Olympijská medicína

Olympijská medicína
Výběr, dlouhodobý tréning, příprava sportovců na novodobé olympijské hry ( dále OH –
míněny LOH), výsledky i zdravotní komplikace začaly medicínu blíže zajímat od roku 14896
jen velmi pozvolna. Prvními tématy se staly maratony a maratonci s jejich patofyziologií.
Připojily se výzkumy environmentálních vlivů, zejména horka a vlhkosti. K akutním
příhodám se zařadilo metabolické vyčerpání a náhlá srdeční zástava v průběhu soutěží.
V roce 1904 doběhlo pouze 14 maratonců z celkového počtu 27 startujících. Vítěz byl během
závodu „dopován“ pěti vejci, strychninem a brandy. Jeho zdravotní stav vyžadoval po
ukončení běhu péči čtyř lékařů. Horko ovlinilo OH znovu v Londýně a ve Stockholmu.
Teprve v roce 1920 v Antverpách byli sportovci před startem klinicky vyšetřeni. V roce 1924
byl tým z USA již doprovázen kvalifikovaným sportovním lékařem. Medicínský zájem je od
této doby trvalý se zaměřením na dvě různá odvětví lidského zdraví:
 na zvyšování a adaptaci výkonnosti: na patofyziologii, měnící organismus v průběhu
dlouhodobého tréningu vrcholových sportovců – nyní mužů i žen od mládí –
olympioniků;
 na akutní příhody v průběhu OH a startů v jednotlivých disciplinách.
Studie se cílí na patofyziologii, stres, meze lidské výkonnosti, na adaptaci, na doping, kvalitu
a styl dalšího života, na vyčerpání a náhlé psychosomatické selhání až po náhlou smrt
v průběhu OH.
V roce 1925 (Paříž) potvrdila studie u veslařů, že dosahují rychlosti 12 mil / h a zvýší přítom
metabolický nárok 20násobně oproti jeho klidové hodnotě.
V roce 1937 ( Berlín) se prokázalo, že denní enregetický příjem olympioniků přesahoval
8 300 kcal.
V roce 1968 byli řadou lékařů – amatérských aktivních sportovců - vzneseny námitky proti
uspořádání OH v Mexico City pro jeho nadmořskou výšku a nevhodné environmentální
podmínky. Akutní příhody postihly při OH stovky sporovců – zahrnuly kruté migrénozní
bolesti hlavy, šokové stavy, synkopy, emocionální dekompenzace.
Infekční rizika byla obávána jako japonská encefalitida v Soulu (1988) a jako infekce
multirezistentním streptokokem v Barceloně ( 1992).
21. století přineslo i bombový útok v Atlantě ( OH 2006) se dvěma mrtvými a 111 zraněnými.
Od roku 1924 ( Paříž) se studují i chronické změny v organismu, jako je např. „atletické
srdce“ se stále diskutovanou možností vývoje klinicky latentní hypertrofické kardiomyopatie
a s rizikem náhlé a velmi obtížně zresuscitovatelné srdeční zástavyv průběhu stresujícího
olympijského výkonu.
Výcvik gymnastek od dětství byl v roce 1996 přirovnán ke zneužívání dětí,
k psychosomatické deformaci pro jejich budoucí mateřství.
Citovány jsou dietní abnormity, častá zranění, sociální problémy, omezení výuky a výchovy.
Další složku představuje historie dopingu: amfetamin vládl v 60. letech. V začátku 90. let na
OH v Los Angeles dostalo 7 cyklistů v předolympijské přípravě krevní transfuze. V roce 1989
byly kritizovány anabolické steroidy.
Následoval erytropoetin, ionizovaný vzduch.
V roce 2004 lékaři sportovní medicíny při OH konstatovali, že využívání prostředků, uměle
zvyšujících lidskou výkonnost, je odvrácenou, ale stálou skutečností v přípravě sportovců pro
tyto světově nejprestižnější sportovní soutěže. Shodli se, že vývoj medicíny a jejích možností
bude doping vrcholových sportovců – včetně olympioniků stále doprovázet - jen jeho metody
se budou inovovat; v nejbližší budoucnosti nejsou vyloučeny růstové faktory ani genová
terapie.
JONES, DS: Olympic medicine. New Engl J Med, 367, 2012; 4: 289 – 292.
Klíčová slova: Olympijská medicína
Key words: Olympic medicine
Drábková