obecní kronika celá pro tisk

Kronika
Obce Citonice
Tato kronika obce Citonice byla zpracována na základě pamětní knihy psané
od roku 1921, která je uložena v Okresním archívu ve Znojmě. Dlouhou dobu se o této
pamětní knize vědělo pouze to, že byla psaná, ale nikdo neměl potuchy kam se poděla.
Výše uvedená pamětní kniha vypovídá o životě občanů obce Citonice od historie
až do roku 1978. Od roku 1979 je vedena Kronika obce Citonice II.díl., která je vedena
do roku 1985.
Místní občan pan Rudolf Mareš, narozený dne 9. 4. 1926 v Olbramkostele, bytem
v Citonicích č.p. 122 napsal „Paměti obce Citonice“, které zachycují události v obci
od roku 1800. Většinu údajů o historii čerpal z výše uvedené pamětní knihy, neboť často
navštěvoval okresní archív, kde čerpal informace nejen pro „Paměti obce Citonice“,
ale i pro psaní vlastní rodinné kroniky. Kronika pana Mareše popisuje události obce
do roku 1989, avšak zápisy o událostech jednotlivých roků jsou psané velice stručně.
V roce 2006 starosta obce pan Josef Ilek, v dobré spolupráci s ředitelem Okresního
archivu ve Znojmě JUDr. Málou, zjistil existenci pamětní knihy psané od roku 1921 a Paměti
obce Citonice pana Rudolfa Mareše. V roce 2007 Ing. František Molík, starosta obce
Citonice, zjistil existenci Kroniky obce Citonice II. díl. Tyto tři kroniky se staly podnětem
ke zpracování kroniky Obce Citonice v elektronické podobě, doplněné o údaje a události z let
minulých publikovaných ve Vlastivědných sbornících „Jižní Morava“, publikovaných článků
odborných pracovníků, ze zpráv uvedených v regionálních novinách, z knih zápisů bývalého
MNV a později z knihy zápisů zasedání obecního zastupitelstva. Tato kronika je rovněž
doplněna starými dobovými fotografiemi a pohlednicemi zachycujícími Citonice v dobách
minulých až po současnost.
Prvním kronikářem byl:
-
Jos. Cidlík, řídící učitel v Citonicích, rodem z Běhařovic, působil zde od r. 1890 – 1919. Psal
pamětní knihu obce (která byla nařízena v roce 1921) po stranu 15.
Druhým kronikářem byl:
-
František Berger, řídící učitel, rodem z Puklic u Jihlavy, doplnil kroniku a pokračoval
od str. 16. Do obce přišel v r. 1928.
V roce 1940 obecní zastupitelstvo jmenovalo obecním kronikářem řídícího učitele Antonína Eliáše,
který působil jako řídící učitel do roku 1938 v Mašovicích. V psaní kroniky pokračoval od str. 62.
Po 14tiletém působení v obci uzavřel kroniku na str. 96. Po celou dobu působení řídil se zásadou
slušnosti a lidskosti. Dne 3. 1. 1952 nastoupil do nemoci a vystaven neodůvodněným útokům členů
SNB, některých členů KSČ a učitelky s. Hornové byl služebně přeložen na místo učitele
do Znojma. Po jeho odchodu byl vedením správy školy od 1. září 1952 ustanoven Jan Meška,
který působil dříve v sousedních Milíčovicích, za okupace v Báňovicích okres Dačice, od r. 1926
z Březí okres Mikulov a před tím na různých školách zdejšího okresu.
Radou MNV ze dne 17. 12. 1955 byl jmenován kronikářem místní obce výše uvedený Jan Meška.
Po devítiletém působení na zdejší obci a po 41 služebních letech svého povolání uzavřel zápisy
v obecní kronice na straně č. 138 a koncem školního roku 1961- 61 odešel do důchodu.
Na místo kronikáře místní obce byl ustanoven radou MNV a od 1. 9. 1961 ředitelem školy Jaroslav
Pella, který dříve působil 15 let na ZDŠ v Lančově a před tím v Moravských Budějovicích.
V roce 2006 paní Anna Kabilková, nar. 8. 11. 1954 ve Znojmě (rodačka z Hlubokých
Mašůvek, do Citonic se přistěhovala s rodinou v roce 1986), začala přepisovat do elektronické
podoby kroniku obce a doplnila ji o zjištěné údaje a události z let minulých publikovaných
ve Vlastivědných sbornících „Jižní Morava“, z publikovaných článků odborných pracovníků,
ze zpráv uvedených v regionálních novinách, z knih zápisů bývalého MNV a později z knih zápisů
zasedání obecního zastupitelstva. Rovněž ji doplnila starými dobovými fotografiemi a pohlednicemi
zachycujícími Citonice v dobách minulých až po současnost.
Historie obce Citonice
Dle osobního jména Citoň (něm. Edmitz), samostatná politická a katastrální obec, která leží
v Jevišovické pahorkatině na jihovýchodním okraji Českomoravské vrchoviny. Nachází se při
okresní silnici, která před osadou Kasárnou odbočuje směrem západním z říšské silnice vedoucí
ze Znojma k Moravským Budějovicím.
Pozdrav z r. 1900
Jádro obce je 366 m nad hladinou mořskou, silnice k Bezkovu, kde opouští katastr Citonic je
ve výšce 370 m, nejvyšší bod v katastru je Znojemské návrší, které je 378 m nad mořem. Tato kóta
leží východně od Citonic a jižně od silnice ke Znojmu. Na jihovýchodním okraji katastru Citonic
začíná Gránické údolí, které pokračuje až k řece Dyji.
Od města Znojma vzdáleny jsou Citonice 8 km. Jako řada obcí nemají dosud Citonice
hlouběji prozkoumány svou minulost. Množství materiálu je např. v okresním archívu
ve Znojmě. Tiskem vydané práce o znojemsku skýtají poměrně málo údajů o této obci.
Obcí protéká potůček Hranický (Granica), který po krátkém toku lučinami a pozemky
citonickými teče dále malebným údolím dle něho zvaným „Gránickým“ podél lesa, jemuž také dává
jméno a vlévá se pod znojemským hradem do Dyje.
Domy jsou stavěny po dvou stranách dlouhého pravidelného návsí. Půdorys osady
je dosti zajímavý, neboť takových osad, jako jsou Citonice, není na Znojemsku mnoho.
Schéma plánu obce z kroniky vedené od r. 1921
První zmínky o obci jsou z roku 1252, kdy v listině, kterou roku 1252 dne 6. června
markrabí Přemysl potvrzuje statky klášteru Hradišti sv. Hippolyta, čte se také zpupné zboží s lesem,
lukou, vinicí a mlýnem in villa Cechnicz (které zboží koupeno bylo od Zungelmanna),
což se obyčejně vykládá za Citonice, které dle toho od roku 1252 byly příslušenstvím křížovníků.
Roku 1287 dne 23. května král Václav potvrzuje kostelu sv. Michala ve Znojmě dva lány a dvorce
v Citonicích. Týž statek potvrdil kostelu sv. Michala také král Jan r. 1336 (10. srpna). V privilejích,
které dal markrabí král Karel městu Znojmu dne 12. května r. 1348, čteme ves Citonice (Edmitz) již
jako majetek města Znojma. Král osvobozuje ves všech daní a dávek. Ve sporu, který měl r. 1411
farář Havel od sv. Michala s proboštem, Jaškem na Hradišti o desátky vsi a dvoru křížovnického
v Citonicích, nepodařilo se faráři dokázati, že desátky jsou jeho majetkem, za to však probošt na
zamezenou dalších nemilých sporů zavázal se dobrovolně, že bude 2 kopy snopů žitných
a pšeničných dodávati ročně faráři ze svého dvora. Roku 1487 dne 19. září povolilo město Znojmo
proboštovi od sv. Hippolyta Janovi z Pacova, že bez překážky smí zříditi na svém statku
v Citonicích dva rybníky. Postupem času však zpustl křížovnický dvůr. Roku 1548 proboštství
prodalo pustý dvůr městu Znojmu za 80 kop gr. Prodej potvrdil král Ferdinand roku 1539.
Proboštům zbyl jen mlýn v Citonicích, ale ani jeho neměli dlouho, neboť již r. 1551 zaměnili jej
s klariskami znojemskými za mlýn v Havraníkách (Neunmühlen).
Obyvatelstvo Citonic bylo vždy české. Koncem 17. století poněmčily se sice některé dosud
české osady v okolí Znojma, mezi nimi též Citonice. Brzy na to však tyto obce, vyjímajíc
Suchohrdly, se opět počeštily.
V roce 1618 pražská defenestrace zahájila české stavovské povstání a tím začala třicetiletá
válka. V té době bylo v českých zemích přes 3 miliony lidí. V roce 1621 Ferdinand II. dal popravit
27 vůdců českého stavovského povstání. V roce 1627 bylo vyhlášeno zřízení zemské a Čechy byly
prohlášeny za dědičné království v habsburském rodě. V roce 1648 Vestfálský mír ukončil
třicetiletou válku. Po této válce zůstalo jen 800 tisíc lidí v českých zemích. Mnoho vesnic bylo
vypálených, rozbořených a mnoho zůstalo pustých. Tato situace postihla i statky města Znojma,
do které patřily i Citonice. Šlechta potřebovala na robotu lidi a tak došlo k velkému přemísťování
a doosídlování oblastí, které byly bez pracovníků. V té době se dávaly domy a pozemky lidem
i za cenu, že jim byla robota snížena na 3 dny v týdnu – 1 osoba z každého domu.
Po válce třicetileté byly v Citonicích bývalé lány rozděleny na pololány po 20 kusích, totiž
50 měřicích výsevku orné půdy, 3 lukách a 2 6/8 metrů neplodné půdy. Po zrušení poddanství
roku 1848 zaplatily Citonice městu Znojmu roční renty 965 zl. K. m. (dle Vlastivědy Moravské).
Archeologickými nálezy obce Citonice byly hlazené nástroje kamenné a obrovská nádoba
vykopaná se zbytky dvou jiných nádob při stavbě silnice do Kravska r. 1911 – ve sbírkách notáře
Palliardiho.
Pozemky občanů vzdělávány byly hlavně jako pole. Lučin nebylo mnoho. Jednotlivé trati
měly jména: Za humny, na Čtvrtkách, Rovina, na Hájku, Březiny, Přední čtvrtky, Tálky, pod Lesem,
Společnice, Cínová hora, Sedlácký, za Humnama, Padělky, Dlouhý, za Sedláčkem, u Stromu,
Španěly, Velký padělky, Svoboda.
Obyvatelstva bylo v roce 1834 v 81 domech 503, v roce 1890 v 99 domech 483
a v roce 1900 ve 104 domech 466, a to Čechů, katolíků.
Dle záznamů v pamětní knize obce Citonice, která byla nařízena v roce 1921, byla
v úředním katastru veškerá rozloha obce Citonice rozdělena ve 2 294 parcely a měřila 878 ha 60 a.
V této rozloze bylo: polí 733,36 ha (1545 parcel), zahrad 10.87 ha ( 119 parcel), luk 17,29 ha (40
parcel), lesů 22,58 ha, rybníků 0,09 ha, půdy neplodné 3,64 ha, stavební plochy 5, 6 ha a jiné,
daně prosté plochy 17,93 ha.
Z veškeré rozlohy bylo majetkem:
1) státu 12,8723 ha (severozápadní dráha),
2) obce Citonice - 94,92 ha, a to:
polí
zahrad
luk
17,58 ha
1,58 ha
0,56 ha
pastvin
48,78 ha
lesů
22,58 ha
rybníků
0,99 ha
stavební plochy
0,05 ha
půdy neplodné
3,70 ha
3) města Znojma 15.3791 ha, a to: polí
luk
pastvin
3,6348 ha
11,0404 ha
0,7039 ha
4) velkostatku Přímětic 22,1333 ha, a to: polí
pastvin
stavební plochy
21,1939 ha
0,9173 ha
0,0221 ha
5) školy 9,93 ha, a to:
stavební plochy
0,06 ha
polí
6) fary – 0.4893 ha, a to:
stavební plochy
zahrady
0,82 ha
0,0380 ha
0,4513 ha
7) společný majetek obce Citonice a obce Mramotice 2,65 ha (pastvina)
ostatní byl majetek občanů.
Obecní lesy se počaly vysazovat postupně od roku 1890. Dříve na těchto stráních vypásali
rolníci ovce, kterých mívali 20 až 50 kusů. V nynějších vrbičkách byla ohrada pro ovce,
kam se zaháněly na odpočinek. Pastýřem byl dlouhá léta Pavel Spousta (a to i jeho otec).
Na polích k zastávce i za ní bývaly vinohrady a víno bývalo prý velmi dobré jakosti. V roce
1890 až 1910 trpělo často mrazíky a v r. 1910 dokončila zkázu mšice révová.
První žací stroj byl u Klempů v č. 39, první secí stroj měl rolník Macek č.21, rovněž
na benzínový motor.
V roce 1905 byla v obci založena spořitelna.
Silnice k Vranovu sloužila mnoho let jako spojka Vranov – železnice – Znojmo. Na této
silnici bývalo mýto u čís. 88 a 112. Silnice k Bezkovu byla stavěna v r. 1885, k Žerůtkám v roce
1922. Odvodňování bylo provedeno v roce 1924.
O scelování začalo se jednat již v roce 1928. Došlo k němu v roce 1934. Prováděl
je
komisař Jelínek a zeměměřič Rada Čamek od agrárních operací v Brně. Scelování v hlavních
pracích bylo ukončeno v roce 1936, kdy na podzim odevzdány byly rolníkům celky.
Historické rybníky v okolí obce Citonice
Dnešní rybník v mapových podkladech pojmenovaný Citonický rybník (Skalka)
a malý rybník Rušlem v Citonicích početně i velikostí neodpovídají ještě poměrně nedávné
historické rybniční soustavě. Průzkumy v terénu přesvědčivě naznačovaly, že zvláště
na horním toku Gránického potoka bylo hned několik rybníků. Nejstarší vodní stavby byly
ale na jeho dolním toku u Znojma a Hradiště sv. Hippolyta. Na rybniční stavby byla velmi bohatá
krajina hlavně středního toku Gránického potoka v okolí obcí Citonice a Bezkov.
Rybníky zde dokladuje první vojenské mapování zvané josefské, které proběhlo
na Moravě v letech 1764 až 1768 a znovu v letech 1779 až 1781. Dva větší rybníky
asi již na katastru sousední obce Milíčovice byly severozápadně od Citonic na Mramotickém
potoku. Jihovýchodně od Citonic je na Gránickém potoku větší rybník na začátku lesní soutěsky.
Jižně a jihozápadně od Citonice jsou na Gránickém potoku zobrazeny tři rybníky, postupně od velké
po zmenšující se plochy. Zaujme také velký rybník přímo v obci Bezkov (Veskov), kdy jeho hráz
asi tvoří násep nesoucí silničku směrem na Horní Břečkov (na silniční propojení obcí Lukov
a Milíčovice).
Na středním toku Gránického potoka býval zmíněný větší rybník v místě rozlehlé louky
východně od Citonice, severně při pozdější železniční trati a těsně na počátku stinné soutěsky
vedoucí tok Gránického potoka do velkého zaklenutého tunelu pod železniční tratí. Doposud je zde
čitelné těleso rybniční hráze a odtokový kanál částečně vytesaný do skály a dále zahloubený
do terénu s překrytím mohutnými nepříliš opracovanými kameny. Doba a příčina zániku tohoto
rybníku zůstává zatím poněkud nejasná. Příčinou mohlo být jeho silné zanesení bahnem,
či protržení hráze při povodni. Významnou roli mohla sehrát v roce 1871 vybudovaná železniční
trať, která se ocitla vlastně na jeho jihozápadním břehu. Sotva ale šlo o komunikační komplikaci,
protože příjezdové cesty od silničky Mannsberg – Citonice se železnice nedotkla. Naopak nelze
zcela vyloučit, že v zúženém údolí pod starou rybniční hrází byla vybudovaná hráz další menší
vodní plochy. Zcela jisté ale je, že uvedený větší rybník existoval již v roce 1779. S názvem
Proboštský rybník je vyobrazen na unikátní graficky bohatě pojaté velké mapě katastrálního území
obce Citonice nakreslené v roce 1780, která se odvolává na stav v roce 1779.
Hypotetickou otázkou zůstává, zda lze se zaniklým rybníkem spojit motiv malé niky dnes
s nově upraveným Mariánským motivem na skalisku při jeho bývalého západního břehu. V ploše
nad skaliskem s Mariánskou nikou je vždy dvojice štíhlých kamenných patníčků. Jsou zručně
odseknuty z kamenného bloku a na svých hranách mají nad sebou drobné záseky. Tyto záseky
mohly sloužit například k zavěšování nejrůznějších girland na šňůrách.
Dnešní rybníky v Citonicích, větší Skalka (někdy uváděn pod názvem Citonický rybník)
a malý rybník Rušlem, jsou pouhým torzem historické rybniční soustavy na Gránickém potoku
jižně od obce. Velmi přesně a přesvědčivě ji ve starší fázi zobrazuje již uvedená velká mapa
(173,5 x 139,5 cm) katastrálního území obce Citonice nakreslená v roce 1780 a týkající se stavu
dokumentovaného v roce 1779. Jejím největším rybníkem byl Citonický rybník, či s pozdějším
názvem Na hájku, doloženým k roku 1875. Po koruně jeho mohutné sypané hráze procházela
již tehdy silnička do sousední obce Bezkov.
Jeho bezmála pravidelně obdélná plocha, výrazněji členěná pouze na západním boku,
zaujímala celou dnešní plošinu pod obcí. Asi v místě dnešního zaklenutého silničního mostu bylo
stavidlo a druhé na jižním boku hráze, což dokladují dva výtoky vody, posléze spojené do jednoho
toku. Vedle vod Gránického potoka Citonický rybník přijímal ještě vody pramenící v lesním
komplexu Smoha západně od Citonice. Jeho drobnou nostalgickou ozvěnou je dnešní rybník
Rušlem, do něhož současně vtéká voda z téměř zapomenutého vodovodu z lesa Smohy, který
dlouho zásoboval město Znojmo kvalitní pitnou vodou.
Co do rozsahu je dochován původně prostřední rybník Skalka. Jeho název
je nepochybně výstižný, protože jeho přírodní romantické prostředí dotváří skalnatá konfigurace
terénu. Přestože mohutná hráz rybníku Skalka prošla několika přestavbami, je u jejího východního
boku při patě skaliska vytesán do skály svojí délkou a hloubkou pozoruhodný otevřený odtokový
kanál. Nepochybně jde o technické dílo, které vykazuje kulturně historické hodnoty technické
památky, navíc umocněné působivým přírodním prostředím. Přesto zřejmě nejde o otevřený
odtokový kanál již z roku 1779.
Na uvedené velké mapě katastrálního území obce Citonice je totiž na opačném západním
boku hráze lesního rybníku Skalky zakreslen poměrně velký otevřený odtokový kanál
na obloukovém půdorysu. Podle této situace odváděl vody z rybníku Skalka přímo
do Citonického rybníku bez přímého kontaktu s tělesem hráze, patrně pomocí samostatného
stavidla. Další velký rybník navazující přímo na rybník Skalka byl na Gránickém potoku směrem na
sousední Bezkov. Podle ní získal svůj název Bezkovský (Venkovský) rybník, či rybník u Bezkova.
Doba zániku tohoto rybníku není přesně známa, ale s největší pravděpodobností šlo o povodeň
protrhnuvši jeho hráz.
Velká mapa katastrálního území obce Citonice z roku 1780, dokladující stav z roku 1779,
je sama o sobě nejenom cenným archivním pramenem, ale zároveň pozoruhodným uměleckým
dílem výtvarným i písařským.
Její základní kompozici tvoří nápisová kartuš v levém dolním rohu a svitek s legendou
v pravém horním rohu plánu. Barevnost mapy je poměrně střídmá v odstínech šedomodré,
šedozelené a béžové s černými popisy. Velmi dekorativní je ale většina nápisů,
kde některá
písmena připomínají spíše fantaskně pojatou krajku. Pečlivě jsou zakresleny meandry Gránického
potoka, skály, ale hlavně nepřeberné množství malých stromů v místech lesních pozemků. Legenda
graficky i barevně rozlišuje na mapě pole, louky, pastviny, tehdy nově obdělaná pole a smíšené
lesní porosty, ale také selské domy – grunty, stodoly a zřejmě společné (veřejně přístupné) břehy
rybníků a potoků. Písmeny jsou odlišena pole zvaná svobodná (F) a pole obecní (G).
Ve vrcholu nápisové kartuše je malá kartuš dekorovaná zdobným motivem poněkud
připomínající českou královskou korunu. Na malé kartuši je znojemská orlice. Tuto malou
vrcholovou kartuš nesou dva putti, z nichž jeden drží v opačné ruce rybářskou síť a druhý vrš
na chytání ryb v níž jsou dvě ryby. Vpravo dole je nakreslena lovecká puška, ulovený zajíc
a pták nejasného druhu.
Z těchto dvou motivů vyplývá, že v historických rybnících u Citonice byl rozvinut chov
a lov ryb a zvláště v okolních lesích chov a lov lesní zvěře. Pro úplnost je třeba uvést, že v levé
dolní části nápisové kartuše je drobná veduta vesnice s kostelem, patrně jde o stylizaci obce
Citonice. Uplatnění motivu znaku královského města je zřejmé z dlouhého velmi dekorativního
nápisu v ploše větší kartuše. Jeho již první řádek uvádí, že obec Citonice náleží k Dolnímu statku
královského města Znojma. Dále nápis uvádí, že mapa byla vytvořena podle nejvyššího
a nejmilostivějšího nařízení Jejího římského císařsko-královského apoštolského majestátu Marie
Terezie, za spoluvlády Jeho římského císařsko-královského apoštolského majestátu Josefa II. Mapa
sloužila pro potřeby systému robotěních abolicí správy královského města Znojma – v principu šlo
o systém zrušení roboty, která byla nahrazena jinou formou odvodů povinných dávek, například
formou peněžní.
Právě z těchto důvodů lze předpokládat, že byla mapa zpracována velmi přesně. Správou
majetkových věcí královského města Znojma byl pověřen jak uvedeno vysoce urozený a milostivý
pán Ignác svobodný pán ze Šreflu (Schröffl) a Mannsbergu, který je současně označen jako
nejmilostivější úředník královské země a podkomoří markrabství moravského. Zjevně šlo o nově
nobilitovaného šlechtice, protože je uváděn z Mannsbergu, který měl být jako malá vesnička
na předměstí Znojma založen právě v roce 1779. V samém závěru textu v nápisové kartuši
je uvedeno, že situaci zobrazenou na mapě zaznamenal v roce 1779 a v roce 1780 nakreslil inženýr
Johann Rothessel. Oba mužové, kteří nepocházeli ze starých šlechtických rodů, dokladují úspěšný
společenský vzestup již v podstatě občanských vrstev.
Nejstarší publikovaná zmínka o budování rybníků na pozemcích města Znojma
u Citonic se váže k roku 1487, konkrétně k 19. září. Tohoto dne povolilo město Znojmo proboštovi
křížovníků z Hradiště sv. Hippolyta u Znojma Janovi z Pacova (Johanes de Paczöw) vybudování
dvou rybníků u obce Citonice. S největší pravděpodobností šlo o rybníky na dnešním Gránickém
potoku.
Zcela mimořádným historickým pramenem je kronika Hradiště popisující v grandiózní
zkratce jeho dějiny v letech 1093 až 1837, jejíž autorem je řádový křížovnický kněz z Hradiště sv.
Hippolyta Eduard Sládek. V roce 1487 umírá hradišťský křížovnický probošt Jodocus
a nastupuje probošt Jan z Pacova (Johanes de Paczöw). Listinou podanou ve středu před
sv. Matoušem v roce 1487, udělilo město Znojmo nastupujícímu proboštovi souhlas k vybudování
dvou rybníků na jeho pozemcích u Citonice. Činilo tak z vděčnosti, kterou pan probošt městu
prokázal. Taktéž v tomto potvrzení předcházející historické zmínky šlo s největší pravděpodobností
o rybníky na dnešním Gránickém potoku. K době po polovině 16. století se vážou zmínky ke třem
rybníkům v majetku křížovníků z Hradiště. Jeden je situován k Bezkovu, druhý do Gránického
údolí u znojemské vápenky a třetí pod ním měl být nedostavěný. Oba dostavěné rybníky sloužily
k chovu ryb, zvláště kaprů. Poslední dva rybníky jsou přímo spojovány s Gránickým potokem,
jehož vody je měly napájet. V letech 1708 až 1734 byl křížovnickým proboštem František
(Fransiskus – Franc, Johanes, Josefhus) Rivola. V jeho době měl klášter na svém panství nejméně
tři rybníky. Opět lze předpokládat, že s největší pravděpodobností šlo o rybníky na Gránickém
potoku, který měl dostatek vody i vhodnou konfiguraci terénu k jejich budování.
K roku 1837 dokladuje rybníky na Gránickém potoku jižně pod obcí Citonice kopie
segmentu Situačního plánu pro královské město Znojmo a citonické rybníky s nově projektovaným
vodovodem pro Znojmo. Zaznamenán a vyhotoven byl Karlem Grodlerem 30. března 1837.
Z tohoto plánu již jednoznačně vyplývá, že staré asi klášterní rybníky, původně určené hlavně
k chovu ryb, se staly vlastně vodárenskými nádržemi pro vodovod do města Znojma. Nikoliv
bez zajímavosti je, že od roku 1779 se všechny tři rybníky nijak nezměnily, včetně jejich názvů –
nejblíže obce Citonický rybník, prostřední dodnes existující rybník Skalka a nejblíže k sousední
obci Bezkov rybník Bezkovský (tehdy Veskovský).
V roce 2005 byl publikován plán městského vodovodu od obce Citonice do města Znojma
datovaný k roku 1873, jehož současné uložení nebylo uvedeno. Opět dokladuje všechny tři rybníky
jižně od obce Citonice – Citonický (Obecní) rybník, rybník Skalku i Bezkovský (Veskovský)
rybník. Zřejmě bez větších změn je největší Citonický (Obecní) rybník s odtokem Gránického
potoku asi v místě dnešního zaklenutého silničního mostu do Bezkova. U rybníku Skalka je zřejmá
sice dílčí, ale technicky podstatná změna. Mizí západní půdorysně samostatný půdorysně
obloukovitý odtok vody, který nahradil doposud zachovaný východní odtokový kanál vytesaný do
skály. U Bezkovského (Veskovského) rybníku již také není zakreslen obloukový odtok vody.
Starý Proboštský rybník již není patrný, či z něj zůstala jen malá část blíže k Citonicím.
Zřejmě výrazně nepříznivou změnu v existenci historické rybniční soustavy
pod Citonicemi dokladuje katastrální mapa Citonice z roku 1875. Všechny tři rybníky zde jsou sice
zakresleny, tedy rybník Citonický (zde s názvem Na hájku), Skalka a Bezkovský (Veskovský), ale
s největší pravděpodobností již vypuštěné, zarostlé lučním porostem a z velké části jde o mokřady.
Zakresleny jsou variantní řešení silničních nájezdů na hráz Citonického rybníku (Na hájku), ale
samotné těleso rybniční hráze zůstává v historické hmotě. Při jižním boku hráze je patrný dřevěný
mostek a stavidlo k odtoku Gránického potoka, zřejmě již s dožívající praktickou funkcí.
Některé zakreslené prvky taktéž svědčí o zániku rybníků jako vodních ploch. Jde například
o poměrně výrazně vyznačený tok Gránického potoka protékající plochami bývalých rybníků, který
již směřuje k dnešnímu zaklenutému zděnému zaklenutému mostku silnice do Bezkova, zřejmě
s předsunutým stavidlem spojeným s tělesem sypané hráze dřevěnou lávkou. Zatím si nikdo
nepovšiml datace na mostku směrem po toku vod, která je pohledově obtížně identifikovatelná,
ale patrně jde o rok 1865 na 1845. Pak by mohlo tato datování znamenat čas zániku (trvalého
vypuštění) Citonického rybníku (Na hájku).
Na všech mapových a plánových podkladech překvapuje, že zatím nebylo zjištěno
zakreslení dalšího zjevného rybníku na Gránickém potoku. Situován byl pod cestou
na současném okraji obce Citonice směrem k železniční zastávce. Doposud je zde patrná sypaná
rybniční hráz, kterou respektuje i Gránický potok svým dvojím zalomením v téměř pravém úhlu.
Tato vodní plocha sotva souvisela s výstavbou železniční trati i stavebním rozvojem obce Citonice.
Vyjdeme-li z faktu, že rybníky pod Citonicemi byly budovány k chovu ryb, je možné předpokládat,
že v tomto nejníže položeném místě byly rybniční sádky, či podobná soustava chovných rybníčků.
Obdobně tomu mohlo být pod vzdálenějším Proboštským rybníkem, pod nímž je v již
zúžené části údolí Gránického potoka zakreslená v uvedené velké katastrální mapě obce Citonice
z roku 1780 malá hrázka. Mohla by znamenat alespoň menší rybniční sádku, či také chovný
rybníček.
Historické vodárenské a mostní stavby
na území obce Citonice
Z hlediska různosti a určení stavebních stylů se největší škála vodárenských staveb nachází
západně od obce Citonice, v lesním areálu Smoha. Až na jedinou přímo datovanou výjimku je ale
poněkud obtížnější přesnější časové zařazení jednotlivých historických vodárenských staveb,
protože jejich autoři, byť spíše technici, postupovali vskutku tvořivě a současně se zjevnou znalostí
stavebních slohů i stylů. Časové zařazení lze vymezit posledním dvacetiletím 19. století a prvním
třicetiletím 20. století. V lapidárním bezmála monumentalizujícím klasicizující stavebním pojetí
je větší vodárenská stavba nejblíže obci Citonice při hlavní cestě do lesa Smohy. Na této stavbě
upoutává hlavně štít průčelí atikového pojetí. Půdorysně lapidární je také výsadba dnes vzrostlých
listnatých stromů kolem celé stavby. Obdobně klasicizující je naopak drobnější vodárenská stavba
na zcela opačné straně lesa Smohy, připomínající lesní poklonu.
Menší vodárenská stavba
při východním okraji lesa Smohy
Při východním okraji lesa Smohy jsou dvě obdobné menší vodárenské stavby navozující
vjem pozdně renesančních staveb s dekorativním cimbuřím se střílnami – krenelováním –
a s vnitřní křížovou klenbou. Na západním okraji lesa Smohy v blízkosti již zmíněné drobnější
stavby je sice nejmladší, ale zřejmě nejzajímavější a stylově ojedinělá a přesně datovaná
vodárenská stavba připomínající malý kostelík. Datace 1927 je i nadále zřetelná na průčelí
tvořená plasticky reliéfními číslicemi. Obloukový záměr stavby a nižší kupolová střecha působí
lapidárně klasicistně. Dílčí uplatnění režného cihelného zdiva a parapetních motivů s vrcholovými
koulemi navozuje vjem české moderny
a dekorativního národního obloučkového stylu.
Zvláště ale atikový štít průčelí je překvapivě hodnotným dokladem českého stavebního kubismu.
V okolí obou staveb jsou torza rozvolněné a ostrůvkovité přírodně krajinářské keřové
a stromové listnaté zeleně. Záměrně vysazovaná stromová zeleň tentokrát v komponovaných řadách
je v nástupním směru cesty do lesa Smohy od obce Citonice s dnes již ojedinělými kamennými
patníky.
Mlýnek v katastru obce Milíčovice
dvě popisná čísla 57 a 58 u Citonic
Ve starých zápisech v archívu Znojmo a Brno se nenachází nic, co by zavedlo
do minulosti. Skutečnost od kdy se na těchto místech stavělo nebo hospodařilo Vlastivěda moravská
z roku 1904 uvádí, že v Citonicích patřil mlýn hradišťským proboštům. Když zpustlý dvůr
proboštové prodali městu Znojmu za 80 kop grošů v roce 1538, tak mlýn v Citonicích si nechali
pro svou potřebu.
V roce 1551 jej zaměnili s klariskami znojemskými za mlýn v Havraníkách.
Po opuštění mlýnu se nikdo o další provoz nezajímal, proto je domněnka, že mlýn časem zanikl
a zůstaly dvě hráze.
Při hledání dalších skutečností (kdo pokračoval na místě starého mlýna) se zjišťuje,
že mlýn byl v katastru Milíčovic, takže v Citonickém není nic dokladováno až do začátku
19. století. Proto se muselo hledat v pozemkových knihách a mapách v Milíčovicích, v krajském
archivu v Brně, a zjistilo se, že Josefovský katastr z roku 1789 uvádí, že na mapě dnešní torzo
mlýnku a dvou domů 57 a 58 kdysi patřil k Milíčovicím. Stará mapa z roku 1824 uvádí, že popisná
čísla v Milíčovicích v této době měly číslo domů jen 1- 42. Totiž tyto domy u Citonic neměly ještě
čísla. V publikaci pluk. Gust. Jasena se uvádí, že kde stojí dnešní Milíčovice ve 13. století byl samý
lesní porost. Dnešní hospoda v Milíčovicích u silnice byla kdysi hájenka. V báji se uvádí, že první
usedlíci byli Engelsi, na dnešní silnici k Olbramkostelu. Tato osada se jmenovala Engelsis. V této
oblasti se nachází stále části zdiva, snad bývalého sídla řádu žebravých mnichů. Do poloviny 19.
století tam stávala kaplička. Tento pozemek se jmenoval za první republiky Bettelhute (žebravá
bouda).
V třicetileté válce se osada zpustošila a troplové domky se rozpadly. V Loucké diecéze
v katalogu jako Milíčovice se roku 1349 píše jako Myschowicze a v roce 1365 Mylsschicz. Volný
píše o Milíčovicích, že to je odvozeno od osobního jména Milíč. V roce 1318 je zmínka o Milíczovi
z Náměště, který ve Znojmě působil jako komorník. Tyto lesy patřily ke knížecímu hradu ve
Znojmě a řádem byly převedeny na loucký klášter Premonstrátům a to v roce 1190. Zájezdní
hospoda na vranovské silnici byla s erbem hrabat z Althanů. Byla to pevná stavba se silným zdivem
a zamřížovanými okny. Na čelním štítě byl obraz troubícího jelena, jako důkaz, že stavba sloužila
jako poštovna.
Hrabě z Althanu, dřívější majitel vranovského panství, daroval ji svému komorníkovi
Filipskýmu, který se oženil s tamní komornou. Novomanželům byla vydána koncese, která
opravňovala provozování prodeje likérů. Údajně tam přespávala přes noc celá skupina povozů
v počtu 200. Tato hospoda nahrazovala poštovní úřad a vyřizování různých vzkazů. Teprve roku
1550 vznikla obec, znovu tehdejší majitel z Vranova Dicnius Zdankov z Lomnic a Burgráb
ze Znojma povolal do Milíčovic roku 1540 nové osídlence, kteří měli německá práva a v roce 1152
se staly Milíčovice součástí vranovského panství, které koupil Wolf Kragíř. Roku 1558 Kragíř
prodal Milíčovice Petru Čartergskému a ihned byla zavedena německá úřední řeč. V roce 1618
počátkem třicetileté války patřily Milíčovice k soukromému majetku Neuhoizel. V roce 1645 byly
Milíčovice vypáleny Švédy a v roce 1742 obsadila pruská vojska Fridricha II. všechny obce kolem
Znojma a taktéž Milíčovice. Za této doby Marie Terezie chodily děti z Milíčovic do soukromé školy
do Lukova a to ve věku 6 až 12 let.
V těchto dobách nebyl mlýnek u Citonic obsazen, až v seznamu občanů Milíčovic jsou
uvedeni v roce 1825 na čísle 57. Dnešní část mlýnku vlastnil Trimmel Engebert pololáník
z Rosemnühle a jeho manželka Anna dcera Mich. Waase pololáníka z Vracovic se přivdala 30. 1.
1838 a věnem přinesla 550 zlatých. Dle pamětníka Jar. Trimmela, nar. 4. 9. 1931 z Citonic věděl
od jeho otce Františka Trimmela, nar. 25. 11. 1889, praděd Františka Trimmela, pololáník z Horního
Břečkova koupil v Citonicích hostinec číslo 53 kolem roku 1800 pro syna Egenberta pololán část
mlýnku 57. Toho času číslo 58 obýval majitel (příjmení nečitelné) Wienznc. V pozemkové knize
č. 95 list 77 číslo popisné 58 Kletzenmühle, Matěj Mühler byl majitelem a v roce 1816 koupil
za 200 zl. (pozn. příjmení nečitelné) Vincenc s novomanželkou Evou. Dne 7. 1. 1856 zase č. 58
koupili Habrichovi, kupní smlouva ke dni 31.12. 1855 i s pozemky za 850 zl. Dne 24. 6. 1870 zase
č. 58 bylo prodáno Martinu a Anně Neužilovým za 800 zl. V roce 1896 zemřela A. Neužilová
a v roce 1897 přepsáno bylo na Mart. Neužila a v roce 1902 koupili č. 58 Jan a Juliána Trimmelovi.
V roce 1911 číslo 58 již je vedeno jako demolice. Jan a Juliána Trimmelovi bydleli
na čísle 57. Číslo 58 bylo užíváno jen u hospodářských budov, v roce 1929 se dům č. 58 postavil
znovu.
V té době na čísle 57 pokračuje syn Engelberta a Anny Jan, nar. 20.3. 1855, hospodařil jako
pololáník v Milíčovicích. Jan Trimmel zemřel 22. 12. 1911 a manželka Juliána v roce 1952.
Jejich děti:
- František, zemědělec, nar. 24. 6. 1882, zemřel 19. 1. 1958
- Jan – poštovní úředník, nar. 1884 a zemřel v roce 1930
- Marie , pracovala při zemědělství doma, svobodná, nar. 1886, zemřela 1951
- Terezie, po dvacet let byla v léčebně pro duševně choré až do smrti a to v Kroměříži, narodila se
v roce 1887, zemřela v roce 1942, její dcerou je provdaná Anežka Juránková.
- Konrád, narozený 1898 padl ve svět. válce 1916
- Michal, nar. roku 190 a zemřel 1945 choromyslný od narození
- další děti byly dvojčata, která zemřela hned po narození.
Josef Trimmel uvedený v pořadí jako šesté dítě se oženil v roce 1933 s Františkou Tesařovou
z Mramotic a měli spolu 2 děti, Josefa a Marii. Postupní smlouvou uzavřenou v roce svatby nabyl
Josef Trimmel dům č. 57 a příslušné nemovitosti patřící ke statku. Sňatkem nabyla manželka
Františka jednu ideální polovici č. 57 domu a polí. Druhou polovinu měl manžel Josef. Tento dům
číslo 57 nabyly oba manželé od matky Juliány Trimmelové, která byla jedinou vlastnicí všeho
majetku. Po smrti Marie Trimmelové v roce 1951 zdědili dům č. 58 Josef Trimmel starší, syn
Juliány a Anežka Juránková, každý jednou polovinou. V roce 1958 odprodala Anežka Juránková
svému bratranci její ideální polovinu Jos. Trimmelovi mladšímu, narozenému v roce 1935.
Dům číslo 57 a všechny k němu patřící nemovitosti převzala vdova po Jos. Trimmelovi starším.
Stalo se tak dědickou smlouvou ze dne 29. 9. 1973, o vyžádání dědictví po Jos. Trimmelovi,
zemřelém 6. 9. 1971. Františka Trimmelová zemřela, proto její děti Josef a Marie, provdaná
Sobotková uzavřeli spolu dědicko dohodu dne 12. 6. 1876, každý ideální polovinu majetku po
matce. V roce 1992 bydlí na č. 57 a 58 rozvedený Jos. Trimmel, nar. v roce 1935 sám bez rodiny.
Jeho sestra Marie, nar. 1934, provdaná Sobotková bydlí v Pardubicích.
Od roku 1940 byl mlýnek zapsán do obce Citonice.
Historické železniční stavby
v okolí obce Citonice
V roce 1871, přesně 4. dubna, kdy byla provedena kolaudační jízda z Jihlavy
do Znojma, byl dokončen úsek Severozápadní dráhy procházející povodím Gránického potoka.
Pravidelná doprava byla na tomto úseku zahájena 23. dubna 1871.
Stavbu severozápadní dráhy vedl inženýr Vilém Hellwag a výstavbu jednotlivých
železničních budov vedl architekt Carl Schlip. Speciální konstrukční práce prováděli převážně
italští dělníci. Tvrdou a mnohdy nebezpečnou terénní práci často pouze s nejzákladnějším ručním
nářadím (lopatami, krumpáči, kotouči a částečně koňskými povozy) prováděly tisíce námezních
pracovníků z širokého okolí. Šlo vskutku o tvrdě vykoupenou svobodu z ještě poměrně feudálních
pout. Někteří z nich našli na stavbě železnice i svoji smrt, ale přesto přijali až pekelné tempo
výstavby.
Celou situaci vnímali logicky odlišně podle jednotlivého postavení na stavbě, ale dvě věci
měli v podstatě totožné – šlo o jejich svobodné rozhodnutí usilovat o práci na tomto rozsáhlém díle
a možná šlo také o vědomí, že železnice zabezpečí celému kraji nový všestranný vzestup.
Železnice vede celou horní částí Gránického údolí a dalšími lokalitami povodí Gránického
potoka až k obci Citonice. Jde o úsek železnice mezi historickým tunelem pod silnicí před
Citonicemi a historickým tunelem pod Císařskou silnicí – Pražskou ulicí na okraji města Znojma,
kterými železniční trať prochází. První tunel před Citonicemi v km 108,6 železniční trati je intaktní
zaklenutou stavbou kombinující režný cihelný materiál na klenbě a částečně opracovaný lomový
kámen. Druhý tunel pod Císařskou silnicí na okraji města Znojma v km 103,8 železniční trati
je také intaktní zaklenutou stavbou z lomového kamene a opracovaných kamenných bloků. Tvarově
podkovovitý oblouk klenby byl vyzdíván etapovitě po jednotlivých úsecích. Oba tunely jsou
poměrně dobře přístupné, ale neleží na veřejné cestě.
Dva menší tunely pod železniční tratí jsou součástí Gránického údolí v km 105,8
a v km 105,5 železniční trati. Obě celokamenné stavby jsou ve velmi zajímavých krajinných
situacích. První z nich je na malém potůčku protékajícím strží v trase Jezuitského pramene
znojemského vodovodu. Současně je situován pod velkým kamenným akvaduktem páteřní trasy
Citonického pramene znojemského vodovodu. Dnes je téměř ztracen ve volné zeleni a potůček
se svými neodstraňovanými bahnitými nánosy na podlaze tunelu zde velmi znesnadňuje chůzi.