Pouto - Naše tvorba

Zdena eS.
Pouto
Za chladné temné noci, kdy oči vesničanů stírá spánek, kdy poslední uhlíky tepla zmírají
v popelu ohniště, kdy domácí zvěř tiskne se k sobě v očekávání tepla a bezpečí, v takové noci
zůstávají otevřené jen dětské oči v očekávání něčeho výjimečného, něčeho zvláštního,
něčeho, co uvede v život vyprávění Poutníků, kteří čas od času zabloudí do vesnice při svých
cestách z dalekých krajů do krajů ještě vzdálenějších.
V chalupě kováře Brana se dávno uložili všichni ke spánku. Po dnu vyplněném těžkou prací
usedli večer k hořícímu krbu, aby se zaposlouchali do příběhů, které jim přinesl vypravěč
Thyary. Zastavil se ve vesničce na své cestě k Temným lesům a ještě dál, až do krajů na úpatí
Ledových hor.
Jen jedny oči jsou stále otevřené dokořán. Patří Neilovi, jedinému synovi kováře Brana.
Chlapec na samém konci dětství byl první, kdo spatřil Thyaryho přicházet ke vsi. Utíkal mu
naproti s důvěřivostí štěněte lačnícího po pamlsku.
V letošním podzimu je Thyary první Poutník, který dorazil do vsi. Usmívá se nadšení malého
chlapce a dovolí mu odnést tlumok do vyhřáté sednice kovářovy chalupy. Sám vejde do
kovárny za Branem.
Dřív, než dojde na příběhy určené pro dětské uši, chce si pohovořit s kovářem o všech
novinkách, které cestou údolími nasbíral.
Sedne si v rohu do závětří a zapálí dýmku. Těžké aroma bylinek se nese kovárnou, mísí se
s pachem mužského potu a rozhání ostrou vyčpělost koňských těl.
Bran úspornými pohyby tvaruje železo do ostré špice. Stačí pohled a starý Jestřáb
dmychadlem rozvíří ohniště. Soustředění ukončí až závěrečné kovářovo pokývnutí hlavou. Je
spokojen se svou prací.
Vyprovodí Jestřába, kterému jméno dal mohutný zoban nosu, před kovárnu a přesvědčí se, že
odchází šouravými kroky k chalupě Holma, lovce, řezníka a hostinského v jedné osobě.
Teprve pak si přisedne k Thyarymu. Přijme nabídku váčku s tabákem a bohatě si poslouží do
své dýmky. Mají dost času, než zavolá kovářka ke stolu.
Kovář si prohlíží přes opar kouře Thyaryho. Nezměnil se od loňského podzimu. Snad pár
vrásek kolem očí přibylo. Oba muži k sobě pocítili závan bratrské sympatie už od prvního
setkání před lety, kdy Poutník poprvé zavítal do vsi.
I dnes se měří přátelským pohledem. Dva muži, na první pohled tak rozdílní. Vysoký a
robustní kovář s pevnými svalnatými pažemi, které vytavila kovadlina do síly kamene.
Mlčenlivý a pozorný posluchač. Nikdy neopustil vesnici na déle než týden pro cestu na trh a
zpět domů. Přirostlý k zemi a řemeslu svého otce a děda.
1
Zdena eS.
Proti němu sedící Poutník, vypravěč příběhů, vysoký, se štíhlými souměrnými údy na pohled
křehkými. Jen občasný ostrý záblesk v očích dává tušit tajenou sílu, která se dokáže v
jediném okamžiku přelít ze slov do paží a překvapit útočníka. Ostatně jeho hůl, těžká a
železem kovaná v celé půli své délky, už na první pohled ukazuje, že její nositel není laciná
kořist pro lapky a zloděje, kteří se na cestách nečekaně objevují.
Po chvíli mlčení se opře Thyary pohodlně o zeď kovárny, zabafá z dýmky.
Nu, milý Brane, nebudu se ptát, co nového ve vaší poklidné vsi. Spíš ti řeknu, co se k vám
blíží. V zemi to vře. Gardy Nejvyššího regenta zbrojí. Potřebují železo a zručné kováře. Mám
za zády královské prospektory. Přijdou i sem, cestou k Ledovým horám. Možná ……
s povzdechem poklepal dýmkou…
….. možná by nebylo na škodu mít hlídky na kopci nad vsí a už vůbec by nebylo na škodu, aby
mladí chlapci nebyli doma, až se členové Gardy přiblíží na dohled ….
…..klidné časy končí, Brane, ať se nám to líbí, nebo ne …..ani ty nejsi v bezpečí, jsi příliš
dobrý mistr svého řemesla, aby tě nechali opravovat pluhy místním rolníkům ….
Kovář jen mávne odmítavě rukou.
Žijeme příliš daleko od měst. Neviděli jsme tu nikoho cizího řadu let. Koho by napadlo hledat
v Ledových horách železo. Jen blázen by riskoval. Končí tam svět. Za horami jsou prázdné
pustiny a smrt.
Thyary se nadechne, jako by chtěl něco říci, ale do kovárny vběhne malá Miana. Celá
zrůžovělá důležitostí svého úkolu.
Maminka vzkazuje, že jídlo je hotové, tatínku. Máš přijít ke stolu i s naším hostem.
Oba muži se usmějí. Jen očima si řeknou, že až zítra, bude-li čas, dokončí svůj rozhovor.
X
X
Noc dávno pokročila do své druhé půle. Neil nemůže stále usnout. Takový večer! Očima
popoháněl vypravěčovu ruku, aby už už poslední lžíci ovesné kaše z misky vyškrábal. Ale
Thyary, jak kdyby neviděl hladovou dychtivost dětských očí, vyrovnaných jak řádky trnek
kolem krbu, s pomalou pečlivostí chlebem vytírá zbytky opečené slaniny, rozvážně zvedá
k ústům žejdlík domácího piva a s klidem nacpává dýmku voňavou směsí ze svého váčku.
Teprve když dojdou ostatní sousedé a večerní šero vstoupí okny do sednice, aby se nechalo
rozplynout v záři loučí, teprve pak se Thyary usadí v rohu místnosti a začne vyprávět.
O městech, kde domy rostou jeden na druhém. O kamenných zdech vysokých jak vzrostlé
stromy. A na těch zdech hořící louče po celou noc. O jízdních poslech, kteří na koních objíždí
2
Zdena eS.
zem a přináší zprávy do pevnosti, kde sídlí Rada Regentů. O vojácích se zářivým znakem
spojeného R na svých pláštích.
Ale nic z toho děti nezajímá. Čekají na své příběhy. Však Thyary pochopil znamení kováře,
aby některá slova počkala, až se nasytí představivost dětí a ony usnou v pokojíčku v podkroví.
A tak Thyary začne vyprávět o zemi za velkým jezerem, kde žijí lidé v domcích postavených
na hladině vody a loví ryby větší, než vzrostlý muž.
A o zemi ještě dál, až za horami, které nesou jméno svých dávných obyvatel, draků, kteří
zmizeli před dávnými věky v hlubinách temných jeskyní.
Na tenhle příběh čekal Neil stejně nedočkavě jako ostatní. S úsměvem ho poslouchají i
dospělí. Také jim se líbí povídání o podivných tvorech plných tajemství, kteří se někdy
přátelili i s lidmi. Ale většinou si žili svůj vlastní život ohraničený vrcholky hor, kolem
kterých kroužili v mohutném rozpětí svých křídel. Někteří v barvě temných zelených hlubin
lesa, jiní v jásavé modři letní oblohy, a nebo v tlumené hnědi čerstvě zoraného pole.
Děti lapají každé slovo o tajemství, které draci střežili jako oko v hlavě. Tajemství života a
smrti, ukryté hluboko v podzemí hor, aby ho nikdo nikdy nemohl najít a získat tak moc nad
životy všech tvorů žijících na zemi.
Draci, pod jejichž kroky duněla zem, ti draci, kteří v letu proráželi stříbřitou vodu, aby ulovili
tučné maso obřích ryb žijících v jezerních hlubinách, zmizeli jednoho dne stejně tak záhadně,
jako se kdysi dávno v horách objevili. Zůstaly po nich jen příběhy předávané z generace na
generaci ústy Poutníků vypravěčů a naplňujících dětskou fantazii až po okraj.
Neil se musí zvednout z postele. Potichu, aby neprobudil ostatní spáče, vyjde před chalupu a
upře oči na hvězdnou oblohu. Nechává volně plynout své myšlenky. Je tak plný Thyaryho
vyprávění o dracích. Nechtěl by najít poklady. Netouží po zlatu a drahých kamenech. Netouží
po žádných ukrytých tajemstvích.
Chtěl by jen uvidět draka na vlastní oči.
Dotknout se jeho křídel a kůže.
Ucítit ve dlani tepot dračího srdce.
Přeci i oni se někdy přátelili s lidmi. Thyary to říkal.
Mít za kamaráda draka. To by bylo! Možná by se nechal i osedlat jako koníci z Holmových
stájí. Možná by vynesl Neila vzhůru do oblak.
Takový drak by ochránil vesnici. Před vojskem Gardy, o kterém mluvil Thyary.
Neil by nikdy nepřiznal, že poslouchal pod oknem kovárny. Tak moc by chtěl sedět s otcem a
Poutníkem jako rovný s rovným.
3
Zdena eS.
Ale ne. Ještě musí počkat. Ještě nedokázal ostatním, že může být považován za muže. Že si
zaslouží své místo v Radě rozhodnutí. Ještě stále je v očích ostatních jen sotva odrostlým
dítětem.
Neilovi se rozbuší srdce. Kdyby našel draka. Kdyby ho tak přivedl do vesnice. Aby všichni
vyslovovali jeho jméno s úctou, tak jako vyslovují jméno jeho otce.
Thyary určitě něco ví. Jak jinak by mohl tolik o dracích vědět. Vyprávěl celý večer, až do
pozdní noci. Jeho hlas se nesl chalupou v odlescích ohně z krbu. Stoupal a klesal, chvěl se,
sílil a tišil, umocňoval tak sílu vyprávění.
Snad jen dech posluchačů rušil napětí, které prostoupilo celým domem. Šli spát teprve, když
únava zatížila víčka dětských očí do spánku.
Neil projde kolem kovárny do sadu za studnou. Necítí chlad vlhké trávy. Rozhlíží se kolem
sebe. Jen temné stíny naznačují obrysy ostatních chalup. Kouř z komínů se dávno rozplynul
pod oblohou plnou hvězd, které občas zakryje mrak spěchající kamsi do dálky.
Teprve když si lehne v přístěnku do čerstvého sena, omámen vůní sušené trávy a květin,
s malými koťaty přitisklými důvěřivě ke své hrudi, podaří se Neilovi konečně usnout.
Možná, kdyby zůstal déle vzhůru, zahlédl by vysoko na obloze podivný pohyb. Stejně tak
jako by mohl zahlédnout stín muže, který přeběhl loukou od lesa a potichu vešel do chalupy.
Možná by v tom stínu poznal Thyaryho.
X
X
V Holmově chalupě je ticho. Devět mužů Rady rozhodnutí přemýšlí o zprávách, které přinesl
do vsi Thyary. Holm, nejstarší z nich, poklepává rukou na opěradle židle.
To nejsou dobré zprávy, Poutníku, které jsi přinesl ….
podívá se po ostatních mužích ….
….. po tolika klidných letech, máme se snad začít bát o bezpečí našich rodin?
Thyary si povzdechne. Neví, zda přesvědčí muže z vesnice o nutnosti přípravy k obraně. Žijí
zde v klidu a míru celé věky. Jediné vzrušení v jejich životech znamená jarní déšť a zimní
sníh, přijdou-li o pár dnů dříve, než loni.
Viděl údiv a nedůvěru v jejich očích, když vyprávěl o černé mlze, která zahaluje vrcholky
věží pevnosti Regentství. O vojácích Gardy, kteří beze slova a se zamračenými tvářemi
kontrolují každý pohyb ve městě. O strachu, který je takřka hmatatelný na každém rohu,
v každém krámku. O mužích, kteří jsou odvedeni za zdi pevnosti a zmizí svým rodinám bez
možnosti rozloučení. I o mrtvých, které odnáší řeka z města ven.
4
Zdena eS.
Nechtěl je vystrašit. Jen připravit na nebezpečí, které jim možná hrozí. Nakonec, když viděl
jejich nejistotu, jim řekl všechno, co se ve městě dozvěděl a jak.
Trvalo mu několik dnů, než našel kolem Pevnosti někoho, kdo by nebyl stažený strachem
před hovorem s cizincem. Nikdo nebyl ochotný poslouchat otázky, natož na ně odpovědět. Až
starý písař regentství, již smířený ve svém věku s krátkou cestou ke smrti, pomalu a
s dlouhými odmlkami v tichém hlasu, vyprávěl Thyarymu o postupných změnách v Pevnosti,
které přišly pomalu, takřka neznatelně a když už bylo jasné, že děje se něco nedobrého, bylo
pozdě.
Nikdo netuší, proč po smrti Regenta nebyl volen nový, až nakonec zůstal jen jeden, poslední.
Ten rozpustil poradní sbor a obklopil se cizinci z dalekých zemí za nekonečným mořem.
Nejdříve se objevil jeden. Stál za křeslem regenta jak socha a jen občasný pohyb jeho ruky na
regentově rameni svědčil o životě v jinak nehybném těle.
Pak přišli další. Objevili se z ničeho nic na štíhlých lodích s rudými plachtami, jak když se
zhmotní sen v ranní mlze, v podivně barevném, tak exotickém oblečení, s dlouhými tenkými
meči u pasu.
S ostrými rysy v bledých bezvousých tvářích, s dlouhými vlasy až k pasům spletenými do
copů, s těžkým přízvukem v řeči, okamžitě zabrali pro sebe kasemata pevnosti a nikdo
nevěděl, co tam dělají. Jen slyšet bylo po nocích podivné zvuky a vidět z daleka za ranních
rozbřesků dým stoupající průduchy k vrcholům věží. Černé oči cizinců propalovaly každého
jak drát rozžhavený v ohništi kovářské dílny.
Postupně se sloužící přestali vyptávat mezi sebou na obsah podivných beden, když jeden jak
druhý zvědavec zmizel z chodeb Pevnosti, aby ho už nikdo nespatřil. I dotazy na jejich osud
utichly, když několik neúnavných dotíravců skončilo po obvinění z krádeže v železném koši
zavěšeném na zdi věže, aby jejich probodená těla posloužila jako krmivo pro vrány a varování
pro ostatní.
Poslední zprávy, které měl písař z pevnosti, když byl nečekaně propuštěn ze služby, byly o
vyslání části vojáků k Ledovým horám. Mají doprovázet kresliče map a prospektory, jejichž
úkolem je hledání rudy. Velitelé dostali neomezené pravomoci při doplňování stavu mužstva i
při rekvírování zásob po cestě k horám.
V každém oddílu je však jeden z těch podivných cizinců a velitelé jsou jim vázáni přísahou
poslušné věrnosti.
Jen drobounkatý útržek prosákl, že snad hledají ještě něco jiného, než jen stopy kovů, něco co
údajně je skryto v hlubinách hor, nebo v Pustinách za nimi.
Čas silně pokročil, než Thyary všechno vypověděl. Muži sedí s hlavami sklopenými, každý
utopen ve vlastních chmurných myšlenkách.
5
Zdena eS.
Většina z nich byla nejdále v Trhovém městečku dva dny cesty od vsi. Nikdy nebyli
v hlavním městě Regentství. Nikdy neviděli vojáky Gardy na těžkých bitevních koních, celé
skryté v šedých pláštích se znaky Regentství a s meči a kopími připravenými zabíjet.
Jediným důkazem jakési úřední moci dosahující k vesnici, je výběrčí v Trhovém městečku,
kterému jednou za rok odvádějí stanovený díl sklizně. A i jeho považují po tolika letech za
svého, když oženil se tu a přijal za vlastní místní zvyky a způsob života.
Dosud neměli nikdy důvod starat se o cokoliv jiného, než o svá pole a rodiny.
Jak by mohli oni, farmáři a řemeslníci, odolávat útoku vycvičených mužů.
Přijdou-li vůbec sem k nám.
Podmračeně prohodil Geof. Rukou si probírá zrzavý vous a sleduje svého bratra Rudda. Oba
jsou farmáři stejně jako jejich otec. Nikdy neuvažovali o něčem jiném. Bylo to tak dáno.
Stejně tak jako kovář Bran převzal otcovo řemeslo, převzali i oni pole po svém otci.
Rudd se postaví k oknu. Zahlédne pod římsou světlou čupřinu Neila. Usměje se krátce
s pochopením. Ani on nebyl jiný, když se blížila jeho dospělost. I on toužil dostat se co
nejrychleji mezi muže. Vykonat hrdinské skutky. Dobýt si nehynoucí slávy.
Postaví se s povzdechem čelem k ostatním. Jaké hrdinství v ospalé vesnici, kde je vše dopředu
dáno. Kde život ubíhá v pomalém rytmu ročních období a příchod Poutníka vypravěče je
událostí, která rozvíří poklidný život vzrušením na několik týdnů.
Thyary má pravdu. Nemůžeme zůstat hluší a slepí. I když je Regentství daleko. Možná
zbytečně, ale musíme se připravit. Neuškodí nám trocha pohybu. Jsme tu zalezlí jak krtci.
Vůbec nevíme, co se v zemi děje.
Geof se nadechne pro slova odporu, ale Holm ho zastaví zvednutou rukou.
Souhlasím, Rudde. Nevíme nic o světě za hranicí kraje. Jen to, co nám říká Thyary a co
zaslechneme v Trhovém městečku. Je to málo, pro naše rozhodnutí. I kdyby jen polovic bylo
pravdou ……. nemusíš se mračit, Poutníku, nemyslím to ve zlém…... tak tedy, i kdyby jen něco
bylo pravdou ….. musíme se pokusit dozvědět, zda vojáci míří našim směrem…… ale jak?!
Rudd se podívá zpříma na Holma.
Není zbytí, někdo musí zajet to Trhového městečka. Možná …….. možná výběrčí něco ví. Jistě
má spojení se správou Regentství. Musí přeci posílat zprávy o vybraných dílech sklizně. A jak
jinak by se dovídal, co má dělat?!
Thyary pokyne uznale hlavou. To nečekal. Rudd, ten tichý podmračený nemluva, prokázal
bystrost dobrého úsudku.
I Holm je spokojen. Dobrý nápad. Dva dny cesty koňmo tam a dva zpátky. Když nenastane
nečekané zdržení, mohli by do čtyř, nejdéle pěti dnů vědět něco víc.
6
Zdena eS.
Rudde, tys dobrý jezdec na koni. Vezmi si někoho k sobě a hned ráno vyrazíte na cestu.
Farmář nepřemýšlí ani chvíli a s drobným smíchem škodolibosti schovaným v úšklebku pod
zrzavými vousy rychle řekne
..... to Thyary všechno způsobil, on přinesl zprávy o nebezpečí ….. ať on jede se mnou!
Nechce nahlas přiznat, že se necítí dobře ve velkém světě, i když je to jen malé Trhové
městečko. Spoléhá na světoběžníka Poutníka vypravěče, že bude umět mluvit s výběrčím a
zjistit co nejvíce.
Thyary je zaskočen takovým obratem. To nečekal. Ale nevzpouzí se. Má pro vesnici slabost,
celé roky se sem vrací jako domů. A nejen pro přátelství s kovářem Branem.
Kývne hlavou na souhlas.
Půjčíte-li mi koně, mistře Holme. Pojedu s Ruddem rád. Vyrazíme hned ráno za rozbřesku
světla.
A ještě něco….
Řekne Rudd, stále opřený o okno ….
…. mohl by s námi jet, třeba ……. třeba Branův Neil, co říkáte? Už odrůstá dětství. Ta cesta
mu neuškodí a trochu se otrká.
Thyary se trochu udiveně podívá, ale jak vidí Rudda u okna, pochopí. I on býval zvídavým a
zvědavým klukem.
Bran přejede očima ostatní. I on pochopil, kde je teď jeho syn. Vidí souhlasné oči ostatních
členů Rady rozhodnutí. Váhá jen chvíli a také přikývne.
Rozhodnuto.
Ukončí Holm jednání a klepne dřevěnou paličkou o stůl. Tlumený úder dřeva o dřevo je víc,
než slova, než zápis na pergamen.
Jemná vibrace nesoucí se místnosti je pro vesnici zákon.
X
X
Mia, manželka kováře Brana nevěří svým uším. Tlumí svůj hlas, aby odrazy bouře nedolehly
ven z chalupy.
Respektuje přítomnost hosta. Má ráda Thyaryho. Váží si i Rudda. Ale pustit s nimi jediného
syna?
7
Zdena eS.
Proč mluvil Thyary o nebezpečí, které jim hrozí? Co když je dostihne cestou do Trhového
městečka?! Uvážil si to?!
Bran přikyvuje, ale v duchu se usmívá. Vezme svou ženu kolem ramen.
Jednou stejně dospěje. Doma ho neudržíš. Thyary by ho sebou nevzal, kdyby to bylo
nebezpečné. A Rudd má dost rozumu i síly, aby byl nápomocen v případě nouze.
Neilovo nadšení vše překryje. Poskakuje po sednici jak kůzle. Ani jíst nemohl. Ráno pojede
s Thyarym a Ruddem jako rovný s rovnými.
Konečně mohl ukázat, že něco umí. Ve stájích lovce Holma pomáhal vybrat Thyarymu koně.
Poutník, spoléhající se dosud při svých cestách na vytrvalost svých nohou, díval se zpočátku
nedůvěřivě do hlubin koňských očí. Odpovědí mu bylo pohazování hřívou a neklidné frkání.
Teprve pamlsek v podobě sladké mrkve pomohl odstranit zábrany a umožnil dotek lidské
ruky na sametový čumák koníka.
Musíš na něho mluvit. Řekni mu něco. Něco hezkého. Má rád lichotky…..
….. usmívá se Neil. On sám jezdil na koni dřív, než se naučil chodit. Za chvíli se však
s údivem dívá, jak Thyary lehce hladí koňský krk a šeptá tichá slůvka určená jen a jen pro
špičaté uši. Po chvíli si koník opře hlavu o jeho rameno na znamení nově vzniklého
oboustranného přátelství.
Co jsi mu to povídal?
Přeci lichotky. Říkal jsi to, ne?!
X
X
Noční tma rozprostřela svá křídla nad vsí. Nechala vyniknout záři hvězd. Zahnala děti do
postelí v podkroví chalupy. Mia zhasíná louč. Několikrát probrala oblečení připravené pro
Neila na cestu. Vyspravila rychle utržený lem košile. Nakonec se přistihla, jak stojí nad
stolem s rukou na kupičce oblečení, na které padají horké slzy.
Neil, její maličký sladký chlapeček. Dorostl tak rychle. Nemůže se dočkat, až opustí její
náruč. A to ji tak bolí.
Když vejde do sednice Bran, Mia rychle otočí hlavu, aby skryla smutek v očích. Kovář ji
vezme kolem ramen. Ví, co jeho ženu trápí. Sevře ji pevně do náruče. Přejede prsty lemem
svrchní košile. Lehce se dotkne rty oblých ramen. Mia se nadechne …
…. Miana spí, ženo moje a Neil je s Thyarym u Rudda …
… jak kdyby četl její myšlenky…..
8
Zdena eS.
….. máme celou chalupu jen a jen pro sebe.
I Mia se usmívá. Miluje svého statného moudrého muže. Miluje pevnost jeho objetí. Sílu,
která chrání ji i děti. Ještě stále, po tolika letech, je pro ni tím jediným na celém světě.
K čemu nám je chalupa, Brane, stačí jen kousíček z ní …..
a nechá se zvednout do náruče a odnést na lůžko v komůrce za sednicí. Ve chvíli naplnění cítí,
jak do ní s horkým proudem rozkoše proniká i nový život. Bude-li příroda štědrá, dá Branovi
dalšího syna.
X
X
Neil nemůže vydržet na jednom místě. Nechal Thyaryho probírat s Ruddem cestu do
Trhového městečka. Jejich hovor u dýmky, plný odmlk a přestávek v toku myšlenek, je nudný
pro chlapce rozrušeného nadcházejícím dobrodružstvím.
Otec mu řekl, kdo přišel s návrhem. Poděkoval Ruddovi, ale hned pelášil pryč. Musel se
spokojit s Mianou při nadšeném vyprávění, nemá ve vsi žádného vrstevníka. Ale sestra jeho
ukázala se jako vděčná a oddaná posluchačka. Její užaslé oči nahradily Neilovi celý zástup
obecenstva.
Dopodrobna vylíčil cestu i nebezpečí, které jim všem hrozí. S převahou svého věku utěšoval
sestřiny slzy. Hřál se na výsluní jejího obdivu, než je matka svolala k večeři.
Vymluvil se na Thyaryho a jen co položil lžicí na stůl, vyběhl z chalupy ven. Usadil se na své
oblíbené místo v seníku s výhledem na hvězdy. Nechal koťata přitulit se k teplu svého těla a
oddal se snění, které ho s přicházejícím šerem ukolébalo ke spánku.
Probudil se s leknutím. Ztracen spánkem v prostoru i času, rozhlížel se kolem ve snaze
upamatovat, kde vlastně je. Ve třpytu měsíčních paprsků ztratila zahrada svůj tvar, stromy
staly se postavami podivných tvorů, natahujícími dlouhé ruce v touze po doteku jeden
druhého.
Malá branka vedoucí do zelinářské zahrádky svítila ozdobným kováním mezi plůtkem
obrostlým hustým břečťanem. Odraz měsíčního svitu jako by volal a lákal zbloudilce do své
náruče.
Zdálo se to Neilovi? Je stále ještě v zajetí snu? Temný stín prosmýkne se zahradou, pootevře
branku a zamíří k lesu.
Chlapec ani sám netuší, jaká síla ho vede, něco ho táhne za stínem tajemné postavy. Louku,
ozářenou jasným svitem měsíce, proběhne v mžiku. Zastaví se u prvních stromů. Má strach
z podivných zvuků, které se nesou od mýtiny. Ale zvědavost je tak silná, že donutí jeho nohy
vykročit kupředu.
9
Zdena eS.
Je to snad mámení, nebo slyší tlumený hlas? Praskání větví se nese lesem. Neil, napnutý až
k neunesení, vstoupí na mýtinu. Vnímá svůj vlastní zrychlený dech, který se proplétá
s nočním chladem a klesá k zemi jak krůpěj rosy.
Cítí pod nohama chvění země. Podivný temný zvuk, jak dunění bouřky ženoucí se z horských
dálav k údolí, blíží se z hlubin lesa směrem k němu.
Neil by rád utekl, ale nemůže. Nohy má vrostlé do mechu jak kořeny stoletého dubu. Ve
chvíli nejvyššího napětí neubrání se tlumenému výkřiku, který přeroste v táhlé zakňučení
děsu, když mu na rameno dopadne pevná ruka.
Co tu děláš, Neile!
Vyděšené oči zaostří a poznají v temné postavě Thyaryho tvář.
Já….. někoho jsem viděl….. něco ……šel jsem se podívat ….. kdo chodí v noci zahradou…..ty
podivné zvuky mě přitáhly sem.
Chvíli trvá, než nečekaně tvrdě zostřené rysy Thyaryho tváře změknou do tak známé přátelské
podoby. V očích mu šibalsky zajiskří.
Neile, jen hlupák chodí v noci do lesa sám. Noční les patří divoké zvěři. Běž domů. Brzo ráno
vyrážíme na cestu, zapomněl jsi snad?
A na chlapcův tázavý pohled tiše dodá
A také dostaveníčkům patří noční tma, Neile a teď už běž.
I v matném záblesku stříbrného svitu je poznat náhlé zardění studu v chlapecké tváři, to ho
nenapadlo, že by Thyary s nějakou dívkou …… rozeběhne se domů s novým tajemstvím,
rozhodnut uchovat ho v naprosté tajnosti.
Thyary sleduje chlapce běžícího přes louku ke kovárně. S povzdechem se otočí.
Tak to bylo o fous …..
….. pronese tichým hlasem s pohledem upřeným do jiskřivých očí před sebou.
X
X
Neile, podívej se!
Ruddovo zvolání probere chlapce z dřímoty. Tolik si sliboval od cesty do Trhového městečka.
Kdyby jen tušil, jaká to bude nuda. Dobrodružství, které ukolébalo jeho oči do polospánku na
hřbetu koně. Tohle se Miana nesmí dozvědět. Má dost času vymyslet řadu nebezpečí, které
jeho cestu nutně musí doprovázet.
10
Zdena eS.
Vyrazili včera brzo po svítání střídmým krokem šetřícím koňskou vytrvalost. Rudd zamítl
nákladního poníka. Jeho farmářský nos usoudil, že déšť je ještě daleko a nocleh pod širým
nebem nikomu ještě neublížil. Stačí suché oblečení pro každý případ a něco potravin do
sedlového vaku.
Večer si přibrousil dýku a snažil se nevnímat rady svého dvojčete Geofa. I on by měl strach o
bratra, celý život prožili vedle sebe. Ani jeden z nich nenašel dosud odvahu přivést do
hospodářství ženu. Hospodařili spolu od smrti otce tak, jak je to on naučil, oba skrývající své
city pod rouškou podmračené tichosti. Nebyli zvyklí mít v domě ženu. Jejich narození
zaplatila matka životem a otec už k žádné jiné ženě citem nepřilnul.
Ale když konečně ulehli ke spánku, s očima upřenýma otevřeným oknem na zářivou oblohu,
přistihl se Rudd, jak moc se na tu cestu těší.
To vnitřní pnutí, ten neklid, který ho provázel už několik týdnů, stále nemohl přijít na to, co
ho popohání z místa na místo. Těkal ve chvílích volna myšlenkami všude možně, nakonec
nesoustředěn i na práci a často až hlasité upozornění Geofa přitáhlo mu oči k vlastním
prstům, nebezpečně blízko ostří kosy nebo řezačky slámy.
Když Holm navrhl, aby to byl on, kdo pojede získat informace, zalekl se v první chvíli
takového úkolu. Ale jen na chvíli. Proč by vlastně nemohl odložit nářadí a prožít zas něco
jiného, něco, co ho vytrhne s jednotvárnosti farmářské práce. Výčitky svědomí, že opouští
Geofa, zahnal jasnou myšlenkou, vždyť ani ne do týdne je zpět.
Cesta ubíhala zpříjemněna hovorem s Thyarym, kterému chvíli trvalo, než poznal souměrnost
koňského kroku a přizpůsobil pohyby svého těla. Musel uznat, že cesta utíká daleko rychleji,
než při jeho obvyklém pěším způsobu. Při pohledu na blízkost řeky vyzkoušel i svižný cval a
poznal rozkoš větru klouzajícího po tvářích.
Teprve v odpoledni, kdy podzimní slunce ostře dopadalo do očí, začínal Thyary pociťovat
nezvyk jízdy v sedle na koňském hřbetu. Každý krok, každý dotek kopyta o zem, tupým
úderem pronikal do jeho těla, svaly se kroutily v bolesti a nejvíce zkoušela jeho zadnice, která
hořela palčivým žárem, jak kdyby potkala roj vzteklých vos.
Očima sledoval Neila, který se bavil vším možným, aniž by se rukou dotýkal uzdy. Jeho kůň
reagoval na dotek, či nenápadný stisk nohou. Však Thyary dobře viděl, že nejdříve se Neil
postaral o svého koně, zda dostatek šťavnaté pastvy a voda nablízku má, nejdříve sundal sedlo
a vytřel hřbet do sucha, teprve pak přijal svůj díl jídla.
Nakonec, když už se Thyary neudržel a drobné zaskučení mu uniklo ze rtů, se Rudd smiloval.
Zastavíme tady u lesíka na přenocování. Ujeli jsme hodný díl cesty. Je tu potok s klidnou
vodou a dobré místo na přenocování.
11
Zdena eS.
A pak s úsměvem dodal…..
….. nu, mistře Thyary, jak tobě se líbí jízda na koni?
A už to nevydržel a rozesmál se silným, hlučným hlasem, uvolněně, jak už dlouho nedokázal,
až sám sebe překvapil.
Každý začátek je těžký, Thyary, ale neboj, vzal jsem sebou hojivou mast od báby kořenářky.
Silnou a chladivou. Do rána budeš mít tak důležitou část svého těla připravenou na další
jízdu.
I Thyary se musí smát. Rudd se mu líbí čím dál víc. Ten podmračený nemluva se ukázal jako
dobrý společník na cestu. A to, že myslel na následky jízdy začátečníka, zvedlo ho v očích
Poutníka hodně vysoko. Zvláštní, že dříve oba zrzavé bratry vnímal jen jako tiché posluchače
svých příběhů.
V duchu si sám pro sebe říká, že tahle cesta nebude ztracený čas ani pro jednoho z nich.
Večer u zmírajícího ohně, v dýmu voňavé dýmky vyprávěl o svých cestách a sám se vyptával
Rudda na každodenní život farmáře. Netrvalo dlouho a Rudd se rozpovídal všedních
starostech lidí z malých vesniček, jejichž život je určován ročními obdobími a nečekanými
rozmary počasí. Řekl víc slov, než za celý svůj dosavadní život
Thyary jemně vtahoval do hovoru i Neila, aby si chlapec nepřipadal odstrčen mezi dospělými.
Nechal mu i potáhnout ze své dýmky, když bedlivé oko rodičů je tak daleko. Poklepával pak
Neila po zádech, aby kašel nebudil spící zvěř v lesíku. V příjemném poklidu se večer natočil
do noci.
Rudd přihodil kus pařezu do ohniště, aby pomalý žár hřál jejich těla v nočním vlhku. Hovor
pomaličku odumíral ve stále silnějším zívání. Až Rudd uťal další mluvení s poukazem na
budíček za svítání.
Neil zavřel oči a přinutil se k pomalému dýchání, doufaje v rychlý příchod spánku. Ještě
v něm dozníval hovor mužů, kdo kterého byl vtažen jako rovný s rovnými. Teď má něco, čím
sestřičku Mianu oslní.
Ve chvíli, kdy se začal propadat do hlubin nevědomí, vyrušil ho tichý zvuk. V napůl snovém
světě zahlédl Thyaryho, jak pomaličku odchází dál do lesa, přihrben, aby co nejtišší a
nejmenší byl. Únava, najednou tak silná, nedovolila Neilovi otevřít oči a vrátit se zpět do
bdění. Než si ho spánek stáhne celého do své moci, zazní mu v mysli myšlenka na tajemné
dostaveníčko v lese za vesnicí. Už ani nestihne domyslet, kde by se tu vzala nějaká dívka. Za
kým se vlastně Thyary vydal.
Ráno odsune svou otázku. Však časem, možná, dojde na ni řada. Před sebou mají ještě
dlouhou cestu.
X
12
Zdena eS.
X
Když začala znovu klepat únava na Neilova víčka, dolehl k němu Ruddův hlas. Podívá se
směrem, kam ukazuje Ruddova pravice. Trojice jezdců stojí na na vrcholku oblého kopce. Za
sebou nechali dlouhé údolí s lesem a řekou, během pomalého stoupání vzhůru mizela zeleň,
až nakonec zůstali obklopeni kamením a zbytky zmírající trávy.
Dole pod kopcem, za hranicí zeleně, vykukují zpoza stromů šedivé střechy domů. Trhové
městečko. Cíl jejich cesty.
Neile, pamatuj. Poslouchej, važ odpovědi na otázky a nebudeš-li si jistý, mlč.
Chlapec podmračeně přikývne. Není přeci malé dítě.
Dojedou mezi domky. Rudd se opatrně rozhlíží. Zvláštní. Teprve začalo klesat šero a na
ulicích je ticho. Uzavřené okenice zakrývají světlo loučí a tlumí i tak tiché hlasy.
Oba muži se po sobě podívají. Nelíbí se jim to, ale není zbytí. Musí pokračovat dál. Cítí
v zádech upřené pohledy. Rudd si nenápadně zkontroloval upevnění dýky u pasu. Snad
nebude nutné použít ji na něco jiného, než jen krájení chleba.
Zastaví koně až před domkem výběrčího v úzké uličce za náměstím. Dveře se otevřou dřív,
než Neil zvedl ruku, aby zaklepal. Škvírou pronikne ostrý pohled nedůvěry, než oči spočinou
na posledním jezdci.
Thyary! Ty zde? Vítej. A kdo tě to provází? Vida, farmář Rudd. Vítej také.
Dveře se otevřou dokořán. Podsaditý muž, kterému jinak než Huňáč ve městě neřeknou.
Podobný spíš dřevorubcům z hlubokých lesů, z jejichž rodu možná před léty vzešel.
Výběrčí ve službách Regentství se usmívá ústy, ale v očích má stále ostražitost. Rychle se
rozhlédne ulicí.
Pojďte dál, jen pojďte. A ty, chlapče, doveď koně zahradou do stodoly. Pak přijď, nechám ti
otevřené zadní dveře. Jen je tam v klidu nech, podomek se postará o jejich pohodlí.
Než dojde Neil za ostatními do vyhřáté kuchyně, stihl už výběrčí sdělit poslední novinky. Byl
odvolán ze služby. Nečekaně. Před týdnem dorazil jeho nástupce, den po odvolání. Naštěstí
může zůstat v domě.
Čtyřicet let věrné služby ukončeno několika slovy. Ale co, nakonec výběrčí jen mávne rukou.
Bude se věnovat svým vnukům a hlady snad také nebude. Jedenáct dětí mu bylo dopřáno a
všichni žijí v blízkém okolí.
Neilovi to vrtá hlavou
A jak vám to napsali, mistře výběrčí? Pevnost Regentství je přeci tak daleko?
13
Zdena eS.
Výběrčí se usměje
Jen počkej, synku. Hned uvidíš.
Odejde ven a za chvíli se vrátí a na ruce mu sedí pták.
To je Falco, můj věrný přítel, létá do Pevnosti pro zprávy a nosí mi je zpátky.
Neil obdivuje vznešeného ptáka. Červenohnědý hřbet s elegantními skvrnami, zahnutý zobák,
ostrý pohled, náznak černého vousu na líci. Falco, jakoby ho těšil obdiv hostů, roztáhne svá
křídla a převede se v celé kráse.
Jak vypadá nový výběrčí?
Zazní tichá Ruddova otázka. Něco mu svírá žaludek. Není si jist, zda chce slyšet odpověď.
Není z naší země. Hubený jak tyčka od plotu, bledý ve tváři, jak by nikdy slunce neviděl. Vlasy
až k pasu tak podivně propletené. Oblečení mu hraje všemi barvami. Má postavený stan za
městem. Sotva mu je rozumět, když mluví. Budu rád, když budu od něho co nejdále.
Dlouhé ticho nabobtnalé chmurnými myšlenkami rozrazí až manželka výběrčího, když
přinese misky s večeří. Hustá zeleninová polévka, rozpečený chléb se slaninou aspoň na chvíli
zažene svíravé napětí.
X
X
Ranní rozbřesk byl stejně chladný a podmračený jako večer. Rudd, od dětství přivyklý
denním povinnostem kolem dobytka, otevřel oči dávno před rozbřeskem. Vešel do malé
zahrádky za domkem, podrbal Falca sedícího na bidýlku na hlavičce a přijal přátelské
klovnutí do palce. Všiml si tenkého pásku na jeho noze. Vídal často dravé ptáky na lovu, ale
nikdy by ho nenapadlo vycvičit si z něho posla.
Opřel se zády o zeď domu a vyhlížel první sluneční paprsky. Necítil žádnou úlevu po bezesné
noci.
Rádi přijali pozvání od ženy výběrčího Huňáče k noclehu. Pochopili, že už i do Trhového
městečka dorazili neblahé změny, které viděl v Thyary hlavním městě Regentství. Už i sem se
začal vkrádat strach.
Rudd se usmívá při vzpomínce na svou poslední cestu sem. Tržiště plné stánků, křiku,
pobíhajících dětí, kořeněná vůně pečeného masa, ještě teď cítí na jazyku silnou a omamnou
chuť doma vařeného piva. Vzpomene si trochu provinile na příjemný pocit, když ucítil na
svém rameni přitisknuté tělo dcery hostinského, když sbírala prázdné korbele. I na její
šibalský úsměv, když se přes něho natahovala přes šíři stolu.
14
Zdena eS.
Ticho, které provázelo včera jejich podvečerní jízdu městem, nevěstilo nic dobrého. Kam se
jen podělo, to živé, veselé a hlučné město, kde každý příchozí byl vítán úsměvem.
Dobré ráno, Rudde. Na co myslíš?
Skoro se až lekl. Zahloubán v myšlenkách, neslyšel přijít Neila.
Ani nevím, chlapče. Jen tak. Po snídani se rozjedeme domů. Thyary už vstal? Nedozvěděli
jsme se nic víc, než co říkal. Vlastně něco přece jen. Huňáč má zprávu od příbuzného
z hlavního města. Oddíly vojáků se daly před týdnem na pochod. Takže co říkal Poutník, byla
pravda. Míří podél řeky k Ledovým horám. Budou-li se držet toku řeky, naši vesnici neminou.
Vida, Thyary je tady. Pojďte se připravit na cestu.
Neilovým pozorným očím neušlo, že Thyary vstoupil do zahrady brankou zvenku, kudy on
sám večer koně vedl. A urousané nohavice prozrazují jinou cestu, než jen po dláždění ulice.
Poutník mu protřepal vlasy, jako by cítil jeho pohled. Neil se skoro zamračil. Kam to Thyary
tajně chodí?! Co ví a nechce prozradit?! Kdo je provází cestou k Trhovému městečku?!
Neila zamrazí. Co když je to nepřítel! Ani se nemůže soustředit na krajíc chleba před sebou.
Jez, chlapče, čas je neúprosný. Musíme vyrazit.
To Rudd přivedl zpátky jeho pozornost. Ale sám v sobě si slíbil, že vypátrá Thyaryho
tajemství. Ještě dřív, než se vrátí domů. Možná se vrátí domů jako hrdina.
X
X
Už se loučili a podomek odešel předvést koně, když se ozvalo zabušení na dveře. Žádné
rychlé zaťukání zvědavé sousedky, ale pomalé dunivé údery s rozmyslem na dřevo mířené.
Těžký zvuk se nesl domem. Huňáčova manželka si povzdechla, ale výběrčí ji zastavil.
Běž do kuchyně, ženo, otevřu sám. To nebude vítaný host.
Jen běž. Neboj se. To bude v pořádku…..
….. dodal, když zahlédl v její tváři úzkost.
Rudd se domluvil očima s Thyarym a postavili se výběrčímu za záda. Dveře se pomalu
otevřely. Jen prázdná ulička se objevila před jejich očima.
Thyary udiveně vystoupil do ulice. Kolem nohou se mu valila podivná mlha. Tmavá a hustá,
kroužila ulicí a točila se do podivných tvarů, chvíli zvířata a chvíli lidské tváře připomínající.
15
Zdena eS.
Thyary, co je to?
To Neil vyšel za ním, sám lapen do té podivné vlhké kaše, která obtékala jeho nohy a
svazovala je jak železným okovem. Pokusil se vrátit zpátky na schodek ke dveřím, pryč od
toho závaží, ze kterého mu do těla proudil studený chlad, ale nemohl udělat ani krok.
Z mlhy se vynořily průhledné ruce, které šplhaly po jeho těle. Chlapec se otřásl pocitem
mrazivého pocitu svíravosti a dosud nepoznaného hnusu, těžká nevolnost ho zprudka udeřila
do žaludku a on sotva udržel snídani ve svých útrobách.
Podívejme, cizinci ve městě.
Zaznělo šeptavým, podivně táhlým hlasem za jejich zády. Thyary, sám spoutaný stejnými
pocity chladu a na rub otočených vnitřností jako Neil, násilím pootočil hlavu, aby kousek
ulice za svými zády zahlédl.
Neslyšeli ani náznak kroků, či pohybu, ale najednou stál za nimi muž. Štíhlý, až vychrtlý, tvář
bledou tak, že tělo leklé ryby snad by vypadalo živější, černé oči nehnutě sledovaly muže
s chlapcem před sebou.
Jindy by se Neil jistě zasmál podivnosti jeho barevného oblečení, kdy zářivá žlutá protínala
modro azuru s rudou a zelenou, nejen barvy, ale i vzor kalhot a suknice byl tak zvláštní a
nevídaný, že celek vypadal jak divoký rej, který hrozil oči všem kolem utrhnout.
Ale ten studený mrazivý chlad v očích, který je propaloval, zamkl Neilova ústa a sevřel jeho
srdce do spáru strachu a bezmoci.
Mí hosté již odjíždí, nechte je projít.
Zaznělo ochraptěle, to výběrčí, který zůstal mezi dveřmi podivně ochráněn před tím
prazvláštním mlžným poutem, snad z pocitu bezpečí v blízkosti statného Rudda, sebral
poslední zbytky odvahy, aby odvedl pozornost od chlapce a Poutníka.
Hosté, říkáš …..
zaznělo, aniž by muž otevřel rty, ty táhlé sykavky šeptem pronášené obtočily ulici a roztřásly
těla v zimnici. Thyary najednou pocítil, jak spár chladu pouští jeho tělo, otočil se a rychle
proklouzl do dveří domku.
Jen Neil zůstal v uličce sám. Mlžně nehmotné ruce se pomalu blížily k jeho hlavě. Chtěl jít za
Thyarym do bezpečí, ale nešlo to. To ledové kouřové něco ho drželo ve svých drápech. Díval
se na muže před sebou, černé oči bez lesku a mrknutí se najednou přiblížily těsně před jeho
vlastní. Jako by ta podivná postava natáhla svůj krk přes celou délku ulice, jen aby se zavrtala
ostrým pohledem do Neilovy hlavy.
Chlapec němě vykřikl bolestí, když zacítil, jak se žhavý drát probíjí jeho mozkem do
nejniternějších záhybů jeho myšlenek a vzpomínek.
16
Zdena eS.
Neile, Neile …………………
Tak skučivě vrzající, děsivé vyslovení jeho jména. Ten skřípající hlas se v něm svíjel jako
kokon plný červů připravený rozprsknout svůj odporný obsah. Jak hnisající moloch zkázy
připravený pohltit nevinnou oběť. Mrazivá síla rvala chlapcovo srdce. Jediná kapka ztuhlé
krve nemohla proniknout a oživit zmírající život.
Thyary se zoufale snažil vyběhnout zpátky na ulici, ale ta samá síla, která ho před tím držela
na dlažbě, stála teď proti němu jak hradba, jak kamenná zeď pevnosti.
Křičel chlapcovo jméno bez jediného zaznění hlasu. V bezmoci sledoval, jak Neilovy oči
začíná pokrývat šedivá blanka zapomnění.
To ne. Takhle to přeci nemůže skončit. Jak by se kdy mohl podívat někomu do očí. V zuřivém
vzteku, že cizinec si vybral pro svůj útok toho nejslabšího z nich, bušil spolu s Ruddem
pěstmi do neviditelné hradby před sebou.
Chlapče …
…… otočil se za hlasem …..
To výběrčího žena, s očima plnýma strachu, který se svářel s odhodláním mateřské ženské
duše, podávala mu kus smolné louče, plným plamenem hořící ….
…. běž …. nemá rád světlo a teplo slunce …..
….. a Thyary, mávající plamenem, aby ještě víc se rozhořel, prorazil žárem mlžnou hradbu
před sebou, vyběhl na ulici s pokřikem …..
….. a za ním Rudd s druhou loučí, řvoucí dunivým hlasem, strhl Neila za svá záda a postavil
se sám čelem nebezpečí.
Jen koutkem oka zahlédl, jak Huňáč odnáší v náručí omdlelého chlapce do bezpečí domu.
Stejně tak zahlédl úšklebek tenkých rtů a mávnutí pařátem ruky.
Najednou stáli na ulici sami dva s Thyarym, oba v ruce hořící pochodeň.
Zmizel cizinec ve vířivě barevném kroji.
Zmizela temnota husté mlhy.
Jen dunivý tepot jejich srdcí.
Jen odpudivě načpělý zápach naznačoval, že před chvíli tu bylo něco podivného.
Něco, co se vymyká běžnému rozumu.
17
Zdena eS.
Před chvíli stála na ulici …..
….. nejhlubší propast vědomí ….
….. na ulici stála ….. černá esence ….
….. smrti …..
X
X
Ve skrytu skalního převisu skomírá oheň. Kolem se pomalu obtáčí vůně ze dvou dýmek.
Ticho ruší jen frkání koní a občasné pípnutí z hnízd, když měsíční paprsek zašimrá víčko
drobného spáče.
Neil se opírá zády o kámen. Ještě stále má v sobě sílu děsivého prožitku dnešního rána.
Ten muž stojící proti němu. Blesk, který vyšlehl z černých očí. Tenká, sotva znatelná nitka,
vlakénko cizí silné vůle, proběhlo mlhovinou, aby prudce udeřilo do jeho čela.
Byl to jen mžik, jeden nádech života a pak už jen to strašlivé ledové ochromení, které mu
svázalo celé tělo.
Dráp, který se mu chtivě a nenasytně prorval dovnitř hlavy.
Pustošivý plenitel, táhnoucí za sebou stezičku černého jedu, hltající chamtivě každou
vzpomínku, každé hnutí myšlenky, s brutalitou a bezohledností nájezdníka prorážející si cestu
dál a dál.
Zloděj, plnící si surově vak v zuřivé snaze co nejrychleji okrást svou oběť o tu nejdůležitější
část jeho lidského já.
V návalu mrazivého děsu, Neil v marné snaze ubránit se strašlivé bolesti, jen bezmocně
sledoval, jak je jeho mysl spoutávaná a obalovaná příkrovem černě, balená do převahy cizí
vůle, obtočená stříbřitou nitkou těžkých okovů.
Ty studené černé oči se začaly zvětšovat, rozpínat, rostly, až zaplnily celičký obzor. Jen ten
šeptavý hlas v děsivosti táhlých sykavek pronikal do poslední zbývající kapičky chlapcova
jasného vědomí
Už jsi můj, už mi neunikneš, vezmu si tvůj život a nechám ti prázdnou skořápku….
…. skřípot rvoucí uši byl snad smíchem plným krutosti a jízlivé zloby…… a pak už se jen
roztočila černočerná tma ….
18
Zdena eS.
X
Výbuch žhoucího plamene…..
Puknutí okovů s údery hrozícími rozbít křehkou lebku…..
Tak neskutečně vzdálený křik Thyaryho a Rudda…..
Bolest, palčivá, řezavá, rvoucí bolest v každé kapičce tající krve…..
a pak nastal klid
a propad do tiché nicoty.
X
X
Hlasy. Tiché a laskající. Teplo. Něžné doteky. Motýlí křídla na víčkách a tvářích. Vzdálený
šum. Přibližuje se a sílí, až vstoupí do jasného hlasu.
Neile. Neile, chlapče, otevři oči. Chlapče ………. Slyšíš mě?
Pomalé rozevření víček. Tupá bolest úlevně ustupující kamsi daleko. Podivné, zkroucené
tváře, které se najednou staly známými a tak blízkými.
Tiché zaševelení hlasu.
Rudde, Thyary ………
Údiv při pohledu na slzy ve tvářích mužů.
Copak i muži pláčou?!
Silný bylinkový čaj zahnal poslední zbytky únavy a zmírnil bolest. Neil odmítl zůstat byť jen
jediný den navíc v pohostinném domě. Najednou tak dospělý. Ne, ani chvíli navíc nemohou
zůstat.
Musíme domů. Rychle. Ten …..
zastavil se, nevěda, jak nazvat muže, který se pokusil ukrást z něho člověka….
…. on zná všechno. Naši vesnici, cestu. Rodiče, Mianu, Holma ……. I Geofa….. Rudde, on se
smál, že jen skořápka ze mě zbyde. Mám strach. Musíme rychle domů.
Z hlouby duše poděkoval ženě výběrčího, když Thyary vyprávěl, jak v posledním okamžiku
podala jim hořící louče. Políbil ji na ruce a pak i na tváře zrudlé rozpaky. Přijal polibek na své
čelo, kde nad obočím tepala tenká linka jizvy ve tvaru připomínajícím lidské oko.
19
Zdena eS.
Vyrazili hned, jen co Neil sebral trochu sil, aby jízdu na koni zvládl.
Většinu cesty jeli beze slov. Jen při obědě se snažil Thyary rozehnat zasmušilost jejich tváří.
Ale když Neil kousek poodešel, sám se zeptal Rudda na to, co od rána jeho samého tížilo.
Co myslíš, proč tomu cizinci nestačilo, že znal Neilovy myšlenky? Proč mu chtěl celé vědomí
ukrást? K čemu? Vždyť se dozvěděl, co potřeboval!
Rudd s hlubokým povzdechem přizná, že i jeho tahle otázka trápí.
Možná nechtěl, abychom poznali, že dokáže číst v jiných myslích. Musíme ostatní rychle
varovat. Snad budeme doma dřív. A hlavně, co Huňáčova žena poznala, že se ten …..
….. ani on může vyslovit výraz člověk …..
….. ten tvor bojí tepla a silného světla. To by nám snad mohlo pomoci. Když budeme udržovat
kolem vsi silné ohně.
X
Zastavili až pozdě večer, kdy únava začala dostihovat i vytrvalost koní. Uložili se pod
ochranou skalního převisu, kdyby noční déšť je chtěl překvapit.
Jemné praskání ohně začalo Neila pomalu uspávat. Jen při zaklepání dýmky o kámen, značící
blížící se uložení ke spánku, trochu zpozorněl. Vzpomněl si na noční cesty Thyaryho.
Teď se sám sobě v duchu usmívá. Třeba jen přirozená potřeba těla odvedla Poutníka dál do
lesa. Ale, proč by tak tajně odcházel?!
Když zaslechne pravidelné chrupání Rudda, sám od sebe spánek odhání. Zvědavost je větší,
než únava.
Vyčká chvíli, když zaslechne tiché kroky mířící dál do hloubky lesa. Pomaličku se zvedne a
vydá se za Thyarym.
Kráčí s rozmyslem, aby ho praskot větviček neprozradil. Sám napíná uši, aby mu neunikl
směr cesty Poutníka.
Stromy se rozestoupí a před ním se otevře výhled na paseku. Zády k němu sedí Thyary na
pařezu. K Neilovi dolétne zvuk jeho hlasu. Něžný a láskyplný. Neil se zarazí. Tak tedy přece
jen žena. Zastydí se za svou zvědavost.
Otočí se a ve snaze zmizet co nejrychleji, uklouzne na mokrém kapradí. Nejen hluk pádu těla
na zem, ale i výkřik leknutí přivolá Thyaryho.
Zamračen jen chvíli, než pozná pod jasem měsíce Neila.
Co tu děláš?! Co dnes tě přilákalo do lesa?
Pak jen povzdechne
20
Zdena eS.
Tak pojď. Pojď se seznámit. Stejně by to jednou nastalo.
Vezme chlapce kolem ramen a vede na paseku zalitou svitem měsíce.
Neil napíná oči před sebe.
V úžasu zalapá po dechu. Chtěl by něco říci, ale nejde to. Jen otevře pusu a vytřeští oči.
Přímo před ním stojí podivné zvíře. Nikdy takové neviděl. Je veliké jak vzrostlý kůň.
V chladném svitu paprsků není poznat, zda je to statný jelen, nebo snad medvěd.
Thyary přistoupí ke zvířeti, hladí ho po krku a šeptá mu do ucha něžná slovíčka. Ukáže na
chlapce a zasměje se.
Neil zatají dech.
Teprve teď vidí neznámý tvar hlavy, špičaté uši a dlouhý krk. Krátké přední nohy. Ve chvíli,
kde se zvíře zvedne na zadní nohy a odfrkne, vykřikne chlapec nadšením.
To přeci není možné. Snad sní. Snad přišel ráno o rozum. Právě před ním ožilo Thyaryho
vyprávění. Už ne pohádka pro děti, ale živá skutečnost.
Ten podivný tvor, jako kdyby cítil chod Neilových myšlenek, ustoupil stranou a jediným
prudkým pohybem roztáhl nad svými zády ….. ohromná …..křídla.
Drak, drak, to je přece drak. Thyary. Jak je to možné. Tolik jsem doufal, kdybych někdy, já
snad spím…….. já vidím draka….. mohu se ho dotknout?
Neil poskakuje kolem draka. Zapomněl na děsivý ranní zážitek, na únavu z cesty, na úpornou
bolest hlavy. Zapomněl na celý svět.
Postavil se proti němu a drak, jako by si byl vědom své výjimečnosti, zůstal ve vzpřímené
poloze, s křídly natočenými ke svitu měsíce, s hlavou pyšně natočenou vzhůru.
Měsíční záře ho obklopovala jak stříbrný závoj. Neil sotva dýchal rozrušením.
Drak pomaličku složil křídla na boky, usedl způsobně vedle Thyaryho a se zájmem se zadíval
na chlapce před sebou.
Neil pomalu natáhl ruku směrem k drakovi. Jeden krůček. Pak druhý. Lehké odfrknutí
ovanulo dlaň vlhkým teplem.
Ještě jeden krůček a Neil stojí přímo před dračíma očima. Třpytí se jak kapky rosy v mechu.
Slyší tlumené dunění dechu. Sebere všechnu svou odvahu, natáhne ruku a zlehka se dotkne
dračího čumáku. Je sametově hebký, jak čumák koně.
Drak klidně přijímá laskání chlapecké ruky. Pootočí mohutnou hlavu a prohlíží si Neila stejně
zvědavě, jak on jeho.
A pak už stačí jen malinký krůček a Neil se přitiskne k dračímu tělu.
21
Zdena eS.
Zvedne ruce kolem pevného krku a ucítí na své hrudi tlukot dračího srdce. Dech se mu
zastavil splněným snem.
Thyary udiveně sleduje, jak v šeru lesa splynulo tělo draka a chlapce do jedné jediné postavy.
Teprve hlučné zakašlání je všechny vyruší.
Rudd stojí na kraji paseky. Ohromen pohledem před sebou.
Nu, milý Thyary, myslím, že máš co vysvětlovat. Pojďte k ohni. A toho ….. mazlíčka ….
vezměte sebou. Ať ho mám hezky před očima. Jdeme!
X
X
Ranní rozbřesk je zastihl všechny v hlubokém spánku. První otevřel oči Thyary. Přihodil pár
klacíků do řežavých uhlíků a přistrčil k ohni konvici s vodou. Vytáhl ze sedlového vaku sáček
se sušenými květy omamných lip. Silný ranní čaj jistě udělá všem dobře po nočním bdění.
Mluvili dlouho. Noc se překulila a na obzoru se začal probouzet úsvit, když konečně utichl
hovor a víčka začala přivolávat úlevný spánek.
Neil s Ruddem byli plni zvědavosti a tak jim pomalu vyprávěl, jak ho v loňském podzimu
cestou okrajem Temných lesů zastihla strašlivá bouře. Tak tak stihl doběhnout ke skalám a
ukrýt se v malé jeskyni.
Zuřivý vichr ohýbal stromy, lámal je jak štěpinky a rozhazoval po lese. Provazce vody
bičovaly zem a potůček, před tím jen lehce kameny laskající, vyrazil kupředu s děsivostí
ničivé síly.
Údery blesků se střídaly s rachotem hromů v divokém rytmu kovářských kovadlin. Thyary
nikdy nezažil tak strašlivou bouři. Přirazila ho k zemi a ohlušila duněním. Otřesy tepající do
promočené země uvolnily svahy, které poslaly dolů údolím vražednou směs bahna a kamení.
Přitiskl se k chladnému kameni jeskyně, zabalil do deky a doufal ve vlastní přežití a pevnost
skály nad sebou.
Když bouře konečně vybila svou zuřivost a spokojená rozsahem ničení, začala se pomaličku
posunovat dál k horám. Thyary ležel nekonečně unaven s dlaněmi na uších a zděšeným
mrazením po celém těle.
Trvalo dlouho, než našel odvahu vykouknout z jeskyně ven. Les, před bouří tak vznosný a
hutný, plný vzrostlých stromů, zmizel. Jen smutná torza polámaných kmenů trčela k nebi jak
němá výčitka.
Ve chvíli, kdy začal usínat vyčerpáním, zaslechl kníkavé zvuky. Zněly jak dětský pláč.
Nejdříve si myslel, že jen mámení doznívá v uších ohlušených zuřivostí bouře.
Ale když pláč neustával, vyšel ven před jeskyni. Prodíral se tou spouští za tenkým hláskem,
až našel malé dráče. Tedy, nejdříve netušil, že je to dráče. Spatřil jen jakéhosi podivného
22
Zdena eS.
tvora velikosti vykrmeného králíka, který se nejdříve snažil před ním s pištěním utéci, ale
zapletl se do ostrých šlahounů ostružiní, které mu omotaly nohy jak pouta a přirazily k mokré
zemi. Jen velké vyděšené oči sledovaly Poutníka a chvění těla značilo strach a chlad.
Nakonec podlehl natažené ruce a přítomnosti dalšího živého tvora a přitiskl se k Thyarymu
s touhou po bezpečí a teple. Teprve pak si ho mohl Thyary prohlédnout. To podivné tělíčko a
výrůstky od zad na boky, tak směšně vypadající malá křidélka, dlouhý ocásek a špičatá ouška.
Teprve pak pochopil, že drží na své hrudi malé dráče.
Nenašel v sobě tvrdost, aby mládě ponechal jeho osudu. Jakmile si dráček, zklidněn tichým
mazlivým hlasem, položil hlavu na jeho rameno, bylo jasné, že jejich cesty se spojily.
Počkal několik dnů. Opatrně vyhlížel každého rána, zda se neobjeví dráčkovi rodiče. Přikrčil
se při každém zatmění slunce, než se ujistil, že je přikryl mrak a ne stín dračích křídel.
Přilnuli k sobě každý z důvodu své vlastní osamělosti, Thyary, Poutník vypravěč, stále na
cestách, bez domova a rodiny a dráček, uvízlý v divoké bouři, která ho, kdo ví odkud,
přinesla, žili ten rok jeden pro druhého, než Thyary uznal, že je zase čas na putování a
vyprávění příběhů.
To už dráček, který dostal jméno Hrom na paměť oné bouře, dorostl své dnešní velikosti.
Poslušen instinktů zvládl lov i let.
A přeci měl Thyary stále pocit, že Hrom rozumí jeho řeči. Že se dokonce těší na zvuk
lidského hlasu, jako by něco měl uloženo hluboko v paměti, tak hluboko, že jen
prostřednictvím minulosti dávných věků mohlo tam zůstat vepsáno.
Cestovalo se jim dobře v neobydlených krajích a když se přiblížila lidská sídla, zůstával Hrom
ve skrytu lesů nebo skal a ve večerním šeru mohutnými rozmachy svých křídel doháněl
z výšky Thyaryho, kterého neomylně na zemi našel, vždy čekajícího u ohně a připraveného
podrbat sametový čumák.
Thyary, je to ještě mládě? Jak by mohli být velcí jeho rodiče? A nesežrali by nás? A umí chrlit
oheň?
Nevím, Neile. Proto jsme putovali do Regentství. Doufal jsem, že něco ve starých spisech
najdu. Přišli jsme ale pozdě. Pevnost byla uzavřena a já spěchal zpátky se špatnými zprávami.
A ten oheň, asi ne. Nikdy to nedělal.
I jeho samotného by zajímalo, jestli dospělý drak, tak jak se říká v pověstech, je vysoký, jak
vzrostlý strom v lese.
X
Teď chystá snídani a dívá se na Hroma, který se v noci přitulil k chlapci a zahříval ho
v podzimním chladu teplem svého těla.
Zvláštní, jak silné pouto mezi nimi přeskočilo na první pohled. Thyary skoro žárlil, když viděl
chlapce držícího draka kolem krku a přitisklého k jeho tělu v tichém souznění bušících srdcí.
23
Zdena eS.
Myslíš, že to něco znamená, Thyary?
Poutník skoro povyskočil, když za sebou zaslechl Ruddův hlas. Ani si nevšiml, že farmář je
také vzhůru.
Já nevím, Rudde. Možná je to jen příchylnost mládí. Kdo ví. Po včerejším ránu už se nedivím
ničemu.
Raději si pospěšme. Máme před sebou dlouhou cestu.
Jejich hlasy probudily Neila. Teprve teď v denním světle si spolu s Ruddem mohli draka
pořádně prohlédnout.
Hrom, jako by cítil, že je cílem jejich zvědavosti, otáčel se kolem sebe, vypínal hruď a
rozpínal křídla.
Neil ho obcházel kolem dokola, dotýkal se jeho podlouhlé hlavy, kterou zdobily velké šikmé
oči, hluboké a při tom tak zářivé, jak rosa na květech růží, dlouhý klabonosý čumák s velkými
nozdrami skrýval ostré špičaté zuby, lehce růžový široký jazyk udivující svou délkou a
rozeklaný jak jazyk hadí.
Protáhlý štíhlý krk nesoucí hlavu měl jemně zelenkavou barvu, která postupně tmavla, až na
hřbetu zad zasvítila jasným tyrkysem, který dál postupoval na tlapy s dlouhými drápy i na
dlouhý hrbolatý ocas. Jen břicho a vnitřní strana zadních tlap byly temně černé, bez
jakéhokoliv náznaku lesku, který na hřbetě v paprscích nízko stojícího slunce probleskoval.
Rozepjatá křídla šedavá vespod, proti slunci prokreslená pavučinou žilek a obrysy vyztužení
chrupavek, na vrchní straně ke slunci otočená svítila barvou hlubokých tůní tichých řek.
Kůži měl Hrom tak zvláštní, jak byla sametová a hebká na čumáku, postupně tvrdla a
pokrývala se drsnými štětinami, už na krku byla pevná a tvrdá, jak vyschlá země, stejně tak,
jako na zbytku těla.
Nakonec Hrom usoudil, že už dostatečně uspokojil jejich zájem, napil se v potoce, zlehka
drcnul Thyaryho do ramene a vzlétl s nečekanou lehkostí na tak robustní tělo, aby si ulovil
svůj díl potravy v hlubinách lesa.
X
X
Blížící se domov zrychloval tempo jízdy. Když slunce doputovalo nad jejich hlavy, mávl
Rudd rukou na znamení zastávky.
Koně se musí odpočinout a my vlastně také.
Thyary s úlevou přikývl. Nemohl se dočkat, až znovu použije chladivou mast od Rudda.
Rozdělával oheň a nostalgicky vzpomínal na své pěší putování, kdy bosé nohy koupal
v potocích a ztvrdlé paty nahrazovaly podrážku bot.
24
Zdena eS.
Už je pozdě.
Thyary se prudce otočil. Za ním stál Neil. Zavřené oči. Na čele mu žhnula jizva ve tvaru oka.
Nestihli jsme to. Už jsou tam.
Za Neilem stál Hrom. Rudd jen udiveně zvedl obočí. Ani jeden z nich neslyšel draka přistát
na zemi.
Neil prudce oddechoval. Po tvářích mu tekl pot. Prudká zimnice zachvátila celé tělo.
Jizva zrudla, tepala a vystřelovala bolest, svírala Neilovo tělo temným popruhem.
Rudde, už jsou ve vesnici, už je všechny mají. Už nemusíme spěchat.
Jen co tohle dořekl, padl Neil k zemi v bezvědomí. Drak se přitiskl k ležícímu chlapci.
Rozevřel křídlo a skryl jeho tělo před očima obou mužů.
Rudd vykročil k Neilovi, ale drakovo zavrčení ho zastavilo.
Thyary, co to má znamenat?!
Poutník se podíval na Hroma. Jeho jindy tak jasné a třpytivé oči byly plné smutku. Natáhl
hlavu k Thyarymu a lehce odfrkl. Nechal se podrbat na čenichu a olízl mu ruku.
Neboj se, Rudde. Neublíží mu. Chrání ho. Já ….. nevím proč, ale ….. nějak patří k sobě. Je
mezi nimi nějaké ….. pouto. Neumím to vysvětlit.
Musíme počkat.
X
X
Ruddovi připadá čekání jak cesta k věčnosti. Jindy tak klidný a trpělivý, vypil snad pět hrnků
čaje a stále očima pokukoval po Hromovi, který skrýval pod křídlem Neila.
Co se to vlastně stalo?! Proč drak tak žárlivě střeží Neila?! A hlavně, co se stalo doma! Proč
je pozdě! A na co!
Silou vůle v sobě potlačil chuť vyskočit na koně a štvát ho směrem k vesnici. Nemůže odjet,
když neví, co se děje, co se stalo Neilovi. Kam se ubralo jeho vědomí a co zahlédlo.
Celé tělo mu vibruje zvláštní směsicí pocitů. Musí si položit ruku na hruď, aby uklidnil
bolestivé bušení srdce. Vnitřně cítí, že tu musí zůstat a počkat, až se Neil probere ze tmy
bezvědomí.
Tolik let. Tolik poklidných let prožil a najednou se všechno bortí. Cesta do Trhového
městečka. Setkání s tím cizincem, vykradačem lidských duší. Tiché vyprávění Huňáčovy
ženy, jak jen náhodou zjistila, že se cizinec úporně vyhýbá slunci a žáru ohně, když všechny
koše sálající teplem na tržišti musely být uhašeny a on sám vycházel ze svého stanu
25
Zdena eS.
s příchodem večerního šera, když během dne se ukázal ve městě, tak vždy se ta divná temná
mlha před ním objevila a slunce zakryla.
A pak, ten drak. Oživlá legenda dětem po večerech vyprávěná. Jak je možné, že on sám přijal
s takovým klidem existenci draka? Proč se nebojí? Proč nekřičí a neutíká v hrůze pryč?
Je toho tolik, tolik myšlenek se mu v hlavě honí. Do čeho se to jen připletl? On, farmář z malé
vesničky. Co ještě přijde. Za necelý týden prožil tolik, jak nestihl za celých svých pětatřicet
let.
Rozhodl se, že vyčká do prvních večerních stínů a pak nechá Neila v péči Thyaryho a vyrazí
k domovu. Nemůže tu jen tak nečinně posedávat, když ve vesnici se něco stalo.
Ale v srdci cítí, že jeho bratr je živ. Ať už vesnici ohrožuje cokoliv, zkáza a smrt to ještě
bezprostředně není.
Ale to čekání a nečinnost ho ubíjí. Jak jen může Thyary jen tak klidně sedět a do ohně koukat!
Rudd potřebuje nutně zaměstnat ruce, aby odvedl nervozitu z čekání a nezačal nahlas křičet.
Když vyřezal několik hůlek a začal ho rozčilovat Thyaryho stoický klid, dal se i do
hřebelcování koní.
Koně si, po počáteční nervozitě, začali zvykat na přítomnost draka a stály klidně mezi stromy.
Rudda při té mechanické činnosti napadlo, že se bude muset poptat Thyaryho, čímže se Hrom
vlastně živí.
Když slunce postoupilo na cestu k večeru a Rudd se začal chystat na cestu k domovu, rozevřel
drak konečně křídlo. Oba muži potlačili chuť rozběhnout se k Neilovi. Počkali, až se chlapec
sám zvedne a pomalými kroky zamíří k ohni.
Neile …..
Rudd se zarazil, neví, zda se může zeptat a ani neví, zda se vlastně chce zeptat. Zda chce
slyšet špatnou odpověď. Otočí se k Thyarymu. Když vidí zachmuřený výraz ve tváři
Poutníka, zatrne mu u srdce. Pochopí, že se začíná dít něco, co překračuje jeho dosavadní
zkušenosti. Něco, co se vzpírá zdravému rozumu. Něco, co přinese změnu jejich dosud
poklidných životů.
Tak pojď, chlapče, něco sníš ….. nejedl si od rána ….
….. ale nedá mu to, strach o blízké mu nedá mlčet, je silnější, než jeho strach o vlastní
budoucnost …..
….. co jsi vlastně viděl, Neile? Co se stalo? A proč nás drak nechtěl k tobě pustit?
Neil přijal hrníček a zavrtěl hlavou.
Já nevím, Rudde. Najednou jsem měl kolem sebe tmu, sevřelo mě to kolem srdce stejně jako
včera ráno. Točila se mi hlava a měl jsem pocit, že letím vzduchem. Strašně rychle. Viděl jsem
trávu, jak se pode mnou míhá, skokem jsem byl nad korunami stromů, mohl jsem se rukou
dotknout jejich vršků a pak jsem byl najednou doma, nad vesnicí.
A viděl jsem otce, Holma, Geofa ….. a cizí muže ….
Neil se skoro zalyká, jak moc rychle chce ze sebe dostat tu změť myšlenek …..
26
Zdena eS.
….. a byli tam cizí vojáci, šedivé pláště a dvě R na nich, tak podivně spletená, zářila jak odraz
slunce ve vodě …..
….. a taky tam byl ten cizinec, stál vedle kovárny a díval se přímo na mě ….. měl natažené
ruce a kolem něho bylo takové podivné vlnění, jak horký vzduch a od něho se rozbíhaly modré
paprsky, dlouhé a strašně tenké, jak matčiny vyšívací nitky, svítily modře a bíle, vlnily se …..
…. V tu chvíli se Neil skoro rozplakal …..
….. slyšel jsem plakat Mianu a taky další děti a neviděl jsem nikde maminku a pak jsem
zahlédl utíkal košíkáře Bunta a ten …. ten ….. ten cizinec celý narostl a mávl rukou a jeden
ten paprsek Bunta začal omotávat a on spadl na zem a já slyšel, jak strašně moc křičí a
přitom pusu neotevřel ….
Rudd vzal Neila kolem ramen, nevěděl, zda může chlapce utišit jak malé dítě objetím. Ale
Neil se k němu sám přitiskl. Do bezpečí jeho svalnatých paží.
A pak mě najednou něco táhlo pryč. Strašně rychle a vysoko. Chalupy a lidi, všechno se
zmenšovalo a já, jako bych měl najednou křídla, jako Hrom a letěl jsem někam k horám, do
strašné zimy a tmy…. a víc už nevím …..
Když už si Rudd myslel, že Neil řekl vše, nadechl se chlapec a potichu, sotva slyšitelně řekl
to, co nejvíce ho v duši tížilo.
Vypadal jsem jako Hrom.
Thyary zalapal po dechu.
Neile, co to říkáš?!
Vypadal jsem jako Hrom. Viděl jsem všechno dračíma očima. Viděl svou dračí tvář v řece.
Thyary, já jsem byl ….. já asi jsem………
taky …………….
drak.
X
X
Noční obloha, rozsvícená zářivými kapičkami hvězd, přiblížila se takřka na dosah ruky.
Thyary nemůže spát. Nohy natažené k řežavým uhlíkům skomírajícího ohně, záda opřená o
bok draka, dívá se do očí hvězd a ví, že dnešní noci neusne.
Probírá se svou myslí. Byl snad tak upnut na draka, aby ho ochránil a skryl před lidmi, že
přehlédl něco důležitého? Nějaká znamení, která by předeslala to, co se kolem nich děje?
Měl snad víc vnímat šeptavé zvuky ze skal Ledových hor, které byly snad větrem nebo snad
hlasy duší, ztracených ve věčném ledu a v bludišti podzemních jeskyní? Těžká a hustá mlha,
vlnící se v podivných obrazcích nad ruinami prastaré tvrze uprostřed Temných lesů? Či snad
nehybně temná hladina jezera, kde jediná vlnka nerozezpívala jindy tak jiskřivou vodu?
Zapálí si dýmku, voňavá vůně pošimrá Rudda. I on se s povzdechem zvedne a přisedne
k ohni. Ani on nemůže přivolat spánek pod víčka.
27
Zdena eS.
Rozrušen událostmi předchozích dnů, starostí o blízké a obavami z událostí, které přijdou, i
on zvedne oči k nebi, jako by ve hvězdách mohl vyčíst svůj osud.
Ujeli včera ještě notný kus cesty k domovu. Nakonec moudře usoudili, že bude lepší dorazit
do vesnice za světla. Mají-li čelit nebezpečí, chtějí ho alespoň vidět před sebou, tváří v tvář,
bez obavy z útoku krytého tmou.
V Thyarym ještě doznívá včerejší Neilovo vidění. Je snad možné, aby se začaly naplňovat
staré legendy? Příběhy, které nasbíral cestami krajem a vypráví na ukrácení dlouhých večerů.
Je to snad víc, než jen pouhé příběhy?
Musí se v duchu usmát. Vždyť jen přítomnost draka znamená oživlou legendu. Která ještě se
otevře? Tolikrát vyprávěl o poutu mezi drakem a člověkem. Teď má možnost vidět to na
vlastní oči. Proč si vlastně Hrom vybral Neila a ne jeho?
Thyary už necítí žárlivost, která ho bodla do srdce, když drak na první pohled přilnul k
chlapci. I jemu stále Hrom prokazuje svou přízeň. Snad z vděčnosti za záchranu života ve
všezničující bouři, či snad pro tolik společně prožitých měsíců života.
Než žárlivost, je plný zvědavosti. Čím je vlastně Neil tak výjimečný? Sotva odrostlý kluk
z malé vesničky. Možná má v sobě něco, co nikdo z lidí nemůže jen tak poznat. Něco
ukrytého v podvědomí, v nejskrytějších komůrkách mysli. Něco, co postřehl a vycítil jen
Hrom.
Vlastně ne. Nejenom drak. Možná právě proto zamířil na Neila útok chtivé síly ten cizinec
v Trhovém městečku. Thyary jen zacítil úder jeho vůle do své, prudký mžik jak nečekaná rána
pěstí, který hned zmizel. Ale Neila nepustil. Nebýt ohně smolných pochodní, vysál by z něho
život.
Thyary? Proč vlastně lidi ty cizince nevyženou. Když nemají rádi světlo a teplo. Oheň je přece
všude.
To Rudd nahlas vyslovil, čím se v mysli zaobíral. Zvláštní, jak se jejich myšlenky ubírají
stejným směrem.
Já nevím, Rudde. Možná si berou rukojmí. Možná dokáží ochromit lidi tak, že se přestanou
bránit. Zítra se snad dozvíme víc.
Jestli přežijeme, dodá si sám pro sebe v duchu.
X
X
Konečně se přiblížili na dohled k vesnici, zastavili koně na kraji lesa, aby si ve skrytu stromů
mohli prohlédnout údolí pod sebou. Tak známý domácký pohled pro Rudda a Neila.
Buclaté chalupy, obklopené náručí zahrad a sadů, přitulené k závětrné straně, kde na jednom
okraji hluboký les pro ochranu před divokými zimními vichry z Ledových hor a na druhém
pole a pastviny, ohraničené zářivými plody šípků a jeřabin.
Všechno tak známe a přitom tak jiné. Rudd prudkými nádechy tiší svůj neklid. Jen silou se
donutil vyčkat a nepopohnat koně.
28
Zdena eS.
Neil, od rána nemluvný, unavené oči upírá před sebe. Tvář stažená úzkostí, jak vyřezaná
socha s tvrdého dřeva, upírá se směrem k domovu.
Thyary podmračeně prohlíží krajinu před sebou. Snad ho jen šálí zrak.
Rudde, Neile, vidíte to taky?
Zachvěje se mu hlas.
Nad údolím se se vzlíná mlha. Hustá, lepkavá, šedivá. Tlačí se na střechy chalup, obtáčí
komíny, vtírá se do oken a dveří, pod jejím dotekem zmírají květiny v truhlících, listí na
stromech se kroutí v dusivé bolesti.
Kam se poděl život vesnice? Ticho, tak děsivé, výhružné a bolestivé. Prázdná kovárna
s vyhaslým ohništěm. Drobná postavička přitisknutá ke zdi Holmova domu. Možná Jestřáb a
možná Geof, ukrytý za vraty vyhlíží bratra.
Ticho, které se prorvalo od vesnice dál do kraje. Ani teď není slyšet za jejich zády jediné ptačí
pípnutí. Ticho, které bolí a ochromuje. Rudd váhá ještě chvíli, ale pak se rozhodne.
Thyary, nemůžeme tu stát do nekonečna. Jestli se má něco stát, tak ať se to stane. Neil
s Hromem počkají v lese ……
chlapec se zamračí a usekne
Hrom počká tady. Já jedu domů, s vámi.
….. neodmlouvej, Neile, jestli je někdo ohrožen, jsi to ty …..
a pak, s nezvyklou něžností u tak statného muže, navyklého na těžkou práci farmáře, který
dosud nepotřeboval myslet víc, než na úrodu, počasí a jarní vrhy oveček….
..... nejdřív nahlédnu k vám, slibuji a pak dám znamení ohněm v kovárně …. Nevím, chlapče,
ale něco mi říká, že budeš ještě hodně potřeba. Tvůj čas přijde, brzo.
A s úsměvem, aby odlehčil napětí všude kolem a nejvíc v nich samých.
Bude to dobré, cítím to v nose, jako déšť od hor.
Rudde, podívej!
Thyary ukazuje rukou před ně. Sluneční paprsek, který se marně snažil prodrat mlhou,
prozářil kousek převalující se mlhy.
Nad vesnicí se zakroutila tenká nitková linie, stejná jako v uličce za náměstím Trhového
městečka. Modrofialový provazec energie vyrazil pomalu kupředu. S vlněním vodního hada
v proudu řeky zamířil směrem k horám.
Neil seskočil z koně.
Počkejte.
Vybral si očima pevný a rovně rostlý strom s košatým větvovím a začal šplhat vzhůru. Ozval
se za několik okamžiků.
Thyary, Rudde, to je…… ještě nikdy jsem nic takového ….. to je neuvěřitelné…… to musíte
vidět ……
29
Zdena eS.
Oba muži bez váhání začnou šplhat za Neilem. To, co se otevře jejích očím, jim vyrazí slova i
dech.
V dáli za lesem směrem k horám stoupá vzhůru kupole záře. Sbíhají se k ní fialové a modré
provazce a sršící nitky ze všech stran. Míří k němu i ta z vesnice. To světlo, vykukující nad
stromy, je jak jiskřivé plápolání blesků. Svíjí se, převrací, proplétá, kroutí a přelévá, nasává
do sebe oddénky a vyplivuje je zpět, aby se rozeběhly do všech stran.
Thyary, co to je?
Zašeptá Rudd ochraptěle.
Co to má znamenat?
X
X
S pocitem tíživého strachu vjíždí Rudd s Thyarym do vsi. Podařilo se jim přemluvit Neila,
aby zůstal v lese s drakem. Jestli hrozí nebezpečí, někdo musí zůstat v úkrytu a přijít na
pomoc.
Před kovárnou sesednou z koní. Thyary se opatrně rozhlíží odkud se vine tok paprsku,
zahlédne fialový pramének na druhé straně vesnice, za chalupou košíkaře Bunta. Snad mají
chvíli zjistit, co a jak.
Rudd vejde do kovárny. Slíbil Neilovi, že nejdříve zajde sem. Opatrně zaťuká na dveře
chalupy.
Pojď dál, Rudde ……
kovářova žena sedí o stolu, ruce složené v klíně, v očích bolest a smutek
…. viděla jsem vás z okna …..
Můj syn?
Je v lese, v bezpečí.
Kovářka jen pokyne hlavou. Snaží se usmát na Thyaryho, který nakoukl dovnitř. Sevřené rty
a mělký dech zadržují pláč. Sbírá v sobě sílu vyslovit nahlas všechen žal svého srdce.
Vtrhli sem vojáci Gardy. Vedl je cizinec, prý čaroděj ze země za mořem. Muži se bránili, ale
on udělal nějaké kouzlo a najednou byla všude mlha a nikdo se nemohl ani hnout.
Odvedli Brana, Holma, Geofa i další muže. Zůstali jen starci. Vzali sebou i malé děti. Jeden
z nich čeká na začátku pastvin.
Máte …. máte přijít k němu, hned jak se vrátíte. Čeká vás. Věděl, kam jste jeli.
Už nemůže zadržet slzy. Už to nejde. S posledním vypětím dořekne
Odvedli i Mianu.
Thyary jí trochu neobratně obejme. Ani on ani Rudd nejsou zvyklí utěšovat ženskou bolest.
30
Zdena eS.
Oba muži si vymění pohled nad kovářčinou hlavou. Beze slov si kývnou na srozuměnou.
Pošlou kovářku za synem, ať sám jí vypoví co a jak. Nechají na něm, zda ukáže matce draka.
Oni sami získají trochu času.
Času na setkání s čarodějem.
X
X
Nezdrželi se ve vesnici dlouho. Předali koně starému Jestřábovi, který se vyloupl ze skrýše za
chlévem. Rudd jen nahlédl dovnitř, potěšen a uklidněn, že dobytek je obstarán. Jestřáb rychle
dořekne, co kovářka přes slzy nestihla.
Bylo to strašně rychlé, najednou byla plná ves vojáků Gardy, stáli u každé chalupy. Všichni
museli kleknout, prý Regent dorazil…..
Rudd vykulí oči
Regent? Tady u nás ve vsi? Thyary, rozumíš tomu?
Thyary jen zvedne ruku, aby Jestřáb dokončil…..
….. seděl na divném zvířeti, ani býk, ani zubr, nikdy jsem takové neviděl a jak bych také mohl,
když jsem z kraje paty nevytáhl, ale Thyary, ty bys mohl vědět, co je ta příšera zač, ale on
sám, Regent, je mrňavý jak dítě, skoro nebyl vidět a za ním pořád stojí vychrtlík, oči černé jak
dno studny a Bunt, košíkář, chtěl z chalupy zadem přes sad utéci ….
..... nikdo neví, co se vlastně stalo, ale našli jsme ho pak ležel v sadu, usmívá se jak dítě,
rozumu nemá, ani dceru nepoznal …..
….. pak sebrali muže, i chlapce sotva s bradou ochmýřenou a vedou je prý k Ledovým horám,
kde skály lámat mají a několik malých dětí, prý si je v táboře podrží, aby všichni poslušní
byli…..
….. a nakonec velitel vojáků řekl, že ti tři, co do Trhového městečka jeli, mají za nimi dorazit,
jinak prý některé z dětí zemře…..
Poslední větu řekl Jestřáb tak tichým hlasem, že Rudd jen stěží zachytil význam slov. Srdce
mu sevřel chlad strachu. Jak tohle jen skončí.
X
X
Ruddovi cvaknou zuby o sebe. Prudký zásah pěstí do zad ho srazí na kolena. Napne svaly
rozhodnut nedat se lacino. Surový úder přirazí jeho čelo k zemi. Bota vojáka, přitisklá ke
krku, brání mu vstát. Kožený řemínek spoutá bolestivě ruce k sobě.
Polohlasné zasyknutí otočí jeho hlavu za Thyarym. I on leží na zemi a polyká ponížení. Jen
koutkem úst protáhne.
Rudde, ne. Ne teď. Ještě nic …..
….. nestihne ani doříct poslední slovo.
31
Zdena eS.
Nad jejich těly se prožene ledový závan.
Zaskřípění šepotavého hlasu
Přiveďte je.
Něčí pevné ruce zvednou oba muže jak dětskou hračku a strkají před sebou. Ochranný kruh
Gardy v šedých pláštích se rozestoupí jak voda řeky před kamenem, aby se za nimi zase
spojila v jednolitý štít.
I tady jsou sraženi na kolena. Jen něčí ruka si omotá jejich vlasy a zvedne hlavy obličejem
k mluvčímu.
Rudd se přestal vzpouzet vojákovi za svými zády. Je mu jasné, že křesadlo, do hlubin pláště
uschované, nebude moci stejně použít.
Zvedne oči a podívá se před sebe.
Jestřáb měl pravdu. Takové zvíře ještě nikdy neviděl.
Mohutné, statnější než plemenný býk v jeho stádu, snad víc, než dvojnásobně širokých plecí,
hlava s mohutnými nozdrami v čenichu, na vrcholu čela zahnuté rohy, tlusté jak silná mužská
paže, za hlavou výstupek hrbu, dlouhé chlupy rezavé barvy takřka nohy s obrovskými
paznehty skrývající.
Kolem něho se šíří puch mokré srsti. Na zádech mu, koženými řemeny připoutaná, trůní
podivná stavba, sedátko se stříškou se závěsy kolem, celé v rudém šarlatu, lesklou nitkou
spletená ozdobná R vyšitá kolem dokola.
Na sedátku, uprostřed polštářů ve stejné barvě krve jako závěsy, sedí drobný mužík. Postavou
dítě připomínající, na holé lebce plné modravých žilek není jediný vlásek, celá je pokryta
podivnými obrazci barvou vetknutými pod kůži.
Možná by malého chlapce připomínal, nebýt očí, hlubokých jak propast věčnosti.
Kolem něho se vzlíná jakési chvění. Tetelivý pohyb vzduchu, jak čeření nad polní cestou
v polední záři letního slunce.
Ty….
Ukáže na Thyaryho
….. přístup blíž…..
Zas ta silná ruka zvedne Thyaryho a přistrčí k boku zvířete.
Víš, kdo jsem?
Nečekaně hluboký hlas k tak drobnému tělu, dunivý témbr, sladký a vábivý.
Jistě víš, nebo snad tušíš.
Jsem Nubes.
Jsem poslední Regent.
Jediný vládnoucí.
32
Zdena eS.
Jediný ovládající.
Jediný živoucí.
Jediný na cestě k věčnosti.
Thyary cítí údery cizí vůle, která se snaží prorvat do jeho mysli. Už ho vidí, útočníka, za
Regentem stojí ve skrytu závoje postava.
Provazce bolesti tepou Thyaryho do čela. Začíná podléhat. S pocitem zoufalství se snaží
uzavřít svou mysl před dotírajícím útokem.
Mrazivý pramínek ochromuje tělo i vůli.
Slunce, slunce, slunce …..
….. začne si v posledním okamžiku před zhroucením své odolnosti předříkávat…..
Slunce, teplo, slunce, teplo, slunce, teplo…..
Upíná poslední zbyteček volné mysli ke zdroji tepla a světla.
Odříkává polohlasem ta dvě slova s urputným upnutím na jejich význam.
Slunce, teplo, slunce, teplo, slunce, teplo……..
Zaslechne za sebou Ruddův hlas. I on pochopil a přidal se. I on se snaží uzavřít své myšlenky.
Odpovědí jim je smích. Skřípavý. Jak dva kusy kamene drhnoucí o sebe.
Hlupáci.
Tichý hlas táhnoucí sykavky.
Červi plazící se v hlíně.
Nejste nám potřební.
Ten třetí nás zajímá.
Kde je ten chlapec?!
Čaroděj položí svou ruku na rameno Regenta.
Můj pane, dovol mi ….
Udělá několik drobných kroků.
Každé jeho slovo se vtírá palčivou bolestí. Žár ledového plamene. Výkřik šílící mysli, ve
chvíli trhané na kusy, zadupává oba muže do země. Thyary cítí, jak jeho hroutící se vědomí
začíná propadat do černé tmy.
Tak tedy konec, bleskne mu poslední myšlenka.
X
X
33
Zdena eS.
Thyary, Rudde ……
Neznámá síla volající jeho jméno.
Síla, která vyrvala jeho mysl z propasti nicoty.
Síla, která ho přivedla zpět.
Mohutné rozmachy křídel rozehnaly těžkou mlhu, srazily vojáky Gardy do prachu země,
splašily zvěř pod sebou, rozprskly fialové mámení do ztracena.
Mohutné rozmachy křídel a řev. Děsivý, dunivý ryk.
Někdo prudce zvedne Thyaryho ze země. To Rudd, silou paží přetrhl pouta a srazil pěstí
svého trýznitele.
Thyary, Thyary, dívej se, dívej ….
Křičí silným hlasem, hlasem promíchaným úlevou od bolesti, údivem i radostí. Jako první
vidí nad svou hlavou stín probíjející se mlhou k zemi.
Stín letícího draka. Hrom s Neilem na svých zádech obkroužil údolí, rozehnal temnotu
protkanou jiskřením provazců sil a zamířil k Ledovým horám.
Ve drápech draka se svíjí …..
….. vychrtlá postava, pištící strachem a vztekem, svíjející se ve stisku pevných drápů
zaťatých do jejích zad.
X
X
Ve chvíli zmatku a paniky při pohledu na draka, v bolestném křiku mužů spadlých na zem a
drcených paznehty splašené zvěře, roztrhl Rudd i Thyaryho pouta. Až dosud tak tichý a
klidný farmář rozdával rány pěstí kolem sebe. V zuřivém, dosud nepoznaném vzteku, nešetřil
nikoho kolem sebe.
Za Bunta, za odvedené muže i děti, za bratra, za plačící ženy ve vesnici…. za bolest svou i
svých druhů.
Rudd odhodil kabátec, aby měl volné ruce a už cíleně, bez vzteku a s chladnou hlavou, udiven
sám sebou, probíjel si cestu kupředu.
Ani Thyary nezahálel. Sebral ze země spadlé kopí a se vzpomínkou lítosti na svou okovanou
hůl, srážel k zemi jednoho gardistu za druhým. Odpovědí mu byly zaskočené pohledy vojáků
a tlumené výkřiky bolesti, netušili tolik síly a bojovnosti v napohled drobném těle.
Máchal prudce kopím kolem sebe. Svištělo vzduchem, zastaveno jen tupými údery do
zasažených těl, aby se, poslušno pohybu Thyaryho paže, vydalo zasáhnout a polámat další
končetiny.
Poutník nechtěl zabíjet, jen uvolnit sobě cestu a chránit Ruddovi záda. Ani se nemusel dívat
za sebe. Rudd vydával útočný řev, ne nepodobný ryku draka před chvílí. Dobře mířené rány
duněly a udávaly Thyarymu směr pohybu.
34
Zdena eS.
Jeho kamenná tvář, přimhouřené oči, sevřené rty do úzké linky, jistota a rychlost při
zasazování dalších a dalších úderů, donutily vojáky k ústupu a uvolnění cesty.
Ještě stále měli na své straně moment překvapení posílený zmatkem mezi veliteli a děsem
mezi vojáky.
Thyary jen koutkem oka zahlédl, kterým směrem mizí splašené zvíře s Regentem na hřbetu.
Pád těla čaroděje z výšky, jak Hrom odhodil nepříjemnou zátěž.
Když drak svým pařátem vyrval čaroděje ze země do výšky, přetrhl všechny provázky sil,
které do té chvíle ovládaly a šířily pokyny pro všechny pomocníky i vojáky jedinou vůlí.
Thyarymu mu jasné, že je to otázka několika málo chvil, než přejde panika a vojáci se znovu
zformují.
Rudde, kde jsou děti!
Snad zázrakem zaslechli plačtivé volání.
Tady…… tady jsme …..
Koně ….. Thyary….. rychle koně…. .pospěš si …..
Rudd sotva dýchá. S vypětím sil rozerve řemeny držící dvířka klece. Stejné, do jaké on
slepice na noc zavírá.
První vyklouzne chlapec, snad osmiletý. S převahou nejstaršího pomáhá ostatním ven. Pět,
šest, poslední Miana.
Dívenka se snaží statečně udržet slzy při pohledu na zmatek a krev kolem. Stejně jako ostatní
děti, i ona zahlédla Neila na hřbětě draka. Nadšení a úžas byly větší, než strach.
Thyary vyzvedává děti na koně. Ani neví jak, podařilo se mu tři donutit k jakési poslušnosti.
Nevšímá si krve ve svých dlaních rozedřených uzdami vzpouzejících se koní. Jen tak tak
uhýbá mezi jejich tančícími kopyty.
Jak ti říkají, hochu?
Wygan, pane.
Troufáš si jet s Mianou? Udržíš ji? Ještě jeden si za tebe sedne a bude se tě držet. Zvládneš
to?
Jen ukřivděný pohled ……
…. a už tři koně tryskem opouští ležení Gardy. Před lesem trochu zpomalí a skloní hlavy
před větvemi stromů. Teprve když Thyary usoudil, že už snad jsou na cestě k bezpečí
dostatečně daleko a zvedl ruku, přitáhli otěže uříceným koním.
Thyary poklepal chlapce s uznáním na rameno a poodešel kousek dál, aby s Ruddem probral
nečekanou situaci. Všiml si, že Wygan trhá suchou trávu kolem starého pařezu a stírá koňský
pot. Ostatní děti, jak na povel, mu začaly pomáhat.
35
Zdena eS.
Co dál?
Zeptal se Rudda, který se opřel o strom, utopen v myšlenkách na to, co zahlédl na poslední
mžik, než koně vjeli do lesa. Postava čaroděje, ze země vyrostlá, dlaně otočené vzhůru a
kapičky fialových jiskérek do výšin chrlící. Jak je to možné, že ho pád z výšky nezabil?
Rudda zamrazí, až se celý otřese.
Odvedeme děti do vesnice. Nejsou všechny odsud, ale to nevadí. Ženské se o ně postarají. Já
nevím, ale mám pocit, že se vojáci nevrátí. Potáhnou dál k horám. Slyšel jsi, Regent chce
Neila a ví, že půjde za otcem.
Thyary, ten čaroděj, on není mrtvý. Viděl jsem ho stát a čarovat.
Rudd si opře hlavu o strom, zavře oči a tiše dokončí.
Nemůžeme to nechat být. Musíme ….. musíme to aspoň zkusit. Musíme jít za nimi. Musíme
najít ostatní muže…. a taky Neila s Hromem. Musíme se pokusit jim pomoci.
Nejsem žádný hrdina, Thyary, to přeci víš, pole a dobytek, to jediné mi dosud naplňovalo
život. Ale nemohl bych dál žít s vědomím zbabělosti.
Thyary si ponoří ruce do chladného mechu. Úleva sedřeným rukám mu dovolí trochu
zažertovat.
Rudde, nikdy bych to do tebe neřekl. Byl jsi jak rozzuřený býk na pastvině. A ten řev ……jen
ten řev je vyděsil všechny k smrti.
To už se oba muži smějí, napětí z nich odchází. Mohou se vrátit k dětem.
Odkud jsi, Wygane?
Z Leadoku, pane.
Ano, Thyary zná tu vesnici uprostřed pastvin, žijí v koňáci tělem i duší uprostřed svých stád
polodivokých koní. Proto ta chlapcova jistota při jízdě, proto ten jeho uražený pohled z výšin
koňského hřbetu. Proto to odtažité oslovení.
Thyary ho vezme kolem ramen. Nenápadně ho vede k malé vyvýšenině, aby se jejich oči ve
stejné výši setkaly.
Neříkej mi pane, jsem Thyary, Poutník vypravěč a támhle ten ryšavý medvěd je Rudd, do
dnešního rána farmář, teď zuřivý rváč …...
Chlapec zrudne rozpaky a pýchou. Právě byl přijat mezi muže, jako rovný s rovnými.
Co bude dál, pane ….. teda Thyary ?
Odvedeme děti do vesnice. Wygane, jsou tam jen ženy, malé děti a starci. Bude na tobě, abys
jim pomohl. Zatím se nemůžeš vrátit domů …… tedy, pokud souhlasíš.
Chlapec nemůže ani promluvit. Patří mezi muže a bude chránit vesnici. To mu snad ani doma
neuvěří.
Pomůže nasednout Mianě. Ta se oddaně stulí do jeho náruče.
Rudd se přes všechno musí usmát. Tak se rodí hrdinové v dívčích očích.
36
Zdena eS.
X
X
Neil nastavuje tvář větru. Pevně se drží řemene kolem Hromova krku. Slzí mu oči a stehna
bolí a pálí od přitisknutí k tuhé kůži plné ostrých štětinek. Už ho skoro přešel strach z pádu.
Slzy v očích jsou nejen od větru.
Když odešli Rudd s Thyarym, zůstal v lese s pocitem bezmoci. Jedině drcnutí hlavy Hroma ho
smířilo s ponižujícím postavením malého dítěte v bezpečném úkrytu.
Skoro nemohl uvěřit, když zaslechl hlas své matky.
Objetí, slzy a pláč.
Úlek při pohledu na draka v chlapcově blízkosti. Snad Hrom poznal v cizí ženě matku Neila,
položil hlavu na zem a upřel na ni oddaný pohled. Jemně zafrkal a přijal rozechvělý dotek
ruky na čumák.
Neil matce povyprávěl, co se stalo v Trhovém Městečku. Držela ho pevně za ruku a sotva
dýchala, když došel ve vyprávění až k místu střetu s čarodějem. Hladila ho po vlastech a on,
ještě před okamžikem po dospělosti toužící, přijímal mateřské laskání s vděčnou pokorou
malého chlapce.
Pak mu sama řekla, co se ve vsi stalo. O smutku a zoufalství. O prázdnotě chalup, odkud muži
a děti uloupeni byli.
I o košíkáři Buntovi, který chtěl utíkat pro pomoc a zůstal bez rozumu jak malé dítě.
A nakonec o jednom z pomocníků čaroděje, který na kraji pastvin čeká na Rudda, Thyaryho i
Neila. A o dětech, které jako rukojmí poslušnosti odvedeni byli. Sotva dokázala vyslovit, že
odvedli i Mianu.
Mami, já musím za nima, já ….. já už nemůžu zůstat schovaný tady v lese, to nejde, táta by se
určitě zlobil, kdybych nechal za sebe někoho jít do nebezpečí.
Kovářka se snaží zadržet další pláč. Přejede rukou Neilovi po tvář. Před týdnem odešel
chlapec a teď před ní stojí mladý muž. Vzpřímená ramena a vzpurný pohled. Vidí v něm
kováře, tak jak ho před lety poznala.
Chápe ho. Kdyby ho teď chtěla zastavit, ztratila by ho navždy.
Neile, jak to chceš dokázat? Odjeli na koních před drahnou dobou.
Neil přemýšlí jen chvíli.
Mami, přeci ….. mám draka ….. mám Hroma….. třeba mě vezme na záda. S ním doletím
všude. Nikdo neví, že ho mám. Mami, s Hromem se nebudu ničeho bát. S ním doletím i za
tátou.
Chlapec přistoupí k drakovi. Obejme ho kolem krku a přitiskne se k jeho hrudi. Dvě srdce
najdou společný rytmus. Rytmus odevzdání se jeden druhému.
Hrome ….. pomůžeš mi?
37
Zdena eS.
A pak už jen přehodí kousek řemení přes dračí hlavu, aby se měl za co držet a vyskočí na jeho
záda.
Podaří se mu potlačit výkřik leknutí, když se kolem vzepnou široká křídla a on pohlédne dolů
na zem.
Očima ptáků.
Očima draka.
X
X
Hrom, jakoby cítil nejistotu svého jezdce, opatrně zakroužil nad lesem. Pomaličku mával
křídly nahoru a dolů.
Neil pevně svírá obojek kolem dračího krku. Snaží se dechem zklidnit cval svého tepu. Sebere
odvahu a podívá se na zem.
Drak, cítící chlapcovo hnutí mysli, nechává křídla volně rozepjaté a plachtí v mírných oválech
nad krajinou.
Neil se přitiskne k dračímu krku a uchváceně sleduje vyhlídku pod svýma očima. Les, před
chvílí hluboký a tajemný, stal se různorodou plochou všech odstínů zeleně, pohled ze shora
prozradil mýtiny i průseky padlých kmenů, pole a pastviny, obdélníky chalup, rysky zídek,
bělavé chumáčky ovčích kabátků i úprk hnědých skvrn stáda krav.
Drak vykrouží otočku nad pastvinou. Neil zaslechne dunivé zavrčení v hloubi krku. V duchu
se směje. Aha, tučná laskomina pro dračí žaludek.
Jen si nech zajít chuť, to je Ruddovo stádo. Ten by tě hnal bičem.
Ještě jedna otočka a pomyslí si …..
….. Už se nebojím. Už můžeme letět za nimi.
Neil přijímá jako samozřejmost, že Hrom vnímá jeho myšlenky. Ještě před týdnem by
považoval něco takového za nemožné, za pohádku vyprávěnou Thyarym v teple kovářské
chalupy. Stejně, jak lehce vzal na vědomí živého draka, převzal bez velkého přemýšlení i
podivuhodný kontakt mezi nimi.
Celým tělem vnímá tlukot dračího srdce.
Splněná touha a sen.
Jemné chvění prochází chlapeckými dlaněmi a proudí do každé skulinky, do každé žilky, do
každého koutečku jeho těla.
Nikdy by nepřiznal, když s mužskou hrdostí odmítl vlněný šál matkou místo sedla nabízený,
že ta ženská ozdoba chránila by jeho stehna před záseky ostrých štětinek dračí kůže.
Zdá se mu to, či snad se skutečně drak usmívá?
Chvíle okouzlení skončila. Hrom vylétl do výšky a Neil se mohl rozhlédnout do dálky.
38
Zdena eS.
Daleko za hranicemi pastvin zahlédl víření mlžného oparu. Vystřelovaly z něho do všech
stran jiskřivé stezičky barvy jasných fialek.
Hrome, tam, tam leť.
Neilovi se sevře srdce. Stejné provazce cizí síly se pokusily rozervat jeho mysl a ukrást vše
živé v ní.
Ale není zbytí. Tam někde dole je Rudd a Thyary a Miana a další děti. Tam někde dole je otec
a další muži z vesnice.
Chlapec pevně stiskne draka svými stehny. Nevnímá bolest odřenin. Celou pozornost upře na
to přelévání mlhy pod sebou. Připadá mu jak prosná kaše matčinou rukou v hrnku na plotně
rychle míchaná.
Bublá a kypí, převaluje se sem tam.
Požírač lidských duší.
Blesky a sršení výhně jisker.
Temné dunění svírající život v kleštích strachu.
Chvění vzduchu v tetelivém rytmu bubínku šamana z Temného lesa.
Obejme rukama Hromův krk a přitiskne se k němu.
Hrome, bratříčku můj, spěchej za Thyarym.
Drak natáhne krk, stáhne křídla do špice a zamíří prudce k zemi. Neil jen zalapá po dechu a
celým tělem se přitiskne k dračímu. Pevně sevře tenký proužek kůže v dlaních.
Lapá po dechu při úderech větru do tváře.
Temnota se přibližuje rychlostí mávnutí dračích křídel.
Neil vykřikne, když Hrom prorazí bránu husté mlhy.
Zem se přibližuje.
Rudd a Thyary. Klečí na zemi obklopeni vojáky Gardy.
Prapodivná zvířata obrovských rozměrů.
Na jednom z nich šarlatový baldachýn.
Za baldachýnem temná postava. Kolem ní se šíří provazy svírající síly.
Hrome, to je nebezpečí. Vidíš ho?!
Náraz vytaženého drápu.
A pak už jen kmitavý pohyb křídel.
X
X
39
Zdena eS.
Návrat do vesnice plný potlačovaných slz. Miana utíká k matce. Otáčí se a rukou přivolává
Wygana.
Kovářka potlačí touhu obejmout dětské tělo, když v očích zahlédne pýchu muže.
Rudd seskočí z koně.
Viděli jsme Neila. Letěl na drakovi.
Můžeš být pyšná na svého syna.
Kovářka polyká slzy. Tolik se toho stalo. Drží v náručí drobné tělíčko své holčičky.
Rudde, děkuji, děkuji za svou dceru ……
Jen odmítavý pohyb hlavy.
Neděkuj mně. To Neil s Hromem. A Thyary. A Wygan.
Postarej se o všechny. Můžeš-li.
X
X
Thyary obchází vesnici. Svolává všechny na poradu večer. Poslední na cestě chalupa košíkáře
Bunta. Má vůbec zajít? Povinnost vyhrává.
Na lavici před chalupou sedí košíkář.
Bunte, dobrý den.
Jen úsměv je mu odezvou. Tichý a klidný úsměv.
Thyary s potlačenou lítostí dotkne se Buntova ramene.
Raději vejde do chalupy. Opatrně a s tichým zaklepáním otevře dveře.
Před oknem stojí Lea, Buntova dcera, má zavřené oči a tvář nastavenou závanům větru a
zbytku slunečního tepla.
Smutek a bolest.
Nevnímá zvuky kolem sebe.
Thyary k ní pomalu přistoupí. Dívá se na jemné rysy dívčí tváře.
Tak bezbranné a zranitelné.
Lea neslyší kroky příchozího. Uzavřená v bolesti, nastavuje tvář paprskům.
Thyary najednou pocítí silnou touhu utěšit to tiché zoufalství.
Lehounce se dotkne Leina ramene. Dívka otevře oči s úlekem. Zklamání, že to není otec,
vystřídá radost při pohledu na Poutníka.
Thyary …..
40
Zdena eS.
To jméno zazní tak tichounce. Thyary nevnímá zašeptání svého jména. Dívčiny oči, zelené
jak hlubiny lesa, tak blízko těch jeho. Vůně heřmánku z plavých vlasů. Poprašek
drobounkatých pih. Červeň, která si probíjí cestu po tvářích.
Zachvění těla, když rty přijímají polibek. Tlumený nádech, když mužská dlaň sjíždí z ramen
do výstřihu a dotkne se drobných prsů.
Jen pár okamžiků a polibky se stávají prudkými a dychtivými. Stejně tak stisk rukou přitáhne
těla k sobě. Touha a vzrušení. Něžné odevzdání.
Thyary……
Prudké bouchnutí dveří rozbije křehkost okamžiku.
Máš přijít k Ruddovi …….
Wygan. S dupotem přiběhl vyřídit vzkaz. Konec věty se rozplynul ve vzduchu. I jemu se zardí
tváře při pohledu na prolnutá těla, která se odpoutávají jedno od druhého tak pomalu,
pomaličku, prodlužujíc chvíli vzájemných doteků.
X
X
Chlapec sotva stačí ráznému kroku Poutníka.
Thyary….. já ….. promiň ….. nevěděl jsem …… nechtěl jsem ….. počkal bych …..
To je v pořádku, Wygane.
Ale pak se sám rozesměje.
Příště ale zaťukej, ano?!
Ví, že chlapec pochopil. Koňáci žijí uprostřed svých polodivokých stád. Okamžiky touhy a
plození vnímají už od dětství jako přirozenou součást svých životů. Statné a bujné hřebce si
cení nadevše.
Thyarymu nevadí vyrušení. I při spěchu za Ruddem se stihl otočit zpátky k chalupě. Úsměv
plný příslibů mu vyběhl vstříc.
Usmívá se sám pro sebe. Ví, kde stráví dnešní noc. Budou mít na poznávání jeden druhého
dost času.
X
X
Zšeřelý večer se začal ovíjet kolem střech chalup. Nakoukl do oken, proběhl prázdnou
kovárnou, zabušil na vrata stájí a přichystal se přivítat temnou noc.
Jen dnešní večer je jiný, než tisíce předchozích. Dnešní noc prohrává svůj věčný souboj se
světlem. Mezi chalupami jsou rozmístěny koše z železných obručí a v nich hoří smolná
polena jasným plamenem.
Thyary zkrátí krok, aby mu Wygan stačil. Koše jsou i na můstku přes potok, v úvozu
vedoucím k lesu, u studny, na kraji pastvin.
41
Zdena eS.
Chlapec zvedne ruku a Thyaryho udeří do ramene šiška, která nečekaně přiletěla odkudsi z
výšky. Chlapec sotva potlačí škodolibý úsměv.
Vyslal jsem hlídky na stromy. Mají výhled přes pastviny, k lesu za úvozem, i dolů s proudem
potoka. Kdyby se Garda blížila, uvidíme jejich pochodně dost daleko, abychom se mohli
ukrýt. Borg už došel ke starým seníkům, co jsou u skal. Je tam loňské seno a sklepení. Prý
jsou postavené na zbytcích nějaké staré osady…..
Wygan sotva popadá dech, jak se snaží udržet krok a mluvit najednou….
…..Jestřáb nosí dříví ke košům a Thyary, košíkář Bunt mu pomáhá, nějak mu to vysvětlil, co
má dělat ….
Thyary se zastaví. Podívá se zpříma na chlapce před sebou. Vidí dychtivost v jeho očích.
Drobný hrudník se zvedá prudkým dechem. Jak malé štěně lačné pochvaly a pamlsku. Thyary
potlačí úsměv a řekne s naprostou vážností….
Wygane, udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl. Hlídky ze stromů na noc odvolej, ať ještě
nespadnou. Vystřídáme se. Já, Rudd, Jestřáb, možná i Borg na strom vyleze, ne všichni muži
co ve vsi zůstali, jsou nemohoucí starci. A ty, pochopitelně. I s tebou počítám.
Myslí mu proběhne Lea. Povzdechne si. Nedá se nic dělat. Má co vracet lidem ve vsi, kde se
cítil jako doma.
Dolehne k nim rychlý a vzrušený hovor. Muži se scházejí před Ruddovou chalupou. Poslední
okamžik na důvěrný hovor.
Wygane, zítra s Ruddem odjedeme. Jestli …..
Thyary se zarazí, zdráhá se vyslovit tak silná slova ….
….. jestli se nevrátíme ….. zůstanou tu ženy a děti. Pomůžeš jim?
Chlapec mu bez zaváhání oplatí přímý pohled.
Pomůžu. Slibuju.
X
X
Přestaňte se handrkovat, jak báby na trhu.
Rudd udeřil pěstí do stolu. Jakmile dozněla radost z návratu dětí, dostavil se strach a nejistota.
Strach z vojáků. Co když přijdou znovu. Pomstít potupu. Co je lepší? Schovat se v lesích,
nebo bojovat?! Mluví jeden přes druhého. Zvyšují hlasy na posílení argumentů. Až zadunění
Ruddovy pěsti na desce stolu je utiší.
Myslíte to dobře. Ale když se vojáci vrátí a zaútočí, nemáme proti nim žádnou šanci. Je jich
tolik. Uhasí ohně a otevřou cestu čaroději.
A s povzdechem dodá.
Na něho to stejně asi neplatí. Jen na ty jeho pomocníky, které ovládá.
Co teda navrhuješ?
42
Zdena eS.
Starý Jestřáb, najednou tak omládlý bojovností a vzpomínkou na sílu plné mužnosti. Snad
přítomnost Wygana a jeho urputnost přeprat fyzickou nedostatečnost dětství a vyrovnat se
dospělým, nadšení, se kterým zformoval svou dětskou Gardu …… ne, nedá se lacino, ještě je
mužem, ještě má sílu bojovat.
Nebudou se vracet. Co ještě by tu mohli chtít?! Děti jako rukojmí? Vezmou si je jinde, budouli chtít. O nás jim vůbec nejde. Chtěli jen Neila, jestli jsem dobře rozuměl. Mají jeho otce.
Vědí, že chlapec za ním půjde. Nejsou to hlupáci, ani Regent, ani ten jeho čaroděj.
Thyary cítí, že má Rudd pravdu. I oni se chystají za odvedenými muži a čaroděj to určitě ví.
Přijdou k němu sami, jako Neil.
Stiskne ale Ruddovi rameno. Nemůže zklamat nadšení Wygana a ostatních dětí, stejně jako
snížit starší muže.
Jestřáb má pravdu, musíme být připraveni. Pro každý případ. Vystřídáme se na hlídce. Jen ty
seníky…. to sklepení by se mohlo stát pastí, kdyby vám je nad hlavou zapálili ….. když půjdete
dál proti potoku až za to místo, kde loni les hořel, je tam hodně popadaných stromů nad
propastí a nad nimi jsou dvě jeskyně. Vchod není skoro vidět. Kryje ho prastarý dub. Největší
strom v okolí. Nikdo o jeskyních neví, našel jsem je náhodou, když jsem si cestu zkracoval.
Vlastně je našel Hrom.
Všichni už vědí o drakovi. Děti už stihly všem povyprávět o úžasném letu Neila. Drak v jejich
podání zastínil slunce a křídly srážel stromy.
Jestřáb vezme košíkáře Bunta kolem ramen.
Tak pojď, brachu, nanosíme ještě nějaká polena.
Ve dveřích se otočí
Hlídky rozdělím já a vy dva běžte spát. Vy máte jiný úkol a na ten budete potřebovat nejen
sílu, ale i čistou hlavu.
Rudd s Thyarym vyjdou pomalu ven. Rudd cítí, jak se potřebuje uklidnit. Pomalu kráčí
k ohradě u chlévů. Přítomnost zvířat mu vždy přinesla úlevu. Ale ne dnes. Musí říci nahlas,
co ho nejvíc trápí.
Thyary, pořád ještě nevíme, co se vlastně kolem nás děje. Proč přivedl Regent čaroděje. Co
vlastně chce. Co se vydali hledat do Ledových hor. K čemu tolik mužů. Sbírají je v každé vsi.
Mám jen otázky. Tolik. Ale chci znát odpověď. Hlodá mi to v hlavě od první chvíle. Co to říkal
Regent? Že nejsme potřební? Jak to myslel. Nazval nás červy.
Ještě jednu otázku jsi nevyslovil.
Oba muži sebou škubnou leknutím. Kovářka Mia přišla tiše a stojí těsně za nimi.
Proč chtějí mého syna.
X
X
43
Zdena eS.
Ranní rozbřesk zastihl Rudda u ohrad. Moc toho stejně nenaspal. Teď se zašel rozloučit se
svým stádečkem krav. Býček, kterého vypiplal od malého telátka, si přišel k ohradě pro
podrbání. Mohutné tělo s rohy, které by dovedly v jediném okamžiku rozsápat dospělého
muže, se tiskne k ohradě a natáčí hlavu za hlasem plným něžnosti.
Ještě poslední pohled a s těžkou myslí se vydá ke kovárně. Mia už se točí po kuchyni. Chystá
zásoby na cestu.
Mio, vždyť nejedeme ……
Jen mávne rukou. Musí se nějak prací zabavit. Ani ona nespala. Jen chvílemi její mysl zavřela
víčka, aby se opět s leknutím otevřela.
Krájí pečené maso a čerstvý chléb myšlenkami u svého muže a syna.
Rudd by ji rád nějak poděkoval. Není zvyklý na péči ženy. Se svým bratrem si rozuměl beze
slov. Chvíli přešlapuje, než si dodá odvahy.
Mio, kdybychom …..kdybychom se nevrátili ….. víš, kdyby …..
Kovářka se otočí a zpříma se podívá na Rudda. Vystouplé lícní kosti značí boj se slzami.
Krátce a prudce dýchá, aby se dokázala nerozplakat.
Rudd rychle dokončí, co tak nešťastně začal…..
…. všechno je tvoje, pole, krávy, ovce ….. prostě všechno, co je mé a Geofa. Mluvil jsem
s Jestřábem. Pomůže ti.
Trochu nešikovně políbí kovářku na tvář a vyjde ven. Počká v ranním chladu na Thyaryho.
Ví, kam večer šel. Co Wygan naznačil, to Jestřáb naplno řekl. Aspoň někdo prožil noc
v radosti.
X
X
Thyary sedí u stolu a dívá se na Leu. Dívka trochu rozpačitě chystá jídlo. Jen pokradmu se
dívá na muže, se kterým strávila noc. Ještě cítí doteky jeho rukou, jeho polibky. Dosud
nepoznané pocity slasti, které ji vynesly až ke hvězdám.
Když večer přišel do chalupy, nepřemýšlela ani chvíli, jestli ho má pozvat dál. Chtěla, aby
zůstal. Kdyby odešel, zemřela by bolestí.
Nabídla mu večeři a pak, uvolněně a přirozeně, i sebe samu. Slýchala někdy ženy hovořit o
radostech manželského života. Žertovaly o svých mužích. O jejich poddajnosti v lůžku.
Už chápe svit v jejich očích. Už chápe jejich úsměvy. Nebránila se ničemu a dávala sama
sebe, překvapena vlastní odvahou. Usnuli pozdě v noci, propleteni jeden do druhého jak vlasy
přerostlé trávy přitisklé k zemi horkým dnem.
44
Zdena eS.
Už je čas. Rudd čeká.
Lea jen pokývne hlavou. Ano, je čas. Thyary ji obejme a políbí. Něžně se dotkne ústy jejich
víček, která se zachvějí jak lanko pavučiny, na které dopadne kapička ranní rosy.
Vrátím se. Slibuji.
X
X
Oba muži nasedají na koně. Lea doprovází Thyaryho. Políbí ji přede všemi, jako svou ženu.
Kolem vidí jen souhlasné pohledy. Rudd ho s ušklíbnutím plácne po zádech.
Kovářka přistoupí těsně k neklidnému koni. Rychle šeptne několik slov.
Thyary, Neil na vás počká. Nechtěl mi říci kde. Prý tam, kde Hrom prvního jelena ulovil. Jen
tobě to mám říci.
Kývne hlavou, že rozumí.
Ještě jednou se rozhlédne. Wygan a Jestřáb, obklopeni dětmi, Lea mezi ženami, statečně
polykající slzy, Bunt s klidným úsměvem tiché mysli a kusem dřeva v ruce, Borg s nezbytnou
dýmkou.
Chce si ten pohled vtisknout co nejhlouběji do paměti. Hluboko v duši cítí, že jednou ho bude
potřebovat. Jednou bude potřebovat každý kousíček radosti, aby získal sílu …..
….. k životu.
X
X
Rudd přihodí na ohniště kousek dřeva. Vlhká větev se pomaličku rozhořívá. Oba muži jsou
unaveni. Nemluví. Jen snědli kousek masa a chleba, postarali se o pohodlí koní a teď tiše sedí
a ve zmírajícím ohni hledají trochu tepla před nočním chladem.
Od rána, kdy opustili vesnici, urazili kus cesty. Rozhodli se dohnat postupující vojska Gardy.
Snad se jim nějak podaří proniknout do blízkosti Regenta. Možná by se mohli za vojáky
vydávat.
Snad budou mít čas se rozhlédnout a odhadnout své možnosti. Rudd má stále větší strach o
bratra. Čím dál víc mu z paměti připlouvá vzpomínka na Neila, ležícího na zemi v sevření
chapadel čaroděje a zoufale křičícího bez hlesu nesnesitelnou bolestí.
45
Zdena eS.
Snad Geof ještě žije, snad zůstal ušetřen osudu Bunta. Rudd cítí, jak se v něm rozrůstá
studená zloba. Chladný a zuřivý vztek, který ho samotného děsí. Nikdy dřív by nemohl ublížit
člověku, ale teď …..
….. teď cítí, že se snad těší. Těší se, až pohlédne Regentovi do tváře a udeří ho ze všech sil.
Z té touhy po násilí se mu až sevře srdce. Co se to s ním stalo?!
Chtěl by se zeptat Thyaryho, ale vidí jeho zavřené oči. Zachumlá se hlouběji do pláště. Však
odpověď počká do rána. Ráno se určitě zeptá.
Thyary nespí. Bloudí v myšlenkách kdesi daleko. Tvář zvednutou ke svitu hvězd. Zavřené
oči mu dovolují snít, i když spánek se brání přijít blíž.
Usmívá se při vzpomínce na dnešní noc a pevně sevře v dlani ukrytý měšeček s kouzlem od
kořenářky. Lea mu ho vtiskla do ruky při posledním polibku na rozloučenou.
Vrací se mu ten okamžik, kdy se propadl do hlubin jejich zelených očí. Její něžná povolnost,
se kterou se odevzdala celá jeho touze a sama jí vycházela vstříc plná rozpaků nad vlastní
žádostivostí. Ještě nikdy neslyšel vyslovit své jméno tak, jak ho tiše vykřikla ona v okamžiku
společně dosažené rozkoše.
Odraz Leiny tváře je poslední co zahlédne pod víčky, než konečně únava zvítězí a přivolá
spánek.
Oba muži usnuli s důvěrou v přízeň lesní zvěře, která jen záblesky odrazu žhavých uhlíků v
očích prozradila svou zvědavost, když nakoukla na mýtinu na podivné nocležníky. Zafrkání
koně a úder kopyta o vystouplý kámen odradilo drobné obyvatele lesa od bližšího zkoumání
zbytků pečeného masa, které od ohniště zavoněly.
X
X
Neil, přitisknutý zády k dračímu tělu, dívá se na hvězdy nad svou hlavou. Připomínají mu
třpytivé korálky, které se rozsypaly po podlaze, když matka nechtíc šňůrku přetrhla. Pečlivě je
do jednoho posbírala, vždyť to byl dárek, který kovář z trhu přinesl, když se Miana narodila.
Trochu se zamračí při vzpomínce na matku a sestru. Nikdy by to nepřiznal, ale tolik se mu po
nich stýská. Teďse nemusí stydět za slzy, které si razí cestičku po tvářích.
Přihodí dřevo do ohně a přitulí se k dračímu tělu. S Hromem se nebojí ničeho. Od jejich
prvního společného letu, kdy drak mávnutím tlapy čaroděje do vzduchu zvedl, aby ho o kus
výš odhodil jak pytel tuřínu, se jejich pouto ještě víc posílilo.
Než vyrazili za Gardou, drak se několikrát otočil nad pastvinami, snad se chtěl ujistit, že Neil
se udrží, že nespadne dolů.
46
Zdena eS.
Chlapec je přesvědčen, že Hrom rozumí jeho myšlenkám. Jak jinak by letěl dolů k čaroději.
Jak jinak by na něj zaútočil.
Když drak zamířil dolů k zemi, zahlédl Neil svého otce. Stál spolu s dalšími muži, ruce
spoutané, přihrbená ramena. Nevěřícný údiv při pohledu na draka.
Neile ….. synku …..
Ještě teď zní otcův hlas v jeho mysli. Ohlédl se a spatřil paniku, kterou Hrom způsobil. Rudda
a Thyaryho, kteří utíkali ke kleci s dětmi. Zahlédl i čaroděje, který se prudce ze země zvedl a
mávajícíma rukama začal opět šířit zpět své tajemné kouzlo.
V tu chvíli chlapec pocítil prudký úder bolesti. Jizva na čele zazářila jak plamen louče a
přitáhla k sobě oči čaroděje. Taktak se na drakovi udržel.
Hrom zamířil pryč k horám…
…..vrať se zpátky, rychle, zachráníme otce, pomůžeme ostatním ….
….. křičel Neil, prsty zaťaté pevně do dračí kůže vší silou z bezmoci jakkoliv let draka
ovlivnit.
….. Hrome, ne, musíme se vrátit …..
Ale drak přistál teprve, když se objevily první remízky značící blízkost velkého lesa, na břehu
říčky, která utíkala po skaliskách dolů a v rozverné hře vytvářela členité vodopády.
Chlapec seskočil na zem. Jedním dechem vykřičel na draka celou svou bolest.
Utekli jsme jako zbabělci, zbabělci, zbabělci …. nechali jsme je tam být ….. bez pomoci ….
Hrome, jak jen jsi mohl …..
Odpovědí mu je jen temná vibrace dračího zavrčení. Neil se schoulí v slzách na zem.
Běž pryč, Hrome….. nechci tě ….. už tě nechci …..
Nevnímá plesknutí křídel. V sevření lítosti usnul po chvíli vyčerpáním, pod tíhou pláče i
zážitků celého dne.
X
X
Probudil se v jeskyni. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil prostor kolem sebe. Vchod do
jeskyně byl uzavřen tokem řeky. Byl sám na provizorním lůžku z uschlých travin. Určitě ho
sem drak v noci přenesl.
47
Zdena eS.
Zastyděl se sám za sebe. Vždyť Hrom ho včera chránil. Teď už to ví. Neměli by šanci proti
tolika vojákům s čarodějem v čele. Snad najde jiný způsob, jak otci a ostatním pomoci.
Opatrně vylezl ven jiskřící clonou vody. Slunce přímo nad hlavou mu ukázalo, jak den
pokročil. Stejně jako zakručení v břiše prozradilo vlčí hlad.
Vystrašil ho dunivý hluk v lese, lámání větví, těžký dusot a nakonec táhlý výkřik umírajícího
zvířete. Ticho, na které si skoro mohl sáhnout. Schoval se s napětím za strom a rozhlížel se po
drakovi.
Až po delší době se znovu rozezněly zvuky lesa. A funění, které prozradilo příchod Hroma.
Neil se mu rozeběhl naproti a drak mu položil k nohám svůj úlovek, tělo vzrostlého srnce.
Chlapec objal dračí krk a přitiskl se k němu celým tělem.
Odpusť mi, bratříčku.
X
X
Zůstali u vodopádu celé odpoledne. Oba nasyceni a spokojeni, usadili se v závětří skály, kam
ještě dopadaly sluneční paprsky. Neil přemýšlel, co dál.
Pomalým tokem myšlenek, chvílemi nahlas, chvílemi v duchu, probíral se vzpomínkami na
vyprávění Thyaryho. Co ještě ožije?! Něžně hladí dračí čumák.
Hrome, poletíme do Temného lesa. Nechal jsem Thyarymu vzkaz. Počkáme tam. Zkusíme
najít šamana o kterém vyprávěl. Třeba by mohl něco vědět. Třeba by nám mohl pomoci.
Usmívá se temnému zadunění dračího hlasu. Jak ozvěna kočičího předení.
Co myslíš? Nebo se vrátíme? Mohli bychom se přeci jen pokusit osvobodit otce i ostatní.
Hrom zafuní nesouhlasem. Neil se k němu přitiskne. Jemné chvění dračího srdce se přenáší
do tlukotu srdce lidského.
Všechna bolest i starost odplouvají pryč.
X
X
Vyletěli za ranního rozbřesku. Neil nechal v jeskyni znamení, kdyby Rudd nebo Thyary
přišel.
Temný les, z výšky plný barev brzkého podzimu, nekonečný ve své rozlehlosti po širé krajině.
Neila trochu děsí ta temná hustota stromů, propletenec korun, který vypadá jak jednolitá
plocha. Má strach o dračí křídla.
48
Zdena eS.
Teprve když Hrom nad lesem zakrouží, jsou vidět i mýtiny s padlými stromy i průseky
dřevorubců. V nekonečné dáli splývá tetelení vzduchu s výšinou pohoří a stírá hranici mezi
vrcholky hor a nakupenými mraky.
Neila zašimrá v nose dotek vůně hořícího dřeva. Ve stehnech zacítí napětí v dračím těle.
Hrom si opatrně vybírá místo mezi stromy. Přistane na malé pasece, kterou protíná rychlá
voda potoka.
Chlapec se opatrně rozhlíží kolem sebe. S rukou na dračím těle vstoupí do lesa. Vůně ohniště
je stále silnější.
Stavení, z bytelných klád stlučené, skoro přehlédne. Přitisknuté jednou stranou ke skalnímu
převisu, malá okénka po straně dveří, verandička se třemi schůdky, komín z kamenů složený.
Zůstanou stát v napjatém očekávání.
Ze dveří vyjde muž. Neil se přitiskne k dračímu tělu. Po schůdcích schází vysoký, velmi
štíhlý, skoro vychrtlý muž, dlouhé bílé vlasy do copu stočené spadají až k pasu.
Natáhne ruku směrem k příchozím. Chlapec se zprudka ve strachu nadechne.
Před nimi stojí ….. stejný jako v Trhovém městečku ….. stejný jako stojící za zády Regenta
…. před nimi stojí ….. čaroděj …..
Hrom vycení zuby. Napětí v celém těle signalizuje přípravu na útok. Výhružné dunění se nese
pasekou.
Muž se usměje.
Žádné jiskření. Žádná síla. Žádné útočící provazce drtící mysl lidí.
Kdopak to přišel. Vida, dvě mláďata. Jedno v bouři a druhé v pláči hvězd zrozené. Tak vítejte.
Neil se udiveně dívá na muže. Nerozumí slovům o bouři a pláči hvězd.
Vidí jen oči. Oči skryté za namodralou mlhou.
Čaroděj před nimi je
….. slepý.
X
X
Neil opatrně vytírá misku kaše střídkou chleba. K pobavení čaroděje odmítl vstoupit do srubu.
Zůstal venku v bezpečí blízkosti Hroma. Snesl i lehký dotek mužské dlaně na své tváři, stejně
jako i drak neprotestoval proti doteku na nozdrách. Jídlo však přijal teprve, když muž začal
sám jíst.
49
Zdena eS.
Znovu zaslechl ta zvláštní slova – jeden v bouři zrozený, druhý v pláči hvězd ……. vzpomněl
si na vyprávění Thyaryho, jak našel malé dráče za děsivé bouře, ale co znamená to další? Co
je to pláč hvězd? Koho zrodil?
Olior, řekl jim své jméno při pozvání k jídlu, s nimi zůstal venku u otevřeného ohniště.
Zimomřivě zahalen do pláště z kožešiny, přihodil smolná polena do žáru ohně. Snědl jen
několik málo soust a odložil svou misku.
Proč jste za mnou přišli?
Neil se uvolněně opře o drakův bok. S plným žaludkem, s teplem sálajícím k jeho tělu,
zmírnil svou ostražitost. Nejdřív chce uspokojit vlastní zvědavost.
Co to znamená ….. to jak jsi říkal…. v bouři zrozený a z pláče hvězd?
Chlapče, máš na čele znamení Oamova oka. Cítím ten žár. Dotkl se tvé mysli. Našel tě. Čekal
tolik let. Je trpělivý. Víc, než jsem byl kdysi já. Netušil jsem ….. nepoznal jsem znamení.
Nepochopil jsem …..
Olior se odmlčel, zcela pohlcen jakousi bolestí, která vyvřela z hlubin paměti, aby si našla
cestu do slz kanoucích po tváři.
Co?! Co jsi nepochopil? Kdo je to Oam? Jaké znamení? Jaký žár? Oliore, co se to vlastně
děje?
I v Neilově hlase zní bolest ….
….. můj otec a další muži jsou zajatci Regenta, vedou je k Ledovým horám a s Regentem je
čaroděj …..
Vzpurně zvedne bradu…..
….. stejný jako ty, jen ….. jen silnější. Ovládá všechny kolem.
To je Oam, chlapče. Oam. Mág. Nositel Mystéria věčnosti. Uspěl tam, kde já selhal.
Oriole, já ….. já ti pořád nerozumím.
Oriol zvedne hlavu. Nastaví tvář záchvěvu větru. Po chvíli mlčení se zvedne a
s podivuhodnou jistotou přejde kolem ohně k Neilovi.
Pomaličku natáhne ruku a znovu se dotkne dračí hlavy. S neuvěřitelnou jemností přejede od
nozder k uším, pokračuje po krku až ke kloubu křídel.
Hrom, uklidněn lehkostí dotyku, trpělivě snáší zkoumavé ruce na svém těle. Nakonec si Oriol
sedne vedle Neila a pomalu se opře zády o dračí tělo.
Napětí se vytrácí spolu s kouřem ohně.
Máš pravdu, chlapče. Nemůžeš vědět, co se stalo před desítkami let …..
50
Zdena eS.
…. odmlčí se, jako by nevěděl, jak začít, jaká slova volit, aby chlapec pochopil, když dlouhá
samota v lesích omezila dar řeči …..
…. snad abych ti nejdříve řekl, kdo vlastně jsem. Snáz tak pochopíš to, co se kolem tebe děje.
Pocházím ze země Ites, daleko za mořskou hladinou. Ani tvůj drak by tam nedoletěl.
Byl jsem hodně malý chlapec, když si mě vybral do učení mág Luos. Mág nejvyšší. Nositel
vědění a mystérií. Mně a Oama.
Vyrůstali jsem spolu v učení a poznávání. Než …..
….. než vyplulo na povrch země Mystérium věčnosti. Luos ho objevil v prastarých svitcích.
Tak starých, že se rozpadaly už při pouhém pohledu zvídavého oka.
Neil se odváží tiché otázky
Co je to …. Mystérium?
Oriol zaváhá, snad nechce vyslovit, co zůstalo vpálené žárem bolesti do jeho vědomí ….. pak
přeci jen šeptem se ozve jeho hlas …..
….. v hlubinách země mrazivé temnoty
pod příkrovem ledu navždy ukryty
ztracených duší nářků žár
ve studnách bolesti číhá dar
i prokletí hvězdné věčnosti
v dračí a lidské nevinnosti
krví dvou srdcí spojené
jedno z bouře ničivé
druhé z pláče hvězd zrozené …..
Dunivé vrčení protrhlo sílu chvíle. Oriol se pomalu zvedl. Poplácal Hroma po boku.
Jen leť, draku, leť do výšin nebe …..
Ale Neil má pocit, že ještě víc zůstalo nevysloveno.
Oriole, co se objevilo? Co je to hvězdná věčnost.
Už ani nenajde odvahu zeptat se na srdce zrozené z pláče hvězd.
Mystérium věčnosti je tajemství nesmrtelnosti, chlapče. Ukryté ve studni ztracených duší,
kdesi v hlubinách hor pokrytých věčným ledem. Tajemství, které odkryje krev dvou srdcí.
Jedno z bouře zrozené, druhé z pláče hvězd.
Neil se zadívá do plamenů. Z hloubi lesa zaslechne hluk. Ovšem. Hrom se stará o vlastní
večeři. Snaží se srovnat myšlenky, které pádí jak stádo Ruddových koní při jarním vyhánění
na pastviny.
51
Zdena eS.
Oriol rychle dokončí.
Nečekal jsem, až plně pochopím, až zcela proniknu do významu mystéria. Tak moc jsem chtěl
Mistrovi ukázat, že jsem lepší, než Oam, jak si dobře vybral učedníka. Odešel jsem sám
k Ledovým horám. Měl jsem dokonce štěstí, že jsem našel cestu do labyrintu v podzemí. A pak
……
….. pak jsem pronikl až do hlubin země, až ke studnám mrtvých duší, byl jsem nadšen, s jakou
lehkostí nacházím cestu …..….. ve své pýše jsem nic nepochopil ….
….. myslel jsem, že já jsem ten zrozený z pláče hvězd, matka mi vyprávěla, jak se při mém
porodu objevila podivná nebeská znamení, měl jsem i dračí krev …..
Neil údivem prudce vydechne.
Ano, chlapče, nejsi jediný, kdo potkal draka. Ne, nezabil jsem ho. Stačilo i trochu jeho krve.
Smíchal jsem ji se svou a vlil do první studny, která se mi otevřela.
Oriole, a dál, co bylo dál?
Dál …..
….. Oriol s těžkým povzdechem volí slova, po každé větě nastane dlouhé ticho.
….. neotevřelo se Mystérium, poznal jsem to okamžitě. Proti mně se vyřítil rozžhavený plamen
neskutečného zoufalství, výkřik nekonečné bolesti a zmaru.
Má vlastní duše byla v jediném okamžiku takřka rozervaná na padrť.
Ohlušený děsivým řevem.
Oslepený žárem.
Ani nevím, kde jsem sebral sílu.
Utíkal jsem pryč, ztracen v labyrintu podzemí.
Vrážel jsem do kamene, vyčerpán bolestí a strachem, nakonec jsem se plazil po zemi jak červ.
Sedřenou kůži v cárech a krvi.
Dlouho, tak dlouho, že jsem dospěl k poslední nitce života.
Poznal jsem, že zaplatím životem za svou chybu. Hořké poznání vlastního selhání.
Pozdě jsem pochopil, že Mystérium není samoúčelné. Prolíná s dalšími a k jeho pochopení je
zapotřebí trpělivosti a pokory.
Byl jsem připraven zemřít. Přijmout trest.
A najednou jsem zacítil závan větru. Jen pár kroků a byl jsem venku. Temná a černá noc
kolem mě. Sedl jsem si na zem a čekal, až přijde světlo dne. Než jsem poznal, že temnota bude
mým stálým průvodcem.
Neil se nadechne. Má tolik otázek.
52
Zdena eS.
Oriol se ale zvedne a odchází
Teď spi, chlapče. Už bylo dost mluvení. Zítra nastane nový den. Zítra ti povím víc. Jsem
unaven. A ty jistě také.
Neil usne skoro okamžitě. Přitulen k tělu draka podlehne únavě celého dne.
Pozdě v noci, kdy plamen ohniště se proměnil v několik řežavých uhlíků a chlad a vlhko noci
nabíralo na síle, vyšel Oriol ze srubu. Opatrně došel ke spícím a jemně přikryl kožešinou
chlapcovo tělo.
Odcházel zpět a cítil v zádech Hromův upřený pohled.
X
X
Tak co tam vidíš?!
Rudd stojí pod stromem, snaží se udržet frkající koně v klidu. Dívá se vzhůru do vrcholku
mohutného dubu. Thyary vyšplhal jak nejvýše to šlo. Teprve praskot větví pod nohama ho
donutil přichytit se kmenu.
Nedalo jim mnoho času ani velké hledání dorazit za vojskem Gardy. Jeli svižným tempem a
dopřávali koním oddechu až ve večerním šeru. Ani cesta, zdupaná desítkami nohou, kopyty
koní a paznehty ohromných zvířat, by jim nedala zabloudit.
Před chvílí zahlédli mihnutí jakéhosi opozdilce běžícího lesem. Thyary, jen díky bystrosti
svých očí, zahlédl šedavý plášť mezi stromy. Nezdálo se však, že by jim gardista věnoval
jakoukoliv pozornost, sám soustředěný na přelézání padlých kmenů.
Rudd natáhl nosem večerní vzduch
Jsou blízko, Thyary, cítím smrad těch chlupáčů. Fuj, co to je za zvířata! Jak může Regent
vydržet na něm jet. Copak nemá nos? Ani koním se to nelíbí. Sotva je udržím.
Thyary se musí smát Ruddovu rozhořčení. Farmář zvyklý na hnůj svých stád, žijící v blízkosti
chlévů a pastvin a teď si s úšklebkem odplivuje. Ale i jemu se zvedá žaludek z toho silného
pižma, podivné směsice, která nejvíce připomíná pach vyčpělého ohniště, ve kterém doutnaly
staré kožešiny.
Rozhlíží se z koruny stromu. Před ním je řídnoucí les. Za ním široké louky, sem tam
roztrhnuté vykukujícím skaliskem. Na straně dopadu slunečních paprsků široká hradba
Temného lesa a před nimi, najednou tak blízko, třpytící se vrcholky Ledových hor.
Na lučině, pod ochranou skály, chystají vojáci Gardy ležení. Jsou sehraní. Jedni zvedají
barevné stany, druzí rozdělávají ohně, další zas zatloukají kolí do země.
Thyary se mračí soustředěním. Hledá očima skupinku zajatců. Nevnímá ani Rudda, který
hlasitým šepotem vyzvídá, co je z výšky vidět.
Už je zahlédl, těsně pod skálou. Sedí, nebo leží. Opřeni jeden o druhého. Vidí i hlídky. Voják
opřený zády o vysoký balvan s kopím v ruce. Další dva na druhé straně s meči u pasu.
Povídají si mezi sebou.
53
Zdena eS.
Velký stan uprostřed. Chlupáči uvázání stranou u pastviny. Koně v provizorní ohradě.
Chystají se na noc. Hlídky skoro nemají. Vlastně, proč taky. Kdo by je tu napadl. Vždyť je
s nimi čaroděj…..
….. řekne trochu zadýchaně, po seskoku ze stromu.
Rudd se zamračí.
Co budeme dělat? Muže těžko osvobodíme. To je jasné.
A vlastně, ještě pořád nic nevíme, do čeho jsme se to zamotali. Co navrhuješ?
Thyary se ušklíbne skoro rošťácky a plácne Rudda po rameni.
Když nic nevíme, tak se zeptáme.
Jak zeptáme? A koho?
Regenta. Koho jiného.
Rudd si na to musí sednout.
Thyary, ty ses zbláznil. Jak Regenta? Chceš říci, že jen tak si zajedeme do ležení?! Hezky
pozdravíme a dostaneme večeři?
Ano, přesně takhle to myslím…..
…. Rudde, uvažuj. My dva pro ně nejsme žádná hrozba. Když bude Regent chtít, tak nás nechá
rozmáznout na zemi jak dva mrňavé brouky. Nebo nás čaroděj vysaje jak Bunta. Určitě o nás
ví, že jsme tady. Ten voják prve, jak lesem utíkal. Musel nás vidět, nebo slyšet koně.
Sedne si vedle Rudda na zem.
Nemáme co ztratit. Když budeme tápat ve tmě ….. nedozvíme se nikdy nic.
Rudd ještě chvíli přemýšlí. Vyplivne kousek trávy, který mezi zuby rozžvýkal.
Máš pravdu. Jedeme do ležení.
A pak se rozesměje, stejně jako před chvílí Thyary.
Třeba ta večeře nebude tak špatná.
X
X
Oba muži přitáhnou uzdy koním. Před nimi se rozestupují Gardisté. Šípovitá formace je vede
do středu ležení.
Šarlatový baldachýn s propleteným dvojitým R. Na polštářích drobná postava Regenta. Za
ním stín čaroděje. Kostnaté prsty položené na ramenu Regenta.
Čekal jsem vás. Zvědavost vás provází jak zář slunce.
54
Zdena eS.
Hluboký podmanivý hlas se zatočí kolem nich jak mámivý klam sladkého snu.
Kde je chlapec? Ach jistě …….. nevíte ……
….. nemusíte se o něho bát ….. přijde …..
Pomaličku klouzající věty, slova plynoucí k nim jemně, jak spadlý list na hladinu slepého
ramene řeky …..
Přijde naplnit Mystérium.
Je jeho součástí, on ….. zrozený z pláče hvězd.
Je s ním i srdce z bouře zrozené, dračí srdce v jeho dlaních.
Regent se opře o polštář. Pomalinku nechává zaznít svůj hlas …..
….. v hlubinách země mrazivé temnoty
pod příkrovem ledu navždy ukryty
ztracených duší nářků žár
ve studnách bolesti číhá dar
i prokletí hvězdné věčnosti
v dračí a lidské nevinnosti
krví dvou srdcí spojené
jedno z bouře ničivé
druhé z pláče hvězd zrozené …..
Ten chlapec s drakem je cesta k mé věčnosti. Oam mi prozradil Mystérium. Oam vidí chlapce
na cestě k horám. Oam mě provede cestou k nekonečnosti.
Mávne rukou.
Můžete zůstat, nebo odejít. Ti muži tam ale zůstanou. Můžete s nimi mluvit, chcete-li.
Rudd se nadechne na otázku, než vysloví první slovo, ozve se táhlý skřípavý hlas. Čaroděj
vystoupí ze stínu závěsu.
Cesta k Mystériu byla narušena před lety hlupákem. Zřítily se klenby jeskyní. Potřebujeme
kopáče. Nic víc. Pak budou volní.
Pokyne hlavou a malý chlapec sedící na polštáři u nohou regenta zatáhne baldachýn před
jejich pohledy.
X
X
55
Zdena eS.
Geof pevně svírá ruka svého bratra. Beze slov. Nestydí se za slzy. Ostatní se ptají jeden přes
druhého na své rodiny.
Kovář Bran stojí stranou s Thyarym. Znovu a znovu si nechává vyprávět o svém synovi. Jeho
chlapec a drak. Skoro nevěřil svým očím, když ho zahlédl nad hlavou.
Thyary mu řekne všechno, co slyšel od Regenta. O Mystériu a úloze Neila v něm. Přivolá i
Rudda, když vidí Branův nedůvěřivý pohled.
Thyary, to není možné. Co to ten Regent povídal. Jaké Mystérium věčnosti. Je to hlupák
s čarodějem u zadku. Neil se narodil za bílého dne. Slunce stálo nad mou hlavou, když pro mě
kořenářka do dílny přiběhla. Holm ti to potvrdí. Šel se mnou přivítat mého prvorozeného.
A pak, jako by mu došlo všechno, co Thyary říkal …..
….. a i kdyby, jak Neil otevře cestu k tomu ….. k tomu Mystériu?!
A šeptem, ve strachu vyslovit nevyhnutelné …..
….. Thyary, jak jinak se dají spojit dvě srdce krví, když ne smrtí Neila a draka.
Odmlčí se, aby potlačil slzy a zoufalství.
Přeci je nezabijí. To ne. To nemůžou. Přeci nezabijí mého syna. Přeci se na to nebudu jen tak
dívat.
Běžte za Regentem. Řekněte mu, že nabízím svůj život, když ušetří Neila. Řekněte mu, že se
mýlí. Když se můj syn narodil žádné hvězdy…..
Najednou se zarazí. Udiven vzpomínkou, která vyplula na povrch. Thyary zpozorní.
Brane, co se stalo?
Kovář se trochu zardí. Není zvyklý hovořit o takových věcech. Ale život jeho syna mu stojí za
překonání studu.
Ne když se narodil, ale když ….. no když ….. Rudde, pamatuješ, je to snad patnáct let, když
nebe svítilo jasem celou noc, jedna hvězda, tak veliká a zářivá, utíkala tmou po celé obloze a
desítky dalších spěchalo za ní? Jak slzy kanoucí ve výšinách nebe v krvavé záři západu
slunce. Ta krev tekla mezi hvězdami celou noc.
Tenkrát ženy plakaly strachy. I muži vzhlíželi vzhůru v obavách, co přinese budoucnost
dalšího dne. A Mia přišla za mnou do kovárny, hledat ochranu a bezpečí ….. a stejně jsme si
už byli zaslíbeni …… a tu noc ….. inu, tu noc jsme počali našeho syna.
56
Zdena eS.
X
X
V noční temnotě sedí muži kolem ohniště. Kovář Bran už pomalu přivykl myšlence, že jeho
syn je součástí tajemství, které on stěží kdy pochopí. Svírá pěsti pevně rozhodnut bojovat za
jeho život. Kdyby ho Rudd pevně nedržel, snad aby i běžel s klackem v ruce zaútočit na stan
Regenta.
Thyary posunkem přitáhne jejich hlavy co nejblíže ke své. Opatrně se podívá, kde se
pohybuje hlídka Gardy.
Ne, Brane. Myslím, že Regent neznamená nebezpečí. To ten čaroděj. Uvažuj. Tajemství
nesmrtelnosti, které čaroděj Regentovi prozradil. To přeci nedává smysl. Který čaroděj by se
vzdal možnosti stát se nesmrtelným. Tomu nemohu uvěřit. Nevím proč, ale čaroděj Regenta
jen využívá.
Ostatní přikyvují na souhlas. Mluvčí koňáků z Leadoku, otec Wygana, uklidněn bezpečím
svého syna, upřeně si prohlíží Thyaryho.
Co tedy navrhuješ, Poutníku?! Co můžeme udělat?!
Thyary mu oplatí přímý pohled.
Regent říkal, že máme volnou cestu. V tomhle mu věřím. Nejsme pro něho ničím důležití.
Jeden z nás se pokusí najít Neila s drakem. Nebudou daleko. V Temném lese poblíž staré
tvrze. Nechal nám znamení, kde bude čekat.
Nemáme jinou volbu, než nechat průchod Mystériu. A pak se pokusit zachránit životy nás
všech. Doufat a nepodlehnout zlu.
Jiné cesty není.
X
X
Neil pomalu ukusuje placku. Dívá se na malého chlapce, který přinesl Oriolovi zásoby jídla.
Do košíčku si ukládá bylinky a džbánečky s lektvary a pozorně poslouchá, co komu předat.
Nepopleť to a už jdi. Jak vidíš, nejsem sám. Přijď, až měsíc doroste. Neil mi pomůže místo
tebe.
A hochu …………. řekni všem, ať se nebojí znamení, která na nebi uvidí.
57
Zdena eS.
Chlapec, pln zvědavosti, nenápadně pokukuje po Neilovi. Stydí se zeptat. Jejich vesnička je
hluboko v lesích a obyvatelé nejsou zvyklí na cizince. Hrom zůstal ve skrytu skály. Teprve
když se Oriol ujistil, že je venkovan na cestě k domovu, přisedl k ohništi.
Oriole, řekneš mi, co bylo pak? Když jsi vyšel z labyrintu?
Slyšel jsem dunění z nitra země. Cesty jeskyněmi se zřítily. Hory se propadly sami do sebe.
Cesta ke studnám ztracených duší se uzavřela. Byl jsem přesvědčen, že navždy.
Bloudil jsem krajinou, vracel se zpátky na ta samá místa. V panice a děsu ze své slepoty. Až
mě našli lidé z lesa. Trvalo dlouho, než jsem našel sílu. Neřekl jsem ji, kdo jsem a co jsem
způsobil.
Jsem pro ně stále cizinec, který tu zabloudil cestou životem. Šaman z daleké země. Léčím
jejich děti z horeček a chráním ženy při porodech. Za to mi dávají jídlo a určitý pocit bezpečí
a také jakési společnosti. Nikdy jsem se nepokusil vrátit domů, na Ites. Nechtěl jsem stanout
tváří tvář svému učiteli a přiznat svou chybu.
Ale mě a Hroma jsi viděl, když jsme přišli, říkal jsi dvě mláďata, jedno v bouři a druhé z pláče
hvězd zrozené.
Čaroděj s pousmáním otočí svou tvář k Neilovi.
Nezapomínej, kdo jsem. Nepotřebuji oči, abych viděl, jako bych nepotřeboval uši, abych
slyšel. Vnímal jsem vás už z dálky. Provází vás záře určení, u tebe posílena znamením
Oamova doteku. Záříš na dálku jak slunce, chlapče. Kdybys v Trhovém Městečku potkal
Oama a ne jen pomocníka, měl by tě už ve své moci. Neunikl bys tak jednoduše.
Neil není pořád spokojen s odpovědí.
A co tu vlastně chce, proč přišel?
Oriol si povzdechne.
I když jsem zůstal tady, cítil jsem na dálku, jak roste jeho síla. Jak proniká čím dál víc do
Mystérií. Dávno předčil svého učitele. Až jsem jednoho dne pochopil, že jeho touha po
nesmrtelnosti, po vrcholu všeho vědění, je ještě silnější, než byla kdy moje. Všechno podřídil
svému cíli, proniknutí do nejhlubších tajů mága Luose. Když nasál do sebe vše co mohl, zbavil
se svého učitele. A vydal se na cestu. Nespěchal, poučen chybami, které jsem udělal já.
Ale k čemu potřebuje Regenta a mého otce a ostatní muže?
Je to jen cesta k naplnění Mystéria. Nic víc. Je chytrý. Přišel do cizí země. Nebylo pro něho
těžké vetřít se do přízně Regenta. Slíbit mu věčnost. Má otevřenou cestu zemí, ochranu vojáků,
dělníky na prokopání hor.
58
Zdena eS.
A také potravu, Neile. Živí se bolestí a utrpením jiných bytostí. Vysává jim mysl a nechává je
při tom prožít smrt. Z toho nabírá sílu pro sebe. Oam už není člověk, jako býval dřív. Tím, že
zabil svého učitele, překročil práh a vydal se tam, kam dosud žádný čaroděj nevstoupil. Pro
Oama už není cesta k návratu.
Už mu chybíš jen ty a tvůj drak. Ale on ví, že přijdeš. Jakmile se naplní všechna znamení …..
….. otevřou se studny ztracených duší, aby přijaly dar Mystéria, srdce draka, který se zrodil
v bouři a srdce chlapce, který byl zrozen v pláči hvězd.
Neil nevydrží sedět. Rázuje kolem ohniště, až víří plamen vysoko nahoru.
Oriole, mýlíš se. I Oam se mýlí. Dobře si pamatuji, když se narodila Miana, byla u nás
kořenářka, pomáhala matce a jasně jsem slyšel, jak říká otci, že jeho děti přichází na svět se
sluncem nad hlavou. Nenarodil jsem se v noci pod hvězdami.
Oriol se usmívá sám pro sebe. Zahleděn kamsi hluboko do svého nitra. Rty tiše ševelí
neznámá slůvka. Prsty ťukají do malého bubínku. Jemné chvění pomalu zesiluje, stejně jako
se zrychluje rytmus úderů.
Z tichých slov se stává zpěv. Podivná litanie stoupající a klesající mezi jednotlivými nádechy.
Vibrace dunění se nese od ohně, šíří se kolem dokola a vrací ozvěnou ze skal.
Neil cítí, jak mu začíná bušit srdce v rytmu bubínku. Přitiskne se k Hromovi. Dračí srdce tepe
pod jeho dlaní.
Vykřikne bolestí. Má pocit, že srdce prorazí hrudník a nejde si cestu ven z jeho těla. Pláče a
sténá, marně lapaje po dechu. Takřka ohlušen vytím draka, který prožívá stejnou bolest, stejné
utrpení.
Oriole, už ne, tohle ne, už dost, prosím, prosím, to bolí, tolik moc, už nás netrap.
Posledním prudkým úderem bubínku odezní bolestné zoufalství.
X
X
Thyary pomalu opéká maso nad ohněm. Hrom z radosti nad jeho příchodem přivlekl z lesa
mladou laň. Odnesl si svůj díl ke skále a křupání drcených kostí se nese mýtinou na znamení
jeho dravé chuti k jídlu.
Poutník si prohlíží šamana. Oriol cítí na sobě upřený a tak zvídavý pohled. Nakonec je to on,
kdo první promluví.
Už jsi uspokojil svou zvědavost?
59
Zdena eS.
Thyary zavrtí hlavou, než si uvědomí čarodějovu slepotu. Tak rychle dodá
Ano i ne, Oriole. Neil mi o tobě hodně řekl. Je tu s tebou několik dnů ….. Přišel jsem si pro
odpovědi. Něco málo vím, zoufale málo.
Odpovím ti na všechny otázky, Poutníku. Ale nejdřív odpověz ty mě. Už se blíží noční tma? Co
vidíš na obloze?!
Thyary zakloní hlavu vzhůru. Tolikrát za život se díval na hvězdy. Ale dnes mu pohled na
oblohu nepřináší radost.
Už se objevují první hvězdy. Od hor se nese záře. Prolamuje se v barvách. Pohybuje se jako
kouř stoupající z ohniště. Celá se vlní. A uprostřed něco probleskuje. Jak drobné kapičky
krve, které utíkají za hvězdou.
Nejsi udiven, Thyary? Říkáš to tak klidně, jako bys to už někdy slyšel.
Thyary se udiveně podívá na Oriola. Jak by mohl vědět, co mu Bran vyprávěl?! Trochu nevrle
odpoví.
Ano, slyšel. Od kováře. Za takové noci počal život svého syna.
Oriol se prudce nadechne.
Věděl jsem to. Znamení se nemýlí. Blíží se naplnění Mystérií. Zítra v noci se uzavře cesta
Měsíce a přivede sebou hvězdu, která se čas od času vynoří z hlubin vesmíru a setká se se
Zemí. Život pod ní zrozený má sílu otevřít cestu k Mystériu nejvyššímu.
Thyary slyšel od Neila Oriolův příběh o jeho vlastní cestě k Mystériu věčnosti i o ceně, kterou
zaplatil za svůj spěch. Nedá mu to a musí se zeptat. Možná ostřeji, než zamýšlel.
A ty jsi udělal jakou chybu, šamane.
Nebeská znamení, o kterých mluvila má matka, ta znamení, která doprovázela můj příchod na
svět, to nebyla cesta hvězdy, to byl odlesk záře ze zemí daleko na severu, který se čas od času
nad horami objeví. V zemi Ites je pohled na tuto záři tak vzácný a tak výjimečný, že jsem
nepochyboval ani chvíli o jeho významu.
A co se stane dál. Co čeká Neila. Vlastně, co čeká nás všechny?
Čaroděj se lehce komíhá s tváří zvednutou ke svitu hvězd. Má zavřené oči a pobrukuje si
melodii, kterou před tím bubínkem doprovázel. Trvá dlouho, než odpoví.
Oam se nevzdá. Je už tak blízko. Neil je ještě dítě. Nemá šanci odolat té síle.
Co se stane, Oriole?! Co nás čeká?!
60
Zdena eS.
Sotva slyšitelný šepot zazní nad žárem ohně.
Oam vstoupí do věčnosti hvězd. A my zemřeme. Neil s drakem, ty, Regent i já. Všichni.
X
X
Brana probudí kopnutí. Chvíli trvá, než odežene spánek. Nad ním stojí mladičký Gardista.
Ty, máš jít k Regentovi. Ihned.
Kovář se rozhlédne po svých druzích. Někteří ještě spí, znaveni dlouhým pěším pochodem i
nedostatkem jídla. Liam, Wyganův otec, se nadzvedne, jako by chtěl vstát.
Ne, jen on.
Maličký chlapec rozhrne závěsy kolem šarlatového baldachýnu. Regent, ještě víc drobnější
než na začátku cesty, skoro ztracen v polštářích, pokynem ruky ho přivolá k sobě. Unavenýma
očima sleduje statného kováře. Za ním jen tušený stín čaroděje.
Dnes večer, kováři, dnes večer dojdeme k úpatí Ledových hor. Přivoláš svého syna. Pustím tě
za ním. Oam ti řekne, kde ho najdeš. Přivedeš svého syna i s drakem za mnou.
Kovář se jen ušklíbne.
A když nepůjdu?!
Místo Regenta odpovídá hlas čaroděje. Táhlý skřípavý hlas, při jehož zvuku kováře zamrazí.
Půjdu pro něj já. A zemře dřív, než se s ním budeš moci rozloučit. Nechám tě dívat, až ponesu
jeho srdce.
X
X
Čtyři muži sedí kolem ohniště. Hlavy skloněné k sobě v tichém šepotu. Geof nedal jinak a
donutil Rudda odejít s Branem. Kladl bratrovi na srdce, aby se už zpátky nevracel. Ať
doprovodí kováře za synem a vrátí se domů.
Rudd se ani nebránil. Jak by mohl opustit svého bratra, své dvojče. Přislíbil Geofovi všechno,
co ten chtěl slyšet, vědomi si oba, že slib nesplní. Vrátí se za bratrem. Jestli je naplněním
jejich osudu smrt v Ledových horách, přijmou ji oba společně, tak jako společně přijali život
z lůna své matky.
61
Zdena eS.
Bratři se rozloučili tak, jak byli zvyklí žít svůj dosavadní život, bez zbytečných slov, jen
stiskem ruky. Rudd odešel bez ohlédnutí. Nechtěl, aby Geof viděl jeho slzy. Ani on nechtěl
uvést svého bratra do rozpaků pohledem do jeho očí.
Čaroději, jak můžu zachránit Neila?
Kovář se mračí. Ostrým tónem hlasu dává najevo, že se mu Oriol nelíbí. Je to čaroděj, stejný
jako ten, který chce život jeho syna.
Je zaskočen i chováním Neila. Sotva se s otcem přivítal, několik málo slov prohodil a už
utíkal zpátky k Hromovi. Stojí nehnutě, přitisknut k dračímu tělu. Něco tiše šeptá, slova
určená jen a jen drakovi. Sám přijímá tóny mručení z hlubin hrudníku.
Proti temné linii hustého lesa se rýsují jak socha mistrným řezbářem z jednoho kusu kmene
vykouzlená. Kováři je těžko u srdce. Cítí, že jeho syn je někde jinde. Zcela pohlcen cestou
k Mystériu. Jen zamračení čela prozrazuje bolest z dunivých úderů čím dál víc žhnoucí jizvy
zanechané dotekem Oama.
Ptal jsem se, čaroději.
Oriol se pomalu zvedne. Povzdechne si, tak hluboce a těžce. I on cítí sílu, která se blíží a
začíná pohlcovat prostor kolem nich. Znovu se mu vrací jeho vlastní touha po dosažení
nejvyššího stupně vědění. Trochu zvráceně si začíná uvědomovat, když ne on, tak aspoň mu
bude dopřáno pohledu na vítězství jiného čaroděje. Uvidí svého bratra Oama dotýkat se
hvězd.
Je čas. Musíme dojet k Ledovým horám. Dřív, než se naplní noc. Dřív, než Měsíc v plné své
síle přivede zář hvězdy s krvavými slzami.
Ale co můj syn. Co se stane s mým synem!
Stane se součástí Mystéria. Já mu nemohu pomoci. Oam si vezme jeho srdce a spojí ho se
srdcem draka. Až se otevře průchod labyrintem. Až dojde ke studnám ztracených duší. Pak ta
dvě srdce spojená v jedno otevřou cestu k nejvyššímu Mystériu.
Kovář se postaví Oriolovi do cesty.
Ne, nepustím ho tam. Neil zůstane tady, vrátí se domů, nikam …..
Nestihne doříct větu. Prudký poryv větru mu vžene prach do očí. Hrom mává křídly
s dunivým rykem vzepjatého těla. Před ním stojí Neil. Mává pažemi nahoru a dolu v rytmu
dračího pohybu.
Dívá se upřeně na svého otce tmavým nevidoucím pohledem. Kovář tu chvíli pochopí krutou
pravdu. Jeho syn je myslí někde jinde. Už ho nic nezastaví. Už se vydal na cestu, poslušen
temného volání čaroděje. Neil vstupuje do Mystéria.
62
Zdena eS.
X
X
Postarej se o koně, vytři je do sucha, proveď je kolem a teprve pak jim dej napít.
Přikáže Rudd ostrým hlasem mladému Gardistovi. Před chvílí dorazili k Ledovým horám.
Takřka uštvali koně ve snaze udržet krok s Neilem letícího na drakovi.
Mladičký voják si netroufne odporovat. Hrozivý pohled obrovitého muže s rezavými vousy a
vlasy mu nahání strach.
Odvádí koně z tábora na volný prostor a úkradkem se dívá na podivnou skupinu, která stojí
před Regentovým stanem.
Něco se děje. Něco, co mladý voják ani nechce pochopit. Nad ležením krouží drak a teď se
přihnali muži na schvácených koních.
Z hlubin země se ozývá podivné dunění, kolem ležení táhne se tmavá těžká mlha. A nebe nad
hlavou…. to nebe, za jiného večera plné přátelského svitu hvězd… to nebe se dnes tlačí
k zemi žhavým svitem plného Měsíce…. to nebe, které krvácí rudým svitem …… chlapec
v šedém plášti se znakem dvou propletených R odvádí koně se stísněným pocitem….. má
strach z toho, co se blíží. V duchu proklíná verbíře, který mu slíbil klidnou službu na
chodbách Regentství.
X
X
Říkal jsi, že potřebuješ kopáče!
Hluboký výkřik z drobného těla. Regent se zděšeně dívá na muže svíjejícího se u nohou
čaroděje Oama.
Drásavou bolestí rozšklebená tvář, stažená v křeči zoufalství. Už dvě těla bezvládně leží na
zemi. Ostatní muži stojí v ochromujícím poutu vůle čaroděje.
Těsně u paty vysoké hory stojí Hrom s Neilem. Oba ponořeni do jakési podivné extáze
nevnímají svět kolem sebe. Jen jemný pohyb chlapcových rtů naznačuje život.
Oam stojí se zavřenýma očima na ploché tabuli skaliska. Těsně před sebou má propast
zřícených skal. Ruce vztažené k nebi do svitu hvězdy. Její síla zastiňuje svit Měsíce, její zářící
doprovod srší krvavé kapky, jejichž odlesky dopadají na zem.
63
Zdena eS.
Pláč hvězd …..
Zašeptá Oriol.
Čas Mystéria se naplňuje. Blíží se …….
Nestihne doříci větu. Z hlubin země se ozve těžké zadunění. Zem pod jejich nohama se
chvěje. Z hor se ozývá třeskot padajících kamenů.
Další muž je zasažen proudem čarodějovy energie. Bolest ho srazí na kolena a pak přitiskne
k zemi. S jeho sténáním narůstá Oamovo tělo. Zesiluje a zpevňuje. Už je vyšší a statnější, než
muži kolem něho.
Oriol se pomalu dotýká svého bubínku. Lehce poklepe. Přidá na síle. Údery do rytmu srdce.
Litanie hlasu sílí.
Koně zdivočelí strachem z otřesů země. Táhlý mečivý zvuk tažných zvířat. V očích gardistů
strach, zděšení. Jen pevný hlas velitele zabránil panice a zabránil mužům v útěku.
Oam natáhne ruce vzhůru. Další a další muž padl k jeho nohám a posílil energii čaroděje.
Skřípavý hlas zesiluje, stejně jako roste tělo. Pařáty natažené ke hvězdě. Ta se pomalu blíží i
se svým krvavým doprovodem. Tíha nebes se takřka dotýká konečků Oamových prstů.
Další padá k zemi Geof. Rudd chce pomoci svému bratrovi, ale nemůže se ani pohnout,
svázán tenkým provázkem kouzla.
Litanie hlasu se proplétá s duněním bubínku. Zařezává se všem do uší. Ohlušuje stejně jako
děsivý zvuk rostoucí v podzemí.
A najednou ticho. Strašlivé ticho, které umlčelo v jediném okamžiku každičký zvuk. Regent
se snaží dostat k Oamovi, plazí se po zemi v zajetí chromého těla.
Thyary křičí na Rudda, mává rukama. Je němý. Je hluchý. Stejně jako všichni kolem.
Tíha hvězdy ohýbá těla k zemi. Je přímo nad Oamem. Rudé záblesky dopadají na jeho tvář.
Jeden jediný výkřik, táhlé slovo v cizí skřípavé řeči zastavilo čas a rozervalo prostor.
Vyhřezlé nitro země otevřelo cestu ztraceného labyrintu. Spáry čaroděje se chvějí. Už opět zní
litanie, přidává se bubínek. Oriol se postaví vedle svého bratra. Blána zatěžující jeho oči puká
a on může pohlédnout na cestu ke studnám ztracených duší.
Vykřikne bolestí, ale nepřestává rozeznívat šamanský bubínek. Dumdum, dumdum, dumdum
nese se do hlubin země. Dumdum, dumdum, dumdum.
64
Zdena eS.
Prostor běží proti nim. Probíhají labyrintem, aniž by udělali jediný krok. Mystéria se
proplétají a splývají jedno do druhého. Stěny propasti v šíleném rytmu krouží kolem čím dál
rychleji.
Hrom roztáhne křídla. Mává s nimi, jako kdyby letěl. Neil mává rukama ve stejném rytmu
pohybu. Drak natáhne krk co nejvýše. Z jeho hrdla vychází podivné vytí, které vibruje
prostorem. Stejný zvuk vychází z úst chlapce. Jizva na jeho čele vytryskne žhavou září.
Žár dopadne na zem. Propaluje se do skály. Hlouběji a hlouběji. Proti němu vytryskne jasný
plamen.
Thyary, najednou volný v pohybu, chytne Rudda za ruku.
Pojď, musíme tam, za nimi, ještě není pozdě.
Další plamen z hlubin země vytryskne hvězdám naproti.
Otvírají se studny ztracených duší.
Mystérium čeká na své naplnění.
X
X
Oam, zcela pohlcen pohledem do nitra propastného labyrintu, nevnímá nic kolem sebe.
Neslyší prudký dech Oriola, neslyší hlas Regenta, ten zoufalý nářek z bolestného prozření,
neslyší křik Gardistů.
Slyší jen těžké chrčivé vzdechy, které vystupují z pukliny na povrch. Temná hmota ožívá,
převaluje se, z jejího povrchu vystřelují žhavé záblesky. Vysoko nad hlavy všech.
Pach spáleného masa a bolestné výkřiky, když hořící okuje zasáhne lidský cíl nebo kůži
zvířete. Dusot těžkých paznehtů při úprku do bezpečí.
Hlasy podzemí nabývají na síle a rytmu. Podivná slova, šeptavé výkřiky. Oriol fascinovaně
padne na kolena. Ano, to je ono. Pro tohle před léty přišel. Buch. Naplnění Mystéria. Krev
spojených srdcí jako oběť pro cestu k vlastní nesmrtelnosti. Buch. Jakou cenu zaplatí Oam za
svou cestu ke hvězdné věčnosti?!
Buch. A znovu. Buch. Oam zvedne oči. Buch. Drak s rozepjatými křídly. Buch. Najednou tak
velký, s třpytem dospělého pancíře na těle. Buch. Ten zvuk. Silný a vtíravý. Buch. Neil
s roztaženýma rukama přitisklý zády k hrudi draka. Buch.
Oam chraptivě vykřikuje prastará zaklínání. Buch. Necítí žár, který se blíží k jeho nohám.
Nevnímá převalování rozžhavené hmoty, která se rozpíná a bublá vzhůru. Jak bezedná vulva
65
Zdena eS.
připravená chtivě pozřít svou oběť. Buch. Čaroděj přenese svůj pohled na chlapce. Vše ostatní
přestalo existovat. Jen bušící srdce nad propastí zatracení. Jen hvězda, děsivá ve své blízkosti.
Buch. I ostatní kolem přihlíží, neschopni pohybu, spoutaní silou okamžiku. Buch. Kovář Bran
vyděšeně sleduje proměnu svého syna. Buch. Ten cize dospělý výraz v obličeji. Protažená
tvář. Buch. Šikmé oči v barvě dračí žlutě. Buch. Tyrkys proudící v žilkách těla a prorážející si
cestu do tváře a rukou. Buch. Drápy deroucí z prstů.
Tvář Oama zkamenělá v krutém úšklebku. Je u cíle. Teď už ho nic nezastaví. Nic. Buch.
Studny ztracených duší čekají na svou obětinu. Buch. Buch.
Rytmus dvou srdcí se spojil v jedno. Tepot krve v těle. Jak obří ganglie proráží do uší všech
kolem. Buch. Buch.
Neil upře svůj pohled na čaroděje. Vycení zuby, stejně jako Hrom nad jeho hlavou. Špičaté a
ostré zuby. Mávne rukama a stejně tak Hrom mávne křídly. Dvě srdce a dvě těla spojená do
jednoho života.
Proud vzduchu zasáhne čaroděje. Ten se trochu zapotácí a chytá zpět své soustředění. Buch,
buch. Další a další mávnutí vyvolávají vichr a povalí nepřipravené muže k zemi. Temný
rytmus srdcí je čím dál hlasitější
Nedokáže ale přehlušit sípavé zvuky, které se derou k povrchu. Skřeky všech ztracených a
zatracených, opuštěných ve smrti a bolesti. Zoufalství a zmar spojí svou sílu v jedno jediné
slovo. Táhne se ven, ovine všechny kolem dokola. Zmrazí srdce zuřivou naléhavostí.
Kreeeeeeeeeeeeeeeeeev. Kreeeeeeeeeeeeeeeeeev.
Táhlý svištivý zvuk se zformoval do slova.
Krev.
Oam napře všechnu svou sílu k Neilovi. Jasná záře hvězdy je přímo na jejich hlavami.
Krůpěje krvavých slz se blíží. Kvílivé zvuky se zařezávají do myslí. Buch, buch.
A pak.
V jednom jediném okamžiku.
Ve stejnou chvíli, kdy Oam vyšle všechnu svou sílu proti Neilovi, aby kopím energie prorazil
jeho i dračí hrudník, v ten samý okamžik dosáhne Regent kraje pukliny, vzedme v sobě
poslední zbytečky života a zatne své prsty do čarodějova těla.
V tu samou chvíli konečně prorazí Thyary svíravé ochromení, v zoufalství najde v sobě tolik
nečekané síly, několika skoky dosáhne vrcholu pukliny a jedinou ranou srazí Oama dolů.
Čaroděj v marné snaze se zachytit, mávne rukou a pevně sevře Oriolův cop.
Dříve, než tíha těla donutí Oriola povolit prsty sevřené na kraji balvanu a zřítit se dolů i s
bratrem, doběhne Rudd, odrazí stranou Regentovo tělo a s děsivým zaryčením přetrhne
spletené vlasy, chytne Oriola za rameno a vytáhne ho nahoru.
66
Zdena eS.
Oamovo tělo se vznáší nad propastí držené silou kouzla. Ze žhavé hmoty pod ním vystřelují
chtivé ruce, škleby pokřivené obličeje, rozevřená křičící ústa, tak nepodobná lidským, chřtány
čekající na příděl potravy z dalšího života propadlého zmaru.
Vystřelené kopí však nemění svůj cíl. Jen oslabené o zdroj síly kouzla, kterým čaroděj
podepřel své padající tělo. Míří přímo k chlapci a drakovi. Bran vykřikne varování. Sevřené
pěsti odvádí napětí těla.
Neil s hrdelním zavrčením roztrhne svou halenu, rozevře paže na ochranu draka a nastaví své
vlastní tělo úderu. Kopí se odrazí od hrudi v barvě tyrkysu. Zasyčí na těle, cinkne o kámen a
blyštící se fialový záblesk padá do hlubiny země.
Chlapec natáhne ruce vzhůru a nechá po své tváři a nahém těle klouzat hebké odlesky
hvězdných kapek. Je prosvícen tou září. Mezi vlasy mu probíhají drobné jiskřičky.
Neil se usmívá. Slyší něco, co jiným není dopřáno.
Oriol rozezvučí svůj šamanský bubínek. Dočkal se. Před jeho očima ožila část Mystéria.
Samo si vybralo svého nositele.
Tak jako pochopil před léty svou chybu, pochopil nyní i Oamovu. Mystérium přijímá jen
nezištnou oběť pro druhého.
Uzavře se bez naplnění krve. Možná je to tak lepší. Jeho bratr, utopený v touze po věčnosti,
svým černým činem odtržen od lidskosti, nedokázal by se nikdy obětovat pro jinou bytost.
Už není nic, co by zadrželo pád Oamova těla. Pomalu klouže do propasti.
Výkřik žádostivé chtivosti mu letí v ústrety. Propast se rozšiřuje a prohlubuje. Neil pomalu
přistoupí na kraj pukliny.
Dračí tvář pomalu ustupuje a propouští zpět pohled dětské nevinnosti.
Jen ozvěnou doléhá do labyrintu rytmus srdce. Dech pomalu zklidňuje bouři v těle.
Děsivá tvář hvězdy se začíná vzdalovat a odnáší si sebou krvavou zář svého doprovodu.
Oam, takřka pohlcený žárem, ovinut hladovou dychtivostí, v bezmoci z prohry a zklamání,
sžírán v posledních okamžicích vědomí šílenstvím nenávisti, s posledním mžikem své mysli
zkoncentruje zbytečky ochabující energie a vyšle ji vzhůru proti Neilovi.
Jeskyně se začne uzavírat. S hromovým rachotem se k sobě přibližují stěny rozšklebené
průrvy. Balvany z vrcholů Ledových hor prolétají dovnitř a se sykotem mizí v palčivém žáru.
Země se otřásá a sráží všechny na kolena. Dunivý hluk nemilosrdně proniká do uší a
rozechvěje ležící těla.
67
Zdena eS.
V posledním okamžiku vyrazí vzhůru kvílivý skřek. Vražedná zloba zaútočí na Neila.
Thyary se prudce otočí, nepřemýšlí a neváhá ani okamžik, srazí chlapce za sebe na zem.
Strašlivý úder mu prorazí tělo. Poutník se s údivem divá na proud vlastní krve. Přitiskne ruce
k hrudníku. Lapá po dechu. Krev dopadá na zem u jeho nohou a stéká po kamenech dolů do
takřka neznatelné škvírky pukliny.
Poslední úder přirazí skály zpátky k sobě. Otřesy země se zklidňují. Muži se zvedají a utíkají
k Thyarymu a Neilovi.
Thyary slyší výkřiky. Hlasy. Vytí draka. Někdo ho volá. Pevné paže kolem ramen. Ozvěna
hlasů. A pak dívčí. Tak něžný a tichý.
Lea. Kde se tu vzala tak najednou Lea. Dívá se na něj hloubkou svých zelených očí. Chtěl by
jí něco říci, ale nejde to. Něco mu svírá slova v ústech. Chce se jí dotknout, tak moc by chtěl,
ale nemůže hnout rukama plnýma krve.
Thyary cítí, že umírá. Zalyká se vlastní krví. Jestli je tohle jeho osudem, musí to přijmout.
Dříve, než strašlivá bolest rozerve jeho tělo a mysl na kusy, propadne se do milosrdné tmy.
X
X
Jemný zvuk šamanského bubínku se nese Temným lesem. Tichý zpěv litanie stoupá vzhůru
do nekonečných výšin nad koruny stromů, aby se nečekaně zlomil a padl zpátky k zemi, tak
lehounce, jak uschlý list stromu nesený vánkem zimního dne.
Blíží se další plnost Měsíce. Už druhá od událostí v Ledových horách. Oriol našel zpátky svůj
klid. Jeho cesta je u konce. Předal dar a přijal prokletí. Vykoupil chybu svou i bratra. Cítí, že
je čas odejít.
Když se propadly studny ztracených duší zpět do nekonečných hlubin země a vzaly sebou
Oama, nastal zmatek a panika.
Teprve Rudd s Branem a velitelem Gardistů dokázali silnými hlasy vrátit jakýsi řád do konání
lidí pobíhajících kolem ohnišť.
Oriol s Neilem se snažili zastavit pramen Thyaryho krve. Mladičký Gardista pohotově
přivlekl ranhojiče a svlékl vojáky z halen. Natrhal pruhy látky, které vzápětí, nasáklé krví,
skončily v ohni. Hrom vzlétl do výše a z vrcholků hor přinášel led. S tenčícím se pramínkem
života bledla Thyaryho tvář. Temné stíny začaly pohlcovat oči a vysávat barvu ze rtů.
68
Zdena eS.
Oriole, ty můžeš.
Ta podivná chlapcova věta zazněla všem v uších. A pak ještě jednou, s větší rozhodností.
Oriole, ty můžeš!
Neil, stále ještě s dračími znaky ve tvářích, upírá žhnoucí pohled na čaroděje. Vystouplé lícní
kosti se stáčí do ostrého ohybu, přes který tepou tenké žilky tyrkysové krve.
Oriol, s podivně rozevlátou hřívou vlasů, ještě vychrtlejší a bledší než na začátku cesty, upře
ostrý pohled na chlapce.
Víš, co to znamená? Víš, co po mně chceš?
Žlutý záblesk v očích a pevný hlas bez jediného zakolísání.
Ano, vím.
Uděláš to pro něho?
Chlapec natáhne ruku a sevře pevně Oriolovu dlaň.
On pro mě umírá, Oriole.
Čaroděj přiblíží své oči těsně k očím chlapce. Jemně se dotkne jeho tváře. Přejede linii lícních
kostí a pak, uspokojen tím, co v mysli Neila vyčetl, napřáhne ruce vzhůru.
Zhluboka se nadechne. V šepotu se nesou tichá slova. Pomalu nabírají na síle. Stoupají vzhůru
a ovíjí se kolem měsíčního svitu.
Rudd se zamračí. Nějaká kouzla, tak zbytečná. Jako by už nenadělala tolik zlého. Ale ví, že
neřekne nic proti. Sám uchvácen pohledem na podivnou proměnu Oriola.
Čaroděj je najednou velký a silný. Zmizela běl vlasů, zmizelo shrbení zad. Pohyby rukou se
vlétají do chvění vzduchu. Temné oči, plné zářícího odraz hvězd, upřené na Neila.
Chlapcovo tělo se rozechvěje těžkou zimnicí. V očích má hlubiny nekonečné bolesti. Položí
ruku na Poutníkovo srdce a přitiskne se čelem k jeho čelu. Pak jemně přejíždí rukou nad
hlavou ležícího muže. Pomaličku nadzvedne bezvládné tělo a přitiskne se k němu. Jizva na
čele zazáří rudým plamenem.
Šarlatové plamínky obklopí čaroděje. Krouží kolem čím dál rychleji, rozpínají se, vír pohltí
Neila s Thyarym. Pohled na vířící kužel donutí všechny kolem ustupovat dál a dál.
Rudd strhne Brana, který chce přiskočit synovi na pomoc.
69
Zdena eS.
Ne, teď ne. Zabil bys je oba.
Krvavá zář jisker vyrazí vzhůru do nekonečných výšin. S posledním výkřikem čaroděje,
nastane ticho a tma. Jen skomírající svit měsíce a plameny ohnišť ozařují planinu.
Oriol, zpátky ve své chmurně vyzáblé podobě, s nečekanou silou zvedne Thyaryho tělo,
položí na dračí záda, opatrně spoutá ruce kolem Hromova krku. Pošeptá drakovi několik slov
a ten se pomalu vznese vzhůru k nebi, kde se za okamžik rozplyne v šeru probouzejícího se
rána.
Čaroděj se otočí a beze slova odchází pryč. V náručí odnáší bezvládné Neilovo tělo. Nikdo ho
nezastaví. Údiv smíchaný se strachem všechny spoutá.
Jen kovář Bran vykročí za Oriolem, chce zpátky svého syna, ale Rudd ho zastaví. Beze slova
jen zakroutí hlavou. Teprve později, při cestě domů, najde několik slov.
Brane, tvůj syn dal část svého života Poutníkovi, už ti nepatří. Důvěřuj Oriolovi. On ví, co je
potřeba. Neudělá nic, čím by Neilovi ublížil.
X
X
Po odletu draka velitel Gardistů prolomí ochromení. Zbaven dlouhé tíhy Oamova kouzla, ve
chvíli plný vojenské rozhodnosti a síly, začne vydávat břitké povely. Netrvá dlouho a Garda
je připravena k návratu do Pevnosti Regentství.
Regent, uzavřený do své mysli, zlomený žalem nad ztracenou příležitostí, byl odnesen na
lůžko z polštářů v bezpečí baldachýnu. Mladičký chlapec, němý a poslušný, otíral mu čelo
vonnou mastí, tak jak byl zvyklý vykonávat svou službu a poslouchal tichý nářek nad zradou
čaroděje.
Kromě chlapce ho nikdo neposlouchal. Vesničané se rozhodli co nejdříve pohřbít mrtvé a
vrátit se do svých domovů.
Rudd něžně pohladil tvář bratra Geofa. Jak jen bude moci dál žít bez něho. Bez jeho
mlčenlivé přítomnosti. Vzdal čest Liamovi, otci Wygana. Muži, jeho přátelství by si vážil. A
dalších několik, které poznal jen letmo. Žal jejich rodin nebude menší, než jeho smutek.
X
X
V nejhlubším sevření temnoty, v tichu pustiny a mrazivé prázdnotě, na samém kraji propadu
do bezbřehé nicoty, z nesmírné dálky, takřka neznatelně, zacinkne lehký zvuk. Jemný a sotva
70
Zdena eS.
slyšitelný, ale přesto se křehce a lehoulince dotkne mysli, která už byla odevzdaně připravena
na věčné ticho.
Za kratičký okamžik se ozvalo další cinknutí, snad na zdůraznění, že první zvuk nebyl
nahodilý a bez významu, snad znamení, že je tu ještě něco, co brání nicotě dostat svůj díl.
Jeho mysl, tápají v mrazivé černotě, dezorientovaná tím náhlým vyrušením na cestě
k rozplynutí, obrátila svou pozornost směrem, odkud zvuk přicházel.
Další jemný dotek křehkého tónu zazní nekonečným prostorem temna. To neznatelné chvění
získává na pravidelnosti, jak doteky květu na strunku pavoučího vlákna.
V nekonečném prostoru temnoty, v sotva znatelném obrysu dálavy, až tam, kam dohlédl
s největším vypětím, objevila se sotva znatelná tečka světla, ze které vystřelilo tenké vlákno
jasu.
Třpyt pomaličku zesiloval ve stále pravidelnějším rytmu jemných úderů.
Chytil se toho třpytu vlákna, jak odsouzenec tenkého svitu naděje. S narůstající zběsilou
urputností se pomalu začal soukat za rytmickým zvukem.
Každičký pohyb přiblížení se za světlem zesílil sílu vlákna. Pravidelnost tepotu doprovází
tichý šepot. Nepravidelný, ale stále více připomínající kdysi známý zvuk. Náznak čehosi
vzdáleného a při tom tak blízkého.
Ve zrychlujícím se víru zvuků a vjemů nade vším ční pravidelný tepot jemného zvuku.
Zesilujícího až do fyzického vjemu bolesti a tříště světla, které vyústí v návrat poznání.
Stíny smrti se rozplynou v zelených tůních očí. V něžném doteku, který přináší pocit tepla a
bezpečí.
Pochopil, že se vrací.
X
X
Úponek naděje se ovíjí kolem probouzející se mysli. Rytmické údery získávají řád a
pravidelnost. Vplétají se do nich další zvuky. Tichý šelest, plynoucí shluk sotva znatelných
tónů stává se šepotem.
Šepot se vtělí do slova, které odkudsi připluje a lehoulince zazní prostorem …..
….. Thyary ….
Už ví, je to jméno. Slyšel ho tolikrát…..
71
Zdena eS.
….. Thyary …..
To je přece ….. to je jeho jméno….. někdo ho volá …..
Záblesk světla přinese vzpomínku. Lea. Něžná Lea v jeho objetí. Lea a její horká nahota. Lea
a její křehká oddanost. Fascinován tím tlukotem snaží se dostat na cestu ven z černé
skořepiny, která ho obklopuje. Rukama tlačí do nehmotné zdi dusné kobky.
S každým pohybem ozývá se další vzpomínka. Oheň a žár. Bolest a krev. Neil. Drak.
Kamenný škleb Oamovy tváře. Úder namířený na dračího chlapce. Na okamžik v něm zazní
ozvěna rvavé bolesti.
Vzepne se proti ní vší silou, jaké je schopen. Konečně. Dotek prstů narazí do hmoty. Sevře
pevně ten tenký spoj, rozhodnut už ho nepustit. Škubne sevřením. A ještě, ještě, ještě. Se
zoufalou urputností se probíjí zpátky. Do života.
Prudký úder světla ho oslní. Mžiká očima a snaží se zachytit cokoliv kolem sebe. Hluboké
zelené oči. Slzy. Tvář dívky zbrázděná vyčerpáním a bolestným žalem. Nejkrásnější na světě.
Thyary, zaskočen náhlým světlem, ochromen nemohoucností těla, jak v těžkém snu, pomalu
posunuje ruku po přikrývce. Konečně je u cíle. Přitiskne svou dlaň na Leino bříško. Trvá to
tak dlouho, než se mu podaří ochraptěle vyslovit
Slyšel jsem jeho srdce…..
X
X
Kovář si spokojeně prohlíží své dílo. Koňská hlava v kruhu uzavřená. Dar pro Wygana za
pomoc, chystá se vrátit domů za matkou. Bran se zprudka otočí, když zaslechne za sebou
tiché kroky. Ještě stále nenašel svůj bývalý klid.
Mia, jeho žena opře se o rám dveří a usmívá se na svého muže. S láskou a něžností. Její silný
muž, nejlepší ze všech.
Bran ji pomaličku pohladí. Jeho ruka, jindy tak těžká v síle kováře, něžně putuje od tváře
k rameni a jemně sklouzne do výstřihu. Prsty přejedou přes prsa.
Mia se usmívá. Bran zpozorní. Těžká plnost ňader. Nad nimi škádlivý úsměv. Přitiskne svou
ženu do náruče. Tak tedy přece jen. Požehnání přišlo do jeho domu. Snad nový život nahradí
Neila, který zůstal v Temném lese s Oriolem.
72
Zdena eS.
Objetí a rostoucí touhu vyruší úder do dveří. Starý Jestřáb, v rozrušení zapomněl na schod
před sebou. Rychle dýchá, mává rukama, neschopen přes slzy promluvit. Snad napotřetí
konečně vysloví
Thyary, Thyary se vrátil.
X
X
Rudd se opírá o břevno výběhu. U svého malého stádečka vždy nachází klid. Malé telátko mu
saje prsty v marné snaze vymámit přídavek mámina mléka.
Usmívá se. Trvalo několik týdnu, než sebral odvahu a vypravil se do Trhového Městečka.
Usadil se pod stromy na náměstí se džbánkem čerstvého piva a sledoval dceru hostinského,
jak rychle obsluhuje hosty. I ona nenápadně zahlížela na statného vousáče, který jí už dříve
v mysli uvízl.
Odešel navštívit Huňáče a vrátil se k hostinci s večerním šerem. Čekala ho. Pomohla mu
překonat rozpaky přitulením do jeho náruče a pak přivedla ke svému otci. Ten znal Rudda
jako dobrého a poctivého muže a s přátelskou srdečností ho přivítal do své rodiny.
Za pár dnů, až se naplní Měsíc, přijde Liana do jeho domu. Už napořád. Bude-li jim
požehnáno dětmi, jejich první syn ponese jméno Geof.
X
X
Oriol sedí na schůdku před srubem. Opřen zády o rám dveří, sleduje hvězdy probuzené
počínající tmou. Mrkají v tanci vysoko nad jeho hlavou.
Dívá se na chlapce, kterému ve večerním šeru v obličeji tančí odrazy plamenů ohniště.
Přilnul k němu citem dosud nepoznaným. Nechce, aby odešel. Ale ví, že jejich cesty se musí
rozejít.
Nahlédl do Neilovi mysli. Do té úžasné směsice čisté nevinnosti a budoucí síly. Tam,
v Ledových horách, kdy donutil Oriola vrátit se zpět do plné síly čaroděje a sám se vzdal části
daru Mystéria pro záchranu života Thyaryho, tam nechal Oriola prožít na okamžik ten vzácný
pocit naplnění života v nezištné oběti pro druhého.
Mýlil se, když hledal tajemství v nekonečnosti magie a přitom zapomněl na to nejdůležitější.
Na samotný život. Teprve teď pochopil Mystérium. Díky mladičkému chlapci, jehož si
řízením osudu vybraly tajemné síly za svého nositele.
Neil se sám rozhodl vydat se na cestu přes Ledové hory dál do pustin. S pocitem dluhu vůči
Hromovi i s pocitem bolesti před možným rozchodem, když najdou dračí hejno.
73
Zdena eS.
Vrátili se po týdnech, spojeni ještě víc, rozhodnuti neopustit jeden druhého. Oriol si nechal
vyprávět o jejich cestě. O letu nad pustinami, bez vody a známek života. Jen s vypětím sil
přeletěl Hrom ty nekonečné pláně písku a kamení, až se konečně zjevila životadárná zeleň a
tyrkysová barva vodní plochy.
Jezero, hluboké a s lahodnou vodou, plné ryb a legračních hravých vyder, se zdálo nekonečné.
A za ním, nad obrysem zlatavých hor, zahlédli temné stíny kroužících křídel. V tu chvíli
obrátil Hrom svůj let na cestu zpět. Marně ho Neil přesvědčoval silou vůle i slov k návratu
mezi své. Jen silným hlasem zaryčel na pozdrav a přijal vzdálenou odpověď.
Teď tu sedí, Neil ve své oblíbené pozici, opřen zády o tělo draka, s rukou nataženou
k hebkému čumáku.
Oriol, zadumán v myšlenkách na nevyhnutelné, skoro neslyšel chlapcův hlas a slova, která
očekával, že zazní.
Oriole. Já nechci být nesmrtelný. Nechci žít věčně. Nechci jen ztrácet …..
A pak, snad aby zjemnil vážnost slov ……
….. co bych si počal bez Hroma, až přijde jeho čas.
Čaroděj jen povzdechne.
Oriole, ty můžeš. Já to vím. Vím, co můžeš udělat.
Pevně stiskne ruku muže proti sobě. Upřený a pevný pohled dvou párů očí. Temné tůně
chlapce a žlutý lesk draka.
Čaroděj zvedne oči ke hvězdám. Plná tvář měsíce se dívá dolů a obklopuje jejich těla měkkou
a tichou září nekonečného prostoru.
Oriol rozezní svůj šamanský bubínek. Litanie hlasu stoupá a klesá. Pravidelný rytmus
rozkolíbá těla proti sobě. Vlnění energie magických sil zaplní prostor. Plamen ohně vyrazí
vzhůru. Jiskry víří vzduchem v divoké rychlosti.
Jizva na chlapcově čele zajiskří rudou září. Její odlesky se spojí s barvou plamenů. Rychleji a
rychleji, až bolest donutí Neila zavřít oči.
Čaroděj přejede jemně hladkou linii chlapecké tváře, dotkne se prstem jeho rtů a svými se
přitiskne k chlapcovu čelu. Jemná nitka světla vytryskne vzhůru. Obtočí se kolem a propojí tři
těla do jednoho.
Jen tichounký hlas zazní nad mýtinou …..
….. chlapče, synku ……
74
Zdena eS.
a Oriol, najednou šťastný a odevzdaný osudu, naplněn silou Mystéria, vztáhne ruce
k pramínku světla a nechá se jím vést.
X
X
Za ranního šera Neil poprvé vstoupí do srubu čaroděje. Jeho nový domov. V hlubinách lesa je
dost prostoru i potravy pro Hroma. Budou se sem vracet ze svých cest za příběhy.
S úsměvem se podívá vzhůru k nebi. Den získává sílu světla, ale i tak zahlédne vysoko nad
svou hlavou jemnou zář nově zrozené hvězdy. Pochopil, kam odešel Oriol. Dotkl se hvězd.
X
X
Za teplého letního večera, kdy utichají zvuky dne a dospělí usedají ke chvíli hovoru, tři
chlapci, snad osmiletí, s urputností příslušící tomuto mužnému věku, snaží se donutit malé
tele ke koňskému cvalu.
Jeden se stínem zelené hlubiny v očích, jeden ryšavý jak plamen ohně, jeden se vzpurnou
čupřinou černých vlasů. Zrovna ten zahlédne pohyb na obloze. Stín dračích křídel.
Rozeběhne se ke kovárně…..
Tatínku ….. tatínku ….. Poutník vypravěč je tady …..
Kovář Bran vyjde s úsměvem ven. Přivítat svého staršího syna.
Konec
75
Zdena eS.
76
Zdena eS.
77
Zdena eS.
78
Zdena eS.
79
Zdena eS.
80