Bitva u Sudoměře
Transkript
Bitva u Sudoměře
První zastavení Před potokem zvaný Březový naleznete kamenný mostek, o němž se říká, že pamatuje samotného Jana Žižku. Je však postaven později, snad v 17. století. Postaven je z kamene v podobě jednoho oblouku a je ještě dnes ve velmi zachovalém stavu. Nyní pod ním žádný potok či voda není. Pokud si prohlédneme dobové fotografie či rytiny, zachycující řeku Otavu, zjistíme, že její tok byl širší a na vodu bohatší. Jako výchozí bod nám může posloužit třeba dílo A. Sedláčka Hrady z roku 1897. Mostek je dokladem toho, kde asi voda Žižkův mostek tekla, a důkazem stavitelského umění našich předků. O samotném mostku se zmiňuje v Zemi zamyšlené spisovatel Ladislav Stehlík Děj lidové pověsti sem zasadil i F. L. Čelakovský ve svých verších pod názvem Svatební den. Jedná se tedy o mostek známý. Fotografie zde uvedená je pořízena na jaře roku 2000. Zámek ve Štěkni Druhé zastavení Ze starých listin se dovídáme, že prvním známým majitelem tvrze Šček počátkem 14. století byl jistý Bavor či Bašek ze Štěkně (1318–1331) a byl asi jedním z pánů strakonických, protože ti ve svém rodu mívali často jméno Bavor. O tom, že tvrz na tomto místě skutečně stála, svědčí kus starého zdiva na jednom místě ve sklepě zámku, které bylo odborníky odhadnuto na 13. století. Po Bavorovi se jako majitelé vystřídali jeho synové, později různí majitelé, celkem 32 nám známých držitelů panství. K.Klostermann s králíčkem na zámku ve Štěkni Třetí zastavení Bitva u Sudoměře Tři rybníky, hráze, stromy a mezi nimi vyvýšenina vytváří romantické zákoutí. Je také dokladem účinné taktiky husitských vojsk, která zde svedla jednu ze svých prvních bitev. Roku 1420 se tudy ubíral Jan Žižka s asi čtyřsetčlennou skupinou husitů (převážně žen a dětí) do nově založeného Tábora. 25. března se tu jeho skupina utkala s pětinásobnou MegaŽižka přesilou panské jízdy, která skončila svůj boj v blátě na dně vypuštěného rybníka Škaredého. Slavné vítězství připomíná monumentální 16 metrů vysoký památník Jana Žižky, postavený v roce 1925 sochařem J. E. Kodetem. První zmínka o Čtvrté zastavení Kestřanech je z roku 1315, kdy se připomíná Albert z Kestřan. Ten sídlil na starší tvrzi, která je dnes označována jako Horní. Další nepřímá zpráva je z r. 1338, kdy jsou uváděni Albertovi synové Michal, Šimon a Bartoloměj. V r. 1360 náležely Kestřany Albertovým vnukům Buškovi, Ondřejovi a Jakubovi ze Lhoty. Od r. 1396 držel Horní tvrz Arnošt, zakladatel tzv. Údražské větve roku Kestřanských. Údražští sídlili na Horní tvrzi, Zámek Dolní tvrz Horní tvrz zatímco Barochové na nově zbudované tvrzi Dolní. Ke spojení zboží došlo opět r. 1475, kdy majitel Horní tvrze, Bohuslav z Kestřan, koupil i tvrz Dolní. Od té doby Dolní tvrz postupně pustla, zatímco Horní se stala centrem statku, které bylo dále rozšiřováno a zvelebováno. V dalším období pány ze Švamberka, kteří koupili Kestřany r. 1491. Jindřich ze Švamberka také vzápětí - r. 1492 - dosáhl zproštění Kestřan manského závazku. Největší rozkvět zažilo panství za syna Jindřichova synovce Kryštofa, který se jmenoval rovněž Jindřich a držel statek v l. 1534 - 1574. V r. 1619 (po bitvě u Záblatí) byly Kestřany vydrancovány císařským vojskem. Brzy poté přišel v dějinách Horní tvrze zlom. Přestože ještě v první polovině 17. století sídlil na Horní tvrzi majitel panství Jan Vilém ze Švamberka, za jeho dcery Františky Polyxeny (od r. 1652), provdané za hraběte z Paaru, převzal rezidenční funkci nový zámek. Význam Horní tvrze tak značně poklesl. V r. 1700 prodal Adam Humprecht Fortunat Koc z Dobrše kestřanské zboží Ferdinandovi von Schwarzenberg, který je připojil k Protivínu. Dnes náleží obě tvrze soukromému majiteli, který pro ně hledá využití; obě tvrze i zámek byly alespoň nově zastřešeny. Páté zastavení Most byl postaven jako Přemysla Otakara II. stavební hutí. První až z roku 1348, kdy se o nařídil, aby pokuty jeho údržbu. Zajímavostí jeho dostavbě byla řeka které procházelo pod spojnicí na solné stezce, Šesté zastavení součást Zlaté stezky na příkaz krále královskou písecko-zvíkovskou písemné záznamy o něm pocházejí něm zmiňuje Karel IV. Ten výnosem vybírané ve městě byly používány na je, že byl stavěn na suchu. Až po uměle převedena do nového koryta, mostem. Most se stal důležitou která spojovala baltské oblasti Putim je jednou z nejznámějších jihočeských obcí. Proslavila se zejména díky románu Jaroslava Haška o dobrém vojáku Švejkovi a lidové písni "Když jsem já šel tou Č e t n i c k á s t a n i c e Putimskou popularitě vsi přispěl i J. Š. Baar svým románem "Jan Cimbura". Sedmé zastavení branou". K Ražice – tady není nic k vidění, ale jede nám odsud vlak zpět do Dolního Poříčí. Délka trasy: 45.9 km Čas trasy: 02:41:41 Stoupání: 461 m Klesání: 489 m Minimální nadm. výška: 359 m Maximální nadm. výška: 446 m Počáteční nadm. výška: 410 m Koncová nadm. výška: 382 m