Bohumil Staša - 1

Bohumil Staša
Autor: Jan Vítovec |
zdroj: www.moto-svět.cz,
úprava: moto-svět.cz,
foto: archiv autora, J. Franek a s dovolením
a díky z archivů dalších fandů a pamětníků....
úprava do formátu PDF: zd.s company
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice. Dlouhých 27 let se toto jméno objevovalo v
programech silničních motocyklových závodů doma i v zahraničí. Podívejte se nejprve na
jeho cestu od samého začátku k prvnímu titulu mistra republiky…


Proč jezdím silniční závody? Protože jsou! - Bohumil Staša senior
Strach má každej, musí se taky myslet, nejenom točit heftem! - Bohumil Staša senior
Úvod
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice. Dlouhých 27 let se toto jméno objevovalo v
programech silničních motocyklových závodů doma i v zahraničí. Navázal na úspěchy svého
otce Vincence a po ukončení kariéry opět navázal jeho syn Bohumil. Jméno STAŠA se tedy na
okruzích objevuje prakticky 70 let. Neuvěřitelná doba! Otci Vincencovi nejlepší léta zabrala
2. Světová válka, syn jezdil v době, ve které stále vítězil socialistický sport a nejmladší z rodu
se snažil dostat silniční sport v této době přerodů znovu tam, kam patří. To znamená na
vrcholnou úroveň. Což bylo a je velmi těžké. A mně se dostalo cti dát dohromady o zatím
nejúspěšnějším z rodu Stašů - Bohumilovi starším, toto povídání. Dlouhá léta jsem jen fandil.
Od svých klukovských let, kdy se psalo o mladém, nadějném talentu z Malenovic, i o dvě
desítky později, kdy se psalo o veteránu. A dalo se to vykládat všelijak. Ovšem Bohouš jezdil a
vyhrával, ať byl mladým talentem nebo veteránem. Díky založení RM90, závodům v Brně a
Českých Budějovicích jsem se dostal do těsného kontaktu. Při několika setkáních na závodech
a ve Strakonicích dostalo toto povídání svoji podobu. Je těžké dostat z Bohouše jeho zážitky.
Jeho slova: „Co bylo, bylo. Důležitá je přítomnost a na tu navazuje
budoucnost. Napiš si, co chceš!“ Ovšem něco přece jen řekne, hodně napoví
„Černá kniha“, fotoarchivy - a výsledek máte před sebou. Touto cestou bych
chtěl ještě jednou poděkovat Bohoušovi za jeho oku lahodící jízdu a jeho
zážitky, které umožnily vznik tohoto dílka. Jan Vítovec
1
Kapitola 1.
„Kocour v botách“ - aneb cesta k prvnímu titulu mistra republiky
Druhá světová válka měla před sebou ještě jeden krvavý rok, když se v
Malenovicích u Zlína narodil 29.4.1944 v rodině motocyklového závodníka
Vincence STAŠI syn Bohumil. Válka skončila a osiřelé tratě motocyklových
závodů opět ožily. Vincent Staša byl, jako prakticky všichni tehdejší jezdci,
jezdcem universálním. Jezdil soutěže, silnice atd.. Jezdíval na DKW s
kompresorem, kariéru končil na Jawě OHC. Malý Bohouš se měl od koho učit.
Bohumil Staša: „Jezdil jsem s tátou po závodech, ale nesměl jsem mít nějakej průšvih“.
Tak začíná Bohumil vyprávět.
Bohumil Staša: „Tehdy byla jiná doba, vznikl Svazarm, všechno muselo být pod patronací.
Táta jezdil všechno, od soutěže po silnici. Já jsem chtěl jezdit taky, ale otec mě od toho
zrazoval. Poprvé jsem si sjel, to mi bylo asi třináct. Na dvoře táta nechal opřenýho
polosoutěžáka. Já na to vlez a hned jsem s tím břinknul. No jo, tehdy jsem měl asi třicet kilo i
s hubertusem.“
Na přelomu padesátých a šedesátých let se pro všechny
motosporty musela vyjet třída v soutěžích. Tak se u Stašů
upravil Pionýr a jelo se. V letech 1959 až 1961 si vyjel
potřebný počet bodů na třetí třídu. V roce 1961 si udělal
řidičák na motocykl, zatímco otec pomalu končil kariéru.
Bohumil Staša: „Tátovi tehdy bylo už 45 let, dvakrát s
sebou praštil v Hodoníně, hned nato v tréninku v Rožnově.
To byla poslední kapka, skončil se závoděním. Já jsem
mezitím jezdil soutěže, doma jsem si složil stopětasedmu a
třiapůli. A s těma jsem se něco vyblbnul 150 metrů od
baráku v lese. Táta motorku mezitím půjčil Klátilovi. Stále
jsem ho přesvědčoval, až jsem se dočkal. 3. září mně dali
řidičák a šestýho jsem jel své první závody v Jihlavě. Táta
věděl, že na tom sedět umím, ale stále mi otloukal o hlavu, abych neblbnul. No jo, ale mě bylo
sedmnáct. Moc jsem toho tehdá nenaspal. Ve třídě 250 jsem dojel čtvrtý a bylo to jasné, na
třipade to musím rozjet. Dopadlo to tak, jak to muselo dopadnout. Krásně jsem si ustlal,
naštěstí to odneslo jen odřené koleno. Byl jsem pěkně vypeskován a v Prostějově už to bylo
lepší, pátej a šestej flek. Bylo to jasné, silnice u mě zvítězila na celé čáře.
2
Bohumil Staša: "Doma jsme to probrali ze všech stran. Vážil jsem 55 kilo. V kombinéze a
botách jsem mohl rovnou do pohádky Kocour v botách. Reklama od Michelinů byla proti mně
směšná. A táta velmi dobře usoudil, že na moje zkušenosti a fyzický předpoklady je Jawa 350
OHC moc těžká. Museli jsme se poohlédnout po něčem jiném. Jawa se prodala a najednou
byla doma za 18 tisíc velmi slušná ČZ 175 od Franty Bočka. To taky bylo pozdvižení. Těch
chytrých řečí kolem. Závodit se dá za pár tisíc, vždyť je na to mladej a jiné pěkné řeči.
Překousli jsme to a šlo to jako na drátku.“
V roce 1962 již Bohouš odjel několik dobrých závodů, poprvé se zúčastňuje
mezinárodních závodů doma a poprvé také jede náš nejslavnější závod v Brně tehdy Závod Družby národů. Stává se přeborníkem Jihomoravského kraje ve
třídě 175 ccm. Získává první věnce a v mistrovství republiky jede mimo soutěž.
Začíná také jedna z těch horších kapitol mužského života - vojna. Týden po
Brně rukuje, ovšem do Dukly nastupuje až po Vánocích, musel přece prodělat
přijímač.
Bohumil Staša: „Vojna?! V Dukle mi dali starej vrak
125 po Parusovi, a jak mám ve zvyku, pustil jsem se do
úprav. Ale nikam to nevedlo, tak jsem toho nechal. A
ještě k tomu problémy. Holt vojna není kojná. Mladej
člověk chce svý, tak jsem skončil u normálního útvaru,
ale umožnili mi jezdit závody. Do dneška jsem tátovi vděčnej. Vozil mi všude motorky, byla to
těžká doba.“
Přesto se zapojuje do špičky třídy 175 ccm. V roce 1963 končí na třetím místě. O rok později
toto umístění obhajuje a po vojně nastupuje do ČZM Strakonice. Poprvé mu byl zapůjčen
tovární stroj pro Velkou cenu v Brně - v cíli byl ve stopětadvacítkách nejlepší z našich.
Bohumil Staša: „Byl jsem tehdá dost naivní, myslel
jsem si: dají mi motorku a podepíšem smlouvu. Nic
takového se nestalo, šoupli mě do dílny a tam jsem
frézoval brzdové čelisti na teréňáky. Asi za 15 dní mě
dali mezi zajížděče. V této době mě vzala jedna událost.
Chtěl jsem jezdit se Standou Malinou, byl mým vzorem.
Jeho jízda, to byla nádhera. 6. listopadu se Standa zabil
100 metrů před svým domem, když jel ze schůze. A bylo
to tady. Tahanice o motorky. Co na mne mohlo zbýt? Opět 125 1V a zase dělám rám. Navrhli
mě do reprezentace. A aby všeho nebylo dost, utrpěl jsem svůj nejtěžší úraz v životě. Při
zajíždění soutěžáků jsem trefil Tatru 111 - prasklá hlava a klička. Dva dny v bezvědomí a tři
měsíce práce neschopnej.“
Pro sezónu 1965 se 21 letý Bohouš stává továrním jezdcem, těžké zranění mu však do sezóny
nepřidalo. Osvědčená reprezentační sestava - Šťastný, Havel, Boček již měla něco za sebou.
Bohouš stále slyšel: „Však se dočkáš, seš ještě mladej!“ To ovšem mladému klukovi nemůže
stačit.
3
Bohumil Staša: „Jak by taky mohlo. Musel jsem se snažit. Inženýr Pudil navrhl pro moji
stopětadvacítku nový rám - povedl se a 175 jsem jel na svým. Poprvé jsem jel mistrovství
světa v Brně a dostal jsem se ven, do Halle v NDR. Dokázal jsem se prosadit a byl zde první
titul mistra republiky ve třídě do 175 ccm. Pustil jsem se do stavby Juniora 250, 175 jsem
prodal.“
Během čtyř let je v absolutní československé špičce, je továrním jezdcem a opět se dívá daleko
dopředu. V těchto čtyřech letech se ale v silničním sportu mnoho událo. Poprvé Bohouš
vystoupil na nejvyšší stupínek v Bučovicích v roce 1962 (krajský přebor), v mistrovství
republiky se výrazně prosazuje v letech 1963 - 1965, kdy získává první skalpy našich
nejlepších jezdců, ale také prožívá pády. V roce 1963 v Oseku při tréninku si ošklivě zranil
nohu. V této době odpočívá tehdejší jednička F. Šťastný - zlomená noha z Jičína a rok na to
znovu v Solitude. Bohouš vyzrává a titul ve 175 ccm byl tehdy jen jedním schůdkem před cílem
- jezdit co nejlépe. Své výsledky si pečlivě zaznamenává ve svém závodním deníku…
pokračování příště...
4
Kapitola 2.
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice. Je jediným jezdcem světového formátu,
který startoval na všech verzích brněnského okruhu. Jezdil ještě přes Žebětín, Kohoutovice,
Pisárky a Nový Lískovec. Jeho kariera prakticky končila s novým automotodromem.
Bohumil Staša na Velké ceně Československa 1962 - 1972
Myslím si, že tato kapitola patří hned za úvodní kroky
Bohumila Staši do velkého silničního dění - mistrovství světa.
Zde se mohl poprvé podívat na velké hvězdy a během několika
sezon s těmito hvězdami dokázal svést mnoho skvělých soubojů
a získal mnoho velkých úspěchů. Je jediným jezdcem světového
formátu, který startoval na všech verzích brněnského okruhu.
Jezdil ještě přes Žebětín, Kohoutovice, Pisárky a Nový Lískovec. Jeho kariera prakticky
končila
s novým
automotodromem.
Bohumil Staša: „Poprvé jsem v Brně startoval v roce 1962. Několik dní před závodem jsem
nemohl pořádně spát. Měl jsem obavy, abych si neuřízl ostudu. Přeci jen zde v Brně na
člověka dýchne historie. Vždyť to byl závod, který měl opravdu
výjimečnou atmosféru. Sjeli se sem kvalitní jezdci a mnoho diváků,
kteří chtěli vidět naše barvy vpředu. Jel jsem zde národní 175 a
mezinárodní 250. A dopadlo to nad očekávání. Páté místo ve 175 a
pro mě utěšující 15. místo ve dvěstěpadesátkách. Byla to tehdy
nejnabitější třída.“
V roce 1963 je v Bohoušově deníku stručný záznam - 125: BUCH. Deník obsahuje jednoduché
poznámky. Buď ve většině případů jednoznačné číslo 1, BUCH nebo
BÁC. BUCH znamená poruchu, BÁC velmi nepříjemnou záležitost pro
každého jezdce - havárii.
Bohumil Staša: „V roce 1964 jsem dostal nabídku od ČZ, jestli bych
nejel Brno (tehdy poprvé na okruhu dlouhém 13 941 m) na jejich 125
1V. A zase problémy se spaním. Nezklamu? Vždyť pojedu za ČZ vedle
Maliny. Je tady Taveri. Byla ve mně malá dušička. Ale v neděli jsem zářil - 9.místo. Standa
měl problémy s motorkou a dojel až za mnou. Byl jsem nejlepším naším závodníkem, i když
jsem na tovární motorce seděl prvně“.
Říjen 1964 znamenal pro fandy královny motocyklového sportu nejkrásnější měsíc roku. U
příležitosti 60. Výročí založení FIM byla v Praze zařazena Velká cena Československa do
seriálu Mistrovství světa.
5
Bohumil Staša: „Jó, to byla sláva! Ale zkalená smrtí Standy Maliny a potom, když mě tohle
přebolelo, zase tím, na čem vlastně pojedu. Zbyla na mě 125, ovšem s velmi dobrým rámem
ing. Pudila. Franta Boček jel v pětašedesátým 125 - dvouválec a jednoválec 300, Šťastný
dvěpade. Byl to můj první závod v mistrovství světa, mezi největší špičkou - Hailwood,
Agostini, Read, Redman a ani naši se neztratili. Franta Boček měl v tomto roce snad životní
formu. Dojel šestý. Já to štěstí neměl, motorka rozhodla jinak – buch! Ale mistrovství světa je
opravdu vrchol. Ovšem musel jsem si na další starty zase rok počkat. Klasická věta - seš
mladej…
b
Ale v roce 1966 to bylo jiné. Franta Boček odmítl jet dvouválec. Měl pravdu, těžko by na něm
dojel na body, soustředil se na vyšší třídy. Dvouválec jsem tedy jel já. A bylo z toho pro mne
velmi pěkné 10.místo.
Rok na to jedu již tři třídy. 125 a 250 zase buch. V tréninku 250
jsem si poprvé v Brně lehnul, naštěstí se nic nestalo a v neděli jsem
byl šťastný jako blecha. Šesté místo ve 350 a můj první mistrovský
bod. Gusta Havel dojel čtvrtý, tehdy jsem jej pravidelně porážel,
ale tady měl oproti mně dobrej start. Já se dotahoval zezadu a byl
to bod. Gusta jel tu svoji nádhernou pohodovku.
V šedesátým osmým jsem se těšil, jak si bodově přilepšim, ale kondenzátor rozhodl jinak, kolo
před koncem - buch. Ze čtvrtýho místa. Ale bylo to pěkný, tahal jsem se s Milanim, Paganim,
Carruthersem. Franta Šťastný tady konečně zajel se čtyřválcem Jawa - 3. místo.
6
1969 - to byl rok! A všechno se to schumelilo okolo
brněnského termínu. Týden před se zabil Ivy, celej týden to
bylo takový divný. Konečně jsem měl alespoň pro trénink
čtyřválec. Ale pro závod jsme raději zůstali u dosti
spolehlivých jednolampovek. Byl jsem šestej a třetí (350 a
500), ale člověk nemohl mít žádnou radost. Nevím, čím to
bylo, ale ten rok byla Veselka jako zakletá, lehnul tam kdekdo. A v neděli to odnesl Franta
Boček, dostal se do takovýho hromadnýho pádu - těžkej úraz hlavy, příští týden zraněním
podlehl.
O sedmdesátým nemá cenu mluvit.“
A píše se rok 1971. Královna silnice má před sebou velmi šedou
budoucnost. Ale do Brna se opět sjíždí celá světová špička. Nikdo
netuší, že to bude pro československé barvy nejůspěšnější závod. Tehdy
zde bodovalo 7 jezdců! 50 ccm: Havrda, Šobáň, Fendrych, 250 ccm:
Srna a ve 350: Staša, Král a Duba. Tehdy přijel Bohouš s dělanou
dvěstěpadesátkou a nádherným čtyřválcem ČZ 350 OHC 4. Aby se
neřeklo, tak nejen že se sypalo, na co se sáhlo, ale Bohouš ještě na
dvěapůli předvedl gymnastickou vložku v Novém Lískovci. V sobotu se
rozpadl motor a mechanici museli do Strakonic. Těsně před startem (
12.30 ) je stroj připraven. Je nepříjemné počasí, prší a je chladno.
Odstartováno - Bohouš má horší start, ale v cíli prvního kola je pátý. Během dalších kol
7
dochází k velkému překvapení - Ago odstupuje s porouchanou převodovkou. Vede Saarinen a
Bohouš je druhý, jednoznačně odsunul anglické eso Smarta.
Okolo trati je asi 60 000 diváků, ale ti nyní ženou Bohouše po dráze. Při nájezdu do
posledního kola je mezi prvním a druhým 8 vteřin. Ovšem že se Saarinen otáčí, má dobrou
signalizaci a také jej trápí uvolněný výfuk. Cíl - první Saarinen a po pár vteřinách projíždí
Bohouš. Nejlepší umístění československého jezdce při domácí Grand Prix je na světě.
Bohumil Staša: „To byl tehdá víkend. Od pátku do neděle, ale ten závod stál za to. Bylo
mokro, chladno, motorka opravená pár minut před startem, ten pád mi taky nepřidal. Ale
během tý hodiny se to nějak vykrystalizovalo. Ago venku, že vedl Jarno, bylo jasný. Ale já byl
druhej. Lidi dělali jako diví, na to má Brno svoji atmosféru. Jenže Brno nebyl nikdy čistej
okruh, v posledních kolech se přidíraly šoupátka. Přiletím k Farině a furt - béé, béé - třičtvrtě
plynu. A udělal jsem dobře, že jsem se nenechal vybláznit. Za cílem hned upadl jeden ventil. A
zase
jsem
si
naivně
myslel,
že
se
silnice
trošku
zberchá.“
Pochopitelně, že se nic nezberchalo. V roce 1972 jede Bohouš tovární ČZ v Brně naposledy.
Ale poprvé jako tovární jezdec Jawy ve třídě 250 ccm. Na záplavu výborných Yamah ovšem
tento motocykl nestačí.
Bohumil Staša: „Jawa nestačila, ale v půlitrech se zetkou to vypadalo moc nadějně - druhá
řada. Chtěl jsem uspět. Hnali mě taky ty protivný řeči kolem, nechtěl jsem věřit. Do startu to
bylo dobrý, držel jsem pátej flek, ovšem mašina po třech kolech řekla dost. Smůla. To bylo
moje poslední Brno s tovární čízou. Budoucnost byla černá.“
8
Kapitola 3.
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice: „Vzpomínám na Brno rád, vždyť to byla
jediná možnost ukázat, že ještě existujeme. Cizinci tady nebyli takový hvězdy, jako na
dromech. Lesem se jede jinak, totéž mezi barákama. Ale my jsme byli zvyklí. Byla to taky ale
naše jediná výhoda.“
Bohumil Staša na Velké ceně Československa 1973 - 1988
V roce 1973 přišel nečekaný výsledek. Velkým překvapením bylo, že Bohouš, který na začátku
roku měl jistou jen tovární Jawu, startoval na GP Československa ve třech třídách - 125, 250
a 350.
Bohumil Staša: „Bylo to výborný. 125 - Bischoff mi půjčil
jednoválec MZ, ve 25O Jawa a v půllitrech moje Yamaha 35O.
Byla zde větší šance, ve 35O bych se do desítky určitě nedostal.
S MZ to bylo pošušňáníčko, jela jako ďas. První řada na startu
a to zde byly hvězdy - Nieto, Mortimer, Schurgers, hejno
východních němců s MZ. Ale mě to šlo. Perfektní start, bylo to
na vítězství, jezdil jsem ve vedoucí skupině, ale potom prsk, prsk
- svíčka. Po výměně v depu jsem stihnul jen 11.místo,
v posledním kole jsem ještě udělal Hlavatýho. 25O - nic moc,
ale půllitry mi to vynahradily. Šestý místo - v to jsem nevěřil.
Pro mě velmi pohodový závody. Kdyby mi někdo řekl, že to jsou
moje poslední body, moc bych se smál. Ale byly to opravdu moje
poslední body jak v Brně, tak i v MS.“
Od roku 1974 do roku 1982 se v Brně Bohoušovi již nic nepovedlo.
Bohumil Staša: „Bodejť jo. S těma chrchlama, co jsem měl.
V těchhle letech snad jen v 74. - 125 Ravo, to byla dobrá mašinka,
ale bohužel - buch hned v prvním kole. Potom 1977 šoupátková
Jawa. Vůbec nám to nešlo. Problémy od tréninku až po závod. Baláž
na tom byl stejně, akorát že dojel ve druhý desítce. Mysleli jsme, že
se dostaneme podstatně výš. Psal se rok 1977, to jsme si opravdu mohli myslet, co jsme chtěli,
ale bylo to … platný. Prakticky jsme se v Brně svezli jen proto, abysme se dostali do depa.
Vždyť to byla jediná příležitost dostat se ke světové špičce. A něco tady sehnat na ty naše
babičky.“
V roce 1982 celá motoristická veřejnost posmutněla. GP Československa byla vyškrtnuta ze
seriálu MS. Svět se od roku 1983 jede pouze na motodromech. Tedy pompézní akce
s pokládáním základního kamene k automotodromu byla na nic. Hazard s dobrým jménem
9
československých motoristů se nevyplatil. Vždyť první verze speciálního okruhu v Brně se
objevily v tisku již v roce 1970.
Brno dostalo závody mistrovství Evropy, celý program. Tedy i třídu do 500 ccm. A zde se opět
Bohumil chytil své šance. Pro brněnskou GP má zapůjčenu Suzuki 500.
Bohumil Staša: „To bylo dělo! Po letech ježdění na 250 a 350 to byla
síla. Vždyť taky měla 135 koní. To bylo dvakrát tolik, než měla tovární
Zetka 420. Hned v tréninku, když jsem objel pár kol, jsem věděl – to je
ono! Akcelerace, maximálka, brzdy - paráda. Sobotní časy nebyly
špatný, vypadalo to, že bych se moh dostat do bodů. Ale start, ten jsem
prošvihl. Začínal jsem hluboko v poli. Nakonec z toho bylo 13.místo.
Jezdil jsem časy na 2.-3. flek, ale ztráta z prvních kol byla velká. Ověřil
jsem si, že s těma mladíkama to ještě půjde, že na to ještě mám. Suzuki byla to nádhera, nebyla sice nejmladší, ale pohoda.
V roce 1984 jsem se tedy moc těšil. Suzuki jsem jel celej rok, dalo se říct, že ji mám v ruce. A
Brno bylo optimální pro zkušené jezdce. Mladí kluci jsou vykáznění z domů. Tady na ně mrkne
panelák a jsou na brzdách. Máme šanci. Byl to ale odpolední horror. Dekánek jel taky Suzi a
byl opravdu dobrej. Chytly v něm saze a hleděl moc vysoko. V tréninku byl lepší. V závodě
jsem opět neodjel nejlíp, ale rychle jsem postupoval. V posledním kole jsem udolal
Buckmastera a chtěl jsem udělat Dekánka. Ale všechno mělo jinej konec - místo stupňů vítězů
sanitka. Dekánek nezvládl nájezd do retardéru před cílovou zatáčkou, rozházel balíky a já do
nich vlít. Suzuki mě zazdila do asfaltu. 150 kilo je 150 kilo, nemoh jsem se pár týdnů hejbat.
Přitom Deko není žádnej zajíc a udělá takovou blbinu.
10
Taky chodil jak zpráskanej pes a slova „promiň, Bohuš“ slyším ještě dneska. Ale je to houby
platný. V letech 85 a 86 jsem jel tříválec Hondu. Parádní motorka, ale než jsme zvládli
alchymii, trvalo to dost dlouho. V Brně jsem měl převod na 302 km/h a Buckmaster se Suzuki
mi na rovině ujížděl, no k zbláznění. Pak jsem zvolil měkký gumy a bylo to. Dvě kola to drželo
a pak se to začalo smekat - 11. místo. Zase bez bodů. V osmdesátým šestým to byla velká sláva
- poslední ročník na staré trati. Dostal jsem číslo 1, tak jsem se
v závodě předved. Praštil jsem s tím v Bosonohách ve třetím kole
a bylo po ptákách. Moc slavné loučení to pro mne nebylo.“
V roce 1987 se vrací MS na nový automotodrom. Bohumil se
zúčastnil kolaudačního mezinárodního závodu se Suzuki, která
jej však celý rok zlobí. Mistrovství světa nejede.
Bohumil Staša: „V tom kolaudačním závodě jsem jel asi osmej, pak se to rozsypalo, svět
nemělo cenu vůbec jet.“ V roce 1988 se ještě naposled přihlásil do 250 ccm. Ale již
v seznamovacím tréninku zjistil: finito. Motocykl na svět nemá, za těch pět let svět opět utekl
mílovými
kroky.
Bohumil Staša: „Nemělo to smysl. Ale ještě jsem se
chtěl podívat do depa, taky kluk aby něco okoukl.
Objel jsem pár kol a dál to nemělo cenu. Vždyť
tenhle rok jsem toho moc nenajel, už jsem ani
nechtěl.“ V roce 1989 jede Bohumil Staša společně
s Peterem Balážem čestné kolo. Uzavřel zde svoji
bohatou kariéru, ale u závodů zůstává, protože právě
v tomto roce jede mladý Bohumil Staša junior svůj
první závod v MS.
11
Bohumil Staša: „Půjčili jsme si motorky (Pertlíček, Troliga) a objeli kolo. Loučení je vždycky
smutný. Tolik let a najednou dost, ale už v tom zase lítá kluk. Jedeme dál!“
1962 - 1988 .. 27 let - každý rok se objevovalo jméno Bohumil Staša v programu závodů na
brněnském okruhu. Jel zde ve třídách 125, 250, 350 a 500 ccm. Měl zde skvělé výsledky i
nezdary. Může tedy srovnávat. Tři desítky let - to je mnoho generací v tomto nádherném
sportu.
Bohumil Staša: „Brno má něco do sebe. Jsem asi jedinej, kdo jel všechny brněnský tratě
(ještě pamatuju Žebětín) až po novej motodrom. Nejraději jsem měl Farinky a nesnášel jsem
ten sjezd od Myslivny k cílové zatáčce. To mělo bejt do kopce. Dráha byla hrbatá, kluzká, za
deště opravdu životu nebezpečná. Ale mělo to svoje kouzlo, svoji tvář. To dromy
postrádají.Ten brněnský má jednu nevýhodu, všechny zatáčky jsou skoro stejný. Sice z kopce
nebo do kopce, ale jako když vezmeš korunu a obkreslíš ji. To je škoda. Celkově je ovšem
drom moc pěkný. Pravda taky je, že mi v roce 1962 bylo 18 a v roce 1984 čtyřicet. Ten pohled
je určitě jinej. V mládí - chuť riskovat, něco dělat, naopak v pozdějším věku hlavně dojet,
nerozbít si hubu, už kvůli dětem. Je to těžký.
Vzpomínám na Brno rád, vždyť to byla jediná možnost ukázat, že ještě existujeme. Cizinci
tady nebyli takový hvězdy, jako na dromech. Zato my jsme za to brali. Lesem se jede jinak,
totéž mezi barákama. Ale my jsme byli zvyklí. Byla to taky ale naše jediná výhoda.“
pokračování příště
12
Kapitola 4.
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice: „K mistrovství světa jenom tolik, je to
absolutní vrchol, nikde jinde se rychleji nejede. Byla to moje touha a taky jsem se pěkně
načekal. V roce 1964 jsem si myslel, že mi svět leží u nohou. Cha, cha. Bylo to úplně jinak.
Takhle to fungovalo venku, ale ne u nás."
Nahlédnutí do mistrovství světa: 1965 – 1968
Mistrovství světa - dvě slova, která zvednou adrenalin v krvi všem
milovníkům motocyklové silnice - královny motocyklového sportu. Od
roku 1949 byly tisíce povolaných, kteří se zúčastnili některé Grand Prix,
ale jen stovky vítězů jednotlivých závodů. A pár desítek vyvolených, kteří
vystoupili na stupeň nejvyšší - dokázali získat titul mistra světa.
Mistrovství světa - to je vrchol snažení všech zúčastněných - jezdců,
továren, okruhů. Jen nejlepší z nejlepších zde mají šanci. O nich se mluví
a píše, ostatní zůstávají jen v archivech velkých nadšenců. Normální
smrtelník o nich nic neví, zajímají ho jen nejlepší.
Českoslovenští jezdci na domácích motocyklech se
dokázali prosadit. Jména Šťastný, Havel, Malina,
Bartoš, Parus, Srna, Boček, Havrda, Baláž a další se
dokázali zapsat významně do konečných tabulek MS.
Dokázal to i Bohumil Staša. Se strojem ČZ dvakrát v MS
skončil v Top Ten, tedy v prvé desítce. Bylo to dvakrát
8.místo v letech 1968 a 1969, vždy ve třídě do 350 ccm.
Hlavně v roce 1968 mohlo být konečné umístění ještě lepší. Zde ovšem úřadovala smůla.
Vlastně se to ani nedá nazvat smůlou, spíše schválností tehdejších
mocenských orgánů. Bohouš nikdy neměl možnost zúčastnit se všech
závodů, motocykly zaostávaly za světovou špičkou, přesto dojížděl mezi
nejlepšími. Mohl určitě dokázat více, ale doba se změnit nedala, zvláště
když si soudruzi usmysleli, že do komunismu se pojede autem a na
motocykly nezbývalo. Dalším paradoxem bylo to, že Bohouš, ač tovární
jezdec od konce roku 1964 byl vyslán na svůj první závod MS mimo
republiku až v roce 1967. A když ukončila ČZ činnost, byl prakticky v MS
vyřízen. Se soukromou Yamahou neměl šanci a tovární Jawa nestačila.
V sedmdesátých letech se Bohouš mohl prakticky zúčastnit jen GP v Brně.
Tedy v době, kdy mohl být jezdecky na vrcholku kariéry (a také byl), mohl
jen paběrkovat.
13
Bohumil Staša: „K mistrovství světa jenom tolik, je to absolutní vrchol,
nikde jinde se rychleji nejede. Byla to moje touha a taky jsem se pěkně
načekal. Při své mladické naivitě jsem si v roce 1964 myslel, že mi svět
leží u nohou. Cha, cha. Bylo to úplně jinak. Takhle to fungovalo venku,
ale ne u nás. Tady jsem zařezával ve fabrice, jezdil republiku, sem tam
něco mezinárodního. Svět jezdili jiní. A já stále slyšel, seš mladej, ty se
ještě najezdíš. Až později mi došlo, že to byly nejlepší léta pro naši
silnici, ty šedesátý. Já jsem bohužel chytil až závěr, pak už to nebylo ono.
Fabrika je fabrika.
Bohumil Staša: „k mistrovství světa jsem se dostal v roce 1965 při naší GP v Brně. A to byla
moje klika, že nám to přiklepli. Jinak bych se závodů MS dočkal až za tři roky. V šedesátým
pátým jsem pochopil, že svět je vrchol a že u toho musím bejt. Sice jsem nedojel, ale škola to
byla parádní. V roce 1966 jsem jel zase jen Brno, ale s dvouválcem. Franta Bočků jej odmítl
jet, jel jen vyšší kubatury. Poprvé jsem se zapsal do výsledků MS - 10. místo. Teď by to bylo
na body a obrovskej jásot. Tehdá normální umístění. Jak se říká, nic moc, ale já byl
spokojenej. Pěkně jsem si zazávodil, dvouválec byl podstatně lepš než jednolampovka. Dojel
jsem těsně za Scheimannem a porazil jsem Rentzsche, Molloye. To potěšilo. Z našich jsem byl
nejlepší, ale to byla povinnost. Na Japonce, tedy na motorky, jsme se mohli podívat akorát na
startu. Jeli je tehdá Taveri, Ivy, Read, Perris - no, samá esa. Ani emzety nebyly špatný. 10.
místo - na víc v téhle konkurenci nebylo, Franta měl pravdu."
Bohumil Staša: „v roce 1967 jsem už měl dva tituly mistra republiky a útočil jsem na další.
To snad pomohlo, že páni nahoře mne nominovali na závody MS ven. Jako státní reprezentant
jsem již byl veden od roku 1965. Paradox, co? Ale konečně jsem se dočkal. Měl jsem jet
Assen, Sachsenring a Brno. Byly to sice jen tři závody, ale konečně. Do Assenu jsem se moc
těšil. Jel jsem zde 125 a 350. Nádhernej okruh, ale placatej, těžko hledáš orientační body. Ale
povrch, poprvé jsem jel na takovým asfaltu. Drželo to i
na mokru. Na vodě jsem byl jen o málo pomalejší, než
na suchu. Výsledky byly úměrné prvnímu výjezdu, ale
11. místo ve 125 bylo pro mne potěšující, a hlavně 11.
místo ve 350 ccm. Během závodu začalo pršet, a já, jak
jsem byl zvyklej z našich hladkých povrchů, to zaklap.
A kolem mě se přehnali skoro všichni. Asfalt držel i za
mokra, tak jsem za to taky začal tahat, mokro
nemokro. V posledním kole jsem ještě vopucoval Gustu
Havlů".
14
Bohumil Staša: „Druhej závod v NDR, to byla tragédie. Rok 1967 byl celej
divnej. Šťastný a Havel neměli na čem jezdit, Jawa prodala čtyřtakty a že
pojede čtyřválce. Výbuch na N-tou! Gustovi jsme půjčili 350 a Šťastný si
většinou půjčoval motorku od Chalupníka. Na Sachsenringu jsme byli pro
ostudu. Já měl taky po radosti - v tréninku neopravitelná porucha motoru, a
bylo po závodech.
Ale za týden bylo vše jinak. V Brně jsem byl jako sluníčko. První bod do MS! Ve třídě 350 ccm
- 6. místo. To přetlumilo i to, že mne porazil Gusta Havel, kterého jsem celou sezónu
pravidelně porážel. Gusta dojel čtvrtý. Mrzelo mě hlavně kolo, co jsem dostal. Dostal ho však
i Šťastný, dojel za mnou, i Milani a Hartle. Hailwood je opravdu hvězda, zvláště když
vzpomenu ještě na Assen. Když jsem měl svoje vystoupení za sebou, díval jsem se v klidu na
kubaturu 500 ccm. Tady lidi utíkali od trati, když projížděl Mike. Motoru Hondy nestačil
podvozek. Hailwood kroutící se stroj zvládal mistrovsky, opravdový ďábel. Lítal od krajnice
ke krajnici, točil řidítkama sem a tam, a jel.“
V roce 1967 se Bohumil Staša poprvé zapsal do světových tabulek. Brněnský bod znamenal
17. místo v konečné klasifikaci MS 350 ccm a slibné vykročení k první desítce. Poslední den
roku přichází velmi smutná zpráva - Gustav Havel zemřel na následky dopravní nehody.
Velká ztráta pro československý silniční sport. Bohumil Staša se prakticky stává čs. Jedničkou
pro závody MS v roce 1968. Vždyť Jawa má obrovské problémy a Františku Šťastnému
přibývají léta.
Bohumil Staša: „V roce 1968 jsem se konečně dočkal. Jsem
nominován jako č.1 pro mistrovství světa. Karel Bojer má být
druhým jezdcem. Ale hned na začátku sezóny je vše při starém.
Byli jsme přihlášeni na dva podniky v Itálii, ale pochopitelně se
nikam nejede. Prý se závod v Riccione odkládá a v Modeně nás
jako ČSSR nechtějí. To bylo zajímavý, vždyť právě kvetlo
Pražské jaro. Myslím si ale, že důvody byly jinde. Jawský
čtyřválec stále trucoval. To byl určitě ten pravý důvod. Měli
bysme něco vymyslet, takhle to dál nejde. 14. dubna jsem se
ovšem dočkal, prakticky týden před GP NSR jsme dorazili na
Nürburgring. Závody se tentokrát jely na kratší verzi okruhu - Jižní smyčce. Ale kdo by odolal
- projel jsem i Severní smyčku. Okruh, až mi hlava přecházela, ale paráda. Měl vše, co má
skutečný okruh GP mít.
15
Už tehdá fungoval sponzoring. Neckermanni nám zaplatili dráhu na jeden den. Jsem velmi
rád, konečně se můžu trochu rozjet. Došlo zde ale k pěkné komedii. Dieter Braun, smluvní
jezdec Neckermannů, chtěl mermomocí půjčit naši třistapadesátku. Pochopitelně jsme mu ji
nesměli, ale prakticky ani nechtěli půjčit. Nakonec to dopadlo dobře, nechal si to rozmluvit.
Velká škoda taky byla, že jsem nebyl pořádně rozjetý, zimní přestávka je u nás opravdu moc
dlouhá. A jet hned závody o body v MS je opravdu velmi těžké. Zápaďáci tyto problémy
nemají, je těžké se proti nim prosadit".
Bohumil Staša: „Výsledek stál přece jenom za to. Už v tréninku to nebylo špatný. Pohyboval
jsem se jak ve 350, tak v 500 v první desítce. Postrádal jsem zde tehdy určitě nejlepšího
jezdce, Mika Hailwooda. Honda a Suzuki zanechaly činnosti a Mike byl bez práce. Zanechal
motocyklů a začal jezdit auta, dostal se v F1 dost vysoko. Ale i když Mike nejel, nebyly body o
nic levnější. Ve 350 jsem v závěru po pěkném souboji udělal anglického sympaťáka Hartleho
a byl jsem šestý, v půllitrech jsem dojel pátý. Zde to odnesl Gould. Jedna zajímavost: v 19.
kole z 26 byl závod přerušen. Jedna část okruhu byla zahalena do mohutného dýmu, hořel les.
Hasiči měli co dělat. I když byl závod přerušen, platily výsledky z 19. Kola a byl udělen plný
počet bodů. Byl to pěkný úspěch, i když si myslím, kdybych měl nějaké závody, že by to mohlo
být lepší. Možná i 3. místo, Shorey byl určitě k udělání… Je to pryč, kdyby je kdyby."
pokračování příště
16
Kkapitola 5.
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice: „hned na začátku tréninku jsem byl jeden
z prvních, kdo projížděl kolem Ivyho havárie. Když to vypadalo, že silnice opět půjde u nás
nahoru, takováhle rána. S odstupem času se to dá hodnotit jako jedna z prvních ran, které
smetly silniční závody u nás...“
Nahlédnutí do mistrovství světa - dvě osmá místa v MS
1968 - 1969
Bohumil Staša: „TT jsme vynechali, takže dalším závodem byl můj
oblíbený Assen. Opět dvě třídy a opět body. V 500 to bylo sice buch,
ale ve třipade 4. flek. Byl to opět jeden ze závodů, kdy jsem poznal,
co dokáže publikum. Začal jsem špatně, ve druhým kole jsem byl
snad šestnáctej. Okruh mi však seděl, je to jeden z mých
nejoblíbenějších, takže jsem šel dopředu. Obecenstvo je taky velice
na výši. Opravdu jsem cítil, jak mě ženou dopředu a když jsem dojel
čtvrtý, měl jsem aplaus. Byl to opravu moc pěknej zážitek, když mně v cizině takhle fandili.
Na Holandsko navazuje vždy hned týden GP Belgie, tehdy na
rychlíkovém okruhu Spa - Francorchamps. Byl jsem opravu
zvědav. Ovšem okruh je skutečně rychlíkový, pouze před cílem
jedna vracečka, La Source. Jinak samej rychlej protahovák okruh pro dobrý motorky. 350 se zde nejely, takže jsem zkoušel
štěstí ve 250 a 500 ccm. Ve 250 jsem byl devátý, poslední s plným
počtem kol, to mě moc těšilo. Franta Šťastný na 10. místě už byl
kolo zpátky. Vyhrál Read průměrem skoro 190 km/h. V půllitrech
jsem byl 13., na této trati to víc nešlo. Ago zde tehdá zajel kolo průměrem 208 km/h a celej
závod přes 200
.
Bylo to těžký, když moje motorka měla maximálku tak okolo
230 km/h. Závěr této ceny byl velmi smutný. Opět si člověk
ověřil, že všechno může být úplně jinak, než si představuje.
V závodě sajdkár se zabili Attenberger se Schillingerem. Tato
dvojice předchozí týden slavila vítězství v Assenu a dělala si
naděje na titul. Okruh ve Spa rozhodl jinak…
17
V tomto roce to bylo všelijaký, z Prahy docházely zprávy, že Jawa s MS končí. Nebyla to
pravda, ale všichni, co se kolem silnice pohybovali, měli smíšené pocity.“
Bohumil Staša: „dalším závodem byl Sachsenring, hned na něj za týden
navazovalo Brno. V Německu jsem jel jen třipade a vypadalo to opět velmi
dobře. Hned po dobrém startu jsem se držel vedoucí skupinky a pak to přišlo.
Nájezd do cílové zatáčky byl moc rychlý, takže jsem ji přetáhl a už jsem se
před tou obrovskou tribunou válel. Honem jsem popad motorku a rychle pryč.
Podařilo se, opět jsem útočil a diváci šíleli. Potom ale v mašině hrklo a
dotlačil jsem ji na 12. místě za obrovského jásotu publika. Co to bylo platný, body byly pryč.
V Brně to bylo pomalu to samý. Parádní trénink - první řada. Jel jsem moc pěknej závod,
nakonec přede mnou jeli jen Ago, Rosner a Šťastný. V posledním kole odešel kondenzátor a
zase jsem byl bez bodů. Osmý místo ve 250 mně náladu nespravilo. Co bychom dneska za 8.
místo ve 250 dali, co?“
Bohumil Staša: potom to přišlo, napřed k nám vlítli Rusáci s tankama a hned
na to přišel podraz od Jawy. Jelikož se Frantovi v Brně zadařilo, už zase byli
na koni. Prakticky celou sezónu nevěděli, jestli pojedou svět nebo nepojedou.
Ovšem Velkou cenu Severního Irska obsadili a o nás řekli, že nemáme zájem.
Mně osobně šlo prakticky o 3. místo v MS, ale to se asi pánům nahoře
nehodilo do krámu. Takže v Irsku jel jen Šťastný a s obrovskými problémy byl
čtvrtej. Nejvíc mě ale mrzelo, že Caruthers dojel druhej. Na toho jsem měl. A
pořadí mohlo vypadat úplně jinak.
Závěr MS byl v Monze, zde jsem byl opět při tom. A byla to radost.
V půllitrech sice buch, ale v třipade 4. místo. Za mnou skončil
Spaggiari a Šťastný, o to více mě mrzelo to Irsko. Nakonec jsem tedy
měl 7 bodů a skončil jsem o jeden bod za Frantou na 8. místě. Mohlo
to být lepší, nebýt té politiky. Koncem srpna odešel taky výbornej
kámoš, J. Hartle, zabil se v Anglii ve Scarborough. Je to krutý!“
18
Bohumil Staša: v šedesátým devátým byly problémy se čtyřválcem. Ing. Pudil z toho byl na
nervy, vleklo se to už třetí rok. Proto byla sezóna MS prakticky shodná s loňským rokem.
Ovšem u Jawy se děly věci. V roce 1967 skončila Honda a Suzuki a rok na to taky Yamaha.
Takže Read a Ivy byli dalšími hvězdami bez práce. Nakonec přes Frantu Šťastných dostal Ivy
angažmá v Jawě. Což bylo pro naši silnici velmi dobré, konečně má někdo na vedení nárok.
Jawa jen s Ivym už jela na GP Španělska, my jsme jeli pochopitelně až na druhý závod do
západního Německa na Hockenheim. Další rychlíková trať. Jawy se zde chytly (2. a 3. místo),
ale i my jsme byli s Karlem Bojerem v bodech. Od roku 69 platí nový bodový systém, boduje
prvních deset. Se sedmým místem jsem byl spokojen, jen to kolo, co jsme dostali, mě mrzelo.
Jednolampovka na těchhle rychlíkových nemá šanci a čtyřválec není pořád hotov. Všechno se
točilo kolem Ivyho, a tedy Jawy. Pravda ale byla, že kdyby Jawy nejely, tak jim Ivy utekl a
bylo hotovo.
V mým oblíbeným Assenu jsem nijak nezářil. Ve 350 buch a v půllitrech 12. místo - nic moc.
Zato Ivy řádil! Když jsem viděl jeho motorku po závodech, co šlo prodřít, bylo prodřený.
S Frantovou motorkou to bylo nesrovnatelný. Ivy byl malej ďábel.
19
Ovšem na další Velké ceně bylo všechno jinak. Sachsenring opět vystrčil své
zuby. Hned na začátku tréninku jsem byl jeden z prvních, kdo projížděl kolem
Ivyho havárie. Bohužel svým těžkým zraněním podlehl. Příčinou bylo zadřené
ojniční ložisko, Jawy na to velice trpěly. Byl to pro naši výpravu šok. Když to
vypadalo, že silnice opět půjde v našem motoristickém sportu nahoru, takováhle
rána. S odstupem času se to dá hodnotit jako jedna z prvních ran, které smetly
silniční závody u nás tam, kde se nacházejí ještě dnes. Hrabeme se z toho velmi
těžko. Jawa z této GP na znamení smutku odstoupila, ale mně se zadařilo - 5. místo ve 350,
dalších 6 bodíků.
Bohumil Staša: týden na to se jelo Brno. Na Sachsenringu jsem odjel
pár kol se čtyřválcem a zde v Brně jsem na něm trénoval. Pro závod ale
volím jednolampovky. Pěkně jsem se svezl, v půllitrech jsem dokonce
první kola závodil s Agem. Nakonec z toho byly pěkný umístění: 250 12., 350 - 6., 500 - 3. Ale moc jsem se nemohl radovat. Na Veselce
havaroval Franta Boček a za pár dní zranění hlavy podlehl. Bylo to jak
v začarovaném kruhu. Jawa přišla během týdne o dva jezdce.
Františkovi jsem potom stál v krematoriu u rakve, je to strašnej pocit.
Když si člověk uvědomil, že mu bylo 34 let, měl děti… Od Brna Jawa
angažovala
Grassettiho,
vypadal
velmi
dobře.
Letos to s Irskem konečně vyšlo a do Ulsteru jsme jeli. I když to bylo na vážkách. Zrovna tam
začaly ty bláznivý náboženský nepokoje. Nakonec se jelo, ale spokojený jsem byl málo - 9.
místo v půllitrech, těšil jsem se na víc. Ale byl jsem poprvé za kanálem - jízda vlevo, ale
našemu sportu tady opravdu rozumí.
A je tady závěr: Velké ceny Itálie a Jugoslavie. V Itálii ve 35O
opět sedmý, ale moc jsme se smáli. Grassetti zde předvedl, čeho
je schopen, z vyhraného závodu udělal kovbojku, první
varování, ale nebylo to bráno vážně. Jugoslávie: ve 350
vyhrála Jawa s Grassettim, já byl čtvrtý, ale to mi náladu
nespravilo. Nejel zde Ago, který nejel ani v Imole a mě se
v půlitrech dařilo. Poprvé v životě jsem byl v treninku při GP
nejrychlejší. V závodě to byla nádhera, všem jsem ujel. Všichni
drželi palce, ovšem převodovka mínila jinak. V půlce - drrr, a bylo po ptákách. Smůla.
Nakonec zde vyhrál Nash s Nortonem.“
V roce 1969 tedy Bohumil Staša obhajuje 8. Místo ve 350 ccm s 27 body a stává se
nejúspěšnějším Čechoslovákem (František Šťastný skončil devátý),
v půllitrech byl 23. Nikdo si tehdy vůbec nedokázal představit, že tato
umístění v letech 68 a 69 zůstanou do dneška nepřekonána. Vždyť obě naše
továrny, Jawa i ČZ měly nyní zbraně, se kterými se dalo jet na titul mistra
světa. Ale všechno bylo jinak. Po devatenácti letech najednou v týmu chybí
F. Šťastný. Zůstává pouze Grassetti. U ČZ se stále starají více o motokros,
než o silnici. Podle toho následující rok 1970 také vypadal….
pokračování příště
20
Kapitola 6.
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice: „Po startu mi Ago ukázal, ať se za něj
zavěsím, odtáhl mě od ostatních na 30 vteřin. Pak prásknul do koní a byl pryč. Já byl
spokojenej, druhej flek za Agostinim - co můžu chtít víc? Ale Ago najednou zvolnil, měl potíže.
Najednou vedu Velkou cenu!“
Nahlédnutí do mistrovství světa: 1970 - 1984
Bohumil Staša: „ O roce 1970 nemá cenu nic povídat, bylo to jenom
buch, buch, buch. Ale Nürnburgring, to bylo něco. Ve 350 třetí nejlepší
v tréninku, dobrej start, ale zamlžily se mi brejle. Tak jsem zastavil,
vyměnil brejle a v tu ránu jsem byl asi sedmnáctej. Tak jsem začal
trapovat. A jak to skončilo? V Karuselu jsem s tím praštil, motorka chytla
plamenem a bylo po závodech. Jinak jsme jeli svět v NSR, Jugoslávii, Holandsku, Brně a
v Monze.
Bohužel všude s poruchami. I když se mi většinou v tréninku dařilo,
závody jsme nedojížděli. Hned to bylo znát v 71. roce. Jawa v tomto
roce vůbec nejela a my jsme se zúčastnili jen tří cen - Rakousko,
NDR a Brno. Dojel jsem druhý pouze v Brně, ostatní zase buch.
Naivně jsem si myslel, že se vše zlepší. Ale jak to dopadlo, všichni
vědí.
Přišel poslední rok, kdy jsem jel tovární ČZ - 1972. Taky jsem přecházel k Jawě, jel jsem
jejich dvěstěpadesátku. Ovšem v záplavě Yamah, které tento rok zaplnily všechny třídy,
neměla šanci. Začalo se v západním Německu, kde jsem skončil v obou třídách ve druhé
desítce.
21
Potom přišlo Rakousko. Poprvé nasazený nový motor 420 kubíků ve třídě 500 ccm. Ovšem
tomuto motoru nestačil rám, takže za mnou chodili pořadatelé a přišel i Ago. Motorka se prý
strašně kroutí a Ago říkal, že to jede v té rychlíkové točce „no
bene“. Nevím, proč přišel, asi mu bylo líto čtyřtaktů. Vždyť
v plejádě Yamah byla jedna MV a jedna ČZ. Ve druhým tréninku mě
teda vyvez, předtím jsem tam jel na trojku 16 000, když jsem jel za
Agem, tak jsem tam nechal čtyřku a 13 000, a hele - bylo to
v pohodě. Měl jsem čtvrtý čas a první řadu. Po startu mi Ago
ukázal, ať se za něj zavěsím, odtáhl mě od ostatních na 30 vteřin.
Pak prásknul do koní a byl pryč. Já byl spokojenej, druhej flek za
Agostinim - co můžu chtít víc?
Ale Ago najednou zvolnil, měl potíže. Najednou vedu Velkou cenu! A už to začalo. Neměli
jsme pořádně zjištěnou spotřebu, vždyť to byl taky první závod. To byl problém - první flek,
ale co když zůstanu bez benzínu? Nakonec jsem zastavil a dotankovali jsme tři litry. Pak jsem
za to vzal a dvě kola před cílem mi podala ruku ojnice. Benzinu bylo až až. Tak jsem přišel o
zlatej věnec v půlitrech.
Moc jsem se těšil do Imoly, že jim to konečně ukážu. Trenink
dobrej, ale závod stál za to. Hned po startu havaroval Auer
v rychlé točce a nikde nebylo místo, letěl jsem taky a s námi
ještě dva. Nevím, v kolika to bylo, ale maximálka Čízy byla
tehdá přes 250 km/h. Letěl jsem panna - orel, potom se ozvala
rána, to jsem vlít hlavou do svodidla. Tváří. Naštěstí už jsem
nosil belku značky AGV. Mít starýho pudinka, tak tady určitě
nesedím. Byl jsem úpně mimo. Podle svědků jsem potom v šoku
běžel do toho moře benzinu z plně natankovaných motorek a prej
jsem dokázal proběhnout mezi projíždějícími soupeři. No, byl
jsem z toho celej pryč. Byl to za mojí kariery nejtěžší a taky
určitě nejrychlejší pád.
A byla zde moje poslední Grand Prix s ČZ - GP Československa v Brně. Tři kola - a dost.
Opět jsem jel v první desítce. Vypadalo to nadějně, ale motor nevydržel - buch. S Jawou ve
250 jsem dojel 14. Maximum! Byla to doba plná nejistoty. Nechtělo se mi věřit, že se odejde
od rozdělané práce.
22
V roce 1973 Jawa omezila činnost, důvody jednoznačné. Angažuje se prakticky ve všech
odvětvích, silnice je drahá a nemá výsledky. Ale musel jsem jezdit jejich dvěstěpadesátku,
Yamaha 350 byla všem trnem v oku.
Mohl jsem jet jen dvě ceny, NDR vypadla z kalendáře, takže jen Opatija a
Brno. V Opatiji jsem dokonce nesměl jet na své Yamaze, jen Jawu, byl
jsem dost otrávenej. Byla z toho druhá desítka. A měl jsem velké nutkání
se na to všechno vykašlat. Brno mi trochu spravilo náladu - tři třídy,
všechny jsem dojel. Půllitry dokonce na body (smůla byla akorát ve 125
ccm - svíčka). Byl to můj poslední zápis do světových tabulek“.
Ano, v roce 1973 skončil Bohouš ve třídě do 500 ccm na 33. místě s 5 body. Byl to jeho
poslední zápis do análů Mistrovství světa. Se svým materiálním vybavením se již nedokázal
prosadit, a byl již dost zkušený na to, aby něco „točil přes vint“. Další léta se prakticky
zúčastňuje jen domácích Velkých cen, kde má většinou poruchy, jeho starší motocykly
nevydrží namáhání, které způsobuje závod Grand Prix.
V letech 1974 - 1983 jede jen Brno. V roce 1975 vyjíždí na GP Rakouska, ale na rychlé dráze
u Salzburgu nemá nárok. Z velkých plánů s novou Jawou v roce 1977 nebylo také nic. V roce
1982 FIM usoudila, že díky rozvoji silničního sportu ve světě (pochopitelně mimo nás), je
třeba vypsat druhou ligu. Tak bylo po 40 letech obnoveno Mistrovství Evropy.
Bohumil Staša: „To bylo myslím v roce 1981, jo, je to tak. Opět jsem byl naivní. S Jirkou
Mrkývkem jsme vyrazili do Belgie. Koukali jsme jako z jara. V tréninku divočilo přes sto
jezdců. Do závodu mohlo jenom čtyřicet. Dva dny jsem na tu čtyřicítku dorážel, potom
zapršelo a najednou jsem byl druhej. Nic platný, s těma našima šlechtěnýma veteránama to
nemělo smysl. K něčemu to bylo dobrý, pochopil jsem, že doma v garáži Japonce neporazím.
A bez odpovídajícího materiálu nemáme šanci.“
23
V roce 1983 nejede dokonce žádný závod započítávaný do MS. V Brně se poprvé svezl na
Suzuki 500 a na sezonu 1984 má přes Autoturist smlouvu o komerčním styku a má opět
možnost vyjet do Evropy. Ovšem léta se ubrat nedaly a ve čtyřiceti bylo velmi těžké
přizpůsobit se novým trendům na evropských, eventuálně světových závodech.
Bohumil Staša: „Pro rok 1984 jsem měl smlouvu přes Autoturist v týmu Johann Müller
racing team. Jel jsem SUZUKI 500ccm - velice slušné nářadí. Byl to pro mě nezvyk, moc koní.
Pořád se jí chtělo nahoru, bolely mě z toho ruce. Taky se stalo, že jsem po závodě seděl
v depu, ruce v klíně a vohýbal jsem se pro cigáro v popelníku. Další problém, mezi těma
mladíkama jsem byl suverénně ten nejstarší pán. Tehdá už neplatily nějaký pravidla o
průjezdech zatáčkou, kdepak - doby mého mládí byly nenávratně pryč. Vlítne jich do zatáčky
osm, nějak se porovnají - plyn a už jsou pryč. V životě jsem nejezdil po kolenou, tady to jinak
nešlo. Kvalifikace - znamenala peníze, když ne, tak „ arrivederci“. Okruhy jsem neznal, musel
jsem šetřit motorku, ale jel jsem zase elitu. Bylo to však moc krutý. Měl jsem pomalý začátky,
zvlášť když vidíš, támhle leží jeden, tady druhej. Jedu takovou dálku, tak se přece nebudu tady
válet. Od poloviny závodu jsem jezdil časy na první desítku, pochopitelně na Evropě. Svět je
úplně jiný kafe.“
pokračování příště
24
Kapitola 7.
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice: „Hvězdy! Většinou to byli obyčejní kluci
jako my. Jejich láskou byly motocykly. Taky se našly primadony, ale to je ve všech lidských
činnostech. Poznal jsem mnoho jezdců, ale asi největším byl Agostini. I když kdo byl opravdu
nejlepším jezdcem se nedá říct.“
Nahlédnutí do mistrovství světa 1984 - 1988
Bohumil Staša: „Svezl jsem se v jednom závodu MS. Bylo to
v Rijece, tréninkovým sítem jsem prošel úspěšně, v závodě
jsem si dával hlavně pozor na to, až mě bude špička dojíždět
o kolo, nerad bych něco zvoral. Jejich styl a motocykly pro
mě byly hudbou z Marsu. Dojel jsem třiadvacátý.
Ovšem Evropa byla už taky jiný kafe. Motodromy - tam byly
body dost daleko, ale přírodní tratě dávaly přeci jen šanci.
Nakonec z toho nic nebylo, jel jsem Vallelungu, Jaramu,
Hockenheim, Assen a Brno. Umístil jsem se vždy okolo
dvacátýho místa, mimo Assenu a Brna. V Holandsku odešlo zapalování a Brno to bylo
jednoznačné, místo třetího místa - sanitka. Hejbat jsem se nemoh hodně dlouho, ach jó,
Dekánek! Ale byl to nakonec dobrej rok, prakticky po deseti letech jsem zase přičuch, jak to
jedou ti vedle. Otevřely se mi oči - svět - to je nepředstavitelná palba, Evropa je o stupínek
níž, ale dřina je všude. Musel jsem posilovat, pomohli mi strakoničtí hokejisti.“
Bohumil Staša: „Rok 1985 jsem jel opět v týmu Müller Hondu 500 - tříválec. Jestli jsem
chválil
Suzuki,
tak
tohle
bylo
přímo
SUPER!!!
Jel jsem dvakrát svět - Hockenheim a Rijeku. V obou závodech jsem se kvalifikoval. V
Hockenheimu v pohodě šestadvacátý. A jeden poznatek, oproti tomu co jsem zde byl naposled,
se tady strašně zkrátily rovinky. Honda holt uhání přes tři sta…
Evropu jsem jel taky dvakrát - Assen a Brno, třinácté a jedenácté místo. Body se přiblížily, ale
my se spíše v této sezoně věnovali mezinárodním podnikům.
25
Pro rok 1986 Hondu vylepšujeme, ale je to sestava – motor 1984, podvozek 1985. Ve světě
bez šancí, ale i Evropa dost zrychlila. Bohužel jsou v tomto roce veliké problémy s
převodovkou. Jel jsem tři Grand Prix započítávané do Mistrovství světa. V Německu na
Nürburgringu a v jugoslávské Rijece poruchy, no a v holandském Assenu jsem se
nekvalifikoval! Tady v Assenu je jedna zajímavost. Pořádají zde takzvaný TÝDEN
RYCHLOSTI. V týdnu se jede Evropa a o víkendu svět, takže jsem se pěkně svezl a taky jsem
si prožil jeden okamžik, kdy hrůzou vstávají vlasy na hlavě. Před Assenem byla pěkná
honička. Jel jsem v Mostě, tak se stalo, že jsem nestihl první evropský tréninky v Assenu. Ten
druhý byl v pohodě a já se kvalifikoval. V závodě samém jsem zase pokazil start, takže z toho
bylo osmnácté místo. Žádný zázrak, mohlo to být lepší. Šlo mi ale o svět, musel jsem přitopit,
26
chyběla mi ke kvalifikaci asi vteřina. Hned na počátku tréninku MS jsem chyt pěkně divokej
smyk. V jedné chvíli jsem měl obě kolena na jedné straně motorky, hlavou jsem urazil plexi,
ale nějak se to chytlo, jak to nevím a já neupad. Po tomhle hororovým zážitku jsem už
nedokázal přiložit a kvalifikace byla v nedohlednu. V Hockenheimu to byla zase převodovka a
v Brně, rozloučení se starým okruhem dopadlo neslavně - pád. Tedy ani ve třetí sezoně v
komerčním styku jsem se nedočkal bodů. Prodali jsme Hondu Rudi Zellerovi.
Pak jsme udělali jednu velkou chybu, koupili jsme SUZUKI !! Tragédie! S Hondou jsem si
liboval, že jsou krátký rovinky, na Suzuki jsem si myslel, že usnu. Byla snad pomalejší než
osmdesátky! A vezlo se to celej rok 1987. Poprvé se jelo Mistrovství Evropy na mosteckém
okruhu. Suzuki trucovala opravu vytrvale, takže jsme jeli v sobotu večer domů. Takhle jsem si
závěr silničářské kariéry opravdu nepředstavoval.
Johan nedal pokoj a na rok 1988 přivezl sériovou dvěstěpadesátku Hondu. Zkusili jsme jediný
velký podnik - BRNO, ale nebylo to k ničemu. Ovšem, jak jinak bychom se dostali do depa, no
aspoň kluk mohl něco okoukat.“
Bohuš Staša tak uzavřel v roce 1988 svoji dlouhou a bohatou
kariéru silničáře. Prakticky více než pětadvacet let jsme jej mohli
obdivovat na světových tratích. Zažil několik jezdeckých generací,
stovky jezdců, ústup čtyřtaktů za slávy, zavržení přírodních
okruhů. Musel se přizpůsobit novým, dravějším stylům té nové
jezdecké generace, která s přesunem na autodromy přinesla do
soubojů na závodní dráze až neuvěřitelnou agresivitu.
Bohumil Staša: „To je ono, nikdy jsem nejezdil po kolenou, vždycky byla nějaká stopa, kterou
všichni museli dodržet, jinak se dostali do těžkých problémů. Vždy kolik obětí bylo i mezi těmi
nejlepšími. Teď v tomto směru vládne na závodních drahách jakoby beztrestnost. Okruhy mají
široké bezpečnostní zóny, motorky jsou velmi spolehlivé, ale riziko nemůže ani tato relativní
bezpečnost eliminovat. Vždyť upadnout v rychlosti okolo 250km/h není žádný špás. Ale člověk
se musí přizpůsobit, jinak to nejde, svět utíká pořád rychleji dopředu…..“
27
Bohouš Staša poznal mnoho silničářských hvězd. Dokázal také většinu z nich porazit, pokud
ovšem neměli k dispozici tovární japonské stroje. V šedesátých letech Japonci prakticky
ovládli světové okruhy. Marný boj s nimi sváděla MV AGUSTA, AERMACCHI i NORTON. Za
Evropu bojovala i JAWA a ČZ, jak to dopadlo je všeobecně známo. Tvrdý, nekompromisní
nápor nevydržel ani Comendatore AGUSTA. Takže kdo chtěl uspět, musel do japonských
služeb!
Bohumil Staša: „Hvězdy! Většinou to byli obyčejní kluci jako my.
Jejich láskou byly motocykly. Taky se našly primadony, ale to je
přece ve všech lidských činnostech. Poznal jsem mnoho jezdců, ale
asi největším byl Agostini. I když kdo byl opravdu nejlepším jezdcem
se nedá říct. Ať to byl Duke, Surtees, Hailwood, Ago, Mang, Roberts
a další – byli nejlepší ve své době a třídě.“
Pravda, vždyť kdo zná Angela Roldana Nieta, držitele třinácti titulů
mistra světa? Získal je však v nejmenších kubaturách. Randy
Mamolu, jezdce půllitrů a šoumena zná každý!! Nikdy se nestal
mistrem světa. Zde nemá smysl hodnotit jednotlivce, to je námět na
další knihu.
Bohumil Staša: „Nechtěl bych na někoho zapomenout, těch jezdců bylo moc a moc. Projel
jsem za závody celou Evropu, ale potkával jsem se i s jezdci ze zámoří.“
Zajímavostí je, že jako poslední se ve světových závodech prosadili Američané, ovšem velmi
razantním způsobem, a to hlavně v půllitrech. Přivezli do Evropy takzvané „driftování“,
způsob jízdy z amerických drah. Evropa se musela přizpůsobit, ale jde to ztuha, poslední
Evropan získal titul v půllitrech v roce 1982 - UNCINI ! ! !
Bohumil Staša: „Proč jsou Amíci nejlepší je jasné. Třeba Spencer,
ten měl v šestadvaceti za sebou dvacet let závodění. Oni tam jezdí
odmala a v osmnácti jsou hotoví jezdci. Západní Evropa tento trend
převzala. My nikoliv! Řidičák v patnácti a můžeš začít na sobě
pracovat. To byla tragédie. Vyšší třídy až od sedmnácti. Ale má
takovej kluk chuť se v osmnácti něco učit? Nemá - autíčko, slečnu a
šup do lesa, šup do báru. Je to tak, snad se to teď trochu změní. Ale
zase jsou tu peníze - je to začarovanej kruh! Pevně věřím, že se opět
českej, nebo slovenskej jezdec ve světě prosadí. Za rok, za pět let?
Kdo ví? Bude to ale dřina pro všechny zúčastněné.“
pokračování příště
28
pokračování příště
Kapitola 8.
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice: Bohoušova kariéra se neskládala jen
z vrcholných podniků - závodů MS. Jezdil vše, kde se mohl svézt, pouťáky, mistrovství
republiky, volné mezinárodní závody doma i venku. Už v roce 1962, v Krajském přeboru
přišly první vítězné vavříny….
…vítězství a prohry! 1961 - 1968
Bohouš Staša absolvoval za sedmadvacet let neuvěřitelný počet závodů - někdy taky tři za
neděli - což třeba v MS představovalo cca 500 kilometrů v plném tempu. Ve vedru, chladu,
nebo což bylo nejnepříjemnější, v dešti. Jezdil vše, od typicky městských okruhů, přes přírodní
dráhy, až po nejmodernější - vždyť „Staré Masec“, jak se dřív říkalo Masarykovu okruhu
v Brně, měl na své 17.800 metrů dlouhé dráze sedm různých povrchů - to už se dnes nevidí.
Bystrý čtenář si již zajisté všiml, že zatím nikde nepadla zmínka o
nejtěžším závodě světa Tourist Trophy na ostrově v Irském moři, na
ostrově ISLE OF MAN. Je to jednoduché, Bohumil se ho nikdy
nezúčastnil. Jsou dva tábory, jeden T.T. zatracuje, druhý miluje. Pravda
je asi někde uprostřed, jak už to na světě bývá, ovšem každoroční krutá
daň pokládaná na Isle of Man na oltář rychlosti přitakává spíše táboru
odpůrců. TT - to je svět sám pro sebe. V šedesátých letech převládal názor, že kdo nejel TT
není jezdec. Na přelomu sedmdesátých let začal tento názor ustupovat. Vždyť na záludnosti
TT nedoplatili jen outsideři a vybláznění kluci, trať TT lemují i pomníčky mistrů světa.
Bohumil Staša: „Chtěl jsem TT jet, ale bylo to období, kdy jsem stále
slyšel tu klasickou větu: seš mladej..!..no a pak už to nemělo smysl.
Vždyť ten okruh má přes šedesát kilometrů a jede se tam průměr 200
km/h. Maximálka je tam 315 km/h - a to už se mi zdá trochu moc na
obyčejný silnice. Jezdec, který je dnes zvyklý na motodromy tam nemá
co pohledávat. Je to obrovské riziko. V letech mých začátků jsme byli
všichni zvyklí na takové silnice, vždyť se jezdil Nürnburgring (22 km),
Brno (18 km), Spa (14 km) a tyto okruhy byly všechny přírodní. Pak se
29
ovšem v závislosti na vývoji motocyklů přecházelo na motodromy… Tedy na TT jsem se
nedostal. Napřed jsem jet chtěl, po pár letech jsem svůj názor radikálně změnil“.
František Bártík, mechanik: „TT - byl jsem tam několikrát s výpravou ČZ, Parus, Bartoš,
Malina. V paměti mi zůstal jeden velmi silný zážitek, myslím z roku 1962. Na TT se startuje po
dvojicích, takže dlouhý had čekajících strojů se táhne daleko od startovní čáry. Sledovali jsme
start sajdkárů. Zaujala mě jedna sajda, kluk mladej, štíhlej a u něj žena s děckem v náručí.
Měli se k sobě, rodinka. Ale asi za čtyřicet minut byla z ženy vdova a z děcka sirotek. Sajdkár
ujel kolo a půl a havaroval…. To je stinná stránka TT a celého motoristického sportu.
Pravda, riziko je na každém okruhu, ale pády na Tourist Trophy končí většinou špatně,
minimálně zraněním“.
Bohouš STAŠA se tedy tohoto nejtěžšího závodu na světě nikdy nezúčastnil. Tento trend se
později plně potvrdil, v současnosti TT jezdí specialisté, převážně z ostrovů GB a několik
jedinců z kontinentu, kteří nemohou na přírodní okruhy zapomenout. Okruh na Isle of Man
ovšem klade vysoké nároky a to nejen na jezdce, ale i na materiál, což dokázala hrůzostrašná
havárie Roberta Dunlopa v roce 1994, jemuž se v plné rychlosti při průjezdu zatáčkou
doslova rozpadlo zadní loukoťové kolo. Pád přežil s těžkými zraněními. I na takového klasika,
jakým je bezesporu u nás dobře známý Otto Buttenuth, dokázala TT vyzrát a jeho tvrdý pád
dokazuje, že TT se nelze stoprocentně naučit. Také proto ve vyprávění Bohouše Staši chybí
vzpomínky na krutou a zároveň krásnou TOURIST TROPHY.
Bohoušova kariéra se však neskládala jen z vrcholných podniků - závodů MS. Jezdil vše, kde
se mohl svézt, pouťáky, mistrovství republiky, volné mezinárodní závody doma i venku.
30
Hned v prvních závodech jeho kariéry se projevil jeho výjimečný talent. Už v roce 1962,
v Krajském přeboru přišly první vítězné vavříny. První „zlatou“ v MR získal v roce 1965
v závodě konaném v Rosicích u Brna. V tomto roce získal také jako tovární jezdec první titul
Mistra republiky. Poprvé startoval v závodě MS - v Brně a poprvé se dostal za hranice. To už
velmi dobře znal nejen jak chutná vítězství, ale také jak dokáže být silnice tvrdá. Měl za sebou
velmi ošklivý pád v Oseku z r. 1963. Sám o tom říká:
Bohumil
Staša:
„To
jsem
letěl
asi
ve
stosedmdesátikilometrové rychlosti - tedy prakticky
v maximálce. Bylo to v tréninku a já tak přišel o závod.
Pokoušel jsem se sice odstartovat z cizí pomocí… ale
nešlo to. V roce 1965 jsem se poprvé dostal ven za
hranice. To se jezdilo dost do NDR, jen škoda, že termín
kolidoval s Jičínem. Mezi hejnem „Emzetek“ jsem dojel
pátej. Víc to nešlo, Němci byli doma skoro neporazitelní
a MZ byly ve třídách 125 a 250 špičkový. Pak jsem jel
ještě Opatii, ale to nebylo nic moc. Jistě, pěkný, moře hned u trati…. Později se tento okruh
dostal do MS. V dalších letech jsem vyjížděl dost pravidelně. Největší smůlou byly odchody
mých dobrých kamarádů - Maliny, Havla, Bočka. Od těchto jezdců jsem se moc naučil a ještě
mohl naučit.“
Ironií osudu Malina a Havel zahynuli při dopravních nehodách, Boček pak při GP v Brně…
Bohumil Staša: „Frantu jsem v mistrovství republiky porazil v šestašedesátým roce a poprvé
získal titul ve třídě 125 ccm. Tu velkou radost mi zkazila továrna, na konci roku oznámila, že
končí se stopětadvacítkama. Motocykl jsem odkoupil - to samý provedli v roce 1968, kdy
skončili s dvěstěpadesátkama. Koupil je pan Báče a já pro něj v roce 1969 jezdil.“
31
Bohumil Staša: „ Jedním z nejlepších sezon byl rok 1967. První pořádný starty v MS a tři
tituly mistra republiky. Celá naše špička skončila za mnou. Po dlouhý době se jelo ve Zlíně,
tehdá Gottwaldově. Táta se tady moc snažil, já jsem musel vyhrát, abych ukázal proč jsem
odešel do Strakonic. Konečně jsem měl taky moc dobrou motorku. Plnoobjemovou
třistapadesátku. Bylo to lehoučký, sice to hůř brzdilo a problémy byly taky se startama - často
mi to kopalo zpátky. Někdo může namítat, že Jawisti neměli
na čem jet, ale Gusta jel stejnou Čízu a Šťastný většinou
čtyřtaktní Jawu. Dařilo se mi nejen v mistrovství republiky,
ale i v mezinárodních závodech. Největší radost jsem měl,
když jsem v Jičíně porazil CARRUTHERSE - stal se později
(1969) mistrem světa. Bylo to snad moje největší umístění
v té době. Vypadalo to nadějně, připravuje se čtyřválec a
začíná rok 1968. Před rokem jsem zářil v Jičíně, v roce
1968 se tu nejelo, jak by taky mohlo. Pětadvacátého srpna
se v Jičíně - a nejen tam - ozývaly místo vytočených motorů, výstřely ze zbraní našich
bratrů…
Tento rok byl velmi zajímavej. Problémy v Jawě… pěkně s náma
vydupali ohledně Ulsteru. Mě se zadařilo jet poprvé soukromě
ven a bylo to zase do Halle v NDR. Znovu hromada MZ. Peníze
se mi líbily - výsledek už míň… V tomto roce bylo dost těžkých
havárií. Nejvíc mě zasáhla smrt Johna Hartleho … znali jsme se
velmi dobře. Tyhle věci jsou tím krutým rubem našeho sportu…
Získal jsem titul MR ve třídě 350 ccm.“
V letech 1966 - 1968 se Bohouš pevně usazuje v naší špici. Chybí v ní bohužel Gustav Havel,
který nepřežil tragickou havárii. A jeden z nejlepších mimotovárních jezdců - Franta Helikar
- ukončil sportovní činnost v roce 1967. Zápis v pověstné „Černé“ knize po skončení sezony
1968:
Mistr ČSSR ve třídě 350 ccm
2. místo ve třídě 250 ccm
8. místo v celkovém hodnocení Mistrovství světa
32
Bohumil Staša: „Zatím můj největší životní úspěch. Chci a musím být lepší. Musím být
nejlepším jezdcem ČSSR. Do konce roku není známo, jak se vyvine politická situace v ČSSR.
Byla by velká škoda nejezdit, protože léta ubíhají a začínám pomalu stárnout. Není se ale
čeho bát, bude mě teprve dvacetpět let“.
Tento zápis píše již jako šestinásobný mistr Československa. Nikdo jiný tohoto počtu do té
doby nedosáhl. MR se jede od roku 1954.
Pokračování příště
Kapitola 9.
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice: „Celej rok posloucháme, že silnice skončí.
ČZ má nového ředitele a ten naslouchá šeptandě, že se má dělat jen motokros. Prej skončíme
už po Brně. Jsem z toho celej špatnej a chci mít jasno, ale soudruh ředitel mě odmítl přijmout!
Je to klasická soudružská habaďůra.“
…vítězství a prohry! 1969 - 1973
V roce 1969 konečně ČZ nasadila svou novou zbraň, ČZ 350 OHC 4 - aspoň do několika
tréninků.
„Motorka jak se patří, ale ty problémy. Inženýr Pudil si zde užil svoje. Jen nalakování rámu
trvalo dva měsíce. Potom přišly problémy s hlavou. Zatloukaly se ventily, ale to se odstranilo.
Motor měl mít vstřik, kvalitní zapalování. Nebylo. Ve vyšších sférách nebyl zájem. Přitom
naše parta by za fabriku dejchala.
33
Nedostali jsme se ani na brzdu, takže když jsme poprvé vyjeli, nevěděli jsme skoro nic. Divím
se, že jsme dokázali vyjet ještě se 420 ccm. Tato motorka už dokázala pořádně utíkat. Mezi
těmito starostmi se děli i jiné věci. Dostal jsem nabídku od Tomose - Jugoslávci - padesátka nic pro mě. Tehdá Yamaha už neměla tovární tým, ale různí dovozci v Evropě se snažili…taky
jsem dostal jednu nabídku, ale Čízy byly ve formě a dokonce i Jawa projevila zájem.
V roce 1970, tehdy je zlobil Grassetti, za mnou přišli v polovině
sezony. Ale chtěli smlouvu na rok 1971, to jsem nebral. Chtěl
jsem jezdit půllitry, Jawa je měla, my ne. Hlavně jsem chtěl jet
na Jawě Monzu, v té době byla Jawa snad rychlejší než MV
Agusta….Motorky dostal Zdeněk Bíma, měl ale smůlu,
nedopadl sice jako Ivy, avšak v Novém Mestě nad Váhom si
zlámal obě nohy. Mašina se zadřela a v Novém Mestě se blbě padá.
Trošku se mnou laškovali před Brnem, ale potom ukončili činnost se
speciálama. Na konci roku jsem se svez na jejich dvěstěpadesátce aspoň něco, ovšem proti čtyřválci, který mě půjčili na letišti, to byl jen
slabej odvar. Ale než jsem se nadál, byla to jediná jistota pro rok 1973.
Celej rok 1972 posloucháme, že silnice skončí. ČZ má nového ředitele a
ten naslouchá šeptandě, že se má dělat jen motokros. Prej skončíme už
po Brně. Jsem z toho celej špatnej a chci mít jasno, ale soudruh ředitel mě odmítl přijmout!
Také soudruh Kopečný mlčí, nic neví, je to klasická soudružská habaďůra. Mám chuť
navštívit s. Erbana - předsedu tehdejší ČNR - byl v Jičíně a slíbil pomoc!... Jak to dopadlo,
vědí všichni. 31.12.1972 končí silniční závodní oddělení ČZ. Nikdy bych neřek, kolik je
v lidech zloby, nenávisti a závisti. Vůbec si neuvědomovali, že jejich výrobky jsou ve světě
vidět - že jedeme vepředu. Oni ale vidí jen, že Staša staví barák, Staša jede zase ven. Je to tak
a když jsem si rozbil hubu, tak mi to snad přáli. Pochopitelně že né všichni, to bych některým
křivdil. Chtěl jsem motorky odkoupit, dokonce jsem je prosil, ať mi nechají boty a kombinézu
a všechno ostatní si vezmou. Kdepak. Motocykly se zrepasovaly a uložili do beden. Finito! Byl
34
to nepříjemný rok - měl jsem taky nepříjemné pády, ten v Imole a potom Hořice. Byl jsem
vyblázněnej z dromů a tak sem se honil za Gustovým rekordem. Chybělo mi snad 0.5 vteřiny.
Na silnici něco bylo a už jsem s třistapadesátkou letěl. Odnesl to loket a celej rok jsem nebyl
ve své kůži.
Podobným způsobem jsem byl zklamaný v r. 1977
v Jawě. Tady se domluvilo, že Jawu v roce 1978 opět
pojede jeden cizinec a jeden z nás. V letech 1976 a
1977 jsme dvěstěpadesátku jezdili dva - já a Peter
Baláž. Svět měl jet ten lepší, tedy mistr republiky
1977. To se povedlo mě. Jawa však najednou měla
Robertse, potom Hickmanna a my s Petrem neměli
nic… Na konci sezony 1978 jsem tu dvěstěpadesátku
chtěl koupit - nic!“
Tak skončila tovární kariéra Bohumila Staši. Od roku 1978 je tedy cele soukromým jezdcem.
Od roku 1965, do roku 1977, tedy třináct sezon, měl tovární motocykl alespoň pro jednu třídu
a svým výkonem dokazoval, že ČZ nebo Jawa patří do světové silniční elity. Byl jedním z mála
jezdců, kterým nedělalo problém, jet v jednom dni naplno se stopětadvacítkou a hned nato
s pětistovkou. Totéž platí o přechodu z dvoutaktu na čtyřtakt a naopak. Svým čistým stylem
s minimem chyb dokázal zajet výborné výsledky na strojích různých značek. Příkladem je
Brno
1973
MZ,
Jawa,
Yamaha
nebo
Hořice
1968.
„To bylo poprvé s mezinárodní účastí, pět závodů hořičáci poprvé vypsali mezinárodní závody, takže jsem
chtěl jet 2x 125 a 250 a k tomu 350 ccm. Ale všechno
dopadlo jinak. Ve 125kách se mi uvolnila řadicí páka, za
jízdy jsem ji upravoval a už jsem se válel, z prvního fleku,
nakonec jsem dojel druhej. Pak jsem startoval
s dvoutaktem ve dvěstěpadesátkách. Do šestýho kola
pohoda, měl jsem k dobru dvaapadesát vteřin, ale v šestém
okruhu bác. To už jsme dohromady nedali. Pak jsem vyhrál třistapadesátky a
v mezinárodních stopětadvacítkách jsem dojel druhej, první byla zase MZ.
35
V těch letech jsem jezdil i na volných závodech venku. No a dařilo se. Na starým okruhu
v Salzburku se mi dařilo. Opravdu vyšší třídy mi seděli. Asi jsem na ně typ. V letech 1968 a
1969 jsem zde vyhrál třistapadesátky a to zde nejezdili žádný „vořezávátka“. Byl to tradiční
termín 1. květen a pro nás to často býval vstup do sezony. V roce 1970 jsem chtěl vyhrát
potřetí, ale počasí rozhodlo jinak. Lilo, byla hrozná zima, nedokázal jsem se udržet na
motorce. Nikomu to nepřeju, ale zalejzalo všude. Takže jsem nedojel. Potom byl Salzburk,
zrovna tak, jak Opatija, zařazen do MS. V Jugoslávii jsem získal taky pár věnců. Málem i
vítězství v GP.
Pěknej zážitek mám z Anglie. To jsme jeli na Grand Prix Severního Irska a v Anglii jsem
zkusil jet v Brands Hatch - dvě třídy, 350 a litry (1000 ccm). Koukal jsem, spousta anglických
borečků, závody krátký, než se rozkoukáš, je po nich. A když seš na okruhu poprvý, nemáš
vůbec šanci. Asi srovnatelný s TT. Skončil jsem devátej a jedenáctej a byl jsem moc
spokojenej. A jak jsem se snažil, tak jsem sebou v treninku na GP praštil… A to bylo křiku,
jedem takovou dálku a ty se tady válíš. Byla to asi pravda. Jedeš tisíce kilometrů a místo
pořádnýho závodění koukáš z okna nemocnice. To ne, to mě nebralo, zvláště v těchto letech.
V roce 1969, kdy mě bylo pětadvacet, byl jsem svobodnej, to člověk dokáže trochu podržet
plyn“.
36
Ale aby to jezdec mohl podržet, musí mít v první řadě dobrý stroj a v roce 1973 měl Staša jisté
dvě věci. Tou první byla Jawa 25O ccm a tou druhou skutečnost, že s tímto strojem díru do
světa neudělá. ČZ jsou v bednách, závistivci se usmívají, jeden by brečel. Jak z toho. V letech
1970 - 1972 Bohouš bodoval pouze druhým místem v Brně. Předvedl skvělé výkony, ale do
světových tabulek výrazně nepromluvil. Nabídky od ostatních továren už nepřicházely. A stal
se zázrak, ve Strakonicích se objevil nový produkční motocykl Yamaha 350 a motor Yamaha
250ccm. Během sezony se Staša ještě svezl v Brně na MZ. Nakonec sezona dopadla celkem
dobře, jel svoje třídy - 250 a 350 ccm, několikrát s třistapadesátkou půllitry a také
sedmsetpadesátky.
„Začátek roku 1973 byl moc smutnej, jistá byla jenom Jawa a to bylo pro mě málo. Potom se
objevil pan Dolíhal a zajistil Yamahu 350 a motor 250. Zářil jsem a na dvěstěpadesátku jsme
hned udělali podvozek. Ale Jawa se ozvala, takže dvěstěpadesátku jsme půjčili Klátilovi.
Tomu to šlo k duhu, dokonce mě dokázal i porazit a v mistrovství republiky byl druhej. Jawa
získala zadarmo motocykl. Ale zpět k Yamaze, to bylo něco jinýho - přijeli jsme na
37
soustředění do Písku - problémy! Ale přišli jsme na to a rok 1973 byl jeden
z nejúspěšnějších“.
Rok 1973 přinesl nejen těžký začátek s japonským motocyklem, ale také jedenadvacet
vítězství, dva tituly mistra republiky a umístění v MS. A ještě jedna pocta, Bohumil STAŠA byl
v roce 1973 zvolen v Jihočeském kraji sportovcem roku a to se v našich krajích motoristům
tak často nestává. Konečně se Bohouš oficiálně přiřadil k velikánům jihočeského sportu. Bylo
to zasloužené ocenění, které potěšilo, zvláště po neslavném konci ČZ a omezení Jawy. Svět byl
najednou v jiné galaxii a přicházely první myšlenky na ukončení závodní kariéry.
„Pomalu jsem na to začal myslet, oženil jsem se, měli jsme kluka (21.8.1972), starosti
s barákem a perspektiva veškerá žádná…
Pokračování příště
Kapitola 10.
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice: „přišel rok 1977 a Jawa konečně vypotila
pořádnou motorku. Hodně se angažoval Peter Baláž a byl ve výborné formě. Já jsem věřil, že
s pořádnou motorkou mě to zase chytne, že krize pomine. Dá se říct, že to vyšlo, na konci roku
byl doma další titul, ale boje byly velmi tvrdé“.
…vítězství a prohry! 1973 - 1978
Bohumil Staša: „v Bratislavě 1973 se zabil můj tehdy největší soupeř u
nás - František Srna. Svedli jsme spolu mnoho krásnejch soubojů,
hlavně v letech 1971-72. Měl vždy perfektně připravený motorky a jezdit
uměl. Pravidelně jsme se podělili o tituly, ale taky jsme se dokázali
pěkně pohádat. V sedmdesátým roce v Novém Mestě nad Váhom
například…nevím, co ho to chytlo, asi chtěl na Slovensku vyhrát.
Začal dřív tlačit, tak jsem mu klasickým posunkem ukázal, že je blbej.
A už to bylo, strašně jsme se dohádali, hnal mě až na sekci - ale jezdec
to byl… I jeho syn v pozdějších letech byl dobrej. Nepřemýšlel jsem
jenom o ukončení kariéry, trochu mě lákala auta. Formule Škoda -
38
zkouška proběhla v Piešťanech, svezení to bylo pěkný, ale… Vždycky je nějaký to ale! Závodit
se dalo pouze doma a s formulí Easter jen po lidodemo - nic pro mě. Mezitím se objevil velký
soupeř, Peter Baláž. Měl výborně připravené Yamahy a s Jawama jsem na něj neměl. Zvláště,
když jsem toho měl dost. Moc práce, trvalo dlouho, moc dlouho, než jsem zjistil, že v garáži
japonce neporazím."
Motocykly, které vyjely z garáže v ulici Za rájem 1000, nyní Blatenská, nebyly vůbec špatné.
Byly to stroje ARRO-ČZ 500. Yamakro, VABSTA, MBS125 a MBS250. S těmito motocykly
dokázal mnoho, ale nikdy to nebyl absolutní vrchol. Tyto stroje byly velmi dobře připravené,
ovšem továrna je továrna.
Bohumil Staša: „jezdec přece nemůže dělat všechno. Jak
má podat dobrej výkon, když si vůbec neodpočine. Dobrej
mechána je potom k nezaplacení. Chce to ovšem zápal pro
věc, já jsem měl na kluky dost štěstí. Stále mě lákala
nejsilnější kubatůra - půllitry. Postavili jsme ARRO-ČZ,
dvouválec, dvoutakt, šoupátko, vodník. Bylo to hezký, ale
svez jsem se jen párkrát - závodů půllitrů se u nás moc
nejelo a to jsem ještě většinu odjel na Yamaze 350 ccm. To byla velmi vděčná motorka.
S dalšími odvozeninami od Yamahy jsem se svezl v republice - nic moc. Na rozdíl ode mě byl
v té době Peter Baláž v pohodě.“
Bohumil Staša: „při mezinárodních závodech u nás jezdil
často János Drapál. U Maďarů byl úplně jinej systém než u
nás, ale o tom možná později. V polovině sedmdesátejch let
39
jsem nějak ztratil jistotu a taky to bylo znát. Snad se na mě podepsaly dva pády v r. 1974.
První přišel v Jičíně ve třídě do 750 ccm. Tehdy to šlo do módy hlavně hodně kubíků. Jelo se
to od 350 ccm do 750 ccm… Měl jsem zde šanci s lehkou „třiapůlí“, protože těžká motorka
byla handicapem. Yamaha šlo jak víno, mohlo tam bejt tak 250 km/h. Šáhnu na brzdu a bylo
to. Utrhlo se táhlo reakce a už to tady bylo. Letěl jsem a myslel jsem, že je to můj konec.
Nakonec to spravily dva měsíce v sádře. Pak přišly PIEŠŤANY, tam jsem taky lehnul. Nic
zlomenýho, ale otlučenej jsem byl jako píšťalka. Na rok se mi zde zadařilo, ale takových
okamžiků jsem v té době moc neměl. V roce 1975 jsem vyhrál s tovární Jawou třídu čtvrtlitrů.
No, málem to skončilo špatně. V poslední točce před cílem mě málem sestřelil Baláž. Názory
jsme si vyměňovali ještě na stupních vítězů… pochopitelně - nic neproved!“
Bohumil Staša: „pěknou vzpomínku mám na RAVO 125. Rain mě kontaktoval a já po delší
době sednul na stopětadvacítku. Byl to dvouválec, mělo to úroveň. Bohužel, zde bylo pár
nepříjemných věcí - v Hořicích mě nenechali jet. Důvod! - prý nemáme odtrénováno. Kolik
jsem v Hořících najel kilometrů, to už nespočtu. A potom zlobilo zapalování, bohužel to chtělo
finanční injekci, ale ta se nedostavila! Představa byla reálná, umístění v Brně okolo sedmého
místa, ale bohužel… Potom za pár let jsem jel svoji MBS. Malý kubatury pro mě nejsou, po
letech větších objemů to nebylo ono. Úzký gumy, točí se to jako blázen, člověk furt nikde není.
Takže zase jen 250 a 350 ccm a sem tam nějaký ten závod do 500, nebo 750 ccm. Zmáhalo mě
taky cestování za závody, furt někam jedeš a furt nikde nejsi“.
„Přišel rok 1977 a Jawa konečně vypotila pořádnou motorku. Hodně se angažoval Peter
Baláž a jezdecky byl taky ve výborné formě. Já jsem věřil, že s pořádnou motorkou mě to zase
chytne, že krize pomine. Dá se říct, že to vyšlo, na konci roku byl doma další titul
dvěstěpadesátek, ale boje to byly velmi tvrdé“.
40
Ano, byly to skvělé závody, o titul mistra republiky bylo svedeno šest urputných bitev. Šest
okruhů vidělo souboje dvou nejlepších jezdců. Rivalita byla podmíněna i národnostně - Čech
a Slovák, navíc šlo o účast v MS v roce 1978. Kdo bude lepší… Bohuš Staša se dostal opět do
své staré dobré formy. Jeho promyšlená a technická jízda slavila velký triumf. Potřikráte
dokázal porazit Petera Baláže, (Baláž jednou upadl), prohrál pouze dvakrát. V jednom
závodě ale byla fabrika bita. Byl to závod ve Velkém Meziříčí, kde oba „továrníky“ porazil
velký talent z Brna - Jirka Mrkývka na Yamaze a to zezadu tvrdě tlačil další brňák Jiří Král.
Třída 250 ccm byla nejzajímavější na všech okruzích, kde se mistrovství jelo.
Bohumil Staša: „dařilo se, dokázal jsem to. Peter mě
porazil jen, když jsem měl problémy. V Novém Mestě nad
Váhom rozhodly gumy. Petr jel Micheliny, já Dunlopy. Na
tom hladkým asfaltu moje gumy v samém závěru závodu
odešly. V Hradci Královém jsem najednou měl botu celou
od oleje, zvolnil jsem, nic se nedělo, ale dotáh jsem jen
druhé místo. A velkej zážitek mám z Velkýho Meziříčí. Já i
Peter jsme oba měli problémy, takže nás udělal Jirka
Mrkývka… Dojel jsem s úplně zaolejovaným hledím přilby, čím jsem tehdy koukal opravdu
nevím. Získal jsem titul a těšil se, že opět pojedu svět, nebylo z toho nic. Opět přišlo
troškaření. V té době začal jezdit Láďa Polák, v Brně 1977 jsem mu na národní závod půjčil
třistapadesátku a jel velmi dobře. Později se specializoval na stopětadvacítky a ty mu šly
k duhu.
41
Zase přišly myšlenky na odchod, ale je to jako když chceš přestat kouřit.
Bohumil Staša: „v sedmdesátých letech jsme se ven moc
nedostali… Dokonce jednou ani nepovolili start ve
Frohburgu. Komedie! Vrcholem v té době pro mě bylo třetí
místo v Imole v třiasedmdesátém roce s dvěstěpadesátkou a
pak Sachsenring 1977. Tam jsme si pěkně zazávodili
s Drapálem, který v závěru vzdal. Měl jsem na něj a to mě
těšilo. Vždyť v letech příštích jsem neměl ani na Laza z Kuby,
byl sice dobrej, ale měl výborný motorky. To už ale patří do POHÁRU, kterej byl vymyšlenej
v roce 1977 a jehož první závod dvěstěpadesátek patřil bez kompromisů mě. Pak už jsem to
jezdil na svejch motorkách, ostatní na tom nebyli o nic líp, mám na mysli nás - Čechy a
Slováky. Všichni ostatní měli motorky za státní peníze, což bylo moc znát - hlavně u Maďarů!
Drapál byl výbornej jezdec a měl taky vynikající materiál. Byl to PMP suverén a to mě moc
nebavilo. Dostal jsem se sice až do Talinu - taková dálka - ale…“
Bohumil Staša: „v roce 1978 jsem opět bez motorky. Snažím se dát dohromady VABSTA
250, šoupě - spodek Yamaha, válce Morbidelli… Na závody jsem vyrazil až v polovině roku
a stal se zázrak. Jako v pohádce se objevil pan Dolíhal a koupil od Merkla Yamahu 350 ccm.
Ale byl to očistec, tolik poruch jsem snad nikdy nazažil. Ale hlavně, že se to opět rozběhlo.
V dalších letech dávám dohromady dvěstěpadesátku, díly mě zásobují hlavně Merkl a Müller.
Ale i Walter Willa mi dost pomůže - když se potkáme a vůbec nevadí, že je čtyřnásobný mistr
světa. To se spíš u nás objeví někdo s nosem nahoru, ale tak to už v životě bejvá.“
42
pokračování příště
Kapitola 11.
Bohumil STAŠA - legenda československé silnice: „stále jsem jel špičku, takže to nešlo jen tak
skončit, ono se sice říká v nejlepším přestat, ale jednomu to nedá. Konečně se i u nás zase jely
půllitry a půjčená Suzuki 500 mi hodně zvedla náladu. Potom přišla Honda a byl zde v roce
1985,ten_dvacátej_titul.
…vítězství a prohry! 1978 - 1988
Bohumil Staša: „ v roce 1981 přišlo moje první rozhodnutí - už
nikdy nepojedu v dešti. Dříve mi déšť nevadil, dá se říci, že mi spíše
dával šanci na lepší umístění. Jeden zážitek však rozhodl - v Novom
Mestě jsem na široširé rovině chytil šmíra, festovního…na těch
našich površích to za deště nejde… to jde o život! Oprávněnost
mého rozhodnutí mi krutě potvrdily Kopčany - zde se v dešti zabil
Karel Navrátil. To mi dodalo. Už jsem byl skoro čtyřicátník, dvě děti, kdepak mokro! To
nebylo jako v Prievidzi, teď je to směšný, ale tam jsem si přejel na Číze nohu! Chyt jsem smyk
a nějak jsem motorku obtančil, přejel si tu nohu a jel dál. Stávaj se takový věci, myslím, že i
Randy Mamola měl podobný výstup. Začal jsem se taky věnovat hokeji, chtěl jsem, aby kluk
hrál. Voba jsme tehdy lezli do branky, tady jsem chytil pěknou ránu do nosu - nikdy bych
nevěřil, co se do nosu vejde fáče. Kluk však u hokeje nevydržel, má holt benzin v krvi.“
Přelom do osmdesátých let je opět s tituly. Pomalu, ale jistě se blíží k číslu dvacet - zdá se to
neuvěřitelné.
43
Bohumil Staša: „stále jsem jel špičku, takže to nešlo jen
tak skončit, ono se sice říká „v nejlepším přestat“, ale
jednomu to nedá. Konečně se i u nás zase jely půllitry a
půjčená Suzuki 500 mi hodně zvedla náladu. Potom přišla
Honda a byl zde v roce 1985, ten dvacátej titul. Ovšem, ty
poslední tituly, to byla povinnost, ostatní kluci vzhledem
k jejich
strojům
neměli
nárok.“
Bohumil Staša: „v roce 1986 ovšem přišlo to „inteligentní“ rozhodnutí, komerční jezdci se
nemohou zúčastnit mistrovství republiky. Marky - to chtěli, ale doma nás svézt nenechali.
Ještě, že se jelo i pár mezinárodních podniků, kde jsme se mohli ukázat před naším
publikem.“
Bohouš Staša tehdy jel za Městec Králové, na klubové trati exhibičně objel několik kol, také
ve Strakonicích v neděli pět kol přesvědčoval své příznivce, že ještě umí. Jednu rundu zajel o
dvě vteřiny rychleji než vítěz kubatury a mistr ČSSR - Marian Troliga. Ovšem Troligova
Suzuki nebyla soupeřem pro špičkový tříválec Honda..… ale to jsme moc předběhli.
Bohumil Staša: „v posledních letech, kdy jedu jen půllitra a pár závodů ročně, už má větší
zájem Bóďa než já. Například v roce 1987 Suzuki neměla na kvalifikaci ME v Mostě, tak jsem
v sobotu v noci odjel za klukem, který tehdy jel krajský přebor v motokrose. Já jsem skončil,
Bóďa začal a tak jsem u toho pořád.“
Ano, je stále u toho, světlé vlasy, modré oči, knírek, Petra a červená
pracovní kombinéza - to je nyní Bohuš Staša sen. Stále přitom, stále
hledící dopředu. Co vidí za horizontem? To nikdo neví. Ví se však, že
měl šanci vyhrát čtyři GP, ale nepovedlo se mu to.. Mohlo to být
dvakrát v Brně, v Opatii a Salzburgu. Rozhodl vždy stroj, nikoliv
jezdec.
44
Bohumil Staša: „jeden sen se mi nesplnil. Nevyhrál jsem Grand Prix, i
když k tomu bylo párkrát opravdu blízko. Všechny své věnce bych
vyměnil za dva, nebo jeden zlatý z Velké ceny!“
Tento obchod se bohužel už neuskuteční, proto se Bohouš nedívá do
minulosti, ale do budoucnosti. Snad tam vidí svého syna na stupni
nejvyšším! Zatím je to jen odvážný sen, ale co bude za pět let, kdo ví.
„Poslední kapitola - Kdo ví!?
Ano, to je případná otázka, vždyť vše je relativní. A to Bohumil Staša ví moc dobře.
Bohumil Staša: „v roce 1975 jsem měl smlouvu s Barumem a Mrazírnama. Pochopitelně
Barum smlouvu vypověděl , protože jsem měl ještě ty Mrazírny. Jezdil jsem sice Dunlopy, ale
každá podpora byla dobrá. Až v závěru své kariery silničního jezdce jsem poznal, co je to
slušné zázemí. Firma WERNBERGER, zejména pak pan G. Koch, silně podpořil silniční sport
u nás ještě v reálném socializmu. Mě i ostatním - Troliga, Dekánek, Majoroš - to hodně
pomohlo a hlavně měl kde začít Bóďa. Nechtěl jsem aby jezdil, měl raději hrát hokej, tam mu
zavážou i tkaničky u bot. Kdepak, nedal si říct.“
Bohumil Staša: „musí ovšem jezdit hlavně motodromy, jinak se
do světa nedostane. Je to něco úplně jinýho, naštěstí je teď dobrý
zázemí a snad se vyhnou i nepříjemná zranění - pak to bude
dobré. Je jiná doba! Nejenom že se musí umět, ale musí být hlavně
peníze. A to je problém všeho, je to věčně začarovanej kruh, snad
se z toho tento krásnej sport jednou dostane. Pak přestanou
naschvály, pak to bude dobré. Myslím, že dřív bylo mezi jezdci
větší kamarádství, to ale přináší doba - buď úspěch nebo nic!“
Tento proces ovšem probíhá v celé republice, těžko se rovnají
narušené vztahy, vznikají třenice ve všech sférách společnosti - nejen na závodní dráze. Snad
brzo nastane doba, kdy budou konečně váženi ti, co něco umí. Ale asi je to jen teorie, že?
45
Bohumil Staša: „hlavně se ale musí taky něco obětovat, samo ještě nikdy nic nevzniklo. Když
jsem přijel prvně do Brna, měl jsem oči navrch hlavy. S otcovým autem jsem zde najel
hezkých pár kilometrů, některé úseky jsem prošel i několikrát pěšky. Tehdá těch osmnáct
kilometrů se nadá srovnat s tím dnešním okruhem, ale poznat se musely oba, jak ten starý, tak
ten dnešní. Znalost okruhu je polovina úspěchu. Dnes se to nedá jet amatérsky - tedy, když se
chce něčeho dosáhnout. A plný profesionalizmus - to je dřina.“
To jsou slova mistra sportu Bohumila STAŠI seniora, titul zasloužilý mistr sportu si asi
nezasloužil, asi měl málo úspěchů! Na jeho závodní šňůru navázal Bohumil STAŠA junior,
který se krůček po krůčku přibližuje světovému dění. Zatím 4 tituly v MR v mezinárodní
konkurenci. Doba temna snad končí! Osudy B. STAŠI juniora jsou již jinou, třetí kapitolou
závodního života rodiny STAŠŮ…
46
Výsledková část:
V letech 1961 - 1988 se zůčastnil Bohumil Staša 476 podniků a absolvoval zde 827 startů ve
třídách 50, 125, 175, 250, 350, 500, 1000 ccm a klasik.
Umístění: 215 prvních míst, 92 druhých míst, 32 třetích míst a 25 pádů.
Konečné umístění v tabulkách MS:
350 ccm:
1967 - 17 místo - 1 bod
1968 - 8 místo - 7 bodů
1969 - 8 místo - 27 bodů
1971 - 16 místo - 12 bodů
500 ccm:
1968 - 21 místo - 2 body
1969 - 23 místo - 12 bodů
1973 - 32 místo - 5 bodů
47
Počet titulů mistra republiky = 20
125ccm: 1966, 1967
175ccm: 1965
250ccm: 1967, 1969, 1972,1973, 1974, 1977, 1980, 1981
350ccm: 1967, 1968, 1969, 1971, 1973,1979, 1980
500ccm: 1984, 1985
Mistr ČSR = 9
250ccm: 1972, 1974, 1975, 1976
350ccm: 1972, 1973, 1974, 1975, 1976
MEZ závody v Československu (POUZE VÍTĚZSTVÍ):
Hořice:
1969 - 350 ccm - ČZ OHC
1970 - 350 ccm - ČZ OHC 4
1971 - 250 ccm - ČZ
1971 - 350 ccm - ČZ OHC 4
1972 - 250 ccm - Jawa
1974 - 250 ccm - Jawa
1974 - 350 ccm - Yamaha
Jičín:
1967 - 350 ccm - ČZ OHC
1969 - 350 ccm - ČZ OHC
1971 - 350 ccm - ČZ OHC 4
48
1971 - 750 ccm - ČZ OHC 4
1972 - 750 ccm - ČZ OHC 4
1973 - 350 ccm - Yamaha
1973 - 750 ccm - Yamaha
Těrlice - Zlatý kahanec
1967 - 350 ccm - ČZ OHC
1969 - 350 ccm - ČZ OHC
1972 - 500 ccm - ČZ OHC 4
1973 - 350 ccm - Yamaha
1977 - 250 ccm - JAWA
1985 - 500 ccm - Honda
Piešťany - Cena Slovenska
1967 - 350 ccm - ČZ OHC
1968 - 350 ccm - ČZ OHC
1975 - 250 ccm - JAWA
1984 - 500 ccm - Suzuki
Prievidza - Cígeľ
1970 - 500 ccm - ČZ OHC 4
1971 - 350 ccm - ČZ OHC 4
1971 - 500 ccm - ČZ OHC 4
1972 - 500 ccm - ČZ OHC 4
Banská Bystrica
1977 - 250 ccm - JAWA
1981 - 350 ccm - Yamaha
1984 - 500 ccm - Suzuki
49
1986 - 500 ccm - Honda
Litomyšl - Morašice
1977 - 250 ccm - JAWA
1977 - 350 ccm - Yamarro
Jindřichův Hradec
1985 - 500 ccm - Honda (závod v létě)
1985 - 500 ccm - Honda ( podzimní závod)
Most
1986 - 500 ccm - Honda
MEZINÁRODNÍ ZÁVODY V ZAHRANIČÍ
( umístění do 3. místa)
VC Rakouska - Salzburk - mimo MS
1968 - 350 ccm - 1.místo - ČZ OHC
1969 - 350 ccm - 1.místo - ČZ OHC
VC Jugoslávie - Opatija - mimo MS
1968 - 250 ccm - 3.místo - ČZ
1968 - 350 ccm - 3.místo - ČZ OHC
Sachsenring - NDR - mimo MS
1973 - 250 ccm - 3.místo - JAWA
1977 - 250 ccm - 1.místo - JAWA
1980 - 250 ccm - 2.místo - VABSTA
Halle - NDR
1967 - 250 ccm - 3.místo - ČZ
Grossraming - Rakousko
50
1968 - 250 ccm - 1.místo - ČZ
1968 - 500 ccm - 1.místo - ČZ OHC
Zenica - Jugoslávie
1968 – 250 ccm – 3.místo – ČZ
1968 – 350 ccm – 1.místo – ČZ OHC
1969 – 250 ccm – 2.místo – ČZ
1969 – 350 ccm – 1.místo – ČZ OHC
1970 – 250 ccm – 2.místo – ČZ
1970 – 350 ccm – 1.místo – ČZ OHC
1971 – 350 ccm – 1.místo – ČZ OHC 4
1971 – 500 ccm – 1.místo – ČZ OHC 4
1972 – 250 ccm – 1.místo – JAWA
1972 – 500 ccm – 1.místo – ČZ OHC 4
Murská Sobota – Jugoslávie
1969 – 350 ccm – 2.místo – ČZ OHC
1969 – 500 ccm – 1.místo – ČZ OHC
Budapešť – Maďarsko
1971 – 350 ccm – 1.místo – ČZ OHC 4
1971 – 500 ccm – 1.místo – ČZ OHC 4
Imola – Itálie – mimo MS
1973 – 250 ccm – 3 .místo – JAWA
Schleiz – NDR
1975 – 250 ccm – 3.místo – JAWA
1980 – 250 ccm – 3.místo – VABSTA
Talin – SSSR
51
1982 – 250 ccm – 3.místo – Yamaha
VELKÉ CENY započítávané do MS (mimo GP ČSSR)
GP Holandska – Assen
1967 – 125 ccm – 11.místo – ČZ OHC
1967 – 350 ccm – 11.místo – ČZ OHC
1968 – 350 ccm – 4.místo – ČZ OHC
GP NDR – Sachsenring
1969 – 350 ccm – 5. Místo – ČZ OHC
GP NSR – Nürnburgring
1968 – 350 ccm – 6.místo – ČZ OHC
1968 – 500 ccm – 5.místo – ČZ OHC
1972 – 250 ccm – 17.místo – JAWA
1972 – 350 ccm – 15.místo – ČZ OHC
GP NSR – Hockenheim
1969 – 350 ccm – 7.místo – ČZ OHC
1985 – 500 ccm – 26.místo – Honda
GP Belgie – Spa Francorchamps
1968 – 250 ccm – 9.místo – ČZ
1968 – 500 ccm – 13.místo – ČZ OHC
GP Itálie – Monza
1968 – 350 ccm – 4.místo – ČZ OHC
GP Itálie – Imola
1969 – 350 ccm – 7.místo – ČZ OHC
52
1972 – 250 ccm – 11.místo – JAWA
GP Severního Irska – Ulster
1969 – 500 ccm – 9.místo – ČZ OHC
GP Jugoslávie – Opatija
1969 – 350 ccm – 4.místo – ČZ OHC
1973 – 250 ccm – 11.místo – JAWA
GP Jugoslávie – Grobnik
1984 – 500 ccm – 23.místo – Suzuki
GP Rakouska – Salzburgring
1972 – 250 ccm – 11.místo – JAWA
ME (mimo GP ČSSR)
Assen – Holandsko
1985 – 500 ccm – 13.místo – Honda
1986 – 500 ccm – 18.místo – Honda
Vallelunga – Itálie
1984 – 500 ccm – 19.místo – Suzuki
Jarama – Španělsko
1984 – 500 ccm – 20.místo – Suzuki
Hockenheim – NSR
1984 – 500 ccm – 19.místo – Suzuki
GRAND PRIX ČESKOSLOVENSKA - BRNO
1962-1964 = závod Družby národů
53
1965-1982 = MS
1983-1986 = ME
1962 – 175 ccm – 5.místo – ČZ
1962 – 250 ccm – 15.místo – ČZ
1964 – 125 ccm – 9.místo – ČZ OHC
1966 – 125 ccm – 10.místo – ČZ OHC
1967 – 350 ccm – 6.místo – ČZ OHC
1968 – 250 ccm – 8.místo – ČZ
1969 – 250 ccm – 12.místo – ČZ
1969 – 350 ccm – 6.místo – ČZ OHC
1969 – 500 ccm – 3.místo – ČZ OHC
1971 – 350 ccm – 2.místo – ČZ OHC 4
1972 – 250 ccm – 14.místo – JAWA
1973 – 125 ccm – 11.místo – MZ
1973 – 250 ccm – 12.místo – JAWA
1973 – 500 ccm – 6.místo – Yamaha
1974 – 250 ccm – 18.místo – JAWA
1975 – 250 ccm – 16.místo – JAWA
1981 – 250 ccm – 26.místo – Yamaha
1983 – 500 ccm – 13.místo – Suzuki
1985 – 500 ccm – 11.místo - Honda
54
Bohumil Staša ml. - 12. kapitola
Bohumil Staša mladší (*21.8.1972)
Bohumil Staša mladší: začínal s motokrosem, svůj první silniční závod
absolvoval v roce 1988, kdy jeho otec ukončil svou aktivní kariéru. Po
6ti domácích titulech a účasti v závodech ME, MS a IDM se opět vrátil
k motokrosu nejen jako jeho jezdec, ale i konstruktér motocyklů VM
Motor…
V roce 1988 ukončil svoji předlouhou karieru Bohouš Staša starší.
A zakončil ji stylově, na mezinárodním závodě v Těrlicku ve třídě
do 250 ccm dojel sedmý s Hondou jako nejlepší z našich jezdců. To
se závody koketoval již i Boďa mladší, tedy Staša junior. Jak by
také ne, když závodil děda a odmala jezdil s tátou po všech
možných republikových silničních štacích a pravidelně sledoval cvrkot v domácí dílně.
55
V roce 1988 se zúčastnil svého prvního silničního závodu. A to již ve
svých šestnácti byl oklepaný z motokrosových soubojů. Věta: „…tati,
půjč mi to…“, staršího Bohouše moc nepotěšila (spíše myslel na
hokejovou karieru). Ale co mohl dělat. Takže vyrazili na SKP A+B
do Mostu a mladý Boďa nezklamal, první místo ve 250 s otcovou rok
starou Hondou. „Musel vyhrát, Honda byla někde úplně jinde než
byly stroje ostatních“, komentoval výsledek lakonicky starší. V roce
1989 v Dymokurech vítězí na jaře v přeboru ČR a je dodatečně
nominován do MR (to nebylo jako dnes). Ovšem všechny závody jede
pouze s novou Hondou 125, 250 a jen na dromech. Starší Staša při
svých neskutečných zkušenostech zastává názor, rychle a bezpečně,
pochopitelně s jistým rizikem, závody nikdy nebyly šachy. Moc dobře ví, co obnášely tehdy
naše přírodní okruhy. A zvláště, když bylo jasné - cíl MS! Tedy motodromy. U Stašů nikdy
nebyly malé cíle, jak jinak.
V roce 1989 se na trati naší GP objevují na trati oba. Starší objíždí spolu s Peterem Balážem
za velkého aplausu ctěného diváctva čestné kolo a mladší ve třídě 125 sbíral v tréninku první
zkušenosti mezi světovou elitou. Jen v tréninku, protože do závodu mohlo tehdy jen 36 jezdců.
O to bojovalo v kvalifikacích přes 55 jezdců. Takže zázrak se nekonal, ale Boďa vůbec
nezklamal.
přestup
V letech 89,90,91 jede 125 (na některých závodech i
250), v roce 90 získává své první vítězství v MR a první
titul v roce 1991. Přišly také první starty v tehdy velmi
tvrdé evropské konkurenci, o postup do evropských
závodů ve 125ách v trénincích válčilo až 80 jezdců.
Tehdy už kvalifikace byla obrovským úspěchem a první
evropský bod, který Boďa získal v roce 1991 na
Hockenheimu, měl pro naše barvy v té době cenu zlata.
Po získání prvního titulu přišlo jasné rozhodnutí do
250ek.
Od roku 1992 až do roku 2000 jede Boďa nejklasičtější třídu,
250. V roce 1992 vznikl velice zajímavý tým - BvB. Jezdci 125 Jarda Huleš, 250 Bohumil Staša a v SBK Michal Bursa
s Harrym Heutmekersem. Po soubojích s Yamahou týmu HB
Marka Morávka získal první titul ve 250 s Aprilkou po Andym
Preiningovi. Aprilii jezdil po celou svoji čtvrtlitrovou karieru.
Další tituly přidal v letech 93,94,95 a 97. Jeho hlavním
sponzorem byl pan Koch, firma Wernberger. Pan Koch měl
nějakou slabost pro naše jezdce, jezdil pro něj Staša starší, Dekánek, Troliga, Majoroš…V
roce 1995 se ve Strakonicích objevila funglovka Aprilka za cca 70000 marek. To již měli
Stašové učební léta s Aprilií za sebou, a že to nebyla procházka růžovou zahradou. Ona totiž
56
Italka byla hodně hajsavá na tryskování, propálených pístů bylo nepočítaně. V roce 1998
Boďa opouští naše MR, slabší konkurence a nedostatek peněz jej přinutili redukovat program.
Soustředil se na prestižní německý šampionát, kde dokázal jezdit špičku a v roce 1999 získal
své nejlepší umístění - 3.místo.
Po ukončení kariery mohl shrnout toto, MS bylo strašně daleko, vždy si to potvrdil při svých
startech na divokou kartu v Brně. Kdy dojel pouze jednou, v roce 1995 na 25.místě s plným
počtem kol.. Při ostatních startech většinou spadl, zajel si sice vždy svá osobní maxima, ale
s motorkou prakticky obrazně řečeno „z výlohy“ neměl sebemenší šanci na výraznější úspěch.
Ovšem na domácí scéně kraloval, vždyť třeba na letišti v ČB startoval pětkrát a pětkrát
vyhrál. K úspěchům na německé scéně přidal ještě kopičku evropských bodů, 6 domácích
titulů a 36 domácích vítězství.
57
Stále se ovšem pohybuje okolo motosportu, stále prohání krosku, funguje ve své firmě a také
„fušuje“ konstruktérům do řemesla - dal dohromady velice pěkný motárd VM 610 SMR na
základě Pragovky (článek o VM 610F).
Takže to je zatím třetí silničářský příběh rodiny Stašů….
Výsledková část: Bohumil Staša mladší:
26 vítězství v závodech mistrovství republiky
Počet titulů mistra republiky = 6
125: 1991
250: 1992, 1993,1994,1995,1997
IDM 1999, 250 ccm: 3. místo
58