students-times-02

D
razí učitelé, milí studenti a vy všichni, kteří jste zavítali mezi naše
řádky,
už jen pouhý měsíc a pár dnů. Ano, brzy přivítáme dlouho očekávané
nejkrásnější období roku. Vánoce. 24. prosinci však předchází spousta
jiných - o nic méně milejších - okamžiků. Několik sychravých
listopadových dní, které budou jistě občas protkány loučícími se teplými
slunečními paprsky. Poslední z poletujících draků nad pestrobarevnou
krajinou. Advent. Mikuláš. Vánoční šílenství v přeplněných nákupních
centrech – jeho nepříznivci, přiznejme si, že alespoň ty koledy a první
slova Lennonova v písničce „So this is Christmas“ v nás vzbuzují ty
známé příjemné pocity. Mandarinky už nejsou letním podpultovým
zbožím, je jich dostatek pro všechny. Vánoční trhy provoněné punčem a svařákem. Počátky řad cukroví. Náš
neopomenutelný Mikulášský jarmek, o kterém se více dozvíte o pár stránek dál díky Lucce Šimarové. Horké
kaštany ve stáncích na náměstích. Vymýšlení dárků pro naše drahé a milované - pokud zmíněná aktivita ale
nepatří mezi vaše oblíbené, snad vám ji ulehčí Verča Baksová a její tipy. Očekávání. Mladší sourozenci, jejich
nedočkavé ujídání čokoládek z adventního kalendáře (pousmáli jste se, protože většina z vás je ujídá taky, i
když se za děti dávno nepokládáte, viďte?) a nekončící počítání dnů, které zbývají do onoho vytouženého dne.
První (snad) sněhové vločky. Reklama na Coca-Colu. Vůně jehličí. Slavnostní odhalení rukavic, šálů a čepic.
Rozsvěcování vánočních stromů. Ten nejvhodnější čas na čtení a sledování filmů, které máte v plánu už tak
dlouho – a pokud v zásobě nemáte nic, nechte se inspirovat recenzí „Hvězdy nám nepřály“, kterou pro vás
připravila Klárka Zůbková. Vánoční Vídeň a další velká města rozjasněná kilometry vánočních světélek. Horká
čokoláda s marshmallows a skořicí, která se stala populární už i u nás. „A tati? Bude mít ty velký zahnutý zuby
nahoru?“
Je to tak, dočkáme se. Ale nesmíme přitom zapomenout ani na významné události, které před 25 lety
probíhaly na území tehdejšího Československa a zapříčinily pád komunistického režimu. Žijeme přece na
témže území a měli bychom si uvědomovat, o jak důležitou (dnes už) součást historie se jedná.
Krásnou předvánoční atmosféru všem.
Obsah
STALO SE
Jak se studuje němčina v Regensburgu?
Leukémie – rozhovor s Petrou Slavíkovou
AKTUÁLNĚ
17. listopad
Jak se žilo po 17. listopadu 1989?
Daruj kostní dřeň
NAŠE CELEBRITY
Kluci z Jiu-Jitsu
CO SE CHYSTÁ
23. Valašský mikulášský jarmek je tu!
Pozvánka – Výstava fotografií studentek gymnázia
Pozvánka – T.O.P. CLUB
SOUTĚŽE
Soutěž mladých výzkumníků!
KVÍZ
Kterému učiteli se nejvíc podobáš?
TIPY A TRIKY
Tipy na vánoční dárky
Recept na dýňový koláč
Jak se studuje němčina v Regensburgu?
Již v březnu jsem se dozvěděla, že se díky Nadaci Livie a Václava Klausových zúčastním 2týdenního
kurzu německého jazyka v Regensburgu. V neděli 19. října jsem se konečně vydala na cestu směr Regensburg.
Je to malebné středověké město, které v minulosti zasahovalo i do našich dějin, a proto jsem tu také za dobu
mého pobytu viděla mnoho českých stop. Je zde spousta nádherných a významných památek. Například Dóm
Sv. Petra, Kamenný most nebo Walhalla. Po celodenní jízdě vlakem jsem konečně dorazila na místo a hned
první zkouška byla přede mnou - a to najít podle mapy byt mé hostitelské rodiny. Pobyt v hostitelské rodině mi
dal možnost nahlédnout do života německé domácnosti a také si o něco více procvičit jazyk. Mohla jsem
ochutnat německou kuchyni a poznat zdejší životní styl.
Přes týden jsem navštěvovala jazykovou školu Horizonte, která se nacházela přímo v historickém
středu města. Ve třídě jsem byla se spolužáky z celého světa - z Austrálie, USA či Kolumbie. Díky tomu jsem
také poznala tradice a zvyky jiných kultur. Samozřejmě jsem se především naučila lépe porozumět a reagovat
v němčině. Díky malému počtu studentů byl přístup naší učitelky velmi individuální a mohla se nám všem
intenzivně věnovat. Ve třídě vládla velmi příjemná a přátelská atmosféra, která také přispěla k tomu, že mě
škola velmi bavila.
Celý pobyt jsem si opravdu užila. Nasbírala jsem mnoho cenných zkušeností a poznala spoustu nových
přátel. Procvičila si němčinu v praxi. Jsem velmi ráda a vděčná, že jsem měla možnost se tohoto kurzu
zúčastnit.
(L. Martinková, OK)
Rozhovor s Petrou Slavíkovou
Leukémie je závažnou nemocí, která se objevuje kolem nás, aniž bychom si toho třeba všimli. I studenti
z naší školy měli letos v říjnu možnost se s ní blíže seznámit prostřednictvím přednášky a darovat krev. Do
registru dárců kostní dřeně od nás vstoupilo 38 žáků. To jsou další lidé, kteří můžou dát nemocným možnost
na lepší zítřky a zdravý život. Především proto vám přinášíme tento rozhovor s paní Petrou Slavíkovou (v
české i v anglické verzi), která tuhle nemoc prodělala.
Můžete se krátce představit?
Jmenuji se Petra. Narodila jsem se
v roce 1979 ve Zlíně, ale roku 1983
jsme emigrovali do Kanady, kde
jsme s rodinou žili 21 let. V roce
1994 jsme se poprvé vrátili do
České republiky, abychom viděli
naše příbuzné. V roce 2001, když
jsem zde byla znovu, jsem potkala
mého manžela. Tři roky jsme spolu
měli vztah na dálku. Při jeho druhé
návštěvě Kanady jsme jeli na výlet
do Britské Kolumbie do Skalnatých
hor, kde mě požádal o ruku. V roce
2004 jsme se přestěhovali do
České republiky a žijeme tu
šťastně deset let. Jako učitelka
angličtiny jsem více než sedm let
pracovala pro jazykovou školu
ONLY4 ve Zlíně.
Jak se máte dnes?
Dnes se mám dobře. Každý den je
jiný, ale momentálně se cítím
dobře díky pokroku medicíny. Už
netrpím třasem, což bylo pro mě
velice frustrující, protože jsme
nemohla pít kafe bez brčka a
protože mi jídlo padalo, dělala
jsem nepořádek a styděla jsem se
jíst na veřejnosti. Mnoho ostatních
nežádoucích projevů bylo
stabilizováno, takže se začínám
cítit trochu jako dřív.
Kdy vám byla leukémie poprvé
diagnostikována?
Poprvé mi byla leukémie
diagnostikována v květnu 2010,
bylo to devět měsíců po narození
dcery.
Kdy před touhle diagnózou vás
napadlo, že vaše tělo nefunguje
tak, jak by mělo?
Osm měsíců po Eliščině narození
jsem začala pociťovat únavu,
trpěla jsem bolestmi hlavy, ale
myslela jsem si, že je to
nedostatkem spánku, kojením a
malým množstvím výživy (málo
železa). Začaly se mi dělat modřiny
a taky červené fleky na těle. Na
mé narozeniny jsem byla se svými
přáteli a má bolest hlavy byla tak
velká, že jsem musela jít domů.
Dva týdny jsem se snažila bolest
překonat, než jsem šla konečně k
doktorce. Vzala mi krev a ještě ten
den mě poslala do Brna. Byl to
den, na který nikdy nezapomenu.
Co vám dodávalo sílu bojovat?
Mnoho věcí, ale především má
rodina, má dcera a manžel. Říkala
jsem si, že nikam neodejdu, že
budu žít, abych viděla svou dceru,
jak se vdá, a že se stanu babičkou.
Když se vám taková nemoc znovu
objeví, jde si vůbec ještě říct
„zachovej chladnou hlavu“?
Zajímavá otázka. Byla to má
prohlídka v červnu 2014, když mi
vzali kostní dřeň. Doktor mi zavolal
v srpnu a řekl mi, že byly
nezvyklosti v krvi, ale mohla to být
pouze laboratorní chyba, protože
začala nová procedura testování
krve. Vůbec jsem se nebála, jelikož
jsem se cítila dobře, začala jsem
být znovu aktivní, hrála jsem
volejbal a jezdila na výlety na kole
s manželem a dcerou, prostě jsem
se cítila skvěle. Na začátku září
jsme šla na nové testování kostní
dřeně a 23. Září, 20 minut před
mou první hodinu, mi zavolali
z Brna. Řekli mi novinky a já jsem
byla naprosto šokována,
ohromena a nemohla jsem jít učit.
Nešílela jsem z toho, byla jsem
smutná, protože jsem věděla, že
to znamená další rok života
strávený léčbou v nemocnici, že
budu naprosto vyčerpaná a už
nebudu tou osobou, co dřív.
Nebudu tu moct být pro mou
dceru, hrát si s ní, učit ji a být
dobrou manželkou. První věc, na
kterou jsme pomyslela, nebylo, že
bych mohla umřít, ale má rodina.
Přemýšlela jste o smrti?
Ne, ne úplně. Když mě poslali
v pátek do Brna, vůbec jsme
nevěděla, o co půjde. Nemohla
jsem spát a v noci jsme seděla u
svého počítače a psala jsem emaily
mým přátelům v Kanadě, zavolala
jsem mé sestře a dávala jsem si
dohromady informace a otázky
pro doktory na další den. Když
dorazil můj manžel a sestra, ptali
se na různé věci, až jsem se
zeptala, jestli bych kvůli tomu
mohla zemřít. Moje sestra se na
mě otočila a řekla: „ Ne nikdy,
doktoři vědí, co dělají, a je to velmi
dobrá léčba, takže nepůjdeš
nikam.“. A od tohoto okamžiku
jsem si už nikdy nepředstavila, že
bych mohla umřít, a tak přemýšlím
stále. Jak jsme řekla předtím,
plánuji zestárnout se svým
manželem, dcerou a vnoučaty.
Může vás taková nemoc v životě
udělat silnější?
Záleží to na vaší povaze, na
podpoře, kterou máte, na
přátelích a rodině, kteří se vám
snaží pomoci. Třebaže rakovina
zanechá různé fyzické a
emocionální jizvy, věřím, že vás
může posílit.
Co vás dělá šťastnou? Na co se
těšíte?
Nejšťastnější mě dělá má rodina,
především moje dcera. Je jí pět let,
ustavičně mluví, zpívá a chce být
se mnou, i když jsem unavená,
nemůžu se jí prostě nabažit. Jedna
z věcí, na kterou se nejvíce těším,
je návrat mého zdraví do pořádku
(lépe dýchat, běhat, být schopná
cvičit, aniž by mě to na několik dní
zničilo) tak, bych mohla
chodit tancovat s mojí
sestrou a přáteli, protože
hudba pro mě byla a
stále je nejlepší léčbou zkrátka miluju tanec.
Could you introduce yourself?
My name is Petra. I was born in
Zlin in 1979, but immigrated to
Canada in 1983, where I lived for
21 years with my family. I
returned to the Czech Republic for
the first time 1994 to visit our
rather large family. It was in 2001
when I came for a visit that I met
my husband. We had a 3 year long
distance relationship. Upon his
2nd trip to Canada, we travelled to
British Columbia for a road trip to
the Rocky Mountains, where he
proposed to me. In 2004 I moved
to the Czech Republic and have
been happily married and living
here for 10 years. I am an English
teacher. I have been working for
ONLY4 language school for over 7
years.
How are you today?
Today is a good day. Everyday is
different, but these days because
of the reduction of medicine I feel
better. I don't have the shakes
anymore, which was very
frustrating because I couldn't
drink a coffee without a straw and
eating in public was embarrassing
because my food would fall and I
would make a mess. Many other
side effects have also been
reduced so I'm starting to feel a
little more normal these days.
When was leukemia first
diagnosed to you?
I was first diagnosed with
leukemia in May 2010, 9 months
after my daughter was born.
When did you find out that your
body had not worked as well as it
should have functioned?
I started to feel tired and get
headaches about 8 months after
Eliska was born. But I thought it
was because of the lack of sleep,
breast feeding and lack of
nutrition (low iron) because I
started to bruise easily (from Eli's
pinches and grabs at my arms),
but I also started to get red dots
on my body. It wasn't until my
birthday when I went with my
friends and my headache got so
serious I had to go home. I waited
about 2 weeks trying to manage
the pain but finally went to the
doctor. She took my blood and on
the same day I was sent off to
Brno. It was a day I'll never forget.
What did gave you a power to go
on and fight?
Many things, but mainly family,
my daughter and husband. I told
myself that I'm not going anyway
and I will live to see my daughter
get married and to become a
grandmother.
When you were diagnosed with
the disease again, was it still
possible to keep calm?
Interesting question. Because it
was my appointment in June 2014
that they took my bone marrow.
The doctor called me in August.
He said that there were some
irregularities with the blood work
but that it could easily be a lab
mistake because it was a new
procedure of checking the blood. I
wasn't at all worried because I was
feeling great. Active again, playing
volleyball, going on bike trips with
my husband and daughter, I just
felt great. So I went for another
bone drain at the beginning of
September, and on Monday Sept
23 just 20 mins before I was
suppose to teach my first lesson I
got the call from Brno. He told me
the news and yes, I was shocked,
overwhelmed and couldn't teach. I
wasn't mad, I was sad because I
knew that this meant that another
year of my life was going to be
spent in the hospital with
treatments and being absolutely
drained, exhausted and not the
person I was worked so hard to be
on that very day. I wouldn't be
around so much for my daughter
to play with or teach her things, or
to be a good wife. That was the
first thing I thought of, it was my
family, not that I could die.
Did you think about death?
No, not really. When I was sent to
Brno on the Friday, I didn't know
what was going on. I couldn't
sleep and in the middle of the
night I sneaked on the computer
to email my friend in Canada to
call my sister and get together
information and questions for the
doctors the next day. When my
husband and sister arrived, they
asked all kinds of questions and so
much information was given that
at one point I asked if I could die
from this. It was then my sister
turned to me and said: "No, never.
The doctors know what they are
doing and there is such good
treatment for you so you're not
going anywhere." And ever since
that precious moment I have
never thought that I could die and
that is I think now. Like I said
before - I plan to grow old with my
husband, daughter and
grandchildren.
Can such a disease make you
personally stronger?
It really depends on the person
you are, the support you have, the
family and friends who try to help.
And even though cancer of any
kind leaves physical and
emotionally scars I do believe it
does make you stronger.
What makes you happy? What
are you looking foward to?
My family makes me the happiest,
especially my daughter. She is 5
yrs old and she is constantly
talking or singing and wanting to
be with me that even when I'm
tired, I just can't get enough of
her. One of the things that I'm
looking forward to the best is to
get back into better physical
health (to breathe better, to run,
to be able to exercise without it
ruining me for days after) so I can
going dancing with my sister and
friends, because if anything music
was and is now the best treatment
for me and I just love to dance.
(H. Martinková, 1. G)
Dárcovství kostní dřeně
Nejprve trochu teorie:
Kostní dřeň vyplňuje vnitřek kostí a je velice důležitá pro krvetvorbu (tvorba krevních destiček a krvinek).
Rozlišujeme druhy:
- červenou kostní dřeň (je krvetvorná, její činnost ve všech kostech končí kolem čtvrtého až pátého
roku života a zůstává pouze ve vnitřku plochých a krátkých kostí a v koncových částech kostí dlouhých)
- žlutou kostní dřeň (vzniká z červené kostní dřeně a nepodílí se na krvetvorbě, obsahuje tuk)
- šedou kostní dřeň (vzniká ve stáří ze žluté kostní dřeně)
Proč se stát dárcem?
Nejčastěji darováním kostní dřeně pomůžete lidem, kteří trpí leukémií, ale i jinými krvetvornými chorobami.
Tito lidé mají šanci na uzdravení i po chemoterapii, ale bez krvetvorné tkáně postrádají bílé krvinky, které tvoří
náš imunitní systém. Smutné na tom je, že leukémií trpí nejčastěji děti nebo mladiství. Tento problém se může
týkat nás samotných i někoho blízkého z našeho okolí.
Několik z mnoha kritérií pro darování kostní dřeně - aneb co je podmínkou a co se toleruje
-
-
věk 18-35
dobrý zdravotní stav, žádné závažné onemocnění v minulosti
ochota překonat určité nepohodlí a ztrátu času, spojené s jednou či několika návštěvami
zdravotnického zařízení, případně s odběrem krvetvorných buněk v zájmu záchrany života druhého
člověka
lehká alergie
prodělání žloutenky typu A bez následků
ženy trpící chudokrevností
infekční mononukleóza
Průběh darování kostní dřeně
Součástí je podrobné předodběrové vyšetření (tzv. „work-up”). Po této proceduře si člověk vybere způsob
darování kostní dřeně a podstoupí další ještě podrobnější vyšetření EKG, RTG plic a základní rozbor krve
včetně infekčních markerů. Ty slouží k odhalení krví přenosných nemocí - HIV, žloutenka typu B a C, syfilis,
infekce cytomegalovirem a akutní fáze mononukleózy. Podle potřeby může být toto vyšetření ještě rozšířeno o
další.
Způsoby darování: - klasickým odsátím dřeně z vnitřku kostí (probíhá při celkové narkóze)
- získáním kostní dřeně z žilní krve procesem, který se nazývá separace (aferéza). Probíhá
pouze s použitím růstového faktoru G-CSF (Granulocyte Colony Stimulating Factor)
Další užitečné informace: http://www.kostnidren.cz/registr2014/index.html
(B. Ptáčková, OK)
…A PAK JEDEN LISTOPADOVÝ DEN
SEHRÁL ROLI V OSUDU NÁRODA
ČESKOSLOVENSKÉHO
Chladný listopadový večer. Mihotavé světlo svíček. Obláčky páry stoupající od úst. Na jedné straně v očích
jiskřičky odhodlání, očekávání, do jisté míry strachu. Na druhé straně zoufalé, ale také nenávistné pohledy.
Štíty uprostřed. Večer 17. listopadu 1989. Jaké události mu však předcházely? A jak 17. listopad skončil?
Vezmi s sebou květinu…
17. listopadu si připomeneme 50. výročí slavných i tragických událostí, k nimž došlo v souvislosti s pohřbem studenta
lékařské fakulty UK Jana Opletala, smrtelně zraněného při protiokupantských demonstracích 28. října 1939. Zdánlivou
tečku za tímto novým protinacistickým vystoupením znamenala okamžitá brutální perzekuce: 9 studentských předáků
bylo popraveno, na 1500 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů a české vysoké školy byly uzavřeny.
Současně se však ve světě zvedla vlna rozhořčení, která v brzku vedla k ustavení právě 17. listopadu za Mezinárodní den
studentstva. Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům
svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy. Neboť i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy a my se
nechceme dát zahanbit svými vysokoškolskými kolegy, kteří za ně před 50 lety odvážně vystoupili. Proto dne 17.
listopadu po 16. hodině půjdeme od patologického ústavu na Albertově, odkud vyšel pohřeb Jana Opletala, přes Karlovo
náměstí, Štěpánskou ulicí do Opletalovy ulice, kde v parku před Hlavním nádražím položením květin pietní akt ukončíme.
17. listopad, 1989, Praha
Kolem tři čtvrtě na čtyři už bylo na Albertově zhruba 600 lidí, přicházeli však stále další. Během chvíle byla ulice
Na Slupi a Ke Karlovu dočista zaplněná – lidmi i ze všech stran znějícími hesly jako „Za akademickou svobodu“, „Proč se
učit nesmysly“, „Pro svobodnou republiku ve svobodné Evropě“. Po oficiálním zahájení přivítala shromáždění po
společně zazpívané studentské hymně Gaudeamus igitur Monika Pajerová. Dále promluvil Josef Šárka, který se v roce
1939 zúčastnil Opletalova pohřbu: „Studenti, nedejte se, jsem rád, že bojujete o to, o co jsme bojovali my tenkrát.“
Silná slova byla následována silným potleskem a mohutným provoláním: „Svobodu!“ S projevem vystoupil též
zástupce Městské vysokoškolské rady SSM J.Jaksmanický, často ho však přerušoval nesouhlas ozývající se z davu. Čistě
polické skandování ale začne naplno teprve při promluvě zástupce Nezávislých studentů Martina Klímy. Účastníci měli
mimo jiné narážky na Jakeše. Jakmile Klíma svůj proslov zakončí slovy: „Za svobodu se musí bojovat!“, reakce davu je v
podstatě jednoznačná: „Ať žije Charta!, Václavák!, Ať žije Havel!"
Pět minut před tři čtvrtě na pět shromáždění oficiálně skončilo. Pořadatelé však přítomné vyzvali k odchodu na
Vyšehrad, spousta ze zúčastněných se ale chtěla vydat na Václavské náměstí, jak bylo v uvedeném plánu na letácích.
Průvod prošel několika ulicemi a dorazil na Vyšehrad. Lidé (přibližně 10 tisíc) zaplnili blízké okolí hřbitova, vybraní
zástupci položili květiny a zapálili svíčky u hrobu jednoho z největších českých básníků hrajícího důležitou úlohu na
podzim roku 1939 – Karla Hynka Máchy. Společně se pak všichni spojili ve zpěvu státní hymny.
Demonstrace, tedy přesněji její oficiální část, skončila o čtvrt na sedm. Lidé se vraceli stejnou cestou do ulice Na
Slupi, rozhodli se ovšem pokračovat přes Karlovo náměstí do centra. Pár minut poté ale následoval zásah speciální
jednotky Odboru zvláštního určení a části pohotovostního pluku. Jistě znáte jejich fotky s typickými bílými helmami a
dlouhými obušky. Ačkoli zněl původní rozkaz, aby zasáhli, jen pokud budou napadeni davem, a studenti skandovali:
„Máme holé ruce!“, brzy došlo k prvním incidentům a zadržením.
Průvod i přes komplikace pokračoval dál. Stejně tak i pohotovostní pluk, který byl vyslán na Národní třídu. Dav
prošel též kolem Národního divadla za skandování: „Svobodu umělcům“, „Svobodu kultuře“, „Ať žije pan Kemr“. Šel dál
po Národní třídě směrem k Václavskému náměstí. Za okny Zlaté kapličky zdravili demonstranty někteří z herců.
Pluk se snažil o blokování. Následovalo poněkud nečekané chování demonstrantů v předních řadách – posedali si na
zem. Mezi nimi a příslušníky bezpečnosti tak vznikl pruh, ve kterém studenti zapálili svíčky. Některé ze studentek
zasunovaly policistům za štíty květiny. Jejich odezva nečekala dlouho. Pendreky. Nelze si ani představit, jaká panika
musela vzniknout. Před pár hodinami studenti nejspíš jen těžko počítali s krveprolitím, které je čekalo. Mnozí z nich byli
zatčeni a odvezeni připravenými autobusy, spoustě se podařilo ukrýt v okolních domech a jejich chodbách, do kterých je
vpouštěli zdejší obyvatelé. Brutalitě s pendrekem v ruce bylo jedno, jestli zasáhla muže či ženu, studenta či studentku,
starého či mladého.
Kolem čtvrt na deset byl dav, který násilí nezamýšlel, rozehnán. Policisté zasáhli ještě u obchodního domu Máj,
kde skupina tvořena asi 200 lidmi pokládala svíčky v podloubí. V jedenáct hodin téhož se večera se pak se studenty sešli
v prostorách Divadla Na zábradlí herci Jaromír Hanzlík, Jiří Lábus, Miroslav Krobot a Ivan Rajmont. Mimo myšlenku
studentské války byla zmíněna i hrozivá zpráva o možných mrtvých.
Takto probíhal 17. listopad před 25 lety v Praze. Tento den odstartoval události, které vedly k samotné Sametové
revoluci. Jak uvedl můj hlavní zdroj, idnes.cz: „Lid se studenty v čele tehdy ukázali, že se přestávají bát, komunistický
režim zase prokázal, kam až je schopen zajít, aby se udržel u moci.“
Tyto události pak způsobily pád komunistického režimu v Československu, díky němuž žijeme dnes v demokratické České
republice, můžeme cestovat, studovat vysoké školy našich snů, nakupovat, kdykoli dostaneme chuť, nemusíme stát
fronty na nedostatkové zboží, nikdo nás neomezuje v náboženství, které vyznáváme – a mohla bych pokračovat dál,
jsme zkrátka mnohem svobodnější, než si generace před námi dokázaly představit. Jistě, ona má svoboda a vznešená
myšlenka demokracie občas také nějaké ty trhliny, ale nikdy bychom neměli zapomínat na odvahu, kterou studenti před
námi měli. Měli bychom jít v jejich šlépějích, bojovat vždy za spravedlnost a nebát se ovlivňovat to, co je v našich silách.
(S. Matůšová, OK; idnes.cz)
Jak se žilo po 17. listopadu
1989?
Tento týden si připomínáme velice významnou událost pro naši společnost a to 17. listopad. Myslím, že je
jednou z událostí, na kterou bychom ani zdaleka neměli zapomínat. Stále jsou lidé, kteří vám řeknou, že
tehdy bylo lépe. Vybojovali jsme si možnost svobody a volného žití. Je tedy jen na nás, jak s tímhle budeme
pracovat a vždy bychom měli zdůrazňovat, co se dělo a jak se žilo v té době. Jsem pyšná na všechny, kteří se
tehdy nevzdali a bojovali, dokud mohli. Mí rodiče tuto událost taky zažili a zde je krátký rozhovor s mojí
mamkou právě o Sametové revoluci.
Jak ses dozvěděla o událostech
17. listopadu a jaká byla první
reakce?
Dozvěděla jsem se to z televize
a byla jsem šťastná, že se
konečně něco děje.
Jak jste oslavili tuhle událost?
Nijak speciálně. Neustále jsme
sledovali noviny, televizi a
poslouchali rozhlas. Chystali
jsme se na svatořečení sv.
Anežky České do Prahy a zde
jsme to už prožívali naplno. Byli
jsme na Václavském náměstí a
atmosféra byla úžasná. Už jsme
se nebáli, že se režim vrátí.
Když mi došlo z okresního
soudu ve Zlíně rozhodnutí, že
pozastavují trestní stíhání za
šíření petice Několik vět, tak
jsem uvěřila, že začínám žít ve
svobodném světě.
Jaké byly tvé pocity okolo
trestního stíhání?
Už jsem byla režimem, tak
otrávená, že jsem byla
rozhodnutá bojovat. O sebe
jsem se nebála, jen o moji
rodinu.
Jaké byly první svobodné
volby?
Byla jsem nadšená. Myslím, že
většina lidí šla volit, a že se
mnou sdíleli ten pocit.
Myslíš, že má důvod si 17.
listopad připomínat?
Určitě se to má připomínat.
Neměli bychom zapomínat na
to, jak se žilo před tím a měli
bychom to předávat i svým
dětem.
Když se podíváš na dnešní
společnost, naplnily se tvoje
představy o demokracii?
Z větší části ano, protože ta
jedna z nejvyšších hodnot
svoboda, tu je. Jen se v ní
musíme naučit žít, což je pro
některé lidi velmi těžké, ale to
neznamená, že já osobně jsem
zklamána.
(H. Martinková, 1. G)
Rozhovor s kluky z Jiu-Jitsu!
To, že máme na škole nadané výtvarníky, hudebníky nebo třeba sportovce, asi všichni víte. Na školní
akademii jste ale mohli vidět, že někteří z našich řad vynikají i v nezvyklých aktivitách. Řeč je o Ondřeji
Holbovi, Martinu Holcovi, Jakubu Kudelovi a Davidu Figarovi, kteří se věnují sebeobrannému bojovému
umění - konkrétně Jiu-Jitsu. Nebylo vůbec snadné se s nimi setkat, ale nakonec vám přináším s Ondrou,
Martinem a Davidem rozhovor.
Pro ty, kteří neví, o co jde - co je
vlastně Jiu-Jitsu?
Ondra: Jiu-Jitsu je tradiční
japonské sebeobranné umění.
Jeho počátky sahají až do období
samurajů. Existují různé odvětví třeba brazilské, small circle, … a
vyvinula se z něj většina bojových
umění.
Jak dlouho se už Jiu-Jitsu
věnujete?
Ondra: Už 8 let.
Martin: Já 3 roky.
David: Já se mu věnuji 4 roky, ale
přerušovaně.
David: Já jsem se k tomu dostal
přes taťku, který je trenér.
Jak jste se k Jiu-Jitsu dostali?
Ondra: Já jsem se k němu dostal
asi v 10 letech. Hledal jsem něco,
kde bych se mohl vybít a narazil
jsem na tenhle kroužek. Teď už
pomáhám trénovat začátečníky.
Martin: Myslím, že jsem se
k němu dostal v 15ti. Už dlouho
jsem chtěl zkusit něco podobného
a Ondra mě překecal, abych chodil
taky.
Jak moc je Jiu-Jitsu náročné? Jak
často trénujete?
Ondra: Já trénuju 3x týdně - 2x
v pokročilých a jednou týdně
pomáhám učit začátečníky. Fyzicky
to pro mě moc náročné není.
Martin: Trénuju 3x týdně. Je
náročné pro začátečníky, ale když
má člověk nějakou fyzičku, už je to
v pohodě.
David: Trénuji dvakrát do týdne se
staršími a jednou s mladšími, takže
stejně jako Martin s Ondrou.
Jak vypadá trénink?
Ondra: Trénink začíná nástupem –
seřadíme se v kimonech a
pozdravíme se. Rozcvičíme se a
zahájíme trénink samotných
chvatů. Na konci se opakuje
nástup.
Mohou Jiu-Jitsu cvičit i holky?
Ondra: Ano, je to sebeobrana
vhodná i pro ženy.
Jaké máte pásky a jak se určují?
Ondra: Pásky jsou: bílý, žlutý,
oranžový, zelený, modrý, hnědý a
černý. Aby jste dostali pásek,
musíte složit zkoušku. Ta se skládá
z praktické a z teoretické části. Já
mám oranžový.
Martin: Já mám žlutý.
David: Já mám taky žlutý.
Kolik a jaké jsou techniky?
Ondra: Technik je hodně, řadí se
do různých skupin – např. hody,
škrcení, porazy, páky, …
Co vás na Jiu-Jitsu nejvíce baví?
Ondra: Potřebuji si vybít
přirozenou agresivitu, takže
ubližování ostatním, tlučení do
živého, … (smích)
Martin: Zlepšíte si fyzičku,
vybijete přebytečnou energii,
odreagujete se u toho. Taky se mi
líbí ta filozofie.
David: Dobrá komunita, naučení
základní sebeobraně a fyzická
aktivita.
Jak vidíte svoji budoucnost v JiuJitsu? Kam se chcete dostat?
Ondra: Rád bych v tom pokračoval
i nadále a v budoucnu bych chtěl
trénovat sebeobranu začátečníků.
Martin: Taky bych se tomu chtěl
věnovat dál a třeba i cvičit ty
začátečníky.
David: Chtěl bych pokračovat
minimálně do vysoké školy, potom
se uvidí.
Jsou i soutěže? Zúčastnili jste se?
Vyhráli jste někdy něco?
Ondra: Soutěže nejsou – je to čistě
sebeobranné umění, nedá se
v tom soutěžit, takže nezúčastnili.
Ale kdyby ano, určitě bychom
vyhráli. (smích)
Jaké byly ohlasy na vaše
vystoupení na akademii? Jste se
svým výkonem spokojení?
Ondra: Všechno vyšlo podle plánu,
byli jsme nadšení z pozitivních
ohlasů.
(S. Tvarůžková, 1. G)
23. Valašský mikulášský
jarmek
O Valašském mikulášském jarmeku jste všichni už určitě slyšeli, ba co víc, minimálně jednou jste ho i
navštívili. Letošní ročník bude obzvláště kouzelný, protože datum jarmeku připadá přesně na svátek sv.
Mikuláše, a to 6. prosince.
HISTORIE
Nejdříve ale trošku z historie této akce. Valašský mikulášský jarmek se prvně pořádal v roce 1992. Cílem hrstky
dobrovolníků (především z Kosenky) bylo obnovit zašlou tradici, ukázat lidem, jak se na Valašsku žilo dříve, seznámit je
s řemesly, zvyky, tradicemi - a v neposlední řadě uvést je do období adventu.
Tato snaha se vyplatila a jarmek se stal brzy oblíbeným. Za zmínku stojí například to, že se umístili na I. místě v anketě "O
nejvýznamnější počin v oboru za rok 2002" v kategorii "Společenské a kulturní akce".
ŘEMESLA, TRADICE A ZVYKY
Kromě toho, že určitě potkáte papučáře, kteří k Valašským Kloboukám neodmyslitelně patří, nebude nouze ani o
dráteníky, kteří už vám ale nenabídnou opravu hrnce, nýbrž předvedou umění šperků, ozdob a přímo uměleckých děl!
Máte chuť na domácí med, frgál, kyselicu nebo snad něco ostřejšího? Stačí se poohlédnout a najdete všechny možné
pochoutky a nápoje.
Na Kosence si můžete vyzkoušet krouhání zelí, tkaní a podívat se na to, jak trávili obyčejní lidé všední dny.
Bohužel, dnes už nezažijeme tmu po čtvrté hodině, která by se dala krájet, a neuslyšíme babičky a maminky vyprávět
příběhy u draní peří… Přesto nám o tom všem budou lidé na jarmeku ochotni vyprávět, jako by to bylo snad včera.
SOUTĚŽE
Na jarmeku můžete také leccos vyhrát! Stačí se zúčastnit jedné z mnoha soutěží. Pečete rádi? Upečte kynutého pána
nebo perníček, který znamenitě nazdobíte, a odměna vás nemine! Jsme na Valašsku, tak co si budeme nalhávat,
slivovice tu teče snad jako voda… máte i vy doma mistrovský kousek? Doneste na košt! Ale poctivou, pěkně z trnek!
Jablíčka, ta si spíš nechte do soutěže o nejkrásnější jablko. A protože na zimu člověk potřebuje vitamíny, takové kysané
zelí pěkně ve sklepě může být skvělým pomocníkem. Není však zelí jako zelí, dokonce i o nejlepší kysané zelí se tady
bude soutěžit. Pokud ale nejste pěstiteli jablek ani trnek, pekařky, nebo vám zdobení perníčků moc nejde, nezoufejte!
Ten kdo vidí krásu, dokáže ji zachytit na fotografii – a právě ta vaše může vyhrát!
Pro studenty je tu ještě jedna speciální soutěž, máte-li špetku nadání, napište do soutěže Pro valašskú řeč. Udělejte si
„starý valašský večer“, nechte v kamnech praštět dříví a poslouchejte, co vám poví prarodiče. Tento příběh stačí potom
hezky napsat, možná to budete právě vy, kdo se bude pyšnit prvním místem!
A CO VÁS TEDY ČEKÁ?
Jarmek není jen o tom poznávat tradice, ale tak trochu o vytvoření tradice vlastní. Rok co rok se tady potkávají staří
známí, přátelé, rodiny… Můžete poznat nové lidi, nové věci, zavzpomínat a vzpomínky si udělat.
V mrazivém prosincovém počasí vás zahřeje svařené víno, medovina, horké ovocné nápoje a čaje. Hlady také neumřete,
pokud vám bude ale stále zima, nic vám nezabrání koupit si třeba ručně pletené rukavice, šálu či čepici.
V KD Klobučan tradičně zazní cimbál a děvčata v krojích roztočí své sukně. Aby ale i dívčí oči měly co obdivovat, uvidí ty
správné Valachy a odzemek. A že se bude na co dívat!
První víkend v prosinci zavládne v Kloboukách vždy přátelská atmosféra, ve vzduchu je cítit advent. A když napadne sníh,
tak už nemůže mít nikdo pochyby o tomto nádherném období. Láska a přátelství jsou tady přímo hmatatelné! No snad
byste se o to nechtěli připravit?
(L. Šimarová, 4. G)
Pozvánky:
T. O. P. CLUB můžete navštívit každé úterý ve 14:15 ve studovně,
budete vítáni!
SOUTĚŽ
MLADÝCH
VÝZKUMNÍKŮ
Baví vás zkoumat svět okolo
sebe a získávat poznatky s
prací v laboratoři? Zní pro
vás nabídka využití nejnovější
technologie lákavě? Tak to
jste vhodnými adepty projektu „Badatel“, který pořádá Univerzita
Palackého v Olomouci!
Nabízí totiž stáže na pracovištích své Přírodovědné fakulty, které vám
umožní vyzkoušet si pod vedením vysokoškolských expertů, jak se dělá
opravdová věda. To však není všechno, čeká na vás také možnost
prezentovat výsledky své práce na Studentské konferenci mladých
přírodovědců v květnu 2015. Pokud se vaše nadšení s každým dalším
slovem této nabídky rozrůstá, určitě nepromarněte příležitost, veškeré
informace naleznete na webu www.badatel.upol.cz.
1.
a)
b)
c)
2.
a)
b)
c)
3.
a)
b)
c)
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Zdravá strava, losos
Fast food
Nutella
Jak trávíte vaše ideální večery?
S rodinou
Na nějaké party
Sledováním sportu v TV
Jaké jsou vaše nejoblíbenější aktivity?
Fotbal, popřípadě jiné sporty
Jízda na motorce
Sledování filmů
4. Styl vašeho oblékání je:
a) Sportovní

●
~
●

~
~

●
~
b) Nezáleží na tom, hlavně pohodlně
c) Módní
●

5.
a)
b)
c)
Povahou jste spíše:
Melancholik
Flegmatik
Sangvinik
●
~

6.
a)
b)
c)
Vaší přední vlastností je hlavně:
Komunikativnost
Zábavnost
Trpělivost

~
●
7. Dovolená snů:
a) Aktivní
b) U moře s rodinou
c) Plavba na moři
~
●

Výsledky:
Nejvíc  = p. uč. Macková – jste vždy plní energie, která z vás sálá všude kolem. Kdyby vás vaši kamarádi neznali, na
první dojem by vás zařadili mezi temperamentní jižanské národy. Jde na vás okamžitě poznat, že si život užíváte plnými
doušky.
Nejvíc ● = p. uč. Janáčková – jste vyrovnaní, trpěliví, jen tak vás něco nerozhodí. Ačkoli by to do vás nikdo neřekl,
nevzdáte se své záliby v nezdravém jídle, ať už jde o brambůrky či hranolky. Nemáte rádi fyzické aktivity, vaší vášní je
sledování filmů a jste spíše pro méně tělesně náročný druh pohybu.
Nejvíc ~ = p. uč. Charvát – každý, kdo se ocitne poblíž vás, se nedokáže přestat smát, ovládáte umění rozesmát své okolí,
i když mluvíte vážným tónem. Milujete sport a všichni vědí, jak si vás získat – Nutellou.
(L. Martinková, M. Rumánková, OK)
Tipy na vánoční
dárky
pro nás z této
Vánoce se nám již pomalu, ale jistě blíží, a přestože se může zdát, že
ještě zbývá spousta času, věřím, že se ani neohlédneme a budou
tady. Je dost možné, že většina lidí nechává nakupování dárků na
poslední chvíli, ale pokud patříte mezi ty, kteří si to „odbudou"
co nejdříve, aby si poté mohli v klidu užívat pečení cukroví a
sledování tradičních filmů, nebo už aspoň teď přemýšlíte nad
tím, co byste komu mohli nadělit, zde je pro Vás připravena
malá inspirace. A ještě před tím bych Vás ráda povzbudila,
abyste si kromě samotných Vánoc užili především
vymýšlení, nakupování, vyrábění a hlavně nadělování
dárků, protože by nemohlo být nic smutnějšího, než kdyby se
radosti stala jen nemilá každoroční povinnost.
V jednoduchosti je krása…
Na vánočních nákupech se asi často rozhlížíme po velkých hodnotných darech, přitom je tolik maličkostí, které dokážou
někomu udělat radost. U každého člověka se jich určitě dá najít spousta a Vánoce mohou být skvělá příležitost k tomu,
abyste jich nastřádali pro někoho co nejvíce a zabalili dohromady. Například ve formě balíčku či krabičky plné věcí jako
jsou šperky, sladkosti, vzkazy nebo cokoli jiného, co má dotyčná osoba ráda. Zkrátka spousta maličkostí v jednom dárku.
Něco na zub…
Mám pocit, že „jedlé" dárky nejsou moc běžné a přijde mi to jako velká škoda. Přitom často v obchodech vídám krásně
zabalené košíčky se sušeným ovocem nebo čokoládovými bonbóny. Ale klidně si můžete udělat svůj vlastní, tím že
koupíte oblíbené sladkosti (či slanosti) osoby, kterou chcete obdarovat, a jakkoliv kreativně je zabalíte. A můžete být
ještě nápaditější. Co takhle zabalit vlastní upečené sušenky nebo dortíky?
Něco navíc…
Vím, že to není moc definované, ale snad se k tomu dostaneme. Nevím jak vy, ale já osobně si myslím, že dárky mají být
spíše o tom, co chceme, než co potřebujeme, a líbí se mi myšlenka dávat lidem to, co by si nejspíš jen tak nekoupili, ale
přesto jim to může udělat velkou radost. Takže ne vždy musíme u výběru dárků přemýšlet jen prakticky, zkusme někomu
darovat něco navíc. Jako třeba pěnu do koupele, vonnou svíčku a další podobné zbytné drobnosti, které mohou
zpříjemnit každodenní život.
Dopisy…
Je jasné, že jakožto studenti si obvykle nemůžeme dovolit nakupovat ve velkém, přestože bychom opravdu chtěli našim
blízkým ukázat, jak je máme rádi. Ale možná k tomu ani drahé dary nepotřebujeme. Není lepší jen obyčejná maličkost
společně s dopisem? Nejen že samotné dopisy jsou něco výjimečného - a to především v této době - ale také můžeme
dotyčnému sdělit, jak nám na něm záleží, vyjmenovat věci, kterých si na něm vážíme, nebo popsat naše oblíbené zážitky
s ním.
Zaznamenejme vzpomínky…
Zarámované fotografie mohou jistě být krásným osobním dárkem, ale nemusí zůstat jen v rámečku, určitě s nimi můžete
být kreativnější. Například vyrobit foto-knihu se zvěčněnými zážitky. Můžete zapátrat a najít nejstarší fotografie vašich
rodičů od narození přes svatbu až po přítomnost a „sepsat" tak příběh jejich života. Nebo udělejte foto-koláž. A
nemusíte zůstat jen u samotných fotografií, určitě se mezi vámi najdou talentovaní jedinci schopní zaznamenat
vzpomínky nebo portréty jen s pomocí papíru a úhlu, které můžete zarámovat a zabalit…
Zážitek…
Asi to není moc typické, ale proč nevnést víc zážitků do vánočních dárků, když žijeme v tak materialistickém světě?
Ovšem ne každý si může dovolit nadělovat pod stromeček lístky na koncert, do divadla či do kina. Ale jak už jste se mohli
dočíst, v jednoduchosti je krása a obyčejné osobní dárky mohou být o dost lepší než ty hodnotné. Takže můžete
vymyslet svůj vlastní a třeba i lacinější zážitek. Například někoho vzít na speciální výlet nebo něco podobného. Další
nápady už nechám na Vás…
(V. Baksová, 2. G)
Nejlepší kniha roku 2013 aneb
jak Hazel k Augustovi přišla
Obecné informace o knížce:
Název (v originále): The Fault In Our Stars
Název (český): Hvězdy nám nepřály
Autor: John Green
Rok vydání: 2013
Počet stran: 240
Varování: Pokud čekáte knihu ze středoškolského prostředí o
pubertálních „slepicích“, pro které je jedinou starostí, aby jim
držel účes a získaly svou životní lásku, se kterou se za dva týdny
rozejdou, tak jste šáhli vedle.
Možné vedlejší účinky knihy: pláč, záchvaty smíchu a smutku,
závislost, nespavost, divné pocity v břiše a zrychlený puls.
Děj:
Kniha začíná tím, že Hazelina (hlavní hrdinka) matka usoudí, že má Hazel depresi, proto ji posílá na
společné sezení dětí s rakovinou do Ježíšova srdce, kde se potká s Augustem Watersem. Mají stejné zájmy,
názory a společnou nemoc. Gusovi rakovina sebrala nohu a Hazel s sebou všude tahá kyslíkovou bombu, aby
mohla - sice mizerně, ale stabilně - dýchat. Děj se hodně točí kolem knihy Císařský neduh od Petera van
Houtena, za kterým se vydají do Amsterodamu, aby jim zodpověděl na otázky týkající se knihy.
Můj názor: K přečtení této knihy mě nutily (opravdu nutily) reklamy a komentáře typu: „Nejvtipnější smutný
příběh“, „Nejlepší kniha, co jsem kdy četl, nikdy na ni nezapomenu“ nebo „Trápí vás nečistoty v očích?
Přečtěte si ,Hvězdy nám nepřály´a nečistoty se ihned vyplaví“.
Jednoduše má tolik chvály, kolik kniha vůbec může mít, že se bojíte zklamání, protože čekáte něco
nadprůměrně úžasného. Myslím, že na každého správného knihomola reklamy zabraly a knihu si přečetli,
stejně tak i já.
První dojem při četbě byl asi takový: „Kde je, do prkýnka, to vtipné, vždyť se vůbec nesměju, je mi
z toho spíš smutno. Bééé “. Ale pak se v knize objevil Gus a jeho inteligentní humor. Humor posazený na
místech, kde by ho nikdo nečekal. Vlastně celá kniha se nesla ve veselém duchu, teda až na tu rakovinu. Děj
pěkně odsýpal, alespoň pro mě v knížce nebyla žádná taková část, kdy čtete, čtete a přečtete 10 stran a pak si
uvědomíte: to pořád mluví o tom šamponu, nebo o čem? „To ne já, to moje Schauma, bla,bla, bla…“ – aha,
pořád mluví o šamponu. Tím chci říct, že kniha je úžasně napsaná, panu Greenovi patří velká poklona, protože
vytvořil obyčejný příběh, ale neobyčejně ho napsal, a proto si ho mnozí z nás zamilovali.
Hlavní postavy: Všechny byly sympatické, protože byly jakoby opravdové, takové obyčejně neobyčejné lidi
můžete potkat na ulici a klidně je obejít a dál se s nimi nezabývat, kdežto když potkáte temného anděla či
lovce stínů, tak na něho zíráte jako blbečci s otevřenou pusou, ale tady jsou to lidé jako jiní (alespoň na
pohled).
Film: Jako jeden z mála filmů podle knižní předlohy knihu respektoval. Ve filmu jsem našla jak základní
zvraty knihy, tak detaily, které se s knihou shodovaly. Tento film se dá opravdu nazvat jako „film podle knižní
předlohy“. Na rozdíl od některých, které si takto vznešeně říkají, ale s knihou mají společný jen nápad a děj si
filmaři vymysleli svůj. Herci svůj úkol zvládli skvěle, je jasné, že každý si hlavní postavy představuje jinak, ale
tento kompromis se mi líbil. Když mám knihu porovnávat s filmem, nedokážu si vybrat, co je lepší, protože
obojí je vytvořeno geniálně.
Závěr: Hvězdy nám nepřály, nejsou tou nejlepší knihou, kterou jsem kdy četla, mám k ní nějaké výtky, ale je to
přesně ta kniha, po jejímž přečtení máte hned jiný pohled na svět, a měli byste ji číst každý rok znova, protože
každý rok se vám bude zdát jiná.
Citáty:
„Stopy, které po sobě zanecháme, jsou příliš často jizvy.“
„Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna.“
„Bolest se dožaduje procítění.“
„Svět není továrna na splněná přání.“
„ Já jsem si ještě nikdy žádnou nezapálil. Je to metafora, chápeš? Strčíš si zabijáka do pusy, ale
nedovolíš mu zabíjet.“
6 knih, které byste si měli přečíst,
pokud se vám líbily Hvězdy nám nepřály:
1. Než jsem tě poznala - Jojo Moyesová
2. Je to i můj život - Jodi Picoult
3. Moře klidu - Katja Milllay
4. Jestli zůstanu (nově Zůstaň se mnou) - Gayle Forman
5. Jednou ano, dvakrát ne - Cylin Busby
6. Ještě než umřu - Jenny Downham
+ další knihy od spisovatele Johna Greena
• Papírová města
(tip šéfredaktorky, nedokázala se od nich odtrhnout )
• Hledání Aljašky
(K. Zůbková, 1. G)
DÝŇOVÝ KOLÁČ
elikož zažíváme krásný podzim známý nejen pestrým počasím, ale také
nápaditými recepty, jeden jsme si pro vás připravili i my. Přestože nám
už Halloween a s ním vyřezávání dýní skončilo, doufáme, že
nepohrdnete tímto originálním receptem pocházejícím přímo z americké
kuchyně. A pokud by vás mělo odradit čtení nudných seznamů ingrediencí a
postupů, můžete se podívat na náš videorecept!
Těsto:




130g hl. mouky
110g Hery (případně sádla)
trocha vody
špetka soli
Všechny ingredience smícháme dohromady, zpracujeme, vyválíme těsto a vyložíme s ním formu.
Náplň:






400g uvařené (příp. zavařené) rozmixované dýně/dýňového pyré
160g hnědého cukru (příp. klasický cukr krystal)
1/2 lžičky skořice
1/2 lžičky mletého muškátového květu
1/2 lžičky mletého zázvoru
1/2 lžičky soli
Smícháme dohromady a vlijeme do formy s těstem. Pečeme asi 45 minut na 200°C.
A tady je video: https://www.youtube.com/watch?v=tKwARZxE44g
(K. Drobilíková a V. Baksová, 2. G)
STUDENT’S TIMES
Ročník I. | číslo 2. | 17. 11. 2014
Šéfredaktorka: Sára Matůšová
Grafická úprava: Sabina Tvarůžková
Redaktoři: H. Martinková, V. Baksová, K. Drobilíková, L. Martinková, B. Ptáčková, S. Tvarůžková, L. Šimarová,
K. Zůbková, S. Matůšová, M. Rumánková
Kontakt: Student’s Times Box | [email protected]