Súfijské praktiky - Cesta Duchovního Srdce

Súfijské praktiky
T. Kaširinová
Súfismus (arabsky - at-Tasavvuf) je stará mystická tradice duchovního
zdokonalování, která vznikla na Středním východě a je nyní značně rozšířena.
Myšlenky súfismu, jeho následovníci, řády a bratrstva jsou v Asii, Africe, v
Evropě, Americe, Číně a Indii, v zemích, jež jsou tak bohaté svými náboženskými
tradicemi, ale nacházejí se také na území bývalého Sovětského svazu.
Historikové spojují vznik súfismu s osmým stoletím. Předpokládá se, že pochází z
islámu. Avšak někteří súfijští učitelé - šejchové (pirové, muršidové), tvrdí, že
súfismus nelze omezit ani určitým náboženstvím, historickým obdobím,
společenstvím či jazykem. Nazývají súfismus "duchem islámu", "čistou podstatou
všech náboženství" a předpokládají, že súfismus existoval vždy, jen jeho vnější
charakter se měnil v souladu s kulturně historickým prostředím. (Materiály tohoto
sborníku ukazují identitu súfismu s jógou.2,8)
Súfijská tradice pronikala a proniká na Západ i Východ různými velmi osobitými
cestami. Tak například podle šejchů je plně možná duchovní práce klasickými
metodami v rámci různých náboženských tradic. Je to dáno tím, že súfijci mají
kladný vztah ke všem náboženstvím i vyznáním a konstatují, že jsou ve svém
základu stejná. Súfijské metody se mohou i měnit, je-li to nutné, mohou tvořit i
samostatné místní nauky. Tyto nauky jsou určeny k předání určité části základní
tradice v souladu s dobou, místem a podmínkami. Tyto "časové fáze" aktivně se
rozvíjející súfijské tradice určitým způsobem duchovně ovlivňují jistou část lidstva
a stimulují ji k duchovnímu hledání. Vytvářejí základ i pro další konkrétnější
učení. Zjevně jedním z takových učení je i koncepce G.I.Gurdžijeva, která se
rozšířila v první polovině našeho století (8,12).
Súfijci, kteří se často označují "achlal-chakika" - "lidé pravého bytí", přinášejí
světu ze století do století současně se svým učením i své umění, ve kterém se
odráží jejich vnímání krásy. Súfijská symbolika, obrazy a motivy naplňují část
východního folklóru, literatury a zvláště poezie. Téměř celá iránsko-perská
klasická poezie, která dosáhla světové proslulosti, je zároveň učebnicí súfismu i
uměleckým dílem. Jména súfijských básníků Sanai, Rumi, Hafiza, Džami, Nízámí
jsou všeobecně proslulá. Totéž, ale v menší míře, platí o arabské a turecké
literatuře i folklóru.
Co je to súfismus?
Termín pochází z arabského "sufi", což doslova znamená "kdo nosí vlněný oděv" a
míní se tím muslimští mystikové, kteří následují určitou duchovní tradici a nosí
zvláštní vlněný oděv. (V islámském světě je tento oděv považován za atribut
duchovního snažení.) Kořen slova "sufi" má ještě jeden význam - "čistý". Také
odpovídá podstatě súfijského učení a duchovní tvářnosti jeho nejlepších
následovníků. Původní mistři súfismu, praví súfijci jsou skutečně čistí a
nepoznamenaní dogmatismem a fanatismem, kastovními, náboženskými a
národnostními předsudky. (Každý, kdo o sobě mluví jako o súfijci, jím ve
skutečnosti není.) Silná snaha o etickou čistotu a bezúhonnost, jež jsou vlastní
súfijcům, daly v arabském světě vzniknout ještě jednomu názvu: "Rytíři Čistoty"
(Sahaba-i-Safa) (2).
Díky velké pružnosti a otevřenosti vnějšímu působení súfismus nyní představuje
velmi různorodý útvar. Různé proudy, směry, školy a skupiny se liší různou
akcentací metodologických aspektů a upřednostňováním jistých praktických
metodik. Mezi nimi vyniká mnoho řádů, známých svými starými tradicemi a také
dvanáct základních (mateřských) bratrstev, jako al-kadirija, nakšbandija, maulavija
atd. Kromě toho existuje mnoho jiných súfijských strukturních útvarů: menší
bratrstva, občiny, střediska, kláštery, kroužky. Súfijské učení působí i
prostřednictvím velkého množství světských bratří a sester (súfijců, kteří žijí ve
světě na radu svých duchovních učitelů).
Krátce se dotkneme základů učení:
Súfismus vychází z představy o tom, že vesmír se skládá ze sedmi "oblastí
existence" a zahrnuje v sobě několik "druhů bytí", které se od sebe liší "amplitudou
kmitů" (2). Jinými slovy uznávají mnohorozměrnost prostoru.
Nejjemnější prostorový rozměr, který súfijci nazývají Zat, je Příbytek Boha v
aspektu Stvořitele. Stvořitel a veškerá mnohotvárnost Jeho Stvoření (v súfijské
terminologii Sifat) vytvářejí Absolutno. Stvořitel naplňuje veškeré Stvoření svou
Láskou.
Súfijci vycházejí z předpokladu, že mnohorozměrný organismus člověka je
podobný svou stavbou mnohorozměrnému vesmíru a člověk v sobě může odhalit
jemnější "druhy existence". K tomu dochází v procesu sebepoznání a
sebezdokonalování.
Pouze postihnutím své pravé podstaty může člověk dosáhnout bezprostředního
vnímání Boha a docílit jednoty s Ním. Velmi lakonicky to vyjadřuje jeden z
chadísů Sunny (Posvátný islámský text ve formě chadísů, krátkých vyprávění o
činech a výrocích proroka Mohameda), který říká: "Kdo pozná sebe, pozná Boha."
(Totéž přímo či nepřímo hlásají všechna náboženství. Například stejnou myšlenku
lze najít v Novém zákoně: "Království Boží je v nás." [L 17,21], ve Védantě:
"Sebepoznání je pravá podstata života.") V závěrečných etapách individuální lidské
vědomí splývá s Božským Vědomím. Tento konečný cíl je v súfijské tradici
popisován jako nejvyšší stav vědomí "Bakibi-Allah" (Věčnost v Bohu). V
hinduistické a buddhistické józe tomuto termínu odpovídají Kajvalja, Mahanirvána,
Sahadža-Samadhi, Mókša.
Základem súfismu je Láska (mahabba, hubb). (Súfijci dokonce někdy mluví o
svém učení jako o "hymnu božské lásky" a nazývají je tassa-vuri - láska-vidění.
Míní se tím láskyplný přístup ke skutečnosti. Chápe se tím zamilovanost do
Stvořitele.) Lásku súfijci vidí jako trvale se zesilující cit sebeobsažnosti v Bohu,
jenž je dovršen pochopením, že ve světě není nic kromě Boha, který je současně i
Milujícím i Milovaným. Proto má súfismus jeden základní princip: "Íšk Allah,
Mabut Allah" (Bůh je Láska, Milující i Milovaný.). To je v plném souladu s
klasickou hinduistickou jógou, jejímž základním principem je Láska, i s Kristovým
pojetím, že "Bůh je Láska" (1 Jan 4,8), i s klasickým buddhismem, který
zdůrazňuje nejvýraznější aspekt lásky, soucit. O lásce mluví i Juan Matus na
stránkách knih Carlose Castanedy.
Súfijci se domnívají, že Lásku vnesla do súfismu mystička Rabia-al-Adavija.
Říkala, že její "milostný žár k Bohu spaluje srdce". Farid-ad-Din Attar v "Životech
súfijských svatých" o ní vypráví, že láska k Bohu natolik ovládala celou její bytost,
že nezanechávala místo pro žádnou jinou pozemskou připoutanost (11). To je pro
súfismus velmi charakteristické, protože pravý, opravdově milující súfijec se
postupně noří, tone a rozplývá se v Bohu, ve svém Milovaném, jak často súfijci
Boha nazývají.
Vnímání Boha jako Milovaného vychází z přímé bezprostřední zkušenosti. Súfijci
říkají, že když člověk ujde určitou vzdálenost na Cestě Lásky, Bůh začíná
hledajícímu pomáhat a vede ho ke Svému Příbytku. Když k tomu dojde, člověk
začíná cítit odvetné vibrace Božské Lásky.
Známý perský súfijský básník Džaláluddín Rúmí, též Maulaví (1207-1273), v díle
Masnaví-ima'naví (Masnaví obrácené k vnitřnímu smyslu) píše:
Zahoří-li světlo lásky v tomto srdci, věz, že láska hoří i v Něm.
Roste-li Láska k Bohu ve tvém srdci, Bůh tě bezpochyby miluje.
Tlesknutí nezazní z jedné dlaně, není-li účastna druhá (10).
Sledujme, jak se rozvíjí pravá, dokonalá Láska, vedoucí k Bohu. Vyjdeme z
představ Džaláluddína Rúmího:
1. rozvojem emocionální srdečné lásky ke všemu nejkrásnějšímu a
nejharmoničtějšímu na světě
2. aktivní, účinnou, obětavou, altruistickou láskou, službou lidem
3. potom rozšířením okruhu své lásky na všechny projevy světa bez
rozdílu.Súfijci říkají: "Činíš-li rozdíly mezi věcmi, které přicházejí od Boha,
nejsi člověkem duchovní cesty. Jestliže si myslíš, že tě diamant učiní
velikým a obyčejný kámen tě poníží, Bůh není s tebou" (5).
4. Rozvinutá láska ke všem prvkům Stvoření se nasměrovává na Boha a pak
člověk začíná vidět, slovy D.Rúmího, že "Milovaný je ve Všem" (4,10).
Je zřejmé, že tato koncepce Lásky je identická s koncepcí Bhagavadgíty a Nového zákona.
Stejné ideje, stejný důraz. Pravá Láska v súfismu, stejně jako v nejlepších duchovních
školách hinduismu, buddhismu a křesťanství je hodnocena jako jediná síla schopná přivést k
Bohu, jako trvalý faktor formující člověka na Cestě k Bohu. Pouze láskou v souladu s těmito
duchovními tradicemi může člověk uskutečnit své snahy.
Avšak když šejchové mluví o lásce, varují, aby člověk nevstupoval na tuto cestu bez rozvahy,
neboť "oheň, který může ohřát, může také spálit" (10). Většina súfijců se domnívá, že
obyčejný člověk sám nemůže využívat formujících vlastností lásky. Proto musí následovat
člověka, který ví, kde mohou být tyto formující faktory nalezeny, jak a v jaké míře musí být
využity. Z toho vyplývá, že role učitele je v súfismu velmi významná. Učitelskou činnost
považují oprávněně za podstatu súfismu. (Viz vztah k duchovnímu vedení v hinduistické a
tibetské józe, taoismu atd.)
Súfijští šejchové velmi často žijí světsky a zabývají se nejobyčejnější světskou činností.
Vlastní krámek, dílnu, kovárnu; skládají hudbu, píší knihy atd. Děje se tak proto, že súfijci
jsou přesvědčení o tom, že úplné osamocení není nutné, že není třeba být poustevníkem k
tomu, abychom šli k Bohu. Odmítnout svět není nutné. Tvrdí, že ve světské činnosti není nic,
co by oddělovalo člověka od Boha, jestliže se člověk nepřipoutává k jejím plodům a
nezapomíná na Něj. Proto člověk může na všech stupních duchovní cesty zůstat zapojený v
sociálním životě. Navíc podle jejich mínění právě sociální život poskytuje ohromné možnosti
k sebezdokonalování. Hodnotíme-li každou životní situaci jako učební, můžeme se stýkat a
dokonce žít bok po boku s "nejhroznějšími" a nejzvrácenějšími lidmi, nechat na sebe působit
nejhrubší vlivy, a netrpět tím. Naopak udržovat trvalý optimismus, hluboký klid a
zdokonalovat se sociálními kontakty, které nám předkládá Bůh.(Viz zásady nijamy - santóša
a Íšvara pranidhána.)
Pokud jde o žáky - mjuridy (doslova "ti, kdo odevzdali svou vůli"), súfijští šejchové
zdůrazňují, že každý, kdo by se chtěl stát súfijcem, jím nemůže být, protože každý není
schopen přijmout súfijské učení. Súfijci říkají, že nelze nikoho ničemu naučit; je možno
pouze ukázat Cestu, ale každý ji musí absolvovat sám. Proto jestliže kandidát učení není
schopen využít učení ke svému duchovnímu vývoji, učení nemá smyslu, lije se pouze jako
voda do písku.
Připravenost člověka k přijetí učení určuje šejch. Při tom se často používají provokační
metody. Ti, kteří se chtějí stát žáky, bývají postaveni do různých situací. Šejchové s nimi
navazují nevinné rozhovory, aby určili stupeň jejich vývoje. Jestliže se kandidát učení ukáže
jako nadějný, šejch ho určitou dobu pozoruje a poznává jeho individuální zvláštnosti a to, do
jaké míry je adept schopen učení přijmout. Podle toho mjurid dostává konkrétní úkoly na celé
období učení a dostává tu část učení, kterou potřebuje.
Když šejch určí specifiku žákova duchovního vývoje, může jej poslat do jiných řádů,
bratrstev, či vyučovacích středisek. Nováček začíná přecházet od šejcha k šejchovi a tak
postupně postihuje a osvojuje si svůj program. Po dlouhém a různorodém učení stojí mjurid
opět před svým prvním šejchem. Šejch mu dává konečný "vnitřní výbrus" a potom tzv. idžasa
(povolení) pokračovat v tradici šejcha a hlásat učení.
Do oblasti súfijského učení patří jak esoterická, tak i exoterická stránka, tj. mjuridové se
zdkonalují nejen eticky, intelektuálně, psychoenergeticky, ale osvojují si i techniky, které
postihují tajemství "světského" řemesla, umění, které ovládá šejch. A to jim v důsledku
pomáhá v životě.
K předávání učení se využívají nejrůznější prostředky: některé rituály, modlitby, různá
psychofyzická cvičení, dechové techniky, meditační praktiky, práce s texty, hudebními díly,
studium pohybu, tance atd. Používá se bohatého materiálu v podobě pohádek, poučných
příběhů podobenství, bajek, jež podrobně a pečlivě popisují vše, co by mohlo narušovat
mjuridův duchovní vývoj. (Mimochodem mnohé literární súfijské příběhy a podobenství
našly odraz v literatuře Východu i Západu.)
Súfijský proces učení je velmi specifický. Velmi často šejch nevyučuje podle zvyklostí, to jest
neposkytuje žádná přímá vysvětlení, ale vytváří situace, v nichž se žák učí. Velmi to
připomíná pedagogický systém tibetských lámů, kteří používají stejných názorných metod,
jež v žácích rozvíjejí schopnost samostatného myšlení. (Viz podrobněji ostatní články
sborníku.)
Súfijské učení se dělí na několik etap, obvykle tři až čtyři, v některých bratrstvech na sedm i
více. Odpovídají základním etapaám duchovního vývoje mjurida.
Počáteční etapa duchovní praxe je šariat (zákon), spojený s bezpodmínečným dodržováním
všech náboženských předpisů. Absolvování šariatu je první bezpodmínečná podmínka ke
vstupu na cestu duchovního sebezdokonalování.
Vlastní esoterické učení začíná v následující etapě - tarikatu (cestě). Absolvování tarikatu je
spojeno s osvojením řady stupňů - makam. V různých súfijských bratrstvech je sedm až sto
makam.
Osvojení stupňů tarikatu předpokládá intenzivní etickou, intelektuální a psychoenergetickou
práci. Stručně se zastavíme u prvních dvou směrů a potom přejdeme k podrobnějšímu
přehledu súfijských psychoenergetických praktik.
Makamy tarikatu předpokládají v etické oblasti fundamentální proměnu hodnot. Jsou spojeny
s poznáním vlastních nectností, pokáním (tauba), zdrženlivostí od zakázaného (zuchd),
nejpřísnější obezřetností v rozlišování povoleného a nepovoleného (vara), se zrušením
neduchovní připoutanosti a přání (fakr). Mjurid se také učí trpělivosti (sabr) - "polykání
hořkosti bez projevu nespokojenosti", jak říkal známý súfijský šejch Džunajd, když
komentoval tuto etapu. Žák se snaží žít a duchovně pracovat pouze v přítomném dni a
nenahlíží do minulosti ani nemyslí na budoucnost (tavakkul). Odtud pochází výraz rozšířený
v súfijských kruzích: "Súfijec je synem svého času", což označuje to, že pravý súfijec žije v
přítomném okamžiku bytí.
Osvojení stupně tavakkul napomáhají úvahy o smrti, široce používané i v hinduistické józe, v
tibetském buddhismu i v mexické škole Juana Matuse. Trvalá myšlenka na smrt a vědomí její
nevyhnutelnosti vede mjurida k řadě přehodnocování. Zároveň vzniká šetrný vztah ke
zbývajícímu času zde na Zemi, formování duchovní práce podle zásady "zde a nyní". Úvahy o
smrti jsou silným prostředkem boje s nevhodnými návyky a připoutaností. Dokonce i
vzpomínky na smrt mohou být velmi účinné, uvádí Al-Gazali: "Když se vám ve světě něco
líbí a vzniká ve vás připoutanost, vzpomeňte si na smrt." (6)
V etapě tarikatu probíhá také intenzivní intelektuální práce. Šejchové trvale předkládají
žákům nová témata k přemýšlení a diskutují s nimi o základech učení. Mjuridové se
seznamují s různými literárními prameny, bohatým materiálem různých podobenství,
poučnými příběhy atd.
Zvládne-li mjurid náležitě všechny stupně této etapy, získává nekonečné přání dosáhnout
jednoty s Bohem (v hinduismu se tento stav nazývá "advajta", tj. nedvojnost) a vstupuje do
stavu rida, který súfijci označují jako "klid ve vztahu k předurčení", tj. stav hlubokého
vnitřního klidu, plného míru vzhledem k tomu, co se právě děje.
Tuto etapu praxe můžeme srovnat s rádžajógou.
Kdo úspěšně absolvoval makamy tarikatu, má možnost pokračovat na cestě marefatu
(meditativní dosažení Boha). V této etapě probíhá další etické "obrušování" žáka, probíhá
trvalé zdokonalování jeho lásky (v nejrůznějších aspektech), moudrosti a síly. Súfijec, který
absolvoval tuto etapu, reálně dosahuje mnohorozměrnosti prostoru, postihuje "iluzornost"
hodnot materiální existence a získává živou zkušenost styku s Bohem. Jako arif (vědoucí)
může dostat zasvěcení šejcha.
Některým arifům se zdaří dosáhnout čtvrté etapy - hakikatu (hakk - pravda), v níž, jak říkají
súfijci, se definitivně osvojuje "reálné, původní Bytí". Hakikat přivádí arifa k plnému splynutí
jeho individuálního vědomí s Objektem jeho snahy, s Bohem.
Duchovní práce v rámci marefatu a hakikatu je srovnatelná se stupni buddhijógy (o
buddhijóze viz též jiné stati sborníku).
Neoddělitelnou součástí duchovní práce ve všech etapách duchovního vzestupu mjuridů je
psychoenergetická praxe, jež značně urychluje procesy etického a intelektuálního
zdokonalování. Podrobněji se zastavíme u psychoenergetických metod tarikatu. (V poslední
době se některé súfijské psychoenergetické techniky staly známými díky jejich využití ve
skupinách, které pracují podle metod Gurdžíjevových, v ášramech Rádžnišových, kde se
používají v modifikované podobě nejčastěji k psychoterapeutickým účelům.)
V některých bratrstvech je prvním krokem v začátu práce akt vytvoření duchovního spojení
mezi šejchem a mjuridem (rabita). Dosahuje se ho koncentrací mjurida na obraz šejcha a
potom plnou identifikací žáka s učitelem. Ztotožnění napomáhá žákovi podstatně lehčeji a
rychleji vnímat a osvojovat si informaci nutnou pro duchovní sebezdokonalování. Podobné
pracovní metody jidamu se používají v tibetském buddhismu a křesťanství. (Viz ostatní statě
sborníku.)
V súfismu se utváří psychoenergetické učení tak, že každý žák dostává od šejcha zvláštní
úkoly a cvičení podle svých individuálních zvláštností a míry uvědomování. Současně šejch
vede i skupinový psychoenergetický tréning.
V počátečních etapách psychoenergetické praxe šejch poskytuje mjuridům množství
různorodých cvičení k rozvoji koncentrace, k zastavení neustálého proudu myšlenek a
dosažení "mentální pauzy", pracuje se také s obrazovými představami.
První návyky koncentrace například poskytují cvičení na přemístění koncentrace do určitých
částí těla, na přemístění koncentrace do různých objektů živé a neživé přírody. Potom se
používají složitější cvičení, která obsahují sérii následných pohybů těla ve spojení s určitým
přemístěním koncentrace z jedné části těla do druhé, specifickým dýcháním atd.
G.I.Gurdžijev, který se učil u súfijských mistrů, byl svědkem toho, jak začínající adepti
prováděli podobná cvičení celé dny (12).
Aby žák rozvinul stabilitu v koncentraci a vytvořila se "mentální pauza", používá se
mnohadenní soustředění na jednu myšlenku, jednu představu, setrvává se několik měsíců nad
tvorbou výkladu některé súry Koránu. Šejch může zadat dlouhodobé opakování určité súry
Koránu nebo modlitební formule v nepohodlné poloze.
Použití těchto technik napomáhá přerušení mentálních procesů a dlouhodobému udržení
stavu hlubokého vnitřního mlčení, klidu. Na pozadí myšlenkové "nečinnosti" probíhají
žákova meditační cvičení. Také se snaží o to, aby trvale udržoval tento stav v průběhu dne a
aby automaticky reagoval na vše, co se s ním děje.
V rámci metodik tarikatu se mjuridové učí umění vizualizace - vytváření různých obrazů a
emocionálnímu ladění. Je možné pracovat s obrazy rostlin, zvířat, ale také s celou řadou
emocionálně kladných i záporných stavů. Tato cvičení umožňují snadno se naučit regulovat
svou emocionální sféru. Rozvinutí schopnosti vytvářet ostré obrazové představy dává
mjuridům možnost pracovat i v extrémních situacích, do nichž je někdy může šejch postavit z
pedagogických důvodů.
Jedna z technik, používaných v počátečních stupních tarikatu je džiberiš neboli "hatmatilka".
Skládá se z rychlého vyslovování jakýchkoli nejnesmyslnějších zvuků, doprovázených
jakýmikoli spontánně vznikajícími pohyby těla a emocionálními "výlevy". Tato technika má
psychoterapeutický charakter, aktualizuje skryté lidské komplexy, bloky, potlačené emoce,
ale také umožňuje "vyhodit" vše hrubé a dosáhnout vnitřní čistoty.
Mezi počátečními cvičeními, používanými v tarikatu, je možné také připomenout cvičení
"stop". Podle určeného šejchova znamení nebo slova všichni žáci zůstávají okamžitě bez
pohybu. Jakýkoli, i nejmenší pohyb se vylučuje. Přitom se žáci také snaží udržet nezměněný
emocionální stav. Zároveň začínají přemisťovat koncentraci z jedné části těla do druhé nebo
ji plynule rozlévají po celém těle. (Při úplné a dokonalé koncentraci se nepociťuje nepohodlí
polohy těla.) Kromě návyků koncentrace, kterou poskytuje toto cvičení, se také narušují
stereotypy chování, žák se na sebe učí dívat ze strany, což zvyšuje pohotovost (alertnost).
Psychoenergetická práce se v tarikatu postupně stává složitější. Začíná vlastní meditační
praxe (mušahada) s využitím různých psychofyzických cvičení: rytmické pohyby při hudbě,
tance dervišů, súfijské kroužení a natřásání; používají se i zvláštní jazykové formy (modlitby,
mantry); hluboká meditační práce s texty atd.
Využití celého tohoto souboru prostředků poskytuje vynikající očistný efekt, rozvíjí určité
energetické struktury organismu (mimo jiné anáhatu). Některá z těchto cvičení vyvolávají
velmi "jemné ladění" těla, mysli a vědomí, přivádějí člověka k extatickému stavu, který
súfijci nazývají slovem "hal". Existují různé druhy halu. Žák se nejčastěji dostává do
takových stavů jako je kurb - pocit blízkosti Boha, mahabba - pocit horoucí lásky k Bohu,
hauf - pocit hlubokého pokání, šauk - nával vášně k Bohu atd. V termínech klasické
hinduistické jógy lze hal hodnotit jako blízkost samadhi (podle významu tohoto slova v
Bhagavadgítě).
Nyní si povíme něco o těchto metodách.
Například tance dervišů vyžadují od účastníků absolutní uvolnění těla a dosažení úplné
"mentální pauzy". Na základě této uvolněnosti vznikají přirozené spontánní pohyby.
Neplánují se, nejsou vytvářeny myslí, přicházejí "samovolně". Obvykle se tance dervišů
provádějí při meditační hudbě nebo při meditačních popěvcích. To všem tanečníkům
poskytuje odpovídající ladění a přivádí připravené účastníky do stavu hal.
Další zajímavou technikou je súfijské kroužení (kroužení dervišů). Umožňuje odvést vědomí
z čaker hlavy, napomáhá přetváření energie a vstupu do stavu hal. Existují různé modifikace
této techniky. Krouží se při hudbě nebo bez ní, s použitím manter, bez určité koncentrace
nebo s koncentrací v určitých energetických strukturách organismu. Koncentrujeme-li se v
nich, můžeme napomáhat jejich rozvoji a zdokonalování.
Obecná pravidla jsou:
1. nezačínat dříve než dvě až tři hodiny po jídle;
2. krouží se na kteroukoli stranu při úplném uvolnění těla;
3. otevřené oči jsou fixovány na zvednutou ruku nebo je zrak rozostřen do
4.
5.
6.
7.
dálky;
krouží se v individuálním rytmu, s maximálně plynulým začátkem i koncem
cvičení;
jestliže dojde při kroužení k pádu, je nutné se obrátit na břicho a uvolnit se;
po cvičení je nutná relaxace;
je nutná naprostá důvěra k této technice a plná otevřenost při jejím
provádění; délka kroužení je individuální a může trvat několik minut až
několik hodin.
Na vyšších stupních tarikatu probíhá intenzivní práce na rozvoji a zdokonalení energitických
struktur organismu. Používáme-li hinduistickou terminologii, míníme čakry a nádí
(meridiány). (Přitom klademe zvláštní důraz na vývoj čakry anáhaty, která odpovídá za
emocionální "srdečnou" lásku.) K tomu se používají rozličné metody. Například dlouhodobá
koncentrace v některé čakře nebo dráze, práce s mantrickými obrazy, které se umisťují do
určité struktury organismu, nebo se přemisťují z jedné struktury do druhé, obrazové
představy atd.
Jednou z těchto metod je meditace smíchu. Účastníci si lehnou na záda a plně se uvolní. Po
meditačním naladění si položí jednu ruku na anáhatu, druhou na oblast múladháry, a tak tyto
čakry aktivizují. Potom vedou organismem vlny jemného lehkého světla-smíchu (od
múladháry k čakrám hlavy.)
Meditace smíchu má očistný účinek, rozvíjí a zdokonaluje čakry a centrální dráhu, jestliže se
ovšem provádí na patřičné úrovni jemnosti. (O praxi zjemňování viz 3.)
Ve všech stupních tarikatu se používá kolektivního psychoenergetického tréningu, obvykle
nazývaného zikr ("připomínání jména Božího). (Existuje také tradice individuálního zikru.) V
súfismu má velký význam. Súfijci považují zikr za "sloup, jímž se otevírá celá mystická
cesta", protože pravidelné opakování zikru přibližuje "poutníka" k Bohu.
Varianty zikru jsou velmi různorodé podle bratrstev a řádů či mistrovství šejchova. Obvykle
se zikr provádí takto:
Všichni přítomní se postaví nebo posadí do kruhu. Šejch je uvede do určitého meditačního
ladění a pod jeho vedením se začínají střídat cvičení. Jsou to rytmické pohyby, jejichž tempo
se stále zrychluje (například úklony, obraty, kolébání těla). Pohyby jsou doprovázeny
pronášením určitých modlitebních formulí. Spolu s nimi se mohou provádět i dechová
cvičení.
V některých řádech a bratrstvech se přikládá při psychoenergetickém tréninku výjimečný
význam hudbě a zpěvu. Vychází se z předpokladu, že hudba je "pokrm duše" (giza-i-ruch),
jak ji nazývají súfijci a je jedním z velmi silných prostředků, které napomáhají duchovnímu
pokroku. Často se používá hudba, která uvádí tělo do spontánního pohybu (tarab), přivádí
člověka k moudrosti (raga), vyvolává různé emoce (kul), napomáhá vzniku obrazových
představ (nida), napomáhá vstupu do hlubokých meditačních stavů (saut) atd. V mnoha
řádech a bratrstvech je zaveden každodenní poslech hudby, kolektivní cvičení se zpěvem
mystických básní (sama), extatické tance při hudbě a podobně.
Kromě obvyklých metod existují v súfismu i rychlé metody duchovního vývoje, podobné
tibetské vadžrajáně. (Podrobněji o vadžrajáně viz stať "Tibetská jóga". Těmito tajnými
technikami může mjurid pokračovat velmi rychle kupředu. Používají se pouze u těch žáků,
kteří mají již dostatečně vysokou psychoenergetickou průpravu a požehnání svého šejcha.
Ale i obyčejné súfijské metody jsou velmi silné a účinné. (Například i jednodenní úspěšná
zkušenost ze súfijského kroužení může člověka zcela proměnit. (Efektivita těchto technik
tkví také v tom, že meditativní práce probíhá nejen při stabilních polohách těla, ale i v
pohybu. Přitom se často používají i zvláštní dechová cvičení a modlitby. Díky komplexnímu
využití různých metod dochází zároveň k aktivitě několika "center" lidského organismu:
emocionálního, pohybového a intelektuálního (podrobněji viz 12). Harmonická součinnost
"center" otvírá možnosti pro velmi rychlé změny psychoenergetického stavu žáků.
Súfijská meditační tradice je velmi bohatá a velmi různorodá. Je v ní nastřádána velkolepá
zkušenost z práce s tělem, myslí a vědomím. Zásoba technik je nevyčerpatelná. V této staré
tradici jsou vytvořeny i cesty poznání Vadžada (v hinduistické tradici samadhi) a techniky k
dosažení správné "krystalizace" vědomí ve dvou nejvyšších prostorových rozměrech a
techniky k osvojení Fena-fi-Rasul a Fena-fi-Allah (což odpovídá nirváně v Bráhmanu a
nirváně v Íšvarovi).
V súfismu je mnoho svébytného a originálního, ale přesto se dá vysledovat jeho překvapující
podobnost s duchovními tradicemi jiných nejlepších světových náboženských škol a směrů podobnost cílů, způsobů realizace a dokonce i metod. To svědčí pouze o jednom: v základě
súfismu, hésychasmu, taoismu, buddhistického tantrismu, klasické hinduistické jógy, mexické
škole Juana Matuse a také jiných směrů, které jsme zde neuvedli, existují stejné zákonitosti
duchovního vývoje. Pouze se různě realizují v různých kulturně historických podmínkách.
Proto se vždy najdou lidé, kteří mimo závislost na svém vyznání a mimo závislost na
příslušnosti k odlišné duchovní tradici s úspěchem jdou súfijskou cestou.