Pozitivní i negativní mediální vliv na organizátory akcí, akceptace a

Pozitivní i negativní mediální vliv na organizátory akcí, akceptace a obrana
Gabriel Švejda
ÚVOD
Je zcela zřejmé a bez pochyb, že média jsou všude závislá na zbytku společnosti, reagují na
různé významné podněty a jsou podřízena zdrojům skutečné ekonomické a politické moci.
Nikdo neočekává, že média budou vykonávat přímou moc ve svém vlastním zájmu, mimo
sféru získávání pozornosti, komunikování, informování, bavení a vydělávání peněz. Ona
svoboda vyjadřování legitimizuje tlumočení názorů, kritiku a obhajování alternativ, to by bylo
lépe shrnuté pod pojem „vliv“. Média ovlivňují naše chování, postoje či názory jednotlivců,
rozšiřují obzory poznání, vzdělávají, pomáhají v politickém či spotřebitelském rozhodování,
ovlivňují životní styl, ale mohou také děsit, vyvolávat napětí, navádět ke společensky
nežádoucímu jednání. Mají výrazný vliv na stabilitu společnosti, podporují nebo naopak brzdí
společenské změny, sportovní a kulturní akce nevyjímaje. Z tohoto tvrzení vyplývá zvýšený
zájem odborníků i laiků o fungování médií, usilování zákonodárců o regulaci mediální
komunikace, stejně jako nakupování reklamní plochy nebo vysílacího času inzerenty. Média
jsou významnou společenskou institucí, tudíž jejich podíl na stavu společnosti není možné od
společnosti izolovat a zkoumat jej samostatně. Dodnes se bohužel odborníci nebyli schopni
shodnout na tom, čím přesně vlastně média mohou ovlivňovat jednotlivce a společnost a jaké
povahy toto působení je. To je dáno rozdílným pohledem na média a mediální komunikaci,
protože se jedná o neustále se rozvíjející systém s vnitřní dynamikou vývoje danou
společenskými a ekonomickými podmínkami. Účinek médií odkazuje častěji ke specifické
reakci na určité typy nabízených obsahů. Účinek odkazuje spíš behaviorálnímu
myšlenkovému rámci.
Tři faktory účinku medií
V posuzování možných účinků médií jsou důležité tyto tři faktory: stav společnosti, rozvoj
médií a rozvoj poznání společnosti a uvažování o ní. Logicky si můžeme odvodit, že pokud se
někdo snaží institucionálně omezovat fungování médií, pak tím dává najevo, že považuje
média za mocná a schopná šířit mezi uživatele představy, jež mu mohou být nebezpečné. A
stejně tak, pokud někdo bude bojovat, aby média byla svobodná, pak za tím můžeme vidět, že
se dotyčný domnívá, že jsou média mocná, tudíž mu stojí za to, aby za jejich svobodu bojoval
a pak z ní těžil. Obecně tedy platí, že kterýkoli pokus o ovládnutí či kontrolu médií je
nepochybně výrazem víry v moc médií. Ve společnosti jsou snahy usměrnit přepokládanou
schopnost médií ovlivnit publikum. Těmito snahami je např. cenzura nebo propaganda.
Cenzura
Cenzura je v podstatě snaha kontrolovat a korigovat nejrůznějšími zásahy zvnějšku obsahy
médií, které se k příjemcům dostanou.
Propaganda
Propagandou se rozumí manipulace médii s cílem dosažení společenské kontroly a předem
naplánovaných efektů působení. V moderní společnosti propaganda prostupuje celým
spektrem společenských činností a je možné je rozdělit přibližně do sedmi hlavních kategorií,
z jejichž názvů je patrné vyčíst, v jaké oblasti je propaganda využívána – politické,
ekonomické, válečné/ vojenské, diplomatické, didaktické, ideologické, eskapistické.
Působení medií
Důsledky působení médií pak mohou být rozličné. Od společenských změn, jež nastaly po
zavedení nových komunikačních technologií, přes využití médií k dosažení nejrůznějších cílů,
ať už individuálních nebo skupinových, po snahu omezit působení médií ze strachu před
jejich předpokládanou mocí. Vývoj představ o účincích médií odráží vývoj psychologického
a sociologického poznání obecně. Někdy se výklad vývoje organizuje podle síly
předpokládaných účinků a jeví se jako střídání etap, kdy jsou média podezřívána ze
schopnosti vyvolat silné odezvy a období, kdy jsou podceňována jako slabá až bezmocná.
Přitom je důležité, jakou roli přisuzuje ta či ona etapa publiku a jeho aktivitě.
Vliv médií
Účinky vlivu médií na organizaci dobrovolnických akcí třídíme podle kritérií, jimiž nám jsou
otázky: „Co je ovlivňováno, jak, do jaké míry a v jakém časovém rozpětí.“ Z těchto
uvedených charakteristik můžeme předpokládané účinky médií dělit na: krátkodobé a
dlouhodobé, přímé a nepřímé, plánované a neplánované, povahy poznávací, postojové, citové,
či fyziologické, na úrovni jednotlivce, či celé společnosti, slabé nebo silné Významnou roli
hraje časový rozměr sledovaného dopadu, tedy jeho bezprostřednost či postupné prosazování,
a trvání v čase. Dále je důležité, zda je účinek vyvolán přímo nějakým podnětem z médií či
zda ho zprostředkoval někdo další. V neposlední řadě musím zmínit záměrnost či
nezáměrnost vyvolaného účinku, povahu účinku, koho se změna týká a jak je intenzivní. To
jsou základní kritéria pro identifikaci jednotlivých typů předpokládaných vliv.
Vliv televize a filmu
Naše nezvykle silné pouto na televizi a film má podle nedávno vydané publikace svůj původ
v tom, že pračlověk byl ve svém vnímání závislý na optickém vnímání a musel obzvlášť hbitě
reagovat na pohyb (Brepohl 1974). Toto vysvětlení se zdá být rozšířené, ale odpovídá
přijatelným formulacím, které vstoupily ve známost u výzkumů chování například díky
Konradu Lorenzovi. Výzkum chování vytvořil tezi o hluboce zakořeněných způsobech
chování našich prapředků, které nás ještě dnes ovlivňují v mnoha oblastech. Pokud je člověk
také ochoten vytrvale zkoumat dědictví minulosti u různých kmenů, aby poznal do určité míry
čistou stránku člověka, je tu ještě připomínka, že se člověk může psychicky a intelektuální
prudce adaptovat a změnit. Tomu oponuje C. G. Jung: „Tělo, stejně jako duše mají důležitý
historický charakter a v něčem novém, právě vzniklém nenachází žádný prostor, to znamená,
že je to jen prostor přechodný. Se středověkem a antikou a primitivitou jsme ještě neskončili
zcela tak, jak to vyžaduje naše psychika. Místo toho jsme vpadli do pokroku, který nás
násilím vtahuje do budoucnosti a přetrhává nám kořeny spojující nás s nynější dobou.“ (Jung
1967) Celý tento pokrok, obzvláště ten technický se nás vlastně neptá a je nesmyslné ho
vytvářet tak, aby mu člověk stačil. V dnešní době existuje kmen pouštních Nomádů, kteří si
asi po dvou dnech cestování dopřávají 1 den odpočinku, ne snad proto, aby si odpočinuli
velbloudi, ale jak oni říkají, aby je „duše dostihla“. Když vystavíme rytmu tohoto prostoru a
času člověka homo audiovisus, který je během filmu vystaven 1000-2000 snímkům, které mu
zprostředkují úplně jiný čas a prostor, musíme se ptát, zda naše smysly nejsou
dezorientované. Ale ještě jeden přirozený chod je skrze médii zprostředkované vnímání času
rušen: chod vnímání a reakce. Vnímání jako zpracovávání informací umožňuje člověku,
stejně jako zvířatům, už od počátku přizpůsobit se svému okolí. Například pokud vidíme
nějakou značku symbolizující nebezpečí, máme potřebu utéci. Tento komplikovaný proces
vnímání a reakce je realizován vnímáním média. Například člověk, který sleduje film o safari
a najednou se objeví nosorožec, nemá potřebu utéct. Z toho, co už bylo zmíněno, vyplývá, že
naše slučitelnost s médii pochází z toho, že na jedné straně mohou být původní funkce
uspokojeny, ale na druhé straně jsou některé předem určené lidské složky brzděny nebo
svazovány a rádoby uspokojení je odstrkováno. Bez toho, že bychom tímto chtěli odstranit
cíle médií v pedagogice, musí to být také výchova k médiím, které upozorní na tuto
problematiku a následně se společnou výchovou najde cesty pro uskutečnění lidských
možností. Fakt, že je člověk homo docilis tomuto tvrzení jen napomáhá. Také člověk
komunikující(homo comunicans) se skrze technické komunikační prostředky může dostat k
mezilidské komunikaci. Zde je nutnost komunikace daleko vyšší než v jiných oblastech a
vychovatel může tyto komunikační prostředky sám využívat.
Skupinová komunikace
Právě film, rádio anebo televizní pořad dávají podnět ke skupinové komunikaci. Masová
komunikace nabízí zase o něco více podnětů k mezilidské komunikaci. Díky tomu, že
zprostředkovává spojení, mohou se také vytvářet různé vztahy. Díky jejímu přínosu vzniká
pro člověka sociálního (homo socialis) vzájemné porozumění. Víme více než kterákoliv
generace před námi a každý den přichází nové poznatky. Ale dává toto vědění také otázky na
podstatné otázky? „Člověk už neví, kdo je“tvrdil Max Scheler. Jinak: každý pohled do novin,
každý pohled na obrazovku ukazuje příklady lidského bytí. Stejně tak u zpravodajství nebo u
fiktivních představení, či v reklamě splývají ztělesněni lidského myšlení a konání. Zůstává
tento obraz pouze jako vyobrazení bez dalších následků nebo působí jako vzor?
„Člověk je tím, čím se dělá“ říká Jean – Paul Sartre. Dělá se tím, co mu předhazují média?
Media a obraz člověka
Téma média a obraz člověka je možné rozdělit na 5 částí:
1)
2)
3)
4)
5)
obraz člověka z pohledu příslušné disciplíny, filosofické antropologie
obraz člověka z úhlu pohledu masové komunikace
úvahy o současném stavu lidstva
návrhy k překonání současného stavu
role médií a pedagogiky
Obraz člověka z pohledu filosofické antropologie
Otázka bytí a určení člověka existovala samozřejmě již před ustanovením antropologie
– jedné z disciplín, která je pevně spjata s obecnou filosofií, stejně tak jako pedagogika. Aby
bylo možno toto téma kompletně popsat, museli bychom se mimo filosofické antropologie
zabývat i biologickou, pedagogickou, psychologickou, sociologickou a teologickou
antropologií. Speciální disciplínou, kterou založili Max Scheler a Helmut Plessner, se snažilo
dopracovat k určité systematizaci. Nedá se ale shrnout do obecného schématu, protože se
otázka o bytí člověka může orientovat v různých rovinách. Neexistuje žádné obecné schéma
se všeobecně akceptovanými komponentami.
Musí být také přihlíženo k tomu, že dnes je spíše tendence k zobecňování stanoviska o
lidech. Úhly pohledu k určení bytí člověka jsou tedy rozličné, přičemž už pojem „ určení“ se
vyskytuje už u Kanta v souvislosti s dvojvýznamy: determinatio a destinatio. Další možnost
dvojího pohledu je u pojmů fakcitita a normativita. To se přirozeně týká i médií, protože
obraz poskytovaný médii se může zvrhnout ke vzoru, což je problémem především tehdy,
když média ukazují zkreslený obraz skutečnosti.
Obecně se obraz člověka dá stanovit podle určitých znamení jako jazykové schopnosti,
schopnosti v myšlení- tedy především schopnosti, které odlišují člověka od zvířat. Dále se dají
určit okruhy jako výchovné cíle a základní vztahy jako např. vztah člověka k jiným lidem,
k bohu, ke světu, k jiným živým tvorům; vztahy mezi lidmi různých pohlaví a k sobě sama.
Obraz člověka pod úhlem pohledu masové komunikace
Je vhodné zabývat se tím, jak je téma obrazu člověka spjato s médii a s procesem masové
komunikace. Strukturalizace sice není originální, ale má své osvědčené přednosti. Pokládáme
tedy mediální text za význam vyjádřený ve znacích, který je za určitých podmínek jednou
stanicí (vysilatelem) přenášen k přijímateli. V případě tištěných médií, filmu a televize se
většinou setkáváme s formou reálného obrazu. Není na něm zachycen jakýkoliv člověk, ale
člověk určitý. Nevyhnutelná individualita reálného obrazu s sebou přináší posilnění obrazu
rolí – především rolí mužů a žen. Protože technická forma reálného obrazu je bohatá na
detaily, vede to ke zdůraznění jednotlivých znaků – především při fikci a v reklamě, přičemž
v dokumentárních snímcích připouští pouze nalezené rozdíly. Ve vymyšlené skutečnosti se
role nejen ozřejmí, ale jsou od sebe popřípadě oddělované. To může částečně dopadnout tak
křiklavě, že obrazy rolí předčí v pozornosti obrazy člověka. V mediální pedagogice
vycházíme ze 4 druhů textů:
1) dokumentární
2) lidové
3) fiktivní
4) intencionální
Druh textu: dokumentární
Ve zpravodajských pořadech, ve kterých se vyskytují téměř jen negativní zprávy, stojí
v popředí poškozený, postižený nebo ohrožovaný člověk. K dokumentárním textům lze
přiřadit i talk-show. Také zde je kritériem pro mediální přínos netypický člověk. Jedná se o
lidi atypické, excentrické a zvláštní.
Druh textu: lidový
Je to jednoduché: Ve vědomostních a výherních soutěžích je oslovován homo ludens.
Když Huizinga v podtitulu své knihy z roku 1956 napsal „hra jako základ kultury“ nemyslel
jistě na to, že by to mohla použít veřejně-právní média do svých kvízových a soutěžních
pořadů. Stejně jako soutěže, i sportovní pořady mají výhru v popředí.
Druh textu: fiktivní
Pro dramaturgický vývoj určený čas 30,45 nebo 50 minut nutí ke zjednodušování, které se
projevuje v typizaci a archaizaci. S etiketou homo venator by se dalo vystačit, což je vidět i ve
většině seriálů. Například člověk – většinou muž se za něčím žene – za štěstím,penězi,ženou,
zlodějem nebo se například snaží chytit jiné auto při honičce v autech, zatímco žena vystupuje
jako pečující, případně pouze o sebe pečující bytost.
Druh textu: intencionální
Obzvláště poučná z pohledu obrazu člověka je druh intencionálních textů, které se tak
nazývají, protože celá výpověď má určitý záměr – v tomto případě záměr něco prodat.
Reklama se zaměřuje na homo consumens. Toto má hlavní význam u soukromých stanic,
které jsou financovány pouze z reklamy. Programy jsou potom vlastně přerušovateli reklamy.
V protikladu k reklamním přestávkám během programu bylo již diskutováno i o tom, zda
seriály nemají být koncipovány podle produktů z reklam. Tento reklamní produkt by se pak
stal výchozím bodem pro děj a odpovídající názvy by pak zněly např.: Sony-Boy; Pepsi –
klinika, nebo Bay Swatch. To, že obraz člověka a hlavně obraz žen ( tvořený převážně muži)
je ve spojitosti s prodávanými produkty formulován v téměř diskriminující přílišné zřetelnosti
vypadá jako nerozlučně spjaté s druhem textu. Zvláště krátkost reklamního spotu svádí
k přílišné výstižnosti. Tak vypadá žena jako bytost, jejichž štěstí závisí na tom, zda se v její
kuchyni lesknou talíře a muž jako osoba, která se díky hladkému oholení stane
superčlověkem. Typický obraz člověka v reklamě je, že štěstí pochází z materiálních věcí a
může být koupeno stejně tak jako úspěch u druhého pohlaví díky jemně se rozplývající
čokoládě či díky nepřekonatelnému aroma kávy.
Obraz člověka u komunikátora u a příjemce
Každá programově politická strategie vychází z obrazu člověka – konzumenta. Klade
si tedy otázky: Co mají moji diváci vidět? Nebo kdo jsou moji diváci? V zásadě to neznamená
nic jiného, než jak dosáhnu nejvyššího počtu diváků? Z tohoto úhlu pohledu, přes podíl
diváků na trhu se odvíjí odhad odběratelů. Explicitně to formuloval Helmut Thoma, zástupce
RTL:
„ Červ musí chutnat rybě, nikoliv rybáři“ To vyjadřuje přesnou představu o odběrateli:divák
je zřejmě tupé stvoření, které chce jen uspokojovat své pudy.
Kulturní
kritika
brala
možná málo vážně, že tento postoj odpovídá cynismu: nabízí se barevné skleněné korálky za
hodnotu kůže diváka. Především styk s kritikou je indikátorem pro odhad konsumentů. Jak
ale vypadají požadavky veřejnoprávní instituce na obraz člověka? Chtěl bych vycházet ze
základních odhadů současné situace, ale navíc poukázat na to, že by se od sebe měly odlišovat
různé směry. Například Ivo Nezel dělí do 4 proudů:
1) kriticky-emancipační proud
2) neokonzervatismus
3) neo-obskurantismus
4) narcismus
Pro naše obecné úvahy budou ale stačit pojmy „rozumové vakuum“ a „ rozumová oblíbenost“
Rozumové vakuum
Rozumové vakuum shrnuje Fritz-Peter Hager následovně: „ Jedním ze základních znaků bytí
současné situace z filosofického hlediska je ztroskotání a pochybnosti u všech dosud platných
hodnot, u všech etických, náboženských, politických, světových měřítek života a hlavně u
lidských institucí jako církev, stát, strana, etnikum, vrstva a rodina jako nositel těchto hodnot
a měřítek“ Rozumové vakuum přináší riziko, že jednotlivé informace vytržené z kontextu
mohou být sebrány a zabsolutizovány, jak tomu je například v případě sekt a utváření nových
sekt.
Rozumová oblíbenost
Pro postmodernu je charakteristická rozumová oblíbenost, která je v nejlepším případě
kultivována jako estetizování, v podstatě má ale blízko k nihilismu, protože nic nemá
závaznou platnost. Žádní bozi-konec výchovy je titul knihy Niela Postmana, ve které se známí
kulturní a mediální kritici vyjadřují k současné situaci. Synonymem pro bohy jsou pro ně
„vyprávění“, čímž je myšlen diskurs, který mluví o původu a na tom staví budoucnost.
Je velmi důležité, abychom se přes krizovou situaci přenesli. Krize vlastně není negativní,
protože s sebou vždy přináší šanci na renovaci. Ne nadarmo je v čínštině znak pro krizi složen
ze znaků pro nebezpečí a šanci. Opravdu už nejsou žádná „velká vyprávění“ nebo je to prostě
tím, že už nejsou zapsána v literatuře nebo v umění?
Vliv médií v organizovaných sportovně kulturních akcích
Z předchozích úvah je možné vytvořit 5 základních bodů:
1) Z pohledu výchovy bychom měli přijmout nejvyšší formu obrazu člověka zrovna tak
jako homo spiritualis
2) V myšlenkách evoluce by se měli vztahovat i duchovní dějiny. To neznamená nic
jiného, než že by při vzdělávání a v pedagogice měli úvahy o člověku zaujímat vyšší
význam
3) Pokud použijeme proces evoluce i na duchovní dějiny, měli bychom brát v potaz i
princip biogenetických zákonů
4) Je důležité, aby v programech médií a vzdělávacích institucí byli vyloženi souvislosti.
Pokud média a především televize jako obrazové médium budou ukazovat pouze
nižší stupně vývoje a nižší obrazy člověka není to správně. Toto se může vyskytovat
u zábavných pořadů, u kterých se člověk odreagovat po celodenní práci-u rekreace
v pravém slova smyslu. Pokud ale stanice usiluje o nabízení těchto nižších modelů
v celkovém programu, odpovídá to nízké perspektivě, zatímco z pedagogického
hlediska by se mělo jednat o perspektivu vyšší.
5) Média a výchovně-vzdělávací instituce by ale měli nejen vyzdvihnout obraz člověka,
lze také by mohli přispět k obecnému pochopení vývoje a také podporovat vcítění se
do spoluvytváření všeho živého. Mělo by být výslovně poznamenáno, že i pořady
tohoto typu nacházejí v programech své místo.
Pokud by se věnovalo více energie a především více času, který je po celém světě zaplněn a
vyplýtván na nedůležité zprávy, možná by se podařilo vytvořit nový prostor, který by byl
potřebný pro objasnění důležitých problémů. Popis vzestupu výše je vzorově uveden
v Dantově Divina Commedia. V naší době již ale nemusíme čekat na střed života, a na
ztracení se v temném lese, abychom našli přístup do „inferna“ Stačí si zapnout televizi a být
tak rovnou ve spojení s „pekelnými spolky“
Kompetence organizátorů
Pro dobrovolnické akce jsou také charakteristické psychologické a praxeologické
hlediska kompetence jejich organizátorů. Obsahů i druhů těchto kompetencí je mnoho
(komunikační, odborně-pedagogické, interpretační, interakční, realizační, ochranné, asertivní,
facilitátorské, morální, negosociační, kooperativní, poznávací, informačně mediální, tvořivěautorské). Mediální komunikace představují v současné moderní společnosti velmi významný
zdroj zkušeností, prožitků a poznatků pro stále větší okruh příjemců. Problém sdílené
informovanosti, chápání souvislostí, reflexe vlastního postavení a sdílení hodnotové orientace
se pro moderního člověka stávají základní podmínkou uplatnění jednotlivce a jeho zapojení
do společnosti.
Vliv medií
Média vstupují do soukromého života jedince a vnášejí do něj nebývalou měrou
veřejný rozměr, sdílený s ostatními. Současně se v našich podmínkách podílejí na formování
podoby veřejného života společnosti, a vnášejí do něj řadu prvků ryze intimních. Soukromá i
veřejná sféra (tedy i celá oblast školství) spoluurčují to, jak se média chovají. Schopnost
zpracovat, vyhodnotit a využít podněty, které přicházejí z okolního světa, se stále více rovná
schopnosti zpracovat, vyhodnotit a využít podněty, které přicházejí z médií, včetně všech
„nových“ elektronických. Při tom sdělení, které jsou médii nabízena mají velmi nestejnorodý
charakter, a jejich předkládaná podoba je výsledkem řady vlivů a postupů, jež zůstávají těm,
jimž jsou tato sdělení určena – skryty. Tuto situaci přesně vystihl Josepf Turka
z AnnenbergSchool for Communication: „Být vzdělaným jedincem znamená uvědomovat si,
jak vzniká prostředí, v němž se pohybujete. A média jsou pro nás tak důležitým prostředím,
že si nejde představit někoho, kdo by se nechtěl s nimi blíže seznámit.“
Mediální gramotnost
Tolik frekventovaný pojem -mediální gramotnost- má dva základní rozměry. Znalostní
a dovednostní. Výbavou jedince by pak mělo být osvojení si poznatků a jejich aplikace.
Schopnost zdravé analýzy předkládaných sdělení, dobrá orientace v mediálních obsazích až
po saturaci nejrůznějších potřeb od získávání informací až k smysluplnému naplnění volného
času. Současná mladá generace je velmi náchylná k fascinaci z nabízených mediálních
obrazů, ztotožnění se s nimi, a bohužel i často k aktivní nápodobě. Problematická je překotně
se rozvíjející komunikace v této oblasti (verbální i nonverbální) Změna textových
informačních toků, a jazyku dorozumívání (Chat, SMS, mail), vyvíjející se ne vždy v souladu
s lingvistikou, literární teorií, poetikou, či estetikou a filosofickou analýzou jazyka.
Možné vlivy negativních komunikací na organizátory kulturně společenských akcí
Organizátor těchto akcí je vystaven riziku, že se může dostat vzhledem své náplni
práce do konfliktu s masově komunikačními prostředky již při přípravě svých akci. Dále při
jejich realizaci, či zpětném hodnocení a může tak nastat konflikt rolí, jestliže jedinec
zajímající určitou pozici je donucen okolnostmi zaujímat vzájemně si odporující, nebo
neslučitelné role, anebo jestliže určitá role obsahuje vnitřně neslučitelné požadavky.
Zvláštním případem konfliktu rolí je tzv. „neslučitelnost rolí“, tedy případ, kdy se jedinec
dostane do situace, v níž realizuje role ve své podstatě nekompatibilní, např. učitel – pořadatel
maratónu.
Hraní rolí
Příkladem může být „hraní role“ nevhodné pro určitou situaci, nebo přebírání některých prvků
určité role do role jiné. Například přenášení profesionálního žargonu moderátora do kontaktů
mimo profesi. Většinou je to vnímáno jako „vytahování se“, protože se vlastně očekává
komplementární (erudovaná) role. Role je vždy definována komplementární rolí, např. aktivní
sportovec - organizátor, učitel-žák, manžel-manželka, milenec-milenka, učitel-učitel atd.
Zůstaneme-li (třeba z návyku) v zajetí určité role, pak svému partnerovi vlastně
signalizujeme, že je v něčem pro nás „nedostatečný“. Např. učitel přenáší do jednání s rodiči
prvky chování, které jakoby říkaly: ty jsi pro mne stejný „žáček“ jako tvé dítě. Je
pochopitelné, že takto definovaná situace je nejen příkladem tzv. konfliktu záměny rolí, ale
zároveň může lehce přerůst v konflikt meziosobní. Nemusí vždy jít o projevy arogance, ale
např. o život v jiné kultuře, protože tam je vztah mezi určitými rolemi definován jinak. Také
může jít o neschopnost rozpoznat očekávání spojená s určitým postavením, tzn. např. projev
nízké sociální inteligence.
Konflikt rolí
Jde o situaci, kdy se „uvnitř“ jedné role dostávají do rozporu „dílčí očekávání“. Vedoucí
organizační pracovník si např. uvědomuje rozdílná očekávání „elitních“ zaměstnanců a těch
„ostatních“. Ve vztahu k jeho vůdčí roli v pracovním kolektivu se tak objeví dvojí očekávání,
která jsou zjevně v rozporu. Při více doplňkových rolí může jít o konflikt očekávání
vícestranný, např. rozpor mezi očekáváním ředitele závodů, kolegů na stejné pozici, kolegů
v podřízeném postavení, atd. Bohužel tyto rozpory mezi očekávání organizátora akce, či
zodpovědného činitele za sportovní, či kulturní podniky a neobjektivním, či záměrně špatným
mediálním hodnocení může vést ke stresové situaci.
Stres
Jak je všeobecně známo, stres je tělesná, psychická a emociální reakce na situace, které
způsobují strach, nejistotu, pocit nebezpečí, vzrušení a zmatek (Sewel, 1981). Jedná se o
odpověď organismu na určitý podnět a stav, do kterého se živý organismus dostává ve snaze
ubránit se působení negativních vlivů s cílem udržení homeostázy (Theodorou, 1995). Stres je
velmi závažný faktor, který má vliv na rozhodovací proces, průběh aktivit a na oblast
znovuzotavení vedoucích pracovníků. Zkušenosti z praxe ukazují, že stres ovlivňuje
negativně zdravotní stav manažerů. Stres lze obecně zařadit mezi závažné problémy současné
společnosti, které výrazně ovlivňují činnost jednotlivých profesních skupin. Především stres
může ovlivnit činnost a produktivitu práce vedoucích organizačních pracovníků, a tím
významně negativně působit na výkonnost a následné aktivity podřízených útvarů a jejich
organizačních součástí, zejména v mezních, vypjatých situacích a může dojít k tzv, vyhoření.
Vyhoření
Termín vyhoření zná asi každý z nás, ale většina má o jeho obsahu velice zkreslené
představy. Jaký stav nazýváme vyhořením? Jestliže jsme dlouhodobě emocionálně vyčerpaní,
frustrovaní, cítíme se být trvale ve stresu. Obvykle jsme vyčerpaní i fyzicky. Prvním
základním omylem v našem uvažování je to, že "mě konkrétně se to netýká". S vyhořením je
to podobné jako s propadnutím nějakému škodlivému návyku. Dokud máme věci víceméně
pod kontrolou, jenom nejsou tak úplně jak by měly být, namlouváme si, že jsme v pořádku. A
v tu chvíli ještě skutečně patříme do množiny "v pořádku". Problém je, že jsme v pohybu
nesprávným směrem. Máme dvě možnosti: tvářit se jakoby nic a pokračovat ve stylu života
jaký vedeme nebo si říct "pozor, ohrožení" a začít něco měnit Situace, kdy vyhoření už
skutečně nastalo, je obtížná pro všechny zúčastněné strany. Většinou se začneme chovat
neadekvátně ke svému okolí, zejména k nejbližším. Protože si nevěříme, jsme podráždění,
naše produktivita klesá, přestáváme být objektivní, nemáme odvahu ani sílu udělat změnu,
získáme negativní postoj ke všemu a všem a jediné čeho jsme schopní je obviňování lidí
okolo. Přátel i příbuzných. Pokud naši nejbližší nerozumí o, co jde, cítí se ranění a v zájmu
své vlastní sebeúcty mohou dojít k závěru, že jediná cesta je rozchod. Vnější pozorovatel
vztahu, který nerozumí podstatě vyhoření, jim dá rozhodně za pravdu. V nejhorším případě
zůstaneme sami bez známých a rodiny neschopni jakékoli aktivity a s pocitem, že nejlepší by
bylo umřít, protože pak by se všechno vyřešilo za nás. I lidé s bohatým duchovním životem,
který jim až do té doby pomáhal, aby se nikdy necítili sami, ho během procesu vyhoření
mohou ztratit a cítit se stejně osaměle. Při práci s lidmi jsme organizátoři, konzultanti,
poradci. Ze začátku se do toho obujeme a máme velká očekávání. Například v tréninkovém a
konzultačním byznysu věříme, že lidé se pod naším vedením během dvou dnů nebo několika
sezení změní k nepoznání. Dáváme do toho maximum ze sebe sama, ani si neuvědomujeme,
že rodině a přátelům nevěnujeme ani zlomek toho, co klientům. Jenže práce s lidmi nepřináší
výsledky příliš rychle. Lidé, včetně nás, jsou plni emocí, odporu, protikladných pocitů,
odmítání a to způsobuje, že výsledky ve smyslu pozitivních změn nepřicházejí podle plánu a
dost rychle. A lidí, kterým bychom se měli věnovat přibývá. Zvolna začneme mít pocit
marnosti. Ale protože my se nevzdáváme, přidáme na tempu. Najednou pozorujeme, že nás
popouzí reakce lidí, které se nám dříve zdály zajímavé, roztomilé a přirozené. Nakonec máme
všech po krk a při slovech trénink, konzultace, rozhovor s lidmi máme pocit nenávisti nebo
totální frustrace. Jak tedy z toho ven? Zjednodušeně lze říci, že jestliže vedeme vyvážený
život, v němž je čas i na rodinu, koníčky a přátele, nepřepínáme se, děláme to, co pro nás má
nějaký větší smysl a ten dokážeme mít na paměti, nepřeceňujeme svoji důležitost a umíme si
vychutnat odměnu za naše úsilí a jestliže jsme schopni a ochotni se na náš život čas od času
podívat objektivně a pravdivě a udělat aktivní kroky k odstranění přílišných odchylek od
ideálu, budeme v pohodě. Jednoduché, že?! Nezapomínejme na to, že jsme ten nejcennější a
nejdůležitější kapitál, který vlastníme a podle toho o sebe pečujme.
Závěr
Vliv mediálních komunikací na aktivní jedince je současnou vědou považován za
velmi podstatný. Samozřejmě nejen vědou pečující a o psychickou rovnováhu člověka, ale i
byznysu mediálních monopolů a magnátů, politiků, ale i manipulátorů s veřejným míněním.
Bohužel naše zákony nestaví zatím řádnou obranu na ochranu jedince proti negativním
působením mediálních komunikaci. Takže je pro každého člověka velmi důležitá dobře
vypěstovaná tzv. „mediální gramotnost“. Což v jádru znamená jednak pochopit filozofii a
konstrukci mediálních systémů, dále umět rozlišit co je dobrý, nebo špatný mediální produkt.
Co je cílený mediální záměr, a co je nekvalitní a podprůměrná žurnalistika. Pak lze předejít
mnohým zklamání a stresům.
Použitá literatura
BLOOM, B. S. 1981 All Our Childern Learning. New York: McGraw-Hill.
CURTIS, D. D., LAWSON, M. J., 2001. Exploring, collaborative online learning.
BLAŽEK, B.: Tváří v tvář obrazovce. Praha. Sociologické nakladatelství 1995.
BLAŽEK, B.: Venkov města média. Slon. Praha 1998.
BURTON,G.; JIRÁK, J.: Úvod do studia médií. BARRISTER & PRINCIPAL. Brno 2001.
HOLINA, V.:Nové Médiá I. Slovšport. Bratislava 2000.
JIRÁK, KOPPLOVÁ:Média a společnost, PORTÁL Praha 2003
Asynchronous Learning Network, 2001, s. 31. ISSN 1092-8235.
COMPOS, M., LAFERRIERE, T., HARAŠÍM, L., 2001. The post-secondary networked
classroom, renewal of teaching practices, and social interakcion. In: Journal of
Asynchronous Learning Network, 2001,s. 35-36. ISSN 1092-8235.
DOELKER, Ch., Media in media, Verlag Pestalozzium, Zürich, 2005. ISBN 3-03755-025-2