Kdo seje vítr, sklidí bouři.... Interview s Petrem Seewaldem Kathnet

Kdo seje vítr, sklidí bouři....
Interview s Petrem Seewaldem
Kathnet, 8. února 2011
http://www.kath.net/detail.php?id=30063
Pane Seewalde, jak se díváte na diskusi o celibátu v Memorandu teologů?
(Seewald): Všichni zápasíme o správnou cestu. Církev nemůže zůstat, taková jaká je. Jde o
očištění, o renesanci hodnot, o výraznější profil, o umístnění církve v moderní době,
koneckonců o úkol, o nabídku učinit křesťanství v této dramatické situaci zřetelnější a tím
zachránit lidi. Memorandum však jde opačným směrem
Proč?
Zde je koncentrovaná akce neoliberárních sil, které kují pikle, aby vynucovaly přestavbu,
která by okradla katolickou církev o její podstatu a tím o jejího ducha a její silu. Na konci
pak stojí všesvětová církev, v níž měřítkem všech věcí není Bůh, ani evangelium, nýbrž
nezávislý člen obce, usměrňovaný velekněžími ducha doby. Jak řekl apoštol Pavel: „ Přijde
doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele,
kteří šimrají jejich uši, odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím“ (2 Tim 4, 3)
Iniciátoři Memoranda tvrdí, že tím zasáhli nerv ?
To lze říci. Nerv milionů věřících, kteří už toho mají dost, doslova plné zuby, této diskuse
kterou jsme už nesčetně let trpělivě snášeli. „Chce se „vyvést církev z jejího ochromujícího
zaměstnávání se sama sebou“ zní tam s krokodýlími slzami v očích. Absolutně pomatené.
Jsou to totiž tyto skupiny, které právě ono „zaměstnávání se samy sebou „vypěstily
v mánii“ a tím už 25 let zabraňují, aby se církev v Německu zabývala opravdovými
problémy. Žasnu nad nepoctivostí diskuse, nad zkreslenými argumenty, nad rozsahem
demagogie, která je tu používána. Tato kampaň má možná také účinek mobilizace a
solidarizace věrných církvi, s nímž iniciátoři nepočítali.
Co se skrývá za Memorandem?
To není povstání mladých, nýbrž vzpoura v domově důchodců. Teologický establihsment se
páruje s tak charizmatickými politiky jako je Althaus a Schavan. Jako frontový velitel
president parlamentu Lammert, který zve papeže k sobě, aby mu pak přetáhl mitru přes
uši. Jak podlá hra. Nelze ani zapomínat na ony agitátory, kteří už dávno ztratili dovolení
učit (veniam docendi), protože už léta nenechali nic, co by nevyzkoušeli, aby udělali
z Božího Syna velitele lupičů. Zde jsou ti praví zpátečníci. Nevedou do budoucnosti a sami
nemají žádnou budoucnost. Nebudou se ani zelenat, ani někdy kvést. Mohou kolem sebe
shromáždit funkcionáře, ale nikdy nemohou nadchnou masy, a už vůbec ne mladé. Jako
uschlé větve, mohou ještě napáchat škody, když spadnou ze stromu.
Vy se ale docela pěkně rozčilujete.
Je to opravdu podlá hra. A úděsně smutná, když si ještě kardinál Lehman myslí, že se musí
stydět za statečného kardinála Brandmüllera, který věcem dává jejich jméno, Nyní jsou
vyzváni teologové, kteří ještě stojí na půdě katolické ústavy. Nyní jsou také vyzýváni
novináři, kteří mají smysl pro pravdu a spravedlnost. A kteří se také ukazují. To je radostné
na této události
Nyní jsou především němečtí biskupové vyzýváni. Musí udělat jasno: Církev není tam, kde
jsou protipapežové v médiích; není tam, kde jsou političtí stratégové a chladnokrevní
manipulátoři; nýbrž církev je tam, kde jsou modlící se lidé, kde je Maria, kde je Petr, kde je
Ježíš, který nám dal slovo: Ty jsi Petr a na této skále zbuduji svou církev“ Nemluvil o tom,
aby se stavělo na písku.
Co říká k této kampani Svatý Otec?
To si lze docela dobře představit. Vždyť ví, že největší útoky na církev, pocházejí ze samé
církve. V lednu 2009 to byla aféra s Piovým bratrstvem. V lednu 2010 zveřejnění hrozných
zneužití skrze padlé kněze. V lednu 2011 nyní ohřátá ofensiva teologů proti podstatné
známce katolické církve, kterou ji chtějí zranit v tom nejvnitřnějším. Dobře si to pamatujte:
ne všichni kritikové celibátu jsou nepřáteli církve. Celibát není žádné dogma. Žádné jiné
pravidlo také nebylo tak intenzivně vystavenou zkouškám. Jako mladý teolog prosvěcoval
tuto otázku také nynější papež. Mluvili jsme o tom v našich knihách rozhovorů velmi
důkladně. Benedikt XVI. na počátku svého pontifikátu učinil z celibátu téma a nechal o
tom rozhodnout světovou církev. Výsledek: Existuje převažující množství argumentů pro
celibát a nikoliv proti. To vědí také protivníci a to je také dělá tím zuřivějšími.
O celibátu se tedy nesmí diskutovat?
Ale ano, Ale ne vždycky a při každé příležitosti. Snad by měla celá otázka znovu otevřít za
deset let. Ale nyní je rozhodnuta. Tečka. A to znamená přijmout to. K dobru církve.
Nemůžeme jak pacienti postižení Alzheimerovou nemocí stále znovu dokola klást tutéž
otázku. To by bylo jako kdyby SPD (Soc. dem. strana Německa) bez přestání mluvila o
minimální mzdě, když už dávno existují jednoznačná stranická rozhodnutí. Kdo dnes
tvrdošíjně proti tomu namítá, je objektivně rozvraceč. Zahrává si vědomě s jednotou
světové církve ve prospěch cesty, pro kterou není ani přesvědčivý obhájce, ani většina. Za
tohoto papeže nedojde definitivně k žádnému oslabení. „Celibát“ tak říká papež, „je veliké
znamení víry, přítomnosti Boha ve světě“ Bylo by to naprosté bláznovství zřeknout se jej
v době tak vzdálené Bohu, která potřebuje takové znamení. Ostatně nikdo se neptá samých
„postižených“ 400 000 kněží a statisíců řeholníků a řeholnic, kteří v bezvýhradném
následování Krista konají obdivuhodnou práci. Již řeč o „celibátu z donucení“ je zavádějící
a urážlivá. Ukazuje na neschopnost vážit si a mít úctu k cenným, ba svatým evangelním
radám – čistotě, chudobě, poslušnosti – a k lidem, kteří mají zvláštní povolání. Nikdo
nemusí být knězem. Nikdo nemusí být požárníkem, ale když je opravdu povolán, nebude
mít strach ani z ohně ani z vody.
Řekl jste, že argumentace tak zvaných kritiků je nepoctivá?
Memorandum není pouze nepoctivé, ale je intelektuálně na nejnižší úrovni a klame
veřejnost. Již počátek je pochybný. Zde je nazýváno reformou to, co není vůbec žádná
reforma. Je to tak trochu jako kdyby se požadovalo trochu ubrousit Eifelovku, protože už
není podle módy. A pak při odmítnutí této reformy mluvit posměšně o „přehradě pro
reformy“. Nebo jakoby se požadovalo od FC Bayern, aby se zřekla svých nejlepších hráčů ve
prospěch reformy spolku, který by konečně udělal místo amatérům.
Podívejme se na některé argumenty:
„Krize církve“. Tito lidé dobře vědí, že za ni nenese odpovědnost celibát, nýbrž krátce
řečeno, dramatický úpadek víry.
„Nedostatek kněží“ Ve vztahu k počtu aktivních návštěvníků mše svaté je více kněží než
dříve. Církev jako celek má v některých částech světa dokonce přebytek kněží. Příčinou
spojování obcí, farností je v první řadě finanční problém. Více kněží by se v době v době,
kdy stále více míst je odstraňováno a kostely zavírány, nedalo zaplatit.
„Přitažlivost a časovost“ (aby odpovídala této době). Církev, která se zřekne celibátu, světí
ženy, která nezná světce atd. Ta se nemusí vynalézat. Už dávno existuje, EKD (evangelická
církev Německa) by vlastně měla uplatňovat své autorské právo proti napodobitelům.
Bohužel ale tento model není nějakým úspěšným vzorem: O roku 1950 ztrácí EKD více
členů než katolická církev. Byla početně vždycky silnější, dnes už tomu tak není. A
kupodivu to nikoho nenaplňuje obavami.
Memorandum argumentuje dokonce i případy zneužívání.
Ano. Tento domnělý řetězec příčin – katolická sexuální morálka + celibát = zneužívání –
byl vytažen těmi, kteří nenávidí církev, a to hned první den, kdy byly zveřejněny zprávy o
hrozných skandálech. Velmi rychle se ale zhroutil, když byly oznámeny stovky a tisíce
případů zneužití také v nekatolických zařízeních, jako v Odenwaldschule. Kdo tento řetězec
dnes znovu vytahuje z bedny, dělá se pouze nevěrohodným a ukazuje své demagogické
záměry.
Stejně neslýchané je, kdy představený jezuitů zuří nyní proti katolické „sexuální morálce“,
jako by byl vinen Vatikán a ne oni sami za neuvěřitelné prasečiny, které spáchali v jejich
domech kněží, kteří zradili své povolání.
„Kritikové“ to ale vidí jinak.
Ano, „reformátoři“ mají například stále v ústech Vatikánský koncil (který mluvil o
„ctihodné tradici kněžského celibátu“), avšak oni jej chtějí přijmout jen potud, pokud se
jim to hodí do krámu. Nechovají se koneckonců jinak než schizmatičtí biskupové reakčního
Piova bratrstva. Obojí se překonávají v dětinské vzpouře a vulgárnostech proti papeži.
Útočné prosazení určitých teologických článků víry v minulých letech téměř umlčelo
mnoho těch, kteří zůstali věrni evangeliu. Pozorujeme pokus jedné menšiny diktovat
většině – těm, kteří dnes ještě chodí do kostela, kteří důstojně slaví eucharistii a pro které
zbožnost není jakési pradávné slovo. Tento diktát je jeden druh teologického stalinismu.
Proč znovu přichází na stůl debata o celibátu?
Cítí se zřejmě provokováni. Rok 2011 je rokem „moci papeže“. V březnu bude vydána jeho
nová kniha o Ježíši, v květnu pak blahořečení Jana Pavla II., v srpnu Světový den mládeže
v Madridu také s miliony lidí, v září návštěva Německa. K tomu byla právě Benediktova
kniha – interwiev „Světlo světa“ na celém světě žádána, milionkrát. Papež na seznamu
bestsellerů....??? To moc bolí.
Jak již bylo řečeno,výměna názorů i ostrá je důležitá. A ne všichni teologové, kteří
podepsali toto zahanbující memorandum, prohloubili výzvu Hanse Künga, který v dubnu
2010 volal po otevřeném odporu proti papeži. Aspoň doufám. Znám velkolepé profesory,
kteří jako katolíci autenticky zůstali v následování Krista a jsou pro nesčetné katolíky
nenahraditelní duchovní průvodci. Avšak pak jsou také teologičtí ješitníci, šosáci a
chvastouni, kteří šveholí do každého mikrofonu, který je jim nastaven, nové předsedkyně
ženských kroužků, které háčkují apartní „papíry podnětů“ – protože přece růženec a
adorace jsou tak strašně staromódní – a koneckonců jsou to vlci v rouše beránčím, kteří
nemohou snést, že je církev katolická. Jako typičtí osmašedesátníci mají problém
s autoritou, pokud to není jejich vlastní.
Jaké je vlastně oprávnění těchto skupin?
Ano, na to se musí člověk ptát. Na celý život zajištěná univerzitní katedra, na které za
knížecí plat smějí rozsévat rozepře a pochyby? Nebo si vezmou praporky demonstrantů
volného času, kteří se vynoří se svými transparenty, jakmile se objeví nějaký biskup?
Neexistuje žádná družina (zástup fanoušků) hodná zmínky. Nedokázali za dvacet let vyrazit
ze svého sektářského bytí. Přesto se nazývají ve schizofrenickém absolutním nároku „Wir
sind Kirche“(My jsme církev) Co to je? Ztráta skutečnosti? Fantazie o všemohoucnosti? .
Bylo někdy slyšet, že se někdo vyslovil o velkém a dobrém a jedinečném, co se dá najít
v katolické církvi a jejích tradicích?
Ale oni platí za moderní.
Dnes moderní znamená něco jiného. Je snad zoufale studené náboženství profesorů 70. let
opravdu moderní? Nebo není snad spíš moderní to klasické: znovu si uvědomit své kořeny,
originální, jádrovou příslušnost, pověření. Opravdu pokrokové je to, co ukazuje do
budoucnosti. Recepty nábožensko-pedagogického údobí to nejsou. Memorandum smrdí
plesnivinou zaprášených talárů. Ptám se, zda tyto skupiny někdy přivedly do církve
jediného člověka – jako protiváhu k těm statisícům, které odehnali z církve. Jaké plody by
mohli sklízet? Jejich posluchárny zejí prázdnotou Nenesou sebou – a to je právě rozdíl ve
srovnání s papežem Ratzingerem - oheň, nýbrž popel. Tím náramně připomínají sůl země,
která ztratila chuť Ježíš kladl otázku: Když sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Vlastně vůbec
ničím. Už není k ničemu, leč k vyhození.
Vezměme akci německých profesorů proti Janu Pavlu II. v tzv. „Kolínském prohlášení“
z roku 1989. Vytýkalo se Wojtylovi, že má autoritativní styl vedení, zpátečnictví a co mu
ještě všechno nevyčítali, že je hrobařem církve. No, ovšem. tohoto hrobaře doprovázely ke
hrobu miliony opravdu zarmoucených lidí. Kolik jich bude následovat tyto profesory? Jan
Pavel II dal novou sílu církvi právě svým pevným postojem a svou ochotou trpět. Jeho
odpůrci se naopak jen snaží vylámat tuto skálu kus po kuse.
Memorandmu nachází souhlas ústředního výboru německých katolíků.
Koho to udivuje? Ale také zde platí. Jaké oprávnění má ještě dnes takový ústřední výbor,
v němž tráví odstavení politici svůj volný čas seniorů, aby se na stará kolena ukazovali
obzvláště mladí a „otevření“. Jako katoličtí funkcionáři jsou odděleni od věřícího lidu, jako
byl kdysi ústřední výbor komunistické strany v NDR
Je jisté: tato stále se v kruhu pohybující diskuse zablokovala na celá desetiletí pravý
pokrok. Zamaskovala opravdové problémy. Setrvává v paličaté argumentaci, která neklíčí.
Operuje měřítky, která stojí zásadně proti ústavě a podstatě církve. Je to skandál, když pak
Dr. Hans Langendörfer SJ, sekretář Německé biskupské konference, také ještě prohlásí, že
Memorandu označuje za „nutné vyrazit někam či za něčím“ Snad mínil „zboření“ (zde je
použito slovní hříčky „Aufbruch – Abbruch, pozn.překl.) Staví se dokonce nad biskupy a
žádá „tahač šňůrek“ (Strippenzieher) proti Římu že němečtí biskupové musí nyní laskavě
„vypracovat návrhy, které snad budou podnětné a povedou dál“ A takový člověk je v této
pozici neúnosný. Biskupská konference by zde měla konečně vyvodit důsledky.
Co by řekl k této debatě Pán Ježíš?
To nevím. Asi by doporučil zpytování svědomí. Snad bdělost a odpor věrných, důvěru
v odkaz a pověření, které dal. Neházejte svaté psům, varoval. Každopádně by od znalců
Písma požadoval, aby hlásali Boží slovo a Kristovu církev. Nic ho tak nerozpálilo hněvem,
jako selhání učitelů Písma a ustanovených pastýřů. To byl pak důvod k Božímu zásahu, že
přišel Boží Syn.
Bude ten spor ještě tvrdší?
Toho se lze obávat. Na otázce celibátu jako na rozhodném znamení pro to co je katolické,
bude probíhat rozlišující linie. Co se zastává a co se nezastává. A lze jen radit: důvěřuj a
pozoruj, komu! Kdo má opravdu charisma? Kdo je opravdu poctivý? Kdo stojí na půdě
evangelia? Kdo je s touto katolickou, apoštolskou, svatou církví – a kdo je proti ní? Význam
papežství bude v takových časech ještě větší. Návštěva Benedikta v jeho vlasti je z tohoto
hlediska také jedna důležitá prověrka. Bude lze velmi dobře poznat, kdo kde stojí.
Jedno je třeba pevně držet (zastávat): Nevytvořil právě také celibát velkolepé kněžské
postavy a řeholníky, jaké nejsou v žádném jiném společenství víry? Dona Boska, Edith
Stein, Karola Wojtylu.
Vždycky existovali lidé, kteří pocházeli z hluboké víry církve, kteří církev zachránili, svatí
jako František z Assisi, svatý Bernard, Matka Tereza a žádní takzvaní „Vordenker“
(průkopníci myšlenek) ze vzdělávacího katolicismu, kteří nechtějí přemýšlet.
Sigrid Grabner nedávno citovala ve „Vatikánském magazínu“ odpověď Matky Terezy na
otázku jednoho novináře.: „Co se musí v církvi změnit?“. Vždyť je to někdy náramně
prosté: „ Vy a já“, odpověděla Matka Tereza, „vy i já“