Pohádky a pověsti z Lužických hor

Pohádky a pověsti
z Lužických hor
Vydala: Společnost pro Lužické hory
V rámci projektu Ekologická výchova pro všechny generace, reg. číslo:
100142623, financovaného z Programu na podporu přeshraniční spolupráce
mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko.
Partneři projektu:
České Švýcarsko o. p. s.
Naturschutzzentrum „Oberlausitzer Bergland“
Ilustrace: Eva Štruplová
Texty: Mgr. Vít Štrupl
Poděkování za pomoc s texty pohádek Elišce Petříkové.
Poděkování: za významnou pomoc při překladu do německého jazyka Rahel
Blumenschein.
Pohádka o ztracených sojkách
Na vysokém dubu uprostřed lužických lesů měla své hnízdo sojka.
Jednoho jara se v něm objevilo pět
krásných vajíček a netrvalo dlouho a z hnízda vykukovalo pět ptačích hlaviček. Ptáčátka se hlásila
o jídlo a sojka se měla co ohánět,
aby jejich věčný hlad včas zahnala.
Každé ráno odlétala shánět kdejaká semínka, kterými pak své děti
krmila. Když byla bříška ptáčátek
plná, učila je maminka jak používat
křidélka k letu, jak kličkovat mezi
stromy a další důležité dovednosti.
Ptáčátka věděla, jak vypadá okolí
hnízda a jak se vyhnout všelijakým
nástrahám lesa.
Mladé sojčičky rostly jako z vody.
Už s maminkou odlétaly na delší
výpravy do lesa za potravou a poznávaly krásu hlubokých lesů. Samy
se však nikam z hnízda vydávat nemohly. Pokaždé když maminka hnízdo opouštěla, kladla jim na srdce, aby byly hodné, nehádaly se, nikam z
hnízda nevylétaly a čekaly, než se vrátí. Přeci jen ještě neměly dostatek
zkušeností a neznaly les tak
dobře, jako zkušená sojka.
Jednoho dne, když maminka opět odletěla najít
pro své děti ta nejlepší semínka, strhla se v hnízdě
mezi malými sojkami hádka. Tenkrát to slyšel snad
celý les, jak na sebe v hnízdě
štěbetaly. Jednu trápil velký
hlad a vyčítala ostatním, že
jí snědly poslední semínka.
Další se zdálo, že se v hníz3
dě moc mačkají. Ostatní si zas myslely,
že je maminka moc dlouho pryč a že
by jí mohly letět naproti. A tak všechna
ptáčata vyletěla z hnízda a rozletěla se
do všech světových stran.
Když se maminka sojka vrátila zanedlouho do hnízda, našla ho prázdné. Bědovala, že děti jejích rad neuposlechly a hnízdo opustily. Marně pak
létala lesem a volala na ně. Nikdo jí z
hlubokého porostu neodpovídal. Myslela si, že se děti slétnou zpět na hnízdo
do tmy nebo až budou mít hlad. Čekala
den, dva, týden, stále je z hnízda volala,
ale po jejích dětech se slehl snad celý
les.
Sojka si vyčítala, že dětem les dost
podrobně neukázala, a že ty teď nemůžou najít cestu lesem zpět k hnízdu.
Vzpomněla si, že kdesi daleko, v lese
kde vyrostla, zahlédla květinu, která
připomínala její zobáček. Vydala se
proto do dalekých lesů, kde nasbírala
semínka této rostliny, a ty pak sypala kolem hnízda a v lese, kde se její ptáčata ztratila. Květiny byly celé
očarované jejím velkým smutkem a steskem po dětech. Když pak vyrostly a začaly kvést, stáčely se jejich nachové květy podobné žežulčímu zobáčku směrem k hnízdu a
ukazovala ztraceným ptáčatům
cestu k mamince.
Zda se tenkrát ptáčci k mamince vrátili, nevíme, ale dodnes při toulkách Lužickými
horami můžete najít květinu s
nachovými kvítky podobnými
ptačím zobáčkům. Dneska květině říkáme pětiprstka žežulník.
4
O vodníčku Kýchálkovi
Na březích řeky Nisy panoval kdysi čilý ruch. Slyšet tu bylo šumící
vodu, jak skákala přes kameny a
padala z jezů, vodní ptáky a jiná
zvířata žijící v blízkosti řeky a tůní,
a v neposlední řadě to byl i klapot
mlýnských kol. Mlýnů se po vodním toku našlo hned několik. Takový jeden stával i v Hrádku a bydlel v něm mlynář s manželkou a
dcerami, Ančí a Mančí. Na mlýně
nepřebývala ale jen mlynářova
rodina. Jak to tak vždy bývalo, k
pořádnému mlýnu patřil i vodník.
Ten dokázal mlynářům práci pěkně urychlit, to když při mletí obilí
pomohl roztočit mlýnské kolo do
vysokých obrátek, ale i uškodit,
když mlýnský náhon zanesl žabincem a kolo se otáčet přestalo.
Na hrádeckém mlýně přebýval
vodníček malý, takový zagroškudla. Často stonal a mlynářka říkala,
že je neduživý, a že si ho musí hýčkat, aby jim neodešel někam, kde
voda není tak studená a podnebí
tak nepříznivé.
Ančí a Mančí, holčičky ze mlýna, měly ve vodníčkovi velkého
kamaráda a kumpána na kdejaké
hry a radovánky. Stavěli společně
na řece malé hrázky a vodníček
jim do tůněk naháněl pstruhy. Pomáhaly vodníčkovi vybírat z řeky
naplavené větve a klacíky a on jim
5
zase na oplátku pomáhal máchat prádlo a zalévat záhonky u domu.
Jedna věc však vodníčka tížila. Každý správný vodník přeci musel
umět pořádně roztočit mlýnské kolo. Ne však silou, na to nejsou vodnické ruce dělané. Zkušení vodníci uměli mlýnské kolo roztočit pohledem, nebo nějakou zaříkávačkou. On ať se ale snažil sebevíc, nemohl
přijít na to, jak. A nebyl, kdo by mu poradil. Ještě o to horší to bylo teď,
v období po žních. Sedláci se sjížděli ke mlýnu s obilnými pytli, v náhonu bylo ale vody sotva po kotníky a kolo se točilo tak líně, že stačilo
semlít jen třetinu, co bylo třeba. Mlynář se trápil, protože nevěděl, jak
práci urychlit, pracoval dnem i nocí, a přeci semlít včas nestihl. Brzy se
to mezi sedláky rozkřiklo a práci si zadali na jiných mlýnech. Vodníček
smutně pozoroval ztrápeného mlynáře chodícího kolem náhonu bez
nálady. Taky Mančí s Ančí byly mrzuté. Tatínek už jim dlouho sliboval,
že půjdou společně na pouť, až budou po žních vydělané peníze. Vodníček se holčičky snažil rozptýlit aspoň hrami. Oblíbená byla schovávaná na seníku, to pak ale vždycky vodníček kýchal, protože měl sennou rýmu.
Uplynul podzim a přišla zima. Náhonem přestala téct voda a na
mlýnském kole trčely rampouchy. Mančí s Ančí se vydaly na kopec za
dům sáňkovat a pak stavěly sněhuláka. A v patách za nimi jim byl vod-
6
níček. Marně mu říkaly, že se nastydne a bude mít zase rýmu a kašel.
On ale nedbal a dál po nich házel sněhovými koulemi a shazoval jim z
hlavy čepice. Ještě neuplynula ani hodina a vodníček už kýchal a smrkal o stošest. „Tak dost“, zavelela Ančí. „Teď půjdeš s námi do mlýna a
pěkně se zahřeješ, jinak to zase odmarodíš.“ A už ho táhly do světnice.
Mlynářka, když viděla vodníčkův červený nos, bylo jí vše hned jasné. A
už chystala pro holčičky i vodníčka lipový čaj, chystala jim místo u kamen a k nohám jim kladla káď s teplou vodou. Ve světnici byl i mlynář
a se založenýma rukama pozoroval z okna rampouchy na mlýnském
kole.
„Hepčíí!“ zadunělo světnicí. To vodníček mohutně kýchnul. A v tom
se mlýnské kolo zprudka pohnulo. Mlynář vyskočil ze židle. „Viděli jste
to? V náhonu ani kapka vody, leda tak led a sníh, a kolo se točí!“ „Hepčííí!“ ozvalo se znovu od kamen. A opět se kolo roztočilo. „Kýchni ještě
jednou, vodníčku“, zaprosil mlynář a otočil svůj zrak opět směrem k
mlýnskému kolu. „Hepčíí!“ rozlehlo se světnicí. „Točí, ono se točí, když
kýcháš!“
Aby se i vodníček přesvědčil, ještě několikrát mohutně kýchnul a
kolo se otáčelo už jak o závod. Všichni se radovali, jak od kola odlétaly
rampouchy, nejvíce však vodníček, který přišel na to, jak kolo roztočit.
A když na další rok přišly žně, zalezl vodníček na
seník a tam kýchal a kýchal, aby se kolo otáčelo
jako o závod tou největší
rychlostí. Obilí od sedláků bylo semleto v pár
hodinách a odměnou pro
vodníčka byly rozzářené
tváře mlynáře, mlynářky
a hlavně jeho kamarádek
Mančí s Ančí, když se vracely z pouti a nesly obrovské perníkové srdce. Pro
koho? No přece pro vodníčka Kýchálka.
7
Jak se Vodník, Čert a tovaryš Kuba poprali
o Johanku z kovárny
Stával v Hrádku nedaleko brodu
domek a v něm byla kovárna. Bydlel tu kovář Mareš se ženou a třemi dětmi. V domě s nimi přebývala
ještě Johanka, kovářova neteř, dcera jeho nebožtíka bratra. Johanka
pocházela z Petrovic za kopci, kde
ještě donedávna bydlela v malém
domku s políčkem, na kterém její
otec hospodařil. Po jeho smrti ji ale
maminka poslala ke švagrovi do
služby. Však se taky kovářce pomocnice v domácnosti hodila.
Johanka byla děvče jako květ, světlé vlasy jí sahaly až po pás, oči měla
jako pomněnky a bylo to hodné, usměvavé a pracovité děvče. Nebylo
divu, že se chlapcům v okolí líbila, nejvíce však Kubovi, který v kovárně pracoval třetím
rokem jako tovaryš.
Však i Johance se
Kuba líbil. Ráda po
práci v domě zašla
do kovárny poslouchat strýcovo vyprávění a dívat se, jak
svalnaté ruce obou
kovářů s lehkostí
zpracovávají
rozžhavený kov.
Protože Johanka
rostla den ode dne
do krásy, netrvalo
dlouho a před stavením se objevil první
nápadník. A ne jen
tak ledajaký. Kabát
8
i kalhoty celé zelené, klobouk s pentlí
a v ruce kytice leknínů. Nebyl to nikdo
jiný než Vodník od
splavu. A bez okolků
žádal kovářku o Johančinu ruku. „Dát
holku do mokrýho
království?“ myslela
si v duchu kovářka „to
by moc štěstí nenadělala.“ Ale Vodníka
odbýt nemohla, to by
mohlo pro kovářskou
práci jejího manžela
špatně
dopadnout.
Vždyť voda v kovárně
je tolik potřebná na
chlazení rozpálených
želez. Proto se vymluvila, že Johanka nemá na nápadníky čas, je čas žní a na poli je plno
práce, a ať přijde znovu po žních, to že se odpovědi jistě dočká.
Ještě se ani za Vodníkem nezavřela vrátka a už stál na prahu druhý nápadník. Tentokrát si to do světnice štrádoval Čert s kyticí růží.
A taky žádal kovářku o Johančinu ruku. „No to je nám ale nadělení“,
myslela si kovářka. „Nejdřív Vodník, teď přijde i samotný čertisko o Johanku žádat. Ani s ním by holka štěstí nenašla“. Ale odbýt Čerta? To by
taky nešlo, však je kovářské zaměstnání na ohni stejně tak závislé, jako
na vodě. Proto se i Čertovi dostalo té samé odpovědi jako Vodníkovi a
pozvání po žních.
Dožínky se kvapem blížily a u kovářů se večer co večer vedla ta samá
řeč. Když dá Johanka košem Vodníkovi, jistě jako jeho odplata vyschne
studna, co zásobuje kovárnu vodou. A když odmítne Čerta, bude on se
mstít tak, že zhasne v kovárně oheň, co železo roztavuje. Tak jako tak
bude kovář bez živobytí.
Jednoho večera přišla kovářka s nápadem. Je těžké si z obou pánů
9
vybrat, je tedy nutné, aby o ženichovi rozhodl nějaký úkol. Pak bude
jasné, že nikomu Johanka přednost nedala a o budoucím muži bylo
rozhodnuto spravedlivě. Při tom nenápadně kopla kovářka pod stolem
do Kuby, který až doposud seděl u stolu jako zařezaný. Ten se kopancem probral a zpod stolu vykouzlil kytičku pomněnek stejně modrých
jako Johančiny oči a požádal ji o ruku a pravil, že stejně jako Vodník s
Čertem bude plnit úkol, který jim vymyslí.
Johančino srdce se usmálo, však právě jen na Kubu si myslela. A když
se Kuba odhodlal a o ruku jí požádal, bylo jí hned veseleji, i když ji čekal nelehký úkol. Musela vymyslet, v čem budou její nápadníci soutěžit
o její ruku.
A protože byla Johanka chytré
děvče, netrvalo dlouho, a nápad
byl tu. Soutěž to musela být spravedlivá, ale přesto se jí podařilo
nahrát Kubovi do karet. Když
se po dožínkách sešli v kovárně
ve světnici Vodník, Čert a Kuba,
měla Johanka už vše dobře připravené.
„Milí nápadníci“ pravila Johanka „jsem velmi ráda, že jste
mi projevili svou přízeň. Je velmi
těžké si z vás vybrat jednoho za muže. Proto o mém budoucím manželovi rozhodnou úkoly. A protože jste tři nápadníci, budou i úkoly tři.
Pojďte před chalupu, vše vám vysvětlím.“
Když se všichni před kovárnou shromáždili, dala se Johanka do toho.
Nejprve musíte přeplavat rybník u mlýna. Pak poběžíte lesem na palouček u hájovny a přinesete mi každý hrst jahod. A až budete zpět u
kovárny, kovář vám naloží na trakař kovadlinu a s tou musíte třikrát
objet kovárnu. Kdo splní úkoly nejdříve a koho jahody budou ty nejchutnější, ten se stane mým manželem. Nenápadně při tom mrkla na
Kubu.
„Start“ zavelela Johanka. Vodník, Čert i Kuba vyrazili jako střely k
mlýnskému rybníku. A už skákali do vody. Nejprve se drželi všichni při
sobě, ale brzy se ukázalo, že přeci jen nejrychlejším plavcem ze všech
je Vodník. Jak by ne, vždyť ve vodě vyrostl. Kuba se však pral statečně
10
a Čert se ve vodě trochu trápil. No viděli jste snad nějakého čerta, co
by měl rád vodu? V Johance byla dušička malá, když viděla Vodníka,
jak si to jako první pádí do lesa na palouk, ale kovářka ji uklidňovala.
„Jen počkej, vždyť on zpomalí.“ A měla pravdu, jen co Vodník vylezl z
vody a šos mu začal během vysychat, zpomaloval, a za chvíli už běžet nemohl a jen se ploužil na palouček. Kuba jeho náskok doháněl a
za nedlouho ho předběhl. Nejrychleji uměl běhat Čert, však on se po
světě něco nalítá, když honí hříšné duše. A tak i když z vody vylézal se
značným zpožděním, na paloučku byl nakonec první. A už se všichni
tři dali do trhání jahod. Vodník znalý jen puškvorce a leknínů si myslel, že nejlepší jahody budou ty zelené a už jich držel hrst v dlani. Čert
si zase myslel, že nejlepší budou ty rudé jako pekelný oheň. A Kuba
11
zkušeně nasbíral tak akorát zralé a červené. Pak se obrátili na cestu
zpět ke kovárně. Čert to pelášil a nikdo mu stačit nemohl. Jak se snažil
udržet si náskok, zapomněl na jahody v ruce a celé je rozmačkal, byly
totiž přezrálé. Vodník ztrácel na oba další běžce, protože už měl šos
celý vysušený a sil mu nezbývalo.
Johance bylo do pláče, když viděla Čerta vracet se z lesa jako prvního. Ale vzápětí jí srdce zase pookřálo, když uviděla na obzoru Kubu.
Oba běželi, co jim síly stačily, Čert však doběhl ke kovárně jako první.
Napřáhl k Johance ruku s jahodami, ale místo jahod mu z ruky vytekla
červená kaše.
Kuba doběhl ke kovárně až za Čertem. Předal Johance krásné jahody. Čert už se mezitím neúspěšně snažil nadzvednout a dát do pohybu
trakař s kovadlinou. Kovář i jeho rodina už se tou dobou smáli. Od lesa
se plazil Vodník už skoro na troud vysušený s hrstí zelených jahod,
Čert se marně snažil nadzvednout trakař s kovadlinou a nadával jak
ten špaček. Síly na to neměl. No a tak bylo všem brzy jasné, že vítězem
může být už jen Kuba, protože ten jako jediný nadzvedl hravě trakař s
kovadlinou, objel třikrát kovárnu, pak na trakař naložil štěstím zářící
Johanku a jeli si k mamince do Petrovic pro požehnání.
Kubův boj o Johanku si můžete každoročně po dožínkách první neděli v září připomenout na Hrádeckém triatlonu a stejně jako tři nápadníci soutěžit ve třech disciplínách.
O bezhlavém jezdci
Mnoho pověstí se hemží nadpřirozenými bytostmi. Podivným přízrakem, který býval k vidění v blízkosti
Dolního Sedla, byl bezhlavý jezdec.
Ještě před dvěma sty lety se prý ve
stráních nad Hrádkem nad Nisou
proháněl na černém oři. V temných
nocích a mlžném oparu přijížděl až
mezi domy, ze sedla koně tloukl na
vrata, a šeptem prosil o chléb. Běda
tomu, kdo jej vyslyšel. Byť se člověk
mohl snažit pomoci z dobrého srdce, pokud temnému jezdci podal, co
žádal, onemocněl těžkou nemocí.
12
Nikdo mezi horaly pořádně nevěděl, kdo oním jezdcem byl. V listopadu roku 1620 přes pohraniční hvozdy prchal zimní král Fridrich
Falcký do Vratislavi. Jezdcem měl být jeden německý rytíř, který jel v
králově doprovodu.
Mezi lidmi se ale také
povídalo o duchovi frýdlantského pána Kryštofa z Redernu. Ten po
Bitvě na Bílé hoře v
roce 1620 ztratil majetek, který nahromadili
jeho rodiče Melchior z
Redernu s manželkou
Kateřinou. Sám byl z
Čech vyhnán.
Stejně tak mohlo jít
o ducha některého z
loupežníků, kterých v
lesích podél staré obchodní cesty bývalo hodně. Kdo ze starých horalů
měl pravdu, to už asi ale nezjistíme.
O vzpurném landvachovi
Slovo landvach už dnes nepoužíváme a málokdo ví, co znamená. Kdo
umí německy, má to jednodušší.
Rozpozná dvě slova, která znamenají zemi a strážit. Poblíž zemské
hranice se pohybovaly desítky landvachů – strážců hranic. Na jednoho z nich je dodnes v lese nedaleko
Hrádku nad Nisou památka. Není
původní, obnovila ji nějaká dobrá
duše, ale stále připomíná nešťastnou událost z počátku 19. století.
Od Kozích hřbetů k Hornímu Sedlu procházel při své službě jeden
z hraničních myslivců, jak se také landvachům říkalo. Když na lesním
rozcestí uviděl plechovou siluetu Krista na kříži, sundal ze zad zbraň
13
a s výkřikem „Komu může ten plechovej Kristus prospět“ zamířil a vystřelil.
Možná byl opilý, možná měl jiný důvod k takovému činu. Ještě než
ale v lesích dozněl výstřel, vzpurný landvach padl mrtev k zemi. Lidé si
vyprávěli, že to bylo z božího trestu. Místu se vyhýbali, protože ti, kteří
tudy procházeli, prý ducha rouhajícího se landvacha potkávali.
14
O trpaslících na Sloních kamenech
Nedaleko Jitravy, na samé východní hranici Lužických hor, z lesa vykukují bílé skály, které už z dálky
připomínají skupinu slonů. Vypadají, jako kdyby pod svahem Vysoké zkameněla sloní rodina. K Bílým kamenům, jak se jim také říká,
se váže pověst o trpaslících, kteří
mezi skalami dlouho žili. Když si
ale krajinu k obrazu svému začali přizpůsobovat lidé a lesy začaly
mizet, rozhodli se trpaslíci odejít.
Podle pověsti se tehdy poblíž Sloních kamenů ztratila při pastvě
kráva. Mladá pastýřka ji dlouho nemohla najít. Loukou došla až ke
Sloním kamenům. Tady s úžasem uviděla hledanou krávu na jedné ze
skalek. Vyškrábala se za ní a na vrcholu skály užasla podruhé: vedle
15
krávy seděl malý trpaslík s dlouhými šedivými vousy. Leknutím chtěla
vykřiknout, ale trpaslík jí naznačil, že se nemusí bát a vybídl jí, aby si
přisedla. Pak k ní dlouho tiše mluvil. Vyprávěl jí o tom, jak zde s celou
svou družinou žil. A také o tom, jak se časy mění, lidé jsou čím dál více
zlí, a proto se všichni trpaslíci rozhodli odejít.
Dívce, úžasem oněmělé, dal do dlaně malý klíček s kovaným očkem.
„Chceme, abys klíček od naší pokladnice opatrovala. Když tak uděláš,
budeš se mít stále dobře. Jestli jednou nastanou lepší časy, pro klíček
se vrátíme“, řekl pastýřce.
Dívka se osmělila a zeptala se: „Kde máš všechen svůj
lid, o kterém jsi mi vyprávěl?“ Trpaslík zvedl ruce k
nebi a zvolal: „Bratři, kapuce
dolů!“ Jak trpaslíci sundavali kapuce, přestali být neviditelní. Objevily se desítky
vousatých mužíčků, sedících
na okolních skalách. „To je
můj lid. Jsi poslední, kdo nás
tu viděl, odcházíme. Bratři,
16
kapuce nahoru,“ zavelel.
Na rozloučenou podal pastýřce ruku. Trpaslíci zmizeli a jen jejich v dálce se
ztrácející zpěv dával tušit,
že odcházejí kamsi na sever.
Když se dívka vzpamatovala, zjistila, že kráva se
opět pase na louce poblíž
skal. Klíček od pokladu prý
schovala do duté lípy nedaleko statku. Jak jí trpaslík
slíbil, žila spokojeně až do
konce svých dnů.
Trpaslíky od té doby u
Sloních kamenů nikdo nespatřil. Klíček tak je nejspíš
v lípě až dodnes.
Jak pán z Grabštejna vyzrál na loupežníky
V dobách dávno minulých vedla
krajem Lužických hor od severu k
jihu obchodní stezka, po které putovali obchodníci s povozy taženými voli či koňmi. Vozy od moře,
tedy ze severu, byly naloženy kořením a solí, ty z vnitrozemí, tedy z
jihu, vezly drahé kovy a látky. Živit
se v těch dobách obchodem, nebylo
vůbec jednoduché. Práce znamenala měsíce strávené na cestách za
každého počasí, nocleh pokaždé v jiné posteli na slamníku nějakého
hostince či prostě jen pod širým nebem, a především neustálý strach o
náklad i holý život v temných loupeživých lesích.
Takovým obávaným místem se stal i kus cesty mezi grabštejnským a
lemberským panstvím v místech, kde se cesta noří do hlubokého les17
ního porostu a zvedá se do výšky, aby překonala zdejší hřeben. Kdysi
tu pocestné před chamtivými lapky chránil hrádek zvaný Větrov. Zde
žila malá skupina rytířů, kteří vozy doprovázeli na svých koních lesem, a svou přítomností odradili případná přepadení. Ovšem stalo se,
že jednoho dne, zrovna když byla rytířská skupina na cestě ve službě
a tudíž hrad bez obrany, pronikla skupina loupežníku dovnitř a hrad
obsadila. Rytířům se pak už jejich sídlo se zavřenou bránou dobýt zpět
nepodařilo. A tak přišli obchodníci a poutníci na cestě na dlouhá léta o
doprovod i ochranu. Navíc se krajem šířil strach z tohoto místa, neboť
zde byla loupeživá přepadení na denním pořádku, a ne nadarmo se
mezi lidmi začalo místu s hrádkem obsazeným chtivými lupiči říkat
Loupežnický vrch.
Na jaře jednoho roku
převzal
grabštejnské
panství po svém nemocném otci mladý pan Jiří.
Byl to mladík postavy
spíše menší, hubený
jak lunt a síly také moc
nepobral. Však se jako
malé dítě hodně namarodil. Ale čas strávený
tenkrát v posteli se šátkem kolem krku věnoval
čtení moudrých knížek
a proto měl rozumu na
18
rozdávání. Pan Jiří už roky pozoroval marnou snahu svého otce o vyčištění kraje od lapků. Kolik výprav za ta léta starý pán do lesů vypravil, a přeci všechny marně. Loupežníci na hradě, za vysokými zdmi a
zavřenou bránou, vždy odolali.
Lidé v panství začínali být bezradní. Okradené obchodníky a vyloupené povozy už ani nepočítali. A od mladého pána, který vypadal jak
houžvička, ani pomoc neočekávali. „Vždyť toho odvane ze sedla i lehký
větřík“ říkali, „jak ten by mohl s loupežníky bojovat!“ To ale netušili, že
se mladému pánovi v hlavě rodil plán, který nepočítal s jeho silou, ale
vycházel z jeho chytrosti.
To léto, kdy stál před mladým pánem úkol největší, panovala v kraji
19
velká vedra. Slunce svítilo a pálilo
od rána do večera, tráva na loukách
schla a lidé hledali trochu stínu,
aby si od horka odpočali. Pan Jiří
si jednoho brzkého rána ještě před
rozbřeskem místo svých šatů oblékl poustevnický šat, rozcuchal si
vlasy, obličej si zamáznul trochou
popela z kuchyňských kamen, vzal
do ruky hůl a nepozorovaně opustil
grabštejnský hrad. Kromě poustevnické hole neměl v rukou nic, ani
kus chleba ani kapku vody. Vydal se
svižným krokem po obchodní stezce rovnou do míst, kterým se lidé
normálně vyhýbali a radši volili
cestu dlouhou oklikou, tedy rovnou
na Loupežnický vrch. Cesta přeci
jen trvala dlouho a mladý pán začal
mít brzy žízeň a hlad. Normálně v
lesích přeci člověk narazí na potůček, ze kterého by se mohl napít,
ne však právě v onom horkém a vyprahlém létě. Ve všech stružkách,
potůčcích i potocích voda rychle
ubývala, některé vyschly docela.
Země všechnu vláhu za takového
počasí spotřebovala. Trvalo tedy delší dobu, než Jiří jeden jediný potůček s vodou nalezl, kde mohl svou žízeň uhasit. A to bylo na samém
úpatí kopce, na kterém stál hrad Větrov. „Jsem tedy kousek od svého
cíle“ pomyslil si mladý pán. Teď rozum do hrsti, kuráž do dlaní a vyrazit k bráně. Ani se nenadál, už před ní stál a už na ní klepal.
„Kdo tam?“ zaburácel hluboký hlas za branou. „Chudý pocestný...
znavený tím horkem, co dnes panuje. Dopřejte mi chvíli spočinutí za
chladnými zdmi vašeho hradu prosím“ odpověděl mladý pán Jiří, k nepoznání v tom jeho přestrojení. Chvíli se nedělo nic, pak se pootevřelo
okýnko ve vratech, kterým se z hradu pozoroval nepřítel před branou.
20
Na mladého pána vykoukly dvě šedivé oči z umouněného obličeje postaršího loupežníka, které si ho se zájmem prohlížely. Pan Jiří hned
nastavil svou tvář zmazanou popelem, která byla z části schovaná pod
kapucí poustevnického roucha. Vzápětí se zpoza brány ozval hřmotný
smích. „Copak nevíš, poustevníčku, kams´to zavítal? Za těmito bránami bydlí houf loupežníků. U nás almužnu nehledej, ha ha ha!“ A s prásknutím byl průzor opět v mžiku uzavřen. I ta malá chvilka pohledu
za bránu malým průzorem ale pánovi stačila. Na tváři se mu objevil
náznak úsměvu. Jiří se před bránou otočil a s holí v ruce se vydal pomalým krokem po téměř neznatelné pěšince dolů z kopce do míst, kde
se mohl před chvílí občerstvit u malého potůčku.
„Tak, a teď musím ještě jednu noc přečkat tady v lese, a pak už můžu
domů“, myslil si pán. Nasbíral si pár malin a borůvek k jídlu, a nedaleko
potůčku si vyhlídl za kamenem skrýš ke spánku. Zmožen tím celodenním putováním za chvíli usnul. Krátce po setmění ho probudily zvuky praskajících větviček, dupot a funění.. .a pak najednou CÁK. Něco
spadlo do potůčku. Pan Jiří byl v tu ránu vzhůru. Protřel si rychle oči,
zamžoural a vykoukl ze své skrýše směrem k vodě. A bylo to přesně
tak, jak si už dlouho myslel. U potůčku stála zarostlá osoba, která se
skláněla nad vodou a nabírala vodu do džberu. Mladý pán se zaradoval. Letošní parné léto připravilo i hradní studnu Větrova o vodu a loupežníci musí s vědry každý den pod kopec k potůčku. To je naše šance!
Jen co se loupežník obtěžkán dvěma vědry s vodou odpotácel do kopce
ke hradu, vyskočil pan Jiří na nohy a pelášil nocí lesem zpět na Grabštejn, a v hlavě už si spřádal plán na obsazení Větrova.
Na druhý den shromáždil mladý pán na Grabštejně nemalou skupinu rytířů, kterým ale nakázal nechat koně pěkně ve stájích a svléci
těžká brnění. Rytíři se divili, co se bude dít, a když jim mladý pán řekl,
že jedou dobývat Větrov, ťukali si na čela a reptali. Nejeden z nich se
totiž už z podobné výpravy vracel bez pořízení. A to tehdy byli v plné
síle, na koních, v brnění a plně ozbrojeni. A teď půjdou na Větrov pěšky, bez brnění a jen s mečem u pasu? „No co by se taky dalo očekávat
od pana Jiřího, který nemá s bojem žádné zkušenosti a meč by ani neuzvedl, že? Jak se asi dostaneme za bránu Větrova, když se nám to už
tolikrát nepovedlo!“ pravil jeden z rytířů. Mladý pán se ale nenechal
jeho řečmi dopálit a svůj plán na obsazení Větrova jim rychle ozřejmil.
Po poledni už se skupina rytířů vydávala na cestu. Se soumrakem do21
razili pod Loupežnický vrch. Rozdělili se na dvě skupiny. Část rytířů se
nepozorovaně proplazila k hradbám a zůstali skryti za keři u hlavní
brány. Druhá skupina čekala u potůčku za balvanem, v místech, kde
mladý pán spatřil loupežníka s vědry. Tentokrát ale nikdo neusnul a
všichni byli ve střehu. Netrvalo dlouho a postarší zarostlý loupežník
s vědry se skutečně objevil u potůčku. Jen co se sklonil nad hladinou
a chystal se ponořit první vědro, vyskočili rytíři ze své skrýše, loupežníka přemohli a svázali. Pan Jiří pak poručil svléci loupežníkovu košili
a čapku, které si sám oblékl. Jednomu z rytířů sejmul z klobouku liščí ocas, kterým byl zdoben, a rychlým pohybem si z něj kolem brady
22
vytvořil plnovous, přesně takový rezavopopelavý, jaký měl loupežník.
Pak naplnil vědra vodou, nakázal druhům hlídat svázaného loupežníka, a vydal se nahoru ke hradu.
Když došel k bráně, třikrát na ní zabouchal. „Kdo tam?“ ozvalo se.
„Já, nesu vodu...“ odvětil pozměněným hlubokým hlasem pan Jiří. Loupežník za branou ani nezkontroloval průzorem v bráně, zda je tam
jeho soukmenovník. Když slyšel šplouchání vody ve džberech za branou, nenapadlo ho, že by tam mohl stát někdo jiný a bránu otevřel. V
tu chvíli vyskočili ze svých skrýší grabštejnští rytíři a už byli za branou.
Netrvalo dlouho a všichni loupežníci byli svázaní na hromadě na malém nádvoří hradu. Nebyli totiž na boj připraveni, zrovna se povětšinou
chystali ke spánku. A tak se kraj díky panu Jiřímu zbavil loupeživé party na obchodní cestě.
Loupežnický vrch s
hradem Větrovem ale
na svých cestách Lužickými horami najdete stále.
O Panenských kamenech
Příběh se odehrál v dobách, kdy
bylo ještě běžné v neděli nedělat a
slavit ji návštěvou ranní mše svaté.
Do kostela v Rynolticích, který je
zasvěcen svaté Barboře, v ten sváteční den mířili skoro všichni lidé z
vesnice a jejího okolí. Až na tři dívky, které se chovaly rozpustile, nic
jim nebylo svaté, a zatímco ostatní
byli v kostele, ony na nedaleké louce máchaly srpy, tančily a zpívaly.
Aby toho nebylo málo, když šli lidé z kostela zpátky ke svým domovům, ještě se jim posmívaly.
Toho rána je však stihl trest. V dálce se zablesklo, ozvala se rána a
všechny tři dívky se proměnily v kámen. Hned na to se strhla bouře,
vítr a déšť bičoval temena nových pískovcových skal.
Panenské kameny, jak si je lidé nazvali, najdeme jen kousek od ry23
noltického hřbitova. Dnes je v jejich blízkosti benzínová pumpa. Ze
tří skalek jsou dvě ukryté v lese, na jedné, která je vidět od silnice, je
dřevěný kříž. Pláč dívek prý dodnes pomáhá napájet Panenský potok,
který pramení na nedalekém Vápenném vrchu a protéká v blízkosti
Panenské skály, jak se místu dnes říká.
Duch pašeráka Francka
V lesích mezi Hrádkem nad Nisou a Petrovicemi ještě donedávna stála
borovice, které se říkalo Tobiášova. Již pár let byla zcela suchá, a tak ji
v roce 2013 lesníci pokáceli. Na její místo ale vysadili strom nový, takže legendární místo, kudy chodívali pašeráci se svým zbožím, zůstane
v paměti i dalším generacím. Vezměme to ale popořádku.
Na stromě, který rostl na hranici grabštejnského a lemberského
panství, býval obrázek sv. Tobiáše. Ještě na začátku 20. století si ale
lidé lámali hlavu nad tím, proč zde obrázek visel. Nakonec se jedno24
mu z vlastivědných badatelů podařilo zjistit od sedelské hostinské,
že borovici nechal v lese při těžbě
stát její děda Tobias Kunze. Tento
Tobias byl obchodníkem se dřevem. Bydlel na Dolním Sedle. Kolem roku 1800 si od grabštejnské
vrchnosti pořídil kus lesa. Stejně
jako dnes, i tehdy se našlo dost lidí,
kteří chtěli sklízet místo majitele. A
tak bylo potřeba les hlídat. Hlídky,
které Tobias držel, opravdu několik
zlodějů vyplašily. Jednoho dne došlo dokonce k přestřelce, při které
měl Tobias Kunze velké štěstí. Kulka mu provrtala klobouk. A kdyby
šla o malinko níž, lesa by si už neužil. Jako poděkování za záchranu
nechal nejsilnější ze stromů stát a
pověsil na něj obrázek svého patrona, svatého Tobiáše.
Tobiášova borovice se v dalších
letech stala důležitým orientačním bodem zakresleným v mapách.
Vedly tudy také pašerácké stezky z
Žitavy do Polesí a Rynoltic. O jednom nešťastníkovi, který tudy také
procházel, vypráví smutný příběh.
Odehrál se v době, kdy pašování
bylo běžné, pašovali chudí, ale podporovali je i bohatí, protože odmítali platit nehorázná cla, která se
tehdy při přepravě zboží přes hranice vybírala.
V Křižanech bydlel chudý stolař
Francek. Řemeslo ho živilo špatně
a tak se vydal do Žitavy pro tabák
25
a cukr, aby si trochu
přilepšil. Cesta tam
šla hladce. Navíc nešel
sám. Cestou se přidali
opravdoví pašeráci z
Kryštofova Údolí. V Žitavě nakoupil a pak se
sám s plným batohem
vracel táhlým kopcem k
zemské hranici. Ostatní
již byli napřed. Bez zaváhání došel až ke kapli sv. Kryštofa, stojící v
lese nad Kryštofovým
Údolím. Tady uslyšel
hlasy a v domnění, že
to jsou známí, na ně zavolal: „Jak se vám šlo?
Nepotkali jste cestou
landvachy?“ Pozdě si
všiml pušek, které oba
muži měli na ramenou.
Vrhl se na zem a prosil,
aby nestříleli. Dvě rány
už ale byly ve vzduchu.
Landvaši, kteří hlídali hranice, se smíchem
odešli, těžko říci, zda
věděli, že tre ili dobře. Mrtvolu nešťastného Francka našli až druhý
den náhodní chodci. V tichosti jej pohřbili přímo v lese. Od té doby se
prý v Kryštofově Údolí občas objevuje duch mrtvého pašeráka. Oblečen je jako živý: dlouhý zelený kabát, nohy ovázané pytli, aby nebylo
v lese slyšet praskání větviček, dokonce s těžkým batohem na zádech.
Na dotazy prý neodpovídá, protože lidi nemá rád. Na pozoru se před
ním mají mít hlavně lidé v uniformách, protože takoví mu vzali život.
Život jednoho mladičkého vojáka má prý duch starého pašeráka dokonce na svědomí.
26
O císaři v Lužických horách
Lužické hory díky své poloze nebyly příliš často navštěvovány panovníky. Ti se o ně zajímali hlavně v
době, kdy hrozily války. Pak nabyly
pohraniční hvozdy zvláštního významu. Jedním z nemnoha panovníků, kteří zavítali na grabštejnské
a lemberské panství, byl Josef II.
V Hrádku nad Nisou byl dokonce
dvakrát – v letech 1766 a 1779. K
té první návštěvě se odhodlal právě kvůli obavě z možných pruských
výpadů. Se svým doprovodem putoval krajinou, prohlížel lesní cesty,
údolí i skalní města. Spolu s generály hledal vhodná místa pro rozestavění armády. Při druhé návštěvě
kontroloval opatření provedená na
hranicích. Podle návštěvy Josefa II.
dostalo název Císařské údolí u Dolního Sedla v lesích nad Hrádkem
nad Nisou.
Císařská návštěva pochopitelně nebyla tajná. Lidé mohli jeho
výsost spatřit na vlastní oči a tak
vznikaly dohady, z jakého důvodu
do Lužických hor zavítal. Domnívali se třeba, že císař zjišťuje, jak se
žije prostému lidu. A tak vznikaly
pověsti o zlaťácích, které císař věnoval nuzným lidem a o různých
dalších zázračných setkáních.
Stejný původ má i pověst o napraveném správci. Ten tehdy spravoval
lemberské panství, které nebylo tr27
vale obýváno svými šlechtickými majiteli. Prý byl krutý, poddané bil a
vyžadoval ještě více roboty, než jim ukládala povinnost.
Lidé z okolních vesnic jezdili se svými vozy na robotu do dvora poblíž zámku. Běda, když to nestihli včas. To se jednou stalo i jednomu z
pacholků z blízkých Janovic. Když se probudil a zjistil, že zaspal, vsedl
na vůz a uháněl ke dvoru. Zanedlouho spatřil u cesty cizince v pěkných
šatech, který na něj ukazoval, aby zastavil. Pacholek uposlechl, ale na
otázku, kam spěchá, odpověděl nevybíravě: „Spěchám do roboty, protože jsem zaspal. Ještě vy mě tady zdržujete. Když to nestihnu, dostanu
od správce výprask“. „Neboj se, vezmi mě s sebou, já už správci to zdržení vysvětlím,“ řekl mladíkovi cizinec.
Jakmile vjel vůz do dvora, objevil se správce s karabáčem a začal
pacholka mlátit hlava nehlava. V amoku si ani nevšiml, že na voze
sedí urozený pán. Ten, když viděl, co se děje, se postavil a zakřičel:
„Tak dost!“ Správce přestal pacholka mlátit, ale osopil se i na cizince:
„A vy jste kdo, že si dovolujete mě napomínat? Já jsem tu správcem a
vaše slova ani stříbrné kno líky mi nezabrání v mém počínání.“ Dosud neznámý cizinec zrudnul,
rozepnul si plášť, pod kterým
se blyštěla zlatá hvězda, a zeptal se: „Ani stříbrné kno líky
císařovy?“ Když správce zjistil, že se postavil samotnému
císaři, padl na kolena a prosil
za odpuštění. Sliboval, že se k
poddaným už bude chovat jak
se sluší, a bude jednat podle
práva. Jestli se ale skutečně
změnil, to se neví.
O dobrých skřítcích na Lemberku
V blízkosti zámku Lemberk stojí skála, které se říká Dubový kámen. V
této skále podle pověsti přebývají skřítci. V jejích dutinách mají ukrytý
zlatý poklad. A protože jde o skřítky hodné, poklad rozdělují mezi chudé lidi, kteří ho nutně potřebují.
V podhradí Lemberka stávalo hned několik chalup, které obývali lidé, kteří by si takový kousek pokladu zasloužili. Všichni pracova28
li, ale i tak se měli co ohánět, aby
uživili sebe a častou pěknou kopu
dětí. V jedné z chalup byla malá kovárna, kterou obýval kovář Jaromír
se svou ženou Maruškou a dvěma
dcerkami a jedním synem. Čtvrté
bylo na cestě a čekalo jen až bude
jaro. Ani Jaromírovi práce u kovadliny nevynášela tolik, aby rodina
netrpěla nouzí. Snažil se dělat co-
29
koliv, aby se měli co nejlépe. Ve svém zoufalství se
vždy při návratu domů zastavil u Dubového kamene
a skřítky, které sice neviděl, ale slyšel o nich vyprávět, prosil o pomoc.
Zima pomalu končila a v
kovárně bylo slyšet dětský
pláč. Děti dostaly malého bratříčka. Hned v další
noci Jaromír tvrdě usnul. I
tak jej ale probudilo tahání
za rukáv. Jaromír si myslel,
že ještě sní, když v koutě
světnice uviděl malého skřítka, který tenkým hláskem povídal: „Jaromíre, že jsi tak pěkně prosil u Dubového kamene a my skřítci víme, že
máte s Maruškou dobré srdce a naši pomoc potřebujete, přinesl jsem
ti kousek zlata. Ten vám pomůže, abyste se měli dobře.“ Jaromír dlouho děkoval, pak ulehl zpátky do postele a usnul.
Se svítáním se probudil a hned vyprávěl svůj sen Marušce. Jenže
když se podíval do onoho kouta, spatřil kousek zlata, který se leskl v
paprscích vycházejícího slunce. A tak Jaromírovi došlo, že skřítek za
ním nebyl ve snu, ale ve skutečnosti. Od té doby nikdy nezapomněl
poděkovat, když procházel kolem Dubového kamene.
O Červených pláštích
Kdysi v 17. století prý hrad Starý
Falkenburk u Jablonného, který byl
již v té době pustý, krátce využili
kočovníci přicházející z Egypta. V
jeho ruinách nějakou dobu bydleli
a pomohli zachránit Jablonné. Místní lidé se jich báli, protože cizinci
vládli různým uměním v Čechách
neznámým a našinci si mysleli, že
kouzlí a čarují. Egypťané prý nosili ostré meče zahnuté jako šavle a
30
dlouhé červené pláště.
Lidé jim tak podle plášťů říkali.
V té době obsadilo
Jablonné švédské vojsko. Vojáci loupili, co
jim pod ruce přišlo a
požadovali další výkupné, jinak že město vypálí.
Starosta Jablonného
už si nevěděl rady, pomoc z Čech nebylo možné očekávat. Slíbil tedy
cizincům, že dostanou
tučnou odměnu, když
se jim podaří Švédy z
města vypudit. Egypťané nabídku přijali.
Nebylo jich mnoho a
tak použili lest. O půlnoci se část z nich tajně
dostala do města dlouhou podzemní chodbou, která prý vedla z Falkenburku až do Jablonného. Druhá část využila noční tmy a připlížila se až ke švédské posádce ležící za městem.
Najednou ze všech střech ve městě vyšlehly plameny. Byly to ale ohně
založené Červenými plášti, které domy nijak nepoškodily. Na kostelní
věži stál jeden z bojovníků s hořící pochodní v jedné ruce a blýskajícím
se mečem v druhé. Švédové se chtěli bránit, ale když viděli, že jsou
obklíčeni Červenými plášti s hořícími meči, dali se na útěk. Nakradené
věci i zbraně nechali ležet na místě. Mnozí přitom úprku byli zabiti kočovníky nebo obyvateli města, kteří dostali odvahu se bránit. Podobně
dopadli Švédové, kteří tábořili za městem.
Starosta po biji dodržel své slovo a vyplatil slíbenou odměnu. Kočovníci prý ještě nějakou dobu pobývali na Falkenburku, ale pak se
beze stopy odstěhovali.
31
O zázračném doktorovi
Z dávných dob přežily pověsti o
zázračných doktorech. Tehdy doktoři dokázali pomoci nejen lidem,
ale i zvířatům. Zpravidla rozuměli
i jiným oborům, ve kterých uměli lidem alespoň poradit. Zkrátka
to byli vzdělanci. Někteří se navíc vyznačovali schopnostmi, které obyčejnému člověku připadaly
jako zázračné. Jejich skutky dávaly
vzniknout legendám, které se předáváním z generace na generaci ještě zvětšovaly. Jeden takový doktor
žil v obci Lvová nedaleko Jablonného v Podještědí. Lidé za ním jezdili
i z velké dálky.
Ve stejné době žila v Petrovicích chudá žena, která kromě kousku
louky, kozy, která se na ní pásla a roztrhané chaty, neměla nic. Jednoho rána, když si šla stařenka pro pravidelný hrnek mléka, se vyděsila. Místo mléka dojila krev. Bála se o kozu, že je nemocná. Jak by se
pak stařenka uživila? Napadlo ji, že za
tím stojí nějaká zlá čarodějnice, která
kozu očarovala. A tak si vzpomněla na
zázračného doktora.
Zašla za ním a vyprávěla mu, co se
stalo. Doktor vytáhl zrcadlo a vysvětlil
jí: „Když se do zrcadla podíváš, uvidíš,
kdo ti škodil.“ Překvapená stařenka v zrcadle uviděla svou nepřející sousedku.
„Můžete mi moji kozu pomoci vyléčit?“
ptala se stařenka. „Už se stalo,“ odpověděl doktor. „Můžeš jít klidná domů.“
Když se stařenka vracela zpátky do
Petrovic, slyšela již z dálky ze zvonice
umíráček. Lidé ze vsi jí hned řekli, že to
zemřela její sousedka. Třetí den po jejím pohřbu prý koza začala zase dojit
mléko.
32
O pokladu na Falkenburku
Hrad Falkenburk nad Petrovicemi
je po staletí zříceninou. I o něm ale
kolují pověsti o zakopaném pokladu. Poklady se často snadněji hledají o Květné neděli. Toho kdysi
využila jedna chudá žena z Jablonného.
Zatímco většina lidí byla na mši
svaté v jablonnské bazilice, žena
se i se svým malým děckem vydala
nahoru na kopec na hrad. Přišla na
bývalé nádvoří, kde rostla stará lípa. Byla zde již poněkolikáté. Poprvé
ale uviděla pod lípou díru, kterou lze pohodlně vstoupit do dutiny pod
stromem.
I s dítětem opatrně vlezla dovnitř a nestačila se divit. Tady byl ten
poklad, který všichni hledali. Hromady zlata, stříbra, drahé kameny,
perly. Žena položila dítě na zem, nabrala co unesla, a šla na nádvoří. Když se ale chtěla vrátit pro další poklad, zjistila, že po otvoru do
skrýše není ani stopy. Marně volala, hledala, domů se vracela sama bez
dítěte.
Co bylo platné, že si polepšila.
Zármutek ji užíral. Uběhl skoro
rok, přišla další Květná neděle,
a žena se znovu vydala na hrad.
Jaké bylo její překvapení, když
pod lípou uviděla opět známou
dutinu. Uvnitř našla své dítě, které si spokojeně hrálo s jednou
ze zlatých mincí. Popadla jej, na
poklad ani nevzpomněla a rychle
utíkala z hradu domů. Vyprávělo
se, že o dítě se po celý rok staral
starý hodný hradní duch. Je ale
možné, že to bylo jinak. V jeskyních s pokladem prý trvá rok jako
den.
33
O hadím králi
Vrch Limperk je opředen řadou pověstí. Těžko říci, proč si jej za své
obydlí vybraly lesní žínky, elfové,
víly, trpaslíci, ale také hadí král.
Všichni spolu dokázali žít na tomto
nevelkém kopci. Někteří tvorové se
objevovali spíše ve dne, jiní v noci.
Někteří lidem pomáhali, jiní naháněli hrůzu už svým zjevem. Zatímco jedni se radovali z každého
dne, druzí byli na kopci proto, aby
chránili poklady ukryté v nitru kopce před hamižnými lidmi. Ten, kdo
ale přicházel v pokoji, se nemusel bát. Pravda je, že se mohl stát obětí
šprýmů. Třeba trpaslíci, kteří většinu času bezstarostně skotačili, jen
tak strašili noční pocestné. Když náhodou našli spícího člověka v lese,
prý mu stáhli boty a pověsili je vysoko do koruny stromu. Dostat je
zpátky potom stálo značné úsilí. Trpaslíci to celé pozorovali schováni
v kořenech stromů. Jako odškodné ale takový člověk v botách našel
zlatou minci.
34
Hrůzu lidem naháněl hadí král. Sídlil v třešňovém sadu, který na
úpatí kopce kdysi býval. Pro třešně se vydávali jen ti odvážnější. Strach
ale mít nemuseli. Pokud nedělali hluk ani jinak kopci neškodili, hadí
král je nechal být. Podle pověsti sídlí král pod jedním z ohromných
pařezů, jehož kořeny se táhnou daleko. Vchod je ukrytý za stěnou z
kapradí, vysokou trávou a ostnatým ostružinovým křovím. Hadí král
je na rozdíl od ostatních hadů žijících v horách obrovsky dlouhý. Navíc
má rovnou sedm hlav a na každé z nich zlatou korunu. Když začíná
soumrak, svolává všechny hady z okolí svým syčením. Zpěv, který bývá
v té době slyšet, připomíná nářek malého dítěte. Lidé se proto místu
raději obloukem vyhýbají.
O nedůvěřivé pastýřce
Pod vrchem Limperkem je malé
lesní údolí, kterým protéká potůček. Lidé sem nikdy moc nechodili.
Údolí bylo tmavé, plné velkých balvanů, ani cesta tudy nevedla. Klid,
který tady panoval, vyhovoval plachým lesním žínkám. V úkrytech
toho údolí měly svá obydlí. Lidem
se moc neukazovaly. Výjimkou byly
podobné bytosti: laskavé, upřímné a bezelstné. Nejčastěji je viděly
děti a chudí lidé. Když les utichne, obloha se rozjasní a měsíc dosáhne
úplňku, lesní žínky sedávají v mechu, vijí věnečky, zpívají své jemné
písně a tančí. Tak také bývají často na obrázcích, které malují lidé podle vyprávění těch, co je spatřili.
Žínky se ale někdy objeví i ve dne. Jsou to stvoření dobrotivá, která
dokáží vycítit, když někdo potřebuje jejich pomoc. Tak jednou přišla
lesní žínka k mladé pastýřce. Zatímco na louce hlídala ovečky, spřádala
vlnu do příze. I když nedovedla zahálet, měla tak akorát na jídlo. Žínka
se k ní posadila a pomáhala jí s předením. Přitom pastýřce vyprávěla
o pokladech a zázracích, při kterých jiní lidé zbohatli. Zkoušela ji, aby
věděla, zdali má dívka opravdu dobré srdce. Druhého dne navštívila
pastýřku znovu. Když se loučily, poručila dívce, aby zavřela oči a v tom
okamžiku jí nasypala něco do zástěry. „Musíš ale vydržet a až doma
35
zástěru otevřít,“ přikázala jí.
Dívka se vracela domů, přemítala, co asi v zástěře má. Zvědavost
byla za chvíli silnější než dívčina vůle. Když zástěru otevřela, našla v
ní jen suché listí. Přepadla ji
zlost, že si z ní lesní žínka udělala takovou legraci. Listí vysypala a spěchala domů. Když
však procházela kolem zrcadla,
všimla si, že se něco zalesklo.
Vrátila se, podívala se ještě jednou a uviděla tři zlaté lístky. Ty
ze zástěry nestihly vypadnout a
za prahem domu se proměnily
ve zlato. Nechala všechnu práci být a běžela zpátky na místo,
kde příkaz lesní žínky porušila.
Nenašla ale ani listí ani zlato.
Nadále chodila na místo, kde se
potkala se žínkou, ale už jí nikdy
nespatřila.
Lesní žínky lidi, kterým chtějí
pomoci, zkouší i jinak. Na podzim, když se na pastvě pálí ohně
a pečou brambory, se promění
v obyčejné dívky. Přicházejí k
pastýřům a čekají, jak se zachovají. Když jsou vlídní, přiloží jim
klestí do ohně a to se promění
ve zlaté pruty. Pokud se ale chovají špatně, hned odejdou a obvykle vymyslí nějakou zlomyslnost, aby se pomstily.
Jediným obdobím, kdy žínky
téměř nespatříte, je zima. Objevují se prý jen o Vánocích, kdy
jdou obdarovat hodné děti a v
lese krmí plachou vysokou zvěř.
36
O měsíčnici
Nad silnicí z Heřmanic do Mařenic
se zvedají svahy Jezevčího vrchu.
Dříve se mu říkalo také Jílový nebo
Limperk. Z jeho vrcholu není žádný rozhled, který by lákal turisty k
výstupu, protože jej pokrývá hustý
les. Pod stromy se ale ukrývá vzácnost, pro kterou sem lidé přesto
váží cestu. Na velké ploše tu kvete
měsíčnice vytrvalá, vzácná květina
s bledě ialovými květy, které provoní celý les. Zatímco květy zkrášlují les od května, v pozdním létě
může návštěvník vidět to, co květině dalo jméno: plodem jsou ploché
oválné šešulky, světlé a průsvitné, na tmavém pozadí lesa zářící jako
měsíc.
V Mařenicích bydlel nějaký Karel Rösler,
který měl před svatbou
a chtěl své nastávající
věnovat věnec z měsíčnice. Karel vyčkal do
soumraku, kdy je vůně
květů nejsilnější a vydal
se na kopec. Květiny voněly tak, až se mu zatočila hlava. Když se z věže
mařenického
kostela
donesl zvuk zvonů, odbíjejících půlnoc, objevily se na palouku lesní
víly. Začaly tančit a Karla
vzaly do kola. Točily se
stále rychleji, omámený
jinoch se nemohl bránit
a tak jej utančily až k
smrti. Na hlavu mu na37
sadily věnec z měsíčnice a zmizely, neboť
uplynula hodina, po
kterou se na Limperku
zjevovaly.
Druhý den nevěsta hledala svého ženicha, ale ten jakoby
se do země propadl.
Vzpomněla si na měsíčnice na Limperku a
vyšplhala i tam. Svého
milého našla mrtvého,
všude kolem voňavé květy, na tváři měl
úsměv. Nebezpečná
krása noční ialy, jak se měsíčnici někdy říkalo, a omamná vůně skrývají nebezpečí, před kterým je potřeba mít se na pozoru.
O skále smrti
Nedaleko Kunratic u Cvikova údajně stávala na Zámeckém vrchu tvrz
rytíře Kuna - Konráda, podle kterého obec dostala své jméno. Rytíř Konrád byl hrubián, vyhlášený
svými výpady vůči poddaným široko daleko. Bavilo ho hojně jíst a
bohatě pít, pořádal hlučné zábavy,
soucitu ani dobrého slova pro lidi
neměl. Ty potřeboval jen proto, aby
je dřel z kůže, když potřeboval peníze na svůj rozmařilý způsob života. Aby toho nebylo málo, umanul
si, že mu bude patřit i jedno mladé krásné děvče, které ale bylo jeho
pravým opakem. Bylo tiché, pokorné a zbožné.
Líbezná dcera mlynáře z Kunratic o bezcitném rytíři Konrádovi nechtěla ni slyšet. Pokud zrovna nepracovala ve mlýně, chodila po lesích,
pozorovala stromy a rostliny. Kde bylo potřeba, pomohla.
38
39
V jednom nedělním odpoledni, kdy trávila čas opět v lese na jednom ze svých milovaných míst, ji objevil Konrád, který tudy náhodou
projížděl na koni. Snažil se nepozorovaně dostat až do její blízkosti. V
poslední chvíli jej ale dívka zahlédla a dala se na útěk. V houštinách a
mezi močály se jí málem podařilo dostat Konrádovi z dohledu. Jenže
najednou se octila na okraji skály. Zpátky cesty nebylo a už to vypadalo, že se jí násilnický Konrád zmocní. Dívka ale raději zvolila téměř jistou smrt a skočila z patnáctimetrové skály. Možná její pokora, možná
vztah k přírodě, ve které trávila tolik času, jí pomohly. Její let zbrzdila
široká suknice a dopad změkčil koberec rašeliníku pod skalou. V těchto místech totiž řeka Svitávka vytáčí mnohé meandry a v mokřinách
se rašeliníku daří. Dívce se podařilo z bažiny zachránit a doběhnout
domů.
S rytířem příroda slitování neměla. Ze vzteku za skákající dívkou hodil svůj oštěp. Prudký pohyb splašil koně, který se na hraně skály smekl. Život rytíře Konráda skončil v bažině pod skalou pod tělem jeho
vlastního koně.
Příběh dívky a rytíře dodnes připomíná reliéf vytesaný do skály, který zobrazuje rytíře na vzpínajícím se koni a padající dívku s rozepjatýma rukama. V horní části skály kus chybí – kus jí prý upadl po nárazu
koňského kopyta.
O vodníkovi na Kunratickém rybníku
Mezi Kunraticemi a Mařenicemi jsou dva krásné rybníky lemované z
jedné strany rákosím a travinami, z druhé pískovcovými skalkami, oddělené jen hrází. Ve vodě žije spousta ryb a na březích hnízdí vodní
ptáci. Podle pověsti tady žil také hastrman.
40
Když kolem rybníka chodili kluci z Kunratic, Drnovce a Mařenic,
bavili se házením kamení na vodní
hladinu. Protože někteří byli obzvláštní raubíři, jako terč jim posloužili i ptáci žijící v rákosí. Vodníci lidem zpravidla neškodili. Ale
jelikož svoje vodní panství chránili,
stali se zlými, když jim nebo jiným
tvorům v okolí vody, někdo ubližoval. Netrvalo dlouho a vodník začal
přemýšlet o své pomstě. Plán měl velmi krutý.
Hastrman využil toho, že na sebe uměl brát různé podoby. Když šli
kluci zase kolem, aby v lese nasbírali houby, proměnil se v lysku. Těch
bylo na hladině mnoho, ale on plaval schválně blízko břehu. Kluci už
viděli snadnou kořist a jeden se začal svlékat, aby ji ulovil. Ostatní jej
ale přemluvili, aby to nedělal, protože nechtěli čekat.
Když se večer vraceli zpátky, lyska plavala stále na stejném místě.
Teď už chlapce nikdo nezastavil a skočil do vody. Natáhl po kačeně
ruku, ale ta mu vyklouzla. Plaval tedy za ní a zkoušel to znovu a znovu.
Nechtěl se ke klukům vrátit s prázdnýma rukama. Když už byli daleko
od břehu, lyska se potopila a s ní i malý chlapec. Vodník dokonal svou
pomstu. Dnes už ale u rybníků nebývá. Když rybáři rybník vypustili,
vodník se odstěhoval k jiné vodě a už se nevrátil.
41
O Duchovi z Hvozdu
Na česko-německé hranici se pne
vysoko nad ostatní vrcholy kopec,
kterému se od pradávna říká mezi
lidmi Hvozd. Porost tam býval tak
hustý, že se jím sotva prodralo sluneční světlo a v temných křovinatých zákoutích lesa se mohl člověk
ztratit jedna dvě. Hvozd ale nebyl
jen tak obyčejným kopcem. Říkalo
se, že na něm v noci straší a panuje
zlý Duch. Proto se ani lidé hluboko
do lesa nevydávali, když šli pro dřevo nebo na houby. A i děti, které si
šly sbírat borůvky, ostružiny a maliny, měly dovoleno chodit jen tak
daleko, aby měly vždy kraj lesa na očích. Lidé, kteří dále do lesa zašli,
popisovali divné zvuky podobné skřípění zubů, které se jim za zády
ozývaly. Na dohled však nikoho neměli. A také podivné mrazení v zádech, jako by se na ně upíral něčí zrak. Proto se lidé na Hvozdu moc
nezdržovali, obzvláště ne v noci, kdy byl les nejvíce nebezpečný.
Byli ovšem takoví, kteří se
do lesa vydali i po setmění.
Ať už zbloudilci, nebo odvážlivci, kteří rad nedbali, či
lidé z dalekého okolí, kteří
o nebezpečí Hvozdu nevěděli. A s těmi to povětšinou
špatně dopadlo. Nejednoho
takového nešťastníka našli
na druhý den ráno v lese
pod srázem či ve strži, s
přelámanýma nohama a rukama, či rozbitou hlavou. Ti,
kteří pak vyprávět mohli,
co v noci v lese viděli, měli
hrůzou oči vyvalené a hovořili o jasném světle, které je
z cesty svedlo. Když si mys42
leli, že už jsou na kraji lesa a září k nim světla blízkých stavení vesnice,
vydali se tou cestou. Světlo je však zavedlo do strže či na okraj srázu.
Kdo tato vyprávění poslouchal, hned věděl, že to byl čin zlého Ducha.
Ten se v lesích potuloval už pěknou řádku let. Říkalo se, že je to zbloudilá duše loupežníka a vrahouna Čejky, co v lesích přebýval. Když prý
zemřel, bálo se samo peklo jeho černočernou duši přijmout, tak prý
byla obtěžkána hříchy. A proto byla odsouzena k nekonečnému bloudění lesem, což jsou pro takovou duši daleko větší muka, než spočinutí
v pekelném kotli. Říkalo se taky, že kdyby duše vykonala jeden jediný
dobrý skutek, mohla by z pozemského světa odejít. Ale díky tomu, že
starý vrahoun Čejka nikdy žádný dobrý skutek nevykonal, nevěděla
zřejmě ani jeho duše, jak na to, a vykonávala v lesích jen zlo.
Stalo se takhle jednou, že šel lesem zdaleka slepý pocestný. Šel stále,
nedbaje zda je den či noc, protože jeho oči světlo nerozlišovaly. Když
byl unavený, spočinul někde opřený o pařez, a když sil nabral, pokra-
43
čoval dále. V lese se orientoval svým hmatem, ruce měl před sebou
natažené, aby do stromů nenarazil a neublížil si.
Když přišla půlnoc, rozžehnul zlý Duch opět svou velkou lucernu.
Velké bylo ale jeho překvapení, když zjistil, že se slepý pocestný za
světlem ani neohlédl. Jak by taky mohl, když světlo vůbec neviděl. To
Ducha rozzlobilo. Přiblížil se tedy k poutníkovi a začal ho všelijak lekat. Skřípal mu za zády zuby, hekal a houkal. S poutníkem to ale ani
nehnulo. Byl přivyklý rozličným zvukům nočního lesa a to mu strach
nenahnalo. Duch už byl opravdu dopálený. Když viděl, jak má poutník
před sebe ruce natažené a jak opatrně našlapuje, vytušil jeho slabinu.
Začal mu pod nohy házet větvě a klacky. Poutník zakopával, škobrtal, a
Duch se tomu jen tiše smál a dál tím poutníkovi cestu znepříjemňoval.
Jeden takový urostlý klacek vhodil Duch pocestnému přímo do ruky.
Ten ho obratně chytil a rozmáchl se s ním. Klacek se zastavil o nejbližší strom, který stál napravo od poutníka. Ten uděl krok vlevo a znovu
se klackem rozmáchl. Prostor byl volný, tak udělal dva kroky vpřed. A
znovu se klackem rozmáchl. Teď poznal díky úderu, že nejbližší strom
roste vlevo. Udělal proto krok vpravo, a celé se to opakovalo. Duch nevěřícně hleděl, jak se slepý s klackem pohybuje. A v tu chvíli se stalo
něco nenadálého. Země pod stojícím Duchem se rozevřela a pohltilo
ho peklo. Duch starého Čejky konečně našel útočiště. Zcela nevědomky totiž vykonal dobrý skutek, a to ten, že slepého obdaroval holí, která mu pomohla při průchodu lesem.
O skřítcích na Hvozdu
Jedním z míst, kde se hojně objevovali skřítkové, byla tajemná hora
Hvozd. Kopec, porostlý hustými lesy, pokrývá na vrcholu několik skal.
Tady někde pobývali kouzelní skřítci s dlouhými vousy, které vypadaly
jako šedý mech, obočí měli jako staré lišejníky, nos špičatý, ruce s dlouhými prsty, ale oči veselé. Jiná strašidla neměli rádi, dokonce se dá říci,
44
že s nimi žili v nepřátelství. U lidí
ale dokázali rozlišovat. Hodným
pomohli, zlým uškodili, když se to
hodilo. Jejich vládcem byl Alraun.
Spolu se svou družinou prý ukrýval
uvnitř kopce mnoho pokladů.
Alraun se lidem zjevoval v různých podobách. Někdy se jen bavil
tím, že někoho vystrašil, jindy třeba coby pohledný mládenec po-
45
mohl pocestným. Lidé jej
vídali také jako lovce nebo
stařečka. Jednou se Alraun
proměnil v pramen. Hlava vypadala jako skála, ze
které pramen vyvěral, jeho
vousy byly spletené do copánku vody. Okolo jdoucí
pocestný špičku své hole
namočil do vody a poté do
skály uhodil. To Alrauna
rozčílilo a tak pohodil hlavou. Pocestný sebral nohy
na ramena a s hrůzou v
očích běžel až do Hainu.
Lidé se pak studánce vyhýbali velkým obloukem.
Hledači pokladů také
vědí, že je někdy k penězům a drahým kamenům
ukrytým hluboko pod
zemí, navedou modravá
světýlka, která jsou vidět
po západu slunce. Pak stačí hledat otvor ve skále
nebo trpělivě kopat do hloubky a poklad může být váš. Je ale potřeba
pamatovat na jednu věc: jakmile poklad vyzvednete, nesmíte za žádných okolností promluvit, dokud s ním nebudete doma. Skřítkové toho
využívali a někdy brali spravedlnost do svých rukou. A tak chudým,
kterým se poštěstilo si trochu polepšit, peníze nechali. Bohatým, kteří
si jen nenasytně a hlavně bez práce chtěli rozšířit majetek, škodili. Stalo se, že takový bohatý sedlák úspěšně vykopal poklad, šel s ním domů
a za vraty ležely hrábě. Rána, kterou schytal, když na ně šlápl, vyloudila ze sedlákových rtů jadrnou nadávku. Poklad se v tu chvíli proměnil
v obyčejné oblázky. A skřítkové se jen zdálky spokojeně usmívali, jak
jim nápad s hráběmi vyšel. Nic nebylo platné vracet se na místo, odkud
poklad byl. Ten skřítkové již dávno přemístili.
46
O Hochwaldském mužíčkovi
Většina hor má svého patrona,
ochránce, který hory spravuje, dohlíží na ně, i na rostliny, zvířata a
lidi v horách žijící. Podobně jako
Krkonoše mají Krakonoše, Žitavské
hory mají Hochwaldského mužíčka. Ti, kteří ho viděli, ho popsali
jako šedavého chlapíčka s dlouhým
bílým plnovousem a dlouhými bílými vlasy, chodícím s barevnou dubovou holí a s vysokým špičatým
tmavě zeleným kloboukem, který připomíná trychtýř. Oblečen je v
černé hornické kutně s červeným lemováním, opásán zlatým páskem.
47
48
Hochwaldskému mužíčkovi nic neunikne. Hlídá lidi jak se chovají k sobě navzájem, aby neubližovali květinám ani
zvířatům. Mužíček prý hlídá obě strany
hor, nerozlišuje lidmi vytvořenou státní hranici. Nejčastěji ale bývá k vidění v
okolí Hvozdu o Vánocích, Velikonocích a
při svatojánské a svatomichalské noci.
Hvozd, který je jeho sídlem, zná dokonale. Ví o místech, kde je drahé kamení
a prý jej sbírá do kapes, aby mohl odměnit lidi, kteří pomáhají lesu, nebo udělají nějaký dobrý skutek. Dary v podobě
drahých kamenů nebo kovů ale šetří.
Častěji se podělí o dary přírody, kterými
jsou hlavně zajímavé léčivé byliny.
Jedné svatomichalské noci prý Hochwaldského mužíčka potkal jakýsi Jakub
Díval z Heřmanic, obce ležící pod Hvozdem na české straně hor. Sám chodil do
lesa na bylinky. Lidé k němu často chodili pro radu. Byl vyhlášeným mastičkářem a léčitelem. Přitom byl dobrotivý.
Chudákovi dokázal pomoci a placení odpustit, u bohatých se nezdráhal si za své
rady nechat zaplatit. Převažovaly ale ty první případy, takže ani Jakub
si nežil nad poměry dobře.
Léčivky pro své lektvary a masti sbíral i na svazích
Hvozdu, takže bylo jen otázkou času, kdy se s mužíčkem
potkají. Když k setkání došlo,
mužíček jen holí pokynul,
aby ho Jakub následoval. Došli spolu k pahorku, u kterého
mužíček svou holí čtyřikrát
švihl na všechny strany, aby se
49
na závěr dotkl i skalky.
Ta se otevřela a Jakub
Díval nemohl uvěřit
svým očím: v jeskyňce
bylo tolik zlata, stříbra a drahokamů, že
by mohl zabezpečit
všechny lidi z vesnice
do konce jejich života. Mužíček ho vyzval:
„Ber si, co uneseš.“ Jakub poslechl a svou brašnu, kterou nosil na bylinky, naplnil. Ten největší dar mu ale Hochwaldský mužíček dal sám do
rukou: knihu, kde byla popsána síla a moc kořenů, květů, plodů i listí
léčivých bylinek z Lužických a Žitavských hor. „Užívej darů dobře, jako
jsi to dělal dosud,“ zdůraznil ještě mužíček a v tom okamžiku zmizel.
Jakub byl opravdu spravedlivý a takovým i zůstal. S pomocí rad v
knize vyléčil spoustu nemocných i raněných v širokém okolí. Věhlas,
který se začal kolem jeho jména šířit, způsobil, že se už Jakub nikdy neměl zle. Ve své závěti nezapomněl i na kostel v Jablonném v Podještědí,
kterému prý odkázal pěknou sumu peněz.
O zachráněné dívce
Bývaly před mnoha staletími časy,
kdy v Lužických a Žitavských horách nebylo bezpečno. Šlechtici
opuštěné hrady se staly sídlem
loupeživých rytířů, kteří přepadali obchodníky, putující tudy z Čech
do Saska nebo obráceně. Někteří z nich se odvažovali podnikat i
výpravy do údolí a přepadat jiné
hrady a vesnice. Jeden z takových
loupeživých rytířů si dokonce jako
kořist přivedl na hrad Oybín krásnou šlechtičnu. Chtěl ji pojmout za
ženu. Dívka ale byla zamilovaná do jiného muže a rytíře odmítala. Nic
nepomohly jeho prosby ani výhrůžky. Rytíř vyhrožoval dívce i smrtí,
přesto ji ke svatbě nezlomil.
50
Jednoho večera se vracel na svůj hrad plný vzteku, protože se mu
nepovedla naplánovaná výprava za lupem. Dívku našel sedící na kraji
srázu. V tom v něm znovu vzkypěl hněv. Rozjel se přímo proti vyděšenému děvčeti, které začalo prchat. Po chvíli již nebylo kam. Skála
pokračovala strmým srázem dolů. Zoufalá dívka se přesto rozhodla
skočit. Rytíř neváhal, pobídl koně a skočil do rokle za ní.
Jak to ale bývá, někdy zoufalým pomůže zázrak a zlí dostanou, co si
zaslouží. Dívka svůj skok do hlubiny přežila, zatímco rytíř se i s koněm
rozbil o skálu. Místo dodnes připomíná rybníček pod skalou. Naplnila
jej voda z pramene, vytrysknuvšího na místě, kam dívka dopadla.
O skalní koze
V pískovcových skalách se to jen
hemží různými útvary připomínající zkamenělá zvířata nebo předměty. Hodně takových skal najdeme
nad městečkem Oybín. Jedna připomíná kozí hlavu. Dostala se sem v
dávných dobách, kdy Žitavské hory
byly pokryté hustými lesy, a lidé do
nich raději nevstupovali. Tehdy zlá
matka odložila své dítě na louce u
úpatí skály. Muselo být jasné, že nemluvně zde brzy
zemře. I když se jeho osud zdál jasný, vše
tehdy dobře dopadlo. Dítěte se ujala divoká
koza, která jej krmila svým mlékem. Z dítěte vyrostl dospělý člověk. Když koza umřela,
zůstala po ní památka v podobě zkamenělé
kozí hlavy vykukující ze skály.
51
O trpasličím kopci
Trpaslíky se to v pověstech Lužických a Žitavských hor jen hemží. Nejvíce jich ale prý bydlívalo
v nitru kopce Breitebergu, česky
Široké hory. Vrchol, na kterém se
nachází pěkná rozhledna s turistickou chatou, najdete mezi obcemi
Hainewalde, Bertsdorf a Groβschönau. Pověstí o skřítcích bylo tolik, že svého času kopci říkali také
Zwergberg, neboli Vrch skřítků. A
místo německého Zwerge, se v tomto samotném kopci skřítci označují
Querxe. Když půjdete skřítky na kopec hledat, narazíte na směrovky s
označením Querxeloch (Skřítčí díra) a Querxerborn (Skřítčí pramen).
Právě v těchto místech, tedy studánkou nebo puklinou ve skále, trpaslíci nitro hory opouštějí a zase do něj vstupují. A podobně jako trpaslíci
ze Sloních kamenů používají kapuci nebo čepičku, která je po nasazení
činí neviditelnými.
52
Jedna z pověsti o Breitebergu vypráví o matce, která si z nitra hory
odnášela poklad, načež se hora zavřela a dítě zůstalo uvnitř. Našla je
tam spokojené zase až za rok, kdy se hora znovu otevřela. Tento příběh
se nejen v Lužických horách opakuje mnohokrát.
O šprýmování trpaslíků z Breitebergu ale vypráví jiná pověst. Jeden
sedlák z Bertsdorfu pracoval na poli, když v dálce uslyšel divné hlasy.
Nikoho ale neviděl. Tu se v jeho blízkosti ozvalo: „Sundej mi čepičku!“
Sedlák se směrem, ze kterého hlas slyšel, rukou rozmáchl. A náhle před
ním stojí trpaslík a povídá: „Jdeme do Bertsdorfu na svatební hostinu.
Přidej se k nám“. Sedlák nadšeně souhlasil, a tak dostal čepičku, díky
které se i on stal neviditelným. Trpaslík sedláka ještě upozornil, že jíst
a pít může co chce, jen si ale nesmí nic schovat a brát s sebou. Celý průvod trpaslíků i se sedlákem přišel mezi hosty a nikým nespatřen dosyta jedl, pil a ochutnával vybrané dobroty. Pak přišla na řadu vepřová
pečeně. Sedlák se neudržel a kus si schoval na cestu domů. V tom mu
jeden z trpaslíků strhnul čepičku z hlavy. Překvapení hostů i sedláka
bylo velké. Ve svém oblečení špinavém z pole se mezi slavnostně oblečenými svatebčany opravdu vyjímal. Musel jim vysvětlovat, jak k tomu
došlo, že tam není sám, ale že přišel s trpaslíky, kteří díky čepičkám
nejsou vidět. Ti už v tu dobu ale byli fuč. Svatebčané pochopili, proč
jídlo a pití ze stolů mizelo tak rychle.
Na trpaslíky se nezlobili, protože tato
stvoření dobrým lidem častěji pomáhala, než škodila. Ale také začali používat intu: přišli na to, že stačí posypat
chleba kmínem, který trpaslíci nemají
rádi. Stejně tak jim nedělá dobře zvuk
kostelních zvonů. Když v 17. století v
okolí kopce byly postaveny nové kostely, trpaslíci prý z Breitebergu odešli
do české části hor.
53
Jak Jeptišky ke svému jménu přišly
V Žitavských horách se nad lázeňským městem Jonsdorf vypíná vysoká skupina skal nazývaná Jeptišky (Nonnenfelsen). Na skály dnes
míří spousta lidí, protože je z nich
krásný výhled na městečko. Těsně
pod samotným vrcholem si poutníci mohou odpočinout v hospodě.
Jméno skal ale připomíná dávný
smutný příběh dvou zamilovaných
lidí.
V těch dobách stával den cesty od skal hrad, ze kterého do dnešních dnů nezůstalo nic. Na hradě žil se svou družinou neohrožený rytíř. Jeho jedinou zábavou byl lov a hodování. Do okolních hustých lesů
lovci vyráželi skoro denně. Kraj plný zvěře nabízel spoustu zábavy a
příležitostí lovit jen pro potěšení. Jeden štvaný jelen se stal rytířovi
osudem.
Zvečera celá družina opět vyrazila do lesů. Netrvalo to dlouho, a
před rytířem se v lese objevil krásný šestnácterák. Než lovec stačil
vytáhnout zbraň a zamířit, jelen stačil utéct. Rytíř jej pronásledoval
mezi skalami, houštinami plnými trní i divokou roklí. Ač byl zkušeným
jezdcem, mrštnější jelen se mu po dlouhé jízdě ztratil. Začínalo svítat
a tak se rytíř otočil směrem ke svému hradu. Záhy ale zjistil, že nezná
cestu. Ocitl se v místech, kde dosud nikdy nebyl. Bloudil mezi skalami,
jen občas zaslechl zpěv ptáků. Hledala jej i družina, ale marně. Mladého jezdce zachránil až hlas zvonu, který z dálky zaslechl. Vydal se
tím směrem, až dorazil k bráně kláštera, postaveného na místě, kam
lidé málokdy zabloudili. Rytíř zabušil na bránu. Když se otevřelo malé
okénko ve vratech, zprvu se nezmohl na slovo. Zahlédl v něm tvář
krásné jeptišky. „Co hledáte u našeho domu?“ zeptala se. Až její hlas
mladíka opět probral. „Zabloudil jsem. Můžeš mi poradit, jak se dostanu na svůj hrad?“. Půvabná sestřička se usmála a vysvětlila rytíři, jak
najde cestu zpět.
Trvalo to den, než se mladík ocitl opět mezi svými. Společně zase
hodovali, lovili, ale všichni viděli, že rytíř je jako vyměněný. Na lov se
již nejezdilo každý den. Dříve hlučný mladík, který rád bavil své okolí,
54
nyní skoro nepromluvil a vypadalo to, že jej něco trápí. Dlouhé dny
trávil o samotě, nechtěl být rušen a jeho blízcí často poslouchali smutné písně, které zpíval. Jednoho večera si nechal osedlat koně a vydal
se zpět ke klášteru. Chtěl alespoň zahlédnout sestřičku, která ho tak
okouzlila. Štěstí mu přálo. Zprvu náhodou se střetli pohledem. Rytíř si
ale všiml, že dívka se na něj podívala znovu a znovu, usmívala se, a to
mu dávalo naději, že cit, který se v něm rozhořel, je oboustranný.
Rytířovy cesty do údolí ke klášteru se opakovaly. Jeho družiníci tušili, že se blíží den, kdy se mladík nevrátí sám a přiveze si nevěstu. Ta
chvíle přišla v jeden podzimní sychravý den. Rytíř si k sobě vzal dva
své nejvěrnější a vyrazili společně ke klášteru. Dívku odtud v tajnosti
unesli. S končící nocí si v lese dopřáli malý odpočinek a mladý zamilovaný pár se odebral na jednu ze skal. Po dlouhém stoupání se ocitli na
55
vyhlídce, hleděli směrem k údolí zakrytému ranní mlhou, když v tom
ze skalní pukliny vylezl obrovský had. Mířil přímo k dívce. Rytíř tasil
meč, snažil se dívku ochránit, ale nemohl se ani hnout. Nohy zůstaly
stát jako dva sloupy. Před jeho zraky se jeptiška proměnila v kámen a
on sám se vzápětí propadl do skály. Tak byla potrestána jejich láska,
ke které nemělo dojít. Obrysy těla zkamenělé jeptišky lze ve skále nad
Jonsdorfem vidět dodnes.
Krutá pomsta čarodějnice z Luže
Luž je nejvyšší horou Lužických
hor. Kdo si chce na její vrchol vyšlápnout, musí obětovat dost svých
sil. V minulosti ale podle pověstí
nechodili na vrchol jen obyčejní
lidé, ale sídlily zde různé tajemné
bytosti. Jednou z nich byla zlá a
pomstychtivá čarodějnice. Její přítomnost na vrcholu hory byla všeobecně známá, o jejích skutcích si
lidé hodně vyprávěli. A podle jedné
z pověstí jí navštívil dokonce sám německý císař Jindřich I. Tehdy vytáhl na válečnou výpravu proti Lužickým Srbům, kteří v tomto kraji
56
žijí dodnes. Když se o čarodějnici na Luži dozvěděl, přikázal ji přivést.
Poslové se ale vrátili se vzkazem, že když s ní chce císař mluvit, ať ji
na vrcholu Luže navštíví. Tak se také stalo. Císař se zajímal o svou budoucnost i o budoucnost svého národa. „Své nepřátele porazíš a stanou se tvými poddanými“, pravila čarodějnice. „Ale nebude to snadné
a po bitvě zůstane spousta mrtvých a zmrzačených“. Tak se tehdy také
stalo.
Že lásku nelze získat žádnými kouzly, vypráví jiná pověst o čarodějnici z Luže. Pokusil se ji tak získat jeden rytíř, který o svou lásku přišel.
Vydal se na vrchol hory a vyprávěl čarodějnici svůj příběh: „Má lás57
ka mi byla nevěrná. Se svým milencem utekla nevím kam. Chci ji ale
zpátky a obětuji cokoliv, když mi pomůžeš.“ Čarodějnice rytíři pomoc
slíbila. Ale cena, kterou si určila, byla vysoká. „Až najdeš svou lásku, jejího milence zabiješ a doneseš mi jeho srdce“, znělo přání čarodějnice.
Rytíř se lekl, když čarodějnice vyřkla co, za své služby chce, ale jeho
zloba a nenávist byly silnější a tak souhlasil. Čarodějnice poté použila
svá zaklínadla, nástroje, byliny a další přísady a uvařila lektvar, který
měl rytíři pomoci získat lásku zpět.
Rytíř vypil pohár kouzelné tekutiny až do dna. Po té čarodějnice odvedla rytíře ke skále, ze které
vyvěral potůček. Vyřkla další ze
svých zaklínadel a skála se otevřela. Uvnitř jeskyně bylo jen zrcadlo,
které ukázalo, co si člověk přál. Tam
rytíř poznal svou další cestu. Uviděl svou milou, svého soka i místo,
kde se nacházejí. Čarodějnice se začala skřehotavě smát a s jízlivými
poznámkami rytíře vyprovodila ze
skály. V něm se pěnila krev vzteky, ale byl pevně rozhodnut si svou
milou přivézt zpět a svého nepřítele zabít. „Slibuji, že jeho srdce ti přinesu“, zněla jeho poslední slova k čarodějnici.
Rytíř se vrátil do hradu a začal se připravovat na dalekou cestu. Vedla na jih, přes celé Čechy a Rakousko až do Itálie. Doprovod mu dělal
jen jeden věrný družiník. Půl roku to trvalo, než se spolu opět objevili v
lesích a kopcích Lužických hor. Rytíř se hned vydal na vrchol Luže, aby
čarodějnici ukázal, jak uspěl. Ta už to ale stejně věděla. „Našel jsem je
oba“, hlasem roztřeseným vzpomínkou na tu chvíli pravil rytíř. „Milence jsem zabil. Přesto jsem se vrátil sám, protože ta záletnice zemřela
žalem nad ním. A tady jsem ti přivezl jeho srdce.“
Tím ale rytířovo trápení neskončilo. Jak se ukázalo, jeho touhu po
pomstě čarodějnice využila k ukojení své nenávisti. Když srdce uviděla, dala se do strašlivého smíchu a skřehotala: Víš, koho jsi vlastně
zabil? Ten tvůj sok nebyl nikdo jiný, než tvůj vlastní bratr. Jako malého
jsem ho unesla z hradu tvého otce. Když jsem ještě mladá přišla do
tohoto kraje, tvůj otec mě zneuctil. Tehdy jsem mu přísahala pomstu.
58
A ta se mi povedla dvojnásob.“
Rytíře se zmocnil strašlivý hněv ještě dřív, než čarodějnice domluvila. Chtěl ji probodnout svým mečem, jenže čarodějnice není tak jednoduché sprovodit z tohoto světa. Šílený rytíř utekl z vrcholu Luže, pár
dní nejspíše bezcílně bloudil. Jisté je, že jeho tělo našli lidé o pár dní
později pod jednou skálou.
V ten den odešla z Luže také čarodějnice, která již po své kruté pomstě neměla důvod přebývat v kraji, který nenáviděla.
O kouzelníkovi z Luže
Vrchol nejvyššího kopce Lužických
hor je opředený pověstmi. Kdysi
obtížně prostupné lesy a namáhavý
výstup na samotnou špičku kužele
byly důvodem, proč sem mnoho lidí
nezabloudilo. Co je na vrcholu, bylo
tak trochu tajemstvím. Vyprávělo
se také, že tam bydlí mocný kouzelník. Žil poněkud podivínským způsobem, o samotě, a neměl potřebu
chodit dolu mezi lidi. Turisté tehdy
ještě nebývali a tak ani za ním mnoho lidí nepřišlo – obyčejný člověk
měl jiné starosti, než chodit na vyhlídky.
Jediné přátele měl kouzelník v ptácích. Ti kolem vrcholku hojně
kroužili, na kouzelníka byli zvyklí a často se osmělili až do jeho blízkosti.
59
Jednoho dne do blízkosti Luže zabloudil nějaký český šlechtic. Z paseky zahlédl proti obloze velkého ptáka. Sebral kuš, zamířil a dravce,
který netušil nebezpečí od člověka, skolil. Mrtvý pták dopadl na lysý
vrchol kopce. Kouzelníka, který se vyhříval na odpoledním slunci, to
rozesmutnilo. Tělo ptáka pohřbil a čekal, zda si majitel šípu přijde pro
svou kořist. Zanedlouho se tak také stalo.
„Jak se jmenuješ a proč střílíš mé ptačí přátele?“ ptal se kouzelník
šlechtice. Toho otázka urazila, nebyl zvyklý, aby se jej na jméno opovážil dotázat obyčejný člověk. Místo odpovědi se také zeptal: „A jak
se jmenuje ten, co se mě tak drze ptá?“ To kouzelníka rozzlobilo: „Tak
tedy poslouchej, ty sám teď budeš ptákem, aby tě mohl nějaký bezhlavý lovec zastřelit, tak jako jsi to udělal ty.“ Než se šlechtic zmohl na
slovo, dotkl se jej kouzelník svou čarovnou hůlkou a už se velký pták
vznášel k nebi. Na vrcholu po něm zůstala jen nepotřebná kuš.
60
O pokladu na Milštejně
Hrad Milštejn a jeho okolí je opředen pověstmi o pokladech. Z roku
1596 se dokonce dochovala zpráva Itala Benedicta Chirocensa, ve
které dává návod, jak poklad najít.
Vlachové, jak se jim tehdy říkalo,
jezdili do Čech hledat drahé kamení a rudné žíly. V hledání měli zkušenosti a díky tomu se jim dařilo
získat opravdové bohatství. Aby k
objeveným místům našli cestu, používali tajné značky, které ryli nejčastěji do skal.
Ve zmíněném návodu se píše, že na Milštejn vede cesta z Žitavy, pod
hradem Oybínem a dále do Čech. Milštejn popisuje jako „zámek s věží“.
„Jdi tam, pod zámkem je studna, do které jsme já a moji předkové mnohé drahé kameny naházeli. U studny je rybníček, ve kterém je velký
poklad zlata a peněz, uložený ve zlaté pánvi posázené drahými kameny. Když budeš stát na hrázi rybníčka, dívej se směrem k hradu. Ve
skále spatříš znamení křížku a trojúhelníka. Když jej najdeš, udeř do
něj kladivem a vlez do
skály. Najdeš zde slepé
okno a v něm leží německy psaná kniha a
tvář, v níž můžeš vidět
všechny skryté a tajné
poklady a také zbraně
mých předků do kusu
stříbra vyryté. Tu knihu čti a podle potřeby se podívej do tváře
– tak najdeš všechny
věci, jak bys poklad našel a mohl jej vyzvednout.
Kdybys nemohl okno
a knihu najít, napíšu
61
ti ještě dvě místa, kde také hodně zlata, šatstva a jiných cenných věcí
leží. Vejdi velkou branou do hradu a pokračuj vedle hradby po pravé
ruce kam až můžeš. Tam najdeš sklep. Jdi ven skrz šíji a v zemi najdeš
tvrdou dobře udělanou zeď. Tvrdá je ale jen na straně u skály. Když
se skrze ni dostaneš, ocitneš se ve sklepě ve skále, který pokračuje
směrem k hornímu nádvoří. Pracuj tam, najdeš tu svěcenou kropenku
plnou starých tolarů, mezi nimi i čtverhranných, také zlatých, věci ze
stříbra, ko líky, které loupežníci v panských dvorech sebrali a sem zanesli. Jinou možností je jít nahoru na hrad, až najdeš u Janovy věže nad
Lipskou silnicí veliké dveře, které byly mnou a mým dědem zadělány
a zasypány. Ty otevři a
dávej pozor, aby zdivo,
které bylo dlouho bez
střechy, na tebe nespadlo. Najdeš sklep,
nad ním světnici, ve
kterých je zbroj zlatem
a stříbrem vykládaná a
spousta dalších drahocenných věcí. Ale nebudeš se tam cítit dobře,
poněvadž tě duch nenechá na pokoji. Důvěřuj v Boha, modli se.
Když Bůh nedopustí,
nic se ti nestane.
Za třetí a za poslední
je uprostřed hradu velký kámen, nádržka s
vodou, před níž stávalo
62
koryto. To koryto je
po levé straně, nikoliv hluboko, zakopáno. Je plné zlata a
peněz, z nichž jsem
si často brával. V té
nádržce, na straně k
Oybínu, je po pravé
straně nemalý poklad. Ten nebo jiný
si můžeš podle své
chutí vzít a z něj žít.“
Tak praví více než
čtyři století starý
záznam.
Kdyby to bylo tak
jednoduché, to by se
čtenáři měli. Pokud
poklady na Milštejně opravdu byly, jsou již jistě dávno v jiných rukách.
Nejpravděpodobnější ale bude, že starý Vlach hodně přeháněl. A že
největším pokladem na Milštejně byl materiál, ze kterého se vyráběly
mlýnské kameny. Ty se odtud vozily do světa a hradu daly nejspíše
také jméno. Ale na tento poklad se musely ruce kameníků hodně nadřít.
Údolí Samoty
Mezi Cvikovem a Radvancem vede
cesta malebným údolím, kterému
se říká Údolí samoty. Dnes jím vede
turistická značka. Ale i tak se tady
člověk cítí osamoceně. Je zde ticho,
které jen občas naruší křik dravce
nebo praskání větviček pod běžícím zvířetem. Údolí je lemováno
pískovcovými skalami. Z jedné vyvěrá studánka s průzračnou a chutnou vodou.
V panském domě ve Svoru bydlela krásná paní Schöf lingerová, jejíž
63
zálibou byl lov. Skoro každý den vyrážela na koni s bičíkem a puškou.
Zajela do lesů poblíž údolí, chvíli vyčkávala, a většinou se brzy vracela
s ulovenou kořistí. Tak byla paní Schöf lingerová spokojená, ale byla
by víc, kdyby věděla, že údolí patří jen jí. Manžel jí velice miloval a snažil se plnit každé její přání. A tak spočítal peníze a vyrazil do Cvikova,
aby vyjednával se sedláky o koupi tohoto dílu lesa.
Pan Schöf linger byl celkem oblíbený. Byl to totiž dobrák. Sedlákům
slíbil za pozemky a lesy u Svoru velké peníze, jen aby údolí získal. Jeden z nich si vzal slovo: „Pane, ponech si své peníze. Údolí ti rádi propůjčíme. Platit nám budeš dřevem, kterého zdarma dostaneme tolik,
kolik na zimu potřebujeme.“
Pan Schöf linger s takovým obchodem souhlasil a hned spěchal
domů, aby výsledek jednání sdělil své milované manželce. Ta celá
šťastná tento dar od chotě přijala. Údolí od té doby nese i své druhé
jméno.
64
O havraních kamenech
Kopec Klíč u Svoru je jedním z nejhezčích kopců Lužických hor. Jeho
svahy pokrývají rozmanité lesy,
cestou na vrchol se kličkuje po úzké
stezce, až se dojde na holou skálu,
ze které je rozhled daleko do kraje. Není se co divit, že podle pověsti zde prý stávala tvrz. Dnes po ní
ale na Klíči nejsou ani stopy, stejně
jako po hospůdce, která tu bývala.
V těch dobách na Klíči žil rytíř
Krako. I když jaký to byl rytíř: majetek, který měl, získal loupežemi a
krádežemi. A protože s jídlem roste chuť, trou l si i na dceru pána sousedního panství. Krakovi špiclové ji sledovali a když nastala vhodná
chvíle, tak ji přepadli, svázali a odvezli na tvrz na Klíči. Dívka ale byla
obratná a odvážná a při první příležitosti se jí podařilo z tvrze utéct.
Když se to Krako dozvěděl, zuřil. Rozeslal své lidi na všechny strany,
aby dívku hledali a přivedli zpět na Klíč. Sedm svých nejvěrnějších vy-
65
zval ke společnému hledání dívky v místech, kde předpokládal, že se
skrývá. Ta se nacházela v místech, kde se dnes rozkládá ves Radvanec.
Krajinu zde tvoří lesy, v nich pískovcové skály a skalky, a jednu takovou
smáčí vody rybníka. Když se družina přiblížila k rybníku, spatřil Krako
dívku, jak leze nahoru po příkré skále. Na skálu se za ní vydal sám,
zatímco jeho věrní čekali dole. Byl velmi obratný, a tak ji rychle doháněl. Když vylezla na úplný vrcholek skály, měla rytíře doslova v patách.
Moc možností jí nezbývalo: poklekla, krátce se pomodlila, a pak skočila ze skály dolů. Rovnou do rybníka. Když rytíř Krako viděl, jak mu
dívka na poslední chvíli unikla, měl za to, že ji čeká jistá smrt. Tehdy
zařval odpornou nadávku, čímž se zprotivil Bohu. Jeho zpupnost, na
rozdíl od dívčiny pokory, urychlila příchod trestu, který už byl pro něj
přichystán. Oblohu zatáhl černý mrak, z něj sjel blesk a bylo po rytíři.
V ten okamžik se jeho družiníci proměnili ve skály, které nedaleko Radvance z lesa vykukují dosud.
Dívku naopak stihla odměna v podobě klidného a šťastného života.
Z jezera se dostala bez potíží a svobodná se mohla vrátit domů ke svému šťastnému otci.
O Kryštofovi, Aničce
a hodných permonících
Dnes už skoro nikdo neví, jak vypadají permoníčci. Mají vzrůst malého děcka, ale velkou hlavu. Obličej
samá vráska, šedivý fous. Protože
tito skřítci žili většinou v podzemí a obvykle pomáhali obyčejným
horníkům, mívali i podobně prosté
oblečení. Důležitým znakem byla
kapuce.
Vyskytovali se hlavně tam, kde se
v podzemí těžily různé rudy nebo v
nalezištích drahých kamenů. Proto o ně nebyl nouze ani v Lužických
horách. Většinou byli přátelští, jak dokládají pověsti. Spravedlivým lidem v nouzi pomohli, ty druhé dokázali ztrestat, když vzali spravedlnost do svých rukou. A bylo jedno, zda šlo o boháče, šlechtice nebo
úředníka.
66
67
V těch dobách žili v malé
chaloupce u Varnsdorfu
mladí manželé Anička s
Kryštofem. Anička se starala o pozemek a po večerech předla na kolovratu
přízi. Kryštof pracoval v
panském lese. Žili skromně, ale byli spokojení. Bylo
by to ještě lepší, kdyby neměli starosti se svým zadlužením. Aby se zmohli
na malý kousek svého pozemku a chaloupku, museli si půjčit. Chudákům
nikdo jiný peníze dát nechtěl, než lichvář. Ten ale
vybíral vysoké úroky a z
pomoci druhým si udělal
výnosný obchod. Anička s
Kryštofem pracovali od rána do večera, přesto vydělané peníze stačily akorát na splácení úroku a dluh se zmenšoval jen hodně pomalu.
Anička se navíc lichváře bála, protože cítila, že jí sleduje. Zvláště když
je sama doma.
Což o to, Anička byla krásná dívka, za kterou se chlapci rádi otočili.
Lichvář si ale myslel, že dívku získá skrze peníze, které mladým půjčil. Jednou, když Kryštof brzy ráno vyrazil do lesa dobývat pařezy, si
Anička vytáhla kolovrat na zápraží. Najednou se u plotu objevil tučný
lichvář a Aničku oslovil s nestydatým návrhem: „Aničko, chci vám pomoci, abyste se měli lépe. Splácení dluhu bychom mohli urychlit. Moc
se mi líbíš, a kdybys mi věnovala svou lásku, kus dluhu bych vám odpustil“. Aničky se taková slova dotkla a s nelíčeným rozčilením souseda vyhodila od domu. Lichvář sice odešel, ale už cestou domů nadával,
divoce rozkládal rukama, ale hlavně si v hlavě sumíroval, jak se pomstí.
Anna dobře věděla, že nemají vyhráno. Jedno odmítnutí dotěrného
souseda nic neznamenalo a ještě vystupňovalo jeho neústupnost ve
vymáhání peněz. Když si jednou zase zoufala, ucítila, jak ji někdo tahá
68
za okraj sukně. Sklonila hlavu a uviděla usměvavého permoníka. „Nezoufej a vydrž, Aničko. Jednala jsi správně a my ti pomůžeme“, povídal
permoník, a jak se rychle objevil, tak rychle zmizel v lese.
Anička si zprvu myslela, že se jí ta příhoda jen zdála. Večer šla ale
pro vodu ke studánce. Jak se džbán plnil, uslyšela cinknutí. Pak druhé,
třetí a další čím dál častěji. Džbán navíc těžkl rychleji, než kdyby do něj
tekla jen voda. Když se doma chtěli s Kryštofem napít, zůstali v překvapení stát jako sochy. Ve džbánu byla spousta stříbrných. Kryštof ještě
ten večer zaplatil lichváři všechny dluhy včetně úroků. Ten sice dostal
své peníze i s pěkným příplatkem, ale jeho hněv to ještě vystupňovalo.
Anička s Kryštofem od té doby žili spokojeně. Krátce na to se jim
narodila zdravá dcerka. Permoníci je občas navštívili a radovali se, že
se jim daří.
Tak to trvalo až do Vánoc. Mladí spolu nastrojili stromek, přichystali
večeři a ani si nevšimli, že jim po zahradě chodí cizí člověk. To už krutý lichvář nemohl ovládnout svůj
vztek a chaloupku mladé rodině
zapálil. „A poklady budou moje“,
řval celý šílený. Na zasněžené
louce záhy uviděl malé postavičky. Na nosítkách nesli Aničku i
Kryštofa s dcerkou, jiní potřebné
náčiní z domácnosti i to, co jim
mladým ještě zbylo z pokladu.
Lichvář se rozběhl za tímto podivným průvodem, až doběhl ke
skále, ve které zel otvor, připomínající bránu. Neváhal, permoníky
nadběhl a do skály vlezl první. V
tom se ale kamenná brána zavřela. Zlého a lakotného lichváře od
té doby nikdo neviděl. Ulevilo se
nejen mladým manželům, ale i
spoustě jiných obyvatel Varnsdorfu, kteří si ve velké nouzi půjčili peníze a pak dlouhá léta žili
ve velké bídě.
69
Jak čerti dostali kupce Bláhu na lopatky
V Jiřetíně pod Jedlovou bydlíval bohatý kupec Bláha. Byl to pěkný vykuk a šizuňk, při svých obchodech
nedbal na kupeckou poctivost a
kde mohl, šidil. Vlastnil na náměstí
malý kupecký krámek, ale víc než
tam ho člověk zastihl v hospodě.
Moc rád totiž jedl a pil, však to taky
na něm bylo pěkně znát. Byl pomalu širší než delší, pupek už měl tak
velký, že nedopnul jediné kalhoty v
pase, a musel nosit dvoje kšandy, aby mu kalhoty nespadly.
Přes týden objížděl na svém povoze vesnice a skupoval od sedláků
zeleninu, vajíčka, sýry, drůbež, selátka, peří či kůže. Ty pak každou sobotu prodával na trhu ve Varnsdorfu. Při obchodování s ním ale byla
potíž. Hleděl jen, jak nejlaciněji nakoupit a co nejdráž prodat. Nejednou se stalo, že sedlákům málo za zboží zaplatil. Vždy pro to měl nějakou výmluvu, například že byl žloutek vajíček moc žlutý, nebo kuřata
moc opeřená. Na trhu pak ale draho prodával, když tvrdil, že vajíčka s
tmavě žlutým žloutkem dvojnásobně zasytí, a opeřená kuřata hodně
ponesou. A tak to bylo se vším. Peněz měl z nekalých obchodů jak želez, ale pořád mu to bylo málo.
Vždy v sobotu večer,
když se z trhu vracel,
projížděl kolem větrného mlýna. Lidé povídali, že v něm v noci
straší čerti. A po západu slunce se mu zdaleka vyhýbali. To proto,
že čas od času se nad
ním objevila znenadání
červená záře. Proto se
taky mezi lidmi tomu
místu říkalo Světlík.
Kupec Bláha ale poví70
dačkám nevěřil a vždy se tam na zpáteční cestě domů zastavil, sedl si
pod mohutné lopatky mlýna a přepočítával si tržbu.
Ve větrném mlýně opravdu přebývali čerti. Nebyli to však žádní zlomyslní čerti, co by lidi strašili a jim škodili. Dávali na mlýn pozor, aby
lidem dobře sloužil. Promazávali jeho soukolí pekelným olejem, aby se
mohutné lopatky ve větru rychle otáčely, a když jim zbyl po práci čas,
sedávali na nich a vozili se dokola, jako na kolotoči.
Čerti samozřejmě každou sobotu sledovali Bláhovo počínání. Jak si
dukáty plní svůj měšec. A protože čerti dokáží rozeznat, jaký peníz je
nepoctivě vydělaný, hned věděli, co je kupec zač. Pro čertí oči totiž pe71
níze, které prošly nepoctivou rukou, svítí rudě. Stejně jako oheň pod
pekelným kotlem, který se pro daného nepoctivého člověka v pekle
rozdmýchává. A že měl takových dukátů kupec Bláha víc než dost, byla
ta červená záře čas od času patrná už i pro lidské oko. To ovšem lidé z
okolí nevěděli a připisovali rudé paprsky čertovskému strašení.
Jednoho léta přišla na lidi v kraji bída. Sedláci úporně pracovali, aby
si na živobytí vydělali, ale kupec Bláha je svým obchodováním dál a
dál obíral. Už ani čerti z větrného mlýna nedokázali to příkoří snášet
a přemýšleli, jak břichatému kupci udělit lekci. Když se takhle jednou
vracel s kapsami naditými dukáty a jako vždy se u mlýna zastavil, aby
si tržbu přepočítal, nastražili na něj čerti léčku. Na zídku dali pěknou
svítivou minci. Kupec právě dosedal na nedaleký kámen a tu ji zahlédl.
Rozhlédl se, zda není v okolí ještě někdo. Když však nikoho neviděl,
nelenil, pro dukát se ohnul a už už ho strkal do kapsy. Tu však čerti
znenadání roztočili lopatky větrného mlýna a za jednu z nich zavlékli
jeho kšandy od kalhot. Kupec se vznesl do výše a z jeho kapes se začaly sypat peníze. Křičel, jako když ho na nože berou, nejen proto, že se
mu jmění rozsypávalo na louce pod mlýnem, ale také se bál výšek a už
vůbec se mu nelíbilo, jak se s ním mlýnská ramena otáčejí. Jeho křik
přivolal všechny lidi z vesnice. Když se před větrným mlýnem shromáždili, kupec prosil a sliboval jim, že s nimi už bude vždycky obchodovat poctivě, jen ať mlýn zastaví a jeho sundají. Aby sedláci Bláhu ale
řádně vytrestali, nechali ho otáčet se na lopatkách tak dlouho, dokud
se z jeho kapes nepoctivé dukáty sypaly. Ty si zatím po louce sesbírali
a mezi sebe rozdělili. Když už byly všechny kapsy u kupcových kalhot
prázdné, zastavili silní sedláci točící se mlýnské lopatky a kupce ze zajetí jeho vlastních kšand vyvlékli.
Čerti to vše zpovzdálí jen tiše pozorovali a těšili se z toho, jakou lekci
kupci nachystali. Když se posléze vracíval Bláha z trhů, vždy se mlýnu
zdaleka vyhýbal. Ale i na dálku viděli, že v jeho kapsách cinkají jen dukáty žluté, rudou barvu už nikdy nezahlédli. A nad větrným mlýnem už
se od té doby červená záře nikdy nevznášela, přesto mu jméno Světlík
už navždy zůstalo.
72
O tanci mečů
Neobvyklá svatba se kdysi odehrála na hradě Tolštejně. Tehdy se na
něm střídali loupeživí rytíři. Chuť
jim rostla s každým dalším úlovkem. Plundrovali krajinu, nedávali
spát obchodníkům a formanům. Ve
svých činech dokázali být neskutečně drzí. Však také městům v Lužici
časem došla trpělivost a v boji proti
rytířům spojila své síly. Jejich hrady
pak často skončily v troskách, aby
je již nikdo nemohl obsadit, a zůstaly tak dodnes.
V těch pohnutých dobách na Tolštejně přebýval obávaný loupeživý
rytíř Kurt z Tolštejna. Měl dceru na vdávání a ženicha jí našel v člověku
se stejnou živností – byl jím rytíř z Rathen. Kurt se chtěl svou neomaleností pobavit na cizí účet a na svatbu pozval také žitavské radní. Ti
73
slíbili, že přijdou a se svou družinou slavnost zpestří „tancem mečů“.
Na hradě již bylo veselí v plném proudu, když se z údolí blížil průvod
vesele oblečených hostů. Hudebníci, tanečníci, všichni s meči nebo jinými zbraněmi, také náležitě vyzdobenými pentlemi. Za branami hradu nejprve vše probíhalo, jak si loupeživý rytíř představoval. Noví hosté utvořili před svatebčany kruh a předvedli nacvičený „tanec mečů“.
Když ale skončili, vystoupil před všechny jejich mistr, a zvolal: „Jak se
vám líbil náš tanec? Dosud vám tančili žitavští měšťané, nechtěli byste
nyní své umění ukázat i vy?“ To bylo znamení k útoku.
Svatebčané na něco takového nebyli připraveni. Navíc již byli z hostiny jaksepatří unavení a ovínění. Měšťany ještě podpořilo vojsko Lužičanů, kteří byli ukryti v podhradí a měli také velkou chuť se vypořádat
s rytířem, který jim dlouho škodil.
Rytíř a jeho družiníci byli zajati. Tolštejn byl vypálen. Sám Kurt a
další největší škůdci byli popraveni. Jeho dcera s manželem se prý z
vězení dostali, ale museli zaplatit tučné výkupné.
O mrtvém děcku na Tolštejně
Hrad Tolštejn stojí od 14. století na
dvou skaliskách nedaleko Jiřetína
pod Jedlovou. V jeho pohnuté historii byl několikrát obléhán a následně pobořen. Jeho majitelé ale
až do doby renesanční hrad vždy
opravovali a opevnění ještě vylepšovali, aby se stal nedobytným. S
jednou z těchto oprav je spojena
tragická pověst o nešťastné souhře
okolností a třech zmařených lidských životech.
Šlechtic, který tehdy Tolštejn vlastnil, se rozhodl, že se pustí do
oprav. Ke slavnostnímu položení základního kamene si pozval mnoho
hostů. Obřad proběhl, začalo se jíst a pít, zpívat a hrát. Když se začalo
smrákat, začali se vracet domů sedláci, kteří trávili celý den na poli. Jeden z nich se těšil na svého malého syna, který zůstal doma s matkou.
Když dorazil ke statku, vítala ho uplakaná žena, že prý se syn ztratil.
Hrál si zprvu na zahradě, pak jej ještě viděli na kraji pole. Nastával ve74
čer a po dítěti jakoby se
zem slehla.
Marně jej lidé hledali.
V zoufalství si začali vybavovat staré povídačky
o tom, že prý nová budova déle vydrží, když
se na začátku stavby
do ní zazdí něco živého.
Sedlák se zprvu zdráhal něčemu takovému
uvěřit. Ztráta syna mu
ale zatemnila mysl a tak
i on uvěřil, že šlechtic
z Tolštejna se stal vrahem.
Ve svém nitru přísahal rytíři tu nejkrutější
pomstu. Dlouho se mu nedařilo plán uskutečnit, i když rytířovy kroky
tajně sledoval. Až jednoho večera, kdy rytíř vyrazil sám na svém koni
do údolí, se odhodlal k činu. Sedlák jej srazil z koně, ubil a ve vzteku
zohavil k nepoznání. Pak se vrátil domů.
Když šlechticovo tělo lidé druhý den našli, nikdo netušil, kdo je vrahem.
Čas plynul a nastaly žně. Sedlák spolu se svým čeledínem vyrazili kosit žitné pole. Jak se dostali do hloubky lánu,
nalezli malé mrtvé tělíčko. Sedlák v něm
poznal svého syna. Dítě se asi vydalo z
domu, ve vysokém obilí se ztratilo a už
nedokázalo najít cestu zpátky.
Zhrozil se sedlák, co se stalo, jakou
nespravedlivou pomstu vykonal. Svědomí mu nedovolilo žít s takovým činem
uvnitř a tak se sám udal. Za svůj zločin
byl potrestán, jak to tehdy bývalo, popravou. A tak vyhasl třetí život.
75
O bílé paní na Tolštejně
V Lužických horách není mnoho
míst, kde byste se mohli setkat s
bílou paní. Jedna ale bývá k vidění
na Tolštejně. Zjevuje se tam paní
Svanhilda, která obětovala svůj život, aby zachránila svého milého.
Mladá panna Svanhilda byla zamilovaná do chudého zemana. Jako to
ale často bývalo, o mladých rozhodovali rodiče. A tak i Svanhilda byla
provdána za jiného, než by si přála.
Jejím manželem se stal tolštejnský rytíř, který byl bohatý. Navíc i ona
do manželství přivedla slušné věno.
Krátce po svatbě se ale ukázalo, že peníze byly pro rytíře na Svanhildě to nejdůležitější a jí samotné si přestal všímat. Svanhilda se tedy
vrátila ke svému milému. Když se to její manžel dozvěděl, nemohl takovou potupu snést a tak si usmyslel, že Svanhildě nechá přinést hlavu
76
jejího milého zemana.
Rytíř ale pomstu nedokonal.
Svanhilda si s ním připila otráveným
vínem. Zemřeli oba, ale život svého
milého tím mladá žena zachránila.
Od té doby Svanhilda občas prochází
po tolštejnských hradbách, jindy se
nočním tulákům zjeví v některém z
oken a pokyne jim. Tak byla potrestána za zabití svého manžela. Podle
pověsti může být vysvobozena mladým mužem, který nikdy nezhřešil.
Jestli se tak už stalo, není jisté. Pravda je, že bílou paní na Tolštejně už
dlouho nikdo neviděl. Její manžel
v podobě strašlivého černého psa
hlídá své poklady a každý, kdo by
je chtěl získat, se vystavuje smrtelnému nebezpečí. A podle pověstí je
těchto pokladů na hradě a v blízkém
okolí uschováno hned několik.
Velká láska se šťastným koncem
Tato pověst se odehrává v dalekém
15. století, kdy Tolštejn vlastnili
Berkové z Dubé. Starý Beneš Berka
si tehdy přivedl na hrad mladou a
půvabnou Ludmilu z Vartenberka.
Na hradě chtěl v klidu strávit zbytek života. Osud mu to ale nedopřál. Ludmila onemocněla neznámou nemocí, která jí velice rychle
ubírala sil. Starý pán zval na hrad
spoustu lékařů, ale žádný nemohl
přijít na to, co by jí pomohlo. Chodil zoufale po hradě, když slyšel, že se
k jeho milované blíží dáma s kosou.
Na hradě panoval velký smutek, když tu se náhle objevil lékař s přáním, aby ho dovedli k nemocné. Zoufalý Beneš váhal. Ale brzy zjistil, že
77
udělal dobře, když mladíka vyslyšel. Sledoval,
jak lékař úspěšně bojoval s Ludmilinou nemocí, jak manželka pookřívá, mysl se jí rozjasňuje.
Netrvalo dlouho a mladá
paní vstala z lůžka. Dobrá zpráva se rychle roznesla do každého kouta
panství hradního pána.
Radost nebrala konce,
jedna oslava skončila a druhá už začínala a bohatí lidé se předbíhali,
kdo udělá slavnější hostinu. Radovali se snad všichni, kromě jednoho:
mladého lékaře Wunibalda. Byl čím dál tišší, ustaranější, až se nakonec
hradní pán začal bát o jeho zdraví. Beneš by býval Wunibaldovi rád
záchranu manželky oplatil, ale co by zmohl starý muž, který medicínu
nikdy nestudoval. Z blednoucí tváře, chabnoucích sil a zapadlých očí
bylo jasné, že lékař se podzimu nedožije, pokud se mu nedostane pomoci. Když se začali stěhovaví ptáci houfovat k odletu, skutečně mladého muže přepadla vysoká horečka a zůstal už zcela ležet na lůžku.
Ludmila z toho nebyla k utišení, ale rady si nikdo nevěděl.
Když měl Wunibald za to, že se blíží jeho poslední den, projevil své
přání ještě jednou vidět Ludmilu, aby se s ní mohl jen mezi čtyřma
očima rozloučit. Ludmila k loži svého zachránce bez odkládání přišla,
aby si vyslechla, co lékaři leželo na srdci: „To, co vám řeknu, jsem si
chtěl nechat uvnitř. Teď ale, když mám zemřít, jsem se rozhodl, že vám,
Ludmilo, vše vypovím. Má nemoc pramení z vroucí lásky, kterou jsem
k vám pocítil. Doufám, že omluvíte mou troufalost, která je ale hnána
upřímným citem. Musel jsem vám to říct a pohledět ještě jednou do
vaší tváře. Snad se na mě nebudete hněvat.“
Ludmile to zprvu znělo jako blouznění z horečky, ale pochopila, že v
tuto chvíli mluvil Wunibald s čistou myslí. Začaly jí po tváři stékat slzy,
jemně uchopila mladíkovu ruku a vyznala mu svou lásku: „Wunibalde,
já vás také miluji. Jestli nyní odejdete do jiného světa, doufám, že na
tomto nezůstanu dlouho sama a přijdu brzy za vámi.“ Pak se stále plačící Ludmila vzdálila.
78
Mladík zprvu myslel, že se už odebral mezi anděly. Vše se ale změnilo. Ludmilina slova zapůsobila jako lék. Wunibaldovi se ulevilo, tíže z
jeho nitra najednou opadla. Jeho srdce začalo znovu bít a po několika
týdnech byl it jako nikdy předtím. Za to Ludmilu oboustranné vyznání
lásky zbavilo sil. Když to Wunibald zjistil, rozhodl se konat. Vymyslel
si proto pádný důvod k odjezdu, rozloučil se s hradním pánem i jeho
manželkou a rychle odjel do velkého města, aby tu mezi prací zapomněl. Slíbil si, že na Tolštejn se už nepodívá, aby nepodlehl hříšným
myšlenkám. Jenže za pár měsíců bylo vše jinak.
Zatímco běžně člověk zapomíná, Wunibaldova láska stále neochabovala. Stále se trápil. Jednoho dne, kdy tak seděl ve svém příbytku,
a opět si jitřil vzpomínky na Ludmilu, se objevil posel. V dopise, jehož rukopis mladík poznal sotva jej spatřil, mladá šlechtična psala o
smrtelné nemoci, do které upadl její manžel. Ve Wunibaldově srdci se
začal odehrávat velký souboj. Rychle ale nechal osedlat koně a jakoby
měl křídla, nechal se unášet k Tolštejnu, jehož zdi mu byly díky Ludmile milované. Ani zběsilá jízda bez odpočinku ale nebyla nic platná.
Když lékař uviděl poprvé skálu a na ní se tyčící zdi hradu, vlálo už z
hradeb černé sukno. Za pár dní vyprovodil s mladou vdovou Beneše
Berku do hrobky předků.
Zdálo by se, že společnému životu dvou mladých zamilovaných lidí
nic nestojí v cestě. Přesně, jak to bývá v pohádkách. Život ale často není
pohádkou. Týdny se spolu Ludmila a Wunibald procházeli po loukách
pod Tolštejnem. Pokorný milující mladík a radostí zářící mladá šlechtična. Jednoho takového večera začala Ludmila svou řeč: „Vím, že ti
79
pokora nedovoluje požádat mě o ruku. Udělám tak tedy já. Věz ale, že i
když tě velmi miluji, náš sňatek budeme muset provést tajně. Můj rod
je velmi starý a náležitě hrdý a nikdy by nám jej nedopřál.“ Wunibald
byl v tu chvíli šťastný, i když jej bolelo, že pro rod své ženy není dost
dobrým. Ludmila měla v ženském klášteře v Marienthalu, který tehdy
ležel v českém království, známého kněze. Začaly tedy tajné přípravy
na tajnou svatbu.
O jejich lásce opravdu nikdo netušil. Lidé ale věděli, že Ludmila hodně dá na Wunibaldovo slovo. Toho jednoho dne využil správce hradu,
který byl nešťastně zamilovaný do Elišky, nejmladší komorné vdovy
Ludmily. Již několikrát žádal o její ruku, ale paní Ludmila ke sňatku dosud z neznámých důvodů nesvolila. Správce to chtěl nyní zkusit oklikou a poprosil o přímluvu Wunibalda. Ten, opojený láskou, si řekl, že
když oni dva poznali stesk po druhém, nebude nyní Ludmila svatbě
bránit a tak správci slíbil, že se jeho přání vyplní.
Jednoho krásného rána se mladý pár vydal pod záminkou pouti do
Marienthalu. Zde se stali manželi. Při zpáteční cestě si blažený Wunibald vzpomněl na svůj slib
a řekl: „Když jsme takto
šťastní, udělejme radost i
druhým. Myslím, že nemáš
vážného důvodu bránit ve
sňatku hradního správce
a komorné Elišky, dej jim
proto svolení.“ Chladná odpověď ale ženicha zaskočila: „Učinila jsem vás svým
manželem, ale nikoliv pánem mého rozhodování a
jednání. Nikdy nezapomínejte, odkud jsem vás vyzvedla a už nikdy mě nepoučujte.“
To byla pro Wunibalda
rána. Citlivého mladíka taková slova ranila. Pochopil,
že vlk a ovečka těžko budou
80
rovnocennými partnery. A že propast, která takto vznikla, se bude těžko překonávat. Než dojeli do hradu, Ludmila si neodpustila ještě další
hořká slova. A Wunibald se pevně rozhodl: než skončila noc, odjel tajně z hradu, daleko, odpykat to, že si myslel, že získá celé srdce šlechtičny. Po pár hodinách cesty dorazil ke kapličce, kde se zastavil. Pod svatým obrázkem se kál ze své pýchy. Když se zvedl k odchodu, uviděl na
zemi malý uzlík.
Rozvázal jej a našel v něm holičské
náčiní. Bral to jako
znamení, že se má
vrátit k řemeslu.
Pod obrazem Ježíše si slíbil, že se již
k manželce nevrátí, ledaže by jí měl
zachránit
život.
Nad to si zavázal
jazyk a dále putoval jako němý. Své trápení přičítal tomu, že mnoho
mluvil.
Wunibald pokračoval ve své pouti, když pod křížem spatřil starého žebráka s dlouhým plnovousem. Vzpomněl si, co má v uzlíčku, a
žebrákovi nabídl, že mu vousy upraví. Sotva tak učinil, změnil se starý
žebrák v pohledného mládence a pravil:
„Máš opravdu dobré srdce. Proto ti propůjčím dar, díky kterému se každý starý
muž, kterého oholíš, promění v mládence.“
Wunibald se na další cestě ocitl v královském Krakowě. Zrovna ve chvíli, kdy
zde byl velký smutek, protože kníže, který dlouho a dobře panoval, umíral. Lékař
proto rychle posunky požádal o slyšení
u knížete. Uběhla krátká doba a z knížecího pokoje vyšel mladý muž, ve kterém
dvořané poznali knížete v jeho mladém
věku.
81
Radost a oslavy celého lidu neznaly mezí. Wunibald se těšil velké
úctě, jakoby byl váženým šlechticem. Kníže se chtěl svému zachránci
poděkovat a dal proto rozhlásit, že kdo jej přivede k řeči, dostane velký majetek a šlechtický titul. Aby jej ochránil před šarlatány, přikázal
každého neúspěšného léčitele zkrátit o hlavu.
Brzy na to se přihlásil lékař, údajně přicházející z Řecka. To Wunibalda zarmoutilo. Byl si vědom, že buďto přijde o hlavu lékař, nebo promluví, ale tím se zbaví daru léčit a navíc upadne v hřích, protože nedodrží slovo, které dal. Řecký lékař se snažil, ale Wunibalda pochopitelně
mluvit nepřinutil. Po několika dnech věděl, že je zle, a tak Wunibalda
okradl o nějaké šperky a tajné zmizel. Získal dobrý náskok, takže najít
se jej nepodařilo.
Ubíhající dny byly pro mladíka těžké. Stále nemohl na svou ženu zapomenout. V noci přicházely živé sny, ve kterých vídal vše hezké, co
spolu prožili. Co by dal za nápoj zapomnění, o kterém slýchal.
A mělo být ještě hůř. Ve dveřích jeho pokoje se objevil další lékař,
snažící se jej vyléčit z němoty. Sotva se ale dveře zavřely, strhl si falešné vousy a kapuci a před Wunibaldem stála… Ludmila.
Po odchodu manžela z Tolštejna měla za to, že je podruhé vdovou.
Uvědomila si, jak zlá na něj byla a bála se, že si pro samé trápení vzal
někde život. Její křehké zdraví bylo neustálými nářky hrubě narušeno.
Jen její nejbližší ji přesvědčili, aby vyhledala pomoc. Tehdy se náhodou v Praze objevil lékař, který si dokázal poradit i v případech, kdy
ostatní byli neúspěšní. Byl hned povolán na Tolštejn, ale tady ani on
nic nezmohl.
Když jednoho večera opět seděl u jejího lůžka, všimla si Ludmila
prstenu na jeho ruce. Ano, vždyť to byl její prsten, který dala Wunibaldovi v den svatby. Hodně musela cizince přemlouvat, hodně musela
zaplatit, aby jí řecký
lékař prozradil, že prsten vlastně ukradl. Vypověděl jí ale vše: kde
k prstenu přišel, i jaká
to byla dlouhá historie,
než se prsten dostal
zpět na Tolštejn. To
byl lék na její nemoc!
82
Uběhlo pár dní a Ludmila byla zase zcela zdravá. Hrad předala věrnému správci a vydala se na dlouhou cestu do Krakowa.
Když se ujistila, že je se svým mužem sama, poklekla před ním a se
slzami v očích pravila: „Osud mi přál a ukázal mi zase cestu k tobě.
Když tě z němoty nevyléčím, zemřu. To mi ale nemohlo zabránit, abych
k tobě přišla. Život bez tebe nemá žádnou cenu. Přijmu tedy trest, pokud se na mě hněváš, protože tvůj hněv bude spravedlivý.“
Wunibald svou milovanou ženu zvedl, obejmul a políbil a beze slova se odebral do vedlejší místnosti, kde si naříkal nad svým strašným
slibem. Ludmila se šla přiznat knížeti, že se jí nepodařilo Wunibalda
83
vyléčit. Ten hned nechal chystat popravu tak, jak nechal vyhlásit. Když čekala
na popravu, sepsala ještě poslední dopis
svému milému: „Kdysi jsi mi vrátil život,
teď mi jej zase bereš. Alespoň se už nebudu trápit životem bez Tebe. Jestli jednou pomine Tvůj hněv, snad se radostně
setkáme na onom světě. Tvoje milující
Ludmila.“
Celý Krakow se přišel podívat na popravu. Když již kat zvedal svůj meč, dav
lidí se rozestoupil před blížícím se Wunibaldem. „Zastavte, jsem uzdraven,“ vykřikl. Jeho slib němoty byl zrušen tím, že
své ženě zachránil život.
Když manželé předstoupili před knížete, pověděli mu celou pozoruhodnou
historii. Na Tolštejn se vraceli zahrnuti mnoha dary. A i když Ludmilini
příbuzní Wunibaldem nadále pohrdali, mladý pár žil na hradě ještě
hodně dlouho šťasten.
Otrávené víno
Ve středověku sloužily mnohé hrady nejen jako bezpečný úkryt pro
pány, ale bohužel také jako sídlo
loupeživých rytířů. Svého času byl
takovým hnízdem i hrad Tolštejn.
Přebýval v něm rytíř, který přepadal kupce, kteří tudy projížděli se
zbožím. To se rychle rozkřiklo a
formané se už dopředu báli, když
měli pod hradem projet. Když rytíř
se svými kumpány nenabral dost z
vozů, vzal si rukojmí a za jejich propuštění žádal tučné výkupné. Když
narazil na chudáka, nerozpakoval se jej zabít. S loupením tolštejnského pána rostl vztek šlechticů z okolí, protože se jim přestal dařit obchod. Proto se mezi sebou radili, jak zjednat pořádek.
Na hrad nejprve poslali vyjednavače, kteří rytíře vyzvali k ukonče84
ní loupení a řádnému vedení panství. Vzkázali, že když neuposlechne, hrad dobijí a rytíře ztrestají mečem. Rytíř se ale spolehl na pevné
hradby Tolštejna a vyjednavače nechal vyhnat. Jeden z nich zpod hradeb ještě volal: „Na pevnost hradu moc nespoléhejte. Už byly dobity a
vypáleny pevnější stavby, než je ta vaše a bojovníci pak popíjeli víno na
jejich troskách.“ „Hrad možná dobijete, ale vína se tady napijete tak, že
se brzy shledáte v pekle s čertem,“ zněla zpupná odpověď.
Sotva vyjednavači opustili hrad, nechal rytíř naplnit hradní sklepení
dobrým vínem. S loupením nepřestal, dokonce své úsilí ještě vystupňoval. Pod věží měl další rukojmí. Jedné noci spolu se svým věrným
služebníkem do každého ze sudů vína nasypal jed.
Páni z okolí už dále nečekali, dali dohromady menší armádu a vytáhli k Tolštejnu. Podařilo se jim hrad dobít a zapálit. Přitom se zřítila
klenba sklepení a otrávené víno zůstalo uvězněné pod sutinami. Rytířem vymyšlená lest se zatím minula účinkem.
Tolštejn ale dostal nového pána a ten rozhodl o jeho opravě. Když se
zedníci dostali ke sklepení, zprvu se těšili na víno, které takovou dobu
v klidu zrálo. Ten, který první vešel dovnitř, se však ze sklepa vrátil
85
celý omámený, jak víno uvolňovalo jedovaté plyny. Ostatní dělníci si
mysleli, že jejich kamarád už víno ochutnal a je opilý. Naštěstí si ale
jeden z nich vzpomněl na pověst, která se o otráveném víně vyprávěla.
Jedovaté víno nakonec použili při hašení vápna na stavbu. Právě
díky tomu prý zdi hradu drží dodnes pohromadě, i když na ně po staletí neblaze působí vítr, voda, sníh a mráz.
O sedmi bratrech
Na Tolštejně vládl před staletími
rytíř, který měl sedm synů. Vládl pevnou rukou a přísný byl i ke
svým dětem.
Nějaké radovánky na hradě nepřicházely v úvahu. Otec to považoval za mrhání penězi. Těch měl sice
ukrytých dostatek, ale byl velmi
lakomý. Jak rytíř stárnul, jeho vrtochy se ještě stupňovaly. Choval se
86
bezcitně a tím vůči sobě pěstoval nenávist. Nejen poddaných a sloužících, ale i vlastních synů. Ti se proto tajně dohodli, že otce zavraždí a
zbaví se tak závislosti na něm.
Nějakou dobu čekali na vhodnou příležitost. Netrvalo to dlouho a
rytíř vyrazil na lov. Aby nevzbudili podezření, synové z hradu odjížděli
postupně, s různými záminkami a odlišnými směry. Měli ale domluvené místo v temném lese, kde se sešli. Otce vyhledali a úkladně přepadli
a zabili. Na nepřístupném místě, kam se lidé většinou neodvážili, zakopali jeho tělo. Nad hrobem přísahali mlčenlivost o tom, co provedli a
jak z různých směrů přijeli, tak se zase na hrad vrátili.
Synové ale od otce leccos podědili. Nejvíce krutosti bylo v nejmladším ze synů. Ten se také rozhodl, že ostatní bratry zradí a přísahy využije ve svůj prospěch. Vyčkal, až bratři odjeli, svolal si celou hradní posádku a vyložil jim, že starý rytíř se z lovu nevrátil, protože jej ostatní
bratři zavraždili. Přidal k tomu, že i jemu usilovali o život. „Prosím vás
tedy, pomstěme mého otce,“ vyzval na závěr posádku.
Když se večer
bratři vraceli, viděli zavřenou bránu.
Tloukli na ní, ale odpovědí jim bylo jen
pokřikování: „Táhněte pryč, otcovrazi!“
Marně se hájili. Po
chvíli schytali i rány
kamením, dokonce i
šípy létaly vzduchem
a tak se rychle od
hradu vzdálili. Jednání jejich bratra je
spojilo dohromady.
Přeci nenechají své díly jen jemu! Jak se říká, kdo s čím zachází, tím
také schází. Začali objíždět sousední pány a líčili jim, jak přišli o otce
rukou jejich nejmladšího bratra. Sousedé sice starého rytíře také neměli zrovna v lásce, ale otcovražda? To je moc. Celkem snadno se zbylým bratřím podařilo přesvědčit pány, aby jim pomohli. Zanedlouho
dali dohromady početnou družinu a vyrazili k Tolštejnu.
87
Posádka se statečně bránila. Důvěra v nejmladšího z bratrů ale postupně klesala. Poslední ranou pak bylo jeho zranění, které mu bránilo
v dalším boji. Dobře vypozoroval, že se členové posádky tajně radí a
tušil, že jej zradí. Rozhodl se tedy, že z hradu raději uprchne.
Vplížil se do sklepa a nejprve nasypal jed do sudů s vínem. Pak založil na několika místech hradu požár a tajnou chodbou unikl z obklíčeného hradu.
Zmatku, který na hradě vypukl, využili bratři s družinou k útoku.
Brzy pronikli do hradu a začali hasit oheň. Vítězství se bratři rozhodli
řádně oslavit. Nechali ze sklepa nosit džbány s výborným vínem a svůj
úspěch začali zapíjet.
Prchající rytíř spolu s jedním sluhou doběhl až k lesu. Tam už ale
byla bolest od jeho zranění tak silná, že si musel lehnout. Svého služebníka požádal o vodu. Když se sluha vzdálil k potoku, rytíř si uvědomil, jak silně je slyšet řinčení zbraní. Měl za to, že jej pronásledují a
brzy dopadnou. Volal proto o pomoc, aby se mohl ukrýt v houští. Sám
už to díky bolesti nezvládl. Náhle se objevil muž, který pomohl rytíři
na nohy a odváděl ho pryč z lesa. Záhy se ale ocitli přímo před hradem.
„Já jsem ale nechtěl na hrad, z něho jsem před chvílí odešel,“ křičel
zběsile, plný strachu. „Ale já tam chci,“ odpověděl muž. V tu chvíli se
zraněný rytíř pořádně podíval, kdo mu pomáhá. Krve by se v něm nedořezal. Spatřil zkrvavenou tvář svého otce! Snažil se muži vzpouzet,
ale marně. Jeho síly už byly u konce. Muž rytíře znovu pevně sevřel a
dovlekl až do sálu, kde se již zbylí bratři zmítali v hrozných bolestech
z otráveného vína. Dalšího rána služebníci našli znovu všechny bratry
pohromadě, ale mrtvé.
88
O lakomé pekařce
V Chřibské žila kdysi pekařka. Byla
šikovná, pečivo od ní bylo vyhlášené, takže o zákazníky neměla
nouzi. Zákazníci přinášeli peníze
a za tu dobu, co pekařka svou živnost provozovala, docela slušně
zbohatla. Na tom by nebylo nic
špatného, i když nějací závistivci
se najdou vždycky. Jenže pekařka, jak byla stará, tak byla lakomá.
Zlaťáky schovávala v punčochách v
okované truhle, ve slamníku, v tajných skrýších v chalupě. Jednou se
jí k uším donesla pověst o pokladu na nedalekém skalním hrádku, ze
kterého si může každý nabrat o Velikonoční neděli. A tak se vypravila
s lopatou, motykou a brašnou k hrádku.
Dalo to pěknou práci, ale po nějaké době skutečně našla zlaťák. Pak
další a ještě další, až jimi zaplnila brašnu. Spokojená si to mašírovala
zpátky domů, když se před ní objevil jezdec na koni. Podle oblečení
a vystupování bylo vidět, že
je velmi vznešený. Zeptal se
pekařky, kudy se dostane do
Chřibské, kde prý měl nějaké
jednání. Stařena si naštěstí
včas vzpomněla, co jí kdysi říkala její babička: ten, kdo najde poklad, nesmí promluvit
dříve než za prahem domu, jinak poklad nenávratně zmizí.
Na jezdce se sice usmála, ale
dělala němou. Jezdec tedy pobídl koně a zmizel.
Pokračovala dál a hřálo jí,
jak pěkně si dokázala nalezené zlaťáky pohlídat. Za chvíli
se objevil další jezdec. To byl
rozdíl! Byl malý, šilhal, celý
89
zkroucený seděl místo na koni na kozlu. Ještě navíc koktal. Takže když
ze sebe vysoukal otázku, zda před ním po cestě neprojel jezdec v drahém oblečení na ušlechtilém koni, kterého prý potřebuje dohnat, pekařka vybuchla smíchy: „Ty blázne, copak můžeš na kozlovi dohnat
takového vznešeného jezdce, který jede na koni?“ V tom zmizela brašna i s nalezenými zlaťáky a ve stejném okamžiku i stvoření na kozlovi.
Stařena měla vztek, že tak naletěla. Umocnily jej ještě sousedky, které
se o její výpravě za pokladem dozvěděly a teď čekaly u stavení, aby
viděly, jak pořídila. Lakomá pekařka tak dostala těžkou lekci.
90
Lesní pípa
Na vrcholu Studeného vrchu dnes
stojí slavná kovová rozhledna, která umožňuje daleký výhled na Lužické hory a na druhou stranu do
Českého Švýcarska. Kdysi na úpatí
tohoto kopce pracovali dva dřevorubci. Měli za úkol porazit starý
rozložitý buk. Tahali pilu, ale zářez
v tvrdém bukovém dřevě se zvětšoval pomalu. Ve vedru, které panovalo, si brzy museli odpočinout.
Naštěstí měli v mechu uložený džbán se studenou vodou.
Když tam tak odpočívali, uslyšeli z lesa kroky. A už u nich stojí cizí
chlap a povídá: „Studená voda osvěží, ale pivo by také nebylo k zahození.“ „Kde by se tady vzalo pivo? Leda že byste nám ho přinesl ve své
brašně,“ odpověděl mu starší z dřevorubců.
Příchozí se posadil na pařez vedle dělníků a pokračoval: „Pivo by
bylo. Abychom ho ale mohli načít, musíme vidět aspoň komín kamenického pivovaru.“ „Pokud jde jen o to, v tom nebude problém,“ řekl
dřevorubec, který se už s cizincem bavil. „Když půjdeme kousek výš,
uvidíme na komín přímo z cesty.“
„Ještě ale musíme pořídit tři věci: džbánek, kolíček na ucpání a nebozez,“ doplnil chlapík. Džbán, jak vidím, máte, kolíček uřízneme, ale
kde vezmeme nebozez?“ Teď se přidal i mladší z dřevorubců. Začal
přehrabovat ve své brašně a po chvíli nástroj vytáhl.
„Tak už nám nic nebrání. Pojďme nahoru,“ vyzval cizinec dělníky.
Vydali se tedy vzhůru k vyhlídce do kraje i na nedaleké
město. Tady si vyřízl potřebný kolíček, do blízkého stromu vyvrtal nebozezem otvor
a pak se postavil čelem ke komínu. Cizinec chvíli něco nesrozumitelného drmolil a najednou začala ze stromu téct
žlutá tekutina. Starší z dřevo91
rubců rychle nastavil do proudu džbán. Když byl plný, utěsnil cizinec
proud piva připraveným kolíčkem. Dřevorubec zprvu nedůvěřivě upil,
ale když zjistil, že ve džbánu je pivo, dopil až do dna. Pak jej naplnil
znovu, aby i mladší z dělníků občerstvil své tělo. A nakonec si natočil
i pro sebe. Nezůstalo přitom u jednoho kola, když už měli naraženo.
Druhý den vyprávěli příhodu hajnému. Samozřejmě, že jim nic nevěřil. Zvlášť, když se ani nemohli shodnout, kolik džbánků to nakonec
bylo. Jen si byli jistí, že výčepní otvor nakonec utěsnili, aby pivo nepřišlo nazmar. Když se šli ale přesvědčit s myšlenkou znovu si natočit, místo vůbec nemohli najít. Hajného nepřesvědčili, ten měl za to,
že se den předtím někde hrozně opili a že budou mít dobrou historku
k vyprávění při podzimním honu. A nakonec jim přikázal strom, který
posloužil jako pípa, porazit.
92
O škole magie
Je to zvláštní představa, že by se v
nějaké škole učilo kouzlům a magii.
Podle jedné z pověstí z Novoborska
tomu ale tak v minulosti bylo. Škola
byla ukrytá ve vzdálených hlubokých lesích a od jiných škol se lišila
nejen náplní učiva, ale také velmi
přísným řádem, výběrem žáků a
učitelů. Neví se ani, kdo a kdy školu
založil. Jisté je to, že na ní učili samí
bývalí žáci. Ten nejlepší z každého
ročníku se stal novým učitelem. Ve škole musel zůstat až do smrti. Tady
se dál učil, zlepšoval, a když byl opravdu dobrý a dodržoval všechna
přísná pravidla, mohl se stát i hlavou učitelského sboru – nejvyšším
mistrem.
Do školy se hlásili výhradně chlapci. Často přitom i z velké dálky,
protože vyučit se magii byl dobrý základ pro úspěšnou živnost a spokojený život. Zájemců proto bylo hodně. Každým rokem byl ale přijat
jen tucet těch uchazečů, kteří prokázali nejlepší předpoklady. Učení trvalo rok a po dvanáctidenních jarních prázdninách následovaly zkoušky. Úspěšní žáci mohli po zkouškách odejít domů a využívat to, co se
naučili, ve svůj prospěch.
Byli ale povinováni pomoci škole a jejím učitelům v případě potřeby.
O jejich povolání rozhodoval nejvyšší mistr po
poradě s učitelským sborem. Kdyby snad bývalí
žáci povolání ke službě
škole neuposlechli, byli
by potrestáni smrtí. Také
museli svého řemesla využívat tak, aby nepoškodili dobrou pověst školy.
Štěstí se v jednom roce
93
usmálo na chalupníka z Prysku. Do školy magie mu přijali syna. Celá
rodině se těšila, že si po roce studií polepší, že syn pomůže nejen rodičům, ale také sourozencům. Byl to nejdelší rok v chalupníkově životě.
Nemohl se dočkat, až se syn objeví mezi dveřmi před jarními prázdninami. Jednoho večera se v chalupě ozvalo bouchání na dveře. Za nimi
byl syn. To bylo radostné setkání. Nikomu se ten večer nechtělo spát,
všichni se těšili na vyprávění, dávali jednu otázku za druhou, aby se
dozvěděli, jak to ve škole chodí a co vše se student magie naučil. Ten
ale odpovídal stručně, rozpovídat se nemohl a nic nového, co by se po
vesnici dávno nepovídalo, nepřidal.
Když mladší děti odešly na kutě, zeptal se otec nejstaršího syna přímo: „Proč s námi po roce, co jsme se neviděli, skoro nemluvíš?“ Syn
se kroutil, aby sebral odvahu, až nakonec řekl, co ho tížilo: „Otče, jsme
v našem ročníku nejlepší. Budu muset navždy zůstat ve škole“. Otce
zarazilo, že syn je se svým osudem smířen, přesto mu poradil: „Tak
můžeš schválně pokazit zkoušky, aby se nejlepším stal někdo jiný!“
„To nepůjde, otče, oni by na to přišli,“ odpověděl syn. „Tak zkus utéci,“ vložila se do rozhovoru matka. „To je marné, všude by mě našli. A
nic z toho, co jsem se zatím naučil, bych stejně nemohl používat.“ „Co
kdybych si s učiteli promluvil?“ zkoušel to ještě otec. „Tak snadné to
není, oni mě stejně nepustí,“ ukončil rozhovor syn a odešel spát.
Těch pár dní, co byl mladý učeň doma, bylo velkým trápením. Otec
musel stále myslet na to, že syna už nikdy neuvidí. Takhle to nechtěl.
Přál si, aby se synovi dařilo lépe než jemu, ale vůbec nepomyslel na to,
že by syn mohl být nejlepším učněm, který se stane učitelem ve škole
kouzel. Syna zase trápil pohled na otce. Měl strach, že když zůstane na
škole, otec to dlouho nepřežije. Proto mu při loučení poradil: „Otče,
přijďte do školy ještě před mými zkouškami a poproste nejvyššího mistra o mé propuštění. On to nebude chtít povolit, ale nakonec možná
svolí. Dá vám ale za úkol najít mě v tuctu havranů. Všichni budeme sedět na bidýlku. Já si budu v tu chvíli brousit zobák.“ To dořekl a zmizel
v lese.
Otec se za pár dní vypravil za svým synem. Ve škole obešel pány učitele včetně nejvyššího mistra. Ode všech ale odcházel s nepořízenou.
Když začal nanovo, nejvyšší mistr ustoupil: „Dobře, odveď si svého
syna. Musíš ho ale poznat mezi ostatními učedníky!“ Kráčeli spolu do
učebny, kde na bidýlku sedělo 12 havranů. Jeden jako druhý. Naštěstí
94
ale neseděli bez hnutí. Jeden mával křídly, další se ohlížel, jiný poskakoval. Sedmý z nich si brousil zobák o bidlo. „To je můj syn,“ zvolal otec
a ukázal na havrana. Ten se v tom okamžiku proměnil v člověka. Učitelský sbor měl pochopitelně vztek, ale i na škole kouzel se dodržuje
slovo. Mladík byl propuštěn. Mág se z něj nestal, ale otec byl rád, že
nepřišel o syna.
O lesním zjevení
Dnes, kdy máme moderní dopravní prostředky, si ani nedokážeme
představit, jaké to bylo, když se
do školy nebo do práce šlo několik
hodin. A to samé odpoledne nebo
navečer zpátky. Často byla cesta
stejně úmorná, jako práce sama.
Nebyla jen osmihodinová pracovní
doba, pracovalo se od svítání a často končilo až se soumrakem. Dřevorubci za svou prací museli docházet opravdu daleko od domova. Proto v místech, kde káceli, často
i nocovali. Postavili si jednoduchý přístřešek z chvojí a větví. S sebou
si brali i jednoduché jídlo, které si mohli po práci uvařit přímo v lese.
95
Kde se bude kácet, určoval pan lesní, zaměstnanec
pána, kterému les patřil.
Ten měl k ruce hajné, kteří
označili stromy vybrané
ke kácení a dohlíželi na
dřevorubce. Z lesa se neozýval řev motorových pil.
Do stromů se zakusovaly
zuby pil, se kterými pracovaly sehrané dvojice dřevařů. A přidávaly se
údery sekerou. Hajní zapisovali množství vytěženého dřeva a určovali,
co z odpadu si mohou ponechat dřevorubci.
Nejhorší to v lese bývalo v zimě. Cesta byla ztížená prošlapováním
sněhu, přes paseky, srázy, vývraty. Proto se v zimě těžilo v blízkosti
vesnic.
Na konci září se dva dřevorubci z Horního Prysku vydali ještě za
tmy do lesa. Byla mlha, jak to na podzim bývá. Doufali, že se rozpustí a
bude krásný podzimní
den. Když přišli na místo, kde měli kácet, byla
ještě tma. Usedli proto
na pařez a beze slova
poslouchali zvuky lesa.
Oba najednou se otočili
stejným směrem: z mlází se ozvalo zapraskání
větviček, dupání těžkého člověka a zaštěkání
velkého psa. Nikoho
ale nebylo vidět. Až po
chvíli se mlází otevřelo
a vystoupil z něj urostlý muž v bílém kožichu
doprovázený velkým
bílošedým psem. Dřevaři muži neviděli do
tváře. Pasekou prochá96
zel bokem a navíc byl zarostlý hustými vousy. Připomínal ponocného,
ale co by dělal ponocný v lese. Navíc nebyl dřevorubcům povědomý.
Strach obou mužů ještě rostl, když začaly oči obou podivných stvoření svítit rudě. Sotva vešla na paseku, začala se navíc zvětšovat do
šířky i do výšky. Dřevorubců, vyděšených k smrti, si ani chlap ani pes
nepovšimli. A chlapům, kteří měli normálně pro strach uděláno, hrůzou zdřevěněla kolena, takže se nezmohli na útěk. Obě bílé postavy
byly dobře vidět na tmavém pozadí protějšího lesa, zvuky kroků a štěkot psa se ale vzdalovaly. Strachem oněmělí dřevorubci pak pozorovali, jak se obě zjevení začala nad pasekou vznášet a vysoko nad zemí se
rozplynula. V ten okamžik začala na kostelní věži odbíjet šestá hodina
a na paseku pronikly první paprsky vycházejícího slunce.
Průvod mrtvých
Často se říká, že mrtví už se mají
dobře, mají svůj klid. Ne každý zemřelý byl ale v dřívějších dobách
pochován na hřbitově. Sebevrazi,
odsouzenci, jinověrci a často cizinci, u kterých nebyl známa jejich
víra, na posvěcené půdě neměli
místo. Pochováváni byli mimo prostor hřbitova. Někdy kousek za zdí,
jindy na zvláštním místě k tomu určeném. Jedno z takových míst bylo i
nedaleko Prysku.
Nedaleko bydleli dva uhlíři. Byli to mladí hoši, kteří živnost zdědili
po otcích. Neměli si co závidět, uhlíři si nikdy nežili na vysoké noze, ale
uživili se. I když byli hodně mladí, svému řemeslu rozuměli. Pokud to
šlo, dokázali si pomoci. Zatímco jeden měl milíř hotový a už pálil, pomohl druhému se dřevem. A obráceně. V sobotu si nachystali vše tak,
aby jim neděle zůstala volná. Ráno vyrazili, jak se slušelo a patřilo, do
kostela. Po mši zašli na hřbitov připomenout si blízké. Před půlnocí se
domů nevraceli. Navštívili známé, zašli na zábavy v okolí.
Nastal podzim a jeden z uhlířů začal zakládat nový milíř. Kopal v
zemi a práce mu šla od ruky. Sotva ale odkryl pár drnů, narazil v zemi
na kost. Pak na druhou a na další. Zprvu nevěděl, o jaké ostatky jde. V
zemi ležely asi dlouho, protože se rozpadaly na malé kousky. Pak se ale
97
zarazil. To, co měl právě na lopatě, byla bez pochyb část lidské lebky.
Samozřejmě, že uhlíř dostal strach. Vzpomněl si na povídačky o místu, kde se pochovávali sebevrazi. Co když právě na něj narazil? Místo
zaházel hlínou a kamarádovi se ani nesvěřil. Milíř dokončil a časem na
vše zapomněl.
Přišel svátek Všech svatých, který připadá na 1. listopadu. Uhlíři se
opět vydali spolu do vsi na mši a na hroby svých příbuzných. Po obědě
ale přišel první podzimní sníh. Padaly vločky jako sedláci a na teplé
zemi hned tály. „Je na čase založit dřevo, než mi všechno zmokne,“ pomyslel si uhlíř, který u lesa založil nový milíř. Spěchal proto k lesu, aby
do soumraku, který už přicházel hodně brzy, vše stihl. Dřevo měl nachystané, a tak mu šla práce od ruky. Do půlnoci měl dřevo vyrovnané
a mohl začít přikládat drny. Sněžit přestalo, déšť nepřišel a tak mohl
pracovat jen v košili. I tak mu bylo teplo. Práce uhlíře nebyla snadná.
Když svou práci dokončoval a těšil se na něco k snědku a suchou postel, zaslechl divný zvuk. Jako kdyby vyhrávala hudba. Uprostřed noci?
V lese? Uhlíř les dobře znal, trávil v něm i noci, ale teď rozhodně neměl příjemný pocit. Na chvíli se zastavil, aby mohl v klidu poslouchat
a teď už nebylo pochyb: byla to hudba. Kapela hrála smuteční pochod.
Chvílemi potichu, chvílemi nahlas, jako kdyby procházela mezi stromy
v lese.
A najednou kapelu uviděl: po cestě kráčeli muzikanti, za nimi zbytek
průvodu. Ač nesvítil měsíc a byla už pořádná tma, členové průvodu
byli dobře vidět. Kromě hudby bylo slyšet ještě něco: šeptání, vrzání,
chrastění a šustění. Průvod navíc přicházel přímo k milíři. Uhlíři začal
běhat mráz po zádech a cítil, jak se mu naježily všechny chlupy.
Když se hudebníci přiblížili tak, že jim začalo být vidět do tváře, tak
se uhlíř vyděsil ještě více. Žádné tváře! Lebky, prázdné oční důlky, místo oblečení cáry bílé látky. A všechno to vrzání, kvílení a praskání vydávaly staré kosti a těžko pohyblivé klouby. Kapelník udával rytmus
ramenní kostí. Za hudebníky šel průvod asi dvaceti kostlivců, kteří odříkávali nesrozumitelná slova. Pohled na kostlivce z těsné blízkosti byl
na uhlíře moc. Podlomily se mu nohy a v mdlobách se skácel na zem.
Až k ránu jej našel kamarád. Divil se, že se už večer nesešli a tak se
jej vydal hledat. Když nebyl doma, začal obcházet milíře. Kamarád žil,
ale díky zimě, která té listopadové noci byla, v něm již byla jen malá
dušička. Domů do tepla jej odvezl na trakaři, zabaleného v dece. Hned
98
zavolal doktora, ale ten si nevěděl rady. Lektvary nepomáhaly, babské
rady také ne. Mladík dostal horečku a v ní mluvil o kostlivcích, lebkách,
kostech. Doktor to přičítal blouznění. Do týdne ale mladý uhlíř zemřel.
Podle doktora na zápal plic. Ale jak dokládá dochovaná pověst, lidé o
průvodu umrlců věděli své.
99
O vodnických kouscích
Vodníci bývali podle pohádek a pověstí skoro u každého rybníka. Starali se o něj, o tvory, kteří v něm žili,
o rostliny na břehu. Pokud byl člověk s vodníkem zadobře, dokázal
vodník i pomoci. Zvláště mlynáři
si vodníky předcházeli. Často spíš
proto, že hastrmani bývali mstiví
a udělat jim nějakou schválnost se
mohlo nevyplatit. Někteří vodníci
si čas od času rádi zašprýmovali s
lidmi procházejícími po břehu. Kdo se odvážil a šel se do rybníka koupat, ten se měl mít na pozoru. Někteří vodníci totiž prahli po dušičkách, které ukládali do hrníčků. Když se jim zachtělo, pomohli si k nim
prý i tak, že koupající se lidi stahovali pod vodu.
Vodníci měli rádi zelenou barvu. Kromě toho, že měli zelený, šedozelený, nebo hnědozelený obličej, libovali si i v zeleném oblečení. K němu
ale patřily pestrobarevné doplňky. Červené boty, na střapatém klobouku barevné třásně. Od lidí se lišili výškou. Málokterý z nich dosáhl
vzrůstu dospělého člověka. Mezi prsty měl vodník plovací blány, tím
připomínal spíše žábu. Někteří z nich si libovali také v kouření dýmky.
Bydlení si budovali na dně rybníka, pokud bylo písčité. Někdy jej ale
měli pod břehem, vchod schovaný za kořeny stromů. Nejraději měli
vrby. Na těch obzvláště v noci sedávali a pozorovali svoje království.
Někdy prý i zpívali. Měli nadpřirozené schopnosti: dokázali se proměňovat. Buďto v nějakého
vodního tvora, nebo i v člověka. Občas mezi lidi dokonce vyrazili. Jejich potíž
ale byla v tom, že nevydrželi
dlouho bez vody. Jakmile jim
začal usychat šos kabátku,
ze kterého stále odkapávalo,
vodník slábnul. Proto hledal
alespoň kbelík s vodou, aby
si šos mohl smočit.
100
U cesty z České Kamenice do Lísky, ještě než začne stoupat, bývalo
několik rybníků. Tady se usadil vodník, o kterém se v okolí vyprávěly všelijaké historky. Byl to jeden z těch, kteří nebyli moc odvážní. Na
dospělého si netrou l, a tak škodil těm, kteří se mu zdáli slabší. Kdo se
šel do rybníka vykoupat, musel počítat s tím, že se zamotá do vodních
travin, vodník mu zatahá za nohu, nebo hodí pod nohy větev při procházení rákosím.
V té době chodil k rybníku pást dobytek chudý chlapec. Sotva se objevil u břehu, už u něj byl vodník a že prý chce zápasit. Chlapec nechtěl,
ale nebylo to nic platné. Na statek se vracel celý pomlácený a utahaný.
Selka hned poznala, že se něco děje a tak na chlapce uhodila. Ten se jí
svěřil s tím, co každý den zažívá. Jak se ale ukázalo, lidé znali spoustu rad předávaných z generace na generaci a tak pomoc byla snadná.
Selka zrovna pekla chleba a tak ještě než byla pec pořádně roztopená,
upekla v ní pár podplamenic. Pasáčkovi dala jednu ráno na cestu. Tři
dny po sobě chodil chlapec po břehu a vodník se ani neobjevil. Pak už
si trou l na stavidlo a zakřičel: „Vylez, nebo si budu myslet, že se bojíš!“
Vodník opravdu vystrčil hlavu z vody, ale jen špitnul: „Dnes ne, jedl jsi
podplamenici, jsi silnější.“
101
Jindy se zase vodník bavil jen drobnými žerty. V době žní a senosečí
pomáhali lidé z Lísky sedlákům z okolí. Na pole a louky se vyráželo
ještě za svítání, aby se co nejvíce práce stihlo ještě za rosy. Když přišla
děvečka se snídaní, měli už ženci pěkný kus posekaný. Jednoho takového rána sekali nedaleko rybníka otec se synem. Přišel čas svačiny,
tak položili kosy na zem a šli k silnici na čerstvý chleba, tvaroh a studené pivo. Snědli, co jim děvečka přinesla a šli zpátky do práce. Když
došli na místo, dost se podivili. Jejich kosy neležely volně na trávě, ale
byly zapíchnuté špičkami do země. Hledali jak je to možné, když na
stavidle nad rybníkem zahlédli šklebícího se vodníka.
V září sekal sedlák se dvěma syny louku u rybníka. Po rozednění se
rozpustila mlha a udělalo se teplo. Sundali tedy kabáty a pověsili je na
blízkou osiku. Brousky na kosu si dali do rohu visícího na opasku. Sedlák si jej ale zapomněl a tak si brousek uložil do kapsy. Nevšiml si však,
že jej špatně zasunul a
tak mu brousek spadl na
zem. Když přišla chvíle
obnovit ostří na kose,
brousek už nenašel. Ani
v trávě nikde nebyl. Dopoledne si tedy půjčoval
brousek od syna. Když
před obědem ustali se
sečením, slyší známé
zvonění. Na stavidle seděl vodník, tloukl brouskem o šroub a volal:
„Pojďte si ke mně pro
ten váš brousek!“
Jiný vodník žil prý v Prysku. Někteří ho i spatřili na vlastní oči. A i
když nijak zvlášť kolemjdoucí nestrašil, v noci stačilo i obyčejné šplouchání v potoce k tomu, aby se vyprávěly hrůzostrašné historky. Jednou
večer šel kolem potoka mlynářův syn. Když uslyšel šplouchnutí, schoval se za vrbu. Když už se rozhodl, že půjde dál, uviděl něco černého
dlouhého, jak se to ubírá přes potok a mizí pod břehem.
Byl rád, když dorazil v pořádku do vesnice, která už celá spala. Ráno
pak příhodu každému na potkání vyprávěl. Někteří si mysleli, že to
102
byl vodník, ale tady nehrála černá barva. Rozhodl to až ponocný, který
s tím měl zkušenost: „Určitě to bylo zelené. Ale jak se říká, v noci je
každá kráva černá.“
Netrvalo dlouho a kluci z vesnice našli u břehu potoka díru. Tak kopali, až našli její konec a v něm zbytky ryb. To byl důkaz! Vodník má
přece ryby rád. Panský hajný sice mluvil o vydře, která u potoka žije.
Ale obyčejní lidé věděli svoje.
Vodník v Dolním Prysku zase chodíval do hospody. Prý tam i nocoval. Bylo to někdy v polovině 18. století. Nikdo tehdy nesměl u sebe
nechat přespat člověka, který neměl zvláštní povolení vrchnosti. Ta se
tak bránila přítomnosti různých nekalých živlů. Hospodský v Prysku
ale tvrdil, že na vodníka se nařízení určitě nevztahuje. Lidé vodníka
v hospodě nevídali. O tom, že tam je, věděli od hospodského. Ten z
toho neměl radost, ale neměl odvahu hastrmana odmítnout. Znal z vyprávění takový případ, kdy se potom vodník dotyčnému mstil. Hosté
ale přeci poznali, že vodník za kamny leží. Hospodský býval ty večery
obzvláště mrzutý. Navíc vídali korbel s pivem, po kterém se zpoza kamen natáhly zelené prsty. Byl to korbel, ze kterého nikdo jiný nepil, jen
hastrman.
Až jednou přišla chvíle, kdy se vodník nechal slyšet. Hosté v hospodě
popíjeli a někteří víc, než bylo jejich tělo schopno pobrat. Jazyky se jim
motaly, ale fantazie byla veliká. A tak vyprávěli všelijaké neuvěřitelné
103
historky. Jeden z nich dal k
dobru, jak přemohl čerta
díky kropence se svěcenou
vodou. Jak u toho rozkládal
rukama, strčil do korbele s
pivem a ten se rozbil až o
kamna, pivo se rozstříklo
všude kolem. V hospodě
všichni utichli, a tak bylo
dobře slyšet zasyčení: „To ti
přijde draho!“ Hospodský
hned přiskočil k hastrmanovi, aby ho uklidnil. Jenže cestou zhasl svíci. V té tmě pak bylo slyšet
jen prásknutí dveří. Když hospodský svíci opět zažehl, hosté začali nakvap platit a odcházet domů. Dobrá nálada byla pryč. Někteří byli ve
stavu, že ani nemohli najít dveře. Po chvíli si všimli, že jim chybí „vítěz
nad čertem“. Jali se ho hledat. Naštěstí to netrvalo dlouho a u potoka
spatřili postavu, jak se marně snaží vydrápat na břeh. Vytáhli ho a už
docela střízliví poslouchali, jak ho do vody stáhl hastrman.
S vodníkem z Prysku je spojena i další pověst.
V době, kdy zrovna nebylo postní období, se lidé
rádi bavili. V neděli, kdy se opravdu nedělalo, se
konaly taneční zábavy. Užívali si je všichni, každý po svém. Mladí šli tancovat, starší poklábosit
a ti nejstarší sledovali ten mumraj, přemítali,
kdo ke komu patří, jak je oblečen, co udělal v
minulosti a jaká ho za to čeká budoucnost. To
není nic, co bychom dnes neznali.
Jednu takovou neděli v červenci se sjížděli už
od rána lidé do Prysku. V sále bylo plno. I když
většinu tvořili lidé odjinud, aspoň od vidění
se znali a babky věděly, ze které rodiny jsou a
odkud přijeli. Až na jednu dívku, tu nepoznaly. O to víc ji sledovaly, hodnotily její oblečení i
účes. Dívka působila jako cizinka. Byla trochu
tmavší než děvčata z okolí, měla krásné tmavé
oči a dlouhé rozpuštěné vlasy kaštanové barvy.
104
Zelené šaty krášlil červený pásek, pod dlouhou sukní se jen
občas mihly červené punčochy.
Na první pohled bylo vidět, že
její zelené střevíčky rozhodně
nebyly laciným zbožím. Výsledkem její nevšední krásy bylo,
že se přítomní mladíci neodvážili ji vyzvat k tanci. První čtyři tance zůstala sama, z čehož
měly škodolibou radost místní
dívky i jejich matky. Pak se ale
jeden z chasníků odvážil a vzal
ji do kola. Dívka se nebránila a
bylo vidět, že má radost. Mladík
rychle poznal, že dívka je dobrá
tanečnice a do konce zábavy ji
nepustil.
Dohadování místních co že to
je za dívku zesilovalo. Zelené oblečení? Červené punčochy? Ještě
aby to byl proměněný vodník.
Mladík ale neslyšel ani neviděl,
protože vidět ani slyšet nechtěl.
Naplno podlehl dívčině kráse.
Odpoledne a večer utekly a
hosté se pomalu rozcházeli. I
dívka se už rozhodla odejít. Ještě jeden tanec a bude po všem.
Mladík se nabídl, že ji vyprovodí, aby prodloužil chvíle v její
společnosti. Krásná paní souhlasila, ale pod podmínkou, že ji poslechne, pokud bude potřeba. Ještě
počkala, než se mladík posilnil panáčkem jalovcové a odešli spolu do
tmy. Netrvalo to dlouho a objevila se proti nim postava muže. Mladík
cítil, že jeho společnice zneklidněla. Navíc mu nepochopitelně přikázala, aby si lehl do trávy a nehýbal se, sic se mu špatně povede. Sice se
105
chvíli vzpouzel, že se ničeho nebojí, ale na její prosby, a protože to na
zábavě slíbil, ulehl.
Po očku ale sledoval, co se bude dít. Muž byl značně rozzloben a dívka mu něco vysvětlovala. Pak udělal pár kroků k ležícímu mladíkovi,
sehnul se a zblízka mu hleděl do tváře. Mladík cítil jeho dech a měl
pocit, jakoby ho neznámý očichával. Když konečně sebral odvahu a
znovu otevřel oči, byl už sám. Rozum se mu uklidnil a tak druhý den
uvěřil tomu, co babky říkaly, ale sám to pro samou lásku neviděl: to
nedělní odpoledne mu společnost dělala vodníkova dcera.
106
O podivném chlapíkovi
Strašidelný příběh se odehrál v lesích u Kamenického Šenova kdysi
na Květnou neděli. V brusírně skla
tu spolu s mladými žila velice zbožná stařenka. Toho rána se ale z nějakého důvodu rozhodla na sváteční mši nejít. Aby nebudila zbytečné
otázky, potichu se oblékla, obula a
nepozorovaně vyklouzla z chalupy
do lesa. Velikonoce byly toho roku
brzy, takže na kopcích ještě ležel
sníh. Na loukách se ale už objevovaly petrklíče, křivatce a orseje, znamení, že jaro je tu. Ráno bylo krásné, sluníčko už dokázalo prohřát
záda.
Stařenka šla na známá
místa, aby se podívala, jakou
spoušť zanechala zima. Několik dnů bylo pěkně větrných.
Čekala proto, že v lese bude
spousta vyvrácených a polámaných stromů. Do brusírny
bylo potřeba hlavně smrkovou smůlu, ze které se vařila
kalafuna na mazání řemenic.
A také drobné dřevo na topení.
Hlouběji v lese babička
viděla, že zima se tentokrát
opravdu vyřádila. Lesní dělníci budou mít co dělat až do
další zimy. Procházela místy,
která dobře znala, protože
tudy chodila několikrát do
roka. Najednou ale znejistěla.
Bylo to polámanými stromy,
nebo opravdu zabloudila?
107
Zpátky jít nešlo, stopy v mokrém sněhu nebyly dobře vidět.
A tak se vydala směrem, kde
tušila hlavní cestu. Trmácela se
dobrou půlhodinu, aby došla na
místo, kde před chvílí byla. Jako
by byla v bludném kruhu.
Stařenka se zastavila a jak
ustalo praskání sněhu pod nohami, zaslechla povědomý zvuk.
Jako by někdo v dáli řezal pilou.
Nebo spíše pilkou. „Sláva, ten
kdo řeže, mi jistě poradí, jak z
lesa ven,“ pomyslela si stařenka.
Jenže pak zapochybovala o tom,
zda to je dobrý nápad, jít po zvuku řezání. Byl Květná neděle, každý zbožný člověk byl v tu dobu
v kostele. Kdo by si trou l jít v takovou chvíli s pilou do lesa?
Jinou možnost ale neviděla. Opatrně šla po zvuku pilky, a když už
byla blízko, opatrně rozhrnula větve. U ležícího kmene uviděla podivnou postavu. Chlapík v šedém plášti zručně odřezával z padlého
stromu tenká kolečka. Babičky si ani nevšiml. Jak by také mohl. Tomu
stvoření chyběla hlava! Stařenka se pěkně vyděsila, když si uvědomila,
108
že stojí proti takovému zjevení. Krve by se v ní nedořezal. Také jí bylo
jasné, že tady se cesty domů nedoptá.
Hlavou se jí honily všelijaké myšlenky. Hlavně ta, co jí to napadlo
nejít do kostela, kde právě tou dobou vrcholila mše. Bez rozmyšlení
udělala rukou znamení kříže. Co se ale nestalo: pilka utichla, bezhlavý
chlapík zmizel a les se najednou stal zase tím známým místem, odkud
už babička věděla, jak se dostane zpátky domů. Kdyby na místě nezůstalo těch pár uříznutých koleček, myslela by si, že se jí celá ta věc jen
zdála.
Stařenka spěchala domů, šťastná, že vše dobře dopadlo. V brusírně
ještě nikdo nebyl. Babička přemýšlela, zda se má rodině svěřit s tím,
co se jí stalo. Nakonec se rozhodla, že si vše nechá pro sebe, protože
měla strach, že by jí stejně nevěřili. Příběh se dochoval jen proto, že jej
mnohem později vyprávěla své vnučce.
Mše duchů
Na podzim se 2. listopadu vzpomíná na zemřelé. Svátku se lidově
říká dušičky. Podle jedné pověsti
se v České Kamenici v tento den už
ráno ve 4 hodiny rozezněly zvony,
které zvonily po celou hodinu. Sotva utichly, začala v kapli Panny Marie zádušní mše za všechny věrné
zemřelé. Scházelo se na ní mnoho
lidí, protože skoro v každé rodině
bylo na koho vzpomenout.
Tak se na druhý den nachystala na mši i jedna stařenka. Večer ale
nemohla pořádně usnout, vědoma si, že nesmí zaspat a že bude vstávat nezvykle brzy ráno. Když už usnula, spala velmi neklidně. Probudila se těsně po půlnoci, kdy krajinu svým svitem zalil vycházející měsíc.
Stařenka ale měla za to, že už svítá a že zaspala, a tak se rychle oblékla
a spěchala ke kapli.
Když k ní konečně přišla, okna jasně svítila, dveře byly pootevřené a
k uším stařence zazníval zpěv sboru. Už chtěla vstoupit, když se mezi
dveřmi objevila paní, oblečená do starobylých šatů a rukou stařence
naznačovala, aby nevcházela a mši nerušila. Až teď se stařenka podí109
vala mezerou ve dveřích pořádně. Všichni lidé, kteří v kapli seděli, na
sobě měli šaty z dob dávno minulých. Vzpomněla si, jak jí maminka
vyprávěla, že o dušičkách mrtví mohou vstát z hrobu, aby se také zúčastnili zádušní mše. Stařenka se otočila a chtěla utéci. V tom ale hodiny na věži ohlásily jednu hodinu po půlnoci. S úderem zvonu postavy
zmizely, kaple zhasla a nikdo by nepoznal, že se zde ještě před chvílí
sloužila mše. Podle pověsti to v ten den byla poslední zádušní mše,
které se stařenka zúčastnila, protože krátce poté zemřela.
110
O úskočném sedlákovi
Nad Českou Kamenicí se zvedá výrazný vrch, kterému lidé říkají Zámecký. Na jeho vrcholu se nachází
zřícenina Kamenického hradu z
poloviny 15. století. Dodnes je oblíbeným cílem výletů, protože do
hradního paláce byla v minulosti
vestavěna dřevěná rozhledna. Po
válce sice zanikla, ale v roce 1998
byla obnovena. Turisté sem chodí
za dalekými výhledy. Pokud sem
ale zabloudí v noci nebo v mlze, měli by si dávat pozor.
Podobně jako na řadě jiných hradů, i na Kamenickém se prý ukrývá poklad. Kdysi dávno tudy nad ránem procházely dvě dívky. Ještě
bylo šero, k tomu mlha, a
dívky zabloudily. Došly až
ke zbytkům hradu. Lámaly
si hlavu, jak najdou cestu
zpátky, když v tom se před
nimi objevila postava starého muže. Dívky kdysi slyšely pověst o úskočném sedlákovi a jeho obětech. Dostaly
strach, i když se muž tvářil
mile a nabízel jim nejen
pomoc, ale také cestu k bohatství v podobě ukrytého
hradního pokladu. „Pojďte
za mnou,“ potichu je vybídl
sedlák, „ukážu vám, jak poklad získat.“
Dívky byly nedůvěřivé, ale opatrně sedláka následovaly. Všichni tři
došli až ke stromu, který zde jediný vyrůstal. Na jedné snadno přístupné větvi visel klíč. „Vezměte si jej, najděte dvířka a otevřete si cestu k
pokladu,“ pravil starý muž. Dívky se už už chystaly klíč vzít. Možná
díky svým čistým duším měly štěstí: mlha se na chvíli rozplynula a
111
děvčata pod větví uviděla příkrý a hluboký skalní sráz. Už ani na chvíli
neváhaly a rozechvělé strachy utíkaly z hradu. Život si zachránily, ale
divoký smích starého sedláka jim ještě dlouho zněl v uších.
112
O falešném nebožtíkovi
V České Kamenici žil posel, který
vyprávěl hrůzostrašnou historku z
dob, kdy nosil poštu. Cestou z Kamenice do Jánské bývala samota,
které se říkalo Na huťském dvoře.
Pravděpodobně podle sklárny, která tam bývala. V počátcích sklářství
taková huť fungovala do chvíle, kdy
bylo kolem dostatek dřeva. Když
se spotřebovalo, přesunula se zase
jinam. A na jednom takovém místě
byla později postavena zmíněná chaloupka.
V ní bydlel dřevorubec. Byl to vdovec. Manželka mu zemřela před
mnoha lety. Měli spolu jednu dceru, která ale žila až někde u Litoměřic
s panským kovářem. Od dcery měl také vnoučata, všechna dospělá. V
chaloupce u Kamenice býval většinou sám. A lidé si o něm říkali, že je
trochu podivínský. Síly mu stačily akorát na to, aby se postaral o kozy,
králíky a pár slepic. Nebožku manželku mu připomínala stará truhla
a v ní její svatební šaty. Ven mezi lidi nechodil. Když bylo hezky, sedl
si na dvůr a tam přemítal, dokud se nezačalo smrákat. Dokonce ani v
neděli do kostela nezašel. Měl doma bibli, ve které si četl.
Když je člověk sám, přicházejí na něj všelijaké myšlenky. Čím dál
častěji vzpomínal na svou paní. Začal uvažovat o posledních věcech.
Závěť sepsal už dávno po smrti manželky. Nyní ale začal chystat svůj
odchod z tohoto světa. V neděli se po dlouhé době vydal do kostela,
aby přijal svátost smíření a přistoupil ke stolu Páně. Slavnostně se na
to oblékl a brzy ráno odešel do České Kamenice. Po mši svaté se vydal
k truhláři. Truhlář byl jeho vzdáleným příbuzným. S manželkou se podivili, co to dostali za návštěvu, ale hosta uvítali jak se patří. Nabídli
mu něco drobného k snědku a srdečně ho pozvali na oběd. Stařík ale
odmítl a hned jim řekl, co ho k nim přivedlo. Truhláře poprosil o vyrobení rakve a jeho ženu požádal o ušití rubáše. A také aby mu obojí
dopravili domů tak, aby to nikdo neviděl, aby lidé nekoumali, co to má
znamenat. Hned také zaplatil. Pro tyhle účely měl naspořeno ještě z
dob, kdy pracoval v lese. Manželé se ani nezmohli k odporu a slíbili
neobvyklé přání do týdne vyplnit.
113
Z truhlárny si to stařík namířil na faru. Pana faráře zastihl
na odchodu. Takovou návštěvu ale důstojný pán rád uvítal
a pozval hosta dál. Vyptával se
ho na to, jak na samotě žije, zda
vídá dceru a vnoučata. Nakonec mu vdovec sdělil své přání: předplatit si pohřeb. Prý že
nechce být nikomu na obtíž, až
přijde jeho chvíle. Pana faráře
tím uvedl do rozpaků. Takové
přání do té chvíle od nikoho
neslyšel. Ale nakonec uznal, že
stařec to má v hlavě srovnané. Peníze přijal a uložil.
Uběhl týden a na samotě se objevila rakev s rubášem. Stařík byl od
té chvíle spokojen, jak dobře všechno zařídil.
Další dny ubíhaly stejně. Stařík ráno vstal, postaral se o zvířata, něco
málo pojedl. Pak otevřel bibli a četl si v ní. Když jednoho dne četl o pohřbu Páně, napadlo ho, jak asi on bude vypadat na svém pohřbu. Vzal
tedy rakev, položil ji do světnice a oblékl si rubáš. Pak do truhly ulehl,
zkřížil ruce na prsou a v zrcadle tu scénu pozoroval.
Jak byl rok dlouhý, nikdo ke staříkovi nepřišel. V životě se ale některé věci stávají, i když je to nejméně pravděpodobné. Stařík si ještě
užíval pohledu v zrcadle, když se najednou ve dveřích objevil českokamenický posel s dopisem.
Stařík si v rakvi pomalu sedl, pak vstal a natáhl ruce pro dopis. „Konečně se dcera zase ozvala,“ pomyslel si. Posel zůstal stát jako by se v
kámen proměnil. V okamžiku se ale probral a vzal nohy na ramena.
Uháněl, co mu síly stačily. Stařík na něj ještě od chaloupky volal, ale
marně. Posel se zastavil až na náměstí v Kamenici. A hned začal vykládat, co zažil. Obyvatelé města hned začali přemýšlet, co se stalo a jakou
to má příčinu. Stařík byl sice trochu zvláštní, ale žil sám. Co mohl tak
hrozného provádět, že teď po smrti musí strašit? Navíc ve dne, když
jiní duchové se objevují až o půlnoci.
Do chalupy se pochopitelně nikomu nechtělo. Nakonec se ale dohodli, že další den v poledne se tam podívají dva zástupci obce spolu s
114
panem farářem. Nebyli sami, zvědavci vytvořili celý průvod. Když začaly hodiny odbíjet poledne, vstoupili ti tři do světnice. Tam vidí rakev,
v ní staříka v rubáši, s rukama na prsou. Stařík byl tentokrát opravdu
mrtvý.
Lidé hned věděli, že to není samo sebou. Dohadovali se, že se vdovec možná spolčil s peklem a nechtěli připustit, že by jej pohřbili na
hřbitově. Pan farář ale věděl své. Nechal proto chaloupku prohledat.
Nenašlo se nic, co by nasvědčovalo staříkově vině, a tak se mu dostalo
důstojného pohřbu. Mnoho lidí se ale stejně rozloučit nepřišlo.
To, že si chtěl vdovec vyzkoušet vlastní rakev, se mu stalo osudným.
Vzrušené setkání s poslem mu neudělalo dobře. A tak si lehl zpátky do
rakve, kam si pro něj smrt opravdu přišla.
115
O strašidlech, která kradla
Některá řemesla to měla vždycky těžší už jen proto, že se za nimi
muselo docházet. Zedníci dostavěli
a stěhovali se jinam. To samé dřevorubci nebo řemeslníci, kteří docházeli do vzdálených dílen. Jeden
mladík z Dolního Prysku se vyučil
kolářem. Svou práci dělal svědomitě a s fortelem. Za prací ale chodil
až do Markvartic. Dílna jeho mistra
byla vyhlášená, takže o práci neměli nouzi. Mistr byl také spokojen a svůj vděk dokázal ohodnotit i penězi.
Když bylo práce hodně, přespával tovaryš v dílně, když jí bylo trochu
méně, chodil domů do Prysku.
V kraji šly tehdy řeči o různých přízracích, které se v noci
objevovaly na několika místech.
To mladíkovi ale nevadilo. I za
tmy chodil domů přes lesy, louky a pole. Všechny řeči začaly
příhodou markvartického chasníka.
Na konci září se v noci vracel
od své milé. V lese prý zahlédl
tři obludy. Viděla je také žebračka na cestě v úvozu. Vše dosvědčil ještě jeden z markvartických
obyvatel, který je také zpozoroval. V následujících týdnech přicházela další hlášení. Rozcházela se sice v počtu spatřených
stvůr, ale shodovala se v tom, že
stvoření naháněla strach svým
pouhým vzezřením.
Podle popisu těch, kteří strašidla viděli, mělo jedno místo
116
hlavy koš, další hlavu nemělo, ale mělo obrovský hrb. Třetí mělo neskutečně široký
hrudník, čtvrté rameno srostlé s hlavou. Zatímco jedni věřili, že obludy jsou tři, protože
skoro vše nadpřirozené je v trojím počtu, jiní
se přikláněli k sedmi – sedmička je také významné číslo. Starý pamětník, který v mládí
slýchal povídačky od tehdejších pamětníků,
ale vysvětloval, že obludy jsou čtyři.
Před mnoha staletími držely Markvartice čtyři zemanské rodiny. Jenže jaká to byla
šlechta? Každý měl jen pár poddaných, kteří
na něj byli nuceni pracovat. Podle toho se tito
páni k lidem také chovali. Padaly nadávky,
ale i rány. Za trest prý spolu straší a postižení
jsou podle toho, jak svým poddaným ublížili.
Rozumí se, že ven se po setmění nikdo neodvážil. Kromě kolářského tovaryše, který
se markvartických strašidel nebál a dál chodil svou cestou po práci
domů.
Práce zase bylo hodně
a tak jednoho dne tovaryš zůstal v dílně a dodělával zakázku, která
se blížila ke konci. Náhle
zvenčí zaslechl nezvyklý
šramot. Pootevřel dveře,
vyšel ven a schoval se.
Hluk se přibližoval a po
chvíli měl na dohled pět
lidí. A nestačil se divit.
Jeden nesl něco na hlavě,
další dva přes rameno,
čtvrtý na zádech a poslední měl nacpáno pod
117
kabátem. Když byli ještě blíže, uvědomil si, že některé dokonce od vidění znal. Potkával je přímo v Markvarticích. Jeden z nich si dokonce
nechal vyrobit něco v kolárně. Nenapadlo ho v tu chvíli nic lepšího než
zakřičet: „Hej, dejte sem také kousek!“ Skoro nestihl uhnout, když mu
kolem hlavy proletěl kus něčeho těžkého, co se rozpláclo o hromadu
dřeva. Když si posvítil, zjistil, že to byl kus kýty. Od té doby se prý v
Markvarticích strašidla přestala zjevovat.
118
Obsah
Pohádka o ztracených sojkách
O vodníčku Kýchálkovi
Jak se vodník, čert a tovaryš Kuba poprali o Johanku z kovárny
O bezhlavém jezdci
O vzpurném landvachovi
O trpaslících na Sloních kamenech
Jak pán z Grabštejna vyzrál na loupežníky
O Panenských kamenech
Duch pašeráka Francka
O císaři v Lužických horách
O dobrých skřítcích na Lemberku
O červených pláštích
O zázračném doktorovi
O pokladu z Falkenburku
O hadím králi
O nedůvěřivé pastýřce
O měsíčnici
O skále smrti
O vodníkovi na Kunratickém rybníku
O duchovi z Hvozdu
O skřítcích z Hvozdu
O Hochwaldském mužíčkovi
O zachráněné dívce
O skalní koze
O trpasličím kopci
3
5
8
12
13
15
17
23
24
27
28
30
32
33
34
35
37
38
40
42
44
47
50
51
52
119
Jak Jeptišky ke svému jménu přišly
Krutá pomsta čaroděje z Luže
O kouzelníkovi z Luže
O pokladu na Milštejně
Údolí Samoty
O Havraních kamenech
O Kryštofovi, Aničce a hodných permonících
Jak čerti dostali kupce Bláhu na lopatky
O tanci mečů
O mrtvém děcku na Tolštejně
O bílé paní na Tolštejně
Velká láska se šťastným koncem
Otrávené víno
O sedmi bratrech
O lakomé pekařce
Lesní pípa
Škola magie
O lesním zjevení
Průvod mrtvých
O vodnických kouscích
O podivném chlápkovi
Mše duchů
O úskočném sedlákovi
O falešném nebožtíkovi
O strašidlech, která kradla
120
54
56
59
61
63
65
66
70
73
74
76
77
84
86
89
91
93
95
97
100
107
109
111
113
116