Hejčínské OKO - Farnost Olomouc Hejčín

Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
BŘEZEN 2015
Reliéf z náhrobku arcibiskupa Prečana (krypta hejčínského kostela)
Úvodní
slovo
Svatá Terezie z Avily, jejíž 500. výročí narození připadá na letošní 28. březen, říkávala: „Kláštery mají tento zvláštní rys: jestliže dobro, jež tam vládne, není pečlivě chráněno, brzo upadne,
zatímco zlo, jestliže se tam dostane, lze vypudit jen velmi obtížně. V krátké době se z toho vyvine zvyk a tak se stane samozřejmostí jakákoliv nedbalost.“
Myslím si, že by to šlo vztáhnout na jakoukoliv domácnost, život v rodině i jednotlivce. Je třeba dobro pečlivě střežit a zároveň si dávat pozor, aby se nenápadně nevetřelo do našeho života zlo, které se pak těžko odstraní.
I dobrý zvyk vejít do své komůrky a modlit se k svému Otci ve
skrytosti se může vytratit. Jednou člověk zapomene, podruhé
nemá sílu, potřetí je v časovém stresu, počtvrté usne, popáté po
něm druzí něco chtějí, pošesté je něco neodkladného, posedmé se necítí dobře, poosmé jen vyrušen telefonem, podeváté
dětmi... Až nakonec omezí svůj čas s Bohem jen na čas v kostele při mši svaté. Zvykne si na to, že s Bohem vlastně moc není.
Ze zvyku modlit se stal se zvyk nemodlit se. A ani mu to nevadí.
Podobně si člověk může odvyknout zajímat se o druhé a zvyknout si žít sám uprostřed lidí a rodiny.
Vezměme postní dobu jako příležitost, kterou nám Bůh dává,
abychom se podívali na své obyčeje a zvyklosti doma, v práci a reflektovali je před Bohem a rozlišili, které jsou chvályhodnými zvyky, které stojí za to si udržet, chránit a rozvíjet a které jsou naopak zlozvyky a neřády, s nimiž je třeba bojovat a odstraňovat je.
Přeji Vám všem skutečný požehnaný čas doby postní!
P. Marian
2
Pozdrav
farníkům
V rámci Roku zasvěceného života pokračujeme v sérii
pozdravů kněží, kteří v naší
farnosti v minulosti působili.
Tentokrát čtenáře pozdravil
P. Serafim Jan Smejkal.
Milí farníci Hejčína, Horky
a Křelova,
zdravím Vás z Kostelního Vydří a přeji požehnanou
dobu postní.
Na popud Daniela Dehnera
chci napsat pár slov o svém
životě za poslední roky a také
se podělit o jedno malé zamyšlení, které mě oslovilo z textů sv. Terezie z Avily.
Od srpna 2003, kdy jsem odešel z Hejčína, jsem byl tři roky
v našem domě a farnosti v Praze-Liboci. Nyní jsem devátým rokem v Kostelním Vydří. Vrátil jsem se tak do svých dřívějších
farností Český Rudolec a Matějovec. Do listopadu 2013 jsem se
staral o terciářská společenství v Kostelním Vydří, Velkém Meziříčí a Českých Budějovicích, dával duchovní obnovy a exercicie a věnoval se duchovnímu doprovázení laiků a zasvěcených
osob. Při této pastorační službě jsem měl na starosti ekonomiku řádu a stavební projekty v Kostelním Vydří. Od listopadu
2013 jsem pověřen také službou v našem nakladatelství, kvůli
3
níž jsem byl nucen omezit mnohé pastorační aktivity. S radostí vyhlížím nadcházející měsíce, kdy se k této službě budu moci
opět vrátit... :-)
***
Dobro, jež získává ten, kdo se cvičí v modlitbě, popsalo již
mnoho svatých a dobrých autorů. Mám na mysli dobro vnitřní modlitby. Mohu se vyslovit na základě své zkušenosti: tedy
ať ten, kdo s touto modlitbou začal, ji neopouští navzdory špatnostem, kterých by se dopouštěl. Vždyť její pomocí se dá vrátit k nápravě, bez ní by to bylo mnohem těžší. A kdo s ní dosud
nezačal, toho osobně pro lásku Páně prosím, aby se nezbavoval takového dobra. Zde se není čeho obávat, nýbrž je po čem
toužit. Neboť vnitřní modlitba není, podle mého názoru, nic jiného než vztah přátelství, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje. (Ž 8,5)
Na tento text jsem narazil při modlitbě novény ke sv. Terezii
z Avily (Karmelitánské nakladatelství 2015) před několika týdny. Nepřipadám si jako dokonalý člověk, na své špatnosti narážím častěji než na cokoliv, co by se dalo nazvat ctností. Proto
jsou mi Tereziina slova velikým povzbuzením a zdrojem obnovení naděje pro můj život.
Bůh Vás provázej!
P. Serafim Jan Smejkal, O.Carm.
O vnitřní
modlitbě s Terezií z Avily
Neokrádejte se o takové dobro!
Mnoho svatých a dobrých spisovatelů hovořilo o velkém dobru, které člověk získá z pravidelné modlitby, mám na mysli vnitř4
ní modlitbu. ... (Já) mohu mluvit jen o tom, co znám ze zkušenosti: a to, kdo začal pěstovat modlitbu, ať na to nikdy ani nepomyslí zanechat ji, i když se stane, že upadne do hříchu. Pomocí modlitby bude moci brzo povstat, bez ní však to bude velmi obtížné.
Ať se nedá pokoušet ďáblem, aby ji zanechal z pokory, jak
jsem to učinila já, a ať se přesvědčí, že Boží slovo se nemůže
mýlit. Je-li naše lítost upřímná a umíníme-li si, že Ho už nebudeme urážet, zahrne nás milostmi jako předtím a mnohdy i většími, jestliže si to zasluhuje upřímnost pokání.
A co se týká těch, kteří ještě nezačali, pro lásku Boží je zapřísahám, aby se neokrádali o takové dobro. Zde se není čeho
obávat, naopak – všechno je žádoucí. I kdyby nedělali pokroky,
ani se nesnažili být tak dokonalí, aby zasluhovali přízně a útěchy, jež Bůh vyhrazuje druhým, vždy by získali to, že se naučí
kráčet do nebe; a vytrvají-li v tomto svatém cvičení, pak mám
velkou důvěru v milosrdenství Boha, kterého dosud nikdo nadarmo nepřijal za přítele, neboť vnitřní modlitba pro mne není
nic jiného než důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor »mezi
čtyřma očima« s Tím, od něhož víme, že nás miluje.
Vy mi však namítnete, že Ho ještě dost nemilujete. Ano, protože je nutné, aby byly stejné podmínky, má-li být přátelství trvalé a láska ryzí; kdežto my víme, že máme plno chyb, že jsme
nevděční a smyslní, zatímco náš Pán nemůže mít žádnou chybu. Proto Ho nedokážeme milovat, jak si zasluhuje. Uvážíte-li
ovšem, jak je vám prospěšné mít Ho za přítele a jak vás miluje, snesete i ono trýznivé vědomí, že máte být dlouho s někým,
před nímž pociťujete, že je tak nebetyčně jiný.
(Život 8,5)
5
Máme si připomínat lásku…
navzdory vlastní ubohosti
Při přemýšlení o Kristu si
máme připomínat lásku, jakou
nám projevil, když nám udělil tolik milostí a vroucí lásku k svému Otci, který nám v Něm ráčil
dát důkaz takové něžnosti.
Láska volá po lásce: navzdory vlastní ubohosti, a že jsme
teprve na počátku, nikdy neopomíjejme rozjímat o této pravdě
a rozohňovat svou lásku. Kdyby
nám Bůh udělil milost, že nám
zažehne v srdci tento oheň, pak by se vše stalo snadné a mohli bychom se zakrátko pustit do díla bez jakékoliv námahy. Pro
lásku, kterou nám přinesl, a pro svého slavného Syna, který
z lásky k nám tolik vytrpěl, kéž nám jeho velebnost dá tento
oheň, kterého máme tolik zapotřebí. Amen.
(Život 22,14)
Nechápu, proč celý svět neběží ke Tvým nohám!
Jak to snášíš, Pane, když Ti někdo dovolí, abys mu stál nablízku! Jakým jsi mu dobrým přítelem! Jakou přízní ho zahrnuješ, s jakou trpělivostí snášíš jeho vnitřní stav a vyčkáváš, dokud se nepřipodobní Tvému!
Zaznamenáváš každý okamžik, který využil k tomu, aby Tě
miloval, a za jedinou chvíli lítosti zapomínáš na urážky, kterými
Tě zahrnul. Toto vím z vlastní zkušenosti a nechápu, můj Stvořiteli, proč celý svět neběží ke Tvým nohám, aby s Tebou navá6
zal toto úchvatné přátelství. Kdyby se k tobě přiblížili, stali by se
dobrými i špatní lidé, totiž ti, kteří nemají nic z Tvého ducha, jen
kdyby Ti dovolili být s nimi pár hodin denně, přestože jejich duch
je zmítán tisíci starostmi a světskými myšlenkami jako můj.
(Život 8,6)
Z www.karmel.cz
Národní
eucharistický kongres
Březen: Eucharistie a solidarita
Bratři a sestry!
Vrcholem našeho křesťanského života je setkaní se živým
Bohem při mši svaté – v Božím slově a v eucharistii, ve které se
nám dává za pokrm. Tím, že se sytíme jeho Tělem a Krví, vytváříme společenství; z anonymního davu se stává zcela konkrétní duchovní rodina. Ne nadarmo se říká, že eucharistie je svátostí společenství. A tak si hned v úvodu musím naprosto vážně
položit otázku: jak prožívám eucharistii já? Anonymně v koutku
svého JÁ, anebo jako chvíli opravdového společenství s Pánem
a také spolu s mnoha bratřími a sestrami, kteří jsou u téhož stolu? Jak vypadá moje slavení eucharistie?
V eucharistii se totiž Kristus spojuje nejen se mnou, ale i s tím,
kdo žije po mém boku, tedy s mým bližním, takže všichni tvoříme „jedno tělo“, jednotu. Papež Benedikt XVI. v jedné ze svých
katechezí kdysi řekl, že bez solidarity s druhými dochází v jistém smyslu ke zneužití eucharistie. Možná nám k lepšímu pochopeni pomohou dva příklady.
7
Ze života svatého Martina de Porres víme, že celé noci prodléval v adoraci před Nejsvětější svátostí. Přes den pak s láskou pečoval o nemocné a nuzné. Pravě k nim měl jako mulat
(matka byla Afroameričanka, otec Španěl) velmi blízko. Jeho
setkaní s Pánem, který se na kříži obětoval za každého z nás
a který nás Chlebem života spojuje vjedno, se zcela konkrétně
proměňovalo na službu trpícím, slabým a opomíjeným.
Současnému světu je ještě bližší postava blahoslavené Matky Terezy z Kalkaty. Když měla někde ve světě otevřít novy dům
pro umírající, zajímala se nejprve o to, aby tam bylo místo pro
svatostánek. Věděla totiž, že jen odtud pramení síla pro tak náročnou službu milosrdné lásky. Ostatně ten, kdo dokáže najít cestu ke Kristu ve svatostánku, najde ji i k lidem umírajícím
a strádajícím. A jednou pak uslyší Soudce národů, jak říká: „Měl
jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.“ (Mt 25,35–36)
V souvislosti s blížícím se Národním eucharistickým kongresem je třeba si přiznat, že slavení eucharistie není obřadem, ale
události, při níž se stáváme Kristovým tělem. Bylo by asi velmi málo dostát „povinnosti“ zúčastnit se nedělní mše bez lásky
a solidarity s bližními. Pokud chceme, aby naše křesťanství bylo
přesvědčivé a pravdivé, nestačí jen mluvit o tom, jak je důležité
chodit pravidelně do kostela a ke svatostem. Svět čeká na naše
svědectví. Dovolím si tvrdit, že u některých věřících převažuje
spíše individualistický, pietistický přístup k eucharistii, a jen málokoho v danou chvíli napadne, že přistoupení ke svatému přijímaní je také výrazem jeho příslušnosti k společenství církve,
že je součástí tajemného Kristova Těla, které je tvořeno stejnými lidmi, jako je on sám. Přesto bez váhaní oddělujeme Krista8
-Hlavu od jeho Těla; chtěli bychom komunikovat s Hlavou, ale
už nikoli s Tělem. To potom vede k onomu formálnímu přístupu
k eucharistii, a náš život ne vždycky odpovídá tomu, co věříme
a vyznáváme.
Podobný problém řešili ostatně už první křesťané. Proto je
apoštolové Pavel i Jakub vybízeli ke skutkům plynoucím z víry.
Na ně pak navázali někteří církevní otcové. Třeba svatý Ambrož
kritizoval boháče, kteří si plnili své náboženské povinnosti chozením do kostela, ale chudé ve svém okolí přehlíželi: „Vy, kteří jste bohatí, slyšíte, co Pan Bůh říká? Jak potom chodíte do
kostela, abyste od chudých brali a ne jim dávali?“ (Jan Pavel II.,
Dies Domini, 71) Svatý Jan Zlatoústý není o nic méně náročný: „Chcete uctít tělo Kristovo? Nepřehlížejte ho, když je nahý.
Nevzdávejte mu čest v chrámě v hedvábí jen proto, abyste na
něj pak nedbali venku, kde strádá v nahotě a zimě. Ten, který
říká »Toto je mé tělo«, je týž, kdo říká »Viděli jste mě hladového
a nedali mi jist« a »Cokoli jste učinili nejmenšímu z těchto mých
bratří, mně jste učinili« ... K čemu je dobré, když je eucharisticky stůl přeplněn zlatými poháry, když on umírá hlady. Začněte
tím, že nasytíte jeho hlad, a s tím, co zbude, můžete oltář ozdobit stejně dobře.“ (tamtéž)
Taky se vám zdá, že se za těch 2000 let jen málo změnilo? Přitom eucharistie je školou lásky a solidarity. Ten, kdo se
živí Kristovým Tělem, nemůže zůstat lhostejný vůči těm, kterým se nedostává každodenního chleba. Církev se nejen modlí: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“, ale podle Ježíšova příkladu se snaží všemi možnými způsoby rozmnožovat oněch pět
chlebů a dvě ryby prostřednictvím různých iniciativ – ať na úrovni farnosti či diecézí.
Myslím, že rozjímat o eucharistii a solidaritě je zároveň výzvou
růst v konkrétní pozornosti vůči našim bližním. Zajisté můžeme
9
říct, že když Panna Maria po andělově zvěstování počala ve
svém lůně Ježíše, byla po dobu devíti měsíců živým svatostánkem. Kristus, Bůh, doslova naplnil její život. A plna milosti, plna
Boha, jde na návštěvu k Alžbětě – jistě proto, aby posloužila,
aby se podělila o radost z Ježíše, který byl v ní. Něco podobného zakouší každý z nás ve svatém přijímaní. Jsme plni Boha,
jsme také živým svatostánkem. Kam se však poděla radost
z naší víry? Kam „vyprchala“ ta Boží milost, když přece sám
Bůh se stal „pšeničným zrnem“, aby byl zaset do naší země, do
brázdy našich dějin, našich životů? Kde je úroda, na kterou nebeský Hospodář tolik čeká?
Prosme o milost, aby nám eucharistie byla vždy podnětem ke
každodennímu následování Pána, aby proměňovala naše srdce a učila nás dělit se se svými bližními o to, co máme a co
jsme. Amen.
Sestra Janina - misionářka
(3 – dokončení)
Plameny svící nám mnohdy připomínají ty, kteří už odešli, připomenou i myšlenku na naši věčnost.
Zdalipak se u jiných kultur vyskytuje problém existence duchů?
Baobab – to není žádná pohádka
Všichni asi známe pohádkový příběh pro dospělé Malý princ
od Antoina de Saint-Exupéry. Hrdina té knížky maluje baoba10
by. Když jsem tu uchvacující knížku o dorůstání k přátelství četla, nikdy jsem si nemyslela, že baobaby skutečně existují. Po
příjezdu do Senegalu pro mě bylo velikým překvapením, když
jsem se s tím majestátním stromem setkala už ne na obrázku,
ale na polích černého kontinentu. Jak mi později došlo, baobab je symbolem Senegalu. Od neznámé dávné minulosti zaujímal baobab docela významnou roli ve víře jeho obyvatel. Ve
vesnicích často stával na centrálním místě, nebo na náměstích,
kde se scházelo městské obyvatelstvo sídlišť, hlavně to starší,
při společném setkávání. Vyprávějí – dokonce ještě i dnes – že
v baobabech sídlí duchové, protože v jejich nitru jsou pochována těla lidí z jedné kasty, která měla název „griot“. Její členové
se věnovali hudbě. Zvali je na svatební oslavy, na noční tance
zvané sabary apod. Grioti dovedli skvěle hrát např. na tam-tam,
jeden z nejrozšířenějších nástrojů v Senegalu. Zpívali oslavné
písně k uctění proslavených hrdinů zdejšího lidu, věnovali se
historickým vyprávěním, malířství a dalším oborům.
Velký údiv
V našem sídle voršilek
v Thiès stál na zahradě silný
baobab, snad stoletý, jak vyprávěli obyvatelé z naší čtvrti. Ten baobab byl částí ohrazení našeho domu a zároveň se stýkal s cestou, která vedla do vesnice vzdálené
16 kilometrů. Cesta byla stále v provozu. V té době kolem
18. hodiny taxikáři odmítali
11
zákazníky a tvrdili, že v baobabu jsou duchové a oni nemohou
jet kolem něho, protože se tam pohybují duchové. Jednoho dne
se sestry z našeho společenství rozhodly, že strom skácejí, protože v těch místech má být vystavěn noviciát. Naši sousedé se
o tomto plánu dozvěděli a důrazně nás varovali, že jestli baobab skácíme, všechny zemřeme, protože v něm sídlí duchové.
Odpověděly jsme, že necháme sloužit mši svatou na ten úmysl a že doufáme, že budeme nadále žít. Náš majestátní baobab měl obrovský kmen s velikým otvorem v jisté výšce. Jak to
máme zvládnout, povalit ho na zem? Poradili nám pozvat lidi
z blízkosti Dakaru, zvané „laube“, kteří se věnovali kácení takových stromů. Po příjezdu na místo práce začali úlitbou, která
měla duchy smířit. Práce trvala dlouho, protože kácení se provádělo sekerami, ne motorovou pilou. Když už baobab konečně ležel na zemi, lidé z naší čtvrti přibíhali a chtěli zjistit, zda
tam duchové žijí. Místo duchů našli uprostřed stromu, teď úplně
prázdného, sedm sov, které překvapené sledovaly, jaký bude
12
jejich další osud. Všechny sestry byly zdravé. Lidé říkali, že ty
„sestry jsou silné“. Je třeba hned dodat – silné Bohem.
Setkání s neznámým srdcem
Pamatuju si ještě ze školních lavic jednu básničku o černoušcích. „Černoušek Bambo v Africe žije, má
černou kůži, je to náš kamarád...“ Učila jsem se ten text
a vůbec mě nenapadlo, že
v budoucnosti poznám kulturu a zvyky afrického obyvatelstva v Senegalu. Náš
skvělý papež svatý Jan Pavel II. říkával, že „cestou
církve je druhý člověk“. Uvědomila jsem si, že ten člověk černé kůže je teď přede mnou tváří v tvář. Některé černé matky se domnívají,
že my „bílí“, „tubab“ – jak nás ve svém jazyku nazývají, máme
bílé srdce, zatímco Senegalci mají srdce černé. Znamená to,
že nás s „černým srdcem“ nikdy úplně nepochopíš. Ale... a právě to „ale“ mění v jakémsi smyslu mou situaci. Jak jsem se přesvědčila později po 26 letech práce v té zemi, jediným jazykem,
kterému v Senegalu všichni rozumějí, je vždycky láska! Anebo
i na celém světě? Dovolím si tvrdit, že ano. V srdci každého člověka je zakódované být milován a milovat. A co říct o pokřtěném
člověku, který má v srdci samotný oheň Ducha Svatého? Tak
se snažme s důvěrou. Nejkrásnějším rysem národní povahy
13
Senegalců je „teranga“, čili pohostinnost. A copak to není podobné v Polsku nebo v Česku? Těší mě, že už nás pojí tolik
dobra. Tím dobrem je sám Ježíš Kristus. Hned jsem naplněna
radostí, že jsem odhalila jistotu. A co dál? Teď je mým úkolem
být maličká a sledovat různé projevy té pohostinnosti.
Zlaté srdce
Přicházím do vesničky, kde bydlí jedna z mých studentek
z koleje v Thiès. Vesnice je od hlavního města Dakaru vzdálená
přesně 110 kilometrů. Dakar se podobá hlavním městům v Evropě, a tady na vesnici jsou domky postavené z hlíny, pokryté
listím z palmy ronie, s mlatem uvnitř. Teď už tam ale jsou také
domy z cihel.
V domě jsem potkala otce rodiny. Ve svém slepeném domku mě přijímá s pohostinností Abraháma. Okamžitě dává
nějaké peníze malému dítěti,
aby v obchodě koupilo kolu
z ledničky, protože slunce to
přehání a ukazuje na teploměru, že umí hřát na 40 ºC.
14
Zatímco dobrý nápoj dostal nožičky, aby mohl přiběhnout do
domu, pan hospodář mi nabízí výtažek z palmy ronie. Je to
chutná bílá šťáva, sladká; pije se z malého kalebasu (nádobky
vyrobené z plodu zvaného kalebas). Hovoříme s radostí o jeho
dceři, o škole. Loučím se a odcházím. Už jsem byla pár metrů od domu, když za sebou náhle slyším volání: „Sestro Janino!“ Čekám... Hospodář utíká a nese mi pár zabalených vajíček, vždyť host přijatý do domu přece nemůže odejít bez dárku! Chudoba toho pohostinného člověka s velikým „černým srdcem“ ho přivedla k takovému gestu pohostinnosti. Pomyslela
jsem si... jestlipak jsem teď od něj nedostala přímo ukázkovou
lekci? Ti lidé tam daleko, s černou kůží, ale se zlatým srdcem,
copak ti mi právě nemají co dát? Mně, která někdy opakuje veršíčky a ještě ničemu nerozumí? Dobře ti tak, je to výzva k pokoře. A pokora je pravda a důvěra v Pána bez hranic.
sestra Janina Ołchawa OSU
15
INFORMACE
Aktuální informace naleznete také na farních webových
stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
ZMĚNA BOHOSLUŽEB V HEJČÍNSKÉM KOSTELE: Pravidelná mše svatá nebude v sobotu 21. března (duchovní obnova
farnosti na Svatém Hostýně).
Tradiční adorace, které bývají v pátek po mši svaté do 21 hodin v kapli Panny Marie, jsou přes zimní období v místnosti nad
sakristií.
Společná modlitba křížové cesty je o postních nedělích
v hejčínském kostele v 17:30 hodin, v Horce nad Moravou
v 15 hodin.
Pondělí 2. března je dnem 68. výročí úmrtí arcibiskupa Prečana. Proto v neděli 1. března po mši svaté v 7 a v 10 hodin
bude umožněn přístup do krypty za účelem osobní modlitby
u jeho hrobu.
Setkání nad Biblí s Mariánem Jahodou mimořádně nebude
v neděli 1. března, ale až v neděli 15. března v 19 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií. Další setkání bude
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně.
v neděli
5. dubna.
Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9,
tel.: 585 425 025, e-mail: [email protected].
Návštěva
nemocných
se uskuteční
ve Kolková,
čtvrtekVeronika
5. března
dopoRedakční rada:
Daniel Dehner, Jaroslav
Franc, Ludmila
Labounková,
Bohumil
Tříska,
o.
Norbert
Žuška.
ledne, další potom v pátek 10. dubna.
Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2006.
Příští číslo: 5. února 2006.
16
Bratři karmelitáni nabízí mladým mužům, kteří zvažují, zda
je Bůh volá k řeholnímu životu, a kteří by rádi strávili dva
dny v tichu a v modlitbě, účast na své duchovní obnově, která začíná v pátek 6. března večer a končí v neděli 8. března
obědem. Přihlásit se můžete u bratří osobně nebo na e-mailu
[email protected] nebo na tel. 775 970 461.
Neděle 8. března je adoračním dnem farnosti Křelov. Po mši
svaté, tj. v 10 hodin, bude v kostele vystavena Nejsvětější svátost k tiché adoraci. V 10:30 hodin bude pak Eucharistie (v monstranci) přenesena do sakristie (která je vytápěna) a zůstane
zde až do 16 hodin, kdy bude výstav ukončen litaniemi k Božskému Srdci Ježíšovu a svátostným požehnáním.
V pátek 13. března uplynou dva roky od zvolení papeže Františka. Modleme se za něho, aby vedl svěřenou církev cestou
spásy podle Boží vůle.
Farní spoření a sbírka na opravy hejčínského kostela bude
v neděli 15. března. V tento den proběhne též potravinová sbírka Krajíc chleba pro chudé. Pomoc může mít finanční i materiální podobu a výtěžek bude použit na zajištění jídla pro lidi
bez domova v Olomouci. Sbírají se zejména potraviny na vaření polévek – luštěniny, cibule, brambory, polévkové koření, olej,
sůl, ocet, pepř, těstoviny, rýže, mouka, vejce, zelenina (mrkev,
celer, česnek apod.). Dále čaj, káva, cukr, sirup, paštiky a jiné
konzervy.
Modlitební večer chval bude v hejčínském kostele v místnosti
nad sakristií v úterý 17. března v 19 hodin.
Rodinné centrum Slunečnice a Centrum pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého organizují postní duchovní obnovu
17
pro maminky na rodičovské dovolené ve dnech 17. až 20. března vždy od 8:30 do 12 hodin ve farním domě u katedrály. Přihlášky a bližší informace na e-mailu [email protected]
do 10. března.
Na sobotu 28. března připadá 500. výročí narození sv. Terezie
z Avily. Na toto výročí je možné se připravit novénou ke svaté
Terezii od Ježíše, která je k zakoupení v kostele. Novéna začíná 19. března, na svátek sv. Josefa, kterému sv. Terezie velmi
často svěřovala své záležitosti.
O slavnosti sv. Josefa, ve čtvrtek 19. března, bude mše svatá
v 17:30 hodin v kostele. Rovněž o slavnosti Zvěstování Páně,
ve středu 25. března, bude mše svatá v 17:30 hodin v kostele.
Duchovní obnova farnosti proběhne na Svatém Hostýně o víkendu 20.–22. března. Přihlášky, které jsou v kostele, odevzdejte prosím nejpozději do neděle 8. března.
Setkání seniorů proběhne ve čtvrtek 26. března v 10 hodin
v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
Všichni mladí jsou zváni na arcidiecézní setkání mládeže do
Prostějova, které bude v sobotu 28. března. Začíná se již v pátek 27. března ve 20 hodin tzv. večerem radosti. Více informací
a přihlašování na www.mladez.ado.cz.
Předvelikonoční úklid hejčínského kostela proběhne v sobotu
28. března od 9 hodin. Další termín úklidu je 25. dubna. Prosíme o pomoc všechny, kdo mohou přiložit ruku k dílu. Děkujeme.
O Květné neděli, 29. března, se ve 2:00 hodiny posouvá čas
ze zimního na letní, tedy o hodinu dopředu na 3:00 hodin.
Nezapomeňte si své budíky nastavit tak, abyste nepřišli o hodi18
nu později na mši svatou. Při bohoslužbách bude žehnání ratolestí s následným průvodem do kostela pouze na začátku mše svaté v 10 hodin. Z tohoto důvodu tato bohoslužba začne před vchodem do kostela. Při bohoslužbách proběhne sbírka velikonočních beránků a mazanců na charitativní velikonoční stůl.
Přehled bohoslužeb ve Svatém týdnu a o Velikonocích najdete na přiloženém letáčku uvnitř zpravodaje.
Na Zelený čtvrtek (2. dubna) bude Missa chrismatis v katedrále sv. Václava v 9:30 hodin. Je to koncelebrovaná mše svatá
otce arcibiskupa s kněžími, při které se žehnají oleje a kněží obnovují své kněžské závazky.
Na Velký pátek (3. dubna) bude v hejčínském kostele ve
14:30 hodin společná modlitba křížové cesty.
Velký pátek je dnem přísného postu. Půst zdrženlivosti od
masa zavazuje od 14 let, půst újmy (možnost najíst se jedenkrát za den dosyta) zavazuje od 18 do 60 let.
Na Velký pátek a na Bílou sobotu (4. dubna) bude možné finančně podpořit křesťany ve Svaté zemi. Pokladnička bude
umístěna u Božího hrobu v kapli Panny Marie.
O slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, v neděli 5. dubna, bude mše
svatá pouze v 10 hodin. Při ní proběhne sbírka na kněžský seminář a také budou tradičně požehnány pokrmy.
Druhá neděle velikonoční (12. dubna) je ustanovena jako Neděle Božího milosrdenství. Připravujeme se na ni modlitbou
korunky k Božímu milosrdenství – začíná se na Velký pátek
19
a končí právě v Neděli Božího milosrdenství. O Neděli Božího
milosrdenství je pak možné získat plnomocné odpustky.
***
Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého:
Zveme všechny na pravidelnou pouť za víru v našich rodinách. Pouť povede od katedrály sv. Václava v Olomouci do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Cesta je dlouhá asi 8 km a jde zhruba o 2 hodiny chůze.
Podle svých fyzických sil a možností se můžete k pouti přidat:
ve 12:45–13:00 hodin před katedrálou sv. Václava (odchod ve
13 hodin) nebo zhruba ve 14:30 hodin pod kopcem v Samotiškách (zde je také možné nastoupit do autobusu a vyvézt se nahoru) nebo v 15 hodin na mši svaté v bazilice na Svatém Kopečku. Nejbližší termín poutě je neděle 8. března. Bližší informace
jsou na www.rodinnyzivot.cz nebo na tel. 587 405 251 či e-mailu: [email protected].
Smějeme
se s redakční radou
Tomáš sedí bezradně nad domácím úkolem. Po nějaké době
se ptá otce: „Tati, kdo to byl Hamlet?“
„Poslouchej, synku, kdo z nás má dělat úlohu? Vezmi si Bibli a zjisti si to sám.“
Zdroj: Nezbedův humor 4. Vydala redakce dětského časopisu Nezbeda.
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně.
Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9,
tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail: [email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Jaroslava Krejčí, Veronika Lojdová, o. Marian Masařík.
Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2015.
Příští číslo: 5. dubna 2015.