Romantismus 7

Transkript

Romantismus 7

PaedDr. Karel MILIČKA
SVĚTOVÁ LITERATURA
NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI
7. ROMANTISMUS
POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
PaedDr. Karel MILIČKA: SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI - 7. ROMANTISMUS - POZDNĚ ROMANTICKÉ IDEÁLY
1 Celkový obraz
O modulu
Pomůcky a nástroje
Pravidla a konvence
17.10.2010
Strana 2/107
2 Obsah
1. Celkový obraz
2
2. Obsah
3
3. MEZI ROMANTISMEM A REALISMEM
4
3.2 NA SKLONKU SLÁVY
4
3.3 HRDÍ A NESMLOUVAVÍ
13
3.4 Autotest
42
4. ROMANTISMUS A ROZVOJ NÁRODNÍCH LITERATUR
44
4.2 POLSKO A NÁRODNÍ IDEÁLY
44
4.3 LITERATURA ZA ZÁPASE ZA SVOBODU
60
4.4 ROMANTIKOVÉ NOVÉHO SVĚTA
78
4.5 Autotest
17.10.2010
106
Strana 3/107
3 MEZI ROMANTISMEM A REALISMEM
3.1 NA SKLONKU SLÁVY
„Žít osaměle ! ... Jaká trýzeň!
Stendhal (přeložil O. Levý)
Odešel jsi, ale já jsem nezapomněla (J. W. Waterhouse, 1873);
fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
1. Od romantismu k realistickému pohledu na svět
Třicátá a čtyřicátá léta 19. století jsou v literatuře obdobím, kdy romantismus ještě zdaleka
neodumřel, ale do slovesné tvorby vstupují nové, realistické tendence. S jakou dávkou kriticismu
se vyslovují autoři ke společenským a politickým poměrům, jsme sledovali už v dílech Viktora
Huga, který se pokusil systematicky a přesvědčivě popsat a rozebrat příčiny společenských
úpadků a krizí.
17.10.2010
Strana 4/107
Mezi francouzskými autory, v jejichž tvorbě se setkáváme jak s romantickými prvky, tak
s reálným pohledem na život, je nejvýraznější osobností Stendhal. Podobné umělecké typy však
najdeme i v jiných literaturách, zejména mezi ruskými a německými autory, tvořícími na přelomu
obou epoch, nebo v romantických pokusech spisovatelů národů bojujících za národní svobodu. O
mnohých z nich – např. o sestrách Brontëových, N. V. Gogolovi nebo H. Heinovi – je však
vhodnější hovořit v kapitolách, které se zabývají vznikem a vývojem realismu.
Karikatura francouzských romantiků, v čele průvodu jede král V. Hugo a za ním jeho dvořané
(B. Roubaud, pol. 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
2. Stendhal
Pozvolný přechod od romantického pojetí umělecké tvorby k realistickému vidění světa je
charakteristický pro psychologicky dobře prokreslené prózy francouzského romanopisce, který
psal pod pseudonymem STENDHAL (vlastním jménem Henri Beyle, 1783 – 1842).
17.10.2010
Strana 5/107
Stendhalův portrét od J. O. Sodemarka (1840) a jeho náhrobek v Montmartru (foto autor);
Konzervativní a upjaté prostředí zámožné měšťanské rodiny opustil brzy po středoškolských
studiích. V důstojnické uniformě se pak zúčastnil všech významných tažení Napoleonovy
armády Evropou a absolvoval i neslavný vpád do Ruska. Vlastní osudy i názorový vývoj z
období dospívání vylíčil autor v nedokončené autobiografii Život Henriho Brularda. V ní
vysvětlil, jak se tvrdé názory otce, vzhlížejícího s obdivem k aristokratickým kruhům, a
neúprosná klerikální výchova, jíž byl podroben po smrti matky, odrazily v jeho pozdějších
protimonarchistických a antiklerikálních postojích.
Po pádu císařství odešel do Itálie, kde prožil sedm let uprostřed bojů za národní sjednocení.
V Miláně poznal vášnivý milostný vztah, který ho poznamenal na celý život, a začal zde i
s literární tvorbou. Pro své pokrokové názory a časté styky s bojovníky za národní sjednocení se
stal objektem zájmu rakouské poezie. Aby unikl pronásledování, vrátil se do Francie.
17.10.2010
Strana 6/107
Starý Stendhalův dům s terasou v Grenoblu; foto autor
Pařížským salonům už se představil jako duchaplný glosátor, kulturní recenzent a znalec umění.
Angažoval se v boji o romantismus a jako nesmiřitelný odpůrce přežilého dvorského pojetí
klasicismu obhajoval „umění revoluce“. Z obdivu k bojovnému romantickému stylu se vyznal
v polemickém spisu Racine a Shakespeare (1823). Ostatní díla z tohoto období (spis O lásce
nebo cestopisné črty o italských městech) zůstala zcela nepovšimnuta. Po roce 1830 hledal
Stendhal zabezpečení v diplomatických službách v Itálii. Průtahy s rakouskou vládou, pro niž byl
stále nepřijatelný, způsobily, že zbytek života strávil pouze jako konzul v papežském přístavu
Civita-Vecchia, kde zaháněl nudu studiem italských kronik, četbou renesančních novel a vlastní
literární tvorbou.
17.10.2010
Strana 7/107
Pevnost Michelangelo v Civita-Veccia; foto autor
Na výraznější literární počin si Stendhal počkal do roku 1827, kdy vydal bez většího zájmu
veřejnosti svůj první román Armance. V něm, podobně jako v následujících dílech, vycházel z
důvěrně známého prostředí šlechtických salonů. Do postojů jeho hrdinů se promítly zážitky z
milostných či válečných dobrodružství, do kterých byl autor stržen i hořkost proher z vlastních
politických a uměleckých střetnutí.
Základním motivem všech Stendhalových příběhů je hledání vášnivé a opětované lásky, krátkých
okamžiků štěstí i osobního uplatnění. Jeho hrdinové jsou zmateni nepřátelským prostředím,
marně se brání tlaku konvencí, předsudků a diskriminujících norem, kterým jsou vystavováni.
Než pochopí, že pro ně žádné východisko nemůže být úspěšné, téměř vždy prohrávají. Nejkratší
cestou k vytouženým cílům je přizpůsobit se a zaprodat tak i zbytek ideálů. To se však vykupuje
ponížením, nedůstojným postavením a výčitkami svědomí. Proto se většina z postav společenské
špíně podvědomě brání a nikdy v ní nezůstane úplně. Udržují si někde uvnitř „čisté“ místečko,
kam se mohou vrátit. Jinou možností totiž zůstává pouze revolta – jistý způsob, jak se nechat
nemilosrdnou společností, která mezi sebe vetřelce nepouští, zničit.
Těžké rozhodování potkalo také mladého Juliena Sorela v románu Červený a černý (též Červená
a černá, 1830). Román, jehož hrdina se nechce smířit s osudem nicotného příslušníka nižší
vrstvy, je literárním ztvárněním skutečného příběhu z období obnovení monarchie.
Julien Sorel, syn venkovského tesaře, se pokusí prorazit společenské přehrady a postoupit do
17.10.2010
Strana 8/107
vyšších kruhů. V touze po penězích a kariéře je schopen jakéhokoliv činu. Přestože tupé a
bezohledné vyšší kruhy nenávidí a pohrdá jimi, přizpůsobí své chování jejich metodám. Zapře
své přesvědčení a obdiv k Napoleonovi, když se mu nepovede vyniknout ve vojenské službě,
pokrytecky předstírá zbožnost a doufá, že by mohl udělat kariéru v kněžské sutaně. Lásku
rozmělní na milostné pletky a díky nim krok za krokem stoupá po společenském žebříčku.
Nejprve svede manželku venkovského starosty, po ní dceru vysokého úředníka z hlavního města.
Zdá se, že mu už nic nezabrání, aby pronikl mezi smetánku. Těsně před cílem se však hra lží a
přetvářky zhroutí. Z obav před prozrazením postřelí Sorel svou první milenku, která ho vydírá, je
zatčen a uvězněn. Závěrečná Julienova řeč u soudu je vlastně promyšlenou sebevraždou: hrdina
odmítá pokračovat v klamu, přiznává provinění, ale zároveň odhaluje míru viny, jíž se na zločinu
podílela měšťácká morálka a nespravedlivé zákony. Obviňuje soud ze msty a vyslovuje obavu ze
zastrašování všech budoucích plebejců, kteří se podobně jako on pokusí proniknout do kruhů,
kam pro svůj nízký původ nepatří.
V průběhu tragické pouti Juliena Sorela se podařilo Stendhalovi vykreslit charakter francouzské
společnosti před červencovou revolucí 1830. Současně dokázal psychologickými analýzami
pocitů hrdinů vystihovat postoje jejich jednotlivých vrstev. Román bývá někdy vysvětlován jako
projev umělcova barevného vidění světa, v němž červená není jen barvou ideálů revoluce a
svobody, ale zároveň barvou pohybu, nespoutaných vášní a lásky. Černou pak symbolizoval
despotismus, úskočné tmářství a další nešvary, které člověka ponižují, ubíjejí a nutí ke zlu.
Těsně před dokončením zůstal další román Lucien Leuwen (1834, vydán posmrtně až r. 1931).
Titulní hrdina, syn bohatého bankéře, nemá starosti existenční, a vůbec nepotřebuje usilovat o
kariéru, neboť tu mu může zajistit rodinná protekce. Jeho vnitřní konflikt spočívá v tom, že se
mu zdá život prázdný a nudný. Lucien v touze po větším vzruchu odchází z armády, kde už podle
něj není místo pro hrdinské činy, a vstupuje do diplomatických služeb. Jako pobočník ministra
vnitra poznává oprávněnost svých dřívějších pochybností o morálce aristokracie. Její duchovní
bída a nízkost ho postupně deptá. Jedinou útěchou mu zůstává vzpomínka na letmé milostné
vzplanutí, které před lety zničily intriky i vlastní nerozhodnost. Lucien nespáchá sebevraždu, ale
pomýšlí na odchod ze země a na vše chce rychle zapomenout.
Ani Stendhalovi nepřinášela diplomatická služba příliš velké uspokojení. Významnější byla pro
něj skutečnost, že se opět mohl vrátit do Itálie, kterou miloval pro její bouřlivé a inspirativní
prostředí. Ve starých kronikách a novelách objevoval osobnosti, které žily plnohodnotně a vůbec
se neohlížely na smýšlení okolí. Jejich příběhy pak vkomponoval do své tvorby. Např. jako
námět pro dvoudílný román Kartouza parmská (též Parmský klášter nebo Věznice parmská,
1839) zvolil příběh z období renesance, který převedl do evropských poměrů počátku 19. století.
17.10.2010
Strana 9/107
Vydání Věznice parmské z roku 1846 a Garibaldiho náměstí v Parmě, kde se román odehrává;
fotografická reprodukce (www. wikipedia.org, foto autor)
3. Prosper Mérimée
Pod vlivem přátelství se Stendhalem začal pouť slovesného umělce také prozaika a dramatik
PROSPER MÉRIMÉE (1803 – 1870). Za druhého císařství byl inspektorem historických
památek a do literatury vstoupil jako autor úspěšných literárních mystifikací.
17.10.2010
Strana 10/107
Prosper Mérimée (konec 19. stol.);
foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
Nejdříve se proslavil svazkem romantických her, nazvaným Divadlo Kláry Gazulové (1825),
které vydával za překlad ze španělštiny. Podvrhem byla i sbírka ohlasových balad La Guzla
(1827), údajné dílo illyrské lidové poezie. Poté se věnoval jen prozaické činnosti. V historickém
románu Kronika vlády Karla IX. (1829) čerpal z období příprav a průběhu Bartolomějské noci.
Zachytil zde v duchu romantismu hrůznou atmosféru náboženského fanatismu a krutého
zúčtování s ideovými odpůrci.
Větší počet realistických prvků obsahují pozdější kratší prózy, v nichž navázal na tradice ruské
literární školy (překládal Puškina i Gogola a psal o nich odborné studie). Úsporný styl,
jednoduchá, pravděpodobná zápletka a důsledně prokreslené charaktery postav jsou příznačné
pro novelu Tamango (1830), která vypráví o důvěřivém africkém náčelníkovi a jeho tragickém
střetu s nelítostnými otrokáři. Podobné epické prostředky použil pro klasický námět korsické
balady v novele Colomba (1840).
17.10.2010
Strana 11/107
Titulní list povídky Colomba (1862) a snímky z Korsiky; fotografická reprodukce a foto (the
public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
Tragický příběh hrdé Korsičanky a mladého napoleonského důstojníka, vracejícího se na rodný
ostrov, aby pomstil smrt svého otce, směřuje k jednoznačnému závěru: ve společnosti ovládané
přirozeným vynucováním spravedlnosti se musí člověk podřídit jejím pravidlům bez ohledu na
civilizací proměněnou morálku.
Doporučená literatura a četba
Mérimée, P.: Colomba a Tamango (přeložili J. a M. Holičtí) Praha 1975; Stendhal: Červený a
17.10.2010
Strana 12/107
černý (přeložil O. Levý), Praha 1977; Hazard, P.: Život Stendhalův (přeložil V. Černý), Praha
1975
3.2 HRDÍ A NESMLOUVAVÍ
Ať svět se směje básníkovi,
ať štve ho, špiní jeho čest on na otázky neodpoví.
Nehodlám s tupci spory vést.
M. J. Lermontov (přeložila H. Vrbová
Povstání děkabristů (malba V. F. Timma, 2. pol. 19. stol);
17.10.2010
Strana 13/107
1. Vznik ruského romantismu
V 18. století prodělala ruská literatura velký kvalitativní skok a téměř dohnala zpoždění za
západoevropským písemnictvím. Přesto se nedalo vůbec předvídat, kam až dosáhnou její tvůrci
ve vypjaté atmosféře sílících protestů proti carismu v prvních desetiletích století následujícího.
Bohaté zkušenosti z vyspělejších zemí zužitkovali zejména umělci spjatí s generací, která se
formovala kolem příslušníků proticarského šlechtického hnutí, nazývaných podle neúspěšného
prosincového povstání děkabristy (děkábr = prosinec). Jejich vystoupením v roce 1825 se
rozhořel požár vzdoru proti mocenské zvůli a tyranii, jenž byl tolik blízký romantickým ideálům.
Děkabristé na Senátním náměstí (K. Kolman, před r. 1846);
Po nástupu Alexandra I. na trůn se v prvních letech 19. století zdálo, že by vláda nového
panovníka mohla přinést nadějné uvolnění poměrů a nastoupit pozvolnou cestu demokratizace.
Některé vládní reformy (povolený svobodný pohyb, humanizace soudnictví, volný prodej půdy
apod.) tomu skutečné nasvědčovaly. Politický vzruch se zřetelně dotkl kulturního života –
umožnil organizovat literární kroužky, zlepšilo se vydávání knih a časopisů či komunikace s
cizinou.
17.10.2010
Strana 14/107
Alexander I. (anonym, někdy před r. 1825) a jeho první reformní vládní kabinet (časopis
Něva); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Situace se ale radikálně zhoršila po Napoleonově tažení k Moskvě. „Nebezpečné“ liberální
myšlenky, projevy zvýšeného sebevědomí a vlasteneckého uvědomování, se pokusila vláda
paralyzovat – zesílila cenzuru a zaútočila na organizované skupiny. Opozice se uchýlila
k ilegálním spolkům, v nichž později narůstaly radikální nálady. Žádný z nich však neměl
jednotné vedení, a proto bylo každé proticarské spiknutí poměrně snadno odhaleno a tvrdě
potlačeno.
17.10.2010
Strana 15/107
Napoleon prchá od Moskvy (A. Northern, pol. 19. stol.);
Do literární tvorby přinesli děkabristé motivy boje za národní svébytnost a mravní obrození
společnosti. Právě zkušenosti z nezdařeného povstání a následné útrapy postupně přiváděly
potomky šlechtických rodů blíž k nižším vrstvám, o jejichž životě předtím mnohdy nevěděli
téměř nic. Jejich protesty se nepodařilo umlčet ani popravami ani vězením a dlouholetým
vyhnanstvím, jímž car své odpůrce nelítostně trestal. Jako autoři sice hlásali ideje romantického
hnutí, ale zároveň vznešená témata opírali o zastaralou estetiku-slavnostní a nadnesený styl,
patetický jazyk a pro romantismus nezvyklé žánry – ódu, nebo hrdinskou tragédii.
17.10.2010
Strana 16/107
Petropavlovská pevnost a památné místo popravy děkabristů v červenci 1826; fotografická
reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
2. První ruští romantici
Talentovaným předchůdcem slavné generace ruských romantiků byl básník, literární kritik a
překladatel VASILIJ ANDREJEVIČ ŽUKOVSKIJ (1783 – 1852). Subjektivní cítění autora
odráží zejména jeho náboženská poezie, cyklus milostných básní o nešťastné lásce a
sentimentální lyrika přírodní (elegie Večer, 1806). Vrcholným projevem jeho tvorby jsou však
epické poemy, romanticky přepracované pověsti a balady. Na motivy Bürgerovy Lenory napsal
baladickou píseň Světlana (1812), jejíž chmurný a hrůzostrašný děj zjemnil smírným
zakončením, v němž hrdinky k ránu procitá z příšerného snu. Pro další vývoj ruské literatury
mají význam jeho překlady anglických a německých romantiků, trvalou hodnotou zůstalo i
přebásnění části Homérova díla.
Portrét V. A. Žukovského (K. Brjullov, 1837);
17.10.2010
Strana 17/107
Postupný rozklad děkabristického hnutí, který se vzhledem k zmíněným podmínkám v Rusku
nedal zastavit, nejpřesvědčivěji zachytila satirická komedie ALEXANDRA SERGEJEVIČE
GRIBOJEDOVA (1795 – 1829) Hoře z rozumu (1824).
A. S. Gribojedov (I. N. Kramskoj, 1875) a jeho krásná žena Nina Chavčavadze (anonym, asi
1820); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Hra je portrétem svobodomyslného nespokojence, který vstoupí do souboje s konzervativními
názory ruského šlechtického prostředí. Alexandr Čackij zažívá skutečné „hoře z rozumu“, neboť
není schopen omezenou a prodejnou společnost přesvědčit o nutnosti zásadní proměny. Největší
rozčarování mu způsobí milovaná dívka, která jej v obavě před veřejným míněním opouští a
dává raději přednost bezvýraznému a podlému kariéristovi. Ponížený hrdina vidí jediné řešení –
se všemi pokornými služebníky, bezohlednými nohsledy a prázdnými tlučhuby se rozejít a
urychleně najít svůj vlastní svět.
17.10.2010
Strana 18/107
Rukopis komedie Hoře z rozumu (1824) a ilustrace z komedie D. N. Каrdоvského, 1912);
fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Gribojedov se premiéry komedie nedočkal. Nejprve byla hra cenzurou zakázána a autor byl pro
podezření z účasti na povstání uvězněn. Jeho kontakty s děkabristy se však neprokázaly a vláda
vzdělaného intelektuála „uklidila“ do diplomatických služeb v nebezpečném Teheránu. Tam byl
jako představitel nepřátelské mocnosti po válečném konfliktu Persie s Ruskem ušlapán
rozzuřeným davem.
3. Alexandr Sergejevič Puškin - život a básnické dílo
Všestranný a kultivovaný talent projevil v rozmanitých básnických žánrech, v dramatické tvorbě
i v próze ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN (1799 – 1837), který už se vůbec neobracel
k tradicím klasicismu a sentimentální literatury. Od počátku stál v centru jeho pozornosti
romanticky založený jedinec, který se odmítal podrobit atmosféře otroctví, nesvobody a strachu.
Později se s ironickým odstupem, v němž doznívaly básníkovy životní deziluze, pokusil věrně
postihnout realitu všedních dnů v Rusku na počátku 19. století. Puškinovo dílo vyšlo tematicky
z aristokratických salonů, ale časem nahlédlo i do ostatních vrstev společnosti a objevilo řadu
námětů a lidských typů i v jejích nejnižších sférách.
17.10.2010
Strana 19/107
A. S. Puškin (O. A. Kiprenskij, 1827), Puškinův rodokmen (konec 19. stol.) a domnělý portrét
Abrama Hannibala, Puškinova praděda (asi 1697); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Puškin se narodil v Moskvě. Po otci pocházel z významného šlechtického rodu, matce kolovala v
žilách habešská krev (byla vnučkou mouřenína, který žil na dvoře Petra Velikého). Absolvent
privilegovaného carskoselského lycea působil nejprve jako vysoký úředník kolegia zahraničních
věcí v Petrohradě. Pro své opoziční názory a protivládní básně byl vypovězen z hlavního města a
poslán do vyhnanství na jih Ruska. Ani zde neustal v buřičské tvorbě, nepokrytě navazoval
kontakty s děkabristy, a proto byl donucen od roku 1824 k pobytu na rodinném statku
v Michajlovském nedaleko Pskova. Po roce 1827 dostal milost a žil střídavě v Moskvě a
Petrohradě za ponižujících podmínek dozoru carských úřadů a osobního dohledu cara Mikuláše I.
Po sňatku s přední dvorní dámou se Puškinův život zkomplikoval nepříznivými rodinnými a
finančními poměry a neustálými konflikty s dvorskou společností, již schopný umělec popuzoval
svou popularitou i bohémským způsobem života. V zinscenovaném souboji s mladým
francouzským dobrodruhem ď Anthesem utrpěl smrtelné zranění, na jehož následky zemřel.
17.10.2010
Strana 20/107
N. N. Gončarovová, Puškinova žena (A. Brullov, 1831) a obraz Souboj Puškina s d'Anthèsem
(A. Naumov, 1885); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
S bohatou básnickou tvorbou začal Puškin už jako lyceista. Oblibu si získal zejména milostnými
verši a přírodní lyrikou (Noc, Má milá, Gruzie), strhující obrazností a citovou upřímností
výpovědi:
Slýchali jste, když zatmíval se háj,
hlas pěvce lásky, pěvce žalu svého?
Za jitra čistého a zamlklého
smutnou a prostinkou hru na šalmaj –
slýchali jste?
17.10.2010
Strana 21/107
Vídali jste, tam cestou po lesích,
tvář pěvce lásky, pěvce žalu svého?
Jasného cosi, cosi tesklivého,
zármutek na rtech, v očích lehký smích –
vídali jste?
Povzdechli jste, když zazněl nesmělý
hlas pěvce lásky, pěvce žalu svého?
Když lesem šel a potkávali jste ho
a jeho oči steskem temněly –
povzdechli jste?
(přeložil E. Frynta)
A. S. Puškin recituje svou poému během studia v carskoselském lyceu v roce 1815 (I. Repin,
1911); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
V pozdější lyrické tvorbě už převažují texty, založené na trpkých zkušenostech vyhnance, jemuž
byl vymezován stále užší prostor-svobodomyslné verše filozofického, vlasteneckého a
17.10.2010
Strana 22/107
společenského zaměření (Pohaslo jasné slunce denní). Své sympatie děkabristům dával najevo
radikálními, průhledně jinotajnými politickými básněmi Volnost,Čaadajevovi,V hlubokých
dolech Sibiře apod.
Velkolepě si Puškin počínal také ve veršované epice. Hrdý romantický vzdor projevil
v pohádkovém příběhu Ruslan a Ludmila (1820), ale opravdový pocit rozervanosti a následná
titánská vzpoura jsou příznačné zejména pro trojici tzv. jižních lyrickoepických poem. Přestože
navazují na tradice byronismu, zřetelně odrážejí atmosféru ruské reality a přinášejí už varování
před nebezpečím romantického individualismu, jež založen na sobectví a málo se zajímá o
problémy jiných.
Ilustrace k Ruslan a hlava (I. Bilibin, 1917) a Svatební hostina (R. Ramazanov); fotografické
reprodukce (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
V Kavkazském zajatci (1821) odmítá hrdý mladý Rus nezištnou lásku čerkeské dívky, neboť jej
váže slib, který dal své milé doma. V tragickém závěru pomáhá zamilovaná Čerkeska hrdému
muži na svobodu a sama končí svůj život skokem do dravé řeky. Také v poemě Bachčisarajská
fontána (1823) se uprostřed exotické přírody rozvíjí příběh, v němž hrají hlavní roli vášnivé city
společenských vyděděnců, jejich touha po volnosti a opovržení nudou a prázdnotou.
17.10.2010
Strana 23/107
Sněm čerkeských knížat r. 1840 od Gagarina (1847) a Bachčisarajská fontána; fotografická
reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
Život mimo civilizací a nekonvenční milostné vztahy hledá i vznešený Aleko v romanci Cikáni
(1824). Domnívá se, že je nalezne mezi cikánskou komunitou. Sám je však příliš poznamenán
pokryteckou morálkou: vyžaduje neomezenou svobodu pro sebe, ale není schopen ji poskytnout
druhým. Stává se dvojnásobným vrahem, aby milovanou dívku nemusel přenechat jinému muži.
Cikánskou společností je za to exkomunikován a končí jako opravdový ztracenec:
Vtom pravil stařec potichu:
„Ty stůněš, chlapče, na pýchu.
Jsme divocí a žijem prostě,
neznáme zákon ani trest,
neprahnem po krvi a po mstě,
však mezi sebou nechcem snést
vraha. Nepatřils nikdy k nám.
Tys hrdý, urputný a smělý
a pro nás byl bys jak zlý duch,
připravil bys nás o veselí.
Odejdi! Provázej tě Bůh.“
To stařec řek a pestrý proud
nezvykle zamlklý a němý
17.10.2010
Strana 24/107
opustil onen strašný kout
a brzy skryl se za pláněmi.
Jen jeden vůz jak sirota
zůstal stát na nešťastném poli
ubohý, otrhaný, holý…
(přeložila H. Vrbová)
William-Adolphe Bouguereau: Mladá cikánka (1879);
V dalších básnických povídkách nahlíží Puškin hlouběji do reality ruského společenského života.
Charakteristické vlastnosti postav se mu daří zachytit i prostřednictvím satiry, kterou zastupuje
jemně anekdotický apokryf o neposkvrněném početí Gabriliáda (1827) a drobné žertovné
skladby ze života venkovské šlechty (Hrabě Nulin,1825) nebo prostých obyvatel Petrohradu
(Domek v Kolomně, 1825). Neradostná atmosféra po děkabristickém povstání podnítila Puškina,
aby se věnoval historickým tématům. Reálnější chápání dějinných souvislostí ho zavedlo do doby
vlády Petra Velikého v poemách Poltava (1828) a Měděný jezdec (1833). Ocenil v nich
cílevědomost Petrova experimentu a nezvyklou panovníkovu starost o osud Ruska, ale zamyslel
se i nad nezměrnými útrapami celého národa, které způsobily příliš radikální carovy reformy.
17.10.2010
Strana 25/107
Měděný jezdec na obraze V. I. Surikova (2. pol. 19. stol.);
Ojedinělým výtvorem Puškinovy básnické tvorby se stal veršovaný román Evžen Oněgin (vyd.
1833). V příběhu o rozčarovaném a citově vyprahlém hrdinovi, který není schopen opětovat
lásku ani udržet přátelství, představuje autor první portrét tzv. „zbytečného člověka“ v ruské
literatuře.
17.10.2010
Strana 26/107
Puškinův rukopis Evžena Oněgina a ilustrace Taťány z r. 1904 od E. Samokiš-Sudovské;
Román je komponován do podoby lyrického deníku. Přestože vychází z tradičních forem a
námětů romantické tvorby, překračuje její hranice. Realistickým vylíčením problému svérázného
jedince přerůstá romantický sen do pravdivého obrazu Ruska na počátku nové doby. Zároveň
předvádí pevně zakotvené lidské a literární typy (proti sobě stojící chladný Oněgin – snílek
Lenskij, naivní Olga – předčasně zralá Taťána), které inspirují umělce dodnes.
Dopis Oněginovi
Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
17.10.2010
Strana 27/107
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my…z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme. Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu upuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé záruky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou,
ctnostnou matkou usmířenou.
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný…
Děj se co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí… A uvaž: Já zde sama jsem,
a nikdo mi tebe nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
Čekám tě. Přijď, vytoužený.
17.10.2010
Strana 28/107
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!
I končím! Hrůzno mí číst psaní…
Já studem, strachy umírám…
Však vím, že vaše čest mě chrání
a proto směle svěřuji se vám…“
(přeložil J. Hora)
4. Alexandr Sergejevič Puškin - próza a drama
K podobným dílům, odrážejícím problémy dobové morálky a zákonitosti společenského vývoje,
dospěl Puškin i v dramatické tvorbě. Z pohnutých ruských dějin konce 17. století čerpala
tragédie Boris Godunov (1825), jejímž prostřednictvím nabídl autor ukázku mechanismu
uplatňování moci a jejího vlivu na následující vývoj celého národa.
Po smrti cara Fjodora se o uprázdněný moskevský trůn po jistém váhání uchází bývalý
panovníkův pobočník Boris Godunov, jehož svědomí je zatíženo odporným skutkem –
nejstaršího Fjodorova syna Dimitrije nechal odstranit, aby si otevřel cestu k moci. Proti
prozíravému a schopnému diplomatovi se však staví ještě lstivější protivník, falešný Dimitrij
(Lžidimitrij), podporovaný nespokojenými bojary a sedláky. Samozvaný panovník vyvolá
povstání, uprostřed něhož národem opuštěný Godunov umírá a ponechává zemi v rukou
nesmlouvavého vítěze. Manipulovaný lid nového vládce vřele vítá až do okamžiku, než sám
začne s krutými represáliemi.
17.10.2010
Strana 29/107
Dobová malba Borise Godunova a ilustrace N. Někrasova B. Godunov a jeho syn Fjodor II.
(19. stol.);fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Kvůli podobnostem se soudobými praktikami ruských mocenských orgánů ve vztahu k
děkabristům i dalším odpůrcům režimu byla hra carem zakázána a premiéry se dočkala až na
konci 19. století. Větší štěstí neměly ani tzv. malé tragédie Skoupý rytíř, Mozart a Salieri nebo
Kamenný host (všechny 1833), jejichž divadelní podobu mohli diváci zhlédnout až po autorově
smrti.
17.10.2010
Strana 30/107
I. Repin: Ilustrace k dramatu Kamenný host (2. pol. 19. stol.);
Ve 30. letech, která byla ve znamení dokončování poslední verze Evžena Oněgina, objevil
Puškin nové literární možnosti v prozaické tvorbě. V roce 1830 vyšel jeho debut Povídky
nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina. V pěti zdánlivě banálních příbězích paroduje milostné a
společenské náměty soudobé prózy, ironizuje příslušníky nešlechtických vrstev a pokouší se
podat zajímavější pohled na život prostých lidí. Klasickou romantickou novelou Piková dáma
(1834) se vrátil k fantastickému tématu člověka, který je v touze po majetku ochoten zaprodat
svou duši i svědomí nadpřirozeným silám.
Mladý a ctižádostivý důstojník Heřman zneužívá milostného vzplanutí sentimentální schovanky
staré šlechtičny, aby se zmocnil tajemství tří vyhrávajících karet. Vkrade se v noci do domu staré
dámy a při setkání jí leknutím způsobí smrt. Ve snu se dobere k vytouženému pořadí karet a
postupně na ně vsadí celý majetek. V třetí sázce se místo esa zjeví osudná piková dáma – symbol
mrtvé ženy, Heřman všechno prohrává a zešílí.
17.10.2010
Strana 31/107
Puškinovy prózy Dubrovskij (zde vyd. 1946) a Kapitánská dcerka (1835) vycházely nejdříve
v časopise Sovremennik (1837); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
V posledních historických povídkách Dubrovskij (1833) a Kapitánská dcerka (1835) se Puškin
vrátil k osudům lidových zbojníků a k dramatickým událostem selského povstání statečného
kozáckého atamana Pugačeva za vlády Kateřiny II.
17.10.2010
Strana 32/107
Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi; (I. Repin, 2. pol. 19. stol.); fotografická
V torzech zůstaly další prózy z tohoto období, např. román Mouřenín Petra Velikého, shrnující
rodinné vzpomínky na život habešského pradědečka. Stejně tak mu nebylo dáno dokončit řadu
dalších básnických a prozaických děl, i odborných publikací historických a literárně kritických.
17.10.2010
Strana 33/107
Syn Abrama Hannibala Ivan (anonym, 1801) a mouřenínův rukopis;
Trvalý Puškinův zájem o folklor dokazuje bohatá sběratelská a vydavatelská činnost. Z lidové
slovesnosti vycházejí jeho básnické pohádky, např. Pohádka o rybáři a rybce, Pohádka o caru
Saltánovi či Pohádka o zlatém kohoutkovi. Dochovalo se také značné množství poznámkového
aparátu k plánovaným spisům cestopisného charakteru.
Ilustrace k Pohádce o caru Saltánovi(I. Bilibin, 1905) a Pohádce o zlatém kohoutkovi (I.
Bilibin, 1907); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 34/107
5. Michail Jurijevič Lermontov
Neméně romantickým životním osudem jako Puškin doprovodil svou tvorbu také MICHAIL
JURJEVIČ LERMONTOV (1814 – 1841).
Portrét Lermontova (P. Zabolotskij, 1837) a památník jeho souboje v Pjatigorsku;
fotografická reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
Dospíval v dobách, kdy už hromadné represe carské vlády proti děkabristům doznívaly. Stín
smrti dvou bratří, kteří se povstání aktivně zúčastnili, však zasáhl jeho citlivé vnímání epochy
zklamaných nadějí na celý život. Odbojný básník a nenapravitelný bohém se nebál veřejně
prezentovat svobodomyslné názory. Byl za to vyloučen ze studia, dvakrát potrestán vyhnanstvím
na Kavkaz a nakonec vehnán intrikami dvorské společnosti do nesmyslných soubojů, v nichž
našel svou smrt.
17.10.2010
Strana 35/107
Malba samotného Lermontova z Kavkazu: Gruzínská vojenská cesta (1837);
Z literatury odešel sedmadvacetiletý Lermontov na vrcholu tvůrčích sil. Přestože mnoho svých
literárních prací během života nevydal, byl všeobecně považován za Puškinova nástupce. Hlavní
část jeho díla tvoří milostná, filozofická a vlastenecká lyrika. Promlouval v ní jako zralý básník,
uvažující o smyslu lidského bytí, užaslý pozorovatel tragických událostí doby, ale i zapisovatel a
komentátor intimních okamžiků vlastního milostného a citového života. Obvinil dvorskou
společnost ze záměrného zotročování národa i vůle a rozumu každého jednotlivce. Odezvou na
Puškinovu tragédii byla slavná báseň Na smrt básníka, za niž sklidil carskou nevoli a poprvé
okusil „slasti“ kavkazského vyhnanství:
Zahynul básník! - Otrok cti své,
a olovem v hrudi, s klevetou,
položil, po pomstě jen žízně,
svou hlavu prokletou.
Nesnesla duše básníkova
pohanu drobných urážek;
vstal proti tlachu, jejž svět snoval,
a padl - sám, jak celý věk.
17.10.2010
Strana 36/107
A padl - Ale nač teď lkáti?
Ni chválit s vámi nebudu,
omluvy s vámi shledávati je dovršen hlad osudu...
přeložil J. Hora
Autoportét Lermontova (1837) a rukopis básně Na smrt básníka (1837);
Vedle zašifrovaných výzev k boji za humanistické ideály vyznívaly v Lermontovových verších
jen těžko skrývané smutky osamělého individualisty. Nalézáme v nich střety pravdy a snu,
pohrdání a vroucnosti, veliké lásky, hlubokého zklamání i smrti. Protichůdnost těchto stavů
dodává veršům ráz opravdovosti, vzdálené jakéhokoliv napodobování pocitů světobolu či
aristokratické rozervanosti:
Ne, nečekám nic od života,
nelituji toho, co mi vzal.
Odhodit jen toužím všechna pouta,
a v klidu spát a zapomenout žal.
Neprahnu však po záhrobním míru.
17.10.2010
Strana 37/107
Hledám věčný spánek, ve kterém
dýchal bych a ve svém srdci víru
v život cítil s každým úderem,
aby o lásce sny zpívaly mi
ve dne v noci píseň nádhernou
a dub listy věčně zelenými
hladil mě a šuměl nade mnou.
(přeložil H. Vrbová)
Nejvýrazněji se básníkův talent rozvinul v romantických poemách. Zpočátku v nich nacházíme
silné vlivy Byronovy a Puškinovy (Čerkasové, 1828; Kavkazský zajatec, 1829; Oleg, 1829). Ty
jsou však postupně vytlačovány jinými motivy.
Lermontovovy kresby z kavkazského prostředí (1837);
Pocitům deziluze se nebrání v dalších epických skladbách Zběh, Novic, Bojar Orša nebo Píseň o
caru Ivanu Vasiljeviči, mladém gardistovi a smělém kupci Kalašnikovovi. Vytváří zde obrazy
zla, na něž je třeba odpovídat zase krutostí, neboť jen prostřednictvím násilí lze za určitých
okolností dosáhnout absolutního vítězství dobra a čistoty. Příběhy o tragických vzpourách svých
hrdinů zasazuje do romantického rámce volné přírody Kavkazu, která ostře kontrastuje s pocity
jejich zmučených duší.
17.10.2010
Strana 38/107
Repinova ilustrace k Písni o caru Ivanu Vasiljeviči, mladém gardistovi a smělém kupci
Kalašnikovovi (19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Rozhodný nesouhlas s těmi, kdož proměňují krásu za nicotnost a zlem vyhánějí dobro a
šlechetnost, vyslovil Lermontov poemou Démon (1841). V ní předvedl nespokojeného
individualistu, kterého představil jako nositele zkázy, pohrdání a nenávisti, zároveň však mu
symbolizuje volnost, svobodu a poznání. Kvůli vlastní hrdosti není schopen přizpůsobit se
božským, přírodním ani společenským zákonům, a proto znovu a znovu prohrává svůj odvěký
zápas o právo na štěstí.
17.10.2010
Strana 39/107
Ilustrace M. Vrubela k poemě Démon(1890);
Démon zavržený Bohem a odsouzený k věčné samotě svým údělem trpí. Touží po návratu
ztracené lásky a harmonie. Obrození chce dosáhnout prostřednictvím milostného citu k
pozemské dívce, princezně Tamaře. Není však schopen milovat obvyklým způsobem – znovu
vraždí, vzbuzuje pochybnosti a nenávist, rozvrací duševní klid drahé bytosti. Tamara proto
odchází do kláštera. Při posledním pokusu přesvědčit ji o hloubce a čistotě svých citů Démon
Tamaru zabije, tím je znovu odsouzen k dalšímu utrpení.
17.10.2010
Strana 40/107
Tamara a démon (K. Makovskij, 1889);
V dramatických prvotinách (Španělé), ale i v některých pozdních hrách (Dva bratři) Lermontov
využil autobiografických zážitků řadového důstojníka, utloukajícího nekonečnou nudu v
kasinech mezi přelétavými přítelkyněmi. Několikrát se v nich objevuje i předtucha vlastního
neblahého konce. K hlubšímu filozofickému námětu dospěl v tragédii Maškaráda (1836). V ní
opět zaujímá hlavní místo motiv touhy po ideálech, jichž nemůže hrdý jedinec v dané
společenské realitě dosáhnout. Místo čistých citů naráží na vyprahlost a na intriky, které v něm
budí jen zhoubné vášně – žárlivost a neodbytnou touhu po pomstě. Přesvědčivé argumenty, jimiž
by ospravedlnil své jednání, už ale nenachází.
Kníže Arbenin nenávidí sebe i aristokratické prostředí. Pohrdá jeho hodnotami a pod dojmem
vlastních zkušeností je velmi přísně odsuzuje. Všechno, co mu chybí – víra ve šťastný život a
naplnění tajných tužeb – očekává od své lásky k manželce Nině. Nešťastná náhoda uvede Ninu
do podezření z nevěry a Arbeninovi se zhroutí celý svět. Uvěří licoměrným intrikám a mstivým
pomluvám. Než by svou ženu ztratil, raději ji otráví. V závěru, kdy se dovídá o její nevině,
podlehne výčitkám svědomí a končí jako zlomený muž a šílenec.
Myšlenkový svět a životní postoje mladého intelektuála a nespokojence na počátku 19. století
reprezentuje próza Hrdina naší doby (1840). Svéráznou kompozici pěti relativně samostatných
novel spojuje ústřední postava hlavního hrdiny Pečorina. Mozaikovitě složený příběh ztrácí
romantické rysy v těch částech díla, kdy je svou střízlivou popisností obžalobou dobových
poměrů v Rusku. Právě tady vystupují do popředí charakterové a morální vlastnosti
talentovaného a nekonvenčního muže, který hledá opravdovou životní aktivitu a touží, aby se
17.10.2010
Strana 41/107
mohl prosadit.
Grigorij Pečorin už vůbec není výjimečnou osobností, bojující proti nepravostem světa a
umírající s tragickým gestem hořkosti a nepochopení. Je příkladem citově prázdného,
„zbytečného člověka“, kterému společnost nedovolí, aby své schopnosti rozvinul a tvořivě
uplatnil. Nedokáže milovat a není schopen ani hlubšího přátelství. Jako pokrytec, provokatér,
egoista a chladnokrevný intrikán kolem sebe cynicky šíří neštěstí a smrt. Jediný kladný pocit,
který v sobě zachovává, je pocit vlastní zbytečnosti.
Lermontov, M. J.: Maškaráda (přeložil E. Frynta), Praha 1971; Lermontov, M. J.: Démon
(přeložil J. Hora), Praha 1939; Lermontov, M. J.: Z plamene a jasu (výbor veršů, přeložili E.
Frynta, M. Marčanová, B. Mathesius a H. Vrbová), Praha 1978; Lermontov, M. J.: Hrdina naší
doby (přeložili Z. Bergrová a B. Ilek), Praha 1966; Puškin, A. S.: Boris Bodunov (přeložil E.
Frynta), Praha 1980; Puškin, A. S.: Evžen Oněgin (přeložil J. Hora), Praha 1977
3.3 Autotest
1. Román Červený a černý nelze charakterizovat tímto výrokem:
- dílo Henri Beyleho
- hlavní hrdina - Julien Sorel
- milostné pletky služí hrdinovi jako vstupenka do vyšší společnosti
- román se odehrává většinou po revolučních událostech 1830
2. Mezi Stendhalova díla nepatří:
- povídka Colomba
- román Věznice parmská
- román Lucien Leuwen
- spis O lásce
3. Hoře z rozumu patří mezi významná dramata romantika:
- V. A. Žukovského
- A. S. Gribojedova
- děkabristy P. A. Katenina
- básníka V. K. Kljuchelbachera
17.10.2010
Strana 42/107
4. A. S. Puškin ve svých básnických poemách nechtěl hledat:
- svobodu pro své rozervané hrdiny
- nekonvenční milostné vztahy
- pohádkové motivy
- východisko ze své nelhké osobní situace
5. Evžen Oněgin je po stránce žánrové:
- tragédie
- román ve verších
- povídka
- komedie
6. M. J. Lermontov popisoval touhu po kráse, lásce a dobru ve svém vrcholném díle:
- poemě Démon
- dramatu Maškaráda
- tragédii Boris Godunov
- poemě Čerkesové
17.10.2010
Strana 43/107
4 ROMANTISMUS A ROZVOJ NÁRODNÍCH LITERATUR
4.1 POLSKO A NÁRODNÍ IDEÁLY
Ó zvěsti lidu, ó ty archo smíru,
zašlých už časů s nedávnými lety,
v tebe lid vkládá zbraň svých bohatýrů,
myšlenek hedváb a svých citů květy.
Adam Mickiewicz (přeložil F. Halas)
Pohřeb polských vlastenců po varšavském povstáni r. 1861 (A. Lesser, po r. 1861);
17.10.2010
Strana 44/107
1. Romantismus a rozvoj polské národní literatury
Aktivní vlastenecké smýšlení, jež se od počátku vklínilo mezi základní projevy romantismu,
výrazně ovlivnilo společenské nálady v těch zemích, jež se cítily utlačované a porobené, nebo
toužily po sjednocení a nezávislosti. Liberální představy o výhodách národní svébytnosti, které se
v celé Evropě rozšířily během přechodných období uvolnění absolutistických režimů (zejména za
napoleonských válek), pak přirozeně využila probouzející se buržoazie, aby si udržela a případně
ještě více upevnila vydobyté mocenské pozice.
Události ovlivňující Evropu: Napoleon překračující Alpy (J. L. David, 1800) a Kodex
občanských práv (originál, 1804); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Zejména tady se umělci, okouzlení iluzí národní svobody, obraceli k slavným etapám historie,
navazovali na tradice lidové umělecké tvorby a hledali v nich potřebnou inspiraci. Závažnou roli
sehrál bojovný romantický nacionalismus v písemnictví slovanských národů, ale zapůsobil také
na literaturu italskou, španělskou a maďarskou. Ostré projevy nesouhlasu s anglickou koloniální
politikou podnítily odstředivé tendence v Americe a povzbudily svébytný projev nově se
ustavující literatury Spojených států.
Symbol odporu proti anglickému kolonialismu: Boston Tea Party z r. 1773 (N. Currier, 1846);
17.10.2010
Strana 45/107
Také se v Polsku na počátku 19. století ztotožnil průnik romantických myšlenek s pokusem
aristokratické inteligence odčinit vinu za předchozí zradu národních zájmů. Její snahy obnovit
jednotný a silný stát vyvrcholily v listopadovém povstání 1830. Radikální výzvy mladých
básníků, kteří se k boji připojili, byly už o rok později vystřídány projevy beznaděje a ponížení.
Návrat polské armády do Varšavy v roce 1830 (M. Zaleski, kolem r. 1850);
Mnozí tvůrci se uchýlili do emigrace a tam propadly mystickým představám o věčném prokletí
zatraceného národa. Pouze někteří z nich, odtržení od reality polské společnosti, podléhali čas od
času iluzím a burcovali veřejnost k dalším revolučním akcím. Sami se pasovali do role
duchovních vůdců národa a svým dílem podporovali sugestivní vize falešných proroků, kteří
určili Polsku roli vykupitele všech zmučených národů Evropy. Alegorické obrazy národního
zmrtvýchvstání pronikly do tvorby největších polských romantiků radikálního zaměření –
Adama Mickiewicze a Juliusze Słovackého, ale nalezneme je také u konzervativně založeného
Zygmunta Krasińského.
17.10.2010
Strana 46/107
Obrazy Konec Polska 1831 (D. Monten) zobrazuje příchod Prusů a Polský Prométheus (H.
Vernet) alegorii úpadku po listopadovém povstání; fotografická reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
2. Adam Mickiewicz
Pod vlivem vlasteneckého nadšení a osvícenské důvěry v pokrok začal úspěšnou literární dráhu
básník a dramatik ADAM MICKIEWICZ (1798 – 1855).
Mladý A. Mickiewicz od W. Wańkowicze (1828) a jeho dům v Nowogródku; fotografická
reprodukce a foto (public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 47/107
Pocházel z rodiny litevského advokáta, který patřil k drobné aristokracii. Už v době
přírodovědeckých studií na univerzitě ve Vilniusu napsal klasicistní báseň Óda na mladost
(1820), která odrážela nový program polské radikální mládeži a měla vliv i na české romantiky.
Mladý básník se zapojil do činnosti pokrokových politických spolků a později byl za přípravu
povstání poslán do ruského vyhnanství.
Vilniuská univerzita s chrámem Sv. Jana (J. K. Wilcziński, 1850) a rukopisÓdy na mladost
(1822); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Prudký životní otřes, způsobený soudním procesem, vězením a vyhnanstvím, pomohl mladému
básníkovi zbavit se traumatu z prvních milostných zklamání a proměnil i jeho literární tvorbu.
Otevřeně se připojil k bojovníkům za svobodu, a uzavřel si tak cestu do vlasti. Jeho literární
tvorbu významně obohatily styky s děkabristy a přátelství s Puškinem. V roce 1829 konečně
mohl opustit Rusko a vydal se na cesty po Evropě. Otázka, proč se po vypuknutí listopadového
povstání 1830 nevrátil urychleně do vlasti, není doposud osvětlena. Žil a pracoval v kruhu
pařížské emigrace, redigoval časopis Tribuna národů a přednášel dějiny slovanské literatury na
pařížské univerzitě. Zpočátku se ve svých básních a bojových politických výzvách hlásil k úloze
vůdce polského národa, později se však dostal do neblahého vlivu záhadného proroka a
samozvaného mesiáše Andrzeje Towiańského, snad náboženského vizionáře, podvodníka nebo
agenta carské vlády, který romanticky snivého autora (těžce zkoušeného duševní chorobou
manželky) svým učením načas ovládl.
17.10.2010
Strana 48/107
Časopis Tribuna národů, který básník redigoval (1849) a portrét mystika A. Towiańského
(anonym, 1860); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Knižním debutem talentovaného básníka byla sbírka Balady a romance (1822). V baladické
formě našel způsob, jak se přiblížit národní poezii a využít bohatou fantastiku jejich mýtů,
prostou veršovou formu a přirozený jazyk. Zároveň v ní nechal vyznít smutek z nešťastného
citového vzplanutí.
17.10.2010
Strana 49/107
Ilustrace k baladě A. Mickiewicze Rybka (K. Górski, 20. stol.);
Ještě výrazněji projevil potřebu ukázat čistý šlechetný cit v básnické povídce Gražina (1823),
čerpající námět z litevských bojů proti křižákům. V ní poprvé představil nesmiřitelný typ
romantické hrdinky, která obětovala národním zájmům osobní štěstí a nakonec i život.
Ilustrace k básnické povídce Gražina ( J. Tysiewicz, 1851);
fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org
17.10.2010
Strana 50/107
Podobného motivy využil autor ve volně komponované skladbě Dziady (Předkové, 1823).
V nejstarší části třídílného cyklu se inspiroval lidovými obřady, při nichž se vyvoláváním duchů
zemřelých pokoušejí potomci hodnotit jejich činy a zmírnit tak utrpení duší v očistci. V jeho
závěrečném oddíle pak vykreslil v postavě pomateného poutníka Gustava vlastní obraz: člověka
zklamaného láskou, který se kvůli osobní tragédii vyhýbá odpovědnosti a ztrácí veškerý smysl
života. Volné pokračování skladby už napsal Mickiewicz pod dojmem nešťastné porážky
povstání. Ve velkých symbolických obrazech podává výstižný pohled na polskou společnost, v
níž proti sobě stojí dvě síly – kolaborující aristokracie proti vlastenecké mládeži a studentstvu,
které neváhá položit za svobodu i život.
Ilustrace ke krakovské inscenaci dramatu Dziady z roku 1919;
Nešťastný a rozervaný hrdina předchozí části Dziadů se pod vlivem národní tragédie převtěluje
do básníka a věštce Konráda, který je povznesen nad intimní bolesti a sobectví. Ve vrcholné
scéně tzv. Velké improvizaci se postaví i proti Bohu, vyčte mu krutost a bezcitnost a svede s ním
souboj o svou duši. V další proměně básník symbolicky odhalí náboženský charakter národní
oběti, která má vykoupit svobodu pro všechny utlačené. V závěrečném vidění se pak ztotožňuje s
postavou budoucího polského spasitele.
17.10.2010
Strana 51/107
Ilustrace Czesława Jankowského k 1. a 2. části Dziadů (19. stol.);
Výraznější vnitřní proměnu zaznamenali také Mickiewiczovy hrdinové veršovaného eposu
Konrád Wallenrod (1828). Autor se jím vrátil do dávného 14. století, kdy se Litva bránila
expanzi řádu německých rytířů.
Wallenrod, pololegendární rytíř, je vychováván starým mnichem k hluboké víře v Boha, ale také
k nenávisti vůči uchvatitelům národa. Od dětství slýchá, že jedinou zbraní otroka je zrada. Zapře
proto svůj původ, vzdá se osobního štěstí a lásky a vstoupí do řádu. Dosáhne hodnosti velmistra,
zavede křižáky do nerovného boje a zničí celé vojsko. Jeho podvod je odhalen a sám si bere
raději život.
Tragičnost Wallenrodova rozhodování umocňují situace, v nichž musí hrdina jednat proti
vlastnímu svědomí. On – silný a odvážný jedinec – se v zájmu nešťastné vlasti uchyluje k
nerytířsky vedenému boji a prohřešuje se také proti křesťanské víře. Svobodu národa vykupuje
pokrytectvím a zradou. V historických kulisách tak Mickiewicz oživuje morální traumata své
generace. Zároveň do jisté míry ospravedlňuje etické a náboženské prohřešky Poláků. Dílo bylo
pochopeno jako výzva ke konspirativnímu způsobu boje a k otevřenému povstání.
Během pobytu v pařížském vyhnanství ztratil básník mnoho sil. Jeho tvorbu ovlivnily neustálé
vnitřní spory mezi emigranty a postupné zhroucení všech nadějí na návrat do vlasti. Atmosféru
nejrozsáhlejšího díla, slavného národního eposu Pan Tadeáš čili Poslední nájezd na Litvě
(1834), však chmurné nálady ještě neprostoupily.
17.10.2010
Strana 52/107
Titulní list pařížského vydání eposu Pan Tadeáš (1834) a ilustrace od M. E. Andriolliho (2. pol.
19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Příběh o milostné vzplanutí dvou mladých příslušníků znepřátelených zemanských rodů,
mladého šlechtice Tadeáše Soplicy a Zošky Horeškové, se odehrává na počátku 19. století, kdy
Poláci sledovali s nadějí Napoleonovu pouť Evropou do Ruska. Nostalgické líčení zdánlivě
poklidné života venkovské šlechty (světa básníkova mládí, který nadobro ztratil) zpočátku
prostupuje mírná kritika života zanikající společnosti. V závěru však přerůstá v hledání
konkrétních příčin národní tragédie a nachází je v sobeckém a chamtivém jednání polské
aristokracie.
Idylické scény z eposu Sběr hub a Lov (F. Kostrzewski, 1896);
17.10.2010
Strana 53/107
Jako malicherná se jeví v době národnostního útlaku miniaturní válka dvou rodů kvůli dávným
křivdám. Po tvrdém zásahu ruských vojsk přerůstá boj v nezdařené proticarské povstání a všichni
účastníci jsou nuceni odejít do ciziny. Skutečným hrdinou příběhu se stává tajemný mnich –
organizátor protiruského odboje, ve skutečnosti Tadeášův otec Jacek Soplica, který činí pokání
za to, že se v minulosti kvůli ješitnosti dopustil národní zrady.
Smírné zakončení, v němž se aktéři povstání vracejí s Napoleonovou armádou do vlasti a mladí
hrdinové ukončí rodový spor sňatkem, je však posledním optimistickým gestem rozčarovaného
autora. Na konci třicátých let se Mickiewicz umělecky odmlčel.
Z pesimistických nálad a mystického poblouznění ho vytrhly až revoluční události roku 1848,
kdy se znovu jednoznačně postavil na stranu povstalců. Stal se symbolem polského odboje,
neboť si do poslední chvíle uchoval naděje na obnovení polské samostatnosti a svým
vlasteneckým patosem ovlivnil další básníky a prozaiky. Smysl pro odpovědnost ho přiměl k
nové organizátorské a propagátorské činnosti, jíž zasvětil poslední léta života. V době krymské
války odešel do Turecka, kde pomáhal organizovat polské vojsko proti Rusům. V Cařihradě
onemocněl cholerou a záhy zemřel.
A. Mickiewicze z r. 1856 (H. Rodakowski) a obraz J. Kossaka (1890): Mickiewicz za Krymské
války v Turecku; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 54/107
3. Juliusz Słowacki
Poněkud ve stínu svého slavného vzoru stál další romantický básník a prozaik JULIUSZ
SŁOWACKI (1809 – 1849). Přestože je o generaci mladší, poznamenaly jeho tvorbu tytéž
tragické události. Na první úspěchy čekal dlouho a trvalé popularity se nedožil vůbec. Teprve
trpké zkušenosti z prostředí pařížské emigrace vynesly často kritizovaného autora mezi
nejvýznamnější osobnosti polské kultury, ale jeho skutečný význam a odkaz pochopily až
pozdější generace.
Portrét J. Słowackého (J. Hopwood, před r. 1849) s jeho autogramem a náhrobek na pařížském
Montmartru (foto autor); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Literárně tvořit začal Słowacki už v době studií. Povstání v letech 1830 – 1831 přinutilo
vzdělaného diplomata k emigraci, kterou snášel velmi těžko a ostatních exulantů se stranil. Plané
hádky a falešné iluze polských utečenců ho dráždily, stejně tak se ho osobně dotýkalo i odmítání
jeho tvorby. Proto brzy zaměnil bouřlivou Paříž za tiché prostředí švýcarského Curychu, kde
strávil několik let studiem a usilovnou literární činností. Často cestoval: putoval především po
Itálii a zavítal až do Palestiny. Ani po návratu do Paříže si respekt polské emigrace nezískal,
neboť kritizoval její nesvornost a pokrytectví. Část veřejnosti popudil také svými konflikty s
vlivnými katolickými kruhy a otevřenou podporou revoluce 1848, jejíž ideály už byly
emigrantskému centru vzdálené. Zemřel všemi opuštěn na tuberkulózu.
Do své tvorby vtělil Słowacki obdiv k velkým literárním vzorům – Byronovi, Shakespearovi a
17.10.2010
Strana 55/107
Lamartinovi, jejichž díla zpočátku bezvýhradně přejímal nebo adaptoval. Řada jeho raných
básnických povídek vypráví o osamocených a nenávistných vyděděncích, marně hledajících
přirozený vztah k ostatním lidem. Inspirací pro lyrickou poezii mu na celý život zůstalo milostné
trauma z mládí, kdy prožil neopětovanou romantickou lásku k starší ženě, dceři otcova přítele.
Pro romantické hnutí byly přínosem jeho revoluční politické verše Ódy na svobodu, které napsal
ve dnech povstání 1830, a pozdější autobiografická poema Hodina rozjímání (1833).
Poklidné vzpomínky na švýcarský pobyt, zarámované krásou alpské přírody i prožitkem
křehkého milostného vztahu, jsou námětem lyrického cyklu Ve Švýcarsku (1833). Pocity
osamělého vyhnance bez domova z básně Hymnus při západu slunce na moři se si básník
připomněl navždy ztracenou vlast, rodinu a přátele. Obrazy z cest po jižním Středomoří pak
doznívaly v básni Agamemnonův hrob.
Słowacki na alpském vrcholu (ilustrace z cyklu Ve Švýcarsku, 1845) a autorský rukopis básně
Agamemnovův hrob (1839); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Jedním z vrcholů Słowackého tvorby je poema Anhelli (1838), v níž pomocí biblických symbolů
líčí utrpení polských vzbouřenců, odvlečených z trestu na Sibiř. Podobné alegorické prostředky
využíval Słowacki i v dramatické tvorbě. Jako předchůdce novodobé symbolické tragédie se
představil ve hře Kordian (1834). Drama s faustovským motivem o básníkovi bojujícím za vlast
bylo autorovým účtováním s lidmi, kteří pro vlastní váhavost a neschopnost promarnili šanci být
prospěšní svému národu.
17.10.2010
Strana 56/107
V dalších dramatech už sáhl básník po tématech ze slovanského dávnověku. Pohádkové motivy
ukryté v starobylých mýtech a pověstech promlouvaly ústy bájných postav k národu a předváděly
současníkům, jak nebezpečná je tyranie a despotismus, ničící vše čisté a ušlechtilé.
V romantických příbězích předvídá, že vláda sobectví a krutosti bude pouze dočasná, a vyzývá k
odpovědnosti za všechny předchozí omyly.
Veršovaná tragédie Balladyna (1839) vychází z pohádky o prosté venkovské dívce, toužící po
moci. Proto zavraždí nejprve svou krásnější sestru a stane se místo ní zámeckou paní. Ze strachu,
aby se její zločin neprozradil, postupně likviduje další osoby. Nakonec zabije i svého manžela a
jeho matku. Když se ujímá absolutní vlády, chce zapomenout na minulost a proměnit se
v bezúhonnou vládkyni. První očišťující ortel však zákonitě musí vynést nad sebou. Teprve její
smrtí je spravedlnost dovršena.
Další obžaloba polské šlechty, která se vzdala cti spasit národ, zaznívá z historického dramatu
Lilla Weneda (1840). Dílo evokuje události listopadového povstání a nepřímo je odsuzuje.
V kruté porážce ušlechtilých Wenedů nelítostnými Polany, jejíž námět převzal z legendárního
slovanského dávnověku, je zdůrazněna dočasnost národní poroby a její význam pro budoucnost:
jen z poražených a ujařmených se mohou zrodit silní mstitelé. Příběh nevšední statečnosti a
hrdosti rozvíjí Słowacki i v tragédii Beatrix Cenci (1840), jejíž hlavní hrdinka do posledního
dechu brání svou čest, a než by podlehla, raději končí na popravišti. Motiv slabého jedince,
vrženého osudem do světa temných vášní, zaznívá také ze středověkého námětu hry Mazepa
(1840), vyprávějící o následcích mravního poklesku manželky polského knížete.
17.10.2010
Strana 57/107
Skutečná titulní postava kozáckého hejtmana z dramatu Mazepa (dobová malba a dřevoryt);
Rozporuplné reakce vzbudila romantický epos Beniowski 1841), líčící fantastické životní osudy
zchudlého uherského zemana, který prožívá mnohá milostná i rytířská dobrodružství.
Popuzovaly zejména časté dějové odbočky a satirické glosy, jejich prostřednictvím se básník
vypořádal se všemi odpůrci a ironicky komentoval život svých krajanů v Paříži.
Divadlo J. Słowackého v Krakově; foto (the public domain, GNU Free Documentation
License; www. wikipedia.org)
4. Zygmunt Krasiński
Romantické konflikty nepoddajných jedinců s okolní realitou zaujaly důležité místo v díle
básníka a dramatika ZYGMUNTA KRASIŃSKÉHO (1812 – 1859). S ostatními romantiky se
potomek konzervativní katolické šlechty rozešel v pohledu na cíle povstání, avšak i v jeho díle
převládá kritický postoj k vlastní společenské vrstvě. Aristokracii sice považoval za jediného
prostředníka kulturních hodnot polského národa, ale zároveň ji také obvinil z historických omylů,
jimiž byla odpovědna za úpadek země.
17.10.2010
Strana 58/107
Z. Krasiński na dobovém portrétu a obraz jeho rodiny (anonym, 19. stol.);
Hlavní hrdina mystické hry Komedie ne božská (1835) je kníže Henryk, který marně pátrá po
smyslu vlastního života. Vše mu připadá jako přelud a klam. V své chorobné obraznosti si
vytváří velké ideály a kvůli nim se mu postupně hroutí jistoty skutečného světa: ztrácí ženu,
neodkáže ochránit syna a neuspěje ani jako obhájce práv svých poddaných, neboť je prostými
lidmi považován za samotného strůjce bídy. Nakonec se kníže postaví i proti nim a padne v čele
šlechtického vojska potlačujícího selské povstání.
Krasiński, Z.: Komedie ne božská (přeložil J. Simonides), Praha 1983; Mickiewicz, A.: Dziady
(přeložil F. Halas), Praha 1947; Mickiewicz, A.: Konrad Wallenrod (přeložil F. Halas), Praha
1947; Słovacki, J.: Já Orfeus (přeložil J. Pilař), Praha 1987
4.2 LITERATURA ZA ZÁPASE ZA SVOBODU
Mrznem a máme hlad,
17.10.2010
Strana 59/107
bok náš je prostřelen
a bídu snášíme,
však každý svoboden!
Sándor Petöfi (přeložil K. Bednář)
Sándor Petőfi umírá u Segesváru (L. Hegedüs,1855);
1. Italský romantismus
17.10.2010
Strana 60/107
Nové společenské ideály, které byly do Itálie přeneseny po Francouzské revoluci, rozvířily zájem
o národnostní problematiku a do značné míry ovlivnily uměleckou tvorbu. Do bojů za sjednocení
země (tzv. risorgimenta) a jejího úplného osvobození z rakouské nadvlády se zapojila také
literatura. Především byl v ní jednoznačně popřen klasicismus, který do italské kultury vnesl cizí
a nesourodé prvky, a začalo obnovování zapomenutých duchovních a uměleckých tradic národa.
Bitva u Novary (1849), první střetnutí Italů s rakouskými vojsky v boji za nezávislost (G.
Ferrari, 1850); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Vrcholným obdobím italského romantismu byla 20. – 30. léta 19. století. Tvorbu jeho vůdčích
představitelů i díla ostatních umělců spojovalo jednotné vlastenecké hnutí Mladá Itálie, které
podporovalo vytvoření takového uměleckého stylu, jenž byl výrazně inspirován lidovým
prostředím a jazykem. Jako nedostižný vzor byly předkládány vlastnosti venkovského člověka,
zejména jeho smysl pro dobro a spravedlnost. Autoři, zaujatí italskou historií, se zabývali osudy
prostých jedinců a jejich prožitky v přelomových okamžicích.
Touha po harmonii utlumila radikálnost italských romantiků, kteří byli přece jen více vtahováni
do národních zápasů a nebojovali tolik s okolním světem. Také silné náboženské cítění je svými
etickými a humanistickými hodnotami spíše se společností sbližovalo.
Zatrpklým idealismem, bouřícím se proti prázdnotě a bezduchosti, předjímal romantické pojetí
tvorby hrdý aristokrat VITTORIO ALFIERI (1749 – 1803). Ze smutných a drsných sonetů
nebo z tragédie Filip (1787) poznáváme, že jediné východisko z mravního rozkladu, který nelze
17.10.2010
Strana 61/107
změnit ušlechtilými a hrdinskými skutky, viděl v sebevraždě. Opravdovým průkopníkem
romantické literatury byl až GIOVANNI BERCHET (1783 – 1851). Podpořil teorii o lidovém
původu slovesné tvorby a orientoval tvůrce k poznávání středověku, v němž se podle jeho názorů
formovala italská společnost. Z významných básníků stál ve službách národní myšlenky i UGO
FOSCOLO (1778 – 1827), který se svým neklidným životem a tragickým koncem stal
symbolem romantického zoufalství a zklamaných ideálů. Tísnivé pocity vyjádřil ve vlastenecké
poemě Báseň o hrobech (1807) a milostným románkem s „wertherovským“ motivem Poslední
dopisy Jacopa Ortise (1797).
Portréty V. Alfieriho (F.-X. Fabre, 1797), U. Foscola (F.-X. Fabre, 1813) a G. Bercheta
(anonym, 1863); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Bez okázalé romantické stylizace rozvíjí své dílo prozaik, dramatik a literární teoretik
ALESSANDRO MANZONI (1785 – 1873). Už v prvních lyrických básních (Posvátné hymny,
1812 -1829), které napsal po návratu z Paříže, usiloval o sblížení literární italštiny s mluvenou
řečí. Estetické a jazykové novátorství pak prosazoval ve všech významných dílech a teoretických
studiích. Polemiku o zásadách romantického umění rozvinul především v Dopise o romantismu
(1823).
17.10.2010
Strana 62/107
Portrét A. Manzoniho od F. Hayeze (1841) a ilustrace k tragédiím Hrabě Carmagnola (1819) a
Adelchi (1822); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Manzoniho dramatickou a prozaickou tvorbu také ovlivnilo vlastenectví a silné náboženské
cítění. Všechny sporné problémy doby chtěl řešit v duchu křesťanské morálky. V tomto smyslu
pojal historické tragédie Hrabě Carmagnola (1819) a Adelchi (1822). Svědectví o osudech těžce
zkoušené Itálie v době španělské nadvlády podal ve svém nejvýznamnějším díle, historickém
románě Snoubenci (1827). Formou domněle starobylého rukopisu se podařilo autorovi navodit
reálnou atmosféru italského venkova v 17. století, sužovaného nepokoji, válkami a bídou.
Druhé vydání románu Snoubenci (1840) a ilustrace k anglickému vydání z roku 1842;
17.10.2010
Strana 63/107
Základní linií složitého vyprávění je příběh lásky vesnických milenců, jimž překazí sňatek
svévole španělského šlechtice. I když se musí na čas rozloučit a jsou podrobeni mnohým
trampotám, jejich láska vítězí. Znovu se setkávají a začínají společný život. Osudy bezbranných
snoubenců i dalších postav, pocházejících z nejrůznějších společenských vrstev, symbolizují střet
dobra a zla. Podrobnou analýzou bezúhonných a morálně čistých venkovanů, stojících proti
tyranii a násilí, odhalil hlubokou amorálnost a sobectví „přivandrovalé“ španělské aristokracie.
Mezi další osobnosti evropského romantického hnutí patří básník, prozaik a filozof GIACOMO
LEOPARDI (1798 – 1837).
Portrét G. Leopardiho (A. Ferrazzi, 1820) a jeho rukopis v dopise příteli (1830);
Rozporuplné osudy tohoto výjimečného aristokrata jsou typické jako u ostatních romantických
vyděděnců. Jeho tvorbu výrazně ovlivnila ztráta náboženské víry a neustálá skepse, z níž nenašel
rozumné východisko. Neradostné dětství, zdravotní i osobní problémy a společenské
nepochopení ho odsoudily k celoživotní osamělosti, k řadě proher a útrap, zakončených těžkou
nemocí a slepotou. Zemřel za morové epidemie v Neapoli.
17.10.2010
Strana 64/107
Rodný dům Leopardiho v Recanati a jeho náhrobek v Neapoli;
foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
Veškeré Leopardiho básnické dílo soustřeďuje sbírka reflexivní lyriky Zpěvy (1831), kterou
neustále rozšiřoval až do své předčasné smrti. Ve svých básních zachytil prostřednictvím
nejniternějších prožitků duchovní ovzduší, které provázelo celé romantické období, a ukázal
hořký smutek opuštěné bytosti, bojující proti nepřátelskému osudu. Ze střetů doby, z vlastního
neštěstí a z narůstajícího fyzického utrpení dospěl k pesimistickému závěru, že ušlechtilé pojmy
jako vlastenectví, hrdinství a národ jsou jen iluze a že po marné naděje sny vystřídá jediná jistota
– princip pomíjivosti. Smrt se proto stala pro básníka jediným smysluplným projevem vzdoru a
východiskem z bolesti. Ani v takovém rozpoložení však Leopardiho tvorba neústila v rezignaci –
neuskutečnitelné prožitky mu zprostředkovala poezie, v níž dokázal překročit hranice vlastní
existence a uchoval až do konce života mladistvou touhu po lásce a kráse.
17.10.2010
Strana 65/107
Souborné vydání Leopardiho zpěvů z roku 1835;
foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
2. Romantismus maďarský
Po napoleonských válkách postihly Rakousko politické a hospodářské problémy, které zasáhly
všechny země monarchie. V konečném důsledku však povzbudily národní pohyb především v
Uhrách. Do čela protihabsburského odboje se postavili místo chybějícího měšťanstva příslušníci
střední a nižší šlechty, jež se cítili ve svých zájmech nejvíce ohroženi. Proto měl maďarský
romantismus, který se vyvíjel v tomto společenském kvasu až do poloviny 19. století, často
aristokratický ráz. Maďarští spisovatelé se rozhodli podpořit bojová vystoupení za samostatnost a
aktivně se zapojovali do politických zápasů. Přes četné neúspěchy a porážky je v jejich dílech
obsažena víra v konečné vítězství a osvobození národa.
17.10.2010
Strana 66/107
Březen 1848 a velké shromáždění lidu, k nimž hovořil i Petöfi (dobová ilustrace);
Aristokratický původ však zcela chyběl nejznámějšímu představiteli romantických ideálů
SÁNDORU PETÖFIMU (1823 – asi 1849), který se v krátké, ale intenzivní básnické tvorbě
nechal inspirovat především lidovou poezií.
17.10.2010
Strana 67/107
Portrét S. Petöfiho (P. S. Orlai, 1840) a zápis z matriky, s původním příjmením Petrovič;
Psal horoucí milostnou a přírodní lyriku (Perly lásky), reflexivní poezii plnou zoufalství, ale i
vlastenecké verše vzdoru, naděje a hněvu (např. v eposu Bohatýr Jan, 1845). Význam Petöfiho
tvorby vzrostl před revolučními událostmi v roce 1848, kdy básník výrazně ovlivňoval veřejné
mínění a připravoval národ na rozhodující vystoupení.
S. Petöfi na ilustraci z roku 1848 a jeho literární souputník z eposu Apoštol (ilustrace z vydání r.
Ve svých básních zachytil průběh povstání od prvních vítězství až po jeho porážku a tragickou
rezignaci. V době bojů, kdy sám působil jako voják, politik a publicista, vznikla jeho
nejrozsáhlejší romantická báseň, lyrickoepická skladba Apoštol (1848), do které promítl svůj
životní příběh a předpověděl si tragický konec.
3. Jihoslovanská romantika
K celoevropským projevům úsilí o národní samostatnost se na počátku 19. století přidalo i
romantické hnutí na území Balkánského poloostrova. Po čtyřech staletích poroby se
k hrdinskému odporu proti Turkům pozvedli Srbové. Na Slovince a Chorvaty zase kladně
17.10.2010
Strana 68/107
zapůsobila krátká okupace země napoleonskými vojsky.
Franouzské imperium z roku 1811 s vyznačenými illyrskými provinciemi;
Národní obrození zvané illyrismus přejímalo tradiční panslavistické ideály a postupně pozvedlo
na odpovídající úroveň národní jazyky i literární tvorbu.
17.10.2010
Strana 69/107
V. Bukovać: Chorvatské obrození (1896), zachycující největší představitele chorvatského
národního obrození; fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Trvalou stopu v srbském písemnictví zanechal sběratel a folklorista VUK STEFANOVIĆ
KARADŽIĆ (1787 – 1864). Kromě svého hlavního díla – byl tvůrcem Srbského slovníku
(1818) – se proslavil i kompaktní sbírkou lidových písní Malý prostonárodní slaveno-srbský
zpěvník (1814) a Gramatikou srbského jazyka (1814). Obě díla položila trvalé základy
novodobé národní kultury a zapůsobila i na obrozence ostatních slovanských zemí.
17.10.2010
Strana 70/107
V. S. Karadžić (anonym, pol. 19. stol.), první vydání Srbského zpěvníku (1818) a rodný dům v
Tršiči; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Folklórní stylizaci si uchovávají i básně dalšího srbského romantika BRANKO RADIČEVIĆE
(1824 – 1853). Bezprostřední a podmanivé verše z prostinké sbírky Básně (1847) mají podobu
milostného žertování, snění o lásce nebo stylizovaných vyznání okouzleného pozorovatele
přírodních krás.
B. Radičević na dobové miniatuře (anonym, 19. stol.);
Největší básník černohorské romantické literatury, vladyka PETAR PETROVIĆ NJEGOŠ
(1813 – 1851), napsal veršovaný epos Horský věnec (1847) na počest statečného odboje
jihoslovanských horalů proti tureckým uchvatitelům. Hrdina vyprávění kníže Danilo ztělesnil
romantického buřiče, který prožívá vnitřní konflikt mezi příkazem křesťanského „nezabiješ“ a
velkou odpovědností za svobodu svého národa.
17.10.2010
Strana 71/107
Portrét vladyky P. P. Njegoše (anonym, 19. stol.), první vydání eposuHorský věnec(1847), a
památník básníka na posvátné hoře Lovćen; fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Mezi chorvatskými romantiky vynikl básník IVAN MAŽURANIĆ (1814 – 1890). V hrdinském
eposu Smrt Smail-Agy Čengiće (1846) o bojích Černohorcců proti Turkům využil tradičních
postupů lidových balad a hrdinských zpěvů. Námět vychází ze skutečné události roku 1840, kdy
se podařilo zbojníkům-hajdukům zabít jednoho z největších chorvatských mučitelů. Báseň
nabývá symbolického vyznění, neboť je v ní poprvé pomsta povýšena na projev vyšší
17.10.2010
Strana 72/107
spravedlnosti.
I. Mažuranić na dobové kresbě (19. stol.) a jeho památník v Zrinjevci, Zahřeb;
Požadavky lidskosti, volnosti a rovnoprávnosti šířil i slovinský romantik, přítel Čelakovského a
Máchy, básník FRANCE PREŠEREN (1800 – 1849). V jediné knižně vydané lyrické sbírce
Poezie (1847) se setkávají intimní milostné zážitky, v nichž převládá smutek neopětovaného citu,
s motivy smrti a strachu z nepochopení a dalších lidských ztrát, jimž se nemohl svérázný umělec
vyhnout. Prešerenova tvorba měla rozhodující vliv na další literární a kulturní vývoj slovinského
národa v 19. století.
17.10.2010
Strana 73/107
Portrét F. Prešerena (od B. Jakca, 1940), první vydání sbírky Básně(1847) a rodný dům ve
vesnici Vrba; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
4. Španělský romantismus
Romantismus se ve Španělsku na počátku 19. století rozvíjel v pohnutém období napoleonského
tažení jižní Evropou. Tím jsou dány některé jeho odlišnosti. Španělský romantik se podobně jako
italský umělec nikdy necítil úplným vyděděncem, neboť jeho konflikt s vlastní společností nebyl
zásadní. Romantická díla se proto více upínají k přírodním motivům a k projevům vlastenectví,
v nichž se ukázal nejdůležitější prvek historický.
Představitel španělského romantismu F. Goya (od V. Lópeze Y Portaña, 1826) a jeho Slunečník
Hrdinskou minulost statečného národa připomněl už ve svých rozsáhlých Životopisech slavných
Španělů (1833) dramatik a historik JOSÉ MANUEL QUINTANA (1772 – 1857), ale
vrcholným představitelem národního romantismu historického typu byl básník a dramatik JOSÉ
ZORRILLA (1817 – 1893). Proslul lyrikou inspirovanou katalánským středověkem a
maurskými motivy (Básně, Zpěvy trubadúrovy). A čtenáře zaujal i veršovanými hrdinskými
povídkami (Granada). Dodnes se na jevištích objevuje jeho drama, romantická verze příběhu o
legendárním španělském záletníkovi, Don Juan Tenorio (1844), kterou obohatil četnými
módními prvky – vášnivými milostnými scénami, souboji o čest i tajemnými hřbitovními
výstupy.
17.10.2010
Strana 74/107
M. J. Quintana (anonym, 19. stol.), J. Zorrilla (anonymní kresba, 19. století) a socha Dona
Juana na náměstí v Seville; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Ideály shodné se západním pojetím romantismu do svých děl vstřebávali autoři, kteří z různých
důvodů opustili rodnou zemi a žili buď v Paříži, nebo v Londýně. K těmto exulantům patřil
básník a dramatik FRANCISCO MARTÍNEZ DE LA ROSA (1787 – 1862), známý hrou
Benátské spiknutí (1834), nebo autor mnohých romancí, historických próz a tragédií ÁNGEL
DE SAAVEDRA (1791 - 1865). Pro jeho tvorbu je typická hra Don Alvaro aneb Síla osudu
(1835), v níž byronovsky pojatý hrdina marně bojuje s nepřízní osudu o právo na milostný cit.
F. Martínez de la Rosa a Á. de Saavedra na dobových anonymních malbách (19. stol.);
17.10.2010
Strana 75/107
Největším španělským romantickým spisovatelem byl JOSÉ DE ESPRONCEDA Y
DELGADO (1808 – 1842), jehož vlasteneckou a milostnou poezii poznamenal vlastní
romantický a dobrodružný osud, bouřlivé události doby, tragická láska i předčasné umírání na
vrcholu umělecké dráhy. Nenaplněnou celoživotní touhu po klidném a plnohodnotném
milostném vztahu vkládal Espronceda do intimní lyriky Básně lyrické (1840) i do prozaické
tvorby (Sancho Saldaňa, 1834), avšak skutečně významným dílem byl až básnický příběh
Student ze Salamanky (1840).
Anonymní portrét J. de Esproncedy (19. stol.) a titulní list Básní,v níchž vyšel Student ze
Salamanky (1840); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Espronceda, J. de: Výbor (přeložil V. Mikeš), Praha 1961; Manzonni, A.: Snoubenci (přeložil
V. Čep), Praha 1985; Poezie Luny (výbor z Leopardiho veršů, přeložili K. Bednář a K. Růžička),
Praha 1959; Karadžić, V. S.: Přísloví a pořekadla (přeložila I. Wenigová) Praha 1987
17.10.2010
Strana 76/107
4.3 ROMANTIKOVÉ NOVÉHO SVĚTA
Vše, co je či zdá se jen,
vskutku je než ve snu sen?
E. A. Poe (přeložil J. Hiršal)
Kavalerie Spojených států pronásleduje americké Indiány (anonym 1899);
17.10.2010
Strana 77/107
1. Průkopníci romantismu v americké literatuře
Prosperující hospodářství, zotavující se z válek proti Anglii, vznik nových průmyslových
středisek a rychlé doosídlování rozsáhlých území na západě kontinentu pozvedlo celkovou
úroveň amerického života.
První provizorní obydlí přistěhovalců (ilustrační foto); fotografická reprodukce (the public
domain, www. wikipedia.org)
V dalších vlnách přistěhovalců, přilákaných na počátku 19. století ohromným bohatstvím země a
iluzí svobodného života, už pronikali na americký kontinent ve větší míře příslušníci středních
vrstev a inteligence, vychovaní na principech osvícenství a francouzské revoluce. První zklamání
je však čekalo záhy po příchodu.
New York na počátku 19. stol. (rytina) a registrace přistěhovalců v USA - zákaz vstupu
nemajetným a barevným (kresba, 19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www.
17.10.2010
Strana 78/107
wikipedia.org)
Demokratický systém, který by dokonale vyloučil jakoukoliv nerovnost a diskriminaci, se do
důsledků neuplatňoval, neboť narážel na rozdílné představy o budoucnosti otrokářského systému.
Dvě tváře otrokářství - tvrdá práce na plantážích (dobová kresba,1869 ) a kruté tresty za
neposlušnost (foto 1863, Baton Rouge, Louisiana); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Stejně tak byly pro evropské přistěhovalce málo přijatelné některé formy nabývání majetku a
porušování lidských práv domorodého indiánského obyvatelstva.
17.10.2010
Strana 79/107
Rodiny Cheyennů se stěhují do rezervací (foto 19. stol.);
Během dalšího vývoje se počáteční skepse racionálně založené generace postupně vytrácela a
místo ní se prosadily romanticky optimistické představy o možnostech velké země. Velmi
obtížné bylo především dosáhnout úplné svébytnosti v uměleckých projevech. Bránily tomu
jednak silné kulturní kořeny, vyrůstající z evropské kultury, ale i izolovanost velkých center,
která zpočátku vznikala pouze na východním pobřeží. Přesto se už v raných romantických
literárních dílech objevují některé specifické prvky, charakteristické pouze pro americkou realitu.
17.10.2010
Strana 80/107
Američtí literáti 19. století (H. Tuckerman, O. Holmes, W. Simms, N. Hawthorne, H. W.
Longfellow, N. Willis, W. Prescott, W. Irving, J. Paulding, R. W. Emerson, W. C. Bryant, J.
Kennedy, J. F. Cooper a G. Bancrof, (rytinaT. O. Barlowa, 1864); fotografická reprodukce (the
public domain, www. wikipedia.org)
O hrdinských činech a dobrodružstvích pionýrů při dobývání Západu psal poprvé DAVY
CROCKETT (1786 – 1836). Ve svých satirických románech vyprávěl skutečné i smyšlené
příběhy a spolu s dalšími autory vytvořil tradici drsného západního humoru, na nějž později
navázal například Mark Twain.
17.10.2010
Strana 81/107
D. Crockett - portrét civilní (anonym, 19. stol.) a lovecký (1834, J. G. Chapman) - a jeho
pokračovatel M. Twain (foto M. Brady, 1871); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Prvním americkým romantikem, jehož jméno bylo dostatečně známo i v Evropě, se stal
WASHINGTON IRVING (1783 – 1859). Z rozsáhlého díla, k němuž dal podnět dlouhý
studijní pobyt na starém kontinentě, vyniká zejména humoristická kronika Historie New Yorku
od Diedricha Knickbockera (1809). Z původně plánované parodie na cestovní průvodce se
vyvinula úspěšná próza, v níž autor satirickou formou zachycuje období holandského osídlování
amerického Východu a skrytými narážkami zesměšňuje přízemnost a nadutost představitelů
rozvíjejícího se města.
Další uznání si Irving v literárních kruzích dobyl jako citlivý pozorovatel přírody, znalec lidských
charakterů i schopný vypravěč příběhů o každodenních starostech prostých lidí. V Knize črt
(1820) sám utíká před neúprosně postupující civilizací do přírodního prostředí a poprvé zde
zaznívá důrazný protest proti znevažování jiných ras a proti genocidě Indiánů.
17.10.2010
Strana 82/107
Portrét W. Irvinga ( foto J. Plumbe) a titulní strany jeho Knihy črt (1819) a Povídek cestovatele
Jako náměty k pozdějším prózám použil také vlastní zážitky a poznatky, kterých nabyl
putováním po americké divočině (z nich vytěžil např. Povídky cestovatele, 1824) i pobyty v
evropských zemích. Vliv Scottova pojetí historie se projevil zejména v románě Alhambra
(1832). Dobrodružný příběh proložil příhodami převzatými ze španělské minulosti a doplnil jej
četnými fantastickými prvky. Romantické ladění nesou taktéž poněkud nekritické životopisné
romány o Kryštofu Kolumbovi nebo Georgi Washingtonovi.
17.10.2010
Strana 83/107
Dvě místa pobytu Irvinga - dům Sunnyside v Tarrytownu, New York (1835) a španělská
Alhambra; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Ještě výrazněji se váže k prostředí a k problémům mladé americké společnosti próza, jejímž
autorem je JAMES FENIMORE COOPER (1789 – 1851). Tento klasik dobrodružné,
především indiánské literatury využil námětů z období kolonizace a oživil je zidealizovanými
postavami zálesáků, kteří s nasazením vlastního života dobývali nová území. Uznání si vysloužil
ranými novelami Vyzvědač nebo Lionel Lincoln, v nichž se mu poměrně úspěšně podařilo spojit
napínavý děj s historickou realitou. Vlastní zkušenosti lodního kadeta pak dokázal zúročit ve
vzrušujících románech z námořnického prostředí (např. Lodivod, Rudý pirát, Mořští lvi).
James Fenimore Cooper na portrétu od J. W. Jarvise (1822) a jeho socha v Cooperstownu, NY
17.10.2010
Strana 84/107
(R. A. Nonenmacher); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Cooper odmítal falešné mýty o ideálním životě ve středověké Evropě a vystoupil proti nim
historickou trilogií Vrah, Heidenmauer a Kat (1831 – 1833), která však nedosáhla většího
ohlasu. Daleko lépe byl přijat cyklus zálesáckých románů, spojených postavou čestného a
statečného lovce, zvěda a přítele Indiánů Nattyho Bumppa (Kožená punčocha). Na stránkách
Průkopníků (1823) pomáhá hrdina při zakládání nových osad, v Posledním Mohykánovi (1826)
se zaplétá do války mezi Francouzi a Angličany o oblast Velkých jezer.
Romány Prérie (1827) a Stopař (1840) už zachycují život v zalidňující se Americe, kdy
neúprosně postupující civilizace vyhání stárnoucí tuláky z lesů na volné prérie. Na počátek
životních osudů mladého trapera se vrací autor v posledním díle celého cyklu. Román Lovec
jelenů (1841) vypráví o střetnutí malé skupinky bělochů s kmenem Huronů, který se mstí za smrt
indiánské dívky a chce získat tajemný poklad podivínského zálesáka.
Scéna z fracouzsko-indiánských válek v jejichž období žili a bojovali Cooperovi hrdinové (H.
A. Ogden, poč. 20. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 85/107
2. „Novoanglická renesance“
V romantickém duchu se na počátku 19. století rozvíjelo v USA umělecké hnutí tzv.
„novoanglické renesance“, jehož střediskem se stalo po roce 1830 město Boston.
Pohled na Boston z roku 1841 (olej, R. Havell) a bostonská kolej Sunset on the Heights centrum transcendentalistů; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Jeho příslušníci – zastánci filozofického transcendentalismu – sledovali hlavně cíle náboženské
věrouky. Přes značný vliv evropských romantických proudů a některých východních filozofií se
jim však podařilo vytvořit si vlastní názor na některé aktuální otázky životního stylu, zejména na
moderní pojetí politických a sociálních reforem (na odstranění otroctví, zrovnoprávnění žen, či
na posílení územní svébytnosti a národního sebevědomí).
Život otroků na obrázcích Stará plantáž (anonym. asi 1800) a Pověšený černoch (W. Blake,
17.10.2010
Strana 86/107
Transcendentalisté žili v komunitách a vycházeli z Kantova idealismu. Jejich učení bylo
romantickou reakcí na osvícenský senzualismus. Počítali s existencí tzv. nadsmyslného světa,
který je předpokladem poznání, nezávislého na zkušenostech a rozumu. Proslavili se ostrým
výpadem proti puritánům a jejich zkostnatělým názorům na pojetí základních hodnot lidského
života a na funkci umění. Neustále zdůrazňovali požadavek duchovního sebezdokonalování
každého jedince.
Nový náboženský pohled přinesla do USA i náboženská sekta Mormonů (foto jejich
přechodu Velkých hor z roku 1847); fotografická reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Nutnost hledat talentované umělce a vědce, kteří by vytvořili národní a zcela nezávislou kulturu,
prosazoval ve filozofickém spise Příroda (1837) nejvýznamnější přívrženec, básník a filozof
RALPH WALDO EMERSON (1803 – 1882). Vztah člověka a jeho života k široce
vymezenému světu přírody zachytil v rozsáhlém souboru Eseje (1841 – 1844). K podobnému
tématu se vrátil i sbírkou filozofické lyriky Básně (1846).
V obou dílech odmítl všechny problematické hodnoty, které přinesla člověku moderní civilizace:
chamtivou honbu za penězi, výměnu přirozených lidských práv za právo na bohatství i
nesmyslné bláznovství válek a bratrovražedných bojů. Proti nim postavil hluboké lidské city 17.10.2010
Strana 87/107
lásku a přátelství, vycházející z přirozené harmonie života, kterou přivítal i největší americký
básník 19. století Walt Whitman.
Portrét R. W. Emersona (S. Schoff, 1878), ukázka jeho rukopisu z dopisu W. Whitmanovi
(1835) a sám Whitman ve věku 37 let (S. Hollyer); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
Na Emersonovo dílo navázali jeho současníci a přátelé. Jako odpůrce nespravedlivých rasových
zákonů proslul podivínský filozof a básník HENRY DAVID THOREAU (1817 – 1862). Byl
také rozhodným propagátorem transcendentalismu, ale nesouhlasil s životem v komunitě.
Zhoubný vliv městské civilizace chtěl řešit individuálně. Dvouletý pobyt v lesní samotě, jimž se
rozhodl dokázat správnost svých předpokladů, zachytil v knize Walden čili Život v lesích (1854).
Portrét H. D. Thoreaua (anonym. 1856), frontispis 1. vydání Waldena(kresba sestry
17.10.2010
Strana 88/107
Sophie,1854) a fotografie zbytků jeho chatrče (1908); fotografické reprodukce (the public
Během života nebyl příliš znám, později však silně zapůsobil na dílo J. Londona a po roce 1945
se stal vzorem nastupující beatnické generaci. Jako první rozpracoval teorii občanské
neposlušnosti (Občanská neposlušnost, 1849) a jeho spis Obrana kapitána Johna Browna
(1859) byl statečným protestem proti největší hanbě Ameriky – proti otrokářství.
Dobové ilustrace, které burcovaly veřejnost proti hanebnému ortokářství;
Originální témata zavedl do americké prózy také NATHANIEL HAWTHORNE (1804 – 1864).
Tento samotářsky žijící potomek staré puritánské rodiny se věnoval tvorbě povídek pro děti i pro
dospělé, v nichž se prolínají fantastické prvky s realitou (např. Dvakrát vyprávěné pohádky,
Zašmodrchané příběhy nebo Experiment doktora Heideggera).
17.10.2010
Strana 89/107
Portrét N. Hawthorna (Ch. Osgood, 1840) a frontispisZašmodrchaných příběhů(1853);
I když se aktivně účastnil transcendentálního hnutí, zůstal po celý život pod vlivem puritánství.
Hlubokým rozborem otázek viny a trestu se zaskvěl v románě Šarlatové písmeno (1850). Dílo je
alegorií hledání nové identity, které čekalo každého, kdo vstoupí na americký kontinent.
17.10.2010
Strana 90/107
Titul 1. vydání románu Šarlatové písmeno (1850) a ilustrace k vydání od T. H. Mattesona
V symbolickém příběhu hrdinky Hester, která přichází do Ameriky s cejchem hříšné smilnice, a
v tragických osudech jejího „nevinného“ svůdce i neohroženého mstitele je obsažen mýtus o
pádu člověka, jeho očištění a vykoupení.
3. Edgar Allan Poe
Snad žádný jiný americký spisovatel nevyvolal tak protichůdná hodnocení, jakých se dostalo
svéráznému básníkovi a povídkáři EDGARU ALLANU POEOVI (1809 – 1849). V jeho tvorbě
se díky tvořivé básnické imaginaci přetavila vyčerpaná evropská romantika do nových rozměrů
americké kulturní situace. Poe obohatil literaturu o nezvyklé formy, a svým racionálním
přístupem ji zbavil přemíry neukázněného poblouznění.
17.10.2010
Strana 91/107
Daguerotypie Edgara Allana Poea z roku 1848 a jediný dochovaný portrét jeho matky, herečky
Elizy Poeové (miniatura, 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Pocházel z kočovné herecké rodiny, po časné smrti rodičů však našel druhý domov u bohatého
richmondského obchodníka Johna Allana (odtud druhé jméno básníkovo), s nímž podnikl i
inspirativní cestu do Evropy. Upřímné a citově vřelé vztahy nadaného chlapce k pěstounům se
změnily po návratu do USA. Po smrti paní Allanové, v době univerzitních studií, vyvrcholila
roztržka s otčímem a spor byl završen úplným rozchodem. Už tehdy vydal první sbírku
Tamerlán a jiné básně (1827), ale k horečné literární činnosti donutily Poea finanční starosti o
rodinu.
17.10.2010
Strana 92/107
Titulní a poslední stránka vydání sbírky Tamerlán a jiné básněz bostonského 1. vydání r. 1827;
Očekávaný úspěch a vyřešení existenčních problémů nadějnému umělci nepřineslo špatně
placené zaměstnání novináře, ani umělecké pozdější působení v New Yorku, kam se rodina
přestěhovala. Ponižující postavení, úzkost z dlouhotrvající nemoci a umírání milované ženy
Virginie stále odváděly neúspěšného (přáteli podporovaného) spisovatele od literární práce.
Z hluboké krize, kterou prohlubovala postupující duševní choroba, hledal východisko v alkoholu
a v drogách. Pokusil se o sebevraždu, nakonec však předčasně zahynul na následky zranění, které
utržil v hospodské rvačce.
17.10.2010
Strana 93/107
Svatební smlouva Poeových, posmrtný portrét Virginie (1847) a náhrobek básníka v
Baltimore; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free Documentation
License; www. wikipedia.org)
Lyrická poezie, jíž zahájil Poe literární dráhu, nejprve plnila stránky nejrůznějších magazínů.
Teprve později ji básník sestavil do samostatných souborů (např. Básně, 1831). Zásady svého
novátorského pojetí básnické tvorby vyhlásil v eseji Filozofie kompozice (1846).
Poe propaguje teorii tzv. čisté poezie, která chápe jako hudební skladbu, zrozenou ze záchvěvů
citlivého srdce a neposkvrněné duše. Proto dává přednost dokonalé formě, okouzlující hře rýmů a
rytmu melodických a zvukomalebných veršů. Báseň musí přesvědčit osobním vyznáním citlivého
umělce a také přesným, na efekt vypočítaným obrazem nebo překvapivou symbolikou, neboť jen
tak může podle něj uchvátit čtenáře.
V původních kratších Poeových básních najdeme hojné náměty z lidových balad, orientální a
starověké literatury. Básník je však převádí do novodobých vizí, v nichž se představitelé
záhadných osudů zapojují do hledání ztraceného ráje, ideálního prostoru ve světě kolem i uvnitř
své prokleté duše. Největší čtenářský zájem přitahuje výbor lyrických a lyrickoepických skladeb
Havran a jiné básně (1845). Zejména v titulní básni Havran uplatnil Poe vlastní model
ukázněného tvůrčího psaní, v němž využil velmi rafinovaných básnických prostředků. Námět
skladby převzal pravděpodobně z anonymní balady nebo z Dickensova románu Barnabáš a
použil ho k symbolickému vylíčení krutého světa, kde lásku poráží smrt a smutek je pořád tím
nejpoetičtějším pocitem.
17.10.2010
Strana 94/107
Dvě ilustrace z básně Havran - od J. Tenniela (1858) a G. Doré (1884);
Základem textu je tragikomický, do posledního detailu promyšlený rozhovor. Muž, oplakávající
mrtvou milenku Lenoru, rozmlouvá se směšným ptákem, který zlověstně odpovídá na každou
otázku po smyslu „lásky, života a smrti“ jediným hrozivým slovem – nevermore. Hrdina si sám
postupně rozdírá vlastní bolest a posléze se přivádí téměř až k šílenství.
„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jež leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náručí přivine“ havran dí: „Už víckrát ne.“
„Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“
17.10.2010
Strana 95/107
Havran dí: „Už víckrát ne.“
(přeložil V. Nezval)
Také ostatní Poeovy básně alegoricky ztvárňují protikladnosti reálného světa a “tajemných krajin
duše“, jimiž člověka obdařil život. Pro svou těžko rozluštitelnou symboliku však nebývá jejich
interpretace jednotná. Projevy lásky a krásy, které se dotýkají majestátu smrti, se většinou
vykládají jako bolestné reflexe básníka na ztrátu blízké bytosti a jako zoufalý únik od vlastních
neodbytných příznaků rozkladu a zmaru. Překvapivých zvukomalebných účinků dosahuje
například ve skladbě Zvony, v níž prostřednictvím zvuků zvonků a rolniček vytváří atmosféru
závažných chvil lidského života od narození až po smutné tóny umíráčku.
Slyš zvuk hran, to hřímá zvon prasklý zvon!
Jakým hrozným rachotem nás straší
jeho chmurný tón,
hartusícím do noci,
že se třesem v bezmoci
při mementu jeho ran,
neboť každý úder hran
rodí zrezivělý chřtán v skřípění.
(přeložil V. Nezval)
17.10.2010
Strana 96/107
Titulní stránka vydání Zvonů z roku 1881;
Od roku 1833 Poe začal psát krátké povídky, v kterých vyvolával časté pocity hrůzy, temnoty a
zmateného vlnobití psychiky, jimiž ho samotného život tak častoval. Celkovému vyznění
podřizoval všechny tvůrčí metody. Bizarní a napínavé příběhy propojil atmosférou příšerných
tajemství, nevysvětlitelných úkazů. Vypráví je však s odstupem a při luštění intelektuální
zápletky využívá ironie a grotesky. Kromě snah vyhovět dobovému vkusu mají jeho povídky
kořeny ve snových halucinacích a představách, vyvolaných častým požíváním alkoholu a opia.
17.10.2010
Strana 97/107
První povídky Grotesky a arabesky (titulní list z r. 1840), zveřejněné v Gentleman's Magazine
Senzační náměty známé z gotických románů, často nesmyslné a nejapné, se pokusil zušlechtit a
umělecky zachytit ve dvou svazcích souboru Grotesky a arabesky (1840) a ve sbírce Povídky
(1845). Strašidelné příběhy se pohybují na hranici mezi snem a skutečností a někdy působí jako
výplod chorobné mysli. V reálné rovině však udržuje svými příběhy dráždivé kouzlo temných
hrůz, které nemají původ v nadpřirozených jevech, ale jsou výplodem zrůdnosti lidské duše.
Literární odreagování nenávisti a ponižování, kterého se Poeovi dostalo v uměleckém životě,
našlo například výraz v povídce Skokan.
Dvorní šašek, trpaslík a mrzák, je uražen králem a opit vínem k šílenství. Aby se pomstil za
zneuctění, zinscenuje pro královský dvůr spolu se svou stejně poníženou společnicí hrůznou
kratochvíli – hru na opice, při níž před očima šokovaného publika upálí panovníka i s jeho
dvořany.
Studiemi abnormálních podvědomých stavů podobných šílenství jsou přeplněny prózy Zrádné
srdce nebo Zánik domu Usherů. Sugestivně působí také vyhrocené pocity hrdiny sadisticky
trápeného inkvizicí v povídce Jáma a kyvadlo.
17.10.2010
Strana 98/107
Ilustrace k povídkám Zrádné srdce (H. Clarke, 1919), Zánik domu Usherů (A. Beardsley, 1894)
aJáma a kyvadlo (H. Clarke, 1919); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Také v dalších kratších dílech jsou často alegoricky zpodobněny autorovy úzkostné pocity z
blízkosti zmaru a smrti. K nim patří děsivé scény z příběhů Maska červené smrti, Berenice nebo
Předčasný pohřeb, v nichž podává svědectví o lidech zaživa pohřbených. Motiv umírající ženy
sedící modelem k vlastnímu portrétu z povídky Život ve smrti se vykládá pokus o zachycení
pomalé umírání vlastní ženy.
Ilustrace k povídkám Maska červené smrti a Předčasný pohřeb od H. Clarka (1919) a rukopis
Života ve smrti; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 99/107
Jiné Poeovy prozaické texty jsou průkopnickými počiny moderní sci-fi literatury. Autorovu
fantazii podněcovaly objevné cesty (Rukopis nalezený v láhvi) nebo fantastické příběhy
z počátků letectví (Senzace s balónem).
Ilustrace k povídkám Rukopis nalezený v lahvi (1833) a Senzace s balónem (1844); fotografické
K dobrodružným prózám řadíme rovněž nedokončený pokus o jediný román Příběhy Arthura G.
Pyma (1838), v němž líčí strastiplnou pouť dobyvatele jižního pólu.
Ilustrace k románu Příběhy Arthura G. Pyma - Ztroskotání lodi Penguin (1898) a Smrt Augusta
( A. Sterner, 1895); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 100/107
Záměr upoutat čtenářovu pozornost atraktivní látkou splňují rovněž povídky analytické. Ty
svým principem vyřešení spletitých záhad na základě zdravého úsudku a logické kombinace
ovlivnily tradiční postupy moderního detektivního příběhu. Poe uvedl do literárního povědomí
postavu nepřirozeně důvtipného detektiva-amatéra, jehož intelekt silně kontrastuje
s nechápavostí okolí (nápad srovnávat detektivovu genialitu s „přízemními“ postřehy jeho
blízkého přítele či spolupracovníka převzal později A. C. Doyle, autor postav Sherlocka Holmese
a doktora Watsona). Protihráčem je mu proto nejen zločinec nebo personifikovaná záhada, ale i
málo schopná a pomalá policie. Záhadné případy řeší detektivové Legrand v Zlatém brouku
(1843) nebo Dupin v slavné sérii „pařížských“ kriminálních povídek Vraždy v ulici Morgue
(1841), Tajemství Marie Rogetové nebo Uloupený list (obě 1845).
Ilustrace k vydáním analytických próz: Zlatý brouk (1843), Vraždy v ulici Morgue (A.
Beardsley, 1895) a Tajemství Marie Rogetové (1852); fotografické reprodukce (the public
4. Osobnosti pozdního romantismu
Poněkud ve stínu slavnějších současníků tvořil básník a prozaik HENRY WADSWORTH
LONGFELLOW (1807 – 1882). Vzdělaný vědec a profesor jazyků na Harvardské univerzitě
vstoupil do literatury na konci třicátých let. Překlady německých romantiků a prvními
povídkovými knihami zprostředkoval americkému čtenáři evropskou kulturu a písemnictví.
Básnickou tvorbu zahájil lyrickou sbírkou Hlasy noci (1839), ale popularitu si vydobyl až
soubory Balady a jiné básně (1841) a Básně proti otroctví (1842).
17.10.2010
Strana 101/107
Portrét H. W. Longfellowa od G. Healyho (1862) a pohlednice s jeho rodným domem
v Portlandu (asi 1910); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
V dalších dílech se rozhodl vytvořit osobitou americkou literární tradici. Jejím základem se měl
stát evropský model uctívání národní minulosti, obohacený o atraktivní indiánské mýty a
legendy. Pokusem o umělý národní epos byla rozsáhlá báseň Píseň o Hiawathovi (1855). Pro
svou špatně skrývanou proevropskou orientaci nezískal Longfellow doma takovou oblibu jako na
starém kontinentu.
Rukopis Longfellowy básně Vesnický kovář a ilustrace z Písně o Hiawathovi (L. Dodge, 1892);
17.10.2010
Strana 102/107
Bůh Manitu seslal na zem Hiawathu, aby ukončil sváry a nepřátelství mezi indiánskými kmeny.
Hrdina vykonal řadu ušlechtilých skutků – naučil Indiány pěstovat kukuřici, lovit ryby a daroval
jim obrázkové písmo. Potrestal každého, kdo škodil, a sám obětoval svou lásku míru mezi
národy. Před smrtí předpověděl příchod bílých mužů a vybídl indiány k mírovému soužití s nimi.
Jinak prorokoval indiánským národům pád.
Do české literatury převedl slavnou báseň poprvé J. V. Sládek.
J. V. Sládek (ilustrace J. Vilímka, poč. 20. stol.);
Na rozdíl od Evropy, kde už od 30. let sílily pozice realismu, americká literatura setrvávala na
romantických pozicích až do poloviny 19. století. Spisovatelé, kteří se prosadili ve čtyřicátých a
padesátých letech, proto postupně opouštěli evropské vzory i tematiku. Vzrušující zážitky z
námořních plaveb a nedobrovolného pobytu mezi domorodými kanibaly v Pacifiku poskytly
materiál pro četné prózy HERMANA MELVILLA (1819 – 1891). Uznání si získal napínavými
příběhy Typpee (1846), Omoo (1847) a Redburn (1849), v nichž se vyznal z obdivu k nedotčené
přírodě tichomořských ostrovů a zároveň popsal tvrdý život posádek námořních lodí.
Opravdovou slávu však Melvillovi přinesl teprve román Bílá velryba (1851). Dobrodružný
příběh je podobenstvím o věčném zápasu člověka s tajemnou a neústupnou přírodou i se zlem,
které v sobě nosí ukryté každý z nás.
17.10.2010
Strana 103/107
Herman Melville na fotografii z roku 1860 a titulní list prvního vydání Bílé velryby (1851);
fotografické reprodukce a foto (the public domain, www. wikipedia.org)
Přes četná varovná znamení se nechá vypravěč příběhu najmout na podezřelou velrybářskou
loď, vyplouvající na dlouhou výpravu. Brzy se stane svědkem štvanice za legendární bílou
velrybou, zvanou Moby Dick. Pološílený kapitán Achab jí nemůže odpustit, že ho při minulé
plavbě připravila o nohu. Po zdlouhavých i dramatických epizodách hledání a samotného lovu
tajemného zvířete, které jsou přerušovány častými dějovými odbočkami, filozofickými úvahami a
odbornými výklady, se nakonec pomsta nekoná. Velryba potopí loď a mstitel zahyne.
Cooper, J. F.: Prérie (přeložil V. Henzl), Praha 1964; Hawthorne, N.: Šarlatové písmeno
(přeložil J. Fastrová), Praha 1962; Longfellow H. W.: Píseň o Hiawathovi (přeložil P. Eisner),
Praha 1957; Poe, E. A.: Havran in Poe aneb Údolí neklidu (výbor nejvýznamnějších překladů
poezie a komentářů o autorovi, text přeložil V. Nezval), Praha 1972; Poe, E. A.: Zrádné srdce
(výbor z díla, přeložil J. Kolář a kol.), Praha 1959
17.10.2010
Strana 104/107
4.4 Autotest
7. Které dílo nenapsal polský romantik A. Mickiewicz?
- Dziady
- Pan Tadeáš
- Konrád Wallenrod
- Anhelli
8. O Slowackého dramatu Balladyna nelze říci:
- Je to veršovaná tragédie:
- Vychází z pohádkových motivů.
- Dílo končí happy-endem.
- Základním motivem je touha po moci.
9. Hlavní představitel italského romantismu je tvůrcem:
- reflexivní lyrické sbírky Zpěvy
- historické tragédie Hrabě Carmagnola
- vlastenecké poemy Básně o hrobech
- tragédie Filip
10. Lyrickoepická skladba Apoštol je dílem:
- srbského folkloristy V. S. Karadžiće
- černohorského romantika P. P. Njegoše
- maďarského romantika S. Petöfiho
- slovinského básníka F. Prešerena
11. Prvním typickým a skutečným americkým romantikem bývá označován:
- J. F. Cooper
- W. Irwing
- D. Crockett
- W. Scott
12. Mezi představitele novoanglické renesance nepatří:
- E. A. Poe
- R. W. Emerson
- H. D. Thoreau
- N. Hawtrhorne
13. Které dílo E. A. Poea patří mezi tzv. analytické (detektivní) prózy?
- Skokan
17.10.2010
Strana 105/107
- Jáma a kyvadlo
- Senzace s balónem
- Zlatý brouk
14. Bílá velryba H. Melvilla inspirovala kromě jiných i českého prozaika V. Párala k napsání
románu:
- Modrá velryba
- Velryba a mladý muž
- Mladý muž a bílá velryba
- Jonáš a bílá velryba
17.10.2010
Strana 106/107
17.10.2010
Strana 107/107

Romantismus 7

Transkript

Podobné dokumenty

Ruska filosofie

Klic3-2015 - Kněžské bratrstvo sv. Petra

info letak ceski - Chorvatsko s Jadran.cz