Pentagram - Lectorium Rosicrucianum

P e nt a gr a m
Lectorium Rosicrucianum
2011
ČÍSLO
3
Časopis Mezinárodní školy
Zlatého Kříže s Růží
Lectorium Rosicrucianum
Časopis
chce čtenáře upozornit na
novou dobu, která započala ve vývoji lidstva.
Pentagram byl za všech časů symbolem
znovuzrozeného člověka, Nového Člověka.
Je však také symbolem Universa a jeho
věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.
Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li
uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když
člověk uskutečňuje pentagram ve svém
mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve
pak vstoupil na stezku transfigurace.
Časopis
vyzývá čtenáře,
aby tuto duchovní revoluci v sobě samých
připustili a uskutečnili.
P e n t a gr a m
Pentagramu
Pentagramu
Číslo 3/2011
Jasnovidnost, schopnost
starého člověka
J. van Rijckenborgh
a Catharose de Petri
Ruža Sv. Jána
J. van Rijckenborgh
a Catharose de Petri
Borobudur
Vize věštkyně
Edda
Chrám jako pracovní
místo
Dojmy z chrámu Lectoria
Rosicrucianum
Polární záře
Hodnota slova „my“
Rozhledy
Původní pránické světlo
Referát o knize: Univerzální
Gnose
Sochař
Lucca della
Robbia znázornil zvlášť
pěkným způsobem, jak
se krása, pravda a radost otevírají a vyjevují, když duše
(zde představovaná dětmi) zaslechne volání (zvuk pozounů)
původního života. Sousoší
Cantoria (z r. 1432) lze nyní
vidět v Museo di S. Maria
del Fiore ve Florencii.
J. van Rijckenborgh a Catharose de Petri
bojí schopnost může realizovat
každý, kdo to chce. Popíšeme
podrobně omezení, pomíjivost a velké
nebezpečí, které jsou spojeny s vyššími schopnostmi starého člověka. Stejně
obšírně pojednáme o schopnostech
nového člověka, a to tak dalece, jak
jen budeme schopni.
Látková sféra, v níž nyní žijeme,
má různé vlastnosti a podléhá rozličným zákonům. Substance zrcadlové
sféry naší planety, onen svět za oponou, má také různé vlastnosti. Gnostik
rozlišuje celkem sedm skupin vlastností, sedm manifestací substance
a také sedm dimenzí. Souhlasně se
sedminásobným uspořádáním našeho
planetárního příbytku vlastní také člověk sedm smyslových orgánů, jejichž
prostřednictvím je schopen reagovat
na sedminásobnou matérii.
Pomocí svých smyslových orgánů tedy člověk dokáže vyjadřovat
sebe v tomto světě a působit v látkové
sféře. Ve skutečnosti je tento sedminásobný smyslový stav jen teoretickou
možností, protože v běžném životě
osobnost zná a používá jen pět smyslů; další dva jsou přítomny jen hypoteticky.
To platí pro člověka na této straně
závoje. Ale jakmile pobývá v zrcadlové sféře, tak je schopen využívat další
dva smysly. Protože mu tam však
Jan van Rijckenborgh a Catharose de Petri, zakladatelé
duchovní školy Zlatého Kříže s Růží, popsali cestu, která
vede k osvobození duše. Učinili to kromě jiného na základě prapůvodních textů Univerzálního učení, které objasňovali žákům školy a dalším zájemcům a dávali jim příklad
svým životem.
Kniha králů
chybí látkové tělo a éterické neboli
životní tělo, nemůže se v materiální
sféře plně všemi smysly projevovat.
V důsledku celé této situace je pro
nás tento svět, a to jak látková sféra,
tak zrcadlová sféra, pokřivenou realitou.
Člověk vždy tíhnul ke zdokonalení,
ucelení této pokřivené reality snahou
vybudovat most mezi těmito dvěma
sférami, které jsou si sice navzájem
cizí, ale které jsou přesto dvěma polovinami jednoho světa. Toto tíhnutí
k přemostění se označuje jako „okultní“ a pokus postavit tento most smyslovými orgány a strukturálně, aby pak
z toho bylo možné získat výhody, se
nazývá „okultismus“.
Existující okultní hnutí se liší tím,
co se lidé snaží z nich získat. Tyto rozdíly odpovídají rozdílným lidským typům. Tak existuje okultní hnutí, které
je nábožensky orientované a věří, že
je schopné navázat vědomé spojení
se zemí světla na onom světě. Jiné
hnutí se zaměřuje vědecky a usiluje
o získání vědomostí. Další hnutí je
zaměřené zcela materiálně a používá
okultní schopnosti výhradně pro získání finančních požitků. Nakonec by
měla být zmíněna ještě čtvrtá skupina
okultistů, která se soustředí na sebezdokonalení a sebekultivaci.
Moderní Kříž s Růží nemá v žádném případě zájem účastnit se takových
hnutí. Již po mnoho let zdůrazňujeme,
že naším cílem není jakýmkoliv způsobem se zaměřovat na zrcadlovou sféru
ani na žádnou její oblast, protože takový cíl nenabízí žádný osvobozující
aspekt. Naší snahou naopak je každý
takto zaměřený zájem neutralizovat.
Pravá lidská bytost vlastní také
sedm schopností odpovídajících sedmi
substancím světa; je osvobozená od
omezení a poškozeného stavu naší nynější životní oblasti.
Těchto sedm schopností může být
popsáno následovně:
Za prvé: nejvyšší schopnost může
být označena jako síla lásky. Tím míníme výhradně tu sílu lásky, skrze niž
se vše stává Světlem. Ve všech svatých
spisech stojí psáno, že to nejvyšší je
Světlo. Bůh je Láska a Bůh je Světlo.
Hledajícímu člověku je prorokováno,
že jednou vstoupí do tohoto Světla,
které je Bohem samým.
Druhá schopnost člověka je moudrost, která může být přijata a zpracována rozumem.
Třetí lidská schopnost je vůle. Zde
je výhradně míněna vůle, která je v lidském chrámu nejvyšším knězem a vedena láskou a moudrostí vykonává
Boží vůli.
Čtvrtá schopnost pravého člověka
je síla myšlení. Veden láskou, moudrostí a rozumem a poháněn vůlí může
člověk s touto silou mentálně zformovat své dílo až do těch nejmenších podrobností.
Pátou schopnost staří nazývali „kundalini šakti“. Je to vyšší obecný princip života. Projevuje se jako rotující
a obíhající energie a svědčí o skryté
síle v lidské konstituci. Je to projev
elementárních sil přírody. Jejich vyšším aspektem je schopnost postupovat
krouživými cestami a přivádět odtamtud síly a myšlenky, které vyvěrají
z vyšší trojice. Je to jedna ze základních pránických energií (éterů). Zásah
do jejího normálního působení může
vést k pomatenosti nebo k jinému vážnému onemocnění. V naší filozofii
mluvíme o dynamické energii, která
se koncentruje, aby poskytovala vitální sílu mentálním koncepcím.
Šestou schopností je tvořivý projev, božská síla řeči nebo mantry. Vyslovením tvořivého slova, které má
magický účinek, je mentální koncepce za podpory vitální energie realizována ve hmotě.
Sedmou schopnost tvoří souhrn
všech šesti předcházejících. V této
společné síle může vše, co bylo uskutečněno, být použito správným způsobem ve službě pro to univerzální
a božské. Síly extrahované z prvních
šesti schopností tvoří zářící univerzální
Světlo, které je koncentrované v sedmé
schopnosti. Ohniskem každé z těchto
sedmi sil je jádro vědomí, z něhož vyzařuje odpovídající síla neboli schopnost.
Budeme-li tohoto ideálního sedminásobného člověka, který je celým
svým mikrokosmem aktivní, považovat za základ, lze pochopit, že běžný
člověk za normálních okolností neodpovídá takovéto úloze. Univerzální
schopnosti vysoce převyšují jeho možnosti. Dokonce i v těch nejlepších případech je tento ideál nahrazen jen
ubohou karikaturou. To chceme vysvětlit na několika příkladech.
Již jsme řekli, že druhou schopností je moudrost, která může být
přijímána, transformována a asimilována rozumem. Situace je však
nyní taková, že dokonce i tehdy,
když spojení s touto moudrostí neexistuje a rozumový orgán je silně
denaturovaný, člověk může dosáhnout jasnozřivosti. Ale všichni chápeme, že takováto schopnost pak nemá
nic společného s božskými záměry,
nýbrž že náleží k biologické struktuře lidské bytosti.
Jasnovidnost lze popsat jako vnitřní vnímání, jako vidění přicházející
z dálky, vidění toho, co se děje v neurčité vzdálenosti od pozorovatele.
Jasnovidnost je tedy něco jako éterické zření, což znamená zjemnění a rozšíření fyzické schopnosti vidět.
Existují myšlenky a tóny, které dokážou překlenout velké vzdálenosti.
To se například děje tehdy, když na
vás někdo myslí: „Navštívím ho / ji
ještě tento týden.“ Tato myšlenka zasáhne váš aurický obal, jemně naladěná hypofýza pocítí vjem, začne
vibrovat a tyto vibrace způsobí, že
také pinealis začne vibrovat. Jako důsledek vnitřně uvidíte obraz toho, kdo
na vás myslí, obdržíte vjem a víte, že
v některém z dalších dnů vás navštíví. Překvapení je zde vyloučeno. To,
že téměř každý člověk něco takového již zažil, ukazuje, že bez výjimky
všichni jsme schopni – alespoň trochu –
jasnovidění nebo jasnoslyšení.
Může se vyvinout negativní nebo
pozitivní jasnovidnost. Negativně
jasnovidní se staneme, když dovolíme vnějším vlivům proniknout do našeho aurického pole a tyto vlivy si
podržíme, takže nakonec zcela uchvátí naše myšlenky. Tyto koncentrované
myšlenky, kterými jsme bombardováni, a naše udržování toho, co je jinými lidmi projektováno do našeho
aurického pole, to vše způsobuje, že
proud vyvěrající z hypofýzy přivádí
pinealis k jasnovidnému vnímání.
Pozitivní jasnovidnost vyvíjíme,
když své myšlenky na něco silně koncentrujeme. Pomocí cíleně zaměřené
myšlenkové síly pronikáme do aurické sféry našeho objektu zájmu, který
se pak popsaným způsobem pro nás
stane otevřenou knihou! Asi není
nutné dodávat, že různými tréninkovými metodami lze tuto přirozenou
schopnost dále zdokonalovat až k překvapivým, ale téměř nikdy pozitivním
výsledkům.
Budeme-li sledovat tento vývoj
střízlivě z vyššího hlediska, tak zjistíme, že všechny tyto přirozené tzv. vyšší
schopnosti neznamenají nic jiného než
kultivaci endokrinního systému. Pro
takovou kultivaci nemusí být osobnost
dokonce ani dobrá, ani moudrá, ani
nemusí měnit svůj život. Kdokoliv, kdo
má zájem, může cvičit takovou formu
okultismu za předpokladu, že jeho
stav krve a jeho biologické struktury
nepředstavují příliš mnoho překážek.
Činnost endokrinního systému
může být tímto způsobem rozvíjena.
Představuje to ovšem nejvyšší nebezpečí, a to nejen pro dotyčnou osobu,
ale především pro ostatní. Tímto způsobem je totiž vytvořen dostatek příležitostí nejen pro materiální, ale
především morální a duchovní využívání. Tragické na tom je, že skutečně
hledajícímu člověku to brání kráčet
pravou cestou. Pokud se někdo podrobí negativnímu či pozitivnímu tréninku
endokrinního systému nebo když má
takto citlivé tělo od narození a nedokáže se přitom chránit zdravým a vysoce morálním způsobem života, pak
otevře svou aurickou sféru všem druhům negativních sil. Ty ho pak na základě síly a činnosti endokrinních žláz
budou ovládat a řídit. 
predchádzajúcom článku sme
vašu pozornosť upriamili na
vyššie schopnosti starého človeka a pokúsili sme sa vám vysvetliť, že keď
prírodný človek získa vyššie schopnosti, potom to súvisí s činnosťou
dvoch žliaz s vnútornou sekréciou,
ktoré sa nachádzajú v hlave, a to s hypofýzou a epifýzou.
Hypofýza je zmyslový orgán aurickej sféry pre emócie a dojmy a vníma
všetko, čo sa do aurickej sféry dostane alebo sa jej dokonca len dotkne.
Tento orgán tiež vníma všetko, čo človek počas svojho života sám vyvolá
a čo následne ostáva v jeho okolí.
Prostredníctvom tohto dotyku začne
hypofýza vibrovať. Tým vznikne poháňajúca sila, ktorá vzbudí v latentnom
stave driemajúci orgán, epifýzu alebo
tretie oko, a podnieti ho k zvýšenej aktivite. V dôsledku toho sú počiatočné
emocionálne dojmy privedené do vnútorného videnia.
Činnosť oboch orgánov môže byť
kultivovaná čisto prírodným spôsobom, ak vlastníme kľúč na ich vyburcovanie k zvýšenej aktivite. Preto
schopnosť, ktorá takto narastá, je iba
rozšírenou prírodnou silou, ktorá pochádza výlučne z tohto sveta. A preto
žiak, ktorý kráča po chodníku transfigurácie, rozhodne odmieta takéto
rozšírenie svojej schopnosti vnímať,
lebo rozpozná, že výsledkom takéhoto
vývoja je iba kultivovanie osobnosti,
čo spôsobí ešte silnejšie pripútanie
k zemi. Týmto spôsobom by dosiahol
pravý opak toho cieľa, k akému je človek od počiatku určený.
No potom, aké sú vyššie schopnosti nového človeka?
Ak chceme pochopiť niečo z týchto
vyšších schopností nového človeka,
musíme najprv spoznať základný princíp pre ich rozvinutie. Týmto základom
je absolútne, fundamentálne zdrvenie
nášho prirodzeného „ja“. Toto zdrvenie „ja“ neznamená, že by človek mal
byť menej sebecký, trochu humánnejší alebo viac nasmerovaný na náboženstvo, iné myšlienkové prúdy či normy.
Nie, pod „zdrvením ja“ duchovná
škola rozumie úplné odbúranie celého komplikovaného systému človeka
tejto prírody. Len na tomto základe
môže začať práca. Prvým cieľom
je úplná zmena životných prúdov
pozemskej osobnosti. Zmena životného základu je prvou podmienkou
preto, že tieto prúdy držia pohromade
celú bytosť. Sily a látky, ktoré pôsobia
v pozemskej bytosti, ju pútajú k svojej úrovni, kde ju aj udržiavajú.
Preto od chvíle, keď človek vstúpi
na cestu oslobodenia, musí svoju pozornosť zamerať na to, aby sa odpútal od všetkého, čo udržiava, riadi,
viaže a posilňuje „ja“.
Je to radikálny, ale nevyhnutný
proces, pretože aurická sféra, toto nesmierne dôležité dychové pole človeka, musí byť očistené a oslobodené
od akýchkoľvek bežných nižších vplyvov hmoty. Jedine až keď dychové
pole spĺňa túto podmienku, môže začať práca v správnom Svetle.
V situácii, v akej sa ako ľudia žijúci na tomto svete nachádzame, je
možné, že si položíme otázku: Má
táto úplná očista našej aurickej sféry,
nastolenie odolnosti voči akýmkoľvek
škodlivým vplyvom, vôbec nejakú
istú základňu? – Táto základňa jestvuje, pretože vieme, že aurické pole
disponuje tromi schopnosťami, ktoré
môžu byť riadené jadrom ľudského
vedomia.
Prvou je schopnosť priťahovať,
druhou je schopnosť odpudzovať
a treťou je schopnosť neutralizovať
všetko, čo chce vniknúť do aurického
poľa. Dôležité však je, aby sme tieto
schopnosti nepoužívali negatívnym
spôsobom, ale pozitívnym a racionálnym. Takým spôsobom je možnosť
oslobodenia zaistená. V bežných podmienkach používa človek tieto tri
schopnosti len podľa vlastného rozhodnutia.
Najprv si preto musí uvedomiť
a spoznať, že jadro vedomia je v neustálom kolobehu závislostí a že po
každom vzostupe vždy nasleduje úpadok. V dôsledku toho človek ostáva
uväznený v obmedzeniach tohto sveta.
Ďalej musí začínajúci žiak odhaliť, že z něho musí ubúdať, aby v ňom
nový život dostal možnosť prejaviť
sa a aby sa ten nebeský Druhý mohol
rozvíjať v jeho mikrokozme. Avšak
nadobudnutie tohto nahliadnutia v procese seba-zdrvenia môže byť kontrolované a riadené pomocou „ja“ iba
do istého momentu. Je nemožné, aby
žiak uskutočnil proces obnovy sám
svojimi silami, pretože jadro jeho vedomia môže konať len podľa svojho
vlastného charakteru. Preto je potrebná úplne nová sila!
Ak sa rozhodneme kráčať cestou,
ktorá vedie k správnemu nahliadnutiu,
veľmi skoro nás naplní sila, ktorá nepochádza z tohto sveta. Táto sila nám
dopomôže k uvedomeniu si vyššieho
sveta a v zlomku sekundy nám umožní
vnímať a pochopiť, ako veľmi je naša
súčasná bytosť zakotvená v určitom
stave krvi. Toto nahliadnutie je nutné,
aby sme si uvedomili nutnosť obratu.
Žiak robí svoje rozhodnutie na základe určitého spojenia so silou, ktorá
nepochádza z tohto sveta, ale spája nás
s pôvodnou domovinou. Toto spojenie
môžeme nazvať „pamäťou vyššieho
vedomia“, ktorá je stimulovaná k určitej aktivite Božou láskou. Pomocou
tejto pamäti môžeme vedome používať tri schopnosti svojho dychového
poľa. Veľmi vedome potom môžeme
od seba odrážať všetky príťažlivé sily,
ktoré rozpoznáme ako škodlivé pre
dosiahnutie nášho cieľa.
Toto všetko je žiak schopný uskutočniť použitím tretej schopnosti aurickej sféry, schopnosti neutralizácie.
Keď sa zamestnávame týmto procesom a v tomto zmysle vedieme svoj
veľký zápas (pretože obe ostatné rozdielne životné sily sa nedajú spojiť
dokopy), potom sa rozvíja obdivuhodný proces. Pamäť vyššieho vedomia,
ktorá sa nachádza v jednom z mozgových centier medzi mozočkom („malým mozgom“) a veľkým mozgom, je
privedená do stavu intenzívnej vibrácie. Táto vibrácia otvorí sedem mozgových dutín univerzálnej práne –
dychu Božieho života. Ruža sa ďalej
otvára v nebeskom slnečnom Svetle
a jej sedem schopností sa živí silou
Svätého Ducha. Prostredníctvom tejto
duchovnej sily je možné dosiahnuť
prekonanie starého života.
Mnoho žiakov viedlo alebo práve
vedie tento boj. Naša filozofia nazýva
tento zápas procesom Jána Krstiteľa
a k tomu potrebné sedemnásobné
schopnosti sa nazývajú Ružou Svätého Jána. Sviatok Svätého Jána slávi
žiak, ktorý dokázal pripraviť svoju
aurickú sféru pre proces, v ktorom
úplne opustí svoje prírodné vedomie,
takže nebeské vedomie v ňom môže
byť vyzdvihnuté do Božieho kráľovstva. Preto vrcholom tejto slávnosti
je prijatie bielej ruže.
Týmto chceme vyjadriť, že ruža
v svätyni hlavy sa prostredníctvom
intenzívnych vibrácií pamäte vyššieho
vedomia otvorí. Teraz porozumieme,
prečo pre žiaka, v ktorom sa uskutočnilo toto prijatie, platia nasledovné slová: „On (ten nebeský Druhý vo mne)
musí rásť, ale ja (človek tejto prírody)
sa musím umenšovať.“ (Ján 3:30)
Týmto spôsobom sa začal prípravný proces. V sile Svätého Ducha začína boj proti „ja“ a jeho poháňaniu
a úskokom. Žiak sa stáva rytierom
Sv. Jána.
Čo sa týka vyšších schopností žiaka
kráčajúceho po ceste transfigurácie,
ešte ani zďaleka sme nespomenuli
všetko. Preto sa hlbšie vnorme do zjavenia ruže Sv. Jána. Táto ruža je sedemnásobná, a preto môžeme tiež
hovoriť o sedemnásobnej vyššej schopnosti, o sedemnásobnom ohni, ktorý
zodpovedá siedmim mozgovými dutinám. Keď bol tento oheň vznietený,
objaví sa sedem harmónií, ktoré zodpovedajú podľa poradia sedemnásobnému vývoju.
Prvá z týchto harmónií je piesňou
lásky, ktorá je samotným Bohom. Boh
je Svetlo a Láska. Druhá pieseň je piesňou múdrosti. Tretia obsahuje silu
vôle vznešeného kňaza, ktorý spieva
hymny pred svojím vnútorným oltárom. Štvrtý spev obsahuje silu myslenia. Piata pieseň vyjadruje sily
dynamickej energie. Šiesta pieseň
je piesňou prejavenia novej formy
a siedma pieseň spája svojou príťažlivou silou šesť predošlých do dokonalého „bytia“.
Z toho môžeme vyvodiť, že v Ruži
Sv. Jána žiak dostáva takpovediac talizman, kľúč na otvorenie siedmich
večných dverí. Skrz sedemnásobnú
vyššiu schopnosť získa žiak prístup
k pôvodnému božskému spoločenstvu,
z ktorého pochádzajú všetky elementy potrebné na výstavbu nebeského
človeka.
Bratia Ružokríža, so svojím čisto
kresťanským presvedčením, vždy vyhlasovali cestu kríža cez mágiu ukrižovanej ruže, ktorá je sfarbená na
červeno krvnou obetou Pána Ježiša.
Pre žiakov Ružokríža je to preto talizman, symbol odstránenia závoja,
čím sa otvára cesta k sedemnásobnému mikrokozmu. To samozrejme ešte
neznamená, že odstránenie závoja
umožnilo dokonalé sedemnásobné
použitie božských síl. Ale týmto spôsobom dosiahneme sedemnásobné
spojenie s absolútnym „bytím“ a prostredníctvom tohto spojenia sme schopní pokračovať vo Veľkom diele.
V prvom rade je nutná práca na
zdrvení, búraní či rozchode a po
druhé práca na úplne novom zrode.
Poznáme úslovie: Kde sa zjaví Svetlo,
temnota musí zutekať. Potrebný proces búrania nie je žiadnou dramatickou
udalosťou. Znamená to, že prostredníctvom univerzálneho Svetla, ktoré
sa dotklo žiaka, musí byť prerušené
spojenie s hmotou, pretože Svetlu nezodpovedá, a musí sa začať úplne nový
metabolický proces. Proces odbúrania tejto prírody teda zároveň znamená úplné obnovenie, iným slovom:
transfiguráciu. Keď to staré umiera,
znamená to zároveň zrodenie toho
nového. Sedemnásobná schopnosť
nového človeka vzrastá v tej miere,
v akej napreduje proces transfigurácie. Tak je mikrokozmos vedený
Svätým Duchom, ktorý sa stále viac
prejavuje, späť do stratenej otčiny.
Na záver chceme ešte urobiť porovnanie so situáciou starého človeka.
Videli sme, že jeho schopnosti sú založené na prírodnej kultivácii hypofýzy a epifýzy, čiže ležia celkom v rámci
tohto sveta. V novej schopnosti vytvárajú hypofýza a epifýza dva lupene sedemnásobnej ruže, pretože tieto dve
žľazy sú úzko spojené s dvomi zo siedmich mozgových dutín. Už teda nefungujú ako prírodné pocitové či
vnímajúce orgány pre všetko, čo sa
manifestuje v aurickej sfére, ale sú
spojené so samotným svätým sedemnásobným Duchom! Otvorili sa dotyku, ktorý nepochádza z tohto sveta,
otvorili sa tomu, čo žiadne ucho nepočulo a žiadne oko nevidelo. Sú
spojené s ostatnými piatimi lupeňmi
ruže alebo lotosu a spolu s nimi vytvárajú sedem plameňov ohňa Svätého
Ducha.
Načrtnutá cesta teda manifestuje
sedemnásobnú ružu v jej dokonalosti.
No prírodný tréning oboch hlavových
endokrinných žliaz znamená zahrávanie sa s nadzmyslovými silami. Tým
sa vyvolá iba určitý druh „nervového
záchvevu“ božskej, hlboko v človeku
uloženej schopnosti!
V súvislosti s tým si pomyslite na
Mojžišovho hada a jeho imitáciu egyptskými kňazmi. Mojžiš sa zjavil pred
faraónom s palicou svojho vlastného
svätého ohňa – so symbolom jeho
nadľudskej bytosti. Dokázal tak svetu,
že jeho cesta bola cestou slobody,
zatiaľ čo kňazi faraóna sa pokúšali
tejto slobode zabrániť falošným
javom svojho nesvätého hadieho
ohňa.
Mnoho svätých vecí a síl sa dá takýmto spôsobom napodobniť a človek
si tak navykne na túto karikatúrnu napodobeninu, že ju považuje za skutočnú a bytostnú. Nevzťahuje sa to snáď
aj na bežný ľudský život? Nazývame
to „životom“, ale v skutočnosti je to
iba bolesť a trápenie. Preto žiak, ak
chce pochopiť tieto veci, musí sa pozdvihnúť nad zvyčajnú obmedzenosť
svojho chápania, aby bol schopný prijať bielu ružu Svätého Jána.
Je isté, že raz sa táto biela ruža,
táto sedemnásobná vyššia schopnosť
otvorí ako jedna zo siedmich večných
brán a žiak pochopí niečo zo slov
Krista: „Božie kráľovstvo je vo vás!“
(Lukáš 17:21) Na základe bielej ruže
Svätého Jána a prostredníctvom obetovania sa Jána sa uskutočňuje Ježiš-človek. Vyššie schopnosti nového Človeka
umožnia, aby bol žiak schopný vyhovieť slovám Matúša (5:48): „Teda
buďte dokonalí, ako je dokonalý váš
nebeský Otec!“ 
harmika
Zachoval se nám bezpočet mýtů z nejrůznějších
kulturních period. Obsahují představy dávného
lidstva o vzniku světa, činnosti přírodních sil
a bohů, jakož i o osudu po smrti.
Edda
Edda
pos Vidění vědmy (Völuspa) obsahuje 57 veršů a je považován
za vrchol starogermánského básnického umění. Velké množství předávaných
vědomostí je zde koncentrováno do
malého počtu veršů. Aristokratickému
publiku, které se setkávalo na Althingu, tedy na svobodném shromáždění
lidu, byly tyto a další ódy široce známé. Obsahovaly slovní hříčky seřazené do celých obrazových řad a ve své
době byly vrcholem západogermánského literárního umění.
Věštkyně zvaná Wölva, také Wala
nebo Wolve, měla dar vidění do minulosti i budoucnosti. V eposu předestře
důkladný obraz stvoření, starogermánsko-nordickou Genesi, a vizi kompletního světového cyklu od začátku světa
v dávnověku, od působení bohů až po
jejich zánik na konci světa.
Slyšte mě,
všechny svaté rody,
první i poslední,
potomci Heimdalla:
Chceš na mně, vládce,
věrně bych řekla
prastaré zvěsti,
jež v paměti mám.
Vzpomínám obrů
z počátku věků,
z nichž jsem se tehdy
narodila.
Znám devět světů,
devět říší,
hloubku znám kořenů
slavného stromu.
Obdařena nadpřirozenými silami mohla
věštkyně Wölva v určitém druhu duševního vytržení provést své posluchače
říší přítomnosti a viditelného života.
Vybral pro mne
vládce šperky,
dal prorocký
pohled mi
v příští věky.
Z světů žádný mně
ztajen není.
Lidé, k nimž mluvila, patřili k Althingu. Na určeném místě, Thingstätte,
se v určenou dobu pod širou oblohou
scházeli stařešinové rodů a svobodní
a zbraně nosící mužové, aby rozhodovali o důležitých záležitostech
společenství. Jsou to potomci severogermánských kmenů, které mezi
lety 2500–1000 před Kristem táhly
na sever. Tyto kmeny tvořili Indogermáni a vzdálení potomci obyvatel
Atlantidy, potopené zneužíváním duchovních sil. Tato menšina stála nyní
před nevyhnutelným úkolem dospět
k vědomému „já“.
Vědma si vybavovala minulost vnitřní cestou. Její vědomí bylo
schopno duchovní vizí sledovat minulost bohů a lidstva, oživit ji a připomenout těm, v nichž už vzpomínka
nebyla tak živá. Pradávná minulost
působí v člověku i v jeho současnosti, protože člověk je průběžným výsledkem a součástí tohoto vývoje.
Jeho duchovní původ je v něm ukrytý jako pravzpomínka. Duchovní prasíly působí i dnes. Edda nám umožňuje
zažít to v probouzejícím se vědomí.
Můžeme takříkajíc v sobě probudit
vědmu. Když zvěstovala tajemství vývoje světů, naslouchající lidé prožívali tyto obrazy ve svém nitru. Tímto
způsobem se mohli opět spojit se skrytými událostmi.
Vím, jasan kde stojí,
Yggdrasil jménem,
vysoký strom,
zrosený vlhce,
stále zelený,
nad Urdinou studní.
Odtud vláha
v údolí padá.
Co vědma vyslovila, je Slovo božství.
Vývoj nekonečně dlouhých tvůrčích
period může tímto způsobem zrychleně kráčet před vědomím. Tak mohli
tehdejší lidé do sebe přijmout božský
impuls a poznat božské působení v přírodě, v nás a kolem nás. Lidé se necítili vzdáleni a odděleni od bohů, nýbrž
pociťovali osud bohů jako bezprostředně spojený s vlastním osudem, jakoby
se činy bohů odehrávaly v jejich vlastní bytosti.
Tehdy šlo o to, aby bylo přenášené
poselství vnímáno vnitřně. V dnešní
době se otevírají možnosti proniknout
k této vizi novým způsobem. Vědma
vtáhla posluchače do svého vlivu a oni
prožívali v prvních čtrnácti verších
Eddy zpětný pohled na periodu stvoření světa, prehistorii bohů a vznik lidstva.
Ve verších 15–50 popisuje vědma
jasnovidně, jak vznikla první válka.
Bratr bude
bojovat s bratrem,
sourozenci zničí
svazky rodu,
zle je na zemi,
zrazují ženy,
meče planou,
praskají štíty,
burácí bouře,
vlčí je věk,
nikdo nikoho nechce šetřit,
až celý svět
propadne zkáze.
Tento boj je plný nebezpečí pro bohy
a lidstvo a je příčinou chaotických událostí, značících konec časů, ve kterých
je všechno zasvěceno zkáze v „ragnarök“. Svět a s ním vše stvořené je zničeno obrovským požárem a záplavami
oceánu.
Verše 51–57 obsahují vizi nově
vznikajícího světa. Bohové a lidé dostávají nový život a budou v míru a harmonii a ve své obnovené prapůvodní
slávě obývat panenskou zemi:
Znovu však vidím
zvedat se z moře
zelenou zemi
jak v začátku věků.
Nad proudy vod
orel poletuje,
který ze skal rád
po rybách slídí.
Tento poslední obraz je znamením
míru a harmonie. Orel může v mírových dobách lovit jen ryby, protože
už neexistuje žádné bitevní pole s padlými hrdiny… Tak má každý obraz
Eddy svůj vlastní význam. Bylo nám
v její prapůvodní síle předáno mnoho
představ – jako věrný obraz a vyjádření jediné věčné pravdy. Vyvíjející
se osobnost s „já“ se stávala pomocí
božských (tvůrčích) sil stále silnější
a aktivnější. Bozi a přírodní živly –
energie vyššího a nižšího druhu –
byly ve vědomí starých Germánů
formami a osobami. Tak poznávali,
jak se sami střídajícím se působením
ducha a přírody stále vyvíjeli a zušlechťovali.
Boj bohů proti přírodním silám se
podobal dílu sochaře, který ve své soše
zobrazuje sám sebe. Dnes jde o to,
toto střídavé působení pozvednout na
vyšší úroveň. Jde o dokonalé zobrazení, o duševní tělo, ve kterém se může
Duch rozsáhleji zrcadlit, čímž bude
umožněna těsnější, vědomá spolupráce těla, duše a Ducha. Proto musíme
hledat uvnitř sebe Ducha, sochaře,
který dokáže nové duši a novému tělu
propůjčit formu. 
Edda
Germánská kniha mrtvých
tomto Světle vidíme také stavební plán vnitřního chrámu,
který může být vystavěn v člověku,
zcela v souladu se slovy: „Cožpak
nevíte, že vaše tělo je chrámem, ve
kterém může přebývat Duch svatý?“
(1. Kor. 6:19) Tuto stavbu můžeme
uskutečnit novým životním postojem,
který je v souladu s tímto Světlem.
Mocný světelný poklad však musíme
být schopni obdržet.
Žák: Mistře, jak mohu spatřit Světlo?
Mistr: Není nic jednoduššího, milý
žáku. Chceš-li vidět nebe, stačí
zvednout hlavu a odvrátit oči
od země pod sebou. A proto
chceš-li vidět Světlo, stačí odvrátit oči od temnoty.
Žák: Tak proč se mi to zdá tak obtížné?
Mistr: Země se zdá být blízko a nebe
daleko. To je důvod, proč se pozemské věci zdají být blíž než
věci nebeské a proč máš tendenci věnovat jim větší pozornost.
Žák: Já vím, mistře, že neexistuje
nic většího než Světlo. Proč mi
tedy připadá tak těžké Světlo
spatřit?
Mistr: Věz, že existují mnohá pouta,
která poutají Tvé oči a nutí je
hledět dolů. Říká se jim strach,
obava, úzkost, pýcha, slabost
srdce, touha a nedostatek porozumění. Ale všechna tato pouta
existují pouze v temnotě tvé
mysli; ve Světle mizí jako stíny
před sluncem.
Proč se mám připojit k duchovní škole? Světlo Boží přece září všude!
Pomyslete na Slunce. Světlo Slunce září v celém prostoru sluneční soustavy. Světlo, a tedy i život na Zemi,
pochází ze Slunce. Ovšem bez atmosféry by bylo sluneční záření smrtící;
vzpomeňte si na díry v ozonové vrstvě.
Mimo zemskou atmosféru je sluneční
světlo přítomné, ale neviditelné: vesmírný prostor se zdá být černý jako
noc. Sluneční světlo vidíme pouze
tehdy, když se na Slunce přímo podíváme, avšak jeho světlo je oslepující.
Silové pole duchovní školy je také
kosmos s atmosférou přizpůsobenou
Světlu. Manifestuje se tam záření Vulkánu, božského Slunce. Rozlišujeme
vertikální vzařující Světlo a záření,
které se šíří vodorovně. Neutrony, subatomární částice, jsou přítomné všude
v prostoru, ale nemůžeme je vidět, protože na nic nereagují. Vertikální vzařující Světlo je také všudypřítomné,
není však z tohoto světa. Nic z tohoto
světa na něj nemůže reagovat. A protože my jsme svými smysly i svým vědomím zcela z tohoto světa, nejsme
schopni toto Světlo vnímat.
Také v naší přírodě existuje mnoho
forem záření, viditelných i neviditelných. Pro nás je neviditelné například
ultrafialové záření. Ultrafialové světlo
vyzařuje třeba televizní trubice (katodová neboli Braunova trubice). Prach
na vnitřní straně trubice přeměňuje
ultrafialové světlo na světlo viditelné.
To je tedy určitý druh transmutace.
Ústřední bod naší bytosti, atom
srdce, je schopen přijímat záření Gnose, které vertikálně proudí z kosmu.
V nás je přijato a přeměněno na světlo,
které se šíří horizontálně – v atmosféře naší Země tak vzniká plnost záření,
které dokážou vnímat všechny bytosti v pozemské atmosféře.
V knize Pečeť obnovy cituje Catharose de Petri několik řádků z kapitoly 15
Janova Evangelia: „Vy jste již čisti
pro slovo, které jsem k vám mluvil.“
Gnostická duchovní škola k nám promlouvá o Světle prostřednictvím ohnisek doteku, a zatímco my nasloucháme
a jsme proto našimi smysly nasměrováni na záření Gnose, duše se otevírá
tomu, co se jí chce dotknout. Tím spojení stále více zesiluje. A v důsledku
velkého očišťujícího a uzdravujícího
procesu, který je s tím spojen, můžeme být naplněni milostí Krista intenzivněji než kdy dříve.
My jako časoprostorové bytosti poměřujeme vše hlediskem času a vzdálenosti. Proto se našemu vědomí jeví
jako nezměrná časová i prostorová
vzdálenost mezi „zde a nyní” a dosažením našeho cíle. Ale z hlediska
věčného Světla Gnose vytváří dotek
absolutní spojení, a toto spojení znamená absolutní očistu. Když se spojujeme s Gnosí, jsme již čistí. Když
se odevzdáme Světlu, vše obdržíme.
Pouze vzhledem k dialektickému stavu naší osobnosti se výsledek, kvůli
pomalému plynutí času, projevuje
jako sled událostí. Proto mohl Ježíš
říci vrahovi: „Amen, pravím ti, dnes
budeš se mnou v Ráji.“ (Luk. 23:43)
Gnose je poznání,
nikoliv však poznání z tohoto světa.
Není to znalost získaná z knih, ani vědění předávané někým ústně. Gnose
nejsou poznatky, které můžeme získat
na univerzitě nebo celoživotní zkušeností. Gnose není znalost vyvěrající
ze zdrojů mimo nás, kterou můžeme
sbírat a uchovávat. Nikdo vám nemůže toto vědění darovat, není možné
jej koupit.
Gnose je někdy nazývána „věděním srdce“. Pramen tohoto vědění se
nachází uvnitř nás. Nevzniká dlouhou
hlubokou meditací či přemýšlením,
ale spíše pozorováním. Nemůže být
vytěžena z hlubin naší paměti, ale
spíše se nám zjevuje. Jejím sídlem je
čistá duše a jejím zdrojem je Duch,
samotné Světlo. Nelze ji vyjádřit nebo
„myslet“ slovy, zjevuje se přímo našemu vědomí.
Když Gnose nemůže být sdělena,
proč o ní potom mnohé velké osobnosti učily a zveřejňovaly knihy? Slova,
která promlouvali, a knihy, které napsali, jsou nepochybně gnostického
charakteru. Gnostické však není totéž
co Gnose, tak jako vzdušné není totéž
co vzduch. Když připojíme žárovku
k napájení dvěma měděnými dráty,
vznikne světlo. Nicméně měděné dráty
nejsou elektřinou, díky které lampa
svítí. Pouze elektřinu vedou. Proto
není gnostická kniha nikdy Gnosí.
Může nás však spojovat s Gnosí uvnitř
nás. A to je také důvod, proč se říká:
„Nepokládejte šat Gnose za Gnosi“.
Tak jako je jeho Světlo zářivější než
všechna světla světa,
tak je také jeho krása mocnější než
jakákoliv lidská krása.
Jeho mír přemůže všechny síly světa.
Když Mani mluví o slunci, odkazuje
na Světlo, se kterým se můžeme spojit v chrámu. Odkazuje se na Vulkán,
Slunce za sluncem. Můžeme o tom
číst v Kephalaii:
Moc, kterou dává Duši,
je silnější než jakákoliv jiná moc.
Slunce má mnoho aspektů:
Je v něm světlo, jímž osvětluje svět
a všechny bytosti.
Je v něm krása,
kterou svým zářením šíří na všechny
tvory.
Je v něm mír.
Když září ve světě,
daruje svůj pozdrav všem lidem.
A lidé si pozdrav míru předávají
navzájem dál.
Je v něm život Živé duše,
kterou Slunce osvobozuje od všech
řetězů a pout.
Dává živlům jejich moc
a celému kříži Světla
jeho vůni a chuť.
Vysvobození, kterým uvolňuje živou
Duši,
znamená nekonečně víc než jakékoliv
jiné osvobození.
Slunce má však ještě hlubší
trojnásobný aspekt,
v němž tkví tajemství jeho velikosti.
Je v něm plnost jeho tvaru.
Neubývá jako Měsíc.
Tato plnost zjevuje tajemství Velkého
Otce,
z něhož pocházejí všechny božské síly.
Je nepřekonatelná, nikdy neutuchá.
V chrámu je žák Lectoria Rosicrucianum spojen s Pravdou. Pravda je pro
něj to, co pozoruje, co vidí. Pravdou
pro něj může být svět.
Pokud jsme se skutečně naučili
vidět svět takový, jaký je, poznáváme pravdu o jeho omezeních a poutech, jeho vzestupech a pádech, o jeho
iluzích a beznaději. Pak jsme otevřeni pro vyšší Pravdu, pro nové nahlížení. Zjevení znamená pozorovat, vidět
to, co bylo předtím skryté. Zjevení,
spatření vyšší Pravdy, vyšší skutečnosti, není poznáním získaným z knih
či kurzů ani věděním naučeným od
mistra. Zjevení vyšší skutečnosti znamená vidět ji jinými orgány než očima.
Toto vidění Pravdy se uskutečňuje
třemi způsoby:
• jako víra na základě aktivního atomu
srdce,
• jako naděje na základě posvěcené
svatyně hlavy,
• jako láska na základě obnovené svatyně života.
Víra je jako rozpoznání existence vyšší
přírody například ve slovech, textech
nebo obrazech.
Naděje je spatřením skutečnosti
Otce.
Láska je žití v této skutečnosti,
z ní a pro ni.
Otec, Syn a Duch Svatý.
Víra je z Otce, který vše stvořil, naděje je ze Syna, který je zjevením Otce,
Láska je ze Svatého Ducha, který je
sám životem.
Nejste těmi, kým si myslíte, že jste.
Každý je svou podstatou duchovní
lidská bytost,
která byla, která je a která přijde.
Obdrželi jste dar Ducha.
Obdržel jsem dar Ducha?
Ne, neobdržel jsi Ho v tomto smyslu,
ale žije ve tvém středu.
Tvým úkolem je žít stále více v Něm,
jako On žije v tobě. 
Volání Bratrstva Kříže s Růží
WorldconnecThe Renaissance Group
tors
Verkuijl lecture
ko vyzerá svet v roku 2010? Populácia sveta kontinuálne narastá,
zostrujú sa rozdiely medzi hlbokou
chudobou a veľkým bohatstvom a kapacita únosnosti našej planéty je prekročená o 30 až 40 %. Postupne „zjeme“
náš prírodný kapitál. To sa týka premeny ornej pôdy na stavebné plochy, nadmerného využívania zdrojov pitnej
vody, odlesňovania, lovu posledných
plodných rýb v svetových moriach
a drancovania zásob surovín. Navyše
sa náš druh zaoberá systematickým
vykynožovaním iných druhov. Ak budeme pokračovať terajším spôsobom
života, riskujeme nedostatok všetkého.
Náš ekonomický systém je založený na byrokratickom egocentrickom
racionalizme. Ako ľudstvo stále žijeme
tak, akoby táto Zem mala nevyčerpateľné zdroje. Preto sa rozvíja finančno-ekonomická, ekologická, sociálna
a inštitucionálna kríza, ale aj kríza
hodnôt, na ktorých je založený náš
dnešný život. Toľko k súčasnej situácii.
Je dôležité do budúcnosti rozvinúť taký spôsob spoločného obývania našej planéty, pri ktorom budú
prírodné zdroje rozdeľované spravodlivejšie a spravované lepšie, tak aby
všetci ľudia mohli žiť dôstojne. Ide
tiež o to, aby sme spôsob, akým plníme svoje potreby, udržiavali v dlhodobej rovnováhe s kapacitou Zeme.
To vyžaduje celosvetovú spoluprácu.
Je nutné vyvinúť globálne povedomie,
ktorého východiskovým bodom je,
že sme závislí jeden od druhého a od
Zeme. Znamená to rozvinúť chápanie pojmu „my“ na globálnej úrovni
a k tomu patriacu empatiu na osobnej
úrovni. To znamená pracovať na spôsobe, akým žijeme. Etika vzťahov je
základom hodnôt, podľa ktorých by
sme mali pracovať a podľa ktorých
by sa malo uvažovať o rozhodnutiach
vo vzťahu k ich sociálnym a ekologickým dopadom.
Existujú rôzne poznatky, ktoré
nám v tomto ohľade môžu pomôcť.
Karen Armstrongová vo svojej knihe
The Great Transformation: The Beginning of Our Religious Traditions
(Veľká transformácia: začiatok našich
náboženských tradícií) hovorí o zlatom
pravidle, pochádzajúcom z dávnych
čias: „Zaobchádzaj s druhými tak, ako
by si chcel, aby druhí zaobchádzali
s tebou.“ Existuje aj jeho kresťanská
podoba. Ide o to, preniknúť k najhlbším koreňom našej etiky. To kladie
do popredia otázku vzťahu medzi súťažou a spoluprácou. Kvantová fyzika tvrdí to isté: Všetko je spojené so
všetkým. Všetko, čo robíme, má dôsledky pre iných a prejavuje sa aj
v iných oblastiach života. To vyzdvihuje nutnosť myslieť a konať na základe toho, že sme vzájomne spojení,
a nie na základe rozdielnosti.
Ďalším faktorom je „potenciál“,
pole možností, ktoré vzniklo počas
„veľkého tresku“ alebo „stvorenia“,
ak chcete. Tento „potenciál“ potom
prechádzal postupne do matérie. Keď
sa pozrieme späť do histórie, uvidíme,
že nové impulzy, nové časti tohto potenciálu boli ľuďmi prijímané ako ideály, následne realizované v matérii,
a tým sa uskutočňovali veľké zmeny.
Jedným faktorom tohto potenciálu
je zdravý rozum, „rozumný záujem
o seba“. Znamená to správať sa tak,
aby sme slúžili našim vlastným záujmom aj záujmom iných.
Ako zhrnutie môžeme konštatovať: Táto doba vyžaduje, aby sme
v terajších radikálne zmenených podmienkach opäť vložili nový súbor možností do matérie. Je našou úlohou
konať tak, že život vo všetkých jeho
formách odovzdáme nasledujúcim
generáciám najlepším možným spôsobom. Toto je základ a zmysel života,
a súčasne aj jeho spirituálna dimenzia. Sme nástrojmi v nepretržitom
procese tvorenia. Svojím pôsobením
rozvíjame potenciál veľkého tresku
spolu s potenciálom nás samotných,
pretože oboje patria dokopy.
Ako ľudské bytosti sme teraz volaní, aby sme formovali nasledujúcu
fázu tohto súvislého procesu vývoja.
To má dôležité konzekvencie. Od lineárnych procesov, založených na fosílnych palivách, musíme prejsť na
cyklické procesy, založené na obnoviteľných zdrojoch energie, to znamená
od ekonomiky, založenej na zásobách,
prejsť k ekonomike, založenej na tokoch. Znamená to decentralizovanú
výrobu energie z obnoviteľných zdrojov – slnka, vody, vetra, biomasy, a to
systémom výroby a zásobovania prostredníctvom inteligentných sietí.
Ďalšou konzekvenciou je požiadavka regionálnej a lokálnej cyklickej ekonomiky. To vyžaduje zákony
a predpisy, prekračujúce hranice jednej
zeme. Ďalej je potrebný taký peňažný
systém, ktorý je zakotvený v skutočnej ekonomike, t.j. založený na skutočnej kapacite Zeme. Potom budeme
znovu „uzemnení“ v živote. A potrebujeme multidimenzionálnu vládu, vedenie, ktoré dokáže vytvoriť a udržať
rovnováhu medzi sociálnou, ekologickou a ekonomickou oblasťou.
Pri spolupráci na rozvoji je potrebná zodpovedajúca štruktúra spoločnosti, teda založená na tomto hľadisku.
Peniaze, použité v prospech žien sa
ukazujú ako efektívne investované.
Vzdelávanie žien prinieslo obmedzenie počtu detí v rodine. Z mnohých
výskumov, vrátane výskumu pestovania rastlín, vieme, že vzťah medzi mužskou expanzívnou energiou a ženskou
príťažlivou energiou by mal byť optimálny, menovite podľa zlatého rezu
1 : 1,6180. To znamená, že ženský
aspekt musí byť v určitom zmysle dominantný, a to v presnom rozsahu. To
je závažná kultúrna úloha a podnet
k myšlienke, že s narúšaním tohto pomeru súvisí neprimerané, výstredné
až výbušné správanie sa našej kultúry.
Žijeme v čase veľkých problémov na
globálnej úrovni. Ako sa s nimi dokážeme vyrovnať, je rozhodujúce pre
budúci život na tejto planéte. Musíme
urobiť pozitívnu voľbu, základom
ktorej bude etika vzťahov a empatia
v komplexnejšom ponímaní, než akého sme boli schopní doposiaľ. Mnoho
závisí od toho, aká je naša odpoveď
na otázku: „Prečo, za akým účelom
sme na Zemi“? Je to preto, aby sme
zo skúsenosti poznali duchovnú –
vertikálnu dimenziu života. Táto doba
nás volá, aby sme formovali novú
fázu v pokračujúcom procese vývoja.
Všetky pohľady, znalosti a technológie, ktoré potrebujeme, sú v princípe
k dispozícii. Záleží to len na nás. A ak
budeme spolupracovať, uskutoční sa to.
Podľa Hermana Wijffelsa je podstatou nášho života na Zemi vedomé prispievanie
k súvislému stvoriteľskému procesu
na tejto planéte. Ak s empatiou pracujeme na spoločnom záujme, pracujeme
zároveň na našom vlastnom záujme,
a tým na dôstojnom živote pre každého. To je pozitívne a absolútne logické
snaženie, s ktorým mnohí budú súhlasiť. No nie je ľahké to uskutočniť.
Kto takto žije, uvoľňuje a vytvára
hodnoty duše. Ohľaduplný súcit s inými umožní, aby sa stala zjavnou hlbšia podstata vyššieho, spirituálneho
života. Akokoľvek sa k tomuto názoru
prikloníme, Zem naďalej ostane školou,
nepretržitým kolobehom zrodu, rozkvetu a zániku, svetom protikladov, radosti a krásy a súčasne chorôb, strádania
a smrti. A nikto nie je schopný urobiť
ju svojím stálym príbytkom. Podľa
učenia Ružokrižiakov ide o to, pochopiť, ako veľmi je všetko v matérii premenlivé, že všetko vzniknuté bude
následne opäť zničené. Ľudská bytosť,
kultúra, civilizácie, ľudstvo a nakoniec
samotná Zem – všetko je premenlivé
a podriadené zákonu súvislej zmeny.
Iba podstata, zakorenená v Duchu, je
stála. Po tejto podstate túži a usiluje
sa o ňu ten, kto sa nachádza na ceste
Ružokrižiakov, pretože v nej možno
nájsť trvalé hodnoty. To podstatné pre
ľudské bytie nemožno nájsť v pozemských záujmoch, bez ohľadu na to, či
sú individuálne alebo kolektívne, no
skôr v takom spôsobe života, v ktorom
zodpovednosť za blaho iných – láska –
je hlavným východiskovým bodom.
Ružokrižiak prispôsobuje svoj životný postoj tomuto náhľadu. Chce
vo svete a pre svet pracovať, ale nebyť
zajatcom sveta. Určite dôležitú časť
jeho života tvorí jeho snaha prispieť
k dôstojnému životu pre každého. To
však nie je všetko: jeho vnútorné oko
je zamerané na iný, rýdzo duchovný
život. Vedie ho vnútorný Kristus, ktorý
v nepodmienenej láske riadi jeho srdce.
Globálne vedomie vyústi do univerzálneho duševného vedomia, ktoré
prináša skutočný prospech a je spojené so všetkým.
Herman Wijffels má pravdu. V neustále pokračujúcom procese tvorenia
dosiahlo pozemské ľudstvo fázu, v ktorej je potrebný „kvantový skok“ nášho
vedomia, lebo inak je ohrozená ďalšia
existencia života na Zemi. Preto je dôležité, aby ľudia ako predseda Worldconnectors a členovia Renaissance
Group na to upozorňovali, a tým prispievali ku vzrastaniu povedomia, že
je nevyhnutný iný spôsob života. Ak
potom pridáme vertikálnu dimenziu,
otvoríme dialektickému človeku okno
k univerzálnemu kozmickému poľu
s úplne inými životnými podmienkami, ktoré od ľudstva vyžadujú celkom
nový spôsob života. Vyvíjame sa od
záujmu o seba k záujmu o celok, a tak
prenikáme k vedomiu „Moje kráľovstvo nie je z tohto sveta“ (Ján 18:36).
Absolútne nová perspektíva!
Rabíndranáth Thákur (Tagore) napísal v diele Sadhana, naplnenie života, v kapitole 2 Vedomie duše: „História
človeka je históriou jeho putovania
k neznámemu, jeho usilovania o uskutočnenie svojho nesmrteľného ,ja‘,
svojej duše. Tým, že buduje a opäť
necháva padnúť svetové ríše; že zhromažďuje gigantické množstvá bohatstva a opäť ich rozptýli do prachu; že
svojim snom a túžbam dáva nekonečné množstvo symbolických podôb
a opäť ich odhodí preč ako hračky
z dětstva; že kuje magické kľúče,
ktoré odomkýnajú mystériá tvorenia,
a opäť túto prácu vekov zahodí, len
aby sa vrátil späť k svojej dielni
a vybudoval od základov nejaký
nový systém – tak človek od epochy
k epoche kráča v ústrety dokonalému
naplneniu svojej duše. Tej duše, ktorá
je väčšia ako poklady, ktoré nahromadil, väčšia ako skutky, ktoré vykonal,
väčšia ako teórie, ktoré vymyslel;
duše, ktorej cestu vpred nikdy nepremôže smrť ani rozklad. Omyly a chyby
človeka určite nie sú maličkosťami,
jeho cestu poznamenali obrovskými
troskami. Jeho utrpenie je nesmierne
ako pôrodné bolesti pri gigantickom
dieťati. No je prísľubom naplnenia,
ktorého rozsah je nekonečný.
Človek na seba vzal a stále ešte
berie všetky druhy martýrií, utrpenia.
Jeho inštitúcie sú oltármi, ktoré postavil a denne im prináša svoje obete
neobyčajného druhu a v obrovskom
množstve. To všetko by bolo absolútne nezmyselné a neúnosné, ak by
zároveň s tým všetkým necítil vo
svojom vnútri najhlbšiu radosť duše,
ktorá v utrpení skúša svoju božskú
silu a sebazapieraním dokazuje svoje
nevyčerpateľné bohatstvo. Áno, vy
prídete, pútnici, všetci až do posledného, k svojmu pravému dedičstvu vo
svete. Stále pracujete na rozširovaní
svojho vedomia, hľadáte stále vyššiu
jednotu, stále viac sa približujete
k ústrednej Pravde, ktorá zahŕňa všetko.
Úbohosť človeka je nesmierne hlboká, jeho potreby sú nesplniteľné. Až
dovtedy, pokým si skutočne uvedomí
ľudia veľkej duše
Sadhana, naplnenie života
svoju dušu. Až dovtedy je pre neho
svet v štádiu stálych zmien – preludom, ktorý je aj nie je. Pre človeka,
ktorý spoznal svoju dušu, existuje určitý pevný stred Univerza, okolo ktorého sa všetko ľahko usporiada. A len
z tohto centra môže získať a užívať si
blaženosť a požehnanie harmonického života. […]
Upanišády zdôrazňujú: Spoznaj to
Jediné, dušu, tá je mostom, ktorý vedie
k nesmrteľnosti. To je konečný cieľ
človeka – nájsť to Jedno, ktoré je
v ňom, ktoré je jeho pravou podstatou,
jeho dušou, ktoré je kľúčom k bráne
duchovného života, nebeského
kráľovstva.“ 
Sadhana, The Realisation of Life
nímání je omezeno naší přirozenou schopností zvanou ,,vědomí‘‘. Co ho překračuje, pro nás
neexistuje nebo si to jen nejasně představujeme. Nicméně máme velmi vysoké mínění o tomto vědomí díky
akčnímu rádiu našeho zdánlivě nesmírného pole vnímání. Není to úplně
neopodstatněné, přinejmenším vzhledem k vývoji osobnosti, ale je to a zůstává to vědomím našeho „já“. Ve
skutečnosti se jen rozhlížíme ve svém
malém světě po tom, co se týká nás
samotných.
Vybudovali jsme si okolo svého
soukromého vesmíru zeď, své „já“.
Uvnitř tohoto malého světa sice lidstvo v průběhu času nashromáždilo
značný potenciál znalostí, zkušeností
a náhledů, ale ve skutečnosti téměř nemáme ponětí, odkud pocházíme, kdo
jsme a co tu máme dělat. Prakticky
denně jsme konfrontováni s nepochopitelnými, nemožnými a absurdními
situacemi a událostmi, nad kterými
jen kroutíme hlavou. Žijeme v jakémsi stavu snění, ve kterém se trvale
vyskytuje možnost probudit se, ale to
je stále odkládáno.
Tento sen nás drží uvnitř hranic
skutečnosti, kterou ti, jimž bylo dovoleno nahlédnout za tyto hranice, popisují jako „být uzavřen sám v sobě“
nebo „v uzavřeném kruhu“. Vidíme
tuto hradbu, toto omezení téměř jako
zeměpisný fakt; ovšem není to nebe,
které nás omezuje, ale spíše naše vědomí. Ale nějakým způsobem to
vlastně víme. Podivuhodný lidský
mozek objevil, že právě to, co je považováno za neomezený přístup k veškerým znalostem a pochopení, je ve
skutečnosti samo omezením. Tímto
vhledem musel být kdysi vygenerován pojem ,,vědomí‘‘, ve slovnících
popsaný jako uvědomění si sebe sama
a svého okolí. Definice, která nenabízí tak široký rozhled.
Tvrdošíjně se však udržují pověsti
a tušení, že mezi nebem a zemí toho
existuje víc, než naše vnímání dokáže pojmout. To jsou známky odlišné
skutečnosti, která žije v nás, avšak
pohled na ni nám (ještě) není dopřán.
Jsou to obrazy a podněty z oblasti, kterou naše mysl nedokáže uchopit. Proto
tyto obrazy a podněty zůstávají věčně
spornými body, stejně jako existence
nejvyšší bytosti nebo existence záhrobí
(onoho světa) obydleného historicko-legendárními bytostmi. Je to nehmotná
přehlídka z nejvzdálenějších koutů našeho vnímání, která pomocí archetypů
a symbolů – což je opačná strana rozumu a zkoumání – udržuje při životě
vzpomínku na jinou skutečnost. Pro
některé lidi je to zcela reálné, jiní v to
prostě věří, a většina se tomu vysmívá jako něčemu prostoduchému. Kdo
by rád prozkoumal toto „záhrobí“
a vše, co s tím souvisí, poutá se na
čtvrtou dimenzi. Ale realita se nezastavuje u vícedimenzionálních teorií.
Realita je prostá jednota, to, co JE.
Někdy se to také nazývá „Vesmír“
nebo „Slovo“, které je bez formy
a pevného umístění, a přesto je všeprostupující a všudypřítomné. Za naším
vnímáním existuje nepřerušená interakce mezi světem hmoty a světem
Ducha. Ty ve skutečnosti nikdy nebyly odděleny. Zeď, kterou jsme si postavili okolo našeho vlastního malého
světa, se ukazuje být jen optickým
klamem, který je živen ohromujícím
množstvím hmoty, jež našemu pohledu zakrývá realitu jako závoj. Dokud
si toho nejsme vědomi, prohledáváme
neustále své malé království ve snaze
najít něco nového, něco, co má opravdovou hodnotu a o čem můžeme říci:
To je ono! Takto to můžeme činit dlouhou dobu, ale nakonec se opět ukáže,
že to není ono. Není tedy žádný div,
že se na našem stupni vývoje vyskytují nedůvěra, pochybnosti a výsměch.
Podle kosmologie Univerzálního
učení je zemská perioda jen počátkem budování vědomí Já, stupněm
v lidském vývoji. Uschopní člověka
k tomu, aby za klamem tohoto světa
objevil novou možnost svého vývoje.
To je zdlouhavý a namáhavý proces,
skrze vábení hmoty vede k nové, vyšší formě bytí, k cestě skutečného určení člověka. S tím je spojena změna
(obrat) vědomí. Za hmotou totiž stojí
Duch, za naším starým vědomím
stojí vševědomí, zvané také kosmické vědomí.
Jednoho dne se náš pohár zkušeností z tohoto světa naplní, světa, kde
nic není tak, jak se zdá být, kde nic
není trvalé, ale vše vzniká a zase zaniká v nekonečném opakování. Tento
přelom může vést k rezignaci nebo
k zahořklosti, ale také může vést k probuzení, k přesunu naší pozornosti od
důvěrně známého zaměření na „vlastnictví – uznání – moc“, tedy od atributů starého ega, k tichým signálům
z hraniční oblasti našeho vědomí, které
byly hlukem Země tak dlouho přehlušovány. Zároveň s tím nastává také
posun od Já k My. Při tom postupně
Evangelia Dvanácti Svatých Evangelium dokonalého života
je pravda?
ztrácí naše malé „já“ sebe sama
a (znovu) objevuje své místo a úlohu
ve velkém Já, v základu naší pravé
bytosti. Mysticky vyjádřeno, naše
vědomí se transformuje v lásku. Co
předtím bylo jen vágním tušením, povstává nyní v lidském srdci jako živoucí skutečnost. Ačkoli se nám zdá, že
Co
jsme obráni o všechno, očekávají nás
zcela nové perspektivy.
Praobrazy vystoupí a sloučí se do
světla, ve kterém bludy našeho starého vědomí postupně zmizí. Zdi se
zhroutí, hranice se rozplynou a v ohromujícím pohledu vstoupí staré a nové
vědomí do zářícího jitra. 
Univerzální Gnose
a základě dvaceti dopisů, ze kterých se tato kniha skládá, budeme postupně schopni začít rozumět,
co je Gnose, co je Kříž s Růží, co je
cesta zasvěcení a co je náš úkol zde
na Zemi. Obsahem prvních sedmi
kapitol je vysvětlení toho, co je pravá
a nepravá Gnose, jaký je vztah mezi
Gnosí a Svatým Duchem, mezi Gnosí
a církví, mezi Gnosí a velkými básníky a mysliteli.
V následující části ukazují autoři
J. van Rijckenborgh a Catharose
de Petri, že jako základ musí člověk
vlastnit pratouhu, pravzpomínku, aby
mohl poznat Gnosi. Pak se na sedm
spirál vědomí takového člověka obrací
svatá řeč všech časů. Nejde o intelektuální pochopení ani o emocionální
rozpoložení. Vyřčená i psaná slova
jsou jen prostředníkem. Pravá Gnose
je slovy nevyjádřitelná, protože je to
síla, záření, světlo, které hledá to, co
bylo ztraceno.
Umění, věda a náboženství vedou
člověka na hranice dialektiky. Gnose
ho vede do opravdového života, zpět
do Boží přírody, do níž člověk podle
svého původu náleží.
Každá kapitola začíná opakováním
něčeho z předchozí kapitoly, což má
svůj význam, neboť tyto dopisy nebyly psány najednou. Tento způsob usnadňuje jejich čtení.
Had jako symbol se
objevuje nejen v příběhu o stvoření.
Egyptští kněží nosili zlatého hada jako
symbol moudrosti. Také Starý zákon
hovoří o ohnivém a bronzovém hadu.
To poukazuje na možnost výběru mezi
jedením ze stromu poznání dobra a zla
a jedením ze stromu života. Hadi symbolizují nervové provazce vedoucí po
obou stranách páteře.
Každý člověk, který chce být žákem Univerzální Gnose, sám staví
v sobě most, sám tká světelné roucho.
Pomocí něho proniká k pravé moudrosti.
V kapitole o Gnosi
a církvi poukazují autoři na hluboké
rozdíly v náboženských přístupech.
„Padli jsme a jsme závislí na milosti.
Bůh žije v neviditelné části této přírody a my žijeme zde.“ Tak to říkají
církevní autority. Autoři to nazývají
přírodní vírou. Poukazují na to, že
mezi univerzálním Kristovým Duchem
svatých písem a Kristem církve zeje
obrovská propast. Podle nich jsou ve
vzájemném rozporu, stejně jako Nový
zákon se Starým zákonem. Gnose nemůže být dosaženo skrze náboženství,
okultismus, mysticismus nebo filozofii. Lidé ztratili svou vnímavost
k pravdě, ke Gnosi. Duchovní vědění
nemůže být předáváno, každý ho
musí sám znovu objevit, hnán duševní nouzí, sžírající svatou touhou.
Skvělým příkladem ze světové literatury je Danteho vyprávění v Božské komedii o takovémto hledání. Na
vrcholu hory očištění se objevuje Beatrice, která symbolizuje „toho Druhého v nás“, novou duši.
Ústředním bodem knihy Univerzální Gnose je ta část, která znovu zmiňuje Gnosi jako Světlo, sílu a radiaci.
Jan van Rijckenborgh a Catharose
de Petri nazývají tuto novou energii
původním pránickým světlem. Slovo
prána známe z východních náboženství. V hinduismu je to Bůh větru,
Velký Dech, životní síla. Prána je dech
života, životní síla, světlo. Původní
pránické světlo je síla Gnose. Následující kapitoly hovoří o tomto prvotním pránickém světle, o tom, že ho
po regeneraci původních lidských duchovních schopností znovu můžeme
asimilovat.
V kapitolách o sedmi osvobozujících
činech je na základě evangelia popsáno sedm kroků výstavby nové duše,
oduševnění. To je podmínkou k přijetí do původního pránického světla.
Autoři vysvětlují, že všechny aspekty
Ježíšova evangelijního příběhu – od
narození, pokřtění Janem, putování
s učedníky, včetně celého příběhu
o ukřižování a zmrtvýchvstání – mají
hluboce symbolický význam a musejí
se vztáhnout na přítomnost, na vlastní
lidský systém každého člověka. Sedm
osvobozujících jednání popisuje vybudování „poháru Grálu“ v lidské bytosti, která je tímto způsobem připravena,
aby vnitřně slavila Svatou večeři. Tím
se dostáváme k hluboké symbolice
všech aspektů aktu Svaté večeře.
V dalším textu autoři analyzují události v Getsemanské zahradě na Olivové hoře. Ježíš bere tři své učedníky
ke společné modlitbě, ale oni usnou.
Petr, Jakub a Jan mohou být pokládáni za znázornění lidské vůle, rozumu
(intelektu) a citu (emocí), které jako
takové nejsou schopny vstoupit do
oblasti původního, pravého života.
S touto oblastí se spojuje svou modlitbou o sílu člověk-Ježíš, který je dokonale připraven plně se odevzdat tomu
božskému. Učedníci nemohou neusnout, neboť to, co se děje, překračuje jejich vědomí. Je to jeden z příkladů,
jak mohou být interpretovány typicky
lidské, ale také hluboce symbolické
aspekty evangelia.
Poslední kapitola, Kompendium,
ukazuje na mnoha příkladech výroků,
že všechna témata z knihy Univerzální Gnose můžeme najít v knize moudrosti par excellence, v Bibli, zvláště
v Novém zákonu.
Toto je krátké shrnutí textu knihy
obsahující velké myšlenkové bohatství. Toto dílo lze označit za perlu
literatury moderního Kříže s Růží.
Byly v něm položeny základy, které
pozdější knihy Jana van Rijckenborgha a Catharose de Petri dále rozpracovávají. 
akokoľvek = jakkoliv
celkom = zcela, úplně
čiže = čili
dokopy = dohromady
doposiaľ = doposud
isté = stejné
jestvovať = existovat
nadobudnúť = získat
napredovať = postupovat vpřed
odomkýnať = odemykat
počas = během
ponímaní = pojetí
pozrieť = kouknout
robiť = dělat, činit
Ružokríž = Kříž s Růží
Ružokrižiak = Rosikrucián
sfarbený = zbarvený
skôr = dříve
správanie = chování
terajší = současný
teraz = teď, nyní
ústrety = naproti
vnútorný = vnitřní
vplyv = vliv
vrátane = včetně
vykynožiť = vyhubit, vyplenit
zatiaľ = zatím
zdrvenie = zdrcení, semletí, rozmělnění
zodpovedať = odpovídat
zutekať = utéct
Ke str. 6 a 8:
Jiné názvy hlavových žláz s vnitřní sekrecí:
= podvěsek mozkový (podvesok mozgový, podmozgová žlaza) =
hypophysis = glandula pituitaria
= šišinka mozková (šuška mozgová) = epiphysis = glandula pinealis =
corpus pineale
Ke str. 14:
je malá plošina se zábradlím (balustrádou) na vrcholu stúpy.
Stúpa je buddhistická symbolická sakrální stavba, často v podobě mohutné polokoule, jindy v podobě věžovité stavby, s balustrádou a kamenným symbolem
Slunce na vrcholu.
Ke str. 31:
(lat. sectio aurea) je názov ideálneho pomeru, ktorý je známy z antického výtvarného umenia ako zákonitosť (rozdelenie úsečky na dve časti tak,
že pomer veľkosti menšej časti k veľkosti väčšej časti je rovnaký, ako pomer
veľkosti väčšej časti k veľkosti celej úsečky – napr. 3 : 5, 5 : 8, 8 : 13, 13 : 21).
Díla vydaná v českém jazyce:
Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců.
Distribuce Kosmas s.r.o.
www.kosmas.cz
„V srdci všech věcí, v každé, která je ve vesmíru,
bydlí Pán.
On jediný je skutečnost.
Proto se zřekni všeho mámivého lesku,
Potěš se jím, nebuď chtivý statků země.
Jen ten se může radovat, že bude žít sto roků,
Kdo pracuje bez vazby na své dílo,
Kdo vše koná s horlivostí, ale bez přání,
Aniž by dychtil po ovoci tvůrčí činnosti.
Existují světy bez Slunce, pokryty hlubokou temnotou.
Tam jdou po smrti pošetilci, kteří zabili své vnitřní já.
Vnitřní já je jedinečné. Nehybné, a přece rychlejší než
myšlenka.
Smysly ho nemohou dohnat, je stále v předstihu.
Nečinné, a přece předčí vše, co se pohybuje.
Bez vnitřního já neexistuje život.
Pošetilý se domnívá, že vnitřní já se pohybuje, avšak to
se nepohybuje.
Pošetilému se zdá velmi vzdálené, přece je však blízko.
Je všechno, a přece vně všeho.
Kdo vidí všechny bytosti ve svém vnitřním já
A své vnitřní já ve všech bytostech,
Ten už nemůže nenávidět.“
Iša-Upanišady