duchovní potřeby a hospic

HUSITSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA
UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE
katedra PSYCHOSOCIÁLNÍCH VĚD
A SPECIÁLNÍ ETIKY
MAGISTERSKÁ PRÁCE
DUCHOVNÍ POTŘEBY A HOSPIC
(SPIRITUELLE BEDÜRFNISSE UND HOSPIZ)
vypracovala: ing. Hana Friedrichová
obor: filozofie, religionistika
kombinované studium
vedoucí magisterské práce: prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.
Ostrava, září 2000
Prohlašuji, že jsem magisterskou práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a
literaturu jsem jmenovitě uvedla v seznamu.
Ing. Hana Friedrichová
Děkuji Prof. RNDr. et PhDr. Heleně Haškovcové, Csc. za odborné vedení práce
i za praktickou pomoc. MUDr. Marii Svatošové za možnost konzultace a příklad, paní Zoře
Kudelkové, vrchní sestře v Hospici Anežky České, zdravotnickému personálu i pacientům
téhož hospice za milé přijetí a vstřícnost.
v Ostravě dne 15. září 2000
Úvod 5
1.Člověk jako pacient 7
1.1Důstojnost pacienta v moderní společnosti 7
1.2 Dehumanizovaná a tabuizovaná smrt 9
1.3 Kompetence 9
1.4 Zadržená smrt a dyskomfort u umírajících 10
1.5 Vítězná a útěšná medicína 11
2. Hospicová péče 14
2.1 Historie hospiců 14
2.2 Hospic v užším smyslu slova 15
2.3 Formy hospicové péče 16
2.4 Hospic Anežky České v Červeném Kostelci 17
2.5 Paliativní medicína 20
2.6 Paliativní neboli hospicový? 21
3. Teologicko-filosofické souvislosti 23
3.1 Duše a tělo 23
3.2 Duch 25
3.3 Srdce 25
3.4 Život a smrt v různých kulturách 26
4.Duchovní (spirituální) potřeby umírajících 27
4.1Úvodní rozvaha 27
4.2 Čas příhodný 27
4.3 Základní zkušenost 28
4.4 Niterné potřeby 29
4.5 Potřeby okolostojících 38
5. Rozhovor s umírajícím 41
5.1 Profesionální doprovod 41
5.2 Stádia morálního a náboženského vývoje 42
5.3 Psychická odezva na příchod a rozvoj vážné nemoci 43
5.4 Pomáhající rozhovor 45
6. Zahraniční pilotní projekt 48
6.1 První část doktorandské práce 48
6.2 Resumé pro první část 49
Zjištěná fakta 49
Diskuse: 50
i) ze zjištěného vyplývá, že se v nemocnicích i hospicích upouští od zřizování kaplí jakožto duchovních
ohnisek, 50
7. Praktická část 51
7.1 Hypotézy 51
7.2 Metodika 51
7.3 Výsledky 51
7.3.1 Skupina I. pacienti 51
Ve vlastní anketní části odpovídali pacienti takto: 52
Závěr 55
7.3.2 Skupina II. příbuzní a přátelé 56
Odpovědi ve vlastní anketní části: 57
Závěr 60
7.3.3 Skupina III. personál hospice 60
Ve vlastní anketní části odpovídali takto: 61
Závěr 65
7.3.4 Skupina IV. osoby poskytující duchovní péči 66
Ve vlastní anketní části odpovídali duchovní takto: 67
Závěr 71
7.4 Další metody 72
Shrnutí 73
Zusammenfassung 74
Použitá literatura 75
seznam použitých zkratek: 79
Úvod
Existují věci sdělitelné a věci obtížně sdělitelné. Mezi ty nesnadno sdělitelné patří i hovory o
umírání a smrti. Po jistou, relativně dlouhou dobu byly tyto fenomény tabuizovány a důvody
jsou dnes již zřejmé: převážil akcent úspěchu, v životě
i v medicíně. V poslední době se tato témata opět diskutují se vší vážností. Svým drobným
dílem se k této diskuzi připojuji.
Když jsem hledala téma k magisterské práci a uviděla nabídku katedry psychosociálních věd a
speciální etiky, vybrala jsem si téměř okamžitě:
Hospic a duchovní potřeby. Později jsem si samozřejmě začala uvědomovat úskalí zvolené
práce; stále zřetelněji totiž vystupovaly obtíže spojené s rozlišováním duchovního,
spirituálního, duševního, mentálního, psychického atd. A to nejen z historického a jazykového
hlediska. Snad každý má trochu jiný pohled na to, co tato adjektiva vyjadřují. Přišlo mi téměř
nemožné odlišit, co patří co oblasti spirituální a co do oblasti psychické, jak jsem se snad v
prvním plánu své práce měla pokoušet. Shrnula jsem tedy svůj první nástin potřeb
umírajícího člověka do kategorie: Niterné potřeby (kap. 4.4) a stále si byla vědoma
primárního úkolu, jak jej formulovala duchovní matka hospicového hnutí u nás Marie
Svatošová: pokusit se alespoň identifikovat spirituální potřeby pacientů, upozornit na ně, aby
s nimi okolí pacienta počítalo.
Svou práci začínám u problému umírajících a jejich rodin v moderní společnosti. Zamýšlím se
nad obrazem člověka jakožto pacienta, nad jeho postavením v složitém systému zdravotnické
péče. Dotýkám se problémů, které se tematizují a stručně shrnují do pojmů: dehumanizovaná
a tabuizovaná smrt, zadržená smrt apod. Dotýkám se jich jen krátce, protože nechci obšírně
rozebírat a posuzovat ani otázky etické a ani medicínské. Jakkoli by se mi chtělo prosazovat
např. moderní požadavek autonomie pacienta (a vlastně i lékaře), uvědomuji si hned současně
jeho diskutabilnost , ať už z hlediska nerovnosti partnerů (různá úroveň informovanosti) či
1
vztahu ke společenskému kontextu. Právě tak se vyhýbám problému eutanázie.
V centru první kapitoly stojí dva pojmy (a zároveň argumenty): důstojnost
a kvalita lidského života. Ony totiž byly a jsou hnací silou moderního hospicového hnutí a
paliativní péče od padesátých let našeho století.
Hospicovému hnutí, které je prakticky jediným reprezentantem paliativního přístupu
k umírajícím, jeho východiskům a cílům, se věnuji v kapitole druhé.
Kapitola třetí má charakter krátkého etymologického exkurzu. Připomíná se v ní problém
nesmrtelné duše a významové posuny, které vznikají téměř vždy při překladu (a přejímání)
slov z jiného kulturního okruhu. V případě mé práce se to týká zejména slov duše (hebr. nefeš,
řec. psyché, lat. anima, angl. soul, něm. Seele), duševní (mental, psychic; seelisch, psychisch),
duch (hebr. ruach, řec. pneuma, lat. spiritus, angl. spirit, mind, intellect, něm. Geist) a
duchovní (spiritual; geistig, spirituell).
Čtvrtá kapitola představuje jádro teoretické části mé práce, neboť vlastní předmět zkoumání
byl stanoven takto: pokusit se identifikovat či specifikovat duchovní (spirituální) potřeby
umírajících pacientů v hospici. Pracovní hypotéza tedy zněla: I lidé v sekularizované
společnosti mají duchovní potřeby. Její ověření pomocí ankety, literatury, hospicové
zdravotnické dokumentace a vlastní (krátké) zkušenosti tvoří potom celou praktickou část mé
práce. Jelikož moje stáž v hospici byla velmi krátká a ostatní zkušenost s umírajícími
převážně zprostředkovaná, opřela jsem se o dlouholeté praktické zkušenosti psycholožky M.
Hennezelové.
V páté kapitole se zmiňuji o problematice profesionálního (v širším a užším smyslu slova) a
laického doprovodu, psychických zákonitostech vývoje individua obecně a v procesu nemoci
zvlášť, a o (pastoračním) rozhovoru s umírajícím. Šestá kapitola představuje první část
pilotního projektu Rev. Michaela Wrighta z Velké Británie, který se ve své disertaci věnuje
podobné problematice.
Praktická část mé práce je obsahem kapitoly sedmé a závěrečných příloh. Zde jsou shrnuty
výsledky ankety, kterou jsem provedla v lednu 2000 v Hospici Anežky České v Červeném
Kostelci a uveden rozhovor s P. Jiřím Škodou, nemocničním duchovním ve Fakultní
nemocnici v Hradci Králové.
V celé práci používám klíčová slova duchovní a spirituální jako synonyma.
1. Člověk jako pacient
1. Důstojnost pacienta v moderní společnosti
Díky úspěchům a pokrokům moderní medicíny, především díky objevu některých léčiv a
imunizaci pomoci očkovacích sér, se v našem století prudce zvýšila střední délka života. Už
neumíráme ve třiceti, či v raném dětství, ale dožíváme se zpravidla vysokého důchodového
věku.(4, str.23-28) Medicína zvítězila na poli mnoha infekčních i chronických chorob a
s jejím rozvojem se prudce rozvíjela
i ústavní péče o nemocné. Časy, kdy rodinný lékař odcházel ke svým nemocným, už téměř
nepamatujeme. Vzhledem k vysoce specializované medicíně, která dnes disponuje obrovským
množstvím diagnostických a terapeutických možností
a přístrojovou technikou, musíme za lékařskou péčí docházet a dojíždět. A to prakticky od
narození až do smrti. Rození i umírání se odstěhovalo z rodiny do institucí. (78, str.13)
Stejně tak jako v oblasti porodní péče, která se hlavně v druhé polovině tohoto století silně
medicinalizovala a která se nyní navrací k přirozenějšímu chápání procesu porodu a hledá
zlatou střední cestu mezi dřívějšími porody doma
a moderními lékařsky vedenými operacemi , dochází i na poli péče o umírající v posledních
20 30ti letech k podstatným, ale analogickým změnám, ke značné turbulenci názorů a
k hledání přijatelného optima.
Možná, že se bude zdá velmi nevhodné, srovnávat porod s umíráním, vždyť to první je přece
událost radostná a to druhé vede jen do zármutku a trápení . Navíc dnes již porod
neznamená bezprostřední hrozbu smrti, ani u rodičky ani
u dítěte. Na tomto poli (a na mnoha dalších) je moderní medicína velmi úspěšná. V obou
těchto mezních situacích však bývá pokládána stejná otázka. Otázka kvality lidského života a
lidské důstojnosti. Co je to důstojný porod, a co je důstojné umírání, důstojná smrt? Kde
položíme normu?
V obou hraničních situacích se snažíme zachovat to dobré a nosné z techniky
a kultury a přitom neztratit ze zřetele přirozenost, přírodu. V obou pozorujeme již delší dobu
jasnou tendenci, která hledá, jak se vrátit k přirozenému běhu věcí
a současně podržet výdobytky moderní doby a přírodních věd, (ve věci zrození jsou takovými
průkopníky alternativní centra porodu při zdravotnických institucích, ve věci umírání a smrti
je to hospicové hnutí, které se snaží vrátit smrt do každodenního rodinného kruhu (78,
str.14)), neboť rozmach lékařství jako oboru vedl současně k úzké specializaci odborníků a
k jistému odosobnění vztahu mezi lékaři a pacienty. Pacienti se v komplexních
zdravotnických zařízeních často cítí frustrováni. Zdá se jim, že jsou již jen souborem chorob a
nikoli lidskou osobou.
Položíme-li otázku, co to je důstojnost, co znamená zemřít důstojně, může se nám dostat
diametrálně odlišných odpovědí. Pro některé to může znamenat vysazení neužitečné a
zbytečné život prodlužující léčby při patřičném zvládnutí bolesti, pro druhé však eutanazii a
asistované suicidium. (50)
2
Dlouhou dobu bylo opravdovým a často nesplněným přáním většiny lidí mít ´kam hlavu
složit´, a to jak v době vážné nemoci, tak i na konci své životní cesty. Symbolem důstojnosti
byla čistá postel, teplo, jídlo a základní ošetření. O naplnění takového cíle usilovali mnozí
vzdělanci, osvícenci, lékaři, reprezentanti šlechty a později také představitelé obecní správy.
V průběhu staletí proto budovali chorobince, chudobince a špitály. (18)
Ve srovnání s dneškem byla lékařská péče relativně primitivní. Šlo zřejmě především o gesto
lidského soucitu, o sklonění se k lidské nouzi a o doprovázení v tomto slzavém údolí .
V nemocném nebo umírajícím byl viděn Trpící Kristus, jako pravzor utrpení i jako vzor
hodný následování. Kromě ošetřujících byl častým návštěvníkem kněz.
Ve století dvacátém jsme v pozici zcela opačné. Velká většina lidí, pomineme-li náhlá úmrtí a
neštěstí, dnes umírá v nemocnici. Střechu nad hlavou, čistou postel, teplo a jídlo zde mají.
Nadto je jim poskytována péče na vysoké odborné úrovni, zvláště co se týče tělesných, neboli
somatických, příznaků. Nemocní však absolvují mnoho odborných vyšetření, tu a tam se něco
o svém stavu dozvědí, jsou to technická data, často jim nerozumějí, a správně zeptat se
neumějí, nebo neodvažují. Bývá zčásti pečováno i o jejich duševní pohodu a registruje se
sociální zázemí, z něhož pocházejí. Cíleně a komplexně to však do lékařské péče zahrnuto
není. Mimo to je čas lékaře drahý. Tento stav se právem kritizuje jako dehumanizovaná ,
odlidštěná medicína.(23) Jako by člověk byl jen souhrn tělesných orgánů a funkcí, jakoby šlo
vždy jen o to, něco změřit, předepsat, vyhodnotit. Jeden z pacientů M. Svatošové, lékařky
reprezentující hospicové hnutí, stav komentoval slovy: Před těmi doktory člověk nemá, kam
by utekl
a kde by hlavu složil. (65)
1.2 Dehumanizovaná a tabuizovaná smrt
Moderní, technicky zdatná medicína se orientuje výrazně na úspěšnou léčbu somatických
onemocnění. Lékařům a zdravotníkům se dostalo vzdělání zaměřeného na úspěšný boj
s nemocí. V okamžiku, kdy toto zaměření přestává fungovat, propadají lékaři a zdravotníci (a
nejen oni) skepsi. To, k čemu byli vyškoleni, se nedostavuje. Mnozí prožívají rozladu, mají
pocit prohry a selhání. Převládající strategie všedního dne, kdy se chováme, jako bychom tu
měli být věčně, je konfrontována s realitou.
Pacienti, kterým už není možno z lékařského hlediska pomoci, bývají převezeni do
samostatného pokoje, je-li to v možnostech dané nemocnice, nebo jsou odděleni od ostatních
bílou plentou. Tento požadavek přísné izolace z třicátých let našeho století se sice již od let
padesátých odmítá, neboť umírající si většinou přeje přítomnost druhého člověka, a
v mnohých zařízeních se již nepraktikuje, nový, alternativní způsob přístup k umírajícím se
však namnoze ještě nekonstituoval. Samotné zrušení izolace nestačí. Chybí rituál. Helena
Haškovcová velmi případně zdůrazňuje, že odstrčenou smrt nelze jen obnažit, je nutné ji také
zlidštit. Je třeba hledat nový a vhodný rituál, který by byl přijatelný pro obě strany a který by
respektoval kombinaci tradičního, domácího modelu umírání a moderní lékařské formy
pomoci a péče. (19, str.157) Nový rituál by byl potřebný nejen ve zdravotnických zařízeních,
ale i (a to zřejmě především) v myslích lidí.
1.3 Kompetence
Mít zvládnutý vlastní postoj ke smrti a umírání a dokázat doprovodit blízkou osobu na její
poslední cestě je veliké umění. Podle středověkého vzoru se mu říkává ars moriendi.
V němčině pro ně mají výstižné slovo: říkají mu Sterbekompetenz, (od sterben umírat);
Sterbekompetenz, mortální kompetence je kompetence (schopnost, mohutnost osobnosti
člověka) týkající se právě oněch výše zmíněných dvou aspektů lidského umírání: jednak
schopnosti doprovodit umírajícího a jednak postoje k vlastní smrtelnosti a smrti. Je to
kompetence dvousložková, v níž obě složky spolu úzce souvisí a vzájemně se ovlivňují.
Viděno v kontextu společnosti je mortální kompetence záležitostí jak jednotlivce samotného a
jednotlivce ve vztahu Já-Ty, tak také celé společnosti
a jejího postoje ke smrti.
Se skutečností, že nejsme nesmrtelní, bychom se měli seznamovat v podstatě od raného
dětství. (35) Někdy se zdá, že tomu tak je. V médiích, zvláště v televizi, vidíme smrt často v
přímém přenosu a ještě častěji smrt hranou. Je to ale smrt zpředmětněná a my se snažíme,
aby se nás nedotýkala, jsme na straně těch, kdo přežívají. Skutečně dotknout (a podnítit k
emočnímu zpracování) se nás může pouze umírání a smrt někoho blízkého (a to blízkého ve
smyslu prostorovém , jeden metr ode mě , a nikoli jen vztahovém, přítel, příbuzný ). Její
3
uchopení a zpracování může dát vzniknout kompetenci. Může pomoci
v osobnostním vývoji a k osobní zralosti. Může být popudem k plnějšímu
a hodnotnějšímu životu.
Avšak právě umíráním a smrtí blízkých osob jsme v moderní společnosti jaksi nedotčeni.
(Paradoxně k množství hrané smrti v médiích.) Medikalizace vedla k banalizaci:
Bezprostřední zkušenost () smrti je pryč. () Zkušenost smrti je technologická a nikoli
ontologická. (78, str.15)
Chybějící kompetence a pomoc hledáme u těch, které považujeme za odborníky ve věcech
umírání a smrti, především u lékařů a zdravotníků, u nichž očekáváme, že umějí umírající
doprovázet, pak u pastorů , kněží a duchovních,
u nichž přirozeně předpokládáme, že tyto kompetence taktéž mají, někdy u jiných
profesionálů z pomáhajících profesí. V neposlední řadě hledáme oporu
4
u moudrých přátel.
J. Křivohlavý zmiňuje šetření švédských lékařů, které ukázalo, že ti pozůstalí, kteří své
pacienty myli, krmili a o ně se starali, lépe zvládli zármutek a žal po jejich odchodu než-li ti,
kteří s nimi byli jen v běžném styku. (37, str.104) Zdá se, že studie potvrzuje to, že mortální
kompetence může vzniknou jen v aktivní participaci na dění (zde účastí příbuzných na péči o
umírajícího); a podporuje
i filozofii hospicového hnutí.
1.4 Zadržená smrt a dyskomfort u umírajících
Pojem umírání a smrtelného ohrožení v rámci diskuse o hranicích lékařské intervence lze jen
velmi těžko exaktně definovat, uniká naši snaze o přesné ohraničení. Lze však definovat
obecně, např. ve směrnici Švýcarské lékařské akademie nazvané Pokyny pro pomoc při
umírání se rozlišuje takto: Člověk postižený smrtelnou nemocí nebo účinky život
ohrožujícího zevního násilí není nutně umírajícím člověkem. Je v situaci smrtelného
ohrožení a je samozřejmé, že se musíme pokusit o zachování života a pokud možno i o
uzdravení. Naproti tomu je umírající takový nemocný nebo zraněný, u něhož dojde lékař na
základě řady klinických známek k přesvědčení, že nemoc nelze zvrátit, anebo že následky
zranění probíhají infaustně a k smrti dojde v krátké době. (4)
5
Je zřejmě velmi těžké pustit otěže z rukou a přiznat, že okamžik zenitu v léčbě nemoci již
minul. Vždyť lékaři i zdravotníci jsou vzděláváni a školeni pro vítězný boj s nemocí a
k oddalování smrti. Mnozí umírající a jejich příbuzní také až do úplného konce očekávají
zázrak. A tak lékaři bojují, intervenují a zatěžují umírajícího léčbou, která už přináší víc
bolesti než prospěchu. Stav, kdy smrt je neodvratná, a přesto je stále a namáhavě oddalována,
nazývají odborníci dystanázií neboli zadrženou smrtí. (24, str.32) Jaký dyskomfort,
zbytečné nepohodlí a problémy, to způsobuje pacientovi, ilustruje typický případ infúzní
hydratace pacienta v terminální fázi. Potřeba zavodňování při procesu umírání klesá,
nechutenství má svůj význam. Dostává-li umírající nadále infúze (namísto např. kousku ledu
do úst), stejně se tím neřeší pacientova žízeň, a navíc se zvyšuje tvorba hlenu v plících a je
nutno odsávat atd. Množství hadiček v těle pacienta je velké. Jeho potřeby jsou však v danou
chvíli s velkou pravděpodobností odlišné.(65, str.26-28)
Podle vyjádření Evropské asociace pro paliativní péči dnes platí všeobecná shoda v tom, že
nemocní nejsou povinováni podstupovat léčbu, která je zbytečná, a že lékaři nejsou
povinováni takovouto léčbu zahajovat anebo v ní pokračovat. (50)
1.5 Vítězná a útěšná medicína
Dostane-li se nemoc do neperspektivní fáze a člověk vstoupí do procesu umírání, měla by
léčba kurativní ustoupit léčbě paliativní. Pacientovi a jeho blízkým by měl být nabídnut jiný
druh pomoci: utišující léčba a péče. Tak to vidí představitelé hospicového hnutí a tak to
realizuje hospicový program po celém světě. Někdy je tento proud označován spíše slovy
paliativní medicína.
Moderní člověk má velkou ctižádost rozhodovat autonomně a sám zvážit všechny dostupné
informace. Měl by být do celého procesu také vtažen. Přesné hranice a kriteria pro odklonění
kurativní léčby a přechod na paliativní režim bude třeba v budoucnosti jasněji specifikovat.
Helena Haškovcová ve své knize Thanatologie cituje Daniela Callahana (USA), který
zdůrazňuje, že moderní medicína neučinila problém smrti jednodušším , a který proto
neváhá, spolu s mezinárodním týmem odborníků, formulovat jednu z nových priorit medicíny
takto: Tváří v tvář medicínskému pokroku a trvale se rozvíjející technice si bude muset každá
společnost stanovit mravní a medicínská kritéria pro zastavení léčby, jež udržuje při životě
nemocné v terminálním stavu Medicína by měla být zdrženlivá a rozvážná. Zápas
s chorobou by měla vyvažovat vědomím, že její úlohou není učinit tělo nesmrtelným, ale
pomoci prožít omezený počet let co nejzdravěji. (24, str.33)
V některých zemích má jistou právní závaznost písemný dokument, kterým pacient vyjadřuje
své přání do budoucna. Např. v Rakousku existuje dokument, který se jmenuje
Willenserklärung (vyjádření vůle). Je to formulář, vydaný rakouským hospicovým hnutím,
v němž pacient může vyjádřit, kdy (v jakých případech) už pro sebe odmítá intenzívní terapii
či oživování.
Podle A. Haslingera, právníka a profesora ve Vídni, právní stav v Rakousku tuto autonomii
pacienta respektuje. Samozřejmě mohou být pochybnosti, nebo nastat sporné situace. Pak
platí zásada rozhodnout se pro život .(71)
Jsem-li schopna posoudit, tento případ není zcela ekvivalentní tzv. living will, zvláštní formě
vyjádření svobodné vůle, jež má své počátky ve třicátých letech v Anglii a Americe a jež se
opírá o výhradní upřednostnění principu autonomie pacienta. Vedle autonomie pacienta totiž
stojí také autonomie lékaře. Navíc člověk soudí jinak o situaci, která se v budoucnosti může
přihodit a jinak, když se v ní skutečně ocitne.
Rakouský formulář je vydán hospicovým hnutím, jehož bází je kvalitní paliativní léčba a
péče, a dožaduje se spíše tzv. možnosti nechat zemřít , v případech tzv. irreverzibilní nouze.
Tedy v případě, kdy dostupná léčba je zhodnocena jako marná.(24, str.133 a 116)
2. Hospicová péče
Lékař může vyléčit někdy,
ulevit často, potěšit vždy. (65)
Takto se velmi trefně vyjádřil již před 100 léty
dr. Hutchinson o lékařově situaci.
Jedním (a možná zatím jediným) z moderních nosných modelů doprovázení
a důstojného umírání je hospicová péče, hospicový program.
2.1 Historie hospiců
Slovo hospic má svůj základ v latinském hospes, hospitis host, a odtud hospitium
pohostinství, hostinný dům; přátelské přijetí; ale také hostinec, hospoda. Hospicia, hospice,
existovaly již v antice. V časech christianizace Evropy vznikaly hospice podél cest, jež vedly
do Svaté země. Byly zřizovány mnichy (např. Hospice v malém a velkém průsmyku svatého
Bernarda v Alpách) nebo laickými bratrstvy. Poutníci se v nich mohli zastavit a odpočinout.
Byla jim zde poskytnuta tehdy dostupná ošetřovatelská péče a duchovní podpora. Často byli
natolik vyčerpáni útrapami svého putování, že zde umírali.
M. Nováková uvádí, že síť hospiců v Anglii, v zemi, z níž vychází novodobé hospicové hnutí,
by bylo možno označit za středověký ekvivalent národního zdravotnického zabezpečení.
Přesto byly jakožto náboženské domovy rušeny, např. Jindřichem VIII., a jen některé na
základě petic občanů, znovu otevřeny. Péče o nemocné se postupně přesouvala do špitálů.
Umírající však byli v nemocnicích odmítáni.(53) V novodobé historii se hospicem nazývají
i pohostinské domy nebo hotely, které se řídí křesťanskými pravidly soužití (zřizovalo je např.
evangelické misijní dílo aj.).
I v polovině našeho století ještě umírali lidé často v zanedbání a v ubohých podmínkách,
ačkoli medicína jako věda dosáhla velikého pokroku v mnoha oblastech. Výzkumu a tišení
bolestí umírajících lidí se však žádná disciplína nevěnovala. Svízelná situace umírajících
otřásla zdravotní sestrou a sociální pracovnicí Cicely Saundersovou. Její osobní zkušenost
s umírajícím milovaným člověkem se jí stala životní výzvou; pomohla jí ujasnit si základní
potřeby umírajících lidí a též možnosti, jak by bylo možno je naplnit. Již jako kvalifikovaná
sociální pracovnice a zdravotní sestra vystudovala medicínu
a věnovala se výzkumu bolesti. Sedm let pracovala v Hospici sv. Josefa, který v tomto století
otevřely irské řeholní sestry v Londýně. Provedla zde studii na více než 1000 pacientech, a
prokázala, že podávání opiátů před nástupem průlomové bolesti a v pravidelných intervalech
účinně tlumí bolest, aniž by u pacientů hrozil návykový efekt. Její práce představuje počátek
moderní paliativní léčby chronických bolestí, Saundersová je průkopnicí v prevenci bolesti
u onkologických onemocnění.(61, str.10n)
2.2 Hospic v užším smyslu slova
V r. 1967 otvírá Cicely Saundersová v Londýně St. Christopher´s Hospice, Hospic sv.
Kryštofa. Je to první hospic svého druhu na světě. Od té doby počet hospiců roste, dnes,
zhruba po třiceti letech vývoje hospicového hnutí, se jejich počet odhaduje na 2000 na celém
světě, v samotné Anglii více než 150.
Na počátku hnutí jsou 40tá léta, světová válka, setkání dvou lidí a 500 liber, které David
Tasma odkázal ve své závěti Cicely Saundersové. Na konci stojí nadace a 500 000 liber a
první novodobý hospic = domov přátelský umírajícím lidem.
Na strastiplné cestě od nápadu k realizaci vystudovala Cicely Saundersová (nar. 1918)
komplikovaně mj. sociální práci se specializací na zdravotnictví, zdravotní školu a nakonec i
medicínu. Svoji trojí kvalifikaci završuje (v r. 1957) v devětatřiceti letech. Po úspěšném
dokončení studia medicíny se jí dostává vědeckého stipendia k výzkumu bolesti. Ve
dvacetičlenném týmu vědců zaměřených na výzkum tišení bolesti však byla jediná, kdo se
věnoval bolestem umírajících pacientů.
Souběžně se svou výzkumnou prací se snaží kontaktovat s osobnostmi z oborů medicíny,
zdravotnictví, sociálního zabezpečení a církví, a postupně tvoří svůj projekt. V roce 1959
vydává první memorandum pod názvem The Scheme
a posílá jej několika málo lidem.
Když v šedesátých letech projekt dozrával, v jeho těžišti stálo duchovní společenství věřících
lidí a jejich nabídka, že budou doprovázet umírající. Východiskem tedy byla zřetelně
výpověď víry. Nabídkou pak vědecký přístup k nemocným: tišení bolestí, psychologické
bezpečí, možnost začlenění rodiny nemocného do celého procesu a další. Během třicetiletého
vývoje hnutí došlo k výraznému posunu akcentu. Původní Cíle a základy byly formulovány
v tom smyslu, že by hospicová práce měla ukazovat lásku Boží, která se přece manifestuje
také ve všech vědeckých prostředcích a způsobech mírnění bolesti a tísně. Ale která uznává i
lidskou svobodu. Další verze programu si ze všeho nejdříve klade za cíl, zvládnout co
možná nejlépe bolest. Mluví se v ní též o roli příbuzných, o jiných vyznáních a náboženských
směrech, a o lidech bez vyznání. V centru však nadále stojí výpověď křesťanské víry.
V popisu snah a cílů hospicového hnutí z roku 1995 (prohlášení Cíle a základy) se již o
spirituální stránce přímo nevypovídá nic. Cicely Saundersová však podtrhuje, že nepřímo
v něm zůstává stále. Křesťanský aspekt není v popředí, avšak je a zůstane kamenem
úhelným, kamenem základovým. A základové kameny často nejsou vidět .(61, str.44) Spočívá
však na nich celá stavba.
Konkrétně Cíle a základy z roku 1995 uvádějí: Věříme, že paliativní doprovázení nemocného
je zde proto, aby bylo řečeno životu ano a nikoli, aby byla urychlována smrt. Paliativní léčba
pojednává smrt jako přirozený proces. () Respektujeme hodnotu a individualitu každého
člověka, který se na nás obrátí s prosbou o pomoc. () Chceme nabízet tišení bolesti a jiných
tíživých symptomů, () chceme pomoci pacientům zvládat jejich silné nechtěné pocity,
prozkoumat význam, cíl a hodnotu jejich života, nabídnout jim možnost uzdravení vztahů a
usmíření s jejich blízkými, a dovést do konce jejich důležitá předsevzetí. () chceme nabídnout
systém, v němž budou příbuzní a přátelé nacházet podporu, jak během nemoci pacienta, tak i
v době truchlení a smutku. (61, str.44)
V současnosti se pracovníci Hospicu sv. Kryštofa starají denně o 450 až 500 lidí a jejich rodin
v domácí péči, zatímco kapacita samotné lůžkové části je 50 až 60 pacientů. Kromě lékařské a
ošetřovatelské péče poskytují též sociální péči. Zkušený tým sociálních pracovníků čítal
v polovině devadesátých let sedm mužů a žen. Práce v terénu je rozdělena do tří oblastí,
každou řídí jeden sociální pracovník na plný úvazek. Na stanicích jsou dvě staniční sociální
pracovnice, každá se stará o dvě oddělení. Pro truchlící a pozůstalé z okolí je k dispozici jeden
pracovník-poradce. Poslední sociální pracovnice, ředitelka, se věnuje výuce a metodickému
vedení úseku sociální práce.
2.3 Formy hospicové péče
Hospicová péče může nabývat různých forem. Může být poskytována v domácnosti
nemocného, jako tzv. domácí péče, nebo ve speciálních zařízeních, buď ambulantní nebo
hospitalizační formou.
V USA se téměř současně se vznikem sv. Kryštofa v Londýně vyvíjely alternativní hospicové
přístupy. Již v roce 1974 vznikl v New Havenu, ve státě Connecticut, první hospicový tým,
který poskytoval své služby v domácnostech nemocných. Druhou variantou byl tým
specialistů, kteří v nemocnici docházeli za umírajícími lidmi na jednotlivá oddělení. Tento
tým fungoval celých 16 let a byl ke škodě věci posléze pro nedostatek financí zrušen.(61,
str.42n) Třetí alternativa vznikla v Montrealu roku 1975. Zřídil ji muž, který předtím pobýval
v Londýně, v Hospici sv. Kryštofa. Na jedné klinice fakultní nemocnice vytvořil hospicové
oddělení s vlastními lůžky, a kromě toho vykonával funkci poradce pro všechna ostatní
oddělení. Podobný typ hospicové péče se praktikuje též v Japonsku, hospicové programy zde
fungují v rámci nemocnic (převážně křesťanských, tedy bývalých misijních nemocnic).
Stacionární způsob hospicové péče znamená, že nemocný je hospitalizován v hospicu, v
zařízení specializovaném na léčbu bolesti, nebo do něj během dne dochází (tzv. denní
stacionář). Důraz je přitom kladen na komplexnost poskytované léčby. Kromě tišení bolestí a
zvládnutí obtížných symptomů nemoci se dbá i na ostatní pacientovy potřeby, z oblasti
psychologické, spirituální, sociální a kulturní. Domácí hospicová péče znamená, že klient
zůstává ve svém přirozené prostředí a odborná pomoc (lékař, zdravotní sestra, psycholog nebo
duchovní) za ním dochází. Bývá zprostředkovávána nejčastěji církevními organizacemi
(Charita, Diakonie), někdy agenturami domácí péče (home care).
2.4 Hospic Anežky České v Červeném Kostelci
Hospic Anežky České je první český hospic. Byl vybudován ve velmi krátké době pouhých 13
měsíců, v plném provozu je od ledna 1996. Je společným projektem nadace Ecce homo a
Diecézní charity Hradec Králové, která je jeho zřizovatelem. Duchovní matkou celého
projektu je lékařka Marie Svatošová. Podobně jako u jeho mateřského hospicu v Londýně se
křesťanská víra, která byla původně hnacím motorem i centrem celého projektu, přesunula do
základů a nyní vyživuje kořeny projektu. Tento proces zrání pěkně vystihuje zlaté pravidlo
Matky Terezy, řeholnice, jež svůj život zasvětila péči o chudé a umírající v Indii. Její přistup
se stal mottem i pro Hospic Anežky České:
Dříve jsem si myslela, že musím lidi obracet.
Dnes vím, že je musím milovat, a obracet si je bude Pán. (65, str.30)
Hospic je zaregistrovaný jako nestátní zdravotnické zařízení a do českých poměrů se snaží
přenášet svůj anglický vzor. Klienty hospice jsou z převážné většiny pacienti s nádorovým
onemocněním v pokročilém stádiu nemoci (92%). V Hospici Anežky České jsou dvě oddělení
po 13 lůžkách, většina pokojů je jednolůžkových s přistýlkou. Přistýlky nebývají rodinnými
příslušníky využívány, jak by se možná dalo očekávat. Nicméně tzv. obložnost rodinných
příslušníků byla ve 3. roce provozu hospice třikrát vyšší než v roce prvním.
Důvodem přijetí bývá z 90% nemožnost již zvládnout příliš náročné ošetřování doma, z 60%
nezvládnutá bolest a z 30% vyčerpanost pečujících osob. Průměrná doba ošetřování byla
v prvním roce 38 dnů, v dalších letech již jen cca 20 dnů. Věk nejmladší doprovázené
pacientky byl 24 let. Věk nejstarší 98 let.(65, str.36)
Cíl hospicové péče je jasně formulován: je jím z perspektivy lidského života nejzazší
myslitelný cíl, totiž důstojné a klidné umírání . Realisticky vzato to znamená se bez bolesti
vyspat a bez bolesti odpočívat, někdy i bez bolesti chodit. Především to tedy vyžaduje
zvládnout somatickou (tělesnou) bolest. Hned vzápětí následují bolesti lidské duše. Člověk je
bio-psycho-socio-spirituální jednota a jako takový je pojímán i v definici zdraví Světové
zdravotnické organizace. Marie Svatošová povzbuzuje zas a znovu a vždy neúnavně: Jsou-li
splněny potřeby pacienta ve všech čtyřech oblastech, tělesné, duševní, sociální i duchovní,
pak vám ručím za to, že pacient nikdy nepožádá o eutanázii. Za 23 let praxe jsem žádost o
eutanázii nezažila. Volání po ní je voláním SOS po povšimnutí. (67)
K péči o nemocné se řadí ve fázi post finem, tedy po smrti pacienta, ještě péče o pozůstalé.
Největším darem umírajícímu často je, že slíbíme, že si jeho pozůstalých všimneme, (67) říká
duchovní matka českého hospicového hnutí, lékařka Marie Svatošová. A Hospic Anežky
České to skutečně dělá. Pořádá každého čtvrt roku setkání pozůstalých, udržuje s nimi
písemný kontakt, nabízí jim možnost nezávazné návštěvy, půjčuje literaturu aj.
Priority potřeb konkrétního pacienta se v průběhu nemoci mění. Elisabeth Lukasová, žačka a
pokračovatelka Franklovy tzv. třetí vídeňské školy, v knize
I tvoje utrpení má smysl! uvádí názorný graf (47, str.82) a dovozuje neomezenost
duchovního rozvoje. Zatímco tělesné i duševní síly člověka s věkem mohutní, pak určitou
dobu mohou stagnovat a posléze nezadržitelně ubývají v souvislosti s funkčním
odbouráváním, spirituální expanze je neomezená. Lukasová, stejně jako zakladatel
logoterapie (zde logos ve významu smysl) a existenční analýzy Viktor E. Frankl, obracejí
otázku po smyslu o 180°. Ne co já mohu čekat od života, ale co život očekává ode mě! (10,
str.75) V tomto duchu je i umírání úkolem. A je třeba vytvořit podmínky, aby i krátký a co do
počtu dnů již omezený život bylo možno žít kvalitně a plně. To je řeč hospicové myšlenky i
logoterapie, kterou ostatně jako metodu lékařské péče o duši (ärztliche Seelsorge) používají
v Hospici Anežky České při ošetřování a doprovázení nevěřících a konfesně nezařazených
klientů.
V. Frankl byl ve svém mládí hluboce ovlivněn hodnotovou etikou Maxe Schelera. Jeho knihu
Formalismus in der Ethik und materielle Wertethik u sebe nosil jako bibli .(9, str.48) Již
v roce 1929 koncipoval hodnotové skupiny a rozpracoval je ve své Lékařské péči o duši ,
(vyšla poprvé v roce 1946, rok po Franklově návratu z koncentračních táborů. Vznikla však
již ve třicátých letech.) Není-li možno, např. pro vnější omezení či nemoc, zacílit hodnoty
tvůrčí nebo hodnoty prožitkové, zůstává člověku vždy ještě možnost zacílit hodnoty
postojové. A ty je třeba rozvinout a uchopit, pro jedinečnost každého člověka, pro jedinečnost
každého okamžiku a pro šanci, která plyne z triády minulost-přítomnost-příležitost. Postoj
jako hodnotu lze konstituovat i tam, kde už zdánlivě nelze nic .(10,47)
Sdružení Ecce homo vydalo již několik osvětových publikací. Poslední z nich Hospic slovem
a obrazem obsahuje 82 osobních výpovědí (svědectví, zkušeností) doprovázejících v hospici
personálu i příbuzných a sérii obrazů Marie Jirmanové. V kapitole druhé jsou shrnuty první
české zkušenosti s hospicem. Celou knihou se vine úžasná otevřenost a naprosto průzračný
požadavek: Zásadně nelhat. Citlivě sdělit pravdu, tu její část, na kterou se právě pacient ptá a
podržet naději!! Další zkušenosti rozvedené ve výše jmenované publikaci cituji jen heslovitě:
- zbavit nemocného strachu
- pracovat týmově a spolupracovat s rodinou
- nepodceňovat spirituální potřeby pacienta
- nepodceňovat ošetřovatelskou dokumentaci
- našimi největšími učiteli jsou sami nemocní
- důsledná prevence syndromu vyhoření
- integrace zdravých a nemocných aj.(65)
2.5 Paliativní medicína
Když se Cicely Saundersová začala v padesátých letech 20.st. věnovat problému bolesti,
zjistila, že k tomuto tématu neexistuje téměř žádná odborná literatura. Výjimku tvořilo
několik málo prací, jejichž autoři se věnovali převážně posttraumatickým a pooperačním
bolestem, jinak téměř nic. V Hospici sv. Josefa a později v Hospici sv. Kryštofa se tedy
zaměřila na výzkum bolesti a jejího tišení u onkologicky nemocných. V průběhu let se jí a
jejím kolegům podařilo ustavit a obhájit nový obor, kterému se dnes běžně říká paliativní
medicína. Podařilo se jim začít měnit smýšlení veřejnosti, té odborné i laické. Mezníkem
oboru jsou tedy 70tá léta ve Velké Británii, kdy je ustanoveno 5 programových zásad rozvoje
nového oboru.
K této změně paradigmatu v medicíně uvádí C.Saundersová často jeden citát Patricka Walla,
průkopníka výzkumu bolesti. Wall říká, že dříve byla bolest a další symptomy považována za
ukazatele na cestě k diagnóze a k léčbě. Ošetření symptomů bylo spíše podružné a nebylo
součástí stavovské medicíny. Některé projekty, jako např. hospicové hnutí, nám ale dávají
poznat, že naši pozornost vyžadují bezprostřední potřeby pacientů a že musíme znovuobjevit
staré metody péče a doprovázení nemocných. A to nejlepší z medicíny musí být nasazeno do
výzkumu tišení bolesti.(61, str.63)
Paliativní (z lat. pallium plášť, přehoz, přikrývka) neboli útěšná, zmírňující léčba a péče, je
nejstarší lékařskou a ošetřovatelskou disciplínou. Jak to ostatně vtipně a krásně vystihuje citát
v úvodu této kapitoly. Hlavním akcentem v současné medicíně, která bývá právem
označována jako medicína vítězná, je kurativní léčba. Jejím výsledkem je časté vyléčení
pacienta. U vážně nemocných se však nezbytně nutné propojit postupy kurativní s
podpůrnými a paliativními formami pomoci.
U paliativního způsobu léčby se sice neodstraní nemoc, subjektivní stav pacienta se však
přesto zlepší. Paliativní péče smrt významně neurychluje, ani neoddaluje. Její přístup se často
shrnuje slovy: Pomáhat v umírání ano, pomáhat ke smrti ne. Paliativní péče mírní bolest a
6
jiné symptomy nemoci, přibírá i psychologický, sociální a spirituální aspekt péče, věnuje se i
péči o rodinu nemocného, a to jak v období umírání, tak i určitý čas po pacientově smrti.
2.6 Paliativní neboli hospicový?
Skutečnosti označované slovy paliativní či hospicový se překrývají. Obě adjektiva bývají
často používána jako synonyma. Především v USA jsou obsahy pojmů hospice a palliative
care zaměnitelné. Na evropském kontinentu se může používáním některého z nich zdůraznit
určitý speciální aspekt. U paliativní péče spíše ten medicínský, u hospicového programu
někdy naopak ten psychosociální či spirituální. A to i přesto, že paliativní péče v sobě
obsahuje i psycho-socio-spirituální komponenty a naopak hospicová péče stojí a padá
s tišením bolestí a symptomů. Též lze říci, že hospice jakožto instituce jsou jednou z několika
možných forem, jak (a kde) se poskytuje paliativní péče a léčba bolesti. Vývoj v Anglii,
v mateřské zemi novodobých hospiců, směřuje k tomu, že se hospice budou nazývat
specialist palliative care units .(76)
Podívejme se ještě na některé z definic paliativní medicíny, jak je uvádí Jiří Vorlíček, autor
(společně s Zd. Adamem a kol.) první české monografie o paliativní medicíně: Podle Světové
zdravotnické organizace je paliativní medicína celková léčba a péče o nemocné, jejichž
nemoc nereaguje na kurativní léčbu. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně
jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Cílem paliativní
medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin. Podle National
Hospice Organization z Arlingtonu, Virginia, USA: Hospicový program je koordinovaný
program paliativních a podpůrných služeb prováděných doma i za hospitalizace, který
zajišťuje léčbu a psychologickou, sociální a spirituální péči pro umírající osoby a jejich
rodiny. Služby jsou zajišťovány lékařsky řízeným interdisciplinárním týmem profesionálů i
dobrovolníků. Po smrti nemocného je k dispozici péče o pozůstalé (bereavement). Odborníci
z Velké Británie definují takto: Paliativní medicína se zabývá léčbou a péčí o nemocné
s aktivním, progredujícím, pokročilým onemocněním. Délka života je u těchto nemocných
omezená a cílem léčby a péče je kvalita jejich života. (73, str.19)
Definice obsahují všechny aspekty péče, lékařské i nelékařské, pro nemocného i pro jeho
rodinu, a to trvale po dobu nemoci. Jinými slovy, paliativní péče může být popsána jako
celková, totální léčba a péče. (73, str.20)
3. Teologicko-filosofické souvislosti
3.1 Duše a tělo
Hebrejské myšlení nerozděluje člověka na tělo a duši. V Genezi 2,7 je člověk viděn jako živý
tvor (ČEP) neboli duše živá (kraličtí). Hebrejsky nefeš. Jindřich Mánek (1973, 1998)
shrnuje, že ve starozákonním pojetí člověk nemá duši, člověk je duší. Stejně tak člověk nemá
tělo, člověk je tělo (Bultmann, Sázava, ... ). Člověk je psychosomatická (Mánek: tělesnoduševní) jednota . Ke stejnému poznání dochází i E. Jacob: hebrejský výraz nefeš označuje
7
nedělitelný, integrovaný celek, celého člověka, živou bytost se všemi jejími projevy. Jako
8
duše živá jsou označovány také zvířata (např. Gn 1,20). Duše, to byla jakási tělesná dutina
naplněná krví. Nebo lze říci, že sídlem duše je krev, krev je život; proto nebudeš jíst s masem
9
i život (ČEP; Dt 12,23). Samson v knize Soudců volá doslova: nechť umře má duše spolu
s Pelištejci (Sd 16,30). Nefeš lze v jejích významech překládat jako život, i jako život
10
v různých projevech (dýchání, dech, krev, ale i tužba, přání); v dnešním chápání by mohla být
ekvivalentem pojmu: osobnost člověka, integrované já .
11
Smrtí zaniká člověk, zaniká tělo i duše. J. Mánek pak klade zásadní otázku: Je tedy duše
nesmrtelná a existuje bez těla? Odpovídá spolu s O. Culmannem, že se jedná o jedno
z největších neporozumění křesťanství . Bible nám nenabízí žádnou jednoduchou odpověď.
Ostatně dogma (článek víry) o nesmrtelnosti individuální duše bylo vyhlášeno pod dojmem
ostré kolize mezi platonismem ficinovské tradice a popírači této nauky až na 5. lateránském
koncilu roku 1512. Do té doby patřila víra v nesmrtelnost duše do široké tradice křesťanství.
12
V Novém zákoně se slova duše (psyché) použito v mnoha odstínech , jeho význam není
13
jednoznačný. Lze je překládat slovem život, animální/živočišný život, smrtelný život. To tam,
kde např. hledat něčí duši, ukládat někomu o duši znamená ukládat mu o život (Mt 2,20 aj.).
Ale také ho lze přeložit slovy: člověk, lidé, lidská bytost; přidalo se k nim tři tisíce duší (Sk
2,41 aj.). Slovo psyché může označovat sídlo citů a afektů, nebo (smrtelný) subjekt milosti a
věčné spásy.
V Novém zákoně lze však najít i případy, kdy se jedná o duši, která žije po smrti , o duši,
kterou (oni) zabít nemohou (Mt 10,28). Jak se zdá, tyto případy mají blízko k helénskému
učení o nesmrtelnosti duše a k pojetí spásy jakožto osvobození duše od těla. Mánek však
zdůrazňuje, že je tu radikální rozdíl. V hebrejském myšlení tvoří vnitřní a vnější člověk, tělo a
duše, jednu jednotu. Duše v řeckém chápání dosahuje právě jen bez těla, a jen bez něho,
plného rozvinutí svého života. Nic takového není však v Novém zákoně. O člověku, jak jej
vidí Nový zákon, lze říci, že se stává nesmrtelný ne proto, že má duši, ale proto, že ho Bůh
v Duchu svatém ujišťuje, že ho vzkřísí v poslední den. Nový zákon nepřebírá tedy řecké
učení o nesmrtelnosti lidské duše. Člověk jako takový není nesmrtelný. Nicméně Mánek si
14
je vědom jistého zjednodušení a dodává, že farizeové věřili v nesmrtelnost duše a ve
vzkříšení. Zvláště v době mezi oběma Zákony to byl spolu s očekáváním Mesiáše velmi
vlivný myšlenkový proud. Starý Přední východ byl každopádně ovlivněn, ať už se pak
15
profiloval v opozici či souhlasně, helénistickým myšlením a perským dualismem.
16
Podle autorů biblického slovníku se zdá, jako bychom měli v NZ učení o těle, duši a duchu
jako o třech prvcích, z nichž se skládá člověk (1Te 5,23; 1K 15,44). Ale pravděpodobně jde
pouze o protiklad tělesného (v řeckém textu psychického , tj. animálního, živočišného,
přírodního, duševního) a duchovního (pneumatického, tj. obdařeného Božím duchem.
Naznačuje to i Žilkův překlad: První člověk, Adam, se stal živou, živočišnou duší; poslední
Adam bude oživujícím duchem. Není ovšem napřed duchovnost, nýbrž pouhá živočišná
duševnost a potom teprve duchovnost. 1K 15,45n). Člověk duševní, psychický , tj. jako
přírodní bytost bez Ducha Božího, nechápe věci Ducha Božího
17
Co se týče křesťanské ideje vzkříšení těla , shrnuje M. Salajka zápas moderní teologie a jeho
výsledek takto:
•
Člověk je jednota ducha a přírody (těla), duše nemá být od těla oddělována.
•
Smysl lidského žití se nevyčerpává v pozemském bytí, nýbrž Bůh tuto existenci
naplňuje a dovršuje ji i za časem (nad dějinami).
•
Lidské bytí má co do činění ne s nesmrtelností, nýbrž s věčností, s novým
stvořením .
18
3.2 Duch
Kraličtí použili slovo duch k překladu hebr. ruach, řec. pneuma, lat. spiritus. Ruach je
femininum a původně označovalo pohyb vzduchu, vanutí, dech, a taky vítr. Tedy něco, co
odlišovalo živého jedince od mrtvoly, jakýsi princip života. Dárcem a udržovatelem života je
podle starozákonního myšlení Hospodin. V Písmu svatém je zachováno nesčetně rčení,
v nichž je duchem myšlen Duch Boží, a označuje se tím Boží věčnost a svrchovanost
v protikladu k pomíjivému a podřazenému lidskému bytí. Pokud tedy lze mluvit o základní
biblické dichotomii, pak je jí protiklad těla a ducha. Protiklad přímočaře žijícího bytí na straně
jedné a bytí reflektujícího na straně druhé. Duchem může být označována vědomá stránka
lidského žití . Tedy přesah, sebe-překročení, transcedence, schopnost reflektovat a vztáhnout
19
se.
Jako duchové či démoni bývají též označovány bytosti obývající přírodu, hory, stromy,
kameny Proti těmto prvkům přírodních náboženství však bibličtí proroci vytrvale bojují.
3.3 Srdce
Kromě pojmů tělo a duše, či spíše oduševnělé tělo a duch, se v bibli vyskytuje též pojem
srdce, hebrejsky léb, řecky hé kardía. Jeho záběr je velmi široký, označuje životní sílu, sídlo
citů, odvahy nebo intelektu. Souvisí s charakterem člověka. Bývá zástupným označením
jednajícího člověka, v jeho intelektuální, morální a spirituální kvalitě.
20
Starozákonní člověk ví, že spatřit Boha znamená zemřít. Avšak blahoslavenství z Matoušova
evangelia mluví nadějně. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. (Mt 5, 8).
3.4 Život a smrt v různých kulturách
Zatímco hebrejské myšlení zná dva druhy života, život ve smrti a život v plnosti, protože zná i
dva druhy smrti , smrt fyzickou a smrt jako totální zatracení od věčného soudce Hospodina,
tibetské myšlení navazující na indické náboženské představy pojednává smrt jako to, čemu se
říká smrt ; jako přechodový stav, jako mezistav (bardo), v němž vědomí či duch spěje buď
k vysvobození, nebo se vrací v jiném těle do koloběhu existencí a znovu se rodí (sansára).
Cílem veškerých snah je vymanit se karmového zákona a dospět do stavu buddhovství, do
stavu vyjití ze strasti ; tak se v tibetštině obrazně nazývá nirvána. Nauka o sansárových
21
existencích, o věčném navracení a vtělování, tak slouží jako motivace ke kvalitnímu a
dobrému životu.
V první epištole Janově se můžeme dočíst: My víme, že jsme přeneseni ze smrti do života,
nebo milujeme bratří. Kdož nemiluje bratra, zůstáváť ve smrti (1J 3,14 kralický překlad).
Zde se mluví o způsobu žití tohoto života, který byl často chápán jako věčný stav .
4. Duchovní (spirituální) potřeby umírajících
Žijeme v sekulární společnosti, ale je to sekulární společnost s mnoha spirituálními
potřebami, říká Cicely Saundersová, lékařka a zakladatelka hospicového hnutí, a dodává, že
duchovní potřeby už se nevyjadřují nutně v náboženských termínech. Lidé prostě již nemluví
náboženskou řečí.(61, str.108)
Spíše vyjímečně některý pacient v hospici řekne: Potřebuji odpuštění a domáhá se kněze,
zpovědi a rozhřešení. Lidé jsou však stále citliví na obrazy a symboly (např. rozžatá svíce,
voda, společenství lidí kolem prostřeného stolu) a niterně slavnostní situace.(61, str.108) Jsou
stále vnímaví k otázce hodnot a ochotní hledat.
1. Úvodní rozvaha
V následujících odstavcích se možná bude zdát, že se zde mísí potřeby sociální, psychické a
spirituální. Po dlouhém zvažování jsem se rozhodla, že toto jisté riziko podstoupím, první
pokus o zachycení těchto potřeb jsem podřadila jednotícímu názvu: niterné potřeby. Neumím
totiž vést přesnou hranici mezi jednotlivými oblastmi. Nejsem si vůbec jistá, zda to někdo umí
a už vůbec nevím, zda je to účelné a potřebné. Spíše se domnívám, že se jednotlivé oblasti
překrývají a prolínají.
V předcházející kapitole jsem se dotkla obrazu člověka a problému chápání jednotlivých
pojmů duše-ducha-těla, života a smrti, v hebrejském myšlení, v helénské a křesťanské kultuře,
a v tibetském a buddhistickém pojetí. Pohled na člověka v nich není (a nikdy nebyl) ani
zdaleka jednotný. I v rámci jedné kultury se od sebe pohledy lišily a liší. Ten názor, který se
nám dochoval např. v písemné tradici, nemusel být nutně názorem převládajícím. Ostatně
lidové vrstvy vykazují vždy velkou míru setrvačnosti za myšlenkovým proudění své doby,
určitý druh zdravé rezistence , a uchovávají tak navzdory turbulenci idejí mnoho zemitého a
podstatného.
V dnešní postmoderní pluralitní společnosti je spektrum pohledů (a z nich pramenící
používání pojmů jako: duše, duch, mentální, psychický, spirituální) tím spíše rozmanité, že se
nám v hlavách mísí vlivy z vícero kulturních oblastí, rozdílné jazykové zvyklosti a posuny ve
významech klíčových slov.
4.2 Čas příhodný
Vhodná příležitost aneb dobrat se pomoci v pravý čas .
Tím časem příhodným bude z hlediska zdravých lidí velmi pravděpodobně čas totálně
nevhodný, totiž noc. Ve chvílích samoty, kdy se nechce dostavit toužený spánek, v čase
velkého vnitřního neklidu, tedy nejčastěji po půlnoci, nebo ještě častěji v časných jitřních
hodinách (44, str.61). Jeden pacient, který po celý život houževnatě pracoval
v presbyteriánském sboru, se vyjádřil přesně: Ve tři hodiny ráno potřebuje trpící faráře.
S tím souvisí i důležitý poznatek psychologický, že totiž tzv. specifická témata můžeme
probírat jen příležitostně. Někdy se rozvinou jakoby sama , jindy jsou tabu. Někdy se pacient
během rozhovoru uvolní a rozváže řeč i na vážné téma. Sám začne o smrti a umírání, jeho
úvahy jsou hluboké. O den nebo i o hodinu později se změní , a bude trvat na tom, že na
smrt nemyslí , že myslí na život. A budeme mít dojem, že mluvíme s úplně jiným
člověkem.(44,67,33,69)
4.3 Základní zkušenost
V centru mé práce stojí snaha vytipovat a slovně uchopit duchovní (spirituální) potřeby
umírajících. K tomu účelu jsem absolvovala stáž v hospici, zajímala se o konkrétní pacienty,
navštívila některé z nich večer po pracovní době. Studovala jsem a hledala. Rozmlouvala jsem
s duchovními a laickou terapeutkou, kteří s umírajícími pracovali. Základní zkušenost (z
pozice neduchovního), kterou jsem v tom jistě krátkém a omezeném čase udělala, lze shrnout
do několika málo slov: klíčem k mému tématu je lidský vztah + vhodný okamžik. Aby člověk
mohl zachytit spirituální potřeby bližních, musel by s nimi vstoupit do užšího (a hlubšího)
vztahu a zachytit eventuální příhodný okamžik. To obojí vyžaduje vnímavost a čas.
Soudobý člověk klade totiž důraz především na svobodné rozhodnutí a autonomii. Sféru, jež
úzce souvisí s morálkou (a moralizováním) si většinou bedlivě střeží.
22
S mou zkušeností a mým vnitřním stavem následně nejvíce rezonovala kniha Marie de
Hennezelové Smrt zblízka.(27) O ni se budu převážně opírat při svém prvním pokusu o
specifikaci niterných potřeb umírajících lidí. Dalšími citovanými budou M. Svatošová, C.
Saundersová, E. Kübler-Rossová, H. Haškovcová, J. Škoda, L. Kubíček. Taktéž studie Jacoba
a Jacobové (4) se mi svým záměrem zdála velmi blízká.
V době vydání knihy pracovala M. Hennezelová již sedm let na Jednotce paliativní péče, na
experimentálním oddělení pařížské nemocnice Notre-Dame-du-Bon-Secours, v pracovním
zařazení jako psycholog. Svou knihu napsala v naději, že tím přispěje k názorovému posunu
ve společnosti. Jejím přáním je, aby smrt nebyla odmítána a tabuizována, ale naopak
začleněna realisticky do každodenního života. Abychom si uvědomili, že náš úděl je údělem
smrtelníků, a více si vážili hodnoty života.
4.4 Niterné potřeby
potřeba najít životní nit
Potřebu najít životní nit je možno nazvat též potřebou najít smysl života. A to i života, který se
ve zpětném pohledu zdá být plný nespravedlnosti a nepochopení, odsuzování a předsudků.
Plný zla a prázdnoty. Nalezený smysl může mít podobu úkolu, činu, prožitku nebo zážitku, a
vposledku postoje. Může se stát totálním přijetím. Příkladů lze v literatuře (ale hlavně
v životě!) nalézt dostatek. Velké množství je jich v psychologických knihách V. Frankla a E.
Lukasové.
U M. Hennezelové je zachycena kazuistika pacientky, jež vypráví svůj život, a po kouscích,
bolestně, intenzívně přitom hledá, a dospěje k poznání zdánlivě banálnímutoto je můj život!!!
Ano, toto je váš život.
otázka smyslu utrpení
Ptát se na finalitu utrpení se zdá být jediným způsobem, jak se dobrat smyslu. Změnit otázku
proč na otázku k čemu . I Ježíš na kříži se ptá: Eloi, eloi, lema sabachthani? (Bože můj,
Bože můj, k čemu jsi mě opustil?) K čemu mě vede moje utrpení? K jakým cestám,
23
zkušenostem, k jakému vědomí? K jakému životu?
Hennezelová se smyslu utrpení dotýká zvláště v příběhu svého přítele Louise, kterého utrpení
dovedlo k podstatnému. Cítil se jím přetvořen. Až natolik, že se stal schopen radosti a
pokory. J. Škoda (69) hovoří o změně náhledu, L. Kubíček (39) o schopnosti začít vnímat
krásu.
Umět zaujmout postoj ke svému utrpení, dokázat snášet a proměnit své utrpení, to považuje V.
Frankl, v návaznosti na jiné myslitele, za uskutečnění nejvyšších životních hodnot. Nazývá je
hodnotami postoje.(11)
G. Lachmanová připomíná, že otázka po smyslu utrpení se považuje za bytostně náboženskou
otázku.(2) Odpovíme-li prostě: Nemůžeme usilovat o pochopení; všechno je tajemství, (27)
přináleží tato odpověď k otázce, zda má utrpení smysl?
potřeba pravdy a současně naděje
Čas, který zbývá prožít osobě, u níž lékařská věda končí , jí zcela patří. Ke zbývající době
života se nemůžeme a nesmíme vyslovit. Je to určité tajemství. Hodina smrti zůstává
mystériem lidské bytosti. To vše nás však neopravňuje udržovat nemocného ve falešné naději
na uzdravení. Pokud se nemocný zeptá, je třeba mu po pravdě a s taktem odpovědět.
24
Bez naděje však není možné žít, proto je nutno odhalovat pravdu kousek po kousku, podle
pacientova tempa, podle jeho otázek Touha žít často překoná všechny lékařské předpovědi. I
jenom záblesk naděje pomáhá překonat dny a týdny utrpení, ospravedlňuje další léčbu, nové
utrpení. Naděje je pocit, že život přece musí mít smysl a že se vyplatí, aby člověk ještě chvíli
vydržel .(44)
Je možné (a velmi pravděpodobně i potřebné!), aby si pacient byl plně vědom blízkosti svého
konce a současně choval naději v zázrak. Tuto zdánlivou ambivalenci nazývám též potřebou
ponořit se do paradoxu.
potřeba ponořit se do paradoxu
Je to potřeba nechat se unášet v paradoxu života a smrti, myšlení a cítění. Vím, že brzy
zemřu a zároveň smrt neexistuje . Zdá se mi, že to je skutečnost, která stála i u zrodu
samotné hospicové myšlenky. Nedílná jednota srdce a rozumu, jak to formuluje C.
Saundersová v návaznosti na D. Tasmu, svého prvního pacienta-zakladatele.(61) O paradoxu
píše velmi krásně také S. Peck.(55,57)
potřeba vysvětlení, potřeba metafor, potřeba obrazů, potřeba symbolů
Hlavně dětem, ale samozřejmě i všem kategoriím dospělých, se snadněji odpovídá na
nezodpověditelné otázky bytí a nebytí pomocí metafor a přirovnání. Obraz má tu výhodu, že
působí jako celek, jako totalita, jako totaliter aliter. Není roztříštěný na pojmy. A mohou se z
něj skládat větší celky. Nosné konstrukce. Rituály. Převalí se přes nás jako příbojová vlna na
pláži u moře. Mohutný zážitek. Příkladem může být loď nebo motýl Smrt je jako loď, která
se vzdaluje k obzoru. Nastane chvíle, kdy zmizí. Ale protože už ji neuvidíme, neznamená, že už
neexistuje. Motýl je symbolem duše, samé podstaty smrtelníka, která se vymyká biologickým
zákonům, je částí věčnosti člověka .(27) Obraz nebo symbol dokáže překlenout různost mluvy
a prostředí, z nichž pocházejí nemocný a doprovázející, má větší šanci, že mezi nimi vznikne
společná řeč.(58) Obraz a symbol jsou i nosnými prostředky náboženských systémů.
Předchozí potřeby mohou úzce korespondovat se sny a s potřebou důvěrného sdělení snu
druhé osobě. Hennezelová k tomu píše: Moje vzdělání podle psychoanalytika Junga, má
zkušenost u pacientů i mé vlastní výzkumy mne naučily přijímat s nejhlubší úctou sny jako
velmi zvláštní důvěrná sdělení. Neboť jde opravdu o důvěrná sdělení: každý sdílený sen je
částí důvěrnosti, velmi důvěrnou částí sebe, s jejímž vyzrazením souhlasíme. Věděly to už
národy nazývané primitivní, sdělení snu představuje rituál. Vstoupit do snu druhého člověka
znamená pošlapat posvátnou zem, vniknout do intimity druhého. Podvědomí není pouze
zásobárnou potlačených pudů, obsahuje též všechny naše možnosti. Je líhní obrazů a
symbolů, které jsou schopny pomoci našemu růstu. (27, str.84)
potřeba setkání duší
Odehrává se v okamžiku, v němž se zastaví čas . Předchází mu rozhovor nebo častěji mlčení,
může navazovat na sdělení snu, životní události, na důležitou návštěvu aj. Podaří-li se, je to
zázrak okamžiku. Mystická zkušenost.
25
Snad sem patří i prosba: modlete se u mě, abych mohla usnout. Snad je to potřeba být
doprovázen a současně být sám .
potřeba být doprovázen
Doprovázet lze slovem i činem. Doprovázet lze i při běžné denní péči o tělo, při převazech,
hygienických úkonech Jsou-li ošetřovatelky či sanitářky dvě, jedna může kolébat, konejšit,
obejmout, a druhá vykonat sanitu, ošetření. Celá procedura je pak snazší pro personál i pro
pacienta.
potřeba dotyku rukou
Ke konci života slábne fyzická stránka člověka. Někdy i intelektuální. Co potom zbývá, je
srdce a duše, nastává jiné rozdělení životní energie , sílí úroveň citová a duchovní. Objevuje
se tu potřeba navázat kontakt i jinak než slovy. Jako nenahraditelný se jeví pocit kůže na kůži.
Tak to vidí a učí Hennezelová. Přednáší každý druhý týden ošetřujícímu personálu
v nemocnici na téma účast na citových potřebách nemocných . Zavedla na svém oddělení
tento typ schůze poté, co prošla školením v tzv. haptonomii, což lze přeložit jako procítěný
dotek, (z řeckého haptó dotýkat se, navázat kontakt, vejít ve styk, a nomos pravidla,
zákony; podle nichž se tento přístup dotykem řídí).
Potřebu komunikovat lze neverbálně realizovat i jinak než dotykem, např. též postojem těla,
stiskem ruky, výrazem tváře (mimikou), gesty, nebo i přes počítač či smluvenými pohyby očí.
potřeba meditace
Tato potřeba úzce souvisí s obrazným vnímáním světa, s potřebou ponořit se do paradoxu.
Znamená např. nechat se ovládnout živým tichem přírody a její krásou. Anebo moudrostí a
krásou lidského výtvoru. Vnímat a nechat sebou hmatatelně procházet dech života.
potřeba modlitby, osobní, společné
Potřeba komunity
Modlitbu chápe Hennezelová jako odvedení rozbouřeného ducha do vnitřní krypty , do ticha
a naslouchání. Chápe ji jako ztišení i jako spojení všech těch, kdo se ve stejnou hodinu modlí.
Říci si, že v každém okamžiku se na zemi tisíce lidí modlí, připojit se k této myšlence, přát si
z celé duše, aby tato solidarita napomohla někomu, kdo prochází okamžiky samoty a utrpení,
není to krásná myšlenka? (27)
Neviditelné společenství modlících je určitý druh lidské solidarity. Je-li toto společenství
navíc ještě konkrétní a jeho členové sdílejí svá velká či menší trápení, je možno zakusit
úlevný a ozdravný účinek takovéto komunity tady a teď.
Člověk nemusí být věřící či nábožensky založený v tzv. tradičním smyslu. Dobrá komunita je
silný duchovní zážitek.(56,17)
Např. F. Mitterrand o sobě v knize M. Hennezelové říká, že je velmi citlivý k myšlence, že
není možno spoléhat pouze na své vlastní síly a že potřebujeme modlitby, toto neviditelné
společenství s těmi, kteří pozvedají svou mysl k něčemu vyššímu. (27) Snad je to potřeba
lidské solidarity, snad je to vůle, dát své utrpení za někoho jiného, nabídnout svou smrt,
strastiplné čekání a trápení ve prospěch někoho jiného. Snad je to potřeba být dobrý, projevit
druhým dobrotu.
potřeba vzájemné (duchovní) podpory
Hennezelová uvádí, že se jí a jejím přátelům zdálo velmi důležité znovu zavést do tohoto
světa, tak málo duchovního, obřad společné modlitby(27) a prožívat ho na bázi vzájemné
podpory. Zavedli večery modliteb a písní, pro doprovázející i doprovázené. Pro těžce
nemocné i jejich nejbližší. Každých 14 dní se setkávají na přátelském večírku, v jehož centru
je pak společná modlitba, ztišení, vzpomínka na trpící.
potřeba víry
Soudobá zbožnost bývá někdy nazývána patchwork religiousness/ Patchworkfrömmigkeit.
26
Potřeba víry zůstává, mění se však její obsah, a to v jakousi selektivní syntézu nejrůznějších
náboženských prvků. Věří se v reinkarnaci, v další život, ve věčnost duše/ducha/vědomí,
v jinou dimenzi, úroveň, substanci, v něco po smrti, v jinou formu života, v mimozemšťany.
Souběžně s tím se někdy vyznává víra v Hospodina, Ježíše, Alláha, Vyšší moc, Jehovu, aj.
Hledají se nové, neotřelé obrazy.
Především se však vedle intencionální víry, víry v něco, v někoho, stále zřetelněji vyloupává
víra nepředmětná, víra, která se nezaciluje na nějaký předmět, cíl. Víra, která primárně
neintenduje (od intence, lat. = úmysl, záměr, nápřah k určitému cíli). Víra, ke které se vyzývá
jiným způsobem. Mějte víru Boží (nikoli v Boha) (????? ?????? ????, habete fidem Dei Mk
11,22). Podobně živ jsem ( ) ve víře Syna Božího, (nikoli ve víře v ) Ga 2,20) aj. Jedná se o
víru ve smyslu očekávání, postoje, postoje otevřenosti, postoje důvěry.(25,74)
Hennezelová ve své knize několikrát zmiňuje F. Mitterranda, který se označuje za agnostika, a
upřesňuje, že mu to nebrání věřit, že je součástí rozměru, který ho překračuje. Svoji zkušenost
nazývá téměř smyslovou a intimní, a říká, že je v jeho očích větším důkazem existence Boha
než jakákoliv náboženská rozprava. Podle vzoru mudrců a mystiků všech dob myslí každý
den na svou vlastní smrt a věrně ve své paměti zachovává památku těch, které znal a
miloval .(27)
Není to víra, ale plnost života, který má člověk za sebou, co mu umožňuje odevzdat se do
náručí smrti. (27) Ten, kdo umírá stár a sytý dnů , jak můžeme číst často ve starozákonních
biblických textech, neboli kdo má za sebou plný a intenzivní život, zpravidla necítí
metafyzickou úzkost. Vědomí vlastní smrtelnosti utváří myšlení lidí tak, že se vlastně
nezabývají smrtí, nýbrž životem. Pochopili, že smrt je jako zrcadlo, v němž se náš život
obráží.
potřeba smět myslet a vyslovit přání zemřít
Sebevražda byla po mnoho století tabuizována. Sebevrazi se pohřbívali mimo hřbitov, tedy
mimo posvěcenou půdu. Pokud za svého života stáli na okraji společnosti, pak po své
dobrovolné smrti se stali vyvrheli úplně a zcela. Obec se od nich distancovala. Snad je to
právě tento staletý vzorec chování, který v našem nevědomí procitne a my se upřímně
vyděsíme, vysloví-li někdo nahlas své přání zemřít, skoncovat. Nebo naopak se ihned cítíme
být zavázáni jeho přání vyplnit. Avšak vyslechnout něčí přání neznamená poslechnout. Možná
právě v tom tkví omyl a následně strach lékařů, že pokud vyslechnou a přijmou od někoho
jeho přání zemřít, že se tím zároveň zavazují k jeho uskutečnění. M. Hennezelová (podobně
Jacob-Jacobová aj.) upozorňuje, že myšlenka přeji si smrt , vůbec ta možnost smrt myslet,
vyslovit, nechat znít v prostoru, to je neoddiskutovatelná duchovní potřeba těžce nemocných a
umírajících. Potřebují ji vyslovit a být vyslechnuti. Tento mentální akt však nezavazuje
zúčastněné k činu.
Někteří potřebují být zbaveni viny , která by se na ně kladla v důsledku staleté křesťanské
kultury. Byli jsme přece vychováni, že sebevražda je zlo, přečin, že je nemorální.
M. Hennezelová zdůrazňuje, že si mnohokrát ověřila a prožila, že nemocní potřebují vyjádřit
své přání zemřít a následně pak potřebují s někým sdílet své dojetí, které při přijetí
skutečnosti přeji si zemřít vyplave na povrch.
potřeba přátelství, přijetí
Po duchovní i po fyzické stránce potřebuje člověk být přijat. Cítit se akceptován, milován,
navzdory zchátralému, často napohled odpudivému, tělesnému stavu. Přijetí od druhých
usnadňuje sebepřijetí. Toto jsem já, tak jsem miloval a tak jsem trpěl .(27) J. Škoda aj.
potvrzuje důležitost návštěv v nemocnici. Ony prozvláštní a zkrásní bolestné a šedé dny
v nemocnici.(69)
potřeba vykřičet úzkost, beznaděj a bolest
Paliativní léčba a péče dostala svůj název z latinského slova pallium, což znamená plášť,
přikrývka, přehoz. Ovinout pláštěm toho, kdo trpí, neznamená popírat utrpení. Spíše to
znamená stát mu po boku a snést i sprchu negativních emocí.(44) Vhodným přístupem
k onkologickým pacientům by mohl být tzv. debriefing.
potřeba účastnit se, zůstat subjektem dění
Pacient chce znát, kdo se o něj stará, s kým má tu čest.
potřeba otevřenosti (personálu)
Potřeba ovzduší pravdy. Jako u všech potřeb i zde platí, že ne každý a ne vždy se otevřenosti a
pravdy dožaduje. V jednotkách paliativní péče platí: netutlat, nekamuflovat a pracovat jako
tým s otevřeným hledím.
potřeba něžnosti, vřelé, klidné, niterné/intimní atmosféry
Něha nahradí léky proti úzkosti a utišující léky. Např. když noční ošetřovatelka vystihne
situaci, a místo prášků začne pacientku masírovat, vyprávět jí příběhy; nebo jen naslouchá, a
klidně sedí. Nebo když to dokáže někdo z přátel či příbuzných. Snad se zde zrcadlí bytostná
potřeba být ošetřován nejprve jako člověk, teprve potom jako soubor chorob.
potřeba vyslovit smrt
Umírající často potřebují vyslovit fakt, že umírají. M Hennezelová ve své knize popisuje
případ starší, rázné ženy, kterou přivedla na oddělení paliativní péče její dcera. Žena se
chovala neklidně a mluvila velmi zmateně, takže bylo třeba dát na lůžko sítě a zajistit u ní
neustálou přítomnost. Je u ní pomocná ošetřovatelka. Ve chvíli, kdy je pacientčina dcera
požádána, aby na chvíli opustila pokoj, nastane okamžik, kdy žena znovu vysloví, že zemře.
Tentokrát zde není její dcera, která by ji okřikovala. Naopak, pacientka je přijata vážně a bez
odmítnutí, je jí navíc slíbeno, že bude doprovázena až do konce. Okamžik působí osvobodivě.
Najednou její pomatenost mizí, žena je opět sama sebou; později diktuje svou závěť a svá
poslední přání. Organizuje poslední návštěvu vnuků. Dcera jí konečně naslouchá Snad je to
spíše potřeba smět vyslovit a být přijat. Každopádně moci být sám sebou a být právě takto
přijat to je bezpochyby způsob, jak umřít důstojně. Opakovaná zkušenost jen potvrzuje, že
nejhorší osamělostí umírajícího je to, že nemůže oznámit svým blízkým, že zemře . Může-li
nemocný promluvit, vzchopí se a odhalí vnitřní sílu, o které někdy ani nemá ponětí .(27)
Hospicová zkušenost a zkušenost nemocničních duchovních to potvrzuje: pokud příbuzní
udržují nemocného ve zmatku a ve lži tím, že mu nedovolí vyslovit, co cítí, a okřikují ho,
vlastně ho znejisťují, zúzkostňují. Pak vládne veliký rozpor mezi tím, co pacient cítí uvnitř, co
mu říká tělo, a tím, jak s ním mluví příbuzní (někdy i personál a lékaři, kteří problematiku
nezvládli).
potřeba dostat dovolení zemřít
V životě člověka je spousta věcí, které (ještě?) nejsme schopni vysvětlit. Možná právě proto
na nás působí tajemně. Jednou z nich je síla slova . Když někoho propustíme, je propuštěn,
když někoho zadržujeme, bývá zadržen, nebo zdržen.
Hennezelová popisuje zvláštní případ 23leté dívky, která se nakazila nemocí AIDS od
mladého toxikomana, kterého chtěla z lásky zachránit. Ležela 8 měsíců v komatu, už dlouhou
dobu nereagovala ani na oslovení ani na dotek. Matka dívky klade otázku, proč stále nemůže
umřít, když žít ji už není možno. Psycholožka naznačuje, že ji možná něco zadržuje, že jsou
věci mezi nebem a zemí, které Při jedné z dalších návštěv matka dceři děkuje za všechno, co
s ní mohli prožít, jak u ní dozráli, ušli velký kus cesty, a propouští ji se slovy: nyní jdi . V ten
okamžik dcera otevře oči, pokyne rukou a řekne nevázaně čau. Dech se jí zastaví. Je konec.
potřeba dostat dovolení žít
Naštěstí už se stále častěji mluví, i v odborných kruzích diskutuje, problém tzv. jednostranné
komunikace v agónii.(4,69,27) Pacient v kómatu velmi často vnímá, co se kolem něj mluví a
děje. Stane se, že je lékařem nebo sestrou slovně odepsán . Když se pak z komatu probere,
nese si v hloubi podvědomí (nebo duše) těžký balvan, který mu jakoby nedovoluje žít, stahuje
ho do hlubin smrti.
potřeba vědět, že příbuzní unesou smutek, bolest ze ztráty
Snad je to jinými slovy potřeba dostat dovolení, snad souvisí s potřebou moci se odpoutat,
vymanit se ze vztahů, odejít.
potřeba důvěry v čas
potřeba připravit se na smrt
Důvěra v čas: snad je to víra, že mi bude dáno tolik času, abych se stihla připravit. Tato víra
pak zpětně způsobí relativní vnitřní klid, který odblokuje krizi, osvobodí tělesné možnosti a
umožní uvolněnější rozhodování a prožívání.
Potřeba připravit se ve skutečnosti znamená vytvořit co nejhlubší propast ve vztahu
k druhým (27), znamená naučit se rozchodu, a samozřejmě urovnat materiální (nejen)
záležitosti. Mnozí z těch, kteří se vehementně dožadují injekce , která by ukončila jejich
život, vlastně nechtějí čekat, až to přijde, ale především chtějí zemřít hned teď, snad aby právě
už nemuseli řešit nedořešené záležitosti osobních vztahů nebo povinností, které
vytěsňují.(61,27,65-67) Tedy ne kvůli bolesti fyzické, nýbrž kvůli bolesti duchovní (mentální
/spirituální /duševní /emoční). Neříká se tomu výčitky svědomí?
Neskrývají se mnohou depresí právě ony? Jejich lokalizace je pestrá, mohou tížit někde na
hrudi, bodat u srdce, nebo mohou ležet v žaludku, nebo se honí hlavou. Mohou zavalit celého
člověka (měl dlouhodobé potíže s páteří a bolelo ho v křížích). Výčitky svědomí na nás
vykukují za spoustou našich potřeb. A jen velmi nerady se preparují.
4.5 Potřeby okolostojících
Vedle potřeb umírajících jsou tu ještě potřeby a přání těch, kdo stojí okolo. Některé z nich už
byly uchopeny a popsány výše, např. otázka po smyslu utrpení, potřeba metafor a přirovnání,
potřeba setkání duší, modlitba, meditace, vzájemná podpora a s ní související puzení otevřít se
a sdílet společně bolest a smutek. Některé mají větší váhu pro lékaře a další personál, jiné pro
příbuzné a přátele, a možná zase jiné pro pozůstalé.
Především je třeba zmínit ještě potřebu neplýtvat (časem)
Umírající už často žije ve svém světě , více spí a při bdění uniká. Jeho blízcí mnohdy
procházejí psychickou odezvou se zpožděním a ještě potřebují jeho čas
Dále je tu potřeba (personálu, terapeutky, příbuzných) zrušit odstup , přiblížit se.
Potřeba poslechnout intuici, mluvit srdcem. Intenzita citových vztahů je úměrná pocitu
neodkladnosti. Důležité je zjištění, že člověk se vyčerpá méně, když se intenzivně zapojí
přirozeně pokud umí jinak obnovovat své zdroje . V tom se shodují M. Hennezelová s L.
Andreas Salomé, C. Saundersovou, M. Svatošovou aj. A naopak ošetřující, kteří se nejvíce
brání, si nejvíce stěžují na vyčerpanost. Ti, kteří se dávají, zdá se, že dostávají.(27)
potřeba pathosu, rituálu
potřeba nosného výkladu smrti, překlenutí, klenby, mostu
Jak už jsem zmínila výše, všechny kultury utvářely svůj obraz smrti a umírání, a k tomu
způsob, rituál, jak tímto obdobím projít. Bývá to období, které má svůj nouzový režim .
Bývávalo v něm povoleno plakat, truchlit, omezit vnější aktivitu na minimum, dělat mimořádné věci.
V naší kultuře je však jen nemnoho lidí, kteří jsou s to vyložit smrt nosným způsobem .(78)
Je to výzva, je to příležitost. Je třeba hledat nosný rituál; a z pokladu tradice vynášet jako
dobrý hospodář nové i staré (srov. Mt 13,52).
Žalm 23
Hospodin je můj pastýř
nebudu mít nedostatek
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách
vodí mě na klidná místa u vod
na živu mě udržuje ()
I když půjdu roklí šeré smrti,
nebudu se bát ničeho zlého, vždyť ty jsi se mnou
V této souvislosti referuje Hennezelová o mezinárodním vědeckém kongresu v Montrealu,
který se uskutečnil v první polovině 90tých let pod názvem Proces léčení při utrpení a smrti
a jako první se zabýval i přínosem orientálních a meditativních technik.
potřeba prožít smutek, truchlit
Tato potřeba se nemá uspěchat ani odkládat tzv. kvůli lidem . Patří k základní psychohygieně
člověka. Hennezelová také vybízí, aby lidé se zesnulým mluvili, aby vedli vnitřní dialog,
zvláště v případě něčeho nedořešeného. co není s blízkým vyřízeno před jeho smrtí, má být
vyřízeno potom, jinak je člověk svázán nevyřešeným smutkem. (27)
potřeba mít smrt denně před očima
Tentokrát se jedná spíše o výzvu, kterou nám zanechali a zanechávají moudří všech dob.
Nejedná se totiž o nic morbidního, chorobného (morbus, morbi - lat. nemoc, choroba, neduh),
nýbrž o to správné životní zrcadlo. Ono nám pomáhá správně poměřovat hodnoty a kvalitu
života. Ono nám pomáhá radostně a intenzívně žít.
Na závěr bych chtěla dodat, že k elementárním zákonům (zákonitostem, zjištěním) často
nevede logická cesta, ale intuice. Anebo, že tělo má svůj vlastní rozum, odlišný od rozumu,
jenž sídlí v hlavě.
Pomyslným rozdělením lidských potřeb do sfér: biologické, psychické a sociální se zdá,
jakoby ty psycho-sociální potřeby odebraly takřka všechny funkce dřívějších náboženských
pospolitostí do své kompetence, a v novověku je pak přírodovědným způsobem pojednaly
v dílčích vědních disciplínách. Připusťme, že je to postačující. Odpovídala by tomu např. i
definice zdraví podle Světové zdravotnické organizace: zdraví je stav biopsychosociální
pohody člověka. Pohody nebo (postaru) blaha.
Nicméně v posledních letech bývá tato definice doplňována i o spirituální, duchovní rozměr
lidských potřeb. Vždyť např. sdílení času s mlčícím nebo neklidným nemocným se může stát
zážitkem duchovním, náboženským. Učiníme zkušenost, které lze často přisoudit přívlastek
mystická. Zdaří-li se, zakusíme kus nekonečna, či věčné moudrosti; je to současně něco velmi
intimního, tedy doslova nejvnitřnějšího nás samotných a současně nás to neměřitelným
způsobem překračuje. Zakusíme paradox.
Je to paradox, s jakým se setkáváme u velikánů lidstva. Myslitelů, mystiků, svatých ,
teologů , filozofů či přírodovědců ... (Nezáleží na názvu, vyskytují se napříč Gaussovou
křivkou náhodného rozdělení.) Je to zároveň imanentní a zároveň transcendentní. Současně
nejhlubší zkušenost uvnitř nás, (deus interior intimo meo Aurelius Augustinus) a současně
nás to nekonečně překračuje; je to generálně lidská, všelidská zkušenost. Dotyk absolutna.
5. Rozhovor s umírajícím
5.1 Profesionální doprovod
V zemích západní Evropy a ve Spojených státech amerických můžeme v nemocnicích potkat
kromě lékařů a zdravotnického personálu i profesionály jiného druhu. Svou práci zde
vykonávají i (psycho-)terapeuti, sociální pracovníci a v neposlední řadě duchovní. Anglicky
se jim říká hospital chaplains, německy Spitalseelsorger, a jsou to nemocniční duchovní tak
říkajíc z povolání. I v českých nemocnicích samozřejmě pracují další odborně vzdělaní
pracovníci. Docházejí do nich i duchovní (kněží, faráři, kazatelé), kteří však tuto službu
konají v rámci (nebo i nad rámec) svých služebních povinností nebo z vlastního popudu.
Proto také zatím ani není ustálen jednotný výraz pro toto povolání. České slovo kaplan není
asi nejvhodnějším ekvivalentem k překladu, protože bylo dříve používáno převážně
v katolické terminologii a nevystihuje to, co chaplain v anglicky mluvících oblastech. Jednak
chaplain vychází z nejrůznějších (převážně ne-katolických) denominací, jednak je jiná náplň
jeho práce. Nicméně v České republice existuje vedle vojenských a vězeňských kaplanů i
jeden (zatím jediný) profesionální (v užším smyslu slova) kaplan nemocniční. Je jím P. Jiří
Škoda v Hradci Králové.(46)
Duchovenská služba v nemocnicích, jako práce v oblasti mimo mateřský sbor či církev, se
v západní Evropě ustavovala po druhé světové válce. V USA dokonce již z počátku našeho
století. V České republice podobná služba konstituována není. Jednotlivé církve sice
vykonávají (pastorační) návštěvy (svých) nemocných ve zdravotnických zařízeních, centrálně
organizovaná však duchovenská služba není. Spíše se praktikuje jakýsi územně-personální
princip, iniciativa k navštěvování nemocných vychází buď přímo od konkrétního duchovního,
nebo je organizována v rámci malých církevně správních celků (sborů, farností,
děkanátů).(46)
V několika posledních letech provedla studentka (a posléze absolventka, farářka CČE)
Evangelické teologické fakulty Gabriela Lachmanová-Horáková rozsáhlý výzkum ohledně
potřeby/nepotřeby duchovenské práce v nemocnicích a v léčebnách dlouhodobě nemocných.
Výstup její práce podpořený grantem Univerzity Karlovy a další příspěvky byly zveřejněny
v brožuře Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních.(46,2) Způsob, jakým Horáková klade
otázky a přistupuje k problému, považuji za velmi poctivý a otevřený.
Tématem mé vlastní práce není zabývat se duchovenskou službou nebo přímo pastoračním (z
lat. pastor = pastýř duší, duchovní správce) rozhovorem. V této kapitole bych však přece jen
chtěla stručně shrnout kompetence, které bychom v dnešní době měli nárokovat a očekávat u
profesionálního doprovázejícího, tedy i u duchovního.
Především by měl mít zvládnut vztah ke své vlastní smrtelnosti. Měl by se orientovat (lépe
zakusit, zažít a zvnitřnit) ve stádiích morálního a náboženského vývoje osobnosti, rozpoznat,
v jaké fázi psychické odezvy na rozvoj vážného onemocnění se pacient nachází, osvojit si a
kultivovat zásady vedení tzv. pomáhajícího rozhovoru.
Nadto pak může duchovní nabídnout prostředky nebo nauku podle své víry: zvěstování
evangelia, čtení z Písma, svátosti (křest, večeře Páně/eucharistii, u katolíků svátost
nemocných (dříve tzv. poslední pomazání), svátost smíření (dříve zpověď), viatikum), nebo
bohoslužbu, společnou modlitbu či zpěv. Skrze toto všechno by měl být pacientovi
průvodcem na cestě ke svobodě; podle motta: Bible je nebezpečná kniha, protože infikuje
svobodou vůči každé předposlední autoritě. (26)
Lidem nekonfesním nebo těm, kteří nejsou schopni realizovat klasický spirituální rozhovor
s duchovním (24, str.140) a upřednostňují rozhovor civilní , by měl moderně vzdělaný
duchovní být s to nabídnout orientaci v pyramidě hodnot a v otázce hledání přesahu
(sebetranscendence) a smyslu života. Kategorii hodnot si uvědomuje více či méně každý
člověk, ať už má jeho hodnotové vědomí zralou a integrovanou strukturu či nikoli. I
v případě, že vztahy mezi jednotlivými hodnotami nejsou ujasněné, lze s hodnotovým
vědomím pracovat a usměrňovat hodnotové mínění (hodnotovou orientaci).(6, str.336)
Podle slov J. Škody, nemocničního duchovního, bytostně lidský a laskavý přístup neodmítne
prakticky nikdo.(69)
5.2 Stádia morálního a náboženského vývoje
Význam morálního vývoje (Piagetova teorie) a morálního usuzování (Lawrence Kohlberg)
pro náboženský život jedince pojednává ve své teorii o vývojových stádiích lidské religiozity
J. W. Fowler. Stupňů víry (Stages of Faith) rozlišuje celkem šest, proměnných veličin, které
do vývoje lidské víry zasahují, sedm. Vedle logického myšlení (srov. Piagetovu teorii) a
morálního usuzování (L. Kohlberg) to jsou dále: schopnost vnímat věci z hlediska druhého
(srov. Selmanovu teorii); vědomí společenských vazeb; pochopení, kdo či co má nejvyšší
autoritu; způsob chápání souvislostí ve světě (totální pojetí); schopnost užívat symbolů (E.
Cassirer).(28, str.87)
Normální průběh těchto Fowlerových stupňů optikou N.G. Holma je následující:
Nultá úroveň je víra nediferencovaná, základní důvěra a vztah k pečovateli.
I.
Intuitivně projektivní víra: Rozvoj představivosti jako prostředek k chápání světa (věk
3 7 let).
II.
Literárně mystická víra: Světový názor utvářejí příběhy, dramata, mýtus (věk 7 12
let).
III.
Synteticky konvenční víra: Vybudování osobního chápání ( mýtu ) vlastní identity (12
16 let).
IV.
Individuálně reflektující víra: Kritické úvahy o sobě, o ideálech a o vlastním poslání
ve světě (17 30 let).
V.
Konsolidující víra: Zakoušení paradoxnosti, hloubky a odpovědnosti vůči světu jako
celku (věk dospělosti).
VI.
Univerzální víra: Velká vize všeobecného společenství (věk stárnutí).(28)
Fowlerova teorie byla živě diskutována a i kritizována. Vedle ní probíhaly paralelně i další
studie. Mně osobně velmi zaujala teorie amerického psychiatra M. S. Pecka. Peck na základě
své bohaté klinické i privátní psychoterapeutické praxe redukuje počet Fowlerových stupňů
na čtyři a nazývá je stádii duchovního růstu: První stádium chápe jako chaoticko-antisociální,
2. formálně-institucionální, 3. skepticko-individuální, 4. mysticko-komunitní.(55 str.107-113)
5.3 Psychická odezva na příchod a rozvoj vážné nemoci
Pacient, jemuž je sdělena diagnóza vážné nemoci, není schopen tuto informaci přijmout
okamžitě. Je jakoby chráněn určitou psychologickou obranou. Trvá to nějakou dobu než tuto
informaci prožije a zpracuje. V každé životní krizi dochází k důkladnému prověřování; a
nevyléčitelná nemoc a smrt jsou krizemi par excellence, zde se prověřuje úplně vše.
Psychickým stavům v návaznosti na tělesnou krizi (nejčastěji v souvislosti s nálezem
nádorového onemocnění), tedy specielně ve stádiu mezi diagnózou a umíráním, se
v šedesátých letech intenzívně věnovala americká lékařka-psychiatrička švýcarského původu
Elisabeth Kübler-Rossová. Hovořila s lidmi, které jejich nemoc nutila počítat se smrtí. Její
popis psychické křivky (poprvé vyšel tiskem v knize On Death and Dying v roce 1969) je
dnes již považován za klasický. H. Haškovcová připomíná, že přínos její vědecké práce
spočívá také v tom, že doložila nemožnost trvalé udržitelnosti strategie tzv. milosrdné lži (pia
fraus).
Celou psychickou odezvu rozdělila Kübler-Rossová do pěti fází. První fázi nazvala zavírání
očí před skutečností a osamění. Pacienti prožívají obrovský šok a následně se stahují do
izolace a svoji nemoc po určitou dobu popírají. Zmatek, jimž prosakuje jistota, je zřejmý.
Nemocný, který si jaksi více uvědomuje blížící se konec, musí aspoň občas zapírat, aby
vůbec mohl ještě žít .(44)
Ve druhé fázi se psychické prožívání zvrtne ve zlobu a hněv. Je to období velmi náročné.
Rodina a nemocniční personál to mají v této fázi s nemocným velmi těžké.
Třetí fáze je pro všechny zúčastněné snazší. Během ní lze uskutečnit mnoho malých radostí,
celkově lze cítit více naděje. Označuje se jako vyjednávání či smlouvání. Pacient si stanovuje
cíle, např. promoce syna, svatbu či vnoučata, kterých by se chtěl dožít, a upíná se tak
intenzivněji k budoucnosti.
Ve čtvrté fázi přichází deprese. Zde Kübler-Rossová rozlišuje ještě dvojí druh takové deprese,
a sice depresi reaktivní a depresi přípravnou. Jedna pochází z tzv. utrpěné ztráty a druhá ze
ztráty hrozící, blížící se. Ta první může být velmi hlasitá, neboť pacient řeší, co a jak má
rozhodnout či zařídit. Druhá naopak probíhá zpravidla tiše, postačí jeden doprovázející, který
s nemocným sdílí bolest.(44)
Průběh psychické odezvy ústí do fáze poslední, fáze souhlasu. Může mít podobu smíření a
přijetí, odpočinku po únavném a náročném pracovním dni. Tak tomu bývá u starých lidí, kteří
splnili úkoly svého života. Může mít podobu složení zbraní; boj je dobojován, už prostě
nemohu dál. Může mít však také podobu rezignace nebo zoufalství.
Přitakání smrti ve smyslu ano, musí-li tomu tak být, jsem toho schopen popisují na velmi
dojemném případě i němečtí psychologové Jacob a Jacobová.(4 str.68) Žena jménem
Charlotte je v jejich studii uchopena jako pravzor lidské důstojnosti.
V okamžiku, kdy pochopila bezvýchodnost situace, požádala o propuštění z nemocnice a
rozhodla se strávit zbývající dny doma se svým mužem. Zanedlouho pozvala na návštěvu
postupně všechny své přátele, aniž by o tom navzájem věděli, každému něco věnovala,
uvolněně s nimi pohovořila; až zpětně mnozí pochopili, že se s nimi loučila. Jednou v noci
vzbudila svého muže a řekla mu, kde jsou připraveny listiny a peníze na pohřeb. Za několik
hodin v jeho náručí zemřela.(4)
Fáze, kterými člověk prochází, označuje Kübler-Rossová v psychiatrickém smyslu za
obranné mechanismy, mechanismy k posílení v extrémně těžkých situacích. (44 str.81) Trvají
různě dlouho, často jsou od sebe oddělené. Mohou však probíhat i vedle sebe nebo se
překrývat. V každé fázi je téměř vždy přítomna naděje, a je záhodno její sílu živit. Do
slunce se nemůžeme dlouho dívat a smrti do očí také ne. (44 str.81)
V úvodu ke knize E. Kübler-Rossové připomíná H. Haškovcová ještě tzv. fázi nulovou či
nulitní, která celému procesu předchází.(43 str.15) Tato fáze zahrnuje období, kdy se nemoc
intermitentně ohlašuje a člověk se necítí ve své kůži .
5.4 Pomáhající rozhovor
Rozhovor člověka s člověkem může plynout jako loďka po vodě; rozhovor může také kodrcat
jako trakař po dlažbě. Rozhovor může být jako proudící krev , nebo naopak jako vyražené
dveře (58). Rozhovor může pomáhat, nebo taky rušit.
Aspektům tzv. rušeného a pomáhajícího rozhovoru zdravotních sester a pacienta se obsáhlým
způsobem věnovali Jacob a Jacobová.(4 str.74-88) Na základě rozsáhlé dotazníkové akce
zpracovali a rozlišili několik typů odpovědí, tedy několik typů reakcí sester na otázky
pacientů. Otázky se týkaly strachu a obav ohledně operace, vážné nemoci, smrti a umírání.
Iniciátoři ankety chtěli zjistit, zda dotázané zdravotní sestry (celkem 260) jsou schopny
rozpoznat věcný a emoční obsah pacientovy otázky nebo sdělení a jak tomu přizpůsobí svojí
odpověď. Výsledky šetření z roku 1980 jsou shrnuty v tabulce.(4)
typ odpovědi
procenta
obráží empatii
0,7
zobecňuje
8,0
moralizuje
34,9
interpretuje/diagnostikuje
5,0
věcná
38,6
vyhýbavá
8,1
žádná odpověď
4,8
Převážná většina odpovědí personálu je věcná nebo poučující (moralizující/ diagnostikující).
Atmosféra v nemocnicích je skutečně převážně věcná , tak shrnují i autoři ankety. Odpovědí,
které naznačovaly alespoň trochu sou-citu,
vcítění, tedy empatie bylo mizivé procento. Přičemž je to pravděpodobně jediný typ odpovědi,
který pomůže pacientovi k uvolnění, tedy ke snížení stresu, k rozběhnutí rozhovoru, a
následně k odlivu úzkosti. Se snížením úzkosti následně souvisí i pokles hladiny adrenalinu a
dalších hormonů a s nimi i konečně toužená šance pro tělo, aby mohlo fungovat bez blokace a
vyrovnávat se eventuálně s vlastním onemocněním. O vlivu stresu na somatické procesy toho
ostatně stále víme jen velmi málo.
Věcné ovzduší nemocnice a nemocničních rozhovorů pak autoři podle výsledků ankety
shrnují takto:
•
z otázek lze snáze odposlechnout fakta než emoční obsahy
•
na věcném poli se sestra cítí být pacientovi nadřazena
•
bezradnost pacienta lehce obejdeme nabídkou konkrétní pomoci
•
část sester klade důraz na určitý odstup od pacientů
•
pacient napadá svou otázkou pořádkový a hodnotový systém sestry
•
výpověď nemocného vyvolává u sestry nepříjemné reakce
•
sestra si výpověď pacienta vykládá nesprávně a cítí se osobně napadena.(4)
Autoři studie v závěru znovu připomínají, že se zaměřili vlastně pouze na počátek rozhovoru
a na rušivé nebo naopak pomáhající aspekty. Nepopírají, že rozhovory s umírajícími jsou
jedny z nejtěžších. Věří však, že rogersovský přístup, tedy psychoterapii rozhovorem, který
kormidluje sám klient, je možné aplikovat formou jakési malé psychoterapie i na pacienty, a
že je možné si ji osvojit a začlenit do celkové péče.
Výsledky této studie lze objevit např. ve velmi pěkné pastorační knize autorů H. Pery a B.
Weinerta (taktéž východoněmecké provenience) Nemocným nablízku, v kapitole Těžkosti při
vedení rozhovoru.(58 str.43-47) Autoři v ní upozorňují na zevšeobecňující a moralizující
úskalí a radí, jak empaticky reagovat na pacienta. Vyzývají pomáhajícího profesionála i laiky,
aby se nebáli vystavit pacientovým i svým emocím, a aby je následně zpracovávali.
Rozhovor je základním prostředkem pastýřské péče. Slovo a gesto jsou vůbec základními
prostředky lidské komunikace. A člověk je tvor společenský; je zoon politikon, živočich
politický, tzn. že ke svému životu nezbytně potřebuje polis, obec a komunikaci s ní. Proto
veškerá péče o člověka kulminuje právě kolem rozhovoru.
6. Zahraniční pilotní projekt
Téma velmi blízké mému si pro svoji doktorskou práci vybral i reverend Michael Wright
z Velké Británie, nemocniční kaplan (hospital chaplain) v nemocnici Doncaster Royal
Infirmary a postgraduální student na Univerzitě v Sheffieldu. Výzkumnou část své práce
rozdělil do tří etap. V první etapě vytvořil dotazník pro nemocniční kaplany, ve druhé se
zabývá těmi, kdo se podílí či přispívají ( stakeholders ) ke spirituální péči ve zdravotnických
zařízeních. V poslední, třetí fázi se dotazuje přímo hospicových pacientů.
O svém záměru informoval v červenci 1999 v časopisu Hospice Bulletin. O rok později,
v červenci 2000, jeho práce pokročila do třetí fáze. Druhou část právě písemně zpracovává.
Výsledky první etapy připravil k publikování a očekává, že již velmi brzy budou zveřejněny
v mezinárodním odborném časopise Palliative Medicine.
V době dokončování mé magisterské práce nejsou výsledky dostupné zatím ani v časopise ani
na internetu. M. Wright byl však tak laskav a zpřístupnil mi elektronickou cestou dotazník pro
první část svého projektu a resumé připravené pro 5. světovou konferenci o
psychoonkologii.(75,76,77)
6.1 První část doktorandské práce
Dotazník M. Wrighta pro první část jeho projektu nese název A survey of spiritual care
provision within health services a zabývá se mapováním podmínek a způsobů poskytování
spirituální péče ve zdravotnických zařízeních a spirituálními potřebami onkologických
pacientů (viz příloha č.1). Je rozčleněn do 8 okruhů. V 1. okruhu se dotazuje na to, zda ve
zdravotnickém zařízení existuje kaple či modlitebna, zda je tam nějaká ekumenická místnost,
zda mají místnost posledního rozloučení se zesnulým a kdy byly tyto prostory uvedeny do
provozu. Druhý okruh otázek se týká kaplanství a jeho zajištění: Má kaplan k dispozici
místnost pro důvěrné rozhovory, eventuelně pager (pípátko), má přístup k databázi pacientů,
je výlučným poskytovatelem spirituální péče? Třetí okruh se týká personálních záležitostí:
délky placeného kaplanova úvazku, počtu dobrovolných spolupracovníků, poměrného využití
času příslušníky různých konfesí (anglikánské, římskokatolické, ze svobodné církve, z jiné
církve). V okruhu otázek č. 4 se zjišťuje, jaká je kaplanova role v systému zdravotnického
zabezpečení. Co se od něj očekává, jaká odpovědnost, v jakém rozsahu. Zda je jeho
odpovědnost specifikována v popisu práce či v nějaké dohodě. Zda přispívá do výukových
programů a zda má řídící či koordinační funkci v oblasti péče o pozůstalé. Pátý okruh se týká
financování a rozpočtu, šestý koncepce zdravotnických zařízení a psaných informací ohledně
kaplanské služby. Zde je též dotaz, zda existují formuláře k zaznamenávání spirituálních
potřeb pacientů. Sedmý okruh se zaměřuje na identifikaci spirituálních, náboženských a
kulturních požadavků, na to, kdo ji provádí, kdy a čeho se týká.
Poslední, osmý okruh otázek zkoumá různé aspekty spirituální péče z hlediska četnosti: Jak
často potřebují pacienti někoho, kdo by jim naslouchal, kdo by byl s nimi a podpořil je, kdo
by poskytl informace atd. Jak často pacienti usilují předložit někomu následující problémy:
proč zrovna já , bolest, smysl života, hodnota pacientova vlastního života, utrpení, odpuštění,
transcendence, povaha Boha, zájem/starost o příbuzné, smrt a umírání, co bude po smrti,
event. jiné problémy? Jak často vyžadují pacienti následující formy spirituální péče: modlitbu,
četbu, bohoslužbu, obřady, křest, vyznání/zpověď a rozhřešení/absoluci, přijímání/Večeři
Páně, pomazání/posvěcení, poslední rozloučení, event. další?
6.2 Resumé pro první část
Resumé první části pilotního projektu pro 5. světovou konferenci o psychoonkologii konanou
v září 2000 v Austrálii An enquiry into the spiritual care of cancer patients (průzkum
duchovní péče o onkologicky nemocné) je přiloženo k této práci (viz příloha č.2).
Cílem práce bylo identifikovat klíčové momenty spirituální péče o onkologicky nemocné
v hospicích a nemocnicích v Anglii a Walesu, což představovalo 1. část pilotní studie.
Metody: data byla získána pomocí osmidílného dotazníku v 151 hospicích a 194
nemocnicích, a revidována sestavovatelem. Dotazník byl doručen poštou, návratnost činila
76%. Dotazovanými byli nemocniční kaplani (chaplains). Dotazník se týkal
a) infrastruktury poskytované duchovní péče a
b) požadavků pacientů ve věci náboženské a nenáboženské duchovní péče.
Data byla analyzována parametrickými a neparametrickými procedurami.
Zjištěná fakta
ad a) infrastruktura
i) Průzkumem se zjistilo, že ekumenické (multikonfesní) místnosti začaly být v hospicích a
nemocnicích zřizovány v devadesátých letech. Zřizování kaplí v hospicích má od šedesátých
let sestupnou tendenci. V 15% hospiců nemají ani kapli ani ekumenickou (multikonfesní)
místnost.
ii) Komunikace multikonfesní (ekumenické) pokyny byly ustanoveny v 86% nemocnic a
60% hospiců. Asi v 70% nemocnic a 90% hospiců se zjišťují a vyhodnocují (assesssment)
požadavky nemocných ve sféře duchovní, náboženské a kulturní (zjišťuje se rozsah a obsah
případné duchovní aj. péče). Ve více jak 90% jsou k tomu kompetentní i zdravotní sestry.
iii) Kaplanství v nemocnicích byli zaměstnanci v dotovaném (financovaném) kaplanství
křesťany z 98%, v hospicích z 99,6%. Role kaplana v sobě zahrnovala kromě duchovné péče i
jiné úkoly, jako např. vzdělávání personálu a organizaci péče o pozůstalé. Kaplanskou službu
financovalo/dotovalo (funded) kolem 70% hospiců.
ad b) požadavky pacientů
i) Náboženská péče z 9 položek křesťanské péče pacienti nejčastěji požadovali přijímání
(komunio, Večeři Páně), modlitbu a bohoslužbu.
ii) Nenáboženská péče 90% pacientů chtělo většinou někoho, kdo by jim naslouchal. Z 11
duchovních témat (otázek) byla nejčastěji uváděna starost o příbuzné, smrt, utrpení; nejméně
často se objevují otázky odpuštění a transcendence.
Diskuse:
i) ze zjištěného vyplývá, že se v nemocnicích i hospicích upouští od zřizování kaplí
jakožto duchovních ohnisek,
ii) širší rozvinutí role kaplanů (možnost všestrannějšího uplatnění),
iii) rozdílná úroveň poskytovaných služeb v hospicích s konstituovaným a nekonstituovaným
kaplanstvím,
iv) rozsáhlé možnosti v duchovní péči nenáboženského charakteru.
7. Praktická část
7.1 Hypotézy
Cílem naší studie bylo zjistit, zda (a jaké) mají pacienti hospicu spirituální potřeby.
Předpokládaly jsme, a to byla naše ústřední hypotéza, že nemocní v hospicu, popřípadě jejich
příbuzní, budou mít také duchovní potřeby, které však velmi pravděpodobně budou
vyjadřovány jinou, civilnější formou, než tomu bylo v minulosti nebo jak je tomu u hluboce
věřících lidí. I v sekularizovaném světě mají lidé v nouzi řadu spirituálních potřeb. Zaměřily
jsme se tedy na potřebnost duchovní péče; implicitně jsme předpokládaly, že v hospici bude
věnována mimořádná pozornost zvládnutí fyzické (somatické) bolesti. Očekávaly jsme, že
zde budou společně s nemocnými ubytováni i jejich příbuzní, personál hospice že budou
tvořit převážně ženy a že zde budou pracovat řádové sestry a docházet kněží (duchovní).
7.2 Metodika
Abychom zjistily, zda jsou naše předpoklady správné nebo mylné, vypracovaly jsme speciální
cílený dotazník ve čtyřech variantách: varianta I. dotazník určený pacientům hospicu (viz
příloha č.3), varianta II. pro rodinné příslušníky nemocných (viz příloha č.4), varianta III.
pro personál hospicu (příloha č.5) a IV. varianta pro osoby poskytující duchovní péči (příloha
č.6). Deset otázek dotazníku se týkalo hospicové péče a naší problematiky, 6 otázek osobních
dat respondentů a 1 otázka (pod čarou) měla formu výzvy. Dotazník byl rozdáván během 1.
stáže v Hospicu Anežky České v Červeném Kostelci, ve dnech 20. až 27. ledna 2000. Rozdala
jsem celkem 51 dotazníků, vrátilo se mi 49; návratnost tedy činila 96%. Jeden nevrácený
dotazník byl ze skupiny IV. (duchovní) a jeden nadřeknutý dotazník zůstal prázdný, neboť
pacient již upadl do komatu. Vzhledem k tomu, že počet dotázaných je nízký, považujeme
naši anketu za první sondu do dané problematiky.
7.3 Výsledky
7.3.1 Skupina I. pacienti
V první skupině bylo osloveno 10 pacientů. U jednoho již k samotnému vyplnění dotazníku
nedošlo pro pokračující nemoc. Ze zbývajících devíti dotazníků vyplňovali 4 rodinní
příslušníci nemocného, a 5krát jsem se dotazovala a vyplňovala já. Pacienti již nebyli s to
vyplnit dotazník sami. Dotazování tedy probíhalo formou rozhovoru.
Mezi dotázanými bylo 8 žen a 1 muž, ve věku 50 až 92 let. Průměrný věk byl 78 let. Šest
z nich mělo středoškolské vzdělání, 3 pacienti základní. Doba hospitalizace v hospici se
pohybovala mezi jedním týdnem a šesti měsíci; výjimkou byla pacientka, která v hospici
strávila opakovaně rok a půl. Průměrná doba hospitalizace je 20 dnů. Za věřící se považovalo
7 nemocných, za částečně věřící 2, za nevěřícího žádný. Ke katolické církvi se hlásili 4,
k církvi československé husitské 5 pacientů.
Ve vlastní anketní části odpovídali pacienti takto:
Na 1. otázku, jak jste se dozvěděli o hospici, kdo Vám eventuálně poradil? odpověděl 1, že
obvodní lékař, 2 jiný lékař, 1x zdravotní sestra, 2x někdo z rodiny, a 2 pacienti byli místní, 1
neodpověděla. Jako zdroj informací posloužili v našem případě převážně lékaři a zdravotníci,
pak rodina, sousedé a obec.
Na otázku č.2, zda jsou v hospici spokojeni, odpovědělo 8 pacientů ano, a 1 částečně,
s dovětkem: kdybych mohla chodit, byla bych spokojená. Naprostá většina pacientů je i přes
svoji nemoc a chmurné vyhlídky s hospicem spokojena. S dovětku pacientky lze také vyčíst,
jak základní je soběstačnost a fyzické zdraví pro veškeré další vnímání a posuzování.
Na otázku č.3: Co se Vám tu nejvíc líbí? chválili všichni svorně obětavé a ochotné sestry, a
personál vůbec a milé prostředí. Jmenovitě uváděli:
obětavost sestřiček, velmi dobré zacházení, neslyšíte špatné slovo
ochotné, hodné sestřičky, vstřícné, vyhoví
poměr sester k pacientům, vyhoví, přijdou
přístup personálu
prostředí, vlídnost a ochota personálu
obětavost personálu, velká ochota sloužících, čistota a vybavení zařízení, slušnost
vzorná obsluha, milé prostředí
milé sestřičky, ochotně pomáhají
obětavé sestry
Opačná otázka (č.4): Co se Vám zde nejvíc nelíbí? zůstala 7krát bez odpovědi, jednou je
jmenována kuchyně, a to, že pacientka nemůže chodit, a jednou odpověď zní má to ještě
nedostatky, ale celkem se mi tady líbí. Dvakrát byla vyslovena jistá nespokojenost, jinak
zůstávali pacienti v kategorii spokojenosti.
Na otázku č.5: O čem nejvíce přemýšlíte? se pacienti buď rozhovořili nebo naopak zmlkli,
přičemž bylo vidět, že jim hlavou víří myšlenky a vzpomínky. Nebyly výjimkou slzy a silné
emoce. Nejčastěji probírali život a vzpomínali na mládí (3x), na rodiče (2x), přemítali o smrti
(3x), o nemoci (1x), dovolávali se Boha (1x), chtěli se zbavit bolesti (1x).
Jedna pacientka (75 let) nebyla dodnes smířená s křivdou ze strany katolického
faráře. Vyprávěla se slzami v očích, že si probírá celý život, úmrtí v rodině,
křivdy, zvláště ze strany katolického faráře, který všem podal ruku, jen ji (je
československého vyznání) a jejímu manželovi (římskokatolík) ne. Přitom žili ve
smíšeném manželství velmi svorně, společně se modlili každý večer, manžel byl
vždy solidární se svojí ženou. Po této události se k ní ještě více přimknul a
institucionální katolické církvi odcizil. Přesto její ponížení neodeznělo.
Jiná pacientka (50 let) velmi zrale shrnuje stav své mysli: to víte, když je zle,
dovolává se člověk Boha hodně myslím na nemoc, jinak se snažím být veselá,
chci ulehčit sestřičkám, nechci otravovat okolí taky pláču slzy někdy přinášejí
úlevu.
Jiná (89 let) přemýšlí o tom: že je zde vložená velká investice, která je prospěšná
pro staré nemohoucí lidi. Aby bylo takového zařízení u nás více.
Otázka č.6: Myslíte si, že je dobře, že se o Vás starají i řádové sestry? byla po příchodu do
hospicu škrtnuta, neboť v Hospicu Anežky České řádové sestry nepracují.
Otázku č.7: Myslíte si, že je dobře, že sem dochází kněz/duchovní? zodpověděli nemocní
takto:
ano ne částečně nevím
8001
Osm z devíti dotázaných si tedy myslí, že je to dobře, když do zařízení docházejí duchovní
nebo kněží.
Na otázku č.8: Využil jste někdy služeb kněze/duchovního? odpověděli 6krát ANO a 3krát
NE. Přičemž ovšem se 2 pacientky podivují, že jim nikdo neřekl, že sem chodí i duchovní
z československé církve husitské. Jedna řeší situaci tak, že navštěvuje katolickou mši, jedna
služeb duchovního nevyužila.
Otázka č. 9: Co by se zde mělo nejvíce zlepšit? zůstává 7krát zodpovězená slovy nevím nebo
nic. Jedenkrát odpověď zní: nevím, v našich zdravotnických zařízeních jsem nepoznala nic
lepšího a jednou usnadnit práci sestřičkám, zvedáky aj. .
Z odpovědí na otázku 9 stejně jako na otázky 2 4 vyplývá, že pacienti jsou spokojeni a že
jsou si vědomi, že je o ně maximálně kvalitně pečováno. Výstižná je odpověď: v našich
zdravotnických zařízeních jsem nepoznala nic lepšího .
Na otázku č.10: Co byste chtěl/a poradit (vzkázat) lidem, kteří jsou vážně nemocní, podobně
jako Vy? odpovídali dotázaní takto:
aby se nebáli svěřit do péče hospicu
aby se nebáli pobytu v hospicu
kteří budou opravdu nemocní, aby neváhali a přišli do hospicu
aby se nebáli využít služeb hospice
důvěřujte lékařům, sami sobě, Bohu, životu
aby měli trpělivost, a trénovali mozek
hlavně, aby se lidi měli rádi, měli porozumění jeden pro druhého
aby rozdávali radost, nebrali si to tak
aby si vyhledali dobrého lékaře
4 z 9 pacientů jednoznačně doporučují vyhledat a spolehnout se s důvěrou na hospicovou
péči. Pátá vybízí k důvěře všeobecně, nejen lékařům, ale i nás samých k sobě, k Bohu a k
životu. Další vyzdvihují trpělivost, mezilidské porozumění a laskavou vstřícnost, rozdávání
radosti, a odhodlanost najít si dobré lékaře.
Na otázku č.11 uvedenou pod čarou a v závorkách odpovědělo sedm pacientů.
(Jaké je teď Vaše největší přání?)
zdraví , vzápětí zmiňuje svůj věk a dodává: aby se lidem dobře žilo, na sebe už
nevztahuji nic.
nevím, asi být zdravá, nebýt nikomu na obtíž, dokázat důstojně odejít.
abych se ještě dostala domů, a setkala se s dětmi (ve zdraví)
aby se snacha uzdravila, aby se syn netrápil, utekl taky hrobníkovi z lopaty
Poděkovat za péči a ochotu, že se mě zde zdravotní stav zlepšil. Nějaký rok být ještě
na světě a dostat se domů
Ono strašně záleží na rodinném zázemí, když Vás rodina podrží je to fajn, když Vám
dává najevo, že jste na překážku je to zoufalé.
2krát ----
aby se stav mého nemocného zlepšil
V odpovědích na naši poslední otázku týkající se momentálního největšího přání se objevilo
5krát výslovně zdraví , 4x osobní a jednou zdraví blízkého člena rodiny. V další odpovědi je,
zdá se, implicitně obsaženo také, mluví se ale o nutném zázemí, které je důležité ke snášení
životního údělu. Dvakrát zůstala otázka otevřená. V posledním případě odpovídala při
vyplňování dotazníku, jak se zdá, spíše příbuzná (dcera), než nemocná.
Závěr
Na závěr můžeme konstatovat, že pacienti dotazovaní v Hospicu Anežky České se považovali
všichni za věřící nebo za věřící částečně a hlásili se k církvi katolické nebo československé.
S hospicem a s hospicovou péčí vyjadřovali přesvědčivou spokojenost, zmiňované nedostatky
se týkaly spíše jejich zdravotního stavu ( kdybych mohla chodit ). Všichni bez rozdílu si
chválili obětavý a vstřícný personál (sestřičky, ošetřovatelky, lékaře, dobrovolné pochůzkáře
atd.) a negativní připomínky neměli žádné. Naopak vyjadřovali pochopení pro těžkou práci
sester a ošetřovatelek.
Osm z devíti dotázaných soudí, že je dobře, že do hospice přicházejí duchovní, jejich služeb
však využily jen dvě třetiny z nich. Personál o této možnosti zřejmě moc nemluví, pokud není
dotázán přímo nemocným. Takže se např. mohlo stát, že pacientka hospitalizovaná již více
měsíců se dozvídá teprve ode mě, že do zařízení docházejí i duchovní jiných denominací, než
katolické. O tom, že se přímo v budově hospice nachází kaple, vědí pravděpodobně všichni
hospitalizovaní, neboť je to prezentováno v informačních materiálech Hospicu Anežky České.
Kaple je zřizovateli označovaná za ekumenickou, bohoslužby zde koná především katolický
duchovní. I zmíněná pacientka do ní občas dochází, neboť jí konfesní rozdíly bohoslužby
nevadí a považuje se za zralou a dospělou osobu, která si dokáže vybrat podstatné a vytvořit
vlastní úsudek.
Jinak se pacienti o duchovních potřebách explicitně nezmiňují. Přemýšlejí spíše v rovině
lidských vztahů. U odpovědí je třeba vzít v úvahu, že hospitalizovanými byly zhruba z 90%
ženy. Pacientky přemýšlely o svém mládí, o rodině, o rodičích, bojovaly se svými pocity, se
vzpomínkami krásnými i ponižujícími. Bylo možno sledovat, v jaké fázi psychické odezvy se
ta která pacientka nachází.
Zvláště u otázky č.5 se některé z žen rozplakaly, jejich mysl byla plná emocí a vzpomínek.
Když jsem se jich o chvilku později zeptala, zda si přejí, abych odešla, nebo zda dotazování
raději ukončíme či přerušíme, odpovídaly: Jen zůstaňte. Cítila jsem z jejich strany velkou
potřebu sdílet se, hovořit. Potřebu smět a moci hovořit o tom, co jim leží na srdci, či co jim,
jak se říká, táhne hlavou.
7.3.2 Skupina II. příbuzní a přátelé
Ve druhé skupině jsem oslovila 9 lidí, kteří přišli do Hospicu Anežky České na návštěvu
svých blízkých. Byli to převážně příbuzní hospitalizovaných, ve věku 16 až 82 let. 7 žen a 2
muži. Průměrný věk 48 let. Pouze dva z nich byli ubytovaní přímo v hospicu společně se
svým nemocným na pokoji. Dva dosáhli vysokoškolského vzdělání, 4 mají úplné střední, 2
střední a jeden základní vzdělání. Za věřící se považovali 3 z nich, 1 neví, 5 zatrhlo odpověď
věřící částečně . K církvi katolické se přihlásilo 6 z nich, k československé husitské 1, k žádné
2. Situaci názorně ukazuje tabulka.
vzdělání: základní odborné střední vysokoškolské
1242
Považujete se
za věřícího: ano ne částečně
3 0 5 1x nevím
Hlásíte se
k církvi: katolické evangelické čs.husitské jiné žádné
60102
Odpovědi ve vlastní anketní části:
Otázkou č.1: V jakém vztahu k nemocnému jste? jsme zjistili, že 8 z nich je k nemocnému
v příbuzenském vztahu (2x manžel/ka, 4x syn/dcera, 1x snacha, 1x vnučka) a jednou se
jednalo o studentku evangelické akademie na pravidelné návštěvě.
Na otázku č.2: Jak často chodíte do hospice? odpověděli respondenti takto:
denně 1
1x týdně 0
jak to dovoluje čas 6 (2x, 3x, 4x týdně)
jsem zde hospitalizován
společně s nemocným 2
jinak...
Dva z dotázaných jsou ubytováni společně s pacientem, jedna dochází do hospice denně,
ostatní tak, jak jim to umožňuje čas.
Podle otázky č.3: Jak jste se dozvěděl/a o hospici? Kdo Vám řekl? jsme se dozvěděli, že
zdrojem informací byli 5x lékaři (obvodní či specialisté), 1x zdravotní sestra, 1x noviny,
televize či rozhlas, 1x věřící kamarádka a 2x byli respondenti místní.
Na otázku č.4: Měl/a jste strach z toho, jak to bude v hospici vypadat? odpověděli takto:
ano ne částečně
243
Lze shrnout, že 2 z dotázaných přiznali své obavy z toho, jak to bude v hospici vypadat, 3 pak
uvedli, že pociťovali obavy částečné. Zbývající 4 strach nepociťovali.
V otázce č.5: Co Vás nejvíce překvapilo v pozitivním slova smyslu? (uveďte stručně) jsme
mohli číst:
přístup personálu
citlivý, velmi obětavý přístup k pacientům, (klidné) uklidňující prostředí plné
tolerance a lásky (evokuje představu domova)
personál
vztah personálu k nemocným, klid, pohoda
ochota celého zdravotnického i pomocného personálu
báječné přijetí
pěkné prostředí, cit a vztah k nemocným
čistota, krásné prostředí, ochota personálu
vybavení, ochota personálu, slušnost
Ve všech devíti odpovědích se vyzdvihuje pozitivně personál hospice, jeho vztah k nemocným
a ochota, dále klidné prostředí, čistota a v neposlední řadě vybavenost hospicového zařízení.
Otázka č.6: Co Vás nejvíce překvapilo v negativním slova smyslu? zůstala ve všech 9
případech nevyplněná nebo zodpovězená slůvkem nic .
Žádná negativa tedy naše respondenty nepřekvapila. Lze si též představit, že nestála za
zmínku, či zůstávala daleko v pozadí za tím, co pozitivního hospic příbuzným těžce
nemocných pacientů nabízel.
V otázce č.7: Byl jste překvapen, že je tady možné hovořit s řádovými sestrami a s kněžími?
byla po příchodu do hospice škrtnuta slova s řádovými sestrami protože zde, v neshodě
s našim původním předpokladem, nepracují. Dotázaní odpověděli takto:
ano ne částečně
152
Jedna dotázaná otázku nezodpověděla. Jisté nebo částečné překvapení udali 3 dotázaní.
Otázka č.8: Vítáte možnost rozhovoru s těmito lidmi?
ano ne podle okolností
702
Mezi dotázanými nebyl žádný, který by se kategoricky vyhýbal rozhovoru s knězem.
Na otázku č.9: Co Vás nejvíce trápí? Jaké otázky si nejvíce kladete? odpovědělo 6
dotázaných, 3 se zdrželi. Cituji jednotlivé odpovědi:
Nemoc manželky.
Snad to, že péči o maminku nedokážu zvládnout sama.
Zda by nebylo možné pro staré i nemocné lidi zřídit více takovýchto zařízení, pro
klidné dožití.
Bude více takových Hospiců?
Aby bylo takového zařízení u nás více.
Proč je na světě tolik utrpení a zla.
Souhrnně lze konstatovat, že 3 dotázaní si přejí, aby bylo hospicových zařízení více, další 3
pak spíše řeší osobní nebo obecný problém nemocí a utrpení na světě. Poslední odpověď
(vlastně otázka) shrnuje obvyklou formou zásadní lidský problém.
Na otázku č.10: Co byste doporučoval změnit, zlepšit? odpověděly již pouze dvě osoby, a
sice:
Přístup lidí k sobě.
Vybudování takovéhoto zařízení v každém okrese.
7krát zůstala kolonka dotazníku prázdná.
Na otázku č.11 uvedenou pod čarou a v závorkách kupodivu reagovalo ještě 5 osob. (Jaké je
teď Vaše největší přání?)
Zlepšení zdravotního stavu manželky
Zdraví celé naší rodiny
Aby maminka, až bude odcházet, prostě jen usnula, netrpěla a aby se nebála
Aby maminka zemřela co nejdříve a hlavně v klidu a bez bolestí. Teď už ji nelze léčit,
jenom dosloužit.
Aby se zdravotní stav alespoň udržel a maminka byla v domově důchodců ještě
nějaký rok spokojená, měla péči jako v hospicu.
Třikrát se v přáních vyslovuje silná touha po zdraví, ať už konkrétního nemocného nebo celé
rodiny; dvakrát je předmětem bezbolestná a klidná smrt.
Závěr
Lze se domýšlet, že dotazník týkající se péče o těžce nemocného příbuzného vyvolá
v respondentech celou řadů emocí, a to vzhledem k mezní životní situaci jakou těžká nemoc
a konkrétní blízkost smrti je , emocí velmi silných. I náš dotazník zřejmě rozvířil mysl a
znovu nastolil těžké životní otázky. To byl asi také jeden z důvodů kvapného vyplnění a
prázdných kolonek. Nicméně všichni oslovení i přes jisté rozpaky nakonec anketu vyplnili.
Jen jedna osoba se mnou navázala krátký hovor.
Devět dotázaných příbuzných není ekvivalentní devíti pacientům. Někteří pacienti nemohli
být dotazování (pokročilá demence nebo zmatenost nebo silná spavost eventuálně kóma).
Jejich příbuzní však odpověděli. A naopak: hovořila jsem s některými pacienty, které za celou
dobu mého pobytu (a i mnohem déle) nikdo nenavštívil. Což bylo pro mě zarážející, nicméně
je spravedlivé dodat, že v době mé stáže byla ve východních Čechách sněhová kalamita a
někteří příbuzní bydleli značně daleko.
7.3.3 Skupina III. personál hospice
Ve třetí skupině jsem oslovila celkem 26 osob, všichni oslovení dotazník vyplnili. Někteří se
krátce zdráhali, jiní se vyptávali, a chtěli specifikovat otázky. Nikoho jsem samozřejmě
nenutila, zvídavé jsem však vybízela, aby se vyjádřili písemně, případně navrhli svoji
variantu. Jedna dotázaná vyplnila dotazníku jen půlku, pravděpodobně neobrátila anketní list.
Personál působil velmi mladě, věkové rozpětí 19 až 64 let. Tři dotázaní svůj věk neuvedli.
Průměrný věk se pohyboval kolem 40 let. V hospici jsou zaměstnány převážně ženy. Oslovila
jsem zaměstnance na obou odděleních, celkem 22 ženy a 4 muže. Jejich vzdělání, pracovní
zařazení a konfesní příslušnost lze vyčíst z následující tabulky.
vzdělání: základní odborné úplné střední VŠ
1 8 14 3
v hospici
pracuji jako: lékařka ošetřovatelka zdrav. sestra dobrovolnice aj.
1 11 10 4
považujete se
za věřící ano ne částečně
23 0 3
hlásíte se
k církvi: katolické evangelické čs.husitské jiné žádné
21 1 0 1 3
Ve vlastní anketní části odpovídali takto:
Otázka č.1: Přicházíte do denního styku s umírajícími. Myslíte si, že umírajícím nejvíce
chybí:
somatická péče (som)
psychická péče (psy)
přítomnost příbuzných a přátel (ppp)
spirituální/duchovní péče (s/d)
Pouze 1 respondent (36 let, muž) výslovně uvedl na prvním místě somatickou péči,
s vysvětlením, že není-li utišena fyzická stránka, nemá pacient na nic jiného myšlenky. Teprve
je-li (fyzická) bolest snesitelná, pod kontrolou, nastupují potřeby další.
24 let, žena uvádí: Nedá se posoudit; jedno bez druhého by nešlo.
28 let, žena: Samozřejmě, že musí být splněny všechny potřeby, všechny tyto 4 okruhy.
45 let, žena klade mezi somatickou a psychickou péči rovnítko.
Ostatní dotázaní, zdá se, mají otázku zvládnutí fyzické bolesti jako zcela samozřejmý
předpoklad, (jedná se přece o hospic! a ten to zvládnout umí); a volí mezi dalšími možnostmi,
eventuálně je dále specifikují:
Někteří zaškrtávají všechny
tři možnosti současně 6x psy+ppp+s/d
někteří vybírají dvě 7x, z toho 5x ppp+s/d a 2x psy+ppp
někteří jednu. 9x, z toho 7x ppp a 2x s/d
Vzato z jiné stránky:
som je zvolena 1x, zdá se, že se většinou mlčky předpokládá
psy je zvolena 7x
ppp je zvolena 20x
s/d je zvolena 13x.
4 dotázaní zdůrazňují skutečnost, že je to velmi individuální.
Žena, 39 let, poznamenává, že v hospici je snaha pečovat o všechny tyto oblasti, ale
přítomnost příbuzných (ppp) lze těžko nahradit.
Žena, 57 let, uvádí, že psychická a spirituální péče se prolíná a vzájemně doplňuje; a na
stejnou úroveň s nimi staví přítomnost rodiny.
Na otázku č.2: Máte dojem, že prostředí a péče v hospici je pro umírající lepší než v běžných
nemocnicích? odpověděli všichni svorně 26krát ano.
Na otázku č.3: Myslíte si, že umírající mají potřebu duchovní/spirituální pomoci?
odpověděli takto:
ano částečně ne nevím
21 4 0 1
(1x věřící) (1x záleží jak kdo) (je to individuální)
Lze konstatovat, že 20 respondentů odpovědělo všeobecně ano, myslí si, že všichni umírající
potřebují na své poslední cestě duchovní čili spirituální pomoc. Zbývajících 6 diferencovalo:
věřící ano, nevěřící ne, záleží jak kdo, částečně, je to individuální.
Otázka č.4: Byl/a jste osobně svědkem toho, že by /Vás/ umírající žádal o spirituální pomoc?
ano ne
17 9
Sedmnáct pracovníků hospicu odpovědělo, že byli svědky žádosti o spirituální pomoc, jedna
z nich připsala, že takovou pomoc i samy nabízíme . Jak vyplyne z otázky další, pouze 10
z těchto 17 dokázalo zmíněnou situaci popsat. Ostatní ji stručně vystihnout a popsat neuměli,
odpověděli obecně nebo nenapsali vůbec nic.
Devět respondentů odpovědělo ne, nebyli tedy svědky, nikdo je nežádal. Jedna z nich (žena,
57 let, již v důchodu, v hospicu jako zdravotní sestra-dobrovolnice) však poznamenává, že
umírající většinou nežádá přímo, ale neodmítá nabízenou spirituální pomoc. Když nemocný
cítí, že se blíží konec, zpravidla neodmítne modlitbu, nebo nabídnete-li mu návštěvu kněze.
Otázka č.5: Jestliže ano, popište stručně jakým způsobem se tak stalo
/1-3 případy/.
Tři dotázaní z těch 17 situaci nepopsali. Další 3 nedokázali situaci shrnout a ve stručnosti
zapsat. Jedna uvedla, že každý člověk má individuální spirituální potřeby . Deset
zaměstnanců, tedy větší polovina, se k bližšímu popisu odhodlala. Tato pasáž je pro mou
studii stěžejní, cituji proto všechny odpovědi, tak jak v dotaznících jsou. V závorkách na
konci citátů je uveden věk respondentek, nikoli odkaz na prameny či literaturu. Autorky všech
následujících výpovědí jsou ženy.
Pacient si žádal přítomnost sestry, faráře. (43 let)
Žádal o návštěvu kněze. (43)
Potřeboval se vypovídat ze svých problémů, trápení. (60)
Umírající pacient cítil, že se blíží konec, poprosil mě, abych zavolala pana faráře, aby jej
zaopatřil. (21)
Posledních 17 let jsem pracovala na onkologickém oddělení. a) Dlouhodobý pacient při mé
noční službě umíral, a prosil mě, abych se s ním místo jeho ženy, která tam v té chvíli nebyla,
modlila. Držel mě za ruku, nazýval mě při matném vědomí jménem své ženy a nad ránem
klidně zemřel.
b) Na tomtéž oddělení při stejné situaci si pacient přál vidět svého syna vojína. Bylo třeba
velkého úsilí. Syn přijel, otec se dočkal a při synově přítomnosti a posile zemřel.
c) Asi méně obvyklé: na porodním sále mě matka po porodu děcka zjevně bez
životaschopnosti (předčasný porod) úpěnlivě prosila, abych děcko pokřtila. Udělala jsem to,
jak nejlépe jsem uměla, ještě před skonem děcka. Matka bolest přijala vyrovnaně. (64)
Ve většině případů šlo o obavu a také trochu o výčitky svědomí pro dlouhou odluku od živé
víry. Potom prosili o pomoc před příchodem kněze, např. při zpytování svědomí. Někteří
velmi vítají, když se s nimi modlíme. Další dotazy jsou po smyslu utrpení a co bude potom .
K těmto otázkám v poslední fázi života přistupují ti lidé, kteří se při předchozím pobytu o
nich nechtěli bavit, nebo víru popírali (nechtěli mít) anebo k nám přišli na posledních pár
hodin naprosto neinformovaní o své nemoci a prognóze. (39)
Jedna žena po celou dobu pobytu odmítala duchovní péči, až teprve, když byl její stav velmi
vážný, nemohla už mluvit, něco chtěla, jmenovala jsem všechno možné, na vše kývala
negativně, už jsem nevěděla co, nabídla jsem jí, že jí zavolám kněze. Rozzářila se a přikývla.
Zemřela za několik hodin smířená s Bohem i lidmi. Takových případů bylo za ta léta více,
nebudu se zde rozepisovat, někdo žádá kněze, jiný modlitbu, někdo chce vědět, co je za
horizontem smrti, někdo si zkrátka potřebuje seřadit životní hodnoty... (28)
Myslím, že otázka: Jak může Bůh toto dopustit? Proč to udělal právě mě... je vyjádřením
duchovních potřeb. (24)
Prosil o četbu vlastní duch. četby; prosil o modlitbu žalmů; prosil o zajištění přítomnosti na
mši sv. (50)
a) Pacient nežil podle přikázání, požádal o kat. kněze a kromě svátostí měl hlavní přání podat
knězi ruku na smíření s církví. b) Jiný
Vy se máte, vy máte svého Pána Boha. Odpověď:
Vy můžete mít také, jestli chcete. Informován ostatní personál, zprostředkováno pozvání
kněze. Křest. c) Chtěl bych si urovnat všechny svoje věci (rozdělení majetku, usmířit se
s příbuznými), zavolat kněze. (58)
Otázka č.6: Myslíte si, že duchovní /kněží, faráři, kaplani.../, kteří docházejí do hospice,
jsou pro umírající jednoznačným přínosem? byla zodpovězena 19x ano. Zbylých 6
respondentů zvolilo odpověď částečně . Dva z nich svůj názor upřesnili: pro věřící ano, pro
nevěřící ne. Jeden dotazník zůstal od otázky č.6 (druhá strana anketního listu) nevyplněn.
ano částečně ne nevím
19 6 0 0
Více než 3/4 dotázaných soudí, že duchovní je pro umírající jednoznačným přínosem.
Otázka č.7: Někteří pacienti se nepovažují za věřící. Myslíte si, že i oni mají potřebu hovořit
s někým o hodnotových orientacích (o smyslu života, smyslu utrpení, smyslu umírání atd.)?
byla zodpovězena takto:
ano někdy ne nevím
17 7 0 1
Sedmnáct respondentů, tedy o dva méně než v předešlé otázce, soudí, že i nevěřící mají
potřebu s někým hovořit o hierarchii životních hodnot.
V otázce č.8: Máte pocit, že práce s umírajícími je psychicky náročná? přiznala velká
většina dotázaných své práci vysokou nebo značnou náročnost. Pouze 4 vnímají svou práci po
stránce psychické jako normální pracovní vytížení. Konkrétně odpověděli takto:
ano částečně jako každá jiná ne
16 5 2 2
Podobně jako v předchozí otázce jsme se chtěli i otázkou č.9 nepřímo dotknout
psychologického problému vyhoření . Formulovali jsme:
Myslíte si, že budete v hospici pracovat:
dlouhodobě několik let uvažuji o odchodu nevím
9+1 4 0 10+1
Z výsledků vyplývá, že nikdo z respondentů aktuálně neuvažuje o odchodu, 10 osob neví a 1
sděluje, že nelze definovat . Pouze 5 z těchto 11 je však kmenovými zaměstnanci hospicu.
Ostatní jsou dobrovolníci, většinou důchodového věku, kteří v hospici pracují podle potřeby.
Za svoji práci nejsou honorováni. Jedna dotázaná byla stážistka, zdravotní sestra.
14 respondentů vidí své zaměstnání v hospici v perspektivě dlouhodobé, určitě alespoň
několika let. Jedna (57 let, zdravotní sestra v důchodu, dobrovolnice) uvádí: pokud mi síly
stačí . Jiná (28 let, taktéž zdravotní sestra, v hospicu již 4 roky) připisuje, že člověk stejně
nikdy neví .
Otázkou č.10 jsme se chtěli dotknout fenoménu tabuizace smrti. Ptali jsme se:
Myslíte si, že jsou lidé informováni o závěru života /problematice umírání/
dobře částečně nedostatečně vůbec ne
0 6 14 5
Pět respondentů soudí, že veřejnost není informována vůbec. Ostatních 20 se přiklání
k částečným, převážně však nedostačujícím informacím.
Závěr
Tak jak jsme předpokládaly, jsou zaměstnankyněmi hospicu převážně ženy. V naší anketě se
to projevilo v poměru respondentů: 22 žen ku 4 mužům. Ve skutečnosti je převaha žen ještě
větší. Řeholní sestry na rozdíl od naší původní představy v Hospicu Anežky České nepracují.
Výjimkou mohou být studentky na stáži budoucí zdravotní sestry nebo ošetřovatelky. Ale to
se stává zřídka. V České republice existuje hospic vedený řádovými sestrami alžbětinkami;
Hospic Anežky České však funguje velmi civilně.
Vzhledem k pokrokům, kterých bylo v posledních desetiletích v paliativní medicíně dosaženo,
jsem předpokládala, že fyzická bolest onkologicky nemocných bude zvládnuta, že pacienti
nebudou nesnesitelně trpět. A skutečně převážná většina respondentů z řad personálu
považuje zvládnuté somatické symptomy za neodmyslitelné a nutné minimum péče o
nevyléčitelně nemocné. Jelikož právě toto bývá v hospicové péči zvládnuto na výbornou,
otevírá se celá škála dalších potřeb, zvaných zkráceně psycho-socio-spirituální. Naše anketa
ukazuje, že z pohledu personálu chybí pacientům ponejvíce sociální aspekt, tedy přítomnost
příbuzných a přátel, pak duchovní či spirituální péče a pak péče psychologická. Odpovědi
našich respondentů na otázku č.1. dokládají názorně, že oddělit od sebe tyto tři složky není
jednoduché a snad to ani není nutné.
Na špici chybějících potřeb se zcela logicky ocitá přítomnost příbuzných a přátel, neboť tuto
potřebu nemůže naplnit žádné sebelepší zařízení ani ideální hospicoví pracovníci. Ostatní
složky péče o nemocné pokrývá velmi dobře hospicový program.
Zřizovatelem Hospicu je Diecézní charita, účelové zařízení katolické církve, předpokládaly
jsme proto, že zaměstnanci hospicu budou věřící lidé. Všichni dotázaní se skutečně za věřící
nebo alespoň za částečně, určitým způsobem, věřící považují, kromě tří se hlásí i k církevním
institucím. Devět z nich přiznává, že je zatím nikdo nežádal o duchovní službu nebo její
zprostředkování. Cca jedna čtvrtina z nich si myslí, že duchovní pomoc nepotřebují všichni,
ale jen někteří. Také v otázce kontaktu s duchovním (knězem) existuje názorový rozptyl.
Nicméně z dotazníku i z mého pobytu v hospici se zdá vyplývat, že někteří lidé, tedy i
personál, jsou na duchovní potřebnost eventuálně nepotřebnost nemocných citlivější a
vnímavější než ostatní. Jsou nadáni (mají vypěstovánu) rozlišovací schopností v této oblasti.
7.3.4 Skupina IV. osoby poskytující duchovní péči
V skupině IV. jsem oslovila celkem 6 osob. Jeden z oslovených (řk farář, cca 40 let) dotazník
nedodal. Zbývajících 5 anketu vyplnilo, tři z nich laskavě připsali i osobní výpověď. Věk
dotázaných činil: 29, 43, 59, 65 a 80 let. Dvě oslovené byly ženy (farářky CČSH) a 3 muži (řk
faráři). Všichni se přirozeně považují za věřící a mají vysokoškolské teologické/ dříve zváno
bohoslovecké/ vzdělání. Jeden z nich (muž, 65 let), katolický kněz, nyní již na důchodě,
dochází již půl roku do hospicu denně. Lze říci, že je dobrovolným (tzn. neplaceným)
pracovníkem hospice. Další tři hospic navštěvují podle potřeby, na něčí žádost nebo pozvání.
Poslední dotázaný (muž, 80 let) byl v hospici jako přechodný pacient.
Ve vlastní anketní části odpovídali duchovní takto:
Otázka č.1: Myslíte si, že je poskytování duchovní péče těžce nemocným a umírajícím:
bezpodmínečně nutné vhodné podle okolností není nutné
1 4 (+1) 0
Pouze nejmladší z respondentů (muž, 29 let) se domnívá, že poskytnout duchovní péči je
bezpodmínečně nutné, všichni ostatní se shodují, že je to vhodné. O jisté potřebnosti duchovní
péče jsou tedy přesvědčeni všichni. Jedna dotázaná dodává, že to závisí na okolnostech, jiný
připisuje: těm, kteří jsou věřící . Kategorická nutnost je objevuje pouze u nejmladšího
duchovního. Ostatní projevují toleranci. Zdá se, že mají větší životní zkušenost, jak plyne i
z odpovědi na otázku č.2.
Otázka č.2 zněla: Předpokládáme, že věřící člověk přivítá rozhovor s duchovním. Přijímají
Vás i nevěřící? V odpovědích se objevuje 4krát parciální přijetí.
ano ne někdy
1 0 3 (většinou ano 1)
Kněz, který je posledního půl roku v hospici přítomen denně, odpovídá jednoznačně ano,
přijímají ho i nevěřící. Vzápětí v otázce č.3 dodává, že však nelitují, že se v životě nestarali o
duchovní hodnoty . Z otázky č.5 plyne, že jsou hlavně vděčni za návštěvu, vyjadřují svou
starost o rodinu, děti a vnoučata apod. V otázce č.7 se znovu objevuje, že nemocní jsou
většinou rádi, když je kněz navštíví, ne tak ovšem příbuzní. Ti často návštěvě duchovního
brání. Nepřejí si ji.
Odpověď na otázku č.3: Litují umírající, že se nezačali o duchovní hodnoty starat už dřív?
také není jednoznačná.
ano ne někdy
většinou ano 1 2 2
Jednou odpověď zní většinou ano , 2x ne a 2x někdy s dovětkem, že litují, že si je včas
neprohloubili . Jak se zdá, i náš velmi malý vzorek, pouhých 5 respondentů, postihuje skoro
celou šíři názorů.
Otázka č.4: Jste přesvědčen o tom, že se věřícím umírá snadněji než nevěřícím? vyznívá
jednoznačněji. 4x ano a 1x částečně podle okolností, s důležitým dovětkem: o něco snadněji
ano, záleží snad na tom, do jaké míry je ještě nevěřící ve chvíli umírání a jaký vedl život .
ano částečně podle okolností ne
4100
Otázka č.5: S jakými problémy nebo dotazy se ve styku s umírajícími nejčastěji setkáváte?
Vypište prosím stručně 1 5 problémových okruhů:
Cituji všechny odpovědi v zásadě tak, jak byly na anketní list vepsány. Čísla v závorkách
znamenají věk respondenta.
Starost o děti a vnoučata. (65 let)
Velice záleží v jakém stádiu smíření se nemocný i rodina nachází. Většinou zaznívá
bezpočet PROČ? A zároveň obhajoba dosavadního života nemoc viděna jako trest a
řeší problém za co? (43)
1) Smysl utrpení; 2) pomoc víry v utrpení. (29)
Problém dlouhého trápení
už bych chtěl umřít (u pacientů vysokého věku).
Potřeba odpuštění Bůh mi může ulehčit.
U lidí oddaně, poslušně věřících klid a vyrovnanost. (59)
U průměrných věřících se neprojevuje téměř žádná hříšnost, spíše naopak. Když jsou
ve stáří nemohoucí, nemohou nic dělat, tak mnozí uvádějí, kdyby si je Pán Bůh vzal už
k sobě. Přemnozí staří, zvláště nemocní lidé, rádi se setkají s knězem, který jim
zprostředkuje duchovní útěchu a očekávají tak, či přivítali by, i uzdravení. (80)
Otázka č.6: Pracujete také s rodinou? (nebo omezujete své působení pouze na pacienty)
byla zodpovězena 1x záporně. 4x odpověď zněla podle okolností většinou ano.
ano podle okolností ne
1. 4 1
Otázka č.7: S jakými problémy nebo dotazy se ve styku s rodinami umírajících nejčastěji
setkáváte? Vypište prosím stručně 1 5 problémových okruhů.
Cituji odpovědi, v závorkách je opět uveden věk respondenta:
Proč jejich blízký trpí, když byl hodný. (29)
Někteří příbuzní nechtějí kněze, aby nemocného navštívil i když každý nemocný je
rád většinou. (65)
Těžko se smiřují se zásahem těžké nemoci právě v jejich rodině palčivé otázky
proč
proč právě jejich blízký a proč právě oni...
Problém: dávat nemocnému naději - nebo pravdu o jeho stavu? (nemocný si je víc
vědom jak to je...)
Chtějí, abych se s nimi za nemocného modlila nebo spíš, abych ho zahrnula do
přímluv při bohoslužbách (to druhé méně často nebo anonymně, nejmenovat!). (59)
Často se ptají, proč právě oni členové jejich rodiny musí trpět, umírat, přijít k úrazu
(zvláště mladší či ve středních létech). Velmi těžko toto přijímají jako prozřetelnostní
řízení Boží. (80)
Opět záleží na stádiu přijmutí nemoci a na vyrovnání s faktem smrti. Většinou
v počátcích obavy, jak bude reagovat nemocný, co mu říct (pravdu? té se bojí, že je
krutá, zlá...). Často obavy i jak bude samotná smrt vypadat zda sami zvládnou i tu
poslední chvíli s nemocným... (43)
Zde nadřeknuté problémové okruhy se pokusím shrnout zhruba takto: častý je problém
utrpení chápaný jako (nespravedlivý) trest. V pozadí je představa spravedlivě zařízeného
světa: Zdraví a blahobyt je přece požehnáním od Hospodina, to se dočteme už ve Starém
zákoně. Naopak nemoc a neštěstí je trestem za naše viny.
Když už ne blahobyt, pak alespoň zdraví je považováno za nárok, naopak nemoc za
nespravedlnost. Někdy se vynořuje problém smyslu života, a smyslu utrpení.
U příbuzných lze pozorovat častou nechuť ke konfrontaci se smrtí, a s (krutou) pravdou.
Situaci komplikují ohledy k nemocnému, užívaným řešením je milosrdná lež . A to i u
pacientů, jež končí svůj život staří a sytí dnů .
Na otázku č.8: Myslíte si, že by se duchovní/spirituální péče o těžce nemocné a umírající
měla rozšířit i do dalších nemocnic a zařízení? odpovídají
ano částečně ne
4. 1 0
Jeden dotázaný se domnívá, že přístup duchovním je umožněn ve většině nemocnic bez
problémů . Druhý si naopak přeje, aby byl kdekoli přístup do těchto zařízení , což se vztahuje
spíše k následující otázce, opět však dokresluje šířku názorového spektra.
Otázka č.9: V čem spatřujete možnost zlepšení pro nemocné, popř. jejich rodiny?
byla respondenty uchopena takto:
V přijetí evangelia Ježíše Krista. (29)
Více nemocné navštěvovat, aby nebyli sami. (65)
Rozšíření návštěvních hodin, možnost návštěvy kdykoli. Větší spolupráce rodiny
s lékaři i když je to v mnoha případech těžko realizovatelné. (59)
V době nemoci pociťují lidé více blízkost Boha, ať si to uvědomují či jen tuší. Setkání
s těmi, kteří jim nabídnout duchovní pomoc spíše člověka uklidní a může se smířit
s Bohem. (80)
Hospic = člověk není sám možnost ubytování člena rodiny (pokud je zájem),
návštěvy kdykoli, ochotný a chápající personál který pomůže nejen po odborné
stránce, ale i vyslechne a snaží se pomoct a poradit . SMRT není tabu, naopak příprava
na odchod z tohoto světa. (43)
Z odpovědí je vidět, že respondenti ke konci ankety již pojímají otázky šířeji, volněji,
odpovídají obecněji, shrnují své postoje a zkušenosti. Někteří se rozepisují, v souladu
s výzvou v úvodu ankety. Za to jim patří zvláštní dík.
U otázky č.10: Máte pocit, že Vás častá konfrontace s umírajícími a jejich rodinami
psychicky velmi zatěžuje? připouští 2 duchovní, že je častý styk s umírajícími velmi
vyčerpává. 2 udávají, že někdy, pouze jeden spíše ne .
ano ne částečně někdy
2102
Jedna duchovní připisuje k 10. otázce: Ano, vyčerpává, ale jsou i chvíle, kdy lze i v Hospicu
energii načerpat (v době své stáže jste to možná i poznala). Práce (spíše služba) tam je
náročná ale i radostná. Služba nemocnému prvořadý úkol, ale smrt je stále viděna jako
nepřítel, se kterým je třeba bojovat. Boj, ať delší nebo kratší = vždy marný. Proto přijmout
fakt smrti (patří k životu) snažit se o uspořádání všech věcí a o smíření. Nejen nemocný,
ale celá rodina. Pro věřící je situace lepší život nekončí jen jeho část. (43)
Závěr
Součástí našeho předpokladu bylo, že v Hospici Anežky České pracují i kněží. Duchovní
(kněží, faráři, kazatelé) do hospice skutečně docházejí a slouží nemocným podle své konfese.
Organizace duchovenské služby, udělování/vysluhování svátostí i způsob, jak zaznamenávat
duchovní potřeby pacientů, se během doby existence hospice měnil. Hledaly se vhodné formy.
Poměrně dlouhou dobu se duchovní a zvláště náboženské požadavky pacientů zaznamenávaly
do sešitů zvaných Anděl strážný. Každý pacient zde měl svou stránku a každý pokoj byl pod
patronací někoho ze zdravotnického personálu. Později se přešlo k volným listům, jež byly
součástí zdravotnické dokumentace, a měly sloužit personálu, knězi a psychoterapeutovi
k orientaci v otázkách seznámení s diagnózou (s pravdou) a reakcí pacienta i v otázkách jeho
duchovních a náboženských potřeb. To bylo v době, kdy zde téměř rok pracovala laická
psychoterapeutka. V současnosti se náboženské události (především udělené svátosti) zapisují
přímo do zdravotnické dokumentace. Duchovní potřeby se písemně nezaznamenávají.
Duchovní do hospice docházejí převážně na požádání (pacientů, příbuzných, personálu) nebo
z vlastního popudu. V hospici je kaple (římskokatolická ekumenicky otevřená), v níž bývaly
2x do týdne bohoslužby (řk) a zrána krátká dobrovolná modlitba, meditace, užšího kroužku
zaměstnankyň. Posledního půl roku před mou stáží funguje duchovní péče stran katolického
duchovního ve změněné podobě. Farář katolický kněz, již na důchodě se stal interním
dobrovolníkem čili je v hospici denně přítomen. Navštěvuje pacienty na pokojích, bohoslužby
v kapli jsou nyní denně.
Jak jsme předpokládaly, poskytování duchovní služby a stejně tak její přijetí je individuální.
Z dotazníku, především však z osobních kontaktů s duchovními, kteří navštěvují nemocné a
umírající, vyvozuji, že blízkost smrti zvyšuje senzibilitu pro duchovní otázky. Vzhledem
k malému počtu respondentů však nemohu situaci ani statisticky hodnotit ani zobecnit.
Z odpovědí interního hospicového kněze, který má největší zkušenost s duchovní službou
v hospici, vyplývá, že pacienti přivítají takového kněze, který bude mít pochopení a uši pro
jejich bolesti a trápení. Obecně mají potřebu hovořit o svých starostech a tím si ulehčit.
7.4 Další metody
Z dalších metod sběru dat jsem se pokusila užít zúčastněného pozorování a
nestandardizovaného rozhovoru.
Duchovní matka českého hospicového hnutí MUDr. Marie Svatošová dala popud k rozhovoru
se dvěma velmi zkušenými a moudrými muži, jejichž duchovní podíl na vzniku hospiců
v Čechách je neoddiskutovatelný.
Jedním z nich P. Jiří Škoda, nemocniční páter , jak se sám nazývá, kněz církve
římskokatolické, který, ač pokročilého důchodového věku, stále pracuje jako farář ve
vesnických farnostech v okolí Hradce Králové a 10 let i jako nemocniční duchovní ve
Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Nemocné navštěvoval po celý svůj produktivní život,
v nemocnicích, v ústavech, i v domácnostech, neboť to patří k jeho službě kněze a
duchovního správce. Přepis rozhovoru s J. Škodou ze dne 10.8.2000 je obsahem přílohy č.7.
Druhým je MUDr. Ladislav Kubíček, lékař a kněz, z jehož písemné odpovědi uvádím
Modlitbu nemocného (viz příloha č.8).
Jejich sdělení stejně jako další části pilotní studie M. Wrighta by mohly být výchozím bodem
pro diplomovou práci dalšího studenta.
Shrnutí
Problematika spirituálních potřeb umírajících, jejich rodinných příslušníků a ošetřujících je
složitá a její diskuze v našich podmínkách poměrně nová. Z výsledků mé práce vyplývá, že
bychom se jí měli věnovat s náležitou pozorností. Spirituálními potřebami by se měli zabývat
lékaři, psychologové, zdravotní sestry a ošetřovatelky, a všichni tito zaměstnanci pak zvýšeně,
pokud pracují s dlouhodobě nebo nevyléčitelně nemocnými a umírajícími. Teologicky
vzdělaní lidé by měli být schopni poskytovat nejen přímou náboženskou duchovní pomoc, ale
i pomoc duchovní ne-náboženskou. Měli by o potřebách a jejich naplnění s výše uvedenými
profesními skupinami hovořit a naučit je nejen základní orientaci v problému, ale také
základním dovednostem. Zde by mohly inspirovat edukační aktivity nemocničních a
hospicových kaplanů v Anglii a Walesu. Rovněž je potřeba, aby některé vžité představy až
mýty byly korigovány realitou, a na naopak, aby reálná situace vážně nemocných a
umírajících byla soustavně obohacována o spirituální rozměr.
Ačkoli žijeme v sekularizovaném světě, náš svět má mnoho spirituálních potřeb. Lidé je však
nevyjadřují náboženskou řečí a také akcenty se posouvají. Dříve byla společnost orientována
na přežití, dnes spíše na prožitek. Velká většina lidí již není v kontaktu s žádnou církví a
současně třeba dodává, že se individuálně modlí či věří. Potřeba duchovního nasycení a
adekvátního rituálu v mezních lidských situacích je velká.
Stěžejní lidskou potřebou je být ujištěn, že jsem cenná bytost proto, že jsem člověk, dítě
Boží, a že mám svou cenu vždy, bez ohledu na to, v jak zuboženém stavu se nacházím.
Hospicové hnutí se snaží tomuto základnímu a náročnému požadavku dostát s veškerou ctí.
Zusammenfassung
In tschechischen Verhältnissen über spirituelle Bedürfnisse Sterbender, ihrer Familien und
professioneller Begleiter zu diskutieren ist eine relativ neue und ziemlich komplizierte
Angelegenheit. Sie verdient unsere volle Aufmerksamkeit, wie es unter anderem aus meiner
Magisterarbeit folgt. Es ist wünschenswert, dass sich mit der Problematik spiritueller
Bedürfnisse und Forderungen Ärzte, Psychologen, Krankenschwester und Pfleger befassen,
besonders diejenigen, die mit schwer Kranken und Sterbenden umgehen. Seelsorger und
andere theologisch ausgebildete Mitarbeiter sollten in der Lage sein, nicht nur religiöse
spirituelle, sondern auch nicht-religiöse spirituelle Hilfe anzubieten, über Bedürfnisse und
mögliche Saturierung mit oben genanntem Krankenhauspersonal zu sprechen und es zu
schulen, wie man sich etwa im Problem orientiert und wie man damit umgeht. Von Bedeutung
sind hier edukative Programme, wie z.B. die von Spital- und Hospizseelsorgern in England
und Wales.
Wir leben in einer säkularisierten Welt, aber es ist eine Welt mit vielen spirituellen
Bedürfnissen. Heute spricht man jedoch keine religiöse Sprache mehr. Und ebenso Akzente
verschieben sich. Früher wurde die Gesellschaft auf das Überleben orientiert, heute eher auf
Erlebnisse. Eine große Mehrheit der Population pflegt kein Kontakt mit der Kirche mehr und
zugleich gibt man beispielsweise zu, dass man individuell betet oder glaubt. Der Bedarf einer
spirituellen Sättigung und eines adäquaten Rituals in Grenzsituationen ist groß.
Zum essentiellen menschlichen Bedürfnis gehört die Zusicherung, dass jeder Mensch zählt,
dass er ein wertvolles Wesen ist gerade, weil er ein Mensch ist und dass ein elender Zustand
daran nichts ändert. Dieser anspruchsvollen Grundforderung will die Hospiz-Bewegung
gerecht werden.
Použitá literatura
1. ALLMEN, JJ a kol. Biblický slovník. Praha, Kalich 1991.
2. BENEŠ, L.(ed.) Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních. Sborník statí ze
stejnojmenného semináře na Evangelické teologické fakultě University Karlovy,
Praha, Synodní rada CČE a ETF UK, 2000.
3. Bible, Písmo svaté starého a nového zákona. ČEP- český ekumenický překlad, Praha,
ČKCH 1987.
4. BLUMENTHAL-BARBY, K a kol. Kapitoly z thanatologie. Z něm. orig. Betreuung
Sterbender, VEB Verlag Volk u. Gesundheit, Berlin 1982, přel. C. Škoda, Praha,
Avicenum 1987.
5. BONDY, E. Filosofie renesance a reformace. Místo neuved., SPVČ Vokno 1995.
6. ČAČKA, O. Psychologie vrstev dění osobnosti a jejich autodiagnostika. 2. vyd. Brno,
Doplněk 1998
7. DYTRYCHOVÁ, D. Hospicová péče. Závěrečná bakalářská práce, Hradec Králové,
Pedagogická fakulta VŠP 1998.
8. ENGELHARDT, D. (Hrsg.): Ethik im Alltag der Medizin: Spektrum der Disziplinen
zwischen Forschung und Therapie. 2. Ausgabe, Basel, Boston, Berlin, Birkhäuser
1997.
9. FRANKL, VE. Co v mých knihách není. Autobiografie. Z něm. orig. Was nicht in
meinen Büchern steht, Quintessenz, MMV Medizin Verlag, München 1995, přel. L. a
J. Švancarovi, Brno, Cesta 1997.
10. FRANKL, VE. Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie. Z angl. orig. Man´s Search
Meaning, Introdution to Logotherapy, Washington Square Press, New York 1964, přel.
Z. Trtík, Praha, Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, 1994.
11. FRANKL, VE. Das Leiden am sinnlosen Leben. Psychotherapie für heute. FreiburgBasel-Wien, Herder 1991.
12. FRANKL, VE. Lékařská péče o duši. Základy logoterapie a existenciální analýzy.
Z něm. orig. Ärztliche Seelsorge. Grundlagen der Logotherapie und Existenzanalyse,
Franz Deuticke Verlag, Wien 1982, přel. V. Jochmann, Brno, Cesta 1995.
13. FRANKL, VE. Psychoterapie pro laiky. Z něm. orig. Psychotherapie für den Laien,
Herder, Freiburg i.B., rok neuved., přel. V. Smékal, Brno, Cesta 1998.
14. FRANKL, VE. Vůle ke smyslu. Vybrané přednášky o logoterapii. Z něm. orig. Der
Wille zum Sinn, Ausgewählte Vorträge über Logotherapie, Verlag Hans Huber, BernStuttgart-Wien 1982, přel. V. Jochmann, Brno, Cesta 1994.
15. HALÍK, T. Sedm úvah o službě nemocným a trpícím. Brno, Cesta 1991.
16. HÄRING, B. Viděl jsem tvé slzy. Útěšná knížka pro nemocné a jejich blízké. Z něm.
orig. Ich habe deine Tränen gesehen, Ein Trostbuch für Kranke und ihre Wegbegleiter,
Herder, Freiburg i.B. 1993, přel. J. Spousta, Praha, Vyšehrad 1996.
17. HARTL, P. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha, SLON 1997.
18. HAŠKOVCOVÁ, H. Hospicové hnutí v Čechách. Remedia populi, 1998, č.3, s.33-35.
19. HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 2. vyd. Praha, Galén 1997.
20. HAŠKOVCOVÁ, H. O hospicovém programu. Jak a kde umřít. Vesmír 78, 1999, č.1,
s.46-48.
21. HAŠKOVCOVÁ, H. O spirituálních potřebách nemocných. Bulletin Sdružení
praktických lékařů ČR, 1998, č.3, s.24-25.
22. HAŠKOVCOVÁ, H. Praktické zkušenosti z hospicové péče. Medica revue, 1998, č.2,
s.37-38.
23. HAŠKOVCOVÁ, H. Psychosociální vědy na Husitské teologické fakultě. Theologická
revue, 1996, č.3, s.35-36.
24. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie. Nauka o umírání a smrti. Praha, Galén 2000.
25. HEJDÁNEK, L. Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti. Praha, OIKOYMENH
1997.
26. HELLER, J. Je bible protiekologická? IKD (Informace královéhradecké diecéze) X,
2000, č.1, s.21; č.2, s.21.
27. HENNEZEL, M. Smrt zblízka. Umírající nás učí žít. Z franc. orig. La mort intime,
Robert Laffont, Paris 1995, přel. B. Zifčáková, Praha, ETC Publishing 1995.
28. HOLM, NG. Úvod do psychologie náboženství. Z něm. verze švéd. orig.
Religionspsykologins grunder, vyd. neuved. 1993, přel. K. Balcar, Praha, Portál 1998.
29. HROMADA, J. Přednáška a videodokument o Hospici Anežky České v Červeném
Kostelci, Ostrava 9.3.2000.
30. CHLOUBOVÁ, H. Uspokojování potřeb ve stáří v současném pojetí ošetřovatelské
péče. Sestra 5, 1995, č.2, s.18-20.
31. JANOŠÍK, P. Problém umírání a smrti v pastýřské péči. Diplomová práce, Praha, ETF
UK 1997.
32. KITTOVÁ, J. Staroba a její mediální obraz: Případ Hospice Anežky České.
Diplomová práce. Praha, FSV UK 2000.
33. KITTOVÁ, J. Osobní sdělení. Hronov 11.8.2000.
34. KOLMAŠ, J. Úvod ke knize: Tibetská kniha mrtvých. Bardo thödol. Vysvobození
v bardu skrze naslouchání. Přel. J. Kolmaš. Praha, Odeon 1991.
35. KOUKOLÍK, F. Umírání je část života. [online], 4.12.1999,[cit.1999-12-07]
http://www.ihned.cz/vos/.
36. KRÁLOVEC, J.; KRÁLOVCOVÁ, M. Konference: Hospic a jiné formy péče o vážně
nemocné a umírající. Zdrav. noviny, 1992, č.35, s.4-5.
37. KŘIVOHLAVÝ, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha,Advent 1991.
38. KŘIVOHLAVÝ, J.; KACZMARCZYK, S. Poslední úsek cesty. Praha, Návrat domů
1995.
39. KUBÍČEK, L. Život největší umělecké dílo. [online] 16.4.2000.
http://www.hospice.cz/, nestránkováno, duben 2000.
40. KUBÍČEK, L. Osobní sdělení. 10.8.2000.
41. KUBKOVÁ, M. Hospicové hnutí v České republice. Magisterská práce, Praha, HTF
UK 2000.
42. KÜBLER-ROSS, E. E. Kübler-Ross wird sterben und mit dem Wölfen tanzen.
Interview - Jean-Francois Duval, Brückenbauer 1998, 14, [online]
http://www.brueckenbauer.ch/
43. KÜBLER-ROSS, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. Doplněno samostatnými
příspěvky a komentáři. Z angl. orig. Questions and Answers on Death and Dying,
nakl. neuved. 1974, přel. T. Drábek, J. Tolar aj. Drábková, Praha, H & H a Tvorba
1995.
44. KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Hovory s umírajícími. Angl. orig. On Death and Dying.
Přel. B. Dvořáček, Hradec Králové, Signum unitatis ve spolupráci s agenturou TMG
1992.
45. KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Otázky a odpovědi o smrti a umírání. Z angl. orig.
Questions and Answers on Death and Dying, nakl. neuved. 1974, přel. J. Královec,
Turnov, Arica 1994.
46. LACHMANOVÁ, G. Duchovní péče ve zdravotnických zařízeních. Diplomová práce.
Praha, ETF UK 1997.
47. LUKASOVÁ, Elisabeth: I tvoje utrpení má smysl. Z něm. orig. Auch dein Leiden hat
Sinn, Herder Freiburg-Basel-Wien 1986, přel. J. Vašíčková, Brno, Cesta 1998.
48. MÁNEK, J. Ze smrti do života. Pohled Bible na smrt a na život. 2. vyd. Praha,
Blahoslav 1998.
49. MUNZAROVÁ, M. Princip autonomie a lékařská etika. Prak. Lék., 76, 1996, č.12, s.
615-616.
50. MUNZAROVÁ, M. Paliativní péče ve vztahu k eutanazii. Vyjádření Evropské
asociace pro paliativní péči, 1994. Prak. Lék. 77, 1997, č.5, s.244-246.
51. MUNZAROVÁ, M. K otázce bolesti a utrpení. Prak. Lék. 79, 1999, č.10, s.590-592.
52. NESTLE, E.; NESTLE, E.; ALAND, K.; ALAND B.: Novum testamentum graece et
latine. Stuttgart, Deutsche Bibelgesellschaft 1984.
53. NOVÁKOVÁ, M. Historie hospiců. Sestra 7, 1997, č.1, s.24.
54. NOVOTNÝ, A. Biblický slovník. Praha, Kalich 1992.
55. PECK, SM. Dále nevyšlapanou cestou. Z angl. orig. Further Along The Road Less
Traveled, Simon and Schuster, New York 1993, přel. I. Machová, Olomouc, Votobia
1994.
56. PECK, SM. V jiném rytmu. Vytváření komunit. Z angl. orig. The Different Drum
Comunity Making and Peace, Simon and Schuster Inc., New York 1988, přel. T.
Zábranský a D. Záleský, Olomouc, Votobia 1995.
57. PECK, MS. Postel u okna. Z angl. orig. A Bed by the Window, Bantam Books, New
York1991, přel. S. Vlková. Olomouc, Votobia 1996.
58. PERA, H.; WEINERT, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. Z
něm. orig. Mit Leidenden unterwegs, St. Benno Verlag, Leipzig 1991, přel. P. Munzar,
Praha, Vyšehrad 1996.
59. PLÜGGE, H. O naději. In: Bolest a naděje. Deset esejů o osobním zrání. s.241-254.
Praha, Vyšehrad 1971.
60. SALAJKA, M. Křesťanská církev ve své duchovní aktivitě a práci. Obzor praktické a
pastorální teologie. Praha, Karolinum 1998.
61. SAUNDERS, C. Brücke in eine andere Welt. Was hinter der Hospizidee steht. Hrsg.
und eingeleitet von Christoph Hörl, Freiburg-Basel-Wien, Herder 1999.
62. SCHUBERT, K. Jesus im Lichte der jüdischen Religionsgeschichte, Wien, Herold
Verlag 1973.
63. SMOLÍK, J. Pastýřská péče. Praha, Kalich 1991.
64. SVATOŠOVÁ, M. Hospic Anežky České se představuje. Praha, Ecce homo 1996.
65. SVATOŠOVÁ, M. Hospic slovem a obrazem. Praha, Ecce homo 1998.
66. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. 2. vyd. Praha, Ecce homo 1995.
67. SVATOŠOVÁ, M. Osobní rozmluva a přednáška. Frýdek-Místek 28.3.2000.
68. SVATOŠOVÁ, M. Potřeba duchovního vedení věřících zdravotníků aneb Zanedbání
povinné péče tentokrát jinak. 16.4.2000.
http://www.hospice.cz/svatosova/potreba.htm#top.
69. ŠKODA, J. Osobní sdělení. Hradec Králové, 10.8.2000.
70. VINAŘ, O. Etika umírání a ekonomie. Medicína paradoxně hledá etické formy, jak
život zkrátit. Vesmír 78, 1999, č.1, s.48-49.
71. Třicet let hospicového hnutí (1967 1997), aut. neuved. SANITAS 3, 1997, č.6+7, s.3334.
72. VÍTKOVÁ, K. Má nebo nemá člověk právo odmítnout svůj život?, Magisterská práce.
Praha, HTF UK 1999.
73. VORLÍČEK, J.; ADAM, Z. a kol.: Paliativní medicína. Praha, Grada, 1998.
74. VRBENSKÝ, J. Osobní sdělení. Praha 20.5.2000.
75. WRIGHT, M. Osobní sdělení. [online] 25.7.2000.
76. WRIGHT, M. Osobní sdělení. [online] 26.8.2000.
77. WRIGHT, M. Spiritual health care: an inquiry into the spiritual care of cancer patients.
Hospice Bulletin July 1999, p.15.
78. ZULEHNER, P.M; BECKER, P. VIRT, G.: Sterben und sterben lassen. Perspektiven
der Pastoral. Düsseldorf, Patmos Verlag 1991.
seznam použitých zkratek:
n následující
řk římskokatolický
srv. srovnej
str. strana
sv. svatý
1 V této věci bych podepsala umírněný a diferencovaný přístup, např. viz článek M. Munzarové: Princip
autonomie a lékařská etika, nebo publikace H. Haškovcové.
2 Vyjádření Evropské asociace pro paliativní péči, 1994.
3 Pozoruhodná je osobní zkušenost J. Kittové, uvedená v její diplomové práci. Smrt její matky zamlžená
nepravdou způsobila veliký chaos, ale bytostně ji nepotkala . Teprve smrt pacientky v hospici, kterou osobně
doprovázela, byla skutečně potkanou smrtí.
4 Rakouští odborníci uvádějí výše popsané okruhy v opačném pořadí. (78, str.28)
5 Jorke, D. in: Blumenthal-Barby, K. Kapitoly z thanatologie. str. 96. (pozn. přesná hranice citátu je nejasná,
počet uvozovek v českém překladu je skutečně 3).
6 Tak C. Saundersová, M. Svatošová aj. Přístup se opírá o Deklaraci světové lékařské asociace, publikované
roku 1983 v Benátkách. Srv. též Haškovcová, H. Thanatologie s.132; Lékařská etika s. 163.
7 Dnes opět nabývá na aktuálnosti.
8 in Allmen, J. str.44n
9 srv. Heller, J. str.21
10 srv. Mánek, J. str.40
11 srv. Allmen, J. str.44n
12 Bondy, E. str.137
13 srv. Mánek, J. str.41-43
14 Mánek J. str.44
15 Schubert, K.
16 srv. též Novotný str.135
17 Novotný, A. str.135
18 Salajka, M. str.180
19 Novotný, A. str.132, str.108
20 srv. Mánek, J. str.46-47
21 Kolmaš, J. str.11-26
22 Srv. s výsledky studie Gabriely Horákové.
23 lemah, hebr. k čemu? / proč, nač?, dativní tvar k zájm. co / jak.
24 Potřeba pravdy a současně naděje je jednou z nejkontroverznějších otázek naší problematiky. Hospicové hnutí
razí postupnou a přiměřenou pravdu na nemocničním lůžku. Existují však přístupy, které právě tak razí
milosrdnou lež, pia fraus , s intencí ponechat naději. I za cenu toho, že pacient žije jakoby na dvou rovinách.
Viz např. Plügge, H. (59).
25 Napadá mě, že katolická tradice by zde mohla být shovívavá. Velmi brzy bychom se však dostali do rozporu
s reformační tradicí, která spojuje víru se zvěstovaným slovem, a mystice se rozhodně staví. Srv. Smolík, J. str.
50n (63).
26 Murr, G. in Beneš, L. (2); patchwork, angl. = technika šití přikrývek aj., původně podomácku, z mnoha
drobných kousků látek (odstřižků); výsledný výrobek často tvoří symetrické mozaikovité obrazce.
79
Zpět nahoru
Zpět na hlavní stránku