Rituální nádoba z Polomených hor

Rituální nádoba
z Polomených hor
Unikátní archeologický objev
v pískovcovém převisu
na Českolipsku
VLADIMÍR PEŠA
Poklidná krajina pískovcových skal a borových lesů
v okolí Dubé na Českolipsku opět zažila něco nevídaného. Malé vesničky Lhotu a Dřevčice již podruhé zaplnilo několik archeologů a jejich spolupracovníků.
Prvním překvapivým zjištěním bylo, že nejsme první, kdo ve zdejším kraji pátral po pravěkých památkách. Již ve třicátých letech v okolí Lhoty pan řídící
Laufka vykopal čtyři mezolitická a neolitická sídliště, jak lakonicky poznamenaly tehdejší deníky. Kde
však kopal a jaké jsou osudy jeho nálezů, to jsou
otázky, na které se obtížně hledá odpověď. A přece
jsme zachytili jeho stopu...
Návrat do neolitu
Na okraji Lhoty je nevýrazný skalnatý pahorek, dnes
zalesněný, nazývaný Stará skála (Altersteine), na
němž se v minulém století povrchově dobývaly pískovcové stavební kameny, jak dodnes dokládají povrchové lomy a střepy nádob s vnitřní glazurou. Na
úpatí nevysokých skal nalezneme nízký tmavý převis, který však v pravěku umožňoval pohodlný pohyb
člověka. O tom, že pravěkého člověka skutečně zaujal, svědčily také první archeologické nálezy. Záhy po
zahájení výzkumu bylo zřejmé, že převis nezaujal
pouze pravěkého člověka a o několik tisíc let později
archeology, ale zalíbil se také zdejšímu panu řídícímu, který ho kolem roku 1930 téměř celý prokopal.
Jak už to u takových starých amatérských výzkumů
bývá, zůstalo mnoho nálezů přehlédnuto. Stará skála poskytla několik set předmětů včetně mezolitického kostěného šídla a keramických zlomků nádob,
zdobených vypíchaným ornamentem. To hlavní však
v písku na své odhalení teprve čekalo.
Výzkum Staré skály se chýlil ke konci a dokončovalo se odkrývání posledního vytyčeného sektoru již
za hranicí prostoru chráněného převisem. Dlouho
se žádné nálezy neobjevovaly, ale okolnost, že pracujeme v původním, Laufkou nenarušeném terénu,
vyžadovala zahloubit se až na skalní podloží, abychom získali alespoň základní představu o sledu
zdejšího souvrství. Náhle nastala nečekaná změna.
Žlutý písek se změnil na tmavě hnědý a objevily se
střepy dna jakési nádoby. Ne, nebylo to jenom dno.
Byla to celá nádobka obrácená dnem vzhůru, ale
rozbitá na několik kusů (viz snímky na s. 602). Již
první pohled na její střepy prozradil, že jde
o mimořádný nález. Nádobka byla vyrobena v ruce
pečlivým hnětením z plavené jílovité hlíny, důkladně vyleštěna, a poté vypálena do světle hnědého po-
638
VESMÍR 77, listopad 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
vrchového odstínu. Ještě před vyleštěním pravěký
hrnčíř na stěnách vytvaroval dva hrotité výčnělky,
čímž nádoba získala loďkovitý tvar, a pod ústí přilepil dvě zdánlivě asymetrická ouška. Vnější stěny
nádoby pokryl složitým abstraktním geometrizujícím
ornamentem, vypíchávaným speciálním kostěným
nástrojem s dvojhrotem. V místě předpokládaného
třetího ouška byl ústřední motiv celé výzdoby – bezhlavá postava oranta, člověka s prosebně zdviženýma rukama, vzývajícího božstva a očekávajícího jejich přízeň i podporu v těžkém každodenním životě.
Svým stářím bezmála 7000 let patří nález k nejstaršímu zemědělskému osídlení českolipské krajiny
neolitickým lidem kultury s vypíchanou keramikou
a je pravděpodobně nejstarší zachovalou nádobou
nalezenou na severu Čech. Její význam je však mnohem větší. Kombinace bezhlavého prosebníka, oušek a mimořádně bohaté abstraktní výzdoby řadí nádobu k významným nálezům vypíchané keramiky ve
střední Evropě. To by tedy pan řídící Laufka koukal,
že ho dělilo pouhých 30 centimetrů od tak mimořádného předmětu!
Osamocený nález však přirozeně vyvolává řadu otázek. Jaký měla nádoba účel? Proč se ocitla pod osamělým skalním převisem? Odkud ji pravěcí lidé přinesli a kdo byli? Byla vůbec vyrobena v této krajině,
anebo se sem dostala jako vzácný import zdaleka?
Přítomnost krásně zdobené – a ve své době určitě
mimořádně ceněné – nádobky pod osamělým převisem Staré skály snad umíme vysvětlit. Rituální nádoba, přímo zobrazující vzývajícího prosebníka, jistě
obsahovala nějakou obětinu, která si měla naklonit
zdejší znepřátelené božstvo. Mohla být původně postavena volně na zemi nebo na skalní římse. Přitom
proběhl nezbytný rituální obřad, s nímž mohou souviset některé další nalezené rozbité předměty. Poté
obřadníci, posilněni vírou v úspěšnost rituálu, převis opustili. Až potud se zdá být rekonstrukce událostí pravděpodobná, dál však stopy dějů mizí. Nádoba spatřila znovu světlo světa až po několika
tisíciletích, 14. července 1998 kolem 11. hodiny dopoledne.
Pohřeb pod převisem
Překvapení skrýval také nenápadný převis nedaleko
Černé louže u Dřevčic. Nálezově byl velmi chudý jak
na pravěké střepy, tak na kamenné nástroje. To ostatně nepřekvapuje – vždyť se pod něj ukryjí stěží tři
lidé. V úrovni horizontu rozptýlených pravěkých, zatím blíže nedatovaných keramických zlomků se náhle objevil pozoruhodný nález. Uprostřed pod převisem ležela kompletní kostra malého zvířete, velikostí
připomínající psa. Podle ní byl dočasně pojmenován
převis Psí, a to až do příchodu zoologa Ivana Horáčka, který nález uvedl na pravou míru. Jde o malého
srnce, asi tak dvouměsíčního. Skutečnost, že kostra
nebyla rozvlečena lesní zvěří (naopak kosti pevně setrvávaly v někdejších kloubních spojích), svědčí
o úmyslném zahrabání zvířete. Neobvyklá poloha nálezu i způsob uložení zvířete dovoluje hovořit
o záměrném pohřbu, přestože nebyly patrné stopy po
hrobovém vkopu. Otázkou zatím zůstává stáří pohřbu, a tedy jeho případná souvislost s pravěkým
využíváním lokality. S netrpělivostí proto očekáváme
výsledky radiokarbonového datování.
¨
Mgr. Vladimír Peša (*1972) vystudoval Filozofickou fakultu
UK, obory etnologie a archeologie. V Okresním vlastivědném muzeu v České Lípě pracuje jako archeolog, zabývá se
krajinnou archeologií a speleoantropologií.
Rituální nádoba nalezená v červenci 1998 při studentském archeologickém kurzu ve Lhotě u Dubé. Zhotovena je z hlíny, která se výrazně liší od ostatních pozůstatků hrnčířské produkce nalezených v této
oblasti. Nádobu vykopal R. Malát, student reálného gymnázia „Přírodní škola“ v Praze 8 – Dolních Chabrech.
Na výzkumu se podílejí odborníci z Archeologického ústavu AV ČR v Brně
(pracoviště v Dolních Věstonicích), z Okresního vlastivědného muzea v
České Lípě a z Geologického ústavu AV ČR v Praze.
Detail téže nádoby s bezhlavou postavou vzývajícího prosebníka
(oranta) krátce po nalezení.
K článku V. Peši na s. 638, snímky © Hana Rysová
NEJVĚTŠÍ Z LEMURŮ
Megaladapis edwardsi (na obálce) musel být zvláštním zvířetem. Jeho
největší lebka, která se prozatím našla, měří 30 cm. Příliš se nepodobá lebce žádného jiného lemura, ba ani žádného primáta. Měla velmi
silně vyvinutou obličejovou část, zato mozkovna byla menší – ostatně
tak již to u býložravců bývá „zvykem“. Laik by pravděpodobně hádal
spíše na ostatky nějakého prasete, osla či podobného kopytníka. Svou
celkovou velikostí se jim podivný pralemur opravdu blížil.
Byl velmi robustní, zavalitý a pomalý. Pohyboval se jak po zemi, tak
v korunách stromů, kterým zřejmě dával přednost. Nebyl však rozhodně svižným skokanem – na rozdíl od svých menších, dosud žijících
příbuzných. Způsobem života se dost blížil dnešnímu koalovi – pomaloučku se sunul větvovím nebo přecházel mezi stromy a stále žmoulal
nějaké listí. Mohl být snadnou kořistí predátorů, kdyby na Madagaskaru někdy tak velká šelma žila. Jeho jídelníček musel zahrnovat opravdu
jen ty nejkřehčí části rostlinných těl. I na lebkách velmi starých jedinců
jsou zuby jen velmi mírně obroušeny. U menších lemurů postupuje
abraze mnohem rychleji. Lze proto usuzovat, že k rozrývání země
a k drásání větví a kořenů používal drápy na tlapách a čenich.
Kromě druhu Megaladapis edwardsi byly na Madagaskaru nalezeny
ještě pozůstatky dalších dvou druhů téhož rodu. Vzhledově i velikostí
byl velmi podobný M. grandidieri. Naopak M. madagascariensis byl
výrazně menší a také stavba jeho kostry je mnohem subtilnější.
602
VESMÍR 77, listopad 1998 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
Teprve na sklonku existence druhu Megaladapis edwardsi se na ostrově objevil člověk, který jej možná i lovil. S určitostí to však nevíme. Přímé důkazy chybějí a ze způsobu života tehdejších lidí se jen
můžeme domnívat, že to s lovem asi nebylo tak hrozné. Pokud se
někdy megaladapis stával součástí jejich jídelníčku, bylo to nejspíše
jen v dobách nouze. Ostatně tak je tomu v případě jiných lemurů
dodnes. Lidé lemury zabíjejí (a jedí), jen když je postihne neúroda.
Na mnoha místech jsou lemuři (ale i jiná zvířata) fady čili tabu. Jsou
nedotknutelní, dokonce i když škodí na plantážích či zásobách. Teprve
v nejkrajnější nouzi se Malgaši uchylují k jejich zabíjení. V některých
případech musí navíc proběhnout dočasné rituální odtabuizování
vedené kouzelníkem.
Pro zdravou, početnou a silnou populaci lemurů představuje občasný lov jen malou hrozbu. Jsou-li však z jiných příčin početní
stavy nízké a populace čelí i dalším tlakům z okolí (ničení prostředí, odchyt za účelem prodeje, turistický ruch ap.), může být lov
vážnou hrozbou. Podle posledních úvah to bylo podobné i u některých již vyhynulých druhů, zvláště pak těch velkých, které jsou „na
maso“ nejvhodnější. Zdá se, že klimatické změny probíhající v posledních tisíciletích na Madagaskaru podlomily „zdravotní stav“
mnohých druhů a lidé byli již jen posledním kamínkem, který přispěl k jejich zániku.
Pavel Hošek k článku na s. 615; kresba © Vladimír Zadražil