šéfredaktorem deníku
Průboj. V nastávajícím reformním období
se postupně vytvořila skupina novinářů,
kteří vyznávali společně s ním to, čemu se
později začalo říkat socialismus s lidskou
tváří. Ostatně v seznamu nepřátel režimu,
vydaném v roce 1973,2 je nejvyšší počet redaktorů ze všech českých novin a časopisů
právě z tohoto deníku.
Egon Fries uveřejnil příběh, který prožili
s Líbou, svou pozdější ženou, za okupace
v angličtině. Napsal jej pro edici knížek,
které vycházely v Kanadě pod titulem A to
byla moje válka. Jejich starší dcera, Marta
Vejtrubová, mi vyprávěla, že tátu k napsání
vzpomínek přiměl jeho bratranec Kurt
Atterman, který po revoluci přijel dvakrát
na návštěvu z Kanady. „Kurtův přítel Ian
Maxwell sebral podobné příběhy z války lidí,
kteří to zažili a sepsali jako můj otec. Nakladatelství The Little Daisy Press, Tancook
Island n. s. je vydalo v roce 1994; přesný
název je And it was my war too.“
Česky tento příběh cudně zamlčoval
i před námi, „svými lidmi“, aby se tím
prý nechlubil. Tři roky poté, co byl Libuši
Friesové udělen zmíněný titul Komisí pro
rozpoznávání spravedlivých, která existuje
při památníku Jad Vašem, vyšly v nakladatelství Paseka paměti Egonova spoluvězně,
profesora ekonomie Jiřího Kosty. Z nich
jsme mohli poznat, jak příběh konkrétně
pokračoval. Egon v té době pracoval na
dole v Dubí u Kladna, kam se přihlásili na
počátku roku 1942: „Doufali jsme, že tímto
způsobem unikneme z hrozivé atmosféry
ghetta, poznamenané popravami a případnými transporty, v nichž byly … právě
v lednu 1942 odvlečeny další dva tisíce
lidí, tentokrát již z ghetta, na východ, zatím
neznámo kam.
Dvě stovky Terezíňáků, mezi nimi i Egon
a já, odjely z ghetta 16. března do Dubí
u Kladna… Navzdory hrozícím trestům byli
někteří horníci připraveni navázat kontakty
s našimi rodinnými příslušníky v Praze. Tak
se můj přítel Egon díky pomoci horníka
Karla Pajskra dozvěděl o zatčení své sestry
Erny a své přítelkyně Libuše. Jiný horník,
Václav Dvořák, pak půjčil Egonovi kolo,
na němž Egon dojel do Prahy. Zde se setkal
s pozdější historičkou Alenou Hájkovou,
která s velkým rizikem poskytla oběma dívkám kýženou pomoc. Byl jsem tehdy mezi
námi heftlinky jediný, koho Egon do svého
riskantního plánu zasvětil. Po noční směně
jsme Egonovu pryčnu upravili tak, aby se
zdálo, že spí pod dekou přetaženou přes hlavu. Egon dojel nenápadně do Prahy a vrátil
se před začátkem příští noční směny.“ 3
Co v Praze Egon dělal, napsala v roce
2011 paní Marta do členského bulletinu
klubu novinářů-osmašedesátníků: „Tatínek
zařídil slečně Libuši kvalitního advokáta.
Libuše byla odsouzena jako mladistvá, a tak
přišla z arestu ještě dřív, než odjel tatínek
s transportem do Osvětimi. Také se tehdy
za ním do ghetta na noc vypravila. Nedovedu si dodnes představit, jak dovedla být
maminka statečná.
Teta Erna byla odtransportována také
na východ, ale ještě v roce 1944 uprchla se
dvěma přítelkyněmi z ghetta a znova přišla
za Libuší. Ta jim zařídila úkryt někde na
Humpolecku. Do jejich příběhu patří i to, že
tatínek při pochodu vězňů z Osvětimi snědl
plesnivé brambory a s otravou skončil opět
v Terezíně.“
Obřad v zahradě ambasády se v tom
létě 1999 pozdržel. Čekali jsme, až přiletí
z Izraele ony dvě přítelkyně paní Erny, které
s ní utekly z Osvětimi. Na valech kolem
ambasády postávaly hlídky, neboť opatření
přijatá proti teroristům džíhádu se tu už
tehdy přísně dodržovala, i když do 11. září
2001 a útoku na newyorská dvojčata zbývaly
ten den necelé dva roky. Viděly se poprvé
od osvobození a jejich brzké emigrace ze
středu Evropy do Izraele. Po obřadu zase
obě odlétly. Jen paní Libuše s paní Ernou
zde zůstaly.
Jindřich Beránek
Autor je mluvčí Klubu novinářů
Pražského jara ’68
1 Svou novinářskou kariéru začal po válce, kdy se vrátil z ghetta, v Praze. V redakci Rudého práva prožil i Únor, ale po něm jej i tady znova dostihly
antisemitské represe. Tentokrát v ní vystřídali nacisty komunisté a inspirátora terezíánského ghetta Eichmanna velkohubý ideolog Václav Kopecký,
pán nad osudem literátů i novinářů. Ing. Egon Fries byl i s rodinou odsunut tentokrát po železniční trati o 28 km dál, do Ústí nad Labem.
2 Jednotná centrální evidence představitelů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských
kampaní a akcí obsahuje 6335 jmen z ústředních orgánů, orgánů bezpečnosti, armády, prokuratury a soudů a českých krajů, z nich jedenáct je
z redakce vedené Egonem Friesem.
3
Kosta, Jiří: Život mezi úzkostí a nadějí. Litomyšl a Praha, 2002, ss. 57n.
Strana 7
5775-35
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA
Jitce po 10 letech
Tomáš Kafka
Při pohledu na blízké
máme malou dušičku
náš svět bude jiný svět
až nebudou nám nablízku.
Zemský ráj to na pohled
však při veškeré úctě
není-li ho s kým sdílet
působí dost pustě.
Při pohledu na sebe
a na ten náš svět kolem
je lepší raděj nevědět
kdo kdy bude skolen.
Prý zemský ráj to na pohled
však za ty co již nevidí
je třeba chtít ho uvidět
a pak jim pozdrav vyřídit.
S přihlédnutím ke všemu
co náš ještě čeká
je třeba nedbat na cenu
a jenom na člověka.
Chci teď myslet na Jitku
a na její kuráž
chci složit obraz ze zbytků
...a doufat, že se díváš.
S přihlédnutím ke všemu
co tady již bylo
vděčnost má být pro změnu
naši hybnou silou.
A myslím i na Davida
jak nevěřící Tomáš
sám člověk neuhlídá
co v moci asi nemáš.
Jitka Stecherová (32) zemřela po těžké nemoci dne
10. března 2005. Na snímku s manželem Davidem.
K 50 Tomáše Kafky
Přítel a spolupracovník Židovských listů
Tomáš Kafka se dne 20. května dožívá 50 let.
Při této příležitosti připomínám, že jeho článek otištěný v Židovských listech Holokaust
v Irsku aneb hrozně už bylo, vyvolal velkou
pozornost. Irsko bylo během 2. světové
války oficiálně „neutrální“, avšak nepřijalo
jediného židovského uprchlíka z nacisty
obsazených zemí Evropy a prezident Irska
Eamon de Valera dokonce osobně vyslovil
velvyslanci nacistického Německa v Irsku
Eduardu Hempelovi soustrast nad smrtí
Adolfa Hitlera.
Ze životopisu Tomáše Kafky jen to nejdůležitější. Narodil se jako druhý syn Vladimíra a Olgy Kafkových. Otec germanista
je známý především svými překlady Franze
Kafky, Güntera Grasse, Heinricha Bölla
a básníků Georga Trackla a Gotfrieda Benna.
Přispíval také do časopisu Tvář. Matka Olga
přednášela ruštinu na filozofické fakultě
Univerzity Karlovy v Praze. Rodiče brzy
zemřeli, otec v roce 1970, také matka v roce
1977 podlehla zákeřné nemoci. O Tomáše
a o jeho o dva roky staršího bratra Štěpána
se po smrti rodičů starala teta Alena, sestra
Vladimíra Kafky.
Tomáš Kafka je mužem, který nenechá
přátele na holičkách. Je mužem více povolání – básníkem, překladatelem, diplomatem,
je ředitelem Odboru států střední Evropy
na ministerstvu zahraničí a dříve zastával
post velvyslance České republiky v Irsku.
Básničky, nazval bych je aforismy – je to
takové krátké veršování, často s politickým či sportovním podtextem, píše stejně
dobře česky, německy a anglicky. Všechny
tyto jazyky ovládá stejně dobře, on sám ze
skromnosti říká, že je ovládá celkem slušně,
my tvrdíme, že je ovládá výborně. Jako překladatel německy píšících autorů, a to nejen
Bernarda Schlinka, Martina Sutera a Hanse
Magnuse Enzesbergera, se také zasloužil
o to, aby české děti poznaly dvě klasické
německé dětské knížky, kterými jsou Der
Struwellpeter a Max und Moritz. V češtině
vyšly pod názvy Heinrich Hoffmann: Ježipetr aneb Veselé historky a žertovné obrázky
a Wilhelm Busch – Max a Mořic.
A ještě něco, co v životopisech Tomáše
Kafky často chybí. Zasloužil se o vydávání
časopisu Kafka, který byl časopisem pro
střední Evropu, vydávaný Goethe Institutem
od roku 2001 do roku 2005. Celkem vyšlo
16 čísel v němčině, češtině/slovenštině,
polštině a maďarštině. Autoři článků byli
hlavně ze zemí střední Evropy. Namátkou
jmenuji několik autorů: Jako prvního uvádím Tomáše Kafku, který do časopisu nejen
přispíval svými články, ale také překládal
z češtiny do němčiny, např. básně Ivana
Wernische. Dalšími autory časopisu Kafka
byli např. Tomáš Halík, Györdy Konrád,
Daniela Kapitáňová, Jiří Kratochvíl.
Tomáš je sportovním fanouškem, jeho
zájem se soustřeďuje především na fotbal
a hokej, ve fotbale fandí Spartě, v hokeji
Slavii. Jeho zásluhou vyšly česky fotbalové fejetony současného španělského
spisovatele, fanouška Realu Madrid Javiera
Maríase Divoši a citlivky. Fejetony vybral
a sestavil německý autor Paul Ingendaay.
Poznámku pro českého čtenáře napsal Tomáš Kafka a autorem závěrečného slova je
Pavel Charvát, který sám o sobě tvrdí, že
je depresivní a úzkostný slávista. Knížku
doporučujeme jako povinnou četbu všem
fotbalovým fandům.
Tomáši, věrný příteli, až do 120! Těšíme
se na další spolupráci s tebou.
Denny Stecher
Strana 8
5775-35
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Projev prezidenta
na Terezínské tryzně
Scházíme se pravidelně v Terezíně, ne jenom proto, abychom si připomněli památku
našich mrtvých, ať už zemřeli zde, nebo po
transportu do koncentračních táborů.
Myslím, že všichni chápeme Terezín
jako varování. Varování před nenávistí. Tehdy to byla rasová nenávist, která rozdělovala lidi na Herrenvolk a Untermenschen, ale
zažili jsme i nenávist třídní a v současné
době k nám od jihu přichází vlna nenávisti
náboženské.
Největším spojencem nenávisti je podle
mého názoru lhostejnost. Nikoli hrstka aktivních kolaborantů, ale velká část lidí, která
nevnímá, co se kolem nich děje, a probudí
se až příliš pozdě. Chtěl bych citovat výrok,
který možná nikdy nebyl pronesen, možná
že je jen literární fikcí, ale dokonale tuto
lhostejnost vystihuje. „Když zavírali Židy,
neprotestoval jsem, protože jsem nebyl Žid.
Když zavírali komunisty, neprotestoval jsem,
protože jsem nebyl komunista. Když zavírali sociální demokraty, neprotestoval jsem,
protože jsem nebyl sociální demokrat. Když
zavírali katolíky, neprotestoval jsem, protože jsem nebyl katolík, a když zavírali liberály,
neprotestoval jsem, protože jsem nebyl liberál. A když si přišli pro mě, nezbyl už nikdo,
kdo by proti tomu protestoval.“
Dovolte, abych Vám připomněl, jako
ilustraci pozdního probuzení, jednu scénu
z filmu Michaila Romma Obyčejný fašismus. Tam jsou dva záběry. První asi z roku
1942 na hajlující obecenstvo při Goebbelsově projevu. A druhý asi z roku 1944, kdy
patrně totéž nebo podobné obecenstvo zamračeně mlčí a komentátor ústy Miroslava
Horníčka říká: „Podívejte se, oni začali
přemýšlet.“ Němci možná začali přemýšlet
v roce 1944, když už bylo pozdě. My bychom měli přemýšlet a zbavit se lhostejnosti
už teď. Třídní nenávist rovněž vedla k budování koncentračních táborů a vzpomínám
si na fotografii jednoho z nich, kde bylo napsáno „Prací ke svobodě“, „Arbeit macht
frei“. Možná že toho komunistického politruka ani nenapadlo, jak opakuje nacistické
heslo. A dnes, jak už jsem již řekl, se setkáváme po nenávisti rasové a nenávisti třídní
s náboženskou nenávistí, která opět dělí lidi
do dvou skupin. Do skupiny věřících a do
skupiny nevěřících, kam patří samozřejmě
i ti, kdo vyznávají jinou víru než ideologové
Islámského státu.
Jaký je rozdíl mezi upalováním člověka
v železné kleci nebo uřezáváním hlav koptských křesťanů zaživa a plynovými komorami? Můžete namítnout, že zatím jsou oběti
Islámského státu daleko méně početné než
oběti nacismu. Ano, ale zatím. A jak dlouho
ještě? Kromě toho jeden podstatný rozdíl
tady je. Nacismus své vyhlazovací tábory
Ať žije sporťák Denny!
Před 75 lety se narodil Denny Stecher, vážený člen naší redakce. Spatřil světlo světa ve
velmi dramatických dobách. Jeho otec byl
zařazen do prvního evropského transportu,
který měl namířeno do Niska, a nikdy svého
jediného potomka ani nespatřil. Zahynul
neznámo kde. Matce se s malým Dennym
dařilo za války ukrývat.
Denny nešel ve šlépějích svého otce,
aby se stal váženým lékařem, ale věnovat
se technice. Vystudoval vysokou školu
dopravní a elektrotechnickou. Vyučoval
na střední škole a zastával různé funkce
technických odborníků. Jeho velkou zálibou byl vždy sport, knihy a politika. Těmto
tématům se věnuje i na stránkách ŽL. Jako
jeden z mála měl v době Slanského procesů
bar micva a byl duchovním Jerusalémské
synagogy i v dobách normalizace, kdy
StB monitorovala náboženský život. Před
listopadem 1989 po pokračujících úředních
perlustracích emigroval se svou manželkou
ze socialistického Československa do SRN,
kde se uplatnil jako odborník na optická
vlákna a kabely. V posledních letech se
aktivně zapojil do práce redakce a účastní se i regionálních cest po židovských
památkách.
Celá redakce mu přeje ad mea veasrim
šana!!!
utajoval, umisťoval je do odlehlých oblastí Osvětim, Majdanek, Sobibor, Treblinka
a další.
Islámští teroristé své sadistické krutosti
zveřejňují na profesionálních videonahrávkách a chlubí se jimi. Reagovat na tento
pokus o návrat do středověku pouhými demonstracemi, pouhými protestními manifestacemi, zdaleka nestačí. Zejména, když
si uvědomíme, že vůdce Islámského státu
Bagdádí nedávno vyzval všechny muslimy,
aby se k němu připojili. A když si uvědomíme, že tisíce mladých Západoevropanů
se dobrovolně hlásí mezi džihádisty, třebaže
mají jiné kulturní kořeny.
Přál bych si tedy, abychom našli odvahu
zbavit se lhostejnosti, zbavit se strachu, neříkat, že u nás ještě o nic nejde, protože nejsme
New York, nejsme Londýn, nejsme Madrid,
nejsme Paříž, nejsme Kodaň, ale když budeme zbabělí, možná jednou budeme.
Chtěl bych vyzvat k aktivní obranné
akci proti základnám teroristů Islámského
státu a jeho poboček, v nichž se možná už
dnes cvičí ti, kdo mohou napadnout teroristickými útoky naši zemi. Chtěl bych vyzvat,
abychom právě při uctění památky mrtvých
z Terezína nedopustili další mrtvé, další
oběti, abychom už nikdy nedopustili nový
Terezín.
Terezín, 17. května
Strana 9
5775-35
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Ukradený pinkas ze Židovského
muzea zajištěn v Izraeli
Ráno ve čtvrtek 2. dubna zasahovala speciální jednotka izraelské policie v soukromém
domě ve městě Petach Tikva, aby zajistila
manuskript ukradený před osmi lety ze Židovského muzea v Praze (ŽM). Česká televize
uvedla, že izraelská policie zadržela pět lidí,
kteří se pokoušeli historickou archiválii prodat
na internetu. S návratem cenného historického
dokumentu má pomoci i česká diplomacie.
Překupnický gang v kaftanech
Hebrejsky psaný rukopis o správních záležitostech židovské obce v Kyjově z let
1654–1854 (tzv. pinkas) byl ukraden z badatelny archivu ŽM dne 30. ledna 2007. Prahu
tehdy navštívili dva ultraortodoxní členové
překupnického gangu. Nejprve si cenný dokument, jehož hodnota na trhu přesahuje půl
milionu korun, v klidu prohlédli. Při druhé
návštěvě jej zaměnili za jiný text a díky
zběžné kontrole pracovnice muzea kyjovský
pinkas vynesli ze střežených prostor.
Dle tiskové zprávy ŽM přišel zásah
izraelské policie v době, kdy ŽM stálo před
podpisem dohody o vydání rukopisu a jeho
navrácením do svých fondů. „Muzeum si
přesto velice váží spolupráce policejních
složek a věří, že s jejich pomocí se proces
repatriace rukopisného fragmentu ještě významně uspíší,“ stojí v prohlášení.
Kradený rukopis v nabídce aukční síně
Několik let pohřešovaný rukopis evidovaný v mezinárodní databázi uloupených
uměleckých předmětů vedené Interpolem
objevili pracovníci ŽM v lednu letošního
roku v nabídce izraelské aukční síně Asufa.
Po ověření veškerých detailů a skutečnosti,
že se jedná o pohřešovaný rukopis, ŽM
požádalo aukční síň o jeho stažení z prodeje
a navrácení. ŽM má k dispozici kompletní
kopii kyjovského pinkasu a rovněž i Hebrejská národní knihovna v Jeruzalémě
vlastní mikrofilm svazku, takže bylo možno
jednoznačně prokázat, že stránky nabízené
v aukci jsou z kradeného rukopisu. Nález byl
současně ohlášen i české policii se žádostí,
aby o něm uvědomila Interpol a požádala
své izraelské kolegy o pomoc při zajištění
rukopisu.
Pracovníci ŽM od ledna pokračovali
v jednání s aukční síní Asufa a právním
zástupcem držitele kradené archiválie. Při
tom vyšlo najevo, že v aukční nabídce byla
pouze část původně odcizeného rukopisu,
který patrně již pachatelé krádeže vyňali
z jeho původní kožené vazby.
ŽM nechtělo nad rámec tiskové zprávy
upřesnit žádné informace. Není tedy zřejmé,
zda se podaří dostat zpět do Prahy celý kyjovský pinkas ani kdy se vrátí alespoň jeho
zajištěná část. Nebylo ani možné ověřit,
do jaké míry ŽM informovalo o krádeži
v roce 2007 partnerské orgány Federace
židovských obcí a pražské židovské obce.
TJ
SBOR RIMON
HLEDÁ DĚTSKÉ TALENTY
Židovská liberální unie rozšiřuje svůj pěvecký sbor Rimon o další
děti od 10 do 15 let. V desetičlenném souboru je dosud 8 dospělých.
Rimon vystupuje již tři roky s židovskými písněmi především na
oslavách svátků. Vítány jsou děti motivované, hudebně nadané
a schopné pracovat s fonetickým přepisem hebrejských textů,
eventuálně s hebrejským textem.
Bližší informace na [email protected].
Strana 10
5775-35
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Židé na Gibraltaru
Gibraltar je osídlován od pravěku. Židé ho pravděpodobně obývali od dob diaspory, ale
jejich přítomnost v té době není dostatečně doložena.
Během španělské rekonquisty byl Peňón,
později anglicky the Rock, jak se Gibraltar
nazývá, dobyt na Maurech v roce 1462.
K definitivnímu vyhnání Židů a Maurů došlo
po ukončení rekonquisty o třicet let později. Tehdy Isabela Kastilská a její manžel
Fernando II. Aragonský vydali edikt, podle
něhož všichni Mauři a Židé museli opustit
Pyrenejský poloostrov, tedy i Gibraltar. Podle dochovaných zpráv utekli španělští Židé
převážně do Marockého království. Někteří
pokračovali dál, jiní se tam usadili.
Otec mi vypravoval, že v druhé polovině čtyřicátých let minulého století byl
členem obchodního jednání s Turky. Když
nechtěli, aby jim někdo rozuměl, hovořili
mezi sebou nesrozumitelným jazykem
ladino, středověkou španělštinou, kterou
si po celou dobu udržovali spolu s klíči od
svých španělských domovů. V roce 1992,
tedy šest set let od vyhnání Židů z poloostrova, se král Juan Carlos jinověrcům
omluvil. Současně zrušil zákaz vstupu Židů
do Španělského království.
Mezitím v roce 1705 dobyla Gibraltar
anglo-holandská vojska. Španělé je odřízli od
zbytku pevniny v domnění, že se vzdají, neboť
na Skále není pramen vody. Angličané však
nebyli úzkoprsí a spojili se s blízkým Marokem,
kde nakupovali nejen vodu, ale i potraviny. To
byla příležitost pro sefardské Židy v Maroku,
kteří byli zdatnými obchodníky. Přátelské styky
s Marokem se prudce zhoršily v roce 1713 po
podpisu Utrechtské smlouvy, která ukončila
válku o španělské dědictví.
V článku X. této smlouvy, kterou mimo
jiné přecházel Gibraltar pod britskou korunu,
se říká: „J. M. britská královna na naléhání
katolického krále souhlasí a vyhovuje jí, že
z žádného důvodu nedovolí, aby se Židé nebo
Mauři usídlili nebo nalezli domov ve zmíněném městě Gibraltar, a že nedovolí vstup ani
přijetí válečným lodím Maurů do přístavu
tohoto města, což by mohlo narušit spojení
se Ceutou nebo zamořit Maury španělské
pobřeží; a protože existují smlouvy, svoboda
plavby a časté obchodní styky mezi britskými
vazaly a některými regiony na africkém pobřeží, je pochopitelné, že nelze odepřít vstup
do gibraltarského přístavu Maurům a jejich
obchodním lodím. J. M. královna Velké
Británie slibuje, že obyvatelům zmíněného
města Gibraltar umožní svobodně vyznávat
římsko-katolickou víru.“
Marocko-britské nepřátelství netrvalo
dlouho. Rok po podpisu Utrechtské smlouvy dohodly 22. července 1714 obě strany
smlouvu o míru, přátelství a obchodu. Není
divu, že Španělé neuvolnili blokádu Gibraltaru. 13. ledna 1721 pak byl do britsko-marocké smlouvy včleněn VII. článek, který
praví, že poddaní vládce Fezu a Maroka,
Židé a Mauři sídlící v dominiích království
Velké Británie, mají stejná práva jako Britové v Berbersku. Začátek 18. století znamená
nové přistěhovalectví Židů na Gibraltar.
Jinde na Pyrenejském poloostrově pobývat
nesměli.
Britská enkláva má pouhých 6.5 km2.
Má sice necelých třicet tisíc obyvatel, ale
je pátým nejzalidněnějším územím na světě.
V polovině 18. století, když byla na Skále postavena první synagoga, představovala
židovská komunita kolem šesti set členů.
Odpovídalo to třetině civilních obyvatel.
Dnes je její počet přibližně stejný, ale odpovídá už jen dvěma procentům obyvatel
Gibraltaru.
Španělé se v posledních třech stoletích
snažili několikrát získat Gibraltar zpět pod
svou nadvládu. V minulosti vojensky, dnes
přesvědčováním tamních obyvatel. Nikdy
se jim to nepodařilo. Je to podobné jako
v příběhu s britskými Falklandami a argentinskými Malvínami. Gibraltar (čti džibraltar,
nebo chibraltar) – jednou se jedná o ropu
v okolí ostrovů, podruhé o strategickou
pozici při vstupu do Středozemního moře.
Občané si váží britských ochranných křídel.
Mají se lépe než ve Španělsku nebo v Argentině. Jako občané zámořských území mají
i několik výhod oproti obyvatelům Británie.
A Židé mají ještě jeden zvláštní důvod. Po
tři sta let nemuseli ze Skály utíkat. Za druhé
světové války byli sice všichni civilisté, samozřejmě včetně Židů, z Gibraltaru evakuováni, ale
poté, co pominulo válečné nebezpečí, se mohli
vrátit v poklidu do svých domovů.
Karel Wichs
Konečný verdikt:
Jásir Arafat nezemřel na otravu poloniem
Palestinci se v polovině března dozvěděli
zprávu, kterou nechtěli slyšet – jejich milovaného vůdce Jásira Arafata neotrávilo
radioaktivní polonium podané rukou izraelských vrahů, jak o tom byli přesvědčeni
společně s jeho vdovou. Právě takové polonium zabilo v roce 2006 ruského špiona
Alexandra Litviněnka v Londýně.
Arafat zemřel v pařížské vojenské
nemocnici v listopadu 2004, která však
na žádost vdovy nikdy neuvedla příčinu
úmrtí ani neprovedla pitvu. Teprve osm let
potom přišla katarská televize Al-Džazíra
s obviněním z otravy poloniem-210. Podle
tvůrců dokumentárního filmu našli švýcarští
vědci zbytky polonia na Arafatových šatech,
které jim půjčila jeho manželka Suha. Ta
toto zjištění označila za „zločin století“
a podala ve Francii žalobu na neznámého
pachatele. Obvinění se okamžitě chytila
i palestinská samospráva, která prohlásila,
že „vždycky věděla, že Arafata otrávil
Izrael“. Jeden její představitel konstatoval,
že „není jediný palestinský vůdce, kterého
Izrael nezabil“, a jiný upřesnil, že „židé
přece otrávili i proroka Mohameda“. A tak
samospráva rozbořila honosné a nákladné
Arafatovo mauzoleum v Ramalláhu, dala
exhumovat jeho ostatky a odebrala vzorky
kostní dřeně. Pak o jejich analýzu požádala
hned tři mezinárodní týmy – ruský, švýcarský a francouzský.
Izrael nařčení vždycky odmítal s tím,
že neměl důvod Arafata likvidovat. Palestinský předák byl izolován ve svém sídle
Dokončení na str. 11
Strana 11
5775-35
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Rabínská sebeobrana
na pražské konferenci
Poslední únorový týden se v pražském hotelu King David konalo výroční setkání organizace European Jewish
Association (EJA), které do hlavního města České republiky přivedlo stovku evropských komunitních rabínů.
Ředitel EJA, rabín Menachem Margolin, se
již dříve nechal v reakci na nárůst násilných
antisemitských útoků v Evropě slyšet, že
Židé se musejí umět bránit, když je neochrání vlády.
Na rabínskou konferenci, jež se tradičně
věnovala problémům, s nimiž se rabíni ve
svých komunitách potýkají, bylo pro mnohé překvapivě zařazeno i téma sebeobrany
a poskytnutí první pomoci.
Na začátku praktického cvičení bylo
mezi mladé i staré rabíny rozdáno několik
nožů. Některým to přišlo k smíchu, ale
většina přítomných přistupovala k nácviku velmi vážně, protože všichni měli na
paměti lednový smrtelný útok v pařížském
košer obchodě a únorovou vraždu ostrahy
v Kopenhagenu.
„Když vidíme úroveň antisemitismu
v Evropě, když vidíme nenávist v Evropě,
když vidíme nedostatek odhodlání evropských vlád postavit se antisemitismu
a teroru, pak nejsme překvapeni, že dochází
k útokům,“ řekl rabín Margolin. Proto bylo
na program letošního setkání zařazeno i několik zcela základních nácviků.
Podle Margolina se EJA obrátila na evropské vlády s výzvou k akcím na ochranu
Židů v Evropě, ale z důvodu vlažné reakce
se rozhodli připravit trénink Praze a později
i na dalších místech. „Všechny židovské instituce v Evropě by měly být hlídány policií
24 hodin denně,“ myslí si Margolin.
Jestliže policie není schopna poskytnout
ochranu, pak by ochránci, kteří zajišťují
bezpečnost židovských organizací, měli mít
povoleno nosit zbraně.
Binyomin Jacobs (66), vrchní rabín
Nizozemí, cvičení sebeobrany vítá.
„Je to velmi důležité. Jsem za to moc
rád. Rád a smutný, že je to potřeba,“ uvedl
Jacobs. Jeho dům byl v posledních letech
napaden pětkrát. Naposledy mu útočníci
cihlami rozbili okna v červenci.
TJ
Dokončení ze str. 10
v Ramalláhu, duševně nebyl příliš při síle
a na palestinské dění měl tou dobou už jen
minimální vliv. Odborníci na radioaktivitu
navíc připomínali, že poločas rozpadu polonia-210 je 138 dní, a jeho zbytky se tak
těžko mohou najít po osmi letech. A kdyby
se skutečně nacházely na Arafatových
oděvech, jak tvrdila Suha, musela by být
otrávena i ona.
Trvalo rok, než výsledky zveřejnili Rusové – žádné stopy po poloniu nenašli a další
testy neplánovali. Arafat podle nich zemřel
přirozenou smrtí.
Novou naději dodala Palestincům koncem roku 2013 zpráva švýcarské laboratoře
v Lausanne, která přítomnost polonia ve
vzorcích DNA připustila, ale odmítla z toho
vyvodit, že Arafata zabilo. Podle ní byly
testy nejednoznačné.
V polovině března dospěl ke konečnému
závěru i francouzský tým – zcela vyloučil,
že Jásir Arafat zemřel na otravu. Vyšetřovatelé nezjistili žádné náznaky, že by jeho smrt
neměla přirozenou příčinu, a stopy polonia
v Arafatových kostech přičetli výskytu radonu v jeho hrobce.
Palestinci ani Suha Arafatová tak už
pro své tvrzení nemají odbornou oporu. To
ovšem neznamená, že hluboce zakořeněný
názor, že Arafata zlikvidoval Izrael, nebude
přežívat dál. Izraelci se domnívají, že ze-
mřel na AIDS. Jestli je to pravda, nebyla to
smrt hodná zbožňovaného vůdce, zatímco
vražda z rukou nepřítele vypadala mnohem
lépe. Palestinci pro jistotu vytvořili vlastní
vyšetřovací komisi, která letos v únoru
oznámila, že už ví, kdo Arafata zabil – Izrael.
Jen ještě nezná konkrétního pachatele a dál
po něm pátrá.
Výsledky mezinárodních týmů však
možná utvrdí Suhu Arafatovou v jejím původním přesvědčení, že manžela zavraždili
představitelé palestinské samosprávy. Dobré
vztahy s nimi nemá – vedou spolu dlouhodobý spor o to, kam zmizely miliony dolarů
z Arafatových bankovních kont.
Gita Zbavitelová, ČRo
Strana 12
5775-35
ŽIVOT KOLEM OBCÍ
Vzpomínka na Přemysla Pittra
a Karla Rašku
Tomáš Jelínek ze SAŽ (vlevo), ředitelka NPMK Markéta Pánková
Zleva Hans Wunder, Pavel a Rut Kohnovi, Judis Urbanová
(NPMK) a Jaromír Krejčí z MŠMT (foto archiv NPMK)
(foto archiv NPMK)
Národní pedagogické muzeum a knihovna zúčastnila necelá stovka hostů. Byly mezi Karel Raška z USA zavzpomínal na udáJ. A. Komenského, Spolek akademiků Židů nimi i „Pittrovy děti“ – Pavel Kohn, Judis losti, kdy jeho otec organizoval Českou
a Nadační fond Přemysla Pittra a Olgy Fier- Urbanová a Hans Wunder, ale i Raškova pomocnou akci terezínským vězňům, kdy
zové zorganizovaly na čtvrtek 14. května spolupracovnice Eva Aldová, která je svě- skvrnitým tyfem onemocněli lidé v tzv.
slavnostní shromáždění u příležitosti 70. vý- tově uznávanou mikrobioložkou.
ghettu a na Malé pevnosti. Poprvé zde byla
ročí konce druhé světové války, které připoProgram byl zaměřen na připomenutí veřejně připomenuta i zásadní role Raškovy
mnělo výjimečné činy humanisty Přemysla Pittrovy akce Zámky, kde našly svůj po- manželky, která osobně přesvědčila Rybalka,
Pittra a epidemiologa Karla Rašky.
válečný domov stovky židovských sirotků, aby do Terezína vyslal potřebnou lékařskou
Setkání v přednáškovém sále muzea se ale i opuštěných německých dětí. Profesor pomoc Rudé armády.
MACHOL
Čechia 2015
Mezinárodní seminář izraelských
lidových tanců
Využijte jedinečné příležitosti
intenzivní výuky izraelských
lidových tanců a neopakovatelné
atmosféry. Seminář
s profesionálními učiteli z Izraele
se koná od 22. do 26. 7. 2015
v Nymburku, v případě zájmu
proběhne 21. 7. také jednodenní
přípravný kurz pro začátečníky
v Praze. Bližší informace na
www.besamim.cz,
[email protected],
tel.: 603852917.
Ministr Jurečka zvažuje ukončení
výjimek na rituální porážky
Ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL) se v rámci interpelací v poslanecké
sněmovně vyjádřil k problematice košer
a halal porážek. Chce v příštích měsících
vést diskusi se zástupci muslimské a židovské obce o případných změnách při porážení
velkého dobytka. „A na rovinu říkám, v řádu
jednoho dvou měsíců chci ukončit jednání,
jestli budeme schopni nalézt kompromisní
řešení tak, abychom dokázali naplnit to, aby
porážka byla minimálně bolestná, anebo potom v tomto případě zvažuji opravdu vážně
ukončení těchto výjimek,“ prohlásil Jurečka.
Ministr si nechal k celé věci zpracovat posudek od Veterinární univerzity v Brně, aby
měl jasné odborné vyjádření.
Ministr nevidí problém u porážek menších zvířat. „Ten proces spočívá v tom, že
v okamžiku, kdy přeříznu krční tepny, dojde
ke ztrátě tlaku v krevním řečišti a dochází
k celkovému šoku a vlastně paralyzaci centrální nervové soustavy. Standardně k tomu
dochází v řádu několik sekund, maximálně
desítek sekund,“ uvedl Jurečka. Podle jeho
názoru je to obdobné jako při užití omráčení
elektrickým proudem. V případě dobytka
velkého skotu je podle ministra situace jiná.
„Tady nejsou jen krční tepny, ale jsou zde
i páteřní tepny, které právě v ten okamžik
v případě halal a košer porážky, ten, kdo
provádí porážku, nepřetne, protože se nesmí
dotknout kosti, a v ten okamžik dochází
k určitému prokrvování mozku, a tudíž centrální nervová soustava není paralyzována
poměrně rychle,“ vysvětlil své pochyby
Jurečka.
redakce
Strana 13
5775-35
UDÁLOSTI
Přelomový verdikt
o odpovědnosti palestinského
vedení za terorismus
Newyorský soud vynesl v pondělí 23. února
historický verdikt, který může mít značné
důsledky pro palestinskou samosprávu. Podle
něj je spolu s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) přímo zodpovědná za teroristické útoky za druhé intifády v Izraeli a musí
jejich obětem zaplatit 218,5 milionu dolarů.
Proces se zabýval jen šesti konkrétními
atentáty v Jeruzalémě v letech 2002 až 2004,
při nichž zahynulo 33 lidí a přes 450 dalších
bylo zraněno; celkem si druhá intifáda vyžádala přes tisíc izraelských životů. Mezi oběťmi a raněnými byli i držitelé amerického
občanství, kteří teď požadovali odškodné ve
výši 350 milionů dolarů, přestože pachatelé
a strůjci útoků byli odsouzeni izraelskými
soudy. Žádat náhradu za újmu způsobenou
teroristickým útokem v zahraničí Američanům umožňuje takzvaný protiteroristický
zákon, který rovněž dovoluje, aby se výše
odškodného ztrojnásobila. Oběti tak mohou
nakonec získat až 655 milionů dolarů.
Obhajoba Palestinců tvrdila, že neexistují žádné důkazy, že by jejich vedení útoky
podporovalo či organizovalo. Obžaloba však
předložila interní dokumenty palestinské
samosprávy, z nichž vyplývá, že samospráva atentáty připravovala a financovala,
a dokonce dodnes vyplácí renty jejich pachatelům v izraelských věznicích a jejich
rodinám, stejně jako příbuzným atentátníků,
kteří při činu zahynuli. Obžaloba prokázala,
že výplaty nařídil Jásir Arafat.
Současný předseda samosprávy Mahmúd Abbás sice násilnosti veřejně odmítá,
ale zároveň k nim podněcuje protiizraelskou
propagandou, oslavováním atentátníků jako
„mučedníků“ a vyplácením rent stovkám teroristů – samospráva má na to dokonce speciální „ministerstvo pro záležitosti vězňů“.
Verdikt bude zřejmě mít řadu důsledků.
Může například ovlivnit americký soudní
proces proti Arabské bance, v němž požaduje odškodnění na 300 obětí útoků, které
za druhé intifády provedl palestinský Hamás.
Arabská banka i palestinská samospráva
s OOP se dlouho snažily procesy zmařit tvrzením, že americké soudy nemají jurisdikci
takové případy soudit, ale padlo rozhodnutí,
že podle protiteroristického zákona mají.
V září soud vynesl verdikt, že Arabská banka
s Hamásem vědomě obchodovala, a tudíž
financovala terorismus, a v květnu má být
určena výše odškodného. Rovněž bude
obnoven soudní proces, v němž americké
oběti palestinských útoků žádají odškodné
po britské Národní westminsterské bance
– posílala peníze palestinské organizaci
Interpal, kterou Spojené státy v roce 2003
prohlásily za teroristickou.
Pondělní verdikt může mít negativní
dopad i na postavení Palestinců u haagského
tribunálu a mezinárodní podporu jejich tamější žalobě proti izraelským politikům, velitelům a vojákům kvůli údajným válečným
zločinům během loňské války v pásmu Gazy.
Samospráva vždycky tvrdila, že za intifády
prováděl teroristické činy jen Hamás, ale
americký soud nyní potvrdil, že terorismus
byl oficiální politikou palestinského vedení,
které jej plánovalo a financovalo.
Očekává se, že samospráva a OOP se
proti rozsudku odvolají. Pokud by palestinské vedení skutečně muselo obětem zaplatit,
byla by to další rána v jeho katastrofální
finanční situaci. Deficit samosprávy letos
překročí dvě miliardy dolarů a izraelská
vláda jí navíc v odvetě za žalobu v Haagu
v únoru nevyplatila asi 140 milionů dolarů
z výnosů z cel a daní, které pro ni vybírá,
a zřejmě je nevyplatí ani v březnu. Právní
zástupkyně amerických obětí, ředitelka
izraelské nevládní organizace Šurat HaDin
Nicana Daršan-Lajtner, ovšem poznamenala,
že když má samospráva dost peněz na renty
vězněných teroristů, má je i na odškodnění
jejich obětí.
Izraelská vláda, která se na soudním
procesu nijak nepodílela, verdikt uvítala. Podle ministra zahraničí Avigdora Libermana
ukázal „to, co se všeobecně ví, ale mnoho
lidí na světě vědět nechce“.
Gita Zbavitelová, ČRo 24. 2.
Spor o restituci pokladu Welfů míří
před americký soud
Dne 24. února přinesla ČTK zprávu, že
spor o vlastnictví takzvaného pokladu
Welfů, dědiců původních židovských majitelů, míří před americký soud. Právník
dědiců Markus Stötzel ČTK řekl, že jeho
klienti podali žalobu na Německo v USA
a žádají vrácení uměleckých předmětů,
které původní vlastníci byli nuceni prodat
v roce 1935 nacistům. Nadace pruského
kulturního dědictví, která poklad v odhadované hodnotě 250 až 300 milionů dolarů
spravuje, vyjádřila nad krokem dědiců
překvapení. Poklad Welfů obsahuje čtyři
desítky církevních a uměleckých předmětů z 11. až 15. století. Jsou mezi nimi
vzácné relikviáře.
Spor trvá už sedm let a dědicové se
nyní rozhodli obrátit na americký soud,
protože dle Stötzela není v Německu
dostatečná právní základna pro řešení restitucí kulturních předmětů, které nacisté
zabavili nebo pod tlakem vykoupili. „Washingtonské principy dohodnuté v 90. letech zde nemají právní závaznost, jsou to
jen doporučení, která apelují na morální
stránku věci,“ řekl pro ČTK Stötzel. Po-
kud by se podařilo přesvědčit americký
soud, že se má zabývat žalobou proti Německu, pak by to byl důležitý precedent
i pro restituční kauzy v České republice.
Nadace pruského kulturního dědictví
již ve svém vyjádření zpochybnila americkou jurisdikci. V uplynulých letech měla
spor vyřešit nezávislá poradní komise,
která měla posoudit, zda byl prodej v roce
1935 dobrovolný. Komise loni v březnu
podpořila názor nadace, že poklad Welfů
byl získán legálně.
redakce
Strana 14
5775-35
UDÁLOSTI
Z projevů Čeňka Růžičky
na pietním setkání v Letech u Písku
„V Aušvitzu je velký dům, a tam sedí můj milý, sedí, sedí, hořce pláče a na mě si nevzpomene.
Ó ty černý ptáčku, dones dopis mojí milé, dones dopis mojí milé, že jsem vězněn v Aušvitzu.
V Aušvitzu je velký hlad, není ani kousek chleba a blokový je velká zrůda.
Až já jednou domů přijdu, blokového vyhledám, velkou zlost na něj mám.“
Čeněk Růžička při projevu na tradičním pietním setkání v Letech u Písku, který Výbor pro
odškodnění romského holokaustu každoročně organizuje 13. května. (foto archiv VPORH)
Tak to jsem, vážení, citoval slova romského
žalozpěvu, který si vězňové složili v nacistickém vyhlazovacím táboře Osvětim a který
jste si v přednesu paní Pavlíny Matiové
spolu s českou hymnou právě poslechli.
Krásný den přeji.
Někteří již víte, že v terminologii věznitelů „cikánský tábor“, zde u obce Lety,
jehož obětem dnes vzdáváme úctu a jehož
původní místo je již téměř 40 let překryto
velkovýkrmnou vepřů, vznikl v roce 1942
na přání německých nacistů. A zrovna tak již
dnes není tajemstvím, že byl řízen protektorátní vládou, že v něm rodiny Romů a Sintů
hynuly pod dozorem českých dozorců a že
ti z vězňů, kteří tábor přežili, putovali do
vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi.
Ostatně vrcholných politiků, kteří o spoluvině protektorátních Čechů v tomto ohledu
veřejně hovoří, v poslední době přibývá. To
je možno považovat za jistý posun v pravdivém popisu skutečností.
Co bylo příčinou smrti tak velkého počtu
Romů zde v Letech, když víme, že věznění
Romové zároveň byli českými občany? Jistě,
protektorátní vláda musela přání německých
nacistů splnit, jejich přání bylo skutečně pro
vládu rozkazem, jehož nesplnění nepřicházelo v úvahu. Za jehož nesplnění hrozily
popravy. Ano, potud se dá postup tehdejší
vlády pochopit. Avšak těžko mohu pochopit podmínky života romských rodin zde
v táboře, když vím, že byly v kompetenci
protektorátního ministerstva vnitra. Úředníci věděli, co se s Romy nacisté chystají
provést, a rozkaz k mučení Romů v táboře
neexistoval. Dalo by se tedy čekat, že se
dozorci budou k vězňům chovat ohleduplněji. Ale ne, z autentických výpovědí vězňů,
kteří tábor přežili a kteří přežili i Osvětim
a další koncentráky a mohli srovnávat, je
zřejmé, že přeživší Romové nečinili rozdíl
mezi těmito typy koncentráků. V Letech
a v obdobném táboře na Moravě v Hodoníně u Kunštátu, stejně jako v Sobiboru,
v Terezíně, Sachsenhausenu, v Majdanku,
v Osvětimi totiž zuřila nenávist až za hrob.
Předsudky a z nich vzešlá bezbřehá nenávist
k národům Židů a Romů, jako i přání udělat
si ze Slovanů otroky za vidinou zbohatnutí
německého národa byly důvodem pro vyvraždění tak velkého počtu lidí. Mučení a te-
rorizování, namáhavá práce, nedostatečná
strava, katastrofální hygienické podmínky,
to vše bylo součástí každodenního života
ve všech nacistických táborech bez rozdílu.
Vězni byli nuceni bezmocně přihlížet, jak
jejich blízcí umírají hlady, týráním nebo
podléhají nakažlivým nemocem. Ve zdejším
letském koncentráku z 1308 vězněných zde
oficiálně zahynulo 327 Romů včetně 241
dětí. V táboře se narodilo 36 novorozenců,
přežil jenom jeden. Ostatní směřovali do
vyhlazovacího tábora v Osvětimi. V dalším
táboře se stejným zaměřením v Hodoníně
u Kunštátu věznili Romy z Moravy. V tomto
koncentráku z 1375 internovaných 207 zahynulo. Přeživší stejně tak jako z tábora Lety
po 9měsíčním věznění transportovali do
Osvětimi, kde vlivem nelidských životních
podmínek rychle hynuli. Část Romů, zvláště
těhotné ženy a dvojčata, byla vystavena
bestiálním pokusům dr. Mengeleho. Tábor
tak přežili jen ti z Romů, ve kterých nacisté
viděli pracovní sílu. Ti byli transportováni
do jiných koncentračních táborů. Z přibližně
22 000 vězňů z celé Evropy, kteří prošli tzv.
cikánským táborem v Osvětimi a dalšími
koncentráky, jich 90 % zahynulo. Posledních 2900 osvětimských vězňů, většinou
ženy s dětmi a starci, zahynulo z 2. na
3. srpna 1944 v osvětimských plynových
komorách. Dne osvobození tohoto tábora,
tedy tábora smrti, se tak nedočkal žádný
Rom. Válka tak v různých částech světa, kde
zuřila, přinesla smrt 500 000 Romů a Sintů.
Dámy a pánové, právě letos si připomínáme 70leté výročí osvobození národů od
německých nacistů a zároveň osvobození
přeživších vězňů vyhlazovacích táborů, jako
byl právě osvětimský. Ten, jak víme, se
stal symbolem zvěrstev všech nacistických
táborů a byl osvobozen statečnými ruskými vojáky. A zrovna tak jiné koncentráky
a jiné části Evropy zase byly osvobozeny
statečnými americkými vojsky a všichni
společně s armádami Spojenců tvořili sílu,
která byla schopna Evropu od tyranie tzv.
Strana 15
5775-35
UDÁLOSTI
„vyvoleného“ německého národa a jeho
spojenců osvobodit.
Vážení přítomní, vzdejme minutou
ticha čest všem obětem nacismu, vzdejme
minutou ticha hold statečným osvoboditelům bez rozdílu. Vzdejme čest a hold všem
těm, kteří se za cenu nesmírných lidských
obětí postarali o to, aby se svět snad navždy
ubíral humánnějším směrem. A na to nikdy
nezapomeňme.
My Romové tomu nerozumíme!
Závěrečný proslov
Genocida Sintů a Romů vykazuje tytéž
znaky jako genocida Židů – byla provedena
ze stejného rasového šílenství, se stejnými
záměry, s cílem plánovitě vyhladit etnikum
se vším všudy. Postihla děti, dospělé i starce
v celém prostoru ovládaném nacisty. Lidé
byli vražděni systematicky, rodina po rodině.
Tak to jsem právě citoval slova bývalého
německého prezidenta Romana Herzoga,
se kterými vystoupil na významném fóru
v roce 1997, a těchto slov si 12milionový
romský národ opravdu váží. Pan Herzog
na jednu rovinu postavil holokaust Romů
a holokaust Židů.
Jak někteří z vás víte, problematikou
odškodňování Romů za dobu nacismu se
zabývám od roku 1970, systematičtěji se
vznikem našeho Výboru, tedy od roku 1998.
Naše organizace byla u všech odškodňovacích procesů, které se ve vztahu k Romům
do dnešní doby uskutečnily. Se znalostí
problému musím s rozhořčením poznamenat
– ne vše se dařilo tak, jak bychom vzhledem
k morálním, ale i zákonným aspektům
očekávali. Romský holokaust je neustále
umenšován, některé typy odškodňování
Romů na rozdíl od odškodňování Židů
neprobíhají, místo vražd stovek našich lidí
hyzdí prasečinec, výzkum a zveřejňování
toho, co se Romům a Sintům za nacismu
stalo, se děje jen sporadicky.
V tomto ohledu si Židé počínají opravdu
příkladně. A máme se od nich co učit. Oprávněné majetkové kompenzace mají za sebou,
odškodňování celkem úspěšně proběhlo,
místa skonu jejich obětí jsou udržována
v důstojném stavu a s předsudky vůči nim
trpělivě a systematicky bojují odhalováním
a zveřejňováním za nacismu prožitých hrůz.
My bohužel nemáme pro tento typ výzkumu
vzdělané lidi a nemáme finanční prostředky.
Vzhledem k současným vypjatým vztahům
mezi většinou a romskou menšinou se přimlouvám za to, aby se ve spolupráci s lidmi,
kteří se genocidou Romů zabývají, takto
zaměřenému výzkumu a zveřejňování infor-
Letecký snímek, na němž je vidět památník v Letech a „prasečák“.
(foto archiv VPORH)
mací systematicky věnovaly instituce státu. tábor stál, byl v režii tohoto státu postaven
Vážení, já zde každý rok připomínám vepřinec. Od převratu jsou české vlády
hanobení místa vražd našich lidí prasečí evropskými poslanci vyzývány k nápravě.
farmou. Nebude tomu jinak ani v tomto roce. A pořád se nic neděje. Dámy a pánové, roProtože vepřince se na místech koncentráků zumíte tomu někdo?
nestavějí. To je v civilizovaném světě nepřiMy Romové tomu nerozumíme. Zájatelné. Takto se chovají jenom neznabozi. ležitosti piety mají v naší kultuře výsadní
V Letech naši lidé umírali pod správou postavení.
protektorátních Čechů, přesto na místě, kde
Daniel Herman ve Flossenbürgu
V neděli 26. dubna se konala v Bavorsku v blízkosti českých hranic vzpomínka na
osvobození koncentračního tábora Flossenbürg americkou armádou před 70 lety.
Hlavním řečníkem byl mluvčí přeživších vězňů Jack Terry, který zde byl vězněn
jako 14letý od roku 1944 až do osvobození. Jeho rodiče, polští Židé, zahynuli v koncentračních táborech. Jakuba (Jerryho) se ujal důstojník americké armády a vzal ho
s sebou do USA. Jack Terry se zasloužil o to, aby se na utrpení vězňů v koncentračním
táboře Flossenbürg nezapomnělo a že mladá generace toho musí být zárukou.
Dalšími řečníky byli Monika Grütters, spolková ministryně kultury, Horst Seehofer, ministerský předseda Bavorska, a Daniel Herman, český ministr kultury. Ten ve
svém projevu, který pronesl německy, připomněl Němcům, že nacisté by své zločiny
nemohli provést bez tzv. mlčící většiny. Kolos zla by bez nich nemohl existovat.
Dědeček Daniela Hermana byl zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen těsně
před koncem války dne 7. 4. 1945.
Jack Terry zdůraznil, že po válce Němci koncentrák srovnali se zemí, aby se na
něj zapomnělo. Teprve v roce 1979 na nátlak bývalých vězňů se to změnilo. Jack
Terry poděkoval bavorské i spolkové vládě, že na tomto místě umožnily vybudování
památníku na umučené vězně.
Denny Stecher
Strana 16
5775-35
UDÁLOSTI
„Je potřeba systematický
a koordinovaný boj se
základy terorismu“
Vystoupení prezidenta Miloše Zemana na AIPAC Policy Conference
Šalom. Pane Horowitzi, drazí přátelé. Premiér Netanjahu před rokem řekl, že Česká
republika je nejlepším přítelem Izraele
v Evropě. Jsem šťastný, že se s nejlepšími
přáteli Izraele setkávám i v Americe. Ano,
čas od času je důležité si připomenout historii, já však dnes budu, co se historie týče,
stručný. Dovolte, abych připomněl pouze
dodávku zbraní a letadel do Izraele v roce
1948 a abych vzpomněl české letce, kteří
cvičili letce z Izraele. Jedním z těch letců
byl izraelský prezident, pan Weizman.
Dnes však čelíme budoucnosti, a to je
daleko důležitější. Roste vlna takzvaného
mezinárodního terorismu, já ale vždycky
říkám islámského terorismu. Proto musíme
učinit dva kroky, abychom s touto vlnou
mohli bojovat. První fází jsou samozřejmě
projevy solidarity. Všichni známe proslulý
slogan: „Ich bin ein Berliner.“ Nyní musíme
všichni říct: „Já jsem Žid.“ ‫אני יהודי‬
To ale nestačí. Ovšemže vaše diskriminace je naší diskriminací, vaše oběti jsou
našimi oběťmi. Naše společnost je ale příliš
hedonistická, příliš konzumní, a která zbaběle vyznává appeasement. Ano, organizujeme
demonstrace a manifestace, ale to nestačí.
Co navrhuji, je systematický a koordinovaný
boj se základy terorismu. Byl jsem informován, že zastřešující organizací je Muslimské
bratrstvo. Šéf Al Kajdy je členem Muslimského bratrstva, šéf Tálibánu je členem Muslimského bratrstva, to samé platí pro Hamás,
pro Hizballáh, pro Al Nusru a tak dále a tak
dále. Tedy co navrhuji, je koordinovaný
postup mezinárodního společenství, pokud
Prezident Miloš Zeman a moderátor David Horowitz
možno zastřešený Radou bezpečnosti, pro- mu: „Není pravda, že je vaše tajná služba
tože supermocnosti vedou mnoho, mnoho nejvýkonnější na světě. Na celém světě je
konfliktů, ale mají jen jednoho společného vaše tajná služba jediná výkonná, bohužel.“
Svůj projev bych ale chtěl přece jen uzanepřítele – islámský terorismus.
Zajímalo by mě, pane Horowitzi, zda jste vřít vzpomínkou z minulosti. Větou, kterou
viděl plány takzvaného islámského chalífátu nezapomenu do konce svého života. Větou,
do roku 2020. Můžete říci, že to jsou plány která stála u zrodu židovského Státu Izraeblázna, a asi budete mít pravdu. Ale Adolf le, větou, kterou musíme přijmout za svou
Hitler byl také blázen a okupoval prakticky právě teď, pokud se nechceme stát budoucelou Evropu. V boji s islámským terorismem cími oběťmi islámského teroru. „Nikdy již
tedy potřebujeme novou strategii. Vůbec ne nepotáhneme jako ovce na porážku, nikdy.“
Děkuji vám.
obsazení nějakého území, žádné tanky, žádMiloš Zeman
nou pěchotu, žádné dělostřelectvo, ale drony,
2. března 2015, Washington, D.C., USA
speciální jednotky a tajné služby. Dvakrát
(překlad KPR)
jsem se setkal se šéfem Mosadu a řekl jsem
Mezinárodní konference o sociálních otázkách přeživších holokaust
V úterý 26. května začala v Praze dvoudenní
mezinárodní konference Evropského institutu odkazu šoa (ESLI), která se věnovala
sociálním otázkám přeživších holokaust
a dalších obětí nacistických represí. Setkání
se mělo zúčastnit 36 vládních delegací a zástupci 54 nevládních organizací.
Přínos této konference pro přeživší je
prozatím jen velkým otazníkem. ESLI může
v nejlepším případě pouze sloužit jako místo
pro výměnu zkušeností. Již samotná existence této obecně prospěšné společnosti, kterou
založilo české ministerstvo zahraničí v roce
2009, je ve hvězdách. „Pro budoucnost ESLI
bude důležité, nakolik bude s to obstarat financování aktivit z jiných zdrojů než z dotace
MZV. To se ukáže během tohoto roku,“ sdělil
ŽL představitel MZV, který se problematice
věnuje. Pražská konference proběhla pod
záštitou Evropského parlamentu, MZV ČR
a MPSV ČR.
redakce
Strana 17
5775-35
UDÁLOSTI
Jaké jsou šance na obnovu
blízkovýchodního mírového procesu
po vzniku izraelské vlády?
Izrael má konečně novou vládu a svět
přemýšlí, jak obnovit izraelsko-palestinský
mírový proces, který neprobíhá už déle než
rok. Ve středu se s novou nadějí vydala
do Jeruzaléma a Ramalláhu evropská ministryně zahraničí Federica Mogheriniová,
příští týden přijede její německý kolega
Frank-Walter Steinmeier, „nové možnosti
zkoumá“ OSN, zájem projevují Američané
a Francouzi chystají rezoluci OSN. A všichni o jednání stojí víc než samotné strany.
Mezinárodní společenství znepokojil
výrok staronového izraelského premiéra
Benjamina Netanjahua, který v předvolební
kampani prohlásil, že dokud bude premiérem
on, žádný palestinský stát nevznikne. Nikoho
nenadchlo ani jmenování nového ministra
vnitra Silvana Šaloma hlavním vyjednavačem – Šalom se nikdy netajil tím, že nepodporuje vznik Palestiny a kategoricky odmítá
byť jen dočasné zmrazení výstavby osad.
Mogheriniová chtěla zjistit, zda má obnova jednání vůbec nějakou šanci, případně
co by pro ni mohla udělat Evropská unie,
jejíž roli v mírovém procesu by šéfka její
diplomacie ráda posílila.
Netanjahu na společné tiskové konferenci Mogheriniovou ujistil, že vznik Palestiny nadále podporuje, ale k jednacímu
stolu usedne, až Palestinci uznají Izrael za
židovský stát. Už v neděli ale prohlásil, že
nikdy nerozdělí Jeruzalém a hodlá pokračovat ve výstavbě v jeho východní, arabské
části. Náměstkyně ministra zahraničí Cipi
Hotovely zase Mogheriniové připomněla, že
mírové rozhovory se před rokem nezastavily
vinou Jeruzaléma, ale Ramalláhu, který
nereagoval na americké návrhy a raději
zahájil diplomatickou válku proti Izraeli
u Mezinárodního trestního soudu v Haagu,
kde usiluje o několik žalob proti izraelským
představitelům. Hotovely rovněž zdůraznila,
že aby mohl mírový proces pokračovat, musí
samospráva jednoznačně odmítnout terorismus; v posledních dnech došlo k několika
dalším útokům Palestinců, kteří svými
automobily najeli do civilistů či policistů
– naposledy ve středu, kdy do Jeruzaléma
přijela Mogheriniová.
Předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás jí sdělil ještě víc podmínek
– jednání obnoví, jen když Izrael zmrazí
výstavbuosad na Západním břehu Jordánu a
ve východním Jeruzalémě, propustí všechny
palestinské vězně odsouzené před dohodami z norského Osla a předem se zaváže k
návratu k hranicím z roku 1967; jednání
také nesmí trvat méně než rok a izraelská
armáda se musí do roku 2017 zcela stáhnout
ze Západního břehu.
Obě strany tak ani v nejmenším neustoupily z postojů, kvůli kterým se mírový proces zastavil. Palestinci jej naopak
přitvrdili novými podmínkami, které jsou
nejen nepřijatelné pro Izrael, ale ohrožují i
samotnou samosprávu – kdyby se izraelská
armáda stáhla ze Západního břehu, Abbáse
by okamžitě svrhlo hnutí Hamás. Hlavní
vyjednavač Saíb Irikát také Mogheriniovou
ujistil, že samospráva hodlá pokračovat
v úsilí o izolaci Izraele na mezinárodním
fóru – žalobami v Haagu a nově i snahou
o vyřazení izraelského týmu z fotbalové
federace FIFA. Jenže dokud Palestinci s
těmito jednostrannými kroky nepřestanou,
Izrael jednat nebude.
Evropská unie nemá velkou šanci, že by
v případném jednání mohla hrát významnější roli – Izrael ji nepovažuje za zcela
objektivní a nelíbí se mu ani její ustavičné
vyhrožování sankcemi, jako je označování
výrobků osad na Západním břehu na evropských trzích.
Současná nacionalistická konzervativní
izraelská vláda ale beztak moc nadějí na obnovu mírového procesu nedává. Po mnoha
letech v ní není ani jedna středová strana
a žádná z vládní koalice neměla jednání s
Palestinci v předvolebním programu. Některé vznik Palestiny otevřeně odmítají, a
strana Židovský domov současného ministra
školství a záležitostí Jeruzaléma a diaspory
Naftaliho Bennetta dokonce požaduje anexi celého Západního břehu. A ti členové
koalice, kteří by ochotu k jednání projevili,
zase tvrdí, že s Abbásem nemá smysl jednat.
Úplně všichni se naopak shodují na nedělitelnosti Jeruzaléma a požadavku uznání
Izraele jako židovského státu a vylučují
návrat k hranicím z roku 1967. Palestincům
zase připadá smysluplnější podnikat proti
Izraeli diplomatické kroky na mezinárodní
scéně, protože vědí, že Netanjahuova vláda
jejich podmínky nikdy nesplní.
Mírové rozhovory tak zůstávají v nedohlednu a šance, že k nim za stávající konstelace dojde, jsou naprosto mizivé.
Gita Zbavitelová, 21.5. ČRo
Šachové mistrovství Evropy se letos konalo v Jeruzalémě
Od 24. února do 8. března se konalo v Jeruzalémě v hotelu Ramadan Mistrovství Evropy jednotlivců. Zúčastnilo se ho celkem 250
šachistů z 33 zemí. Izrael využil domácího
prostředí a na mistrovství vyslal celkem 101
(!!!) šachistů, z toho 5 nováčků s nulovým
počtem ELO-bodů. Izraelská jednička Maxim Rodshtein byl nasazen jako 26. Hrálo
se podle švýcarského systému, tedy nehrál
každý s každým, ale soupeři byli vybráni
podle výkonnosti.
Mistrem Evropy 2015 je Jevgenij Najer
z Ruska
Nasazenou jedničkou mistrovství byl český
velmistr David Navara s 2735 ELO-body.
Dále Českou republiku reprezentovali
Viktor Láznička (19), Zbyněk Hráček (40)
a Vlastimil Babula (96). Kromě Davida
Navary se turnaje zúčastnilo 5 šachistů, kteří
mají ELO přes 2700, a to Nikita Viťugov
(stejně jako Navara 2735 ELO-bodů), ruský
reprezentant Pavel Eljanov (2727) z Ukra-
jiny, Ian Nepomňachči z Ruska (2714),
Etienne Bacrot (2711) z Francie a Francisco
Vallejo-Pons (2706) ze Španělska. Velmistrů
na mistrovství bylo celkem112.
Mistrovství skončilo 1. kolem v neděli
8. 3. 2015. Konečné pořadí je toto: Jevgenij
Najer (RUS) 8,5 bodu, Denis Chismatulin
(RUS) 8, Mateusz Bartel z Polska s 8 body,
David Navara 8 bodů. Maxim Rodshtein
získal 7,5 bodu a v konečném pořadí byl 9.
Victor Spielmann
Strana 18
5775-35
TÉMA
Rudá armáda v českých
zemích před 70 lety
Psát dnes o Rudé armádě (RA) téměř v jakékoli souvislosti, a tedy nejen ve spojení s osvobozením, je přímo
sebezničující. Je to vpich do vosího hnízda! „Vosy“ létají ze všech stran – „okupovali nás, vydrancovali nás, vyžrali
nás, znásilnili nás, okradli nás!“ bzučí téměř unisono a některé v oktávě c’’’ dovršují: „Za celou válku se nestalo,
že by přišel nějaký nacista, kterých bylo v naší obci dost, a něco si ukradl!“ (www.lovecpokladu.cz/home/rudaarmada-osvobozuje-ceskoslovensko-3180).(Dikce je již známa, jen obsah se změnil: „Jedineční, slavní a jediní
hrdinové, kteří přímo bohatýrsky porazili fašistickou hydru, přinesli štěstí, zaseli svobodu, otevřeli cestu k novým
zítřkům,“ a též způsobili zázrak v dendrologii, když šeříky v květnu 1945 kvetly tak krásně jako nikdy předtím!
Premisy, úsudky, soudy, a tedy argumentace
pro armádu jako ozbrojený sbor státu (nebo
spojeneckých uskupení, frontů) v chodu
v období zakončení doposud (pevně věřím!)
největšího globálního válečného střetu, jemuž padlo za oběť více než 60 milionů lidí,
přímo neadekvátní. Pravým předmětem
sporu totiž není omámení virtuální realitou
počítačových her, seriálů, jež vždy končí vítězstvím politicky kladných hrdinů, či úvahy
od univerzitních stolů nebo primátorského
křesla v míru, zastírající nevědomosti politizací a ideologizací pod rouškou ochrany
demokracie! Žádnou armádu v lidských
dějinách, ať byla pověřena obranou nebo
expanzí, nedoprovázely totiž radost, láska
a porozumění. A pokud ano, tak tento chvilkový stav vystřídal nový boj! Boj vojáků,
jenž se řídil jednoduchým pravidlem: Splnit
úkol a Přežít! Žádná z armád přímého druhoválečného konfliktu se nechovala jinak!
A jinak se nechovaly ani armády po roce
1945 a nechovají se mírumilovně ani dnes!
Mají totiž za úkol (většinou) uchovat mír,
jenž musí vybojovat (pokud naoko jen tak
neprocházejí krajinou)! Vycházejme z této
věky ověřené danosti, vezměme rovněž
v úvahu, že každé vojenské uskupení počínaje skupinou a konče svazky armád je
odpovědno svému vyššímu a nejvyššímu
orgánu vojenské správy a též, že žije svým
oficiálním pravidelným subordinačním životem, jenž se však v bojovém nasazení druhé
války často zásluhou především selhání
lidského faktoru – a to nejen na straně vojáků – změnil v dodnes mokvající tragédii
– osobní, kolektivní, národní, státní. Hledání
faktů této reality a vynášení jednoznačných
soudů z pera všech (a nejen historiků) je sice
legitimní formou projevu, je ale též i obrazem našeho vědění a svědomí. A soudit by
měly především soudy! A ty rovněž soudily
a vojenské často verdiktem okamžitým a již
neopravitelným!
Když první vojáci RA vstoupili na
výsostné české území, její svazky měly za
sebou bojovou anabázi vlastní zemí, ale též
Balkánem a též územím Podkarpatské Rusi
a Slovenska – součásti Československa –
a pokoušeli se dobýt Budapešť a Vídeň.
Vše trvající od 22. června 1941: nekonečné
bitvy, nespočitatelné škody a milionové
oběti. Proklamovaná dokonalá organizace,
výstroj, výzbroj vzaly za své již koncem
roku 1941 a spása z kataklyzmatu měla být
zažehnána evakuacemi, 24hodinovou válečnou výrobou a partyzánským bojem, ale
též přímou materiální podporou především
USA a naděje se vkládaly i do trofejního
materiálu. Proti nacistickým okupantům se
bojovalo především tím, čeho bylo nejvíc,
a vojáky se nešetřilo! Nepřítel byl po celou válku více ohromen intenzitou lidské
síly všeho druhu než samotnou taktikou
a strategií, ale přesto v dubnových dnech
1945 uznal, že „Vrchní velení RA zvládlo
techniku organizace obrovských armád“.
A snad v žádné porobené zemi neočekávali,
že je od wehrmachtu, jednotek SS a dalších
běsnících pronacistických skupin všeho
druhu osvobodí vyleštění a navonění rytíři.
Vždyť těm často chybělo nejen mýdlo – jak
si stěžují dnes mnozí – ale i náboje, ale
i samotné zbraně a chybovalo se i v jiném
týlovém zabezpečení. Avšak vpřed je hnaly
nezapomenutelné obrazy spálené země,
hromady mrtvol a určitě i osobní ztráty a též
touha dožít se konce tohoto pekla na zemi,
ale oficiálně jednoznačný dohodami politiků
spojenecké trojkoalice určený cíl: porazit
Berlín a zničit tzv. Velkoněmeckou říši!
Na přímých bojích na Moravě a v Če-
chách se podílely čtyři z pěti hlavních složek
RA: pozemní vojsko, vojenské letectvo, vojska protivzdušné obrany a týlu a též skupiny
vojska lidového komisariátu vnitřních věcí
(NKVD), jež zajišťovaly vnitřní bezpečnost
a represivní akce, ale nebyly vyzbrojeny pro
přímý boj. K prvnímu střetu mezi německými okupanty XXIV. tankového sboru 1. tankové armády a 16. tankové divize 17. tankové armády Skupiny armád Střed a vojáky
59. armády7. gardového mechanizovaného
sboru 1. Ukrajinského frontu došlo v rámci
Slezské operace u Osoblahy na Bruntálsku
18. března 1945. Výsledkem čtyřdenních
bojů bylo její osvobození za cenu téměř
úplného zničení a obrovských ztrát na životech. Dále RA plánovala postupovat českým
územím nejen ze severovýchodu v rámci
Ostravsko-opavské operace, kterou zahájil
4. UF 10. března z polského území, ale
též z jihovýchodu Bratislavsko-brněnskou
operací, jež byla zahájena o patnáct dní
později, přičemž RA byly oporou vojska
1. a 4. rumunské armády a 1. čs. armádního
sboru v SSSR. Brněnská část operace byla
zahájena kompletním 2. UF 5. dubna a po
šesti dnech bojů na vodě i souši bylo osvobozeno první město – Lanžhot. Wehrmacht
a jednotky Waffen SS, podpořeny posilou
od Vídně a místními oddíly Volkssturmu,
kladly několikadenní odpor na čáře Těšany
– Blučina – Ořechov – Ivančice. Nočním
leteckým útokem z 22. na 23. dubna byly
sice narušeny německé pozice u Brna, ale
současně věštily tvrdé boje, jež skončily 26.
dubna, kdy bylo město osvobozeno. Boje
postupovaly ve směru Veselí nad Moravou,
Kyjov, Otrokovice a též ve směrech na Znojmo – Vyškov – Prostějov – Kroměříž – Zlín.
V Beskydech, Hostýnských a Vizovických
vrších, Bílých Karpatech, Javorníkách, na
Strana 19
5775-35
TÉMA
Českomoravské a Drahanské vrchovině RA
a spojenecká vojska podporovaly místní
partyzánské jednotky. Nic nebylo zadarmo,
umíralo se v lesích a i v nížinách, nacisty
a jejich pomocníky byly vypalovány samoty
i celé obce, vražděni byli muži i nemluvňata.
Vzdor vytvoření souvislé fronty, jež ze severovýchodu podpořil obnovený ofenzivní
postup 4. UF, posílený kromě jiných jednotek též vojáky 1. čs. tankové brigády a 1. čs.
smíšené letecké divize, německé jednotky
Skupiny armád Střed asi v devětsettisícové
sestavě se opevnily na Drahanské vrchovině
a postup RA byl tak až do 8. května zastaven. Nepochybně vojáci, jimž velel polní
maršál Ferdinand Schörner, tvořili poslední
závažnou akceschopnou součást německé
branné moci.
V době pokusů o prolomení německého
valu, po dobytí Berlína a povstaleckých událostech v Praze, byla 6. května 1945 prakticky aktivována vrcholná akce spojeneckých
armád soustředěných v 1., 2. a 4. UF – Pražská operace ve směru na Prahu a do nitra
Čech. RA, vedle jednotek dvou rumunských
armád, československého armádního sboru
a 2. polské armády, nastoupila do operace
nejpočetněji a přímo velkolepě, společně
převyšujíc nepřítele téměř dvaapůlkrát.
I v poměru výzbroje vojáci tří frontových
uskupení německé a maďarské vojáky
převyšovali. Vojáci Skupiny armád Střed,
vzdor přírodním podmínkám nahrávajícím
k úspěchu, či vynucené podpoře civilního
obyvatelstva, však již měli před sebou jen
jeden cíl – dostat se do amerického zajetí!
Sám Schörner uprchl k Američanům letadlem. Německá obrana byla prolomena ve
směru od Drážďan a Brna, čímž se vytvořily
podmínky k obklíčení německých vojsk pod
Prahou a města samotného. Dne 8. května
jednotky 1. UF osvobodily severočeské
Teplice, Louny, Most, Litvínov a boje pokračovaly ve středních a východních Čechách
a jako první se dostaly do Prahy. Nejvyšší
velení frontů se rozhodně nesmířilo s úprkem nepřátel a při jejich pronásledování
došlo k tragickým omylům, jež přinesly
smrt již osvobozeným občanům i vlastním
vojákům – i bombardování Hrotovic, Ždírce,
Krucemburku jsou toho důkazem.
Splnění bojového úkolu – porážku
německých okupantů armádami tří front
– velení RA proklamovalo 9. května 1945
ve svobodné Praze. Vítězství bylo dosaženo, ale za velikých ztrát civilů i vojáků. Na
území Československa dle nejnovějších
poznatků ruských pramenů padlo 139 918
příslušníků RA (a 412 tisíc bylo raněných);
českých obětí bylo na 144 000. Při celkové
ztrátě 1 099 465 rudoarmějců by zřejmě
„vosa“ poznamenala, že až tak veliká oběť
to nebyla. Voják musí přece počítat s tím,
že zemře!
Vzhlížet na 53denní boje tří front na
českém území jen od zeleného stolu a soudit
je realitou po skončení války a zvláště po
únoru 1948 je krátkonohé. Odpovědnost za
zlomové období vlastního konání zvláště
na úrovni místní samosprávy, kdy se lámaly
charaktery, majetky, životy, nám dává více
prostoru k sebepoznání. Vždyť právě tehdy
bylo nutné pokračovat v obhajování vojáky
dobytého.
Kolik alibistických „vos“ obhajujících
v době války idylu vinných sklípků, pokojné
atmosféry pasáží, podpultového prodeje či
jiných „vymožeností“ nacistického protektorátu, a to vše pod záštitou hledání pravdy
jen u rudoarmějců ještě vzlétne? Mnoho. Je
to důkaz toho, že druhá světová válka – naše
doposud největší tragédie a krize – stále
mokvá...
Český národ jako poslední ze všech
v Evropě byl v květnu 1945 osvobozen
pěti armádami čtyř front v čele s RA od
okupačních armád nacistického Německa
a jeho evropských spojenců. Dostal do
vínku nejen svobodu, ale i svou obnovenou
státnost. Sám v tomto boji položil nemalé
oběti, jež byly položeny za životy budoucí.
A tyto životy nás zavazují chovat se důstojně a především s poučením být odpovědni
sami za sebe.
Zlatica Zudová-Lešková
Psáno pro LN v Polici nad Metují, 2015
Sůl nad zlato – o dni osvobození KZ Gusen
Nešli jsme již dva dny do „štol“ na práci
na letadlech Messerschmitt Me 262, jelikož již nebyli vojáci, kteří by nás tam
doprovázeli. Ti opustili své posty kolem
tábora Gusen III a byli nahrazeni starci,
kteří jen stěží drželi své zbraně v rukou.
Správa tábora, kde byli mnozí vězni,
nám ještě rozdávala nějakou stravu. Také
jsme na prvního máje obdrželi balíčky od
švýcarského Červeného kříže, takže jsme
úplně netrpěli hladem. Seděli jsme venku
před naším blokem a diskutovali, zdali to
je skutečně konec našeho věznění. Byla
to divná atmosféra.
Dne 5. května nečekaně kolem 11. hodiny se v táboře objevil tank s bílou hvězdou.
Nevěděli jsme, zdali to jsou Rusové, nebo
Američané. Z tanku vyskočil jeden voják
a oslovil nás v jidiš. Pochopili jsme, že jde
o americkou armádu, že nám říká: „Jste
svobodní!!!“ Následoval jásot a bláznivá
atmosféra. Někdo začal zpívat Marseillaisu
a ostatní se přidali. Pak jsme my zpívali Kde
domov můj.
Vojáci okamžitě odzbrojili naše hlídače,
kteří museli odhodit pušky na hromadu.
Tank na ně najel, několikrát se otočil a zbraně nebyly k použití. Seřazené zajatce pak
odvedli směrem k Linci. Než odešli, řekli
nám vojáci, abychom počkali, že přijede
jiná jednotka, která se o nás postará. Konec,
po němž jsme po všechna ta léta toužili,
konečně nastal. Vše bylo jako ve snu.
Rychle jsem se ale probudil, protože
bylo potřeba se postarat o jídlo. Běžel jsem
do kuchyně, ale z ní již všechno odnesli
Ukrajinci, kteří byli mnohem rychlejší než
my. V jednom rohu jsem uviděl bílý pytlíček.
V domnění, že to je „Suppenextrakt“ jsem
běžel ke svým deseti kamarádům. Když
jsme obsah balíčku ochutnali, zjistili jsme,
že máme po polévce, protože to byla jen sůl.
Byli jsme smutní. Pak mne napadlo, že vím,
kde je v nedalekých polích sklad brambor.
Upečené brambory se solí mohl být chutný
oběd. Rychle jsme tam vyběhli a přinesli
jeden pytel. Zapálili jsme oheň a připravili
ohradu z kamenů pro opékání na nějakém
plechu.
Zatím jsme viděli, jak Ukrajinci táhnou
do tábora krávy, vepře atd. A začínají „košerovat“. Zjistili, že jim chybí sůl. Nám se
tak naskytla skvělá „obchodní příležitost“.
Dostali jsme dost masa a tuků pro celou
naši partu a naobědvali se poprvé po letech
chutným jídlem.
Zde budiž řečeno, že mnoho vězňů ještě
zahynulo, protože jedli pro naše žaludky
nevhodnou stravu. Ten náš oběd byl naštěstí
pro nás snesitelný.
Žádná americká jednotka do večera
nedorazila, tak jsme se na noc ubytovali
v bloku esesáků a ráno včas vyšli na cestu
do Prahy, kam jsme přišli 10. května. Báli
jsme se karantény, ale čeští dělníci nám
pomohli.
Petr Erben
Strana 20
5775-35
TÉMA
Vstříc antisemitismu bez Židů
Česká antisemitská scéna 70. let po druhé světové válce
Český antisemitismus zůstává relativně okrajovým fenoménem a celá antisemitská scéna
v naší zemi čítá několik stovek až tisíc osob. Scéna sama je navíc vnitřně velice rozdrobená
na menší, mnohdy vzájemně znesvářené skupiny. V tomto ohledu se zdá, že je vlastně vše při
starém. Přesto by bylo chybou považovat tuto scénu za jakýsi nehybný, neměnný monolit. Ve
skutečnosti je totiž právě ona vnitřní roztříštěnost zdrojem značné proměnlivosti a dynamiky,
takže řadu našich představ o současné podobě této scény je nutno s ohledem na nedávný
vývoj opakovaně revidovat.
Nejradikálnější čeští antisemité už samozřejmě dávno nemají holé hlavy. Nejsou to
žádní stereotypní „skinheadi“, ba naopak,
jde mnohdy o vysokoškolsky vzdělané osobnosti, inteligentní a cílevědomé. Neonacisté
na jedné straně, či radikální levice na straně
druhé už také nejsou jedinými nositeli českého antisemitismu. Naopak, nejplodnějším
podhoubím tohoto fenoménu je dnes kupodivu prostředí ezoterické, „záhadologické“
scény a konspiračních teorií. Právě z tohoto
důvodu už si mnohdy nevystačíme s pojmy
jako „neonacisté“, „krajní levice“, „krajní
pravice“ či „extremisté“ a musíme spíše
volit obecnější pojmenování jako „antisemitská scéna“.
Tato scéna, při propojení se západním
antiglobalismem a s ruskými koncepty jako
je euroasianismus, pak produkuje myšlenky, které již neonacisté či z druhé strany
radikální levice pouze recyklují. Dokonce
se zdá, že časté střídání stran a přecházení
z levice směrem k pravici a zase zpátky je
pro antisemity téměř poznávacím znamením
(viz osobní příběhy a proměny Miroslava
Sládka, Jaroslava Doubravy, Adama Bartoše, Tomáše Voříška, Petra Hájka a dalších).
Z téže obtížně vymezitelné scény balancující
mezi radikální levicí a pravicí s výrazným
zastoupením konspiračních teorií pak vyrůstá i politická strana Národní demokracie.
Tato maličká strana, soupeřící s Dělnickou
stranou o podobnou voličskou základnu,
dokázala nedávno zaujmout třeba předvolebním klipem, který Česká televize odmítla
odvysílat pro jeho tvrdý antisemitský obsah,
či nedávným pokusem o oživení Hilsneriády
provokací v Polné. Špatnou zprávou je, že
oněch několik stovek až tisíc osob, které tuto
scénu tvoří s jejich mnohdy rozhádanými
malými stranami a hnutími, má patrně štědré
sponzory. Umí se pohybovat v mediálním
světě, nebojí se ztráty dobrého jména (už
mnohdy v tomto ohledu nemají co ztratit)
a v klíčový moment tak různými výstředními výroky nebo činy dokážou získat větší
pozornost médií, než by jim s ohledem na
jejich význam vlastně náležela.
Nejvýznamnějším médiem pro české
antisemity zůstává internet, přičemž řada
antisemitských webů je bez obav provozována z českého území. V současnosti
lze na českém internetu nalézt přibližně
padesát webů a blogů, které lze označit
za nepochybně a explicitně antisemitské.
Dalších přibližně sedmdesát spadá do
šedé zóny a jejich klasifikace z hlediska
antisemitského obsahu je sporná. Oproti
roku 2010, kdy bylo nalezeno 34 antisemitských webů a blogů (zpráva je uvedena
v anglickém jazyce v publikaci Reflections
on Anti-Semitism), lze 50 blogů a webů
považovat za mírný nárůst zapříčiněný
především nárůstem počtu menších blogů
– zanikající velké weby jsou nahrazovány
novými, menšími weby a blogy, z nichž
však mnohé mají efemérní životnost. Jsou
ale rychle nahrazovány dalšími a celá
scéna je tak překvapivě dynamická. Určitým důvodem nárůstu je i to, že opuštěné
weby zůstávají na internetu mnohem déle,
než tomu bylo v roce 2010. Na rozdíl od
placené domény a hostingu, které se odmlčí, jakmile vyschne zdroj financování,
velké platformy jako Wordpress, jejichž
služby jsou navíc zdarma, nemají jasnou
politiku či časový limit pro odstraňování
opuštěných webů a blogů. Ty tak mají i po
svém opuštění mnohem delší „dobu dožití“,
zůstávají dostupné a nadále se objevují ve
výsledcích vyhledávačů, i když nejsou již
několik let aktualizovány. Některé z těchto
blogů pak byly od počátku záměrně vytvářeny s několika málo příspěvky na úzce
vymezené téma a poté ponechány on-line
jako jednorázové prezentace – příkladem
budiž stránky Vznik ČSR, Vyhlazení či
Anežka Hrůzová, všechny hostované na
blogové platformě Wordpress.com.
Některé z dnes významných antisemitských webů ke svému zaměření dospěly
teprve postupně a jsou výsledkem delšího
procesu. Například nejstarší ročníky Zvědavce, stále dostupné přes webarchiv, ukazují, že tento server vznikl původně v roce
1999 jako v podstatě řadový osobní blog
českého emigranta v Kanadě (s anglickým názvem The Curious Fellow) a jeho
proměna přišla přibližně po dvou letech,
patrně v reakci na atmosféru v USA a Kanadě po 11. září 2001. Ještě radikálnější
proměnou prošly weby Českého portálu
– Eportál, EUportál, EUrabia a Euserver,
které byly původně radikálně proizraelské
a místy až naivně fi losemitské. Kolem
roku 2010 však došlo k proměně do
současné antisemitské podoby, ještě zdůrazněné založením webu Freeglobe jako
nové sekce Českého portálu, zaměřené
specifi cky na antisemitské konspirační
teorie. Historicky první, a tedy nejstarší
článek na tomto webu je dílem Adama
Bartoše a jde o úryvky rozhovoru s Václavem Klausem o „Novém světovém řádu“.
Neochota či bezradnost soudů při posuzování verbálních antisemitských incidentů
pak dodává sebedůvěru i vydavatelům
tištěných antisemitských materiálů. Na
pultech našich knihkupců si tak můžeme
zakoupit Hitlerovy projevy s oslavnou
Strana 21
5775-35
TÉMA
Nápis na Novém židovském hřbitově, červenec 2014 (ŽOP)
předmluvou, protektorátní sbírku rozhlasových přednášek „Co víte o Židech“
z pera kolaboranta Aloise Kříže či knihu
tezí popírače holokaustu Germara Rudolfa.
Významným zdrojem inspirace pro
českou antisemitskou scénu je v současnosti
ruské prostředí, byť není zdaleka jediné
– inspirace přichází i z Německa, Maďarska,
Itálie nebo Řecka. Část české neonacistické
scény se po vypuknutí událostí na Majdanu
paradoxně ocitla ve střetu loajalit. Imperiální, protizápadní kroky Ruska, jakož i jeho
nacionalistická rétorika jim samozřejmě
imponují, ovšem pro některé to znamená
„zradit“ své kontakty s Pravým sektorem,
jehož příslušníci byli jen několik týdnů
před událostmi na Majdanu běžně zváni na
české neonacistické srazy. I na extremistické scéně tak můžeme zaznamenat určitou
názorovou pluralitu. Ačkoliv většina scény
podporuje Rusko, její menší část (například
část Dělnické mládeže či klerofašistického
Národního sjednocení) se vůči Putinovu
režimu razantně vymezuje – jak jinak než
za využití antisemitských konspiračních
teorií. Ta část scény, která Putinovu politiku podporuje, pak paradoxně na veřejných
shromážděních pochoduje bok po boku radikálně levicových spolků, jako je například
Klub českého pohraničí – klub „veteránů“
nostalgicky vzpomínajících na to, jak při
stráži na Železné oponě stříleli své vlastní
spoluobčany. Vidět jsme to mohli kupříkladu během nedávného pochodu Národní
demokracie v Praze na protest proti průjezdu
amerického konvoje.
Relativně novým tématem se pak pro
českou antisemitskou scénu stal islám. Zatímco romské téma se již začíná vyčerpávat
a celá scéna sklízí plody toho, že nedokázala
Hřbitov v Ruprechticích na Liberecku, květen 2014 (ŽOP)
v romském tématu nabídnout žádné konstruktivní řešení, téma muslimů v Evropě
v myšlení české antisemitské scény výrazně
posílilo po incidentech v Teplicích a teroristickém útoku na redakci francouzského
časopisu Charlie Hebdo. Vztah neonacistů
k islámu opět přináší řadu rozporů. Na jedné
straně jim imponuje protizápadní a protiizraelské naladění muslimského světa. Na straně
druhé má však téma muslimské migrace
do Evropy obrovský mobilizační potenciál,
kterého si jsou neonacisté vědomi a rádi
by jej využili. A tak se v neonacistickém
myšlení střetávají dva stereotypy muslima:
autentický bojovník proti Západu a Izraeli
vs. nežádoucí imigrant Evropě. Jak z toho
ven? Zdá se, že soudobým trendem na neonacistické scéně je jakási vlastní obdoba
kulturního relativismu a Huntingtonova
Střetu civilizací, pochopitelně vyargumentovaná z krajně pravicové pozice: muslim
může být partner, ovšem nesmí v žádném
případě vstoupit na evropskou půdu. Dokud
bojuje proti Izraeli a nemigruje do Evropy,
je muslim tolerován a dokonce vážen jako
bojovník za zachování vlastní autenticity. Té
autenticity, která začne být na obtíž, pokud
se ocitne v roli imigranta.
V řadě konkrétních politických otázek, jako je třeba občanská válka v Sýrii,
se zdá, že čeští neonacisté i ostatní části
antisemitské scény sledují rusko-íránskou
linii. Podporují tak íránský režim a v Sýrii
se stavějí jednoznačně na stranu Bašára al-Assada. V tomto kontextu jsme se dokonce
mohli stát svědky pochodů ulicemi Prahy na
podporu Assadova režimu. Naopak aktivity
al-Qá’idy, Islámského státu, čečenských
separatistů a dalších sunnitských organizací
jsou kladeny za vinu Židům a můžeme se
setkat s absurdními konspiračními teoriemi,
podle nichž mají být brutální činy těchto
organizací pouhými klamnými manévry
s cílem získání podpory pro Izrael. Rovněž
ropné monarchie Arabského poloostrova
a Perského zálivu jsou (v souladu s íránskou
linií) označovány za „loutkové režimy“.
Budoucnost českého antisemitismu
lze jen těžko odhadovat. Zdá se, že bude
velmi úzce spojena s vývojem vztahů mezi
Evropou a Ruskem a je možné, že po několikaletém období útlumu uvidíme sezonní
nárůst počtu antisemitských incidentů. Na
druhé straně mají některé subjekty na této
scéně, jako například Národní demokracie,
pro své okolí téměř destruktivní potenciál.
Je jen otázkou času, než sofistikovanějším
příslušníkům této scény dojde trpělivost
s incidenty a rozbroji, které Národní demokracie uvnitř scény samotné způsobuje
a kdy budou v současnosti nejradikálnější
antisemité sami obviněni ze „židovského
původu“ či napojeni na jakési mezinárodní
spiknutí, a tedy zdiskreditováni. V minulosti
už se to ostatně stalo Miroslavu Sládkovi či
zakladatelce Národní strany Petře Edelmannové. Asi nejzajímavější charakteristikou
českého antisemitismu totiž je, že je to
vlastně antisemitismus bez Židů. S tím, jak
si demografická krize českého židovstva
vybírá svou daň na stále klesajícím počtu
příslušníků našich komunit, se antisemitům jaksi přestává dostávat „Židů“, kteří
by mohli zvládnout všechno to, co je jim
přisuzováno. Stále častěji se tak budeme
setkávat s tím, že v nedostatku skutečných
Židů budou antisemité „židovský“ původ
přisuzovat komukoliv. Třeba i jiným antisemitům.
Zbyněk Tarant, ZČU
Strana 22
5775-35
TÉMA
Nad výsledky výroční zprávy
o projevech antisemitismu
Židovská obec v Praze (ŽOP) vydala svou
pravidelnou zprávu o projevech antisemitismu. Podle jejích autorů protižidovské nálady
v loňském roce opět nabyly na intenzitě,
především v období letní eskalace blízkovýchodního konfliktu. Cílem zprávy je na
základě získaných informací poskytnout
rámcový obrázek o stavu antisemitismu,
souvisejících projevech extremismu a společenské atmosféře ve vztahu k projevům
antisemitismu.
Autoři zprávy monitorují a hodnotí
incidenty na základě návodu k identifikaci
antisemitismu, který užívá například Agentura EU pro základní práva (FRA). Proto
se statistika liší od oficiálních čísel Policejního prezidia, které počítá pouze takové
incidenty, jež naplňují skutkovou podstatu
trestného činu.
V předchozích letech zprávy upozorňovaly na narůstající antisemitismus na
internetu. I když tento trend pokračuje
a meziročně vrostl asi o pětinu, v loňském
roce se především mnohonásobně zvýšil
počet incidentů v kategorii obtěžování,
vyhrožování a fyzické útoky. Jednalo se
o verbální útoky, nenávistné e-maily či
výhrůžky adresované osobám židovského
původu. Počet fyzických útoků na židovské
cíle, ať už se jedná o osoby či majetek, se
oproti předchozím letům téměř nezměnil.
V loňském roce se intenzivněji projevoval tzv. nový antisemitismus namířený proti
Státu Izrael.
S tím souvisí i skutečnost, že antisemitismus na internetu nebyl v roce 2014 tak
jako loni výsadou pravicového extremismu.
Do jeho šíření se více zapojily i skupiny
z levicového spektra a jednotlivci, kteří
nemají žádnou prokazatelnou inklinaci k extremistickým skupinám. Možnou příčinou
je fakt, že antisionismus namířený proti
Izraeli je společensky akceptovatelnější
formou antisemitismu, která se může opřít
nejen o některé tyto trendy v zahraničí, ale
i o ideologii bývalého komunistického
Československa. Přesto Česko podle zprávy
stále patří k zemím, kde není antisemitismus
významně přítomný ve většinové společnosti a zatím ani v politické sféře.
Součástí zprávy je také analýza příčin
nenávistných projevů. Jejich nárůst dávají
autoři do souvislosti především s operací
v Gaze, která proběhla v létě 2014. V období
od července do září byl nárůst nenávistných
projevů nejvíce patrný.
Autoři zprávy se domnívají, že se domácí
židovská komunita stává terčem antisemitismu v závislosti na bezpečnostní situaci na
Blízkém východě. Čeští židé jsou některými
skupinami vnímáni jako vyslanci Státu
Izrael a jsou obviňováni za jeho politická
rozhodnutí. Největší hrozbou pro českou
židovskou komunitu zůstává teroristický
útok radikalizovaných jedinců. Příklady
takových útoků ze zahraničí ukazují, že je
třeba nepodceňovat bezpečnostní opatření
v okolí citlivých míst, jako jsou židovské
objekty.
Text připravila redakce na základě Výroční
zprávy o projevech antisemitismu v Ćeské
republice za rok 2014
Vývoj antisemitských projevů kopíruje situaci v Izraeli.
Strana 23
5775-35
ROZHOVORY
„Antisemitské nálady v řadě
západoevropských zemí jsou
nebezpečně vysoké“
Rozhovor s Jiřím Šitlerem, novým zmocněncem pro otázky holokaustu ministerstva
zahraničních věcí.
Po svém návratu z postu velvyslance v Bukurešti jsi byl jmenován zmocněncem pro otázky
holokaustu a boj proti antisemitismu. Je tato
agenda nějak přesněji vymezena?
Podle své pracovní náplně bych měl sledovat pozice států a mezinárodních institucí týkající se záležitostí holokaustu a věnovat se
dalším souvisejícím minulostním otázkám
a boji proti antisemitismu a vyhodnocovat
jejich dopady na české občany. Ve spolupráci s dalšími institucemi v ČR bych také měl
připravovat naše pozice k těmto otázkám
a zastupovat ČR v mezinárodních grémiích.
Navazuješ v něčem na své předchozí působení,
kdy jsi se jako velvyslanec se zvláštním posláním věnoval otázkám odškodnění českých
obětí nacismu?
Určitě ano. Tematika se mezitím samozřejmě
posunula, neprobíhají žádná velká odškodňovací jednání, ale stále je možné obětem
pomoci dosáhnout na zahraniční důchody,
lobbovat za fondy na sociální programy atd.
Těší mě, že projekty pro oběti začíná financovat i korporátní sektor, např. Nadace ČEZ.
Těžiště práce ale dnes spočívá v zastupování
ČR v mezinárodních organizacích zabývajících se vzděláváním o holokaustu.
V 90. letech byla obecná snaha zahrnovat do
jednání o odškodnění všechny české oběti,
není v současnosti na škodu, že se již názvem
tvé funkce vyděluje jen téma židovských obětí
a antisemitismu? Vždyť v Česku je nyní daleko
vážnější problém protiromských nálad.
Ačkoli v názvu funkce se objevují záležitosti
holokaustu a boj proti antisemitismu, v pracovní náplni mám oficiálně i zastupování
zájmů všech obětí nacistické perzekuce, na
tom se nic nezměnilo. Ministr Zaorálek nedávno přijal Výbor pro odškodnění romského holokaustu, téma romských obětí jsem
projednával i s ministrem Dienstbierem.
Těší mě, že oběti v ČR jsou vzájemně solidární, ať již byly pronásledovány z rasových
či politických důvodů.
Kdo jsou tvoji hlavní partneři v zahraničí?
Nejdůležitější mezinárodní organizací pro
vzdělávání o holokaustu je International
Holocaust Remembrance Alliance, v níž
zastupuji ČR; v jejím rámci existuje i Výbor
pro romskou genocidu, jehož předsedkyně
nedávno navštívila Prahu. Tématem antisemitismu se zabývá Global Forum for
Combating Antisemitism, které jednou za
dva roky organizuje konferenci v Jeruzalémě. Řada zemí zřídila stejně jako naše MZV
pozici zmocněnce pro záležitosti holokaustu,
např. Spojené státy, Izrael, Řecko, Německo,
Itálie, Velká Británie a další. Někde je tato
funkce spojená a dotyčný se zabývá i bojem
proti antisemitismu, např. v USA jsou ale
zmocněnci dva.
Pokud by bylo potřeba něco měnit v Česku, jaké
jsou tvé kompetence a možnosti? Kdo jsou tvoji
domácí partneři?
Pokud jde o vzdělávání o holokaustu, jde
hlavně o Ministerstvo kultury a Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy. S Ministerstvem práce a sociálních věcí spolupracujeme např. při přípravě velké mezinárodní
konference o péči o oběti nacismu „Living
With Dignity“. A v oblasti nediskriminace
spolupracujeme s Úřadem vlády a s ministrem Dienstbierem.
Nyní pod tebe spadá i Evropský institut odkazu
šoa (ESLI). Během své krátké existence má tato
organizace již třetího ředitele. Po Lukáši Přibylovi a Jaroslavu Šonkovi vede ESLI od počátku
minulého roku ukrajinská právnička Halyna
Senyk. Na svůj provoz ESLI utratil miliony korun,
ale o jeho smyslu panují velké pochybnosti.
Dojde k nějakým změnám?
Nejsem členem žádných orgánů ESLI, takže za MZV otázku jeho administrativních
nákladů a provozu řeší moji kolegové. Byl
jsem od r. 2010 v zahraničí a do ČR jsem
se vrátil teprve nedávno, tj. nejsem ještě
s to odpovědně hodnotit práci této instituce
v uplynulých letech. Na 25.–26. května
připravuje ESLI pod záštitou ministrů Zaorálka a Marksové již zmíněnou konferenci
o sociálních potřebách obětí holokaustu
a jiných obětí nacistické perzekuce a přípravy zatím probíhají dobře. Pro budoucnost institutu bude důležité, nakolik bude
s to obstarat financování aktivit z jiných
zdrojů než z dotace MZV. To se ukáže
během tohoto roku.
Od loňského léta, kdy se Evropou přehnala vlna
protiizraelských a protižidovských demonstrací,
řada židovských představitelů varuje před
narůstajícími projevy antisemitismu. Do jaké
míry se tyto nálady liší, či jsou stejné jako ve
30. letech minulého století v Německu?
Netroufnu si dělat přímou historickou
paralelu se situací ve 30. letech, doufám,
že Evropská unie je snad přece jen společenstvím, které si bude umět s podobnými
projevy poradit. Pokud vím, Evropská
Strana 24
5775-35
ROZHOVORY
komise se problému antisemitismu chce
od letoška věnovat aktivněji. Přesto mě ale
znepokojilo, když jsem si přečetl průzkum
o stavu antisemitismu ve 100 zemích světa
vypracovaný americkou Anti-Defamation
League v loňském roce – antisemitské nálady i v řadě západoevropských zemí jsou
nebezpečně vysoké, např. ve Francii je sdílí
37 % obyvatel. V ČR jde sice jen o 13 %, ale
i to mi připadá mnoho.
Není tím zásadním rozdílem skutečnost, že
radikální protižidovské názory jsou stále
častěji hlásány v rámci muslimské komunity,
že členové muslimské komunity se účastní na
násilných akcích?
Bohužel toto není jediný důvod. Podle
průzkumu sdílí antisemitské nálady i nemuslimské obyvatelstvo těchto zemí.
V uplynulých letech jsi pracoval v Rumunsku.
Jak se tato země vypořádává se svou vlastní
problematickou historií?
Za Ceausescova komunistického režimu
se sice o holokaustu učilo, ale spíše jako
o něčem, co páchali Němci a Maďaři na
Židech v Sedmihradsku; o pogromech v Iasi
a vyvraždění Židů v Oděse anebo o transportech Romů do Podněstří, které spáchaly
rumunské úřady a armáda, se mluvilo méně.
Dnes již, zvláště po zveřejnění zprávy tzv.
Wieselovy komise r. 2004, rumunský stát
svůj podíl na genocidě Židů a Romů formálně uznal a každoročně 9. října, tj. ve výroční
den zahájení transportů Židů z Rumunska
do Podněstří r. 1942, si oběti připomíná
u památníku v Bukurešti. Ale diktátor
a válečný zločinec Antonescu zůstává pro
mnohé Rumuny stále národním hrdinou, jak
bylo vidět z reakce části publika např. při
promítání filmu o masakru Židů v Oděse
rumunskou armádou „Odessa“ v Českém
centru v Bukurešti; i leckterému ministrovi
občas ujede poznámka, z níž je vidět, že
téma není úplně zpracované.
S díky za rozhovor.
Tomáš Jelínek
„Zdejší židovská pospolitost
považuje Německo za svůj domov“
S prezidentem Ústřední rady Židů v Německu Josefem Schusterem o narůstajícím antisemitismu
a přípravě European Maccabi Games na Hitlerově olympijském stadionu.
Byl jste zvolen prezidentem Ústřední rady Židů
v Německu v obtížné době vzrůstajícího antisemitismu v Evropě. Jak to ovlivňuje vaši práci?
Více, než mi je libo. Skoro pravidelně je
téma antisemitismu a bezpečnosti židovských obcí na pořadu dne. Na jedné straně
musíme bezpečnostní složky citlivě usměrňovat, aby naše zařízení byla dostatečně
chráněna, a to je naštěstí téměř vždy splněno.
Na druhé straně je pro Ústřední radu Židů
v Německu také důležité vyjádřit, že zdejší
židovská pospolitost považuje Německo za
svůj domov.
Islamistický terorismus je v současnosti největším nebezpečím pro židovská zařízení v Evropě.
Hrozí židovským obcím v Německu nějaké
konkrétní nebezpečí?
Islamistický terorismus je také hrozbou pro
židovské obce, ale nejen pro ně. Zda hrozí
konkrétní nebezpečí, musejí odhadnout
bezpečnostní složky.
Jak mají židovské obce na současnou situaci reagovat? Měla by společná evropská akce smysl?
Jistě má smysl, aby si židovské organizace v různých státech Evropské unie své
zkušenosti vyměňovaly a problémy svým
národním vládám a také Bruselu nahlásily.
Které židovské organizace v zahraničí jsou
vaším nejdůležitějším partnerem?
Spolupracujeme s mnoha židovskými
zástupci a organizacemi. Nechtěl bych
zde jednotlivé jmenovat a žádnou zvlášť
vyzdvihovat.
Je Pegida východoněmecký nebo dokonce
jenom saský fenomén?
Pegida se těší přílivu lidí především v Sasku,
ovšem v téměř celém Německu se objevily
podobné organizace. Vytváření nálad proti
žadatelům o azyl a nepřátelství k cizincům
se neomezuje jen na určitý region.
Ve Würzburgu je v katolické katedrále menora,
symbol Židovství. Má toto vliv na smýšlení
místních lidí?
Je skutečně mimořádné vidět menoru v katolickém kostele, a to navíc přímo u vchodu do
chrámu. Tento svícen byl ve würzburském
dómu postaven jako zřetelné přiznání, že
křesťanství má své kořeny v židovství.
Poprvé od konce šoa v Evropě se koná v Německu Evropská makabiáda. Podílí se Ústřední
rada Židů na její organizaci?
Jsme rádi a hrdí, že se European Maccabi
Games uskuteční v tomto roce v Berlíně. To,
že více než dva tisíce židovských sportovců
vystoupí na sportovišti, kde kdysi Hitler pořádal olympijské hry, je úžasné, je to triumfující pocit. Ústřední rada Židů v Německu
podporuje makabiádu finančně i ideově.
Günter Grass. Jeho protiizraelskou báseň nazval
Dieter Graumann Pamfletem nenávisti a štvaní.
V rozhovoru pro časopis Der Spiegel ji Avi
Primor ostře kritizoval, avšak na otázku, zda
byl Grass antisemitou, odpověděl: „Grass nebyl
antisemitou.“ Jaký je váš názor?
Nechtěl bych o človeku, který nedávno
zemřel, říci nic špatného. Jenom tolik: Jeho
„Izraelská báseň“ byla definitivně nešťastná.
Pane Schustere, děkujeme za rozhovor.
Denny Stecher, Tomáš Jelínek
Strana 25
5775-35
HISTORIE
Zapomenutý osud JUDr. Karla Hartmanna
Hokejový nadšenec
a autor Terezínské epopeje
Karel Hartmann se narodil 6. července 1885 v Trhových Dušníkách v okrese Příbram. Byl synem
Maximiliána Hartmanna a Emmy Emilie Hartmannové, roz. Hammerschlagové. Karel měl tři mladší
sourozence: Františku (Fanču), později provdanou Arnsteinovou, Bedřicha a Emila (Emču). Oženil se
s Editou, roz. Kaufmannovou a z tohoto manželství vzešli v letech 1925 a 1926 synové Jiří a Jan.
Po dizertaci pracoval nejprve jako koncipient a po vypuknutí první světové války byl
přidělen k vojenskému soudu ve Vídni jako
auditor. Po válce zahajoval svoji advokátní
činnost v Praze. Tehdy ho přijal jako společníka do své advokátní kanceláře starší
bratranec JUDr. Robert Kafka, synovec jeho
matky a také bratranec spisovatele Franze
Kafky. Zde se Karel věnoval převážně
obchodnímu právu. Po předčasné smrti
Roberta Kafky zdědil Karel celou kancelář
i s většinou klientů, mezi něž patřili princ
Hohenlohe, hrabě Eichelburg a Emma Destinnová, se kterou udržoval přátelské styky.
Od Destinnové obdržel jako část odměny
za své služby část její rozsáhlé knihovny,
z níž se z více než 7000 knih v souborném
celku zachovalo jen 259 svazků v depozitáři
Knihovny Národního muzea.
Mezi poezií a hrou s pukem
Vedle své právnické praxe se Karel Hartmann intenzivně podílel na pražském
kulturním a sportovním životě. Scházel se
a spolupracoval s předními českými malíři,
sochaři, architekty, herci i spisovateli. Přeložil do češtiny veršované dílo svého prastrýce
Moritze Hartmanna (1821–1872) Kelch und
Schwert – Kalich a meč oslavující husitství,
které vydal vlastním nákladem 250 kusů
v roce 1935. Tento počin dokládá Hartmannův talent k básnické tvorbě. Příležitostně
též zpíval basové party v operním souboru
Národního divadla.
Hartmann hrál aktivně tenis, psal novinové články ze sportovního prostředí
a účastnil se klubového života v pražské
A. C. Spartě, kde působil jako viceprezident.
Největších úspěchů dosáhl v ledním hokeji.
Byl útočníkem československého národního mužstva, které v roce 1920 získalo
bronzovou medaili na olympijských hrách
v Antverpách. Dle záznamů na Wikipedii
Reprezentační hokejový tým na olympijských hrách v Antverpách v roce 1920.
JUDr. Karel Hartmann je 5. zleva (popis na obrázku je chybně).
odehrál 13 zápasů, v nichž vstřelil celkem
2 branky. V letech 1921, 1922 a 1923 se
zúčastnil s československým národním
mužstvem mistrovství Evropy, kde vybojovali stříbrnou, zlatou a bronzovou medaili.
V roce 1922 se stal viceprezidentem Mezinárodní federace ledního hokeje a v roce 1923
prezidentem Českého svazu ledního hokeje.
Věznění a zachráněný manuskript
Německá okupace radikálně zasáhla do
jeho života i do života jeho blízkých. I když
rodina mnoho let před válkou konvertovala
ke křesťanství, spadala pod tzv. norimberské zákony. V červenci 1942 byli manželé
Hartmannovi společně se syny deportováni
do Terezína, kde strávili dva a čtvrt roku.
Během této doby Karel Hartmann tajně
sepsal obsáhlé, až dosud nepublikované
veršované dílo o životě v ghettu a nazval je
Terezínská epopej. Krátce před svou deportací dne 16. října 1944 do koncentračního
tábora v Osvětimi ukryl své verše před nacisty. Manželé Hartmannovi byli zavražděni
v den svého příjezdu. Synové Jiří a Jan byli
deportováni do Osvětimi krátce před svými
rodiči a na rozdíl od nich válku přežili. Po
návratu do Prahy se jim podařilo šťastnou
shodou okolností zachráněný manuskript
Terezínské epopeje znovu získat, přepsali ho
na stroji a rozmnožili pro další zpracování.
Po převzetí moci komunisty v roce 1948
Jiří a Jan za dramatických okolností a bez
dokladů, jen s batohem jako turisté, přejeli
na lyžích do Bavorska a poté odjeli do USA.
Jejich doklady a Terezínskou epopej jim dovezla Janova francouzská přítelkyně, která
se vzápětí stala jeho manželkou. V Americe
Jiří vystudoval architekturu a usadil se
v Seattlu. Jan zahájil studium práv, vrátil
se však do Evropy a po kratším pobytu
v Německu se definitivně usadil ve Francii.
TJ
Strana 26
5775-35
HISTORIE
Hartmannova Terezínská epopej podává podrobné svědectví o podmínkách a strastech života
v terezínském ghettu. Jde o autentickou sondu do života terezínského společenství, která osciluje
mezi hořkým humorem, sarkasmem a hlubokým smutkem. Originál manuskriptu byl na velmi
nekvalitním papíru a do dnešní doby se nedochoval. Zachoval se však poválečný přepis, z něhož
přinášíme ukázku.
Manželé Hartmannovi na líbánkách
Oddělen od ženy, dětí,
zařazen do zvláštní čety,
která bude bydlet v bloku,
je to sotva pár set kroků.
Dříve ale poučení,
co tu dovoleno není:
Musíš vstávat ráno časně,
v devět večer se ti zhasne,
nesmíš kouřit, nesmíš plivat,
na transport se nesmíš dívat,
nikam nesmíš tajně psáti,
peníze přechovávati,
nesmíš vařit elektricky,
v osm býti doma vždycky,
papír nesmíš odhoditi,
mimo okruh města jíti,
chodit přes park, po náměstí,
uzavřené kde jsou cesty
některými ulicemi,
mimo to pak přede všemi
pány, co jsou v uniformách,
nutno, by ses řádně rozmách
čepicí až dolů k boku
cestu na několik kroků
uvolnil, by tělo statné
kráčet mohlo majestátně;
nesmíš sednout si na klády,
porůznu, jež leží všady.
Přísně zvlášť tě budou stíhat,
kdybys s ženou svou chtěl líhat,
ohlížet se po děvčeti,
či dokonce plodit děti.
„To je vše? Nu a co dále?“
ptá se povinnosti dbalé
srdce moje. Tu pak kdes mi
řekl někdo, že se nesmí
tady vůbec nic; ba ano,
je tu všechno zakázáno;
kdyby někdo jednal přes ty
zákazy, že přísné tresty
na všechno jsou stanoveny,
a že navrch zasloužený
výlet do Polska že kyne,
nehledě na slasti jiné:
samostatnou ubikaci
bez slamníku, bez matrací,
zvláště připravenou, tmavou,
s černou a zas černou kávou,
siestu pak na lavici,
pětadvacet bukovicí,
pozornosti rozmanité,
kteréž musí zůstat skryté –
Jaké pak je tedy jméno
toho, co je dovoleno?
Práce ve dne, v noci spánek,
jídlo zdejší, vody džbánek.
S dalším buď už bez starosti,
vždyť je toho věru dosti
příchozím pro ilustrace.
Jdem tedy na ubikace
číslo 13, Ku 6 – gasse.
Je to domek; v starém čase
zbudován byl za obydlí
drobným lidem. Teď tam sídlí
značný počet různých Židů.
Sdílí spolu svoji bídu.
Se dvanácti příchozími,
s vybranými zavazadly
společně nás všechny dali
do místnosti. Byl to malý
pokojík, tak třikrát čtyry –
zcela prázdný. Ve zdech díry
od hřebíků vytahaných –
šaty věšely se na nich.
Druhé dveře vedou dále
do dvou světnic, jež jsou malé
jako naše místnost stejně,
a tam bydlí beznadějně
po třinácti různých lidí.
Každou chvíli jiný slídí
mezi námi, zda tu máme
něco nazbyt; zda mu dáme
kousek chleba, housky, másla.
Naděje jich brzy zhasla,
vycvičenými když zraky
zevně prohlédli si vaky
naše, jak tam u zdi zplihlé
leží, úctyhodně štíhlé.
Podlaha je kamenina
nebo jakás dlažba jiná,
v okně rozbité sklo zírá,
zámek dveří nedovírá,
dveře obě v pantech skučí,
průvan jimi stále fučí,
u veřejí ve skulině
cosi leze, leze líně. –
Domku toho do místností,
jichž je osm, dali hostí
přes sto, lidí všeho stáří,
kteří zatím hospodaří
v bytě tom jak ve stanici
průchodní, neb časem všichni
Strana 27
5775-35
HISTORIE
změní toto svoje sídlo,
až jim bude nové bydlo
přiděleno, nová práce. –
potácí se, zaklopýtá,
pak se konečně ocitá
šťastně u těch druhých dveří.
V stěžejích zas jinak sténá,
zavřít nelze. Vykoupena
těžce bude možnost spánku
v tomto dnešním novém stánku!
A již druhý, hned zas třetí,
jde to do šestadvaceti
za noc, každý dvakrát, třikrát
na stranu se takto vykrad.
Jak se u nás potkávají,
někteří si povídají
bez ohledu, klidu že by
snad nám bylo zapotřebí.
***
Každý dům má svého vládce;
tomu společnost ta pestrá
podléhá; neb hausältestra
osobnost je v ghettu krytá
zákonem, jenž jí tu skýtá
práva takřka diktátora.
Muž ten, jmenovaný shora,
pečovat má o pořádek,
řešit jádro všechněch hádek,
do nichž Židé jsou jak diví,
lid – jak známo – hašteřivý.
Aby chyby řádně vyčet,
musí stále hodně křičet,
mocným hlasem budit strachy,
aby tor – a klosetwachy
správně byly obsazeny,
schody všude umeteny,
by se nezanesly žumpy,
k prádlu nebralo se pumpy,
neužívalo se tam mýdla,
nádob nemylo od jídla,
aby bylo zatemněno,
prádlo nikde rozvěšeno;
sanu rozdílí a chleba,
o vše stará se co třeba,
o nemocné, zavšivené –
na „entwesunk“ pak je žene,
přitom denně do večera
takřka od ranního šera,
ať je víc či méně práce –
píše, píše konsignace. –
***
Slunce mizí v šedé mraky.
Udiveně bloudí zraky
po zdech prázdných, po dlaždicích,
po těch druhých, zevlujících
stejně tupě, nechápavě,
jak to přijde, že jsme právě
my to v šeré ve světnici?
P r o č nás vlastně po tisíci
vytahali z našich bytů?
P r o č na zemi nás sedí tu
dvanáct lidí cizích sobě?
Karel Hartmann v divadelním kostýmu
***
Devět hodin, každý kleká
ustlat sobě. Na zem deka,
vak pod hlavu. Ku přikrytí
zimník, nebo kdo co chytí.
Zážitky se v mozku točí,
únavou se klíží oči.
Soused jeden ještě šlape
po nohách mi, jiný chrápe
zmožen únavou těch nocí;
jiný zase mermomocí
ještě zapřádat chce thema,
o tom co měl – co už nemá.
Tu však za kliku už béře
někdo ze sousedství. Dveře
teskně v pantech skučí, ale
soused ten chce spěšně dále,
ve tmě hledá průchod, tápe,
vrávorá a po nás šlape,
Konečně tě spánek zmáhá.
Odpočinku chvilka drahá
končí brzy. Temno halí,
jak se jakýs chlapec válí,
klopýtnuv o něco k tobě.
Po hmatu jej v ruce obě
bereš. Ještě potroušen jsi.
Zvedáš jej, však pokálen jsi
celý. Chudák nemá síly,
aby vstal, hoch jindy čilý
vyčerpán v tvou náruč klesá.
Nezbývá, než bys jej nesa
ve svých rukou dovlek stranou.
Po chvíli pak pod ochranou
temna po čtyrech se plazí
zpět; co chvíli vrazí
do jiného nešťastníka,
bezmocně si zanaříká,
až pak ve svých dveřích zmizí.
Churav byl, a snad měl krizi;
dodnes vidím toho synka,
srazila jej terezínka,
prudký průjem zdejší kletý.
Zemřel sedmnáctiletý - - -
Kde as nemocná je žena?
Kde je matka, kde je dítě?
Kdo se hrabe v našem bytě,
v našem hnízdě opuštěném?
P r o č to všechno? Jakým jménem
zvát se má ta hrozná změna?
„Vůle tvá buď velebena!“
Československé národní mužstvo v Berlíně v roce 1924. Útočník Hartmann je zcela vlevo.
Strana 28
5775-35
HISTORIE
110 let od založení Makabi v Praze
Možnost stát se členy tělovýchovných organizací získali Židé po přijetí ústavy v roce 1868. Nová ústava
kodifikovala nejen změnu názvu monarchie na Rakousko-Uhersko, ale i celou řadu demokratických norem.
Snad nejvýraznější změnu přinesla pro
židovské obyvatelstvo, kterému bylo přiznané občanství a rovnost před zákonem.
První varianta této ústavy byla schválena
už v roce 1861. V ní byly uzákoněny první
občanské svobody, jako například spolčovací právo. Krátce nato byla po vzoru
Německa založena ve Vídni tělovýchovná
organizace Deutsche Turnverein. O rok
později se etablovala pod názvem Prager
Männer-Turnverein i v Praze. V témže roce
byla založena i Tělocvičná jednota pražská,
která schválením stanov v roce 1864 přijala
název Sokol.
V Praze, kde Židé představovali čtyřicet
pět procent německého obyvatelstva, byli
aktivní především v Deutscher Turnverein
(Německý tělocvičný spolek). Dodejme
i to, že koncem osmdesátých let 19. století
předložila vídeňská centrála XV. okresu
Deutscher Turnverein požadavek zavedení
árijského paragrafu. Že tento paragraf nebyl
přijat, byla především zásluha základních
organizací v historických zemích. Vnitřní
konflikt v této otázce přetrvával a nakonec
vedl v roce 1901 k odtržení části členské
základny a vzniku Deutscher Turverbund
(Německá tělocvičná organizace), která
tento paragraf ve stanovách schválila. Tlak
na neárijské členstvo se po této změně
v Deutscher Turnverein zvyšoval. Tato
situace znamenala nárůst židovských tělocvičných organizací a urychlila proces
vzniku Jüdische Turnerschaft (Židovského
tělocvičného svazu), který byl ustanoven
po 6. sionistickém kongresu, konaném
ve dnech 23.–28. srpna 1903 v Basileji.
Definitivní rozhodnutí odejít z pražské
Deutscher Turnverein padlo u židovské
části členské základny po otevřených antisemitských projevech v plzeňské organizaci
v roce 1904. Nový domov hledala tato
skupina gymnastů v pražském Sokole, kam
podala svoji žádost o přijetí. Dodejme, že
v tomto období byla židovská karta v Praze
už součástí politických her českých a německých stran, proto ve stanovisku, které
podepsal J. Podlipný – starosta pražského
Sokola – stálo, že žádosti se nevyhovuje.
Vývojem zklamaná skupina se obrátila na
členy spolku Sion doc. F. Weleminského,
Slavnostní odevzdání praporu jednotě Makabi Praha
doc. G. Mahlera, dr. M. Kohna a A. Gla- byla konečně vytvořena pevná organizační
sela, kde našla oporu a rozhodla se v roce struktura spolku. Prvním předsedou se stal
1905 založit Makabi. Tělocvičnu našla na Alfréd Kraus, náčelníkem Richard Pacovský,
ulici Revoluční č. 6, kde měla i placeného zapisovatelem Imre Hoffman a pokladníučitele tělocviku. Již v roce 1907 se spolek kem Mikš Hoffman. Nedlouho nato byl
zúčastnil tělovýchovné slavnosti ve Vídni. založen oddíl žen pod vedením Poldy Safira.
Po této události byla tělocvična z důvodu Novým domovem spolku se stala restaurace
na Střeleckém ostrově. V krátkém časovém
odstupu se podařilo obnovit cvičební činnost
a zavést hebrejské velení. První veřejné
vystoupení spolku se uskutečnilo již v následujícím roce na zahradě „U labutě“ na
Poříčí. Nárůst členské základny si vyžádal
hledání nových prostor. Ty se podařilo
najít v restauračních prostorách Lidového
domu v Hybernské ulici. Ani s touto situací se předseda spolku Alfréd Kraul a Max
Výbor Makabi Praha
rekonstrukce uzavřena. Její znovuotevření Hoffman nespokojili a za pomoci člena
se realizovalo v roce 1908. S tímto rokem městského zastupitelstva Štěpánka získali
je spojen oficiální začátek činnosti. V roce tělocvičnu v obecné škole ve Vladislavské
1909 referoval jeden ze zakladatelů spolku, ulici, kde vykonávala činnost až do otevření
Max Kohn, na valné hromadě spolku Sion, vlastního Bet Ham-sportovního domu v roce
že „židovský tělocvičný spolek cvičil velmi 1930. Tělocvičné aktivity dostal na vysokou
pilně po celý rok a cvičení se zúčastnilo na úroveň sokolský cvičitel Chromec a dále pak
sto mužů a sto žen“. V dalším období z dů- Witrofský a sourozenci Mauthnerovi. Člevodů neutěšených organizačních poměrů nové pražského Makabi se v tomto období
byla jeho činnost opět přerušena a jen malá mimo tělocviku věnovali atletice, turistice
skupina pod vedením July Oplatky cvičila a ve vzdělávací oblasti kurzům hebrejštiny,
v Hojerově tělocvičné škole. V roce 1912 které vedl dr. Kornfeld. K nejvýznamnějším
Strana 29
5775-35
HISTORIE
vystoupením v předválečném období patřila
účast na třetím sletu Židovského turnerského svazu, který se uskutečnil 21. června
1914 v Brně. Činnost spolku celkem neutichla ani v průběhu 1. světové války, kdy
většina mužské populace musela narukovat.
V tomto období vedla spolek Elsa Singrová.
Navzdory složité poválečné situaci se
již 14. prosince 1918 v hotelu Bristol uskutečnila valná hromada Makabi, která zvolila
nové předsednictvo v čele s Richardem
Pacovským a současně je pověřila zastupováním všech židovských tělovýchovných
spolků v Československu. Na podporu
svých aktivit začala pražská Makabi od
začátku nového roku vydávat periodikum
Makabiblätter (Listy Makabi). Z iniciativy
Richarda Pacovského se 30. března 1919
Oddíl boxu Makabi Praha
uskutečnila první schůze jednot Makabi
v Brně. Za účasti 44 delegátů vystoupil osoby zastávaly i další významné pozice gymnastka Braunová, která vyhrála svazové
Richard Pacovský s ideologickým referá- v hnutí. Především to byl Arthur Herzog, mistrovství v gymnastickém sedmiboji, jež
tem a návrhem na vnitřní struktury svazu, který byl předsedou hnutí Makabi v letech se uskutečnilo v roce 1937 jako součást prokterou měly tvořit župy. Z iniciativy praž- 1925–1938.
gramu III. celorepublikového sletu Makabi
ské Makabi se zorganizoval 8.–9. června
Významným momentem v životě Maka- v Žilině. Vrcholnou mezinárodní soutěží,
1919 vůbec první tělovýchovný kurz pro bi Praha bylo vybudování vlastního sportov- kam mohli být gymnasté nominováni do
cvičitele hnutí Makabi. Ve dnech 1.–4. září ního domu Bet Ham v roce 1930 na Dlouhé reprezentačního družstva Svazu Makabi,
1921 se v Karlových Varech uskutečnil třídě č. 41. Dodejme, že šlo o investici 20 byla Makabiá. Už na první Makabiá, která
milionů korun, v níž mimo Makabi Praha se uskutečnila v roce 1932, byli z Prahy
našlo domov i dalších 37 židovských organi- do reprezentačního družstva nominováni
zací. Po této slavnostní události následovala Felsenfeld, Wiener a Magyar. V tomto přídalší. Dne 9. května 1931 se uskutečnily padě na medailové umístění ještě nedosáhli.
oslavy 25. výročí vzniku. Při této příležitosti, Účastníkem první Makabiá byl i šermíř Otto
které se zúčastnilo na jedenáct jednot z celé Klein. Na druhé Makabiá konané v roce
republiky, předseda Vítězslav Polák z rukou 1935 skončilo naše družstvo mužů na celkoHermana Leverera – předsedy Světového vém třetím místě. Svůj nezanedbatelný podíl
svazu Makabi – převzal prapor jednoty. Vý- na tomto výsledku měla trojice pražských
znamnou akcí, kterou Makabi Praha spolu- gymnastů Felsenfeld, Englander a Wiener.
organizovala, byly světové hry Makabi. Hry Navíc Felsenfeld byl bronzový i v dvanácTělocvičný odbor Makabi Praha
se uskutečnily 20.–27. srpna 1933 v Praze, tiboji jednotlivců. V tomto případě šlo o cviXII. sionistický kongres, na kterém se řešila při příležitosti XVIII. světového sionistic- čence, který s náskokem pěti bodů vyhrál
i otázka židovské tělovýchovy a sportu. Na kého kongresu. Na hrách z pražské jednoty celorepublikový vylučovací závod a o třicet
kongresu bylo rozhodnuto založit Světový startovali gymnasté, šermíři a rohovníci. bodů překonal limit stanovený národním
svaz Makabi, který bude střešní institucí, Družstvo gymnastů se stalo celkovým vítě- svazem pro účast na Makabiá. Z šermířů
jež bude koordinovat činnost jednotlivých zem soutěže, kompletní družstvo pražských byl do družstva nominován František Vonárodních organizací. U příležitosti kongre- boxerů bylo druhé a šermíři třetí. Z dalších hryzek. Za tělovýchovnou činnost odpovídal
su uspořádalo pražské vedení mezinárodní aktivit se mnoho informací nedochovalo. náčelník jednoty. V Makabi Praha v této
tělocvičné vystoupení. Participovalo i na Jednota měla odbor gymnastiky, v kterém, funkci pracoval již zmíněný Viktor Mauther,
přípravě I. celorepublikového sletu, který se jak už bylo uvedeno, vykonávala činnost který byl v letech 1924–1926 a 1934–1936
konal ve dnech 3.–5. července 1921 v Brně. i skupina šermířů. Dále sportovní odbor, i svazovým tělovýchovným náčelníkem
Po sletu se uskutečnila konference, na které v kterém byly zastoupeny zimní sporty, a od roku 1935 odpovídal za oblast nářabylo rozhodnuto přeložit celorepublikové plavání a box. Kulturní odbor a autonomní ďového tělocviku v MOTO-tělovýchovné
vedení do Brna. Změna nastala i ve vedení skupinu Makabi Hacair. Z činnosti gymnas- komisi Světového svazu Makabi. Viktor
Makabi Praha, kde se ve funkci předsedy tického odboru víme, že cvičenci nižších Mauther byl autorem pohybových skladeb
postupně vystřídali Ludvik Brandejs, Otta věkových kategorií nacvičovali skladby na na II. celorepublikovém sletu Makabi, který
Ascherman, Karel Weil, Ernst Fusch, Arthur besídky, akademie, purimové večírky apod. se uskutečnil ve dnech 28.–30. června 1929
Herzog, Rudolf Kraus, Viktor Mauther, Ví- U dospělých to byly tělocvičné sestavy v Moravské Ostravě.
těslav Polák, Angelo Goldstein, Max Teller, a cvičení na nářadí, které se předváděly na
Zprávy z činnosti sportovních oddílů
Oskar Ascherman a Eugen Justic. Uvedené akademiích, sletech. Nejúspěšnější byla se zachovaly ve více než skromné podobě.
Strana 30
5775-35
HISTORIE
Příčinu v tomto případě můžeme vidět především v tom, že tyto aktivity byly zaměřeny
na mladší věkové kategorie. Jedinou výjimkou byl oddíl boxu. Toto sportovní odvětví
nebylo v podmínkách hnutí Makabi rozšířeným sportem. Rohovníky v Makabi Praha
trénoval mistr Československa a účastník
olympijských her v Amsterdamu Tomáš
Potsch. Odbor zimních sportů vedl Jakub
Wiener. Po přeložení Židovského svazu zimních sportů do Prahy v roce 1937 se právě
funkcionáři oddílu zimních sportů Makabi
Praha ujali jednotlivých funkcí. Předsedou
byl zvolen F. Weis, jednatelem B. Rotmann
a technickými referenty F. Witmann, E. F.
Tausig, R. Pacovský a B. Wodak. Posledně
jmenovaný vykonával i funkci referenta pro
zimní sporty v HATA – tělovýchovné a sportovní komisi svazu Makabi. Ze sportovních
výsledků je statisticky významné především
první místo ve sjezdu Růženy Veselé na
svazových přeborech v roce 1938. Vedoucí
kulturního odboru byl Fredy Hirsch. Obsahem jeho činnosti byla výuka hebrejského
jazyka a nácvik židovských písní. Autonomní
složkou jednoty byla skautská skupina Makabi Hacair, kterou založil a vedl Adolf Jelínek.
S Makabi Hacair úzce spolupracoval rodičovský svaz založený v rámci jednoty v roce
1932. V následujícím roce byla na území
města Prahy založena nová jednota Makabi
Libeň, která byla zaměřena na činnost dětí.
V čele jednoty byl Oskar Vocásek.
Makabi v Praze se do výsledkových
listin sportovních soutěží nezapsal tak jako
Židovský sportovní klub Hagibor Praha
nebo Židovský plavecký sportovní klub
Hagibor Praha. Jejím cílem ale nebyla
výchova vrcholových sportovců, nýbrž
všestranná a soustavná výchova židovské
mládeže a ideálem optimistický, zdatný
a pracovitý člověk, jak se uvádí ve druhém
paragrafu stanov jednoty. Nepochybně šlo
o nadčasový cíl, který má svou platnost
i v současnosti.
Peter Bučka
Židé a první světová válka
První světová válka byla hlavně soubojem
velkých světových mnohonárodních impérií
a etnickou či náboženskou linii sledovala jen
v omezené míře. V praxi to tak znamenalo,
že se pro různá etnika, národy či náboženství
stala tato válka bratrovražedným bojem. To
byl přesně i případ Židů, neboť členové nejrůznějších světových židovských komunit
se najednou ocitli proti sobě v zákopech, na
mořích i ve vzduchu takřka na všech jejích
frontách a bojištích. S výjimkou některých
dálněvýchodních zemí bojujících v první
světové válce je možné narazit na osudy
židovských vojáků prakticky ve všech armádách včetně turecké, srbské či italské.
Celkové počty židovských vojáků bojujících
na všech frontách není jednoznačně určen,
ale jejich počty se pohybují v řádech stovek tisíců, přičemž největší počet vojáků
židovského původu působil v řadách ruské
armády (až 350 tisíc Židů). Ruští Židé také
velmi často zažívali diskriminaci, na což
reagovali nenávistí vůči carskému režimu
a náklonností k ruským nepřátelům. Němci
si byli židovských postojů k ruskému režimu
vědomi, a pokoušeli se ho tak využít ve svůj
prospěch, což celkově stavělo ruské Židy do
ještě komplikovanější situace.
Podobně jako československé legie přispěly ke zformování Československa, tak
i některé židovské jednotky – např. známý
„Zion Mule Corps“ v britské armádě – měly
podíl na tom, že se vítězné velmoci světové
války začaly zajímat o sionismus a hlavně
Británie se pak stala hlavním garantem zájmů sionistického hnutí. To byla role, která
před válkou připadala nejvíce Německu.
Vojenský hřbitov u Verdunu (foto autor)
Právě tam se pozice Židů po válce začala
výrazně zhoršovat. Němečtí Židé, kterých
bojovalo za císařské Německo kolem 100
tisíc (12 tisíc jich padlo, 19 tisíc jich bylo
v průběhu války povýšeno a 30 tisíc dekorováno válečnými vyznamenáními), byli po
válce pravicovými a promonarchistickými
Němci obviňováni z válečného neúspěchu.
Začali být také spojováni s Výmarskou
republikou, za níž stáli podle nich ti, kdož
„vrazili dýku do zad vlasti“. Boj formujícího se nacistického hnutí proti Výmarské
republice tak šel po roce 1918 ruku v ruce
s antisemitismem.
O duchovní potřeby vojáků se v bojujících armádách starali vedle polních kurátů
a imámů i vojenští rabíni. Jen v německé
armádě jich bylo kolem třiceti, přičemž
nejznámější z nich, Leo Baeck, vytvořil
i modlitební knihu pro židovské vojáky
a v roce 1916 vydal polní Bibli.
Celkově zahynulo v první světové
válce kolem čtvrt milionu Židů. Často to
ale byli i židovští civilisté, kdo se stávali
oběťmi bojů. Ta nejničivější bojiště východní fronty totiž často probíhala místy,
kde žily největší východoevropské židovské komunity.
Marek Čejka
Strana 31
5775-35
ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ
Chabad vydal knihu o kabale
Kapitola 20 – Reinkarnace
Jednou z největších výzev člověka je pochopit, proč je na světě tolik utrpení. Často,
když čelíme osobní krizi, traumatu či ztrátě
blízkého, intuitivně hledáme význam nebo
smysl těchto nešťastných událostí; chladná
skutečnost, že nikdy nemusíme nalézt odpovědi na naše otázky, nás doslova ochromí.
Jednou z cest, kterou nás Kabala vede ke
znovunabytí naší víry, je její pojetí reinkarnace a stěhování duší. I když v Písmu není
žádná otevřená zmínka na toto téma, největší kabalisté, zvláště Arizal, jak je citováno
v práci Šaar HaGilgulim (Brána Reinkarnace), principy reinkarnace jasně vysvětluje.
Duše je věčná, je jiskrou Boží, nebo,
jak ji prorok Job nazval, je „část Boha
na nebesích“. Duše existuje předtím, než
vstoupí do těla a žije v něm, dokud tělo neodejde. Ačkoliv původním domovem duše
jsou vyšší světy, je zde něco, čeho duše
může dosáhnout v těle, a ne v nebeské říši.
V předchozích kapitolách již bylo napsáno,
že smyslem stvoření je učinit ze země domov Boží. I když jsou vyšší světy velkolepé, pokud jde o zjevení, a nabízejí duši nejlepší odměnu poté, co splnila své pozemské poslání, nebeské říše nejsou smyslem
stvoření. Bůh zatoužil stvořit svět, kde by
jeho Přítomnost byla skryta a převažovala
by temnota a zlo. Pověřil své děti úkolem
vybudovat v tomto světě domov a duše naplňuje tuto misi přimknutím k Tóře a dobrým skutkům, micvot.
Kabala vysvětluje, že duše se skládá
z 613 částí, které jsou paralelní s 248 orgány a 365 cévami lidského těla. Těchto 613
částí dosáhne věčného pozvednutí (povýšení), když duše naplní všech 613 micvot za
dobu svého sestoupení na zemi. Obvykle
se duši nepodaří naplnit všechna přikázání během jednoho pobytu, a proto Arizal
napsal, že každá duše se musí rodit tak
dlouho, dokud nenaplní všech 613 micvot
v myšlení, řeči a činech. V předcházející
kapitole jsme zmínili očistu ve světě Gehinom, v pekle. Zde je duše očištěna, aby
mohla být vyzdvižena do Zahrady Eden.
Jak můžeme sladit tento koncept s myšlenkou reinkarnace a návratu na tento svět?
Kabalisté říkají, že když se duše vrátí
do tohoto světa, ta část duše, jež byla pozvednuta studiem Tóry a plněním dobrých
skutků, se již více neinkarnuje. Pouze ty
části duše, které nebyly dotčeny předešlou
inkarnací, se vracejí. Možnost rozdělení
duše a možnost, že část duše je reinkarnována, je myšlenkou diskutovanou kabalisty
odedávna až do dnešní doby. Původní idea
vychází ze skutečnosti, že duše Adama byla
složena ze všech budoucích duší a že duše
Jákoba obsahovala 70 částí, které byly později rozděleny do 600 000 duší Izraelitů.
Těchto 600 000 bylo rozděleno na dalších
600 000. Během různých reinkarnací jsou
vyzdvihovány všechny části duše, a když
je celá duše pozvednuta, již se nemusí více
inkarnovat. To vysvětluje, proč se někteří
lidé věnují specifické micvě, v níž vynikají.
Může tomu tak být proto, že duše tohoto
člověka opět sestoupila, aby vykonala tuto
konkrétní micvu.
Midraš říká, že duše má pět jmen: Nefeš (vitální duše), Ruach (duch), Nešama
(dech života), Chaja (živoucí) a Jechida
(jediná). Kabala říká, že těchto pět jmen
duše odpovídá úrovním duše v každém
ze světů. Nefeš odpovídá duši v říši Asija;
Ruach ve světě Jecira; Nešama ve světě
Berija a Chaja v Acilutu. Přičemž Jechida představuje kvintesenciální bod duše,
Ecem HaNešama, jehož kořeny tkví v Or
Ejn Sof. Chasidut učí, že Nefeš sídlí v krvi,
Ruach v srdci a Nešama v mozku – mysli. Chaja a Jechida překračují tělo, aniž by
sídlily v určitém orgánu lidského těla. Kabalisté upřesňují, že skrze jednotlivé inkarnace jsou všechny úrovně duše pozvednuty.
...
Představte si duši, která vstoupila do nebeských říší v dobách Prvního Chrámu
a byla poskvrněna těžkým hříchem idolatrie.
Taková duše nesmírně ocenila možnost
znovuzrození, aby mohla napravit svoji
chybu. Každá dočasná bolest má svou cenu
pro získání věčného pozvednutí. Z tohoto
důvodu duše sestoupila do těla v pozdější
generaci, v níž se jí dostalo nápravy. I když
tělo Žida ve Španělsku nemohlo pochopit,
proč je vláčeno přes taková utrpení, šlo
vlastně o laskavost, neboť utrpení bylo
klíčem k věčnému pozvednutí. Kabalisté
zdůrazňují tu skutečnost, že hebrejský výraz
pro reinkarnaci, Gilgul, má podle Gematrie
shodnou numerickou hodnotu se slovem
chesed – laskavost.
Nicméně takové vysvětlení má své hranice. Můžeme principem reinkarnace vy-
světlit holokaust? Lubavičský Rebe byl toho
názoru, že i když koncept reinkarnace může
být součástí vysvětlení událostí holokaustu,
nikdo si pravděpodobně nedokázal představit takový ohyzdný zločin, který by si vyžádal hrůzy v tak obrovském měřítku. Bylo
by od nás arogancí domnívat se, že známe
důvod pro tak nelítostnou a brutální genocidu. Spíše bychom měli pocítit hlubokou
pokoru, že je tato nesmírná tragédie za námi.
Vzpomeňme jen slova proroka Izajáše, „Mé
cesty nejsou vaše cesty a Mé úmysly nejsou
vašimi úmysly, říká Bůh“ (Izajáš 55:8). Ačkoliv reinkarnací nemohou být vysvětleny
veškeré formy utrpení, může nám pomoci
porozumět některým tragédiím, jako jsou
náhlá úmrtí při nehodách, na nemoci nebo
ve válkách. Duším takto zemřelých lidí bylo
souzeno vrátit se na zem na určitou dobu,
aby splnily svá konkrétní poslání, a když
jich dosáhly, mohly odejít zpět do svého nebeského domova. Toto vysvětlení také může
přinést útěchu párům, které jsou zkroušené
z neplodnosti. Může tomu tak být proto, že
naplnily micvu zplodit potomky v předchozí
inkarnaci, a tak nemusejí mít děti, neboť pro
ně není právě teď splnění této micvy nezbytné. Navzdory reinkarnaci by však měly páry
dělat vše pro to, aby dostály Židovskému
zákoníku, to znamená naplnit micvu přivést
na svět potomstvo.
Redakčně kráceno
Strana 32
5775-35
KULTURA
Když pojišťovny sloužily Říši
Jak Německo za protektorátu vysávalo české občany k podpoře
svého válečného hospodářství? A kdo byl první okraden?
V knize „Pojišťovny ve službách hákového kříže“ zkoumá Tomáš Jelínek tok peněz
v pojišťovnictví v období druhé světové války. Zmiňuje se ale i o tom, jak se za protektorátu
chovali představitelé branže a jak jejich zaměstnanci a jaký byl jejich vztah k odboji.
Specialita? Zpravodajský potenciál pojišťovnických informací...
Sledujte stopu peněz, vše ostatní je ideologie – tak zněla rada zkušeného zpravodajského důstojníka badatelům snažícím
se dopátrat podstaty dějů za druhé světové
války. Přestože (anebo protože?) zkoumání
finančních toků a vlastnických poměrů
v jejím průběhu přináší „tvrdé důkazy“,
zůstává v historickém bádání dosti opomíjeno. Možná proto, že by odhalilo i leckteré
pokřivené obrazy o tom, kdo všechno na
této válce vydělal a jakými cestami.
Kniha Tomáše Jelínka Pojišťovny ve
službách hákového kříže, která je opatřena podtitulkem „Prosazování německých
zájmů v protektorátním pojišťovnictví,
arizace pojistek a mezinárodní odškodňování“, je proto velmi cenným příspěvkem
k tomuto tématu. Dává i pro laiky srozumitelný náhled do této specifické branže
a doprovází ho pro odborníky nezbytnými
detailními údaji, grafy a tabulkami.
Jelínek popisuje stav českého pojišťovnictví mezi válkami, změny za druhé
republiky a líčí, jak německé hospodářství
pohltilo i tento sektor protektorátního
hospodářství, aby jeho prostřednictvím
vysávalo české obyvatelstvo k podpoře
svého válečného hospodářství. A jak byli
Židé i zde okradeni jako první – a úplně.
Zmiňuje se o tom, jak se za protektorátu
chovali představitelé pojišťovnické branže
a jak jejich zaměstnanci a jaký byl jejich
vztah k odboji. Všímá si i jedné specialitky:
zpravodajského potenciálu pojišťovnických informací.
Pointou Jelínkova bádání je kapitola,
v níž využívá svých vlastních zkušeností z doby polistopadové, kdy působil
v Kanceláři prezidenta republiky jako
ekonomický expert a zastupoval Česko při
Mezinárodní komisi pro pojistné nároky
z období holokaustu (ICHEIC). Zabýval
se studiem procesu konfiskací pojistek
a hledáním dokumentů, které by umožnily
uplatnit pojistné nároky bývalých československých občanů.
Téma druhorepublikového a protektorátního pojišťovnictví je dosud zpracováno
jen okrajově. Jelínek proto vychází především z toho, co zjistil v českých archivech
(studovat archivy zahraniční, zejména
v USA a Německu, v možnostech soukromého badatele nebylo).
První republika
Československé meziválečné pojišťovnictví
bylo podle Jelínka na srovnatelné evropské
úrovni. Prostředí nebylo zcela tržní, byly
uplatňovány jak regulace, tak (v období
světové krize) protekcionářská opatření.
Leitmotivem bylo, že „soutěž je jako lék
– v malých dávkách pomáhá, ve velkých
škodí“. Německé pojišťovny se snažily
rozšířit svůj vliv v ČSR zejména na úkor
francouzských a britských. Velký vliv měl
pád rakouské pojišťovny Fénix, která měla
v ČSR po rozpadu Rakousko-Uherska velký
podíl na trhu.
Koncem 30. let mnoho československých občanů německé národnosti spolupracovalo s německými orgány, což přispělo
k rozpadu první republiky. Stejně tomu bylo
i v pojišťovnictví. Implicitně tu je naznačena
jeho zajímavost z hlediska zpravodajského. (Za války zase někteří zaměstnanci
pojišťoven utajeně poskytovali informace
vedoucímu zpravodajského oddělení exilového ministerstva národní obrany Františku
Moravcovi do Londýna.)
Pojišťovny měly dost informací, a proto
i dost důvodů starat se o zajištění svého
podnikání proti rizikům vyplývajícím z války. Ačkoliv se navenek prezentovaly jako
instituce skýtající rovnováhu a jistotu ve
službách štěstí a míru, další události dokázaly, jak rychle se staly účinnými pomocníky
německého válečného hospodářství.
Druhá republika
Okleštěním ČSR připadla Německu zhruba pětina až čtvrtina československých
podniků a jejich kapitálu. V důsledku
hospodářských ustanovení Mnichovské
dohody (podepsána 29. září 1938) musely
čs. pojišťovny předat příslušným zemím
pojistné kmeny sudetoněmecké, polské
a maďarské. (Sudetoněmecké a říšské
pojišťovny své československé pojistné
kmeny do ČSR samozřejmě nepřevedly.)
Doba též nahrávala růstu „hospodářského antisemitismu“. Ještě před zavedením
rasových zákonů „norimberského střihu“
žádaly organizace právníků, lékařů a inženýrů, aby Židé nesměli pracovat v jejich
oborech. Jelínek dokládá citací dobového
tisku, že i v pojišťovnictví se odrazila změna kurzu britské a francouzské vlády, které
místo konfrontace volily dohody s nacisty
v rámci formování „protibolševického bloku“ (velké memento pro dnešek!).
To vše znamenalo značné oslabení čs.
pojišťovnictví, které se muselo vyrovnávat
s dlouho plánovaným snížením počtu pojišťoven, s úniky jejich zisků do zahraničí
a s dlouhotrvající sanací zkrachovalého
Fénixu.
Křišťálová noc
V českém pohraničí bylo během protižidovského pogromu v listopadu 1938 postiženo
mnoho židovských objektů, především
synagog. Podle pokynů z Říše nesměl být
při těchto pečlivě naplánovaných „spontánních demonstracích“ ohrožen majetek
árijců (to je důvod, proč některé synagogy
nebyly zničeny).
Následně však vyvstala otázka, zda
měli majitelé zničených objektů nárok na
pojistné plnění. Podle Goebbelsova záznamu Hitler rozhodl, že Židé nic nedostanou,
a navíc musejí škody odstranit ve své režii.
Pojistné nároky německých Židů byly
Strana 33
5775-35
KULTURA
zkonfiskovány, zahraničním Židům ale
mohly být vyplaceny. Göring pak vydal
nařízení v duchu Heydrichova upřesnění,
že pojišťovny škody uznají, ale vyplatí
je do říšské pokladny! Řadě říšských
pojišťoven tak začal hrozit bankrot, proto
po dohodě s nacistickým ministerstvem
financí německé pojišťovny odvedly do
říšské pokladny sumu ve výši necelých tří
procent „židovských nároků“.
Protektorát
Hospodářská politika protektorátu (od
března 1939) byla deklarována jako autonomní, avšak pouze byla-li ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými
potřebami Říše. Göring měl právo dávat
pokyny říšskému protektorovi. Ten pak dozoroval „autonomní“ orgány protektorátu.
Protektorátní vláda oficiálně prohlásila protektorátní hospodářství za součást řízeného
hospodářství velkoněmeckého.
V souladu s tím probíhalo i začleňování
protektorátního pojišťovnictví do německého. Československé dluhopisy v držení
protektorátních pojišťoven byly vyměněny
za říšské pokladniční poukázky.
Podle koncepce „Pojišťovnictví v národně-socialistickém hospodářství“ bylo
životní pojištění důležitým nástrojem pro
stažení nadbytečných peněz z oběhu, a hrálo tak důležitou roli při financování války.
Pojišťovny upisováním státních půjček či
přímo investicemi podporovaly německé
válečné úsilí. Investiční politika protektorátních pojišťoven byla přizpůsobena
říšským zásadám, podle nichž dvě třetiny
všech nově disponibilních prostředků
musely být k dispozici potřebám Říše. Protektorátní peněžní ústavy měly povinnost
vložit zhruba 70 procent svých vkladů do
německých válečných obligací.
Současně probíhalo posilování německého vlivu na protektorátní pojišťovnictví.
Byly arizovány židovské majetkové podíly.
Do židovských podniků byli dosazováni
treuhändeři, kteří úvěrováním u říšských
finančních ústavů otevírali cestu k jejich
převodu do německých rukou. Pojišťovny
mohly být arizovány, i když v jejich vedení
byli zastoupeni Židé.
Jelínek zmiňuje konkrétní případ zpravodajsky využitelných informací získaných
z pojišťování dopravních rizik. Pojišťovány
byly totiž i německé ponorky a válečné
lodě. Unikátním případem dokazujícím
citlivost těchto údajů bylo stěhování Mussoliniho pokladu do horského úkrytu po
spojenecké invazi do Itálie. Trasa byla
Knihu v březnu vydala Univerzita Karlova. Předmluvu napsal Tomáš Sedláček,
autor bestselleru Ekonomie dobra a zla.
rozdělena na více úseků, každý byl pojištěn
u jiného ústavu.
Zajímavé informace o stavu zásobování
mohlo poskytovat i povinné pojištění jatečního skotu, zavedené roku 1942.
Fronta není zeď
Zvláštním případem, jenž nerespektoval
bojové linie, bylo pojištění amerického konvoje s humanitární pomocí do hladomorem
postiženého Řecka – z poloviny u ústavů
anglických, z poloviny u německých.
Specifické postavení z hlediska nacis-
tických financí mělo Švýcarsko, což platilo
i pro zajišťovnictví, zvláštní oblast pojišťovacího byznysu. Švýcarské ústavy měly
nadto garantován přístup ke clearingovým
účtům říšské banky vedeným u Švýcarské
národní banky, z nichž mohly čerpat své
výnosy z Říše v tvrdé měně.
Odboj a pojišťovny
Zaměstnanci pojišťoven měli z pracovních
důvodů povolené cestování po celém protektorátu, což někteří využívali pro kurýrní
služby odboji. Jiní odboj podporovali
Strana 34
5775-35
KULTURA
dodáváním kancelářských potřeb, třeba
i psacích strojů.
Vedení pojišťoven se odmítalo exponovat
například v předávání zpravodajsky využitelných informací. Na druhou stranu Jelínek
konstatuje, že v mnoha případech významně
pomohlo lidem, kteří se ocitli v nesnázích.
Židé se chtěli soudit
Zvláštní kapitolou je Jelínkem náhodně nalezený materiál, popisující snahy židovských
obcí získat soudní cestou pojistné plnění za
synagogy vypálené po okupaci ČSR v březnu 1939. Správní orgány totiž po židovských
obcích žádaly odstranění trosek, avšak
pojišťovny odmítly pojistné plnění, takže
případy musely jít k soudům. Některé soudy
skutečně žalobám židovských obcí vyhověly,
avšak Nejvyšší soud v Brně nakonec zamítl
i tyto žaloby.
Důležitým činitelem byla zřejmě rozhodovací praxe německých soudů, které
akceptovaly argumentaci pojišťoven uplatňujících výjimku z pojistných podmínek,
kdy pojištění nekryje škody vzniklé z násilných nepokojů.
Předložený důkaz
Padesát let po ukončení 2. světové války byly zpřístupněny některé archivní
materiály na Západě, otevřely se archivy
východoevropské – a začaly se dít věci.
Impulzy k odškodňovacím procesům dali
hlavně právníci privátních amerických
firem, kteří mohli způsobit značné lapálie
evropským firmám podnikajícím v USA, jež
měly „válečnou minulost“. Nelenil ale ani
republikánský senátor Alfonso D’Amato (ve
funkci v letech 1981–1999) a rozjel kauzu
„švýcarských bank“ – „spících kont“ obětí
nacismu a nacistického lupu. Pak přišly na
řadu pojišťovny.
V roce 1997 existovaly v USA dvě
iniciativy usilující o vyplacení pojistných
nároků. Jednou cestou byly hromadné
žaloby advokátů, druhou představovala
pracovní skupina pojišťovacích komisařů.
V roce 1998 se k nim připojil Výbor pro
spravedlnost obětem holokaustu, který
prosazoval, aby se na uhrazení pojistných
nároků podílely nástupnické pojišťovny ze
střední a východní Evropy.
Důvod odmítnutí nároků vyplývajících
z pojistek uzavřených v předválečném
Československu uvedli před kongresovým
výborem zástupci Generali a byl použit
v mediální kampani proti Česku, Polsku
a Maďarsku; tyto státy prý znárodnily aktiva
příslušných pojišťoven, a měly by se tudíž
na platbách za pojistné nároky podílet. Což
bylo dokonce požadováno jako podmínka
přijetí těchto zemí do NATO. Pak se ale
ukázalo, že Výbor pro spravedlnost obětem
holokaustu byl jen lobbistickým vehiklem
pojišťovny Generali.
Po dalších peripetiích posléze na bázi
iniciativy pojišťovacích komisařů v roce
1998 vznikla Mezinárodní komise pro
pojistné nároky z období holokaustu (The
International Commission for Holocaust
Era Insurance Claims, ICHEIC). To byla
platforma pro prezentaci Jelínkových závěrů, kterými námitky pojišťoven vyvrátil:
Československu totiž byly znárodněny
prezidentským dekretem v roce 1945, tedy
nikoliv komunisty po únorovém převratu
v roce 1948. Jelínek navíc předložil důkazy, že odkupní hodnoty životních pojistek
takzvaných nepřátel říše a osob označených
za Židy byly převedeny do nacistického
Německa, které postiženým osobám nikdy
nevyplatilo kompenzace.
Díky činnosti ICHEIC bylo nakonec
mnoha žadatelům leccos vyplaceno. Celý
proces samozřejmě nemohl být dokonalý;
co ale překvapuje, je skutečnost, že fond,
z něhož bylo odškodnění vypláceno, vznikl z peněz mnoha pojišťoven mnoha států
– aniž by kdo měl odvahu říci, že skutečným plátcem mělo být Německo. Důležitá
je ale skutečnost, že proces není uzavřen
a oprávněné osoby mohou nároky za životní
pojistky uplatňovat dodnes.
Epilog
Jak vidno, druhá světová válka ovlivňuje
mnohé dění ještě v dnešní době. Pro někoho
to je překvapivé, pro ty, kteří „sledují stopu
peněz“, však nikoliv. Uspokojivé by bylo,
kdyby se podobně záslužnému bádání, jaké
provedl Tomáš Jelínek, věnovaly instituce
k tomu určené. Zejména pro Ústav pro
studium totalitních režimů, zrozený ve
špatném znamení, by to mohla být šance,
jak si napravit reputaci a právem zaujmout
místo na výsluní.
Ovšemže to není jen na něm, odborníci
jako Tomáš Jelínek jsou těžko k nalezení.
Doufejme ale, že se takto „materiálně“
zaměřené studium minulosti podaří založit.
Po rocích poznamenaných totálně ideologickým přístupem k historii by to bylo
osvěžující. Nehledě k tomu, že „po stopách
peněz jdoucí“ metoda by významně přispěla
k důkladnějšímu poznání nejen 2. světové
války, ale třeba i dějů v době předání moci
započatého v listopadu 1989. Ale to už by
byla jiná kapitola.
P. S. Opravdu by ty dvě kapitoly nesouvisely?
Jan Schneider
(LN, 16. 5. 2015)
Strana 35
5775-35
KULTURA
Zapomenutý básník Louis Fürnberg
(24. 5. 1909–23. 6. 1957)
Devadesátiletá Lenka Reinerová, která je poslední německy píšící autorkou z Prahy, si povzdechla v rozhovoru pro
BBC, že v Česku se sice píše o jedinečném průniku tří kultur, české, německé a židovské, ale ze dvou z nich dnes nikdo
nic nezná. Když tak jen čtyři jména – Kafka, Kisch, Werfel a Rilke. Proto ani nepřekvapilo, že pokud je mi známo,
nikdo u nás si nevzpomněl na Louise Fürnberga, zemřelého před padesáti lety, na rozdíl od Německa, ačkoliv nebyl
jeho rodákem. Přitom šlo o všestranného umělce, literárního vědce, básníka, scenáristu a hudebního skladatele.
Byl přesvědčeným komunistou, jako mnoho
tehdejších jeho současníků, a zemřel v pouhých čtyřiceti osmi letech na následky infarktu. Jeho žena Lotte, která zemřela před třemi
lety, o příčině jeho smrti řekla: „Fürnberg
zemřel v důsledku procesu se Slánským. To
mu zlomilo srdce.“
Louis Fürnberg se narodil v roce 1909
jako syn židovského Němce v Jihlavě a cítil
se jak jazykově, tak společensky jako příslušník menšiny. Dětství však prožil v Karlových Varech, kde navštěvoval gymnázium.
Následně se učil na uměleckého keramika,
ale továrnu musel opustit kvůli onemocnění
tuberkulózou. Již jako sedmnáctiletý vstoupil do Socialistické mládeže a v roce 1927
přichází do Prahy, kde studoval na německé
obchodní škole. Ačkoliv byl synem továrníka,
vstoupil jako dvacetiletý do německé sekce
KSČ, ale nikdy nechtěl ztratit svou vlast.
Jeho umělecká činnost začala ve skupině
„Echo zleva – Echo von links“, kde převážně
pracoval jako autor jejích textů. Zde se také
seznámil se svou ženou Lotte, dcerou rakousko-židovského podnikatele, s kterou se
v roce 1937 oženil přes nesouhlas jejího otce.
Ta přežila svého manžela téměř o půlstoletí
a byla pokračovatelkou zejména zpracováním
jeho literárního díla.
Kromě toho byl v letech 1933 až 35
spolupracovníkem Arbiter Illustrierten Zeitung a Gegenangriff, kde vystupoval proti
nacistům. Současně působil v německé Levé
frontě. Pro židovský původ a protinacistickou
činnost se pokusili manželé v březnu 1939 po
vyhlášení protektorátu uprchnout do Polska,
ale byli zadrženi a uvězněni. Zatímco Lotte
byla po dvou měsících propuštěna a podařilo
se jí uprchnout do Londýna, Fürnberg prošel
mnohými věznicemi, ve kterých byl mučen,
takže ztratil částečně sluch. Pomocí své ženy
se mu podařilo gestapo za peníze svého dědečka Josefa Pfefferkorna uplatit, takže byl
odsunut do Itálie. Lotte se po dobrodružném
letu přes Portugalsko a Španělsko setkala se
svým manželem v Římě a odtud se vydali do
Jugoslávie, kde se jim v roce 1940 narodil
V úterý 26. 5. byla v pražské ulici Milady Horákové 94 odhalena pamětní deska Louisi
Fürnbergovi. Na snímku jsou zleva autor desky Karel Štojdl, ministr kultury Daniel
Herman, spisovatelův syn Michael a ředitel PLD David Stecher. (foto archiv PLD)
syn Míša. Rok poté se jim podařilo vstoupit
do Palestiny po útěku přes Řecko a Turecko.
Ani život v Palestině nebyl pro Fürnbergovu rodinu jednoduchý, protože obdobně jako
jeho přítel Arnold Zweig byl kritizován sionisty za své komunistické přesvědčení. Proto,
když skončila válka, toužil se vrátit zpět do
své vlasti a v roce 1946 se usídlil v Praze. Již
předtím jej zasáhla tragická zpráva, že jeho
rodiče a další příbuzní, kteří zůstali v Sudetech, se stali obětí holokaustu. Rovněž Lotte
našla na stěně Pinkasovy synagogy jména
svých strýců, tet a jejich dětí. Její dědeček Josef zemřel hlady v terezínském ghettu. Po návratu se oba manželé v poválečné Praze vrhli
podle svých představ do „nového života“.
Lotte pracovala v pražském rozhlase, Louis
nastoupil na ministerstvo informací a byl
dopisovatelem levicových novin v Rakousku,
Německu, Švýcarsku a Holandsku. Zdálo
se jim, že nyní žijí v ráji po svých trpkých
předchozích zkušenostech. Přehlédli však, že
se nacházejí ve stínu stalinské nadvlády, kde
československý občan německo-židovského
původu je již předem podezřelý. Fürnberg
proto těžce nesl, že poprvé jako předválečný
člen strany nebyl pozván v roce 1949 na
sjezd KSČ. Byl tím hluboce zasažen a v té
době napsal, aby sám sebe přesvědčil, ještě
dnes mu nejvíce vytýkanou báseň „Strana je
vždy v právu“, která se stala oblíbenou písní
východoněmeckých stalinistů.
Téhož roku byl z Prahy přeložen do
Berlína jako kulturní atašé na tamní naše
velvyslanectví. Zde byl až do roku 1951 do
zatčení Rudolfa Slánského. Začalo se s ním
jednat jako s malomocným a nikdo nechtěl
mít s ním nic společného. Nakonec měl štěstí,
že neskončil po procesu se Slánským na šibenici jako jeho přítel, velvyslanec v Berlíně
Otto Fischl. Zachránilo jej nakonec to, že
o něho projevila zájem NDR, která neměla
početnou intelektuální elitu.
Manželé se v roce 1954 přestěhovali do
Výmaru, kde pak působil jako zástupce ředitele pro Výzkum a památky německé klasické
literatury. Zde bydlel ve vile dcery básníka
Rilkeho, kterého obdivoval, a začal vydávat
časopis „Weimarer Beiträge“, kde jako prvý
v komunistickém táboře zveřejnil studii
o Franzi Kafkovi z pera Pavla Reimanna.
Fürnberg byl však již vnitřně zlomen a předchozí ohrožení bylo takového rozsahu, že se
v roce 1955 při návštěvě Prahy zhroutil po
těžkém infarktu. Zde pak navázal spolupráci
s Eduardem Goldstückerem, propuštěným
Strana 36
5775-35
KULTURA
z vězení, na vydávání výboru Goetheových
básní v českých překladech. V Československu se léčil, ale druhý infarkt v roce 1957 již
nepřežil. Goldstücker vyslovil přesvědčení,
že to bylo v důsledku jeho vykořenění a vypuzení z Čech.
Zanechal však za sebou bohaté literární
dílo, které je zejména soustředěno v básních,
povídkách a románech, které jsou často
poznamenány jeho komunistickým přesvědčením. To je uloženo spolu s korespondencí
ve výmarském Archivu Louise Fürnberga.
Většina z nich má bezpochyby vysokou hodnotu a je stále vydávána i mimo Německo, ve
Švýcarsku, Francii i Itálii. U nás v českém
překladu Pavla Eisnera vyšlo jedno z jeho
nejznámějších, mozartovská novela Amadé
a Casanova, jakož i další díla.
Fürnberg ovládal dobře i český jazyk a
napsal v něm básně, vyjadřující jeho vlastní
osud a touhy: Praha, Jitro v cizině, Vězňové
a Láska k české zemi.
Richard Seemann
Britské listy, 2007
Potřebná kniha o holokaustu
I po více než sto letech od vraždy Anežky Hrůzové se opět letos snaží její smrt
zneužívat představitelé naší ultrapravice.
U příležitosti 116. výročí úmrtí 19leté dívky
z Vysočiny umístili na její symbolický hrob
protižidovsky laděný text. V něm mimo jiné
píší, že údajně nebyla u nás „židovská otázka
uspokojivě vyřešena“. Na místě, kde byla
Anežka Hrůzová zavražděna, také „kdosi“
poškodil informační tabulku a strhl text, který
se snažil co nejobjektivněji popsat tehdejší
událost a následnou tzv. Hilsneriádu. Trefně celou záležitost popsal Michal Doležel
z Brna, který v trestním oznámení píše, že
text umístěný ultrapravicí „podněcuje a vybízí k rasové nesnášenlivosti a k řešení nějaké
židovské otázky, což je termín bytostně spjatý
s holokaustem a masovým vyvražďováním
Židů během druhé světové války“. Podle něj
totiž obsah textu podněcuje a šíří nenávist
k etnickým skupinám. Trestní oznámení
podal na Adama B. Bartoše a Ladislava Zemánka, představitele ultrapravicové Národní
demokracie. Ti se k umístění tohoto textu
přihlásili na internetových stránkách.
Známý politolog a odborník na extremismus Zdeněk Zbořil prohlásil, že by věc
mohla spadat pod paragraf, který hovoří
o schvalování nacistické a židovské genocidy, tedy § 405 Trestního zákoníku. Tento
případ znovu potvrdil, že fenoménu českého
antisemitismu je nutno se nadále věnovat
a že porážkou nacismu před 70 lety z naší
společnosti nevymizel. Právě proto je v této
době velkým přínosem kolektivní monografie „Bílá místa ve výzkumu holokaustu“
vydaná Spolkem akademiků Židů, jejímiž
editory jsou Tomáš Jelínek a Blanka Soukupová. Tato publikace z pera vědeckých
pracovníků našich předních univerzitních
pracovišť i berlínského institutu o téměř
400 stranách vyšla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti, Společnosti
Energia o. p. s. Aficilace Univerzity Karlovy
– fakulty humanitních studií a Nadačního
fondu obětem holokaustu. Jejími recenzenty
jsou PhDr. Peter Salner, Dr.Sc a doc. Mag.
phil. Dr. jur. Harald Christian Scheu, Ph.D.
Jak v úvodu monografie zdůrazňuje její
editor a spoluautor Ing. Tomáš Jelínek Ph.D.,
který působil ve státní správě, kde se zabýval odškodněním obětí nacismu a v Pražské
židovské obci jako její předseda, zaznamenává činnost Spolku akademiků Židů a jeho
tříletou spolupráci s Univerzitou Karlovou.
Cílem nebylo jen hlubší pochopení historických událostí z období vlády nacistů
nad Evropou, ale i důsledků holokaustu na
poválečnou existenci přeživších židovských
komunit a celé společnosti. Cílem samotné
publikace je ilustrovat ohromnou šíři a rozmanitost dosud neprobádaných oblastí a inspirovat především vysokoškolské studenty
a mladé badatele. Statistiky dokládají, že
domácí badatelská produkce oslabuje, proto
je hlavním cílem této monografie podpořit
zájem o další rozvoj výzkumu holokaustu
jak mezi historiky, tak především i mezi
představiteli dalších oborů, konstatuje
v úvodu Tomáš Jelínek.
Monografie tři kapitoly podrobně věnuje
problematice antisemitismu v období před
šoa, perzekuci židovského a romského
obyvatelstva, projevům solidarity s evropskými Židy a dozvukem holokaustu. Další
dvě kapitoly se zabývají odbornou a uměleckou reflexí holokaustu a stíny minulosti,
které reflektují současný antisemitismus.
Podrobně se zabývají kořeny protižidovské
nenávisti a zvláštním prvorepublikovým
antisemitismem. Popisují pak následnou
perzekuci židovského a romského obyvatelstva v době nesvobody. Značná část je
věnována specifické situaci v terezínském
ghettu a existenci romských táborů, pak
přechází k projevům solidarity s evropskými
Židy. Její mnohotvárnost se odráží v i u nás
celkem neznámých skutečnostech, jako byla
emigrace Židů z Československa do Belgie
ve třicátých a čtyřicátých letech minulého
století. Rovněž tak, s jakými komplikacemi
se zveřejňovaly informace o vyhlazování
Židů na území Polska a Sovětského svazu.
Byly zpochybňovány i takové informace
o masakru v ukrajinském Babím Jaru a též
o Osvětimi se opatrně referovalo. K tomu je
zde zveřejněna řada materiálů z židovského
tisku, zejména z tehdejší Palestiny. Poválečným kompenzacím za nacistické bezpráví věnuje monografie značnou pozornost
v kapitole Dozvuky holokaustu. Zabývá se
odškodněním „přes železnou oponu“, platbám Claims Conference do Československa
v letech 1956 – 64. Poté navazuje problematika restituce židovského majetku v České
republicev letech 1989 až 2012. Ta přináší
pohledy jak na navracení arizovaných
nemovitostí, tak na ošetřovatelskou péči
o pacienty – přeživší holokaustu. Zajímavá
je následující kapitola o odborné a umělecké
reflexi na období holokaustu, která je široce
pojata a nezabývá se jen českými pohledy
na toto dějinné období, ale i mezinárodní
reflexí. Závěrečná kapitola se pak věnuje
stínům minulosti a úvahám o současném
antisemitismu. Podle monografie představuje především různé formy popírání
a zlehčování šoa. Cituje zde názor Adama
B. Bartoše, který sice připouští, že mnoho
Židů za války skutečně zahynulo, „ale to, co
se nám pod názvem holokaust stále vnucuje,
má s pravdou máloco společného – je to
snad nejlepší příklad konspirace, nebojím
se říci spiknutí proti celému lidstvu“.
Závěr publikace je věnován inspirátoru
této publikace, Spolku akademiků Židů.
Ten navazuje na tradici českožidovského akademického hnutí. Jak zdůrazňuje,
židovští akademici jsou spoluodpovědni
za aktuální stav současné společnosti.
Důkazem je i jimi inspirovaná monografie
„Bílá místa ve výzkumu holokaustu“, na
které se spolupodílelo sedmnáct vědeckých
pracovníků převážně našich univerzitních
institucí a pracovišť. Současně otevřela
cestu k bádání a zodpovězení řady otázek,
na které upozornila.
Richard Seemann
Strana 37
5775-35
KULTURA
2 in 1
neboli dvě v jedné, jak zní módní reklamní slogan, tentokrát uplatněný na dvojvýstavu v hodonínském Masarykově
muzeu, jíž možná náhodou, ale určitě symbolicky organizátoři „předskočili“ připomínku 165 let od narození
prezidenta Osvoboditele (7. 3. 1850) v jeho rodném městě.
Ve čtvrtek 5. března v muzejních prostorách
Zámečku proběhla vernisáž koláží Pavla
Holeky „Hebrejská abeceda“, souboru
22 listů na motivy stejného počtu písmen
hebrejského alefbejtu. Hodonín je zatím poslední štací několikaletého výstavního turné,
které bylo zahájeno v roce 2009 autorskou
výstavou v pobočce ŽMP v Brně. V témže
roce knižní vydání koláží získalo ocenění
Nejlepší kniha roku, její vydání je dnes beznadějně rozprodané. V následujících letech
měli možnost výstavu zhlédnout návštěvníci
v Praze, Mikulově, Kroměříži a v dalších
místech. Nyní tedy Hodonín, rodiště TGM,
o jehož vztahu k židovské tematice se není
třeba zvláště rozšiřovat, odtud ten symbol
v úvodu. Výstavu otevřela Mgr. Hana
Sýkorová, historička muzea, a přednesla
za omluvivšího se Ivo Bindera (historik
umění, Muzeum Ostrava), takto dvorního
kurátora většiny předchozích Holekových
výstav, jeho průvodní slovo. Upoutala v něm
především jeho charakteristika autora jako
básníka koláže a popis jeho tvůrčí metody,
pomocí níž „oživuje písmena a rozsévá
báseň“. Pavel Holeka se před naplněným
výstavním salonkem krátce vyslovil k tomu,
co ho motivovalo pro tento cyklus koláží,
který nebyl jeho prvním dotykem s židovskými reáliemi. Počátečním impulzem byla
návštěva domu, kde žila Anne Franková,
jejíž památce věnoval první ze svých koláží
na motivy hebrejských písmen. Od té doby
se věnoval intenzivně studiu mystické literatury a zejména jej oslovila stará chasidská
legenda o Římany umučeném rabínovi,
jehož tělo bylo vloženo do hořícího svitku
Tóry. Shořelo tělo, shořel pergamen, ale neshořela písmena a spolu s duší zemřelého se
vznesla k nebesům... Tak autor počal vnímat
to, co sám označuje za „roztančenou hudbu
hebrejských písmen“, uvnitř písmen hledal
příběh a k příběhu připojil obraz a text. Není
to však jen jeho příběh, vnímavý divák může
vidět svůj vlastní a odlišný výklad, neboť,
jak říkal jeho přítel a výtvarný vzor Jiří
Kolář, uznávaný mistr koláže, „každá koláž
je nejméně dvojsmyslná“.
Hlavní protagonisté dvojvýstavy, zleva Hana Sýkorová, Galina Rucká, Věra Weberová,
v pozadí Pavel Holeka. (foto autor)
Druhou výstavu, instalovanou v sou- oficiálního přijetí delegace židovské obce
sedním salonku, uvedla ředitelka Státního na hodonínské radnici 2. 11. 1918 vládním
okresního archivu v Hodoníně Mgr. Galina komisařem dr. Eduardem Krajíčkem. TehRucká, její hlavní iniciátorka a organizátor- dejší nejvyšší představitel státní moci nové
ka. Jak sama zdůraznila, výstava „Šalom republiky ve městě řekl mimo jiné toto:
– po stopách židů na Hodonínsku“ si kladla
„Však promiňte, že se ani z nynějšího
a klade za cíl oprostit se poněkud od mno- chování židů nijak neradujeme, poněvadž
hokrát zdůrazňovaného tématu holokaustu máme důvody býti k vám nedůvěřivými
a přiblížit dějiny několika posledních století a víme, že obracíte jen proto, že český lid
židovské komunity na Hodonínsku v civil- dostává do rukou státní moc. Co židy učinilo
nější podobě každodenního života. Byli to neoblíbenými v celém světě, je právě tato
občané krajiny, kteří se zabývali obchodem, vlastnost – držet s mocnými tohoto světa.
podnikáním, byli průkopníky řady průmys- Nesoudíme, ale budeme na stráži. Chceme
lových odvětví a zasadili se významným vidět vaše a vašich potomků činy a pak se
způsobem o rozvoj města a okolí. A tak vám, bohdá, bude líbiti náš stát a naše státní
z dobových dokumentů vystupují jména zřízení, pak se vám bude líbiti náš český
Redlich, Reiss, Hojtaš a mnoho dalších, Hodonín...“
co osoba to příběh rodiny, začasté velice
I po sto letech pozoruhodné dobové svěrozvětvené a zanechavší zřetelnou stopu až dectví. Čas mnohé překryl, některé resentido současnosti. Jejich osudy z archivních menty však kupodivu nevymizely a některé
materiálů vyvstávají neobyčejně plasticky, nové bují i v současnosti, nemyslíte?
a to i ve zcela civilních a nehonosných
Na výstavě Šalom se institucionálně posouvislostech, školních docházkových dílelo Vlastivědné muzeum Kyjov, Městské
knihách, gruntovních soupisech, svatebních muzeum ve Strážnici a město Bzenec a řada
fotografiích, krojovaných průvodech, krátce jednotlivců, mezi nimi radami a konzultacetak, jak šel život sám. A výstava se nevyhýbá mi a řadou fotografií z rodinných alb zejméani citlivému tématu národního a národ- na Věra Weberová z Kyjova, jedna z mála
nostního soužití od rakouské monarchie po pamětníků židovského života v kraji ještě
nově vzniklou Republiku československou. z doby před II. sv. válkou. Obě výstavy byly
Tak se v archivu dochoval např. záznam otevřené do konce května.
Petr Weber
Strana 38
5775-35
KULTURA
Lipský knižní veletrh 2015
Izrael, gayové, zrádci a nepřítomní andělé
„Izrael: Země stvoření“. Země, z níž pochází nejrozšířenější příběh o stvoření světa i v mnohém dodnes přetrvávající
představy o andělích nebo o původu zla. Země, k níž se jako k posvátné hlásí hned tři světová náboženství.
Citovaným sloganem se letos prezentovala
hlavní hostující země Lipského knižního
veletrhu, který se odehrál ve dnech 12. až
15. března. Tato role byla židovskému státu
přiznána i proto, že se letos slaví padesát
let od oficiálního navázání diplomatických
vztahů mezi Spolkovou republikou Německo
a Státem Izrael. Do Lipska se proto sjelo velké množství židovských autorů i odborníků,
kteří se nějakým způsobem tématem židovství zabývají. Nechyběl mezi nimi například
německý egyptolog Jan Assmann, který
zde uváděl svoji knihu Exodus. Revoluce
starého světa. Navrhuje v ní „novou teorii
monoteismu“ a zdůvodňuje, proč je podle něj
příběh o vyjití z Egypta „rovněž základním
vyprávěním celého moderního světa“. Další
pozvanou autorkou byla textařka Jennifer
Teege, žena německo-afrického původu žijící
několik let v Izraeli, která ve svých třiceti
osmi letech šokovaná zjistila, že jejím dědečkem byl Amon Leopold Göth (1908–1946),
nacistický důstojník a velitel koncentračního
tábora Kraków-Płaszów, známý ze Spielbergova filmu Schindlerův seznam, a musela se
s tímto poznáním obtížně vyrovnávat.
Jednat se zemí vrahů?
Další prezentace byly věnovány zvláště
dějinám Jeruzaléma jako města „nabitého
náboženstvím, proroctvími, politikou“. Nebo
knize Sebastiana Engelbrechta Beste Freunde
– Als Deutscher in Israel. Autor v ní mimo jiné
tvrdí, že Německo je stále natolik zatížené
strašlivými událostmi nacistického režimu,
že lepším místem pro německo-židovské setkávání je dnes Izrael, kde spolu židé a nežidé,
Izraelité a Němci mohou žít mnohem méně
komplikovaně. Otázce nelehkých německo-židovských vztahů se věnovala také publikace Rituelle Distanz od historika Dana Dinera,
narozeného v Mnichově, ale působícího na
Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Popisuje
v ní, jak Židé po druhé světové válce obtížně
řešili dilema, jestli a jak mají jednat se „zemí
vrahů“ a zda přijmout případné odškodnění.
Zajímají ho přitom především politické a teologické aspekty této debaty. („Německou“
vinou na Židech se autor okrajově zabýval
už ve své česky vydané práci Porozumět
dvacátému století, v níž zdůraznil, že se na-
cionálnímu socialismu „podařilo vzájemně
promísit národ a režim a jeho oběti vybírat
především vně národního společenství“.)
Publikace Deutschland und Israel heute. Verbindende Vergangenheit, trennende
Gegenwart?, která zkoumá současné vztahy
obou národů a k níž Dan Diner mimochodem
napsal doslov, zase zajímavě i znepokojivě
rekapitulovala výsledky soudobých sociologických výzkumů. Podle nich je dnes obecně
obraz Německa v Izraeli lepší než obraz Izraele v Německu. Z hlediska většiny Izraelců
je dnes prý Německo přátelská a spojenecká
země. Naopak zvláště u mladých Němců
ovlivňuje vnímání Izraele negativně pokračující konflikt s Palestinci. Logo, které se
vztahovalo ke zmíněnému roku 1965 a podpisu smlouvy mezi oběma zeměmi, bylo ale
optimistické (nebo alespoň jeho interpretace):
mělo podobu ležaté osmičky tvořené dvěma
stužkami v barvách německé a izraelské vlajky (s Davidovou hvězdou uprostřed). Vítězný
návrh vytvořila německo-izraelská dvojice
studentů, která jej zamýšlela nejen jako připomínku zmíněné události, ale rovněž jako
výraz dosud ne plně rozvinutého „budoucího
potenciálu německo-izraelských vztahů“.
Co je to pinkwashing?
Izrael se na veletrhu prezentoval jako „mozaika“ sestávající z lidí různých náboženství,
přičemž bylo zdůrazňováno, že i židovské
náboženství je vnitřně silně rozrůzněné;
jako stát, v němž nejsou ženám kladeny
překážky v kariéře (a to ani v armádě, jak je
známo) a který se staví přátelsky k menšinám.
V oficiální publikaci vydané velvyslanectvím
Státu Izrael v Německu se dokonce tvrdilo,
že čtyřicet dva procent Palestinců je v zemi
velmi spokojených se svým životem a čtyřicet
pět je jich alespoň „spokojených“. Když jsem
o komentář k těmto těžko uvěřitelným číslům
požádal odborníka na Blízký východ Jana
Fingerlanda, sdělil mi, že Palestinci jistě trpí
izraelskou okupací, ekonomickými potížemi,
korupcí vlastních politiků a podobně, takže
jsou nespokojení, ale jako lidé se silnou tradiční kulturou vidí hlavně svou rodinu a svoje
okolí a umějí se radovat z každodenního
života víc než obyvatelé velké části Západu.
Kromě toho když se dnes Palestinec, natož
Arab z Izraele, porozhlédne po širším okolí,
vidí občanskou válku, hromadné vraždy,
mučení – v tomto ohledu skutečně jsou
Izrael i Západní břeh pořád relativně stabilní
a bezpečné území.
Především se ale hostující země představila jako velmi přátelská k homosexuálům.
Rozdávány tam byly i izraelské vlaječky
v barvách Gay Pride. A když jsem se jednoho
z židovských pořadatelů ptal, jestli to mezi
přítomnými už vzbudilo i nějaké nepřátelské
reakce, odpověděl, že naštěstí nikoli, jelikož
v Lipsku „nejsme v Íránu“. Každopádně
obraz země tolerantní a otevřené je jistě to,
co dnešní Němci preferují a co chtějí slyšet.
Nabízí se ale trochu otázka, zdali v tomto
případě částečně nejde o tzv. „pinkwashing“,
což je podle některých autorů oficiální PR
strategie izraelské vlády, jež se snaží překrýt
image „militaristické a náboženské země“ obrazem moderní tolerantní demokracie, neboli
– opět podle Fingerlanda – „poukazováním
na toleranci vůči sexuálním menšinám snížit
kritiku okupace“. (Opět dodejme, že nepřátelství k homosexuálům se podle něj v Izraeli
vyskytuje, jako ostatně kdekoli. To se týká
zejména nábožensky konzervativních židů.
Navíc je celá židovská společnost celkově
„dost machistická“. Na druhou stranu ve
srovnání s postojem islámských států, kde
je homosexualita tabuizovaná, trestná nebo
společensky sankcionovaná, je izraelská
tolerance ke gayům zvlášť výrazná, na což
narážela i citovaná protiíránská poznámka.
Do Tel Avivu například uprchla řada palestinských gayů, kteří by doma čelili potížím,
nebo by dokonce riskovali život. Proto existuje svépomocná síť gayů, která Palestincům
pomáhá se v Izraeli etablovat.)
Amoz Oz a jeho Klub zrádců
Program židovských čtení začínal citátem
Amose Oze, podle něhož „existuje mnoho
židovských genů v německé kultuře a nikoli
málo genů německých v naší kultuře v Izraeli“. Tento autor také na veletrh osobně zavítal,
aby zde uváděl svoji knihu s názvem Jidáš.
Příběh o tomto Ježíšově učedníkovi jej prý
fascinoval už od dětství. Již tehdy se prý ptal,
proč by celkem zámožný muž musel prodávat
svého Mistra za cenu údajně odpovídající
Strana 39
5775-35
KULTURA
800 eur. A proč jej měl identifikovat svým
příslovečným polibkem, když Ježíše znal
celý Jeruzalém... Německý překlad (Judas)
od Mirjam Presslerové dokonce získal Cenu
Lipského knižního veletrhu.
Oz před několika lety zavítal rovněž do
Prahy, kde tehdy zopakoval, že naše město
pokládá za „hlavní město humoru“, na adresu
vlastní země ale pronáší výroky zdaleka ne tak
lichotivé. Nemluví o pestré „mozaice“, nýbrž
poněkud vyostřeněji o zemi, v níž žije „sedm
milionů proroků a spasitelů“, kteří se hádají,
překřikují a jeden druhého neposlouchají, takže Izrael přirovnává také ke sbírce svářících
se argumentů. V jednom svém starším textu
dokonce v duchu tradice židovské sebenenávisti napsal: „Kamkoli jsme se obrátili, všude
jsme vyvolali nervozitu, agresivitu a strach.
Nebudu teď řešit, kdo je vinen – zda z nás
vždy tryskala hysterická nervozita, protože
nás pronásledovali, nebo zda nás pronásledovali právě pro onu nervozitu, kterou jsme
šířili. Nebo obojí... Nenávidím Židy tak, jako
člověk nenávidí svou rodinu. Nenávidím
je z lásky a studu.“ Oz se mimo jiné snaží
také o pochopení palestinského pohledu na
zdejší konflikt. Je schopný si připustit, že
z hlediska Palestinců jejich zemi „obsadili
vetřelci a zmocnili se její části se slibem,
že to domorodcům oplatí záplavou lásky
a vlídnosti“. A rozumně dodává, že případ
Izraelců a Palestinců je „tragédií proto, že
je střetem mezi dvěma velmi přesvědčivými
argumenty“. Za svoji tvorbu získal i ve své
vlastní zemi řadu ocenění, ale rovněž je v ní
za svoje názory napadán. V rozhovoru nad
románem Jidáš si postěžoval, že je někdy
– jako jeho hrdina – označován za zrádce
židovské věci, ale sebevědomě dodával, že
v minulosti byli za zrádce často označováni
prostě ti, kteří předešli svoji dobu: A. Lincoln,
W. Churchill, Charles de Gaulle. „Klub zrádců
je velmi ctihodný a jsem pyšný na to, že mohu
být jeho členem.“
Jestliže Jidáš získal Cenu Lipského
knižního veletrhu za překlad, v kategorii
non fiction a esejistika byla nominována
i kniha Reinera Stacha Kafka. Die frühen
Jahre. Ovšem předpovědi těch, kteří tvrdili,
že Stach cenu obdrží za to, že tímto třetím
dílem úspěšně dokončil obsáhlou kafkovskou
trilogii, se nenaplnily (zvítězila publikace
Philippa Thera Die neue Ordnung auf dem
alten Kontinent.) Přesto snad ale můžeme
doufat, že jednání s nejmenovaným českým
nakladatelem, která právě probíhají, budou
úspěšně dotažena do konce a že obsáhlý
trojdílný cyklus, který je čtivý a podle Vero-
niky Jičínské se „na některých místech velmi
blíží životopisnému románu“, dostane časem
i k českému čtenáři. Mimo jiné totiž dokládá
také hluboké prolnutí židovské kultury s tou
českou...
Češi a ztracená kniha
Židovská tematika byla letos zastoupena
také v rámci prezentace českých knih. Marek
Toman na veletrhu uváděl svoji znamenitou
publikaci Veliká novina o hrozném mordu
Šimona Abelese. (Připomeňme, že před ním
roku 2011 veletrh za Česko navštívil třeba
David Jan Novotný.) Toman, který sám má
židovské kořeny, v ní jistým způsobem rovněž
zpracoval téma zrádcovství, a to v několika
podobách: primárně na rovině odpadnutí
od židovské víry a konverze ke křesťanství.
Podstatněji ale v dilematech tiskaře, který
přes příklon k jiné víře chce nadále pomáhat
svým bývalým židovským souvěrcům, ale je
přinucen vytisknout štvavý a lživý text, jehož
nepravdivost si plně uvědomuje a který záhy
fatálně zasáhne do osudů členů jeho staré
komunity a zničí životy lidí, které miloval
a na nichž mu stále záleží. Příběh ze 17. století
se v románu prolíná s událostmi současnými,
v nichž autor nápaditě hledá soudobou paralelu k náboženské konverzi dítěte neboli stavu,
kdy se vlastní potomek ocitne „v jiné realitě“
než jeho rodiče. Kniha také přináší zamyšlení
nejen nad různými podobami věrnosti, ale
i nad odpovědností všech, kteří zacházejí se
slovy. Ta často už nejdou vzít zpět a jejich
síla přitom může být vražedná.
Dalšími českými literáty, kteří v Lipsku
četli ze svých děl, byli básnířka Tereza
Riedlbauchová, Roman Ráž a laureát Ceny
Evropské unie za literaturu za rok 2014 Jan
Němec. O jejich vystoupeních si čtenáři brzy
po jejich skončení mohli aktuálně přečíst
stručné, ale výstižné a nebanální příspěvky
na webových stránkách Moravské zemské
knihovny v Brně. Autorem textů byl literární
vědec Tomáš Kubíček, od konce minulého
roku nový ředitel této „jedné z nejvýznamnějších paměťových institucí v ČR“, jak se
sama prezentuje. Ministerstvo kultury České
republiky přihlédlo k nové knihovnické
koncepci, s níž se Kubíček ujal své funkce,
a přípravou české účasti na lipském veletrhu (i na některých dalších) byla pověřena
právě „jeho“ instituce. Český lipský stánek
měl stejné architektonické provedení jako
loňský, jeho realizace a organizační zabezpečení bylo na základě výběrového řízení opět
svěřeno firmě BENT. Nevévodil mu ale citát
z B. Hrabala jako loni, nýbrž anglický překlad
slov J. A. Komenského „Knihy jsou poklady
myšlenek, výroků a skutků zprostředkovaných potomstvu“. O expozici tisková zpráva
oficiálně praví, že byla „ideově věnována
Komenského knize O andělích. Jedná se
o knihu, která se stala obětí třicetileté války
a Komenského exulantství. Víme o ní jen
z autorových vlastních slov z roku 1669: ,Co
se mne týče, svědek jest mi Bůh a svědomí mé
a knížka o anjelích, před padesáti čtyřmi lety
v mateřském jazyku ode mne sepsaná‘ (De
zelo sine scientia et charitate – O horlivosti
bez umění lásky, 1669). Letošní expozice
české knižní kultury je proto věnována knize,
která se ztratila: Komenského spisu O andělích z roku 1615.
Je otázka, zda přesun kompetencí zaručí
kontinuitu v české účasti na zahraničních
veletrzích, jež byla v loňském roce podle
mnoha kritiků – minimálně částečně – přerušena. Zatím nastala změna především v tom,
že potenciální zájemci byli pružně – slovem
i obrazem – informováni o aktuálním českém veletržním dění, pokud o této možnosti
ovšem věděli. Pracovníci knihovny rovněž
zabránili tomu, aby se na hlavním českém
panelu objevil text či obraz, který by nebyl
projednán s držiteli autorských práv, což
prý akutně hrozilo. Na stánku však bylo
zastoupeno jen malé množství nakladatelů.
A „ideově věnovat“ stánek ztracenému dílu
je sice zajímavý nápad, který může napadnout a pak nadchnout hlavně literární vědce
nebo podnítit romanopisce k sepsání díla à la
Jméno růže nebo aspoň Šifra mistra Leonarda,
je ale diskutabilní, kolik z návštěvníků záměr
vůbec pochopilo. Pokud se nezačetli do nabízeného letáčku drobného formátu, ani neměli
šanci. Žádná postava ani obraz anděla totiž
na stánku k vidění nebyly. Na jednu stranu
je to skoro jistě dobře, protože by pravděpodobně působil kýčovitě. S velkou nadsázkou
a nepříliš vážně ale na stranu druhou dodejme,
že vydávat knihy o andělích sestoupivších na
zem je dnes módní – i v Německu. V nich
získávají běžné literární metafory, které jsou
většinou myšleny pouze obrazně, doslovný
význam. Například když jedna ze sličných
hrdinek ve chvíli svého prozření konsternovaně praví: „Jsi anděl. Vysvětluje to tolik věcí
– jak elegantně se pohybuješ. Proč se zdá, že
letíš, když plaveš. A proč se cítím jako v nebi,
když mě políbíš.“ Vzhledem k tomu by jeden
takový anděl v životní velikosti návštěvníky
možná zaujal. Zvlášť, když jsem mezi všemi
chodícími maskami elfů, skřetů, Darth Vaderů,
Frankensteinů, Zlobrů, Fion a Fior či pokémonů neviděl biblického anděla ani jediného.
Jan Lukavec, iLiteratura.cz
Strana 40
5775-35
TUŽKA NA PROVÁZKU
PROBLÉM SPINOZA od spisovatele Irvina
D. Yaloma, který výborně přeložila Helena
Hartlová a v r. 2012 vydalo nakladatelství
Portál je román. Takže se obávám, že si ho
historici ani filozofové číst nebudou. Ani ti,
kteří se zabývají 17. stoletím nebo judaismem. Snad ani ti, kteří se zabývají válečným
obdobím a událostmi první poloviny 20.
století, protože se víc zajímají o události
než o lidi. Takže se k beletristickému (a čtivému) vykreslení života, myšlenek a práce
Spinozy a paralelním příběhem zakladatele
nacistické ideologie a takzvaného filozofa
hitlerismu Alfreda Rosenberga pravděpodobně nedostanou. Škoda!
Škoda? Hlavně, že, jak doufám, tenhle
román budou číst normální a myslící čtenáři.
A už v předmluvě autor uvádí, že když
Albert Einstein hovořil o Bohu, „hovořil
o Spinozově Bohu – o Bohu zcela identickém
s přírodou, o Bohu, který obsahuje veškerou
substanci, o Bohu ,,který nehraje kostky s vesmírem“ –, čímž mínil, že vše, co se stane, se
bez výjimky řídí uspořádanými zákony přírody.“
Ani dneska se spoustě lidí nebude líbit
myšlenka, že … „opravdu silná přesvědčení
zbavují člověka potřeby klást otázky“.
A pro většinu myslících a vzdělaných
čtenářů zní některé myšlenky jako Spinozovo poselství: „Chci, abychom četli a pochopili
přesná slova Bible znovu od začátku, nikoliv to,
co se některý rabín domníval, že znamenají, ne
nějaké domnělé metafory, které učenci údajně
vidí, a nějaká tajná poselství, jež vidí kabalisté
v určitých vzorcích slov a v numerických hodnotách písmen.“
Nemyslím, že jeho názory ztratily za tu dobu
na aktuálnosti: „Musíme rozlišovat mezi tím, co
praví v Bibli, a co o jejich slovech říkají ti, pro
něž je náboženství profesí. Rabíni a kněží až
příliš často prosazují své vlastní zájmy prostřednictvím zkresleného výkladu, výkladu tvrdícího,
že pouze oni jsou nositeli klíče k pravdě.“ I při
čtení Bible neměli bychom zapomínat, že „…
slova a myšlenky Bible pocházejí z lidské mysli,
od člověka, který tyto pasáže psal a představoval si – ne, měl bych raději říci přál si –, aby
připomínaly Boha, aby byly napsány k Božímu
obrazu.
… Je zřejmé, že veškerá slova Bible označovaná jako, slova Boží´ jsou pouze výsledkem
představivosti různých proroků.“
Jak píše Paul Johnson (kterého naši
„vyučení historici“ neuznávají a nesnášejí): „Není těžké pochopit, proč se Spinoza
zamlouvá určitému intelektuálnímu typu
filozofa,“ když v románu tvrdí: „Věřím, že čím
více věcí se dozvíme, tím méně bude věcí známých jen Bohu. Jinými slovy, čím větší je naše
nevědomost, tím více toho připisujeme Bohu.“
A nakonec v románu najdeme i „cenné“
poznámky Spinozova součastníka pro ty,
kteří chtějí žít v klidu a „… s cílem vyhnout se
rozruchu“ a především „… důrazně radil svým
stoupencům, aby se poklidně účastnili všech
aktivit své obce včetně náboženských obřadů.“
Přece: „Prohledáte celý svět a nenajdete obec,
která není pověrčivá. Dokud bude existovat nevědomost, lidé budou lpět na pověrách. Jediným
řešením je rozptýlit nevědomost, proto učím.
… Nevědomost a pověrčivá přesvědčení se
šíří jako požár a já věřím, že náboženští vůdci
ten oheň přiživují, aby si zajistili své postavení.“
Myslím, že Spinozova kritika vedoucích
činitelů, a nejen církevních, platí i dneska:
„Vy se pokoušíte ovládat lid sílou strachu a naděje – tradiční klacky náboženských vůdců celých
dějin. Vy, kdekoliv působící rabínské autority,
prohlašujete, že máte klíče k posmrtnému životu a užíváte tyto klíče k politickému ovládání...“
Protože tehdy ani dnes: „Nešlo o duchovní
spor. Šlo o politickou debatu, která se vydávala
za debatu náboženskou.“
Spinoza se neostýchá kritizovat ani
křesťanství:
„Nikdy však nebudu vyznávat žádné pověrčivé názory o Bohu, který má jako kterýkoli jiný
člověk syna, jemuž dá za úkol nás zachránit. Tak
jako všechna náboženství, včetně toho našeho,
si křesťané představují Boha, který má lidské
vlastnosti a lidské touhy a pověru.“
Ale Spinoza není jedinou hlavní postavou románu. Další je ideolog nacistické
NSDAP Alfred Rosenberg, který bytostně
nenávidí Židy: „Nabádám k antisemitismu
založeném na skutečnostech, nikoli na emocích.
Emocionální antisemitismus vede jen k neúčinným pogromům. To není řešení. Potřebujeme
racionální antisemitismus. Racionalita nás vede
k jedinému naprosto neotřesitelnému závěru:
Naprosto neotřesitelnému závěru: k naprostému odstranění Židů z Německa.“ Ale jeho
výroky, bohužel, platí i dnes: „Pravda je
cokoliv, čemu veřejnost uvěří.“
Yalomův román nám ale připomíná, že
„Spinoza zahájil moderní dobu, osvícenství a nástup přírodních věd začaly s ním. Někteří Spinozu
považují za prvního západního člověka, který žil
otevřeně bez náboženské příslušnosti…,“
ačkoliv to uznával i holandský filozof
17. století Baruch Spinoza:
„… každé náboženství bez výjimky povzbuzuje smysl pro společenství, využívá rituály
a hudbu a vytváří mytologii plnou příběhů a zázraků. A každé náboženství bez výjimky slibuje
věčný život pod podmínkou, že člověk žije
určitým předepsaným způsobem…“
Jan Johna
Podpořte vydávání Židovských listů!
Židovské listy vycházejí již devátým rokem především díky trvalé finanční podpoře čtenářů
a obětavé práci řady členů spolku Magen.
Prosíme, posílejte své příspěvky na
č. ú. 1966267349/0800 u České spořitelny