Můj pobyt v Izraeli 22.2.-2.3.2008 - cestovní denník

1 z 15
Můj pobyt v Izraeli 22.2.-2.3.2008
- cestovní denník Miroslava Suchomelová
Let tam:
21.2. z Prahy ve 23:55 s ČSA, přílet na Ben Gurionovo letiště 22.2. asi ve 4:30 místního času. Před
letištěm stály taxíky „šerut“ pro 10 osob, jeden mne hned vzal do Jeruzaléma za 50 šekelů. Cesta
trvala slabou hodinku. (Zjistila jsem, že nemusím nutně přes noc spát, nejsem pak unavená –
Pánova milost!)
Ubytování:
Sehnala jsem si na internetu ubytování domácího typu: měla jsem svůj pokoj s WC a sprchovým
koutem za 38 dolarů/noc včetně snídaně (pro skupinku nebo se společným soc. zařízením by bylo
na osobu levnější). Dům obhospodařoval bodrý srbský děda, komunikující ve všech (ne)možných
jazycích. Jako hosté jsme měli k dispozici společnou jídelní a obývací místnost a kuchyni, kde jsme
si mohli v kteroukoli dobu bez dalšího placení udělat kávu nebo čaj (z potravin hostitele) a něco
vlastního ohřát či uvařit. Kdo má s sebou laptop, je tam k dispozici káblík, s jehož pomocí se lze
zdarma připojit k internetu.
Občas zavítal i pán domu, příjemný izraelský chlapík Dan Flax. Dům je na nám. Allenby 2 a
pojedete-li do Jeruzaléma, velmi vám ho doporučuji. Je sice cca 30 min pěšky od Starého města,
ale výhodou je poloha za centrální autobusovou stanicí (hlučnost z autobusů není, jsou uvnitř
budovy, zato můžete odtud jet kamkoli ve městě i po celé zemi).
Dům Dana Flaxe v Jeruzalémě na Allenbyho náměstí 2 – vlevo vchod, vpravo společná část interiéru.
2 z 15
Pátek 22.2.
Dopoledne jsem jela do jeruzalémské čtvrti Talpiot, kde se nachází dílna a lis jménem Janec. Tam
se tisknou knihy Keren Ahvah Meshihit (čti Keren Achva Mešichit), Fondu Mesiášského bratrstva
(www.kerenahvah.org), určené pro zvěstování dobré zprávy lidu Izraele.
Měla jsem domluvenou schůzku s vedoucím této služby, mesiášským Židem Viktorem Smadžou.
(Správně se píše Victor Smadja.) Odevzdala jsem mu výtěžek sbírky na podporu zvěstování
evangelia v Izraeli a radostně mu pověděla, jak mě můj pastor v tom podpořil. Asi hodinu jsme si
pak povídali – samozřejmě ivrit, hebrejsky.
Viktor mi řekl, že oni Tóru (Mojžíšův zákon) nedodržují, protože ji stejně není možné naplnit a jejich
spravedlnost je z Boží milosti v Mesiáši. Židovské svátky a šabat slaví, protože „samozřejmě, to
máme v krvi“. Nicméně, na rozdíl od ortodoxních židů, například v sobotu klidně jezdí autem.
Byla jsem překvapená, že v lisu Janec se tisknou nejen duchovní knihy, ale i světské. Je to
„normální" vydavatelství; oni musí vydělat na sebe i na knihy Keren Achva, které se rozdávají v
Izraeli většinou zdarma. Finanční příspěvky, které dostávají, zřejmě nestačí pokrýt náklady.
Viktorovi je přes 70 let a stále pilně pracuje.
Dále mě velmi překvapilo, že tento Boží muž jednak nemá schopnost modlit se v jazycích (prosil a
z nějakého důvodu dosud nepřijal), jednak některé z těch věcí, které mi řekl, se v našich tzv.
„probuzených“ církvích vyučují trošku jinak. Když jsem ale viděla jeho i jeho rodinu, jak jim srdce
hoří pro Pána, žijí čistý život oddaný Bohu, bez jazyků dělají v Pánu víc než mnoho našich lidí s
jazyky a k tomu z nich září pokoj, láska a radost... jsou prostě milí Bohu a člověk by je fakt snědl...
tak se máme, milá církvi v ČR, nad čím zamyslet. (Prosím, ať nikdo neporozumí tomuto odstavci,
že podceňuji význam mluvení v jazycích. Chci říci, že budeme-li chtít někoho někde učit, podívejme
se, zda se i my můžeme něco naučit od něj!)
Dílna (vlevo) a sklad (vpravo) v „Janci“ v Jeruzalémě – zde vznikají i knihy Keren Achva Mešichit a čekají na
své čtenáře.
Sobota 23.2.
Ráno jsem šla do ulice Proroků (haNevi'im) č. 82, kde se tč. schází církev od Jafské brány. Když
jsem ale zjistila, že pastoři (bratři) Reuven a Benjamin Bergerovi jsou právě mimo Jeruzalém, srdce
mě zatáhlo dál, do Proroků 56, do církve Smadžových. Kázalo se podle Božího Slova o tom, že se
nemáme stydět za našeho Pána Jéšua haMašijach, ale máme o něm zvěstovat a svědčit lidem.
Izrael potřebuje znát svého zaslíbeného Mesiáše!
3 z 15
To byla jediná příležitost vidět Viktora i s jeho ženou Suzy. Měla právě na návštěvě svou sestru z
Francie, tak jsem se s nimi mohla pozdravit a potom Suzy a Viktor odjeli ukazovat sestře zemi.
Mohla jsem se ale více seznámit s jejich syny, Élím a Šmuelem Smadžovými. Élí pracuje s otcem
Viktorem a synem Noamem v Keren Achva Mešichit a Šmuel je majitelem a ředitelem izraelské
cestovní kanceláře Sar-El Tours, poskytující služby hlavně křesťanům a mesiášským židům z
jiných zemí. Mají oba krásnou rodinu, jeden 2 a druhý 3 děti. Trochu mě překvapilo, že jejich ženy
nejsou Židovky. Ale žijí v Izraeli, děti se cítí izraelsky a v příslušném věku plní vojenskou povinnost.
Prostory církve, jejímž je Viktor hlavním pastorem, před příchodem „oveček“. Nápis vpředu hlásá: „Slyš,
Izraeli, Hospodin je Bůh náš, Hospodin Jeden.“
Večer jsem šla na shromáždění jiné církve – „Šemen sason“ neboli „Olej veselí“ v ulici Hillel.
Pastorský pár (Žid a Američanka) přišli z Ameriky, jejich tři synové Šimon, Kalev a Jošua mluví a
slouží hebrejsky i anglicky. Všechno se stále překládalo z jednoho jazyka do druhého. Je to
charismatická církev s živou chválou, připodobnila bych ji na první pohled našemu Slovu života.
Kázání o tom, že Bůh je náš milující Otec, bylo velice dobré. Na konci shromáždění dali výzvu k
přijetí Pána Ježíše a modlili se s těmi, kteří přišli dopředu.
Všimla jsem si, že je tam mnoho mesiášských židů z Ameriky, kteří se ještě nenaučili dobře ivrit.
Srdce mají izraelská, pusu americkou. To jim dělá problémy se zařadit do společnosti – prosím,
modlete se za ně.
Vtip dne: „Mirko, mluvíš dobře ivrit, kolik roků už žiješ v Izraeli?“ - „Hahaha, včera jsem přijela!“
(Tady je vidět, jak je Pán Ježíš úžasný. Když si vzpomenu, že jsem kdysi byla ateistou a o Židy a
Izrael jsem se vůbec nezajímala... Ještě i teď jim občas říkám, „mluvte pomalu, nerozumím“, nebo
„tohle slovíčko neznám, co znamená?“ - ale domluvím se!!!)
Před tímto shromážděním jsem potkala v parku bezdomovkyni a sloužila jí evangeliem. Také jsem
jí něco dala. Vypadala vděčně a tvrdila, že má Ježíše ve svém srdci. Vložila jsem na ni ruce a
modlila jsem se za ni, chtěla jsem ji vzít i s sebou na shromáždění. Pak jsem to ale vzdala, protože
jsem nevěděla, jestli by ušla cestu (přede mnou totiž ležela), jestli by se tam případně nepočurala
apod. Zdá se mi, že nemám na to, abych se o takové lidi víc postarala a dotáhla to do konce.
Slyšela, kde to je, slyšela toho ode mne dost. Jak mám Pane poznat, zda tihle lidé Tě opravdu
přijali do svého srdce, nebo jen dělají, co se po nich žádá, aby víc vyžebrali? Nevím; je to na Tobě.
4 z 15
Kromě toho nás tam potkal jeden ortodoxní žid, který šel o šabatu na procházku. Viděl, že mluvím s
tou ženou, zastavil se a nějak jsme se dali do řeči. Řekla jsem mu, kdo jsem, že věřím v Ježíše.
Vzal mne opodál na schody, aby na nás nebylo vidět, a mohla jsem mu svědčit o Ježíši v mém
srdci a říci, jak lituji toho, že křesťané v historii židy nenáviděli a pronásledovali a že to nemělo se
skutečným Mesiášem nic společného, ten svůj lid Izrael miluje. Přitom se mi spontánně zlomil hlas
a vhrkly slzy do očí. On se stále tak nějak usmíval a potom mě chtěl obejmout. (Od Viktora vím, že
existují i ortodoxní židé, kteří tajně věří v Jéšuu – byl to snad bratr, který měl radost, že potkal další
Boží dítě? Nebo nespasený, který hledá?) Abych to udělala jasné, řekla jsem, že se s pány
neobjímám, ale že ho mohu obejmout jako žida. Pak jsme se na chviličku objali. Cítila jsem z něj
trochu alkohol, tak nevím, jakou potřebu vlastně pociťoval. V každém případě toto byla cena, kterou
lze zaplatit za zaseté semínko slova – kéž ho Pán zaleje a dá mu vyrůst!
Neděle 24.2.
Ráno jsem vyjela K Aleně Krausové do JHOPFAN – Jeruzalémského domu modlitby po všechny
národy – který je na Olivové hoře (www.jhopfan.org). Jezdí tam křesťané z různých koutů světa a
běží tam 24-hodinové modlitby za Izrael a za všechny národy na zemi. Alena je naše česká
služebnice, kterou tam Pán povolal. Žije tam, kromě každoroční několikatýdenní dovolené v ČR, už
přes 2 roky.
Cestou jsem se stavila u Jafské brány a chtěla si vyměnit peníze u směnárníka Samira, arabského
křesťana, který má snachu z Brna. Ještě tam ale nebyl; z jiného krámku na mne vyjukl jiný
obchodník a zval mne dovnitř. S modlitbou, aby mne Pán chránil, aby mě snad neošidil, jsem
vkročila dovnitř vstříc dobrodružství.
Jafská brána v Jeruzalémě (pohled zevnitř ven).
Muž se jmenoval Abas. Byl velmi obratný, stále něco mluvil o pohostinnosti a že jsem ten den jeho
první zákazník a udělá mi nejlepší ceny. Také mne pohostil kávou – byla silná a sladká, výborné
chuti. Než jsem se nadála, měla jsem vyměněné peníze a ještě dva dárky pro své nejbližší.
Sotva jsem nasedla do arabského autobusu na Olivovou horu, vzpomněla jsem si, že za svých 320
Euro jsem měla dostat podstatně víc, než jsem dostala. Naštvala jsem se, že mě Abas ošidil, a
modlila se za to. Aleně jsem to po přivítání samozřejmě sdělila. Místo abychom se spolu modlily,
jak jsme původně chtěly, šly jsme spolu za panem Abasem – Alena mne v tom nechtěla nechat
5 z 15
samotnou. Přibrala ještě arabského bratra, který se tam objevil, aby nám pomohl mluvit s Abasem.
Cestou mi udělala školení o naivitě křesťanů přicházejících do Jeruzaléma, kteří podlehnou euforii
a nedají si pozor, a o duchu manipulace u obchodníků. Měnit v neznámé směnárně, bez spočítání
předem, kolik dostanu, a ještě k tomu bez potvrzení! Řekla jsem, že vše vypadalo věrohodně,
protože ten Abas to přede mnou počítal na kalkulačce. Jinak jsem jí pokorně dala za pravdu a
slíbila, že se pro příště poučím.
Navzdory hlouposti, kterou jsem udělala, jsem věděla, že můj Bůh je se mnou, zastane se mě a dá
všechno do pořádku, a děkovala jsem Mu.
Když jsme však přišly k Abasovi do krámu, ten se bránil a vyjmenoval mi bankovky, které jsem mu
dala. Ó to překvapení – uvědomila jsem si a následně i spočítala společně s Alenou na kalkulačce,
že pravdu měl pan Abas. Měla jsem původně jen 230 Euro a ne 320! Samozřejmě jsem se panu
Abasovi omluvila a odešli jsme. Arabskému bratru jsem v Křesťanském centru u Jafské brány
koupila kávu za to, že šel s námi, čímž byl uspokojen.
Alena se na mě vůbec nezlobila! Řekla mi asi tohle: „Já to znám, to je takový duch, co plete lidem
mysl a udělají blbost, že se pak úplně diví, jak to mohli udělat. Tady je spousta náboženství, islám,
různá křesťanská náboženství, ortodoxní judaismus... duchovní zmatek. Je třeba si dávat pozor,
vyznávat nad sebou krev Ježíše.“ Tak to je rada i pro vás, pojedete-li do Izraele, hlavně do
Jeruzaléma... nebo kamkoli.
Kromě toho, my nerozumíme Arabskému myšlení a chování. Na jedné straně je třeba být opatrný;
na druhé straně – já jsem od toho muže očekávala předem, že mě bude chtít podvést, protože byl
Arab! A možná, že jste chvíli takto mysleli se mnou? Tak to potřebujeme změnit smýšlení! A také
přijmout praktickou moudrost od Pána.
Jeruzalémský Dům modlitby pro všechny národy
na Olivové hoře.
Alena Krausová (vlevo) se sestrou Věrou ze
Slovenska v Křesťanském centru u Jafské brány.
Potom jsme šly s Alenou na shromáždění církve „Melech hamlachim“, Král králů, ve vysoké
budově na náměstí Davidka. Mimochodem, na tom náměstí je vystaveno jediné dělo, ještě k tomu
udělané někým doma, které měl Izrael k dispozici po tom, co vyhlásil svoji samostatnost jako stát a
napadly ho okolní arabské národy.
Král králů je církev podobná Oleji veselí. Služba byla v neděli anglicky (hebrejsky ji mají v pátek
odpoledne). Chvály byly rovněž dvojjazyčné. Kázání bylo také dobré - o tom, že nemáme hledět k
momentálnímu a viditelnému, ale k věčnému a neviditelnému. Že nemáme klesat na mysli, ale
6 z 15
upínat se k Pánu a neztrácet víru. Chvála Bohu, že tu má lidi, kteří Ho milují a důvěřují Mu a jsou
solí této země.
Pondělí 25.2.
Přes 10 roků jsem nemohla do země, kam mě Pán povolal, což jsem prožívala jako trápení. Teď
jsem tu během pár měsíců už podruhé, vnímám Izrael jako svou zemi, Izraelce jako svůj národ,
Jeruzalém jako své město, ivrit jako svůj jazyk a samu sebe jako úplně přirozenou součást tohoto
všeho, prostě sem patřím... Ó Pane, jaký zázrak! – Tak a teď, duše má, rychle z toho vystřízlivěj,
ať zase neudělám nějakou botu.
Jedu autobusem do Mevaseret Cijon, vilkového městečka vedle Jeruzaléma, do kanceláře Sar-El
Tours (www.sareltours.com). Paní Nurit Maman, s níž jsem v kontaktu ohledně našeho zájezdu do
Izraele, mi před chvílí popsala, jak se tam dostanu.
V kanceláři mě seznámila s některými lidmi, kteří pracují na zájezdech. Viděla jsem tam i manželku
našeho skvělého průvodce Jonatana z listopadu 2007 – čekají brzy mimino! Přišel mě pozdravit i
Šmuel. S Nurit jsme probíraly podrobnosti, které bylo třeba vyjasnit před zamluvením hotelů pro
naši výpravu v listopadu.
Řekla mi: „Je pro nás čest, že s námi mluvíš ivrit.“ „Pro mě taky“, odpověděla jsem po pravdě.
(Izraelci samozřejmě mluví dobře anglicky, angličtina je v Izraeli úředním jazykem kromě
hebrejštiny a arabštiny. Ale mluvíte-li s nimi jejich jazykem, otvírá jim to srdce; Pán mi dává tuto
milost pro své dílo.) Pak jsem dostala ovocný čaj z plodu mučenky a vzájemně jsme se s Nurit
vyfotily před okny kanceláře. Doprovodila mne na zastávku a odjela jsem zpět do Jeruzaléma.
Vilkové město Mevaseret Cijon (česky: zvěstovatelka Sijónu)...
... a já před kanceláří Sar-El Tours.
Odpoledne jsem skočila na autobus do Starého města Jeruzaléma. Prošla jsem Jafskou bránou a
vydala se směrem k Západní zdi. Stačila jsem ještě koupit malý dárek našemu pastorovi v
židovském obchůdku a popovídat s dědulkou-prodavačem, který mi sám od sebe udělal dobrou
kávu s kořením orientální chuti. Potom se najednou strhl opravdový slejvák. Ve chvilce v těch
úzkých uličkách Starého města tekly potoky a prodavači se snažili rychle zabezpečit zboží před
divokou vodou. Na další toulání nebylo pomyšlení, v botaskách mi čvachtalo a při každém kroku z
nich vyvěrala špinavá voda a kromě toho mi bylo zima, takže jsem spěchala na nejbližší zastávku a
7 z 15
honem domů.
Úzká ulička s arabskými krámky ve Starém městě Jeruzalémě.
Úterý 26.2.
Tohle byl nejstudenější den. Jela jsem do Talpiot do kanceláře Musalahy. Musalaha (“h“ čti „ch“) je
arabsky „odpuštění a smíření“ a slouží ve vztazích mezi věřícími z Arabů a Židů. Vede ji arabský
bratr Salim Munayer (čti Munyr). Jak jsme byli předem domluveni, vezme mě s sebou autem do
Betléma. Uvidím tam místní biblickou školu, v níž je Salim děkanem, a dozvím se něco o životě
těchto arabských křesťanů.
Přijeli jsme k pěkné budově s nápisem Bethlehem Bible College, uvnitř dost studené. Všichni měli
svetry nebo bundy a ani já jsem svou nesundala. Salim mě postupně seznámil s několika
služebníky, aby mi něco řekli o své práci. Mluví se tu arabsky nebo anglicky.
Biblická kolej v Betlémě vychovává arabské křesťany ke znalosti Písma a ke službě v církvích na
tzv. palestinských územích. Poskytuje jim i praktické schopnosti, např. znalost jazyků, schopnost
mediální komunikace na křesťanském základu a průvodcovství. Snaží se spojovat akademickou
úroveň vzdělání s osobním poznáním Pána a zasvěcením života Jemu.
Dívka jménem Muna mi vypráví o práci The Shepherd Society, Pastýřské společnosti, která jako
dobrý Pastýř Ježíš pečuje o ovečky – jde o sociální program pro palestinské chudé a nemocné.
Společnost pomáhá v existenčních problémech a v utrpení, kterého je tu opravdu dost, křesťanům i
muslimům.
Mladý bratr jménem Ala vede práci s vysíláním. Produkují křesťanské vysílání nejen pro Palestince,
ale arabské národy vůbec; jsou schopni je zasahovat díky kyperskému satelitu. V malém prostředí
a jednoduchých podmínkách se zde s Boží pomocí koná veliká práce, díky níž mohou Arabové
dostat citlivým způsobem, vhodným pro jejich chápání, evangelium a svědectví o spasení v Mesiáši
Ježíši.
Paní jménem Širin nebo tak nějak, která studovala v Americe, vyučuje palestinské křesťanky. Opět
Boží slovo, a také jak být plnohodnotnou ženou navzdory kulturnímu prostředí, z kterého vyšly a
které ženu potlačuje. Širin čeká brzy děťátko a zatím se neví, kdo její práci převezme.
8 z 15
Salim Munayer u budovy Biblické koleje v Betlémě.
Jeden z učitelů koleje Nihad Salman je i pastorem „Immanuel Evangelical Church“ v Betlémě. Je to
charizmatická církev, která v poslední době rychle vyrostla – mají v současnosti asi 250 členů, což
je na zdejší poměry dost. Roste zejména z tradičních křesťanů; přechod z islámu je vzácný,
protože je životu nebezpečný.
Inženýr Munther Isaac je vedoucím mládeže v Presbyterian Church. Ta má členů méně. S mládeží
a mladými manželstvími v Betlémě a na Západním břehu jsou jiné problémy než u nás – mnozí
potřebují finanční podporu organizace, aby se mohli vzít a pořídit si domov a rodinu. S
předmanželským či mimomanželským sexem, na rozdíl od nás Evropanů, tu prý mnoho problémů
nemají, v jejich kulturním prostředí se takové věci údajně obvykle nedějí. Církve tu spolupracují.
Po obědě v jídelně koleje, při němž jsme k chutné rýži s trochou masa a zeleniny ještě přikusovali
místní chléb pitu, mne vzal bratr Salim zpět do Jeruzaléma. Po cestě říká: „My jsme taková
zapomenutá církev. Mnoho křesťanů se modlí za Izrael, ale o nás nevědí.“
Vysadil mne opět v Talpiot na Hebronské třídě a domů jsem si dojela autobusem.
Ó Pane, takový exkluzívní výlet! Většina našich lidí, dostanou-li se do Betléma, vidí tam jen Kostel
narození Pána s náboženskou výzdobou, případně jiný kostel na Pastýřském poli. A mně jsi dnes
ukázal tolik důležitých věcí! Cítím zodpovědnost nenechat zapadnout, co jsem tam viděla a slyšela.
Odkazy, na které se můžete podívat:
www.musalaha.org, www.bethlehembiblecollege.edu, www.shepherd-society.org.
9 z 15
U večeře doma v Allenby se u stolu setkávám s dvěma českými křesťankami, které tu také na pár
dní bydlí, paní Tydlitátovou a paní Honzovou ze Západočeské univerzity v Plzni. Paní Věra
Tydlitátová, Th.D., je zakladatelkou a mluvčí Ligy proti antisemitismu. Dokonce jsem ji viděla asi
měsíc předtím v Brně na setkání ICEJ na téma „Izrael a my“. Zde jsou na konferenci proti
antisemitismu na pozvání izraelského ministerstva zahraničí. Radovaly jsme se, že se setkáváme
tady v Jeruzalémě, a dostala jsem její vizitku.
Středa 27.2.
Od včerejšího večera jsem sháněla židovský mesiášský pár Barryho a Batyu Segalovy, což se mi
ani během dopoledne nezdařilo. Chtěla jsem je navštívit v kanceláři nebo ve skladu Josefových
sýpek, které vedou. Odevzdala jsem situaci Pánu a udělala si „volný den“ – vyrazila jsem dálkovým
autobusem do En Gedi, malého letoviska u Mrtvého moře. Konečně se ohřeju.
Řidič mi omylem zastavil až asi 200 metrů za zastávkou, takže jsem se pěšky vracela po silnici v
poušti. Konečně si mohu užít tepla! Slunce pálí už teď, ale je i větřík, dohromady moc příjemně.
Fotila jsem si místní kytky a užívala si cestu.
Potom jsem se v únoru vyčvachtala. Voda byla chladnější, nedalo se v ní ležet dlouho. Naškrábala
jsem si do pytlíku trochu soli z kamenů u břehu, olizovaných mořem, na nichž sůl stále krystalizuje,
a poprosila židovský pár, aby mě vyfotili. Asi po dvou hodinách na břehu jsem se osprchovala, dala
si v bufetu řízek s hranolky a odjela autobusem zpět do Jeruzaléma. Kolem silnice jsem viděla
několik beduínských vesnic se spoustou „domů“ – ty oni staví ze všeho možného a nemožného, co
najdou. Zajímavé je, že kromě koz můžete u některých těch chatrčí vidět i traktor nebo docela
slušné auto.
Mrtvé moře s krystalizující solí na balvanech.
Večer mi Dan Flax, který trochu zná Segalovy, popsal cestu. Zeptat se v centrálním autobusovém
nádraží na informacích, který autobus jede do zastávky Bet N'kufa, a odtud podle jeho nákresu už
jen několik set metrů pěšky. Haleluja!
10 z 15
Čtvrtek 28.2.
Ráno jsem vyšla z domu a potkala v zahrádce člověka černé pleti, kterého jsem předtím viděla v
domě. Ptala jsem se ho, odkud je. Řekl mi, že uprchl z Eritreje v Africe. Řekla jsem mu evangelium
a pak se se mnou modlil modlitbu spasení. Řekla jsem mu: "Teď je Pán Ježíš nejen váš Pán, ale i
přítel," a že se má se všemi problémy obracet na Něj. Také jsem ho pozvala, aby šel se mnou v
pátek do církve, protože potřebuje společenství, a on slíbil, že přijde. Jenže v pátek tam nebyl.
Nevím, jestli neporozuměl, kde to je, nebo proč nepřišel, a jestli opravdu rozuměl, co se modlíme.
Už jsem ho pak neviděla.
Eritrejec v kuchyni domu v Allenby 2. Prosím, modlete se za něj.
Jedu do Bet N'kufa. Josefovy sýpky neboli The Joseph Storehouse či Asamey Yosef jsem
našla. Jsou to tři velké sklady plné humanitární pomoci pro chudé, nemocné, invalidy, opuštěné
apod. V jednom z nich je kancelář, ale Barry ani Batya Segalovi tu nejsou.
Zato když jsem na otázku „where are you from?“ odpověděla „from Czech Republic“, začala na
mne jedna z přítomných pracovnic mluvit slovensky. Byla to Martinka Furčáková ze Žiliny, z toho
sboru Apoštolské církve, který pořádá známé Konference křesťanských přátel Izraele. Studentka,
která tu asi 2 měsíce dobrovolně pracuje a pomáhá s balíčky pro potřebné. Měla radost, že může s
někým mluvit svou mateřštinou, i popovídaly jsme si česko – slovensky a vyměnily důležité
informace. Měla zrovna na mne čas a ukázala mi i byt v nedaleké vesnici, kde bydlí s dvěma
dalšími sestrami.
Josefovy sýpky potřebují křesťanské dobrovolníky na pomocnou práci. Poskytnou jim zdarma
ubytování a některé základní potraviny jako rýži, mouku apod. Další jídlo a dopravu na místo si
musí zaplatit sami. Je to dobrá příležitost pobýt v Izraeli a posloužit tam Pánu – je ale třeba se
umět domluvit anglicky. Můžete se podívat na www.visionforisrael.com a mám také k dispozici CD
s prezentací této organizace.
11 z 15
Obrázek Segalových (vlevo) je stažen z jejich internetových stránek.
U skladu Josefových sýpek s Martinou ze Slovenska a Kristin z USA.
Potom mi Martina ukázala vesnici Abu Gosh – žijí tam prý přátelští Arabi, jediní, kteří po napadení
Izraele sousedními arabskými státy byli na straně Izraele.
Odpoledne jsem už jen procházela po Betlémské ulici a dívala se na místa, kde jsem bydlela při
své první návštěvě Jeruzaléma v roce 1994.
Jeruzalém od promenády nad Hebronskou ulicí, v popředí olivovníky.
12 z 15
Pátek 29.2.
Dnešek mám nabitý! Ráno v 8:00 jsem na modlitební hodině církve Šemen sason v Hillelově ulici.
Modlitby vede pomocný pastor Kalev. Haleluja, je tu Duch Svatý!
Potom se znovu vydávám na Olivovou horu, s velmi neduchovním posláním: Mám pro Alenu
Krausovou v lednici moravské klobásky, které jí připomínají domov a které jsem jí zapomněla
donést v neděli. Zítra odjedu a chci jí je ještě předat.
Trochu se toulám Starým městem a konečně se mi daří se dostat ke „Zdi nářků“. Voják s africkými
rysy při kontrole tašky před vstupem na prostranství se se mnou dává do řeči a chce vědět pár
výrazů česky. Po modlitbě u západní zdi Chrámové hory si nabírám vodu z místní pitné kašny, kde
je voda chutná – na rozdíl od obvyklé jeruzalémské vody z kohoutku. Cestou procházím arabskou
čtvrtí kolem několika žebráků a žebraček. Mám vždy dilemma, zda jim něco dát, nebo ne. Písmo o
tom mluví jasně, ale něco mi tu nehraje. Kolem jsou všude jejich vlastní lidé, obchodníci v krámech
- copak jim nepomohou, že jen sedí na ulici a snaží se budit soucit turistů? Jedna žena má u sebe
dvě děti; když jdu po chvíli stejnou cestou zpět, drží už jen jedno a druhé zapůjčila kolegyni. Za Lví
bránou sedí muž s deformovanou nohou. Rozhodla jsem se mu dát ne peníze, ale jídlo. Nabízím
chleba, ten odmítá; zato po sýru rychle chňapl. Cítím se trošku zneužitá a přechází mě chuť na
tento způsob milosrdenství. Zdá se, že je lépe dát nějakou podporu do rukou místních mesiášských
organizací, které znají potřebné lidi a jejich skutečné potřeby.
Výstup nahoru kolem Getsemanské zahrady s olivovníky, rozloučení s Alenou u domku vedoucího
JHOPFAN Toma Hessa, a už ji volají, aby se šla s nimi modlit. Spěchám zase dolů a přes Staré
město na autobus, abych stihla ve 2 odpoledne odjet na určitou zastávku, kde mám sraz se svojí
bývalou učitelkou hebrejštiny.
Moje bývalá učitelka ivritu Maya je studentkou veteriny. Studovala tři roky v Brně, potom se vrátila
domů do Izraele a dokončuje studia v Rechovotu. Učila mě přes tři měsíce; nyní ji zastupuje její
spolužák Aviv.
Je milé ji znovu potkat zde, kde je doma. Ukázala mi svůj dům v Har Adar blízko Jeruzaléma a své
dva psy. Byly jsme s nimi i na procházce, zatímco moje taška s penězi a doklady čekala v jejich
nezamčeném domě. „Tady to nikdo neukradne, nemusím zamykat dům“, ujistila mne. Prošly jsme
se mezi rodinnými domky a tašku jsem pak našla v pořádku.
Potom jsme na chvíli jely do mesiášského kibucu Yad Hashmona. Chci vidět místní biblickou
botanickou zahradu. Ale není to nic moc, ani cedulky se jmény rostlin tu nejsou.
Než jsme se rozloučily, dala mi pár dobrých čokoládových rohlíčků „rogelach", jaké si tam kupují na
šabat, a kilo „tchiny" (izraelská kaše ze sezamových semínek; jí se s vmíchanou citronovou šťávou
a utřeným česnekem jako pomazánka, do které se pečivo namáčí).
Maya je hodné a milé děvče, slyšela ode mne trochu o Pánu, ale nikdy jsem jí nemohla dát celé
evangelium. Prosím, modlete se za ni.
Po návratu spěchám do Melech hamlachim na shromáždění. Zjišťuji však, že právě skončilo, asi
jsem přeslechla časový údaj. Při vyptávání se mne jeden pán ptá: „Meajin at?“ - „Odkud jsi?“ Když
odpovím „me-Čechija“, spustí na mne paní po jeho boku česky, jestli prý mluvím česky. Jsou to
Johannes a Krista Gerloffovi, známý německý křesťanský novinář šířící osvětu o Izraeli a jeho
česká manželka. Dali mi vizitku a tak jsem se s nimi seznámila – napadá mě, že to není jen tak.
Sobota 1.3.
A je tu další šabat! Ráno „doma“ v Allenby u snídaně se dáváme do řeči se dvěma manželskými
páry, z Ameriky a ze Singapuru. Rozhovor jde rychle k místním židovským církvím. A tak je za
chvíli vedu do ulice Proroků do církve Bergerových, protože chtějí charismatickou. Cestou jim
vyprávím podivuhodný příběh Benjamina Bergera, jak ho kdysi nadpřirozeně oslovil Svatý Izraelský
13 z 15
a bylo mu zjeveno jméno Ježíše. Večer mi potom děkovali, byli se shromážděním spokojeni a
dokonce si i trochu popovídali s pastorem Benjamínem.
Já sama jsem ale zase u Bergerových nebyla! Srdce mě táhlo dál, do čísla 56, do církve
Smadžových. Vnímám Smadžovy jako svou vlastní rodinu a toužím je znovu vidět, než odletím z
Izraele. Viktor a Suzy tam však nejsou, musí se rozloučit se sestrou Suzy a jít komusi na svatbu v
Tel-Avivu. Lituji, že je nevidím, ale díky tomu zase lépe poznávám rodinu Šmuela. A Élí s
manželkou mě dokonce zvou na oběd. Dávám všem Smadžovým dětem naše čokolády.
Jedeme s Élím, jeho ženou Florans a jejich dětmi Noamem a Natali do restaurace v Latrunu. Natali
je krásná hudebně nadaná dívka, hraje ve chvále v církvi a také už měla svůj profesionální
celovečerní koncert. Brzy narukuje na dvouletou vojenskou službu. Rodiče to berou s vírou –
„spoléháme na Pána“.
Mají už zkušenost s Noamem, ten se jim nedávno z vojny po tříleté službě vrátil. Měl namále – pár
metrů od něho vybuchla bomba a jeho kamarád, s nímž stále sloužil, na místě zahynul! Věřící
Noam vyvázl jen se škrábancem na paži, šokovaný a vděčný Pánu za ochranu.
Po obědě se děti vracejí jiným autem domů do Jeruzaléma; Natali na rozloučenou objímám,
velikého Noama poplácám. Od doby, co jsem věděla, že ho mají na vojně, jsem mu pomáhala,
proto mě berou velmi přátelsky.
S rodiči jedeme dál, k nějakým jejich přátelům na kafe. Cestou projíždíme údolím Ela, kde David
zabil Goliáše. Všude kolem zelené kopečky, krásná krajina. Povídáme si v autě, že Florans je ze
Švýcarska, z křesťanské rodiny, která ji vedla k lásce k Izraeli. Pak jednou potkala Élího a Izrael se
stal jejím osudem.
Najednou zastavíme. Před námi je kopec plný květin! Bramboříky mnoha růžových odstínů, úžasné
červené sasanky „kalanit“, žluté kopretiny a jiné květy, různé zajímavé keře – pro Středoevropana
na 1. března a s botanickou minulostí je to milostný šok. Jdeme se podívat na vzácnou květinu s
tajemným jménem „turmus“. Ukázalo se, že je to druh vlčího bobu; doplňuje pestrobarevnou
podívanou svou sytě modrou barvou. Cítím se jako v zahradě Eden. Ó Pane! Já jsem se modlila,
aby mě někdo ze Smadžových vzal na oběd nebo někam, že toužím být s nimi; a Ty's mi připravil
toto! Také tu vidíme „šošan“ – to jsou ty „polní lilie“, co „ani Šalomoun nebyl tak oděn..." Jásám nad
květinkami jako dítě, a protože jsem si zrovna dnes zapomněla vzít foťák, Élí s Florans kolem nich
hopkají se svými mobily a: „Pošleme ti obrázky e-mailem“.
Ještě mi ukazují opodál sedící krkavce nebo havrany – ten druh, co nosil maso a chleba Eliášovi.
Turmusový vrch v údolí Ela (1) a něco z místní květeny: „šošan“ (2), sasanka „kalanit“ (3) a„turmus“ (4).
14 z 15
Cestou v autě zpíváme Pánu chvály, protože si je zaslouží!
U známých se sešla skupinka asi 10 přátel. Pán domu je věřící Arab, který žije v přátelství se Židy
a dokonce dal své syny obřezat. Rozhovor více lidí pospolu je pro mne těžký, snažím se sledovat,
o čem mluví, ale rozumím jen částečně. Moji průvodci nás zapomněli vzájemně představit, většina
přítomných mne ale viděla dopoledne v církvi. Jeden muž v rohu stále něco povídá o bungee–
jumpingu. Vidím, že řeč jde o nedůležitých věcech a o jejich rodinách a přátelích, taková sobotní
odpočinková selanka. Když jsme pak nasedli do auta a Élí s Florans mne vezli domů, povídá
Florans: „Ten bratr v rohu, to byl Aviel Schneider z Nachrichten aus Israel.“ „Znám to jméno“, řekla
jsem, „vždyť od nich dostávám anglické e-maily se zprávami“.
Večer chválím Pána a balím kufr. Děkuji Pánu, že ačkoli jsem před příjezdem nevěděla přesně, co
budu v Jeruzalémě dělat, dokázal můj pobyt tady naplnit. To, co jsem měla na srdci – poznat víc
Jeruzalém, prohloubit stávající kontakty a navázat nové – se stalo. Pane, mocně to prosím použij!
Na Jafské třídě o šabatu
Ústřední autobusové nádraží v Jeruzalémě
15 z 15
Let zpět:
V 6:05 ráno z Ben-Gurionova letiště do Prahy. Šerut mě bere po druhé hodině v noci a ve 3 jsem
na letišti. V Ruzyni jsme přistáli podle plánu po 9. hodině našeho času, 2.3. 2008.
Hra dětí o šabatu na náměstí Allenby (vlevo je vidět zadní zeď budovy autobusového nádraží).