Django Reinhardt

Data » Osobnosti » Django Reinhardt
http://romani.uni-graz.at/rombase
Django Reinhardt
Peter Wagner
Je 1. listopadu 1928, dušičky, pozdě v noci. Rodina Reinhardtových prožívá svátky v myšlenkách na
blízké, kteří již zemřeli. Pro toho, který zemřel teprve nedávno, mají po celé maringotce nachystané
umělé květiny. Mladý Django se vrací domů z koncertu a dost možná mu ještě hlavou vrtá nabídka
anglického velikána symfonického jazzu Jacka Hyltona, aby se odstěhoval do Londýna a hrál v jeho
orchestru. Osud ale rozhodne za něj: doma mezitím vzplanula od svíček slavnostní výzdoba i celá
maringotka a rodina je ráda, když se jí podaří zachránit holý život. Pro Djanga končí večer tragicky.
Má těžce popálenou levou nohu, kvůli které později postoupí operaci, a dva prsty levé ruky mu požár
zmrzačí natolik, že jimi už nikdy nebude moci hrát. Úraz, který by byl pro jiného osudovým, ale
Djanga Reinhardta neodradí. Nutkání vyjádřit se hudbou stejně najde svou cestu a Django se do roka
a půl na hudební scénu vrátí v celé své virtuozitě, vybaven vlastními prostředky projevu. Jeho nová
"djangovská" technika uvede v úžas celé generace kytaristů a hudebních vědců. Těžko soudit, nakolik
se na založení této dodnes - obzvlášť v okruhu Romů - významné kytarové školy podepsaly důsledky
Djangova úrazu.
Sólovým projevem vynikl již před nehodou, vystopovat ho lze na libovolné Djangově nahrávce.
Nepodřizuje se módě, jaké zaznívají třeba z musicboxů nebo v kavárnách ven, ale neztrácí ani schopnost
konsonance ve skupině. Slavný americký jazzový saxofonista Benny Carter o Djangovi prohlásil, že
nedovede hrát falešně. Amerika je Djangem okouzlená, jeho jazzové kvinteto jako jediné ze starého
kontinentu zařadí stanice CBS do série dokumentů o jazzu. Často bývá navíc označován za prvního
evropského jazzmana, jehož význam překračuje hranice svého vlastního státu.
Výjimečné je i obsazení Djangovy hlavní hudební formace, "Quintette du Hot Club de France". Housle
jsou v té době velice neobvyklým jazzovým nástrojem, natož v kombinaci s kytarou. Nevídaná je též
absence bicích, které umělecké jádro kvinteta, Django Reinhardt a houslista Stéphane Grappelli,
odmítají jako příliš monotónní. Zkoušeli hrát s nejlepšími bubeníky tehdejší scény, hudebníkům
kvinteta však vždy zůstaly koncepční výhrady. Holou melodickou sílu trumpety či saxofonu, které
jsou jinak v jazzu vedoucím nástrojem, nahrazuje invence geniálních sólistů Djanga Reinhardta na
akusticky jemnější kytaře a Stéphana Grappelliho na tišších houslích.
Po válce se Django nemůže nadchnout pro nově vzniklé styly, které do okupované Francie dříve
neprorazily. V žádném případě to však neznamená, že by snad doznívala jeho tvořivost – Django se
naopak nadšeně a zdařile ujímá elektrické kytary. Jeho hudební génius se pak plně prozrazuje začátkem
padesátých let, kdy po odmlce na hudebním výsluní získá před příliš domýšlivou mládeží rychle
navrch, když bleskově zahraje rychlou pasáž či komplexní harmonii, při které mu nikdo z přítomných
nestačí.
Jednotným jmenovatelem jeho excentrického života i tvorby byla neschopnost poznat, co se dělá, co
se patří, jak se hraje, zkrátka co je normální. Společenské hranice anebo hranice hudebního úzu ale
nepřekračoval úmyslně; dělal to spíš nedopatřením, aniž by si „přestupku“ všiml.
Django hudebník a umělec
Djangova hudební kariéra, pro většinu Evropanů atypická, je ale pro většinu Romů naopak jedinou
možnou. K tomuto celkem běžnému "řemeslu" přirozeně patří hrát za peníze, večeři, jídlo, alkohol
nebo tabák gádžům, tj. místním, ať už jsou jimi Francouzi, Belgičané či Němci. Django se od běžné
-1-
Data » Osobnosti » Django Reinhardt
http://romani.uni-graz.at/rombase
představy profesionálního hudebníka odlišuje i tím, jak se vlastně hrát naučil: Nikdy nestál před
stojanem s notami, nikdy necvičil jednu etudu za druhou. To, co uměl, pochytal od malička mimoděk
odposlechem a opakováním, či později, když zaskakoval při vystupování za příbuzné. Píli mu nicméně
upřít nelze. Dril si vynucuje dobrovolně sám na sobě, protože chce udržet krok, chce být dobrý.
Zanedlouho ale Django sám bude tím, komu se budou chtít ostatní vyrovnat. Jeho hrou se později
inspirují mnozí příbuzní: bratr Joseph a bratranci Eugene Vées a Joseph "Piton" Reinhardt, kteří ho
často zastupují.
Ve dvacátých letech se mladý Django pouští i do taneční hudby, kterou Paříž v té době žije. S oblibou
hraje hlavně tzv. valse manoushe, dále tzv. "musette", tehdy oblíbený plesový žánr, a později i onestep
a foxtrot. Schopnost hrát na housle a později na banjo už nemusí nikomu dokazovat, stačí, když
připomene četné výhry v různých soutěžích. Tou dobou získává na popularitě kytara, která z jazzu
vytlačuje banjo a získá i jeho přízeň. Pro zábavu si sestavuje malé věrné modelky maringotek.
Krátce po Djangově úrazu se na scéně objevuje jazz. Pařížský podnik "Hot Club de France" mu
prostředkem malíře Émile Savitry nabízí angažmá při nahrávkách firmy Ultraphone a později i účast
na večerním programu klubu. Právě tam se utuží jeho hudební vztah s houslistou a autodidaktem
Stéphanem Grappellim, jehož vliv na Djangovu tvorbu lze jen těžko podcenit. Práce s akademicky
vzdělaným talentem představuje pro Djanga nevídanou výzvu. Ačkoli společně doprovázejí němé
filmy, jazz nenechal dlouho v klidu ani Grappelliho, který si záhy pořizuje gramofon, aby mohl nový
styl cvičit.
Reinhardt s Grappellim, souhra orální tradice a vzdělance, frajera a slušňáka, a hlavně vnitřní náboj
mezi oběma plnokrevnými jazzmany tvořily jádro slavného "Quintette du Hot Club de France". V
roce 1934 sestavil Charles Delauney, tehdejší ředitel klubu, první verzi kvinteta. Spolu s basistou
Louisem Volou, který hrál původně na harmoniku, a kytaristy Rogerem Chaputem a Josephem
Reinhardtem, Djangovým bratrem, pak hráli po velkou část existence kvinteta, pokud zrovna některého
z nich nenahradil jiný věhlasný kytarista jako třeba Baro Ferret.
Jazz sessions je jiným typem koncertu, který staví na několika základních tématech. Ta však tvoří
pouze stavební prvky, užívané k domluvě hudebníků. Téma navržené skladby se může stát východiskem
i čtyřicetiminutové improvizace, jak to Quintette du Hot Club de France skutečně převedl. Domluva
funguje i přes jazykové rozdíly, návštěvy amerických jazzmanů nepředstavují sebemenší překážku.
Všichni si navíc pochvalují Djangovu hudební empatii, protože většina představní probíhá bez předchozí
zkoušky. Nějaké souznění cítí Django ale i s Johannem Sebastianem Bachem, od kterého se ale liší
přinejmenším tím, že své invence nezapisuje.
Díky renomé, které si Django záhy získal, se na turné po Americe či Evropě vzájemně vyhledávají s
velikány americké jazzové scény, jakými byl Louis Armstrong, Eddie Smith, Coleman Hawkins,
Benny Carter nebo Duke Ellington. Na společných sessionech – ať již v sále nebo ve studiu - pak
vznikají jedinečná umělecká díla. Nevadí ani to, když bohém Django nechá doma v Evropě svoji
kytaru v dobré víře, že tam pro něj přece nějakou musejí mít. Měli, ale jenom elektrickou.
Za války vyvíjí pestrou uměleckou činnost. Ve studiu nahrává sice málo, po večerech ale není o práci
nouze, jelikož jazz se stává formou protestu proti okupaci. Django zakládá vlastní klub "La Roulette",
později "Chez Django Reinhardt". Jezdí na turné do Belgie, do Province, do Alžíru. Splní se mu sen
vlastního jazzového orchestru, "Django's Music", jehož členové se ale na sklonku války rozejdou.
Inspirován texty básníka Jeana Cocteaua složí operu "Le manoir de mes reves", která ale není nikdy
-2-
Data » Osobnosti » Django Reinhardt
http://romani.uni-graz.at/rombase
uvedena. Odbornou veřejnost zaujme varhanní mší na počest poutního místa francouzských Cikánů,
Manušů ([→ Romové - subetnické skupiny]), na pobřeží Riviéry, St.-Maries-de-la-Mer.
Po válce se snaží obnovit slavné kvinteto, nepodaří se mu ale ani spolupráce s Grappellim, ani s novým
nadaným klarinetistou Hubertem Rostaingem. Ani nový jazz, který vznikl mimo zónu německé
okupace, mu není úplně po chuti: jakoby se vytvořila neproniknutelná zeď na obou stranách válečné
fronty. Doba už jazzu tolik nepřeje a slavnému kvintetu, které vévodilo předválečnému jazzu, se nadaří
získat angažmá. Django se nechá trochu inspirovat be-bopem, mnohem více jej ale ovlivní elektrická
kytara, která mu otevírá zcela nový prostor.
Ve stejné době objevuje novou vášeň v malování. Nový způsob vyjadřování ho spojí s bratrem
Josephem, spoluhráčem Rogerem Chaputem a přítelem Amédée Pianfettim. Kromě motivu krajiny,
který vyplývá z jeho lásky k přírodě, se věnuje i tématu pro Romy zcela neobvyklému - ženským
aktům. Malování ho pohltí natolik, že návštěvníci najdou jeho kytaru pokrytou prachem a Django
novináře lakonicky odbývá, aby ho nerušili řečmi o hudbě, když maluje. Hraje ale i nadále, pro změnu
na klavír.
Django Cikán
Ačkoli se Django pohyboval mezi "bílými", zabydlel se v drahých hotelech nebo přímo na Champs
Elysées, bez problémů se vzápětí vrátil do maringotky, zkrátka zůstal vždy příslušníkem Cikánů,
Romů, anebo, jak si jeho skupina sama říká, Manušů. Toto označení znamená i ve slovenské romštině
"člověk" a Manušové si jsou úzce příbuzní s "německými Romy", kteří si říkají Sintové. [→ Rejstřík
názvů] I když se tyto skupiny od ostatních Romů v mnohém liší, ať už v kultuře, jazyku (→ romanes
), tradicích, hodnotách a často i profesích, Romové tvoří stále jeden celek, který po staletí obývá
evropský kontinent. Manušové i Sintové se velice často navenek sice již dlouho neoznačují jako
Romové, toto změněné sebechápání se ale dnes dává do souvislosti se silnými asimilačními, ba
eliminačními tlaky. Manušové osidlují hlavně francouzsky mluvící území a vlámské krajiny, tj. Francii,
Belgii a Nizozemí. Na rozdíl od ostatních skupin Romů ještě mnozí z nich kočují –většina Sintů byla
za války vyvražděna, ve střední a východní Evropě ukončily kočování represivní zákony, které byly
namnoze prosazovány silou.
Je těžké určit, nakolik byli romští interpreti ovlivněni "bílou hudbou" či naopak "bílá hudba" inspirována
romskou hudbou či romskými hudebníky. Nesporný vliv měli v 19. století romští hudebníci z Rumunska
a Maďarska na skladatele rakousko-uherské monarchie jakými byli třeba Franz Liszt nebo Josef Haydn.
[→ The music of the Roma in Hungary] Romové, kteří pocházeli z této oblasti, a pobývali ve dvacátých
letech zrovna v Paříži, tam tuto hudbu přednášeli, a to tak, jak jí sami rozuměli. "Jejich" hudba záhy
zdomácněla v okruhu francouzských Manušů. Průkopníci nového stylu, tzv. valse manoushe, se stali
Gusti Malha a Mattéo Garcia, oba v Paříži působící příslušníci tzv. Gitanů, "španělských Romů". Z
Manušů to byly rodina Djanga Reinhardta, a příbuzně svázaná rodina Véesova, a rodina Ferretova,
ze které vzešel dlouhodobý Djangův spoluhráč v "Quintette du Hot Club de France" Baro Ferret.
Skutečnost, že je Django často vnímán jako jeden z prvních úspěšných "bílých" jazzmanů, je proto
stejně paradoxní jako skutečnost, že nejedno muzeum vydává za příklad "národní lidové tvorby"
exponáty, které ve skutečnosti pocházejí z romských rukou.
Django ale sám svému původu nejspíš nepřikládal význam. Na turné, o přestávce nebo při kulečníku,
mohl být Francouz. Doma, s rodinou, nebo když při hovorech se vzdělanci narážel na hranice své
francouzštiny, se dost možná cítil být Romem. A co když měl v levé ruce krk kytary a v pravé trsátko?
-3-
Data » Osobnosti » Django Reinhardt
http://romani.uni-graz.at/rombase
Django osobnost
Vlastnosti, které mu ve veřejném životě vynášely vavříny, v jeho soukromém životě kdekdo zatracoval.
Bohémský styl je s umělci spojován často, těžko jej ale snášejí ti, kteří přivykli pevným pravidlům:
Posluchači, spoluhráči, organizátoři ať už v místním klubu, anebo ve slavné Carnegie Hall v New
Yorku, kteří ho očekávají v osm a on přijde v devět. Anebo za něj bez ohlášení zaskočí jakýsi bratranec.
Anebo skutečně přijde, ale jen aby vzápětí zase zmizel. Za kamarády, kartami nebo za hraním. Kdo
chce slyšet Djanga Reinhardta, praví nám Hubert Rostaing, musí jít po koncertě přes ulici, tam ho
uslyší. Jeho vlastní umělecké vyžití má vždy přednost před konvencemi: Při turné ve Spojených státech
třeba náhle vyžaduje, aby si mohl zahrát s Dizzym Gillespiem, a nechce pochopit, že ten bydlí stále
ještě hodně daleko. Důvod k nářkům měla i rodina. Matka ho ze začátku odchytávala po koncertu u
východu, aby rodina vůbec něco z honoráře měla. Jak to později zařídila Djangova manželka, nevíme.
Na oblečení dbal, ale zase ne tak, jak by se očekávalo. Jednou se objevuje jako švihák, jednou zase
hájí svoje jasně červené boty tím, že "se červená tak krásně hodí k černé."
Na pýchu si jeho přímé okolí zvyklo, stálo je však značné úsilí vyžehlit "urážku", že Djangovo kvinteto
ohlásili v USA jako "Stéphane Grappelli and the Hot Four". Vůbec je nepřekvapilo, když na cestě z
turné po Itálii všichni cestovali třetí třídou, jen Django první, a navíc je ve vlaku ani nepozdravil.
Pikantní na tom ovšem bylo, že celý svůj honorář přitom před tím prohrál, takže peníze na vlak si
musel půjčit právě od nich.
Při vystupování válečného, "náhradního" kvinteta s Hubertem Rostaingem se projevuje ještě
dominantněji. Vždy předepisuje, co se bude hrát, doslova udává takt a jakmile začne klepat nohou,
kvinteto musí bez sebemenšího zaváhání uposlechnout.
Django ve své době ve svém prostoru
Djangovo mládí se odehrává na výsostném území Manušů, v rodinném kruhu. První pohledy do světa
gádžů mu nabízí tančící mládež na plesech dvacátých let, kde byli Cikáni žádáni. Pokud se jeho rodina
stýkala s Romy maďarskými či rumunskými, není jasné, v jakém jazyce komunikovali. Přistěhovalci
nemuseli ovládat francouzštinu, manušská romština pro ně ale nebyla o moc srozumitelnější.
Rodina Reinhardtových obývala při návštěvě Paříže, zřejmě spolu s jinými rodinami, čtvrtě, "zones",
na okraji jádra města jako porte d'Italie a porte de Clichy, jakési nehostinské území nikoho s uhelnými
sklady, dřevěnými boudami a maringotkami Manušů.
Paříž v době po jeho úrazu a po rok a půl dlouhé přestávce mu už Paříž skýtala lépe připravené zázemí.
Hudební styly dvacátých let oslábly. Kytara vytlačila banjo a jazz poskytoval dostatečný prostor
Djangovým improvizacím a tím i jeho virtuozitě. Osazenstvo tanečních klubů se začalo dožadovat
hudby k poslechu, nikoli k tanci. Na jazzu se podepsalo nepřeberné množství skupin vystěhovalců do
zaslíbené Ameriky, a to nejen černoši, ale i emigranti ze střední a východní Evropy, tudíž určitě i
Romové, ale třeba i Židé ze stejné oblasti.
Na Djangově mezinárodním úspěchu se jistě podepsala i samotná Paříž, která byla centrem nejenom
hudebního, ale veškerého uměleckého dění. Město se navíc stalo v roce 1937 dějištěm Expo. V té
-4-
Data » Osobnosti » Django Reinhardt
http://romani.uni-graz.at/rombase
době se struktura jazzového průmyslu Spojených států významně změnila. Ztratil na váze, zároveň se
ale monopolizoval do rukou vysoce dominantních hráčů formátu Louise Armstronga a Duka Ellingtona.
Tato epocha Djangova kvinteta rázem skončí s počátkem druhé světové války. Django se z turné po
Anglii okamžitě vrátil domů, zatímco Grappelli se rozhodl v Anglii zůstat. Django nakrátko utekl
okupantům na jih Francie, zanedlouho se ale do Paříže vrátil. Ve snaze vyhnout se turné po Německu
se později pokusil o další útěk, tentokrát do neutrálního Švýcarska, švýcarská hraniční stráž ho však
po neúspěšné žádosti o azyl vrátila zpět. Při návratu se mu naštěstí nic nestalo, částečně prý proto, že
zabavil pohraniční stráž svou hrou. Okupace však pro jazz představuje ornou půdu. Jazz v sobě nese
příchuť svobody, vzpomínku na svobodný svět Spojených států. Leckterá hudební akce má nádech
zakázaného, všichni jsou vždy připraveni vše rozpustit a předstírat atmosféru nevinného koncertu.
Jazz ale přitahuje každého, a tak se šíří pověsti o tom, jak se gestapo dobře baví vedle stolu britské
tajné policie. Djangovi popularita vynáší pevné místo mezi pařížskou smetánkou. Kulturní izolaci je
nejvíc cítit krátce po válce.
Hudebníci, se kterými si Django dříve hladce rozuměl, se s ním najednou nedomluví ani jazykově,
ani po hudební stránce. Z americké strany je přijetí vždy vřelé a negativní kritiky se Django dočká,
až když všechny urazí pozdním příchodem.
Společný projekt se Stéphanem Grappellim čerstvě natočená Marseillaise, francouzská hymna, narazí
hned po válce na zákaz vysílání. Přitom " jsme do toho vkládali celé naše srdce! " (Stéphane Grappelli).
Jean Baptiste Reinhardt muž a člověk
23. ledna 1910 se na cestě v belgických Liberchies narodí kočujícím Manušům, matce Laurence
"Négro" a otci Jean-Baptistovi Eugenovi Weissovi (nebo po francouzsky Vées) syn Jean-Baptiste
Reinhardt. Kočování mu znemožňuje školní docházku, proto se nikdy nenaučí číst a psát, jen později
se naučí podepsat se pod smlouvy a rozdávat autogramy. Otec houslista vede cikánskou kapelu, která
už tehdy hraje na kytary a vystupuje po pařížských hotelích. Sestra Sarah "Tsanga" hraje na klavír,
bratr Joseph "Nin-Nin" na kytaru a Jean Baptiste "Django" na housle, později na banjo a na kytaru.
2. listopadu se vážně zraní nohu a ruku, přesto se ale později stane významným jazzovým hudebníkem,
který vynikne zejména vlastní technikou hraní na kytaru. Proslaví se především se svou kapelou
"Quintette du Hot Club de France". S manželkou Bellou a synem žije nejdřív na stanovišti rodičů, v
roce 1943 se ale ožení se svojí dlouholetou družkou Sophií "Naguine" Zieglerovou. O rok později se
jim narodí syn Babik. V roce 1952 se stahuje z hudebního dění, 16. května 1953 zemře náhle ve
Fontainebleu na mrtvici.
Ve volném čase se zabýval hraním karet a hazardních her, rybařením a - samozřejmě - hudbou. Ve
hře v karty údajně dosáhl stejné virtuozity jako ve hře na kytaru. Zpěvák a kytarista Georges Ullmer
vzpomíná: " Django je největší hazardní hráč. Je jedno, jaká hra to je. Chvilku hru sleduje, začně se
zapojovat a během chvilky už drží perfektně krok." S bratrem Josephem představují neporazitelný
pár. Projevuje se v tomto dvojitém úspěchu nějaká vyšší matematická poezie, společné hraní hudby
a hraní hazardních her?
Líčili ho jako nezkrotného, impulzívního a velkorysého člověka se slabinou pro kulečník a hazardní
hry. Hráčská vášeň a chuť do života mu nedovolily spát. Ze stavebních prvků tehdejších hudebních
trendů vytvořil vlastní styl, aniž by se příliš vázal na požadavky doby. Další generace jazzových
-5-
Data » Osobnosti » Django Reinhardt
http://romani.uni-graz.at/rombase
kytaristů, a kytaristů obecně, se jeho technice a uměleckému projevu nemohly a dodnes nemohou
vyhnout.
Literatura
Du Peuty, Philippe / Odi, Joelle (1997) Django Reinhardt. Paris.
Spautz, Roger (1983) Django Reinhardt. Mythos und Realität. Luxemburg.
Williams, Patrick (1991) Django Reinhardt. Paris.
Peter Wagner
July 2003 / Prague, Czech Republic
-6-