9/2011

Transkript

9/2011
9
2011
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
jistě jste zaznamenali, že podzim se již
výrazně hlásí o slovo. Abyste po létě nepřišli
o slunné zážitky, připravili jsme pro Vás,
předplatitele časopisu z Wolters Kluwer,
jako poděkování za Vaši přízeň soutěž
o exotickou dovolenou v hodnotě 70 000 Kč.
Podrobnosti naleznete v přiloženém letáku.
Zářijové číslo přináší řadu zajímavých témat.
V článku Jana Urbana v rubrice Personalistika
se dočtete mnoho inspirativních poznatků
k tvorbě personální strategie podniku – mimo
jiné se zde dozvíte, jak odvážné řešení může
pomoci eliminovat problémy s fluktuací zaměstnanců, a to přímo na příkladu rozhodnutí Henryho Forda.
Rubrika Manažerské účetnictví a controlling
představuje tentokrát závěrečný příspěvek
Tomáše Buuse o řízení pracovního kapitálu
v koncernu, autor jej věnoval cash poolingu.
Přeji Vám hezké podzimní dny a příjemné
čtení.
Kateřina Žáčková
redaktorka
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
1
obsah
Úvodník
1
Ing. Martina Zemana,
CFO společnosti Equica, a. s.
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ
A CONTROLLING
Manažerské účetnictví pro ekonomické
a finanční řízení firmy a podniku (XX)
– Manažerské rozhodování – náklady
kapitálu
Tomáš Petřík
ZEPTALI JSME SE …
39
PERSONALISTIKA
Tvorba personální strategie podniku
Jan Urban
40
Zásluhové odměňování I
Petra Horváthová
46
3
Řízení pracovního kapitálu v koncernu IV
– Cash pooling
Tomáš Buus
14
CAFIN INFORMUJE
Nové a novelizované IFRS týkající se
konsolidace a ekvivalenční metody
Vladimír Zelenka, Marie Zelenková
CAFIN Day 2011
50
21
MONITORING
TRENDY A ANALÝZY
2
Postup při tvorbě a aplikaci
tableau de bord
Marie Mikušová
28
Analýza finančních pozic
– Finanční ředitel
Česká asociace pro finanční řízení
36
Z domova
53
Finanční trhy – červenec–srpen 2011
Jan Traxler
54
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
Manažerské účetnictví pro
ekonomické a finanční řízení
firmy a podniku (XX)
Manažerské rozhodování – náklady kapitálu
Tomáš Petřík
V tomto čísle se budeme zabývat základní funkcí manažerského
účetnictví, a to komplexním dlouhodobým manažerským rozhodováním a aplikovanými, v praxi zásadními náklady kapitálu (cost
of capital). Navážeme na předchozí výklad, v němž jsme podrobně
probrali náklady cizího – dluhového kapitálu (cost of debt), a začneme systematicky odvozovat a aplikovat náklady kapitálu vlastního (cost of equity), tj. druhou agregovanou nákladovou složku
zmiňované firemní kapitálové struktury (báze).
Použijeme při tom znovu jejich tržní odvození a cílení, dnes preferované manažerským účetnictvím a firemním řízením.
Je důležité zdůraznit, že pro odvození celkových tržních nákladů firemního kapitálu
i jeho složek musíme v praxi použít tržně
oceněnou kapitálovou strukturu, vyjádřenou poměrem mezi cizím a vlastním kapitálem, i tržní odvození diskontní sazby
(míry) a do ní vstupujících kalkulačních
prvků. Tento předpoklad je systémový
a nutný a budeme z něj dále vycházet.
Tržní určení
V úvodu této významné problematiky je
třeba zdůraznit, že náklady na vlastní kapitál nelze při jejich tržní kalkulaci a tržním určení diskontní sazby podcenit, nebo dokonce opomenout! To se zatím
často u nás v podnikové praxi děje. Situace je ještě umocněna tím, že místní firmy
a podniky, například akciové společnosti,
dosahují a převádějí zisk z hlediska mezinárodního finančního účetnictví do tzv.
zadržených výdělků a paradoxně se i domnívají, že jsou jeho výlučnými vlastníky.
Právě z těchto výdělků se během efektivního
firemního hospodaření kontinuálně kumuluje účetní zisk, který nebyl bezprostředně
reinvestován, případně přidělen vyhrazeným výdělkům nebo jiným užším fondům.
Tedy zisk určený standardně k výplatě dividend, vyšší o tu část, jež nebyla vyplacena,
mnohdy pod falešnými důvody, akcionářům. Dividendy standardně a tradičně patří
akcionářům a je jen jejich vůle, zda je firmě
a managementu svěří k dalšímu podnikání.
Stejně tak akcionáři v praxi běžně očekávají,
vedle kontinuálního růstu EPS, tj. klíčového čistého zisku na akcii, růst a stabilitu výplat dividend. Průměrný růst dividend byl
mimochodem ve vyspělých ekonomikách
donedávna cca 4 % a koreluje v praxi
s růstem HDP. S tím pracují i oceňovací
modely diskontovaných hotovostních toků
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
3
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
a odvozené techniky používané k tržnímu
oceňování perspektivních firem a podniků.
Na vyspělých trzích je takové restriktivní
chování v oblasti výplaty dividend mimochodem „prominutelné“ pouze vysoce
konkurenčním, inovativním a rychle rostoucím firmám, které disponují konkurenceschopným, výkonným, odvolatelným i fair
odměňovaným managementem. A to ještě ne neomezeně, ale pouze v těch případech, kdy akcionáři věří, že jejich odebrané (zadržené) peníze z nevyplacených
dividend jim firma zhodnotí v budoucnu
efektivněji, než by toho byli schopni sami.
To pochopitelně nemusí být automatickým pravidlem. Akcionáři požadují za takové růstové firmy vyšší očekávaný výnos
vyjádřený částečně i tzv. rizikovou prémií
trhu, tedy rozdílem, o který jejich tržní investiční výnos převýší relativně jistý výnos
ze státních cenných papírů. Je také zřejmé, že takový dynamický růst, je-li už
v daném okamžiku ekonomicky reálný,
o čemž se vždy management a profitující
investiční banky snaží okolí přesvědčit,
netrvá a nemůže trvat v konkurenční a globalizované tržní ekonomice věčně.
Zdejší podniková sféra se mnohdy domnívá (ve světle dob nedávno minulých,
z nichž často pocházejí její dřívější „soukromí vlastníci“ a „top manažeři“), že pokud podnik, v daném případě akciová
společnost, získá úspěšným úpisem kmenových akcií (použijeme-li terminologii
českých účetních standardů a obchodního zákoníku) nezbytné finanční prostředky, včetně určité nadhodnoty ve formě
emisního ážia, je vzhledem k zapůjčovateli, tedy věřiteli investujícímu do vlastního
kapitálu podniku své soukromé prostředky situace jednou provždy vyřízena. V této „logice“ akcionáři mohou být mnohdy
rádi, že jim rozhodující vlastníci a najatý
výkonný management „dovolil“ vůbec do
společnosti investovat a sdílet nemalá,
4
a obvykle i nevyváženě chápaná a často
přenášená rizika spojená s provozem
a úspěchem podniku, v kterém se cítí být
samoděržavnými pány.
V takových společnostech jsou pak valné
hromady pouze formalitou, klíčová dozorčí rada je často složena z „motivovaných“ kamarádů provázaného představenstva a akcionáři, zejména pak drobní,
dostaví-li se na obvykle konspirativně pojatou valnou hromadu, podepíšou přeci
cokoliv... Zde se prosazuje obvykle to, co
osobně vyhovuje takovému mocenskému
výkonnému managementu, případně takto uvažujícím silným, rozhodujícím a rádoby kompetentním a zodpovědným
vlastníkům, kteří jej jmenují, a ne podniku
a akcionářům jako celku.
Takový přístup, který byl u nás běžný po
masivní privatizaci, je dlouhodobě neudržitelný a podvazuje ekonomiku. Jedná
se i o případ špatného firemního/podnikového řízení, s kterým nemá dnes nikdo
na globálním trhu šanci.
Přizpůsobený model
oceňování kapitálových
aktiv CAPM
Věrohodné tržní odvození nákladů vlastního kapitálu je v praxi úkol obtížnější
a rozsáhlejší než v případě probraného cizího – dluhového kapitálu. A to i přesto,
že jejich ideový základ je v podstatě stejný, náklady na vlastní kapitál jsou primárně dány očekáváním investorů vloženým do tohoto kapitálu v relaci k příjmům
a podstoupenému investičnímu riziku.
Preferoval bych investorovu vazbu na hotovost – peněžní příjmy, ideálně po zdanění – a finanční výkonnost investice bych
pokud možno hodnotil přírůstkovými
čistými peněžními příjmy, což není v současném manažerském účetnictví přístup
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ – NÁKLADY KAPITÁLU
rozhodně netypický. Opět se tak dostáváme k dividendám a dividendové politice,
ale i výnosnosti kmenových akcií. Je totiž
zřejmé, že roste-li kurs akcie, profituje
i kmenový akcionář. Problémem je v praxi
to, že k realizaci tzv. kapitálového výnosu
(výnosu plynoucího z pozitivního pohybu
kursu akcie) musí akcii prodat a nemít výnos jen „papírově“ v účetním ocenění svého portfolia. Akcie se ale drží většinou
dlouhodobě (zatím se pokládá za dobu
pro vyrovnání případných ztrát z držby
aktiva – akcie – pětiletý investorský horizont), a proto dividenda a vstřícná dividendová politika pochopitelně, vedle výše
generovaných zisků na akcii (EPS), podporuje kontinuálně i samotný kurs akcie
a investoři ji bedlivě sledují.
Například pro konzervativního a klasického, tj. i dlouhodobého akciového investora (ne spekulanta), je podstatná dlouhodobá otevřená a spolehlivá platba
dividendy a její růst v čase (např. 4 %) více než jednorázové dividendové výkyvy
a nekonzistentní dividendová politika. To,
co bylo řečeno o dividendách, se týká přiměřeně i výplatního poměru a jeho
benchmarkingu se srovnatelnými firmami. Připomínám, že výplaty běžných a zadržených zisků akcionářům ve formě řádných a mimořádných dividend, případně
transfer hotovosti, mohou mít v praxi různé formy, které reagují přirozeně i na zdaňování dividendových výnosů a transferových operací.
Každopádně tzv. růstová firma (a dnes
populární růstové a agresivní akcie), která
se tváří dlouhodobě ziskově a nevyplácí
dividendy, by měla být hodnocena v souvislosti s výše uvedenými informacemi
vždy velmi uvážlivě a také by investoři měli analyzovat její reálný růst. Je-li tento růst
ekonomicky věrohodný, pak je třeba sledovat především (a to se týká obecně potenciálu růstu zisků jakýchkoliv společností)
možnost jeho udržení v budoucnu! To
uvidíme v některém z dalších příspěvků
cyklu v rámci tématu strategická analýza
a hodnocení i oceňování firmy.
Tyto růstové firmy, i když jsou řízeny efektivně, jsou objektivně rizikovější (koeficient beta, vyjadřující relativní riziko – individuální výnos a riziko cenných papírů,
tj. i firmy, vůči trhu jako celku – vyšší než 1)
a výnosově proměnlivější, což platí i o jejich růstových akciích. Přesto pro zkušeného investora nepodléhajícího snadno
módním trendům (dnešní kapitálový trh
je hodně založen na očekávání a emocích
investorů; někteří odborníci připisují dnes
pouze 15–20 % racionálním fundamentům a zbytek očekávání a psychologii
a někdy pouze davové panice a euforii investorů...) nemusí být taková agresivní akcie a firma rozhodně nevýkonnou investicí. Obchoduje se s vysokými poměry
P/E a předpokládá se tedy u ní automaticky s vyšší výkonnost. Ta jde pochopitelně ruku v ruce s vyšším rizikem, a to nejenom, že nedosáhne tzv. očekávaného
výnosu, ale, co je podle mého názoru příznačnější, dosáhne ztráty. To znamená,
že investor o své peníze jednoduše přijde,
v některých případech dokonce jednou
provždy! Tak by bylo vhodné vždy vnímat
– a čtenářům to, v případě, že se jich to týká, osobně doporučuji – i reálné riziko
spojené s akciovou nebo i jakoukoliv jinou
investicí.
Růstová akcie je obvykle drahá (vysoký poměr ceny k výdělkům, P/E) a kupuje se často po výrazných poklesech. Investor, zejména růstový, to musí pochopitelně umět,
mít dostatečné a komplexní znalosti, informace a být stručně řečeno ostražitější
než tzv. hodnotový investor. Přirozeně záleží na individuální dlouhodobé investiční
strategii a vnímání rizika a výnosu – ale co
si budeme namlouvat, a mluvím z osobní
zkušenosti – i intuici a někdy i štěstí.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
5
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
POZNÁMKA
Co se týká firemních zisků, dividend a dividendové politiky, doporučuji čtenářům renomované publikace, např. Teorie a praxe firemních
financí od R. A. Brealeyho a S. C. Myerse v posledním vydání. Připomínám, že zisk a dividenda jsou akcionářů (ne managementu) a nejsou
jediným nákladem firmy/podniku na získaný
akcionářský – vlastní kapitál!
Mimochodem s komplexním vnímáním nákladů
vlastního kapitálu má problémy, narozdíl od
USA, někdy i vyspělá Evropa. Zde není výjimečné, že v praxi je problematické tržně ocenit
vlastní jmění/kapitál. V České republice je obecně problém s tržním oceněním a ekonomickým
vnímáním samotného vlastního jmění/kapitálu
ve vztahu k tzv. čistému obchodnímu majetku
(viz definice v obchodním zákoníku).
Není pravda, že aktuální ocenění akcií kapitálovým trhem je komplexním reálným a tržním oceněním analyzované, v daném případě akciové,
společnosti. Není dále asi bez zajímavosti, že například likviduje-li se společnost, pak právě tržní
– a ne často alibistická a ekonomicky nevěrohodná účetní – hodnota vlastního jmění/kapitálu (tj. rozdíl tržní hodnoty aktiv a dluhů) je
ekonomicky věrohodnou cenou k vypořádání
majitelů, např. ve formě tzv. likvidačního zůstatku upraveného v české legislativě. Ta by se v daném případě zjišťovala při zřejmé absenci pokračujících výnosů v praxi některým způsobem
statického – majetkového oceňování, v krajním
případě metodou likvidační hodnoty. To se týká
v oblasti klíčového tržního oceňování vlastního
kapitálu (equity) i v současné době populárních
fúzí a akvizicí, u nás tzv. podnikových kombinací. A to včetně věrohodného samostatného
tržního oceňování obecně problematických nehmotných aktiv, tedy i goodwillu a značky
(brand), které dnes představují stále vyšší konkurenční výhodu společností a ve finančním
účetnictví je při jejich komplexnosti a ve fair ocenění zatím nenalezneme.
Vzhledem k tomu, že cyklus je určen i pro
efektivní praktické využití komplexního
manažerského účetnictví pro firemní řízení,
6
bude široká problematika vlastního
kapitálu a diskontní sazby a stanovení
(odhad) jejich tržních hodnot pojata
i v tomto kontextu. Budeme se tedy zabývat přístupy, postupy a individuálními
technikami, které jsou v národní a mezinárodní praxi v této významné oblasti nejvíce a zatím standardně využívány a mají
i dlouhodobý a všeobecně akceptovaný
teoretický základ. Není tak asi pro někoho
překvapivé, že se bude jednat o principiálně vysvětlenou techniku oceňování
kapitálových aktiv CAPM (capital assets
pricing model, viz 18. díl seriálu v čísle
6/2011 časopisu). Jde o široce přijímaný
a zatím v podstatě i jediný univerzálně
užívaný tržní model v globální firemní
praxi. Přesto podotýkám, že se nejedná
o systémově jediný nebo dokonce o striktně
dogmatický model vycházející beze zbytku z reálných předpokladů s jednoznačnými vědeckými důkazy. Ovšem všichni
ho do určité míry akceptují, protože má tu
nezastupitelnou výhodu, že jako jediný
vychází z dlouhodobě strukturovaných
skutečných tržních dat zralých kapitálových
trhů, zejména pak přirozeně a objektivně
z dat a informací vyspělého, empiricky
a analyticky věrohodného a nejstaršího
trhu amerického.
Podotýkám, že CAPM je využitelný i pro
místní praxi. Zde je modifikovaný model
CAPM odvozující tržní diskontní sazbu
dosud nezastupitelný a univerzální a vazba na americký trh nemusí být tak na škodu, jak by se mohlo na první pohled nezasvěceným zdát. Zvláště, když se model
CAPM a především jeho komplexní vstupní data a informace neustále účelově kvalitativně i kvantitativně vyvíjejí. K jeho
efektivnímu využití je pochopitelně nutné
mít i potřebné vědomosti, vnímat široké
souvislosti a v neposlední řadě být schopen je vždy produktivně využít v praxi!
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ – NÁKLADY KAPITÁLU
CAPM a náklady vlastního
kapitálu
Všeobecně prakticky akceptovaný model
oceňování kapitálových aktiv CAPM byl
doposud vysvětlován v souvislosti s rozvinutým kapitálovým trhem poněkud zúženě. A to zatím pouze vzhledem k investování a ohodnocování jednotlivých akcií
a racionálně plně se diverzifikujícího akciového investora.
Takový investor má významnou možnost
diverzifikace svého akciového portfolia
(rozložení rizika investicí do více cenných
papírů – akcií), tj. i odstranění jedinečného – diverzifikovatelného rizika spojeného
s konkrétní akcií.
Ovšem tuto možnost nemá investor vždy,
což má za následek zvýšení rizika a požadovaného výnosu z vlastního kapitálu
a ovlivní to i výši diskontní – odúročovací
sazby. Zároveň původní pojetí rizikové
a bezrizikové sazby včetně koeficientu
beta při stanovení očekávaného výnosu
ve vztahu k riziku konkrétního cenného
papíru je v modelu CAPM poněkud jiné
než v případě investice do firmy/podniku
a jejího vlastního, tj. i akciového kapitálu
jako celku (tím myslíme kmenové akcie).
Jde o to, že konkrétně u bezrizikových referenčních složek rf vstupujících do výpočtu diskontní sazby jsou používány jiné
referenční cenné papíry, ale, jak uvidíme,
i jiné komplexnější koeficienty beta. Dále
zde platí i omezené předpoklady týkající
se diverzifikace, což má zásadní dopady
na vyšší diskontní sazbu i náklady kapitálu. Pro zajímavost, rozdíl se v praxi může
pohybovat u diverzifikovaného a nediverzifikovaného investora řádově i v desítkách procent! To není z hlediska logiky
užití diskontní sazby a zásadní role nákladů kapitálu v diskontovaných peněžních
tocích rozhodně zanedbatelná částka.
Zdůrazňuji, že celý následující výklad
bude veden primárně z pohledu diverzifikovaného investora a symetrického pojetí
diskontní sazby představující náklady firemního a investorského kapitálu.
POZNÁMKA
Problematika nediverzifikovaného investora
Tržní odvození diskontní sazby a nákladů vlastního kapitálu pro tzv. nediverzifikovaného investora, kterého si zatím představme obecně jako akciového investora, který má například
všechny své peníze výlučně investovány do společnosti jako celku, se realizuje v odlišném režimu. Na první pohled je asi zřejmé, že takový typ
investora, který se v praxi vyskytuje poměrně
běžně (například u začínajících společností nebo rodinných firem – nemusí se jednat pouze
o akciové společnosti), nese větší riziko než
standardně diverzifikovaný investor. Pracuje tak
modelově pouze s tzv. systematickým rizikem.
Nediverzifikovaný investor takovou možnost nemá, a tudíž musí zahrnout i část rizika specifického. Existuje několik možností, jak to udělat.
V praxi pak může využít ve shodě se známou logikou modelu CAPM, který je ve své modifikované podobě právě všeobecně využíván pro
tržní odvození nákladů vlastního kapitálu, například tzv. nediverzifikovaný (totální) koeficient beta a zahrnout jej do výpočtového vzorce
modifikovaného CAPM. Ten je konstruován
a publikován profesorem Damodaranem
na jeho manažersky i analyticky užitečných webových a zatím i nezpoplatněných stránkách
(www.damodaran.com). Nazývá se totální
beta a odráží nejen systematické – tržní, ale celkové riziko týkající se nediverzifikovaného investora. Dále se člení na tzv. nezadluženou totální
betu a totální betu upravenou o peníze.
Hodnotu totální beta určíme tak, že z trhu získanou hodnotu beta (tržní beta) dělíme druhou
odmocninou koeficientu determinace (určuje
podíl rizika, které je tržním rizikem), tedy příslušným korelačním koeficientem. Profesor Damodaran uvádí totální bety strukturované podle
průměrů odvětví a dále i jejich průměry podle
tržní kapitalizace referenčních společností. Tržní
kapitalizaci je třeba v případě českých podniků,
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
7
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
stejně tak jako v případě agregovaných rizikových přirážek, vnímat spíše českou optikou
a optikou národního a přímého referenčního trhu
(např. trhu EU nebo středoevropského trhu).
Jestliže použijeme modifikovaný model CAPM
ve shodě s ustálenou praxí pro odvození tržních
nákladů vlastního kapitálu pro diverzifikovaného a nediverzifikovaného investora, dosadíme
do tohoto „oceňovacícho“ modifikovaného modelu CAPM v prvním případě hodnotu tržní beta a v druhém případě totální beta referenčních
firem/podniků. Když pak oba výsledky porovnáme, získáme procentní rozdíl mezi (tržními)
náklady (vlastního) kapitálu diverzifikovaného
a nediverzifikovaného investora a současně rozdíly v (tržní) diskontní sazbě – někdy v praxi
i markantní – není výjimkou ani 100% diference!
To je diference zásadní! Diskontní sazba
a WACC ovlivňuje totiž zásadně výsledky takového druhu ocenění, případně komplexních
analýz diskontovaných peněžních toků v rozvinutém MA a CM.
Indikativní a referenční
dluhové cenné papíry
V případě individuální akcie – cenného
papíru použijme příklad krátkodobých
pokladničních poukázek vlády USA. Ty
jsou v ekonomické a tržní logice téměř
bezrizikové, ne však absolutně. Dnešní
společenská a ekonomická realita nás
o tom stále více přesvědčuje, protože
i Spojené státy mají velký problém se
svým státním dluhem a jeho obsluhou
a musí obhajovat svůj rating „AAA“. V případě investice do akciového kapitálu konkrétní firmy by se měly použít dostupné
aktuální minimálně rizikové státní dluhopisy s co nejdelší dobou splatnosti. Jde
totiž o to, aby v praxi co nejvíce kopírovaly ekonomickou logiku a fungování podniku, jehož vlastní jmění/kapitál a příslušný
akciový kapitál je oceňován a jehož tržní
náklady odvozujeme (tedy vhodnou z trhu odvozenou diskontní sazbu, která jej
8
vyjadřuje). To není v praxi beze zbytku
dosažitelné ani na nejvyspělejších trzích
světa, kde mimochodem nepanuje vždy
shoda u konkrétních referenčních cenných
papírů ani o tržní rizikové prémii.
Je také třeba si uvědomit, že tato klíčová
prémie zohledňuje pouze riziko tržní, neboli systematické, jde o obecně nediverzifikovatelné riziko. Jak víme, primárním referenčním trhem CAPM je trh americký.
Mimochodem v USA se doporučuje používat dlouhodobé t-bonds (např. Copeland, Murrin, Koller, Ibbotson Associates
– renomovaná a respektovaná firma specializující se na oceňování a související
analýzy v USA), což jsou dlouhodobé
státní cenné papíry garantované vládou
USA. Přičemž pro doplnění podotýkám,
že v praxi nepanuje jednoznačná shoda
o době splatnosti a o konkrétním investičním nástroji, a to ani v Evropě ani v USA.
Platí však, že jde v podstatě vždy o dlouhodobý, nejméně rizikový a aktivně obchodovaný a monitorovaný státní dluhopis. V České republice se v praxi převážně
používají referenční státní dluhopisy, jejichž doba splatnosti je desetiletá. V minulosti (2008) se výnos do doby splatnosti
a „bezrizikové“ referenční sazby sloužící
pro ocenění hodnoty podniků pohybovaly na úrovni hodnoty rf = 4,61 %. Dále uvidíme, že i zde lze vycházet, jako při všech
aplikacích CAPM, ze vstupních hodnot
dosažených v minulosti, aktuálních hodnot a nejlépe pak z hodnot, které aktivně
odhadují budoucí vývoj. Nutno říci, že
v praxi nejvíce rozšířený „oficiální“ přístup
je však zatím, podle mého názoru, někdy
až příliš alibistický a statický, protože se
jedná o postup vycházející z minulých dosažených hodnot a závěrů kapitálových
trhů. Mimochodem tato problematika je
v zásadě podobná jako probraný vztah
zpětného statického a formalizovaného finančního účetnictví a jeho výstupů a manažerského účetnictví, orientovaného na
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ – NÁKLADY KAPITÁLU
strategii, budoucnost, trh a hodnotu, pracujícího s kvalifikovanými odhady.
Kvalita dluhů, a to ani státních, není stejná, proto je třeba vytvářet pro národní trhy vždy určitá přirážková přizpůsobení.
To platí pro celý modifikovaný CAPM,
který pracuje se systémem přirážek respektujícím jak specifika konkrétních podniků (velikost, druh a odvětví, obchodovatelnost ad.), tak individuální parametry
národních trhů. Je však důležité podotknout, že systémově jsou pro tržní ocenění vlastního kapitálu akceptovatelné
pouze ty rizikové přirážky, které jsou odvozeny přímo z aktivního trhu.
Při určení tržní nebo z trhu odvozené diskontní míry ve vztahu k tržním nákladům kapitálu vycházíme při kalkulaci pomocí modifikovaného CAPM obecně vždy
ze dvou složek kapitálu, a to stejně jako
v případě cizího kapitálu ze složky bezrizikové, vyjádřené bezrizikovou diskontní
mírou, a složky rizikové, vyjádřené rizikovou diskontní mírou. Poté s těmito individuálně stanovenými a vyčíslenými rizikovými složkami pracujeme společně. Při
tom uvažujeme ve vztahu k bezrizikové
složce a rf v podstatě modelovou situaci,
firmu nebo podnik s jistými výnosy s naplněným předpokladem jejich neomezeného trvání. Na reálném kapitálovém trhu
poté hledáme srovnatelný investiční nástroj – ideálně repliku. Neznamená to
v praxi nic jiného, než to, že hledáme vhodný a srovnatelný, obvykle nejvíce podobný,
referenční aktivně obchodovaný investiční
nástroj s podobnými investičními charakteristikami. V daném případě pak teoreticky „bezrizikový“ státní cenný papír nejlépe
s neomezenou – nekonečnou dobou splatnosti respektující ekonomický život investice i trvání efektivního businessu.
si v tomto ohledu s minimálně rizikovým
státním dluhopisem s relevantní – symetrickou dobou splatnosti. V odborné literatuře je zmiňovaný a doporučovaný tzv.
zero bond, tj. státní dluhopis s nulovým
kupónem, který má tu výhodu, že neobsahuje rizika spojená s předpokladem
reinvestic postupně splácených úroků při
stejném výnosu do doby splatnosti jako
klasický kupónový státní dluhopis s postupným – pravidelným splácením úroku
a splacením jistiny (nominální hodnoty)
na konci jeho životnosti. Problém národních trhů, zejména těch rozvíjejících se,
včetně České republiky, je obvykle to, že
takový teoreticky čistý a systémově vhodný dluhopis nemusí být jednoduše k dispozici. To se týká i nejdelších státem emitovaných dluhopisů (+30 let), jejichž
případná nabídka je zde velmi omezena,
jejich emise jsou nepravidelné a nemají
mnohdy tradici ani historii (příkladem je
zatím užívaný ve své době nejdelší v ČR
reálně dosažitelný a obchodovaný třicetiletý státní indikativní dluhopis 4,20/36).
Právě státní dluhopisy s nejdelšími dobami splatnosti jsou mnohdy doporučovány
k stanovení bezrizikových referenčních
sazeb pro firmy/podniky a jejich kapitál,
a tedy následně i pro vhodnou tržní diskontní míru používanou spolu s dalšími
vstupy modifikovaného CAPM pro věrohodné tržní stanovení hodnoty vlastního
kapitálu. Přestože není v mezinárodní praxi
situace stále jednoznačná, což bylo zmíněno
dříve v souvislosti s americkým a evropským kapitálovým trhem, je praxí přijímáno, a to platí takřka beze zbytku o České
republice, že se zatím používá desetiletý
státní dluhopis. Jeho výnos do doby splatnosti je pak hledanou referenční bezrizikovou mírou rf vhodnou pro kalkulaci tržních nákladů vlastního kapitálu a jeho
probírané bezrizikové složky.
V praxi se musíme (stejně jako v životě)
nakonec spokojit s kompromisem a vystačit
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
9
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
POZNÁMKA
Dnes je podle mých informací dostupný i dluhopis 4,85/57 s datem splatnosti 26. 11. 2057. Tedy poté
fakticky nejdelší státní dluhopis dosud emitovaný v ČR s nominální hodnotou 10 000 Kč. Aktuálně dostupné údaje o tomto cenném papíru, stejně tak jako dále uvedené informace o ostatních dosažitelných
– referenčních (indikativních) státních dluhopisech v České republice jsou uvedeny v následující tabulce
a navazujících tabulkách:
Tab. 1: Informace o dluhopisu
název
SD-ST. DLUHOP. 4,85/57
kategorie
státní dluhopis
emitent
objem
manažer
nominální hodnota v Kč
ISIN
CZ0001002059
10 000
dostupnost
trhy
stav
forma
datum vydání
datum splatnosti
26. 11. 2057
forma
typ úroku
pevný
administrátor
Zdroj: Čekia
Tab. 2: Státní dluhopis
ISIN
CZ0001000822
instrument
kupon (%)
splatnost
měna
ST. DLUH 4,60/18
4,6
18. 8. 2018
CZK
klient – prodej
klient – nákup
výnos při ceně klient – nákup bez započtení
poplatku (YTM)
100,45
100,75
4,51 %
Z tohoto ustáleného předpokladu budeme
vycházet dále. V lokální praxi, tedy v ČR,
je nejrozšířenější používat pro tyto účely
jednotné bazické referenční úrokové míry,
přičemž se obvykle zatím vychází z aktuální výnosnosti státních desetiletých dluhopisů (viz tabulka 3 na straně 11 ). Případně
se využívá i průměrů získaných z minulosti.
Mimochodem, výnos do doby splatnosti
ytm (a tedy i vnitřní výnosové procento
IRR) typicky a široce užívaného „podnikového“ indikativního státního dluhopisu
4,60/18 byl v době emise (18. 8. 2003)
10
cca 3,91 %. To, jak je vidět na první
pohled, není dnes, vycházíme-li v praxi
z aktuálních hodnot výnosů vybraných
státních dluhopisů, jednoduše pravda. To
také uvádí tabulka aktuálních výnosů státních cenných papírů (viz tabulka 3 na
straně 11 ) ze zdrojů České spořitelny
(Erste) a dokumentuje znovu zmiňovanou proměnlivost úrokových měr a výnosů do doby splatnosti, tedy i IRR z pohledu reálně užívaných indikativních státních
dluhopisů. Hodnoty od Patrie jsou dnes
pro tento dluhopis mimochodem
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
4,70
4,20
ST. DLUH 3.70/13
ST. DLUH 3.80/15
ST. DLUH 6.95/16
ST. DLUH 4.00/17
ST. DLUH 4.60/18
ST. DLUH 3.75/20
ST. DLUH 4.70/22
ST. DLUH 4.20/36
ST. DLUH 4.85/57
CZ0001000749
CZ0001001903
CZ0001000822
CZ0001001317
CZ0001001945
CZ0001001796
CZ0001002059
4,85
3,75
4,60
4,00
6,95
3,80
3,70
3,55
6,55
CZ0001001143
4,00
2,55
6,40
CZ0001000814
ST. DLUH 2.55/10
CZ0001001242
ST. DLUH 3.55/12
ST. DLUH 6.40/10
CZ0001000731
3,25
3,80
CZ0001001887
ST. DLUH 3.25/09
CZ0001001754
ST. DLUH 6.55/11
ST. DLUH 3.80/09
CZ0001000855
2,30
CKA 4.00/10
ST. DLUH 2.3/08
CZ0001001309
2,90
CZ0001000764
ST. DLUH 2.90/08
CZ0001000798
kupon (%)
CZ0003700692
instrument
ISIN
26. 11. 2057
4. 12. 2036
12. 9. 2022
12. 9. 2020
18. 8. 2018
11. 4. 2017
26. 1. 2016
11. 4. 2015
16. 6. 2013
18. 10. 2012
5. 10. 2011
5. 11. 2010
18. 10. 2010
14. 4. 2010
27. 11. 2009
22. 3. 2009
26. 9. 2008
17. 3. 2008
splatnost
Tab. 3: Aktuální výnosnost indikativních českých státních dluhopisů
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
CZK
měna
97,50
89,45
99,50
91,35
100,45
96,65
117,82
97,20
97,90
97,45
108,55
100,02
96,40
105,20
98,87
99,76
98,84
99,86
klient
– prodej
99,5
90,05
100,1
91,65
100,75
96,95
118,12
97,5
98,1
97,65
108,75
100,4
96,6
105,5
99,17
100,06
99,14
99,96
klient
– nákup
4,88
4,85
4,69
4,64
4,51
4,41
4,22
4,21
4,1
4,1
3,92
3,84
3,9
3,71
3,73
3,74
3,68
3,22
výnos při ceně
klient – nákup bez
započtení poplatku
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ – NÁKLADY KAPITÁLU
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
11
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
(4,55, 4,52), viz www.patria.cz. Je třeba
pro úplnost říci, že zejména investiční
analytici v praxi často využívají těchto
zprůměrovaných aktuálních hodnot (v ČR
například z tří místně renomovaných
a kombinovaných zdrojů, ČSOB, Česká
spořitelna, Patria...) při vytváření diskontních modelů a analýze a stanovení reálné
(vnitřní) ceny akcie k současnému okamžiku, tyto údaje pak případně po změnách ovlivňujících podmínek postupně
přeceňují.
To se děje standardně i v případě tzv. cílových cen akcií, které jsou v praxi velmi často přeceňovány – korigovány a mohou být
i jednoduše účelové, což asi i investoři na
burze znají z vlastní zkušenosti. Mimochodem doporučuji, aby každý, tedy i drobný
investor věřil, samozřejmě po získání nezbytného objemu znalostí a dovedností, ale
i po testování svého chování v krizových situacích (o které na současném volatilním
kapitálovém trhu s nevýraznou americkou
ekonomikou není a nebude nouze) především sám sobě. Dat a informací má podle
mého názoru dnes již dostatečné množství
a sebezdokonalování je již samozřejmostí.
Opět zdůrazňuji aktivní přístup, nikdy nekončící poctivou práci na rozšiřování vlastních obzorů, znalostí i dovedností.
Tab. 4: Informace o dluhopisu
název
ST. DLUHOP. 4,60/18 kategorie
státní dluhopis
emitent
Ministerstvo financí
České republiky
objem
4 703 544,00
nominální hodnota v Kč
10 000
dostupnost
zaknihovaný
stav
registrovaný CP (VO)
forma
na držitele
manažer
ISIN:
CZ0001000822
trhy
datum vydání
18. 8. 2003
datum splatnosti
18. 8. 2018
forma
na držitele
typ úroku
pevný
administrátor
Zdroj: CSAS a Čekia
V dalším pokračování cyklu probereme
aktuální doporučení i aplikaci vhodných
indikativních a referenčních dluhopisů
v české podnikové, manažerské a oceňovací praxi. Budeme také pokračovat v tržním odvození nákladů vlastního a následně celkového kapitálu a v jejich
aplikaci v moderním manažerském účetnictví, controllingu a konkurenčním firemním řízení.
12
POUŽITÉ ZKRATKY:
MA (management accounting) – manažerské
účetnictví a jím nastolované efektivní finanční
a ekonomické řízení
CM (corporate management) – firemní, podnikové, případně organizační ekonomické a finanční
řízení
FM (financial management) – finanční řízení (často v praxi postavené na datech a struktuře finančního účetnictví)
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ – NÁKLADY KAPITÁLU
WACC (weighted average cost of capital) – použité jako diskontní – odúročovací míra (r) vyjadřují alternativní náklady investovaného a zapojeného kapitálu
IRR (internal rate of return) – vnitřní výnosová
míra investice, tj. diskontní sazba, při níž je čistá
současná hodnota investice 0, v praxi se nazývá
i tzv. vnitřním výnosovým procentem
BCPP – Burza cenných papírů Praha
CAPM (capital assets pricing model) – metoda
určení diskontní sazby z údajů a chování kapitálového trhu
YTM (yield to maturity) – výnos do splatnosti
P/E (price-earnings ratio) – klíčový poměr ceny
akcie k výdělkům na akcii
EPS (earning per share) – zisk a výnos na akcii
DOPLŇKOVÉ ZDROJE A LITERATURA:
1) PETŘÍK, T. Ekonomické a finanční a řízení firmy – Manažerské účetnictví v praxi I a II. Grada Publishing, 2005 a 2009.
2) CIMA and ACCA lectures, study and terminology.
3) MAŘÍK, M. a kolektiv. Metody oceňování
podniku. Ekopress, 2007.
■
Ing. Tomáš Petřík
Absolvoval VŠE v Praze, Fakultu národohospodářskou s finanční specializací (1994). Působil jako
asistent auditora, daňový poradce, obchodní ředitel renomované auditorské firmy, jako finanční
ředitel ve společnosti Expandia a CFO v obchodním zastoupení americké firmy Caterpillar S. A.
Poté pracoval jako výkonný ředitel české výrobní a obchodní firmy v oblasti realit a stavebnictví,
v české pobočce německé firmy ThyssenKrupp a ve společnosti Body International Brokers
(člen burzy – BCPP) jako ekonomický a finanční ředitel. V současnosti pracuje jako nezávislý
manažerský a business konzultant. Zaměřuje se na oblast manažerského účetnictví, controlling
a finanční řízení, moderní corporate management, aplikace systémů ekonomického řízení,
včetně komplexního řízení nákladů firem (doplněné procesním pojetím a metodou ABC/ABM)
a jejich začlenění do IT systémů, FIS a MIS atd. Navrhuje optimální organizační a manažerské
struktury společností, korporátní a business strategie, systémy efektivní a interaktivní motivace
a výkonnostního řízení, včetně relevantních KPI/KSI. Specializuje se i na související oceňování
společností/businessu (firm and business valuation) a řízení jejich hodnoty a výkonnosti (value
and performance management).
Kontakt na autora: [email protected], [email protected]
Tip na školení 1. VOX a. s.
ÚVOD DO FINANČNÍHO ŘÍZENÍ
■
■
■
■
Termín: 6.–7. 10. 2011
Kód: 106970
Cena: 5 988 Kč (vč. 20 % DPH) /4 990 Kč bez DPH/
PŘEDNÁŠÍ: Ing. Marie Marvanová (specialista v oboru zajišťování obchodu
bankovními instrumenty)
Více informací na: www.vox.cz, tel. 226 539 670, 777 741 777
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
13
Řízení pracovního kapitálu
v koncernu (IV)
Cash pooling
Tomáš Buus
Na závěr miniseriálu k řízení pracovního kapitálu v koncernu se budeme zabývat cash poolingem. Zatímco netting (bilaterální, multilaterální) je využitelný především ve velkých koncernech, kde je řada vzájemných pohledávek a závazků, cash pooling využijí i menší
ekonomické celky. Na rozdíl od nettingu umožňuje cash pooling využít i nedokonalé závislosti mezi platbami ze vně a vně koncernu.
Cash pooling lze definovat jako soustředění peněžních prostředků
více subjektů na jednom účtu (tzv. master účet, respektive pool účet). Může se jednat
o cash pooling reálný (fyzický, ale banky, které chtějí diferencovat, vymýšlejí i jiné názvy, např. GE Money – „cash pooling Inclusive“) nebo nominální (fiktivní, dtto předchozí poznámka k GE Money – „cash pooling Evidenční“). Cash pooling je produktem,
který nabízí většina domácích bank – ČSOB, KB, ČS, GE Money, Raiffeisen, UniCredit,
Volksbank, LBBW, HSBC Bank atd. Teoreticky si koncern může řešit cash pooling vlastními silami, ale to má určité nevýhody, kterým se budeme věnovat podrobněji níže.
Při reálném (fyzickém) cash poolingu
jsou na konci každého dne fyzicky převáděny zůstatky účtů podniků v poolu na
master účet, respektive debetní zůstatky
jsou z něj vyrovnávány. Reálný cash pooling na sebe může v zásadě brát tři formy:
1. Jednosměrný cash pooling (target/zero
balance bez reversu), kdy na počátku
každého dne je na vedlejších účtech nulový zůstatek (zero balance), respektive cílová částka (target balance), tj. na
konci každého dne se převádějí zůstatky
vedlejších účtů na master (pool) účet.
2. Dvousměrný (tzv. target/zero balance
s reversem), kdy sice dochází k převodu zůstatků (až na cílovou částku
v případně target balancingu) na master účet koncem každého dne, ale počátkem následujícího jsou opět tyto
zůstatky převedeny zpět na vedlejší
účty. Zatímco v případě jednosměrného
14
cash poolingu musí finanční manažeři
pátrat v účetnictví, aby zjistili stav financí „svého“ podniku, dvousměrný
cash pooling umožňuje tuto informaci
zjistit přímo z účtu.
3. Víceúrovňový cash pooling, kdy jsou
zůstatky postupně agregovány ve více
úrovních. Tato modifikace je vhodná
především u koncernů s více úrovněmi
ovládání.
Fiktivní cash pooling spočívá v tom, že namísto úročení kreditních zůstatků účtů ve
skupině kreditními úroky a debetních zůstatků debetními úroky je úročen souhrnný zůstatek všech účtů v poolu.
V obou případech – fiktivního i fyzického
cash poolingu pak také musí být řešena
cena za zapůjčené peníze (deficitní členové poolu si půjčují od přebytkových).
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
ŘÍZENÍ PRACOVNÍHO KAPITÁLU V KONCERNU
Fiktivní cash pooling má v podání většiny
českých (ale nejen českých) bank řadu výhod oproti fyzickému cash poolingu. Za
prvé je fiktivní cash pooling levnější – nižší je zpravidla poplatek za zřízení a není
nutno platit poplatky za převody zůstatků
účtů, na rozdíl od fiktivního cash poolingu. Za druhé fyzický cash pooling umožňuje pouze vyrovnávání zůstatků účtů vedených ve stejné měně, zatímco fiktivní
cash pooling umožňuje vyrovnávání zůstatků téměř v jakýchkoliv měnách. Třetí
nevýhodou fyzického cash poolingu pak
je (zejména pokud jde o zero balance bez
reversu), že nejsou finanční pozice členů
poolu přímo viditelné z bankovních účtů,
ale je nutné je sledovat jinak, analyticky.
Další nevýhodou fyzického cash poolingu, především jednosměrného, je zvýšené
riziko finanční nákazy v rámci koncernu.
Zatímco při fiktivním cash poolingu by se
přebytkové podniky staly věřitelem deficitního podniku pouze v rozsahu pohledávek z úroků, při fyzickém cash poolingu
jde o pohledávku vůči master účtu v rozsahu převedených kreditních zůstatků
účtu vedlejšího.
Naproti tomu ale fyzický cash pooling
umožňuje poolování i v rámci bankovní
skupiny přeshraničně nebo dokonce mezi
různými bankami. Cash pooling mezi
bankami je však možný spíše teoreticky,
z marketingových i technických důvodů –
v tomto případě se využívá tzv. multibanking, uskutečnitelný díky SWIFT komunikaci mezi bankami. Multibanking zpravidla vyžaduje přímý zásah treasury
manažera pro balancing účtů ke konci
dne. Dále také fyzický cash pooling umožňuje fyzické soustředění peněz na jednom
účtu, což je výhoda z hlediska možnosti
realizace výhodných nákupních příležitostí (ať již jde o transakce podniky anebo
zbožím). V neposlední řadě fyzický cash
pooling na rozdíl od fiktivního umožňuje
získávat, respektive platit úrok pouze
z celkového zůstatku (na master účtu)
v jedné úrokové sazbě. Za předpokladu,
že na master účtu bude kreditní zůstatek,
bude vlastník poolového účtu čistým příjemcem úroků. Při fiktivním cash poolingu však v důsledku zákazu kompenzace
zůstatků na účtech fiktivního cash poolingu (účetními a regulatorními předpisy) je
úplná kompenzace úroků možná pouze
za velmi omezených okolností a úrokovou
marži z kreditních a debetních zůstatků se
podaří nanejvýše zúžit, nikoliv však zcela
eliminovat. Z tohoto pohledu je alternativou fiktivního cash poolingu úroková
optimalizace, jež spočívá v automatickém
zvýhodňování úrokových podmínek při
existenci navzájem započitatelných zůstatků na účtech. Úroková optimalizace je
využitelná zejména v případech, kdy z regulatorních, technických či právních důvodů není možný reálný ani fiktivní cash
pooling.
Úvěrové linky potřebné
při cash poolingu
Kontokorentní úvěrové linky (overdraft line)
jsou zpravidla klasifikovány do čtyř skupin:
1. Denní úvěrová linka (day overdraft line,
zkratka DOL), která zajišťuje krytí výdajů z účtu v rámci jednoho dne.
2. Jednodenní kontokorentní úvěr (overnight overdraft line, OOL), který lze
čerpat po dobu jednoho dne.
3. Cash management úvěr (cash management overdraft line, CMOL) s trváním
do pěti dnů.
4. Working capital overdraft line (WCOL)
s trváním nad pět pracovních dnů.
S délkou trvání úvěrové linky samozřejmě
rostou i úroky, respektive úroková marže.
V případě reálného cash poolingu je potřeba zajistit pro vedlejší účty denní úvěrové linky a pro master účet jednak DOL
a jednak jednodenní kontokorent či cash
management úvěr, a to ve výši součtu
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
15
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
DOL všech vedlejších účtů a master účtu.
V případě fiktivního cash managementu
anebo úrokové optimalizace je třeba mít
pro všechny účty DOL a CMOL.
Cash pooling v centru
sdílených služeb
Cash pooling, stejně jako netting, lze realizovat nejen za pomoci bankovního produktu, ale může být výhodné realizovat jej
v rámci centra sdílených služeb, respektive i společně s nettingem multilaterálním.
Zde však mohou existovat určitá omezení, zejména omezení přijímání vkladů
pouze bankami. Je tak nereálné, že by
všechny peněžní prostředky koncernu byly soustředěny na jednom účtu a zcela by
odpadlo vedení bankovních účtů dceřiných společností. Nicméně za určitých
legislativních podmínek lze dosáhnout
i toho. Hlavní přínosy platebního centra
(payment factory) v rámci centra sdílených služeb jsou:
1. Odstranění potřeby každého jednotlivého člena koncernu komunikovat
s bankou na základě jejích komunikačních standardů (což vyžaduje nemalé
náklady na úpravu software). Namísto
toho probíhá komunikace v jednom
standardu, a sice platebního centra,
které pak dále komunikuje s bankami.
2. Redukuje se výrazně počet transakcí
(a tudíž bankovní poplatky), ale i potřeba finanční hotovosti. Cash pooling
a netting je realizován pod jednou
střechou.
3. Platby v cizích měnách jsou řešeny
centrálně, což umožňuje mj. lepší kontrolu devizové expozice.
4. Vyjednávací síla centra sdílených služeb je v důsledku vyššího objemu
a množství transakcí oproti jednotlivému podniku výrazně vyšší, tudíž může
vyjednat lepší podmínky.
5. Centralizace informací o platebních
kalendářích (tj. cash flow plánu)
16
jednotlivých členů koncernu. To umožňuje optimalizovat platby tak, aby namísto ukládání peněz do krátkodobých
cenných papírů v jeden den a jejich
prodeje druhý den (za značných transakčních nákladů – do těch musíme počítat i čas treasurera) byla provedena
úhrada závazků podniku B z příchozích plateb podniku A při ponechání
peněz na účtu po dobu jednoho dne.
6. Centralizace informací o bonitě koncernových podniků.
7. Není nutné mít kontokorenty pro jednotlivé členy cash poolu – postačuje
jeden pro zúčtovací centrum.
Cash pooling realizovaný centrem sdílených služeb je jinak ovšem velmi podobný
cash poolingu realizovanému bankou, ať
již se jedná o fiktivní či reálný cash pooling. Zásadní nevýhodou oproti fiktivnímu
cash poolingu nebo úrokové optimalizaci
je však přenos kreditního rizika slabších
členů koncernu i na silnější, tj. riziko finanční nákazy. Centrum sdílených služeb
je také při malém množství členů cash
poolu podstatně dražší než bankovní cash
pooling – vyplatí se tedy především v případě velkých nadnárodních koncernů.
Riziko finanční nákazy
Stejně jako při poskytování ručení či jiných zajišťovacích instrumentů v rámci
koncernu existuje při realizaci cash poolu,
zejména reálného (ať již realizovaného
bankou nebo centrem sdílených služeb)
riziko finanční nákazy. Ideálně by měla být
společnost vyloučena z cash poolu ve
chvíli, kdy existují náznaky finančních potíží. Často je to ovšem obtížné rozpoznat
a ještě obtížnější poslat člena koncernu
„ke dnu“, i když by to z hlediska maximalizace hodnoty koncernu byla nejlepší varianta. Nadto by ostatní věřitelé jistě měli
výhrady k tomu, že firma při znalosti
svých finančních problémů, byť ještě je
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
ŘÍZENÍ PRACOVNÍHO KAPITÁLU V KONCERNU
technicky v úpadku, hradí závazky vůči
cash poolu, ale nikoliv vůči ostatním věřitelům. Anglosaské právo v tomto kontextu zná pojem „wrongful trading“, české
zas zvýhodnění věřitele a způsobení
úpadku. Jedinou obranou před finanční
nákazou je okamžité sesplatnění závazků
ve smlouvě o cash poolu v případě neplnění kovenantů členem cash poolu a důsledné vymáhání tohoto ustanovení tak,
aby v dostatečném předstihu před možností vzniku úpadku byly závazky vůči
cash poolu uhrazeny. Refinancování však
nebude jednoduchou záležitostí.
Proto lze mít za to, že cash pool zvyšuje riziko finanční nákazy. Kreditní riziko rizikovějších členů cash poolu se tím nijak zvlášť
nelepší, protože cash pool snižuje pouze
riziko druhotné platební neschopnosti při
dočasné platební neschopnosti odběratelů. Nelze přeci dlouhodobě dotovat ztrátový podnik z cash poolu. Avšak kreditní
riziko bonitnějších členů cash poolu se jejich zapojením do cash poolu potenciálně
zhoršuje. Řešit tuto situaci lze za použití
kombinace úvěrových limitů, kovenantů
a v neposlední řadě i zástav či jiného druhu zajištění (ovšem pouze do určité míry,
jinak to komplikuje získání úvěrů od bankovních institucí).
Přínosy a náklady
cash poolingu
Začněme náklady, které jsou poměrně
snadno vyčíslitelné. Jde jednak o náklady
organizačního zajištění cash poolu (byť by
master účet byl veden bankou), náklady
na poplatky za zřízení a vedení poolového
účtu a za balancing poolového a vedlejších účtů (v případě fyzického cash poolingu) a konečně náklady na výpočet a vyúčtování úroků vůči členům cash poolu.
Orientační přehled (včetně interních nákladů) ukazuje následující tabulka.
Tab. 1: Orientační přehled nákladů na cash pooling
položka nákladů
částka (řádově)
smlouvy mezi členy poolu, transfer pricing desítky až stovky tisíc Kč podle náročnosti
(výpočet úrokových sazeb mezi členy poolu) a počtu členů cash poolu; výpočet
úrokových sazeb je třeba revidovat
v pravidelných intervalech (ročně) nebo
při významné změně bonity člena cash
poolu, aby se vyhovělo § 23 odst. 7 zákona
o daních z příjmů a požadavkům
obchodního práva na povinnost jednat
s péčí řádného hospodáře
smlouvy banky s majitelem master účtu
a vedlejších účtů
tisíce Kč až desítky tisíc Kč, podle počtu
účtů a v závislosti na tom, zda jde o fyzický
nebo fiktivní cash pooling
vedení cash poolu
měsíčně stovky až desítky tisíc Kč
v závislosti na bance a počtu poolovaných
účtů
poplatky za zero (target) balancing
dle sazebníků bank, řádově Kč
za poolovaný účet/den
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
17
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Jak vidno, cash pooling není právě levnou
záležitostí, zvláště v počátcích je nutno
nastavit smluvní vztahy (a služby dobrých
advokátů jsou málokdy levné). V neposlední řadě ale cash pooling zvyšuje riziko finanční nákazy v koncernu, v závislosti na
konkrétních smluvních podmínkách příslušné banky, neboť ta ve smlouvě o cash
poolingu může stanovit i požadavek na vyrovnání zůstatků v případě defaultu klienta.
Naproti tomu stojí přínosy cash poolingu,
které jsou obtížněji kvantifikovatelné. Teoretické modely optimalizace peněžních
prostředků (např. Miller-Orrův model,
který odvozuje optimální stav peněz od
volatility denních peněžních toků a úroků
z pokladničních poukázek) jsou prakticky
uplatnitelné pouze u opravdu velkých
podniků, které se mohou úspěšně účastnit aukcí pokladničních poukázek. To
tvrdím ani ne tak proto, že by přístup do
systému SKD (systém krátkodobých dluhopisů) provozovaného ČNB byl nějak
omezován, ale proto, že jedna transakce
v SKD v roce 2010 měla průměrnou hodnotu tři miliardy Kč. V době, kdy fungující
podnik bez problémů získá kontokorentní
úvěr, navíc není nutné držet permanentně
peníze na účtu. Otázka úspor, respektive
přínosů cash poolingu se tak v době snadno dostupných kontokorentních účtů redukuje z větší části na otázku spreadu mezi
úročením debetních a kreditních zůstatků
běžných (kontokorentních) účtů. Určitou
rezervu však přeci jen musí podnik držet
a ta je tím menší, čím menší jsou výkyvy
v peněžních tocích: bude-li peněžní tok
konstantní kladný, tedy nebude-li v čase
kolísat, je možné mít neustále zůstatek
účtu na úrovni limitu kontokorentu. To je
však spíše teoretická možnost.
Z hlediska transfer pricingu je podstatné
rozdělení nákladů a výnosů (přínosů, neboť se často jedná spíše o úsporu nákladů
než o výnosy) mezi členy cash poolu.
18
Přitom je třeba zohlednit drivery nákladů
( jejich úspor), jimiž mohou být:
1. Existence cash poolu, přičemž cash
pool jako celek v některých případech
přenáší kreditní riziko na vlastníka
master účtu a přebytkové jednotky ve
prospěch deficitních jednotek a také
umožňuje snížit potřebnou výši průměrného peněžního zůstatku za každého člena cash poolu. Mezi takovéto
náklady a přínosy patří mj. vzor smlouvy mezi účastníky cash poolu, transfer
pricingová dokumentace k úrokům nebo úrok z rozdílu celkového potřebného průměrného zůstatku na účtech
členů cash poolu (respektive čerpání
kontokorentu) mezi stavem bez existence poolu a při jeho existenci.
2. Existence určité osoby coby člena cash
poolu, což má odraz v poplatcích za
zero (target) balancing, v poplatcích
za vedení cash poolu odvislých od počtu poolovaných účtů a v nákladech
na smlouvy mezi bankou a účastníky
poolu, respektive smlouvách mezi
účastníky poolu.
3. Čerpání peněz přebytkových jednotek
deficitními jednotkami v rámci cash
poolu.
Jelikož možností designu cash poolu je
poměrně značné množství, v závislosti na
rozdělení rizik, druhu cash poolingu, ale
i směru platby, přichází v úvahu řada
transfer pricingových metod a způsobů
rozdělení nákladů cash poolu.
Organizační a právní
zajištění cash poolu
Organizačně lze cash pool zajistit v zásadě dvěma způsoby. První z nich předpokládá, že každý koncernový podnik má jeden nebo několik bankovních účtů, na
nichž je vždy ke konci dne provedeno
vyúčtování tak, aby každý z účtů měl ke
konci dne nulový zůstatek. Druhou, spíše
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
ŘÍZENÍ PRACOVNÍHO KAPITÁLU V KONCERNU
teoretickou možností je situace, kdy
v rámci koncernu existují pouze poolové
účty, tj. veškeré platby řídí centrum sdílených (finančních) služeb.
V rámci prvního uvedeného způsobu organizačního zajištění poolu pak lze ještě
rozlišit možnost, kdy agendu poolu
a zúčtování má na starost některý z účastníků poolu, anebo možnost, kdy je pro
tento účel zřízena zvláštní společnost
zabývající se zúčtováním (nebo obecně
finančními operacemi v rámci koncernu).
Smluvní vztahy v rámci poolu zahrnují
vztahy:
1. Mezi bankou/bankami na jedné straně a koncernovými podniky na druhé
straně; tyto smlouvy vymezují zpravidla povinnost bank provádět zúčtování na denní bázi.
2. Mezi osobou, která spravuje vztahy
v poolu, a ostatními koncernovými
podniky.
Schematicky lze znázornit vztahy v jednoduchém poolu, kde jsou dva koncernové
podniky a jeden z nich má historicky
veden účet, na nějž platí odběratelé,
u banky A (a tedy by zřejmě byl problém
se změnou čísla účtu), jak je uvedeno na
následujícím obrázku. Přitom v případě
této struktury cash poolu by se zřejmě
uplatnil i multibanking.
Je žádoucí, aby účty, z nichž koncernové
podniky provádějí platby, a poolový účet
byly vedeny u stejné banky. Pokud by
účty, z nichž koncernové podniky platí
svým dodavatelům, zaměstnancům, finančnímu úřadu atd., byly vedeny u jiné
banky než poolový účet, znamenalo by to
značnou organizační komplikaci – automatičnost celého procesu by byla narušena, protože vyrovnávání zůstatků při využití multibankingu již zpravidla vyžaduje
zásah treasurera. Účty, na něž koncernové podniky přijímají platby, mohou být vedeny u jiných bank než poolový účet. Důvod tohoto omezení je jednoduchý – bylo
by krajně problematické a komplikované
vytvářet smluvní vztahy mezi bankami,
přičemž náplní těchto smluvních vztahů
by byla úhrada záporného zůstatku účtu
koncernového podniku ke konci dne
z poolového účtu.
Obr. 1: Příklad struktury cash poolu
odběratelé
dodavatelé
banka B
banka A
účet podniku A
účet podniku B
účet podniku A
poolový účet
koncernový podnik A
Legenda:
peněžní toky;
koncernový podnik B
smluvní vztahy
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
19
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Smlouva mezi zúčtovacím centrem (anebo vlastníkem master účtu) a ostatními
členy cash poolu by kromě obvyklých
ustanovení (smluvní strany, účel, oddělitelnost, platnost a účinnost, trvání smlouvy, odpovědnost za škody, non-disclosure
agreement, kontaktní osoby apod.) měla
obsahovat také:
1. Cenu za využití cash poolu, transakci,
přeúčtování nákladů na měsíční bázi
(poplatky za poolovaný účet) a cenu
za poskytnutí (přijetí) prostředků
z cash poolu, přitom by debetní úroky
měly být rostoucí funkcí debetní pozice člena cash poolu vůči master účtu
(to motivuje k rozumnému využívání
cash poolu a odpovídá to i tržním úrokům při poskytování úvěrů).
2. Limit debetní pozice člena cash poolu
vůči majiteli master účtu (zúčtovacímu
centru).
3. Kovenanty a okamžité sesplatnění závazků člena cash poolu vůči majiteli
master účtu (zúčtovacímu centru)
v případě neplnění kovenantů.
4. Zajištění závazků člena cash poolu vůči
majiteli master účtu (zúčtovacímu centru).
Kdy se cash pooling vyplatí
Cash pooling může být výhodné realizovat pouze za platnosti následujících předpokladů současně:
1. Nedokonale korelované (závislé) peněžní toky společností v cash poolu, tj.
korelační koeficient denních peněžních
toků společností v cash poolu je výrazně nižší než 1 (ideálně –1 každého člena cash poolu vůči zbytku, to je ale
zpravidla nedosažitelné). Podniky fakturující na pravidelné bázi (např. koncern sestávající z outsourcingové
agentury a HR agentury) cash poolingem příliš získat nemohou.
2. Částky čerpání kontokorentu, respektive zůstatků běžných účtů členů koncernu několik milionů Kč a více (čím
nižší korelace peněžních toků společností – členů cash poolu, tím lépe).
3. Relativně vyrovnaná velikost cash flow
členů cash poolu (v absolutních hodnotách). Nemá smysl zřizovat cash pool, byť
pro šest společností, z nichž jedna má
roční obrat v miliardách Kč a zbývající
několik milionů Kč (servisní organizace).
Pokud tedy platí současně tyto předpoklady, má již smysl zabývat se propočty efektivnosti cash poolingu. Při těchto propočtech je třeba brát v úvahu, že cash
pooling nejen snižuje úrokové náklady
spojené se zajištěním likvidity, ale také
umožňuje snížit objem potřebného pracovního kapitálu, tedy zvýšit cash flow
a tím i hodnotu podniku.
Tento článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Rozvoj finanční a účetní teorie a její aplikace
v praxi z interdisciplinárního hlediska
s registračním číslem MŠM 6138439903.
■
Ing. Tomáš Buus, Ph.D.
Je členem katedry financí a oceňování podniku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Ve své
výzkumné činnosti se zaměřuje na oceňování, finanční řízení koncernu a transferové ceny. Od
roku 2004 je koncesovaným odhadcem pro oceňování podniku, nehmotného majetku
a pohledávek. Od prosince 2009 je znalcem v oboru ekonomika se specializací na oceňování
podniků, nehmotného majetku, pohledávek, ručení, cenných papírů, finančních derivátů,
stanovení škody a ušlého zisku a stanovení transferových cen. Od června 2008 do března 2010
byl jednatelem společnosti InCoTech CZ, s. r. o. specializující se na databázové informační
systémy, outsourcing vývoje informačních systémů a jejich výkonové optimalizace. Je jednatelem
a spolumajitelem společnosti Expert Group, s. r. o., zabývající se oceňováním majetku.
20
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
Nové a novelizované IFRS
týkající se konsolidace
a ekvivalenční metody
Vladimír Zelenka, Marie Zelenková
V článku Konsolidační celek dle IFRS v březnovém čísle časopisu jsme upozornili na to, že jsou
blízko schválení nové, případně novelizované
standardy, které se týkají konsolidovaných účetních závěrek a závěrek zahrnujících použití ekvivalenční metody. V tomto příspěvku poskytneme stručný přehled toho, k jakým změnám
v dané oblasti standardizace dochází. Většinou jde o změny týkající se míry vlivu
investora na jiné jednotce, nicméně nové a novelizované standardy obsahují i některé
další změny.
Až v následujících příspěvcích se budeme
zabývat zejména vymezením míry vlivu
v duchu nových pravidel, která jsou
zakotvena v nových či změněných standardech. Pro lepší ilustraci toho, do jaké
míry se bude měnit standardizace konsolidovaných účetních závěrek a závěrek,
v nichž se aplikuje ekvivalenční metoda,
je vhodné uvést velmi stručný přehled
stávajících a nových „konsolidačních“
standardů.
Přehled stávajících
standardů
týkajících se konsolidace
účetních závěrek
a ekvivalenční metody
Stávající platné a účinné standardy, které
se významně týkají konsolidace účetních
1
závěrek a závěrek využívajících ekvivalenční metodu, jsou tyto:
IFRS 3 Podnikové kombinace1: Tento
standard zůstane i nadále v podobě, kterou získal při novele v roce 2008 (s povinnou účinností pro účetní závěrky za období počínající 1. 8. 2009 a později). Nové či
novelizované standardy, které mají vazbu
na konsolidovanou účetní závěrku, jsou
se stávajícím zněním IFRS konzistentní.
IAS 27 Konsolidovaná a separátní účetní
závěrka: Jde o tradiční standard, který byl
naposledy významně novelizován v roce
2008. Standard je mimo jiné věnován problematice vymezení rozhodujícího vlivu,
sestavení konsolidované účetní závěrky
a vykazování investic do významných
jednotek (dceřiných, společných a přidružených) v tzv. separátních účetních závěrkách, tj. závěrkách, které investor sestavuje jako jako individuální účetní závěrky
vedle závěrek konsolidovaných.
Překlad z angličtiny business combinations není příliš šťastný. Správnějším překladem by mohlo být „spojování
podnikatelských aktivit“, což lépe vyjadřuje podstatu věci.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
21
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Standard IAS 27 doprovází interpretace
SIC-12 Konsolidace – jednotky zvláštního určení (anglicky special purpose entities), která je věnována problematice začlenění nebo nezačlenění těchto tzv. SPE
do konsolidačního celku. (Problematice
SPE a jejich případné konsolidaci bude
v budoucnu věnován zvláštní článek.)
IAS 28 Vykazování investic do přidružených jednotek se zabývá problematikou
podstatného vlivu a užitím ekvivalenční
metody pro jeho vykázání.
IAS 31 Účasti na společném podnikání
řeší problematiku společného podnikání
( join venture) založenou na společném
ovládání činnosti, aktiva nebo určité jednotky. Rovněž se zabývá problematikou
sestavení konsolidace tzv. poměrnou metodou. K IAS 31 se váže interpretace SIC-13
Spoluovládané jednotky – nepeněžní
vklady spoluovládajícího.
Určité aspekty konsolidace účetních závěrek jsou řešeny i jinými standardy a interpretacemi. Z nich uveďme například tyto
oblasti: vykazování peněžních toků (IAS
7), převod na měnu vykazování (IAS 21),
odložená daň (IAS 12), vykazování podle
segmentů (IFRS 8) a další. Nové a novelizované standardy však stávající znění
standardů podstatně nemění.
Přehled nových
a novelizovaných
standardů
Dne 12. 5. 2011 byla schválena a vydána
sada pěti standardů, které nahrazují nebo
zásadně novelizují dnes platné a účinné
standardy. Účinnost těchto nově přijatých
či novelizovaných standardů byla stanovena
22
pro účetní závěrky za období počínající
1. 1. 2013 a později. Do té doby jsou účinné stávající standardy.
Nejprve je uveden stručný přehled tzv.
balíčku nových, případně novelizovaných
„konsolidačních“ standardů:
IFRS 10 Konsolidovaná účetní závěrka
vymezuje zásady pro sestavení a prezentaci konsolidované účetní závěrky v případě, že jedna účetní jednotka ovládá jinou
(má rozhodující vliv). Nahradí stávající
IAS 27 Konsolidovaná a separátní účetní
závěrka a interpretaci SIC-12 Konsolidace
– jednotky zvláštního určení. Problematika
separátních účetních závěrek investorů,
kteří vedle konsolidované účetní závěrky
sestavují i svou individuální závěrku, je řešena novelizovaným standardem IAS 27.
IAS 27 Separátní účetní závěrka upravuje vykazování individuálních účetních výkazů investory do jednotek s významným
podílem. Ve skutečnosti tuto problematiku řeší stávající IAS 27 i doposud. Ostatní
záležitosti, které řeší stávající IAS 27, jsou
zahrnuty do nového IFRS 10.
IAS 28 Investice do přidružených jednotek a společných podnikání se zabývá
účetním zachycením investic do přidružených jednotek a užitím ekvivalenční metody pro přidružené jednotky a společná
podnikání. Standard nahradí IAS 28 Investice do přidružených jednotek.
IFRS 11 Společná uspořádání stanovuje
zásady pro účetní vykazování stran společných uspořádání. Tento standard nahradí stávající IAS 31 Účasti na společných podnikáních a danou problematiku
bude řešit v některých ohledech odlišně.
IFRS 12 Zveřejnění účastí na jiných jednotkách řeší, jak je z názvu patrné, problematiku zveřejnění týkající se investic do
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
NOVÉ A NOVELIZOVANÉ IFRS
dceřiných a přidružených jednotek, do
společných uspořádání a do nekonsolidovaných strukturovaných jednotek.
Nový balíček
„konsolidačních“
IFRS
Přestože se budeme v našem seriálu zabývat důležitými ustanoveními nových
nebo novelizovaných standardů týkajících se konsolidace a ekvivalenční metody podrobněji v dalších číslech časopisu,
považujeme za vhodné podat k nim velmi
stručnou elementární informaci již v rámci tohoto našeho článku.
IFRS 10 Konsolidovaná
účetní závěrka
IFRS 10 je zcela nový standard, který se
zabývá sestavením a vykazováním konsolidovaných účetních závěrek. Stěžejním
důvodem pro jeho vydání byla nekonzistence při vymezení ovládání (rozhodujícího vlivu) při aplikaci stávajícího IAS 27
a interpretace SIC-12. Zatímco IAS 27 vymezuje ovládání jako moc řídit finanční
a provozní politiky určité jednotky tak,
aby investor získal prospěch z její činnosti, při aplikaci SIC-12 se více zdůrazňuje
aspekt rizika a odměny z dané investice.
Finanční krize posledních let vyvolala požadavky na to, aby se koncepce ovládání,
jak je vymezena IFRS, stala konzistentní,
jasnější a jednoznačnější. Nový standard
vymezuje ovládání (kontrolu, rozhodující
vliv) třemi hlavními prvky:
Moc nad jednotkou, do níž bylo investováno.
Vystavení se riziku proměnlivých výnosů spojených s angažovaností na jednotce, do níž bylo investováno.
2
Schopnost použít moc nad jednotkou,
do níž bylo investováno tak, aby to
ovlivnilo výnosy investora.
Každý z výše uvedených prvků je standardem velmi důkladně rozebrán a na základě této analýzy jsou stanoveny principy,
které velmi citlivě umožňují stanovit, zda
existuje či neexistuje ovládání. Důkladný
analytický pohled na vymezení kontroly,
jak ho poskytuje IFRS 10, je zásadním
mezníkem pro oblast konsolidace účetních závěrek. Komplikované problematice
vymezení rozhodujícího vlivu podle IFRS
10 a srovnání s tím, jak danou záležitost
řeší stávající IAS 272, budeme věnovat významnou pozornost v jednom nebo více
následujících článcích našeho seriálu.
IFRS 10 rovněž obsahuje požadavky na
postup konsolidace účetních závěrek, a to
v podstatě ve stejném rozsahu, jak tuto
problematiku doposud řeší stávající IAS
27 Konsolidovaná a separátní účetní závěrka. Jinými slovy, nic podstatného se nebude s přijetím IFRS 10 měnit při aplikaci
plné konsolidační metody.
IAS 28 Investice
do přidružených jednotek
a společných podnikání
Novelizovaný IAS 28 Investice do přidružených jednotek a společných podnikání
nahrazuje původní standard IAS 28 Investice do přidružených jednotek, jenž byl
naposledy významněji novelizován v roce
2003. Novelizovaný standard se vztahuje
na vykazování investic nejen do přidružených jednotek, ale nově i do společných
podnikání. To znamená, že letošní novela
se týká všech jednotek, které jsou investory do společného podnikání nebo které
mají podstatný vliv na jiné jednotce.
Problematice míry vlivu podle stávajících IFRS bylo věnováno několik předchozích článků našeho seriálu.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
23
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Podstatný vliv je, stejně jako ve stávající
podobě IAS 28, tak i v novelizovaném
IAS 28, definován jako moc aktivně se
účastnit rozhodování o finančních a provozních politikách jednotky, do níž bylo
investováno, i když tento vliv nepředstavuje ovládání nebo společné ovládání
těchto politik. Přestože se v novelizovaném
IAS 28 nachází několik ustanovení, která se
týkají společného podnikání, vymezení či
definici toho, co to je společné podnikání,
řeší zcela nový standard IFRS 11.
Dále IAS 28 vymezuje principy, na základě
nichž jsou investice vykazovány ekvivalenční metodou. Většina odstavců vztahujících se k ocenění a vykázání investic ekvivalenční metodou zůstala ve stejném
znění, v jakém byla v předchozí verzi standardu IAS 28.
IFRS 11 Společná
uspořádání
Standard IFRS 11 nahrazuje standard
IAS 31 Účasti na společných podnikáních
a SIC-13 Spoluovládané jednotky – nepeněžní vklady spoluovládajícího. Standard
IFRS 11 obecně označuje struktury, které
jsou předmětem společného ovládání
dvou či více stran, za společná uspořádání, a to bez ohledu na konkrétní formální
(právní) úpravu, tedy bez ohledu na to,
zda mají spíše charakter konsorcia (sdružení), kapitálové společnosti nebo jiný.
Společné ovládání je vymezeno jako
smluvně dohodnuté sdílení ovládání společného uspořádání, které existuje jen
tehdy, pokud rozhodování o významných
záležitostech vyžadují jednohlasný souhlas stran sdílejících toto ovládání.
IFRS 10 vymezuje dva typy společných
uspořádání – společné činnosti a společná podnikání. Společné činnosti jsou takovými společnými uspořádáními, při
němž zúčastněné (spoluovládající) strany
24
mají právo na svá aktiva a mají povinnosti
ze svých závazků spojených se společnými činnostmi. Společná podnikání jsou taková společná uspořádání, při nichž mají
zúčastněné (spoluovládající) strany právo
na čistá aktiva společného uspořádání. Společné činnosti jsou podobné našim „sdružením“, zatímco společná podnikání jsou analogií našich „společných podniků“.
Vykazování společných činností spočívají
v tom, že strany společného uspořádání
vykazují svá aktiva, závazky, výnosy a náklady vzniklé ze společné činnosti. Tyto
položky jsou vykazovány v souladu s příslušnými IFRS.
Společná podnikání se podle IFRS 11 budou účetně zachycovat pomocí ekvivalenční metody. Tento typ společného
uspořádání již nebude nadále možné
účetně zachytit pomocí poměrné konsolidační metody, jak je tomu doposud podle
IAS 31. To je velice podstatná změna.
IFRS 12 Zveřejnění podílů
na jiných jednotkách
Zcela nový IFRS 12 Zveřejnění podílů na
jiných jednotkách se vztahuje na účetní
jednotky, které mají podíl na dceřiné
jednotce, na společných uspořádáních
(angicky joint arrangements), na přidružených jednotkách nebo na nekonsolidovaných strukturovaných jednotkách.
Nově se ve standardu objevuje termín
strukturovaná jednotka. IFRS 12 definuje
strukturovanou jednotku jako jednotku,
která byla zřízena tak, že hlasovací nebo
podobná práva nejsou hlavním faktorem
při rozhodování o tom, kdo ovládá tuto
jednotku. Jako příklad lze uvést situaci,
kdy se hlasovací práva týkají pouze administrativních záležitostí a významné
činnosti jsou řízeny na bázi smluvních
ujednání.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
NOVÉ A NOVELIZOVANÉ IFRS
Standard zároveň uvádí minimum informací, které výše uvedené účetní jednotky
o ostatních investicích musí poskytnout ke
zveřejnění. Proti předchozí verzi IAS 27,
která nepožadovala zveřejnění týkající se
podílu na nekonsolidovaných jednotkách,
se ohradili uživatelé účetních výkazů, regulátoři, představitelé zemí G20 a další
uživatelé účetních závěrek a po radě IASB
požadovali, aby se zlepšilo vykazování
o tzv. mimobilančních aktivitách. IASB tomuto tlaku uživatelů účetních výkazů vyšla vstříc právě tímto novým standardem
IFRS 12. Standard nově požaduje, aby i ty
účetní jednotky, které sice nekonsolidují,
ale mají účast na strukturovaných jednotkách, zveřejňovaly standardem požadované informace. Za nekonsolidovanou
strukturovanou jednotku standard považuje takovou jednotku, která není ovládána vlastníkem, tj. není zde vykonávána
kontrola prostřednictvím vlastníka.
Pod pojmem „separátní účetní závěrka“
standard rozumí takovou účetní závěrku,
která je sestavena mateřskou jednotkou
nebo investorem do společné nebo přidružené jednotky a v níž jsou tyto investice zachyceny (oceněny) pořizovacími náklady nebo podle požadavků uvedených
ve standardu IFRS 9. Na druhou stranu
separátní účetní závěrka není závěrka,
v níž se investice vykazuje (vykazují) prostřednictvím ekvivalenční metody. Separátní účetní závěrkou rovněž nemůže být
závěrka účetní jednotky, která nemá dceřinou, společnou nebo přidruženou účetní jednotku. Ze znění IAS 27 vyplývá, že
separátní účetní závěrka je takovou závěrkou, která se sestavuje navíc, tj. vedle konsolidované účetní závěrky, nebo vedle
IAS 27 Separátní účetní
závěrka
Novým standardem IAS 27 Separátní
účetní závěrka se zrušilo předchozí znění
IAS 27, které platilo po novele v roce
2008. IAS 27, který se dříve jmenoval
Konsolidovaná a separátní účetní závěrka, se po jeho poslední zásadní novelizaci
nazývá pouze Separátní účetní závěrka.
Z původního IAS 27 zůstalo jen to, co se týkalo separátních závěrek, přičemž ustanovení, která zůstala, se od původního znění
příliš neliší. Konsolidovanou účetní závěrkou, jak již bylo zmíněno v předchozím textu, se zabývá nový standard IFRS 10.
Novelizovaný IAS 27 Separátní účetní
závěrka přesně definuje, co se pod tímto
pojmem rozumí, stanovuje požadavky na
vykazování a zveřejnění investic do dceřiných, společných a přidružených jednotek
v případech, kdy účetní jednotka sestavuje právě tyto separátní účetní závěrky.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
25
26
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
Separátní
účetní závěrka
Investice
IAS 27
IAS 27
Konsolidace
IFRS 10
IFRS 12
IFRS 12
Různé IFRS
Aktiva, závazky,
výnosy, náklady
Společné
činnosti
Ovládané
Konsolidovaná
účetní závěrka
Samostatně
(IFRS 3 a IFSR 10)
Tzv. jiné
IAS 27
IAS 27
Investice
IAS 12
IAS 28
(ekviv. metoda)
Investice
(ekviv. metoda)
IAS 27
IAS 27
Investice
Separátní
účetní závěrka
IFRS 12
IFRS 9
Investice
Strukturované
jednotky
Neovládané
Podstatný vliv
(IAS 28)
Účetní závěrka
Společná
podnikání
Separátní
účetní závěrka
Společně
(IFRS 11)
Účasti
Obr. 1: Vzájemné vztahy mezi IFRS 10, IFRS 11, IFRS 12, IAS 27 a IAS 28
IFRS 7
IFRS 9
Investice
Ostatní
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
NOVÉ A NOVELIZOVANÉ IFRS
takové účetní závěrky, v níž je investice do
společné nebo přidružené jednotky řešena ekvivalenční metodou. Zda se jedná
o separátní účetní závěrku, není podmíněno skutečností, jestli tato závěrka je nebo není přílohou ke konsolidované účetní
závěrce. Podstatné je, aby v takových
závěrkách byly investice vykázány buď
v pořizovacích nákladech, nebo podle požadavků kladených standardem IFRS 9 Finanční nástroje, jak již bylo uvedeno výše.
Závěr
Ve schématu na straně 26 jsou zobrazeny vzájemné vztahy mezi standardy obsaženými v balíčku „konsolidačních“ standardů, který se stane v rámci IFRS
závazným pro účetní závěrky za účetní
období počínající 1. 1. 2013 a následně.
Schéma vychází z rozčlenění účastí investorů na jiných jednotkách podle potřebných kritérií. Pro úplnost zahrnuje i takové účasti, které nejsou klasifikovány jako
tzv. jiné podle IFRS 12 a které jsou vykazovány podle IFRS 9 Finanční nástroje
a požadovaná zveřejnění podle IFRS 7
Finanční nástroje – zveřejnění. Zároveň je
třeba zdůraznit, že schéma do značné míry
vztahy mezi standardy zjednodušuje a že
pro jejich plné pochopení je třeba příslušné standardy důkladně prostudovat.
Článek je zpracován jako jeden z výstupů
výzkumného projektu Rozvoj účetní
a finanční teorie a její aplikace v praxi
z interdisciplinárního hlediska s registračním
číslem MŠM 6138439903.
Vysvětlivky ke schématu:
1. Termínem „strukturované jednotky“ ve schématu se míní nekonsolidované strukturované jednotky,
jak jsou vymezeny v IFRS 12.
2. Na nejnižší úrovni schématu jsou v jednotlivých blocích zobrazeny tři skutečnosti:
a) způsob účetního zachycení účasti
b) standard použitý pro účetní zachycení účasti (vyjádřeno větším tučným písmem)
c) standard použitý pro požadovaná zveřejnění (vyjádřeno menším písmem a kurzívou).
3. Termínem „investice“ se míní účetní vyjádření účasti jedinou položkou aktiv, která představuje
např. akcie, podíly apod.
■
doc. Ing. Vladimír Zelenka, Ph.D.
Je členem katedry finančního účetnictví a auditingu VŠE v Praze, kde je garantem kurzů
Konsolidovaná účetní závěrka, Účetnictví bank a finančních nástrojů a Pokročilé účetnictví.
Auditorem je od roku 1995. V současnosti je členem Výkonného výboru Komory auditorů ČR
a předsedou Výboru pro veřejný sektor KAČR. Je také členem Výboru pro veřejný sektor
Mezinárodní federace účetních (FEE), členem Evropské účetní asociace (EAA) a Americké účetní
asociace (AAA). Věnuje se rovněž poradenské a lektorské činnosti.
Ing. Marie Zelenková, Ph.D.
Je odbornou asistentkou katedry finančního účetnictví a auditingu VŠE v Praze, specializuje se na
výuku v rámci kurzů konsolidovaná účetní závěrka a daně v účetnictví. V roce 2004 úspěšně
ukončila doktorské studium, obor účetnictví a finanční řízení podniku. Kromě odborné
publikační činnosti je v současné praxi činná i jako účetní poradce.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
27
Postup při tvorbě a aplikaci
tableau de bord
Marie Mikušová
V předchozím čísle byla popsána teoreticky metoda hodnocení výkonnosti tableau de bord, která se rozšířila a zdokonalila především
ve Francii (článek Měření výkonnosti – metoda tableau de bord,
č. 7–8/2011, str. 53). Metoda je založena na kauzálních spojeních
napříč celou organizací a lze ji považovat za nástroj prosazování
strategie, neboť pracuje s flexibilními a různorodými informacemi
a současně využívá prvků statistického řízení procesu.
Cíle tableau de bord
Tableau de bord je určena k tomu, aby:
poskytovala manažerovi podporu při
řízení jeho podnikatelské jednotky,
pomáhala sledovat plnění delegovaných povinností a zpracovávat hlášení
pro nadřízeného,
podporovala řízení plnění sdílených
povinností a
sjednocovala chování vytvářením společné informační báze.
U každého z těchto cílů jsou jiné cílové
osoby a jiná potřeba informací, což ukazuje tabulka 1.
Tab. 1: Různé typy informací pro různé účely
čtyři cíle (funkce)
cílové osoby
druh informací
řízení podnikatelské
jednotky
manažer sám
nejprve lokální,
pak vertikální a horizontální
zpracovávání hlášení
pro nadřízené (umožňuje
jim sledovat plnění
delegovaných povinností)
nadřízený
vertikální
řízení plnění sdílených
povinností
manažeři na stejné úrovni
horizontální
koordinace jednání
(sjednocování chování)
vytvářením společné vize
všichni manažeři
o celém podniku
Jednotlivé cílové osoby tableau de bord:
Manažer sám: Tableau de bord poskytuje informace o tom, jak si manažer
vede co do výsledků v oblasti výkonnosti, jejichž dosažení mu bylo uloženo.
28
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
Je to také zpráva o stavu aktiv, za něž
odpovídá, umožňující mu zjistit, co
a za jakých okolností je třeba udělat
pro dosažení dohodnutých výsledků. Tableau de bord je orientována
POSTUP PŘI TVORBĚ A APLIKACI TABLEAU DE BORD
do budoucnosti. Indikátory vyjadřují
„potenciál“ – schopnost dosahovat výsledky v budoucnu – místo pouhého
měření dřívější výkonnosti.
Nadřízený: Tableau de bord poskytuje
informace o budoucí (a současné) výkonnosti podřízeného (podřízených),
protože výkonnost nadřízeného je
z velké části výsledkem výkonnosti
těch, na které deleguje část svého poslání. Dále tableau poskytuje informace o úspěšnosti nadřízeného při koordinování práce podřízených (viz
„manažer sám“ výše).
Manažeři na stejné úrovni: Každý manažer potřebuje v míře, v jaké jeho výkonnost závisí na výkonnosti ostatních,
informace, jak si vedli a povedou ostatní a on sám, aby mohl provádět korekce všech dohodnutých plánů. Nejdůležitější jsou zde informace o oblastech
se společnou odpovědností.
Všichni manažeři: Tableau de bord
poskytuje všeobecné informace o podniku, jeho nejdůležitějších výsledcích,
příležitostech a hrozbách a nejdůležitější ose strategie. Na jednotlivých
úrovních jsou tyto informace pro každého stejné.
Tableau de bord obsahuje čtyři úrovně informací: lokální, vertikální, horizontální
a o celém podniku. Každá úroveň slouží
specifickým potřebám podniku.
Informace v tableau de bord nemusí být
nutně finančního charakteru na rozdíl od
tradičních systémů reportingu. Struktura
údajů obsažených v tableau de bord se
mění podle jednotlivých úrovní hierarchie.
Čím je postavení manažera v organizaci
nižší, tím jsou údaje a informace, které
předává, dostává a používá, operativnější.
Čím vyšší funkci má manažer v organizaci,
tím vyšší podíl mají v informačním mixu finanční údaje. Manažer tak řídí (tj. přijímá
příslušná rozhodnutí) na základě informací, v nichž mají finanční údaje
menší podíl než v informacích hlášených
nadřízenému.
Tableau de bord obsahuje informace, které sdílejí všichni, kdo rozhodují, a to na
všech úrovních. Může to být soubor informací předávaných všem členům organizace, ale pravděpodobnější je, že to bude
soubor obecných indikátorů charakteristických pro strategii podniku nebo dané
odvětví. Například francouzský výrobce
automobilových dílů Valeo vyžadoval, aby
všechny organizační jednotky podávaly
hlášení o pěti klíčových hlediscích (orientacích) popisujících firemní strategii, jejíž
obsah a forma odpovídají úrovni, na které
jsou tyto informace hlášeny:
Kvalita.
Neustálý rozvoj a inovace.
Vztahy s dodavateli.
Angažovanost pracovníků.
Efektivita výroby.
Záměrem firmy bylo, aby tímto systémem
šíření lokálních informací i informací o celém podniku manažeři v podřízených rozvíjeli pocit sounáležitosti a společné zaujetí pro stejné hodnoty a zásady. Jiné firmy
vytvořily podobné soustavy globálních informací, jako například jeden celosvětový
výrobce letadel:
Bezpečnost práce a ochrana životního
prostředí.
Správné načasování dodávek (v rámci
podniku i externím odběratelům).
Produktivita (využívání pracovních sil
a výrobních kapacit).
Konkurenceschopnost v oblasti nákladů.
Vývoj tržeb (aktuální a plánovaný)
podle hlavních segmentů zákazníků
nebo trhu.
Evropský výrobce automobilů zvolil tyto
indikátory:
Výkonnost v oblasti dodávek.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
29
TRENDY A ANALÝZY
Délka výrobního cyklu.
Stav zásob.
Spokojenost zákazníků.
Konkurenceschopnost v oblasti nákladů.
Výrobkové inovace.
Jestliže se aplikuje procesní pohled na
podnik, je šíření takových informací obzvláště důležité, protože vytváří pocit sounáležitosti.
Indikátory, které jsou sledovány a hlášeny,
je možno třídit do širokých kategorií ( jako
např. orientace na zákazníky nebo spokojenost zákazníků), pro něž budou stanovena finanční a nefinanční měřítka. Model
také ilustruje jednu velmi významnou věc,
a sice že pořadí důležitosti jednotlivých
orientací (a klíčových měřítek, která popisují stav těchto orientací) se může na různých úrovních hierarchie lišit. Zaměřme se
například na proces přijímání objednávek
v rámci hlediska (orientace) zákaznického.
Možná měřítka:
Počet nově kontaktovaných potenciálních zákazníků.
Podíl těchto potenciálních zákazníků,
kteří vystavili objednávku.
Trend na trhu.
Vývoj objednávek.
Objem objednávek (v členění podle
výrobků, zákazníků nebo mix distribučních kanálů).
Objednávkový cyklus.
Ziskovost dodávek zboží na obdržené
objednávky.
Analýza příčin odmítnutých objednávek.
Analýza přijatých objednávek – hodnota, mix, dodací podmínky, podmínky pro úvěr odběratelům atd.
Pravidelně upravované prognózy vývoje výše uvedeného a další.
Uživatelé chtějí mít výběr různých, ale koherentních měřítek a používají je různými
způsoby, jako např.:
30
Oblastní vedoucí prodeje: analýza
podle prodejců.
Ředitel pro prodej: analýza podle prodejních teritorií, příp. skupin výrobků.
Generální ředitel: vývoj prodeje v budoucnosti a jeho vliv na ziskovost.
Postup při aplikaci
metody
Ve Francii vzniklo mnoho metodologií, ale
zde popsaný postup je skutečně komplexní. Říká se mu metoda OVAR (objectifs,
variables d’action, responsable – cíle,
akční proměnné, odpovědná osoba).
Každý manažer definuje a vytvoří na základě podnikového strategického kauzálního modelu vlastní kauzální model a určí
jeho klíčové komponenty (akční proměnné) a klíčové indikátory, které budou pravidelně sledovány.
Obsahem metody OVAR je tvorba matic
vyjadřujících kauzální model a jeho dílčí
komponenty, stanovování dílčích cílů každému manažerovi v organizaci, převádění
těchto cílů na klíčové akční proměnné
a určování a vytváření klíčových indikátorů
pro každou z těchto akčních proměnných.
Hlavní principy této metody vyplývají
z obrázku 1 na straně 31 .
Pro pochopení tvorby a použití metody
uvedeme velmi zjednodušený případ. Pro
ilustraci je vybrán hotel, který je součástí
hotelového řetězce jedné společnosti.
Jednou z pěti divizí této společnosti je divize hotelová.
Strategické cíle hotelového řetězce shrneme do tří bodů: zvyšování ziskovosti stávajících hotelů, růst – zvyšování počtu
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
POSTUP PŘI TVORBĚ A APLIKACI TABLEAU DE BORD
Obr. 1: Metoda OVAR
mise
cíle
C1
indikátory dopadu (zpožděné)
C2
...
Cn
M1
M2
...
Mm
strategické akce
I1
k dosažení hodnoty I1
I2
k dosažení hodnoty I2
I3
k dosažení hodnoty I3
I4
k dosažení hodnoty I4
I5
k dosažení hodnoty I5
I6
k dosažení hodnoty I6
I7
k dosažení hodnoty I7
...
...
k dosažení hodnoty ...
perspektiva
x
Ix
k dosažení hodnoty Ix
perspektiva
2
perspektiva
3
indikátory výsledků
indikátory pro řízení (předstižené)
perspektiva
1
odpovědná osoba
individuální tableau de bord
tableau de bord
pokojů (akvizicí nebo novou výstavbou
hotelů), vytváření dojmu řetězce ( jednotná image hotelů řetězce).
Nejprve ukážeme, jak tato metoda pomáhá při tvorbě tableau de bord ředitele hotelu, a ve druhé části bude popsáno, jak
může být tento první dokument použit
k rozvržení strategie ředitele mezi jednotlivé manažery na nižších úrovních.
Tvorba tableau de bord
ředitele hotelu
Při tvorbě tableau de bord se používají
standardní kroky.
1. krok: Matice určení cílů
Ředitel hotelu může ovlivnit dosahování
prvního a třetího strategického cíle celé
společnosti, tj. zvyšování ziskovosti a jednotná image. V souladu s tím jsou mu
stanoveny cíle: ziskovost a kvalita služeb.
Tyto cíle jsou každý rok smluvně zakotveny a představují základ pro hodnocení výkonnosti jeho práce. Tyto skutečnosti můžeme shrnout v matici, která bude sloužit
k zajištění, aby si každý hotelový ředitel
byl vědom společných cílů a svého příspěvku k realizaci strategie celé společnosti (hotelového řetězce). Matici určení cílů
zobrazuje tabulka 2 na straně 32 .
Křížek v matici znamená, že cíl společnosti (první sloupec zleva) bude dosažen, pokud budou splněny cíle ředitele hotelové
divize a jednotlivých ředitelů hotelů (ve
sloupci s křížkem). Například to znamená, že pro splnění cíle společnosti, kterým
je ziskovost, je třeba:
Ředitel hotelové divize musí mít
alespoň cíle: rozšiřování divize, ziskovost
divize, kvalitu služeb (která působí na
tržby a náklady) a jednotnou image
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
31
TRENDY A ANALÝZY
Tab. 2: Matice určení cílů
cíle
společnost
– hotelový řetězec
úroveň m
manažer hotelové divize
úroveň m-1
akvizice, ziskovost
výstavba
ziskovost
X
růst
X
image
X
kvalita
služeb
X
hotelů divize (působí na objem tržeb
prostřednictvím efektu řetězce, zejména pokud jde o stálé zákazníky).
Jednotlivým ředitelům hotelů bude
jako cíl stanovena ziskovost a kvalita
služeb.
2. krok: Matice akčních proměnných
Druhým krokem je vytvoření kauzálního
modelu a akčních proměnných, které může ředitel hotelu používat k plnění svých
cílů. K těmto akčním proměnným jsou
zpracovány konkrétní plány opatření s určením, kdo musí co udělat, jaké zdroje
musejí být mobilizovány a jaké výsledky
jsou očekávány a kdy.
Pro náš hotel byly zvoleny akční proměnné, o kterých byl management přesvědčen, že mají největší vliv na dosahování
výsledků odpovídajících přijaté strategii.
Vztahují se na oblasti, v nichž má ředitel
hotelu v následujícím roce důležité úkoly:
Obsazenost pokojů (důležitá pro hrazení fixních nákladů na provoz).
Mix zákazníků, který významně ovlivňuje tržby.
Snižování variabilních nákladů: na prádelnu, energii a vodu, provoz kuchyně.
Tyto variabilní náklady nejsou ve srovnání s fixními náklady příliš významné,
ale mají velký vliv na ziskovost a byly
vybrány jen ty nejdůležitější.
32
image
řetězce
ředitelé hotelů
úroveň m-2
X
X
ziskovost
kvalita
služeb
X
X
X
Fluktuace pracovníků (musí být udržována na co nejnižší úrovni, aby neubírala na kvalitě poskytovaných služeb).
Kvalita stravovacích služeb.
Spolupráce s ostatními hotely v divizi:
úspory z rozsahu při nakupování, komunikace a obchodní spolupráce.
Tento výčet akčních proměnných je vhodné prezentovat ve formě matice, aby si
každý v hotelu uvědomil jejich interakce
s cíli, viz tabulka 3 na straně 33 .
Matice akčních proměnných je jednoduchý nástroj sloužící k zajištění, aby byly
jasné úkoly. Přínosy tvorby a diskuse nad
touto maticí jsou stejně významné jako
přínosy indikátorů, které budou určeny na
základě tohoto výčtu akčních proměnných.
3. krok: Tabulka s výběrem indikátorů
Dalším krokem při realizaci metody
OVAR je výběr indikátorů, které budou
řediteli hotelu pomáhat zjišťovat, zda cíle
budou skutečně splněny podle plánu a jak
jsou řízeny akční proměnné.
Tabulka 4 na straně 33 obsahuje indikátory vybrané pro tableau de bord ředitele
hotelu podle určených cílů a akčních
proměnných.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
POSTUP PŘI TVORBĚ A APLIKACI TABLEAU DE BORD
Tab. 3: Matice akčních proměnných ředitele hotelu
akční proměnné
cíle:
ředitelé hotelů
(odpovědné osoby)
ziskovost
obsazenost pokojů
X
mix zákazníků
X
variabilní náklady
X
fluktuace zaměstnanců
kvalita
služeb
strategická opatření
akce, osoby,
zdroje, termíny, výsledky
X
X
X
X
X
X
stravovací služby
X
X
spolupráce s ostatními hotely
X
X
Tab. 4: Výběr indikátorů na základě matice akčních proměnných ředitele hotelu
cíle
indikátory
ziskovost
měřítko ziskovosti aktiv
(např. návratnost aktiv)
cash flow z provozních činností
kvalita služeb
výsledky měsíčních průzkumů názoru
zákazníků na kvalitu
roční hodnocení „nastrčenými klienty“
akční proměnné
indikátory
obsazenost pokojů
míra obsazenosti
mix zákazníků
struktura mixu ubytovaných klientů
podle jejich kategorií
průměrná cena za noc podle kategorií
klientů
variabilní náklady
prádelna
voda a energie
kuchyně
počet reklamací služeb firmy najaté
na praní a čištění oděvů
náklady na klienta za den
průměrné náklady na jídlo a nápoje,
% marže
fluktuace zaměstnanců
fluktuace od počátku roku
spolupráce s ostatními hotely v divizi
% nákupů uskutečněných na základě
smluv o společném zásobování
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
33
TRENDY A ANALÝZY
Indikátory mohou být určeny teprve po
vytvoření kauzálního modelu. Až po identifikování klíčových kauzálních vztahů je
proveden výběr samotných indikátorů. Ke
každé akční proměnné musí být stanoven
nejméně jeden indikátor. Indikátory nemusejí být stoprocentně kvantifikovatelné; jejich důležitost spočívá v jejich potenciálu zaměřovat pozornost. Samozřejmě
bude důležité pro každý indikátor zavést
pravidla týkající se četnosti a způsobu
hodnocení. Jakmile jsou zvoleny indikátory, následuje tvorba tableau de bord: Jaký
typ grafu, tabulky, jaký způsob porovnávání (s minulostí, s rozpočtem, s konkurencí...), jaké informace má obsahovat, jak
podrobné, s jakým komentářem se mají
jednotlivé indikátory objevovat. Dokument tableau de bord zpravidla obsahuje
nejen indikátory popisující vývoj klíčových
akčních proměnných v čase, ale také poskytuje prostor pro analýzu, výklad a názory. Tyto poznámky po jejich celkovém
shrnutí poskytují managementu mimořádně užitečné informace.
4. krok: Vytvoření počítačového systému
pro tvorbu tableau de bord
Tento krok může být kritickým, protože
rozhoduje o tom, zda je systém pro uživatele jednoduchý, schopný dalšího vývoje
atd.
5. krok: Rozvržení strategie a cílů ředitele hotelu mezi jeho podřízené
Tento krok při realizaci metody OVAR,
který je opakováním 1. až 4. kroku na nižší úrovni, je popsán v následující části.
Rozvržení strategie v hotelu
Matice rozvržení strategie v hotelu musí
být vytvořena tak, aby ukazovala odpovědnost určenou každému aktivnímu účastníkovi a definovala tak jeho poslání a návaznosti jeho úkolů.
Tab. 5: Matice rozvržení akčních proměnných
X
X
X
mix zákazníků
X
X
X
variabilní
náklady
X
X
X
X
stravovací
služby
X
spolupráce
s ostatními
hotely
X
X
X
X
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
X
X
X
strategická
opatření
akce,
osoby,
zdroje,
termíny,
výsledky
provozní
ekonom
kvalita
služeb
ředitel
obsazenost
pokojů
fluktuace
zaměstnanců
34
manažeři podřízení
řediteli hotelu
(odpovědné osoby)
personální
cíle:
ředitelé hotelů
(odpovědné osoby)
ziskovost
akční
proměnné
POSTUP PŘI TVORBĚ A APLIKACI TABLEAU DE BORD
Na matici lze pozorovat syntézu odpovědnosti manažerů tvořících vedení hotelu. Umístění křížků představuje opět volbu a mělo by být prodiskutováno mezi
ředitelem hotelu a všemi jemu podřízenými manažery. Pro každého manažera můžeme definovat indikátory, které bude sledovat pro potřeby lokálního hodnocení
vlastní výkonnosti včetně komunikace
s ředitelem a ostatními manažery na své
úrovni. Matice jasně ukazuje spoluodpovědnost za dosahování úspěchu.
Každý manažer použije podobný postup
v dialogu se svými podřízenými, na základě něhož vyplyne poslání podřízených,
určení akčních proměnných a indikátorů.
V maticích je vidět vysoký stupeň delegování pravomocí a odpovědnosti, pro který
se rozhodl ředitel hotelu, protože některé
jeho cíle jsou převedeny přímo na manažera na nižší úrovni. Kdyby měl ředitel jiné
nároky na své podřízené, mohly být zvoleny jiné cíle a výsledkem mohl být nesoulad
mezi úrovněmi cílů. Tento možný nesoulad by pak mohl být vyřešen dialogem.
Tento stručný popis metody OVAR ukazuje, že tableau de bord slouží hlavně k systematickému dialogu mezi manažery pro
dosažení shody a k určení a výběru indikátorů, které budou tvořit „viditelnou
část“ tableau de bord.
Závěr
Francouzská praxe vytvořila originální nástroj. Je to nástroj ad hoc, kompletně přizpůsobovaný potřebám organizace, každého jejího manažera a strategickým
cílům v daném okamžiku. Řada autorů
propaguje „hotová“ řešení se „slovníky indikátorů“ určená speciálně pro menší
podniky, které nemají patřičné odborníky
na tvorbu systémů. Nelze však zapomenout, že velmi důležitý přínos tableau de
bord spočívá v zamyšlení a dialogu, které
musí proběhnout před tím, než je možno
zpracovat první údaje a vytvořit systém řízení a sledování výkonnosti prostřednictvím zvolených indikátorů či měřítek.
Dalším důležitým aspektem je důraz, který tableau de bord klade na rozvržení
strategie v rámci celé organizace a na
plné přizpůsobení potřebám každé úrovně
odpovědnosti v organizaci.
Tento článek vznikl v rámci projektu SGS
Ekonomické fakulty VŠB – TU Ostrava:
SP2011/51 Interdisciplinární pojetí krize
a krizového řízení.
■
Ing. Marie Mikušová, Ph.D.
Působí na katedře managementu Ekonomické
fakulty VŠB – Technické univerzity v Ostravě.
Zaměřuje se na malé a střední podnikání, hodnocení výkonnosti podniku a krizový management.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
35
Analýza finančních pozic
Finanční ředitel
Česká asociace pro finanční řízení CAFIN
Analýza finančních pozic byla realizována mezi příznivci České asociace pro finanční řízení v rámci portálu LinkedIn. Data byla zpracována s ohledem na následující parametry: typová pozice (v první fázi jsme se zaměřili na pozice controller, finanční
controller, vedoucí controllingu, finanční manažer, finanční ředitel), práce v poradenské/auditorské firmě, vzdělání (ekonomická VŠ, studium v zahraničí, ACCA), služební
doba na jednotlivých pozicích a kariérní cesta. Analýzy pro jednotlivé pozice jsou
zveřejňovány postupně od čísla 5/2011 časopisu. V tomto čísle se zaměříme na pozici
finančního ředitele.
Zdroj dat, typové a současné pozice
Data byla získána z databáze více než 500 příznivců diskusní skupiny České asociace
pro finanční řízení na profesním sociálním portálu LinkedIn.com. V rámci databáze se
objevovalo více než 300 různých názvů pracovních pozic, ty jsme zobecnili na výsledných 19 typových pozic. Typové pozici finančního ředitele jako současné pozici odpovídalo 25 % vzorku.
36
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
ANALÝZA FINANČNÍCH POZIC
Služební doba strávená
na pozici finančního ředitele
Zaostřeno na finanční
ředitele
Z 272 pracovních zkušeností na
pozici finančního ředitele jsme
získali průměrnou dobu strávenou na pozici 2,95 roku. Z grafu
můžeme vidět procentuální rozdělení doby strávené na pozici.
Vzdělání
Nejdříve jsme se zaměřili na oblast vzdělání, abychom mohli vysledovat, jaké zkušenosti a odbornost osoby působící jako finanční ředitelé většinou mají.
Ekonomicky zaměřená VŠ
Studium v zahraničí
Poradenská společnost
Certifikace ACCA
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
37
TRENDY A ANALÝZY
Pozice v průběhu kariéry
Služební doba na předchozích pozicích
Kariéra a služební
doba
V další části jsme sledovali
kariérní cestu finančních ředitelů. To znamená, z jakých
pozic se lidé na tuto pozici
vypracovali a jak dlouho na
daných pozicích působili.
Pokud bychom udělali průměr celkové doby působení
finančních ředitelů na současné pozici, dostaneme
hodnotu 2,23 roku. Pokud
bychom však stejnou operaci provedli pro pozice, ze
kterých finanční ředitelé přicházejí, dostaneme hodnotu
2,80 roku. Z grafu můžeme
vidět, na jakých pozicích finanční ředitelé působili
v průběhu své předchozí kariéry nejčastěji.
Zajímalo nás rovněž, jak
dlouho a na kterých pozicích působili současní finanční ředitelé nejčastěji.
Průměrně strávená doba na
pozici finančního manažera
byla 3,17 roku. Průměrně
doba strávená na pozici
controllera byla 3,16 roku.
Průměrně strávená doba na
předchozí pozici finančního
ředitele byla 2,99 roku.
■
Jste s obsahem časopisu spokojeni?
Jaká témata či typy informací byste uvítali nejvíce?
Co Vám v časopise chybí?
Váš názor je pro nás při tvorbě časopisu klíčový. Pokud se chcete ke kvalitě časopisu vyjádřit,
své připomínky a náměty posílejte na e-mail [email protected]. Budeme se na ně těšit.
38
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
zeptali jsme se ......................
Ing. Martina Zemana, CFO společnosti Equica, a. s.
Jaký typ činnosti tvoří
největší část vaší práce?
Jaké jsou opakující se
činnosti?
k celkovému úspěchu
firmy jako celku.
S kým nejčastěji v rámci
své práce komunikujete?
Mám zodpovědnost
za účetnictví, přípravu
a vyhodnocování
rozpočtu, cash-flow
management, řízení
pracovního kapitálu,
zhodnocování volných
finančních prostředků,
řízení kurzových rizik,
kontakt s bankou
a daňovým úřadem.
Všechny činnosti jsou de
facto opakující se, záleží
na délce zvoleného
časového intervalu.
S kolegy z finančního
oddělení a z vedení
společnosti.
Co považujete za svůj
největší úspěch v rámci
své současné pozice?
Konkrétní osobní motto
žádné nemám. Vždy jsem
se ale držel zásady, že je
potřeba používat zdravý
rozum. Snažím se o to,
Dobrý pocit z toho, že má
práce má smysl a přispívá
Co je pro výkon vaší
pozice podle vás
nejdůležitější?
Odborné znalosti.
Schopnost obhájit si svůj
názor. Dobré komunikační
schopnosti.
Jaké máte pracovní priority
na nejbližší období,
co byste chtěli zlepšit?
Máte nějaké motto?
aby mé jednání bylo vždy
transparentní, držím své
slovo.
V budoucnu bych chtěl
určitě pokračovat
v úspěšném působení
na vedoucích pozicích
v rámci finančního
oddělení. Konkrétní
oblasti ke zlepšení
nemám. Člověk ale nesmí
ustrnout na mrtvém bodě,
je potřeba neustále dbát
jak na profesní, tak osobní
rozvoj. Člověk musí
sledovat nové trendy
a změny ve své oblasti
působení.
Ing. Martin Zeman
Vystudoval VŠE v Praze, poté nastoupil do společnosti Mazars Audit, kde
působil na pozici asistent auditora. V období let 2005–2007 pracoval jako
specialista controllingu ve společnosti Mafra. V součastnosti působí na dvou
pozicích: jako finanční ředitel ve firmě Equica a jako ekonom ve firmě Aquasoft.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
39
Tvorba personální strategie
podniku
Jan Urban
Strategie v oblasti lidských zdrojů je nedílnou součástí celkové strategie podniku. Jejím úkolem je definovat střednědobé cíle podniku
v oblasti personálního a organizačního rozvoje a stanovit odpovídající dlouhodobější opatření vedoucí k jejich dosažení.
Formulovat střednědobou personální
strategii znamená najít odpovědi na základní personální otázky úspěšného
střednědobého vývoje podniku: jaký by
měl být počet jeho zaměstnanců, jakou by
měli mít kvalifikační strukturu, jak by měli
být řízeni, motivováni a odměňováni, jakými znalostmi a schopnostmi by měli disponovat a jak by měl podnik tyto schopnosti rozvíjet, jak bude třeba vzhledem
k očekávanému vývoji firmy přizpůsobit
její organizační strukturu či nově vymezit
některá místa, jakými směry by se měl ubírat vývoj firemní kultury apod.
Její součástí je pochopitelně i představa
o střednědobém vývoji personálních nákladů a jejich hlavních složek, případně
představa o nákladech a přínosech (úsporách a výnosech) plánovaných personálních opatření.
Význam personální strategie spočívá
v tom, že umožňuje s předstihem reagovat na budoucí personální požadavky, tj.
včas navrhnout personální nebo organizační opatření, jejichž vliv či dopad bude
vyžadovat určitý čas. Je proto důležitá zejména v těch personálních oblastech a situacích, pro které je charakteristická
určitá setrvačnost nebo jejichž změny
40
vyžadují delší čas. Podobně jako úspěšná
podnikatelská strategie vyžaduje často i personální strategie schopnost odpoutat se od
současné situace a přinášet nová řešení.
Východiska
a základní součásti
Východiskem personální strategie jsou
střednědobé cíle podniku. V návaznosti
na ně by měla stanovit personální předpoklady, o které se naplnění těchto cílů
bude opírat (tříděné zpravidla podle jednotlivých personálních procesů), určit
konkrétní střednědobé personální cíle
a navrhovat nástroje a opatření vedoucí
k jejich dosažení.
Návaznost na podnikatelskou strategii je
klíčovým předpokladem správně stanovené personální strategie. Její odtrženost od
celkové strategie podniku patří proto
v praxi k jejím nevážnějším slabinám. Důsledkem tohoto odtržení je zpravidla její
formální a nekonkrétní povaha.
Základní schéma personální strategie tvoří obvykle pět základních bodů, a sice:
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
TVORBA PERSONÁLNÍ STRATEGIE PODNIKU
Dlouhodobá personální vize podniku
obsahující jeho základní hodnoty či
krédo. Tato část strategie má především motivační a komunikační význam,
Střednědobé personální předpoklady
nezbytné pro naplnění strategických
cílů podniku.
Charakteristika současného personálního stavu, jeho silných a slabých
stránek a vývojových trendů. Tento
krok slouží k posouzení, na které
z personálních předpokladů úspěšného budoucího vývoje je třeba se již
dnes zaměřit.
Konkrétní personální cíle podniku
a opatření, metody nebo personální
politiky, případně jejich varianty, na jejichž základě budou tyto cíle dosaženy. Součástí stanovených cílů by měly
být i způsoby jejich hodnocení.
Taktický plán stanovující dílčí úkoly, jejich termíny a odpovědnosti za jejich
splnění. Hlavní personální cíle jsou zde
přiděleny jednotlivým úsekům nebo osobám a jsou stanoveny zdroje, které budou na dosažení cílů uvolněny, i způsob,
kterým bude plnění cílů kontrolováno.
Jádrem personální strategie jsou druhý až
čtvrtý bod, které lze označit jako strategický plán, jež je současně východiskem
pro průběžně aktualizované roční personální plány. Z věcného hlediska by strategický plán měl být rozdělen do pěti až šesti základních oblastí, odpovídajících
hlavním úsekům personálního řízení a politiky. Tvoří je střednědobý plán
personálních nákladů,
personálního stavu, přijímání, resp.
propouštění zaměstnanců,
motivace a odměňování,
rozvoje znalostí a schopností, školení
a tréninků,
řízení výkonu (stanovení osobních výkonových cílů a jejich pravidelného
hodnocení),
případně i plán firemních hodnot a podnikové kultury.
Střednědobé personální
předpoklady podnikových
cílů
Východiskem pro určení střednědobých
personálních předpokladů, nezbytných
pro naplnění strategických cílů podniku,
jsou klíčové faktory budoucí tržní úspěšnosti podniku, tj. jeho strategická SWOT
analýza. K hlavním faktorům budoucí
úspěšnosti či konkurenčních výhod podniku, které tato analýza stanoví, může patřit
například vysoká kvalita a spolehlivost produkce, nízká cena, schopnost rychlých
technologických nebo výrobkových inovací, individuální přístup k zákazníkům apod.
Pro správné stanovení personálních předpokladů úspěšného budoucího vývoje
podniku je třeba si položit otázky typu:
O jaké budoucí personální předpoklady se podniková strategie opírá, tj.
jaké personální požadavky bude dosažení stanovených konkurenčních
výhod přinášet?
Jaké nároky na budoucí schopnosti,
motivaci, způsob řízení a organizace zaměstnanců podniková strategie klade?
Střednědobé personální předpoklady
podniku, které jsou pro naplnění klíčových faktorů tržní úspěšnosti nezbytné, by
se měly vztahovat ke všem základním personálním oblastem: počtu zaměstnanců,
jejich struktuře, schopnostem a motivaci,
jejich nákladům, k tomu, jak bude tyto zaměstnance třeba řídit (například jaké pravomoci jim bude třeba delegovat), jak je
budeme odměňovat a rozvíjet, jaké organizační uspořádání bude pro podnik nejvhodnější, o jaké prvky firemní kultury se
budeme opírat apod.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
41
PERSONALISTIKA
Stanovení personálních předpokladů,
kterých bude pro naplnění podnikatelské strategie třeba, tvoří nejen výchozí,
ale i nejdůležitější část personální strategie. Je proto důležité, aby osoby, které personální strategii tvoří, kritickým
faktorům budoucí úspěšnosti podniku
dobře rozuměly a chápaly její specifické
požadavky.
Personální předpoklady diktované různými podnikatelskými strategiemi se totiž
mohou podstatně lišit, a nelze je proto
mechanicky přejímat od jiných podniků.
Tak například personální předpoklady odpovídající strategii co nejnižších cen budou podstatně odlišné od předpokladů,
které vyžaduje strategie spočívající v individuálním přístupu k zákazníkům anebo
rychlé inovační schopnosti. Personální
manažeři, kteří strategii vytvářejí, by přitom měli dobře chápat nejen to, jaké zaměstnance bude jejich podnik potřebovat, ale i v jakých podmínkách budou tito
zaměstnanci úspěšní, jaké prostředí bude
nejlépe přispívat jejich výkonu a motivaci,
k uplatnění jejich schopností apod.
PŘÍKLAD
Ilustrujme tuto skutečnost na jednoduchých příkladech. U organizací, jejichž
konkurenceschopnost je založena na
technologických inovacích a jejich rychlém zavádění na trh (např. u podniků působících v oblastech nových technologií,
farmaceutickém průmyslu apod.) bude
velmi pravděpodobně k hlavním personálním předpokladům patřit schopnost
získat, udržet a využít špičkové talenty
a zajistit jejich další rozvoj.
Dlouhodobá potřeba získat a udržet tyto
zaměstnance má u těchto podniků zpravidla přednost před (krátkodobou) snahou
šetřit na jejich nákladech. Dotování jejich
42
rozvoje by proto nemělo klesat ani
v obdobích snižování podnikových nákladů. Další personální předpoklad se může
týkat jejich odměňování: základní i nástupní mzdy jednotlivých zaměstnanců
pracujících na stejných, kvalifikačně náročných místech se v těchto podmínkách
mohou výrazně lišit v závislosti na jejich
schopnostech, kvalifikaci či příspěvku
k tvorbě a zavádění nových výrobků. Snaha plně využít jejich potenciál může klást
nové požadavky i na způsob jejich řízení.
Personální předpoklady u podniku kladoucího rozhodující důraz na snižování
a kontrolu provozních nákladů a standardizaci výroby (např. podniky zpracovatelského průmyslu, rozvodné podniky či firmy v oblasti dopravy a logistiky) budou
naproti tomu podstatně odlišné. Stanovení základních i nástupních platů by zde
mělo vycházet především z požadavků
vnitřní rovnosti v odměňování a skupinové motivace. Týmová práce a skupinová
výkonnost jsou zde totiž zpravidla významnější než individuální přínos či výkon
pracovníka. Rozdíly ve výši základní mezd
proto postrádají ekonomické zdůvodnění
( jednotlivci s vyšší cenou se nevyplácejí)
a mohou vést i k ohrožení týmové spolupráce.
Pro podniky zakládající svou konkurenceschopnost na vztazích se zákazníky, porozumění jejich potřebám a rychlém řešení
jejich problémů bude důležitá pružná kooperace pracovníků různých podnikových
útvarů. Příkladem mohou být obchodní
podniky, bankovnictví či podniky v oblasti
turismu a rekreace. K jejich hlavním personálním cílům bude patřit podpora vzájemné spolupráce mezi zaměstnanci, a to
v rámci jejich skupin i napříč organizací.
Tomuto cíli by mělo být podřízeno i navrhování pracovních postupů, popis pracovních pozic i tvorba podnikové organizace.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
TVORBA PERSONÁLNÍ STRATEGIE PODNIKU
Charakteristika stávajícího
personálního stavu
Druhým základním krokem při tvorbě
personální strategie je porovnání personálních předpokladů nezbytných k naplnění podnikatelské strategie se současnou personální situací firmy a jejími
vývojovými tendencemi. Úkolem tohoto
kroku je určit hlavní slabiny či omezení,
které stávající personální situace, případně její vývoj, pro podnik znamenají, především ty, na které je třeba reagovat včas.
Tato analýza by si měla klást otázky typu:
V čem naše současná personální situace a její vývoj neodpovídá budoucím požadavkům a v čem spočívají
její hlavní slabiny?
Jaká omezení z hlediska budoucích požadavků představují schopnosti našich
pracovníků nebo způsob jejich rozvoje?
Jaká omezení přináší z pohledu důležitých personálních předpokladů budoucího vývoje náš způsob řízení, motivace nebo odměňování zaměstnanců?
Jaká omezení může vyvolávat naše organizace, firemní kultura apod.?
stanoveny v podobě hodnot určitých personálních ukazatelů, případně jiných
způsobů, jak bude dosahování stanovených cílů sledováno, resp. hodnoceno.
Konkrétnost cílů a navržených opatření
i způsobu jejich hodnocení je zpravidla
nejdůležitějším předpokladem tohoto
kroku. Důvodem je, že personální řízení je
tradičně zaměřeno spíše na průběžný výkon činnosti („personální práci“) nežli na
dosahování konkrétních výsledků.
Personální cíle formulované v jednotlivých plánech by proto měly být „SMART“,
tj. konkrétní („připravit víceletý tréninkový program přizpůsobený pro jednotlivé
skupiny zaměstnanců“), měřitelné („zvýšit spokojenost zaměstnanců měřenou
průměrnými hodnotami dosaženými v dotazníku o 3 %“), dosažitelné („uspořádat
jednou za rok setkání všech zaměstnanců
podniku s cílem posílit jejich znalost podnikové strategie“), důležité („vytvořit pravidla pro stanovení osobních cílů zaměstnanců a jejich hodnocení“) a časově
určené („zavést do jednoho roku pravidelná školení pro nové zaměstnance“).
Třetím hlavním krokem při tvorbě personální strategie je stanovení střednědobých personálních cílů, které na personální slabiny nebo nepříznivé personální
trendy reagují. Jim by měla odpovídat
opatření nezbytná k jejich dosažení.
Jsou-li například zjištěnou slabinou zvýšené
personální náklady spojené s vyšší fluktuací
nových zaměstnanců, může personální
strategie obsahovat konkrétní personální cíl
„snížit míru fluktuace zaměstnanců v prvém roce práce na 5 %“ a uvést opatření,
které umožní tohoto cíle dosáhnout. Příkladem může být zkvalitnění výběru zaměstnanců, zdokonalení jejich adaptace, zvýšení
zainteresovanosti nadřízených na stabilitě
jejich spolupracovníků apod. U složitějších
opatření by měla personální strategie podrobněji uvést, jak a proč navržené opatření tuto potřebu řeší, jaké jsou hlavní předpoklady úspěšnosti navržených opatření
a jejich případné rizikové faktory.
Personální cíle by měly být maximálně
konkrétní: je-li to možné, měly by být
Důležitou součástí tohoto kroku je zvážení a posouzení variantních nástrojů,
Z odpovědí na tyto otázky plynou personální slabiny či úzká organizační místa
podniku ( jeho současného stavu nebo vývojových trendů), na jejichž odstranění by
se měla personální strategie zaměřit.
Personální cíle a opatření
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
43
PERSONALISTIKA
pomocí kterých bude možné zjištěné personální slabiny odstranit.
PŘÍKLAD
Snaha podniku reagovat na nespokojenost zaměstnanců se způsobem jejich
hodnocení, například jeho subjektivně
vnímanou nespravedlností nebo neobjektivitou, může vést k návrhu na školení manažerů v nestranném hodnocení jejich
podřízených. Manažeři si však mohou být
neobjektivity hodnocení velmi dobře vědomi, k jeho odstranění však nemusí být
dostatečně motivováni. Jejich trénink proto není adekvátním řešením.
Podobně i snaha řešit určitý problém, například zvýšenou fluktuaci zaměstnanců,
odstraněním jeho zdánlivě jasné příčiny,
například nízkých platů, nemusí být nejefektivnější. Fluktuace zaměstnanců je totiž mnohdy nízká i v podnicích s relativně
nízkými mzdami.
Variantní personální nástroje či opatření
by měly být posouzeny jak z hlediska jejich očekávaných (nebo očekávatelných)
přínosů, tak i z hlediska jejich (přímých
i nepřímých) nákladů. Podobně jako v jiných oblastech podnikového řízení je totiž
třeba se i zde při vyhodnocování alternativních postupů opírat o rozbor očekávaných dopadů navrhovaných opatření na
náklady a výnosy podniku (cost-benefit
analýza), jinými slovy o hodnocení návratnosti (rentability) navrhovaných personálních opatření.
PŘÍKLAD
Příkladem může být opatření spočívající
v úpravě způsobu hodnocení uchazečů ve
výběrovém řízení. Dopad tohoto opatření
na náklady může spočívat buď ve snížení
či zvýšení přímých nákladů výběrového
procesu (v důsledku omezení nebo naopak
44
rozšíření jeho dosavadních činností, zkrácení nebo naopak prodloužení jeho doby
apod.) nebo v dopadu na jeho nepřímé
náklady (v důsledku vyšší nebo nižší pravděpodobnosti špatných personálních rozhodnutí).
Některé náklady mohou být přitom stanoveny na základě zkušenosti odhadem: tak
například odchod vyššího manažera přináší podniku podle odhadů nepřímé náklady pohybující se v rozsahu 50–150 %
jeho ročního platu.
Součástí tohoto kroku personální strategie by mělo být i stanovení faktorů, které
ovlivňují pravděpodobnost úspěchu nebo neúspěchu navrhovaných opatření.
Mezi faktory zvyšující pravděpodobnost
úspěchu navrhovaného opatření může
být například to, že zaměstnanci podobné
opatření požadují, že opatření usnadňuje
práci manažerů, má své vlivné podporovatele nebo že se podobná opatření již
v minulosti podařilo uskutečnit. K rizikovým faktorům může naopak patřit to, že
manažeři nebo zaměstnanci nebyli do jeho přípravy zapojeni, že firma pro něj nedisponuje dostatečným know-how, že jeho časový harmonogram není zcela
nerealistický apod.
Typy personálních ukazatelů
Způsob, jak budou výsledky navržených
opatření hodnoceny, je třeba stanovit předem. V jednodušších případech lze toto
hodnocení založit na tom, jak se navržené
opatření (například změna způsobu výkonového odměňování) promítlo ve změnách chování zaměstnanců nebo v jejich
spokojenosti. V případě složitějších či nákladnějších opatření by se posouzení jejich
dopadu mělo opírat o výkonové ukazatele.
Příkladem mohou být úspory personálních nákladů, zvýšená produktivita, snížení
podílu zmetků apod. Hodnocení tohoto
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
TVORBA PERSONÁLNÍ STRATEGIE PODNIKU
typu může přicházet v úvahu například
i při posuzování výsledků dlouhodobějšího programu zaměřeného na zvýšení motivace zaměstnanců.
To vyžaduje plně vymezit očekávané náklady a přínosy plánovaného personálního opatření ve finančním vyjádření a vzájemně je porovnat.
U opatření s dlouhodobou životností důležitých pro dosažení strategických cílů
podniku (například zvýšení spokojenosti
zákazníků, omezení míry absencí nebo
fluktuace apod.) by se hodnocení personálních opatření mělo opírat i o odhad jejich finanční návratnosti, například pomocí
ukazatele ROI (míra rentability investic).
Vedle stanovení způsobů, jak bude úspěšnost navržených opatření hodnocena, by
součástí tohoto oddílu personální strategie mělo být i stanovení termínů, ve kterých budou hlavní strategické cíle podrobeny kritické revizi s cílem posoudit jejich
relevanci nebo aktuálnost.
Z historie personálních strategií: revoluce v odměňování u H. Forda
Jednou z historicky prvých výrazných personálních strategií byla Fordova strategie z roku 1914. Jejím cílem bylo snížení vysoké fluktuace a absence, jejím hlavním opatřením
bezprecedentní jednorázové zvýšení mezd dělníků na dvojnásobek.
Ford měl ke svému rozhodnutí vážné důvody. Přestože byl o práci v jeho závodech velký zájem, potýkal se s chronicky vysokou fluktuací a absencí, podmíněnou velmi náročnými pracovními podmínkami. Fluktuace dosahovala úrovně 370 % ročně, takže
k udržení zaměstnanosti musel Ford každoročně přijímat více než 50 tisíc nových zaměstnanců. Jeho továrny současně trpěly v průměru 10% denní absencí, což znamenalo, že manažeři museli každý den najít náhradu za 1 300 až 1 400 chybějících pracovníků. Zaměstnanci, kteří na tato neobsazená místa nastupovali, však pro ně
většinou neměli potřebnou kvalifikaci ani zkušenosti.
Fordovo rozhodnutí mělo svá omezení. Týkalo se osob starších než 22 let, které v podniku pracovaly alespoň půl roku. Přesto bylo velmi odvážné. Pokud by se promítlo jen
v růstu nákladů a nemělo žádný dopad na změny v chování zaměstnanců, snížilo by jeho roční zisky na polovinu. Ford komentoval své rozhodnutí slovy, že je veden snahou
„podpořit stabilní základy“ svého podniku a že „podnik založený na nízkých mzdách
nemůže být nikdy stabilní ani dlouhodobě úspěšný“.
Fordova strategie byla velmi úspěšná. Míra fluktuace klesla postupně na „pouhých“
23 %, denní míra absence se snížila na 2,5 %. Zvýšení mezd se pochopitelně promítlo
v růstu provozních nákladů, vzestup produktivity v důsledku vyššího úsilí zaměstnanců
a pokles nákladů spojený s redukcí fluktuace je však více než kompenzovaly. V roce
1922 Ford s odstupem prohlásil, že rozhodnutí o jednorázovém zvýšení mezd bylo jedním z nejlepších kroků ke snížení nákladů a zvýšení zisku, který kdy provedl.
■
doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.
Je absolventem VŠE a Filozofické fakulty UK. Od roku 1993 se věnuje personálnímu a organizačnímu poradenství, od roku 1996 je ředitelem poradenské firmy Consilium Group, s. r. o.,
zabývající se manažerským poradenstvím pro řízení a rozvoj lidských zdrojů. Je autorem řady
článků z oblasti řízení lidských zdrojů a autorem knihy Řízení lidí v organizaci. Působí jako učitel
na Karlově Univerzitě a VŠE.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
45
Zásluhové odměňování (I)
Petra Horváthová
Jednou ze složek celkové odměny zaměstnance je vedle základní
mzdy či platu, zaměstnaneckých výhod a nehmotných složek i tzv.
zásluhová (variabilní) odměna (viz Finanční řízení & controlling
v praxi č. 10/2010, str. 39–44, článek Systém odměňování zaměstnanců). Zásluhové odměňování se vztahuje k výkonu, přínosu,
schopnostem či dovednostem jednotlivých pracovníků, k výkonu týmu nebo celé organizace či ke kombinacím několika z uvedených
možností1.
Obr. 1: Formy zásluhového odměňování
individuální zásluhová odměna
odměna podle výkonu
odměna podle přínosu
odměna podle schopností
odměna podle dovedností
odměna podle délky zaměstnání
týmová zásluhová odměna
odměna podle výkonu
celopodniková zásluhová odměna
odměna podle výkonu
Zdroj: vlastní zpracování
Dle britské studie E-reward Annual
Update 2011, realizované v roce 2011
serverem e-reward.co.uk specializujícím
se na odměňování, patří mezi nejčastěji
používanou formu zásluhového odměňování ve Velké Británii odměna podle výkonu
jak jednotlivce, tak celé organizace; řada
organizací používá i individuální odměnu
podle přínosu. Odměňování podle délky
zaměstnání, ač nepatří mezi „klasické“ formy zásluhového odměňování, je stále
dosti běžné ve veřejném a dobrovolném
1
46
sektoru, ve zdravotnictví a školství; v soukromém sektoru se ale již moc nevyužívá.
Ostatní formy zásluhového odměňování
jsou používány jen v nízké míře.
Co se týče našeho podnikatelského prostředí, informace o rozsahu a formách používání zásluhového odměňování v rámci celé
České republiky, bohužel, neexistují. Alespoň dílčí informace o podobě zásluhové
odměny, a to v organizacích jednoho regionu České republiky – v Moravskoslezském
Někdy je mezi zásluhovou odměnu řazena i odměna podle délky zaměstnání, u níž peněžní odměna není vázána
na výkon nebo schopnosti, ale na délku nepřetržitého zaměstnání na jednom pracovním místě nebo v jednom stupni struktury mzdové bodové stupnice.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
ZÁSLUHOVÉ ODMĚŇOVÁNÍ
kraji – autorka tohoto článku získala na základě analýzy výsledků průzkumu odměňování, který byl realizován ke konci roku
2009 mezi 110 respondenty, organizacemi se sídlem v Moravskoslezském kraji
(dílčí výsledky průzkumu týkající se problematiky zásluhového odměňování viz
rámeček na straně 49 )2.
Definice
zásluhové odměny
Zásluhová odměna se skládá z plateb spojených s individuálním výkonem, přispěním,
schopnostmi nebo dovednostmi nebo výkonem týmu či celé organizace. Je třeba
rozlišovat mezi výkonem (čeho člověk dosáhne) a přispěním (vlivem jednotlivce na
výkon týmu a celé organizace). Úroveň přispění bude záviset na schopnostech, dovednostech a motivaci jednotlivců, na příležitostech, kdy mohou zaměstnanci
prokázat své dovednosti, ale i a na způsobu jejich vedení ze strany nadřízených.
Zásluhová odměna může být poskytována dvěma způsoby. Za prvé může být
spojena se základní mzdou či platem;
v tomto případě je obvykle vyplácena po
celou dobu, kdy zaměstnanec podává odpovídající pracovní výkon. Za druhé může
být vyplácena jednorázově ve formě peněžních bonusů; v tomto případě pak hovoříme o tzv. variabilní odměně.
Charakteristiky
zásluhové odměny
Zásluhová odměna odpovídá na dvě základní otázky řízení odměňování: 1) Co
2
oceňujeme? a 2) Za co jsme ochotni platit? Jedná se o důležitou, nikoliv však jedinou součást odměňování. Moderní řízení
lidských zdrojů zdůrazňuje význam i nehmotné odměny jako integrální součásti
celkové odměny zaměstnance (viz Finanční řízení & controlling v praxi č. 12/2010,
str. 51–57, článek Nehmotná odměna).
Mnoho lidí pokládá zásluhovou odměnu
za nejdůležitější, někdy dokonce jediný
způsob motivace zaměstnanců. Tento pohled však není správný. Vztah mezi motivací a odměnou je komplexní záležitostí
a není možno zjednodušeně předpokládat, že dlouhodobou motivaci ovlivňují
pouze vnější motivátory v podobě finančních prostředků. Mnohem hlubší vliv
a déle trvající efekt na motivaci mohou mít
vnitřní motivátory, např. samotný obsah
práce či kvalitní pracovní prostředí.
Pokud uvažujeme zásluhovou odměnu, je
třeba rozlišovat mezi přímou motivací zajišťovanou prostřednictvím peněžních pobídek (stimulů) a nepřímou motivací zajišťovanou prostřednictvím peněžních
odměn. Peněžní pobídky (stimuly), přímé
motivátory, se týkají budoucího období,
motivují zaměstnance k tomu, aby vynaložili větší pracovní úsilí a dosáhli lepších
výsledků, a to definováním výše částky,
kterou mohou obdržet, pokud v budoucnosti splní požadované výstupy („Pokud
uděláte toto, dostanete tohle.“). Peněžní
odměny, nepřímé motivátory, se mohou
týkat jak minulého období, kdy jsou poskytovány za to, čeho člověk dosáhl v minulosti („Dosáhl jste tohoto, proto dostanete toto.“), tak budoucího období, kdy
jsou poskytovány za to, čeho člověk dosáhne v budoucnosti („Budeme vás teď více platit, protože věříme, že jste dosáhl
úrovně schopností, které v budoucnosti
přinesou vysokou úroveň výkonu.“).
Celkové výsledky průzkumu týkajícího se nejen zásluhového odměňování, ale všech aspektů problematiky odměňování v organizacích Moravskoslezského kraje, jsou k dispozici na vyžádání na adrese [email protected].
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
47
PERSONALISTIKA
Důvody
pro zavedení
zásluhové odměny
Existují tři základní důvody pro využívání
zásluhové odměny:
1. Motivace. Odměna závislá na výkonu,
schopnostech či dovednostech motivuje zaměstnance k dosahování vyšší
úrovně výkonu a ke zvyšování rozsahu
a hloubky jejich schopností nebo
dovedností.
2. Sdělení. Zásluhová odměna přináší
všeobecné sdělení faktu, že organizace považuje výkon a schopnosti či dovednosti za velmi důležité – „Tohle je
to, co očekáváme, že uděláš, takto tě
za to odměníme.“ Kromě toho přináší
i sdělení o určitých hodnotách, chování či aspektech výkonu, které jsou
v dané organizaci považovány za významné; například se může jednat
o kvalitu, služby zákazníkům, vůdcovství či týmovou spolupráci.
3. Spravedlnost. Je správné a vhodné,
aby se odměna zaměstnanců odvíjela
od jejich výkonu, přispění a schopností či dovedností.
První důvod je sice pravděpodobně nejpopulárnější, ale zároveň i nejpochybnější.
Zásluhová odměna může být motivační
pouze při splnění řady přísných podmínek ( jednotlivci a týmy přesně znají cíle
a standardy, kterých mají dosáhnout; odměna je jasně a úzce spojena s úspěchem
či úsilím – lidé přesně vědí, jakou odměnu
obdrží, pokud dosáhnou požadovaných
cílů či standardů; pro měření či hodnocení výkonu a schopností či dovedností jsou
48
k dispozici spravedlivé a konzistentní nástroje; lidé musejí být schopni ovlivňovat
svůj výkon změnou svého chování či rozvojem svých schopností a dovedností; výše odměny by měla být pro zaměstnance
významnou; odměna by měla být zaměstnancům poskytnuta co nejdříve po splnění daného úkolu).
Co se týče druhého důvodu, zásluhová
odměna není jediným způsobem, jak poskytnout sdělení týkající se důležitosti výkonu, schopností či dovedností, hodnot
a chování. Existují i jiné možnosti, například běžný proces řízení a vůdcovství. Zásluhová odměna může tyto procesy podpořit a povzbudit, nemůže je však nahradit.
Na závěr tohoto úvodu do problematiky
zásluhového odměňování je třeba podotknout, že na zavedení a využívání zásluhové odměny neexistuje jednoznačný názor. Existují argumenty pro i proti tomuto
typu odměňování. Těmto argumentům
i jednotlivým formám zásluhové odměny
se budeme podrobněji věnovat v dalších
článcích věnujících se dané problematice.
ZDROJE:
1) ARMSTRONG, M. Řízení lidských zdrojů: nejnovější trendy a postupy. Praha: Grada Publishing, 2007. 789 s. ISBN 978-80-247-1407-3.
2) ARMSTRONG, M.; MURLIS, H. Reward Management: A Handbook of Remuneration Strategy and Practice. London: Kogan Page,
2007. 722 p. ISBN 978-0-7494-4986-5.
3) Studie E-reward Annual Update 2011. [cit.
2011-07-06]. Dostupná z www: http://www.
e-reward.co. uk/update.asp.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
ZÁSLUHOVÉ ODMĚŇOVÁNÍ
Na čem je závislá variabilní odměna vašich zaměstnanců?
U dělnických pozic je z celkového počtu 110 respondentů3, kteří se zúčastnili průzkumu,
ve 24 organizacích (21,8 %) variabilní složka mzdy závislá jen na výkonu jednotlivce; ve
12 organizacích (10,9 %) na výkonu jednotlivce a výsledcích organizace jako celku;
v 11 organizacích (10 %) na výkonu jednotlivce a oddělení (týmu); v 10 organizacích
(9,1 %) na výkonu jednotlivce, oddělení (týmu) a výsledcích organizace jako celku; v případě 6 respondentů (5,5 %) na výkonu oddělení (týmu) a výsledcích organizace jako celku; ve 2 případech (1,8 %) na výkonu oddělení (týmu) a ve 2 případech (1,8 %) na jen
na výsledcích organizace jako celku. V 5 organizacích (4,6 %) není variabilní složka
mzdy u dělnických pozic vůbec závislá na výkonu. V 38 organizacích (34,5 %)
neexistují dělnické pozice.
U administrativních pozic je z celkového počtu 110 respondentů ve 22 organizacích
(20 %) variabilní složka mzdy závislá na výkonu jednotlivce, oddělení (týmu) a výsledcích organizace jako celku; ve 20 organizacích (18,2 %) jen na výkonu jednotlivce;
v 19 organizacích (17,3 %) na výkonu jednotlivce a výsledcích organizace jako celku, ve
14 případech (12,7 %) je závislá na výkonu jednotlivce a oddělení (týmu); v 8 případech
(7,3 %) jen na výsledcích organizace jako celku; v 5 organizacích (4,5 %) na výkonu oddělení (týmu) a výsledcích organizace jako celku a ve 3 organizacích (2,7 %) jen na výkonu oddělení (týmu). V 19 organizacích (17,3 %) není variabilní složka mzdy u administrativních pozic vůbec závislá na výkonu.
U liniových manažerů je ve 33 organizacích (30 %) z celkového počtu 110 respondentů variabilní složka mzdy závislá na výkonu jednotlivce, oddělení (týmu) a výsledcích organizace jako celku; v 19 organizacích (17,3 %) na výkonu jednotlivce a oddělení (týmu); ve
14 organizacích (12,7 %) na výkonu jednotlivce a výsledcích organizace jako celku;
v 11 organizacích (10 %) jen na výkonu jednotlivce, v 7 případech (6,4 %) jen na výkonu oddělení (týmu), v 6 organizacích (5,4 %) na výkonu oddělení (týmu) a výsledcích organizace jako celku a v 5 případech (4,5 %) jen na výsledcích organizace jako celku.
V 8 případech (7,3 %) není variabilní složka mzdy u liniových manažerů vůbec závislá na
výkonu. V 7 organizacích (6,4 %) neexistují pozice liniových manažerů.
Co se týče výše zásluhové odměny podle délky zaměstnání, z celkového počtu
110 respondentů je ve 44 organizacích (40 %) výše základní mzdy závislá na počtu odpracovaných let u organizace, v 66 organizacích (60 %) nikoli.
Ing. Petra Horváthová, Ph.D.
Autorka je vedoucí katedry managementu Ekonomické fakulty Vysoké školy báňské
– Technické univerzity Ostrava. Vyučuje také na Univerzitě Jana Amose Komenského Praha,
s. r. o. v konzultačním středisku Frýdek–Místek a na Vysoké škole podnikání, a. s. v Ostravě.
K jejím hlavním oblastem odborného zájmu patří problematika řízení lidských zdrojů,
strategického managementu a řízení organizací. Je autorkou a spoluautorkou učebních textů,
odborných článků a příspěvků na národních, mezinárodních i zahraničních konferencích, věnuje
se i překladům cizojazyčné odborné literatury. Kontakt na autorku: [email protected]
3
Sférou působnosti u zhruba dvou třetin (70) respondentů byla podnikatelská sféra (včetně neziskových organizací),
u zbývající zhruba jedné třetiny (40) respondentů pak sféra rozpočtová. Co se týče velikosti, ze všech organizací
(110), které se zúčastnily šetření, 44 bylo malých (do 50 stálých zaměstnanců), 37 středních (51 až 250 stálých
zaměstnanců) a 29 velkých (nad 250 stálých zaměstnanců). Zahraničního majitele (podílníka) má 25 z celkového
počtu 110 organizací, které se zúčastnily šetření, 85 organizací zahraničního majitele (podílníka) nemá.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
49
CAFIN informuje ................
CAFIN Day 2011
V Netvořicích u Prahy proběhl 25. srpna druhý ročník akce s názvem CAFIN Day. Pod
záštitou České asociace pro finanční řízení (CAFIN) se zde konaly přednášky o netradičních tématech z oblasti finančního řízení a zároveň se uskutečnila finanční olympiáda mezi účastníky. Ti byli tradičně z řad finančních ředitelů, controllerů a jiných
vedoucích pozic.
Po představení hlavních aktivit České
asociace pro finanční řízení vystoupil
první host, Tomáš Hájek ( jednatel a finanční ředitel Siemens Enterprise Communications). Tomáš Hájek odpovídal
účastníkům na různorodé otázky: jak
rychlé jsou inovace uvnitř podniku, ve kterém pracuje, proč společnost upřednostňuje tandem dvou jednatelů či jak se ve
firmě měří tvorba hodnoty. Zaměřil se také na multikulturální přístupy – účastníky
totiž zajímalo, v čem jsou Češi specifičtí.
Po Tomáši Hájkovi dostal slovo Vladimír
Pašek (vedoucí týmu financí WITTE Nejdek), který s účastníky rozebral projektový controlling a dopad finanční krize na
něj. „Projektový controlling společně
s nabídkovými kalkulacemi a investičním
controllingem tvoří analytický základ pro
efektivní vedení projektů,“ začal svou
přednášku. Právě na příkladu společnosti,
v níž působí, vysvětlil nové výzvy projektového controllingu, které s sebou přináší
toto (po)krizové období.
S tématem morálního hazardu a jeho
prevence přišla Hana Žůrková (finanční
ředitelka ORGREZ). „Správné řízení lidského potenciálu je jedním ze zásadních
kritérií úspěchu podniku a právě morální
hazard v manažerském odměňování bývá považován za jeden z hlavních faktorů, které přispěly k finanční a hospodářské krizi v letech 2007 až 2009,“ vysvětlila
na úvod. A jak je možné proti morálnímu
hazardu bojovat? „Smyslem je bránit firmám, především finančním institucím,
poskytovat svým vedoucím zaměstnancům odměny, které by je motivovaly k nepřiměřenému a zbytečnému riziku a které
50
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
CAFIN INFORMUJE
by současně ohrožovaly hodnotu, případně i existenci těchto institucí.“
Odpolední program nabídl účastníkům
dvě sekce. V sekci A si mohli poslechnout
Jana Bolka (finanční ředitel DEK), v sekci B
vystoupil Pavel Smolek (finanční ředitel
Berentzen Distillers ČR). Jan Bolek formou hry 10 stupňů ke zlaté rozebral
s účastníky, jaká je pozice controllingu
přímo u nich ve firmách. „Tentokrát jsem
si prošel benchmarkingem našeho firemního controllingu a dostal jsem impulsy,
kam dál postupovat,“ chválil si tuto interaktivní část jeden z účastníků.
Také Pavel Smolek pojal svoji sekci hravě:
aby účastníkům přiblížil problematiku cenotvorby, vzal si za příklad běžně dostupný produkt – láhev alkoholu. Přestože většina účastníků měla s cenotvorbou nějaké
zkušenosti, náhled do zákulisí rychloobrátkového zboží a zejména systém spolupráce s obchodními řetězci byl pro většinu
překvapením. Ten, kdo z účastníků nakonec
dokázal na základě Smolkových poznatků
alkoholický nápoj co nejpřesněji ocenit, ho
i získal jako výhru za své vědomosti.
Závěr dne se již nesl v neformálním duchu: konala se finanční olympiáda mezi
týmy, které tvořili sami účastníci. „Setkání
s lidmi s obdobnými zkušenostmi a problémy hodnotím kladně,“ komentovala
CAFIN Day další účastnice. CAFIN Day se
konal již podruhé; na akci opět zazněly
netradiční přednášky o neotřelých tématech. Akce byla určena jak pro členy neziskové organizace Česká asociace pro finanční řízení, tak také pro zájemce z řad
odborné veřejnosti.
Pro bližší informace kontaktujte: Andrea Popovová, PR koordinátor,
e-mail: [email protected], www.cafin.cz
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
51
INZERCE
52
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
monitoring ...........................
Lidské zdroje
v Deloitte řídí
Schiestlová
Za řízení a rozvoj lidských
zdrojů v poradenské
a auditorské společnosti
Deloitte je od srpna
zodpovědná Martina
Schiestlová (40 let).
Jde o novou funkci
ve společnosti.
Schiestlová pracuje ve
společnosti Deloitte od roku
2006, předtím působila
v poradenských
společnostech zaměřených
na oblast personálního řízení
pro německy a anglicky
hovořící klienty.
Deloitte patří v České
republice mezi přední firmy
poskytující odborné
poradenství. Tyto
specializované služby
v oblasti auditu, daní,
poradenství, řízení rizik,
finančního poradenství
a právních služeb zajišťuje
prostřednictvím svých více
než šesti set odborníků.
Petrovová
mluvčí GE
Money Bank
Novou ředitelku komunikace
GE Money Bank je dosavadní
šéfka komunikace Komerční
banky Marie Petrovová.
Pozice komunikačního lídra
GE Money Bank byla volná
od 31. května, kdy předchozí
ředitel komunikace Roman
Frkous tuto funkci opustil.
GE Money Bank má přes
milion klientů a je čtyřkou
českého trhu.
Bosmanová
ve vedení
Providentu
Členkou nejvyššího vedení
Provident Financial v ČR a SR
se stala Jolana Bosmanová.
Ve své nové funkci bude mít
na starosti mimo jiné
zavádění nových
informačních technologií
a bude dohlížet i na
zlepšování zákaznické
podpory na 24 pobočkách
firmy v Čechách a 12 na
Slovensku. Bosmanová do
Provident Financial přichází
po téměř deseti letech ve
společnosti CCS, kde
působila jako ředitelka IT.
V Česku je Provident
Financial největším
poskytovatelem
krátkodobých hotovostních
půjček domácnostem, působí
zde od roku 1997. Firma je
součástí mezinárodní finanční
skupiny International
Personal Finance
obchodované od roku 1992
na londýnské burze.
Valentík hlavním
investičním
stratégem
ČP Investu
Michal Valentík (33 let) se
stal hlavním investičním
stratégem v investiční
společnosti ČP Invest.
Valentík bude jako
marketingová tvář ČP Investu
rovněž komunikovat
s odbornými médii
a investorskou veřejností. Má
zkušenosti z kapitálového
trhu jako senior makléř a také
jako obchodník v Patria
Finance. Působil v zahraničí,
a to především jako
specialista v úseku fúzí
a akvizic společnosti
Commerzbank.
ČP Invest je společně
s mateřskou Českou
pojišťovnou součástí Generali
PPF Holdingu, který působí
ve 14 zemích střední
a východní Evropy.
Zdroj: ČTK
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
53
MONITORING / ZE SVĚTA
AKCIE
Světová ekonomika ochabuje rychleji, než se čekalo. Spotřebitelská nálada je na nejnižší úrovni od roku
2009 a index ekonomického optimismu je na historicky nejnižší úrovni. Vše nasvědčuje tomu, že USA
i zbytek světa vstupují do další hospodářské recese. Akciové trhy tak v srpnu po snížení úvěrového
ratingu Spojených států zažily největší výprodeje od roku 2008. Index MSCI World klesl od začátku
roku o 12 %. Z hlavních trhů dopadla nejhůře Frankfurtská burza, jež za dva měsíce ztratila přes 20 %.
Obdobně velké výprodeje zažívá celá jižní a východní Evropa. Během podzimu mohou následovat další
vlny výprodejů.
MĚNY
54
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
FINANČNÍ TRHY ČERVENEC–SRPEN 2011
Švýcarský frank zpevnil k euru i dolaru o další 3 %, a to i navzdory intervenci ze strany švýcarské
centrální banky. Česká koruna posílila k oběma hlavním měnám o 1 %. V USA se spekuluje o třetí vlně
kvantitativního uvolňování, což by vedlo k dalšímu poklesu amerického dolaru. Závažnější je však
situace okolo eura. Pokud eurozónu opustí státy jako Španělsko nebo Itálie, euro razantně posílí. Pokud
však řekne „sbohem“ jako první Německo, euro ztratí minimálně 2/3 své hodnoty. Obě varianty by
vedly k rozsáhlé bankovní krizi, takže se EU bude snažit euro zachránit, což je možné jen v případě
jednotné fiskální politiky všech členů eurozóny.
KOMODITY
Prázdniny se nesly ve znamení drahých kovů a obilovin. Zlato plní tradiční funkci bezpečného přístavu
v krizových časech a jeho cena se vyšplhala v průběhu srpna na nové historické maximum přes
1 900 USD za trojskou unci. Také stříbro podražilo o 20 %, ačkoliv zde hrozí výrazný propad ceny,
pokud světová ekonomika upadne znovu do recese, neboť více než polovina roční produkce stříbra se
používá v elektronice. Téměř o 30 % podražila cena pšenice a kukuřice a dostala se tak na úroveň před
červnovým propadem. Na vině je extrémní sucho v USA – navzdory rekordní oseté ploše se očekává
nižší úroda.
INVESTIČNÍ TIP MĚSÍCE
Francouzská společnost Veolia Environnement
hospodařila v prvním pololetí se ztrátou 67 mil. EUR
(roční tržby 34 mld. EUR) vlivem odpisů nezdařených investic v Itálii. Cena akcie se propadla na
nejnižší úroveň za posledních 10 let. Tržní
kapitalizace firmy 6 mld. EUR; P/S = 0,2; P/B = 0,8;
výnos dividendy 10 %. Investice vhodná pro
horizont 1–3 let.
Rubriku Finanční trhy pro časopis připravuje Jan Traxler ze společnosti
FINEZ Investment Management, s. r. o., [email protected], www.finez.cz
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011
55
9/2011
Ročník II
Měsíčník
Šéfredaktor: Mikuláš Ostatnický, tel.: 246 040 438, e-mail: [email protected]
Odpovědná redaktorka: Kateřina Žáčková, tel.: 246 040 432, e-mail: [email protected]
Předplatné: informace tel.: 246 040 400, objednávky: [email protected]
Inzerce: Iva Suchnová, tel.: 246 040 439
Vydává: Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3
Odborný garant časopisu: Česká asociace pro finanční řízení CAFIN, www.cafin.cz
Tiskne: SERIFA, a. s., Jinonická 80, Praha 5. Sazba: Monika Svobodová
Nevyžádané příspěvky nevracíme. Přetisk a jakékoli šíření dovoleno pouze se souhlasem
vydavatele. Vydávání povoleno Ministerstvem kultury ČR pod číslem E 19410. ISSN 1804-2996.
Za správnost údajů uvedených v článcích odpovídají jejich autoři.
Roční předplatné činí 2 000 Kč bez DPH (2 200 Kč včetně DPH, poštovného a balného).
Předplatné je automaticky prodlužováno. V případě, že předplatitel nehodlá odebírat
následující ročník, sdělí tuto skutečnost písemnou formou vydavateli, a to nejpozději 14 dnů
před začátkem nového předplatitelského období.
Předáno do tisku dne 16. 9. 2011.
© Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011
✁
OBJEDNÁVKOVÝ KUPÓN
Objednávám roční předplatné měsíčníku Finanční řízení & controlling v praxi
za cenu 2 000 Kč bez DPH
název organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
jméno a příjmení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
adresa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
e-mail . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
tel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
IČ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
DIČ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vyplněný kupón odešlete na adresu:
Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3
Časopis lze rovněž objednat na internetové adrese http://obchod.wkcr.cz nebo na
e-mailové adrese [email protected].
Bližší informace také poskytujeme na telefonu 246 040 400.
56
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 9/2011

Podobné dokumenty

finance - IHNED.cz

finance - IHNED.cz využívání těchto služeb se mohou spolehnout nejen na rychlé posouzení žádostí o poskytnutí finančních zdrojů, ale i na individuální péči, jistotu a stabilitu svého bankovního domu. Fyzickým osobám,...

Více

Raiffeisen – Globá ální dluhopisový fond

Raiffeisen – Globá ální dluhopisový fond se provádí na základě podílu s reinvesticí výnosu (v plné výši), protože tím nedochází k ovlivňová ání zohledňováním srážky z výplaty resp. výplaty daně z kapitálových výnosů v rozhodný den pro výp...

Více

3/2011

3/2011 s náklady a jejich řízením podle aktivit, a manažerská koncepce activity-based management (ABM). V současnosti existují dvě tradiční a běžně v praxi využívané podoby obchodní a odbytové politiky fi...

Více

Instrukce RŽP

Instrukce RŽP Pojištění smrti s konstantní PČ / klesající PČ ..............................................................................................................3 Pojištění invalidity 3. stupně s konst...

Více

12/2011

12/2011 Ideální tvorba plánu

Více

2/2010

2/2010 Finanční údaje jsou základním pracovním materiálem pro informační agentury, které se hodnocením bonity profesionálně zabývají. I pro ně je finanční analýza závěrek za uplynulá období základním vstu...

Více

Tvorba a řízení hodnoty v obchodních řetězcích Ing. Jana Vrbová

Tvorba a řízení hodnoty v obchodních řetězcích Ing. Jana Vrbová Další hodnototvornornou oblastí je oblast likvidity a likvidnosti. Mezi nejčastěji zmiňované přístupy obchodních řetězců k tvorbě hodnoty v této oblasti patří využívání neúročeného kapitálu pomocí ...

Více