Zborník - Paneurópska vysoká škola

Transkript

Trestná zodpovednosť právnických osôb
Die strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen
Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie
konanej dňa 12. novembra 2009
Die strafrechtliche Verantwortlichkeit
von juristischen Personen
Tagungsband zur Internationalen Konferenz am 12. November 2009
Bratislava 2009
ISBN 978-80-88931-97-3
TRESTNÁ ZODPOVEDNOSŤ
PRÁVNICKÝCH OSÔB
DIE STRAFRECHTLICHE
VERANTWORTLICHKEIT VON
JURISTISCHEN PERSONEN
Tagungsband zur Internationalen Konferenz
am 12. November 2009
2009
Bratislavská vysoká škola práva
Fakulta práva
Universität Wien
TRESTNÁ ZODPOVEDNOSŤ PRÁVNICKÝCH OSÔB
DIE STRAFRECHTLICHE VERANTWORTLICHKEIT VON JURISTISCHEN PERSONEN
Recenzenti/Gutachter:
O. Univ.-Prof. Dr. Frank Höpfel
Prof. JUDr. Vladimír Mathern, DrSc.
Programový výbor
Programmkomitee
Prof. JUDr. Jaroslav Ivor, CSc.
O. Univ.-Prof. Dr. Frank Höpfel
Prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D, DSc.
Ass.-Prof. Dr. Robert Kert
Doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD.
Vydané s podporou Nadácie Štefana z Verbovca.
Záhora, Jozef (ed.), Kert, Robert (ed.)
Trestná zodpovednosť právnických osôb/Záhora, Jozef (ed.),
Kert, Robert (ed.)
Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej dňa 12. novembra 2009
Die strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen/
Záhora, Jozef (Hrsg.), Kert, Robert (Hrsg.)
– 1. vyd. – Bratislava : EUROKÓDEX, s. r. o., 2009. 256 s.
ISBN:978-80-89447-15-2
2
Fritz Zeder
Trestná zodpovednosť právnických osôb v Európe: prehľad . . . . . . . . . . .
Jaroslav Fenyk
Modely trestní odpovědnosti právnických osob v různých
právních systémech (se zaměřením na systémy common law) . . . . . . . . .
Ivan Šimovček, Adrián Jalč
Riešenia problematiky trestnej zodpovednosti
právnických osôb v európskom priestore a úvahy de lege ferenda . . . . . .
Robert Kert
Zodpovednosť spolkov a zväzov v Rakúsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Marianne Johanna Hilf
Švajčiarske trestné právo podnikateľov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jiří Jelínek
Trestní odpovědnost právnických osob
v České republice – stále otevřený problém. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vladimír Kratochvíl
České a slovenské řešení trestní odpovědnosti
právnických osob v roce 2009 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Peter Polák, Martin Bezák
Definícia právnickej osoby, ako jeden z predpokladov jej trestnej
zodpovednosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Eduard Burda, Lucia Kurilovská
Nedostatky v doterajších legislatívnych návrhoch trestnej
zodpovednosti právnických osôb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Pavel Baláž
K problematike zavedenia trestnej zodpovednosti
právnických osôb do našich trestných kódexov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Darina Mašľanyová
Úskalia trestnej zodpovednosti právnických osôb . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
17
36
47
54
74
106
114
139
157
177
186
3
OBSAH
|
Jaroslav Klátik
Individuálna trestná zodpovednosť verzus trestná
zodpovednosť právnických osôb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ladislav Hrtánek
Spoločné znaky a diferenciácie správneho deliktu a trestného činu . . . . .
Jozef Záhora
a ochrana životného prostredia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Alena Pauličková
Trestná zodpovednosť právnických osôb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Margita Prokeinová
Sankčná zodpovednosť právnických osôb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
4
201
209
215
226
234
Fritz Zeder
Die Strafbarkeit von juristischen Personen in Europa: Ein Überblick . . . . .
Jaroslav Fenyk
Modelle strafrechtlicher Verantwortlichkeit von juristischen Personen
in verschiedenen Rechtssystemen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ivan Šimovček, Adrián Jalč
Die Problematik der strafrechtlichen Verantwortlichkeit von juristischen
Personen im europäischen Raum und Überlegungen de lege ferenda . . .
Robert Kert
Verbandsverantwortlichkeit in Österreich. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Marianne Johanna Hilf
Unternehmensstrafrecht in der Schweiz. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jiří Jelínek
Die strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen in
der Tschechischen Republik – ein immer aktuelles Problem . . . . . . . . . . .
Tschechische und slowakische Lösungen für eine strafrechtliche
Verantwortlichkeit juristischer Personen im Jahr 2009 . . . . . . . . . . . . . . .
Peter Polák, Martin Bezák
Die Definition des Begriffs ,,juristische Person“ als Voraussetzung
für die Einführung einer strafrechtlichen Verantwortlichkeit
von juristischen Personen. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Eduard Burda, Lucia Kurilovská
Die Nachteile der bisherigen legislativen Vorschläge
für eine strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen . . . .
Pavel Baláž
Probleme bei der Einführung einer strafrechtlichen Verantwortlichkeit
von juristischen Personen in unsere Strafrechtsordnungen . . . . . . . . . . . .
17
36
47
54
74
106
114
139
157
177
5
Inhaltsverzeichnis
|
Darina Mašľanyová
Schwierigkeiten einer strafrechtlichen Verantwortlichkeit
von juristischen Personen. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jaroslav Klátik
Individuelle strafrechtliche Verantwortlichkeit versus strafrechtliche
Verantwortlichkeit von juristischen Personen. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ladislav Hrtánek
Gemeinsamkeiten und Unterschiede zwischen einem Verwaltungsdelikt
und einer Straftat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jozef Záhora
Umweltschutz und strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen
Personen. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Alena Pauličková
Die strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen. . . . . . . .
Margita Prokeinová
Sanktionen für juristische Personen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6
186
201
209
215
226
234
|
Medzinárodná konferencia v Bratislave 12. novembra 2009
„Trestná zodpovednosť právnických osôb“
BLOK č. 1
Program
konferencie
MODERUJE: Prof. JUDr. Jaroslav Ivor, CSc.,
Fakulta práva, Bratislavská vysoká škola práva
9.00 - 10.10 hod.
q
Otvorenie
q
Trestná zodpovednosť právnických osôb v Európe: prehľad
Prof. Dr. Fritz Zeder, Rakúske spolkové ministerstvo spravodlivosti,
Viedeň
q
Modely trestní odpovědnosti právnických osob v různých právních
systémech
Prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D, DSc., Fakulta práva, Bratislavská
vysoká škola práva,
q
Riešenia problematiky trestnej zodpovednosti právnických osôb
v európskom priestore a úvahy de lege ferenda.
Prof. JUDr. Ivan Šimovček, CSc., JUDr. Ing. Adrián Jalč, Právnická
fakulta Trnavskej Univerzity v Trnave
q
Diskusia k bloku č.1
prestávka
BLOK č. 2
q
10 min.
10.20 - 11.20 hod.
Zodpovednosť spolkov a zväzov v Rakúsku
Dr. Robert Kert, Ústav pre trestné právo a kriminológiu, Univerzita
Viedeň
7
q
Švajčiarske trestné právo podnikateľov
Prof. Dr. Marianne Johanna Hilf, Univerzita St. Gallen, Švajčiarsko
q
Trestní odpovědnost právnických osob v České republice - stále
otevřený problém
Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.Právnická fakulta Karlovy Univerzity
v Praze
q
Diskusia k bloku č.2
prestávka
10 min.
MODERUJE: Univ.-Prof. Dr. Frank Höpfel,
Ústav pre trestné právo a kriminológiu, Univerzita Viedeň
BLOK č. 3
11.30 - 12.30 hod.
q
České a slovenské řešení trestní odpovědnosti právnických osob
v roce 2009
Prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc., Právnická fakulta, Masarykova
univerzita V Brne
q
Definovanie pojmu ,,právnická osoba“ ako jednej z podmienok
zavedenia jej trestnej zodpovednosti
JUDr. Peter Polák, PhD., Mgr. Martin Bezák, Fakulta práva,
q
Nedostatky v doterajších legislatívnych návrhoch trestnej
zodpovednosti právnických osôb
JUDr. Lucia Kurilovská, PhD., JUDr. Eduard Burda, PhD., Právnická
fakulta Univerzity Komenského v Bratislave
q
Kryštalizácia názorov a niektoré problémy s legalizáciou trestnej
zodpovednosti právnických osôb
Prof. JUDr. Pavel Baláž, CSc. Právnická fakulta Trnavskej Univerzity
v Trnave
q
Diskusia k bloku č. 3
prestávka na obed
8
60 min.
13.30 - 15.30 hod.
q
Úskalia trestnej zodpovednosti právnických osôb
Doc. JUDr. Darina Mašľanyová, CSc., Právnická fakulta Trnavskej
Univerzity v Trnave
q
Individuálna trestná zodpovednosť verzus trestná zodpovednosť
právnických osôb
JUDr. Jaroslav Klátik, PhD., Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela
v Banskej Bystrici
q
Spoločné znaky a diferenciácie správneho deliktu
a trestného činu
JUDr. Ing. Ladislav Hrtánek, Ministerstvo školstva Slovenskej
republiky
q
Ochrana životného prostredia a trestná zodpovednosť
právnických osôb
Doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD., Fakulta práva, Bratislavská vysoká
škola práva
q
Diskusia k bloku č. 4
q
Prijatie záverov z konferencie
q
Záver konferencie
9
Program
konferencie
BLOK č.4
|
Internationale Konferenz am 12. November 2009
„Die strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen“
VORSITZ: Prof. JUDr. Jaroslav Ivor, CSc.,
Fakultät für Rechtswissenschaften,
Hochschule der Rechtswissenschaften Bratislava
BLOCK 1
9.00 - 10.10 Uhr
q
Einleitung zur Konferenz
q
Die Strafbarkeit von juristischen Personen in Europa: Ein
Überblick
Hon.-Prof. Dr. Fritz Zeder, Österreichisches Bundesministerium für
Justiz, Wien
q
Modelle strafrechtlicher Verantwortlichkeit von juristischen
Personen in verschiedenen Rechtssystemen
Prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D, DSc., Fakultät für
Rechtswissenschaften, Hochschule der Rechtswissenschaften
zu Bratislava
q
Die Problematik der strafrechtlichen Verantwortlichkeit von
juristischen Personen im europäischen Raum und Überlegungen
de lege ferenda
Prof. JUDr. Ivan Šimovček, CSc., JUDr. Ing. Adrián Jalč,
Rechtswissenschaftliche Fakultät der Universität Trnava
Diskussion
Pause (10 Minuten)
BLOCK 2
q
10.20 - 11.20 Uhr
Verbandsverantwortlichkeit in Österreich
Ass.-Prof. Dr. Robert Kert, Institut für Strafrecht und Kriminologie,
Universität Wien
10
q
Das schweizerische Unternehmensstrafrecht
Prof. Dr. Marianne Hilf, Universität St. Gallen, Schweiz
q
Die strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen in
der Tschechischen Republik – ein immer aktuelles Problem
Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., Rechtswissenschaftliche Fakultät der
Karls-Universität Prag
Diskussion
Konferenzprogramm
Pause (10 Minuten)
VORSITZ: O. Univ.-Prof. Dr. Frank Höpfel,
Institut für Strafrecht und Kriminologie, Universität Wien
BLOCK 3
11.30 - 12.30 Uhr
q
Tschechische und slowakische Lösungen für eine strafrechtliche
Verantwortlichkeit juristischer Personen im Jahr 2009
Prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc., Rechtswissenschaftliche
Fakultät der Masaryk Universität in Brno
q
Die Definition des Begriffs ,,juristische Person“ als Voraussetzung
für die Einführung einer strafrechtlichen Verantwortlichkeit von
juristischen Personen
JUDr. Peter Polák, PhD., Mgr. Martin Bezák, Fakultät für
Rechtswissenschaften, Hochschule der Rechtswissenschaften
Bratislava
q
Die Nachteile der bisherigen legislativen Vorschläge für eine
strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen in der
Slowakei
JUDr. Lucia Kurilovská, PhD.; JUDr. Eduard Burda, PhD.,
Rechtswissenschaftliche Fakultät der Comenius Universität in
Bratislava
q
Probleme
bei
der
Einführung
einer
strafrechtlichen
Verantwortlichkeit von juristischen Personen in unsere
Strafrechtsordnungen
Prof. Pavel Baláž, CSc., Rechtswissenschaftliche Fakultät der
Universität Trnava
Mittagspause (60 Minuten)
11
BLOCK 4
13.30 - 15.30 Uhr
q
Schwierigkeiten einer strafrechtlichen Verantwortlichkeit von
Doc. JUDr. Darina Mašľanyová, CSc., Rechtswissenschaftliche
Fakultät der Universität Trnava
q
Individuelle
strafrechtliche
Verantwortlichkeit
versus
strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen
JUDr. Jaroslav Klátik, PhD, Rechtswissenschaftliche Fakultät, Matej
Bel Universität, Banská Bystrica
q
Gemeinsamkeiten
und
Unterschiede
zwischen
einem
Verwaltungsdelikt und einer Straftat
JUDr. Ing. Ladislav Hrtánek, Bildungsministerium der Slowakischen
Republik
q
Umweltschutz und strafrechtliche Verantwortlichkeit von
Doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD., Fakultät für Rechtswissenschaften,
Hochschule der Rechtswissenschaften zu Bratislava
q
Schlussdiskussion
q
Konferenzabschluss
12
|
Dovoľte mi v mene svojom a v mene organizátorov, ktorými sú Fakulta
práva Bratislavskej vysokej školy práva a Ústav pre trestné právo
a kriminológiu Viedenskej univerzity, privítať Vás všetkých na dnešnej
medzinárodnej konferencii „Trestná zodpovednosť právnických osôb“. Hneď
v úvode Vám chcem zaželať, aby ste sa na tunajšej akademickej pôde cítili
príjemne a aby dnešný deň bol pre všetkých užitočne stráveným časom.
Trestná zodpovednosť právnických osôb predstavuje jednu
z najdiskutabilnejších otázok súčasnej trestnoprávnej teórie. Ide o tému
mimoriadne kontraverznú. Je tomu tak najmä preto, že trestná zodpovednosť
právnických osôb relativizuje osvedčený systém princípov trestného práva
kontinentálneho typu, ktorý trestnoprávnu zodpovednosť spájal (a ešte stále
spája) s individuálnou zodpovednosťou fyzickej osoby.
Túto tému možno skúmať vo viacerých kontextoch. Jedným z nich sú
nesporne kriminálno-politické dôvody, zvyšujúca sa reálna moc právnických
osôb, globalizácia ekonomiky, rozmach ich protispoločenských aktivít,
nevyhnutnosť efektívnejšieho presadzovania práva. Opomenúť nemožno celý
rad medzinárodných dokumentov vznikajúcich na pôde OSN, Rady Európy,
Európskeho parlamentu, Európskych spoločenstiev, Európskej únie,
v ktorých sa objavujú požiadavky, aby štáty svojím vnútroštátnym právom
sankcionovali právnické osoby za ich protiprávne konanie.
V Slovenskej republike, podobne ako v Českej republike sa najmä
v súvislosti s rekodifikáciou objavili viaceré úvahy, dokonca i legislatívne
návrhy smerujúce k zavedeniu trestnej zodpovednosti právnických osôb.
V zákonodarnom orgáne však dosiaľ neboli schválené.
V tomto zmysle sú naďalej významné diskusie k uvedenej téme ako
v rovine teoretickej, tak legislatívnej, pričom oceniť treba skutočnosť, že dnes
budeme mať možnosť dozvedieť sa o skúsenostiach z právnych úprav
i aplikácie od našich najbližších susedov.
Dovoľte zaželať mi preto, aby dnešná medzinárodná konferencia svojimi
výsledkami opäť posunula dopredu otázku riešenia a zavedenia
trestnoprávnej zodpovednosti právnických osôb i na Slovensku resp.
v stredoeurópskom regióne.
13
Úvod
Mil kolegyne, v en kolegovia, d my a p ni!
Záverom mi dovoľte v mene organizátorov tejto konferencie vysloviť
želanie, aby táto táto konferencie bola začiatkom dlhej a plodnej spolupráce
medzi Bratislavskou vysokou školou práva a Ústavom pre trestné právo
a kriminológiu, Univerzity Viedeň v oblasti trestného práva.
Prof. JUDr. Jaroslav Ivor, CSc.,
Fakulta práva,
14
|
Ich möchte Sie im Namen der Veranstalter – der Bratislavská Vysoká
Škola Práva (Hochschule der Rechtswissenschaften Bratislava) und des
Instituts für Strafrecht und Kriminologie der Universität Wien – auf der
Internationalen Konferenz „Strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen
Personen“ herzlich begrüßen. Gleich zu Beginn möchte ich meinen Wunsch
äußern, dass Sie sich bei uns auf akademischem Boden wohl fühlen und
dass der heutige Tag für Sie alle interessant und erkenntnisreich sein wird.
Die strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen gehört
derzeit zu den meistdiskutierten Fragen in der Strafrechtswissenschaft. Es
handelt sich um ein äußerst kontroversiell diskutiertes Thema. Dies liegt vor
allem daran, dass die strafrechtliche Verantwortlichkeit juristischer Personen
das bewährte System der kontinentalen Strafrechtsprinzipien relativiert und
die strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen sich mit der
individuellen Verantwortlichkeit von natürlichen Personen verbindet.
Dieses Thema erweckt unterschiedliche Assoziationen: Es sind dies
ohne Zweifel die kriminalpolitischen Gründe, die Vergrößerung der realen
Macht von juristischen Personen, die Globalisierung der Wirtschaft, die
Zunahme illegaler Aktivitäten, die Notwendigkeit einer effektiven
Rechtsumsetzung. Schließlich kann man nicht die große Zahl an internationalen Rechtsinstrumenten unerwähnt lassen, die im Rahmen der Vereinten
Nationen, des Europarates, der Europäischen Gemeinschaft und der
Europäischen Union verabschiedet worden sind und in denen die
Verpflichtung der Staaten zur Einführung einer strafrechtlichen
Verantwortlichkeit juristischer Personen enthalten ist.
Im Zusammenhang mit der Rekodifikation der Strafgesetze (in der
Slowakei) wurden mehrere Überlegungen zur strafrechtlichen Verantwortlichkeit von juristischen Personen angestellt und Legislativvorschläge in der
Slowakischen und Tschechischen Republik präsentiert. Bisher wurden diese
aber nicht durch die Gesetzgebungsorgane beschlossen.
Daher sind die Diskussionen zu diesem Thema sowohl auf der Ebene
der Wissenschaft als auch der Legislative weiterhin sehr wichtig. Wir wissen
den Umstand zu schätzen, dass wir heute die Möglichkeit haben werden, von
15
Einleitung
Sehr geehrte Damen und Herren, liebe Kolleginnen und Kollegen!
unseren engsten Nachbarn über ihre Erfahrungen in der Gesetzgebung und
bei der praktischen Anwendung zu hören.
Gestatten Sie mir noch einmal, den Wunsch zu äußern, dass diese
internationale Konferenz und ihre Ergebnisse zur Lösung der Frage der
strafrechtlichen Verantwortlichkeit von juristischen Personen und zur
Einführung entsprechender gesetzlicher Regelungen in der Slowakei und in
ganz Mitteleuropa beitragen werden.
Schließlich möchte ich im Namen der Organisatoren dieser Konferenz
meine Hoffnung zum Ausdruck bringen, dass diese Konferenz der Beginn
einer langen und fruchtbringenden Zusammenarbeit zwischen der
Bratislavská Vysoká Škola Práva und dem Institut für Strafrecht und
Kriminologie der Universität Wien auf dem Gebiet des Strafrechts sein wird.
Prof. JUDr. Jaroslav Ivor, CSc.,
Fakultät für Rechtswissenschaften,
Hochschule der Rechtswissenschaften Bratislava
16
Die Strafbarkeit von juristischen Personen
in Europa: Ein Überblick
|
Fritz Zeder
DIE STRAFBARKEIT VON
JURISTISCHEN PERSONEN
IN EUROPA: EIN ÜBERBLICK**
Abstract:
Der folgende Beitrag bietet einen Überblick über die verschiedenen
Modelle strafrechtlicher Verantwortlichkeit juristischer Personen in Europa. Er zeigt,
dass in manchen Staaten eine strafrechtliche Verantwortlichkeit juristischer Personen
nur für bestimmte Straftaten eingeführt wurde, während in anderen Staaten alle
Straftaten erfasst sind. Weiters werden die Unterschiede bei den Voraussetzungen
dargestellt, wobei in fast allen Staaten die Verurteilung einer natürlichen Person nicht
vorausgesetzt ist. Schließlich stellt der Beitrag die Unterschiede bei den Sanktionen für
juristische Personen dar.
Schlagwörter: Modelle strafrechtlicher Verantwortlichkeit juristischer
Personen, kriminalstrafrechtliche Modelle, verwaltungsstrafrechtliche
Modelle, Straftaten, erfasste Einheiten, Voraussetzungen für strafrechtliche
Verantwortlichkeit, Verhältnis zur Strafbarkeit natürlicher Personen,
Sanktionen
Abstract: The following article gives an overview over the various models of
corporate criminal liability in Europe. It is shown that in some states a criminal
liability for legal persons was introduced only for certain offences, whereas in
other states legal persons can be liable for all criminal offences. Moreover the
different preconditions for a corporate criminal liability in the states are
**
Erweiterte und aktualisierte Fassung des Abschnitts „Stand der Gesetzgebung in Europa“ in
Zeder, VbVG – Verbandsverantwortlichkeitsgesetz – „Unternehmensstrafrecht“ (2006) 15 ff.
17
described, and it is shown that in nearly all states the conviction of a natural
person is not required. Finally, the article presents the differences between
sanctions against legal persons in the various states.
Key words: Models of criminal liability of legal persons, criminal models,
administrative penal models, criminal offences, comprised legal entities,
requirements for criminal liability, relationship to criminal liability of natural
persons, sanctions
I.
Die meisten europäischen Staaten kennen heute bereits eine
Verantwortlichkeit juristischer Personen für Straftaten. Während in den
Staaten des angelsächsischen Rechtskreises (common law) eine
Verantwortlichkeit von juristischen Personen für Straftaten seit langem
gehandhabt wird, ist sie in den kontinentaleuropäischen Staaten großteils
erst in den letzten 10 bis 15 Jahren eingeführt worden.
In diesem Beitrag wird ein Überblick über die Rechtslage in 33 europäischen Staaten gegeben. Untersucht wurden die 27 EU-Mitgliedstaaten
sowie die Schweiz, Liechtenstein, Norwegen, Island, Kroatien und „Mazedonien“.
Von den untersuchten 33 europäischen Staaten kennen 29 bereits eine
Verantwortlichkeit von juristischen Personen für Straftaten.
II.
A. Common Law
In den Staaten des angelsächsischen Rechtskreises (common law:
Vereinigtes Königreich, Irland, Zypern) wird eine Verantwortlichkeit von
juristischen Personen für Straftaten seit langem gehandhabt; unter dem
Begriff „Person“ werden auch juristische Personen verstanden (zB
Vereinigtes Königreich: Interpretation Act 1978).
B. Kontinentaleuropäische Staaten
Die Modelle in den kontinentaleuropäischen Staaten können danach
unterschieden werden, ob die Verantwortlichkeit im gerichtlichen
18
Strafrecht („Strafbarkeit“) oder im Verwaltungs(straf)recht vorgesehen ist
(den angelsächsischen Staaten ist ein Verwaltungsstrafrecht fremd); mehrere
Staaten können allerdings nicht eindeutig zugeordnet werden. Der folgende
Überblick über den Zeitpunkt der Einführung in europäischen Staaten folgt
dieser Unterscheidung.
Island (ab 1972 für einzelne Wirtschaftsdelikte, 1998 allgemein): Art 19a
– 19c islAllgStGB
Portugal (1984): Art 3 der Verordnung (Decreto-Lei) n° 28/84
Schweden (1986): Kap 36 §§ 7 – 11 schwedStGB (als besondere
Rechtsfolge bezeichnet)
Norwegen (1991): Art 48a, 48b norStGB
Frankreich (1994): Art 121-2, 133-1 Nouveau Code Pénal1)
Finnland (1995): Kap 9 finnStGB
Dänemark (1996): Art 25 – 27 dkStGB
Belgien (1999): Art 5, 7bis, 35 – 37bis, 41bis belgCP
Slowenien (1999): Art 33 sloStGB und Gesetz über die Verantwortlichkeit
juristischer Personen für Straftaten (Zakon o odgovornosti pravnih oseb
zakazniva dejanja, ZOPOKD, n° 59/99)2)
Ungarn (2001, In-Kraft-Treten: 1. 5. 2004): Gesetz n° CIV/2001 über auf
juristische Personen anwendbare Maßnahmen des Strafgesetzbuches 3)
Estland (2001): Art 14 estStGB
Malta (2002): Art. 121D Criminal Code
Schweiz (2003): Art 100quater, 100quinquies schwStGB
Litauen (2003): Art 20 litStGB
Kroatien (2003): Gesetz über die Verantwortlichkeit juristischer Personen
für Straftaten (Zakon o odgovornosti pravnih osoba, n° 151/2003)
„Mazedonien“ (2004): Art 28a, 96a – 96f, 122 Abs 6 und 7 mazStGB
1) Zieschang, Die strafrechtliche Verantwortlichkeit juristischer Personen im französischen Recht
– Modellcharakter für Deutschland? ZStW 2003, 117.
2) Korošec/Ambrož, Das slowenische Strafrecht zum Zeitpunkt des Beitritts Sloweniens zur EU (am
1. Mai 2004), ZStW 2006, 489 (57 ff).
3) Zsolt/Sautner, Die strafrechtliche Verantwortlichkeit juristischer Personen in Ungarn, JSt 2004, 116.
19
Fritz Zeder
Niederlande (1950 für Wirtschaftsdelikte, 1976 uneingeschränkt): Art 51
nlStGB
Lettland (2005): §§ 12, 701 bis 708 lettStGB
Österreich (2006): Verbandsverantwortlichkeitsgesetz (VbVG).
Rumänien (2006): Art 19 rumStGB
Deutschland: §§ 30, 130 Gesetz über Ordnungswidrigkeiten (OWiG).
Das Ordnungswidrigkeitenrecht ist ein zweites Sanktionenrecht neben dem
gerichtlichen Strafrecht. Es enthält zahlreiche Tatbestände, die im Vergleich
zu letzterem von geringerer Schwere sind. Das OWiG enthält einen eigenen
Allgemeinen Teil, der jenem des StGB zumeist entspricht oder ähnelt.
Sanktion ist die Geldbuße. Diese wird in erster Instanz grundsätzlich von der
Verwaltungsbehörde verhängt; im Verfahren ist die Strafprozessordnung
subsidiär anzuwenden, sodass grundsätzlich dieselben Ermittlungsmöglichkeiten wie im Strafverfahren bestehen. Die Staatsanwaltschaft kann
in bestimmten Fällen die Verfolgung an sich ziehen (und damit die
Zuständigkeit des Gerichts begründen). Gegen einen Bußgeldbescheid
kann der Betroffene Einspruch erheben; dann tritt die Staatsanwaltschaft in
das Verfahren ein, und es entscheidet das Amtsgericht nach der Strafprozessordnung grundsätzlich in einer Hauptverhandlung.
Spanien (1995, erweitert 2003): Art 31, 129 spanStGB4). Die Sanktion
besteht in einer Haftung der juristischen Person für Geldstrafen, die über
natürliche Personen verhängt wurden; daneben sind weitere Nebenfolgen
vorgesehen. Ob es sich um eine strafrechtliche oder verwaltungsrechtliche
Sanktion handelt, ist umstritten. Die spanische Regierung hat allerdings am
15. 1. 2007 einen Gesetzesentwurf5) zur Einführung einer echten
strafrechtlichen Verantwortlichkeit (Einfügung eines Art 31bis in das
spanStGB) vorgelegt; da dieser in der 8. Gesetzgebungsperiode nicht mehr
beschlossen worden ist, wurde er am 27. 11. 2009 neu eingebracht 6).
Italien (2000/2001): Art 11 des Gesetzes n° 300/20007) und
Verordnung n° 231/20018). Die Sanktion wird zwar als Verwaltungsstrafe
bezeichnet, sie wird aber vom Strafgericht unter Anwendung der
Strafprozessordnung ausgesprochen.
4) Puig/Guirao, Richtungswechsel in der spanischen Kriminalpolitik: Die letzten Reformen des
Strafgesetzbuches, GA 2005, 244 (248).
5) Proyecto de Ley n° 119 (VIII Legislatura).
6) Proyecto de Ley n° 52 (IX Legislatura).
7) Gazzetta Ufficiale n° 250.
8) Gazzetta Uffiziale n° 140.
20
Griechenland (2001): Art 8 des Gesetzes n° 2928. Vorgesehen ist
eine gemeinsame Entscheidung des Justizministers und des zuständigen
Fachministers.
Polen (2001, geändert 2005): Gesetz über die Verantwortlichkeit von
Kollektivsubjekten für Straftaten9). Wesentliche Teile des Gesetzes sind
jedoch vom polnischen Verfassungsgericht mit Urteil vom 3. 11. 200410)
aufgehoben worden.
Als uneingeschränkt verwaltungsstrafrechtliches Modell kann wohl nur
jenes in Griechenland angesprochen werden; die übrigen hier angeführten
Modelle bestehen in einer Mischung aus strafrechtlichen und
verwaltungs(straf)rechtlichen Elementen. Die Zuordnung zu einzelnen
Modellen ist vor allem auch deshalb schwierig, weil nicht nur
materiellrechtliche, sondern (vor allem) auch prozessuale Aspekte von
Bedeutung sind.
Die vier Nachzüglerstaaten sind Luxemburg, Tschechien, die Slowakei
und Liechtenstein. In allen vier Staaten sind zwar bereits Gesetzesentwürfe
vorgelegt worden, diese sind allerdings unterschiedlich weit gediehen:
In Luxemburg befindet sich ein Regierungsentwurf vom 20. 4. 200711)
in parlamentarischer Beratung.
In Tschechien ist ein Regierungsentwurf vom Juni 200412) im Parlament
abgelehnt worden; bis heute werden zwar (in die Richtung einer
Verantwortlichkeit qua Verwaltungsübertretung gehende) Überlegungen
angestellt, einen Regierungsentwurf gibt es aber bisher nicht.
In der Slowakei enthielten die 2004 vorgelegten Regierungsentwürfe
zu einem neuen StGB und einer neuen StPO umfassende Bestimmungen
über eine Verantwortlichkeit juristischer Personen (insbesondere §§ 122
– 130 StGB); diese Bestimmungen sind jedoch im Zuge der
parlamentarischen Beratungen gestrichen worden. Am 9. 4. 2008
9)Gesetzblatt 2002 Nr. 197, 1661; geändert durch Gesetzblatt 2005 Nr. 180, 1492. Siehe
Weigend/Namyslowska-Gabrysiak, Die strafrechtliche Verantwortlichkeit juristischer Personen
im polnischen Recht, ZStW 2004, 97.
10) K 18/03.
11) Projet de loi n° 5718, introduisant la responsabilité pénale des personnes morales dans le Code
pénal et dans le Code d’instruction criminelle.
12) Dazu Löff, Strafbarkeit juristischer Personen, in Center of Legal Competence (Hrsg),
Unternehmer in Tschechien (2005) 59.
21
Fritz Zeder
Bulgarien (2005): Art 83a – 83f des Gesetzes über Verwaltungsdelikte
und –strafen.
unterbreitete das Justizministerium der slowakischen Regierung einen
Gesetzesentwurf13), der von dieser jedoch nicht angenommen wurde.
In Liechtenstein befindet sich aktuell ein Regierungsentwurf in
Begutachtung („Vernehmlassung“)14), der Bestimmungen in das lieStGB
(§§ 74a – 74f) und die lieStPO (§§ 357a – 357g) einfügen will.
III.
A. Nur bestimmte Straftaten
Die Bandbreite reicht von wenigen Delikten bis zu einem umfassenden
Katalog.
Nur wenige Delikte – nämlich im Wesentlichen jene, bei denen
internationale Verpflichtungen bestehen – erfassen Spanien, Italien, Malta
und (offenbar) „Mazedonien“.
In Griechenland findet die Verantwortlichkeit auf eine Liste schwerer
Straftaten Anwendung, mit Schwergewicht auf Vermögensdelikten. In
Portugal galt die Verantwortlichkeit juristischer Personen zunächst nur für
Wirtschaftsstraftaten und Verstöße im Bereich des Lebensmittel - und
Gesundheitswesens, sie ist jedoch in den letzten Jahren zur Erfüllung der
EU-Verpflichtungen auf andere Bereiche erweitert worden. Auch in Finnland
sind zunächst vor allem Wirtschaftsdelikte erfasst gewesen (Subventionsbetrug und - missbrauch, Wettbewerbs-, Finanzmarkt- und Umweltdelikte,
Korruption, Wirtschaftsspionage, Schmuggel, Geldwäsche), inzwischen ist
der Kreis auf etwa 30 Straftaten erweitert worden.
In Dänemark ist die strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen
Personen für sämtliche Tatbestände des StGB sowie für zahlreiche weitere
Tatbestände in anderen Gesetzen vorgesehen. Auch in Lettland ist die
Verantwortlichkeit auf sämtliche Delikte des StGB anwendbar. Eine
umfassende Liste kennen auch Slowenien, Estland, Litauen und Polen.
Zur Technik der Regelung: In Slowenien, Italien und Bulgarien sind die
Straftatbestände in einer Liste in jenem Gesetz angeführt, das die
Verantwortlichkeit juristischer Personen regelt. Dagegen muss in Finnland,
Dänemark, Litauen und „Mazedonien“ das Gesetz bei jedem Straftatbestand
13) Siehe http://www.rokovania.sk/appl/material.nsf/0/0B4BF3D3BA2AE0CEC125741E002BBAB5?
OpenDocument.
14) Siehe http://www.llv.li/amtsstellen/llv-rk-amtsgeschaefte-vernehmlassungen/llv-rk-amtsgeschaefte-vernehmlassungen-laufende.htm; Frist: 4. 1. 2010.
22
ausdrücklich vorsehen, dass juristische Personen bestraft werden können
(ebenso Frankreich bis zum 31. 12. 2005, siehe sogleich).
B. Alle Straftaten
In Frankreich bezog sich die Verantwortlichkeit in der Stammfassung des
Code Pénal auf fahrlässige Tötungs- und Körperverletzungsdelikte,
Drogenhandel, Diskriminierung, Prostitution, Ausbeutung, Verleumdung,
zahlreiche Vermögensdelikte einschließlich Erpressung und Raub,
terroristische Straftaten, Geldwäsche, Korruption, Angriffe gegen den Staat,
Umweltdelikte und Urheber- und Erfinderschutzdelikte. Die Liste wurde 2001
um vorsätzliche Tötungs- und Körperverletzungsdelikte, Vergewaltigung und
sexuelle Nötigung, Gewaltausübung, Vergiftung, Telefonterror, Drohungen,
Behinderung und Unterlassung von Hilfeleistung, Anstiftung zum Selbstmord,
Störung der Totenruhe und Unterhaltspflichtverletzungen erweitert. Seit dem
1. 1. 2006 ist die Verantwortlichkeit jedoch auf alle Delikte anwendbar 15).
IV.
A. Private Einheiten
Fast alle Staaten erfassen juristische Personen (im Sinn ihrer nationalen
Rechtsordnung), zB Finnland, Belgien, Frankreich, Deutschland, Dänemark,
Island, Portugal, Italien, Griechenland, Ungarn, Estland, Litauen, Vereinigtes
Königreich und Polen. Ob es sich um ein (gewinnorientiertes) Unternehmen
oder eine non-profit-Organisation handelt, wird nicht unterschieden.
Mehrere Staaten erfassen daneben auch Einheiten, die nach ihrem
nationalen Recht keine juristischen Personen sind. In Belgien sind auch
bestimmte Gesellschaften des Handels- und Zivilrechts, joint ventures und
bestimmte Vereinigungen erfasst; in Finnland und Österreich bestimmte
Gesellschaften; in den Niederlanden bestimmte Einheiten ohne
Rechtspersönlichkeit (Handelsgesellschaften, nicht eingetragene Vereine,
Reedereien, Sondervermögen); in Dänemark Handelsgesellschaften und
sogar Einzelunternehmen, wenn sie im Hinblick auf ihre Größe und
Organisation Gesellschaften gleichgestellt werden können. In Island sind alle
Einheiten erfasst, die Träger von Rechten und Pflichten nach isländischen
15) Gesetz 2004-204 vom 9. 3. 2004, Art. 204 IV.
23
Fritz Zeder
Alle anderen unter II.B. angeführten Staaten wenden die
Verantwortlichkeit juristischer Personen auf alle Delikte an; in Ungarn
allerdings nur auf Vorsatzdelikte des Strafgesetzbuches; in der Schweiz bei
den meisten Delikten nur subsidiär (unten V.B.4.).
Recht sind; in Portugal Gesellschaften und nicht eingetragene Vereinigungen
(meras associaçoes de facto); in Italien Gesellschaften und Vereinigungen ohne
Rechtspersönlichkeit; in Ungarn Organisationen, die in einem Zivilrechtsverhältnis Rechtspersönlichkeit haben und über von ihren Mitgliedern
unabhängiges Vermögen verfügen können; in Polen Personenhandelsgesellschaften und nicht rechtsfähige Vereine. In Deutschland waren bis 2002
nur Personenhandelsgesellschaften erfasst, nunmehr sind es (zur Umsetzung
des 2. Protokolls16)) alle rechtsfähigen Personengesellschaften.
In Norwegen, Schweden und der Schweiz spricht das Gesetz nicht von
juristischen Personen, sondern von Unternehmen (Norwegen, Schweiz)
bzw Unternehmern (Schweden). Darunter fallen zB Gesellschaften und
Einzelunternehmen (Norwegen, Schweiz), in Norwegen und Schweden aber
auch alle öffentlichen Stellen (Staat, Gemeinden).
In Griechenland erfasst das Gesetz juristische Personen und Unternehmen.
B. Öffentliche Einheiten
Gänzlich ausgenommen von einer Verantwortlichkeit ist der Staat in
den Niederlanden, im Vereinigten Königreich (die „Krone“), in Frankreich,
Belgien, Italien, Slowenien, Ungarn, der Schweiz, Estland, Litauen, Polen,
Lettland, „Mazedonien“ und Rumänien.
Andere juristische Personen des öffentlichen Rechts (Gebietskörperschaften: Gemeinden, Regionen, ...) sind in einigen Staaten
ebenfalls generell von der Verantwortlichkeit ausgenommen: Italien,
Belgien, Slowenien, Schweiz, Ungarn, Estland, Litauen, Polen und Lettland.
In anderen Staaten sind sie dagegen verantwortlich, zumindest soweit sie
nicht hoheitlich tätig werden (Niederlande, Vereinigtes Königreich,
Frankreich, Kroatien, Österreich, Rumänien).
Keine generell ausgenommenen öffentlichen Körperschaften gibt es in
Finnland, Dänemark, Island, Norwegen, Schweden und Irland: dort sind
grundsätzlich alle öffentlichen Körperschaften erfasst. Allerdings kann die
Ausübung einer öffentlichen (hoheitlichen) Funktion meist keine
Verantwortlichkeit auslösen.
Unternehmen, die in öffentlichem Eigentum stehen, sind in den
meisten Staaten uneingeschränkt erfasst; lediglich in Finnland und Dänemark
sind sie ausgenommen, soweit sie öffentliche Funktionen ausüben.
16) Gesetz vom 22. 8. 2002, dBGBl. 2002, 3387.
24
V.
Einzelne Rechtsordnungen enthalten keine näheren Bestimmungen
über die Voraussetzungen; dies gilt vor allem für die Staaten des common law
(Vereinigtes Königreich, Irland, Zypern), aber auch für die Niederlande und
Spanien.
Fritz Zeder
Streng an den Formulierungen in den EU-Rechtsakten orientiert sind die
Bestimmungen in Litauen, sodass auf diesen Staat im Folgenden nicht weiter
eingegangen wird.
A. Zurechnung der Tat zur juristischen Person
Zwei große Gruppen von Staaten können unterschieden werden:
1.
Zurechnung auf Grund einer Tat zu Gunsten/im Auftrag/im Namen/im
Interesse der juristischen Person; und
2.
Zurechnung allgemein auf Grund eines Zusammenhanges mit der
Tätigkeit (weniger streng).
In Belgien muss eine der beiden Voraussetzungen alternativ vorliegen:
die Tat muss entweder in innerem Zusammenhang mit der Verwirklichung der
Ziele oder der Verfolgung der Interessen der juristischen Person stehen oder
zu ihren Gunsten („pour son compte“) begangen worden sein. In Ungarn
werden dagegen beide Voraussetzungen kumulativ verlangt: die juristische
Person muss durch die Tat einen Vermögensvorteil erlangt haben oder
erlangen hätte sollen, und die Tat muss im Rahmen des Tätigkeitsbereiches
der juristischen Person begangen worden sein.
Schließlich sehen einzelne Staaten weitere Voraussetzungen vor (3.).
Das Kriterium kommt insbesondere in Frankreich (“pour leur compte”),
Norwegen, Portugal (im Namen und Interesse der juristischen Person), Malta
(„for the benefit“), Estland und Lettland (beide „im Interesse“) und Polen (zu
einem Vorteil führt oder führen kann) vor.
Slowenien sieht alternativ Handeln im Namen, im Auftrag oder zu
Gunsten der juristischen Person vor, Italien alternativ in ihrem Interesse oder
zu ihrem Vorteil.
In Italien ist die juristische Person ausdrücklich von der Verantwortlichkeit freigestellt, wenn der Täter ausschließlich im eigenen Interesse
oder im Interesse Dritter gehandelt hat.
25
In Deutschland ist die juristische Person verantwortlich, wenn sie entweder
durch die Tat bereichert worden ist (oder werden sollte) oder wenn durch die Tat
Pflichten, welche die juristische Person treffen, verletzt worden sind.
In Dänemark muss die Straftat „innerhalb des Betriebes“ begangen
worden sein, in Island „im Rahmen der Geschäftstätigkeit“, in Schweden „in
Ausübung der Geschäftstätigkeit“, in der Schweiz muss die Tat „in einem
Unternehmen in Ausübung geschäftlicher Verrichtung im Rahmen des
Unternehmenszwecks“ begangen werden. Im Vereinigten Königreich fordert
die Rechtsprechung einen Zusammenhang mit der Geschäftstätigkeit.
In Finnland muss die Straftat im Rahmen der Tätigkeit der juristischen
Person begangen worden sein; dies ist nach dem Gesetz dann der Fall, wenn
der Täter im Auftrag oder zu Gunsten der juristischen Person gehandelt hat
und wenn er entweder der Leitung der juristischen Person angehört, zu
dieser in einem Angestellten- oder Dienstverhältnis steht oder auf Grund
eines Auftrages gehandelt hat, den er von einem Vertreter der juristischen
Person erhalten hat.
In Griechenland genügt es, dass der juristischen Person der Gewinn aus
der Straftat direkt zugekommen ist und eine Person in Leitungsfunktion dies
wusste oder fahrlässig nicht wusste.
In Schweden war früher Voraussetzung, dass das Delikt einen groben
Verstoß gegen Pflichten im Zusammenhang mit der Geschäftstätigkeit
beinhalten oder sonst von schwerwiegender Art sein musste; diese
Einschränkung ist aber 2006 entfallen17).
Deutschland, Österreich und Kroatien kennen das Kriterium der
Pflichtverletzung, allerdings alternativ zur Bereicherung bzw zur Begehung zu
Gunsten (oben 1.), sodass darin eine Erweiterung der Verantwortlichkeit
liegt.
Noch weiter die Zurechnung in Rumänien, wo an Handeln angeknüpft
werden kann, das (alternativ!) der Erfüllung des Zwecks der juristischen
Person oder ihrem Interesse dient oder das in ihrem Namen erfolgt.
In Portugal ist die Verantwortlichkeit ausgeschlossen, wenn der Täter
entgegen einer ausdrücklichen Anordnung gehandelt hat.
17) Gesetz 283/2006.
26
B. Personenkreis
Viele Staaten (zB Finnland, Deutschland, Italien, Ungarn, Niederlande,
Polen) sehen – in Übereinstimmung mit der Regelung in den EU-Rechtsakten
– zwei verschiedene Fälle der Verantwortlichkeit vor:
1.
Begehung eines Delikts durch eine Person in Führungsposition,
2.
Begehung eines Delikts durch untergeordnete Mitarbeiter und mangelnde Überwachung oder Kontrolle einer Person in Führungsposition.
Im Vereinigten Königreich und Irland wird allgemein nur die
Verantwortlichkeit nach 1. angewendet; nur bei Verstößen in bestimmten
Bereichen des Verwaltungsrechts (regulatory offences), bei denen weder
Vorsatz noch Fahrlässigkeit verlangt ist, ist eine weitere Verantwortlichkeit
(stellvertretende Haftung) vorgesehen. In Irland wurde aber für einzelne
Delikte eine b) entsprechende Verantwortlichkeit eingeführt18). Auch in Malta
scheint das Gesetz nach seinem Wortlaut nur Fall a) zu erfassen.
In Frankreich führt das Gesetz ausdrücklich nur Fall 1. an; die
Rechtsprechung erfasst jedoch auch untergeordnete Mitarbeiter, indem von
einer Vollmachtsdelegierung an diese ausgegangen wird. Ähnlich die
Regelung in Estland, wo (nur) auf Handlungen von Organen und leitenden
Angestellten abgestellt wird.
Schließlich gibt es Sonderfälle (4.).
Unter Person in Führungsposition werden allgemein Mitglieder der
Organe verstanden (zB Finnland, Frankreich, Deutschland, Ungarn); in
Frankreich Personen mit Vertretungsbefugnis („représentant“). Anscheinend
darüber hinausgehend werden in Finnland auch Angehörige des
Managements und in Estland leitende Angestellte genannt. In vielen Staaten,
die in den letzten Jahren Gesetze erlassen haben, wurden Umschreibungen
ähnlich dem 2. Protokoll gewählt (zB Italien, Malta, Polen, Lettland,
Österreich, Bulgarien). In Deutschland wurde der Kreis der erfassten
Personen 2002 zur Umsetzung des 2. Protokolls erweitert19), sodass jetzt
etwa Gesellschafter einer Personengesellschaft, Mitglieder von
Aufsichtsgremien (Aufsichtsrat) oder Personen erfasst sind, die de-facto
Leitungsfunktionen ausüben.
18) Criminal Justice (Theft and Fraud) Act n° 50/2001; Prevention of Corruption (Amendment) Act n°
27/2001.
19) Gesetz vom 22. 8. 2002, dBGBl. 2002, 3387.
27
Fritz Zeder
Eine andere Gruppe trifft diese Unterscheidung nicht (3.).
Im Vereinigten Königreich und Irland kommen nur die Organe und
Führungspersonen in Betracht, die die juristische Person als ihr „directing
mind and will“ verkörpern (Identifikationstheorie).
In Italien wird die juristische Person bei Begehung einer Tat durch eine
Person in Führungsposition von der Verantwortlichkeit frei, wenn sie beweist
(Beweislastumkehr!), dass bereits vor der Tat ein Organisations- und
Führungsmodell, das zur Verhinderung solcher Straftaten geeignet ist,
eingeführt wurde, dass die Überwachung der Einhaltung dieses Modells
einer unabhängigen Organisationseinheit übertragen wurde, dass der Täter
das Modell betrügerisch umgangen hat und dass die zur Einhaltung
zuständige Organisationseinheit keine Nachlässigkeit begangen hat.
In Polen werden die Taten von Personen zugerechnet, die im Namen
oder Interesse der juristischen Person die auf Grund ihrer Bevollmächtigung
vertreten, in ihrem Namen Entscheidungen treffen oder die interne Kontrolle
ausüben, wobei Vollmachtsmissbrauch oder Pflichtverletzungen ohne
Belang sind; weiters auch Taten des Unternehmers. Voraussetzung der
Zurechnung in diesen Fällen ist jedoch, dass die Tat durch mangelhafte
Organisationsstrukturen ermöglicht wurde und bei ordnungsgemäßer
Sorgfalt verhindert worden wäre.
Viele Staaten (zB Finnland, Deutschland, Italien, Ungarn, Niederlande,
Polen) folgen dem Modell der EU-Rechtsakte, mit folgenden Ausnahmen:
In Finnland kommt es nicht auf die mangelnde Überwachung oder
Kontrolle einer Person in Führungsposition, sondern auf die Unterlassung
der erforderlichen Sorgfalt im Rahmen der Tätigkeit der juristischen Person
an; ähnlich Italien, wo die Verantwortlichkeit aber jedenfalls ausgeschlossen
ist, wenn bereits vor der Tat ein Organisations-, Führungs- und Kontrollmodell
eingeführt wurde, das zur Verhinderung solcher Straftaten geeignet ist. In
Polen muss der Täter entweder auf Grund eines Vollmachtsmissbrauch oder
einer Pflichtverletzung oder mit Einverständnis oder Wissen einer Person in
Führungsposition handeln; darüber hinaus muss die juristische Person
Auswahlverschulden im Hinblick auf den Mitarbeiter treffen.
In Deutschland führt eine besondere legistische Konstruktion zur
Verantwortlichkeit: Ein Tatbestand (§ 130 OWiG) bedroht den Inhaber eines
Unternehmens oder Betriebes mit Strafe, der Aufsichtsmaßnahmen
unterlässt, die zur Verhinderung von Straftaten erforderlich sind, wenn eine
solche Straftat begangen worden ist und ihre Begehung durch gehörige
Aufsicht verhindert oder wesentlich erschwert worden wäre. Diese Straftat
wird der juristischen Person nach der allgemeinen Bestimmung (§ 30 OWiG)
zugerechnet.
28
In Irland wurde für einzelne Straftaten (insbesondere Korruption) eine
Verantwortlichkeit von juristischen Personen mit Gesetz eingeführt, wenn die
Straftat mit Zustimmung oder Duldung oder auf Grund eines bewussten
Sorgfaltsverstoßes einer Person in Leitungsposition begangen wurde.
Fritz Zeder
In Lettland ist die juristische Person für Taten von Mitarbeitern in ihrem
Interesse verantwortlich, ohne dass es auf eine Sorgfaltspflichtverletzung
o.ä. ankommen würde; ähnlich weit auch Bulgarien, wo Voraussetzung für
die Zurechung einer Mitarbeitertat bloß ist, dass diesem eine bestimmte
Arbeit übertragen wurde.
In anderen Staaten (Belgien, Dänemark, Island, Norwegen, Schweden,
Schweiz, Rumänien) löst schon die Tat irgendeiner für die juristische
Person tätigen Person die Verantwortlichkeit aus, auf die Führungsposition
kommt es nicht an. Diese Staaten sehen daher die Unterscheidung in 1. und
2. nicht vor. In Dänemark genügt es, dass der Täter für die juristische Person
tätig ist (er muss also nicht Angestellter sein); dass er gegen interne Regeln
verstößt, schadet nicht. Ähnlich die Rechtslage in Portugal, wo das Gesetz
von Organen und Vertretern spricht, darunter werden aber alle Angestellten
verstanden.
In Schweden tritt die Verantwortlichkeit des Unternehmers nur ein, wenn
dieser jene Maßnahmen nicht ergriffen hat, die von ihm zur Verhütung der
Straftat billigerweise erwartet werden hätten können. Diese Voraussetzung ist
der unter 2. dargestellten ähnlich.
Slowenien unterscheidet vier verschiedene Fälle der Tatbegehung:
1.
dass die Straftat in der Ausführung eines Beschlusses oder eines
Auftrages des Managements oder der Aufsichtsorgane besteht;
2.
dass das Management oder Aufsichtsorgane den Täter zur Tat veranlasst
oder ihn dazu ermächtigt hat;
3.
dass die juristische Person über durch die Straftat erlangte
Vermögenswerte verfügt oder solche Gegenstände benutzt;
4.
dass das Management oder Aufsichtsorgane ihrer Aufsichtspflicht über
Mitarbeiter nicht nachgekommen sind.
In Griechenland kommt es nicht darauf an, wer die Tat begangen hat.
29
In der Schweiz kommt die Verantwortlichkeit von Unternehmen für fast
alle Delikte nur dann zur Anwendung, wenn die Tat keiner bestimmten
natürlichen Person zugerechnet werden kann. Nur bei bestimmten Delikten
(Geldwäsche, kriminelle Organisation, Korruption) ist – entsprechend
internationalen Verpflichtungen – eine Verantwortlichkeit von Unternehmen
unabhängig von der Strafbarkeit natürlicher Personen unter der zusätzlichen
Voraussetzung vorgesehen, dass nicht alle organisatorischen Vorkehrungen
zur Verhinderung solcher Taten getroffen wurden.
In Ungarn gibt es neben 1. und 2. noch einen dritten Fall: wurde die Tat
nicht von einem Mitglied oder Angestellten der juristischen Person, sondern
einem Außenstehenden begangen, und hat die juristische Person durch die
Tat einen Vermögensvorteil tatsächlich erlangt, so ist sie verantwortlich, wenn
eine Person in Führungsposition von der Tat gewusst hat.
C. Bestimmte Straftat?
In Dänemark, Island genügt der Nachweis, dass irgendeine für die
juristische Person tätige Person die Straftat begangen hat, sie muss nicht
namentlich feststehen. In Belgien ist der Nachweis einer von einem
bestimmten Angehörigen der juristischen Person begangenen Straftat nicht
erforderlich.
In den meisten Staaten ist die Verurteilung der natürlichen Person
nicht Voraussetzung (Finnland, Frankreich, Dänemark, Island, Schweden,
Norwegen, Portugal, Deutschland, Griechenland, Italien, Niederlande,
Schweden, Slowenien, Estland, Litauen, Österreich, Rumänien). In
manchen Staaten sieht das Gesetz ausdrücklich vor, dass die juristische
Person auch bestraft werden kann, wenn der Täter nicht identifiziert werden
kann (Finnland, Island, Italien) oder aus anderen Gründen nicht bestraft
werden kann (Finnland, Italien, Norwegen).
Dagegen ist die Verurteilung der natürlichen Person in Ungarn und
Polen Voraussetzung für die Verhängung von Strafen gegen die juristische
Person (Ungarn) bzw sogar schon für die Verfolgung der juristischen Person
(Polen). Eine Ausnahme von diesem Grundsatz gilt in Ungarn für den Fall,
dass die Verurteilung durch Tod oder Geisteskrankheit des Täters nicht
möglich ist. In Polen sind bestimmte verfahrensbeendigende Entscheidungen einer formellen Verurteilung gleichgestellt, zB die freiwillige Unterwerfung des Täters unter eine Strafe oder die bedingte Verfahrenseinstellung.
In Bulgarien ist die Einleitung eines Verfahrens gegen eine juristische
Person grundsätzlich erst möglich, wenn gegen das Individuum Anklage
erhoben wurde; Ausnahmen gelten, wenn die Verfolgung des Individuums
wegen Verjährung, Tod, Geisteskrankheit oder Amnestie nicht möglich ist.
30
VI.
Ausnahmen: In Belgien schließen die Bestrafung einer natürlichen und
der juristischen Person einander aus (es ist jene von den beiden zu bestrafen,
der schwerere Schuld anzulasten ist); beide sind jedoch dann zu bestrafen,
wenn die natürliche Person wissentlich („sciemment“) und willentlich
(„volontairement“) gehandelt hat. In der Schweiz schließt für die meisten
Delikte die Verurteilung einer natürlichen Person die Verantwortlichkeit der
juristischen Person aus (oben V.B.4.)
VII.
Einzelne Rechtsordnungen enthalten besondere Regelungen, wie die
Verantwortlichkeit in der Gründungsphase, bei Umwandlungen und bei
Auflösung der juristischen Person zu handhaben ist: Belgien, Frankreich
(Auflösung), Slowenien, Kroatien, Österreich.
VIII.
A. Geldstrafen
Bei der Bestimmung der Höhe der Geldstrafe gibt es zahlreiche
unterschiedliche Modelle.
1.
Viele Staaten sehen einen fixen Höchstbetrag vor, der für alle Delikte
gilt, zB Finnland (850.000 €), Schweden (10 Mio Kronen = ca. 1 Mio €
– seit 200620); früher 3 Mio Kronen), Schweiz (5 Mio Franken = ca.
3,2 Mio €), Estland (250 Mio Kronen = ca. 16 Mio €), Litauen
(1.250.000 Litas = ca. 360.000 €), Malta (500.000 Liri = ca. 1,17 Mio €),
Bulgarien (1 Mio Lev = 500.000 €), Rumänien (2 Mio Leu = 480.000 €).
In Lettland kann eine Buße bis zum Zehntausendfachen des monatlichen
20) Gesetz 283/2006.
31
Fritz Zeder
Fast alle Rechtsordnungen sehen (in Übereinstimmung mit den
internationalen und EU-Rechtsakten) vor, dass die Bestrafung der
juristischen Person neben jene der natürlichen Person treten kann; in
manchen Staaten sieht dies das Gesetz ausdrücklich vor (Frankreich,
Niederlande, Estland, Litauen, Polen, „Mazedonien“, Österreich, Bulgarien,
Rumänien), in den meisten anderen ergibt sich dies aus der
Gesamtregelung.
Mindesteinkommens (dieses betrugt im 1. Halbjahr 2005 116 €21)), also
bis zu 1,16 Mio € verhängt werden.
2.
Andere Staaten kennen zwar ebenso einen einheitlichen
Höchstbetrag, der jedoch im Hinblick auf den Gewinn aus der Tat oder
den durch sie verursachten Schaden überschritten werden kann:
Deutschland (1 Mio € – seit 200222), früher 500.000 €), Slowenien (150
Mio Tolar = ca. 630.000 €; die Geldstrafe kann aber bis zum
Zweihundertfachen des Gewinns oder des Schadens bemessen
werden). In Griechenland ist primär eine Strafe bis zum Fünffachen des
Gewinns aus der Tat zu verhängen; nur wenn dieser nicht festgestellt
werden kann, kann die Strafe mit bis zu 2,9 Mio € festgesetzt werden.
3.
In Ungarn kann die Geldstrafe bis zum Dreifachen des Gewinns aus der
Tat bemessen werden, mindestens jedoch mit 500.000 Forint
(ca. 2.000 €).
4.
In Polen kann über juristische Personen grundsätzlich eine Geldstrafe
bis zu 10 % des Jahresgewinns verhängt werden; ist der Jahresgewinn
jedoch niedriger als 1 Mio Zloty (ca. 250.000 €) oder macht die
juristische Person Verlust, so ist die Geldstrafe mit bis zu 10 % der
Aufwendungen zu bemessen. Bei bestimmten Delikten tritt an die Stelle
der Obergrenze von 10 % eine Grenze von 8 oder 5 %.
5.
Einzelne Staaten sehen unterschiedliche Strafhöhen je nach dem
zugrundeliegenden Delikt vor: In Frankreich kann die Geldstrafe bis zum
Fünffachen der für natürliche Personen vorgesehenen Höchststrafe
betragen; die Höchststrafe beträgt etwa für aktive Bestechung
ca. 760.000 €, für Betrug ca. 1,1 Mio € und für Drogenhandel 38 Mio €.
6.
Italien, Portugal und Österreich wenden ein Tagessatzsystem an,
wobei die Anzahl der Tagessätze für die einzelnen Delikte
unterschiedlich groß ist; die Höhe des Tagessatzes wird nach der
wirtschaftlichen Leistungsfähigkeit der juristischen Person bemessen. In
Italien sieht das Durchführungsgesetz vor, dass die Anzahl der
Tagessätze (höchstens 1000) im Einzelfall nach der Schwere der Tat,
nach dem Grad der Verantwortlichkeit der juristischen Person sowie
nach ihren Bemühungen festzusetzen ist, die Folgen der Tat
gutzumachen und weitere Taten zu verhindern. Die höchstmögliche
Geldstrafe beträgt in Italien ca. 1,5 Mio €. In Portugal richtet sich die
Anzahl der Tagessätze nach der im Gesetz vorgesehenen
21) Quelle: Eurostat.
22) Gesetz vom 22. 8. 2002, dBGBl. 2002, 3387.
32
Freiheitsstrafdrohung; der für schwere Wirtschaftsstraftaten üblichen
Freiheitsstrafdrohung von acht Jahren entsprechen 2920 Tagessätze,
wodurch die Geldstrafe maximal ca. 13 Mio € betragen kann.
Viele Staaten sehen weitere Sanktionen gegen juristische Personen vor.
Beispielsweise kennt Italien:
¾ Die Untersagung der Ausübung einer Tätigkeit;
¾ Widerruf oder Suspendierung einer Bewilligung oder Konzession;
¾ Verbot, mit öffentlichen Einrichtungen Verträge abzuschließen;
¾ Ausschluss und Entzug von Finanzhilfen und Beihilfen;
¾ Verbot, für Güter oder Dienstleistungen zu werben;
¾ Urteilsveröffentlichung.
In mehreren Staaten ist auch die Auflösung der juristischen Person
vorgesehen.
IX.
Die Ergebnisse der vergleichenden Darstellung lassen sich wie folgt
zusammenfassen:
¾ Während eine Verbandsverantwortlichkeit früher mittels einzelner
Bestimmungen in einem bestehenden Gesetz (meist: Strafgesetzbuch) verankert wurde, hat sich in den letzten Jahren eine
Tendenz zur Schaffung eines gesonderten Gesetzes ergeben, in
dem materiellrechtliche wie Verfahrensbestimmungen vereint sind
(Slowenien, Ungarn, Italien – wenn auch nur als Verordnung –,
Polen, Kroatien, Österreich).
¾ Nur ein Staat (Griechenland) hat ein eindeutig verwaltungsstrafrechtliches Modell, fünf haben Mischsysteme (Deutschland,
Polen, Spanien, Italien, Bulgarien). Alle übrigen Staaten haben ein
strafgerichtliches Modell.
¾ Einen eingeschränkten Kreis von Delikten erfassen sieben
Staaten; sechs Staaten kennen umfassende Listen; die übrigen
Staaten erfassen alle Delikte.
¾ Mehr als die Hälfte der Staaten beschränkt sich nicht auf juristische
Personen strictu sensu.
¾ Bei den Voraussetzungen der Verantwortlichkeit zeigt sich eine
geradezu unglaubliche Vielfalt: Bei der Zurechnung der Tat zum
33
Fritz Zeder
B. Andere Sanktionen
¾
¾
¾
¾
Verband können zwei große Gruppen von Staaten unterschieden
werden: die eine verwendet grundsätzlich ein Kriterium wie zu
Gunsten/im Auftrag/im Namen/im Interesse; die andere begnügt
sich mit einem weniger konkret umschriebenen Zusammenhang.
Daneben bestehen andere Modelle.
Beim Personenkreis, an dessen Tat angeknüpft wird, begnügt sich
eine Gruppe von acht Staaten mit der Tat irgendeiner für den
Verband tätigen Person. Die meisten anderen Staaten folgen
– mehr oder weniger explizit – dem Modell der EU-Rechtsakte (zwei
Fälle der Verantwortlichkeit: Begehung des Delikts durch eine
Person in Führungsposition; Begehung eines Delikts durch
Mitarbeiter und mangelnde Überwachung oder Kontrolle einer
Person in Führungsposition).
Die Verurteilung der natürlichen Person ist in fast allen Staaten
nicht Voraussetzung.
Fast alle Staaten sehen vor, dass die Bestrafung des Verbandes
neben jene der natürlichen Person treten kann.
Bei der Bestimmung der Höhe der Geldstrafe gibt es zahlreiche
unterschiedliche Modelle. Am häufigsten ist ein fixer Höchstbetrag,
der für alle Delikte gilt; die Höhe variiert jedoch zwischen 500.000 €
und 16 Mio €. Einzelne Staaten beziehen sich auf den Gewinn aus
der Tat oder den durch sie verursachten Schaden. Vereinzelt wird
die Höchststrafe mit einem Prozentsatz des Jahresgewinns oder
gestaffelt je nach dem Delikt festgesetzt. In drei Staaten wird ein
Tagessatzsystem angewendet.
Bei nicht wenigen Staaten sind Zweifel angebracht, ob sie die
Vorgaben der EU-Rechtsakte erfüllen: So ist der generelle Ausschluss
aller Fahrlässigkeitsdelikte (Ungarn) nicht mit allen Rahmenbeschlüssen
vereinbar. In mehreren Staaten lösen Mitarbeitertaten eine Verantwortlichkeit
von juristischen Personen nicht (oder nicht bei allen Delikten) aus
(Vereinigtes Königreich, Irland, Malta). Der Umstand, dass es in Italien und
Polen bei Taten von Entscheidungsträgern auch darauf ankommt, dass
Organisationsmängel vorliegen, ist ebenfalls mit den EU-Rechtsakten nicht in
Einklang zu bringen. Die EU-Rechtsakte verbieten es auch, dass die
Bestrafung einer natürlichen Person die Verantwortlichkeit der juristischen
Person ausschließt; so aber in Belgien und in der Schweiz (das allerdings an
die EU-Vorgaben nicht gebunden ist).
Schließlich kann bei den in einigen Staaten angedrohten Höchststrafen
bezweifelt werden, ob es sich um wirksame, angemessene und abschreckende Sanktionen handelt.
34
In Zukunft ist aber zu erwarten, dass der Druck auf jene Mitgliedstaaten
steigen wird, die die Anforderungen der EU-Rechtsakte nicht erfüllen:
Einerseits weil Bestimmungen über die Verantwortlichkeit juristischer
Personen mittlerweile nicht nur in Rahmenbeschlüssen, sondern auch in
zwei Richtlinien23) enthalten sind, deren Umsetzung im Wege eines
Vertragsverletzungsverfahrens durchgesetzt werden kann. Andererseits
ermöglichen die neuen primärrechtlichen Grundlagen (Vertrag von Lissabon)
nach einer Übergangsfrist von fünf Jahren auch Vertragsverletzungsverfahren
in Bezug auf alte Rechtakte24) , also auch auf Rahmenbeschlüsse.
Abgesehen davon scheint aber im Hinblick auf einen EU-weiten
Gleichheitsgrundsatz, aber auch auf die hohe Wettbewerbsrelevanz von
Verbandsverantwortlichkeit eine weitere Angleichung der Bestimmungen der
Mitgliedstaaten durchaus erstrebenswert und sinnvoll 25).
Hon.-Prof. Dr. Fritz Zeder,
Dr. iur. (Wien), D.E.A. Strafrecht (Paris), ist Leiter der Abteilung II.2 in der Straflegislativsektion im Bundesministerium für Justiz und Honorarprofessor für Strafrecht und
Strafprozessrecht an der Universität Wien. Kontakt: [email protected].
Rakúske spolkové ministerstvo spravodlivosti, Viedeň, Honorárny profesor pre trestné
právo, Univerzita Viedeň
23) RL 2008/99/EG v 19. 11. 2008 über den strafrechtlichen Schutz der Umwelt (ABl L 2008/328,
28); RL 2009/123/EG v 21. 10. 2009 zur Änderung der RL 2005/35/EG über die
Meeresverschmutzung durch Schiffe und die Einführung von Sanktionen für Verstöße (ABl L
2009/280, 52).
24) Art 10 Abs 1 und 3 Protokoll (Nr 36) über die Übergangsbestimmungen, ABl C 2008/115, 322.
25) Ein Modell entwirft von Bubnoff, Ein eigenständiges Verbandssanktionenrecht – Europäische
Gestaltungsvorgaben, Ansätze und Anregungen, ZEuS 2004, 447.
35
Fritz Zeder
Die harmonisierende Wirkung der EU-Rechtsakte ist offensichtlich
bisher begrenzt; selbst unter den Regelungen, die erst in den letzten Jahren
entstanden sind, weichen einzelne von den Vorgaben der EU ab.
|
MODELY TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI
PRÁVNICKÝCH OSOB V RŮZNÝCH
PRÁVNÍCH
SYSTÉMECH (SE ZAMĚŘENÍM NA
SYSTÉMY COMMON LAW)
Abstrakt: Trestní odpovědnost právnických osob pochází ze systému common
law. Tyto země však nemají jednotný přístup a jednotný model kolektivní trestní
odpovědnosti. V úvahu přicházejí různé formy objektivní nebo specifické
subjektivní odpovědnosti, kterou není možno zpravidla porovnávat s odpovědností
fyzických osob. Půjde především o následující formy odpovědnosti právnických
osob: doktrína strict liability a vicarious liability (absolutní a delegovaná, resp.
zástupná odpovědnost), identifikační doktrína - alter ego (osamostatnění),
doktrína agregace (kolektivní vedení), moderní holistické teorie. Současné
vývojové směry jsou zpravidla kombinací těchto teorií a přístupů, do kterých se
promítá především úroveň tzv. korporátní kultury, tedy souhrn všech ukazatelů
chování právnické osoby prostřednictvím odpovědných pracovníků nebo jiných
osob uvnitř i navenek.
Klíčová slova: Trestní odpovědnost právnické osoby, přičitatelnost,
doktrína absolutní a delegovaná, resp. zástupná odpovědnost, teorie
osamostatnění, doktrína agregace, holistické teorie, současný vývoj
odpovědnosti, korporátní kultura
36
Abstract: Criminal liability of legal persons originates from common law
systems. These countries do not have the same approach and unified model of
collective liability. Under consideration are different forms of objective or specific
subjective liability, which cannot be compared with liability of natural persons. The
most important forms of criminal liability of legal persons are the doctrines of
strict liability and the vicarious liability, the identification theory – alter ego, the
doctrine aggregation and modern holistic theories. Contemporary evolutional
trends are usually combination of these theories and approaches. The theories
and approaches are influence by level so-called corporation culture namely all
indicators behaviour of legal entity via responsible officials or different bodies
inside and outside.
Key words: Criminal liability of legal person, accountability, strict liability
and vicarious liability, alter ego liability, aggregation liability, holistic theory,
contemporary evolution of liability, corporate culture
1. Angloamerický systém práva
Nejstarší prameny o trestní odpovědnosti právnických osob v systémech
common law pocházejí z 16. století. Byly však vesměs odmítavé.1) Právníci
byli do té doby převážně přesvědčeni, že trestní odpovědnost se vztahuje
pouze na fyzické osoby – jednotlivce, neboť právnickým osobám není možno
vytýkat morální odsouzeníhodnost jednání.2)
I na evropském kontinentu byly postoje převážně negativní. Výjimku
představovala ojedinělá francouzská právní úprava z roku 1670,3) která
ovšem byla po několika letech zrušena.
Podle Hazlitta4) (1821) jsou právnické osoby mnohem víc korumpované
a zhýralé než jednotlivci, protože mají více síly k páchání nepravostí a tolik se
jich nedotýká jejich špatná pověst nebo hrozba trestu. Nevíme, jestli právě
toto byl důvod k úvahám o potřebě zavedení trestní odpovědnosti korporací,
1) Perkins, M. R. Criminal Law, Mineola, New York: The Foundation Press. Inc., 1969, s. 639:
korporace není trestná, ale jednotliví její členové ano (předsedající soudce Holt).
2) Coffee, J. C. Jr. Corporate Criminal Liability: An Introduction and Comparative Survey, In Eser, A.,
Heine, G., Huber, B. (ed.). Criminal Responsibility of Legal and Collective Entities, Freiburg, i. B.:
Max-Planck-Institut für Ausländisches und Internationaler Strafrecht, 1999, s. 13.
3) Grande Ordonance Criminelle.
4) Table Talk, World Classics, first.publ. 1901, s. 359.
37
Jaroslav Fenyk
systémech (se zaměřením na systémy common law)
ale od roku 1840 se v Anglii trestní odpovědnost právnických osob skutečně
praktikuje.5) Státy se systémem common law tak představují „kolébku“
kolektivní trestní odpovědnosti.
Britští autoři zpravidla rozčleňují historický vývoj na několik etap:
a)
Do roku 1900 (vývoj korporátní struktury a důsledky tohoto vývoje pro
odpovědnost),
b)
1900 – 1940 (vývoj jednotlivých forem zavinění a vznik tzv. strict liability),
c)
1940 – současnost (vývoj teorie alter ego).6)
V roce 1842 rozhodoval soud ve věci Regina vs. Birmingham
& Gloucester Railway Co., kdy jako právní důsledek porušení zákonem
stanovené právní povinnosti byl této společnosti uložen peněžitý trest.
Odpovědnost právnické osoby byla objektivní a nebylo třeba dokazovat
zavinění v podobě požadované u fyzických osob.7)
Koncem 19. století anglické soudy považovaly za v celku přijatelnou
myšlenku i to, že označení „osoba“ z pohledu trestněprávního se vztahuje jak
na jednotlivce, tak na korporace.8) Příkladem takového přístupu bylo např.
ujednání mezi společností Royal Mail Steam Packet Co. vs. Braham (1877).
V USA a Kanadě se prosazovala trestní odpovědnost právnických osob
v podobě precedentů od počátku 20. století. Soudy vycházely z dosavadní
anglické praxe.9) Následující vývoj byl provázen zejména zkoumáním povahy
společností, jejich korporátního prostředí tzv. due diligence systému, atd.
V posledních deseti letech se v odborných kruzích otevřeně hovoří
o enormním nárůstu kriminálních činů, které jsou páchány právnickými
osobami a které mají zásadní dopady do hospodářských, finančních nebo
sociálních podmínek států a pozornost orgánů činných v trestním řízení, ale
i ústředních orgánů států se víc upíná k možnosti trestního řízení proti
právnickým osobám jako k určitému východisku ultima ratio.10)
5) Wells, C. Corporations and Criminal Liability. Oxford: 2001, reprinted 2005, s. 94 n. Příslušné
předpisy jsou v platnosti od r. 1889, resp. 1915. Srov. i Musil, J. Trestní odpovědnost
právnických osob - ano či ne? Trestní právo, 2000, č. 7-8, s. 2.
6) Wells, C. Corporations and Criminal Liability. Oxford: 2001, reprinted 2005, s. 87–105.
7) Wagner, M. Corporate Criminal Liability: National and International Responses, 13. mezinárodní
konference Mezinárodní společnosti pro reformu trestního práva: Commercial and Financial
Fraud, a Comparative Perspective, Malta, 8. - 12. 7. 1999.
8) Wells, C. Corporations and Criminal Liability. Oxford: 2001, reprinted 2005, s. 86. Srov. též
Criminal Law Act 1827 a Interpretation Act 1887, section 2(1).
9) Příkladem takového rozhodnutí může být rozhodnutí ve věci New York Central & Hudson River
Railways Co. vs. United States (1909).
10) Wagner, M. Corporate Criminal Liability: National and International Responses, 13. mezinárodní
konference Mezinárodní společnosti pro reformu trestního práva: Commercial and Financial
Fraud, a Comparative Perspective, Malta, 8. - 12. 7. 1999, s. 2.
38
Předností anglosaské, resp. angloamerické, právní kultury z tohoto
pohledu je skutečnost, že zde neexistuje kodifikované trestní právo hmotné
a trestní právo procesní, i když způsob tvorby práva se systém od systému
odlišuje. Z hlediska právní teorie a základů trestní odpovědnosti jsou tyto
systémy méně precizní než kontinentální evropské modely, zejména pokud
jde o otázky zavinění, jakožto vnitřního subjektivního stavu fyzických osob,
jenž se u právnické osoby vyskytuje v podobě zcela specifické a s fyzickou
osobou nesrovnatelné. Tato charakteristická povaha zemí s common law a její
výrazná flexibilita, umožňují přehlížet některé dogmatické přístupy, které jsou
typické pro kontinentální kodifikované právo a kontinentální právní teorii
a které jsou jednou z hlavních příčin odmítání trestní odpovědnosti korporací.
Kontinentální pokusy zavést trestní odpovědnost právnických osob se ostatně
objevují až v posledních desetiletích.
Ve všech systémech common law předpokládají základy trestní
odpovědnosti uznání viny, podmíněné prokázáním úmyslu (intention), viny
vědomé (knowledge) nebo tzv. hrubé nedbalosti (gross recklessness) jako
součást subjektivního elementu mens rea – vymezení viny, když zbývající část
definice trestného činu tvoří actus reus, tedy objektivní element. Modifikace
těchto požadavků na podmínky právnických osob pak vede k odlišným
doktrínám, které jsou označovány různým způsobem a pro účely této práce je
shodně s některými autory11) rozčleňujeme do následujících kategorií:12)
1.
Doktrína strict liability a vicarious liability (absolutní a delegovaná, resp.
zástupná odpovědnost)
2.
Identifikační doktrína - alter ego (osamostatnění)
3.
Doktrína agregace (kolektivní vedení)
4.
Moderní holistické teorie
5.
Současné vývojové směry
Trestní odpovědnost založená na tzv. strict liability a vicarious liability je
tvořena těmito dvěma stránkami odpovědnosti. První je tzv. strict liability
11) Např. Wells, C. Corporations and Criminal Liability. Oxford: 2001, reprinted 2005, Schäfer, S.
Die Deliktsfähigkeit juristischer Personen (Eine Rechtsvergleichende Untersuchung tur
Übertragbarkeit des englischen Modells). Frankfurt am Main: Peter Land GmbH, 2001,
Huberová, B. Trestní odpovědnost korporací. Trestní právo, 2000, č. 9, s. 3-5, Musil, J. Trestní
odpovědnost právnických osob: Historický vývoj a mezinárodní srovnání, in Pocta Otovi
Novotnému. Praha: Codex Praha, 1998, s. 76-98, atd.
12) V podrobnostech srov. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva, trestní právo hmotné, obecná
část, 1. vydání, C. H. Beck Praha, 2009, str. 433n, 725n, kde jednotlivé modely jsou
rozpracovány podrobněji.
39
Jaroslav Fenyk
(absolutní odpovědnost) platí, že právnická osoba je odpovědná za určité
konkrétní jednání, které ovšem musí mít předvídatelný následek. Nevyžaduje
tedy konkrétní formu zavinění.. Aby bylo dosaženo požadovaného následku,
nedostatek zavinění právnické osoby vychází z konstrukce, podle které se
právnické osobě přičítá následek zaviněný osobou fyzickou.
Strict liability je z důvodů obtížnosti použití předchozí právní konstrukce
doplněna o tzv. prvek vicarious liability (delegovaná, resp. zástupná
odpovědnost), který představuje též odpovědnost právnické osoby za jednání
jejích pracovníků, jako určitou formu zpřesnění vztahu mezi shora uvedenou
jednající fyzickou osobou a osobou právnickou a to do té míry, že se přihlíží
k organizační struktuře právnické osoby. Půjde například o vztah vedoucího
zaměstnance odpovědného za řízení a kontrolu (péče řádného hospodáře
– due diligence system) a zaměstnance, který jedná v zájmu onoho vedoucího a přitom se dopustí protiprávního jednání. V takovém případě
odpovídají za protiprávní jednání v trestněprávním slova smyslu jak vedoucí
zaměstnanec, pokud je členem vedení právnické osoby, tak i konkrétní
právnická osoba, které se jednání podřízeného zaměstnance, resp.
vedoucího zaměstnance, přičítá.13) Tato koncepce má však poměrně mnoho
slabých míst, protože je založena na různě chápaných institutech. Hlavním
rysem je zde především vztah zaměstnanec – vedoucí – společnost, kdy
ovšem tyto vazby jsou vykládány v různé míře závislosti nebo naopak volnosti.
Úprava odpovědnosti společníků, statutárních orgánů, jednatelů a dalších
specificky definovaných osob, které mají vliv na chování společnosti, je
v mnoha státech provedena zcela odlišným a mnohdy ne zcela určitým
způsobem.14)
Anglická právní kultura považuje takovouto formu jako samostatnou a na
odpovědnosti fyzické osoby nezávislou variantu odpovědnosti. Ta umožňuje
trestní odpovědnost právnické osoby za podvody, zpronevěry, korupce,
usmrcení z nedbalosti, atd.
Obligatorním prvkem trestní odpovědnosti je zavinění složené
z vědomostní a volní složky. Jednání se přičítá právnické osobě přímo.
Závislost na jednání fyzických osob i u tohoto modelu přetrvává, ale jen
v podobě odpovědnosti za jednání vedoucích pracovníků, kteří mají řídící
a kontrolní pravomoci (péče řádného hospodáře – due diligence system).
13) Wells, C. Corporations and Criminal Liability. Oxford: 2001, reprinted 2005, s. 152-154.
14) Závislost je například dovozována z označení master – servant, jakožto vyjádření souboru
povinností a práv, nebo v pojetí brain – hand, které má víceméně intelektuální podtext, atd. Teorie
vyjadřuje proto k této formě odpovědnosti poměrně značnou skepsi.
15) Huberová, B. Trestní odpovědnost korporací. Trestní právo, 2000, č. 9, s. 3-5.
40
V tomto případě tedy půjde spíše o osamostatnění odpovědnosti v podobě
samostatné sankce a nezávislého řízení vedeného proti právnické a fyzické
osobě než o skutečnou nezávislost z hlediska trestní odpovědnosti. 15)
Doktrína agregace je založena na způsob vzniku rozhodnutí konkrétní
právnické osoby. Podstatou odpovědnosti je rozhodnutí, které je důsledkem
projevu vůle více fyzických osob. Je zde vytvářeno tzv. kolektivní vědomí,
u něhož se předpokládá, že se váže k předvídatelnému následku. Takové
rozhodnutí ovšem musí být učiněno osobami, vybavenými řídící a kontrolní
pravomocí (péče řádného hospodáře – due diligence system). Někdy se
předpokládá odpovědnost i v případě, když příslušní vedoucí pracovníci
(responsible officers) nebyli zcela informováni, avšak každý z nich měl
dostatečnou znalost povahy možného následku. v českém právním prostředí
bychom snad označili tuto formu zavinění jako nevědomou nedbalost. Již
pouhá přítomnost konkrétní osoby při rozhodování je pro tuto formu trestní
odpovědnosti dostatečná, což může vést k poměrně bizardním důsledkům
z hlediska příčinné souvislosti.16)
Mezi moderní holistické teorie náleží především teorie systémové, které
jsou představovány v podobě buď organizační nebo kulturní. Jejich
charakteristickým rysem je, že nevycházejí pouze z angloamerických kořenů,
ale v některých případech odrážejí prvky typické například pro kontinentální
– např. francouzské právo. Tyto přístupy vychází ze schématu rozhodovacího
procesu uvnitř konkrétní právnické osoby. Čin konkrétní rozhodující
a protiprávního jednání se dopouštějící fyzické osoby je považován za součást
korporátní praxe a organizace.18) Zde je vyžadována určitá forma zavinění
16) Wells, C. Corporations and Criminal Liability. Oxford: 2001, reprinted 2005, s. 156.
17) Wells, C. Corporations and Criminal Liability. Oxford: 2001, reprinted 2005, s. 156–160. Celia
Wellsová zde přejímá terminologii pocházející z prostředí filosofie: Holismus (z řeckého to holon,
celek) je filosofický názor nebo směr, který zdůrazňuje, že všechny vlastnosti nějakého systému
nelze určit nebo vysvětlit pouze zkoumáním jeho částí. Naopak celek podstatně ovlivňuje
i fungování nebo podobu svých částí. Tuto zásadu vyslovil poprvé Aristotelés v Metafysice: “Celek
je víc než souhrn jeho částí.“ Tak například věta je víc než jen pouhý soubor slov, organismus je víc
než souhrn jeho orgánů nebo buněk. Holismus jako filosofický směr vznikl ve 20. století jako
reakce na redukcionismus a analytické postupy empirických věd. Pojem poprvé použil jihoafrický
politik Jan Smuts roku 1926 – viz internetová encyklopedie Wikipedia.
18) Huberová, B. Trestní odpovědnost korporací. Trestní právo, 2000, č. 9, s. 3-5.
41
Jaroslav Fenyk
Jedná se o omezený způsob odpovědnosti, protože s nárůstem
komplikované korporátní struktury (holdingové společnosti, filiálky, apod.) je
její použití obtížné, ne-li zcela vyloučené.
a vina je přičítána právnické osobě v případě, kdy právnická osoba (jednání
vrcholného vedení nebo širší skupiny vyšších vedoucích pracovníků)
konkludentně nebo výslovně uložila, povolila nebo tolerovala jednání vedoucí
ke spáchání trestného činu.19)
Zvláštní forma této odpovědnosti vychází z idejí tzv. korporátní kultury,
jejíž povaha je určována stanovisky, směry, zásadami, postupy, tedy celkovou
praxí, která je uplatňována v rámci právnické osoby, kterou byl čin spáchán.
Taková pravidla nemusí být vyjádřena ani v písemné podobě, ale postačí, když
jsou fakticky uplatňována. Příkladem může být korupční prostředí, prostředí
příznivé podvodům, zpronevěrám, účetním machinacím, atd. Zde bude
právnická osoba odpovídat za jednání všech zaměstnanců, pokud bude
v příčinné souvislosti s uplatňováním uvedené korporátní kultury.
Většina autorů se ovšem shoduje na tom, že dokazování znaků
protiprávního jednání v podobě trestného činu na základě těchto teorií bude
poměrně obtížné a povede zpravidla k nejednoznačným výsledkům.
2. Současné vývojové směry
Trestní odpovědnost právnických osob není ani v oblasti angloamerického
práva ukončený proces. V teorii i praxi se vedou stále intenzivní diskuse,
zejména o povaze právnických osob, které by měly podléhat trestní
odpovědnosti, o formách subjektivní stránky a konečně o výčtu trestných činů,
na který by se tato odpovědnost měla vztahovat. Předmětem zkoumání je
zejména otázka míry tzv. přípustného rizika ve vztahu k hrubé nedbalosti, otázka
aplikace trestní odpovědnosti v oblasti ochrany zdraví, života (manslaughter),
bezpečnosti osob a životního prostředí, jakož i trestná činnost v oblasti
podvodů, zpronevěr případy korupce nebo v podobě porušování pravidel
hospodářské soutěže. Zcela nově se objevuje dokonce možnost trestní
odpovědnosti právnické osoby za určité typy úmyslného usmrcení (corporate
killing).20) Tyto návrhy jsou ovšem podrobovány časté kritice zejména z hlediska
problematiky dokazování, ale také pro přepínání trestní represe, protože
výsledky v civilním právu bývají mnohem hmatatelnější.
Anglie a Wales nemá zcela jednotný přístup k trestní odpovědnosti
právnických osob a možná právě proto je odpovědnost právnických osob
podrobován časté kritice. V převážné většině případů platí, že společnost
může být odpovědna za některé trestné činy na základě doktríny o tzv.
absolutní odpovědnosti (strict liability). Právnická osoba podle této koncepce
19) Wells, C. Corporations and Criminal Liability. Oxford: 2001, reprinted 2005, s. 156-160.
20) Wells, C. Corporations and Criminal Liability. Oxford: 2001, reprinted 2005, s. 120-12 – viz též
návrh Law Commission Report 237/1996, kde se rozlišuje hrubá nedbalost (gross carelessness)
od úmyslného usmrcení (corporate killing), které lze přičítat právnické osobě například
v případech porušení předpisů v dopravě.
42
V případě těch trestných činů, které vyžadují pro trestní odpovědnost
právnické osoby element viny, může nastupovat delegovaná odpovědnost
(vicarious liability), za podmínky, že čin souvisí s obchodní právní úpravou
nebo s úpravou trhu. Pro závažné trestné činy zahrnující element viny (zabití)
může být společnost odpovědna pouze v případě, pokud se vztahuje
k jednání vysoce postaveného zaměstnance společnosti. Zde se jedná o tzv.
identifikační doktrínu (alter ego), odvozenou od Corporate Manslaughter and
Corporate Homicide Act 2007.21)
Model trestní odpovědnosti právnických osob v Austrálii je poměrně
složitý, protože se jedná o kombinaci tří využívaných doktrín, a to jednak
identifikační doktríny, jednak doktríny delegované odpovědnosti (vicarious),
k nimž přistupuje model založený na tzv. kolektivním vědomí. Dále jsou
používány některé prvky holistických teorií (teorie korporátní kultury), které co
do důsledků odpovědnosti převažují. Rozhodovací praxe soudů vychází
především z trestního zákona z roku 1995 (oddíl 12.3 odst. 2). Korporátní
kultura je podle rozhodovací praxe soudů odrazem korporátní politiky,
pravidel a skutečné praxe. Může jít o psaná nebo nepsaná pravidla. 22)
Právní úprava ovšem není takto široká a i když předpokládá především
odpovědnost vyvozenou z korporátní kultury, rozhodovací praxe soudů se
často přiklání k potřebě vytvořit i pro právnickou osobu schéma, které je
podobné systému zavinění (mens rea- actus reus) běžně vyžadovaného u
osob fyzických. Proto se australská praxe často blíží modelu, kde se
právnické osobě přičítá subjektivní stránka, která byla prokázána osobě
fyzické, a to zejména tehdy, když je ke spáchání trestného činu potřeba
specifické formy zavinění (poškozovací úmysl, atd.). Od toho se odvíjí
možnost kvalifikovat jednání právnické osoby podle příslušného ustanovení
zvláštní části trestního zákona.23) Vždy je ovšem podmínkou, aby právnická
osoba konkludentně nebo výslovně spáchání činu připustila, a že požadavek
péče řádného hospodáře (due diligence system) na základě důkazního stavu
nebyl naplněn. 24)
21) Law Commission UK, project of Corporate Criminal Liability, 7/2008, viz též Tesco Supermarkets
vs. Nattrass (1972).
22) McConvill, J., Bagaric, M. Criminal responsibility based on complicity among corporate offenders
(2004) 16 Australian Journal of Corporate Law 172, Stuart, D. Punishing Corporate Criminals
with Restraint: Criminal Law Forum, sv. 6, č. 2, s. 253.
23) Law Reform Commission, New South Wales, Report 102 (2003) Sentencing: Corporate
offenders, 2003, č. 6.
24) Criminal Code Act, 1995, § 12.3(3).
43
Jaroslav Fenyk
má vlastní vůli a vlastní jednání, která se odvozují od její řídící mysli (directing
mind), která ovšem je podle rozhodovací praxe soudů odvislá od řídící mysli
vedoucích pracovníků společnosti.
Používání trestní odpovědnosti právnických osob v Kanadě je založeno
na tzv. strict liability, ovšem je typické i tím, že se využívá i tzv. koncepce řídící
mysli (directing mind). Odpovědnost může být delegována na nižší úroveň
v rámci organizace společnosti. Rozhodovací praxe soudů se v tomto opírá
o případ Dredge & Dock Co. Ltd. vs. The Queen (1985), který vyžaduje
zjištění korporátní viny tímto způsobem. Některá jiná rozhodnutí soudů
vyžadují stále, aby delegace byla provedena jen na vyšší řídící články.25)
Soudy přihlížejí vždy k míře, v jaké je konkrétní zaměstnanec způsobilý svým
rozhodnutím ovlivnit chování společnosti, korporátní politiku a jaký dopad má
takováto politika v konkrétním případě.26)
Podle federálního práva USA je právnická osoba odpovědná za jednání
kteréhokoli zaměstnance, pokud bylo provedeno v rámci jeho pracovních
povinností a ve prospěch společnosti. Není rozhodující, zda zaměstnanec
porušuje korporátní politiku nebo výslovně stanovené příkazy a zákazy.27) Jde
o formu tzv. vicarious liability (delegovaná odpovědnost – viz výše), kdy
společnost odpovídá za chování svých zaměstnanců. Tato odpovědnost
nastupuje i v případě, že vedení společnosti zavedlo a aplikuje dlouhodobě
dobrou korporátní kulturu a přijalo opatření, která zcela odpovídají
požadavkům prevence před pácháním trestných činů. Znamená to, že
společnost je zcela a objektivně odpovědna za jednání svých zaměstnanců.
Podle současných právních názorů tedy společnost nemůže udělat nic proto,
aby se zbavila odpovědnosti za trestný čin, pokud zaměstnanec trestný čin
spáchá. Vedoucí pracovníci vědí, že ať provedou jakákoli opatření v rámci
vnitřní kontroly, ať zavedou sebelepší vnitřní korporátní kulturu, přesto
společnost v případě porušení pravidel zaměstnancem v rámci výkonu jeho
pracovní činnosti bude plně odpovědná. Tedy dobrá korporátní kultura,
provádění kontrol a jiných opatření nemohou společnost vyvinit. To je také
jeden z důvodů časté kritiky systému, která poukazuje na demotivující
element této formy odpovědnosti.28)
3. Trestní sankce ukládané právnickým osobám
S trestní odpovědností právnických osob souvisí bezprostředně problém
kriterií, jimiž se soudy řídí při stanovení druhu a výměry trestu. Ve státech se
systémem common law jsou pro potřebu a pomoc obecným soudům v tomto
směru vydávány směrnice pro ukládání trestů (sentencing guidlines), které
25) Civilní rozhodnutí The Rhone vs. The Peter A. B. Widener (1993).
26) Stessens, G. Corporate Criminal Liability: A Comparative Perspective. International and
Comparative Law Quarterly, sv. 43, 1994, č. 7, s. 497n.
27) U.S. v. Hilton Hotels Corp., 467 F.2d 1000, 1007 (9th Cir. 1972).
28) Hasnas, J. Rethinking Vicarious Criminal Liability: Corporate Culpability for White-Collar Crime.
Washington: Herigate Foundation, 2006, č. 1195.
44
Celkově z jednotlivých systémů trestní odpovědnosti právnických osob
vyplývá, že při ukládání sankcí právnickým osobám soudy přihlížejí k povaze
a rozsahu účasti vedení na spáchání trestného činu, k formě zavinění,
postavení pachatele trestného činu v rámci právnické osoby, závažnosti
a rozsahu trestné činnosti, ekonomickým, společenským důsledkům
trestného činu, postupům přijatým právnickou osobou k zamezení další
trestné činnosti nebo k nahrazení způsobené škody, míře spolupráce při
vyšetřování trestné činnosti a k významu a skutečnému postavení právnické
osoby na trhu. V případě, že byl trestný čin spáchán členem vedení nebo
statutárního orgánu, soud přihlíží i k míře majetkové účasti pachatele ve
společnosti.
4. Závěr
Trestní odpovědnost právnických osob vyžaduje řešení celé řady
složitých otázek. Náleží mezi ně problémy kriminologické (důvody pro
zavedení trestní odpovědnosti), otázka subjektu trestného činu (které
právnické osoby budou podléhat trestní odpovědnosti, jaký bude vztah mezi
trestností právnické a fyzické osoby), rozsah kriminální represe (které
skutkové podstaty budou relevantní), konstrukce zavinění, problematika
druhu a výměry sankcí (tresty a ochranná opatření). To jsou ovšem zásadní
společenské, historické, právní a komplexní otázky, jejichž forma i obsah se
stát od státu liší a je proto velmi obtížné dosáhnout v oblasti trestní
odpovědnosti právnických osob jednotného přístupu, i když globalizace
kriminality k takovému řešení zjevně vybízí.
Používání trestní odpovědnosti právnických osob v systémech common
law umožňuje především zvláštní povaha tohoto právního prostředí, která
předpokládá flexibilní přístup k základům trestní odpovědnosti. Odpovědnost
vychází z několika modelů, které jsou většinou odrazem ekonomického
systému konkrétní země a odrážejí se v nich především vnitřní poměry
právnické osoby (due diligence, korporátní politika, korporátní struktura,
korporátní kultura, apod.) jako náhrada subjektivního elementu skutkové
podstaty trestného činu. Tvůrčí a pružné právní prostředí je základním
prostředkem, kterým se systém vyrovnává s problémy, který tíží legislativce
29) Mrazek, J., C. Jr. Organizational Sentencing. American Criminal Law Review, v. 33, n. 3,
s. 1065-1078.
45
Jaroslav Fenyk
současně mají zabránit nejednotné praxi. Jako kriteria jsou mezi jinými
uváděny často:29)
¾ následek činu
¾ forma a míra viny
¾ míra narušení společnosti a odchylky jejího chování od normálního stavu.
kontinentální Evropy, odkázané na prostředí psaného práva. I přes výrazné
odlišnosti může být v řadě ohledů common law pro Evropu nepochybně
inspirující.
Prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc.
Fakulta práva Bratislavské vysoké školy práva,
Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Fakultät für Rechtswissenschaften, Hochschule der Rechtswissenschaften zu Bratislava
Rechtswissenschaftliche Fakultät der Masaryk Universität in Brno
46
RIEŠENIA PROBLEMATIKY
TRESTNEJ ZODPOVEDNOSTI
PRÁVNICKÝCH
OSÔB V EURÓPSKOM PRIESTORE
A ÚVAHY DE LEGE FERENDA
Abstrakt: Článok sa zaoberá otázkami trestnej zodpovednosti právnickej osoby
v trestnom konaní z hľadiska porovnania právnych úprav niektorých štátov
Európskej únie ako aj návrhmi na zavedenie trestno-právnej zodpovednosti
právnických osôb do systému slovenského trestného práva, ktoré však neboli
prijaté.
Kľúčové slová: Trestná zodpovednosť právnických osôb, spôsoby
legislatívno-právnych úprav, Občiansky zákonník, Obchodný zákonník
Abstract: The article is devoted to the problems of the legal entity’s criminal
responsibility in the criminal proceedings from the point of view of the different
legal systems of the members of the European Union. From the historical point of
view also some attempts to adopt the criminal responsibility of the legal entities in
the Slovak legal system are mentioned, although these attempts have failed.
47
Ivan Šimovček
Adrián Jalč
|
Key words: Criminal liability of legal entities, methods of different legal
regulations, Civil Code, Commercial Code
Právnická osoba je právnou fikciou. Napriek tomu v ostatných
desaťročiach už sa neopakujú námietky proti jej zodpovednosti založené na
argumentu, že právnická osoba nemôže samostatne konať. Právne systémy
po celom svete uznávajú, že právnické osoby majú spôsobilosť k právnym
úkonom, spôsobilosť k právam a k povinnostiam a teda aj spôsobilosť
k zodpovednosti, čo je najčastejšie povinnosť niesť dôsledky za porušenie
svojej povinnosti. Právnické osoby pôsobia ako orgány štátnej moci, orgány
štátnej správy, riadia a realizujú výrobu, obchod, kultúru, zdravotníctvo,
oznamovacie prostriedky i občiansku aktivitu. Slovenský právny systém
bežne upravuje ich zodpovednosť podľa občianskeho práva, obchodného
práva, pracovného práva či podľa správneho práva.
Takto vymedzená zodpovednosť právnických osôb však novým
spoločenským podmienkam nepostačuje. Do kriminality v celosvetovom
meradle, v nových doteraz nepoznaných formách je zapojený aj majetok
a činnosť právnických osôb, pričom pri ich rozptýlenej štruktúre riadenia sa
vytráca alebo väčšinou nie je možno zistiť zodpovednosť individuálnych
fyzických osôb. Preto je príznačný celosvetový trend kumulovať
trestno-právnu zodpovednosť právnických osôb aj fyzických osôb pre
zvýšenie efektívnosti regulatívneho účinku trestného práva.
V podmienkach Slovenskej republiky možno vyvodiť trestnú
zodpovednosť len proti fyzickým osobám na princípe zavineného konania.
V prípadoch korupcie (ale aj v iných prípadoch ako napr. poškodzovanie
životného prostredia) sa však ukazuje, že je nevyhnutné postihnúť nielen
jednotlivých pracovníkov právnickej osoby /jej štatutárne orgány/, ale aj
samotné organizácie a to až do zákazu ich činnosti.
Uvedený návrh, ktorý bol súčasťou rekodifikácie Trestného zákona
z roku 2005, nevylučoval trestnú zodpovednosť fyzickej osoby súčasne
s trestnou zodpovednosťou právnickej osoby za predpokladu, že by muselo
dôjsť k naplneniu všetkých znakov skutkovej podstaty vo vzťahu k fyzickej aj
k právnickej osobe.
Otázka trestnej zodpovednosti právnických osôb bola a je v súčasnosti
pomerne často diskutovaná. Existuje však viac často protichodných názorov
na riešenie tejto problematiky. Viaceré európske štáty (Francúzsko, Dánsko,
Holandsko, Belgicko, Slovinsko) zaviedli trestnú zodpovednosť právnických
osôb v len posledných desiatich rokoch na rozdiel od Anglicka, kde je trestná
zodpovednosť právnických osôb zavedená už od polovice minulého storočia.
48
Riešenia problematiky trestnej zodpovednosti právnických
osôb v európskom priestore a úvahy de lege ferenda
Nie všade sa však tento problém rieši formou úplnej trestnej
zodpovednosti. V niektorých štátoch sa trestná zodpovednosť právnických
osôb rieši tzv. pseudo-trestnou zodpovednosťou právnických osôb, za ktoré
možno uložiť nie tresty ale iné sankcie. Vo Švédsku od roku 1996 sa sankcie
voči právnickým osobám približujú k charakteru k ochranným opatreniam a
v Španielsku sa obdobné sankcie sa nazývajú „pridané dôsledky“. Tradičná je
trestná zodpovednosť právnických osôb v anglosaskom práve, právne
tradície a ich predstava o deľbe moci tomuto najlepšie zodpovedajú, ich
deliktné normy majú univerzálny charakter a o trestaní rozhodujú nezávislé
súdy v súdnom procese.1)
Je zrejmé, že v minulosti právnická osoba mohla konať beztrestne,
nakoľko trestná zodpovednosť sa týkala len fyzických osôb, t.j. jej
štatutárnych orgánov. Ich zavinenie sa však veľmi ťažko dokazovalo v konaní
pred súdom. Súčasne zavedenie trestnej zodpovednosti samotných
právnických osôb by malo prispieť k zamedzeniu korupčného konania pri
verejných obchodných súťažiach.2) Ide však o výrazný prielom do
doterajšieho teoretického konceptu zodpovednosti výlučne fyzickej osoby za
zavinenie.
V tejto súvislosti tiež je nutné upriamiť pozornosť na problematiku, že
zavádzanie trestno-právnej zodpovednosti právnických osôb nie je z hľadiska
hmotno-právnej teórie úplne bezkonfliktné, pretože narušuje zásadu
individuálnej zodpovednosti za zavinenie, zásadu personality trestov za
zjavnej neschopnosti právnickej osoby niesť vôľovú zodpovednosť
s možnosťou výberu konať v súlade s právom alebo proti právu. Na druhej
strane, hlavným účelom zavádzania právnej zodpovednosti právnických osôb
1) Vo Veľkej Británii je koncepcia trestnej zodpovednosti založená na princípe actus non facit reum,
nisi mens sit rea, t. j. samo konanie nečiní človeka vinným, pokiaľ však nekonal so zlým úmyslom.
Z tohoto pravidla však existujú dve výnimky, ktoré vo svojich dôsledkoch umožnili trestné
postihovanie právnickej osoby. Prvá z nich je tzv. strict liability, ktorá pripúšťa vznik trestnej
zodpovednosti bez zavinenia, čo je zdôvodňované ochranou verejného záujmu. Nie je tak
potrebné preukazovať zavinenie konkrétnej fyzickej osoby, ktorá konala za právnickú osobu, ale
k vzniku trestnej zodpovednosti úplne postačí samo porušenie povinností uložených
verejnoprávnymi normami regulačnej povahy. Druhou výnimkou je tzv. vicarious liability, čiže
zodpovednosť právnickej osoby za protiprávne konanie svojich pracovníkov. Táto zodpovednosť
je založená na myšlienke substitučnej trestnej zodpovednosti, kedy právnická osoba v podstate
ručí za cudzie zavinenie a je úplne nepodstatné, či sa jedná o vedúceho pracovníka či radového
zamestnanca. Princíp vicariuous liability možno však aplikovať len na tie druhy deliktov, ktoré
neboli z jeho obsahu vyňaté, nevzťahuje sa tak napr. na delikty proti životu a zdraviu, bližšie pozri:
Musil, J.: Trestní odpovědnost právnických osob, Historický vývoj a mezinárodní srovnání, in
Pocta prof. JUDr. Otovi Novotnému k 70. narozeninám, Codex, 1998, s. 79.
2) Remišová,A.:Podnikateľská etika a znižovanie korupcie v ekonomike,,TIS2003,s.141.
49
Ivan Šimovček
Adrián Jalč
Rovnako aj Rada Európy vyzvala už v roku1988 členské štáty Európskej únie,
aby zvážili zavedenie trestnej zodpovednosti právnických osôb.
(teda nielen trestnoprávnej) v zahraničí je vyhnúť sa stavu, že právnická osoba
nebude potrestaná, ak v dôsledku jej zložitých štruktúr riadenia a organizácie
nedôjde k trestného postihu konkrétnej fyzickej osoby. Trestno-právna
zodpovednosť právnických osôb je takto v skutočnosti riešením neschopnosti
alebo nemožnosti odhaliť páchateľa trestného činu spáchaného v rámci
právnickej osoby.
Medzinárodné a európske spoločenstvo vidí cestu riešenia v tom, že
štáty zavedú trestnú zodpovednosť právnických osôb za trestné činy
fyzických osôb. Už v súčasnosti v rámci európskeho priestoru slobody
a vzájomnej dôvery prejavujúcom sa v uznávaní cudzích súdnych rozhodnutí
sa vyžaduje aby členské štáty Európskej únie uznávali rozhodnutia cudzích
štátov, ktoré zaviedli trestnú zodpovednosť právnických osôb za trestné činy
fyzických osôb štátmi, ktoré túto trestno-právnu zodpovednosť právnických
osôb nezaviedli.
Záväzok právnej zodpovednosti právnických osôb za trestné činy
fyzických osôb so zastupovacími, rozhodovacími a kontrolnými oprávneniami,
alebo pri ktorých tieto osoby zanedbali náležitý dohľad alebo kontrolu voči
fyzickým osobám, ktoré tieto trestné činy spáchali a boli im v právnickej osobe
pri spáchaní trestného činu podriadené, resp. konali v jej mene, nevyžaduje
zavedenie trestno-právnej zodpovednosti právnických osôb. Právne
dohovory a rámcové rozhodnutia Rady Európy (Dohovor Rady Európy
o praní špinavých peňazí z roku 1990, Dohovor Rady Európy o praní
špinavých peňazí a financovaní terorizmu z roku 2005, Rámcové rozhodnutie
Rady Európskej únie o uznávaní peňažných sankcií z roku 2005 a Rámcové
rozhodnutie Rady Európskej únie o uznávaní konfiškácii z roku 2006)
vyžadujú uznanie rozhodnutí cudzích orgánov s trestno-právnou povahou vo
veciach peňažných sankcií a prepadnutia majetku voči právnickým osobám
orgánmi Slovenskej republiky.
Slovenské právne návrhy a koncepty zavedenia trestnej zodpovednosti
právnických osôb sa najviac približujú právnej úprave Belgicka, kde trestný
zákon priznáva trestnú zodpovednosť každej osobe s výnimkou niektorých
subjektov verejného práva. Ide predovšetkým o štát, územné správne celky
a ďalšie taxatívne uvedené právnické osoby. 3)
V roku 2006 Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky predložilo
vláde návrh zákona o trestnej zodpovednosti právnických osôb a o zmene
a doplnení niektorých zákonov, ktorým reagovalo na vypustenie ustanovení
o trestnej zodpovednosti právnických osôb z vládnych návrhov rekodifikovaných
trestných kódexov počas ich prerokovania v Národnej rade SR.4)
3) Karabec, Z., Nečada, V., Vlach, J.: Trestní odpovědnost právnických osob – otevřený problém,
Trestní právo, 04/2007, s.10.
4) http://www.justice.gov.sk/kop/pk/2005/pk05038_04.pdf
50
Právnická osoba mala byť stíhaná za trestné činy spáchané na území
Slovenskej republiky. Rovnako všetky právnické osoby, ktoré mali na našom
území sídlo, podnik či organizačnú zložku. alebo tu vykonávali svoju činnosť.
Za čin spáchaný na území Slovenskej republiky sa považoval tiež čin
spáchaný mimo slovenského územia, pokiaľ k porušeniu záujmu chráneného
zákonom došlo či malo dôjsť, hoci len z časti, na území Slovenskej republiky.
Trestnou zodpovednosťou právnickej osoby nebola dotknutá trestná
zodpovednosť voči fyzickej osobe. Rovnako tak trestná zodpovednosť
fyzickej osoby bola nezávislá na vyvodení trestnej zodpovednosti voči
právnickej osobe. Pre rovnaký skutok tak mohla byť stíhaná zároveň fyzická
i právnická osoba.
Návrh obsahoval dva varianty poňatia trestnej zodpovednosti. Prvý
variant pripúšťal trestnú zodpovednosť právnických osôb za akýkoľvek trestný
čin uvedený v osobitnej časti Trestného zákona, druhý variant obsahoval
taxatívny výpočet trestných činov, za ktorých mohla niesť právnická osoba
trestnú zodpovednosť.
Právnická osoba mala byť zodpovedná za protiprávne konanie za účelom
získania prospechu či inej výhody pre túto osobu, ktorého sa dopustil jej
štatutárny orgán, dozorný orgán či jej člen, alebo iné osoby oprávnené konať
alebo rozhodovať za právnickú osobu.
Návrh rovnako obsahoval možnosť uložiť právnickým osobám niektorú
z nasledujúcich sankcií:
¾ peňažný trest v rozmedzí od 50 000 až do 500 000 000 Sk;
¾ zrušenie právnickej osoby;
¾ prepadnutie majetku;
¾ prepadnutie veci;
¾ zákaz vymedzenej činnosti;
¾ zákaz alebo obmedzenie prijímať verejné dotácie či subvencie;
¾ zákaz účasti na verejnom obstarávaní;
¾ zverejnenie odsudzujúceho rozsudku.
51
Ivan Šimovček
Adrián Jalč
Predmetný návrh zákona obsahoval ustanovenia tak hmotno-právnej, ako
aj procesno-právnej povahy a v prípade jeho prijatia by sa nachádzal v postavení
lex specialis vo vzťahu k Trestnému zákonu a Trestnému poriadku. Všetky
právnické osoby podľa daného návrhu mali byť trestne zodpovedné s výnimkou
štátu, štátnych orgánov, vrátane Národnej banky Slovenska a medzinárodných
organizácií verejného práva. Trestná zodpovednosť právnických osôb
s účasťou štátu, štátnych orgánov a medzinárodných organizácií verejného
práva alebo právnických osôb spravujúcich či hospodáriacich s majetkom
týchto subjektov nemala byť obmedzená.
Mimo týchto sankcií bolo možné uplatniť voči právnickej osobe ochranné
opatrenia vo forme zhabania veci či súdneho dohľadu nad jej činnosťou.
Predmetný návrh z roku 2006 Národná rada SR neschválila.
V roku 2007 Ministerstvo spravodlivosti SR vypracovalo novelu
Trestného zákona, v ktorej bola riešená aj trestná zodpovednosť právnických
osôb. Oproti predchádzajúcemu spomínanému návrhu daná novela neriešila
problematiku trestnej zodpovednosti právnických osôb komplexne. Ukladanie trestov a ochranných opatrení sa výrazne zúžilo. Napríklad právnickej
osobe by za pranie špinavých peňazí či podplácanie hrozila len pokuta od
25–tisíc do 50 miliónov korún alebo zhabanie majetku. Iné tresty, napríklad
zákaz činnosti či zákaz účasti na verejnom obstarávaní už návrh novely
Trestného zákona neobsahoval. Avšak ani táto novela nebola v Národnej rade
SR schválená.
Na záver treba vysloviť názor, že úvahy o zavedení trestnej zodpovednosti
právnických osôb by mali byť očistené od politických zámerov a skorej by sa
mali sústrediť na hľadanie optimálneho legislatívneho riešenia. V súčasných
politických podmienkach Slovenskej republiky toto zrejme nie je možné
a možno konštatovať súčasnú stagnáciu a neriešenie tohto problému.
Treba aj upozorniť na určité súvislosti, najmä v súvislosti s prebiehajúcou
prípravou rekodifikácie obchodného a občianskeho práva. Základná úprava
zodpovednostných vzťahov v rámci právnických osôb a ich vzájomných
obchodných a iných činnosti v občianskom resp. obchodnom práve je
nevyhnutným predpokladom zavedenia ich trestno-právnej zodpovednosti.
Rovnako preferujeme komplexnosť takejto právnej úpravy v rámci
novelizácie existujúcich trestných kódexov a preto sa nazdávame, že nie je
žiaduce pripravovať do legislatívneho procesu návrhy samostatných zákonov
upravujúcich trestnú zodpovednosť právnických osôb.
Z hľadiska európskeho práva možno aj dospieť k záveru, že Slovenská
republika môže dospieť aj k nezavedeniu trestnej zodpovednosti právnických
osôb a k ich sankcionovaniu mimo trestného práva za presného definovania
protiprávneho konania. V tejto súvislosti však zostáva problémom skutočnosť,
že Slovenská republika sa v prístupových dokumentoch k Európskej únii
zaviazala, že deliktuálna zodpovednosť kolektívnych subjektov bude riešiť
zavedením trestnej zodpovednosti právnických osôb do vnútroštátnej právnej
úpravy.
Použitá literatúra
Karabec, Z., Nečada, V., Vlach, J.: Trestní odpovědnost právnických osob
– otevřený problém, Trestní právo, 04/2007, s.10.,
52
Musil, J.: trestní odpovědnost právnických osob, Historický vývoj a mezinárodní srovnání, in Pocta prof. JUDr. Otovi Novotnému k 70. narozeninám,
Codex, 1998, s. 79.
Remišová,A.: Podnikateľská etika a znižovanie korupcie v ekonomike,TIS2003, s.141.
Ivan Šimovček
Adrián Jalč
http://www.justice.gov.sk/kop/pk/2005/pk05038_04.pdf
Prof. JUDr. Ivan Šimovček, CSc.
JUDr. Ing. Adrián Jalč, PhD.
Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave
53
|
VERBANDSVERANTWORTLICHKEIT
IN ÖSTERREICH
Abstract: Mit 1. Jänner 2006 trat in Österreich das Verbandsverantwortlichkeitsgesetz in Kraft, durch das eine kriminalstrafrechtliche Verantwortlichkeit
juristischer Personen eingeführt wurde. Verbände können für alle mit gerichtlicher
Strafe bedrohten Handlungen verantwortlich gemacht werden. Anknüpfungstat
für eine solche Verantwortlichkeit ist, dass entweder ein Entscheidungsträger eine
Straftat begangen hat oder ein Mitarbeiter rechtswidrig einen Sachverhalt
verwirklicht hat, der einem gesetzlichen Tatbild entspricht. In letzterem Fall muss
zudem die Begehung der Tat dadurch ermöglicht oder wesentlich erleichtert
worden sein, dass Entscheidungsträger die gebotene und zumutbare Sorgfalt
außer acht gelassen haben. In beiden Fällen ist der Verband nur dann
verantwortlich, wenn die Tat zu seinen Gunsten begangen worden ist oder durch
die Tat Pflichten verletzt worden sind, die den Verband treffen. Als Sanktionen sind
sogenannte Verbandsgeldbußen vorgesehen, die durch ein Strafgericht im
Rahmen eines Strafverfahrens verhängt und nach einem Tagessatzsystem
bemessen werden. Die strafrechtliche Verantwortlichkeit des Verbandes tritt nicht
an die Stelle der individuellen strafrechtlichen Verantwortlichkeit der
Entscheidungsträger oder Mitarbeiter. Vielmehr bleiben die natürlichen Personen
neben dem Verband strafbar.
Schlagwörter: Österreichisches Verbandsverantwortlichkeitsgesetz,
Entwicklung, Voraussetzungen für Verbandsverantwortlichkeit, Anknüpfungstaten, Zurechnungskriterien, Verbandsgeldbußen, Diversion, Verfahren
gegen Verbände
54
Verbandsverantwortlichkeit
in Österreich
(Act on the Responsibility of Entities for Criminal Offences), which regulates the
criminal responsibility of legal entities, entered into force. Throughout this new
act, organizations can be found responsible for all criminal offences.
Requirements for this responsibility are that a decision maker committed
a criminal offence or a staff-member has carried out criminalized actions, which
have been made possible or considerably easier due to the fact that decision
makers failed to apply the due and reasonable care required in the respective
circumstances. In both cases, the entity can be held responsible if the offence was
committed for its benefit or if duties of the entity have been neglected by such
offence. As penalties, the law provides for fines, which are imposed by criminal
courts and are assessed in form of daily rates. The criminal responsibility of the
entity does not replace the individual criminal liability of the decision makers or
members of staff, but natural persons are punishable besides the entity.
Key words: Austrian Act on Responsibility of Entities for Criminal
Offences, historical development, precondition for criminal liability of
entities, acts triggering a criminal liability, criteria for attribution of an
criminal offence, sanctions, diversional measures, procedure against
entities
I.
Als Prof. Fenyk, Prof. Záhora und ich uns vor ungefähr einem Jahr zu
einer engeren Zusammenarbeit zwischen unseren Instituten entschlossen,
war sehr rasch klar, dass unser „erstes“ Thema für eine rechtsvergleichende
Zusammenarbeit das Unternehmensstrafrecht sein könnte. In Österreich
wurde vor kurzem mit dem Verbandsverantwortlichkeitsgesetz (VbVG) eine
strafrechtliche Verantwortlichkeit von Unternehmen eingeführt, und auch in
Österreich war dies von teilweise massiven Widerständen aus Politik und
Wissenschaft begleitet. In Österreich sind daher die Schwierigkeiten
bekannt, die mit einer solchen Einführung verbunden sind, mögen diese nun
wirtschaftspolitischer oder aber dogmatischer Natur, wie etwa der Grund,
dass Strafbarkeit ein individuelles Fehlverhalten einer natürlichen Person
voraussetzt und die Strafe an die Schuld und damit an die persönliche
Vorwerfbarkeit der Tat anknüpft. Mittlerweile gibt es auch die ersten
Erfahrungen mit der Anwendung des neuen Gesetzes. Darauf wird am
Schluss kurz eingegangen.
55
Robert Kert
Abstract: On 1 January 2006 in Austria the „Verbandsverantwortlichkeitsgesetz“
II.
Lange Zeit wurde in Österreich der Grundsatz „Societas delinquere
non potest“ hoch gehalten und die Ansicht vertreten, juristische Personen
könnten nicht strafbar sein.1) Mit Einführung des Verbandsverantwortlichkeitsgesetzes, das am 1. 1. 2006 in Kraft trat, wurde zwar vielleicht
keine Verbandsstrafbarkeit, wohl aber eine strafrechtliche Verantwortlichkeit von Unternehmen eingeführt. Unternehmen traf davor keine
strafrechtliche Verantwortlichkeit. In einigen Gesetzen des Nebenstrafrechts war lediglich eine zivilrechtliche Haftung der juristischen Person
für über natürliche Personen verhängte Geldstrafen, Wertersätze, Kosten der
Urteilsveröffentlichung oder für als Bereicherung abgeschöpfte Geldbeträge
vorgesehen (sogenannte „kriminelle Bürgschaft“).2) Aufgrund zahlreicher
EU- und anderer internationaler Rechtsakte war Österreich zur Einführung
einer strafrechtlichen Verantwortlichkeit von juristischen Personen jedoch
verpflichtet.3) Aber nicht nur die internationalen Verpflichtungen, sondern
auch kriminalpolitische Gründe sprachen für die Einführung einer
strafrechtlichen Verantwortlichkeit juristischer Personen.4) Gerade im
Wirtschaftsrecht sind die Akteure oft die Unternehmen selbst. Aufgrund der
Strukturen und der Organisation von Unternehmen ist es häufig auch nicht
möglich, die verantwortlichen Personen im Unternehmen ausfindig zu
machen. Und selbst wenn ein Verantwortlicher gefunden werden kann, ist
das Ergebnis oft unbefriedigend, wenn zwar ein untergeordneter Mitarbeiter
strafrechtlich zur Verantwortung gezogen wird, dessen Bestrafung aber das
Unternehmen, das unter Umständen aus der Straftat profitiert hat oder
dessen Organisation dafür ursächlich war, nicht oder kaum trifft. Diese
unbefriedigende Situation barg die Gefahr in sich, dass aufgrund der
fehlenden Möglichkeit der Sanktionierung von Verbänden die Zurechnungskriterien im Individualstrafrecht aufgeweicht wurden.
1) Vgl Burgstaller, Aktuelle Wandlungen im Grundverständnis des Strafrechts, JBl 1996, 362
(365); Bertel, Strafen für juristische Personen, in: Bundesministerium für Justiz (Hrsg),
Entwicklungslinien im Straf- und Strafprozeßrecht (1996) 215 (217 f).
2) Ausführlich dazu Karollus, Haftung für fremde Geldstrafen (Dissertation Wien, 1987) pass, insb
85 ff.
3) Siehe EBRV 994 BlgNR 22. GP 4 ff.
4) Löschnig-Gspandl (jetzt Hilf), Die strafrechtliche Verantwortlichkeit von Unternehmen und
Verbänden mit Rechtspersönlichkeit in Österreich (Habil Graz, 2003) 61 ff; dies, Zur Bestrafung
von juristischen Personen, ÖJZ 2002, 241 (242); Zeder, Ein Strafrecht juristischer Personen:
Grundzüge einer Regelung in Österreich, ÖJZ 2001, 630 (636).
56
Die Entwicklung des Verbandsverantwortlichkeitsgesetzes soll hier nur kurz
umrissen werden5): Ausgangspunkt war eine internationale Verpflichtung, für
über 100 verschiedene Straftatbestände eine Verantwortlichkeit juristischer
Personen einzuführen. Dem Zweiten Protokoll zum Schutz der finanziellen
Interessen der EG6) folgend, war eine Verantwortlichkeit in zwei Fällen
vorzusehen: nämlich wenn die Straftat zugunsten der juristischen Person durch
eine Person begangen wird, die eine Führungsposition innerhalb der
juristischen Person einnimmt, oder wenn mangelnde Überwachung oder
Kontrolle seitens einer Führungsperson die Begehung einer Straftat durch eine
dieser unterstellte Person ermöglicht hat (Art 3). Die meisten europarechtlichen und internationalen Rechtsakte verlangen zwar nicht zwingend
strafrechtliche Sanktionen gegen juristische Personen, allerdings verpflichten
die meisten europäischen Rechtsakte dazu, „wirksame, angemessene und
abschreckende“ Sanktionen vorzusehen. Ohne hier auf die Gründe näher
eingehen zu können, hat sich der österr. Gesetzgeber im Hinblick auf die
größere Publizität und die Einhaltung rechtsstaatlicher Garantien richtigerweise
dafür entschieden, die Verantwortlichkeit juristischer Personen im Kriminalstrafrecht anzusiedeln.
Die Vorarbeiten an einer gesetzlichen Regelung begannen im Jahr
2001 mit einem in der ÖJZ veröffentlichten Entwurf Zeders7), der in der Folge
als Diskussionsgrundlage diente. Es folgten eine parlamentarische Enquete
und lange Verhandlungen mit Vertretern der verschiedenen Interessensverbände. Im Juni 2004 legte das Bundesministerium für Justiz einen
Entwurf für ein „Verbandsverantwortlichkeitsgesetz“ vor, im Juni 2005
folgte die Regierungsvorlage. Das Gesetz wurde schließlich im Herbst 2005
vom Parlament beschlossen. Am 1. 1. 2006 trat das Verbandsverantwortlichkeitsgesetz in Kraft, durch das eine kriminalstrafrechtliche Verantwortlichkeit von Verbänden eingeführt wurde.
III.
Mit dem neutraleren Begriff der „Verantwortlichkeit“ des Verbandes hat
es der österreichische Gesetzgeber vermieden, von einer Strafbarkeit juristischer
5) Ausführlich dazu Zeder, VbVG – Verbandsverantwortlichkeitsgesetz (2006) 30 ff; zur
Entwicklung vom Ministerialentwurf zum nun geltenden Gesetz siehe Höpfel/Kert, Strafrechtliche
Verantwortlichkeit juristischer Personen in Österreich, in: Đurđević (Ed), Current Issues in
European Criminal Law and the Protection of EU Financial Interests (2006) 99 (101 f).
6) Zweites Protokoll vom 19. 6. 1997 zum Übereinkommen über den Schutz der finanziellen
Interessen der EG, ABl 1997 Nr C 221,1.
7) Zeder, ÖJZ 2001, 630.
57
Robert Kert
in Österreich
Personen zu sprechen. Er hat damit die Frage umgangen, ob ein Verband
„schuldhaft“ handeln kann. Da es ein Grundsatz des österreichischen
Strafrechtssystems ist, dass die Strafbarkeit ein individuelles Fehlverhalten
einer natürlichen Person voraussetzt und die Strafe, als ein mit Tadel
verbundenes Übel, an der Schuld und damit an einer persönlichen
Vorwerfbarkeit der Tat anknüpft, kam während der Entstehungszeit des
Gesetzes von einem Teil der Lehre in Österreich massiver Widerstand gegen
die Verwendung der Begriffe „Schuld“ und „Strafe“ für juristische Personen.8)
Auf diesen – teilweise ideologischen – Streit hat sich der Gesetzgeber nicht
eingelassen; das Gesetz verzichtet daher darauf, von „Schuld“ und „Strafe“ zu
sprechen. Das Verbandsverantwortlichkeitsgesetz versteht unter dem Begriff
der „Verantwortlichkeit“ die Summe aller Voraussetzungen, unter denen dem
Verband bestimmte Handlungen von Entscheidungsträgern oder Mitarbeitern
zugerechnet werden können. Allerdings geht auch das Verbandsverantwortlichkeitsgesetz von einem Vorwurf gegen den Verband aus, der darin
bestehen soll, „dass der Verband die nach den Umständen gebotene Sorgfalt
außer Acht gelassen, insbesondere Maßnahmen zur Verhinderung solcher
Taten unterlassen“ habe.9)
Nachdem zum Zeitpunkt der Entstehung des Gesetzes bereits für über
100 verschiedene Straftaten eine Strafbarkeit juristischer Personen eingeführt
werden musste10), trifft das Gesetz keinerlei Einschränkung hinsichtlich der
Delikte, für die ein Verband verantwortlich werden kann. Vielmehr kommt
grundsätzlich jede mit gerichtlicher Strafe bedrohte Handlung des
Strafgesetzbuches und der Nebengesetze in Betracht. Damit wurde auch
vermieden, bei jeder neuen Verpflichtung zu einem Unternehmensstrafrecht
das Gesetz zu ändern. Als Sanktionen sind sog. Verbandsgeldbußen
vorgesehen, die durch ein Strafgericht im Rahmen eines Strafverfahrens
verhängt werden. Wesentlich ist, dass die strafrechtliche Verantwortlichkeit
des Verbandes nicht an die Stelle der individuellen strafrechtlichen
Verantwortlichkeit der Entscheidungsträger oder Mitarbeiter tritt, sondern
weiterhin die natürlichen Personen neben dem Verband strafbar sind (§ 3
Abs 4 VbVG).
8) Lewisch/Parker, Strafbarkeit der juristischen Person? (2001) 137 ff; vgl auch Moos, Die
Strafbarkeit juristischer Personen und der Schuldgrundsatz, RZ 2004, 98 (100 ff).
9) EBRV 994 BlgNR 22. GP 23. Vgl dazu auch Kert, Verbandsverantwortlichkeit und
Finanzstrafrecht, in: Leitner, Finanzstrafrecht 2006 (Wien 2007) 9 (21 ff).
10) EBRV 994 BlgNR 22. GP 6 f.
58
in Österreich
IV.
Somit sind grundsätzlich alle juristischen Personen – sowohl des
Privatrechts als auch des öffentlichen Rechts – erfasst. Darunter fallen
insb. Kapitalgesellschaften (AG, GmbH), Genossenschaften, Sparkassen,
Vereine im Sinne des VereinsG 2002, Versicherungsvereine auf
Gegenseitigkeit, politische Parteien und Stiftungen sowie Kammern, Sozialversicherungsträger, Universitäten, die Hochschülerschaft, öffentlich-rechtliche Stiftungen, Fonds und selbstständige Anstalten wie zB die Österr.
Nationalbank, die Finanzmarktaufsicht oder das Arbeitsmarktservice.
Darüber hinaus wurden als Adressaten des VbVG auch die eingetragene Personengesellschaften einbezogen, welche zwar keine
juristischen Personen sind, die aber im Außenverhältnis eine ähnliche
Stellung wie juristische Personen einnehmen.11) Keine Verbände sind
Gesellschaften bürgerlichen Rechts, weil ihnen keine Rechtspersönlichkeit
nach bürgerlichem Recht zukommt.
Das Gesetz unterscheidet nicht zwischen inländischen und
ausländischen Unternehmen und Gesellschaften. Auch letztere sind daher
Verbände im Sinne des VbVG, und es kann sie eine Verantwortlichkeit treffen,
sofern die Voraussetzungen des Strafanwendungsrechts vorliegen. 12)
Ausdrücklich ausgenommen sind gem § 1 Abs 3 VbVG auch die
Verlassenschaft, ferner Bund, Länder, Gemeinden und andere juristische
Personen, soweit sie hoheitlich handeln, sowie anerkannte Kirchen,
Religionsgesellschaften und religiöse Bekenntnisgemeinschaften, solange
sie in der Seelsorge tätig sind. Keine Verbände sind auch Unternehmenszusammenschlüsse wie Konzerne, welche als solche keine juristischen
Personen sind.13)
11) EBRV 994 BlgNR 22. GP 4 ff.
12) Siehe dazu unten Punkt VI.
13) Ausführlich dazu Kert, Verbandsverantwortlichkeit im Konzern, in: Vavrovsky (Hrsg), Handbuch
Konzernhaftung (2008), 141 (145 f).
59
Robert Kert
Adressaten des Verbandsverantwortlichkeitsgesetzes sind nicht
Unternehmen, sondern Verbände. Darunter fallen juristische Personen,
eingetragene Personengesellschaften und Europäische wirtschaftliche
Interessenvereinigungen (§ 1 Abs 2 VbVG).
V.
Wann tritt die strafrechtliche Verantwortlichkeit des Verbandes nun ein?
Was sind die Voraussetzungen für das Eintreten einer Verbandsverantwortlichkeit? Das österreichische Gesetz knüpft dafür an eine Tat einer
natürlichen Person an (Anknüpfungstat). Es sieht zwei Varianten vor, die eine
Verbandsverantwortlichkeit auslösen: zum einen im Falle, dass ein
Entscheidungsträger eine Straftat begeht; zum anderen im Falle, dass
Mitarbeiter Straftaten begehen und die Begehung der Tat dadurch
ermöglicht oder wesentlich erleichtert wurde, dass Entscheidungsträger die nach den Umständen gebotene und zumutbare Sorgfalt außer
acht gelassen haben. In beiden Fällen muss die Tat zu Gunsten des
Verbandes begangen worden sein oder müssen durch die Tat Pflichten
verletzt worden sein, die den Verband treffen. Es handelt sich also bei der
Verantwortlichkeit des Verbandes um eine strafrechtliche Haftung des
Verbandes aus dem Handeln seiner Entscheidungsträger oder
Mitarbeiter.
1. Verantwortlichkeit für Tat eines Entscheidungsträgers
Im ersten Fall wird die Verantwortlichkeit durch eine tatbestandsmäßige, rechtswidrige und schuldhafte Tatbegehung eines Entscheidungsträgers ausgelöst. Entscheidungsträger sind Geschäftsführer, Vorstandsmitglieder, Prokuristen und Personen, die in vergleichbarer Weise zur
Außenvertretung befugt sind (§ 2 Abs 1 VbVG). Darüber hinaus sind
Entscheidungsträger auch Mitglieder des Aufsichtsrats und Personen, die
sonst in leitender Stellung Kontrollbefugnisse ausüben. 14)
Der Entscheidungsträger muss die Tat „als solcher“ begehen, das
heißt, in Ausübung seiner Funktion als Entscheidungsträger. Es kommt
also darauf an, in welcher Funktion die Person die Tat begangen hat.15)
Begeht er die Tat im Rahmen einer Tätigkeit, die gewöhnlich Mitarbeiter
ausüben, ist der Fall nach § 3 Abs 3 VbVG zu beurteilen. Nicht entscheidend
für die Verantwortlichkeit des Verbandes ist es, ob der Entscheidungsträger
innerhalb seines intern festgelegten Aufgabenbereiches tätig geworden ist.16)
Der Verband muss sich jedes Verhalten zurechnen lassen, das einer Aufgabe
eines Entscheidungsträgers entspricht. Hat der Entscheidungsträger die Tat
vorsätzlich begangen, ist auch der Verband wegen des Vorsatzdeliktes
verantwortlich; hat er fahrlässig gehandelt, ist der Verband wegen des
14) Boller, Verantwortlichkeit von Verbänden nach dem VbVG (2007) 137.
15) Hilf, Verbandsverantwortlichkeitsgesetz (VbVG)(2006) 46.
16) Ebenso E. Steininger, Verbandsverantwortlichkeitsgesetz § 3 Rz 39.
60
in Österreich
Fahrlässigkeitsdelikts verantwortlich. Die innere Tatseite des Entscheidungsträgers wirkt auch für den Verband.
Für die Verantwortlichkeit des Verbandes ist es einerlei, in welcher
Begehungsform der Entscheidungsträger handelt. Er kann als unmittelbarer,
Bestimmungs- oder Beitragstäter handeln. Er kann die Tat durch Tun oder
Unterlassen begehen. Hat der Entscheidungsträger die Tat bloß versucht, so
wird auch der Verband für die versuchte Tat verantwortlich gemacht. 17)
Inwiefern und wann Strafausschließungs- und Strafaufhebungsgründe,
die dem Entscheidungsträger zugute kommen, auch auf den Verband
Anwendung finden, lässt das Gesetz offen. Es ist nach der Art dieser Gründe
zu entscheiden. Die Begründung zur Regierungsvorlage18) meint dazu, dass
nach dem „Zweck der Regelung“ zu entscheiden sei, welche Strafausschließungs- und welche Strafaufhebungsgründe dem Verband zugute
kommen. Wenn man die wichtigsten Strafausschließungs- und Strafaufhebungsgründe betrachtet, kommt es darauf an, ob es sich um sachliche
oder persönliche Gründe handelt. So wird der Tod des Entscheidungsträgers dem Verband keinesfalls zugute kommen, die Verjährung aber wohl
schon. Auch die Straffreiheit aufgrund eines Rücktritts vom Versuch19) oder
Tätiger Reue nach § 167 StGB oder die Selbstanzeige nach dem
Finanzstrafrecht (§ 29 Finanzstrafgesetz)20) schließen die strafrechtliche
Verantwortlichkeit des Verbandes aus.
2. Verantwortlichkeit für die Tat eines Mitarbeiters
Im zweiten Fall der Verbandsverantwortlichkeit müssen zwei Voraussetzungen vorliegen: Der Verband wird für Straftaten von Mitarbeitern
verantwortlich, wenn diese tatbestandsmäßig und rechtswidrig eine Tat
begangen haben. Dazu muss noch kommen, dass die Tatbegehung dadurch
ermöglicht oder wesentlich erleichtert wurde, dass Entscheidungsträger
eine Sorgfaltspflichtverletzung trifft, insbesondere indem sie wesentliche
technische, organisatorische oder personelle Maßnahmen zur Verhinderung
solcher Taten unterlassen haben.
17) Zur Frage der Anwendbarkeit der Regeln zum Versuch auf Verbände siehe Hilf, VbVG 59; Kert, in
Leitner, Finanzstrafrecht 2006, 26 f;.
18) EBRV 994 BlgNR 22. GP 22.
19) Hilf, Grundlegende Aspekte der neuen Verbandsverantwortlichkeit: Zur subsidiären Anwendung
des StGB, JSt 2006, 112 (118); Kert, in: Leitner, Finanzstrafrecht 2006, 27.
20) Kert, in: Leitner, Finanzstrafrecht 2006, 28; Schrottmeyer, Verbandsverantwortlichkeit im
Finanzstrafrecht, in: Schrottmeyer (Hrsg), Finanzstrafrecht in der Praxis (2007) 23 (42).
61
Robert Kert
Der Entscheidungsträger muss rechtswidrig und schuldhaft handeln.
Liegen Rechtfertigungs- oder Entschuldigungsgründe vor, kommen sie nicht
nur dem Entscheidungsträger, sondern auch dem Verband zugute.
Die Mitarbeitereigenschaft setzt voraus, dass ein arbeitsvertragliches
oder arbeitnehmerähnliches Verhältnis zum Verband oder ein öffentlichrechtliches Dienstverhältnis besteht.21) Besteht kein privat- oder öffentlichrechtliches Arbeitsverhältnis zum Verband, wird durch Taten solcher
Personen eine Verantwortlichkeit des Verbandes nicht ausgelöst. Wer bloß
ehrenamtlich Tätigkeiten innerhalb des Verbandes ausübt, ohne dass ein
arbeitsvertragsähnliches Verhältnis beziehungsweise eine wirtschaftliche
Abhängigkeit besteht, löst daher keine Verantwortlichkeit des Verbandes
aus.22)
Voraussetzung für eine Verantwortlichkeit nach dieser zweiten Variante
ist somit zum einen, dass Mitarbeiter tatbestandsmäßig und rechtswidrig eine
Straftat begangen haben; schuldhaft muss ihr Verhalten hingegen nicht
gewesen sein. Bei Fahrlässigkeitsdelikten bedeutet dies, dass die
Mitarbeiter zwar objektiv sorgfaltswidrig gehandelt haben müssen, es
kommt aber nicht darauf an, dass sie subjektiv sorgfaltswidrig gehandelt
haben oder ihnen ein sorgfaltsgemäßes Verhalten zumutbar war. Hatte
somit der Mitarbeiter nicht die Fähigkeit, eine bestimmte Tätigkeit
sorgfaltsgemäß auszuführen (weil er zB dafür nicht ausgebildet war), so führt
das nicht dazu, dass die strafrechtliche Verantwortlichkeit entfällt.
Nicht erforderlich ist, dass ein bestimmter Mitarbeiter die
tatbestandsmäßige Handlung setzt, sondern es können auch mehrere
Mitarbeiter Teilhandlungen setzen, die zusammen den Tatbestand erfüllen.
Es ist zwar nicht unbedingt notwendig, dass der einzelne Mitarbeiter
namentlich feststeht, allerdings ist eine Konkretisierung des in Betracht
kommenden Personenkreises erforderlich – etwa eine bestimmte Abteilung
eines Unternehmens.
Zusätzlich zu der Tat des Mitarbeiters muss die Tatbegehung dadurch
ermöglicht oder wesentlich erleichtert worden sein, dass ein
Entscheidungsträger die nach den Umständen gebotene und
zumutbare Sorgfalt außer Acht gelassen hat. Maßstab dafür sind – aus
der klassischen Fahrlässigkeitsdogmatik bekannt – Rechtsnormen,
Verkehrsnormen oder – sollte es solche nicht geben – das Verhalten eines
21) Gem § 2 Abs 2 VbVG ist Mitarbeiter im Sinne des VbVG, „wer
1. auf Grund eines Arbeits-, Lehr- oder anderen Ausbildungsverhältnisses,
2. auf Grund eines dem Heimarbeitergesetz 1960, BGBl. Nr. 105/1961, unterliegenden oder
eines arbeitnehmerähnlichen Verhältnisses,
3. als überlassene Arbeitskraft (§ 3 Abs. 4 des Arbeitskräfteüberlassungsgesetzes – AÜG, BGBl.
Nr. 196/1988) oder
4. auf Grund eines Dienst- oder sonst eines besonderen öffentlichrechtlichen Rechtsverhältnisses
Arbeitsleistungen für den Verband erbringt“.
22) Ebenso Hilf, VbVG 46 (Anm 5); Steininger E., Verbandsverantwortlichkeitsgesetz § 2 Rz 20.
62
einsichtigen und besonnenen Entscheidungsträgers in der konkreten
Situation. Exemplarisch nennt das Gesetz insbesondere Sorgfaltsverstöße,
die in einem Unterlassen von wesentlichen technischen,
organisatorischen oder personellen Maßnahmen zur Verhinderung
solcher Taten bestehen. Als Sorgfaltspflichten kommen zum Beispiel in
Betracht: die Übertragung von Aufgaben an geeignete Personen,
Erkundigungspflichten in wirtschaftlichen und Steuerfragen, die Schaffung
klarer innerbetrieblicher Organisationsstrukturen oder die Einrichtung
geeigneter interner Kontrollsysteme mit entsprechenden Dokumentationen.
Diese Maßnahmen müssen tatsächlich möglich und auch zumutbar sein.
Nach dem Gesetz ist es für die Verbandsverantwortlichkeit nicht erforderlich,
dass der Entscheidungsträger auch subjektiv sorgfaltswidrig handelt. Er
muss also nach seinen geistigen oder körperlichen Fähigkeiten nicht in der
Lage gewesen sein, die Sorgfaltspflichten einzuhalten.23) Somit sind die
individuellen Kenntnisse und Fähigkeiten des Entscheidungsträgers nicht
entscheidend für die Verbandsverantwortlichkeit.24) Dem Verband soll es
somit nicht zugute kommen, wenn er sich eines unfähigen oder unbegabten
Entscheidungsträgers bedient.
Notwendig ist auch die Prüfung, ob gerade dieser Sorgfaltsverstoß des
Verbandes die Straftat des Mitarbeiters ermöglicht oder wesentlich
erleichtert hat. Der Sorgfaltsverstoß muss also dafür kausal sein, und die
Tat muss dem Sorgfaltsverstoß auch objektiv zurechenbar sein.
Insbesondere muss sich in der Tat genau jenes Risiko verwirklicht haben,
dem die übertretene Sorgfaltsnorm entgegenwirken sollte. Es muss nicht
festgestellt werden, welcher konkrete Entscheidungsträger sorgfaltswidrig
gehandelt hat; es reicht aus, festzustellen, dass es irgendeiner der
Entscheidungsträger war. Durch dessen Verhalten muss sich das Risiko
erhöht haben; es ist nicht erforderlich, dass bei Einhaltung der gebotenen
Sorgfalt die Tat verhindert hätte werden können.25) So ist die Tatbegehung
jedenfalls wesentlich erleichtert, wenn fehlerhafte Personalentscheidungen
oder ein mangelhaftes betriebsinternes Kontrollsystem die Begehung von
Straftaten durch Mitarbeiter begünstigt haben.
Ob der Verband für eine Vorsatz- oder Fahrlässigkeitstat verantwortlich
gemacht wird, hängt von der inneren Einstellung des Mitarbeiters, der für den
Verband gehandelt hat, – und nicht des Entscheidungsträgers – ab. Der
Verband ist für die Vorsatztat verantwortlich, wenn der Mitarbeiter vorsätzlich
gehandelt hat, für eine Fahrlässigkeitstat, wenn der Mitarbeiter objektiv
sorgfaltswidrig gehandelt hat. Auffallend ist, dass die Anforderungen für eine
23) Die RV (S 23) meint, dass „die zweite Voraussetzung ohnehin eine subjektive Sorgfaltswidrigkeit
(des Verbandes selbst) in sich trägt“.
24) Hilf, VbVG 60.
25) Vgl Steininger E., Verbandsverantwortlichkeitsgesetz (2006) 73.
63
Robert Kert
in Österreich
Verbandsverantwortlichkeit wegen einer Fahrlässigkeitstat – zB einer
fahrlässigen Abgabenhinterziehung – relativ niedrig sind und dass sich der
Verband nicht darauf berufen kann, dass entweder seine Mitarbeiter oder
seine Entscheidungsträger nicht die ausreichenden individuellen Fähigkeiten
besaßen.26) Denn weder die Mitarbeiter noch die Entscheidungsträger
müssen subjektiv sorgfaltswidrig handeln. Wenn etwa ein Mitarbeiter mit
Aufgaben betraut wird, für die er nicht die notwendige Ausbildung oder
Kenntnisse hat, ist der Verband dennoch strafrechtlich verantwortlich. Dies
freilich nur unter der Voraussetzung, dass den Entscheidungsträger ein
objektiver Sorgfaltsverstoß trifft und ihm ein sorgfaltsgemäßes Verhalten
zumutbar gewesen wäre.
3. Zurechnungskriterien
Neben einer der oben genannten Anknüpfungstaten setzt die
strafrechtliche Verantwortlichkeit des Verbandes voraus, dass die
Anknüpfungstat innerhalb des Einfluss- und Wirkungsbereichs des
Verbandes begangen wurde. Das Verbandsverantwortlichkeitsgesetz
verlangt daher, dass die Tat entweder zu Gunsten des Verbandes begangen worden ist oder dass durch sie Pflichten verletzt worden sind, die den
Verband treffen (§ 3 Abs 2 VbVG).
Die Tat ist dann zu Gunsten des Verbandes begangen worden, wenn
der Verband aus der Straftat einen Vorteil hat. Dieser Vorteil kann
finanzieller oder auch immaterieller Art sein.27) Die Tat ist jedenfalls dann
zu Gunsten des Verbandes begangen, wenn der Verband durch sie
bereichert wurde oder bereichert hätte werden sollen beziehungsweise
wenn sich der Verband durch sie einen Aufwand erspart hat. So wird ein
Unternehmen bereichert, wenn es seine Gewinne nicht versteuert, oder aber
ein Industrieunternehmen erspart sich Aufwendungen, wenn es keine teure
Luftfilterungsanlage einbaut. Der Vorteil muss nicht tatsächlich erlangt
werden, er kann auch nur beabsichtigt gewesen sein. Als Vorteile
immaterieller Art wäre etwa die Kundenzufriedenheit mit den Leistungen
eines Unternehmens oder Unterstützungen bei der Erlangung von Aufträgen
zu nennen.
26) Vgl Hilf, VbVG 60 (Anm 17).
27) Kert, in Leitner, Finanzstrafrecht 2006, 20; Schrottmeyer, in Schrottmeyer (Hrsg),
Finanzstrafrecht 36 f; Boller, Verantwortlichkeit von Verbänden nach dem VbVG (2007) 159; aA
E. Steininger, Verbandsverantwortlichkeitsgesetz § 3 Rz 7. Vgl zum Begriff des Vorteils bei den
Bestechungsdelikten Bertel, in WK2 § 304 Rz 2.
64
Wenn die Tat nicht zu Gunsten des Verbandes begangen wird, kann der
Verband dennoch verantwortlich sein, wenn durch die Tat Pflichten verletzt
worden sind, die den Verband treffen. Diese Pflichten ergeben sich im
Einzelnen aus dem Tätigkeitsbereich des Verbandes. Die Frage ist jedoch, wie
weit diese Pflichten reichen. Durch die Bestimmungen des Verbandsverantwortlichkeitsgesetzes sind keine neuen Pflichten geschaffen worden.
Den Verband trifft jedenfalls keine allgemeine Pflicht zur Verhinderung von
Straftaten. Vielmehr muss es sich um verbandsbezogene Pflichten handeln,
die mit der typischen Tätigkeit des Verbandes zu tun haben und die sich vor
allem aus dem Zivil- und Verwaltungsrecht ergeben.28) Hier kommen etwa
umweltrechtliche Schutznormen, Arbeitnehmerschutzpflichten, lebensmittelrechtliche Normen, Sicherungspflichten oder abgabenrechtliche
Bestimmungen in Betracht. Es kann sich aber auch um Pflichten handeln, die
sich aus Individualrechtsakten ergeben, etwa aus Auflagen in Bescheiden.
Aus diesen Zurechnungskriterien folgt, dass ein Verein nicht strafrechtlich verantwortlich gemacht werden kann, wenn er durch die Straftat selbst
geschädigt ist.29)
VI.
1. Bemessung der Verbandsgeldbuße
Als Sanktionen sieht das VbVG Verbandsgeldbußen vor. Ihnen soll
nach der Regierungsvorlage30) general- und spezialpräventive Wirkung
zukommen. Es soll durch sie zwar auch ein sozialethischer Tadel zum
Ausdruck gebracht werden, im Unterschied zur Strafe im Individualstrafrecht
soll damit aber kein individualethischer Tadel verbunden sein.
Geldbußen nach dem VbVG werden nach einem Tagessatzsystem
– vergleichbar mit jenem im Individualstrafrecht – bemessen.31) Die Zahl der
Tagessätze bemisst sich dabei nach der Schwere des Vorwurfs gegen den
Verband, somit nach dem Vorliegen von Erschwerungs- und Milderungsgründen. Die Höchstzahl der Tagessätze orientiert sich an den im Individualstrafrecht vorgesehenen Höchstfreiheitsstrafen. Das Verbandsverantwortlichkeitsgesetz sieht eine Staffelung der Höchstzahl der Tagessätze
28) Vgl E. Steininger, Verbandsverantwortlichkeitsgesetz § 3 Rz 14.
29) Vgl dazu Zeder, VbVG – Verbandsverantwortlichkeitsgesetz (2006) 63.
30) EBRV 994 BlgNR 22. GP 24
31) Siehe dazu Maleczky, Das Verbandsverantwortlichkeitsgesetz (VbVG), JAP 2005/2006, 140.
65
Robert Kert
in Österreich
zwischen 40 und 180 vor, wobei die Zahl der Tagessätze in ein Verhältnis zu
den Strafdrohungen im Individualstrafrecht gesetzt ist. Die Anzahl der
Tagessätze beträgt zum Beispiel bis zu 180 Tagessätze, wenn die Tat mit
lebenslanger Freiheitsstrafe oder Freiheitsstrafe bis zu zwanzig Jahren
bedroht ist; hingegen bis zu 55 Tagessätze, wenn die Tat mit Freiheitsstrafe
bis zu einem Jahr bedroht ist (§ 4 Abs 3 VbVG).
Für die Bemessung der Höhe des Tagessatzes wird an die
Ertragslage des Verbandes unter Berücksichtigung seiner wirtschaftlichen
Leistungsfähigkeit angeknüpft (§ 4 Abs 4 VbVG). Ein Tagessatz ist der Betrag,
der dem 360. Teil des Jahresertrages entspricht oder diesen um höchstens
ein Drittel über- oder unterschreitet. Für die Höhe des Tagessatzes sind
eine Untergrenze von 50 und eine Obergrenze von 10.000 Euro
vorgesehen. Aus der Kombination mit der höchstzulässigen Zahl an
Tagessätzen ergibt sich, dass die höchstmögliche Verbandsgeldbuße im
allgemeinen Strafrecht 1,8 Mio Euro beträgt. Maßgeblich für die Höhe des
Tagessatzes ist der Gewinn (Ertragsüberschuss) des Verbandes.32) Das Ziel
der Verbandsgeldbuße soll es sein, dem Verband „Überschüsse zu
entziehen“, ohne die Betriebsgrundlagen des Verbandes zu gefährden.
Orientierungsgröße soll jener Überschussbetrag sein, der nach
Berücksichtigung notwendiger Investitionen und Fremdfinanzierungsaufwendungen zur Ausschüttung an die Eigentümer zur Verfügung stehen
würde.33) Die Grundlage für die Ermittlung des Überschussbetrages ist der
handelsrechtliche Jahresabschluss.
Bei der Bemessung der Anzahl der Tagessätze hat das Gericht
Erschwerungs- und Milderungsgründe, soweit sie nicht schon die Höhe der
angedrohten Geldbuße bestimmen, gegeneinander abzuwägen (§ 5 Abs 1
VbVG). Das Gesetz zählt demonstrativ einige Erschwerungs- und
Milderungsgründe auf: So soll es etwa einen Milderungsgrund darstellen,
wenn der Verband schon vor der Tat Vorkehrungen zur Verhinderung solcher
Taten getroffen hat (§ 5 Abs 3 Z 1 VbVG), er lediglich für Straftaten von
Mitarbeitern verantwortlich ist (§ 5 Abs 3 Z 2), er die Folgen der Tat
gutgemacht (§ 5 Abs 3 Z 4) oder wesentliche Schritte zur zukünftigen
Verhinderung ähnlicher Taten unternommen hat (§ 5 Abs 3 Z 5).
Erschwerend wirkt hingegen, je größer der Schaden oder die Gefährdung
durch die Tat ist (§ 5 Abs 2 Z 1), je höher der erlangte Vorteil ist (§ 5 Abs 2 Z 2)
oder je mehr gesetzwidriges Verhalten von Mitarbeitern geduldet oder
begünstigt wurde (§ 5 Abs 2 Z 3).
Ein anderes System der Bemessung der Verbandsgeldbuße ist im
Finanzstrafrecht vorgesehen, in dem auch für natürliche Personen nicht das
32) Ausführlich dazu Zirm/Limberg, Zur Tagessatz-Bemessung im VbVG, ÖJZ 2009/77.
33) EBRV 994 BlgNR 22. GP 25
66
in Österreich
Tagessatzsystem, sondern eine Geldsummenstrafe vorgesehen ist. Dieses
System wurde auch für die Verbandsgeldbußen nach dem Finanzstrafgesetz
eingeführt. Die Höhe der Verbandsgeldbuße richtet sich daher nach dem
strafbestimmenden Wertbetrag, der sich aus dem steuerrechtlichen
Verkürzungsbetrag oder entfallenen Abgabenbetrag ergibt. Es gibt daher im
Finanzstrafrecht keine betragsmäßige Höchstgrenze für die Verbandsgeldbuße, weil ausschließlich die Höhe der hinterzogenen Steuern den
Strafrahmen nach oben begrenzt.34)
Die Verbandsgeldbuße kann auch bedingt oder teilbedingt
nachgesehen werden. Dem Verband sollen in diesem Fall Weisungen
erteilt werden. Es ist ein Ziel des Verbandsverantwortlichkeitsgesetzes, dass
durch einen weiten Anwendungsbereich der teilbedingten Verbandsgeldbuße Weisungen im Zusammenhang mit der Verbandsverantwortlichkeit
eine größere Bedeutung erlangen als bei natürlichen Personen. Dadurch soll
das zukünftige Verhalten des Verbandes besser gesteuert werden, was die
vor allem präventive Zielsetzung des Verbandsverantwortlichkeitsgesetzes
unterstreicht. Insbesondere kommen Weisungen zur Schadenswiedergutmachung und – mit dessen Zustimmung – zu technischen, organisatorischen oder personellen Maßnahmen innerhalb des Verbands in
Betracht, um der Begehung weiterer Taten, für die der Verband
verantwortlich ist, entgegenzuwirken (§ 8 Abs 2 und 3 VbVG). 35)
3. Diversion für Verbände
Das Instrument der Diversion, das in Österreich im Jahr 2000 im
Individualstrafrecht eingeführt wurde und dort einen großen
Anwendungsbereich hat, ist auch für Verbände vorgesehen (§ 19 VbVG).
Voraussetzung für die Anwendung diversioneller Maßnahmen ist, dass der
Sachverhalt hinreichend geklärt ist, die strafbare Handlung nicht in die
Zuständigkeit des Schöffen- oder Geschworenengerichts fällt, die Tat nicht
den Tod eines Menschen zur Folge hatte und keine spezial- oder
generalpräventiven Gründe dagegensprechen. Im Unterschied zum
Individualstrafrecht fehlt das Ausschlusskriterium der „schweren Schuld“, da
der Begriff der Schuld vom Gesetzgeber im Zusammenhang mit der
Verbandsverantwortlichkeit generell vermieden wird und auch kein
Äquivalent dazu vorgesehen ist.36)
34) Ausführlich dazu Kert, in: Leitner, Finanzstrafrecht 2006, 32 f.
35) Hilf, VbVG 76 f; Kert, in: Leitner, Finanzstrafrecht 2006, 34.
36) Vgl dazu Kert, in: Leitner, Finanzstrafrecht 2006, 21 ff; siehe auch E. Steininger,
Verbandsvorantwortlichkeitsgesetz Vorbem Rz 6 f.
67
Robert Kert
2. Bedingte Nachsicht der Verbandsgeldbuße
Der Rücktritt von der Verfolgung ist zudem über diese Kriterien hinaus
– im Gegensatz zum Individualstrafrecht – zwingend davon abhängig zu
machen, dass der Verband den aus der Tat entstandenen Schaden gut
macht sowie andere Tatfolgen beseitigt. Als diversionelle Maßnahmen
sieht das VbVG die Zahlung eines Geldbetrages, die Probezeit mit oder ohne
Pflichten und die Erbringung gemeinnütziger Leistungen vor.
VII.
Schwierig bei der Verhängung von Sanktionen über Verbände kann der
Umstand sein, dass sich Verbände auflösen oder mit anderen
verschmelzen, sobald gegen sie ein Strafverfahren geführt wird oder eine
Strafe verhängt wurde. Damit könnten sie sich der Verhängung oder dem
Vollzug der Geldbuße entziehen. Für den Fall, dass ein Rechtsnachfolger
im Wege der Gesamtrechtsnachfolge, wie etwa durch gesellschaftsrechtliche Umwandlung, Verschmelzung, Spaltung, an die Stelle des
belangten Verbandes tritt, sieht das Gesetz vor, dass grundsätzlich
sämtliche im VbVG vorgesehenen Rechtsfolgen auf den Rechtsnachfolger
übergehen beziehungsweise die vom Gericht getroffenen Entscheidungen
auch gegen den Rechtsnachfolger gelten. Werden lediglich die Anteile von
einem anderen Gesellschafter übernommen (“Share-Deal”), besteht kein
Bedürfnis für einen Haftungsübergang, da der Verband ja weiterhin bestehen
und damit auch strafrechtlich verantwortlich bleibt. Im Falle der
Einzelrechtsnachfolge sollen die Regelungen über die Gesamtrechtsnachfolge dann gelten, wenn die Einzelrechtsnachfolge der Gesamtrechtsnachfolge gleichzuhalten ist. Voraussetzung dafür ist, dass der
Verband durch Einzelrechtsnachfolge in (annähernd) gleichem Umfang
übernommen wird, wie dies bei einer Gesamtrechtsnachfolge der Fall ist. 37)
Nicht geregelt ist der Fall der freiwilligen Auflösung eines Unternehmens. In diesem Fall ist die Verhängung oder der Vollzug der Verbandsgeldbuße wohl ausgeschlossen.
VIII.
Für das gerichtliche Verfahren gegen Verbände gelten grundsätzlich
die allgemeinen Vorschriften über das Strafverfahren, soweit sie nicht
ausdrücklich auf natürliche Personen anwendbar sind und sich aus den
Bestimmungen des Verbandsverantwortlichkeitsgesetzes nichts anderes
ergibt.
37) Ausführlich Baritsch/Kert, Übergang strafrechtlicher Haftungen beim Unternehmens- und
Anteilskauf, in: Althuber/Schopper (Hrsg), Handbuch Due diligence (im Druck).
68
in Österreich
Im Prinzip sollen die Verfahren gegen die Entscheidungsträger oder
Mitarbeiter und den Verband gemeinsam geführt werden (§ 15 Abs 1 VbVG).
Das Verbandsverantwortlichkeitsgesetz setzt für die Verfolgung des
Verbandes aber nicht voraus, dass eine oder mehrere natürliche Personen
verfolgt werden, da ihn ein vom Vorwurf gegen natürliche Personen
losgelöster Vorwurf trifft.38) Wird das Verfahren gemeinsam geführt, richtet
sich die Zuständigkeit für das Verfahren gegen den Verband nach der
Zuständigkeit für die der Straftat verdächtige oder beschuldigte natürliche
Person. Wird das Verfahren gegen den Verband getrennt von jenem gegen
die natürliche Person geführt, weil die verdächtige(n) natürliche(n) Person(en)
nicht greifbar sind oder nicht alle Voraussetzungen für eine Strafbarkeit von
ihnen vorliegen, so richtet sich die Zuständigkeit für das Verfahren gegen den
Verband nach den allgemeinen Zuständigkeitsregeln der StPO. Sofern in der
StPO für die örtliche Zuständigkeit an den Wohnsitz oder den Aufenthalt des
Beschuldigten angeknüpft wird, richtet sich die Zuständigkeit nach dem Sitz
des belangten Verbandes. Wenn ein solcher in Österreich nicht besteht, ist
der Ort des Betriebes oder der Niederlassung maßgebend.
Die gemeinsame Verfahrensführung ist vor allem für das Vorverfahren
und das Hauptverfahren bis zum Ende des Beweisverfahrens vorgesehen.
Im Anschluss an das Beweisverfahren folgen zunächst die Schlussvorträge
betreffend die natürliche Person und dann die Verkündung des Urteils über
die natürliche Person. Wird die natürliche Person schuldig gesprochen,
folgen danach in fortgesetzter Hauptverhandlung sofort die Schlussvorträge
betreffend den Verband und das Urteil gegen den Verband. Wird die
natürliche Person aber freigesprochen, muss der Ankläger binnen drei Tagen
erklären, ob in einem selbstständigen Verfahren über die Verhängung einer
Verbandsgeldbuße entschieden werden soll.
2. Verfolgungsermessen
Eine Besonderheit des Verfahrens gegen Verbände ist das weite
Verfolgungsermessen, das dem Staatsanwalt eingeräumt wird. Während die
Strafprozessordnung für das Verfahren gegen natürliche Personen
traditionell durch ein recht strenges Legalitätsprinzip (von dem es nur wenige
Ausnahmen gibt) bestimmt ist, sieht das Verbandsverantwortlichkeitsgesetz
ein Ermessen der Staatsanwalts vor, von der Verfolgung eines
Verbandes abzusehen oder zurückzutreten (§ 18 VbVG). Es handelt sich
hierbei um ein gebundenes Opportunitätsprinzip, welches durch das
Gesetz entsprechend determiniert ist. Der Staatsanwalt muss verschiedene
38) Hilf, VbVG 94.
69
Robert Kert
1. Gemeinsames Verfahren gegen Verband und natürliche Person
Umstände abwägen, unter anderem die Schwere der Tat, das Gewicht der
Pflichtverletzung oder des Sorgfaltsverstoßes, die Folgen der Tat, das
Verhalten des Verbandes nach der Tat, die zu erwartende Höhe einer über
den Verband zu verhängenden Geldbuße sowie allfällige bereits eingetretene
oder unmittelbar absehbare rechtliche Nachteile des Verbandes oder seiner
Eigentümer aus der Tat. Aufgrund dieser Umstände hat er zu beurteilen, ob
eine Verfolgung verzichtbar ist. Insbesondere soll dies der Fall sein, wenn mit
dem Verfahren ein beträchtlicher und zur Bedeutung der Sache offenkundig
außer Verhältnis stehender Aufwand verbunden wäre. Ausgeschlossen ist ein
Absehen von der Verfolgung, wenn aus spezial- oder generalpräventiven
Gründen oder sonst wegen besonderen öffentlichen Interesses eine
Verfolgung geboten erscheint.
In der Praxis entsteht ein Spannungsverhältnis zweifellos dadurch, dass
für Verbände dieses weitgehende Verfolgungsermessen zur Anwendung
kommen soll, während gleichzeitig für die beschuldigten Entscheidungsträger und Mitarbeiter das Legalitätsprinzip der Strafprozessordnung gilt.
3. Stellung des Verbandes und der natürlichen Personen
im Strafverfahren
Der Verband hat im Verfahren die Rechte eines Beschuldigten. Dem
Verband soll die Stellung als sog „belangter Verband“ zukommen, „sobald
sich auf Grund bestimmter Tatsachen der Verdacht ergibt, dass ein Verband
für eine von Amts wegen zu verfolgende Straftat verantwortlich sein könnte“
(§ 13 Abs 1 VbVG). Dem Verband stehen damit die Verfahrensgarantien des
Art 6 EMRK zu.39)
Alle Entscheidungsträger des Verbandes und jene Mitarbeiter, die im
Verdacht stehen, die Straftat begangen zu haben, oder wegen der Straftat
bereits verurteilt sind, sind im Verfahren als Beschuldigte zu laden und zu
vernehmen. Sie trifft daher bei ihrer Aussage keine Wahrheitspflicht. Alle
anderen, also etwa Mitarbeiter, die nicht selbst verdächtig sind, aber auch
externe Berater des Unternehmens, sind als Zeugen zu vernehmen.
Über die Vertretung des Verbandes im Strafverfahren trifft das Gesetz
keine allgemeine Regelung. Grundsätzlich geht es aber davon aus, dass
ein zur Vertretung nach außen befugter Entscheidungsträger den Verband im
Verfahren vertritt. Dabei kann es allerdings zu Interessenskollisionen
zwischen dem Entscheidungsträger und dem Verband kommen. Eine
Regelung trifft das Gesetz daher für den Fall, dass sämtliche Mitglieder des
zur Vertretung nach außen befugten Organs selbst im Verdacht stehen,
39) EBRV 994 BlgNR 22. GP 31; vgl Frowein/Peukert, Europäische Menschenrechtskonvention2
(1996) Art 6 Rz 4.
70
die Straftat begangen zu haben. In diesem Fall hat das Gericht dem
belangten Verband von Amts wegen einen Verteidiger beizugeben. Dieser
hat den Verband zu verteidigen und auch die nach der Art des Verbandes
erforderlichen Schritte zur Bewirkung einer ordnungsgemäßen Vertretung
des Verbandes zu setzen. Seine Bestellung endet, wenn der Verband selbst
einen Verteidiger oder einen Vertreter bestellt hat. Ob es ausreicht, nur für
diesen Fall eine Vertretungsregelung vorzusehen, ist fraglich, denkt man nur
an den Fall, dass die Beweislage in Bezug darauf, wer die Anknüpfungstat
begangen hat, nicht eindeutig sein könnte und der – zwar nicht beschuldigte
– Entscheidungsträger ein Interesse haben könnte, nicht in Verdacht zu
geraten. Auch in solchen Fällen könnten Interessenskollisionen auftreten, zu
welchen aber das Gesetz keine Regelung trifft.
IX.
Mit dem Verbandsverantwortlichkeitsgesetz hat der österreichische
Gesetzgeber eine kriminalstrafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen
Personen und Personengesellschaften eingeführt. Österreich hat damit nicht
nur seine internationalen Verpflichtungen erfüllt, sondern auch dem kriminalpolitischen Bedürfnis entsprochen, mit geeigneten Mitteln gegen Unternehmenskriminalität vorzugehen. Aus diesem Grund hat der Gesetzgeber
sich auch nicht nur mit Minimallösungen begnügt, sondern ein umfassendes
Gesetz geschaffen, welches die strafrechtliche Verantwortlichkeit von
Verbänden auf alle Delikte erstreckt. Für die Verantwortlichkeit des Verbandes knüpft das Gesetz entweder an eine Straftat eines Entscheidungsträgers
oder an eine Tat eines Mitarbeiters an.
Die praktische Bedeutung des Verbandsverantwortlichkeitsgesetzes ist
bisher noch relativ gering. Es gibt zwar bisher noch keine genauen Statistiken
und Untersuchungen. Dennoch fällt auf, dass die Staatsanwaltschaften
bisher (noch) recht zurückhaltend in der Anwendung des neuen Gesetzes
sind. Dies kann einerseits mit dem weiten Verfolgungsermessen
zusammenhängen, welches das Gesetz in § 18 den Staatsanwälten
einräumt, andererseits aber mit einer gewissen Skepsis gegenüber diesem
vollkommen neuen Instrumentarium. Mittlerweile gibt es einige Fälle, bei
denen nach einer Diversion das Verfahren eingestellt wurde oder in denen
erstinstanzliche Urteile ergangen sind. Dabei haben vor allem Steuerdelikte
sowie Betrügereien die größte deliktsmäßige Bedeutung. Um die
Anwendbarkeit des Gesetzes seriös beurteilen zu können, bleibt vorerst eine
genauere, vom Bundesministerium für Justiz in Auftrag gegebene Studie über
die Anwendung des Gesetzes abzuwarten, welche für das nächste Jahr
erwartet wird.
71
Robert Kert
in Österreich
Baritsch/Kert, Übergang strafrechtlicher Haftungen beim Unternehmensund Anteilskauf, in: Althuber/Schopper (Hrsg), Handbuch Due diligence
(im Druck)
Bertel, Strafen für juristische Personen, in: Bundesministerium für Justiz
(Hrsg), Entwicklungslinien im Straf- und Strafprozeßrecht (Wien 1996)
S. 215
Boller, Verantwortlichkeit von Verbänden nach dem VbVG (Wien 2007)
Burgstaller, Aktuelle Wandlungen im Grundverständnis des Strafrechts,
Juristische Blätter (JBl) 1996, 362
Hilf, Verbandsverantwortlichkeitsgesetz (VbVG)(Wien 2006)
Hilf, Grundlegende Aspekte der neuen Verbandsverantwortlichkeit: Zur
subsidiären Anwendung des StGB, Journal für Strafrecht (JSt) 2006, 112
Höpfel/Kert, Strafrechtliche Verantwortlichkeit juristischer Personen in
Österreich, in: Đurđević (Ed.), Current Issues in European Criminal Law and
the Protection of EU Financial Interests (Zagreb 2006) S. 99
Karollus, Haftung für fremde Geldstrafen (Dissertation Wien, 1987)
Kert, Verbandsverantwortlichkeit im Konzern, in: Vavrovsky (Hrsg), Handbuch
Konzernhaftung (Wien 2008), 141
Kert, Verbandsverantwortlichkeit und Finanzstrafrecht, in: Leitner,
Finanzstrafrecht 2006 (Wien 2007)
Lewisch/Parker, Strafbarkeit der juristischen Person? (Wien 2001)
Löschnig-Gspandl, Die strafrechtliche Verantwortlichkeit von Unternehmen
und Verbänden mit Rechtspersönlichkeit in Österreich (Habil Graz, 2003)
Löschnig-Gspandl, Zur Bestrafung von juristischen
Österreichische Juristen-Zeitung (ÖJZ) 2002, 241
Maleczky, Das Verbandsverantwortlichkeitsgesetz
2005/2006, 140
Personen,
(VbVG),
JAP
Moos, Die Strafbarkeit juristischer Personen und der Schuldgrundsatz,
Richterzeitung (RZ) 2004, 98
Schrottmeyer, Verbandsverantwortlichkeit im Finanzstrafrecht, in:
Schrottmeyer (Hrsg), Finanzstrafrecht in der Praxis (Wien 2007) 23
Steininger E., Verbandsverantwortlichkeitsgesetz (Wien 2006)
Zeder, Ein Strafrecht juristischer Personen: Grundzüge einer Regelung in
Österreich, Österreichische Juristen-Zeitung (ÖJZ 2001), 630
72
in Österreich
Zeder, VbVG – Verbandsverantwortlichkeitsgesetz (Wien 2006)
Zirm/Limberg, Zur Tagessatz-Bemessung im VbVG, Österreichische
Juristen-Zeitung (ÖJZ) 2009/77
Robert Kert
Ass.-Prof. Dr. Robert Kert
Institut für Strafrecht und Kriminologie, Universität Wien
Ústav pre trestné právo a kriminológiu, Univerzita Viedeň
73
|
UNTERNEHMENSSTRAFRECHT
IN DER SCHWEIZ
Abstract: Der folgende Beitrag soll einen Überblick über das Schweizerische
Modell der Unternehmensstrafbarkeit bieten, das in seiner gegenwärtigen Form
im Jahr 2003 eingeführt wurde. Eine Analyse der komplexen Bestimmung des Art
102 schweizerisches Strafgesetzbuch soll Aufschluss darüber geben, was bei der
Einführung oder Reform eines strafrechtlichen Sanktionensystems für juristische
Personen oder Unternehmen beachtet beziehungsweise vermieden werden sollte.
Schlagwörter: Unternehmensstrafrecht, Schweiz, Entwicklung,
Voraussetzungen für Verbandsverantwortlichkeit, Sanktionsadressaten,
Anknüpfungstaten, Organisationsverschulden, strafrechtliche Sanktionen
Abstract: The following article is meant to give an overview over the Swiss
concept of corporate criminal liability which in its present form was introduced in
the Swiss Criminal Code in 2003. An analysis of the complex provision of Art 102
of the Swiss Criminal Code shall contribute to answer the questions of what can be
learnt and what could be avoided when introducing or reforming a system that
wants to make legal persons or corporations responsible for criminal acts.
Key words: Corporate criminal liability, Switzerland, development,
addressees of sanctions, acts triggering a criminal liability, organisational
negligence, criminal sanctions
74
Unternehmensstrafrecht
in der Schweiz
A.
Eine Diskussion um die aktuelle Unternehmensstrafbarkeit hatte bereits
mit dem Ende der 1980er bzw verstärkt Anfang der 1990er Jahre im
Zusammenhang mit organisierter Kriminalität bzw Geldwäscherei eingesetzt.
Auch in der Schweiz waren (und sind) maßgebliche Stimmen zu vernehmen,
die einer Unternehmensstrafbarkeit mit Blick auf Handlungs-, Schuld- oder
Straffähigkeit zumindest skeptisch gegenüber stehen.
Das Bundesgesetz über das Verwaltungsstrafrecht (VStR) kennt bereits
seit 1974 eine subsidiäre Unternehmenshaftung aus verfahrensökonomischen Gründen, wonach juristische Personen, Kollektiv-, Kommanditgesellschaften, Einzelfirmen und Personengesamtheiten ohne Rechtspersönlichkeit anstelle der natürlichen Person zur Bezahlung der (höchstens
5000 Franken betragenden) Busse verurteilt werden, wenn die Ermittlung
der strafbaren natürlichen Person unverhältnismäßig wäre (Art 7); eine große
Zahl von nebenstrafrechtlichen Spezialgesetzen verweist auf diese
Bestimmung.2) Auch im Steuerstrafrecht ist seit langem die Verbandsgeldbuße normiert.3) Diese Bestimmungen galten allerdings bis zum Jahr
2003 als Ausnahmen4) des vom Schrifttum und der Rechtsprechung
allgemein anerkannten Grundsatzes „societas delinquere non potest“5)
beziehungsweise wurden diese nicht dem Strafrecht zugerechnet. 6)
Hauptmotiv für die Einführung der Unternehmensstrafbarkeit in der
Schweiz war laut Botschaft des Bundesrats7) die strafrechtliche Erfassung
1) Amtliche Sammlung des Bundesrechts, AS 2003, 3043 ff. Bundesgesetz über die Änderung des
Strafgesetzbuches und des Bundesgesetzes betreffend die Überwachung des Post- und
Fernmeldeverkehrs (Finanzierung des Terrorismus) vom 21. März 2003, BBl 2003, 2847 (in
Vorziehung der einschlägigen Bestimmungen des revidierten AT des StGB).
2) Vgl Heine, Straftäter Unternehmen: das Spannungsfeld von StGB, Verwaltungsstrafrecht und
Steuerstrafrecht, recht 2005, 1, 7 f.
3) Vgl Heine, recht 2005, 9.
4) Vgl Riklin, AT I, § 12 Rz 14, 16.
5) Siehe dazu die Nachweise aus Schrifttum und Rsp bei Trechsel/Jean-Richard, in Trechsel, StGB
PK (2008), Art 102 Rz 1.
6) Trechsel/Jean-Richard, in Trechsel, StGB PK (2008), Art 102 Rz 3.
7) Botschaft zur Änderung des Schweizerischen Strafgesetzbuches (Allgemeine Bestimmungen,
Einführung und Anwendung des Gesetzes) und des Militärstrafgesetzes sowie zu einem
Bundesgesetz über das Jugendstrafrecht vom 21. 9. 1998, BBl 1999, 2141 f.
75
Marianne Johanna
Hilf
In der Schweiz wurde mit 1. 10. 2003 das geltende Modell einer echten
Strafbarkeit von Unternehmen eingeführt.1) Dies erfolgte durch die
Inkorporation zweier Bestimmungen in das Strafgesetzbuch: Art 100quater,
der die materiellrechtliche Regelung enthält, sowie Art 100quinquies mit den
notwendigsten, oder besser: rudimentären, verfahrensrechtlichen Bestimmungen (seit dem Inkrafttreten der Totalrevision des Allgemeinen Teils des
StGB mit 1. 1. 2007: Art 102 und 102a).
jener Fälle von Unternehmenskriminalität, in welchen es aufgrund
„organisierter Unverantwortlichkeit“ (gerade) zu keiner Individualzurechnung kommen und daher nach traditionellem Individualstrafrecht niemand
strafrechtlich zur Verantwortung gezogen werden kann.8) Diese Vermeidung
von Strafbarkeitslücken ist jedenfalls der Grundgedanke der subsidiären
Unternehmensstrafbarkeit nach Abs 1 des Art 102 StGB. Erst in den
parlamentarischen Beratungen wurde durch den Ständerat – neben der
Einführung einschränkender Kriterien – der subsidiären Unternehmensstrafbarkeit die konkurrierende Unternehmensstrafbarkeit für bestimmte
Katalogtaten hinzugefügt9), wenngleich schon in der Botschaft des
Bundesrates immerhin konzediert wird, dass zuweilen die „alleinige
Bestrafung“ von Individualpersonen „unbillig, ja ungerecht erscheinen“
könne, „da damit nur ein Teil des fehlerhaften Verhalten strafrechtlich
sanktioniert“ werde.10)
Sobald eine Unternehmensstraftat einer bestimmten natürlichen Person
„zugerechnet werden kann“, bleibt für eine Anwendbarkeit des Abs 1, also
eine Bestrafung des Unternehmens, kein Raum. Zu einer kumulativen
Strafbarkeit von Unternehmen und natürlichen Personen kann es lediglich
dann kommen, wenn eine Katalogstraftat des Abs 2 vorliegt und das
Unternehmen der Vorwurf trifft, nicht alles Erforderliche und Zumutbare
unternommen zu haben, um eine solche Straftat zu verhindern.11) Der Grund
für die klar von Abs 1 abweichende Regelungssystematik des Abs 2 liegt in
der Erfüllung diesbezüglicher internationaler Verpflichtungen, die sich
lediglich auf bestimmte Kriminalitätsbereiche beziehen (UN, Europarat,
OECD, FATF).12) Insofern hat die Schweiz es dabei belassen, nur das
vorgegebene Minimum umzusetzen; ein Mindestprogramm, das aufgrund
der konkreten Ausgestaltung des „materiellrechtlichen Zweiermodells“13)
allerdings weder vollständig den internationalen Vorgaben entspricht noch in
sich harmonisch ist.14)
8) Siehe dazu insbesondere Schünemann, Unternehmenskriminalität, 34 mN; Stratenwerth, in FS
R. Schmitt, 301; Heine, Verantwortlichkeit, 197 f.
9) Vgl Heine, ZStrR 2003, 27 f; Pieth, in FS Jung, 722 („prinzipale Unternehmenshaftung“);
Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, 2. Aufl (2007), Art 102 Rz 17.
10) Botschaft, BBl 1999, 2137, 2140.
11) Für die Subsidiarität zur Geschäftsherrenhaftung Donatsch, in Donatsch (Hg), Schweizerisches
Strafgesetzbuch, 17. Aufl (2006), Art. 102, 164.
12) Vgl Pieth, ZStrR 2003, 355 ff; Arzt, Strafbarkeit juristischer Personen: Andersen, vom Märchen
zum Alptraum, SZW 2002, 228; Postizzi, Fusionsgesetz und Unternehmensstrafrecht, AJP
2007, 176.
13) Arzt, Unternehmensstrafbarkeit – Fernwirkungen im materiellen Strafrecht (Fahrlässigkeit,
Begünstigung, Urkundendelikte, Geschäftsbesorgung), recht 2004, 213.
14) Siehe nur Arzt, Interessenkonflikte bei der Vertretung eines angeschuldigten Unternehmens,
SZW 2004, 360: Abs 1 als „Soufflé: viel Luft wenig Substanz“, auf das „noch eine Portion
Sauerkraut“ in Gestalt des Abs 2 getürmt wurde; Wohlers, in FS Riklin, 290 mwN („zwei grundsätzlich
unterschiedliche Modelle“).
76
in der Schweiz
Die praktische Bedeutung ist auch fünf Jahre nach dem Inkrafttreten des
Unternehmensstrafrechts marginal, was weniger mit der hervorragenden
Präventivwirkung des Gesetzes als mit dem komplizierten und zugleich bloß
rudimentären und daher höchst auslegungsbedürftigen Regelungsinhalt, der
zudem nicht unerhebliche Beweisschwierigkeiten in sich birgt, erklärt
werden könnte:15) Bislang liegt keine Entscheidung des schweizerischen
Bundesgerichtes vor. Abgesehen von der Einleitung einiger
Ermittlungsverfahren, die bisher keine rechtlichen Konsequenzen nach sich
gezogen haben, ist nur eine Verurteilung eines Unternehmens zu einer
Geldbuße von 3000 Franken im Zusammenhang mit einem Verkehrsunfall
(Geschwindigkeitsüberschreitung von 55 km/h auf der Autobahn) bekannt.16)
15) Vgl Heine, Praktische Probleme des Unternehmensstrafrechts, SZW 2005, 17; ebenso
Livschitz, Das Unternehmensstrafrecht in der Schweiz, in DACH (Hg), Unternehmensstrafrecht
(2007), 31. Zum „strukturellen Zuwachs an Auslegungsmacht für die Strafverfolgungsorgane“
siehe Heine, in FS Lampe, 591.
16) Heine, Criminal liability of enterprises in Switzerland, a new programme: organisational
deficiencies, in Adam/Colette-Basecqz/Nihoul (Hg), La responsabilité des personnes morales
en Europe, Corporate Criminal Liability in Europe, Namur 2008, 317; Niggli/Gfeller, BSK
Strafrecht I, Art 102 Rz 315. Zur mangelnden Praxisrelevanz siehe auch Stratenwerth/Wohlers,
Schweizerisches Strafgesetzbuch, Handkommentar (2007), Art 102 Rz 1; Arzt, SZW 2002,
227; Lobsiger, Unternehmensstrafrecht und Wirtschaftskriminalität, ZStrR 2005, 188;
N. Schmid, Strafbarkeit des Unternehmens: die prozessuale Seite, recht 2003, 205; Wohlers, in
FS Riklin, 289, 294, 300; Kim, Individuelle und kollektive Zurechnung, Schwierigkeiten bei der
Bestrafung von Unternehmern und Unternehmen (2007), 218; (wenngleich zuversichtlich) Pieth,
Risi¬komanagement und Strafrecht, Organisationsversagen als Voraus¬setzung der
Unternehmenshaftung, in Sutter-Somm/Hafner/G. Schmid/Seelmann (Hg), Risiko und Recht,
Festgabe zum Schweizerischen Juristentag 2004, 610, 614. Diesem Befund widerspricht die
wohl vereinzelt gebliebene Sorge von Hildbrand, Wirtschaftskriminalität und Schweizer
Unternehmensstrafrecht, in BMJ (Hg), 33. Ottensteiner Fortbildungsseminar aus Strafrecht und
Kriminologie, Schriftenreihe des BMJ, Bd 118, (2005), 39, die Strafverfolgungspraxis könnte
aufgrund der Beweisschwierigkeiten in Wirtschaftsstrafverfahren gegen natürliche Personen
geneigt sein, „zu frühzeitig auf organisatorische Mängel zu schließen“, wodurch sich „die
natürliche Person hinter der juristischen verstecken kann.“
77
Marianne Johanna
Hilf
Nach wie vor sind grundlegende Fragen zur Auslegung einzelner
Voraussetzungen der Unternehmensstrafbarkeit umstritten. Dies soll aber
nicht den Blick darauf verstellen, dass die schweizerische Konzeption in
einigen Belangen über den international geforderten Mindeststandard
hinausgeht (siehe unten).
B.
1. Grundlegendes
Sowohl die materiellrechtliche als auch die verfahrensrechtliche
Regelung finden sich im Ersten Teil (Verbrechen und Vergehen) des Ersten
Buches des StGB; konkret im Siebenten Titel über die „Verantwortlichkeit
des Unternehmens“. Im gegebenen Kontext soll nur die materiellrechtliche
Bestimmung wiedergegeben werden:
Art. 102 Strafbarkeit
1.
Wird in einem Unternehmen in Ausübung geschäftlicher Verrichtung
im Rahmen des Unternehmenszwecks ein Verbrechen oder Vergehen begangen und kann diese Tat wegen mangelhafter Organisation des Unternehmens keiner bestimmten natürlichen Person zugerechnet werden, so wird das Verbrechen oder Vergehen dem
Unternehmen zugerechnet. In diesem Fall wird das Unternehmen mit
Busse bis zu 5 Millionen Franken bestraft.
2.
Handelt es sich dabei um eine Straftat nach den Artikeln 260ter,
260quinquies, 305bis, 322ter, 322quinquies oder 322septies
Absatz 1 oder um eine Straftat nach Artikel 4a Absatz 1 Buchstabe a
des Bundesgesetzes vom 19. Dezember 1986 gegen den unlauteren Wettbewerb, so wird das Unternehmen unabhängig von der
Strafbarkeit natürlicher Personen bestraft, wenn dem Unternehmen
vorzuwerfen ist, dass es nicht alle erforderlichen und zumutbaren
organisatorischen Vorkehren getroffen hat, um eine solche Straftat
zu verhindern.
3.
Das Gericht bemisst die Busse insbesondere nach der Schwere der
Tat und der Schwere des Organisationsmangels und des angerichteten Schadens sowie nach der wirtschaftlichen Leistungsfähigkeit
des Unternehmens.
4.
Als Unternehmen im Sinne dieses Titels gelten:
a) juristische Personen des Privatrechts;
b) juristische Personen des öffentlichen Rechts mit Ausnahme der
Gebietskörperschaften;
c) Gesellschaften;
d) Einzelfirmen.
78
in der Schweiz
Das Gesetz listet in Art 102 Abs 4 die einzelnen (möglichen17))
Sanktionsadressaten unter dem Überbegriff „Unternehmen“ auf18) und führt
somit einen spezifisch strafrechtlichen Unternehmensbegriff ein, den es nicht
im Eigentlichen definiert und dessen Weite bemerkenswert ist. 19)
Die hL20) bezieht – außer zuweilen im Falle von Änderungen des
Unternehmensträgers (etwa durch Fusion oder Spaltung)21) – die unternehmensstrafrechtliche Verantwortlichkeit nicht auf das Unternehmen als
soziales System, sondern auf den Unternehmensträger.
Die in der Liste der „Unternehmen“ angeführten Sanktionssubjekte sind:
juristische Personen (unter ausdrücklicher Ausnahme der Gebietskörperschaften), Gesellschaften und Einzelfirmen. Als juristische Personen des
Privatrechts gelten Aktiengesellschaften22), Kommanditaktiengesellschaften,
Gesellschaften mit beschränkter Haftung, Genossenschaften sowie Vereine,
Stiftungen und privatrechtliche Körperschaften des kantonalen Rechts.23)
Öffentliche Unternehmen in Privatrechtsform sind gleichermaßen wie private
Unternehmen erfasst.24) Auch juristische Personen des öffentlichen Rechts
sind Sanktionsadressaten;25) niemals jedoch die Gebietskörperschaften
17) Eine tatsächliche Unternehmensstrafbarkeit hängt von weiteren Kriterien ab, wie insbesondere
der Tatbegehung „in Ausübung geschäftlicher Verrichtung“ (siehe sogleich unten).
18) Der Kreis der Sanktionsadressaten ist nahe¬zu identisch mit jenem der Verbandspersonen, für
die Art 29 StGB die Vertreterhaftung normiert.
19) Vgl Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 359; Pieth, in FS Jung, 723, sieht in der Weite
des strafrechtlichen Unternehmensbegriffes den „Hauptgrund für das Scheitern der
generalisierten Anwendung der prinzipalen Haftung“. Auch Stratenwerth, AT I, § 13 Rz 182,
kritisiert die Umschreibung der Sanktionsadressaten als „unbestimmt“.
20) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 355 f; Bertossa, Unternehmensstrafrecht
– Strafprozess und Sanktionen (2003), 9, 155; N. Schmid, recht 2003, 209; Postizzi, AJP
2007, 178 ff; Piotet, in FS N. Schmid, 214 ff, 220 f.
21) Siehe Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 355. Ausführlich zur Frage der
„Rechtsnachfolge der Unternehmenshaftung“ Postizzi, AJP 2007, 178 ff.
22) Damit auch die Ein-Mann-AG (siehe dazu Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 364).
23) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 360, 361 ff; Donatsch, StGB, 165.
24) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 377; vgl auch Pieth, in FS Jung, 723.
25) Das Erfordernis der wirtschaftlichen Betätigung (siehe sogleich unten) gilt für alle aufgelisteten
„Unternehmen“ und bedarf daher bei den Vereinen, Stiftungen und privatrechtlichen
79
Marianne Johanna
Hilf
Zunächst werden jene Voraussetzungen der Unternehmensstrafbarkeit
dargelegt, die (bzw soweit diese) für beide Strafbarkeitsfälle Geltung
besitzen: Sanktionsadressatenkreis, Delikte, Unternehmensbezug, Täterkreis, Anlasstat und Organisationsverschulden. Im Anschluss daran soll die
grundlegend unterschiedliche Systematik der beiden Strafbarkeitsfälle des
Abs 1 und des Abs 2 analysiert und die sich daraus ergebenden Problemstellungen erörtert werden.
(Bund, Kantone, Einwohnergemeinden sowie Gemeindeverbände und auch
Spezialgemeinden, wie Bürger-, Kirch- und Schulgemeinden)26) selbst. Als
Gesellschaften fallen die (quasi-rechtsfähigen) Personengesellschaften
(konkret: Kollektiv- und Kommanditgesellschaften) sowie grundsätzlich auch
einfache Gesellschaften unter den einschlägigen strafgesetzlichen
Unternehmensbegriff.27) Die vom Gesetzgeber getroffene Einbeziehung
– zivilrechtlich nicht einmal Quasi-Rechtsfähigkeit genießender – einfacher
Gesellschaften ist aufgrund eben dieses Umstands nicht gänzlich
unumstritten.
Selbst die sog Einzelfirma kann sich als Unternehmen iSd StGB strafbar
machen. Begründet wird die Einbeziehung der Einzelfirmen mit der
„unternehmensstrafrechtlichen Gleichbehandlung aller Rechts- und Organisationsformen“.28) Das Schrifttum steht dieser Einbeziehung massiv ablehnend gegenüber. Diese Ablehnung wird zum Teil auf prozessuale Grundprinzipien (Unschuldsvermutung, ne bis in idem, Vollstreckung), zum Teil auf
kriminalpolitische Erwägungen gegründet.29) Eine eigene Regelung der
Strafbarkeit von Konzernen enthält das StGB nicht.30)
Strafbar iSd Art 102 Abs 1 oder Abs 2 StGB werden jedoch die
aufgelisteten potentiellen Sanktionsadressaten nur dann, wenn sie
wirtschaftliche bzw geschäftliche Tätigkeiten iwS verrichten31), wobei
Körperschaften des kantonalen Rechts ebenso wie bei den juristischen Personen des
öffentlichen Rechts keiner besonderen Hervorhebung (so aber Donatsch/Tag, Strafrecht I,
Verbrechenslehre, 8. Aufl [2006], 379).
26) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 378.
27) Der damit enger als der zivilrechtliche Gesellschaftsbegriff ist (Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art
102 Rz 380). Zum Willen des Gesetzgebers Forster, Verantwortlichkeit, 119 FN 580. Siehe
auch Donatsch, StGB, 166.
28) Siehe die Nachweise in den Gesetzesmaterialien bei Forster, Verantwortlichkeit, 126 f (FN 616).
29) Pieth, ZStrR 2003, 358; ders, in FS Jung, 723; N. Schmid, in FS Forstmoser, 771; Y. Jeanneret,
La responsabilité pénale de l’entreprise et le droit de la circulation routičre, AJP 2004, 919 f;
Forster, Verantwortlichkeit, 127 ff; Macaluso, responsabilité, N 683 ff; Piotet, in FS Schmid,
215 f, 220; R. Roth, L’entreprise, nouvel acteur pénal, in Berthoud (Hg), La responsabilité pénale
du fait d’autrui (2002), 85; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 397 ff, 407 ff; krit ob der
Unbestimmtheit hinsichtlich der Einzelfirmen: Stratenwerth/Wohlers, StGB, Art. 102 Rz 2;
Hildbrand, in BMJ (Hg), 33. Ottensteiner Fortbildungsseminar, 36. Bertossa,
Unternehmensstrafrecht, 88 f, erachtet die Einbeziehung der Einzelfirma für irrelevant.
30) Forster (Verantwortlichkeit, 132 ff, 299) stellt für den „Durchgriff über mehrere Konzernebenen“
auf das Vorliegen eines „Zurechnungsverbund[es] im Sinne einer wirtschaftlichen Einheit“ in
Zusammenschau mit einer „verbandsspezifischen Garantenstellung“ ab; siehe dagegen auf
Basis des juristischen Unternehmensbegriffs restriktiver Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102
Rz 405; Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 2. Siehe daher Livschitz, in DACH (Hg),
Unternehmensstrafrecht, 13 ff, der „erhebliche Rechtsunsicherheit“ für die Praxis als Folge
„mangelhafter Legistik“ ortet.
31) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 76 f, 358 f, 368; Pieth, ZStrR 2003, 359; N. Schmid,
in FS Forstmoser, 768; eingehend Forster, Verantwortlichkeit, 101 ff; Donatsch/Tag,
Strafrecht I, 379.
80
diese nicht den alleinigen, ja nicht einmal den hauptsächlichen Tätigkeitsbereich darstellen müssen.32) Weder das Betreiben eines kaufmännischen
Gewerbes, noch eine (dauerhafte) wirtschaftliche Zweckausrichtung noch
Gewinnstrebigkeit sind zwingende Voraussetzungen.33) Non-Profit-Organisationen, die trotz beziehungsweise innerhalb ihres idealen Zwecks
geschäftlich tätig sind, können sich strafbar machen.34) Der Ausschluss etwa
eines Vereins (als juristische Person nichtwirtschaftlicher Zielsetzung) aus
der Strafbarkeit „ergibt sich nicht aus der wohltätigen Zielsetzung, sondern
aus der Absenz geschäftlicher Verrichtungen“.35) Diese einschränkende
Sichtweise betrifft nach wohl üM auch politische Parteien. 36)
In Ansehung der Delikte, für welche Unternehmen strafrechtlich zur
Verantwortung gezogen werden, ist zwischen den beiden Strafbarkeitsfällen
zu unterscheiden: Während Abs 1 einen sehr weiten Anwendungsbereich
vorsieht, ist Abs 2 auf bestimmte Wirtschaftsdelikte beschränkt.
Abs 1 erfasst alle Verbrechen und Vergehen, nicht hingegen Übertretungen (Art 105 Abs 1 StGB). Die Unterscheidung zwischen Verbrechen und
Vergehen ist identisch mit jener des österreichischen StGB: Gem Art 10
Abs 2 StGB sind Verbrechen alle „Taten, die mit Freiheitsstrafe von mehr als
drei Jahren bedroht sind“; Vergehen sind nach Art 10 Abs 3 StGB all jene
„Taten, die mit Freiheitsstrafe bis zu drei Jahren oder mit Geldstrafe bedroht
sind“. Auch Delikte des Nebenstrafrechts sind vom Deliktskreis des Abs 1
erfasst (siehe Art 333 Abs 1 StGB).37)
32) Vgl Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 77 f, 359; aA N. Schmid, in FS Forstmoser, 768
(Aktivitäten primär im Bereich der Wirtschaft).
33) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 77 ff, 359; Piotet, in FS Schmid, 215; Forster,
Verantwortlichkeit, 102.
34) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 81, 359, 368; Forster, Verantwortlichkeit, 103. Arzt,
SZW 2002, 234, hält die Einbeziehung von Hilfsorganisationen für „gerecht“, wobei hier die
„‚Hilfe’ als das ‚Geschäft’ der bezahlten Helfer“ gesehen wird; Macaluso, responsabilité, N 546 f;
vgl auch N. Schmid, in FS Forstmoser, 769; aA Frei, Verantwortlichkeit des Verwaltungsrates aus
strafrechtlicher Sicht (2004), 124.
35) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 368 mwN. So werden sich etwa auch
Wohngemeinschaften (einfache Gesellschaften) in der Regel mangels geschäftlicher
Verrichtungen nicht strafbar machen; übt eine Wohngemeinschaft allerdings ausnahmsweise
geschäftliche Verrichtungen aus, so kommt eine Unternehmensstrafbarkeit grundsätzlich in
Betracht (str; dafür: Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 358; aA Forster,
Verantwortlichkeit, 103); wohl auch Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 3, die bloß
sporadische geschäftliche Tätigkeiten von Kultur- und Freizeitvereinen nicht genügen lassen.
36) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 81; N. Schmid, in FS Forstmoser, 769 mN; Forster,
Verantwortlichkeit, 106. Demgegenüber reflektiert Arzt, SZW 2002, 234, die Möglichkeit des
„fundraising“ als „geschäftlicher Nebenzweck“ (Abspaltung der „Finanzmittelbeschaffung vom
nichtgeschäftlichen Hauptzweck der Organisation“.
37) Donatsch, StGB, 164.
81
Marianne Johanna
Hilf
in der Schweiz
Abs 2 enthält einen eng gefassten taxativen Deliktskatalog. Katalogtaten sind die Beteiligung an bzw die Unterstützung einer kriminellen
Organisation sowie Finanzierung des Terrorismus, beides Delikte, die im
Bereich der Unternehmensstrafbarkeit kaum praktische Bedeutung haben;38)
des Weiteren Geldwäscherei, aktive Bestechung schweizerischer oder
fremder Amtsträger, Vorteilsgewährung sowie aktive Bestechung im privaten
Sektor.
d) Unternehmensbezug
Der notwendige Bezug zur Verantwortlichkeitssphäre des Unternehmens ergibt sich aus der gesetzlichen Forderung, dass die Tat „in einem
Unternehmen in Ausübung geschäftlicher Verrichtung im Rahmen des Unternehmenszwecks“ begangen wird. Selten bleibt eine derart detailliert
formulierte Klausel derart unbestimmt. 39)
Darüber hinaus erfordert die Strafbarkeit des Unternehmens jedoch
auch einen „funktionalen Zusammenhang“ zwischen Anlasstat und
Geschäftstätigkeit des Unternehmens.40) In Ausübung geschäftlicher
Verrichtung werden jedenfalls solche Taten nicht begangen, die bloß „bei
Gelegenheit“ bzw „anlässlich“ einer solchen stattfinden.41) Damit werden
auch in der Schweiz sog Exzesstaten ausgeschlossen.42) Wie weit der
Bereich der Exzesstaten in diesem Sinne genau zu ziehen ist, bleibt
allerdings interpretationsbedürftig.
Die Wendung „im Rahmen des Unternehmenszwecks“ dient der
weitergehenden Konturierung des notwendigen Unternehmensbezugs der
Taten; es kommt maßgeblich auf den jeweiligen Geschäftszweck an. In der
Tat muss sich ein „besonderes betriebstypisches Risiko“43) verwirklichen, das
sowohl anhand der Branche als auch anhand des spezifischen
Unternehmens zu konkretisieren ist.44) Eine Verletzung von Pflichten, die das
Unternehmen selbst treffen, wird vom Gesetz nicht explizit verlangt; ebenso
38) Forster, Verantwortlichkeit, 238 ff.
39) Vgl Stratenwerth, AT I, § 13 Rz 186; aA Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 10.
40) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 82 ff.
41) Heine, ZStrR 2003, 35; Wohlers, in FS Riklin, 293; Cassani, Aktuelle Anwaltspraxis 2005, 682;
Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 82.
42) Donatsch, StGB, 164: „Delikte von Angestellten, die nichts mit der Aktivität des Unternehmens
zu tun haben“; Heine, ZStrR 2003, 34; Forster, Verantwortlichket, 190 mN aus den
Gesetzesmaterialien.
43) Heine, ZStrR 2003, 36; ders, SZW 2005, 19; N. Schmid, in FS Forstmoser, 774; Pieth, ZStrR
2003, 361; Macaluso, responsabilité, N 744; Wohlers, in FS Riklin, 293; zur „Betriebstypizität
der Anlasstat“: Forster, Verantwortlichkeit, 193 ff mwN; siehe auch Livschitz, in DACH (Hg),
Unternehmensstrafrecht, 17; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 89 ff.
44) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 90, 100.
82
in der Schweiz
Nach der wohl üL werden Straftaten (unmittelbar und ausschließlich)
gegen das Unternehmen selbst von vornherein nicht „in Ausübung
geschäftlicher Verrichtung“ bzw nicht „im Rahmen des Unternehmenszwecks“ verübt.47) Die konkrete Tätigkeit, durch welche die Anlasstat
verwirklicht wird, muss „nicht primär eine eigentlich kaufmännische sein“48),
wenngleich ein „Konnex zur geschäftlichen Tätigkeit“ gegeben sein muss.49)
Das Gesetz nennt die strafbarkeitsauslösenden natürlichen Personen
nicht explizit. Der Kreis jener natürlichen Personen, deren Verhalten die
Strafbarkeit eines Unternehmens herbeizuführen vermag – sohin der Kreis
der potentiellen Anknüpfungs-, Anlass- bzw Primärtäter50) – , erschließt sich
zunächst aus dem Umstand, dass die Tat „in einem Unternehmen“ begangen
werden muss, sohin durch natürliche Personen, die im Organisations- und
damit Verantwortungsbereich des Unternehmens agieren.51) Die Notwendigkeit der organisatorischen und hierarchischen Einbindung in das
45) Forster, Verantwortlichkeit, 196: „Der zur Ausscheidung von Exzesstaten erforderliche kollektive
Sinnbezug wird nicht über das Kriterium der Nutzniesserschaft des Unternehmens hergestellt“;
Stratenwerth, Voraussetzungen einer Unternehmenshaftung de lege ferenda, ZStrR 2008, 7;
Wohlers, in FS Riklin, 293. Abw offenbar Heine, ZStrR 2003, 35: „Handlungen, die nicht einmal
potentiell eine Nutznießung für den Verband zur Folge hätten, erfolgen in der Regel ‚nicht im
Rahmen eines gewinnorientierten Unternehmenszwecks’. So lässt sich verhindern, dass allein
individuelles Gewinnstreben […] kurzerhand dem Unternehmen zugeschlagen wird“; ähnl
Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 12 (der Anlasstäter müsse „von der nicht
abwegigen Vorstellung geleitet sein, dass sein Verhalten (auch) dem Unternehmen nütze“, ein
tatsächlicher Nutzen sei nicht erforderlich.
46) Heine, ZStrR 2003, 35 (jedoch auf Basis der Eingrenzung der Unternehmensstraftaten auf
solche, die zumindest eine potentielle Nutznießerschaft des Unternehmens begründen (siehe
vorherige FN).
47) Heine, ZStrR 2003, 34. Auf mangelndes Strafbedürfnis sowie mangelnde Einfügung unter den
Unternehmenszweck gründend: Forster, Verantwortlichkeit, 198; Donatsch/Tag, Strafrecht I,
385 mN; für letzteres auch Wohlers, in FS Riklin, 294; Frei, Verantwortlichkeit, 125; N. Schmid,
in FS Forstmoser, 776; R. Roth, ZStrR 1997, 365; Moreillon, ZStrR 1999, 337; Y. Jeanneret,
AJP 2004, 920; siehe auch Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 13.
48) N. Schmid, in FS Forstmoser, 774.
50) Arzt, SZW 2004, 360.
51) Wohlers, in FS Riklin, 292 mN; Forster, Verantwortlichkeit, 154.
83
Marianne Johanna
Hilf
wenig die Begehung zu Gunsten bzw im Gewinninteresse des Unternehmens.45) Straftaten, die von rein „individuellem Vorteilsstreben“ eines
Mitarbeiters getragen sind, werden zwar zu Recht vom Anwendungsbereich
der Unternehmensstrafbarkeit ausgenommen46), doch scheint dies angesichts der gesetzlichen Formulierung des Unternehmensbezugs nicht immer
ganz einfach zu begründen zu sein.
Unternehmen und damit in dessen Aufsichts- und Kontrollsystem52) ergibt
sich im Übrigen zwingend aus dem gegenüber dem Unternehmen erhobenen
Vorwurf eines Organisationsverschuldens: Ohne organisatorische
Einbindung, kein Organisationsverschulden. 53)
Der potentielle Täterkreis ist daher weit gezogen; gesellschaftsrechtliche, vertragliche oder lediglich faktische Einbindung ist erforderlich,
aber auch ausreichend. Zunächst sind neben den (auch „bloß“ faktischen)
Organen und Gesellschaftern jedenfalls sämtliche Mitarbeiter unabhängig
von der Hierarchieebene umfasst;54) das Unternehmen beratende bzw vom
Unternehmen beauftragte Personen, wie etwa Rechtsanwälte, Wirtschaftstreuhänder, Steuerberater oder Unternehmensberater jedoch nur dann,
wenn diese eng in das Unternehmen eingebunden sind55) bzw diese eine
solch „dominierende Stellung“ innehaben, dass sie als faktische Organe
agieren.56) Reine beratende Tätigkeit durch Rechtsanwälte oder Unternehmensberater begründet keine mögliche Anlasstäterschaft.57) Auch kann ein
Unternehmen als Outsourcinggeber für Taten des Outsourcingnehmers
strafrechtlich verantwortlich werden, soweit das Unternehmen entsprechende Aufsichts- bzw Kontrollpflichten treffen.58)
Eine Identifizierung des Anknüpfungstäters ist – solange der
Unternehmensbezug nachgewiesen ist – nicht Voraussetzung der
Unternehmensstrafbarkeit59) (bzw verhindert diese gem Abs 1 sogar die
Unternehmensstrafbarkeit; siehe unten zum subsidiären Modell).
Die Strafbarkeit des Unternehmens setzt sowohl nach Abs 1 als auch
nach Abs 2 die tatbestandsmäßige und rechtswidrige, nicht notwendig
52) Donatsch, StGB, 164; Stratenwerth/Wohlers, StGB, Art. 102 Rz 4.
53) Vgl Forster, Verantwortlichkeit, 154, 157.
54) Forster, Verantwortlichkeit, 155; Wohlers, in FS Riklin, 292; Cassani, Aktuelle Anwaltspraxis
2005, 681; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 65; siehe auch N. Schmid, in FS
Forstmoser, 771 f; Livschitz, in Dach (Hg), Unternehmensstrafrecht, 7; krit Stratenwerth, ZStrR
2008, 7 (siehe unten).
55) N. Schmid, in FS Forstmoser, 772: „hierarchisch und organisatorisch relativ stark in das
Unternehmen eingebunden“; siehe auch Pieth, ZStrR 2003, 360; zur Vorsicht mahnend Forster,
Verantwortlichkeit, 157, der zu Recht darauf hinweist, dass in praxi häufig ohnehin eine
Tatbeteiligung des externen Beraters an einer (durch Unternehmenszugehörige
mitzuverantwortenden oder von jenen zumindest tatbestandsmäßig und rechtswidrig
begangenen) Unternehmensstraftat in Betracht zu ziehen ist; siehe auch Wohlers, in FS Riklin,
293.
56) Donatsch, StGB, 164; Forster, Verantwortlichkeit, 157.
57) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 69; Donatsch/Tag, Strafrecht I, 382 mN;
Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 11.
58) Donatsch, StGB, 164. Im Detail Forster, Verantwortlichkeit, 158 ff.
59) Donatsch, StGB, 164; Forster, Verantwortlichkeit, 153.
84
schuldhafte Begehung einer Tat durch einen Unternehmenszugehörigen
voraus. Häufig wird auf diese Tat als „Anlasstat“ Bezug genommen60), welcher
zuweilen (explizit) der Stellenwert einer Art objektiven Strafbarkeitsbedingung eingeräumt wird.61) Von Individualschuld ist die Unternehmensstrafbarkeit unabhängig. Diese gründet vielmehr auf dem gegenüber
dem Unternehmen erhobenen Vorwurf eines (personalen oder
deliktsermöglichenden) Organisationsdefizits. Strafbarkeitsvoraussetzung ist
somit „die beweiskräftige Feststellung aller für die Anlasstat einschlägigen
objektiven und subjektiven Tatbestandsmerkmale“62) sowie des
Nichtvorliegens von Rechtfertigungsgründen63). Genau hier setzen die ersten
Kritikpunkte dogmatischer wie auch praktischer Natur ein. Sowohl die Frage
der praktischen Nachweisbarkeit der Verwirklichung objektiver, aber vor
allem auch subjektiver Tatbestandsmerkmale im Falle unauffindbarer oder
gar (lediglich) additiv agierender Anlasstäter als auch schon ganz
grundlegend der dogmatischen Vereinbarkeit „mit den für unsere
Strafrechtssysteme
maßgebenden
Kriterien
der
strafrechtlichen
Zurechnung“64) beschäftigen das Schrifttum seit geraumer Zeit, ohne bislang
zu einer eindeutigen Lösung geführt zu haben (siehe unten).
Im Zusammenhang mit dem Erfordernis der Rechtswidrigkeit der
Anlasstat stellt sich die Frage, ob dem Unternehmen auch eigenständig
Rechtfertigungsgründe zugute kommen, also Rechtfertigungsgründe, die
nicht auf Seiten des konkreten Anlasstäters vorliegen, jedoch aus der
Perspektive des Kollektivs verwirklicht erscheinen. Diese Frage wird im
schweizerischen Schrifttum – soweit sie angesprochen wird – zu Recht
überwiegend – wenngleich ohne nähere Ausführungen hierzu – bejaht. 65)
60) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 54; Donatsch, StGB, 164; Forster,
Verantwortlichkeit, 71, 147 ff (die jedoch gerade nicht – wie allerdings aus der Formulierung
Forsters hervorgeht – stets „strafbares“ Verhalten darstellt); Arzt, SZW 2002, 227; Heine, ZStrR
2003, 36 f; Pieth, ZStrR 2003, 359; N. Schmid, recht 2003, 205.
61) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 26, 34, 238 mwN; Riklin, AT I, § 12 Rz 20, 23;
Forster, Verantwortlichkeit, 48, 86 f, 292 (aA jedoch mit Blick auf Abs 1; so auch Stratenwerth, in
FS Burgstaller, 198 f). Auch für Abs 2 räumt Forster, Verantwortlichkeit, 86, im Übrigen „eine
stärkere Anbindung an die Anlasstat“ als bei einer reinen objektiven Strafbarkeitsbedingung ein.
Siehe schon Heine, ZStrR 2003, 37, 41 („externe Straftat als notwendiger Anlass für
behördliches Einschreiten“); explizit zu Abs 1: Arzt, SZW 2002, 227 („oder
Prozessvoraussetzung?“). Nach Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 19, ist in Abs 2
(lediglich) „die subjektive Komponente der Anlasstat als objektive Strafbarkeitsbedingung zu
behandeln“. Siehe unten.
62) Forster, Verantwortlichkeit, 160. Pieth, ZStrR 2003, 360; Stratenwerth, in FS Burgstaller, 193 ff;
N. Schmid, in FS Forstmoser, 772; Moreillon, ZStrR 1999, 342; Y. Jeanneret, AJP 2004, 918 f.
63) Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 9, wollen auch die bloß entschuldigenden Formen
von Notwehr und Notstand als Gründe für den Ausschluss der Unternehmensstrafbarkeit
einbezogen wissen; aA Forster, Verantwortlichkeit, 189.
64) Siehe nur Stratenwerth, in FS Burgstaller, 192 ff.
65) Forster, Verantwortlichkeit, 187 f; Heine, ZStrR 2003, 33.
85
Marianne Johanna
Hilf
in der Schweiz
Strafbefreiungsgründe – konkret: fehlendes Strafbedürfnis, Wiedergutmachung oder Betroffenheit des Täters durch seine Tat – , die dem
Anlasstäter zu Gute kommen, wirken sich nach dem Gesetz nicht auch zu
Gunsten des Unternehmens aus.66) Anderes gilt nach üM mit Blick auf die
Frage der originären Anwendbarkeit von Strafbefreiungsgründen zu Gunsten
des Unternehmens.67) Während die Bezugnahme auf die geringfügige
„Schuld“ (des Täters) eine Anwendbarkeit des Art 52 StGB (fehlendes
Strafbedürfnis) auf Unternehmen aufgrund des konstitutiven Kriteriums des
Organisationsverschuldens keineswegs auszuschließen vermag, sieht
allerdings Forster68) in dem Erfordernis der Wiedergutmachung durch den
„Täter“ (Art 53 StGB) insofern ein Problem als das Unternehmen nicht Täter
sei; ein Problem, das letztlich jedoch der Anwendbarkeit des Strafbefreiungsgrundes auf Unternehmen „kaum“ entgegenstehe. 69)
Nach dem schweizerischen Modell ist das Unternehmen strafbar. Die
Strafbarkeit wird auf das eigene Verschulden des Unternehmens im Sinne
mangelhafter Organisation gegründet. Das Unternehmen haftet nicht für
fremdes (individuelles) Verschulden.70) Der Vorwurf gegenüber dem Unternehmen ist von Individualschuld unabhängig.71) Während jedoch ein Teil des
Schrifttums vermeint, der Nachweis individueller Schuld werde durch das
Organisationsverschulden substituiert,72) versteht ein anderer Teil des
Schrifttums die Kollektivverantwortlichkeit in einem umfassenderen Sinne
und spricht von einem „kollektiven Verantwortungsüberschuss“73). Jedenfalls
wird von „depersonalisiertem Organisationsverschulden“74) gesprochen oder
66) Vgl Forster, Verantwortlichkeit, 275; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 327 (da Art 102
einen Straftatbestand darstelle, in dem die Anlasstat als objektive Bedingung der Strafbarkeit zu
sehen sei; Strafgrund sei das Organisationsdefizit).
67) Forster, Verantwortlichkeit, 276 ff mN; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 326 f.
68) Forster, Verantwortlichkeit, 277; das Unternehmen sei nur dann Täter (und das auch nur iwS),
wenn eine additive Anlasstat in Rede stehe (siehe nur ders, Verantwortlichkeit, FN 1250). Auch
nach Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 329 ff, kommt Strafbefreiung aufgrund
Wiedergutmachung „nur in sehr begrenztem Rahmen“ in Betracht.
69) Sic! Die Argumentation, der Verband sei nicht selbst Täter, erfreut sich auch in Österreich großer
Beliebtheit und wird dort für vergleichbare Fragen (ebenso nonchalant) durch die Fiktion der
Täterschaft ersetzt (siehe nur E. Steininger, VbVG, Vorbem Rz 8: Interpretation aus
Verbandsperspektive).
70) Siehe nur Donatsch/Tag, Strafrecht I, 381 f mN.
71) Siehe nur Donatsch, StGB, 164; Pieth, ZStrR 2003, 363; Forster, Verantwortlichkeit, 66, 188 f,
296.
72) Forster, Verantwortlichkeit, 188 f; Stratenwerth, in FS Burgstaller, 194: „Kollektivverantwortung“
als „Ersatz für feststehende (oder fehlende?) Individualschuld“ (in Replik auf Heine).
73) Heine, ZStrR 2001, 25; ders, ZStrR 2003, 32 f, 34; Pieth, ZStrR 2001, 14. AA Stratenwerth, in
FS Burgstaller, 195: „reines Konstrukt“.
74) Forster, Verantwortlichkeit, 66.
86
auch von „sozialer Schuld“75). Die Botschaft des Bundesrats bezieht sich auf
eine „zeit- und situationsgerechte“ Umdeutung des Schuldprinzips im Unternehmensbereich: „Aus der moralischen Schuld des Individualtäters“ werde
„im Falle des Unternehmens eine Schuld sui generis“, die insbesondere als
Organisationsverschulden „wenigstens annähernd umschrieben“ werde.
„Wesentlicher als die konkrete Benennung“ sei „aber die Einsicht, dass nur
ein Vorwurf eigener Prägung eine strafrechtliche Verantwortlichkeit von
Unternehmen begründen“ könne, „ohne zugleich den im Individualstrafrecht
weiterhin unverzichtbaren traditionellen Schuldbegriff zu denaturieren“.76)
Das „Organisationsverschulden des Unternehmens“ als „Vorwurf eigener
Prägung“ könne „der Schuld einer natürlichen Person nicht gleichgestellt
werden“; demgemäß werde auch die Busse „nicht direkt auf der Grundlage
der ‚Schuld’ des Unternehmens, sondern mittelbar, über die […] drei
Kriterien“ (der Schwere der Tat, des Organisationsmangels und des
Schadens) bemessen.77) Zu Recht erblicken (dennoch) Niggli/Gfeller im
Organisationsmangel das „Unternehmensverschulden“.78) Das Organisationsverschulden muss im Übrigen nicht auf bestimmte Unternehmensorgane
oder -mitarbeiter rückführbar sein; welche natürlichen Personen konkret die
relevanten Organisationspflichten verletzt haben, ist unerheblich. 79)
75) Lütolf, Strafbarkeit, 135 ff.
76) Botschaft, BBl 1999, 2142; siehe auch Donatsch, StGB, 17. Aufl (2006), 163 f; Hurtado Pozo,
in FS N. Schmid, 203 f. Heine, recht 2005, 6 („das Organisationsverschulden des
Verbandstäters als ‚Vorwurf eigener Prägung’“) fordert konsequent die Entwicklung einer
kollektiven Unrechtslehre mit dem Ergebnis, dass „generelle Täterschaft“ sowie „additives
Unrecht“ mit Blick auf die Anlasstat genügt. Für Postizzi, AJP 2007, 177, wurzelt die „Akzeptation
des Begriffes der Organisationsschuld“ im Schuldprinzip. Krit mit Blick auf den Schuldbegriff
jedoch: Stratenwerth, in FS R. Schmitt, 302 ff; Seelmann, Unternehmensstrafbarkeit: Ursachen,
Paradoxien und Folgen, in FS N. Schmid, 184; Wohlers, Die Strafbarkeit des Unternehmens, SJZ
2000, 386 (der die „eigene“ Handlungsfähigkeit des Unternehmens qua handelnder Mitarbeiter
bejaht); Killias, Verteidigung in Wirtschaftsstrafsachen, Sonderbeilage plädoyer 1/04, 9 („Anfang
vom Ende des Schuldstrafrechts“). Zur Diskussion um (strafrechtliche) Handlungs- und
Schuldfähigkeit der juristischen Person im schweizerischen Schrifttum siehe im Übrigen Hurtado
Pozo, Responsabilité de l’entreprise: Culpabilité et peine, in Niggli/Hurtado Pozo/Queloz (Hg),
Festschrift für Franz Riklin, Zur Emeritierung und zugleich dem 67. Geburtstag (2007), 120 ff;
Bertossa, Unternehmensstrafrecht, 20 ff; Kim, Zurechnung, 163 ff; Trechsel/Noll,
Schweizerisches Strafrecht, AT I, 6. Aufl (2004), 149 ff; Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art
102 Rz 1 f mwN.
77) Botschaft, BBl 1999, 2144. Siehe auch Donatsch/Tag, Strafrecht I, 376, 390, die von einem
„Schuldvorwurf sui generis“ sprechen, aber betonen, eine „‘Schuld‘ des Unternehmens, also ein
Vorwurf gegenüber dem Unternehmen, sich rechtswidrig verhalten zu haben“ werde – mit Blick
auf die Sanktionsbemessungskriterien des Abs 3 – „nicht fingiert“.
78) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 307, 315. Nach Stratenwerth/Wohlers, StGB, Art.
102 Rz 7, bilden die genannten drei Kriterien das „Organisationsverschulden“ in Analogie zum
Individualverschulden.
79) Pieth, ZStrR 2001, 14; Donatsch, StGB, 165; krit Kim, Zurechnung, 197 f.
87
Marianne Johanna
Hilf
in der Schweiz
Während der gegenüber dem Unternehmen erhobene Vorwurf nach
Abs 1 jedoch auf einen Organisationsmangel im Sinne unklarer Zuständigkeitssrukturen und sohin auf ein bloß „unechtes“ Organisationsverschulden
abstellt, wird nach Abs 2 die mangelnde Tatverhinderung moniert, die
Ausdruck eines „echten“ Organisationsverschuldens ist. 80)
Ob die mangelhafte Organisation „quasivorsätzlich“ oder „quasifahrlässig“
bewirkt wurde, spielt lediglich im Rahmen der Strafbemessung eine Rolle.81)
Der Gesetzeswortlaut beider Strafbarkeitsfälle sowie der Strafbemessungsvorschrift82) deutet darauf hin, dass Unternehmen für die aus ihrem
Organisationsbereich heraus begangenen Straftaten (für die Delikte als
solche83)) bestraft werden.84) Diesem Verständnis wird im Schrifttum
(jedenfalls für Abs 2) die Interpretationsmaxime der Anlasstat als objektive
Strafbarkeitsbedingung entgegen gehalten. 85)
Niggli/Gfeller86) stellen fest, dass sich aus der Struktur des Art 102 ergibt,
dass dem Unternehmen entweder die Anlasstat oder das Organisationsdefizit
vorzuwerfen ist und entscheiden sich – im Sinne der obigen Ausführungen –
für zweiteres; Das „eigene Verhalten“ des Unternehmens liege im
Organisationsdefizit; die Tat könne nicht vom Unternehmen begangen werden.
Als Konsequenz lehnen die beiden Autoren (allerdings) die Charakterisierung
des Art 102 StGB als Zurechnungsnorm ab und stufen diese „(zumindest auch)
als Delikt“ bzw deutlicher „als Straftatbestand“, und zudem – jedenfalls
entgegen der hM87) – konkret als „Übertretung“ ein.88)
80) Siehe nur Arzt, SZW 2002, 229; Forster, Verantwortlichkeit, 75, 84; Wohlers, in FS Riklin, 290.
81) Vgl Arzt, recht 2004, 214; siehe auch Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 14.
82) Das Gericht bemisst nach Art 102 Abs 3 die Busse „insbesondere nach der Schwere der Tat […]
und des angerichteten Schadens“.
83) So auch Stratenwerth, in FS Burgstaller, 192: „zunächst“ ließe sich die schweizerische Regelung
in diesem Sinne verstehen; Abs 2 sei aber auch dem Modell der objektiven
Strafbarkeitsbedingung zugänglich (199).
84) Der Begriff der Verbandstäterschaft wird im Schrifttum im Übrigen kaum je im rein dogmatischen
Sinne – mit den rechtlichen Konsequenzen der unmittelbaren Anwendbarkeit wesentlicher
Bestimmungen des AT – verwendet: siehe etwa Heine, recht 2005, 5; Kim, Zurechnung, 185.
Arzt, in FS Burgstaller, 221 ff, 226, bezeichnet zwar das Unternehmen – unabhängig von seiner
grundlegenden Kritik an der Unternehmensstrafbarkeit – als Täter; ders, recht 2004, 213: das
Unternehmen als Subsidiar- bzw Kumulationstäter. Dies jedoch vorrangig im Zusammenhang mit
der Feststellung, dass Unternehmen zwar Opfer seien, „aber von Gesetzes wegen zu Tätern
gemacht“ würden („Rollenvertauschung“, SZW 2002, 233 f; siehe auch Postizzi, Sechs
Gesichter, 66 [Unternehmen als „Opfertäter“ aus prozessualer Sicht]; Kim, Zurechnung, 208).
85) Forster, Verantwortlichkeit, 86 f; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 26 mwN, 34, 62;
Riklin, AT I, § 12 Rz 20, 23; Kim, Zurechnung, 188.
86) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 23, 24 f.
87) Forster, Verantwortlichkeit, 72; Macaluso, responsabilité, N 515 ff; N. Schmid, recht 2003, 205;
Y. Jeanneret, AJP 2004, 919; Geiger, Organisationsmängel, 21.
88) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 33, 40 ff, 50, 315, 327. Die Strafbarkeit des
Unternehmens richte sich nicht auf das durch die natürliche Person verwirklichte Delikt (Rz 25).
88
in der Schweiz
Ob es sich bei Art 102 StGB um eine (bloße?) Zurechnungsnorm89), um
eine Sonderform der Strafbarkeit, allenfalls iS einer teilnahmerechtlichen
Regelung sui generis (quasi als Mischform von Zurechnungsnorm und
Tatbestand)90) oder (gar) um einen eigenständigen Straftatbestand91) handelt,
ist im Schrifttum indes nicht entschieden.
Das Unternehmen wird nach Abs 1 strafbar aufgrund der (zumindest)
tatbestandsmäßigen und rechtswidrigen Tat eines Unternehmenszugehörigen, die (jedoch) aufgrund eines (vermeidbaren)92) Organisationsdefizits
keiner bestimmten natürlichen Person aus dem Unternehmen „zugerechnet“
werden kann.93) Der Vorwurf gegenüber dem Unternehmen, sohin das
Organisationsverschulden, besteht in der Intransparenz der personalen
Unternehmensstrukturen. Ein solcher „personaler Organisationsmangel“94)
liegt vor, wenn kein oder bloß ein die tatsächlichen Zuständigkeiten
verschleierndes Organigramm vorliegt;95) ist aber auch dann anzunehmen,
wenn im Unternehmen eine mit Koordinierungsaufgaben betraute Person gar
nicht vorgesehen ist.96) „Haftungsmassstab“ ist das „Organisationspotenzial
des Kollektivs“, also des Unternehmens, nicht der einzelnen
Leitungsperson(en).97) Abs 1 knüpft sohin zum Teil an individualstrafrechtlichen
Kategorien, zum Teil an eigenen unternehmensstrafrechtlichen Kategorien an.
Ebenso Riklin, AT I, § 12 Rz 23, 25; siehe auch Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 7
(„Desorganisationsdelikt“), wonach diese „unerwünschte Folge“ nur durch die Einführung einer
Geldstrafe hätte vermieden werden können.
89) Siehe die Nachweise bei Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 19.
90) Forster, Verantwortlichkeit, 73; N. Schmid, recht 2003, 205; Y. Jeanneret, AJP 2004, 919;
Poncet/Macaluso, in FS Trechsel, 529 f.
91) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 19 ff, 33 mwN, 50, 315, 327; Trechsel/Jean-Richard,
StGB PK, Art 102 Rz 27. Siehe auch Arzt, SZW 2002, 227; ders, recht 2004, 213; ders, in FS
Burgstaller, 225, 230, der in Abs 1 ein „neuartiges Rechtspflegedelikt“ erblickt, das im BT zu
normieren wäre („Tatbestand der fahrlässigen Behinderung der Rechtspflege“); siehe auch Riklin,
AT I, § 12 Rz 20; Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 15; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I,
Art 102 Rz 24, 102, 104, 113, 208, 238 ff, 330, wonach das „Unternehmensdelikt“ im Übrigen
idR ein fahrlässiges Unterlassungsdelikt, jedenfalls aber ein Erfolgsdelikt (Abs 1: Rz 52, 103; Abs 2:
Rz 241, aber auch Gefährdungsdelikt, Rz 242) darstellt.
92) Botschaft, BBl 1999, 2141; Heine, ZStrR 2003, 36.
93) Poncet/Macaluso, in FS Trechsel, 529 f.
94) Heine, ZStrR 2003, 36; Forster, Verantwortlichkeit, 75 ff, 213 ff. Arzt, SZW 2002, 227, spricht
von „Mitverantwortung“ des Unternehmens bzw „Mitschuld oder Hauptschuld“ für Straftaten
aufgrund von Organisationsmängeln.
95) Heine, SZW 2005, 18; ders, recht 2005, 4; siehe auch N. Schmid, in FS Forstmoser, 779 ff;
Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 114. AA Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 15.
96) Heine, SZW 2005, 18; aA Stratenwerth, in FS Burgstaller, 194; Wohlers, in FS Riklin, 291;
89
Marianne Johanna
Hilf
2 Subsidiäre Unternehmensstrafbarkeit: Abs 1
Nach Heine98) wird das Unternehmen gem Abs 1 „als neuer
Verbandstäter“ zugleich für die rechtlich geforderte „klare organisatorische
Zuständigkeit“ und das jeweils durch das Anlassdelikt geschützte Rechtsgut
verantwortlich.99)
Nach Abs 1 hat festzustehen, dass (zwar) die tatbestandsmäßige und
rechtswidrige Tat aus dem Unternehmen heraus begangen wurde, dass aber
eine konkrete natürliche Person trotz intensiver Ermittlungen100) nicht als
Täter identifizierbar ist.101) Identifizierung hindert grundsätzlich die Strafbarkeit des Unternehmens102), es sei denn im Falle additiven Zustandekommens des strafrechtlichen Erfolgs, falls dieser Fall unter Abs 1
subsumiert wird (siehe dazu sogleich unten). Folge bzw Ergebnis ist die
subsidiäre Unternehmensstrafbarkeit.
Aus dieser Konstruktion ergibt sich zunächst der folgende Problemkreis:
Der Vorwurf gegenüber dem Unternehmen lautet nach dem diesbezüglich
eindeutigen Wortlaut Abs 1 nicht, nicht alles Erforderliche und Zumutbare
getan zu haben, um die Tat zu verhindern.103) Zumindest nicht direkt104):
98) Heine, recht 2005, 5.
99) Es handelt sich dabei im Übrigen „nicht um eine rigorose Kausalhaftung“ (Heine, recht 2005, 5;
Pieth, ZStrR 2003, 362; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 55; N. Schmid, in FS
Forstmoser, 772; Donatsch/Tag, Strafrecht I, 376; so schon Botschaft, BBl 1999, 2141;
Forster, Verantwortlichkeit, 78 ff); aA (im Sinne einer strict liability): Stratenwerth, in FS
Burgstaller, 196; siehe auch Arzt, SZW 2002, 227 f; ders, Strafverfahren ohne
Menschenrechte gegen juristische Personen, in Grafl/Medigovic (Hg), Festschrift für Manfred
Burgstaller zum 65. Geburtstag (2004), 225, 230, 232; Kim, Zurechnung, 201.
100) Siehe Botschaft, BBl 1999, 2143; Heine, recht 2005, 7; Wohlers, in FS Riklin, 296;
Donatsch/Tag, Strafrecht I, 386; Riklin, AT I, § 12 Rz 21; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art
102 Rz 105 f: Der Abbruch der Ermittlungen aus Gründen der Verfahrensökonomie bewirkt
nicht die Anwendbarkeit des Art 102 StGB.
101) Auch die (stets in Erweiterung begriffene Geschäftsherrenhaftung) verhindert freilich im
konkreten Fall die Unternehmensstrafbarkeit nach Abs 1 (Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art
102 Rz 112, 116; Donatsch/Tag, Strafrecht I, 377; zu eben diesem Zweck der Ausdehnung
der Geschäftsherrenhaftung siehe Heine, SZW 2005, 19). Zur Geschäftsherrenhaftung siehe
im Übrigen insbes Schubarth, Zur strafrechtlichen Haftung des Geschäftsherrn, ZStrR 1976,
370 ff; Vest, ZStrR 1988, 288 ff; Popp, Anwendungsfragen strafrechtlicher so genannter
Geschäftsherrenhaftung, recht 2003, 21 ff; Wiprächtiger, Strafbarkeit des Unternehmers; Die
E n t w i c k lu n g d e r bu n d e s g e r i c h t lic h e n R e c h t s p r e c h u n g zu r s t r a fr e c h t li c h e n
Geschäftsherrenhaftung, AJP 2002, 754 ff; siehe auch N. Schmid, Einige Aspekte der
strafrechtlichen Verantwortlichkeit von Gesellschaftsorganen, ZStrR 1988, 156 ff.
102) Es sei denn, es wird dadurch nur ein Teilbereich des Gesamtunwerts abgedeckt (siehe unten).
103) Daher auch hM: Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 51, 102; Wohlers, SJZ 2000, 384;
Heine, ZStrR 2003, 36; Pieth, ZStrR 2003, 365 f; Arzt, recht 2004, 213; Killias,
Sonderbeilage plädoyer 1/04, 10; Y. Jeanneret, AJP 2004, 922; Lobsiger, ZStrR 2005, 193;
Forster, Verantwortlichkeit, 213 f; aA nunmehr Pieth, in Festgabe zum SJT 2004, 604;
90
Unterstellt wird zwar, dass unklare Organisationsstrukturen Taten fördern,
weil „klare Abläufe und Zuständigkeiten sowie eine effiziente Kontrolle
fehlen“.105) Dennoch genügt der generelle Vorwurf der Intransparenz („des
Unternehmens für die Strafverfolgungsbehörde“106)) ohne unmittelbaren
Tatbezug.107) Das Organisationsverschulden muss sich nach dem
Gesetzeswortlaut nicht unmittelbar auf die Tat, sondern lediglich auf die
„Unauffindbarkeit“ einer konkreten natürlichen Person beziehen. Das
Unternehmen trägt „Mitschuld […], wenn der Staat die verantwortliche
natürliche Person nicht ausfindig machen kann.“108) Ob die Anlasstat selbst
eine Vorsatz- oder Fahrlässigkeitstat ist, macht für die Art des Vorwurfs (der
intransparenten Unternehmensstrukturen) gegenüber dem Unternehmen
keinen Unterschied.109)
Welche und wie weit gehende organisatorische Maßnahmen zur
Sicherstellung der Zuordenbarkeit von Verhaltensweisen und damit Taten zu
bestimmten Personen erforderlich sind, ist im Einzelfall festzustellen110),
wobei für die Zuständigkeitsregelungen und deren Dokumentation ein
individualisierter Sorgfaltsmaßstab anzulegen ist.111) Rechtliche personale
Organisationspflichten finden sich jedoch nur wenige und dienen zudem nicht
stets strafrechtlichen Schutzzwecken.112) Insofern ist sowohl der Inhalt als auch
die Reichweite von personalen Organisationspflichten unbestimmt.113)
Zuletzt hat Stratenwerth114) dafür plädiert, „solche Pflichten nur in engen
Grenzen anzuerkennen“, diese also „auf grössere Risiken von – ex ante
erkennbarer – möglicher strafrechtlicher Relevanz zu beschränken“, statt
mittels Strafrechts „umfassende Dokumentationspflichten […] zu
105) Botschaft, BBl 1999, 2141.
106) Arzt, SZW 2002, 227: bzw liegt der Vorwurf in „der fehlenden Kooperation des Unternehmens
mit der Strafverfolgungsbehörde. Gedanklicher Pate“ sei die „Meldepflicht der Banken“.
107) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 102 (diese „Verknüpfung erscheint allerdings nicht
einsichtig“); Stratenwerth, ZStrR 2008, 15: An dieser „sachwidrigen Voraussetzung“ führe de
lege lata „kein Weg vorbei“; Arzt, SZW 2002, 227, spricht von einer „Umpolung des
Organisationsmangels“; Poncet/Macaluso, in FS Trechsel, 529 f; Forster, Verantwortlichkeit,
75 ff; Kim, Zurechnung, 187 mN; aA Pieth, Festgabe zum SJT 2004, 604.
108) Arzt, SZW 2002, 227; Donatsch/Tag, Strafrecht I, 386.
109) Vgl Arzt, SZW 2002, 227; ders, recht 2004, 213; ders, in FS Burgstaller, 225, 230, der daher
– wie erwähnt – Abs 1 als Rechtspflegedelikt einstuft.
110) Vgl Stratenwerth/Wohlers, StGB, Art. 102 Rz 5; Forster, Verantwortlichkeit, 223. Umfassend
Geiger, Organisationsmängel, 95 ff.
111) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 219 f; aA Geiger, Organisationsmängel, 76 ff, 106.
112) Forster, Verantwortlichkeit, 215 ff, 222 f; ebenso Stratenwerth, ZStrR 2008, 15; Livschitz, in
DACH (Hg), Unternehmensstrafrecht, 28 ff: „Subsidiäre Unternehmensstrafbarkeit zur paper
rule verdammt“; siehe auch Kim, Zurechnung, 198.
114) Stratenwerth, ZStrR 2008, 15; vgl schon Heine, ZStrR 2003, 37; N. Schmid, in FS
Forstmoser, 780; Forster, Verantwortlichkeit, 223.
91
Marianne Johanna
Hilf
in der Schweiz
etablieren“.115) Nach Heine116) ist Abs 1 im Übrigen „an Unternehmen mit
komplexen Organisationsstrukturen“ orientiert; für kleine bzw nicht
komplex organisierte Unternehmen kommen andere Rechtsinstitute zum
Tragen (Art 7 VStR, Geschäftsherrenhaftung). 117)
Zur Bestimmung des notwendigen Zurechnungszusammenhangs
zwischen mangelnder Individualzurechenbarkeit und personalem Organisationsmangel werden sowohl die sog Wahrscheinlichkeitstheorie (hypothetische Kausalität)118) als auch die – zwar sach- und praxisgerechtere,
jedoch im Gesetzeswortlaut keine Deckung findende – Risikoerhöhungstheorie119) vertreten.
Es bedarf – wie erwähnt – nicht der Feststellung, welche Personen im
Unternehmen die Organisationspflichten vernachlässigt haben.120) Sorgfältigere Organisation hätte das Entstehen von Unverantwortlichkeit verhindert.121) Das Schrifttum spricht anschaulich von unechtem Organisationsverschulden.122)
Eine Sanktionierung des Unternehmens erscheint damit in einem Fall, in
dem zwar keine natürliche Person ermittelt werden kann, in welchem dem
Unternehmen aber kein konkreter Nichtverhinderungsvorwurf gemacht werden kann, mangels direkten Tatbezugs überschießend. Verhindert hingegen
das Unternehmen eine konkrete Tat nicht, obwohl entsprechende
Vorkehrungen möglich und zumutbar gewesen wären, ist der Individualtäter
aber ermittelbar, so hat das Unternehmen keine Sanktion zu befürchten.
Damit wird das kriminalpolitische Argument der mangelnden Präventivkraft
der Individualstrafe im Bereich der Unternehmenskriminalität völlig außer Acht
gelassen: Weder vermag die Individualbestrafung die Unternehmensbestrafung zu substituieren noch umgekehrt.123) Abgesehen von der vielzitierten
115) Während nach Heine (ZStrR 2003, 37 f) „nicht schon leichte Fahrlässigkeit“ genügt (siehe auch
Pieth, in Festgabe zum SJT 2004, 608: „nicht jede leichte Fahrlässigkeit […], nur das
Erhebliche ist relevant“), erachtet Arzt (in FS Burgstaller, 231) – freilich nicht ohne dies zu
kritisieren – „leichte Organisationsfahrlässigkeit“ de lege lata für ausreichend.
116) Heine, ZStrR 2003, 32, 34.
117) Nach Trechsel/Noll, AT I, 151, ist die „Komplexität“ bereits entscheidend für die Qualifikation
als „Unternehmen“ iSd Art 102 StGB. AA Arzt, SZW 2002, 228.
118) Arzt, recht 2004, 214: Es müsse „sicher sein, dass bei ordnungsgemäßer Organisation die
Anlasstat hätte aufgeklärt werden können.“ Abs 1 enthalte eine „erfreulich eindeutige Absage an
die Risikoerhöhungstheorie“. Siehe auch Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 207,
209; Geiger, Organisationsmängel, 102 mwN.
120) Donatsch, StGB, 165.
121) Zuletzt Forster, Verantwortlichkeit, 75, 213 ff; Pieth, ZStrR 2003, 365 f; Y. Jeanneret, AJP
2004, 922; Heine, recht 2005, 4; N. Schmid, in FS Forstmoser, 779 ff.
122) Arzt, SZW 2002, 229; Forster, Verantwortlichkeit, 75. Oder von indirektem
Organisationsverschulden: R. Roth, in Berthoud (Hg), responsabilité, 94, 96.
123) Darauf wird zwar, aber auch nur, im Rahmen des Abs 2 Rücksicht genommen.
92
in der Schweiz
Damit aber nicht genug: Das Gesetz verlangt ausdrücklich, dass die „Tat
[…] keiner bestimmten natürlichen Person zugerechnet werden kann“.
Diese Formulierung wirft entscheidende Fragen nach dem
Anwendungsbereich der Norm auf: Werden davon nur Beweisnotfälle
erfasst, also jene Fälle, in denen die Tat keiner natürlichen Person
zugeordnet werden kann, weil sich diese aufgrund mangelnder Transparenz
nicht eruieren lässt (organisierte individuelle Unverantwortlichkeit)? Dies
bedeutet, es existiert zwar eine strafrechtlich verantwortliche – bzw präzise
formuliert: eine zumindest objektiv und subjektiv tatbestandsmäßig und
rechtswidrig agierende – natürliche Person, diese ist aber nicht
individualisierbar (ermittelbar).125) Oder geht es auch um Fälle „echter“
mangelnder Individualzurechenbarkeit, in denen etwa Handlung und
subjektive Tatseite nicht von einer Person verwirklicht werden, weil es sich
um sog (summiertes, kollektives oder) additives Fehlverhalten handelt
(strukturelle individuelle Unverantwortlichkeit)? Dies bedeutet, dass es gar
keine strafrechtlich verantwortliche Einzelperson gibt. Die diesbezügliche
Auslegung des Abs 1 ist nicht unumstritten, wobei zuweilen zwischen
Vorsatz- und Fahrlässigkeitsdelikten unterschieden wird. 126)
Mit Blick auf das kriminalpolitische Desiderat ist eine die strafrechtliche
Verantwortlichkeit des Unternehmens für „summiertes individuelles
Fehlverhalten“127) einbeziehende Interpretation zwingend. Gerade hinter der
124) Arzt, SZW 2004, 360; Wohlers, SJZ 2000, 384; Bertossa, Unternehmensstrafrecht, 106 f;
Heine, ZStrR 2001, 37; ders, recht 2005, 4; ders, in Adam/Colette-Basecqz/Nihoul (Hg), La
responsabilité, 309; Stratenwerth, in FS Burgstaller, 199; Pieth, ZStrR 2001, 15 f; Cassani, Le
train de mesures contre le financement du terrorisme: une loi nécessaire?, SZW 2003, 309;
Seelmann, in FS N. Schmid, 175; Helfenfinger, Die Strafbarkeit des Unternehmens – nicht nur
strafrechtlich von Bedeutung, SJZ 2006, 244; Macaluso, responsabilité, N 815. Krit zum
Winkelried-Effekt Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 200 ff; siehe auch Donatsch/Tag,
Strafrecht I, 387, die auf die idR fehlende Tatmacht des Sitzdirektors verweisen.
125) Vgl Heine, ZStrR 2003, 30 f.
126) Für die enge Auslegung des Abs 1 (wie idR auch des Abs 2) im Sinne einer bloßen
Ausfallshaftung bei Beweisnotstand: Stratenwerth, in FS R. Schmitt, 306; ders, in FS
Burgstaller, 192 ff; ders, AT I, § 13 Rz 185; ders, ZStrR 2008, 1 ff, 15; Wohlers, in FS Riklin,
295 f; N. Schmid, in FS Forstmoser, 772 ff; wohl auch Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art
102 Rz 8. Demgegenüber für eine strafrechtliche Unternehmensverantwortlichkeit bei
additivem Individualfehlverhalten: Botschaft, BBl 1999, 2141, 2143; Heine, ZStrR 2003, 31 ff;
ders, recht 2005, 5 ff; Pieth, ZStrR 2001, 14; ders, ZStrR 2003, 361; ders, in Festgabe zum
SJT 2004, 602; Macaluso, responsabilité, N 715, 808; Poncet/Macaluso, in FS Trechsel,
531 f; Geiger, Organisationsmängel, 29 f; vorsichtig Forster, Verantwortlichkeit, 82 f, 167 ff,
176 ff.
127) Heine, ZStrR 2003, 32.
93
Marianne Johanna
Hilf
„Bauernopfer“-Gefahr (oder auch „Sündenbock“-Gefahr; oder Anstellung
eines „Sitz-“ bzw „Frühstücksdirektors“; sog „Winkelried-Effekt“). 124)
Arbeitsteiligkeit darf sich ein Unternehmen nicht verstecken, wenn es um
strafrechtlich relevante Erfolge geht. Zudem wird einer Überdehnung der
Individualverantwortlichkeit entgegen gewirkt.128) Der Gesetzeswortlaut
deckt diese Interpretation allerdings nur zum Teil, weil die mangelnde
Zurechenbarkeit additiver Taten in der Regel nicht auf mangelhafter Organisation beruht, sondern typischerweise schlicht Folge der Arbeitsteiligkeit
ist.129) Wenn es aber keinen Vorwurf mangelhafter Organisation hinsichtlich
der Nichtzurechenbarkeit gibt, so gibt es auch keine Unternehmensstrafbarkeit (selbst wenn die additive Tat sehenden Auges – etwa durch
mangelnde Schulung – nicht verhindert wurde).130) Insofern stellt sich die
gesetzliche Formulierung als unbefriedigend dar.
Darüber hinaus ergibt sich ein weiteres Problem, das sich zwar generell
(dh auch im Falle des Beweisnotstands131) nach Abs 1 oder Abs 2) stellt,
jedoch im Falle der Subsumtion auch der echten Nicht-Zurechenbarkeit (also
von additiven Taten) unter Abs 1 (sowie freilich in den gleichgelagerten Fällen
des Abs 2) nach weitergehenden Lösungen verlangt, konkret der folgenden
Fragen: Auf welche Weise kann die objektive, aber vor allem auch subjektive
Tatbestandsmäßigkeit (sowie die Rechtswidrigkeit) des Verhaltens einer
nicht nur nicht ermittelbaren, sondern einer im individualstrafrechtlichen
Sinne gar nicht existenten natürlichen Person (also im Falle einer nicht
existierenden Individualtat) festgestellt werden?
Im Lichte der vom Gesetzgeber gewollten Anwendbarkeit des Art 102
StGB sowie der Einbeziehung der Fälle additiven Fehlverhaltens wurden
mehrere Theorien zur Feststellung bzw Annahme der Erfüllung der
Voraussetzungen der Unternehmensstrafbarkeit (konkret des tatbestandsmäßigen und rechtswidrigen Individualverhaltens) bei fehlender Individualzurechenbarkeit entwickelt:
Der Nachweis, dass eine Tat überhaupt von einem oder mehreren
Unternehmenszugehörigen begangen wurde, lässt sich in der Praxis in der
Regel noch verhältnismäßig einfach erbringen, indem aus den konkreten
Tatmodalitäten entsprechende Schlüsse gezogen werden. Dieser Befund gilt
häufig auch für die Feststellung der Verwirklichung des objektiven Tatbestands,
128) Siehe die Tendenzen zum Ausbau täterschaftlicher Haftung qua Zurechnung (mittelbare
T ä t e r s c h a f t kr a f t O r g a n i s a t i o n s h e r r s c h a f t ) , d e r U n t e r l a s s u n g s ¬ h a f ¬ t u n g
(Geschäftsherrenhaftung).
129) Vgl auch Stratenwerth, in FS Burgstaller, 198; ähnlich Wohlers, in FS Riklin, 295.
130) Siehe nur Wohlers, in FS Riklin, 295; aA Pieth, in Festgabe zum SJT 2004, 604.
131) Siehe nur Stratenwerth, in FS Burgstaller, 194, 196 f; ders, ZStrR 2008, 3 ff.
94
in der Schweiz
Höchst problematisch wird es aber spätestens beim Versuch des
Nachweises der subjektiven Tatseite.133) Diese Frage ist in der Schweiz
– wie auch im Kontext anderer Rechtsordnungen mit Ausnahme der
österreichischen – bereits eingehend behandelt worden.134) Mit der schweizerischen hL kann festgestellt werden, dass es keine Lösung darstellen kann,
auf den Nachweis der subjektiven Tatseite überhaupt zu verzichten, nicht
zuletzt deshalb, weil diese Auslegung keinen Halt im Gesetzestext findet
(siehe: begangene Verbrechen oder Vergehen).135) Der Ansatz, der von der
normativen Zuschreibung subjektiver Merkmale an eine „generelle“, dh nicht
personifizierte Täterschaft aufgrund verallgemeinernder Schlüsse aus dem
konkreten objektiven Sachverhalt ausgeht,136) funktioniert nur im Falle des
Beweisnotstands137), also der Annahme, dass es einen Täter gibt, der sich
bloß nicht identifizieren lässt, und selbst hier ist dies „nur in engen Grenzen
vertretbar“.138) Auf die damit im Übrigen in Zusammenhang stehende Gefahr
der bloßen Unterstellung von Vorsatz oder Fahrlässigkeit und der Umgehung
des Grundprinzips „in dubio pro reo“ wird im Schrifttum mehrfach hingewiesen.139)
Eine – im Lichte der obigen Ausführungen zu favorisierende (wenngleich
nicht unproblematische) – Auslegung des Abs 1 (und auch des Abs 2),
wodurch kollektives (also nicht Einzelnen vollständig zurechenbares) Fehlverhalten einbezogen wird, fordert konsequentermaßen, dass der additive
132) Stratenwerth, in FS Burgstaller, 193 f (jedoch vor dem Hintergrund einer engen Interpretation
des Art 102 iSd Ausfallshaftung bei Beweisnotstand); So auch Forster, Verantwortlichkeit, 160.
133) Stratenwerth, in FS Burgstaller, 194 ff; ebenso Forster, Verantwortlichkeit, 161 ff.
134) Siehe hierzu die systematische überblicksweise Darstellung von Forster, Verantwortlichkeit,
161 ff.
135) Siehe dazu insgesamt Forster, Verantwortlichkeit, 186 f.
136) So etwa Heine (freilich [nur] in Ergänzung der Theorie zum summierten individuellen
Fehlverhalten), recht 2005, 6; Macaluso, responsabilité, N 715, 859 ff; vgl auch Y. Jeanneret,
AJP 2004, 918 f; krit aus praktischer Perspektive Livschitz, in DACH (Hg),
Unternehmensstrafrecht, 9, 11, 25 ff, da es „sehr oft ermittlungstechnisch misslingen wird, den
objektiven und subjektiven Straftatbestand jenseits vernünftiger Zweifel nachzuweisen, solange
nicht klar ist, wer genau der Täter war.“ Für Livschitz (26 ff, 31) ist Abs 1 daher ein „gesetzliches
Fehlkonzept“; die „kraft Gesetzes im Grundsatz nachzuweisende […] Anlasstat“ werde „mit der
wohl herrschenden Lehre am Ende in einen Anlassverdacht uminterpretiert“. Diese – nach
Livschitz – unzulässige „Lückenfüllung zulasten des beschuldigten Unternehmens“ sei keine
Problemlösung.
137) Forster, Verantwortlichkeit, 167; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 57.
138) Stratenwerth, ZStrR 2008, 4; siehe auch Postizzi, Sechs Gesichter, 56 f.
139) Nachweise bei Forster, Verantwortlichkeit, 166 f.
95
Marianne Johanna
Hilf
sofern nicht individuelle, subjektive Fähigkeiten bzw Verhältnisse des Täters
gefordert sind (wie im Bereich der Fahrlässigkeitsdelikte mit Blick auf die
Rolle von Sonderwissen und -können zur Bestimmung des erlaubten Risikos
oder der Unterlassungsdelikte hinsichtlich der Möglichkeiten des Täters).132)
Nachweis der objektiven und subjektiven Tatseite ausreicht. Es wird also auf
die Zuschreibung tatbestandsmäßigen Verhaltens zu einzelnen natürlichen
Personen verzichtet und dieses durch den Nachweis eines „Betriebsverstoßes“ 140) ersetzt: Die Anlasstat setzt sich zusammen aus der Summe
der relevanten Verhaltensweisen (Handlungen oder Unterlassungen) mehrerer
unternehmenszugehöriger Einzelpersonen, deren (oder zumindest im
Unternehmen sonst vorhandenes) Teilwissen (und -wollen) – idR unter je
nach vertretenem Ansatz unterschiedlich spezifizierten Bedingungen – in
Summe den entsprechenden „Unternehmensvorsatz“ bzw „Unternehmensfahrlässigkeit“ begründet.141) Wie erwähnt, ist dieser Ansatz – zum Teil
mit Blick auf die geltende Gesetzeslage, zum Teil in allgemeiner Form – nicht
unwidersprochen geblieben.142) Nicht zu übersehen ist jedenfalls die
Unvereinbarkeit von anlasstatbezogenem Unternehmensvorsatz (bzw
-fahrlässigkeit) und Anlasstat als objektiver Strafbarkeitsbedingung.
Trechsel/Jean-Richard143) weisen zu Recht auf die dadurch erfolgende
Relativierung der „durch den Gesetzeswortlaut gegebene[n] Grenze
zwischen dem individuellen Verschulden an der Anlasstat und dem kollektiv
herbeigeführten Organisationsmangel“ hin.
Heine144) zieht im Übrigen den weiteren Schluss, dass selbst die
Feststellung einer einzelnen zurechenbaren Mitarbeitertat, die nur einen
Teilbereich des vom Unternehmen zu verantwortenden Gesamtunwerts
140) Heine, ZStrR 2001, 38.
141) Heine, Verantwortlichkeit, 258 ff; ders, ZStrR 2003, 31 ff; ders, recht 2005, 6 f; vgl auch Pieth,
ZStrR 2003, 361; zurückhaltend: Forster, Verantwortlichkeit, 177 ff, 296 f, der zwar unter
bestimmten Voraussetzungen die „Zusammenrechnung von im Unternehmen im kritischen
Zeitpunkt vorhandenen Informationen zu einem Gesamtwissen“ für zulässig hält, die additive
Bildung eines Verbandswillens jedoch für ausgeschlossen erachtet; damit sei zwar die
Annahme eines (sei es auch nur bedingten) Unternehmensvorsatzes nicht möglich, die „additive
Begründung einer Unternehmensfahrlässigkeit“ hingegen schon. Kritischer Stratenwerth, FS
Burgstaller, 195, der auch die Fahrlässigkeitsfrage nur auf den ersten Blick als gelöst
betrachtet, da sich diese nicht im objektiven Sorgfaltsverstoß erschöpfe. Zur zivilrechtlichen
Wissenszurechnung insbesondere im Konzernverhältnis siehe Abegglen, Wissenszurechnung
im Konzern, ZBJV 2006, 1 ff.
142) Stratenwerth, in FS Burgstaller, 194 ff; ders, ZStrR 2008, 5 ff (dieser Weg sei – insbesondere in
Replik auf Heine – „nicht gangbar“; insbesondere bei „farblosen Sachverhalten“ könne man
sich nicht mit einem kollektiven Nachweis begnügen, ohne „die unrechtsbegründende Funktion
des subjektiven Tatbestands von Grund auf [zu] verkennen“; eine Konstruktion aus
Einzelbeiträgen ergebe ein „reines Phantomdelikt“. Aber auch bei der Fahrlässigkeit liege es
nicht wesentlich anders. Die „Addition“ sei als „dogmatische Luftnummer[n]“ insgesamt
„schlicht unzulässig“ [15]). N. Schmid, in FS Forstmoser, 772 f; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht
I, Art 102 Rz 60 f mwN.
143) Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 8.
144) Heine, ZStrR 2003, 33 f; ders, recht 2005, 4 f; Forster, Verantwortlichkeit, 212; Wohlers, in
FS Riklin, 297; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 206; Trechsel/Jean-Richard, StGB
PK, Art 102 Rz 17; aA N. Schmid, in FS Forstmoser, 779; offenbar auch Stratenwerth, AT I,
§ 13 Rz 189.
96
in der Schweiz
3 Konkurrierende Unternehmensstrafbarkeit: Abs 2
Sobald hinsichtlich eines Vergehens bzw Verbrechens eine (sei es
strafbare oder nicht strafbare, weil etwa nicht schuldhaft handelnde)
natürliche Person, der die Tat zugerechnet werden kann, ermittelbar ist, ist
ein Unternehmen nur dann strafbar, wenn eines der in Abs 2 aufgezählten
Delikte begangen wurde (und sachgerechter Weise ein tatbezogenes
Organisationsverschulden gegeben ist). Nach Abs 2 kann es sohin, es muss
aber nicht, zu einer konkurrierenden bzw kumulativen Strafbarkeit von natürlichen Personen und Unternehmen kommen. 147)
Wie eingangs erwähnt verlangt auch Abs 2 die tatbestandsmäßige und
rechtswidrige Tatbegehung durch eine oder mehrere unternehmenszugehörige natürliche Person(en).
Die Strafbarkeit des Unternehmens besteht aber laut Gesetz
„unabhängig von der Strafbarkeit natürlicher Personen“. Ob eine natürliche
Person strafbar ist oder nicht bzw ob die Individualstrafbarkeit aufgrund
Beweisnotstands oder echter mangelnder Zurechenbarkeit scheitert,
spielt keine Rolle.148) Es stellen sich daher dieselben Probleme hinsichtlich
des Nachweises der objektiven und insbesondere der subjektiven
Tatbestandsmäßigkeit bei nicht ermittelbarem Täter oder additiven Taten wie
im Rahmen des Strafbarkeitsfalls des Abs 1, wobei sich eine gewichtige
Strömung im Schrifttum gegen die Möglichkeit einer additiven Betrachtungsweise ausspricht (siehe oben).149)
Der Vorwurf gegenüber dem Unternehmen lautet für diesen zweiten
Strafbarkeitsfall aber, dass es nicht alle erforderlichen und zumutbaren
145) Heine, ZStrR 2003, 32.
146) Heine, recht 2005, 4.
147) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 234 ff. „Prinzipale Unternehmenshaftung“: Pieth, in
FS Jung, 722; Riklin, AT I, § 12 Rz 23; „primäre Haftung“: Pieth, in Festgabe zum SJT 2004,
603.
148) Vgl Forster, Verantwortlichkeit, 226; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 234.
149) Zsf aus praktischer Sicht: Livschitz, in DACH (Hg), Unternehmensstrafrecht, 9 ff.
97
Marianne Johanna
Hilf
abdeckt, die subsidiäre Unternehmensstrafbarkeit gem Abs 1 nicht
auszuschließen vermag: Die „betrieblich additiv“ verwirklichte Anlasstat stellt
einen „Gesamtunwert“ dar, der gegenüber einer lediglich „einen marginalen
Teilbereich der Tat“ umfassenden Individualschuld, einen „kollektiven
Verantwortungsüberschuss“ bedeutet, für den das Unternehmen
einzustehen hat. „Kollektivverantwortlichkeit“ ist nach Heine „nicht Ersatz für
feststehende Individualschuld“, sondern versteht „sich umfassender“.145)
Damit korreliert der Umstand, dass „das Recht […] vom Kollektiv prinzipiell
mehr als vom einzelnen Menschen“ verlangt. 146)
organisatorischen Vorkehrungen getroffen hat, um eine solche – im
Deliktskatalog des Abs 2 enthaltene150) – Straftat zu verhindern. Das Organisationsverschulden besteht hier in einem „deliktsermöglichenden Organisationsdefizit“.151) Das Unternehmen muss Katalogtaten verhindern, nicht
bloß „personale Zuständigkeiten“ sicherstellen.153) Das Unternehmen ist eine
Art „Überwachungsgarant“.152) Wesentliches Kriterium ist die „abstrakte Vermeidbarkeit der Tat“.154)
Die vom Unternehmen einzuhaltenden Organisationspflichten, die
umfassender sind als Individualpflichten155), ergeben sich vor allem aus
(außerstrafrechtlichen) Rechtsnormen, Verkehrsnormen, corporate
standards sowie letztlich dem Verhalten eines maßgerechten Unternehmens
und umfassen etwa die Risikoanalyse, Mitarbeiterauswahl, Ausbildung und
Schulung, das Erstellen von Verhaltenskodizes für die Mitarbeiter, Erlass von
Richtlinien, interne Kontrolle, klare Kompetenzverteilung, klare Gestaltung
von Abläufen etc.156) Die verlangten organisatorischen Vorkehr(ung)en zur
Deliktsverhinderung sind zwar auf die „betriebstypischen Risiken“ zu
begrenzen, doch inhaltlich keineswegs (allzu) restriktiv auszulegen.157)
„Wesentliche Impulse“ zur Erfassung und Ausfüllung betrieblicher Sorgfaltspflichten sind aus der zivil- und strafrechtlichen Geschäftsherrenhaftung und
Fahrlässigkeitsdogmatik zu beziehen.158) Der Sorgfaltsmaßstab, den das
(einzelne) Unternehmen einzuhalten hat, ist – wie auch im Individualstrafrecht, nur eben mit Fokus auf das (konkrete) Unternehmen als solches
– zu eruieren: einzuhalten ist die aus Sicht ex ante geforderte
unternehmerische Sorgfalt, die letztlich insbesondere von der Größe, der
Komplexität, der Gefahrengeneigtheit etc des konkreten Unternehmens
150)
151)
152)
153)
154)
155)
156)
157)
158)
98
Siehe oben.
Forster, Verantwortlichkeit, 227.
Heine, ZStrR 2001, 37; ders, ZStrR 2003, 38; Forster, Verantwortlichkeit, 226.
Heine, ZStrR 2003, 38 mN; Pieth, ZStrR 2003, 363; Forster, Verantwortlichkeit, 85, 227;
Postizzi, AJP 2007, 187; R. Roth, in Berthoud (Hg), responsabilité, 98; Wohlers, in FS Riklin,
299; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 236; Riklin, AT I, § 12 Rz 23.
Forster, Verantwortlichkeit, 228, 244 f.
Heine, SZW 2005, 20.
Pieth, in Festgabe zum SJZ 2004, 607; Heine, ZStrR 2003, 38 f; Forster, Verantwortlichkeit,
229 ff (ausnahmsweises Abstellen auf allgemeine Rechtsgrundsätze); Niggli/Gfeller, BSK
Strafrecht I, Art 102 Rz 257, 260 ff; siehe auch Helfenfinger, SJZ 2006, 243, 246; Livschitz, in
DACH (Hg), Unternehmensstrafrecht, 18 ff; Kim, Zurechnung, 188 mN.
Siehe nur Stratenwerth, ZStrR 2008, 15 f (mit Blick auf Auswahl- oder Instruktionspflichten), der
im Übrigen zu Recht „die Grenzen des geltenden Rechts“ im Falle (vorsätzlicher) Taten von
Leitungspersonen sieht (auch hier ist die Suche nach vernachlässigten organisatorischen
Vorkehrungen de lege lata „unumgänglich“, obzwar „sachlich völlig unbegründet“). Krit
Pieth, in Festgabe zum SJT 2004, 604 ff, 613; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 240;
Geiger, Organisationsmängel, 35 ff; Wohlers, in FS Riklin, 299.
in der Schweiz
Zwischen dem Organisationsverschulden und der Katalogtat muss ein
der
entweder
als
Zurechnungszusammenhang
bestehen162),
163)
hypothetische Kausalität – dh im Sinne der Forderung des Nachweises,
dass die gebotenen, aber unterlassenen Organisationsmaßnahmen die
Anlasstat mit an Sicherheit grenzender Wahrscheinlichkeit verhindert hätten
– oder als Risikoerhöhung164) interpretiert wird. Letzteres – also der bloße
Nachweis, dass die gebotenen Vorkehrungen die Tatbegehungsgefahr
wesentlich verringert hätten – wäre sachgerecht165), findet allerdings im
Gesetz keine unmittelbare Deckung.
Auch die Konzeption des Abs 2 gründet mithin auf einem originären
Organisationsverschulden des Unternehmens166), das allerdings im
Vergleich zu Abs 1 klarer geregelt ist und Bezug zur Tat aufweist. Der Vorwurf
gegenüber dem Unternehmen gründet (auch) hier schwerpunktmäßig im
Unrecht der mangelhaften Organisation; die konkret begangene Katalogtat
ist notwendige Konsequenz aus dem Organisationsverschulden und damit
Voraussetzung bzw Auslöser der Unternehmensstrafbarkeit. Das
Unternehmen wird nach wohl üM „wegen fehlerhafter Organisation aus
Anlass einer bestimmten Straftat verurteilt“, nicht wegen der Anlasstat. 167)
159) Heine, Verantwortlichkeit, 283 ff; ders, ZStrR 2003, 30, 39 f; Pieth, Festgabe zum SJT 2004,
609; Donatsch, StGB, 165; Geiger, Organisationsmängel, 128; Forster, Verantwortlichkeit,
244 ff; Wohlers, in FS Riklin, 299; Trechsel/Jean-Richard, StGB PK, Art 102 Rz 19.
160) Pieth, in Festgabe zum SJT 2004, 607 f.
161) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 254. Unter dem Zumutbarkeitsaspekt müsse idR
eine einstufige Kontrolle der Einhaltung der Regeln genügen (Trechsel/Jean-Richard, StGB
PK, Art 102 Rz 23).
162) Forster, Verantwortlichkeit, 250 ff.
163) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 249; Arzt, recht 2004, 214 f unter Hinweis darauf,
dass in der Praxis diese an Sicherheit grenzende Wahrscheinlichkeit kaum je nachweisbar ist.
164) Heine, ZStrR 2003, 40; Pieth, in Festgabe zum SJT 2004, 610 (als Kausalitätsersatz?);
Forster, Verantwortlichkeit, 251 f. Nach Donatsch (StGB, 165) genügt die „Missachtung von
Organisationspflichten, welche die Anlasstat begünstigen“.
165) AA Arzt, recht 2004, 215.
166) Im schweizerischen Schrifttum wird allerdings häufig „originäre“ Unternehmenshaftung mit der
„konkurrierenden“ gleichgesetzt und der „subsidiären“ Haftung gegenübergestellt
(Stratenwerth/Wohlers, StGB, Art. 102 Rz 6; Donatsch, StGB, 164; Donatsch/Tag, Strafrecht
I, 377, 387; siehe auch Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 235 mwN).
167) Heine, ZStrR 2003, 41; Forster, Verantwortlichkeit, 86 f; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art
102 Rz 315, 327.
99
Marianne Johanna
Hilf
abhängig ist.159) Begrenzende Faktoren der Sozialadäquanz bzw des
erlaubten Risikos sowie des Vertrauensgrundsatzes sind gehörig zu berücksichtigen.160) Das Gesetz spricht überdies ausdrücklich von der
Zumutbarkeit der organisatorischen Vorkehren und beschränkt bzw
individualisiert damit zugleich die Pflichten des Unternehmens. 161)
Zu Recht sieht Forster168) im deliktsermöglichenden Organisationsmangel des Abs 2 den „sachlich umfassendere[n] und wertungsmässig gewichtigere[n] Vorwurf“ im Vergleich zum personalen Organisationsmangel des Abs 1.
C.
Als (einzige169) Haupt-)Sanktion strafrechtlicher Natur sieht das Gesetz
eine (unbedingte) Busse bis zu fünf Millionen Franken vor.170) Die Busse ist
laut Botschaft des Bundesrats eine „eigentliche kriminalrechtliche Strafe“;171)
weiters wird explizit festgestellt, dass auf Basis der zeit- und
situationsgemäßen Umdeutung des traditionellen Schuldbegriffs „kein
zwingender Anlass mehr“ bestehe, „ein diffuses Sanktionenkonstrukt an
Stelle einer eigentlichen Strafe vorzusehen“.172) Ein (teil)bedingter Vollzug der
Busse ist nicht explizit vorgesehen.173) Nichtsdestotrotz attestiert Arzt174)
lediglich „mittlere Unzufriedenheit“ bei den potentiell betroffenen
Unternehmen, da sich die Kosten mit Blick auf maximal fünf Millionen
168) Forster, Verantwortlichkeit, 253, mit der Konsequenz, dass der Vorwurf nach Abs 2 jenen nach
Abs 1 einschließe (und in jenen Fällen, in denen eine Katalogtat keiner Individualperson
z u r e c h e n b a r is t , s o w i e z u g le i c h e i n p e r s o n a le r u n d d e lik t s e r mö g lic h e n d e r
Organisationsmangel vorliegt, aufgrund Konsumtion ausschließlich eine Strafbarkeit gem Abs 2
gegeben sei). Zur Abgrenzung von Unternehmensstrafbarkeit und individualstrafrechtlicher
Geschäftsherrenhaftung siehe Forster, Verantwortlichkeit, 254 f.
169) Ausgehend von der Auffassung, Richter seien „häufig nicht in der Lage“, allenfalls weit
reichende „unternehmenspolitische Entscheide“ zu treffen (Botschaft, BBl 1999, 2144; Riklin,
AT I, § 12 Rz 25; Pieth, ZStrR 2001, 16).
170) Minimum: ein Franken (Forster, Verantwortlichkeit, 266).
171) Botschaft, BBl 1999, 2144; siehe auch Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 36;
Stratenwerth, ZStrR 2008, 3; Bertossa, Unternehmensstrafrecht, 254; Postizzi, AJP 2007,
178; Forster, Verantwortlichkeit, 262 mwN, der sich im Übrigen im Kontext des Allgemeinen
Teils des StGB kritisch mit der Bezeichnung als „Busse“, aber auch als „Geldstrafe“
auseinandersetzt und den Begriff der „Unternehmensbusse“ („als einzige Verbandsstrafe“)
vorschlägt (262 ff); dem ist – mit Ausnahme des Arguments der Unübertragbarkeit des
Tagessatzssystems – einiges abzugewinnen. Für die Bezeichnung als „Geldstrafe“: R. Roth, in
Berthoud (Hg), responsabilité, 100; Geiger, Organisationsmängel, 21; siehe auch Frei,
Verantwortlichkeit, 131 f; abl Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 38.
172) Botschaft, BBl 1999, 2144.
173) Zu Für und Wider der analogen Anwendung des Regimes (teil)bedingter Strafen siehe Forster,
Verantwortlichkeit, 272 ff. Gegen die Möglichkeit des (teil)bedingten Vollzugs: Niggli/Gfeller,
BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 38, 336 f; aA Macaluso, responsabilité, N 1098 f; Y. Jeanneret,
AJP 2004, 924.
174) Arzt, SZW 2002, 226; siehe auch Heine, SZW 2005, 20; Lobsiger, ZStrR 2005, 189: „ein von
Realitätssinn“ des Gesetzgebers „zeugendes Mass“. Nach Trechsel/Noll, AT I, 152, ist der
Höchstbetrag von 5 Mio Franken „nicht überzeugend“, da er für große Unternehmen ein
„Pappenstiel“ sei, während er kleine Unternehmen in den Konkurs treiben könne.
100
in der Schweiz
Die Bemessung der Geldbuße richtet sich nach den in Abs 3
demonstrativ genannten Kriterien: Schwere der Tat, des Organisationsmangels (Unternehmensverschulden)177), des angerichteten Schadens
sowie wirtschaftliche Leistungsfähigkeit des Unternehmens, wobei hier die
wirtschaftlichen Kennzahlen der letzten Jahre zu berücksichtigen sind.178)
Darüber hinaus ist insbesondere das Nachtatverhalten des Unternehmens
von Relevanz. Wiedergutmachung(sbemühungen) sowie Kooperation bei der
Tataufklärung ebenso wie Vorsorgemaßnahmen für die Zukunft stellen
Zumessungskriterien dar, welche die Busse zu mindern vermögen. 179)
In der Botschaft des Bundesrats wird im Übrigen festgestellt, dass der
Präventionsgedanke noch stärker als im Individualstrafrecht – und daher
entsprechend auch bei der Bemessung der Busse – zu gewichten sei. 180)
Auch Straferkenntnisse gegen Unternehmen sind nach üM im
Strafregister einzutragen. 181)
Die Einziehung von Vermögenswerten gem Art 70 StGB findet auch
gegenüber dem Unternehmen statt.182) Auch die Veröffentlichung des
Strafurteils gem Art 68 StGB wird für anwendbar erachtet.183) Friedensbürgschaft, Berufs- und Fahrverbot sind nicht anwendbar. 184)
175) Der Vorentwurf 1991 enthielt noch „die Verpflichtung zu einer Geldleistung bis zu 10 Millionen
Franken“ im Rahmen eines Sanktionenrechts „mit ausgeprägtem Massnahmencharakter“ zur
Umschiffung dogmatischer Bedenken betreffend die Schuldfähigkeit von Unternehmen
(Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 15).
176) Vgl Lobsiger, ZStrR 2005, 191 (der zu Recht auch auf die „Übersteuerung des gemeinen
Unternehmensstrafrechts durch das Finanzaufsichtsrecht“ hinweist, 201 ff); Forster,
Verantwortlichkeit, 289 f mN. Für die Forcierung zivil- und verwaltungsrechtlicher Ansätze
anstelle eines Unternehmensstrafrechts: G. Schmid, Gedanken eines Nicht-Strafrechtlers zu
den gesetzgeberischen Bemühungen um ein Unternehmensstrafrecht, ZStrR 2001, 20 f.
178) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 317.
179) Vgl Forster, Verantwortlichkeit, 269 f; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 319.
180) Botschaft, BBl 1999, 2142.
181) Forster, Verantwortlichkeit, 287 f; Macaluso, responsabilité, N 1104; im Wesentlichen N.
Schmid, recht 2003, 223. AA Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 417 ff.
182) Botschaft, BBl 1999, 2145; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 343 ff. Zur Diskussion
um den einziehungsrechtlichen Drittschutz von Unternehmen iSd Art 70 Abs 2 StGB siehe nur
Forster, Verantwortlichkeit, 280 ff mwN.
183) Siehe nur Cassani, SZW 2003, 310; N. Schmid, recht 2003, 221; Niggli/Gfeller, BSK
Strafrecht I, Art 102 Rz 342; differenzierend Forster, Verantwortlichkeit, 284.
184) Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 339 ff.
101
Marianne Johanna
Hilf
Franken im Rahmen des Erträglichen halten.175) Abgesehen davon
erscheinen die mannigfaltigen verwaltungsrechtlichen Sanktionen, die den
unter spezieller staatlicher Aufsicht stehenden Unternehmen drohen,
wesentlich abschreckender.176)
D.
Aus kriminalpolitischer Sicht ist positiv zu vermerken, dass sich die – als
Wirtschaftsstandort nicht gerade unbedeutende – Schweiz für eine
Strafbarkeit von Unternehmen entschieden hat, deren Regelung sich im
Kernstrafrecht des StGB findet.
Dennoch erscheint Art 102 StGB in einigen Bereichen reformbedürftig.
Dies betrifft sowohl das grundlegende Modell der Unternehmensstrafbarkeit
als auch einzelne Anwendungskriterien.185) So erweist sich bereits der
Sanktionsadressatenkreis als hinterfragenswert. Selbst wenn man die
(kriminalpolitisch kaum zu rechtfertigende) Einschränkung auf geschäftliche
Tätigkeiten gutheißt, ist weder die Einbeziehung von Einzelunternehmen noch
der Ausschluss der Gebietskörperschaften in ihrem privatwirtschaftlichen
Tätigkeitsbereich zu rechtfertigen. Vor allem ersteres wurde im
schweizerischen Schrifttum mehrfach kritisiert. Des Weiteren wird zu Recht
immer wieder die explizite gesetzliche Regelung der Konsequenzen im Falle
der Gesamt- oder Einzelrechtsnachfolge gefordert.186) Die durch den Verzicht
auf eine detaillierte Definition des Anlasstäterkreises heraufbeschworene
Interpretationsnotwendigkeit scheint mit Blick auf die aufgrund der Regelung
des österreichischen VbVG entstandene Lückengefahr vorzugswürdig.
Vor allem das Modell des Abs 1 wurde insbesondere ob seiner „reichlich
nebulös[en]“ Struktur187), dh der Verquickung von „Ausfallhaftung“ und „verkürztem Organisationsverschulden“188), zu Recht stark kritisiert. Ganz zu
schweigen von der mangelnden Sachgerechtigkeit und Präventionswirkung
einer bloß subsidiären Regelung.189) Aufgrund der „Kaskade von juristischen
Instrumenten zur strafrechtlichen Inpflichtnahme der Entscheidträger im
Unternehmen“, zu welchen insbesondere die Geschäftsherrenhaftung zählt,
die allesamt zu einer weitreichenden Zurechenbarkeit unternehmensbezogener Straftaten führen, verbleibt Abs 1 nach Lobsiger im Übrigen a
priori bloß ein bescheidener Anwendungsbereich.190) Zudem ortet
185) Im Übrigen favorisiert etwa Heine (ZStrR 2003, 45; ders, in FS Lampe, 594) ein spezielles
Gesetz (als zweite Spur außerhalb des StGB), um sicherzustellen, dass „die beiden
Verantwortungskreise“, hier natürliche Personen, dort Unternehmen, gehörig auseinander
gehalten werden.
186) Siehe nur N. Schmid, recht 2003, 224.
187) Heine, recht 2005, 5.
188) Forster, Verantwortlichkeit, 77 f, 83 f, 85, 293 f, 299: und dadurch „Haftung mit hybrider
Grundstruktur“; siehe nur Stratenwerth, ZStrR 2008, 15; Arzt (in FS Burgstaller, 224) hält Abs 1
für eine „materiellrechtliche Fehlkonstruktion“ mit „eigentümlichen“ prozessrechtlichen
Folgewirkungen; Niggli/Gfeller, BSK Strafrecht I, Art 102 Rz 102; Einzig Pieth (in Festgabe zum
SJT 2004, 604) versucht den geltenden Abs 1 – wohl entgegen dessen Wortlaut – so zu
interpretieren, dass sich der Organisationsmangel auf die Nichtverhinderung der Tat bezieht.
189) Siehe nur Wohlers, SJZ 2000, 384.
190) Lobsiger, ZStrR 2005, 197 f.
102
in der Schweiz
Wenngleich das konkurrierende Modell des Abs 2 gegenüber jenem
des Abs 1 klar vorzugswürdig erscheint, so ist auch dieses optimierbar.
Auch Abs 2 bzw die gesamte unternehmensstrafrechtliche Regelung wurde
aus unterschiedlichen Gründen Gegenstand heftiger Kritik.192) Ganz
grundsätzlich ist die Einschränkung durch einen Deliktskatalog aus
kriminalpolitischer Perspektive (Prävention, Sachgerechtigkeit, Sanktionierungsbedürfnis) unbefriedigend. Hinzu kommt das Fehlen einer sachlichen
Rechtfertigung für die konkrete Deliktsauswahl:193) Die Umsetzung des
– von internationaler Ebene – geforderten Minimalprogramms stellt keine
sachliche Rechtfertigung dar; ebenso wenig ein angeblich besonderes
„korrumpierendes Potenzial“ der ausgewählten Delikte. Viele andere Delikte
besitzen – sei es auch nur aufgrund gehäuften Auftretens – ebensolches
Potenzial (etwa Betrug oder Umweltbeeinträchtigungen). Den gegenwärtigen
Katalogdelikten kommt im Bereich der Unternehmenskriminalität überdies
zum Teil so gut wie keine Bedeutung zu.194) Mehrfach gefordert wurde daher
eine Ausdehnung der konkurrierenden Strafbarkeit auf einen größeren
Deliktskreis. Eine solche Erweiterung auf ex ante als „verbandstypisch“
eingestufte Delikte (wie etwa Gemeingefährdungs-, Umwelt- oder
Verbraucherschutzdelikte, dh gewisse Delikte gegen Leib und Leben
und/oder Vermögensdelikte) – wie etwa Forster195) sie fordert – erscheint
allerdings nicht ausreichend. Die Verbandstypizität ergibt sich in der Realität
von selbst: Taten, die Unternehmen nicht begehen können, begehen sie in
der Praxis eben nicht (der Umstand, dass das Gesetz diese mit einbezieht,
schadet niemandem); Art 102 verlangt zudem ohnehin Unternehmensbezug.
Nicht zuletzt die (auch) auf das Modell des Abs 2 durchschlagende
Problematik des Nachweises der subjektiven Tatseite der Anlasstat sowie die
Frage der Zulässigkeit der additiven Tatbegehung eröffnen (zu) viel Raum für
191) Wohlers, in FS Riklin, 300 f.
192) Siehe oben. Vgl vor allem Stratenwerth, in FS Burgstaller, 196 f (Regelung sei „praktisch
weitgehend unbrauchbar“); Arzt, SZW 2002, 227 ff; Pieth, ZStrR 2003, 357 ff; ders, Festgabe
zum SJT 2004, 604; Livschitz, in Dach (Hg), Unternehmensstrafrecht, 8 ff; Heine, ZStrR 2003,
24 ff (Gesetz sei „kaum mehr als ein Gerüst“, dem „Gesamtgebäude“ müssen erst durch Praxis
und Wissenschaft „Konturen“ verliehen werden).
193) Krit insbes Stratenwerth, AT I, § 13 Rz 190: “offenbar tagespolitische Prioritäten”.
194) Arzt, recht 2004, 213, 216; siehe auch Livschitz, in Dach (Hg), Unternehmensstrafrecht, 23.
195) Forster, Verantwortlichkeit, XXVII, 152, 300; krit zur Nichteinbeziehung der klassischen
Wirtschaftskriminalität auch Lobsiger, ZStrR 2005, 199 f, 206; ebenso explizit unter Hinweis auf
Umweltdelikte und Verstösse gegen das Kriegsmaterialgesetz Stratenwerth, AT I, § 13 Rz 190.
103
Marianne Johanna
Hilf
Wohlers191) eine mögliche Auswirkung des geltenden Art 102 StGB in der
„Aktivierung der individualstrafrechtlichen Verantwortlichkeit“ qua Stärkung
der Einhaltung der Organisations- und Dokumentationspflichten (die die
Ermittlung von Individualtätern begünstigen. Was Abs 1 betrifft, so steht nach
all dem Gesagten klar die Frage seiner Abschaffung im Raum.
voneinander abweichende Interpretationen sowie für Ermessensentscheidungen in der Praxis.196) Livschitz197) plädiert daher für eine Abs 2
betreffende Gesetzesnovelle, die explizit statuiert, dass eine „allgemeine
Täterschaft auch bei bloss hinreichendem Tatverdacht betreffend den
subjektiven Tatbestand“ als ausreichend betrachtet wird, ebenso wie die
additive Tatbegehung für die Begründung der Anlasstat. Als Gegner der
Addition spricht sich demgegenüber Stratenwerth198) klar für die
österreichische Regelung (konkret § 3 Abs 3 Z 1 VbVG) aus. Im Übrigen
empfiehlt sich eine ausdrückliche gesetzliche Klarstellung, dass die
Anknüpfungstaten tatbestandsmäßig und rechtswidrig, jedoch nicht
schuldhaft begangen werden müssen. Auch ist der Interpretationsspielraum
betreffend die Möglichkeit und Wirkung von originär durch das Unternehmen
verwirklichten Rechtfertigungs- und Strafbefreiungsgründen zu weit. Und:
Sollen durch Anlasstäter hergestellte Strafbefreiungsgründe wirklich gar
keine Rolle für die Unternehmensstrafbarkeit spielen? Zwar hat sich der
schweizerische Gesetzgeber dazu durchgerungen, eine Schuld sui generis
des Unternehmens zu etablieren und die Unternehmensstrafbarkeit
unabhängig vom Vorliegen (auch) eines Individualverschuldens zu gestalten,
doch entsteht auch hierdurch keine echte Verbandstäterschaft mit der
Konsequenz der Anwendbarkeit wesentlicher Rechtsinstitute des
Allgemeinen Teils auf das Unternehmen als solches (zB Täterschaftsformen,
Rechtfertigungsgründe, Strafbefreiungsgründe). Die Bestrafung aufgrund
eines Vorsatz- oder Fahrlässigkeitsdelikts ist (auch) nach Abs 2 von der in
der Anlasstat verwirklichten Schuldform abhängig. In einem konsequenten
System müsste sich die Vorsatz- oder Fahrlässigkeitsstrafbarkeit des
Unternehmens aus jener (zusammengerechneten, also kollektiven) Unternehmensschuldform ergeben, die sich auf die Nichtverhinderung bezieht.
Auch in der Schweiz zeichnen sich jedoch keine diesbezüglichen
Reformtendenzen ab.
Explizite Forderungen bestehen aber hinsichtlich des Zurechnungszusammenhangs zwischen Organisationsverschulden und Anlasstat; so soll
nach Auffassung eines Teils des Schrifttums die Risikoerhöhung genügen
(wie nach dem österreichischen VbVG bzw deutschen OWiG, nur eben)
bezogen auf das Unternehmen.199) Mit Blick auf das Sanktionensystem wird in
der Schweiz verschiedentlich die Forderung nach Erweiterung der
unternehmensstrafrechtlichen Sanktionenpalette erhoben, so insbesondere
196)
197)
198)
199)
104
Siehe nur Heine, recht 2005, 5.
Livschitz, in Dach (Hg), Unternehmensstrafrecht, 12; so auch Wohlers in FS Riklin, 300.
Stratenwerth, ZStrR 2008, 1 ff, 16.
Forster, Verantwortlichkeit, 224 f, 251 f; zum Teil trotz des entgegenstehenden Wortlauts
schon für die geltende Gesetzeslage: siehe oben.
in der Schweiz
Zuletzt hat sich Stratenwerth201) eingehend mit den Voraussetzungen
einer schweizerischen Unternehmenshaftung de lege ferenda auseinander
gesetzt und tritt im Ergebnis für ein dem EU-Modell und damit dem VbVG
nicht unähnliches Modell einer Tatzurechnung „nur über ein Fehlverhalten
seiner Leitungspersonen“ (Tatbegehung oder sorgfaltswidrige Nichtverhinderung) ein, ohne die vom VbVG vorgesehene Akzessorietät zur
Individualschuld im ersten Verantwortungsfall zu übernehmen. Kritisch äußert
sich Stratenwerth jedoch gegenüber der „Leerformel […] des
Organisationsverschuldens“, das „allenfalls Teilaspekte des Problems“
abdecke.
Prof. Dr. Marianne Johanna Hilf
Universität St. Gallen, Schweiz
Univerzita St. Gallen, Švajčiarsko
200) Forster, Verantwortlichkeit, 265; Bertossa, Unternehmensstrafrecht, 223 ff; so schon Lütolf,
Strafbarkeit, 396 ff.
201) Stratenwerth, ZStrR 2008, 1 ff, 16.
105
Marianne Johanna
Hilf
durch eine „Unternehmensüberwachung“.200) Zudem scheinen die
Einführung eines Tagessatzsystems sowie einer expliziten Regelung des
(teil)bedingten Vollzugs der Busse erwägenswert.
|
TRESTNÍ ODPOVĚDNOST
PRÁVNICKÝCH OSOB V ČESKÉ
REPUBLICE
– STÁLE OTEVŘENÝ PROBLÉM
Abstrakt: Trestní odpovědnost právnických osob představuje jednu
z nejsložitějších otázek trestní odpovědnosti. České trestní právo nezná trestní
odpovědnost právnických osob. Pachatelem trestného činu podle českého
trestního práva může být pouze osoba fyzická, která v době spáchání trestného
činu dosáhne věku 15 let a je příčetná. Trestní odpovědnost právnických osob
nezná trestní zákon z roku 1961 účinný do 31. 12. 2009 ani nový trestní zákoník
z roku 2009 účinný od 1. 1. 2010. V roce 2004 byl předložen návrh zákona
o trestní odpovědnosti právnických osob. Tento návrh Parlament České republiky
zamítl. Otázka trestní odpovědnosti právnických osob se stala aktuální v současné
době, kdy se znovu uvažuje o zavedení trestní odpovědnosti právnických osob.
Existují různé modely trestní odpovědnosti právnických osob. Pro případ, že by
v České republice byla zavedena trestní odpovědnost právnických osob,
doporučuje se, aby trestní odpovědnosti podléhala jen určitý část právnických
osob (typicky právnické osoby složené z fyzických osob). Doporučuje se také, aby
právnická osoba mohla být pachatelem jen omezeného okruhu trestných činů
zejména hospodářských. Pokud jde o trestněprávní sankce, bylo by vhodné zvolit
široký okruh trestněprávních sankcí, které by bylo možné uložit právnické osobě.
Klíčová slova: trestní odpovědnost právnické osoby, modely trestní
odpovědnosti právnických osob, trestní odpovědnost, trestní právo,
právnická osoba, tresty
106
Trestní odpovědnost právnických osob v České republice
– stále otevřený problém
Criminal liability of legal persons represents one of the most
complicated questions of the criminal liability. To this day, Czech criminal law does
not recognize corporate criminal liability. Under the Czech criminal law, only
a natural person that both has attained fifteen years of age and is sane at the time
a crime is committed shall be regarded as an offender. The criminal liability is
neither recognized by the Criminal Code of 1961 effective until 31st December
2009 nor by the New Criminal Code of 2009 effective from 1st January 2010. In
2004, a government proposal for a new Act on Criminal Liability of Legal Persons
was submitted for parliamentary approval but was rejected by the deputies. The
issue of the corporate criminal liability has become more important today with the
new reconsiderations on legal regulation of the criminal liability of legal persons.
There are several models of corporate criminal liability. In case the liability was
established in the Czech Republic, it would be recommended to apply it only to
certain legal persons (typically to those consisting of individuals). It is also
recommended to hold a legal person liable only for a limited range of crimes,
especially economic crimes. As far as the criminal sanctions are concerned, it
would be advisable to choose the widest range of sanctions that would be suitable
to impose on legal persons.
Key words: Criminal liability of legal person, models of corporate criminal
liability, criminal liability, criminal law, legal person, criminal sanctions
Právní řád České republiky neupravuje trestní odpovědnost právnických
osob.
České trestní právo spočívá na zásadě individuální trestní odpovědnosti
fyzických osob založené na staré římské zásadě „societas delinquere non
potest“, nezná kolektivní odpovědnost, nezná odpovědnost právnických osob.
Pachatelem trestného činu podle českého trestního práva může být jen
osoba fyzická, která je v době spáchání činu příčetná, dovršila patnáctý rok
věku, a jde-li o mladistvého, je rozumově a mravně vyspělá.
Za trestné činy spáchané ve sféře právnické osoby podle českého
trestního práva může být de lege lata trestně odpovědný jen jednotlivec, který
trestný čin spáchal nebo se na něm účastnil, tedy ten, kdo jednal jménem
právnické osoby a dopustil se pro společnost škodlivého jednání, jehož
následek zavinil. U kolektivních orgánů mohou být odpovědní všichni jejich členové jako jednotlivci, pokud následek zavinili (například č. 23 – II/1999,
107
Jiří Jelínek
Abstract:
47/2001 Sb. rozh. tr.). Zvláštní povahu má institut jednání za jiného, rozšiřující
trestní odpovědnost fyzických osob (§ 114 odst. 2 tr. zák. z roku 2009).
V tomto ohledu se neliší trestní zákon z roku 1961 (zák. č. 140/1961
Sb.), který je platným a účinným do 31. 12. 2009, od nového trestního
zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), účinném od 1. ledna 2010. Oba trestní
kodexy, starý i nový, zůstávají na pozicích klasického systému trestní
odpovědnosti pouze fyzických osob.
I když české trestní právo nezná trestní odpovědnost právnických osob,
neznamená to, že v minulosti nebyly snahy zakotvit trestní odpovědnost
právnických osob do českého právního řádu.
Ve spojitosti s rekodifikačním úsilím byl v roce 2004 připraven vládou
návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a o řízení proti nim.
Tento návrh zákona skončil svoji legislativní pouť již v prvém čtení
v parlamentu České republiky. Návrh byl na základě připomínek poslanců
zamítnut. Kritika mířila jak k samotným základům, na kterých byl návrh zákona
postaven, tak i ke konkrétním navrhovaným ustanovením. Obecné připomínky
namítaly, že jde o upuštění od principu individuální trestní odpovědnosti, že
navrhovaná úprava je zbytečná, že je škodlivá, že povede ke kriminalizaci
podnikání, že v případě postižení právnické osoby budou postiženy i třetí
osoby, které se nepodílejí na trestné činnosti apod. Pokud jde o konkrétní
připomínky, kritizován byl zejména rozsah kriminalizace právnických osob,
protože návrh předpokládal celkem 130 skutkových podstat trestných činů,
kterých by se mohla právnická osoba dopustit včetně trestného činu
znásilnění nebo trestného činu pohlavního zneužívání. Byl vysloven názor, že
k postihu právnických osob postačí platná úprava správních deliktů doplněná
o zvláštní zákon o likvidaci nebo zákazu činnosti právnické osoby.
Zamítnutím návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob
Poslaneckou sněmovnou zůstala v českém právním řádu dosavadní právní
úprava, podle které právnické osoby odpovídají pouze podle norem civilního
práva (odpovědnost za škodu, za vady, atd.) a podle roztříštěné úpravy
správního trestání nacházející se v obrovském množství zvláštních zákonů.
U obchodních společností a družstev je v obchodním zákoníku1) samostatně
upravena veřejnoprávní odpovědnost sui generis ve formě zrušení
společnosti nebo družstva v zákonem stanovených případech závažného
porušení právních předpisů. Takto upravená deliktní odpovědnost
právnických osob však absolutně nesplňuje požadavky mezinárodních
dokumentů a evropských předpisů. Rovněž neexistuje obecná úprava řízení
o správních deliktech právnických osob.
1) § 68 odst. 3 písm. d), odst. 6, § 254 odst. 2 písm. c), § 257 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník.
108
I když první návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob byl
v roce 2004 zamítnut, myšlenka trestní odpovědnosti právnických osob
nezanikla, neboť se v České republice znovu uvažuje o zavedení deliktní
odpovědnosti právnických osob prostředky veřejného práva, což může
znamenat i zavedení trestní odpovědnosti právnických osob.
Neúspěch prvého českého návrhu zákona o trestní odpovědnosti
právnických osob byl jistě částečně způsoben i nedostatečnou teoretickou
přípravou zákona.
K teoretickým východiskům myšlenky o zavedení trestní odpovědnosti
právnických osob je třeba uvést:
1.
Trestní odpovědnost právnických osob je jednou z nejspornějších otázek
teorie trestního práva. Zavedení trestní odpovědnosti právnických osob
znamená ústup od zásady evropského kontinentálního práva – zásady
individuální trestní odpovědnosti. Mnohé ze základních otázek trestní
odpovědnosti právnických osob (samotný pojem trestní odpovědnosti,
podmínky trestní odpovědnosti, zavinění právnických osob, systém
okolností vylučujících protiprávnost, pojetí trestu jako individuální sankce
ukládané výlučně fyzické osobě, kolize s účelem trestu jako prostředkem
pro nápravu a převýchovu pachatele aj.) nejsou dostatečně ujasněny ani
uspokojivě zodpovězeny, a to ani v zemích, které zavedly do právního
řádu pravou trestní odpovědnost právnických osob. Trestní odpovědnost
právnických osob činí průlom do integrity sustému principů kontinentální
trestně právní kultury, což konec konců může mít za následek jeho
nestabilitu.
2.
Je ovšem třeba vidět zvyšující se počet právnických osob působících
zejména v oblasti ekonomiky a jejich reálnou hospodářskou i politickou
sílu, zvyšující se počet protiprávních jednání korporací, k prorůstání
kriminální činnosti těchto entit do vlastního dovoleného předmětu
činnosti společnosti. Vznikají mamutí nadnárodní společnosti postupně
ovládající světové trhy a vymykající se kontrole národních vlád. Ochabuje
i podnikatelská etika, která stále více ztrácí svůj duchovní rozměr
protestantského kalvinismu.
Za takové situace hospodářská kriminalita ve své klasické formě
kriminality bílých límečků se postupně proměňuje v jev, který veřejné zájmy
porušuje daleko podstatněji a nebezpečněji. Na vrub právnických osob
spadají i jiné delikty než jen čistě hospodářské, například obchod s lidmi,
drogami, korupce, ohrožování bezpečnosti práce, ohrožování životního
prostředí.
109
Jiří Jelínek
Výzkum otázek trestní odpovědnosti právnických osob se stává tedy
aktuální i v současných poměrech.
To jsou silné a důvodné argumenty pro zavedení trestní odpovědnosti
právnických osob.
3.
K zavedení trestní odpovědnosti právnických osob vedou i mezinárodní
požadavky a doporučení, aby právnickým osobám byly ukládány
„účinné, přiměřené a odstrašující“ sankce, což jsou v prvé řadě
přirozeně sankce trestněprávní. V mezinárodním kontextu tyto požadavky ovšem splňuje i právní úprava německá, která nezná pravou trestní
odpovědnost právnických osob a protiprávní jednání korporací postihuje
podle administrativněsprávní úpravy.
4.
Téma trestní odpovědnosti právnických osob má mnoho rovin, podob,
výkladů. Poměrně širokou problematiku vztahující se k trestní
odpovědnosti právnických osob lze v podstatných otázkách pro účely
systematického výkladu zařadit do čtyř skupin. Prvou, a to klíčovou
otázkou je, zda skutečně potřebujeme zavedení pravé trestní
odpovědnosti právnických osob. Druhá skupina otázek zahrnuje
kriminologické souvislosti kriminality právnických osob (trestná činnost
korporací jako příklad organizovaného zločinu). Třetí okruh problémů
zahrnuje otázky konkrétní právní úpravy trestní odpovědnosti
právnických osob (klade se například otázka, zda pojem právnické osoby
v trestním právu bude identický s pojmem právnické osoby v civilním
právu, anebo zda pro účely trestněprávní odpovědnosti bude vymezen
nějaký nový pojem právnické osoby, případně zda budou v trestním
právu využity jen určité fragmenty z pojmu právnické osoby vymezené
v občanském právu. Relativně samostatnou skupinu otázek pak
představuje procesní problematika trestního řízení vedeného proti
právnické osobě.
5.
Vývoj právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob v evropských
státech je zajímavou součástí širšího procesu celkového sbližování,
přizpůsobování institutů z rozdílných právních oblastí. Trestní
odpovědnost právnických osob je zažitým institutem v angloamerickém
právním okruhu. V posledních přibližně třiceti letech jsme svědky
přebírání tohoto institutu do právních řádů států náležejících ke
kontinentálnímu typu právní kultury. To jen dokládá, že žijeme v době
transnacionalizace a transglobalizace právních řádů, ve které ovlivňování
jednotlivých právních řádů navzájem je přirozeným procesem. Nicméně
je třeba upozornit, že mechanické přebírání institutů z jednoho právního
řádu, nebo dokonce z jedné právní oblasti do jiného právního řádu nebo
jiné právní oblasti nemusí přinést očekávané výsledky, což platí přirozeně
i pro institut trestní odpovědnosti korporací.
110
6.
Otázka trestní nebo jí na roveň postavené odpovědnosti právnických
osob je aktuální otázkou i pro Českou republiku. Absence odpovědnosti
právnických osob je stále více zřetelněji pociťována jako dluh české
legislativy vůči mezinárodním závazkům a doporučením. Od poloviny
devadesátých let minulého století byla přijata dlouhá řada mezinárodních
smluv a předpisů Evropských společenství či Evropské unie, které
státům ukládají upravit svůj vnitrostátní právní řád tak, aby právnické
osoby mohly být účinně pohnány k odpovědnosti za protiprávní jednání,
která jsou v těchto předpisech specifikována. Česká republika je ve
valné většině těmito dokumenty vázána a jejich ratifikaci , resp. provedení
připravuje. Přesto však doposud trestní odpovědnost právnických osob
do své vnitrostátní úpravy nezavedla, což je v době, kdy příslušnou
úpravu přijala již většina států Evropské unie, pociťováno jako čím dál
větší nedostatek.
Druhý protokol k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských
společenství, který počítá s trestní nebo jí na úroveň postavenou
odpovědností právnických osob za vybrané trestné činy, nebyl předložen
vládě České republiky s návrhem na přistoupení, takže Česká republika ani
nezahájila proces ratifikace. Trestněprávní úmluva o korupci (č. 70/2002 Sb.
m. s.) počítá v článku 18 s povinností států přijmout legislativní opatření
k zavedení odpovědnosti právnických osob za vybrané korupční trestné činy.
S trestní odpovědností právnických osob počítá i dlouhá řada Rámcových
rozhodnutí Rady EU.
7.
V rámci evropského kontinentálního právního okruhu, ke kterému náleží
i Česká republika, můžeme rozlišovat tři možné koncepce regulace
protiprávní činnosti právnických osob prostředky veřejného práva:
a)
Pravou trestní odpovědnost právnických osob.2) Taková úprava je
obsažena buď přímo v trestním zákoně, anebo ve zvláštním právním
předpise. Právnické osoby jsou odpovědné za užší či širší okruh
trestných činů a společnostem lze uložit trestněprávní sankce.
Takový způsob regulace zvolila většina států Evropské unie.
b)
Nepravou trestní odpovědnost právnických osob. Právnickým
osobám lze uložit trestněprávní sankci nebo quasitrestněprávní
sankci v trestním řízení vedeném proti fyzické osobě. Může se
jednat o takovou právní úpravu, která zná pouze odpovědnost
fyzických osob, ale právnické osobě lze uložit například odčerpání
prospěchu z trestné činnosti, zejména když pachatel jednal
2) K pojmu pravá trestní odpovědnost srov. Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob.
Praha: Linde, 2007, s. 22.
111
Jiří Jelínek
v úmyslu získat pro právnickou osobu prospěch, nebo postihnout
právnickou osobu odnětím oprávnění k podnikatelské činnosti,
zejména pokud právnická osoba měla možnost trestné činnosti
fyzické osoby zamezit (kontrolou, dohledem, výměnou odpovědného zástupce). Příkladem může být platná právní úprava španělská.
c)
8.
Regulaci protiprávní činnosti právnických osob prostředky
administrativněsprávními prostředky, a to způsobem, který odpovídá
mezinárodním dokumentům, podle nichž jednotlivé státy mají
právnickým osobám ukládat „účinné, přiměřené a odstrašující“
sankce. Takový způsob regulace protiprávní činnosti právnických
osob zvolilo Německo.
Pokud jde o budoucí legislativní řešení deliktní odpovědnosti
právnických osob prostředky veřejného práva v České republice,
nedospíváme k definitivnímu závěru. V podstatě přichází v úvahu
(vzhledem k mezinárodním doporučením a závazkům) jen řešení
spočívající v zavedení pravé trestní odpovědnosti právnických osob,
anebo řešení obdobné právní úpravě německé – zachování individuální
trestní odpovědnosti fyzické osoby, zachování tzv. institutu jednání za
jiného (§ 114 odst. 2 tr. zák.) a postih právnické osoby prostředky
správního práva.
Tzv. nepravou trestní odpovědnost považuji za slepou uličku, za krok
nesprávným směrem. Je tomu tak proto, že postavení právnické osoby
v řízení proti fyzické osobě, ve kterém má být odčerpán majetkový prospěch
právnické osobě, je postavením tzv. zúčastněné osoby (§ 42 tr. řádu). Takové
postavení je nepochybně slabším postavením, než postavení obviněného,
které by právnická osoba měla v řízení vedeném proti právnické osobě.
Úprava odpovědnosti v oblasti pouze správního práva je ovšem
shledávána v mnoha směrech jako problematická. Jsou jí zejména vytýkány
omezené možnosti v oblasti mezinárodní spolupráce. V oblasti správního
trestání totiž nejsou uzavřeny příslušné mezinárodní smlouvy umožňující
mezinárodní právní pomoc, resp. pokud uzavřeny jsou, není Česká republika
jejich smluvní stranou, anebo vyžadují, aby o takových deliktech rozhodoval
(trestní) soud. Správní orgány by tedy nemohly využívat dožádání a další
instituty právní pomoci, což by naráželo na závazky z těch mezinárodních
smluv, které stanoví povinnost efektivně stíhat protiprávní jednání právnických
osob spáchaná i v cizině, protože bez účinných prostředků mezinárodní
spolupráce by bylo takové trestní stíhání jen velice obtížné.
Další problém úpravy v oblasti správního práva spočívá i v jisté
neefektivnosti celého konceptu, kdy by o stejném jednání rozhodovaly jednak
112
orgány činné v trestním řízení v rámci trestního řízení proti fyzické osobě
a jednak správní orgány v rámci řízení o odpovědnosti osoby právnické. Takto
by se nutně opakovaly mnohé úkony řízení. S tím souvisí i vyřešení otázky,
které orgány by měly být příslušné k rozhodování o deliktech právnických
osob, neboť v České republice není žádný takový obecně příslušný správní
orgán. V úvahu by zřejmě připadaly celní orgány, které jsou nadány
pravomocemi bezpečnostního sboru a kterým se vstupem České republiky
do Evropského společenství a Schengenského prostoru odpadla podstatná
část agendy. Podle vyjádření ministra financí však rozšíření působnosti
celních orgánů i na rozhodování o deliktech, které jsou u fyzických osob
posuzovány jako trestné, by nebylo možné, neboť celním orgánům naprosto
chybí pro tuto problematiku odborné, personální i materiální zajištění. Zřízení
zcela nových správních orgánů specializovaných na tuto oblast se rovněž jeví
jako nehospodárné.
Ze všech těchto důvodů není řešení záležející v deliktním postihu
právnických osob prostředky správního práva shledáváno jako vhodné,
a proto se přikláníme k variantě pravé trestní odpovědnosti právnických osob.
9. Pro případ zavedení pravé trestní odpovědnosti právnických osob
doporučuji vytvořit pro korporace trestní právo podobné modelu trestní
odpovědnosti fyzických osob, s podobnými sankcemi a velmi podobnými
procesními ustanoveními. Taková cesta je jistě perspektivnější než snaha
„naroubovat“ principy trestní odpovědnosti právnických osob na trestní
odpovědnost právnických osob.
10. Při úvahách o případném zavedení pravé trestní odpovědnosti
právnických osob doporučujeme vést k trestní odpovědnosti jen určitou
výseč právnických osob (ty, které jsou složeny z osob fyzických), zvolit
užší, taxativní výčet trestných činů, které může právnická osoba spáchat,
a uvažovat o co nejširším okruhu trestněprávních sankcí, které by bylo
možné uložit právnické osobě.
Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.
Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Praha
Rechtswissenschaftliche Fakultät der Karls-Universität Prag
113
Jiří Jelínek
|
ČESKÉ A SLOVENSKÉ ŘEŠENÍ
TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI
PRÁVNICKÝCH OSOB V ROCE 2009
Abstrakt: Text glosuje zatím poslední legislativní materiál nabízející určité řešení
problematiky odpovědnosti právnických osob za kriminální delikty v České
republice a srovnává jej se situací ve Slovenské republice. Závěr: Česká republika
je nucena volit hybridní řešení (správně - trestní), má-li dostát svým závazkům
podle čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, kdy své mezinárodněprávní závazky zatím neplní.
Slovenská republika jde - ze stejných důvodů – cestou nepravé trestní
odpovědnosti.
Klíčová slova: Právnická osoba, fyzická osoba, právní odpovědnost,
správní odpovědnost, trestní odpovědnost, správní delikt právnické osoby,
trestný čin fyzické osoby, nepravá trestní odpovědnost.
Abstract: This text annotates for now last legislative proposal which offered a
specific solution of the responsibility of legal persons for crimes in the Czech and
compares it with Slovak Republic. Conclusion: the Czech Republic is under an
obligation to go by the way of a hybrid solution (administrative – criminal),
otherwise it disobeys article 1 paragraph 2 of the Constitution CR. The Slovak
Republic goes – for the same reasons – by the way of a fictitious criminal
responsibility.
114
právnických osob v roce 2009
Keywords: Legal person, natural person, legal responsibility, administrative
responsibility, criminal responsibility, administrative offence of legal
person, crime of natural person, fictitious criminal responsibility.
Následující příspěvek jen výběrovým způsobem přibližuje níže citovaný
věcný záměr českého zákona a jeho přístup k poměrně zásadní otázce, jíž je
dlouhou dobu i v prostředí kontinentálně–evropské právní oblasti, tedy
i v České republice, problém právní odpovědnosti právnické osoby za
kriminální delikt (trestný čin). V druhé části stručně porovnává tuto „českou“
cestu s aktuálním přístupem ve Slovenské republice. 1)
Česká republika
V domácí literatuře české se již delší dobu zdůrazňuje, že de lege
ferenda „... musí trestní právo hmotné umožnit účinné sankcionování
protiprávních jednání korporací, tedy subjektů, které ovlivňují a kontrolují
většinu oblastí života společnosti. K tomu by měla přispět trestní odpovědnost
právnických osob.“ 2) Obdobně lze odkázat na stejně orientované prameny
slovenské.3)
1) V literatuře avizovaná novela zák. č. 300/2005 Sb. a zák. č. 301/2005 Sb. zavádějící ve
Slovenské republice nepravou trestní odpovědnost právnických osob doposud přijata nebyla.
Plyne to z aktuálního (platného a účinného) znění prvně citovaného zákona publikovaného
v elektronické Zbierke zákonov: dostupné 3. 11. 2009 z: http://www.zbierka.sk/
default.aspx?sid=3&category=11. Ve SR bylo jednání vlády o návrhu dotyčného zákona
přerušeno, vláda se k němu zatím nevrátila.
2) MUSIL, J.: Trestní odpovědnost právnických osob: historický vývoj a mezinárodní srovnání. In
Musil, J., Vanduchová, M. (red.) Pocta Otovi Novotnému. Praha, Codex1998, str. 76a násl.; dále
viz MUSIL, J.: Trestní odpovědnost právnických osob ano či ne. ŠÁMAL, P.:K trestní
odpovědnosti právnických osob; obojí In Kuchta, J. (red.) Koncepce nové kodifikace trestního
práva hmotného České republiky. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita
v Brně, 2000, AUMBI, No 246, str. 166 a násl., str. 197 a násl.; KRATOCHVÍL, V. Přelomové
problémy trestního práva hmotného (vybrané problémy v České republice). In Romža, S. (věd.
red.) Trestné právo na prahu 3. tisícročia. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej
konferencie konanej v dňoch 15. - 16. 5. 2003. Košice: UPJŠ Košice, Právnická fakulta, Katedra
trestného práva, 2003, str. 16 a násl.;
3) Srov. např. SEGEŠ, I. Koncepcia trestnej zodpovednosti právnických osób v slovenskom
trestnom práve. Právny obzor, roč. 85, 2002, č. 4, str. 321 a násl. ZÁHORA, J. Trestná
zodpovednosť právnických osób. In Záhora, J. (zost.) Rekodifikácia trestného práva. Zborník
príspevkov z celoštátnej konferencie s medzinárodnou účasťou konanej 17. mája 2004.
Bratislava: Akadémia Policajného zboru v Bratislave, Katedra trestného práva, 2004, str. 67
a násl. MADLIAK, J., ROMŽA, S. Úvahy o trestnej zodpovednosti právnickej osoby v návrhu
rekodifikovaného trestného zákona v Slovenskej republike. In Nett, A. (ed.) Nové jevy
v hospodářské kriminalitě. Sborník z mezinárodní konference konané na Právnické fakultě MU
115
Úvodem
Také již „Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České
republiky – 2000/2001“ vycházela v tomto ohledu z úvah druhé poloviny
90. let XX. století. Dosavadní klasická zásada individuální trestní
odpovědnosti by měla být prolomena a zároveň doplněna pravou trestní
odpovědností právnických osob.4)
Je skutečností, že žádné mezinárodně právní, ani dokumenty
evropského práva, již od konce 70. let XX. století, zatím kategoricky
nepožadují zavedení pouze a jen pravé trestní odpovědnosti právnických
osob. Na druhé straně by bylo možné vypočítat celou řadu těchto dokumentů,
které právní odpovědnost za kriminální delikty právnických osob velice
doporučují, resp. zřetelně požadují.5)
v Brně v únoru 2005. Brno: MU v Brně, AUMBI, No 290, 2005, str. 154 a násl. PRIKRYL, O.
Informácia o návrhu zavedenia trestnej zodpovednosti právnických osób v návrhu nového
Trestného zákona v Slovenskej republike. In Nett, A. (ed.) Nové jevy v hospodářské kriminalitě.
Sborník z mezinárodní konference konané na Právnické fakultě MU v Brně v únoru 2005. Brno:
MU v Brně, AUMBI, No 290, 2005, str. 170 a násl. KOTRECOVÁ, A., KAČÁNI, M., KORDÍK, M.
Trestná zodpovednosť právnických osób, argumenty pre a proti. In Kuchta, J. (ed.) Nové jevy v
hospodářské a finanční kriminalitě. Vnitrostátní a evropské aspekty. Sborník příspěvků z
mezinárodní konference pořádané katedrou trestního práva Právnické fakulty MU dne 14. února
2008 v Brně. Brno: MU, AUMBI, No 336, 2008, str. 181 a násl. ČENTÉŠ, J., PRIKRYL, O.
Úvahy o trestnej zodpovednosti právnických osób v trestnom zákone. In Neckář, J., Radvan, M.,
Sehnálek, D., Valdhans, J. (edts.) Dny práva – 2008 – Days of Law. Brno: MU, 2008, str. 1689 a
násl., jakož i další prameny.
4) KUCHTA, J. (red.): Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky.
Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000. str. 31, 32.
KRATOCHVÍL,V.: Aktuelle Tendenzen des tschechischen Strafrechts und des
Strafprozessrechts. In: Strafrechtliche Probleme der Gegenwart. Schriftenreihe des
Bundesministeriums für Justiz 103, 28, Strafrechtliches Seminar Ottenstein. Wien:
Bundesministerium für Justiz, 2000. str. 81 – 82. Dále viz MUSIL, J., PRÁŠKOVÁ, H., FALDYNA,
F.: Úvahy o trestní odpovědnosti právnických osob de lege ferenda. Trestní právo. 2001, roč. 6,
č. 3, str. 6 a násl.; tito autoři doporučují pravou trestní odpovědnost právnických osob a zároveň
zdokonalení správně právní odpovědnosti těchto osob.
5) Zřejmě nikoli vyčerpávající přehled aktů mezinárodního a evropského práva v tomto směru
obsahuje věcný záměr českého zákona na s. 2 – 3: Úmluva o boji proti podplácení zahraničních
veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích č. 25/2000 Sb. m. s.
Trestněprávní úmluva o korupci č. 70/2002 Sb. m. s. Druhý protokol k Úmluvě o ochraně
finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o
Evropské unii (Úř. věst. C 221, 19.7. 1997 zvláštní vydání v českém jazyce Kapitola 19 Svazek
08 S. 156 – 167); celex. č. 41 997 A07119(02). Úmluva Organizace spojených národů proti
nadnárodnímu organizovanému zločinu a tři protokoly, které Úmluvu doplňují – Protokol o
prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zejména se ženami a dětmi, Protokol proti
pašování přistěhovalců po zemi, po moři a letecky a Protokol proti nedovolené výrobě palných
zbraní, jejich částí a dílů a střeliva a proti obchodování s nimi. Opční protokol k Úmluvě o právech
dítěte týkající se prodeje dětí, dětské prostituce a dětské pornografie. Úmluva Organizace
spojených národů proti korupci. Úmluva Rady Evropy o počítačové kriminalitě. Mezinárodní
úmluva o potlačování financování terorismu č. 18/2006 Sb. m. s. Úmluva o trestněprávní
ochraně životního prostředí. Úmluva Rady Evropy o boji proti obchodování s lidskými bytostmi.
116
Úmluva Rady Evropy o prevenci terorismu. Návrh Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí před
sexuálním vykořisťováním a sexuálním zneužíváním. Společná akce ze dne 21. prosince 1998
přijatá Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, kterou se stanoví, že účast na
zločinném spojení je v členských státech Evropské unie trestným činem (98/733/SVV) (Úř. věst.
L 351, 29.12. 1998; Kapitola 19 Svazek 01 S. 113); celex. č. 31997FO154. Rámcové
rozhodnutí Rady ze dne 29. května 2000 o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti
padělání ve spojitosti se zaváděním eura (2000/383/SVV); (Úř. věst. L 140, 14. 6. 2000;
Kapitola 19 Svazek 101 s. 187 – 190); celex.č. 32000F0383. Rámcové rozhodnutí Rady ze
dne 28. května 2001 o potírání podvodů a padělání bezhotovostních platebních prostředků
(2001/413/SVV); (Úř. věst. L 149 2. 6. 2001; Kapitola 15 Svazek 06 S. 123-126); celex.
č. 32001F0413. Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu
(2002/475/SVV) (Úř. věst. L 164 22. 6. 2002; Kapitola 19 Svazek 06 S. 18-22); celex
č. 32001F0475. Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 19. července 2002 o boji proti obchodování
s lidmi (2002/629/SVV) (Úř. věst. L 203, 1. 8. 2002; Kapitola 19 Svazek 06 S. 52); celex.
č. 32002FO629. Rámcové rozhodnutí Rady 2002/946/SVV ze dne 28. listopadu 2002
o posílení trestního rámce s cílem zabránit napomáhání k nepovolenému vstupu, tranzitu a pobytu
(2002/946/SVV) (Úř. věst. L 328, 5. 12. 2002; Kapitola 19 Svazek 06 S. 61); celex
č. 32001F0946. Rámcové rozhodnutí Rady 2003/568/SVV ze dne 22. července 2003 o boji
proti korupci v soukromém sektoru (Úř. věst. L 192, 21. 7. 2007; Kapitola 19 Svazek 06 S. 182);
celex č. 32003F0568. Rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/JVV ze 22. prosince 2003 o boji
proti pohlavnímu vykořisťování dětí a dětské pornografii; (Úř. věst. L 13, 20. 1. 2004; Kapitola 19
Svazek 07, s. 10); celex č. 32004F0068. Rámcové rozhodnutí Rady 2005/667/SVV ze dne
12. července 2005 k posílení rámce trestního práva pro boj proti znečištění z lodí; (Úř. věst.
L 255, 30. 9. 2005, s. 164-167);celex č. 32005FO667. Rámcové rozhodnutí Rady EU
2004/757/SVV ze dne 25. října 2004, kterým se stanoví minimální ustanovení týkající se znaků
skutkových podstat trestných činů a sankcí v oblasti nedovoleného obchodu s drogami; (Úř. věst.
L 335, 11. 11. 2004, s. 8-11); celex č. 32005FO667. Rámcové rozhodnutí Rady EU
2005/222/SVV ze dne 24. února 2005 o útocích proti informačním systémům; (Úř. věst. L 69,
16. 3. 2005, s. 67-71); celex. č. 32005F0222. Srov v této souvislosti i přehled aktů
mezinárodního a evropského práva v: MIHÁLIK, M.: Implementácia záväzkov Slovenskej republiky
v oblasti zodpovednosti právnických osób za trestné činy fyzických osób. In Sehnálek,
D.Valdhans, J. (eds.): Dny veřejného práva. Days of Public Law. Brno: MU, 2007, str. 787-790.
Zde uvedený výčet je rozsáhlejší (28 položek), zatímco český jich uvádí jen 23.
Věcný záměr v té souvislosti mimo jiné zdůrazňuje, že: „Požadavek uvedených mezinárodních
smluv (zkratka pro mezinárodní smlouvy a akty evropského práva), aby protiprávní jednání
typovými znaky v nich vymezená, byla pokládána za trestný čin, Česká republika splňuje. Každé
z těchto jednání je podřaditelné pod znaky skutkové podstaty některého z trestných činů
uvedeného ve zvláštní části trestního zákona nebo ve zvláštní části návrhu nového trestního
zákoníku ... Nesplňuje však požadavek, aby právnické osobě, pokud je protiprávní jednání
spácháno jejím jménem nebo v jejím zastoupení a v jejím zájmu, mohly být uloženy odrazující
trestní, správní nebo jiné sankce, včetně peněžitých sankcí. Trestní ani správní sankci nelze
právnické osobě za tato jednání uložit. Trestní odpovědnost právnických osob není v českém
právním řádu zavedena vůbec a správně trestní odpovědnost se vztahuje jen na porušení
povinností, zákazů, omezení pravidel nebo podmínek uložených právnickým osobám v zájmu
řádného zabezpečení výkonu veřejné správy a nikoli na porušení elementárních právních
a morálních pravidel lidského společenství, která jsou vesměs předmětem ochrany uvedených
mezinárodních smluv, respektive objektem protiprávních jednání, která jsou v nich určena
k trestnímu postihu. Podle soukromoprávních předpisů nelze sankce veřejnoprávní povahy vůbec
ukládat.
Cílem řešení problému je možnost v souladu s požadavky mezinárodních smluv uložit právnické
osobě odrazující sankce v případě, kdy její statutární orgán, zaměstnanec, člen nebo jiná osoba
oprávněná jednat jménem nebo v zastoupení právnické osoby se dopustí jednání, k jehož postihu
zavazuje mezinárodní smlouva, a to v zájmu, respektive ve prospěch právnické osoby.
Eventuální neřešení problému by nepochybně nadále prohloubilo již nyní negativní hodnocení
117
Pokud jde o aktuální stav a další vývoj, lze jen stručně uvést, že ČR jako
jedna z posledních členských zemí EU pravou trestní odpovědnost
právnických osob nemá. Osnova „Zákona o trestní odpovědnosti
právnických osob a řízení proti nim“ byla Poslaneckou sněmovnou
Parlamentu ČR zamítnuta hned v prvním čtení v r. 2004. V současné době
existuje pouze představa ministerstva vnitra vtělená do v tomto příspěvku
glosovaného materiálu: „Věcný záměr zákona o odpovědnosti právnických
osob za správní delikty spáchané jednáním, které je u fyzických osob
postihováno jako trestný čin a k jehož postihu u právnických osob
zavazuje mezinárodní smlouva nebo právní předpis Evropských
společenství“, MV-81687/LG-2008; dále i „věcný záměr“.6)
Věcný záměr zákona o odpovědnosti právnických osob za správní
delikty spáchané jednáním, které je u fyzických osob postihováno
jako trestný čin a k jehož postihu u právnických osob zavazuje
mezinárodní smlouva nebo právní předpis Evropských společenství
– charakteristika
Věcný záměr byl dán k připomínkám příslušným místům koncem roku
2008 s tím, že toto řízení probíhá od 16. 12. 2008 do 12. 01. 2009. Z takto
nastaveného časového rámce plyne, že předkladatel až tak o nějaké
připomínky patrně příliš nestál. Akademická pracoviště byla z připomínkové
procedury vyloučena zcela, ať už to byl záměr předkladatele nebo chyba
Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy ČR, které věcný záměr obdrželo,
ovšem nepovažovalo za nutné jej případně postoupit věcně kompetentním
vysokoškolským institucím, tedy právnickým fakultám.
České republiky v mezinárodních organizacích působících v oblasti mezinárodní spolupráce v boji
proti závažné kriminalitě. Česká republika je kritizována v mezinárodních organizacích za
nesplnění dotčeného závazku mezinárodních smluv, které podepsala. Naposledy, např. na 36.
plenárním zasedání skupiny států proti korupci GRECO konané dne 11. – 15. února 2008 ve
Štrasburku, jejíž činnost se opírá o „Trestněprávní úmluvu o korupci“ a o „Úmluvu Organizace
spojených národů proti korupci.“ Česká republika je vyzývána nejen ke splnění závazku na postih
právnických osob vyplývajících z mezinárodních smluv, které již ratifikovala, ale též k tomu, aby
ratifikovala mezinárodní smlouvy již podepsané, jako je například „Úmluva Organizace spojených
národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu“. Neřešením problému trvá protiústavní
situace, kdy Česká republika neplní své mezinárodněprávní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy).“
6) Z novější literatury srov. k tomuto tématu JELÍNEK, J. Trestní odpovědnost právnických osob.
Praha: Linde, 2007. Viz též příspěvky k problematice trestní odpovědnosti právnických osob
publikované v: NECKÁŘ, J., RADVAN, M., SEHNÁLEK, D., VALDHANS, J. (Edts.): Dny práva,
2008, Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008 [citováno 4. května 2009].
Dostupné z: http://www.law.muni.cz/edicni/dp89/index.html. Dále srov. FENYK, J. Základy
trestní odpovědnosti a nedostatek trestnosti činu právnických osob. Právní následky trestného
činu právnické osoby. In KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné.
Obecná část. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. str. 433-460, str. 725-734. SOLNAŘ, V.,
FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva. Praha :
Nakladatelství Novatrix, s. r. o., 2009. str. 264 a násl.
118
„Mezinárodní smlouvy zaměřené na mezinárodní spolupráci při
potlačování závažné kriminality, které Česká republika ratifikovala a vyhlásila
ve Sbírce mezinárodních smluv, nebo které Česká republika podepsala a
zatím neratifikovala, anebo které zatím ani nepodepsala a některé právní
předpisy Evropského společenství/Evropské unie (dále jen „mezinárodní
smlouva“) zavazují k přijetí legislativních a jiných opatření nezbytných k tomu,
aby protiprávní jednání ve smlouvě typovými znaky vymezené, bylo pokládáno
za trestný čin a současně, aby byla zajištěna odpovědnost právnické osoby za
tato jednání, pokud fyzická osoba, která je spáchala, jednala jménem nebo v
zastoupení právnické osoby a v jejím zájmu (k jejímu prospěchu). Právnickým
osobám mají být ukládány účinné, přiměřené a odrazující trestní, správní nebo
jiné sankce, včetně peněžitých sankcí.“
Varianta A – Řešení v oblasti práva trestního
„Řešením v oblasti práva trestního je třeba rozumět přijetí právní úpravy
trestněprávní odpovědnosti právnických osob. Za trestné činy uvedené ve
zvláštní části trestního zákona nebo jen za některé z nich by odpovídala
právnická osoba, pokud by byly spáchány jednáním fyzické osoby, jejíž
jednání se podle soukromoprávních předpisů, popřípadě speciální právní
úpravy, považuje za jednání právnické osoby. Trestný čin takové fyzické
osoby by byl soudem v trestním řízení přičten při splnění zákonem
stanovených podmínek osobě právnické a uložena jí zákonem stanovená
sankce (trest za trestný čin). Toto řešení vyhovuje plně požadavkům
mezinárodních smluv. … také umožňuje mezinárodní spolupráci při jejich
stíhání, např. požádat o zajištění majetku právnické osoby na území jiného
státu, než je právnická osoba stíhána. Podmínkou takové spolupráce je, aby
úkon byl požadován v trestním řízení justičním orgánem, typicky soudem nebo
státním zástupcem. Taková právní úprava byla zpracována a předložena
vládou Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (tisk č. 745 IV.
volebního období) jako Vládní návrh na vydání zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Poslaneckou
sněmovnou však byla v 1. čtení zamítnuta. Z rozpravy poslanců k vládnímu
návrhu na vydání uvedeného zákona lze vysledovat, že důvodem k jeho
zamítnutí již v 1. čtení byly obavy, že poměrně široká možnost trestního
postihu právnických osob (podle návrhu by se možnost přičtení trestného
činu fyzické osoby osobě právnická týkala převážné většiny trestných činů
uvedených ve zvláštní části trestního zákona) by mohla mít negativní dopad na
7) Následující text je výběrovou citací věcného záměru, jeho přílohy III., str. 1 - 22, text kurzívou – V. K.
119
Věcný záměr předkládá variantní řešení daného problému, včetně
varianty nulové.7) Ke všem pak předesílá toto:
podnikatelské prostředí v České republice.8) Trestní odpovědnost právnických osob je zavedena v celé řadě evropských zemích, např. ve Francii,... ,
Belgii, Slovinsku nebo Rumunsku.“ Z poslední doby dodejme např. i v Polsku
a Rakousku.
Varianta B - Řešení v oblasti práva správního
„Řešením identifikovaného problému v oblasti práva správního je třeba
rozumět přijetí právní úpravy, která by umožňovala uložení sankce právnické
osobě za jednání, k jehož postihu zavazují mezinárodní smlouvy, v rámci nikoli
trestní, ale správní odpovědnosti právnických osob. Správní odpovědnost
není zákonným pojmem a nemá ani jednotnou definici v teorii správního práva.
Nicméně nemůže být pochyb o tom, že podstatou správní odpovědnosti,
resp. jejího uplatňování, je ukládání sankcí správním orgánem (úřadem)
fyzickým a právnickým osobám, za spáchání protiprávního jednání, které je
vymezeno v zákoně (v zákoně o přestupcích a ve více jak 200 zákonech
upravujících výkon veřejné správy) ve skutkových podstatách správních
deliktů, jejichž subjekt je označen buď jako osoba fyzická (v zákoně
o přestupcích je toto označení vyjádřeno slovy „ten, kdo“) nebo jako
právnická či podnikající fyzická osoba. Základem správní odpovědnosti
právnické osoby tak je spáchání správního deliktu, to znamená naplnění
znaků skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby jednáním fyzické
osoby, které se podle soukromoprávních předpisů považuje za jednání
právnické osoby. Znakem skutkové podstaty správních deliktů právnické
osoby je obvykle nesplnění povinností nebo porušení zákazů, pravidel nebo
podmínek, které jsou právnickým osobám stanoveny v zákonech upravujících
výkon veřejné správy. Předpoklady odpovědnosti právnické osoby za správní
delikt nejsou obecně pro všechny správní delikty v zákoně stanoveny. Jsou
proto stanoveny v minimálním rozsahu v jednotlivých zákonech, takže se
vztahují jen na správní delikty v tom, kterém zákoně vymezené. Protože
správní odpovědnost uplatňují správní orgány a nikoli soudy, postupují podle
obecného procesního předpisu pro řízení ve veřejné správě, tedy správního
řádu, a pokud jde o přestupky, tak i podle speciálních procesních ustanovení
obsažených v části třetí zákona o přestupcích. Jelikož znakem jednání,
k jejichž postihu u právnických osob mezinárodní smlouvy vyzývají, není
nesplnění povinností uložených právnickým osobám k zajištění výkonu
veřejné správy, ale porušení obecných právních a morálních pravidel
společnosti, bylo by lze sotva správní delikty s těmito znaky začlenit do
některého ze zákonů upravujících výkon veřejné správy. Řešení v oblasti
práva správního by vyžadovalo přijetí zvláštního zákona ...“
8) Podobně můžeme číst i ve slovenské odborné literatuře. Viz např. ČENTÉŠ, J., PRIKRYL, O.
Úvahy o trestnej zodpovednosti právnických osób v trestnom zákone. In Neckář, J., Radvan, M.,
Sehnálek, D., Valdhans, J. (edts.) Dny práva – 2008 – Days of Law. Brno: MU, 2008, str. 1691.
120
„Řešením v oblasti práva správního a trestního se rozumí přijetí právní
úpravy hmotně právních podmínek odpovědnosti právnických osob, která by
byla ve formě správních deliktů zakotvena ve správním právu, přičemž by šlo
ve své podstatě o odpovědnost trestní, protože o správních deliktech by se
vedlo trestní řízení a sankci by ukládal trestní soud. Příkladem takové
konstrukce odpovědnosti právnických osob je Spolková republika Německo.
… Právnické osoby by byly stíhány v trestním řízení zpravidla souběžně se
stíháním fyzické osoby, jejíž jednání naplňující znaky trestného činu i
správního deliktu, by podle soukromoprávních předpisů bylo považováno za
jednání právnické osoby, přičemž v tomto řízení by se uplatnila zásada
oportunity (státní zástupce by při podání obžaloby zvážil všechny okolnosti
případu). Soud by pak právnické osobě ukládal správní sankci bez
trestněprávních důsledků, jako je zápis do rejstříku trestů. Postih právnické
osoby by tak byl provázaný s postihem fyzické osoby, přičemž právnickou
osobu by bylo možné postihnout i v případě, že konkrétní fyzická osoba,
jednající jejím jménem nebo v jejím zastoupení, by nebyla zjištěna nebo trestní
stíhání této osoby by bylo, např. z důvodu nepříčetnosti, zastaveno.“
Varianta nulová
„Bez přijetí právní úpravy uvedené v některé z výše uvedených variant
český právní řád neumožňuje ukládat odrazující sankce právnickým osobám
v případech, kdy se k tomu Česká republika zavázala.“
Samotný věcný záměr k jednotlivým variantám dále uvádí a zdůrazňuje:
„Není pochyb o tom, že k zavedení odpovědnosti právnických osob za
jednání vymezená v mezinárodní smlouvě je nejvhodnější řešení podle
varianty A, tedy řešení v oblasti práva trestního. V případě řešení podle této
varianty, která byla promítnuta do vládního návrhu na vydání zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, by se sice trestní
odpovědnost právnických osob vztahovala na širší okruh trestných činů, než
požadují mezinárodní smlouvy, ale široká (všeobecná) trestní odpovědnost
právnických osob ... je součástí právních řádů mnoha evropských zemí.
Není-li však politická vůle znovu předložit Parlamentu České republiky
k projednání zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, přestože
v něm obsažená konstrukce odpovědnosti právnických osob plně vyhovuje
požadavkům mezinárodních smluv, nezbývá než identifikovaný problém řešit
legislativním opatřením podle varianty B nebo C.“
„Základním problémem řešení podle varianty B, která je jinak z hlediska
své konstrukce plně kompatibilní se systémem správně trestní odpovědnosti
v českém právním řádu, jsou velmi omezené možnosti mezinárodní
spolupráce při postihu právnické osoby a omezené možnosti správního
orgánu efektivně vést řízení o protiprávních činech vesměs kriminální
121
Varianta C - Řešení v oblasti práva správního a trestního
povahy, přičemž možnost využívání důkazů zajištěných a provedených
v řízení trestním pro řízení správní, by byla z hlediska práva stíhané právnické
osoby na spravedlivý proces pochybná. Nebylo by ani snadné určit
příslušnost správního orgánu k jejich projednání. Správní úřady, ať již ústřední
orgány státní správy nebo orgány územních samosprávných celků, jsou
specializovány na jednotlivé odvětví veřejné správy (ochrana životního
prostředí, doprava, finance atd.), takže projednávání útoků proti základním
právním a morálním společenským pravidlům, jež mezinárodní smlouvy
vesměs ochraňují, by bylo nepochybně nad rámec jejich obvyklé činnosti.
Řešení podle varianty B, se tak z důvodů stručně popsaných, jeví značně
problematickým, a je proto málo pravděpodobné, že by mohlo být
schváleno.“
„Řešení podle varianty C má mnoho společných znaků s řešením podle
varianty A, takže by mohlo být považováno za řešení v oblasti práva trestního,
předložené jen v jiné legislativní formě (v jiném zákoně), než byl odmítnutý
vládní návrh na vydání zákona o trestní odpovědnosti právnických osob
a řízení proti nim. Argumentem proti takovému názoru je především to, že
protiprávní jednání, za které mají právnické osoby podle mezinárodních smluv
odpovídat, bude vymezeno typovými znaky protiprávního jednání ve
skutkových podstatách správních deliktů, takže jejich odpovědnost za správní
delikty se bude vztahovat jen na jednání v mezinárodních smlouvách
vymezené, kdežto v rámci odpovědnosti čistě trestní, navržené v zamítnutém
zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, by
právnické osobě byl přičten trestný čin spáchaný fyzickou osobou s vazbou
na právnickou osobu i jiným jednáním, než jen tím, které je vymezeno
v mezinárodní smlouvě. O trestní odpovědnosti nelze hovořit ani z toho
pohledu, že hmotněprávní podmínky odpovědnosti právnické osoby, včetně
sankcí, budou stanoveny v zákoně o odpovědnosti právnických osob za
správní delikty a nikoli v trestním zákoně, resp. ve speciálním zákoně o trestní
odpovědnosti právnických osob, takže sankce uložené právnické osobě
nebudou sankcemi trestními, ale sankcemi správními, které v sobě
neobsahují tak zásadní společenský odsudek jednání pachatele, jako sankce
trestní. Jde tedy přece jen o řešení poněkud jiné, než je řešení čistě trestní,
a protože s řešením trestním jej spojuje možnost plnit mezinárodní závazky
týkající se spolupráce při postihu právnických osob, alespoň v omezeném
rozsahu (jen v případech, kdy právní pomoc nebude podmíněna požadavkem
vzájemné trestnosti) je třeba je upřednostnit před řešením podle varianty B.
Hmotněprávní úprava odpovědnosti právnických osob však bude vycházet ze
základních principů správního trestání, to znamená, že protiprávnost bude
vyjádřena ve skutkových podstatách správních deliktů přesně a určitě
typovými znaky protiprávního jednání (princip přičitatelnosti trestného činu
fyzické osoby jako správního deliktu právnické osobě podle varianty B …
základním principům správního trestání neodpovídá), takže odpovědnost
122
právnické osoby nebude formálně záviset na rozhodnutí orgánu činného
v trestním řízení, zda jednáním, kterým byly naplněny znaky správního deliktu,
byl spáchán trestný čin (nepůjde o formální ale materiální provázanost
trestněprávní a správně trestní kvalifikace protiprávního jednání), přičemž
o trestném činu a správním deliktu bude obvykle vedeno společné trestní
řízení.“
„Vybraná varianta C řešení identifikovaného problému bude realizována
návrhem nového zákona. Z platných zákonů upravujících výkon veřejné
správy nelze totiž vybrat ani jediný, do něhož by mohla být právní úprava
sankčních ustanovení k realizaci vybrané varianty řešení vložena, a to pro
neshodu předmětu právní úpravy v těchto zákonech a objektu správních
deliktů, které mají být do právního řádu zavedeny.“
Podstatou glosované varianty řešení9) – umístěné někde na „pomezí“
práva správního a trestního – je podle mého soudu z aspektu hmotného
a procesního práva určitá kombinace základu právní odpovědnosti
právnické osoby správně právní povahy, tj. správní delikt právnické osoby,
a právního následku tohoto základu, jímž je sankce ukládaná trestním
soudem v trestním řízení. Věcný záměr sám však k tomu jedním dechem
dodává, jak již uvedeno, že: „... by šlo ve své podstatě o odpovědnost trestní,
protože o správních deliktech by se vedlo trestní řízení a sankci by ukládal
trestní soud.“
Tato úvaha ovšem trpí zásadní systémovou vadou. Jde o to, že hmotně
právní podstatu typu právní odpovědnosti odvozuje od typu procesu
vedeného stran základu této odpovědnosti (správní delikt právnické osoby),
jakož i od typu státního orgánu, který v tomto řízení ukládá za onen delikt
odpovídající sankci, která je ve skutečnosti jiné povahy, než se ve věcném
záměru tvrdí. Jinak řečeno: právní povaha řízení a subjektu, jenž toto řízení
vede (tj. řízení trestní před soudem) nemůže základ právní odpovědnosti, tj.
správní delikt právnické osoby, ani správní sankci za něj uloženou „povýšit“ na
kategorie trestního práva hmotného soudního.
„Přítomnost“ fyzického subjektu v tomto modelu (variantě C), tedy osoby
jednající za osobu právnickou, kdy se právnická osoba takto dopouští
správního deliktu a fyzická osoba trestného činu, rovněž nemůže vést
k teoreticky bezchybnému závěru o tom, že ve smyslu varianty C se jedná „ve
své podstatě o odpovědnost trestní (právnické osoby).“
9) Varianty A a B ponecháváme jako neprůchodné stranou.
123
Věcný záměr se z důvodů uvedených shora přiklání právě k variantě C:
Je proto třeba přiznat „barvu“a říci, že se nejedná o kombinaci ve smyslu
konvergence (správního a trestního), nýbrž že se jedná o kombinaci ve
smyslu paralely10) (správního – odpovědnost právnické osoby a trestního
– odpovědnost fyzické osoby). K tomuto se nakonec vrací i samotný věcný
záměr, když odmítá považovat variantu C za řešení trestněprávní, přičemž ji
charakterizuje slovy: „Jde tedy přece jen o řešení (varianta C) poněkud jiné,
než je řešení čistě trestní, ...“
Další atributy vlastní úpravy se pojí s vymezením předmětu právní úpravy,
působnosti zákona a vynětí z působnosti zákona.
Z hlediska předmětu zamýšlené právní úpravy, „... zákon stanoví
podmínky odpovědnosti právnických osob, sankce a způsob jejich ukládání
za jednání, která jsou u fyzických osob postihována jako trestný čin
a u právnických osob k jejich postihu účinnými, přiměřenými a odrazujícími
trestními, správními nebo jinými sankcemi, včetně peněžitých sankcí, zavazují
některé mezinárodní smlouvy, … a právní předpisy Evropských společenství.“
Dále je „ … v zákoně vymezena jeho teritoriální působnost, a to obdobně jak
je vymezena působnost trestních zákonů, podle nichž se posuzuje trestnost
činu právnické osoby ve vládním návrhu na vydání zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. ... časová působnost
sankčních ustanovení v zákonech upravujících výkon veřejné správy není ...
speciálně upravena, a proto je přímo aplikován čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod (dále i „LZPS“). Speciální právní úprava pro účely
tohoto zákona, obdobná právní úpravě v návrhu trestního zákoníku,11) se
nejeví být nezbytnou.“ Konečně výjimky z působnosti zamýšleného zákona
by měly mít následující podobu: „Česká republika, Česká národní banka
a územní samosprávné celky nejsou odpovědné podle tohoto zákona. To
však nevylučuje odpovědnost právnických osob, na jejichž činnosti se Česká
republika nebo územní samosprávné celky účastní, anebo které s majetkem
České republiky a územních samosprávných celků hospodaří, popřípadě jej
spravují.“
Za poznámku stojí zejména legislativně-technické řešení úpravy časové
působnosti zamýšleného zákona. Ústup od její výslovné speciální úpravy,
srovnatelné zejm. s § 2 TrZ, není řešení nejšťastnější, jak mám za to. Nejen
naposledy citované zákonné ustanovení, nýbrž i zmíněný čl. 40 odst. 6 LZPS
vycházejí sice z doby spáchání činu coby kritéria určení časové působnosti
trestního zákona, ovšem trestní zákoník tuto dobu dále specifikuje v § 2
10) Srov i slova již citovaného věcného záměru: „Právnické osoby by byly stíhány v trestním řízení
zpravidla souběžně se stíháním fyzické osoby ...“
11) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zák. č. 306/2009 Sb., dále i „TrZ“.
124
odst. 4,12) což LZPS jako předpis ústavní povahy pochopitelně nečiní.
Vzniknout by tak mohla posléze v praxi otázka, jak onu „dobu spáchání“ ve
vztahu k právnické i k fyzické osobě jakožto pachateli vykládat. Přitom by mělo
být postaveno najisto, vzhledem ke specifikám varianty C, že tato doba musí
být identická jak ve vztahu k samotné právnické osobě, tak i k osobě fyzické
jednající za osobu právnickou. Tento požadavek, myslím, nelze zajistit jinak
než výslovnou úpravou dané otázky přímo v samotném uvažovaném zákoně.
Přitom jej podle mého soudu nečiní nadbytečným fakt, že „... Z hlediska
podmínek odpovědnosti za správní delikt ... žádná vazba mezi správně trestní
a trestní odpovědností nevzniká, (kdy tedy) odpovědnost právnické osoby
nebude záviset na tom, zda konkrétní fyzická osoba, jejímž jednáním bude
správní delikt spáchán, tedy osoba, která je oprávněna činit jménem nebo
v zastoupení právní úkony právnické osoby, bude zjištěna nebo uznaná
odpovědnou za trestný čin.“
Jádro vlastního předmětu hmotně právní regulace, jmenovitě základů
odpovědnosti právnické osoby a jejího sankcionování, vidí věcný záměr
následovně:
„Základem odpovědnosti právnické osoby je spáchání správního
deliktu jednáním, jehož znaky jsou vymezeny objektivní stránkou správního
deliktu. Jednáním právnické osoby, jako konglomerátu fyzických osob, je
třeba vždy rozumět jednání některé z těchto fyzických osob jménem
právnické osoby, nebo jednání fyzické osoby jako zástupce právnické osoby,
jménem svým, ale s právními důsledky pro právnickou osobu.13) Sankcí za
správní delikt bude, tak jak je v zákonech upravujících výkon veřejné správy
obvyklé, především pokuta.14) Sazba pokuty bude diferencována podle
závažnosti protiprávního jednání, k jehož stíhání zavazuje ta která mezinárodní
smlouva. Protože tato protiprávní jednání jsou trestnými činy podle trestního
zákona, jeví se vhodným diferencovat protiprávní jednání vymezená
v mezinárodních smlouvách z hlediska sazby pokuty podle závažnosti
12) Které zní: „Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl
povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat.“
13) Podle upřesnění věcného záměru: „ Otázka, zda jednání té které fyzické osoby má být
považováno za jednání právnické osoby s důsledky stanovenými v sankčním ustanovení, se ... řeší
s použitím obecné právní úpravy obsažené v § 20 občanského zákoníku a v § 13 až 16
obchodního zákoníku, neboť jednáním právnické osoby, které upravují, je třeba rozumět i jednání
protiprávní, tedy i jednání, které naplňuje znaky objektivní stránky správního deliktu.“ Podle
Matese (cit. níže, s. 137) dokonce „Jednání nemusí uskutečnit orgán nebo představitel právnické
osoby, postačí jednání řadového zaměstnance.“
14) Věcný záměr spolu s pokutou umožňuje soudu za správní delikt uložit: „zveřejnění rozsudku ve
veřejném sdělovacím prostředku, zákaz činnosti až na dobu 5 let, zákaz účasti v zadávacím řízení
podle zákona o veřejných zakázkách a ve veřejné soutěži až na dobu 5 let, zákaz přijímat dotace a
subvence až na dobu 5 let, propadnutí věci, (a zabrání věci), propadnutí majetku, nebo zrušení
právnické osoby.“
125
trestných činů, jejichž znaky naplňují … Při určení druhu a výměry sankce
právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke
způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl
spáchán. Pokutu lze uložit pod dolní hranicí sazby, jestliže by uložení pokuty v
mezích stanovené sazby bylo sankcí nepřiměřeně přísnou.“
Skutkové podstaty správních deliktů právnických osob coby základu
jejich odpovědnosti, jak nepochybně správně zdůrazňuje věcný záměr, musí
být obsaženy přímo v zamýšleném zákoně, neboť: „... na prameny práva,
které nejsou pro Českou republiku závazné,15) není možné při konstrukci
objektivní stránky správního deliktu (jenom) odkazovat, ... objektivní stránka
správních deliktů bude vyjádřena přímo typovými znaky jednání, které jsou
uvedeny v mezinárodní smlouvě, ...“ To je postup nepochybně souladný se
zásadou nullum crimen sine lege.16)
Pokud se jedná o sankce ukládané právnickým osobám, jak s nimi
počítá varianta C, platí zde obdobně totéž, co bylo řečeno o základu jejich
právní odpovědnosti. Věcný záměr tu důsledně respektuje zásadu nulla
poena sine lege.17) Výrazný příklon věcného záměru k zásadě adekvátnosti
sankcí zde nese pečeť trestního práva soudního, kterému v duchu varianty C
paralelně podléhá fyzický pachatel jednající za osobu právnickou. V tomto
bodě tak splňuje zamýšlená právní úprava i v poměru k právnickým osobám
jako delikventům požadavky správně právní teorie kladené na
sankcionování.18)
Problém převážně objektivní právní odpovědnosti za správní delikt
právnické osoby19) na straně jedné, a nemožnosti „Tuto konstrukci aplikovat
na správní delikt spáchaný jednáním uvedeným v mezinárodních smlouvách
… „ to na straně druhé, „... protože protiprávní jednání, která mají být
postihována, jsou vesměs v příslušných článcích mezinárodních smluv
vyjádřena subjektivními znaky (slibuje, nabízí, zneužije), které nemohou být
právnickou osobou jako subjektem bez vůle a vědomí naplněny.“ má být
překlenut tak, že:
„Zákon musí obsahovat právní úpravu fikce zaviněného protiprávního
jednání právnické osoby, to znamená musí vymezit podmínky, při jejichž
splnění se bude mít za to, že jednání právnické osoby je vědomé a chtěné
15) Např. proto, že je ČR ještě neratifikovala a nevyhlásila, anebo se jedná o prameny evropského
unijního práva ve smyslu III. pilíře SEU, které nejsou přímo použitelným a bezprostředně
aplikovatelným právním předpisem na základě čl. 10a Ústavy ČR, jak dodává věcný záměr.
16) MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 137.
17) Tamtéž, s. 152.
18) Tamtéž.
19) Více k tomu tamtéž, s. 145 a násl.
126
nebo sice nevědomé a nechtěné, ale umožněné nedostatky v činnosti
právnické osoby, kterým mohla právnická osoba zamezit. Subjektivní znaky
jednání právnické osoby vyplývají (jednak) z toho, že protiprávní jednání bylo
v rámci právnické osoby projednáváno, resp. o jeho spáchání bylo
rozhodnuto, nebo jeho spáchání bylo schváleno či plánováno ... a (jednak)
z toho, že orgány právnické osoby, vedoucí, či kontrolní pracovníci zanedbali
vnitřní kontrolu a tak umožnili protiprávní jednání toho, kdo je podle zákona
jménem nebo v zastoupení právnické osoby oprávněn jednat. Podmínkou
odpovědnosti právnické osoby také je, aby taková fyzická osoba jednala
v zájmu právnické osoby, to znamená k jejímu prospěchu.“
Nabízené řešení, v podstatě převzaté ze zamítnuté osnovy zákona
o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (§ 5 odst. 1,
2 osnovy)20), znamená přičítání činu fyzické osoby osobě právnické, kdy
fyzický pachatel jednal ve prospěch osoby právnické. Jde o model optimální,
vyhovující požadavkům, na něž zamýšlená úprava reaguje.
V zájmu zvýšené ochrany subjektů, vůči nimž je jednání právnické soby
zaměřeno, se předpokládá následující řešení:
„Odpovědnost právnické osoby za protiprávní jednání vymezená
v mezinárodních smlouvách nutno vztáhnout i na případy, kdy fyzická osoba,
jednající jménem nebo v zastoupení právnické osoby, protiprávně jedná nad
rámec činnosti právnické osoby, s výjimkou případů, kdy toto překročení bylo
prokazatelně proti zájmu této právnické osoby. Takové případy mohou být
obvyklé, neboť lze očekávat, že budou zakládány právnické osoby právě
jenom proto, aby poskytovaly právní ochranu pro páchání protiprávní činnosti
osobami v nich sdruženými.“
Kromě toho, že i zde byl inspirací § 5 odst. 4 osnovy zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, jistou obdobu právě
takovéto konstrukce představuje již de lege lata ustanovení § 114 odst. 2
věta druhá TrZ, tu ve spojení s „jednáním za jiného“, které ovšem nelze
v žádném případě klást na roveň pravé trestní odpovědnosti právnické
osoby.21)
20) Text osnovy zmíněného zákona s důvodovou zprávou lze najít např. v: JELÍNEK, J. Trestní
odpovědnost právnických osob. Praha : Linde, 2007, s. 219 a násl.
21) Cit. ustanovení zní: „Jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti,
způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány
u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Tohoto ustanovení se užije i tehdy,
a) jestliže k jednání pachatele došlo před vznikem právnické osoby,
b) jestliže právnická osoba vznikla, ale její vznik je neplatný, nebo
c) je-li právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, neplatný nebo
neúčinný.
127
Věcný záměr též počítá s řešením situací, kdy se nepodaří identifikovat
fyzický subjekt jednající za osobu právnickou:
„V praxi mohou nastat případy, z jejichž skutkových okolností bude
patrné, že protiprávní jednání bylo spácháno právnickou osobou, respektive
bude jisté, že správní delikt byl spáchán fyzickou osobou, oprávněnou
jménem nebo v zájmu právnické osoby jednat, nepodaří se však zjistit, která
konkrétní osoba z osob oprávněných jménem nebo v zájmu právnické osoby
jednala. Takové případy nemusí být neobvyklé, neboť zejména právnické
osoby zřízené se záměrem se dopouštět kriminálních činů, budou mít
nepochybně zájem na utajení totožnosti fyzické osoby, která jejich jménem
nebo v jejich zastoupení jednala. Protože z ustanovení o odpovědnosti
právnické osoby spíše vyplývá, že odpovědnost právnické osoby založená na
subjektivních znacích jejího jednání je podmíněna zjištěním konkrétní fyzické
osoby, jejímž jednáním byl správní delikt spáchán, je třeba v zákoně výslovně
stanovit, že splnění takové podmínky se nevyžaduje.“
I zde se odráží jednoznačný vliv zamítnuté osnovy zákona o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim; srov. § 5 odst. 3.
Naznačené „rozvolnění“ paralely správní odpovědnosti právnické osoby
a trestní odpovědnosti fyzické osoby činí toto řešení legálně pro praxi
flexibilním, neboť se tak zvyšuje jeho efektivnost při kontrole delikvence
právnických osob, nehledě na požadavky ze strany GRECO.
Věcný záměr dále „... předpokládá, že právnická osoba, dopustivši se
správního deliktu, může účelově vyvolat svůj zánik, aby se vysokému
finančnímu postihu vyhnula, respektive aby se o výši uložené pokuty nesnížil
podíl fyzických osob na majetku právnické osoby. Je proto třeba v zákoně
stanovit přechod odpovědnosti za správní delikt právnické osoby na její
právní nástupce (s výjimkou případů, že jím je Česká republika, Česká národní
banka nebo územní samosprávný celek), respektive přechod odpovědnosti
za splacení pohledávky v podobě uložené pokuty, zanikne-li potrestaná
právnická osoba až po právní moci rozhodnutí.“
Rovněž i v tomto bodu se nechal věcný záměr výrazně inspirovat
zamítnutou osnovou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení
proti nim; srov. § 7. Bez takovéto možnosti by byl silně omezen i preventivní
potenciál zamýšlené právní úpravy.
Samostatnou kapitolu představuje procesně právní stránka probírané
materie: zvláštní ustanovení o řízení proti právnickým osobám. Věcný
záměr v tomto ohledu předpokládá, že: „Správní delikty podle tohoto zákona
se projednají v trestním řízení podle trestního řádu a sankci právnické osobě
uloží soud.“
Konečně ani zde věcný záměr nepopírá, že oporu pro model procesu ve
věcech právní odpovědnosti právnických osob za kriminální činy našel
128
v zamítnuté osnově zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení
proti nim; srov. § 20 a násl. Pod zdánlivě „nevinným“ konstatováním věcného
záměru, že: „... bude třeba rozsáhlého doplnění trestního řádu.“ se ovšem
skrývá poměrně komplikovaná materie, a to nejen obsahově, legislativně-technicky, nýbrž i posléze z hlediska praktického uplatňování nově
přijatého zákona. Limitovaný prostor tohoto sdělení neumožňuje hlubší
a rozsáhlejší analýzu všech procesních aspektů. Jen namátkou jeden za
ostatní, jímž patrně bude rostoucí nápad a složitost trestních věcí fyzických
obviněných spojených se správními kauzami osob právnických, za něž jednali
kriminálním způsobem prvně uvedení. Věcný záměr tu připomíná, že:
„Navrhované řešení bude mít též dopad na orgány činné v trestním řízení,
neboť kromě trestního stíhání pachatele trestného činu, povedou trestní řízení
proti právnické osobě v případech, kdy pachatel trestného činu jednal v jejím
zájmu, jejím jménem nebo v jejím zastoupení. … V případě volby řešení podle
varianty C ... se mohou promítnout (zvýšené náklady) v činnosti orgánů
činných v trestním řízení v souvislosti s možných zvýšením požadavků na
opatřování důkazů potřebných k prokázání, že spáchaný trestný čin je
současně správním deliktem právnické osoby, za který právnická osoba
odpovídá, a dále v souvislosti s trestním stíháním právnické osoby.22) Avšak
s ohledem na to, že trestní stíhání právnické osoby za správní delikt bude
zpravidla provázáno s trestním stíháním fyzické osoby za trestný čin, budou
provedené důkazy využitelné jak pro stíhání fyzické osoby, tak i pro stíhání
právnické osoby a řízení proti fyzické osobě bude vedeno souběžně s řízením
proti právnické osobě. Lze se proto domnívat, že v oblasti materiálního
a personálního zabezpečení činnosti orgánů činných v trestním řízení
nevzniknou přímé nároky na jeho zvýšení. Pokud ano, jsou v současné době
nepředvídatelné a nevyčíslitelné, protože nejsou známy žádné objektivní
zdroje umožňující racionální odhad možného počtu trestních stíhání
právnických osob za správní delikt podle tohoto zákona.“
Procesní část zamýšleného zákona také bude vyžadovat důsledné
propojení s přípravnými pracemi na novém kodexu trestního práva
procesního.23)
22) Na jiném místě k tomu věcný záměr poznamenává: „Policejní orgány se již ve fázi prověřování
oznámení a podnětů o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu, budou zabývat
otázkou, zda trestný čin nebyl spáchán v zájmu právnické osoby, jejím jménem nebo v jejím
zastoupení, a to i tehdy, kdy pachatel trestného činu nebude znám nebo z důvodu, např.
nepříčetnosti, nebude trestně postižitelný, a zda v takovém případě právnická osoba odpovídá za
správní delikt podle tohoto zákona a opatřovat k tomu důkazy. Státní zástupce, na základě návrhu
policejního orgánu, podá (ob)žalobu na právnickou osobu stíhanou ve společném řízení s fyzickou
osobou, jejímž jednáním projednávaným jako trestný čin, byl správní delikt spáchán a soud uloží
vedle trestu fyzické osobě i správní sankci právnické osobě.“
23) Blíže viz RŮŽIČKA, M. Aktuální stav rekodifikace trestního práva procesního v České republice.
Státní zastupitelství. 2008, roč. 6, č. 7-8, s. 12 a násl.
129
Slovenská republika
S odvoláním na literární prameny lze charakterizovat slovenské řešení
jako nepravou trestní odpovědnost, vycházející ze „španělského vzoru“.24)
Daný přístup je v literatuře hodnocen různě.
Podle Mihálika se jedná o cestu kompromisní, zároveň však originální,
„... i když jisté náznaky jsou přítomny v některých evropských státech, jako
např. ve Španělsku.25) Jiní ji považují za řešení nikoliv komplexní,26) resp. jen
za řešení dílčí.27) Zcela jednoznačně se v tomto směru vyjádřil Burda, když na
adresu slovenského přístupu konstatoval: „Takovéto řešení považuji za
nejhorší, jaké vůbec může v uvedené problematice nastat. Trestní
odpovědnost právnických osob sice nezavedeme, ale negativní důsledky s ní
související de facto ano. Přitom právnická osoba by měla v trestním řízení
postavení zúčastněné soby, které je určitě slabší než postavení
obviněného.“28) Není úkolem tohoto příspěvku dělat případného arbitra. Spíše
se mi jedná o stručné porovnání cesty „české“ a „slovenské“.
Český přístup, tedy hybridní, vycházející z paralely odpovědnosti správní
(právnické osoby) a trestní (fyzické osoby), je zcela mimo dosah kategorií
„pravé“, „nepravé“ atd. trestní odpovědnosti právnické osoby. Přístup
slovenský, jak již uvedeno, jde cestou nepravé trestní odpovědnosti
právnické osoby.29) Jeho podstatou je spáchání trestného činu fyzickou
24) ZÁHORA, J. Ochranné opatrenia pre právnické osoby. In Záhora, J. (zost.) Rekodifikácia
trestného práva, doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára s
medzinárodnou účasťou konaného dňa 21. apríla 2008. Bratislava: Bratislavská vysoká škola
práva, Fakulta práva, 2008, str. 97-99.
25) MIHÁLIK, M.: Implementácia záväzkov Slovenskej republiky v oblasti zodpovednosti právnických
osób za trestné činy fyzických osób. In Sehnálek, D., Valdhans, J. (eds.): Dny veřejného práva.
Days of Public Law. Brno: MU, 2007, str. 793, 795.
26) ŠIMOVČEK, I., JALČ, A. Procesné práva právnických osób v trestnom konaní. In Neckář, J.,
Radvan, M., Sehnálek, D., Valdhans, J. (edts.) Dny práva – 2008 – Days of Law. Brno: MU,
2008, str. 1792.
trestného práva, doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára s
medzinárodnou účasťou konaného dňa 21. apríla 2008. Bratislava: Bratislavská vysoká škola
práva, Fakulta práva, 2008, str. 99.
28) BURDA, E. Prečo nám trestná zodpovednosť právnických osób naháňa hrózu. In Neckář, J.,
Radvan, M., Sehnálek, D., Valdhans, J. (edts.) Dny práva – 2008 – Days of Law. Brno: MU,
2008, str. 1686. Spravedlivému rozhořčení mladého kolegy celkem rozumím. Také bych byl pro
právně důsledné a čisté řešení trestní odpovědnosti právnických osob v ČR. Co ovšem dělat za
situace, kdy je ČR z jedné strany tlačena nepochybnými závazky ze strany RE a EU a ze strany
druhé nedostatkem vůle politické reprezentace „slyšet“ na zmíněnou pravou trestní odpovědnost.
Nezbývá proto, než hledat cesty jiné. Myslím, že v tomto ohledu je situace ve SR a v ČR naprosto
srovnatelná.
29) Detailní popis a určité hodnocení tohoto přístupu nabízí citovaný MIHÁLIK, M.: Implementácia
záväzkov Slovenskej republiky v oblasti zodpovednosti právnických osób za trestné činy fyzických
130
Českou cestu považuji za poměrně komplikovanou nejen z hlediska
samotné její právní (posléze i legislativní) konstrukce, nýbrž i z hlediska její
budoucí realizace.31) Naproti tomu cestu slovenskou, odhlížeje od jejího
hodnocení domácími autory (viz výše), vidím naopak jako poměrně
přehlednou. Také z aspektu jejího legislativního vyjádření by nemusely nastat
problémy. Navíc jsou zde patrně i zahraniční zkušenosti s praktickým
uplatňováním takovéhoto modelu, resp. modelů velmi mu podobných.
Vzhledem k tomu nenabádám českého zákonodárce, aby jednoduše
okopíroval řešení slovenské. Spíše se přimlouvám za monogenní než zatím
nabízené hybridní řešení. Tedy takové, které nebude zastírat, že nám – v ČR
– jde o trestní odpovědnost, resp. aspoň sankce trestní povahy (účinné,
přiměřené a odrazující) postihující právnické osoby, to vše řešené v rámci
jednoho systému právní odpovědnosti, tedy trestní. Již dříve jsem v této
souvislosti podpořil i Musilovu myšlenku trestního práva korporací, jež by
tvořilo druhou separátní kolej trestního práva.32) Východisko z dané situace
tedy vidím spíše v mantinelech trestního práva (hmotného a procesního),
v konkrétním řešení, které by bylo jednak věcně důsledné a propracované,
zároveň pak i politicky průchodné.
Závěrem k této části ještě jednu „implementační“ poznámku. Citovaný
Záhora s odkazem na důvodovou zprávu ke slovenské novele říká: „Ne
osób. In Sehnálek, D., Valdhans, J. (eds.): Dny veřejného práva. Days of Public Law. Brno: MU,
2007, str. 784 a násl.
30) Více k tomu MIHÁLIK, M.: Implementácia záväzkov Slovenskej republiky v oblasti zodpovednosti
právnických osób za trestné činy fyzických osób. In Sehnálek, D., Valdhans, J. (eds.): Dny
veřejného práva. Days of Public Law. Brno: MU, 2007, str. 794 a násl.; ZÁHORA, J. Ochranné
opatrenia pre právnické osoby. In Záhora, J. (zost.) Rekodifikácia trestného práva, doterajšie
poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou
konaného dňa 21. apríla 2008. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, Fakulta práva, 2008,
str. 98-99.
31) Viz některé „odhady“ důvodové zprávy v tomto směru.
32) ROMŽA, S. (věd. red.) Trestné právo na prahu 3. tisícročia. Zborník príspevkov z medzinárodnej
vedeckej konferencie konaném v dňoch 15. - 16. 5. 2003. Košice: UPJŠ Košice, Právnická
fakulta, Katedra trestného práva, 2003, str. 18-19 a tam citovaná literatura.
131
osobou, a sice formami a v souvislostech předpokládaných v dosud
nerealizovaném legislativním návrhu novely zák. č. 300/2005 Z. z. Právním
následkem tohoto základu odpovědnosti právnické osoby je speciálně pro ni
určené ochranné opatření (zabrání určené peněžní částky nebo zabrání
majetku). Vše se tedy „odehrává“ v rámci systému trestního práva a trestní
odpovědnosti: trestný čin - základ trestní odpovědnosti, ochranné opatření
– právní následek tohoto základu, tedy trestní kvasisankce, nikoli trest jako
takový, proto trestní odpovědnost nepravá. Ruku v ruce se změnami
v trestním právu hmotném by měly jít i změny v trestním právu procesním. 30)
všechny uvedené dokumenty (celkem v počtu 28 vyjmenované v důvodové
zprávě33)) vyžadují zavedení trestněprávní odpovědnosti právnických osob,
avšak 4 dokumenty (Úmluva Rady Evropy o praní špinavých peněz, 1990,
Úmluva Rady Evropy o praní špinavých peněz a financování terorizmu, 2005,
rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie o uznávání peněžitých sankcí, 2005
a rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie o uznávání konfiskací, 2006)
vyžadují uznání rozhodnutí cizích orgánů s trestněprávní povahou (orgánů
činných v trestním řízení V. K.) ve věcech peněžitých sankcí a propadnutí
majetku vůči právnickým osobám ze strany Slovenské republiky.“34) Je
mimo jakoukoliv pochybnost, že totéž platí i pro Českou republiku coby člena
přinejmenším EU. Přehlédneme-li však z tohoto hlediska srovnatelný seznam
právních aktů obsažený ve věcném záměru českém (srov. pozn. pod čarou
č. 5), pak shora vyjmenované čtyři dokumenty v něm chybí.
Závěrem
Nutně rozsahově omezené sdělení na dané téma, viděné optikou
věcného záměru české legislativy ukázalo, že její těžiště v jediné přijatelné
variantě (tj. C, hybridní) v podstatě vychází ze zamítnuté osnovy českého
zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim z roku
2004. Přetrvávající nedostatek politické vůle prosadit jako důsledné
legislativní řešení pravou trestní odpovědnost právnických osob právě
v podobě zmíněné osnovy z roku 2004 (ve věcném záměru varianta A), byť
v detailech možná ne zcela dokonalé, nutí českou národní legislativu
k hybridnímu řešení. Tedy k řešení, které „slibuje“ patrně mnohé a nemalé
problémy spojené zejména a především s jeho praktickým uplatňováním.
Proto se doporučuje hledat řešení pouze v rámci systému trestní
odpovědnosti, patrně ve formě vhodné varianty nepravé trestní odpovědnosti
právnických osob, obdobně, jako je tomu ve Slovenské republice.
I přes tyto méně optimistické vyhlídky zřejmě jiné cesty není, nemá-li se
Česká republika, ale ani Slovenská republika ocitnout „na hanbě“, zůstanou-li
na tomto poli pasivní.
33) Jejich seznam uvádí, jak již uvedeno, MIHÁLIK, M.: Implementácia záväzkov Slovenskej republiky
v oblasti zodpovednosti právnických osób za trestné činy fyzických osób. In Sehnálek, D.,
Valdhans, J. (eds.): Dny veřejného práva. Days of Public Law. Brno: MU, 2007, str. 787-790.
trestného práva, doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára
s medzinárodnou účasťou konaného dňa 21. apríla 2008. Bratislava: Bratislavská vysoká škola
práva, Fakulta práva, 2008, str. 97.
132
Dodatek:
Podle dále citovaného textu (kurzíva V. K.):35) „Postih právnických osob
v souladu s požadavky uvedených mezinárodních smluv a právních předpisů
EU měl být zajištěn zavedením trestní odpovědnosti právnických osob, a to
v takovém rozsahu, aby odpovědnost zahrnovala i protiprávní jednání, resp.
trestné činy, k jejichž postihu je Česká republika zavázána. Vládní návrh na
vydání zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
(tisk 745 ve IV. volebním období), který tento požadavek splňoval, však byl
(jak již uvedeno) v roce 2004 Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České
republiky zamítnut a jiný obdobný návrh na zavedení trestní odpovědnosti
právnických osob vláda Poslanecké sněmovně již nepředložila. Místo toho
usnesením č. 64 ze dne 23. ledna 2008 ke Koncepci boje proti
organizovanému zločinu uložila zpracovat věcný záměr zákona o správní
odpovědnosti právnických osob a v termínu do 31. prosince 2008 jej
předložit vládě k projednání. V rámci připomínkového řízení k věcnému
záměru takového zákona (zákona o odpovědnosti právnických osob za
správní delikty spáchané jednáním, které je u fyzických osob postihováno
jako trestný čin a k jehož postihu u právnických osob zavazuje
mezinárodní smlouva nebo právní předpis Evropských společenství; tj.
v rukopise glosovaný český „věcný záměr“, klonící se k řešení hybridnímu,
V. K.) však ministr a předseda Legislativní rady vlády, jakož i některá další
připomínková místa, doporučili řešit závazky k postihu právnických osob
legislativním opatřením v oblasti práva trestního. Vláda z podnětu ministra
vnitra tato doporučení projednala a usnesením č. 380 ze dne 30. března
2009 uložila ministru vnitra zpracovat ve spolupráci s ministrem spravedlnosti
a vládě do 31. prosince 2009 předložit Analýzu a mezinárodní srovnání
právní úpravy problematiky odpovědnosti právnických osob za jednání,
k jehož postihu zavazují mezinárodní smlouvy (dále i „Analýza“). Tím byl
úkol stanovený usnesením vlády č. 64 ze dne 23. ledna 2008 ke Koncepci
boje proti organizovanému zločinu, to je zpracovat věcný záměr zákona o
správní odpovědnosti právnických osob a v termínu do 31. prosince 2008 jej
předložit vládě k projednání, fakticky zrušen.“
35) http://www.komora.cz/hk-cr-top-02-sede/podpora-podnikani-v-cr/pripominkovani
-legislativy/art_31275/lay_3/print_1/198-09-mezinarodni-srovnani-odpovednosti ; dostupný
10. 11. 2009; str. 3 – 4.
133
Po uvedeném datu finalizace rukopisu tohoto příspěvku se dne
5. 11. 2009 objevily nové skutečnosti, které jeho závěry, pokud jde o „české
řešení“, výrazně modifikují.
Znamená to tedy, že se vše vrací na úplný začátek. V příspěvku
komentovaný český věcný záměr jako podklad dalších legislativních prací
odpadá a tím i v něm preferované, zároveň však kritizované hybridní řešení
dané otázky. Zmíněná Analýza pak ve svých závěrech konstatuje a doporučuje následující:
„ 1. V roce 2004 byl Poslaneckou sněmovnou odmítnut návrh zákona
o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a to zejména
s odůvodněním, že přesahuje rámec mezinárodněprávních závazků České
republiky i doporučení k řešení odpovědnosti právnických osob. Tyto
a všechny další připomínky uplatněné poslanci jsou však do návrhu
zapracovatelné, aniž by se návrh po úpravě dostal do rozporu s koncepcemi
uplatňovanými v členských zemích EU.
2. V roce 2009 byl již v mezirezortním připomínkovém řízení odmítnut
věcný záměr zákona o odpovědnosti právnických osob za správní delikty
spáchané jednáním, které je u fyzických osob postihováno jako trestný čin a
k jehož postihu u právnických osob zavazuje mezinárodní smlouva nebo
právní předpis Evropských společenství, založený na odpovědnosti
právnických osob za správní delikt projednaný trestním soudem v trestním
řízení. Pokud by měly být uplatněné připomínky akceptovány, upravený
návrh by nemohl být založen na tom, že sankce právnické osobě uloží
soud v trestním řízení, ale správní orgán v řízení správním. Taková právní
úprava by byla v příkrém rozporu s koncepcemi uplatňovanými
v členských zemích EU a neumožňovala by plně mezinárodní spolupráci
v řízeních vedených proti právnickým osobám, a to i kdyby byla doplněna
právní úpravou připouštějící proti rozhodnutí správního orgánu opravný
prostředek k trestnímu soudu a projednání věci před tímto soudem. Kromě
toho by zajištění její aplikace v praxi bylo velmi obtížné, neboť žádný z orgánů
státu, a tím méně územně samosprávného celku, není dostatečně personálně
a materiálně vybaven k tomu, aby objasňoval a postihoval závažnou kriminalitu,
byť by „jen sekundárně“ ve vztahu k odpovědnosti právnických osob.
3. V členských zemích EU jsou právnickým osobám za protiprávní
jednání, k jehož postihu zavazují mezinárodní smlouvy a právní předpisy EU,
s výjimkou České republiky, Slovenské republiky a Spolkové republiky
Německo, ukládány trestní sankce v rámci pravé trestní odpovědnosti
právnických osob nebo quasitrestní sankce v podobě vedlejších sankčních
důsledků trestného činu stanovených právnické osobě v trestním zákoně
nebo ve zvláštním zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob v rámci
nepravé trestní odpovědnosti právnických osob.36)
36) „Právnickou osobu lze v souvislosti s trestným činem postihnout toliko rozhodnutím o zabrání věci
nebo jiné majetkové hodnoty, kterou má v dispozici, za podmínek stanovených v § 101 odst. 1
134
4. Ve Spolkové republice Německo jsou právnickým osobám ukládány
rovněž quasitrestní sankce v podobě vedlejších sankčních důsledků
trestného činu stanovených právnické osobě v zákoně, nikoli však v trestním
zákoně nebo zvláštním zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob, ale v
zákoně o přestupcích, a proto je postih právnických osob v této zemi
pokládán za postih v rámci správní odpovědnosti právnických osob.
5. Trestní sankce v rámci pravé trestní odpovědnosti nebo quasitrestní
sankce v rámci nepravé trestní odpovědnosti právnických osob, jakož i
správní sankce ve Spolkové republice Německo jsou právnickým osobám
ukládány v trestním řízení trestním soudem.
Předkladatel tohoto materiálu (Analýzy) na základě poznatků v něm
uvedených doporučuje
1. Za účelem splnění mezinárodních závazků České republiky k postihu
právnických osob za protiprávní jednání uvedená v mezinárodních smlouvách
a právních předpisech EU připravit návrh zákona umožňujícího postih
právnických osob za trestné činy, pod jejichž skutkové podstaty jsou
protiprávní jednání, k jejichž postihu zavazují Českou republiku mezinárodní
smlouvy a právní předpisy EU, podřaditelná, přičemž sankce budou
právnické osobě ukládány trestním soudem v trestním řízení.
2. Přípravou legislativního návrhu uvedeného v bodě 1. pověřit
Ministerstvo spravedlnosti, z jehož působnosti jako ústředního orgánu státní
správy pro soudy a státní zastupitelství vyplývá odpovědnost za právní úpravu
trestní odpovědnosti a trestního řízení, a to ve spolupráci s Ministerstvem
vnitra.“37)
Analýza tak podle mého soudu doporučuje model pravé trestní
odpovědnosti právnických osob, když hovoří o jejich postihu za trestné činy
a o sankcích, které jim za něj uloží trestní soud v trestním řízení.
písm. c) nebo odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.). Uložením této sankce však
požadavky na postih právnických osob podle mezinárodních smluv a právních předpisů EU nejsou
zdaleka splněny.“ Tamtéž, str. 79.
37) Tamtéž, str. 81 – 82.
135
BURDA, E. Prečo nám trestná zodpovednosť právnických osób naháňa
hrózu. In Neckář, J., Radvan, M., Sehnálek, D., Valdhans, J. (edts.) Dny
práva – 2008 – Days of Law. Brno: MU, 2008, str. 1683 a násl.
ČENTÉŠ, J., PRIKRYL, O. Úvahy o trestnej zodpovednosti právnických osób
v trestnom zákone. In Neckář, J., Radvan, M., Sehnálek, D., Valdhans,
J. (edts.) Dny práva – 2008 – Days of Law. Brno: MU, 2008, str. 1689 a násl.
FENYK, J. Základy trestní odpovědnosti a nedostatek trestnosti činu
právnických osob. Právní následky trestného činu právnické osoby. In
KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná
část. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 433-460, s. 725-734.
JELÍNEK, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha : Linde, 2007.
KOTRECOVÁ, A., KAČÁNI, M., KORDÍK, M. Trestná zodpovednosť
právnických osób, argumenty pre a proti. In Kuchta, J. (ed.) Nové jevy
v hospodářské a finanční kriminalitě. Vnitrostátní a evropské aspekty. Sborník
příspěvků z mezinárodní konference pořádané katedrou trestního práva
Právnické fakulty MU dne 14. února 2008 v Brně. Brno: MU, AUMBI,
No 336, 2008, str. 181 a násl.
KRATOCHVÍL, V. Aktuelle Tendenzen des tschechischen Strafrechts und
des Strafprozessrechts. In Strafrechtliche Probleme der Gegenwart.
Schriftenreihe des Bundesministeriums für Justiz 103, 28, Strafrechtliches
Seminar Ottenstein. Wien : Bundesministerium für Justiz, 2000. s. 75 a násl.
KRATOCHVÍL, V. Přelomové problémy trestního práva hmotného (vybrané
problémy v České republice). In Romža, S. (věd. red.) Trestné právo na prahu
3. tisícročia. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie
konanej v dňoch 15. - 16. 5. 2003. Košice: UPJŠ Košice, Právnická fakulta,
Katedra trestného práva, 2003, str. 16 a násl.
KUCHTA, J. (red.) Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného
České republiky. Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova
univerzita v Brně, 2000, No 246.
MADLIAK, J., ROMŽA, S. Úvahy o trestnej zodpovednosti právnickej osoby
v návrhu rekodifikovaného trestného zákona v Slovenskej republike. In Nett,
A. (ed.) Nové jevy v hospodářské kriminalitě. Sborník z mezinárodní
konference konané na Právnické fakultě MU v Brně v únoru 2005. Brno: MU
v Brně, AUMBI, No 290, 2005, str. 154 a násl.
136
MATES, P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2008.
MUSIL, J. Trestní odpovědnost právnických osob: historický vývoj
a mezinárodní srovnání. In Musil, J., Vanduchová, M. (red.) Pocta Otovi
Novotnému. Praha, Codex 1998, s. 76 a násl.
MUSIL, J. Trestní odpovědnost právnických osob – ano či ne? In Kuchta,
J. (red.) Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České
republiky. Sborník příspěvků z konference. Brno : Masarykova univerzita
v Brně, 2000, AUMBI, No 246, s. 166 a násl.
MUSIL, J., PRÁŠKOVÁ, H., FALDYNA, F. Úvahy o trestní odpovědnosti
právnických osob de lege ferenda. Trestní právo. 2001, roč. 6, č. 3, s. 6
a násl.
NECKÁŘ, J., RADVAN, M., SEHNÁLEK, D., VALDHANS, J. (Edts.) Dny
práva, 2008, Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008
[citováno 4. května 2009]. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/edicni/
dp89/index.html
PRIKRYL, O. Informácia o návrhu zavedenia trestnej zodpovednosti
právnických osób v návrhu nového Trestného zákona v Slovenskej republike.
In Nett, A. (ed.) Nové jevy v hospodářské kriminalitě. Sborník z mezinárodní
konference konané na Právnické fakultě MU v Brně v únoru 2005. Brno: MU
v Brně, AUMBI, No 290, 2005, str. 170 a násl.
RŮŽIČKA, M. Aktuální stav rekodifikace trestního práva procesního v České
republice. Státní zastupitelství. 2008, roč. 6, č. 7-8, s. 12 a násl.
SEGEŠ, I. Koncepcia trestnej zodpovednosti právnických osób v slovenskom
trestnom práve. Právny obzor, roč. 85, 2002, č. 4, str. 321 a násl.
SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Systém
českého trestního práva. Praha : Nakladatelství Novatrix, s. r. o., 2009.
ŠÁMAL, P. K trestní odpovědnosti právnických osob. In Kuchta, J. (red.)
Koncepce nové kodifikace trestního práva hmotného České republiky.
Sborník příspěvků z konference. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2000,
AUMBI, No 246, s. 197 a násl.
ZÁHORA, J. Trestná zodpovednosť právnických osób. In Záhora, J. (zost.)
Rekodifikácia trestného práva. Zborník príspevkov z celoštátnej konferencie
137
MIHÁLIK, M.: Implementácia záväzkov Slovenskej republiky v oblasti
zodpovednosti právnických osób za trestné činy fyzických osób. In Sehnálek,
D., Valdhans, J. (eds.): Dny veřejného práva. Days of Public Law. Brno: MU,
2007, str. 784 a násl.
s medzinárodnou účasťou konanej 17. mája 2004. Bratislava: Akadémia
Policajného zboru v Bratislave, Katedra trestného práva, 2004, str. 67 a násl.
ZÁHORA, J. Ochranné opatrenia pre právnické osoby. In Záhora, J. (zost.)
Rekodifikácia trestného práva, doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník
príspevkov z celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou konaného dňa
21. apríla 2008. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, Fakulta práva,
2008, str. 92 a násl.
http://www.komora.cz/hk-cr-top-02-sede/podpora-podnikani-v-cr/pripomi
nkovani-legislativy/art_31275/lay_3/print_1/198-09-mezinarodni-srovnani
-odpovednosti ; dostupný 10. 11. 2009
Prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl, CSc.
Právnická fakulta - Masarykova univerzita Brno
Rechtswissenschaftliche Fakultät der Masaryk Universität in Brno
138
Definícia právnickej osoby,
ako jeden z predpokladov jej trestnej zodpovednosti
|
Peter Polák,
Martin Bezák
DEFINÍCIA PRÁVNICKEJ OSOBY,
AKO JEDEN Z PREDPOKLADOV JEJ
Abstrakt:
V súvislosti s analýzou
predpokladov zavedenia trestnej
zodpovednosti právnických osôb si treba okrem iného položiť aj otázku, či je pre
uplatnenie trestnej zodpovednosti právnických osôb potrebná legálna definícia
právnickej osoby. Ak je takáto definícia potrebná, tak v akej podobe? Môže byť
samotný pojem „právnická osoba“ ponechaný na nejednoznačnú úpravu iných
právnych odvetví (napr. občianske právo), alebo postačí v eventuálnej
trestnoprávnej úprave, ktorá zavedie trestnú zodpovednosť právnických osôb, len
široký právny rámec v podobe určenia, na ktoré právnické osoby sa trestná
zodpovednosť nevzťahuje, alebo sa prijme legálna definícia právnickej osoby pre
účely úpravy trestnej zodpovednosti právnických osôb, resp. sa riešenie
vymedzenia pojmu právnická osoba ponechá na právnu teóriu? Obsah príspevku
tieto otázky analyzuje a ponúka rámcové východiská ako tento problém riešiť.
Kľúčové slová: právnická osoba, trestná zodpovednosť právnických
osôb, pojem právnická osoba, podstata právnických osôb, kategorizácia
právnických osôb, kategorizácia právnických osôb podľa doktrinálnych
znakov, kategorizácia právnických osôb podľa legálnych znakov, vnútorné
pojmové znaky právnických osôb, vonkajšie pojmové znaky právnických
osôb, spôsob vzniku a zániku právnických osôb, spôsob konania
právnických osôb
139
Abstract: In the context of analysis of assumptions for establishing criminal
responsibility of legal persons it is inter alia needful to put a question if the
definition of legal person is necessary to exercise its liability. If it is, in what kind of
form? Can we use varied definitions of legal persons from civil law, or will be
enough if criminal law set down exceptions which of legal persons, defined by civil
law, are not criminal responsible? Eventually, will a legal definition of legal person
only for criminal responsibility purposes be adopted, or will the solution of this
question be left on legal theory? The content of this study analyses these questions
and offers framework basis for further solutions.
Key words: legal person, juristic person, corporation, organization,
criminal responsibility of legal persons, criminal liability of legal persons,
corporation accountability, categorization of legal persons, categorisation
of legal persons according to doctrinal signs, categorisation of legal
persons according to legal signs, inner conceptual signs of legal persons,
external conceptual signs of legal persons, process of creation and
dissolution of legal persons, manner of conduct of legal persons
1.
Na to aby sme pochopili správanie právnických osôb a to aj správanie
spočívajúce protiprávnom konaní, zakladajúcom prípadnú trestnú
zodpovednosť, je potrebné právnické osoby spoznať. Tak ako človeka
ovplyvňuje prostredie, v ktorom sa pohybuje, výchova a jeho povaha, tak
právnickú osobu determinuje právne prostredie, v ktorom vznikla, jej história
a vnútorná organizácia. Právna veda by sa mala vyvarovať definícii právnickej
osoby prostredníctvom obyčajného porovnávania jej vlastností s osobami
fyzickými, nakoľko sú s nimi porovnateľné len pri veľmi povrchnom popise.
V skutočnosti ide o dva úplne odlišné subjekty. Právnické osoby sú derivátmi
fyzických osôb a preto ich treba brať ako samostatnú kategóriu vo vzťahu
k všetkým už vyššie zmieneným súvislostiam.1) Právnické osoby možno
porovnávať len medzi sebou, medzi ich jednotlivými kategóriami, teda vo
vnútri systému, ale v žiadnom prípade nie je možné, a to najmä pre účely
deliktuálnej spôsobilosti, porovnávať právnickú osobu s osobou fyzickou.
1) Hurdík, J.: Právnické osoby a jejich typologie, Praha, C. H. Beck, 2002, str. IX
140
Pred samotným rozhodnutím, či môžu byť právnické osoby trestne
zodpovedné, je potrebné skúmať právnickú osobu ako takú, bez
prirovnávania a porovnávania. Dôkladne spoznať jej historický vývoj, zistiť na
aký účel ju daný právny predpis vytvoril a oboznámiť sa s jej orgánmi a ich
štruktúrou. Až potom nad právnickou osobou môžeme vyniesť „rozsudok“, či
je schopná samostatne zavinene konať, resp. či jej možno pričítať trestnú
zodpovednosť za protiprávne konanie, ktoré má znaky skutkovej podstaty
niektorého trestného činu. Osobitne dôležité sa podľa nášho názoru javí
potreba správne a pokiaľ možno presne definovať právnické osoby
podliehajúce trestnej zodpovednosti.3) K základným problémom teda patrí aj
vyriešenie otázky, či samotný pojem „právnická osoba“ má byť ponechaný
len na nejednoznačnú úpravu iných právnych odvetví (napr. občianske právo
hmotné), alebo postačí v eventuálnej trestnoprávnej úprave, zavádzajúcej
trestnú zodpovednosť právnických osôb, len široký právny rámec v podobe
vymedzenia, na ktoré právnické osoby sa trestná zodpovednosť nevzťahuje,
alebo sa prijme legálna definícia právnickej osoby pre účely úpravy trestnej
zodpovednosti právnických osôb, resp. sa riešenie vymedzenia pojmu
právnická osoba ponechá na právnu teóriu.
Právna teória ponúka relatívne všeobecné definície pojmu právnická
osoba. Jedna z teórií definuje právnickú osobu ako „jeden z dvoch typov
subjektov právnych vzťahov, pričom na rozdiel od fyzických osôb sú
právnické osoby umelé právne útvary, odvodené od fyzických osôb a zásadne
vybavené právnymi spôsobilosťami adekvátnymi fyzickým osobám“.4) Iná
teória definuje právnické osoby ako „organizácie osôb a majetku, ktoré sa
vytvárajú na určitý účel a ktorým objektívne právo priznáva spôsobilosť na
práva a povinnosti“.5)
Najvšeobecnejšie sa právnická osoba dá definovať ako právna fikcia,
čomu nasvedčuje aj samotný termín, ktorý právna veda na označenie tejto
entity používa. Ide o spoločenské združenie osôb alebo majetku. Právnickú
osobu významne determinuje účel za akým vznikla. Právnickým osobám
2) Bližšie pozri § 18 zákona č. 40/1964 Zb., Občiansky zákonník v znení neskorších predpisov
(ďalej len „Občiansky zákonník“)
3) K tomu porovnaj Kratochvíl, V. a kol.: Kurs trestního práva , Trestní právo hmotné, Obecná čásť,
s.456
4) Bližšie pozri Hendrych, D. a kol.: Právnický slovník, 3. vydání, Praha : C.H.Beck , 2009, s. 796
5) Bližšie pozri Ďurčo, P. a kol.: Bezpečnostnoprávna terminológia, Akadémia PZ v Bratislave, s.119
141
Peter Polák,
Martin Bezák
Chyby sa dopúšťa aj zákon, ktorý namiesto definovania pojmu právnická
osoba len sucho konštatuje, že „spôsobilosť na práva a povinnosti majú aj
právnické osoby“. Za právnické osoby pritom považuje „združenia fyzických
alebo právnických osôb, účelové združenia majetku, jednotky územnej
samosprávy, ako aj iné subjekty, o ktorých to ustanovuje zákon“.2)
zákon priznáva plnú právnu subjektivitu,6) ktorú možno obmedziť len na
základe zákona.7) Právnické osoby majú taktiež spôsobilosť na právne
úkony,8) ktoré robia prostredníctvom svojho štatutárneho orgánu a v obmedzenom rozsahu prostredníctvom svojich členov a pracovníkov.9) Právnická
osoba zodpovedá za svoje záväzky a za svoje konanie v rozsahu v akom to
stanovuje zákon.
Vzhľadom na vyššie uvedené skutočnosti môžeme právnickú osobu
definovať ako samostatný subjekt práva, tvorený osobami alebo majetkom,
determinovaný jeho účelom stanoveným v zákone, ktorý má spôsobilosť
nadobúdať práva a povinnosti, má spôsobilosť na právne úkony, zodpovedá
za svoje konanie a nie je trestne zodpovedný. Treba však dodať, že vzhľadom
na rozmanitosť druhov právnických osôb nejde rozhodne o vyčerpávajúcu
definíciu.
2.
Jednou z možností skúmania problému vymedzenia pojmu právnická
osoba je aj analýza spôsobu vymedzenia tohto pojmu v relevantných
legislatívnych návrhoch a úpravách.
Čo sa týka vlastnej slovenskej cesty hľadania riešenia zavedenia trestnej
zodpovednosti právnických osôb možno vychádzať v podstate zo štyroch
známych legislatívnych návrhov:
a)
prvý legislatívny návrh na zavedenie trestnej zodpovednosti právnických
osôb bol súčasťou vládneho návrhu nového rekodifikovaného Trestného
zákona predloženého NR SR dňa 23. 4. 2004, č. 656. Ako je známe
tento návrh nakoniec nebol v jeho pôvodnej podobe realizovaný, lebo
vláda ako predkladateľ z pragmatických dôvodov pasáže upravujúce
trestnú zodpovednosť právnických osôb z návrhu Trestného zákona
vypustila. Návrh predpokladal takzvanú pravú trestnú zodpovednosť
právnických osôb za všetky trestné činy, pokiaľ by Trestný zákon túto
zodpovednosť výslovne nevylučoval. Subjektom trestnej zodpovednosti
6) Bližšie pozri § 18 ods. 1 zákona č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník v znení neskorších
predpisov (ďalej len „Občiansky zákonník“)
7) Napríklad zákon č. 424/1991 Zb. o združovaní v politických stranách a v politických hnutiach
v znení neskorších predpisov, ktorý stanovuje, že strany a hnutia nesmú vo vlastnom mene
vykonávať podnikateľskú činnosť
8) Bližšie pozri § 20 ods. 1 Občianskeho zákonníka
142
b)
druhý legislatívny návrh predložený NR SR mal podobu poslaneckého
návrhu samostatného zákona o trestnej zodpovednosti právnických osôb
zo dňa 23.2. 2006, č. 1523.
c)
tretí legislatívny návrh predložený NR SR mal podobu vládneho návrhu
samostatného zákona o trestnej zodpovednosti právnických osôb zo dňa
24.2. 2006 a bol obsahovo podobný poslaneckému návrhu. Čo sa týka
vymedzenia subjektu trestnej zodpovednosti tento návrh vychádzal
z toho, že táto sa mala týkať „právnických osôb s výnimkou štátu,
štátnych orgánov, vrátane Národnej banky Slovenska a medzinárodných
organizácií verejného práva“. Trestná zodpovednosť právnických osôb s
účasťou štátu, štátnych orgánov a medzinárodných organizácií
verejného práva alebo právnických osôb spravujúcich či hospodáriacich
s majetkom týchto subjektov však mala byť zachovaná. Rozdiel medzi
navrhovanou úpravou priamo v Trestnom zákone z roku 2004 a touto
úpravou bol predovšetkým v rozsahu trestnej zodpovednosti právnických
osôb, ktorá sa podľa § 4 mala vzťahovať len na úzky výpočet trestných
činov uvedených v osobitnej časti Trestného zákona. Malo ísť o 44
trestných činov odvodených z požiadaviek medzinárodných zmluvných
dokumentov, ktorých bola SR signatárom, ako aj požiadaviek právnych
aktov Európskej únie.10) Samotný pojem „právnická osoba“ však ani tento
návrh bližšie neupravoval.
d)
štvrtý legislatívny návrh vypracovaný vládou SR v roku 2008, navrhujúci
takzvanú nepravú trestnú zodpovednosť právnických osôb, ktorého
proces legislatívneho spracovania bol pozastavený samotným
predkladateľom vychádzal z podobného vymedzenia subjektu trestnej
zodpovednosti, ako v predchádzajúce návrhy.
Podobnú úpravu vymedzenia subjektu trestnej zodpovednosti obsahuje
aj vládny návrh zákona o trestnej zodpovednosti právnických osôb a konania
proti ním v Českej republike v ustanoveniach § 2 ods. 1 a § 3. 11)
10) Prehľad medzinárodných zmluvných dokumentov a právnych aktov EÚ, upravujúcich
zodpovednosť právnických osôb pozri napr. v Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob,
Linde Praha, 2007, s. 109 až 112, , resp. v Kratochvíl, V. a kol.: Kurs trestního práva, Trestní
právo hmotné, Obecná čásť , C.H.Beck Praha, 2009, s. 446 a 447
11) Bližšie pozri Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob , Linde Praha, 2007, s.219 n
143
Peter Polák,
Martin Bezák
bola podľa § 122 ods. 1 a 2 právnická osoba v prípade ak: „právnická
osoba alebo jej právny nástupca vedel alebo mohol vedieť, že právnická
osoba spáchala čin, ktorý vykazuje znaky trestného činu“. Trestná
zodpovednosť sa však nemala vzťahovať na „štát, štátne orgány, obce
a vyššie územné celky“. O samotnom pojme „právnická osoba“ sa tento
návrh nikde nezmieňoval.
S určitou odlišnosťou, pokiaľ ide o vymedzenie subjektu trestnej
zodpovednosti, sa možno stretnúť v existujúcich platných úpravách napr.
v Rakúsku a Poľsku. Rakúska právna úprava trestnej zodpovednosti
právnických osôb neobmedzuje svoju pôsobnosť, pokiaľ ide o subjekt
trestnej zodpovednosti, len na právnické osoby, ale vzťahuje sa aj na tzv.
„združenia“ (der Verband), čo je širší pojem ako právnická osoba. Podľa § 1
ods. 2 spolkového zákona č. 151/2005 Rakúskej zbierky zákonov sa za
združenia považujú právnické osoby a osobné obchodné spoločnosti,
zapísané zárobkové spoločnosti (Eingetragene Erwerbsgeselschaften)
a európske hospodárske záujmové združenia.12) Takisto poľská úprava
trestnej zodpovednosti právnických osôb neobmedzuje svoju pôsobnosť len
na právnické osoby, ale vzťahuje sa aj na tzv. „hromadné subjekty“ (podmiot
zborowy), čo je širší pojem ako právnická osoba. Podľa § 2 zákona
č.197/2002 zo dňa 28. 10. 2002, o zodpovednosti hromadných subjektov
za činy zakázané pod hrozbou trestu sa pod pojmom hromadné subjekty
rozumejú „právnické osoby a organizácie bez právnej subjektivity, s výnimkou
Fondu národného majetku, organizácií miestnej samosprávy a ich zväzov,
ako aj štátnych orgánov a orgánov miestnej samosprávy“. Hromadným
subjektom je v zmysle zákona tiež obchodná spoločnosť so štátnou účasťou,
s účasťou organizácie miestnej samosprávy alebo zväzov týchto organizácií,
kapitálová spoločnosť, subjekt v likvidácii, podnikateľ, ktorý nie je fyzickou
osobou a organizačná jednotka zahraničnej právnickej osoby. 13)
Ako vidno aj tieto platné úpravy však samotný pojem právnická osoba
bližšie nedefinujú.
3.
Pre pochopenie postavenia právnickej osoby v spoločnosti, jej
postavenia v právnom systéme, a najmä jej vývojových perspektív v týchto
oblastiach, je potrebné chápať právnickú osobu v jej základných kategóriách,
teda v jej podstate.
Koľko typov právnických osôb právny poriadok pozná, toľko spôsobov
ich kategorizácie právna teória používa. Jedným zo základných kritérií je
kategorizácia právnických osôb podľa doktrinálnych a legálnych znakov.14)
Doktrinálne znaky právnickej osoby ju definujú z hľadiska právne teoretického,
12) Bližšie pozri Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob , Linde Praha, 2007, s. 197 a 198
13) Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob , Linde Praha, 2007, s. 180 a 181
14) použitá kategorizácia má základ v typológii právnických osôb podľa Hurdíka, Hurdík, J.: Právnické
osoby a jejich typologie, Praha, C. H. Beck, 2002, str. 12
144
ich vyjadrením sú jednotlivé teórie, ktoré boli právnou vedou postupne
vytvorené. Legálne alebo zákonné znaky definujú právnickú osobu z pohľadu
objektívneho práva spravidla vyjadreného zákonom (napr. členenie podľa
platnej právnej úpravy vyjadrenej v ustanovení § 18 ods. 2 Občianskeho
zákonníka).
Právnická osoba, ako každý iný subjekt vytvorený právom má okrem
svojho zákonného vyjadrenia aj vyjadrenie vedeckoprávne, reprezentované
jednotlivými teóriami. Napriek tomu, že tieto teórie sú väčšinou stavané do
opozície, je potrebné povedať, že si navzájom neodporujú, avšak každá
z nich kladie dôraz na prvok, ktorý považuje za rozhodujúci.
Doktrinálne teórie sa delia na dve základné podkategórie a to na teórie
klasické a moderné.
a) klasické teórie
Klasické teórie, ktoré vznikli v 18. storočí, kedy bola postupne prijatá
myšlienka existencie právnych subjektov odlišných od fyzických osôb, sú
predstavované teóriou fikcie a teóriou reality.
Teória fikcie, vychádzajúca z prirodzeného práva, ktoré priznáva právnu
subjektivitu výlučne fyzickej osobe, považuje právnickú osobu za umelú
právnu konštrukciu. Táto teória vytvorila fiktívnu konštrukciu právnickej osoby
prostredníctvom personifikácie ako právne filozofického modelu, tak že
preniesla vlastnosti človeka na právnickú osobu. Teória fikcie je vyjadrením
trestnej nezodpovednosti právnických osôb, keďže ich poníma ako fiktívny
reálne neexistujúci subjekt, ktorý sa nemôže dopustiť trestného činu, ani za
neho byť sankcionovaný.
Naopak teória reality pokladá právnickú osobu za spoločenskú a právnu
skutočnosť, ktorá má vlastnú vôľu, je spôsobilá konania a to aj protiprávneho,
čo ju umožňuje činiť zodpovednú za jej konanie. Treba však poznamenať, že
prostredníctvom teórie reality, ktorá právne postavila právnickú osobu na
úroveň osoby fyzickej bolo oslabené postavenie verejnej moci, keďže
umožnila spontánny vznik týchto samostatných subjektov, ktorým na jednu
stranu priznala plnú právnu subjektivitu a na druhej strane v mnohých
prípadoch obmedzenú mieru zodpovednosti.
Teóriu reality ďalej rozvádzajú jej smery a to organická teória, ktorá
nahliada na právnické osoby ako na spoločenský organizmus, teória vôle,
ktorá akcentuje ako základný prvok pri tvorbe právnickej osoby vôľu,
inštitucionálna teória, kladúca dôraz na organizačnú štruktúru právnickej
osoby a v neposlednej rade teória technickej reality, ktorá poníma právnickú
osobu ako reálny fenomén v právnom zmysle.
145
Peter Polák,
Martin Bezák
3.1 Kategorizácia právnických osôb podľa doktrinálnych znakov
Dá sa povedať, že zatiaľ čo občianske právo je postavené na teórii
reality, ktorá právnickej osobe priznáva plnú právnu subjektivitu, trestné právo
tým, že neuznáva právnickej osobe jej vlastnú vôľu, akcentuje teóriu fikcie.
b) moderné teórie
Moderné teórie sú pokračovaním klasických teórií, ktoré vznikli v 20.
storočí, ako prirodzená reflexia právnej vedy na rýchly rozvoj právnických
osôb v tomto období. Moderné teórie ďalej klasické teórie rozvádzajú
a dopĺňajú. Nakoľko pre potreby analýzy skúmanej problematiky nie je nutná
ich podrobná analýza a vo väčšej či menšej miere sú vyjadrením už
definovaných klasických teórií postačí oboznámiť sa s nimi v ich základných
znakoch. Ide o tieto teórie:
-
záujmová teória stavia do popredia účel právnickej osoby, ktorým je
podľa nej, ochrana ekonomických záujmov,
-
teória právnickej osoby ako syntézy právnych pravidiel hľadí na
právnickú osobu ako na skupinu právnych pravidiel. Presadzuje jej
ponímanie nie na modely fyzickej osoby, ale na všeobecnom pojme
subjektu práva,
-
teória pričítateľnosti stavia do popredia právny systém, ktorý jediný má
právomoc uznať organizovanú skupinu ľudí za pričítateľný subjekt práv
a povinností,
-
teória relativity právnej spôsobilosti právnickej osoby priznáva
právnickej osobe právnu subjektivitu s koncepčne obmedzenou
spôsobilosťou k právam a povinnostiam,
-
teória Sozialperson ako sociologická teória pochybuje o možnosti
vyjadriť kolektívnu osobu právnymi prostriedkami pozitívneho práva,
-
teória odvodenej právnej spôsobilosti konštatuje, že každý právny útvar
má umelú povahu a teda je právne možné zhodne definovať právnickú aj
fyzickú osobu,
-
mocenská teória stavia do popredia vzťahy v rámci vnútornej štruktúry
právnickej osoby,
-
teória autonómie považuje právnickú osobu za rýdzo právny inštitút,
-
Flumeho koncepcia vychádza z predpokladu, že právnická osoba
neobsahuje vo svojej koncepcii podstatu prirodzeného človeka.15)
15) Formulované na základe názorov uvedených v diele Hurdík, J.: Právnické osoby a jejich typologie,
Praha, C. H. Beck, 2002
146
Existuje ešte mnoho ďalších teórií, z hľadiska tejto práce však uvedený
výpočet postačuje. Ďalej bude kladený dôraz najmä na teóriu reality,
špecifikovanú teóriu vôle a jej ekvivalenty v moderných teóriách, ktoré
považujú právnickú osobu za reálny právny subjekt s vôľou a vďaka tomu ju
umožňujú činiť zodpovednou za jej konanie. Pohľad na právnické osoby
z hľadiska teórie môže značným spôsobom prispieť k právne - teoretickému
zdôvodneniu ich trestnej zodpovednosti, prípadne nezodpovednosti.
a) vnútorné pojmové znaky právnických osôb
Slovenský právny poriadok nepozná definíciu právnickej osoby.
Občiansky zákonník v ustanovení § 18 ods. 1 iba konštatuje, že spôsobilosť
mať práva a povinnosti majú aj právnické osoby. V druhom odseku
predmetného ustanovenia ďalej právnické osoby kategorizuje na združenia
právnických a fyzických osôb (napr. korporácie, resp. spoločnosti, ktoré
charakterizuje personálny substrát), účelové združenia majetku (napr.
nadácie resp. fondy, ktoré charakterizuje majetkový substrát), jednotky
územnej samosprávy (obec, vyšší územný celok) a iné subjekty, o ktorých to
ustanovuje zákon (napr. rozpočtové a príspevkové organizácie zriaďované
ústrednými orgánmi. Ďalšie ustanovenia obsahujú už len nepriame
vymedzenia právnickej osoby prostredníctvom jej korporačných znakov,
akými sú sídlo, názov a štatutárny orgán.16)
Právna veda, vychádzajúc z platnej právnej úpravy, definuje právnickú
osobu prostredníctvom jej pojmových znakov, ktorými sú jej vlastná právna
subjektivita, vlastná majetková samostatnosť a zodpovednosť, vnútorná
organizačná štruktúra a účel, za ktorým bola založená. Právnická osoba teda
má vlastnú právnu subjektivitu, vychádzajúcu zo zásady neobmedzenej
subjektivity, ktorá môže byť obmedzená len na základe zákona.17) Táto
neobmedzená subjektivita je však ohraničená faktickou povahou právnickej
osoby, ktorá jej ako právnej konštrukcii nedovoľuje nadobúdať práva, ktoré zo
svojej podstaty môžu prináležať len fyzickej osobe, akými sú napríklad práva
osobnostné a rodinné. Právnickú osobu možno založiť na akýkoľvek zákonom
dovolený účel, avšak niektorým, akými sú napríklad neziskové organizácie
alebo nadácie, ich účel stanovuje priamo zákon.18) Majetková samostatnosť
vyplýva priamo z vlastnej subjektivity právnickej osoby, ktorá právnickej osobe
16) Bližšie pozri ustanovenia § 19b, § 19c a § 20 Občianskeho zákonníka
17) Bližšie pozri ustanovenie § 19a Občianskeho zákonníka
18) zákon č. 213/1997 Z.z. o neziskových organizáciách v znení neskorších predpisov a zákon
č. 34/2002 Z.z. o nadáciách a o zmene Občianskeho zákonníka v znení neskorších predpisov
147
Peter Polák,
Martin Bezák
3.2 Kategorizácia právnických osôb podľa legálnych znakov
dovoľuje vo vlastnom mene a na vlastný účet, prostredníctvom právnych
úkonov jej štatutárneho orgánu nadobúdať a scudzovať vlastníctvo k majetku.
V závere tejto časti chceme upriamiť pozornosť na zostávajúce dva
dôležité pojmové znaky právnickej osoby, ktorými sú vlastná zodpovednosť
právnickej osoby a jej vnútorná organizačná štruktúra. Právnická osoba, tak
ako osoba fyzická, zodpovedá za porušenie občianskoprávnych povinností,
ktoré jej vyplývajú buď zo zákona alebo zo zmluvy. Právnická osoba taktiež
v určitých prípadoch podlieha správnej zodpovednosti. Občianskoprávna
a správna zodpovednosť je odrazovým mostíkom v ďalších úvahách o trestnej
zodpovednosti právnických osôb.
Každá právnická osoba má svoju vnútornú štruktúru, ktorá sa vyznačuje
usporiadaním jej orgánov. Vnútorná štruktúra je obligatórne ustanovená
zákonom, na základe ktorého bola právnická osoba založená a vznikla.
Vnútorná štruktúra orgánov právnickej osoby a jej formálne usporiadanie
dôležitým spôsobom determinuje tvorbu vôle právnickej osoby a môže byť
významným faktorom pri rozhodovaní, či prejavená vôľa je pričítateľná
samotnej právnickej osobe, alebo ide len o vôľu konkrétnych fyzických osôb,
ktoré konali nie ako orgány právnickej osoby, ale ako samostatné subjekty.
Práve neprehľadná štruktúra medzinárodných korporatívnych právnických
osôb, kde je veľmi náročné zistiť komu možno pričítať prejavenú vôľu, ktorá
mala za následok protiprávne konanie, je jedným z hlavných argumentov pre
aj proti zavedeniu trestnej zodpovednosti právnických osôb. Otázka vnútornej
štruktúry právnickej osoby a tvorby vôle právnickej osoby prostredníctvom jej
orgánov je parciálny problém, ktorý treba analyzovať samostatne.
b) vonkajšie (identifikačné) znaky právnických osôb
Korporačnými alebo vonkajšími znakmi právnických osôb sú názov,
sídlo, spôsob konania a zákonom uznaný spôsob vzniku.19) Sú to znaky, na
základe ktorých sa právnické osoby navonok formálne identifikujú a ktoré
podmieňujú založenie a vznik právnickej osoby. Pre potreby tejto práce je
z vonkajších znakov právnickej osoby dôležitý najmä spôsob akým koná
a spôsob vzniku, preto sa naďalej názvu a sídlu nebudem venovať, aj keď tieto
znaky sú zaujímavé najmä z hľadiska bezpečnej identifikácie páchateľa
a teritoriálnej pôsobnosti trestných zákonov, v prípade ak by trestná
zodpovednosť právnických osôb bola zavedená.
Pre určenie, ktoré konanie možno pričítať na zodpovednosť právnickej
osobe, je dôležité určiť moment vzniku a zániku jej právnej subjektivity, od
19) § 19 ods. 2, § 19b ods. 1 a § 19c Občianskeho zákonníka
20) K tomu pozri § 19 ods. 1, tamtiež
148
ktorej odvodzuje svoju zodpovednosť, vrátane potenciálnej trestnej
zodpovednosti. Vznik právnickej osoby je dvojstupňový proces, ktorý
pozostáva zo zriadenia (založenia) a samotného vzniku právnickej osoby.
Právnická osoba sa zakladá na základe písomnej zmluvy prípadne zakladacej
listiny alebo zriaďuje na základe zákona.20) Samotný vznik právnickej osoby sa
viaže na legalizáciu už založenej (zriadenej) právnickej osoby, čiže na jej
registráciu do príslušného zákonom určeného registra. Pri obchodných
spoločnostiach a družstve založených podľa Obchodného zákonníka je ním
Obchodný register. Nadácie a občianske združenia podliehajú podľa
osobitných zákonov registrácii na Ministerstve vnútra Slovenskej republiky
a neziskové organizácie na Obvodnom úrade v sídle kraja.21) Pri všetkých
druhoch právnických osôb, ktorých vznik je podmienený legalizáciou, je
dňom ich vzniku deň, ktorý je vyznačený v príslušnom registri, pretože tento
zápis má konštitutívnu povahu. Zánik právnickej osoby pozostáva taktiež
z dvoch fáz, ktorými sú zrušenie a následný výmaz, pričom právnická osoba
zaniká dňom, ktorý je vyznačený v príslušnom registri ako deň výmazu. Tento
zápis má podobne ako zápis pri vzniku právnickej osoby konštitutívny
charakter.
Vzniká tak presne vymedzené obdobie existencie právnickej osoby,
obdarenej vlastnou subjektivitou a z nej vyplývajúcou zodpovednosťou. De
lege ferenda by samozrejme právnická osoba nadobudla trestnú
zodpovednosť vznikom a v prípade zániku s právnym nástupcom by ju zrejme
nestrácala, ale prechádzala by na jej nástupcu. Toto ponímanie trestnej
zodpovednosti je úplné odlišné, než u páchateľov fyzických osôb, ktorí
trestnú zodpovednosť nadobúdajú dovŕšením štrnásteho roku svojho veku22)
a prísne sa na ňu uplatňuje zásada personálnej zodpovednosti, to znamená
zodpovednosti len za vlastné zavinené konanie.23) Pri fyzických osobách je
vylúčený prechod trestnej zodpovednosti na inú osobu.24) Otázkou, ktorú je
potrebné riešiť je aj pričítateľnosť konania v mene právnickej osoby pred jej
vznikom pri obchodných spoločnostiach. Ustanovenie § 64 ods. 1, druhá
veta Obchodného zákonníka stanovuje, že konanie osôb, ktoré konali v mene
spoločnosti pred jej vznikom, zaväzuje spoločnosť od počiatku v prípade, že
ho schváli príslušný orgán spoločnosti. Je preto potrebné vyriešiť aj otázku, či
21) Pozri poznámka pod čiarou č. 12 a zákon č. 83/1990 Zb. O združovaní občanov v znení
neskorších predpisov
22) K tomu pozri § 22 ods. 1 zákona č. 300/2005 Z.z. Trestný zákon v znení neskorších predpisov
(ďalej len „Trestný zákon“)
23) Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 48
24) Rozsudky ESĽP A.P. et al. v. Švajčiarsko a E.L. et al. v. Švajčiarsko z 29. 8. 1997, Recueil
V/1997, str. 1477 a 1509 o nezlučiteľnosti dedenia trestnej zodpovednosti so zásadami trestnej
spravodlivosti v právom štáte
149
Peter Polák,
Martin Bezák
by takéto konanie robené pred vznikom spoločnosti a schválené po jej vzniku
zakladalo trestnú zodpovednosť obchodnej spoločnosti.
V mene právnickej osoby robí právne úkony jej štatutárny orgán.25) Kto je
štatutárnym orgánom právnickej osoby určuje zmluva o jej zriadení,
zakladacia listina alebo zákon. Ak považujeme valné zhromaždenie, ako
najvyšší orgán právnickej osoby, do ktorého pôsobnosti patrí rozhodovanie
o všetkých jej záležitostiach, pokiaľ nie sú zákonom alebo zmluvou zverené
inému orgánu, za mozog právnickej osoby, v ktorom sa tvorí jej vôľa, môžeme
štatutárny orgán označiť za ruky, ktorými je táto vôľa vykonávaná. Tak ako pri
fyzických osobách je pre trestnoprávne relevantný následok dôležitá nielen
vôľa, ale aj jej prejav vo vonkajšom svete, aj pri právnických osobách, pokiaľ
ich ponímame nielen ako právnu fikciu, ale aj ako jednotný organizmus
schopný dopustiť sa trestného činu, musíme na súlade prvkov subjektívnej
a objektívnej stránky trestného činu bezpodmienečne trvať. To znamená, že
konanie štatutárneho orgánu nepokryté vôľou valného zhromaždenia, alebo
naopak vôľa valného zhromaždenia vykonaná neoprávnenou osobou nemôže
byť pričítaná právnickej osobe, keďže tá ako samostatný trestne zodpovedný
subjekt nenaplnila podstatné znaky skutkovej podstaty trestného činu.
V ďalších úvahách o trestnej zodpovednosti právnických osôb je preto
potrebné uberať sa vyššie naznačeným smerom.
3.3 Kategorizácia právnických osôb podľa Občianskeho zákonníka
Platná právna úprava v Občianskom zákonníku,26) ako bolo už vyššie
uvedené, člení právnické osoby na združenia fyzických alebo právnických
osôb, účelové združenia majetku, jednotky územnej samosprávy, iné
subjekty, o ktorých to ustanovuje zákon a štát.27) Teoreticky môžeme tento
výpočet rozdeliť na ďalšie skupiny právnických osôb a to buď podľa
substrátu, na základe ktorého boli vytvorené alebo podľa právneho základu
(účelu).
Podľa substrátu, ktorý kreuje právnické osoby, ich delíme na osoby
vytvorené personálnym substrátom, kam sa radia združenia fyzických
alebo právnických osôb a jednotky územnej samosprávy a právnické osoby
vytvorené majetkovým substrátom, ktorými sú účelové združenia majetku.
Na základe účelu, ktorý právnická osoba sleduje a ktorý sa odráža v jej
právnom základe, delíme právnické osoby na osoby verejného práva, ktoré sú
27) Podľa ustanovenia § 21 Občianskeho zákonníka je štát považovaný za právnickú osobu, pokiaľ
vystupuje v občianskoprávnych vzťahoch.
150
kreované priamo na základe zákona a sledujú verejný záujem a právnické
osoby súkromného práva kreované na základe zmluvy (zakladateľskej listiny),
ktoré sledujú súkromné záujmy ich zakladateľov. Do prvej skupiny radíme
jednotky územnej samosprávy a v občianskoprávnych vzťahoch štát. Do
druhej skupiny spadajú súkromné právnické osoby personálneho
a majetkového substrátu.
Právnické osoby založené na personálnom substráte sa podľa účelu, na
ktorého dosahovanie boli založené, delia na skupiny obchodných spoločností
a družstva a skupiny takzvaných civilných spoločností. Zatiaľ čo účelom
obchodných spoločností28) je podnikanie alebo v prípade družstva aj
zabezpečovanie rôznych potrieb jeho členov,29) účelom civilných spoločností
je dosahovanie rozmanitých cieľov, pričom podnikanie u nich nie je hlavným
predmetom činnosti.30) Do tejto skupiny patria občianske združenia,
neziskové organizácie, stavovské organizácie, politické strany a hnutia, cirkvi
a náboženské spoločnosti a mnohé iné.31) Je potrebné zmieniť, že občiansky
zákonník upravuje ako právnickú osobu s vlastnou subjektivitou aj takzvané
záujmové združenie právnických osôb,32) ktoré je teba striktne odlišovať od
takzvaného societas iuris civilis, založeného na základe zmluvy o združení,
ktoré nemá právnu subjektivitu.33)
b) účelové združenia majetku
Právnickými osobami, ktoré sú tvorené majetkovým substrátom sú
nadácie34) a fondy.35) Nadácia je účelovým združením majetku, ktorý slúži na
verejnoprospešné ciele. Nadáciu tvorí jej majetkový substrát, orgány a už
zmienený účel. Nakoľko je nadácia združením majetku, má konštituovaný len
výkonný orgán, ktorým je správna rada, rozhodovací orgán typu valného
28) Obchodné spoločnosti obchodnoprávna veda delí na osobné, ktoré nemajú povinnosť vytvárať
základný kapitál a ručenie spoločníkov je neobmedzené a kapitálové ktoré povinne vytvárajú
základné imanie a kde ručenie spoločníkov za záväzky spoločnosti je obmedzené alebo žiadne.
29) Bližšie pozri § 56 ods. 1 a § 221 ods. 1 Obchodného zákonníka
30) Cirák, J., Ficová S. a kolektív: Občianske právo - všeobecná časť, Heuréka, 2008, s. 249
31) Bližšie pozri zákon č. 83/1990 Zb o združovaní občanov v znení neskorších predpisov, zákon
č. 213/1997 Z.z. o neziskových organizáciách poskytujúcich verejnoprospešné služby v znení
neskorších predpisov, zákon č. 424/1991 Zb. o združovaní v politických stranách a hnutiach
v znení neskorších predpisov, zákon č. 308/1991 Zb. o slobode náboženskej viery a postavení
cirkví a náboženských spoločností v znení neskorších predpisov a.i.
32) K tomu pozri § 20f Občianskeho zákonníka
33) K tomu pozri § 829 ods. 2 Občianskeho zákonníka
34) Bližšie pozri zákon č. 34/2002 Z.z. o nadáciách a o zmene Občianskeho zákonníka
35) Nemajú generálnu úpravu, sú upravené v rôznych osobitných predpisoch, napr. zákon
č. 147/1997 Z.z. o neinvestičných fondoch v znení neskorších predpisov, zákon č. 607/2003
Z.z. o štátnom fonde rozvoja bývania v znení neskorších predpisov a.i.
151
Peter Polák,
Martin Bezák
a) združenia fyzických alebo právnických osôb
zhromaždenia, ktorý reprezentuje rozhodnutia členov tvoriacich personálne
právnické osoby, tu absentuje. Za správnu radu ako štatutárny orgán koná
správca nadácie, ktorým môže byť fyzická aj právnická osoba a môže ísť
o orgán jednoosobový alebo kolektívny.
Fondy predstavujú právnické osoby, zriadené na základe zákona,
ktorých cieľom je akumulácia a následné účelové prerozdelenie peňažných,
ako aj iných prostriedkov v najrôznejších oblastiach ekonomickej činnosti.36)
Fondy sú tak ako nadácie tvorené majetkovým substrátom, orgánmi
a účelom. Vzhľadom na ich čiastkovú úpravu v rôznych právnych predpisoch
nie je možné jednotne pojmovo vymedziť orgány fondu, napriek rôznej
terminológii37) však v zásade ide o orgány funkciou totožné s orgánmi
nadácie.
Napriek formálnemu teoretickému vnútornému členeniu na
rozhodovacie a výkonné orgány a ich absencii pri majetkových právnických
osobách treba skonštatovať, že tvorba vôle aj tu prebieha na viacerých
úrovniach a to najmä v prípade, že štatutárnym orgánom je viacero
právnických osôb. Výkonný orgán okrem toho v sebe kumuluje prvky, ktoré
v personálnych právnických osobách patria do pôsobnosti rozhodovacieho
orgánu. Systém tvorby vôle sa podobne ako pri právnických osobách
uskutočňuje na viacerých úrovniach, ktoré však nie sú štruktúrované do
viacerých orgánov.
c) jednotky územnej samosprávy
Jednotkami územnej samosprávy sú podľa slovenského právneho
poriadku obce38) a vyššie územné celky39).
Obec je charakterizovaná ako samostatný územný samosprávny celok
združujúci osoby, ktoré majú na jej území trvalý pobyt. Obec je právnickou
osobou, ktorá za podmienok ustanovených zákonom samostatne hospodári
s vlastným majetkom a s vlastnými príjmami40) a ako právnická osoba má
vlastnú majetkovú zodpovednosť. Orgánmi obce sú obecné zastupiteľstvo
a starosta, ktorý je najvyšším výkonným orgánom obce.
36) Cirák, J., Ficová S. a kolektív: Občianske právo - všeobecná časť, Heuréka, 2008, s. 253
37) Napríklad rada fondu, riaditeľ fondu pri štátnom fonde rozvoja bývania alebo rada fondu, prezídium
fondu, dozorná rada pri garančnom fonde podľa § 92 Zákona o cenných papieroch
38) K tomu pozri ústavný zákon č. 294/1990 Zb., zákon č. 369/1990 Zb. o obecnom zriadení
v znení neskorších predpisov, zákon č. 138/1991 Zb. o majetku obcí v znení neskorších
predpisov a osobitné zákony upravujúce postavenie niektorých miest a ich častí
39) K tomu pozri čl. 64 násl. Ústavy SR, zákon č. 302/2001 Z.z. o samospráve vyšších územných
celkov (zákon o samosprávnych krajoch) v znení neskorších predpisov, zákon č. 446/2001 Z.z.
o majetku vyšších územných celkov v znení neskorších predpisov
40) Bližšie pozri § 1 ods. 1 Zákona o obecnom zriadení (viz. pozn. č. 38)
152
Vo všeobecnosti sa štruktúra orgánov dá pripodobniť štruktúre
právnických osôb súkromného práva založeným na personálnom substráte,
zastupiteľstvo je akýmsi valným zhromaždením a starosta v prípade obce
alebo predseda v prípade samosprávneho kraja je štatutárnym orgánom.
d) iné právnické osoby ustanovené zákonom
Do tejto skupiny patria subjekty vytvorené zákonom, ktoré sa vďaka
svojej odlišnej štruktúre alebo účelu nedajú subsumovať do kategórií
uvedených vyššie. Ide napríklad o štátne podniky, rozpočtové a príspevkové
organizácie zriaďované ústrednými orgánmi štátnej správy a celý rad ďalších
osôb zriadenými osobitnými zákonmi.
4.
Keďže právnická osoba je entita, ktorú vytvorilo právo tým, že
spoločenstvu ľudí alebo majetku prepožičalo spôsobilosť k právam a
povinnostiam, bolo potrebné prepožičať jej aj schopnosť vytvoriť vôľu k ich
nadobudnutiu a schopnosť vyjadriť túto vôľu navonok. Nakoľko právnická
osoba nie je subjektom, ktorý je možný reálne vymedziť v skutočnom svete
bez toho, aby sme ho právne definovali, bolo nevyhnutné vytvoriť akési právne
telo právnickej osoby, ktoré by presne vyznačilo, ktoré konanie je prejavom
jej vlastnej vôle a ktoré naopak prostým prejavom vôle jej členov. Tak boli
vytvorené orgány právnickej osoby.
Orgány právnickej osoby môžeme teoreticky rozdeliť na rozhodovacie
– najvyššie, ktoré tvoria jej vôľu a výkonné – štatutárne, ktoré túto vôľu
prejavujú navonok. Nie vždy však tvorí vôľu právnickej osoby rozhodovací
orgán. Napríklad pri súkromných osobách s majetkovým substrátom je tvorba
vôle a aj jej výkon plne v rukách výkonného orgánu, keďže majetok, ktorým sú
tvorené ako právny predmet nemá schopnosť rozhodovať a právna
subjektivita, ktorá by mu to umožňovala, sa u neho, na rozdiel od právnických
osôb, nedá konštituovať ani z právneho hľadiska. Rozhodovanie
a vykonávanie týchto rozhodnutí sa kumuluje do pôsobnosti štatutárneho
41) Bližšie pozri § 1 ods. 1, ods. 2 Zákona o samosprávnych krajoch (viz. pozn. č. 39)
153
Peter Polák,
Martin Bezák
Vyšší územný celok je samosprávny kraj ako samostatný územný
samosprávny a správny celok Slovenskej republiky.41) Tak ako obec aj
samosprávny kraj je právnickou osobou, ktorá samostatne hospodári
s vlastným majetkom a vlastnými zdrojmi a nesie za vzťahy z toho vyplývajúce
zodpovednosť. Orgánmi obce sú zastupiteľstvo samosprávneho kraja
a predseda samosprávneho kraja.
orgánu aj v prípadoch kedy to stanovuje zákon, prípadne zakladateľská listina
spoločnosti.42) Ďalším príkladom, kedy sa rozhodovacia a výkonná činnosť
sústredí do rúk štatutárneho orgánu, je prípad rozhodnutia valného
zhromaždenia takzvanej jednoosobovej obchodnej spoločnosti43), v ktorej
jediný spoločník je zároveň aj štatutárnym orgánom spoločnosti. Právne ide
o rozhodnutie valného zhromaždenia a jeho výkon štatutárnym orgánom,
fakticky však ide o jednu a tú istú osobu.
5.
V súvislosti s výkladom pojmu právnická osoba, jeho kategorizácie
a štruktúry vyvstávajú v prípade zavedenia trestnej zodpovednosti týchto osôb
viaceré nezodpovedané otázky.
V prvom rade je to otázka, či súčasný stav nesúrodej úpravy právnických
osôb obsiahnutý v nespočetnom množstve osobitných zákonov je žiaduci. Je
zrejmé, že protiprávna činnosť, ktorá existuje na úrovni právnických osôb,
alebo je prostredníctvom nich páchaná, je výsledkom aj tohto stavu. Podľa
nášho názoru je nutné uberať sa smerom unifikovanej úpravy právnických
osôb. Podrobná všeobecná úprava vnútornej organizácie právnickej osoby,
z ktorej možno dovodiť kto sa podieľal na tvorbe vôle právnickej osoby a aké
konanie môžeme považovať za jej vlastné, je nevyhnutná pre objektívne
uplatnenie inštitútov trestného práva, ktoré zaručí potrestanie len tých
subjektov, ktoré sa dopustili trestnej činnosti a vylúči kolektívne trestanie
nevinných osôb.
Návrh legislatívneho zámeru kodifikácie súkromného práva, ktorá
v súčasnosti prebieha, si kladie za cieľ zaviesť v rekodifikovaných civilných
kódexoch všeobecnú úpravu právnických osôb, ktorá bude subsidiárne
použiteľná pre všetky právnické osoby. Občiansky zákonník vytvorí
všeobecný základ pre právnické osoby štruktúrovaný podľa toho, či ide
o osobu nadačného alebo korporačného typu. Navrhuje sa koncepčná
zmena spočívajúca v tom, že konštrukcia priameho osobného konania
42) Napríklad § 134 Obchodného zákonníka stanovuje, že do pôsobnosti konateľov patrí
rozhodovanie o obchodnom vedení spoločnosti, alebo § 191 ods. 1 Obchodného zákonníka zas
vymedzuje oprávnenie členov predstavenstva rozhodovať negatívne, keď stanovuje, že
predstavenstvo rozhoduje o všetkých záležitostiach spoločnosti, pokiaľ nie sú zákonom alebo
stanovami vyhradené do pôsobnosti valného zhromaždenia, naopak Zákon o združovaní občanov
v § 6 ods. 2, písm. d) stanovuje ako náležitosť návrhu na registráciu ustanovenie orgánov
združenia a spôsob ich ustanovenia, čím ponecháva rozdelenie rozhodovacej a výkonnej
pôsobnosti medzi tieto orgány plne do právomoci prípravného výboru občianskeho združenia.
154
Ďalej ide o otázku, či koncipovať trestnú zodpovednosť právnických
osôb všeobecne alebo priznať trestnú zodpovednosť iba určitému okruhu
právnických osôb. Z právnej úpravy trestnej zodpovednosti v krajinách, kde
už bola zavedená,45) vyplýva, že je neúčelné aby štát trestal sám seba,
vzhľadom na to, že on sám je tvorcom práva, čo však nevylučuje trestnú
zodpovednosť subjektov verejnej správy a samosprávy, ak vystupujú
v občianskoprávnych vzťahoch.
Na základe uvedených skutočností možno v súvislosti s definovaním
pojmu „právnická osoba“, ako jedného z predpokladov jej trestnej
zodpovednosti, formulovať nasledovné rámcovo vymedzené závery:
1.
Súčasný stav nesúrodej úpravy právnických osôb obsiahnutý vo veľkom
počte osobitných zákonov je nežiadúci a je potrebné sa uberať smerom
unifikovanej úpravy právnických osôb v odvetviach súkromného práva
tak, aby táto úprava bola subsidiárne použiteľná pre všetky subjekty,
ktorým zákon okrem fyzickej osoby priznáva spôsobilosť na práva
a povinnosti (išlo by o tzv. širšie vymedzenie pojmu právnická osoba),
2.
Všeobecná úprava vnútornej organizácie právnickej osoby byť
koncipovaná tak, aby na jej základe bolo možné vyvodiť, kto sa podieľal
na tvorbe jej vôle a aké konanie možno považovať za jej vlastné,
3.
Definovanie právnickej osoby pre účely trestného práva (išlo by o tzv.
užšie vymedzenie pojmu právnická osoba) by bolo možné nasledovnými
alternatívnymi spôsobmi:
a)
odkazom na súkromnoprávnu definíciu právnickej osoby, s určením
právnických osôb nepodliehajúcich trestnej zodpovednosti,
b)
samostatnou definíciou pojmu právnická osoba v príslušnom
trestnoprávnom predpise, len pre účely vyvodenia jej trestnej
zodpovednosti.
43) K tomu pozri § 132 a § 190 ods. 1 Obchodného zákonníka
44) Lazar, J., kolektív autorov: Návrh legislatívneho zámeru kodifikácie súkromného práva,
Ministerstvo spravodlivosti SR, Bratislava 2008, s. 50-51
45) Čečot, V., Segeš, I.: Trestná zodpovednosť právnických osôb?, Justičná revue, 53, 2001, č. 1,
s. 21 až 24
155
Peter Polák,
Martin Bezák
v mene právnickej osoby sa nahradí novou konštrukciou zastúpenia
právnickej osoby konajúcej v jej mene.44)
Cirák, J., Ficová S. a kolektív: Občianske právo - všeobecná časť, Heuréka,
2008, s. 357, ISBN 978-80-89122-51-6
Čečot, V., Segeš, I.: Trestná zodpovednosť právnických osôb?, In: Justičná
revue. - Roč. 53, č. 1 (2001), s. 19-26
Ďurčo, P. a kol.: Bezpečnostnoprávna terminológia, Akadémia PZ
v Bratislave, 2007, s. 176, ISBN 978-80-8054-06-5
Hendrych, D. a kol.: Právnický slovník, 3. vydání, Praha : C.H.Beck , 2009,
s. 1459, ISBN 978-80-7400-059-1
Hurdík, J.: Právnické osoby a jejich typologie, Praha, C. H. Beck, 2002,
s. 107, ISBN 80-7179-790-1
Jelínek, J. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob, Linde Praha, a.s.,
2007, s. 270, ISBN 978-80-7201-683-9
Kratochvíl, V. a kol.: Kurs trestního práva , Trestní právo hmotné, Obecná
čásť , Praha: C. H. Beck , 2009, s. 834, ISBN 978-80-7400-042-3
Lazar, J., kolektív autorov: Návrh legislatívneho zámeru kodifikácie
súkromného práva, Ministerstvo spravodlivosti SR, Bratislava 2008, s. 295,
ISBN 978-80-89363-14-8
Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002,
s. 264, ISBN 80-86199-57-6
JUDr. Peter Polák, PhD., Mgr. Martin Bezák
Fakulta práva, Bratislavskej vysokej školy práva
Fakultät für Rechtswissenschaften, Hochschule der Rechtswissenschaften Bratislava
156
Nedostatky v doterajších legislatívnych návrhoch
trestnej zodpovednosti právnických osôb
1)
|
Eduard Burda,
Lucia Kurilovská
NEDOSTATKY V DOTERAJŠÍCH
LEGISLATÍVNYCH NÁVRHOCH
PRÁVNICKÝCH OSÔB1)
Abstrakt:
Zmyslom článku je podrobná analýza doterajších legislatívnych
návrhov na zavedenie trestnej zodpovednosti právnických osôb na Slovensku, aby
sme zistili, či tieto návrhy naozaj mali toľko nedostatkov, že bolo najlepším
riešením ich neprijať. Aby sme pôsobili konštruktívne, k objaveným nedostatkom
jednotlivých návrhov na zavedenie trestnej zodpovednosti právnických osôb sme
zároveň formulovali konkrétne legislatívne alternatívy, ktoré by mohli pomôcť tieto
nedostatky odstrániť. Z našich poznatkov vyplynulo, že nás čaká ešte stredne dlhá
cesta k zavedeniu trestnej zodpovednosti právnických osôb, na ktorej ju bude
treba pripraviť v nevyhnutnej kooperácii s odborníkmi na obchodné, občianske,
pracovné, správne, finančné, ústavné a medzinárodné právo, ale i s odborníkmi
z mimoprávnych vedných oblastí, najmä ekonomických (napr. účtovníctvo)
a environmentalistických. Širšie odborné súvislosti totiž doterajším návrhom na
zavedenie trestnej zodpovednosti právnických osôb chýbali najviac.
Kľúčové slová: trestná zodpovednosť, právnická osoba, legislatíva
1) Príspevok bol vypracovaný v súvislosti s riešením grantu Univerzity Komenského č. 459/2009
s názvom „Trestnoprávna ochrana ekonomických vzťahov: ochrana trhovej ekonomiky a regulácia
finančného trhu – teoreticko-praktické aspekty slovenskej právnej úpravy v nadväznosti na právo
ES a EÚ.“
157
Abstract: The article analyses the existing legislative proposals concerning the
criminal responsibility of legal entities in Slovak republic, which all have been
unaccepted. Authors identifies problems in exiting proposals and tries to avoid
them in his own legislative proposal. Authors consider, that existing legislative
proposals miss broader context and that a new proposal should be prepared in
cooperation with experts in commercial law, civil law, labour law, administrative
law, financial law, constitutional law and international law as well as with experts in
non-law areas, especially economy and environment.
Key words: criminal responsibility, legal entity, legislation
Keď minister spravodlivosti Daniel Lipšic predložil v roku 2005 na
rokovanie Národnej rady Slovenskej republiky návrh rekodifikovaného
Trestného zákona, ktorý obsahoval množstvo „detských chorôb“ (čo
napokon potvrdila urýchlená a nevyhnutná novelizácia novoprijatého zákona
č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon – ďalej len „TZ“ – a to zákon č. 650/2005
Z. z., ktorý bol prijatý ešte pred nadobudnutím účinnosti nového TZ), neboli
to tieto „detské“ a čiastočne i dosť zjavné „choroby“, ktoré „dvíhali mandle“
poslancom v NR SR i mnohým trestnoprávnym odborníkom. Bola to práve
trestná zodpovednosť právnických osôb, ktorá ich miestami privádzala až do
zúrivosti. A keď minister napokon návrh Trestného zákona stiahol,
novopredložený návrh Trestného zákona, ktorý pomerne hladko „prešiel“
parlamentom, mal už trestnú zodpovednosť právnických osôb amputovanú.
Rovnako neúspešné boli ďalšie dva návrhy osobitného zákona o trestnej
zodpovednosti právnických osôb. A ešte menej úspešná bola pripravovaná
novela TZ, ktorá mala obsahovať aj zavedenie tzv. nepravej trestnej
zodpovednosti právnických osôb, pretože sa do NR SR nikdy ani nedostala.
Na Slovensku prebieha búrlivá odborná diskusia o možnosti zavedenia
trestnej zodpovednosti právnických osôb už viac ako desať rokov.2) Podnietilo
2) Napríklad dvaja spoluautori jedného vedeckého článku doc. Kolesár a Mgr. Kucek konštatovali,
že na zavedení či nezavedení trestnej zodpovednosti právnických osôb sa nedokázali zhodnúť ani
samotní autori článku, viď.: Kolesár, J. – Kucek., A.: Korupcia ako jedna z prekážok fungovania
trhovej ekonomiky. In.: Sborník příspěvků s mezinárodní konference Nové jevy v hospodářské
a finanční kriminalitě – vnitrostátní a evropské aspekty, pořádané Katedrou trestního práva
Právnické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně dne 14. 2. 2008 v Brně. Brno: Masarykova
Univerzita v Brně, 2008, s. 147.
158
ju najmä to, že „...ekonomický rozvoj mal popri svojich nesporne pozitívnych
črtách aj niektoré výrazne negatívne dôsledky, ktoré sa prejavili najmä
v oblasti životného prostredia a ochrany hospodárskej súťaže, k čomu
postupne pribudli problémy s kvalitou a kvantitou tovaru...v čoraz väčšej
miere sa začali vyskytovať prípady korupcie, pretože najmä v oblasti
poskytovania veľkých objednávok prichádzalo k podplácaniu kompetentných
verejných činiteľov... Nemenej nebezpečný je organizovaný zločin, jeho rast
a postupné prerastanie do hospodárskych a politických štruktúr... Vyvodenie
trestnej zodpovednosti za spáchanie takejto trestnej činnosti len voči
fyzickým osobám považujeme za nedostatočné, pretože takéto osoby sú
v prípade potrestania nahradené inými osobami, a samotné právnické osoby
pokračujú v páchaní trestnej činnosti.“3) „...právnické osoby vystupujú stále
častejšie ako ‘nástroje‘, pomocou ktorých sú (najmä ich štatutármi) páchané
trestné činy... Mnohokrát je dokonca založenie právnickej osoby a konanie
cez právnickú osobu vytváraním akéhosi nárazníka, ktorého úlohou je snaha
oddeliť či vylúčiť trestnú zodpovednosť štatutára.“4) „...ekonomická kriminalita
sa stala fenoménom, ktorého rozsah a závažnosť v našej spoločnosti
v posledných rokoch vzrástli.“5) „Pokiaľ sa pozrieme na typické formy
a spôsoby páchania hospodárskej kriminality, tak v rámci praktickej reality si
ich v mnohých prípadoch nevieme predstaviť bez určitej formy participácie
právnických osôb.“6) Na druhej strane diskusie sa objavili striktné názory
brojace proti zavedeniu trestnej zodpovednosti právnických osôb. „Je tomu
tak preto, že zavedenie pravej trestnej zodpovednosti právnických osôb
narušuje storočiami uznávanú zásadu kontinentálneho európskeho práva, že
trestná zodpovednosť je zodpovednosťou individuálnou, je zodpovednosťou
fyzickej osoby.“7)
3) Čentéš, J. – Palkovič, J. – Štoffová, Z.: Trestná zodpovednosť právnických osôb. Justičná revue,
r. 53, č. 4, 2001, s. 418.
4) Puchalla, M.: Trestná zodpovednosť konateľa, alebo – čo mal nový trestný zákon vyriešiť, no
nevyriešil. Míľniky práva v stredoeurópskom priestore 2007: Zborník z medzinárodnej
konferencie doktorandov a mladých vedeckých pracovníkov konanej v dňoch 16. – 18. 4. 2007
v priestoroch ÚZ NR SR Častá – Papiernička organizovanej Právnickou fakultou Univerzity
Komenského v Bratislave pod záštitou dekana PraF UK v Bratislave doc. JUDr. Mariána Vrabka,
CSc. – 1. vyd. – Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, Vydavateľské
oddelenie, 2007, s. 678.
5) Klátik, J.: Trestná zodpovednosť podnikateľov. In: Obchodné právo. Ružomberok: Epos, r. 7,
č. 7 – 8, s. 62.
6) Fryšták, M.: Trestní odpovědnost právnických osob jako jeden z možných nástrojů boje
s hospodářskou kriminalitou. . In: Dny práva – 2008 – Days of Law. Sborník z 2. ročníku
mezinárodní konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Brno:
Masarykova Univerzita, 2008, s. 211 – cd s. 5.
7) Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde, 2007, s. 28.
159
Eduard Burda,
Lucia Kurilovská
1)
Okrem argumentov za a proti zavedeniu trestnej zodpovednosti
právnických osôb8), rezonovala v odborných kruhoch aj samotná konštrukcia
trestnej zodpovednosti právnických osôb9) a otázka pričítateľnosti trestného
činu právnickej osobe10), problém súčasného postihu právnickej osoby
a fyzických osôb11), ochrana práv tretích osôb v súvislosti so zavedením
trestnej zodpovednosti právnických osôb12), procesné práva právnických
osôb v trestnom konaní,13) a mnohé ďalšie otázky. Na potrebu zavedenia
trestnej zodpovednosti právnických osôb pritom upozorňujú aj odborníci
z iných právnych odvetví, než je trestné právo. 14)
8) K tomu bližšie pozri napr. Kotrecová, A. – Kačáni, M. – Kordík, M.: Trestná zodpovednosť
právnických osôb, argumenty pre a proti In.: Sborník příspěvků s mezinárodní konference Nové
jevy v hospodářské a finanční kriminalitě – vnitrostátní a evropské aspekty, pořádané Katedrou
trestního práva Právnické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně dne 14. 2. 2008 v Brně. Brno:
Masarykova Univerzita v Brně, 2008, s. 181 – 199; alebo Rabinská, I.: Několik poznámek
k zamítnutému vládnímu návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
Míľniky práva v stredoeurópskom priestore 2007: Zborník z medzinárodnej konferencie
doktorandov a mladých vedeckých pracovníkov konanej v dňoch 16. – 18. 4. 2007 v priestoroch
ÚZ NR SR Častá – Papiernička organizovanej Právnickou fakultou Univerzity Komenského
v Bratislave pod záštitou dekana PraF UK v Bratislave doc. JUDr. Mariána Vrabka, CSc. – 1. vyd.
– Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, Vydavateľské oddelenie,
2007, s. 670 – 672.
9) K tomu bližšie pozri napr.: Záhora, J.: Trestná zodpovednosť právnických osôb. In: Rekodifikácia
trestného práva. Zborník z celoštátnej konferencie s medzinárodnou účasťou konanej
dňa17. mája 2004. Bratislava: Akadémia Policajného zboru v Bratislave, 2004, s. 74.
10) K tomu bližšie pozri napr.: Šámal, P.: K otázce přičitatelnosti trestného činu právnické osobě. In:
Dny práva – 2008 – Days of Law. Sborník z 2. ročníku mezinárodní konference pořádané
Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Brno: Masarykova Univerzita, 2008, s. 220.
11) K tomu bližšie pozri napr. Kratochvíl, V.: Zákaz dvojího potrestání na pomezí trestní odpovědnosti
právnických a fyzických osob (evropské, rakouské a české pohledy). In.: Dny práva – 2008
– Days of Law. Sborník z 2. ročníku mezinárodní konference pořádané Právnickou fakultou
Masarykovy Univerzity v Brně. Brno: Masarykova Univerzita, 2008, s. 214.
12) K tomu bližšie pozri napr.: Kocina, J.: Trestní odpovědnost právnických osob a práva třetích osob.
In: Dny práva – 2008 – Days of Law. Sborník z 2. ročníku mezinárodní konference pořádané
Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Brno: Masarykova Univerzita, 2008, s. 213.
13) K tomu bližšie pozri napr. Šimovček, I. – Jalč, A.: Procesné práva právnických osôb v trestnom
konaní. In: Dny práva – 2008 – Days of Law. Sborník z 2. ročníku mezinárodní konference
pořádané Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Brno: Masarykova Univerzita, 2008,
s. 222; alebo Kuchta, J.: Trestní řízení proti právnickým osobám z pohledu některých zásad
trestního práva procesního. Dny práva – 2008 – Days of Law. Sborník z 2. ročníku mezinárodní
konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Brno: Masarykova
Univerzita, 2008, s. 215.
14) K tomu bližšie pozri napr. Čunderlík, Ľ.: Aktuálne otázky normotvorby v oblasti finančného trhu
a jeho regulácie. In: Sborník příspěvků z konference Olomoucké debaty mladých právniků 2008
pořádané ve dnech 8. až 10. září 2008 Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci pod
záštitou děkanky PF UK prof. JUDr. Milany Hrušákové, CSc. Olomouc: Iuridicum Olomoucense
o. p. s., 2008, s. 127 – cd s. 38.
160
1)
O spoločenských podmienkach sa dá diskutovať, nás však zaujal druhý
okruh argumentov. Boli doterajšie návrhy na zavedenie trestnej
zodpovednosti právnických osôb naozaj také „deravé“, že bolo
najlepším riešením ich neprijať? Preto sme v tomto článku predmetné
návrhy podrobili podrobnému skúmaniu ich legislatívneho znenia.
Vychádzali sme pritom z pôvodného vládneho návrhu Trestného zákona,
ktorý v roku 2005 vtedajší minister spravodlivosti Lipšic stiahol z rokovania NR
SR, a potom z neho vyňal trestnú zodpovednosť právnických osôb (ďalej len
„návrh TZ“). Následne z neprijatého vládneho návrhu osobitného zákona
o trestnej zodpovednosti právnických osôb, z ktorého účinnosťou sa počítalo
od 1. júla 2006 (ďalej len „návrh zákona o TZPO“). Ako aj z neprijatého
poslaneckého návrhu osobitného zákona o trestnej zodpovednosti
právnických osôb, z ktorého účinnosťou sa počítalo od 1. januára 2008.
Tomuto tretiemu návrhu sa však nebudeme venovať samostatne, pretože je
takmer identický z návrhom zákona o TZPO s plánovanou účinnosťou od
1. júla 2006.
Pritom treba povedať, že návrh zákona o TZPO vychádzal z rovnakého
základu ako návrh TZ, akurát bol omnoho prepracovanejší, obsahoval
hmotnoprávne inštitúty, ktoré návrh TZ opomenul (napr. účinnú ľútosť,
premlčanie výkonu trestu a zahladenie odsúdenia; alebo zásady ukladania
trestov a ochranných opatrení právnickým osobám) a komplexný dojem
umocňoval zapracovaním procesnoprávnych aspektov trestnej zodpovednosti právnických osôb. Zo systematického hľadiska môžeme návrh
zákona o TZPO označiť za veľmi kvalitný a to na rozdiel od návrhu TZ, ktorý
mal v relevantnej časti zjavných rezerv viac než dosť už na prvý pohľad.
Neobišli sme ani pokus o legislatívne vyjadrenie nepravej trestnej
zodpovednosti právnických osôb v novele TZ pripravovanej Ministerstvom
spravodlivosti SR, ktorá sa však do NR SR nikdy nedostala (ďalej len „návrh
nepravej TZPO“).
K objaveným nedostatkom jednotlivých návrhov na zavedenie trestnej
zodpovednosti právnických osôb sme zároveň formulovali konkrétne
legislatívne alternatívy, ktoré by mohli pomôcť tieto nedostatky odstrániť.
161
Eduard Burda,
Lucia Kurilovská
Častými argumentmi proti zavedeniu trestnej zodpovednosti právnických
osôb bolo to, že súčasné spoločenské podmienky na Slovensku nie sú
vhodné pre zavedenie trestnej zodpovednosti právnických osôb najmä
kvôli obavám z jej zneužitia, ako aj to, že žiadny z existujúcich legislatívnych
návrhov trestnej zodpovednosti nebol dostatočne kvalitný na to, aby mohol
byť schválený.
Návrh nepravej TZPO bol založený na tom, že v skutočnosti nešlo
o žiadnu trestnú zodpovednosť právnických osôb. Do trestného zákona
mali byť bez hlbších súvislostí jednoducho „vpašované“ dve ochranné
opatrenia, ktoré mohli byť uložené právnickým osobám a to zhabanie určenej
peňažnej čiastky (§ 83a návrhu nepravej TZPO) a zhabanie majetku (§ 83b
návrhu nepravej TZPO).
Zhabanie určenej peňažnej čiastky podľa § 83a ods. 1 návrhu TZPO:
„Zhabanie určenej peňažnej čiastky uloží súd právnickej osobe, ak bol
spáchaný trestný čin alebo došlo k účasti na trestnom čine návodom
alebo pomocou na jeho spáchanie v súvislosti s:
a) výkonom oprávnenia zastupovať túto právnickú osobu,
b) výkonom oprávnenia prijímať rozhodnutia v mene tejto právnickej
osoby,
c) výkonom oprávnenia vykonávať kontrolu v rámci tejto právnickej
osoby, alebo
d) zanedbaním dohľadu alebo náležitej starostlivosti v tejto
právnickej osobe.“
Zhabanie majetku podľa § 83b ods. 1 návrhu TZPO: „Zhabanie majetku
súd môže uložiť právnickej osobe, ak bol spáchaný trestný čin uvedený
v § 58 ods. 2“ (TZ – pozn. autorov) „v súvislosti s:
a) výkonom oprávnenia zastupovať túto právnickú osobu,
b) výkonom oprávnenia prijímať rozhodnutia v mene tejto právnickej
osoby,
c) výkonom oprávnenia vykonávať kontrolu v rámci tejto právnickej
osoby, alebo
d) zanedbaním dohľadu alebo náležitej starostlivosti v tejto právnickej
osobe.“
Zavedenie nepravej trestnej zodpovednosti právnických osôb považujeme „...za alibistické a to z toho dôvodu, že na jednej strane chce
sankcionovať právnickú osobu spôsobom, ktorý sa viac podobá trestu, ako
ochrannému opatreniu, a zároveň na druhej strane takto zavedené ‘ochranné
opatrenia‘ mu umožňujú vyhnúť sa zavedeniu trestnoprávnej zodpovednosti
právnických osôb“15) (napríklad vzhľadom na určité medzinárodné tlaky).
15) Trylč, M.: Právnické osoby v návrhu novely Trestného zákona. In: Míľniky práva
v stredoeurópskom priestore 2008: Zborník z medzinárodnej konferencie doktorandov
a mladých vedeckých pracovníkov konanej v dňoch 3. – 5. 4. 2008 v priestoroch ÚZ NR SR
Častá – Papiernička organizovanej Právnickou fakultou Univerzity Komenského v Bratislave pod
záštitou dekana PraF UK v Bratislave doc. JUDr. Mariána Vrabka, CSc. – 1. vyd. – Bratislava:
Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, Vydavateľské oddelenie, 2008, s. 758.
162
1)
Na druhej strane, ak môže byť právnická osoba postihnutá ochranným
opatrením, ktoré má skôr charakter trestu, ale zároveň nebude považovaná za
obvinenú v trestnom konaní, pochopiteľne jej nebude garantovaný taký
rozsah práv ako obvinenému.
Z uvedených dôvodov bude mať právnická osoba v prípade takto poňatej
nepravej trestnej zodpovednosti právnických osôb ešte omnoho horšie
postavenie, ako keby bola zavedená riadna trestná zodpovednosť
právnických osôb z čo najpresnejšie stanovenými hmotnoprávnymi
i procesnoprávnymi pravidlami. Jedine, že by sa tieto dve ochranné opatrenia
plánovali ako určitá zástierka, že sme na Slovensku s trestnou
zodpovednosťou právnických osôb niečo robili, ale pre nedostatočnú určitosť
právnej úpravy a mnohých dier v nej ju súdy radšej neaplikujú.
Tak či onak, dostávame sa ku konštatovaniu, že nepravá trestná
zodpovednosť právnických osôb je na Slovensku „slepou uličkou“
vývoja, do ktorej neradno vstupovať.
Často diskutovanou otázkou v súvislosti so zavedením trestnej
zodpovednosti právnických osôb je rozsah trestných činov, za ktoré môže
byť právnická osoba zodpovedná. Svojho času aj návrh TZ počítal
s možnosťou trestnej zodpovednosti právnických osôb za všetky trestné činy
s výnimkou taxatívne uvedených trestných činov. Neskôr však od tohto
modelu upustil a vo verzii, ktorá sa dostala do NR SR v prvej polovici roka
2005 už pripúšťal trestnú zodpovednosť právnických osôb iba za úzky okruh
trestných činov taxatívne uvedených v § 123 ods. 3 TZ. Z rovnakého princípu
vychádzal aj návrh zákona o TZPO v § 4.
Viacerí trestní právnici zastávajú názor, že takéto riešenie je správne,
pretože si nevedia predstaviť, že by právnické osoby vôbec fakticky mohli
niesť zodpovednosť na niektorých typoch trestných činov, napríklad na
znásilnení alebo výtržníctve. My si oproti tomu myslíme, že akýkoľvek
trestný čin môže byť spáchaný v súvislosti s činnosťou právnickej
163
Eduard Burda,
Lucia Kurilovská
Takto poňatá nepravá trestná zodpovednosť právnických osôb sa
rovnako ako pravá nevyhne obavám z prílišnej difamácie právnickej osoby
v očiach laickej verejnosti vzhľadom k tomu, že bude vystupovať v trestnom
konaní ako osoba do určitej miery zodpovedná za nejaký trestný čin. Laickej
verejnosti, vyznačujúcej sa pomerne nízkym právnym vedomím, je totiž
srdečne jedno, či je osoba obvinená, odsúdená, považovaná za páchateľa
právoplatným odsudzujúcim rozsudkom alebo len mediálnym konštatovaním.
Rovnako nebude akcentovať skutočnosť, že právnická osoba je len
postihnutá v trestnom konaní alebo sa o takomto postihu uvažuje.
osoby, ktorá z neho môže mať majetkový prospech či inú výhodu.
Napríklad návrh TZ i návrh zákona o TZPO ustanovuje trestnú zodpovednosť
právnických osôb aj za trestné činy obchodovania s ľuďmi a obchodovania
s deťmi, čo je rozhodne správne riešenie, pretože práve tieto trestné činy vo
veľkej miere páchajú dobre organizované medzinárodné zločinecké skupiny,
ktoré svoju činnosť neraz páchajú prostredníctvom právnických osôb. Pritom
je všeobecne známy fakt, že najmä obchodovanie so ženami sa praktizuje za
účelom donútenia týchto žien k prostitúcii. A rovnako je známy fakt, že na
prvotné zlomenie odporu ženy proti tomu, aby sa s ňou nakladalo takýmto
spôsobom, je jej opakované znásilňovanie. Toto znásilňovanie sa deje pre
účely obchodu s ľuďmi, za ktorý môže právnická osoba trestne zodpovedať.
Prečo by potom nemohla trestne zodpovedať aj za znásilnenie? Podobne
trestný čin výtržníctva je o to nebezpečnejší, čím je organizovanejší, v krajnom
prípade môže dokonca prerásť do masových výtržností. A čo ak takéto
výtržnosti organizuje skupina extrémistov, ktorá sa organizuje v právnickej
osobe, či už je to občianske združenie alebo politická strana? (Na Slovensku
máme s takýmito extrémistickými právnickými osobami skúsenosti, napríklad
Slovenská pospolitosť bola zakázaná Najvyšším súdom SR z dôvodu šírenia
rasovej a národnostnej neznášanlivosti.)
Zaujímavá je konštrukcia trestného činu spáchaného právnickou
osobou. Podľa § 5 ods. 1 návrhu zákona o TZPO (a veľmi podobne znel
i návrh TZ): „Trestný čin uvedený v § 4 je spáchaný právnickou osobou, ak
je spáchaný v jej prospech a spáchal ho
a)
jej štatutárny orgán alebo jeho člen,
b)
jej dozorný orgán alebo jeho člen, alebo
c)
iná osoba oprávnená zastupovať právnickú osobu alebo za ňu
rozhodovať“.
Pre trestnú zodpovednosť právnických osôb sa podľa tohto ustanovenia
teda vyžaduje kumulatívne splnenie spáchania trestného činu v prospech
právnickej osoby (pričom môže ísť o akúkoľvek výhodu majetkovej povahy
i nemajetkovej povahy; výhodou majetkovej povahy sú napríklad peniaze
získané obchodom s ľuďmi, výhodou nemajetkovej povahy je napríklad strata
záujmu vyšetrovateľov o vyšetrovanie aktivít právnickej osoby na základe
úspešného korupčného správania sa jej štatutárov voči vyšetrovateľom)
a spáchanie tohto trestného činu jednou z osôb uvedených v písm. a) až c),
ktorá má k právnickej osobe určitý právny vzťah.
Problematický je znak, že trestný čin musí byť spáchaný v prospech
právnickej osoby, pretože tento znak nepokrýva celú škálu
kriminálnych činností, pri ktorých je právnická osoba používaná.
Právnická osoba totiž v praxi často nemá prospech z trestnej činnosti, na
ktorú je používaná, je však prostriedkom, cez ktorý sa trestná činnosť pácha
164
(napr. obchodovanie s ľuďmi prebieha cez právnickú osobu, obchodnú
spoločnosť, ktorej predmetom činnosti je kamiónová preprava, zisky z tohto
obchodovania si však medzi seba rozdelí štatutár tejto právnickej osoby,
niektorí jeho zamestnanci a ďalšie spolupracujúce osoby, samotná právnická
osoba však z tohto žiadny prospech nemá). Preto je definícia trestného činu
spáchaného právnickou osobou v návrhu TZ i v návrhu zákona o TZPO
nepostačujúca. Uvedená medzera by sa mohla vyplniť napríklad nasledovnou
formuláciou: „Trestný čin uvedený v § 4 je spáchaný právnickou osobou,
ak je spáchaný v jej prospech alebo aspoň čiastočne jej prostredníctvom,
okrem prípadov, keď je jediným porušeným alebo ohrozeným záujmom
chráneným Trestným zákonom záujem tejto právnickej osoby, a spáchal
ho...“16)
Úplne dokonalý však nie je ani výpočet subjektov, prostredníctvom
ktorých je trestný čin pričítateľný právnickej osobe. Otázky môže
spôsobovať písm. c) „iná osoba oprávnená zastupovať právnickú osobu
alebo za ňu rozhodovať“. Inou osobou oprávnenou zastupovať právnickú
osobu je akákoľvek osoba, nielen zamestnanec, spoluvlastník či člen
výkonných alebo dozorných orgánov (ktorý je už zahrnutý v písm. a) a b))
právnickej osoby, ktorý je splnomocnený konať za právnickú osobu a tak
vytvárať právne vzťahy medzi právnickou osobou a inými subjektmi práva
(napr. takou osobou môže byť advokát; alebo zamestnanec, ktorý má
splnomocnenie uzatvárať zmluvy so subdodávateľmi o dodávke materiálu).
Pojem rozhodovanie sa potom nevzťahuje na právne konanie právnickej
osoby navonok, ale len na vnútroorganizačné riadiace vzťahy, ktoré sami
osebe nemajú povahu právnych úkonov ako aj na rozhodovanie o faktických,
vecných otázkach (napr. že je potrebné opraviť potrubie, alebo akým
spôsobom sa opraví potrubie). Osoba, ktorá je oprávnená rozhodovať za
právnickú osobu je:
a)
spolumajiteľ alebo člen valného zhromaždenia či iného orgánu
rozhodujúceho o vnútorných veciach spoločnosti, ale len vtedy, keď
tieto rozhodnutia majú vplyv navonok, teda voči iným subjektom práva
(napr. akcionári odhlasujú zmenu zamerania činnosti spoločnosti tak, že
táto činnosť bude úplne zjavne porušovať priemyselné práva inej
spoločnosti). Rozhodnutie nemá vplyv navonok v prípadoch, keď síce
má rozhodnutie vplyv na iné subjekty, ale tento vplyv sa prejavuje iba na
vzťahoch, ktoré sú vnútornou záležitosťou spoločnosti (napr. ak 70 %
akcionárov rozhodne o zmene svojich akcii na prioritné, pričom niekoľko
16) Pričom treba pripomenúť, že § 5 ods. 4 návrhu zákona o TZPO pamätal aj na prípady svojvoľného,
úmyselného excesu osôb uvedených v ods. 1 a následne i ods. 2, keď zakotvil: „Ustanovenia
odsekov 1 a 2 sa nepoužijú, ak osoby uvedené v odsekoch 1 a 2 konali voči právnickej osobe
podvodne.“
165
Eduard Burda,
Lucia Kurilovská
1)
rokov po sebe rozhodnú, že zisk sa bude deliť len medzi prioritných
akcionárov) ako sú vzťahy k subjektom, ktoré majú na právnickej osobe
majetkovú alebo inú účasť. Ak rozhodnutie o vnútorných otázkach
právnickej osoby nemá vonkajší vplyv na iné subjekty, nejde totiž
o rozhodovanie za právnickú osobu, ale o rozhodovanie o právnickej
osobe.
b)
zamestnanec právnickej osoby alebo iná osoba patriaca do právnickej
osoby, ktorá riadi v právnickej osobe aspoň jednu ďalšiu osobu, teda
rozhoduje, čo bude táto osoba robiť (napr. viceprezident občianskeho
združenia, ktorý má momentálne v sekcii, ktorú riadi, povedzme
vydávanie časopisu, jedného človeka),
c)
zamestnanec právnickej osoby alebo iná osoba patriaca do právnickej
osoby (napr. člen občianskeho združenia), ktorá rozhoduje o vecnom
probléme (napr. ako vyriešiť technický problém s odpadovou vodou, aby
tá neunikla do rieky),
d)
osoba úplne mimo právnickej osoby, ktorá má na základe jej poverenia
alebo objednávky, teda v rámci činnosti pre právnickú osobu rozhodovať
o vecnom probléme (napr. právnická osoba si najme človeka, aby riešil
jej technický problém s odpadovou vodou, ten to však zbabre – pretože
právnická osoba chcela ušetriť a preto si najala najlacnejšieho i keď
najslabšie kvalifikovaného človeka – a spôsobí tak na životnom prostredí
škodu veľkého rozsahu).
Z tohto výkladu vyplýva, že páchanie trestných činov zamestnancom
alebo iným členom právnickej osoby (napr. člen občianskeho združenia)
alebo aj osobou úplne mimo právnickej osoby, ktorá vykonáva na
základe poverenia alebo objednávky právnickej osoby pre ňu činnosť,
ak tieto osoby nemajú žiadnu rozhodovaciu právomoc a to ani
o vecných problémoch, nemôže byť spáchanie trestného činu
právnickou osobou podľa ods. 1, čo nie je vyhovujúce riešenie (napr.
právnická osoba pošle dvoch svojich zamestnancov jednoducho opraviť
potrubie odpadovej vody a tí svojou nedbanlivosťou spôsobia únik odpadovej
vody a následne škodu veľkého rozsahu na životnom prostredí).
Preto odsek 2 § 4 návrhu zákona o TZPO (a v písmene a) čiastočne aj
návrh TZ) rozšíril trestnú zodpovednosť právnických osôb: „Trestný čin
v prospech právnickej osoby uvedený v § 4 je spáchaný právnickou
osobou aj vtedy, ak osoba uvedená v odseku 1
a)
166
nedostatočným dohľadom alebo kontrolou, ktoré boli jej
povinnosťou, hoci z nedbanlivosti umožnila spáchať trestný čin
osobou, ktorá konala v rámci oprávnení, ktoré jej boli zverené
právnickou osobou, alebo
1)
na spáchanie trestného činu použila inú právnickú alebo fyzickú
osobu.“
Predmetné ustanovenie teda rieši problém osôb podieľajúcich sa
na činnosti právnickej osoby, avšak bez akejkoľvek rozhodovacej
právomoci či možnosti zastupovania právnickej osoby. Trestná
zodpovednosť právnickej osoby je tu postavená v písm. a) na minimálne
nedbanlivostnom zanedbaní povinnosti osôb podľa ods. 1 pri dohľade,
respektíve kontrole iných osôb pri výkone činnosti pre právnickú osobu.
A v písm. b) v úmyselnom použití inej osoby, či už právnickej alebo fyzickej na
spáchanie trestného činu.
Lenže formulácia § 4 ods. 2 návrhu zákona o TZPO (a rovnako
i § 123 ods. 2 návrhu TZ) je chybná, pretože sa logicky vylučuje. Ako
môže niekto z právnickej osoby spôsobiť spáchanie trestného činu
právnickou osobou tým, že z nedbanlivosti umožní spáchanie trestného činu
osobou, ktorá zároveň konala v rámci oprávnení zverených právnickou
osobou? Ak osoba umožní inej osobe spáchať trestný čin, pričom táto iná
osoba konala v rámci oprávnení zverených právnickou osobou, umožňujúca
osoba alebo iná na to oprávnená osoba z vnútra právnickej osoby musela dať
na protiprávne konanie konajúcej osoby minimálne súhlas. Úmyselne.
A konanie umožňujúcej osoby alebo inej osoby z vnútra právnickej osoby by
potom spočívalo v poskytnutí protiprávnych faktických (nie právnych)
oprávnení (respektíve inštrukcii) konajúcej osobe. A pokiaľ neprišlo ani len
k takémuto súhlasu a oprávnenia zverené konajúcej osobe právnickou
osobou boli v súlade so všeobecne záväznými právnymi predpismi, potom
konajúca osoba nemohla spáchať trestný čin, keď konala v rámci týchto
oprávnení. Zamotaný legislatívny problém znefunkčňujúci dané ustanovenie.
Legislatívci týmto ustanovením chceli zrejme povedať niečo iné a to: „Trestný
čin v prospech právnickej osoby uvedený v § 4 je spáchaný právnickou
osobou aj vtedy, ak osoba uvedená v odseku 1
a) nedostatočným dohľadom alebo kontrolou, ktoré boli jej
povinnosťou, hoci z nedbanlivosti umožnila spáchať trestný čin
osobou, ktorá v dôsledku nedostatočnej kontroly alebo dohľadu
mohla prekročiť a prekročila svoje oprávnenia, ktoré jej boli
zverené právnickou osobou, alebo
b) na spáchanie trestného činu použila zamestnanca alebo iného
člena právnickej osoby, alebo,
c) na spáchanie trestného činu použila inú právnickú alebo fyzickú
osobu.“
V návrhu TZ aj v návrhu zákona o TZPO sa v priam likvidačnom
variante objavil peňažný trest. Pritom nejde o výšku hornej hranice trestnej
sadzby, tá môže byť v konkrétnom prípade vzhľadom na veľkosť, majetkové
167
Eduard Burda,
Lucia Kurilovská
b)
pomery a vplyv právnickej osoby odôvodnená aj v značnej výške ako bolo pol
miliardy slovenských korún (16 596 959,4 Eur.). Problematická je práve
dolná hranica trestných sadzieb peňažného trestu, ktorá by bola v aplikácii na
konkrétne prípady často drakonická. Trestné sadzby peňažného trestu
ustanovuje § 10 ods. 1 a 2 návrhu zákona o TZPO (a podobne aj § 126 návrhu
TZ) nasledovne:
„1) Právnickej osobe môže súd uložiť peňažný trest za trestný čin,
na ktorý Trestný zákon ustanovuje hornú hranicu trestnej sadzby odňatia
slobody
a) do 3 rokov od 50 000 Sk do 10 000 000 Sk,
b) do 5 rokov od 500 000 Sk do 50 000 000 Sk,
c) do 10 rokov od 10 000 000 Sk do 100 000 000 Sk,
d) do 15 rokov od 20 000 000 Sk do 200 000 000 Sk,
nad 15 rokov od 30 000 000 Sk do 500 000 000 Sk.
2) Ak právnická osoba opätovne spácha trestný čin, ak už bola pre
taký alebo iný závažnejší trestný čin v posledných troch rokoch
potrestaná, zvyšujú sa dolné hranice a horné hranice sadzieb uvedených
v odseku 1 o jednu tretinu.“
Pre niektoré právnické osoby je totiž, najmä ak sú vo finančných
problémoch, likvidačný aj peňažný trest v hodnote 500 000 Sk (16 596, 95
Eur.), ktorý je minimálnou sadzbou pri trestných činoch, pri ktorých je v TZ
trestná sadzba trestu odňatia slobody nad 3 roky do 5 rokov. Navyše, ak si
uvedomíme, že horná hranica trestu odňatia slobody od 5 rokov do 10 rokov
je pri mnohých základných skutkových podstatách trestných činov, ktoré sa
môžu v konkrétnom prípade prejaviť ako fakticky nie až také nebezpečné
trestné činy, ba dokonca relatívne bagateľné trestné činy (napr. trestný čin
nedovolenej výroby omamných a psychotropných látok, jedov alebo
prekurzorov, ich držanie a obchodovanie s nimi podľa § 172 ods. 1 TZ sa
môže prejaviť aj tak, že pár chlapov združených do malej spol. s. r. o.
zaoberajúcej sa poľnohospodárstvom predá pár dávok marihuany, ktorú
predtým dopestovali v rámci činnosti právnickej osoby), minimálna trestná
sadzba peňažného trestu
pre právnickú osobu 10 000 000 Sk
(331 939,2 Eur.) je doslova šialená.
K tomu si pripočítajme ďalšiu veľkú chybu, ktorou je absencia inštitútu
mimoriadneho zníženia peňažného trestu ako v návrhu TZ, tak v návrhu
zákona o TZPO (mimoriadne zníženie trestu podľa § 39 TZ v tomto prípade
nemôžeme použiť, pretože z jeho povahy vyplýva, že sa vzťahuje najmä na
trest odňatia slobody a hlavne vyslovene určuje, že ide o zníženie trestu pod
dolnú hranicu trestnej sadzby ustanovenej týmto zákonom, teda Trestným
zákonom; k použitiu inštitútu analógie s Trestným zákonom v prospech
168
1)
Predkladané legislatívne riešenie by sa tak čiastočne dostalo do príkreho
rozporu s § 7 písm. a) návrhu zákona o TZPO o zásadách ukladania trestov
a ochranných opatrení (v návrhu TZ tieto zásady absentovali): „Pri určovaní
druhu trestu a jeho výmery a pri ukladaní ochranných opatrení súd
prihliada tiež a) k tomu aby postihovali iba právnickú osobu tak, aby bol
zabezpečený ich čo najmenší vplyv na zamestnancov a veriteľov
právnickej osoby a na iné tretie osoby...“
Tieto dve chyby peňažného trestu prejavujúce sa v nezohľadnení
reálnej situácie právnickej osoby a následnej neprimeranej prísnosti
navrhujeme odstrániť vytvorením inštitútu mimoriadneho zníženia
peňažného trestu uloženého právnickej osobe: „Ak súd vzhľadom na
okolnosti prípadu alebo majetkové pomery právnickej osoby má za to, že
by použitie trestnej sadzby peňažného trestu ustanovenej v § 10 ods. 1
alebo 2 bolo neprimerane prísne, alebo by sa uložením peňažného trestu
v sadzbe ustanovenej v § 10 ods. 1 alebo 2 zmarilo alebo podstatne
sťažilo uspokojenie veriteľa právnickej osoby alebo by sa neprimerane
zhoršilo postavenie zamestnancov právnickej osoby, možno právnickej
osobe uložiť trest pod dolnú hranicu peňažného trestu ustanoveného
v § 10 ods. 1 alebo 2.“ Vzhľadom k tomu, že návrh zákona o TZPO
neobsahoval povinnosť súdov uložiť právnickej osobe peňažný trest,
uvedeným návrhom inštitútu mimoriadneho zníženia peňažného trestu
uloženého právnickej osobe sa nijako nezvyšuje priestor pre korupciu
v súdnictve. A tento inštitút navyše plne rešpektuje vyššie citovanú základnú
zásadu ukladania trestov a ochranných opatrení právnickej osobe podľa § 7
písm. a) návrhu zákona o TZPO.
Pri peňažnom treste i pri treste prepadnutia majetku sú v návrhu zákona
o TZPO (nie však v návrhu TZ) vhodne zakomponované ustanovenia, podľa
17) A to aj napriek § 56 ods. 3 TZ umožňujúcemu platiť peňažný trest v splátkach, ako aj § 57 ods. 1
TZ, ktorý znie: „Pri ukladaní peňažného trestu súd prihliadne na osobné a majetkové pomery
páchateľa. Peňažný trest neuloží, ak je zrejmé, že je nevymožiteľný,“ ktoré by sa vzťahovali aj na
peňažný trest uložený právnickej osobe a to vzhľadom na § 33 ods. 1 návrhu zákona o TZPO: „Ak
tento zákon neustanovuje inak, použijú sa ustanovenia všeobecnej časti Trestného zákona a
primerane ustanovenia Trestného poriadku, ak to povaha veci nevylučuje.“
169
Eduard Burda,
Lucia Kurilovská
páchateľa sme v praxi skeptickí, navyše takto dôležitá vec by sa mala riešiť
zákonom, nie analógiou). Je síce pravda, že súdy by neboli povinné uložiť
peňažný trest, na druhej strane je ale veľká pravdepodobnosť, že v praxi by sa
najčastejšie vyskytoval pri trestnej zodpovednosti právnických osôb práve
peňažný trest. A v prípadoch, v ktorých by ho bolo vhodné použiť, ale
v miernejšej forme, než ustanovujú brutálne dolné hranice trestnej sadzby by
boli súdy postavené pred rozhodnutie: buď nepoužijem účinnú sankciu alebo
de facto spôsobím krach právnickej osoby.17)
ktorých môžu byť veritelia právnickej osoby uspokojení z peňažného
trestu alebo prepadnutého majetku, ak bol na právnickú osobu
vyhlásený konkurz – pri treste prepadnutia majetku musí byť konkurz
dôsledkom uloženého trestu prepadnutia majetku – (§ 7 ods. 3 a § 12 ods. 5
návrhu zákona o TZPO). Zastávame názor, že obmedzenie možnosti
uspokojenia veriteľov právnickej osoby z peňažného trestu alebo majetku
prepadnutého uložením trestu prepadnutia majetku iba v prípade konkurzu
právnickej osoby zbytočne obmedzuje práva veriteľov, na ochranu ktorých
tiež slúži zavedenie trestnej zodpovednosti právnických osôb. Preto
navrhujeme, aby mohli byť veritelia z týchto trestov uspokojení vždy, ak
si to vyžadujú majetkové pomery potrestanej právnickej osoby a aby
mohli byť uspokojení z trestu prepadnutia majetku aj v prípade, že
konkurz na právnickú osobu bol vyhlásený z iného dôvodu ako je
uloženie trestu prepadnutia majetku.
Nepochopenie prepojenia medzi trestným právom a inými
právnymi odvetviami, najmä obchodným právom viedlo k deformácii
trestu zákazu činnosti podľa § 13 ods. 1 návrhu zákona o TZPO (a obdobne
§ 128 ods. 1 návrhu TZ): „Zákaz vymedzenej činnosti znamená trvalý alebo
prechodný zákaz vykonávať jeden alebo viac predmetov podnikania
alebo činnosti, na ktoré treba osobitné povolenie, alebo ktorých
podmienky upravuje osobitný predpis.“ Legislatívci si zrejme v toto prípade
neuvedomili, že pojem „osobitný predpis“ znamená každý všeobecne
záväzný právny predpis iný ako zákon o trestnej zodpovednosti právnických
osôb (prípadne Trestný zákon), teda napríklad aj živnostenský zákon (zákon č.
455/1991 Zb. o živnostenskom podnikaní (živnostenský zákon) v znení
neskorších predpisov), ktorý určuje aspoň základné (všeobecné) podmienky
pre výkon akejkoľvek živnosti vrátane voľnej živnosti (§ 6 zákona
o živnostenskom podnikaní). Súd by tak mohol právnickej osobe zakázať
vykonávať v podstate akúkoľvek živnosť a činnosť v rámci nej, aj takú
malichernosť, akou je napríklad podomový predaj papúč. A toto zrejme
legislatívci dosiahnuť nechceli. Chceli zrejme zakotviť zákaz sofistikovanejších činností, na výkon ktorých treba splniť osobitné podmienky, akou
je napríklad prevádzkovanie farmaceutických zariadení. Preto navrhujeme
takéto znenie trestu zákazu činnosti: „Zákaz vymedzenej činnosti znamená
trvalý alebo prechodný zákaz vykonávať jeden alebo viac predmetov
podnikania alebo činnosti, na ktoré treba podľa všeobecne záväzného
právneho predpisu osobitné povolenie, alebo splnenie osobitných
podmienok.“ Za osobitné podmienky by sa potom nepovažovali podmienky
vo všeobecne záväznom právnom predpise výslovne označené ako
všeobecné.
Tento problém jednoznačne potvrdzuje predpoklad, že trestnú
zodpovednosť právnických osôb nie sú schopní pripraviť trestní právnici sami,
170
1)
Mierne úsmevným je vylúčenie ochranného opatrenia súdny dohľad
nad činnosťou právnickej osoby (§ 16 návrhu zákona o TZPO, § 130
návrhu TZ) vo vzťahu k politickej strane alebo hnutiu, cirkvám
a náboženským spoločnostiam (§ 9 ods. 3 písm. a) návrhu zákona o TZPO,
podobne § 125 ods. 2 písm. a) návrhu TZ). Zvlášť keď si uvedomíme, že
súdny dohľad spočíva v kontrole, prípadne súdom určených opatreniach
potrebných na nápravu. Možno bola dôvodom takéhoto návrhu právnej
úpravy obava z prenesenia politického boja na ihrisko súdov, ktoré by mohli
byť takto zneužívané na zásahy do politického zápasu, možno obava politikov,
aby im „nebolo vidieť cez rameno“ a možno iba obyčajná snaha
o spriechodnenie trestnej zodpovednosti právnických osôb cez NR SR.
Každopádne, ak je raz politická strana alebo hnutie usvedčená právoplatným
odsudzujúcim rozsudkom, že spáchala trestný čin, je plne namieste, aby bola
kontrolovaná spoločnosťou, ktorú má ambíciu viesť (dokonca viac ako
ktorákoľvek iná právnická osoba) a aby jej bolo „vidieť cez rameno“, na čo je
nezávislý súd ako stvorený. Aj keď... politici o nezávislosti súdov asi vedia
svoje.
Isté rezervy inštitútu súdneho dohľadu nad činnosťou právnickej
osoby možno vidieť v tom, že tento dohľad vykonáva probačný alebo
mediačný úradník alebo súdom určený splnomocnenec, ktorý vo
vymedzenom rozsahu kontroluje tú časť jej činnosti, v súvislosti s výkonom
ktorej bol trestný čin spáchaný. A to je tak asi všetko, čo nám zákon hovorí
o odbornosti dohliadajúcej osoby a o jej schopnosti kvalifikovane vykonávať
dohľad. Teoreticky sa tak môže stať, že sa dohliadajúcou osobou môže
stať niekto, kto na dohliadanie na činnosti spojené s odborne
náročnými trestnými činmi (ktoré by boli pri trestných činoch právnických
osôb skôr pravidlom ako výnimkou) nemá zodpovedajúcu kvalifikáciu
a teda celá jeho činnosť je minimálne neefektívna, ak nie rovno smiešna (čo
napríklad zmôže mediačný a probačný úradník, inak kvalifikovaný psychológ
pri dohliadaní na správne vedenie účtovníctva alebo na ekologickú likvidáciu
odpadových vôd). Preto by bolo potrebné ustanoviť podrobné pravidlá na
ustanovovanie dohliadajúcich osôb vzhľadom na ich kvalifikáciu a to opäť
v spolupráci so širokým spektrom iných právnych odvetví i mimoprávnych
vedných oblastí. Za absolútne minimálny štandard považujeme takéto
zákonné vyjadrenie predmetnej požiadavky: „Súdny dohľad nad činnosťou
právnickej osoby vykonáva probačný a mediačný úradník alebo súdom
určený splnomocnenec, ktorý vo vymedzenom rozsahu kontroluje tú časť
činnosti právnickej osoby,, v súvislosti s výkonom ktorej bol trestný čin
171
Eduard Burda,
Lucia Kurilovská
bez kooperácie s odborníkmi na obchodné, občianske, pracovné, správne,
finančné, ústavné a medzinárodné právo, ale i odborníkmi z mimoprávnych
vedných oblastí, najmä ekonomických (napr. účtovníctvo) a environmentalistických.
spáchaný, a ktorý má na výkon takejto kontroly zodpovedajúcu odbornú
kvalifikáciu. Ak si výkon kontroly vyžaduje odbornú kvalifikáciu z viacerých
odborov, súd môže na výkon dohľadu určiť viacero probačných
a mediačných úradníkov alebo splnomocnencov, ktorí sa odborne
dopĺňajú pri výkone dohľadu.“
Z procesných ustanovení návrhu zákona o TZPO by mohlo v praxi
najväčšie problémy spôsobovať ustanovenie § 23 ods. 4: „Zástupcom
právnickej osoby nemôže byť fyzická osoba, ktorá už bola do konania
pribratá ako znalec, tlmočník alebo prekladateľ, alebo ktorá je v tej istej
veci obvineným, alebo ktorá bola svedkom prejednávaného skutku,
okrem prípadu, že ide o jediného člena orgánov právnickej osoby alebo
o jedinú fyzickú osobu ktorá tvorí právnickú osobu.“ Zástupcu právnickej
osoby za štandardných okolností určuje štatutárny orgán právnickej osoby.
Pritom zástupca právnickej osoby plní funkciu určitého hovorcu v podstate
s procesnými právami a povinnosťami obvineného. Nesúhlasíme najmä
s tým, že zástupcom nemôže byť osoba, ktorá bola svedkom
prejednávaného skutku (okrem prípadu, že ide o jediného člena orgánov
právnickej osoby alebo o jedinú fyzickú osobu, ktorá tvorí právnickú osobu).
Aj pokiaľ ide o trestnú zodpovednosť fyzických osôb, obvineným býva
zväčša osoba, ktorá sa dopustila skutku (teda pokiaľ trestné konanie
funguje tak ako má a nie sú vznesené intuitívne, nepremyslené uznesenia
o vznesení obvinenia) a teda o ňom empiricky vie dosť (samozrejme aj
právnická osoba môže mať okrem zástupcu aj obhajcu). Prečo takéto právo
upierať právnickej osobe a jej zástupcovi? Navyše, každá fyzická osoba
z vnútra právnickej osoby (aj keď zástupca nemusí byť z vnútra právnickej
osoby) môže byť minimálne teoreticky predvolaná ako svedok. Uvedené
zákonné ustanovenie nerieši prípad, čo sa stane, keď sa orgány činné
v trestnom konaní alebo súd rozhodnú, že za svedka bude predvolaný
zástupca. Je to vôbec možné? A ak áno, prestane následne byť zástupcom?
Sme presvedčení, že ak raz bola osoba ustanovená za zástupcu právnickej
osoby, nemôže byť nútená vystupovať v pozícii svedka, pretože v opačnom
prípade by bol obídený zmysel zákona, konkrétne ustanovenia druhej vety
§ 121 ods. 1 Trestného poriadku: „K výpovedi ani priznaniu k nemôže byť
obvinený nijakým nezákonným spôsobom donucovaný a pri výsluchu
treba rešpektovať jeho osobnosť.“ Prvá veta § 23 ods. 6 návrhu zákona
o TZPO totiž stanovuje: „Ustanovenia Trestného poriadku o výsluchu
obvineného sa použijú vo vzťahu k zástupcovi právnickej osoby
primerane.“ Ak by bol teda zástupca právnickej osoby nútený k výsluchu tak,
že by ho ustanovili za svedka, išlo by o porušenie základného práva na
obhajobu. Pre väčšiu istotu by bolo vhodné doplniť ustanovenie: „Zástupca
právnickej osoby nemôže v trestnom konaní pôsobiť v pozícii svedka, ani
nemôže byť nútený vzdať sa pozície zástupcu právnickej osoby, aby
mohol pôsobiť v pozícii svedka, ani nemôže byť uznaný za nespôsobilého
172
1)
Do istej miery rozumieme, že orgány činné v trestnom konaní a súdy
nechcú prísť o svedkov z vnútra právnickej osoby, ktorí môžu o veci poskytnúť
najzasvätenejšie informácie. Na druhej strane aj v trestnom konaní proti
fyzickej osobe sú orgány činné v trestnom konaní a súdy „ochudobnené“
o jedného faktického svedka, o ktorom je predpoklad, že môže vedieť o veci
najviac. Totiž o samotného obvineného.
Ako sme uviedli vyššie, nepravá trestná zodpovednosť právnických
osôb je minimálne v tej podobe, ako bola pripravovaná Ministerstvom
spravodlivosti SR v napokon NR SR nepredloženej novele Trestného zákona
nevhodným riešením, ktoré by svojou strohosťou buď poviedlo
k zneužívaniu tohto inštitútu, alebo naopak k alibistickému opomínaniu tohto
inštitútu. Prípadne k bizarne vyváženej kombinácii oboch uvedených
prístupov vzhľadom na konkrétne prípady, či dokonca konkrétne subjekty
trestného konania, podľa toho, ako sa to práve hodí.
Naopak, sme presvedčení, že zavedenie (pravej) trestnej
zodpovednosti právnických osôb na Slovensku je vzhľadom na
celkovú globálnu situáciu právno-historickou nevyhnutnosťou. Teda
otázkou času. Je len na nás, či sa na takýto krok náležite pripravíme kvalitne
premyslenou právnou úpravou zohľadňujúcou väzby medzi jednotlivými
právnymi odvetviami i celkové spoločenské podmienky a poznatky
mimoprávnych vied.
Ostáva zodpovedať otázku z úvodu, či nás doterajšie neúspešné
návrhy na zavedenie trestnej zodpovednosti právnických osôb
z vecného hľadiska oprávňujú k optimizmu. Na jednej strane musíme
konštatovať, že Slovenská republika urobila v tejto otázke značné pokroky
najmä zo systematického hľadiska. Ako však vyplýva z nami
prezentovaných nedostatkov konkrétneho legislatívneho znenia
doterajších návrhov trestnej zodpovednosti právnických osôb na
Slovensku, takýchto nedostatkov, ktoré by mohli znefunkčniť alebo
aspoň podstatne sťažiť riadnu realizáciu trestnej zodpovednosti
právnických osôb je pomerne dosť, a to sme poukázali iba na tie
najvypuklejšie. Aby sme zároveň pôsobili konštruktívne, navrhli sme aj
možné varianty ich riešenia. Aj z našich poznatkov ale vyplýva, že nás
čaká ešte stredne dlhá cesta, na ktorej bude treba trestnú
173
Eduard Burda,
Lucia Kurilovská
vykonávať pozíciu zástupcu právnickej osoby len preto, aby mohol
pôsobiť v pozícii svedka. To neplatí, ak právnická osoba zmení svojho
zástupcu, pričom existuje dôvodné podozrenie, že osoba, ktorá má byť
novým zástupcom právnickej osoby, bola do tejto pozície vybratá preto,
aby sa vyhla povinnosti svedčiť.“
zodpovednosť právnických osôb pripraviť v nevyhnutnej kooperácii
s odborníkmi na obchodné, občianske, pracovné, správne, finančné, ústavné a medzinárodné právo, ale i s odborníkmi z mimoprávnych
vedných oblastí, najmä ekonomických (napr. účtovníctvo) a environmentalistických.
Nie je nám známe, že by sa pri ktoromkoľvek z doterajších návrhov
zavedenia trestnej zodpovednosti právnických osôb vypracovala naozaj
komplexná analýza krokov, ktoré bude potrebné vykonať v celom právnom
poriadku s väzbami na mimoprávne súvisiace oblasti, aby trestná
zodpovednosť právnických osôb bola spôsobilá na Slovensku fungovať
optimálne.
Prečo?
Čentéš, J. – Palkovič, J. – Štoffová, Z.: Trestná zodpovednosť právnických
osôb. Justičná revue, r. 53, č. 4, 2001.
Čunderlík, Ľ.: Aktuálne otázky normotvorby v oblasti finančného trhu a jeho
regulácie. In: Sborník příspěvků z konference Olomoucké debaty mladých
právniků 2008 pořádané ve dnech 8. až 10. září 2008 Právnickou fakultou
Univerzity Palackého v Olomouci pod záštitou děkanky PF UK prof. JUDr.
Milany Hrušákové, CSc. Olomouc: Iuridicum Olomoucense o. p. s., 2008.
Fryšták, M.: Trestní odpovědnost právnických osob jako jeden z možných
nástrojů boje s hospodářskou kriminalitou. . In: Dny práva – 2008 – Days of
Law. Sborník z 2. ročníku mezinárodní konference pořádané Právnickou
fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Brno: Masarykova Univerzita, 2008.
Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde, 2007.
Klátik, J.: Trestná zodpovednosť podnikateľov. In: Obchodné právo.
Ružomberok: Epos, r. 7, č. 7 – 8.
Kocina, J.: Trestní odpovědnost právnických osob a práva třetích osob. In:
Dny práva – 2008 – Days of Law. Sborník z 2. ročníku mezinárodní
konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně.
Brno: Masarykova Univerzita, 2008.
Kolesár, J. – Kucek., A.: Korupcia ako jedna z prekážok fungovania trhovej
ekonomiky. In.: Sborník příspěvků s mezinárodní konference Nové jevy
v hospodářské a finanční kriminalitě – vnitrostátní a evropské aspekty,
pořádané Katedrou trestního práva Právnické fakulty Masarykovy Univerzity
v Brně dne 14. 2. 2008 v Brně. Brno: Masarykova Univerzita v Brně, 2008.
174
1)
Kratochvíl, V.: Zákaz dvojího potrestání na pomezí trestní odpovědnosti
právnických a fyzických osob (evropské, rakouské a české pohledy). In.: Dny
práva – 2008 – Days of Law. Sborník z 2. ročníku mezinárodní konference
pořádané Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Brno:
Masarykova Univerzita, 2008.
Kuchta, J.: Trestní řízení proti právnickým osobám z pohledu některých zásad
trestního práva procesního. Dny práva – 2008 – Days of Law. Sborník z 2.
ročníku mezinárodní konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy
Univerzity v Brně. Brno: Masarykova Univerzita, 2008.
Puchalla, M.: Trestná zodpovednosť konateľa, alebo – čo mal nový trestný
zákon vyriešiť, no nevyriešil. Míľniky práva v stredoeurópskom priestore
2007: Zborník z medzinárodnej konferencie doktorandov a mladých
vedeckých pracovníkov konanej v dňoch 16. – 18. 4. 2007 v priestoroch ÚZ
NR SR Častá – Papiernička organizovanej Právnickou fakultou Univerzity
Komenského v Bratislave pod záštitou dekana PraF UK v Bratislave doc.
JUDr. Mariána Vrabka, CSc. – 1. vyd. – Bratislava: Univerzita Komenského
v Bratislave, Právnická fakulta, Vydavateľské oddelenie, 2007.
Rabinská, I.: Několik poznámek k zamítnutému vládnímu návrhu zákona
o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Míľniky práva
v stredoeurópskom priestore 2007: Zborník z medzinárodnej konferencie
doktorandov a mladých vedeckých pracovníkov konanej v dňoch 16. – 18. 4.
2007 v priestoroch ÚZ NR SR Častá – Papiernička organizovanej Právnickou
fakultou Univerzity Komenského v Bratislave pod záštitou dekana PraF UK v
Bratislave doc. JUDr. Mariána Vrabka, CSc. – 1. vyd. – Bratislava: Univerzita
Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, Vydavateľské oddelenie, 2007.
Šámal, P.: K otázce přičitatelnosti trestného činu právnické osobě. In: Dny
práva – 2008 – Days of Law. Sborník z 2. ročníku mezinárodní konference
pořádané Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Brno:
Masarykova Univerzita, 2008.
Šimovček, I. – Jalč, A.: Procesné práva právnických osôb v trestnom konaní.
In: Dny práva – 2008 – Days of Law. Sborník z 2. ročníku mezinárodní
konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně.
Brno: Masarykova Univerzita, 2008.
175
Eduard Burda,
Lucia Kurilovská
Kotrecová, A. – Kačáni, M. – Kordík, M.: Trestná zodpovednosť právnických
osôb, argumenty pre a proti In.: Sborník příspěvků s mezinárodní konference
Nové jevy v hospodářské a finanční kriminalitě – vnitrostátní a evropské
aspekty, pořádané Katedrou trestního práva Právnické fakulty Masarykovy
Univerzity v Brně dne 14. 2. 2008 v Brně. Brno: Masarykova Univerzita v
Brně, 2008.
Trylč, M.: Právnické osoby v návrhu novely Trestného zákona. In: Míľniky
práva v stredoeurópskom priestore 2008: Zborník z medzinárodnej
konferencie doktorandov a mladých vedeckých pracovníkov konanej v dňoch
3. – 5. 4. 2008 v priestoroch ÚZ NR SR Častá – Papiernička organizovanej
Právnickou fakultou Univerzity Komenského v Bratislave pod záštitou dekana
PraF UK v Bratislave doc. JUDr. Mariána Vrabka, CSc. – 1. vyd. – Bratislava:
Univerzita Komenského v Bratislave, Právnická fakulta, Vydavateľské
oddelenie, 2008.
Záhora, J.: Trestná zodpovednosť právnických osôb. In: Rekodifikácia
trestného práva. Zborník z celoštátnej konferencie s medzinárodnou účasťou
konanej dňa 17. mája 2004. Bratislava: Akadémia Policajného zboru
v Bratislave, 2004.
JUDr. Eduard Burda, PhD., JUDr. Lucia Kurilovská, PhD.,
Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave
Rechtswissenschaftliche Fakultät der Comenius Universität in Bratislava
176
právnických osôb do našich trestných kódexov
|
Pavel Baláž
K PROBLEMATIKE ZAVEDENIA
PRÁVNICKÝCH OSÔB DO NAŠICH
TRESTNÝCH KÓDEXOV
Abstrakt:
Autor na základe našej a zahraničnej literatúry, medzinárodných
záväzkov a odporúčaní analyzuje dôvody pre a proti zavedeniu trestnej
zodpovednosti právnických osôb do našich trestných kódexov. Na základe
neúspešného legislatívneho procesu zavedenia tohto inštitútu do Trestného
zákona č. 300 (2005 Z. z.) poukazuje na niektoré chyby a nedostatky, pre ktoré
nedošlo k jeho uzákoneniu.
Kľúčové slová: Trestná zodpovednosť fyzických osôb, pojem právnická
osoba, trestná zodpovednosť právnických osôb, inštitút konania za iného,
štatutárny zástupca právnickej osoby, predstavenstvo právnickej osoby.
Abstract: On the base of Slovak and foreign literature, international obligations
and recommendations, the author analyses reasons for and against the
introduction of criminal liability of legal persons into our criminal codes. Under
consideration of unsuccessful attempts of introduction of criminal liability of legal
persons into the Criminal code No 300/2005 Coll., he shows some mistakes and
defects that were the reason for disapproving the proposals.
177
Key words: criminal liability of natural persons, concept of legal person,
criminal liability of legal entities, acting for another one, statutory
representative of legal entity, board of directors
Naše trestné právo vychádza zo zásady individuálnej subjektívnej trestnej
zodpovednosti. Trestnou zodpovednosťou v zmysle tejto zásady rozumieme
trestnoprávnymi normami upravený vzťah medzi štátom a páchateľom
trestného činu, ktoré sú povinné navzájom dodržiavať pravidlá ustanovené
trestnými zákonmi. Subjektom trestnoprávneho vzťahu je trestne zodpovedný
páchateľ voči ktorému štát uplatňuje štátne donútenie. Trestná zodpovednosť
sa realizuje procesnou činnosťou justičných orgánov. Naše trestné právo,
ktoré je založené na individuálnej trestnej zodpovednosti, nepripúšťa
trestnoprávnu zodpovednosť právnických osôb ako je to u iných právnych
zodpovedností, napríklad v občianskom, obchodnom, správnom práve.
V najvšeobecnejšom význame sa za právnickú osobu vymedzuje organizácia
osôb alebo majetku, ktorá sa vytvára na určitý účel a ktorej objektívne právo
priznáva právnu subjektivitu.1)
Podľa nášho Trestného zákona je koncepcia trestnej zodpovednosti
fyzickej osoby v protiklade k trestnej zodpovednosti právnických osôb.
Socialistické trestné právo zodpovednosť právnických osôb pokladalo za
inštitút feudálneho a buržoázneho práva.2)
K argumentom pre a proti zavedeniu trestnej zodpovednosti právnických
osôb do trestných kódexov jednotlivých európskych krajín sa doposiaľ vyjadril
celý rad našich a zahraničných autorov.3) Dôvodmi pre a proti zavedeniu
trestnej zodpovednosti právnických osôb sa v staršej literatúre zaoberali
Solňař, Finger, Bouzata a ďalší. Finger na podklade francúzskej klasickej
literatúry v citovanom diele č. 2 uviedol:
l
právnické osoby nemajú vlastnú vôľu, bez vôle neni viny, bez viny neni
trestnej zodpovednosti
l
právnické osoby existujú a sú spôsobilé, len pokiaľ to je nevyhnutné, aby
plnili svoje poslanie, k čomu nepatrí páchanie deliktov, preto nie sú
spôsobilé trestné činy páchať
1) Lazar, J.a kol.: Základy občianskeho hmotného práva 1, JURA EDITION Bratislava 2004, s. 135
2) Pozri Solnar, V.: Základy trestní odpovědnosti, Akademia Praha 1972, s. 97
3) Pozri Jelinek, J.: Trestná odpovědnosť právnických osob, Linde Praha 2007, s. 215 - 217
178
l
l
pripustiť takú zodpovednosť by bolo v rozpore so zásadou personality
trestov; trest by zasiahol všetkých členov právnickej osoby, medzi
ktorými môžu byť aj osoby, ktoré nemajú s deliktom nič spoločné
trestný systém platného trestného práva je jednostranne zameraný na
osoby fyzické
nepôsobí dobre, keď vedľa trestne zodpovedných jednotlivcov bude
ešte stíhaná právnická osoba
Aj keď Finger bol v tom čase dôsledným odporcom trestnej
zodpovednosti právnických osôb, predsa na základe názorov iných autorov
pripustil, aj keď len v obmedzenej miere, možnosť zavedenia tohto inštitútu,
najmä potom, keď Bouzata zniesol protiargumenty na jeho tvrdenia, keď
uviedol že:
sociológovia tvrdia, že skupiny majú vôľu odlišnú od osôb, ktoré ich
l
tvoria a právnici ich uznávajú, čoho dôkazom je občiansko-právna
zodpovednosť právnických osôb, preto nie je možné pochybovať, že
právnické osoby nemajú plnú voľnosť neprávneho konania
trest za spáchanie trestného deliktu má priamo postihnúť len právnickú
l
osobu a nie jej členov, ktorí sa nezúčastnili trestného činu v prospech
tejto osoby
l
ak majetkové sankcie určitým spôsobom postihujú členov právnickej
osoby, bude to pre nich podnetom, aby vyvíjali nátlak na rozhodujúcich
činiteľov právnickej osoby tak, aby rešpektovali zákony a iné všeobecne
právne predpisy
l
majetkové tresty, ktoré sú väčšieho významu, možno uložiť aj právnickým
osobám, ak budú modifikované a špeciálne upravené pre túto kategóriu
osôb.
l
Zo súčasných našich a zahraničných autorov sa k zavedeniu alebo
nezavedeniu trestnej zodpovednosti právnických osôb venovalo nemálo
autorov.4) Väčšina autorov sa zhoduje, že štatistické údaje a poznatky
z justičnej praxe poukazujú čoraz viac na prípady, kedy sa právnické osoby
prostredníctvom štatutárnych zástupcov alebo členov predstavenstva
dopúšťajú protiprávnych deliktov, ktoré zakladajú určitú právnu a nie
trestnú zodpovednosť a ktoré sú neúčinné, nakoľko prostriedky iných
právnych odvetví nie sú schopné čeliť tejto kriminalistike.
4) Pozri napríklad Musil, J.: Trestní odpovědnost právnických osob, ano či ne. Trestní právo
č. 7-8/2000, s. 2
Jelinek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob, Linde Praha 2007, s. 215-217
Čečot, V. Segeš, I.: Trestná zodpovednosť právnických osôb?, Justičná revue 53, 2001,
s. 21-24
179
Pavel Baláž
l
Problematikou trestnej zodpovednosti a analýzou vybraných druhou
trestných činov, na ktorých sa priamo alebo nepriamo podieľali okrem
fyzických osôb aj právnické osoby, sa zaoberali rôzne vedecké inštitúcie,
napríklad Inštitút Maxa Planka vo Freiburgu, rôzne medzinárodné
a nadnárodné orgány a organizácie, ktorých výsledky a dohovory,
jednoznačne odporúčajú zaviesť do trestných kódexov trestnú zodpovednosť
právnických osôb, nakoľko doterajšie trestnoprávne nástroje neposkytujú
potrebnú spoločensko-právnu ochranu pred niektorými druhmi trestných
činov v hospodárskej oblasti životného prostredia, korupcie, drog, obchodu
s ľuďmi a terorizmu.
Z mnohých medzinárodných dokumentov je treba uviesť najmä
odporúčania Rady Európy o sprístupnení trestného práva k ochrane
životného prostredia; Európsky dohovor z roku 1997, ktorý v čl. 3, 4 zaväzuje
členské štáty Európskej únie zaviesť zodpovednosť právnických osôb za
korupciu, podvod, pranie špinavých peňazí; Trestnoprávny dohovor
o korupcii prijatý Výborom ministrov Rady Európy v r. 1998 v Štrasburgu,
ktorý v čl. 18 zaväzuje členské štáty prijať nevyhnutné opatrenia, aby
právnické osoby mohli byť zodpovedné za trestné činy korupcie a pranie
špinavých peňazí. Z čl. 19 vyplýva aj požiadavok zabezpečenia účinných
trestných sankcií.
Významným medzinárodným dokumentom na tomto úseku je aj Dohovor
o boji s podplácaním zahraničných verejných činiteľov v medzinárodných
obchodných transakciách prijatý OECD 17. 12. 1997, ktorý zaväzuje v čl. 2
zmluvné strany na zavedenie zodpovednosti právnických osôb za túto trestnú
činnosť. Obdobne aj § 15 Celosvetového akčného plánu, ktorý sa konal v r.
1994 v Neapole odporúčal zaviesť trestnú zodpovednosť právnických osôb
v prípadoch, kde by to prispelo k účinnému potlačeniu organizovaného
zločinu.
Významné je aj spoločné opatrenie Európskej únie k trestnej
zodpovednosti právnických osôb za účasť na trestných činoch,
obchodovanie s drogami, ľuďmi, pranie špinavých peňazí, vydieranie a iné
závažné násilné trestné činy.
Rovnako aj čl. 10 Dohovoru OSN proti národnému organizovanému
zločinu, ktorý bol prijatý na Svetovej konferencii OSN v Palerme a ktorý
zaviazal zmluvné strany prijať opatrenia na ustanovenie právnej
zodpovednosti právnických osôb za účasť členov zločineckej skupiny na
závažných organizovaných trestných činoch. Obdobne aj v čl. 5
Medzinárodného dohovoru o potláčaní financovania terorizmu, ktorý bol
prijatý na Valnom zhromaždení OSN v r. 1999 tiež zaviazal zúčastnené štáty
v rámci opatrení, aby právnická osoba bola právne zodpovedná aj za takúto
trestnú činnosť.
180
Na základe uvedených záväzkov a odporúčaní si niektoré európske štáty
vo svojich právnych kódexoch legislatívne upravili trestnú a inú právnu
zodpovednosť právnických osôb. Sú nimi: Holandsko, Portugalsko,
Francúzsko, Anglicko, Fínsko, Belgicko, Slovinsko, Dánsko. Podľa § 51 ods.
1 holandského trestného zákona možno okrem iného postihnúť za vybrané
trestné činy ktorúkoľvek verejnú spoločnosť, ak koná vo verejnom živote ako
súkromná osoba. Trestnosť fyzických a právnických osôb je navzájom
nezávislá; Podľa novely francúzskeho zákona čl. 121/2 možno postihnúť
právnickú osobu za niektorý z vybraných trestných činov, ak bol spáchaný
orgánom alebo štatutárnym zástupcom právnických osôb v jej prospech.
Z kolektívnej trestnej zodpovednosti
je vyňatý štát. Trestnosť za
predpokladaný trestný čin prichádza do úvahy len vtedy, ak sa ho právnická
osoba dopustila pri výkone takej právomoci, ktorá bola delegovaná na inú
fyzickú alebo právnickú osobu v prospech takej osoby. Takto upravená
trestná zodpovednosť právnických osôb nevylučuje osobnú zodpovednosť
fyzickej osoby, ktorá konala v prospech právnickej osoby.
Podľa anglickej právnej úpravy sú predovšetkým postihované centrálne
riadiace osoby vybavené skutočne rozhodovacou právomocou, a ich
podriadení pracovníci, ktorým bola zverená časť právomoci a to len za trestné
činy, ktoré predpokladá zákon. Trestnosť fyzickej osoby však nevylučuje
potrestanie právnickej osoby, ak jej bola preukázaná účasť na spáchanom
čine. Trestná zodpovednosť je obdobne upravená aj v USA. Vychádza sa zo
zásady, že ak spoločnosti nesú právnu zodpovednosť za činy svojich
zástupcov a zamestnancov, potom protiprávny čin ich štatutárnych orgánov
a podriadených, ktorý zákon predpokladá, sa stáva protizákonným činom
zamestnávateľa, ak bol spáchaný v jeho prospech, alebo s jeho účasťou.
Podrobnejšie k trestnej zodpovednosti právnických osôb a niektorých
štátoch pozri: 5)
Pojem trestnej zodpovednosti v jednotlivých právnych poriadkoch odkrýva
a vyjadruje špecifickým modifikovaným spôsobom vnútorne štrukturovanú
podstatu individuálnej právnej zodpovednosti a právnej zodpovednosti
právnických osôb. Vzhľadom na závažnosť a nebezpečnosť páchanej
kriminality fyzickou alebo právnickou osobou a neefektívnosťou zákonom
chráneného záujmu, musí nasledovať zodpovedajúce štátne donútenie.
Na základe kriminalizácie trestnej činnosti právnických osôb odporúčaní
a záväzkov medzinárodných inštitúcií, bol v rámci rekodifikácie našich
trestných kódexov predložený legislatívny zámer, ktorý schválila vláda SR,
uznesením č. 385 dňa 31. 5. 2000, ktorý nebol akceptovaný NR SR pri
5) Čečot, V., Segeš, I. Trestná zodpovednosť právnických osôb?, Justičná revue 53, 2001 č. 1.,
s. 21-24
181
Pavel Baláž
schvaľovaní Trestného zákona č. 300/2005 Z. z.. Legislatívny návrh na
uzákonenie trestnej zodpovednosti právnických osôb možno neprešiel preto,
že diferenciácia z hľadiska tohto druhu trestnej zodpovednosti bola zameraná
na široký okruh trestných činov a nie len na tie trestné činy, kde individuálna
trestná zodpovednosť nestačí na účinnejší boj proti kriminalite právnických
osôb. K tomu mohlo dôjsť aj z dôvodu, že navrhovateľ tohto inštitútu vychádzal
z rôznych poznatkov a skúseností mnohých štátov, ktoré zosumarizoval do
nášho legislatívneho návrhu, čo zákonodarca nerešpektoval.
Podľa môjho názoru k uzákoneniu tohto inštitútu v trestnom kódexe
nedošlo aj preto, že navrhovaný druh trestnej zodpovednosti nebol riadne
odôvodnený v predkladaných návrhoch trestných kódexoch.
V českej republike možno z dôvodu aspoň čiastočného plnenia
medzinárodných záväzkov, určených na zavedenie trestnej zodpovednosti
právnických osôb nastal nepatrný posun a to prijatím novely č. 253/1997
Zb., ktorá okrem zodpovednosti fyzickej osoby, ktorá koná za seba, zaviedla
tzv. inšitút konania za iného.6) K tomu Kratochvíl uvádza: „Jestliže zákon
stanoví, že páchatelem musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti
nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost, nebo postavení
jsou dány u právnické osoby, jejimž jménem pachatel jedná.“7)
Uvedená novela nerieši trestnoprávnu zodpovednosť právnických osôb,
iba upresňuje trestnú zodpovednosť štatutárneho orgánu alebo inú fyzickú
osobu, ktorá koná za právnickú osobu a spácha trestný čin v súvislosti
s podnikateľskou činnosťou organizácie. V takýchto prípadoch sa takáto
fyzická osoba posudzuje za individuálne subjektívnu trestnú zodpovednosť.
K trestnej zodpovednosti právnických osôb musí pristúpiť aj zavinenie.
Podľa Čečota a Segeša zavinenie právnickej osoby z hľadiska subjektívnej
stránky skutkovej podstaty trestného činu treba v Trestnom zákone upraviť
takto: „Trestný čin je spáchaný právnickou osobou, keď ho spácha jej
zástupca alebo iná osoba v jej mene a na jej prospech, ak koná v rozpore so
všeobecne záväznými predpismi.“8)
V období, keď právnické osoby rozhodujúcim spôsobom ovplyvňujú na
jednej strane spoločenský vývoj a však na druhej strane sa zúčastňujú na
páchaní určitých druhov trestných činov, treba prijať také legislatívne
opatrenia, ktoré by účinnejším spôsobom čelili neustále sa rozvíjajúcej
kriminalite právnických osôb.
Právnické osoby spravidla konajú prostredníctvom fyzických osôb. To
neznamená, že svojím vplyvom nemôžu sa stať spolupáchateľmi alebo
6) Pozri Trestný zákon Českej republiky § 90 ods.2
7) Podrobnejšie pozri: Kratochvíl, V a kol,: Trestní právo hmotné, Obecná část, Masarykova
univerzita, Právnická fakulta Brno 2002, s. 42 - 44
8) Čečotka, V., Segeš, I. Trestná zodpovednosť právnických osôb, Justičná revue 53, 2001 č.1, s.25
182
V období integrácie európskych štátov vytvárania rôznych
spoločenských, ekonomických, právnych a vedeckých štruktúr sa najmä
združenie štátov v Európskej únii čoraz viac aj na úseku boja s kriminalitou
pokúšajú o rôzne analýzy a normalizáciu právnych systémov, aby mohli na
vedeckej úrovni efektívnejšie riešiť rôzne problémy presahujúcich hranice
jednotlivých štátov. Jedným z vedeckých ústavov, ktorý sa zaoberá vedeckou
analýzou, je aj inštitút Maxa Plancka vo Frainburgu, v ktorom sa združujú
právnici a iní odborníci z tejto oblasti a ktorí sa zapájajú do rôznych
medzinárodných výskumov na riešenie právnych problémov. V rámci ich
činnosti vedci tohto inštitútu venujú zvýšenú pozornosť ochrane životného
prostredia, korupcie a iným významným spoločenským hodnotám, ktoré sú
prepojené s trestnou zodpovednosťou. Z hľadiska právnych následkov pod
vedením Güntera Heineho vykonali analýzu príčin a podmienok ohrozujúce
životné prostredie i účinnosť doposiaľ uplatňovaných preventívnych
a represívnych aktivít a dospeli k názoru, že na zvýšenie ochrany životného
prostredia treba okrem iného zaviesť do trestných kódexov európskych štátov
trestnú zodpovednosť právnických osôb, najmä v tých vybraných trestných
činoch, kde iné druhy právnej zodpovednosti nepostačujú na dodržiavanie
všeobecne záväzných predpisov na jeho ochranu.
Ďalším právnym problémom, ktorým sa zaoberal tento inštitút pod
vedením Michaela Uberhofela je medzinárodná korupcia a jej eliminácia. Do
tohto vedeckého výskumu sa zapojili vedeckí pracovníci takmer zo všetkých
štátov Európy, aby zistili príčiny a podmienky tejto trestnej činnosti
a efektívnosť právnych nástrojov v boji s touto kriminalitou a navrhli účinnejšie
preventívne a represívne niektoré aktivity. Z výsledkov výskumu je zrejmé, že
jedným, nielen z represívnych, ale aj preventívnych aktivít je zavedenie
trestnej zodpovednosti právnických osôb do právnych poriadkov európskych
štátov kde k tomu ešte doposiaľ nedošlo. K obdobným záverom došli vedci
tohto inštitútu aj pri skúmaní trestnej činnosti spojenej s praním špinavých
peňazí, kde v záverečnej správe na základe výsledkov výskumu sa odporúča
okrem iného aj zavedenie trestnej zodpovednosti právnických osôb vo
všetkých európskych štátoch.9)
Názory niektorých odporcov, že právnická osoba nemá vedomie a vôľu ani
úmysel na spáchanie trestného činu, že nie je schopná samostatne myslieť
9) Podrobnejšie pozri Eser, A.: Beiträge und materialien aus dem Max – Planck Institut für
ausländisches und internationales Strafrechts Freiburg, Gesomtverzeichnung 2005, s. 77
183
Pavel Baláž
účastníkmi trestnej činnosti, za ktorú by mali niesť trestnú zodpovednosť.
Musil k tomu poznamenáva, že ak sú právnické osoby reálne spôsobilé byť
samostatne nositeľmi práv a povinnosti, potom musia byť aj spôsobilé konať
buď komfortne v súlade s právom, alebo nekomfortne v rozpore s právnymi
povinnosťami.
a konať možno na súčasnú transformáciu našej spoločnosti pokladať za frázy.
Ak zákonodarca alebo niektorí odporcovia odmietli trestnosť právnických osôb
to neznamená, že by takýto inštitút neprivítala prevažná časť spoločnosti.
Trestná zodpovednosť právnických osôb a jej následky môžu na jednej starne
nepriamo postihnúť aj nevinné osoby, ktoré nemohli zabrániť protiprávnemu
konaniu právnickej osoby, avšak na druhej strane sa aj oni delia o získaný
prospech z trestnej činnosti podniku, kde sú zamestnaní.
Niektoré delikty, ktoré som uviedol, nemôže naďalej tolerovať naša
spoločnosť, napríklad, ekologické ujmy s obzvlášť závažnými následkami na
životoch a zdraví, ak iné právne nástroje nie sú schopné naďalej čeliť
rozmáhajúcej sa kriminalite.
V takýchto prípadoch zavedenie trestnej zodpovednosti právnických
osôb neruší zásadu individuálnej subjektívnej trestnej zodpovednosti, iba ju
vhodným spôsobom doplňuje, aby sa právnická osoba nevyhla účinnejšej
trestnej zodpovednosti, ak mala účasť na trestnom čine.
Zavedenie trestnej zodpovednosti je veľký zásah do zásady individuálnej
subjektívnej trestnej zodpovednosti, ktorá je tradičnou zásadou európskeho
kontinentálneho práva, preto zákonné podmienky a predpoklady jej
uplatnenia v justičnej praxi treba v spolupráci s európskymi štátmi na jej
legalizácii v trestných kódexoch z hľadiska diferenciácie trestných deliktov
a klasifikácie subjektov jednoznačne vymedziť a pomenovať.
Vzhľadom k neustálemu zvyšovaniu závažných trestných deliktov,
ktorých sa dopúšťajú zástupcovia alebo podriadení pracovníci právnických
osôb na ich podnet a v ich prospech, žiada sa tiež diferencovať trestnú
zodpovednosť subjektov, ktoré sa zúčastňujú na páchaní takých druhov
trestných činov, voči ktorým sú doterajšie zákonné prostriedky z hľadiska
prevencie i represie málo účinné a neefektívne.
Po vstupe Slovenskej republiky do európskych štruktúr sme povinný plniť
záväzky a odporúčania medzinárodných a nadnárodných spoločností, preto
je dôležité zaviesť do našich trestných kódexov trestnú zodpovednosť
právnických osôb v rozsahu, ktorý bude prijateľný pre legislatívu, našu
a európsku justičnú prax.
Ak sme v období rekodifikácie našich trestných kódexov ustúpili od
niekoľkých zásadných princípov európskeho kontinentálneho práva a osvojili
sme si mnohé inštitúty z angloamerického práva, nemalo by nám nič brániť
k tomu, aby sme v rámci harmonizácie trestného práva v štátoch Európskej
únie vyriešili legislatívne problémy trestnej zodpovednosti právnických
osôb.10)
10) Porovnaj Jelinek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob, Linde Praha 2007, s. 215 - 217
184
Pred zavedením tohto druhu trestnej zodpovednosti do našich trestných
kódexov bude treba sa zaoberať aj účastenstvom kolektívneho orgánu na
páchaní trestného činu, napríklad predstavenstva a možného spolupáchateľstva na spáchaní zákonom vymedzeného trestného deliktu a ďalšími
inštitútmi, ktoré súvisia s touto trestnoprávnou zodpovednosťou. Za určitých
okolnosti mohla by byť právnická osoba aj nepriamym páchateľom trestného
činu, ak by sa uzákonila jej trestná zodpovednosť, najmä v prípadoch ak by
použila na spáchanie trestného činu štatutárneho zástupcu alebo inú
podriadenú osobu, ktorá pre skutkový omyl nemohla porozumieť významu
svojho konania alebo ak by zneužila osobu, ktorá nekoná vo svojom úmysle,
alebo zo svojej pohnútky pre jej účel. To znamená, že bude treba posúdiť,
ktoré základy trestnej zodpovednosti ku ktorému druhu zodpovednosti budú
spoločné a ktoré budú osobitné len k určitému druhu.
Prof. JUDr. Pavel Baláž, CSC.
185
Pavel Baláž
Na trestnú zodpovednosť právnických osôb by mal byť vymedzený len
úzky okruh trestných činov, za ktoré by bolo možné právnickej osobe uložiť
zákonom ustanovené trestné sankcie za spáchanie protiprávneho činu alebo
účasť na trestnom čine.
|
ÚSKALIA TRESTNEJ
ZODPOVEDNOSTI
PRÁVNICKÝCH OSÔB
Abstrakt: Autorka sa vo svojom príspevku zaoberá komplikovaným problémom,
a to trestnou zodpovednosťou právnických osôb. Vychádza z vývoja riešenia tohto
problému. Poukazuje na návrhy trestnej zodpovednosti právnických osôb
v Slovenskej republike, ktoré neboli prijaté. Uvádza niektoré prípady zahraničnej
právnej úpravy riešiace tento problém. Poukazuje na prekážky, ktoré stoja v ceste
prijatiu takejto úpravy, a na druhej strane dôvody na jej zavedenie.
Kľúčové slová: trestná zodpovednosť právnických osôb, organizačná
vina, identifikačná teória, rekodifikácia, správne právo, správne delikty,
občianske právo, obchodné právo
Abstract: Author deals in her article with the complicated problem as Corporate
Criminal Liability. She goes out from successive development of the problem’s
solution. She points out the Corporate Criminal Responsibility suggestions, which
were not approved in the Slovak Republic. She mentions a few examples of
foreign legal regulations solving the problem in question. She points out on the
one hand the barriers which obstruct this regulation and on the other hand
arguments for its implementation.
186
Úskalia trestnej zodpovednosti
právnických osôb
Key words: Corporate Criminal Liability, Culpa Organisation, Identification
Ak by sme načreli do minulosti, zistili by sme, že už na Medzinárodnom
zjazde pre trestné právo v Bukurešti bol v roku 1929 široko diskutovaný
problém trestnej zodpovednosti právnických osôb, kde jeho stúpenci chceli
podporiť tézu trestnej zodpovednosti štátov z hľadiska medzinárodného práva
trestného.1)
Aj v západnej Európe sa v druhej polovici XX. storočia začali presadzovať
prístupy k zodpovednosti právnických osôb za konania, ktoré boli u fyzických
osôb považované za trestné činy. Išlo o kolektívnu zodpovednosť, v literatúre
často označovanú ako trestná zodpovednosť právnických osôb.2)
Myšlienka trestnej zodpovednosti právnických osôb sa postupne
presadila vo viacerých krajinách kontinentálnej Európy. Anglické trestné
právo pozná trestnú zodpovednosť právnických osôb už od polovice
minulého storočia, pričom ich trestná zodpovednosť je všeobecne uznávaná
aj v USA. V anglosaskej právnej oblasti sa k teoretickému odôvodneniu
zavinenia právnických osôb v zmysle trestného práva využíva tzv. identifikačná
teória. Podľa nej, určitých nositeľov rozhodnutí v rámci právnickej osoby,
možno z právneho pohľadu považovať za identických s touto právnickou
osobou. Právnická osoba potom zodpovedá za protiprávne konanie svojich
pracovníkov, pokiaľ toto konanie patrí do rámca jej pôsobnosti.3)
Problematika trestnej zodpovednosti právnických osôb je široko
diskutovaná aj v ďalších krajinách, ktoré doposiaľ nezaviedli do svojich
právnych poriadkov trestnú zodpovednosť právnických osôb. Existuje mnoho
medzinárodných vedeckých iniciatív prihovárajúcich sa za takéto riešenie.
Nemenej významnou skutočnosťou je, že v uplynulom období bolo prijatých
niekoľko medzinárodných dokumentov týkajúcich sa zavedenia trestnej
zodpovednosti právnických osôb. Niektoré z nich majú síce iba odporúčajúci
charakter a nie sú preto pre Slovenskú republiku záväzné.
V Nemecku napríklad potrebu zavedenia trestnej zodpovednosti
právnických osôb odôvodňujú tým, že právnická osoba je schopná konať aj
1) Solnař, V.: Základy trestní odpovědnosti. Academia Praha 1972. s. 197
Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti (podstatně přepracované
a doplněné vydání). Orac Praha 2003. s. 259. ISBN 80-86199-74-6
2) Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti (podstatně přepracované
a doplněné vydání). Orac Praha 2003. s. 259. ISBN 80-86199-74-6
3) Dôvodová správa k Trestnému zákonu vychádzajúca z uznesenia vlády SR č. 385 z 31. V. 2000.
Osobitná časť. K V. hlave. s. 28
187
Darina
Mašľanyová
Theory, Recodification, Administrative Law, Administrative Misdemeanor,
Civil Law, Commercial Law
v prenesenom zmysle. Ide o tzv. odvodenú schopnosť konať, nakoľko za
firmu koná jej zástupca. Z toho sa vyvodzuje záver, že ak je právnická osoba
schopná konať, môže pritom porušiť svoje povinnosti, za čo musí niesť
zodpovednosť. Je teda schopná viny, pričom však nejde o vinu v bežnom
ponímaní, ale o tzv. organizačnú vinu, ktorá nemá žiadny psychologický
obsah. Podľa nemeckých teoretikov subjektívnu stránku trestného činu
právnickej osoby tvorí tzv. „vina vedenia podniku”, ktorej obsahom je chybný
výkon tzv. rizikového manažmentu, t. j. chybné zvládnutie zvyšného rizika
vyplývajúceho z činnosti podniku, ktoré vedie k sociálnym poruchám.
Na podporu novodobých snáh o zavedenie trestnej zodpovednosti
právnických osôb je možné uviesť niekoľko argumentov. V súčasnom
spoločenskom a hospodárskom živote sa vyskytujú nové, doteraz nepoznané
protispoločenské javy, produkované právnickými osobami, najmä
obchodnými spoločnosťami. Právnické osoby vystupujú stále častejšie ako
nástroje, pomocou ktorých sú páchané závažné trestné činy. Niektoré druhy
protispoločenských činností napr. podvodné vylákanie dotácií, hospodárske
podvody a iné hospodárske machinácie, sú typicky uskutočňované v rámci
aktivít právnických osôb. Mimoriadne závažné je tiež poškodzovanie
životného prostredia späté s činnosťou právnických osôb. Následky týchto
deliktov sú často veľmi vážne a spôsobujú aj rozsiahle škody.
Novo sa objavujúce delikty je problematické na základe individuálnej
trestnej zodpovednosti postihnúť. Interné podnikové predpisy už teraz
ohraničujú možnosť individualizácie trestnej zodpovednosti. Hľadanie
skutočného vinníka sa darí iba v prípade hierarchicky budovanej štruktúry
podniku. Čím je však silnejšia podniková decentralizácia a funkčná
diferenciácia, tým je jeho zistenie ťažšie. To evokuje potrebu zavedenia
trestnej zodpovednosti právnických osôb. Ich trestným postihom sa sleduje
účinnejšia ochrana významných spoločenských vzťahov. Docieliť sa má
hrozbou a výkonom trestných sankcií, ktoré by boli schopné ovplyvniť
chovanie právnických osôb žiaducim smerom. Sankcie predpokladané pre
právnické osoby majú predovšetkým ekonomickú povahu a sú často
prísnejšie než v prípade fyzických osôb, čo sa ukazuje ako zvlášť efektívny
regulátor kolektívneho chovania. To všetko by malo aktivizovať zodpovedných
pracovníkov právnických osôb, aby v rámci svojich možností ovplyvňovali
fungovanie korporácie spoločensky žiaducim smerom. Kumulácia
individuálnej a kolektívnej zodpovednosti je vedená cieľom zvýšiť regulatívny
účinok trestného práva.
Je všeobecne známym faktom, že v poslednom období sa na európskom
kontinente presadzovala zodpovednosť právnických osôb v oblasti správneho
práva. Správne právo veľmi flexibilne zareagovalo na protispoločenské
aktivity právnických osôb a vytvorilo špeciálne skutkové podstaty tzv.
správnych deliktov, ktorých páchateľmi môžu byť aj právnické osoby.
188
právnických osôb
Sankciami za tieto delikty sú najčastejšie peňažné pokuty, často veľmi vysoké
a presahujúce výšku peňažných trestov podľa Trestného zákona.
V rámci rekodifikačného procesu sa vyskytli reálne snahy zaviesť trestnú
zodpovednosť právnických osôb. Toto úsilie dospelo do takého štádia, že
trestná zodpovednosť právnických osôb sa stala súčasťou vládneho návrhu
Trestného zákona č. 656 z roku 2004. Táto úprava bola zakomponovaná do
piatej hlavy všeobecnej časti návrhu Trestného zákona. Navrhovaná úprava
bola koncipovaná na základe striktne vymedzených podmienok.
V návrhu nebol definovaný pojem právnickej osoby, nakoľko v tomto
smere poukazoval na iné právne odvetvia (obchodné právo, občianske
právo), z ktorých vyplýva, že trestne zodpovednou by mohla byť každá
organizácia, ktorej platné právo priznáva štatút právnickej osoby.
Tu stojí za úvahu skutočnosť, či odkaz na vymedzenie pojmu právnickej
osoby je dostatočný, a či by nebolo vhodnejšie tento pojem vymedziť pre
potreby Trestného zákona. Pre trestnú zodpovednosť právnickej osoby by
pritom boli významné najmä tieto všeobecné vlastnosti: ide o útvar, ktorý má
svoj osobitný majetok, má svoje vedúce a dozorné orgány, ktoré usmerňujú
jej pôsobenie v súlade s jej osobitnými záujmami a že v právnej oblasti, ktorej
právne pravidlá boli porušené, bola jej právna spôsobilosť. Len v takomto
prípade môžu jej orgány konať v jej mene a na jej prospech.
Zásada, že zodpovednosť právnickej osoby nevylučuje zodpovednosť
fyzickej osoby za ten istý trestný čin je porušením zásady ne bis in idem.
Trestná zodpovednosť sa nemala vťahovať na štát, jeho orgány, obce
a vyššie územné celky. Aj keď je štát historicky najstaršou právnickou
osobou, jeho zodpovednosť nemožno zapájať do konceptu zodpovednosti,
ktorá by mala platiť pre všetky ostatné právnické osoby. V prípade štátu sa
totiž nepredpokladá, že by trestný čin, ktorý spácha niektorý z jeho
predstaviteľov, aj keď v jeho mene, na jeho účet alebo v jeho prospech,
mohol vyplývať zo štátnych osobitných vnútorných záujmov. Z toho možno
vyvodiť záver, že trestné činy, ktoré spáchajú predstavitelia štátu sú výlučne
ich osobnými skutkami bez predpokladaného materiálneho prispenia štátu.
Ak by sme v spojení s trestnou zodpovednosťou právnickej osoby chceli brať
na zodpovednosť aj jednotlivé štátne orgány, mohlo by to narušiť pomery,
ktoré sú rozhodujúce pre rozdelenie moci na tri základné oblasti
(zákonodarnú, výkonnú a súdnu). Z rovnakého dôvodu bolo treba vyňať
z rámca zodpovednosti právnických osôb za trestné činy aj lokálne
Osobitná časť. K V. hlave. s. 28 -30
189
Darina
Mašľanyová
Správne delikty právnickej osoby spravidla nevyžadujú zavinenie, lebo sú
založené na objektívnej, absolútnej zodpovednosti. 4)
samosprávy a vyššie územné celky, lebo inak by tieto stratili potrebnú
autonómnosť vo vzťahu k štátu. Trestanie štátov má svoje právne odôvodnenie iba v prípade, ak je realizované pod dozorom medzinárodného
spoločenstva. Zodpovednosť právnických osôb za trestné činy mala byť
vylúčená aj v prípade cudzích štátov, opak by bol totiž v rozpore s uznanou
suverénnosťou podľa medzinárodného práva.
Zavinenie právnickej osoby malo byť koncipované širšie ako pri fyzickej
osobe, lebo naopak by stratilo svoj efekt. Malo byť založené na princípe tzv.
organizačnej viny, podľa nemeckého vzoru, resp. prístupu, či výkladu, ktorá
znamená, že vedúce osobnosti právnickej osoby svoje konanie podriaďujú
cieľom a záujmom právnickej osoby. Museli by pritom konať buď v rozpore
s predpismi alebo nedodržiavať potrebnú mieru opatrnosti. Bolo by im preto
možné vyčítať, že mohli konať inak, ale nekonali. Aj keď by sa na prvý pohľad
zdalo, že ide o objektívnu zodpovednosť, neplatí to absolútne. Požiadavka,
že konanie právnickej osoby musí byť spojené s vedomím, že sa tak deje na
jej prospech, znamená vedomé podriaďovanie pôsobenia ľudského faktora,
cieľom právnickej osoby a teda materiálne dôvody trestnej zodpovednosti nie
sú len objektívneho charakteru, ale sú čiastočne aj subjektivizované.
Trestná zodpovednosť právnických osôb sa mala týkať iba tých trestných
činov, ktoré zákon v osobitnej časti výslovne ustanovil.5) Predstavuje to jednu
z možností ako vyjadriť trestný postih právnických osôb. Pri ponechaní
katalógu všetkých trestných činov uvedených v osobitnej časti Trestného
zákona by bolo možné obmedziť trestnú zodpovednosť právnických osôb
formuláciou, „kde to povaha činu dovoľuje“. Takéto vyjadrenie v zákone by
mohlo v praxi vyvolávať diskusie o tom, „kde to povaha trestného činu
dovoľuje“ a došlo by k narušeniu zásady nullum crimen sine lege certa. 6)
Prístup, ktorý v návrhu použila slovenská legislatíva sa z dôvodu právnej
istoty javí ako vhodnejší, nakoľko celý katalóg trestných činov by určite
vyvolával oprávnené pochybnosti o tom, že sa ich právnická osoba môže
vôbec dopustiť. Predmetná problematika bola upravená tým spôsobom, že
v posledných ustanoveniach jednotlivých hláv osobitnej časti Trestného
zákona nazvaných „Osobitné ustanovenia o trestnej zodpovednosti
právnických osôb“ bolo stanovené, za ktoré trestné činy uvedené v príslušnej
hlave sú trestne zodpovedné aj právnické osoby. Napr. § 153 bol takýmto
ustanovením uvedeným na záver I. hlavy pôvodne nazvanej „Trestné činy proti
mieru a ľudskosti“ a znel: „Za trestné činy uvedené v tejto hlave sú trestne
zodpovedné aj právnické osoby.“. V závere druhej hlavy, ktorá pôvodne
Osobitná časť. K V. hlave. s. 31 - 32
6) Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání. http://www.mvcr.cz/
clanek/trestni-odpovědnost- pravnickych-osob-jako-predmet zkoumani.aspx
190
právnických osôb
Prednosť koncepcie, pri ktorej by právnická osoba zodpovedala za
všetky trestné činy uvedené v osobitnej časti Trestného zákona, respektíve za
všetky súdne trestné delikty, je predovšetkým v tom, že takáto trestnoprávna
ochrana by bola ucelená a zhodná s trestnou zodpovednosťou fyzických
osôb. Takto zvolený prístup k zodpovednosti za všetky trestné činy sa
odôvodňuje tým, že s ohľadom na vývoj právnej agendy v Európskej únii
možno očakávať, že v budúcnosti budú vytvorené nové skutkové podstaty a
zoznam uvedený výpočtom trestných činov by aj tak musel byť doplňovaný
a rozširovaný.7)
Stanoviť zodpovednosť právnických osôb výpočtom všetkých trestných
činov je potom z legislatívne technického hľadiska nevhodné, pretože taká
úprava by bola neprehľadná a komplikovaná, a navyše vo výpočte trestných
činov hrozí nebezpečenstvo, že niektorý trestný čin nebude uvedený. Aj keď
z dôvodov právnej istoty by výpočet trestných činov, za ktoré by mala
právnická osoba zodpovedať, mal byť taxatívny.
V kontinentálnej právnej úprave sa stretávame s oboma riešeniami, a to
ako s koncepciou všeobecnej trestnej zodpovednosti za všetky súdne trestné
delikty, tak s riešením zodpovednosti za vybrané trestné činy.
V súvislosti so zavedením trestnej zodpovednosti bolo potrebné stanoviť
pre právnické osoby osobitné druhy trestov, čo vyplýva z toho, že pre
právnické osoby sa nemôžu použiť tie isté tresty, aké zákon predpokladá u
fyzických osôb. Pre právnické osoby boli navrhnuté predovšetkým majetkové
tresty, t. j. tresty, ktoré sa mali dotknúť právnickej osoby v jej najcitlivejšej
oblasti. V tejto súvislosti možno namietať, že by došlo aj ku kolektívnemu
potrestaniu malých akcionárov a iných oprávnených osôb, majúcich vzťah
k majetku právnickej osoby, nakoľko v návrhu bolo ustanovené, aby hmotné
tresty zasahovali priamo do vnútorného majetkového usporiadania
právnických osôb.
Žiadalo by sa tiež vymedziť základné zásady pre ukladanie trestov
právnickým osobám, zároveň stanoviť, ktoré z nich by nebolo možné uložiť
politickým stranám a hnutiam, odborovým organizáciám a verejnoprávnym
7) Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání. http://www.mvcr.cz/
clanek/trestni-odpovědnost- pravnickych-osob-jako-predmet zkoumani.aspx
191
Darina
Mašľanyová
upravovala Trestné činy proti životu a zdraviu bolo v § 188 stanovené: „Za
trestné činy uvedené v tejto hlave s výnimkou trestného činu vraždy
novonarodeného dieťaťa matkou podľa § 156 sú trestne zodpovedné aj
právnické osoby.“. V III. hlave, ktorá podľa návrhu upravovala Trestné činy
proti slobode a ľudskej dôstojnosti sa tento problém vyriešil tým spôsobom,
že právnické osoby mali byť zodpovedné za trestné činy uvedené v 1. diele,
čo znamenalo, že sa mali vzťahovať len na Trestné činy proti slobode, čím
bola vylúčená trestná zodpovednosť za Trestné činy proti ľudskej dôstojnosti.
korporáciám. Opačný postup by totiž znamenal neprípustný zásah do
politických práv zaručených ústavou. Pritom treba mať na zreteli, že pre ich
zánik platia osobitné právne predpisy. Pre ukladanie trestov platia všeobecné
zásady zákona, t. j., že právnickej osobe bude môcť byť uložený aj trest
prepadnutia majetku.
Napriek podloženým snahám v procese rekodifikácie, Trestný zákon
č. 300/2005 Z. z. v znení neskorších predpisov nepozná trestnú
zodpovednosť právnických osôb. Aj keď v istom období, ako som už uviedla,
sa v Návrhu Trestného zákona v V. hlave všeobecnej časti objavila trestná
zodpovednosť právnických osôb. Uvedená hlava obsahovala všeobecné
ustanovenia, v rámci ktorých bola stanovená trestná zodpovednosť
právnických osôb, alebo tých na koho prešlo právne nástupníctvo.
Návrh riešil pôsobnosť slovenského Trestného zákona vo vzťahu
k právnickým osobám tým spôsobom, že ak V. hlava všeobecnej časti
neobsahuje osobitné ustanovenia, primerane sa použijú ustanovenia
všeobecnej časti Trestného zákona.
Bol tu definovaný trestný čin spáchaný právnickou osobou, ak ho
spáchal v jej mene alebo na jej prospech jej orgán alebo zástupca, ktorý
pritom konal v rozpore s predpismi alebo nedodržal potrebnú mieru
opatrnosti, alebo umožnil jeho spáchanie nedostatočným výkonom kontroly
alebo riadenia.
Súčasťou návrhu boli druhy trestov a ochranných opatrení. Zo škály
doposiaľ známych trestov to boli peňažný trest, trest prepadnutia majetku,
trest prepadnutia veci a trest silne pripomínajúci zákaz činnosti nazvaný ako
trvalý alebo prechodný zákaz vymedzenej činnosti. Ďalej tam boli špeciálne
druhy trestov, ako trvalé zrušenie právnickej osoby alebo jej organizačnej
zložky a zákaz alebo obmedzenie prijímať verejné dotácie alebo subvencie
alebo zákaz účasti na verejnej súťaži. Okrem známeho ochranného opatrenia
zhabania veci by právnickej osobe bolo možné za spáchaný trestný čin uložiť
súdny dohľad nad činnosťou právnickej osoby alebo jej časti.
Trest prepadnutia majetku alebo jeho časti by mohol súd uložiť
právnickej osobe bez splnenia podmienok uvedených v tomto druhu trestu,
ak zistené skutočnosti nasvedčovali tomu, že majetok bol získaný trestnou
činnosťou a právnická osoba nevedela preukázať jeho legálny pôvod.
Vlastníkom prepadnutého majetku sa mal stať štát.
Ochranné opatrenia a trest trvalého zrušenia právnickej osoby alebo jej
organizačnej zložky by nebolo možné uložiť politickým stranám a hnutiam,
odborovým organizáciám a verejnoprávnym inštitúciám.
Návrh tiež uvádzal podmienky uloženia peňažného trestu v závislosti od
hornej hranice zákonom ustanovenej trestnej sadzby za trestný čin, za ktorý
192
právnických osôb
by bola odsúdená vo výmere od 500 000 do 500 miliónov Sk, (v prepočte od
16 590 eur do 16 590 000 eur)8).
Upravený bol aj trest zrušenia právnickej osoby alebo jej časti tým
spôsobom, že súd mohol nariadiť trvalé zrušenie právnickej osoby alebo jej
organizačnej zložky likvidáciou, ak išlo o právnickú osobu, alebo jej časť, ktorá
bola vytvorená na páchanie trestnej činnosti, alebo ktorá bola odsúdená za
trestný čin, na ktorý zákon ustanovuje trest odňatia slobody s hornou hranicou
trestnej sadzby nad desať rokov. Likvidácia sa mala vykonať podľa osobitných
predpisov. Okrem najprísnejšieho trestu, ktorý možno uložiť právnickej osobe,
je možné uložiť jej prechodné zrušenie (najviac na päť rokov).
Zákaz vymedzenej činnosti by znamenal trvalý alebo prechodný zákaz
vykonávať určitú podnikateľskú činnosť, alebo činnosť na ktorú treba
osobitné povolenie, alebo ktorej podmienky výkonu upravuje osobitný
predpis. Prechodný zákaz vymedzenej činnosti by mohol súd uložiť najviac na
dobu päť rokov.
Posledný druh trestu – Zákaz alebo obmedzenie prijímať verejné dotácie
alebo subvencie a zákaz účasti na verejnej súťaži – bol upravený s tým, že
definoval čo znamená zákaz alebo obmedzenie prijímať verejné dotácie alebo
subvencie a zákaz účasti na verejnej súťaži. Tento druh trestu by bolo možné
uložiť najviac na dobu 5 rokov aj popri inom treste.
Záverečné ustanovenie V. hlavy upravovalo ochranné opatrenie nazvané
Súdny dohľad nad činnosťou právnickej osoby. Toto ochranné opatrenie mal
najviac po dobu 5 rokov vykonávať súdom určený zmocnenec, ktorý by vo
vymedzenom rozsahu kontroloval tú časť jej činnosti, v súvislosti s výkonom
ktorej bol trestný čin spáchaný. Súd jej pritom mohol uložiť prijatie opatrení
potrebných k náprave. Podľa návrhu mal určený zmocnenec raz za pol roka
predkladať súdu písomnú správu o plnení opatrení uložených súdom. Na
základe uvedených správ mohol súd po výkone polovice uloženého
ochranného opatrenia rozhodnúť, že od výkonu jeho zvyšku upustí.9)
Podľa Ústavnoprávneho výboru NR SR by sa zavedením zodpovednosti
právnických osôb zaviedol kolektívny trest aj pre zamestnancov právnickej
osoby, ktorí nie sú zodpovední za protiprávne konanie štatutárnych orgánov.
Išlo by o porušenie zásady „nie dvakrát o tej istej veci“. Zároveň by sa tým
8) Pozn.: pri prepočte autorka vychádzala z novelizovaného ustanovenia § 114 (Peňažný trest) zák.
č. 300/2005 Z. z. v znení neskorších predpisov
Osobitná časť. K V. hlave. s. 33
193
Darina
Mašľanyová
Pri recidíve v období posledných troch rokov sa trestné sadzby mali
zvýšiť o jednu tretinu.
narušila v trestnom práve doteraz zaručená rovnosť trestnoprávnej zodpovednosti subjektov.
Výbor NR SR pre ľudské práva, národnosti a postavenie žien v Spoločnej
správe10) uviedol, že Rámcové rozhodnutia prijaté v EÚ, ktoré má SR povinnosť
implementovať, upravujú pri trestnej zodpovednosti právnických osôb
skutočnosť, že táto sa má vzťahovať na konanie osoby, ktorá má právomoc
zastupovať právnickú osobu, rozhodovať v jej mene alebo vykonávať kontrolu
právnickej osoby, ak nedostatočný dohľad alebo kontrola vykonávaná touto
osobou umožnila spáchanie trestného činu fyzickou osobou konajúcou v rámci
oprávnení jej zverených v právnickej osobe. Z tohto dôvodu bolo podľa názoru
výboru potrebné do návrhu doplniť, že trestná zodpovednosť právnickej osoby
sa vzťahuje aj na osobu, ktorá je oprávnená rozhodovať za právnickú osobu
(keďže to nemusí byť vždy štatutárny orgán). Rovnakú úpravu požaduje aj
Dohovor o počítačovej kriminalite.
Takto upravené znenie malo mať nasledovnú podobu: „Trestný čin je
spáchaný právnickou osobou aj vtedy, ak táto nedostatočným dohľadom
alebo kontrolou umožnila spáchať trestný čin fyzickou osobou, ktorá konala
v rámci oprávnení, ktoré jej boli zverené právnickou osobou.“
Zaujímavým spôsobom sa k uvedenej problematike stavia Mihálik
v článku Implementácia záväzkov Slovenskej republiky v oblasti zodpovednosti právnických osôb za trestné činy fyzických osôb11), v ktorom tvrdí,
že žiaden z medzinárodných záväzkov Slovenskej republiky na úrovni OECD,
OSN, Rady Európy a Európskej únie nestanovuje povinnosť zaviesť túto
formu zodpovednosti a následného sankcionovania prostredníctvom
trestného práva. Existencia Dohovoru o praní špinavých peňazí, vyhľadávaní,
zhabaní a konfiškácii ziskov z trestnej činnosti (crime) je dôvodom, pre ktorý
Slovenská republika musí uznávať a vykonávať rozsudky zmluvných štátov
tohto dohovoru za trestné činy prania špinavých peňazí bez ohľadu na to, či
ide o fyzickú osobu alebo právnickú osobu ako odsúdený subjekt a tak aj
zaviesť ekvivalentnú formu sankcionovania prostredníctvom vlastného
právneho poriadku. Tento princíp sa odrazil v návrhu nových ochranných
opatrení, ktorými sú: zhabanie určenej peňažnej čiastky a zhabanie majetku
v návrhu novely Trestného zákona uvedenej do legislatívneho procesu
v septembri 2007. Zavedením sankcionovania právnických osôb, ktorých
prostredníctvom fyzické osoby spáchali trestné činy, by sa uskutočnila
implementácia medzinárodných a nadnárodných záväzkov a odporúčaní
Slovenskej republike na zavedenie zodpovednosti právnických osôb
v trestnom práve.
10) Spoločná správa výborov NR SR o prerokovaní vládneho návrhu Trestného zákona (tlač 656) vo
výboroch NR SR v druhom čítaní. Návrh 656a. Číslo: 675/2004. III. volebné obdobie, s. 19
11) http://www.law.muni.cz/edicni/Days-of-public-law/files/pdf/trest/Mihalik.pdf
194
Podľa Mihálikovho názoru záväzok právnej zodpovednosti právnických osôb
za trestné činy fyzických osôb so zastupovacími, rozhodovacími akontrolnými
oprávneniami, alebo pri ktorých zanedbali tieto fyzické osoby so zastupovacími,
rozhodovacími a kontrolnými oprávneniami náležitý dohľad alebo kontrolu voči
fyzickým osobám, ktoré tieto trestné činy spáchali a boli právnickej osobe pri
spáchaní trestného činu podriadené, a konali v jej mene nevyžaduje zavedenie
trestnoprávnej zodpovednosti právnických osôb, avšak nasledujúce dokumenty Dohovor RE o praní špinavých peňazí (1990), Dohovor Rady Európy o praní
špinavých peňazí a financovaní terorizmu (2005), Rámcové rozhodnutie Rady
Európskej únie o uznávaní peňažných sankcií (2005) a Rámcové rozhodnutie
Rady Európskej únie o uznávaní konfiškácii (2006) vyžadujú uznanie rozhodnutí
cudzích orgánov s trestnoprávnou povahou vo veciach peňažných sankcií
a prepadnutia majetku voči právnickým osobám orgánmi Slovenskej republiky.
V jednom prípade ide o cudzie rozhodnutia vydané zmluvnými štátmi Dohovoru
Rady Európy o praní špinavých peňazí, v dvoch ďalších prípadoch o cudzie
rozhodnutia vydané členskými štátmi Európskej únie.
Pokiaľ by Slovenská republika nebola viazaná uvedenými dokumentmi,
mohla by bez väčších problémov zaviesť občianskoprávnu zodpovednosť
právnických osôb za trestné činy spáchané fyzickými osobami v jej prospech
formou inšitútov primeraného finančného zadosťučinenia a vydania
prospechu z trestného činu (prípadne modifikované vydanie bezdôvodného
obohatenia). Nebola by vylúčená ani cesta prostredníctvom správneho práva.
Vzhľadom na jeden medzinárodný záväzok, ktorým sú oba Dohovory RE
o praní špinavých peňazí 1990 aj 2005 a dva medzivládne záväzky (obe RR
Rady EÚ o uznávaní peňažných sankcií a konfiškácií) je potrebné zaviesť
výkon sankcií trestnej povahy voči právnickým osobám uloženým nielen
cudzími orgánmi, ale aj slovenskými orgánmi, keďže by jeho nezavedením
vznikla z hľadiska vnútroštátneho práva neodôvodnená disproporcia
spočívajúca v tom, že výkon sankcií trestnej povahy voči právnickým osobám
by bolo možné uskutočňovať len vtedy, ak by boli uložené cudzími orgánmi.
To by viedlo zrejme k diskriminácií s ústavnoprávnymi dôsledkami (nerovnaké
zaobchádzanie v rovnakom postavení, išlo by vždy len o právnické osoby, voči
ktorým by sa peňažný trest alebo trest prepadnutia majetku vykonával opäť len
prostredníctvom slovenských orgánov).
Zavedenie trestnoprávnej zodpovednosti právnických osôb nie je
prípustné vo vzťahu k zásade individuálnej zodpovednosti za zavinenie,
k zásade personality trestov a zároveň neschopnosti právnickej osoby niesť
vôľovú zodpovednosť s možnosťou výberu konať v súlade s právom alebo proti
právu. Hlavným účelom zavádzania právnej zodpovednosti právnických osôb
(teda nielen trestnoprávnej) v zahraničí je vyhnúť sa stavu, že nikto nebude
postihnutý, ak nedôjde k postihnutiu páchateľa, ak ho nie je možné v dôsledku
zložitých štruktúr riadenia v obchodných spoločnostiach zistiť. Trestnoprávna
195
Darina
Mašľanyová
právnických osôb
zodpovednosť právnických osôb je riešením neschopnosti alebo nemožnosti
odhaliť páchateľa trestného činu spáchaného v rámci právnickej osoby.
Samozrejme, na druhej strane páchatelia v rámci právnickej osoby používajú
stále zložitejšie metódy, ako sa vyhnúť naplneniu skutkových podstát trestných
činov jednotlivých zákonov štátov. Medzinárodné a európske spoločenstvo vidí
cestu riešenia v tom, že sa umožní zaviesť štátom akýkoľvek typ zodpovednosti
právnických osôb za trestné činy fyzických osôb, avšak európske štáty v rámci
Rady Európy a Európskej únie zároveň vyžadujú od štátov uznanie rozhodnutí
cudzích štátov, ktoré zaviedli trestnú zodpovednosť právnických osôb za
trestné činy fyzických osôb, štátmi, ktoré trestnoprávnu zodpovednosť
právnických osôb nezaviedli.
V skutočnosti teda ani nemožno konštatovať, že by sa požadoval záväzok
zaviesť zodpovednosť za páchanie trestných činov právnickou osobou do
Trestného zákona. Právnická osoba má niesť zodpovednosť za fyzickú
osobu, za jej trestné činy. Táto zodpovednosť nesmie byť podmienená
odsúdením fyzickej osoby a nesmie byť viazaná ani na uznesenie o nezistení
páchateľa alebo jeho oslobodenie. Zodpovednosť právnických osôb nesmie
byť teda podmienená akýmkoľvek napojením na zisťovanie zodpovednosti
fyzickej osoby.
Treba konštatovať, že legitímnym zámerom pri postihu právnických osôb
za trestné činy fyzických osôb je generálna prevencia. Avšak absencia vôle u
právnickej osoby, slobodnej vôle porušiť právo, zabraňuje možnosti
skonštruovať trestnoprávnu zodpovednosť právnických osôb.
Vzhľadom na doterajšie zistenia, sa navrhuje, aby sa Slovenská republika
vydala kompromisnou cestou:
1.
Zavedú sa nové trestnoprávne sankcie v podobe ochranných opatrení
voči právnickým osobám:
a) zhabanie určenej výšky finančných prostriedkov
b) zhabanie majetku.
Zhabanie určenej výšky finančných prostriedkov by mohlo byť
ochranným opatrením, ktoré by pozostávalo z výroku súdu o tom, že najprv by
sa uložila finančná čiastka, na ktorú by bola povinná právnická osoba
reagovať jej uhradením a v prípade neuhradenia by sa prikročilo k výkonu
uloženého ochranného opatrenia zhabaním majetku v takto určenej výške
finančných prostriedkov. Zhabanie majetku by sa viazalo len na spáchanie
taxatívne určených trestných činov, pri ktorých je, ak by súd odsudzoval
fyzickú osobu za ich spáchanie a preukázalo by sa nadobudnutie majetku
z príjmov pochádzajúcich z trestnej činnosti, povinný trest prepadnutia
majetku. Súd by zvažoval poľahčujúce a priťažujúce okolnosti pri určovaní
výmery výšky finančných prostriedkov v závislosti najmä od výšky škody, výšky
prospechu, trpenia alebo podporovania protiprávneho správania fyzickej
196
právnických osôb
2.
Ich uloženie by navrhol prokurátor návrhom na ich uloženie podaným na
trestnoprávny súd, vo veci kde bolo začaté trestné stíhanie vo veci. Návrh
prokurátora by nebol podmienený žiadnou väzbou na trestné stíhanie
fyzických osôb. Bolo by ho možné podať v okamihu, ak by sa výsledkom
vyšetrovania zistilo (preukázalo bez dôvodných pochybností), že
a) riadiace osoby zanedbali dohľad a kontrolu, v dôsledku čoho došlo
k spáchaniu trestného činu osobami podriadenými právnickej osobe,
b) riadiace osoby sa dopustili trestného činu.
Nebolo by však potrebné v rámci vyšetrovania zistiť, kto spáchal trestný čin.
Bez ohľadu na to, či sa v rámci trestného stíhania vo veci zistí, kto spáchal trestný
čin, alebo sa to nezistí, a bude bez dôvodných pochybností zistený záver
o uvedených skutočnostiach, prokurátor by bol povinný podať návrh na ochranné
opatrenie. Materiálne by tak Slovenská republika naplnila požiadavku zaviesť
a uznať trestnoprávnu zodpovednosť právnických osôb za trestné činy fyzických
osôb v prípadoch, aj keď ju formálno-právne nevyjadrí, čoho príčiny spočívajú
v objektívnej neschopnosti právnickej osoby niesť deliktuálnu zodpovednosť
v zmysle zodpovednosti za vinu resp. zavinenie, ktoré sú viazané na psychický
(duševný) vzťah ku konaniu resp. opomenutiu. Právnické osoby nie sú osoby
s duševným a vôľovým základom. Usilovať sa stanoviť právnou fikciou (napr.
Francúzsko a Rakúsko) ich duševnú spôsobilosť by nebolo únosné a bolo by to
celkom iste zbytočné, pretože by to neviedlo k uspokojivému súladu
s koncepciou slovenského trestného práva hmotného založeného na zásade
individuálnej zodpovednosti a zásade personality trestov.
Sankcie v podobe ochranných oparení ako riešenie zodpovednosti
právnických osôb za trestné činy fyzických osôb v trestnom práve mimo
ukladania trestov a predošlého vyvodenia trestnej zodpovednosti sú
originálnym riešením problematiky zodpovednosti právnických osôb za
trestné činy fyzických osôb, aj keď isté náznaky sú prítomné v niektorých
európskych štátoch ako napr. Španielsko s tzv. vedľajšími opatreniami voči
právnickej osobe, ktoré však nemá zavedené peňažné opatrenia. 12)
12) Mihálik, M.: Implementácia záväzkov Slovenskej republiky v oblasti zodpovednosti právnických
osôb za trestné činy fyzických osôb. http://www.law.muni.cz/edicni/Days-of-public-law/
files/pdf/trest/Mihalik.pdf
197
Darina
Mašľanyová
osoby, prijatých opatrení na zabránenie takéhoto trestného činu fyzickej
osoby ešte pred jeho spáchaním, náprav následkov činu, pričinenie sa
o zistenie pravdy po čine, podniknutie podstatných krokov na zabránenie
podobných činov v budúcnosti, dobrovoľný prenos ujmy páchateľa na jeho
osobu. Je potrebné vyriešiť otázku premlčania práva uložiť ochranné
opatrenie alebo ju výkladovo viazať na všeobecné premlčacie lehoty pre
individuálnu trestnú zodpovednosť alebo nechať neriešenú s tým, že pri
ochranných opatreniach k premlčaniu nedochádza.
Zaujímavá teória o trestnej zodpovednosti právnických osôb, publikovaná
v odbornej literatúre, je Volženkinova teória, podľa ktorej treba rozlišovať medzi
subjektom trestného činu, ktorým môže byť len fyzická osoba obdarená
vedomosťou a voľou a subjektom trestnej zodpovednosti, ktorým pri splnení
zákonom stanovených podmienok môžu byť aj osoby právnické. Problém však je
v tom, aké podmienky má zákon stanoviť, aby právnická osoba mohla byť
zodpovedná spolu s fyzickou osobou. Aj keď uvedená teória nenašla všeobecné
uznanie v ruskej náuke, predstavuje určitý smer bádania v tejto oblasti.13)
Analytickým spôsobom sa problematikou zavedenia trestnej zodpovednosti právnických osôb zaoberá Kavěna vo svojej štúdii nazvanej
„Trestní odpovědnost právnických osob ve vybraných státech EU“.14)
České, slovenské a nemecké trestné právo vychádzajú z tradičnej
koncepcie trestného práva založenej na individuálnej trestnej zodpovednosti
fyzickej osoby. Právnické osoby nie sú v týchto štátoch trestne zodpovedné,
pretože to nie je v súlade s poňatím trestného práva budovanom na
individuálnom zavinení fyzickej osoby. Vo všetkých troch štátoch možno
deliktuálnu zodpovednosť právnických osôb vo verejnom práve vyvodiť ako
zodpovednosť administratívnoprávnu, teda ju možno nájsť v oblasti správneho
trestania, pričom nemecký prepracovaný systém správnych sankcií plní
v podstate podobnú funkciu ako trestná sankcia v krajinách, kde je zakotvená
trestná zodpovednosť právnických osôb. Nemecký trestný zákonník pozná aj
inštitút konania za iného - § 14 nem. tr. zák., čo je podrobnejšia a presnejšia
obdoba českého ustanovenia § 90 odst. 2 tr. zák. a § 128 ods. 8
slovenského Tr. zák., ktorý rozširuje trestnú zodpovednosť fyzických osôb za
trestné činy v osobitnej časti aj na osoby, ktoré požadovanú vlastnosť nemajú
a ktoré by inak nemohli naplniť osobitnú skutkovou podstatu.
Argumenty proti zavedeniu trestnej zodpovednosti právnických osôb
možno v sumarizovanej podobe vyjadriť takto: právnické osoby sú fikciou bez
reálneho podkladu, ich subjektivita je len fiktívna, nie sú spôsobilé konať
v trestnoprávnom zmysle, nemôžu konať zavinene, trestná zodpovednosť je
viazaná na konkrétnu, individuálnu osobu, trestný postih je nespravodlivý,
pretože postihuje aj nevinnú osobu v rámci právnickej osoby, trestné sankcie
nie sú vhodné pre právnické osoby, správne trestanie je efektívnejšie
a hospodárnejšie, princípy správneho trestania lepšie vystihujú povahu
konania o deliktoch právnických osôb. Proti zavedeniu trestnej
13) Bližšie pozri: Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání.
http://www.mvcr.cz/clanek/trestni-odpovědnost- pravnickych-osob-jako-predmet zkoumani.aspx
14) Bližšie pozri: Kavěna, M.: Trestní odpovědnost právnických osob ve vybraných státech EU.
http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-5-270.pdf
198
právnických osôb
Dôvody pre zavedenie trestnej zodpovednosti právnických osôb sú
rôzne. Patrí medzi ne poznanie, že individuálna trestná zodpovednosť
v podmienkach kolektívnych organizačných foriem nie je schopná zabrániť
zvlášť škodlivým dôsledkom vznikajúcim vo sfére činnosti právnických osôb,
ktorá má často rozsiahle a ťažko napraviteľné dôsledky postihujúce
spoločnosť a životné prostredie, v ktorom žije (ako príklady sa uvádzajú
rozsiahle hospodárske machinácie, poškodenie životného prostredia
haváriami výrobných prevádzok, ropných tankerov, nedovolená výroba
a distribúcia zbraní, drog etc.).
Ďalším dôvodom pre zavedenie trestnej zodpovednosti právnických
osôb je argument, že právnické osoby vystupujú často ako možné nástroje na
spáchanie trestných činov, pričom k niektorým konaniam (napríklad
podvodné vylákanie subvencií či dotácií) sú nevyhnutné.
V prospech zavedenia trestnej zodpovednosti právnických osôb sa
uvádza okolnosť, že nemožno vystačiť s administratívnosprávnymi zodpovednosťami a sankciami, ktoré evidentne nie sú schopné dostatočne
postihnúť spoločensky škodlivé dôsledky činnosti právnických osôb (správna
zodpovednosť je roztrieštená, nekoordinovaná, nedostatočná, nemá
prepracované všeobecné inštitúty upravujúce zodpovednosť, správne právo
nemá dostatočnú škálu vhodných sankcií).
Medzi argumentmi prihovárajúcimi sa za zavedenie trestnej
zodpovednosti právnických osôb stojí poznanie, že v mnohých prípadoch
nemožno vôbec vyvodiť individuálnu trestnú zodpovednosť (napríklad
v dôsledku nepriehľadných organizačných vzťahov vo vnútri právnickej
osoby), trestnú zodpovednosť fyzických osôb nemožno vyvodiť pre
nedostatok dôkazov, zodpovednosť individuálnych osôb je rozptýlená, čo
vedie k dôsledkom, podľa ktorých nikto nezodpovedá za nič, že trestný postih
individuálnych osôb nie je dostatočne účinný a neplní ani preventívnu ani
odstrašujúcu funkciu a že v poslednej dobe bolo prijatých niekoľko
medzinárodnoprávnych dokumentov týkajúcich sa zavedenia trestnej
Napokon z pohľadu kriminológie je trestná činnosť korporácií druh
organizovaného zločinu. Organizovaná kriminalita sa javí ako závažný
politický, sociálny a ekonomický problém. Atribútom súčasnej podoby
199
Darina
Mašľanyová
zodpovednosti právnických osôb smeruje tiež námietka z praxe, podľa ktorej
by išlo o nadmerné kriminalizovanie obchodného sveta. Hospodársky život
má dostatok potrebných nástrojov, akými je sám schopný sa regulovať, či už
ide o nástroje ekonomické, nebo súkromnoprávne. Verejnoprávne zásahy
majú byť obmedzené na minimum. Uvádza sa, že trestné právo a jeho nástroje
majú byť pre zákonodarcu krajným riešením, platí zásada subsidiarity trestnej
represie, trestné právo predstavuje ultima ratio.
kriminality je premena tradičnej hospodárskej kriminality a kriminality tzv.
bielych golierov na kriminalitu korporácií, a v dôsledku toho dochádza
k enormnému rastu hospodárskej, ekologickej a majetkovej škody. 15)
Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání.
http://www.mvcr.cz/clanek/trestni-odpovednost-pravnickych-osob-jako-pr
edmet-zkoumani.aspx
Kavěna, M.: Trestní odpovědnost právnických osob ve vybraných státech EU.
http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/pi-5-270.pdf
Mihálik, M.: Implementácia záväzkov Slovenskej republiky v oblasti zodpovednosti právnických osôb za trestné činy fyzických osôb. http://www.law.muni.cz/
edicni/Days-of-public-law/files/pdf/trest/Mihalik.pdf
Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti (podstatně
přepracované a doplněné vydání). Orac Praha 2003. s. 259. ISBN
80-86199-74-6
Solnař, V.: Základy trestní odpovědnosti. Academia Praha 1972. s. 197
Dôvodová správa k Trestnému zákonu vychádzajúca z uznesenia vlády SR č.
385 z 31. V. 2000.
Spoločná správa výborov NR SR o prerokovaní vládneho návrhu Trestného
zákona (tlač 656) vo výboroch NR SR v druhom čítaní. Návrh 656a. Číslo:
675/2004. III. volebné obdobie, s.19
Trestný zákon č. 300/2005 Z. z. v znení neskorších predpisov
Vládní návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
/sněmovní tisk 745//- prvé čtení. http://www.psp.cz/eknih/2002ps/
stenprot/037schuz/s037044.htm
Doc. JUDr. Darina Mašľanyová, CSc.
15) Bližšie pozri: Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání.
http://www.mvcr.cz/clanek/trestni-odpovědnost- pravnickych-osob-jako-predmet
zkoumani.aspx
200
Individuálna trestná zodpovednosť
verzus trestná zodpovednosť právnických osôb
|
Jaroslav Klátik
INDIVIDUÁLNA TRESTNÁ
ZODPOVEDNOSŤ
VERZUS TRESTNÁ ZODPOVEDNOSŤ
PRÁVNICKÝCH OSÔB
Abstrakt:
Pomerne rozsiahla diskusia okolo zavedenia trestnej zodpovednosti
právnických osôb do slovenského, ale i českého právneho poriadku prebieha už
od konca r. 1990, pričom táto diskusia sa nekončí, čo je prínosom pre
trestno-právnu vedu. Autor v príspevku hodnotí tento aspekt pozitívne, pričom
konštatuje, že je dôležité predovšetkým hľadať zásadné dôvody a potreby
aplikačnej praxe, ktoré by vyžadovali zavedenie tejto zodpovednosti.
Charakterizuje možný súlad individuálnej trestnej zodpovednosti s trestnou
zodpovednosťou právnických osôb. V príspevku načrtol i možné obavy z jej
zavedenia, najmä pokiaľ ide o kriminalizáciu podnikateľského prostredia v rámci
konkurenčného boja a ochranu tretích osôb.
Kľúčové slová: ndividálna trestná zodpovednosť, trestná zodpovednosť
právnických osôb, kolektívna zodpovednosť, identifikačná teória, peňažný
trest, sankcia, zavinenie, deliktuálna spôsobilosť, poriadková pokuta,
administratívno-právna zodpovednosť, organizačná vina
201
Abstract: A relatively wide-ranging debate about implementing the introduction
of criminal liability of legal persons in Slovak, but also in Czech legal system has
been going on since the end of the year 1990, and however this discussion does
not stop, which is benefit to criminal jurisprudence. In his article the author
interprets this aspect positively and assesses that it is important above all to look
for leading arguments and needs of application praxis that would require
implementation of criminal liability of legal persons. The article characterizes
Key words: individual criminal responsibility, criminal responsibility of
legal persons, collective responsibility, identification theory, statutory
penalty, sanction, inflictionnuisance fine, administrative liability, organizational
fault
Úvod
Otázkou trestnej zodpovednosti páchateľa sa zaoberá teória trestného
práva prakticky od počiatku svojej existencie – súvisí totiž s jednou zo
základných filozofických otázok, či je rozhodnutie človeka niečo vykonať
alebo nevykonať, resp. konať nejakým spôsobom niečím určené alebo nie.1)
Na Slovensku, ale aj v Českej republike prebieha už dlhšiu dobu veľmi
efektívna diskusia o opodstatnenosti zavedenia trestnej zodpovednosti
právnických osôb. V tomto kontexte je potrebné predovšetkým hľadať
zásadné dôvody a potreby aplikačnej praxe, ktoré by vyžadovali zavedenie
tejto, dá sa povedať revolučnej zmeny v systéme trestného práva.2) Jej
zavedenie vyžaduje 28 medzinárodných záväzkov, z ktorých 4 dokumenty
vyžadujú uznanie rozhodnutí cudzích orgánov vo veciach peňažných sankcií
a prepadnutia majetku voči spoločnostiam orgánmi Slovenskej republiky.
Otázka zavedenia trestnej zodpovednosti právnických osôb, najmä
v súvislosti s prípadným vypracovaním osobitného zákona, príp. ako súčasť
príslušného ustanovenia Trestného zákona nenašla pozitívne ohlasy nielen
v podnikateľských, ekonomických, ale i v niektorých právnych kruhoch.3)
1) MADLIAK, J.: Právnická osoba – subjekt trestného činu v návrhu rekodifikovaného trestného
zákona. Bulletin slovenskej advokácie, roč. XI, č. 1, 2005, s. 15.
2) ABELOVSKÝ, M. - PETRÍK, M.: Proti trestnej zodpovednosti právnických osôb. Bulletin
slovenskej advokácie. SAK, č. 1-2, 2006, roč. XII, s. 36 – 39.
3) BURDA, E.: Prečo nám trestná zodpovednosť právnických osôb naháňa hrôzu? In.: Dny práva
– 2008 – Days of Law. 2. ročník mezinárodní konference pořádané Právnickou fakultou
Masarykovy univerzity. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1683 – 1688.
202
Trestné zákonodarstvo je v súčasnosti založené na zásade individuálnej
trestnej zodpovednosti.4) Trestná zodpovednosť právnických osôb by
znamenala prelomenie jedného z určujúcich princípov trestného práva,
ktorým je princíp individuálnej trestnej zodpovednosti fyzickej osoby
– páchateľa trestného činu za zavinenie. Z dogmaticko-právneho hľadiska
však ide o problém, na ktorý sa časť odbornej verejnosti pozerá skepticky,
odvolávajúc sa na skutočnosť, že naše trestné právo historicky stojí na zásade
dôsledného uplatnenia individuálnej zodpovednosti za zavinenie, teda
vylučuje kolektívnu zodpovednosť. Ustanovenie § 19 ods. 1 a 2 TZ odmieta
uznať právnickú osobu za subjekt trestného činu, keďže páchateľom môže
byť iba ten, kto trestný čin spáchal sám, teda ním môže byť fyzická osoba.
Ods. 2 tohto ustanovenia však z hľadiska jazykového výkladu nemá
obligatórnu povahu a z hľadiska presného stanovenia individuálnej
zodpovednosti by bolo vhodné upraviť toto ustanovenie o doplnenie termínu
„.. iba fyziká osoba“, teda nasledovne: „Páchateľom trestného činu môže
byť iba fyzická osoba“, keďže takto formulované ustanovenie by nedávalo
možnosť inej úvahy. Prípadné zavedenie takejto trestnej zodpovednosti by
taktiež bolo v rozpore so zásadou personality trestu, podľa ktorej by mal byť
postihnutý výlučne páchateľ trestného činu.5)
Zavedenie trestnej zodpovednosti právnických osôb tak podľa môjho
názoru nie je prípustné vo vzťahu k zásade individuálnej zodpovednosti za
zavinenie, najmä z dôvodu nemožnosti právnickej osoby mať deliktuálnu
spôsobilosť, teda spôsobilosť niesť následky za vlastné protiprávne konanie
a tiež i z dôvodu zavinenia ako znaku subjektívnej stránky trestného činu.
Zavinenie je pritom vnútorný psychický vzťah páchateľa k objektívnym
znakom trestného činu, ide tak o znak týkajúci sa psychiky páchateľa.
Právnické osoby nie sú teda osoby s duševným a vôľovým základom.
Základnou tendenciou zavádzania tejto zodpovednosti je vyhnúť sa
stavu, že nikto nebude postihnutý, ak nedôjde k postihnutiu páchateľa, ak ho
nie je možné v dôsledku zložitých štruktúr riadenia v obchodných
spoločnostiach zistiť. Realita súčasného spoločenského života spôsobuje
väčší rozsah spoločensky škodlivých následkov vznikajúcich vo sfére
pôsobnosti právnických osôb. Trestná zodpovednosť právnických osôb tak
4) IVOR, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Všeobecná časť. Bratislava: Iura Edition, 2006, s. 30.
5) ČENTÉŠ, J. – PRIKRYL, O.: Úvahy o trestnej zodpovednosti právnických osôb v Trestnom
zákone. In.: Dny práva – 2008 – Days of Law. 2. ročník mezinárodní konference pořádané
Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1689 – 1698.
203
Jaroslav Klátik
má byť riešením neschopnosti alebo nemožnosti odhaliť páchateľa trestného
činu spáchaného v rámci právnickej osoby. V praxi sa môže stať, že
páchatelia v rámci právnickej osoby používajú určité metódy, ako sa vyhnúť
naplneniu skutkových podstát trestných činov. Z pohľadu odvetví
súkromného práva je to však málo pravdepodobné, keďže právny poriadok
Slovenskej republiky jasne rozoznáva, kto môže v mene právnickej osoby
konať, kto podpisovať zmluvy, resp. robiť záväzné rozhodnutia. Skrývať sa za
tým, že určité rozhodnutie prijalo valné zhromaždenie a konateľ iba toto
rozhodnutie splnil, je z hľadiska obchodného práva bezpredmetné, keďže
tento kódex presne určuje pravidlá a kompetencie. Toto bolo napr. aj
argumentom návrhu ministerstva spravodlivosti v apríli r. 2008 pre novelu
Trestného zákona, ktorá počítala s tzv. nepravou trestnou zodpovednosťou
a 2 ochrannými opatreniami. Uloženie ochranných opatrení by navrhol
prokurátor návrhom na ich uloženie podaným na trestný súd. Návrh
prokurátora by nebol podmienený žiadnou väzbou na trestné stíhanie
fyzických osôb, teda by sa podal v okamihu, ak výsledkom vyšetrovania bude
zistenie, že riadiace osoby zanedbali dohľad a kontrolu a v dôsledku tohto
zanedbania došlo k spáchaniu trestného činu osobami podriadenými
právnickej osobe, alebo že riadiace osoby sa dopustili trestného činu.
V tomto prípade by zodpovednosť nemusela byť podmienená akýmkoľvek
napojením na zisťovanie zodpovednosti konkrétnej fyzickej osoby.
Samozrejme, že toto by bola iba náplasť na uvedené medzinárodné záväzky.
Každú právnickú osobu v konečnom dôsledku vždy vlastnia fyzické
osoby. Uvalenie napr. peňažného trestu právnickej osobe, ktorý navrhovali
predchádzajúce návrhy by nakoniec postihol jej vlastníkov – akcionárov,
resp. spoločníkov, vzhľadom na to, že uhradením peňažnej sankcie
dochádza k úbytku majetkovej podstaty spoločnosti a teda tento trest sa
môže týkať i nevinných osôb vo vzťahu k predmetnému trestnému činu.
Podobne by boli sankcionované aj ostatné osoby, ktoré sú svojou činnosťou
a zamestnaním bezprostredne spojené s postihnutou právnickou osobou,
teda jej zamestnanci, ktoré so spáchaním trestného činu nemali nič
spoločné, ale i napr. veritelia, a to tým, že v dôsledku uhradenia peňažného
trestu môže byť ohrozená platobná schopnosť spoločnosti splácať svoje
záväzky voči zamestnancom i veriteľom a teda tým môže byť ohrozená
i existencia obchodnej spoločnosti. Navyše výnosy z peňažných trestov
uložených právnickým osobám by neboli určené poškodeným, ale by
predstavovali príjem štátneho rozpočtu.
Z hľadiska historického vývoja možno pozorovať dva rozdielne prístupy
v rámci zavedenia trestnej zodpovednosti právnických osôb. V anglosaskej
právnej oblasti sa k teoretickému odôvodneniu zavinenia právnických osôb
204
v zmysle trestného práva využíva tzv. identifikačná teória. Podľa nej, určitých
nositeľov rozhodnutí v rámci právnickej osoby možno z právneho pohľadu
považovať za identických s touto právnickou osobou. Právnická osoba potom
zodpovedá za protiprávne konanie svojich pracovníkov, pokiaľ toto konanie
patrí do rámca jej pôsobnosti. Viacerí prívrženci zavedenia trestnej
zodpovednosti právnických osôb napr. v Nemecku potrebu takejto
legislatívnej zmeny odôvodňujú tým, že právnická osoba je schopná konať aj
v prenesenom zmysle. Ide o tzv. odvodenú schopnosť konať, nakoľko za
firmu koná jej zástupca. Z toho sa vyvodzuje záver, že ak je právnická osoba
schopná konať, môže pritom porušiť svoje povinnosti, za čo musí niesť
zodpovednosť. Je teda schopná viny, pričom však nejde o vinu v bežnom
ponímaní, ale o tzv. organizačnú vinu, ktorá nemá žiadny psychologický
obsah. Podľa nemeckých teoretikov subjektívnu stránku trestného činu
právnickej osoby tvorí tzv. “vina vedenia podniku”, ktorej obsahom je chybný
výkon tzv. rizikového managementu, t. j. chybné zvládnutie rizika
vyplývajúceho z činnosti podniku, ktoré vedie k sociálnym poruchám.6) Keď
hovorím o anglosaskom chápaní, toto predpokladá, že ak doteraz právnická
osoba mohla konať beztrestne, v budúcnosti by malo byť konanie právnickej
osoby rovnako trestné, čo by malo dopomôcť napr. k zamedzeniu
korupčného konania pri verejných obchodných súťažiach. Pôjde teda
o výrazný prelom do doterajšieho teoretického konceptu zodpovednosti za
zavinenie.7)
Sankciami, ktoré by mali mať ekonomickú povahu proti právnickým
osobám by sa mala sledovať predovšetkým účinnejšia ochrana významných
spoločenských záujmov. Tá má byť dosiahnutá hrozbou a výkonom trestných
sankcií, ktoré budú schopné ovplyvniť správanie právnických osôb žiaducim
smerom. Malo by byť akousi výstrahou pre konateľov, riaditeľov, resp. iných
zodpovedných pracovníkov, aby v rámci svojich kompetencií ovplyvňovali
fungovanie spoločnosti správnym smerom. Kumulácia individuálnej
a kolektívnej zodpovednosti je pritom odôvodňovaná s cieľom zvýšiť regulatívny účinok trestného práva.8) Regulatívny účinok určuje najmä
administratívno-právna zodpovednosť, ktorá naopak podľa názoru iných nie je
účinná. Správne právo v našich podmienkach však dostatočne reaguje na
protispoločenské aktivity právnických osôb a obsahuje špeciálne skutkové
podstaty tzv. správnych deliktov, ktorých páchateľmi môžu byť aj právnické
osoby. Sankciami za tieto delikty sú najčastejšie peňažné pokuty, často veľmi
6) ČENTÉŠ, J. – PALKOVIČ, J. – ŠTOFFOVÁ, Z.: Trestná zodpovednosť právnických osôb.
Justičná revue, r. 53, č. 4, 2001, s. 422 – 423.
7) JALČ, A.: Korupcia – trestnoprávny vývoj, rekodifikácia a trestná zodpovednosť právnických
osôb. Justičná revue, 57, 2005, č. 1, s. 7.
8) SEGEŠ, I.: Koncepcia trestnej zodpovednosti právnických osôb v slovenskom trestnom práve.
Právny obzor. ročník 85, č. 4, 2002, s. 327.
205
Jaroslav Klátik
vysoké a presahujúce výšku peňažných trestov podľa Trestného zákona. Je
všeobecne známym faktom, že v poslednom období sa na európskom
kontinente presadzovala zodpovednosť právnických osôb najmä v oblasti
správneho práva.
Napriek absencii trestnej zodpovednosti právnických osôb v slovenskom
trestnom práve, náš Trestný poriadok umožňuje uskutočniť právne dôsledky
voči obchodným spoločnostiam. V zmysle § 3 ods. 1 TP, právnická osoba je
povinná poskytovať súčinnosť orgánom činným v trestnom konaní a súdu pri
plnení ich úloh, ktoré súvisia s trestným konaním. Ak právnická osoba
neposkytne na vyzvanie takúto súčinnosť, orgán činný v trestnom konaní jej
môže uložiť poriadkovú pokutu podľa § 70 ods. 1 TP. Poriadková pokuta
predstavuje tradičný spôsob postihu osôb, ktoré sa voči súdu alebo orgánom
činným v trestnom konaní správajú urážlivo, alebo neuposlúchnu výzvu alebo
vydaný príkaz.9) Možno jej pritom uložiť poriadkovú pokutu až do výšky
16 590 €. V ustanovení § 50 TP má poškodený nárok na náhradu škody aj na
majetkových právach obvineného v právnickej osobe. Ak by teda vznikla
dôvodná obava, že uspokojenie nároku poškodeného na náhradu škody
spôsobenej trestným činom bude marené alebo sťažované, možno nárok až
do pravdepodobnej výšky škody zaistiť napr. na majetkových právach
obvineného v právnickej osobe, v ktorej má obvinený majetkovú účasť; na
majetkových právach právnickej osoby, v ktorej obvinený jednak má
majetkovú účasť, alebo je štatutárnym orgánom, členom štatutárneho
orgánu, členom iného orgánu, prokuristom, vedúcim organizačnej zložky
podniku, ktorý je zapísaný do obchodného registra, alebo vedúcim podniku
zahraničnej osoby, ktorý je zapísaný do obchodného registra, ak je na
podklade zistených skutočností dostatočne odôvodnený záver, že trestný
čin, za ktorý je trestne stíhaný obvinený, bol spáchaný v mene alebo
v prospech tejto právnickej osoby; na majetkových právach právnickej osoby,
v ktorej má priamu alebo nepriamu majetkovú účasť právnická osoba, v ktorej
obvinený jednak má majetkovú účasť, alebo je štatutárnym orgánom, členom
štatutárneho orgánu, členom iného orgánu, prokuristom, vedúcim
organizačnej zložky podniku, ktorý je zapísaný do obchodného registra,
alebo vedúcim podniku zahraničnej osoby, ktorý je zapísaný do obchodného
registra, ak je na podklade zistených skutočností dostatočne odôvodnený
záver, že trestný čin, za ktorý je trestne stíhaný obvinený, bol spáchaný
v mene alebo v prospech tejto právnickej osoby.
9) MINÁRIK, Š. a kol.: Trestný poriadok. Stručný komentár. Bratislava: Iura Edition, 2006, s. 229.
206
Som toho názoru, že trestná zodpovednosť právnických osôb nemôže
byť založená bez individuálnej viny páchateľa, keďže z hľadiska zavinenia,
akýkoľvek trestný čin právnickej osoby by bol vždy len trestným činom jej
členov alebo orgánov, to znamená jednotlivých fyzických osôb. Náš právny
poriadok dostatočne obsahuje sankcie proti právnickým osobám, najmä
formou správneho práva. Či to je účinné voči spoločnostiam by nemalo byť
nedostatkom trestného práva, ale odvetvia správneho práva, ktoré by malo
hľadať efektívnejšie riešenie sankcionovania. Pro futuro nemožno vylúčiť
prijatie určitej sankcie, napr. v podobe trestu prepadnutia majetku, ktorý by
nadobudol právoplatnosť po konkurznom a vyrovnacom konaní, ak by bolo
jednoznačne preukázané, že spoločnosť sa podieľala na spáchaní
navrhovaných taxatívne určených trestných činov. Aj v tomto prípade by táto
sankcia mala byť ultima ratio, teda ju použiť ako posledné štádium, ak sa
prostriedky iných právnych odvetví ukážu ako absolútne neúčinné. V takom
prípade by bolo potrebné špecifikovať, konaním akej osoby, resp. osôb by
nastala uvedená zodpovednosť. Podľa § 15 Obchodného zákonníka je
osobou oprávnenou konať za podnikateľa aj každý, kto bol pri prevádzkovaní
podniku poverený určitou činnosťou. Táto osoba je splnomocnená na všetky
úkony, ku ktorým pri tejto činnosti obvykle dochádza – do tejto kategórie
treba zaradiť aj všetkých radových zamestnancov. I napriek tomu je tu však
stále obava, či sa pri prípadnom zavedení takejto zodpovednosti neotvorí
priestor pre kriminalizáciu podnikateľského prostredia a účelové zneužívanie
v podobe podávania trestných oznámení ako prostriedku konkurenčného
boja, v rámci ktorého sa vytvára široký priestor pre voľnú úvahu polície, príp.
prokuratúry. Kľúčovým problémom by taktiež bola ochrana práv tretích osôb,
ktoré sa žiadnym spôsobom nepodieľali na trestnej činnosti, ale sú spojené s
právnickou osobou a každý majetkový trest za konanie, ktorého sa dopustia
osoby oprávnené konať za spoločnosť by dopadol práve na tieto osoby. Môže
sa stať, že drobný akcionár akciovej spoločnosti, ale spoločník v spol. s r.o.,
ktorý si včas neprihlási pohľadávku do konkurzného konania, by bol takouto
sankciou pre spoločnosť postihnutý nemožnosťou jej uplatnenia, poklesom
hodnoty jeho akcií alebo aj úplným odňatím majetku, ak sa člen štatutárneho
alebo dozorného orgánu, alebo ktorýkoľvek zamestnanec dopustí taxatívne
určeného trestného činu v súvislosti so svojou činnosťou za spoločnosť. Aj
keby sa viedlo konanie proti právnickým osobám, trest nakoniec vždy
pocítia fyzické osoby, ktoré sú jej vlastníkmi alebo zamestnanci, teda tie,
ktoré sa na páchaní trestného činu nijakým spôsobom nemuseli podieľať.
207
Jaroslav Klátik
Záver
ABELOVSKÝ, M. - PETRÍK, M.: Proti trestnej zodpovednosti právnických
osôb. Bulletin slovenskej advokácie. SAK, č. 1-2, 2006, roč. XII, s. 36 – 39,
ISSN 1335-1079.
BURDA, E.: Prečo nám trestná zodpovednosť právnických osôb naháňa
hrôzu? In.: Dny práva – 2008 – Days of Law. 2. ročník mezinárodní
konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. Brno:
Masarykova univerzita, 2008, s. 1683 – 1688, ISBN 978-80-210-4733-4.
ČENTÉŠ, J. – PRIKRYL, O.: Úvahy o trestnej zodpovednosti právnických
osôb v Trestnom zákone. In.: Dny práva – 2008 – Days of Law. 2. ročník
mezinárodní konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy
univerzity. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 1689 – 1698, ISBN
978-80-89363-03-2.
Čentéš, J. – Palkovič, J. – Štoffová, Z.: Trestná zodpovednosť právnických
osôb. Justičná revue, r. 53, č. 4, 2001, s. 422 – 423, ISSN 1335-6461.
IVOR, J. a kol.: Trestné právo hmotné. Všeobecná časť. Bratislava: Iura
Edition, 2006, s. 530 s., ISBN 978-80-89363-03-2.
JALČ, A.: Korupcia – trestnoprávny vývoj, rekodifikácia a trestná
zodpovednosť právnických osôb. Justičná revue, 57, 2005, č. 1, s. 7, ISSN
1335-6461.
MADLIAK, J.: Právnická osoba – subjekt trestného činu v návrhu
rekodifikovaného trestného zákona. Bulletin slovenskej advokácie, SAK,
č. 1, 2005, roč. XI, s. 15, ISSN 1335-1079.
MINÁRIK, Š. a kol.: Trestný poriadok. Stručný komentár. Bratislava: Iura
Edition, 2006, 1302 s., ISBN 80-8078-085-4.
SEGEŠ, I.: Koncepcia trestnej zodpovednosti právnických osôb v slovenskom
trestnom práve. Právny obzor, roč. 85, č. 4, 2002, s. 327, ISSN 0032-6984.
ZÁHORA, J.: Ochranné opatrenia pre právnické osoby. In.: Rekodifikácia
trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov
z celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou konaného dňa
21. 04. 2008. Bratislava: BVŠP, Fakulta práva, 2008, s. 92 – 100, ISBN
978-80-89363-03-2.
JUDr. Jaroslav Klátik, PhD.
Právnická fakulta Univerzity Mateja Bela Banská Bystrica
Rechtswissenschaftliche Fakultät, Matej Bel Universität, Banská Bystrica
208
Spoločné znaky a diferenciácie správneho
deliktu a trestného činu
|
Ladislav Hrtánek
SPOLOČNÉ ZNAKY
A DIFERENCIÁCIE SPRÁVNEHO
DELIKTU A TRESTNÉHO ČINU
Abstrakt:Tento vedecký článok obsahuje vymedzenie jednotlivých spoločných
znakov a diferenciácií správneho deliktu a trestného činu. Považujeme pritom za
potrebné zdôrazniť odlišnosti týchto deliktov a taktiež poznamenať, že je potrebné
urobiť podstatné zmeny v oblasti úpravy v záujme naplnenia cieľového zamerania
uvedených noriem správania sa, ktorým je ochrana spoločensky dôležitých
záujmov. V tomto kontexte je cieľovým aspektom tohto článku prispieť k poznaniu
problematiky deliktov a tým prispieť k ochrane hodnôt verejného záujmu.
Kľúčové slová: administratívny delit, trestný čin, správny orgán, správne
právo, veda správneho práva
Abstract
This scientific article contains the specific assignation of common
aspects and the differences of administrative torts and crimes. It is very important
to accent the differences of these torts and necessary to make changes that will
achieve the protection of public interests. In this context, objective aspect of this
scientific article has the goal to contribute of understanding problem of torts and
help to protect of public interests.
Key words administrative tort, crime, organ of Public administration,
administrative law, science of administrative law.
209
Úvod
Úvodom tohto príspevku považujeme za potrebné vymedziť aspoň
rámcovo jeho podstatné cieľové zameranie. Cieľom tohto príspevku je
predovšetkým vymedziť a analyzovať jednotlivé spoločné znaky, ako aj
diferenciácie medzi správnym deliktom, ako zložkou administratívnoprávnej
zodpovednosti a trestným činom, ktorý je kľúčovým pojmom trestného práva.
Jednotlivé druhy deliktov, či už administratívne alebo súdne svojím zákonným
ustanovením majú chrániť spoločnosť pred ich páchaním a preto
pochopiteľne ich cieľom nemôže byť realizačná, ale predovšetkým ochranná
funkcia. Je v záujme celej spoločnosti, aby sa jednotlivé skutkové podstaty
trestných činov a správnych deliktov vôbec nenapĺňali.
Z uvedeného dôvodu preto zastávame názor, že precizovanie
problematiky trestnoprávnej a administratívnoprávnej zodpovednosti v súvislosti s problematikou deliktov prispeje k napĺňaniu cieľového zamerania tak
správneho, ako aj trestného práva.
Podstatným cieľom tohto príspevku preto je analyticky zohľadniť
problematiku správnych deliktov a trestných činov, ktorá stále vyžaduje
vedecký záujem, a to aj z pohľadu praktickej potreby eliminovať množiace sa
prípady rôznej priestupkovej a trestnej činnosti. Uvedomujeme si pritom, že
nami vytýčený cieľ je veľmi náročný a kladie veľmi veľké nároky na postihnutie
interakčných vzťahov medzi jednotlivými normami správneho a trestného
práva. Pokúsime sa ho v nasledujúcom texte aspoň čiastočne naplniť.
Spoločné znaky správneho deliktu a trestného činu je potrebné hľadať
v ich imanentnom materiálnom a formálnom vymedzení. Z hľadiska
materiálneho ponímania je spoločným znakom to, že uvedené druhy sú
deliktami, teda ustanovujú prejavy správania sa, ktoré porušujú platné právo.
Tak trestný čin, ako aj správny delikt sú východiskovými pojmami jednotlivých
typov právnej zodpovednosti, administratívny delikt pre administratívne
a trestný čin pre trestné právo. Spoločné znaky je možné taktiež hľadať
v potrebnej snahe eliminovať realizáciu právnych noriem ustanovujúcich
administratívne delikty a trestné činy, teda funkcia uvedených právnych
noriem bude najskôr ochranná.
Podstatne veľa spoločných znakov medzi správnymi deliktami
a trestnými činmi môžeme hľadať v kontexte jednotlivých formálnych znakov.
V tomto kontexte však zastávame názor, že je nevyhnutné predovšetkým
v prípade správneho deliktu zohľadňovať komplikovanú inertnú diferenciačnú
štruktúru, ale aj napriek tomu z pohľadu porovnania týchto deliktov môžeme
rozlišovať tieto obligatórne znaky skutkovej podstaty správnych deliktov
a trestných činov – subjekt, subjektívna stránka, objekt a objektívna stránka.
210
Na tomto mieste považujeme preto za potrebné vymedziť všeobecne
obligatórne znaky skutkovej podstaty správneho deliktu a trestného činu.
Subjektom správneho deliktu alebo trestného činu je podľa nášho
názoru možné rozumieť len taký subjekt práva, ktorý disponuje spôsobilosťou
svojím právne relevantným konaním porušiť ustanovené normy správneho
a trestného práva.
Subjektívna stránka predstavuje právom striktne ustanovené zavinenie,
ktoré sa však v prípade niektorých správnych deliktov nepožaduje – napríklad
v prípade správnych deliktov podnikateľských subjektov. Zavinenie má
základné formy úmysel a nedbanlivosť, ktoré majú ďalšie vnútorné
diferenciácie.
Objekt predstavuje komplikovaný komplex rôznorodých spoločenských
vzťahov, ktoré sú ustanovením konkrétnej normy právnej zodpovednosti
chránené.
Objektívna stránka znamená ustanovenie konkrétnej formy správania
v rozpore s platným právom – pokiaľ hovoríme o deliktoch. Z vykonania
dispozície normy právnej zodpovednosti vyvstávajú právne následky, ktoré
spolu s komplikovanou množinou kauzálnych súvislostí medzi príčinou
a následkom nám vytvoria základný východiskový podklad pre objektívnu
stránku tak pre správny delikt, ako aj pre trestný čin. Uvedené parciálne
zložky objektívnej stránky musia byť naplnené kumulatívne, teda pokiaľ sa aj
preukáže konanie v rozpore s platným právom a právne relevantný následok,
bez jasného dokázania potrebných kauzálnych súvislostí nemôžeme
konštatovať naplnenie objektívnej stránky skutkovej podstaty a teda ani
nemôže v konečnom dôsledku dôjsť k spáchaniu správneho deliktu alebo
trestného činu.
Z uvedeného je možné vyvodiť vymedzenie základného spoločného
znaku správnych deliktov a trestných činov, a to, že ide o konania v rozpore
s platným právom, ktoré sú spoločensky nežiadúce.
Pokiaľ môžeme konštatovať, že medzi správnym deliktom a trestným
činom je možné hľadať spoločné znaky v kontexte existencie obligatórnych
211
Ladislav Hrtánek
Spoločný aspekt formálnych znakov je snáď najlepšie poznateľný
v prípade porovnania priestupkov, ako konkrétneho druhu správnych deliktov
a trestných činov. Pokiaľ sa budeme v ďalšom zaoberať konkrétne
jednotlivými obligatórnymi znakmi skutkových podstát správnych deliktov
a trestných činov vyvstanú tu určité rozdielnosti, ktoré však vyplývajú
z aspektu diferencií v miere nebezpečnosti konania v protiklade so správnym
a trestným právom.
znakov ich jednotlivých skutkových podstát, v rámci ich vlastnej náplne je
možné diferencovať rozdiely.
Poznateľný rozdiel je napríklad v prípade procesných konaní,
v intenciách ktorých dochádza k prejednávaniu správnych deliktov a trestných
činov. Správne delikty sú riešené rozdielne, závisí od ich konkrétnej
typológie, napríklad priestupky podliehajú pod priestupkové konanie,
správne delikty, pokiaľ sa neustanovuje inak podliehajú pod správne konanie.
Správne konanie je konkrétnymi normami správneho práva upravený
postup správnych inštitúcií, účastníkov konania a zúčastnených subjektov pri
vydávaní, preskúmavaní a nútenom výkone rozhodnutia formou individuálneho správneho aktu, v ktorom sa rozhoduje o právach, právom
chránených záujmoch a právnych povinnostiach účastníkov konania. 1)
Naproti tomu spáchanie trestných činov2) je prejednávané v intenciách
trestného konania.
Trestné konanie predstavuje zákonom upravený postup subjektov
trestného konania, súdu, prípadne iných subjektov zúčastnených na
trestnom konaní, úlohou ktorého je bez dôvodných pochybností zistiť, či bol
spáchaný trestný čin, a ak áno, zistiť jeho páchateľa a uložiť mu podľa zákona
trest alebo ochranné opatrenie, rozhodnutie vykonať alebo jeho výkon
zabezpečiť, prípadne rozhodnúť o nároku poškodeného na náhradu škody,
ďalej pôsobiť na upevňovanie zákonnosti, na predchádzanie a zamedzovanie
trestnej činnosti a k napĺňaniu výchovnej funkcie. 3)
Z naznačených diferencií medzi konaním správnym a trestným môžeme
taktiež vyvodiť iný priebeh výkonu jednotlivých procesných inštitútov a taktiež
rozdielnosť v subjektoch oprávnených na ich vlastný výkon.
Podstatné rozdiely medzi správnym deliktom a trestným činom môžeme
zohľadňovať taktiež v subjektoch, ktoré môžu spáchať skutkové podstaty
týchto deliktov. Správny delikt môže spáchať napríklad aj právnická osoba,
pritom rozlišujeme iný správny delikt právnickej osoby spáchaný bez ohľadu
na zavinenie, v tomto prípade teda neskúmame subjektívnu stránku, ako
obligatórny znak skutkovej podstaty správneho deliktu. Podľa platnej právnej
úpravy môže spáchať trestný čin výlučne fyzická osoba. Aj napriek tomu, že sa
v rámci vedy trestného práva zvažuje možná sankcionovateľnosť právnických
osôb, z pohľadu platného právneho stavu sme k nej stále nepristúpili.
Považujeme za potrebné na tomto mieste zaujať postoj k problematike
možného postihovania právnických osôb v trestnom práve. Veľké problémy
v tomto smere vyvstávajú predovšetkým s princípom kolektívnej viny, nakoľko
1) Vrabko, M. a kol. Správne právo. Procesná časť. s. 18
2) Je možné diferencovať zločiny a prečiny.
3) Ivor, J. a kol.: Trestné právo procesné. s. 18 a 19
212
ako jedna z možností sankcií vystupuje možnosť nariadiť skončenie činnosti
právnickej osoby4). Tento trest sa však priamo dotýka jednotlivých jej členov,
ktorí s páchaním konkrétnej trestnej činnosti nemuseli mať nič spoločné.
Právnická osoba totiž nemôže mať vlastnú vôľu, môže dôjsť nanajvýš
k prejavu konkrétnej vôle tých, ktorí majú oprávnenie vykonávať právne
úkony. V trestnom práve však platí princíp preukazovania subjektívnej stránky
a preto bude potrebné taktiež v prípadoch trestania právnických osôb
preukazovať napríklad úmysel.
Určité odlišnosti samozrejme môžeme diferencovať taktiež z pohľadu
objektu správneho deliktu a trestného činu. Dobre poznateľný je tento rozdiel
napríklad v prípade porovnania priestupku ako konkrétneho druhu správneho
deliktu a trestného činu ako súdneho deliktu. Cieľom správnych deliktov je
bezporuchový výkon správy verejných záležitostí, kým v prípade súdnych
deliktov ide predovšetkým o ochranu života, majetku zdravia, bezpečnosti
a vnútorného poriadku. V kontexte uvedeného teda je možné zohľadňovať
podobné znaky, miera ochrany chránených hodnôt vymedzených objektom
ako obligatórnym znakom skutkovej podstaty uvedených deliktov je rozdielnej
intenzity.
V spojení s potrebou terminologického vymedzenia, respektíve uvedenia
legálnej definície týchto deliktov vznikajú problémy. V prípade správnych
deliktov môžeme zaznamenať ich veľkú roztrieštenosť, ktorá komplikuje
proces hľadania zjednocujúceho vymedzenia, administratívny delikt v rámci
vedy však svoje vymedzenie má, v prípade jednotlivých druhov správnych
deliktov tak môžeme konštatovať len v prípade priestupku.
Trestný čin našiel svoje ustálené vymedzenie v intenciách vedy trestného
práva, ktoré sa krylo s legálnym definičným vymedzením, že ide o čin
v rozpore s platným právom, ktorý vymedzuje trestné právo. Ide pritom
o závažnú mieru narúšania hodnôt v spoločnosti s vážnymi následkami
v porovnaní s priestupkom.
Záverom tohto príspevku ako už bolo uvedené zhrnieme jednotlivé jeho
prínosy, ktorými podľa nášho názoru prispel k naplneniu vytýčených
4) Ide o predpokladaný postih.
5) Škultéty, P.: Verejná správa a správne právo. s. 40
213
Ladislav Hrtánek
Podstatným problémom je taktiež už uvedená otázka subjektívnej
stránky. Táto v prípade právnických osôb len ťažko môže byť preukázaná.
„Subjektom správneho práva sú tiež právnické osoby, ktoré podľa správneho
práva majú spôsobilosť byť nositeľom práv a povinností.“5)
cieľových zameraní. Základným cieľom tohto príspevku bolo pristupovať
analyticky k problematike správnych a súdnych deliktov. Z porovnania vzišli
určité spoločné črty a diferenciácie. Veľké výzvy v tomto smere, ktoré bude
potrebné následne riešiť sú napríklad problematika pretrvávajúcej
roztrieštenosti správnych deliktov, kde môžeme zaznamenať značnú
problémovosť. V trestnom práve sa zvažuje zmena v subjekte ako
obligatórnom znaku, v tomto kontexte sme zaujali postoj taktiež k tomuto
problému. Cieľom taktiež bolo prispieť k naplneniu ochrany hodnôt
vymedzených v jednotlivých objektoch správnych a súdnych deliktov.
Uvedená tendencia je potrebná preto, lebo stále narastajú prípady závažných
správnych deliktov závažne ohrozujúcich záujmy spoločnosti. V prípade
trestných činov popri náraste kriminality je možné zaznamenať potrebu zmien
v kontexte procesných noriem.
Vrabko, M. a kol.: Správne právo. Procesná časť. Bratislava. VO PF UK.
2001. s. 164. ISBN 80-7160-148-9
Ivor, J. a kol.: Trestné právo procesné. Bratislava. IURA EDITION. 2006. 993
s. ISBN 80-8078-101-X
Škultéty, P.: Verejná správa a správne právo. Bratislava. VEDA, vydavateľstvo
Slovenskej akadémie vied. S. 204. ISBN 978-80-224-1023-6
JUDr. Ing. Ladislav Hrtánek
Ministerstvo školstva Slovenskej republiky
Bildungsministerium der Slowakischen Republik
214
Trestná zodpovednosť právnických osôb a ochrana
životného prostredia
|
Jozef Záhora
PRÁVNICKÝCH OSÔB A OCHRANA
ŽIVOTNÉHO PROSTREDIA
Abstrakt: Environmentálna kriminalita v posledných desiatich rokoch nabrala na
význame vzhľadom na to, že zachovanie kvalitného životného prostredia je
nevyhnutnou podmienkou pre trvalo udržateľný rozvoj. Vo vystúpení autor
poukazuje na vývoj trestnej zodpovednosti právnických osôb so zameraním na
ochranu životného prostredia. Poukazuje na snahy o zavedenie trestnej
zodpovednosti znečisťovateľov životného prostredia s akcentom na európsky
priestor. Autor poukazuje na aktivity Európskej únie vo vzťahu trestnej
zodpovednosti právnických osôb vo vzťahu k znečisťovaniu životného prostredia.
V závere autor zdôrazňuje, že Slovenská republika si vo vzťahu k Európskej únii
neplní svoje záväzky týkajúce sa zavedenia trestnej zodpovednosti právnických
osôb.
Kľúčové slová: trestná zodpovednosť, trestná zodpovednosť právnických
osôb, životné prostredie, sankcie, harmonizácia, environmentálna kriminalita
Abstract: Environmental criminality during last decades has augmented its
importance, because preserving of quality of environment is the essential
condition of continual development. The author shows improvement of corporate
criminal liability pointing at protection of environment. He demonstrates attempts
of introductions of liability pollution of environment with stress of European area.
The author refers activity of the European Union in connection with pollution of
215
environment and corporate criminal liability. In the end the author emphasizes that
the Slovak republic does not fulfil his obligations related to criminal corporate
liability towards the European Union.
Key words: criminal liability, criminal corporate liability, environment,
penalties, harmonization, environmental crimes
Úvod
Jednou z najvýznamnejších oblastí, kde kompetentní vyzývajú po
zavedení trestnej zodpovednosti právnických osôb je oblasť znečisťovania
životného prostredia. Právo na ochranu životného prostredia patrí medzi
základné ľudské práva a slobody. Ochrana životného prostredia v posledných
desaťročiach naberá na význame, lebo spolu s rozvojom civilizácie narastá aj
znečisťovanie životného prostredia. Zachovanie priaznivého životného prostredia je nevyhnutnou podmienkou pre trvalo udržateľný rozvoj. Znečisťovanie
životného prostredia spôsobuje vysoké, v niektorých prípadoch ťažko napraviteľné škody.
Už od konca minulého storočia sa na odborných fórach ozývajú diskusie
ohľadom zavedenia trestnej zodpovednosti právnických osôb za
znečisťovanie životného prostredia. Na stretnutí expertov, ktoré sa konalo 19.
až 23. marca 1994 v Portlande, Oregon, USA sa experti zhodli na potrebe
zaviesť trestnú zodpovednosť právnických osôb za trestné činy proti
životnému prostrediu.1) Jedným z významných medzinárodných aktov
týkajúcich sa zavedenia trestnej zodpovednosti právnických osôb za
znečisťovanie životného prostredia je Rezolúcia XV. Medzinárodného
kongresu trestného práva konaná v Rio de Janeiru v roku 1994, ktorá
odporučila zaviesť trestnú zodpovednosť právnických osôb, najmä za trestné
činy proti životnému prostrediu.2) Ďalším medzinárodným nástrojom v tejto
oblasti je Dohovor Rady Európy na ochranu životného prostredia
prostredníctvom trestného práva (1998) (č. 172).3) Dohovor v čl. 9 ukladá
povinnosť zmluvným stranám zaviesť zodpovednosť právnických osôb, či už
1) Criminal Sanctions in the Protection of the Environment: Internationally, Domestically and
Regionally.” Portland/OR, March 1994. p. 11 [online] [prebrané 24. 10. 2009] dostupné na
World Wide Web: <http://www.icclr.law.ubc.ca/Publications/Reports/Portland2.PDF>
2) CUESTA, J., L. (ed.) Resolutions of the Congresses of the International Association of Penal Law
(1926-2004). ISBN 978-2-7492-1096-4 [online] [prebrané 23. 10. 2009] dostupné na World
Wide Web: <hhttp://www.penal.org/pdf/NEP21anglais.pdf>
3) Convention on the Protection of the Environment through Criminal Law
216
V rámci Európskej únie sa problematike ochrany životného prostredia
venuje veľká pozornosť. Ochrana životného prostredia patrí medzi základné
ciele únie. Účinné postihovanie trestných činov spáchaných proti životnému
prostrediu patrí medzi hlavné záujmy Európskej únie. Koncom minulého
storočia sa začali v únii vytvárať iniciatívy na trestnoprávnu ochranu životného
prostredia. Zodpovední predstavitelia únie boli znepokojení nárastom
trestných činov v oblasti životného prostredia a účinkov. Vzhľadom na to, že
následky trestných často presahovali hranice jednotlivých štátov, vznikla
potreba harmonizovať trestnoprávne normy na ochranu životného prostredia.
Rámcové rozhodnutie
o ochrane životného prostredia prostriedkami trestného práva
Na rokovaní v Tampere z 15. a 16. októbra 1999 zaznela požiadavka,
aby sa iniciovalo úsilie v oblasti prijatia spoločných definícií trestných činov
asankcií, so zameraním na obmedzený počet osobitne dôležitých oblastí, ako
sú trestné činy proti životnému prostrediu. Vo februári 2000, na návrh
Dánska, predložila Rada Európskej Únie návrh rámcového rozhodnutia4) na
boj proti závažným trestným činom proti životnému prostrediu.
Dňa 27. 1. 2003 Rada prijala rámcové rozhodnutie (2003/80/JI)
o ochrane životného prostredia prostredníctvom trestného práva,5) založené
na 3. pilieri Zmluvy o EU. Okrem trestnoprávnej zodpovednosti fyzických
osôb, rámcové rozhodnutie zaväzovalo jednotlivé členské štáty na prijatie
potrebných opatrení na zabezpečenie zodpovednosti právnických osôb.
Okrem trestnej zodpovednosti právnických osôb za konanie, rámcové
rozhodnutie zaväzovalo každý členský štát prijať potrebné opatrenia na
zabezpečenie toho, aby mohla byť právnická osoba zodpovedná, ak
nedostatočný dohľad alebo kontrola umožnila spáchanie trestného činu
takého druhu.
Medzi navrhované sankcie patrili:
a) vylúčenie z nároku na štátne dávky alebo podporu;
b) dočasné alebo trvalé vylúčenie z vykonávania podnikateľskej
činnosti;
4) Rámcové rozhodnutia sú záväzné pre členské štáty, pokiaľ ide o výsledok, ktorý sa má dosiahnuť,
pričom voľba foriem a metód sa ponecháva na vnútroštátne orgány. Tieto rámcové rozhodnutia
nemajú priamy účinok.
5) Ú. v. EÚ L 29, 5. 2. 2003, s. 55 – 58 mimoriadne vydanie v slovenskom jazyku Kapitola 19
Zväzok 06 S. 97 – 100
217
Jozef Záhora
trestnoprávnu alebo administratívnu za činy definované v čl. 2 tohto
dohovoru. Dohovor Rady Európy o ochrane životného prostredia prostredníctvom trestného práva doteraz nevstúpil do platnosti.
c)
d)
e)
nariadenie súdneho dozoru;
súdny príkaz k likvidácii;
povinnosť prijať osobitné opatrenia s cieľom predchádzať
následkom konania.
Povinnosť transponovať toto rámcové rozhodnutie bola do 27. januára
2005.
Niekoľko mesiacov po schválení rámového rozhodnutia, Komisia podľa
čl. 35 Zmluvy o EÚ vzniesla proti Rade žalobu na Súdny dvor Európskych
spoločenstiev. Argumentovala tým, že bezvýhradne podporuje ciele
rámcového rozhodnutia, spochybňuje však zvolený právny základ, najmä
čl. 29, 31 písm. e) a 34 II písm. b) Zmluvy o EÚ. Cieľom rámcového
rozhodnutia je ochrana životného prostredia stíhaním trestných činov
spáchaných v neprospech životného prostredia. Ochrana životného
prostredia je podľa čl. 174 – 176 Zmluvy o ES v pôsobnosti Spoločenstva.
Okrem toho je vecou zákonodarcu Spoločenstva zaviazať členské štáty
vydaním sankcií trestnoprávnej povahy, najmä ak je toho názoru, že by týmito
predpismi mohlo byť zaručené dodržiavanie právnych predpisov Spoločenstva.
Súdny dvor rozsudkom z 13. 9. 2005 vyhlásil rámcové rozhodnutie za
neplatné, pretože podľa čl. 175 Zmluvy o ES zasahuje do právomocí, ktorými
bolo poverené Spoločenstvo. Nielen z dôvodu rámcového rozhodnutia, ale aj
z jeho argumentačných úvah vyplýva, že jeho cieľom je ochrana životného
prostredia. Súdny dvor ďalej v rozsudku potvrdil, že trestné právo hmotné
podobne ako trestné právo procesné principiálne nespadá do pôsobnosti
Spoločenstva.6)
Ďalej Súdny dvor dodáva „Toto posledné konštatovanie však nebráni
zákonodarcovi Spoločenstva prijať opatrenia súvisiace s trestným právom
členských štátov, ktoré považuje za nevyhnutné na zabezpečenie plnej
účinnosti právnych noriem prijatých v oblasti ochrany životného
prostredia, ak uplatnenie príslušnými vnútroštátnymi orgánmi účinných,
primeraných a odradzujúcich trestných sankcií je nevyhnutným opatrením
na boj proti závažným zásahom do životného prostredia.“ 7)
Súdny dvor v tomto prípade pripomenul, že existujú spoločné politiky,
ktoré patria k základom Spoločenstva a že zákonodarca spoločenstva môže
6) podľa Európsky parlament, Pracovný dokument o ochrane životného prostredia prostredníctvom
trestného práva Výbor pre právne veci, 12. 6. 2007 [online], [pristúpené 30. januára 2009]
prístupné na internete http://www.europarl.europa.eu/
7) ods. 48 Rozsudok Súdneho dvora (veľká komora) z 13. septembra 2005.Komisia Európskych
spoločenstiev proti Rade Európskej únie. Žaloba o neplatnosť - Článok 29 EÚ, článok 31 písm. e)
EÚ, články 34 EÚ a 47 EÚ - Rámcové rozhodnutie 2003/80/SVV, Vec C-176/03. Správy
Európskeho súdu 2005 Strana I-07879
218
v rámci právomoci, ktoré sú mu zverené Zmluvou o ES, prijať účinné opatrenia.
Vylúčil tak možnosť aplikácie rámcového rozhodnutia Rady v tomto prípadoch.8)
Vo februári 2007 Komisia prostredníctvom svojho euro komisára pre
životné prostredie Franca Frattiniho predstavila návrh smernice Európskeho
parlamentu a Rady o ochrane životného prostredia prostredníctvom trestného
práva10). Komisia nemá právomoc zasahovať do trestného práva štátov, ale
svoj krok opiera o verdikt Súdneho dvora z roku 2005.11)
Komisia návrh smernice opiera o čl. 175 ods. 1 Zmluvy o ES. V odôvodnení návrhu sa uvádza, že členské štáty Spoločenstva prijali množstvo
právnych predpisov zameraných na ochranu životného prostredia.
Z viacerých štúdií však vyplýva12), že sankcie, ktoré sa v súčasnosti uplatňujú
v členských štátoch, nie sú vždy dostatočné na účinnú implementáciu politiky
Spoločenstva v oblasti životného prostredia.
Na základe tohto návrhu bola dňa 19. novembra 2008 schválená
Smernica Európskeho parlamentu a Rady 2008/99/ES z 19. novembra
2008 o ochrane životného prostredia prostredníctvom trestného práva,13)
ktorá nahradila spomínané zrušené Rámcové rozhodnutie o ochrane životného prostriedkami trestného práva.
8) pozri FENYK, J., SVÁK, J. Europeizace tresntího práva. Eurokodex, Bratislavská vysoká škola
práva, Bratislava, 2008, s 83
9) Smernica je záväzná pre každý členský štát, ktorému je určená, a to vzhľadom na výsledok, ktorý
sa má dosiahnuť, pričom sa voľba foriem a metód ponecháva vnútroštátnym orgánom.
(Čl. 249Zmluvy o ES)
10) Návrh smernice Európskeho Parlamentu a Rady o ochrane životného prostredia prostredníctvom
trestného práva {SEK(2007) 160} {SEK(2007) 161} /* KOM/2007/0051 v konečnom znení
- COD 2007/0022 */
11) Ako poukázal Súdny dvor v jeho rozsudku z 13. septembra 2005 ochrana životného prostredia je
základný cieľ vytvorenia Spoločenstva (Case 240/83 ADBHU [1985] ECR 531, paragraph 13,
Case 302/86 Commission v Denmark [1988] ECR 4607, paragraph 8, Case C-213/96
Outokumpu [1998] ECR I-1777, paragraph 32). V tomto zmysle je potrebné aby štáty a Spoločenstvo mali za úlohu zvýšiť ochranu životného prostredia.
12) Najvýznamnejšie štúdie možno nájsť na stránkach GR pre životné prostredie venovaných trestnej
činnosti páchanej v oblasti životného prostredia: http://ec.europa.eu/environment/
crime/index.htm#studies.
13) Úradný vestník L 328 , 06/12/2008 S. 0028 – 0037
219
Jozef Záhora
Za účelom zosúladenia zistenia Súdneho dvora, Komisia v oznámení
z30. 11. 2005 pristúpila na dôsledky rozsudku a oznámila nový legislatívny
návrh. Komisia ako najvhodnejší právny nástroj na realizáciu opatrení zvolila
smernicu.9)
V čl. 3 smernica uvádza deväť prípadov na ktoré sa má trestnosť
vzťahovať za podmienky, že boli spáchané aspoň z hrubej nedbanlivosti.
Smernica v ďalších článkoch upravuje zodpovednosť právnických
osôb za uvedené trestné činy a sankcie za ne. V návrhu smernice boli síce
navrhované sankcie pre právnické osoby pri najzávažnejších prípadoch od
750 000 až 1 500 000 EUR, poprípade iné tresty napr. zamietnutie nároku
na príspevky alebo pomoc z verejných zdrojov, dočasné alebo trvalé
odobratie oprávnenia vykonávať priemyselnú alebo obchodnú činnosť,
uloženie súdneho dohľadu, súdne rozhodnutie na zrušenie spoločnosti, na
základe citovaného súdneho rozhodnutia boli sankcie pre právnické osoby
schválené len rámcovo - účinné, primerané a odradzujúce sankcie. Podľa
názoru Súdneho dvora14) pokiaľ ide „o určenie druhu a výšky trestných
sankcií, ktoré sa majú uplatniť, je na rozdiel od tvrdenia Komisie potrebné
konštatovať, že naň sa právomoc Spoločenstva nevzťahuje.“
V transpozičnom ustanovení je pre členské štáty stanovená povinnosť
prijať zákony, iné právne predpisy a správne opatrenia potrebné na
dosiahnutie súladu s touto smernicou do 26. decembra 2010.
Osobitnú kategóriu predstavuje trestnoprávna ochrana znečisťovania
morí. Dve veľké havárie tankerov koncom minulého a začiatkom tohto
storočia pri ktorých uniklo veľké množstvo ropných látok rozprúdili diskusie
o trestnej zodpovednosti aj v tejto oblasti. 15)
V roku 2002 Komisia predstavila návrh smernice o znečisťovaní mora
z lodí a o zavedení sankcií v oblasti znečistenia16) a návrh rámcového
rozhodnutia na posilnenie trestnoprávneho rámca pre vynútiteľnosť práva
proti znečisťovaniu mora z lodí17). V návrhu smernice sa uvádzalo, že
znečisťovanie z lodí by sa malo považovať za trestný čin, za ktorý sa ukladajú
14) čl. 70, Rozsudok Súdneho dvora (veľká komora) z 23. októbra 2007. Komisia Európskych
spoločenstiev proti Rade Európskej únie. Žaloba o neplatnosť - Články 31 ods. 1 písm. e) EÚ, 34
EÚ a 47 EÚ - Rámcové rozhodnutie 2005/667/SVV - Potláčanie znečisťovania pochádzajúceho
z lodí. Vec C-440/05. Správy Európskeho súdu 2007 Strana I-09097
15) bližšie ZÁHORA, J.: Európska únia a trestnoprávna ochrana životného prostredia. In.: Justičná
revue č. 6-7/2009, str. 868 a nasl.
16) Proposal for a Directive of the European Parliament and of the Council on ship-source pollution
and on the introduction of sanctions, including criminal sanctions, for pollution offences /*
COM/2003/0092 final - COD 2003/0037 */
17) Proposal for a Council Framework decision to strengthen the criminal law framework for the
enforcement of the law against ship source pollution Brussels, 2. 5. 2003 COM(2003) 227 final
2003/0088 (CNS)
220
V čase prerokovania návrhu bolo otázkou rozdelenie medzi prvým a
tretím pilierom pre trestnoprávne záležitosti medzi inštitúciami Európskej
únie.
Účelom smernice 2005/35/ES o znečisťovaní mora z lodí a o zavedení
sankcií za porušenia18) „je začleniť medzinárodné normy o znečisťovaní z
lodí do práva Spoločenstva a zabezpečiť, aby osoby zodpovedné za
vypúšťanie podliehali primeraným sankciám, ...s cieľom zlepšiť námornú
bezpečnosť a ochranu morského prostredia pred znečisťovaním z lodí.“
Čo sa týka rozsahu pôsobnosti smernice táto sa týka jednak vnútorných vôd a
teritoriálnych vôd členských štátov tak aj morských úžin a šíreho mora.
Smernica obsahuje presnú definíciu porušení ak bolo spáchané úmyselne, z
nepozornosti alebo hrubej nedbanlivosti. Čo sa však týka trestných činov,
odkazuje na rámcové rozhodnutie. Ustanovenia o charaktere, type alebo
úrovniach trestných sankcií boli zahrnuté v paralelnom rámcovom rozhodnutí
2005/667/SVV na posilnenie trestnoprávneho rámca pre vynútiteľnosť
práva proti znečisťovaniu mora z lodí19).
Na návrh generálneho advokáta Mazáka z 28. júna 2007 Súdny dvor
začal konanie o neplatnosť rámcového rozhodnutia. V návrhu sa ako dôvod
zrušenia uvádza, že v ňom obsiahnuté opatrenia zakotvujúce aproximáciu
právnych predpisov členských štátov v trestných veciach boli prijaté na
základe hlavy VI Zmluvy o EU, hoci správne mali byť prijaté na základe Zmluvy
ES.20)
Na základe uvedenej žaloby Súdny dvor zrušil uvedené rámcové
rozhodnutie. V odôvodnení Súdny dvor uvádza „Hoci je pravda, že trestná
legislatíva rovnako ako pravidlá trestného procesu v zásade nepatria do
právomoci Spoločenstva, nič to nemení na skutočnosti, že v prípade, ak je
uplatnenie účinných a primeraných trestných sankcií s odradzujúcim
účinkom zo strany vnútroštátnych príslušných orgánov nevyhnutné na
potláčanie závažných zásahov do životného prostredia, zákonodarca
Spoločenstva môže členským štátom uložiť povinnosť zakotviť takéto
18) Smernica Európskeho a Rady 2005/35/ES zo 7. septembra 2005 o znečisťovaní mora z lodí
a o zavedení sankcií za porušenia Ú. v. EÚ L 255, 30. 9. 2005, s. 11 – 21,
19) Rámcové rozhodnutie Rady 2005/667/SVV z 12. júla 2005 na posilnenie trestnoprávneho
rámca pre vynútiteľnosť práva proti znečisťovaniu mora z lodí Ú. v. EÚ L 255, 30. 9. 2005, s. 164
– 167
20) Návrh generálneho advokáta - Mazák - 28. júna 2007. Komisia Európskych spoločenstiev proti
Rade Európskej únie. Žaloba o neplatnosť - Články 31 ods. 1 písm. e) EÚ, 34 EÚ a 47 EÚ
-Rámcové rozhodnutie 2005/667/SVV - Potláčanie znečisťovania pochádzajúceho z lodí. Vec
C-440/05. Správy Európskeho súdu 2007 Strana I-09097
221
Jozef Záhora
trestné sankcie. Návrh rámcového rozhodnutia sa zameriava predovšetkým
na zosúladenie úrovní trestných sankcií.
sankcie, aby sa zabezpečila plná efektivita noriem, ktoré v tejto oblasti
prijíma.“ Súdny dvor však dodáva „Pokiaľ ide naopak o určenie druhu
a výšky trestných sankcií, ktoré sa majú uplatniť, je na rozdiel od tvrdenia
Komisie potrebné konštatovať, že naň sa právomoc Spoločenstva
nevzťahuje.“ 21)
Na odstránenie právneho vákua po zrušení rámcového rozhodnutia
Komisia v marci 2008 predložila návrh novely smernice, ktorou sa22) harmonizuje prístup týkajúci sa sankcií v boji proti znečisťovaniu morí vyplniť
ustanoveniami prijatými na správnom právnom základe, konkrétne článku 80
ods. 2 Zmluvy o ES.
Podľa návrhu smernice predkladá riešenie prostredníctvom smernice
lebo členské štáty nemôžu uspokojivo dosiahnuť ciele. Znečisťovanie mora
prirodzene vedie k poškodeniu s cezhraničnými následkami a rozdielny
vnútroštátny prístup v tejto súvislosti bráni účinnej justičnej spolupráci
aumožňuje páchateľom vyhnúť sa trestnému stíhaniu.
Smernica bola schválená23) 21. októbra 2009. Podľa bodu 1 tejto
smernice účelom je „začleniť medzinárodné normy o znečisťovaní z lodí
do práva Spoločenstva a zabezpečiť, aby sa osobám zodpovedným za
vypúšťanie znečisťujúcich látok uložili primerané sankcie vrátane
trestných sankcií, s cieľom zlepšiť námornú bezpečnosť a ochranu
morského prostredia pred znečisťovaním z lodí.“ Smernica v bode 3
definuje pojem „právnická osoba“ ako akýkoľvek subjekt práva, ktorý má
takéto postavenie podľa platného vnútroštátneho práva, s výnimkou štátov
alebo verejných orgánov pri výkone štátnej moci alebo medzinárodných
verejných organizácií.“
Smernica zavádza popri trestnej zodpovednosti fyzických osôb za
znečisťovanie morí aj trestnú zodpovednosť právnických osôb. V bode 5
stanovuje povinnosť členským štátom prijať opatrenia potrebné na
zabezpečenie toho, aby právnické osoby mohli byť zodpovedné za trestné
21) čl. 68, 70 Rozsudok Súdneho dvora (veľká komora) z 23. októbra 2007. Komisia Európskych
spoločenstiev proti Rade Európskej únie. Žaloba o neplatnosť - Články 31 ods. 1 písm. e) EÚ, 34
EÚ a 47 EÚ - Rámcové rozhodnutie 2005/667/SVV - Potláčanie znečisťovania pochádzajúceho
z lodí. Vec C-440/05. Správy Európskeho súdu 2007 Strana I-09097
22) Návrh smernice Európskeho parlamentu a Rady ktorou sa mení a dopĺňa smernica 2005/35/ES
o znečisťovaní mora z lodí a o zavedení sankcií za porušenia 11. 3. 2008, KOM(2008) 134
v konečnom znení 2008/0055 (COD)
23) Smernica Európskeho parlamentu a Rady 2009/123/ES z 21. októbra 2009 , ktorou sa mení
a dopĺňa smernica 2005/35/ES o znečisťovaní mora z lodí a o zavedení sankcií za porušenia Text
s významom pre EHP, Ú. V. EU L 280 , 27/10/2009 S. 0052 - 0055
222
činy uvedené v článku 5a ods. 1 a 3 a článku 5b, spáchané v ich prospech
akoukoľvek fyzickou osobou konajúcou buď samostatne, alebo ako člen
orgánu právnickej osoby, a ktorá má v štruktúre právnickej osoby vedúce
postavenie na základe oprávnenia zastupovať právnickú osobu; oprávnenia
prijímať rozhodnutia v mene právnickej osoby; alebo oprávnenia vykonávať
kontrolu v rámci právnickej osoby.
Okrem toho smernica ukladá povinnosť členským štátom zabezpečiť,
aby právnická osoba mohla byť zodpovedná v prípade, že nedostatočný
dohľad alebo kontrola fyzickou osobou uvedenou v odseku 1 umožnili
spáchanie trestného činu uvedeného v článku 5a ods. 1 a 3 a článku 5b
v prospech tejto právnickej osoby fyzickou osobou jej podriadenou.
V zmysle judikatúry Súdneho dvora, v smernici nie sú stanovené
konkrétne druhy trestných sankcií pre právnické osoby„Každý členský štát
prijme opatrenia potrebné na zabezpečenie toho, aby sa právnickej osobe
zodpovednej podľa článku 8b ukladali účinné, primerané a odradzujúce
sankcie.“
Transpozícia je pre členské štáty stanovená do 16. novembra 2010.
Jednotlivé štáty bezodkladne oznámia Komisii znenie týchto opatrení.
Environmentálna kriminalita v posledných desiatich rokoch nabrala na
význame a vzhľadom na to, že zachovanie kvalitného životného prostredia je
nevyhnutnou podmienkou pre trvalo udržateľný rozvoj sa jej musí venovať
zvýšená pozornosť. Závažnosť tohto druhu kriminality je aj v tom, že dôsledky
priemyselných havárií často postihuje aj viac štátov, čoho príkladom je aj
havária tankeru Prestige, dôsledky ktorej postihli územie šiestich krajín.
Cesta, na ktorú sa vydala Európska únia a to spoločnou politikou jednotlivých
členských štátov harmonizovať prostriedky trestnoprávnej ochrany životného
prostredia sa ukazuje správna.
Slovenská republika má však voči Európskej únii v oblasti zavedenia
trestnej zodpovednosti právnických osôb neplnené záväzky. Týka sa to nie
len už spomínaných dvoch zrušených rámcových rozhodnutí, ktoré
stanovovali povinnosť zaviesť trestnú zodpovednosť právnických osôb resp.
sankcie pre právnické osoby, ale aj ďalších rámcových rozhodnutí napr.:
Rámcové rozhodnutie o posilnení trestného systému na zabránenie
napomáhaniu neoprávneného vstupu, tranzitu a bydliska,24)
24) Rámcové rozhodnutie Rady z 28. novembra 2002 o posilnení trestného systému na zabránenie
napomáhaniu neoprávneného vstupu, tranzitu a bydliska Úradný vestník L 328, 5. 12. 2002, s. 1
– 3, mimoriadne vydanie v slovenskom jazyku: Kapitola 19 Zväzok 06 S. 61 - 63
223
Jozef Záhora
Rámcové rozhodnutie o boji proti korupcii v súkromnom sektore,25)
Rámcové rozhodnutie o boji proti pohlavnému zneužívaniu detí
a detskej pornografii,26)
Rámcové rozhodnutie o útokoch na informačné systémy,27)
Rámcové rozhodnutie ktorým sa stanovujú minimálne ustanovenia o
znakoch skutkových podstát trestných činov a trestov v oblasti
nezákonného obchodu s drogami,28)
Rámcové Rozhodnutie o boji proti organizovanému zločinu, 29)
Rámcové rozhodnutie o boji proti niektorým formám a prejavom
rasizmu a xenofóbie prostredníctvom trestného práva,30)
Rámcové rozhodnutia sú svojou povahou pre členské štáty záväzné,
pokiaľ ide o výsledok, ktorý sa má dosiahnuť. Závisí však od vnútroštátnych
orgánov, akú formu a metódu vykonania si zvolia. Vzhľadom na to, že Komisia
nemá právomoc začať konanie o porušení voči členským štátom, v prípade
ktorých sa predpokladá, že neprijali potrebné opatrenia, aby dosiahli súlad
s ustanoveniami rámcového rozhodnutia Rady prijatého na základe tretieho
piliera, Slovenskej republike nehrozí priama sankcia za nesplnenie povinnosti
transponovať rámcové rozhodnutie.
-
Vo vzťahu ku Smernici o ochrane životného prostredia prostredníctvom
trestného práva alebo Smernici o znečisťovaní mora z lodí a o zavedení
sankcií vrátane trestných sankcií za trestné činy v oblasti znečistenia
nemožno pristupovať tak ľahkovážne. V prípade, že si Slovenská republika do
stanoveného času na transpozíciu týchto smerníc (16. november resp.
26. december 2010) nesplní svoje záväzky, Komisia môže, voči Slovenskej
republike iniciovať súdne konanie pre neplnenie povinností na Európskom
súdnom dvore.
25) Rámcové rozhodnutie Rady 2002/568/SVV z 22. júla 2003 o boji proti korupcii v súkromnom
sektore, Úradný vestník L 192 , 31/07/2003 s. 54 – 56
26) Rámcové rozhodnutie rady 2004/68/SVV z 22. decembra 2003 č. o boji proti pohlavnému
zneužívaniu detí a detskej pornografii, Úradný vestník L 013, 20/1/2004, s. 44 – 48
27) Rámcové rozhodnutie Rady 2005/222/SVV z 24. februára 2005 o útokoch na informačné
systémy, Úradný vestník L 069 , 16/03/2005 s. 67 - 71
28) Rámcové rozhodnutie Rady 2004/757/SVV z 25. októbra 2004, ktorým sa stanovujú minimálne
ustanovenia o znakoch skutkových podstát trestných činov a trestov v oblasti nezákonného
obchodu s drogami, Úradný vestník L 335, 11. 11. 2004, s. 8 – 11
29) Rámcové Rozhodnutie Rady 2008/841/SVV z 24. októbra 2008 o boji proti organizovanému
zločinu, Úradný vestník L 300, 11. 11. 2008, s. 42 – 45
30) Rámcové rozhodnutie Rady 2008/913/SVV z 28. novembra 2008 o boji proti niektorým formám
a prejavom rasizmu a xenofóbie prostredníctvom trestného práva, Úradný vestník L 328,
6. 12. 2008, s. 55 – 58
224
CUESTA, J., L. (ed.) Resolutions of the Congresses of the International
Association of Penal Law (1926-2004), ISBN 978-2-7492-1096-4.
ČENTÉŠ, J., PALKOVIČ, J., ŠTOFFOVÁ, Z. Trestná zodpovednosť
právnických osôb. In. Justičná revue č. 4/2001
FENYK, J., SVÁK, J. Europeizace tresntího práva. Eurokodex, Bratislavská
vysoká škola práva, Bratislava, 2008,
KRATOCHVÍL, V.: Trestněprávní odpovědnost právnických osob a jednáni za
jiného. In Právní obzor 4/2002 s. 366
MUSIL, J. Trestní odpovědnost právnických osob – ano či ne? In. Trestní
právo, č. 7-8/2000, s. 2 –10
ZÁHORA, J. Trestná zodpovednosť právnických osôb. In: Rekodifikácia
trestného práva : zborník príspevkov z celoštátnej konferencie s
medzinárodnou účasťou konanej dňa 17. mája 2004. Bratislava: Akadémia
PZ, 2004.
Záhora, J. Ochranné opatrenia pre právnické osoby. In.: Rekodifikácia
trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti, Zborník príspevkov z
celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou konaného dňa 21. apríla
2008
ZÁHORA, J. Európska únia a trestnoprávna ochrana životného prostredia.
In.: Justičná revue č. 6-7/2009
Doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD.
Fakulta práva, Bratislavská vysoká škola práva
Fakultät für Rechtswissenschaften, Hochschule der Rechtswissenschaften in Bratislava
225
Jozef Záhora
JELÍNEK, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Linde, Praha, 2007,
|
PRÁVNICKÝCH OSÔB
Abstrakt: Právne systémy po celom svete uznávajú, že právnické osoby majú
spôsobilosť k právnym úkonom, spôsobilosť k právam a k povinnostiam, teda aj
spôsobilosť k zodpovednosti, čo je najčastejšie povinnosť niesť dôsledky za
porušenie svojej povinnosti. Slovenský právny systém upravuje ich zodpovednosť
podľa občianskeho práva, obchodného práva či pracovného práva a podľa
správneho práva. Takto vymedzená zodpovednosť právnických osôb však novým
spoločenským podmienkam nepostačuje. Vzhľadom na rozsah a charakter
kriminality v Slovenskej republike je ustanovenie trestnej zodpovednosti
právnických osôb potrebné a účelné a vzhľadom na medzinárodné záväzky
Slovenskej republiky aj nevyhnutné.
Kľúčové slová: Trestná zodpovednosť, právnické osoby, kriminalita,
spoločné postupy Európskej únie, Dohovory.
Abstract: Legal systems all over the world recognize that the legal entities have a
capacity to legal actions, capacity to rights and obligations that means also a
capacity to responsibility that is most often an obligation to carry consequences
for infringement of duties. The Slovak legal system enacts their duties according
to the civil law, commercial law or labour law and also according to the
administrative law. However, such delineated responsibility of legal entities is not
sufficient for new social conditions. With regard to the extend and character of
criminality in the Slovak Republic, the regulation of the criminal responsibility of
legal entities is needed and effectual and also inevitable with respect to
international obligations of the Slovak Republic.
226
Trestná zodpovednosť
právnických osôb
Podľa spoluautorov dlhodobej vízie rozvoja slovenskej spoločnosti
v Slovenskej republike pomaly dozrieva viacnásobná premena právneho
poriadku z práva neskorého socializmu na právny poriadok hlásiaci sa
k právnemu štátu, ľudským právam, demokracii, sociálnemu štátu, trhovému
hospodárstvu, tiež z práva suverénneho štátu na právny poriadok členského
štátu Európskej únie.
Na začiatku 21. storočia v Slovenskej republike platí niekoľko právnych
poriadkov, ktorých adresátmi sú v zásade všetky fyzické osoby i právnické
osoby súkromného práva nachádzajúce sa pod jeho jurisdikciou. Ide o formu
právneho pluralizmu, ktorá v takmer rovnakej podobe existuje v celej Únii.
Táto situácia znamená neprehľadnosť, nezrozumiteľnosť a neusporiadanosť
platného práva, keď sa i profesionál orientuje len v jeho časti. A tak
v Slovenskej republike platia prinajmenšom nasledovné právne poriadky:
právny systém Slovenskej republiky, ktorého základom je Ústava
l
Slovenskej republiky;
l
právny poriadok Európskej únie, ktorého vzťah s právnym systémom
Slovenskej republiky nie je založený na princípe právnej sily, ale
aplikačnej prednosti, čiže na porovnávaní obsahu dotknutých právnych
noriem;
l
podstatné časti medzinárodného práva verejného, osobitne medzinárodného práva ľudských práv.
K rizikovým faktorom vývoja v nasledujúcom období patrí, že sa stále viac
symbolizuje presadzovanie práva. Hrozba použitia brachiálnej verejnej moci
sa obmedzuje na boj s časťou trestnej činnosti. Za presadzovanie práva sa
považuje už vydanie súdneho rozhodnutia. Právo, osobitne právo Únie, sa
rešpektuje v rastúcej miere z abstraktných dôvodov všeobecnej výhodnosti
ním vytvoreného alebo/a garantovaného poriadku vecí a pre jeho legitimitu či
autoritu. Boj s organizovaným zločinom, ktorý je na Slovensku významnejší
ako boj s terorizmom, nadobúda aj rozmer boja o moc v spoločnosti, lebo
organizovaný zločin čiastočne úspešne ovláda niektoré okruhy spoločenských vzťahov.
Platné právo sa stále viac odcudzuje človeku, a čiastočne i spoločnosti.
Stáva sa zdanlivo vonkajšou a nepochopiteľnou sférou, s ktorou je lepšie
nemať nič spoločné. Posilňuje sa bezhodnotový pragmatizmus v tvorbe
i realizácii práva, ktoré sa chápe ako prostriedok dosiahnutia rôznych cieľov.
Porozumieť niektorým súkromnoprávnym, hlavne obchodným zmluvám
227
Alena Pauličková
Key words: Criminal responsibility, legal entities, criminality, common
procedures of the European Union, Pacts.
dokáže len špecializovaný právnik. Boj s odcudzením práva a právnym
nihilizmom bude jednou z kľúčových úloh v najbližšej budúcnosti.
Hlavne prostredníctvom práva Európskej únie prenikajú do Slovenskej
republiky prvky iných právnych kultúr, ako sú sudcovská (súdna) tvorba práva,
„amerikanizácia“ spôsobu spracovania zmluvných dokumentov, chápanie
zákona ako opatrenia na riešenie určitého problému, a až následne ako
všeobecného pravidla správania.1)
Pre demokratickú spoločnosť je charakteristické, že práva a slobody
občanov, právo na život, nedotknuteľnosť osoby a jej súkromia, osobná
sloboda, právo na ľudskú dôstojnosť a česť, právo vlastniť majetok,
nedotknuteľnosť obydlia, sloboda pohybu a ďalšie práva a slobody, tvoria
základnú podstatu tejto spoločnosti a štátu. Súbežne s týmito právami
a slobodami musí byť zaistené aj právo občanov na bezpečnosť - na osobnú
bezpečnosť, bezpečnosť ich majetku, bývania, cti a dôstojnosti.
Aký je stav v tejto oblasti? Stav v spoločnosti stále nie dobrý. Kriminalita
(zločinnosť), ktorá je charakterizovaná ako súhrn trestných činov, ktoré
spáchali úmyselne alebo z nedbanlivosti trestnoprávne zodpovední jedinci na
istom mieste a za isté obdobie, je stále vysoká. Spôsobuje porušovanie práv
a slobôd občanov, kedy proklamované práva a slobody sa dostávajú do
rozporu so zabezpečením ich bezpečnosti. Podľa prieskumu verejnej
mienky, predstavuje kriminalita štvrtý najzávažnejší problém Slovenska, a to
i napriek tomu, že má skrytý a konšpiratívny charakter.
Ekonomické problémy spojené s transformáciou a reformami (vznik
a vysoký nárast nezamestnanosti, strata, resp. pokles sociálnych istôt,
existenčné problémy a pokles životnej úrovne a pod.) vytvárajú tlak na značnú
časť populácie, pričom časť z nich prekračuje pri riešení týchto situácií právne
normy. Z týchto dôvodov vzrástla hlavne majetková kriminalita, ktorá je
odrazom stavu ekonomiky a celkovej hospodárskej úrovne krajiny. Otvorenie
hraníc spôsobilo, že územie Slovenska sa stalo križovatkou transferu drog
z východu na západ, ako aj ich odbytiskom. V krajine sa objavili niektoré nové
formy zločinnosti (organizovaná kriminalita, racketing, kriminalita bielych
golierov...), ktoré si vyžadujú nielen materiálno-technické vybavenie, ale aj
kooperáciu na medzinárodnej úrovni. Obdobie po roku 1989 sa na
Slovensku z uvedených i ďalších dôvodov vyznačuje výrazným nárastom
zločinnosti. Zmenila sa nielen jej kvantita (vzrástol jej objem), ale aj kvalita
kriminality (štruktúra, metódy a skladba páchateľov a pod.).2)
1) Dlhodobá vízia rozvoja slovenskej spoločnosti. Bratislava, august 2008, s. 67.
2) Uhrín, S.: Bezpečnostná situácia regiónu Trnavska – významný prvok spokojnosti, resp.
nespokojnosti jeho obyvateľov. In: Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie „Cezhraničná
a nadregionálna spolupráca Trnavska“, konanej 5.-6. 11. 2009 v Sládkovičove., Vysoká škola
v Sládkovičove, 2009.
228
právnických osôb
Z medzinárodných dohovorov, ktoré sú pre Slovenskú republiku záväzné
upravuje trestnú zodpovednosť právnických osôb Dohovor OSN proti
korupcii, Dohovor OECD o boji s podplácaním zahraničných verejných
činiteľov, Trestnoprávny dohovor o korupcii, Dohovor proti nadnárodnému
organizovanému zločinu a protokoly k nemu prijaté, Medzinárodný dohovor
o potláčaní terorizmu a Dohovor o počítačovej kriminalite. Medzinárodné
organizácie pripomínajú Slovensku splnenie tejto povinnosti v rámci
vykonávaných monitoringov.
Nakoľko do kriminality v celosvetovom meradle, v nových doteraz
nepoznaných formách je zapojený aj majetok a činnosť právnických osôb,
pričom pri ich rozptýlenej štruktúre riadenia sa vytráca alebo nie je možno
zistiť zodpovednosť individuálnych fyzických osôb. Preto je príznačný
celosvetový trend i prax viacerých európskych štátov, kumulovať
trestnoprávnu zodpovednosť právnických osôb aj fyzických osôb pre
zvýšenie regulatívneho účinku trestného práva. Vzhľadom na rozsah
a charakter kriminality v Slovenskej republike je ustanovenie trestnej
zodpovednosti právnických osôb potrebné a účelné a vzhľadom na
medzinárodné záväzky Slovenskej republiky aj nevyhnutné.
Právne systémy po celom svete uznávajú, že právnické osoby majú
spôsobilosť k právnym úkonom, spôsobilosť k právam a k povinnostiam, teda
aj spôsobilosť k zodpovednosti, čo je najčastejšie povinnosť niesť dôsledky
za porušenie svojej povinnosti. Slovenský právny systém upravuje ich
zodpovednosť podľa občianskeho práva, obchodného práva či pracovného
práva a podľa správneho práva. Takto vymedzená zodpovednosť právnických
osôb však novým spoločenským podmienkam nepostačuje.
Právne akty Európskej únie i medzinárodné dohovory používajú rovnakú
legislatívnu techniku. Definujú trestné činy a v nasledujúcom ustanovení
ukladajú zmluvným stranám či členským štátom zabezpečiť zodpovednosť
právnických osôb za uvedené trestné činy a uloženie finančných trestov
trestnoprávneho aj iného charakteru. V niektorých prípadoch ponechávajú na
štátoch, či uvedenú zodpovednosť upravia ako trestnú, administratívnu alebo
občianskoprávnu. Vždy však požadujú, aby sankcie pre právnické osoby boli
„účinné, úmerné a odradzujúce“.3)
3) Dôvodová správa k návrhu zákona o trestnej zodpovednosti právnických osôb a o zmene
a doplnení niektorých zákonov. Národná rada Slovenskej republiky, 2005.
229
Alena Pauličková
V predvstupových rokovaniach sa Slovenská republika zaviazala, že
trestnú zodpovednosť právnických osôb v rozsahu uvedených právnych
dokumentov upraví v rámci rekodifikácie nových trestných kódexov, čím bol
zdôvodnený odklad jej zavedenia na obdobie až po vstupe do Európskej únie.
Ešte v roku 2005 bol vypracovaný Ministerstvom spravodlivosti
Slovenskej republiky návrh zákona o trestnej zodpovednosti právnických
osôb a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Návrh zákona upravoval
podmienky trestnej zodpovednosti právnických osôb, druhy trestov
a ochranných opatrení ukladaných právnickým osobám a postup orgánov
činných v trestnom konaní a súdov, ak je obvineným právnická osoba.
V tom čase sa voči návrhu zdvihla vlna nevôle hlavne z podnikateľského
prostredia. Podnikatelia upozorňovali na zneužitie zákona a na prípadnú
možnosť sankcionovania, ktorá by mohla viesť aj ku kriminalizácii
podnikateľského prostredia a účelové zneužívanie podávania trestných
oznámení ako prostriedku konkurenčného boja. V rámci navrhovaného
zákona sa vytváral široký priestor na voľnú úvahu policajných orgánov, či
v dôsledku konania fyzických osôb bude nastupovať aj zodpovednosť
právnickej osoby, keďže policajné orgány a prokuratúra sú povinné zistiť
skutkový stav veci bez toho, aby sa im podarilo zistiť, ktorá konkrétna fyzická
osoba skutok spáchala.
Podnikatelia sa obávali aj výšky sankcií, ktoré návrh obsahoval. Išlo
o sumy od 50 tisíc Sk až do pol miliardy Sk. Súd by pri určení sumy musel
prihliadnuť na závažnosť, rozsah, škodu a okolnosti spáchaného trestného
činu, ako aj na následky pre právnickú osobu. Ozvali sa hlasy odborníkov aj
v súčasnosti, ktorí navrhujú prijať taký zákon, ktorý by upravoval nielen
podmienky trestnej zodpovednosti právnických osôb, tresty a ochranné
opatrenia ukladané právnickým osobám, ale aj postup orgánov činných
v trestnom konaní a súdov.
Postih voči firmám by bol podľa návrhu veľký. Sankcie by postihovali celý
majetok právnickej osoby alebo tú časť, ktorú súd určí. Vlastníkom
zhabaného majetku by sa stal štát, ak súd nerozhodne inak na základe
medzinárodnej zmluvy, ktorou je Slovensko viazané. Súd by prihliadal na
povahu získaného prospechu z trestného činu, na predchádzajúce
dodržiavanie právnych predpisov a vnútorných organizačných predpisov,
prijatie opatrení na predchádzanie spáchaniu alebo opakovaniu trestného
činu a na ďalšie okolnosti. 4)
Finančné právo a jeho inštitúty predstavujú už po niekoľko stáročí reálny
obraz spoločnosti v danej etape jej vývoja. V súčasnosti zaznamenávame
nebývalú medializáciu pojmov ako daň, clo, poplatok, rozpočet i ďalších.
V podmienkach trhovej ekonomiky to nie je nič neobvyklé, ani to, že právo
v tomto smere často zostáva za realitou.
4) Martinek, P.: Na spoločnosti sa nemôžeme pozerať ako na človeka. Hospodárske noviny,
28. 1. 2008.
230
právnických osôb
V rámci spomínaných finančnoprávnych inštitútov sú subjektmi
finančnoprávnych vzťahov i právnické osoby, ktoré v rámci týchto vzťahov
značne porušujú finančnoprávne normy. Za porušenie týchto noriem by bolo
potrebné voči nim uplatniť i trestnoprávnu zodpovednosť právnických osôb.
Ide hlavne o neoprávnené vyrobenie a používanie elektronického platobného
prostriedku a inej platobnej karty, legalizácia príjmu z trestnej činnosti,
poškodzovanie finančných záujmov Európskych spoločenstiev, falšovanie,
pozmeňovanie a neoprávnená výroba peňazí a cenných papierov, uvádzanie
falšovaných, pozmenených a neoprávnene vyrobených peňazí a cenných
papierov. Netreba zabúdať ani na trestné činy proti mene a trestné činy
daňové.
Žijeme v neistej dobe, v čase rýchlych zmien, prevratov, nestálych vlád a
neistých zákonov. Inflácia, devalvácia mien a dane naháňajú bežným
smrteľníkom strach. Takýmto ľuďom sa potom netreba čudovať, že sa svoj
majetok snažia čo najlepšie zabezpečiť. Prečo? Pretože v niektorých štátoch
Východnej Európy sa o demokracii viac hovorí ako sa v praxi používa. Čo je
dnes zákonom, zajtra to už nemusí byť pravdou.
V súčasnosti sa otvárajú široké možnosti pre dobre a bezpečné
investovanie nielen pre milionárov a nadnárodným spoločnostiam, ale aj
súkromníkom a firmám so strednými a nízkymi príjmami. „Kde sa núkajú
takéto možnosti? Ktorá krajina je najistejšia? Ktoré miesto na svete je
najbezpečnejšie?“ Neraz si kladieme takéto a podobné otázky. Odpoveď
znie: off-shore. Čiže do štátov, kde vládne politická a ekonomická stabilita,
neplatia sa dane, kde je zákonom ustanovená diskrétnosť a právna ochrana
aktív pred súdnym a iným vymáhaním. Kvôli tejto skutočnosti veľa
potencionálnych investorov z celého sveta presúva svoje aktíva do
zahraničných (offshore) bánk, kde majú zaručenú, takmer stopercentnú
ochranu a príjem, ktorý nie je zdaňovaný.6)
Každý štát sa snaží chrániť si vlastný kapitál a robí všetko preto, aby
zabránil jeho vývozu do zahraničia. V zmysle medzinárodných zákonov je
5) Grúň, L. - Pauličková, A.: Finančnoprávne inštitúty. Eurounion, Bratislava 2003, s. 28. - ISBN
80-88984-49-1
6) Šváč, V.: Raj bez daní (Paradise without Taxes). Prešov: EXCO, s.r.o, 1996, s. 5.
231
Alena Pauličková
Nakoľko sa venujem finančnému právu, chcem poukázať na základné
finančnoprávne inštitúty, ktoré sú výsledkom skúmania vedy o finančnom
práve a získali prvotnú legislatívnu podobu práva, kde sa aj uplatňujú
a používajú. Sú tu tiež inštitúty, ktoré síce finančné právo používajú, ide však
o inštitúty svojou povahou hybridné.5) Myslíme tým také základné finančnoprávne inštitúty, ktorými sú rozpočet, daň, poplatok, clo, mena, devízové
hospodárstvo a odvodené - poistenie, úver, finančný trh.
vývoz hnuteľnosti legálnou formou a jej vlastník si môže slobodne zvoliť
akúkoľvek krajinu na svete pre investovanie. Tento počin sa však stáva
nelegálnym, ak majiteľ offshore konta neprizná príjmy v krajine, v ktorej je
prihlásený na trvalý pobyt.7) Ide vlastne o:
l
l
legálny daňový únik (tax evasion), ktorý predstavuje daňový únik v línii
platnej legislatívy charakteristický vyhýbaním sa daňovej povinnosti
šikovným využitím možností, ktoré ponúka zákon. Napríklad spotrebiteľ
môže zmeniť svoje správanie (štruktúra spotreby), aby platil menšie
dane.
nelegálny daňový únik (tax avoidance), ktorý znamená porušenie
zákona, lebo je vykonaný nad rámec platnej legislatívy. Mechanizmus
nelegálneho daňového úniku má v princípe dva základné tvary: daňový
únik na báze úplného zatajenia alebo čiastočného priznania príjmov na
zdanenie. Nelegálny daňový únik na základe zatajenia určitých
skutočností potrebných na objektívne a správne určenie dane môže mať
podobu tzv. daňovej defraudácie (pri zatajení určitej časti majetku
daňového subjektu), alebo podobu tzv. daňovej malverizácie (pri zatajení
príjmov, napríklad nepriznaním časti tržieb).
Zreteľne tiež vystupuje súvislosť finančného práva s trestným právom a to
všade tam, kde ide o porušovanie noriem finančného práva a sankcie za
takéto porušovanie. Ide o prípady ukrátenia štátu alebo obce na daniach
alebo poplatkoch, prípady falšovania a poškodzovania meny a zákonných
platidiel, porušovanie predpisov devízového hospodárstva a pod. Za týmto
všetkým sú peniaze.
Peniaze, majetok a všetko, čo je s nimi spojené, patrilo vždy do
stredobodu záujmu každého a všetkých bez rozdielu. To sa nemohlo
neodraziť aj v procese tvorby a následnej aplikácii právnych predpisov
upravujúcich túto citlivú problematiku. Trojuholník „politika – ekonomika
– právo“ bol povýšený na najdôležitejší útvar spoločenskej geometrie. Aj tu
pramení jedna z príčin osobitného postavenia finančného práva a jeho
inštitútov v rámci právneho poriadku.
Peniaze a právo vždy k sebe patrili „ako mäso a kosť“, ako hovorí čínske
príslovie. Vznik a vývoj peňazí a následný vývoj peňažného hospodárstva bol
sprevádzaný vydávaním právnych predpisov, ktoré upravovali jednotlivé
stránky jeho fungovania. Na druhej strane sa po celé stáročia dostávali do
konfliktu s právom práve v dôsledku porušenia povinností ustanovených
v tejto skupine právnych noriem. Prameňom všetkého zla nie sú však peniaze,
ale vzťah k nim, napísal dávno apoštol Pavol v epištole k Timoteovi.
7) Šváč, V.: Raj bez daní (Paradise without Taxes). Prešov: EXCO, s.r.o, 1996, s. 7.
232
právnických osôb
Bolo by vhodné po vzore okolitých krajín Európskej únie zákon o trestnej
zodpovednosti dopracovať a po zapracovaní všetkých pripomienok odbornej
právnickej obce čo najrýchlejšie prijať.
[2] Dlhodobá vízia rozvoja slovenskej spoločnosti. Bratislava, august 2008.
[3] Grúň, L. - Pauličková, A.: Finančnoprávne inštitúty. Bratislava:
Eurounion, 2003, s. 28. – ISBN 80-88984-49-1
[4] Martinek, P.: Na spoločnosti sa nemôžeme pozerať ako na človeka.
Hospodárske noviny, 28. 1. 2008.
[5] Šváč, V.: Raj bez daní (Paradise without Taxes). Prešov: EXCO, s.r.o,
1996. – ISBN 80-967433-6-8.
[6] Uhrín, S.: Bezpečnostná situácia regiónu Trnavska – významný prvok
spokojnosti, resp. nespokojnosti jeho obyvateľov. In: Zborník
z medzinárodnej vedeckej konferencie „Cezhraničná a nadregionálna
spolupráca Trnavska“, konanej 5. – 6. 11. 2009 v Sládkovičove.,
Vysoká škola v Sládkovičove, 2009.
Doc. JUDr. Alena Pauličková, PhD.
Vysoká škola v Sládkovičove
Hochschule in Sládkovičovo
233
Alena Pauličková
[1] Dôvodová správa k návrhu zákona o trestnej zodpovednosti právnických
osôb a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Národná rada
Slovenskej republiky, 2005.
|
SANKČNÁ ZODPOVEDNOSŤ
PRÁVNICKÝCH OSÔB
Sanktionen für juristische Personen
Abstrakt:
V článku sa autorka zamerala na tzv. sankčnú zodpovednosť
právnických osôb zavádzanú návrhom novely Trestného zákona. Tento druh
zodpovednosti nemá charakter trestnej zodpovednosti, pretože právnické osoby
majú byť sankcionované za protiprávne konanie uložením novovytvorených
ochranných opatrení - zhabanie peňažnej čiastky a zhabanie majetku. Uloženie
týchto ochranných opatrení musí súvisieť s činnosťami právnických osôb
uvedenými v § 83a ods. 1 a § 83b ods. 1 Tr. zák., pričom trestný čin môže byť
spáchaný aj v štádiu pokusu.
Kľúčové slová: právnická osoba, trestný čin, sankčná zodpovednosť,
ochranné opatrenia, zhabanie peňažnej čiastky, zhabanie majetku
Abstract: In this article the author discusses the legal liability of corporations that
should be incorporated into Criminal Code as mentioned by the proposed
amendment of it. This legal liability cannot be viewed as a criminal liability (as by
natural persons) because for corporations also new sanctions are foreseen that
are not the same as for natural persons and that are as a whole not applicable for
natural persons. These sanctions are as follows: seizure of a money amount,
seizure of the whole property. These sanctions are applicable only in connection
with the activities for the affected corporation as foreseen by the Article 83a Sec.1
and in Article 83b Sec.1 of the Criminal Code. By these criminal acts also attempts
underlie to sentence.
234
Sankčná zodpovednosť
právnických osôb
Key words: corporation, criminal act, criminal liability, legal liability,
O zavedení trestnej zodpovednosti právnických osôb do Trestného
zákona prebehlo množstvo diskusií, ale aj reálne pokusy o to, aby právnické
osoby niesli trestnú zodpovednosť za spáchané trestné činy. Zatiaľ sa to však
ešte nepodarilo dosiahnuť ani rekodifikáciou Trestného zákona, ani jej
príslušnými novelami, a preto je to v súčasnej dobe ešte stále otvorená
otázka.
Trestná zodpovednosť právnických osôb bola upravená už v návrhu
legislatívneho zámeru Trestného zákona s prihliadnutím na medzinárodné
záväzky Slovenskej republiky1), ako aj s prihliadnutím na pozitívne tendencie
v kontinentálnej právnej úprave, ale aj v angloamerickom právnom systéme,
kde má trestná zodpovednosť právnických osôb (tzv. Corporateliability) veľmi
dlhú tradíciu2). Okrem toho Rada Európy už v roku 1988 odporúčaním č. R
(88) vyzvala členské štáty zvážiť zavedenie trestnej zodpovednosti
súkromných a verejných právnických osôb. Európsky výbor pre otázky
trestnej činnosti (CDPC) v dokumente „Európa v období zmien“, odporúčaním
č. R (96)8 opätovne vyzval štáty Európy vykonať opatrenia na zabezpečenie
trestnej zodpovednosti právnických osôb3). V zmysle uvedeného návrhu sa
mala trestná zodpovednosť právnických osôb vzťahovať len na taxatívne
vymedzené trestné činy (v oblasti životného prostredia, pri činoch spojených
s organizovaným zločinom a pod.). Trestný postih právnickej osoby by
nevylučoval trestný postih fyzickej osoby pre ten istý skutok. Z trestnej
zodpovednosti právnických osôb mal byť vylúčený štát, štátne orgány, obce
a vyššie územné celky. V súvislosti s návrhom na zavedenie trestnej
zodpovednosti právnických osôb boli navrhnuté majetkové sankcie vo forme
peňažnej pokuty, prepadnutia veci, zhabania veci, zákazu poskytovať
právnickej osobe dotácie zo štátneho rozpočtu a prepadnutie majetku (nielen
majetku spoločnosti, ale aj majetku orgánov a managmentu spoločnosti, ak
sa na trestnom čine právnickej osoby preukázateľne podieľali a mali z neho
prospech). Ďalšími sankciami boli:
1) Väčšina medzinárodných dokumentov, ku ktorým sa Slovenská republika zaviazala má len
odporúčajúci charakter. Dohovor Rady Európy o praní špinavých peňazí (1990), Dohovor Rady
Európy o praní špinavých peňazí a financovaní terorizmu (2005), Rámcové rozhodnutie Rady
Európskej únie o uznávaní peňažných sankcií (2005) a Rámcové rozhodnutie Rady Európskej
únie o uznávaní konfiškácií (2006) vyžadujú uznanie rozhodnutí cudzích orgánov s trestnoprávnou
povahou vo veciach peňažných sankcií a prepadnutia majetku voči právnickým osobám orgánmi
Slovenskej republiky. Pozri dôvodovú správu k Trestnému zákonu, s. 5.
2) Návrh legislatívneho zámeru Trestného zákona a Trestného poriadku. In: Materiál MS SR.
Bratislava: MS SR, 2000, s. 9.
3) Dôvodová správa k návrhu legislatívneho zámeru Trestného zákona, s. 10.
235
Margita
Prokeinová
seizure of an amount of money, seizure of property
¾
¾
¾
vylúčenie možnosti získania verejnej zákazky,
zákaz výkonu konkrétnych podnikateľských činností spoločnosti, ktorý
bude možné použiť v zákone v stanovenom rozsahu a za presne
zákonom stanovených podmienok i voči členom orgánov a manažmentu
spoločnosti, ktorí sa na trestnej činnosti právnickej osoby preukázateľne
podieľali,
zánik spoločnosti vrátane podmienečného zániku4).
Rekodifikovaný Trestný zákon napriek niekoľkým pokusom zatiaľ
neobsahuje ustanovenia o trestnej zodpovednosti právnických osôb.
Ministerstvo spravodlivosti sa však nevzdáva a v apríli 2008 predložilo návrhy
noviel Trestného zákona a Trestného poriadku, ktorých najdôležitejším
prínosom je zavedenie sankcionovania právnických osôb. Nejde
o trestnoprávnu zodpovednosť právnických osôb v pravom slova zmysle,
pretože právnické osoby majú byť sankcionované za protiprávne konanie
uložením novovytvorených ochranných opatrení - zhabanie peňažnej čiastky
a zhabanie majetku, ak došlo v súvislosti s ich činnosťou k spáchaniu
trestného činu tak, ako je to uvedené v navrhovaných ustanoveniach § 83a
a § 83b Tr. zák. Slovenská republika teda zvolila kompromisnú cestu formou
tzv. nepravej trestnej zodpovednosti právnických osôb podľa španielskeho
vzoru5).
Prvý z navrhovaných ochranných opatrení je zhabanie peňažnej
čiastky, ktorý môže uložiť súd právnickej osobe aj v prípade, ak vývojové
štádium trestného činu bolo v štádiu pokusu alebo ak došlo k účasti na
trestnom čine v súvislosti s
a)
výkonom oprávnenia zastupovať túto právnickú osobu,
b)
výkonom oprávnenia prijímať rozhodnutia v mene tejto právnickej osoby,
c)
výkonom oprávnenia vykonávať kontrolu v rámci tejto právnickej osoby,
alebo
d)
zanedbaním dohľadu alebo náležitej starostlivosti v tejto právnickej
osobe.
4) Návrh legislatívneho zámeru Trestného zákona a Trestného poriadku. In: Materiál MS SR.
Bratislava: MS SR, 2000, s. 17-18.
5) MINÁRIK, Š.: Rekodifikácia trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. In: Rekodifikácia
trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára
s medzinárodnou účasťou. Bratislava: BVŠP, 2008, s. 20. ISBN 978-80-89363-03-2
ZÁHORA, J.: Ochranné opatrenia pre právnické osoby. In: Rekodifikácia trestného práva
– doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára
s medzinárodnou účasťou. Bratislava: BVŠP, 2008, s. 97 a 99. ISBN 978-80-89363-03-2
Taktiež dôvodová správa k návrhu novely Trestného zákona. In: Materiál MS SR. Bratislava:
MS SR, 2008, s. 6.
236
právnických osôb
Navrhované znenie novely zákona taktiež ustanovuje, komu nemožno
uložiť toto ochranné opatrenie a za akých podmienok. Táto výluka sa vzťahuje
na orgány verejnej moci Slovenskej republiky alebo cudzieho štátu v prípade,
že trestný čin, uvedený v § 83a ods. 1 bol spáchaný pri výkone štátnej moci
v rozsahu pôsobnosti týchto orgánov, medzinárodné organizácie verejného
práva a Národnú banku Slovenska. Nemožno ho uložiť ani vtedy, ak došlo
k zániku trestnosti činu, uvedeného v ods. 1 príslušného ustanovenia
premlčaním trestného stíhania alebo na základe účinnej ľútosti.
Ak dôjde k zlúčeniu, splynutiu alebo rozdeleniu právnickej osoby, uloží
súd predmetné ochranné opatrenie právnemu nástupcovi zaniknutej
právnickej osoby. Zaplatená alebo vymožená čiastka pripadne štátu, ak súd
nerozhodne inak na základe vyhlásenej medzinárodnej zmluvy, ktorou je
Slovenská republika viazaná. Výkon zhabania peňažnej čiastky upravuje
§ 461a Tr. por.
Ďalším novo navrhnutým ochranným opatrením je zhabanie majetku,
ktorý uloží súd právnickej osobe, ak bol spáchaný trestný čin, hoci aj v štádiu
pokusu alebo ak došlo k účasti na trestnom čine uvedenom v § 58 ods. 2 Tr.
zák. v súvislosti s
a)
výkonom oprávnenia zastupovať túto právnickú osobu,
b)
výkonom oprávnenia prijímať rozhodnutia v mene tejto právnickej osoby,
c)
výkonom oprávnenia vykonávať kontrolu v rámci tejto právnickej osoby,
alebo
d)
zanedbaním dohľadu alebo náležitej starostlivosti v tejto právnickej
osobe.
Podľa takejto dikcie si možno všimnúť, že na rozdiel od prvého
ochranného opatrenia súd uloží zhabanie majetku obligatórne. Na margo
§ 58 ods. 2 Tr. zák. treba poznamenať, že dochádza k zmene jeho úpravy
návrhom novely Trestného zákona. Výpočet trestných činov ostáva taxatívny.
K zhabaniu majetku právnickej osoby dôjde len v rozsahu, ktorý patrí
právnickej osobe po skončení konania podľa predpisu upravujúceho konkurzné
237
Margita
Prokeinová
Rozpätie zhabania peňažnej čiastky je uvedené ešte v slovenských
korunách a je to vo výške od 25 000 Sk do 50 000 000 Sk. V prepočte na
eurá je to vo výške od 830 € do 1 659 696 €. Ustanovenie § 83a ods. 2 Tr.
zák. zároveň uvádza, že pri určení výšky zhabania peňažnej čiastky súd
obligatórne prihliadne na závažnosť spáchaného trestného činu, rozsah činu,
získaný prospech, spôsobenú škodu, okolnosti spáchania trestného činu
a následky pre právnickú osobu. Zhabanie peňažnej čiastky je vylúčené, ak
súd ukladá právnickej osobe ochranné opatrenie zhabania majetku podľa
§ 83b.
konanie. Ak dôjde k zlúčeniu, splynutiu alebo rozdeleniu právnickej osoby,
uloží súd ochranné opatrenie podľa § 83b ods. 1 Tr. zák. právnemu
nástupcovi zaniknutej právnickej osoby. Vlastníkom zhabaného majetku sa
takisto stáva štát, ak súd nerozhodne inak na základe vyhlásenej
medzinárodnej zmluvy, ktorou je Slovenská republika viazaná. Zhabanie
majetku nemožno uložiť tým istým orgánom a za rovnakých podmienok, ako
v prípade zhabania peňažnej čiastky. Výkon zhabania majetku upravuje
§ 461b Tr. por., na čo sa primerane použijú ustanovenia § 423 až 428 Tr.
por. – analogicky sa teda postupuje, ako pri výkone trestu prepadnutia
majetku.
Právnická osoba, voči ktorej podá prokurátor návrh na uloženie
ochranného opatrenia (zhabania peňažnej čiastky alebo zhabania majetku)
bude mať v trestnom konaní postavenie zúčastnenej osoby, ktorej sa
priznajú práva tak, aby sa splnili požiadavky práv podľa čl. 6 ods. 1 a 3
Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd v takom rozsahu,
ako sa tieto práva priznávajú obvinenému6).
Účel sankcionovania právnických osôb by mal odradiť právnickú osobu
od páchania ďalšej trestnej činnosti (obdoba tzv. individuálnej prevencie pri
trestaní fyzických osôb) a rovnaký účinok by malo mať sankcionovanie i na
ostatné právnické osoby, ktoré by za určitých podmienok mohli byť
trestnoprávne zodpovedné (obdoba tzv. generálnej prevencie pri trestaní
fyzických osôb)7). Pri zavedení trestnej zodpovednosti právnických osôb by
mal byť sankčný systém dostatočne široký, aby umožňoval súdu vybrať
najvhodnejšiu sankciu, prípadne kombináciu sankcií tak, aby napĺňali účel
sankcionovania právnických osôb8). Odporúčanie Rady Európy neurčuje
konkrétne sankcie, ale len vo všeobecnosti, aby boli účinné, primerané
a odstrašujúce.
Akú budú mať konečnú podobu navrhnuté novely trestných kódexov, to
ukáže čas, ktorý zároveň ukáže aj pozitíva i negatíva sankčnej zodpovednosti
právnických osôb po jej vžití sa do aplikačnej praxe.
6) MINÁRIK, Š.: Rekodifikácia trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. In: Rekodifikácia
trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára
s medzinárodnou účasťou. Bratislava: BVŠP, 2008, s. 25. ISBN 978-80-89363-03-2
Taktiež dôvodová správa k návrhu novely Trestného poriadku, In: Materiál MS SR.. Bratislava:
MS SR, 2008, s. 3.
7) JELÍNEK, J.: Trestní odpovědnost právnických osob. In: Linde Praha, a. s. Praha: 2007,
s. 151. ISBN 978-80-7201-683-9
8) JELÍNEK, J.: Trestní odpovědnost právnických osob. In: Linde Praha, a. s. Praha: 2007,
s. 156. ISBN 978-80-7201-683-9.
238
právnických osôb
JELÍNEK, J.: Trestní odpovědnost právnických osob. In: Linde Praha, a. s.
Praha: 2007. ISBN 978-80-7201-683-9
ZÁHORA, J.: Ochranné opatrenia pre právnické osoby. In: Rekodifikácia
trestného práva – doterajšie poznatky a skúsenosti. Zborník príspevkov
z celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou. Bratislava: BVŠP, 2008.
ISBN 978-80-89363-03-2
¾ Návrh legislatívneho zámeru Trestného zákona a Trestného poriadku.
In: Materiál MS SR. Bratislava: MS SR, 2000
¾ Dôvodová správa k návrhu legislatívneho zámeru Trestného zákona
¾ Návrh noviel trestných kódexov a ich dôvodové správy. In: Materiál
MS SR.. Bratislava: MS SR, 2008
¾ Odporúčania Rady Európy
JUDr. Margita Prokeinová, PhD.
Právnická fakulta Univerzity Komenského, Bratislava
Rechtswissenschaftliche Fakultät der Comenius Universität in Bratislava
239
Margita
Prokeinová
MINÁRIK, Š.: Rekodifikácia trestného práva – doterajšie poznatky
a skúsenosti. In: Rekodifikácia trestného práva – doterajšie poznatky
a skúsenosti. Zborník príspevkov z celoštátneho seminára s medzinárodnou
účasťou. Bratislava: BVŠP, 2008. ISBN 978-80-89363-03-2
Účastníci konferencie sa zhodli na tom, že problém trestnej
zodpovednosti právnických osôb spočíva v účinnom boji proti trestným
činom prevažne z oblasti ochrany životného prostredia, hospodárskej
kriminality a oblastí s ňou súvisiacimi. Výsledkom konferencie sú
nasledovné odporúčania:
1.
Na vytvorenie zmysluplného právneho rámca vzťahujúceho sa na trestnú
zodpovednosť právnických osôb za trestné činy je nevyhnutné zohľadniť
historické, sociálne a kultúrne základy jednotlivých právnych úprav
a zároveň akceptovať požiadavky, ktoré vyplývajú z medzinárodného a
európskeho práva. Legislatívny zámer by mal však presahovať uvedené
požiadavky vyplývajúce z medzinárodných záväzkov.
2.
Požadovaná flexibilita zákona by sa mala prejaviť napríklad vo
vymenovaní konkrétnych trestných činov, pri ktorých sa už uvažuje
o trestnej zodpovednosti právnických osôb. Vzhľadom na neustály vývoj
s ktorým sa stretávame pri rozširovaní katalógu trestných činov, bude
uprednostnená všeobecná úprava pred taxatívne vymedzeným
zoznamom trestných činov. V záujme právnej istoty však musia byť
presne vymedzené podmienky takejto zodpovednosti.
3.
Veľmi užitočným sa javí výskum v oblasti právneho porovnania
jednotlivých právnych systémov v rámci ako aj mimo EU. Zvlášť by sa mali
porovnania týkať jednotlivých foriem administratívnej a trestnej
4.
Vecné riešenie, okrem iného vyžaduje aj zohľadnenie pravidiel, ktoré sa
v rámci občianskeho, obchodného a správneho práva využívajú pri
sankcionovaní právnických osôb. Okrem uvedeného sa javí želateľným
aj medziodborové prepojenie, ktoré by pri posudzovaní právnických
osôb zohľadnilo aj hľadisko ekonomické.
240
Závery
z medzinárodnej konferencie
5.
Závery a zborník príspevkov, ktoré boli predložené v súvislosti
s realizáciou konferencie by mali byť zo strany organizátora dané
k dispozícií Slovenskému a Českému Ministerstvu spravodlivosti.
241
SCHLUSSFOLGERUNGEN
DER INTERNATIONALEN
KONFERENZ
Die Teilnehmer der Konferenz stimmen überein, dass das Problem
der strafrechtlichen Verantwortlichkeit juristischer Personen Aktualität
besitzt im Interesse einer wirksamen Bekämpfung schwerwiegender
Formen von Straftaten, insbesondere im Bereich des Umweltschutzes,
der Wirtschafts- und Steuerkriminalität und auf damit zusammenhängenden Gebieten. Als Ergebnis der Tagung gelangen sie zu
folgenden Empfehlungen:
1.
Für die Ausgestaltung einer sinnvollen rechtlichen Regelung der
Verantwortlichkeit juristischer Personen für Straftaten sind unbedingt die
historischen, sozialen und kulturellen Grundlagen der einzelnen
Rechtsordnungen und gleichzeitig die Anforderungen zu beachten,
welche sich aus dem Völkerrecht und aus dem Europarecht ergeben.
Das gesetzgeberische Ziel sollte aber durchaus über die Anforderungen
hinausreichen, die sich aus internationalen Verpflichtungen ableiten.
2.
Ein Beispiel für die wünschenswerte Flexibilität des Gesetzes betrifft die
Aufzählung der Delikte, für die die strafrechtliche Verantwortlichkeit
juristischer Personen überlegt wird. Schon wegen der ständigen
Weiterentwicklung, die bei diesen Deliktskatalogen zu beobachten ist,
wird gegenüber einer taxativen Liste eine generelle Regelung
vorzuziehen sein. Im Interesse der Rechtssicherheit müssen jedoch die
Bedingungen für das Eingreifen einer solchen Verantwortlichkeit genau
definiert werden.
3.
Als besonders nützlich erscheint die rechtsvergleichende Untersuchung
verschiedener Rechtssysteme innerhalb und außerhalb der EU.
Insbesondere ist zwischen den Formen verwaltungsrechtlicher und
kriminalstrafrechtlicher Verantwortlichkeit juristischer Personen zu
vergleichen.
242
Schlussfolgerungen
der internationalen Konferenz
4.
Sachgerechte Lösungen erfordern darüber hinaus die Beachtung der
Regeln, die das Zivil- und Unternehmensrecht sowie das
Verwaltungsrecht für den Rechtsverkehr mit und die Sanktionierung von
juristischen Personen vorsehen. Darüber hinaus erscheint es
wünschenswert, in interdisziplinärer Herangehensweise die Sicht der
Wirtschaftswissenschaften einschließlich des Rechnungswesens in
Bezug auf juristische Personen einzubeziehen.
5.
Diese Schlussfolgerungen und die Herausgabe der Akten der Konferenz
sollen durch die Veranstalter den Justizministerien in der Tschechischen
und der Slowakischen Republik zur Verfügung gestellt werden.
243
Poznámky:
244
Poznámky:
245
Poznámky:
246
Poznámky:
247
Poznámky:
248
Prehľad vydanej
odbornej literatúry
www.eurokodex.sk
250
PRÁVNICKÉ PUBLIKÁCIE
ČIERNE EUROKÓDEXY
názov publikácie
autor/i vydaných publikácií
mesiac/rok
vydania
cena
Advokát pred európskymi súdmi
SVÁK, J. a kol.
420 Sk
13,94 €
4/2004
930,50 Sk
30,88 €
1/2006
1967 Sk
65,29 €
5/2006
595 Sk
19,75 €
9/2007
416,50 Sk
13,82 €
12/2004
Právnická bibliografia 1993 – 2000
BLAHO, P., SVÁK, J.
2049 Sk
68,01 €
2001
Právnická bibliografia 2001 – 2004
BLAHO, P., SVÁK, J.
2 126,50 Sk
70,58 €
2005
Právo Európskej únie
PROCHÁZKA, R., ČORBA, J.
1 380,50 Sk
45,82 €
2/2007
Rozsudky Veľkej komory
Európskeho súdu pre ľudské práva
SVÁK, J. a kol.
2 570,50 Sk
85,32 €
9/2006
Slovenské a európske pracovné právo
BARANCOVÁ, E.
1 571 Sk
52,14 €
9/2004
Súdny systém EÚ
SIMAN, M., SLAŠŤAN, M.
1 008 Sk
33,45 €
8/2008
Corpus Iuris Civilis, Digesta (Tomus I.)
BLAHO, P., VAŇKOVÁ, J.
1 499 Sk
49,75 €
9/2008
TRIPARTITUM
ŠTENPIEN, E.
1 299 Sk
43,11 €
12/2008
Antológia z politickej a právnej filozofie, II. vydanie
CHOVANCOVÁ, J.
369 Sk
12,24 €
11/2008
Europeizace trestního práva
FENYK, J., SVÁK, J.
398 Sk
13,21 €
4/2008
Konkurzné právo na Slovensku a v Európskej únii
ĎURICA, P.
Ochrana ľudských práv, II. vydanie
SVÁK, J.
Pojmy dobrého práva
BARÁNY, E.
Pracovné právo v zjednotenej Európe
Kolektív
SCRIPTA IURIDICA QUAE MANSERUNT
UČEBNICE
PRÁVNICKÉ
251
názov publikácie
Európske právo/European Law, 3. vydanie
FISCHER, P.
Finančné právo, 2. vydanie
BALKO, L., BABČÁK, V. a kol.
mesiac/rok
vydania
cena
365 Sk
12,11 €
9/2009
1 376 Sk
45,67 €
10/2009
International Commercial Arbitration
/Medzinárodná obchodná arbitráž
CHOVANCOVÁ, K.
350 Sk
11,61 €
2/2009
Legal English, revised edition
KUMMEROVÁ, S.,URBÁNKOVÁ, D., POTASCH, P.
669 Sk
22,20 €
4/2009
171,72 Sk
5,70 €
6/2009
224 Sk
7,44 €
9/2008
Maloletý v slovenskom rodinnom práve,
Právne postavenie
rodiča vo výchove maloletého dieťaťa, 2. časť
PAVELKOVÁ, B.
Občanské právo hmotné I.
HURDÍK, J., LAVICKÝ, P., TELEC, I.
Penológia
FÁBRY, A.
497,67 Sk
16,52 €
10/2009
Právne dejiny Slovenska
KOLÁRIK, J.
252 Sk
8,36 €
1/2008
Právne dejiny Slovenska II.
VOJÁČEK, L.
251 Sk
8,33 €
4/2008
Právo životného prostredia
2. zmenené a rozšírené vydanie
KOŠIČIAROVÁ, S. a kol.
753,20 Sk
25 €
3/2009
Prvky európskej právnej kultúry, I. diel
OGRIS, W., OLECHOWSKI, T.
280,17 Sk
9,30 €
2/2009
Prvky európskej právnej kultúry, II. diel
OGRIS, W., OLECHOWSKI, T.
280,17 Sk
9,30 €
4/2009
Soudní lékařství
DOGOŠI, M.
399 Sk
13,24 €
11/2008
Súdne inžinierstvo
BRADÁČ, A., PORADA, V. a kol.
370 Sk
12,28 €
11/2008
Svetové právne systémy
ŠTEFANOVIČ, M.
268 Sk
8,89 €
6/2007
Teória a prax legislatívy, 2. vydanie
SVÁK, J., KUKLIŠ, P.
476 Sk
15,80 €
1/2009
Teória práva, 3. vydanie
VEČEŘA, M., GERLOCH, A., SCHLOSSER, H.,
BERAN, K., RUDENKO, S.
491 Sk
16,29 €
10/2009
557,40 Sk
18,50 €
2/2009
1 389 Sk
46,10 €
3/2009
Teorie a praxe mezinárodních vztahů
2. rozšířené vydání
NOVOTNÝ, A.
Ústavné právo SR – Osobitná časť,
3. rozšírené vydanie
SVÁK, J., CIBULKA, Ľ.
252
názov publikácie
Ústavné právo SR (Všeobecná časť), 2. vydanie
SVÁK, J.; KLÍMA, K., CIBULKA, L.
mesiac/rok
vydania
cena
1 364,15 Sk
45,28 €
3/2009
Všeobecné správne právo, 4. vydanie
MACHAJOVÁ, J. a kol.
775 Sk
25,70 €
10/2009
Voľný pohyb osôb v EÚ
KUNOVÁ, V., SVITANA, R.
243 Sk
8,07 €
8/2008
1 095 Sk
36,35 €
9/2008
Celostný manažment
PORVAZNÍK, J.
707 Sk
23,46 €
9/2007
Dane podnikateľských subjektov
HARUMOVÁ, A., KUBÁTOVÁ, H.
564 Sk
18,72 €
10/2006
Makroekonomie, 3. vydání
KLOUDOVÁ, J.
373 Sk
12,38 €
11/2009
Medzinárodné podnikanie
DVOŘÁČEK, J.
Základy masmediálneho práva
DRGONEC, J.
328,50 Sk
10,90 €
12/2006
Sociální kompetence
MIKULÁŠTÍK, M.
558 Sk
18,52 €
5/2008
Úvod do mikroekonómie
STIASSNY, A.
500 Sk
16,59 €
1/2008
392,84 Sk
13,04 €
11/2009
339 Sk
11,25 €
5/2006
Od tamtamov po internet
BREČKA, S. a kol.
587,50 Sk
19,50 €
3/2009
Psychológia médií
BREČKA, S., HRADISKÁ, E. a kolektív
607,64 Sk
20,17 €
11/2009
Domáce násilie – nová prax a nová legislatíva
v Európe
ZÁHORA, J. (ed.)
Základy marketingovej komunukácie
LABSKÁ, H., TAJTÁKOVÁ, M., FORET, M.
Základy statistiky
SOUČEK, E.
MASMEDIÁLNE
141,90 Sk
4,71 €
3/2008
Forecasting Crime Development and Control
of Crime in Central and Eastern European Countries
Kolektív
297 Sk
9,85 €
5/2008
Návrh legislatívneho zámeru kodifikácie
súkromného práva
LAZAR, J. (ed.)
218 Sk
7,24 €
9/2008
346,45 Sk
11,50 €
9/2009
Pluralizmus moci a práva
LENGYELOVÁ, D. (ed.)
253
názov publikácie
mesiac/rok
vydania
cena
Rekodifikácia trestného práva – doterajšie poznatky
a skúsenosti
ZÁHORA, J. (ed.)
Rímska rodina
Kolektív
266 Sk
8,82 €
6/2008
98 Sk
3,25 €
6/2007
Terorizmus a medzinárodné právo
Kolektív
278 Sk
9,22 €
11/2007
Zmeny v spravodajských službách
CIBULA, I. (ed.)
68 Sk
2,25 €
3/2008
Spravodajské služby v demokratickej spoločnosti
CIBULA, I. (ed.)
1/2009
ČASOPISY
Notitiae ex Academia Bratislavensi Iurisprudentiae
– I/2007
313 Sk
10,38 €
1/2007
– I/2008
190 Sk
6,30 €
5/2008
– II/2008
313 Sk
10,38 €
12/2008
– I/2009
181 Sk
6,00 €
4/2009
– II/2009
181 Sk
6,00 €
6/2009
– III/2009
181 Sk
6,00 €
11/2009
Pripravujeme:
SVÁK, J., KLÍMA, K., CIBULKA, Ľ. – Ústavné právo SR, Všeobecná časť, 3. vydanie
STRÁŽNICKÁ, V. – Európska integrácia a právo EÚ
TUŠER, A. a kolektív – Metódy mediálnej tvorby
VERSCHRAEGEN, B., HAŤAPKA, M. (eds.) – Sources of International Private Law
SVÁK, J., CIBUĽKA, Ľ. – Ústavné právo SR, Osobitná časť, 4. vydanie
CHOVANCOVÁ, J. – Antológia, 3. rozšírené vydanie
CHOVANCOVÁ, K. – Medzinárodná arbitráž investičných sporov
Predajňa EuroKódex, Tomášikova 20, Bratislava
02/ 434 26 815
Predajňa EuroKódex, Fučíkova 269, Sládkovičovo
031/ 789 99 29
Predajňa EuroKódex, Tematínska 10, Bratislava
02/ 682 03 655
Predaj a distribúciu pre ČR zabezpečuje Aleš Čeněk, s. r. o.
www.alescenek.cz, tel. č.: +420 222 311 629
viac na: www.eurokodex.sk
254
konverzný kurz 1 EUR = 30,1260 SKK
255
doc. JUDr. Jozef Záhora, PhD. (ed.), Dr. Robert Kert, (ed.)
TRESTNÁ ZODPOVEDNOSŤ PRÁVNICKÝCH OSÔB /
DIE STRAFRECHTLICHE VERANTWORTLICHKEIT VON JURISTISCHEN
PERSONEN
Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie konanej dňa 12. novembra 2009 /
Vydavateľ:
EUROKÓDEX, s. r. o.
Martina Rázusa 23 A
010 01 ŽILINA
IČO: 44871384, DIČ: 2022865999
www.eurokodex.sk
Grafické spracovanie:
Naďa Šimkovičová
Miroslava Šamánková
Rukopis neprešiel jazykovou úpravou.
Der Text wurde nicht sprachlich korrigiert.
Vytlačil:
www.polygrafcentrum.sk
Polygrafické centrum
Tomášikova 26
821 01 Bratislava
[email protected]
www.polygrafcentrum.sk
Sadzba dodaná do tlače:
december 2009
256
ISBN 978-80-89447-15-2
Die strafrechtliche Verantwortlichkeit von juristischen Personen
Die strafrechtliche Verantwortlichkeit
von juristischen Personen
Bratislava 2009
ISBN 978-80-88931-97-3

Zborník - Paneurópska vysoká škola

Transkript

Podobné dokumenty