Petrklíč 1/2012 1. část - rímskokatolická farnost kurim

Transkript

Petrklíč 1/2012 1. část - rímskokatolická farnost kurim
ČASOPIS KUŘIMSKÉ FARNOSTI
Příležitost návratu k Otci
Co je smyslem postní doby? Je dobou sebezáporu a odříkání, jak můžeme často
slyšet? Ano, ale zároveň je něčím podstatně hlubším. Velikonoce jsou od prvokřesťanské
doby spojeny se křtem. Ti, kdo se na křest připravovali, se otevírají daru nového života
v Kristu, už pokřtění mají hlouběji proniknout do nesmírného tajemství Boží dobroty a
moci, do kterého skrze křest vstoupili. Půst je tedy především dobou, kdy máme objevovat
velikost a krásu Božího obdarování! Určitá vnější kázeň, odstranění či omezení některých
podnětů (např. televize) není cílem samo o sobě, ale má vytvořit prostor, kde mohu lépe
vnímat Boha, který mě chce nově oslovit.
Letos jsme církví zváni, abychom znovuobjevili Boha Otce a velikost jeho lásky,
s níž stále provází člověka a ve které nám daroval svého Syna.
Bůh Otec – ten, který se smilovává, který dává odvahu k novému začátku.
Zkušenost s tímto Bohem mohu udělat skrze slavení svátosti smíření. A k ní mě doba
postní také zve. Ne jako k nepříjemné povinnosti, ale jako k návratu do náruče toho, kdo
mě přijímá i se vší mou omezeností. Odvážím se k němu znovu vykročit?
Toto nám k tomu říká radostná zvěst Božího slova: „Když byl syn ještě daleko, otec
ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil“ (Lk 15, 20).
Otec Adam
ROČNÍK VII.
ČÍSLO 1/2012
Postní zamyšlení
Na začátku postní doby jsou naše hlavy označeny popelem, slyšíme slova
z evangelia: „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Před tím se kněz modlí: „Dej, ať
konáme opravdové pokání po celý půst, abychom s čistým srdcem mohli slavit Velikonoce
ve spojení s Kristem.“
K tomu jsme všichni pozváni, to je náš hlavní úkol v postní době: obrácení,
proměna života! Pomocí k tomu jsou kající skutky. Tady nás ale Katechismus upozorňuje:
„Ježíšova výzva k obrácení a k pokání (…) nemíří především na vnější skutky, „žíněné
roucho a popel“, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho
zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento
postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky“ (KKC 1430). Na druhou stranu je třeba
říct, že i když církev zdůrazňuje, že obrácení musí být nezbytně vnitřní a musí mít
náboženský ráz, zároveň je přesvědčena, že nelze zůstat jen u vnitřního návratu k Bohu,
STRANA 2
ale obrácení se musí „vtělit“ do změny chování, do umrtvování, do skutků spravedlnosti a
lásky.
Dar touhy po obrácení prožívá člověk, který poznal Ježíše. Osobní setkání
s Bohem, který ho přijímá i s jeho omezeností a hříchy, je pro něj tak silným zážitkem, že
se najednou všechno mění, všechno vidí jinak a touží po změně života.
A právě proto, abychom se na sebe podívali v pravdě a abychom se zastavili na
cestě životem, abychom se vrátili k Ježíšovi, k naší původní Lásce, nabízí nám církev dny
pokání. A právě půst, modlitba a almužna jsou prostředky k proměně života.
Modlitba
Modlitba je první plod, je to osobní setkání s Pánem. Modlitba tedy není v první
řadě naší povinností, jak to často chápeme (modlit se ráno a večer), ale je to náš poklad,
kterého bychom si měli vážit, jako si vážíme každé chvilky s tím, koho máme rádi. A tady
je přece ještě někdo větší, sám Bůh, který nám naslouchá. Jak je to veliký dar, že s Ním
můžeme mluvit kdekoliv a o čemkoliv. V Matoušově evangeliu nás Ježíš poučuje, jak by
tato modlitba měla a neměla vypadat: modlitba je naše osobní setkání s Bohem. Ztrácí
svou hodnotu, když ji konáme jen proto, abychom se ukázali v očích svých bližních. „A
když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagogách a na ulicích,
aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi
do svého pokoje, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj
Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“ (Mt 6,5-6). Modlitba nás otvírá k přijetí Boží vůle a
proměňuje naše srdce tak, že jsme schopni přijímat druhé a odpouštět. Modlitba nás učí
lásce, ke které nás vybízí Ježíš.
Půst
Půst zintenzivňuje modlitbu, je modlitbou tělem a duší. Kdo se postí pro lidské
uznání, nezakusí pozitivní účinky postu. Půst ho nepromění, neosvobodí a neotevře pro
Boha. U postu platí stejná pravidla jako u modlitby. Neměli bychom to dělat proto, aby nás
druzí obdivovali. Půst nám otvírá oči, abychom se viděli v pravdě a dokázali se změnit.
Půst zintenzivňuje modlitbu, především prosebnou – můžu spojit modlitbu a půst v jedno.
Půst nesmí být přednější než láska k bližnímu. K postu ale musím přistupovat ve svobodě
ducha. Nikdy nezáleží na vnějším úspěchu, ale vždy jde o to, zda mne půst dělá člověkem
citlivějším, laskavějším a milosrdnějším. Nejde o výkon: „Dokázal jsem to!“ Například
nejedl jsem celý pátek, ale přitom jsem byl úplně celý den naštvaný tak, že se mnou nikdo
nemohl vydržet. Takový půst by nebyl dobrým postem.
Almužna
Obrácení ve vztahu k Bohu (modlitba) a k sobě samému (půst) nás vede k obrácení
ve vztahu k druhým – to je místo pro almužnu. Almužna je náš dar pro druhé, naše
otevřené srdce i oči k tomu, co právě potřebují. Nejenom ten, kdo dá hladovému najíst,
kdo dá žíznivému napít, ale almužnu dává i ten, kdo odpouští. Zase ale platí stejné
pravidlo jak s modlitbou a postem. Nedělat to na odiv!
Modlitba, půst a almužna jsou naším křesťanským úkolem obzvlášť v době postní.
Je však třeba pamatovat na to, že pokud chybí láska – posty, umrtvování, popel na hlavě
a oběti ztrácejí svůj smysl.
V listě Korinťanům se píše: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal
sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1Kor 13,3)
Přeji nám všem, abychom v této době postní zakusili osobní proměnu.
Hanka
STRANA 3
Kdesi za městem...
Uviděly tam na pravé straně sedět mladého muže oděného bílým rouchem – a
polekaly se. On však jim řekl: „Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného?
Byl vzkříšen, není tady. Zde je to místo, kam jej položili.“ ... Tu rychle opustily hrob a se
strachem i s velikou radostí běžely to oznámit jeho učedníkům. A hle, Ježíš je potkal a
řekl: „Buďte pozdraveny“. Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu.
(úryvky v 28. kapitoly Matoušova evangelia)
Tato slova, ať už z kteréhokoli
evangelia či překladu, zaznívají o
velikonočních svátcích každoročně a nám
už přijdou tak nějak ohraná. Vždyť víme.
Ženy přišly ke hrobu, kámen nikde, stráž
nikde a na kameni tam sám samotinký
sedí nějaký muž v bílém. Snad intuice
napovídá, že jde o anděla. Už snad ani
nikoho nepřekvapí, že tam ten muž nebyl
proto, aby hlídal Ježíšovo zmučené tělo,
když stráže se jaksi vypařily, ale že tam
čekal právě na tuto příležitost – čekal,
aby mohl říct větu, která změnila dějiny.
Byl vzkříšen – není tady.
Celá situace se mohla strhnout
s velkou pompézností. Když už se
v pátek mohlo zatmít Slunce, roztrhnout
chrámová opona a zachvívat Země, není
nic, co by bránilo, aby zpráva o vzkříšení
byla hlásána přes odpor kohokoli ze
střech za doprovodu ohňostroje a hudby.
Ono to ale bylo jinak. Vzadu za městem,
kdesi na skále, je prázdný hrob. U něj
sedí muž a trpělivě čeká, až přijdou ženy.
Ženy, které Židé zrovna nestavěli do rolí
nositelek velkých zpráv, ale spíše vody a
potravin. Nikdo neví, jak dlouho tam ten
člověk (či anděl v podobě člověka) seděl.
Už taky mohl mít pěkně zdřevěnělá záda,
nohy mohly od dlouhého sezení
mravenčit. A nebo si kreslil do písku a
z kamenů skládal obrázky, aby mu čekání
rychleji uběhlo? Stejně tak se mohl
objevit až ve vteřině jejich příchodu. Ale
to už ví snad jen on. Třeba nám to na
věčnosti jednou jen tak mezi řečí poví...
No uvidíme.
Ale zpátky k té scenérii. Ke hrobu
přicházejí uplakané ženy, které ztratily
dobrého přítele ve věku, kdy se člověku
ještě moc umírat nechce. Chtějí mu
prokázat alespoň poslední službu a
pomazat jeho tělo vonnými mastmi a
uložit tak, jak se sluší a ne tak, jak
páteční shon před sobotou dovolil. Jistě
se jim nejde lehce – setkání se smrtí, a
milované osoby zvlášť, není nic
jednoduchého. Možná že ani nikdy dřív
mrtvé tělo na dosah ruky neměly a
přistupují nejen se srdcervoucím žalem,
ale i velikou bázní. A tu se stane něco
úplně jiného, než si cestou představovaly.
Místo aby se dřely s kamenem, který dělí
svět živých a svět mrtvých a následně se
staraly o ztýrané zkrvavené tělo muže,
který s nimi ještě minulý týden žertoval u
oběda, vidí něco zcela odlišného, a tak
není divu, že se jim moc nechce věřit
vlastním očím.
Po pravé straně vchodu do hrobu
sedí cizí mladík, tváří se jakoby tam patřil
od nepaměti a místo pozdravu jen řekne
„Hledáte Ježíše? Není tady. Byl
vzkříšen.“ Ten člověk to bral tak nějak
všedně. Ježíš přece říkal, že vstane
z mrtvých a taky že u Boha není nic
nemožného. To jej teda hezky považujete
za Božího syna, když mu nevěříte ani
takový základ, jakože myslí vážně svoje
zmrtvýchvstání.
Ženy odchází od hrobu udivené,
šokované, zmatené a šťastné. V hlavách
se jim honí určitě spousty myšlenek se
společnou tématikou – nelhal ten chlap?
Neukradl jej a nesnaží se teď získat čas,
aby jeho druhové ukryli Ježíšovo tělo?
Neměly jsme se přece jen pořádně
podívat dovnitř? A pokud nelže, kde tedy
STRANA 4
Pán je? Uvidíme ho ještě někdy? Uvěří
nám jeho učedníci nebo nás budou
považovat za zatemněné žalem? A
věříme vůbec samy tomu, co jsme viděly?
A v tom je potkává samotný Ježíš. Prostě
jim jde naproti, a místo aby křičel „Holky!
Jsem to já! Vidíte? Fakt se to povedlo a
žiju!“, tak je zdraví jako ještě ve čtvrtek
ráno. „Buďte zdrávy!“ Možná, kdyby mu
nepadly v němém úžasu k nohám, mohla
jeho věta klidně pokračovat: „...odkud
jdete? A co Tvůj synek, Maruško, ještě ho
trápí ten kašel?“
Při troše fantazie se celý příběh
našeho spasení odehrál tak jaksi
mimochodem. To jen my máme mnohdy
tendence při čtení těchto textů používat
až jevištní mluvy a teatrálních gest.
Krásně
k této
zprávě
přistupuje
pravoslavná
část
církve.
V rusky
mluvících zemích je po celou dobu
pozdrav,
který
Velikonoc
běžný
v překladu do češtiny zní „Kristus vstal!“ A
odpovědí není nic jiného, než „Vskutku,
vstal!“. Je pravda, že v potravinách by na
nás koukali asi divně, kdybychom místo
obvyklého „Dobrý den, prosím pět rohlíků
a dvě paštiky“ halekali už ode dveří
„Kristus vstal! Pět rohlíků a dvě paštiky
bych prosila.“ Stejně tak bychom asi
souseda z vedlejšího bytu uváděli do
rozpaků, kdybychom jej takhle zdravili
několik týdnů v roce a pak se zase vrátili
k obvyklému „Nazdar Tondo“. Stejně by
ale bylo krásné, kdyby se alespoň mezi
námi toto konstatování ujalo tak
přirozeně, jako sdělení muže sedícího
vpravo od hrobu. Kristus vstal, vždyť to
říkal předem!
Volně inspirováno kázáním P.
Jana Hanáka
Jana Žufníčková
Rozhovor
Využili jsme příležitosti připravované duchovní obnovy v Kuřimi a požádali o
rozhovor hodonínského pana děkana, Mons. Josefa Zouhara.
Jak dlouho působíte, pane
děkane, v Hodoníně? Je tato farnost
něčím specifická?
V Hodoníně působím již téměř 23
let. Hodonín, jako farnost, má alespoň pro
mne mnohá specifika. Už to, jak jsem do
Hodonína přišel. Když jsem přijel na
pohřeb pana děkana Josefa Prnky
v červnu 1989, ještě před započetím
obřadu si mě zavolal kapitulní vikář Horký
a řekl mi, že půjdu do Hodonína.
Jmenování z čistého nebe. Nikdy jsem si
nemyslel, že budu působit ve městě,
pocházím z vesnice a působil jsem do té
doby
v malých
farnostech.
Další
specifikum: V Hodoníně působili vždy dva
až čtyři kněží a já jsem tu zůstal hned
sám – bez kaplana. Za dva měsíce po
mém nástupu přišla sametová revoluce
se všemi změnami, které také přinesly
náboženskou svobodu. Učit se najednou
pastorovat v nových podmínkách a
v euforii, kterou rok 1989 přinesl. Typické
na Hodonínu také je, že je to farnost
velmi rychle vyrostlá, protože v 60. a 70.
letech zde vyrostla velká sídliště, kam
přišli
lidé
za
prací
do
mnoha
průmyslových podniků, které tehdy
v Hodoníně byly. Tito lidé bydleli
v Hodoníně, na víkend se ale vraceli do
vesnic, odkud přišli. Myslím, že se nikdy
nesžili ani s farním kostelem sv. Vavřince
v Hodoníně,
protože
na
nedělní
bohoslužby chodili většinou ve svých
vesnicích. Proto je také hodonínská
farnost nesourodá.
STRANA 5
Ve kterých farnostech jste ještě
působil? A kde jste setrval nejdéle?
Byl jsem vysvěcen v r. 1968 jako
jediný novokněz brněnské diecéze. První
dva roky jsem působil ve své rodné
farnosti v Jedovnicích. Pak tři roky jako
kaplan v Moravské Nové Vsi, okr.
Břeclav. V roce 1973 jsem byl ustanoven
jako samostatný duchovní správce do
Ždánic u Kyjova, kde jsem v roce 1978
dostal ještě další farnost Lovčice
s přifařenými
obcemi
Nechvalín
a
Ostrovánky. Tam jsem byl 16 let, nejdéle
působím v Hodoníně.
Zaměřujete
se
v pastoraci hlouběji na
nějakou konkrétnější
oblast?
Vysloveně
ne,
protože
vždy
jsem
v poměrně
působil
živých farnostech, kde
bylo stále co dělat –
pohřby, svatby, křty,
zaopatřování a všechno
to, co vyžaduje běžná
duchovní
správa.
K tomu
samozřejmě
opravy
a
údržba
církevních budov. Na
nějakou specializaci už nezůstával čas.
Posledních 10 roků působím, podle
požadavku pana biskupa, jako prezident
Diecézní charity Brno. To je tedy oblast,
která mě poměrně dost zaměstnává nad
rámec mých pastoračních povinností.
Je
mezi
duchovními
otci,
teology anebo třeba i filosofy někdo, u
koho rád čerpáte inspiraci a energii?
Inspirují mě mnozí současní
teologové i filosofové. Díky tomu, že
vychází poměrně hodně náboženské
literatury, což v prvních létech mého
kněžství nebylo, je z čeho čerpat. Inspirují
mě myšlenky posledních papežů, kteří
byli současníky mého kněžského života,
a mnozí další.
Připravil jste pro naši farnost
předvelikonoční duchovní obnovu. Pro
koho je určena? Koho byste na ni
pozval?
Chci vyhovět požadavku a přání
vašeho současného pana faráře Adama
Malczyńského, mého bývalého kaplana,
který mě k vám na duchovní obnovu zve.
A nabídl mi také určité téma, ke kterému
by měla být duchovní obnova zaměřena.
Je to svátostný život každého křesťana.
Myslím si, že duchovní obnova je určena
pro všechny návštěvníky bohoslužeb, pro
všechny
věřící
ve
farnosti a samozřejmě
rád zvu všechny.
Máme se na
duchovní
obnovu
nějak připravit?
Modlit se, aby
duchovní
obnova
přinesla
užitek,
mít
otevřené
srdce
pro
slyšené Boží slovo.
Co
můžeme
udělat pro to, aby pro
nás letošní Velikonoce
nebyly pouze zvykově
prožitými svátky?
Každý rok nás postní doba vede
k tomu, abychom se více zaměřovali
k duchovním věcem, k trpícímu Kristu.
Když to uděláme s upřímným srdcem,
jistě v nás bude něco nové, čisté a
obnovené a z tohoto pohledu také
objevíme novou krásu a naději, kterou
přináší zmrtvýchvstalý Kristus. Mnoho
věcí v nás má také zemřít. Je třeba
v postní době také něco, co je v nás
špatné, neduživé opustit a nevracet se
k tomu. Zemřít světu a žít s Kristem.
Děkuji
děkane.
Vám
za
ochotu,
pane
Mirek
STRANA 6
Vem čokoládku útokem
Vzpomínám na dobu, kdy jsem už
nebyla malá princezna, ale ještě ani
dospělá slečna. Byla jsem právě na půl
cesty mezi tím. A asi tehdy jsem si
poprvé prožila Velkou noc.
Jistě, znala jsem Velikonoce už od
dětství. Počínaje strachem z toho, že mi
kluci zmalují pozadí, přes další roky
očekávání, jestli třídní krasavec zazvoní u
branky ošklivého káčátka až po dobu
prvních lásek a napjatého očekávání
směšně něžné ochrany ze strany
vyvoleného před jeho kumpány, kteří
zazvoní s ním.
A tam někde, v době první (tehdy
ještě platonické) zamilovanosti se poprvé
objevila ta otázka PROČ. Proč tohle
všechno, ale hlavně proč je dění v kostele
jiné, tak strašně moc jiné. Odpověď jsem
hledala dlouhé roky. Už jsem ji sice našla,
ale ráda se vracím do konce dětství, do
doby, kterou si pamatuju jako první
skutečně prožité Velikonoce, do doby,
kde se snad zrodila moje víra.
Pamatuju si, že jako holka jsem
byla malý kostelníček. V rodné farnosti
jsem si připadala tak nějak divně, ale o to
víc jsem u babičky využila každé mše,
pohřbu, zkrátka všeho, co jen trochu
zavánělo kadidlem. A Velikonoce byly
odjakživa hotové požehnání. Pět dní za
sebou v kostele! Ze začátku jsem si o
Velikonocích připadala divně. Na Zelený
čtvrtek kněz odhalil oltář a odešel (dědo,
proč sundal ten ubrus a šel domů?),
Velký pátek, to bylo něco – pokleknout
před křížem, který drží nejhezčí kluk
z dědiny? To byla zkouška odvahy (roky
jsem se na začátku mše odmítala
pokřižovat, protože místní idol ministroval
a co kdyby si ze mě pak utahoval?), Bílá
sobota – nádhera. Oheň, svíčky, ale ta
NUDA! Čtení až hanba, nohy modré
zimou, ale pro tu radost z pobytu
v kostele, ve kterém se cítím „doma“,
přežijem i tohle. Neděle – klasika, pondělí
– perfektní zašívárna. Všechny holky
z dědiny mi záviděly, že v době, kdy je
kluci řežou, tak já jsem hezky zakutaná
v kostele a moc nevystrkuju nos.
Potom přišel ten důležitý rok. Náš
pan farář (kterého jsem měla strašně
ráda, ale ani jsem se mu nedostala na
pohřeb, protože jsem se přesně v ten den
vdávala), se rozhodl, že nebude dělat dvě
vigilie (u nás byla vždycky už v pět
odpoledne) a zajistil autobus do jeho
domovské farnosti. O čtvrtku a pátku se
nebudu rozepisovat, byla to ještě pořád
zkouška odvahy. Ale ta sobota. Když se
mi nakonec povedlo babičku přesvědčit,
že u toho prostě nesmíme chybět, tak se
začaly dít divy. Všechno bylo nové.
Kostel narvaný do posledního místečka,
všude vůně kadidla, zlato krásného
kostela (ten náš prostý venkovský
kostelíček byl proti němu jako Popelka),
zvuk zvonků a varhan. Vůbec si
nepamatuju, co se tenkrát dělo. Nevím,
kolik bylo čtení, zda mi byla zima, dusno
nebo co vlastně. Ale pamatuju si jedinou
chvíli, jako by byla včera. Tu chvíli, kdy
kněz jasným hlasem zvolal „Aleluja! Ježíš
Kristus vpravdě z mrtvých vstal“ a
zdvihnul monstranci vysoko nad hlavu,
aby ji mezi námi mohl slavně přenést do
svatostánku na hlavním oltáři... Tehdy
poprvé, mě „cosi“ srazilo na kolena. Nikdy
dřív jsem v kostele neklečela. Vždycky
jsem to považovala za trapný tělocvik
beze smyslu. A tehdy jsem najednou
zjistila, že mi pomalu umírají kolena a po
tvářích se koulí slzy dojetí, lásky, důvěry.
O rok později už pro mě nebyly
Velikonoce trapárnou. Už to začalo celé
dostávat
smysl.
Poslední
večeře,
ukřižování. Navíc v našem malinkém
prostém kostelíku o to hezčí, protože
připomínka chvil osamění nebyla za
účasti stovek lidí. Pamatuju si, že jednou
nás bylo na připomínce Poslední večeře
sedm včetně kněze. Začala jsem tehdy
STRANA 7
vnímat to opuštění. Venku švitoří ptáci,
svítí slunce a Ježíš vchází na Golgotu. Ví,
že za pár chvil jej ovane žár bolesti a pak
chlad temné hrobky. V našem kostele
bylo vždycky zima, ticho, vlhko. A za okny
bylo tak krásně. Mladé dívce se krásně
sní. A tohle je prostředí pro představy
jako stvořené. Opuštění a smrt tam na
člověka sahá ruku v ruce se zmarem a
současně obrovskou nadějí. Když se
tohle všechno propojí se zážitkem
vzkříšení, je to jeden z nejsilnějších
prožitků roku.
Jak šly roky, postupně se přidávaly
další souvislosti. Zpověď. Zprvu jen
formalita a nepříjemná povinnost. Potom
poctivá příprava na ni. A nervozita
z vyznání. Pak poctivá příprava, poctivé
vyznání. A konečně poznaná obrovská
radost z odpuštění. A přes tuhle cestu
také cesta k postu. K jeho významu.
až
Léta
tryskem
doběhla
k dnešním dnům. Na pouti svého vnímání
Velikonoc jsem se dostala do fáze, kdy
jsou to pro mě nejpodstatnější svátky
roku, kdy jsem snad pochopila význam
přísného postu a kdy se skutečně
opravdově snažím prožívat postní dobu,
aby byla opravdovou přípravou na
Velikonoce.
Jak zaznělo v pořadu Žijeme
s vírou na ČT2, „masopust bez postu je
jako jídlo bez hladu“ (omlouvám se
autorovi myšlenky J. Hanákovi, pokud jej
necituji přesně). Já to vnímám o krok dál.
Velikonoce bez postu jsou jako nádherné
jídlo, ale zcela bez chuti. Kéž se mi letos
povedou krásně okořenit a posunou mě
zase o kus dál.
A těm, kteří o to stojíte, vyprošuji to
stejné.
Jana Žufníčková
PS: Čokoládka v nadpisu je
zpovědnice. V našem kostelíku mívala
barvu mléčné čokolády a byla nádherná.
Když jsem jako dítě netušila, proč tam ti
lidi lezou, tak jsem si představovala, že
chodí s panem farářem trošku uždibovat.
Jak já jim vždycky záviděla, že tam smí a
já ne :-)
Pozvánka na duchovní obnovu v Kuřimi.
Postní duchovní obnova pod vedením otce děkana Mons. Josefa Zouhara se
uskuteční o víkendu 16.3. – 18.3. Exerciční promluvy budou během mše sv. v rámci
kázání. Obnovu začneme mši svatou v pátek v 17 hodin, na kterou všechny farníky
srdečně zveme. Při mši sv. bude hrát Capella Moraviae pod vedením Josefa Gerbricha.
V sobotu v 9 hodin se bude při mši sv. udělovat svátost pomazání nemocných a také
lurdské požehnání.
Noc kostelů opět i v Kuřimi
Letos v našem kostele proběhne již podruhé Noc kostelů. Na přípravné schůzce
k Noci kostelů se řešilo obsazení míst dobrovolníky na hlídání výstav, vchodů, dozor na
věži a mnoho jiného. Jelikož to je velká akce, evangelizační akce, je potřeba hodně
dobrovolníků. Tímto bych vás chtěla povzbudit, abyste se nebáli přijít a nabídnout svou
pomoc. Noc kostelů se koná 1. června od 18 zhruba do 21:30 hodin.
Hanka
STRANA 8
Ravennské mozaiky
Ravenna je severoitalské asi
stopadesátitisícové město. Je známé
především svými mozaikami z pátého a
šestého století našeho letopočtu. Mozaiky
jsou zařazené na Seznam světového
dědictví UNESCO. Město vzniklo na
ostrůvcích v bažinaté deltě řeky Pád asi
v šestém století před naším letopočtem.
Původně byla Ravenna městem na
laguně, tak jako jsou Benátky. Písečné
nánosy řek Pád a Adiže oddělily město
od Jaderského moře. Nyní je Ravenna
spojena
s mořem
deset
kilometrů
dlouhým kanálem. Ravenna se svým
přístavem Classis byla ve druhém století
našeho letopočtu druhou nejvýznamnější
základnou
válečného
námořnictva
Římské říše. Roky své největší slávy a
rozkvětu zažilo město od roku 402 n. l.,
přestěhoval
kdy
se
do
něho
západořímský císař Honorius, a stalo se
hlavním městem Západořímské říše. V té
době bylo město přírodní pevností
s velkým přístavem z pevniny dokonale
chráněné okolními bažinami, a císař se
zde cítil bezpečněji než v Miláně. Dalšími
historickými postavami a vládci, kteří
přispěli k rozkvětu města, byli Galla
Placidia a ostrogótský král Theodorich.
Ravenna prožila v období na
přechodu od antického starověku ke
středověku 200 let na vrcholu slávy. Byla
oázou umění. Umělcům sloužila za vzor
Byzanc, odkud si přinesli umění zdobení
interiérů mozaikami. Ravennské mozaiky
jsou složeny z nesčetných kostiček
různobarevného skla, které si zachovaly
svoji původní barevnost. Tyto raně
křesťanské památky se tak zachovaly do
dnešních dnů ve své původní nádheře.
Jednou ze staveb, ve kterých lze
obdivovat krásu ravennských mozaik, je
bazilika Sant’Apollinare in Classe, dnes
asi pět kilometrů za městem. Barevné
mozaiky nad hlavním oltářem zde
zpodobňují prvního biskupa Ravenny sv.
Apolináře, a v medailonech na bočních
zdech
kostela
jsou
mozaiky
s podobiznami
dalších
ravennských
biskupů. V bazilice lze obdivovat také
krásné
mramorové
sloupy,
které
s přiznanými trámy na stropu baziliky
dodávají na vznešenosti prostoru a přímo
nabádají k přemýšlení nad tím, co nás
převyšuje. Původně zde byly uloženy
ostatky svatého Apolináře, v devátém
do
baziliky
století
přenesené
Sant‘Apollinare Nuovo. Novou baziliku dal
postavit
král
Theodorich
jako
ostrogótskou katedrálu, která byla
součástí jeho paláce. Interiér baziliky se
svými
mramorovými
sloupy
velmi
připomíná původní baziliku sv. Apolináře.
Mozaiky nad sloupy zde zobrazují scény

Podobné dokumenty

zpravodaj 7+8/2008 - Evangelická církev v Ostravě

zpravodaj 7+8/2008 - Evangelická církev v Ostravě Teolog Romano Guardini jednou řekl: "Bez volných chvil je člověk neúplný a na části rozkouskovaný". Ve volném čase můžeme přijít k sobě, ke smyslu našeho konání, našeho života, můžeme přijít ke dr...

Více

NPC - Naše Praha Centrum

NPC - Naše Praha Centrum Všichni chceme zážitek To, co se dnes od turistického ruchu žádá, je zážitek. Pro někoho může být zážitkem právě prázdný Karlův most, pro někoho skok padákem. Praha nabízí mnoho zážitků. Navíc je j...

Více

Číslo 2 - Duben (Ke stažení)

Číslo 2 - Duben (Ke stažení) vzpomínají s láskou a úctou a ada z nich s ním dodnes udržuje p átelský i pracovní kontakt. Vyu oval nejen hru na varhany, ale také d jiny církevní hudby a nauku o varhanách. Jako pedagog byl cílev...

Více

Jaro - Dobřichovice

Jaro - Dobřichovice „Rok 2011 podle hvězd a karet“, ve kterém astrolog A. Baudyš spolu s věštkyněmi V. Kubištovou a M. Boháčovou odpovídají na otázky, jaký bude rok 2011, na jehož prahu jsme tenkrát stáli. Řekl jsem s...

Více

Středověká filosofie

Středověká filosofie Zlatého telete). Z Platóna si vzal Filon myšlenku, že náš domov je ve světě ideí, tento svět není naším přirozeným místem a my se k němu nemáme vázat (tudíž ani na věci). Co opravdu nepotřebujeme, ...

Více

Rozhovor s Petrem

Rozhovor s Petrem Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky." Zeptal se ho podruhé: ...

Více

3/2007 - Psalterium - zpravodaj duchovní hudby

3/2007 - Psalterium - zpravodaj duchovní hudby Nějaký speciální plán pro liturgickou hudbu jsem neměl. Bylo mnoho jiných problémů, které bylo nutno řešit systematicky. Takže otázky liturgické hudby jsem řešil postupně tak, jak je život diecéze ...

Více

51 - Katolik.cz

51 - Katolik.cz „No tohle!“ zakřičeli kluci jednohlasně a hned mu jedna přistála. „Tu máš, ty bábovko,“ povykovali jeden přes druhého a každý přispěl svojí pěstí k dílu. Shodili ho na zem a nešetřili kopanci. Mila...

Více

farní zpravodaj duben

farní zpravodaj duben navštívit až po prožití Zmrtvýchvstání, v neděli ráno. Z tohoto místa mám ještě jeden zážitek, který jsem si uvědomil až po návratu do Čech. Byl tam jeden můj známý kněz, působící v USA, s americký...

Více