číslo 8 - Vyšší odborná škola zdravotnická a Střední zdravotnická škola

Ročník II
Číslo 8
Červen 2015
SZŠ 5. května 51
Milí čtenáři,
Vebrovou. Šup s takovou osobností pod mikroskop! O zkušenostech
se psaním by mohl vyprávět i Tim Postovit z 2. LA, jehož báseň zabodovala v Jindřichohradeckém Textíku a o jejíž kvalitě se
můžete přesvědčit na str. 8. To však není zdaleka
vše, protože příjemným počtením na léto je i dojemná a zároveň
vtipná povídka od kolegyně Heleny Jirkovské.
Literární počiny a úspěchy jsou pro mě velkým důvodem k radosti,
ale ráda bych stávající i budoucí redaktory vyzvala k tomu, abychom se v příštím školním roce věnovali také zdravotní tematice.
Vždyť by to byla velká škoda, kdybychom rubriku Zdraví nás baví
museli přejmenovat na Psaní nás baví! Věnovat se přeci můžeme
obojímu! Proto zdraví i psaní zdar!
Pavlína Vočková
konec školního roku přináší nejen radost z blížících se prázdnin, ale
také nové Drobky! Zda je náš časopis důvodem k radosti, to můžete
vzápětí sami posoudit.
Z pozice editorky musím přiznat, že mně velkou radost udělali noví
přispěvatelé z oboru bezpečnostně právní činnost, zejména Vojtěch
Vild a Martin Wolfschläger. Jejich článku se nedalo ubránit - šli
na to se zbraní v ruce, takže jsem jim raději věnovala hned celou
třetí stranu. Když jsme u těch zbraní, tak na odstřel kdysi bývala
rubrika Kdo si píše, nezlobí, která však v tomto čísle nabrala nový
dech a dokonce jsme jí museli dát trojnásobný (!) prostor. Navíc se
s ní pojí ještě i velký rozhovor na str. 10 – 11. Redaktorka Adéla
Benešová z 2. LB se totiž zúčastnila literární soutěže Čapkoviny, kde
se seznámila s úspěšnou spisovatelkou literatury pro děti Sandrou
Ze zákulisí studentské rady
Prázdniny čekají i studentskou radu, a proto jsme požádali Lenku Petrovickou ze 3. ZB, aby nám prozradila, jak studentská rada funguje a
čím se letos zabývala.
Scházíme se každé dva měsíce, bývá to většinou ve čtvrtek po velké přestávce v zasedací místnosti A303a. Rady se účastní zástupci žáků,
paní zástupkyně Helena Marešová a paní profesorka Alena Tomanová. Kromě organizačních záležitostí, jako jsou změny v rozvrhu či plánování přednášek, se zabýváme i různými soutěžemi, které se ve škole i mimo ni chystají. V letošním roce bylo žhavým tématem zřízení turniketů do hlavního vchodu. Toto opatření má přispět k větší bezpečnosti nás všech, proto jsme mu věnovali patřičnou pozornost. Je to asi
největší změna, které si při návratu z prázdnin všichni hned všimneme. Na závěr studentské rady dostávají prostor zástupci žáků se svými
dotazy a návrhy. Já mám na starosti vyhotovení zápisu, a jsem proto v kontaktu s paní zástupkyní Marešovou, které bych tímto chtěla poděkovat za spolupráci a vstřícnost vůči žákům.
Lenka Petrovická, 3. ZB
Zpátky ve školce
Společně se svými spolužáky Tomášem Farkašem, Jitkou Mindlovou,
Kateřinou Pilátovou, Karinou Romanovou a Mirkou Kadeřábkovou
jsme se v září 2015 domluvili na vzdělávacím projektu pro mateřské
školy a pod vedením paní zástupkyně Marešové jsme nacvičili divadelní představení s aktivními činnostmi.
Sehnali jsme kostýmy, rekvizity, vytvořili pracovní listy a hráli dětem
představení o správném třídění odpadu a ochraně životního prostředí. Nyní máme za sebou již sedmé představení a radost z toho, že
děti pomocí námi hraných zvířátkových postav mají lepší představu o
důležitosti ochrany prostředí pro naše zdraví. Pro nás všechny to
byla velmi zajímavá zkušenost a doufáme, že i zapojené děti si akci
užily.
Marek Zýma, 2. LB
S Erasmem+ i do dalšího školního roku
Jako koordinátorka programu Erasmus+ na naší škole bych vás ráda pozvala na vyvrcholení projektové výuky, které se uskuteční 25. června
v kinosále školy. Sedm jazykových skupin je připraveno obhajovat svou celoroční práci a soutěžit o první místo. Malou ochutnávku z tvorby
zapojených žáků naleznete na erasmácké nástěnce, kterou nelze minout na trase Komenský – kancelář zástupkyň. Máte-li v den soutěžního
klání jiné plány, můžete si o roční projektové výuce přečíst článek v časopise Naše rodina, který vyjde s dvoudenním předstihem, a sice 23.
června. Projektová výuka, na kterou jsme se v oblasti v tzv. KA1 programu Erasmus+ letos zaměřili, sice končí, ale už teď můžeme prozradit,
že jsme grant na vzdělávací mobility učitelů získali i pro příští školní rok. Tentokrát se tři učitelé anglického jazyka na kurzech v zahraničí
zaměří na zdravotnická témata a společně vytvoří výukový materiál, který přispěje ke zkvalitnění a usnadnění výuky anglického jazyka.
Pavlína Vočková
1
Zprávy „z domova“
Francouzský gastronomický den
Nikdy by mě nenapadlo, že žabí stehýnka zmizí z talířů jako první.
Když si studenti z 2. LB tento recept vybrali, byla jsem moc ráda.
Sama jsem žabí stehýnka při studiu ve Francii ani dalších častých
cestách do Paříže neochutnala. Asi vás všechny zajímá, jak taková
žába chutná? Stehýnko se většinou jí zakapané citrónem, okusuje
se z malých kostí, což mu pak dodá chuť mezi rybou a kuřecím.
Marek s Tomášem žabí stehýnka smažili na másle a opravdu se
jim povedly.
Ke šnekům s bylinkovým máslem, byla přeci jenom větší nedůvěra, i ti ale zmizeli. Nakonec jsme jich snědli dva tucty. Jak se jí
takový šnek? My jsme měli už šneky připravené a pouze jsme je
v ulitách dopékali v troubě. Nepotřebovali jsme žádné kleště,
protože šneci už byli z ulit předem vyndáni a pak v marinádě
vráceni zpět. Šnečí „maso“ mi nejvíce připomíná vnitřnosti, ale
samo o sobě nemá žádnou výraznou chuť.
Sama jsem doma připravila ratatouille, která je už po léta mou
oblíbenou specialitou. Ve škole jsem ji pak studentům servírovala
s kuskusem. Během přípravy jídel jsem pak na studenty dohlížela, ale bylo znát, že v kuchyni nejsou žádnými nováčky, protože se jim všechno velmi povedlo.
Jaké recepty jsme tedy připravovali a následně degustovali? Na menu bylo: ratatouille s kuskusem, špenátový a šunkový quiche, čokoládové soufflé, crème brûlée, šneky, croissanty, tartiflette (francouzské brambory) a samozřejmě již zmiňovaná žabí stehýnka.
Jak to, že jsme si mohli v centru Prahy a navíc na zdravotnické škole debužírovat na žabičkách? 5. května 2015 se totiž cvičné školní kuchyně
proměnily ve francouzské bistro. Francie totiž není známá jen pro krásný jazyk, ale také vyhlášenou kuchyní, která připravuje zajímavé
speciality. A aby byli studenti motivováni k dalšímu studiu, chtěla jsem, aby zažili i něco jiného než jen sezení v lavicích a psaní testů.
Jsem ráda, že se studenti nebáli, upustili od představ gastronomie skládající se ze „smažáku“ a moučných omáček a okusili nové chutě. Já
osobně jsem se dlouho tak dobře nenajedla. Nejvíc mi chutnal „crème brûlée“, který připravily Khava s Aminou. Nikdy předtím mi tento
typický dezert tak moc nechutnal. Už teď se těším, že příští rok budeme ve francouzském vaření se studenty druhého ročníku pokračovat a
užijeme si kousek sladké Francie i u nás ve škole.
Karolína Borská
Soutěž ve francouzském jazyce
Čtyři-dvacet-deset-devět, 99? Nebo šedesát-deset-osm, 78?
To není matematika, ale jazyk diplomatů – francouzština.
I se zákeřnými francouzskými číslovkami se hrdinně poprali
studenti při školní soutěži. Již podruhé se studenti lycea utkali
v konverzační soutěži ve francouzském jazyce. Všichni předvedli
naprosto skvělé výkony a dokázali, že francouzština se svou
složitou výslovností pro ně není nedosažitelnou metou. Porotu
velmi potěšily vyrovnané výkony všech. Vítězkou se nakonec
stala studentka Barbora Wohlrábová z 3. LB, která předvedla
nejen bezchybnou výslovnost, ale i široké znalosti z oblasti francouzské kultury. Na druhém místě se umístil vítěz loňského
ročníku Marek Zýma z 2. LB a na třetím místě Khava Muzaeva,
také z 2. LB.
Karolína Borská
Jednou z disciplín bylo i čtení číslovek a letopočtů. Pokusíte se o to i vy?
2
Zprávy „z domova“: 2. BA s pistolí v ruce
Střední škola veřejnoprávní a Vyšší odborná škola bezpečnosti silniční dopravy Jihlava organizovala celostátní soutěž ve střelbě
z velkorážné pistole v Třešti nedaleko Jihlavy. Naši školu reprezentovali studenti z oboru BPČ Antonie Šaškovičová, Martin Wolfschläger,
Tomáš Cibulka a Vojtěch Vild. Pedagogický dozor zajistila PaedDr. Jana Kolčiterová. O průběhu akce si můžete přečíst následující článek,
který napsali sami účastníci.
Dne 8. dubna 2015 jsme okolo páté hodiny vyjížděli
z nádraží Florenc směrem do Třeště. Cesta byla poměrně dlouhá. Abychom si zkrátili dlouhou chvíli,
tak jsme si v autobuse udělali pořádnou hostinu.
Měli jsme (ku)řízky, víno (hroznové ), šátečky a
spoustu dalších dobrot. Při příjezdu jsme se s plnými
břichy sotva vysoukali z autobusu a začali pátrat po
našem ubytování. Nebýt jedné hodné paní, tak bychom asi spali na „bezďáka“. Vše dopadlo dobře a po
dlouhé cestě jsme dorazili na internát, kde jsme měli
být ubytovaní. Dostali jsme tři pokoje v 9. patře, což
byl pro nás šok. Pokoje byly v typickém studentském
stylu. Večer jsme se šli s paní profesorkou porozhlídnout po městě a odhalit krásné kouty města. Shodou
náhod naše procházka skončila v místním podniku, kde jsme si zahráli kulečník a bowling. Bylo to příjemné odreagování. Po pár hrách jsme
byli unaveni jak z cesty, tak ze zážitků a odebrali jsme se na ubytovnu.
Ráno v půl šesté jsme byli nemile probuzeni, jelikož si jeden z nás (Wolf) zapomněl vypnout budík. Naše lenost nás ale zase dostala zpět do
vyhřátého pelechu. O hodinu a půl později se k nám dobývala paní profesorka, což se jí dlouho nedařilo. Když už nás konečně vzbudila,
provedli jsme hygienu a šli jsme se nasnídat. Potom jsme vyrazili na střelnici, která byla v téže budově, kde jsme minulý večer hráli bowling.
Po příchodu jsme si vylosovali pořadí a byli seznámeni s pravidly a bezpečností při manipulací se zbraní. Soutěž byla rozdělena na dvě kola.
První kolo byla střelba ve stoje na 15 metrů. Každý měl deset nábojů, které
si musel sám nabít. Po odstřílení se šlo společně k terčům a tam se sčítaly
body každého střelce. Průběžné výsledky byly psány na tabuli, kde jsme
zjistili, že jsme po prvním kole na 4. místě.
Druhé kolo byla střelba vkleče na 15 metrů, která probíhala úplně stejně
jako předchozí. Bohužel jsme se v celkovém pořadí po druhém kole ocitli na
6. místě. Zklamání to pro nás ale nebylo, protože jsme se umístili v polovině
tabulky. V jednotlivcích se jeden z našich (Martin Wolfschläger) umístil těsně
pod stupínkem vítězů. Byla to pro nás velká zkušenost a adrenalinový zážitek. Děkujeme paní profesorce Kolčiterové a našemu skvělému vedení a
doufáme, že nám umožní zúčastnit se této soutěže i příští rok.
Vojtěch Vild a Martin Wolfschläger, 2. BA
Specifikace soutěže:
Smíšená družstva, jednotlivci, dívky, kluci.
Technická ustanovení:
Cíl – 15 m, 10 nábojů, 6 minut na střelbu,
ve stoje i kleku obouruč.
Výsledky soutěže:
Z dvaceti chlapců se nejlépe umístil Martin
Wolfschläger se 169 body na čtvrtém místě. Tomáš Cibulka skončil na desátém místě (158 bodů) a Vojtěch Vild na čtrnáctém (140 bodů). Antonie
Šaškovičová nastřílela 126 bodů a skončila na dvanáctém místě. V soutěži
družstev obsadila naše škola šesté místo.
Další informace: na www.trivisjihlava.cz
3
Akce na jedničku ve školním roce 2014/2015
Protože máme za sebou další školní rok, požádali jsme učitele i žáky, aby Drobkům prozradili, na kterou letošní akci nejraději vzpomínají
a proč. Pro nás ostatní je to inspirace, co všechno můžeme v rámci školních aktivit v budoucnosti uskutečnit či do jakých projektů máme
možnost se zapojit. Škola totiž není jen nuda v lavicích!
Mrtví učí živé poprvé
Není potřeba rozsáhle představovat výstavu o lidském těle, neboť
je v naší populaci již dobře známa. Stejně tak přetrvávají rozporuplné názory týkající se etiky výstavy, a to především k původu
lidských těl. V minulých letech zaznamenala výstava obrovský
zájem. Výstavy proběhly v Praze ve velkém sálu Lucerny (2007),
dále v Brně v centru Olympia (2009), opět v Praze v Křižíkově paláci
na Výstavišti (2012) a v Brně v galerii Vlněna (2014/2015). Výstava
byla prodloužena do 25. ledna 2015. Třída 1. ZA využila prodloužení expozice a dne 22. ledna vyrazila společně s Mgr. Kumbálkovou
a Mgr. Čermákem do Brna. Kdo si chce udělat výlet do Brna jinak
než po dálnici D1, stačí sednout na expres jezdící téměř každou
hodinu a cesta vlakem trvá 2 hodiny a 37 minut.
Výstava byla rozdělena do 9 galerií, tzn. že v každém sále se nacházel jeden orgánový systém, což nazýváme jako systematickou
anatomií od pohybového systému po nervový systém. Výhodou je zároveň i to, že jednotlivé části těla jsou připravené v různých řezech.
Exponáty jsou pečlivě zpracovány, tzv. plastinací. Všechna voda se z tkání vymění za aceton. Pak je aceton odstraněn ve vakuové komoře.
Prostory, které byly původně vyplněny acetonem, se vyplní tekutým silikonovým kaučukem. Nakonec je kaučuk ošetřen a vytvrzen. Výsledkem je exponát, který lze pozorovat a vystavovat pro veřejnost. Ke každému exponátu je podrobný popis v podobě informačních tabulek,
to vše je doplněno velkoplošnými obrazovkami s 3D animací. Při skupinové exkurzi provádí celou výstavou medik s odborným komentářem.
Bohužel, toho chtěli využít i jiní návštěvníci, kteří nám tím narušovali opakovaně průběh exkurze. Časová náročnost exkurze se pohybuje
kolem 60-90 minut i s výkladem. Všechny žáky výstava zaujala, samozřejmě s oprávněnými negativy jako výše zmiňované přidávání návštěvníků do naší skupiny či místy zbytečně dlouhý zevrubný popis medičky.
Já jako vyučující somatologie vnímám výstavy Bodies jako fascinující (technologické zpracování modelů), expozice splňuje svůj účel vzdělávací, v neposlední řadě má účel preventivní.
Návštěvníci mohou vidět chorobné změny na orgánech způsobené kouřením cigaret, nadměrným užíváním alkoholu či pozdní neléčené projevy pohlavně přenosných chorob. Věřím,
že někdy v budoucnu bude výstava opět v České republice, neboť touha po poznání lidského
těla je v každém z nás. Stále platí Mortui vivos docent – mrtví učí živé.
Martin Čermák
Již deset let s Enersolem
Akce, o které bych vás ráda informovala, je projekt Enersol, který existuje již deset let, a my
se ho po celou dobu aktivně účastníme. Vzhledem k tomu, že tento projekt nabízí žákům
příležitost bádat v oblasti úspor energií a obnovitelných zdrojů, vidím jeho přínos v tom, že
rozšiřuje obzory ve spektru přírodovědných předmětů, zvláště ve fyzice a ekologii. Informace
o možnosti zapojení se do projektu jsou k dispozici vždy na začátku školního roku. Každý rok
se specifikuje téma, letos jsme se zaměřili na snižování emisí v dopravě (hlavní kategorie) a na
popularizaci ekologického chování (vedlejší kategorie). Z naší školy se zapojily dvě žákyně.
Jejich účast spočívala v badatelské práci, jejímž výstupem je odborný text a zároveň také jeho
obhajoba před komisí. V celostátním kole musí soutěžící prokázat své znalosti i ve vědomostním testu. Žákyně Lucie Bartoušková ze 4. LB se do celostátního kola soutěže probojovala
dokonce už potřetí! Pochvalu si zaslouží i Kateřina Pilátová ze 2. LB, která v kategorii „Enersol
a popularizace“ prezentovala ekologicky zaměřený projekt svojí třídy. Jako koordinátorka
projektu bych ráda poděkovala zúčastněním žákyním a těším se na spolupráci s ostatními
v příštím školním roce. Enersol je výzva, která si zaslouží vaši pozornost!
Helena Marešová
Mrtví učí živé podruhé
Dne 5. května naše třída 2. LB vyrazila do Hrdličkova muzea člověka.
Muzeum je rozděleno na čtyři části: první se věnuje fylogenetickému
vývoji člověka, ve druhé se setkáváme s cyklem lidského těla, třetí je
zaměřeno na plemennou variaci a poslední odhaluje plemennou pathologii a smrt.
Mě osobně nejvíce zaujala čtvrtá část, jelikož jsme tam mohli vidět
pravou mumii. Dokonce nám slečna průvodkyně popsala i průběh mumifikace prováděný ve Starověkém Egyptě. Také jsme si prohlédli miminka v prenatálním věku. Zhlédli jsme i kostry lidí s různými vadami.
Tato akce se mi velice líbila, jelikož to byla změna vidět to na vlastní oči
než o tom číst v učebnici.
Pavlína Zítková, 2. LB
4
Poslední tečka za studiem
Dejte si pozor na Jidáše! V životě i u maturit!
Člověk si ani neuvědomí, jak ten čas rychle běží. Nechce se mi tomu věřit, ale před čtyřmi lety jsme tu jako nováčci odhalovali kouty pro
nás záhadného labyrintu (školy), a nyní odcházíme a zároveň se chystáme na cestu životem. Neloučíme se jen se školou a profesory, ale
také s přáteli, které jsme zde potkali. Pro některé je to dost smutná záležitost, zatímco někteří se těší na další situace, se kterými se
v životě setkají.
Náš maturitní závod začal hned začátkem května. CERMAT tomu tak chtěl, a tak jsme se celý týden nechali zrazovat nejen Jidášem Iškariotským a ještě k tomu zadarmo, ale také francouzsky či anglicky mluvícími au-pair nebo jsme pátrali po tom, jak otec poznal matku svých dětí.
Když jsme se „propsali“ písemnou částí maturit, další týden na nás čekala obhajoba maturitních prací. Ráno proběhlo slavnostní zahájení,
kde nám bylo paní ředitelkou a paní zástupkyní oboru zdravotnické lyceum popřáno mnoho úspěchů. K tomu se ještě přidala paní předsedkyně a pan místopředseda maturitní komise. Obhajoby trvaly od půl osmé až skoro do čtyř hodin. Témata byla velice různorodá, ale v každé
práci a prezentaci se našlo něco zajímavého a poutavého, nejvíce záleželo na projevu. Celý den probíhal docela v poklidné atmosféře, nikdo
na sobě nejevil známky stresu a ten, kdo 15. května procházel 3. patrem v budově A, se možná chvílemi zarazil, protože z maturitního koutu
se hrnul závan smíchu. Všichni z naší třídy uspěli a tím pádem všem spadl kámen ze srdce. „Konečně to mám za sebou!“ řekl si snad každý
z nás, ale poté si uvědomil, že nám od 21. do 25. května nastanou opět krušné chvíle.
Skoro ke každému z nás se donesla fáma, že se maturitní komise mění v „popravčí četu“. „Ústní část maturit je to nejtěžší, co může existovat. Přísné pohledy a záludné otázky, to jsou jejich nabroušené nože! Největší hrozba toho všeho! Není úniku, je to váš konec!“ uvedl nejeden maturant z předchozích let. Se zaraženými výrazy jsme se cítili jako trestanci odsouzeni na smrt. „To přece nemůže být možné!“ snažili
jsme se vzájemně uklidnit. Přešlapování ze strany na stranu, chvíle sezení, chvíle stání, chození sem a tam, čekání na zavolání. A je to tady!
Pomalým tempem chůze se každý z nás vydal do dveří třídy A 214. Největší úleva byla již při první fázi. Student zde vycítil, že „popravčí
četa“ byl jeden velký drb a že žádné nabroušené nože se na nás nechystají. V klidu si vylosoval své číslo a samozřejmě i v našem případě
platilo pravidlo, že co nechceš, to si vytáhneš. Poté, co zkoušený usedl „na potítko“, měl 20 minut na přípravu, během kterých si navzdory
předchozímu stresu určitě na něco vzpomněl. Celá ústní zkouška byla jednoduše skvělá. Naše vědomosti dostaly prostor a samozřejmě že
došlo i na doplňující otázky. Nikdo na vás „nehodil“ pohled vraha, o kterém jsme se několikrát doslechli, možná jen zkoušejícího zamrzelo,
že to nevíte, ale rozhodně vám to nedal najevo. Atmosféra byla uvolněná a možná k tomu přispěla i výzdoba třídy, která byla precizně
provedená. Po všech zkouškách jsme byli svoláni a dozvěděli jsme se naše výsledky.
Tímto článkem jsem chtěla budoucím maturantům přiblížit „chod“ maturitního maratonu a zároveň za celou třídu 4. LB poděkovat všem
profesorům, kteří se nám plně věnovali po celou dobu studia i během samotných maturit.
Veronika Sekyrová, 4. LB
Milé kosmetičky, čerstvé absolventky,
čas neúprosně plyne a čtyři roky je dost dlouhá doba, na kterou budeme moci vzpomínat. Nejenže se za tuto dobu uskutečnilo mnoho akcí,
které jsme společně prožily, ale došlo i na řadu opravdu legendárních prohřešků. Na počátku letošního školního roku byla maturita stále
ještě hudbou vzdálené budoucnosti a nyní vyzvednutím maturitního vysvědčení ukončíte vzdělávání na střední škole. Teď se teprve před
vámi otevírá budoucnost, proto jděte, „kočičky moje“, svou vlastní cestou, přeji vám hodně štěstí. Vše je ve vašich rukou!
Jana Mirvaldová
Pozvánka do divadla: Inscenace Víme první!
Dne 29. května jsem v Divadle v Řeznické zhlédla premiéru hry
Víme první, která poměrně realisticky ukázala, jak to chodí
v bulváru, zejména kam až to mohou novináři z takových plátků
dotáhnout a jak daleko jsou ochotni zajít. Bylo tam hodně vidět
přikreslování faktů a rejpání se v soukromí celebrit. Příběh byl o
skupině tří novinářů, mezi nimiž byla hlavní hrdinka Jitka, která se
za svou práci styděla a na rozdíl od ostatních si v ní nelibovala.
Jejím kolegům však práce naprosto vyhovovala a zcela si ji užívali.
Zápletka hry tkvěla v tom, že noviny informovaly o masovém
vrahovi bulvárních novinářů. A i když jim šlo také o život, bylo pro
ně důležitější, aby jejich článek o další vraždě vyšel jako první.
Jsou tam dokonale zachyceny absurdní momenty rozhovoru novinářky Lucie se slavnou zpěvačkou, kterou přístup bulváru dožene
k sebevraždě, což jasně odkazuje k tragické smrti Ivety Bartošové.
Jak příběh novinářky Jitky dopadne, se můžete přijít podívat na další reprízu této inscenace, která se uskuteční v jiném divadelním prostoru,
jak se můžete včas dočíst na webu divadelního spolku Terno. Předem vám mohu prozradit, že do dalšího čísla Drobků chystáme rozhovor
s režisérkou Terezou Novákovou, která je zároveň autorkou textu hry.
Marie Sedláčková, 2. LB
5
Kdo si píše, nezlobí
V tomto číslo Drobků se rubrika Kdo si píše, nezlobí dočkala trojnásobného (!) prostoru, než tomu bylo v předchozích číslech. Stalo se tak
díky tomu, že mě ani jeden z oslovených “psavců“ neodmítl a nechal mě (potažmo vás) nahlédnout do své tvorby. Paní kolegyně Jirkovská na základě mé prosby o příspěvek do časopisu vybrala ze svého tvůrčího šuplíku povídku, zatímco dva naši žáci zde prezentují práce,
se kterými se v nedávné době zúčastnili literárních soutěží. Adéla Benešová z 2. LB se zapojila do literární soutěže Čapkoviny, která je
určena žákům pražských středních škol. Tématem letošního ročníku byl „Pohled z druhé strany“. Druhým autorem je Tim Postovit
z 2. LA, který uspěl se svou básní v soutěži Jindřichohradecký Textík. Tématem v kategorii poezie byly „Ztráty a nálezy“. Timovi se podařilo ve velké konkurenci uspět a jeho báseň se ocitla ve sborníku vítězných prací. „Ze zákulisí“ vám mohu prozradit, že se chtěl stejně
jako Adéla Benešová zúčastnit i Čapkovin, ale zlepšení známky z matematiky bylo pro něj větší výzvou než všechny literární soutěže
světa. Tak snad za rok, Time.
Pavlína Vočková
Od příštího školního roku bude v pedagogickém sboru Střední
zdravotnické školy 5. května chybět paní profesorka PhDr. Helena
Jirkovská. Tato zkušená pedagožka na naší škole učila český jazyk,
dějepis i estetickou výchovu – a nebudete tomu věřit – plných 33
let. Vedla také dlouhá léta dramatický kroužek a taktéž školní
časopis. Během své učitelské dráhy ku vzdělání přivedla a k maturitě dovedla nespočet studentů. Přesný „přespočet“ si neodvažuji
odhadnout, ale zástup těch, kteří ta léta naslouchali jejím poutavým výkladům, by byl jistě velmi dlouhý. Kolegyně Jirkovská nedávno prohlásila: „Život začíná důchodem.“ Popřejme jí tedy do
další životní etapy pevné zdraví, mnoho radosti a plno slunných
dní, které si jistě bude ráda užívat na své chatě v malebném Posázaví. Vždyť takovou idylu a nebe bez mráčků si nepochybně zaslouží. Se svými studenty prožívala vrcholy i pády, úspěchy i „těžké
hodiny“ – a to vždy s nadhledem a tak potřebnou dávkou humoru.
Franz Kafka se asi opravdu poněkud vymykal normálu a Mácha
nebyl rodinný typ. Kdo měl možnost Helenu Jirkovskou poznat, ví
také, kdo je Čipinka a Alex, chcete-li, tak také Alexka a Čipík, a kdo
ne, může se o životních osudech těchto zvířátek dočíst v její autorské povídce.
Jaroslava Pilíková
Holub Alexej Meresjev je holubice Alex
Byl duben 2011, hnala jsem do školy, jako vždy v 5:45. Když jsem probíhala panelákovým podchodem v ulici nade mnou, objevila jsem na
kraji podchodu holuba, kterému za hlavičkou čouhaly přeražené kosti. Očividně narazil do prosklených balkonů a měl si zlámat vaz. Přežil!
Má přeraženou páteř, škoda, že nejsem schopná ho praštit a zkrátit tak jeho utrpení, pomyslela jsem si a rozbrečela se. Opatrně jsem ho
přemístila pod blízký okrasný jehličnan, ukryla ho pod bujnými převislými větvemi, aby ho neroztrhali psi a neukopali drazí spoluobčané. Byl
horký, slunečný den. Po jedenácti hodinách jsem se vracela domů z práce, a když jsem procházela kolem jehličnanu, podívala jsem se na
holuba. Myslela jsem, že umřel a že ho odnesu do blízkého lesíka a zahrabu. Holub žil!! Popadla jsem ho do ruky a běžela domů. Položila na
starý ručník, dala mu pít a nadrobila piškoty. Přes svá zranění dlouho pil a sezobal vše! Chudák, stejně do rána umře, to se nedá přežít.
Překřížené kosti za hlavičkou mne děsily. I můj devatenáctiletý syn byl přesvědčený, že do rána bude mrtvý.
Ráno holub žil, a tak jsem šla koupit zrní pro středně velkého papouška a přes své studenty se telefonicky spojila s holubářem. Po poradě
s ním obohatila ptačí jídelníček o ovesné vločky, čočku, rýži. Začala jsem holubovi říkat podle knihy Borise Polevého /Příběh opravdového
člověka/ Alexej Meresjev. Alexej také přežil svou smrt a také se poraněný takto plazil. Umře o prázdninách na chatě. Dožij prázdnin, prosila
jsem ho. Budu mít na tebe čas, budeš v přírodě a budeš mít hezký konec života. Alex se měl k světu, ale bála jsem se proleženin, tak jsem
chtěla, aby se hýbal. Ležel pod záclonou na ručníku, občas se připlazil k misce s vodou. Tím, jak měl kosti za hlavičkou venku, nemohl se
postavit na nožky a vystrčit hrudníček jako ostatní jeho kamarádi. Odstrkoval se křídly a i nožky za sebou bezvládně tahal. Asi 5 dní jsem mu
pařátky rehabilitovala a ta oboustranná radost, když mi poprvé sevřel prst! A tak se odstrkoval rychleji, ale pohybu měl málo, zůstával na
prostoru starého ručníku. Hubeňoučký hrudníček mu olysal a já v hrůze z proleženin šla venčit holuba. Dříve jsem venčila psy, tak proč ne
holuba? Mezi paneláky /jsou postavené dost daleko od sebe, v 70. letech se myslelo na dostatek zeleně/ jsem ho vzala do ruky a vypustila.
Spatřil své kamarády kroužit na nebi a radostně se vznesl. Docela slušně létal vzduchem se svým hejnem, zapomněl na své zranění a chtěl si
sednout na lampu pouličního osvětlení. Sletěl jako slíva. Hnala jsem k němu. Je neuvěřitelné, že jeho kamarádi, když padal, letěli s ním, a
když byl na zemi, byli hned u něj a strkali do něho a chtěli mu pomoci! Nezajímala jsem se nikdy o ptáky, jen jsem ráda poslouchala ptačí
zpěv, obdivovala hlavně kosy, v zimě jsem jim do krmítka za oknem sypala piškoty, ale nyní jsem se nestačila divit. Jak málo si všímáme a jak
mnoho nevíme! Chování hejna mi vyrazilo dech. Když jsem Alexe brala do ruky, holubi byli kolem něj do kruhu a vůbec neuletěli, dívali se,
co dělám.
Asi za týden jsem poprosila syna, aby šel venčit holuba se mnou, že já sama nemám moc odvahu. Alex potřebuje létat, jinak dostane zápal
plic a umře. Stejně natáhne brka, konstatoval můj racionální syn, ale šel se mnou. Šli jsme na to samé místo mezi paneláky a opět můj
svěřenec radostně vzlétl, proletěl se, sedl si na balkon protějšího paneláku a zřítil se dovnitř. Volala jsem na něj a svíjela se mateřsky dole,
aby se připlazil na kraj a vrátil se, ale ne. Tak syn stál dole, já zvonila na všechny zvonky, aby mne pustili do domu, pak se mi podařilo dozvonit se na správný byt, dokonce mi otevřela stará paní a vpustila mne, když jsem jí sdělila, že u ní na balkonu je můj holub. Když jsem se
vřítila na kýžený balkon, Alex se lekl, proklouzl pod zábradlíčkem a přeletěl na balkon vedlejšího paneláku. Tak se zase vše opakovalo, nakonec mi otevřel nějaký urostlý kulturista, byl docela v šoku, že chci na jeho balkon pro holuba, ale pustil mne, já čapla Alexe a tím skončilo
venčení v Praze.
6
Protože byl už květen a já začala pravidelně jezdit do chaty, vymyslela jsem, jak budeme spolu cestovat. Koupila jsem velkou tašku LIDL,
dala do ní na dno víko od krabice na boty, vyložila synovým starým tílkem a Alex se tam usadil. Celou cestu, minimálně 3 hodiny, se ani
nepohnul a ani nedutal. Na chatě vždy radostně vletěl na střechu a z té potom otevřenými dveřmi dovnitř do svého hadry vystlaného škopíku. Přes den celý šťastný trůnil v králíkárně na svém víčku od bot a sledoval hlavně drzé sýkorky, které mu do otevřené králíkárny lezly a
kradly mu zrní přímo před zobákem. Vždy v pátek, jak jsem ze sklepa přinesla tašku LIDL, se k ní usalašil, abych ho náhodou nezapomněla
v Praze. Ty jsi moje chytrá pipinka, říkala jsem mu. A čistotná. Vždy chtěl, abych po něm okamžitě uklidila. To mne překvapovalo, u chlapa
bych tolik čistotnosti nepředpokládala. O prázdninách jel jednou na chatu s námi i exmanžel. Asi mi chtěl ulehčit život, půjčil si Alexe do
ruky, vyhodil ho do vzduchu řka – holube, leť – a pak doslova zíral. Alex neulétl, jak se mylně domníval můj bývalý choť, ale vletěl do chaty
do škopíku. Proč ten holub neodletěl??? vykřikoval exmanžel. Syn se zase divil, že on se diví. Máma mu utírá a myje zadek, dává mu nažrat,
vozí ho na víkendy a má toho ptáka ráda! Proč by lítal pryč? Tohohle ptáka mám fakt ráda, potvrdila jsem mužským. Celé prázdniny si Alex
užíval přírody, zlámané kosti zvápenatěly a odpadly, vypadal úplně zdravě, ale nepostavil se, protože mu ty kosti prostě chyběly. Ty můj
statečný Meresjeve, obdivovala jsem jeho vitalitu a chuť žít.
Poslední týden v srpnu kantoři nastupují do školy. Odjela jsem s holubem do Prahy a bylo zle. Čučel doma do zdi, nudil se, já byla dlouho
v práci, propadl depresi. Rval si drobná peříčka a demonstrativně mi ukazoval, jak je polyká. Nemusím být zrovna studovaný psycholog,
abych poznala depku. Ověřila jsem si to ještě telefonicky na veterině a 1. září vběhla do obchodu a koupila klec a morčecí miminko. Alex
dostal morčátko darem. Byl to nejdražší dárek v mém životě, protože se ukázalo, že morče je nepijící /ani z misky, ani z pítka, ani z ničeho/,
a tak denně salátky, mrkvičky, okurčičky a jablíčka. V létě hlavně mokrá tráva, ale v zimě mělo rozpočet i s podestýlkou větší než já se synem dohromady. To jsem tehdy netušila, dnes už vím, ale nemohu s tím nic dělat. Takže Alex dostal dárek a měl radost. Dával hlavu na
stranu, sledoval pobíhající Čipinku, ta se k němu lísala a chtěla se kamarádit a bylo po depresi. A tak na víkendy sedělo morče v krabici od
bot, část víka byla uříznutá kvůli vzduchu, na tom seděl ve svém víčku Alex a strkal hlavu otvorem dolů a kontroloval, jestli jede Čipina také.
Taška Lidlu byla úžasná, nikdy si v autobusu ke mně nikdo nepřisedl, protože stačilo, abych na tašku chvilku mluvila, a lidé prchali. Pohoda!
Morčeti jsem na chatě udělala posunovací ohrádku z pletiva a do chaty koupila tu samou klec, co mělo v Praze. Často tam byli oba. Je to
morče kluk, nebo holka? V obchodě mi to nedokázali říct, protože zvířátko bylo moc malé. Ale za chvíli bylo morče trojnásobné. Syn ho
zkoumal a tvrdil, že vidí dírku, že je to holka. Exmanžel mi řekl, vždyť přeci vidíš, že je to holka. A co je toto? Není to pindík? Ne, tvrdili oba
svorně. Soused z chaty Čipinu prohlédl velmi pozorně a řekl, jasně, je to holka, ale mně se to nezdálo. Co ten pytel mezi nohama? To je tak
tlustá, zněla odpověď. Šla jsem na Lhotku k veterináři kvůli odčervení a drápkům. Studovaný MVDr. potvrdil mou domněnku, že Čipina je
chlap, ale šokoval mne, když řekl, že Alexej je holubice. Tak moje holka Alex jen potvrzuje teorii, že ženské vydrží vše, jsou více životaschopné a přizpůsobivé.
Můj nejhorší zážitek zatím byl, když jsme jeli v roce 2012 na Velikonoce do chaty s taškou LIDL, po příjezdu jsem otevřela tašku dokořán
obráceně, holubice nedočkavě vyrazila ven a hurá na střechu chaty. Bohužel, jak byla obráceně, vletěla omylem na střechu k sousedovi a
zapadla do okapového žlábku. Tak jsem rychle dala Čipíka do klece v chatě, nechala dveře otevřené, ale rychle se stmívalo, přijeli jsme dost
pozdě, ba dokonce začínalo lehounce sněžit! Strach, abych Alex dostala do tmy domů a aby nenastydla, byl veliký. Volala jsem na ni, podařilo se jí vydrápat se z okapu a přeletěla na naši zahradu na túji. Ta je velmi hustá, jak ji v tom najdu? Letěla jsem pod chatu pro žebřík, opřela
ho o ohromnou letitou túji a lezla sem a tam po žebříku a volala Alexko, holčičko, pojď domů!!! Byla jsem úplně modrá zimou, padala tma,
snažila jsem se klepat celým ohromným jehličnanem, brečela jsem a byla hysterická. Pak jsem zaběhla do chaty vzít si na sebe zimní bundu,
a kdo to na mne nekouká ze škopíku!!! Alex byla dávno doma. Málem mne kleplo.
A co má Alexka nejraději na světě? Ne
mne, ale čokoládové discosušenky slepované čokoládovým krémem, který
poctivě seškrabávám. Za týden zbaští
celý balíček. Když se jí zeptám, jestli chce
disco, tak začne vrkat. Reaguje na slova
stejně jako psi. Když přišel opravář kvůli
lednici, Čipík se počůral strachy z cizího
člověka, musela jsem klec dát vedle do
pokoje, ale moje holka Alex se připlazila
až k němu, dala hlavu na stranu a celou
dobu sledovala se zájmem, co ten člověk
dělá. Když odešel, odplazila se zase na
své místo. Teď si říkám, vydrž, holka,
vydrž, nenatáhni brka už kvůli holubovi a
morčeti, kdo by se o ně staral?
Helena Jirkovská
Paní profesorka si se zvířátky rozumí jak v soukromí, tak i na jevišti v rámci módní přehlídky
7
Kdo si píše, nezlobí
Zeď
Seděli naproti sobě. Každý u svého stolu, ke kterému patřila jediná židle. Mezi nimi byla zvuky nepropustná skleněná zeď. Ona měla
před sebou misku s nudlemi a poklidně pozorovala každou těstovinu. Vidličkou držící v ruce ji natáčela, ale do úst nevložila nic.
On byl její úplný opak. Byl zcela vynervovaný, naspeedovaný jako myška na klíček. Křičel, chtěl jí říct všechno. Všechno, co si uvědomil, když ji ztratil. Po tom všem, co udělal, kolik dívek po ní vystřídal. Chtěl jí svěřit vše, co zůstalo na jeho velkém srdci, tak velkém, že se
tam jen za rok vešlo tolik dívek, kolik na prstech jedné ruky spočítáte sotva stěží. „Lásko!“ to bylo jediné slovo, které si stále v její řeči
pamatoval a které mělo sílu tisíce slov. Slovo, jež nemohla slyšet. Mlátil do onoho skla, ale nebylo to nic platno.
V této jedné bílé místnosti rozdělené na dvě poloviny svítilo jasné světlo.
Ona své vyčerpané tělo konečně donutila sníst první sousto již vychladlých nudlí. Už se necítila tak na dně jako dřív. Na jednu stranu
si přála, aby on trpěl jako ona. Aby ho bolela každá jednotlivá buňka jeho krásného těla. Zatímco se ona hojila, on se pomaličku rozpadal.
Na druhou stranu ho měla ráda.
Její pasivní přístup vyplýval tedy z únavy. A také z toho, že si už nechtěla nic připomínat. Jak se spolu procházeli pod spalujícím sluncem. Jak spolu trávili noci a nad nimi zářily hvězdy. To vše on dokázal brzy zkazit. Neuvěřitelné, jak krátká doba dokáže ovlivnit celý život
takovýmto způsobem.
On viděl její stůl, židli, na níž seděla, misku s nudlemi, vidličku a ji! Krásné zvláštní oči. Nádherné vlasy plynoucí po jejích ramenou dolů. „Lásko!“ a nic. Vše co viděl, bylo obklopeno posmrkanými kapesníčky, ale na její tváři už nezbylo z breku ani památky. V místnosti se
nepatrně setmělo. Vzal si do hlavy, že musí zničit tu proklatou zeď. Uchopil židli a mrštil ji silou do skla. Židle se rozbila na třísky. Byl naštvaný. Zkusil tedy to samé se stolem za použití té největší možné
síly. Opět se nic nestalo.
Pomalu dojídala své oblíbené nudle.
Nyní dostal hysterický záchvat. Nedokázal rozumně uvažovat,
což vlastně nikdy nebyla jeho silná stránka. Znovu začal mlátit rukama a nohama do skleněné zdi, občas použil i svou hlavu. Tentokrát to neodnesl nábytek. Krvácel z rukou a z kolen. To sklo jakoby
řezalo. Zůstal v klidu stát a opřel si čelo – také zakrvácené.
Ona dojedla svou večeři. Všimla si, že už se v místnosti znatelně setmělo. Rozhlédla se kolem sebe. Přece nemůže zůstat
v takovém nepořádku. Našla koš a jala se uklízet tu hromadu kapesníčků. Zpívala si veselou písničku, protože se cítila lépe než
předtím. Po chvilce na zemi zbyl jen jediný odpadek. Něco jí
nutkalo podívat se skrze sklo.
Mohla pozorovat jeho velikánské psí oči, jež ji sledují. Zkrvavené časti jeho těla. Šmouhy na oné překážce. Kvůli špatnému
světlu neviděla skoro nic za ním, jen matně postel, noční stolek a bělobu zdí, která v tuto chvíli spíše připomínala šeď. Vzpomněla si na ty
krásné chvilky i na ty špatné. Smutně se pousmála. To znamenalo poslední pozastavení se. Sehla se pro poslední kapesníček a vyhodila
ho.
Přivřel oči, vše ho bolelo.
Sedla si na svou postel a znovu si prohlížela místnost. Záhlédla jakési čáry v jedné ze zdí. Skrz čáry jakoby prosvítala trocha slunečního
světla. Nahnula hlavu na jednu stranu a nakrčila obočí, což dělala, když se jí zmocnila zvědavost.
Na druhé straně se on konečně odlepil od skla, zamžoural do šera. Pohledem našel svou oblíbenou whisky v dosud neotevřené láhvi.
Aspoň nějaké potěšení mu zůstalo. Sedl si na postel, otevřel láhev, když v tu chvíli si všiml prášků ležících po jeho pravici. „Proč ne?“ řekl
si. Za pár minutek už nenahmatal žádný prášek, protože již každičký pozřel. Hezky je zapíjel lahodnou whisky.
Ona vstala a zkoumala ty tajemné světelné čáry ve zdi poskládané do tvaru velkého obdélníku. Ucítila slabý vánek naděje.
„Lásko“ to byl jeho beznadějný pokus. Nedokázal normálně sedět, a tak se položil a schoulil se do klubíčka. Teď už neviděl nic. Proto
nemělo smysl nechávat oči otevřené. Za víčky viděl její obraz, a pak už jen myslel na svou milovanou whisky. Poslední lok. Upustil láhev,
tříštění skla mu připadalo příliš hlasité. Byl neskutečně unavený. Prásk! Slyšel bouchnutí dveří. Nic mu už nemohlo překazit jeho hluboký,
přehluboký spánek.
Adéla Benešová, 2. LB
Nejsem
Nejsem, ač slušel bych víc světu,
Acháje starobylé nalezený syn.
Jen vrstva prachu na mém parapetu
atmosférický zahušťuje plyn.
Stín našel světlo zdá se v tuto noc,
co však já proti jejich tanci zmůžu?
Květiny stejně klesnou pro nemoc.
Achája vzdá se posledního z mužů.
Já sem a tam se ztrácím po předsíni,
z okna se divím cizím záclonám
a vzácným kytkám na jakési skříni,
v jejichž se názvech, pravda, nevyznám.
Tak přeci usnesl se celý lidský svět,
že to, co ztratíme a nalezneme znovu
je dražší nám, než onen stálý květ,
co pod nosem nám kvetl celou dobu.
Chci hrstí s mincemi být - celý rozsypán,
v klavírním nitru rezonanční skříně.
Klávesy tónem být, být jako badyán,
co ústa vyprahlá naleznou ve víně.
Tim Postovit, 2. LA
8
Zdraví nás baví
Nový cyklus o výživě: Alternativní výživové směry
Makrobiotika
Je nejen výživovým stylem, ale hlavně světovým názorem vycházejícím z buddhistického zenismu. Zakladatelem makrobiotiky byl Japonec George Oshawa. Principem makrobiotiky je vyrovnanost dvou protikladných energií, které jsou všude kolem nás a i v nás a díky kterým funguje celý vesmír. Jedná se o soulad
dostředivé energie stahující JANG a odstředivé energie dilatujíc JIN. I potraviny a pokrmy, které jíme, by
měly mít tyto dvě vyrovnané energie. Stejně tak zdravý organismus má v souladu energie jang a jin. Potraviny jsou podle energií rozděleny do třech skupin. V prostřední, v takzvaném pásmu zdraví, jsou potraviny
s vyrovnanými energiemi. Tyto makrobiotici preferují a právě ty tvoří suroviny pro hlavní makrobiotické pokrmy, takzvaný makrobiotický
talíř. Patří sem celozrnné obiloviny, hlavně celozrnná rýže natural, dále luštěniny, zelenina, ovoce klimatické zóny, kde žijeme, malé množství oleje. Ve skupině jin, nad pásmem zdraví, jsou brambory, banány, meruňky, sladkosti, džusy, tropické ovoce, také káva, alkohol a drogy.
Tedy vše, co nějakým způsobem uvolňuje nebo má velký obsah draslíku, protože ten podle makrobiotiky uvolňuje též. Naopak pod pásmem
zdraví s energií jang jsou slané sýry, maso, vejce a sůl.
A co je tedy součástí makrobiotického talíře (70 % škrobu, 17 % tuku nenasyceného, 13 % bílkovin rostlinných)? Celozrnné obiloviny a luštěniny tepelně upravené, zelenina tepelně upravená a zkvašená a vždy ještě něco jiného.
Tím něčím jiným může být jablko nebo bílý jogurt (polévková lžíce 1 x za 14 dní), polévka
nebo kousek ryby (1x za 14 dní). Makrobiotici jinak nekonzumují žádný živočišný zdroj.
Nejpřísnější stupeň makrobiotiků povoluje konzumovat pouze celozrnnou rýži a vodu.
Makrobiotici zařazují do svého jídelníčku řadu pro Čechy neobvyklých potravin, jako
např. tempeh – fermentovaný produkt ze sojových bobů, fermentované švestičky umeboši, seitan – vypraný koncentrovaný lepek z pšeničné mouky apod. Prakticky všechny
potraviny, které makrobiotici konzumují, jsou vhodné i pro člověka živícího se smíšenou
stravou – celozrnné obiloviny, luštěniny, zelenina, ovoce pěstované v našem klimatickém pásmu, zeleninové polévky, mořské řasy. Tyto všechny potraviny mohou být ve
smíšené stravě také obsaženy, protože se jimi zvýší množství vlákniny, minerálních látek,
vitamínů, antioxidantů a dalších látek přijímaných z rostlinné stravy, kterých máme ve
svých jídelníčcích nedostatek. Na druhou stranu, rizika z dlouhodobé konzumace přísné
makrobiotické stravy existují. Jde především o deficit plnohodnotné živočišné bílkoviny
(bílkoviny nakombinované z rostlinných zdrojů jsou organismem využitelné maximálně
ze 40 %), nedostatek vitamínů B12, D, B2; dále vápníku a železa (přestože jsou obsaženy i
v rostlinné stravě, jsou využitelné jen asi z cca 5 %). Nejlépe je vápník využitelný z mléka
a mléčných výrobků a železo z masa, vnitřností či vaječného žloutku. Samozřejmě se u těchto zdrojů musí zohlednit vysoký obsah cholesterolu. Většina makrobiotiků přijímá také nedostatečné množství tekutin, v extrémních případech pouze 0,5 l za den. Makrobiotický režim
jako takový rozhodně není vhodný pro dlouhodobý výživový styl, zvláště ne pak pro dětskou výživu nebo výživu dospívajících, ani pro osoby
se speciálními výživovými nároky, např. v těhotenství nebo při nemoci.
Diana Chrpová
Učitelé ve škamnách
Mgr. Ing. Diana Chrpová – vedoucí oborů zdravotnické lyceum, nutriční asistent a diplomovaný nutriční terapeut; vyučující matematiky
a chemie, výživy a léčebné výživy
Paní profesorka Chrpová je rodilá Pražanka, navštěvovala základní školu v Jindřišské
ulici a posléze i gymnázium Budějovická. Jejím dětským snem byla profese pedagoga, a
proto si za svou alma mater zvolila pedagogickou fakultu UK se specializací na matematiku a chemii. Absolvovala také pomaturitní studium oboru dietní sestra, k čemuž ji
inspirovalo narození dětí a otázka jejich co nejkvalitnější a nejzdravější výživy. Dnes její
dcera a syn studují design na vysoké škole. Z důvodu rozšířit si obzory v problematice
složení potravin a jejich uplatnění ve výživě, vystudovala i obor kvalita a bezpečnost
potravin na VŠCHT. Na naší škole učí již téměř 18 let a sama tvrdí, že ji práce se studenty – mládeží neskutečně naplňuje a omlazuje a je za to velmi ráda. Její koníčky jsou
převážně sportovního charakteru, v létě jezdí na vodu na Ohři s kamarády a v zimě
lyžuje. Ve svých volných chvílích se také věnuje florbalu. U nás na škole dokonce patří
do florbalového týmu, ve kterém hrají i bývalí vyučující. V dětství hrála na klavír. Také je
nesmírně ráda za to, že její stěžejní koníček, zdravá výživa (celková problematika dietologie), se dokonce stal její profesí. Za svoje poslání bere osvětu studentů v otázce zdravé výživy. V dnešní době dravých médií ráda poskytuje studentům možnost zorientovat
se v nepříliš přehledné změti diet a alternativních směrech stravy. Činí tak prostřednictvím nejen přednášek, ale i díky školnímu časopisu, kde jí pravidelně vychází článek o výživě a nyní nově i cyklus o alternativních dietách.
Sama také čerpá nejnovější informace z různých konferencí a dalším vzděláváním.
Prozradila mi o sobě, že je člověk pevných nervů a s pozitivním pohledem na život, což přeje i nám ostatním a radí: Se vším se dá poprat!
Většina problémů je řešitelných a ty, co řešitelné nejsou, neřešte!
Tim Postovit, 2. LA
9
Osobnost pod mikroskopem: Spisovatelka Sandra Vebrová
S mladou sympatickou spisovatelkou jsme se sešly v útulné kavárně v centru Prahy. Sandra působila velmi energicky, přátelsky a opti00638722misticky. Když jsme se usadily a objednaly si netradiční cascara ice tea, položila jsem jí pár otázek, na které mi s úsměvem
odpovídala.
Říká se vám česká J. K. Rowlingová. Jak se vám líbí její díla a
zvlášť Harry Potter?
Já myslím, že J. K. Rowlingová udělala jednu obrovsky záslužnou
věc, a to že zpopularizovala tvorbu pro děti jako takovou. Do té
doby se na dětskou literaturu dívalo, nechci říct jako něco méněcenného, ale ne tak zajímavého, ne tak podstatného. Když Rowlingová přišla s Harrym Potterem, nastal takový boom, že tím tvorba
pro děti opravdu vešla do popředí. To je strašně záslužné. Harry
Potter je takový thriller maskovaný pohádkou, ale je to úžasně
propracovaná věc, bravurně napsaná věc.
Připadá vám osobně váš styl psaní podobný jejímu?
Já myslím, že ne. A ani by to nebylo dobře, abych měla stejný styl
psaní. Protože pokud se chce někdo věnovat literatuře, měl by se
snažit být originální. Když jsem psala své dvě první fantasy knížky,
záměrně jsem její tvorbu nečetla, abych se tím nenechala ovlivnit.
Tak další otázka s tím celkem souvisí. Nechala jste se inspirovat
západní literaturou?
Já jsem se spíš nechala v rámci žánru inspirovat Tolkienem a jeho Pánem prstenů, i když mám jiný styl a samozřejmě Tolkien je top ve své
sféře a ve své kategorii. Vlastně poprvé, co jsem četla Tolkienova Pána prstenů, jsem začala uvažovat o fantasy a o tom, že bych se jí ráda
věnovala, a tak vznikla moje úplně první knížka Luko, malý vlkodlak.
Jaký je tedy váš oblíbený spisovatel nebo spisovatelka a jaké je podle vás jeho nejlepší dílo?
Asi jako spousta lidí miluji Karla Čapka, jeho tvorbu pro děti a samozřejmě jeho divadelní hry. Z těch zahraničních jsem měla vždycky ráda
Vladimira Nabokova, to, jak si hrál se slovy, ale je pravda, že jsem ho hodně četla spíš v raných dvaceti letech. A pak z ženských autorek je
tu určitě Jane Austenová a z dětské literatury jsem velký fanda Beatrix Potter. Ona udělala v podstatě to, co J. K. Rowlingová, ale o sto let
dřív, kdy nejen že dětská literatura byla něco méněcenného, ale i emancipovaná žena a autorka dětských knih byla společensky nepřijatelná. Ona se přesto prosadila.
Co jste četla naposledy? Líbilo se vám to?
Naposledy Záskok od Davida Nichollse. Je to autor bestselleru Jeden den, který se mi strašně líbil. Tak jsem si od něj chtěla přečíst další
knihu a Záskok je tedy neméně zdařilý, i když románu Jeden den se nevyrovná.
Teď k vašim publikacím. Kdy a co jste poprvé publikovala?
Psala jsem dětský časopis na základní i na střední škole, takže to byla taková moje úplně první „publikační“ činnost. Ale moje první knížka
byla Luko, malý vlkodlak. Ještě předtím jsem měla obrovské štěstí, že jsem se setkala s Markétou Zinnerovou a pod jejími křídly jsem napsala námět a scénář pro Českou televizi k pohádce, která pak byla odvysílaná na Silvestra. To není sice publikační činnost, ale v mých tehdy
jednadvaceti to byla mimořádná příležitost a vzhledem k mému věku tak trochu rarita. Teď když pracuji v České televizi, tak vím, že se
studiové pohádky skoro netočí, a myslím si, že je to škoda. Já měla štěstí, že jsem ještě chytla tu vlnu, kdy se točily.
Co to bylo za pohádku?
Jmenovala se Nepovedený kouzelník. Byla úžasně obsazená, hrál v ní pan Táborský, Lucka Vondráčková, pan Preiss, paní Bydžovská. Bylo to
kouzelné natáčení.
Co je váš největší úspěch, co se týče prodejnosti?
Myslím, že na špici se hodně drží Luko, malý vlkodlak a hned za ním nebo možná na stejné úrovni je teď Ducháčkovic rodina. První díl Ducháčkovic rodiny jsem vydala před necelým rokem a měl neuvěřitelný start. Během měsíce se rozprodal první náklad, což bylo tři tisíce
knih, takže se okamžitě udělal další dotisk. Před nedávnem vyšel druhý díl s názvem Ducháčkovic rodina aneb Tajemství půlnoční mlhy,
takže Ducháčkovi mají našlápnuto být mým nejoblíbenějším, nejúspěšnějším dítětem.
To vlastně navazuje na mou další otázku, co je pro vás osobně váš největší úspěch?
Hrozně nerada hodnotím sama sebe, ale jsem hrdá právě na Ducháčkovic rodinu. Na to, že se dětem líbí, a na to, že se mi podařilo tu knížku vydat. Já jsem s nápadem na Ducháčkovic rodinu poprvé přišla, když mi bylo dvanáct let, tehdy jsem jí samozřejmě nikomu nenabídla.
Od té doby, a to už je nějaká doba, moje máma rok co rok chodila, ptala se, jestli to nechci někde udat, že se jí ten nápad opravdu líbí. Já
jsem dlouho váhala, ale pak jsem si ten námět v klidu přečetla. Řekla jsem si proč ne, vždyť ono je to zábavné, ta rodinka je kouzelná. A tak
vznikla rodina, která čítá pět duchů, tak zvaných Mlžanů. Myslím, že duchové, kteří se zrodili z mlhy a nejsou to duše neživých lidí, ještě
nikde nebyli, alespoň si toho nejsem vědoma. Takže za svůj největší úspěch považuju originální nápad, kterých je v dnešní době málo.
Kdy se takové dílo nejlépe tvoří? Mám na mysli například denní dobu.
No, já nejraději píšu večer a v noci, protože je všude klid a ticho. Jinak ideální doba pro psaní je určitě těsně před deadlinem. Termín vás
vždycky udělá silnější, vytrvalejší a disciplinovanější.
A kde se vám nejlépe tvoří?
Já znám kolegy, kteří zásadně píšou v rušném prostředí, třeba v kavárnách nebo mezi lidmi. Dokážou napsat povídku i někde na party. Toho
já vůbec nejsem schopná, potřebuji svůj klidný prostor, což je asi nejčastěji doma. Tím se stávám, jak se blíží uzávěrka, nesnesitelnější, takže
moje rodina by mohla vyprávět. Jediný, kdo mě může rušit, je můj pes.
Další otázka je, jestli máte nějakou práci mimo psaní nebo vás psaní samotné uživí? Vy už jste se zmiňovala o práci pro Českou televizi.
Já myslím, že v dnešní době se u nás psaním knih snad nikdo uživit nemůže. V České televizi působím na programu ČT:D, kde se věnuji
tvorbě pro děti a píšu pro pořad Tamtam, který má děti motivovat, aby vyrazily o víkendu na výlet nebo za sportovní akcí nebo na zajímavou výstavu. To mám moc ráda. Píšu ještě scénáře k jiným pořadům, takže v podstatě si k psaní knih utíkám ve volných chvílích.
10
Jak dokážete skloubit volný čas, psaní a ještě práci?
Špatně! (Smích) Proto si teď od psaní knížek dám chviličku pauzu, aby se doplnila energie i zážitky. Ráda bych léto prožila oddechově a
cestovala. Skloubit práci, psaní knížek a rodinu nebo přátele je docela náročné a během toho psacího procesu to dá zabrat, takže pak si
člověk musí dát přestávku, aby se člověk nezbláznil.
Co děláte ve svém volném čase? Máte nějaké koníčky?
Čerstvě mám labradorku, takže s ní ráda chodím ven, třeba běhat do parku. Ráda sportuji, ale spíš rekreačně. Nejsem úplně sportovní typ,
ale baví mě to. Také ráda chodím do divadel a poslední dobou si s oblibou hýčkám svou domácnost. Jezdím na zahrádku pěstovat bylinky a
zeleninu. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že mě vaření a zahradničení bude bavit, rozhodně bych mu nevěřila. A ejhle! Je tady třicítka a
asi to s tím nějak souvisí.
Já jsem vás poznala jako porotkyni v literární soutěži. Jaké jsou vaše zkušenosti se soutěžemi? Účastnila jste se jich?
Já jsem od malička byla protahovaná soutěžemi Pražské vajíčko a tam jsem se vždycky nějak recitačně prezentovala. Musím říct, že jsem se
i umísťovala, což bylo milé. Později jsem bývala více či méně úspěšná v literárních soutěžích, nikdy jsem se nenechala odradit ani tím, když
přišel neúspěch. Jednou se mi podařilo vyhrát literární soutěž, kterou vypsal Český rozhlas. Měli jsme napsat pohádku a myslím, že mi bylo
asi třináct let. Ta moje pohádka byla o dvou myškách a v rozhlase ji načetla Jitka Molavcová. To bylo velké povzbuzení. Já si těchto věcí moc
vážím. Nechci, aby to znělo přehnaně, ale když člověk píše, tak si ne vždycky věří. Někdy má pocit, jestli jenom nekazí papír. Každé takovéhle pozitivní nakopnutí a reakce od ostatních jsou úžasné.
Jak se vám hodnotily práce v soutěži Čapkoviny?
Výborně, měla jsem velkou radost. O nastupující generaci se říká, že knížky ji nebaví, natož psaní. Mně se ale do rukou dostalo mnoho
zajímavých a kvalitních prací a určitě mezi nimi byli i lidé, kteří by se psaní mohli věnovat do budoucna. Teda oni by se tomu všichni mohli
věnovat do budoucna, jestli budou vytrvalí a budou chtít. Bylo tam
několik výrazných talentů, že jsem nestačila koukat, takže mi z nich
rostou budoucí konkurenti.
Překvapilo vás něco na těch soutěžních pracích?
Něco pozitivně, něco trochu negativně. Negativně třeba to, že si
soutěžící vybírali hrozně pesimistické náměty a témata. Psali o
smrti, o rozervanosti a já jsem si říkala, že já jsem v tom věku takové černé myšlenky neměla. Měla jsem pocit, že můžu všechno, že
mi svět leží u nohou a všechno byla strašná zábava. Takže to mě
trošku překvapilo. Dnešní uspěchaná doba a to zrychlení asi nějaký
dopad na teenagery má. Pozitivně mě překvapil styl a forma, která
byla velmi vyspělá. V té první kategorii, která byla určena pro druhý
stupeň ZŠ, byly některé práce, které psaly dvanáctileté, třináctileté
děti, ale klidně bych věřila tomu, že by to mohl napsat dospělý
člověk.
Adéla Benešová, 2. LB
Sandra (uprostřed) při vyhlašování vítězů Čapkovin
SZŠ má talent
Nový talentovaný člověk naší školy je Denisa Vondráčková z 1. BA. Po dlouhé době
vybírání svého pravého sportu si vybrala roztleskávačky, což v naší republice není
úplně běžný sport.
Denisa od svých 4 let tančila balet, na který ji dala maminka. Během devíti let, kdy se
baletu věnovala, vystupovala v různých divadlech a představeních. Balet ji bavil, ale jak
šel čas, chtěla zkusit něco nového. Proto se přihlásila s kamarádkou na Street dance.
Kvůli špatnému kolektivu ale po dvou letech s kamarádkou odešly. Její kamarádka dřív
dělala roztleskávačku, a tak se Denisa rozhodla tento sport zkusit. Nyní Denča roztleskává za klub JNS. Na trénink dochází 2x v týdnu na dvě hodiny. Nejprve se rozcvičují,
zkoušejí pyramidy, procházejí celou sestavu a na konci každého tréninku posilují.
I když to dělá teprve dva roky, získala už titul mistrů ČR. Za tento rok byli už 3x na prvním místě. Za jeden rok objedou pět soutěží s jednou sestavou, kterou si vymýšlí spolu
s trenérkou. Skupina je
složena většinou z holek,
ale najde se mezi nimi i pár
kluků. Dres pro holky se
skládá ze sukně a sportovní
podprsenky s dlouhým
rukávem, kluci mají dlouhé
kalhoty a trička. Hudbu na
vystoupení si vybírají sami
spolu s trenérkou.
Mezi její další koníčky patří běhání se psem, chození s kamarádkami ven a také
posilovna. Řídí se mottem „Jedno nás spojuje.“ To pro ni znamená, že každý z
týmu může mít rozdílné povahy, city, ale že jen jedno všichni milují! Cheerleading!
Tereza Frimlová, 2. MA
11
Drb(k)y aneb Jak to vidí Mr T. Shirt
Každá velká sportovní i kulturní událost musí mít své sponzory, kteří
projekt laskavě podpoří na jeho startu, aby co nejvíce vydělaly na jeho
konci. Je to nezbytná symbióza komerčního světa. Problémů samozřejmě přibývá, když se nůžky chudých a bohatých ještě více rozevírají. Zahraniční firmy lačné po zisku hledají každou možnost, jak se
zviditelnit.
Konkurenční boj se odehrává na všech možných i nemožných polích.
Tak např. na poslední občerstvovací stanici před vrcholem Everestu má
výhradní právo Coca-Cola, zatímco před Sfingou v pozadí s pyramidami
byla nově postavena další restaurace KFC. Pozor! Boj se nyní přesouvá i
do méně exponovaných míst a tou se za poslední měsíce stala i naše
škola. Je to tak a není se čemu divit!!! Jsme jednou z největších škol
v ČR, nebojme se tedy paralely se Sfingou, i když místo turistů jsou zde
kupní silou žáci, zatímco učitelé jsou nositeli reklamy.
Určitě jste viděli češtinářky, které po škole spěchají (nikoliv na nákup)
s uniformními košíky. Byla by chyba myslet si, že se jedná o náhodu!
Kdepak, je to skrytá reklama na výrobek firmy GRASP z Finska, který vyhrál cenu spotřebního designu. Předmětová komise češtiny podepsala smlouvu loni v létě, čemuž předcházela tři kola výběrové řízení. „Vyhrála elegance a lehkost,“ odůvodnila rozhodnutí vedoucí předmětové komise. Takových příkladů skryté (či snad na odiv dávané?) reklamy bychom mohli najít mnohem víc.
Vše došlo dokonce tak daleko, že se u ústní maturitní zkoušky z anglického jazyka střetly komerční zájmy hned u jednoho stolu, ke kterému
coby zkoušející zasedla Pavlína Vočková, která na obou školách, kde působí, hájí barvy Cappy (za dvojnásobnou finanční provizi!) a Tomáš
Niederhafner, který se už za studií v Brně upsal firmě Pepsi. Zatímco obvykle bývají při maturitním zkoušení zaskočeni maturanti, tentokrát
neměla slov zkoušející Vočková, když viděla, jak kolega postavil vychlazenou plechovku provokativně přímo na stůl. S nečekanou situací se
však briskně stihla vyrovnat, k čemuž jistě přispělo i právě probírané téma Healthy Lifestyle. Seč jí síly a jazykové možnosti stačily, snažila se
zkoušenou maturantku strhnout na svou stranu, tedy stranu bez bublin. Vyhrocený konkurenční boj eskaloval ve slovní potyčce na chodbě
po maturitním zkoušení. Neiederhafner hodlá spor řešit u Nejvyššího (rozuměj CERMATu) a své rozhodnutí komentuje naprosto věcně a
bez emocí: „Kolegyně použila otázku, která neměla u maturitní zkoušky co dělat! „ Do you drink juices? Why/Why not?“ To bylo příliš!“
Anketa
Léto už máme za dveřmi a s ním přicházejí i nekonečné možnosti, jak ho strávit v podobě různých akcí, festivalů a dalších volnočasových
aktivit. Rozhodli jsme se proto zeptat, na které akce se chystáte vy.
Helena, 3. LB: V létě se chystám zúčastnit skautského vůdcovského kurzu. Všem skautům s vlohy přirozených lídrů doporučuji!
Kateřina, 2. LB: Jedu na Votvírák - třídenní festival plný hudby, lidí a stanů.
Mája, 2. LB: Chystám se na Burgerfest, je to fajnová akce s možností ochutnávky burgerů na všechny způsoby. Hladoví určitě neodejdete!
p. Dagmar, vrátná: O prázdninách jezdím na relaxační pobyt do Jizerských hor – vřele doporučuji všem, kdo chtějí po náročném roce v klidu
regenerovat na čerstvém vzduchu.
Miroslav, 1. LA: Jedu na letní taneční tábor, který pořádá taneční studio D4U, je určený pro všechny věkové kategorie a zájemce.
Žeňa, 2. LA: Plánuji se přijít podívat na Shakespearovské slavnosti. Konkrétně na Sen noci svatojánské - skloubím tak prospěšné
s příjemným.
Tim Postovit, 2. LA
Soutěž
Hledejte Drobky v rukách konzumentů! Sledujte, kdo, kdy, kde a
s jakým zaujetím čte Drobky! Můžete vyfotit své spolužáky, učitele i
další zaměstnance školy. Pokud takovou situaci zvěčníte, máte šanci
vyhrát lákavé ceny. Fotky mohou být reálné, ale i stylizované. Vítané
jsou momentky i umělecké počiny. Záleží jen na vás, zda se cítíte být
spíše lovci okamžiků nebo jejich tvůrci!
Další kolo soutěže má hned několik vítězů, a sice skupinu žáků ze třídy
2. BA. Věříme, že Drobkům zůstanou věrni i nadále. Ostatně, sami se
na aktuálním čísle jedním velkým článkem podíleli. Za fotografii si
zaslouží sladkou odměnu, která na ně čeká v kabinetě B 503. Doufáme,
že i vy získáte potřebnou inspiraci a zapojíte se do soutěžení. Vezměte
Drobky na prázdniny a vyfoťte se s nimi na co nejvzdálenějším či
nejneobvyklejším místě! Na vaše úlovky se těšíme do pátku 11. září na
adrese [email protected].
Hodně zdaru lovcům i tvůrcům. Šanci máte všichni!!!
Veronika Sekyrová, 4. LB a Pavlína Vočková
Patří nám část nástěnky vedle učebny A210!
Máme zde i schránku, do které můžete vhazovat své odpovědi na soutěžní otázky, ohlasy na naše články i vlastní příspěvky. Komunikujeme s vámi také prostřednictvím e-mailu: [email protected]. Zároveň se těšíme na všechny nové redaktory, takže neváhejte!
Drobky – školní časopis pro studenty, zaměstnance a příznivce VOŠZ a SZŠ 5. května 51 – vychází jednou za školní čtvrtletí – osmé číslo – červen 2015 – počet
výtisků 100 – vydává VOŠZ a SZŠ 5. května 51, Praha 4. Redakce: Karolína Borská, Tereza Brychcínová (jazyková korektura), Martin Čermák, Diana Chrpová,
Helena Jirkovská, Helena Marešová, Jana Mirvaldová, Tomáš Niederhafner, Jaroslava Pilíková, Pavlína Vočková, (senioři) a Adéla Benešová, Tereza Frimlová,
Lenka Petrovická, Tim Postovit, Marie Sedláčková, Veronika Sekyrová, Vojtěch Vild, Martin Wolfschläger, Pavlína Zítková a Marek Zýma (junioři). Grafická
úprava: Tomáš Prückner. Za fotky ze školních akcí děkujeme Renátě Chmelové.
12