Ke stažení v PDF

strana 3
EDITORIAL
Pár slov na začátek.
Nebo těsně před koncem?
Obsah
SPOLEČNOST
4
Životní příběh budějcké dívky, která
zachraňuje africké děti / Pavel Kacerovský
7
Ohlédnutí Budějcké Drbny za téměř
uplynulým rokem 2012 / Budějcká Drbna
8
The Action: Aby životní příběhy nekončily
v černých pytlích / Lucie Mourková
10
Vzpomínka na dobrodruha, který zemřel
po pádu vrtulníku / Pavel Kacerovský
KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS
… a takhle to u nás funguje! Na konci
listopadu si naše šéfová usmyslí, že
se tady na tu ledárnu může… no,
víte co… sebere se a odletí někam
do Tramtárie válet si šunky na pláž.
Teď mluvím o tý naší potvoře. Jo,
o Budějcký Drbně!
No jo, to by nebylo tak strašný, kdyby
ji takhle během jednoho sychravýho
podzimního večera, kdy neměla do
čeho píchnout, z nudy napadlo, že
bychom mohli zase po nějaký době
vydat časák. To prej proto, že konec
světa je za dveřma a musíme lidem
ukázat, že naše dosavadní práce byla
k něčemu platná.
V tu chvíli obličeje nás, jejích
oddaných spolupracovníků, skončily
v dlaních. Je normální? Má snad pocit,
že si kvůli ní sedneme na zadek?
Hmm… tak dobrá, no, Drbničko. My
to s tebou ještě naposled zkusíme.
Pak už to bude stejně jedno, až nám
tam nahoře zhasnou. Napořád.
A tak jsme se do toho s bandou
Drbňáků a Drbňaček pustili. Během
posledních dvou týdnů jsme strávili
plno bezesných nocí, na hlavě
nám přibyly zase nějaký šediny,
naše rodiny si ťukaly na čelo, proč
sedíme každej den do tří do rána
12
Současnou Sportovku má nahradit moderní
Centrum halových sportů / Pavel Kacerovský
u počítačů… a nakonec vzniklo
tohle, co právě držíte v ruce!
13
Nebudu vám tady podrobně
popisovat, co uvnitř našeho třetího
tištěnýho občasníku najdete, stačí se
podívat na jiný místo týhle stránky.
Dodám k tomu jediný - bez vás by
Budějcká Drbna nebyla Budějckou
Drbnou!
Budou mít podniky povinnost obsadit
do managementu ženy? / Lucie Mourková
KULTURA
Přízeň našich čtenářů, dopisovatelů
i neustálé poznámky různých prudičů
o tom, jak to děláme na hov*o, nás
ženou dopředu a bereme to jako
výzvu. Hodláme být lepší a lepší!
Ne kvůli tomu, že si chceme honit
vlastní triko. Postupně se snažíme
z tý naší Drbny vypiplat babu, za
kterou se každej otočí a nikdo na ni
nezapomene!
I když musím na rovinu říct - je
to celkem dřina. Taky se na mě
podívejte. Občas mi z toho všeho
jde hlava kolem. Mnozí pochybujou
o tom, jestli jsem ještě normální…
Ale nebojte, já na tý fotce jenom tak
blbě vypadám!
P.S.: Drbnička vám posílá pac a pusu
se vzkazem: „My ještě nekončíme!“
Pavel Kacerovský
šéfredaktor Budějcký Drbny
REDAKCE: [email protected] | 777 400 003
INZERCE: [email protected] | 728 741 660
ADRESA: Gen. Svobody 7, 370 01 České Budějovice
VYDÁVÁ: TRIMA CB s.r.o, IČO: 26081890
VEDOUCÍ PROJEKTU: Libor Matoušek ml.
19
Rozhovor s vítězkou soutěže Maturantka
Roku 2012 Gabrielou Fialovou / Alena Voglová
SPORT
20 Jak se žije v Budějcích zahraničním
vrcholovým sportovcům / Eva Berková
24 Fotbalové soutěže jsou v poločase. Jaká byla
podzimní část sezony? / Martin Špát
ŽIVOT A STYL
25 Zimní módní trendy očima fashion
designérky / Monika Zahradníková
PUBLISHER: Libor Matoušek st.
ŠÉFREDAKTOR: Pavel Kacerovský
EDITOR: Filip Matoušek
ART DIRECTOR: Jan Holenba
TISKNE: INPRESS a.s., Tiskárna České Budějovice
Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoliv užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoliv způsobem
(mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno.
INTERNET: www.budejckadrbna.cz
FACEBOOK: www.facebook.com/budejckadrbna
SPOLEČNOST | Příběh mladé ženy, která našla smysl života na černém kontinentu
strana 4
Budějcká dívka zachránila
africké děti i sama sebe
Veronika Cejpková založila v Ugandě sirotčinec a školu
Veronika a Shafiq v nemocnici na léčení tuberkulózy.
Napsal Pavel Kacerovský
Do svých jedenadvaceti let bydlela
v Budějcích, už v pubertě ale měla
zaječí úmysly. Veronika Cejpková
hodlala vyrazit na zkušenou do světa.
Nakonec se přes Velkou Británii,
konkrétně její metropoli Londýn,
dostala v roce 2009 do Afriky…
V tuto chvíli jsou jakákoliv další
slova zbytečná, a tak předejme slovo
Veronice, která si s Budějckou Drbnou
povídala v červnu, když se vrátila do
svého rodiště jen na skok díky svatbě
své sestřenice.
„Když mi bylo patnáct, jednoho
dne jsem se podívala do zrcadla
a řekla si, že jednou musím z Budějc
vypadnout. Měla jsem pocit, že
se tady jenom chlastá, všichni si
na všechno stěžují… prostě jsem
nechtěla žít stejný život jako ostatní,
nemám totiž ráda stereotyp. Cítila
jsem, že jsem schopná dokázat něco
víc, ale nevěděla jsem přesně, co to je.
Peníze jsem tady chodila vydělávat
při škole do různých továren
a po maturitě jsem si našla práci
u advokáta na Senovážném náměstí.
Můj plat byl šest a půl tisíce měsíčně,
takže i na žehličku bych si musela brát
půjčku. Strávila jsem tam tři měsíce,
pak dala výpověď a v listopadu 2004
s našetřenými 70 librami, což je
směšná částka, zmizela do Anglie.
Po pár týdnech strávených v Londýně
jsem svého rozhodnutí odstartovat
novou životní etapu začala litovat.
Bydlela jsem na periferii města
a denně v šest ráno vstávala do práce.
Jezdila jsem dvě hodiny autobusem
do centra, kde jsem dělala v kavárně,
ve které mi ale neplatili, jen mi dávali
najíst. Na večer jsem se přemístila do
jiné části centra, kde byla moje druhá
práce na diskotéce, ve které mi ale
také nechtěli zaplatit.
Když jsme zavřeli, ve tři ráno jsem
zamířila zpátky domů, do té hrozné
části Londýna. Vyspala jsem se
hodinu a půl a začalo to všechno
nanovo. Neměla jsem žádné peníze,
pouze dluh 400 liber. V lednu
jsem navíc musela začít chodit
v pantoflích, protože mi teklo do bot,
jak byly prošoupané, kupovala jsem
si to nejlevnější máslo i chleba a tak
podobně.
Špatnou zkušenost jsem měl i s muži.
Třeba za mnou přišli Slováci, že pro
mě mají práci, a že hned zítra můžu
Chlapec Shafiq dříve a dnes.
nastoupit. Ale jenom tehdy, když se
s nimi vyspím. To se mi stalo třikrát
od různých lidí. Jenže zpátky do
Čech jsem odjet nemohla. Z principu.
Nejsem člověk, který když se jednou
nějak rozhodne, tak se toho za čas
vzdá. Nemohla bych pak říct: „Tak
mě tady zase máte, nic jsem tam
nedokázala!“ Když jsem po půlroce
přijela domů na návštěvu, měla jsem
neskutečné dluhy. Lidi ale zajímalo,
kolik jsem si už našetřila. Nic. Byla
jsem úplně game over. Nemohla jsem
si koupit ani kafe. Přesto jsem se do
Londýna vrátila.
Bylo mi jasné, že se nemůžu jenom
litovat a musím se dát dohromady.
Našla jsem si práci ve striptýzovém
baru jako barmanka. Potom za
mnou při jedné párty přišel chlapík,
který mi nabídl, abych dělala
v pětihvězdičkovém hotelu, kam jezdí
samé celebrity. To byla ta nejhorší
práce, jakou jsem mohla dostat. Půl
roku jsem byla uklízečkou, pořád mi
ukazovali, jak mám pořádně drhnout
záchod. A tak mě to pořád táhlo
jinam, chtěla jsem mít pořádnou
práci.
Jednou jsem se podívala do nebe
a rozhodla se, že budu letuškou. To
Foto: archiv Veroniky Cejpkové
byla práce mého srdce. Přihlásila
jsem se na interview, jako jediná
jsem neměla zkoušky z angličtiny,
ale přijali mě a po krátkém měsíčním
kurzu a testech jsem už začala létat.
První půlrok jsem to zbožňovala.
Uvědomila jsem si, že tohle je práce
přesně pro mě. Přemýšlela jsem, proč
vlastně - bylo to kvůli tomu usmívání
se na lidi a snaze zpříjemnit jim cestu.
Taky jsem mimo jiné zjistila, že
neumím lidi následovat, že si ráda
dělám věci po svém. Ten zlom přišel
po dvou letech, kdy mě naštval
jeden chlapík, který mě na jednom
z každodenních brífinků s piloty
a letuškami zkoušel z různých
bezpečnostních otázek. Na jednu
z nich jsem mu neodpověděla úplně,
a tak mi řekl, že nejsem „safe to fly“.
Naštvala jsem se a na letišti se už
nikdy neukázala.
A moje trable v tu chvíli znovu začaly.
Neměla jsem ani vindru, platila tisíc
liber nájem a říkala si, že už se z toho
snad nikdy nevyhrabu. Chvíli jsem
dělala pro nějakého milionáře, ze
kterého se ale nakonec vyklubalo, že
se do mě zamiloval a dá mi výplatu až
tehdy, když se s ním vyspím.
SPOLEČNOST | Příběh mladé ženy, která našla smysl života na černém kontinentu
Afrika jí změnila život
Postupně se však můj život uklidnil.
Poznala jsem svého přítele Antonia,
našla si normální práci v kanceláři
a konečně se mi podařilo zaplatit
všechny dluhy. Z ušetřených peněz
jsme navíc chtěli vyrazit do Afriky.
Tenhle kout světa jsem zbožňovala
už od dětství. Koukala jsem v televizi
na dokumenty a říkala si, jak se tam ti
lidé vůbec dostali…
Antonio chtěl, abychom jeli do
Brazílie tančit latinskoamerické
tance, jenže já jsem si postavila hlavu
a chtěla za každou cenu vyrazit právě
do Afriky. Nakonec jsme tam v roce
2009 vyrazili. Chtěli jsme tam místním
lidem pomáhat při dobrovolnických
pracích, ale všechno na vlastní triko.
Přes charitativní organizaci by nás
to stálo strašně moc peněz. Ještě
před odjezdem jsme si zjistili, že to
vycházelo na 500 dolarů týdně, my
ale měli dva tisíce na celé tři měsíce.
V minulosti jsem dělala plno věcí pro
charitu, ale nelíbilo se mi, jak s námi
zacházeli. Když se mi povedlo získat
nějaké peníze, ani mi ve finále nedali
vědět, kde skončily.
Kempovali jsme v osmi různých
státech, a tak jsme měli možnost
zjistit, jak to v každé zemi funguje.
Podívali jsme se do místních
sirotčinců, klinik, škol i k některým
lidem domů. Ke konci naší cesty
jsme už nestanovali, ale našli jsme
si ubytování v jednom pokoji, kde
nebyla okna, záchod ani sprcha.
Umývali jsme se v malém lavoru.
Kdyby se Antonio bál něco takového
podniknout, já sama bych do toho
nešla.
Teď budu trochu konkrétnější. Náš
africký příběh začal tak, že jsme
v Ugandě, o které jsme si přečetli, že
je to velmi přátelská země s milými
lidmi (kteří jsou ostatně i všude
jinde), uviděli ve vesnici Bujagali
malého klučinu, který měl strašně
nateklou nohu. Nosili jsme s sebou
první pomoc, a tak jsme se rozhodli,
že ji právě na něm poprvé použijeme.
Když jsme se vraceli pro pomoc,
potkali jsme dalšího kluka. Byl to jeho
bratranec a uměl dobře anglicky.
Tehdy se o sebe vůbec nestarali, žili
v neskutečné špíně. Dnes je otec
této rodiny naším nejcennějším
zaměstnancem, mají nový domov
a jeho tři děti chodí pravidelně do
školy.
Ta rodina přitom byla absolutně
nevzdělaná. Ale když jsme s jejich
dvěma syny chodili kvůli převazům
denně do nemocnice, najednou
nám dávali najevo svůj vděk. Stačily
maličké věci - například jsme jim
Sirotčinec v Mutai před a po rekonstrukci.
strana 5
koupili rýži, oni ji automaticky uvařili
a řekli, že jsme součástí jejich rodiny
a chtěli, abychom k nim denně
chodili večeřet. Neměli přitom vůbec
nic, jedli jen kukuřici. Vesnice se ale
dokázala spojit, někdo přinesl sůl,
jiný cukr a další třeba maso. Vařili pro
nás každý den. Vyjadřovali tak svoji
úctu vůči nám. A to byl další důkaz,
že tady stojí všichni lidi při sobě,
aniž by z toho sami něco měli. Ať je
to muslim nebo křesťan, ať je věřící
nebo nevěřící… Dělají to z lásky.
Tohle jejich počínání mě tehdy
hrozně vzalo. Začali o sebe víc dbát
a každý den se probouzeli s nadějí,
jakoby se stal zázrak. My jsme chtěli
začít s prevencí proti infekcím, a tak
jsme za 50 dolarů nakoupili matrace
a lina. Ti lidi se nedostanou ani do
druhé vesnice, natož do města, kde
by tyhle věci sehnali. Navíc nemají
žádné peníze. Váží si úplně všeho.
Například se nám podařilo vykouzlit
úsměv na tváři jedné staré opuštěné
paní, která umírala. Stačilo ji přijít
pozdravit.
Nebo jsme hrávali s dětmi takovou
hru, kdy zabalíš nějakou věc do
několika vrstev novinového papíru
a posíláš ji v kruhu. Kdo rozbalí
poslední vrstvu, tomu dárek zůstane.
Třicet dětí se tam tehdy úplně třáslo
a brečelo, jak moc stálo o tu drobnou
věcičku. Spousta lidí nás už znala.
Projížděli jsme na motorce úplně
jinou vesnicí a všichni věděli, že je to
Veronika a Antonio…
Řekli jsme si proto, že se pokusíme
vytěžit nějaké peníze a pošleme všem
vánoční dárek. Povedlo se nám získat
700 liber, a tak jsme mohli poslat dvě
ohromné krabice dárků, ve kterých
byly zabalené zvlášť i tužky. Po půl
roce jsme se do Afriky vrátili a ty
hračky jsme tam našli. Sice zablácené,
ale pořád je měli. Jedna holčina se
například nechala se svým dárkem
vyfotit. Radost jim dělaly opravdové
maličkosti. Jasně jsme viděli, že tohle
má cenu, to byly důkazy, že do Afriky
má smysl investovat.
Školní třída v Kagoma Gate.
sirotčinec a právě takové děti tam
ubytujeme.
Začala jsem pro realizaci této
myšlenky dělat maximum. Ještě ten
rok jsem přestala normálně pracovat
a našla jsem si takovou činnost,
kterou bych mohla dělat o víkendu
a po večerech. Rozhodla jsem
se, že si musím zřídit internetové
stránky, které můžou vyjádřit moje
pocity z Afriky. Kdybych je nechala
někomu zpracovat, stálo by to
hrozně moc peněz, a tak jsem šla
studovat kurz Adobe. Webovky,
včetně kompletního designu, jsem si
nakonec uměla naprogramovat sama.
Jinak jsem doma pletla ponožky,
které jsem prodávala, abych vytěžila
nějaké peníze. Za sedm měsíců se mi
podařilo získat pět tisíc liber. Přesně
tahle částka byla potřeba k tomu,
abych mohla v listopadu nechat
organizaci Whisper zaregistrovat.
Začalo to pletením ponožek
V únoru loňského roku jsme se
do Afriky vrátili s těmito pěti tisíci
librami, což je přibližně 150 tisíc
korun. V Mutai se nám podařilo získat
jeden dům, zapřáhli jsme Afričany a ti
začali dobrovolně pracovat sedm dní
v týdnu, od rána do noci. Sirotčinec
jsme kompletně opravili, vymalovali
a vybavili hračkami, které jsem
přivezla z Anglie.
V roce 2010 nás ve vesnici Mutai, kam
jsme zavítali poprvé, chtěli poznat
úplně všichni, protože jsme pro ně
nebyli ti, kteří jenom slibují. Při té
příležitosti nám ukázali jednoho
chlapečka, který byl doslova jako
kost a kůže, ve třech letech vážil
devět kilo, byl plný červů, nemohl
chodit a chtěl jíst jenom chleba.
Maličkého Sowedyho jsme proto
vzali do nemocnice, odkud se dostal
do domova pro miminka. Když jsem
to tam viděla, slíbila jsem, že se do
té vesnice vrátím, otevřeme tam
Bohužel po dvou měsících práce mi
na účtu zbylo 300 liber a starala jsem
se už o tři malé děti. Museli jsme se
spoléhat na to, co dostaneme od
lidí. Všem, kteří si ode mě koupili
ponožky za dvacet liber, jsem
podrobně vypisovala přes Facebook,
kam byly jejich peníze investovány.
Pracovníky jsme museli živit z vlastní
kapsy, stejně tak jsme si kupovali
jídlo pro vlastní potřebu a benzin.
Nějaké peníze se podařilo získat
i mojí sestře Andrejce, která hrála
v Čechách v kapele.
Proměna školy v Kagoma Gate.
Foto: archiv Veroniky Cejpkové
Až jednoho dne se mi ozval nějaký
chlapík z Anglie, kterého jsem
v životě neviděla, že mi daroval
3000 liber. Byl to on, kdo to všechno
změnil. Čím víc jsme pokračovali
v naší snaze, tím víc ho to motivovalo,
aby pracoval tvrději. Když jsme se
potkali osobně, děkoval on mně.
Prý byl tři roky bez práce a když
znovu začal něco dělat, uvědomil si,
jak důležité je mít práci a pomáhat
ostatním. Dneska nám tenhle člověk
dává 2000 liber měsíčně.
Mohla jsem vzápětí jít a nakoupit do
sirotčince skříně, protože děti měly
svoje věci v kufrech, za tři měsíce jsme
otevřeli školu, kde ti caparti nikdy
předtím nebyli. Teď ve škole máme
více než 130 dětí od tří do dvanácti
let. Kromě toho zaměstnávám na
plný úvazek 23 lidí. Po víkendech
učíme dospělé nejen angličtinu,
ale také číst a psát. Koukáme na to,
proč byly děti zanedbané, chodíme
vzdělávat lidi přímo k nim domů…
To všechno dělají moji zaměstnanci,
rodilí Afričani. Ti ostatním ukazují, jak
mají správně žít. Sirotčinec není nějak
specificky nábožensky zaměřený, ale
děti vědí, že existuje Bůh, který na ně
a jejich činy ze shora kouká, učíme je
lásce, péči jednoho o druhého. Děti
vám řeknou, co je v životě důležité
a co špatné. Je to jejich desatero.
Sowedyho tatínka, který společně
se svojí rodinou (čítající osm dětí)
žil doslova na hromadě bahna,
zaměstnáváme jako zahradníka
a konečně tak může své ratolesti
zabezpečit. Nedokážete si představit,
jak je pyšný, když nás vezme k sobě
domů, kde má koberec, postele,
bílé ubrusy a na zahradě mu roste
tráva. Do té vesnice jsme investovali
tak málo peněz a přitom vidíme
obrovské pokroky.
Foto: archiv Veroniky Cejpkové
SPOLEČNOST | Příběh mladé ženy, která našla smysl života na černém kontinentu
Vesnice i lidé s novou tváří
Nyní se v sirotčinci staráme
o sedmnáct dětí. Než jsme se tam
dostali, žily tam těsně před smrtí,
polovina z nich musela dostávat krev,
aby se vyléčila z malárie a dalších
nemocí. Nikdo se o ně nechtěl starat,
byly zanedbané, neměly žádnou
osobnost a nikdy nepoznaly lásku.
Cokoliv jim teď dáte, všechno sní,
všeho si váží a starají se o sebe.
Například čtyřletý Sowedy se stará
o osmiletou Kaumu, která je mentálně
i tělesně postižená. Děti se objímají,
pomáhají si a říkají si vzájemně, jak
se milují.
Plno lidí se mě ptá, proč to dělám. To
je jednoduché. Když vidíte tu úžasnou
změnu, jak z dětí vzkvétají sluníčka,
chtějí se stát doktorem, protože ten
dělá lidem dobře, když mi říkají, že až
budou velcí, koupí mi auto, protože
jsem jejich kamarádka… Vždycky
jsem si říkala, že ten sirotčinec
otevřu, ať se děje, co se děje. Je to
moje poslání. Nedokážu bez toho žít.
Bylo pro mě důležité, aby děti měly
lásku a cítily se šťastné. Celý dům je
žlutý a vyzdobili jsme ho kytičkami,
podmínky na spaní. Většina z nich
dosud ležela v blátě. Podařilo se nám
koupit padesát postelí s matracemi
a síťky na komáry. To tam také nemají.
Pro plno dětí navíc platíme školní
poplatky. Raději ale zainvestujeme
do školy a učitele, který pak dokáže
vzdělávat naráz 40 až 50 žáků.
Dětem chceme rovněž představit
vědu - hodláme nakoupit teleskopy,
budou mít ve škole skeleton nebo
mikroskopy, aby je to studium ještě
víc motivovalo. Věřím, že se z jednoho
z našich studentů stane vědec, který
přispěje k nějaké zásadní změně na
naší planetě. Pevně doufám, že se
toho dožiju, abych všem dokázala, že
do Afriky je nutné investovat.
S kýmkoliv mluvím, tak slyším o tom,
jak je tenhle kontinent nebezpečný.
Není! Ještě v době, kdy jsem bydlela
v Budějcích, tak jsem šla se psem
v deset večer na vycházku do parku
a někdo mě tam přepadl. Naštěstí
šlápl psovi na nohu a ten ho svým
jekotem odehnal. V Africe jsem nikdy
neměla pocit, že se mi může něco
stát. V Ugandě jsme každý večer
chodili domů dvacet minut za úplné
Přestože žijí v sirotčinci, jsou šťastné.
Lidi i rodina si mysleli, jak jsem bohatá,
když žiju v Londýně. Za osm let se mě
ale nezeptali, co tam dělám, nikdy.
To bylo asi mé největší zklamání, se
kterým jsem se dlouho vyrovnávala.
Když jsem přijela za rodinou, řešilo
se, co měli k obědu a co budou
vařit příští týden. Nezajímalo je nic
ohledně mě, přitom jsem prožila
neskutečné množství zážitků a měla
jsem jim toho tolik co říct. Kromě
mamky, ségry a sestřenice, které jsem
právě přijela na svatbu, se o mě nikdo
nezajímal. Vždycky jsem byla kvůli
svému vzhledu černá ovce rodiny,
která musela přijít o panenství ve
třinácti a měla špatný vliv na ostatní.
A co mě v současné době živí?
Charita mě zaměstnává naplno,
hodně času trávím v Africe. Žádné
peníze ale z toho nemám! Jelikož
Antonio je fotograf, přivydělávám si
retušováním fotek. Peníze si ukládám,
ale nic si nekupuju. Žijeme z jednoho
společného účtu, mám vlastně
Babyrie s Krtečkem (říjen 2012).
Foto: archiv Veroniky Cejpkové
naše učitelka je usměvavá, plná
entuziasmu, prostě úžasná. Přitom je
ale na děti přísná, mají z ní respekt.
tmy křovím, nebylo vidět ani na krok.
A zvířata tam žijí v parcích, takže od
nich taky nebezpečí nehrozí.
Když tam přijedete, děti se okamžitě
seběhnou, vezmou si vaši nohu
a pomáhají vám z bot. Nikdo jim to
nikdy neřekl ani neukázal, dělají to
automaticky. Kdokoliv tam přijede,
začnou ho objímat a pusinkovat.
Myslí si, že je to normální. Chci, aby
takhle dětičky vyrůstaly, aby věděly,
že se mají lidé na světě o sebe starat
a vážit si drobností. Ale ne věcí - pro
ně nejsou hračky důležité. Ocení to,
že si tam s nimi budete zpívat, hrát si
nebo jim dáte něco k jídlu. Nechtějí
mít prázdniny, radši by chodily pořád
do školy.
Nesuďte podle vzhledu
V současné době se mi daří od
dobrovolníků získat kolem 2500 liber
měsíčně, což dokážeme spotřebovat.
Shodou okolností se mi podařilo
narazit na dva byznysmeny, kteří
vlastní pojišťovnu. Oba s námi
v červenci odjeli do Afriky, abychom
tam společně koupili desetiakrový
pozemek, kde chceme vystavět školu
až pro 700 dětí. Pomůžou nám také
postavit kostel. V letošním roce jsme
připravili pro dalších sto dětí lepší
strana 6
Vždycky jsem cítila, že svůj život
nějakým způsobem žiju, ale jsem
totálně k ničemu. Denně jsem se
probouzela s otázkou, koho jsem
včera učinila šťastným - nikoho. Ani
sousedi mě nepozdravili. V Africe
denně nepřímo pomůžete udělat
šťastnými všechny. Žijete a cítíte, že
nechcete umřít. A já nechci! Tahle
pomoc má takový smysl, že si to plno
lidí nedokáže ani uvědomit.
Mám s lidmi z Afriky víc společného,
než s kýmkoliv jiným. V Budějcích mi
nadávali, že jsem ku*va z Dukelský.
Ale proč? Chodila jsem bruslit na
zimák, kluci mě pořád přepadávali
a mysleli si, že je to hrozná sranda.
Asi tedy kvůli tomu, jak vypadám.
Nelíbilo se mi, jak jsou lidi pořád
v hospodě, i já jsem tak nakonec
skončila. Chtěla jsem to změnit.
Každý by měl začít sám u sebe. Když
se snažíš pomoci Africe a vidíš, že to
někam vede… to je ten hlavní důvod,
proč jsem odsud odešla.
Foto: archiv Veroniky Cejpkové
hrozný štěstí.
Můj příběh je také důkazem toho,
že absolutně nezáleží na tom,
odkud člověk pochází, ať je to Čech,
Američan nebo Afričan. Všichni
sdílíme stejné potřeby a všichni máme
ty samé možnosti, ať jsme bohatí,
nebo chudí. Bohužel ve vyspělých
zemích je pochopení pro druhé
zaslepené zkreslenými informacemi
ze sdělovacích prostředků, různými
vymoženostmi a touhou po moci. Je
tam plno chytráků, ale skutek utek…“
Takhle mluvila Veronika Cejpková
letos v červnu, když se na několik
dní vrátila do svých rodných jižních
Čech. O měsíc později už byla znovu
v Ugandě, kde začala realizovat své
další sny a plány. V jejím osobním
životě však nastala jedna velká
změna - v září se rozešla se svým
dlouholetým přítelem Antoniem,
s nímž Afriku v roce 2009 poznala,
a do Londýna se už nevrátila.
■ Veronika Cejpková se narodila 12. října 1983 v Českých Budějovicích
■ Od listopadu 2004 žila v Londýně
■ V roce 2010 založila charitativní organizaci Whisper, The Worlds
Orphanage Fund - www.whisperorphans.org
- www.facebook.com/whisperorphans
■ Ve městě Mutai v Ugandě založila sirotčinec a školu pro 130 dětí
■ Díky terénní práci ve vesničkách její organizace za poslední rok
pomohla více než 500 lidem
■ Letos společně s dobrovolnými dárci koupila pozemek na výstavbu
další školy a se svými zaměstnanci se postupně snaží zvyšovat životní
úroveň v zemi, kde vládne velká chudoba
■ Od září žije ve městě Jinja na jihovýchodě Ugandy
inzerce
SPOLEČNOST | Budějcké ohlédnutí za uplynulými dvanácti měsíci
strana 7
Retrospektiva roku 2012 očima Budějcké Drbny
Napsala Budějcká Drbna
Moji milí Budějčáci, musím se vám
důvěrně s něčím svěřit. Nejsem
žádná fňukna, vydržím hodně,
hypochondr… hypochondra (jak je
vlastně správná ženská koncovka
u slova „hypochondr“? Nevíte? Já taky
ne, ale zeptám se v Evropské unii, tam
jsou přes genderové záležitosti velcí
odborníci), prostě hypochondrová
také nejsem, ale… mám problém!
Bolí mne za krkem. Bolí mne za krkem,
protože jsem se dlouze ohlížela za
téměř uplynulým rokem 2012, abych
vám mohla napsat, jak jsem ho spolu
s vámi a pro vás viděla. A když už jsem
se ohlížela za minulostí, nedalo mi to
a dění v Budějcích jsem zkoumala
z pohledu starých dobrých českých
přísloví. Tak si namasírujte krční svaly
a ohlédněte se spolu se mnou.
Leden: Kdo seje vítr,
sklízí bouři
Je leden 2012. Ve vzduchu něco
poletuje. Není to sníh. Jsou to
azbestová vlákna. V Budějcích
graduje kauza azbestu ve školách na
Máji, která začala v říjnu 2011, vedla
k uzavření škol, přesunu stovek žáků
a pedagogů do náhradních prostor
v budějckých školách, přinesla
mnoho komplikací a hlavně vyvolala
otázku „Kdo za to může, jak drahá
bude likvidace tohoto problému a
kdo ji provede?“ Snaha vyhnout se
jasné odpovědi vede k dohadům
a vzájemnému
obviňování
zúčastněných subjektů - Statutárním
městem České Budějovice počínaje,
hlavní dodavatelskou firmou OHL
ŽS s.r.o. a kontrolní firmou Foster
Bohemia konče.
Vítr hlavně v názorech fotbalových
fanoušků vyvolal příchod známého
bouřliváka Tomáše Řepky do týmu
Dynama. Optimistická prohlášení
zástupců klubu i samotného hráče
ovšem slibují slunečnou pohodu
a naději na úspěch v lize. Bouře?
Hromy, blesky? Ani náhodou, nebe je
bez mráčku… zatím.
Únor: Slibuje hory doly
Ne hory doly, ale spokojené bydlení
ve stáří naslibovali nejen budějckým
seniorům zástupci propojených
firem L. a S. Tábor a Senior Resort.
Místo klidu a jistoty předplacených
služeb se 160 obyvatel Senior domu
na Husově třídě dočkalo šokujícího
překvapení v podobě prázdných
účtů, ze kterých zmizely i dopředu
zaplacené zálohy na bydlení a služby.
Příslib řešení složité dopravní situace
představuje i projekt takzvaného
Západního okruhu, který by
měl vést od kruhového objezdu
u Litvínovic přes lokalitu U Švába
až na sídliště Máj a dále k sídlišti
Vltava, s napojením na komunikaci
u kruhového objezdu u Globusu.
Projekt město zveřejnilo v únoru.
Součástí projektu je i propojka ulic
Strakonická - Milady Horákové.
Ta ovšem naráží na nesouhlas
části obyvatel Máje a částečně i
potenciálního investora, Jihočeského
kraje. Možná by bylo jednodušší vést
trasu přes hory a doly…
Březen: Trpělivost
růže přináší
Na úplnou záplavu růží aspirují
všichni budějčtí řidiči, chodci,
cestující v MHD, prostě všichni,
kteří se účastní fenoménu zvaného
budějcká doprava. Březen nepřinesl
růže, ale dvě zprávy. Jednu dobrou,
jednu špatnou. Dobrá zpráva je, že
byl otevřen další úsek „Zanádražky“,
v úseku od Rudolfovské na
Pekárenskou ulici. Špatná zpráva
je, že od 25. března je uzavřena
trasa pod viaduktem u křižovatky
Rudolfovská - Nádražní. Rekonstrukce
viaduktu potrvá až do poloviny října
2012.
Duben: Komu se
nelení, tomu se zelení
Výsledkem nelenění Ludvíka Hesse
nebylo zelenění, ale otevření
babyboxu v Budějcích. K jeho
prosazení potřeboval dost vytrvalosti,
která se vyplatila: babybox - zařízení,
do kterého mohou matky v tíživé
životní situaci „odložit“ dítě a dát
mu tak šanci na život, je v Budějcích
umístěn v postranní části budovy
Zdravotnické záchranné služby v ulici
Boženy Němcové. Budějce se tak
staly 50. městem v republice a pátým
v Jihočeském kraji, které babybox
mají.
A náležitě se díky nelenění
a vytrvalosti zelenilo i volejbalistům
týmu VK Jihostroj. Výsledkem
nelenění v kombinaci s jejich herním
mistrovstvím byl parádní výsledek:
stali se vítězi a mistry volejbalové
extraligy! Nelze glosovat jinak, než
dalším příslovím: „Kdo umí, ten umí!“
Květen: Co se v mládí naučíš,
ve stáří jako když najdeš
Jasně! Bude-li se nadále zvyšovat
hranice pro odchod do důchodu
a pokračovat chaos důchodových
reforem, budou dnešní budějčtí
studenti za několik desítek let
coby důchodci přežívat jen díky
schopnosti užít si radost, kterou
najdou v nemateriálních věcech. Tak,
jak se bavili parádním programem
Budějovického Majálesu 2012, který
na konci dubna a v květnu oživil
a rozpohyboval Budějce muzikou,
tancem, divadlem, pohodou
a barvami. To vše vygradovalo
majálesovým průvodem budějckými
ulicemi i náměstím a zazářilo na
Sokolském ostrově gejzírem nabitého
programu.
nabitý program odpoledne a večera
na náměstí Přemysla Otakara II.
v Českých Budějovicích - stejně, jako
si ho vychutnaly stovky Budějčáků
v rolích diváků. Náměstí prostě žilo…
vodovodního řadu a inženýrských
sítí pod povrchem Lidické, který
sice bude rekonstruován, ale
případná havárie sítí z něj opět udělá
rozkopaný tankodrom.
A odvaha provázela i všechny
účastníky prvního ročníku sportovní
akce Mattoni 1/2Maraton. Dva
tisíce účastníků - mužů, žen i dětí
- a tisícovka nadšených diváků
podél trati, která vedla budějckými
ulicemi, nábřežími i parky, vytvořily
jedinečnou atmosféru.
Říjen: Tak dlouho se chodí
se džbánem pro vodu,
až se ucho utrhne
Červenec: Nemusí pršet,
stačí, když kape
Svatá pravda - někdy by ale stačilo,
kdyby nejen nekapalo, ale hlavně
nelilo a nezaplavovalo budějcké ulice,
domy, sklepy a podchody přívaly
deště. Červenec „nadělil“ Budějčákům
a lidem v okolních obcích vodní
přívaly několikrát a na začátku srpna
přidal i kroupy.
Naplnění přísloví pro změnu ocenili
všichni, kteří se vydali za budějcká
humna a mohli si vychutnat zážitek,
který představuje cesta po Stezce
korunami stromů na Lipně. Unikátní
rozhledna byla za účasti prezidenta
České republiky Václava Klause
otevřena právě v červenci.
Srpen: Práce kvapná,
málo platná
To je sice fakt, a co se vleče, neuteče,
ale nic se nemá přehánět a v případě
dálnice D3 bychom my Budějčáci
trochu kvapnější vývoj uvítali. Zatím
jsme mohli v srpnu uvítat zprávu, že
Ministerstvo dopravy České republiky
konečně vydalo povolení na projekt
dalšího úseku Borek - Úsilné. Celkem
1180 metrů dálničního úseku patří ke
klíčovým místům celého projektu D3.
Kvapem uteklo i budějcké léto
a v jeho závěru nechyběla zcela
tradiční akce, bez které už by
Budějce snad ani nebyly Budějcemi
- mezinárodní (nejen) zemědělská
výstava Země Živitelka. I v roce 2012
nabídla tisícům návštěvníků expozice
zemědělských strojů, technologií,
přehlídku potravinářských novinek,
desítky doprovodných programů
a samozřejmě tuny klobásek,
grilovaných kuřat, hektolitry piva
a oblaka cukrové vaty.
Září: Dvakrát měř,
jednou řež
Červen: Odvážnému
štěstí přeje
Lidové moudro platí rovněž pro
primátora Juraje Thomu, který asi
dvakrát neměřil a dodatek smlouvy
s firmou Bit Servis rovnou podepsal,
takže se v září dočkal obvinění Policie
ČR ze zneužití pravomoci veřejného
činitele a porušení povinností při
správě cizího majetku.
Nedá se nic dělat, tohle přísloví
Budějcká Drbna prostě musí
genderově upravit: Odvážné štěstí
přeje. Potvrzuje to štěstí, které
přineslo finále celorepublikové
soutěže Maturantka Roku 2012
dívkám, které do finále postoupily
díky hlasům fanoušků a užily si
A dvojí měření by nebylo od věci
ani u rekonstrukce Lidické třídy
v úseku od křižovatky s Mánesovou
až na náměstí Jiřího z Poděbrad,
která začala 25. září. Přesněji, možná
by prospělo ani ne tak dvojí měření,
jako dostatek financí, který by
umožnil i rekonstrukci kanalizace,
Utrhlo se. Ucho. Nebo spíš trpělivost
občanů - voličů a následně i jejich
ruce s volebními lístky. V krajských
volbách zvítězila jednoznačně ČSSD,
druhé místo získala KSČM, bronz
nově vzniklé hnutí Jihočeši 2012,
místo čtvrté obsadila ODS, na páté
příčce skončila KDU-ČSL a na šesté
TOP 09. Další vývoj přinesl vznik
krajské koalice ČSSD - KSČM.
Některé informace je třeba zmírnit
dobrými zprávami - a k takovým patřilo
15. října otevření rekonstruovaného
viaduktu v Rudolfovské ulici. Budějcké
dopravě a řidičům se výrazně ulevilo!
Listopad: Dočkej času
jako husa klasu
Nebo také „Dočkej času jako
Budějčáci nové lávky u Budvar Arény!“
Dlouho očekávané otevření lávky,
která je vítanou zkratkou pro ty, kteří
míří od Sportovní haly k zimnímu
stadionu nebo do centra města, se
17. listopadu stalo skutečností.
Hned dvou klasů, totiž, hudebních
zážitků z koncertů legend československé hudby se budějčtí
fanouškové v listopadu dočkali.
V Budvar Aréně nejdříve explodoval
dynamit energie slovenské skupiny
Elán a na konci listopadu svůj
nestárnoucí elán potvrdila skupina
Olympic.
Prosinec: Opakování
matka moudrosti
Moudře se opakuje, rok co rok.
Advent, čas příprav, čas rozjímání.
I v Budějcích se opakuje adventní
program, i v Budějcích se na našem
největším a nekrásnějším náměstí
Přemysla Otakara II. rozzáří strom,
rozvoní se u stánků vánoční punč,
z Černé věže se snese anděl a rozezní
se koledy. I do Budějc vchází
předvánoční čas, těšení, shánění,
spěch, úklid, pečení, chvat, nákupní
horečka, očekávání, chystání…
Opakujeme to, co každý rok a jako
každý rok si moudře říkáme, že
příští rok už tohle tedy ne, žádný
úklid, cukroví jen pět druhů místo
dvaceti a dárků bude dětem stačit
také pět a ne dvacet, stejně mají
všechno! A s tímhle předsevzetím
určitě vstoupíme o silvestrovské
půlnoci s cinkáním přípitků do
nového roku 2013.Budějcká Drbna
do něj přeje všem Budějčákům,
Budějčandám a Budějčatům i našim
zlatým Budějcím hodně štěstí, radosti
a opakování jen takových událostí,
dějů a prožitků, které jsou zapsány
v kategorii Dobré zprávy. A jaké to
jsou? Budějcká Drbna není ani fňukna
ani hypochondrová, ale věštkyní by
SPOLEČNOST | Budějcké ohlédnutí za uplynulými dvanácti měsíci | The Action
chvíli být mohla. Takže: Vidím město
veliké, jehož sláva hvězd se dotýká,
protože z města přichází jen samé
dobré zprávy.
Zpráva první: Oblíbená Budějcká
Drbna nekončí, ale naopak pokračuje
a drbe… totiž informuje ještě více,
lépe a zajímavěji. Těšte se, Budějčáci.
Zpráva druhá: Ve městě vyrůstá
mimořádně pozoruhodná stavba
Centra halových sportů, díky
kterému nejen VK Jihostroj, ale
i všechny sportovní kluby vyhrávají
všechny ligy, mistrovství republiky,
Evropy, světa… HC Mountfield a SK
Dynamo, inspirovány úspěchy svých
sportovních kolegů, zvyšují své úsilí
a výkony na maximum a udrží se
v nejvyšší české soutěži.
Zpráva třetí: Ve městě je v rekordně
krátkém čase vybudován naprosto
dokonalý systém obchvatů, okruhů
a spojnic, díky kterým je doprava ve
městě zcela plynulá, poklidná a slovo
„kolony“ nebo „zácpy“ Budějčáci
definitivně škrtají ze svých slovníků.
Vláda a ministerstvo dopravy ČR
v okouzlení „budějckým zázrakem“
okamžitě uvolňují veškeré finanční
rezervy a intenzivní budování
D3 vyhlásí za prioritu národních
i nadnárodních zájmů. Dne 12.
prosince 2013 je slavnostně otevřena
kompletně vybudovaná dálnice
v úseku Budějce - Praha.
Zpráva čtvrtá: Ve městě jede
naplno kreativní průmysl, o možnost
představit se budějckému publiku
se rvou hvězdy světových jmen
a náměstí Přemysla Otakara II. se
stává nejvýznamnějším koncertním
prostorem v Evropě. Explozi
budějckého kulturního úspěchu
nemůže zastínit ani fakt, že město
stále nemá koncepci kultury a osud
kina Kotva je pořád nejasný.
Zpráva pátá: Díky nejmenovaným
silám se konečně podaří naplnit
program „Poručíme větru, dešti“
a Budějce jsou tedy zality sluncem,
vítr nefouká vůbec a déšť se objevuje
pouze v předem ohlášených
termínech, které se řídí požadavky
zemědělců a zahrádkářů na závlahu,
strana 8
případně silničářů na smytí prachu
ze silnic a chodníků. Pojmy „přívalový
déšť“, „záplavy“ nebo „kalamita“
jsou Budějčákům známy už jen
z archivních obrázků.
Zpráva šestá: Budějovický Majáles
2013, soutěž Maturantka Roku
2013, výstava Země Živitelka 2013
a Slavnosti piva 2013 získávají
Nobelovu cenu za kulturu. Hlavní
mediální partner těchto akcí,
Budějcká Drbna, získává Nobelovu
cenu za literaturu, za celosvětový
mír a za statečnost. Za nekonečné
bláznovství se Nobelovka bohužel
neuděluje, jinak bych ji měla jistou.
Pac, pusu a PF 2013
Vaše Budějcká Drbna
The Action
Aby životní příběhy nekončily v černých pytlích
A vyprávění pokračuje: „Pro nás to
tím telefonem nekončilo, bylo třeba
dostat toho kluka zpod kamionu.
Byl tam napasovanej, pod kolem,
nešlo to, dostávali jsme ho odtud po
kusech… dávali je do černého pytle. To
je to nejhorší. Když přijedeme k nehodě
a není tam žádnej jekot, nadávání,
volání o pomoc, ani sténání, nic. Je
tam ticho a my víme, že to bude končit
právě těmi černými pytli. A stejně
tak vím, že podle statistik a přepočtu
nehod na počet obyvatel v republice je
tady mezi vámi někdo, koho dřív nebo
později do toho černého pytle budeme
dávat.“
Představení je založeno na autentických příbězích lidí.
Napsala Lucie Mourková
Fakt super mejdan. Muzika na plný
pecky. Dej sem tu flašku, kámo, tak
co je, chlastáme, ne? Se musí ty tvý
devatenáctý narozky pořádně oslavit,
ne? Hele a co ještě jet zapařit na
dýzu?
Holky, dotancujte, vemte ty flašky,
hele, dej mi ještě loka, dík, kde mám
klíčky od auta? Sedejte, jedem…
Tma. Ticho. Strom. Auto. Krev. Krev
všude. Krev na tváři. Oči, které jsou
otevřené, ale už nikdy nic neuvidí.
A na tvář s očima, otevřenýma
k věčnosti, se dívají oči živých.
Oči žáků a studentů jihočeských
základních a středních škol, kteří
přišli v rámci výstavy Vzdělání
a řemeslo na budějckém Výstavišti
na multimediální představení The
Action.
Představení, určené budoucím
a začínajícím řidičům, je prezentováno
jako sugestivní a emotivně silné
- a skutečně takové je. Dokonale
namíchaný mix audiovizuálních
prostředků, záběrů z nehod, hudby,
scénického tance a hlavně příběhů.
Autentických příběhů lidí, kterým
nehoda navždy změnila život, a lidí,
kteří se s tragickými konci životních
příběhů setkávají denně při své práci.
Policista, hasič, záchranář. Přichází
postupně na pódium a mluví.
Nementorují, nepoučují. Prostě jen
Foto: Lucie Mourková
vypráví o nehodách. Věcně a velmi
srozumitelně.
„Jedeme k místu nehody, už z dálky
vidíme kamion, dojedeme k němu,
vidíme
rozsekanou
motorku.
U kamionu stojí mladej kluk, řidič, je
úplně bílej a pořád jen opakuje ´Já
za to nemůžu, já za to nemůžu´. Pod
nápravou kamionu vidíme nohy… je
tam další mladej kluk. Řidič tý motorky,
chtěl se prorvat odbočovacím pruhem
a doslova se rozmáznul o kabinu
kamionu. Vidíme nohy, tělo, hlavu.
Vedle té hlavy něco leží. Je to mozek
toho kluka…“
A vyprávění pokračuje, policisté
neznají identitu mrtvého, nemá
doklady, má jen klíče, motorka je
zapsána na jakousi firmu, kde nikdo
nebere telefon… Telefon. Mobil
řidiče, hledání v kontaktech. Máma?
Nelze. Mámě nelze říct z telefonu
jejího syna, že už syna nemá. Že je
mrtvý. Táta? Totéž. Nelze. Sestra?
Dokáže žena unést takovou zprávu?
Takže brácha…
A pak veselému hlasu v telefonu „Čau
brácho, jak se máš, co potřebuješ, že
voláš?“ musí policista sdělit, že bratr
zemřel. Vteřina ticha, pak otázka
poslední zoufalé naděje: „To není
pravda, to je nějakej blbej fór, ne?
Neblbněte, fakt, brácha má dvě malý
děti, je to můj brácha, nemůžete na
mně zkoušet takový blbý vtipy. Řekněte,
že to není pravda.“ A pak už je jen
pláč…
Při odchodu policisty hraje hudba, ale
kdyby nehrála, bylo by ticho. Ticho,
které provází okamžiky, kdy jsme
silně osloveni, zasaženi. Tváře těch,
kteří se dívají a hlavně poslouchají,
o takovém zasažení vypovídají.
Stejně, jako při dalším vyprávění
hasiče.
Nehoda, v autě dva kluci, dvě holky.
Jeli v noci domů z diskotéky. Skončili
kousek od domova, nezvládnutá
zatáčka, strom, ticho. Slova
o rozdrcených nohou, kolenech, která
přestala být koleny a stala se kaší,
o tváři dívky, kterou náraz poslal proti
palubní desce a která už pak vlastně
tvář neměla. Byla připoutaná. Jenže
prudký náraz vymrštil kluka na zadní
sedačce a ten vylétl proti sedačce
přední, na které dívka seděla. I hasič
mluví o černých pytlích… a stejné
téma nechybí ani ve vyprávění
záchranáře. Pět dívek, oslava
narozenin, cesta autem o půlnoci za
dalšími kámoši. Přežila jen jedna.
Záchranář domluví, neozve se
potlesk, zní jen hudba, ale jako by
bylo ticho. A v něm se na plátně
objevují fotografie. Miminko, kluk
u dortu se čtyřmi svíčkami, kluk na
kole, kluk s mámou, tátou, ségrou…
Fotky. A pak tvář a hlas ženy: „Jmenuji
se Marie Stašková, jsem dětská lékařka
a jsem matkou syna Aleše, který se
zabil na motorce.“
Hlas, který mluví o chvíli, kdy jí přišli
říct, že syn je mrtvý, o tom, jak se
všechno v člověku brání přijmout, že
je to pravda. O bolesti, která se nedá
pochopit těmi, kteří nic podobného
nezažili. O nesmíření s tím, že syn už
nikdy nepřijde. O zoufalé naději, že
někde je, někde přece musí být, hlas
se chvěje…
„Chodila jsem na místa, kudy Aleš
chodil, stála jsem v metru, na stanici,
kam přijížděl, stála jsem tam a čekala,
že přijde… doma jsem zaslechla
přijet výtah, říkám si, jde domů… To
pak pominulo, asi po dvou měsících,
dneska už vím, že nepřijde… nikdy.“
Hraje hudba? Ne. Je ticho a po
některých tvářích tečou slzy…
A na pódiu už je další pohyb, objevuje
se mladý muž. Na vozíku. „Čau,
jmenuju se Radek a jsem tady, protože
když už se mi stalo, co se stalo, chtěl
bych, aby se to třeba nestávalo dalším.“
Motorka, rychlost, adrenalin.
A k tomu se přičetla chyba, která
skončila letem ze silnice, betonové
hrazení v příkopu, náraz těla do
betonu a náraz letící motorky do
těla. Zlomeniny, proražené obě plíce,
zlomený hrudní obratel. Osmnáct dní
v komatu. Ochrnutí dolní části těla.
Boj lékařů, boj o návrat do života,
ztráta jistot, známých, kteří neví, jak
se k někomu, kdo lítal na motorce
a najednou se plouží na vozíku,
chovat.
Bariéry. Obrubníky, prahy ve dveřích,
schody. Místo rychlosti je největším
adrenalinem otázka, jestli se podaří
s vozíkem projet úzkými dveřmi…
Jasně, měl nakonec vlastně štěstí.
Přežil. Jenže všechny další dny,
měsíce, roky ´po přežití´ budou stejně
provázet myšlenky na to, jaký život
mohl být. Bez vozíku.
Je ticho a tichem, beze slova, se
rozloučí i čtyři lidé, kteří vyprávěli své
příběhy. Prostě jen stojí a dívají se. Na
lidi, kteří jsou všichni živí. Zatím.
Možná se přece jen někdo z nich
někdy rozhodne, že odveze kámoše
z fakt super mejdanu na dýzu. Jeho
životní příběh nebude mít happy
end.
Nepochybuji ale, že díky představení
The Action bude takových příběhů
méně.
SPOLEČNOST | Projekt zaměřený na prevenci dopravních nehod mladých řidičů
Jaká je budoucnost projektu
The Action v jižních Čechách?
Napsala Lucie Mourková
Projekt The Action unikátní
a netradiční formou oslovuje mladé,
budoucí a začínající řidiče. Tedy i žáky
a studenty základních a středních
škol z Jihočeského kraje, kteří se
představení na Výstavišti zúčastnili.
Pavilon B1 se v průběhu tří dnů
výstavy Vzdělání a řemeslo proměnil
v divadelní sál, ve kterém bylo The
Action uvedeno devětkrát a viděly
ho téměř tři tisícovky mladých lidí.
Projekt byl realizován díky finanční
podpoře Ministerstva dopravy ČR
a Jihočeského kraje.
„The Action je roky ověřená forma
prevence těch nejzávažnějších forem
dopravních nehod mladých řidičů,“
uvedl Roman Budský, vedoucí
samostatného oddělení BESIP
Ministerstva dopravy, a dodal:
„Důraz je kladen na autentičnost
a srozumitelnost. Emočně podané
skutečné příběhy jsou nástrojem pro
působení nejen na mladé řidiče, ale také
na jejich potencionální spolujezdce.
Vždyť každý je zodpovědný za svůj
život. A spolujízda s řidičem, o kterém
víme, že před jízdou požil alkohol,
rozhodně zodpovědná není.“
„Představení je opravdu sugestivní!
Jsem hodně rád, že se nám s kolegy
Záchranář, policista, hasič a vozíčkář Radek.
povedlo projekt prosadit a zrealizovat,“
řekl Budějcké Drbně po představení
The Action Václav Král, bývalý radní
pro dopravu a regionální rozvoj
Jihočeského kraje.
„Dopravní výchovu dětí a mládeže,
budováním dopravních hřišť počínaje
a účinnou prevencí v oblasti silniční
bezpečnosti konče, jsem v době svého
působení ve vedení Jihočeského
kraje považoval za jednu z priorit své
práce. Ještě před dvěma měsíci bych
váhal, jestli to tak mohu říci, aby to
nevypadalo jako populismus. Dnes to
však už říkám s klidem. Z průzkumů
Ministerstva dopravy vyplývá, že
Foto: Lucie Mourková
z celkového počtu dopravních nehod
zaviní 30 procent mladí řidiči ve věku
18 až 25 let. V Jihočeském kraji došlo
v roce 2011 ke třem tisícům patnácti
nehodám, zemřelo 67 osob, 266
osob bylo těžce zraněno. V kontextu
s průzkumy ministerstva tedy mladí
řidiči zavinili téměř tisíc nehod.
Neznám silnější argument pro realizaci
prevence. Prevence opravdu účinné,
a že představení The Action takovou
prevencí je, to si dovolím tvrdit zcela
jistě,“ zmínil Václav Král.
Řekl jste, že jste realizaci
představení musel na Jihočeském
kraji prosadit. Znamená to, že
strana 9
projekt nebyl přijat bezvýhradně?
„Vždy musíte vymýšlet a rozhodovat
se, jaké činy efektivně naplní vaše vize.
Tento projekt byl relativně finančně
náročnější, takže bezvýhradně přijat
opravdu nebyl, ale ministerstvo nám
v tom pomohlo. Když jsem viděl
reakci těch, kteří na představení byli,
vzpomněl jsem si na opakované
diskuse, jestli se představení ´vyplatí´
dělat. I kdyby zůstal ušetřen i jen
jediný lidský život - a podle reakcí
věřím, že tomu tak bude - pak se to
vyplatilo bez všech pochybností. Toto
je role veřejné správy. Za to patří dík
i mým bývalým kolegům z odboru
dopravy, regionálního rozvoje
a školství.“
Představení uvedené devětkrát
pro téměř tři tísícovky lidí - to
je jen malá část z cílové skupiny
mladých lidí ve věku 15 až 25 let
v Jihočeském kraji. A přitom by
ho měli vidět opravdu všichni
budoucí, začínající i už trochu
zkušenější řidiči. Máte informace,
jestli Jihočeský kraj bude projekt
podporovat i nadále? Je v plánu
uvedení dalších představení The
Action? A jestli ano, tak kdy a kde?
„Nevím, jestli Jihočeský kraj tuto akci
zorganizuje i v příštím roce. Letos to
byla premiéra. Určitě jsou ale i jiné
možnosti, jak projekt podpořit! Jak
praví klasik, kde je vůle, tam je cesta.
Takže my s kolegy cestu pro The
Action v jižních Čechách najdeme,“
nastínil Václav Král budoucnost
projektu The Action v Jihočeském
kraji.
inzerce
Náku pní ce
ntrum
Nákupní centrum Géčko, České Vrbné 2360, www.sonycb.cz
SPOLEČNOST | Vzpomínka na dobrodruha, který zemřel po pádu vrtulníku
strana 10
Otto Zemek pro něj byl druhým tátou.
„Nikdy na Tebe nezapomenu!“ říká jeho
dlouholetý přítel Jiří Urban
zádech a nedosáhl na něj. Já měl jen
starý mokrý oblek, dřív se mu říkalo
dřevopren. Pod vodu, která měla asi
čtyři stupně, jsme šli společně. On
tam byl dlouho, ale já jsem musel po
hodině vylézt ven. Měl jsem co dělat,
abych se celý promrzlý z obleku dostal,“
říká s úsměvem Urban.
„Přesto jsem byl nadšený a byl
moc rád, že mě Otta vzal s sebou.
Byl to nadšenec, který dokázal lidi
v pozitivním slova smyslu ovlivnit tak,
že potápění se stalo jejich životním
stylem. Prožili jsme společně spousty
chvilek, které byly vždy určitým
způsobem zajímavé. Občas se stalo,
že jsme museli pod vodou někoho
tahat z bryndy. Nechci říct, že jsme
ho zachraňovali, spíš jsme mu
dopomáhali při výstupu na hladinu.
Všechno ale vždycky dobře dopadlo,“
vypráví Jiří Urban mladší.
Otto Zemek vedle stroje, ve kterém skončila jeho bohatá životní pouť.
Napsal Pavel Kacerovský
Pilot, potápěč, parašutista, účastník
reality show Trosečník, neúnavný
dobrodruh. Otto Zemek prožil svůj
život naplno. V pondělí 14. května
2012 však společně s dalším letcem
Radomilem Votočkou tragicky
zahynul v lehkém dvoumístném
vrtulníku Safari mezi Šindlovými
Dvory a Mokrým.
Krumlovák Otto Zemek začínal
s létáním a parašutismem v armádě
a postupně se stal doyenem
potápění nejen v nejbližším okolí.
V roce 1995 byl českým průkopníkem
létání s ultralehkými vrtulníky jako
hlavní inspektor provozu ULH, na
sklonku své kariéry se mimo jiné
věnoval výcviku soukromých pilotů
vrtulníků (PPLH) na stroji Robinson
R22 Beta II.
Za svůj život pilotoval desítky
různých strojů od bezmotorových
letounů, ultralehkých vrtulníků,
až po velké typy vrtulníků včetně
legendárního stroje Mi-8. Nalétáno
měl téměř šest a půl tisíce hodin.
Jako parašutista absolvoval bezmála
1300 seskoků v různých podmínkách
a na různých konstrukcích padáků.
Třetího listopadu letošního roku by
muž, který byl obdivován a uznáván
odbornou veřejností napříč celou
republikou, oslavil svoje 71.
narozeniny. Osud to však určil jinak…
Budějcká Drbna se setkala s Jiřím
Urbanem mladším, dlouholetým
přítelem Otty Zemka. Skromný
mladík, jenž na svůj životní vzor již
nikdy nezapomene, se nyní stává
Zemkovým následovníkem. Létání se
tento profesionální hasič věnuje sice
jen ve volném čase, po Ottovi však
převzal vedení Klubu sportovních
potápěčů.
„Můj vztah k Ottovi byl velmi silný. Znal
jsem ho od svých třinácti let. Už v té
době mě zachraňování lidí a potápění
lákalo, a proto jsem se v sedmé třídě
přihlásil do kroužku potápění při vodní
záchranné službě, kterou vedl pan
doktor Alexandr Jegorov. Tréninky byly
společné, každý pátek jsme dvě hodiny
plavali a až potom trénovali záchranu
lidí a potápění. Otta vždycky přivezl
přístroje a ten nejlepší plavec, jenž
zdolal pětadvacet metrů pod vodou
v nejlepším čase, se mohl jít jako první
potápět s přístrojem,“ vzpomíná na
své první setkání s Ottou Zemkem
v současnosti vedoucí potápěčské
skupiny HZS územního odboru Český
Krumlov Jiří Urban.
Protože tehdy ještě náctiletý Urban
odešel do Příbrami na střední školu,
k potápění s Ottou Zemkem se vrátil
až po návratu zpátky do Krumlova.
A hned se v kurzu, kde byl předtím
jedním ze žáků, stal trenérem. „Otta
byl šéf, já trénoval. Časem se mi
povedlo získat potápěčské kvalifikace,
takže jsme mohli oba dělat výcvik
potápěčů na stejné úrovni. Později
jsem nastoupil k hasičům a potápění
se stalo mou profesí. Většina kluků,
Foto: www.vrtulnik.cz
které mám teď ve skupině, jsou Ottovi
bývalí studenti a potápěčskou práci
perfektně zvládají,“ připomíná Urban,
pro něhož je práce u Hasičského
záchranného sboru Jihočeského
kraje zároveň i velkým koníčkem.
Jiří Urban vždy považoval Zemka
za svého druhého tátu. Za několik
let s ním proto zažil nespočet
nezapomenutelných okamžiků.
Na jaké z nich nejraději vzpomíná?
„Když mi bylo asi patnáct a už jsem
měl potápěčskou kvalifikaci, Otta
chtěl jet na noční ponor do Lipna.
Bylo kolem 15. prosince, a proto
potřeboval, abych ho zapnul do
suchého obleku. Vodotěsný zip měl na
Všichni kamarádi vzpomínají na Ottu
Zemka jako na obrovskou osobnost.
Podle nich byl vždy kvalitním
a důrazným instruktorem, jenž
nikomu nic neodpustil. „Troufám si
říct, že ho většina lidí, které kdy učil,
obdivovala a měla ho upřímně ráda.
Všichni jsme proto jeho smrtí zdrceni
a pořád to prožíváme. Jelikož jsme
jenom lidi, Ottovu smrt vnímáme jako
obrovskou ztrátu, nicméně se s tím
musíme smířit. To ani jinak nejde…“
říká sklesle Jiří Urban. „O riziku, které
všichni podstupujeme, samozřejmě
víme a musíme si ho do rozumné míry
připouštět. Když však děláte takovou
činnost, je důležitá pokora. A člověk
se musí pořád učit. Otta s oblibou
říkal: ´Chybami se člověk učí, pravila
odlétající hlava pyrotechnika.´ To
znamená, že nejlepší je učit se z chyb
ostatních.“
Jeho milovaná činnost se ale nakonec
stala pro Ottu Zemka osudnou. Bylo
pondělí 14. května 2012, hodiny
ukazovaly kolem půl třetí odpoledne.
V letové zóně Českých Budějovic,
Jiří Urban mladší při potápění s Ottou a Jiřinou Zemkovými v roce 1999
Foto: archiv Jiřího Urbana
v Chorvatsku.
SPOLEČNOST | Vzpomínka na dobrodruha, který zemřel po pádu vrtulníku
konkrétně mezi Šindlovými Dvory
a Mokrým, se najednou zřítil do
pole vrtulník americké výroby Safari
Helicopter, replika typu Bell 47
(známý se seriálu MASH). Na palubě
dvoumístného vrtulníku byli dva
muži - sedmdesátiletý Otto Zemek
a technik Radomil Votočka, který
se o stroj staral. Náraz do země byl
fatální, oba na místě zemřeli.
Podle informací, které má Budějcká
Drbna k dispozici, letěli Zemek
s Votočkou z Hosína. Údajně ten
den byli s vrtulníkem na technické
kontrole. Podle dosavadního šetření
Ústavu pro odborné zjišťování příčin
leteckých nehod nehodu nezpůsobil
pilot.
V závěru srpna navíc vyšetřovatelé
vydali zprávu, že v doposud
objevených troskách helikoptéry se
nenašla konstrukce s uchyceným
závažím - asi třiceticentimetrovou
trubkou. Její odpadnutí by mohlo
být příčinou nehody. Kvůli řepce však
nebylo závaží ani rojnicí třiceti lidí
nalezeno.
„Otta byl tak zkušený, že kdyby pádu
mohl jakkoliv zabránit, udělal by to.
Sám učil zvládat krizové stavy své žáky
například režimem autorotace, která
i bez funkce pohonné jednotky rotoru
vrtulníku dává šanci dopravit stroj
bezpečně k zemi, takže i kdyby vrtulník
zrovna nepilotoval (spolucestující
měl totiž kvalifikaci soukromý pilot
vrtulníků), okamžitě by zasáhnul.
Nechme tedy pracovat odborníky, oni
příčinu nehody určitě zjistí,“ dodává
Jiří Urban.
Na pohřbu Otty Zemka v Českých
Budějovicích byl Jiří Urban požádán
rodinou zesnulého, aby přednesl
řeč o potápění, jako vzpomínku na
tohoto významného muže. „Dorazilo
tam víc hasičských potápěčů. Asi
hodinu po skončení posledního
rozloučení s naším kamarádem
jsme téměř všichni museli ještě ve
smutečních oblecích odjet na Orlickou
přehradu hledat utonulou osobu. Bylo
tam plno kluků - potápěčů, které Otta
učil. Možná to bylo nějaké znamení,
nevím. Každopádně šlo o pořádně
černou tečku za celým dnem. Mladého
kluka jsme nakonec našli, utopil se při
koupání,“ přibližuje okamžiky těsně
po Zemkově pohřbu Jiří Urban.
Kvůli květnové tragédii se změnil
život nejen Ottovým kamarádům,
ale také rodině. Manželka Jiřina, děti
i vnoučata na svého milovaného
budou navždy vzpomínat. Změnil
se i život Jiřího Urbana, Zemkova
pilného žáka. „Nikdo nechtěl, aby
potápění v Krumlově skončilo. Událost
s Ottou partu nerozdělila, naopak se
tím ještě víc stmelila. A jelikož jsem byl
v Klubu sportovních potápěčů nejdéle
ze všech členů, domluvili jsme se, že
ten oddíl bude pokračovat pod mým
vedením. Nový ročník kroužku začal
4. října a bude každý čtvrtek od půl
šesté do půl sedmé. Navštěvovat ho
můžou jak dospělí, tak i děti,“ uzavírá
mladý hasič.
čtvrtek 13. prosince
18:30 hod
Úsvit + Úsviťáček/společné vystoupení
souboru písní a tanců (piarisťák-Gospely)
pátek 14. prosince
15:00 hod ČEZ Hodina slávy - Noncitizen- Gymnázium
Česká Olympijských Nadějí
16:00 hod ČEZ Hodina slávy - WASUUPNHOU – Jírovcova
18:30 hod COP
sobota 15. prosince
14:00 hod Téměř divadelní společnost
„Kouzelná píšťalka a Labutí panna“
15:30-17:00 hod Vánoční VW GOLF
(pásmo vánoční hudby, soutěží a rekordů)
17:30 hod Den s Hitradiem Faktor
18:30 hod Den s Hitradiem Faktor - Petr Kolář
(radnice-tvůrčí dílny)
20:00 hod Souperman
neděle 16. prosince
14:00 hod Dětský folklórní soubor Bystřina ze Zlivi
15:30 hod Vehicle club band
17:00 hod GladlySW
18:30 hod Moonbeans
(radnice-tvůrčí dílny)
Partneři:
strana 11
Trosky vrtulníku na místě, kde zahynuli piloti Zemek a Votočka.
„Otto, budiž je Ti země lehká. Všem nám
moc chybíš. V našich srdcích ale zůstaneš
navždy. Vzpomínáme na Tebe!“
pondělí 17. prosince
15:00 hod ČEZ Hodina slávy - Gymnázium Česká
a Olympijských nadějí
17:00 hod Kulinář Petr Stupka - živé vystoupení
s ochutnávkou kulinářských dobrot
z Třeboňského kapra
18:30 hod Bryčka
(radnice-tvůrčí dílny)
úterý 18. prosince
15:00 hod ČEZ Hodina slávy - ZŠ Oskara Nedbala
16:00 hod ČEZ Hodina slávy - Biskupské gymnázium
J. N. Neumanna – Bigysbor
17:00 hod Módní přehlídka Nordblanc
v podání Tanečního studia No Limit
18:30 hod Kapka /lidové písně a koledy/
(radnice-tvůrčí dílny), nádvoří - trhy
v radničním nádvoří
středa 19. prosince
Foto: Policie ČR
čtvrtek 20. prosince
15:00 hod ČEZ Hodina slávy - ČAG
16:00 hod ČEZ Hodina slávy - Slavíček-hudebni
mateřská škola s angličtinou
18:00 hod slavnostní vyhlášení výsledků Hodina Slávy
18:30 hod Dudlajda vánoční koncert
nádvoří - trhy v radničním nádvoří
pátek 21. prosince
18:30 hod Nezmaři vánoční koncert
nádvoří - trhy v radničním nádvoří
sobota 22.prosince
15:30-17:00 hod Vánoční VW GOLF
(pásmo vánoční hudby, soutěží a rekordů)
17:30 hod Den s Rockrádiem - Menhir, Love Gangsters
19:00 hod Den s Rockrádiem - Aleš Brichta ABband
neděle 23.prosince
16:00 hod ČEZ Hodina slávy - Orchestr Armonia ZUŠ
Piaristické náměstí ČB
17:00 hod City Gastro - vánoční kávový dýchánek
18:30 hod Stařenky - Schovanky
nádvoří - trhy v radničním nádvoří
Mediální partneři:
Budejcká Drbna
aktuální dení
v našem meste
CLÁNKY | KAUZY | ROZHOVORY
www.budejckadrbna.cz
Partneři kulturního programu:
KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS | Budějce chtějí postavit nový sportovní stánek strana 12
Architekti z celé republiky soutěží se svými projekty
Současnou Sportovku má nahradit
moderní Centrum halových sportů
Architekt Mirek Vodák.
Foto: archiv
Napsal Pavel Kacerovský
Na konci září letošního roku vyhlásila
rada města České Budějovice
architektonickou soutěž o nejlepší
návrh plánovaného Centra halových
sportů, které by v příštích letech
mělo vyrůst na místě současné
sportovní haly. O pohled odborníka
Budějcká Drbna požádala člena
projektu CBArchitektura, architekta
Mirka Vodáka.
Proč by měla být, podle vašeho
názoru,
v ybudována
nová
sportovní hala?
„Otázka, proč a co stavět, je
v první řadě pro politiky. Oni
dělají rozhodnutí a nesou tím
zodpovědnost za rozvoj města.
Vzhledem k tomu, že podobné stavby
patří k největším a nejdražším, které
zde máme, je třeba takovou investici
zdůvodnit občanům ve veřejné
diskuzi nad rozpočtem a strategickým
plánem. Já předpokládám, že takové
rozhodnutí prošlo důkladnou
analýzou a rada města ho zvážila
ve všech souvislostech. Z toho, co
jsme mohli slyšet - je zde nedostatek
sportovních ploch a stávající hala
nevyhovuje současným technickým
ani sportovním parametrům.
Má například nízký strop, malou
kapacitu, nevyhovující obvodový
plášť a technologie.“
Podaří se sehnat dostatek
finančních prostředků na realizaci
tohoto projektu?
„V rozpočtu města je na tuto akci
vyčleněno v následujících dvou
letech zhruba čtvrt miliardy. Není
v něm zahrnuta demolice a parkovací
stání. Je to na dolní hranici toho, kolik
podobné stavby stojí a rozpočet je
jednoznačně pro architekty nejvíce
limitní. Otázkou je, zda v tuto
chvíli relativně levnější řešení je
výhodné i dlouhodobě. To je otázka
šiřšího kontextu, co vlastně naše
město potřebuje, jak a kde se lidé
chtějí bavit a kde utrácet peníze.
Architektura vždy existuje v nějakých
souvislostech.“
Na podobu haly byla vypsána
architektonická soutěž. Jaká platí
pro účastníky pravidla?
„Architektonická soutěž je podle
České komory architektů nejlepší
a nejtransparentnější způsob pro
zadání veřejné zakázky o návrh
stavby. Má několik výhod, z nichž
největší je možnost výběru
nejlepšího projektu z velkého počtu
přihlášených návrhů, které jdou mezi
sebou porovnávat podle daných
kritérií - estetických, ekonomických
a technických. Žádné jiné výběrové
řízení toto neumožňuje. Způsob
vypsání této soutěže na sportovní
halu je anonymní, nadpoloviční
většina poroty má odborné
architektonické vzdělání a je nezávislá
na vypisovateli. Jsou tam lidé, kteří
za sebou mají podobné projekty
a mohou politikům poradit v poměru
ceny a kvality. Anonymita návrhů
zaručuje vysokou transparentnost
rozhodování, omezuje možnost
korupce a dává všem účastníkům
stejné šance.“
Kolik architektů zaslalo svůj návrh
a jak bude soutěž probíhat?
„Přihlásilo se 51 soutěžících, což
je slušné číslo. Do druhého kola
postoupilo šest návrhů a jejich autoři
je mají možnost upravit a dopracovat
podle připomínek. Město by si ale
mělo uvědomit, že účast dobrých
architektů není samozřejmá a je třeba
o ni usilovat, jako tomu je například
v Litomyšli. Pokud je například zadání
v některých bodech nejasné nebo
kontroverzní (například rozpočet
nebo územní plán), tak se někteří
prostě nepřihlásí, protože riskují
porušení soutěžních podmínek
a vyřazení ze soutěže. Uvědomte si, že
z těch padesáti přihlášených dostane
nějakou odměnu pouze zlomek,
jsou to stovky hodin práce a náklady
ateliérů se pohybují v desetitisících.“
Jak bude autor vítězného návrhu
odměněn?
„Odměny pro soutěžící by měly
být zhruba jedno procento z ceny
realizace. V našem případě je to méně
- pouze 1,5 milionu - z čehož vítězný
tým dostane 750 tisíc. Může se to
zdát hodně, ale pokud se jeho návrh
bude skutečně realizovat, tato částka
se strhne z ceny za projekt. V tomhle
smyslu je to pro město velmi
výhodné a naopak pro architekty
takřka likvidační. Přesto jsou to právě
oni, kdo dnes a denně přesvědčují
politiky o tom, že pořádání soutěží
má smysl.“
Co musí hala splňovat, jaké
bylo zadání před vypracováním
projektů?
„Zadáním je centrum halových
sportů splňující současné i budoucí
požadavky na vrcholový i rekreační
sport a umožňující pořádání dalších
společenských akcí. Kapacita hlavní
haly má být zhruba 3000 diváků
s hrací plochou o rozměru minimálně
48x29 metrů a výškou 12,5 metru,
což splňuje požadavky většiny
sportovních federací na mezinárodní
zápasy. Ve druhé etapě by se
měla přistavět tréninková plocha
a lehkoatletický koridor. Samozřejmě,
že architekti si musí poradit
s celým provozem, který zahrnuje
foyer, šatny, toalety, občerstvení,
prostory pro média a gastronomii,
sklady, technické provozy a tak
dále. Návrh sportovní haly vysvětlí
také urbanistické zapojení haly
do struktury města a uvažování
v širších souvislostech - ve vztahu
k historickému centru, k řece nebo
ke Stromovce. Jsem zvědavý, jak si
soutěžící poradí například s orientací
hlavního vstupu, zda bude situován
směrem do města, anebo k silnici
a prostoru pro parkování.“
Kdy bude uveřejněn vítězný
návrh, případně v jakém časovém
horizontu se začne s výstavbou
haly?
„Vítěz bude znám v únoru 2013.
Pokud půjde vše hladce, tak by
teoreticky do konce roku mohl být
projekt a vydané stavební povolení.
Stavba trvá zhruba 15 až 18 měsíců.
Otázkou jsou případné komplikace,
které se u podobně velkých
projektů objevují, a také, zda se při
prvních potížích politici k záměru
neotočí zády. Návrh bude veřejnosti
představen na výstavě, kde proběhne
i prezentace ze strany v té chvíli už
neanonymních autorů. Součástí
soutěží bývá i katalog, který slouží
jako reference pro podobné záměry.
Právě to je vedlejší a neméně důležitý
efekt. Často se stane, že některý
neoceněný návrh nesplní zadání,
ale má takovou kvalitu, že slouží
jako inspirace pro podobné stavby
v jiných souvislostech.“
Co se stane s původní halou?
„Soutěžní zadání nepočítá se
zachováním původní haly. Je to
rozhodnutí, které udělala rada města
a zastupitelstvo schválilo rozpočet.
Dnes už málokdo pamatuje, že
sportovní hala byla pouze první
etapou rozsáhlejšího sportovního
areálu. Druhá etapa na místě kurtů
pro beachvolejbal měla být zhruba
třikrát větší, s dalšími plochami pro
gymnastiku, stolní tenis, posilovnu
a několik venkovních hřišť. Naproti
plaveckému stadionu pak měl stát
nový 400metrový atletický ovál a dále
tenisová hala a kurty. Před třemi lety
město uvažovalo o další, modernější
dostavbě, ale byl pouze jeden
návrh. Proč se nerealizoval, nevím.
Po skončení soutěže ho můžeme
porovnat s vítězným projektem.“
Architekt Mirek Vodák je jedním z členů
projektu CBArchitektura, který se věnuje
současné architektuře v kontextu
veřejných staveb a veřejného prostoru.
Více na www.cb-arch.blogspot.cz.
V rozhovoru je zveřejněn nesoutěžní návrh budějckého Centra halových
sportů od pražského studia Vision Architecture.
S tímto návrhem Centra halových sportů se pražské studio Vision Architecture
nakonec soutěže nezúčastnilo. Hala by se nevešla na vymezený pozemek.
„Jelikož se nám v zadání soutěže nezdálo, že na parcele současné haly mají
být dvě hrací plochy, tribuny pro tři tisíce lidí, běžecká dráha, parkoviště,
technická zabezpečení budov, restaurace a podobně, podali jsme na
vyhlašovatele soutěže dotaz s tím, že se nám tam všechno nevejde. Do země
jsme jít nechtěli kvůli spodní vodě a dělat hřiště nad sebou bylo z hlediska
dynamiky zatížení rizikové. Odpověď jsme však nedostali, protože už bylo
po termínu, kdy mohli soutěžící posílat dotazy, a tak jsme účast v soutěži
vzdali. Stejně ale stavba vycházela na 700 milionů korun, což je třikrát více,
než je stanovený limit. Naše šance na výhru by tak byla nulová.“
Ing. arch. Radek Vopalecký, Vision Architecture
KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS | Genderové kvóty Evropské unie
strana 13
Pekelné téma aneb Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí
Napsala Lucie Mourková
Kam čert nemůže, nastrčí ženskou.
A když to neudělá čert, udělá
to Evropská unie. Podle dobře
informovaných zdrojů z kuloárů
byla mezi oběma subjekty uzavřena
dohoda o bilaterální spolupráci
a vzájemné podpoře.
Relevanci dosud nepotvrzené
informace dokazuje i skutečnost, že
v polovině listopadu eurokomisařka
Viviane Redingová z Lucemburska
oznámila rozhodnutí EU zavést
v členských zemích povinnou
30procentní kvótu na zastoupení
žen ve vrcholovém managementu
podniků.
Oznámení záměru vyvolalo rozsáhlé
diskuze o potřebnosti-nepotřebnosti
genderové kvóty. Většina názorů
v genderově vyrovnaném poměru
- tedy názorů mužů i názorů žen hodnotila záměr EU jako nesmyslný
a nic neřešící. Hodnocení podpořily
a prokázaly i různé průzkumy.
Budějcká Drbna jako správná ženská
nezůstala stranou a rozhodla se
podívat na ´genderový zoubek´
významným budějckým firmám.
Zajímalo ji nejen, jaký názor zástupci
vedení firem mají na samotný
záměr Evropské unie, ale také jaké
je zastoupení žen v managementu
a především - jaké podmínky pro
výkon práce na vyšších pozicích
v managementu ženy mají.
Z oslovených budějckých společností
některé svůj postoj ke kvótám EU
vyjádřily výstižně - mlčením. Národní
podnik Budějovický Budvar na otázky
Budějcké Drbny reagoval stručně:
„Podle našeho názoru by o obsazení
řídících funkcí měly rozhodovat
především kvalifikační předpoklady
a odborné schopnosti, nikoliv pohlaví.
Podotýkám, že v našem podniku
pracuje již dnes na vedoucích pozicích
řada žen,“ uvedl tiskový mluvčí
Budvaru Petr Samec.
Obsáhlejší vyjádření poskytly dvě
akciové společnosti. Za Teplárnu
České Budějovice odpovídal
místopředseda představenstva
Mgr. Martin Žahourek, názory
společnosti Madeta Budějcké Drbně
sdělil Ing. Pavel Buryánek, vedoucí
personálního oddělení.
Kolik žen je v současné době
(listopad 2012) zastoupeno ve
vedení - představenstvu, top
managementu - vaší firmy?
Te p l á r n a :
„V tříčlenném
představenstvu naší společnosti
nemáme v současné době žádné
ženy, v dozorčí radě jsou z dvanácti
členů ženy dvě. Na pozicích
vedoucích úseků a oddělení figurují
také dvě ženy. Teplárna České
Budějovice, a. s. je z podstaty věci
především vysoce specializovanou
firmou v oblasti energetiky, a tudíž
s jasným technickým zaměřením.
Na druhou stranu je pravda, že
žen s absolvovaným technickým
vzděláním tohoto směru na trhu
práce příliš není.“
Madeta: „Přímo v představenstvu
ženy zastoupeny nejsou, dva ze tří
postů v dozorčí radě ale ženy zastávají.
Co se týče top managementu, tak na
ředitelských pozicích ženy nefigurují.
Naopak ve středním managementu,
to znamená na pozicích vedoucích
provozoven a oddělení, je zastoupení
žen srovnatelné s počtem mužů,
dokonce je jejich počet o něco vyšší.“
Pokud by byla směrnice přijata,
považujete možnost jejího splnění
za reálnou?
Teplárna: „Pokud bude směrnice
v naší firmě zavedena a bude
nutno naplnit kvóty, bude záležet
především na zájmu žen, zda-li se
do výběrového řízení přihlásí. Když
budou splňovat všechny podmínky
pro přijetí na danou pozici - mít
dostatečné vzdělání a praxi v oboru,
nevidíme problém, proč dělat rozdíl
mezi mužem a ženou. V současné
době máme ženy na vedoucích
úrovních, jedná se ale spíše
o netechnické úseky.“
Madeta: „Směrnici jako takovou
p ova ž u j e m e
za
h l o u p o s t.
Zaměstnavatel by měl mít vždy právo
rozhodnout, jakou osobou volné
místo obsadí, a to bez ohledu na
pohlaví, rasu nebo státní příslušnost.“
Považovali byste vyšší počet žen ve
vedení firmy za přínosný?
Teplárna: „Obecně, s ohledem
na rozdílný pohled ženy a muže
na řešení problémů a na rozdílný
přístup k práci, by bylo jistě
přínosem, kdyby se tyto dva pohledy
a přístupy měly možnost ve vedení
společnosti protnout. Ale nabízí se
otázka, zda tato směrnice ženám
usnadní jejich profesní život. Může
se stát, že jejich kolegové pak na ně
budou pohlížet díky směrnici jako
na ´dosazené z povinnosti´, které
by se jinak samy nebyly schopné
prosadit. Kvóty by pak ve výsledku
hovořily spíše v neprospěch práce
žen. Umělé zavádění kvót jako
jednotný model pro všechny je pro
podnikovou praxi neuchopitelný
a může být v konečném důsledku
kontraproduktivní. Nezáleží na
pohlaví, jsou důležité výsledky práce.
Ať je to muž či žena, musí především
zvládat nároky kladené na jejich
pracovní pozici, potom je jejich práce
pro firmu přínosem.“
Madeta: „Vyšší počet schopných
a kvalifikovaných žen ve vedení
by měl dozajista pozitivní vliv na
celkové fungování společnosti. Na
druhou stranu striktně nastavené
limity a z toho vyplývající pozitivní
diskriminaci vidíme jako potenciální
inzerce
Bezstarostné teplo domova jak o Vánocích, tak na
Nový rok Vám přeje Teplárna České Budějovice, a. s.
komplikaci pro naše podnikání.“
Má vaše firma systémový program
podmínek pro podporu práce žen
v managementu - tzn. možnost
zkrácených úvazků, možnost práce
z domova, firemní školka atd.?
Teplárna: „Pokud by tato situace
u nás nastala, tak by se naše firma
přizpůsobila a vedení společnosti by
se nebránilo řešit vzniklou situaci.“
Madeta: „Zmiňovaný systémový
program společnost Madeta
zpracovaný nemá. Ke každému
zaměstnanci nebo zaměstnankyni
se snažíme přistupovat individuálně
a řešit jejich situaci podle dostupných
možností. Samozřejmě se nebráníme
kráceným úvazkům ani práci
z domova, pokud to charakter a náplň
práce dovoluje. Všem zaměstnancům
se snažíme vyjít maximálně vstříc.
Firemní školku naše společnost
neprovozuje, ale považujeme ji
za dobrou příležitost, jak zlepšit
možnosti a urychlit možný návrat
zaměstnanců z rodičovské dovolené.“
Co dodat na závěr? Budějcká Drbna
určitě nebude vymýšlet žádná
moudra. Raději dá pomyslné slovo
tomu, kdo nejen její názor vyjádřil
velmi výstižně - Frank Patrick
Herbert: „Přijatelnost hodnot závisí
vždy na jejich úspěchu. Každý, kdo se
snaží dosáhnout falešné vyváženosti,
destabilizuje společnost. Rozsudky
musejí být váženy jen z toho hlediska,
jaký mají význam pro udržení
spořádané společnosti. Nesčetné
dávné civilizace ztroskotaly právě na
útesech spravedlnosti pro všechny.
Taková pošetilost ničí přirozenou
hierarchii, která je mnohem důležitější.
Každý jedinec nabývá na významu
jen ve vztahu k celé společnosti.
Když společnost nebude uspořádána
v logických krocích, nikdo v ní nemůže
najít své místo - ani ten nejnižší, ani ten
nejvyšší.“
PR text | DLOUHÁ LOUKA | V areálu bývalé sodovkárny vznikají nové byty
strana 14
Na Dlouhé louce startuje druhá etapa výstavby,
40 procent bytů z té první je již prodáno
Výhodné financování
s Českou spořitelnou
Dí k y par tnerst ví s Českou
spořitelnou, která se stala financující
bankou celého projektu, mohou
získat zájemci o byty na Dlouhé
louce nadstandardní podmínky
financování. Při rezervaci do 31.
prosince 2012 můžete využít akční
nabídky - zaplatit 15 % při podpisu
smluv a zbytek až po dokončení
bytu!
Česká spořitelna nabízí majitelům
bytů v rezidenčním komplexu
DLOUHÁ LOUKA i další výhody:
možnost financovat až 100 %
pořizovací ceny bytu, při splnění
podmínek slevu na úrokové sazbě až
0,95 % p.a., zvýhodněné podmínky
vedení osobního účtu klienta
u České spořitelny či zpracování
hypotečního úvěru a odhad ceny
kupovaného bytu zdarma.
Výstavba by tového projek tu
DLOUHÁ LOUKA byla zahájena
přibližně před dvanácti měsíci. Na
místě zpustlé sodovkárny, která
bý vala útočištěm narkomanů
a bezdomovců v krajském městě,
stojí dnes dokončená hrubá
stavba první etapy jednoho
z nejzajímavějších by tov ých
projektů v Českých Budějovicích.
Jak uvádí investor, o byty na Dlouhé
louce je v Českých Budějovicích
zájem: 40 procent bytů z první etapy
je již prodáno. Díky zájmu o kvalitní
bydlení může v rámci druhé etapy
výstavby odstartovat stavba dalších
dvou bytových domů najednou.
První obyvatelé se do domů na
Dlouhé louce nastěhují již na podzim
roku 2013.
Dlouhá louka: jedinečné
místo v centru města
Bytové domy na Dlouhé louce
nabízejí nadstandardně řešené
moderní byty v jedné z nejlepších
lokalit v centru Českých Budějovic.
Majitelé bytů získají výbornou
dopravní dostupnost i krásné
výhledy na Vltavu a z vyšších
pater i na panorama historického
centra města. Bezprostřední okolí
domů nabízí kompletní občanskou
vybavenost - školy, školky, obchody,
divadlo, poštu, hotely, restaurace,
plavecký stadion, sportovní vyžití
všech směrů i síť cyklostezek.
K jednotlivým bytům náleží terasy
nebo balkony o velikostech 10 až 66
metrů čtverečních. Chytrá orientace
jednotlivých domů nabízí krásné
výhledy i dostatek soukromí na
terasách. Vysoký standard podtrhuje
dostatek parkovacích míst, moderní
technologie domů a profesionálně
řešený systém pro zapracování
klientských požadavků na změny
v bytech před dokončením.
Skvělé bydlení i jistá
investice
Tr valou hodnotu nemovitosti
v novém bytovém komplexu
zajišťuje nejen výjimečná lokalita,
ale také řada dalších výhod, které
nejsou v jihočeském regionu
zcela běžné. Mimo jiné jsou byty
vybaveny moderními podlahovými
konvertory pod francouzskými
okny a v garážích bude instalován
nepřetržitý monitoring kamerovým
systémem.
V rámci standardu získá každý
majitel bytu na Dlouhé louce
t a ké
d o m á cí
v i d e o te l e f o n
s elektronickým vrátným, optickou
přípojku pro internet s rychlostí
100 Mb/s, přípravu pro IP telefon
se zvýhodněnými tarify nebo
kabelovou televizi v HD kvalitě
s balíčkem základních televizních
programů zdarma.
Přehled volných bytů, dispozic
i kontaktů na realitní kanceláře
naleznete na internetov ých
stránkách www.dlouha-louka.cz.
PR text | DfK Group | Zimní sezona na Lipně odstartovala
LIPNO prostě baví!
Ráj pro lyžaře, bruslaře, rodiny i výletníky
Lipně! Vyrazit sem můžete kdykoli
během roku (tedy vyjma Štědrého
dne). Stezku na vrcholu Kramolína
otevřeli letos v červenci a od té doby
jejími turnikety prošlo přes dvě stě
tisíc návštěvníků. Není se čemu divit,
nic podobného jinde v Česku ani na
Moravě nenajdete.
Pohled na samotnou konstrukci
stezky je stejně zajímavý jako pohled
z ní. Stezka měří 675 metrů, stojí na
75 dřevěných podpěrných sloupech
a dosahuje výšky 40 metrů. Po celé
trase je zabezpečena zábradlím
a transparentní postranní sítí a má
maximální stoupání 2 až 6%. To
znamená, že vozíčkáři a maminky
s kočárky nemusejí čekat dole, než se
zbytek výletníků vrátí.
Ale vraťme se ještě na samotný
vrchol. Při dobrém počasí nevidíte jen
část lipenské přehrady, nedotčenou
šumavskou přírodu na jejím pravém
břehu a Novohradské hory, ale
i alpské vrcholky. A pohled je to
vskutku velkolepý, o to víc umocněný
otevřeností ochozu vyhlídkové věže.
Moc pravděpodobné to není, ale
pokud jste snad v posledních letech
nebyli na Lipně, budete těžko věřit
vlastním očím. Stará rekreační
střediska zmizela, místo nich vyrostly
nové provozy a resorty s veškerým
komfortem a servisem i pro náročnou
klientelu. Ale i přesto je dovolená
na Lipně v pohodě dostupná i pro
rodiny s dětmi.
Lipno se dnes právem řadí mezi
nejoblíbenější turistické destinace
nejen u nás, ale i ve střední Evropě.
Krajina po obou březích lipenského
jezera, paradoxně nepoškozená kvůli
bývalému pohraničnímu pásmu,
široké spektrum všemožných aktivit
pro volný čas a služeb je to, co na
Lipno láká. A to nejen Čechy, ale
i Holanďany, Rakušany nebo Slováky.
Lyžování na Lipně
Hlavním zimním lákadlem je
jednoznačně Skiareál Lipno.
K zimním radovánkám můžete využít
sedm sjezdovek o celkové délce 8,3
kilometru lehké a střední obtížnosti.
Front se bát nemusíte, areál
disponuje třemi čtyřsedadlovými
lanovkami a větší množství lyžařů
odbaví bez problému. Nehrozí ani
nedostatek sněhu - sjezdovky jsou
kompletně vybaveny moderním
zasněžovacím systémem, takže areál
je proti případnému nedostatku
sněhu „pojištěn“.
A byť je Skiareál Lipno ideální
zejména pro rodiny s dětmi, na své si
tu přijdou i pokročilí jezdci. Chloubou
a zároveň jednou z letošních novinek
je výuková plocha, největší mezi
českými areály. Nabízí se dvě výuková
hřiště - Foxpark kapitána Lipánka
a Skischool Lipno Park. Skischool
Lipno Park můžete využít jako klienti
lyžařské školy, zatímco Foxpark je
zdarma přístupný všem začínajícím
dětským lyžařům. Foxpark patří mezi
největší a nejmodernější výuková
hřiště u nás a Vaše dítě se tu vyřádí na
lyžařském kolotoči, slalomové dráze,
pojezdech, tunelech a pojízdných
kobercích nebo nafukovacím
skákacím hradě. Je osvětlen
a v provozu je i v době večerního
lyžování!
Pokud už se ale na sjezdovky chystáte
všichni, skipas pro děti do dovršených
6 let je jen za dvacku. A za dvacku
můžou lyžovat i dospělí, kteří mají
zrovna svátek nebo narozeniny.
Celkově je cenová politika skiareálu
návštěvníkům hodně vstřícná. Ceny
zůstávají stejné jako vloni, takže
celodenní skipas v hlavní sezóně
pořídíte už za 540 Kč pro dospělého
a za 360 Kč pro dítě.
Foxpark zdarma a sváteční lyžovačka
jsou příjemným bonusem k dalšímu
servisu, který ve skiareálu najdete.
Centrální parkoviště přímo u nástupní
stanice lanovky je také zdarma,
hned vedle je půjčovna a servis lyží
a vyhřívaná úschovna. Stejně tak
se tu můžete zapsat do lyžařské
a snowboardové školy.
Z lyží do korun stromů
Další letošní novinkou je Stezka
korunami stromů Lipno. Většina
podobných atrakcí bývá přístupná
pouze v letních měsících, ale ne na
To, že je stezka otevřená i v zimě, už
jsme zmínili. Nutno ale dodat, že je
otevřená i pro lyžaře. I když se o její
schůdnost bude starat zimní fréza,
v přezkáčích by to byl výstup dost
nepohodlný, proto i na toto bylo
pamatováno. Na vrcholu Kramolína
si totiž můžete lyžařskou výbavu
odložit a v půjčovně ji vyměnit za
boty. A pozor, tobogán je pro cestu
dolu otevřený také!
38 kilometrů na bruslích
Ne každý je ale lyžař sjezdař, běžkařů
je mezi námi také mnoho. Strojově
se na Lipně upravuje 40 kilometrů
běžeckých stop. Trasy vedou členitou
šumavskou krajinou a vyberou si jak
„sváteční“, tak kondičně zdatnější
lyžaři.
Na oblíbenosti v posledních letech
nabírá také bruslení. Jakmile led
dosáhne bezpečné tloušťky, což je
přibližně 18 centimetrů, upravují
obce Lipno nad Vltavou a Frymburk
na zamrzlé hladině lipenské přehrady
11 kilometrů dlouhou bruslařskou
dráhu. Tu je při dobrých podmínkách
možné propojit s takzvanou
hornoplánskou trasou, takže si
můžete zajet rekordních 38 kilometrů
z Lipna nad Vltavou do Perneku. Na
trasu je možno nastoupit na více
strana 16
místech a brusle si tu můžete i půjčit.
Ne náhodou je lipenské kluziště
zapsáno do České knihy rekordů
jako nejdelší v republice, tak to určitě
vyzkoušejte.
Lipno bez bariér
Že Lipno nabízí své služby
i handicapovaným návštěvníkům,
už bylo řečeno u Stezky korunami
stromů. Plynule tedy navážeme na
projekt Lipno bez bariér, podpořený
Ministerstvem pro místní rozvoj. Co to
pro handicapované v reálu znamená?
V zimě je to vybavení pro lyžování
- monoski se stabilizátory (lyžičky
do ruky), speciální sportovní vozík
s lyžičkami, komunikační handsfree
sady. K tomu samozřejmě možnost
asistence instruktora. V létě zapůjčení
tandemového kola, handbike a opět
speciálního sportovního vozíku.
Speciálně je upravena i venkovní
trampolína nebo přístup do bazénu
v Aquaworldu. Vybavení můžete
otestovat zdarma v rámci dnů Lipno
bez bariér nebo si je kdykoliv během
sezóny zapůjčit v INTERSPORT Rent.
Co do rozsahu aktivit jsme na Lipně
strávili už minimálně víkend, ale i tak
to ještě nekončí. I v zimě je v provozu
bobová dráha - nezapomeňte
si čepici, frčí to superrychle
a z chladného vzduchu štípou tváře
i uši. Otestovat byste měli i sněžnice,
snowkiting nebo třeba výlet psím
spřežením. Pokud se počasí úplně
nevydaří a nechce se vám mrznout
venku, k dispozici jsou squashové,
badmintonové nebo tenisové kurty,
bowling nebo lezecká stěna. Děti se
vyřádí v Aquaworldu, vy si užijete
finské sauny a relaxační masáže.
LIPNO Card
Dalším bonusem, který hned tak jinde
nenajdete, je karta hosta LIPNO Card.
Zdarma ji získáte k pobytu u řady
ubytovatelů nebo si ji můžete pořídit
za 79 Kč v některém z prodejních
míst (například v Infocentru). Karta
je celoroční a jednoznačně se vám
vyplatí.
Pár tipů ze zimních slev a bonusů:
levnější skipas, sleva na lyžařský
servis, finské sauny, zdarma druhá
jízda tobogánem na Stezce korunami
stromů Lipno nebo třeba sleva
v gastronomických zařízeních. A to se
týká přímo Lipna. Cestou sem můžete
využít slevu na lezeckou stěnu v Písku,
krokodýlí ZOO v Protivíně nebo třeba
prohlídku Musea Fotoateliér Seidel
v Českém Krumlově. Je toho spousta,
další služby přibydou zase v létě.
Lipno prostě baví. Tak se tam určitě
zajeďte podívat!
Kontaktní informace
www.lipno.info
www.lipnocard.cz
Infocentrum Lipno
Lipno nad Vltavou 87
382 78 Lipno nad Vltavou
Tel.: +420 380 736 053
Mobil: +420 731 410 800
E-mail: [email protected]
KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS | Bubbleology | PR text | iWant
strana 17
Na Lannovce vyrostl první český obchod
s originálním bubble tea
Zajímá vás, jak se do bubble tea
dostaly zmíněné kuličky? „Asiaté
často využívají do zmrzliny, dezertů
nebo různých buchet kuličky tapioky,
což je škrob ze sladkých brambor. Až
když ji jedna žena zkusila vhodit do
bubble tea, vznikla finální podoba
toho, co držíte v ruce,“ vysvětlila Erika
Hettešová, manažerka projektu,
toho času těsně před odchodem na
mateřskou dovolenou. „Spousta lidí si
myslí, že název nápoje je odvozen právě
podle těch kuliček, ale ve skutečnosti
je to tak, že při přípravě koktejlu
nahoře vzniká pěna - a to jsou právě ty
bubbles,“ dodala.
Kamenný obchod funguje na Lannovce teprve pár týdnů.
Napsal Pavel Kacerovský
Na konci listopadu si Budějcká Drbna
vyrazila do města na procházku. Jen
tak se promenádovala po Lannovce,
když ji najednou do očí praštilo
něco netradičního. V jedné z výloh
uviděla barevné zkumavky a uvnitř
lidi v bílých pláštích. Vypadá to
jako nějaká laboratoř, pomyslela si.
Bubbleology?
Samou zvědavostí vzala za kliku a šla
se podívat, co to vlastně na jedné
z nejfrekventovanějších ulic vzniklo.
Sotva otevřela dveře, nestačila se
divit. V téměř celé místnosti byly
zdi pokryty drobnými černými
dlaždičkami, vpravo u vchodu zase
stěnu zdobily různé nápisy s obrázky
chemických molekul. Vypadalo to
jako solidně vybavené hnízdečko
mladých experimentátorů.
Foto: Pavel Kacerovský
a černé čaje s ovocnou příchutí nebo
mléčné čajové koktejly. Do bubble tea
patří tapiokové perly, ochucené želé
nebo ovocné praskající kuličky. Tohle pití
vzniklo už v 80. letech minulého století,“
vychrlila na udivenou návštěvnici
laboratoře Miroslava Ryšková, projekt
manažerka Bubbleology.
Nápoj vznikl na Tchaj-wanu
Za historií této tekuté pochoutky
se budete muset vydat do Asie. Na
ostrově Tchaj-wan už před mnoha
lety začali pít horké čaje assam (černý)
a jasmín (zelený) společně s mlékem.
Jelikož tam panuje velké teplo,
přidávali si do nich ještě led. A protože
tamní obyvatelé často využívají
mopedy nebo kola, postupně přišli
na to, že by mohli kelímek zakrýt fólií,
aby si svůj oblíbený nápoj nerozlili.
Pak to ještě vylepšili a začali do čaje
přidávat ovoce a různé příchutě.
No jo, ale proč tady mají
nádoby na teplé tekutiny,
vaničky s různobarevnými tvary
připomínajícími kandované ovoce,
brčka a hlavně nabídku čehosi, za co
chtějí peníze? „Co si dáte?“ zeptá se
zpoza pultu mladý muž, který má na
zádech napsáno, že je Bubbleolog.
I když je na překvapení zvyklá,
tentokrát je Drbna v rozpacích. Vůbec
netuší, kam to vůbec vlezla.
„Právě se nacházíte uvnitř první
kamenné prodejny Bubbleology v České
republice. Připravujeme tady zelené
Široký výběr bubble tea.
Foto: archiv
Jen týden poté začala fungovat další
partnerská prodejna v obchodním
centru Olympia Plzeň.
V obou případech jde o stejnou
prodejnu iWant, patřící pod rychle
se rozvíjející značku Smarty.cz.
Ta spravuje internetový obchod
a kamenné prodejny po celé
republice. Premium reseller
představuje nejvyšší možný stupeň
partnerství mezi značkou Apple
a prodejcem v České republice.
V IGY se otevřela první partnerská
prodejna v Jihočeském kraji,
v Olympii Plzeň to byla první
Bubble tea se postupem času začal
rozšiřovat i na další kontinenty. Dát
si ho mohli návštěvníci čínských
čtvrtí v Austrálii a Spojených státech
amerických. Odtud se dostal do
Evropy, konkrétně do londýnské čtvrti
Soho. A právě v britské metropoli
vznikl v dubnu roku 2011 koncept
Bubbleology. Nyní je nápoj velmi
populární v Německu, do jeho tajů
začínají pronikat i Poláci a nyní rovněž
obyvatelé České republiky.
Takzvaná tea-voluce nápoje ale
nekončila a začalo se vymýšlet želé,
v molekulární gastronomii zase
vznikaly praskající kuličky. „Ty jsou
v dnešní době populární jako součást
drinku - zamrazíte šťávu, potom ji
namočíte do želé, my používáme
mořskou řasu, a když ztuhlá kulička
povolí, uvnitř zůstane šťáva a obal je
pružný. V ústech po skousnutí perla
praskne a šťáva se rozplyne na vaše
chuťové pohárky,“ líčila Hettešová.
Přísná pravidla přípravy
Abyste mohli bubble tea konzumovat,
fólii překrývající kelímek prorazíte
tlustým brčkem a už si vychutnáváte
tento osvěžující nápoj, který ovšem
lze podávat i teplý. Z nabídky
budějcké prodejny na Lannově třídě
dokáží Bubbleologové ve spolupráci
s vámi vytvořit na tři tisíce různých
kombinací. Při výrobě nápoje ze
surovin dovezených přímo z Tchajwanu samozřejmě musí dodržovat
dané postupy a přísná pravidla
přípravy.
„Ke zchlazení horkého čaje použijeme
led, přidáme určitý poměr ovocné chutě
(víme, jaký ze dvou čajů patří do jaké
chutě), v případě potřeby dosladíme
glukózovým sirupem, prošejkujeme
a ovocná příchuť je hotová,“ předváděl
výrobu drinku Jaroslav Bartoušek, šéf
pobočky na Lannovce, kterou při cestě
z nádraží nemůžete přehlédnout.
Při výrobě mléčného nápoje se
naopak do čaje místo sirupu přidává
pudr. „Základem je takzvaný creamer,
což je palmový olej a vanilkový škrob.
Tyto ingredience nešejkujeme, ale
mixujeme společně s vodou,“ doplnil
hlavní budějcký Bubbleolog.
Ráj pro vyznavače značky Apple
Premium reseller obchod s výrobky
Apple se otevřel ve čtvrtek
15. listopadu úderem poledne
v obchodním centru IGY v Českých
Budějovicích.
Expanze po celém světě
prodejna v Plzeňském kraji.
„ Zákazníci doposud nemohli
ani v jednom z krajů nakoupit
zboží značky Apple na jednom
místě. Značková prodejna dokáže
nabídnout kompletní sortiment
produktů v originálním Apple designu
a prostředí,“ říká Jan Kotrbáček
z maloobchodního týmu Cushman
& Wakefield.
Prodejna Bubbleology na budějcké
Lannově třídě.
Foto: Jan Homolka
Majitelem české franšízy je Budějčák
Jiří Wohlmann se svojí společností
Global Care, a proto po srpnovém
otevření vlajkové lodi - pražského
bubble tea baru v Obchodním centru
Atrium Flora - můžou tento netradiční
čajový koktejl ochutnávat od října
také Jihočeši v budějckém Géčku.
Dveře obchodu na Lannově třídě se
otevřely 12. listopadu.
„Takhle rychle neexpandovali ani
v Anglii. V budoucnu chceme mít po
celé České republice deset vlastních
prodejen. Hodláme obsadit především
Prahu, ale zajímavá jsou pro nás
i menší města, samozřejmě s jinou
cenovou politikou. S tímto produktem
se chceme dostat také na Slovensko,“
zmínila Miroslava Ryšková z české
Bubbleology.
Podle jejích slov by se měli zákazníci
ve Velké Británii brzy dočkat
i lahvových verzí bubble tea, již nyní
si můžete zakoupit sadu k přípravě
nápoje doma.
KULTURA | Rozhovor s letošní nejkrásnější maturantkou Gabrielou Fialovou
strana 19
„Jsem neskutečný nervák a perfekcionista,“
myslí si o sobě Maturantka Roku 2012 Gabriela Fialová
s čím porovnávat. Spíš jsem stále věci
poznávala, do všeho šla naplno a byla
jsem soutěží nadšená.“
Byla pro vás náročná?
„Spíš se konala v období, které pro
mě bylo náročné. Měla jsem lehce
po maturitě a chtěla jsem se poctivě
připravovat na příjímací zkoušky na
vysoké školy. Byla náročná hlavně na
nervovou soustavu, jsem neskutečný
nervák a perfekcionista.“
Foto: Martina Matoušková
Napsala Alena Voglová
Od začátku letošního března jste
mohli sledovat průběh třetího ročníku
soutěže Maturantka Roku, do kterého
se přes sociální síť Facebook přihlásilo
více než 400 dívek z celé republiky. Do
semifinále postoupilo 45 z nich a ve
finále se nakonec utkalo deset krásek.
Vítězkou se stala blondýnka ze Zruče
nad Sázavou Gabriela Fialová, nyní
vysokoškolská studentka, kterou
Budějcká Drbna požádala o rozhovor.
Proč jste se rozhodla přihlásit do
soutěže Maturantka Roku 2012?
„Do této soutěže se hlásila jedna
slečna ze školy a já to uviděla na
Facebooku. Řekla jsem si, proč to
nezkusit? Nikam jsem nemusela
jezdit, jen poslat fotku a už to bylo!“
(směje se)
Probíhala soutěž podle vašich
představ, nebo vás něco překvapilo,
zklamalo?
„V žádné podobné soutěži jsem nikdy
předtím nebyla, pro mě to tedy bylo
něco naprosto nového. Neměla jsem
Nenarušila tedy vaše přijímací
zkoušky?
„Jak už jsem zmínila, snažila jsem se
naplno věnovat jak studiu, tak soutěži.
Oboje nakonec dopadlo skvěle a teď
studuji Pedagogickou fakultu na
Univerzitě Karlově v Praze.“
Jak na soutěž reagovali vaši rodiče?
„Moc si na to nevzpomínám. Myslím
si ale, že to přijali dobře, protože
mě skoro ve všech volnočasových
aktivitách podporují. Máme velmi
dobrý vztah. V průběhu soutěže stáli
vždy při mně, vozili mě na různé akce
spojené s Maturantkou Roku 2012
a pomáhali mi. Měla jsem v nich
opravdu velkou oporu i podporu.“
Co spolužáci, nedobírali si vás?
„Opravdu to bylo v období, kdy jsme
neměli čas řešit nic moc jiného než
školu. Přátelé a nejbližší spolužáci mě
ale podporovali.“
Bylo by tedy lepší, kdyby se soutěž
pořádala v jiný čas?
„To si zase nemyslím, přece jen je
to Maturantka Roku a kdy jindy by
soutěž měla být, než po maturitě? Je
to taková zkouška pro soutěžící, jak
dobře dokážou koordinovat svůj čas
a plně se věnovat všemu, co chtějí.“
Jak se vám líbilo soustředění
finalistek na Lipně?
„Já jsem z víkendu na Lipně byla
celkem nervózní, jelikož nejsem
zrovna typ člověka, který se mezi
cizími lidmi cítí jako ryba ve vodě.
Navíc nám bohužel ani moc
nevyšlo počasí. Organizátoři ale
měli v rukávu spoustu alternativ na
náhradní program. Za víkend jsme
se dostaly několikrát do bazénu, do
sauny, trénovaly jsme MTV dance
a choreografii na finále. Lanové
centrum, které mělo být stěžejní
akcí celého víkendu, nám bohužel
také nevyšlo. Víkend ale určitě můžu
hodnotit jen pozitivně, byla to skvělá
zkušenost a celou dobu panovala
dobrá nálada.“
Co soupeřky? Bylo finále s nimi
příjemné nebo mezi vámi panovala
rivalita?
„Finále jsem si moc užila, jelikož
jsem si mezi holkami našla skvělé
kamarádky, neměly jsme s ničím
problém. Vzájemně jsme si pomáhaly
a podporovaly se.“
Jak jste oslavila vítězství?
„Hned další den po soutěži jsem
s přítelem odletěla do Turecka, a to
byla ta nejlepší oslava, kterou jsem si
mohla přát.“
Jak vám šlo focení s profesionálním
fotografem?
„Petr Šebesta byl naprosto skvělý. Na
začátku jsem byla trošku nervózní, ale
hned jak jsem zjistila, jaký je pohodář,
všechno bere s humorem a dokáže
mi dobře vysvětlit, jak mám pózovat,
spadlo to ze mě a nesmírně jsem si
focení užila.“
Nestyděla jste se pózovat ve
spodním prádle či promenádovat
se na mole před tolika lidmi?
„Na mole jsem se nestyděla, jelikož
jsem na to neměla čas myslet.
Další finalistky tam byly také jen
ve spodním prádle. To bylo vkusné
a hezké, takže některé z nás si mohly
připadat i lépe než v plavkách.“
Co vám celá soutěž přinesla.
Ovlivnila vás nějak? Naučila jste se
něco nového?
„Přinesla mi spoustu nového - jak
kamarádky, zkušenosti, tak i nadhled
a sebedůvěru. Tohle vám nikdo jen tak
nedá, musíte to zkusit sami, na vlastní
kůži. A kdo to sám nezažije, nemůže
posuzovat, jaké takovéto soutěže
jsou.“
Přihlásila byste se do níz novu?
„Určitě, ředitelka soutěže Martina
Matoušková je úžasný člověk a skvěle
se s ní spolupracuje. Celkově soutěž
byla velmi dobře organizačně
zvládnutá a všem, kteří uvažují nad
tím, že se do ní přihlásí, to vřele
doporučuji.“
Nyní se účastníte Miss Univerzity
Karlovy. Když teď můžete
srovnávat, v čem se soutěže liší?
„Je to velmi těžké porovnávat. Na
Miss Univerzity Karlovy jsme musely
projít castingem, potom jsme točily
video-úkoly na finálový večer, byly
jsme s finalistkami v pořadu Mixér na
Óčku a tak dále. Na Maturantce Roku
se stačilo jen přihlásit na Facebooku,
což je pro spoustu dívek přijatelnější.
Víkend na Lipně už jsem zmiňovala.
Tam jsme se všechny zase více
poznaly a stihly toho za poměrně
krátkou dobu opravdu hodně.
Obě soutěže ale byly velmi dobře
organizačně zvládnuté. Hlavní rozdíl
byl taky v tom, že jedna soutěž byla
venku a druhá uvnitř. Maturantku
Roku organizovala žena a Miss UK
muž. Maturantka byla v Českých
Budějovicích, to je pro mě celkem
z ruky, a Miss UK zase v Praze, kde
studuji. Objevuje se tam spousta
faktorů, které soutěž ovlivní.“
Soutěž Maturantka Roku 2013 odstartovala
Napsal Wolenby
Celorepubliková soutěž Maturantka
Roku již zahájila svůj čtvrtý ročník.
Za sedm měsíců se její fanoušci
dozvědí jméno nové královny krásy.
Ta na trůnu vystřídá letošní vítězku
Gabrielu Fialovou, s níž si můžete na
této stránce přečíst rozhovor. Podle
jejích slov je účast v soutěži velkou
životní zkušeností a vítězství by přála
každé odvážné dívce.
Dívky maturující v roce 2013 se
již teď můžou hlásit do soutěže
prostřednictvím aplikace umístěné na
oficiálním facebookovském profilu,
který naleznete na adrese www.
facebook.com/MaturantkaRoku.
Budoucí královna se může těšit
na hodnotné ceny a zkušenosti,
které se jí mohou hodit v dalších
soutěžích podobného typu. „Jsme
rádi, že většina partnerů s námi bude
pokračovat i v dalším ročníku soutěže.
Chceme se zase posunout výš, a tak
usilovně pracujeme na rozšíření cen pro
finalistky a zajištění financí na bohatší
program,“ říká ředitelka soutěže
Martina Matoušková.
Jedním ze strategických rozhodnutí,
které museli organizátoři udělat,
byla volba místa finálového večera.
„Ano, existovala možnost přesunutí
soutěže do jiného města. A pro nás
by to bylo i finančně zajímavější
- myšleno v otázce sponzoringu,
respektive partnerství akce. Jenže
my, organizátoři, jsme všichni rodilí
Budějčáci, a hlavně proto zůstáváme
v Budějcích!“ odtajňuje zákulisí
soutěže Martina Matoušková.
Loňský finálový večer se těšil velkému
zájmu veřejnosti, pobavil různé
věkové skupiny obyvatel a zanechal
svěží dojem příjemné letní akce na
náměstí v Českých Budějovicích.
Jak už bylo zmíněno, cílem pro další
ročník je podle slov pořadatelů ještě
zkvalitnit již tak nabitý program.
„Chtěli bychom zachovat podobný
formát, jako tomu bylo v minulém
ročníku. Zjednodušeně řečeno,
rádi bychom postupovali podle
následujícího itineráře - charitativní
stezka pro děti a rodiče, koncert,
vyhlášení soutěže a znovu koncert.
To je formát, který funguje velice
dobře a uspokojí prakticky všechny,“
upřesňuje David Kovařík z agentury
Chilli Production, která má na starosti
produkci finálového večera.
Jednou z novinek je změna na pozici
generálního mediálního partnera. Pro
rok 2013 bude tuto funkci plnit Fajn
radio v čele Kazmou a Brunem, kteří
se ujmou moderování finálového
večera.
„Ze spojení s Fajn radiem máme
radost. Maturantka Roku 2013 se na
nějaký čas stane součástí programu
tohoto progresivního rádia, díky
kterému máme dostatek prostoru
na blbnutí v éteru i mimo něj.
Inu…, jak jinak s Kazmou,“ dodává
s úsměvem ředitelka soutěže Martina
Matoušková.
Jihočeské publikum se dále může
těšit na koncert skupiny Pub Animals,
která se po roční pauze opět objeví
na finálovém večeru a rozproudí
jihočeské publikum.
„Těšíme se na Budějčáky, Jihočechy,
Čechy. Těšíme se na budějcký náměstí
a skvělej koncert. Teď se na chvilku
zavíráme do zkušebny a připravujeme
nové písničky, které určitě představíme
právě na Maturantce,“ směje se Jan
Novotný z kapely Pub Animals.
Sečteno a podtrženo. Právě začíná
období plné porovnávání dívčí
krásy v online prostředí. V létě pak
českobudějovické náměstí rozhýbe
akce s názvem Maturantka Roku
2013!
SPORT | Zahraniční sportovci v českobudějovických klubech
strana 20
Jak se jim tady s námi žije?
Přestože České Budějovice nemají ani sto tisíc obyvatel, hraje se tady až nevídaný počet nejvyšších týmových profesionálních sportovních
soutěží, a to extraliga hokeje, volejbalu a první fotbalová liga. Součástí kádru všech třech týmů jsou v letošní sezoně také cizinci z různých koutů
světa. Budějcká Drbna si z každého sportovního odvětví vybrala jednoho zahraničního sportovce, s nímž si povídala nejen o jeho sportovní
kariéře, ale také od něj zjistila, jak se mu tady s námi žije. Díky výluce kanadsko-americké NHL mohla vyzpovídat opravdovou hvězdu, vítěze
Stanley Cupu z roku 2010 a v současné době hráče HC Mountfield, Kanaďana Andrew Ference, dále si podrbala s Venezuelanem Andy Rojasem,
účastníkem olympiády v Pekingu, který působí ve volejbalovém týmu Jihostroje již druhým rokem, a z fotbalového mužstva Dynama si jako
hosta rozhovoru zvolila mladého a nadějného srbského útočníka Miroslava Markoviće.
Vítěz Stanley Cupu Andrew Ference si nejvíc
pochutná na tataráku
Napsala Eva Berková
Třiatřicetiletý hokejista Andrew
Ference, rodák z kanadského
Edmontonu, je pravděpodobně
největší zahraniční hvězdou působící
v Budějcích. Na rozhovor se mnou
vyrazil po několikahodinové
promo akci v klubovém fanshopu
Mountfieldu. Ani na chviličku jsem
neměla dojem, že by byl nějak
unavený. Na všechny moje otázky
velmi ochotně odpovídal a často
mi přišlo, že si jen povídáme, než
vedeme rozhovor. Celou dobu
působil velice milým a sympatickým
dojmem. Skoro bych řekla, že
budějcké angažmá je pro něho spíše
takovým zajímavým a příjemným
zpestřením jeho profesionální kariéry.
Čeho si ale nešlo nevšimnout, byl
fakt, že Andrew vypadá mnohem
vyšší, než se uvádí.
Moje první otázka se bude
týkat vašeho prvního angažmá
v Budějcích, což bylo už před
osmi lety, v roce 2004. Mohl byste
čtenářům připomenout, jak vůbec
vás napadlo jít zrovna sem?
„Přímo o Českých Budějovicích mi řekl
můj bývalý spoluhráč z NHL Roman
Turek. V tom roce byla stejně jako
letos výluka a my hráči jsme se snažili
sehnat nějaké angažmá, abychom
se udrželi ve formě. V NHL to totiž
funguje tak, že nikoho nezajímá, jak
a kdy se připravujete, prostě začne
sezona a vy musíte být ve formě. Čili
je to na každém z nás, jak se připraví.
Já chtěl do konce výluky někde hrát.
inzerce
Tenkrát jsem měl dvě nabídky, jednu
z Finska a tu druhou od Romana
Turka.“
Proč jste nakonec nešel do Finska,
ale k nám?
„V podstatě musím říct, že to bylo
tak trochu z jazykových důvodů.
Hrál jsem několik let v Pittsburghu,
kde bylo toho času snad deset
českých hráčů a v kabině se mluvilo
jak anglicky, tak kluci mluvili i česky.
Za ty roky jsem už něco pochytil
a hlavně ta řeč mi byla docela blízká.
Rozhodně bližší než finština. Další
věcí je skutečnost, že z otcovy strany
mám příbuzné na Slovensku, ale tam
jsem bohužel nikdy nebyl.“
Zažil jste tedy v Pittsburghu
slavnou éru Jaromíra Jágra?
„Jágra, Straku, Langa, Šlégra… Jak
říkám, byla tam tehdy zrovna velká
skupina Čechů, nerad bych na
někoho zapomněl.“
Co vaše rodina, přijela do Čech
s vámi, nebo zůstala doma. A co je
vlastně pro vás teď domov? Stále
Kanada?
„Manželka a děti musely zůstat doma
v Bostonu. Starší dcera totiž už chodí
do školy a hledat školu tady by asi
bylo obtížné. Navíc nikdo neví, jak
dlouho bude výluka trvat, a tak jsem
je nechtěl stěhovat přes půl světa,
třeba jen na pár měsíců.“
Máte jako hráči nějaké přesnější
informace o jednáních, která
probíhají, a tušíte tedy, jestli
Andrew Ference.
v nejbližší době NHL začne? Pokud
ano, budete hrát opět za Boston?
„Jsem stále hráčem Bostonu,
takže určitě budu, ale nikdo z nás
netuší, kdy k tomu dojde a jestli se
letos vůbec začne. Pokud ano, už
toho stejně moc do konce sezony
nestihneme. Soutěž by se musela
protáhnout až do léta. Jednou už se
to stalo.“
Vrátím se zpátky k vaší rodině.Vím,
že vaše manželka je bývalá úspěšná
snowboardistka. K jakému sportu
zatím mají blízko vaše dcery?
„Ano, manželka ve snowboardingu
dokonce reprezentovala Kanadu
na olympijských hrách a stabilně se
účastnila zimních X Games. Dcery
jsou zatím ještě malé, ale chodí na
krasobruslení, lyžují, snowboardují
a zkouší řadu sportů, ale na hokej to
zatím nevypadá. Původně se dokonce
Foto: Martina Matoušková
učily bruslit na hokejových bruslích,
ale pak viděly ostatní holčičky
a řekly, že chtějí ty krasobruslařské.
On ale ženský hokej je i u nás
stále v plenkách a není až tak moc
populární, jak by se mohlo zdát.“
Co vy a snowboard?
„Já musím říct, že miluju vlastně
všechny zimní sporty. Máme k nim
v Kanadě vážně blízko, takže
snowboarduji asi od deseti let,
samozřejmě jezdím také na lyžích.
Jinak kdybych si mohl příště vybrat,
kterému sportu bych se chtěl
profesionálně věnovat, byl by to asi
zrovna snowboarding, nebo možná
spíš surfing. To je ale sport, který jsem
se naučil až v dospělosti a pořád se
mám ještě co učit.“
Jen tak pro zajímavost, kde se
Kanaďan naučí surfovat na vlnách?
SPORT | Zahraniční sportovci v českobudějovických klubech
„Jednou jsme po sezoně byli
s manželkou na dovolené v Brazílii.
Byla to taková ta opalovací dovolená
u moře, žádné velké město. Když jsem
přes den sledoval, jak místní mladíci
surfují na vlnách, říkal jsem si, že bych
to rád zkusil. Zaplatil jsem si učitele,
a i když jsem vlastně celou dovolenou
strávil spíš ve vodě než na prkně,
hrozně mě to chytlo. Teď si jezdím
užít vln po skončení každé sezony.“
Prakticky celý rok trávíte na ledě.
Je to tak, že pak člověk jede rád
na dovolenou někam do teplých
krajů odpočinout si k moři, nebo
vyrazíte i na jiná místa?
„K moři jezdíme hodně, ale kdybych
si měl vybavit svou nejzajímavější
dovolenou, tak bych asi musel říct,
že to bylo v Tanzánii, kde jsme byli
jako hráči NHL za charitou a částečně
poznávali Afriku. Dostali jsme se
dokonce i k místním kmenům až
domů a také na safari za zvířaty.
Afrika mě tehdy vážně uchvátila a rád
bych se tam ještě někdy vrátil.“
Teď trochu odbočím z Afriky
do Čech. Jak dlouho vám trvalo
zvyknout si na místní kuchyni? Je
to určitě rozdíl od té americké či
kanadské, nebo ne? A chutná vám
vůbec naše jídlo?
„Hlavně je třeba říct, že americká
a kanadská kuchyně vlastně
neexistuje. Jsou to v podstatě jen
„Vaše pivo mi moc chutná, ale stejně
jako jídlo si jeho pití velmi hlídám.
Jinak když jsem se poprvé vrátil
z Čech domů, zjistil jsem, že Budvar se
dá ve Spojených státech docela lehce
sehnat, akorát se jmenuje Czechvar.
Takže i ten si doma kupuji.“
Foto: Pavel Kacerovský
hamburgery, a to není kuchyně.
Zbytek je z celého světa. Co se týká
vašeho jídla, mám ho opravdu moc
rád, i když si ho nemůžu dávat moc
často. Kdybych měl jmenovat, co mi
chutná nejvíc, tak asi vaše vepřové,
taky jsem jednou měl divočáka a byl
skvělý, ale nejvíc ujíždím na tatarském
bifteku. To je věc, kterou u nás vůbec
nedostanete. Musím říct, že mi
strašně chutná! Bohužel v sezoně je
příležitost si ho dát jen občas. Já jsem
totiž ten typ hráče, který svoje jídlo
docela kontroluje. Vedli nás k tomu
od malička a mám pocit, že to patří
k profesionalitě hráče - vědět co, jak
a kdy jíst.“
To mi připomnělo, že jsem se chtěla
zeptat i na to, jak vám šmakuje
naše pivo? Přeci jen Budějce jsou
městem piva…
Není pochyb o tom, že čeština je
těžký jazyk. Pár slov jste ale česky
řekl. Jak dobře už rozumíte?
„Docela jsem se začal chytat už při
svém posledním angažmá tady. Řekl
bych, že v obchodě si můžu koupit
všechno, v restauraci přečtu jídelní
lístek a rozumím skoro všemu. Jinak
co se týká mluvení, tak to je trochu
horší.“ (směje se)
Pojďme ještě jednou k hokeji. Proč
jste si vybral zrovna post obránce?
„To je už strašně dlouho, co jsem začal
hrát v obraně. Už to nevím přesně,
ale pamatuji si, že asi tak do deseti
let s námi trenéři na všech postech
dost točili. Klidně jsem mohl dvě
utkání hrát v útoku a pak jít na dvě
do brány. Když jsem jednou takhle
hrál v obraně, můj trenér za mnou
po zápase přišel a řekl mi, jak viděl,
že tam hraju docela dobře a jestli
bych tam nechtěl už zůstat napořád.
Potom ale také dodal, že mě to musí
bavit a než se rozhodnu, tak bych měl
vědět, že když budu v NHL, tak jako
obránce nebudu nikdy slavný. Já ale
stejně řekl, že chci obranu hrát a už
strana 21
mi to zůstalo.“
Až jednou s hokejem skončíte,
čemu se chcete věnovat? Máte
už teď nějakou představu, co asi
budete dělat?
„Mě by hodně lákala práce pro
charitu. Už jsem něco podobného
dělal a rád bych na to navázal.
Moje žena se teď podobné činnosti
v Bostonu věnuje. Bohužel mohla
začít pracovat až teď, protože i my
Kanaďané musíme čekat na zelenou
kartu, a tak trvalo šest let, než mohla
jít do práce. Taky bych si rád dodělal
univerzitu, kde jsem byl jen pár
let a jakmile jsem přešel v hokeji
k profesionálům, musel jsem přestat,
protože to nejde skloubit.“
Nakonec se musím zeptat na vaše
tetování. Šlo by vůbec spočítat,
kolik jich na těle máte? Představují
něco určitého?
„Tohle bude jen odhad, ale myslím,
že v salonu jsem byl tak patnáct až
dvacetkrát. Některá tetování trvala
více dní a všechna něco znamenají.
Většinou si sám nakreslím, co se mi
líbí, a pak to nechám aspoň rok ležet.
Pokud se mi ten obrázek líbí i potom,
zajdu do salonu a nechám si ho
vytetovat. Hodně mých tetování jsou
kresby od Michelangela ze Sixtinské
kaple. Mám také svého oblíbeného
tatéra, který mi všechno doposud
kreslil sám.“
Světoběžník Andy Rojas ukázal v Budějcích
svému synovi sníh
Napsala Eva Berková
Venezuelský volejbalový smečař
Andy Agustin Guevara Rojas na
rozhovor přišel se svou manželkou
a dvouletým synem. Jsou to velice
sympatičtí lidé a setkání s nimi byla
opravdová zábava. I když Gianna
měla původně strach, že nemluví
dobře anglicky, nakonec rozuměla
naprosto perfektně a vtipně se do
hovoru přidávala. Andy, který před
dvěma měsíci oslavil pětatřicáté
narozeniny, na mě zase působil jako
dokonalý profesionál, který svou
inzerce
práci miluje a za volejbal by doslova
dýchal.
Andy, kde jinde ve světě jste hrál,
než jste přišel do Budějc?
„Svou první sezonu v zahraničí jsem
strávil v Řecku, pak jsem tři roky hrál
v Itálii, stejnou dobu ve Španělsku,
rok na Ukrajině, dvě sezony v Kataru
a Argentině a teď jsem druhým
rokem tady v Českých Budějovicích.“
To je opravdu velký kus světa. Máte
malého syna, jak těžké je s ním
cestovat?
„Rozhodně to je nyní mnohem
Andy Rojas s manželkou Giannou a synem Nicem.
Foto: Martina Matoušková
SPORT | Zahraniční sportovci v českobudějovických klubech
náročnější. Dříve, když jsme byli ještě
se ženou sami, tak jsme nepotřebovali
dopředu tak jasně vědět, kam jdeme,
kde budeme přesně bydlet, ani auto
jsme nepotřebovali. Teď si chceme
být dopředu jisti, že je všechno
zařízené, jako třeba pojištění, bydlení
a tak dále. Co je ale fajn, že cestování
letadlem náš syn zvládá bezvadně.
Zatím všechny lety prospal. Nicméně
první noci v jiném časovém pásmu
jsou vždycky těžké. Například tento
rok nám celou první noc proplakal.
U nás máme o šest hodin méně,
a tak je Nico první dny vždy trochu
rozhozený.“
zemí, ve kterých jste žili, vám byla
nejbližší?
„Pro mě to bylo určitě Španělsko.
Jejich kultura, počasí a jazyk jsou
velmi shodné s tím, na co jsme zvyklí
z domova. Také se nám moc líbilo
v Itálii.“
Gianna: „Mně se nejvíc líbilo v Itálii.
Mám tam příbuzné a velmi často
jsme je jezdili navštěvovat. A také
italština pro nás není těžká. Zato
čeština je jiný oříšek. Je ale fajn, že
tady máme pár španělsky mluvících
přátel, Čechů i cizinců, a tak si mám
i já s kým popovídat.“
Kde přesně ve Venezuele žijete?
„Bydlíme přímo v hlavním městě
Caracasu. Máme tam se ženou dům
a samozřejmě i naše rodiče a přátele,
čili je to náš domov, kam se po každé
sezoně vracíme.“
Jak rychle jste si zvykli na bydlení
tady v Čechách? Máte tu stejný byt
jako v loňské sezoně?
„Ano, s bytem jsme moc spokojeni.
Jelikož jsme tady byli již vloni,
vůbec nebyl problém si zvyknout.
Jediné, co se změnilo, je to, že jak
malý Nico roste, dělá větší rámus
a dupe, tak sousedi na nás ze začátku
roku neustále tloukli, aby přestal.
Budou mu teprve dva roky, a tak
mu vysvětlete, že nemá běhat… to
je dost těžké. Poslední dobou se už
sousedi tak často neozývají, snad si
tedy zvykli.“
A co naše počasí?
„Největší chladno jsme zažili na
Ukrajině. Bylo tam celou zimu více
jak dvacet pod nulou, a to i přes den,
takže vaše zima pro nás až tak krutá
není. Navíc Nico vloni poprvé viděl
sníh a moc se mu líbil. Takže to, že
jsou tady čtyři roční období, je pro
nás velmi zvláštní.“
Zkoušeli jste už nějaké zimní
sporty?
„Já jsem byl jednou v Itálii v rámci
zimní přípravy s klubem na běžkách.
Bylo to zajímavé a moc se mi to líbilo.
Zároveň je však běžkaření velmi těžký
sport. Myslím, že kdybych měl šanci
jezdit častěji, docela by mě bavilo,
takhle to ale pro mě byla velká dřina.“
Tak to tedy musela být pro hráče
z Venezuely docela exotická
zkušenost. Povězte mi, která ze
inzerce
Foto: Jan Homolka
Andy, jak vlastně na vás mluví
trenér? A co spoluhráči?
„Trenér mluví na tréninku vždycky
česky, ale co se týká volejbalu, tak
čeština není až tak těžká. Volejbalová
terminologie je prakticky ve všech
jazycích podobná. Jinak ale máme
v týmu hráče, kteří umí italsky.
Když něčemu nerozumím, Jakub
Novotný, Peter Pláteník nebo Petr
Zapletal mi to vysvětlí. Řekl bych, že
nejvíce komunikuji s Pátkem (Jakub
Novotný - pozn. autorky). Také nesmím
zapomenout na Standu Pochopa,
který mluví španělsky a je to takový
náš anděl strážný, protože pokud
máme nějaký velký problém, vždy
nám ho pomáhá řešit.“
Kdy jste se rozhodl, že budete hrát
právě volejbal? Co jiné sporty,
nelákaly vás?
„U nás ve Venezuele je národním
sportem baseball, který hraje snad
každý kluk. Když mi bylo asi deset,
dostal jsem se do skupiny dětí, kde
všichni hráli volejbal. Nemohl jsem
pochopit, proč dělají právě ten sport
pro holky, ale začal jsem s nimi. Za
nějakou dobu mě to strašně chytlo
a začalo bavit. Teď jsem v podstatě
jediný z té původní party, kdo hraje
dál a profesionálně. Kdybych ale měl
šanci vybrat si jiný sport, tak v příštím
životě bych chtěl být tenistou. Tenis
prostě miluji. Jako hráč i divák.
V podstatě to u nás není žádný
velký sport, ale tady v Evropě se
hodně sleduje a já jsem jeho velkým
fanouškem.“
Taky milujete Rogera Federera,
stejně jako já?
„Kdybyste otevřela mou skříň, tak by
na vás vyskočila spousta oblečení
s iniciály RF. Roger je prostě nejlepší,
možná dokonce vůbec nejlepší
sportovec všech dob. Strašně mě
mrzí, že zrovna k němu jsem se na
olympiádě blíž nedostal. Mám ale
fotky s Nadalem a Djokovićem, také
oni jsou velcí hráči.“
U té olympiády bych se ráda
zastavila. Vím, že jste byl
v Pekingu. Jak se vám tam líbilo?
Přeci jen olympijské hry nejsou
akcí, která se koná každý den
a Peking je určitě zajímavé město
s velmi odlišnou kulturou.
„To ano, Číňané jsou opravdu
zvláštní. My jejich mentalitu asi
těžko pochopíme, ale tady na hrách
byli všichni naprosto skvělí. Byla to
opravdu mamutí akce, ale co bych
opravdu vyzdvihl, je olympijská
vesnice. Pro mě jako sportovce bylo
naprosto úžasné setkávat se s těmi
opravdu největšími hvězdami na
světě. Spousta z nich jsou velice fajn
lidé a ochotně vám dají autogram
a vyfotí se s vámi. Kobe Bryant,
Rafael Nadal i Novak Djoković byli
velmi ochotní, pouze okolo Rogera
Federera byl takový rozruch, a tak
vždycky, když se tam objevil, po pár
dnech odjel do vlastního hotelu, aby
měl více klidu. Ani se mu nedivím.“
Chodili Číňané na volejbalová
utkání, nebo byly haly spíš
prázdnější?
„Já nevím, jestli volejbalu rozumí, ale
vždycky přišla neskutečná spousta
lidí. Na posledních utkáních skupiny,
když šlo o postup, jsme hráli v hale,
která pojmula až 70 tisíc diváků a bylo úplně plno. Byl to úžasný
zážitek. Pro sportovce asi největší,
který může zažít.“
Teď trochu z jiného soudku.
Nechci říct, že byste měl přestat
strana 22
s volejbalem, ale co plánujete po
konci kariéry?
„Budu pravděpodobně pracovat
s otcem v jeho stavební firmě, ale
také jsem studoval ve Venezuele
vysokou školu, kterou bych si chtěl
dodělat a možná se věnovat potom
něčemu trochu jinému.“
Gianna: „Hlavně Andy nikdy hrát
nepřestane, bez volejbalu by umřel.
(směje se) Navíc je opravdový
profesionál. Správně jí, alkohol skoro
nepije, pečuje o své tělo, pravidelně
trénuje a posledních několik sezon
tvrdí, že tahle je ta poslední, co
hraje. Takže já mám dojem, že nikdy
neskončí.“
Gianno, jakou profesi jste vlastně
dělala ve Venezuele vy? Nyní jste
na mateřské dovolené a v Čechách
je asi kvůli jazyku těžké sehnat
práci… Až se ale vrátíte domů, čím
budete?
„Já jsem vystudovaná právnička
a každý rok, když přijedeme domů,
pomáhám v soukromé právní praxi
mé mamince. Takže až se vrátíme,
budu tam pracovat na plný úvazek.
Tady v Čechách jsem o práci ani
neuvažovala, ale ve Španělsku jsem
normálně pracovala.“
Jaké jsou vaše koníčky, sportujete?
„Já jsem totální nesportovec, vůbec
Andymu nerozumím, co na tom má.
(směje se) Ale velmi ráda čtu a pokud
mám čas a peníze, tak strašně ráda
nakupuji. To je až taková moje neřest.“
Ještě poslední otázka. Jak těžké
je pro vás vařit z českých surovin?
Určitě vaše a naše kuchyně
jsou hodně odlišné. Máte tady
v Čechách s Andym nějaké
oblíbené jídlo?
Andy: „Já mám vaše jídlo moc rád.
Když bych ale měl jmenovat jen
jedno, tak asi pečené koleno. To je
opravdu vynikající.“
Gianna: „Andy ale jídlo celkově
miluje. Nechci zrovna říct, že sní
všechno, ale chutná mu všude.
Naše jídlo je velmi odlišné. Jsem
velkým fandou venezuelské kuchyně
a naštěstí tady nemáme problém
sehnat suroviny. Všechno normálně
koupíme v supermarketu a já to pak
doma uvařím. Chci, aby Nico byl
zvyklý spíše na naše jídlo, až se do
Venezuely vrátíme.“
SPORT | Zahraniční sportovci v českobudějovických klubech
strana 23
Miroslav Marković nejenže hraje fotbal, ale
stíhá ještě studovat vysokou školu
a já hraju tady. Na dovolenou se
nechystám, protože si všechny doma
chci moc užít.“
Kvůli cestování po zahraničí je asi
těžké všechno skloubit se školou.
Stihl jste doma dostudovat?
„Mám maturitu na gymnáziu
a teď jsem začal studovat dálkově
v Bělehradě vysokou školu. Řekl bych,
že u vás by to asi odpovídalo vysoké
škole ekonomické.“
Miroslav Marković.
Napsala Eva Berková
Výborná čeština fotbalisty Dynama
Miroslava Markoviće mě úplně
šokovala. Nepamatuji si, že bych
někdy potkala cizince, který zvládal
náš jazyk s takovou bravurou.
V průběhu rozhovoru mi ale
bylo jasné, že hovořím s velmi
inteligentním mužem, který má
ve svých třiadvaceti letech toho
nečekaně hodně za sebou a velmi
dobře ví, co od života chce a za
jakými cíli kráčí. Míra působil jako
sympatický a skromný člověk, a tak
o nějaké namyšlenosti nemohla být
u mladého Srba ani řeč.
Kde jste se naučil tak skvěle česky?
Vím, že tady už nějakou dobu
působíte, ale mluvíte naprosto
perfektně.
„Musím říct, že moje jazykové začátky
nebyly zrovna růžové. V podstatě
jsem měl kvůli řeči první půlrok pocit
totální izolace, ale samozřejmě jsem
se snažil česky co nejdřív naučit,
i když učitelku jsem nikdy neměl. Řekl
bych, že jsem začal trochu rozumět
až právě po těch šesti měsících. Do
té doby to bylo dost kruté. Teď jsem
v Čechách už čtvrtým rokem a je to
samozřejmě mnohem lepší.“
Kdybych nevěděla, že jste cizinec,
vůbec bych to nepoznala. Přečetla
jsem si o vás, že první sezony u nás
jste strávil v Ostravě. Pomáhali
vám s češtinou vaši spoluhráči?
„V podstatě jsem zezačátku měl
pocit, že se se mnou nikdo nechce
ani moc bavit. Věděl jsem, že někteří
kluci mluví anglicky, ale se mnou
moc nekomunikovali. A právě to mě
donutilo na češtině víc zapracovat.
Teď už nemám žádné problémy.“
V Čechách jste hrál už na několika
místech. Které město se vám líbilo
nejvíce?
„Určitě Praha. Je to moc krásné
historické město s velkými
možnostmi. Život v metropoli jsem
měl opravdu moc rád, ale musím říct,
že České Budějovice jsou druhým
nejhezčím místem, kde jsem zatím
Foto: Martina Matoušková
hrál. Město je velké tak akorát, má
krásné náměstí a já bydlím skoro
v centru, což je také moc příjemné.
Na druhou stranu nejhorší byla asi
Ostrava. Tam opravdu není nic moc
k vidění.“
Je vám teprve třiadvacet a jak jste
zmínil, již čtyři roky hrajete v České
republice. Kdy jste vůbec odcházel
z domova?
„To už je strašně dávno. Já nebydlím
doma od svých deseti let, kdy jsem
odešel hrát do Partizanu Bělehrad.
Tam jsem prošel vlastně všemi
žákovskými kategoriemi, pak jsem se
vydal do Krky ve Slovinsku a potom
sem do Čech.“
Odcházel jste v takhle útlém
věku od rodičů, nebo se stěhovali
s vámi? Jak daleko od Bělehradu je
město, kde žijete?
„Bydlíme v malé vesnici asi sto
kilometrů od Bělehradu. Rodiče
se mnou jít nemohli, protože
museli pracovat, takže v Bělehradu
jsem bydlel sám se stejně starým
kamarádem. Může to znít drsně, ale
pokud se člověk chce s fotbalem
někam dostat, tak musí pro to
něco obětovat. Partizan je nejlepší
srbský klub. U nás v rodině hrávali
fotbal děda i táta, a tak jsem nikdy
nepochyboval, že budu hrát taky.
Bohužel je ale třeba přinést tomu
sportu nějakou oběť.“
Máte při svém vytížení ještě čas na
koníčky?
„Ani moc ne, ale nějaký čas si udělám.
Poslední roky mě například strašně
chytil tenis. U nás v Srbsku se tenhle
sport začal zvedat s příchodem
velkých hráčů, jako je Djoković či
Tipsarević, také naše hráčky jsou ve
světové špičce. Tenis chce u nás hrát
každý, a já jsem taky začal. Pokud
mám volno, jdu si zahrát. Snad se už
začínám i trochu zlepšovat. Jsem totiž
naprostý samouk.“
Vraťme se ještě k fotbalu. Určitě
máte svůj tajný cíl, kterého byste
chtěl dosáhnout. Prozradíte nám
ho?
„Svůj cíl určitě mám, ale asi se nebude
moc lišit od jiných hráčů. Chci se
dostat s fotbalem co nejdále a hlavně
do nějaké opravdu kvalitní soutěže.
Tím nechci říct, že česká liga není
dobrá, ale soutěže v Itálii, Španělsku,
Anglii nebo Německu jsou určitě
o kus lepší. Nemám přímo nějakou
zemi, kde bych chtěl hrát, ale zahrát
si tyhle ligy je mým snem. Jsem ale
realista a vím, že dostat se rovnou
do Španělska je skoro nemožné,
a tak bych se teď rád podíval třeba
do Belgie, kde je prostor i pro mladší
hráče. V podstatě ale musím říct,
že mým hlavním cílem je vydělat
dost peněz, abych se mohl vrátit
zabezpečený do Srbska a žít tam se
svou rodinou.“
Chtěl jste vždycky hrát v útoku?
Nelákala vás někdy obrana nebo
záloha?
„Byl jsem typický malý fotbalista,
který chtěl vždycky dávat góly, takže
obrana mě určitě nikdy nelákala.
Nicméně to, že hraju v útoku, je
zásluha i mých trenérů. Kam mě to
ale trochu táhlo, byl post brankáře.
Myslím, že na to musí mít člověk
přímo povahu. Gólman je ve fotbale
jeden z nejdůležitějších článků.
Nejenže chytá, ale řídí si i celou
obranu a přitom je na to nakonec
vždycky sám. Zajímavé také je, že ve
všech týmech, kde jsem hrál, jsem
měl vždycky s brankářem výborné
vztahy, a to i když jsem mu na
trénincích dával góly.“
Stejně jako Andrewa Ference
a Andyho Rojase se musím i vás
zeptat na české jídlo. Máte nějaké
oblíbené?
„Vaše jídlo mi docela chutná a řekl
bych, že se tady dá jíst i velmi zdravě.
Co ale úplně miluju, je pečené
vepřové koleno! Nikde jinde jsem
to zatím neviděl a musím říct, že ho
mám moc rád. Bohužel je to velice
těžké jídlo, a tak si ho můžu dopřát
jen velmi málo. Snažím se hlídat si
jídelníček, protože pokud jím dobře,
mám pocit, že podávám i lepší
výkony. Jinak srbská kuchyně je od
české docela odlišná. Celkově jsou
naše jídla asi trochu lehčí.“
Co vám u nás nejvíc chybí?
„No, je to takové otřepané, ale
musím říct, že určitě nejvíc mi schází
rodina a přítelkyně. Taky samozřejmě
kamarádi, na které se domů moc
těším.“
Už jste si po takové době na
odloučení od rodiny zvykl?
„Jsem rodinný typ, takže si na to
odloučení nezvyknu asi nikdy. Je to
pro mě moc těžké, ale beru to tak,
že moc dobře vím, proč jsem tady,
a čeho chci v životě dosáhnout. Tohle
je ta daň.“
Předpokládám, že během zimní
pauzy se vrátíte domů. Na co nebo
na koho se těšíte nejvíc? A budete
celou dobu doma, nebo pojedete
někam na dovolenou?
„Pro mě je dovolená být doma. Moc
se těším na rodiče, sestru a svou
přítelkyni, se kterou se moc nevidíme,
protože ona studuje v Srbsku
Útočník Dynama Miroslav Marković v prestižním zápase s Viktorií Plzeň při souboji
s Davidem Limberským.
Foto: Pavel Kacerovský
SPORT | Podzim na fotbalových trávnících
strana 24
Fotbalová sezona je v poločase
Kapitán Roudného Libor Matoušek a
další obránce Malše Michael Průcha
(zleva) hasí nebezpečí před svojí
brankou v jihočeském derby s Českým
Krumlovem.
Foto: Pavel Kacerovský
Napsal Martin Špát
Od letošního léta bojovaly fotbalové
kluby ve všech soutěžích o body do
tabulky podzimní části sezony. Hráči
nabídli divákům spoustu zajímavých
duelů, sporných situací i krásných
branek. Nyní je ročník 2012/2013 v
poločase a většina aktérů si dopřává
zaslouženého odpočinku v rámci
zimní přestávky.
Budějcká Drbna v průběhu podzimu
dění na trávnících poctivě sledovala,
a tak vám nyní může přinést
bilanci týmů, které budějcký region
zastupovaly na republikové i krajské
úrovni.
Gambrinus liga
15. SK Dynamo České Budějovice
Prvoligový celek Dynama vkročil do
nového soutěžního ročníku skvěle
a na úvod porazil, jak se později
ukázalo, silnou Sigmu Olomouc. Pak
ale přišlo pět porážek v řadě a vedení
klubu se rozhodlo odvolat trenéra
Františka Cipra, jehož místo zaujal
odvolaný kouč Slovácka, prachatický
rodák Miroslav Soukup.
Pod jeho taktovkou v následujících
duelech České Budějovice dvakrát
remizovaly a v důležitém střetnutí
porazily Teplice. S blížícím se koncem
podzimu se Dynamo dokázalo
odpoutat ode dna tabulky vítězstvím
na půdě Hradce Králové a domácím
tříbodovým ziskem proti trápící
se Slavii. Poslední dvě kola však
Soukupovým svěřencům nevyšla a
po prohrách v Jihlavě a s Mladou
Boleslaví klesli na předposlední místo
tabulky Gambrinus ligy.
Trenér Dynama Miroslav Soukup:
„Spokojeni určitě nejsme, naším cílem
bylo nefigurovat na sestupových
inzerce
příčkách, což se nepovedlo. Odehráli
jsme slušné zápasy a měli sérii, kdy
se nám dařilo bodovat. V domácích
zápasech jsme ale měli získat víc bodů.
Remízy s Duklou, Slováckem a prohra
s Boleslaví jsou pro nás obrovskými
ztrátami. Hodně mě mrzí i prohra v
Jihlavě gólem v závěru duelu. Když
jsem si dělal analýzu obdržených
branek, nejvíc mě trápí branky, které
jsou nejjednodušším způsobem
řešitelné, a to ty ze standardek. Těmi
jsme se připravili o pět bodů. Na
určitých postech máme velkou kvalitu,
troufnu si říct nadprůměrnou, jinde je
ale konkurence i kvalita nižší. Na nás
je, abychom to zvážili a kádr posílili
alespoň na čtyřech postech. Budeme
intenzivně shánět stopera na místo
Tomáše Řepky, pravého obránce a
určitě musíme nahradit na levé straně
zálohy Sandra, který vinou zranění do
hry zasáhne nejdříve v dubnu. Z devíti
vstřelených gólů za mého působení
jich dali Řezníček s Táborským šest,
což je velmi kvalitní výkon této útočné
dvojice. Sandro byl podle kanadského
bodování u více jak poloviny branek.
O víc mě mrzí, že o něj přicházíme.
Nejvyrovnanější výkony podával
kapitán Lengyel, jenž byl i jedním z
nejplatnějších hráčů.“
Česká divize A
14. TJ Malše Roudné
Nováček z Roudného vstupoval
do nejnižší republikové soutěže s
hodně mladičkým kádrem, což se
asi z převážné části podepsalo na
nevyrovnanosti výkonů. Malšané
sehráli například tragické zápasy na
Doubravce (0:8) a ve Štěchovicích
(1:7), pak ale třeba dokázali připravit
první porážku tehdejšímu lídrovi z
Rokycan či zvítězit na horké půdě
Táborska. Nakonec Roudné obsadilo
první sestupovou pozici, ze které
se na jaře dá určitě uniknout. Ve
vyrovnané divizní tabulce ztrácí
Malše pouhých pět bodíků na šestou
příčku.
Trenér Roudného František Mertl:
„Kdybychom získali o tři body víc,
tak by to odpovídalo našim tužbám.
Vzhledem k mladému kádru zatím
nemáme na to, abychom mužstva
přehrávali fotbalově, takže jsme
vsadili na nasazení a takovou tu
zdravou agresivitu. Do jara půjdeme
s cílem divizi zachránit. Po vhodném
doplnění kádru si troufám tvrdit, že
tento cíl naplníme. Potřebovali bychom
alespoň dva zkušené kluky, kteří by
dokázali naši hru usměrnit. Rád bych
středního záložníka a posilu do útoku,
ale uvidíme. Nejstabilnější formu měl
poctivý kapitán Matoušek, který do
některých zápasů nenastoupil úplně
fit, ale přesto se kousl a nakonec
vždy patřil k oporám. Vyzdvihl bych i
brankáře Jirkala, ten nás v některých
okamžicích hodně podržel a doufám,
že v tomto trendu bude pokračovat i
na jaře.“
Chance krajský přebor
4. TJ Hluboká nad Vltavou
Nejlepší postavení v jihočeském
krajském přeboru z budějckých
mančaftů po podzimu zaujímá
mužstvo, které trápí nejhorší
defenziva v soutěži (inkasovalo
39 branek). Hluboká po 15. kole
obsadila vynikající čtvrtou příčku, na
kterou ji vynesly především výkony
z domácího prostředí. V podzámčí
přivítali Hlubočtí osm soupeřů a jen
Rudolfov se Sedlicí uhrály cennou
remízu, zbývajících šest mačů
svěřenci kouče Borového ovládli.
Za rámeček si naopak modrobílí
určitě nedají zápasy v Dačicích (1:5),
Dražicích (0:8) a Písku B (0:6).
Trenér Hluboké Milan Borový:
„Pohled na tabulku je samozřejmě
krásný a určitě je pro nás čtvrtá příčka
úspěchem. Rádi bychom tohle umístění
obhájili i na jaře, když se ale podívám
na smečku pronásledovatelů za námi Jankov, Třeboň, Jindřichův Hradec - tak
to bude obrovsky těžké. Těší mě, že jsme
z našeho stadionu udělali nedobytnou
tvrz. Radost mi také udělaly vítězné
zápasy v Jindřichově Hradci a doma
s Jankovem, které jsme nejen vyhráli,
ale zároveň jsme předváděli atraktivní
a kombinační fotbal. Naopak pořád
v hlavě mám tři nepovedené duely,
v nichž jsme dostali pořádný příděl.
Nerozumím tomu, že s tou samou
sestavou dokážeme odehrát vynikající
utkání a pak v jiném mači inkasovat
pět, šest nebo osm gólů. Nadstandardní
výkony podávali střelec Dudek, Horejš,
mladý Antoš a poctivý kapitán Čermín.
Nesmím ale zapomenout na Jiřího
Povišera. Ten když nastoupil, vždy
mužstvo obrovsky pozvedl. S Jirkou
jsme domluveni na spolupráci i na jaře.“
7. SK Jankov
Fotbalistům Jankova po vydařeném
úvodu sezony, kdy vévodili tabulce,
zvlhl střelecký prach a po sérii
třech zápasů bez vstřeleného gólu
následoval pád do nižších pater. Ten
byl navíc umocněn špatnými výkony
na domácím hřišti, kde plejeři vedeni
Ivo Čechem nedokázali zvítězit
čtyřikrát po sobě. Zelenobílým
nakonec patří třetí nejhorší postavení
v tabulce domácích duelů, naproti
tomu nikdo v krajském přeboru
nezískal na hřištích soupeřů tolik
bodů (12), jako Jankov.
Trenér Jankova Ivo Čech: „Získali
jsme o čtyři body méně než vloni, a to
je počet, který mi chybí do spokojenosti.
Absolutně jsme propadli s Rudolfovem,
který nás vyučil šestibrankovým
přídělem, hra na jednu bránu nám
nebyla nic platná ani se Sedlicí.
Celkem úspěšní jsme byli na hřištích
soupeřů, výhry v Soběslavi, Dačicích
a Jindřichově Hradci jsou velmi
cenné, stejně jako domácí triumf nad
Dražicemi. Naše výkony nebyly úplně
vyrovnané, odráží se v nich i zdraví
hráčů a jejich tréninková účast v
průběhu sezony. Do hry se dostalo 19
fotbalistů, což je poměrně velké číslo.
Naším cílem je záchrana soutěže a
stabilizace kádru. Jediný, kdo z hráčů
nechyběl ani minutu, je Řezníček,
který byl také několikrát v sestavě kola
krajského přeboru, ale i on si vybral
slabší chvilky. Obrana nás v průběhu
podzimu ale tolik netrápila. Větší
starosti jsme měli s útočnou činností.
Musím konstatovat, že v zápasech,
ve kterých jsme bodovali, většinou
nastoupil útočník Štefl, jenž se stal i
naším střelcem podzimu.“
12. SK Rudolfov
Ve vyrovnané tabulce dopadl
nejhůře Rudolfov, který má náskok
na poslední Vodňany pouze tři body.
Svěřenci trenéra Zdeňka Čadka se
stali nejhorším mančaftem před
domácím publikem, když ze sedmi
duelů zvítězili jen jednou a získali
pět bodů. O to víc překvapivé a
cenné byly body ze hřišť soupeřů,
kde se Rudolfovští umístili na třetím
místě za Jankovem a rezervou Písku.
Nejpovedenější duel sehrál Rudolfov
bezpochyby v derby s Jankovem,
když na rivalově půdě zvítězil 6:2.
Trenér Rudolfova Zdeněk Čadek:
„Naše postavení v tabulce není
špatné, ale mohlo být určitě lepší,
kdybychom v některých zápasech
body zbytečně neprohospodařili. Měli
jsme problémy se začátky utkání, kdy
mužstvo brzy inkasovalo a celý zápas
už jen dotahovalo. Mrzí mě spousta
poztrácených bodů v domácím
prostředí, ale je třeba si uvědomit,
že jsme doma přivítali první tři celky
tabulky, s nimiž se tedy bodovat
nepodařilo. Na jaře nás čeká v podstatě
zase boj o záchranu. A já věřím, že
krajský přebor zachráníme, neboť
se všemi týmy, které jsou pod námi,
odehrajeme duely na své půdě. Z hráčů
se nejvíce dařilo Syrovátkovi a stabilní
formu měl i kanonýr Zach.“
ŽIVOT A STYL | Zimní módní trendy očima návrhářky
strana 25
Módní tipy pro všechny dámy, kterým není
v žádném ročním období lhostejný jejich vzhled
Už víte, co v zimě frčí?
Budějcká fashion designérka Monika Zahradníková o módních trendech na chladné a plesové období
slušivé typy kabátů patří „áčkový“
střih s klopami a páskem. Vložte
mezi své obyčejné kabáty trochu
originality i nového šmrncu a pořiďte
si ojedinělý kousek.
Nebojte se při výběru odvázat,
pokud nic nesplňuje vaše požadavky,
není nic jednoduššího, než oslovit
módního návrháře. Nejenže vám
poradí s výběrem vhodného střihu,
materiálu či barvy, ale zároveň si
zde kupujete i kvalitu a pečlivé
provedení. To je velmi důležité,
pokud chceme mít kabát několik
sezon.
Mezi letošní doplňky patří dlouhé
rukavice, které se perfektně hodí
ke kabátu s tříčtvrtečními rukávy.
Zkuste experimentovat s různými
délkami a barevností šátků
i pletených šal, které můžou ladit
třeba jen s botami, rukavicemi či
kabelkou. Pokud je váš kabát delší
než k bokům, volte boty na vysokém
podpatku. Opticky vás to prodlouží.
Šaty a sukně v zimě? Proč ne!
Pokud jste majitelkou postavy
s ženskými křivkami á la přesýpací
hodiny, bude vám jistě slušet
pouzdrová sukně. Ta se nenosí na
bocích, ale vytáhnutá kousek nad
pasem. Pouzdrovou sukni perfektně
sladíte a změníte její „usedlost“ se
zajímavějšími kousky svršků. Nýtová
halenka, krajkový top budou ideální
volbou. Hledejte i mezi výraznějšími
barvami - neonovou nebo červenou.
Máte nějaké to kilo navíc?
Nezoufejte, pouzdrová sukně může
slušet i vám. Dejte však přednost
tmavším odstínům a nezastrkávejte
top za její lem a slaďte ho v barvě
se sukní. Budete hned vypadat o pár
centimetrů vyšší. S větším bříškem
a zadečkem se radši tohoto střihu
vyvarujte.
To samé platí i naopak. Pokud budete
mít zdobené šaty, složitého střihu,
postačí jen psaníčko. Nezapomeňte,
abyste šperkem nenarušili linii
šatů. Mladé dívky si oproti starším
dámám mohou dovolit i barevnější
kombinace šatů, například červené,
sytě zelené či zlaté. Starší dámy ať
volí v tlumenějších odstínech, jako
je šedá, temně modrá či burgundská.
Nepřeberné množství šatů nabízí
salóny, kde vám šaty zapůjčí.
Proškolení zaměstnanci vám jistě
rádi poradí. Půjčovné se pohybuje
v průměru od 1000 do 3500 korun.
Dodržujte zásady správného
oblékání k určitým slavnostním
příležitostem. Předejdete tak
zbytečnému faux pas.
K dodr žení
společenského
dress codu se na mě můžete
kdykoliv obrátit. Kontakt najdete
na webových stránkách www.
monikazahradnikova.cz.
Baleríny k plesovým šatům
Ples je už za dveřmi. Máte dokonalé
šaty, doplňky, účes a ladíte
s partnerem. Přesto si lámete hlavu,
zda jste ty nové páskové boty na
podpatku dostatečně vyšlápla.
Nenechte si zkazit večer tím, že ho
prosedíte.
V dnešní době můžete zvolit
i elegantní baleríny, které vypadají
roztomile a pod dlouhými plesovými
šaty se schovají. Poseté křišťálovými
kamínky, flitry nebo krajkové
jsou ideální volbou. Tyto boty si
může dovolit každá dívka či žena.
Nebudete nervózní a uvidíte, jak
druhý den budou vaše nohy vděčné.
Vyhýbat se v zimě nemusíte ani
šatům. Stačí zvolit pevnější materiál
a doplnit je teplými punčochami.
V záři reflektorů
Finalistka Maturantky Roku 2012, Budějčanda Nikola Franková, v kabátu z nové
kolekce návrhářky Moniky Zahradníkové.
Foto: Martina Matoušková
Napsala Monika Zahradníková
Sezonu letošních zimních kolekcí
otevírají různorodé barvy, mezi které
mimo jiné patří velbloudí srst, khaki,
najdeme tady i námořnickou modrou
a nepřekvapí nás ani stálice - klasická
černá. Tyto barvy se nosí několik let
a další roky určitě ještě budou. Sluší
jak kabátům, tak i sáčkům.
Těmito barvami ale jejich škálu
neuzavíráme. V kolekcích slavných
návrhářů se objevují i barvy jako
skořicová, tmavě modrá, brčálově
zelená. Letí i fialová, která v podobě
topu na párty či podzimního svetru
skvěle doplní černé kalhoty. Můžeme
ji nosit v jakémkoliv ročním období,
je to optimistická a zářivá barva.
Teple v kabátě
Na výběr máme ze spousty materiálů
- bavlna, ovčí vlna, kašmír, kůže či
„chlupaté“ látky se nejlépe hodí
při výběru kabátu. Mezi klasické
Plesová sezona už pomalu ťuká na
dveře. Čím dál tím více žen si nechává
šaty ušít přímo na míru. Podtrhnou
tím svou ženskost a vyzdvihnou
originalitu a jedinečnost. Stále
populární materiály na společenské
šaty jsou splývavé saténové či
mušelínové látky. Letos dominují
střihy obtékající postavu nebo
decentně se rozšiřující od pasu dolů.
Často jsou dozdobené i různými
kamínky, perlami či flitry. I tady
platí pravidlo „méně je někdy více“.
K jednodušším šatům, bez výrazného
zdobení, se skvěle jako doplněk hodí
masivnější náušnice, náramek či
výraznější psaníčko.
Tyto plesové šaty jsou také dílem
budějcké fashion designérky Moniky
Zahradníkové. Na snímku je ředitelka
soutěže Maturantka Roku Martina
Foto: Miroslav Talášek
Matoušková.
PR text | levneELEKTRO.cz | Tip na vánoční dárek
strana 26
Nevíte, o co napsat Ježíškovi?
Vyberte si některý z tabletů
iPad 3. generace zůstává i nadále
nejlepší volbou. S úhlopříčkou 9,7
palců a operačním systémem iOS 5.1
je díky svým technickým parametrům
a pestré nabídce aplikací a služeb
zkrátka nedostižný. Uživatelé ocení
jeho dobře čitelný displej ve světlém
prostředí nebo kvalitní a výjimečně
ostrý obraz. Velice dobré je také jeho
dílenské zpracování.
V těchto dnech také Apple uvádí na
trh nový iPad 4. generace s o něco
rychlejším procesorem a novým
konektorem.
iOS či Android?
Apple iPad 3. generace
Připravili jsme pro vás tipy na skvělý
vánoční dárek od LevneElektro.
cz. Díky svým praktickým rozměrům,
snadné, elegantní obsluze a použití
v jakékoliv situaci se staly tablety
jedním z nejsvůdnějších fenoménů
dnešní doby.
Tablet vám umožní surfovat
na webu, číst texty, prohlížet si
fotografie, sledovat video či hrát
hry. Na rozdíl od počítačů jsou tablety
lehké, díky své velikosti snadno
přenosné. Tablet můžete mít u sebe
v kabelce nebo baťůžku neustále.
Jeho ovládání je jednoduché
a intuitivní, což jistě ocení i uživatelé
nováčci. Počátek tabletů patří
jednoznačně velice oblíbenému
iPadu od společnosti Apple. Letošní
Důležitou a nedílnou součástí
všech tabletů je operační systém.
S ním souvisí vzhled a filosofie
uživatelského rozhraní a v neposlední
řadě množství i kvalita aplikací. Apple,
který používá operační systém iOS,
si striktně hlídá, jaké aplikace pustí
do oběhu (klade důležitost na jejich
kvalitu a jednoduchost obsluhy),
na druhé straně u konkurenčního
Androidu žádná pevná pravidla
týkající se kvality, funkčnosti
a snadné obsluhy aplikací neexistují.
Výhodou Androidu je, že kdokoliv
dostatečně schopný může napsat
vlastní aplikaci a nabídnout ji
zdarma například v oficiálním
obchodě Google Play. Android
má také svou výhodu v možnosti
rozšíření kapacity tabletů pomocí
paměťových karet. U iPadu tuto
možnost nenajdeme.
a Samsung Galaxy Tab 2 10.1.
celkem úspěšně dohánějí náskok
konkurence ze strany Applu.
Oba modely mají velmi dobrý
dotykový displej a kvalitní obraz.
Všechny tyto tablety se umístily na
předních příčkách listopadového
vydání časopisu dTest a najdete
je v internetovém obchodě www.
levneelektro.cz za příznivé vánoční
ceny.
Výdrž baterie
Vzhledem k tomu, že budete
s největší pravděpodobností tablet
brát s sebou, je jeho provozní doba
jednou z nejdůležitějších veličin. Po
nabití by měl vydržet déle než jeden
den. Některé tablety však vydrží na
jedno nabití i méně než 4 hodiny.
A co rozměry?
Většina uživatelů považuje za ideální
tablety s rozměry okolo deseti palců,
tj. cca 25 centimetrů. Do značné
míry je to však otázka preferencí.
Pokud upřednostňujete skladnost
či nižší cenu, sáhněte po jednom ze
7palcových tabletů s úhlopříčkou
necelých 18 centimetrů.
Malé
tablety
patřily
dříve
Androidu, nyní je však najdeme
i u nového 7,9palcového iPadu Mini
s úhlopříčkou 20 centimetrů. Menší
dotyková klávesnice se však méně
pohodlně používá a na větším displeji
se také lépe sleduje video. Vše záleží
tedy na konkrétních požadavcích
každého uživatele.
Mezi nejlepší tablety patří
jednoznačně iPad, který je
následovaný modely s Androidem.
Asus
Transformer
TF700T
Levnější alternativou pro ty, kteří
netrvají na velkém tabletu, je pak
7palcový tablet Sencor Element 7V2
s operačním systémem Android 4.
Ten poskytne prostředí pro pohodlné
užívání nejrůznějších internetových
služeb
včetně
pohodlných
videohovorů přes integrovanou
webkameru. Můžete tak sdílet svoje
zážitky na sociálních sítích s přáteli
nebo rodinou. Díky mini HDMI
konektoru snadno tablet připojíte
k televizi či projektoru a můžete
tablet využít jako multimediální
přehrávač. Tablet je opatřen i mini
USB konektorem pro připojení
flashdisku. Vnitřní kapacita je 4
GB a lze ji snadno rozšířit pomocí
paměťových karet Micro SDHC.
Sencor Element 7V2 nyní
zakoupíte v internetovém obchodě
LevneElektro.cz za akční cenu
1.990,- Kč včetně DPH a paměťovou
kartou KINGSTON Micro SDHC,
8GB ZDARMA!
inzerce
Již od roku 2004 pomáháme rodinám s péčí o děti s těžkým
zdravotním postižením z celého Jihočeského kraje.
Péče probíhá v rodinné atmosféře při zachování individuálního přístupu,
který zohledňuje potřeby každého dítěte.
Naším posláním je ulehčit životní situaci rodin dětí s postižením
a dát prostor pro jejich zdravý chod.
Provoz Centra BAZALKA je možný jen díky podpoře individuálních a firemních dárců.
Staňte se jedním z nich!
Přidejte se k nám i Vy. Pomáhejte nám pomáhat.
www.centrumBAZALKA.cz
Pomáhejte nám pomáhat!
Odešlete dárcovskou SMS ve tvaru
DMS BAZALKA na tel. číslo 87 777.
Cena DMS je 30 Kč, Centrum BAZALKA obdrží 27 Kč.
Můžete nám přispívat také pravidelně,
každý měsíc po dobu jednoho roku.
Stačí odeslat SMS ve tvaru DMS ROK BAZALKA na tel. číslo 87777
a každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč.
Více informací najdete na www.darcovskasms.cz.
strana 27
KŘÍŽOVKA
Drbňácká lušťovka o ceny
Ani ve třetím čísle občasníku nemůže chybět oblíbená lušťovka. Tradičně soutěžíme o zajímavé ceny, které od Budějcké Drbny obdrží tři úspěšní čtenáři. Šanci
vyhrát mají všichni, kteří vezmou do ruky tužku a začnou vyplňovat jednotlivá okénka těmi správnými písmeny. Do slosování o poukázky na konzumaci v hodnotě
1000 Kč budou zařazeny tajenky, které dorazí do e-mailové schránky [email protected] bez chyby a v úplném znění.
Ještě než vyhlásíme výherce, zajděte si na čepovaný Budweiser Budvar z tanku do prémiové restaurace IN LOCO sídlící v nově zrekonstruovaném Clarion Congress
Hotelu. To proto, abyste si místo, kde se budou moci tři šťastlivci nadlábnout zadarmo, důkladně prohlédli a vyzkoušeli kvalitu nejen tamního jídla, ale také poznali
lahodnou chuť budějckého zlatavého moku.
„Otesánek zoubky cení, budeme mít posvícení“
Pokud se ve vaší lušťovce z druhého čísla objevila právě tato tajenka, patříte mezi čtenáře, kteří úspěšně odhalili její správné řešení. Voucher v hodnotě 500 Kč na
večeři v jakékoliv restauraci uvedené na webových stránkách www.otesanek.eu získávají Dana Hrochová, Jan Novotný a Marie Postřihačová. Všichni tři jsou
z Českých Budějovic, a tak se můžou těšit, že je Otesánek navštíví doma s jídlem dle jejich vlastního výběru.
Otevírací doba:
Po - Ne 11:00 – 23:00
Tel.: +420 389 102 111
Pá- So 11:00 – 24:00
E-mail: [email protected]