Biochemici - předchůdci

OPVK CZ.1.07/2.2.00/28.0184
Historie biochemie
KBC/HIBC
prof. Mgr. Marek Šebela, Ph.D.
LS 2012/2013
Předchůdci biochemiků
Thalés z Milétu
(624 – 547/548 př. n. l.)
Thalés byl řecký předsokratovský filozof, matematik, astronom, je
považován za zakladatele „milétské“ filozofické školy, ale možná je to
jen metafora a žádná škola neexistovala..
Podle některých nic nepsal, jiní uvádějí spisy „O slunovratu“ a „O
rovnodenmosti“, případně „O hvězdách pro mořeplavce“, které se však
nezachovaly. Správně předpověděl zatmění Slunce, které nastalo 28.
května roku 585 př. n. l. Byl autorem matematické „Thaletovy věty“ trojúhelník vepsaný do oblouku nad průměrem kružnice je pravoúhlý.
Zajímal se o původ světa. Plochá země podle něho plave na vodách oceánu
a zemětřesení pak vznikají z vlnobití. Za pralátku všech věcí a vesmíru
považoval vodu, která byla věčně v pohybu a živá, zřeďováním či
vypařováním vody podle Thaléta vznikl vzduch a oheň, naopak
zhušťováním vody vznikly všechny pevné látky. Bůh je duch, který
všechno oživuje a utváří.
Anaximenés z Milétu (asi 585 – 525 př. n. l.) naopak za pralátku
považoval vzduch. Zhušťováním vzduchu podle něj vzniká vítr, poté
oblaka, poté voda až nakonec země, kameny a až z toho vznikají ostatní
věci. Opačným procesem je pak zřeďování, kdy se vzduch stává ohněm.
Leukippos
(500 – 444 př. n. l.)
Leukippos byl starořeckým filozofem. Jako Démokritův předchůdce a
učitel je zakladatelem atomismu. Žádné z děl, které by bylo možno
připsal Leukippovi, se nezachovalo. U některých z děl připisovaných
Démokritovi je možné Leukippovo spoluautorství. Leukippova práce byla
natolik zastíněna Démokritovým věhlasem, že např. Epikúros pochyboval o
jeho existenci. Z Leukippova a Démokritova učení je nejvýznamnější tzv.
atomická teorie (atomismus).
Podle ní existuje na světě nejen bytí, jež není jedno, ale mnohé, ale i
nebytí neboli prázdno. Bytí je hmota, která se skládá z velkého množství
jednolitých malých částeček, které se pohybují v prázdnu, neboli
prostoru. Jsou to nejjednodušší části hmoty, nelze je dále dělit,
nevznikají ani nezanikají a nepodléhají žádným vlivům. Vznik a zánik věcí,
jejich změny a různorodost je důsledkem vzájemného spojování a
oddělování těchto částeček.
Tyto malé částečky nazval Leukippos atomy, podle řeckého slova atomos
- "nesmírně malý", "nedělitelný". Zachovala se jen jediná Leukippova
myšlenka, vyjádřená jeho vlastními slovy: „Nic se neděje náhodně, ale vše
podle řádu a nutnosti“. Formuloval tedy zákon kauzality - nic nevzniká
náhodou, vše má svůj důvod, na což navázal Démokritos.
Empedoklés z Akragantu
(asi 493 – 433 př. n. l.)
Empedoklés byl řecký filozof, lékař, fyziolog a fyzik.
Podle jeho pojetí vznikly všechny látky a věci smíšením čtyř živlů
(pralátek) – ohně, vody, vzduchu a země = teorie čtyř živlů; čtyři
živly odpovídají čtyřem stavům hmoty: země je výrazem pevnosti a
suchosti, voda znamená stav tekutý, vzduch symbolizuje těkavost
a plynný stav a oheň je nositelem tepla a světla; tato teorie byla
později rozvíjena Platónem a Aristotelem
Démokritos z Abdér
(460-370 př. n. l.)
Démokritos byl řecký předsokratovský filozof, myslitel a vědec,
spoluzakladatel řecké atomistické filozofie. Přestože byl asi
nejplodnějším autorem antického Řecka, zbyly po něm tedy z valné části
jen zlomky a citace od Aristotela, Diogena a dalších. I díky tomuto dění se
dnes dá obtížně rozlišit, které myšlenky pochází přímo od Démokrita, a
které přejal od svého předchůdce Leukippa.
Démokritos tvrdil, že podstatou celého světa jsou atomy - nevzniklá,
neviditelná, nedělitelná, neměnná a nezničitelná tělíska, ze kterých se vše
skládá. Atomy se pohybují díky vzájemným střetům. Pokud si odpovídají,
tak se spojují, čímž vše vzniká. Vzniklé objekty se od sebe liší ve tvaru,
poloze a uspořádání atomů. Pokud má něco zaniknout, musí zapůsobit vnější
síla, která atomy od sebe rozloučí a dá je opět do pohybu, díky němuž
mohou v budoucnu vytvořit zase něco jiného.
Démokritos rozlišil primární a sekundární vlastnosti věcí. Mezi primární
zařadil tíhu, hustotu a tvrdost. Ostatní vlastnosti věcí (barva, vůně,
chuť…) k nim přidáváme sekundárně my díky tomu, jak je vnímáme.
Poznání rozdělil na světlé (pravé) - rozumové a na temné - smyslové, které
sice jako základ potřebujeme, ale musíme ho umět filtrovat tak, abychom
se jím nenechali zmást.
Aristotelés
(384-322 př. n. l.)
Aristotelés by řecký filozof, myslitel a z dnešního pohledu i vědec,
žák Platónův, vychovatel Alexandra Velikého a spoluzakladatel řecké
atomistické filozofie. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo
základy mnoha věd.
Podle něj byly čtyři živly (oheň, vzduch, voda a země) nositeli čtyř
základních vlastností prahmoty a v každém živlu byly spojeny po
dvou; živly se mohly vzájemně proměňovat, neboť pocházely ze
společné prahmoty. Předpokládal také existenci éteru – „božské
látky“, která je nehmotná, nezničitelná a je z něj složen svět stálic.
Jeho učení bylo základem víry alchymistů v transmutaci kovů.
Aristoteles předpokládal vznik, přeměnu a zánik a rozlišoval mezi
možností a uskutečněním Zformuloval také čtyři příčiny, tedy
hlediska podle nichž lze analyzovat všechny přírodní procesy:
1) látková příčina; z čeho něco je
2) tvarová příčina; co to je
3) účinná příčina; z jakého podnětu se změna uskutečňuje
4) účelová příčina; za jakým účelem se to uskutečňuje
Hippokrates z Kósu
(460 – 377 př. n. l.)
Hippokrates byl starořecký lékař z období Perikla. Je považován za
nejvýznamnější postavu historie lékařství. Mluví se o něm jako o
zakladateli
západní
medicíny
a
medicínské
profese
(Hippokratovská škola medicíny). Vrchol jeho činnosti spadá do
období peloponéské války v letech 431–404 př. n. l. V r. 430 př. n. l.
potlačil v Athénách mor a bylo mu přiznáno čestné občanství města.
Hippokratovo učení a texty jeho žáků a následovníků tvoří Corpus
Hippocraticum, sbírku asi 60 lékařských spisů rozmanité povahy.
Nejslavnějším z nich je takzvaná Hippokratova přísaha. Jiné
hippokratovské texty obsahují autorovo pojetí nemoci jakožto
nerovnováhy čtyř základních tělesných šťáv: černé žluče (melan
chole), žluté žluče (chole), krve (sanguis) a slizu (flegma). Tuto
teorii později převzal a rozvinul Galénos a stala se na dlouhá staletí
klasickou. Některé jeho spisy snad pocházejí z Alexandrijské
lékařské knihovny.
Narodil se na ostrově Kós. Údaje o jeho životě pochází z děl jeho
současníků a následovníků, zmiňuje ho Platón, Aristoteles, Platón.
Jako jeden z prvních rozpoznal, že nemoci vznikají přirozeně, bez
účasti bohů. Oddělil tak medicínu od náboženství. Příčinou jsou podle
něj faktory prostředí, potrava a životní návyky.
Starověké řecké školy medicíny se rozcházely v tom, jak se vypořádat
s nemocí. Knidská škola medicíny byla zaměřena na diagnostiku.
Bohužel se v době Hippokrata nevědělo téměř nic o anatomii a
fyziologii člověka, protože pitvy lidí byly ve starém Řecku nepřijatelné.
Knidská škola tak nemohla diagnostikovat chorobu, která měla mnoho
možných příznaků. Hippokratova škola neboli kóská škola dosáhla
většího úspěchu tím, že aplikovala obecné diagnózy a pasivní léčbu.
Důraz se kladl na péči o pacienty a prognózu, nikoli diagnózu. Nemoci
se tak léčily účinněji a tím byl položen základ klinické praxe. Přesto se
moderní medicína opírá o přesnou diagnózu a specializovanou léčbu.
Důležitým pojetím hippokratovské medicíny byl pojem krize, místa v
průběhu nemoci, kde se rozhodovalo, zda zvítězí nemoc, či se pacient
uzdraví. Předpokládalo se, že krize se dostavuje v určité kritické dny
a uzdravení je možné pokud se krize dostaví ve dnech dostatečně
vzdálených od dnů kritických.
Klaudios Galénos
(129-200/216)
Galén z Pergamu byl Řek, jeden z nejznámějších starověkých lékařů
a filozofů. Studoval lékařství 12 let, např. ve městech Smyrna,
Korint, Alexandrie. Od r. 157 léčil gladiátory a z jejich zranění se
naučil mnohé o lidské anatomii. Např. zjistil, že přetnutím nervu
ochrne sval a žíly vedou krev nikoli vzduch.
Vykonával náročné operace (oko, mozek). Roku 162 odešel do Říma,
kde přednášel a demonstroval znalosti anatomie. Postupně získával
vlivnou klientelu a stal se dvorním lékařem císaře Marka Aurelia a
taktéž jeho syna Commoda. Galénos strávil zbytek svého života na
císařském dvoře, kde experimentoval a psal. Prováděl pitvy zvířat,
kdy dospěl k závěru, že člověk se anatomicky nijak neliší.
Galénos přenesl prvky hippokratovské medicíny až do renesančního
lékařství. Jeho spis Prvky podle Hippokrata (v edicích pod latinským
názvem De elementis secundum Hippocratem) popisuje čtyři
tělesné tekutiny (krev, žlutá žluč, černá žluč, hlen), které byly
identifikovány čtyřmi základními živly (voda, země, vzduch, oheň).
Centrum živočišného organismu jsou játra (v nich se podle něj
vytvářela krev, řídil se zde metabolismus a výživa) a srdce (zdroj
vrozeného tepla, které je odtud rozváděno do celého těla), mozek je
orgánem myšlení a centrum cítění, pohybu a řeči. Galenos si všiml
rozdílu mezi tepnami a žílami.
Důrazně prosazoval léčbu pouštěním krve žilou.
Nepoznal však krevní oběh, ale domníval se, že žilní a tepenné
systémy jsou oddělené. Podle něj se žilná krev tvořila v játrech a
tepenná v srdci.
Pedanius Dioscorides
(ca. 40-90)
Dioscorides byl řecký lékař, farmakolog a botanik, autor knihy De
Materia Medica, encyklopedie o bylinkách a souvisejících léčivých
látkách, která se četla a využívla 1500 let. Narodil se v Malé Asii,
působil v Římě v době císaře Nera. Byl chirurgem císařské armády,
hodně cestoval, hledal léčivé byliny a minerály v Řecku a Římě.
Na rozdíl od mnoha klasických autorů nebyl Disocorides "nově
objeven“ v renesanci, protože jeho knihy nikdy neopustily oběh mezi
čtenáři, dokonce se dá s ohledem na vývoj západní medicíny říci, že
zastinily Corpus Hippocraticus. V období středověku byla kniha De
Materia Medica v oběhu v latině, řečtině a arabštině ve formě
rukopisů doplněných často komentářem z arabských a indických
zdrojů. Dodnes se zachovaly početné ilustrované rukopisy např.
vídeňský, vyrobený v Konstantinopoli v r. 512/513. Bohatě
ilustrované arabské kopie pocházejí z 12. a 13. stol., nejvýznamnější
řecké rukopisy jsou uchovávány v klášterech na hoře Athos.
De Materia Medica je historickým pramenem informací o léčivých
přípravcích používaných Řeky, Římany a v dalších kulturách
starověku. Je jádrem evropského lékopisu z 19. stol.
26.9. (27.9.) svátek svatých Kosmy a Damiána
Tito starokřesťanští lékaři, dvojčata,
praktikovali zdarma léčbu v maloasijském
městě Ægea (nyní Ayash v Turecku). Za
císaře Diokleciána byli vězněni, mučeni a
popraveni stětím pravděpodobně roku
287. Jsou považováni za patrony lékařů a
chirurgů (zázrak s transplantací nohy).
Zosimos z Panopole
(3. – 4. století n. l)
Zosimos byl egyptský spisovatel a alchymista. Ve svém díle shrnul
celou tehdejší alchymii (28 svazků). Zmiňuje se o výrobě rtuti z
rumělky - HgS, zkoumal, zda rtuť byla opravdu kov, popsal výrobu
arsenu. Byla mu známá vodní, popelová a písečná lázeň pro zahřívání
Často se dovolává mýtické bytosti Herma Trismegista (řecké jméno
egyptského boha Thovta), který byl egyptským knězem, zakladatelem
a nejdokonalejším magistrem alchymie, v jehož hrobě se našla
Smaragdová deska, latinsky Tabula Smaragdina, je považována za
jeden z nejstarších alchymistických textů.
Hermes v traktátech popisuje výrobu zlata. Zmiňuje se o tajemné
látce, zvané Kámen mudrců (Lapis philosophorum), která má moc
změnit kov ve zlato. Latinský text Smaragdové desky pochází z 12. a
13. století a pravděpodobně se zakládá na starších řeckých a
arabských textech ze 7. a 9. století. Celkem je z třinácti vět (zásad,
pravd), obsahuje i obrazce. V horní polovině desky je graficky
znázorněno sedm symbolů planet: Slunce, Merkur, Venuše, Mars,
Saturn, přičemž na Merkuru stojí pohár, do kterého vlévají současně
své síly Měsíc a Slunce. Do češtiny se o překlad smaragdové desky
zasloužil Bavor Rodovský mladší z Hustiřan, pán na dvoře Rudolfa II.
Abú Músa Džábir ibn Hajján
(721-815)
Byl známý též pod latinským jménem Geber, muslimský alchymista,
farmaceut, filozof, astronom a fyzik. Bývá označován jako „otec
arabské chemie“. Jeho původ není přesně znám, je považován za
Araba nebo Peršana.
Geber je známý hlavně díky svým příspěvkům v chemii, zdůrazňoval
systematické experimentování a zasloužil se o přeměnu alchymie z
pověry na vědu. Objevil mnoho typů dnes běžných chemických
pomůcek, procesů a látek, kupříkladu destilaci, krystalizaci, kyselinu
chlorovodíkovou a kyselinu dusičnou a jako první připravil lučavku
královskou.
Abú Bakr Muhammad
ibn Zakaríja ar-Rází
(865-925)
V středověkých latinských textech byl též zvaný Rhazes. Byl to
perský učenec, lékař, alchymista a chemik, filozof.
Narodil se v městě Rey na Hedvábné stezce v Persii, kde po
studiích působil jako lékař v rodném městě, později v Bagdádu. Po
návratu do Rey vyučoval mnoho studentů. Během života zcela
oslepl.
Ve spisu Secretum secretorum omnium (Tajemství všech
tajemství) rozdělil chemické látky do tří skupin: nerostné,
rostlinné a živočišné látky.
Je mu připisována řada prvenství. Rozpoznal neštovice a spalničky.
Popsal způsob přípravy sádry a navrhl její použití při zlomeninách
kostí. Je označován za zakladatele pediatrie, byl průkopníkem
očního lékařství.
Poprvé připravil kovový antimon. K principu rtuti a síry přidal třetí
princip – sůl – princip tvrdosti; podle tohoto principu mohou rtuť a
síra vytvořit pevnou látku jedině za přítomnosti soli. Objevil prý
petrolej, ethanol, kyselinu sírovou …
Avicenna
(980 – 1037)
Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná byl byl středověký
perský učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a lékař. Je
považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z
nejvýznamnějších postav arabské středověké filosofie. Narodil se v
městě Ašafa u Buchary (dnes Uzbekistán), jeho otec byl výběrčím
daní a opatřil mu vzdělání. Studoval a pokračoval jako samouk, četl
většinu významných antických děl, hlavně o medicíně. Vyléčil syna
bucharského vládce a stal se dvorním lékařem, měl přístup do
bohaté knihovny s díly klasických filozofů. Po smrti otce cestoval.
Usadil se v severním Íránu, kde působil na dvorech lokálních vládců.
Zabýval se filozofií a přírodními vědami
Avicena byl autorem děl o fyzice, matematice, metafyzice a
astronomii, nejvíce však o medicíně a filozofii. Jeho díla byla
zdrojem pozdějším učencům až do 17. století. Avicennova filozofie
navázala na Aristotela a Platóna. Nejvýznamnější kniha Kánon
medicíny je sbírka řecko-arabské lékařské moudrosti, která se
stala nejdůležitějším lékařským pramenem středověku. K dalším
významným dílům patří Kniha uzdravení, kde se zabývá logikou, a
přírodními vědami.
Roger Bacon
(1214 – 1294)
Bacon byl anglický přírodovědec a filozof, reformátor vzdělání známý
jako Doctor Mirabilis (lat. „zázračný učitel“). Působil v řádu minoritů.
Patří mezi vrcholné představitele pozdní scholastiky ve filozofii. Získal
rozsáhlé vzdělání na univerzitách v Oxfordu a Paříži ve všech tehdy
pěstovaných oborech.
Ve svých filozofických dílech ostře kritizoval názory vrcholných
scholastiků, především Alberta Velikého a Tomáše Akvinského, a
vyzdvihoval význam praktické zkušenosti a experimentu proti logické
dedukci. Zdůrazňoval význam experimentů v přírodních vědách. Zajímal
se o matematiku, fyziku (především o optiku), fyziologii, astronomii a
alchymii. K jeho nejznámějším spisům patří dílo Speculum alchymiae
(Zrcadlo alchymie). Alchymii rozdělil na spekulativní (zabývající se
podstatou světa a látek) a praktickou (soustřeďující se na výrobu
elixírů a přeměnu běžných kovů na zlato). Sám se bohatě zabýval
experimenty, bylo mu ale zakázáno jejich zveřejňování. Strávil deset let
ve vyhnanství ve Francii.
Pochopil odraz a rozptyl světelných paprsků. Upozornil na jev, že hořící
tělesa v uzavřeném prostoru zhasínají pro nedostatek vzduchu. Jako
první zveřejnil r. 1242 přesné pokyny k výrobě střelného prachu.
Muhammad ibn al-Hasan ibn al-Hajtham
(Alhazen, 965-1040)
Alhazen byl arabský vědec, který se zabýval astronomií, optikou a
matematikou. Narodil se v Basře v dnešním Iráku. Studoval zde a v
Bagdádu. Káhirský panovník al-Hákim jej pozval do Egypta. Alhazen měl
vymyslet způsob, díky kterému by se dalo předvídat a následně omezit
záplavy způsobené rozvodněným Nilem. To se mu ale nepovedlo, proto
předstíral, že se zbláznil, aby tak ušel jistému trestu smrti. Věnoval se
přírodovědným studiím a nápravě Aristotelových omylů. Napsal více než
200 pojednání o optice, astronomii a matematice.
V díle Velká optika se snažil vysvětlit problémy vnímání okolního světa,
popsal zde fyzikální podstatu a vlastnosti světla a také princip, na
jehož základě jsme schopni vidět. V roce 1020 se zabýval lomem a
odrazem světla a čočkami. Používal přitom desku s dírkou, před kterou
vyrovnal svíčky. Jejich obraz se promítal na druhé straně desky a
zakrýváním svíček zjistil, že obraz levé svíčky se promítne vpravo, z
čehož odvodil, že světlo se šíří přímočaře. Vyvrátil některé chybné
antické představy o vidění a ukázal, že se světlo odráží od povrchu
předmětů a vstupuje do našeho oka. Prováděl řadu experimentů s
čočkami a temnými komorami. Položil základy optice.
V matematice propojil algebru s geometrií. Měl velký vliv na vývoj
latinské středověké a novověké optiky.
Paracelsus
(Philippus A. T. Bombastus von Hohenheim)
* listopad 1493, Einsiedeln
† 24 září 1541, Salzburg
Švýcarský lékař, filosof a alchymista. Nazýván „Lutherem v medicíně“.
Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Otec byl lékař a docent na hornické škole.
Paracelus tak získával znalosti a zkušenosti ze světa lékařství, mineralogie a chemie již v
ranném věku.
Byl velice nadaný, studoval na řadě evropských univerzit. Lékařský titul získal ve Vídni,
později i v italské Ferraře.
Jméno Paracelsus přijal během života, aby vyjádřil své vlastní přesvědčení, že je lepším
lékařem než tehdy všeobecně uznávaný římský lékař Celsus. Obecně se často choval
povýšeně – výraz bombastický podle některých zdrojů pochází od jeho jména Bombastus.
Hodně cestoval i za hranice Evropy a putoval po venkově. Měl pověst čaroděje, podivína a
tajemného dobrodruha. V letech 1536 až 1538 pobýval na Moravě (v Mor. Krumlově).
O lidové léčení se zajímal stejnou měrou jako o univerzitní. Působil i jako polní ranhojič v
benátských válkách.
Paracelsus
(Philippus A. T. Bombastus von Hohenheim)
Dílo:
Je považován za významného reformátora lékařství. Sepsal 17 převážně
lékařských prací.
Nově nazýval a klasifikoval nemoci nejen podle projevů ale i podle příčin.
Prosazoval důležitost hledání příčin nemocí a hledal je i vně lidského těla.
Při stanovení povahy nemoci a její léčby spojoval filosofii, chemii, botaniku,
mineralogii a astronomii. Často se uchyloval ke kontroverzním praktikám (v
tehdejším i současném chápání), např. mor se pokoušel léčit podáváním
chleba s příměsí nepatrného množství výkalů nemocných.
Zavedl používání chemikálií a minerálů při léčbě nemocí. Je autorem
myšlenky, že všechny látky jsou jedy, a toliko správná dávka odlišuje lék od
jedu. poprvé použil slovo „alkohol“ v dnešním slova smyslu (dříve se
používal v původním arabském významu „al-kuhul“ – kosmetický prášek).
Vytvořil laudanum (opiovou tinkturu), nejsilnější a nejoblíbenější narkotikum
počátku novověku, a sám jej hojně používal.
Je autorem názvu chemického prvku zinku.
Pietro Andrea Gregorio Mattioli (Matthiolus)
* 13. března 1501, Siena
† 1577-1578 (přesné datum není známo), Trento
Italský lékař a botanik.
Jeho otec byl lékař. Z politických důvodů rodina odešla ze Sieny do Benátek, kde Mattioli
strávil dětství.
Studoval medicínu na univerzitě v Padově, částečně i v Římě. Byl třikrát ženatý.
Působil jako lékař v několika italských městech, mj. i jako osobní lékař Trentského biskupa
kardinála Bernarda Clesia. Přes 10 let (1554-1564) strávil v Praze jako osobní lékař
českého místodržitele arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského. V Praze budoval císařské
zahrady, do kterých nechal vysadit v té době exotické rostliny jako tulipány či hyacinty.
Později se stal lékařem římských císařů a českých králů Ferdinanda I. Habsburského a
Maxmiliána II. Habsburského.
Zemřel během pobytu v jeho bývalém působišti – Trentu na následky moru.
Pietro Andrea Gregorio Mattioli
Dílo:
Působil jako lékař ale zabýval se také botanikou. Sám sebe
považoval za nejlepšího znalce rostlin té doby.
Přeložil do italštiny významné dílo antického lékaře
Theophrasta Dioscorida „De materia medica“, což podnítilo
jeho zájem zabývat se rostlinami.
Původní Dioscoridovo dílo stále doplňoval o nové poznatky a
komentáře, čímž vznikl slavný Mattioliho herbář.
Herbář zahrnuje popis rostlin, velmi kvalitní vyobrazení,
informace o léčivých účincích, někdy i o původu rostliny či
čase sběru. Součástí je i dodatek o destilaci léčivých vod.
V Praze vydal český překlad s názvem „Herbář neboli
bylinář“, o který se zasloužil Tadeáš Hájek z Hájku.
Tadeáš Hájek z Hájku
* 10. října 1526, Praha
† 1. září 1600, Praha
Český astronom, astrolog, matematik a lékař.
Studoval ve Vídni, v Itálii i v Praze na UK.
Působil jako profesor matematiky na UK v Praze.
Byl jmenován osobním lékařem císaře Rudolfa II.
Za lékařské zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu,
později pasován na rytíře.
Stál v čele alchymistické dílny královského dvora.
Motivoval a organizoval příchod Tychona de Brahe do
Prahy.
Je po něm pojmenován kráter Hagecius na měsíci a také
planetka Hajek.
Tadeáš Hájek z Hájku
Dílo:
Hlavními obory jeho zájmu byly astronomie a
medicína.
Již během studií ve Vídni vydal publikaci o
zatmění Slunce a Měsíce.
Popsal polohu nové hvězdy souhvězdí
Kassiopea, jeho měření později převzal do
svého díla Tycho de Brahe.
Do češtiny přeložil Matthioliho herbář = do té
doby nejznámější medicínsko-botanický spis.
Jména rostlin sbíral mezi prostým lidem,
některé vymýšlel i sám.
Formuloval jednu z prvních teorií oxidace (De
cerveceria = O pivu).
Edward Kelley
(1555-1597)
Tento anglický alchymista žil a pracoval velkou částí svého života na
dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Roku 1573 se zapsal ke studiu na
univerzitě v Oxfordu. Studia nedokončil, ale po celý život užíval
neoprávněně univerzitní tituly. Následně se učil lékárníkem, znalosti
mu pomáhaly při jeho pozdější alchymistické práci. Pracoval také v
advokátní kanceláři, kde se dopustil podvodu, za což byl také
náležitě potrestán – byly mu uříznuty obě uši.
V roce 1582 vstoupil pod jménem Talbot do služeb známého
vzdělance, přírodovědce, geografa, ale také věhlasného astrologa,
alchymisty, mága a mystika Johna Dee.
V únoru 1584 odcestoval Dee s rodinou a asistentem Kelleyem do
Polska, kde pobývali na panství Alberta Laského v Lasku. Po měsíci
pobytu odjeli do Krakova a pak do Prahy, kam dorazili 9. srpna 1584.
Zde je uvítal věhlasný přírodovědec a císařův osobní lékař Tadeáš
Hájek z Hájku, který je ubytoval ve svém domě. Na jeho přímluvu
získali také audienci u císaře Rudolfa II. John Dee ale císaře nijak
nezaujal a tato první audience byla také poslední.
Někteří historici se domnívají, že John Dee a Edward Kelley byli ve
skutečnosti tajnými agenty anglické královny Alžběty I. a měli za úkol
vetřít se do přízně Rudolfa II.
Po obvinění Deeho z čarodějnictví oba uprchli do Polska, po návratu
pobývali na dvoře Viléma z Rožmberka v Třeboni. Věhlas Kelleyho
alchymie šířený mezi šlechtou se dostal k císaři, ten po dohodě s
Rožmberkem povolal Kelleyho do Prahy. Dee se vrátil do Anglie, kde
zemřel v zapomnění.
Kelley bohatl z císařovy přízně, stal se rytířem, v r. 1589 byl přijat do
české stavovské obce. Vlastnil tvrz a domy, v Jílovém vyráběl elixír
mládí. Oženil se s krajankou Johanou Westonovou z Mostu, bydleli ve
Faustově domě na Dobytčím trhu. Po souboji s dvorním úředníkem v r.
1591 upadl pro zákaz soubojů v císařovu nemilost, byl uvězněn na
Křivoklátě. Při pokusu o útěk si roztříštil nohu, která mu byla
amputována. Byl dále vězněn v Mostě na hradě Hněvín, kde pokračoval v
pokusech. Pojednáním o kamenu mudrců chtěl oblomit císaře, neúspěšně.
Při dalším nezdařeném útěku si zlomil zdravou nohu. Císař zrušil vězení,
Kelley měl ale bolesti a otrávil se vypitím jedu.
William Harvey
* 1. dubna 1578, Folkestone
† 3. června 1657, London
Britský lékař, objevitel krevního oběhu.
Pocházel z bohaté rodiny. Jeho otec byl úspěšný farmář a obchodník.
Studoval medicínu na univerzitě v Cambridge a později také v Padově v Itálii.
Oženil se s dcerou osobního lékaře britské královny Alžběty I.
Stal se osobním lékařem krále Jakuba I. a později i jeho syna krále Karla I. Po popravě
Karla I. a nastolení Anglické republiky v roce 1649 se Harvey stáhl do ústraní.
Zemřel na následky mozkové mrtvice.
William Harvey
Dílo:
Hlavním předmětem jeho studia byla anatomie a
mechanismus oběhu krve.
Prováděl experimenty na zvířatech – vstřikoval jim do žil
barvivo a pozoroval šíření tekutiny po těle, následně zvířata
pitval za účelem studia stavby srdce a cév.
Formuloval teorii krevního oběhu, narážel však na kritiku
zastánců Galénovy teorie přílivu a odlivu krve. Platnost své
teorie demonstroval mj. pomocí obinadla, kterým reguloval
proudění tepenné a žilné krve mezi paží a předloktím.
Teorii publikoval až v roce 1628 ve spisu „Exercitatio
Anatomica de Motu Cordis et Sanguinis in Animalibus“
(Anatomické cvičení o pohybu srdce a krve u zvířat).
Jako první vyslovil myšlenku, že vše živé pochází z
oplozeného vajíčka (omne vivum ex ovo). Touto (čistě
intuitivní) myšlenkou předběhl dobu. Teprve o téměř 200 let
později v roce 1827 poprvé pozoroval savčí vajíčko Karl
Ernst von Baer.
Antonie van Leeuwenhoek
* 24. října 1632, Delft
†
27. srpna 1723, Delft
Nizozemský přírodovědec, „otec mikrobiologie“.
Od pěti let žil jen s matkou a sourozenci, otec (povoláním košíkář) zemřel.
Neměl univerzitní vzdělání, mluvil pouze holandsky. V oblasti přírodních věd byl
samoukem a výzkumu se věnoval ve volném čase.
V rodném Delftu provozoval vlastní obchod s textilem.
Vykonával také funkci soudního úředníka.
Byl dvakrát ženatý, obě ženy zemřely (Leeuwenhoek se dožil téměř 91 let!).
Antonie van Leeuwenhoek
Dílo:
Vynalezl jednoduchou metodu výroby čoček, díky které překonal
úroveň tehdy dostupné mikroskopické techniky.
Pomocí vlastnoručně vyrobených mikroskopů jako první
pozoroval organismy a částice mikroskopických rozměrů. Jeho
mikroskop zvětšoval 275x a měl rozlišovací schopnost 1,4 µm.
Objevil nálevníky a jednobuněčné řasy (1675), spermie (1677),
bakterie (1683), červené krvinky (1688). Poprvé pozoroval
příčné pruhování svalů a obsah rostlinné buňky – rozlišil
škrobová zrna, chloroplasty a krystaly solí.
Jeho pozorování byla překládána do latiny a angličtiny a v
letech 1689-1722 zveřejňována v časopise Philosophical
Transactions of the Royal Society, tedy britské společnosti pro
podporu přírodních věd.
Jeho práce vyšly pod souborným názvem Opera omnia arcana
naturae ope exactiossimorum microscopiorum detecta (Leiden
1722) (Veškeré spisy čili tajnosti přírody odkryté pomocí
přesných mikroskopů).
Herman Boerhaave
(1668-1738)
Boerhaave byl holandský botanik, humanista a lékař. Je považován
za zakladatele klinické výuky a moderních fakultních nemocnic.
Narodil se u Leidenu, kde studoval na univerzitě, filozofii
absolvoval v r. 1689. Pak studoval medicínu, kterou ukončil r. 1693.
V r. 1701 se stal vyučujícím na medicínských ústavech v Leidenu. V
r. 1709 se stal profesorem botaniky.
V r. 1714 se stal rektorem univerzity, byl vůdčí osobou výuky
praktické medicíny a chemie. Od r. 1728 byl členem francouzské
Akademie věd a r. 1730 Královské společnosti v Londýně.
Poprvé izoloval močovinu z moči. Popsal Boerhaavův syndrom,
protržení jícnu v důsledku intenzivního zvracení. Popsal případ
holandského admirála, který takto zemřel v r. 1724 v důsledku
přežrání při hostině.
Michail Vasilijevič Lomonosov
( 1711 – 1765)
pomník v Petrohradu
Lomonosov byl významný ruský chemik, básník, historik a uznávaný
odborník mnoha dalších oborů. Bývá počítán mezi zakladatele chemické
atomistiky – v představách o atomové a molekulární struktuře vycházel z
Boylovy korpuskulární teorie. Studoval v Marburgu a Freibergu.
V první práci z let 1742-1744 postavil atomovou teorii na reálný základ
předpokladem, že všechny látky jsou složeny z nepatrných částeček
(korpuskulí), které jsou rozdílné pro jednotlivé druhy látek. Rozmanitost
hmoty a její projevy vysvětloval různou kombinací částeček a rozdílností
jejich pohybu
Byl jedním ze zastánců názoru vysloveného v 17. století, že teplo je
výsledkem rotací a vibrací nepatrných částic látky.
Byl spoluautorem formulace zákona zachování hmotnosti (1748).
Z jeho četných prací jsou známé například O jevech vzduchových
elektrickou silou způsobených, Teorie elektřiny nebo Základy
matematické chemie.
Lomonosov rozvinul mnohostrannou vědeckou činnost také v astronomii,
geologii, geografi, historii, jazykovědě, vydal 15 svazků básní, ale i
překlady Homéra, Horatia a Seneky.
Jan Evangelista Purkyně
* 18. prosince 1787, Libochovice
† 28. července 1869, Praha
Český fyziolog, anatom, biolog a filosof.
Pocházel z rodiny správce Dietrichštejnského panství. Otec zemřel v jeho šesti letech.
Absolvoval piaristické gymnázium v Mikulově a dokonce složil řeholní slib. Kvůli vědě
však z řádu vystoupil a studoval filosofii na UK v Praze. Poté působil jako vychovatel ve
šlechtických rodinách. Díky zájmu o lékařství pak studoval medicínu na UK v Praze.
Stal se profesorem fyziologie a anatomie na univerzitě ve Vratislavi, kde založil
fyziologický ústav - první experimentální pracoviště svého druhu.
Byl zvolen prvním předsedou Spolku lékařů českých.
Několik dní před smrtí byl císařem Františkem Josefem I. povýšen do rytířského stavu.
Přežil svou ženu i všechny 4 děti. Jeho syn Karel (zemřel předčasně ve 34 letech) je
dnes považován za nejvýznamnějšího českého malíře 19. století.
Je po něm pojmenován kráter na měsíci a asteroid.
Jan Evangelista Purkyně
Dílo:
Zabýval se především fyziologií. Založil časopis Živa (1853).
Jako jeden z mála českých vědců (navíc jako bývalý řeholník!) přijal ve své
době Darwinovu evoluční teorii.
Je autorem řady významných anatomických a fyziologických objevů.
Jako jeden z prvních zformuloval buněčnou teorii, chybně se však domníval,
že buňky vznikají de novo. Zavedl termíny plasma a protoplasma.
Objevil tzv. Purkyňovy buňky (typ neuronů).
Objevil tzv. Purkyňova vlákna - vlákna v srdci vedoucí vzruchy způsobující
srdeční stahy.
Objevil tzv. Purkyňův jev - posun citlivosti vnímání barev okem.
Objevil tzv. Purkyňovy obrázky – čtyři odrazy světelného zdroje v oku.
Objevil potní žlázy.
Popsal devět základních typů kreseb kožních lišt na otiscích prstů (jejich
možné využití při identifikaci osob si ale neuvědomil).
Prokázal existenci základních strukturních typů rostlinných buněk,
konstantních a charakteristických pro rod a druh.
Charles Robert Darwin
* 12. února 1809, Shrewsbury
† 19. dubna 1882, Downe
Britský přírodovědec, autor evoluční teorie.
Pocházel ze vzdělané a bohaté rodiny. Jeho otec byl lékař, dědeček byl významný britský
lékař, přírodovědec, filozof a básník Erasmus Darwin.
Studoval medicínu (kterou nedokončil) a teologii.
Hned po studiích se v letech 1931-1935 zúčastnil plavby kolem světa na lodi Beagle.
Oženil se v roce 1839 se svojí sestřenicí. Darwin měl deset dětí. Jeho synové George a
Francis byli také významnými přírodovědci.
Charles Robert Darwin
Dílo:
Darwin byl především biolog a geolog.
V biologii se věnoval nejdříve více zoologii a
paleontologii, později publikoval řadu botanických
prací.
Proslul zejména jako autor evoluční teorie:
On the Origin of Species by Means of Natural
Selection, or the Preservation of Favoured Races in
the Struggle for Life (1859).
Významná botanická díla:
Insectivorous plants (1875) – o masožravosti
The Effects of Cross and Self Fertilisation in the
Vegetable Kingdom (1876) – popsal inbreeding
The Power of Movement in Plants (1880) – o
fototropismu