docTeze Zlom Barva_Sestava 1
download 
Stížnost Transkript
Teze Zlom Barva_Sestava 1
Občanská demokratická strana © 2015 Sborník příspěvků Teze Obalka FINAL TISK_Sestava 1 27.5.15 23:55 Stránka 1 Ideové konference 2014 –2015 Ideové konference ODS 2014–2015 OBSAH Zahraniční politika a obrana ...................................................................................... 5 Mít národní zájmy je v našem zájmu .............................................................................. 5 ODS a Evropská unie ...................................................................................................... 9 Posílení obrany České republiky .....................................................................................12 České zájmy mimo oblast Evropské unie a Severoatlantické aliance .............................. 16 Česká pravice, naše bezpečnost a transatlantická vazba ............................................... 19 Koncept české ekonomické diplomacie ........................................................................ 22 Veřejné finance .......................................................................................................... 28 Silná a zdravá ekonomika ............................................................................................. 28 Vláda hazarduje s důchody občanů .............................................................................. 31 Registrační pokladny – další zbytečná šikana živnostníků a podnikatelů ....................... 33 Konkurenceschopnost a podnikatelské prostředí .......................................................... 36 Řecká eurotragédie na pokračování .............................................................................. 37 Český trh práce v zajetí regulace ................................................................................... 40 Levicová vláda špatně hospodaří ................................................................................... 46 Školství ........................................................................................................................ 49 Peníze transparentně do škol ........................................................................................ 49 Nenaplněné školy .......................................................................................................... 50 Posílit pravomoci ředitelů škol a nechat je pracovat ...................................................... 51 Státní maturita unifikuje české školství .......................................................................... 52 Vysoké školy na prahu 21. století .................................................................................. 53 Ne dalším povinnostem ................................................................................................ 55 Regionální školství na prvním místě .............................................................................. 56 Spravedlnost .............................................................................................................. 59 Skoncujme s přehnanou státní péčí o dlužníky ............................................................. 59 Svoboda a odpovědnosti .............................................................................................. 60 Zabraňme šikanózním praktikám v naší zemi ................................................................ 61 Nepřipusťme populistické změny občanského zákoníku ............................................... 63 Veřejná správa a bezpečnost .................................................................................... 65 Svoboda a odpovědnost občana základem bezpečnostního systému státu ................... 65 Podpora a rozvoj eGovernmentu v české veřejné správě .............................................. 66 Základní filozofie fungování civilního bezpečnostního systému ..................................... 70 3 Ideové konference ODS 2014–2015 Zdravotnictví .............................................................................................................. 72 Zrušení poplatků byla obrovská chyba ........................................................................... 72 České zdravotnictví v mezinárodním porovnání – úvahy ekonoma ................................ 73 Hospodářská soutěž ve zdravotnictví? ........................................................................... 78 Kam kráčíš, české zdravotnictví? ................................................................................... 81 Doprava ...................................................................................................................... 83 Chytrá doprava ............................................................................................................. 83 Rychleji neznamená nebezpečněji ................................................................................. 84 Sociální politika .......................................................................................................... 86 Sociální témata kultivují společnost ............................................................................... 86 Sociální služby pro 21. století ........................................................................................ 91 Zemědělství a rozvoj venkova ................................................................................. 94 Potenciál konzervativních hodnot na venkově .............................................................. 94 Rozvoj obcí a venkova nelze stavět jen na dotacích ...................................................... 94 Ochrana práv vlastníků půdy ........................................................................................ 95 Rodinné farmy – základní článek zemědělství v České republice .................................. 96 Podpora plnohodnotného života na venkově ............................................................... 97 Voda jako klíčový veřejný zájem ................................................................................... 98 Les jako příležitost k podnikání v ekonomicky chudých regionech ................................ 98 Podpora domácích výrobců bezpečných potravin ......................................................... 99 Rozvoj venkova a zemědělství jako zdroj atraktivních témat ........................................ 100 Životní prostředí ....................................................................................................... 101 Faktory svobody .......................................................................................................... 101 Ochrana životního prostředi v ODS je přirozená .......................................................... 104 ODS volí prostředí pro život ......................................................................................... 106 Šumava pod útokem aktivistů ..................................................................................... 107 Co nám přinese novela EIA? ....................................................................................... 110 Klimatická změna a „boj“ proti ní. Proč a zač? ........................................................... 112 4 Zahraniční politika a obrana Zahraniční politika a obrana Mít národní zájmy je v našem zájmu Petr Fiala, předseda ODS Národní zájem je pojem, který by měl být alespoň pro pravicově smýšlejícího člověka jasný a samozřejmý. Národní zájmy jsou přece tím, co významně určuje zahraniční politiku. Bohužel, v českém prostředí tomu tak není. Dobře to dokládá moje nedávná zkušenost. Po diskuzi s občany v jistém moravském městě za mnou přišel jeden z účastníků a říkal mi, že přece nemůžeme mít národní zájmy, když se statisíce lidí hlásí k jiné než české národnosti. „A co zájmy Moravanů, Slezanů, Slováků?“ ptal se. Tato historka svědčí o tom, že termín národní zájmy je u nás – k naší škodě – hluboce nepochopen. Je tedy potřeba hned na začátku odbourávat předsudky, kterými jinde netrpí. Především se nejedná o zájmy národa ve smyslu nacionálním, ale o zájmy politického národa, tedy státu jako takového a všech jeho občanů bez ohledu na národnost. U nás se dlouho nevedla seriózní veřejná debata o zahraniční politice a média mezinárodní, a především zahraniční politiku donedávna skoro úplně ignorovala. Současná vládní koalice se tomuto tématu také úzkostlivě vyhýbá, takže některé samozřejmé věci musíme nesamozřejmě vysvětlovat. Jako třeba to, že zahraniční politika má sloužit k realizaci našich národních zájmů. To je docela přirozená teze, kterou bych v řadě zemí nejspíš ani nemusel vyslovit, ale u nás je stále ještě spojení „národní zájem“ chápáno jako cosi problematického, ne-li rovnou negativního. Kdo nezná své zájmy, uskutečňuje zájmy někoho jiného Zastavme se tedy na chvíli u samotného pojmu národní zájem. Pro jeho lepší pochopení nezbude než připomenout trochu teorie. Vcelku máme pět základních teoretických pohledů na tvorbu národních zájmů: 1. Liberální, podle něhož je národní zájem státu výsledkem zájmů jeho jednotlivým občanů. 2. Realistický, který nehledí na jednotlivce, ale na stát jako celek a na jeho hlavní zájem, kterým je přežít. To se může dařit jen díky posilování moci a k tomu potřebujeme politiky. Úspěch obhajoby národních zájmů v praxi pak záleží na zkušenostech a vůli těchto politiků. 3. Neorealistický přístup, podle kterého národní zájmy určuje ne jednotlivec nebo stát, ale pozice v mocenské struktuře mezinárodního systému. Stát se buď racionálně přizpůsobí své pozici a možnostem, nebo postupně zahyne. 4. Neoliberalistický přístup, podle něhož povahu národního zájmu spoluurčují mezinárodní sítě (mezinárodní obchod, mezinárodní organizace, mezinárodní režimy, aliance, kolektivní bezpečnost). Pokud to lídři nechápou, stát v mezinárodním systému oslabují. 5. Konstruktivistický pohled, který je někde mezi, neboť pro něj národní zájem není racionální ani objektivní a vzniká zejména projekcí národní identity, tzn. pomocí poukazování na přátele a nepřátele. Něco jsem jistě vynechal, to netajím, národní zájmy lze kupříkladu definovat i marxisticky. Jenomže osobně nepovažuji za potřebné (a to ani v politické teorii) na národní zájmy 5 Ideové konference ODS 2014–2015 hledět takto sofistikovaně. Je to mnohem jednodušší. Na jedné straně jsou základní národní zájmy opravdu dlouhodobě utvářené a v podstatě objektivně existující, což je třeba zajištění bezpečnosti, suverenity a prosperity. Ty pak mohou být doplňovány agregovanými zájmy, které vycházejí z vnitrostátního procesu zprostředkování zájmů. Touto charakteristikou národního zájmu chci také připomenout důležitou věc: zahraniční politika je naše politika a není tu kvůli zahraničí, ale je tu kvůli nám a našemu vztahu k zahraničí. To je zdánlivě banální pravda, kterou mi možná každý podepíše, ale málokdo se podle ní chová. V řadě případů slyšíme: „Je to pro nás nevýhodné, ale chce to Brusel.“ To je přesně příklad špatné zahraniční politiky, která nerespektuje národní zájmy. Jaké jsou cíle naší zahraniční politiky? Nevěřím v žádné politické zájmy evropské, globální nebo univerzální a jejich realizaci, to je idealistická, naivní a vlastně i nebezpečná představa. Kupříkladu mír nemáme proto, že si všichni na světě myslíme, že mír má být, ale proto, že odpovídá zájmům některých velmocí, které mají dost síly na to, aby si ho vynutily. Henry Kissinger to jednou vyjádřil hodně jasně (až brutálně), když konstatoval, že „Amerika nemá žádné stálé přátele nebo nepřátele, jenom zájmy.“ To je výstižné, ale taky pravdivé – mějme to na paměti. Zahraniční politika by měla hájit zájmy své země a tyto základní zájmy státu označujeme slovním spojením národní zájmy. Naším zájmem je jednoznačně vědět, kde jsme a kam patříme, a podle toho se chovat. A to je problém. Česká republika měla dlouhodobou vizi svého zahraničněpolitického směřování, ale ztratila ji. Vymizel obsah naší zahraniční politiky, nemáme jasné priority, kličkujeme, jsme nečitelní a znejistili jsme své dosavadní partnery. Možná nám leccos objasní i pohled zpět na cíle naší zahraniční politiky od vzniku samostatné České republiky. Když se podíváme na priority naší zahraniční politiky v uplynulých dvou desetiletích, zjistíme překvapivou kontinuitu v cílech, ale o něco slabší kontinuitu v jejich realizaci. První i druhá Klausova vláda chtěla „integraci České republiky do evropských i celosvětových institucí“ a „co nejrychlejší dosažení plného členství v EU a v NATO, protože realizací těchto cílů bude proces naší transformace dokončen i ze zahraničněpolitického hlediska“. Stejně posléze i sociálnědemokratické vlády (Miloše Zemana a Vladimíra Špidly) hodlaly uskutečňovat svoji zahraniční politiku v kontextu „pevného euroatlantického spojenectví“ a chtěly „usilovat o to, aby se ČR zařadila mezi aktivní činitele evropské, a v mezích možnosti, i světové politiky na bázi spolupráce, solidarity, lidských práv a kooperativní bezpečnosti“. Z toho trochu vybočili sociální demokraté za Paroubkovy vlády a na ně vlastně bohužel navazuje i stávající koalice: Paroubkova vláda si totiž dala za cíl „aktivní a konstruktivní účast ČR v procesu prohlubování evropské integrace, a to zejména s ohledem na přijetí Smlouvy o ústavě pro Evropu“ a zavázala se „systémově vstupovat do formulování a naplňování společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie“. Topolánkův kabinet se vrátil k rozumnějším cílům a prosazoval „aktivní, realistickou a praktickou zahraniční politiku, respektující geografickou a geopolitickou realitu České republiky, projevující však i dostatek 6 Zahraniční politika a obrana tvořivosti a ofenzivního jednání, například při obhajobě lidských práv“. Euroatlantický bezpečnostní prostor považuje vláda „za nedělitelný“. Vláda Petra Nečase chtěla „sebevědomou, aktivní, realistickou a čitelnou politiku v Evropské unii“, za prioritní považovala „silnou transatlantickou vazbu“ a zdůrazňovala, že by měl zůstat zachován charakter NATO jako kolektivního obranného uskupeni zajišťujícího bezpečnost území a občanů svých členských zemi. O Nečasově zahraniční politice si dodnes myslím, že byla realistická a účinná a její jedinou slabinou byly odlišné akcenty ministerstva zahraničí a to, že trvala jen krátce. Vláda Bohuslava Sobotky ve svém programovém prohlášení tvrdí, že evropská a atlantická orientace se vzájemně podporují. Proto chce posilovat multilaterální spolupráci v euroatlantické oblasti, a to zejména aktivním členstvím v NATO a aktivním přístupem k politickému, ekonomickému a bezpečnostnímu dialogu mezi Evropskou unii a USA. Jak vidíme, cíle zahraniční politiky byly zpočátku z pochopitelných důvodů jasnější a jednodušší. Původně naším hlavním cílem bylo vstoupit do NATO a EU. Tehdy jsme moc nezkoumali, co se děje uvnitř těchto organizací, jak fungují, co umožňují, jaké v nich můžeme mít postavení. Ale to jsme poté, co jsme do nich vstoupili, měli ihned jasně definovat. A protože jsme to neudělali in concreto, ocitáme se teď v situaci, kdy přesně nevíme, co dál. Dříve jsme měli také jasně definované regiony, na které jsme se zaměřovali, kde jsme se významně angažovali, nyní nic takového nemáme. Náhle nám chybí srozumitelné priority zahraniční politiky, a tak ani nemůžeme mít žádné výsledky. To jsme si mohli možná na chvíli dovolit dříve, ale teď ne. Krize a vize Za poslední rok se mezinárodněpolitická situace zásadně proměnila a my nejsme schopni reagovat. Premiér Sobotka se zřejmě řídí Kissingerovou ironickou poznámkou: „Příští týden nemůže nastat krize, už mám plný diář.“ Já si myslím, že krize nastat může, proto jsem si diář změnil. O zahraniční politice nejen diskutuji, ale taky jsem zformuloval základní problémy, pozice a teze naší zahraniční politiky ve své nové knize (Fiala, Petr (2015): Na konci bezstarostnosti. Co nechceme slyšet o Evropě, národních zájmech a zahraniční politice. Brno: Barrister&Principal). Už nemůžeme být v zahraniční politice bezstarostní. Jsme na konci bezstarostnosti a musíme začít jednat, mít jasnější, rozhodnější, kompetentnější a kontinuálnější zahraniční politiku. Především ale musíme mít jasnou vizi a vědět, kam Česká republika směřuje a jakou ji chceme. Já mám vizi prosperujícího, suverénního a bezpečného státu. Chci zemi, do které se jezdí ze světa za dobrým vzděláním, v níž chtějí naši lidé i zahraniční firmy podnikat, protože tu jsou dobré podmínky, svoboda a pořádek, a kde lidé žijí rádi a jsou hrdí na svou zemi a spokojení. Když si vize nebudeme opakovat, zapomeneme je a nebudeme k nim směřovat. S tím souvisí i sebevědomá a jednoznačná zahraniční politika a způsob, jakým vyjednáváme se svými partnery, v EU i jinde. Chtěl bych, abychom dokázali ve vyjednáváních prosadit svoji pozici (alespoň tak jako třeba Dánsko), a to bez chápání priority našich národních zájmů na evropské úrovni nedokážeme. Jsme stát ve střední Evropě, a tak nás musí zajímat to, co se 7 Ideové konference ODS 2014–2015 děje kolem nás. Nejen vazby se sousedními zeměmi, ale i celková stabilita středoevropského prostoru a spolupráce je pro nás důležitá. Klíčové je také to, co se děje na Východě: stejně jako Poláci musíme mít východní politiku. Do jisté míry jsme přišli s východní politikou, která byla koncepční (Východní partnerství), a jak vývoj ukázal, byla pozornost upřená tímto směrem předvídavá, ale teď se z různých důvodů vytrácí. K prosazování národních zájmů potřebujeme moc. Ta je cílem i prostředkem zahraniční politiky. Může být i zprostředkovaná nebo sdílená, nemáme-li sami dost síly, prostřednictvím spojenectví: a to je samozřejmě případ České republiky. Ale svým současným chováním sami sebe činíme bezmocnými. Vím, kde je kladivo Protože byla zahraniční politika dlouho na okraji zájmů, vznikl velký rozpor mezi proklamacemi a praxí. S nadsázkou řečeno: jedním z našich národních zájmů je mít dobrou zahraniční politiku. Jsme v situaci, kdy jsme ohroženi přímo i nepřímo. Přímé ohrožení představuje konflikt na Ukrajině a islámský radikalismus vstupující do Evropy. Toto ohrožení si často nepřipouštíme, vláda se někdy chová podle bonmotu formulovaného americkým politologem Robertem Kaganem, který řekl: „Když nemáte kladivo, nechcete, aby cokoli vypadalo jako hřebík.“ Jenomže kolem nás hřebíky jsou, a my kladivo nemáme a ani ho nehledáme a z toho vzniká s tím související nepřímé ohrožení. Nepřímé ohrožení způsobuje situace, kdy neexistuje shoda ani ve vládnoucí koalici, ani mezi vládou a prezidentem, ani mezi pravicí a levicí, protože jeden chce k Rusku, jiný se bojí říct, co si myslí, další mění názory každé dva týdny. To jde proti našim základním národním zájmům, mezi něž patří suverenita a bezpečnost, protože v dnešním světě si nejsme schopni bezpečnost zajistit sami. Potřebujeme být součástí mezinárodního projektu, který nám ji zajistí. EU tuto funkci neplní a nemůže plnit. Je to jedině NATO, protože jeho součástí jsou i Spojené státy, které mají jediné dostatek odhodlání, síly a jsou ochotny dát dost peněz do obrany, a proto jedině ony zajišťují od konce 2. světové války západní Evropě mír. Není to žádné fanatické, nekritické a naivní amerikanofilství, ale realistický a empirický pohled na skutečnost. Není žádný jiný koncept zajištění naší bezpečnosti, protože víra v neutralitu, rovnováhu sil, globální mírové uspořádání, most mezi Východem a Západem jsou iluze a historie je usvědčuje z naivity. Žádný jiný systém, než ten, který uplatňují západní demokracie, nepřináší lidem, a tedy ani nám, tolik svobody, bezpečí a důstojnosti. Může se nám to tisíckrát nelíbit, ale měli bychom se snažit Západ zlepšovat zevnitř, a ne jej bořit. To, co říkám, je těžké v tom, že Západ je nyní slabý, EU dělá jednu chybu za druhou, Obamova administrativa je nerozhodná a proti nám stojí staré a nové velmoci, které mají více odhodlání a motivace. Někteří jedinci jsou v pokušení se jim poklonit nebo se s nimi domluvit. Na to říkám ano, domluvit klidně, ale jen v rámci mezinárodního řádu a platných pravidel, jinak to pro nás nemá význam. V rámci mezinárodního řádu, který garantuje naši suverenitu a bezpečnost – a to je pouze ten, který byl světu vnucen Západem. Když se nedíváte na mezinárodní vztahy z hlediska realizace národních zájmů, nemůžete nic správně chápat. Kupříkladu velké státy v EU při vyjednáváních nehájí evropské zájmy, ale hájí svoje zájmy, které zaobalují do těch 8 Zahraniční politika a obrana tzv. evropských. Ale kdo to nevidí, nechápe, co se tam děje, a nemůže správně číst zahraniční politiku. A to stejné platí i pro pochopení jednání Ruska. Nedávno, když jsem v noci nemohl spát, viděl jsem v televizi reprízu starého diskuzního pořadu Klub Netopýr, který moderoval Antonín Přidal. Ten díl byl někdy z roku 1993–94 a týkal se Edvarda Beneše. Řada účastníků té debaty, historiků a publicistů, už nežije, ale mnohé z toho, o čem se před více než dvaceti lety bavili, je znovu aktuální. Hodně se diskutovalo o Benešově kroku z 12. prosince 1943, kdy navzdory přání a doporučení Velké Británie podepsal smlouvu „o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci” se Stalinovým SSSR. Nejde o to, jak se díváme na Beneše, ale tento krok, který vycházel z nedůvěry k Západu a z Benešova naivního přesvědčení, že bolševické Rusko se bude demokratizovat a že se pojistí i na druhou stranu a uspokojí tak trochu všechny, vlastně jenom napomohl tomu, co se u nás odehrávalo potom, od poloviny 40. let. Musíme mít na paměti i tyto zkušenosti. Když se pojišťujeme na obě strany, Velká Británie nebo USA mají právo klást si otázku, proč by se měly nějak zvlášť starat o naši bezpečnost. Jsme mezi, nejsme s nimi, není to jejich zájem. Platilo to tehdy a platí to i nyní. Dobře to před pár týdny vyjádřil polský prezident Bronisław Komorowski při vystoupení v Kyjevě (9. dubna 2015), kde řekl: „Zkušenost, bolestná zkušenost naší části světa nabádá zanechat hledání neexistující ,třetí cesty mezi světem Východu a Západu.“ Třetí cesty nikam nevedou, napsal jsem už mnohokrát, ani v zahraniční politice. Česká republika má štěstí, že to říkám vytrvale, dlouhodobě a ještě silněji od vypuknutí ukrajinské krize. Varuji před postojem „mezi“, který nás ohrožuje minimálně stejně jako v minulosti. Bohužel právě ten současná politická reprezentace svým jednáním připouští. Bezpečnost České republiky je jedním z podstatných důvodů, proč podporovat Občanskou demokratickou stranu ve volbách: aby mohla dělat dobrou zahraniční politiku v souladu s našimi národními zájmy. ODS a Evropská unie Jan Zahradil, 1. místopředseda ODS ODS byla první politickou stranou, která v ČR dokázala upozorňovat na kritická místa evropského integračního procesu ještě předtím, než ČR vůbec do EU vstoupila. Stavěli jsme se vždy proti schumanovsko-monnetovskému modelu „stále užší unie“, který nevyhnutelně směřuje k nějaké formě celoevropského federálního kvazistátu. Stavěli jsme se také proti posilování evropských institucí a dalšímu přenosu pravomocí z úrovně národní na úroveň EU. Kritizovali jsme složitost a přeregulovanost evropského práva a upozorňovali naopak na nutnost deregulace. Evropskou unii jsme vždy chápali jako primárně ekonomický projekt, jehož osou je jednotný trh, umožňující volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Politickou nadstavbu EU jsme vždy považovali za riskantní experiment, který daleko spíše odpovídá konstruktivistickým a sociálněinženýrským ambicím politických elit, zejména ze silných členských zemí EU a z evropských institucí, a který nemá oporu v evropské realitě ani v přáních občanů členských zemí. 9 Ideové konference ODS 2014–2015 Za tento zdrženlivý postoj jsme byli dříve kritizováni a označováni za „antievropskou“ stranu jak doma, tak v zahraničí. Dnes mnohé naše dřívější názory přebraly i jiné politické strany, mnohdy v daleko radikálnější a jednodušší podobě. Nemáme důvod s nimi závodit v povrchním „euroskepticismu“, který je pouhou negací stávajícího stavu a nenabízí žádné alternativy. Občasné výkřiky našich radikálů, že EU se v blízké budoucnosti rozpadne, zkrachuje a že je potřeba z ní proto vystoupit, prozrazují základní neznalost setrvačnosti politicko-ekonomických dějů i zákonitostí existence tak složitých komplexů, jakým je EU. Stejně tak se musíme jako parlamentní opozice nadále důsledně vymezovat proti centralistickému a federalistickému pojetí evropské integrace, jaký reprezentují další české politické subjekty – ve vládě ČSSD, lidovci, ANO a v opozici TOP 09, která ovšem ve věcech EU s vládou zcela souzní. Tyto strany a hnutí nemají žádnou vlastní evropskou politiku. Jejich vztah k EU je pouhou kopií tezí nadnárodních politických formací, jichž jsou členy: eurolidovců, eurosocialistů a euroliberálů. Jde pouze o různé variace politické „federální“ EU. Tomu odpovídá i nedávno představená vládní koncepce vztahu ČR k EU, která se hlásí k prohlubování evropské integrace, chce začlenit ČR do „tvrdého (Německem vedeného) jádra“ EU a propaguje všemožné federalistické prvky, jako je např. jednotná měna. Naší výchozí pozicí proto musí být střízlivý „eurorealismus“, usilující o postupnou reformu EU směrem k volnější a pružnější struktuře, jež bude lépe vyhovovat dynamice 21. století než současný těžkopádný eurounijní kolos. K tomu je ovšem zapotřebí mít odpovídající politické zázemí, které se nám v roce 2009 podařilo vytvořit ustavením europarlamentní frakce ECR (dnes třetí nejsilnější v EP) a evropské politické strany AECR, jež od svého vzniku stále roste a nabírá nové členy. To byl bezesporu nejvýznamnější mezinárodněpolitický úspěch ODS. Nedávné opakované volební vítězství britské Konzervativní strany, s níž jsme projekty ECR/AECR zakládali, otevírá nové možnosti pro reformní politiku EU, kterou dnes už eurofederalisté nemohou ignorovat. Současná podoba EU je jakýmsi setrvačným pokračováním procesu, který nastartoval před více než deseti lety pokusem o vytvoření tzv. evropské ústavy a po jejím krachu nalezl své vyjádření v Lisabonské smlouvě, obsahující řadu prvků euroústavy. Ovšem tehdejší slabé a nesjednocené řady jejích odpůrců nedokázaly jejímu přijetí zabránit. Za největší vady této smlouvy lze považovat další posílení evropských institucí (Komise, Parlament) a téměř úplné odstranění jednomyslného rozhodování (tedy práva veta) z Rady EU. Na druhou stranu je situace dnes zcela jiná než před deseti lety. Z výsledků voleb do některých národních parlamentů i do Evropského parlamentu je zřejmé, že nechuť k další „federalizaci“ EU u veřejnosti roste. Z toho profitují jak umírněné „eurorealistické“ strany, tak strany radikálně „antievropské“. Evropský establishment není schopen na tento vývoj reagovat a jede dál ve starých kolejích, což dokázal i program současné Junckerovy Evropské komise. Pozitivní program reformy EU má proto právě nyní šanci stát se atraktivní alternativou pro voliče. Právě ODS by měla umět doma i v Evropě zúročit své dlouholeté angažmá na tomto poli. Následuje pět krátkých odstavců o pěti aktualitách, jimž bychom se měli v evropské politice věnovat. 10 Zahraniční politika a obrana 1. Jedním z nejviditelnějších politických nástrojů evropské „federalizace“ je jednotná měna euro. Dnes je stále více zřejmé, že udržení eura v natolik ekonomicky a monetárně nehomogenní oblasti, jakou je EU, je možné jen za cenu obrovských finančních transferů, „europeizace“ národních fiskálních politik a dalších centralizačních opatření. Během přístupového procesu nám (stejně jako ostatním) EU vnutila povinný závazek euro přijmout. Naším politickým cílem nyní musí být učinit z této povinnosti pouhou možnost. Důvody k tomu existují: od doby našeho vstupu do EU se změnily podmínky členství v eurozóně. Přijetí eura dnes znamená vstup do tzv. evropského záchranného mechanismu – tzv. fiskálního paktu a tzv. bankovní unie. Ze všech těchto nových povinností vyplývají také nové finanční závazky a záruky, dohromady ve výši stovek miliard CZK, které dříve neexistovaly. Proto je zcela logické, aby byli občané ČR znovu dotázáni, zda i za těchto podmínek chtějí euro přijmout, a to stejným způsobem, kterým byli požádáni o souhlas se vstupem do EU, tedy referendem. Zároveň je zcela legitimní vyvinout tlak na vládu, aby z naší přístupové smlouvy vyjednala výjimku umožňující nám euro nepřijmout, pokud bude v referendu odmítnuto. Využít k tomu lze pravděpodobného otevření smluv při jednání s novou britskou vládou o nových podmínkách členství Británie v EU. Vzhledem k vysoké nedůvěře občanů ČR v euro musíme z tohoto tématu učinit jedno z rozhodujících témat příštích voleb. 2. Asi nejvíce „europeizovanou“ politikou EU je obchodní politika. Jako strana, která vždy propagovala svobodný obchod, odstraňování překážek a propojování trhů, bychom této skutečnosti měli umět pozitivně využít. ČR je exportně orientovanou zemí, proto jsou vznikající dohody EU o volném obchodu s mimoevropskými zeměmi v našem zájmu a měli bychom je propagovat a podporovat. Zvláštní místo v tomto kontextu zaujímá smlouva TTIP mezi EU a USA, která je nejdůležitější současnou sjednávanou obchodní smlouvou a prvním krokem k vytvoření budoucí transatlantické zóny volného obchodu. Již dnes je terčem nemilosrdné kritiky všech protekcionistů, ať už pocházejí z extrémní levice, nebo extrémní pravice. ODS proto musí být jejím zastáncem a obhájcem, nejen z ekonomických, ale také z politických důvodů. 3. V poslední době je v souvislosti s EU často skloňovaným termínem tzv. energetická unie. Tento koncept v sobě skrývá jak příležitosti, tak rizika. Příležitostí je – i ve světle zhoršených vztahů EU s Ruskem –, pokud jde o hledání nových zdrojů fosilních paliv a nových dopravních cest pro ně, tedy diverzifikace energetických zdrojů. EU tuto šanci už několikrát trestuhodně propásla, když se v minulých letech v energetice soustředila pouze na omezování emisí CO2. Nebyla schopna dopracovat technické řešení ani finanční zázemí pro nové produktovody (Nabucco). Přitom právě v této oblasti by měla úzká spolupráce zemí EU a celoevropský projekt včetně finančního krytí svůj nepominutelný význam, a proto bychom měli obojí podporovat. Je však třeba zároveň eliminovat riziko, že se energetická unie stane nástrojem zasahování EU do národních energetických mixů jednotlivých zemí, vnucování nepromyšlené „zelené“ politiky (příklad: biopaliva) nebo skrytého tažení proti jaderné energetice. 4. Vážným bezpečnostním problémem pro EU se stává nelegální migrace, především z nestabilních zemí severní Afriky a Blízkého východu. Tento jev je také možným des- 11 Ideové konference ODS 2014–2015 tabilizačním prvkem uvnitř jednotlivých států EU. Evropské řešení ovšem nemůže spočívat v „přerozdělování“ uprchlíků na základě kvót. Rozhodování o azylu, udělování dočasného či trvalého povolení k pobytu, či dokonce státního občanství musí zůstat ve výlučné pravomoci národních států. Musíme trvat na tom, že bezpečnost našich občanů má přednost před humanitárním aspektem. Je třeba prosazovat důslednou ochranu zejména jižní mořské hranice EU, pomoci hraničním státům tuto ochranu finančně a technicky zajistit a neobávat se ani restriktivních postupů. 5. Pro značnou část veřejnosti symbolizují EU stále ještě nejvíce tzv. evropské fondy, tedy peníze z rozpočtu EU, kterými se spolufinancují nejrůznější projekty v ČR. ODS by měla umět „demytizovat“ atmosféru, která se okolo fondů vytvořila. Tyto přerozdělované peníze nejsou samospasitelné, vyžadují další dodatečné výdaje ze státního rozpočtu a mnohdy sloužily i k realizaci různých regionálních či lokálních „malých domů“, o korupčních praktikách ani nemluvě. ČR navíc musí do rozpočtu EU ročně zaplatit několik desítek miliard korun a je pravděpodobné, že se v dohledné době přesune ze skupiny čistých „příjemců“ mezi čisté „plátce“. Proto je úsporný a nenafukující se rozpočet EU i naším zájmem. Dokud jsou peníze z fondů k dispozici, samozřejmě je využijme, ale soustřeďme je ve prospěch velkých, např. infrastrukturních projektů, nikoli k rozdrobení na bezpočet malých „pomníčků“. Závěrem: ODS nemá důvod na své dlouhodobě zastávané politice vůči EU cokoli měnit. Vývoj nám dal a dává za pravdu. Další federalizace EU se stává neudržitelnou. Evropský establishment sice setrvačností pokračuje v nastoupeném kurzu, ale atmosféra uvnitř EU se mění a dříve či později se to projeví i v praktické politice a ve změně paradigmatu EU. Buďme spolutvůrci tohoto nového paradigmatu, nikoli pasivními příjemci toho, co vymysleli jinde jiní a co nekoresponduje s našimi národními zájmy. Posílení obrany České republiky Jana Černochová, 1. místopředsedkyně poslaneckého klubu ODS V českých médiích probíhá v současnosti debata, zda jsme ve válce, či nikoli. Místo toho bychom se však více měli bavit o tom, na jakou válku jsme připraveni a proti komu jsme ochotni ji vést. A polemika na toto téma by se rozhodně neměla zužovat jen na naši profesionální armádu, byť je její role nezpochybnitelná. Musíme urychleně začít hovořit o státu jako takovém, o jeho připravenosti na krizové stavy a ochotě obyvatelstva svůj stát bránit. I přes diskuze o válkách, do kterých jsou naši vojáci nasazováni posledních téměř patnáct let, se národ mentálně nachází stále v hlubokém míru, jako by nadějná 90. léta minulého století neměla nikdy skončit. Ale svět se změnil a naše země je účastníkem válek již dávno – a je třeba to říct nahlas. Dvě hrozby, různí nepřátelé Takzvané arabské jaro spustilo vlnu nestability, jejíž vinou vznikají v různých zemích severní a subsaharské Afriky a Středního východu organizace s rozdílnými cíli, které se hlásí 12 Zahraniční politika a obrana k tzv. Islámskému státu. Ten je v současnosti nejsilnější v Sýrii a Iráku. Byť se toto volné uskupení nazývá „státem“, je chybou na něj pohlížet jako na unitární entitu. Jde o spolek různých skupin, kterým chybí vůdce, mnohdy mají antagonistické zájmy, pro něž je ideologický motiv – tedy návrat ke kalifátu a boj proti „nevěřícím“ – jen marketingovým heslem. Nejde o nepřítele v konvenčním smyslu, ale metaforicky řečeno o komáry, kteří nám nejsou schopni zasazovat tvrdé celoplošné K. O. údery, ale jsou schopni na mnoha místech nepříjemně bodat a narušovat naše zájmy. To je náš první současný nepřítel, respektive mnoho nepřátel, kteří zatím nemají jaderné zbraně, nejsou připraveni na velká střetnutí, ale přesto se jim musíme věnovat a volit správné nástroje. Druhým nepřítelem – nebo mírněji řečeno soupeřem či hrozbou – je Rusko. Je jím již mnoho let, zejména od nástupu Vladimira Putina k moci. Ten ani neskrývá svou touhu vrátit Ruskou federaci na pozici supervelmoci. Pokud dnes někdo říká, jak je překvapen ruským postupem na Ukrajině, mám pocit, že si celá léta něco namlouval nebo žil v totální izolaci (stačí vzpomenout ruskou invazi do Gruzie v roce 2008, pro niž byl záminkou gruzínský pokus mít pod kontrolou celé své území, což byl zcela legitimní krok). Rusko dlouhodobě označuje Spojené státy i NATO veřejně za nepřátele. Je škoda, že my ve svých strategických dokumentech nejsme schopni označit Ruskou federaci ani za soupeře. Ano, Rusko je náš soupeř. Do přímého střetu jsme se s ním dostali v době vyjednávání o umístění radaru na našem území, kdy nezodpovědná část našeho politického spektra Putinovi pomohla. Nyní se s Ruskem střetáváme a budeme střetávat v různých dalších oblastech. To jsou tedy dva naprosto rozdílní nepřátelé, dvě rozdílné hrozby, na něž se musíme připravit. V následujícím textu navrhnu konkrétní kroky, které se musejí stát, aby byl náš stát připraven čelit oběma těmto hrozbám. Občanská odpovědnost za obranu Zajištění vnější obrany a prosazování národních zájmů jsou primární úkoly státu. Sociální stát, blahobyt či funkční ekonomika se bez této podmínky neobejdou. Proto na schopnost naší obrany nelze rezignovat, což se po optimistických 90. letech minulého století bohužel začalo dít. Vstup do Severoatlantické aliance a profesionalizace armády jednoznačně přispěly ke zvýšení bezpečnosti naší země a zároveň ke zvýšení kvality našich ozbrojených sil. Na druhou stranu vedly k posílení falešného pocitu bezpečí, které v případě potřeby zajistí „někdo jiný“. Tak tomu ovšem není a nemůže být. Jistě, za zajištění postupů k obraně země je odpovědná vláda, ale bez občanů a jejich aktivní podpory sama nic nezvládne. Naše profesionální armáda, jež je oceňována při boji s prvním typem nepřítele, je příliš malá na to, aby odolala útoku či byla schopna preventivně zastrašit nepřítele druhého. To je první velký úkol nás politiků. Vysvětlovat občanům, že oni jsou zárukou obrany tohoto státu, že oni se o jeho bezpečnost musejí zajímat, a pokud tak nebudou činit, dříve či později na to doplatíme všichni. Již za Alexandra Vondry začala vznikat Koncepce přípravy občanů k obraně státu jako společný projekt ministerstev obrany a školství. Díky 13 Ideové konference ODS 2014–2015 tomuto projektu se žáci na školách seznamují s armádou, jejími úkoly a tak dále. Tento projekt se ovšem stále více formalizuje, je omezený, velké množství škol o něm vůbec neví, učitelé tápou při výuce branné výchovy a bylo by dobré do něj zapojit i policii a další složky IZS. Jsou to především středoškoláci, kteří by měli dostávat základní penzum informací o obraně státu a rolích jednotlivých složek i obyvatelstva. Finance Armáda ČR je dlouhodobě podfinancovaná. Sebekriticky musím podotknout, že na tom máme podíl i my – Občanská demokratická strana – a že snižování rozpočtu, u kterého jsme přímo či nepřímo asistovali po roce 2006, byla chyba, která obranu našeho státu neposílila. Koncepční vypořádávání se se škrty začalo pozdě, až po roce 2010, a kvůli pádu vlády jsme občanům už nemohli ukázat, že v obranné politice naší země jsme první vládou v novodobé historii, která nechce bezmyšlenkovitě utrácet, ale že akvizice i personální politika vycházejí ze strategických koncepcí, plánů i legislativních změn stěžejních armádních zákonů. Vítám, že se současná vláda rozhodla zvyšovat výdaje na obranu, ovšem skutečnost, že premiér shodil ze stolu dohodu všech relevantních politických uskupení o růstu výdajů do výše 2 % HDP do roku 2025, považuji za chybu. Nyní má premiér pouze papír s podpisy své koalice, která zavazuje-nezavazuje své nástupce k růstu 1,4 % HDP do roku 2020. Na jednu stranu je dobře, že se armádě přidává, na stranu druhou jsme například ve výboru pro obranu neviděli žádný ucelený materiál hovořící o tom, jak se bude s navýšenými financemi nakládat, jak jsou jednotlivé investice (do nových systémů, do zabezpečení či do personálu) provázané s konkrétními hrozbami, jaké náklady budou potřebné a účelné v příštích letech atd. Ministr Stropnický se neustále zaříkává koncepčními materiály, ale Dlouhodobý výhled pro obranu, který se začal připravovat před dvěma roky, teprve snad pomalu míří do vlády a detailnější Koncepci rozvoje Armády ČR, která se taktéž připravuje dva roky, stále odkládá. To je bohužel problém. Letos to také budou čtyři roky, co vláda schválila Bílou knihu o obraně. Bylo by vhodné stejně otevřeným procesem jako v roce 2010 zahájit práce na její aktualizaci tak, aby nejpozději příští rok byla předložena vládě. Naším největším problémem v současnosti je souběh řady negativních trendů. Na jednu stranu roste ekonomika, takže dochází ke zvyšování rozpočtu na obranu a k modernizaci technologií. Zároveň ovšem roste cena práce. Nejmodernější technologie jsou drahé, nemáme dokončenou modernizaci sil, sklady zejí prázdnotou, máme dlouhý akviziční cyklus atd. A co je nejdůležitější: snižuje se počet osob vhodných pro nábor! Personál Situaci v oblasti tzv. lidských zdrojů, tedy personálu, považuji za kritickou. V posledních mnoha letech se nedaří doplňovat ani přirozený úbytek, takže počet vojáků stále klesá. A byť jsou ještě v „zásobníku“ žadatelé o službu v armádě, tento problém to nevyřeší. Novelizovaný zákon 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, by měl napomoci stabilizaci perso- 14 Zahraniční politika a obrana nálu, pokud tedy bude dodržován, ale není samospasitelný. Pan ministr Stropnický se omezuje pouze na proklamaci náborových cílů (až 2000 lidí ročně), neříká však už, jak chce tohoto náboru nováčků dosáhnout. Pokud se člověk podívá na demografické prognózy, musí být velmi nervózní. Nejvhodnější „personální bazén“ pro doplňování nejen armády, ale i policie a hasičského záchranného sboru je populace ve věku 20–24 let. Počet mužů i žen v této věkové skupině ovšem klesl oproti roku 2002 na méně než polovinu a do roku 2050 se výrazně zvyšovat nebude. Vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu populace, rostoucí ekonomice a konkurenčnímu přístupu k personálu mezi jednotlivými složkami (armáda, policie, hasiči, celní a vězeňská služba) s vysokou pravděpodobností nebude možné plnit náborové cíle. Proto nynější situace vyžaduje jiné přístupy, o kterých zodpovědní ovšem v tuto chvíli nehovoří. Povinná a aktivní záloha Za ministrů Vondry a Picka byla připravována a schválena Koncepce aktivní zálohy a Koncepce mobilizace. Na půdorysu těchto dokumentů byla připravena rozsáhlá změna legislativy. Novelizované i nové zákony byly již v Parlamentu, ale ministr Stropnický se chybně rozhodl je stáhnout. Rok poté se utápíme v právnických debatách, které obranyschopnost našeho státu jen a jen oslabují. Aktivní záloha, složená z lidí, kteří jsou „dvakrát občané“, protože jsou na sebe ochotni dobrovolně přebírat odpovědnost za obranu a žít ve větším „nepohodlí“, existuje už patnáct let. Její počty oscilují kolem tisícovky osob a jsou naprosto nedostatečné. Aktivní záloha má být primárním zdrojem pro doplnění onoho malého profesionálního jádra, ale není jím. Zčásti kvůli malému zájmu vojáků i politiků, výmluvám a zdržování kroků, které by napomohly její revitalizaci. Zákony nevyřeší všechno, ale měli bychom jako politici přesto tlačit na jejich urychlenou novelizaci, respektive schválení a využití všech možností, které jsou, abychom aktivní zálohu posílili. Je to jeden ze způsobů, jak mít připravené lidi k posílení profesionální armády a zároveň podchytávat specialisty, kteří se na trhu práce těžko pro službu v armádě získávají, respektive jsou drazí. Kromě aktivní zálohy existuje takzvaná záloha povinná. Ta je složena z těch, kteří prošli základní vojenskou službou, respektive profesionální armádou. Bylo by vhodné znovu zahájit obnovovací cvičení povinné zálohy. Nešlo by o tisíce lidí, ale výběrově o ty, které by armáda mohla potřebovat pro doplnění jako první. Pro mobilizaci v tradičním slova smyslu, jak se tento proces přechodu státu na válečný stav vytvářel především v 19. a 20. století, je zapotřebí, aby stát měl přehled o své populaci, výrobní kapacitě a dalších zdrojích. Dnes stát ztratil kontrolu nad populací, kvůli globální dělbě práce, technologickému rozmachu a tlaku na efektivitu ztrácí kontrolu nad výrobními kapacitami a nad dalšími zdroji. Užíváme si nabytých svobod, jsme státem minimálně obtěžováni a je to tak v pořádku. Nicméně z hlediska připravenosti státu na krizové stavy je dobré mít přehled, rezervu, ze které se dají čerpat vhodní lidé. Kdysi existoval SVAZARM, který sdružoval lidi zabývající se 15 Ideové konference ODS 2014–2015 ve svém volném čase činnostmi, jež mohou být pro využití ve prospěch státu v extrémních situacích klíčové. Ano, vím, že to v nás vyvolává nevítanou vzpomínku na socialismus, ale myslím to trochu jinak. Nevolám po obnovení této organizace, nicméně proč nějakým způsobem nezačít – samozřejmě na dobrovolné bázi – zapojovat a registrovat kynology, lidi zabývající se informačními technologiemi, letce, sportovní střelce, zdravotníky a další vhodné odbornosti po posílení státu za jasně daných situací? Varuji nicméně před pokusy obnovovat základní vojenskou službu nebo zavádět jakýsi několikaměsíční základní výcvik pro všechny občany, kteří dosáhnou určitého věku. Nedávalo by to smysl. Zaprvé nemáme dostatečný počet instruktorů ani potřebnou infrastrukturu, zadruhé je zapotřebí nabyté znalosti cyklicky obnovovat. Tento postup by byl zkrátka neefektivní a velmi drahý. Musíme postupovat v jasně provázaných a koordinovaných krocích. Soustředit se na doplnění ve všech oblastech profesionálních složek, zároveň budovat dobrovolnou zálohu a obnovit připravenost povinné zálohy. A ve stejné době intenzivně pracovat s občany České republiky, vysvětlovat jim základní principy obrany a vtahovat je do přípravy na krizové stavy. Jedině tak bude naše země připravena nést břímě společné obrany v rámci Severoatlantické aliance a bude schopna zajistit svou vlastní obranu. České zájmy mimo oblast Evropské unie a Severoatlantické aliance Tomáš Pojar, prorektor vysoké školy CEVRO Institut Naše ambice by měly být adekvátní naší velikosti. Stejně důležité je mít raději méně priorit, o to déle bychom se jich však měli držet. Budeme tak ve světě čitelnější, dodá nám to na důvěryhodnosti a posílí to naše reálné možnosti. To vše neznamená, že máme na zahraniční a bezpečnostní politiku rezignovat. Naopak. Nesmíme však nikdy zapomínat se jednou za čas podívat na mapu Evropy a světa a osvěžit si vlastní zeměpisné znalosti. Stejně tak je dobré nezapomínat na vlastní ani evropské dějiny. Prostor, ve kterém se nacházíme, si nevybíráme. A dějinná setrvačnost je většinou mocnější, než si dokážeme připustit. Čtvrtstoletí relativně čitelného a nám nakloněného světového dění po rozpadu sovětského bloku je nyní u konce. Nastává doba většího chaosu a z něho vyplývajících hrozeb. Česká republika tak dnes čelí paralelně dvěma bezpečnostním hrozbám, které budou mít obě vliv na vývoj našeho budoucího směřování, i na míru naší svobody a blahobytu. Na východě jde o znovuprobuzení asertivní moci Ruska a na jihovýchodě o krizi arabských společností a o vzestup radikální a totalitární ideologie islámského džihádismu. Obě hrozby se navíc opírají o neopominutelné zázemí uvnitř některých společností v rámci euroatlantického prostoru. Nejedná se zatím o hrozby bezprostředně ohrožující českou existenci, z dlouhodobého hlediska však jde o hrozby zásadní. V dohledné době navíc nemůžeme očekávat, že by došlo k jejich zásadnímu oslabení. Trend bude spíše opačný. Obě hrozby jsou dnes natolik vážné, že není radno je podceňovat. Debaty o tom, která je hrozbou větší, jsou ve skutečnosti zavádějící a nepodstatné. Obě jsou totiž až příliš reálné. 16 Zahraniční politika a obrana Primární české zájmy mimo oblast Evropské unie a Severoatlantické aliance leží tradičně v bezprostředním sousedství obou těchto uskupení: ve východní Evropě, respektive v postsovětském prostoru, na Balkáně a na širším Blízkém východě. Pro českou republiku existují dvě výjimky z pravidla o primátu důležitosti geografického sousedství. V první řadě jsou to Spojené státy, na nichž jsme závislí bezpečnostně a které pro nás stále skýtají obrovské ekonomické možnosti i příležitosti v oblasti vzdělávání, věd a výzkumu. USA jsou nicméně nedílnou součástí euroatlantického prostoru. Druhou oblastí je region východní Asie, ten však výlučně z pohledu ekonomických zájmů – ať již s ohledem na český vývoz, nebo díky současným i potenciálním investicím do české ekonomiky. Měli bychom si přiznat, že geograficky a historicky vzdálené oblasti Latinské Ameriky, subsaharské Afriky a jižní Asie jsou pro českou zahraniční a bezpečnostní politiku oblastmi, kde žádné zásadní a bezprostřední ekonomické, politické ani bezpečnostní zájmy nemáme. Východní Evropa Současný vývoj směrem na východ od slovenských hranic na nás má bezprostřední dopad: bezpečnostní, politický, ekonomický a v delším horizontu možná i demografický. (Vzhledem k vlastním neoptimistickým demografickým prognózám a jiným migračním tlakům bychom měli ukrajinskou, běloruskou i ruskou imigraci koneckonců spíše vítat.) Na východě nyní čelíme překreslování hranic a snahám o znovuobnovení ruské moci na půdorysu historických, byť neustálených hranic ruského impéria a Sovětského svazu. S tím je spojena konsolidace centrální moci v Kremlu, opírající se primárně o silové složky a energetické zdroje. Samotná ideologie současné ruské vládnoucí elity je obdobně jako v dobách Sovětského svazu postavena výlučně na soupeření se světem Západu. Tomu pak odpovídá dlouhodobě zvyšovaná a systematicky podporovaná aktivita ruských zpravodajských služeb na evropském území, Českou republiku nevyjímaje. Není pochyb o tom, že se nyní na Ukrajině rozhoduje o budoucím směřování Evropy. Je třeba si uvědomit, že samostatnost Ukrajiny, Běloruska a Moldavska je pro budoucí uspořádání evropské bezpečnostní architektury hodnotou sama o sobě. Naším zájmem nemá být stavba novodobé železné opony a dělení Evropy. Naopak bychom měli v dlouhodobém horizontu usilovat o úzké, především na ekonomických zájmech postavené vztahy se všemi zeměmi postsovětského prostoru. Pokud má však novodobá železná opona spadnout, je v našem bytostném zájmu, aby se tak stalo co nejdále na východ od slovensko-ukrajinských hranic. I tak bychom však v rámci postsovětského prostoru měli usilovat o dobré a všestranné vztahy se všemi hlavními městy, které o takové vztahy budou stát. Balkán Dalším těžištěm českého zájmu musí zůstat oblast Balkánu. Integrace Balkánu do evropských a euroatlantických struktur je stále nedokončena a ještě dlouhou dobu dokončena nebude. Situace regionu je nyní sice lepší, než tomu bylo v průběhu devadesátých let, další kolo válečného konfliktu, ekonomického propadu a bezpečnostního chaosu však 17 Ideové konference ODS 2014–2015 nelze vyloučit. Je naším ekonomickým, bezpečnostním i politickým zájmem, aby byla situace na Balkáně stabilní a aby byla prosperita a bezpečnost zemí Balkánu pevně svázána s prosperitou a bezpečností euroatlantického prostoru. Přestaneme-li mít jako Západ o oblast Balkánu adekvátní zájem, vytvořené vakuum rychle zaplní jiní – na místě by se uvolnil další prostor pro Rusko, Turecko nebo pro radikální islamisty. Pro nás by to znamenalo v každém případě vývoj špatným směrem. Blízký východ Ať již chceme, či nikoli, třetí oblastí našeho zájmu je a bude oblast širšího Blízkého východu. Válka v Sýrii a Iráku se nás dotýká, ale není to (přinejmenším zatím) primárně naše válka. Stejně tak v Libyi se nejedná o válku naši. Válku s radikálními islamisty si musejí vybojovat v první řadě muslimové samotní. Stejně tak krvavý střet mezi šíity a sunity a soupeření Saudské Arábie a Íránu jsou primárně vnitřní záležitostí světa islámu, respektive Blízkého východu. To však neznamená, že se nás situace na Blízkém východě netýká. Opak je pravdou. Dotýká se nás bezpečnostně, demograficky i ekonomicky – nejen s ohledem na oblast energetiky. V první řadě je však třeba si uvědomit, že ideologie džihádismu je nesmírně silná a namířená i naším směrem. I zde je Západ považován za úhlavního nepřítele. Jedná se navíc o ideologii s univerzálními ambicemi. Stejně jako jinde na světě, i na Blízkém východě platí, že se máme snažit všestranně spolupracovat s konstituovanými a fungujícími státy, které mají zájem spolupracovat s námi. Naším přirozeným partnerem je na Blízkém východě samozřejmě Izrael. Udržovat dobré vztahy s Izraelem však neznamená rezignovat na budování úzkých vztahů se seriózními arabskými státy, které o takové vztahy mají zájem. Obojí je možné a navzájem se to nevylučuje. Východní Asie Vzhledem k faktu, že je relativně malá a velmi otevřená česká ekonomika velmi závislá na exportu a na otevřenosti mezinárodního obchodu, musí nás navíc stabilita a prosperita evropské periferie zajímat více než mnohé ostatní. Stejně tak musíme hledat příležitosti i mimo oblast svého bezprostředního sousedství. Klíčovou je z pohledu alespoň částečné diverzifikace českého vývozu i investic do české ekonomiky dlouhodobě stabilní oblast východní Asie. Stále důležitější je pro nás Jižní Korea, svou váhu má tradičně Tchaj-wan i Japonsko. Vztahy s Čínou a naše schopnosti proniknout na čínský trh nebo přilákat čínské investice jsou naopak povětšinou přeceňovány. To neznamená, že bychom i nadále neměli usilovat o zvýšení českého vývozu, stejně jako o ekonomicky smysluplné investice do české ekonomiky a zvýšení počtu čínských turistů. Není akorát třeba očekávat výrazný posun a zpochybňovat ani vyzdvihovat politiku jedné Číny, ke které jsme se vždy hlásili. Hlavně pak není moudré ani nutné jezdit do Pekingu s prosíkem. Podlézavost není receptem na úspěšnou zahraniční, bezpečnostní ani obchodní politiku. Naopak, sebevědomá, zásadová, předvídatelná a férová zahraniční politika je i ze strany rivalů a oponentů vždy oceňována více než krátkozraké patolízalství. A neplatí to zdaleka jen pro vztahy s Čínou. Tato pravidla 18 Zahraniční politika a obrana platí univerzálně: ve vztahu s malými i velkými, vzdálenými i sousedy, spojenci, přáteli i nepřáteli. Platí to samozřejmě i o našem vztahu s Ruskem. Rovnováha Z průřezových témat bychom měli mít vždy na paměti snahy o prohlubování volného obchodu a o diverzifikaci energetické závislosti, omezení negativních vlivů migrace a v neposlední řadě i o obranu základních hodnot, na kterých je postavena naše západní, židovskokřesťanská civilizace. Sem nedílně zapadá i obrana základních lidských práv a svobod. Česká zahraniční politika by navíc měla být vždy založena na širším konsenzu přesahujícím jedno volební období a nikdy by neměla být monotematická. Je zásadní chybou, když my samotní stavíme lidská práva proti obchodu nebo bezpečnost proti svobodě. Nalezení rovnováhy je právě tím největším umem. Není to jednoduché, není to však ani zdaleka nemožné. Česká pravice, naše bezpečnost a transatlantická vazba Alexandr Vondra, ředitel Centra transatlantických vztahů, CEVRO Institut ODS od svého založení vždy prosazovala tři základní politické cíle: svobodu jednotlivce, prosperitu soukromého podnikání a národní bezpečnost. Jestliže k naplnění prvních dvou cílů musí stát vytvořit zejména základní právní rámec tak, aby podmínky na startovací čáře byly pro každého stejné, ale aby se výsledky odvíjely od aktivity a schopností každého jednotlivého subjektu (občana, rodiny, podniku), role státu v oblasti zajištění obrany a bezpečnosti je a zůstane klíčová. Na těchto cílech a zásadách není třeba nic měnit ani dnes, čtvrtstoletí poté. Změnilo se ovšem mezinárodní prostředí, ve kterém náš stát působí. Česká republika je státem pouze střední velikosti, ležícím v samotném středu Evropy, s otevřenou, exportně zaměřenou ekonomikou. Naše historická paměť nese jedno základní poselství: jsou-li vztahy mezi evropskými národy a státy založeny na vzájemném respektu, partnerství a spolupráci, česká společnost vzkvétá; jsou-li naopak založeny pouze na mocenské politické hře mocností, máme problémy. Nezávislost, bezpečnost a blahobyt České republiky proto závisí na mezinárodním prostředí a úspěšné bezpečnostní a zahraniční politice. Izolace není řešením. Naše prosperita se vždy odvíjela od míry našeho ukotvení v západním civilizačním okruhu a od míry našeho zapojení do světového obchodu. Zároveň jsme vždy vycházeli ze dvou zásad: zaprvé, že síla a vliv naší země navenek se odvíjí od toho, jak silná a soudržná je politika doma; zadruhé, že naše zahraniční a bezpečnostní politika bude v zahraničí úspěšná a respektovaná tehdy, bude-li na jedné straně vycházet z realistických pozic a střízlivě hodnotit vlastní možnosti a na straně druhé bude dostatečně zásadová, sebevědomá a tvořivá. Dvě dekády po roce 1989 přinesly české zahraniční a bezpečnostní politice mimořádné úspěchy. Z příznivého mezinárodního prostředí jsme vytěžili v zásadě maximum. S rozpadem sovětského imperiálního bloku a odchodem ruských vojáků jsme znovu získali nezá- 19 Ideové konference ODS 2014–2015 vislost, suverenitu a svobodu. Členstvím v NATO jsme získali nejlepší bezpečnostní záruky v našich moderních dějinách a pevné ukotvení na Západě. Plné zapojení do jednotného evropského trhu a odstranění bariér pro volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu v rámci EU významně přispělo k našemu hospodářskému rozvoji. Vůbec poprvé v našich dějinách jsme také zažili, jaké je mít mírové a přátelské vztahy se všemi svými sousedy. Pokračování tohoto „zlatého věku“ je nyní ohroženo. Česká republika, Evropa i Západ čelí krizím i obtížným výzvám na více frontách najednou: – Pokračující globalizace a informační revoluce přinesly nejen velké příležitosti k rozvoji, ale také znejistění mnoha tradičních a prověřených hodnot, značnou nestabilitu, která je způsobena oslabenou rolí tradičních států a zvýšenou rolí různých nestátních aktérů, i nová rizika, která proti sobě často staví hodnoty bezpečnosti a svobody. – Západní ekonomická krize po roce 2008 a dynamický rozvoj Číny, Indie, Brazílie, Turecka a dalších zemí přispěly k určité redistribuci síly, moci a vlivu ve světě a k relativnímu oslabení pozice USA a v ještě větším měřítku EU; Západ ztrácí svou technologickou převahu. – EU narazila se schválením Lisabonské smlouvy na své integrační limity. Konvergence se nekoná, dluhová eurokrize naopak prohloubila vnitřní frikce a napětí, někdejší dělicí linii mezi Západem a Východem nahradila v Evropě nová dělicí linie mezi Jihem a Severem. – Obamova administrativa snižuje vojenské výdaje, výrazně omezila silové angažmá USA ve světě, zejména na Blízkém a Středním východě („leading from behind“ při operaci v Libyi), Rusku nabídla nové vztahy („reset“), aniž by za to získala protihodnotu, a prioritně nasměrovala zahraniční politiku k východní Asii („Pacific Pivot“). – Putinovo Rusko se invazí do Gruzie v roce 2008 a anexí Krymu i vojenským vměšováním do ukrajinské krize v roce 2014 vydalo cestou asertivní mocenské politiky a masivního vyzbrojování. Otevřeně hlásá, že mu světový řád po roce 1989 nevyhovuje, požaduje jeho revizi, při rozšiřování svého vlivu do střední a zejména východní Evropy neváhá používat ekonomické a energetické vydírání a v kyberprostoru stupňuje propagandistickou válku. – Tzv. arabské jaro z roku 2011 nesplnilo optimistická očekávání některých lidí na Západě – naopak jsme svědky postupného rozkladu mnoha států na Blízkém východě a v severní Africe, prohlubujícího se chaosu, rostoucího islámského radikalismu (tzv. Islámský stát) a religiózního soupeření mezi sunnity a šíity a v důsledku toho také masivní imigrační vlny do evropského prostoru. – Evropa se tak kromě vnitřního napětí ocitá pod tlakem z jihu (migrace, islamismus) i z východu (ruský revizionismus). Atomizované společnosti a dominantní levicově-liberální diskurz oslabují schopnost Evropy jako jednotlivých států i celku tomuto tlaku čelit tím spíš, když se evropské obranné výdaje snížily ještě víc než v případě USA a deklarace o společné „evropské obraně“ zůstávají jen fikcí. – V neposlední řadě se v důsledku zmíněných problémů rozpadá v mnoha evropských státech systém tradičních politických stran jako jádra liberálně-demokratického pořádku; liberální část tradiční pravice je v defenzivě a ustupuje tendencím k nadměrné regulaci 20 Zahraniční politika a obrana a socialistickému inženýrství na evropské úrovni; konzervativní část pravice pak ve jménu politické korektnosti není často vůbec připuštěna k diskuzi, nebo při hledání způsobu, jak se prosadit, volí v některých případech extrémní postoje, které jsou s tradičním konzervatismem jen těžko slučitelné. ČR se v této nové situaci musí zasazovat o to, aby Západ – tedy Evropa i Spojené státy – nadále vzájemně úzce spolupracoval. Je to důležité i vzhledem k tomu, že Rusko, Čína a další státy mimo západní okruh zvyšují své ambice a vliv a mohutně zbrojí: Základní bezpečnostní pojistkou České republiky musí zůstat NATO a transatlantická vazba. Jedině Evropa a Spojené státy ve vzájemné spolupráci jsou schopny čelit výzvám, před kterými dnešní Západ stojí. Řeči o „evropské armádě“ a „EU jako velmoci“ jsou sice hezké, ale reálná čísla ukazují, že EU se bez USA ještě dlouho neobejde: 21 Ideové konference ODS 2014–2015 ČR proto musí prosazovat takové zahraničněpolitické postupy, které budou NATO a jeho soudržnost posilovat, nikoli oslabovat. Základem je posilovat obranyschopnost doma. Na spojence se můžeme spolehnout pouze tehdy, budou-li se oni moci spolehnout na nás. ČR proto musí dostát svému původnímu slibu a zvýšit své obranné výdaje během příštích deseti let na požadovaná 2 % HDP. Rusko při své agresi v Gruzii a na Ukrajině ukázalo, v čem spočívá hlavní riziko tzv. hybridních nebo omezených válek – totiž v neschopnosti napadeného se včas a účinně bránit. NATO se musí ve své doktrinální a strategické politice víc soustředit na obranu vlastního území, takříkajíc musí se víc „vrátit domů“. ČR nemůže své ozbrojené síly rozvíjet jen jako čistě expediční sbory, ale musí – ve spolupráci se spojenci a s využitím rozumné specializace – se více zaměřit na obranu národního území i na svůj případný příspěvek pro obranu spojenců v nejbližším okolí. NATO se v letech 1999 až 2009 sice významně rozšířilo do oblasti střední a východní Evropy, ale tomuto novému závazku ke společné obraně neodpovídá rozmístění infrastruktury a vojsk NATO, které je stále poplatné studené válce. ČR proto musí podpořit jak rozmístění vhodné infrastruktury NATO do střední a východní Evropy, tak zvyšování mobility a reaktivity sil stávajících (včetně schopnosti tyto síly na svém území přijmout). ČR by měla posilovat také regionální spolupráci ve střední Evropě (Visegrádská skupina), a to jak v rámci NATO, tak v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP) EU. Vytváření společných bojových skupin (Battlegroups), spolupráce v obranných akvizicích a obranném průmyslu jsou žádoucím krokem ve správném směru. Považujeme za důležité prohlubovat transatlantickou spolupráci nejen v bezpečnostní, ale také v hospodářské oblasti. Podporujeme proto včasné a úspěšné ukončení rozhovorů o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), včetně vytvoření zóny volného obchodu napříč Atlantikem. Má-li ČR jako stát a česká pravice jako politika v této nové situaci obstát, musí znovu energicky, přesvědčivě a srozumitelně hájit zásadní hodnoty i české národní zájmy, a to jak samostatně, tak v rámci hlavních institucí a organizací, jichž je členem. Naší odpovědí na složitou výzvu dnešní doby nemůže být ani útěk do nějakého vysněného a izolovaného „Liberlandu“, ani příklon k falešnému vábení Vladimira Putina, který si hraje na strážce tradičních hodnot, ale z jehož každého kroku čiší jen neukojené mocenské ambice. Naše budoucnost musí zůstat na Západě, který z krize vzejde silný a obrozený. Koncept české ekonomické diplomacie Petr Adrian, akademický pracovník Ekonomická diplomacie ve svém tradičním pojetí dlouhodobě a systematicky zaniká. Hegemon státu a národního bohatství je vytěsňován nadnárodními ekonomickými strukturami transnacionálních korporací v různorodé šíři i hloubce mezinárodních vazeb. Do- 22 Zahraniční politika a obrana konce i relativně malé české firmy a podnikatelé především optimalizují své náklady včetně daní únikem do mezinárodních neprůhledných transakčních pavučin. Zvyšující se zátěž regulatorních opatření a také přímých i nepřímých daní států usilujících o udržení sociálních, environmentálních a v neposlední řadě bezpečnostních standardů je v tomto úsilí jen trvale povzbuzuje. Produkce a export z České republiky, především v profilových oborech automobilového, elektronického průmyslu a strojírenství obsahuje dnes jen sotva čtvrtinu, často ani ne desetinu národních nákladových vstupů, vše ostatní je ze zahraničí. Ve statistických, celních či jiných dokumentech dokonce najdeme u exportní bilance většiny velkých zahraničních korporací v položce lokální přidané hodnoty v podstatě nulu, a to hrou účelově nadhodnocených „transferových cen“, kde si jedna část téže firmy přeprodává/vyváží své zboží druhé části téže firmy, ovšem lokalizované ve zcela jiné, obvykle velmi vzdálené a především daňově výhodné oblasti. Tento vývoj mezinárodního podnikání je principiálním problémem udržitelnosti státu v jeho základní podstatě. Ekonomická diplomacie je dnes silně fragmentovaná, v české realitě nemá jasně vymezenou koncepci a organizaci. To souvisí i se všeobecně dokonaným, pro náš stát obvyklým „zapouzdřením“ naší diplomacie, kterou si „zprivatizovala“ řada zájmových skupin bez ohledu na politickou či jinou příslušnost. Česká ekonomická diplomacie, jakkoli stále ještě čelí výzvám v tradičním soutěžení s jinými státy, zejména těmi kulturně a geograficky nejbližšími, trvale eroduje nejen díky vlastním interním zmatečným reorganizacím a svárům, ale i pod tlakem zvenčí, včetně nadnárodních korporací, často zastupovaných regulatorními opatřeními Bruselu. Nová situace ve světě volá po zcela zásadní změně dosavadních a historicky překonaných struktur a nové roli ekonomické diplomacie, kterou je třeba začít racionálně řídit, organizovat, tj. např. vyváženě plánovat a koordinovat klíčové součásti komplexu ekonomické diplomacie v dlouhodobém strategickém rámci státní politiky a přirozeně zvýšit a efektivně přizpůsobit souhru všech jeho dotčených institucí. První klíčovou otázkou ekonomické diplomacie je tedy objasnění, za koho že má česká ekonomická diplomacie „bojovat“ a jaké národní zájmy hájit, pokud ovšem tyto zájmy vůbec zná a má-li schopnosti takovou roli obhájce a lobbisty efektivně vykonávat, tzn. má-li vůbec ekonomická diplomacie v našem případě smysl, a pokud ano, pak jaký. Nejen vysoký podíl vývozu a dovozu na našem HDP je potřeby národní ekonomické diplomacie zřejmým důkazem. Jakkoli je obecně jako klíčový zákazník ekonomické diplomacie vnímána lokální, národní firma, zdaleka největší formy podpory z hlediska nákladů se dostalo spíše podnikům se zahraničním kapitálem a exportním zbožím s původem mimo tuto zemi. Naše firmy často oprávněně poukazují na nerovné podmínky vytvářené státem vůči zahraniční konkurenci, mnohdy pod tlakem nadnárodních, zejména evropských regulatorních opatření, ale často i z vlastní přičinlivosti českých úředníků. Legendárním se stalo později odstraněné nařízení o instalaci bezdotykových kohoutků ve všech prostorách veřejného stravování. Primární podpora ekonomické diplomacie a jejích hlavních atributů se zásadní účastí státu samotného by se především měla omezit pouze na roli garanta trhu volné soutěže s minimalistickými zásahy, a ne se aktivisticky snažit o deviaci trhu přímými zásahy, 23 Ideové konference ODS 2014–2015 jak se často děje. Ostatně většina vyzrálých exportérů ani podporu státu, agentur a dalších institucí nejen nevyžaduje, ale považuje ji dokonce za nevhodnou a nežádoucí. Základní pravidlo zní tedy: „Nepřekážet!“ Koncept státní ekonomické diplomacie, který by respektoval existující nabídku a poptávku služeb ekonomické diplomacie provozované soukromoprávní praxí, např. advokátních a jiných a operátorů, se těmito otázkami prakticky dodnes ani nezabývá. Podobně např. většina komerčních bank dnes nabízí řadu úvěrů za výhodnějších podmínek než státem dotované instituce ČEB a EGAP. Role státu včetně diplomatických služeb by neměla být aktivistická, ale aktivní. Stát musí nezastupitelně podporovat nepřímo exportní výkonnost země, zejména ve smyslu minimalizace transakčních nákladů svých podnikatelů, včetně daní, v první řadě nekompromisním tlakem na vymahatelnost zejména majetkových práv a rovného přístupu na trh. Nedílnou součástí konstrukce mezinárodní ekonomické výkonnosti, pro kterou nemá tato země alternativu, je nejen kvalitní institucionální rámec oproštěný od korupčních a jiných vlivů vycházejících z nejasné legislativy a její složité vymahatelnosti, ale i kvalitní infrastruktura, telekomunikace, energetická bezpečnost, efektivní základní výzkum a přenos jeho výsledků do praxe, systém vzdělávání atd. až po stabilizovaný finanční subsystém s dopady do sociálního smíru atd. Export ve své struktuře a členění, jako klíčový cílový parametr zúženého pojetí ekonomické diplomacie, či snad lépe ekonomické postavení státu v mezinárodním prostoru vyjadřuje průřezově kvalitu státu jako celku. V užším slova smyslu se ekonomická diplomacie týká obhajoby ekonomických zájmů státu navenek – vůči zahraničním subjektům. Klíčovou roli pro naši zem hraje přirozeně členství v EU, jakkoli kontroverzní podíl nese na formování společné vnější obchodní politiky, ne nevýznamné je i zapojení a členství České republiky v mezinárodních organizacích s ekonomickými dopady. Poslední vývoj světa v tzv. postmoderní fázi nového tisíciletí je provázen nárůstem zásadních globálních problémů v rostoucí křehkost udržitelného života a rozvoje na Zemi, včetně bezpečnostních, sociálních, environmentálních a dalších rizik, a omezení, v jejichž řešení je role mezinárodních institucí nenahraditelná. Jedním z akcelerujících varovných signálů je např. stávající hyperbolický nárůst objemu světových financí, který se již zcela odtrhl od reálných hodnotových toků a vytváří doposud zcela nepoznané disbalance v základních mechanismech a souvztažnostech toků peněz a zboží, růstu ekonomiky a udržitelné zaměstnanosti, které primárně tvoří základní cílové funkce ekonomické diplomacie. Dnešní vyspělé země a relativně bohaté země Západu, včetně té naší, se paradoxně a zcela v rozporu s monetaristickými koncepty potýkají s deflačními tendencemi a zaostávajícím výkonem dílčích evropských ekonomik. Ještě nikdy v historii nebylo ve světě současně v oběhu tolik emitovaných peněz. Ještě nikdy dosavadní velmoci světa v čele s USA a zeměmi Evropské unie nebyly současně tak rekordně předlužené v objemu přesahujícím jejich celoroční produkt. Ještě nikdy rozpočty zemí euroamerického kapitalismu nebyly udržovány při životě, tj. zásadně úvěrovány z prostředků zejména největšího věřitele a hlavního držitele devizových rezerv – komunistické Číny –, jakkoli se přirozeně jedná o zjednodušující popis stávající situace. Významný podíl na svě- 24 Zahraniční politika a obrana tových devizových rezervách na straně Číny a Ruska a dalších doposud spíše outsiderů a jejich masový růst výdajů na zbrojení a modernizaci jejich armád naznačují zásadní vývojové tendence ve světové soutěži o moc, a tedy i přístup k surovinám, energetickým zdrojům atd. Rizika měnové a fiskální nestability Západu posiluje dnes ničím nekryté kvantitativní uvolňování „nosníků“ světové finanční soustavy, hlavních měn – amerického dolaru a eura. Závažným signálem blížící se radikální změny je např. vstup většiny evropských zemí do Asijské banky pro investice a spolupráci, ke které se zatím ČR, nutno dodat, že k vlastní škodě, doposud nepřihlásila. V části mnohostranné obchodní politiky je postavení ČR dáno zejména nejen relativně velmi malou velikostí obchodních a finančních toků v řádu zlomku procent ve vzájemných ekonomických relacích, ale i jistou neochotou českých podnikatelských subjektů jakkoli artikulovat své zájmy či vnímané potíže v dodávkách na třetí trhy, přestože se s nimi třeba i reálně setkávají. To je ostatně jeden z dalších příznačných rysů slabé a nevýrazné české ekonomické diplomacie, která se v mnoha směrech zřetelně odtrhla od reálných potřeb klíčového zákazníka národní ekonomické diplomacie – malých a středních firem. Z praktického hlediska, vzhledem ke své velikosti, by se měla česká ekonomická diplomacie soustředit na schopnost promyšleně artikulovat zájmy středních českých zpracovatelských firem a v jejich zájmu pak reálně ovlivňovat společné celoevropské postoje a jejich prostřednictvím ve spolupráci s tzv. „like-minded“ evropskými partnery navodit potřebné klima, např. v komplexu společné obchodní politiky EU. Problém české ekonomické diplomacie spočívá zásadně v tom, že vůbec neví, jaké tyto cíle přesně jsou, jak je lze stanovit a jak účinně prosazovat! Zde si můžeme ilustrativně připomenout dilema „trade-off“ dosavadního liberálního pojetí našeho přístupu k podpoře celkové otevřenosti světového trhu, včetně toho našeho. Takový liberální přístup ovšem plně opomíjí zájmy našich domácích firem, a to zejména právě těch, které zajišťují z největší míry zaměstnanost, tj. segment MSP – malých a středních firem a exportérů, které přirozeně znevýhodňují zásadně nižšími nákladovými vstupy jejich světoví, zejména asijští konkurenti. Ti kromě spíše nahodile identifikovaných subvencovaných výrob v nekonečných anti-dumpingových řízeních využívají systematicky řádově nižší produkční náklady oproštěné o sociální, environmentální, energetické a další vícenáklady vyplývající z přebujelého regulatorního rámce pro země EU. Jenom ve srovnání s USA se odhaduje nákladový dopad regulatorního rámce s obrovským tlakem na náklady na trojnásobek toho evropského a vytváří téměř nepřekonatelnou asymetrii v postavení na třetích trzích. Liberální politiku lze racionálně prosazovat pouze mezi ekonomickými subjekty působícími ve srovnatelných nákladových podmínkách. Jednou z ukázek vyšších nákladů plynoucích z elementární impotence nejen bruselských úředníků jsou např. vícenáklady na roamingové služby, které v USA, Číně či Rusku nikdo nezná, nechápe a jsou čistě jen dodatečným nákladnějším technickým řešením jednotlivých operátorů, byť bohatě kompenzovaným vyššími tržbami, ovšem ke škodě nás všech. Tyto ukázky potřeby řešení složitých rozhodovacích procesů na straně státu ve smyslu demonopolizace a podpory elementárních tržních mechanismů naznačují, o jak výraznou 25 Ideové konference ODS 2014–2015 výzvu se jedná a jak jsou v tomto světle současná diplomacie a stát jako celek málo připraveny z hlediska organizačního, personálního, struktury řízení a vnitřní organizace těmto výzvám čelit, zejména v úrovni strategického a konceptuálního řízení. Shrnuto, česká ekonomická diplomacie musí vytvořit jasný programový a organizační rámec podpory exportu a internacionalizace ekonomických vazeb v co nejtransparentnější, jasné a jednoduché struktuře. Dosavadní klopýtání mezi kampaňovitými růsty a poklesy výkladu kompetenčního zákona a jeho aplikace v závislosti na konjunkturálním politickém či osobnostním cyklu je přímo v rozporu s potřebou stabilizované podpory a rozvoje klíčových zahraničních destinací. K efektivnímu, a tedy systematickému naplnění svých cílů vyžaduje jako každý ekonomický subsystém standardní formy plánování, rozpočtu, dlouhodobý systematický rozvoj zejména lidských zdrojů a kvalitní řízení zajišťující tento proces. Tak tomu historicky v realitě samostatné České republiky ovšem doposud nebylo. Stávající systém ekonomické diplomacie je spíše chaotickým výsledkem nových a nových mocenských her jednotlivých zájmových skupin, obvykle i nad rámec politické soutěže, zcela postrádá kompetentní systematické strukturované vedení a sjednocenou organizaci podpořenou standardními nástroji plánu, rozpočtu a dílčích sjednocených agend v souladu s kompetenčním zákonem a potřebami podnikatelské sféry. Systém rozvoje „knowledge managementu“ je aplikován v zásadě přesně opačným směrem, kdy agenda osvojená nějakým konkrétním pracovníkem je v praxi nejlepším vodítkem k tomu, aby byl dotyčný v dalším pracovním cyklu převelen na agendu zcela odchylnou, a tím byl opět a opět zahajován cyklus náročné a nákladné metody pokus–omyl. Začasté s účastí nového pracovníka na uvolněné pozici bez elementárních teoretických i praktických předpokladů k výkonu funkce i v daleké cizině. Takové plýtvání si nemůže žádná běžná firma dovolit. Role národní či státní ekonomické diplomacie přirozeně vzájemně ovlivňuje i celkový kontext zahraniční politiky – např. v otázkách lidských práv. Potřebujeme navenek vyváženě balancovat své zahraniční zájmy včetně těch bezpečnostních s ekonomickými, jinak jsme přemírou témat našemu okolí špatně čitelní, problematičtí a ne vždy přesvědčiví. Česká zahraniční politika musí zůstat principiální, ale může se např. oprostit od aktivistických kampaní vůči stavu demokracie na Kubě, přesahující výrazně pozice Španělska či USA směrem k Rusku, Bělorusku, či také např. v otázkách samostatnosti Tibetu v Číně a překračovat samostatně meze společného postoje EU, USA či Polska. Jednak tyto aktivity nemají jiný než negativní dopad na naše ekonomické zájmy v dotčených zemích, a to povětšinou na dlouhodobě rozpracovávané přímé obchodní vazby, navíc většinou působí trapně až směšně. Jedno z dlouhodobých dilemat české ekonomické diplomacie, která se váže na klíčový dokument proexportní státní politiky – exportní strategii, jež je průřezovým dokumentem spojujícím jak vládní představitele, tak i korporátní podnikové reprezentace zastoupené vedením SPD, HK, AMSP či dalších subjektů. Tak byly společně zformulovány i koncepty dlouhodobého racionálního teritoriálního zaměření státní podpory vývozu do vybraných oblastí zájmu, které jsou vyjádřeny v sestavě tzv. prioritních, zájmových a dalších zemí 26 Zahraniční politika a obrana s akcentem potřeby diverzifikace, a to nejen co do snížení dominantní závislosti na zemích EU, zejména SRN, ale také co do skladby produktového mixu, jakož i organizačního konceptu čili posílení role čs. firem jako koncového dodavatele konečnému spotřebiteli. Tato ambice zůstává nenaplněna, nicméně česká diplomacie by měla být schopna společně s exportéry identifikovat hlavní cílové trhy a tam zajistit jisté asistenční předmostí. V řadě velkých zemí se pružně může a mělo jednat o danou specifickou oblast či region zájmu. Koncept české podpory exportu a internacionalizace by měl být schopen proaktivně reagovat na podněty čs. firem, nikoli ale být „proaktivistický“ s pokušením státních úředníků bez praktické podnikatelské opory vysvětlovat firmám, kde a jak mají naše společnosti podnikat a kam vyvážet. Na druhou stranu takový „poptávkou exportérů tažený“, dlouhodobě rozvíjený teritoriální koncept ekonomické diplomacie může garantovat smysluplné alokace příslušných finančních a lidských kapacit. Smyslem ekonomické diplomacie je primárně vhodné specifické projektové řešení komerčních záměrů firem podložené dlouhodobým rámcem působení české diplomacie v daném teritoriu. Jednou z priorit ekonomické diplomacie by tak měla být podpora přímých kontaktů našich exportérů s konečnými zákazníky – spotřebiteli –, která by kromě obvyklých marží zajistila i přímočarý přenos signálů měnících se potřeb trhu, vývoje konkurence a dalších informací. Ekonomická diplomacie by se současně měla zcela pragmaticky řídit dlouhodobým cyklem rozvoje světového trhu, což např. znamená apelovat na ponížení obsahu vývozních sankcí vůči Rusku, pokud jde o našeho dlouhodobě respektovaného obchodního partnera. Znamená ale také přijatá společná regulatorní vývozní opatření – sankce – důsledně dodržovat a mj. důsledně vymáhat takové dodržování tohoto režimu rovněž od ostatních aliančních partnerů. Závěrem je třeba konstatovat, že subsystém ekonomické diplomacie musí – chce-li být efektivní – logicky zapadat do celkové vnější i vnitřní hospodářské a zahraniční politiky státu, a ne vytvářet zcela autonomní sféru zájmů jisté zapouzdřené elitářské vrstvy „vlastníků“. Pokud ekonomická diplomacie nepřevezme standardní formát řízení a plánování, bude i nadále pouze chaotickým virtuálním prostorem dílčích konceptů přežívání bez přímé spojitosti s reálnou potřebou prosazování českých hospodářských zájmů navenek. 27 Ideové konference ODS 2014–2015 Veřejné finance Silná a zdravá ekonomika Jan Skopeček, expertní mluvčí ODS pro oblast veřejných financí V kontextu posledních dat Českého statistického úřadu o vývoji české ekonomiky možná někoho překvapím, ale musím začít konstatováním, že naše ekonomika stále ještě není v ideální kondici. Je zranitelná, po euroamerické ekonomické krizi a následné několikaleté stagnaci zesláblá a stále nedosahuje předkrizových hodnot růstu HDP, míry zaměstnanosti, produktivity atd. Zesláblost naší ekonomiky může asi nejlépe ilustrovat skutečnost, že předkrizové (myšleno třetí kvartál roku 2008) úrovně HDP (tedy peněžního vyjádření celého objemu produkce statků a služeb vytvořeného na našem území) jsme po letech ekonomické recese a následné stagnace dosáhli až v posledním čtvrtletí minulého roku. Ano, je pravdou, že po letech stagnace konečně probíhá tolik potřebné hospodářské oživení. Předběžný odhad meziročního růstu české ekonomiky v prvním čtvrtletí letošního roku ve výši 3,9 % je velmi optimistické a nečekané číslo a budeme doufat, že se z předběžného odhadu stane i realita a statistici svůj prvotní odhad potvrdí. Je ale také pravdou, že 2% růst HDP v minulém roce, u nějž jsme neviděli čtvrtletí od čtvrtletí rostoucí dynamiku, bylo možné hodnotit jako oživení velmi křehké, o které bychom měli pečovat jako o tu pověstnou zranitelnou květinku. Před závorku vytýkám a velmi silně chci zdůraznit, že to není snaha šířit pesimismus nebo blbou náladu, kterými jsme si v minulosti hospodářské potíže tak zbytečně prohlubovali a prodlužovali. Optimismus by měl být naší povinnou výbavou. Je to spíše snaha upozornit na to, že ukolébat se současným ekonomickým výkonem a neřešit systémové defekty naší ekonomiky, které prohlubovaly a prodlužovaly naší nedávnou stagnaci, by byla chyba. Musí být naší ambicí hledat cesty a řešení, jak naší ekonomice vrátit dynamiku, na kterou byla zvyklá před příchodem euroamerické ekonomické krize, kdy dosahovala růstu kolem 5 i 6 % HDP ročně. Mělo by být také naší ambicí poučit se z nedávné zkušenosti, kdy se naše ekonomika kvůli svým strukturálním defektům dokázala utkat s následky importované ekonomické krize nejpomaleji ze všech našich sousedů. Jinými slovy, naší ambicí by mělo být přicházet s takovými návrhy a opatřeními, které naši ekonomiku posílí tak, aby byla méně náchylná na každé kýchnutí ekonomik našich hlavních obchodních partnerů, aby generovala robustní ekonomický růst, který bude přinášet našim občanům růst životní úrovně i dostatek pracovních míst a který pomůže financovat velmi nákladný a nereformovaný zdravotní a sociální systém. Přenesme se ale z té příliš obecné úrovně do praktičtější roviny. Chceme-li vyšší hospodářský růst, říkáme tím, že chceme, aby dostávali stále větší prostor lidé aktivní, podnikaví a pracovití, kteří budou tvořit nové a kvalitnější produkty a služby. Chceme-li růst životní úrovně, musíme chtít, aby tu vznikaly nové podnikatelské projekty, aby mladí lidé měli touhu dosáhnout úspěchu v podnikání, nikoli aby jejich primárním cílem bylo dobré místo 28 Veřejné finance ve státní správě. Naším úkolem je vrátit podnikání, zejména tomu malému a střednímu, prestiž, kterou si zaslouží. Musíme hájit naše podnikatele, kteří dnes čelí ze strany vlády nejmasovějšímu útoku od pádu komunismu. Nechceme být politickou stranou pouze pro podnikatele, ale jsou to bohužel oni, kdo se dnes musí potýkat s největším tlakem a kdo generuje pracovní místa a tím i živobytí mnoha dalším zaměstnancům, jejichž osud nám samozřejmě také není lhostejný. Občanští demokraté proto budou bránit šikaně našich podnikatelů, zejména živnostníků, a budou se aktivně stavět proti přijetí registračních pokladen. Podnikatelé pro nás nejsou nebezpeční zločinci, jež je třeba čtyřiadvacet hodin denně hlídat prostřednictvím online spojení s finančním úřadem. Nechceme nasazovat živnostníkům hlídací obojky, které si navíc budou muset pořídit za své vlastní peníze. Taková regulace a s ní spojené náklady řadu nejmenších živnostníků zahubí, potencionální živnostníky od rozjezdu podnikání demotivuje, případně způsobí růst cen pro zákazníky poté, co živnostníci přenesou náklady za registrační pokladny a internetové připojení do cen svých produktů a služeb. Nesdílíme představu A. Babiše, že podnikat zde mají nárok pouze největší korporace, které si dokážou zajistit svůj byznys daňovými úlevami a dotacemi, zatímco malý živnostník bude lovnou zvěří, jak nám to dnes v obou případech A. Babiš ukazuje přímo v praxi. Budeme bránit podnikatele i před zdivočelými odbory, které premiérovi namluvily, že je třeba zvýšit odvody podnikatelů na zdravotní pojištění. My si nepřejeme více živnostníků na úřadech práce, a proto takový návrh zvyšující jejich náklady podnikání rozhodně nepodpoříme. Naopak, chceme podnikatele podpořit, a proto přijdeme v Poslanecké sněmovně např. s návrhem na zrušení silniční daně. Chceme vrátit do diskuze povinnost platit DPH pouze ze zaplacených faktur. Stále ještě existují duplicitní formuláře, jako je hlášení o odpadech, které znamenají pro podnikatele zbytečnou byrokracii. I odstranění této dílčí byrokracie může podnikatelskému sektoru pomoci. Velmi vážnou otázkou je i to, zda zůstávat u konceptu tzv. superhrubé mzdy. Vím, že řada živnostníků by její zrušení uvítala. Protože nejsme stavovskou stranou živnostníků, více pracovních míst a vyšší životní úroveň si bezesporu zaslouží i zaměstnanci. Česká republika je charakteristická jedněmi z vůbec nejvyšších odvodů na sociální a zdravotní pojištění, které zdražují práci a demotivují zaměstnavatele od najímání dalších zaměstnanců. I proto je dnes počet nezaměstnaných stále blízko hranice 500 000. Připomeňme, že v předkrizovém období roku 2008 to bylo „pouze“ kolem 300 000. Chceme proto snížit povinné odvody zaměstnavatelů z 25 % na 21,5 %, což se projeví nižší nezaměstnaností, případně vyšší reálnou mzdou zaměstnanců. V realitě jsou to samozřejmě zaměstnanci, na které finálně toto břemeno odvodů dopadá. Trhu práce by pomohlo nezvyšování minimální mzdy, která v realitě nejvíce negativně dopadá na nízkopříjmové zaměstnance, pro něž znamená nižší šanci na uplatnění, a odstranění dalších regulací. Co se týče daňového systému, připomínám, že namísto rozšiřování počtu sazeb DPH touto vládou preferujeme jednu sazbu DPH ve výši 15 %. Navrhli jsme zrušit daň z převodu nemovitostí a se stejným návrhem přijdeme i v otázce silniční daně. Náš daňový systém je 29 Ideové konference ODS 2014–2015 totiž ve srovnání se zahraničím jeden z vůbec nejsložitějších a nejnákladnějších. Jen počet slov zákona o dani z příjmu vzrostl z 13 000 v roce 1993 na letošních 79 562 slov. Daňovému systému nepomohlo ani rozšíření počtu sazeb DPH současnou vládou. Chceme-li snížit administrativní náklady našeho daňového systému, je účinnou cestou eliminace daní, které mají malý výnos a vysoké administrativní náklady, jako je právě silniční daň či daň z převodu nemovitosti. Jak jsem již zmiňoval, cílem hospodářské politiky by mělo být zajištění větší odolnosti naší ekonomiky vůči jakýmkoli neočekávaným šokům. Předpokladem odolnější a zdravé ekonomiky jsou samozřejmě konsolidované veřejné finance. Ty jsou také předpokladem dlouhodobě udržitelného a zdravého ekonomického růstu. Přestaňme si nechat socialisty namlouvat, že k vyššímu růstu potřebujeme schodky veřejných financí. Není tomu tak, zdroje ekonomického růstu jsou opravdu úplně někde jinde než v deficitních rozpočtech, jak si myslí pan premiér Sobotka s panem ministrem Babišem. Ti svoji praktickou fiskální politikou naší ekonomiku většímu nebezpečí vystavují. Připravit stomiliardový schodek v době hospodářského oživení je diletantský způsob zacházení s veřejnými financemi. ODS proto nepodpoří vládou vykastrovaný koncept fiskální ústavy, z něhož zmizela všechna smysluplná opatření, která alespoň brzdila trend zadlužování a dávala vládě povinnost přicházet s aktivními opatřeními proti zadlužování. Budeme v Poslanecké sněmovně přicházet s pozměňovacími návrhy, jež finanční ústavě vrátí původní smysl, který jí dala ODS, když s tímto konceptem jako první politická strana přišla. Ani dokonalá finanční ústava však není samospásná, pokud nebude shoda na tom, že náš stát je příliš velký, přebujelý a přerozděluje příliš mnoho peněz daňových poplatníků. Není totiž pravda, že by se v České republice vybíralo málo daní. Podíváme-li se na ukazatel složené daňové kvóty, nevybočujeme výrazně z evropského průměru. Klíč ke konsolidaci veřejných financí je samozřejmě na straně výdajů státního rozpočtu. Dnes stát přerozděluje veřejnými výdaji více než 40 % HDP, což je důkazem toho, že náš stát malý, levný a efektivní opravdu není. Nebudeme proto v žádném případě souhlasit s vládními návrhy na zvyšování daní či zavádění sektorových daní v bankovním průmyslu a energetice. Sektorová daň je spojena s vůbec nejvyššími distorzními a škodlivými účinky, které jen dále prohloubí strukturální potíže naší ekonomiky. Zvýšení firemních daní navrhované ČSSD pak hrozí zabít i to nadějné oživení, které dnes zažíváme. Závěr Chceme silnější ekonomiku s dlouhodobě vysokými tempy hospodářského růstu, která bude generovat nová pracovní místa a povede k vyšší životní úrovni. Tomu pomůže větší svoboda podnikání a větší prostor pro aktivní a pracovité lidi. To znamená méně regulací a administrativy ze strany státu. Pro stabilní ekonomický vývoj pak potřebujeme silnější ekonomiku odolnou vůči vnějším šokům. Proto preferujeme zachování vlastní měny a vlastní měnové politiky, ale také trváme na konsolidaci veřejných financí, a to prostřednictvím výdajové strany veřejných rozpočtů. Nad tím vším musíme bojovat i proti postupujícímu 30 Veřejné finance vlamování státu do našich životů v podobě online registračních pokladen, centrální evidence účtů, majetkových přiznání apod. Stát s touto vládou přestává být sluha občanů a stává se jejich pánem. Před tím musíme bránit všechny své spoluobčany, kterým není svoboda lhostejná. Vláda hazarduje s důchody občanů Adolf Beznoska, poslanec ODS a člen Odborné komise pro důchodovou reformu Na nutnosti změn se všichni shodneme Důchodová reforma je asi tím největším folklorem české politiky. Bylo zpracováno několik desítek odborných studií a uskutečnilo se mnoho set seminářů a přednášek. Celé téma se zpolitizovalo a přestalo se naslouchat ekonomům, demografům a statistikům. Výchozí parametry celého systému jsou přitom jasně nastaveny. Česká republika je rychle stárnoucí zemí s nízkým počtem nově narozených dětí. Odchod do důchodu je v České republice v porovnání s jinými státy na relativně nízké úrovni, ale přesto se věkem dožití blížíme vyspělým zemím. Náhradový poměr důchodu vůči platu je v České republice relativně vysoký, a to obzvlášť když přihlédneme ke skutečnosti, že dominantní část pobírané penze tvoří státem vytvářený důchodový systém. Výše popsané vstupy jsou analytickými fakty a žádný politik na tom nic nezmění, ať už bude pravdu překrucovat jakkoli. Tato fakta nás nutí jednat. A chceme-li být alespoň trochu odpovědní vůči budoucím generacím, musíme jednat rychle a celý systém důchodů upravit. Současný stav je na základě dostupných matematických modelů dlouhodobě neudržitelný a reálně hrozí, že v budoucnu nebude dostatek prostředků na výplatu důchodů. Vyplácené prostředky rok od roku narůstají a jen u starobních důchodů jsme se již v roce 2014 přehoupli přes hranici 314 mld. Kč. Enormní výdaje pak pochopitelně nejsou dostatečně kompenzovány příjmy a důchodový systém se dostává do permanentních deficitů. V letech 2012 a 2013 dosahoval schodek důchodového účtu 50 mld. Kč. Připomeňme, že k tomuto stavu dochází i přes fakt, že již dnes máme jedny z nejvyšších vedlejších nákladů práce v rámci celé Evropské unie. Další navyšování odvodů je pak cestou do pekla, protože by zvýšilo nezaměstnanost a podkopalo konkurenceschopnost České republiky na globalizovaném světovém trhu. Historie důchodové reformy ODS Vlády ODS chtěly tento špatný stav věcí napravit, a tak vedly širokou politickou diskuzi. Ještě ve volebním období 2006 až 2010 bylo dosaženo prvních shod. MPSV ČR zpracovalo aktualizace vstupních dat a srovnání zahraničních zkušeností s důchodovými reformami. Na tomto základě a po široké odborné diskuzi byla následně připravena důchodová reforma parametrického typu. Návrh byl díky hlasům pravice schválen a dnes je již zřejmé, že jen díky tomu byla pozitivně ovlivněna bilance důchodového pojištění, která zabezpečila přežití celého systému v dobách ekonomické krize s pozitivním výhledem až do roku 2035. 31 Ideové konference ODS 2014–2015 V dalším volebním období byla provedena tzv. malá důchodová reforma, která byla odstartována nutností úprav redukčních hranic a sazeb v důchodovém systému, jež vyplynuly z rozhodnutí Ústavního soudu. V jejím rámci byly schváleny i další parametrické změny systému, z nichž klíčové se týkají parametru věku odchodu do důchodu. Tato reforma byla dalším krokem ke stabilizaci celého systému, ale už jejím autorům bylo jasné, že pouhá úprava parametrů nebude dostatečná a musí přijít výrazná systémová změna. Na základě doporučení Světové banky a poradního expertního sboru (PES) neboli tzv. druhé Bezděkovy komise, Národní ekonomické rady vlády (NERV) a dalších odborných pracovišť byla připravena paradigmatická reforma důchodového systému České republiky, tzv. velká důchodová reforma. Velká důchodová reforma přinesla zavedení tzv. druhého pilíře důchodového systému formou tzv. opt-outu v rozsahu 3 % mzdy, o které bude snížen příspěvek na důchodové pojištění placené „pojištěncem“. Druhý pilíř je fondový, příspěvkově definovaný. Účastník opt-outu musí ke 3 % ze mzdy přidat další 2 % ze své mzdy navíc. Celková částka ve výši 5 % mzdy bude převedena na účastníkem vybraný penzijní fond soukromé penzijní společnosti. Po dosažení důchodového věku bude mít účastník na výběr jednu ze tří možností výplaty naspořených a zhodnocených prostředků. Zavedení druhého pilíře je úzce spojeno s fungováním pilíře prvního, tj. státního systému důchodového pojištění. Účastníci opt-outu do systému přispívají místo 28 % z vyměřovacího základu 25 %, tj. o 3 % méně, než ti, kteří se rozhodli spoléhat pouze na státní systém. V celku však na důchodové pojištění účastníci prvního i druhého pilíře zvýšili své odvody na 30% z vyměřovacího základu. Kompromis není ideál Tato reforma vznikla jako kompromisní řešení. Vzhledem k celé řadě ústupků a zásahů do původních konceptů mělo přijaté řešení své rezervy, ale bylo důležité, že reagovalo na názory odborné veřejnosti, zajišťovalo vyšší budoucí důchody lidem, kteří se do nového systému zapojí, prostřednictvím diverzifikace přinášelo větší jistoty pojištěncům a nikoho k ničemu nenutilo. Samozřejmě, že bylo předpokládáno, že s prvními dostupnými daty bude celý systém optimalizován a parametricky upravován. Důležité však bylo, že jsme udělali první krok k důchodovému systému, který je běžně využíván ve vyspělých zemích euroamerické civilizace, a nastavili jsme systém, jenž by mohl být dlouhodobě udržitelný a zajišťoval by rozumnou výši důchodů i budoucím generacím. O důchodovou reformu projevil zájem relativně nízký počet osob, do konce roku 2013 to bylo kolem 84 000. Nízký zájem však nebyl způsoben chybou konceptu důchodové reformy – tento koncept funguje v desítkách zemí světa a je doporučován mezinárodními organizacemi – ale svými parametry a nízkou důvěrou veřejnosti. Tato fakta nás nutí, abychom se k debatě o důchodovém systému vrátili a přenastavili jednotlivé parametry lépe. Též bychom měli výhody důchodové reformy lépe vysvětlit lidem, tak aby se nebáli věnovat svůj čas a do druhého pilíře vstoupili. 32 Veřejné finance Vracíme se na začátek, o kterém víme, že je špatný Nic z toho se však neplánuje. Vláda nehodlá druhý pilíř vylepšovat a místo toho ho úplně zruší. V našem příběhu se tak vrátíme o mnoho let zpět, do doby, o které víme, že nefungovala a vyžadovala reformu. Vláda však žádnou reformu připravenou nemá a místo toho začíná od začátku. Ustanovují se odborné pracovní skupiny, rozbíhají se diskuze a semináře. Zkrátka velké české politikum bude zpět a řešení v nedohlednu. Připadá mi, že si vláda bere občany jako rukojmí. Ve svých prohlášeních hovoří o zjevně nesplnitelných parametrech důchodu. Ano, je to politicky výhodné a řada občanů si jistě přeje slyšet, že do důchodu půjde v relativně nízkém věku, nicméně není férové, když je slibováno něco, co není možné. Ze slov se nikdo nenají, a proto vyzývám vládu, aby dříve, než zruší dosavadní podobu penzijního systému, představila do detailů podobu novou. Od této podoby pak očekávám, že bude realistická, tak aby nezadlužovala Českou republiku, byla dlouhodobě udržitelná, abychom se nemuseli bát o důchody našich dětí, zajišťovala rozumnou výši penzí a jistotu pojištěncům. Do té doby je rušení současného systému prachsprostým hazardováním a já se pod něj nemohu podepsat. Registrační pokladny – další zbytečná šikana živnostníků a podnikatelů Alexandra Udženija, předsedkyně klubu zastupitelů hl. m. Prahy za ODS Co se bude dít se živnostníky, malými a středními podnikateli se začalo rýsovat již v době, kdy stávající ministr průmyslu a obchodu Mládek na sjezdu ČSSD prohlásil, že jsou živnostníci paraziti. Připomínám, že právě ministr průmyslu a obchodu by se měl o tuto skupinu podnikatelů starat a hýčkat je z mnoha důvodů. Už třeba jen kvůli tomu, že zaměstnávají 60 % pracovní síly v ČR. Andrej Babiš se nikdy netajil svou nechutí vůči malým podnikatelům a živnostníkům, v tom je v naprosté shodě s ČSSD a odbory. Tato levicová vláda již rok sděluje občanům, že jsou podnikatelé zloději, kteří neodvádějí daně, a proto je nutné je šikanovat a kontrolovat. Další opatření, které na ně chystá, jsou povinné registrační pokladny. Oblíbené Babišovo Chorvatsko Pro svůj záměr se Babiš inspiroval v Chorvatsku, kde byly pokladny zavedeny socialistickou vládou v roce 2013. Místo toho, aby se inspiroval na Západě, zhlédl se v Chorvatsku, které se již dlouhodobě potácí v ekonomické krizi. V říjnu 2014 dokonce musela chorvatská vláda přistoupit k úpravě státního rozpočtu a zvýšit deficit. Důvodem byl nižší výběr daní, a to hlavně DPH o 4,7 mld. Kč a daně z příjmu o 930 mil. Kč. Nejsou to právě ty daně, o kterých nás ministr financí přesvědčuje, že jejich výběr stoupne o miliardy? Zde je pár ekonomických čísel z oblíbeného Babišova Chorvatska: 1) Klesl příjem z jiných daní, především ze sociálního pojištění, zdravotního pojištění nebo z majetkových daní; 33 Ideové konference ODS 2014–2015 2) Roste nezaměstnanost – zatímco v lednu 2013 dosáhla nezaměstnanost v Chorvatsku 21,9 %, v lednu roku 2014 narostla na 22,4 %. Aktuální údaje o počtu podnikatelů v roce 2014 chorvatské ministerstvo financí stále nezveřejnilo, ale předpokládá se, že jejich počet opět poklesl; 3) Výrazný růst zadlužení – v roce 2014 dosáhl dluh 75,7 % z celkového HDP, v roce 2015 vzrostl na 81,4 %. Další predikce jsou velmi pesimistické a zemi může v budoucnu hrozit řecký scénář. Pokud registrační pokladny – a to tvořily jen jedno z represivních opatření, která Chorvatsko zavedlo v uplynulých čtyř letech vůči podnikatelům – nepomohly chorvatské ekonomice, pak je zcela legitimní se ptát, jaký ekonomický přínos se očekává od tohoto systému pro Českou republiku. Podíl šedé ekonomiky se v Chorvatsku pohybuje kolem 26 % a v zemích EU je průměr 18,5 %. V České republice je to 15,5 %, z čehož největší problém představuje skrytá ekonomická aktivita, např. práce načerno (odhaduje se, že tvoří až dvě třetiny stínové ekonomiky). Z uvedeného vyplývá, že náš problém ve výběru daní v návaznosti na šedou ekonomiku je někde zcela jinde než ve výběru DPH a daně z příjmu, jak nám neustále tvrdí pan Babiš. Jak šikana živnostníků vypadá v praxi? I česká média referovala o uzavření jedné oblíbené cukrárny v centru Zadaru, která je široko daleko vyhlášená svou zmrzlinou. Inspektoři ji v létě uprostřed sezony na týden uzavřeli kvůli tomu, že v kase našli finanční přebytek v přepočtu cca 25 Kč. Jen v roce 2013 chorvatští finanční inspektoři uskutečnili kolem 35 tisíc kontrol. S kontrolami je počítáno i u nás, a proto se počítá s přijetím 300 nových celníků a úředníků. Dále se v návrhu ministerstva financí uvádí, že pokuty mohou být finanční do 500 tisíc Kč nebo dvouleté pozastavení činnosti či úplný zákaz podnikání. Nenechme se přesvědčovat babišovskou demagogií, že poctivým podnikatelům registrační pokladny nebudou vadit. Budou! Registrační pokladny jednoznačně povedou ke zvýšení měsíčních nákladů každého podnikatele, registrační pokladny jsou velký bratr, protože je podnikatel pod neustálou online kontrolou, a registrační pokladny jsou represe a šikana, která zavádí další kontroly a pokuty. Varovné je především to, jak tyto kontroly budou probíhat. Během pracovní doby k podnikateli vstoupí finanční inspektoři a v tu chvíli musí být zastaven veškerý provoz, protože inspektoři budou kontrolovat, zda účetní záznam v pokladně souhlasí s finanční hotovostí. Dovedete si představit, jak to bude vypadat třeba v restauraci, kam vstoupí kontrola kolem poledne, kdy je čas obědů? Nebo v kosmetickém salonu, kde má klientka masku na obličeji a čeká na masáž? Není možné zavádět další a další represivní opatření pro všechny podnikatele jen proto, že stát liknavě přistupuje k subjektům, u kterých dochází k daňovým únikům. Pokud si stát a tato levicová vláda myslí, že si represí ulehčí práci a dojde k výraznému zvýšení výběru daní, je i podle evropských příkladů na velkém omylu. 34 Veřejné finance Dehonestace a znechucení To co ale považuji za zcela zásadní, je popření presumpce neviny, kdy je každý podezřelý. Vede to jednoznačně k morálnímu znechucení všech živnostníků a podnikatelů, kteří jsou neustále před veřejností představování jako zloději a největší vyvrhelové naší společnosti, protože kradou, krátí daně a podnikají nepoctivě. Všechno tohle dohromady má živnostníky a podnikatele znechutit a dehonestovat v očích veřejnosti. Omezení prostoru pro svobodné podnikání, spojení státní moci a velkých kapitálových skupin, zavedení oligarchické demokracie, kde není místo pro samostatně uvažujícího a nezávislého podnikatele – to je cíl Andreje Babiše a ČSSD. Za sebe a za ODS říkám jednoznačné NE! Logicky se nabízejí otázky: Proč se najednou živnostníci a drobní podnikatelé stávají štvanou zvěří pro Sobotku a Babiše? Proč byl na tuto skupinu obyvatel zahájen takto přímý a cílený útok? Odpovědi jsou zcela jasné: Protože socialisté dlouhodobě hlásají, že jsou zde hlavně pro utlačované zaměstnance. Protože pro Babiše jsou živnostníci a drobní podnikatelé absolutně pod jeho rozlišovací schopnost, byť se mu podařilo valnou část těchto lidí předvolební rétorikou oblbnout. Babiš bude vždy chápat jen problémy a stesky velkých firem a průmyslu, protože je jeden z nich. A budou-li přijata opatření a zákony, které pomáhají velkým, pomáhá tím i sám sobě. Nicméně hlavní důvod, proč si Sobotka a Babiš vzali tuto skupinu lidí jako rukojmí ve svých naoko hraných přestřelkách a koaličních neshodách, je odklánění pozornosti od své neschopnosti a opravdových problémů, jako je třeba nižší výběr daní nebo zjištění, že se stát opravdu nedá řídit jako firma. Sobotkovi jsou tito lidé úplně fuk, protože to není jeho voličská skupina, a Babiš s nimi hraje hru na cukr a bič. Cukr jim dal před volbami falešnou nadějí a naprosto populistickou rétorikou. Teď bude bič, který se pokusí schovat za nátlak svého koaličního partnera ČSSD a plnění programového prohlášení vlády. Ostatně už jsme to zažili s třicetikorunovými poplatky, o kterých Babiš prohlásil, že je neměl rušit, ale že to bylo na nátlak ČSSD. Vzkaz pro živnostníky a podnikatele Milí živnostníci a podnikatelé, ne vždy jsme se vůči vám chovali tak, jak by pravicová strana měla. Chápeme, že vás mnozí z našich bývalých představitelů zklamali, ale mějte na paměti, že se na vás chystá molotovův koktejl represe a šikany, který nemá po roce 1989 obdoby a který ohrožuje vaši existenci. Tento koktejl vám servírují Babiš se Sobotkou. Přes všechny vaše výhrady vůči ODS musíte uznat, že ODS toto nikdy nedopustila. Dejte nám znovu svou důvěru a dokážeme vám, že to ani do budoucna nedopustíme. Neexistuje koaliční vláda a ministerské křeslo, které by nám stálo za to vás zklamat. To ať všichni vědí už dnes, skoro tři roky před volbami. Dokážeme vám svými činy, že stojíme při vás, že budeme hájit vaše zájmy a chránit svobodu podnikání. 35 Ideové konference ODS 2014–2015 Konkurenceschopnost a podnikatelské prostředí Jaroslav Vomastek, člen expertního týmu ODS pro veřejné finance Konkurenceschopnost, tedy schopnost tuzemských firem obstát se svými výrobky a službami na globálním trhu, je pro každou ekonomiku klíčová, neboť je podmínkou udržitelného a dlouhodobého rozvoje. Pro velmi otevřenou, exportně orientovanou českou ekonomiku je míra její konkurenceschopnosti velmi důležitým faktorem. Zeměpisná poloha, levná pracovní síla a investiční příležitosti přilákaly v posledních dvaceti letech do země zahraniční kapitál spolu s moderními technologiemi. Statistiky však ukazují, že v posledních letech příliv investic zpomaluje, cena pracovní síly roste a s přispěním dalších ostatních faktorů ztrácí země na konkurenceschopnosti. To potvrzují i výsledky měření řady mezinárodních srovnání, která provádějí instituce zabývající se sledováním mezinárodní konkurenceschopnosti. V nejvíce sledovaném žebříčku, který každoročně sestavuje Světové ekonomické fórum, jsme sice v loňském roce postoupili v hodnocení globální konkurenceshopnosti o několik příček výše, mezi 144 sledovanými zeměmi na 37. pozici, v řadě důležitých oblastí se však dále propadáme. De facto jsme se vrátili na pozici z roku 2011, kdy byla Česká republika v žebříčku globální konkurenceschopnosti na 38. místě. Ke zlepšení přitom došlo zejména díky stabilnějšímu makroekonomickému vývoji a stabilitě na finačních trzích, což je bezpochyby výsledkem konsolidace veřejných rozpočtů v minulém období. V řadě klíčových oblastí, jako je vyspělost podnikatelského prostředí, flexibilita trhu práce či kvalita institucí, se naopak dále propadáme. Bez ohledu na pokles v jednotlivých pilířích je přitom základním znakem tohoto vývoje skutečnost, že zatímco ostatní země pokročily v nezbytných reformách, ČR spíše přešlapuje na místě a ztrácí tak svou pozici i v porovnání s ostatními zeměmi regionu. Zároveň pokračuje i proces postupného poklesu cenové konkurenceschopnosti. Konkurenceschopnost je obecně ovlivněna celou řadou faktorů. Úspěšnost země ovlivňuje především necenová konkurenceschopnost. Aby daná země byla úspěšná a prosadila se v konkurenci ostatních vyspělých států, musí poskytovat vhodné podnikatelské prostředí i dosahovat maximální efektivity ve sféře veřejného sektoru. Efektivně fungující instituce jsou důležité pro budování konkurenceschopné a na inovacích založené ekonomiky. Do necenové konkurenceschopnosti bezesporu patří také vzdělanost a zaměstnanost, infrastruktura a inovace, které pomáhají vytvářet nová pracovní místa a následně zvyšují kvalitu života občanů. Mezi základní ukazatele úspěšnosti firem působících v dané zemi na mezinárodních trzích patří rovněž cenová, respektive nákladová konkurenceschopnost. Pro její měření je možné použít různé základní indikátory – reálný efektivní měnový kurz, jednotkové náklady práce či produktivitu práce. Tyto indikátory ukazují postupnou ztrátu cenové (i nákladové) konkurenceschopnosti české ekonomiky. Ta je pouze z části dána přirozenou konvergencí k přibližování cenové úrovně vyspělým ekonomikám. Hlavní příčinou je zejména zaostávání v technologickém vývoji, nízká míra zavádění inovací a výsledků vědy a výzkumu do praxe. 36 Veřejné finance Vzhledem k otevřenosti české ekonomiky je velmi důležité sledovat také vývoj zahraničního obchodu. Z hlediska mezinárodní konkurenceschopnosti je klíčové zapojení české ekonomiky do tzv. globálních hodnotových řetězců a velikost přidané hodnoty skutečně vytvořené v české ekonomice. Srovnání přeshraniční statistiky zahraničního obchodu s novou metodikou v tzv. národním pojetí ukazuje, že přínos zahraničního obchodu pro českou ekonomiku je bohužel daleko nižší než naznačují čísla přeshraniční statistiky. Souvisí to s nízkou přidanou hodnotou vytvořenou podniky lokalizovanými v ČR. Výrobní jednotky jako součásti globálních hodnotových řetězců jsou totiž v České republice často umístěny v segmentech těchto řetězců s velmi nízkou přidanou hodnotou, často mají pouze kompletační či montážní charakter. Proto je potřeba vytvořit příznivé podmínky pro posun ČR do vyšších pater hodnotových řetězců s vyšší přidanou hodnotou, což klade vysoké nároky na rozvoj inovací a zapojení vědy a výzkumu do praxe. Česká republika v řadě oblastí ovlivňujících její mezinárodní konkurenceschopnost nadále ztrácí. Nedaří se zlepšovat podnikatelské prostředí, narůstá administrativní a byrokratická zátěž firem. Trh práce je nadále charakteristický značnou rigiditou. Vzhledem k zapojení tuzemských firem do nižších pater hodnotových řetězců je naše ekonomika z velké míry ovlivňována strategickými rozhodnutími centrál nadnárodních řetězců, tedy mimo území ČR. Obdobná situace je i v okolních zemích regionu. Významnou roli zde hraje ekonomika Německa, která tvoří jádro klastru zemí střední a východní Evropy, na niž jsou jednotlivé aktivity úzce navázány. Prostřednictvím Německa mají okolní země větší šanci pronikat svými subdodávkami lépe na světové trhy. Východiskem ze současné situace je vytvoření příznivého socioekonomického prostředí pro posun ČR do vyšších pater hodnotových řetězců s vyšší přidanou hodnotou, což klade vysoké nároky na rozvoj inovací, zapojení vědy a výzkumu do praxe, vzdělávání a financování. Jedním z řešení je účinná podpora domácích inovativních malých a středních firem, které se zapojují do hodnotových řetězců ve stupních s vyšší přidanou hodnotou. Prokazuje se tak naléhavost vytvoření příznivějších podmínek pro podnikání, odstranění zbytečné administrativní zátěže, zjednodušení a snížení daňového zatížení, odstranění zbytečné regulace. Pouze takové kroky nám zajistí posun směrem k zemím, které v konkurenci ostatních dokážou lépe obstát. To je základní podmínkou pro obnovení dlouhodobého udržitelného růstu české ekonomiky. Řecká eurotragédie na pokračování Karel Dyba, ekonom, člen expertního týmu ODS pro veřejné finance Nedávné předčasné volby v Řecku vyhrála vyhraněně levicová strana Syriza s programem odmítání dosavadního programu fiskální konsolidace a strukturálních reforem naordinovaného Řecku takzvanou "trojkou" (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) jako podmínku poskytování půjček vysoce zadluženému Řecku, a tedy odvrácení vyhlášeného bankrotu řeckého státu. Nová řecká vláda pod vedením 37 Ideové konference ODS 2014–2015 šéfa Syrizy Tsiprase skutečně odmítla pokračovat v programu kontrolovaném "trojkou". Podle ní byl program neúspěšný a přivedl zemi do katastrofální situace, kdy současný výkon ekonomiky je o 25 % nižší než v roce 2008, míra nezaměstnanosti se již delší dobu udržuje kolem 25 % a míra nezaměstnanosti mládeže na více než 50 %. To skutečně je katastrofální situace, která generuje trvale krizové problémy v sociální a politické sféře. Nová jednání Řecka s jeho věřiteli Tsiprasova vláda začala vyjednávat se zástupci "trojky", a zejména pak s EU o změnách v reformním programu. Tato jednání, trvající už téměř čtyři měsíce, zatím však nevedla ke konkrétním vzájemně odsouhlaseným výsledkům. Řecko nutně potřebuje uvolnit i zbývající peníze z dříve odsouhlasených půjček k uhrazení splatných závazků a Komise to odmítá, dokud Řekové nepřijdou s přijatelným reformním programem místo dosavadních slovních exhibicí. Připomeňme, že pod dohledem "trojky" (ne)funguje Řecko už od května 2010. Tehdy byla schválena první více než stamiliardová finanční výpomoc s cílem zabránit akutní insolvenci země. Brzy se však ukázalo, že tato částka nestačí, a tak byla dojednána zeměmi eurozóny dodatečná finanční asistence v březnu 2012. Kumulativně za roky 2012–2014 jde o obrovskou sumu, která o téměř 80 % převyšuje roční výkon řecké ekonomiky (HDP). To jsou obecně známá fakta. Veřejnost příliš neví o tom, že řecká centrální banka průběžně využívala možnost mít trvalou dlužnickou pozici v rámci mezibankovního zúčtovacího systému zemí eurozóny zvaného TARGET2. Ve zkratce řečeno, tato dlužnická pozice vzniká jako důsledek používání nově tištěných eur řeckou centrální bankou (v elektronické podobě), kterými Řecko financovalo své setrvalé platební deficity, zejména deficit zahraničního obchodu. K lepšímu pochopení využijeme názorný příklad. Řecký majitel restaurace žádá svoji obchodní banku o úvěr v eurech, aby si mohl koupit německé BMW. Jenže od propuknutí finanční krize si řecká banka od žádné evropské banky peníze půjčit nemůže nebo jen za velmi vysoký úrok. Proto požádá řeckou centrální banku o refinanční úvěr a ta k tomuto účelu „natiskne“ nové peníze (fakticky se nic netiskne, jde jen o elektronický zápis ve prospěch dané obchodní banky). Tyto peníze jsou k dispozici majiteli restaurace a ten je poukáže německému výrobci auta, ovšem prostřednictvím evropského systému centrálních bank. O tuto sumu se sníží celkové množství peněz v Řecku, zatímco o stejnou sumu nejprve naroste množství peněz dodávané německou centrální bankou do německé ekonomiky. Elektronická tiskárna Německá centrální banka (Bundesbanka) „natisknutá“ eura zaúčtuje jako (nízko) úročenou, takzvanou TARGET pohledávku vůči Evropské centrální bance (ECB). ECB dále jako TARGET pohledávku vůči řecké centrální bance a řecká centrální banka pak jako pohledávku vůči řecké komerční bance, která půjčila peníze majiteli restaurace na nákup auta. 38 Veřejné finance V podstatě jde tedy o vynucený vývoz kapitálu z Německa do Řecka – o co vzroste refinanční úvěr v Řecku, o to se sníží v Německu. Řecký refinanční úvěr, který se definičně rovná nově vytvořeným penězům, nahrazuje odpovídající německý refinanční úvěr. Ekonomicky jde o poskytnutí úvěru Bundesbankou řecké centrální bance prostřednictvím ECB. V jistém smyslu tak Bundesbanka jakoby půjčuje svoji elektronickou tiskárnu peněz řecké centrální bance. Koloběh peněz a výkon řecké ekonomiky Výše TARGET závazku Řecka dosahovala v nedávné minulosti více než 100 miliard eur. Postupně však docházelo k nahrazování TARGET úvěrů fiskálními úvěry poskytovanými z různých záchranných fondů, které země eurozóny vytvořily. Výše TARGET závazku Řecka je však stále několik desítek miliard eur. Další a další úvěry nejsou pro zemi žádným požehnáním. Obrazně řečeno tento postup zajišťuje jen to, že lidé mají co jíst i při vysoké míře nezaměstnanosti. Ale růst a nová pracovní místa to nevytváří. Zároveň to pomohlo zahraničním bankám a dalším investorům dostat se ke svým penězům a bohatým Řekům poslat je do zahraničí. Soukromý sektor tak drží jen kolem 13 % řeckého dluhu, ECB a MMF zhruba po 10 % a na členské státy eurozóny prostřednictvím záchranných fondů připadá kolem 70 %. Dosavadní nápravný program selhal. A co návrat k drachmě? Řecko dostává úvěrovou výpomoc za podmínky, že bude plnit i rozsáhlý program strukturálních reforem včetně fiskální konsolidace směrem k trvalejšímu kladnému, tzv. primárnímu saldu veřejných financí. Předepsaná liberalizace v oblasti regulovaných profesí hlavně ve službách, ve kterých je zaměstnána třetina zaměstnanců privátního sektoru, na papíře dost pokročila. V praxi se to však zatím nijak podstatně neprojevilo a ani nová vláda nemá kapacitu to kontrolovat. Náklady založení firmy zůstávají stále vysoké (na založení fitness centra v Athénách bylo třeba donedávna až několik desítek povolení). Řecko i nadále zápasí s relativně vysokými daňovými úniky, banky mají velký podíl úvěrů po splatnosti. Příjmy z privatizace zůstávají podstatně za představami. V oblasti státní správy došlo ke snížení platů o 20 % a odešla z ní spousta úředníků bez náhrady. Poklesly velmi generózní penze. Jisté zpružnění zaznamenal trh práce v důsledku decentralizace mzdového vyjednávání, snížení ochrany zaměstnanců a snížení minimální mzdy. Došlo tak k poklesu nákladů práce. Makroekonomicky viděno se však případné efekty z prosazování nápravného programu neprojevily v dostatečném poklesu mezd, a hlavně cen, který by znamenal obnovování soutěžeschopnosti řeckého vývozu zboží a služeb. Řecko i při trvale vysoké míře nezaměstnanosti zůstává podstatně dražší než např. sousední ekonomicky podobné Turecko. Žádná cesta k obnovení řecké soutěžeschopnosti a návratu k trvalejšímu růstu není bezbolestná. Méně bolestná cesta by byla, kdyby Řecko opustilo eurozónu a vrátilo se k drachmě, která by devalvovala. Řekové by pak snáze vyváželi a omezení dovozu by pomohlo domácí produkci. Devalvace by vedla i ke zlevnění řeckých aktiv a k přílivu kapitálu zpět 39 Ideové konference ODS 2014–2015 do Řecka. Obojí by po krátkém čase pomohlo k obnovení růstu, včetně růstu zaměstnanosti. Zatím však neexistuje právní možnost vystoupení z eurozóny a vykázání země z eurozóny je nemyslitelné. Takže Řekové zůstávají v pasti eura. Stejně jako země severní Evropy, dosud relativně zdravé, které jim půjčují. Stále tma na konci tunelu? Pokles HDP se sice v minulém roce zastavil, ale letos to na nějaký růst vůbec nevypadá. Podobně po pěti letech se na počátku 2014 zastavil růst míry nezaměstnanosti, ale ta zůstává na úrovní kolem 25 %! Řeckému státu se také loni po čtyřech letech podařilo umístit státní dluhopisy na kapitálovém trhu. Nic z toho však neznamená, že dochází k zdravému obnovování soutěžeschopnosti řecké ekonomiky, jejíž zničení po přijetí eura leží v základu řecké tragédie. Navíc katastrofální velikost zadlužení země navenek stále implikuje povinnost relativně vysokých splátek a úroků. Jen v následujících dvou letech jde zhruba o 25 miliard eur. Vůbec tak není jisté, že Řecko nebude potřebovat třetí záchranný balíček na odvrácení státního bankrotu. To však bude jen další brodění se blátem. Eurokrize není u konce. Analýza na závěr Stručná analýza řecké situace (a situace v krizových jižních zemích eurozóny vykazuje podobné rysy) má zásadní implikace i pro náš postoj vůči euru. Každopádně by se po dosavadních zkušenostech s fungováním eurozóny nemělo vůbec uvažovat o politice přijetí eura bez toho, že si eurozóna vyřeší svůj domácí úkol. Nepůjde to také bez přímého otázání se občanů, zda si přejí nahrazení dobře fungující koruny eurem. Nezapomeňme, že politika nemůže trvale vítězit nad ekonomickými zákonitostmi. Za tento postoj jsme tvrdě zaplatili. V dlouhotrvajícím období „reálného socialismu“ 1948 až 1989 výkon naší socialistické ekonomiky podstatně zaostal za výkonností vyspělých kapitalistických ekonomik. Český trh práce v zajetí regulace Martin Slaný, přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze, ředitel ekonomických studií Institutu Václava Klause Jednu z hlavních příčin neefektivity a strnulosti našeho ekonomického systému jako celku shledávám v rostoucí šíři a síle státních regulací. Jejich podstatou, ať už mají jakoukoli podobu, je ambice ovlivnit a měnit jednání svobodných ekonomických subjektů. Regulace nejen snižuje efektivnost ekonomického systému, křiví trh, ale nese s sebou i vysoké náklady (administrativní a transakční) a přispívá ze své definice k vyšší korupci. Ač neexistuje žádný přesný a jediný indikátor, který by uměl rozsah regulace měřit, je evidentní z mnoha nepřímých ukazatelů, že regulace – všemožně svazují firmy, zaměstnance, spotřebitele a nás všechny – v naší ekonomice v posledních letech narůstá. 40 Veřejné finance Jednou z nejvíce regulovaných oblastí je bezesporu trh práce. Měření jeho regulace je o to náročnější, jelikož se na tomto trhu mnohá dílčí regulační opatření všemožně schovávají. Nestačí například sledovat, jaká regulační opatření s sebou nese zákoník práce (naposledy novelizován k lednu roku 2014). Četnější regulační opatření se děla na nižší legislativní úrovni – pomocí nejrůznějších vyhlášek a nařízení (náhrady za ztrátu výdělků, pojištění, náhradní doby, přestávky v práci, lékařské prohlídky atd.). Mnohdy to byly sice jen dílčí drobná opatření, nicméně ve svém součtu a synergickém efektu již působí jako významná tržní omezení. Ať už nepřímé ukazatele, či nejrůznější indexy regulace (ke kterým můžeme samozřejmě mít mnoho výhrad ohledně volby jednotlivých sledovaných veličin, arbitrárnosti vah apod.) dokládají, že český trh práce je nadmíru regulovaný. Graf 1 zachycuje pořadí evropských zemí OECD podle indexu ochrany zaměstnanosti sledujícího přísnost regulace při propouštění a využívání smluv na dobu určitou. Čím vyšší hodnota indexu, tím je regulace v dané zemi přísnější. Dle toho indexu je český trh práce po Portugalsku nejvíce regulovaný – podstatně více než ve srovnatelných zemích, jako je Slovensko, Polsko či Maďarsko. Graf 1: Index ochrany zaměstnanosti v evropských zemích OECD v roce 2014 Zdroj: Databáze OECD Mezinárodní srovnání míry nezaměstnanosti by mohlo vzbuzovat pocit, že český trh práce je navzdory regulaci v nadprůměrně dobré kondici – míra harmonizované nezaměstnanosti dle Eurostatu byla v březnu 2015 v České republice 5,8 %, zatímco průměr zemí EU činil 9,8 % – a není třeba s ní cokoli dělat. Ale není tomu tak. Je v dobré kondici jen relativně, v mezinárodním srovnání, protože v ještě horší kondici je situace v některých zemích okolo nás. Pro domácí hospodářskou politiku a pro veřejné finance podstatný ukazatel počtu registrovaných nezaměstnaných (podle dat Ministerstva práce a sociálních v březnu 2015 ve výši 525 tisíc nezaměstnaných) pozitivní rozhodně není, stejně jako dlouhodobě nízký počet volných pracovních míst, přestože se v poslední době mírně zlepšuje. 41 Ideové konference ODS 2014–2015 Je poněkud s podivem, že nezaměstnanost a trh práce, jedno z klíčových politických témat, které téměř kdekoli ve světě vyhrává nebo prohrává volby, se nestalo předmětem politického střetu v našich posledních parlamentních volbách a není ani předmětem politického středu na současné politické scéně. Mojí výchozí tezí je, že pravicová strana by se neměla ve svém programu primárně zaměřovat na to, jak vysokou nezaměstnanost řešit. Měla by nabízet recepty, které budou nezaměstnanosti předcházet, které se primárně budou orientovat na trhu práce na poptávkovou stranu – na firmy – a v případě nezaměstnaného nejen na to, jak mu zajistit adekvátní míru ochrany, ale zejména jak ho stimulovat k aktivnímu hledání práce. V této souvislosti považuji za klíčové zmínit zejména dva aspekty na současném českém trhu práce: pojistné odvody a minimální mzdu. Významnou nákladovou položkou při rozhodování firmy o najímání zaměstnanců jsou daně a pojistné odvody. Vysoké daňové zatížení práce podvazuje podnikatelskou aktivitu a brání tvorbě nových pracovních míst. Celkové zdanění práce v České republice činí 42,4 % a je výrazně vyšší, než kolik činí průměr zemí OECD – 35,9 % (graf 2). Naše zdanění je vyšší než v Polsku, na Slovensku a ve Slovinsku. Podíváme-li se na strukturu zdanění práce, zjistíme, že se ČR nijak neliší od jiných vyspělých zemí v tom, že daleko větší část celkového zdanění práce přichází ze zdravotního a sociálního pojištění než z daní z příjmů. V komparaci s evropskými zeměmi OECD je však podíl pojistného placeného zaměstnavatelem v ČR po Francii vůbec nejvyšší – 25,4 % –, zatímco průměr zemí OECD je výrazně nižší, jen 14,3 %. Průměrné hodnoty OECD dosahuje např. Polsko či Slovinsko. Graf 2: Struktura zdanění práce vybraných zemí v roce 2014 (v %) Zdroj: Databáze OECD, vlastní úpravy Jedním z nejhrubších zásahů do trhu je vždy regulace ceny. To se děje i na trhu práce v podobě minimální mzdy. Pravicová strana se silným ekonomickým akcentem by neměla primárně bojovat proti navyšování minimální mzdy, ale přímo proti tomuto brutálnímu zásahu do trhu jako takovému. Ekonomická teorie – na rozdíl od ideologů sociální demokracie – považuje minimální mzdu jednoznačně za neefektivní zásah do pracovního trhu, na který firmy reagují propouštěním, a za zásah, který brání vzniku nových pracovních míst. 42 Veřejné finance Je pravdivá argumentace vlády a levice, že česká minimální mzda patří v mezinárodním srovnání v běžném přepočtu k nejnižším mezi zeměmi EU. Toto srovnání nám ale samo o sobě z ekonomického hlediska neříká nic, resp. tato komparace je velmi zavádějící. Minimální mzda není totiž ekonomická veličina per se, veličina sama o sobě. Je třeba ji vždy k nějakému ukazateli vztáhnout. Pokud při porovnání minimální mzdy zohledníme vyspělost dané země (HDP na obyvatele), jsou rozdíly již mnohem menší. Například lucemburská minimální mzda by se rázem přiblížila na úroveň české minimální mzdy (lucemburský HDP na obyvatele je totiž asi třikrát vyšší než náš). Nutno rovněž dodat, že z evropské osmadvacítky čtvrtina zemí ve své legislativě minimální mzdu nemá. Není na národní úrovni zavedena např. ve Finsku, Švédsku, Dánsku – tedy ve státech, které jsou synonymem sociálního státu a ke kterým levice a současná vláda tolik vzhlíží. V Rakousku nebo na Kypru existuje pouze pro určité kategorie. Teprve od ledna letošního roku je zavedena v Německu. Následující graf 3 ukazuje na dlouhodobých datech od roku 2000, že průměrná míra nezaměstnanosti v zemích, které mají minimální mzdu (modrá barva), je dlouhodobě vyšší než u skupiny zemí, které ji nemají (červená). Graf 3: Míra nezaměstnanosti v zemích EU Zdroj: Databáze Eurostatu, vlastní výpočty Vztaženo k průměrné mzdě dosáhla v ČR v loňském roce minimální mzda 33 %, na rok 2015 je odhad 34,6 %. Na nejvyšší úrovni (40,7 % průměrné mzdy) byla minimální mzda během druhé vlády sociálních demokratů v roce 2006. Dnešní hodnota je zhruba na stejné úrovni, jako tomu bylo uprostřed vlády Miloše Zemana (34 % v roce 2000), který dnes patří mezi vehementní obhájce jejího růstu. Mohlo by se tak zdát, že minimální mzda, kterou u nás pobírají zhruba 2–3 % zaměstnanců, závažnější problém pro český trh práce nepředstavuje. Podíváme-li se však blíže, zjistíme, že jde o významnější nástroj regulace, než se na první pohled zdá. 43 Ideové konference ODS 2014–2015 Graf 4: Vývoj podílu minimální a průměrné mzdy v ČR Zdroj: Databáze ČSÚ, vlastní výpočty (rok 2015 odhadem) Při vztažení minimální mzdy ke mzdě průměrné je totiž třeba mít na paměti, že v rámci ČR panují nemalé regionální rozdíly v úrovni mezd, a tak se podíl minimální mzdy ke mzdě průměrné mezi jednotlivými kraji podstatně liší. Zejména Praha průměrné hodnoty výrazně zkresluje. Nad republikovým průměrem podílu minimální a průměrné mzdy ve výši 33 % se kromě Prahy (s podílem 25,5 %) nacházejí všechny ostatní kraje ČR! Predikce tohoto podílu po zvýšení minimální mzdy na 9 200 Kč a očekávaném letošním růstu průměrné mzdy hovoří obdobně. Graf 5: Podíl minimální a průměrné mzdy dle krajů v roce 2014 Zdroj: Databáze ČSÚ, vlastní výpočty 44 Veřejné finance Samotné vztažení minimální mzdy ke mzdě průměrné není dostačující. Minimální mzdou nejsou ohroženi ti, kteří pobírají průměrné či mediánové mzdy. Ohrožuje ty, jejichž mzdy jsou hluboce podprůměrné – což jsou nejčastěji nízce kvalifikovaní a mladí zaměstnanci bez pracovních zkušeností. Jak dokládá graf 6, vztáhneme-li minimální mzdu k průměrné mzdě 10 % zaměstnanců s nejnižšími mzdami (k tzv. 1. mzdovému decilu), dostaneme poměrně vysoké hodnoty (modrá křivka). V roce 2013 byl tento podíl 71 %. Nevýznamné rovněž není, že zatímco podíl minimální mzdy k průměrné (červená křivka) od roku 2006 de facto neustále klesal, podíl minimální mzdy ke mzdám nejméně příjmových zaměstnanců (modrá křivka) v posledních letech naopak narůstal. Ještě vyšší hodnoty podílů získáme, pokud vezmeme nejméně příjmové zaměstnance navíc ve skupině zaměstnanců s nejnižším vzděláním (se základním či nedokončeným vzděláním). Tam se dostáváme až na 85 %, v některých profesích (např. pracující v maloobchodě) dokonce na 90 %! Proto v českém prostředí i malý růst minimální mzdy velmi výrazně ohrožuje zejména tyto mladé a nekvalifikované. Graf 6: Vývoj podílu minimální mzdy k průměrné mzdě a ke mzdě 1. mzdového decilu v ČR Zdroj: Databáze ČSÚ, vlastní výpočty S oběma zmíněnými fenomény – vysokým zdaněním pracovních úvazků a efektem minimální mzdy – úzce souvisí zaměstnání na zkrácené či částečné úvazky, které jsou v evropském měřítku relativně hojně využívány. V Česku přitom pracuje na zkrácený úvazek velmi málo zaměstnanců – pouze 1,3 % mužů a 5,8 % žen, což jsou jedny z nejnižších hodnot mezi evropskými zeměmi vůbec. Není třeba zdůrazňovat, že částečné úvazky jsou nejen vhodným nástrojem k řešení dodatečného příjmu rodin, zejména v době ekonomické stagnace, ale i jako institut získání zkušeností a praxe pro mladé studenty. I zde však vysoká regulace a upravení veškerých požadavků na zkrácené úvazky brání vyšší zaměstnanosti. Chce-li zodpovědná konzervativně-liberální strana skutečně přijít v ekonomické oblasti s opatřeními, která nebudou selektivní ani distorzní, nebudou pokřivovat trh a ekonomiku a budou skutečně funkční, je třeba přijít s razantním omezením regulace. Trh práce patří 45 Ideové konference ODS 2014–2015 mezi trhy, které jsou nejvíce zatíženy všemožnými regulačními zásahy a překážkami. Vedlejší náklady práce jsou u nás tak vysoké, že by opatření na jejich eliminaci vedlo k okamžitému zlepšení situace na našem trhu práce. Levicová vláda špatně hospodaří Štěpán Křeček, ekonomický analytik Rozpočet na rok 2015 Kolem projednávání zákona o státním rozpočtu je vždy pořádně rušno, vždyť je to také ten vůbec nejdůležitější zákon, podle kterého se řídí národní hospodářství. Jednání o státním rozpočtu na rok 2015 přesto bylo výjimečné. Předložený rozpočet totiž obrátil nastolené trendy a vede Českou republiku k politice vysokého zadlužování. Navržený rozpočet navíc vybírá z kapes lidí více peněz, a to s naivní představou, že stát dokáže hospodařit lépe než sami občané. Rozpočet na rok 2015 tak naší zemi rozhodně nepomůže, naopak nám bude škodit. Státní rozpočet na rok 2015 byl připravován za mimořádně dobré hospodářské situace. Tato situace byla nastolena mimo jiné i odpovědnou hospodářskou politikou předešlých vlád, které snižovaly schodky státních rozpočtů a se ctí překonaly nástrahy celosvětové hospodářské krize. Současná levicová vláda má tendenci přivlastňovat si ekonomický růst a prohlašuje, že je výsledkem i její práce. Každý, kdo ekonomickým procesům jen trochu rozumí, však ví, že v ekonomice existuje efekt zpoždění. A jelikož většina zákonů a dalších opatření současné vlády začala platit až od počátku roku 2015, je zřejmé, že za současný růst mohou především vlády minulé. Výsledkem odpovědné politiky předešlých vlád s účastí ODS je, že Česká republika poprvé ve své historii přesáhla v ukazateli HDP hodnotu 4 000 mld. Kč za rok. Přitom naše ekonomika roste o téměř 3 % HDP. S oživením naší ekonomiky se také s určitým zpožděním snižuje nezaměstnanost, a to i přes to, že vláda nesystémově zvyšuje minimální mzdu a ani nevykazuje žádnou snahu o liberalizaci zákoníku práce. Pozitivní ekonomické zprávy přitom zveřejňuje i Česká národní banka, která udržuje stabilní a relativně nízkou inflaci a pro investory výhodné nízké úrokové sazby. Rovněž nám pomáhá pokles cen komodit na světových trzích. Zkrátka máme ideální podmínky pro systémové změny v našem hospodářství. Promarněná příležitost Vláda však těchto podmínek nijak nehodlá využít, není schopna strategicky rozhodnout a snižovat minulé zátěže, popřípadě masivně investovat. Naopak místo toho je navrhován schodek státního rozpočtu ve výši 100 mld. Kč, a to přitom nebudou provedeny žádné významné reformní změny. Vláda si pouze na dluh kupuje přízeň svých voličů, zvyšuje platy státních zaměstnanců a pokřivuje volný trh. 46 Veřejné finance Špatnou zprávou je, že předložený návrh státního rozpočtu obrací trend, který zde byl s velkou námahou poslední roky vytvářen. Místo snižování schodku státního rozpočtu s cílem dosažení rozpočtu vyrovnaného je navyšován strukturální deficit, který dosáhne hodnoty 1,8 % HDP. Tento nepříznivý stav je přitom způsoben špatnými rozhodnutími, jako jsou dotace do OKD, zavádění zelené nafty, znepřehlednění daňového systému třetí sazbou DPH, rušení regulačních poplatků a další populistická opatření. Vláda má velké štěstí, že současná dobrá hospodářská situace naší země maskuje její dílo. Připomeňme, že jen 1 % růstu HDP znamená pro státní rozpočet dodatečný příjem zhruba 12 mld. Kč. Vláda tak jen z ekonomického růstu získá dodatečných více než 30 mld. Kč, které předchozí vlády v době ekonomické recese neměly. Levicové vládě to však nestačí, a tak si ještě o dalších 20 mld. Kč zvětší schodek státního rozpočtu. V návrhu jsou i další skryté formy zadlužování. Například zadlužování prostřednictvím mimorozpočtových fondů. Státní fond životního prostředí plánuje příjmy 1,5 mld. Kč a výdaje 3 mld. Kč. To bude znamenat deficit 1,5 mld. Kč. Ještě hůře je na tom Státní fond rozvoje bydlení, který se jen v roce 2015 plánuje zadlužit o čtyřnásobek svých ročních příjmů. Dalších 8 mld. Kč schodku vytvoří Fond privatizace a takto bychom mohli pokračovat. Plýtvání je, myslím, přesné vyjádření toho, o co se levicová vláda snaží. Opakovaná tvrzení o šetření a rozpočtové odpovědnosti jsou jen lhaním si do kapsy, kterým je masírována veřejnost. Tato vláda rozhodně nešetří! To dokonce uvádí i vládní materiály, ve kterých je zmíněno, že rozpočet na rok 2015 nerealizuje dostatečné restrukturalizace na výdajové straně veřejných rozpočtů, je zde vysoký podíl mandatorních výdajů a z hlediska dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí jsou potřebná nová systémová opatření. Je nutno osekat mandatorní výdaje Na výdajové straně rozpočtu považuji za největší problém mandatorní výdaje. Ty v příštím roce vzrostou na svou historicky nejvyšší úroveň 713 mld. Kč, což je o 42 mld. Kč více než v posledním roce vlády ODS. Mandatorní výdaje tak dosáhnou hodnoty téměř 60 % celkových výdajů. Přitom je evidentní, že některé z nich jsou naprosto zbytné. Například mi není jasné, proč navyšujeme mandatorní výdaje na podporu v nezaměstnanosti oproti krizovému roku 2013 o více než 1,3 mld. Kč, když je očekáván významně nižší počet nezaměstnaných. A podobných absurdit je v rozpočtu mnoho. Levicová vláda neustále opakuje, jak bude šetřit. Ve skutečnosti však plánuje zvýšit výdaje na činnost vlastních úřadů na 81 mld. Kč. To představuje nárůst o více než 10 mld. Kč, přičemž celkový nárůst běžných výdajů jen na Úřadu vlády České republiky vzroste o 8,5 % a na ministerstvu financí ještě víc. Úřad vlády jen na platech v roce 2015 vyplatí o 55 mil. Kč více a zaměstná přitom o 43 úředníků navíc. Souhrnná položka nákup materiálu se zvyšuje o cca 2,5 miliardy, položka služby celkově o 2,3 miliardy. Tomu se opravdu nedá říkat šetření… Jakkoli jsou dramaticky zvyšovány výdaje, důležité a strategicky významné položky vláda snižuje. Levicová vláda například deklaruje, že chce rozšířit výstavbu a obnovu dopravní in- 47 Ideové konference ODS 2014–2015 frastruktury, ale Státní fond dopravní infrastruktury bude mít ve skutečnosti z národních zdrojů o 21 mld. Kč méně a celkové výdaje v kapitole doprava klesnou o 8,7 mld. Kč. Podobné je to i u výdajů na vzdělání a školské služby. I když vláda prohlašuje, jak chce zvyšovat kvalitu a dostupnost vzdělávání, rozpočet uvádí pokles podpory o 1,4 mld. Kč. Velmi špatná je situace i v oblasti výzkumu, vývoje a inovací. Tato oblast je uváděna jako jedna z dalších vládních priorit, přesto celkově dostane o 4 mld. Kč méně než v krizových letech. Jen pro informaci připomenu, že za vlády ODS jsme na vědu, výzkum a inovace dávali více než 1 % HDP a nyní jsme na hodnotě 0,83 % HDP. Na daních zaplatíme víc O výdajové straně bychom se mohli bavit dlouhé hodiny, ale dovolte mi i krátký pohled na příjmovou stranu státního rozpočtu. V oblasti daňových příjmů se vláda prezentuje poklesem složené daňové kvóty, která je podílem odvodových příjmů a HDP. Tohoto poklesu je však dosaženo jen díky růstu HDP, za který současná vláda nemůže. Kdyby HDP nerostl, daňová kvóta by se naopak zvyšovala, protože narůstají daňové a odvodové příjmy vlády. Jistě si pamatujete na silnou kritiku vlád ODS, které zvyšovaly DPH. Padala slova o tom, že zvyšování DPH je asociální a postihne nejníže příjmové občany. Nyní však levicová vláda na svá slova zcela zapomněla a snižování DPH odmítá. Přitom celé zvyšování DPH bylo prováděno jen kvůli důchodové reformě, kterou vláda ruší. Dodatečně vybrané peníze na DPH již tedy nebudou sloužit původnímu účelu a měly by se vrátit občanům. Toho se však nedočkáme, místo toho bude vybráno více na spotřební dani, a to zhruba o 3 mld. Kč, na dani z příjmů dokonce o 17 mld. Kč a podobné je to i u příjmů z pojistného, kde dojde k nárůstu o 30 mld. Kč oproti vládám s účastí ODS. Rada na závěr Myslím, že schodek státního rozpočtu můžeme snížit minimálně o 30 mld. Kč, tak aby nedocházelo k dalšímu dramatickému zadlužování. Tohoto snížení lze s jistotou dosáhnout tak, že budou přiznány skutečně plánované příjmy. Je totiž evidentní, že jen na položkách DPH a DPPO je vytvořena skrytá rezerva ve výši minimálně 20 mld. Kč, která pravděpodobně skončí v náruči hýřivých ministrů. Dále můžeme vytvořit úspory na výdajové straně rozpočtu. Například každému resortu lze snížit provozní výdaje na původní výši před nástupem levicové vlády, tím by se získalo dalších 10 mld. Kč. Zkrátka je třeba přestat o šetření jen mluvit a začít skutečně šetřit. 48 Školství Školství Peníze transparentně do škol Václav Klaus ml., expertní mluvčí ODS pro oblast školství O pedagogice, učení a studentech se dá mluvit stále dokola. Velmi často debaty končí u financování. Neboli: peníze hýbou světem i českým školstvím. Není jich zde málo. Každý náš občan zaplatí na daních resortu školství skoro 14 000 korun ročně. Vybere se 136 miliard. Jak je rozdělit? Na rozdělení existují zhruba tři základní principy: 1) Voluntaristicko-klientelistické financování. Tedy: kdo jak řve, jakou má mediální podporu a vlivný lobbing. Peníze pak přiděluje ministr či jiná vůdčí síla resortu, jen se vše musí ve vyhláškách (či rozpočtu) správně nastavit. Nevýhodou tohoto systému je voluntarismus, neefektivita a nespravedlnost. 2) Nákladové financování. Máme x škol a na nich y učitelů. X krát y krát 12 (počet měsíců) krát 1,34 (sociální/zdravotní odvody placené zaměstnavatelem) a máme roční rozpočet mzdových prostředků. Vytápění a křídy na tabuli spočteme stejně. Aby se takovéto financování nezhroutilo, musí existovat velmi silná centrální autorita určující počet škol, žáků ve třídách, učitelů, tabulí a vůbec všeho. Takto fungovalo školství třeba za komunismu. Dnes, v méně rigidním systému je toto řešení nerealistické. 3) Transparentní financování. Každý žák stejného věku pobírá napříč republikou stejný normativ (příspěvek) bez ohledu na typ školy. Tyto peníze dostává škola, kde se vzdělává. Jde o nejspravedlivější způsob rozdělení veřejných prostředků a také nejjednodušší. Prioritou podpory státu musejí být žáci a studenti (ve školách), nikoli instituce. Jinak se pracovitost a dobře odvedená učitelská práce čím dál více přestává vyplácet nejen kvůli různým čerpačům dotací a dalším parazitům systému, ale i jinak zvýhodněným typům škol a odvětví. Dnešní systém má řadu prvků ad 2), zbytkové prvky z devadesátých let (ad 3) a čím dál více lobbistických prvků ad 1). Výsledkem je podobný kočkopes, jaký vidíme v předpisech ryze pedagogických či rámcových vzdělávacích plánech. Většina školních „papalášů“ pak neopomene zmínit fantastické řešení, a sice čerpání evropských dotací. To opravdu není řešení, jen zlo typu ad 1). Evropské dotace jsou peníze našich daňových poplatníků poslané Českou republikou do Bruselu. Jsou to peníze, které v minulosti bez stostránkových žádostí, prostředníků a agentur končily přímo a snadno v českých školách. 49 Ideové konference ODS 2014–2015 Nenaplněné školy Jiří Růžička, dlouholetý ředitel Gymnázia Jana Keplera, zastupitel m. č. Praha 6 Musíme být hodně bohatá země, když plýtváme, kam oko dohlédne. „Tuzemské střední školy nejsou zaplněny ani ze dvou třetin, polovina krajů, nejčastějšího zřizovatele středních škol, hlásí naplněnost nižší než 60 %,“ říká výroční zpráva ČŠI. Být přijat na některou z více než 1 300 středních škol v celé zemi je jednoduché, školy se snaží získat žáky za každou cenu a valná část přihlášených ze základních škol si je toho vědoma. Nepřipravenost ke studiu, neochota na sobě pracovat je základem nejen pro následné katastrofální výsledky jednotných státních maturit, pro kvalitu vzdělávání v této zemi, ale především neuvěřitelným plýtváním. Nadáním i financemi. Pokud si uvědomíme, že většina středních škol je poloprázdná, značná část produkuje nezaměstnané a velmi často i nezaměstnatelné, je nepochopitelné, že tato v důsledcích děsivá informace nechává po léta komunální politiky i ministerstvo školství naprosto v klidu. Právě oni by měli dbát na to, aby finanční prostředky směřující ze státního rozpočtu do školství byly využívány co nejlépe. Zvlášť když jich jde ze státního rozpočtu tak málo. Méně už mezi všemi zeměmi OECD dávají do školství jen tři země... Výsledek je snadno předvídatelný. Léta přetrvávající nedostatek financí na provoz, učební pomůcky i vybavení škol, hanebné, mezi vysokoškolsky vzdělanou populací víceméně nejnižší průměrné mzdy, neuvěřitelně poddimenzované počty pracovníků zajišťujících celkový chod škol. Dovede si někdo představit firmu se stovkami zaměstnanců, kde provoz, opravy, rozvoj, bezpečnost, účetnictví, kontakty s jinými firmami doma i v zahraničí zajišťuje ředitel a dva tři administrativní pracovníci? A dovede si někdo představit, že necháme běžet velmi kvalitní pracovníky mimo jiné i proto, že je důstojně nezaplatíme? Ve školství zcela běžná záležitost, protože i to málo peněz, které do škol jde, rozmělníme a rozdrobíme. A přestože je každému jasné, že škola musí topit, svítit, být uklizená, ať je naplněna zcela, či z poloviny, učitelé berou stejný plat, ať ve třídě sedí patnáct, nebo třicet žáků, snaží se komunální politici o nemožné. Udržet při životě školy, jejichž čas se dávno naplnil. Nikoho z nich nezajímá, že tak naplněné – rozumějme úspěšné – školy dotují ty neúspěšné, že peníze pak chybí všem. Však oni si s tím ředitelé nějak poradí a my si nebudeme dělat nepříjemnosti mezi voliči – to je běžný přístup těch, kteří jsou za stav školství zodpovědní. Ještě více škody než nedostatek odvahy komunálních politiků řešit nepříjemné problémy ale nadělá současná koncepce ministerstva školství. Ta chce naplnit a udržet nad vodou poloprázdné školy na základě povinných přijímacích zkoušek a diktátu zaměstnavatelů. Představa, že něco napravíme centrálními přijímacími zkouškami, je naivní, ale ještě pochopitelná. Jen je každému jasné, že prázdné školy prázdnými zůstanou a plné budou dále živořit. Kde se ale ve strůjcích školské politiky bere odvaha vycházet vstříc současným zaměstnavatelům, podporovat jimi vybrané obory a na rozdíl od většiny vyspělých zemí celého světa potlačovat všeobecné vzdělávání, které zajistí současným dospívajícím dostatek dovedností pro život i práci hluboko ve 21. století, vědí jen oni a možná ďábel pokušitel... 50 Školství Řešení není jednoduché ani okamžité, ale pokud se dokáže politická reprezentace odpoutat od krátkozrakých řešení a partikulárních zájmů, vypracovat jasnou vizi, kam by vzdělávání v ČR mělo směřovat, a také ji bez ohledu na střídání vládnoucích stran dodržovat, není ani nereálné. A především je nutné. Vždyť co jiného než vzdělaní mladí lidé může posouvat kupředu tuto zemi! Moc dalšího bohatství totiž nemáme! Posílit pravomoci ředitelů škol a nechat je pracovat Michal Šmucr, ředitel Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově Rok 1989 spolu se zásadní politickou a společenskou změnou přinesl i výrazný posun v práci ředitelů škol. Zcela jednoznačně můžeme říci, že zpočátku k vyšší samostatnosti, odpovědnosti a pravomoci. Vyjádřením tohoto směru vývoje byla právní subjektivita škol. Ředitelé škol museli nově organizovat řadu nových činností v oblasti ekonomiky, provozu, personalistiky, ale především v oblasti celkové vzdělávací a výchovné koncepce školy. Lze konstatovat, že období po roce 1989 bylo na řadě škol spojeno s významnou tvůrčí činností a rozvojem. Postavení ředitele se začíná významně měnit v okamžiku reformy státní správy. Reforma státní správy znamená pro školy počátek období, které lze označit jako období neustálých reforem a změn. Tyto změny výrazně akceleroval vstup České republiky do Evropské unie. V posledních patnácti letech ředitelé škol prakticky realizovali ve svých školách reformu vzdělávacího obsahu a změnu hodnocení výsledků vzdělávání. Přešli na systém financování škol prostřednictvím projektů z Evropských operačních programů. Připravuje se reforma financování a zavedení kariérního řádu pro pedagogické pracovníky. Můžeme jednoznačně říct, že samostatnost, autonomie a pravomoc ředitele byly zásadně zatlačeny do pozadí a zůstala zachována odpovědnost. Ta se dostává do pozice odpovědnosti za správnou administrativu procesů, které jsou připraveny mimo školu. Součtem všech změn, které proběhly především v posledních patnácti letech, je výrazný nárůst administrativní zátěže škol a změna v obsahu práce ředitele školy. Zvyšující se administrativní náročnost řízení a snaha neustále reformovat a měnit je produktem politického řízení školství bez ohledu na to, která politická strana resort školství řídila a řídí. Bohužel změny v práci ředitele směřují k výraznému zmenšení prostoru pro ty činnosti, které by měly být v jeho práci zásadní. Především jde o vlastní řízení kvality vzdělávacího procesu ve škole. Na tuto činnost zůstává zhruba 20 % obsahu práce ředitele ve škole. Ředitel se tedy v posledních letech proměnil v odpovědného administrátora, jehož úkolem je zajistit průběh procesů, jejichž kvalita a obsah jsou nastaveny zvenčí. Samostatnou kapitolou je otázka rozvoje školy prostřednictvím Evropských operačních programů. Původní záměr poskytnout školám možnost čerpat významné finanční prostředky pro jejich rozvoj se změnil v nesmírnou administrativní zátěž spojenou s fatálním rizikem pro školu i pro pozici ředitele. Zpracovávání monitorovacích zpráv, překlenovací 51 Ideové konference ODS 2014–2015 úvěrování projektů, a především realizace řady zbytečných výdajů spojených s dosažením cíle jsou tvrdou daní za prostý záměr koupit počítačovou učebnu pro školu. Přeměna ředitele školy v odpovědného administrátora je problém také s ohledem na celkovou změnu postavení školy ve společnosti. Ředitelé škol se musí vyrovnávat s řadou výchovných a vzdělávacích problémů, které u žáků přináší potlačení funkce rodiny. Společenský vývoj směřuje stále více ke společnosti, která si neklade hlubší cíle. Preference prožitků a odstraňování povinností přináší školám zásadní problémy s motivací žáků ke studiu i práci obecně. Učitelé se v těchto případech dostávají do výrazně defenzivního postavení. V kombinaci s vysokou mírou administrativy a malým prostorem ředitelů škol pro řízení výchovně-vzdělávacích procesů to může vést k rezignaci. Ta se bude projevovat formálním plněním administrativních úkolů a cílů, přípravou žáků na zvládnutí testových úloh (případně falšováním jejich výsledků) a zásadním snížením celkové úrovně kvality vzdělání. Pokud máme zastavit tento nepříznivý trend, je nutné ukončit proces nekoncepčních změn a přesně vymezit prostor pro odpovědnost školy, zřizovatele a státu. Ředitelé škol musejí získat opět prostor k řízení kvality ve výuce. Je nezbytné zásadně omezit administrativu a zachovat schopnost ředitelů hodnotit a platit za kvalitu pedagogické práce. Nechme ředitele pracovat, hodnoťme je přísně za tvůrčí manažerskou práci a nastolme rovnováhu mezi jejich pravomocí a odpovědností. Státní maturita unifikuje české školství Veronika Valíková, středoškolská profesorka češtiny Lenka Dohnalová, předsedkyně Společnosti učitelů českého jazyka a literatury Státní maturita vtrhla do českého školství v roce 2011 a kromě možnosti srovnávat úspěšnost jednotlivých škol (což ovšem mnozí odborníci považují za sporné pozitivum) s sebou přinesla i mnoho problémů. S maturitou přišly i didaktické testy (mnohem vhodnější by bylo spojení „maturitní testy“) – jsou pravděpodobně jedinou částí zkoušky, která je objektivně a celostátně měřitelná. I s nimi byly problémy. Až do roku 2019 budou studenti povinně maturovat z českého jazyka a literatury a z matematiky, nebo z cizího jazyka. Od roku 2019 má být i matematika povinná. Asi nejméně si zatím studenti, učitelé i veřejnost stěžovali na zkoušku z cizího jazyka. Ta se, stejně jako čeština, skládá ze tří částí – ústního zkoušení, slohové práce a testu. Slohové práce jsou opravovány centrálně a ústní zkoušení probíhá podle předepsaného manuálu. Zkouška z matematiky zatím probíhá pouze formou testu. V roce 2012 došlo k problému – vyšší úroveň testů byla příliš obtížná, dobří studenti propadali a výsledky musely být harmonizovány. I kvůli této kolizi ministr Fiala zrušil vyšší úroveň maturity a zavedl maturitu jednoúrovňovou. Nejvíce problémů ovšem přinesla maturita z českého jazyka a literatury – prakticky všechny tři její části vykazovaly faktické či systémové nedostatky. 52 Školství Maturita z češtiny DIDAKTICKÉ TESTY měly od počátku mnoho nedostatků – vyšší úroveň byla zatížena pojmy, ismy a interpretacemi poezie a stejně jako základní úroveň se potýkala s nejednoznačně zadanými otázkami, na které existovala „jediná správná odpověď“. Nyní se pomalu a postupně zlepšují. SLOHOVÉ PRÁCE byly v roce 2012 vystaveny „tsunami centrálního hodnocení“, které kritizovali odborníci, novináři i veřejnost. Způsob hodnocení, k němuž byli v první vlně e-learningů proškoleni všichni středoškolští češtináři, je do velké míry založen na subjektivních kritériích a ve školní praxi sporné teorii funkčních stylů. Centrální hodnocení bylo v roce 2012 zrušeno, stále se však mluví o jeho návratu. Systém ÚSTNÍHO ZKOUŠENÍ jsme kritizovali od začátku. Student rozbírá jedno dílo (vybírá si dvacet titulů ze školní nabídky). Učitel musí pro každý titul připravit pracovní list. Kromě toho, že je zkouška velmi organizačně i administrativně náročná (letos předěláváme listy „teprve“ potřetí), není příliš efektivní – opakují se stále stejné tituly, rozbor díla se student opět může z velké části naučit nazpaměť a není tu příliš místo pro invenci (zkoušeného ani zkoušejícího). Třídní seznamy maturitní četby, které si někteří učitelé uhájili, jsou povinně sjednocovány, škola musí nabídnout jeden školní seznam četby. Tato unifikace povede k omezení moderní literatury, na některých školách už dokonce vznikla neměnná „povinná četba“, mnohdy velmi minimalizovaná. Ústní zkoušení se mění ve formální analýzu díla – učitel by měl zkoušet předem dané položky podle minutového manuálu, ve kterém není prostor pro interpretaci, reflexi ani tematické srovnávání dalších děl. Takový model ústní zkoušky znechutí literaturu nejen studentům, ale i učitelům. K povinné, státní části, patří i MATURITA ŠKOLNÍ, která je ovšem státem řízena neuvěřitelným množstvím formálních i administrativních opatření. Po zkušenostech, které máme se státní i školní maturitou, se domníváme, že by si stát (CERMAT) měl ponechat kontrolu nad jednoúrovňovými „maturitními“ testy, slohové práce a veškeré ústní zkoušení by měly být vráceny do kompetence škol. Vysoké školy na prahu 21. století Dag Hrubý, dlouholetý ředitel gymnázia v Jevíčku, místopředseda Jednoty českých matematiků a fyziků V odstavci [2] článku č. 33 Listiny lidských práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR, je napsáno: „Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.“ Bylo by zřejmě velmi obtížné pouze na základě předcházející věty odvodit, kolik procent příslušné věkové kohorty by mělo být přijímáno ke studiu na vysoké škole. V nejhrubším možném přístupu 53 Ideové konference ODS 2014–2015 by bylo teoreticky možné stanovit politickým rozhodnutím, že ke studiu na vysoké škole může být přijato nejvýš x procent dané věkové kohorty, nebo stanovit takové podmínky přijetí, které dokáže splnit nejvýš x procent. V současné době jsou ovšem oba tyto extrémní přístupy nerealizovatelné. V roce 2001 bylo na vysokých školách v ČR kolem 200 tisíc studentů, v roce 2010 asi 390 tisíc studentů. Pokud to trochu přeženu, na vysoké škole v ČR může studovat skoro každý, kdo má maturitu. Vzpomínám si na jedno setkání v Senátu v červnu 2013, na kterém docent „kamenné univerzity“ pronesl následující slova: „Na naši fakultu přijímáme všechny, kdo projdou vrátnicí a umějí se podepsat.“ V Senátu bylo ten den přítomno asi sto lidí, a ani jeden člověk se nezasmál. Byl jsem přítomen a také jsem se nesmál. V článku [1] se dočteme, že je možné rozlišit tři vývojové fáze terciárního vzdělávání – elitní, masovou a univerzální. V elitní fázi studuje na vysoké škole až 15 % příslušné věkové kohorty, masová fáze se týká 15–50 % populace a fáze univerzální znamená překročení 50 %. V ČR byla masová fáze překročena již v roce 2007 [2]! Takový nárůst počtu studentů musí vyvolat velké změny v celé struktuře vysokoškolského vzdělávání včetně obsahu a forem výuky. Ve statistice MŠMT se dočteme, že ke dni 20. 1. 2015 je v ČR 26 veřejných vysokých škol a 43 soukromých vysokých škol. Mimo statistiku musíme přičíst 2 vysoké školy státní. To máme celkem 71 vysokých škol. Největší vysoká škola má 47 798 studentů, nejmenší má 1 studenta. Financování vysokých škol, které dostávají peníze podle počtu studentů, hraničí s vydíráním. Na nářky učitelů vysokých škol, že ze středních škol přicházejí nedostatečně připravení absolventi, lze, možná trochu drze, odpovědět: tak je tam neberte. Udělejte na fakultě přísné přijímací zkoušky a přijměte pouze ty nejlepší. Zdá se zcela přirozené, že mezi velkým počtem studentů na vysoké škole musí nutně narůstat počet průměrných a podprůměrných. Na druhou stranu, velké počty studentů vyžadují velké počty učitelů. Z toho lze vyvodit, že také mezi učiteli vysokých škol přibývá průměrných a podprůměrných. Řešením je rozdělit vysoké školy do několika kategorií. Je naprosto nevhodné, aby každá vysoká škola, popř. fakulta měla doktorandské, magisterské a bakalářské studium. Tolik moudrých a vzdělaných docentů a profesorů, kteří publikují v impaktovaných časopisech u nás nemáme. Podle mého názoru by měl být dopřán magisterský titul nejvýše 20 % populačního ročníku. Protože jsem odučil 40 let na gymnáziu, vyjádřím se dále k přípravě učitelů na českých vysokých školách. Zdá se, že hlavním cílem výchovy a vzdělávání je formování subjektu homo economicus [3]. Vzdělání se tak často zaměňuje s kvalifikací. Sílí tendence prosazovat, aby učební plány, cíle, vyučovací postupy a výstupní dovednosti odpovídaly výhradně momentálním požadavkům trhu práce, což pokládám za strategickou chybu současné vzdělávací politiky v České republice. Stále je sice zdůrazňováno, že hlavní roli ve vzdělávání má učitel. Většina učitelů však na vzdělávání směřující k homo economicus nebyla připravena. Jsou i tací, kteří se odmítají takovým vzděláváním vůbec zabývat. Systém vzdělávání budoucích učitelů v České republice není stále pevně usazen. 54 Školství Je zde řada problémů, které v jiných oborech nejsou tak silně vnímány. Mám zejména na mysli pedagogickou vědu jako takovou. Fakulty připravující učitele stále hledají optimální profil učebních plánů, zejména v části týkající se poměru odborné a obecné složky a rozsahu pedagogické praxe. Sílí názory, že strukturované studium je pro učitelskou přípravu naprosto nevhodné, což si myslím také. Velkým problémem je však hodnocení a financování učitelského studia. Pavel Vacek, děkan Pedagogické fakulty UHK, přímo hovoří o ohrožení učitelství jako takového [4]. Je zde letitý problém, do jaké míry má být učitel připravující učitele např. matematiky erudován v odborné matematice a do jaké míry má být zdatným didaktikem matematiky s pedagogicko-psychologickým cítěním. Z toho všeho plyne, že na fakultách připravujících učitele nepanuje asi radostná tvůrčí atmosféra, které by posouvala přípravu budoucích učitelů na vyšší úroveň. Ne dalším povinnostem Josef Slovák, ředitel SOŠ Josefa Sousedíka ve Vsetíně Postupné přibývání povinností pro školy je v protikladu se snahou o zvýšení výkonnosti českého školství. Výsledky PISA v posledních letech nejsou pro Českou republiku příliš povzbudivé a rozhodně by měly vést k úvahám, jak zvýšit výkon českého školství a posunout výsledky žáků v hodnocení co nejvýše. V této souvislosti je vhodné připomenout práci a výsledky průzkumu společnosti McKinsey (2010), dle kterého v nejlépe fungujících výchovně-vzdělávacích systémech tvoří řízení kvality výuky více než 50 % pracovní doby ředitelů škol. Bohužel u nás se většina ředitelů škol věnuje jen z 20 % procesu řízení kvality výuky, zbytek tvoří administrativa, provoz školy atd. K výraznému nárůstu povinností pro školy přispěl vznik samosprávných krajů, přičemž v podstatě vzniklo 14 školských systémů. Každý kraj si už ze své podstaty samosprávného orgánu, vytváří vlastní systém různých nařízení, opatření, pravidel a nutných hlášení, která musí vedení škol často „neodkladně“ řešit. Když k tomu připočteme stávající povinnosti, různá hlášení a výkaznictví ředitele školy směrem ke státním orgánům, je jednoznačné, že byrokratická zátěž ředitelů škol v posledních dvaceti letech logicky neustále roste. Což je naprosto v rozporu nejen s údaji a doporučeními uvedenými ve studii McKinsey, ale také s obyčejným selským rozumem. Jednou z možností, jak snížit administrativní zátěž ředitelů škol do budoucna, je propojení všech sběrných informačních systémů ve školství. Tak, aby ředitel školy nemusel dělat desítky různých výkazů a hlášení, mnohdy se stejným obsahem, pro různé státní instituce. Další obrovskou zátěží pro školy je administrace projektů financovaných z prostředků EU. Velkou komplikací pro školy byly především neustálé změny pravidel v čerpání těchto finančních prostředků, což v kombinaci s novelou zákona o zadávání zakázek vedlo k nemalému zvýšení byrokracie na školách. Realizace projektů EU ve školách je také zkomplikována následnými kontrolami různorodých státních institucí. Běžně se stává, že do školy na kontrolu jednoho projektu dorazí i čtyři státní instituce za sebou. Tyto kontroly jednak 55 Ideové konference ODS 2014–2015 výrazně zasahují do běžného chodu školy, ale také končí často nepříjemnými finančními dopady pro vedení školy. Nelze se potom divit, že většina ředitelů škol již nemá zájem o další projekty z EU prováděné tímto způsobem. Možným řešením do budoucna je výrazné zjednodušení systému čerpání evropských financí pro školy. Kurikulární reforma prosazená za ministryně Buzkové nesplnila očekávání ani těch, kteří nějaká očekávání měli. Zvláště pro odborné školy byla tvorba a „údržba“ někdy až dvaceti konkrétních „Školských vzdělávacích programů“ (ŠVP), tedy jakoby vlastních programů školy, obrovskou zátěží. ŠVP tak dnes slouží takřka výlučně k formálním kontrolám České školní inspekce a jejich cílem je např. vyhledávat nevhodné formulace v jednotlivých kapitolách a podobné nesmysly. Kurikulární reforma zavedla bohužel do našeho školského systému jen další byrokracii. Pokud tedy chceme zvýšit výkonnost českého školství, musíme naopak usilovat o změnu k výraznému snížení byrokratické zátěže ředitelů v uvedeném kontextu. Regionální školství na prvním místě Karel Rajchl, ředitel základní školy v Děčíně, krajský koordinátor Asociace aktivních škol pro Ústecký kraj Současná situace našeho regionálního školství je dosti tristní. Ať bereme v úvahu základní školy, či střední školy. Podívejme se na školy s povinnou školní docházkou. Problémy základních škol jsou následující: nejasné a nespravedlivé financování, skomírající výuka, ohromná byrokratická agenda. Podívejme se na výuku na základních školách. Zde je zřejmě největším problémem neucelenost a nejednotnost požadavků a výstupů z tohoto stupně škol. RVP ZV (rámcový vzdělávací program základního vzdělávání) a z něho vyplývající ŠVP (školní vzdělávací programy) naprosto jasně a perfektně „odvedly svoji práci“ – roztříštily jednotnost základních škol a vnesly do nich obrovský nárůst pedagogické byrokracie a chaosu. Základní školy jsou přeci od slova „základ“, tedy, dle mého názoru, musí být stejně vzdělaný „páťák“, „sedmák“ či „deváťák“, a to jak z Aše, tak z Brna. Bohužel dle častých zkušeností – přestupů žáků – tomu tak není. Není výjimkou, že žák po přestupu na jinou základní školu musí velice často dohánět obsah předmětu, či dokonce předmět jako takový, protože jej na předchozí škole vůbec neměl. V tomto smyslu by bylo nejefektivnější navrátit se k jednotným osnovám a tematickým plánům základních škol, a dostát tak významu slova „základní“ – tedy stejný pro všechny. Dalším problémem je odklon od tradiční výuky (děti něco naučit). Bohužel se v dnešní době školy musí zaměřovat na čerpání nejrůznějších dotačních titulů z EU, z MŠMT nebo krajů, a to namátkou v rámci obnovy ICT techniky, zřizování odborných učeben, oprav oken, fasád a střech, výuky cizích jazyků, zahraničních pobytů, zkrášlení pozemků školy, integrovaných či inkludovaných žáků atp. Následně pak pedagogové a vedení školy leží v papírech, tabulkách, razítkách a podpisech. Honí se statistiky, výkazy, výběrová řízení, fotky (ty zejména – vlaječky přeci nesmějí nikde chybět, jinak by mohl daný projekt spad- 56 Školství nout), logolinky (a běda, jak je dané logo či řádek jinde než má být), citace, a tak je vedení školy stále jednou nohou v kriminále a tlačí na své podřízené, aby bylo vše správně. Tito podřízení – učitelé – jsou logicky také nervózní a mají méně času na svou práci, kterou má být přeci jen a jen vyučování. Ředitele škol velmi zatěžují veškeré problémy, které jsou spojeny se správou svěřených budov a majetku, vzrůstající požadavky na znalosti z oboru PR manager, právník, ekonom, rozpočtář, vedoucí stravování, kuchař, psycholog, sociolog, strážník, údržbář, zdravotník, stavební inženýr, strojní inženýr atd. Ve finále je tedy škola zahlcená papíry a termíny a vlastní výuka je upozaděna – hlavně, aby se vše stihlo a udělalo včas, a pozor na všemožné kontroly. U všech dotačních titulů na ředitele školy bystře čekají nejrůznější čerpači těchto dotací či pedagogičtí věrozvěsti, kteří přijdou vždy se skvělým nápadem a začnou ho implementovat do našeho zaběhlého systému. Klasickým příkladem je současná podoba kariérního systému učitelů, kdy se zrodí opět nový byrokratický šiml, který bude nahrávat dalším čerpačům dotací, lobbistům a upozadí pravomoci ředitelů škol a hlavní poslání škol, tedy výuku. Pro základní školství chceme jasná a jednoduchá pravidla, rušení zákonů a vyhlášek, nikoli tvorbu nových. Problémem našeho školství obecně je především absence jakékoli dlouhodobé strategické linie, která by odolala velmi častým výměnám na postu ministra školství. Prioritou státu a daňových poplatníků musí být regionální školství, tedy základní a střední školy. Česká republika má největší problém ve slabší polovině žáků a jejich vzdělanosti. To je něco jiného, než že dle Evropské unie máme v ČR veliký problém s přílišným množstvím žáků na speciálních a praktických školách, a tím prý dochází k jejich diskriminaci. Můj názor na tuto věc je naprosto opačný. Co je špatného na tom, když se daný žák (autista, žák s poruchou chování atd. – pozor, nehovořím zde o tělesných handicapech žáků, to naopak žádné limity pro běžnou základní školu absolutně nejsou), který potřebuje pomoc vystudovaného speciálního pedagoga, asistentů pedagoga, osobního asistenta či sociálního asistenta, a hlavně malý kolektiv, přesune na takový typ školy? Na tomto přístupu není absolutně nic špatného. Naopak! Obě dvě skupiny žáků (těch na běžných ZŠ a těch na speciálních a praktických ZŠ) pak mají to, co přesně potřebují pro svůj zdravý vývoj, poznávání a vzdělávání. Tedy každý dle svých možností. Bohužel, dnešním trendem je magické slovo „inkluze“. A nyní tedy na běžných základních školách dochází tímto postupem spíše k opačné diskriminaci, a to k diskriminaci většiny žáků, kteří žádnou zvláštní péči nepotřebují. Tempo výuky a objem učiva se snižuje, pomyslná laťka nároků a požadavků na žáky stále klesá, pozornost žáků se neustále tříští řešením daných krizových situací žáka potřebujícího speciální péči. Proč mám já jako ředitel řešit odliv běžných žáků ze školy jen proto, že jejich rodiče již nechtějí nadále nechávat své potomky ve třídě, kde jsou ohrožováni na zdraví nebo z hlediska morálky ze strany žáků, kteří vyžadují speciální péči a přístup? Proč tedy nevyužívat naše – velice dobré a na úrovni – speciální a praktické základní školy? Po jejich absolvování mají tito žáci přeci velikou 57 Ideové konference ODS 2014–2015 šanci začít navštěvovat a absolvovat pro ně velice dobře nastavená a fungující učiliště (tedy jen dokud i tyto školy nezačne kritizovat EU). Dalším problémem našeho školství je nezájem z řad absolvujících deváťáků o učňovské obory. Zde je namístě nutnost státu redukovat neuvěřitelné množství zbytečných středoškolských „oborů“, popř. „škol“ a zapojit do procesu popularizace zaměstnavatele (i drobné) formou pobídek, úlev či nejrůznějších stimulů. Musíme tyto obory zbavit stigmatu, že pracovat rukama je něco podřadného, co se v této době nenosí, a že každý musí být po střední škole jen manažer či ekonom s vysokým platem, služebním autem a PC. Zde odkazuji na Gaussovu křivku. Experimentů, experimentátorů, pedagogických věrozvěstů a „objevování Ameriky“ bylo v našem školství již dost. V současné době bohužel náš systém činíme stále složitějším a nepřehlednějším. Připomíná mi to pohádku „Hrnečku vař“. A my jsme bohužel nyní ve fázi, kdy nám těsto z hrnečku již začíná nekontrolovatelně přetékat. Zkusme konečně najít recept na to, aby se nám vše definitivně nevymklo z rukou. 58 Spravedlnost Spravedlnost Skoncujme s přehnanou státní péčí o dlužníky Pavel Blažek, poslanec, expertní mluvčí ODS pro oblast spravedlnosti Výkon práva v oblasti závazků, tedy řešení právních vztahů mezi věřiteli a dlužníky, se stal v posledních letech častým tématem veřejné diskuze. A jak už to v dnešní době bývá, vymýšlejí se další a další pravidla hry, údajně ve prospěch společnosti či určitých, nějakým způsobem dotčených vrstev obyvatelstva. A přitom jde pouze o cynickou hru některých politiků. Jsou si vědomi toho, že voličů-dlužníků je početně více než voličů-věřitelů, a tak v těchto končinách sbírají hlasy. A politik, který i dnes hlasitě říká staré české přísloví „přáteli buďme, ale dluhy si plaťme“, je považován málem za asociála či nepřítele lidu. Přesto ODS musí trvat na tom, že morálně i právně správné je na prvním místě plnit svoje závazky. Právo bez odpovědnosti je anarchií a ohrožuje vše, na čem dnes stojí moderní lidská pospolitost. Média i řečníci v Parlamentu takřka denně podávají neomarxistický popis dlužníka jako člověka, jenž se zadlužuje v zápase o holé přežití. To většinově neodpovídá realitě. Nejčastější příčinou zadlužení je nezodpovědná touha mít to, co mají někteří jiní, a hlavně to mít hned. Bez ohledu na to, zda této žádostivosti odpovídají stávající nebo předpokládané vlastní prostředky. Nejmodernější mobilní telefon, televize či tablet jistě není takovou potřebou, bez níž se nedá kvalitně žít. Není dán žádný důvod, proč tento typ nezodpovědnosti speciálně státně právně chránit. Jde jen o to, aby způsoby vymáhání dluhů takto vzniklých odpovídaly dnešní, nikoli středověké společnosti a aby odměny těch, kdo vymáhají, byly přiměřené jejich vynaloženému úsilí a nákladům. Nebezpečné návrhy populistů všeho ražení a barev mohou realizací přivodit stav z ne zas tak dávné minulosti, kdy nemožnost vymoci plnění oprávněných nároků dosahovala masového měřítka s obrovskými negativními důsledky. Společnost, v níž mají lidé možnost neplnit ani ty povinnosti, k nimž se sami zavázali, nemá šanci na normální fungování. Její ekonomický, právní i mravní systém se musí dříve či později rozložit. Návrhy na přehnanou ochranu dlužníků ohrožují v důsledku samotné dlužníky. Nedosáhnou-li oprávnění věřitelé efektivně na svá plnění legální cestou s pomocí státu, budou využívat nestátní, tedy nelegální prostředky, včetně hrozeb násilím a násilí. Svěření části státní moci soudním exekutorům se v praxi osvědčilo. Počáteční problémy jako u všeho nového vyplývaly z nedostatku zkušeností, a hlavně judikatury. Zdá se, že vymáhání práva je dnes u nás ve vyvážené poloze. Věřitelé zůstávají odpovědní za to, komu půjčují, a nesou tak zcela správně riziko za svou případnou nezodpovědnost. A dlužníci vědí, že neplnění povinností s sebou může nést rychlé a v zásadě odpovídající následky. Politická scéna trpí posedlostí předkládat stále nové zásadní změny v té či oné oblasti života. V případě výkonu práva tomu není jinak. Stále nové a nové populistické, a tudíž nedomyšlené kroky mohou vnést zmatek do systému, který de facto funguje standardně. Byť, 59 Ideové konference ODS 2014–2015 jako vše lidské, nikoli bez chyb. Parlament je dnes zaplaven iniciativami, jež předstírají úmysl napravit stav, který již tak špatný není. Neustálé změny zákonů a nestálost právní úpravy mohou vyvolat stav právní nejistoty jak pro dlužníky, tak pro věřitele. A vlastně nejen pro ně. Dlužníci mají v Parlamentu své zastoupení v podobě ČSSD, KSČM a populistických hnutí. Věřitele programově hájí málokdo nebo nikdo. Buďme zastánci těchto právnických a fyzických osob my. Postačí nepodporovat hlouposti jen proto, že se nám zdají mediálně vděčné. A podílejme se pouze na těch opravách stávajících pravidel, které jsou opravdu nutné nebo odstraní nehumánnosti. Svoboda a odpovědnost Marek Benda, poslanec ODS Kromě prvoplánové snahy oligarchů zprivatizovat si stát a touhy sociálních demokratů nějak uplatit své voliče má tato vláda ještě dva skrytější, o to však nebezpečnější cíle. Prvním je neutuchající snaha nás všechny stále kontrolovat. Mnohý úředník to rád dělá, dává mu to pocit moci a někdy aspoň nějakou náplň práce. Úkolem volených politiků je říkat jim: „Tady už ne.“ Což ovšem většina vlády vůbec nechápe a majitel ANOfertu kontrolorům naopak přizvukuje. Tak tu máme měsíční hlášení DPH, ekonomicky nesmyslné registrační pokladny, registr účtů, majetková přiznání, registr přestupků, registr dočasných a přechodných pobytů, registry učitelů, registr žáků, zvláštní registry neočkovaných dětí a další vymoženosti… A to jmenuji jen nově plánované zásahy do soukromí. O enormním nárůstu odposlechů v posledních letech včetně jejich evidentního zneužívání jen k denunciaci politicky nepohodlných osob nemluvě. A všechny ty kamerové systémy v ulicích, uchovávání dat o uskutečněných hovorech a spojeních u mobilních operátorů už jen s povzdechem vzpomenu. Všechno s jediným cílem: učinit náš život kontrolovanějším než byl doposud. Pokaždé se najde nějaké vznešené zdůvodnění, proč ten či onen jev musíme centrálně registrovat a evidovat. Téměř pokaždé věcně pokulhává a téměř nikdy není takový registr schopen zabránit negativním jevům, pro které byl zřízen. Zato s neomylnou pravidelností vždy přijdou další a další státní instituce s požadavkem, že do něj musí vidět a mít pokud možno online přístup. Ty neslušné či nepřizpůsobivé tímto způsobem k ničemu nedonutíme, to je snad každému jasné. Dokonce nám nepomohou stíhat ani skutečné zločince a teroristy, protože ti jsou vždy o krok napřed. Zato o nás všech bude vedeno mnoho dalších záznamů, a kdykoliv si některá státní složka vzpomene, „pečlivě“ si nás proklepne. ODS v každém jednotlivém případě halasně protestuje a občas se nám podaří i dílčím způsobem uspět. Ale musíme vědět, že se jedná o systémový problém, protože v některých případech se k jednotlivé registraci někteří z nás přihlásí. Protože přece vypadá tak bohulibě a mohla by něco vyřešit... Není tomu tak, nikdy nic nevyřeší, jen nás všechny zbaví části naší svobody. Kdyby skutečně fungovalo hodnocení RIA, tedy administrativní náročnosti, pak žádný z těchto ne- 60 Spravedlnost smyslů nemá šanci projít. Ale zatím jen sledujeme, jak se plní státní aparát a ztrácí naše svoboda. Zásadním úkolem ODS pro další volební období musí být redukce údajů, které si o každém z nás snaží stát a jeho úřady vést. Jen tak můžeme směřovat zpět k větší svobodě každého občana. Druhým, neméně nebezpečným fenoménem jsou snahy oné „nové levice“ ve vládě, soustředěné zejména kolem ministrů Dienstbiera a Marxové-Tominové (za vydatné podpory hnízda této levice v Brně v okruhu naší ombudsmanky), vytvářet další a další katalogy „práv“ a vymýšlet si, kdo by tak ještě mohl být diskriminován. Když to občas přeženou, jako s muslimskými šátky či provokacemi u majitelů bytů, tak se proti nim většina společnosti rozumně postaví. Ale nemáme se dostatečně na pozoru před všemi jejich nápady. Jedná se o cílenou a promyšlenou strategii, na jejímž konci je společnost, kterou nic nesjednocuje, ale zato má každý vůči všem ostatním celou řadu nároků, jichž se vehementně domáhá. Již před mnoha lety upozorňovali ve Spojených státech ochránci tradičních hodnot, že pokud spočítáme všechny nějak „znevýhodněné“, tedy ženy, občany jiné barvy pleti, jiné sexuální orientace, zdravotně handicapované atd., vyjde nám hodně přes sto procent obyvatelstva. A na kom pak všechna tato práva chci vlastně nárokovat? Vždy jsme se snažili budovat společnost rovných šancí, nikoliv rovných výsledků! Nikdo nemá být apriori vyloučen z možnosti něčeho dosáhnout jen proto, že je žena, romské, polské, německé či vietnamské národnosti, homosexuál, chudý nebo bohatý. Současně mu ovšem příslušnost k jakékoliv takovéto „menšině“ nemá přinášet dodatečná práva. A tak nám tu chodí s nápady, že by mohli volit neobčané, že strany budou podporovány podle počtu žen na kandidátkách, že chudí dlužníci své dluhy nemusí platit, protože by se to mohlo dotknout jejich citů, že rozvedení mají mít příjem od druhého manžela zajištěný státem (jako by ho měli zajištěný sezdaní), že všechny děti musí povinně do školky, aby se ty nevychované necítili špatně, že ti, kteří prostě biologicky z principu nemohou mít děti, je mají právo adoptovat, atd. atp. Jen jsem zvědav, kdy někdo vážně zdvihne starou levicovou tezi, že ani za zločiny jednotlivec neodpovídá, protože ho k nim přece dovedla bída a nedostatek. Občas už to slyšíme v souvislosti s Islámským státem a dalšími odnožemi terorismu. V tomto pojetí se zcela vytrácí představa, že si každý za svůj život odpovídá sám, sám si jde za svým štěstím či spásou, ale sám si je může také pokazit. A že právě vtip svobodné společnosti, jak jsme se ji pokoušeli budovat, byl v osobní odpovědnosti každého za své skutky i s případnými neblahými důsledky, které mu přinesou. Zabraňme šikanózním praktikám v naší zemi Libor Šťástka, předseda oblastního sdružení ODS Brno-střed Máte ve svém okolí člověka, jehož zálibou je permanentní oznamování domnělých přestupků, podávání stížností na úřady či trestních oznámení na policii? Jste obětí takového notorického stěžovatele, a nevíte, jak se bránit? Současná legislativa mnoho pomoci ne- 61 Ideové konference ODS 2014–2015 nabízí. Nechrání vás jako postiženého takovými útoky a nechrání ani obecní úřady a státní orgány, především policii. Ty jsou totiž povinovány se podobnými podáními zabývat, což je zbytečně zatěžuje a bere jim čas, který by mohly věnovat skutečným problémům, spáchaným přestupkům či trestným činům. Každý z nás asi zná případy, kdy konfliktní soused šikanuje své okolí nesmyslnými obviněními, které často formou oznámení předává úřadům. Vadí mu všechno – váš pes, děti hrající si na zahradě, jablko z jeho stromu spadlé na vaši zahradu, vaše auto. A váš život jako takový. Kombinace některých povahových nešvarů našeho národa, jako závist, nepřejícnost či škodolibost, mísící se s potřebou konfliktu a často i příznaky duševní nemoci dává takovému člověku smysl života. Pro vás je to však permanentní stres a obava, co lze od takového člověka ještě očekávat a kam až je schopen zajít ve snaze znepříjemnit život vám i vašim blízkým. V minulosti byl českým právním řádem uchopen problém stalkingu. Jeho skutková podstata spočívá v tom, že někdo jiného člověka dlouhodobě pronásleduje, vyhledává jeho osobní blízkost nebo ho sleduje, vytrvale jej kontaktuje (písemně, ale i prostřednictvím mobilu či e-mailu), omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, za účelem kontaktu zneužije jeho osobních údajů, či jemu nebo osobám blízkým dokonce vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou. Stalking je již pět let součástí trestního zákoníku jako trestný čin nebezpečného pronásledování (§ 354 TZ). Notoričtí stěžovatelé, či chcete-li potížisté, milují konflikt. Bohatě tak svými udáními, stížnostmi či oznámeními přestupku zásobují místní radnice, trestními oznámeními zase policejní orgány nebo státní zastupitelství. I když vědí, že jimi vznesená obvinění nejsou opodstatněná, či jsou dokonce zcela vykonstruovaná, jdou za svým cílem. Tím je uspokojení z toho, že osoba, na niž obvinění míří, bude nucena absolvovat výslechy na policii či jednání přestupkových komisí na úřadě. Dobře totiž vědí, že příslušné orgány se jejich podáním musejí z úřední povinnosti zabývat a na to spoléhají. Když o probíhajícím řízení či „sporu“ napíše místní tisk, je to pro profesionálního oznamovatele důvod k opravdové radosti. Výše popsaný nešvar si však v současnosti stále více osvojují také komunální politici či nejrůznější spolky a občanská sdružení. Pod hlavičkou občanského aktivismu a občanské společnosti však sledují stejný cíl jako soused šikanující své okolí. A k tomu cíle politické. Čelí-li politický konkurent takto podanému trestnímu oznámení, je přece něco špatně a měl by vyvodit osobní zodpovědnost. Bez ohledu na to, zda se obvinění vůči němu vznesená zakládají na pravdě. Spoléhají na následně vyvolaný tlak veřejného mínění, kdy není důležité, co je obsahem obvinění, ale jen fakt, že bylo vzneseno. Obrana vůči notorickým stěžovatelům či oznamovatelům není snadná. Trestní zákoník sice zná skutkové podstaty křivého obvinění či pomluvy, stejně tak určité možnosti obrany dává i zákoník občanský. V praxi je ale účinné využití těchto paragrafů složité a problematické. Řešením může být přijetí právní úpravy, kterou zvolila již řada evropských demokratických zemí. Podat bezplatně oznámení na určitou osobu je tam možné za 62 Spravedlnost splnění určitých podmínek. Účelově podávaným oznámením se snaží zamezit nutností složit při podání trestního oznámení peněžitou kauci v určené výši. Pokud oznámení povede k prokázání trestného činu osobě, vůči které bylo podáno, kauce se oznamovateli vrátí. Pokud se ale ukáže, že oznámení bylo bezdůvodné a úkony související s jeho podáním tak byly příslušnými orgány činěny zbytečně, pak část kauce složené oznamovatelem propadne státu a část osobě, vůči které bezdůvodné oznámení směrovalo a která byla vystavena nutnosti strpět úřední formality. Satisfakce se tak dočkají orgány nucené řešit takováto bezdůvodná podání, stejně tak i ti, které účelové oznámení poškodilo. Policistům a úředníkům ubyde zbytečné práce a občané budou více chráněni před šikanózními praktikami jiných. Touto změnou legislativy by se tak naplnilo to, co bylo a je pro ODS zásadní: důraz na obranu práv a svobody jednotlivce a snaha o eliminaci zbytečného vstupování státu a jeho orgánů do života občanů. Navrhované opatření by zároveň zjednodušilo výkon státní správy a ulehčilo práci jejím zaměstnancům. Nepřipusťme populistické změny občanského zákoníku Markéta Vaňková, advokátka Tzv. nový občanský zákoník má za sebou přibližně rok a půl účinnosti. Tento zcela zásadní soukromoprávní kodex, který nahradil občanský zákoník účinný bezmála 50 let a další předpisy soukromého práva, byl připravován od roku 2000, jeho věcný záměr byl schválen vládou roku 2001, samotný návrh kodexu byl pak schválen vládou v květnu roku 2011. Platnosti občanský zákoník nabyl v březnu 2012 vyhlášením ve sbírce zákonů. Do doby účinnosti tohoto kodexu zbýval více než rok a půl. Po celou tuto dobu probíhala diskuze odborné i laické veřejnosti na téma, zda je kodex dostatečně určitý a srozumitelný a zda by nebylo vhodnější jeho účinnost odložit. O odložení účinnosti bojovali i levicoví poslanci, nejprve komunisté, poté sociální demokraté. Ani v jednom případě jejich návrh v Poslanecké sněmovně neprošel. Objevovaly se i názory, že levicové strany chtějí docílit nejenom odložení účinnosti, ale dokonce úplného zrušení tohoto kodexu. Nečasova vláda však pevně setrvávala na svém stanovisku, že odložením účinnosti by byla podkopána důvěra veřejnosti v právní řád, byla by snížena právní jistota v oblasti soukromého práva a došlo by ke znejistění celé právní sféry. Nový občanský zákoník se tak stal účinným v původně stanoveném termínu, tedy 1. 1. 2014. Koaliční strany ČSSD, hnutí ANO 2011 a KDU-ČSL však dané situace využily a v koaliční smlouvě konstatují, že nový občanský zákoník je kvůli způsobu svého projednání a nedostatečnému prostoru pro přípravu na jeho aplikaci hrozbou pro právní jistotu obyvatel České republiky, zároveň se zavazují zajistit průběžnou analýzu aplikace zákona a připravit potřebné právní úpravy odstraňující hlavní problémy aplikace nové kodifikace civilního práva. Obdobný postup je předpokládán i samotným programovým prohlášením vlády. 63 Ideové konference ODS 2014–2015 Tomuto svému závazku koaliční strany dostály, již v létě 2014, tedy pouhého půl roku po nabytí účinnosti zákona, byla ministerstvem spravedlnosti uveřejněna pracovní verze připravovaných změn občanského zákoníku. Okamžitě se však strhla vlna nevole proti těmto navrhovaným změnám, a to naprosto odůvodněně. Změny se mají týkat i některých z prvních čtrnácti paragrafů, tedy části, která vyjadřuje samotného ducha rekodifikace. Jde tedy o celkovou změnu koncepce, nikoli pouze o odstranění zřejmých legislativních chyb, jejichž důsledkem mohou být problémy v praxi. Kritické hlasy navíc volaly po skutečně velmi rozsáhlém projednání návrhu, zejména s odbornou veřejností. Práce na hloubkové revizi zákona tedy pokračují. Nicméně ministerstvo spravedlnosti se nenechalo odradit a v listopadu 2014 pak světlo světa spatřil návrh tzv. malé či urgentní novely občanského zákoníku. Jejím cílem má dle autora být upravit především ty oblasti, které mohou výrazně omezit, znepříjemnit či nevratně změnit život lidí, kterých se povinnosti plynoucí z nového občanského zákoníku přímo dotýkají. Touto novelou mělo dojít zejména k odstranění legislativně-technických chyb. Ani tento návrh však nebyl přijat odbornou veřejností s nadšením, opět oprávněně. Jednak není zřejmé, proč jsou vybrána právě daná ustanovení, zejména však jsou navrhovány změny, které zasahují do samotné podstaty ustanovení, nejde tedy pouze o otázky legislativně-technické. Konkrétně se jedná například o návrh na znovuobnovení zákonného předkupního práva spoluvlastníků nebo úpravu práce nezletilých a úpravu svěřenských fondů. Je nezbytné uvědomit si, že nový občanský zákoník nemůže být – už jen s přihlédnutím k jeho rozsahu – naprosto precizní a dokonalý. Je běžné, že některá zákonná ustanovení pro svoji nejednoznačnost podléhají soudním výkladům s tím, že i judikatura samotná se v běhu času vyvíjí a mění. I některá evidentně sporná ustanovení se tak mohou v praxi stát jasnějšími či dokonce jasnými, dokladem je například ustanovení nového občanského zákoníku o formě plné moci, k němuž již judikoval Nejvyšší soud na konci roku 2014. Je možné, a dokonce i velmi pravděpodobné, že nový občanský zákoník bude novelizován. Změna některých ustanovení může být jistě i žádoucí. Bylo by však nemoudré, aby jakákoli novelizace byla šita horkou jehlou. Mají-li mít občané důvěru v český právní řád a pociťovat jistotu v soukromoprávních vztazích, není možné novelizovat kodex, který byl připravován více než deset let, bez potřebné rozsáhlé odborné diskuze a bez dostatečných poznatků z praxe jen pro snahu vyhovět společenské či politické poptávce a mediálním tlakům. Tomuto populistickému postupu navrhovanému současným ministerstvem spravedlnosti je nutno zabránit. 64 Veřejná správa a bezpečnost Veřejná správa a bezpečnost Svoboda a odpovědnost občana základem bezpečnostního systému státu Evžen Tošenovský, místopředseda ODS V současné době jsme smutnými svědky situace, kdy jsou lidé téměř na každém kroku přesvědčováni o tom, že stát je svými legislativními opatřeními a represivními složkami schopen ochránit své občany před všemi nástrahami života i před nimi samotnými. Do všech bezpečnostních systémů jsou investovány ohromné finanční prostředky, ale vůbec se nevede diskuze o jejich smyslu a provázanosti. U lidí se tak vytváří falešný pocit nezodpovědnosti za svůj život. Opak je pravdou! Lidé jsou obelháváni, že stát je schopen vše zajistit. Ministerstvo vnitra zcela opustilo koncepční činnost a je neseno událostmi, na základě kterých vždy řeší parciální problematiku. Jednou jde o velkou havárii na dálnici, jednou o problém psychicky narušeného střelce – masového vraha… Zcela nesystematicky a nahodile se pak nakupují vrtulníky pro zásahové jednotky, zvyšují počty policie, pořizují nájezdové zátarasy či se nakupuje technika pro hasiče. To vše za doprovodu teatrálních projevů ministra vnitra. Kdy se naposledy vedla diskuze nad systémem fungování IZS, nad jeho filosofií, rozvojem a provázaností na další systémy státní správy? Troufám si tvrdit, že naposledy v době, kdy byl ministrem vnitra člen ODS Ivan Langer. Proč změna civilní obrany na IZS? Nevracíme se zpět? Možná si někteří z vás vzpomenou na Civilní ochranu před rokem 1989. Známá CO byla součástí ministerstva obrany a vždy měla i svůj ideologický podtext. Občan se stával součástí boje proti hrozbě západního imperialismu. Známé nácviky s protiatomovou pláštěnkou byly jen nejviditelnější činností. Jinak byl celý systém zahalen rouškou státního utajování. Mnozí dnes stále ještě aktivní starostové si pamatují povinné „tajné komise nad tajnými mapami“. A není to zase až tak dávno. Vše fungovalo až do počátku 90 let. Teprve v roce 1993 byl přijat zákon, kdy Civilní ochranu nahradil systém IZS a celá správa přešla do agendy ministerstva vnitra. Uvádím to zde ne proto, abych vzpomínal na zašlé časy, ale z toho důvodu, že šlo o zcela zásadní změnu z CO jako politického ideologického nástroje – se všemi parametry ovládání lidí – na demokratický systém záchrany a řešení krizových situací. Tehdejší CO byla velkým nástrojem manipulace ve jménu platné ideologie na přípravu války. V čele stáli vysocí armádní důstojníci, v každém větším městě v zamřížovaných tajných kancelářích seděli vysloužilí vojáci a střežili tajné plány a návody pro případ ohrožení. Všichni se tvářili navýsost tajně a důležitě. Nevracíme se tak trochu zpět v pojetí bezpečnostních systémů? Opět tak trochu pod rouškou boje s neviditelným, všude přítomným nepřítelem je mnoho akcí veřejnosti předkládáno pod označením mimořádné akce. Nejlepší ochrana je však odpovědný, dobře informovaný občan. 65 Ideové konference ODS 2014–2015 V 90. letech při změně CO bylo nejtěžší všechny přesvědčit, že systém bezpečnosti obyvatelstva musí fungovat na zcela jiných základech, než je vojenský bezpečnostní systém. Musí do něj být vtažen občan, který nemá obavu z něčeho tajemného. Zcela prohnilý a nefunkční systém pohřbily povodně na konci 90. let. Tehdy se ukázalo, že přetrvávající vybavení CO je zcela k ničemu, použitelné byly snad jen polévkové lžíce. Tento přerod popisuji záměrně, protože dnes zažíváme podobné tendence vytvořit z veřejně kontrolovatelného a dynamického systému IZS trochu tajemstvím zahalenou organizaci. Policie, jako jedna ze tří základních složek IZS, má bohužel kvůli hloupému tlaku politiků opět tendenci se formovat do role zásadního dohlížitele nad morálkou všech. Základní činností se stávají podivně fungující služby v oblasti hospodářské kriminality. Prvotní úkol policie jako hlavního každodenního strážce veřejného pořádku je potlačován pod záminkou: máme málo lidí na pochůzkovou (preventivní) činnost. Každodenní působení policie v ulicích měst a obcí je nahrazováno městskou policií. Nejviditelnější činností státní policie jsou tak spektakulární a mediálně vděčné velkoakce za účasti mnoha desítek policistů včetně speciálních jednotek. Rozvoj operačních systémů se skoro zastavil. Původní snaha vytvořit ve všech krajích operační střediska plně propojených systémů všech tří základních složek (hasičů, policie a zdravotní záchranné služby) zůstala na půl cesty. A opětovně zaznívají argumenty, že policie musí být více oddělená, protože má mnoho neveřejných činností. Nenápadně se tím vracíme do dob, kdy se systém ochrany obyvatelstva stával spíše dohledovým systémem. Přitom hlavním záměrem při vzniku IZS bylo vytvoření systému ochrany a pomoci občanům ve velmi otevřeném a důvěryhodném režimu. Přejít od nepřátelského pojetí k vstřícnému, kdy člověk v nouzi neuvažuje, komu má volat o pomoc, ale obrací se s důvěrou nejlépe na jedno místo a ihned je spuštěn odpovídající systém záchrany. A to je cíl. Podmínkou fungování IZS v tomto pojetí je ovšem nutnost, aby si lidé uvědomili svou odpovědnost a schopnost být připraveni na případná nebezpečí života. Podpora a rozvoj eGovernmentu v české veřejné správě Zdeněk Zajíček, předseda oblastního sdružení ODS Praha 5 ODS se dlouhodobě a aktivně podílí na vytváření podmínek pro zavádění moderních technologií do veřejné správy. Nejvýraznější posun v rozvoji eGovernmentu za posledních 20 let byl proveden za vlády ODS v letech 2006–2009, kdy byly položeny základy pro využívání centrálních systémů, které umožňují všem úřadům v České republice, ale i soukromoprávním subjektům sdílet nejen společnou technologickou infrastrukturu, ale především data, která jsou vedena uvnitř systému veřejné správy. Hexagon veřejné správy jako základ Celý koncept, známý jako eGON, byl systematicky zaváděn na základě principů Hexagonu veřejné správy, který byl obsažen ve strategii vlády Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby. Hexagon veřejné správy velmi jednoduše říká, že pokud chceme spravovat 66 Veřejná správa a bezpečnost efektivně stát, musíme udržovat celý systém v rovnováze v šesti základních vrcholech. Stejně tak je potřeba každou změnu ve veřejné správě realizovat z pohledu hexagonu tak, aby nedocházelo k deformaci nezbytné rovnováhy důrazem pouze na jeden či jen několik vrcholů. Realizace eGONu byla proto přísně připravována a následně zaváděna tak, aby nedocházelo k vytvoření nevyváženého stavu ve veřejné správě tím, že by byl enormně posílen vrchol technologie oproti ostatním vrcholům. Proto byl po celou dobu implementace eGONu kladen důraz na legislativu tak, aby zavedením nových technologií bylo po právní stránce umožněno sdílení prostředků, ale i dat v nich zpracovávaných. Stejně tak byl kladen důraz na to, aby mohly být nové systémy nejen pořízeny, ale aby byl také dostatek zdrojů na jejich správu, údržbu a další udržitelný rozvoj. Velký důraz byl kladen na nenarušování existujícího modelu organizace veřejné správy, který vychází ze spojeného modelu výkonu státní správy a samosprávy na regionálních a místních úrovních veřejné správy. V neposlední řadě byl kladen zásadní důraz na lidský faktor, a to jak na straně úřadů, tak na straně veřejnosti. Osvětová a vzdělávací kampaň byla jednou z nejmasovějších v celé historii české veřejné správy. Czech POINT, datové schránky a základní registry se staly klíčovými systémovými nástroji pro změnu české veřejné správy. Czech POINT jako universální kontaktní místo veřejné správy je asi oprávněně vnímán jako nejviditelnější a nejúspěšnější projekt eGovernmentu v České republice. Nejenže každému umožnil získávat výpisy z rejstříku trestů, obchodního rejstříku, katastru nemovitostí a z dalších registrů a evidencí téměř na každém úřadě, ale také umožnil, aby se tyto výpisy vydávaly na ambasádách v zahraničí, což žádný jiný stát jako službu neposkytuje. Zároveň umožnil poskytování těchto služeb i dalším subjektům proto, aby občan mohl takto získané údaje použít ihned tam, kde je mu poskytována navazující služba. Na základě toho mohou Czech POINT provozovat i Česká pošta, Hospodářská komora, notáři, ale také banky. Czech POINT je prostě všude! Datové schránky se přes původní nedůvěru staly dalším fenoménem, bez kterého si už mnohé státní instituce, jako jsou soudy, policie, finanční úřady nebo ČSSZ, nedokážou představit rychlou a bezpečnou komunikaci mezi státem na jedné straně a občany a podnikateli na straně druhé. Datové schránky skutečně bez jakýchkoli problémů slouží i nám pro komunikaci se státem, a to zdarma bez jakýchkoli složitostí a dodatečných nákladů. Mnohé úřady už pochopily, že je jednoduší využívat tento univerzální doručovací kanál, než si vytvářet své vlastní, nákladné a neefektivní systémy, které obtěžují a zatěžují nás všechny. A platí, že pokud se někdo o podobný návrat do starých časů pokusí, sklízí oprávněnou kritiku. Základní registry jsou neviditelnou součástí eGONu, která prozatím slouží pouze omezeně jak státním institucím a úřadům, tak občanům a podnikatelům. Není to vada registrů, ale všech odpovědných úřadů a jejich představitelů, že nedokázali své resortní systémy upravit za pět let do takové podoby, aby docházelo bez zásahu lidské ruky a iniciativy úředníka nebo občana k automatické aktualizaci a sdílení údajů uvnitř státu. Jediným úřadem, který 67 Ideové konference ODS 2014–2015 plnohodnotně využívá unikátního prostředí základních registrů pro aktualizaci údajů je ČÚZK. Zatím jen tam platí, že pokud se přestěhujete a na svém úřadě nahlásíte změnu adresy, automaticky se vám přenese i do katastru nemovitostí, aniž byste pro to museli cokoli dalšího udělat. Tak to má fungovat i ve vztahu ke všem ostatním úřadům. To, co systém základních registrů také nově přinesl, je možnost získat výpis o tom, kdo, kdy a proč se díval nebo upravoval informace, které o mně stát vede. Tato kontrola, kterou můžeme společně vůči státu využívat, se opět bohužel nevyužívá, protože o ní stát neinformuje, přestože se jedná opět o celosvětově unikátní službu státu vůči svým občanům. Za zmínku stojí ještě jedna věc, kterou základní registry umějí, a nikdo toho dnes na úrovni státu nevyužívá. Dnes je v systému základních registrů zaveden každý úředník podle agendy, kterou pro stát vykonává. Každá agenda má svůj unikátní kód, který ji opravňuje pracovat s daty v systému základních registrů. Dnes tedy má stát zcela přesné údaje o tom, kolik úředníků a jakou agendu vykonává a zároveň kolikrát ke své činnosti potřebují údaje o nás občanech a firmách. Na základě těchto údajů se dá velmi jednoduše spočítat, kolik nás ta která agenda a úředníci stojí. Je neuvěřitelná a neomluvitelná škoda, že tyto údaje nyní nikdo nevyužívá pro zefektivnění činnosti našeho státu! Jak dál v eGovernmentu Další rozvoj eGovernmentu je závislý na dynamicky se rozvíjejících technologiích, jejichž rozvoj stát nemůže „naštěstí“ jakkoli ovlivňovat. Trendem v moderních technologiích jsou mobilní zařízení, do nichž se budou přesouvat postupně aplikace a ovládání systémů z klasických PC stanic. Zároveň bude i nadále růst tlak na využívání cloudových řešení (centra sdílených služeb), která v sobě skrývají nejen bezprostřední úsporu nákladů pro jednotlivé uživatele, ale také trvalou udržitelnost funkčnosti jednotlivých systémů a aplikací. V tomto směru můžeme kroky eGONu, které se učinily v minulosti, označit za kroky jdoucí jednoznačně s trendem rozvoje moderních informačních technologií a služeb na nich poskytovaných, a v některých ohledech se dokonce dají prohlásit za kroky nadčasové. To, co je však odpracováno v oblasti koncepční a implementační z hlediska sdílení velkých infrastrukturních systémů, není doprovázeno propojením těchto centrálních sdílených systémů se systémy jednotlivých resortů a institucí, které bohužel stále zůstávají ve starých izolovaných koncepcích a systémech tak, jak byly budovány živelně v 90. letech minulého století. ODS bude vytvářet trvalý tlak na současnou vládu, aby byly co nejrychleji resortní systémy propojeny s vybudovanými a využívanými centrálními sdílenými systémy, aby nedocházelo k vytváření a financování projektů, které budou tuto koncepci ohrožovat, nebo dokonce přímo bořit. Bylo by to nejen proti pravidlu hospodárnosti již vynaložených prostředků, ale především absolutně proti existujícím trendům a možnostem informačních technologií. To je také důvod, proč ODS tvrdě kritizuje například snahu ministerstva financí „obejít“ systém datových schránek jako univerzálního doručovacího nástroje pro elektronické dokumenty, který je nyní aktivně využíván více než 500 tisíci uživateli, vlastním systémem pro 68 Veřejná správa a bezpečnost elektronická podání, který bude sloužit jen pro účely finanční správy. Takový postup je drahý a neefektivní, ať již se na podporu tohoto kroku používají jakékoli argumenty. Zároveň bude ODS vytvářet tlak na dodržování zákonného ustanovení, které stanovuje zákon o základních registrech, podle nějž každý úřad musí publikovat a udržovat pro všechny jím spravované životní situace, kompletní sadu elektronických formulářů, které budou schopny zajistit automatizované zpracování podání občanů a firem vůči státu a obráceně. Budoucnost efektivní elektronické veřejné správy je ve strukturovaných dokumentech, které umožní maximální využití zpracování požadovaných údajů, jejich další udržování a také kontrolu. V tomto směru chce ODS umožnit okamžité využívání strukturovaných elektronických faktur, jejichž zavedení je dávno technologicky připraveno jak na straně státu, tak na straně dodavatelů firemních ekonomických systémů. Je škoda, že to není finanční správa, která sama takové zavedení elektronických faktur bude prosazovat, a spíše stojí na straně těch, kteří systém elektronických faktur nechtějí zavést. Samostatnou kapitolou, kterou bude ODS trvale sledovat a prosazovat, je zavedení jednotné elektronické identity občana, která ho bude provázet při všech úkonech, jež činí vůči státu, ale také v elektronickém světe i v běžném životě a podnikání. Zavedením elektronického občanského průkazu a systému datových schránek byl položen základní rámec pro využívání jednotné elektronické identity a po jeho „vyladění“ s podmínkami Evropské unie bude nutné ho co nejrychleji dokončit v České republice. ODS je přesvědčena, že informační a komunikační technologie jsou dobrým nástrojem pro zvládání komplikovaného a mnohovrstevnatého systému veřejné správy, ale nejsou dobrým pánem, který má veřejnou správu řídit. Podle ODS je jedinou efektivní cestou sdílení prostředků a dat ve veřejné správě napříč jednotlivými resorty tak, aby bylo naplněno základní heslo, že uvnitř státu obíhají data, ale ne občan. ODS také podporuje co největší a nejtěsnější spolupráci se zástupci ICT průmyslu, který má být nositelem technologických nabídek a inovací pro zajištění procesů ve veřejné správě. Co nám eGON přinesl – eGON přinesl jiný pohled na použití informačních a komunikačních technologií ve veřejné správě. – eGON zboural princip, že si každý úřad využívá své systémy a údaje a s ostatními úřady je nesdílí. – eGON přinesl občanům hmatatelnou změnu v tom, že jim dokáže poskytnout důležité informace kdekoli a kdykoli. – eGON přinesl možnost každému kontrolovat, kdo, kdy a proč využívá jeho osobní údaje, a dal mu možnost se proti postupům státu bránit. – eGON je jedním z nejpromyšlenějších systémů společného sdílení ICT prostředků a údajů uvnitř státu s využitím těchto výhod pro občany v celé Evropské unii. 69 Ideové konference ODS 2014–2015 Legislativa, jako nástroj k ochraně společenských hodnot a ovlivňování chování občanů, by měla být co nejjednodušší a nejsrozumitelnější, přijímaná jen v nezbytně nutných případech, aby nezpůsobovala zbytečnou byrokratickou zátěž. Organizace výkonu veřejné správy, která vždy hledá rovnováhu mezi přiblížením VS občanovi a efektivním vynakládáním veřejných prostředků. Zahrnuje v sobě úroveň řízení, metody řízení kvality, sledování výkonnosti a efektivnosti vynakládaných prostředků a sledování spokojenosti občanů jako zákazníků VS. ICT jako prostředek, který usnadní styk občana s veřejnou správou, ale také komunikaci uvnitř veřejné správy. ICT jako nástroj změn, nikoli cíl sám o sobě. Občan je klientem veřejné správy. Je nutné mu usnadnit styk s úřady a co možná nejméně znepříjemňovat život nadbytečnou regulací. Zároveň je třeba veřejnou správu pro občana zprůhlednit, učinit ji otevřenou a umožnit tak občanům participovat na jejích rozhodnutích a kontrolovat její fungování. Základní filozofie fungování civilního bezpečnostního systému Evžen Tošenovský, místopředseda ODS Stagnace diskuze o dalším vývoji IZS má za následek pozvolnou degradaci systému na složitou koordinovanou spolupráci jednotlivých složek. Zcela se vytratila původní představa o systému fungujícím na pozadí, kdy člověk jednoduše vyžaduje pomoc a startuje se celý záchranný proces, aniž by jedna ze složek byla vůdčí – ve velmi dynamickém režimu podle povahy dané situace. Zároveň je velmi důležité, aby si člověk žádající o pomoc byl vědom, že svým voláním spouští mimořádně náročný systém, který může profesionálně a v co nejkratším čase reagovat. Volající si musí uvědomit, že spustil akci, se kterou jsou spojeny ohromné finanční prostředky. Dnes je již samozřejmostí automatická identifikace příchozích hovorů na tísňové linky, což má jeden zásadní dopad. Každý si musí uvědomit, že voláním na tyto linky o pomoc ztrácí svou anonymitu. Při složitosti systému IZS je důležité, aby lidé věděli, že se v krizových situacích na systém mohou spolehnout. To však nesmí vést k rezignaci na svou vlastní aktivní bezpečnost. Svoboda rozhodování nese velkou míru zodpovědnosti za sebe, své blízké i ochranu svého 70 Veřejná správa a bezpečnost majetku. Proto je potřeba velmi jasně rozlišit kriminální činnosti řešené ve speciálním režimu od zásadně většinového velmi otevřeného zdolávání každodenních krizových stavů. V současné době má stát ohromné množství popisných dat jak směrem k obyvatelstvu, tak o technické infrastruktuře. Téměř se však zastavilo jejich propojení a zpřístupnění v rámci celé veřejné správy. Opět si každý resortně ochraňuje svůj dvorek. Naší snahou by měla být maximální provázanost všech veřejných databází a plné využití při zdolávání krizových situací složkami IZS. Policie má být důvěryhodnou službou pro občana, a ne dohledem nad morálkou podezírající všechny, a proto raději vše monitorující. To je úkolem politiků, kteří nastavují parametry morálky. Městská policie nemá být náhražkou státní policie. Městská policie má být skutečně tím pomocným úředníkem na ulici, který pomáhá dohlížet na dodržování městských vyhlášek. Rozhodně by neměla nahrazovat dopravní policii při měření rychlosti, čehož jsme pravidelnými svědky. Hasiči mají být maximálně profesionálně vybavenou složkou s plným přístupem do státních databází i s potřebnými daty společností pečujících o územní infrastrukturu. Jestliže jsou k dispozici velké výpočetní systémy, je nutné je umět využít pro modelová řešení krizových situací a matematické modelování dopravních a živelných krizových situací. Zdravotní záchranná služba také musí být plnohodnotnou součástí IZS s jasně vydefinovanou pozicí s jednoznačnou návazností na zdravotní systém. To zahrnuje i nezbytné vymezení využití letecké záchranné služby při definovaných pravidlech, ať jsou zabezpečovány vojenskými, policejními či soukromými silami. Opět by mělo být samozřejmostí maximální datové propojení s veřejnými databázemi, v tomto případě se zdravotnickými subjekty. 71 Ideové konference ODS 2014–2015 Zdravotnictví Zrušení poplatků byla obrovská chyba Petr Zimmermann, expertní mluvčí ODS pro oblast zdravotnictví Když ministr ODS Tomáš Julínek zavedl od 1. 1. 2008 poplatky ve zdravotnictví, byla to opravdová změna. Změna k lepšímu. Kdyby nic jiného, říkal jsem si tehdy, tohle po Tomášovi zůstane. Jednoznačně krok správným směrem. Poplatky dávaly lidem znamení, že nic v životě není úplně zadarmo, že jejich zdraví a zdravotnictví má nějakou cenu. Že nepadá shůry. Poplatky byly mírné (30 Kč za návštěvu u lékaře a položku na receptu, 60, pak 100 Kč za den v nemocnici, 90 Kč za návštěvu pohotovosti, nemluvě o sociálním stropu na doplatky na léky). Tedy zhruba v ceně jednoho piva, lístku na metro nebo krabičky cigaret. Navíc poplatky ve zdravotnictví existují prakticky všude kolem nás – v Rakousku, v Německu i ve Švédsku, na které se naši sociální demokraté tak rádi odvolávají. Snad jen název „regulační“ nebyl úplně šťastný. Ministr a jeho tým museli od počátku dokola odpovídat na to, co chtějí regulovat u lidí v akutním ohrožení života nebo v bezvědomí. Snad by bývalo bylo lépe nazvat je administrativní, nechat bez přívlastku nebo je nazvat rovnou spoluúčastí. O tu se totiž fakticky jedná. Navíc soukromé výdaje na zdravotnictví v ČR patří s necelými 16 % v roce 2012 k nejnižším v zemích OECD. Po zrušení poplatků v létech 2014 a 2015 pak dále klesnou! Přitom každý z nás doma také jí, svítí, topí, myje se, pere atd. Proč by tedy v nemocnici nemohl zaplatit 60 nebo 100 korun? Navíc v situaci, kdy mu jde o zdraví, nebo dokonce o život. V každém průzkumu veřejného mínění přece lidé odpovídají, že zdraví je pro ně na prvním místě! Když však na něj mají přispět, jdou raději zvolit sociální demokraty nebo komunisty. Ti jim zařídí svět zadarmo. A bude všem blaze. Nám, kteří jsme to zažili, je jasné jak takové sliby dopadají v praxi. Všeobecnou bídou, nedostatkem, černým trhem a privilegii. Pro straníky a jiné vyvolené. Představme si, že by „zadarmo“ na pojištění byly např. chleba, rohlíky nebo pitná voda a elektřina. Vsadím se, že během několika týdnů by obchody byly prázdné, občas by netekla voda a nesvítilo světlo. Tak to totiž dopadá vždycky a se vším, co je pro lidi „zadarmo“, a navíc prakticky bez omezení. Za zavedení poplatků zaplatila ODS vysokou politickou cenu. Zdravotnictví „zcela zadarmo“ se stalo jednou z posledních sociálních „jistot“ a hlavním tématem české sociální demokracie. Zejména v roce 2008 v krajských volbách heslo „zrušíme poplatky“ zafungovalo. Co na tom, že je pak sociální demokraté nezrušili, protože nemohli? Sliby se slibují a blázni se radují. V politice to platí všude; v Čechách a na Moravě asi ještě více než jinde. Teď se sociální demokraté konečně dočkali. Jsou ve vládě a poplatky zrušili. Bude dobře všem. Co nás čeká příště? Sto korun každému do kapsy za den v nemocnici ze státního nebo krajského rozpočtu? Veřejná doprava, voda, plyn, elektřina nebo rohlíky zadarmo? Vypadá to skoro jako koncem 80. let za reálného socialismu. Byl rozvinutý, vědecký a plá- 72 Zdravotnictví novaný. Ale ne vždy a všude byl k dostání toaletní papír nebo dámské hygienické vložky. Ti (komunisté), kteří tehdy vládli, nám říkali: „ Soudruzi, víme, že není vše dokonalé, ale soudruzi, vždyť máte mír, socialismus a zdravotnictví zadarmo.” Skoro jako dnes! A teď zase chvilku vážně. Na poplatky u lékaře a v nemocnici si všichni zvykli. Nikoho neuvrhly do bídy (nehledě na to, že lidé v tzv. „sociální nouzi“ od nich byli osvobozeni). I počet návštěv u lékaře, který je v Česku jeden z nejvyšších na světě, lehce poklesl. Lidé se začali více starat, co zdravotnictví stojí. Začali se více zajímat, zda je pobyt v nemocnici či léčebně dlouhodobě nemocných opravdu nutný a nezbytný. Co se s nimi v nemocnici děje, zda tam pouze neleží a nečekají na vyšetření, které by bylo možné provést i ambulantně. Začali se více zajímat o své zdraví. Více se ptát lékařů, proč a co se s nimi v nemocnici děje, proč mají chodit po řadě odborných lékařů nebo na časté a opakované kontroly. Stali se sebevědomějšími. Vztah mezi pacienty a lékaři se alespoň o maličko vice stal vztahem klientským či zákaznickým. Ve všech těchto směrech přispěly poplatky aspoň v určité míře k normálním racionálním poměrům v českém zdravotnictví a alespoň trochu přibrzdily plýtvání. Teď je s tím vším konec. Vše bude zadarmo. Ve špičkové kvalitě. Pro všechny. Bez omezení. Kdykoli a kdekoli. Zdá se vám to jako nesmysl? On to také nesmysl je! To, co je napsáno o řádku výše, nelze splnit. Je to jen iluze a volební slib sociálních demokratů, který po volbách bohužel podpořilo i ANO a KDU-ČSL. (Myslím, že snad ani komunisté to v programu neměli!) Zdravotnictví zrušením poplatků přišlo o více než 5 mld. korun. A ty už někde chybí. Chybí na platy lékařů, sester i pomocného a technického personálu v nemocnicích i lékařských ambulancích. Chybí lékařům a nemocnicím na přirozenou (bez dotací) obnovu přístrojů a zlepšování komfortu pacientů. Chybí na nákup nových, stále dražších nejmodernějších léků, nemluvě o jejich ekonomickém, výchovném a v širší souvislosti morálním smyslu. Ano, sociální demokraté a ANO těch 5 mld. korun do systému dolili zvýšením plateb za státní pojištěnce. Více než 5 miliard korun každý rok z našich daní! Za těch 5 mld. bylo možno každý rok postavit 10–20 km nových dálnic nebo koupit armádě nové vrtulníky, tanky nebo řízené střely, opravit chátrající národní kulturní památky. Nebo prostě o 5 mld. korun ročně snížit daně. O to všechno jsme zrušením poplatků přišli. Nehledě na škody morální. Toho, co je úplně zadarmo, si lidé neváží a podle toho se také k tomu i chovají. Nikterak dobře a nikterak šetrně. Platí to i pro české zdravotnictví a zdraví mnoha našich spoluobčanů. České zdravotnictví v mezinárodním porovnání – úvahy ekonoma Miroslav Zámečník, ekonom Celkové výdaje na zdravotní péči v Česku představují 7,5 % hrubého domácího produktu, což je méně než polovina toho, co dávají na tyto účely Spojené státy (16,9 % HDP). Pokud bychom porovnávali absolutní částky přepočtené na dolary při zohlednění 73 Ideové konference ODS 2014–2015 rozdílné kupní síly v jednotlivých zemích, vychází z toho české zdravotnictví ještě lépe. Dokáže totiž v mezinárodním měřítku zajistit vyspělou úroveň péče při velmi dobré dostupnosti za zlomek částky, kterou utrácí Británie či Německo, natož pak USA. Pakliže se opravdu „prohrabete“ základními produkčními daty shromažďovanými Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a poměříte je s průměrem OECD a třeba s Velkou Británií (jako reprezentantem zemí, jež svoje zdravotnictví založily na národní zdravotní službě – NHS), dospějete k závěru, že v poměru ceny k výkonu české zdravotnictví dlouhodobě odvádí nadmíru slušné výsledky, v některých oblastech dokonce přímo excelentní. Pravda, české nemocnice jsou oproti průměru OECD mírně a při pohledu na britskou NHS docela hodně „přelůžkované“. Nelze však kupříkladu tvrdit, že by moderní technologie (reprezentované v mezinárodním srovnání OECD magnetickou rezonancí a CT scany) nebyly využívány dostatečně. Překvapí to zejména ve srovnání s Velkou Británií, která si trvale zakládá na co nejlepším plánování technologií. Nicméně v případě magnetických rezonancí je intenzita využití drahých přístrojů v České republice s Británií srovnatelná (intenzita využití v ČR se vzhledem k Británii pohybuje na 105 %), oproti průměru OECD (Česko se chlubí 170 %) je pak rozdíl ještě mnohem zřetelnější. Ani CT scany v Česku nezahálejí (dosahují 117% intenzity průměrného využití v OECD). Zásluhu na dobré dostupnosti zdravotnictví v tuzemsku má především skutečnost, že hotovostní výdaje, které pacienti platí z vlastní kapsy, nepředstavují významnou bariéru čerpání péče. A to ani po přepočtu na mezinárodní dolary, zohledňující kupní sílu obyvatel v jednotlivých zemích. Odvrácenou stranou dostupnosti je však přehnaně intenzivní využívání zdravotních služeb obyvatelstvem, což se týká zejména častých návštěv u lékaře (Česko dosahuje 166 % průměru OECD, a dokonce 222 %Velké Británie). Ty totiž nejsou korigovány ani ekonomicky (na to jsou za návštěvu poplatky nízké), ani řízením přístupu pacienta k čerpání služeb prostřednictvím takzvaného gatekeepingu – tedy žádankami na specializovaná vyšetření, která vystavují praktičtí lékaři. Zatím je na tom české zdravotnictví v mezinárodním srovnání velmi dobře. A nevyplývá to pouze ze statistik OECD nebo Světové zdravotnické organizace (WHO). Podobně tuzemský systém oceňuje například švédský nevládní projekt Health Consumer Powerhouse, který se zaměřuje na přínos pro pacienty. Česká republika za loňský rok skončila na základě multikriteriální analýzy této organizace, jejíž výsledek odráží European Health Consumer Index (EHCI), na patnáctém místě z třiceti pěti porovnávaných zemí. Získala přitom 683 bodů z tisíce možných a byla jasně nejlepší ze zemí střední a východní Evropy. Předstihli jsme navíc všechny země jižní Evropy včetně Španělska a podstatně bohatší Itálie a naše zdravotnictví bylo srovnatelné s Irskem nebo anglickou větví NHS. Podle EHCI je česká zdravotní péče hospodárná, vyznačuje se dobrou dostupností s omezenou čekací dobou, nabízí poměrně štědré spektrum služeb a její výsledky jsou nejlepší v regionu. Není ovšem vše ozářeno sluncem mezinárodního 74 Zdravotnictví nadprůměru. Mezi nedostatky zdravotní péče v Česku patří skutečnost, že pacient má stále ještě poměrně slabé postavení, zejména v informování o zdravotní péči. Dobré výsledky nevykazuje tuzemský systém ani v oblasti preventivní medicíny. „V řadě funkcí je česká zdravotní péče na západoevropské úrovni,“ poznamenává Arne Bjornberg, předseda Health Consumer Powerhouse a vedoucí výzkumu, a dodává: „Pokud by Češi posílili postavení pacientů, využívali elektronické zdravotní systémy, zlepšili prevenci a řešili tradiční restrikce při aplikaci moderních léčiv, mohli bychom očekávat vyšší hodnocení.“ HCP identifikoval jako jeden z velkých problémů nezdravý životní styl, který se odráží ve vysoké spotřebě alkoholu, slabé prevenci kouření a z ní vyplývající prevalenci kouření v populaci, nedostatku tělesné aktivity ve školách a v dalších oblastech. Povšimněte si, že se jedná především o parametry, jež spadají do kompetence zdravotní politiky českého státu. Ta totiž významně přesahuje hranice zdravotnictví a dotýká se mimo jiné daňové politiky, sféry školství anebo regulace živností. Selháváme tak podle těchto poznatků zejména v koordinaci, a to nejen uvnitř samotného zdravotního systému, ale napříč jednotlivými resorty, kde se nedaří prosazovat „zdravotní téma“. Studie OECD zaměřená na kvalitativní parametry v zásadě dospěla k obdobným závěrům. Za zvláště varovný považuje pětiprocentní narůst denní spotřeby tabáku u dospělých v letech 2000 až 2011. Ten se totiž nachází v ostrém kontrastu s poklesem o 21 % v průměru za země OECD. Česká republika zároveň vykazuje nadprůměrnou prevalenci cukrovky (8 % oproti průměru OECD na úrovni 6,9 %) a rostoucí narůst obezity ze 14 % na 21 % ve srovnání s průměrem 17,2 %. Nadváhou a obezitou želbohu trpí i nastupující generace. Poznatky mezinárodních institucí a zahraničních zdravotnických think-tanků se nikterak neliší od doporučení tuzemských expertních skupin v posledním desetiletí, které opakovaně obdobná témata nastolovaly. Za příklad může posloužit doporučení pracovní skupiny pro zdravotnictví Národní ekonomické rady vlády (NERV) z roku 2011. Teoreticky tak víme, co by se dělat mělo, výrazná většina doporučení OECD přesto dodnes zůstala bez praktické reakce. České zdravotnictví je na tom sice vcelku dobře, avšak pokud budeme ignorovat zjevné problémy, začne stagnovat. Z finančního hlediska pro něj bude představovat značnou výzvu stárnutí obyvatelstva, přičemž problém se dříve dostaví na příjmové než výdajové stránce tak, jak silné poválečné ročníky odcházející do penze přestanou do zdravotního systému přispívat, a tento výpadek nebude ani zdaleka kompenzován platbami za státní pojištěnce. Navýšení plateb za státní pojištěnce je přitom lepší cestou, jak zvýšit příjmy, protože je zdrojově kryta směsí daňových příjmů, což méně deformuje poptávku po pracovní síle, beztak zatížené vysokými sociálními odvody. Na nákladové straně bude zapotřebí se adaptovat na rostoucí tlak na mzdy zdravotníků, tedy klíčový faktor, jenž dosud ovlivňoval výborný poměr ceny k výkonu českého zdravotnictví. Zkrátka: čím více peněz půjde na mzdy, tím efektivněji musí systém jako celek fungovat. Je pouze věcí společenské volby, jaký ze způsobů regulace zvolíme, zda na po- 75 Ideové konference ODS 2014–2015 ptávkové straně zatížením obyvatelstva přímými platbami, nebo na straně nabídky prodlužováním čekacích lhůt a podstatně větším tlakem na lepší koordinaci a řízení péče. Zapracovat se dá i na produkční efektivnosti. Nemocnice vlastněné veřejným sektorem poskytují tutéž službu, jakou lze obstarat i soukromým poskytovatelem, ať již na základě koncese na vymezeném trhu nebo v rámci soutěže o specifické výkony. Podmínkou férové soutěže je cenová transparence, která je ovšem v případě zdravotnictví složitá kvůli tomu, že nemáme funkční mechanismus „price discovery“, tedy získávání informace o tom, kdo, co, za kolik a v jaké kvalitě doopravdy dělá, a tomuto předpokladu soutěžení o zakázku jsme se posledními úhradovými vyhláškami spíše vzdálili, než přiblížili. V případě fakultních nemocnic navíc naprosto neumíme odlišit a samostatně platit tři samostatné funkční oblasti. Směšujeme „běžnou agendu“, tedy poskytování zdravotnických výkonů s měřitelnou (avšak neměřenou) cenou a kvalitou, jíž lze samozřejmě soutěžit a zadat v rámci veřejné zakázky, s aplikovaným výzkumem a pedagogickou činností (výchovou lékařů), což by měly být separátně účtované a financované oblasti, aby nebyly křížově subvencovány zdravotním pojištěním. Změřit tyto části je sice dosti stará disciplína zvaná „activity based costing“, ale v tomto případě se jí nikdo nezabýval především proto, že by musel řešit meziresortní spory. Dokonce i akutní lůžková péče je obor, který je téměř perfektně soutěžitelný formou platby za odléčeného pacienta podle diagnostických skupin v kombinaci s kapacitní platbou, případně per diem. Soutěžit se sice dá skoro všechno a kontrakty se dají udělit „kočce jakékoli barvy podle toho, jak chytá myši“, řečeno s nebohým Teng Siao-pchingem, ale tomuto nediskriminujícímu a nefavorizujícího pragmatismu se stále vzdalujeme. Neziskové nemocnice, které dostanou kontrakt bez soutěže, nebudou horlivými naplňovateli veřejné služby, ale mnohem spíše jakousi formou družstva s lokálním monopolem, které dělí (v různém poměru) svojí rentu, získanou na veřejnosti, mezi osazenstvo, management a „sponzory“. Budou to silné koalice společného zájmu, nejspíš úspěšné. Celkové náklady nebudou nižší, ale nejspíše vyšší. K postranním platbám, jež ze všeho nejvíce diskriminují slabé a potřebné, k problematické kvalitě a vyšším nákladům ale vede i samotná prokrastinace. Když se okolí rychle mění, dá se i nicneděláním hodně zkazit. 76 Zdravotnictví 77 Ideové konference ODS 2014–2015 Hospodářská soutěž ve zdravotnictví? Miroslav Mach, místopředseda Sdružení soukromých nemocnic ČR Před více než 25 lety proběhla sametová revoluce. Režim se změnil. Začalo budování demokracie a tržního nebo, chcete-li, sociálně-tržního hospodářského systému. Od roku 1991 se rozběhla malá i velká privatizace. Z původně téměř 100% státem vlastněné socialistické plánované ekonomiky s pevnými státními maloobchodními cenami („SMC“, pamatujete?), provázené všemi jejími nedostatky, se během krátké doby stala ekonomika svobodná, založená na soukromém vlastnictví a hospodářské soutěži převážně soukromých subjektů. Ekonomika otevřená, ekonomika, ve které se postupně konkurence a hospodářská soutěž prosazovaly ve stále větším počtu odvětví, včetně např. trhu s energiemi, nájmu bytů či dokonce veřejných služeb, jako je hromadná doprava či v poslední době školství. Podstatou hospodářské soutěže je možnost svobodně podnikat, tzn. vyrábět a nabízet své zboží a služby za tržní ceny (tržní cena je taková cena, za kterou je jeden ochoten prodat a druhý koupit za předpokladu dobrovolnosti směny), soutěžit o zákazníka, dosahovat zisku a ten dále využívat pro rozvoj podnikání, a zejména svobodně vstupovat do odvětví za splnění zákonných podmínek pro podnikání atd. I tak nezbytné produkty jako základní potraviny, elektrická energie, pitná voda, teplo aj. jsou nabízeny na tržním principu téměř volného, přinejhorším regulovaného trhu, tím myslím zejména regulaci cenovou stanovováním maximálních cen. Došlo k zásadní změně. Hlavní a všeobecný problém nedostatku kdečeho v reálném socialismu zmizel. Zboží a služeb je dost a každý si může vybrat, co, od koho a za kolik si koupí. Samozřejmě záleží nejen na ceně, ale i na kvalitě zboží či služby, jakož i na koupěschopnosti a prioritách zákazníka. Problémem jsou dnes spíše přebytky, v zemědělství i jinde. Ti, kdo jsme zažili reálný socialismus na vlastní kůži, většinou říkáme: zaplať pánbůh za to. Všichni si také pamatujeme obavy, které provázely např. malou privatizaci potravinářských obchodů či některých služeb. Někteří se nám snažili namluvit, že ten či onen produkt, služba a podobné věci zaniknou a nebudou. Ukázalo se, že nemají pravdu. Proč jsem psal tak dlouhý úvod? Inu proto, že ve zdravotnictví, které reprezentuje 7,5 % HDP České republiky, výše uvedené platí jen omezeně. Zdravotnický sektor je bohužel od revoluce stále předmětem politického boje. Počínaje rokem 1992 skončily okresní a krajské ústavy národního zdraví, vznikl systém zdravotnictví založený na všeobecném zdravotním pojištění a došlo k privatizaci většiny lékařských ambulancí, poliklinik i části nemocnic. A světe div se, zdravotnictví dále funguje! A funguje mnohem lépe než před rokem 1989. Lékaři nekrachují, mají mnohem lepší technické vybavení a léky než před rokem 1989 a ze zprivatizovaných nemocnic se nestaly hotely ani ubytovny zahraničních dělníků. Ano, zdravotnictví má, tak jako jiné obory, svá specifika a rozhodně to platí i pro sféru hospodářské soutěže ve zdravotnictví. Na druhé straně ovšem je zdravotnictví sektorem, 78 Zdravotnictví jehož klienty jsou prakticky všichni občané, sektorem, který zaměstnává desetitisíce lidí v malých živnostech i velikých podnicích s tisíci zaměstnanci. Vždyť co jiného jsou soukromé ambulance lékařů či jednotlivé lékárny anebo velké nemocnice a lékárenské řetězce? Neplatí snad i ve zdravotnictví (přiměřeně) většina základních ekonomických vztahů, souvislostí a zákonitostí? Nebo je zdravotnictví natolik zvláštní, že v něm ekonomické souvislosti a pravidla vůbec nefungují, jak se nám opakovaně snaží mnozí namluvit? Jak pro koho, chtělo by se říci. Například jednotliví lékaři a ambulantní sektor je z 90 % soukromý. Nikdo se nad tím nepohoršuje. Svým ambulantním lékařům i lékárníkům lidé věří, navštěvují je, snaží si vybrat, ke komu s čím půjdou, a nepozastavují se nad tím, že si mohou vybírat, že za to lékařům někdo platí (pojišťovny), že ambulantní lékaři dosahují zisku a ten zčásti investují, že platí mzdy svým zaměstnancům, že platí svým dodavatelům za zboží a služby tržní ceny. Dokonce i levicové strany u nás se na výše uvedené dívají převážně jako na pozitivum. Jsou tu však stále některé oblasti týkající se hospodářské soutěže, které vzbuzují vášně, zejména politické. Jednou z nich je prostá existence a fungování soukromých nemocnic, druhou jsou pro některé lidi ceny léků v lékárnách, třetí např. existence více zdravotních pojišťoven či role ministerstva zdravotnictví. Dovolte mi zmínit se několika větami o všech těchto oblastech. Pokud jde o první oblast, jaký je principiální rozdíl mezi soukromou ambulancí a soukromou nemocnicí? Proč soukromé nemocnice budí takové vášně? Podle mne proto, že v řadě oblastí nastavují nechtěné kritické zrcadlo sektoru státnímu a nemocnicím vlastněným státem či kraji. Především nakupují přístroje, ale i služby či stavby, obvykle za diametrálně nižší ceny než nemocnice státní či krajské. Aby mohly fungovat a přežít, musejí mít důvěru svých pacientů. Prostě nemůže existovat soukromá nemocnice bez zákazníků. Až na absolutní drobné výjimky fungují soukromé nemocnice bez provozních dotací státu či krajů. Málo se ví o tom, že české a moravské kraje vedené převážně sociálními demokraty lijí do svých krajských nemocnic každoročně několik miliard korun jen proto, aby tyto krajské nemocnice měly na faktury a na výplaty. Přitom výše fakturovaných částek za přístroje, zboží nebo služby bývají zpravidla vyšší než v nemocnicích ryze soukromých. O výši některých platů v těchto de facto insolventních nemocnicích ani nemluvě. Lidé tak platí v krajských nemocnicích za své léčení vlastně dvakrát: jednou ze zdravotního pojištění, podruhé z daní. Krajům pak nezbývají peníze na silnice, školy nebo domovy důchodců, tedy na to, co mají ze zákona dělat a o co se mají starat. Pokud jde o ceny léků, zejména v lékárnách. Často slýchávám od lidí i některých lékárníků volání po „pevných cenách“ léků či pevných doplatcích na léky. Současný systém je prý nepřehledný, nespravedlivý, administrativně náročný, či dokonce asociální. Opak je pravdou. Dnešní systém cenotvorby léků a stanovování cen v lékárnách není dokonalý jako žádný systém. Avšak má jednu zásadní výhodu. Stanovuje ceny léků jako ceny maximální a umožňuje cenovou konkurenci! To může být někdy složité pro malé lékárny, které stojí proti řetězcům, ovšem v principu je to správné, vytváří to tlak na ceny směrem dolů, 79 Ideové konference ODS 2014–2015 dává to možnost volby zákazníkům i lékárníkům. Většina lidí je přesvědčena, že regulovaná cena či pevná cena je cena nejnižší či nejvýhodnější. I zde bývá opak pravdou. Pevná, administrativně stanovená cena bývá v důsledku v delším časovém období cena nejvyšší. Umožníte-li však různým výrobcům léků, distributorům a lékárníkům vstupovat do odvětví a konkurovat si, jdou ceny obvykle v časové linii dolů, někdy i dosti strmě. Dobře je to vidět u mnoha léků. Např. lék na cholesterol Simvastatin stál v roce 1995 až 3 000 Kč na měsíc léčby. Dnes je to v řádu stokorun. Myslíte si, že pokud by byla cena pevná, úředně, resp. úředníkem stanovovaná, klesala by tak razantně a rychle? Pro existenci více zdravotních pojišťoven by v zásadě měly platit podobné zákonitosti a z nich plynoucí výhody pro občany. V tomto případě je tomu jen z malé části. Příčin je řada a nelze je zde všechny do detailu probrat. Mezi hlavní patří skutečnost, že všechny pojišťovny jsou veřejnoprávními subjekty sui generis. Jejich vlastnictví je nejasné. Tedy i motivace vedení pojišťoven je složitější a ne vždy zcela průhledná. Ovšem snad ještě větší vliv na dnešní stav má tzv. 100% přerozdělení vybraného zdravotního pojištění. Zjednodušeně řečeno: všechny peníze, které se na zdravotnictví vyberou, se dají ze do jedné kádě a z ní se pak rozdělují pojišťovnám podle počtu pojištěnců, jejich pohlaví a věku (zpočátku se přerozdělovalo jen 60, pak 80 %). K čemu to vede? K výraznému omezení konkurence. K naprostému rovnostářství. K tomu, že nejvýhodnější pro pojišťovnu je – s nadsázkou řečeno – hodně starý bezdomovec, který k lékaři nejde nikdy nebo jen jednou, případně zcela zdravé malé dítě, které rodiče k lékaři vůbec nevezmou. Lidé, kteří platí pojištění – a je jich dnes jen něco přes 40 % obyvatel – jsou pro tento systém a zdravotní pojišťovny prakticky bezcenní; systém je přídělový, jánošíkovský. Posledním problémem je, že ministerstvo zdravotnictví v posledních letech vydává úhradové vyhlášky, které se snaží zglajchšaltovat zdravotní pojišťovny i na výdajové stránce. Zejména oborové pojišťovny nutí utrácet více, než by musely. Zůstatky na účtech zdravotních pojišťoven se scvrkávají, začínají si být podobné a za chvíli se jistě zase objeví někdo, kdo řekne: jedna pojišťovna stačí. Nebo lépe: jeden státní úřad, v tom už nebude rozdíl. A tím jsme u dnešní role ministerstva zdravotnictví. Je jasné, že někdo příslušný sektor řídit musí a má a je tomu tak všude. Čím dál víc se však ukazuje, že role ministerstva je tolikavrstevná, že se Ministerstvo chtě nechtě ocitá pravidelně a trvale ve střetu zájmů. Ministerstvo vytváří návrhy zákonů, vydává k nim prováděcí vyhlášky a předpisy, je dozorovým orgánem… A současně je vlastníkem, správcem a provozovatelem největších nemocnic a stovek ambulancí v zemi, kterými ročně protečou desítky miliard korun, na základě úhradové vyhlášky a seznamu zdravotních výkonů, které vydává samo ministerstvo. Tak jakápak férová soutěž. Co s tím vším dělat, je otázka nejednoduchá, a to nehovořím o jasném trendu stárnutí populace a v důsledku toho tlaku na zvyšování výdajů na zdravotnictví. I vyspělé země kolem nás řeší v souvislosti se zdravotnictvím analogické problémy. Každá trochu jinak. Jak, to určují politici, tedy vy. Přimlouvám se však, abychom se některými příklady v zahraničí nechali inspirovat a nevymýšleli vždy znovu a znovu českou cestu nebo rovnou uličku. 80 Zdravotnictví Kam kráčíš, české zdravotnictví? Marek Zeman, odborný zástupce, Vinohradské ambulantní zařízení, s. r. o. Je to teprve před pár měsíci, co nás ministr zdravotnictví ubezpečoval, že české zdravotnictví je podivuhodně stabilizované. Dodnes nevím, o co zmíněná tvrzení opíral. Kdyby pracoval v jiném odvětví nebo neměl informace, domníval bych se, že se prostě plete. Bohužel musím konstatovat opak. České zdravotnictví není stabilizované. Má hodně problémů, které zanedlouho vyvrcholí v redukci rozsahu poskytovaných zdravotnických služeb a snížení kvality poskytované péče. České zdravotnictví funguje stále relativně dobře. Máme řadu špičkových odborníků a vynikajících pracovišť. Průměrná délka života neustále stoupá. V oborech jako kardiologie, onkologie či porodnictví (a dalších) jsme na předních místech v celosvětovém měřítku. Přesto si však dovoluji konstatovat, že celková úroveň českého zdravotnictví půjde rapidně dolů. Vzrůstá „vnitřní dluh“, který se již zřetelně začíná projevovat. Prakticky všude, kam se podíváme, chybí peníze. A nejen to. Zdravotnictví – to jsou především lidé. Pacienti na jedné straně a zdravotníci na straně druhé. Těch prvních neustále přibývá. A má to vnitřní logiku, vždyť stárne celá populace a nejen u nás. Těch druhých – zdravotníků – naopak ubývá. Již nyní některé lékařské odbornosti trh práce vůbec nenabízí. Především specialisté v „menších“ oborech nebo v oborech psychicky i fyzicky velmi náročných. Nedostává se např. neurochirurgů, lékařů popáleninové medicíny, lékařů v oborech diagnostiky jako rentgenologů, patologů, soudních lékařů. A mohl bych pokračovat. Co však začíná být dramaticky závažné, je nedostatek kvalifikovaného středního zdravotnického personálu, především sester. Není to jen otázka platů. Jsme svědky absolutně chaotických změn v systému vzdělávání jak postgraduálního u lékařů, tak kvalifikačního u zdravotních sester. Nicméně čeští zdravotníci již v budoucnu nebudou ochotni ze svých platů dotovat vysokou úroveň tuzemského zdravotnictví. V následujících měsících lze proto očekávat větší střety mezi zdravotnickými pracovníky a společností právě v otázce mezd. Mediálně to bude diskuze o tématech přesčasové práce či nočních služeb. Jsem přesvědčen, že právě zdravotníci budou při těchto střetech „tahat za delší konec provazu“. A co je špatně? Téměř vše. Od počátku devadesátých let 20. století, kdy vznikl systém zdravotního pojištění, se nic nezměnilo. Je tu několik neúspěšných pokusů z dílny pravice, jak reformovat systém zdravotního pojištění, aby umožnil nejen větší přísun peněz do zdravotnictví, ale také, aby byl vstřícnější k pojištěncům a spravedlivější v nastavení možností čerpání zdravotní péče a více motivující k úsporám všechny aktéry: poskytovatele zdravotních služeb, pojišťovny a pacienty. Reformy se prakticky nezdařily. Z různých důvodů byly odmítnuty. Jednak kvůli populismu některých politických stran, nechutí si problémy přiznat a vážně se jimi zabývat, jednak kvůli „strachu“ občanů z něčeho nového a neznámého, „strachu“ z takzvané ztráty jistot. Faktem zůstává, že ve zdravotnictví je celkově málo peněz. Přibližně ze 7,5 % HDP se dlouhodobě vysoká kvalita, a hlavně kvantita péče financovat nedá. Zvláště, když podíl 81 Ideové konference ODS 2014–2015 spolufinancování ze strany pojištěnců nad rámec veřejného zdravotního pojištění se pohybuje mezi 12–15 %. S námi srovnatelné země (nebo alespoň tak si to přejeme) jako Rakousko a Německo přispívají ze svého HDP více než 11 %. Ovšem suma prostředků, které tyto země vydávají na jednoho pojištěnce je více než dvojnásobná. České vstupy z hlediska nákladů na léky, technologie, část zdravotnického materiálu a energie jsou srovnatelné s našimi západními sousedy, ale lidově řešeno „šetříme“ na mzdách (a zaměstnanci to vědí) a na některých odkladných položkách, jako jsou stavby, prvky bezpečnosti provozu, strava a další komfort pacientů a zaměstnanců. Ti pak odcházejí mimo resort nebo do zahraničí. Na druhou stranu nešetříme tam, kde bychom měli. Máme nadstandardně velkou síť lůžkových zdravotnických zařízení, kterou prakticky nejsme schopni zefektivnit. Nijak nekoordinujeme rozvoj našich nemocnic. Bez ohledu na to, jestli se jedná o nemocnice státní, krajské nebo soukromé. Každá nemocnice má to, co si „urve“. Nejsem obhájcem státního direktivního rozhodování, ale pojišťovny by si samy měly říct, co a kde potřebují. Prostý trh zde totiž nemůže nefungovat. Zdravotní pojišťovny pod tlakem společnosti prakticky rezignovaly na řízení zdravotní péče. A pojištěnce, pokud platí zákonné pojištění, jsou schopny ovlivňovat jen minimálně. Tyto problémy se postupně na sebe nabalují a navzájem potencují. Jejich neřešení nadále možné není. Jsou potřeba změny a neříkejme jim, prosím, reformy. Tohoto slova se téměř všichni bojí. Položme si však, s mírnou nadsázkou, otázku: „Je lepší mít zadarmo Acylpyrin, nebo mít jistotu, že mě sanitka po bouračce nebo s infarktem odveze vždy tam, kde jsou na to specialisti, kteří mi poskytnou patřičnou péči?“ Stávající ministerstvo zdravotnictví na řešení těchto problémů rezignovalo. Některé z nich si ani nepřipouští nebo se jejich řešení bojí. Pod heslem „slibem neurazíš“ a „co je doma, to se počítá“ slíbilo navýšení mezd, aniž by na to bylo dost prostředků. Slíbilo a přikázalo ředitelům nemocnic ustoupit od dohod o pracovní činnosti při zajišťování nočních služeb, přičemž následný nárůst přesčasových hodin nebude již řešitelný (a ministerstvo to ví). Zaměstnává nás diskuzí o povinnosti očkování, která sice je důležitá, ale ne stěžejní. Připravuje na návrh České lékařské komory a dalších skupin návrh zákona o neziskových nemocnicích, který je naprostým paskvilem, a troufám si tvrdit, že nemůže projít. A pokud ano, tak skončí u Ústavního soudu. Jde totiž o bezprecedentní zásah do vlastnických práv. Můžeme pokračovat dál a dál. Naprosto katastrofální je přístup ministerstva k tak zásadnímu projektu, jako je e-Health (elektronický recept apod.). Tento zásadní projekt stojí. Hlavní důvod: mezi lékaři je nepopulární. Co s tím? Chci, aby se o problémech našeho zdravotnictví začala říkat pravda, i když to bude pravda nepříjemná. Musíme pravdivě popsat problém, navrhnout řešení, a hlavně mít odvahu jej prosazovat v praxi. Jen tak získáme zpět důvěryhodnost, kterou jsme před lety u našich voličů zcela ztratili. 82 Doprava Doprava Chytrá doprava Zbyněk Stanjura, předseda poslaneckého klubu ODS Pohled na dopravní infrastrukturu se v posledních letech omezil na debatu o čerpání evropských peněz, v lepším případě na rychlost a cenu výstavby dopravní infrastruktury. Ačkoli výstavba nových silnic a železnic je jednou z nejpodstatnějších součástí kvalitního dopravního systému, nesmíme zapomínat ani na další nástroje zkvalitňování dopravních spojení. Cíl mají všechna opatření společný – zajistit rychlou, bezpečnou a cenově dostupnou přepravu osob a zboží nejen po České republice, ale i do zahraničí. Dynamické řízení dopravy V souvislosti s rozšířením počtu mobilních telefonů a zejména s pokrytím vysokorychlostním mobilním internetem je do řízení dopravy možno zavádět dynamické prvky, které umožní lepší využití již existující dopravní infrastruktury, zvýší její kapacitu a zlepší prostupnost. Tento systém již zčásti funguje. Jmenuje se RODOS a na jeho vývoji a provozu spolupracuje několik technických univerzit společně se soukromými společnostmi. Hostitelem je Vysoká škola báňská v Ostravě. V současné době je možné se s jeho využitím setkat zejména na dálnicích prostřednictvím elektronických tabulí, které upozorňují na rizikové situace a v některých případech omezují maximální povolenou rychlost. Informace, které RODOS poskytuje, využívá dopravní zpravodajství i některé satelitní navigace. Není však jediným systémem nebo technologií, která je v české dopravě využitelná. Mnoho mobilních aplikací v chytrých telefonech využívá anonymizovaná a agregovaná data, která poskytují ostatní uživatelé těchto aplikací. Systém tak rychle reaguje na zhuštěný provoz, uzavírky a dopravní zácpy. Dynamické řízení dopravy však stále není standardem. Současná vláda navíc při přípravě výběrového řízení na mýtný systém uvažuje o využití jeho potenciálu, ale opačným směrem, než by bylo žádoucí. Místo většího využití proměnných (elektronických) dopravních značek chce přistoupit k plošnému měření rychlosti pomocí mýtných bran. Místo prevence a represe tam, kde je to nutné, se přistupuje k represi plošné, která v důsledku nefunguje. Chytrá doprava nemůže fungovat bez potřebné infrastruktury, ale jako nástavba již vybudovaných silnic a dálnic má potenciál zvýšit bezpečnost a zároveň rychlost dopravy, aniž by muselo dojít k plošným regulacím. V debatách o dopravě proto kromě oceli a betonu nezapomínejme na další prvky moderních dopravních systémů. Liberalizovaná železnice Zatímco fyzická modernizace železničních tratí zvyšuje rychlost a kapacitu jednotlivých tratí, liberalizace železniční dopravy má za cíl zvýšit komfort cestujících a snížit cenu, kterou za dopravu platí. Že se nejedná o utopii, ale o vyzkoušený koncept, je možné vidět 83 Ideové konference ODS 2014–2015 na lince Praha–Ostrava, kde mezi sebou soutěží tři dopravci. Výsledek? Nižší cena, větší četnost spojů a vyšší kvalita služeb vedly k růstu počtu cestujících. Tato linka je bezesporu výjimečná a mnoho podobných v České republice nenajdeme. Potenciál cestujících je na většině linek různý. Nicméně stát každý rok objednává u Českých drah služby za více než 12 mld. korun. Službami je myšlena objednávka jednotlivých vlaků. Řekne kolik vlaků, v jaké kapacitě a v jakých časech mají na které lince jezdit a České dráhy tyto vlaky vypraví. Za tuto službu si naúčtují výše zmíněnou částku. Děje se tak nejenom u rychlíkových spojů, ale také prostřednictvím krajů v regionální osobní dopravě. Na konci naší minulé vlády byla připravena čtyři výběrová řízení na dopravce na čtyřech rychlíkových linkách. Vlaky měly začít jezdit již na podzim 2015. Následné vlády tyto tendry odložily a výsledkem je minimálně dvouleté zpoždění. Abych nekřivdil pouze vládě, stejnou chybu dělá i většina krajů. Namísto otevřených soutěží na provozovatele osobní dopravy na území krajů jsou prodlužovány stávající smlouvy s Českými drahami. Cílem otevřených soutěží není v žádném případě vyhnat České dráhy, ale už samotná otevřená soutěž s jasně danou dobou platnosti smlouvy (10–15 let) může zlepšit jak cenu, tak kvalitu poskytovaných služeb. Dlouhodobá smlouva navíc zajistí možnost nabídnout kvalitnější vlaky. Závěr Dva výše zmíněné příkazy ukazují, že zjednodušovat problematiku dopravy pouze na výstavbu infrastruktury je nesmyslné. Naše úsilí by také mělo být zaměřeno rovnoměrně na všechny dílky, které tvoří systém individuální a veřejné dopravy. Potenciál v této oblasti je stále značný, ne-li neomezený. Rychleji neznamená nebezpečněji Ivan Adamec, poslanec ODS Jsem rád, že Poslanecká sněmovna chválila můj návrh, který zavádí možnost zvýšit rychlost na dálnicích až o 20 km/h, tj. na maximálních 150 km/h. Důvodů, proč jsem tento návrh předložil, je několik. Hlavním důvodem je ten, že naše dálnice na některých úsecích tuto rychlost (za dobrého počasí a nízkého provozu) umožňují a není problém instalovat proměnné dopravní značky, které budou provoz usměrňovat. Tak jak je známe na příjezdech do velkých měst. Vzhledem k rozdílné kvalitě naší dálniční sítě na různých místech je jednotná a plošná maximální rychlost nevhodná. Jsou úseky, kde je i 130 km/h moc, a proto je na nich rychlost omezena (trvale nebo dočasně). Naopak jsou ale dálnice, kde je současná rychlost zbytečně nízká. Většina řidičů ji následně překračuje a pak jsou šikanováni policií kvůli tomu, že na rovném a přehledném úseku jeli 140 km/h. Naše dálnice jsou oproti jiným typům silnic bezpečné. Stanou se na nich pouze 3 % dopravních nehod ze všech, ke kterým v ČR dojde. Počet obětí dopravních nehod u nás je stále vysoký, nicméně za posledních 10 let klesl na polovinu. Na dálnicích skončil v roce 84 Doprava 2014 život 3,8 % obětí všech dopravních nehod. Měli bychom se snažit, aby obětí bylo co nejméně, ale je nesmyslné tvrdit, že zvýšení rychlosti znamená zvýšení nehod. Můžete jet nebezpečně stovkou, ale přitom bezpečně 150 km/h. Záleží na schopnostech řidiče, typu vozidla, a hlavně na stavu a typu komunikace. Nejabsurdnějším argumentem proti zvýšení rychlosti byla narůstající spotřeba paliva a emisí CO2. Copak si neumí každý z nás řidičů spočítat, jakou spotřebu jeho auto má, a tomu svou jízdu (jestliže chce) přizpůsobit? Navíc spotřeba moderního auta jedoucího 150 km/h může být nižší než spotřeba staršího v rychlosti 130 km/h. Musíme přestat čekat, že nás bude stát vodit za ruku a říkat, co můžeme a co naopak nesmíme, a musíme chtít zpět odpovědnost za své jednání. A v případě selhání přijmout zodpovědnost. 85 Ideové konference ODS 2014–2015 Sociální politika Sociální témata kultivují společnost Lenka Kohoutová, expertní mluvčí ODS pro oblast sociální politiky Sociální inteligence, odpovědnost, rovný přístup a solidarita – to jsou prvky společné pro pravicovou politiku i sociální otázky. Proto je odpovědná sociální politika nedílnou součástí ODS. Stávající sociální systém je finančně neudržitelný, od starobních důchodů a sociálních dávek přes příspěvky pro osoby se zdravotním postižením po podporu v nezaměstnanosti. Celý systém vyžaduje nikoli jen jednotlivé novelizace, ale především změnu přístupu k sociální politice jako k celku. Postupné změny systému je nutné plánovat v krátkodobých a střednědobých horizontech, vždy v několika etapách. Naše vize musejí vést k transformaci celého sociálního systému, který bude chápán jako pomoc skutečně potřebným. V současnosti se to neděje, platíme vysoké odvody a situace skutečně potřebných se nezlepšuje. Změny je zapotřebí velmi citlivě dlouhodobě prodiskutovat s širokým spektrem zástupců odborné veřejností i neziskového sektoru, který má být partnerem pravicové sociální politiky. V tomto ohledu jsou odborná veřejnost a neziskový sektor zastoupeny nejenom ekonomy, ale i lidmi se zdravotním postižením, seniory, odborníky, kteří jsou poskytovateli sociálních služeb, a dalšími. Sociální politika se dotýká v podstatě každého člověka. Zasahuje více či méně do každé rodiny v naší zemi. Nedotýká se tedy pouze osob se zdravotním postižením nebo seniorů. V jakékoli diskuzi na téma sociální politiky bychom se měli zamýšlet nad tím, zda systém člověku umožní: – být rovnoprávnou součástí společnosti, – vzdělávat se, – pracovat, – být nezávislým na pomoci státu. V kontextu všech výše uvedených bodů hovoříme tedy obecně o dostupnosti ke všemu, co souvisí s důstojným životem odpovědného člověka, který se chce zapojit do společnosti a být její součástí. Diskuze na téma sociální politiky není možné vést pouze o jedné skupině osob, která zrovna potřebuje pomoc, je v životní nouzi, ale musíme se dívat na skladbu obyvatelstva jako na celek, který se vyvíjí a je ovlivňován porodností, ekonomickou prosperitou a vývoji zdravotní péče. Pokud tedy hovoříme na téma sociální politiky, hovoříme o dětech, studentech, lidech v produktivním věku, seniorech. Nesmíme zapomenout na skupinu lidí se zdravotním postižením, kteří tvoří zhruba 10 % obyvatel. Hovoříme také o lidech, kteří péči o jednotlivé skupiny posuzují anebo o tyto skupinu pečují či péči zajišťují. Minimální mzda zaměstnancům nepomáhá V současné době je minimální mzda upravena zákonem č. 262/2006 Sb. v platném znění. Výše minimální mzdy je upravována nařízením vlády. 86 Sociální politika Nelze popřít, že minimální mzda má v ČR svoji historii. První zmínky o minimální mzdě vedou už do roku 1919. V únoru 1991 byla minimální mzda stanovena ve výši 2 000 Kč za měsíc, přepočítáno na hodinovou sazbu za práci 10,80 Kč. Pro osoby se zdravotním postižením byla až do roku 2013 sazba minimální mzdy 50 a 75 % „standardní“ minimální mzdy (podle typu invalidního důchodu), nižší sazba se vázala ke skutečnosti, že osoby se zdravotním postižením ještě pobírají invalidní důchod. Od ledna 2015 je výše minimální mzdy 9 200 Kč u zaměstnanců bez zdravotního postižení. U osob se zdravotním postižením, které pracují, je minimální mzda ve výši 8 000 Kč. Počet zaměstnanců pobírajících minimální mzdu se odhaduje na 100–120 tisíc. To je ovšem jen odhad a je třeba počet lidí s minimální mzdou monitorovat. Minimální mzdu považujeme za jednu z příčin nezaměstnanosti, která postihuje zejména nejméně kvalifikované osoby nebo osoby se zdravotním postižením. Jakmile je minimální mzda stanovena tak vysoko, že převyšuje rovnovážnou mzdu na trhu práce, dochází ke snižování poptávky po práci na straně zaměstnavatelů a zvyšování nabídky práce na straně uchazečů o práci. Výsledkem jsou vyšší mzdy, avšak pro méně zaměstnanců. Je třeba mít na paměti, že minimální mzda stanovuje minimální míru nutné produktivnosti daného zaměstnance. V případě, že daný jedinec není schopen této minimální produktivity dosáhnout, je vyloučen z trhu práce a to s sebou nese neblahé sociální důsledky. Nezaměstnanost vyvolaná minimální mzdou je tak nedobrovolná. Proto je důležité, aby minimální mzdu nestanovovala politická garnitura, ale zaměstnavatel. Minimální mzda křiví nabídku a poptávku na trhu práce. Když se rozhlédneme po zemích Evropské unie, uvidíme, že v zemích s minimální mzdou je nezaměstnanost vyšší než v těch, které minimální mzdu nemají. Nešikanujme zaměstnavatele vysokými odvody sociálního pojištění Jak je to se sociálním pojištěním? Především nejde o pojištění, ale jde o daň, která se nerozplývá obecně v balíku státního rozpočtu, ale je přímo určena na důchodové pojištění, státní politiku zaměstnanosti a nemocenské pojištění. Postupně snížíme finanční zátěž zaměstnavatelům na odvodech o 3,5 %. Tím zajistíme větší možnost udržitelnosti stávajících pracovních míst, předpokládáme, že toto umožní zaměstnavatelům přemýšlet o možnostech vytváření nových pracovních míst. Příjmy a výdaje z pojistného a příslušenství na nemocenské pojištění k 31. 12. (mld. Kč) NEMOCENSKÉ POJIŠTĚNÍ / NEMOCENSKÁ DAŇ 2012 2013 2014 PŘÍJMY 24,9 25,1 25,95 VÝDAJE 19,4 20,1 22,8 ROZDÍL 5,6 5,0 3,88 87 Ideové konference ODS 2014–2015 Příjmy na státní politiku zaměstnanosti k 31. 12. (mil. Kč) PŘÍSPĚVEK NA STÁTNÍ POLITIKU ZAMĚSTNAOSTI PŘÍJMY 2012 2013 2014 362,1 363,8 373,28 Zdroj výše uvedených tabulek: Měsíční účetní závěrka ČSSZ Příjmy a výdaje na dávky důchodového pojištění k 31. 12. (mld. Kč) DŮCHODOVÉ POJIŠTĚNÍ / DŮCHODOVÁ DAŇ 2012 2013 2014 PŘÍJMY 323,3 323,8 333,01 VÝDAJE 372,8 373,4 376,41 Z toho zálohy na leden 6,9 8,0 8,0 ROZDÍL 49,4 49,7 43,4 2012 2013 2014 323,3 323,8 333,01 24,9 25,1 25,95 Celkem příjmy sociální pojištění / sociální daň Důchodové pojištění / důchodová daň Nemocenské pojištění / nemocenská daň Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti CELKEM 37,6 37,8 38,1 385,8 386,7 397,06 Výplata sociálních dávek? Ano, s podmínkou pracovní aktivity Solidarita se slabými, podpora pracovního uplatnění a důstojný život ve stáří jsou jednoznačná pravicová témata. Bylo by chybou zavírat před nimi oči. V pravicovém pojetí musí jít o pomoc a podporu těm, kteří si sami pomoci nemohou, musí jít o zapojení těch, kteří mají pouze natažené ruce a odmítají pracovat. Takovým lidem je třeba dát najevo, že jde o podvod. Je třeba přijmout odpovědnost za svůj vlastní život, který má každý z nás v rukou sám. Stát v oblasti sociální není nic jiného než pomoc v nouzi na přechodnou dobu. Každý člověk, který žádá o sociální dávku, bude muset být aktivní, tedy být zaměstnaný, nebo přijmout veřejnou službu, což je práce pro kraje, obec či neziskový sektor za uznané sociální dávky. Kdo takovou práci odmítne, bude se muset smířit pouze s existenčním minimem, které bude jedinou nárokovatelnou sociální dávkou. Samozřejmě budeme i nadále pracovat s možností dalšího vzdělávání či rekvalifikací. V rámci veřejné služby by měl daný člověk odpracovat 20 hodin týdně. Těm, kteří odpracují více, bude možné vyplácet určitý bonus, tedy bude možné vyplatit zvýšenou sociální dávku. 88 Sociální politika Vyplacená sociální dávka není jediná podpora, které se nezaměstnanému člověku dostává. Je to také zdravotní pojištění / zdravotní daň, kterou v době nezaměstnanosti člověka hradí stát, potažmo každý pracující člověk ze svých daní. Každý nezaměstnaný člověk má tedy nárok na dostupnou zdravotní péči, jako člověk, který pracuje. Je to určitý dar společnosti, které je nutno do sociální podpory také započítávat a otevřeně o něm hovořit. Co můžeme očekávat od zavedení veřejné služby? Především pokles výplat dávek v nezaměstnanosti, protože se nevyplatí odmítat nabídky úřadu práce a pracovat tzv. „načerno“. Dostupné bydlení Cílem není stavět bydlení pro sociálně slabé a vytvářet tak novodobá ghetta, ani zatěžovat povinnými procenty držení sociálních bytů naše starosty a primátory. Podpora sociálního bydlení není obecní výstavba sociálních nájemních bytů. Naopak. Prosazujeme, aby se do nabídky sociálního bydlení mohli zapojit soukromí vlastníci ve spolupráci s obcí. Je nutné zavést několikastupňový model sociálního bydlení s pomocí sociální služby nebo nájemního bydlení ve formě bytů zvláštního určení. Využití této formy dočasného bydlení bude podmíněno a podporováno intenzivní sociální prací s uživateli. Sociální práce bude cílená na pomoc s vypěstováním potřebných dovedností a návyků umožňujících maximální soběstačnost. Definujme jednotlivé typy sociálního bydlení: – noclehárna – azylové bydlení – tréninkové bydlení – chráněné bydlení – sociální byt Stanovme, pro koho je takové bydlení určeno, za jakých podmínek a na jak dlouho. Specifická ochrana při podpoře v bydlení se bude týkat osob se zdravotním postižením a seniorů. Ubytovny mohou fungovat pouze jako přechodné ubytování a pro sociální dávky bude takové ubytování posuzováno jako ubytovna. Maximální sociální dávka bude do výše 1000 Kč na měsíc a lůžko. Taková ubytovna/noclehárna musí však splňovat hygienické podmínky a musí ji především na svém území schválit obec. Tento typ ubytování podporujeme pouze jako nouzový, který nebude hrazen déle než šest měsíců. Prosazujme důsledné dodržování sociálního šetření. Především důslednou vazbu výplaty sociálních dávek na řádnou školní docházku dětí, výplatu všech účelově vázaných sociálních dávek přímo na danou službu – majiteli bytu na nájem a služby, zálohy na plyn do plynárny apod. Nemělo by tak docházet k tomu, že by dávka na bydlení byla zneužita pro jiné účely. V problematických lokalitách posilme efektivní sociální terénní práci. Terénní pracovníci musejí mít vazbu potřebné navazující instituce, policie, školy a neziskové organizace, které problematiku v místě řeší. Podpoříme zvýšení jejich pravomocí o možnost návrhu na odnětí sociálních dávek. 89 Ideové konference ODS 2014–2015 Prosazujeme, aby nadále nebylo možné přihlašovat se k trvalému bydlišti na radnici v libovolně zvolené obci. Na radnici nikdo nebydlí, radnice ubytování nezajišťuje. Není tedy nadále možné, aby lidé hlášení na radnici byli evidováni v systému hmotné nouze. Dlouhodobá péče musí být citlivá a komplexní Jde o kompletní lékařskou a sociální službu obsahující celý soubor lékařských a sociálních služeb, které jsou poskytovány osobám s chronickým onemocněním nebo se zdravotním postižením závislým na pomoci druhých. Tato pomoc s každodenními činnostmi, které jsou důležité pro běžný život, v sobě zahrnuje jak odbornou péči lékařskou, tak sociální. Dlouhodobá péče je meziresortní disciplínou, která se nachází na určité hranici mezi zdravotní a sociální péčí. Právě pro skutečnost, že jde o meziresortní obor, je velmi těžké najít jednotný názor a rychlou shodu ohledně směřování, vývoje, financování a kompetencí. Celý problém je velmi důležité rychle řešit, a to vzhledem k faktu, že naše populace stárne, čili můžeme předpokládat, že bude přibývat nároků na dlouhodobou péči. Různé rozdělení odpovědnosti (soukromá/rodinná, veřejná), různá organizace zdravotní a sociální péče, rozdíly v definici hranic mezi zdravotní a sociální péčí, to vše vede k velkým rozdílům, pokud jde o služby dlouhodobé péče, jejich organizaci a úlohu v systémech sociální ochrany jednotlivých členských států. Za plánování, financování a správu systémů zdravotní péče a sociální ochrany zodpovídají v Evropské unii členské státy. Všechny státní systémy péče nyní čelí novým problémům, zejména v důsledku stárnutí obyvatelstva a větších požadavků pacientů. Evropská unie navrhuje k řešení těchto problémů společné úsilí o modernizaci. V rámci podporování členských států v jejich reformním úsilí doporučuje unie tři dlouhodobé cíle pro státní systémy péče, o jejichž dosažení je třeba usilovat současně. Zaprvé je to zajistit dobrý přístup ke zdravotní péči a sociálním službám. Zadruhé je to zlepšení kvality péče a posledním cílem je zajištění udržitelnosti financování. K dosažení těchto cílů je nutné, aby všechny zainteresované subjekty spolupracovaly na budování silných partnerství. Výměna osvědčených postupů a zkušeností pomáhá šířit znalosti o zaváděných politikách, což podporuje vzájemné učení a podněcuje pokrok. Dalším krokem je samozřejmě úprava legislativy na základně obecné a široké shody, neboť všichni víme, že nejen zákon o sociálních službách zcela nenaplňuje reálné potřeby naší společnosti. Poslední, ale neméně důležitou otázkou, je změna postoje ve společnosti vůči lidem, kteří potřebují soustavnou pomoc svého okolí. Nejen mezigenerační solidarita je velmi opomíjena. Dnes a denně se setkáváme s projevy netolerantního chování. Tyto hlubší vrásky na tváři naší společnosti sice nelze jen tak snadno napravit legislativou, ale vláda, a nejen ta, musí ve svých dlouhodobých vizích toto téma pečlivě vysvětlovat. Znamená to sice dlouhodobou práci, která přinese své ovoce v delším horizontu, ale o to více je důležitá. Takové nástroje, jako je pomoc komunity, nelze nařídit z pozice moci, ale společnost k ní musí dozrát. Samozřejmě musíme mít i kvalitní a dostupnou péči – jak geograficky, 90 Sociální politika funkčně, tak i sociálně – a v neposlední řadě také musíme soustavně vzdělávat jak odbornou, tak i laickou veřejnost. Toto téma se totiž dříve či později dotkne každého z nás, ať již přímo, či zprostředkovaně, a to je dobrý argument i motivace pro nás všechny. Důchody nesmí být jen přerozdělováním almužny Je obecně známo, že v dlouhodobém horizontu je současný důchodový systém neufinancovatelný. Za předchozí pravicové vlády v naší zemi proběhla důchodová reforma. Přestože ji nepovažujeme za ideální, nepřikláníme se k neodpovědným návrhům levice na držení nedostačujícího průběžného důchodového systému. I zde preferujeme stabilitu a chceme jít cestou postupných úprav místo revolučních změn. Do budoucna je pro řešení důchodového zabezpečení občanů třeba klást důraz také na zvyšování finanční gramotnosti občanů a na zlepšování podmínek, za nichž by občané mohli sami investovat do svého starobního zabezpečení. Nazývejme věci pravými jmény: odvod do důchodového systému není pojištěním, ale daní, jelikož v případě odvodů průběžného důchodového systému nelze hovořit o pojištění či spoření a tyto své odvody nebudeme moci v důchodovém věku čerpat. Důchodovou daň je třeba rozdělit na odvod do průběžného systému a na osobní účet. Důležité je každému umožnit v rámci mezigenerační solidarity spořit pro vlastní rodiče. Umožněme poměr celkového odvodu rozdělit mezi průběžný solidární systém s druhými, který zajistí minimální důchod každému. Tento důchod by se nazýval státní důchod. A druhou, větší část, z celkového odvodu fixovat na osobní důchodový účet, který spravuje MPSV–ČSSZ. Vždy je možné vidět jeho stav, je možné z něj pravidelně převádět finanční prostředky v rámci mezigenerační solidarity. Tento důchod by se nazýval osobní důchod. Výše důchodu by se vypočítala z celkového objemu prostředků na osobním důchodovém účtu s tím, že další veličinou by musela být aktuální průměrná délka života. Osobní účet by měl být děditelný. Není-li dědic, pak se tato částka připisuje na průběžný solidární systém. Sociální služby pro 21. století Petr Hanuš, bývalý ředitel odboru sociálních služeb a sociální práce MPSV Každý člověk žijící v naší společnosti by měl mít svůj život pevně ve svých rukou. Ti spoluobčané, kteří kvůli svému zdravotnímu postižení potřebují k dosažení tohoto ideálu pomoc od druhých, musí tuto pomoc dostat včas a v takové míře, aby byl handicap způsobený zdravotním postižením co nejlépe kompenzován. Tento přístup musí být uplatněn bez ohledu na věk, národnost, pohlaví nebo jakýkoli jiný rozlišovací prvek. Je velmi důležité si uvědomit, že tato pomoc není univerzálním nárokem těchto osob, ale projevem společenské solidarity naší současné společnosti. Plně podporujeme poskytování potřebné pomoci v domácím prostředí lidí se zdravotním postižením a seniorů. Stát poskytuje podle míry zdravotního postižení těmto lidem dávku 91 Ideové konference ODS 2014–2015 „příspěvek na péči“. Tyto finanční prostředky musí sloužit na zajištění potřebné péče v odpovídající kvalitě a také kvantitě. Jsme pro definování rámcových standardů péče pro všechny úrovně potřeb lidí se zdravotním postižením. Současný stav vytváří nejistotu jak u uživatelů pomoci, tak u poskytovatelů (neformálních i formálních). Jsme proti bezobsažným diskuzím na téma zneužívání dávek a služeb vycházejících z dávno překonaných dojmů a zákulisních dohod. Jsme pro nové konsenzuální vymezení účelu vybraných opatření k pomoci a podpoře osob se zdravotním postižením a seniorům. Jsme pro využití rámcových standardů potřebné péče u formálních poskytovatelů péče také při vymezení rámce pro diskuze nad náklady, které je na zajištění veřejně přislíbené péče nutné vynaložit. Jsme proti pokračování budování poťemkinovských vesnic nereálných představ o poskytované sociální pomoci v České republice. Důslednou podporou procesů řízení kvality ve všech oblastech poskytované péče chceme rozvíjet proces zvyšování kvality v sociálních službách. Tyto procesy probíhají nejen v procesu poskytování vlastní sociální péče, ale také při poskytování péče zdravotní. Kvalita služby je primárním úkolem managementu poskytovatelů sociálních služeb. Procesy řízení kvality musejí vycházet z vnitřního odborného přesvědčení managementu sociálních služeb. Tzv. kvalita vnucená mocným, ale nekonkrétním tlakem z vnějších zdrojů vede většinou k projevům špatné praxe v poskytování sociálních služeb. Systém státní kontroly – inspekce sociálních služeb – není nástrojem kontroly řízení sociální služby. Tento nástroj musí důsledně ověřovat bezpečnost uživatelů a přiměřenost jim poskytnuté péče. To je cíl, ke kterému vede mnoho manažerských cest. Požadujeme, aby MPSV přijalo taková opatření, která umožní efektivní provádění inspekcí u sociálních služeb a přinese reálnou zprávu o bezpečí a kvalitě služeb pro zájemce i uživatele těchto služeb. V systému financování sociálních služeb musí být stanoveny závazky pro všechny veřejné donátory, kteří se podílejí na financování služeb. Jasně vymezená cena služby s vazbou na konkrétní kvalitu a kvantitu včetně dostupnosti pro obyvatelstvo vytvoří skutečný účet za poskytování sociálních služeb v České republice. Proto podporujeme zavedení systému vyrovnávací platby a budeme se zasazovat o jeho správné nastavení. Jsme pro jasné vymezení kapacit a transparentní určení poskytovatelů, kteří sociální služby poskytují v rámci krajské sítě. Tito poskytovatelé musejí mít záruku, že jejich náklady budou plně pokryty a platby v rámci financování umožní vytvořit i přiměřený zisk použitelný pro další rozvoj sociálních služeb. Není přípustné, aby odpovědnost za financování služby byla na dodavateli objednané péče – poskytovateli sociálních služeb. Není možné brát uživatele jako rukojmí při tlaku na poskytovatele a jejich zaměstnance ke snižování nákladů. Snižování nákladů s cílem vejít se do nahodile stanovené výše podpory ze strany státu a krajů vede jednoznačně k poskytování sociálních služeb na hranici bezpečí uživatelů. Nepodporujeme systém, ve kterém by běžný živnostník již dávno zkrachoval. Nepodporujeme systém, který nutí vzdělané zaměstnance slevovat z odborných standardů svých profesí. Jako zásadní vnímáme princip mezioborové spolupráce a mezirezortní spolupráce. Jsme pro odstraňování bariér, které pod záminkou ochrany práv té či oné skupiny brání v účin- 92 Sociální politika ném řešení. Nesouhlasíme se systémovými opatřeními postavenými pouze na hledání řešení prostých selhání několika jednotlivců. Jsme naopak pro důsledné vyžadování dodržování odborných profesních a etických standardů jednotlivých pomáhajících profesí. Základním kamenem systému sociální pomoci jsou obce s rozšířenou působností. Jejich činnost částečně kompenzuje chybné politické rozhodnutí vedoucí k zrušení okresních úřadů. Obce tak plní nezastupitelnou úlohu při zajišťování účinné a včasné pomoci svým obyvatelům. Nedílnou součástí jejich práce je koordinace všech dostupných forem pomoci. Při řešení sociálních problémů v působnosti služeb sociální prevence chceme posílit preventivní působení těchto služeb na úrovni primární prevence. Eskalace konfliktů místních komunit s osobami nepřizpůsobivými nebo s osobami se závislostí na návykových látkách bývá často živena nízkou informovaností běžné populace a záměrným šířením dezinformací a poplašných zpráv. Tyto osoby jsou často zneužívány radikálními skupinami při vyvolávání nepokojů s cílem destabilizovat naši společnost. Chceme, aby služby sociální prevence využili své odborné znalosti a účinně působily směrem k informovanosti obyvatelstva. Chceme jim v rámci systému financování sociálních služeb k tomu poskytnout dostatečný prostor. 93 Ideové konference ODS 2014–2015 Zemědělství a rozvoj venkova Potenciál konzervativních hodnot na venkově Veronika Vrecionová, expertní mluvčí ODS pro oblast zemědělství a rozvoj venkova Jedním z mnoha paradoxů polistopadového politického vývoje v České republice je stav, kdy je český a moravský venkov stále v zajetí levicových myšlenek šířených politickými populisty z měst spojených obvykle s velkými komerčními firmami. Ve světě i v Evropě je tomu přitom zcela naopak, venkovský prostor je tradiční baštou konzervativních postojů a místem k podnikání na bázi drobného a středního podnikání, a také z toho důvodu je tak neopominutelným voličským potenciálem pravicově zaměřených politických stran. I proto, že ČR je členskou zemí Evropské unie, se kterou nás pojí v oblasti zemědělství a venkova mnoho společných zákonů a podmínek života na venkově, roste prostor pro oslovení českého a moravského venkova ze strany ODS, který dosud nebyl plnohodnotně využit. Zemědělství a venkov přitom nelze zužovat jen na míru podílu zemědělského podnikání na tvorbě HDP naší země, jak tomu bylo dosud, ale je nutné je vnímat jako prostředí, v němž žije přibližně jedna třetina populace naší země, kde se produkují suroviny pro výrobu v našich obchodech prodávaných potravin, ve kterém má své majetky skoro polovina obyvatel země a v němž také prakticky všichni občané ČR tráví nemalou část svého volného času. Je to tedy prostor, který ve své podstatě skýtá větší voličský potenciál než městská populace. ODS disponuje celou řadou témat, v nichž nemá na naší politické scéně výraznějšího názorového konkurenta, a to za situace, kdy obyvatelé venkova i nemalá část podnikatelů v zemědělství i mimo něj očekává, že budou taková témata uchopena, prosazována a komunikována s cílem zlepšit situaci lidí na venkově a učinit tak z venkovského prostředí důstojné místo pro život. K tomu, aby byl přístup ODS k zemědělství a venkovu uvěřitelný a lidem srozumitelný, je přitom důležitou podmínkou takový program, který vychází ze základních konzervativních hodnot a také základních lidských práv a svobod, tvořících rámec vize zemědělství a venkova v podání ODS. Cílem následujících textů je si tyto hodnoty a svobody, a tedy východiska pro reálné oslovení potenciálních voličů na venkově, připomenout. Nebudeme-li v nich mít jasno my sami, těžko můžeme své voliče reálně oslovit. Rozvoj obcí a venkova nelze stavět jen na dotacích Martin Kupka, místopředseda ODS, starosta obce Líbeznice Život na venkově je závislý na dotacích – právě takovou představu levicové vlády nejen vnutily veřejnosti, ale uvedly ji v realitu. I přes posílení příjmů obcí z výnosu daní, které později, od roku 2013, prosadila vláda v čele s ODS, jsou možnosti malých obcí investovat samostatně do větších projektů i nadále značně omezené. Na představitele zejména malých obcí tak vzniká enormní tlak, aby si už konečně na nějakou dotaci „sáhli“. Výsledkem pak 94 Zemědělství a rozvoj venkova ale může být – a často je – obecní investice do stavby, která není mezi absolutními prioritami, ale pojí se s ní dotační příležitost. Bráno přísně do důsledků, je už toto popření samosprávného principu. Například rozhodnutí, v jakém pořadí se mají opravovat komunikace, má vycházet z dobré znalosti místních poměrů, racionální analýzy a demokratického rozhodnutí zástupců, které si lidé zvolili právě proto, aby taková autonomní rozhodnutí dělali. Pokud dostane při realizaci v malé obci přednost projekt, který veřejnost ani místní zastupitelé za prvořadý nepokládají, vzniká i při poctivém vysvětlování jistá nespokojenost, jakkoli občané mohou akceptovat racionální důvody tohoto nepřirozeného postupu. I tato politická škoda – vytváření důvodu pro nespokojenost veřejnosti s jakkoli složenou obecní politickou reprezentací – by měla být spolu se všemi náklady na administraci dotace započtena mezi vynucené náklady dotační akce. Věřilo se také, že dotace významně zmenší rozdíly mezi bohatými a chudými obcemi, mezi obcemi s rozvinutou infrastrukturou a obcemi s infrastrukturou v plenkách. Bohužel, ani to není pravda. Mapa čerpání dotačních prostředků ukazuje, že se více investic koncentruje do míst, kde se také vyskytuje více lidí s přímou zkušeností s čerpáním dotace. Kde jsou úspěšní při čerpání dotací, tam se do nových projektů také snáze pouštějí. Místo stírání rozdílů mezi obcemi tak paradoxně dochází ke koncentraci dotační pomoci v oblastech, kde se rozvoj už nastartoval a kde se naučili dotace vyhledávat a čerpat, bez ohledu na stupeň dosaženého rozvoje. Co z těchto poznatků plyne? Jasnou politikou ODS musí být trvalý a intenzivní tlak na zvyšování daňových příjmů obcí na úkor dotačního přerozdělování. Výsledkem by přitom samozřejmě byly úspory na administrativě, protože každé přerozdělování se všemi pravidly, výzvami, hodnocením, rozhodováním, monitoringem, evaluací a kontrolou je prostě drahý špás. Úsporami ovšem přínosy nekončí. Vedlejším produktem by bylo skutečné omezení korupčního potenciálu, který v sobě každá dotační pobídka přirozeně obsahuje. Studie zpracované u nás v posledních letech ukázaly, že starostové s podrobnou znalostí místa a s bohatými sociálními vazbami lépe čelí dotačním svodům a problematickým projektům. Jsou schopni bránit záměrům, které nebudou dostatečně udržitelné a obec víc zatíží, než aby ji posunuly dopředu. A tak tím hlavním, co může ODS podniknout pro rozvoj venkova, je vychovávat a podporovat dobré, aktivní a vůči dotacím zdravě kritické starosty. Máme pro to vhodné podmínky – naše převažující racionalita, informační a názorová výbava, zdravě kritický postoj a nezbytná míra skepse jsou totiž nejlepší obranou nejen před dotačními problémy. Ochrana práv vlastníků půdy Miroslav Tyl, konzultant Základním předpokladem konkurenceschopného zemědělství a zároveň zlepšení stavu přírody a krajiny jako podmínky pro rozvoj venkova je transformace současného převážně nájemného hospodaření na zemědělské půdě na převážně vlastnické hospodaření. Nezbytnou podmínkou k tomu je přitom změna v přístupu při přijímání zákonů a podzákonným norem, které omezují vlastníky pozemků a neumožňují jim svobodně nakládat se svým majetkem. 95 Ideové konference ODS 2014–2015 Česká republika a její krajina se dodnes potýkají s negativními důsledky kolektivizace, která proběhla v polovině minulého století a jež vedla k zpřetrhání vazeb vlastníků k obhospodařovaným pozemkům. Výsledkem je pokračující degradace kvalitní zemědělské půdy a krajina, která ztratila schopnost zadržovat vodu. Velkoprůmyslové zemědělství a legislativa, která nahrává nájemcům půdy na úkor jejích vlastníků, tento proces dále urychluje a podílí se navíc na vylidňování venkova a poklesu tamních pracovních příležitostí. Cílem ODS je tento vývoj za každou cenu zastavit a tím český a moravský venkov včetně zemědělství ve své podstatě zachránit. To je možné pouze cílenou podporou vstupu do tohoto prostředí nových drobných a středních podnikatelů podílejících se na rozvoji venkova, kteří se s ním cítí být spojeni, což historicky bylo a stále je hlavním předpokladem odpovědného přístupu k hospodaření a krajině. K tomu je nutné prosadit rozsáhlé, účinné, a především levné využití institutu dočasných pozemkových úprav, které umožní vlastníkům půdy vymanit se ze stávajících nevýhodných smluv s nájemci svého majetku tak, aby se mohli svobodně rozhodnout pro jiný smluvní vztah, který by jim jednak přinášel vyšší příjmy z nájemného, především ale takový vztah, který by byl nástrojem k zastavení degradace půdy v naší zemi. Dostatek kvalitní zemědělské půdy je přitom hlavním předpokladem existence konkurenceschopného zemědělství do budoucnosti. Je ale také předpokladem snížení rostoucích škod z následků klimatických změn a extrémních projevů počasí, jako jsou povodně nebo sucha. Ochrana práv vlastníků a podpora zodpovědného drobného a středního podnikání na venkově patří mezi hlavní priority ODS, která je v současné době jedinou politickou silou v České republice, jež to za skutečnou prioritu považuje. Rodinné farmy – základní článek zemědělství v České republice Josef Stehlík, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR I když je Česká republika členským státem Evropské unie, neodpovídá současná struktura hospodařících zemědělských podniků evropským tradicím ani současnému nastavení dotací v rámci Společné zemědělské politiky EU (SZP). To mimo jiné představuje komplikaci při aplikaci evropské legislativy do našich zákonů i obhajobě priorit našeho zemědělství v rámci SZP. Ve všech zemích EU a ve vyspělém světě, až na některé regiony v USA, tvoří totiž základ zemědělského podnikání rodinné farmy. K tomu, přes všechny komplikace, postupně směřuje i Česká republika – počet podniků na bázi rodinných farem roste, stejně jako výměra obhospodařovaných pozemků, na které se soukromí zemědělci podílejí asi z jedné třetiny, a stejně tak se zvyšuje objem vlastnictví půdy v majetku rodinných farem. Prioritou pro ODS je tento proces urychlit. Především vztah k rodinnému majetku a odpovědnost za jeho rozšiřování a zkvalitňování vůči dalším generacím dělá z hospodaření na rodinných farmách v pravém slova smyslu multifunkční podnikání, šetrné k životnímu prostředí a produkující nejen suroviny k výrobě potravin, ale zároveň naplňující veřejný zájem ve vztahu ke krajině a rozvoji života na venkově. Pro ODS představují rodinné farmy 96 Zemědělství a rozvoj venkova nositele identity českého a moravského venkova, jejichž význam nelze měřit pouhým objemem zemědělské produkce. Tento způsob hospodaření chceme proto podporovat a rozvíjet, a rodinným farmám tak zabezpečit odpovídající společenské i ekonomické postavení ve venkovském prostoru. Rozvoj rodinných farem je podle ODS nezbytnou podmínkou pro zvýšení zaměstnanosti na venkově, podpory společenského života i k uchování a obnově tradic, které se v minulosti z venkovského prostoru vytratily. Podpora rodinných farem, včetně snížení byrokratické zátěže, které dnes musí čelit, je navíc základní prevencí proti postupující degradaci půdy i celkové degradaci krajiny. To je dáno zcela odlišným přístupem sedláků k podnikání, neboť v podstatně vyšší míře než jiné zemědělské subjekty hospodaří na svém, a není proto logicky v jejich zájmu vlastní majetek znehodnocovat. To je zásadní rozdíl od přístupu na půdě hospodařících nájemců, ale obecně i od veškerého podnikání, které není v každodenním běžném životě přímo spjato s životem na venkově. Podpora plnohodnotného života na venkově Radim Perlín, vedoucí výzkumného týmu, Přírodovědecká fakulta UK Přestože na českém a moravském venkově žije v současné době přibližně třetina obyvatel země, nemá značná část z nich stejné podmínky k životu jako obyvatelé měst. Tento stav se stále zhoršuje, především proto, že v řadě míst přestaly působit místní aktivní komunity, které vždy tvořily páteř společenského života v obcích. Aktivitu spolků a společenských organizací přitom podvazuje nadměrná byrokracie, s níž se musí prakticky při jakékoli „oficiální“ činnosti potýkat, což občany odrazuje od plnohodnotného využití volného času v místě jejich bydliště. Současný způsob přerozdělování peněz je navíc pro rozpočty především menších obcí nevýhodný, takže chybí finanční prostředky jak na podporu spolkového života, tak na vybudování k tomu potřebné infrastruktury a zázemí. Tento nevyhovující stav hodlá ODS změnit. Chceme podporovat především všechny aktivity obyvatel na vesnici. Občané, kteří jsou schopni a ochotni si sami zorganizovat jakékoli akce, musí mít morální i finanční podporu ze strany zastupitelstev i ze strany státu. Chceme proto, aby se všechny typy občanských sdružení a spolků na venkově od sokolů přes dobrovolné hasiče, chovatele, rybáře či zahrádkáře staly pro stát a místní samosprávy plnohodnotným partnerem, který pro své aktivity dostane přiměřený prostor. Jedině v podpoře místních aktivit a místních spolků vidíme možnost zvyšování kvality života na venkově. Jsme navíc přesvědčeni, že neexistuje žádná státní politika, která by mohla zohlednit různorodost jednotlivých specifických lokalit, a nehodláme tak určovat obecné parametry rozvoje, které je nutné uplatňovat ve všech obcích stejně. Respektujeme naopak identitu a svobodné rozhodnutí občanů, kteří na rozdíl od státních úředníků žijí v prostředí, jež jsou ochotni zlepšovat, a proto sami daleko lépe vědí, v čem spočívají místní problémy a priority. Zvyšovat kvalitu života na venkově je možné pouze na předpokladu posílení partnerství a důvěry mezi hlavními aktéry rozvoje venkova, tedy mezi představiteli obcí a měst a jejich 97 Ideové konference ODS 2014–2015 obyvateli. Naším cílem je proto umožnit každé venkovské obci uskutečnit takové rozvojové plány, které si sami obyvatelé v obci chtějí realizovat a které budou přispívat dobré pohodě, přátelství a důvěře v obci i mezi obcemi v konkrétní lokalitě tak, aby mohl být plnohodnotně využit společenský, ale i podnikatelský potenciál celého regionu, aniž by takové aktivity zásadně narušovaly českou a moravskou krajinu. Voda jako klíčový veřejný zájem Petr Havel, agrární analytik V České republice je dlouhodobě zcela neodůvodnitelně podceněna oblast vodního hospodářství, a to nejen jako pozůstatek z minulosti, kdy z české a moravské krajiny zmizely důležité vodní plochy a proběhla necitlivá regulace vodních toků, ale bohužel i v současné době. Téma vody se obvykle komunikuje pouze v souvislosti s rizikem povodní nebo tvorby cen vodného a stočného. Výsledkem je legislativní prostředí, které lze charakterizovat jako nadstandardně zatížené environmentálními povinnostmi na straně jedné a naopak takovými podmínkami nakládání s vodou, které nevedou společnost k žádoucímu ocenění role vody v podnikání ani v krajině. Stabilitu, dostupnost a kvalitu zdrojů pitné vody spolu s nezastupitelnou rolí vodních ploch a toků v krajině považuje ODS za jednu z nejdůležitějších priorit pro celou společnost. Vzhledem k neustále klesající schopnosti naší krajiny zadržovat vodu se i naší země týkají rizika poklesu dostupnosti vody, před kterými na globální úrovni varuje i Organizace spojených národů. Již v současné době ohrožuje sucho konkurenceschopnost i možný objem naší zemědělské produkce v řadě lokalit, například na jižní Moravě nebo v chmelařských oblastech Žatecka a Lounska. Zásadní cestu k nápravě vidí ODS ve snížení plošného rizika vodní eroze, kterou je postižena polovina zemědělské půdy v naší zemi. Prostředkem k tomu je posílení vlastnického hospodaření na půdě, urychlení procesu pozemkových úprav a změna průmyslového způsobu zemědělského hospodaření v krajině ve prospěch postupů, které nenarušují stabilitu povrchových i podzemních zdrojů vody. Do krajiny se musí vrátit část zrušených ploch rybníků, mezi krajinné prvky je nutné zahrnout mokřady, jako prevenci povodní a sucha je nutné budovat poldry. Především je ale třeba zahrnout opatření vedoucí k zadržování vody a stabilizaci vodních zdrojů do rozvojových plánů obcí a prosadit v praxi dnes opomíjenou skutečnost, že ochrana vody je spolu s ochranou půdy nejvyšším veřejným a trvalým zájmem pro občany České republiky. Les jako příležitost k podnikání v ekonomicky chudých regionech Miloš Pochobradský, člen expertního týmu pro oblast zemědělství a rozvoj venkova Zhruba třetinu veškerého území České republiky tvoří lesní porosty, a naše země tak patří k nejvíce zalesněným státům v EU. Potenciál lesnictví ale není v současné době dostatečně 98 Zemědělství a rozvoj venkova a plnohodnotně využit, i proto, že v naší zemi stále převažuje dominance správy a vlastnictví lesa ze strany státu. Důsledkem této skutečnosti je nedostatečně využitý podnikatelský potenciál malých a středních podniků při péči o les, produkci dřeva i jeho zpracování. Podpora malých a středních lesnických podniků a podnikatelů patří – stejně jako podpora menších a středně velkých zemědělských podnikatelů – mezi základní priority ODS v rozvoji venkova. V případě lesnictví je cílená podpora o to důležitější, že oblasti s vyšším podílem zalesnění představují v naší zemi především horské a podhorské oblasti s minimem pracovních příležitostí. Rozvoj podnikání v lesním hospodářství je tak zároveň sociální podporou ekonomicky chudších regionů, které jsou jinak dotovány množstvím ne vždy zcela účelných, sociálních programů. Potenciál rozvoje lesnictví vidí ODS především ve zvýšení přidané hodnoty v místě produkce dřevní suroviny, tedy v podpoře programů vedoucích k produkci finálních výrobků pro konečného spotřebitele. Jedině tímto způsobem lze dosáhnout růstu příjmů obyvatel oblastí s velkým zalesněním. Lesnictví ale také pro ODS představuje značný potenciál pro rozvoj turistiky a s ní spojených služeb. Proto budeme podporovat projekty, které vedou k tomuto cíli, avšak především takové, o jejichž podobě budou rozhodovat občané z konkrétních míst a lokalit, kde má být projekt uskutečněn. K tomu, aby mohl být současný podnikatelský prostor v lesním hospodářství rozšířen, budeme prosazovat postupný pokles dominance státu ve vlastnictví lesů tak, aby se zvýšil podíl privátních vlastníků, kteří mohou rozšířit stávající pracovní příležitosti v oboru. Podpora domácích výrobců bezpečných potravin Tamara Korešová, ekonom Původ potravin, jejich bezpečnost a kvalita je v posledních letech v centru pozornosti občanů, médií i politiků. Zároveň se ale toto téma stává spíše politickým, a ještě více populistickým kolbištěm, na jehož základě se pod pláštíkem ochrany spotřebitele stále více zpřísňují podmínky produkce a označování potravin, které snižují konkurenceschopnost našich i evropských výrobců potravin a k tomu používaných zemědělských surovin, a přemíra protichůdných informací orientaci spotřebitele spíše mate, než aby plnila roli potřebné osvěty. Stát samozřejmě nemůže rezignovat na svou odpovědnost při poskytování dostatku pravdivých informací o složení potravin, jejich původu, a zejména bezpečnosti, které nelze ověřit přímo při jejich nákupu. Stejně tak je ale nutné umožnit spotřebiteli svobodný výběr potravinářské produkce a výrobcům potravin srovnatelné podmínky při výrobě potravin se zahraniční konkurencí. ODS se proto zasadí o zjednodušení současné národní potravinářské legislativy tak, aby povinnosti tuzemských výrobců nešly nad rámec legislativy evropské. Naší prioritou je podpora domácích výrobců surovin pro potravinářství a prodejců potravinářských výrobků s důrazem na regionální výrobce a prodejce s minimální náročností na dopravu ke konečnému spotřebiteli. Proto chceme také zjednodušit podmínky pro prodej 99 Ideové konference ODS 2014–2015 zemědělských produktů a potravin tzv. "ze dvora", přímo od výrobce, a omezit povinnosti uvádět ve složení takových potravinářských výrobků údaje, které jsou povinni zveřejňovat průmysloví výrobci. ODS chce nastavit podmínky pro zdravé konkurenční prostředí podnikání v potravinářství, a zejména omezit zásahy státu do tohoto podnikatelského prostředí, včetně revize dnes nepřehledných podmínek týkajících se povinně uváděných údajů ne obalech potravin nebo v jejich dokumentaci. Za zdravé konkurenční prostředí považujeme i přiměřený rozsah mezinárodního obchodu s potravinami bez uměle vytvářených překážek mezi jednotlivými zeměmi, protože se tak na straně jedné rozšiřuje nabídka potravinářských výrobků pro české spotřebitele, na straně druhé se tím vytváří prostor pro export našich potravinářských výrobků. Rozvoj venkova a zemědělství jako zdroj atraktivních témat Veronika Vrecionová, expertní mluvčí ODS pro oblast zemědělství a rozvoj venkova Jedním z přetrvávajících mýtů – i kvůli přístupu našich médií – je teze, podle které je především pro městskou populaci téma zemědělství a venkova nezajímavé a odborně příliš složité. To je ale důsledkem nízké schopnosti politiků i novinářů atraktivně venkovskou problematiku prezentovat. Nedílnou součástí veřejné obhajoby priorit ODS tak musí být schopnost sdělovat tyto priority občanům přitažlivou a srozumitelnou formou. Schopnost vysvětlovat postoje na zcela konkrétních příkladech, jejichž řešení se dotýká každodenního života obyvatel české republiky, je nejefektivnější formou prezentace ideových hodnot, které jsou ODS blízké. Není přitom nutné v takové prezentaci podléhat ani politickému populismu, ani nadměrné bulvarizaci, hlavním předpokladem úspěšnosti je schopnost se v problémech orientovat a vytipovat oblasti, které veřejnost zajímají. Takových oblastí je k dispozici velké množství. Například další existence venkovských hospod, které představují centra společenského života obcí a jejichž budoucnost je ohrožena byrokracií, projektem elektronické evidence tržeb nebo plošným zákazem kouření. Nekonečnou řadu témat spojující venkov i město poskytují také oblasti hobby zájmů sdílených početnými komunitami, jakou jsou podmínky pro činnost vodáků, rybářů nebo chovatelů drobných zvířat, včetně problematiky takzvaných množíren psů. Pro všechny občany České republiky je důležitým tématem i malovýroba potravin a jejich kvalita, turistická jedinečnost obcí a měst nebo kvalita a cena vody, včetně podmínek či překážek při využití vodních ploch ke koupání i podnikání. ODS má přitom ze všech politických sil v naší zemi největší lidský potenciál s uvedenými tématy pracovat a díky tomu zlepšit podmínky života i podnikání na venkově i v zemědělství. 100 Zemědělství a rozvoj venkova Životní prostředí Faktory svobody Jan Zahradník, expertní mluvčí ODS pro oblast životního prostředí Levicová vláda stále častěji zasahuje do soukromého života lidí. Snaha kontrolovat občany se projevuje i v resortu životního prostředí. Majitel zahrady nově nemůže pokácet strom bez speciálního povolení, Česká republika přijala mnohem přísnější normy, než které v oblasti výstavby vyžaduje Evropská unie, ministerstvo nereflektuje připomínky místních obyvatel, pokud jde o situaci na Šumavě. Nedůvěra však není cestou ke svobodě. Jsem hrdý, že ODS škodlivým návrhům ministerstva čelí, přitom není pouze kritickým hlasem, ale předkládá vlastní řešení. Za to děkuji členům expertního týmu ODS pro oblast životního prostředí, kteří již více než rok analyzují témata, předkládají vlastní návrhy a vystupují na konferencích. Výsledkem diskuzí expertní skupiny je i tento sborník, který předkládá těžko srozumitelná témata životního prostředí širší veřejnosti a iniciuje tolik potřebnou diskuzi. Děkuji všem, kteří se podíleli na přípravě sborníku, zejména: Václavu Menclovi, Petru Vučkovi, Jiřímu Mánkovi, Ondřeji Jermanovi a Tomáši Vaňkovi. Zároveň bych rád tento úvod rozšířil o tematizaci tří faktorů, které proměňují život každého z nás, bohužel negativně: přicházíme o některé svobody. Faktor první Politickou scénu současné doby nejvýznamněji ovlivňuje neustálý a vším prostupující konflikt zájmů, ve kterém se nachází ministr financí Andrej Babiš, v jedné osobě majitel společnosti Agrofert a zároveň ministr financí vlády České republiky. Spolu s ním se ve větším či menším konfliktu zájmů nacházejí i poslanci jeho hnutí ANO. Nejvýraznějším příkladem je ministr životního prostředí Richard Babec, který byl do svého nástupu na ministerstvo ředitelem Lovochemie, která patří do skupiny Agrofert. Snad ještě před tím, než byl Richard Brabec oficiálně jmenován ministrem životního prostředí, sešel jsem se s ním, (schůzky se účastnil také senátor Tomáš Jirsa a bývalý ředitel Správy Národního parku Šumava Jan Stráský). Ministrovi jsme se snažili vysvětlit, jaká je situace na Šumavě ve vztahu k senátnímu návrhu zákona o Národním parku Šumava. Doložili jsme, jak složitým procesem prošel předkládaný návrh, jak velkou shodu se podařilo najít mezi obcemi, na jejichž územích se park rozkládá, oběma kraji a velkou částí veřejnosti. Jedinými výraznými oponenty senátního návrhu byli ekologičtí aktivisté. Richard Brabec tehdy chápavě přikyvoval, sliboval jednání se šumavskými obcemi, sliboval respektování mandátu jejich zastupitelů a starostů, který jako článek územní samosprávy získali ve volbách. Jednali jsme v této věci i s Andrejem Babišem. Ten se po několika úvodních slovech začal věnovat svému telefonu, aby pak předal jednání do rukou – tehdy již ministra – Brabce. Proč tak obsáhle popisuji naši snahu o přesvědčení vrcholných představitelů koncernu Agrofert a zároveň vrcholných představitelů našeho státu o prospěšnosti senátního návrhu 101 Ideové konference ODS 2014–2015 zákona o Národním parku Šumava? Činím tak proto, abych zdůraznil, s jak neblahým výsledkem vše dopadlo. Ministr Brabec nakonec jednoznačně podpořil názor ekologických aktivistů a doporučil zamítnutí senátního návrhu. Nic platné nebylo, že mnozí poslanci za hnutí ANO přicházeli se slovy, jak je jim Šumavy líto, jak fandí „Šumavákům“ ve snaze zachránit zelenou Šumavu a jak na Šumavu rádi jezdí. Nakonec ukázněně hlasovali, jak jim pan Babiš prostřednictvím pana Brabce nařídil, a senátní návrh pomohli zamítnout. Tehdy ve mně začalo klíčit podezření, že zde o žádné ušlechtilé ekologické ideály nejde. Že ani nejde o to, dát přírodě šanci vyvíjet se samovolně a nakonec dospět ke kýžené divočině. Šlo nejspíše o obyčejný obchod, ve kterém pan Babiš prodal Šumavu ekologickým aktivistům za klid, který si tím od nich vykoupil pro své agrochemické impérium. Faktor druhý Druhým výrazným faktorem, který ovlivňuje tvorbu zákonů v oblasti životního prostředí v Poslanecké sněmovně, je vliv Evropské unie. Celá řada zákonů je projednávána pod tlakem takzvaného infringementu neboli řízení o porušení Smlouvy. Nezasvěcený člověk nerozumí prvnímu ani druhému termínu, ale jedná se o zlověstnou hrozbu, které kdyby nebylo vyhověno, sevřela by Evropská unie naši zemi železnou pěstí a vymáčkla z ní nemalou pokutu. Ještě horším problémem a tvrdším tlakem jsou takzvané „ex-ante kondicionality“ neboli předběžné podmínky. Takovou podmínkou jsou například: zákon o státní službě, zákon o zadávání veřejných zakázek nebo zákon o posuzování vlivu na životní prostředí. Chci se zaměřit na zákon o posuzování vlivu na životní prostředí, který ztělesňuje průnik obou fenoménů, tedy konfliktu zájmů pana Babiše a vlivu EU. Hrozba Evropské unie spočívala v tom, že nesplnění této předběžné podmínky bude znamenat neodstranitelnou překážku v čerpání evropských fondů v období 2014–2020. Ministerstvo životního prostředí, věrno zásadě být papežštější než papež, připravilo návrh zákona o posuzování vlivu na životní prostředí neboli zákona o EIA s daleko větší přísností, než legislativa EU vyžaduje. V kruzích kolem stavebních a developerských firem vzbudil návrh zděšení. Podle jejich vyjádření takto předložený návrh sice ukonejší Evropskou unii a ta nám možná milostivě poskytne evropské fondy, ale vinou přísného zákona se zde žádný projekt nezrealizuje, žádná velká veřejná ani soukromá stavba nepostaví. Proč taková obava? Z návrhu bylo zřejmé, že do probíhajícího procesu posuzování vlivu stavby na životní prostředí i do takzvaného navazujícího řízení (územní i stavební řízení) má právo kdykoli zasahovat takzvaná dotčená veřejnost a její podání má odkladný účinek. Dotčenou veřejnost pak tvoří buď občané, kterých se posuzovaný záměr přímo týká, což je naprosto v pořádku, nebo ekologické občanské sdružení disponující minimálně tříletou historií nebo k danému záměru vzniklé občanské sdružení podpořené alespoň 200 podpisy osob, které nemusejí mít bydliště v dotčeném území ani nemusejí nijak doložit vztah k záměru. A to už v pořádku není. Je známo, že existují ekologická občanská sdružení, která mají ze svého výsadního postavení a z možnosti velmi účinně blokovat rozvojové projekty docela slušný byznys. 102 Životní prostředí Je zajímavé, že prvním výborem, který se zákonem o EIA ve Sněmovně zabýval, byl Výbor pro evropské záležitosti, k němuž se návrh dostal v rámci evropské agendy. Zajímavé je rovněž to, že usnesení výboru, kterým byla vláda varována, aby takový zákon, bránící výstavbě a snižující naši konkurenceschopnost, nepodpořila, tvořili společnou rukou poslanci za ODS a hnutí ANO. Při projednávání zákona na plénu Sněmovny se nakonec podařilo poněkud eliminovat ta největší nebezpečí, jako například odkladný účinek žalob nebo retroaktivitu zákona. Co však zásadně neprošlo, byl pozměňovací návrh ODS, aby alespoň 50 podpisů podporujících vznik občanského sdružení bylo od občanů majících trvalý pobyt v dotčeném území. Proti samozřejmě hlasovali téměř všichni poslanci ANO. Stalo se téměř neomezené právo ekologických aktivistů blokovat kterýkoli rozvojový projekt další hodnotou v jejich obchodu s Andrejem Babišem? Faktor třetí Třetím výrazným fenoménem stávající koaliční politické garnitury a jejích dvou hlavních protagonistů – hnutí ANO a ČSSD – je pohrdání občanskou odpovědností a právem svobodných občanů rozhodovat o svém majetku a vůbec o svém osudu. Dokladem tohoto postoje je zejména vyhláška MŽP o kácení neovocných stromů v zahradách – takzvaná kácecí vyhláška. Podle ní bude možné na soukromé zahradě pokácet neovocný strom určité velikosti pouze se souhlasem příslušného úřadu. Tato vyhláška, kterou ministr Brabec vyhlásil krátce po nástupu do funkce, je jednak v rozporu se zásadou ochrany soukromého vlastnictví, které je zaručeno ústavou, jednak ochraně přírody neprospěje a občany i úřady zatíží zbytečným papírováním. I zde pan ministr Brabec výrazně ustoupil ekologickým aktivistům a jejich sdružením. Ministerstvo životního prostředí chystá ale i další opatření, kterými se vlamuje do soukromí občanů. Podle návrhu Richarda Brabce má být úředníkům dovoleno vstupovat do soukromých domů a bytů a kontrolovat, čím obyvatelé topí. Na první, po pravdě poměrně populistický pohled se zdá, že to je v naprostém pořádku. Když někdo topí v kamnech „ostravskou raketou“, nesmí se divit, když do jeho domu vnikne obecní policista s nějakým ekologem a jeho topeniště úředně zkontrolují. Co bude pak, jak ten dotyčný přestupce zaplatí pokutu, když nemá na pořádné uhlí, to už pan ministr nezmiňuje. Nebo co se stane, když se občan, veden obavou z nezvané návštěvy, v domě zabarikáduje? Bude policista vybaven beranidlem? Opatření navíc může být zneužíváno v sousedských sporech. Opět bychom se tak vrátili do dob udavačství. Samozřejmě souhlasím s tím, aby společnost měla nástroj, jímž bude moci trestat ty, kteří svými topeništi znečišťují ovzduší v obcích. Kontroly je ale možné provádět odběrem vzorků kouře, není potřeba narušovat soukromí lidí. Na těchto třech příkladech jsem se snažil ukázat nejvýznamnější fenomény, které ovlivňují životy každého z nás. To ale není zdaleka všechno. Evropská unie si stanovuje megalomanské plány v oblasti energetiky ve snaze čelit klimatické změně, zakazuje skládkování odpadů či klade nadměrně přísné nároky na výrobce z hlediska likvidace obalů jejich zboží. Je zde ovšem jedna výjimka: zatímco EU snižuje podporu produkce biopaliv, Česká repub- 103 Ideové konference ODS 2014–2015 lika bude s největší pravděpodobností jejich výrobu výrazně podporovat, což se velmi hodí jejich největšímu výrobci, Agrofertu. Zdá se, že se kruh uzavírá. Pan Babiš prostě řídí stát jako firmu, tady tak, aby z jeho fungování měl on osobně a jeho skutečná soukromá firma Agrofert co největší prospěch. ODS bude čelit tlaku na omezování občanských svobod, bude se nadále zastávat aktivních a pracovitých lidí. V rámci resortu životního prostředí budeme upozorňovat na skutečné problémy a navrhovat jejich řešení. Hodláme se přitom opírat o pevná data, nikoli o pouhé domněnky. Nepodlehneme přitom tlaku velkých korporací ani různých organizací. Ochrana životního prostředí v ODS je přirozená Petr Vučka, poradce v oboru aplikované ekologie Konzervativní je neexperimentovat se společností. Konzervativní je chránit a rozvíjet dobré. Ochrana přírody a našeho životního prostředí je přirozenou součástí politiky ODS. Liberální je uznávat svobodu člověka. Liberální je odpovědnost za své činy. Využívání přírodních zdrojů je svobodou. Ochrana životního prostředí při jejich využití je odpovědností. Rovnováha mezi ochranou přírody a potřebami ekonomického rozvoje člověka je nutnou součástí naší politiky. Osobní odpovědnost je východiskem konzervativně-liberálního pohledu na svět. Je podmínkou sociální soudržnosti společnosti, je také podmínkou ochrany životního prostředí. Odpovědnost každé generace je nezanechat budoucím generacím dluhy. To znamená nezanechat dluh finanční ani ekologický. Odstranit ekologické škody, které jsme zdědili, považujeme za odpovědnost. Nevytvořit ekologické škody nové je naše povinnost. Rovnováha ochrany životního prostředí, ekonomické prosperity a společenské soudržnosti je podmínkou racionálního rozvoje. Podmínkou zachování rovnováhy jsou postupné změny a adaptace na měnící se podmínky. Moderní doprava, inovativní průmysl a chytrá energetika jsou pilíři ochrany životního prostředí Problematika dopravy je nedělitelnou součástí péče o zlepšení životního prostředí, stejně jako průmysl a energetika. Odmítáme proto zplošťující resortismus, kdy se všechno týkající se životního prostředí nechává jen na jediném ministerstvu. Agendy životního prostředí, dopravy, zemědělství a průmyslu jsou úzce propojené. Ochrana životního prostředí je významný veřejný zájem. Tento veřejný zájem má však stejnou váhu jako ostatní veřejné zájmy, ekonomické či sociální, které musí zůstat se zájmem ochrany životního prostředí v rovnováze. Ve stejné rovnováze k zájmu ochrany životního prostředí se musí nacházet zájmy soukromých vlastníků. ODS považuje ochranu životního prostředí za nutnou součást každé politiky v každém jednotlivém oboru lidské činnosti. 104 Životní prostředí Odděleně stojící, od skutečného života odtržený program ochrany životního prostředí, vždy zůstane jen politickou proklamací bez výsledku. Takovým zůstane i tehdy, pokud je on sám jedinou ideovou prioritou politické strany. Integrace ochrany životního prostředí jako součást jednotlivých ministerstev musí být naší prioritou. Zabudování všedních, neideologických principů ochrany našeho okolí a naší přírody do každodenní praxe veřejné správy, je podmínkou dosažení skutečných výsledků zlepšení životního prostředí. To platí zejména pro ekonomická ministerstva, ale také pro spolupráci se samosprávami. Naše životní prostředí je součástí evropského prostoru Environmentální politika EU je jen mezinárodněpolitický rámec naší legislativy. Odpovědnost za naše životní prostředí však máme především vůči našim občanům, kteří v něm žijí. Všichni společně máme odpovědnost vůči příští generaci, která bude žít v prostředí, které za sebou zanecháme. Dostatečné a různorodé energetické zdroje jsou pro naši zemi podmínkou zlepšení životního prostředí, protože jsou předpokladem svobodného rozhodování o cestě k naší budoucí prosperitě. Musíme v EU prosazovat i naše zájmy v oblasti energetické, environmentální či dopravní infrastruktury. Potřeby České republiky při zajišťování energiemi a ochraně životního prostředí se v jednotlivostech liší od jiných členů EU. Prosazovat tyto potřeby a zájmy do evropské legislativy a vzájemně je slaďovat je naše právo a současně povinnost vůči našim občanům. Při aplikaci práva Evropské unie v našich zákonech chceme vždy plnit minimální požadavky (např. celá Česká republika je citlivou oblasti a to je špatně). Naše předpisy však budou co nejvíce odpovídat takové rovnováze sociálních, ekonomických, energetických a environmentálních potřeb, která jsou pro náš stát optimální. Musíme vycházet z principu, že cílem environmentální regulace je skutečné a měřitelné zlepšení našeho života, nikoli naplňování politických proklamací. Rovnost práv a povinností všech občanů v ochraně životního prostředí Po roce 1989 došlo k nesmírnému posílení práv občanů vůči veřejné moci i soukromým vlastníkům a ekonomickým subjektům. Rozvoj těchto občanských práv však nebyl rovnoměrný a vyvážený. Musíme provést úpravy jednotlivých předpisů tak, aby práva nás všech byla stejná a stejné byly i povinnosti. Musíme upravit právní postavení občanských sdružení tak, aby neblokovala věci tam, kde nemají přímý zájem a projednávání probíhá mezi samosprávou a místními občany. V demokratické a liberální společnosti má stát jen omezené možnosti zasahovat přímo do ekonomických procesů. Částečně je to možné při veřejných zakázkách. Omezené jsou také naše možnosti v daňové a dotační oblasti, které jsou výrazně regulovány Evropskou unií. Musíme dokončit odstraňování starých ekologických zátěží, což souvisí s ochranou půdního fondu, kvality povrchových a podzemních vod (v současné době systém kolabuje). 105 Ideové konference ODS 2014–2015 Obce a kraje jsou nejblíže ochraně přírody Obce i kraje jsou zodpovědné za rozvoj svého území. Jejich hlavním nástrojem je územní plánování. Musíme posílit kompetence obcí tak, aby územní plánování mohlo účinně ovlivnit nejen technickou infrastrukturu, ale i vlastnosti krajiny z hlediska životního prostředí: její retenční schopnosti, protipovodňové schopnosti, udržení vody v přírodě, nízkou prašnost a další pro náš život důležité kvality. Ochrana určitého území je významným zásahem do místních podmínek a nemůže být stanovena bez přihlédnutí k řadě místních faktorů. Proto je nutno upravit předpisy tak, aby se vyhlašování nových chráněných území (například lokalit Natura 2000) dělo v řádném procesu přímo spojeném s procesem příslušné změny územního plánu, který umožní i změny v dané lokalitě. Zejména samospráva musí mít jasně formulovaný vliv na tento proces. Příroda je dědictvím, které je nedotknutelné Naše příroda je naším dědictvím. Je to dědictví po staletí ovlivňované působením člověka a je to dědictví věčně proměnlivé. Ještě dnes se napravují škody, které na přírodě napáchala socialistická epocha. Považujeme za svou povinnost předat naši přírodu v lepším stavu, než v jakém jsme ji přijali. Podpora dobrovolné spolkové činnosti zaměřené na ochranu přírodního bohatství a aktivní účast občanů na správě chráněných území jsou klíčové. Naše chráněná území nesmějí být doménou profesionálních ochranářů, ale musí se stát vzácným dědictvím nás všech. ODS volí prostředí pro život Václav Mencl, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Slogan, který jsme použili v jedné z volebních kampaní, nevolím náhodně. Mám za to, že ve zkratce dobře vystihuje naši pozici. Svět kolem nás je dílem lidských rukou mnoha generací. Výsledky jejich i naší práce – společně s přírodou – tvoří prostředí pro náš život. Cílem našeho snažení je kvalitní a šťastný život a odmítáme stavět přírodu a člověka proti sobě. Zásadní význam má odpovědnost svobodného občana a vlastníka za svůj majetek a za důsledky svých rozhodnutí. To je však možné pouze v demokratické společnosti se svobodným trhem. Dobře fungující trh s pevnými pravidly umí ochránit ty části životního prostředí, které mají zřejmé vlastníky. Pouze tam, kde to není možné, nastupují regulující zákony. Tato ideová východiska umožnila ODS v její politické praxi odpovědné a současně realistické jednání. Mnozí z nás si ještě dobře pamatují na špínu, prach a nepořádek, řeky bez ryb a otrávenou krajinu – výsledek komunistické totalitní péče o životní prostředí. Jestliže se nám podařilo tuto devastaci v zásadě odstranit a naši zemi je dnes možné srovnávat s vyspělými evropskými zeměmi, má na tom ODS rozhodující podíl. Pro mnohé bude ostatně i dnes překvapivé, že se za vlád ODS na zlepšení životního prostředí vynakládalo mnohem více prostředků než za vlád sociální demokracie. 106 Životní prostředí Toto překvapení není jediné. Podíváme-li se na aktuální agendu, je zřetelné, že jsou znovu a znovu řešeny problémy způsobené již před řadou let chybnými rozhodnutími sociálnědemokratických vlád: – Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie, jehož výsledkem je současný katastrofický vývoj dotací za solární energii, ODS na základě docela přesné bilance nákladů při jeho projednávání v Parlamentu jako jediná parlamentní strana nepodpořila. Samozřejmě jsme byli ihned označeni za antiekologické tmáře. Jak to dopadlo, víme dnes všichni – doplácíme miliardy, přitom je energetický přínos marginální. A stále legislativně složitě záplatujeme tehdejší chyby. – Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí – EIA. Od samého počátku jsme usilovali o jeho zjednodušení a integraci do územního řízení. Dokud se problémy týkaly privátních investorů, byl zákon v zásadě nedotknutelný. Protože po zpackané letošní novele teď mají problémy státní investoři, tak se tak snad stane. Ale kolika komplikacím jsme za těch 15 let mohli předejít? – Zákon o ochraně přírody a krajiny je na samostatný román. Jako dobrou ilustraci připomenu naprosto svévolné vymezení evropsky významných lokalit a ptačích oblastí – Natura 2000 – bez jakéhokoli projednání s veřejností, na které jsou jinak levicoví environmentalisté tak citliví. Vzhledem k tomu, že se vlastníci, správci ani uživatelé těchto lokalit a oblastí nemohli vyjádřit, vzniklo množství chyb a nesrovnalostí, které by šlo při řádném projednání odstranit. O nápravu je možné požádat pouze Brusel, a to velmi složitě. Problém náhrad za hospodářskou újmu není ani po 10 letech uspokojivě vyřešen. Tento seznam by mohl být samozřejmě mnohem delší. Věřím však, že tyto příklady stačí k tomu, abychom se i nadále řídili vlastním ideovým kompasem a nepodléhali nesprávnému, i když v dané chvíli populistickému většinovému názoru. A to i za cenu dočasného negativního onálepkování. Nezapomínejme, že ODS volí prostředí pro život. Šumava pod útokem aktivistů Jiří Mánek, bývalý ředitel Správy NP Šumava Jedním z mnoha témat ochrany přírody je má milovaná Šumava a v posledním roce také téma novely zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. (dále také ZOPK). Obě témata spolu velice úzce souvisejí. Tvrdím, že vlastní novelizace Zákona 114 je motivována právě snahou ekoaktivistů zdivočet Šumavu na úkor jejích obyvatel. Obě témata, Šumavu i zákon o ochraně přírody, dnes ovládají úzkoprofilově zaměření aktivisté, kteří skrze svá chapadla opanovali samotné MŽP. A tak po omezující, tzv. kácecí vyhlášce a téměř likvidačním zákoně o EIA přichází na řadu trumf, novela zákona o ochraně přírody. Situace je pro život obyvatel národních parků vážná. Je známo, že ekoaktivistům již jen existence člověka je přítěží, ale pokud projde zákon o ochraně přírody v podobě, v jaké je nyní, pak obyvatelé národních parků, obce a kraje, na jejichž území se národní parky vyskytují, budou odsunuti do role statistů, kteří v lepším případě budou moci pozorovat, jak se jim jejich domovy mění postupně na jakousi divočinu. 107 Ideové konference ODS 2014–2015 Nic proti divočině, ale zakládat velkoplošnou divočinu v nepřirozených smrkových monokulturách a předložit ji napospas kůrovci, který zničí prostředí pro mnoho druhů živočichů, včetně těch nejvíce chráněných, změní vodní režim krajiny a mikroklima, to přeci není ochrana přírody. Mně to připadá jako anarchie a hazardování s přírodním prostředím, se životy rostlin a živočichů, se životy obyvatel i s turistickým ruchem. Při ochraně přírody, kde pravidla určují aktivisté, žere Šumavákům kůrovec les za domem a před domem jim křovím (sukcesní nálety dřevin) zarůstají louky, na kterých jejich předci pásli dobytek. Novela zákona o ochraně přírody na většině území národních parků zbaví obyvatele práva rozhodovat o svém životním prostředí. Jak se to může stát? Místní obyvatelé, místní samosprávy a místní autority jsou ze zákona součástí Rady národního parku. Doposud se důležité koncepce s Radou musely dohodnout. S novelou ZOPK bude stačit pouhé projednání. Lokální autority v podstatě ztratí možnost podílet se na rozhodovacím procesu, který by měl určovat kroky k zachování jejich životního prostředí. Pokud projde novela ZOPK, dojde k tomu, že o životním prostředí obyvatel v odlehlých končinách národních parků, tedy rozumějte o prostředí s minimem voličů, budou rozhodovat z Prahy lidé, kteří na Šumavě možná třikrát byli, ale nepřežili by tam ani jednu zimu. O Šumavě budou rozhodovat různobarevná hnutí nevládních organizací, jež se napojila na hnutí politické, které tvoří současnou vládu. O Šumavě budou rozhodovat neodpovědní aktivisté, kteří coby placení brigádníci jezdí na Šumavu, aby se tam vázali lany ke stromům jenom proto, aby tyto stromy a ještě plno dalších okolo mohli zahubit kůrovci. Lidé naprosto neznalí Šumavy budou v Modravském lese poučovat šedesátiletého lesníka, jak je prima, když les, který vysadil jeho děda a praděda, sežerou kůrovci. Ano, situace je vážná. Šumavu se ekologistům nepovedlo zničit skrze zákon o NP Šumava Speciální zákon o NP Šumava byl předkládán už několikrát. Dovolím si popsat poslední epizodu v letech 2011–2014. Svůj návrh zákona o NP Šumava předložil Plzeňský kraj – jeho nepřijatelným bodem bylo zřízení jakési obecně prospěšné společnosti, která by netransparentním způsobem pečovala o lesy národního parku. Proto se iniciativy chopilo MŽP. A musím konstatovat, že ačkoli se v prostředí NP Šumava profesně pohybuji od roku 1995, nikdy za posledních 20 let nebylo na přípravě zákona o NP Šumava odpracováno tolik, jako v letech 2011–2014. Nikdy neproběhlo tolik jednání, nikdy neseděli u jednoho stolu tak nesmiřitelné tábory. Krůček po krůčku s účastí šumavských obcí, Jihočeského i Plzeňského kraje, expertů na životní prostředí ze všech politických stran, expertů na ochranu přírody, expertů na legislativu, nevládních organizací, vědců, lesníků, přírodovědců, extremistů ekoteroristických i lesohospodářských. Všechny tyto skupiny sedávaly u jednoho stolu a debatovaly o každém slově dva roky. Každý musel ustoupit ze svých požadavků. Nakonec nebyl nikdo úplně spokojen, ale byl na stole konsenzus, se kterým poprvé po 20 letech chtěli všichni souhlasit. S kompromisem a konsenzem se nesmířili jenom ekoextremističtí aktivisté. Chtěli divočinu na většině území národního parku, a to pokud možno co nejrychleji. To se jim v de- 108 Životní prostředí mokratickém procesu nepodařilo prosadit a kompromis, který i tak byl jejich názorům mnohem blíže než názorům šumavských obcí, začali nabourávat. Lidé, kteří nemají za území žádnou odpovědnost, neakceptovali konsenzus. Konsenzus, se kterým souhlasili demokraticky volení zástupci místních obcí a zástupci krajů, představitelé exekutivy ochrany přírody, tedy MŽP a Správa NP Šumava. Extremisti vyvolali několik po sobě jdoucích hysterických kampaní, které se víceméně míjely účinkem. Ovšem až do doby, než se nevyměnila vláda a vedení MŽP, které převzalo hnutí ANO. Spolu s ním ovládli exekutivu ochrany přírody aktivisté, kteří nakonec našli klíč, jak kompromisní zákon o NP Šumava zdiskreditovat. Údajně byl zákon připraven k tomu, aby se kšeftovalo s pozemky. Prý se v rámci připraveného zákona o NP Šumava připravila zonace podle toho, komu jaké pozemky a parcely patří a imaginárním spekulantům s pozemky se tak šlo na ruku. A nejpikantnější na všem je to, že za takovou zonaci prý může ODS. Přitom zonaci připravovali odborní pracovníci Správy NP Šumava, jednali o ní separátně s každou obcí zvlášť (22 obcí). Nikdo jiný u jednání a nad mapami nebyl, už vůbec ne politici. Nicméně tato chiméra měla úspěch, a to nejenom u veřejnosti skrze ta správná média, ale bohužel i u řady poslanců, kteří nakonec návrh zákona o NP Šumava smetli ze stolu. Dodnes mi zní v uších neuvěřitelné báchorky z úst řady poslanců, kteří skočili na špek ekoteroristům. Povede se ekologistům dobýt a zničit Šumavu skrze novelu zákona o ochraně přírody? To, co se hazardérům se šumavskou přírodou nepodařilo skrze zákon o NP Šumava a skrze Plán péče, se jim však může podařit díky novele zákona o ochraně přírody a krajiny. Co nového tato novela přináší a jaké to může mít důsledky? Zavádí nový institut klidových zón, jímž se bude omezovat volný pohyb osob, aby nerušili vývoj ekosystémů a jejich složek, které jsou citlivé na rušivé vlivy. Ovšem Nejvyšší správní soud již klidová území v roce 2010 zrušil pro nedostatek argumentů, proč území Šumavy před turisty zavírat. Uzavření části přírody z důvodu její ochrany zní celkem logicky. Ovšem podezřele, pokud ochrana přírody a současné MŽP argumentuje tak, že se vlastně ruší zákaz vstupu do prvních zón a tím se de facto zpřístupňuje Šumava. Prvních zón je dnes jenom 13 % z rozlohy NP. Pokud se nově nebude smět vstupovat pouze do nově zřízených klidových území, pak je důležité vědět, jak velká tato území budou. Zatím asi není úplně jasné, kde taková území s omezeným vstupem přesně budou, ale podle mých zkušeností to nebude méně než 25 % z území NP Šumava. Takže rétorika typu, že se Šumava otevře veřejnosti, když se umožní vstup do prvních zón, je sice zajímavá, ale ve skutečnosti klamná. Plocha, kam nebude smět člověk vstoupit, se od současného stavu pravděpodobně zvětší o celých 100 %. To přece není otevírání Šumavy turistům. Já myslím, že je to zavírání Šumavy před turisty. Zajímavé je, že novela zákona nově pamatuje na umožnění výjimek pro vjezd vozidel Vězeňské služby do NP. Na to novela zákona pamatuje. Dokonce jde ještě dál a Vězeňské službě umožňuje po národním parku pohyb i na kole. Takové věci novela zákona 114 opravdu řeší. 109 Ideové konference ODS 2014–2015 Hranice klidových zón budou vymalované v terénu, stejně tak budou v terénu vyznačeny hranice první zóny. Zdá se, že národní parky budou nově plné čar. To je další důkaz odtažitosti rozhodovacích orgánů od reality terénu. Kdo se v terénu ve změti čar vyzná? Naprosto novým cílem a obratem u národních parků je zákonem dané zařazení většiny jejich plochy do režimu tzv. nerušeného průběhu přírodních dějů. Novým, zákonem daným cílem bude ponechat většinu Šumavy divočině. Většina ze 70 000 ha, kde po staletí žili lidé, má být nově darována kůrovci? Ptám se, jestli si to všichni, kdo budou o novele hlasovat, uvědomují a zda to doopravdy chtějí? Nově se zavádějí čtyři místo třech zón ochrany přírody, jako je běžné v drtivé většině NP ve světě. Pikantní ovšem je, jak se uvádí v § 18 odst. 2, že se budou moci do jednotlivých zón zařazovat i území, která nesplňují kritéria pro zařazení do té které zóny. Jinými slovy: ochrana přírody si již bude dělat úplně, co chce, aniž by to musela logicky a odborně zdůvodnit. Protože je-li dle § 15 cílem většina plochy NP v režimu divočiny bez zásahů, tak díky § 18 odst. 2 to může být okamžitě a bez zdůvodnění. Navíc se zonace, stejně jako další důležitá rozhodnutí, mají nově vyhlašovat opatřením obecné povahy. Tedy nástrojem, vůči kterému může kdokoli podat odvolání, pokud se bude cítit krácený na svých právech. To ve svém důsledku může vést k tomu, že se nikdy žádné opatření obecné povahy nepovede přivést do reality, protože najednou se kdekdo bude cítit ohrožen na svých právech a soudy se povlečou roky. Vylučuje se funkčnost lesního zákona v prvních i druhých zónách. Nebude se tedy smět ani bojovat proti kalamitám, nebude se muset ani zalesňovat. Orgán ochrany přírody může zakázat redukci spárkaté zvěře na celém území NP. To je pro les a přírodu při absenci predátorů zásadní. Výsledkem pak bude přemnožená zvěř a škody na lesních ekosystémech. To, co se aktivistům nepodařilo za 20 let skrze různé nesmyslné blokády, rozhodnutí MŽP za ministra Bursíka, co se jim nepodařilo vklínit do Plánů péče, co se jim nepodařilo vklínit do zákona o NP Šumava, to nyní v přebohaté míře dosáhnou skrze novelu zákona 114 z dílny mistra hnutí ANO. O takovém zákonu se aktivistům dříve ani nesnilo, dnes si ho pravděpodobně napsali sami a ministr a jeho úředníci jej předloží Parlamentu. Co nám přinese novela EIA? Jan Zahradník, expertní mluvčí ODS pro oblast životního prostředí EIA je zkratka vycházející z anglického termínu Environmental Impact Assessment a v překladu znamená posuzování vlivů na životní prostředí. EIA je proces interdisciplinárního posouzení vlivů záměru stavby, činnosti nebo technologie ve všech etapách jejich životního cyklu na životní prostředí za účasti veřejnosti. Jako první tento proces zavedli do praxe v USA v roce 1970. Evropské společenství ho přijalo směrnicí Rady č. 1985/337/ES ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí. 110 Životní prostředí V ČR byl proces posuzování vlivů na životní prostředí zaveden zákonem č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Pro investorskou a stavební praxi tato právní norma přinesla zcela nový proces, který musel předcházet územnímu řízení. Byl to proces, který se z hlediska časového řídil nikoli Správním řádem, ale lhůtami, které vycházely přímo ze zákona. Proces byl pro vyjmenované stavby a záměry povinný a výsledek procesu, tzv. stanovisko, bylo pro navazující správní řízení vedené místně příslušným stavebním úřadem podkladem povinným, nikoli však závazným. Novela zákona byla přijata pod č. 39/2015 dne 10. 2. 2015. Co nám tedy přinesla? V první řadě je třeba konstatovat, že celý proces EIA byl novelou v podstatě podřízen režimu, který se řídí Správním řádem. Tato úprava se na první pohled může zdát ve srovnání s předchozí verzí lepší. A to zejména z důvodu přesně stanovených lhůt a jejich vymahatelnosti. To napadne řadu investorů, kteří prošli procesem EIA podle předchozích právních úprav, a vyzkoušeli si, že některé úřady si s dodržováním procesních lhůt daných zákonem příliš hlavu nelámaly. Výhoda nové verze však končí v okamžiku, když si uvědomíme, že k rozhodnutí podle Správního řádu, kterých bude v procesu EIA podle novely několik, je možné se odvolávat a v případě nevyhovění je možné ho napadnout správní žalobou. Při obecně známé skutečnosti s přetížením českých soudů lze téměř s jistotou předpokládat neúměrné prodloužení celého procesu. Se zavedením procesu EIA do režimu podle Správního řádu úzce souvisí další novinka a tou je tzv. coherence stamp. Výsledkem procesu EIA je stanovisko. V případě, že je souhlasné, obsahuje podmínky, za kterých je možné předložený záměr realizovat. Ve srovnání s předchozí praxí budou příslušné úřady v navazujících řízeních na proces EIA kontrolovat dodržování úplnosti podmínek stanovených ve stanovisku, a to opět v režimu Správního řádu. To pro odpůrce záměru opět znamená další možnost obstrukcí v podobě odvolávání se do rozhodnutí a podávání správních žalob. Každý investor si za daných okolností rozmyslí, jestli je vůbec reálné podstoupit riziko investování, a to zejména v případě, kdy investici pořizuje z úvěrových prostředků. Žádný zodpovědný investor rozhodně nebude žádat o dotační prostředky, protože reálně hrozí nedodržení lhůt a s tím související vracení dotace a navazující sankce. Tím výčet problematických ustanovení bohužel nekončí. Základní pojmy vymezuje § 3, který mimo jiné nově definuje co je dotčenou veřejností – písm. i, 2. zní: je právnická osoba soukromého práva, jejímž předmětem činnosti je podle zakladatelského právního jednání ochrana životního prostředí nebo veřejného zdraví a jejíž hlavní činností není podnikání nebo jiná výdělečná činnost, která vznikla alespoň 3 roky před dnem zveřejnění informací o navazujícím řízení podle § 9 odst. 1, případně před dnem vydání rozhodnutí podle § 7 odst. 6, nebo kterou svými podpisy podporuje nejméně 200 osob. Tato definice bezprecedentním způsobem a bez jakékoli logiky zavádí privilegovanou skupinu obyvatel. Skupinu, která o sobě prohlašuje, že se zabývá ochranou životního prostředí nebo veřejného zdraví. Skupinu, která nemá žádnou odpovědnost, nemusí prokazovat žádnou odbornost, ale může zcela zásadním způsobem obstruovat proces posuzování. Tvůrce zákona 111 Ideové konference ODS 2014–2015 tak vytvořil – ať už chtěně, či nekompetentností – téměř ideální prostředí pro korupci, vybírání výpalného či nekalý konkurenční boj. Hranice 200 osob pro podporující podpisovou listinu je dalším logickým nesmyslem. V praxi to totiž může znamenat potlačení principu samosprávy. Malý příklad: investor na obci (s počtem obyvatel nižším než 200) ve shodě s jejím vedením i obyvateli bude chtít realizovat investiční záměr (např. zemědělskou stavbu), ale odpůrce záměru přinese podpisovou listinu s 200 podpisy osob, které s danou obcí nemusejí mít vůbec nic společného, a přesto se stává účastníkem procesu. V takovém případě začíná dlouhotrvající obstrukce, která může skončit až odchodem investora jinam. Novela ve srovnání s předchozí právní úpravou také rozšiřuje a významně prodlužuje celý proces předmět posuzování. Když tvůrci zákona novelu překládali, jedním z hlavních argumentů pro její rychlé přijetí bylo zachování možnosti čerpání peněz z fondů EU. Tato podmínka byla splněna. Bohužel tak nešťastným způsobem, že k čerpání peněz na záměry, které budou muset projít procesem EIA, s velkou pravděpodobností v důsledku komplikovaného a nedomyšleného zákona vůbec nemusí dojít. Klimatická změna a „boj“ proti ní. Proč a zač? Tomáš Vaněk, vědecký pracovník „Cílem EU je zaujmout v mezinárodním společenství přední pozici v boji proti klimatickým změnám, což potvrzuje svým aktivním vystupováním v mezinárodních jednáních, v rámci nichž se snaží o postupné sbližování zatím stále rozdílných představ významných znečišťovatelů a nové podobě společného závazku v boji proti změně klimatu.“ Lisabonská smlouva. „Komise svými návrhy určila směr k nízkouhlíkové budoucnosti. Pokud je vedoucí představitelé EU schválí, přihlásí se Evropa jako první ke svému dílu globální odpovědnosti.“ Connie Hedegaardová, evropská komisařka pro oblast klimatu (2014). Tato a podobná prohlášení slýcháváme v posledním desetiletí velice často. Je tedy zcela oprávněné klást otázky typu: 1) Je klimatická změna realitou? 2) Kdo za ni „může“? 3) Je v možnostech lidstva jí zastavit? 4) Není výhodnější adaptace? „Jádro pudla“, které se bezprostředně dotýká každého občana, je v otázkách 2, 3 a 4. Jediné, co je nepochybné, je fakt, že se klima mění – ale ono se měnilo neustále. Nicméně protože v případě klimatu jde o procesy dlouhodobé a nějaká jakž takž přesná měření jsou od roku 1850, je vyhodnocení toho, co se děje, poněkud obtížné. Ještě horší je, že celá odborná diskuse a predikce možných budoucích důsledků je založena na matematických modelech, které nezahrnují všechny vlivy a jež především nelze experimentálně ověřit v reálném čase. 112 Životní prostředí Za poněkud skandální z tohoto hlediska pokládám závěry a doporučení klimatického panelu OSN, který argumentuje „shodou vědců“ jako důkazem. Shoda vědců není ve vědě důkazem ničeho, a to ani za předpokladu, že jsou opravdu brány v potaz všechny názory, což je v případě IPPC poněkud sporné. Pokud totiž pohlédneme do historie, najdeme období, kdy „shoda vědců“ tvrdila, že země je placatá či že je středem vesmíru, a řadu podobných příkladů. Takže důkaz toho, že za změnu klimatu (a v jaké míře) může lidstvo, je postaven na značně vratkých základech, podobně jako tvrzení, že je v možnostech lidstva tuto změnu zastavit. Nicméně předpokládejme, že tomu tak je, a podívejme se z tohoto hlediska na cíle EK vyhlášené 2014: snížit do roku 2030 emise CO2 o 40 procent a závazný cíl, aby minimálně 27 procent energie pocházelo z obnovitelných zdrojů. Vzhledem k tomu, že EU produkovala v roce 2013 pouhých 11 % celosvětových emisí CO2, znamená snížení o 40 % v EU ve světovém měřítku 4,4 % , tedy téměř nic. Toto snížení bude nepochybně zcela eliminováno nárůstem emisí v rozvojových zemích, především v Číně a Indii. Trendy za roky 1965–2011 hovoří jasně. Aby tedy snižování emisí mělo jakýkoli smysl, muselo by být prosazeno celosvětově, izolovaná akce EU nemůže mít na celkové emise CO2 významný vliv. Pokud jde o obnovitelné zdroje, je současný stav ještě horší. Dle Bjorna Lomborga zabrání například sluneční a větrná energie za každý vynaložený dolar poškození klimatu v hodnotě zhruba 0,03 dolaru. Tato situace je dána především masivními dotacemi do neefektivních technologií. Prostě obnovitelné zdroje jsou závislé na přírodních a klimatických podmínkách a jsou tudíž ekonomicky využitelné jen někdy a někde. Jejich dotování vede jen a pouze k neúměrným nákladům pro obyvatelstvo a ke stále se zvyšující zátěži pro průmysl. V této situaci by bylo daleko efektivnější přesunout zlomek na ně vynakládaných finančních prostředků do výzkumu a vývoje nových technologií, které by již dotace nevyžadovaly. Hezkým příkladem technologického pokroku je současný rozvoj těžby břidličného plynu v USA. Aniž by byl dotován a politicky “směrnicován”, přinesl rozvoj ekonomiky, snížení cen energií pro průmysl a obyvatele a jako vedlejší produkt, snížení emisí CO2. Ironií je, že také zapříčinil zlevnění cen amerického uhlí, které teď nakupují země EU. Jak jeho pálením v elektrárnách “snižují” emise CO2, mi není příliš jasné. To, že se Evropa “přihlásí jako první ke svému dílu globální odpovědnosti”, je tedy nepochybně politicky skvělé – až na to, že ostatní země dbají evidentně daleko více o svou ekonomiku a životní úroveň svých obyvatel a toto prvenství EU bez problémů přene-chají, jak je vidět i z výsledků posledních “klimatických” konferencí a krachu Kjótského protokolu. Jaké jsou tedy výsledky a důsledky tohoto boje? Jediným měřitelným důsledkem budou a již jsou stoupající ceny energií pro průmysl a obyvatele, které jsou ve srovnání s USA dvojnásobné, z toho plynoucí ztráta konkurenceschopnosti zemí EU a pokles životní úrovně jejích obyvatel. Kdo tomu nechce věřit, ať si dobře prohlédne své vlastní roční vyúčtování energií a uvědomí si, že je to jen část nákladů, protože zbytek zaplatil stát (např. v roce 2013 vláda ČR 113 Ideové konference ODS 2014–2015 dotovala obnovitelné zdroje částkou 11,7 miliardy korun z celkových téměř 45 miliard korun), ovšem opět z daní občanů. Takže jen náklady na obnovitelné zdroje činily v ČR v roce 2013 4 500 Kč na občana včetně kojenců. A v tom nejsou zahrnuta biopaliva a další náklady, jako například daň z paliv. Proč tedy? Je velikou otázkou, proč se EU stále staví do „čela“ tak nejistého a drahého podniku a tvrdohlavě přehlíží fakta. Osobně se domnívám, že jde jako obvykle o kombinaci příčin ideologických a ekonomických. Po krachu Lisabonské strategie, slibující ústy předsedů vlád, že EU bude do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“ se zoufale hledal důvod pro „společnou“ agendu. A je zde: EU v popředí boje za „záchranu lidstva“. Dalším důvodem je patrně něco, co bych nazval „úprk politiků vpřed“. Jak jinak zdůvodnit fakt, že se z velké většiny velice pragmatičtí politici s „poločasem“ života 2 roky najednou starají o to, co snad může být za 100 let? Cílem je odvrátit myšlení voličů od každodenní reality, od neplnění předvolebních slibů a od výsledků jimi provozované politiky v reálném čase. A navíc – případné hospodářské problémy lze snadno „svést“ na opatření zcela nutná k „záchraně světa“. A nakonec: „o peníze jde až na prvním místě“ – lobbistické skupiny a zelené iniciativy jsou na tomto boji finančně závislé – bez něj a z něj plynoucích štědrých dotací by přišly minimálně o část svých příjmů. Jen si připomeňme současnou situaci okolo biopaliv v EU a v ČR. Poučení Bohužel, pokud pohlédneme na výše uvedené skutečnosti bez růžových brýlí a vzpomeneme si na naši nedávnou historii, vypadá výsledek asi takto: Po 25 letech máme zase „vedoucí ideologii“. Marxismus-leninismus vystřídal environmentalismus. Boj proti imperialismu zase boj proti klimatické změně. Zase doháníme USA – se stejnými výsledky. Zase máme „elity“, které vědí lépe než občan, co je pro něj dobré. A zase má občan u voleb hlas „slabě poradní“ – rozhoduje se jinde. A zase to občan platí. Co s tím? Přestat strkat hlavu do písku a uvědomit si realitu. Zachovat rozhodování o energetickém mixu na národní úrovni. Zasadit se o zpětný přesun pravomocí z EU na státy (jakási „antilisabonská smlou- 114 Životní prostředí va“), aby občané našeho státu mohli opět rozhodovat o tom, co budou podporovat ze svých daní. Informovat korektně občany o důsledcích a nákladech „zelených“ politik. Formulovat a hájit jasné postoje na úrovni EU. Před každým podpisem čehokoli se pořádně rozmyslet. A akceptovat, že přírodní zákony platí bez ohledu na názory a přání ideologů a hlasování politiků. Finanční prostředky občanů investovat do přizpůsobení se klimatu, ne do „boje“ proti němu. Výsledek tohoto boje totiž je a bude stejný jako výsledek již minulého „poručíme větru dešti“, který si dříve narození dobře pamatují. Protože pro to, aby byla EU prostorem „volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu“, je „boj proti klimatické změně“ zcela zbytečný. Ten je potřeba jen a jen pro příjmy a prebendy omezené vrstvy „elit“, lobbistů a politickou moc „zelených stran“. A je zajímavé sledovat, kdo toto plýtvání penězi občanů podporuje například v Evropském parlamentu i jinde. 115 Děkujeme autorům jednotlivých příspěvků za spolupráci. Uvedené texty obsahují osobní názory jednotlivých autorů a mohou se lišit od oficiálních postojů Občanské demokratické strany. Ideové konference ODS 2014–2015 Sborník příspěvků Vydala ODS, Truhlářská 9, 110 00 Praha 1 Odpovědný redaktor: Jakub Kajzler Tel.: 234 707 111, e-mail: [email protected], www.ods.cz © Občanská demokratická strana 2015
