vrchol a pád reformace, stavovské povstání, bitva na Bílé hoře.

vrchol a pád reformace, stavovské povstání, bitva na Bílé hoře.

XV. české církevní dějiny – vrchol a pád reformace,
stavovské povstání, bitva na Bílé hoře.
Česká konfese:
Vypuštění kompaktát ze zemských svobod: Přes všechny počáteční úspěchy strany
podjednou byla reformace aţ do let devadesátých stále na postupu. Mnozí pánové se
povaţovali ve svých panstvích i za duchovní vrchnost a do záleţitostí náboţenství si nedali
mluvit. Chtěli se také řídit zásadu „čí panství, toho náboţenství“ , uzákoněnou v Německu
mírem augsburským r. 1555. Katoličtí faráři, kteří se nepodřídili protestantské vrchnosti,
byli odepřením desátků a dokonce zničením farních budov prostě donuceni odejít. Také
poddaní, kteří se ve věcech víry nechtěli podrobit pánovu přání, byli obsílkami a všelijakým
šikanováním zvikláváni ve svém odporu. Ve skutečnosti ovšem protestanté stále neměli
zákonné uznání, neboť kompaktáta zaručovala ochranu pouze příslušníkům strany
podjednou a starověrným utrakvistům. Proto stoupenci reformace v třetím roce vlády
Maxmiliána II /1567/ přistoupili k činu, který jasně vyjadřoval jejich zaměření: slavnostně se
zřekli české tradice a ţádali panovníka, aby kompaktáta byla vypuštěna ze zemských
desek, tj. aby přestala být zemským zákonem, k jehoţ šetření se dosud všichni králové
příseţně zavazovali. Uváţíme-li, kolik krve a úsilí to stálo, neţ kompaktáta byla vybojována,
a jaké roztrpčení vyvolal Pius II., kdyţ prohlásil kompaktáta za neplatná, vidíme, jak hluboká
propast dělila zluteranizovanou českou stavovskou společnost od jejích husitských předků.
To, v čem husité spatřovali paladium českého státu, bylo pro jejich poprotestanštělé předky
překáţkou. Císař nejevil ke splnění tohoto přání stavů velkou ochotu. Konečně svolil, ale
k souhlasu připojil klausuli, zeslabující zrušení kompaktát: „...však nejinak, aby v tomto
království žádná jiná víra mimo stranu pod jednů a podobojí zpousobou přijímajících, tak
jakž od starodávna v tomto království se zachovávalo, pod žádným vymyšleným obyčejem
přijmána a trpěna nebyla“. Tak se stavové vlastně dostali do právně horšího postavení neţ
dosud, poněvadţ nebylo kompaktát, za něţ by se mohli skrývat. Konzistoř dále zůstala
v rukou starověrných utrakvistů. R. 1571 ji král ze své moci obnovil tak, ţe dosavadního
administrátora a členy konzistoře propustil z jejich úřadu a ustanovil nového administrátora a
nové členy konzistoře. Od té doby se jiţ stalo pravidlem, ţe král obsazoval církevní úřady
podobojí sám bez účasti stavů. Administrátorem r. 1571 se stal Jindřich Dvorský, stařec
konzervativního smýšlení. Jiţ předtím udrţoval styky s arcibiskupem Prusem a s jezuity a na
jaře r. 1572 tajně odpřisáhl všechny bludy a smířil se s církví. Začal pak zavádět katolické
zvyklosti, nahrazovat některé ţenaté kněze svobodnými a pečovat o to, aby podávání
eucharistie malým dětem a svátek Husův byly pomalu odstraňovány. Nedal se od toho
odstrašit, ani kdyţ lid projevoval nespokojenost. Za takových okolností zrálo u lutersky
smýšlejících podobojí, nebo-li novoutrakvistů, jak je budeme dále podle obvykle uţívané
terminologie nazývat, rozhodnutí vymoci na králi ústupky zvětšeným nátlakem a odepřením
daní.
Česká konfese: R 1575 se stavům naskytla příleţitost, aby si na císaři vymohli alespoň
částečně splnění svých náboţenských poţadavků. V Praze zasedal sněm, na němţ Maxmilián
ţádal stavy o značnější náklad na tureckou válku a o přijetí svého prvorozeného syna za krále.
Stavové toho vyuţili a jako podmínku poloţili, aby císař zvláštním majestátem /jako dříve
v obojích Rakousích/ dal i v Čechách stoupencům reformace svobodu a aby vydal stavům
dolní konzistoř, která by soudila jejich manţelské pře a spravovala jejich duchovenstvo.
Předloţení těchto poţadavků předcházely velké rozepře mezi nekatolickými stavy. Bratří
chtěli zachovat úplnou samostatnost Jednoty . Luteráni pak pokládali za samozřejmé, ţe
náboţenské svobody je třeba se domáhat na základě augsburské konfese. Ale tvrdý odpor
císařův a katolické strany způsobil, ţe konečně došlo mezi oběma směry k dohodě.
Osmnáctičlenná komise, sloţená ze zástupců obou stran, přepracovala augsburskou konfesi,
v tzv. českou konfesi. K. Krofta o ní říká: „Celkem ovládá nejen slova, ale i smysl České
konfese augsburské vyznání z r. 1530, které je mírnější formulací luterského učení v poměru
k bojovným projevům výlučného luterství. Ale vedle toho se v ní projevuje i silný vliv vyznání
bratrského a vůbec domácí tradice husitské, zvlášť ve zdůrazňování křesťanského života a
dobrých skutků ,v pomíjení subtilních teologických otázek, v prostém přidržování se slov
Písma, v nedostatku nepřátelských projevů proti jinověrcům. Nešlo tu o přesnou, důslednou
formulaci přísně vyhraněného náboženského směru, ale o konfesi, která by byla společným
výrazem dvou rozdílných konfesí, která by vystihovala to, co bylo oběma těmto směrům
společné. Z hlediska teologického to není jistě předností, ale z hlediska našeho národního
života můžeme právě v této volnosti spatřovat její dějinný význam.“ To je jistě posouzení
hodně shovívavé. Neboť Lutherova nauka o ospravedlnění pouhou vírou a bratrské
zdůrazňování nutnosti řádného křesťanského ţivota se mají k sobě jako oheň a voda. Toho
si byli Bratři vědomi a nevzdali se konfese vlastní.
Zároveň s Českou konfesí předloţili stavové císaři i návrh nové církevní ústavy strany
novoutrakvistické. Ţádali, aby sami mohli dosazovat administrátory a konzistoř, která by
ustanovovala duchovní bez svěcení biskupem, a aby si mohli volit ze svého středu defenzory,
ochránce, kteří by zakročovali proti jakémukoli útisku svých souvěrců. Splněním těchto
poţadavků by byli dosáhli úplné samostatnosti. Místo majestátu dostali však stavové od císaře
jenom ústní schválení své konfese. Před stavovskou deputací /ne před sněmem/ Maxmilián
prohlásil, ţe písemní potvrzení jim dát nemůţe, protoţe mu papeţ hrozí exkomunikací,
španělský král Filip by jeho synům nepostoupil slíbené země a duchovní kurfiřti by jim
odepřeli některá slíbená biskupství. Stavové tedy museli přihlédnout k těmto škodlivým
následkům. A spokojit se jeho čestným slovem, ţe ani on, ani jeho syn Rudolf nebude nikoho
pro víru utačovat. Ať si volí defenzory, kteří by dohlédli na jejich duchovenstvo a jemu
samému oznámili, kdyby se někomu dálo příkoří. Smysl tohoto slibu, i stejného slibu, který
dal stavům jeho syn Rudolf objasnil Maxmilián ještě r. 1575 dvěma mandáty proti novotám
v náboţenství. První z nich se dovolával protibratrského mandátu z r. 1508 a čelil proti
jednotě, druhý byl poslán do královských měst, jimţ se zakazovaly novoty a změny
v náboţenství. V zemi vznikl nepokoj a kdyţ zakročili defenzoři, král hleděl zmírnit ostří
svých mandátů, ale dával najevo, ţe nemíní příliš chránit Jednotu a ţe v královských městech
chce rozhodovat sám jako jejich vrchnost. Stará konzistoř podobojí však stavům vydána
nebyla a zřídit si novou, samostatnou církevní organizaci jim dovoleno nebylo. Tak nastala
v Čechách zvláštní situace, ţe přibliţně z 1600 far na konci 16. století podléhalo asi 200
arcibiskupovi, 200 staroutrakvistickému administrátorovi a zbývajících 1200 far , jeţ se
přiznaly k české konfesi, bylo bez ústřední církevní organizace. Uspořádání církevních
záleţitostí probíhalo podle území jednotlivých panství. Vrchnost vydávala pro svá panství
vlastní církevní nařízení. Moravy se povolení České konfese netýkalo. Aby bylo postaráno
o dohled nad evangelickými kazateli, utvořily vrchnost na svých panstvích farní spolky a
inspektorem v čele. Správní evangelické okresy vznikly na Moravě čtyři se středisky
v Olomouci, Hradišti, Brně a Znojmě.
Od České konfese k Rudolfovu majestátu:
Věroučné rozdíly v nekatolickém táboře: Ačkoliv čeští nekatolíci vystupovali jednotně,
byly mezi jejich skupinami hluboké věroučné rozdíly. Novoutrakvisté neměli v zemi
vhodného učiliště pro kněţský dorost, proto jejich kandidáti často odcházeli na luterské
německé akademie. Ale tam uţ dávno nebylo jednoty. Byly rozepře mezi příkrými a
mírnějšími luterány a kalvíny. Za normálních poměrů neměla roztříštěnost škodlivých
následků, ale později se ukázalo, jak bylo neopatrné, ţe se stavové nezasadili o to, aby byla
vybudována jednotná církevní správa a aby i ve věrouce bylo dosaţeno jednoty.
Ani Bratří neunikli názorům zvenčí a pokud se nechtěli spokojit nedostatečným vzděláním
duchovních, posílali je za hranice. Předností a oporou Jednoty byla pevná organizace. Proti
dřívějšku se však v ní stále více uplatňovali laičtí členové šlechty. Jednota se tak dostala
z dosavadního osamocení, ale stále více byla strhávána na kolbiště politické, které jí nikdy
příliš nesvědčilo. Od přelomu 16. a 17. stol. byli vedoucími činiteli v Jednotě Václav
Budovec z Budova a moravský magnát Karel starší ze Ţerotína, pak i jeho bratranec Velen
ze Ţerotína.
Úpadek staroutrakvismu: Ačkoli konzistoř zůstala nadále v rukou starověrných utrakvistů,
úpadek strany nezadrţitelně pokračoval. Papeţští nunciové při císařském dvoře nepřestali
usilovat, aby se administrátor a konzistoř zřekli všech zvláštností a úplně splynuli
s církví obecnou. Nuncius Jacopo Puteo r. 1587 skutečně dosáhl toho, ţe administrátor
Václav Benešovský a jeho druhové se v přítomnosti teologů, jezuitů a jiných řeholníků tajnou
přísahou zřekli husitství s výjimkou přijímání z kalicha a slíbili, ţe konzistoř nebude bránit
obsazování far katolickými duchovnímu a ţe bude hledět, aby kandidáti kněţství byli
vychováváni u jezuitů. Nástupce Benešův, Fabián Rezek se r. 1591 s některými členy
konzistoře husitství zřekl úplně. Zavázali se k naprosté poslušnosti papeţi a praţskému
arcibiskupovi, o Janu Husovi budou smýšlet tak, jak rozhodl Kostnický koncil, ţe budou
hledět, aby dospělí dávali přednost přijímání pod jednou způsobou. Toto odvolání opakoval
Rezek jménem svým i ostatních kněţí v Římě r. 1593 načeţ se jim dostal absoluce. Po
návratu do vlasti se stal Rezek kanovníkem v Olomouci. Na jeho místo v konzistoři přišel
kněz Václav Dačický, který byl ţenatý a měl dvě dcery. Byl ve všem poslušný arcibiskupa,
ale kdyţ se počátkem 17. stol.česká dvorská kancelář dostala do rukou katolíků, musel do
vězení. Protoţe se uţ ţádný vhodný kandidát nenašel, arcibiskup Zbyněk Berka se prohlásil
sám administrátorem a z Karolina spravoval trosky staré kališnické církve viceadministrátor.
Zesílení politické pozice katolíků: Katolická strana se ponenáhlu vzpamatovávala ze svého
úpadku. Nekatolíci měli sice značnou početní převahu ve šlechtě i lidu – v Čechách se ke
katolickému náboţenství hlásila jen asi sedmina všeho obyvatelstva – ale mladá a nadšená
katolická generace, vychovaná v katolické cizině nebo doma u jezuitů, se nehodlala s tímto
stavem smířit a pomýšlela na znovudobytí někdejších pozic. Značnou oporu jí skýtali papeţští
nunciové. K významné změně došlo r. 1599 přičiněním nuncia Filipa Spinelliho. Spinellimu
byl velmi nepohodlný místokancléř Kryštof Ţelinský, rozhodný evangelík, který měl velký
vliv na věci církevní a spolu se sekretářem Janem Mullnerem kříţil plány nunciovy a jezuitů.
Spinelli dosáhl toho, ţe Rudolf II. nejdříve vyňal věci církevní a náboţenské z kompetence
kanceláře a svěřil je katolíku Kryštofovi z Lobkovic a potom Ţelinského sesadil a vrchním
kancléřem jmenoval mladého Zdeňka z Lobkovic. Ten byl hlavní představitel rozhodné
generace a za jeho správy se česká kancelář, hlavní orgán zemské vlády v Čechách, stala
ohniskem katolických restauračních snah. Úsilí o obsazení důleţitých míst katolíky
pokračovalo i na počátku 17. století. Spinellimu se podařilo vyhodit ze sedla také prezidenta
dvorské komory Ferdinanda Hofmana, jehoţ místo zaujal katolík Breuner a dostal na
význačná místa i jiné dva katolíky, Viléma Slavatu a Jaroslava Bořitu z Martinic. Slavata
byl vychován ve víře bratrské, později přestoupil ke katolictví a sňatkem se sestrou pána
z Hradce se stal dědicem velkých statků v jiţních Čechách a v sousední Moravě. Stal se
dvorským maršálkem. Bořita byl pánem na Smečně a na svém panství provedl ráznou
protireformaci. Za Martinicovým vzorem šli i jiní příslušníci katolické šlechty a císař na
naléhání nunciovo obnovil protibratrský mandát z r. 1508. Byl uzavřen sbor v Mladé
Boleslavi a potom i v jiných městech. Protestu nekatolických stran na sněmu r. 1603 nebylo
dbáno.
Majestát a porovnání: Nejistoty o svém právním postavení byli příslušníci reformačních
směrů zbaveni r. 1609. Protibratrský mandát vyvolal sice mezi nimi a císařem napětí, které
hrozilo kaţdou chvíli výbuchem, ale nedošlo k němu, ani kdyţ r. 1608 proti Rudolfovi II.
povstali stavové rakouští, uherští a moravští a v jejich čelo se postavil císařův bratr
Matyáš. Čeští nekatoličtí stavové setrvali při Rudolfovi, zachránili mu tak aspoň Čechy se
Slezskem a Luţicemi, ale jako odměnu za to si od něho vyţádali závazný slib, ţe se
stoupencům české konfese dostane plné náboţenské svobody. Kdyţ se však následujícího
roku o věci jednalo na sněmu, císař, ovlivněn Lobkovicem, Slavatou, Bořitou, jezuity,
španělským vyslancem a nunciem, nehodlal slib splnit, a odvolával se na to, ţe by jednal proti
korunovační přísaze a proti zvykům země. Teprve kdyţ stavové dali rázně najevo, ţe si
hodlají poţadavky vynutit i násilím, Rudolf II., podepsal 9. července r. 1609 zákon,
vypracovaný stavy, tzv. Majestát na náboţenskou svobodu. Majestát dovoloval stavům i
jejich poddaným svobodně vyznávat českou konfesi z r. 1575, dával stavům právo obsazovat
dolní konzistoř, která měla převzít správu i ordinaci kněţí české evangelické církve, vydat
jim správu univerzity a dovolil jim volit ze svého středu defenzory. Defenzorům dal sněm
právo svolávat poradní sjezdy evangelíků a vybírat daně. Významné ustanovení Majestátu, ţe
gruntovní vrchnost nemá právo své poddané jakýmkoliv způsobem od jejich
náboţenství odtiskovat, zamezovalo v Čechách jus reformandi, v říši obvyklé a dotvrzovalo
liberální duch nového zákona.
Zároveň s Majestátem se usnesli evangeličtí stavové a někteří katoličtí šlechtici na tz.
„Porovnání“, nejasně stylizovaném zákonu, jenţ připouštěl výklad, ţe proti znění Majestátu
můţe král a katolické vrchnosti na své farnosti, které se hlásí k České konfesi, dosazovat
staroutrakvistické kněze, svěcené arcibiskupem, čímţ byla otevřena cesta k různému
obcházení majestátu. Porovnání stanovilo výslovně, ţe na královských statcích si mohou
nekatolíci stavět kostely, ale neřeklo se výslovně, zda se to týká i statků církevních, jeţ bývaly
pokládány také za příslušenství královské komory.
Majestát i porovnání byly vloţeny do zemských desek a tak se staly zemským zákonem a
právním základem církevních poměrů v tehdejších Čechách. Nejvyšší kancléř Lobkovic,
jehoţ jméno nechybělo na ţádném státním aktu, odmítl připojit svůj podpis na Rudolfův
Majestát, a rovněţ tak odmítl se svou skupinou Porovnání. Majestát podepsal místo něho
nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, Lobkovic, Slavata a Bořita rovněţ odmítli účast při
zapsání Majestátu do zemských desek. Evangeličtí stavové jim to velmi zazlívali a ústy
Václava Budovce je prohlásili za nepřátele evangelíků a učinili je odpovědnými za jakékoliv
porušení Majestátu v budoucnosti.
Stavovské povstání:
Pokračování třenic mezi náboţenskými stranami: Kdyţ stavové dosáhli splnění svých
poţadavků, napětí se poněkud uvolnilo. Stavové ihned převzali do svých rukou dolní
konzistoř. O jejím obsazení se dohodli s Bratry tak, ţe ve dvanáctičlenném sboru zasedali
administátor s pěti přísedícími ze strany novoutrakvistické, senior a dva členové Jednoty
a tři zástupci univerzity. V Praze se všechny kostely podřídily České konfesi a také na
venkově byl leckde utrakvistický kněz nahrazen novoutrakvistou. Bratří konali veřejné
bohosluţby a v Praze si dokonce postavili kostel. Hodně se v Praze rozmohli i němečtí
luteráni. Na Starém městě si vystavěli kostel u Salvátora a na Malé straně kostel nejsv.
Trojice. Organizoval je saský dvorní kazatel Matyáš Hoe z Hoeneggu a jejich oporou byl
lékař Jan Jesenský – Jessenius, zvolený r. 1617 rektorem univerzity, kterou stavové téţ
převzali a snaţili se i pozvednout, ale s nevelkým úspěchem.
Katolická fronta byla však povolením náboţenské svobody zaraţena jen na krátkou chvíli.
Rudolf II. musel r. 1611 odstoupit ve prospěch svého bratra Matyáše, kdyţ selhal jeho pokus
s pomocí arcikníţete Leopolda, napravit poráţku z r. 1608, a Matyáš se expanzívní politice
katolické strany stavěl nejen shovívavě, nýbrţ ji účinně podporoval. Lobkovice a jeho druhy
nechal ve vysokých řadech, potvrdil privilegia jezuitské koleje, aby mohla úspěšně soutěţit
s univerzitou, ovládanou evangelíky, a energickému arcibiskupovi Lohelovi svěřil církevní
správu na královských statcích. Lohel tam všude uváděl katolické kněze a ještě důsledněji
prováděl rekatolizaci na arcibiskupských statcích. Toto počínání nekatolíky velmi dráţdilo a
vyústilo v násilné střetnutí obou stran.
Příčiny povstání: Brzy po vydání Rudolfova Majestátu si vystavěli evangeličtí poddaní
německé národnosti v Broumově a v Hrobech na statcích broumovského opata a praţského
arcibiskupa kostely, opíraje se o Porovnání, podle kterého si evangelíci směli stavět kostely
na královských statcích. Oba preláti udali věc české kanceláři a vláda, jeţ si vykládala
Porovnání tak, ţe královskými statky se nerozumí statky církevní, rozhodla, ţe kostely
mají být zavřeny. Arcibiskup se osobně pokoušel kostel v Hrobech zapečetit, ale rozezlení
poddaní se na něj obořili kamením, ţe sotva vyvázl ţivotem. Kdyţ se však dověděli, ţe
arcibiskup proti nim začal kriminální proces, prosili ho za odpuštění a nabídli se, ţe sami
kostel zboří, kdyţ ţalobu odvolá. Arcibiskup tak učinil a Hrobští svůj kostel zbořili. Měšťané
broumovští se zapečetění kostela rovněţ vzepřeli, a kdyţ v odporu vytrvali, byli jejich předáci
v Praze v únoru 1618 uvězněni. Za nálady méně podráţděné by bylo podařilo spor časem
urovnat, neboť vzhledem k tomu, ţe církevní půda zabírala tehdy jen nepatrnou část
království /něco přes 4%/, sporná otázka neměla velkého významu. Ale vzájemná nedůvěra
obou stran byla příliš veliká a evangelíci se obávali zhoršení situace, aţ se ujme vlády dědic
zemí Matyášových Ferdinand Štýrský, odchovanec jezuitů, který se projevil v rakouských
zemích jako rozhodný odpůrce protestantismu. Ferdinad byl přijat za českého krále r. 1617 i
od stavů nekatolických a od té doby katolická menšina zvýšila svou výbojnost. To vše
přispělo k tomu, ţe radikálové v obou táborech nabyli vrchu.
Náboţenské rozpory se přiostřily i v německé říši a vše nasvědčovalo tomu, ţe dojde
k válečnému měření sil. Katolická liga, zaloţená bavorským vévodou Maxmiliánem r. 1609
byla odpovědí na protestantskou unii, která vznikla o rok dříve pod vedením kalvínského
kurfiřta Fridricha falckého. Důvěrné styky mezi kníţaty unie a některými českými
předáky byly navázány jiţ dávno předtím. Mezi vůdci domácích stavů nabyli v poslední době
váhy někteří páni německého původu, u nich je pochybnost, zda tlumočili pravé odhodlání
země /Hrabě Thurn, který přišel do Čech teprve r. 1606 a nikdy se česky pořádně nenaučil,
Kolona z Felsu a hrabě Jáchym Ondřej Schlick/. Účast německého ţivlu, domácího i
zahraničního je v přípravě revoluce vůbec veliká. Ale stejného smýšlení byl vlastní mluvčí a
předák evangelických stavů, neústupný pan Václav Budovec z Budova, a s ním jiní náčelníci
Jednoty. Na jaře r. 1618, kdyţ král dal opětovně zamítavou odpověď ve sporu o kostely
v Broumově a v Hrobech, rozhodli se jmenovaní pánové sáhnout k násilí. Nešlo jim jiţ o to,
aby vláda povolila jejich stíţnostem, nýbrţ byli odhodláni dát zemi jiného krále. Bylo jen
třeba vytvořit situaci, která by stavy přinutila k rozhodnému a jednotnému postupu proti
habsburskému dvoru.
Průběh povstání: 23. května 1618 se odebralo přes sto ozbrojených pánů a rytířů do české
kanceláře na praţský hrad, aby ukojili svůj hněv na dvou králových místodrţících /Matyáš
dlel od r. 1612 se svým dvorem trvale ve Vídni/, kterým byla především dávána vina za
chování vlády v posledních sporech. Byli to Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic.
Oba byli svrţeni z oken do Jeleního příkopu a za nimi i jejich písař Fabricius, ale mimo
očekávání si moc neublíţili. Shromáţdění stavové pak zvolili vládu 30 direktorů, vypsali
daně a sbírali vojsko, jehoţ vrchním velitelem se stal hrabě Thurn. Jezuité byli ze země
vypovězeni, jejich statky zkonfiskovány. Teprve potom začali stavové vyjednávat o pomoc
vedlejších zemí. Prozatím s ní mohli počítat jen v německém Slezsku. Česká Morava, vlivem
Karla ze Ţerotína, příslušníka Jednoty bratrské, jakoukoli pomoc odmítla, ale byla ochotna
zprostředkovat smírné vyrovnání. Chování Moravy zadrţelo i pomoc obojích Rakous.
V okolí císařově mnozí radili ke smíru, mezi nimi císařův důvěrník kardinál Khlesl. Ale
rozhodná strana, k níţ patřil v Čechách nejvyšší kancléř Zdeněk z Lobkovic, ve Vídni
Španělský vyslanec a stoupenci krále Ferdinanda, ţádala příkladné potrestání rebelů.
Ferdinand vyuţil toho, ţe císař byl nemocen, Khlesla internoval na zámku Ambras v Tyrolích
a odstranil tak moţnost dorozumění. Brzy potom vtrhl císařský velitel Dampierre a po něm
Buquoy do Čech. Vedlo se mu tak špatně, ţe se musel uchýlit do pevných Budějovic. Oba
tábory jednaly zatím o pomoc za hranicemi. Španělsko nabídlo císaři pomoc i vojsko, také
pomoc polská se zdála být jistá. /Král Zikmund byl švagrem Ferdinandovým/. Čechům
sliboval pomoc Fridrich Falcký a unie, ale vskutku a brzy ji poskytl katolický savojský
vévoda Karel Emanuel, velký nepřítel Habasburků. Poslal do Čech několik tisíc muţů pod
Mansfeldem. Mansfeld se konce listopadu 1618 zmocnil katolické Plzně.
V březnu r. 1619 zemřel Matyáš. V srpnu potom byl zvolen císařem král Ferdinand. Ten
ohlásil stavům, ţe je ochoten potvrdit všechny svobody země, ale jeho list nebyl vůbec
přijat. Stavové, kteří dosud tajili své konečné cíle, byli nyní odhodláni vystoupit otevřeně. Na
jaře1619 vtrhl Thurn na Moravu která jej uvítala přátelsky, přidala se přes odpor Karla ze
Ţerotína pod vlivem jeho příbuzného Ladislava Velena k odboji a rovněţ zvolila vládu 30
direktorů. Thurn potom táhl na Vídeň, ale nedobyl jí a musel spěchat do jiţních Čech, kde
zatím Buquoy nabýval stále více půdy a Mansfeldovi, který přitáhl od Plzně, připravil
zdrcující poráţku na Záblatí. Direktorům se nedostávalo energie a zvláště peněz na
vydrţování vojsk. Pomoc měla přinést volba nového krále.
Při jednání o osobu nového krále propukl opět starý spor mezi luterány a kalvinisty.
Luteránští stavové si přáli za českého krále nejmocnějšího souseda, saského kurfiřta Jana
Jiřího. Ale kurfiřt povstání stavů příliš nedůvěřoval, zvlášť od bitvy u Záblatí a kromě toho
měl velký odpor vůči silné kalvínské straně v zemi. Odpuzeni tímto váhavým a
opatrnickým postojem sjednotili se luteráni s kalvíny na volbě kalvínského kurfiřta
Fridricha Falckého, rovněţ souseda Čech, vedoucího činitele protestantských kníţat. Na
generálním sněmu všech zemí české koruny 19.8. 1619 byl potom Ferdinand II. s českého
trůnu sesazen a na jeho místo byl zvolen Fridrich. Naděje, jeţ v něj stavové skládaly, se však
nesplnily. Jediný pozoruhodný čin, jím se zapsal do českých dějin, byla „úprava“
svatovítské katedrály pro kalvínské bohosluţby, provedená dvorním kazatelem
Skultétem před vánocemi r. 1619. I luteráni byli pohoršeni vandalským počínáním tohoto
muţe a jeho pomocníků, jeţ neušetřilo drahocenných uměleckých předmětů, oltářů, obrazů a
soch, v katedrále od doby Karla IV. nahromaděných a nejctihodnější svatyni v zemi hanebně
znesvětilo. Kdyţ obrazoborci začali ničit i mramorový náhrobek českých králů, dílo
Alexandra Colina, vystoupil proti nim luterán Vilém starší z Lobkovic a z katedrály je
vyhnal.Vydatnou oporu v cizině však Fridrich stavům nezískal. Jeho tchán Jakub I. anglický
král, tvrdý absolutista neschvaloval, ţe přijal českou korunu po sesazení legitimního krále, a
byl ochoten jen k malé pomoci. /Pádný argument pro svůj postoj získal v okamţiku, kdy se
dověděl, ţe praţský dvůr jedná o vojenské spolupráci s osmanskou říší. Nejvíce se zasazoval
o vyslání Fridrichových vyslanců do Istanbulu kdysi přesvědčený odpůrce islámu Václav
Budovec z Budova/. Zdrţenlivost Anglie přivodila i neochotu států nizozemských. Také
odřekl pomoc vévoda savojský, rozhodný nepřítel kalvínských Wittelsbachů. Nakonec ani
evangelická unie nepovolila Fridrichovi proti císaři ani vojáka ani krejcaru. Přičinila se o to
Francie, kde tentokrát nabyl vrchu směr protireformační. Král byl tedy odkázán jen na
prostředky vlastních zemí a na pomoc uherskou, kterou umoţnilo povstání
sedmihradského vévody Gabriela Bethlena. Císaři Ferdinandovi naproti tomu se podařilo
vedle peněz a vojsk španělských a papeţských si opatřit brannou moc od všech hlavních
českých sousedů. Získal především vévodu Maxmiliána bavorského. Získal dokonce
náčelníka německých luteránů saského kurfiřta Jana Jiřího, kterému slíbil za pokoření
Slezska obojí Luţici.
Ze spojenců císařských byl daleko nejdůleţitější Maxmilián Bavorský. Byl energický i
opatrný, svou zemi moudrou správou a dobrým hospodářství neobyčejně povznesl. V jeho
sluţbách byl zkušený válečník Tilly. Ten v červenci vtrhl s 30 000 muţi do Horních Rakous,
podrobil si zemi, potom se v rakousích spojil s Buquoyem, zanechal tam část vojsk proti
Uhrům a s ostatkem vtrhl 20.září do Čech Stavovské vojsko, vedné kníţetem z Anhaltu, o
něco slabší, před ním ustupovalo a teprve 8. listopadu se mu postavilo na Bílé hoře u Prahy
k bitvě.V ní císařští zvítězili. Praha se mohla ještě bránit, ale královi vůdcové ztratili
důvěru ve zdemoralizované vojsko. /Stavovskému vojsku také narozdíl od císařských –
které povzbuzovali katoličtí kněţí - chyběla duchovní podpora – jejich vůdcové je
opustili/. Následujícího dne dvůr spolu s Anhaltem a Thurnem uprchl ze země do
Slezska, Praha a s ní celá země se poddaly Maxmiliánovi. Reversem z 13. listopadu osvědčilo
201 pánů a rytířů, mezi nimi Budovec a Vilém z Roupova, předseda direktorů, srdečnou lítost,
ţe se pozdvihli proti svému pravému králi, a přísahali mu věrnost.
Potrestání odboje: Správa dobyté země byla svěřena mimořádnému místodrţícímu, Karlu
z Lichtenštejna. V únoru 1621 byli zatčeni náčelníci odboje, pokud se nespasili útěkem, a
byli postaveni před mimořádný soud. Všichni byli zbaveni statků, někteří uvězněni a na 27
byl vykonán 21. června1621 rozsudek smrti. Z popravených byli tři z panského rodu
/Schlick, Budovec a Harant z Polţic/, sedm rytířů a ostatní měšťané. Co se týká
náboţenství, byli mezi nimi luteráni, kalvíni, Bratři a jeden katolík /Diviš Černín
z Chudenic/. Německé národnosti byli Schlick, Bedřich z Bílé, Ruppel, Hauenschild a
Kober. Bylo by jich zjištěno asi více, ale všechny protokoly se nezachovaly. Německy před
soudem vypovídali také Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Ota z Losu a Bohuslav z Michalovic.
Jesenský se narodil ze slovenské rodiny ve Vratislavi, byl vychován v Němcích, česky
neuměl. Schlick pocházel z rodiny, která poněmčila značnou část západních Čech.
Na Moravě, kde královým místodrţícím byl kardinál Ditrichštejn, odsouzenci k smrti dostali
milost, ale byli pokutováni na statcích a vězením. V únoru 1622 vydal král Ferdinand tzv.
Generální pardon, jímţ daroval čest i ţivot všem, kdo ještě nebyli pokutováni a kdo se
jakkoliv proti němu provinili, ale s podmínkou, ţe kaţdý vyzná své provinění a vyjeví své
jmění. Provinění bylo i v tom, kdyţ někdo odváděl daň, nařízenou direktory.Tím bylo
pokutování rozšířeno na většinu šlechty. Plného odpuštění se dostalo jen katolíkům, nebo
těm, kdo se jimi stali, ostatní byli pokutováni ztrátou všech statků nebo proměněním
svobodných statků v manství, ztrátou dílu statku. Ale i v tomto případě byl zkonfiskován celý
statek a teprve díl, v pokutě neobsaţený měl být viníkům vyplacen.
Takovým způsobem byla veškerá česká protestantská šlechta najednou vyvlastněna. Kdyţ
vyjmeme statky královské a církevní, konfiskaci propadly přes tři čtvrtiny země. Z takto
získané kořisti císař štědře obdarovával své věrné, ale velkou většinu přece jen skoupila
česká šlechta. Albrecht z Valdštejna skupoval promyšleně statky v severních Čechách, aby
si vytvořil jednotné panství se střediskem v Jičíně. Karel z Lichtenštejna konfiskacemi
zbohatl tak, ţe se stal největším velkostatkářem ve všech habsburských státech, sekretář české
kanceláře Pavel Michna z Vacínova, který byl při vzniku povstání téměř nemajetný, se
domohl jmění v ceně přes dva miliony zlatých.
Katoličtí mučedníci doby bělohorské:
Jako v době husitské vyskytl se v Čechách a na Moravě i době předbělohorské větší počet
muţů, kteří věrnost katolické víře zaplatili ţivotem Čechy: Vpád pasovských - Císař Rudolf II. těţce nesl poníţení, které mu připravil jeho bratr
a nevěrní stavové a pomýšlel na pomstu. K jejímu provedení si vyhlédl ctiţádostivého
arcivévodu Leopolda, který drţel bohaté statky biskupství pasovského a štrasburského, ale
ţádné svěcení neměl. Leopold měl vojensky vtrhnout do Čech a donutit sněm, aby se zřekl
Matyáše a jej samého přijal za čekatele českého trůnu. Plán byl uskutečněn počátkem r. 1611.
Divoká soldateska vnikla do Jiţních Čecha vraţdíc a loupíc postupovala ku Praze.
V únoru se lstí zmocnila Malé Strany a pak i hradu. Staré a Nové Město se ubránily, ale kdyţ
se tam roznesla zpráva, ţe katolíci se chtějí zmocnit i těchto částí Prahy, vzniklo tam
pobouření a chátra se vrhla na kostely a kláštery.Vyloupili vyšehradské děkanství,
v Emauzích zabili dva mnichy a zničil celé zařízení včetně knihovny s památkami
hlaholského písemnictví, na Karlově usmrtili tři kanovníky, opata Kašpara Čepla nejdříve
krutě mučili a pak mu rozpoltili hlavu a usmrtili kaţdého kněze, který se ukázal na ulici.
Největší dav se shlukl u P. Marie Sněţné, kam byli před pěti lety uvedeni františkáni.
Z osazenstva kláštera v počtu 15 bratří jich bylo 14 různým způsobem mučeno a
povraţděno. Jedná se o jejich blahořečení. Minority u sv. Jakuba zachránili jako kdysi za
husitských válek staroměstští řezníci. Přepadení jezuitské koleje odvrátil její bývalý ţák,
luterán Vratislav z Mitrovic, který u mostecké brány velel jízdnímu oddílu.
Morava: Kdyţ se r. 1619 přidala ke stavovskému povstání Morava, nastaly i tam katolíků
těţké chvíle. Jezuité byli vyhnáni, kardinál Ditrichštejn navţdy ze země vypovězen,
olomoučtí kanovníci oloupeni, vyhnáni nebo uvězněni, dóm vypleněn, dominikáni, františkáni
a minorité vyhnáni, kapucíni uvězněni, statky hradišťského a zábrdovického kláštera zabrány
a mniši rozehnáni a rozehnána byla také brněnská kolegiátní kapitula.
Nejkrutější muka podstoupil holešovický farář Jan Sarkander. Polský král Zikmund III.
Vasa svému švagrovi Ferdinandovi II. pomoc několik tisíc lehké kozácké jízdy. /Proti
očekávání Ferdinanda mu jeho švagr král Zikmund III. nemohl poslat ţádné vojsko – polský
král byl volen sněmem, měl omezené pravomoci- pouze dovolil generálu Althanovi, ţe se
můţe pokusit naverbovat na polském území omezený počet vojska. Althan, tísněný časem a
okolnostmi-odpor polské šlechty, poukazující na překročení kompetencí – naverboval
v Miechowie-východně od Krakova- pouze tzv. Lisovčíky, lehkou kozáckou jízdu
problematické kvality v počtu asi 4000 jezdců/. Vojáci, zvaní po polském válečníku
Lisowském lisovčíci, po cestě přepadávali hrady a městečka a bezuzdně loupili. Sarkander
chtěl svou osadu těchto hrůz ušetřit, proto vyšel kozákům, kdyţ se 5.února 1620 blíţili
k Holešovu, vstříc v čele eucharistického průvodu. Divocí vojáci, kdyţ viděli katolického
kněze nesoucího oltářní svátost, seskočili s koní, poklonili se a Holešovu se vyhnuli.
Moravští stavové pojali z toho proti Sarkandrovi podezření, ţe předcházejícího roku v Polsku
vyjednával o vypravení kozáků. Ve skutečnosti tuto záleţitost vyřídil generál Michal
Althan, kdeţto Sarkander byl v Čenstochové na pouti. Sarkander byl zatčen a 13. a 14. a 18.
února1620 byl v Olomouci vyslýchán, při druhém a třetím výslechu s uţitím práva
útrpného. Městský soudce Jan Scintilla, jediný katolík z desetičlenné vyšetřující komise o
tom později učinil podrobný zápis. Na Sarkandrovi byly vymáhány výpovědi o sesazeném
moravském hejtmanovi Ladislavovi z Lobkovic, bratrovi nejvyššího kancléře Zdeňka
z Lobkovic a patronu holešovského kostela. Sarkander byl Ladislavovým zpovědníkem a člen
vyšetřující komise mu poloţil otázku: „Ty že nevíš, jaké pikle se kuly? Co ti nepověděl tvůj
pán ve zpovědi?“ Na to Sarkander prohlásil, ţe mu ve zpovědi nebylo nic svěřeno, ale ţe je
stejně vázán zpovědním tajemstvím a nic prozradit nemůţe. Následkem nelidského
mučení Sarkander 17. března 1620 v ţaláři zemřel. Do posledního dne se modlil breviář a
protoţe měl ruce vymknuté z kloubů, obracel listy v knize jazykem. Skočovský rodák /nar.
20.12.1576/ Jan Sarkander navštěvoval niţší školu v Příboře a filozofii v Olomouci a pak
v Praze, kde se stal mistrem svobodných umění. R. 1604 vstoupil do kněţského semináře ve
Štýrském Hradci, ale po dvou letech odešel a oţenil se. Po brzké smrti manţelky pokračoval
ve studiích bohosloví. R. 1609 byl vysvěcen na kněze a působil na různých místech
olomoucké diecéze, od r. 1615 v Holešově. S několika jezuity tam úspěšně pracoval na
obnově katolického ţivota. Kdyţ vypuklo povstání, byl Sarkandrův patron uvězněn a on sám,
ohroţován na ţivotě holešovskými nekatolíky se nějaký čas skrýval a pak Holešov opustil.
Navštívil Čenstochovou a pak se uchýlil na severomoravské statky svého patrona. Kdyţ viděl,
ţe by v Holešově nebyl mnoho platný, nabízel Lobkovicovi rezignaci a doporučoval za svého
nástupce zámeckého kaplan Samuela Tučka, který za jeho nepřítomnosti vedl duchovní
správu. Lobkovic však rezignaci nepřijal, proto se Sarkander vrátil, ale brzy potom byl zatčen
a umučen. R. 1859 byl blahořečen, r. svatořečen.