zde - Pavel Švanda

O
Více než pozoruhodný lidský příběh. Život talentovaného, literárně
nadaného studenta Pavla Švandy, který vyrostl do svobodného
člověka a občana. Tím se nedobrovolně dostal do konfrontace
s totalitním režimem. Ve věku 22 let zaplatil nejvyšší cenou
– svým životem.
Pavel Švanda
Slunci vstříc
Výbor z pozůstalosti
uspořádal Ivo Ondračka
Věnováno mamince Ludmile Švandové
Vydáno s pomocí rodiny,
spolužáků a přátel Pavla Švandy:
Petra Adámka s rodinou
Aleše Buby
Jirky Bučka
Hanky Galíkové
Petra Heteši
Vládi Křížka
Anny Ondračkové
Karla Pavlíka
Luboše Sukače
Jiřiny Vránové
a dalších
© nakladatelství Ondračka
originální texty P. Švandy psány písmem „Courier“
fotografie – Pavel Švanda, rodina, spolužáci a přátelé
© foto strana 6 – Pavel Štecha, dědicové
Brno 2010
ISBN 978-80-254-7145-6
slunci vstříc
Mám nový, téměř východní zážitek s meditací –
nejvýznamnější modlitba východního způsobu
– dýchání a tep. U mne dýchání a kroky, stále ke
slunci. Ne jako slunečnice, neboť za sluncem
je třeba vidět cíl vyššího stupně, princip
spočívá v tom, jít třebas (a nejlépe) celý den
a stále směřovat ke slunci, přitom však dodržovat zákonitosti již dané, využívat cest již
vybudovaných, neboť nejdeme sami. A pravdou
je, že ne každá cesta, byť by vypadala sebevýhodněji, je ta pravá. Často mě vedla na
scestí nebo úplně opačným směrem, často jsem
musel vidět hodně daleko dopředu, abych ze
dvou zdánlivě si rovnocenných vybral tu správnou, až když jsem vybral, nezbylo než víra,
že je to cesta pravá, víra pomáhá i tam, kde
je situace beznadějná, když – jda za sluncem
– skončil jsem na jednom mysu ze všech stran
obklopen vodou a hle – k pilíři hřmící estakády nad mou hlavou se přimykalo úzké schodišťátko – Jákobovi z nebe opět žebřík snesen
jest – to platí pro každého.
Jít za sluncem – nic z okolních dějů nechť
mi neuniká, ale to hlavní ze zřetele nepouštím, ač často k ústupkům nucen jsem, neb zákony striktně dodržuji, často se ulice se mnou
vychýlí, nevadí, když člověk světlo na paměti
má a zpět k němu se navrací.
Úryvek z Pavlova deníku – italského cestopisu, 22. 8. 1981
1989
ČSSR Praha
17. listopadu se
oficiální pietní
shromáždění
k 50. výročí
uzavření
českých škol
nacisty změnilo
v protivládní
demonstraci,
násilně
ukončenou
policií.
18. listopadu 1989 proběhla zahraničními sdělovacími prostředky zpráva, že během povolené
vzpomínkové manifestace zemřel při střetu
s policií student Martin Šmíd. Tato informace
elektrizuje veřejnost. Přes tichou hrozbu postihu
se většina národa postupně účastní spontánních
protestních demonstrací po celé zemi. Přestože
zpráva byla dementována, demonstrace pokračují dál. Cesta ke změně politických poměrů v zemi
byla otevřena. Řada účastníků tehdy myslela na
své blízké, kteří zmizeli za nejasných okolností,
nebo na vyhrůžky příslušníků Státní tajné bezpečnosti, které v minulosti zazněly – třeba jestli také
nechtějí na malý výlet na Macochu...
1981
V říjnu odvysílala rozhlasová stanice Svobodná
Evropa zprávu, že 10. října byla v propasti Macocha nalezena mrtvola perzekvovaného spisovatele Pavla Švandy. Informace byla vzápětí
dementována s tím, že se jedná o studenta
Fakulty architektury VUT téhož jména.
Vyšetřování Sboru národní bezpečnosti v Blansku uzavřel 12. prosince 1981 kpt. Miloš Marek
prohlášením, že cizí zavinění nelze prokázat.
Pozůstalým pak ústně sdělil, že celou věc v souvislosti s nedávnou Pavlovou návštěvou kapitalistické ciziny (Itálie) předává v zájmu ochrany státu
Státní bezpečnosti k šetření – student se mohl
zaplést do cizích zpravodajských služeb. Doporučil jim, aby se o věci ve vlastním zájmu dále
nešířili.
17. října byl
Pavel Švanda
pohřben
v Boskovicích.
Většina přátel
i rodina jsou
přesvědčeni,
že jeho násilná
smrt je spojena
se Státní tajnou
bezpečností.
Nemám právo
si myslet,
že se mi děje
příkoří – ať už mne
stihne cokoliv.
Vlastně už prosím
jen o jediné –
abych to unesl.
Nebudu prosit za
míň utrpení pro své
bližní, ale jen
za to, aby to
všichni vydrželi,
aby změnili názory
o svém utrpení.
Pavel Švanda,
rukopisná poznámka ve školním
sešitě
foto – propast Macocha
11
1976
Pavel Švanda
17 let
student stavební průmyslovky
Opava-Palhanec č. 7
747 73
Vávrovice
Úryvky z deníku; psáno ve
formě dopisu
mamince jako
cvičení,
příprava na
spisovatelskou
dráhu.
12
Začátek je vždycky nejhorší a já pořád marně dumám, jak bych měl své vyprávění začít.
Ne, nemusíš se obávat ničeho zlého, nepíšu ti
poslední dopis na rozloučenou před útěkem
z domova, pouze jsem se rozhodl napsat ti
pravdu. Pravdu o svém vlastním životě. Ani
teď se nemusíš ničeho bát (například kajícného přiznání, nejsem agentem CIA), nebude to
žádný horor, jen stručné, a pokud možno pravdivé vylíčení mého života. Snad budeš chtít
namítnout, že jej jako moje matka perfektně
znáš, ale já nehodlám psát biografii, nýbrž
nástin obrazu svého života psychického.
Chtěl jsem to učinit už dávno, ale nikdy jsem
se nedokázal přinutit. Nyní využívám tří volných dnů, kdy jsem doma zcela sám a píšu.
Možná bych ani nyní nezačal, ale uzavřel jsem
smlouvu s Bohem, v níž jsem určil buď – nebo.
Vyšlo buď, a proto píšu.
Pochopil jsem totiž, že není možné, aby
existovala jenom hmota. Není prostě myslitelné, aby ty strašné spousty lidí, žijící
špatným životem, zůstaly po smrti nepotrestány. A vymyslel jsem si Boha. Svého
vlastního. Už dávno nevěřím na křesťanského
pánbíčka, laskavého starce, odpouštějícího
hříchy naše. Můj Bůh není milosrdný, je spravedlivý. Každý, kdo něco špatného za svého
života spáchá, bude po smrti souzen. A žádné zpovědnice mu nebudou nic platné.
Spravedlnost musí být. Stejně tak věřím, že
existuje posmrtný život. Není možné, aby lidé
prostě žili a zemřeli. Aby někdo žil dlouho,
někdo krátce, někdo dobře, jiný se celý život trápil, někdo umřel náhle a druhý umíral
celá léta. Vždyť by to bylo absurdní a nebylo by to spravedlivé. Něco musí pokračovat
dál.
Neguji naprosto všechno v tomhle světě,
a přestože nevěřím, že by se dalo s těmi
tupými tvory něco podniknout, jsem odhodlán
s ním bojovat (ačkoliv vůbec nevím jak).
Dál budu snít o tom, že se ze mne stane
slavný spisovatel, architekt, astrofyzik, že
Curriculum Vitae
Slezan postoupí do první ligy, že se u Opavy
najde nafta, že... Budou to jen sny, představy, fantazie, protože mám velkou obrazotvornost. Ale pouhé sny.
Skutečný život se bude odvíjet docela
jinak a já po létech, už jako stavební
technik, náhodou natrefím na tenhle sešit
a s chutí se zasměju zmateným výlevům osmnáctiletého kluka. A pak to ukážu manželce
a budu si hrát s dětmi a chodit do práce
a večer po zábavách a budu mít úplně jiné
starosti, přiměřené věku. A dnešní starosti
mi připadnou malicherné a směšné. A možná
právě v tom obyčejném životě, bez slávy a popularity, ale možná že ne bez lásky, najdu
jeho smysl.
Ale co když ne?
Pak mi bude souzeno hledat, hledat do konce
života smysl naší existence, hledat pravdu,
s jejímž poznáním se dá šťastně žít.
Kdyby mě opravdu měl čekat jen všední osud
stavebního technika, nač tady tohle všechno?
Ta touha psát, ztvárnit určité myšlenky do
konkrétní formy slov, vět, odstavců, která se
mě tak často zmocňuje, to snad nebude jen
tak.
Ve stejné době
se opoziční
intelektuálové
zastávají
pronásledovaných hudebníků
skupiny
The Plastic
People. Tato
aktivita vede
k vydání
Charty 77
a otevřené
kritice
nedodržování
lidských práv
v zemi.
Vánoce s rodiči
a sestrou
sci-fi
Pavel do 18 let
napsal více
než 25 sci-fi
povídek,
z nichž na
vysoké škole
vybral několik
pro časopis.
Milý Čtvrtý Bratře,
odpusť, že píšu s takovým zpožděním, ale nemohla jsem sehnat žádnou meteorickou poštu,
která by letěla tvým směrem.
V poslední době mám hrozné trápení s těmi
parazity, které jsem si kdysi jen tak z legrace začala pěstovat. Myslím dokonce, že
jsem ti o nich tenkrát psala, nevím, jestli
si vzpomeneš. Tak si představ, že ti tvorové se v poslední době hrozně rozmnožili
a jsou strašně neposední. To, že po mně
ustavičně lezou, by se ještě dalo vydržet,
ale nejhorší je, že si jich spousta udělala
jakési podivné věci, kterými ve mně ryjí
a hlodají, a vůbec je nenapadne, jak mě to
bolí. Nyní si také začínají vyrábět divné
ohnivé koule, které vypadají tak trochu jako
táta, jenže jsou o hodně menší. Ale pálí pořádně! Už si s nimi opravdu nevím rady. Tak
tě moc prosím, Čtvrtý Bratříčku, jestli bys
mi nemohl poradit, jak se těch parazitů zbavit. Ptala jsem se sice už Druhé Sestry, ale
ta s tím prý nemá zkušenosti. Tak prosím tě
nezapomeň a ozvi se brzy. Nemohu se už dočkat
tvojí odpovědi.
Tvá Třetí Sestra
14
Milá Třetí Sestro,
kdysi jsem trpěl stejným neduhem, jaký máš
nyní ty, a odstranění těch parazitů pokládám
za nejjednodušší věc na světě. Je mi jasné,
že ty jsi ještě příliš mladá a nezkušená,
abys dokázala disponovat všemi svými silami
a schopnostmi, a proto tě rád poučím. Pokud
bys například chtěla jenom omezit počet parazitů, je nejjednodušší tento způsob:
Jistě si vzpomínáš na dobu svého narození,
kdy bylo tvé tělo poseté množstvím ošklivých
vředů a boláků. Určitě taky víš, že ještě
teď se některý z těch vředů otevře a mokvá.
A jestli si dobře všímáš chování parazitů,
víš, jak to na ně působí.
1978
Takže stačí si jenom otevřít staré jizvy,
zvláště na místech, kde je parazitů hodně,
a úspěch je zaručen. A jestliže by ses jich
chtěla zbavit úplně, můžeš se včetně toho
ještě rychle zatočit dokolečka. Dlouho se na
tobě neudrží. A nakonec: pokud se ti to zdá
příliš namáhavé, neprováděj s nimi nic. Nech
je v klidu a oni se vyhubí sami. Hodně zdaru!
Tvůj Čtvrtý Bratr
Milý Čtvrtý Bratře,
mnohokrát ti děkuji za radu. Použila jsem
všechno, cos mi doporučil, a návdavkem jsem
si ještě trošku protáhla páteř. Bylo to dost
namáhavé i bolestivé, ale stálo to za to. Ty
odporné parazity se mi podařilo beze zbytku
vyhubit. Ani jediný se nezachránil, ani jediný...
Konečně mám zlatý klid.
Tvá Třetí Sestra
Texty určené
pro veřejnost
byly pečlivě
graficky upraveny, přepsány
na stroji,
někdy doplněny
vlastními
ilustracemi.
sny
23./24. XI.
1979
zápis snu
Pavel
považoval
dopisy i sny
za součást
své literární
tvorby. Tento
sen se mu
vícekrát vracel.
16
(...) Doběhl jsem na konec a spatřil krajinu svých snů. Tiché, klidné jezero, sevřené hladkými srázy skalních stěn, jen voda
a kámen, ztrácející se nepříliš vysoko v beztvaré nicotě. Svět bez horizontu, svět bez
pohybu, svět sám pro sebe. Pár metrů ode mě
čnělo z vody ostré hnědavé skalisko, rozpraskané a ohlodané, ale přesto monumentální.
Stál jsem tam sotva pár vteřin. Věděl jsem,
že tady chci navěky zůstat, a zároveň mi
bylo jasné, že musím zpátky.
Ten prokletý tunel a člověk na jeho druhém
konci, bez sebe strachy, že se nevrátím.
Věděl jsem, co všechno ztrácím, věděl
jsem, že už se sem nikdy nevrátím, že tunel
spadne a já jinou cestu nenajdu.
Přesto jsem se obrátil nazpět. Tunel se
zdál kratičký, jen pár kroků a budu venku.
Velikost skal se nedala s ničím porovnat,
až když jsem spatřil nepatrnou postavičku na
širé plání, pochopil jsem, jak jsem daleko.
Strach, že to nestihnu, zastínil všechny
jiné pocity. Utíkal jsem stále rychleji a při
každém došlápnutí cítil, jak masa skal nad
nesmírnou klenbou rezonuje. Už zbývaly jen
okamžiky a ústí tunelu se nepřibližovalo.
Běžel jsem tou nekonečnou prostorou a venku
už snad nikdo nestál, běžel jsem a svět
se chvěl pod údery mých nohou, běžel jsem,
běžel jsem...
Pavlův velkolepý plán rozvoje rodného místa – Palhance
plány
články
Kdyby...
aneb zcela
reálná
fikce
(recenze filmu
ve dvou
variantách)
V roce 1978
začíná Pavel
studovat na
Fakultě architektury VUT
v Brně.
18
I. varianta
Anglický film, jehož promítání proběhlo
docela nenápadně v klubu na Křenové.
Strhující snímek ze studentského prostředí
typické anglické college; kritická antiutopie a čirá fiction v jednom. Děj kolísající
na pomezí reality konkrétní a reality možné
je mistrně zvládnutou syntézou skutečnosti
a představ. V nejhrubší zkratce jej lze podat jako příběh tří studentů, jejichž reakce
na trvalý destrukční tlak společenského
stroje (reprezentovaného školou) je až nesmyslně zvrácená: v závěrečné scéně zahájí
ostrou střelbu na seriózní shromáždění při
výroční slavnosti školy. Skvěle vystižená je
atmosféra ušlechtilého procesu vzdělávání,
jehož nedílnou součástí jsou náboženské
litanie, ponižování a perzekuce, kázeň a militaristická hysterie. Pranýřování anglického školství je zde však jen mezistupněm, film
cíleně útočí na samé jádro společnosti. Ani
v nejmenším se nejedná o klimax, přestože se
žádný divák neubrání pocitu neustálého gradování děje od zcela běžných epizodních událostí až k závěrečné apokalypse. K drastické
přestřelce však mohlo dojít kdykoliv v průběhu filmu, který nezaznamenává žádný vývoj
vztahů, ale je děsivou výpovědí o dnešní
hmatatelně reálné současnosti. O světě plném
neodpustitelných deformací, které se promítají z vědomí společenského do vědomí individua a naopak. Z tohoto hlediska působí film
jako jedinečně varující memento. Slovo „kdyby...“ zde neznamená žádný únik nebo spekulaci, ale úplně reálnou možnost, ze které se
každou chvíli může stát neodvratná skutečnost.
II. varianta
„Já vám rozumím chlapci!“ zvolá ředitel školy a dostane kulku mezi oči.
1979
Splnil se mi můj celoživotní sen – byla jsem přijata na fakultu architektury. Zpočátku jsem se
zajímala jen o učení a nedbala malicherných svodů, o které se mnozí chlapci pokoušeli. Jenže pak
jsem jednoho deštivého rána vešla do školy a na
mezipodestě stál On, přesně takový, jak jsem si ho
už dávno vysnila. Urostlý, vysoký blonďák s hustými černými vlasy a jasně modrýma bezelstnýma očima.
I cigaretu držel jinak než ostatní smrtelníci.
Naše oči se setkaly a už se od sebe nedokázaly
odtrhnout.
Pak jsem ho potkala ještě mnohokrát a postupně
jsme se víc a víc sbližovali. A jak už to v životě bývá, nesměle se rodící cit brzy zmohutněl ve
zralou lásku. Byl o tři roky starší než já a zajímal se o všechno, co se kolem dělo. Jen hovorům
o studiu a architektuře se kupodivu vyhýbal. Já
jsem však chtěla mít jasno a zeptala se ho přímo.
Pravil, abych se připravila na nejhorší, a rozpačitě ze sebe vysoukal své přiznání: vůbec nestudoval architekturu, v den, kdy jsem ho poprvé
spatřila, se tam octl náhodou, později k nám na
fakultu chodil pravidelně jenom kvůli mně. Ve skutečnosti patřil na fakultu stavební, kde studoval
obor S.
Srdce se mi po jeho kruté pravdě sevřelo hrůzou. Všechny naděje i tužby o budoucím štěstí se
zbortily jako domek z karet. Oči mi protrhl proud
slz, zatímco on stál a bezmocně svíral pěsti, až
mu klouby zbělely.
Leč pravá láska je silnější než společenské
předsudky a já jsem cítila, že ho nedokážu opustit. Chápala jsem, jak silná je přehrada, která
nás po jeho přiznání oddělila, avšak moje srdce
neuposlechlo hlasu rozumu. Byly to nejkrásnější
chvíle našeho života, kdy jsme vědomě zpřetrhali
pouta tradice a porušili vžité konvence. Náš příběh však tím ještě neskončil.
Jeden rok se překulil za druhým a byly tu promoce. V té době jsem zrovna náhle onemocněla, ale
jeho první cesta po obdržení diplomu vedla za
mnou. Se slabým uzarděním mi jej podal. Diplom se
červenal ještě víc než on a... Srdce se mi bláznivě rozbušilo přívalem radosti. Zalévala jsem diplom slzami štěstí a znovu a znovu četla to, co
začínalo tak hezky dvěma slovy, Ing. arch.
Za měsíc jsme se brali. A to, jak krásným a čistým způsobem vyzkoušel věrnost a upřímnost mojí
lásky, si jako svatební dar poneseme celý život.
Svatební
dar
(recesivní
příspěvek
do rubriky
Namlouvání)
Příprava
nepovoleného
fakultního časopisu Čerpadlo
byla literární
výzvou. Pavel
pro něj připravil
více než třicet
článků, recenzí,
úvah, některé
pak vydal
ve svém
soukromém
tisku.
Dopis
č. 298 366
negoismus
(filosofie
nepraktického
života)
Filozofie
negoismu byla
prvním souhrnným názorem
na okolní svět.
Spojovala
vědomí nevyslovitelnosti
podstaty života
s nadšením
nad množstvím
jeho forem.
20
Nic není relativní.
Existuje jen já a nic jiného, avšak existuje také svět,
kde já vůbec nemusím být.
To všechno současně.
Nic se nedá vyjádřit slovy, a právě proto
vyjádřím všechno dvěma slovy:
JEN TAK
jen tak žiju
jen tak mimochodem zdechnu
PRVNÍ HLAVNÍ ZÁSADA:
Postav se vedle sebe a podívej se na sebe
se stejnou lhostejností, s jakou denně pozoruješ kolemjdoucí.
Máš-li pocit, že nad ně značně vynikáš, poodejdi ještě kousek dál.
DRUHÁ HLAVNÍ ZÁSADA:
Dívej se na každého tak, jak ses dříve díval na sebe. Mysli na to, že každý mravenec
je středem vesmíru.
TŘETÍ HLAVNÍ ZÁSADA:
Zapomeň na to, že jsi kdy existoval.
Dodržování těchto zásad tě nedovede k ničemu. Bude se ti žít o něco hůř než ostatním, kteréžto poznání (až k němu dojde) v tobě vzbudí nával veselí. Budeš děsně šťastný,
asi tak jak je šťastný mechem obrostlý kámen,
ležící na samém břehu řeky. (Ani kapka vody
na něj nestříkne, ale on po ní netouží a má
radost, jak si vlnky spolu hrají.)
Uvědomělý negoista marní svůj čas, přichází
všude pozdě (s křížkem po funuse), lehkomyslně a s nádechem pohrdání zachází se všemi
dary, které od života dostal do vínku.
(Teď píšu a na ruce mi sedí noční motýl
a hýbá křídly.)
Uvědomělý negoista si je vědom, že žádná
vteřina (včetně těch nalevo, co nikdy nebyly)
nepřijde nazmar, ať je prožitá jakkoli.
(Motýl se mi procházel po ruce, dokud jsem
ho nechtěným pohybem nezaplašil. Teď létá
1979
kolem lampy v stále užší spirále, až se
roztrhá o stínidlo nebo spálí na žárovce,
neschopen pochopit, co se s tím Měsícem
stalo.)
Mimochodem: od chvíle, kdy jsem začal
uvažovat negoisticky, jsem nezabil jedinou
mouchu, ale i nadále s klidem konzumuji grilovaná kuřata.
Nevím, co jest finální touhou lidského jedince v jeho honbě za penězi a ideály.
Vím však, jaké jsou jeho průběžné (pracné)
tužby v tomto slzavém údolí: spokojenost, radost, rozkoš a štěstí, vyhledávání libých pocitů, klid, optimismus...
Životní trable, smůla, neštěstí a další
subjektivně negativní danosti evokují v našem nitru vzrůst záporného emočního ladění.
Vyspělému negoistovi je tato diferenciace
jakž takž jasná, má nejspíš nějaký smysl.
A zákonitě v něm vykvete narubistické přesvědčení, jehož důsledkem je vyhledávání
a prožívání smutných a trapasoidních chvil
bez špetky zvrácenosti, bez sebetrýzně a mučivé rozkoše z bolesti. Negoista vyhledává
špatné okamžiky právě proto, že jsou špatné,
a cítí se v nich stejně blbě jako ostatní
a má z toho jedinečnou srandu.
Smích
To poslední, co ubohému negoistovi zbyde.
Vlastně to není smích, jen takový vnitřní
úsměv, bláznivá radost a návaly štěstí.
To vždy, když si uvědomím život.
Ne svůj, život všude kolem.
Necítím se vytržen, cítím se svoboden.
Bez poct a díků.
Cítím každou vteřinu, která mnou proteče.
Vychutnávám její barvu, pohyb a vůně.
Stojím rozkročen ve vesmíru, který je jen
můj a kde jenom já nejsem.
„V zásadě jde
o to, aby každý
student byl
přesvědčeným
zastáncem
marxismu-leninismu jako
metodologického základu
každého
vědního oboru.“
zdroj:
Rudé právo
Negoistovi je úplně fantasticky, když vidí,
jak je někdo šťastný.
21
1980
Po seznámení
s dalšími
filozofickými
směry doplnil
Pavel svůj
traktát
o následující
text.
opalování na kolejích
Negoismus není přesvědčení o nesmyslnosti,
nýbrž revolta proti smyslnosti.
Na rozdíl od existencialismu negoista
s potěšením zjišťuje, že všechno v dějinách
smysl mělo, má a zřejmě mít bude. Negoismus
jako pouhý počátek cesty vyústil v životní
postoj založený na jediném absolutním, všezahrnujícím, i na sebe vztaženým NE. Snaha
o nalezení nesmyslu, zakotvená v negoismu, je
zde chápána vymezeněji. Mění se ve snahu vzepřít se své vlastní funkci ve světě, funkci,
která je mně neznámá, pročež ono NE musí být
absolutní, všepopírající. V další fázi se zmíněné i sebepopírající NE mění v pouhé NEVÍM,
respektive VÍM VŠE. Tento názor pramení z poznání naprosté neuchopitelnosti čehokoli, dané mou apriorní, věky získanou omezeností.
dopis
minulý týden tomu byl akorát rok, kdy jsem se
Tvojí zásluhou ocitl tváří v tvář „první skice
k podobizně“ a ve zcela jiném světě (po mnohomluvném večeru, prvních zmínkách o fenomenologii
a dvou plzních v restauraci Svratka). Tento večer a pak první červencová neděle, maté a Vrbka,
tři týdny v Praze, hodiny a hodiny u psacího
stroje, krkonošská nádhera, znovu Vrbka, Vrbka,
Praha a teď nakonec Anka... V porovnání s tím, co
nyní prožívám, se mi můj předcházející život
jeví jako umatlaná šedá šmouha. Před pouhým rokem
jsem se považoval za hotového člověka a svým
cynismem jsem mohl dláždit svět. Od osmnáctých
narozenin stoprocentní ateista a dneska mám na
kolejích dvě bible, korán a statě o zen-buddhismu. Nikdy jsem nechtěl vstupovat do žádné církve, tak jako jsem nikdy nechtěl vstupovat nikam,
smál jsem se všemu, co zavánělo organizacemi, institucemi, pravidly slušného chování a členskými
příspěvky. Zvykl jsem si negovat cokoliv a revoltovat proti všemu tak vytrvale, že jsem se už
i sám sobě protivil. A nakonec jsem stejně zjistil, že potřebuju někam patřit. Katolíky jsem si
nevybral jen kvůli Ance (nevím, jestli znáš pamětihodný výrok Sváti Karáska, který Zdeňkovi
řekl, že jediný pozitivní důvod, proč vstoupit do
některé církve, je kvůli ženské. Zdeněk je taky
značně neortodoxní evangelík, myslím si, že z něj
nikdy pravověrný křesťan nebude, natolik mi připadá v zajetí logiky, filosofie a svých integrálních představ o světě, které ho nutí neustále
hledat rozumové pro a proti tam, kde je nutno
pouze věřit), ale ze všech těch dobrých lidí,
kterými jsem v poslední době obklopen, jsou mi
katolíci nejbližší svou upřímnou bezelstností
a srandovním puritánstvím (neboť i já jsem ve své
přirozenosti bezelstný a srandovní puritán).
Jasně že je tam spousta nesrovnalostí, dogmatismů a zášti (či spíše blahosklonného opovržení)
vůči jinověrcům a bezvěrcům, ale který žalář světového názoru těmito zápory neoplývá? Jejich intolerance je mnohdy zoufalá, ale je taky hlavní
devízou jejich víry, kterou shledávám až neuvěřitelně silnou, absolutní, bezvýhradnou. Nedělám
si žádné iluze o perspektivách naší civilizace,
ale právě s těmito lidmi se o ni přestávám bát
navzdory Huxleymu, Orwellovi a všem podobným škarohlídům. (...)
Ahoj Juro,
Kamarád
Jiří Galuška
seznámil Pavla
v létě 1980
s Patočkovou
fenomenologií
a přivedl jej na
přednášky
filozofa
a chartisty
Zdeňka Pince.
23
A2,5G
Dnešní člověk nejenže není světu vystaven,
jen se před ním a jeho problematičností
schovává.
Používáme věci, aniž bychom měli představu, jak pracují, mačkáme knoflíky, hážeme
koruny a láteříme, když pět minut nejede
tramvaj.
Naše neschopnost a neochota, strach o svůj
vyhřátý mikrosvět a naše pohodlnost jsou
zhruba hlavní předpoklady pro dominantní rys
dnešního člověka: touhu dosáhnout maximální
slasti s vynaložením minimálního úsilí.
Dospěli jsme k jádru pudla. Největší průser je totiž v tom, že sami této zrůdné
touze vycházíme maximálně vstříc. Kam se podíváte, tam se člověku ustupuje na frontách
tak širokých, jaké historie nepamatuje.
Zautomatizujeme, zmechanizujeme, zeschematizujeme všechno tak dokonale, že věci fungují
samy o sobě – na baterky, na otočení kohoutku.
Děti už nemají příležitost vidět své rodiče
pracovat, jen přicházet a odcházet. Neznalost je rozhodujícím předpokladem lhostejnosti. Lhostejnost je prvním předpokladem
záhuby.
Vězte, že ne vodíková bomba nebo nedostatek kyslíku, ale vlastní lhostejnost a sobecký nezájem o všechno, co nás nemůže nějak
ukojit, jsou potencionální možnosti našeho
zániku.
Hovoříme-li o zániku, mám na mysli nikoli
destrukci společnosti či celé civilizace,
ale zánik lidskosti, ujařmení přirozené
podstaty člověka, měnícího se v nástroj
vlastního útlaku. Jsou drastičtější a svou
nenápadností nebezpečnější formy zániku než
romantická představa člověka roztřeseného
tuku, prášky přecpané hromady sádla před
masovým médiem.
Z auta, ve kterém neustále přidáváme plyn,
vystoupit nemůžeme. Logikou dějin je dáno
i to, že je nemůžeme zastavit a obrátit zpět.
Nic nám však nebrání odbočit a zkusit jinou
silnici.
Příspěvek
ke krizi
člověka
Formální
úvahy nad
architekturou
se postupně
rozšířily
na problémy
vztahu člověka
a architektury,
člověka
a současné
doby.
Zde Pavel
využil nové
impulzy
z oblasti
filozofie.
27
budoucnost
Question
Na otázky související s naší budoucností musíme pohlížet od základů jinak. Otázky typu
Jaké máme ještě šance? musíme nahradit otázkou jedinou a zásadní: Máme vůbec nějakou
šanci?
Veškeré modely budoucího světa jsou zkázonosné. Byly vypracovány rozsáhlé studie,
které bijí na poplach, že je třeba rychlých
změn, jinak nastane konec, katastrofa. Všechny
mají společné jedno: pracují s těmi nejpesimističtějšími variantami budoucnosti. Všem optimistům a kulturou zblblým šťastlivcům sdělují, že varianta budoucnosti „všestranně
rozvinutého člověka“ je stejně katastrofická
jako varianty ostatní.
Answer
Máme příliš mnoho šancí a v roce 2000 jich
neubude. Dějiny a lidé však kašlou na nějaké šance. Cesta je jenom jedna (říkají) a my
jdeme po ní. Vše ostatní je jen sen, laskavá
představa, a nic víc.
A mají pravdu. Vždyť my vůbec nevíme, k čemu
tady vlastně jsme. Co nám zbývá než šlapat
cestu, která nám připadá samozřejmá. A nač
se máme snažit o změnu, když každá cesta stejně jednou skončí. Není lepší čerpat ze svých
šancí v rámci té jediné cesty a aspoň po ní
kráčet důstojně? Co na tom, že nekráčíme
sami, ale každý náš krok je předem určen?
Co na tom, že jsme loutkami na špagátku,
když o tom špagátku nevíme? Berme to jako
fakt, 93 % lidí o něm nemá tuchy a mají
svých starostí dost, než aby se zamýšleli
nad nějakou transcendencí. Jestliže naše cesta je kratší než ostatní a jestliže ty jiné
cesty slibují jen více odříkání a utrpení,
pak je ta naše aspoň milosrdná. Máme klapky
na očích, tedy je tam nechme. Známe jen jedinou formu skutečnosti, ale známe ji už deset
tisíc let. Jsme si sami sobě smyslem a ani
osud světa, tak jak ho zkresleně přijímáme,
nám není lhostejný.
Věříme a cítíme, přemýšlíme a milujeme...
jsme! Jediná pravda, o kterou se opíráme, je
28
1981
skutečnost, že žijeme, že naši předkové žili
a naše děti budou žít. To je naše úloha, kterou máme a přijímáme, žít a umírat a znovu
v křiku novorozeňat zapřísahat fakt života
a jen jemu se obětovat. Nechápeme velké
myšlenky velkých filosofů a vojevůdců, ale
věříme, že mají stejně tak dobře zdůvodněnou
existenci jako my. Přitom jsme sami daleko
posvěcenější, neboť platíme jejich utkvělým
představám skutečnou bolestí. Bolestí tohoto
světa pro tento svět.
Říkají, že skutečnost je složitá a že si
všechno moc zjednodušujeme, pak říkají, že je
všechno úplně jednoduché a že si to zbytečně
komplikujeme. Jsou plni velkých slov a ušlechtilých pohnutek, bádají nad smyslem života,
a my mu ten smysl dáváme sami.
Pravda je ta, že nikdy nebude možno vytvořit stejné podmínky a možnosti pro všechny.
To však ještě neznamená, že se s ní musíme
smířit. Uspokojení je prvním krokem ke lhostejnosti.
A přece jenom... půjde to! Lze skutečně
vytvořit stejné podmínky pro všechny.
Nepřekonatelný rozpor vidím jen v tom, že zde
existuje správná touha po rovnosti, volnosti
a bratrství a hrozivá možnost jejího naplnění.
K realizaci absolutně spotřební společnosti
nikdy nedojde, protože už dnes sílí množství
lidí, kteří se jí děsí. Společnosti všestranně rozvinutého člověka se neděsí nikdo!
– Základní nepochopení dopravy je proces
tzv. dojíždění. Od útlého věku dojíždíme do
školky, do školy, do zaměstnání, do kina, do
přírody, do prdele! Životní funkce dopravy
je v její možnosti. Že lze někam jít a jet.
A ne v setrvávání tohoto statu quo jako
nezbytnosti.
– Člověk přírodu potřebuje. Příroda však
člověka nikoliv.
– Pro zapadající slunce se vždycky nějaký
kopec najde.
teorie
komunit
Školní studie
panelákového
sídliště vedla
Pavla k návrhu
teorie komunit
– trvale
udržitelnému
modelu osídlení
pro celé lidstvo.
Když jej odmítli
ve škole,
obrátil se na
odborníky
kolem
Charty 77.
29
poznámka ve
školním sešitě
Paradox Hnutí občanské iniciativy (tzv.
Charta 77) před čtyřmi lety se projevil
v tom, že existujíc na půdě plné zákonnosti
a legality, žádalo totéž po státu. Reakce
státu, která byla vysloveně protizákonná,
stejně dosvědčila absurdnost celého systému
(tato vlastnost je dávno známá), systému zákona se dovolávajícího a zákon porušujícího.
Poznámky
k poznámkám
(poslední,
co jsem
v životě
napsal)
Soudruzi bratři samizdatští
Přátelé emigranti disidenti oponenti
Drazí podzemní a paralelní
V jiné úvaze
(raději anonymní), psané
sarkasticky
jako výplod
rozervané mysli,
se logicky
zamýšlel nad
úspěchem hnutí
Charty 77
s ohledem na
cíl – svržení
totality.
30
Dejte si ruku na srdce: nechcete si dát na
chvilku pohov? Necítíte se už trochu unaveni? Víte, že číst Listy, Svědectví, Spektra
a další požehnané výplody paralelní kultury
znamená usilovně přemáhat smrtelnou nudu,
stud a rozčarování? Víte, že i já, znalý jen
několika drobtů a opulentních výdobytků samizdatové produkce, jsem až trvale alergický
na jakoukoliv zmínku o Chartě 77 nebo roku 68,
o undergroundu nebo VONSu?
Ze všech těch plnotučných žvástů, kterými
tolik hýříte, mám nakonec jediný pocit: že
víte houby, co se kolem vás děje. Ano, houby,
a nikoli to druhé, neboť se nedomnívám, že cestu k literární svobodě je nutné vydláždit
exkrementy.
Jak lehce a elegantně přebíráte veškerou
zodpovědnost (nechávajíce nonšalantně dveře
komukoli dokořán otevřené), jak samozřejmě
se stylizujete do role zachránců a spasitelů
kultury! Jak nesmlouvavě futrujete sebe i nás
ušlechtilými zásadami morálky, pravdy, svobody, duchovního lidství, legitimity a dalších
zpráchnivělých dojmů z inventáře dějinného
šarlatánství. Sami přece víte, že je to humbuk a ubohá zastíračka stejného typu jako
vyčichlá limonáda křesťanské lásky a krvavé
lečo komunistické rovnosti.
Charta 77
Žijeme v totalitním systému, jehož životaschopnost do jisté míry závisí na síle opozice. Každý totalitní systém má vypracovanou
složitou organizaci obranného mechanismu,
jehož úkolem je udržovat činnost opozice
v přijatelných mezích (nikoli ji likvidovat). Celé schéma je natolik primitivní, že
je lze považovat za samozřejmost – na což
jsme všichni naletěli! Formy projevu opozice
jsou stále stejné, celé disidentské hnutí
dneška můžeme považovat ze nejlepšího spolupracovníka státní moci, neboť nečiní zhola
nic, co by režim vyvedlo z rovnováhy, co by
ho jakkoli překvapilo. Radostná symbióza
chartistů s „establishmentem“ je rozhodujícím předpokladem naší zkázy. Je nutno od
základů a šokujícím způsobem změnit pravidla
hry.
Podle mého – snad příliš pesimistického –
názoru existuje jen jediná cesta z hluboké
společenské a kulturní atrofie dnešního
Československa (samizdat z této atrofie nevyjímám!). Tato cesta spočívá na jednom ze
základních principů sebeobrany: vést protiakci ve směru původní akce. V daném případě
to znamená zanechat heroických gest a póz na
půdě plné legality a zákonnosti a vyjít
vstříc těm nejreakčnějším a nejtotalitnějším
snahám, konkrétně pak zcela bezvýhradně resignovat na paralelní kulturu. Nelze předpokládat, že by patnáct miliónů lidí uchvátily
například náročné ideje Pithartova pragmatismu. Obrátit několik desítek tisíc duchovních lidí k ideálu konzumního života je úkol
nepoměrně snazší s efektem nepoměrně výraznějším.
Je nevyšší čas skoncovat s hlubokými úvahami,
„pregnantními“ analýzami, zoufalými recepty
národní spásy a sentimentem všeho druhu.
Ideály ryzího lidství, demokracie a humanity
nechme filosofům – kýčařům a naivním idealistům.
Tento text byl
díky své
provokativnosti
jediný známější
ještě za totality
(otištěn v časopise Host 85).
Vytržen
z kontextu
vzbudil
negativní ohlas
čtenářů. Pavel
jej napsal
v lednu 1981
a přátelům
ukazoval jako
cizí text, který
se mu náhodou
dostal do ruky.
31
Výstřižky z úvodníku Rudého práva, které si Pavel uschoval.
komunismus
Není horší
představa
budoucnosti
než
komunismus,
tj. všestranně
vzdělaný
člověk
Povinná
zkouška
z vědeckého
komunismu
byla inspirací
k zamyšlení
nad hrůzným
obrazem
jeho cíle –
v přísné logice
tohoto názoru.
Michalovce –
propagační plakát.
Nahoře L. I. Brežněv
a G. Husák,
dole P. Švanda
a P. Heteša.
Vize komunistického světa vnímána externě
očima obyvatel: doba hojnosti a dostatku.
Lidé pracují čtyři dny v týdnu, šest hodin
denně. Devadesát procent zaměstnanců pracuje
ve výzkumu, i na bázi tzv. čisté vědy. Tzv.
tvořivý volný čas lidé tráví sebevzděláním,
tvorbou, rekreací, cestováním. Práce je individuální potřebou, nikdo k ní není nucen.
Naprostá rovnoprávnost panuje ve všech oblastech lidské činnosti. Všestranně vzdělaný
člověk stojí v centru pozornosti. Zmizely
státy a závislá území, totalitní režimy
a pseudodemokracie. Díky rozvoji vědy byly
překonány všechny krize, ze Země je kvetoucí
zahrada, populace nepřekračuje dvě miliardy
a jeví tendenci mírného poklesu. Tou dobou
už část lidí žije v koloniích mezi Zemí
a Měsícem. Poprvé v dějinách společnost
funguje na zásadách rovnosti a tolerance.
Svoboda je absolutní, morální odpovědnost
jednotlivce však jako vůdčí vlastnost
převažuje.
Vize komunistického světa vnímána interně
z hlediska funkčního zabezpečení.
Hojnost a produkce: Potravinová základna
je zajištěna výhradně syntetickou cestou,
a to z hlediska produkce i úpravy. Chemicky
je vyrovnáváno působení chemických škodlivin. Zemědělství je plně automatizováno, jeho
potence několikanásobně převyšuje možnosti
spotřeby (relikt z dob populační exploze).
Energie: Lidstvo vyrábí 1015 W především
magnetohydrodynamicky. Je to maximální možný
výkon instalovaný na Zemi. Energetická náročnost života je absolutní.
Průmysl: Toto odvětví pracuje za plné automatizace na bázi absolutní návratnosti
materiálu. Suroviny jsou vyčerpány, nebo
jejich exploatace je energeticky neúnosná.
Ve vývoji je biotika.
Lidé: Od útlého dětství je člověk vychováván k nejčistším vlastnostem. Genetickými
zásahy jsou likvidována veškerá znetvoření,
zmizel nanismus a obezita, holohlavost i roz-
štěpy patra. Rasové problémy jsou zapomenuty, etnické minority
přestaly existovat vzhledem k národním tradicím. Možná existence
jediného dorozumívacího jazyka spolu s jazykem národním.
Kultura: Zmizela prakticky veškerá motivace. Společnost všestranně zrovnoprávněného člověka přinesla nevídané možnosti
tvorby a současně odstranila všechny důvody tvorby. Nevyhnutelný
úpadek kultury se projeví nejmohutněji v hudbě, méně v umění výtvarném, literatura se jako obvykle přizpůsobí.
Společnost všestranně rozvinutého člověka dovedla lidstvo do
stejné situace jako společnost spotřebního člověka.
Pavel se zapojil do přepisování samizdatové literatury.
Ve středu chodíval opisovat náboženské texty.
Informace o církvi přinášely mimo jiné zprávy o útocích na věřící
– smrt tajně vysvěceného kněze Přemysla Coufala
po (nebo v průběhu) výslechu StB, atentát na papeže
Jana Pavla II. apod.
Adelheid
„jako i my
odpouštíme
viníkům
našim...“
(recenze filmu)
38
Ponurá krajina, těkající lidé, bezprizorní vysílený svět, nejvzdálenější blízká minulost.
Toto neuvěřitelně silné pozadí rámuje neskutečně uvěřitelný příběh.
Vláčilův film Adelheid je možno označit
za reflexi i memento současně. Základní problém, který zpracovává, je něčím v podstatě nečasovým, odtažitým, a při povrchním pohledu
se jeví pouhou sondou do exponovaného momentu
dějin, z našeho hlediska historický již ukončeného. Kratičká éra zahrnuje první zdravé
měsíce po skončení druhé světové války, dobu
„velkou a bolestnou“, která je však dokonale
zmapována a vyúčtována.
Nehodlám marnit čas reprodukováním děje,
který je přes zdánlivou jednoduchost nesdělitelný, aniž bych se rozepisoval o jedinečných výkonech protagonistů, zachycených
skvělou kamerou. To vše jsou jen nástroje
(byť mistrně ovládané) poctivě sloužící
hlavní myšlence, kterou jest úžasné kausální
zachycení viny. Viny „an sich“, viny, která
je důsledkem a produktem jiných vin. Film sám
přitom neviní nikoho, strohým zápisem dějinného momentu alarmuje. Neboť i vina „an sich“
nabývá v konkrétní situaci konkrétních
obrysů.
Vedle trýznivé a věčné viny fašismu zde
krystalizuje neskutečná a neospravedlnitelná
vina naše. To, co lze ve filmu jen tušit, je
právě oním konkrétním svědectvím o čase, kdy
jsme si zahráli na soudce dějin, kdy jsme zlo
opláceli zlem, stavíce se tak na stejnou
úroveň s poraženým mučitelem, kdy jsme se
protiprávně, nelogicky, o to však hlučněji
dožadovali důkazů neviny, kdy jsme spontánně
přispěli k morálnímu úpadku lidstva.
Lze namítnout, že naše činy byly oprávněné, neboť už předem vykoupené nevýslovným
utrpením, koncentráky, Lidicemi a ostatními
atributy nacistického šílenství. A nedosti
na tom, problematika odsunu Němců a veškeré
perzekuce vůči nim stály zásadně na půdě práva
a zákonnosti!
odsun
Tedy vizte, přátelé, že i pokud ctíme zákony nade vše, musíme si uvědomit, že morálka je vždy nad zákonem. Měli jsme jedinečnou
možnost ukázat svému úhlavnímu nepříteli
i světu vůbec mravní velikost malého národa.
Tím, že jsme ji zpronevěřili, se náš čacký
národ duchovně znemožnil na věky věkův.
Pavel měl
odvahu
zamýšlet se
nad
zakázanými
tématy.
Odsun Němců
viděný očima
F. Vláčila jej
vyprovokoval
k formulaci
jasných závěrů.
39
báseň
... kde roztál čas cynismu,
kde je dost pláče pro všechny
a zadarmo,
kde slepí slyší a chromí vidí,
kde tiše hynou nesmrtelní,
kde otrhaný ďábel na kameni
vyhřívá své revmatické klouby
v šikmé záři odpoledních zel,
kde obloha je modrá jako úder
věžních hodin,
kde zvony planou a svíce hřmí,
kde poslední je poslední...
... kde vadnou tulipány pod
obrazy zpité,
kde pyšní klečí a zbožní chrlí
kletby,
kde jezdci osedlali střelce,
kde smrt si povolala žence,
kde chleba trpí hladem a voda
zmírá žízní,
kde voda prší shora dolů
a ledy plují po proudu,
kde soudní síň se leskne novotou,
kde vše je pravda a v nic se
nedá věřit...
... kdy jen Bůh pozná svůj omyl.
40
z deníku
I nadále vím, že mám pravdu. Nejpravdivější
ze všech pravd. Jenomže stejně tak dobře vím,
že je mi moje pravda stejně nedostupná jako
komukoli druhému. Za těch krátkých dvaadvacet let mi nikdo nerozvrátil můj soukromý
svět. Doufal jsem nalézt někoho sobě podobného, ale nehledal jsem nijak křečovitě,
pamětliv faktu, že lidem mně podobným zhola
neporozumím. Pak jsem našel Tebe, kterou jsem
nehledal. Vstoupil jsem do Tebe bez zaklepání, aniž bych se přezouval, hodlal jsem
v Tobě mnou vymalovat. Jaká nádhera, pustošit zaběhané světonázory! Ty první dny jsem
v Tvých očích měřil jistě dva metry osmdesát, ty první dny jsi vážně zapochybovala
o pravdivosti své cesty. Leč tempora mutantur... a po dvou měsících zjišťuji, že s týmž
pokorně naivním úsměvem, kterým provázíš mé
horlivé argumentace, jsi mě dvěma prstíky vytrhla i s kořeny a přesadila do svého květináče. Nebolí to, ale je třeba neustále zalévat,
abych se nějak...
poznámky
o osobním
životě
Pavel si
do deníku
poznamenával
své schůzky
s Annou.
Pravidelně se
začali setkávat
od února 1981.
Měsíčně spolu
strávili 60 až
120 hodin.
stránka z deníku
pondělí 2. 3. – mše u sv. Tomáše
a více než tříhodinová společná procházka
středa 4. 3. – mše a společná procházka
čtvrtek 5. 3. – Antidiskotéka Jiřího Černého,
s Annou jen 5 minut
pátek, sobota, neděle – plánovaný výlet
do Prahy se změnil na eucharistické setkání
v Novém Hrozenkově (celonoční adorace,
proto společně strávený čas v sobotu 24 hod.)
Anna
Pavlův týden byl
nabitý. V pondělí
po mši s Annou,
pak kulturní akce,
filmy, antidisko.
Ve středu
přepisovat texty,
o víkendech
domů, do Prahy
nebo na jiné
akce. Přečíst
další knihy
(průměrně deset
měsíčně), napsat
články. A škola
se skvělými
výsledky.
s přítelkyní na svatbě
z čtenářského deníku
Opět pondělí. Polovina července, přesněji
třináctého. Ještě stále tě mám, sebe však ne.
Kruté, ale skutečně nevím, jestli toužím po
lásce, nebo mi stačí pochlebování. Jsem nebetyčný vůl a jen stěží si zvykám na tento svět.
Nemyslím křesťanský svět, ale svět jako
takový, nazvěme ho třeba normálním životem.
Cítím se zoufale nepřipraven pro normální
život, cítím se zoufale nepřitahován normálním
životem.
Literární text
byl napsán
pod vlivem
obavy z možné
konfrontace se
Státní tajnou
bezpečností.
51
křesťanství
Právo
na život
Spolužák Jiří
přivedl Pavla
do skupinky
katolické
mládeže,
přítelkyně Anna
jej seznámila
s katolickým
disidentem
J. Adámkem
(„strýčkem“).
Seznámení
s novými lidmi
se odrazilo
v textech úvah.
52
Právo na život je samo o sobě prázdný pojem.
Lidstvo má dnes ve zvyku zasahovat jakýmkoli
způsobem do jakýchkoliv přirozených animálních pochodů, vedeno jistě dobrou snahou život člověka zlepšovat. Tato snaha se nicméně
ostře střetává s animálními projevy okolního
světa.
Nelze souhlasit s potratem jako aktem fyzickým (barevné fotografie kyretáží jsou
dostatečně odporné a odpuzující). Fyzická
likvidace člověka však z našeho hlediska nezahrnuje likvidaci mentální či lépe duchovní.
Život vezdejší není pro nás apriorní hodnota
všech hodnot.
Ani v nejmenším nejsem zastáncem interrupcí. Nicméně vidím kruté zmarnění životů ve smilstvu počatých, v bolesti zrozených, v trvalé
tísni žijících, zlu kdykoliv náchylných,
vyprázdněných, bezedných, nechtěných, opovrhovaných a opovrhujících. Život zbůhdarma rozplýtvaný.
Člověk sám od sebe nemá nic než hřích.
A další věc: v mnohých případech o tom neví.
Vžil se názor, že nejlepší příklad dáme svému okolí svým vlastním životem striktně vedeným dle křesťanských zásad. Naše okolí nás
však bude vždy uznávat jako lidi s dobrým
morálním standardem, horizont Boží zůstane
zákonitě v pozadí, nepozorován a nepochopen.
Z hlediska psychologického pak navíc okolí
ukolébáme, neboť vědomí, že ještě existují
dobří lidé, mnohým postačí k vlastnímu uklidnění a vystupňovanému nezájmu zlepšit se.
Tak jako Bůh se nám otevírá plně a vychází
vstříc, tak i my se otevírejme světu i bližním v něm.
Kdyby člověk žil věčně, a ne pouze těch
svých padesát či šedesát let, pak ano, pak by
tou nejvyšší hodnotou, o kterou by mohl být
oloupen, byl život a největším zločinem vražda, ale takhle, když musíme dřív nebo později beztak všichni zemřít, se dopouští
většího hříchu ten, kdo mi vezme smysl mého
života, než ten, kdo mi ohrožuje holý život.
Intermezzo I: Píšu na stole v malé místnosti
vyhražené k adoraci. Klečí tu dvě dívky a vzhlížejí ke stolu, na němž, zabalena ve čtverci bílého plátna, spočívá ona svátost. Necítím se
dobře, jsou zde čtyři a já je neuvěřitelně ruším, necítím se dobře, ale necítím se vinen.
Nejsem schopen té míry abstrakce, uzřít za bílým plátnem horizont svatosti, necítím se dobře, ale jen kvůli nim, neboť oni vidí, co já
nevidím, a cítí, co mně zůstane utajeno.
Pane můj, sám jsi mi řekl: „Nic jsem vám
nepřikázal,“ sám jsi mě obdařil tolerancí ke
všemu duchovnímu, ať se projevovalo jakkoliv.
Vybral jsem si cestu, která je ze všech dostupných nejméně schůdná, ale nepovažuji ji
jako oni za universální. Co je pro mě, není
pro všechny, a já chci onu nejjemnější trať,
která by vyhovovala všem.
Intermezzo II: Co vím já, ale co neví oni,
že lidé se od sebe vzájemně liší mnohem víc,
než se nám zdá! Pane můj, což nežil jsem i já
ve zcela jiném světě a jen náhoda (Ty říkáš
nutnost) mě vrátila zpět? Ať jsi třeba nutnost, ale těch několik let žitého negoismu mě
přivedlo k poznání, že skutečně tento reálný
svět, námi chápaný jako jediná skutečnost,
nelze lidskému svědomí nutit.
Už tady zbyla jen jedna dívka a něco si
čte, tichá a pokorná, je v zajetí jen jediného bludu, bludu smyslností, smýšlení a podobně. Co počít mám, když cítím ten krutý
dech dvaceti miliard let, když si téměř umím
představit nekonečno i věčnost, tak odlišnou
od všech představ, jaké o ní lidé mají,
a přesto se těmto představám podřizují, co
počít, když vím, že katolíky čeká věčná blaženost nepřesahující časový úsek vzorce
BK = lim 1/x, x–›°° (BK – Boží království)?
Bože můj, tolik bych toho chtěl říci světu, a vím, že mu to k ničemu nebude. Tolik
nádherných logických vazeb, spojů lze vidět
na každém kroku, a lidé na ně kašlou, protože
nejsou k užitku.
Intermezza
mezi
přednáškami
o
křesťanství
S katolíky se
Pavel zúčastnil
tajných
eucharistických
setkání –
spojujících
přednášky,
modlitbu
a adoraci –
v Novém
Hrozenkově
a Babicích.
Nepochybně jej
inspirovala
k dalším
úvahám.
53
Jsem
svoboden
ode všech,
ale učinil
jsem se
otrokem
všech,
abych mnohé
získal.
(1. Kor. 9,19)
schůze A klubu
na kolejích,
červen 1981
Pomalu jednej s nevěrci, poshov jim chvilenku. (súra Hvězdy učení LXXXVI/17)
Autor těchto řádků poznal (byť ne příliš
hluboce) duchovní život křesťanství z obou jeho stránek (katolické, protestantské), z vlastní zkušenosti je schopen popsat ateismus čili
nemilost Boží, atmosféru zen-buddhismu, filosofii negoismu (autonegace).
Současně veden úsilím o fenomenologickou
nepředpojatost snaží se najít společného jmenovatele pro rozdrobený svět. Není to úsilí
o jednotu (totalitu), ale úsilí stimulovat
lidi směrem, který by předznamenal limitní
epochu všeobjímajícího bratrství pokrokovým
kardinálním tíhnutím k témuž.
Autora této stati (bývalého ateistu) ani
v nejmenším nepřitáhl k církvi katechismus
Život v Kristu, ale světlo pramenící z lidí
církev reprezentujících.
Autor, vědom si mnohých hledisek, nepíše
svou stať z výhradně křesťanských pozic, ale
z pozic přístupných chápání všech jinověrců
a bezvěrců jako jeden z modelů našeho vztahu
a jednoty vůči nim.
Itálie
Se spolužáky
se rozhodl
navštívit
ideologicky
nepřátelskou
kapitalistickou
cizinu
za účelem
individuální
turistiky. K tomu
bylo nutno
získat devizový
příslib. Jediný
Pavel jej dostal.
formulář žádosti
pro školu
55
Zkratky:
ZO SSM
základní
organizace
Socialistického
svazu mládeže
FV SSM
fakultní výbor
Socialistického
svazu mládeže
VUSS
vedoucí učitel
studijní skupiny
VUR
vedoucí učitel
ročníku
FV KSČ
fakultní výbor
Komunistické
strany Československa
56
3. srpna 1981
cestopis
Nějak tak kolem půl sedmé přejíždíme hranice. Nejprve jen řídký listnatý lesík, dvakrát
zaduníme po mostě přes Moravu a z lesa se vyplíží dva ohyzdné hady stojatého ostnatého
drátu na bezútěšném oranisku. Poctivě svírají železnici z obou stran, aby ani myš
neproklouzla.
Pak náhle stojíme a „děti“ v hnědých mundurech šmejdí pod a mezi vagóny.
Výkřiky: „Tady to smrdí, že tyhle vagóny
mají značku PVUP!“
„Jé, ty máš kozy...“
„Šprechnzídojč?... Nichtfrštén...“
„Ty umíš jenom tohle, co?“
Pak jeden z nich hvízdne, seřadí se na náspu, kolem projede džíp, je v něm nějaká šarže a pes, znovu se hneme, hezky pomaloučku,
jeden most, druhý most, stráže, tuny ostnatého drátu, reflektory a ještě strážní věž,
sloupy elektrického vedení, další reflektory
a určitě nějaké minové políčko... a náhle už
nic, zas jen ten řídký lesík, ježkovy zraky,
breptá si jakýsi člověk, vždyť ty stromy jsou
úplně stejný.
První nefalšovaná kapitalistická benzínová
pumpa, ovlaječkovaný, pestrobarevný cirkus
a jsme v Hohenau.
Oproti tuzemsku je počet vojáků hlídajících vlak poloviční, nicméně třímají samopaly
a jejich rysy jsou pevné.
Jeden z nich se klátivě přibližuje, zdálky
vypadá jako Terence Hill (ty filmové asociace), zblízka je to stejné ucho jako ty naše.
„Nicht Arbeit in Austria!“
Ve vedlejším kupé už nějaký Polák smlouvá
o práci a nejspíš i o politický azyl, rozmluva je dlouhá a ne zrovna srdečná, rozumím
jen jednomu: „Nicht Arbeit in Austria.“
Jedeme dál.
Nádraží – Südbahnhof. Nástupiště. Ruch, pachy, výkřiky, skřípání zavazadlových vozíků,
jeden mi cosi brebentí, samozřejmě polsky,
a strká mi do ruky leták, díky, není čas, hala,
schody, další hala, obrovská a majestátní,
Moře, sníh
a velkoměsta
I. část
Fotografie
jsou výřezy
z originálních
záběrů, které
Pavel pořídil.
57
Vídeň
moderní město
památky
a hromadná doprava
jsem venku, tváří v tvář lavině aut, a nějaký mladíček se mě ptá na cestu do Prátru.
Vedu ho k orientační tabuli MHD a tam už se
ho chápe skupina krajanů. Kupuji si plánek
Vídně, tři Poláci mi ho hned vyrvou z ruky:
„Jestli by pán němogl...“ Tak a konečně klid,
krosna v úschovně a na jeden den je Vídeň má.
Provoz ve Vídni je strašlivý. Sebeužšími
až titěrnými uličkami se bez ustání valí řeka aut. Nejhorší je to v centru, chodců je
poměrně málo, o to víc aut. Přepychové obchody zejí prázdnotou, přestože výběr zboží
a jeho aranžmá ve výlohách přesahují adaptační možnosti československého turisty.
Nejbizarnější sousedství: Reise Bureau, hned
vedle sex-shop, s automatem na prodej prezervativů, další výloha už patří obchodu
s náboženskou literaturou. Prosperita ve všech
stejná – mizerná. Přebytek zboží je fascinující. V samoobsluze na náměstí sv. Štěpána
jsem valil oči, co všechno je možné koupit
v potravinách.
Prošel jsem se po Vídni až k UNO city.
Reiser-brűcke přes Dunaj je impozantní
stavba. Do UNO city mě nepustil voják ve
stejnokroji OSN. Průkazka Klubu mladých cestovatelů mi nepomohla. Teď sedím ve stínu
pod budovou Spojených národů a dívám se na
dělníky, kteří stavějí stanici metra. Nezdá
se mi, že by se hodlali nějak zchvátit, a cítím se tady jako doma.
4. srpna 1981
Benátky
Vyschla mi propiska – tuzemské značky – pochopitelně. Tuhle černou jsem koupil v Benátkách
a v Benátkách nejde psát o Vídni. Stejně už
není o čem, zvláště v případě člověka, kterého z Vídně nejvíce interesovaly problémy MHD,
odvozu odpadků apod.
Obešel jsem Benátky po obvodu kolem vody,
byl vyhnán celníky z přístavu a policisty
z věznice, navštívil jsem asi dvacet nebo šedesát kostelů, samá byzanc, nenajdete v nich
kouska zdi, který by nebyl rozmanitě vyornamentován, atmosféra i chládek jsou v nich
stejné jako u nás. I psi tady zvedají nohy
jako u nás, kočky však na „čičí“ nereagují.
Sedím v zahradě místní nemocnice, jedno
z mála míst, kde je trochu zeleně. Nevím,
kudy jsem se sem dostal a jak se odtud dostanu ven, ale je tu příjemně, spousta hladových koček a holubů, občas proběhne kolem
milosrdná sestra, celá v bílém, z kuchyně se
line ustavičné štěbetání kuchařek.
Poslední dvě hodiny před odjezdem. Odvrácená tvář Benátek. Bloudím postranními
zatuchlými uličkami, které jsou mi trochu
těsné v ramenou, voda nahlodává a likviduje
omítku do výše prvního patra (místy až po
střechu), italské propisky blbnou stejně jako ta moje – vidím domy nabobtnalé, rozsáhlé, s vydutými stěnami, vidím říše a davy,
v kanále plavou hory hnijících odpadků.
Už bych měl jít na vlak, ale ztrácím
přehled, kde vlastně jsem. Vnikám do další
nemocnice, kde zrovna probíhají návštěvy,
takže už mě nikdo nedrží a mohu svobodně
valit oči. Neodhadnutelně starý klášter,
jedno nádvoříčko za druhým, kolem každého
jedno oddělení, na chirurgickém se odvažuju
dovnitř. Po bílé barvě ani stopy, kombinace
světle hnědé, jasně žluté a sytě zelené v tak
dokonalém zpracování, že se zde cítím až
neuvěřitelně dobře. Pokoje dvou až čtyřlůžkové, pacienti vesměs tmavé pleti, dokonalá
čistota a pohoda.
Boloňa
Včera jsem v nejlepší pohodě dojel do Boloně.
Oproti filigránským Benátkám je tady všechno
ohromné. Široké bulváry, honosné budovy, kolosální podloubí, brány a vítězné oblouky,
balustrády. Potkávám zde také prvního žebráka, jednonohý děda dřepí na chodníku, před
sebou tácek s několika drobnými. Vypadal tak
samozřejmě, až dekorativně. Vůbec mě nenapadlo uvažovat, zda mu něco hodit či ne. Celá
Boloňa měla od začátku pro mne příchuť
pouhého diváctví. Na zpáteční cestě z Via
Malontelli, kde jsem měl nocovat, ale dr.
Severini nebyl doma, jsem mu hodil sto lir.
Jak plané bylo to gesto, mi došlo až posléze. Za sto lir si nekoupí ani rohlík.
Nepomohlo ani sebeujišťování, že si vybral
nejživější ulici města a kdyby mu každý dal
stejně jako já...
Když už někdo dává, protože si myslí, že
je to jeho povinnost, musí dát mnohem víc,
neboť – všichni nedávají a jejich úlohu musí
převzít jiný.
Vrátil jsem se na nádraží. Krosnu vedle
sebe, vypít dnešní poslední plechovkovou vodu
a bez obav spát, jenže vtom:
„Do you speak English?“
A tak jsem se seznámil s Joan, studentkou
žurnalistiky z Montrealu. Příští rok končí,
tak si udělala jen takový menší studijní
zájezd do Skandinávie a Řecka. Kdo zná mé
anglické neschopnosti, jistě ocení záběr
našeho rozhovoru: politika, ekologie, etologie, křesťanství, buddhismus, hudba, architektura. Shodli jsme se v nelásce k Sovětskému svazu a Spojeným státům i ve víře
v Ježíše a Franka Zappu. Neshodli jsme se
v názorech na mrakodrapy.
Stejně je to nádherný pocit. Po všem tom
strachu a blábolení našeho tisku se člověk
setkává s důvěrou, lidé si bezstarostně
nechávají hlídat svá zavazadla neznámými,
snadno se navazují přátelství, ani stopy po
strachu a nevíře. A já jsem spokojeně chrupal
v Boloni v čekárně.
6. srpna 1981
Florencie
Ve Florencii jsem byl před pátou ráno a ještě bych se prospal. Žuchl jsem na zem na tom
místě, kde jsem zrovna stál, krosnu opřel
o nějaký kiosek, sebe opřel o krosnu a bez
obav chrněl dál jako v té chvíli spousta
jiných. Jen osamocená děvčata se utábořila
u stěn policejního stanoviště, snad kvůli tomu
pocitu.
V šest ráno byl budíček. Policista obcházel jednoho po druhém všechny spáče a velel
vstát. Nádraží se plnilo cestujícími a porůznu rozházení spáči si mnohdy vybírali
nejfrekventovanější místa. Střelhbitě jsem
vstal – podmíněné reflexy jsou vskutku hluboce zakořeněné. Až po chvíli mi došlo, že jsem
byl jediný, kdo bral policistu vážně. Jiný
kraj, jiný mrav.
Rána jsou v Itálii nádherná. Světla a tepla je tak akorát, lidi nejsou vůbec žádní,
na mši v dómu je nás šest. Mši slouží starý
kněz v jednom křídle příčné lodi. Je to
všechno nádherně stejné jak u nás. Tisknu si
ruku s černou Florenťankou a ještě dlouho po
mši klečím v chrámu, jehož velikost, atmosféra je zatím nejsilnějším zážitkem.
Galerie Uffizi: příjemný zážitek, toalety se
vším komfortem a zadarmo. Jinak jen spousty
obrazů. Všechny mohu ujistit, že Botticeliho
Zrození Venuše vypadá úplně stejně jako na
reprodukcích a hůře se na ně přes hlavy
desítek obdivovatelů kouká.
Marně dumám, jestli jsem takový ignorant,
ale galerie ve mně zanechává pocity veskrze
negativní. Desítky sálů a v nich jeden na
druhém nalepené obrazy, malé vedle velkých,
portréty vedle křesťanských výjevů apod.
Tvrdím, že není v lidských silách vstřebat
během jedné dvou hodin takové kvantum umění.
Každé umělecké dílo potřebuje prostor, v němž
vstupuje do interakce s tímto prostorem
a jeho obyvateli. Obložit stěny obrazy přivezenými bůhvíodkud je podle mého soudu nestydaté.
Řím
Večer, s půlhodinovým zpožděním, přijíždíme
do Říma, na Stazione Termini. Jedu čtyřiašedesátkou k sv. Petru a na Via Paricoterri
- marně zvoním na dr. Čupra. Poslední možnost je Velehrad, kde mám od pátku objednaný nocleh. Mám kliku, můj pokoj je volný už
dnes.
Největší štěstí, které jsem zatím v Itálii
zažil, je sprcha a postel. Obývám sám dvoulůžkový pokoj se záchodem a umyvadlem i sprchovým koutem, všechno je nádherně čisté, komfortní, fungující.
Ráno, poněkud rozpačitě, vcházím do jídelny.
Nikde ani noha, na stole pro šest osob je číslo mého pokoje a konvice s horkou kávou, vedle
další s mlékem, chleba, máslo a skvělý džem.
Pohádka!
Má první cesta vede do chrámu sv. Petra.
Prohlídku končím u vchodu, provázen výkřikem:
„No short!“ a rezolutním gestem chrámové stráže. V kraťasech se do chrámu nesmí. Vydávám se
pěšky do centra.
Oblouzen alkoholem jsem oficiálně šťastný,
cítím v duši osten výčitky nebo jen jakýsi
sotva pozorovatelný mlýnský kámen bez ustání
drtící a přemílající memento, memento, ne na
smrt, ale na život, ne na svůj, ale na život
celkový. Stydím se za sebe, jak vytrvale tím
otravuji tebe a své bližní.
Blahořečím okolnímu světu i tobě, která se
halíš do slušivého kostýmu, s vlastní hodnotovou hierarchií.
Nesluší se psát na pohlednici takové věci,
ale věřím, že výsměchem se nezaslepíš,
protože sama víš, jak mnoho lidí vysmívá se
všemu.
Jelikož poprvé v životě nejsem střízlivý,
nebudu psát o miliónech kostelů, turistů,
stupňů Celsia, o hektarech Tintoretů, Carravagiů apod.
7. srpna 1981
Sedím ve stínu nějakého kostela na Circonvalazione Ostiense. Kolemjdoucí paní mě propíchla doslova československým pohledem. Jsou tři
odpoledne a město je téměř mrtvé. Ze všeho nejméně se mi chce psát.
Týž den večer; i vracím se o 24 hodin zpět.
Včera jsem se vrátil po celodenním pochodu
trochu unaven. Na radu pana recepčního jsem si
v jídelně koupil litr bílého vína, perfektně
vychlazeného, nádherně tišilo žízeň. Vypil jsem
ho půl litru na ex, zbytkem, až na jednu dvě deci, jsem zapil večeři. Načež jsem seznal, že jsem
opilý, jak zákon káže, napsal by Karel May. Předcházející stránka názorně dokumentuje můj boj.
To nejhorší však nastalo až pak, kdy už jsem
psát nemohl. Nebylo mi špatně, ale nefungoval
mi zrak. Když jsem se pohyboval, předměty zůstávaly na svých místech a pojednou vystřelily až k mým očím, zkoušel jsem stát na jedné
noze, a nešlo to, zděsil jsem se své tváře v zrcadle, pak jsem radši zhasl a ležel, z mlhy sem
stále doléhal zvon, asi hodinu před půlnocí
jsem konečně usnul.
Kolem sedmé hodiny jsem se vzchopil k tomu,
abych napsal pozdravy, o půl deváté jsem byl
na snídani, tísnivý pocit však nezmizel, šel
jsem ven, bylo devět hodin a už teplo, kráčel jsem ulicí širokou asi pět metrů, bez
chodníku, s hustým provozem. Pak jsem si koupil půl kila hroznů (velkých jako švestky)
a konečně poznal, co mi chybělo. Únava a nervozita ze mě spadly a já s veselým popěvkem
na rtech obkráčel během dne půl Říma. Pronikl
jsem na jednu stavbu, kde nebyla ani noha.
Stačilo překonat ohradu a mohl jsem si téměř
hotovou hrubou stavbu odspodu prohlédnout.
Na nádraží Roma Ostienze jsem zahlédl nápis
BREŽNĚV = HITLER, všechny zdi jsou tady popsané nejrůznějšími hesly – komunistickými,
protikomunistickými, proamerickými a protianglickými, proíránskými, rasistickými apod.
Plakáty Vota Comunista, antiinterupční, budovatelské, katolické.
.
.
8. srpna 1981
Na sobě rifle a konečně mohu vejít do chrámu sv. Petra. Je to šílená stavba. Prodírám
se davem ukoptěných čumilů a podruhé za posledních sedm let se mi do očí derou slzy.
Stará choroba propuká s novou silou.
Ne, šeptám, očima bloudím po té nádheře
kolem. Ne, Pane můj, tohle jsi přece nemohl
chtít. Takovou vyzývavou, rouhačskou obludu,
Pane, který jsi kázal na hoře a na loďce.
Proč neděláme to, cos nám přikázal, proč molochům dary přinášíme a kamenná telata uctíváme? Kdy Tě poznáme bez všech těch cetek,
mramoru, bez vší té honosné pompéznosti, brokátů, šarlatu, rouch, zlata a pozlátka? Kdy
Tě konečně poznáme takového, jaký jsi byl,
jsi a budeš, v sandálech a prostém oděvu
mezi chudinou, kdy se odnaučíme stavět mauzolea, památníky a chrámy? Kdy přestaneme
uctívat svaté ostatky, Turínská plátna
a třísky z kříže? Kdy se staneme součástí své
víry, oproštěné již od všech dogmat, a láska k Bohu i bližním nebude nám povinností,
ale potřebou, kdy odříkání, trapná askeze,
pustý a vytrvalý boj s vlastním předsudkem
natrvalo se vytratí se vší tou světskou veteší a nezůstane nic než radost, v níž bude
i tento život věčným?
Týž den večer. Ale jako architektonické dílo
nesnese Petr zatím s ničím srovnání. Nedá se
o něm říci nic víc, než že je dokonalý.
Je půl dvanácté, tak jen rychle zrekapitulování. Ráno návštěva vatikánského rádia, dr.
Čupr je fantastický, ukázal mi studia, pracovny, moc fajn jsme si popovídali o skutečném křesťanství, pak rychle do Vatikánu.
Volím nejdelší trasu, žlutou, pětihodinovou.
Za hodinu jsem ji stihl celou. Jsou tu
katakomby soch, obrazů, portrétů, nádobí,
džbánů, džberů, amfor, krámů, kiosků s kýčovitými suvenýry, chodby, sály, kaple, předpokoje, koridory, kliky, zámky. Řeka ubožáků.
Řím
V Sixtinské kapli to vře, dunivý hlas žádá
co chvíli o ticho v pěti řečech, snažím se
soustředit na impozantní výzdobu stropu,
kdosi do mne vráží, ustupuju a vrážím do kohosi a prchám dál, ještě dolů do Vatikánského
chrámového muzea. Nějaké zlaté cetky, seznam
všech papežů (na mramorové desce je místo jen
tak do roku 2400) a Michelangelova Pieta, což
je opět záležitost, která se do žádného slovníku nevejde. To prostě není možné z kamene
udělat, to řasení šatů, svalstvo a žilky na
rukách, italské turistky se křižují, dotýkají
se sochy a líbají jí ruce, neudělám to, ale
chápu je.
Via Nacionale.
Na stoličkách a kašnách hordy rozesmátých
turistů, na schodišti poněkud stranou sedí
mladík a se sveřepým výrazem trhá noviny.
Napřed na polovinu, pak na čtvrtiny, osminy
a tak dál, vytrvale, až mu na rukou zůstane
hromada bílého prachu.
Dostává tisíc lir a cosi huhlá. Blbče, blbče, spílám si, líná rodinka poslala kuriózního strejdu vydělávat a sama si válí šunky
na ritu.
Marnost nad marnost. I mně záleží na spáse mé duše a cítím se dobře proti své vůli,
jak jednoduché je dávat z nadbytku, jak jednoduché je ignorovat fakt, že se člověk stal
obětí nějakého švindlu.
Nevím, ale nedokážu prostě jen tak projít.
Paradoxní je však ten fakt, že prodavačům různých trapných suvenýrů, podomácku lepených kukaček a píšťalek si ani nevšimnu, přestože ti
se alespoň snaží dát něco jako protihodnotu,
kdežto tam je jen vztažená dlaň.
Zato ten prostý, oddaný, vděčností zalehlý
výraz mrzáka v Boloni mě bude pronásledovat
celý život. Za sto lir...
Maj to naučený, chrti to jsou, chrti, nic než
prachy, za záclonou se ti vysmějí, chrti to jsou,
chrti...
Velehrad
Poutní dům
Velehrad
byl zřízen
kardinálem
J. Beranem
jako útočiště
pro české
poutníky
při návštěvě
Říma.
66
9. srpna 1981
Večer. Představte si ho, tichý, klidný večer,
město mlčí a vzduchem se nese zpěv: Dobrú
noc, má milá, dobrú noc, nech je ti sám Pán
Bůh na pomoc...
Sedíme v atriu penzionu, jsou tady manželé z Prahy, manželé z Melbourne, pět římských
páterů, tři mladé Newyorčanky a paní z Říma.
A já. Všichni jsme Češi, hlavně však
Moraváci. Paní z Říma se narodila v Opavě.
Vyptává se mě na všechno, hlavně pak jestli
neznám nějakou doktorku Steinerovou. Bavím
se s Marií, bydlí v Queensu, na univerzitu
dojíždí do Manhattanu. Vlastně všechny tři.
Starý pán z Austrálie vypráví, jak byl v Československu a jeho synovec chodil spát se
Stalinovým obrazem, pak taky jak mu v Československu spravili oči, jak lidé z Austrálie
jezdí do Československa k lékaři. Pijeme
víno a bechera, povídáme o všem možném, nenapadá mě jiné slovo než nádhera, nádhera,
nádhera.
Okamžik, ve kterém člověk poznal, co je
vlast. Ještě předtím byla mše. Česká mše
v Římě, pro sedm lidí. V malé kapli, ale s harmoniem a zpěvem. Kaple je dokonalá, prostá
a Boží.
Je mi blaze.
Následující den. Dopoledne velvyslanectví,
odpoledne E.U.R. Stručně: něco mezi Niemayerovou Brasilií a Medunovou Porubou. Hezké,
velkorysé, upravené, monumentální a liduprázdné. Lunapark s atrakcemi, všemi možnými
i nemožnými, naše děti by se zjančily, tady
většina kolotočů a lochnesek smutně stojí,
nebo se točí s jedním dvěma pasažéry. Lidí
je tu poskrovnu, nejvíc jich opět najdu
v kasínu s americkými automaty. Je zde větší výběr než ve Florencii. Hry pro jednoho,
dva i pro čtyři: automobilové a motocyklové
závody, letecké a námořní bitvy, přistávání
na neznámé planetě, boje proti ufonům, dva
kovbojové, fotbal s motocykly, šplhání na
mrakodrap, basketbal na obrazovce i na hřiš-
11. srpna 1981
ťátku, nepojmenovatelné hry, kde stříbrné kuličky sviští po stříbrných dráhách, všechno
strašlivě barevné, všechno ustavičně piští,
hvízdá, drnčí, třese se, hráči tlumeně klejí,
občas do toho zahouká housenková dráha zvenku. Trávím zde dobrou půlhodinu proti své vůli,
okouzlen tím, co všechno lidé dokáží vymyslet.
Večer. Dnes ráno malá procházka po Via
Aurelia, návštěva kostela (je to moderní stodola jistě vysoké architektonické úrovně,
ale bez duchovního vkladu – v moderních kostelech je tady hrozná věc: za sto lir můžete zažehnout elektrickou svíčku – strašné
zvyky...), Pantheon, Piazza Navona, snaha
koupit dárky, jedenašedesátkou na východní
okraj města a dál zase pěšky. Konečně jsem
tváří v tvář slums – prachstaré, rozbité
přívěsy, chatrče z reklam, přesně podle scénáře. Fotím je, o kus dál je nádherná nová
výstavba, bloudím vilovými čtvrtěmi, stále
na východ, Řím nebere konce. Další slums,
skryté v trávě, daleko horší, znovu fotografuji, mladík snědé tváře mě pozoruje tupým
pohledem, radši se zdekuju, chvíli se opaluju u reklamy DP-ATAC, pak dál na východ, najednou cesta končí a vyřítili se na mne dva
obrovití psi, mladí manželé je volají zpět
a ukazují mi další cestu, nacházím výpadovku
a jdu dál na východ, pevně rozhodnut dostat
se z Říma. Po půl hodině toho mám dost, fabriky, pusté pláně, motoresty, na Via Perestiana je devět benzinových pump těsně za
sebou, auto za autem, sedám na autobus a vracím se do města. Z Via A. Togliatti (v římských knihkupectvích prodávají Mein Kampf
i spisy L. I. Brežněva) znova pěšky až na Via
Appia Antica. Nezapomenutelný zážitek - úzká
dlážděná dráha, roubená prachstarými zdmi.
A po dláždění si to hasí stovky antických fiatek a císařských autokarů air-conditioned
(průjezd 35 aut za minutu). Vzdám se ten den
podruhé, autobusem jedu ke Colosseu a odtamtud domů.
.
výlet
Jako milovník
mystifikace
vymyslel Pavel
fingovaný
pohled, který
zaslal otcovu
příteli
do Brazílie,
aby jej poslal
Anně.
noční Rio
68
do Brazílie
Přítel měl
ale obavu
pohled poslat
samostatně,
raději jej vložil
do obálky
a přidal
vysvětlující
pohlednici.
Salerno
12. srpna 1981
Vjezd do Salerna po železnici je nesmazatelným zážitkem. Stále jste v kopcích, svah
s tunelem a najednou se před vámi otevře obrovský záliv, hory příkře spadají až k moři
a v nich je vklíněno a vytesáno město. V první
chvíli si myslím, že se z té krásy dočista
zblázním.
V Salernu večeřím, pak posedím na samém
konci navigace, slunce právě zapadá za jakýsi
rozeklaný štít s velikým kostelem na temeni.
Jdu pěšky do Eboli, deset hodin večer,
hustý provoz, těsně před Eboli se vracím.
Noční rychlík je narvaný, sedím na podlaze
v chodbičce, ráno o půl čtvrté v Římě, strašná zima, rychlík Řím – Torino a konečně mohu
spát.
.
14. srpna 1981
Hodinu spím v čekárně, pak ve vlacích. Jakmile se rozední, spát nelze. Jsme v horách a nevím, ze kterého okna koukat dřív. Na kdejakém
kopci je hrad nebo kamenný kostelík, z pohádky do pohádky, hory jsou stále strmější, vesničky schoulené na jejich úbočích, stále nicotnější, už to snad ani nejde výš a najednou
je tady průrva, urbanisticky řečeno průhled,
a jako zjevení šlehačkový dort, majestátný
bílý štít, proti nemuž jsou dosavadní obři zakomplexovanými trpaslíky.
Sedím na úpatí Mont Blancu a počítám peníze. Lanovka stojí čtrnáct tisíc lir, vím, že se
sem už víckrát nedostanu, ale realita je neúprosná. Svezu-li se lanovkou, nedostanu se
odtud. Mračna turistů, aut, barů a chat mi
pobyt stejně znepříjemňují, vracím se do
Courmayeur a jedu do Turína.
Moře, sníh
a velkoměsta
II. část
Dobbiaco
16. srpna
Po čtyřech dnech jsem opět spal v posteli.
Verona, exchange office. Zažívám první
italskou hádku. Paní pokladní rachotí jako
kulomet na svého šéfa, fronta nefronta, ten
ji uklidňuje, pak se dohřeje a spustí taky.
Lidí přibývá a ti dva na sebe štěkají, ohromně se bavíme, někteří však reptají, italienische schweine, slyším jistého tlusťocha, po půl
hodině se dovídám, že šeky mi nevymění, navíc
jsem je už podepsal, banky zavřené, je sobota a já mám tisíc lir na hotovosti a náladu
pod psa. Ztrácím jakoukoliv chuť si prohlížet kostely, jediný snímek, který si z Verony
odnáším, je zkrabacená plakátovací plocha s vlajícími cáry papíru.
17.–19. srpna
Krajina je úžasná, vesničky ozářené sluncem
vypadají jako kýčovité hračky. Jdu pěšky do
Wahlen, každý dům je zde hotel, turistů neubývá, ptám se na pátera Špidlíka, nikdo nic neví.
Konečně záchrana, Frau Agnes je hospodyní na
faře, vede mě dál, strýc přichází za půl hodiny, konečně klid a mír.
Je zde český farář, Agnes, strýc, já a vídeňský archeolog. Přechází se plynule z jazyka
do jazyka, těžkopádně uplatňuji své zbytky
angličtiny, jsem z toho babylonu dočista
vedle, na některé anglické otázky odpovídám:
si... éé... ja... éé... da... éé... YES!, českého faráře se italsky ptám, kde je záchod,
strýc je obdivuhodný, spatra překládá vtipy,
které si vykládáme, padá na mě tíseň z vlastní
neschopnosti.
17. 8. Jsme zahlceni literaturou, jen
namátkový výčet: čtvrtměsíčník Studie,
Slovenské hlasy z Říma, Vinculum, Nový život,
Společenství, Zprávy ČSKO, Zvon, dětská příloha měsíčníku Nový život, Radar, Academia
Christiana, Hlas sv. Cyrila a Metoděje, Zpravodaj. „Ať už nepíšou!“ volám na strýce a sám jako
vůl píšu a píšu a píšu...
18. 8. Jaké štěstí, říkám si, že nejsem zajatcem apriority. Jaké štěstí, že nesoudím,
abych nebyl souzen. Ten prostinký človíček,
který se tak těžce vyjadřuje, je největší odborník na hebrejštinu, ten tlustý sedlák,
co zadrhává v řeči, je rektor univerzity, ten
vysoký pán v teplákové bundě, který se skoro
pořád směje, hovoří čtyřmi jazyky najednou
a je zbožňován malými dětmi, je můj strýc,
či prastrýc. Je úžasné, jak mnoho ví a jak
jednoduše dokáže všechno podat. Nic si nezapamatuju, jsem barbar, ale už není možné
neuvěřit, neboť zde je víc než cokoliv či
všechno, blábolím.
19. 8. Prohlížím si komiks, ve kterém přepadení indiáni zoufale křičí:
ALAARM! Bleichgesichter űberfallen uns!
dopis Anně – bez začátku a konce, oblíbená Pavlova hříčka
.
20. srpna 1981
Mohu začít bilancovat. Po mnoha podnětných
rozhovorech s mnoha chytrými lidmi mám
o Itálii názorný obrázek. Ve vší stručnosti
lze říct, že v Itálii se žije velmi jednoduše a lacino, že v Itálii je strašná drahota,
že Itálie je humanistický stát, že v Itálii
je humanismus navždy ztracen, že v Československu umíráme hladem, že v Československu
je podstatně vyšší úroveň než v Itálii, že
pouliční žebráci jsou líní a lživí, že jsou
praví, že je zde strašný nedostatek bytů,
zoufalá stranickost, že čeští exulanti mají
tendenci všechno kritizovat, že Italové jsou
či vlastně vůbec nejsou, že katastrofa je
blízká a že Italové jsou jediný národ, který
umí žít.
That’s all, my friends.
Paradoxní je důvěra v Ameriku, která vyznívá
z úst všech, obdiv a úcta vůči americkému způsobu života – americká televizní lež.
Po dvaceti dnech pobytu vím skoro stejně
tak málo jako předtím. Názorů extrémních již
nedbám, protože kontradikčnost je všeobecná
a chtěná u všech. Co je pro mne rozhodující,
ti obyčejní lidé jsou stejní jako u nás, dobrosrdeční a otevření, poctiví a hrozně milí,
mladí kluci zde nehřímají na pionýrech,
ale na půllitrech japonské značky, na sobě
trička s anglickými nápisy, z okna slyším
Dire Straits, hrají karty s jinačími obrázky
a úplně stejnou dámu, velmi málo zpívají, ve
vlaku jsem mnohdy jediný, kdo si zpívá, často
si také v prázdném vlaku přisednou, rozhovory jsou úžasné. Nepotkal jsem v kteroukoliv
dobu jediného opilce, jediného špinavého
hároše androše, až na Boloňu jediného narkomana. To, že se zde i muži drží kolem ramen
nebo jsou do sebe zavěšeni, není teploušství,
ale spíš mentalitou daná samozřejmost, život
mi zde připadá klidnější a vyrovnanější,
spěchá se zde maximálně pro radost z pohybu.
Jinak se Italové dělí na dvě hlavní skupiny,
první z nich sedí v nějakém baru Tavola
22. srpna 1981
Cafola, Zidorade apod., druhá je obsluhuje,
skutečně výjimkou je člověk zaobírající se
něčím jiným.
Poslední den v kapitalistické cizině.
Poledne. Vídeň, v kostelích odbíjejí poledne. Obědvám v parku housku se šunkou a Coca-Colu. Jsou zde neuvěřitelně drzé a velké
vosy, jdou po Cole i po šunce, jenom houska
je nijak nefascinuje. Lezou mi po rukách
a cucají zbytky mastnoty, lezou mi po housce
(a několik jsem jich málem snědl), po rtech,
do uší. Snažím se s nimi experimentovat, zabalil jsem šunku tak, že existuje jen jeden
komplikovaný příchod, zatím ho žádná nenašla,
ale snaží se.
Mám nový, téměř východní zážitek s meditací – nejvýznamnější modlitbou východního
způsobu – dýcháním a tepem. U mne dýchání
a kroky, stále ke slunci. Ne jako slunečnice, neboť za sluncem je třeba vidět cíl
vyššího stupně. Princip spočívá v tom, jít
třebas (a nejlépe) celý den a stále směřovat
ke slunci, přitom však dodržovat zákonitosti
již dané, využívat cest již vybudovaných, neboť nejdeme sami. A pravdou je, že ne každá
cesta, byť by vypadala sebevýhodněji, je ta
pravá. Často mě vedla na scestí nebo úplně
opačným směrem, často jsem musel vidět hodně
daleko dopředu, abych ze dvou zdánlivě si
rovnocenných vybral tu správnou, a když jsem
vybral, nezbyla než víra, že je to cesta pravá. Víra pomáhá i tam, kde je situace beznadějná, když – jda za sluncem – skončil jsem
na jednom mysu ze všech stran obklopen vodou
a hle, k pilíři hřmící estakády nad mou hlavou se přimykalo úzké schodišťátko – Jákobovi
z nebe opět žebřík snesen jest – to platí pro
každého.
Vídeň
.
23. srpna 1981
Jít za sluncem. Nic z okolních dějů nechť mi
neuniká, ale to hlavní ze zřetele nepouštím,
ač často k ústupkům nucen jsem, neb zákony
striktně dodržuji, často se ulice se mnou vychýlí, nevadí, když člověk světlo na paměti má
a zpět k němu se navrací.
Neděle. Poprvé mi ujel vlak, zaspal jsem
spěšňák z Ostravy – hlavního do Opavy – východ. Včera jsem vydržel jít slunci vstříc
jen asi do tří hodin odpoledne. To už jsem
byl sedmnáct kilometrů od Vídně, pokračování
v cestě za sluncem by mě dovedlo zpátky do
Alp. Rakouské vesnice se neliší od našich,
jsou trochu upravenější. Není zde už taková
pohoda jako v Itálii, lidé si člověka, oděného v modré trenýrky a zpívajícího falešným
hlasem neznámou řečí, prohlížejí podezíravě
a nesouhlasně. S nápisy Verboten se setkávám
na každém kroku.
Večerní Vídeň. Kráčím po okružním bulváru,
vyfotografuji tři Japonky s radnicí (na jejich žádost a jejich fotoaparátem), nějakému
dědovi na otázku: „Was ist das?“ odpovídám
stručně: „Rathaus“ a neodpustím si ješitnou
poznámku: „Ich bin aus Tschechoslowakei und
ich weiss das,“ hlavně proto, jak rychle mě
německy napadla. Setmělo se a ve městě vybuchl ohňostroj reklam, Mariahilfe Strasse
je po Turínu druhý reklamní zážitek, už je
pozdě a já věren svému orientačnímu smyslu
neomylně kráčím přímo na nádraží Südbahnhof
s malou odchylkou sto dvaceti stupňů. Zajímají mě hlavně kina, je jich tu spousta,
zpravidla dvě až čtyři v jednom, program
je vzácně shodný. Rozlišuji v zásadě čtyři
typy: destruktivní komedie, destruktivní
sprosťárny, destruktivní destrukce a absolutní kraviny (mj. také ještě stále živý
James Bond 007, Tarzan a spousta dalších lumpáren). Některé porno je až nechutné, francouzsko-německý koprodukční film Něžné...,
už nevím co, zatahuje do filmu i děti, fotografie jsou víc než výmluvné, poprvé vidím
Opava
dětskou pornografii ve filmové podobě. Na jeden jediný film, za který bych peníze dal,
narážím až ve čtvrt na deset večer: 2001
Vesmírná odyssea... Škoda.
Po celodenním duchovním zážitku však nejsem schopen pocítit svoji obvyklou zlobu,
spíš jen slabý pocit studu nebo trapnosti
za všechnu tu živočišnou poživačnost. Mám
skvělou náladu, zpívám si písničky s improvizovanými nápěvy i texty, v devět hodin (půl
hodiny před odjezdem) zjišťuji, že jsem úplně vedle, dávám se správným směrem, zpívám si
Blíž k Tobě, Bože můj a přidávám k základnímu nápěvu osm nových slok, jednu vroucnější
než druhou, tři minuty před odjezdem vstupuji
do vlaku, v prvním kupé se ptám:
„Excuse me, please, is this place vacant?“
„Ano, jedno je tu volné,“ říká paní česky
a zřetelně.
„Thank you,“ odpovídám mechanicky, posléze
sám dojat svou setrvačností. Hranice, opět
šaškárna, prolézání pod vagóny, po prohlídce
nás zapečetili, nikdo z vlaku nemůže ven,
v Břeclavi každý vagón málem sešrotovali, jak
byli diví po nějakém tom hašiši. Celní prohlídka je tvrdá, avšak zájem se soustřeďuje
výhradně na Poláky, kterých je tu spousta
a každý si odváží dvě tuny věcí. Bál jsem se
o svá čtyři kakaa a pán naproti mně si veze
čtyřicet kazet do MG, opět je zima, jsme
doma, dávám si horkou kávu v bufetu Ostrava hl. n. a všechno je děsně normální
a běžné...
A až vám bude kdokoliv včetně mne vykládat
něco o Itálii, nevěřte mu ani slovo.
Ahoj Ani dnesniho podvecera cesta
povede me veselim tesim se na tebe
pavel
Po návratu
z Itálie Pavel
zapíchl
školní
chmelovou
brigádu
v Postoloprtech
a 25. srpna se
rozjel za Annou
do Veselí.
Příjezd ohlásil
telegramem.
79
srpen
Nedokončená
sci-fi povídka
z konce
léta 1981
o Adamovi
a Evě
a jejich setkání
s Bohem.
80
Ve středu odpoledne Adam otevřel poslední
plechovku Coca-Coly, zapáčil kovovým klíčkem,
udělalo to pluf a sss.
„Na.“
Eva posunkem odmítla.
Vlažná tekutina žbluňkala v hrdle, dva, tři,
šest doušků a rty ne a ne se odtrhnout.
„Vážně nechceš?“
„Jen pij.“
Posadil se vedle ní. Dřevěná bedna zapraskala.
„Co je to s tebou?“
„Víš... Ale nic.“
Pokusil se ji obejmout. Neohrabaně, jako
vždycky. Rychle vstala.
„Udělám něco k jídlu.“
Prázdnou plechovku položil k ostatním sto
šedesáti v rohu místnosti. Číslo sto šedesát
je zvoleno zcela náhodně, stejně jako Coca-Cola. Ani Adam nemusel být Adamem, což on
naštěstí nevěděl. Stál pod oknem a zíral ven.
Šedé mračno nad jeho hlavou mohlo být stejně
tak modrou oblohou jako zeleným pršipláštěm.
Eva – nebo taky Anna, Shirley, Yoko, Isabel
– otevřela nějakou paštiku. Chleba dílem
zplesnivěl, dílem ztvrdl.
„Pomodlíme se.“
Stáli nad dřevěnou bečkou a schýlenými
hlavami téměř zakrývali strop. Pozoroval ji,
zatímco jeho rty odříkávaly slova modlitby.
Vždy se celá rozzářila, zvětšila, ztrácela se
z dohledu.
„Došlo nám pití,“ pravil Adam mezi dvěma
slovy.
„Máme jablka nebo fíky nebo cokoliv jiného.“
„Co máme?“
A ticho.
První dny, když se vzpamatovávali z šoku,
ještě ušly. Vědomí, že se zachránili téměř
zázračně z jisté smrti, určilo jejich cíl.
Dovlekli sem ze všech možných končin balíky
konzerv, pečiva, ovoce a limonád.
„Evo...“
„No?“
povídka
„Nechci znova začínat s tím, že jsme nejspíš poslední a jediní...“
„Přece jsem ti řekla, že...“
„Já teď myslím něco jiného. Budeme muset
ven.“
Tohle tedy věděli od začátku. Eva se všemožně vyhýbala rozhovorům o budoucnosti, o jejich
společné budoucnosti, tvrdošíjně ulpívala v zažité setrvačnosti, doufala v zázrak. Zakryti
pár metrů pod zemí živořili Adam a Eva již
čtyřicet nebo šedesát dnů, zatímco venku zuřilo peklo. Ještě třetího dne se obvyklý soumrak snesl ve čtyři odpoledne, to když slunce
umíralo za věžákem ANNA. Následujícího dne zářilo nerušeně dál, věžák ANNA už neexistoval.
Šestého dne zašustil na okenním skle poslední
potkan, jedenáctého dne... ale tohle je zcela
nepodstatné, myslel si Adam, zatímco jeho ruka
třímala pero jako meč (ona to byla nejspíš obyčejná tužka, ale kde je rozdíl mezi básníkem
a lhářem).
„Budeme muset ven!“
Čtyřicet nebo padesát či šedesát dní. I když
pomineme technickou stránku problému, stál
Adam na bedničce od jablek nebo fíků. Šedesát
nebo čtyřicet dnů je maximum. Už teď trpěli
klaustrofobií a ponorkovou nemocí. Už teď
strávili dlouhé hodiny přecházením po místnosti pět krát pět metrů, už měli za sebou dny
nevraživého mlčení po malicherných hádkách.
Eva zmateně rozhodila ruce.
„Ještě máme jídlo, ovoce, vzduch...“
Zapomněl, co vlastně chtěl napsat dál, čárka
zůstala jako stvrzenka jeho neschopnosti.
Věděl, čeho se Eva bojí. Věděl, že pevně věří
v pomoc zvenčí, že čeká, až na sklo zaťukají
něčí ruce a ozve se něčí hlas.
„Půjdu sám,“ pravil pokud možno klidně,
„zůstanu tam deset minut a vrátím se zpátky. Následky se projeví během dvou tří dnů.
OK?“
Vlastně je to strašlivá fraška, psal Adam,
zatímco vklíněn mezi dva trámy uvolňoval šrouby okenního světlíku. Venku může být dvacet
81
82
rentgenů, nebo taky dva tisíce. Podal Evě poslední šroub. Chytla ho za ruku.
„Prosím tě...!“
Pohladil ji po tváři a vědomí mužské nadřazenosti a síly prodchlo jeho duši. Tahle literární omáčka, mumlal si tiše a okno pod tlakem jeho rukou skřípalo a sténalo. Do tváře
ho udeřil závan čerstvého vzduchu. Bože, co
jsme to dýchali těch šest nebo sedm týdnů?
„Adame, nechoď tam!“ volala.
Adame, nechoď tam, prší tam. Dětský popěvek
mu provlál hlavou. Vzepřel se rukama o okenní
rám, noha našla oporu v zrezivělé skobě, gradace, gradace sípěl se zaťatými zuby a skulil
se do prachu.
„Nezapomeň zavřít okno,“ pravil člověk sedící na vyvráceném stromu,„vítr ti tam
nažene spoustu svinstva.“
Adam se zdvihl ze země a setřásl ze sebe
cihelnou drť. Nemůžu z toho přece dělat jen
dialog, říkal si a jeho oči se trmácely po
vykrvácené krajině, klopýtly přes trosky,
sutiny a zvratky, jež země postupně vyvrhla
ze šklebících se ran. Poezie, zašklebil se,
a zadržen v řetězech nejistoty a strachu,
oslovil neznámého:
„Člověče, kdo jste?“
„Říkej mi ELLI.“
Země nepovstala a nebe nepokleslo, aniž by
chóry andělské děkovnou píseň hlaholily či
zápalné oběti a hořící louče dotyčný okamžik
případně konkretizovaly, aniž by Adam pocítil
dar ducha. A tak jsa všemocným světlem u vytržení, zíral, kleče u nohou Otce svého. O kus
dál se zhroutila cihelná zídka. Obláček prachu
a klid. Adam si olízl rty (nikoliv vyprahlé,
ale měl tento ohavný zlozvyk z dětství). S jistotou mohu říct, napsal Adam, že intenzivně
přemýšlel. Už to vypadá jako schizofrenie, pokračoval, s tím, co ho zrovna napadlo, opomíjeje
skutečnost, na které byl tak či onak zainteresován, touha po originalitě, psal, nás žene ke
stále komplikovanějším, strašnějším, abstraktnějším literárním formám a stylům. Co na tom,
že tomu nikdo nerozumí, hlavně že jsme moderní,
původní a noví.
„Posaď se a můžeš mi tykat,“ přerušil neznámý slibně se rozvíjející tok myšlenek.
Adam si sedl na okno a mechanicky opakoval
otázku:
„Kdo jste?“
Usmál se. Podle všech pravidel záhadně, ale
v zájmu historičnosti – to psal Adam – a pravdy pouze dobrosrdečně.
„Jsem Bůh, ale můžeš mi tykat – fakt.“
Další možnost pro velkolepé drama zůstala
trapně nevyužita. Vím, co bych měl, škrábal
Adam, popsat tvář a oděv člověka, který tvrdí,
dejte slepci štětec a výsledek bude tentýž.
Moc se ti to nezdá.
„Nevěříš mi,“ konstatoval Bůh, „ale to nevadí! Zkus na chvíli zapomenout, jak nejlépe
by ses vyjádřil a které pravidlo syntaxe se
pro tuto větu nejlépe hodí, přestaň si lámat
hlavu s přívlastky a metaforami.“
Tu ho Adam přerušil uvozovkami nahoře.
„Naštěstí jsem nezávislý na uvozovkách,“
pravil Bůh, „čas kvapí a ty ho znehodnocuješ
dětským vzpouzením se.“
„Dobrá,“ uklidnil se Adam, „můžeš mi nějak
dokázat, že to, co tvrdíš, je pravda?“ Ani
na okamžik nezapochyboval o božství neznámého, nicméně problém byl jinde, jak pravil
Bůh.
„Tobě nestačí, že tomu věříš, že?“
Téměř se zarděl radostí nad pregnantním
vyjádřením svého traumatu.
„Nikdy mi to nestačilo, a právě vědomí, že
je to tak, že to tak být musí a že je to správné, mě deptalo nejvíc.“
(...)
Ve stejné době,
tj. na konci
srpna
a v prvních
zářijových
týdnech,
pomáhal Pavel
své sestře
dokončit
diplomovou
práci.
83
sen
Tohle snad ani nebyl sen, ale něco mezi
proroctvím a apokalypsou. Pamatuji si to až odprostředka, kdy jsem stál na terase své vily
a se zvrácenou nezaujatostí pozoroval probíhající boj. Šedohnědý flák pole, suchý podzimní stesk s holomrazy a nevýraznou oblohou. Lidé
se bezmocně potáceli po zmrzlých hroudách, koně vybíhali z lesa, samí svalnatí hřebci, vzpínali se na zadních nohou, oblaka páry z jejich
těl byla pouze tušit. Koně obkličovali hloučky
bezradných lidí, kteří už neměli síly se bránit. Vše se odehrávalo v neskutečné dálce, měl
jsem tedy dost času.
Blahořečil jsem své dávné prozíravosti,
s jakou jsem vybudoval tajný kumbálek v přízemí, jehož jediný vchod však vedl podlahou
prvního patra. Kdo se pohyboval pouze v přízemí, neměl o jeho existenci ani tušení. Ve spěchu jsem uvolnil krátká prkna z podlahy.
Nejméně jeden kůň už obcházel kolem domu.
Představa, že dveře i všechna okna zůstaly dozajista otevřené, násobila pocit strachu.
Z domu už nebylo úniku. Vklouzl jsem do
úkrytu a zevnitř se pokoušel podlahová prkna
opět osadit. Křečovitě jsem škubal dřevěnými
deskami, které do sebe nezapadly a mezi
nimiž zůstávaly široké mezery. Hrůza, která
mnou zalomcovala při pomyšlení, že koberec
zůstal odhrnutý a vše bude okamžitě jasné, je
slovy nepostižitelná.
Dům se chvěl šelestem zvuků a škvírami
mezi prkny jsem zřetelně zahlédl obrys
neskutečně mohutného hřebce s rozevlátou
hřívou, rozkročeného nad provizorně zakrytým
otvorem do kumbálu. Nebyl jsem schopen jediného pohybu. Zmítán strašným strachem o svůj
život a vědomím, že on je v právu, fascinovaně
jsem hleděl, jak buší kopyty do podlahy, která
se beznadějně rozpadá...
Pozn.: Sen typu „Hirošima“. Jeho největší
přínos oproti realitě spatřuji v tom, že
navozuje zcela reálný pocit v situaci hodné
literárního zpracování, leč zcela abstraktní,
a tudíž neprožitelné.
září
Syntéza strachu a vědomí vlastní viny, kdy
jsem v jediném okamžiku pochopil to, co už
nyní nedokážu reprodukovat. Zkuste si to
představit, sebe sama v tmavém kumbálu,
podělaného strachem, před trestající spravedlností v podobě vzpínajícího se hřebce.
A promítněte si to do skutečnosti, jejíž myslitelný, i když nepravděpodobný extrapolační
důsledek sen ještě předstihl. Vědomí, že on je
v právu a já se zbaběle ukrývám před spravedlností, že jsem celý život věděl, že k tomu
jednou musí dojít, že se musí nabažit, že naše
vina je nepromlčitelná.
vlaky se courají spadaným listím
nedělní kalhoty
nedělní myšlenky
nedělní sliby
lidé se snášejí
ze schůdků k zemi
jejich tváře vraždí
naději moji
mám čtyři nové stíny
od Slunce, Měsíce, týdne
a vlastní radosti
ten poslední je nejmenší
kde je déšť mocí
záznam snu
ze září 1980
nebo 1981
(rok neuveden)
báseň z téhož
období
dopis
Milá A.,
noc
před první
nedělí
měsíce září
ticho a tma
86
dopouštím se neuvěřitelného činu a píšu Ti
dopis bez jakékoliv přípravy, aniž mám ujasněnou představu, jak bude dlouhý a o čem
vlastně chci psát nebo spíš co všechno musím
vynechat, abych Tě moc nenudil. Je sobota
večer, dům spí, jen moje sestra si ještě ničí
oči a duši nad románem Elsy Trioletové Nikdo
mě nemá rád... a zrovna teď zhasla.
Deset minut jsem přemýšlel nad tím, jak
začít další větu, vždy jsem považoval dopisy
za stejně hodnotnou součást literatury jako
klíčové romány. Naštěstí nemusím spěchat,
spát se mi nechce a navíc mám příjemného společníka v plném pekáči skvělého švestkového
koláče, který zřejmě nedožije rána.
Abych se konečně dostal k věci: Tvůj kratičký dopis z minulého týdne ve mně utrhl
lavinu, z níž jsem po několika dnech usilovné
dřiny vyhrabal několik neurovnaných myšlenek,
které se Ti pokusím sdělit.
„Všichni máme stejnou možnost milovat,“ ...
houby máme stejné. Teda vlastně ne, to jsem
nechtěl napsat, protože to sám nemůžu vědět,
jenom si myslím, že každé takové prohlášení
je velmi nebezpečné. Zásada rovnosti lidí na
základě kterékoliv jejich schopnosti se vždy
stává zdrojem křiklavých rozdílů mezi lidmi,
neboť při jejím uplatňování v tomto světě je
už velmi snadné komukoliv dokázat, že se tak
či onak své schopnosti zpronevěřuje, že například ani zdaleka nemiluje tak, jak by mohl,
kdyby jen trochu chtěl.
Nemáme stejné šance, v žádné oblasti myšlení a cítění, a právě proto musíme pro
všechny žádat stejná práva v tomto životě
a toužebně v ně doufat v životě věčném.
Stejná práva – nikoliv však povinnosti.
V tuto chvíli se po zemském povrchu batolí
čtyři a půl miliardy misantropů, misogynů,
sadistů, masochistů, komunistů, vegetariánů,
albínů, muslimů, leváků a jiných úchylných
jedinců lidského rodu. Než tento dopis dočteš, tak jich přibude další tisícovka. Ani
dva z nich nemají pravděpodobně své schop-
Anně
nosti stejné. (Ta moje nešťastná cizoslovná
mánie, odpusť, můžeš, můžeš-li.)
Misantrop je člověk, který nesnáší lidi,
misogyn má chorobný odpor vůči ženám, sadista chce trýznit a masochista trpět, komunista je člověk, který se chorobně domnívá, že
pomocí velkých ideálů nadobude velkého koryta, vegetarián, stižen přemírou lásky k životu, zuřivě odmítá jíst maso, ale i nadále
požírá chudinky ředkvičky, muslim je vyznavač jediného pravého náboženství islámu a po
smrti půjde do nebe, zatímco všechny nevěřící
psy spravedlivý Alláh uvrhne do Džehenny.
„Bůh nestvoří dvě osoby stejné...“ (Moody)
– a my všichni jsme si rovni ne schopností
milovat, ale schopností b ý t m i l o v á n i .
To je právě nejúžasnější – jsme lidi a v tom
jsme stejní, že rozeznáme své bližní od
psů a koček, jsme lidi a všichni jsme milováni právě tak b e z v ý h r a d n ě , jak většina
z nás nikdy milovat nedokáže. Jenom ve svém
zavazujícím společenství jsme si rovni.
Jedna hodina v noci, vykoupal jsem se
a spolehlivě zapomněl, co jsem hodlal psát
dál. Snad právě to, co mě napadlo zrovna ve
vaně: že schopnost milovat je tím vůbec
nejcennějším, co může v člověku vyrůst. Že
to může vyrůst jen díky jiným schopnostem
a vlastnímu přičinění, je nabíledni.
Lásku k lidem je třeba osvobodit od našich
vlastních názorů na ně. Nemůžeme přece své
bližní milovat na základě pochybného postulátu „směnné hodnoty člověka“. Láska, kterou
je nutno jakkoliv zdůvodnit, není láska,
povinnost lásky není láska. Prvním předpokladem lásky je potřeba lásky. Nemilujeme své
bližní, protože je to obhájené společenské
pravidlo, ale protože potřebujeme a chceme
je milovat, ať už jsou plešatí, brýlatí nebo
šišatí.
Druhým předpokladem lásky je d ů v ě r a (třeba
mezi otcem a dcerou – promiň, ještě mě to
trochu hryže, ale už dám pokoj). Láska bez
87
Pavel si text
v několika
verzích napsal
do sešitu a pak
jej přepsal
do čistopisu.
88
důvěry je sterilní a bezmocná, je to jen
„slovní nádivka“ do patetického projevu.
Třetím ze spousty jiných předpokladů lásky,
podle mne největším, je o t e v ř e n o s t .
Otevřete brány hradeb kamenných..., musíme
důvěřovat /věřit/, abychom se mohli otevřít
– v y j í t v s t ř í c , aby láska k nám sestoupila.
Základním rozměrem lásky je p o r o z u m ě n í .
Posledním rozměrem lásky je d o b r o .
Možná jsou to pro Tebe samozřejmosti, co
možná, docela určitě jsou to pro Tebe samozřejmosti, ale mne poznání, že láska je směřování k dobru, naplnilo nadšením, které chce
ven a kam jinam než do Veselí.
Láska je cesta, celé Písmo je jedinou
obrovskou výzvou k této cestě: „P a k p ř i j ď
a n á s l e d u j m n e .“ Nic víc. Žádné definice, žádní společní jmenovatelé.
A skoro každý se ptá: „Co dostanu za to,
že Tě mohu následovat?“, místo aby se ptal:
„Co mám činit za to, že Tě mohu následovat?“
Lidská přirozenost je natolik nevyzpytatelná,
že mám důvod obávat se, zda vůbec existuje.
Tak, a teď jsem se v tom utopil, taková pěkná
věta a vůbec se sem nehodí. Půl třetí a já ne
a ne se dobrat něčeho kloudného.
V červnu jsi mi napsala krásný a dlouhý
dopis, ve kterém mimo jiné píšeš, že je to
právě víra ve věčný život, která umožňuje
křesťanům jít po úzké cestě s radostí. Asi se
dopouštím strašného kacířství, ale podle mne
je tento přístup ze shora zmíněných otázek tou
otázkou první. Pravá víra si nenárokuje žádné
výhody ani zde, ani na věčnosti a já horoucně
věřím, že království Boží je pro všechny lidi,
co kdy žili a žijí, pro všechny milionáře, teroristy, lidojedy i sebevrahy, jinak se má láska k nim rozpadá v nic.
Vědomí, že v š e c h n y cesty vedou do království nebeského, mě nijak nemůže donutit,
abych sešel z té úzké, protože právě na ní
jsem poznal něco, před čím už nelze ustou-
pit. Ano, tady vlastně vidím jedinou možnost,
jak se připravit o království Boží, a tou je
v ě d o m ý s e b e k l a m . Nikdo nemůže přimět
člověka, aby viděl, ale patřící zrak nemůže
nevidět! Jedině ten, kdo naprosto bezpečně
vidí, a sám s o b ě nalhává slepotu, sám sebe
odsuzuje v nicotu. Ale věřím, že není člověka
natolik zpupného a že nakonec každý prohlédne, byť by to mělo být v okamžiku smrti nebo
i později.
A podle čeho budeme souzeni, to už opravdu
není naše starost. Nám nezbývá než jít cestou,
kterou známe, a věřit, že jsme ji pochopili.
Možná Tě zaujme následující jinotaj. Není to
kanonický text, ale apokryfní „tajné“ Tomášovo
evangelium. Ježíš v něm říká svým učedníkům:
„Jestliže neučiníte plodem, co tkví ve vašich
duších, pak to, co plodem neučiníte, bude vaší záhubou.“ Připadá mi to takové čistší jak
podobenství o hřivnách. Moje naděje ohledně
posledního soudu je však docela jinde a opírá
se o dva citáty z Janova evangelia:
nahoře stejný
text v rukopisu
a v originále
dopisu
„Aniž zajisté Otec soudí koho,
ale všecken soud dal Synu.“
/5,22/
„Nepřišel jsem, abych
svět, ale abych spasen
svět.“
/12,47/
soudil
učinil
A to, jak doufám, je vůbec největší milost.
Zříci se soudu, zříci se odplaty a trestu,
zříci se s p r a v e d l n o s t i a darovat lásku, l á s k u , neboť „kdo přijde sem, má po
trápení“ (Traven). Ubohá hrstka by obstála
před spravedlivým soudem, ale není na Zemi
člověka, který by nebyl hoden odpuštění.
Je tři čtvrti na pět, za půl hodiny půjdu
do kostela a jsem šťasten, že se mi podařilo
napsat pravdu: že nic víc než láska nemůže
být tady ani tam a že nic víc už není třeba.
89
S Annou se
pak sešli
10. září
na varhanním
koncertě
v Olomouci.
Nevím, kolik lidí je schopno si říci totéž, ale vím, že Jeho naděje je i mou nadějí
– nadějí ne ve věčnost, ale v dobro.
Nadějí, která se mění v jistotu, protože miluji Boha, svět a Tebe.
poznámka ze
sešitu
Září. Víc než dva měsíce jsou za námi a snad
všechny zdi jsou rozmetány. Jsem šťastný jen
proto, že jsi. Jsem plný tebe, jako je den
plný Slunce, mám tě rád a jsem si tím jist
a nechci už vůbec nic jiného, než abys mi
zůstala.
16. září se Pavel zapsal do dalšího ročníku,
pak odjel za Zdeňkem Pincem do Prahy,
kde nadšeně vyprávěl o Itálii. V dalším týdnu se
s Annou setkali v pondělí, pak pomáhal sestře
s diplomkou.
pozdrav
z Prahy
90
Ahoj Ani,
propedeutiku ani patologii nemají, ale
sehnal jsem pro Vaši maminku jízdní řád,
o který mě prosila. Dej jí ho, prosím, ode
mě k narozeninám.
Semestr jsem zakončil se srandovním průměrem: 1,307. Dneska odpoledne jsem se stavil
u sv. Ignáce a je mi blaze. Aničko, budeš-li
moci, přijď v pondělí k Tomovi trochu dřív –
třebas v pět.
Dík.
Pavel
z deníku
V úterý 22. září, po příjezdu z Opavy, šli společně s Annou do divadla na operu Dalibor, ve středu pak do filmového klubu. V září stačil Pavel přečíst svých obvyklých šest knih, rozepsat povídku,
napsat několik básní. Až zpětně si jen ti nejbližší
uvědomili, že za drobným zapomenutím, nechutí
k dříve dohodnutému programu, nezvyklou roztržitostí spolu se zkušeností z nájezdu neosvětleným autem na ulici a sděleními o potížích s StB
stála obava z blížící se konfrontace. Ale to byly
jen okamžiky studenta, který nadšeně vykládal
o své cestě do Itálie, veselý jako vždy, intenzivně pomáhal, kde bylo třeba, plánoval podávat informace Rádiu Vatikán i rozšiřovat zakázané knihy mezi spolužáky. Stýkal se s lidmi
kolem Charty 77, četl, psal a stále měl velký zájem o lidi a děje kolem sebe.
poslední
Pátečního rána
nechal Pavel
na kolejích
nezvykle
neupravený
vzkaz
přítelkyni.
V 11 hod. po
přednášce
odjel, podle
svých slov,
za babičkou
do Boskovic.
Pak už ho
nikdo z přátel
neviděl živého.
92
vzkazy
Pavel v pondělí
5. října 1981 na
mši už nepřišel,
jeho přítelkyně
se ho snažila
sehnat, ale ani
v Praze nebo
Opavě nebyl.
Na kolejích mu
v úterý 6. října
nechala dopis.
Po shromáždění
dostupných
fakt i svědectví
se zdá, že smrt
byla způsobena
jinou osobou
se vztahem
k Státní tajné
bezpečnosti.
Obecnější
příčinou smrti
je pak vládnoucí
režim, který
stavěl každého
svobodného
člověka
do role nepřítele
své vlasti.
94
Dne 10. října 1981 bylo na dně propasti Macocha objeveno tělo Pavla Švandy.
Vyšetřování, ve kterém v pozici náhodných
svědků vystoupilo několik spolupracovníků StB,
bylo rychle uzavřeno a na základě pitvy stanovena příčina smrti sebevraždou. Rodině bylo
doporučeno, aby se ve vlastním zájmu o věci
dále nešířila, protože vzhledem k předchozímu
pobytu v cizině a ochraně státu se věc předává
Státní tajné bezpečnosti k šetření. Dle tvrzení
některých příslušníků proběhlo ještě vnitřní
šetření na Krajské správě StB v Brně. To však
žádné zavinění smrti Pavla Švandy neshledalo.
Žádné písemné dokumenty se nezachovaly.
Přátelé z disentu byli od počátku přesvědčeni
o zásahu StB do Pavlova života, pro jiné zůstala
jeho smrt nevysvětlitelná. Rodině zůstala nezhojitelná rána, blízcí přátelé se neodvažovali
zaujmout nějaké stanovisko. Vždyť právě Pavel
velmi odsuzoval předčasné závěry a unáhlené
reakce, vždy zdůrazňoval, že věci nemusí být
jen takové, jak se jeví.
V pozdějších letech někteří příslušníci StB
vyhrožovali desítkám kontaktovaných osob, jestli
nechtějí skončit v Macoše.
... Uprostřed zevní poloviny přední plochy levého stehna je šikmo zprava nahoře doleva dolů
uložena povrchní oděrka měřící 4,5 x 0,5 cm.
V dolní polovině při vnitřní ploše zadní strany
levého stehna je kruhovitá fialově prosvítající
krevní podlitina měřící v průměru 10 cm. Na
levém nártu je příčně uložená tržnězhmožděná
rána zasahující do podkoží dlouhá 1,9 cm. Kosti
hlezenního kloubu jsou roztříštěny a v tomto kloubu vykloubeny. Měkké lební pokrývky rozsáhle
prokrvácené, potrhané, v týlní krajině pronikající
rozsáhlou ranou. Lební klenba i spodina jsou rozdrceny a to tak, že lební klenba je odlomena od
spodiny v rovníkové rovině, navíc je rozlomen šev
šípový a lambdový. Lební spodina je zcela roztříštěna na velké množství drobných nepravidelných úlomků. Tvrdá plena potrhaná, měkké pleny
rovněž potrhané, mozek rozdrcený, rozsáhle prohmožděný, zčásti vyhřezlý z lební dutiny navenek
rozsáhlou tržnězhmožděnou ranou uloženou
v týlní krajině. Spodinové tepny jemné. Hrudní
svalstvo rozsáhle potrhané a prokrvácené; hrudní kost rozlomena ve výši třetího páru žeber.
V hrudních vacích a v osrdečníkovém vaku, který
je potrhaný, je větší množství volné krve. Plíce
volné, rozsáhle prohmožděné a prokrvácené,
mnohočetně potrhané na všech lalocích od rozlámaných žeber. Sliznice průdušek bledá, povleklá krví, ...
z pitevního
protokolu
vzpomínky
Vzpomínka
Josefa
Adámka,
brněnského
tiskaře
a disidenta,
signatáře
Charty 77,
otce
dvanácti dětí,
odsouzeného
v roce 1981
za výrobu
a šíření
náboženských
tiskovin.
96
1. října 1981 po šesté hodině jsem viděl Pavla,
milého, usměvavého mladého člověka, naposled.
Byl jsem na večerní eucharistické liturgii u nás
ve čtvrti – pod hvězdárnou. Vrátil jsem se právě
z našeho procesu olomouckého, který se pořádal
jako zajímavá komedie u olomouckého soudu
ve dnech svatého Václava a svátku nebeské
hierarchie Michaela, Gabriela a Rafaela.
„Pavle, jak bylo v Itálii?“ – „Fantastické, strýcu,
fantastické, já přijdu v úterý a všechno vám budu
vyprávět...“
Stále vidím jeho rozzářený obličej, ale nezvykle vzrušený – jako v očekávání něčeho neblahého. Snad jsme si řekli ještě nějaké slovo a Pavel
už utíká na tramvaj. „Musím jít,“ jsou jeho poslední slova, která jsem od něho na této zemi
slyšel. Pavel, vynikající student architektury,
nadějný budoucí obhájce a tvůrce urbanistiky
opravdu lidské, tvořené pro lidi, pro člověka,
který musí žít v tomto mraveništi lidském – v moderním městě.
Pavel musel zemř ít...
Sám snad řekl své Anně, že se jako by jeho
život dovršuje. Předtucha?
Spěcháme. Míjíme kolem sebe duše těch, kteří čekají na naše slovo, zůstáváme dlužníci Slova.
Kdy splatíme dluh?
Ale Pavel jej splatil. Dal nejvyšší splátku – svůj
život. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává
svůj život za své přátele. A tak jej dal i Pavel –
z jeho krve už jistě vyrostlo mnohé semeno,
mnohý plod.
Život není čas, život není pobyt na místě, život
se skládá ze setkání. Setkal jsem se s Pavlem
poprvé a naposledy krátce před jeho smrtí.
Dohodli jsme se předtím dopisem, že mě najde
v horské vesničce jižního Tyrolska, kde jsem
býval v letních měsících. Ale nebyl jsem právě
doma, když přijel. Našel jsem ho o něco později,
když už klidně večeřel. „Tak to jsi ty? A jak ses
tu vlastně domluvil?“ (Pavel neuměl německy.)
Farská kuchařka, stará Tyrolačka, nepustí snadno nikoho do domu a neudělá mu jen tak na
pohled večeři. Ale tentokrát to bylo opravdu
„na pohled“. Řekla mi, že se mně Pavel tak
podobá, že hned pochopila, o koho tu asi jde.
Nato jsme pobyli spolu asi tři dny v horách.
Rozhovory byly bez úvodů, jako kdybychom se
už po léta znali. Hlas společné krve? Snad, ale
zjistili jsme, že máme mnoho společných zájmů
a postojů. Říkám výslovně „postojů“, přístupů
k otázkám, ne „názorů“. Pavel byl totiž v kvasu
myšlenek a pronášel úsudky, o kterých věděl,
že s nimi nebudu souhlasit. Měl pak strach, aby
mě neurazil nebo abych ho nepovažoval za mluvku. O čem jsme mluvili? Pochopitelně o všem,
co přišlo na jazyk: o rodině, o domově, o režimu
a vtipech, které kolují, o Itálii, o jeho cestě, o jeho
práci, o architektuře, o umění... Ale vždycky se
to nějak svezlo na filozofii a teologii. Pavel totiž
nedovedl sbírat fakta jako taková, okamžitě je
promítal do vyšší perspektivy. Bohužel mu na to
nestačila ani slova, ani pojmy. Proto vášnivě diskutoval. Z těchto rozhovorů, které jsme spolu
vedli, bych chtěl zachytit jenom tři pohledy.
Dva výrazy působily Pavlovi zvláštní potíže:
„relativní“ a „subjektivní“. Mladí idealisté přirozeně touží po absolutní pravdě, jediné pro všechny,
Vzpomínka
Tomáše
kardinála
Špidlíka,
katolického
kněze a jezuity,
profesora
na Papežském
orientálním
institutu
v Římě,
autora mnoha
publikací,
zvláště
o spiritualitě
východních
církví.
97
vždycky platné, za kterou by stálo za to se obětovat. Ale od koho ji vzít, když slyší ve společnosti, ve které žije, tolik různých názorů a upřímní
lidé jim věří. Není tedy všecko, co se tvrdí, relativní a subjektivní? Velcí myslitelé, jak je známe
z dějin filozofie, prodělali většinou v mládí periodu skepticismu, pochybovali o všem. Ale toho se
Pavel právě neuvěřitelně bál. Odpovědět si na
své pochybnosti ještě nedovedl. Tušil však, kudy
jít, aby mu vzešlo světlo. Poznal jsem to z toho,
že dával přednost výrazu „subjektivní pravda“
před „relativní“. Podvědomě cítil, že pravda
nemůže být oddělena od živého člověka, subjektu, že se nemohou lidé obětovat pro nějakou
abstraktní ideologii. S pravdou se tedy musíme
setkat v živých lidech, v „subjektech“, v osobách,
které milujeme, a ne v prázdných argumentech.
Najdeme-li ji pak v osobě Ježíše Krista, v důvěře
k němu, tehdy se ta „subjektivní“ pravda stane
i absolutní, věčně platnou.
Druhý postoj, který Pavlem zmítal a který jsem
naopak já u něho nesmírně ocenil, bylo jeho
antinomické vyjadřování. Snadno něco řekl, co
potom popřel a obrátil. Když jsem ho na to upozornil, začervenal se a snažil se zoufale smířit ta
dvě tvrzení. Nedostatek logiky? Ani zdání! Myslel
velmi logicky. A právě proto se snažil dostat do
rozumné formule to, co cítil intuitivně. Nedařilo
se mu to. Potřeboval by ještě víc času, aby se
smířil s tím, co jsem u něho tak obdivoval: rostoucí vytržení nad tajemstvím nevyslovitelným,
přesahujícím lidské pojmy a slova.
Pochopitelně jsme hodně mluvili o víře. Chodil
s námi na všecky modlitby, ale trochu furiantsky
se chtěl pochlubit svým agnosticismem, nedůvěrou k dogmatickým tvrzením kněží. Pak však měl
vzpomínky
strach, že řekl víc, než je pravda, proto se opravil: „Obdivuji věřící jako osoby, ale nemám rád
kombinaci křesťansko-komunistickou, vyjádřenou
v neomylných formulích.“ Myslel, že se o to budeme přít a že mu budu odporovat. Nedovedl se
hned vzpamatovat, když jsem mu řekl, že s ním
souhlasím. Pak jsem od něho slyšel pěknou odpověď na otázku, proč se mu věřící líbí. „Proto, že
zřejmě vidí víc, než jsem schopen vidět já.“ Ale
pak už on zas neodolal a zeptal se mě přímo, co
si o něm myslím. Také jsem mu to hned bez
okolků řekl: „Budeš ještě tvrdit všelijaké hereze
v zápalu diskusí. Ale žádná ti nepůjde od srdce,
protože toužíš po tom, abys viděl, co vidí víra. To
pak je semeno života, které den ze dne poroste.
Kromě toho máš skromnost, aby ses opravil,
a máš postoj k pravdě, který ti to ulehčuje.“
Kdepak bych to byl tušil, že ho právě tento
postoj k pravdě bude stát život! Když mně došla
zpráva o jeho tragické smrti, když o tom psal
i cizí tisk a spojoval zprávu s mým jménem, když
jsem dostával soustrastné dopisy, často jsem se
musel zamyslet, jak správně odpovědět. Koho
litovat? Sebe, který jsem viděl chlapce jednou
a naposledy? Matky, příbuzných a přátel, pro které je to rána těžko zhojitelná? O tom se nepíše
cizím lidem. Proto jsem obyčejně poznamenal,
že je mně líto národa, který se připravil o někoho,
kdo by byl dorostl do velkého myslitele a pravděpodobně umělce. Ale svou smrtí dorostl do člověka Božího, a to musím umět ocenit právě já.
Se svým
prastrýcem se
Pavel setkal
asi 60 dní před
svou smrtí, na
faře v italském
Dobbiacu.
99
vzpomínky
Socialistický
svaz mládeže,
hodnocení
studenta
Jaromíra
Hanušky
Velmi lehce zapadl do našeho kolektivu, kde zastával pozici oblíbeného studenta s dobrými studijními výsledky. Dle úsudku svých spolužáků měl
veselou, družnou povahu, avšak co se týče
soukromého života, byl velice uzavřený. Své
spolužáky zcela zřetelně převyšoval. Nikdy
nesklouzl na platformu nadřazování se, spíše
lze hovořit o skromnosti, ke které jej však mohla
dovést poměrně špatná ekonomická situace
v jeho rodině. V kolektivu byl považován za
studenta s výjimečnou inteligencí, kterou však
nikdy neusměrňoval do oblastí pro něj nejvýhodnějších. To ale nevylučuje jeho nespornou
cílevědomost. Zůstal u většiny svých blízkých
přátel nepochopen.
Jiří Buček
Pavel byl pro mě takový člověk neklidu. Když
jsem si byl sebou moc jistý, vyburcoval mě.
Petr Heteša
Pavel nikdy nebyl pochopen. Ale to ani nešlo.
Jsem jeden z těch, co nikdy nevěřili na zásah
StB, který by dokázal dodatečně zmýtizovat
Pavlovu existenci na tomto světě. Lemův Futurologický kongres ho uchvátil. Jeho filozoficko-kybernetické kombinace mu byly velmi blízké
a doslova se v nich rochnil. A tak zatímco
Hollywood se pokusil až po čtyřiceti letech od
vydání Lemovy knihy převzít jeho myšlenku
kybernetického pseudosvěta ve velkofilmu
MATRIX, Pavel ji už před těmi pětadvaceti lety
rozvinul ještě o dva a půl řádu dále než sám Lem.
Ale ne proto, že by té Lemově teorii tak věřil,
ale prostě jenom jako hříčku. Pro mě byl Pavel
vždycky velmi zvláštní organismus, podivuhodná
myslící struktura, která se ocitla ve špatném
čase a na špatném místě. Když jsem ale pak
100
přemýšlel konkrétně, kde by pro něj bylo to
správné místo a ten správný čas, byl jsem najednou v koncích.
Pavlova existence byla popřením všech mých
totalitních životních návyků. Věci, které dělal
a říkal, se prostě neříkaly a nedělaly, pokud
člověk chtěl, aby to s ním dobře dopadlo. A pak
ta jeho ochota pochybovat o naprosto čemkoliv
a současně zvídavost, ochota pomáhat i pochopení pro druhé a smysl pro srandu...
Ivo Ondračka
Když mu přátelé říkali: „Pavle, proč jsi nezůstal
v Itálii?“ i předtím, na obavy nejdražších, odpovídal: „Nikdy nemůžu udělat nic, co by komukoli
z mých blízkých způsobilo zármutek a bolest.“
Anna
Ondračková
Standu zhruba ve stejnou dobu sbalili do auta
a jeli s ním na Blansko, na Macochu, a ptali se ho,
jestli toho nechce nechat, jestli chce dopadnout
jako Pavel Švanda. Standa říkal, že to bylo takové zvláštní, že s tím byl smířený, myslel si tak
z devadesáti procent, že ho tam hodí, no ale pak
odbočili a zastavili v lese, tam ho zmlátili, polili
páchnoucí kyselinou máselnou a najížděli na něj
autem.
Evžen Adámek
Prudce vedle mne zastavilo auto, řidič otevřel
dveře, jako by se chtěl zeptat na cestu, a když
jsem se k němu naklonila, někdo do mne strčil
tak, že jsem spadla na sedadlo. Člověk zezadu
zabouchl, nasedl a auto se rychle rozjelo. Na můj
dotaz, co se děje, třetí člověk zezadu říká: „A co
takhle malý výlet na Macochu?“ Když jsem začala otevírat dveře, že vyskočím, uklidnil mě, že se
nic neděje, že jedeme jenom na Leninku.
Eva Malaníková
101
doslov
Životopisné údaje
Pavel Švanda vyrůstal v prostředí intelektuální rodiny, kde se hodně
četlo, hrálo ochotnické divadlo, diskutovalo, rodiče měli přátele v zahraničí. Jednou o sobě řekl: „Víš, vždycky jsem toužil stát se spisovatelem.“
V třinácti letech se pokusil o první povídku a pak se rozepsal – za dva
roky to bylo přes třicet literárních útvarů na více než šesti stech stranách A5. Sám si o nich poznamenal, že „z drtivé většiny jsou to
blbosti“, ale k některým nápadům se později vrátil a přepracované dal
přečíst přátelům. Byl k sobě velmi kritický a většinu svých prací si
nechával pro sebe.
Nadaný, literárně zdatný a ambiciózní žák si ale nakonec zvolil praktickou průmyslovou školu stavební. Poklidné zrání mu v patnácti letech
přetrhla náhlá smrt otce (nešťastná náhoda při opravě rodinného domku). Od té doby byl jediným mužem v rodině a snažil se chybějící roli
nahradit.
Zajímal se prakticky o všechno mimo sport. Fascinovala jej zejména
doprava. Vymýšlel si jízdní řády na fiktivních železničních tratích, zpaměti uměl nakreslit tramvajové a trolejbusové linky všech větších měst
Československa. Nadchl ho urbanismus a rozvoj měst. Miloval statistiky, ročenky, vyhodnocování nejrůznějších údajů; třeba od čtrnácti let
si pravidelně každý měsíc zapsal přečtené knihy. Byl vášnivý čtenář.
Za následujících osm let a dva měsíce jich přečetl 883, tj. průměrně
9 knih měsíčně. Občas si vlastní četbu vyhodnocoval, např. podle žánrů (převažovala sci-fi) nebo podle zemí původu (převažovala anglosaská literatura). Později si také do kalendáře poznamenával čas strávený
se svou dívkou.
V roce 1978, po absolvování průmyslovky, byl přijat na Fakultu
architektury VUT v Brně. Na vysoké škole se začal okruh jeho zájmů
ještě rozšiřovat, zabýval se filozofií, ekologií aj. Na konci prvního ročníku souhrnně formuloval své postoje v tzv. filozofii nepraktického života
– negoismu. Mezi spolužáky byl oblíbený, známý jako srandista a ironik,
ochotně se zúčastnil každého experimentu i každé zajímavé akce.
Velmi rád se seznamoval s novými lidmi, vlastně cíleně vyhledával přátele, od kterých mohl získat další zkušenosti a poznatky, které se zase
snažil aktivně uplatnit. Intenzivně se zapojil do přípravy fakultního
časopisu a stal se ikonou redakční rady. Časopis ovšem ani po roce
příprav a zásadní autocenzuře nezískal povolení k publikaci. Místo toho
pak vydal svůj vlastní časopis, který v jednom exempláři „náhodně“
objevil na lavici a dal přečíst spolužákům. Po konečném zákazu časo-
102
pisu pomáhal v A klubu, vytvořeném redakční radou, který pořádal
akce pro studenty – antidiskotéky, koncerty, promítání starých filmů.
Ve druhém ročníku se seznámil se studentem Jiřím Galuškou, který jej
přivedl do společenství evangelické mládeže, k farářům Brodským
v Hrubé Vrbce. Zde se setkal s přednášejícím filozofem a chartistou
Zdeňkem Pincem. Za ním také začal pravidelně jezdit do Prahy, poprvé
o prázdninách v roce 1980. Původně měl vlastně nastoupit na brigádu
pod heslem Studenti Pražskému hradu, ale po setkání s Pincem brigádu
předčasně ukončil, na kolejích jen přespával a chodil studovat a diskutovat. Setrvávat na brigádě mu připadalo jako ztráta času. V třetím ročníku se začal hlouběji zabývat architekturou, vydal (v jednom exempláři)
Manifest architektury druhé generace (A2G), který diskutoval se spolužáky a následně rozpracoval v Manifestu dvouapůlté generace (A2,5G).
Na jaře 1981 začal rozpracovávat dezurbanizační teorii komunit.
Původně ji chtěl realizovat v rámci studentské vědecké odborné činnosti,
ale protože pro ni nenalezl na škole pochopení, začal více spolupracovat
s odborníky z oblasti Charty 77.
Na podzim 1980 jej spolužák Jiří Buček seznámil se skupinou katolické mládeže, která se scházela po bohoslužbách v Brněnských
Ivanovicích. Zde se také poprvé viděl s Annou, do které se později
zamiloval. V zimě 1980 byl na horách společně s chartistickou mládeží. Nové podněty zpracovával literární formou a zapisoval si je do silných školních sešitů, některé pak pro své přátele a známé přepisoval
na stroji. Některé, zvláště provokativní úvahy, ukazoval jen jako anonymní dílka, která se mu se samizdatem náhodně dostala do rukou
(např. Poznámky k poznámkám).
V únoru 1981 se v tramvaji setkal s Annou, kterou pozval na akci
A klubu, a pak se spolu začali intenzivně stýkat (měsíčně spolu strávili třicet až šedesát hodin). Anna jej přivedla do rodiny Josefa Adámka,
katolického disidenta a aktivisty, signatáře Charty 77. Zde pravidelně
přepisoval na stroji samizdatové texty. Kromě toho stále hodně četl,
ale řadu méně přínosných aktivit musel vypustit (A klub), protože už na
ně nezbýval čas. V roce 1981 se obvykle dvakrát třikrát týdně viděl
s Annou, každou středu chodil přepisovat k Adámkům, jednou dvakrát
do měsíce jezdil do Prahy za Z. Pincem, dvakrát do měsíce domů za
maminkou, občas alespoň trochu vypomáhal v A klubu, pracoval na
teorii komunit a ve volných chvilkách psal (mimo úvahy se pokoušel
i o poezii) a samozřejmě si plnil své studijní úkoly, aby si udržel stipendium jako významnou pomoc rodinnému rozpočtu. V průběhu druhého
semestru roku 1981 se účastnil dvou tajných eucharistických setkání –
103
v Novém Hrozenkově a v Babicích u Brna. Byl velmi kritický nejen vůči
sobě, ale i vůči svému okolí, vášnivě diskutoval, zamýšlel se nejen nad
stávajícím režimem, ale i nad odporem vůči němu, nad civilizací, zamýšlel se nad odsunem Němců i nad dalšími tématy, o kterých nebylo
dobré mluvit.
Již dříve, na podzim 1980, si společně s pěti spolužáky podal žádost
o devizový příslib na studijní cestu za památkami do Itálie. Devizový
příslib zcela nečekaně obdržel jen Pavel, v žádosti jím původně napsaný účel cesty – individuální turistika – byl přeškrtnut a rukou přepsán
na návštěvu příbuzného (jeho prastrýc Tomáš Špidlík, u nás známý
z pravidelných náboženských relací Rádia Vatikán, byl knězem v Římě). Písemně si s ním dohodl ubytování v českém poutním domě
Velehrad a po letní povinné projekční praxi vyjel na desetidenní pobyt
do kapitalistické ciziny. O své cestě si psal soukromý deník Moře, sníh
a velkoměsta. Využil možnost prodloužit si na velvyslanectví pobyt
o dalších deset dní s tím, že si ušetřil peníze na delší pobyt. V Římě
mimo jiné navštívil i Rádio Vatikán (dovezl podrobné zprávy o procesu
s J. Adámkem, otcem F. Líznou a dalšími z okuhu tajné náboženské
tiskárny Logos). Rozhodl se posílat do rozhlasu zprávy z domova
a mezi přátele distribuovat zakázanou literaturu. Itálie ho nadchla, ale
více než památky jej zajímal život jako takový. Měl řadu adres na známé osobnosti v zahraničí (např. V. Bělohradského v Janově), ale v horkém srpnu se mu je nepodařilo zastihnout doma. Z Říma odjel na faru
do Dobbiaca, kde se setkal se svým prastrýcem kardinálem T. Špidlíkem, farářem F. Michalčíkem, otcem K. Vránou a dalšími osobnostmi
katolického exilu a také se spoustou nových podnětů.
Do republiky se vrátil 23. srpna a na několik dní se rozjel za svou
milou do Veselí nad Moravou. V posledních srpnových dnech odpočíval
doma, přečetl pět knih a psal. V polovině září se nechal zapsat do třetího ročníku, potom navštívil Z. Pince v Praze. Zdálo se, že dozrává k řadě významných životních rozhodnutí – o své ideové orientaci i o volbě
partnerky. V září zřejmě rozepsal další povídku. Pravidelně se vídá
s Annou a dost času věnuje pomoci sestře při dokončování a přepisování její diplomové práce. I spolužáci si všimli, že měl stále méně času,
takže pro něj netypicky nestíhal školní docházku. Někteří se domnívají,
že už v prvním školním týdnu mohl být poprvé kontaktován StB z důvodů své cesty do zahraničí i rozsáhlých styků s řadou zajímavých osob.
Ve škole se jednoho spolužáka ptal, jestli byl po návratu z ciziny kontaktován StB, jinému se svěřil s předvoláním na StB.
104
Poslední dny Pavlova života
O víkendu byl Pavel jako obvykle doma u maminky, zdržel se až do
pondělí (pro ročníkovou práci potřeboval zjistit nějaké údaje v Opavě).
V úterý navštívili spolu s Annou operní představení Dalibor. I ona si
u něj všimla neobvyklé roztržitosti. Ve středu šli do filmového klubu na
film Anna a vlci. Setkat se měli nejpozději další pondělí. Tento, možná
následující večer si ještě zapsal do deníku šest přečtených knih v měsíci září (poslední Bible a český národ) a spočítal čas strávený s Annou
v září. Také si spočítal celkový společně strávený čas od okamžiku, kdy
spolu začali chodit – za 7,5 měsíce (od 18. února 1981) spolu strávili
429 hodin, což činilo 7,5 % celkového času. Ve čtvrtek po dopolední
vojenské katedře naznačil spolužákovi, že jej ohrožovalo rozjíždějící
se auto se zhasnutými světly a dvěma muži uvnitř a že má problémy
s StB. Rozhoduje se nedodržet základní pravidlo disentu, totiž neprodleně informovat co nejvíce přátel o svých kontaktech s StB. Pavel
takové sdělení chápal jako násilný zásah do jejich osobního života,
nechtěl je zatáhnout do vlastních problémů. („Těch několik let mě
přivedlo k poznání, že tento reálný svět, námi chápaný jako jediná skutečnost, nelze lidskému svědomí nutit.“) Ve čtvrtek odpoledne se snad
ještě stavil na kolejích za Annou, ale návštěvy nebyly povoleny a vrátné studentky nevyvolávaly. Večer se náhodně viděl s panem Adámkem
(který se právě vrátil z procesu s rozsudkem dvaceti měsíců vězení)
a dohodli se na společné schůzce v úterý dalšího týdne. V pátek
2. října 1981 se ráno před školou nebo po ní stavil na kolejích u Anny,
ale opět se mu ji nepodařilo zastihnout, a tak jí jen nechal vzkaz, úpravou i opakováním slov prozrazující spěch (možná i úzkost): „Aničko,
strýček by byl rád, kdybychom k němu v úterý přišli. (Slávek taky).
Prosím Tě, přijď v pondělí k Tomovi nebo někoho pošli, jestli můžete
budete i v úterý moci. Ahoj Pavel.“ Ze školy odešel dříve, po desáté,
nechal se podepsat na přednášce, narazit si stravenky na pondělí
a odjel – dle svého udání za babičkou do Boskovic. Od té doby jej již
nikdo ze spolužáků a přátel neviděl živého.
Od pondělí se jej snažila sehnat Anna. Domnívala se, že odjel nečekaně do Prahy. Jiný spolužák, když jej po osobní rozmluvě nezvykle
dlouho (týden) neviděl, si pomyslel, že už není. Najednou mu jeho svobodná a velmi aktivní existence v totalitním režimu připadala prostě
nemožná. Následující sobotu, 10. září 1981, byl Pavel nalezen mrtev na
dně propasti Macocha. Jeho smrt, jakož i její brutalita, byla nečekaným
šokem pro všechny.
105
Řada Pavlových přátel se domnívá, někteří na základě vlastní zkušenosti, že v pátek měl s StB plánovanou schůzku, která byla ukončena jeho nečekanou smrtí. Mohla to být „nešťastná náhoda“, příliš brutální zásah
při dlouhém výslechu, když vyšetřovatelům došla trpělivost. Na konfrontaci se Pavel dlouhodobě připravoval, očekával, že jednou přijde. Někteří si
myslí, že k smrtelnému úrazu došlo v místnosti při výslechu, který se
mohl protáhnout do pozdních nočních hodin, jiní zase, že se to stalo při
nájezdu auta, kdy Pavel byl rozhodnut se nepoddat pudu sebezáchovy
a svůj osud ponechat plně v rukou vyšetřovatelů. Mrtvola byla pak opatřena řeznými ranami na rukou (typickými ovšem pro leváka, neznalého anatomie, což Pavel nebyl) a v noci z 2. na 3. října 1981 svržena do propasti.
Pro spolužáky, kteří nebyli seznámeni s jeho aktivitami, byla jeho
smrt nevysvětlitelná, pro lidi z disentu, zvláště katolickou mládež opírající se o zkušenosti z vlastních rodin, to od počátku byl násilný čin StB.
Úřední vyšetřování bylo ukončeno po dvou měsících. Závěr, který se
opíral o výsledky pitvy, zněl: sebevražda. Vyšetřovatel nechal StB prověřit jeho přítelkyni Annu a pak pozůstalým sdělil, že sám vyšetřování
zastavuje, ale s ohledem na Pavlovu zahraniční cestu je postupuje
v zájmu ochrany státu k dalšímu vyšetřování StB.
Dle pozdější výpovědi jednoho pracovníka StB následně proběhlo
vnitřní vyšetřování na Krajské správě StB v Brně, které údajně vyloučilo účast StB na Pavlově smrti. O tomto vyšetřování se nezachovaly
žádné písemné doklady a nikdo si nic nepamatuje. V dalších letech
bylo několika disidentům vyhrožováno smrtí v Macoše. Pozůstalí a lidé
z disentu byli přesvědčeni o zavinění smrti StB. Nejbližší přátelé
s ohledem na rodinu a Pavlovu zásadu o všem pochybovat celou věc
nerozšiřovali, a tak do disentu pronikly jen zjednodušené zprávy. Když
se později ukázalo, že Pavel Švanda nebyl černobílým zaníceným bojovníkem protirežimu, ale svobodnou osobností s kritickými výhradami
vůči sobě i světu kolem (vládnoucí moci i disentu), řada z nich ve svém
přesvědčení znejistěla.
První objektivnější vyšetřování začalo probíhat od dubna 1990.
Ukázalo se, že kolem vyšetřování smrti Pavla Švandy se pohybovalo
více osob spolupracujících s StB. Mimo teoretické spekulace se nepodařilo nalézt důvody k sebevraždě. Vyšetřování bylo odloženo s tím,
„že není možné jednoznačně konstatovat, že došlo k sebevraždě,
a současně se nepodařilo zjistit a zajistit důkazy umožňující zahájit
trestní stíhání“. Další šetření prováděl Ústav pro dokumentování zločinů
komunismu. Rovněž bez výsledků.
106
Redakční údaje
Literární pozůstalost Pavla Švandy obsahuje asi tisíc rukopisných
stran A5 – prózy, poezie a odborných (architektonických či filozofických) textů. Pavel považoval i dopisy a sny za součást své literatury.
Většinu prací chápal jako literární rozcvičky, často psal, aby si sám
utřídil myšlenky. Třeba ho napadla zajímavá věta a on napsal celou
úvahu. Jen asi dvacet až třicet prací prošlo přísnou autocenzurou, přepsal je na stroji a dal přečíst přátelům. Tyto práce, ale i třeba dopisy
Anně si připravoval v několika rukopisných konceptech a velmi si dával
záležet i na jejich grafické úpravě.
Jen malá část toho, co napsal, je datována. Ve snaze utřídit dochované texty bylo nutno vycházet především ze svědectví přátel nebo
pořadí záznamů ve školních sešitech, kam si mnohé myšlenky i souvislé texty vpisoval. Pavel ovšem jako by tušil pokusy o uspořádání
pozůstalosti a s ironií jemu vlastní s oblibou psal na volné listy do starších sešitů. Také se rád vracel k starším pracím, dopisoval je a upravoval. Jako milovník statistik, ročenek a vyhodnocování všeho druhu si
pečlivě vedl deník přečtených knih, deníček svých schůzek s Annou
i hlavních společných akcí.
První přepisy pozůstalosti pořídili spolužáci Vláďa Křížek a Petr
Heteša krátce po Pavlově smrti. Další přepisy prací pořídila Anna
Horňáčková.
První výbor „Fragmenty z pozůstalosti“ vyšel v samizdatu (nakl.
Lesspress, Jiří Galuška, 1984). V samizdatovém časopisu Host byla
v roce 1985 otištěna úvaha Poznámky k poznámkám, která vyvolala
rozporuplné a spíše negativní reakce čtenářů, v dalším čísle byla otištěna část jeho písemné pozůstalosti. V roce 1990 vyšel rozsáhlejší článek
Radomíra Malého v Lidové demokracii, následně vycházely články
v denním tisku u příležitosti různých výročí. Kolem roku 1993 se problematikou podrobněji zabýval Pavlův jmenovec, spisovatel Pavel Švanda
(náhodná shoda jména, dne a měsíce narození). Výsledkem vlastního
šetření byl rozsáhlý článek do Lidové demokracie, natočení videopořadu
se záznamy rozhovorů s rodinou a pamětníky a přednáška pro veřejnost.
Pavlův příběh byl 16. 7. 2006 vysílán na Rádiu Česko v pořadu s názvem Příběhy 20. století a následně byl v roce 2009 publikován v knize
„V komunismu jsme žít nechtěli“ (Adam Drda, Mikuláš Kroupa,
nakl. Rádioservis 2009), ČT1 uvedla 5. 1. 2010 v rámci dokumentárního
cyklu Přísně tajné vraždy díl „Odsouzen k sebevraždě“.
107
Tento výbor vznikal v letech 2003–2010, kdy byla přepsána většina
Pavlových prací z období vysokoškolského studia. Texty byly chronologicky seřazeny a dány do souvislostí s různými životními událostmi.
Takto uspořádaná pozůstalost je zveřejněna na internetových stránkách
www.pavelsvanda.wz.cz. Kniha „Slunci vstříc“ zahrnuje texty obsahově
nejzajímavější, přičemž u některých z nich, z důvodu jejich značné
došlo k významnému krácení.
Duchovní vývoj Pavla Švandy
Velmi nadaný, ambiciózní mladý člověk si od šestnácti let začíná uvědomovat strnulou tvář soudobé společnosti, poznamenanou hlubokým
rozporem mezi oficiálně hlásaným obrazem naší existence a každodenní realitou. Pavel se seznamuje s různými filozofickými postoji a poznává jejich ohraničenost. Výsledkem je jeho negace všech pokusů
o vyjádření skutečnosti, včetně relativismu. Zformuloval si vlastní filozofii – negoismus. Jejím cílem je nezkreslené a nepředpojaté poznání
světa takového, jaký je. („Je mi souzeno hledat pravdu, s jejímž poznáním se dá šťastně žít.“) Pavel přijímá svou osobní odpovědnost za tento svět a současně si činí právo negovat vše, co se mu nelíbí. („...jenom
já jsem vinen..., a proto budu remcat, remcat, remcat.“) Intelektuální
negace, i ve svém nejtvrdším vyjádření, vede u Pavla Švandy ke zvýšené citlivosti, v reálu pociťovaném nadšení ze života v jeho nevyslovitelnosti a mnohotvárnosti. Při hledání jej ovšem hodně provokuje
sebestřednost některých současníků. I ostré diskuse a polemiky jsou
u něj spojeny s osobním zájmem o druhého, ochotou komunikovat na
jakékoliv úrovni přijatelné pro jeho partnera. („Dá se říct, že mírně
dementní pracovník technických služeb má jinou hierarchii hodnot než
kandidát věd. Potíž je v tom, že oba jsou ve svých stavbách spokojeni,
přičemž kandidát věd je dík svému rozhledu znepokojen duchovní
úrovní konzumenta a hodlá ji změnit, aniž by měl čímkoliv podloženo,
že jeho sféra není stejně tak konzumní.“)
V roce 1980 se seznamuje s duchovním ovzduším Charty 77, především s fenomenologií E. Husserla a J. Patočky. Stále intenzivněji
si uvědomuje svou osobní odpovědnost i ve veřejném životě totalitního
režimu. Oficiální režim – dle svých tezí – přešel od období diktatury
k socialistické demokracii, kdy vyžaduje od každého občana pravidelné vyjádření loajality jako podmínku seberealizace jednotlivce ve
společnosti. Tento vývoj u Pavla ústí v rozhodnutí voleb se neúčastnit
a rovněž akceptování faktu, že budoucí konfrontace s režimem je
108
nevyhnutelná. („...naše vina je nepromlčitelná...“) Stále naléhavěji vnímá význam vlastního nepokřiveného svědomí a duchovní čistoty.
(„Jedině ten, kdo naprosto bezpečně vidí, a sám sobě nalhává slepotu,
sám sebe odsuzuje v nicotu.“) Současně stále více zdůrazňuje nutnost
dodržování zákonů. („...často k ústupkům nucen jsem, neb zákony
striktně dodržuji ... cesty vybudované dodržuji, neboť nejdu sám.“)
Právě v porušování zákonů samotným režimem byla jasně viditelná
jeho nezákonnost. („Paradox Hnutí občanské iniciativy se projevil
v tom, že existujíc na půdě plné zákonnosti a legality, žádalo totéž po
státu. Reakce státu, která byla vysloveně protizákonná, stejně dosvědčila absurdnost celého systému – systému zákona se dovolávajícího
a zákon porušujícího.“)
Pavel odmítal princip kolektivní viny, uplatňovaný na národech („I pokud
ctíme zákony nade vše, musíme si uvědomit, že morálka je vždy nad
zákonem.“) nebo skupinách, např. postih rodiny kvůli existenci ideologicky nevhodného příbuzného v zahraničí. Z toho důvodu si zřejmě
v závěru nechává pro sebe i informace o svých kontaktech s StB – aby
své blízké a přátele do těchto vztahů nezatáhl. Domníval se, že člověk
ani v tísni nemá právo nutit druhému své postoje, byť by byl sebevíce
přesvědčen o jejich oprávněnosti.
Vývoj od negace aktuální situace k řešení obecných problémů přesahujících režimy je patrný i v odborných pracích. Zatímco architektura
A2G komunikuje se svými obyvateli, neváhá provokovat, být i neúčelnou – aby na sebe upozornila, v pozdějších pracích hledá model
vytvoření srovnatelných podmínek pro rozvoj jednotlivce ze všech
civilizačních oblastí. („Pravda je ta, že nikdy nepůjde vytvořit stejné
podmínky a možnosti pro všechny. To však ještě neznamená, že se s ní
musíme smířit.“) Odmítá šablony a schémata – např. apriorní odsuzování panelové výstavby („Už ani slovo proti panelákům!...“).
V třetí etapě svého dospívání se Pavel Švanda setkává se světem náboženství, přesněji: zaujali jej věřící lidé. („K církvi mě ani v nejmenším
nepřitáhl katechismus Život v Kristu, ale světlo pramenící z lidí, církev
reprezentujících.“) I když je od dětství přesvědčen, že se lidé po smrti
nemohou jen tak ztratit, v dimenzích náboženského života dostávají
filozofické kategorie další rozměr. („Kdyby člověk žil věčně, a ne pouze
těch svých padesát či šedesát let, pak ano, pak by tou nejvyšší hodnotou, o kterou by mohl být oloupen, byl život a největším zločinem vražda, ale takhle, když musíme dřív nebo později beztak všichni zemřít,
109
dopouští se většího hříchu ten, kdo mi vezme smysl mého života, než
ten, kdo mi ohrožuje holý život.“) Postupně si vědomě buduje svůj
osobní vztah k Bohu („...uzavřel jsem s Bohem smlouvu...“), neváhá
s Ním diskutovat v povídce, nechává se Bohem vést i v situacích, kde
nevidí řešení. V závěru života formuluje svůj základní postoj („Z křesťanství jsem si odnesl prostý a jednoduchý názor, že lidem se nemá
ubližovat.“) a pokračuje dál k respektování druhého, k lásce k bližnímu
bez ohledu na jeho vlastnosti či přesvědčení, a to na základě rovnosti
lidí ve schopnosti být milován. Láskou nezdůvodněnou, vycházející
z člověku vlastní potřeby milovat a důvěřovat, láskou směřující k dobru
a zříkající se soudu, odplaty i trestu, zříkající se spravedlnosti. Z tohoto
pohledu je hledání viníků předčasně ukončeného života Pavla Švandy,
člověka vedeného Bohem, milujícího bližního, připraveného se všeho
zřeknout a odpustit, nepodstatné.
Pavel Švanda byl mezi svými současníky mimořádnou osobností. Stále
hledal intelektuálně rovnocenného oponenta, ale protože jej nenalézal,
intenzivně komunikoval s přáteli v oblastech jim blízkých a necítil potřebu s nimi hovořit o svém životě jako celku. Proto se jevil některým
současníkům jako trochu tajemný a nepochopitelný. Skutečným důvodem jeho zdrženlivosti byl intelektuální (ve skutečnosti celoživotní)
předstih, daný nejen přirozeným nadáním, životními zkušenostmi, ale
i mimořádnou pracovitostí a intenzitou bytí. Jako by cítil, že mu pro
jeho osobní růst nebude poskytnuto mnoho času. Jen ti nejlepší smí
zemřít pro Krista.
spolužák Ivo Ondračka
110
Obsah
1989
8
1981
9
Curriculum Vitae
12
Sci-fi povídka
14
Kdyby...
18
Svatební dar
19
Negoismus
20
Dopis Jirkovi
23
Architektura 2G
24
Architektura 2,5G
27
Budoucnost
28
Charta 77
30
Z Rudého práva
32
Komunismus
34
Informace o církvi
36
Adelheid
38
Báseň
40
Anna
42
A navrátí se prach do země, ...
50
Křesťanství
52
Itálie
55
Povídka Adam a Eva
80
Dopis Anně
86
Z deníku
91
Poslední vzkazy
92
Vzpomínky
96
Doslov
102
Pavel Švanda
Slunci vstříc
Výbor z pozůstalosti
uspořádal Ivo Ondračka.
Redakční úprava Marie Fišerová
Grafická úprava Ivo Ondračka
Vydalo v r. 2010 Nakladatelství Ondračka, Brno
jako svou první publikaci.
www.ondracka.cz
www.pavelsvanda.wz.cz
Vydání první
Náklad 1000 ks
Tisk: Integrovaná střední škola polygrafická, Brno
Počet stran 112
ISBN 978-80-254-7145-6