David Šťáhlavský: Rusko mezi řádky

David Šťáhlavský: Rusko mezi řádky
...ukázka z knihy
“U pokladny stáli…”
Kdosi mi tvrdil, že Američané jsou vlastně lépe oblečení Rusové. S ohledem na zálibu Rusů
chodit dobře oblečeni – a Rusek navíc i draze – to není zcela přesné. I když jisté shodné prvky
imperiálního patriotismu jsou vlastní oběma národům, oba se vzájemně liší. Strýček Sam je
racionální, zatímco strýček Váňa emocionální. “Volte srdcem,” vyzýval Boris Jelcin před operací
vlastního srdce a hlavně před červnovými volbami roku 1996, když ještě v únoru měl rekordně
nízkou popularitu – dvě procenta. Přesto v červencovém druhém kole zvítězil.
Také proto nemám rád filmy parodující Rusy. Jsou prostě nepřesvědčivé. Originál je zkrátka
originál. Nikde na světě nepotkáte tak přesvědčivé Čičikovy, Oblomovy ani Ostapy Bendery.
Rusko je zemí systematických paradoxů. Říjnová revoluce v listopadu je jen jedním z důkazů
jejich existence.
Lenin (10. nebo 22. dubna 1870–21. ledna 1924) nebyl
Leninem, ale Uljanovem, i když Vladimírem Iljičem;
používal ovšem i jmen Vladimír Ilin, Konstantin Tulin,
Karpov atd. Ortodoxní komunista a diktátor Josif
Vissarionovič Stalin (podle upřesněných výzkumů 1878–
1953) byl původně studentem semináře Džugašvilim;
rudý komisař zahraničích věcí v letech 1930–1939 Maxim
Maximovič Litvinov (1876–1951) byl vlastním jménem
Max Vallach. Ruský trilion je náš bilion a první patro je
přízemím. Podobně je to i v každodenním životě.
Nejoblíbenější pralinky, čokoládové bonbony, se občas
jmenují Ořechový keř, ale jindy se stejný pamlsek může skrývat pod názvem Zlatá niva.
Ani režisér Nikita Michalkov se paradoxům, a zřejmě záměrně (nebo ze setrvačnosti?),
nevyhnul. Jeho filmového Lazebníka sibiřského provází dvojice parfémů Junkerskij 1. a 3.
Druhý nikdy nebyl. Není ovšem třeba se pohybovat v tak vysokých sférách. Stačí obyčejné
pouliční parkoviště. Někdy koncem roku 1995 na hlavní Tverské třídě, tam, kde se napojuje na
Manéžní náměstí, pro znalce Moskvy prostě u obchodu Dieta, zavedli vůbec první parkovací
hodiny. Pochopitelně ne na mince, vzhledem k jejich nicotné kupní síle, ale na zvláštní žetony,
které se prodávaly samozřejmě za druhým rohem. Vedle automatů se proto rychle objevili i
živí hlídači. Žetony, jak by se čekalo, sice neměli, ale vybírali parkovné hotově.
Celou historii si ale člověk zažije v kině. Jen ve
vybraných biografech se prodávají vstupenky na
celý týden dopředu, jinak – člověče, zlob se jak
zlob a stůj ve frontě na večerní představení od
rána. To je ostatně další ruský paradox. Ráno se
mění přímo v den, takže v poledne je pro Rusy
ráno. Říká se například: “Sejdeme se ve dvanáct
ráno,” ještě tři hodiny po poledni jsou “tři hodiny
dne”, zatímco ve čtyři odpoledne je už večer.
Vstupenky na filmové představení, které začíná ve
čtyři večer, je tedy třeba jít koupit ve dvanáct
hodin ráno, protože pokladna se otevírá hodinu
před promítáním a pokud je o snímek velký zájem,
může se stát, že se do sálu dostanete až v půlce filmu, a to, jak uznáte, pokazí celkový dojem.
Jiný problém nastává, pokud má kino – v ruštině se říká “kinotěatr” (v překladu snad
kinematografické divadlo) – dva sály. Pokladna otevírá hodinu před prvním představením. Ale
nedočkavý dav zájemců ví své a pře se, kdy to vlastně je: před prvním představením ve
velkém sále, nebo v malém? Naštěstí vychází paní pokladní a zoufalí jedinci se jí poníženě
ptají, kdy otevře. (Pokladní v té chvíli má vysoké postavení a rozhoduje o náladě lidí a třeba i o
úspěchu milostné schůzky, pokud se pokornému človíčku v zástupu u pokladny podaří získat
lístek.) Statná dáma má zřejmě smysl pro černý humor. “Otevírám hodinu před prvním
1
představením,” vyjasní přítomným situaci a při cestě zpátky do pokladny ještě dodá: “Neumíte
číst?” Napětí roste: bude třeba čekat ještě půl hodiny, nebo je myšleno prvním promítáním
skutečně první představení v malém sále? Záclonka v okénku pokladny se drobně zachvěje a
dost. Úlevu vystřídá nejistota. Ručičky míjejí domnělý čas. Ještě třicet vteřin a nakonec –
vítězství! Pokladna je otevřena, cesta za kulturou je volná. Mladík přede mnou ale náhle
viditelně pobledl. Právě si totiž přečetl upozornění, které mu dosud clonili před ním stojící
spolutrpitelé, že vstupenky na noční představení se prodávají až hodinu po otevření pokladny.
“Prosím vás, lidsky vás prosím, prodejte!” Paní měla dobré srdce a prodala, “…ale výjimečně!”
dodala se vztyčeným prstem.
Velkým dobrodružstvím se může stát i návštěva muzea. Otevřená jsou každý den kromě
pondělí – to je běžné, ale zavřeno mají také poslední úterý nebo druhý čtvrtek či dokonce první
pátek každého měsíce. Ve dvacátém století je pochopitelně možné do muzea zatelefonovat a
zeptat se. Jako natruc ale stejný nápad mají i desítky jiných. Trvá to dobrých dvacet minut,
než se ozve vyzvánění. Pak ještě nekonečné čekání, až to někdo zvedne. Naráz se ozve
praskání, lupání, chrčení, syčení a ženský hlas, protože v muzeích pracují snad výhradně jen
ženy. Křičíte do telefonu, ale marně: “Není slyšet, zavolejte znovu!” praví žena a zavěsí.
Špatné drátové spojení v Rusku prý ale ztrpčovalo život i Leninovi. Co také čekat od neruského
vynálezu.
2