* Když vidím ty mladé ve "Starcích na chmelu" a ty kyslé zaddky dnes

Doslov
Ve vyprávění, které jste právě dočetli, nešlo zachytit úplně všechny postavy,
které scénu Starého města mého dětství a mládí oživovaly, a všechno dění a
hemžení, na která se tak hezky vzpomíná. Ale všemu spisování snad ještě není
konec.
Tolik vzpomínek se honí hlavou. Člověk se diví kolik toho utkvělo v paměti, i
když od těch dob už v Lužnici uplynulo hodně vody. Na druhé straně jako by to bylo
včera, mateřská školka, škola a léta v učení. Pojednou vám v mysli vyvstávají další
a další vzpomínky na sousedy, kamarády, učitele, zážitky a dobrodružství. A to
všechno si zasluhuje, alespoň si to myslím, neupadnout v zapomenutí.
Například:
Malíř a učitel v jedné osobě, Karel Valtr, který nám žákům obrazem a zvukem
vysvětlil symfonickou báseň „Vltava“ od Bedřicha Smetany tak poutavě, že se nám
to z hlavy nikdy nevykouří. Studená Vltava, teplá Vltava, soutok, Čertovy proudy,
Dívčí kámen, vesnická svatba, noční rej lesních víl, Svatojánské proudy,
Vyšehradská skála, Hradčany – sídlo českých králů, pak řeka pozvolna mizí do dáli
ke splynutí s Labem.
Pan učitel Pakosta, fyzikář, jinak též „Páka “ se svou pákou jednoduchou,
dvojitou a kladkostrojem, akcí a reakcí, a tělesem ponořeným do kapaliny. Když po
zvonění pádil ze schodů vypadal ve svém rozevlátém plášti jako netopýr velmi
zlověstně, ale nebyl. Na začátku každé z jeho hodin bylo několik nešťastníků
„taseno“ k tabuli. Byl to celý rituál. Páka vytáhl svůj obávaný černý notes, zakoulel
očima po třídě, zvláštním způsobem mlaskl jazykem a pak znenadání vystřelil
kostnatým prstem na taseného nešťastníka. Ten strachy hekl a bral se uličkou
soustrastných pohledů na popravu. Třída si kolektivně oddechla, ale žel jen na
chvíli.
Paní učitelka Bínová byla platinově blond. Nosila slušivé halenky a úzké sukně
ke kolenům. Nejméně dvěma pubertálním žákům naší třídy se o ní po nocích zdálo.
To vím zcela určitě! Když stála na stupínku zády ke třídě a psala něco na tabuli,
nebylo vůbec snadné soustředit se na zájmena, slovesa, přívlastky, přístavky,
spojky, příslovce, citoslovce a příčestí minulá trpná, a odtrhnout oči od nádherných
nohou a vždy dokonale rovných švů na punčochách. Když se elegantně posadila s
nohou přes nohu, pro jisté studenty to bylo takřka nesnesitelné. Nadarmo se neříká
„učení mučení“.
Pan učitel Novotný, též známý jako „Fricek“, uměl dobře tahat za kotlety, a když
jste chronicky neuměli, nebyli jste Einstein, ale „Blbstein“. Když vyučoval novou
látku procházel se uličkami mezi lavicemi. Rád se přitom zastavil u Mařenky
Novotné, která vždy všechno uměla, jemně ji zatahal za její dlouhé, bohaté copy, a
jako Jaroslav Marvan v „Cestě do študákovy duše“ zálibně pronesl, „Copařová,
Copařová! To je žákyně!“
Paní učitelka Hrubantová, jinak též „Gogola“, byla ruštinářka. Té se vcelku
podařila věc skoro nemožná, totiž naučit pisatele těchto řádků natolik rusky, že v
dalším životě se mu to několikrát velmi hodilo. Při potápění v Bulharsku šlo plynně
a bezproblémově na zakotvené lodi „Siněmorec“ v Sozopolu požádat místní potápěče
o stlačený vzduch do akvalungu. Pod Jižním křížem v Austrálii se zas ta kdysi
nenáviděná ruština stala mostem k učení angličtiny! A věřte nevěřte i ve Fordově
společnosti přišla vhod! Modifikovali jsme tehdy programy na logických
kontrolérech a robotech. Dostavila se skupina expertů ze světového ředitelství v
Detroitu. Jmenovka na hrudi jedné mladé inženýrky pravila „Hello, I am Irina“.
Překvapeně ssebou cukla, když jsem ji diskrétně oslovil, „Zdrastvujtě, Irina, ja
nazivájut sa Josef. Da, da, ja gavarju parusky. Sivodňa ně mnogo, ja uže mnogo
zabil.“ Ale pak jsem raději přepnul na angličtinu, jelikož jsem už skoro vyčerpal
konverzační znalosti. Irina se připravovala na návrat do Rossiji, kde Ford právě
stavěl nový kombinát na výrobu vozů Ford – Focus.
Jen zázrakem se neobjevily v „Jihočeské pravdě“ palcové titulky: „Učitelka
Hanušová o vlásek unikla zásahu křídou! Tu od tabule vrhl nezvedený student,
který byl v té chvíli shledán, že je „dutý jako bambus“.
Pan Bejšovec, pomenší, plešatý, baculatý, vždy přívětivý a usměvavý pán,
průvodce podzemním bludištěm táborských katakomb, bývalý ruský legionář a
jeden z hlavních postav knihy Václava Kaplického „Bandita, Paťara a spol.“ Rádi
jsme se přimíchali k autobusovému zájezdu a pak se v podzemí schválně courali
jako poslední, a nechali se se zde zamknout. Výprava s panem Bejšovcem obešla
katakombami celé náměstí a z podzemí vyšla ven na Besedě. I tam pan Bejšovec
zamknul a vypnul světla. My se pak příjemně báli a ve tmě tmoucí čekali na další
výpravu. Pokaždé nám to vyšlo.
Pan Bílý, který nám hochům poradil, jak dát dopořádku starou rozeschlou
rybářskou pramici, jak nad ohněm tavit asfalt a jak celé dno lodi zespodu natřít.
Byl nadšeným rybářem. Později provozoval půjčovnu lodiček pod Jordánskou hrází
„u Prdlenek“. Tam jsem byl při svém „mapování dna Jordanu“, olovnicí na
provázku, častým zákazníkem.
Pan Moss, holič a legendární táborský srandista zvaný „Grosse Mosse“, byl na
Klášteráku naším sousedem. V tom samém domě, hned v sousedním bytě,
přebývala další nezapomenutelná figurka, deštníkář pan Korbel. Zachovala se stará
fotografie, kde Grosse Mosse v dámském převleku na jevišti imituje světově
proslulou pěvkyni a balerínu Josefínu Bakerovou.
Pan Legát, vždy ve své rádiovce, byl zaměstnancem vodohospodářské správy.
Když se někde něco kopalo a opravovalo, za soumraků ho bylo vidět, jak jako
Karafiátův Brouček, s rozžehnutými petrolejkami poletoval ulicemi. Ty zavěšoval na
dřevěná hrazení okolo výkopů, aby do nich v noci nikdo nespadl.
Pan Maličký byl též obyvatelem Starého města. Bydlel v domě, jehož základy
vlastně tvořila středověká hradba. Byl odtud nádherný výhled do Sadů. Prodával
nábytek v prodejně oproti hotelu „Slovan“. Jednou mi zapůjčil časopis o bytových
interiérech, kde mne upozornil na senzační článek s obrázky a návodem. Byl o
nábytku, který si staví doma „šikovní Švédové“. Truhlaření a vyrábění nábytku mi
podnes zůstalo. Po návštěvě armád spřátelených zemí jsme se potkali v australském
Sydney.
Stařík Pikola byl zametačem. Žil od nás přes dvůr v chudobinci, kam bylo z naší
pavlače vidět. Jako děti jsme mu nedali pokoj a pokřikovali, „Pikola, Pikola, Pikola“.
Ani už nevím proč. Další zametač, Sluníčko, dojížděl z Chýnova a mluvil jen ve
verších.
Manželé Kloučkovi byli též naši sousedé. I na jejich domeček bylo z naší pavlače
vidět. Pan Klouček pracoval u dráhy, ale přivydělával si jako funebrák. To pak na
sobě měl uniformu s epoletami, na hlavě napoleonský klobouk, nasazený však
oproti Napoleonovi na délku. Ačkoli jejich chaloupka měla jen jednu místnost žili
tam spolu tiše a spokojeně jako ti Broučkové z pohádky. Přímo z nich vyzařovala
spokojenost a vnitřní vyrovnanost. Hodná paní Kloučková i pan Klouček se na mne
vždy mile usmívali.
Manželé Lustykovi prodávali na náměstí v zelenině. Byly tam k dostání i kvašené
láčenky. Ty byly za jednu korunu či možná za padesátník? Paní Lustyková zalovila
dřevěnými kleštěmi ve velikém sudu a vylovila vám velikou. Hned před krámem
jsme se do nich zakousli. Byly báječně prosáklé lákem, který vám tekl po bradě a po
rukou, až k loktům. Potom hurá ke kašně tu ulepenost ze sebe smýt.
Pan Krätzer, otec kamaráda Vládi, pracoval coby řidič náklaďáku v Madetě. Bylo
pro Vláďu a mne svátkem, když nám občas řekl, „tak si sem kluci naskočte“, a vzal
nás ssebou po okolních vesnicích. U každé vsi stávala dřevěná bouda, kde již byly
připraveny velké kovové konve plné mléka.
Ph.Dr. Mrzena mi vždy svým dokonalým vystupováním a vzpřímeným držením
těla připomínal prince Phillipa – vévodu z Edinburgu, manžela Jejího Veličenstva
královny Alžběty II. Byl to vskutku gentleman každým coulem. Ovládal spoustu
jazyků, měl řadu akademických titulů a vysokých vojenských hodností. Za první
republiky byl profesorem na vojenské akademii, vojenským atašé v Rumunsku,
později i členem generálního štábu, s audiencemi u samého prezidenta republiky. V
našem sousedství žil s příjemnou, hezkou paní a třemi dětmi. Vždy byl vážný a
zamyšlený. Později jsem se s ním setkával na Silonu v Plané nad Lužnicí, kde
pracoval jako dělník u tavení chemické směsi, která se o dvě poschodí níže stala
silonovým vláknem. Z horka a zápachu toho provozu si chodíval zakouřit svou
dýmku k nám na elektroúdržbu. Byl málomluvný. Avšak když byl dotázán, vždy dal
kvalifikovanou odpověď která seděla.
Pan Gebr byl otcem mých dobrých kamarádů Pavla a Ládi. Začátkem padesátých
let si zakoupil stříbrný motocykl „Manet“, který měl obsah 100 ccm a z továrny měl
pouze jedno sedlo. Když jsme byli ještě hodně malí občas nás ve Hnojné Lhotce, kde
měli Gebrovi zahradu, povozil na nádrži. Bral nás malé kluky jednoho po druhém
od zahrady až dolů k zahradnictví „U Gebrů“, které tam provozovali jeho rodiče.
Lhotka bylo naše Eldorado, kde jsme prožili mnoho šťastných chvil. Pan Gebr též
amatérsky filmoval na 8mm film kamerou „Admira“. Je škoda, že nikdo neví, kam
se tyto krátké černobílé filmy poděly. Jeden z nich zachytil, jak jsme se učili bruslit
na „šlajfkách“, bruslích na kličku, na zamrzlém Jordánu. Pan Gebr byl též členem
„Kolektivu 50“ neuvěřitelně fantastického orchestru podobného dnešnímu „Swing
Band Tábor“, v němž hrál na alt saxofon a flétnu. Jako otec kamaráda a spolužáka
Pavla, zůčastňoval se rodičovských sdružení. Na těchto sdruženích sedávali
společně s moji maminkou v jedné lavici, aby si vzájemně byli morální oporou. „Co
zas dnes večer ve škole bude“ trnul prý vždy pan Gebr a kapesníkem si otíral pleš.
Na jednu jeho radu do smrti nezapomenu. Bylo to tak v roce 1958, večer při televizi,
na kterou jsme k nim s maminkou chodívali. Ten večer dávali dva kvalitní hubební
pořady. V prvním byla americká černošká skupina, která zazpívala nezapomenutel-
ně song „You Never Know“. Následoval pořad převzatý z BBC, orchestru Paolo
Mantovaniho. Pan Gebr se hrozně těšil a řekl, „teď tada kluci uvidíte a uslyšíte
něco!“ Právě po tomto pořadu nám dal tu nezapomenutelnou radu. „Tady jste hoši
právě viděli, jak to vypadá, když se v životě něco dělá dobře, když se odvede poctivá
práce! Nezáleží ani na tom co člověk v životě dělá, ale na tom, že to dělá dobře, i
kdybyste třeba byli jen čističi bot!“ Díky za Vaši vzácnou radu, pane Gebr!
Paní Kaníčková měla své vetešnictví u Střelnice. Kdyby se dožila dnešních dnů,
jejímu krámku by se určitě říkalo „Antiques“. Pro jedny je to staré haraburdí, pro
druhé zas studnice pokladů. Otec mé choti, za své návštěvy v Kanadě, nemohl
uvěřit svým očím, když jsme jednou v městečku Elora našli starý smaltovaný
nočník, za který chtěli 80 dolarů! Nevěděli jsme zdali ty hnědé skvrny jsou pouze
rez nebo ještě „opravdová“ patina.
Nezapomenutelná atmosféra byla v prodejně mléka a pečiva v Pražské ulici.
Vůně čerstvého chleba a pečiva se skvěle mísila s vůní s vůní sýrů, třeba
bezkonkurenční „Nivy“ a „Blaťáckého zlata“! Mléko se tehdy prodávalo na míru.
Půllitrovou měrkou se nejprve nabralo z velkého hrnce, který stál vedle pultu na
nízkém stolku, a to se pak přelilo do vaší bandasky. Když už bylo ve velkém hrnci
mléka málo, muselo se přilít z velké mlékárenské konve. Ten, kdo byl zrovna na
řadě, byl vyzván, aby s tou těžkou konví pomohl.
Už snad jen staří pamětníci ještě vědí o někdejším převoznictví na Lužnici. Na
velké dřevěné pramici se převáželo, hlavně za nedělních odpolední, do dolní
Pintovky. Ještě začátkem padesátých let tam stála lesní restaurace a krytá besídka
k tanci, která byla podobná původní Harrachově besídce za lávkou, na druhém
břehu Lužnice. O kousek dál byla i pěkná sáňkařská dráha.
V maličké výloze cukrářství „u Štégrů“ v Křížkově ulici stály skleněné kulaté
stolečky pokryté bílými papírovými ubrousky, které vypadaly jako háčkované. Byly
na nich vystaveny perníková srdce a andělíčci. Jejich obličejíček a křidélka tvořila
barevná nálepka a byli jako živí. V krámku v bílé zástěře hospodařila stará paní
Štégrová. Byla to drobná bělovlasá babička s drdůlkem.
Hned přes ulici se nacházelo koňské řeznictví „u Čadilů“. Odtud byl z výrobny
uzenin do ulice vyveden silný větrák. Hlavně v zimě bylo příjemné na chvilku postát,
jelikož proud vzduchu byl teplý a nádherně to tam vonělo.
Přes ulici bydleli manželé Sacherovi. Pan Heřman Sacher byl chromý. Doma
spolu vyráběli velmi pěkné a kvalitní kožené knoflíky pro místní invalidní družstvo
Dita. Byly hlavně na export. V tomto domě byl domácím již zmíněný pan Krätzer. Po
naší svatbě jsme zde našli podnájem, naše první hnízdečko. Pro uhlí a dříví se
muselo do sklepa. Ten byl středověký o několika poschodích. Paní Sacherová,
nejméně již šedesátnice, když ne víc, na mne asi brala! Pokaždé když mne slyšela
odemykat sklep, vyběhla z bytu a doslova se zmocnila našich uhláků a křepce
seběhla do hloubi sklepa. Než jsem se do naší části s baterkou dostal, jeden uhlák
už byl pokaždé plný uhlí a do druhého rychle přibývala polínka dříví, jak se paní
Sachrová hbitě oháněla sekerkou. Ale jednou se dostavilo překvapení! „Pane Josefe,
nechtěl byste vidět, kde jsem byla nedávno operovaná?!“
O kousek dál směrem ke Klášteráku byl přízemní domeček, kde bydleli staří
manželé Tomkovi. K těm na prázdniny jezdila vnučka Maruška. Později v Táboře
zakotvila a stala se chotí Quido Hernycha. Hned vedle byl vchod do trafiky „u
Lemberků“. Sem si dědové chodili pro tabák do fajfky a viržinka. Též zde byly
k dostání poštovní známky. Před malým krámkem visela venku na zdi modrá
poštovní schránka. Byla několikrát za den vybírána a čas příštího vybírání
oznamovala zvláštní kovová známka. Poštu po sousedství roznášel listonoš pan
Rožnička. Francouzký režisér Jacques Tati by ho miloval. Měl velikou koženou
brašnu a za nepohody nosil vlající černou perelínu. Ten kdo viděl Tatiho první film
„Jede, jede poštovský panáček“, porozumí.
Nevím kde a jak přestat. V hračkářství pana Hamouze u divadla? Ó tam měli věcí
pro kluky a holčičky! Nebo u řezníka a uzenáře pana Hantáka, proti obchodnímu
domu? Tam mi teta Josefka kupovala pět deka šunkového salámu a rohlík, když
jsem se za ní přišel do „obchoďáku“ podívat.
Avšak ještě jednu vzpomínku nelze nezmínit, staré panny – sestry Šípovy.
Ty bydlely hned vedle nás. Za těch dnů to byly čtyřicátnice, nadšené pěší
turistky a milovnice Jordánu. Když jsem byl v září roku 2001 opět u maminky na
návštěvě, pozvaly mne k nim do bytu na „beton“! „Co je to beton?“ otázal jsem se.
Miroslava, které tehdy bylo 90 a Hedvika, které bylo 89, se podívaly jedna na
druhou a pak na mne. „No to je přece Becherovka a tonik, dáte si s námi přece
kapku Pepíčku“. Měl jsem tehdy příležitost poprve si prohlédnout jejich domek,
který je sice poschoďový, ale široký jen na šíři jedné místnosti. Vždy mi bylo
záhadou, jak jsou místnosti uvnitř uspořádány. Miroslava je už dva roky na
věčnosti a Hedvice letos bude 95 let!
Tak milý čtenáři, snad zas někdy nashledanou, jak v té písničce, kterou zpíval
Bill Haley a kterou jsme jako čtrnáctiletí hoši tolik baštili z magnetofonu a křepčili
přitom na dvorku u Gebrových jako divoši...
See you later alligator
After ’while crocodile
See you later alligator
So long, that’s all, goodbye!