Feminismus - Gymnázium bratří Čapků

Gymnázium bratří Čapků
Ročníková práce z politologie
2014/2015
Natálie Nehasilová
II. G
Feminismus
1
Obsah
A. Úvod ............................................................................................................................3
B. Kapitoly:
1. Historie Feminismu
1.1. Stručná fakta...................................................................................................4
1.2. První mezi ženami ..........................................................................................5
2. Feminismus dnes
2.1. Rozvojové země……………………………………………………………14
2.2. Moderní svět .................................................................................................14
C. Závěr .........................................................................................................................16
D. Zdroje….…………………………………………………………………………19
2
Úvod
Feminismus je v dnešní době velmi neoblíbeným tématem a na někoho, kdo se
prohlásí za feministku se většina lidí dívá skrz prsty.
Toto téma jsem si vybrala, protože se svým způsobem považuji za feministku a
jsem rozhodně pro, aby byla ve všech zemích stejná práva pro ženy i muže, a také bych
zde chtěla popsat, jak by podle měl feminismus fungovat.
Mimo jiné bych vám chtěla představit čtyři zajímavé ženy z naší historie, které
se zapojovaly do boje za rovná práva, i když každá trošku jiným způsobem.
Pochopitelně žen, které bojovaly za svá práva, bylo mnohem víc, ale já jsem vybrala ty,
podle mě, ty nejzajímavější, nejvýznamnější a málo známe ženy, na které se už skoro
zapomíná.
Mimochodem, co kdybych Vám řekla, že první auto v historii řídila žena?
3
Historie Feminismu
Stručná fakta
Ačkoli se feministky (ve smyslu žen, které bojují za stejné právo s muži) vyskytují
už v 18. století, pojmenování tohoto hnutí vzniká až v 60. letech 20. století ve Francii.
Feminismus se od svého rozšíření v 19. století dělí na 3 vlny:
1. (konec 19. – začátek 20. stol.) - boj za základní lidská práva pro ženy – mnohdy
se jich totiž ženám nedostávalo
2. (60. – 80. léta 20. stol) – boj za rovnoprávnost s muži
3. (90. léta 20. stol. – současnost) – v této době se jednotný feminismus rozbíjí do
mnoha směrů, které zohledňují různost žen (věk, barva pleti, sexuální orientace,
původ apod.)
Do poslední vlny se řadí i hnutí Riot Girrrl, které vyjadřuje své názory a postoje,
skrze punkovou hudbu (Pussy Riot, Hole, Bikini Kill atd.)
Ale zpět k historii. Jako jedna z prvních, která zformovala otázku ženských práv,
byla Mary Wollstonecraftová, která v roce 1792 napsala knihu Obrana ženských práv.
V tomto díle vyslovila myšlenku, že jsou ženy do své role tlačeny skrze výchovu a
společenské tradice a nemají tedy možnost si ji svobodně vybrat. Mimo jiné se zde také
definovali cíle emancipačního hnutí.
V Evropě feminismus začal souběžně s Osvícenstvím. Ve Francii vzbudily v ženách
zájem o stejná práva pro obě pohlaví, myšlenky revoluce. Jedna z nejslavnější
francouzských bojovnic za ženská práva Olympe de Gougesová napsala v roce 1791
Deklaraci práv ženy a občanky, což byla vlastně odpověď na hlavní dokument revoluce
– Deklaraci lidských práv (fr. Deklarace práv muže a občana). Jednalo se pouze o
přepis původní verze, ke které přidala, že se ženy rodí svobodné a jsou si rovné s muži.
Jenže k její smůle bylo mužské vedení revoluce silně ovlivněné Jeanem Jacquesem
Rousseauem a tvrdili, že role muže a ženy mají být striktně oddělné. Olympie budila
pohoršení jak u mužů, tak i u některých žen, protože politická angažovanost ženy byla
v té době považována za neslušnou. Nakonec byl její osud zpečetěn v roce 1793, kdy
byla popravena gilotinou. Potom, co se jí takto „zbavili“ byl vydán dekret, který jasně
zakazoval ženám jakoukoli politickou účast, a na veřejnosti se nesměly scházet více než
po pěti, jinak hrozilo rozehnání vojskem.
Feminismus v 19. století se zaměřoval hlavně na získání volebního práva pro ženy.
Nebylo to vůbec jednoduché a ve všech zemích (až na Nový Zéland) se tento požadavek
přijal až ve stoletím dvacátém. Jak napovídá předešlá věta – Nový Zéland se stal první
zemí na světě, která schválila volební právo pro ženy a to už v roce 1893, jako druhá
byla Austrálie (1902) a jako třetí Finsko (1906). Československo v roce 1919, Anglie a
Německo roku 1918 a USA 1920. Naproti tomu se na příklad v Kataru volební právo
pro ženy odsouhlasilo až v roce 1999.
4
Největší „boom“ zažíval feminismus v 50. a 60. letech po druhé světové válce. V té
době bylo za klíčové heslo hnutí považováno „osvobození z útlaku“. V 60. letech už
ženy začínají vstupovat do politického dění.
Naopak v 70. letech začala síla feminismu postupně slábnout, protože se začaly
ozývat konzervativní strany, které chtěly, aby žena byla „pouze za plotnou“ k čemuž se
ještě přidala levicová kritika.
V 80. letech se situace postupně zlepšuje, a dokonce se začínají stavět školy a
univerzity pro ženy.
Na závěr jsem si nechala sufražetky, protože mi přijde, že jsou přece jenom trošku
odlišné od feministek, jako takových. Sufražetky začaly bojovat za práva žen někdy
v polovině 19. století. Jejich jméno je z anglického suffrage, což znamená volební
právo. Jak tedy překlad napovídá, sufražetky se zajímaly pouze a jedině o hlasovací
právo. Pochopitelně to byly také feministky, ale soustředili se na menší spektrum
nerovností.
První mezi ženami
Lucy Stone
Narodila se v roce 1818 jako jedna z devíti dětí. Její nenávist k patriarchální
společnosti a citlivé vznímání rozdílnosti pohlaví, zřejmě vznikla už z dětství – její otec
byl velmi vznětlivý a často holdoval alkoholu.
Asi v 21 letech chtěla pokračovat ve studiu, jenže její otec jí odmítl platit školné
- byl toho názoru, že vzdělání patří pouze mužům. Lucy začala učit, aby si peníze
našetřila sama.
Když jí bylo 25 let, zapsala se na první a v té době jedinou školu, která přijímala
dívky, totiž na Oberlinskou kolej. Jako příprava jí sloužila ženská kolej, kam pravidelně
chodila. Mimo chození na semináře, ještě učila na dvou akademiích, aby si vydělala
peníze.
Měla pevné a ničím nenahraditelné názory: byla pro zrušení otroctví, chtěla pro
ženy možnost zastávat politické úřady, hlasovací právo pro obě pohlaví a v neposlední
řadě chtěla, aby ženy mohly studovat v každém oboru, který mohou studovat muži.
Když nastoupila na univerzitu, byla pevně rozhodnutá studovat rétoriku, kde
chtěla vyslovovat své názory veřejně. Její škola byla sice průkopnická v koedukaci1,
jenže jako většina americké společnosti odpírala ženám právo hovořit na veřejnosti,
protože to podle nich bylo v rozporu s Písmem. Jenže Lucy si to nechtěla nechat tak
snadno líbit a naučila se řecky a hebrejsky, aby dokázala patřičné pasáže bibli sama
přeložit a opravit tak chyby, které v nich, alespoň podle ní, byly.
1
Společná výchova chlapců i dívek
5
Jenže překlad bible jí byl trochu k ničemu - hodin rétoriky se sice účastnit mohla
a učit se správné technice, ale na druhou stranu, jí, jakožto dívce, nikdy nebyl umožněn
vstup na pódium. Na štěstí pro ni se jí podařilo získat spojence – jednu spolužačku,
která byla přesvědčená sufražetka a abolicionistka2. Díky své přirozené výmluvnosti se
Lucy podařilo přesvědčit profesora, aby jim dovolil vést diskusi o otroctví.
Když nadešel den, kdy se měla diskuse konat, posluchárna byla nacpaná
k prasknutí a není se čemu divit - bylo to poprvé v historii jakékoli školy, kdy by se
něco podobného stalo a všichni tedy chtěli vědět, jak si dívky povedou.
Ačkoli diskuse byla výborná a dívky sklidily neuvěřitelný úspěch – dámské radě
(manželky vyučujících profesorů) se to nelíbilo a byly zásadně proti, načež univerzita
Lucy podobné akce zakázala.
Jenže to by nebyla Lucy Stone, kdyby si to nechala líbit a zorganizovala tajný
dívčí spolek, který se sházel v lesích, kde si zkoušel své proslovy. Lucy díky tomuto
tajnému nacvičování získala neuvěřitelné sebevědomí, takže v létě 1847 požádala radu
školy, jestli by nemohla mít projev na konci školního roku. Jenže u rady tento návrh
neprošel. Lucy i přes svou vzpurnost absolvovala s vyznamenáním a chtěla se dál
věnovat přednáškové kariéře.
Co se rodiny týče, byla na ni sice hrdá, protože byla první ženou ve státě, která
absolvovala vysokoškolskou kolej, na druhou stranu se domnívali, že její ambice jsou
ostudné.
Dočasně, než bude mít nějakou možnost přednášet, a také proto, aby mohla
splatit studentskou půjčku, začala znovu učit.
V roce 1848 přijala nabídku organizovat a být lektorkou v americké asociaci
proti otrokářství (AASS), načež řekla rodině, že kdyby toužila po klidném životě,
nestala by se řečnicí: „Očekávám, že budu vystupovat, nejen proti otrokářství, ale za
trpící lidstvo všude. Zejména mám na mysli práci za povznesení svého pohlaví.“ 3
Její projevy však budily všude protesty a to jak na veřejnosti, tak i v AASS. Lidé
strhávali její plakáty, házeli po ní zkažené ovoce, zpěvníky a polévali ji studenou vodou.
Spoluzakladatel AASS ji požádal, aby se vzdala všech veřejných projevů o právech žen,
načež, mu Lucy s patřičnou výmluvností odpověděla: „Byla jsem ženou dříve, než
abolicionistkou. Musím hovořit za ženy.“ 4 A vzhledem k tomu, že Lucy byla
neuvěřitelný magnet na posluchače, nemohl ji z organizace vyhodit. Proto jí nabídl, aby
2
Abolicionizmus = hnutí usilující o zrušení nějakého zákona nebo ustanoven – v tomto případě se jedná o
zrušení otroctví
3
LYNN SANTA LUCIA (2011): Ženy, které změnily svět, Alpres, Frýdek-Místek, s 137
4
LYNN SANTA LUCIA (2011): Ženy, které změnily svět, Alpres, Frýdek-Místek, s 138
6
o ženských právech hovořila pouze ve všedních dnech a o abolicionismu o víkendech.
Lucy tento návrh přijala.
V květnu 1850 zorganizovala Národní konvent o právech žen, jehož byla ona
sama tajemnicí.
Bohužel se Lucy z rodinných důvodů nemohla, plánovaní zúčastnit. V létě 1850
zemřel její bratr na choleru a po uspořádání pohřbu vznikly další rodinné problémy. Na
příklad, když doprovázela ovdovělou švagrovou ve vysokém stádiu těhotenství na cestě
do Massachusetts. Ještě před tím, než tam dorazily, porodila švagrová mrtvého syna.
Znamenalo to další pohřeb a dvojnásobný smutek pro celou rodinu. Aby toho nebylo
málo, Lucy se nakazila tyfem a na 18 dní ztratila vědomí.
Na první konvent, ale dorazila. Spolu s ní se akce zúčastnilo také 900 diváku (z
toho většina mužů) a delegáti z 11. států. Lucy byla ale po celou dobu konání konventu,
ještě trochu nemocná a hlavně oslabená, takže se neúčastnila diskuse a ani nebudila
žádné pohoršení. Na konci celé akce ji moderátor zcela neplánovaně vyzval, aby
přednesla závěrečnou řeč. Lucy sice neměla nic připravené, přesto si odvážně stoupla za
řečnický stůl a řekla: „Nechceme být něčím jako přívěskem. Chceme, aby ženy byly
rovnoprávné s muži a byly jejich partnerkami ve všech zájmech, rizicích a radosti
lidského života. Přejeme si, aby žena mohla dosáhnou rozvinutí své přirozenosti a
ženskosti, chceme, aby až zemře nemuselo být na jejím náhrobním kameni napsáno, že
byla ,reliktem‘ někoho.“5. Tisk tento projev velmi pobouřil, jeden novinář dokonce, tuto
událost označil jako „Slepičí konvent“.
Lucy se ale jako obvykle nedala a zorganizovala 9 dalších Národních konventů
pro práva žen. K tomu ještě působila jako řečník na Severu a Jihu. Za své přednášky si
teď vydělávala až 1000 dolarů týdně, z čehož používala část svých výdělků na distribuci
svých projevů.
I když si Lucy udělala jméno jako příjemná řečnice, tisk ji neustále napadal jako
„nepříjemného člověka“. I přesto všechno, co se o ní psalo, vyvolávala velké sympatie
v muži jménem Henry Blackwell. Tak moc ho fascinovala ho její odvaha a poutavý
hlas, že ji hodinu po seznámení nabídl manželství. Lucy ho ale nemilosrdně odmítla.
Jenže Luciino rozhodnutí nikdy se neprovdat, nakonec podlehlo Henryho
ujišťování, že jejich svazek bude naprosto rovnoprávný a 1. 5. 1855 se vzdali.
Kvůli manželství mělo hodně jejích stoupenkyň pocit zrady. Její odpůrci byli
naopak rádi, protože měli dojem, že když je teď vdaná, nebude už řečnit. Jenže Henry
překvapil oba dva tábory, když vyjádřil svůj negativní postoj proti manželským
zákonům „vzdávaje se všech privilegii, která mi svěřují zákony, včetně opatrovnictví mé
manželky a výlučné kontroly a svěřenectví děti.“6
5
6
LYNN SANTA LUCIA (2011): Ženy, které změnily svět, Alpres, Frýdek-Místek, s 139
LYNN SANTA LUCIA (2011): Ženy, které změnily svět, Alpres, Frýdek-Místek, s 142
7
Po roce manželství způsobila Lucy další kontroverzi – řekla, že žena by neměla
přijímat mužské příjmení, nebo naopak a prohlásila, že chce, aby ji všichni nazývali
stále Stone, a ne jinak.
Po té chvíli zůstala doma, aby mohla vychovávat dceru a snažila se vymyslet,
jak skloubit dohromady práci a rodinu. Vymyslela časopis pro ženy Woman’s Journal,
který psala a vydávala společně se svým manželem, až do své smrti.
Její poslední přednes byl v roce 1893 v Chicagu na světovém kongresu
zástupkyň žen. Na tomto kongresu vystoupila skoro 5200 žen z 27 zemí. Celková účast
na této 7 denní akci byla 150 000 lidí. Lucy mluvila na téma „Pokrok padesáti let“ a
řekla: „Domnívám se, s nekonečnou vděčností, že dnešní mladé ženy nevědí a nikdy se
nedovědí, za jakou cenu bylo dosaženo práva svobodně mluvit a vůbec mluvit na
veřejnosti.“7
Než zemřela, dočkala se osvobození otroků, bohužel hlasovací práva pro ženy
z jejího života nebylo odsouhlaseno. Zemřela roku 1893 ve věku 75 let. Její poslední
slova pařila dceři, které řekla: „Udělejte svět lepším.“8
Elizabeth Blackwellová
Narodila se 1821 jako třetí dívka z devíti dětí. Navzdory své citlivosti a malé
výšce (v dospělosti neměřila více jak 155 cm – otec jí kvůli tomu říkal „malá bázlivka“)
měla obrovskou vůli.
Už jako malé děvče se zapojovala velmi složitých akcí, kdy například odmítala
jíst cukr, na protest proti otroctví (a to i přesto, že její otec podnikal v cukrovarnictví a
byl tedy na otroctví závislý), nebo když chtěla napodobit svaté (byla z velmi zbožné
rodiny) a spala kvůli tomu na podlaze, dokud jí to rodiče nezatrhli.
Když v šesti letech řekla: „Nevím, co budu dělat, ale bude to obtížné.“, sama ani
nevěděla, jak moc velkou pravdu v tu chvíli měla.
Když jí bylo jedenáct, odstěhovala se s rodinou z rodné Anglie do Ameriky.
Otec totiž předpokládal, že tam bude mít větší šanci uživit svou rodinu. Její otec byl
velmi osvícenský - i přesto, že vlastnil několik firem na zpracování cukru, v žádném
případě nepodporoval otroctví a chtěl, aby jeho dcery mohly mít stejné vzdělání, které
můžou mít jejich bratři.
Když jí bylo 15 let, toužila být společensky aktivní podobným způsobem, jako
Prudence Crandall (kontroverzní učitelka, která přijala černošskou dívku do své
Connecticutské soukromé školy), takže se začala pravidelně zúčastňovat
protiotrokářských shromáždění a místních schůzí až pěti abolicionistických organizací.
7
8
LYNN SANTA LUCIA (2011): Ženy, které změnily svět, Alpres, Frýdek-Místek, s 142
LYNN SANTA LUCIA (2011): Ženy, které změnily svět, Alpres, Frýdek-Místek, s 143
8
V roce 1836 vyhořely rafinerie jejího otce a rodina velmi zchudla. V březnu o
dva roky později jim otec oznámil, že se z New Yorku stěhují do Ohia do města
Cincinnati, kde se naskytly možnosti pro otevření rafinerií. Bohužel tři měsíce po 90
denní cestě otec nečekaně zemřel a nechal rodinu naprosto bez prostředků (na účtu měl
asi 20 dolarů).
Elizabeth musela rychle začít vydělávat nějaké peníze – byla v podstatě jediná z
části rodiny v Ohiu (dvě její starší sestry zůstaly v New Yorku), která mohla začít
vydělávat, protože její bratři byli moc mladí a matka musela zůstat doma s nejmladšími
dětmi. Než dorazily sestry z New Yorku, aby rodině finančně pomohly, začala Elizabeth
vyučovat. Když pak sestry dorazily, otevřely si všechny tři dohromady soukromou
anglickou a francouzskou akademii pro mladé dámy. Všechny sestry na této akademii,
také vyučovaly - Elizabeth bylo v té době 17 let.
Jenže na Ameriku padla ekonomická krize a rodiče žaček si už nemohli dovolit
platit školné, takže se škola musela v roce 1842 zavřít. Naštěstí, ale Elizabeth o pár
měsíců později, dostala dobrou nabídku zřídit dívčí školu v Kentucky. Pracovala zde 18
měsíců, poté odjela, protože na ní prostředí plné otroků působilo depresivně.
Po návratu domů začala znovu studovat. V tu dobu těžce onemocněla její
kamarádka, která ji téměř na smrtelné posteli řekla: „Já vím, že by mě zbavilo
nejhoršího utrpení, kdyby o mne mohla pečovat žena lékařka…Ty, má dráha ráda
studuješ. Jsi zdravá, máš čas a jsi dostatečně inteligentní. Proč nestuduješ medicínu?“9
Nutno podoktnouti, že Elizabeth se ze začátku ten nápad vůbec nelíbil – ženy přeci
medicínu nestudovaly. Na druhou stranu jí tato myšlenka dlouho hlodala v hlavě, až se
nakonec zeptala svých přátel, co si o tom myslí. Ti ji od všeho odrazovali a posílali na
studia homeopatie, která byla ženám přístupná, ale nebyla tolik vážená. Možná to byly
právě rozhovory s přáteli, které ji rozzuřily tak moc, že se Elizabeth rozhodla podat
přihlášku na medicínu. Začala znovu učit, aby si vydělala na případné školné. Přes 16
měsíců ve dne dřela a v noci se učila základy medicíny s ředitelem školy, na které učila,
který byl bývalý lékař.
V roce 1847 podala přihlášky. Hned z počátku ji 16 fakult odmítlo, naproti tomu
fakulta na severu státu New York to předložila k hlasování studentů, protože nikdo
nepředpokládal, že by ryze mužští studenti mezi sebe přijali ženu. Jenže studenti tuto
přihlášku brali jenom jako žert a všichni hlasovali „ano“. Tak se 7. 11. 1847 stalo, že
Elizabeth Blackwell nastoupila na fakultu Geneva Collage.
Hned od začátku na fakultě vyvolávala obrovský rozruch – dívky na ní civěly,
jak na nějaké zvláštní zvíře a manželka jednoho vyučujícího lékaře s ní odmítala mluvit.
Mezi semestry pracovala v nemocnici pro chudé v oddělení pro ženské oběti
pohlavních chorob, ale zaměstnanci ji práci nijak nezlehčovali, ba naopak. Například
nevyplňovali záznamy o pacientech, když tam byla apod.
9
LYNN SANTA LUCIA (2011): Ženy, které změnily svět, Alpres, Frýdek-Místek, s 148
9
Studium dokončila za poloviční dobu než všichni její spolužáci – titul doktora
tedy získala 23. 1. 1849. Ne, že by si od té doby Elizabeth myslela, že vše půjde jak po
másle, ale i tak ji udivovalo, že brány k jejímu vysněnému povolání jsou stále tak pevné
a žádná nemocnice jí neumožnila získat praxi. Odstěhovala se tedy do Paříže, kde v létě
1849 získala práci v porodnici. Elizabeth zde ztratila jedno oko, když se nakazila od
pacienta.
Mezi lety 1850 – 1851 pracoval v Londýnské nemocnici Svatého Bartoloměje.
Když získala dostatečnou praxi v těchto dvou nemocnicích, chtěla začít pracovat
soukromě ještě s nějakým jiným doktorem, jenže se situace od dokončení její školy
vůbec nezměnila a nikdo s ní nechtěl spolupracovat. Elizabeth tedy nezbývalo nic
jiného než začít na vlastní pěst sama. Koupila si dům, vyvěsila ceduli a čekala. Jenže
pacienti spíše nechodili, než chodili. Nakonec na jaře 1857 se svojí sestrou (2. americká
lékařka – cestu neměla o nic snazší než Elizabeth) a Němkou dr. Marií Zakrewskou,
která šla v Elizabethiných stopách, koupily dům v srdci slumu a otevřely tam
newyorskou nemocnici pro ženy a děti. Do měsíce byla všechna lůžka v nemocnici
obsazena. A v roce 1868 otevřela Elizabeth 1. Ženskou lékařskou kolej (později to byla
1. americká fakulta, která nařídila 4 leté studium a také 1. fakulta, která udělila titul
Afroameričance). O pět let později nechala kolej v rukou sestry Emily a odjela do
Anglie.
V Anglii zahajuje kampaň, která nakonec vede k tomu, že se v roce 1875 otevře
Londýnská lékařská fakulta pro ženy, kde řídila katedru hygieny (gynekologie). O rok
později odchází Elizabeth z lékařské praxe na odpočinek.
Ačkoli se později už nevěnovala medicíně, nadále bojovala za volební právo
žen, odstranění prostituce, zlepšení hygieny, očkování apod.
Zemřela 31. 5. 1910. V té době bylo v už USA více než 7000 žen s lékařským
titulem.
Její nemocnice stále funguje – byla přejmenována na New York Infirmary –
Strang Clinic.
Marie Curie-Skłodowská
Narodila se v Polsku roku 1867.
Od mala byla vedena k lásce k vlasti a učení, protože její rodiče věřili, že
vzdělání je jediným klíčem k osvobození Polska od Rusů.
V Polských školách to za doby Ruské nadvlády byla velmi zmatené. Byla to
změť předmětů, které byly nařízeny k vyučování a těch, které byly zakázány (polské
10
dějiny, polský jazyk apod.) Učitelé a studenti také nesměli mluvit polsky, ale jen Rusky.
Nic méně rusky stejně většinou nemluvili. Když do školy náhodou přišla kontrola,
všechny zakázané učebnice byly bleskově ukryty a učitelé vyvolali nějakého
prominentního žáka (v tomto případě Marii), který by odříkal celou probíranou látku
v perfektní ruštině.
Jak už tedy napovídá předchozí odstavec, Marie byla velmi inteligentní, jenže
v roce 1883 nebyly polské školy pro ženy přístupné. Ale jejich otec chtěl, aby jeho
dcery mohly studovat a to hned na prestižním francouzské univerzitě Sorbonn v Paříži.
Jenže tato škola byla velmi nákladná a rodina si nemohla dovolit platit školu oběma
dívkám najednou. Dohodly se tedy, že nejdřív bude studovat Mariina sestra a Marie
bude vydělávat peníze, aby z části sestřinu školu financovala, a až sestra dostuduje, na
školu pojede Marie a pracovat a přispívat na školu bude tentokrát sestra.
Z toho důvodu Marii nastupuje na školu až v 24 letech na studia matematiky a
přírodních věd. Přihlásila na přednášky fyziky a matematiky, což nebyly pro studenty
běžně moc oblíbené předměty,
Ve Francii bydlela v malém pronajatém bytě, kde za světla jediné petrolejové
lampy studovala dlouho do noci. Častokrát se také musela obejít i bez topení, nebo jídla.
Jenže její láska ke studiu byla tak veliká, že i když zrovna jídlo měla, tak ho směle
ignorovala stejně tak, jako jakýkoli odpočinek, nebo spánek.
Její učitelé na universitě byli jedni z nejlepších učenců ve Francii, spousta z nich
jsou budoucí nositelé Nobelovy ceny.
V roce 1893 získá Marie jako 1. žena titul ve fyzice, načež dostává stipendium
600 rublů (cca 5000 dolarů) a pokračuje ve studiu. Po roce studia získává další
akademický titul – tentokrát z matematiky.
Důležitou postavou jejího života byl rozhodně Pierre Curie. Byl to francouzský
vědec, který prováděl výzkumy v oboru krystalů, elektřiny a magnetismu. Bylo mu 35
let, když se zřekl lásky, protože měl dojem, že by žádná žena nedokázala ocenit nadšení,
které skutečný vědec věnuje své práci, natož aby mu porozuměla. Jenže tohle všech
tvrdil, dokud se nesetkal s Marií. Po půl roce, co se s ní znal, byl jí okouzlen natolik, že
ji požádal o ruku. Jenže Marie měla pocit, že by se měla vrátit do Polska a v létě 1895
skutečně odjela. Vrátit se zpět vůbec neměla v plánu, ale Pierre ji stále psal a ona
nakonec na podzim znovu odjela do Francie, aby se 26. července 1895 s Pierrem mohli
vzít.
O dva roky 1897se jim narodila dcera Iréne. Aby Marie nemusela zůstávat
dlouhou dobu na mateřské dovolené, zařídil Pierre, aby k nim přijel jeho otec a o dceru
se staral a Marie tedy mohla dodělat doktorát. Závěrečnou doktorskou práci založila na
studiu vyřazování tajuplných paprsků uranu. Chtěla zjistit, jak paprsky „elektrizují“
vzduch a co je podstatou radiace.
11
Na začátku roku 1898 učinila jeden z nejdůležitějších objevů – zjistila, že
schopnost vydávat záření nezávisí na vnějším zdroji elektrické síly, nebo slunce, nebo
struktuře atomu.
S použitím Pierrova vynálezu, kterému říkali Elektroměr, také zjistila, že
hnědočerná ruda (smolinec) vydává čtyřikrát intenzivnější záření, než by odpovídalo
objemu uranu a to tedy znamenalo, že nutně musí obsahovat nový prvek, který je
radioaktivnější než uran.
Marie tuto úžasnou zprávu sdělila svému bývalému profesorovi, který to
oznámil Akademii věd, což vzbudilo obrovskou senzaci a mediální zájem o Marii.
Pierre se dokonce vzdal svých vlastních výzkumů, aby mohl pracovat na
výzkumech s Marií.
V prosince 1898 dali oba dva vědět vědecké komunitě, že smolinec stoprocentně
obsahuje dva nové prvky, které navrhli pojmenovat po zemích, ze kterých pocházejí –
Radium a Polonium.
Mariin pojem „radioaktivita“ se skloňoval čím dál tím častěji.
Kvůli radioaktivnímu záření, které oba podstupovali dennodenně, začali trpět
silnými bolestmi hlavy, chronickou únavou, měli poškozenou pleť a u Marie se to
vystupňovalo až v leukémii.
V lednu roku 1902 se Marii podařilo izolovat pouhý decigram chloridu radia,
které bylo 5 milionkrát více radioaktivnější, než stejné množství uranu.
Své výsledky popsala v doktorské práci 25. 6. 1903, kterou pojmenovala
Výzkumy radioaktivních substancí. Komise byla z této doktorské práce tak ohromená,
že ji okamžitě udělili doktorát. Marie se tedy stala 1. ženou v Evropě, která obdržela
doktorát z přírodních věd.
Tento cenný objev nakonec vedl k tomu, že Marie Curie-Skłodowská obdržela
jako první žena na světě roku 1903 Nobelovu cenu. Tuto cenu mimo jiné dostal i Pierre,
což nezabránilo spekulacím, že jí k objevu pomohl a ona si tudíž Nobelovu cenu
nezaslouží.
Bohužel v dubnu roku 1906 Pierre zemřel, když ho na ulici zajel vůz tažený
koňmi.
Marie chvíli chodila truchlit do laboratoře, ale později se vrátila domů a začala
se více starat o rodinu (druhá dcera se jim narodila v roce 1904)
Aby vydělala peníze, nastoupila na Pierrovo místo jako vedoucí laboratoře na
Sorbonně. O dva roky později byla zvolena profesorkou, to z ní učinilo 1. ženu, která
vedla na Sorbonně katedru.
12
Mimo to že učila, účastnila se konferencí na velmi vysoké úrovní, což se nelíbilo
jejím odpůrcům a začala o ní kolovat spousta pomluv.
V roce 1911 byla udělena Marii Curie-Skłodowské druhá Nobelova cena –
tentokrát za chemii a na víc byla pozvána na 1. Salvayskou konferenci, kterou vedl
například Einstein a podobní významní fyzikové.
I přes všechny tytoe úspěchy byla odmítnuta v roce 1911 Akademií věd, ke které
se tedy nemohla připojit. Marie jim následně zakázala, aby příštích deset let publikovali
jakoukoli její práci.
Její úspěchy také zastínila spekulace o jejím údajném románku s kolegou.
Kvůli těmto spekulacím se Marie psychicky zhroutila a upadla do hluboké
deprese.
Potom, co vypukla 1. světová válka, začala Marie znovu pracovat. Uvědomovala
si možnosti paprsků X v lékařství a zřídila 200 rentgenových jednotek a k tomu ještě
školila mladé ženy v rentgenové technologii. Tímto vynálezem zachránila život tisícům
vojáků z 1. světové války.
I po skončení války se rentgeny začaly vykupovat ve velkém.
Koncem dvacátých let 20. století se její zdraví rapidně zhoršuje. Kvůli dlouhé
době, kterou strávila v laboratoři vystavena radioaktivním paprskům, měla popálenou
kůži, zrak jí zhoršoval šedý zákal a stále slábla a slábla. I přes svůj špatný zdravotní stav
se stále před odchodem do penze účastnila konferencí a napsala Pierrův životopis.
Zemřela 4. 7. 1934 na zhoubnou anémii způsobenou dlouhodobým
vystavováním radioaktivnímu záření.
Bertha Benz
Bertha Benz nedostala Nobelovu cenu, ani nezakládala školy pro dívky a nijak
výrazně nebojovala za ženská práva, ale její příběh mi rozhodně připadá zajímavý.
Její manžel sestrojil prototyp prvního automobilu, ale ve stroji se stále „piplal“ a
měl pocit, že „auto“ ještě stále není připravené na to, aby ho předvedl lidem. Bertha na
to měla ale jiný názor.
Ráno 5. 8. 1888 se tajně a tiše vydala se na cestu, na kterou vzala také své dva
syny.
Stroj byl bez střechy, bez karoserie, bez koní, se dvěma zadními a jedním
předním kolem, dlouhou řadící pákou a řídítky místo volantu, poháněný jednoválcovým
petrolejovým motorem.
Svou jízdou chtěla ukázat světu, jak tento stroj může být užitečným.
13
Nesmíme zapomenout, že se jednalo o první automobil a tudíž nikde nebyly
benzínové pumpy, nebo servisy. Naštěstí Berthtě nechyběl patřičný důvtip. Když se
začal motor přehřívat, Bertha s chlapci nabírali vodu ze studní a louží a motor tak
schladili. Nebo když se přetrhlo táhlo brzdy, zastavili se u ševce, aby sehnali kožený
popruh a ten přitloukli hřebíky na brzdové špalky. A když se přetrhl řetěz, našli kováře,
aby jim ho spravil. Bertha dokonce čistila palivové čerpadlo sponkou na vlasy a
opravila izolaci odřeného kabílku u zapalování kouskem svého podvazkového pásu.
Když jim došlo palivo, poslala chlapce do nejbližší lékárny pro petrolejové
čistidlo. Chlapci museli vykoupit celou zásobu lékárny, aby naplnili dvoulitrovou nádrž.
Poslední překážkou na cestě byl kopec, ke kterému dojeli, až když zapadalo
slunce. Aby se vůz dostal až nahoru, musel pomoci i místní rolník, který pomohl vůz
vytlačit.
Vzdálenost, kterou Bertha překonala, byla nejdelší vzdáleností, jaká byla od té
doby překonána automobilem.
14
Feminismus dnes
Rozvojové země
Co se ženských práv v zemích třetího svět týče, jsou minimální. Ve městech to
ještě jde, ale na vesnici jsou ženy skoro zotročovány.
Tři čtvrtiny všech negramotných dospělých jsou ženy.
7 z 10 lidí na celém světě, kteří trpí hlady, jsou ženy.
Nepřístupnost žen ke vzdělání je alarmující v Africe, Brazílii, Číně, Pákistánu,
Afghánistánu, Izraeli, Jemenu a v Saudské Arábii, kde není ve vzdělání prakticky žádná
genderová rovnost.
Co si pamatuji z dovolené z Tunisku, kde jsem byla asi před dvěma roky,
průvodkyně nám říkala, že v Tunisku sice ženy mohou studovat, ale je to považováno
za něco ohavného a je malá pravděpodobnost, že se vdá a rodina ji dokonce může
vydědit.
Více než 50% žen v Jemenu, Indonésii a rovníkové Africe podstupuje ženskou o
břízku.
Moderní svět
Dnešní svět vnímá feminismus velmi negativně. Řekla bych, že za to můžou
některé radikální feministky, ve kterých ještě stále přetrvává bojová nálada z 19. století.
Ano, tenkrát musely být radikální, protože to po dobrém nešlo, ale teď už to, podle mě,
není třeba. Jediné, co je nutné je změnit vnímání společnosti, která stále nahlíží na
pohlaví rozlišně.
Na co bychom neměli zapomenout je to, že feminismus má za úkol pohlaví
zrovnoprávnit, ne vytvořit obě pohlaví stejná, což si některé radikální feministky
neuvědomují. Vždyť muži a ženy jsou jiní – jak po biologické stránce, tak po psychické
a nemohou se tedy chovat úplně stejně.
Rozhodně není špatné, kdy muži pomáhají ženám, a není to žádný projev
méněcennosti. Ale myslím si, že by se na ženu nemělo pohlížet skrz prsty, když se
místo pro rodinu rozhodne pro kariéru, nebo když vůbec netouží po dětech. Tyhle věci
máme zakotvené hluboko v sobě, že žena by se měla starat o rodinu a vychovávat děti,
ale v dnešní době už to dávno neplatí.
Další věc, která je podle mě velmi důležitá, je to, že moderní feminismus se
nezabývá pouze ženami. Moderní feminismus má za úkol odstranit ze společnost
nepotřebné přežitky, například to, že muži nemají projevovat city, nebo že nemůžou
vychovávat dítě. V prvních měsících je matka pro dítě nejspíš důležitější, ale zhruba po
roce života jsou důležití oba rodiče stejně. Proto nevidím problém v tom, aby se o dítě
staral otec.
15
Feminismus není špatný. Jenom některé jeho radikální větve, které se snaží
smazat jakýkoli rozdíl mezi mužem a ženou, což je nesmysl.
Feminismus je o rovnoprávnosti a o stejnému pohledu společnosti na obě
pohlaví, ne o zestejňování.
16
Závěr
V OSN vznikla v roce 2014 organizace HeForShe, která propaguje ženská práva.
Tuto kampaň mimo jiné vede i herečka Ema Watson, jejíž proslov bych Vám zde na
závěr, chtěla přepsat, protože si myslím, že v něm je vše, co je (nebo by mělo být)
obsahem feminismu.
„Dnes spouštíme kampaň s názvem HeForShe (OnProNi). Obracím se na vás, protože
potřebujeme vaši pomoc. Chceme ukončit nerovnost pohlaví, a aby se nám to podařilo,
potřebujeme, aby se zapojil každý. Toto je v OSN první kampaň svého druhu. Chceme se
pokusit podnítit tolik mužů a chlapců, kolik je jen možné, aby se stali zastánci změny. A
nechceme o tom jen mluvit. Chceme se pokusit zajistit, že to bude hmatatelné.
Byla jsem jmenována Velvyslankyní dobré vůle za UN Women (pozn.: organizace OSN
pro ženská práva a rovnost pohlaví) před šesti měsíci. A čím víc jsem mluvila o
feminismu, tím víc jsem si uvědomovala, že boj za ženská práva se až příliš často stal
synonymem pro nenávist k mužům. Pokud je jedna věc, kterou vím s jistotou, tak to, že
toto musí přestat.
Aby bylo jasno, definicí feminismu je přesvědčení, že muži a ženy by měli mít rovná
práva a příležitosti. Je to teorie politické, ekonomické a společenské rovnosti pohlaví.
Otázky ohledně předpokladů vztahujících se k pohlaví jsem si začala pokládat už dávno.
Když mi bylo osm, mátlo mě, že jsem byla označována za panovačnou, protože jsem
chtěla režírovat divadelní hry, které jsme připravovali pro rodiče, zatímco chlapci
nebyli. Ve čtrnácti jsem začala být sexualizována některými médii. V patnácti moje
kamarádky začaly opouštět své milované sportovní týmy, protože nechtěly vypadat jako
"mužatky". V osmnácti moji (mužští) kamarádi nebyli schopni vyjádřit své city.
Rozhodla jsem se, že jsem feministkou. A zdálo se mi to jednoduché. Ale můj nedávný
výzkum mi ukázal, že feminismus se stal neoblíbeným slovem. Ženy si volí
neidentifikovat se jako feministky. Patrně jsem v postavení žen, jejichž projev je
považován za příliš silný, příliš agresivní, izolující a anti-mužský. Dokonce
odpudivý. Proč se toto slovo stalo tak nepohodlným?
Jsem z Británie, a myslím si, že je správné, že dostávám zaplaceno stejně jako mé
mužské protějšky. Myslím si, že je správné, že bych měla sama rozhodovat o svém
vlastním těle. Myslím si, že je správné, aby mě ženy zastupovaly v politice a podílely se
na rozhodnutích, která ovlivní můj život. Myslím si, že je správné, že jsem společensky
stejně uznávaná jako muži.
17
Ale bohužel mohu říct, že není jediná země na světě, kde mohou všechny ženy očekávat
tato práva. Ani jedna jediná země na světě ještě nemůže říct, že dosáhla rovnosti
pohlaví. Tato práva považuji za lidská práva. Ale já jsem jedna z těch, které měly štěstí.
Můj život je čiré privilegium, protože mě rodiče nemilovali méně kvůli tomu, že jsem se
narodila jako dcera. Moje škola mě neomezovala kvůli tomu, že jsem byla děvče. Moji
učitelé nepředpokládali, že budu mířit méně vysoko proto, že bych jednou mohla porodit
dítě. Tito lidé byli právě těmi vyslanci pro rovnost pohlaví, díky kterým jsem dnes tím,
kým jsem. Možná to nevědí, ale oni jsou těmi neúmyslnými feministy, kteří dnes mění
svět. Takových potřebujeme víc.
A pokud to slovo stále nenávidíte, slovo není to, co je důležité. Důležitá je idea a
ambice, která za ním stojí. Protože ne všem ženám se dostalo stejných práv jako mně.
Popravdě řečeno, statisticky se jich dostalo jen velmi málo ženám.
V roce 1997 pronesla Hillary Clinton v Pekingu slavnou řeč o ženských právech.
Bohužel mnoho z věcí, které chtěla změnit, se dnes stále dějí. Ale co mě nejvíc bije do
očí je to, že muži tvořili méně než 30% obecenstva. Jak můžeme ve světě dosáhnout
změny, když pouze polovina z něj je pozvána nebo se cítí být vítána, aby se účastnila
konverzace?
Muži, ráda bych využila této příležitosti k vašemu oficiálnímu pozvání. Rovnost pohlaví
je i vaše věc. Protože dodnes vidím, že rodičovská role mého otce je společností
pokládána za méně důležitou, než role mé matky, přestože jsem v dětství potřebovala
jeho přítomnost úplně stejně jako matčinu. Viděla jsem mladé muže trpící duševní
poruchou, kteří nebyli schopní požádat o pomoc ze strachu, že by to z nich dělalo méně
muže. Faktem je, že ve Spojeném království je sebevražda největším zabijákem mužů
mezi 20 a 49 lety, a převyšuje tak úmrtí způsobená dopravními nehodami, rakovinou i
srdečními chorobami. Viděla jsem muže křehké a nejisté z pokrouceného smyslu pro to,
co představuje mužský úspěch. Ani muži nemají výhody rovnosti.
Nemluvíme často o tom, že jsou muži svázáni genderovými stereotypy, ale já vidím, že
jsou. A když od nich budou osvobozeni, věci se jako přirozený důsledek změní i pro
ženy. Když muži nebudou muset být agresivní, aby byli akceptováni, ženy nebudou
nuceny být podřízené. Když muži nebudou muset ovládat, ženy nebudou muset být
ovládány.
Muži i ženy by měli mít svobodu být citliví. Muži i ženy by měli mít svobodu být silní. Je
čas, abychom všichni na pohlaví pohlíželi jako na spektrum, namísto dvou souborů
protichůdných ideálů. Pokud se přestaneme navzájem vymezovat tím, čím nejsme, a
18
začneme se vymezovat tím, čím jsme, můžeme všichni být svobodnější. A o tom je
HeForShe. Je to o svobodě.
Chci, aby se muži chopili této úlohy, a jejich dcery, sestry a matky mohly být
osvobozeny od předsudků, ale také aby jejich synům bylo dovoleno být zranitelnými a
lidskými, aby získali zpět své součásti, kterých se vzdali, a tímto aby se stali
opravdovějšími a kompletnějšími verzemi sebe sama.
Možná si říkáte: "Kdo je tahle holka z Harryho Pottera a jak to, že mluví tady na schůzi
OSN?" A je to velice dobrá otázka. Ptala jsem se sama sebe na to samé. Vše, co vím, je,
že se zajímám o tento problém a chci to zlepšit. A s tím, co jsem viděla, a vzhledem k
tomu, že jsem dostala možnost, cítím, že je má povinnost něco říci.
Státník Edmund Burke řekl: "Vše, co je potřeba k vítězství zla, je to, aby dobří lidé nic
nedělali."
Když jsem byla z tohoto projevu nervózní a měla jsem pochyby, pevně jsem si řekla:
"Když ne já, kdo? Když ne teď, kdy?" Pokud máte podobné pochybnosti, když se vám
naskytne nějaká příležitost, doufám, že vám tato slova pomohou. Protože pravdou je, že
pokud nic neuděláme, zabere 75 let, to by mi muselo být skoro sto, než budou ženy moci
očekávat stejný plat jako muži za stejnou práci. 15,5 milionů dívek bude v příštích 16
letech provdáno jako děti. A současnou rychlostí se nestane dřív jak v roce 2086, že se
všem venkovským africkým dívkám bude moci dostat vyššího vzdělání.
Pokud věříte v rovnost, můžete být jedním/jednou z těch neúmyslných
feministů/feministek, o kterých jsem mluvila dříve, a za to vám tleskám. Zoufale
potřebujeme jednotné slovo, ale dobrá zpráva je, že už máme jednotné hnutí. Jmenuje se
HeForShe. Vyzývám vás, abyste vystoupili, abyste byli viděni, a abyste se sami sebe
zeptali: "Když ne já, kdo? Když ne teď, kdy?“ 10
10
http://zmehoja.blogspot.cz/2014/12/retoricka-analyza-projevu-emma-watson-o.html
19
Seznam zdrojů
http://cs.wikipedia.org/wiki/Feminismus
http://zpravy.proglas.cz/detail-clanku/komentar-tydne-postaveni-zen-v-zemich-tretihosveta.html
http://www.lidskaprava.cz/student/prava-zen
http://www.lidskaprava.cz/student/prava-zen/interaktivni-mapy/financni-prijmy-zen
http://www.lidskaprava.cz/student/prava-zen/interaktivni-mapy/pristup-divek-kevzdelani
http://cs.wikipedia.org/wiki/Volebn%C3%AD_pr%C3%A1vo_%C5%BEen
LYNN SANTA LUCIA (2011): Ženy, které změnily svět, Alpres, Frýdek-Místek, ISBN 978-807362-873-4
20