SLAVISTIKA A STAROSLOVĚNŠTINA Literatura

SLAVISTIKA A STAROSLOVĚNŠTINA
Literatura:
R. Večerka: Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Praha 1977
R. Večerka: Staroslověnština. Praha 1984
H. Bauerová: Texty ke studiu staroslověnštiny se slovníčkem.
Doplňková literatura:
J. Petr: Základy slavistiky. Praha 1984
K. Horáček: Úvod do studia slovanských jazyků. Praha 1962
A. Lamprecht: Praslovanština. Brno 1987
A. Erhart: Indoevropské jazyky. Praha 1982
Machek: Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha1987
Otázka 1: Vznik a vývoj slavistiky jako vědního oboru
Staroslověnština = 1. písemný jazyk všech Slovanů; zachycuje pozdní praslovanštinu
Slavistika
- dnes komplex vědních disciplin o jazycích, literaturách, folkloru, historii, duchovní a
materiální kultuře slovanských národů
- slovanská jazykověda, literární věda, folkloristika, etnografie, archeologie, dějiny umění,
politické a kulturní dějiny slovanských zemí
- vznik slavistiky jako vědního oboru: konec 18. stol.
 slovanská jazykověda – jádro slavistiky – studuje slovanské jazyky, vznik, historii,
současný stav, dialekty, dějiny a fungování slovanských jazyků
 konec 18. stolení, poč. 19. stol. – vznik; období historicko-srovnávací jazykovědy,
indoevropeistika
 zakladatel slavistiky jako vědního oboru – Josef Dobrovský (1753-1829)
 Vědecká mluvnice staroslověnštiny (1822), Mluvnice češtiny (1809)
 vymezil okruh problémů, kterými se slavisti zabývali v 19. a 20. století, a které jsou
aktuální i dnes a sice: srovnávací studium slovanských jazyků, studium
staroslověnštiny, mluvnická stavba současných slovanských jazyků, cyrilometodějská
tradice (problém vzniku písma a jeho další vývoj)
 D. žil v Olomouci 3,5 roku; vzniklo zde jeho dílo Geschichte der böhmischen Sprache;
působil v klášterním Hradisku a žil v Dolanech
- Slavistickou problematikou se zabývali:
 A. Vostokov – Rus, jako první rozluštil slovanská písmena – jusy a jery €
 B. Kopitar – Slovinec
 V. Karadžič – Srb
 P.J. Šafařík – Slovák, autor Slovanského národopisu (1842) – přehled slovanských
jazyků a jejich nářečí
 F. Nikrošič – Slovinec, odchovanec Kopitara, uplatňuje historisko-srovnávací
hledisko, jeho hl. dílo – Velká srovnávací mluvnice slovanských jazyků (4 díly) –
označeno jako kompendium (monumentální dílo)
 z Nikrošiče vycházejí: A. Malecki (Polák), Jan Gebauer, V. Jagič (Chorvat), A.
Schleicher (Němec; spis o staroslověnském tvarosloví)
- v 2. pol. 19. stol. se slavisté sdružují kolem nově založeného slavistického časopisu
Archiv pro slovanskou filologii (zal. 1876; jeho redaktorem V. Jagič)
- Mladogramatická škola:



-
-
-
-
-
rok 1876 se považuje za počátek nového období v dějinách slovanské jazykovědy
oživení zájmu o dialekty
vznik filologických časopisů: české Filologické listy (1877), v Rusku Ruský
filologický věstník (1979), polské Prace filologiczne (1885)
po 1. světové válce – politické i státní osamostatnění většiny slovanských národů, nová
aktivizace slovanských studií, vznik nových časopisů: Slavia (1922 Praha), Časopis pro
slovanskou filologii (1925 Lipsko), Byzantinoslavica (1929 Praha), Lud slowiański (1929
Kraków), Germanoslavica (1931 Brno)
mezinárodní sjezdy slavistů: 1. sjezd 1929 v Praze, 2. sjezd 1934 ve Varšavě, 3. sjezd
1939 v Bělehradě (nekonal se – válečné události; vyšly jen informační materiály)
v dialektologii a historii jazyka se uplatňuje metoda jazykového zeměpisu – vytvářejí se
dialektologické atlasy, kt. obsahují vědomosti o teritoriálním rozmístění jazykových
jevů: jako první vydán atlas slovinského duálu francouzského badatele jménem Lucien
Tesniere, roku 1934 vyšel Malackého a Nitšův atlas polského podkarpatí, ve 2. polovině
20. století pak vyšla celá řádka atlasů (skoro pro každý jazyk)
při výzkumu struktury a fungování slovanských jazyků se v 30. a 40. letech 20. stol.
prosadil směr strukturálně lingvistický, který bral zřetel k systémovému charakteru
jazyka, jeho sociálnímu podmínění a určení; tento směr se konstituoval zvláště v pražské
lingvistické škole (ruští emigranti N. Trubeckoj, R. Jakobson, S. Karcevskij a Češi B.
Havránek, V. Mathesius, aj.
po 2. světové válce – zájem o studium slovanských literatur a kultur, zakládání
slovanských ústavů a oddělení
přibývají další časopisy: Slovo (1952 Záhřeb), Vídeňský slavistický almanach (1950
Vídeň), Oxford Slavonic Papers (1950 Londýn), Studia z filologii polskiej i słowiańskiej
(1955 Varšava) aj.
od roku 1958 každých 5 let Slavistické sjezdy (1. sjezd v Praze 1929), 12. sjezd 2003
v Ljubljani (Slovinsko), 11. sjezd 1998 v Krakově, 1983 v Kyjevě
Mezinárodní komitét (výbor) slavistů – pořádá sjezdy, taky komise zabývající se
různými obory
Otázka 2: Indoevropská jazyková rodina a slovanské jazyky
-
slovanské jazyky jsou si hodně blízké (dřív si byly ještě bližší) a tvoří jednu rodinu
(vyvinuly se z jediného prajazyka – praslovanštiny)
jazyková fakta svědčí o tom, že slovanské i některé jiné jazyky Evropy i Asie tvoří jakousi
společnou jazykovou rodinu; tato jazyková rodina byla pojmenována indoevropská (v
německé literatuře indogermanische Sprachfamilie) a patří do ní jazyky:
 indické: stará indičtina (sanskrt), jazyky středoindické (zvláště pálí), jazyky
novoindické (hindustánština – úřední jazyk Indie, urdština, nepálština, bengálština,
Pandžábština, romština-cikánština aj.)
 íránské: stará íránština (avestština), střední íránština (choreština), nová perština,
tádžičtina, kurdština, ositština aj.
 arménský: doložen písemně z 5. st. n. l.
 řecký: dialekty antické, doložené z 1. tis. př. n. l. + nová řečtina
 italické: rozšířené na Apeninském poloostrově: oskičtina, umberština, latina ->
písemný odklad ze 6. st. př. n. l. => dnešní jazyky románské: francouzština,
španělština, portugalština, katalánština, italština, rumunština – vyvinuly se z lidové
latiny
 keltské: mluvilo se jimi ve střední a západní Evropě a na Britských ostrovech =>
dnešní irština, galština, manština, velština, bretonština aj.







(Bohemia = domov keltských Bójů, taky bohémský způsob života -> cikáni šli z Indie
přes Bohemii)
albánský
ilyrský: vytlačen latinou (na Balkánském poloostrově)
germánské: angličtina, gótština, němčina, holandština, islandština, švédština,
dánština, norština aj.
baltské: litevština, lotyština, pruština (vyhynulá)
slovanské
tocharské: tocharština A a tocharština B – vyhynuly, mluvilo se jimi v čínském
Turkestánu
anatolské: mrtvá větev, jazyky v Malé Asii: chetitština (rozluštěna Čechem
Bedřichem Hrozným z Lysé nad Labem), ruveština, palajština aj.
Otázka 3: Pravlast Indoevropanů

-
Původně se soudilo, že byla ve střední Asii kolem řek Amurdarja a Syrdarja, odkud
měly indoevropské kmeny přijít do Evropy; tato myšlenka se opírala o Boppovu
teorii, podle níž se měla indoevropská pravlast hledat v okolí území, na němž se
užívalo sanskrtu
 z 2. poloviny 19. stol. do 50. let 20. stol. se uznávala teorie, podle níž se původní
indoevropská vlast nacházela na území podél jižního a východního pobřeží Baltského
moře
 od 2. pol. 20. stol. začínají se někteří badatelé opět navracet k původní teorii (Asie);
1984 v Tbilisi (Gruzie) vychází monografie akademiků Hamkrelitze a Ivanova, kteří
tvrdí, že pravlast Indoevropanů byla v přední Asii – na území mezi jezery Van
(dnešní Turecko) a Urmie (dnešní Írán).
Etnogeneze – věda zabývající se vývojem nějakého národa, jeho pravlastí
základní společenskou jednotkou starých Indoevropanů byl rod => nářeční diferenciace
prvotní indoevropštiny souvisí se sdružováním rodů v kmeny; kmenové dialekty se
časem staly podkladem k tvoření samostatných indoevropských jazyků -> ty se časem
dále rozrůzňovaly, ale diferenciační proces neprobíhal vždy přímočaře; při různých
okolnostech docházelo k podmaňování jedněch kmenů druhými, k asimilaci i naopak
k disimilaci atd.
Substrát
- z lat. substratum = základ
- jazyk domorodého, podmaněného národa
- v římském impériu došlo k latinizaci obyvatelstva podmaněných území: v Galii přijali
latinu Keltové, v Hispánii Iberové, v Dácii Dákové
- substrátem francouzštiny jsou tudíž keltské dialekty, španělštiny iberština, rumunštiny
dáčtina
Superstrát
- z lat. superstratum = horní vrstva
- jazyk podmanitelské, přistěhovalé národnosti, který byl pohlcen jazykem národnosti
podmaněné, domorodé
- superstrátem bulharštiny je turkotatarský jazyk Bulharů, kteří přišli v 7. st. n. l. na
Balkánský poloostrov a ovládli místní Slovany; během 3. století byli tito přistěhovalci
úplně asimilováni slovanským obyvatelstvem
Adstrát
- z lat. adstratum = navrstvení
-
vzájemné působení jazyků, které nevede k zániku jednoho z nich
německý adstrát v češtině, turecký adstrát v jazyce balkánských Slovanů
termín zavedl Ascole roku 1881
Otázka 4: Jazyky kentumové a satemové
Vývoj (diferenciační proces) indoevropského prajazyka (praindoevropštiny)
- začal po 6. tisíciletí př. n. l. v době neolitu
- v pol. 2. tis. př. n. l. v době bronzové již existovaly jednotlivé indoevropské dialekty, a
tudíž nelze počítat s jednotným indoevropským prajazykem
- indoevropské kmeny osídlily postupně téměř celou Evropu a část Asie, podmanili si
přitom původní místní obyvatelstvo; s jeho asimilací (ať už násilnou či nenásilnou)
zanikly i jeho jazyky (iberské jazyky vytlačené z Iberského poloostrova, jazyk
eteokrétského obyvatelstva na Krétě ustoupil řečtině, předkové dnešních Angličanů
mluvili původně jazykem keltským, později pak přejali germánský jazyk svých
podmanitelů – Anglů, Sasů, Jutů)
- indoevropské (IE) jazyky se začaly postupně nářečně diferencovat, tím vznikaly menší
nářeční skupiny; tento divergentní vývoj se projevil řadou jazykových zvláštností;
hláskoslovná analýza ukazuje, že v indoevropských jazycích došlo k rozrůznění tím, že
byl dvojím způsobem zjednodušen systém velárních souhlásek (zadopatrových k, g, h),
které původně tvořily několik řad (tvrdé a měkké); v části IE jazyků byly palatalizované
veláry k‘, g‘, h‘ nahrazeny sykavkami s, s‘, z, z‘, čím vznikl rozdíl mezi větví
kentumovou a satemovou (podle znění číslovky 100 ve staré latině [kentum] a ve staré
perštině [satem]
- kentumové jazyky – zadopatrové palatalizované veláry se nezměnily v sykavky; větve
řecká, italická, keltská, germánská, ilyrská, tocharská, anatolská
- satemové jazyky – zde proběhla změna palatalizovaných zadopatrových velár na
sykavky; větve indická, íránská, arménská, albánská, baltská, slovanská
kentumové jazyky
satemové jazyky
řeč. he-katon
avest. satəm
germ. hundind. sátam
lat. centum [k-]
litev. šintas
tochar. känt
slov. sъto
Transkripce
z lat. transkribo = přepisuji
pro označení praslovanských hlásek se užívá těchto písmen:
 samohlásky: a, o, u, e, i, ě (ä), ą (nosovka o), ę (nosovka e), ь (ĭ), ъ (ŭ)
 souhlásky: ŗ, ļ, ŗ‘, ļ‘, b, c, č, d, g, h, x [ch], j, k, l, m, n, p, r, s, t, v (w), z, ž
ě – široké měkčící a [ä], specifická slovanská samohláska zvaná jať, označovaná \
ę – nosové e, označované jako malý jus ”, “
ą – nosové o, označované jako velký jus ’, ‘
ь (ĭ) – měkký jer; krátká hláska [i] anebo redukovaná ultrakrátká samohláska
ъ (ŭ) – tvrdý jer; krátká hláska [u] anebo redukovaná ultrakrátká samohláska
- pro označení délky samohlásky se užívá vodorovná čárka nad písmenem ā , ō, ī
- krátkost samohlásek se označuje obloučkem nad písmenem ă, ŏ, ĭ
- napjatost redukovaných jerů před jotací se značí stříškou ^; ^ь , ^ъ
Intonace slabiky:
 akut – stoupavá intonace, značí se čárkou ´ , např. dáti
-
-
 cirkumflex – klesavá intonace značící se vlnkou nad písmenem, např. võlsъ
neslabikotvorné i, u jako součást diftongu se značí obloučkem pod písmenem, např. [oị],
[oụ]
slabikotvorné sonory se značí kolečkem pod písmenem, ŗ, ļ, např. vьļ’kъ
měkkost souhlásek se značí apostrofem, např. l’
rekonstruovaný (hypotetický) tvar hlásek, spojení hlásek či slov (tj. těch případů, jež
nejsou písemně doloženy) se značí hvězdičkou před slovem, např. *t, *tj, *vedsměr vývojové změny je značen zobáčky < >, např. *tj > č
šva ə - redukovaná IE samohláska neurčité povahy
aspirované souhlásky b, d vyslovované s přídechem (aspirací) se značí bh, dh
labializované veláry k, g se značí s horním indexem u s podobloučkem kụ, gụ
zadopatrové g s přídechem se značí gụh
Otázka 5: Baltoslovanská jazyková jednota. Společné rysy
-
-
blízkost slovanské a baltské větve je tak nápadná, že lze předpokládat jakési období
baltoslovanské jednoty
baltoslovanskou jednotu jazykověda vykládá různě, buďto na základě teorie prajazyka
anebo na základě pozdějších styků již oddělených Baltů a Slovanů
3 teorie:
 Augusta Schleichera: zastáncem tzv. rodokmenové teorie; existoval nějaký
společný jazykový útvar, z něhož se utvořila divergentním (diferenciačním) vývojem
jazyková větev baltská a slovanská
 Antoine Mejetova: blízkost baltských a slovanských jazyků podle něj vyplývá buď
z jevů zděděných ještě z doby indoevropské jednoty nebo z neologismů (novotvarů)
vzniklých v každé větvi nezávisle na sobě; podle Mejetova tedy nejde o jednotu
 Enzelina: lotyšský badatel tvrdící, že se baltština a slovanština od počátku vyvíjely
samostatně, avšak po období tohoto nezávislého vývoje nastalo období většího
sbližování
jednotu nelze chápat doslovně; pojem pro nejstarší vývojové fáze předslovanské
Rysy hláskoslovné
-
-
-
v baltských jazycích se před původně měkkými sonanty vyvinul vokál i, ve slovanských
jazycích ь a před původně tvrdými sonanty vokál u, ve slovanských potom ъ
vznikly skupiny ir, ur, il, ul v baltských jazycích pilnas (pilný), viršus (vrch), ve
slovanských jazycích ьr, ъr, ьl, ъl, např. pьlnъ, vьrchъ
dalším společným rysem baltské a slovanské větve je zánik aspirace (přídechu) ražených
souhlásek h, k, ch (v IE existovaly ražené souhlásky prosté – d, g,... – i aspirované – dh,
gh,...)
v baltských a slovanských jazycích jsou za aspirované ražené souhlásky stejné
střídnice jako za neaspirované – ruka, ruce; v jiných IE jazycích jsou za aspirované
souhlásky jiné střídnice než za neaspirované, srov. s lit. dumai, slov. dymъ, řec. thymés,
stind. dhumah, lat. fumus
v baltských i slovanských jazycích došlo k záměně počáteční souhlásky v pojmenování
číslovky 9, př. lit. devymi, praslov. devęti x stind. náva, lat. novem, gót. nium
změna v balt. a slovan. jazycích IE tt (dt) na st, protože se tyto souhlásky stejné kvality
(tt) špatně vyslovovaly; např. lit. mesti, prasl. *mesti < IE *metti; prasl. vesti < IE *vedti,
prasl. krasti < IE * kratti
Rysy tvaroslovné
-
-
-
vytvoření zvláštní složené deklinace adjektiv – původně se adj. skloňovala jako
substantiva dobrъ rabъ, dobra žena, dobro město; v jazycích balt. i slovan. je vedle tohoto
skloňování jmenného ještě skloňování složené připojením tvarů ukazovacích zájmen
k adjektivním tvarům jmenným, lit. is, prasl. jь (ten) => dobrъjь, dobraja, dobroje; obě
části se skloňovaly a byly v kongruentním (shodném) tvaru s určovaným substantivem
(dobrъjь, dobrъjemu...)
zachování starého ablativního tvaru u genitivu sg. o-kmenu u substantiv mužského a
středního rodu; do tohoto genitivu byla přenesena IE koncovka ablativu *-ot, např. lit.
vilkō, prasl. *vьlka (pův. *vьlkō); v latině a sanskrtu má tento tvar platnost ablativu (=
samostatný pád s odlukovým významem, významem vzdalování, př. lat. lupō)
náhrada starých IE ukazovacích zájmen *so (ten), *sa (ta) tvary s elementem t-, např.
lit. tas, ta, stsl. tъ, ta; srov. střední rod v IE *tod
balt. i slovan. infinitiv se tvoří pomocí koncovky –ti z IE *–tei, tedy jinak než v ostatních
IE jazycích, např. lit. nešti, prasl. nesti x lat. laudare
Rysy syntaktické
-
-
užívání instrumentálu predikativní platnosti typu českého On je učitelem
užívání tzv. genitivu záporového – tj. užívání genitivu předmětu po záporu přechodných
(tranzitivních) sloves na místě akuzativu po týchž slovesech kladných, např. mít čas –
nemít času, укр. мати час – не мати часу, немає часу, je cesta zpět – není cesty zpět
užití genitivní vazby po supinu typu stsl. idą lovitъ rybъ (=jdu chytat ryby)
užití dativu absolutního, což je konstrukce vypůjčená z řečtiny, např. stsl. sъpę štemъ že
člověkomъ pride vragъ ego (=když lidé spali přišel jejich nepřítel) = obrat s příčestím
dativu (byl i ve staré češtině, ruštině, ukrajinštině,...)
Slovní zásoba
-
existuje více než 1600 lexikálních shod mezi baltskými a slovanskými jazyky, např. lit.
liepa, slov. lipa, lit. ranka, slov. ruka, lit. geležis, slov. železo
dále se shodují názvy stromů: vrba, jedle, hrušeň, jabloň – i zvířat: kuna, vrána, drozd,
kot, ovce,...
většina těchto jevů je mladšího původu => je tu možnost pravděpodobného paralelního
vývoje nebo sekundárního sblížení (podle Mejetova a Enzelina)
Otázka 6: Nostratické jazykové společenství (NJS)
-
-
autory nostratické teorie byly jazykovědci Pedersen a Iljič-Svityč
podle této teorie tvořila část jazyků jiných rodin spolu s IE jazyky jakési jazykové
společenství (z lat. nostratis = místní, lokální)
mělo se jednat o dobu 8-7 tis. let př. n. l., tzn. doba před vznikem zemědělství, doba
bezprostředně po ledové (10-9 tis. př. n. l.)
svědčí o tom několik set základních slov s významem srdce, ústa, muž, žena, rod, bouře,
voda, kámen, oheň, jelen, ryba, rodit, suchý, horký atd. společných všem anebo aspoň
části jazyků a rodin patřících do tohoto jazykového společenství
do nostratického jazykového společenství snad měly patřit rodiny a větve dravidská
(skupina neindoevropská v jihovýchodní Indii), altajská (turkotatarské a mongolské
-
jazyky), uralská (jazyky ugrofinské a samojedské), kartvelská = jihokavkazská,
sémitská, hamitská a IE
jazyky slovanské tedy mají přímé genetické příbuzné v jazykové rodině indoevropské a
vzdálenější v nostratickém jazykovém společenství
Otázka 7: Balkánský jazykový svaz (BJS)
-
-
jazykový svaz = společenství několika jazyků majících řadu společných rysů
hláskoslovných, tvaroslovných, syntaktických a lexikálních, které ovšem nemají zděděny,
nýbrž vznikly teprve sekundárně na základě společného substrátu, superstrátu nebo
adstrátu, tedy následkem společného kulturního vývoje
do BJS patří jazyky národů obývajících Balkánský poloostrov (bulharština, makedonština,
rumunština, albánština, novořečtina a částečně i srbština a chorvatština/charvátština
balkanismy = společné jevy vznikly důsledkem vzájemného působení a sbližování
balkánských jazyků s rozdílným systémemu
 vznik postpozitivního členu určitého z ukazovacích zájmen v bulharštině,
makedonštině, rumunštině a albánštině, např. maked. волкот (vlk), сабата (pokoj),
селото (ves)
 nahrazení infinitivu konstrukcí se spojkou (v bulharštině, makedonštině, srbštině,
chorvatštině да/da, v rumunštině să, v albánštině te, v řečtině na) + indikativ, např.
maked. не можам да го наjдам = nemohu ho najít, он знае да чита = umí číst
 opisný budoucí čas se tvoří u sloves dokonavých i nedokonavých pomocí slova, které
vzniklo z *chtěti v slovanských jazycích a od velle v rumunštině, např. bulh. ще [šte]
пиша = budu psát; srb. jа ђи знати = budu znát; rumun. vol cînta = budu zpívat
 vznik analytické deklinace a téměř úplný zánik koncovek v nepřímých pádech; místo
nich se k vyjádření syntaktických vztahů ve větě užívá předložkových vazeb +
neměnný tvar (původně akuzativ), např. makedonské майка (matka) – од маjка
(matky), на маjка (matce), со маjка (s matkou)
 komparativ a superlativ se u adjektiv a adverbií tvoří předponově spojením
předpony по-, наj- + pozitiv; např. maked. добар – подобар, наjдобар
 užívání nepřízvučného tvaru osobního zájmena v dativu za účelem vyjadřování
posesivních vztahů (jde o tzv. enklitika a proklitika, tj. příklonky a předklonky) typu
bulh. му, ми, ти..., které se kladou za substantivum, k němuž se vztahuje
přivlastňování anebo mezi determinující adjektivum a determinované substantivum,
např. maked. маjка ми = moje matka, bulh. наймалата им сестра = jejich nejmenší
sestra, řec. o pateras mu = můj otec, srb. отац му jе дома = jeho otec je doma
Otázka 8: Charakteristika a periodizace praslovanštiny (PSL). Pravlast Slovanů
-
-
praslovanštinou mluvili staří Slované, kteří vznikli v důsledku několika po sobě
následujících procesů spojování a rozpadání různých etnických složek
první zmínky o Slovanech pochází z 1. a 2. stol. n. l., avšak nejsou zcela jednoznačné; ve
spisech Plinia staršího, Tacita, Ptolemaia aj. se uvádí názvy Venétové, Antové,
Budinové aj., kt. jsou dodnes předmětem uvažování lingvistů, zda mají slovanský základ
teprve od 6. stol. n. l. najdeme bezpečné zprávy o Slovanech u byzantských historiografů
Prokopia Caesarijského a Iordana, kteří uvádějí názvy Sklaběnoi a Sklaveni; *Slověne
– název není zcela jasný, existuje několik výkladů sebenázvu Slovanů; za nejprůkaznější
se považuje výklad, kdy etnonymum (slovo označující národ, etnikum) Slověne je
odvozeno od psl. *slovą, *sluti (=slouti, být proslulý) a má označovat lidi proslulé svým
jazykem (tj. mluvící jasně, srozumitelně); srov. němьcь = Němec, tj. člověk jakoby němý,
poněvadž neumí mluvit slovanským jazykem, cizinec
Pravlast Slovanů
1. koncepce – v oblasti středního toku Volhy a Dolní Oky
2. koncepce – v povodí horního toku Dviny a Němenu a taky ve středním a horním povodí
Dněpru
3. koncepce – v dnešním asijském Turkestánu
4. koncepce – v současné době se stále více odborníků kloní k názoru, že pravlast Slovanů
je třeba hledat ve střední Evropě a to na sever od Karpat, v povodí Odry a Visly;
variantou této koncepce je názor, že se Praslované formovali na rozsáhlém území ležícím
na sever od Karpat v povodí Dněpru a Odry (tuto teorii prosazují polští badatelé)
- na otázku kdy existovala praslovanština?
 od konce 2. tis. př. n. l. do konce 1. tis. n. l.
 toto časové vymezení vychází z předpokladu, že už v 1. tis. př. n. l. PSL některými
zárodečnými znaky začínala existovat, i když ještě v kontaktu s baltštinou; mluví se
proto někdy o tzv. období protoslovanském
 vlastní PSL se pravděpodobně formovala a brzy zároveň i teritoriálně rozrůzňovala
až od poč. 1. tis. n. l.
 ve 2. stol. n. l. se Slované již rozdělili na východní a západní; stalo se tak v době
stěhování germánských kmenů Gótů a Gepidů ze severu na jih
 koncem 5. stol. n. l. po pádu říše Hunů – starých kočujících kmenů – začaly slovanské
kmeny táhnout z pravlasti směrem na jih (na Balkánský poloostrov); takto se od větve
východní oddělili předkové dnešních jižních Slovanů a osamostatnili se
 v 6. a 7. stol. n. l. obsadili Slované území od Volhy až po severozápadní pobřeží
Baltského moře a tímto dovršili rozdělení etnické, jazykové a kulturní
 v letopisech se západní Slované označují jako Venetové, východní jako Antové a jižní
jako Slovené
 6.-7. století n. l. představuje horní chronologickou mez existence PSL
Stručná periodizace PSL:
1. baltoslovanská jazyková jednota – pol. 2. tis. př. n. l. – konec 2. tis. př. n. l.
2. PSL jednota – konec 2. tis. př. n. l. – 2. stol. n. l.
3. rozdělení Slovanů na větev západní, východní a jižní – 2.-5. stol. n. l.
4. nářeční štěpení PSL a počátek formování samostatných slovanských jazyků – 5.,6. –
8.,10. stol. n. l.
Etnogeneze – původ národa; z řeckého etnos = národ, genesis = původ, vznik
Glotogeneze – původ jazyka; z řec. glotta = jazyk
Otázka 9: Raně praslovanský vokalismus a konsonantismus. Tendence jejich vývoje.
Hláskoslovné změny – zákon otevřených slabik
-
vychází z dědictví IE samohlásek a souhlásek
Vokalismus
-
tradičně se soudí, že PSL zdědila z pozdní IE tento vokalický systém:
 krátké samohlásky: ĭ, ŭ, ĕ, ă, ŏ
 dlouhé samohlásky: ī, ŭ, ē, ā , ō



samohlásky neurčitého původu – šva primum=měkký jer ə1 a šva secundum=tvrdý jer
ə2
v období raně PSL a baltoslovanském byly už u původně IE slabičných sonant
(značené kolečkem pod písmenem: ŗ, ļ, ņ, m) vyvinuty samohlásky i a u a vznikají 2
řady:
 tvrdá řada: ur, ul, un, um – pozdější PSL vývoj: ъr, ъl, ъn, ъm
 měkká řada: ir, il, in, im – pozdější PSL vývoj: ьr, ьl, ьn, ьm
 např. psl. *vьrchъ x lit. viršus
diftongy klesavé (sestupné) = základní samohláska předchází vedlejší komponent;
PSL zdědila spojení základní samohlásky a, o, e s neslabičným į a ų (značeny
obloučkem pod písmenem) oį, eį, aį, oų, eų, aų, a taky spojení základní samohlásky o,
e se sonorní souhláskou (r, l, m, n) er, el, em, or, ol, om, on
Konsonantismus
-
raně PSL konsonanty byly pokračováním předchozího IE stavu
rozdíl spočíval v tom, že souhlásky p, t, k, g ... již nebyly aspirované (ph, th, kh, gh),
např. ghostis > psl. gosti
IE měkké veláry (k‘, g‘, gh‘) se změnily > s, z, z, např. IE *k’mto > psl. *sъto
původní IE „s“ po „i, u, r, k“ před samohláskou se změnilo > na velární „ch“, např. IE
*sausas > psl. *suchъ
IE neslabikotvorné *ų > v, např. IE *ųĭdhevá > psl. *vьdova
po provedení těchto změn, k němž také patří zánik souhlásek na konci slova a
zjednodušení souhláskových skupin se vytvořil tento raně PSL systém souhlásek:
 labiály (retné): b, p, m, v
 dentály (zubné) + alveoláry (dásňové): d, t, s, z, r, l, n, j (į)
 veláry (zadopatrové): g, k, ch
Tendence vývoje raně praslovanského konsonantismu a vokalismu
formování PSL samostatného jazyka bylo spojeno s velkými změnami hláskoslovnými, kt.
vedly nejen ke vzniku zcela nového hláskoslovného systému, ale i k přestavbě slovanské
slabiky a v důsledku toho také morfologie
- k nejdůležitějším tendencím hláskoslovných změn patří tendence k vzrůstající sonoritě
(zvučnosti) a tendence k palatalizaci (měkčení) hlásek
- tendence k vzrůstající sonoritě vedla totiž k zániku souhlásek na konci slabik a vzniku
slabik zakončených samohláskou, proto se hovoří o zákonu otevřených slabik
- v otevřených slabikách zvučnost v průběhu jejich výslovnost vzrůstala, protože
samohláska je zvučnější než souhláska; podle této tendence (zákona otevřených slabik)
byly odstraněny slabiky zavřené, tj. zakončené na souhlásku, a rozšířeny téměř bez
výjimky na slabiky otevřené = zakončené na samohlásku
Následky zákona otevřených slabik – 7 změn:
1. zánik souhlásek na konci slova
2. přesun hranice slabiky uvnitř slova a zjednodušení skupin souhlásek
3. monoftongizace klesavých diftongů
4. vznik nosových souhlásek (en > ”)
5. vznik protetických souhlásek
6. metateze (přesmyk) likvid a vznik plnohlasých
7. změny v skupinách ьr, ьl, ъr ъl
-
-
řada změn, které vedly v PSL k zániku zavřených slabik pokračovala ještě v době, kdy už
byla PSL značně nářečně rozrůzněna; některé změny, které sem patří, neměly už na
celém slovanském jazykovém území stejný průběh
Ad 1. Zánik souhlásek na konci slova (v důsledku působení zákona otevřených slabik)
-
-
byl proveden velmi důsledně a proběhl v konečném období PSL všechna slova
s výjimkou několika předložek typu iz, bez, vъz měla samohláskové zakončení, např.
psl. *synove (koncovka „s“ v PSL odpadla) < sanskrt. sunavas, gót. sunjus
souhláskové zakončení se zachovalo jen u výše uvedených předložek; to je dáno tím, že
předložky jsou pomocnými slovy tvořícími se slovy plnovýznamovými jeden slovní celek
(mají jediný společný přízvuk), př. psl. *vьlkъ – lat. lupus – lit. vilkas – řec. lýkos
Ad 2. Přesun hranice slabiky uvnitř slova. Zjednodušování skupin souhlásek
-
-
-
-
otevření slabik zavřených (ukončených na souhlásku) se uprostřed slov uskutečňovalo
přesunutím hranice slabiky před souhlásku,
např. *sъn-i-ti > *sъ-ni-ti; *sъp-a-ti > *sъ-pa-ti (1. slabiky zpočátku uzavřené
souhláskami n, p byly otevřeny přesunutím slabičného předělu; a poněvadž se následkem
tohoto přesunu v následující slabise střetávaly 2 souhlásky, často docházelo k disimilaci –
odlišení – anebo k zjednodušení souhláskových skupin, např. *sъp-nъ (sen) > *sъ-pnъ >
*sъ-nъ – těžko vyslovitelná skupina souhlásek pn byla pro usnadnění výslovnosti
zjednodušena zánikem 1. souhlásky
pn > n: viz výše
kt > t: např. lat. plecto – čes. pletu
ps > s: např. lit. vapsa – čes. vosa
ds > s: např. psl. *gądslь > *psl. gąsli (housle)
zjednodušení neproběhlo na celém slovanském území stejně; skupiny dl, tl se udržely
v západoslovanské větvi, např. čes. sádlo, pletl – укр., рус., велорус. сало, плел, плёл;
skupiny dn, dm se udržely v češtině, např. vadnouti, sedm – укр. в’янути, сім; tvary bez
„d“ jsou v celé východoslovanské větvi (ukr., rus., bělorus.)
dvě stejné souhlásky na začátku další slabiky se mohly disimilovat, např.:
o tt > st: psl. *ple-tti > pozdní psl. plesti (plésti)
o dt > tt > st: psl. *vedti > *vetti > *vesti (vésti)
o bt > st: psl. *grebti > *gresti (veslovat)
v přejatých slovech se otevřenosti slabik dosáhlo vložením nepůvodního jeru mezi
souhlásky, jež tvořily dvojice, např. řec. psalmós > stsl. пъ-са-лъ-мъ (psalm), lat. altare >
stsl. олъ-та-рь (oltář)
Zápočtový test: základní číslovky (jednotky a desítky), kentumové/satemové jazyky,
baltoslovanská jednota, dělení Slovanů na 3 větve, počátky formování samostatných
slovanských jazyků, vznik některých praslovanských souhlásek + příklady, zákon otevření
slabik, kmeny podstatných jmen a adjektiv
Ad 3. Monoftongizace klesavých diftongů
-
základní samohláska a neslabičný člen, značený obloučkem pod písmenem (į, ų),
heterosylabického diftongu patřily do různých slabik; bylo tomu tak v poloze před
samohláskou; v tomto případě se neslabičné členy (į, ų) chovaly jako souhlásky j, v, např.
*po-i-asъ > po-jasъ
základní samohláska a neslabičný člen tautosylabického (stejnoslabičného) diftongu
patřily do jedné slabiky; bylo to na konci slova před pauzou nebo uprostřed slova před
souhláskou; v tomto případě tvořily neslabičné členy (į, ų) s předcházející samohláskou
dvojhláskové spojení – zavřenou slabiku – a muselo tedy dojít ke změně, např. *laį-ųos >
*levъ (monoftongizace)
Změny diftongů:
- IE *eį > *i: *psl. eį-teį > (j)i-ti
- *aį, oį > *ě (jať): *laį-ųos > *levъ
- *aų, oų > *u: *saųsos > *su-chъ
- *eų > *‘u (měkčí předchozí souhlásku): *pleų - *pľu-tja – staročes. pľuca (plíce); *leųdho
– psl. *ľudьje – stsl. людиÜë (lidé); takto vznikla v PSL nová samohláska „u“
- IE *ū > psl. *y; IE *ŭ > psl. *ъ: stará IE samohláska „u“ se v PSL změnila na „y“ (v
případě že „u“ bylo dlouhé) anebo na „ъ“ (v případě že „u“ bylo krátké), např. IE
*dhūmos > psl. *dymъ (kouř); IE bŭdh > psl. bъděti (bdít)
-
Ad 4. Vznik nosových samohlásek
-
-
nosové samohlásky ę, ą vznikaly cestou monoftongizace IE tautosylabických
(jednoslabičných) spojení (en, em, on, om, an, am) uprostřed slova před samohláskou
ę < *en, *em:
psl. *svętъ (svatý) < IE *k’ųentos
psl. *pętъ – lit. penktas
ą < *an, *am:
psl. *ząbъ – lit. žambas
psl. *rąka – lit. ranka
psl. *gąsь (husa) – lat. anser
nosovka ę vznikala i v přejatých slovech namísto původního -in-: psl. *cęta < gót.
kintus; stsl. *п\н“съ < germ. phenning; stsl. кън“рь < psl. *kъnędz°ь < germ. kuning
nosovky v PSL zanikly koncem 10. století, kdy byly nahrazeni ústními samohláskami;
nosovky se zachovaly jen v polštině, v již vymřelé polabštině (jazyk Polabských Slovanů
na Hannoversku) a v některých bulharských a slovinských dialektech; existenci nosovek
v pozdní PSL v 10. století dokazují výpůjčky do maďarštiny, např. maď. péntek (pátek) –
psl. *pętъkъ; maď. galamb – psl. *galąbъ; Slované přejímali cizojazyčné skupiny (on > ą)
jako nosovky, např. psl. *kolęda < lat. calendae
Ad 5. Vznik protetických souhlásek
-
-
-
-
v souladu s touto tendencí k samohlásce, která tvořila slabiku, se připojovaly tzv.
protetické souhlásky – nejčastěji j a v; tyto souhlásky vznikaly na počátku slov a to na
styku koncové samohlásky předcházejícího slova a počáteční samohlásky následujícího
slova a odstraňovaly tak tzv. hiát (průzev), jenž vznikal spojením dvou heterosylabických
samohlásek, a tím usnadnit výslovnost
protetické j se pravidelně objevuje před PSL e, ę, ě, ь, např. *psl. jesti (jest) – lat. est –
lit. esti; psl. *jęti (zachvátit); psl. jьměti (mít) – lit. imti – staročes. jmieti; psl. jьgъla
(jehla); psl. *jesti (jíst) > *jasti – lit. edu – lat. edo
protetické c se objevuje pravidelně před PSL *ъ, *y, např. psl. *vydra – lit. ūdra; psl.
*vъpiti (volat) – lit. ūpel
v jednotlivých slovanských jazycích se protetické souhlásky rozšířily nestejnou měrou;
časté jsou ve východní větvi (ukrajinština, ruština, běloruština), zato jen v omezené míře
v bulharštině
hiát se zachoval jen na morfologickém švu, např. stsl. при|обр\сти, a v přejatých
slovech typu Иоанъ, Иорданъ (výpůjčky z řečtiny)
Ad 6. Metateze (přesmyk) likvid (r, l) a plnohlasy
-
-
-
-
jde taky o zděděné IE souhlásky or, ol, er, el, které tvořily uzavřenou slabiku; tyto
dvojhlásky mohly být na počátku slova před souhláskou nebo uvnitř slova, proto se mluví
o počátečních skupinách *ort-, *olt-, *ert-, *elt- (tato metateze proběhla ve všech
slovanských jazycích) a o skupinách *tort-, *tolt-, *tert-, *telt- (zde „t“ symbolizuje
kteroukoli souhlásku)
počáteční skupiny se změnily přesmykem (metatezí) likvidy a samohlásky, např. *ort- >
*rot- (psl. *õlkъtь > stsl. локъть – maked. локоть – ukr. лікоть – bělorus. локаць; psl.
*õldьji > stsl. лодии – ukr., rus. лодка)
u skupin *tort-, *tolt-, *tert-, *telt- se uzavřené slabiky otevíraly metatezí likvidy trot-,
tlot-, tret-, tlet- nebo vsouváním samohlásky za likvidu torot-, tolot-, teret-, telet v jihoslovanských jazycích a v češtině i slovenštině se tyto původní PSL skupiny
metatezí změnily v trat-, tlat-, tret-, tlět-, psl. *gordъ > stsl. градъ (otevřené slabiky)
– čes., slov. hrad – bulh., maked. град
 v západoslovanských jazycích (kromě češtiny a slovenštiny) se tyto skupiny metatezí
změnily v trot-, tlot-, tret-, tlet-, psl. *gordъ > pol. gród – hornoluž. hrót – dolnoluž.
grod
 ve východoslovanských jazycích vznikly plnohlasy: psl. *gordъ > rus. город – ukr.
город, bělorus. горад [horad]
metateze likvid se datuje na přelomu 8./9. stol. n. l. na základě PSL slova korľь, které
vzniklo z vlastního jména panovníka Franků Karla Velikého (starohornoněm. Karl, 768814), a které bylo přejato do jednotlivých slovanských jazyků a prodělalo metatezi likvid
či vznik plnohlasých, např. korľь > bulh. крал – čes. král, sloven. kráľ – hornoluž.,
dolnoluž. kral – pol. król – srb. крал – slovin. kralj – rus., ukr. bělorus. король
Ad 7. Změny ve skupinách ьr, ьl, ъr, ъl






v IE existovaly dvě řady sonorních slabikotvorných souhlásek (značených ° pod
písmenkem: měkké ŗ‘, ļ‘, m‘, ņ‘ a tvrdé ŗ, ļ, m, ņ.
v období baltoslovanské jednoty v měkké řadě vzniklo krátké ĭ – ĭr, ĭl, ĭm, ĭn – a
v tvrdé řadě krátké ŭr, ŭl, ŭm, ŭn
v PSL z nich potom z ĭ vznikl měkký jer ь (ьr, ьl, ьm, ьn), z ŭ vznikl tvrdý jer ъ (ъr,
ъl, ъm, ъn)
tyto skupiny se v PSL vyvíjely tak, že se souhlásky r, l ve shodě se zákonem otevření
slabik změnily v slabikotvorné ŗ, ļ, ŗ‘, ļ‘: např. raně psl. *vьrchъ > *vŗ‘-chъ (měkký jer
po „v“ se krátil, až slabikotvornost přešla na „r“ a jer zanikl)
ve STSL se PSL slabikotvorné ŗ, ļ, ŗ‘, ļ‘ zachovaly a označovaly se рь, ръ, ль, лъ, jery
se zde už nečetly
ve slovanských jazycích se tyto PSL sonanty vyvíjely tak, že se tvořily fonetické
slabikotvorné sonanty, srov. čes., sloven. vrch – srb., chorv. врх, anebo vznikaly
vkladné samohlásky před (řidčeji za) sonantou, srov. čes. hluk, dluh – sloven. dlh –
rus. долг; pol. wierzch – rus., ukr. верх;
raně psl. *vьrba > psl. *vŗ’ba > stsl. ttttâðúáà – pol. wierzba – bělorus. вярба – ukr.
верба
raně psl. * gъrdlo > psl. *gŗ(d)lo – círk. slov. гръло – čes. hrdlo – pol. gardło – rus.
горло
raně psl. *vьlkъ > psl. *vļ’kъ > stsl. влькъ – pol. wilk – rus. волк – ukr. вовк
raně psl. *sъlnьce > psl. *sļ’nьce > stsl. слъньце – sloven. slnce/slnko – pol. słońce –
rus. солнце – ukr. сонце
Rozdíl mezi staroslověnštinou a církevní slovanštinou
- termínem STSL se označuje nejstarší slovanský spisovný jazyk, přesněji řečeno jazyk
kanonických památek bulharsko-makedonského typu, ne mladších než z 11. století, které
měly minimum mladších lokálních příměsí
- termínem církevní slovanština (=bohoslužebná STSL) se označuje staroslověnština, které
se užívalo pro potřeby církve v celém středověku, v některých zemích až do novověku (v
Rusku až do 18. stol.)
Otázka 10: Tendence k měkčení (palatalizaci) hlásek. 3 palatalizace velár
- jde o 3 typy přizpůsobování hlásek:
1. přizpůsobení předcházející souhlásky následující souhlásce nebo následující souhlásky
předcházející souhlásce
2. přizpůsobení předcházející souhlásky následujícímu „-j“, které pochází z IE
neslabikotvorného „ị“
3. přizpůsobení následující samohlásky předchozí měkké souhlásce
- v rámci 1. typu přizpůsobování se uskutečnily 3 palatalizace velár
1. palatalizace
- zadopatrové g, k, ch před ь (pocházejícího z IE ị), ę, e (< IE ě), ě (jať, pocházející z IE ē),
i (< IE eị, ī) > č‘, ďž‘ (>ž‘), š‘
- ve 3.-7. stol. n.l.; vyvolaly ji všechny staré samohlásky 1. řady
- jedná se o regresivní asimilaci, protože samohlásky působily zpět na souhlásky (g, k, ch)
- působením 1. palatalizace byl systém slovanských souhlásek rozšířen o nové souhlásky č‘,
ďž‘ (>ž‘), š‘, vzniklo tak tvaroslovné a kmenoslovné střídání souhlásek
- k – c: psl. *vьlkъ (tvrdý jer => nedochází k změně) – *vьlčica (měkká samohláska „i“ =>
změna), srov. ukr. вовк – вовчиця, pol. wilk – wilczyca, čes. vlk – vlčice, bulh. вълкъ –
вълчица
- g – ž: psl. *rogъ – rože, pol. róg – staropol. roże, ukr. ріг – роже
- ch – š: psl. *sluchъ – slušati, rus. слух – слушать, sloven. sluch – slušať
- palatalizace g, k, ch na počátku slova: psl. *čьrnъ < IE *kĭrn; psl. *četyre – litev.:
keturi; psl. *čędo (dítě) < starohornoněm. kind; psl. *živъ (živý) – litev. givas; psl. *žьltъ
(žlutý) < IE *gilt; psl. *šelmъ < starohornoněm. helm
- 1. palatalizaci podlehly také souhláskové skupiny sk, zg, sch, přičemž:
 sk > šč (šť): IE *piskēla > psl. *piščala > staročes. piščala > čes. píšťala
 zg > ždž (žď):
 sch > š: psl. *ischdъ > stsl. ишьдъ > čes. vyšed (transgresiv)
2. palatalizace
- g, k, ch před ě (jať < IE oị, aị); i (< IE oị) > c‘, ďz‘ (z‘), s‘ (š – v západoslovanských
jazycích)
- 6.-7. stol. n.l.
- klesavé diftongy oị, aị se monoftongizovaly, tj. změnily se v jednoduché samohlásky ě,
i; tyto přední samohlásky potom působily zpět na předchozí veláru, proto opět došlo
k regresivní asimilaci
- k – c‘: psl. *vьlkъ (sg.) – vьlci (pl.), srov. čes. vlk – vlci, maked. волк – волци
- g – ďz‘ (z‘): psl. *rogъ – rodze – rozě, čes. roh – roze, ukr. ріг – розі
ch – s‘ (š): psl. *mucha – musě (dat. sg.; západoslovansky muše), ukr. муха – мусі, srb.,
chorv. муха – муси, hornoluž. mucha – muše, pol. mucha – musze
- palatalizace velár na začátku slova: psl. *cěna – lit. kaina; psl. *cěsarь – gót. kaisar –
lat. caesar; psl. *sědъ < IE *choid (šedý)
- palatalizace diftongických skupin s velárou (kv, gv, hv) před i, ě (jať) > c’v‘, ďz‘ (z‘)
ve východních a jižních slovanských jazycích (v západní větvi se skupiny kv, gv, hv
zachovaly), srov.: psl. *květъ > rus. цвет – ukr. цвіт – stsl. цв\тъ – bulh. цвете – slovin.
cvet – pol. kwiat – dolnoluž. květ – sloven. kvet – čes. květ; psl. *gvězda > rus. звезда –
sloven. hvezda – pol. gwiazda, hornoluž. hvězda – dolnoluž. gwězda
3. palatalizace
- g, k, ch po i (< ī), ь (< ĭ), ę (< ē), ďz‘ (z‘), s‘ (v západoslovanských jazycích š‘)
- psl. *ovьca < IE * ovĭkā, srov. stind. avikā, pol. owca, stsl. овьца, rus., bulh. овца, ukr.
вівця; „k“ se přizpůsobilo měkkému znaku a vzniklo „c“
- psl. *kъnędzь – germ. *kuningoz, srov. čes. kníže, kněz – pol. książe, ksiądz – stsl.
кън“зь – rus. князь – srb.,chorv. кнêз
- psl. *vьsь (všechen) (<*vьchъ), rus., ukr. весь, bělorus. увесь, bulh. все, stsl. вьсь, čes.
veškerý, pol. wszelki (všelijaký)
- psl. *otьcь (otec), psl. *děvica (děvče), psl. *penędzь (peníz; < germ. *phenig)
- 3. palatalizace proběhla asi v 7. stol. n.l. (o jejím stáří se vedou spory)
- její výsledky jsou totožné s výsledky 2. palatalizace, avšak 3. palatalizace se uskutečnila
za jiných podmínek; měkčení velár totiž nastalo v poloze po samohláskách přední řady
a po i, ь, ę, nikoli po i a ě (jať)
- 3. palatalizace je progresivní asimilací, narozdíl od dvou předchozích, jež jsou
regresivními asimilacemi
- při 3. palatalizaci se uskutečňuje působení samohlásky v jedné slabice na souhlásku
v slabice následující, a jedná se tudíž o heterosylabickou palatalizaci (=palatalizace přes
hranici jedné slabiky); 1. i 2. palatalizace byly tautosylabické
- výsledkem 2. a 3. palatalizace byl vznik nového PSL fonému – afrikáty ďz‘
-
Otázka 11: Palatalizační změny souhlásek před jotací [j]
-
-
přizpůsobování předcházející souhlásky následujícímu IE „j“
*sj > š: *sjūti > *sjyti > *šiti, čes. šíti, pol. szyć, buhl. шия, ukr. шити
*zj > ž: *mazješi > *mažeši, čes. mažeš, pol. mażesz, ukr. мажеш
*kj > č: *mьļkją > *mьļčą, čes. mlčím, pol. milczę, ukr. мовчу
*gj > ž: *logjo > *logje > *lože, hornoluž. łožo, rus. ложе
*chj > š: *suchja > *suša, čes. souše, slovin. suša, ukr. суша
sonory r, l, n se při palatalizaci neměnily na jiné souhlásky, jen se měkčily
*rj > r‘: IE *morjo > psl. *mor’e, rus. море
*lj > ľ: *poljo > *poľe, rus. поле
*nj > n‘:*vonja > *von’a, čes. vůně, sloven. vôňa, rus. bulh. вонь (smrad)
ve spojení retnic (b, p, v, m) s jotací se v nejstarším období na místě „j“ nejspíše vytvořilo
vždy přechodné, tzv. epentetické (vsuvné) l, které se udrželo v počátečních slabikách (IE
*bjudti > stsl. блюсти (dbát na co) – rus. блюсти – srb.,chorv. (stará) блусти);
*mj > mľ > m‘:
*vj > vľ > v‘:
*vj > bľ > b‘:
*pj > pľ > p‘:
v slabikách uprostřed slova (na morfologickém švu = na hranici 2 morfémů) se
epentetické l zachovalo ve východoslovanských jazycích, stsl., slovinštině, srbštině a
chorvatštině; v západoslovanských jazycích, v bulharštině a makedonštině bylo
odstraněno), např.: stsl. гоублÜ‘, rus. гублю, ukr. гублю, slovin. zagubljem, ALE bulh.
губя, čes. hubím; stsl. трьплÜ‘, rus., ukr. терплю, ALE: čes. trpím; stsl. zemlÜ‘ (< IE
*zemja), rus. земля, srb.,chorv. земля, slovin. zémlja, ALE: pol. ziemia, čes. země,
sloven. zem, bulh. земя, maked. земjа
- IE *dt, *tj: střídnice za tyto indoevropské souhlásky jsou rozdílné; pocházejí z doby, kdy
se již slovanské jazyky značně lišily, a tudíž jsou pro ně v různých slovanských jazycích
různé střídnice
PSL
Západoslovanské j.
Jihoslovanské j.
Východoslovanské j.
*dj
dz, z
žd, g‘, ďž‘, j
ž
*medja
čes. meze
stsl. межда
rus. межа
sloven. medza
mak. мег‘а
ukr. межа
pol. miedza
srb., chorv. mèћa
bělorus. мяжа
[ďž]
*tj
c
št, k‘, č‘, č
č
*světja (svíce)
čes. svíce
stsl.св\шта
rus. свеча
sloven. svieca
bulh.свешт
ukr. свіча
pol. świeca
maked. свек‘а
bělorus. свяча
-
stejné střídnice jako skupina *tj dala skupina *kj v poloze před předními samohláskami i,
ь, např. *noktь – čes., sloven., pol. noc – rus. ночь, ukr. ніч, bělorus. ноч – stsl. ноœ,
bulh. нощ [nošť], maked. нок
Otázka 12: Praslovanská přehláska
tendence k palatalizaci způsobila měkčení tvrdých samohlásek po měkkých souhláskách;
tento typ přizpůsobování – asimilace, je známý jako praslovanská přehláska, při níž staré
zadní samohlásky se po „j“ a měkkých souhláskách (c‘, z‘, s‘) měnily v samohlásky
přední
- této palatalizaci říkáme progresivní asimilace, protože měkké souhlásky působily
kupředu na tvrdé souhlásky
- ъ > ь: *vьlkъ (změna neproběhla), ALE: *krajъ > *krajь, *konjъ > *konjь, *mąžъ >
*mąžь
- ´y (měkčí předchozí souhlásku) > i: *sjyti > *sjiti > *šiti
- ´o (měkčí předchozí souhlásku) > e: *jogo > *jego, *morjo > *morje > *mor‘e, *poljo >
*polje > *poľe
- přehláskami samohlásek v morfologickém systému praslovanštiny vznikly tzv. tvrdé a
měkké typy skloňování
Depalatalizační proces
- je takový proces, při němž se ě (jať) po j a měkkých souhláskách ž, š, č, vzniklých
palatalizací , měnilo v „a“, např. *legēteị > *legěti > *ležěti > *ležati; *krikěti > *kričěti
> *kričati
- v koncovém období existence PSL se v důsledku hláskoslovných změn způsobených
tendencí k vzrůstající sonoritě (zvučnosti) a tendencí k palatalizaci (měkčení) hlásek
vytvořil PSL fonologický systém, který se znatelně lišil od raně praslovanského; zejména
vokalismus se obohatil o nové souhlásky – jery (ь, ъ), které se vytvořily z raně
praslovanských krátkých vokálů (ĭ, ŭ), jať ě (\), nosovky ę, ą (malý jus “ a velký jus ‘) a
samohlásku y (< IE * ī)
- v oblasti konsonantismu vznikly pak tyto nové souhlásky: c, dz, ž, š, č, r‘, ľ, n‘; krom toho
ještě v západoslovanských jazycích měkké labiály (p‘, b‘, m‘, v‘)
-
-
v koncovém období měla PSL následující konsonantický systém:
labiály (retnice): b, p, v, m
dentály (zubní): t, d, c, dz, s, z, r, l, n
palatály (předopatrové): č, dž, ž, š, ň, ľ, r‘
veláry (zadopatrové): g, k, ch
Otázka 13: Přechod samohláskové kvantity v kvalitu
v IE existoval protiklad samohlásek dlouhých ā, ē, ī, ū, ō a krátkých ă, ĕ, ĭ, ŭ, ŏ
tento kvantitativní systém dvojkomponentových protikladů se v PSL nezachoval a zanikl,
přičemž krátké samohlásky a jejich dlouhé protějšky se vyvíjely různě
Krátké IE samohlásky se v PSL změnily takto:
- *ă, ŏ > o: IE *ak‘-vos (ostrý) > lat. ac-ūtus – psl. *os-trъ; IE *ovika (ovce) – lat. ovis –
psl. *ovь-ca
- *ĕ > e: IE *esti (jest) > lat. est – psl. *(j)estь
- *ĭ > ь: IE *esmi (jsem) > lat. esmi – psl. *(j)esmь; IE *mizdhō > gót. mizdō, psl. *mьzda
- *ŭ > ъ: IE *budh (bdít) > lit. budeti, psl. *bъděti
- střídnice za krátké samohlásky byly krátké
Dlouhé IE samohlásky se v PSL změnily takto:
- *ā, ō > a: IE *mātēr > lat. māter, psl. *mati; IE *gụōgh (něco ošklivého) > *psl. gadъ
(hod)
- *ē > ě (jať): IE *vēra > lat. verus > psl. *věra (víra)
- *ē > a (po ž, š, č, z, g, k, ch): IE *krikēti > psl. *kričati, IE *legēti > psl. *ležati
- *ē > i (na konci slova s intonací cirkumflexovou – staženou): IE *mātēr > *māte > psl.
*mati
- *ī > i: IE *giụos (živý) > lat. vivus – lit. gyvas – psl. *živъ; IE *līkso (lichý) > psl. *lichъ
- *ū > y: IE *IE kūlā (kýla) > lit. kūla – psl. *kyla; IE *ūdrā > lit. ūdra – psl. *vydra
- střídnice za původní dlouhé samohlásky byly dlouhé; po kvalitativních změnách v PSL
vznikly samohlásky pouze krátké (o, e, ъ, ь) a samohlásky pouze dlouhé (a, i, ě, y),
které již netvořily dvojice rozlišené kvantitativně, tj. přítomností či nepřítomností délky;
k dlouhým samohláskám také patřily střídnice za diftongy (ě, i, u) a nosovky (ą, ę).
-
Otázka 14: Praslovanský slovní přízvuk
-
-
ukrajinština zachovala původní starý IE přízvuk (jako baltština); tento přízvuk byl
polytónický (melodický), volný, pohyblivý; dnes skoro všechny slovanské jazyky mají
monotónický (dynamický) přízvuk; polytónický přízvuk je jen v srbštině, chorvatštině a
slovinštině
podle místa přízvuku dělíme slovanské jazyky na:
 se stálým přízvukem na nějaké slabice (v čes., sloven., horní i dolní lužické srbštině –
na 1. slabice, v polštině – na předposlední, v makedonštině na 3. slabice od konce)
 s volným a pohyblivým přízvukem – ostatní slovanské jazyky
Otázka 15: Společné rysy západoslovanských jazyků
-
metateze (přesmyk) skupin tert, telt > tret, tlet, navíc r > ř (šumová hláska; kromě
slovenštiny); čes. mléko, břeh – pol. mleko, brzeg
zachování skupin *kv-, *gv- na začátku slova před starým jatěm (ě) diftongického
původu, např. čes. květ, hvězda – pol. kwiat, gwiazda
-
-
zachování skupin *tl, *dl, *dn, např. čes. pletl, mýdlo, vadnout – pol. płótł, mydło,
więdnąć
změna spojení retnic s jotací (*bj, *pj, *vj, *mj) v měkké retnice bez epentetického l,
např. čes. země, hrábě – pol. ziemia, grabie
skupiny *dj, *tj, *kt se změnily v dz (z), c, např. sloven. svieca, medza, noc – pol.
świeca, miedza, noc – čes. svíce, mez, noc
souhláska *ch se před ě, i diftongického původu změnila v š, např. čes. moucha, mouše –
pol. mucha, musze
silný ъ se většinou změnil v e (kromě polabštiny), např. čes. sen – sloven. sen, pol. sen
 jery v silné a slabé poloze:
 slabé jery: byly na konci slova (např. rabъ) a ve slabikách, po nichž následovala
slabika s plným vokálem (např. pьsati)
 silné jery: byly v slabikách, po nichž následovala slabika se slabým jerem (např.
sъnъ); silný jer se vokalizoval, proměnil se v samohlásku (např. sъnъ > čes. sen)
 Havlíkovo pravidlo (Antonín Havlík, 1855-1925) pro češtinu: liché jery bráno od
konce slova zanikaly a sudé se vokalizovaly
existence zájmen ten, co
stálý přízvuk: v češtině, slovenštině, hornolužické srbštině a polabštině na 1. slabice,
v polštině a (zčásti) dolnolužické srbštině na slabice předposlední
Otázka 16: Společné rysy východoslovanských jazyků
-
-
plnohlasy: za PSL skupiny *tort, *tolt, *tert, *telt se vyvinuly skupiny s dvěma
samohláskami, tzv. plnohlasy, např. rus. молоко, берёза, сторона
ve skupinách *tl, *dl, *dn zaniklo d,t, např. ukr. шило (šídlo), мило (mýdlo), плів
(pletl), в’яне (vadne)
zachování epentetického l, např. rus. земля, куплю, ловлю
nové střídnice za PSL skupiny *dj, *tj, *ktj, *kti > ž (v ukrajinštině a běloruštině též
střídnice dž), č, např. rus. сижу, свеча, ukr. сиджу, свіча
střídnice za PSL nosovky *ą, *ę > u (у), a/ja (а/я), např. rus. пять, пятий, зуб – ukr.
п’ять, п’ятий, зуб
na místě PSL silných jerů se ve 12. století vyvinuly střídnice o, e, např. ukr. день (<
дънь), сон (< сънъ)
změna počátečního vokálu e > o: ukr. озеро, один, олень
změna počátečního spojení *gvě-, *kvě- > žvě-, cvě-, např. rus. звезда, цветок, ALE
ukr. квітка, bělorus. кветка (vznikly pod vlivem polštiny nebo odrážejí nějakou
regionální zvláštnost slovanských dialektů)
zachování pohyblivého přízvuku
Otázka 17: Společné rysy jihoslovanských jazyků
-
-
PSL souhláskové skupiny *gv, *kv před ě, i diftongického původu se změnily v zv, cv
(společný rys s východoslovanskými jazyky), např. slovin. zvezda, cvet – srb. звезда,
цвет
PSL souhláskové skupiny *dl, *tl, *dn se zjednodušily a změnily > l, n (společný rys
s východoslovanskými jazyky), např. bulh. шило (šídlo), плела (pletla)
metateze PSL skupin *tort, *tolt, *tert, *telt > *trat, *tlat, *tret, *tlet (společný rys se
západoslovanskými jazyky), např. slovin. brada, glos, breza, pleva
počáteční *ort-, *olt- se změnily > rat-, lat-, např. bulh. разум, лакет
nosovky *ą, *ę > e: maked. месо, slovin. meso
-
protiklad *i - *y zanikl, např. bulh., maked., srb. син
měkkost souhlásek se nerozvinula; i, e neměkčí předchozí souhlásku, např. bulh.
десет, малина
zachování pohyblivého přízvuku (kromě makedonštiny)
Otázka 18: Staroslověnština a Velká Morava. Vznik slovanského písma
- viz handouty a literaturu
Otázka 19: Památky psané hlaholicí a cyrilicí
- viz handouty a literaturu
Zápočet: 3 palatalizace, vyskloňovat substantivum, vyčasovat sloveso + infinitiv + minulý
čas, vyjmenovat památky psané hlaholicí nebo cyrilicí, napsat stsl. číslovky základní a řadové
do 20, rozluštit 3 zkratky