STATĚ Odškodňování imateriální újmy na zdraví podle starého a

2/2013
STATĚ
Odškodňování imateriální újmy na zdraví podle
starého a podle nového občanského zákoníku
Závdavek aneb institut zvyšující jistotu
při uzavírání smlouvy?
Výpověď z nájmu bytu pronajímatelem
bez přivolení soudu dnes a podle NOZ
OTÁZKY & ODPOVĚDI
VZORY
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 1
Ú v o d / OSbt sa at hû
REKODIFIKACE & PRAXE
roãník I
ãíslo 2/2013
Vydává Wolters Kluwer âR, a. s.
U Nákladového nádraÏí 6
130 00 Praha 3
Iâ 63077639
Redakãní rada:
Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc.
Prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
JUDr. Jifií âáp
JUDr. Petr Lavick˘, Ph.D.
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
Mgr. Kamil Doãkal
·éfredaktorka:
JUDr. Hana R˘dlová, tel. 737 273 714,
[email protected]
Redaktor:
PhDr. Bedfiich Taláb
Inzerce:
Iva Suchnová, tel. 246 040 439,
[email protected]
Adresa redakce:
Wolters Kluwer âR, a. s.,
U Nákladového nádraÏí 6,
130 00 Praha 3
Tel. 246 040 417, 246 040 444
Fax 246 040 401
www.wkcr.cz
Registrováno:
Ministerstvem kultury âR pod ãíslem
MK âR E 20941
ISSN 1805-6822
Vážení čtenáři,
nový občanský zákoník přináší celou řadu nových institutů, se kterými vás budeme postupně v našich rubrikách seznamovat. V dnešním čísle naleznete mezi statěmi článek
o závdavku, v rubrice Otázky a odpovědi vás seznámíme
například s pojmem svěřenského fondu (trustu) a možnostmi jeho využití, s výprosou a stejně tak objasníme rozdíly
mezi půjčkou, výpůjčkou a zápůjčkou. Setkali-li jste se i Vy
s nějakým dosud neznámým pojmem a rádi byste o něm věděli více, neváhejte využít naši e-mailovou adresu [email protected], kam můžete zasílat nejen dotazy,
ale i podněty ke zpracování témat, která Vás zajímají.
Redakce
■ AKTUÁLNù
Přeměny a přeshraniční přeměny obchodních
společností a družstev
Nové české nadační právo v evropském srovnání
Recenze: Smluvní vztahy výstavbových projektů
Karel Marek
■ STATù
Odškodňování imateriální újmy na zdraví
podle starého a podle nového občanského zákoníku
Karel Svoboda
4
Závdavek aneb institut zvyšující jistotu
při uzavírání smlouvy?
Dana Ondrejová
8
Výpověď z nájmu bytu pronajímatelem
bez přivolení soudu dnes a podle NOZ
Mariana Petric
12
Sazba:
Monika Svobodová
■ OTÁZKY & ODPOVùDI
Tisk:
SERIFA, s. r. o.,
Jinonická 80, Praha 5
■ VZORY
Vychází jednou mûsíãnû v Praze.
Cena pfiedplatného pro rok 2013
(12 ãísel) je 790 Kã bez DPH (909 Kã
vãetnû 15 % DPH).
Cena jednoho ãísla je 99 Kã.
2
2
3
17
28
Smlouva o dílo
Karel Marek
Zákaznická linka: 246 040 400
Toto ãíslo bylo pfiedáno do tisku dne
19. února 2013.
Vyti‰tûno na recyklovaném
papíru ocenûném
znaãkou EU Ecolabel.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
1
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 2
Aktuálnû
Přeměny a přeshraniční
přeměny obchodních
společností a družstev
Autor: Tomáš Dvořák
Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a. s.,
Praha, 2013, 540 s., vázaná publikace
Předkládaná publikace představuje komplexní vědeckou monografii na téma přeměny a přeshraniční přeměny obchodních společností a družstev.
Těžiště publikace je obsaženo v rozboru platné
právní úpravy přeměn a přeshraničních přeměn obchodních společností a družstev podle zákona
č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností
a družstev, ve znění pozdějších předpisů.
Zvláštní pozornost je věnována
jednak nové obecné
právní úpravě přeshraničních přeměn,
jednak zvláštním právním úpravám přeshraničního
rozdělení, přeshraničního převodu jmění a přeshraničního přemístění sídla.
Nové české nadační právo
v evropském srovnání
Autor: Kateřina Ronovská
Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a. s.,
Praha, 2012, 348 s., vázaná publikace
Doc. JUDr. Kateřina Ronovská, Ph.D., působí na katedře občanského práva Masarykovy univerzity v Brně,
kde se věnuje zejména problematice osob v právním
smyslu v širších souvislostech.
Hlavní sférou jejího zájmu je nadační a spolkové
právo v evropském kontextu. Spolupracuje s řadou
zahraničních akademických pracovišť, českých nadací i dalších organizací neziskové sféry. V současné
době se aktivně zapojuje do diskuze o reformě soukromého práva v České republice. Z pozice členky
týmu expertů při European Foundation Centre se sídlem v Bruselu se podílela na přípravě návrhu nařízení Rady o statutu pro evropskou nadaci. Publikuje
v České republice i v zahraničí, pravidelně přispívá
do časopisů s právní tematikou.
Monografie Kateřiny Ronovské je příspěvkem do
odborné diskuze o nadacích a jejich funkci ve společnosti, která byla opětovně započata v souvislosti
s rekodifikací českého soukromého práva.
Čtenář v knize nalezne srovnávací analýzu soukromoprávních aspektů českého nadačního práva, obsaženého v novém občanském zákoníku, v německé,
2
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
švýcarské, rakouské,
nizozemské a dnes
platné české právní
úpravě
(zákon
č. 227/1997 Sb.,
o nadacích a nadačních fondech).
Kniha je uceleným
přehledem historického
vývoje
i současného stavu
nadačního práva
v těchto zemích, včetně shrnutí možných budoucích
vývojových tendencí.
Nadace jsou v Evropě běžně chápány jako osamostatněný majetek, věnovaný zakladatelem určenému účelu, tradičně obecně prospěšnému. Často však
slouží i k účelům soukromým – jako prostředek předcházení rodinným sporům, alternativa k dědické sukcesi, jako forma správy majetku apod. Postupem času se i v České republice vytváří prostor pro
emancipaci nadačního institutu a překonání zažitého
stereotypního chápání nadace jako „pouhého“ subjektu nevýdělečné sféry. Spolu s rozšířením využitelnosti právní formy nadace však vzniká i celá řada otázek, na které bude nutno v budoucnu hledat odpověď.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 3
A k t uS át al nt û
Recenze: Smluvní vztahy
výstavbových projektů
Prof. JUDr. KAREL MAREK, CSc.
rozhodce a ãlen pfiedsednictva Rozhodãího soudu pfii HK âR a AK âR,
AKADEMIE STING vysoká ‰kola, Brno, ãlen redakãní rady
Rekodifikace & praxe
Autor: Lukáš Klee
Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha,
2012, 148 s., ISBN 978–80–7357–953–1
V nedávné době jsme měli možnost recenzovat autorovu knihu Smluvní podmínky FIDIC, vydanou v roce 2011. Čtenáři autora JUDr. Lukáše Klee, Ph.D.,
LL. M., MBA neznají však jen jako autora Smluvních
podmínek FIDIC, ale též jako autora řady časopiseckých statí a jako kvalitního přednášejícího.
V osobě tvůrce recenzovaného díla se snoubí široká teoretická i praktická připravenost k autorské
činnosti. Je dlouholetým právníkem společnosti Metrostav a externím vyučujícím Právnické fakulty UK
v Praze. V Brně absolvoval právnickou fakultu i studium LL. M. V Praze pak získal titul MBA a hodnost
Ph.D. Tituly LL. M. a MBA mu přitom udělily Nottigham Trent University a Sheffield Hallam University.
Recenzované dílo je členěno do kapitol, které (v návaznosti na úvodní partii) pojednávají na dílčí témata –
Výstavbový projekt, Unifikace závazkových vztahů,
Nebezpečí a rizika, Zahraniční podnikání, Typy řízení
a organizace výstavbového projektu a tématiku FIDIC.
Další kapitoly jsou pak nazvány – Claimy, Předložení Claimu, Claim management, Řešení sporů podle FIDIC, Cena díla, Řízení času a Změny díla.
Dílo pak završují konkrétní příklady, a to nejprve
uvedení příkladů s řešením a posléze příkladů bez řešení. V úplném závěru pak čtenář najde vybrané články FIDIC CONS (First Edition 1999). Jde o články 1.9,
2.1, 3.5, 8.3, 8.4, 8.6, 8.7, 13.1, 13.2, 13.3, 13.8, 15.2
a 20.1 těchto smluvních podmínek. Tyto články mohou sloužit pro řešení příkladů (neoficiální překlad do
češtiny a kompletní znění smluvních podmínek lze
nalézt na http://www.pjpk.cz/OP/OP%20staveb.pdf).
Kniha umožňuje orientaci v základní právní a manažerské problematice velkých výstavbových projektů. Je proto vhodná též i jako učební text na školách
právního, ekonomického či technického zaměření.
Jak autor uvádí, smluvní aspekty výstavbových
projektů jsou dnes velmi ovlivněny vzorovými
smluvními podmínkami FIDIC, které tvoří nejpoužívanější standard obchodních podmínek smlouvy o dílo na zhotovení stavby. Přitom je mj. třeba zmínit, že
„vzory FIDIC“ tradičně obsahují limitaci náhrady
škody, omezení budoucích nároků apod.
Jak bývá ve zpracovaných recenzích obvyklé (nejedná-li se o rozsáhlá díla polemická), ty se mohou
podrobněji věnovat jen některému z vybraných problémů. V tomto textu volím dílčí téma změny díla. Ke
změnám díla dochází (mimo jiných důvodů, např. při
dodatečné změně koncepce nebo nedořešení konkrétních otázek apod.) i z objektivních důvodů.
V dřívějších dobách jednotlivé fáze – přípravná,
projektová a prováděcí – na sebe navazovaly. Dnes se
tyto etapy (dochází tak k velké úspoře času) překrývají. Z toho pak plyne i očekávaná pravděpodobnost
změn. Provádí-li se totiž daná etapa (fáze) ještě před
dokončením etapy předchozí, postupuje se podle řešení předpokládaných, které však mohou být v závěru předchozí etapy ještě korigovány.
Autor v této souvislosti uvádí, že změny předmětu
díla jsou na velkých výstavbových projektech prakticky nevyhnutelné, protože v jejich průběhu dochází pravidelně k událostem, které jsou mimo kontrolu smluvních stran a uvádí příkladmo důvody pro změny.
Základem pro hladký průběh změnových procesů
je vhodně formulované smluvní ustanovení řešící
změny. Velký rozsah těchto ustanovení v dobrých
smlouvách o dílo na zhotovení stavby jen potvrzuje
nevyhnutelnost změn v podstatě na každém výstavbovém projektu. I se změnovými procesy jsou často
spojeny požadavky na formální varování a oznamování hrozících nebezpečí s vlivem na termín dokončení a na dodatečné náklady. Na straně objednatele
může dojít nepromyšleným pokynem k přerušení, zastavení, zpoždění, akceleraci prací a objednatel musí
být včas zhotovitelem upozorněn na následky svého
vadného konání, nekonání, zanedbání apod., aby mohl situaci napravit co nejefektivněji.
Lze jen vítat, že změnám a změnovým řízením se
tvůrce díla věnuje podrobně, to umožní efektivní přípravu těchto procesů.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
3
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 4
Statû
Odškodňování imateriální újmy
na zdraví podle starého a podle
nového občanského zákoníku
JUDr. KAREL SVOBODA, Ph.D.
Krajsk˘ soud v Plzni, odborn˘ asistent Právnické fakulty
Univerzity Palackého v Olomouci
Česká jurisprudence si dosud plně neujasnila, jaký je vztah mezi právem na náhradu
újmy vyplývající ze škody na zdraví podle § 444 obč. zák. (bolestné, ztížení společenského uplatnění) a oprávněním poškozeného žádat finanční kompenzaci v souvislosti
s porušením práva na ochranu osobnosti (§ 13 odst. 2, 3 obč. zák.). Zmíněná nejasnost
způsobuje obtíže i proto, že požadavkem poškozeného na finanční reparaci ve své podstatě imateriální újmy na zdraví se podle stávající procesní úpravy mohou zabývat v na
sobě nezávislých řízeních hned dva soudy naráz – nejen okresní soud následkem žaloby o odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění (§ 444 a násl. obč. zák.),
ale i krajský soud na základě žaloby o odčinění zásahu do integrity osobnosti (§ 13
odst. 2, 3 obč. zák.).1 Může tak dojít k přiznání dvojího peněžitého plnění z téhož skutku, mezi týmiž subjekty, dokonce i z týchž důvodů.2 Cílem článku je prověřit, zda a do
jaké míry tento problém překlene nový civilní kodex.
Vztah škody a nemajetkové újmy na
zdraví v judikatuře Ústavního soudu
Ústavní soud se přiklonil k závěru, že právo na náhradu škody podle § 442 a násl. obč. zák. (včetně práva na bolestné, ztížení společenského uplatnění a na
odškodnění podle § 444 obč. zák.) nelze podle dosavadní právní úpravy směšovat s právem na finanční
odčinění imateriální újmy podle § 11 a § 13 obč. zák.
Jedná se totiž o na sobě nezávislé nároky, byť vznikají na podkladě prakticky totožného skutkového základu.3 Nicméně tentýž soud zdůrazňuje, že zmíněná
diferenciace je v podstatě umělá a není v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a s většinou jiných evropských právních úprav, které právo
1
Viz § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
2
Na „vrtkavost“ soudní praxe při rozlišení jednotlivých finančních nároků vyplývajícíh z újmy na zdraví upozorňuje např.
V. Neradová, v článku Uplatnění nároku na ochranu osobnosti
s požadavkem náhrady nemateriální újmy v penězích uveřejněném v Právních rozhledech č. 5/2011. Fakt, že není zcela zřejmé, jaké skutkové okolnosti ovlivňují výši finančního zadostiučinění podle § 13 odst. 2, 3 obč. zák., kritizuje také I. Telec
v článku Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou
újmu uveřejném v Právních rozhledech č. 4/2010.
3
4
Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS
315/2001, nebo nález téhož soudu z 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS
16/2004.
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
poškozeného na peněžitou náhradu újmy na zdraví
pokládají za vnitřně nedílný celek, aniž by rozlišovaly mezi jeho materiální a imateriální šložkou.4 Ústavní soud se domnívá, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako čistě
majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou
působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného ve smyslu nynějšího § 13 odst. 2, 3 obč. zák.5
Vztah škody a nemajetkové újmy na
zdraví v judikatuře Nejvyššího soudu
Také Nejvyšší soud prvotně prezentoval stanovisko,
že právo na ochranu osobnosti (včetně zdraví člověka) je podle českého pozitivního práva zabezpečeno
souborem na sobě nezávislých nároků. Otázku případného dotčení jednotlivých dílčích práv z porušení
práva na ochranu osobnosti podle § 13 obč. zák. je
proto třeba u každého z takovýchto práv posuzovat
samostatně.6 Soud je přitom vázán žalobou a nemůže
4
Viz nález Ústavního soudu z 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/2004.
Tento závěr se týká jednorázových odškodnění, nikoli opětujících se plnění, jako jsou např. náhrada za ztrátu na výdělku nebo na důchodu.
5
Viz nález Ústavního soudu z 21. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 539/2006.
6
Viz rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo
2304/99.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 5
Statû
poškozenému přiznat finanční plnění vyplývající ze
škody na zdraví s odůvodněním, že poškozený by se
mohl svého požadavku domoci skrze jiný právní důvod (např. nikoli jako bolestné, ale jako ztížení společenského uplatnění), než sám poškozený v žalobě
uvedl.
Přesto v pozdějších rozhodnutích Nejvyšší soud
zdůraznil, že občanský zákoník právo na ochranu
osobnosti upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Po vzoru judikatury Evropského soudu tak do jisté míry
zpochybnil tezi o nepropojenosti dílčích finančních
nároků na odškodnění za zásah do imateriálních
osobnostních práv. Změna postoje se projevila
i v konkrétní rovině, neboť Nejvyšší soud uzavřel, že
právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. se nepromlčuje, protože se
nepromlčují ani jiná osobnostní práva podle § 13 obč.
zák. (např. právo na upuštění od neoprávněných zásahů nebo na zdržení se zásahů do práva na ochranu
osobnosti), která tvoří s právem na finanční zadostiučinění funkční jednotu. Od tohoto konstatování zbýval jen krůček k závěru, že se nepromlčují ani právo
bolestné a ztížení společenského uplatnění, protože
tyto nároky jsou ve své podstatě rovněž součástí náhrady za imateriální újmu na zdraví ve smyslu § 13
obč. zák., byť dosavadní zákoník tyto nároky systematicky nesprávně zařazuje do části, v níž pojednává
o materiální škodě (§ 438 a násl. obč. zák.). Tento
krok ovšem Nejvyšší soud neučinil, naopak od předchozího závěru, podle něhož se právo na finanční
kompenzaci imateriální újmy na zdraví podle § 13
odst. 2, 3 obč. zák. nepromlčuje, upustil7 a v současnosti se opět (stejně jako Ústavní soud) přiklání k závěru, že právo na finanční odškodnění imateriální
újmy na zdraví je podle dosavadní úpravy souborem
na sobě nezávislých dílčích práv.8
Akutální vnímání práva
na odškodnění újmy na zdraví
Právo na ochranu osobnosti (a všechny dílčí nároky
z tohoto ve své podstatě imateriálního práva vycházející) je skutečně „nedílné“ co do svého účelu, jímž
je ochrana tělesné i duševní integrity fyzické osoby.
Přesto je třeba z dosavadní jurisprudence a zákonné
úpravy dovodit, že právo na peněžité odčinění imateriální újmy na zdraví je v našem soukromém právu
poskytováno jednak prostřednictvím vícero speciálních skutkových podstat uvedených především v § 444
7
Viz rozsudky Nejvyššího soudu z 9. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4318/2007, z 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 nebo
z 1. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 997/2007.
8
Viz rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo
5352/2008. Změna postoje Nejvyššího soudu se logicky stala
předmětem kritiky. Viz např. SVEJKOVSKÝ, J. Promlčitelnost
či nepromlčitelnost nároku na náhradu nemajetkové újmy za
neoprávněný zásah do osobnostních práv. Bulletin advokacie,
2010, č. 11.
odst. 1 až 3 obč. zák., jednak skrze všeobecnou normu v § 13 obč. zák., která má postihnout případy, na
které speciální normy nedopadají.9
V současnosti je věcí poškozeného, aby si zvolil,
které z dílčích práv vedoucích k peněžitému odčinění imatriální újmy na osobnosti u soudu uplatní. Okamžikem podání žaloby právo poškozeného na ochranu osobnostní integrity přestává být nedílným
(podáním žaloby se individualizuje) a soud je musí
posuzovat vůči každému z případně uplatněných dílčích požadavků zvlášť, jako by se tyto požadavky neopíraly o stejnou skutkovou podstatu. Žalobní žádostí, včetně uvedení jejího hmotněprávního důvodu ze
strany žalobce, je soud vázán a nemůže poškozenému
přisoudit jiný (zjištěnou situaci skutečně vystihující)
typ práva na ochranu osobnosti.10 Poškozený (žalobce) je tak v současnosti nucen, aby v návrhu na zahájení řízení popsal nejen skutek, ale i hmotněprávní důvod, na jehož základě se domáhá finančního plnění
souvisejícího s odčiněním újmy na zdraví. Taková povinnost je nesystémovou raritou a neodpovídá základnímu teoretickému požadavku, že žalobce je povinen
tvrdit pouze skutek, nikoli právo, neboť hmotněprávní posouzení skutku je čistě záležitostí soudu.11
Na konstrukci oddělených dílčích práv na finanční
odškodnění nemajetkové újmy však NOZ nenavazuje.
Ochrana osobnosti podle NOZ
Také nový kodex poskytuje katalog osobnostních
práv (§ 77 a násl. NOZ), včetně specifických sankcí
za zásah do těchto práv (zejména § 78 odst. 1, § 82
odst. 1, § 83 odst. 2 NOZ). Tyto sankce spočívají jednak v oprávnění požadovat zdržení se dalších zásahů
do osobnostních práv, jednak v právu na reálné odstranění těchto zásahů. Ve zmíněných skutkových
podstatách však NOZ (na rozdíl od nynějšího § 13
odst. 2, 3 obč. zák.) nepočítá s právem poškozeného
žádat finanční odškodnění. Právo na finanční reparaci zásahu do osobnostních práv je upraveno výhradně v § 2894 a násl. NOZ, tedy v ustanoveních, jež se
zabývají peněžitým odškodněním jak újmy v širším
smyslu, tak s odčiněním újmy na jmění (škody). Takové systematické řešení je třeba pokládat za pokrok,
protože nepřipouští konkurenci mezi finanční reparací za porušení osobnostních práv podle specifických
ustanovení dopadajících výhradně na újmu na osobnostních právech (§ 13 odst. 2, 3 nynějšího obč. zák.)
a odškodněním na základě ustanovení, která pamatují na odškodnění všeobecně (§ 420 a násl. obč.
9
Blíže a podrobněji k rozčlenění institutů, jejichž účelem je
ochrana osobnosti, viz KADLEČKA, S. Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti v soudní praxi. Časopis pro právní
vědu a praxi, 2001, č. 2.
10
Např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo
3920/2007 nebo usnesení téhož soudu z 24. 3. 2009, sp. zn. 30
Cdo 1228/2007.
11
Viz např. SVOBODA, K. Žaloba v civilním řízení. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 76–86.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
5
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 6
Statû
zák.). Penězi odčinitelná újma je podle pojetí nového
kodexu jednotnou kategorií, bez ohledu na hmotněprávní důvod jejího vzniku.
Novou hmotněprávní konstrukci jednotné újmy
na zdraví nenarušuje fakt, že NOZ v rámci závazků
z deliktů upravuje specifika náhrady při újmě na tzv.
přirozených právech člověka (§ 2956 a násl. NOZ).
Tato ustanovení totiž navazují na obecná ustanovení,
jež dopadají na jakoukoli újmu (§ 2894 – § 2919
NOZ) a tvoří s nimi nedílný celek. V této souvislosti
kvituji, že NOZ v rámci náhrady při ublížení na zdraví a usmrcení neustavuje svébytnou kategorii reparace bolesného a ztížení společenského uplatnění. Naopak právo na finanční odčinění majetkové újmy
související s poškozením zdraví chápe jako komplexní nárok, který se odškodňuje ve svém celku (§ 2958
NOZ). Poškozený tedy po účinnosti NOZ již nebude
nucen výslovně specifikovat, jakou část uplatněného
plnění žádá z titulu bolestného, jakou z titulu ztížení
společenského uplatnění (nynější § 444 odst. 1, 2 obč.
zák.), případně co pokládá za jinou újmu na svých
osobnostních právech (nynější § 13 odst. 2, 3 obč. zák.).
Odškodňovací řízení se tak skutečně stane jednotným a bude zabezpečeno, že soud přihlédne ke všem
podstatným okolnostem případu, aniž by byl vázán
tím, zda a jak poškozený označil hmotněprávní titul,
na jehož základě má dojít k finanční satisfakci (prozatím musí přímo sdělit, zda žádá bolestné, ztížení
společenského uplatnění, fixní náhradu podle § 444
odst. 3 obč. zák. nebo kompenzaci podle dosavadního § 13 odst. 2, 3 obč. zák.). Jistou nevýhodou bude
skutečnost, že soudy již nebudou moci využít vyhlášku, která stanoví bodové ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť tento předpis je
účinností NOZ zrušen.12 Tuto absenci však bude
možné nahradit úvahou soudu, která bude založena
na dosavadní praxi.
Nové koncepci imateriální újmy na zdraví jako
jednotné kategorie však prozatím neodpovídají procesní předpisy, jež sdělují, že ve věcech ochrany
osobnosti (včetně práva na finanční odčinění nemajetkové újmy za zásah do těchto práv) konají řízení
v prvním stupni krajské, nikoli okresní soudy [§ 9
odst. 2 písm. a) o. s. ř.], které se zabývají jen „běžnou“ škodou (do níž je nesystematicky řazeno i bolestné a ztížení společenského uplatnění). Lze čekat,
že v rámci doprovodné novely o. s. ř. dojde k úpravě
režimu věcné příslušnosti okresních a krajských soudů, která by tuto disproporci mohla odstranit. Soudcovská unie však prosazuje, aby spory týkající se
ochrany osobnostních práv i nadále v první instanci
projednávaly krajské soudy,13 a to navzdory skuteč-
6
12
Jde o vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 440/2001 Sb.,
o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.
13
Tento záměr Soudcovská unie prezentovala v rámci jednání Komise pro novelizaci procesních předpisů v souvislosti s přijetím
nového kodexu, kterou Ministerstvo spravedlnosti uspořádalo
od 8. do 10. 8. v Pacově u Tábora. Projednání nového zákona
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
nosti, že NOZ mezi materiální a nemateriální škodou
(újmou) důsledně nerozlišuje. Pokud Unie tento postoj prosadí, bude skrze procesní předpisy navozen
umělý stav, jako by i nadále existovala dualita mezi
újmou na zdraví, kterou projednávají krajské soudy
(§ 13 nynějšího obč. zák.) a „jinou“ újmou ve smyslu § 2894 a násl. NOZ (např. za bolest, ztížení společenského uplatnění), kterou se zabývají soudy okresní. Za takových okolností by poškozený i nadále
musel v žalobě tvrdit, jakého dílčího nároku za zásah
do tělesné nebo duševní integrity se domáhá, jinak
nebude možné posoudit věcnou příslušnost soudu.
Případnou absenci takového tvrzení bude třeba pokládat za žalobní vadu, která znemožňuje pokračovat
v řízení a vede v případě, že ji žalobce neodstraní,
k odmítnutí návrhu na zahájení řízení (§ 43 o. s. ř.).
Ponechání procesního statusu quo by zároveň vedlo
k řadě sporů o věcnou příslušnost soudů ohledně projednání požadavků na finanční odškodnění za zásah
do osobnostních práv, protože by stále nebylo zcela
jasné, jaké útrapy je namístě odškodnit jako bolest,
resp. ztížení společenského uplatnění, a jaké útrapy
související s poškozením zdraví naopak podléhají režimu osobnostní újmy ve smyslu § 13 odst. 2, 3 nynějšího obč. zákoníku.
Závěr
Není udržitelné tvrdit, že právo na finanční odškodnění imateriální újmy na zdraví je jakousi nadstavbou
ve vztahu k bolestnému a ztížení společenského
uplatnění. Takovou „nadstavbu“ totiž nelze jasným
způsobem definovat. Jakákoli hmotněprávní úprava
odškodnění imateriální újmy na zdraví by měla vycházet ze skutečnosti, že se v principu jedná o jeden
nárok mezi poškozeným a škůdcem, který se odvíjí
od jediné základní skutkové okolnosti (ze vzniklé
újmy na zdraví). Veškerá nemateriální újma na zdraví konkrétního člověka by měla být včetně nároku na
odčinění bolesti a ztížení společenského uplatnění
vyřešena v rámci jediného soudního řízení, a to ve
stavu k okamžiku soudního rozhodnutí.14 Je možné,
že se stav imateriální újmy na zdraví bude po vyhlášení rozsudku vyvíjet v návaznosti zlepšení nebo
zhoršení zdravotního stavu poškozeného, které soud
v době rozhodování nemohl předpokládat. Jen v takovém případě bude možné připustit existenci další
žaloby, která bude postavena na změněných skutkových okolnostech a povede ke změně původního rozsudku, zřejmě při analogickém využití § 163 odst. 1
o. s. ř.15 Nicméně by bylo vhodné tuto možnost
o zvláštních typech řízení a harmonizační novely o. s. ř. parlamentem lze očekávat v první polovině roku 2013.
14
K nepřípustné dualitě uplatnění práva na finanční odškodnění
škody na zdraví srov. s RYŠKA, M. Náhrada škody na zdraví
a ochrana osobnosti. Právní rozhledy, 2009, č. 16.
15
Podle § 163 odst. 1 o. s. ř. rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možné
na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které
jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 7
Statû
novelizací § 163 o. s. ř. výslovně ustavit, neboť použití analogie v procesním právu je z teoretického hlediska problematické.
Jakmile poškozený po účinnosti nového civilního
kodexu podá návrh na jednorázové finanční odškodnění nematriální újmy na zdraví, musí podle mého
názoru počítat s tím, že pravomocný rozsudek vytvoří překážku věci rozhodnuté, a to ve vztahu ke všem
důvodům, pro které by bylo možné takovou finanční reparaci přiznat (duševní útrapy, bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy). NOZ totiž
vychází z již zmíněné teze o jednotnosti nároku na finanční odškodnění imateriální újmy, při vědomí skutečnosti, že tyto zdánlivě dílčí nároky vyplývají z téže
skutkové podstaty a reálně je od sebe nelze oddělit.
V poslední době se stalo předmětem úvah, zda má
dojít ke změně zákona, která by soudům umožnila
přiznat poškozenému více, nežli on sám žádá, pokud
soudce dospěje k závěru, že jím navrhovaná finanční
kompenzace není dostatečná.16 Taková konstrukce je
z legislativně-technického pohledu jistě možná, v minulosti dokonce občanský soudní řád připustil, že
soud může přisoudit více i tehdy, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo úvaze
soudu.17 Zmíněný krok lze akceptovat, pokud zákonodárce uzavře, že finanční kompenzaci již porušného práva na ochranu osobnosti následkem škody na
zdraví má být poskytnuta vyšší míra ochrany, než jiným peněžitým nárokům, jejichž výše rovněž není
před vynesením soudního rozhodnutí naprosto zřejmá (zpravidla tomu tak je např. v řízení o bezdůvodném obohacení za užívání cizí nemovitosti nebo v řízení o náhradu škody na věci). Ztotožňuji se však
s postojem Nejvyššího soudu, podle něhož právo na
peněžitou kompenzaci imateriální újmy na zdraví není osobnostním právem, ale právem majetkovým, do
něhož bylo původní osobnostní právo transformováno. Proto je přiměřené konstatovat, že každý si má
svoje majetková práva hájit (a tedy i vymezit v rámci podané žaloby) sám, bez prolomení zásady non ultra petita partium ze strany soudu.
Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů.
16
Např. viz již zmínění KADEČKA, S. Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti v soudní praxi. Časopis pro právní
vědu a praxi, 2001, č. 2 a TELEC, I. Test přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Právní rozhledy, 2010, č. 4.
17
Viz § 153 odst. 2 o. s. ř. ve znění do novely č. 49/1973 Sb.
Publikace nakladatelství Wolters Kluwer âR, a. s.
www.wkcr.cz
Přehledný text srovnávající nový zákon o obchodních korporacích
s dosavadní právní úpravou.
Zákon o obchodních korporacích.
Obchodní zákoník. Srovnávací texty
Jan Lasák a kolektiv
Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon
o obchodních korporacích), který s největší pravděpodobností nabyde účinnosti
od 1. 1 2014, upravuje problematiku dosud obsaženou v části druhé
obchodního zákoníku. Tato oblast tak dostává podobu speciálního zákona.
Kromě strukturálních změn jde ovšem hlavně o změny samotné právní úpravy.
Bude tedy naprostou nutností se dobře orientovat v nové úpravě. A právě
z těchto důvodů Vám naše publikace přináší přehledný text srovnávající nový
zákon o obchodních korporacích s dosavadní úpravou.
cena 499 Kč, brož.
Nutnost pro každého, kdo se zabývá obchodním právem!
Titul objednávejte na www.obchod.wkcr.cz
AKCE: V měsíci březnu neúčtujeme poštovné a balné!
P¤IPRAVUJEME DO P¤Í·TÍHO âÍSLA
Vydržení v novém občanském zákoníku
Jak se rychle zorientovat v nové právní úpravě domácího násilí
Žaloba z domnělého vlastnictví
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
7
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 8
Statû
Závdavek aneb institut zvyšující
jistotu při uzavírání smlouvy?
JUDr. DANA ONDREJOVÁ, Ph.D.
odborná asistentka na katedfie obchodního práva
Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brnû, advokátka
Závdavek představuje zcela nový právní institut, který je upraven v § 1808 a § 1809
NOZ.1 Zvolený pojem „závdavek“ hodnotím spíše záporně, neboť působí archaicky
a pro běžné občany (ale bohužel i většinu právníků) na první pohled „neprůsvitně“
a nemá v novodobé právní úpravě tradici. Jako vhodnější by byl pojem odpovídající současným terminologickým trendům, zejména s ohledem na neprávnickou část populace.
Nabízí se spíše pojem „jistota pro uzavření smlouvy“ (to by však bylo zaměnitelné s již
existujícím institutem „jistota“ – srov. § 2012 a násl. NOZ). Encyklopedicky2 je pojem
závdavek definován jako „drobný dar či symbolická splátka, které si ve starých dobách
(zejména ve starověkém Řecku a Římě) vzájemně dávali kontrahenti na znamení dohody při ujednání smlouvy. Dělo se tak kupříkladu při uzavření smlouvy trhové. Závdavek mohl v případném soudním sporu sloužit jako důkaz o uzavření smlouvy“.
Závdavek je systematicky řazen v NOZ v jeho části
čtvrté (relativní majetková práva), hlavě I (všeobecná
ustanovení o závazcích), dílu 3 nazvaném „Obsah závazků“. Už toto systematické zařazení institutu závdavku do tohoto dílu namísto pro mě vhodnější oblasti zajištění, případně utvrzení závazků, je prvním
nelogickým místem, kterým však vše (z mého pohledu) teprve začíná.
Podle důvodové zprávy k NOZ3 má závdavek tři
hlavní funkce. „Předně je to funkce důkazní: byl-li
závdavek dán, potvrzuje se tím, že smlouva byla uzavřena. Strana, která závdavek přijala, nemusí dokazovat, že došlo k smluvnímu konsensu, a důkazní
břemeno se přenáší na druhou stranu, která popírá-li
uzavření smlouvy, musí dokázat, že smlouva uzavřena nebyla. To je praktické zejména při smlouvách
uzavřených v jiné formě než písemné. Dále je to
funkce zajišťovací: závdavek se dává jako jistota, že
dluh bude splněn; věřitel si tedy může závdavek podržet až do splnění dluhu. Konečně je to funkce penální: nesplní-li smlouvu strana, která závdavek přijala, zatěžuje ji povinnost vydat straně, která zůstala
smlouvě věrná, dvojnásobek závdavku. Tato funkce
závdavku zesiluje, dají-li si strany závdavek vzájemně. Penální funkce závazku však přichází v úvahu jen
8
1
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž „nový
občanský zákoník“ nebo „NOZ“).
2
Viz http://cs.wikipedia.org.
3
ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava : Sagit, 2012, s. 732.
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
při porušení smlouvy z příčin na straně toho kterého
smluvníka. Zmaří-li se tedy splnění dluhu vyšší mocí, nemůže sankce nastoupit.“
Funkce důkazní a zajišťovací vyplývá z § 1808
odst. 1 NOZ (srov. „byl-li ujednán závdavek, vyžaduje se, aby byl odevzdán nejpozději při uzavření smlouvy; závdavkem se potvrzuje uzavření smlouvy a strana, která jej dala, poskytuje jistotu, že dluh splní“),
funkce penální z § 1808 odst. 2 NOZ (regulace otázky ponechání si závdavku v případě nesplnění dluhu).
K posledně uvedené větě důvodové zprávy
(„zmaří-li se tedy splnění dluhu vyšší mocí, nemůže
sankce nastoupit“) lze uvést, že není zcela jasné, z čeho takový závěr vyplývá, když ustanovení o závdavku takový případ neupravují.
Samotné zakotvení institutu závdavku do platné
právní úpravy lze hodnotit spíše pozitivně, stejně však
nelze hodnotit obsahovou kvalitu jeho uplatnění. Závdavek skutečně může být výrazným důkazním prostředkem ohledně skutečné vůle stran uzavřít smlouvu
(zejména v ústní formě), nicméně to stejně nezbavuje
žádnou ze stran důkazní povinnosti ohledně uzavření
smlouvy konkrétního obsahu.
Z mého pohledu tak více než důkazní funkce závdavku vyvstává do popření funkce zajišťovací či penální, proto se mi rovněž jeví jako systematicky vhodnější zařazení tohoto institutu mezi zajišťovací či
utvrzovací instituty.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 9
Statû
Problémové otázky
Je-li podstata závdavku definována v § 1808 NOZ jako určité plnění, které je „odevzdáno nejpozději při
uzavření smlouvy“ a podstata zálohy uvedená
v § 1807 NOZ jako „to, co dala jedna strana druhé
před uzavřením smlouvy“, nabízí se vyřešení vztahu
mezi závdavkem a zálohou. Podle obecných definic
obou institutů uvedených výše lze závdavek považovat rovněž za zálohu, neboť naplňuje pojmový znak
zálohy vzhledem k tomu, že závdavek byl poskytnut
před uzavřením smlouvy (resp. nejpozději při jejím
uzavření). Rozdíl mezi oběma instituty shledávám
v tom, že závdavek musí být vždy smluvními stranami výslovně „ujednán“ (srov. § 1808 odst. 1 věta první NOZ, lze mít za to, že postačí ústní sjednání, nikoli
však konkludentní jednání), zatímco zálohou je cokoli, co je „fakticky“ poskytnuto jednou stranou druhé, a to nejpozději při uzavření smlouvy (avšak i k tomuto faktickému poskytnutí zálohy bude potřeba
současného projevu vůle obou stran – jedné poskytnout zálohu před uzavřením smlouvy a druhé tuto
fakticky přijmout – zde by tedy postačilo konkludentní jednání).
Podstatný rozdíl v tom, zda budeme určité úkony
kvalifikovat jako zálohu či závdavek, shledávám
v tom, že záloha se započítává na hlavní plnění, kdežto závdavek představuje toliko jakousi „jistotu“ pro
budoucí splnění závazku (mimo onu funkci důkazní)
či bonus poskytnutý v případě nesplnění závazku
(možnost propadnutí závdavku či vymáhání jeho
dvojnásobku). Pro stranu, která závdavek poskytla,
bude tedy výhodnější argumentovat tím (typicky
v případě ústního sjednání závdavku či zálohy), že
poskytnutím určitého plnění před uzavřením smlouvy rozuměla zálohu, nikoli závdavek, čímž pro ni odpadne nebezpečí spočívající v možném propadnutí
závdavku v případě nesplnění závdavku a poskytnuté
plnění se započítá jakožto záloha na hlavní závazek.
Forma ujednání závdavku není zákonem stanovena, lze tedy mít mj. s ohledem na § 559 NOZ za to,
že není povinná písemná forma, ale postačí ústní.
Podoba závdavku není rovněž zákonem stanovena (resp. zákon ji neomezuje toliko na peněžitou podobu), lze tedy mít (analogicky podle institutu smluvní pokuty – srov. § 2048 poslední věta NOZ) zato, že
bude možná i podoba nepeněžitá.
Výše závdavku není stanovena zákonem, což je
poměrně pochopitelné (obdobně jako u smluvní pokuty), co je však zásadnější a dle mého názoru nevhodně neupraveno, je skutečnost, že zákon nereguluje otázku (ne)přiměřenosti poskytnutého závdavku,
neboť tento může být poskytnut ve výši zanedbatelné
(například desetina hodnoty plnění, drobnému charakteru výše závdavku by nasvědčovala i encyklopedická definice závdavku uvedená v poznámce p. č. 2 –
srov. „drobný dar“ či „symbolická splátka“) nebo
i zásadní (například polovina hodnoty plnění). Z uvedeného by tak mohlo vyplynout, že je zcela na vůli
smluvních stran, resp. strany poskytující závdavek
(v praxi to bude rovněž na vůli strany závdavek požadující), v jaké výši bude závdavek poskytnut, a to
zejména v návaznosti na podstatu závdavku, tedy na
jakési odvaze či jistotě strany tento poskytující
s ohledem na pravděpodobnost splnění hlavního závazku. Takový výklad by však neměl být přijat (k tomu blíže dále v textu).
Podle § 1808 odst. 2 NOZ výslovně platí, že „nesplní-li se dluh z příčiny na straně toho, kdo dal
závdavek, může si druhá strana závdavek ponechat. Dala-li tato strana závdavek, má právo požadovat, aby jí buď bylo vydáno dvojnásobně tolik, anebo aby dlužník dluh splnil, nebo není-li
splnění dluhu již možné, náhradu škody.“ Otázka
přiměřenosti tak přichází v úvahu nejen v souvislosti
s poskytnutou výší závdavku, ale tím spíše s jeho
dvojnásobkem v případě jeho propadnutí v souladu
s výše citovaným ustanovením. Právě dvojnásobek
závdavku může představovat v návaznosti na výši poskytnutého závazku poměrně zásadní otázky ve vztahu k jeho přiměřenosti.
U institutu závdavku blízkému, smluvní pokuty, je
upravena otázka přiměřenosti sjednané výše v návaznosti na moderační právo soudu (srov. § 2051 NOZ,
obdobně jako stávající § 301 obchodního zákoníku),
což však u institutu závdavku chybí. Podle mého názoru by se však v této souvislosti měl uplatnit korektiv dobrých mravů (srov. § 1 odst. 2 NOZ), stejně jak
je tomu nyní u nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty
v režimu občanského zákoníku či smluveného úroku
z prodlení v občanském i obchodním zákoníku.
Dále vyvstává otázka, jak se bude konkrétně realizovat „ponechání závdavku“ podle § 1808 odst. 2
NOZ, tedy z důvodu „nesplnění dluhu z příčiny na
straně toho, kdo dal závdavek“, resp. zajímá mě, od
jakého okamžiku si lze ponechat závdavek. Zákon
uvádí toliko termín „nesplní-li se dluh“. K nesplnění
dluhu však dochází již například nedodržením termínu plnění o jeden den (strana, které má být plněno, si
nemůže být jistá, kdy druhá smluvní strana svůj závazek splní, takže z jejího pohledu se jedná o nesplnění závazku, resp. dluhu) – srov. § 1908 odst. 2
NOZ, podle něhož je splněno, „je-li splněno řádně
a včas“. Je tedy možné si v případě uvedeného jednodenního prodlení druhé smluvní strany ponechat
namísto přijetí plnění závdavek, resp. je to možné již
od prvního dne prodlení? V posuzovaném ustanovení není žádná lhůta uvedena, takže by tomu tak mělo
být. (Na druhou stranu si dovedu představit argumentaci smluvní strany, jejíž závdavek propadl pro
nikoli včasné splnění závazku, podle níž je nutné vyjít ze samotné podstaty tohoto institutu, kterým je
sankcionovat toho, kdo závazek nesplnil vůbec.)
Rovněž je reálné, že v případě ponechání si závdavku v případě jednodenního prodlení by se uplatnil korektiv dobrými mravy (stejně jak to lze předpokládat
u přiměřenosti výše závdavku), vyjma případů, kdy
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
9
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 10
Statû
by bylo nesplnění závazku zřejmé (např. podle chování jedné strany).
jakousi propadnou zálohu, u níž se vytváří fikce
odstupného.
Do jaké doby však musí smluvní strana, jíž má
závdavek „propadnout“, tohoto práva využít – tj. jak
dlouho má čekat na ono „nesplnění“, aby byly naplněny podmínky zákona stanovené pro možnost ponechání si závdavku? Bude potřeba vyzvat ke splnění
a teprve poté, resp. po uplynutí nějaké přiměřené lhůty ke splnění si závdavek ponechat? Další otázkou je,
zda je k účinnému „propadnutí“ závdavku nutný
projev vůle, resp. v jaké formě nebo je možné ponechat si závdavek automaticky? Zde se lze přiklonit k nutnosti projevu vůle, neboť využití závdavku
by mělo být z povahy věci „možností“, nikoli „povinností“, a to zcela neformálním způsobem, tedy
rovněž konkludentně. Když si ale závdavek konkludentně ponechám, co se stane v případě, kdy strana
například tři měsíce po termínu plnění závazek splní.
Je nutné závdavek vrátit? Zřejmě ano, neboť tím bude závazek splněn. Konkludentní výraz vůle (tedy
pouhé „podržení“ si závdavku) ve vztahu k závdavku
tedy nelze doporučit.
Tato konstrukce se jeví jako rozumná a zvyšující
jistotu smluvní straně, které vznikne právo na odstoupení od smlouvy (tedy typicky pro nedostání
smluvních podmínek stranou, která závdavek poskytla), jež si může ponechat jako určitou kompenzaci poskytnutý závdavek.
Nabízí se dále otázka, zda v případě, kdy bude
ujednán a poskytnut závdavek, lze současně sjednat
odstupné (§ 1992 NOZ). Podle § 1809 věty první
NOZ platí, že „dala-li strana závdavek a bylo-li zároveň ujednáno právo odstoupit od smlouvy, aniž se
zvlášť ujednalo odstupné, považuje se závdavek za
odstupné“.
Pokud vedle sebe nejsou tyto dva instituty výslovně ujednány a současně bylo ujednáno právo odstoupit od smlouvy, považuje se podle § 1809 věty
první NOZ závdavek za odstupné. Lze však vedle sebe výslovně sjednat oba instituty? Z logického výkladu § 1809 NOZ mi vyplývá, že tomu nic nebrání. Lze
tedy mít za to, že současné sjednání institutu závdavku a odstupného (resp. jeho následná realizace) není
vedle sebe vyloučeno.
Jednoznačně kriticky hodnotím další ustanovení,
které se věnuje problematice závdavku, a to ve vazbě na odstoupení od smlouvy. Podle § 1809 NOZ
platí, že „dala-li strana závdavek a bylo-li zároveň
ujednáno právo odstoupit od smlouvy, aniž se zvlášť
ujednalo odstupné, považuje se závdavek za odstupné.
Odstoupí-li od smlouvy strana, která závdavek dala,
ztrácí právo na jeho vrácení; odstoupí-li strana, která
závdavek přijala, vydá druhé dvojnásobně tolik.“
Při hledání zdůvodnění zavedení tohoto ustanovení, které je podle mého názoru obsahově spornější
než předchozí, důvodová zpráva zcela mlčí.
Ze zákonného ustanovení vyplývá, že pokud dala
jedna smluvní strana závdavek a současně bylo ujednáno právo druhé smluvní strany odstoupit od smlouvy, považuje se závdavek za odstupné (pokud nebylo
odstupné zvlášť ujednáno). Stručně řečeno, pokud
vznikne právo na odstoupení od smlouvy straně, které byl závdavek poskytnut, může si jej ponechat jako
10
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
Pokud však od smlouvy odstoupí strana, která
závdavek poskytla, ztrácí podle výše citovaného ustanovení právo na jeho vrácení. Zde se ztrácím ve snaze porozumět účelu tohoto ustanovení. Vycházím ze
situace, kdy jedna smluvní strana poskytne závdavek,
že splní své smluvené závazky, avšak pro porušení
smlouvy z důvodů na straně druhé odstoupí od
smlouvy. Za tohoto stavu by tak, byť využila svého
zákonného práva na odstoupení od smlouvy, závdavek propadl straně, která své povinnosti porušila,
a z institutu závdavku by se tak stal výhodný institut
– „poruším své povinnosti (a proto druhá smluvní
strana od smlouvy odstoupí) a ještě tím získám jako
bonus propadlý závdavek, který mi byl poskytnut“. Je
tedy zřejmé, že toto nemůže být účelem uvedeného
ustanovení. Jak jej však vykládat jinak než z jazykového i logického výkladu tohoto ustanovení? Myslel
tím zákonodárce, že smluvní strana, která závdavek
poskytla, ztrácí právo na jeho vrácení pouze v případě, kdy odstoupí od smlouvy mimo porušení závazku
druhou smluvní stranou? Takový případ si však nedovedu představit (neboť zákon umožňuje odstoupit
při porušení smlouvy jednou smluvní stranou a případy stanovené ve smlouvě zakládají toto právo zpravidla rovněž na vazbě na porušení smlouvy v případech, které považují konkrétní smluvní strany za
relevantní) mimo situaci, kdy bude ve smlouvě obsažena konstrukce „smluvní strany mají právo odstoupit od smlouvy z jakéhokoli důvodu či bez uvedení
důvodu“ – takové ujednání je však s ohledem na jeho
rizikovost neobvyklé a nelze mít za to, že zákonodárce měl na mysli právě takovou situaci. Avšak s ohledem na nezbytnost nalezení právně konformního výkladu však bude potřeba dané ustanovení vykládat ve
smyslu případů odstoupení od smlouvy zřejmě právě
v takových případech, jakkoli se s takovým výkladem
osobně neztotožňuji a přikláním se spíše k nezbytnosti formulační změny daného ustanovení v tom
směru, že odstoupí-li od smlouvy strana, která závdavek dala, pro porušení povinností druhé smluvní strany, měla by mít právo na vydání (případně jeho dvojnásobku) a odstoupí-li strana, která závdavek přijala,
měla by mít právo si jej ponechat (event. vydání jeho
dvojnásobku).
Obdobně nejasná je konstrukce spočívající v tom,
že odstoupí-li od smlouvy strana, která závdavek přijala, vydá druhé straně dvojnásobně tolik. Zde lze tedy dovodit, že strana, která závdavek přijala, odstoupí pro porušení povinností druhou stranou, a tato
strana, která odstoupila, je povinna vydat té, která
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 11
Statû
smlouvu porušila, dvojnásobek závdavku. Uvedenou
konstrukci lze mít za naprosto nelogickou a nesmyslnou a těžko lze nalézt uspokojivý výklad takového
ustanovení. Strana, která přijme závdavek poskytnutý druhou stranou jako důkaz, že smlouva bude řádně
plněna, se dostane do nevýhody, pokud druhá strana
(poskytující závdavek) svoje povinnosti nesplní, neboť na tom tato strana, která závazek porušila, de facto
ještě vydělá dvojnásobek závdavku.
nost sjednání kumulativní možnosti požadovat dvojnásobek závdavku i nárok na náhradu škody. S ohledem na smluvní svobodu lze mít rovněž za to, že taková možnost nebude vyloučena, ačkoli lze
předpokládat, že by strana, která závazek nesplnila,
zřejmě argumentovala započtením závdavku na náhradu škody. Přikláním se k tomu, že je možné požadovat na sobě nezávisle závdavek a náhradu škody
v plné výši, je-li tak sjednáno.
Uvedené konstrukce lze považovat za velmi výrazné sankce za realizaci svého práva spočívajícího
v podobě odstoupení od smlouvy pro porušení povinností druhou smluvní stranou. V praktické rovině se
tak může závdavek v uvedeném pojetí slov zákona jevit jako poměrně efektivní nástroj pro potlačení práva
na odstoupení od smlouvy stranou, která své povinnosti neporušila (ať už závdavek poskytla či přijala).
Závěrem nelze opomenout zdůraznit, že veškerá
ustanovení upravující institut závdavku jsou dispozitivní, lze se tedy od právní úpravy odchýlit (to lze doporučit zejména ve vztahu k § 1809 větě druhé NOZ).
V každém případě lze doporučit smluvním stranám
důsledné právní ošetření ve smlouvě výše nastíněných
problémů, zejména ve vazbě na odstoupení od smlouvy a důvody, pro které smluvní strana odstupuje.
Další otázkou je, zda lze extenzivně rozšířit výše
uvedené také na institut výpovědi (v některých případech velmi podobný odstoupení od smlouvy při vazbě na konkrétní důvody stanovené ve smlouvě). Ačkoli to ve své podstatě může být totéž, mám zato, že
takové rozšíření by nemělo být přípustné.
Dále se jako vhodné jeví vyřešení vztahu závdavku a smluvní pokuty, tedy zda mohou být oba
instituty ve smlouvě kumulovány, resp. zda mohou
oba krýt stejnou povinnost (například nedodání zboží). Zákon takovou skutečnost neomezuje, takže by
oba instituty mohly být sjednány a realizovány vedle
sebe. Mám však zato, že právě institut smluvní pokuty, resp. její přiměřená výše, by mohla být poměřována sjednáním závdavku (a byla by tedy realizována moderace smluvní pokuty soudem), tedy obdobně,
jak je tomu dnes u poměřování přiměřenosti smluvní
pokuty sjednaným úrokem z prodlení, přičemž tato
skutečnost vychází z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (výběrově srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2010, sp. zn. 23
Cdo 2924/2009).
Další otázkou je vztah závdavku a náhrady škody. Podle § 1808 odst. 2 NOZ výslovně platí, že „nesplní-li se dluh z příčiny na straně toho, kdo dal závdavek, může si druhá strana závdavek ponechat.
Dala-li tato strana závdavek, má právo požadovat,
aby jí buď bylo vydáno dvojnásobně tolik, anebo aby
dlužník dluh splnil, nebo není-li splnění dluhu již
možné, náhradu škody.“
Strana, která závdavek dala a druhá strana závazek nesplnila, má tedy právo alternativně požadovat
dvojnásobek závdavku, splnění dluhu nebo náhradu
škody. Lze tedy mít zato, že při posuzování vztahu
poskytnutého závdavku na splnění závazku a náhrady škody způsobené nesplněním závazku, je možné
oba instituty požadovat alternativně. Otázkou je mož-
Závěr
V tomto příspěvku jsem se věnovala zcela novému
institutu závdavku, který „zavdává“ řadu otázek
ohledně jeho aplikace. Hlavní důvody zakotvení tohoto institutu lze jistě kvitovat, neboť závdavek může být skutečně výrazným důkazním, zajišťovacím
i penalizačním nástrojem. Z výše uvedeného však vyplývá, že by právě tento institut neměl zůstat smluvními stranami blíže neupraven, případně upraven odchylně od dispozitivních ustanovení zákona, neboť
podpůrná zákonná ustanovení nemohou přispět ke
skutečnému zvýšení právní jistoty stran při uzavírání
smlouvy, zejména ve vztahu k situaci při odstoupení
od smlouvy při poskytnutí závdavku.
Ačkoli hlavní impulsy zakotvení závdavku do závazkového práva (vyjádřené v důvodové zprávě výše) byly jistě vedeny dobrým motivem, resp. snahou
o zvýšení jistoty smluvním stranám při jejím uzavírání a celkové realizaci, mám však zato, že tato dobrá
myšlenka nebyla dobře zpracována, neboť právní
uchopení závdavku zůstalo na „půli cesty“ s nedořešením mnoha otázek (například přiměřenost výše
závdavku ve vztahu k jeho případnému „propadnutí“
či poskytnutí jeho dvojnásobku při odstoupení od
smlouvy) a s mnoha nejasnostmi (zejména situace při
odstoupení od smlouvy).
Na řadu nejasností nastíněných výše bude muset
nalézt odpověď zřejmě až rozhodovací praxe soudů
a bude tedy trvat ještě velmi dlouho, než vznikne
právní jistota ohledně použitelnosti a důsledků aplikace tohoto institutu.
Část tohoto příspěvku byla prezentována na mezinárodní konferenci Dny práva 2012 pořádané Právnickou fakultou Masarykovy univerzity konané dne
15. listopadu 2012 v Brně.
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
11
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 12
Statû
Výpověď z nájmu bytu
pronajímatelem bez přivolení
soudu dnes a podle NOZ
MARIANA PETRIC
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
V rámci své praxe provozu realitní kanceláře jsem si všimla neinformovanosti veřejnosti o nájemním právu, zejména neznalosti pronajímatelů a nájemců o tom, jaká mají práva a povinnosti.
Institut nájmu byl upraven již v římském právu. Pro
chápání práv nájemce je třeba znát práva pronajímatele a jejich vzájemné působení. Vlastnické právo je
přímým, výlučným panstvím nad věcí. Podle římského práva vlastníkovi věci svědčí ius utendi (právo
užívací), ius fruendi (může si přisvojovat plody věci),
ius possidendi (má právo věc držet), ius abutendi
(právo věc spotřebovat) a samozřejmě s věcí může
i nakládat (ius disponendi).
V případě pronájmu bytu se majitel po dobu účinnosti smlouvy některých aspektů svého vlastnického
práva vzdává. Pro naše účely je nejdůležitějším právem, jehož se vzdává, právo užívací. Právě kvůli této koncepci pak nemá právo do života nájemce nepřiměřeně zasahovat, nemá právo ho vystěhovat ze
dne na den na ulici, ani do bytu vkročit bez souhlasu
nájemce. Tato právní koncepce je beze sporu správná, nicméně, jak bude níže v textu diskutováno, pronajímatel má současnou právní úpravou nepřiměřeně
„svázané ruce“. Níže bude diskutováno i o nové právní úpravě (NOZ) v komparaci se současnou.
Platná právní úprava
Pro pochopení platné právní úpravy je dle mého názoru nutné zabývat se nejprve vysvětlením pojmu
„ochrana slabší strany“, který považuji za klíčový
k pochopení institutu nájmu jako takového. Za slabší
stranu je podle evropských právních řádů tradičně považován nájemce.1 To znamená, že se nelze odchýlit
od zákonné právní normy v neprospěch nájemce. Platí zde tzv. relativní kogentnost, která stanovuje, že se
lze odchýlit pouze v neprospěch pronajímatele, který
1
12
Vlastní interpretace informací získaných z přednášky JUDr. Filipa Melzera, Ph.D., LL. M. na Právnické fakultě Univerzity
Palackého v Olomouci.
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
je právem chápán za „stranu silnější“. Je zde určitá
analogie na základní práva. Člověk se toho, že je právem chápán jako „slabší strana“ nemůže sám vzdát,
nemůže se svými právy disponovat.
Legální definici ochrany slabší strany v zákoníku
nenalezneme, nicméně požadavky na výpověď z nájmu bytu v zákoně najdeme. Při podání výpovědi je
třeba obligatorně uvést lhůtu, kdy má nájem skončit.
Tato výpovědní lhůta nesmí být kratší než tři měsíce
a začne běžet prvním dnem měsíce následujícím po
měsíci, v němž byla výpověď doručena druhému
účastníkovi, pokud není dále stanoveno jinak.2 Je třeba si uvědomit, že zákon nedovoluje kratší výpovědní lhůtu než tři měsíce, proto ustanovení o „dvouměsíční výpovědní lhůtě“, tak častá v nájemních
smlouvách, jsou absolutně neplatná.
Pro výpověď z nájmu pronajímatelem je nejdůležitější § 711 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“). Jako důsledek ochrany slabší strany je pronajímatel oprávněn nájemci vypovědět smlouvu pouze
z taxativních důvodů, které jsou uvedeny v zákoně.
Celý § 711 je bezesporu ustanovením kogentním. Nemůže být tedy vyloučen projevem souhlasné vůle subjektů právního úkonu. Dohoda dvou stran o vyklizení
bytu či domluva o jiných způsobech ukončení nájmu,
než které jsou výslovně stanoveny zákonem, jsou kvůli rozporu se zákonem již od počátku neplatné.3
Považuji osobně za důležité nastínit rozdíl mezi
§ 711 (výpověď pronajímatele bez přivolení soudu)
a § 711a (výpověď pronajímatele s přivolením soudu)
ve světle nedávné novely účinné od 1. 11. 2011. Pokud pronajímatel užije výpovědní důvody s přivole2
§ 710 odst. 2 obč. zák.
3
KŘEČEK, Stanislav. 222 otázek a odpovědí k nájemnímu bydlení. 1. vyd. Praha : Leges, 2008, s. 149.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 13
Statû
ním soudu, je povinen zajistit nájemci bytovou náhradu – tedy nemovitost v úrovni té stávající. U výpovědi bez přivolení soudu je pronajímatel povinen
poskytnout pouze přístřeší,4 nejvýše však po dobu
šesti měsíců.5 Co se týče „přístřeší“ jako takového,
soudní praxe dovodila, že přístřeší musí být v takové
kvalitě, aby nedošlo k porušení práva na zachování
lidské důstojnosti. Z technického hlediska je třeba,
aby se zde dalo celoročně bydlet, prostor byl nejen
takto obyvatelný, ale i přímo osvětlený, větratelný,
s možností přímého nebo nepřímého vytápění a byl
zde zajištěn přístup k sociálnímu zařízení (které může sloužit více osobám). Samozřejmostí je zdravotní
nezávadnost prostoru z hygienického hlediska.6 Není
zde prostor tuto problematiku hlouběji zkoumat, ale
lze zde odkázat na článek Luboše Chalupy.7
Pronajímatel je oprávněn vypovědět nájemní
smlouvu bez přivolení soudu pouze v následujících
právem predikovaných případech:
1. V případě hrubého porušování dobrých mravů
nájemcem nebo osobami, které s nájemcem bydlí,
přestože na porušování dobrých mravů byli již upozorněni písemnou výstrahou. Pokud pronajímatel písemně
předtím nájemce neupozorní písemnou výstrahou, této
možnosti výpovědi využít nemůže.8 Ustanovení vyvolává hned několik otázek. Co znamená, že osoby
s nájemcem „bydlí“? Jakým způsobem musí být mravy porušeny, aby se jednalo o porušení „hrubé“? Jako téměř na vše co se práva týče i zde existuje několik možných způsobů interpretace.
Několik interpretací je možné nalézt v knize Hany Dejlové.9 Zákon nedefinuje, co se míní slovem
„bydlet“. Domnívám se, že nelze užít § 115 obč. zák.
definující domácnost jako celek trvale „spolužijících“ fyzických osob společně uhrazujících náklady
na své potřeby, jelikož tento přístup pokládám za příliš formalistický. Klonila bych se k názoru, že se jedná o osoby, které s nájemcem fakticky po delší časový interval bydlí. Ohledně druhé otázky se mohou
vést také spory, nicméně zde bych se obrátila na „sel4
Přístřeším se rozumí dočasné ubytování do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového
zařízení a ostatních věcí domácí a osobní spotřeby, nejdéle však
na dobu šesti měsíců. Jedná se tedy pouze o jakési provizorium,
než si nájemce najde vlastní bydlení, kdežto bytová náhrada je
v zásadě srovnatelný byt s předchozím bytem, který je vyklizen.
5
VESELÁ, Lenka, TARABA, Milan. Paragrafy o bydlení. Praha : Sondy, 2011, s. 39–40.
6
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn.
20 Cdo 4628/2007.
7
CHALUPA. Luboš. Zajištění přístřeší a bytová náhrada [online]. http://pravniradce.ihned.cz, 22. září 2010 (cit. 27. října
2012). Dostupné na < http://pravniradce.ihned.cz/c146529950-zajisteni-pristresi-a-byt ova-nahrada>.
8
9
HOLUB, Milan; FIALA, Josef; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občanský zákoník: poznámkové vydání s judikaturou a literaturou.
12. vyd. Praha : Linde, 2006. s. 572.
DEJLOVÁ, Hana. Zánik nájmu bytu. 2. vyd. Praha : C. H.
Beck, 2005. s. 28–31.
ský rozum“ a označila bych „hrubým porušením“
(v souladu s názorem Dejlové) takové případy, které
velice nepříjemně zasahují do života ostatních obyvatel domu. Například fyzické napadání, trvalý nepříjemný zápach, zcizování věcí, ničení společných
prostor, pravidelná hlasitá hudba a cokoli trvale narušující občanské soužití.
Doba, kdy pronajímatel může uplatnit své právo,
není zákonem jasně stanovena, přikláním se osobně
k názoru, že se užije univerzální promlčecí doba soukromoprávních vztahů, tedy tři roky.
Je zároveň dobré upozornit na právní princip „in
fraudem legis“, čili možnost, kdy se pronajímatel rozhodne tento výpovědní důvod uplatnit ke zřejmému
poškození nájemce (šikanózní jednání). Judikatura
může rozhodnout s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák.
a kvůli zřejmému obcházení smyslu zákona výpověď
zamítnout.
2. V případě hrubého porušování povinností spojených s nájmem bytu nájemcem. Zejména se jedná
o situaci, kdy nájemce neuhradil nájemné a náklady
s tím spojené po dobu tří měsíců a více nebo bez písemného souhlasu pronajímatele přenechal byt do
podnájmu někomu jinému. I v tomto případě je
ovšem nutné podrobit situaci testu dobrých mravů.
Povinnostmi se míní jak povinnosti vyplývající
z dikce zákona, tak i ty definované ve smlouvě.10 Zde
je velký prostor pro pronajímatele tyto výpovědní důvody výslovně vyjmenovat, a tím si usnadnit případné spory.
Pro úspěch žaloby je třeba uvést přesně kdy a kolik nájemce na nájemném či službách neuhradil. Nárok tedy nelze formulovat neurčitě ve smyslu „neuhrazení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná
s užíváním bytu převyšující tři měsíce“.11
Zákon opět nedefinuje, co se míní „hrubým porušením“, nicméně judikaturou je dovozeno, že se jedná rovněž o případy spočívající v neohlášení změny
v počtu osob bydlících v bytě nebo o nedovolené stavební úpravy prováděné nájemcem.
Prokazatelně se dále jedná např. o ničení zařízení
předmětné nemovitosti a společných prostor či jednáli se o porušení opakovaná.12 O hrubé porušení povinnosti se jedná také v případě, pokud nájemce nenahlásí pronajímateli podstatné změny, týkající se
např. změny jmen, příjmení osob žijících v předmětné nemovitosti s nájemcem, pokud se dá předpokládat, že tyto osoby budou s nájemcem žít více jak 15
dnů či zamlčí-li nájemce podstatnou změnu.13 Podle
judikatury je možné poskytnout dodatečnou informa10
Tamtéž.
11
Srov. rozsudek NS ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 26 Cdo
4145/2009.
12
Tamtéž.
13
VESELÁ, Lenka, TARABA, Milan. Paragrafy o bydlení. Praha : Sondy, 2011, s. 34.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
13
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 14
Statû
ci o počtu osob, pokud to pronajímatele výrazným
způsobem nepoškozuje.14
Jde i o situaci, kdy nájemce neuhradí peněžní prostředky15 na účtu podle § 686a odst. 2 obč. zákoníku.
3. V případě, kdy nájemce užívá bez vážného důvodu dvou či více bytů zároveň, pokud ze zřejmých
důvodů po něm lze žádat, aby takto nečinil. V tomto
případě upozorňuji na nutnost existence právního titulu k užívání předmětné nemovitosti (tedy právo nájmu či právo vlastnické, výpůjčka, apod.). Pouhý argument, že nájemce má kde jinde bydlet, tedy nestačí,
i kdyby tomu tak skutečně bylo.16 I na tuto problematiku existuje rozsáhlá judikatura.
Dle mého názoru v souladu se „smyslem“ práva
soud rozhodl v případě rozsudku NS ze dne 22. 9.
2010 sp. zn. 26 Cdo 1231/2010, kdy šlo o situaci, kdy
nájemce, který hradil regulované nájemné, předmětnou nemovitost (byt) dále pronajímal za tržní nájemné. Soud dal za pravdu pronajímateli a rozhodl o platnosti výpovědi z nájmu bytu.17
4. Se zmíněným ustanovením souvisí i v pořadí
čtvrtá z taxativně daných podmínek. V případě, že nájemce neužívá byt nebo užívá byt pouze v rámci občasného užívání, ke kterému se neváží zřejmé a vážné důvody, je pronajímatel rovněž oprávněn tento
fakt uvést jako důvod výpovědi. Za závažné důvody
se považuje např. dlouhodobá nepřítomnost spojená
s pobytem v cizině, výkonem vojenské služby,
apod.18 S tímto ustanovením osobně nesouhlasím
a považuji jej za relikt socialistického práva.
5. Poslední podmínka, za které může pronajímatel bez přivolení soudu nájem vypovědět, se týká bytů a domů zvláštního určení a zároveň nájemce není
osobou zdravotně postiženou. Účelem tohoto ustanovení je, aby byty zvláštního určení19 byly užívány
skutečně jen osobami, pro které jsou určené, například osobami zdravotně postiženými. V tomto případě novela z 1. 11. 2011 vyloučila použití tohoto ustanovení v případě, že nájemci je více než 70 let.20
14
Srov. rozsudek NS ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. 26 Cdo 28/2009.
15
Peněžními prostředky se míní kauce, která podle § 686a odst. 2
obč. zák. nesmí přesahovat částku vyšší, než je tříměsíční nájemné a zálohy, jež jsou spojeny s užíváním předmětné nemovitosti.
16
HOLUB, Milan, FIALA, Josef, BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občanský zákoník: poznámkové vydání s judikaturou a literaturou.
12. vyd. Praha : Linde, 2006, s. 573.
17
SOBOTKOVÁ, J. Výpověď z nájmu bytu v kontextu aktuální
judikatury. Brno : 1999, 89 s. Diplomová práce na Právnické fakultě Univerzity Masarykovy na katedře občanského práva. Vedoucí diplomové práce Markéta Selucká.
18
14
SOBOTKOVÁ, J. Výpověď z nájmu bytu v kontextu aktuální judikatury. Brno : 1999, 89 s. Diplomová práce na Právnické fakultě Univerzity Masarykovy na katedře občanského práva. Vedoucí diplomové práce Markéta Selucká.
19
Jejich charakter určen zákonem 102/ 1992 Sb.
20
KŘEČEK, Stanislav. Právní změny nájemního bydlení od 1. 11.
2011. Praha : Leges, 2011. s. 80.
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
Další vybraná judikatura
Jednou z chyb, které se pronajímatelé často dopouští,
jsou situace, kdy se domnívají, že v případě, že se nájemce odstěhuje, automaticky tím končí i nájem bytu. Nejvyšší soud dovodil, že zánik nájmu musí být
vždy dvoustranným právním úkonem, a konkludentní chování nájemce například tím, že se z bytu odstěhuje, nelze brát jako ukončení nájmu.21 V praxi má
tento závěr dalekosáhlé důsledky spojené s praktickými problémy, kdy se pronajímatelé (dle mého názoru celkem logicky) domnívají, že pokud se nájemce odstěhuje, automaticky tím i ruší právní poměr
a poté z nevědomosti postupují protiprávně, když byt
pronajmou nájemci jinému.
Co se týče problematiky právnických osob, názor
akademické obce nebyl dlouho jednotný, až byl nakonec ustálen judikaturou. Judikatura Nejvyššího
soudu, která se vyjádřila, že není možné, aby právnická osoba vypověděla smlouvu z nájmu bytu podle
§ 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.22 Rozhodnutí se opíralo o skutečnost, že právnická osoba nemá potřebu
bydlení v tom slova smyslu jako osoby fyzické, tudíž
výpovědní důvod nemůže dojít svého naplnění, tedy
být použit.23 Vraťme se zpět k fyzickým osobám. Klíčovým je i pochopení toho, co se rozumí pojmem
„hrubé porušení ze strany nájemce“. Tato formulace
je jednoduchá jen zdánlivě a považuji za nutné věnovat se jí podrobněji. Podle platné judikatury se o hrubé porušení například jedná „pokud nájemce bez vážného důvodu odmítne pronajímateli přístup do
pronajatého bytu za účelem kontroly jeho užívání“.24
Jako „hrubé porušení“ se kvalifikuje i podnájem
neodsouhlasený přímým pronajímatelem předmětné
nemovitosti. Pronajímatel v tomto případě může
uplatnit výpovědní důvod podle § 711 odst. 2
písm. b) obč. zák. ihned a výzva k odstranění stavu
není tedy podle judikatury nutná. Žádost o povolení
k podnájmu nemusí mít zvláštní náležitosti, striktně
se však požaduje písemná forma souhlasu pronajímatele.25 Pokud je nájemcem osoba se zdravotními problémy, která bez souhlasu pronajímatele pronajala
byt, a tímto porušila své povinnosti, k jejímu stavu se
nepřihlíží.26
Na druhou stranu o hrubé porušení povinností nájemcem se nejedná, pokud nájemce neužívá byt
k podnikatelské činnosti (kterou vykonává na jiném
21
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2001, sp. zn.
26 Cdo 451/2000.
22
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 1997, sp. zn.
2 Cdon 213/97.
23
DEJLOVÁ: Zánik nájmu., s. 21.
24
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. ledna
2000, sp. zn. 26 Co 513/99.
25
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn.
20 Cdo 2492/99.
26
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn.
26 Cdo 2105/2001.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 15
Statû
místě k tomu určeném), ale uvedl místo bydlení jako
své sídlo.27 V podobném duchu se vyjadřuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28
Cdo 964/2008, který dokonce nepovažuje za hrubé
porušení povinnosti nájemce ani provoz výdělečné
činnosti v předmětné nemovitosti bez souhlasu pronajímatele, neobtěžuje-li výkon práce ostatní nájemce a byt stále primárně slouží k bydlení. Podle soudu
v tomto případě ani nelze hovořit o bezdůvodném
obohacení.28 Za velice klíčové i spravedlivé považuji dovození Nejvyššího soudu, že špatná sociální
situace nájemce, který neplatí nájemné, je kvalifikována jako hrubé porušení povinností nájemcem, a výpověď pronajímatele nelze brát jako příčící se dobrým mravům.29
De facto nejdůležitějším rozsudkem se mi jeví
rozsudek, kdy Nejvyšší soud dovodil, že jakékoli
ustanovení o zániku nájmu bytu nad rámec zákona se
klasifikuje jako obcházení zákona, a tudíž je absolutně neplatné.30 Pronajímatele tedy nepotěšíme. Rozhodně si nelze sjednat další důvody k zániku nájmu
bytu nad rámec zákona. Nový občanský zákoník se
však k této problematice staví velmi odlišně.
Změny v NOZ
Nový občanský zákoník (dále jen „NOZ“) opouští
koncepci obč. zák., kde se výpovědní důvody dělí
podle nutnosti přivolení soudu a přichází s dělením
novým podle toho, zda se uplatní tříměsíční výpovědní doba.31 Následující řádky budou věnovány
komparaci výpovědních důvodů podle NOZ ve vztahu k obč. zák.
Dle § 2288 NOZ pronajímatel může vypovědět
nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční
výpovědní době:
V případě, že nájemce hrubě poruší některou jeho
povinnost, která vyplývá z nájmu. Tento výpovědní důvod je v zásadě srovnatelný s režimem
§ 711 odst. 2 písm. a) i b).
V případě, že je nájemce odsouzený pro úmyslný
trestný čin, který spáchal na pronajímateli, na členovi domácnosti pronajímatele, osobě, která bydlí v domě, kde se nachází byt nájemce, cizímu majetku, který se v tomto domě nachází.
V případě, že byt má být vyklizen z důvodu veřejného zájmu, s bytem naložit tak, že již nebude
27
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn.
26 Cdo 1846/2000.
28
KORECKÁ, Věra. Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu.
2. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2011. s. 368.
29
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2003, sp. zn.
26 Cdo 2173/2002
30
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn.
26 Cdo 1171/2007.
31
NOZ také správně užívá terminologii a rozdíly mezi právním
významem slova doba a lhůta a důsledně je odděluje.
uživatelný. Režim tohoto ustanovení je obdobou
§ 711a odst. 1 písm. b) obč. zák.
V případě jiného obdobného závažného důvodu
pro vypovězení nájmu.32
NOZ poté odděluje odst. 1 od odst. 2 § 2288,
který uvádí výpovědní důvod, jehož lze využít
pouze v případě, že je nájem sjednán na dobu
neurčitou.
Toto ustanovení odst. 2 uvádí, že: „Má být byt
užíván pronajímatelem, nebo jeho manželem, který
hodlá opustit rodinnou domácnost a byl podán návrh
na rozvod manželství, nebo manželství bylo již rozvedeno, potřebuje pronajímatel byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni.“
Ustanovení je opět analogické k § 711a odst. 2
písm. a) obč. zák.
Lze tedy shrnout, že v případě nájmu ujednaného
na dobu neurčitou, může pronajímatel (což je jeho
omezením) vypovědět smlouvu jen ze závažných
důvodů, tyto důvody § 2288 NOZ uvádí demonstrativním výčtem, nejsou tedy striktně taxativní
jako v obč. zák. § 2288 odst. 1 tedy uvádí důvody,
které užijeme i na situace, kdy je nájem uzavřený na
dobu určitou. Zákonodárce navazuje na předchozí
právní úpravu ochrany nájemníků v předválečné době. Podobnou právní úpravu s NOZ nalezneme dnes
v Rakousku a Německu.
Zákonodárce dále uvádí výkladové interpretační
pravidlo pro režim § 2288, když říká, že „obecnou
klauzuli o jiném obdobně závažném důvodu pro vypovězení nájmu je třeba vykládat restriktivně“.33
V tomto kontextu musím upozornit na striktní rozlišování zákonodárce o vyvratitelné, nevyvratitelné
právní domněnce a právní fikci. Terminologie
v NOZ je velmi precizní a snaží se o jasné vymezení
konstrukcí ve spojitosti s právními instituty a jejich
následné dodržování. Proto tedy úsloví „je třeba“
stanovuje nevyvratitelnou právní domněnku, nikoli
právní fikci či vyvratitelnou právní domněnku a takto je nutné na tento výpovědní důvod pohlížet.
Zároveň NOZ vylučuje šikanózní výkon práva
a zneužití práva (které je v rozporu i s článkem 17
Úmluvy o ochraně základních práv a svobod ESLP
a řadou dalších ustanovení). NOZ normuje, že v případě, že by pronajímatel užil výpovědního důvodu
v § 2288 odst. 2 (zjednodušeně výpověď pro rodinné
příslušníky – viz výše), který do jednoho měsíce nenastal, resp. jej pronajímatel nevyužil, má povinnost
nahradit nájemci vzniklou škodu, popřípadě jej znovu pronajmout nájemci, který byl předtím tímto vý-
31
§ 2288 odst. 1 písm. d) NOZ.
32
Důvodová zpráva k NOZ: ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský
zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem.
1. vyd. Olomouc : Sagit, 2012, s. 868.
33
§ 2289 NOZ.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
15
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 16
Statû
povědním důvodem zkrácen na svých právech.34 Neexistuje tedy, že by pronajímatel vypověděl nájem
s důvodem, že jej potřebuje pro svého příbuzného
a následně pronajal byt třetí osobě. Osobně se domnívám, že by poté následná smlouva se třetí osobou
neměla být přílišně trestána absolutní neplatností, jelikož je to nepříliš spravedlivé vůči nově příchozí třetí osobě (nový nájemce). Tedy v souladu s principy
NOZ (např. dispozitivnost právní úpravy, minimum
kogentních ustanovení, naprostá převaha relativní neplatnosti vůči neplatnosti absolutní) a také v souladu
se zásadou § 574 NOZ, že na právní jednání je třeba
hledět jako na platné, než jako na neplatné, by se mělo jednat o neplatnost relativní. Dle mého názoru náhrada škody, jejíž výši určí soud, je dostatečná náhrada pro nájemce. Pro závazný právní výklad je ale
třeba ještě počkat na budoucí judikaturu.
S tímto výkladem také koresponduje snaha zákonodárce ponechat na svobodné vůli každého, aby se
o svá práva sám zasazoval. Zásada „Vigilantibus iura scripta sunt“, které znamená, že jen bdělým náleží práva, je pro NOZ naprosto klíčová. Proto NOZ také ponechává na nájemci, aby se svých práv domáhal
a požádal soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi a to ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.35 Jak Eliáš a kol. uvádí, je na nájemci, aby
se bránil a navíc jeho postavení slabší strany je dostatečně vyváženo požadavkem, aby byl pronajímatelem poučen o možnosti domáhat se soudního
přezkoumání.36
NOZ také zavádí možnost okamžité výpovědi
s okamžitými účinky, když v § 2291 odst. 1 NOZ
uvádí, že v případě porušení povinnosti nájemce
zvlášť závažným způsobem, je pronajímatel oprávněn vypovědět nájem bez výpovědní doby. Nájemce
musí byt odevzdat nejpozději do jednoho měsíce od
doby skončení nájmu, přičemž pronajímatel má právo požadovat, aby mu byt byl odevzdán bez zbytečného odkladu. Zároveň zákonodárce uvedl některé
demonstrativní důvody této výpovědi: „Nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem,
zejména nezaplatil-li nájemné a náklady na služby za
dobu alespoň tří měsíců, poškozuje-li byt nebo dům
závažným nebo nenapravitelným způsobem, způsobuje-li jinak závažné škody nebo obtíže pronajímateli nebo osobám, které v domě bydlí nebo užívá-li neoprávněně byt jiným způsobem nebo k jinému účelu,
než bylo ujednáno.“ 37 Zároveň zde právo dává možnost nájemci zvědět, co přesně provedl, a tím vyluču34
§ 2290 NOZ.
35
Důvodová zpráva k NOZ: ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský
zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem.
1. vyd. Olomouc : Sagit, 2012, s. 868.
36
§ 2291 odst. 2 NOZ.
37
§ 2291 odst. 3 NOZ.
je svévoli ze strany pronajímatele. „Neuvede-li pronajímatel ve výpovědi, v čem spatřuje zvlášť závažné porušení nájemcovy povinnosti, nebo nevyzve-li
před doručením výpovědi nájemce, aby v přiměřené
době odstranil své závadné chování, popřípadě odstranil protiprávní stav, k výpovědi se nepřihlíží.“38
Vzhledem k sankčnímu charakteru tohoto typu
výpovědi, která má okamžité účinky, se má za to (vyvratitelná právní domněnka), že je nutné předpokládat nemalou intenzitu závadného chování nájemce.
Nepůjde tedy pouze o to, že byl naplněn výpovědní
důvod, ale také je třeba přihlédnout k výši a charakteru škod, které byly jednáním nájemce způsobeny.39
Další novinkou je, že NOZ už dále nepočítá s bytovými náhradami. Nová právní úprava je spravedlivá i v tom, že nájemce není na svých právech v žádném případě zkrácen. V souladu s § 2290 NOZ může
nájemce podat návrh soudu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy mu
výpověď došla.
Komentář
Prostředky pronajímatele podle obč. zák. jsou tedy
velmi omezené taxativním výčtem, s mnohdy formalistickým a restriktivním výkladem soudů, který se
v nedávné době začal posouvat. Smyslem práva určitě není držet nájemce v bytech, na které nemají finanční prostředky. Právo postupuje i bez účinnosti
NOZ dle mého názoru spravedlivým směrem, jak lze
doložit např. rozsudkem NS ze dne 16. 11. 2011 sp.
zn. 26 Cdo 2725/2010. Soud uvádí nutnost „zvážit
oboustranně“ potřeby na straně pronajímatele a zároveň hmotnou nouzi nájemce.
Spravedlnosti a ochraně právních zásad a principů
se blíží úprava NOZ, se kterou se mohu v této problematice ztotožnit. NOZ posiluje možnosti pronajímatele zejména možností vypovědět nájem bytu bez výpovědní doby pro „porušení povinnosti nájemcem zvlášť
závažným způsobem“. Domnívám se, že „hrubým porušením“ se budou mínit obdobné důvody, jaké byly
nastíněny výše v judikatuře k § 711 odst. 2 písm. b).
NOZ v problematice výpovědi z nájmu bytu dle
mého názoru „neznásilňuje“ společenský stav
a umožňuje tak praxi a právu fungovat vedle sebe
v souladu. Také narovnává nespravedlivý přístup,
který zde po dlouhou dobu byl zakotven ve vztahu
k pronajímateli a zároveň počítá s respektem
k „ochraně slabší strany“.
Článek vznikl v rámci předmětu Publikační činnost, garant Mgr. Jana Janišová Ph.D.
38
16
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
Důvodová zpráva k NOZ: ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský
zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem.
1. vyd. Olomouc : Sagit, 2012, s. 869.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 17
Otázky & odpovûdi
Otázky & odpovědi
NOZ – ãást první
?
Jak nov˘ obãansk˘ zákoník fie‰í v judikatufie dosud problematickou otázku promlãitelnosti osobnostních práv?
Na dotaz odpovídá: Karel Svoboda
Promlčením osobnostních práv se zabývá § 612
NOZ, který říká, že v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo
obdobného osobního práva se promlčují jen práva na
odčinění újmy způsobené na těchto právech.
§ 612 NOZ je zákonným potvrzením předchozí
soudní praxe, která po jistém váhání uzavřela, že
osobnostní práva jako taková se nepromlčují, avšak
za situace, kdy zákon umožňuje jejich reparaci ve formě majetkového nároku, tento majetkový nárok sám
o sobě již promlčení podléhá (NS 30 Cdo
1217/2008). Starší, nyní již neaktuální judikatura
(NS 30 Cdo 1542/2003) vycházela z teze, že právo na
úhradu nemajetkové újmy v penězích se nepromlčuje, protože jde o součást práva na ochranu osobnosti,
které svojí podstatou není majetkovým právem. Za
nepromlčitelné osobnostní nebo osobní právo tedy
lze pokládat pouze oprávnění ke zdržení se dalších
zásahů a právo na odstranění již vzniklého následku
z porušení těchto práv (§ 78 odst. 1, § 82 odst. 1
NOZ). Právo na odčinění nemajetkové újmy v penězích nový kodex pokládá za jeden z typů práva na náhradu škody v širším smyslu (§ 2956 a násl. NOZ),
které se promlčuje.
Srovnáme-li § 81 a násl. NOZ s výčtem osobnostních práv, jež se do své podstaty ve smyslu § 612
NOZ nepromlčují, shledáváme disproporce. § 81
a násl. garantuje obecnou ochranu jakémukoli osobnostnímu právu, specifickou ochranu zákon poskytuje jménu člověka (§ 77 NOZ). § 612 NOZ však
z množiny těchto práv vyjímá a za co do základu nepromlčitelná pokládá právo na život, důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobná
osobní práva. Vzhledem k tomu, že z čl. 1 a dále z čl. 6
a násl. Listiny je zřejmé, že veškerá osobnostní práva
jsou do základu nepromlčitelnými, je třeba výčet
osobnostních práv, jež jsou podle § 612 NOZ nepromlčitelná, pokládat nikoli za vyčerpávající, a uzavřít,
že žádné osobnostní právo není ve svém základu promlčitelné, protože je svojí podstatou nemajetkové
(§ 611 NOZ).
Z porušení primárního (do peněžitého plnění netransformovaného) práva na ochranu osobnosti vzniká především právo žádat upuštění od zásahů do
osobnostní sféry poškozeného případně odstranění
konkrétních následků takového jednání (např. § 78
odst. 1, § 82 odst. 1, § 83 odst. 2). Tato oprávnění se
nepromlčují, neboť skrze ně nedochází k přeměně obsahu prvotního práva na ochranu osobnosti do konkrétního oprávnění majetkové povahy. Sekundární
oprávnění vyplývající z porušeného práva na ochranu
osobnosti, jež tkví v právu žádat finanční plnění, jsou
nyní systematicky zařazena mezi závazky z deliktů
(§ 2894 a násl. NOZ). Tím zákon nově zdůrazňuje jejich převažující majetkovou povahu. Proto by se tato
oprávnění i při neexistenci § 612 NOZ promlčovala
jako kterékoli jiné majetkové právo ve smyslu § 611
NOZ, s jedinou výjimkou:
Pokud zásahem do práva na ochranu osob vznikne trvalý nebo dlouhodobější následek, s nímž je spojeno oprávnění žádat opakovaná finanční plnění
(např. u trvalé škody na zdraví), uplatní se pravidlo,
podle něhož základ nároku přetrvává po celou dobu,
avšak jednotlivá, průběžně vznikající práva na finanční plnění (např. průběžné právo na náhradu za
ztrátu na výdělku, na důchodu, právo na proplacení
konkrétní poškozeným pořízené a nutné zdravotní
pomůcky) se promlčují.
NOZ sděluje, že osoba poškozená zásahem do
práva na ochranu osobnosti má právo na náhradu
reálné škody, jako jsou peněžité důchody, náklady
spojené s péčí o zdraví apod. (§ 2958 a násl. NOZ),
na finanční odškodnění nemajetkové újmy způsobené zásahem do jejích přirozených práv, jakož i oprávnění na bolestné a ztížení společenského uplatnění
(§ 2958 obč. zák.). Oproti dřívější úpravě zákon navíc výslovně zmiňuje právo na finanční odčinění duševních útrap (§ 2956 NOZ).
Právem ve smyslu § 612 NOZ je i nárok na zaplacení odškodnění nemajetkové újmy způsobené
trestním stíháním. U těchto typů práv je třeba mít na
zřeteli, že vznikají až okamžikem zastavení trestního
stíhání, případně jiným obdobným verdiktem soudu,
z něhož ex post vyplyne, že trestní stíhání bylo vedeno neprávem. Teprve v tomto okamžiku státu vzniká
odškodňovací povinnost, která se může promlčet.
NOZ – ãást první
?
K základním identifikaãním znakÛm nadace (nadaãního fondu) patfií bezpochyby její název a sídlo. Jak˘m zpÛsobem je nastaven právní rámec pro
urãování tûchto atributÛ v novém obãanském zákoníku?
Odpovídá: Kateřina Ronovská
Jako je pro člověka důležité jeho jméno a příjmení,
pro právnickou osobu má obdobný význam její název, neboť slouží k označení a zároveň odlišení od
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
17
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 18
Otázky & odpovûdi
všech ostatních. Při jeho určení je zakladateli dána
v zásadě volnost, ovšem za dodržení zákonných požadavků.
Nový občanský zákoník obsahuje jednak obecnou
úpravu o názvech a sídle právnických osob, která bude subsidiárně použitelná, pokud zvláštní úprava nestanoví jinak, přičemž jeho koncepce stojí na zásadě
zákazu zaměnitelnosti a klamavosti názvu. Název smí
používat pouze ten, kdo jej užil jako první (pravidlo
priority), přičemž požívá absolutní ochrany; všechny
ostatní subjekty se musí zdržet jakýchkoli zásahů (zejména užívání stejného nebo zaměnitelného názvu).
Název musí vždy odlišovat právnickou osobu od
jiných osob a obsahovat označení její právní formy.
U nadací je požadováno jako obligatorní součást názvu slovo „nadace“ (§ 308 odst. 1), u nadačních fondů pak „nadační fond (§ 394 odst. 2)“. Pravidelnou
(nikoli však nutnou) součástí názvu nadace by mělo
být označení poukazující nadační účel. Záleží tedy
především na zakladateli, jaký název pro nadaci zvolí. Zákon, bohužel, výslovně nestanovuje příkaz pro
ostatní právnické osoby zdržet se ve svém názvu neužívání slova „nadace“ nebo „nadační fond“. Tuto
povinnost však lze zřejmě dovodit z obecného zákazu klamavosti a požadavku nezaměnitelnosti.
Použití součásti názvu jména jiného je v zásadě
možné, avšak pouze za zákonem stanovených podmínek (§ 133 a násl. NOZ). Název může obsahovat
i jméno nebo příjmení člověka, k němuž má právnická osoba zvláštní vztah; u nadací typicky jméno zakladatele. Vždy je nutný souhlas této osoby, pokud je
živ; jestliže nežije, pak souhlas osob v zákoně vyjmenovaných (manžela, není-li ho zletilého potomka,
a není-li, pak předka).
Souhlas lze kdykoli odvolat, odůvodňuje-li to
podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod,
i když byl udělen na dobu určitou. Pokud je však souhlas odvolán, aniž by nastoupila podstatná změna
okolností nebo jiný rozumný důvod, osoba, která souhlas odvolala je povinna nadaci nahradit škodu z toho vzniklou.
Nový kodex reguluje na obecné úrovni i použitelnost tzv. příznačných prvků z názvů jiných právnických osob (§ 134). Pokud nadace spravuje přidružený fond pod zvláštním označením, což je možné,
nikoli však nutné, musí být takové označení uváděno
současně s názvem nadace, která přidružený fond
spravuje. NOZ v neposlední řadě rozšiřuje i ochranu
názvu a dalších „osobnostních“ práv nadačního subjektu – práva na ochranu pověsti a soukromí. Napříště není chráněna pouze „dobrá pověst“ (viz § 19b
odst. 2 dnes platného občanského zákoníku), ale hovoří o „pověsti“ a „soukromí“ právnické osoby,
viz § 135 odst. 2 NOZ.
Pokud nadace (nadační fond) vstoupí do likvidace, je povinna po dobu likvidace užívat svůj název
s dodatkem „v likvidaci“ (§ 178 odst. 2 NOZ).
18
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
Problematiku názvu řeší i přechodná ustanovení
v § 3042 NOZ, společně pro všechny typy právnických osob. Odporuje-li název právnické osoby nové
úpravě, bude nadační subjekt povinen název přizpůsobit novým požadavkům do dvou let od nabytí účinnosti zákona. Z této povinnosti je však stanovena výjimka – nemusí, pokud existují důležité důvody,
užívá-li název dlouhodobě a klamavost nebo zaměnitelnost nelze důvodně předpokládat, což bude nutné
posuzovat v jednotlivých případech individuálně.
Ohledně sídla NOZ stanoví, že sídlo nadace/nadačního fondu musí být určeno v nadační listině, jako její obligatorní obsahová náležitost [§ 310 písm. a)
NOZ]. Z ustanovení § 136 odst. 2 NOZ však plyne,
že postačí, pokud v nadační listině bude uveden název obce, ve které bude nadace (nadační fond) sídlit.
Do veřejného rejstříku je však nutné nechat zapsat
plnou adresu sídla. Vzhledem k charakteru nadace,
jako účelového sdružení majetku, je představitelné,
aby bylo sídlo nadace v bytě, pokud to nenaruší klid
a pořádek v domě.
Každý se bude moci dovolat skutečného sídla.
K ochraně práv třetích osob zákon uvádí, že proti tomu, kdo se dovolá sídla nadace zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže nadace namítat, že má skutečné sídlo na jiném místě.
NOZ taktéž výslovně řeší i možnost změny sídla
nadace, pokud to zakladatel v nadační listině nevyloučí.1 Může k němu dojít rozhodnutím správní rady,
po předchozím vyjádření vnitřního kontrolního orgánu (rady dozorčí, resp. revizora).
Nově řešena i otázka přemísťování sídel právnických osob (a jejich poboček) do a ze zahraničí (§ 138
až § 143 NOZ). Obecnou podmínkou je, že takový
postup připouští právní řád státu kam/odkud má být
sídlo přemístěno, což může být v případě nadačních
subjektů problematické. Přemístění sídla do zahraničí je poměrně složitý proces, přičemž je kladen důraz
na ochranu věřitelů; je účinné ode dne zápisu adresy
do příslušného veřejného rejstříku. K přemístění sídla
nadace do zahraničí se vyžaduje schválení soudu; ten
jej neschválí, není-li pro to závažný důvod nebo ohrozila-li by změna sídla oprávněné zájmy osob, kterým
mají být poskytovány nadační příspěvky (§ 316 NOZ).
NOZ – ãást první
?
Kamarád mne chce „uvrtat“ jako jednatele do novû vzniklé s. r. o. Plánuje spoleãnost zaloÏit v pfií‰tím roce. Pfiiná‰í NOZ nûjaké zmûny pro statutární orgány?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal
Ano a není toho málo. Zdá se totiž, že končí doba,
kdy budou někteří členové statutárních orgánů jen do
počtu. Příkladmo uveďme § 159 odst. 1 NOZ. Dle něj
se převzetím funkce statutár zavazuje, že ji bude vy1
§ 316 NOZ.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 19
Otázky & odpovûdi
konávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. To není zase tak nic nového. Nově se ovšem zakládá vyvratitelná právní domněnka
o tom, že kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím
výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky, jedná nedbale. Z logiky věci pak plyne, že kdo jedná ledabyle,
odpovídá za škodu. Bude tedy pro Vás důležité zvážit,
zda na tuto funkci opravdu máte, což se bude hodnotit
s ohledem na obor, či předmět činnosti společnosti.
To ještě ale zdaleka není vše. NOZ totiž dále stanoví (§ 159 odst. 3), že pokud statutár (volený orgán)
nenahradil právnické osobě škodu, kterou jí způsobil
porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl
povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby
za její dluh. Ručí v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci. To tedy v praxi znamená, že se jednatel, který se nebude své funkci náležitě věnovat, může
ocitnout v situaci, kdy bude ručit za dluh společnosti, aniž by se k tomu předtím písemně zavázal.
NOZ - ãást první a ãást pátá
?
Rodiãe se souhlasem obce postavili chatu na
obecním pozemku a pozemek si od obce na
100 let pronajali. Sly‰el jsem, Ïe v novém obãanském zákoníku bude stavba souãástí pozemku.
Jak to bude s chatou rodiãÛ?
Na dotaz odpovídá: Markéta Písaříková
Podle § 506 NOZ je nově součástí pozemku prostor
nad povrchem i pod povrchem, dále stavby zřízené na
pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo
upevněno ve zdech. Podle § 3055 NOZ se ve Vašem
případě chata rodičů nestane součástí pozemku, ale
vlastník pozemku k ní získává tzv. předkupní právo,
stejně tak Vaši rodiče získávají předkupní právo k pozemku, na kterém chata stojí.
Lze-li však část pozemku se stavbou oddělit, aniž
to podstatně ztíží jejich užívání a požívání, vztahuje
se předkupní právo jen na část pozemku. Úskalím je
ovšem § 3058 odst. 2 NOZ, podle kterého platí, že
bude-li vlastnické právo k pozemku zcizeno třetí osobě, která byla při nabytí vlastnického práva v dobré
víře, že chata Vašich rodičů je součástí pozemku, dojde k převodu vlastnického práva Vašich rodičů na tohoto nabyvatele v dobré víře. Vaši rodiče se pak budou moci na zciziteli (tedy na původním vlastníku
pozemku) domáhat náhrady škody ve výši ceny stavby ke dni zániku jejich vlastnického práva.
NOZ – ãást první a ãást pátá
?
S pfiítelkyní jsme si koupili pozemek, kaÏd˘ vlastníme ideální polovinu. Poté jsme se vzali, postavili jsme dÛm a vzali si na nûj hypotéku. DÛm je ve
spoleãném vlastnictví manÏelÛ a zástavní právo
pro hypoteãní banku vázne pouze na na‰em domû. Jak to bude od 1. 1. 2014, kdyÏ dÛm bude
souãástí pozemku? Zanikne zástavní právo bance?
Na dotaz odpovídá: Markéta Písaříková
Budeme vycházet ze situace, že pozemek je v podílovém spoluvlastnictví a stavba je ve společném jmění manželů, a takto je tento stav zapsán v katastru nemovitostí. Jak již bylo uvedeno výše, podle § 506
NOZ je nově součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, dále stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno
ve zdech. Ve Vašem případě nastává problém, protože podle § 3054 NOZ se stavba dnem 1. 1. 2014 stává součástí pozemku, vlastní-li stavbu i pozemek tatáž osoba nebo osoby. Ust. § 3055 odst. 1 NOZ
taxativně vyjmenovává případy, kdy se stavba nestane součástí pozemku, a to pouze v tom případě, kdy
existuje rozdílnost mezi vlastníkem pozemku a stavby, tedy že dosavadním vlastníkem pozemku je jiná
osoba nebo osoby než vlastník nebo vlastníci stavby.
Ve Vašem případě se jedná však o jiný režim
vlastnictví, tuto skutečnost NOZ v přechodných ustanovení neřeší. Lze mít za to, že převáží názor, že se
stavba v takovém případě součástí pozemku nestane.
Co se týče zástavního práva, pak podle § 3073 NOZ
se zástavní právo banky posuzuje podle úpravy zák.
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pokud se ovšem
s bankou nedohodnete na tom, že se práva a povinnosti z váznoucího zástavního práva budou posuzovat
podle právní úpravy NOZ. To znamená, že zástavní
právo banky by stále vázlo pouze na stavbě. V případě, kdy byste souhlasili s tím, že se na váznoucí zástavní právo budou aplikovat ustanovení nové právní
úpravy, pak podle § 1350 odst. 2 NOZ by zástavní
právo nově zatížilo pozemek, avšak pouze do hodnoty zástavy (stavby) v den spojení věci (k 1. 1. 2014).
NOZ – ãást druhá
?
NOZ upravuje zákonnou dûdickou posloupnost
v § 1633 aÏ § 1641. Ta pfiichází tehdy, kdyÏ zÛstavitel nezanechal závûÈ ãi dûdickou smlouvu.
Oproti souãasné právní úpravû, která poãítá se
ãtyfimi dûdick˘mi skupinami, NOZ pojednává
o ‰esti dûdick˘ch skupinách. Jak tomu je?
Na dotaz odpovídá: Irena Adámková
První, druhá, třetí i čtvrtá dědická skupina zůstala
v NOZ zachována shodně se současnou právní úpravou. Dle první dědické skupiny dědí děti a manžel zůstavitele. Ti se o dědictví dělí rovným dílem. Nedědí-li z jakéhokoli důvodu dítě zůstavitele, nabývají
dědický podíl jeho děti, o který se dělí rovným dílem.
Nedědí-li některé z těchto dětí, nabývají jeho dědického podílu rovným dílem jeho děti. Stejně se postupuje i u dalších potomků. Dle druhé dědické skupiny
dědí manžel zůstavitele, zůstavitelovi rodiče a ti, kteREKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
19
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 20
Otázky & odpovûdi
ří žili se zůstavitelem nejméně jeden rok před jeho
úmrtím ve společné domácnosti, a z toho důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (tzv. spolužijící osoba). Dle druhé dědické skupiny se dědí tehdy, pokud zůstavitel
nezanechal žádné potomky. Dědici druhé dědické
skupiny se o dědictví dělí rovným dílem, manželu zůstavitele se musí dostat nejméně polovina dědictví.
Dle třetí dědické skupiny dědí zůstavitelovi sourozenci a tzv. spolužijící osoby, a to rovným dílem. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají
dědický podíl stejným dílem jeho děti. Do čtvrté dědické skupiny patří prarodiče zůstavitele, kteří se
o dědictví dělí rovným dílem.
NOZ tedy rozšířil okruh dědiců ze zákona o pátou
a šestou dědickou skupinu. Do páté dědické skupiny
náleží prarodiče rodičů zůstavitele, kdy prarodičům
zůstavitelova otce připadá jedna polovina dědictví,
o kterou se dělí rovným dílem, a prarodičům zůstavitelovy matky připadá druhá polovina dědictví, o kterou se dělí rovným dílem. V dané dědické skupině tedy připadají do úvahy celkem čtyři dvojice, dvě ze
strany zůstavitelovy matky a dvě ze strany zůstavitelova otce. Nedědí-li některý z dvojice, nabývá dědický podíl druhý z dvojice. Pokud z dané dvojice nedědí žádná osoba, připadá dědický podíl připadající na
tuto dvojici té dvojici, která je ve stejném poměru ve
vztahu k zůstaviteli.
V šesté dědické skupině dědí děti dětí sourozenců
zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným dílem. Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti, tedy ve vztahu k zůstaviteli jeho bratranci a sestřenice.
Pro úplnost uvádím, že náleží-li dědici zákonné
dědické právo z více než jedné strany, má z každé této strany právo na dědický podíl.
NOZ se ohledně dědických skupin vrací k právní
úpravě před rokem 1950. Účelem rozšíření okruhu
dědiců o pátou a šestou dědickou skupinu je umožnění dědění i vzdálenějším příbuzným zůstavitele
a omezení nabytí dědictví státem jako odúmrť. Mám
za to, že v praxi bude činit často problém vůbec zjistit okruh dědiců páté a šesté dědické skupiny, což bude nezbytné, pokud zůstavitel nezanechal žádné dědice z první až čtvrté dědické skupiny nebo pokud tito
dědici dědictví odmítli, zejména z důvodu předluženosti dědictví. Dle důvodové zprávy k NOZ k rozšíření dědických skupin došlo i z důvodu častěji vyskytujících se úmrtí mladých lidí či osob ve středním
věku, např. v důsledku tragédie či zločinu.
V případě, kdy nastane dědění ze zákona dle páté, popř. šesté dědické skupiny, je notář jako soudní
komisař povinen vyhledat každého z dědiců dané dědické skupiny, a to za pomoci žijících příbuzných zůstavitele, kterým však nemusí být tito dědicové známí, nebo pomocí centrální evidence obyvatel, ve
které však informace o dědicích nemusí být uvedeny,
a poučit je o jejich dědickém právu. Domnívám se, že
20
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
v těchto případech bude hojně využívána možnost
ustanovit dědici neznámému nebo dědici neznámého
pobytu opatrovníka a vyrozumět ho o jeho dědickém
právu vyhláškou s tím, že pokud ve stanovené lhůtě
nedá o sobě vědět, při dědění se k němu nepřihlíží.
V takovém případě bude prodloužena doba dědického řízení minimálně o jeden měsíc.
NOZ – ãást tfietí
?
Mûní se nûjak˘m zpÛsobem ochrana vlastnického
práva v pomûrech nového obãanského zákoníku?
Na dotaz odpovídá: Michal Králík
Nový občanský zákoník obsahuje úpravu ochrany vlastnického práva v podobě tzv. vlastnických žalob. Tím navazuje na současnou právní úpravu, která také institut
vlastnických žalob obsahuje, což podtrhuje někdy v praxi přehlížený a opomíjený fakt, že vlastnické žaloby
jsou institutem práva hmotného a nikoli procesního.
Normativní právní úprava ochrany vlastnického
práva je obsažena v ustanoveních § 1040 – § 1044, tj.
jedná se o úpravu podrobnější oproti dosavadnímu
právnímu stavu, který se redukuje prakticky na jediné ustanovení § 126 obč. zák. Navržená úprava vlastnických žalob má zjevnou inspiraci v obecném zákoníku občanském, nicméně zcela jeho koncepci
nevyužívá. Zkušenosti získané za doby účinnosti
obecného zákoníku občanského proto budou využitelné, nikoli však v plném rozsahu.
Záměrně se NOZ rozchází s dosavadní právní úpravou, neboť důvodová zpráva uvádí, že „deformované
pojetí ochrany vlastnického práva v § 126 odst. 1 nynějšího obč. zák. se navrhuje nahradit standardní úpravou vycházející z klasického pojetí vlastnických žalob“.
V NOZ jsou upraveny výslovně dvě vlastnické
žaloby:
a) žaloba na vydání věci – reivindikační žaloba –
§ 1040, její normativní obdoba v současném obč.
zák. je obsažena v § 126 obč. zák.;
b) žaloba zápůrčí (negatorní) – § 1042 – přestože
současná právní praxe se zápůrčí žalobou běžně
pracuje, její existenci ustanovení § 126 odst. 1
současného obč. zák. zcela pomíjí. § 127 odst. 1
obč. zák. o tzv. imisích není vyjádřením obecného režimu negatorní (zápůrčí) žaloby;
c) oproti současnému právnímu stavu se k těmto
dvěma vlastnickým žalobám nově přiřazuje žaloba z domnělého vlastnictví (tzv. publiciánská žaloba – actio Publiciana), upravená v § 1043 NOZ.
Její zakotvení vedle klasických vlastnických žalob je odůvodněno tím, že vlastnická žaloba (vindikační nebo zápůrčí) míří na případy, kdy vlastník prokáže své vlastnické právo, resp. prokáže
skutečnosti, na které právo váže nabytí vlastnického práva. Mohou ovšem nastat případy, kdy
osoba, která se domáhá ochrany formou požadavku na vydání věci nebo požadavku na to, aby ji ni-
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 21
Otázky & odpovûdi
kdo ve výkonu práva nerušil, nemůže tyto skutečnosti prokázat a uplatnit vindikační žalobu, přesto
je však namístě mu poskytnout ochranu proti tomu, kdo výkon jeho práva ruší;
d) žaloba z obligační ochrany – § 1044 NOZ – nejedná se o samostatnou vlastnickou žalobu
(§ 1044 NOZ), ale praktický aspekt věci. Existují
totiž případy, kdy někdo ovládá věc, aniž by si
k ní osoboval vlastnické právo a nemůže uplatnit
ani publikánskou žalobu, protože nejsou splněny
podmínky pro její uplatnění.
Typicky jde o případy, kdy někdo drží věc na základě obligačního práva – např. z titulu nájmu nebo
výpůjčky; je oprávněn věc užívat, a přesto někdo do
jeho užívacího práva zasáhne odejmutím věci nebo jiným způsobem výkon tohoto obligačního práva ruší.
Tyto případy řeší NOZ v ustanovení § 1044 úpravou, podle které má-li někdo věc u sebe, aniž by mu
svědčila domněnka podle § 1043 (tj. domněnka, která umožňuje uplatnit publiciánskou žalobu) může
uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým
vlastním jménem.
Pfiíklad:
Pan A je vlastníkem vûci, kterou na základû smlouvy o v˘pÛjãce pfiedá panu B; ten ji uÏívá. Pan C vûc
panu B odcizí a odmítá ji vrátit. Na základû Ïaloby
podle § 1044 je aktivnû legitimován pan B a Ïalobu podává sv˘m vlastním jménem, i kdyÏ ve skuteãnosti není vlastníkem a ví, Ïe není vlastníkem.
Dané ustanovení bylo do textu zákona zahrnuto
záměrně z praktických důvodů. Žalobce žalobu podává na základě obligačního práva, ale protože se jedná o věcněprávní ochranu, vyjadřuje zákon výslovně,
že se jedná o právo vlastníka na ochranu, které osoba, jejíž právo se opírá jen o obligační titul, pouze
vlastním jménem uplatňuje.
NOZ – ãást tfietí
?
Co je anglo-americk˘ trust, kter˘m se inspiruje
na‰e právní úprava svûfienského fondu v § 1448
– § 1474 NOZ?
Na dotaz odpovídá: Barbora Bednaříková
Do našeho právního řádu se s novým občanským zákoníkem, zák. č. 89/2012 Sb., vrací institut svěřenského fondu, což je moderní ekvivalent různých historických forem svěřenství a anglo-amerických
trustů. Po téměř padesátileté přestávce je zde znovu
zavedena obdoba tohoto právního institutu, který je
v anglo-americké oblasti tradičně využíván jako nástroj pro správu, uchování a mezigenerační převody
rodinného majetku.
Trust je v jurisdikcích používajících common law
instrumentem, jímž je majetek původního vlastníka
spravován druhou osobou, osobami nebo společností, a to ve prospěch třetí osoby nebo osob. Trust je zde
v praktickém životě používán jako mechanismus pro
zvýšení efektivnosti správy majetku a k minimalizování nákladů pro zakladatele nebo pro posmrtnou
úpravu majetkových záležitostí.
Trust je užitečný a neuvěřitelně flexibilní instrument, který je jednoduchý ke zřízení i ke spravování,
což zejména ve 20. století vedlo k jeho značné popularitě. Trust se rozšířil do mnoha států, v jeho zákonných úpravách se však objevuje mnoho odlišností,
což je odvislé zejména od právní tradice jednotlivých
států a jejich inspiracích. Trust nemá žádnou pevně
danou definici, ze které by byly čerpány všechny pro
trust platné zásady. V britském právu se na formování dnešní podoby trustu velkou mírou podílejí i jednotlivé soudní precedenty.
Struktura trustu je v mnohém ekvivalentní s naší
novou právní úpravou svěřenského fondu. Trust zřizuje settlor, tedy zakladatel, který vloží určitý majetek pod správu jím vybrané osoby, která je nazývána
trustee, tedy v naší nové terminologii tzv. svěřenský
správce. Tento trustee má právní titul k majetku vloženému do trustu, ale jeho hlavní povinností je držet
a spravovat majetek ve prospěch jeho beneficiaries,
tedy v novém českém občanském zákoníku tzv. obmyšlených, nebo i ve prospěch jiného soukromého či
veřejně prospěšného účelu.
Specificky pro britské právo beneficiaries drží titul k majetku podle práva equity, je zde tedy nastolen
dvojitý majetkový vztah, kdy je rozdělen titul k majetku, což je pro trust charakteristické. Trustee je při
správě svěřeného majetku vázán fiduciární povinností k obmyšleným. V případě, že trustee poruší tyto své
povinnosti, je dána možnost beneficiaries vymáhat
svá práva u soudu podle práva equity.
Settlor vytvoří trust ještě za svého života, tedy inter
vivos, právním dokumentem, kde jsou specifikovány
přesné podmínky a účel trustu, nebo ve své závěti. Trustees jsou poté při správě majetku vázáni tímto zakladatelským dokumentem nebo danou úpravou v závěti při
svých každodenních rozhodnutích a samozřejmě ustanoveními právní úpravy státu, ve kterém je trust zřízen.
V případě, že zakladatel vydělí část svého majetku a zřídí trust, tímto okamžikem všechny pravomoci
týkající se tohoto majetkem přecházejí na trustee. Ve
většině případů settlor do výkonu jejich práv a jejich
rozhodnutí již nemůže nijak zasahovat. Na majetek
v trustu nelze již pohlížet jako na samostatný majetek
zakladatele, ale jako na samostatný fond svědčící pouze a výhradně jmenovaným beneficiaries nebo vybranému účelu. Zakladatel se však nemusí okamžikem
založení trustu zříci veškerého užitku, který mu majetek přináší. Má možnost např. sám sebe určit jako
trustee nebo beneficiary tohoto trustu apod.
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
21
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 22
Otázky & odpovûdi
moci v budoucnosti díky NOZ a zde upravenému
svěřenského fondu využívat obdobně i u nás.
NOZ – ãást tfietí
?
Jaké jsou moÏnosti vyuÏití trustu?
NOZ- ãást ãtvrtá
Na dotaz odpovídá: Barbora Bednaříková
Pro ilustraci zde nyní uvedeme několik nejčastějších
účelů a důvodů k založení trustu, které jsou v současnosti nejvíce aktuální, i když musíme zdůraznit, že
možnosti využití trustu jsou mnohem širší.
Jedním z účelů zřízení trustu může být zachování
soukromí určité rodiny. Na rozdíl od závěti, kdy obsah
majetku jedince je zveřejněn, trust zůstává neveřejný.
Z tohoto samotného důvodu může být trust ideálním
řešením pro úpravu majetkových vztahů některých rodin, zejména k převodům mezi generacemi.
Trust je v anglo-americkém prostředí používán
v širokém měřítku pro úpravu záležitostí i osobami
s běžnou velikostí majetku, často je např. zřízen trust
inter vivos nebo závětí, kdy je dětem do dosažení určitého věku z trustu přidělován pravidelně předem určený obnos, který jim trustee musí vydat. Využití
těchto prostředků muže být podmíněno tím, že mají
být směřovány k pouze uhrazení vzdělání, obživy či
jiných nákladů dětí.
Trust rovněž může sloužit jako ochrana předávaného majetku před tzv. spendthrift, neboli před dědici, kteří by svůj majetek mohli utrácet neuváženým
způsobem. Proto je zde trustee, který se o jmění stará a beneficiaries uvolňuje prostředky v souladu s vůlí zakladatele pouze na určité věci nebo v určitých situacích, a to na základě svého vlastního uvážení
(podle své diskrece). Zabraňuje se tímto například
mladším členům rodin, aby své prostředky používali
nerozumně, nebo jsou takto chráněni, aby nebyli
snadným terčem zneužití ze strany jiných osob.
Dále trust například umožňuje založit spoluvlastnický režim k majetku a zároveň ho tím ochránit před
dělením a drobením. Dokáže ochránit majetek i před
věřiteli nebo před složitým dělením při rozvodovém
řízení, pokud je však zřízen s dostatečným předstihem před vznikem takových situací. Bývá též zřizován pro zajištění mezd a penzí pro zaměstnance nebo
slouží jako rezervní fond pro společnost pro případ
jejího zadlužení.
Trust je rovněž často využíván v rámci komplexních podnikatelských struktur ve finančních a pojišťovacích sektorech podnikání, pro program penzijního připojištění s výhodou menšího daňového zatížení
nebo může být rovněž zřízen i pro charitativní účely.
Trust umožňuje dlouhodobé zajištění postižené osoby,
ale např. i nelegitimního dítěte. Dále může sloužit jako fond pro obhospodařování určitého majetku, budov
či pozemků, hrobů nebo jako záštita nějaké aktivity.
Vedle těchto vyjmenovaných případů existuje celá škála dalších užití tohoto institutu, které budeme
22
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
?
U kter˘ch pohledávek je moÏné provést zapoãtení dle NOZ?
Na dotaz odpovídá: Irena Adámková
Započtení je jedním ze způsobů zániku závazků.
NOZ o započtení pojednává v § 1982 až § 1991. Podstata započtení spočívá v tom, že věřitel a dlužník
mají mezi sebou vzájemné pohledávky stejného druhu, a jedna z těchto osob učiní projev směřující k započtení, na základě čehož dojde i bez souhlasu druhé
strany k zániku pohledávek, nebo jejich částí v rozsahu, v jakém se kryjí, a to v okamžiku, kdy se obě
pohledávky staly způsobilými k započtení.
Možnost započtení je dána pouze u pohledávek
vzájemných, tedy existujících mezi týmiž osobami,
kdy jedna osoba vystupuje ve vztahu k druhé zároveň
jako věřitel i dlužník, a obráceně. Z toho NOZ stanoví v § 1986 výjimku, dle které v případě, že je pohledávka věřitele postupně převáděna na další osoby,
dlužníku umožňuje použít k započtení jeho pohledávku, kterou měl dlužník v době převodu pohledávky za prvním a posledním jeho věřitelem.
Započtení je možné provést jen u pohledávek, jejichž předmět plnění je stejného druhu, nejčastěji jde
o pohledávky peněžité, je však možné provést započtení i pohledávek s předmětem plnění nepeněžitým.
Pohledávky musí být způsobilé k započtení. Takové pohledávky oproti dosavadní právní úpravě
NOZ nově vymezuje v § 1987 jednak pozitivně tak,
že jsou jimi pohledávky, které lze uplatnit u soudu,
a jednak negativně tak, že nezpůsobilými pohledávkami k započtení jsou pohledávky nejisté nebo neurčité. Dané ustanovení je třeba dále doplnit o § 1988
a § 1989 NOZ, které neumožňují započtení u některých dalších druhů pohledávek.
Za pohledávky, které lze uplatnit u soudu ve
smyslu § 1987 NOZ, se považují pohledávky splatné.
Možnost započtení jen pohledávek splatných vyplývá
i z § 1982 odst. 1, druhá věta NOZ, dle kterého „lze
k započtení přistoupit, jakmile straně vznikne právo
požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj
vlastní dluh“. Nově je v § 1985 NOZ upravena možnost finanční instituce započíst peněžní prostředky na
účtu, který pro druhou stranu vede, proti své pohledávce vzniklé na základě smlouvy o účtu.2 Započtení je vyloučeno proti pohledávce na výživném pro nezletilého, který není plně svéprávný, a to ani tehdy,
pokud se na tom strany dohodnou.3 Takové započtení by bylo neplatné. Zákon již však nevylučuje, aby
2
Smlouva o účtu je upravena v § 3077 NOZ.
3
Není však vyloučeno započtení proti pohledávce na výživném
pro nezletilého, kterému byla přiznána svéprávnost dle § 37
NOZ před dosažením jeho zletilosti.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 23
Otázky & odpovûdi
nezletilý, který ještě není plně svéprávný, započetl
svou pohledávku na výživném proti svému věřiteli.
Započtení není dále možné proti pohledávce na náhradu újmy způsobené na zdraví, ledaže se jedná
o vzájemnou pohledávku na náhradu téhož druhu,
a dále proti pohledávce mzdy, platu, odměny ze
smlouvy o výkonu závislé práce, a náhradě mzdy nebo platu ve výši přesahující jejich polovinu.4 Dohodou obou stran lze takové pohledávky započíst.
Nově NOZ výslovně stanoví, že je možné započíst i pohledávky promlčené, pokud k promlčení došlo až poté, kdy se staly započítávané pohledávky
způsobilé k započtení.5 Je třeba říci, že ačkoliv je
v současném občanském zákoníku v § 581 odst. 1
uvedeno, že započíst nelze pohledávky promlčené, je
třeba toto ustanovení vykládat přesně tak, jak je upraveno v NOZ. Ten tedy nepřináší žádnou změnu, co se
týče započítávání pohledávek promlčených, nýbrž
jen přímo v zákoně uvádí dosavadní právní praxi.
Promlčí-li se tedy pohledávka věřitele ještě předtím,
než by mohla být započtena proti pohledávce dlužníka, tedy ještě dříve, že se druhá pohledávka stane
splatnou, nelze provést platně započtení. Avšak nově
je dále stanoveno, že odsunul-li věřitel na základě žádosti dlužníka bezúplatně čas plnění, může věřitel
svoji pohledávku přesto započíst po uplynutí času,
kdy měl dlužník plnit původně.6
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Mûní se úprava vzniku nároku na zaplacení ceny
díla v novém obãanském zákoníku oproti stávající
úpravû v obchodním zákoníku? Musí b˘t dílo provedeno bez vad, aby vznikl nárok na zaplacení ceny díla?
Na dotaz odpovídá: Kateřina Čuhelová
Podle § 2610 odst. 1 NOZ vzniká právo na zaplacení
provedením díla. Dílo je přitom provedeno, je-li dokončeno a předáno (§ 2604 NOZ). Kdy je dílo dokončeno, zákon definuje v § 2605 odst. 1 NOZ. Podle tohoto ustanovení je dílo dokončeno, je-li
předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu.
Objednatel převezme dokončené dílo s výhradami
nebo bez výhrad.
Tato úprava znamená odklon od stávající právní
úpravy v obch. zák. a jejího výkladu, kdy při absenci
jiné dohody se vyžaduje, aby dílo bylo provedeno bez
vad. Vychází se z § 548 odst. 1 obch. zák, podle kterého objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu
v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo
tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok
na cenu provedením díla. Podle ustanovení § 554
odst. 1 obch. zák., zhotovitel splní svou povinnost
provést dílo jeho řádným ukončením a předáním
4
§ 1988 odst. 2 NOZ.
5
§ 1989 odst. 1 NOZ.
6
§ 1989 odst. 2 NOZ.
předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak
v místě stanoveném tímto zákonem.
Nejvyšší soud pak citovaný § 554 odst. obch. zák.
vyložil například ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Odo
11/2001, kdy dospěl k závěru, že dílo, které je vadné,
nelze ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. považovat
za provedené. Nedošlo-li tedy k jiné dohodě, a uplatnila se zákonná dispozitivní úprava, nárok na zaplacení ceny díla v případě díla provedeného s vadami
nevznikl.
Ti, kdo se pohybují ve stavebnictví, jistě ví, že
stavba vždy vykazuje drobné vady, i v takovém případě, za stávající právní úpravy, při absenci jiné dohody, nevzniká nárok na zaplacení ceny díla.
Problém by mohlo činit ještě převzetí díla. Za rozumné považuji, aby tento úkon nebyl zbytečně formalizován.
Uvedu příklad – pokud se účastníci nedohodnou
na nutnosti písemného předání díla spočívající
ve zhutnění podkladu pro parkoviště, objednatel neposkytne součinnost k předání díla, ale na zhutněnou
plochu nalije asfalt, mělo by být dílo považováno za
převzaté. (Srovnejte rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012, čj. 47Co 138/2011-100.)
Aby nedocházelo k obstrukcím při převzetí díla,
které jsou spíš pravidlem, než výjimkou, upravil zákonodárce v § 2609 NOZ svémocný prodej.
Podle § 2609 NOZ, je-li předmětem díla věc, může ji zhotovitel na účet objednatele vhodným způsobem prodat, nepřevezme-li objednatel věc bez zbytečného odkladu poté, co dílo mělo být dokončeno;
bylo-li dokončeno později, pak bez zbytečného odkladu po vyrozumění o dokončení díla. Nebrání-li tomu povaha věci, zhotovitel vyrozumí objednatele
o zamýšleném prodeji a stanoví mu náhradní lhůtu
k převzetí věci, avšak ne kratší než jeden měsíc (odst. 1).
Nenahlásí-li se neznámý nebo nesnadno dosažitelný
objednatel o dílo po dobu delší než šest měsíců, popřípadě, brání-li tomu povaha věci, nehlásí-li se objednatel o věc po dobu přiměřenou její povaze, může
zhotovitel věc na jeho účet prodat i bez vyrozumění
(odst. 2).
Pokud tedy objednatel nepřevezme, bez zbytečného odkladu po dokončení, respektive vyrozumění
o dokončení díla, věc, která je předmětem díla, dává
NOZ zhotoviteli možnost tuto věc prodat. Pokud se
objednatel o dílo nebude hlásit déle než šest měsíců,
případně tomu bude bránit povaha věci (zatím si takový případ nedovedu představit), pak není nutné ani
vyrozumění objednatele o zamýšleném prodeji.
U stavby pak zákonodárce navíc v § 2628 NOZ
stanoví, že objednatel nemá právo odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby
funkčně nebo esteticky, ani její užívání podstatným
způsobem neomezují.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
23
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 24
Otázky & odpovûdi
Bude-li dílo do budoucna vykazovat drobné vady,
není to překážkou převzetí díla, dílo může být i za takové situace dokončeno, a proto i provedeno, a zhotoviteli vzniká nárok na zaplacení ceny díla.
Velký úklad pro právní praxi bude představovat
řešení situace, kdy dílo nebude vykazovat vady, nebude spočívat ve zhotovení stavby, ale jen její úpravě, objednatel odmítne dílo převzít. Zde bych osobně
vycházela ze zmíněného rozhodnutí Krajského soudu
v Brně. Navíc za situace, kdy podle § 8 NOZ zjevné
zneužití práva nepožívá právní ochrany.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Co nového pfiinese nov˘ obãansk˘ zákoník u institutu smluvní pokuty?
Na dotaz odpovídá: Dana Ondrejová
Smluvní pokuta je upravena v § 2048 – § 2052 NOZ,
čímž dochází (stejně jako u jiných institutů) ke sjednocení dosavadní občanskoprávní a obchodněprávní
úpravy, resp. zavedení stejných pravidel použití
smluvní pokuty v oblasti stávající obchodněprávní
i občanskoprávní úpravy. Smluvní pokuta není nově
řazena mezi zajišťovací instituty (jak je tomu v současné právní úpravě), ale vedle uznání závazku je považována za institut utvrzovací.
Nově není pro smluvní pokutu vyžadována povinná písemná forma. Svědčí to o podpoře bezformálnosti právních úkonů v NOZ. Dosavadní právní
úprava vyžaduje povinnou písemnou formu při sjednávání smluvní pokuty, což vylučuje možnost sjednání smluvní pokuty v rámci tzv. e-obchodů.
Výslovně se umožňuje sjednání nepeněžité podoby smluvní pokuty (srov. § 2048 NOZ), což bylo doposud pravidlem nepsaným. Vztah smluvní pokuty
a náhrady škody je řešen stejně jako v současném občanském zákoníku (§ 545 odst. 2 obč. zák.), a to dispozitivně, stejně tak jako skutečnost, že zaplacení
smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit
dluh smluvní pokutou utvrzený.
Podle § 2051 NOZ může soud na návrh dlužníka
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit (s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé od doby rozhodnutí
porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje
smluvní pokuta). Byla tedy s drobnými odlišnostmi
převzata současná obchodněprávní úprava obsažená
v § 301 obchodního zákoníku (na rozdíl od občanskoprávního důsledku nepřiměřeně vysoké smluvní
pokuty, jejímž důsledkem byla absolutní neplatnost
pro rozpor s dobrými mravy). Odlišnosti spočívají zejména v tom, že k uplatnění moderačního práva soudu může dojít pouze na návrh dlužníka (odlišně současná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR –
srov. rozhodnutí ze dne 27. listopadu 2009, sp. zn. 23
Cdo 4038/2007: „Vyplývá-li z obsahu spisu, že jsou
zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění
24
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
soudu podle § 301 obch. zák., tedy že výše smluvní
pokuty je nepřiměřeně vysoká, není již věcí úvahy
soudu, zda toto moderační oprávnění využije. Soud je
povinen tohoto oprávnění využít. Je-li smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká, může ji soud snížit i bez návrhu dlužníka.“
Podle právní úpravy obsažené v NOZ je vyloučen
zánik práva na smluvní pokutu v případě nezaviněného porušení povinnosti, na kterou byla smluvní pokuta vázána, jak je tomu dnes v § 545 odst. 3 obč.
zák., nicméně v rámci smluvní volnosti je možné
ujednat si vazbu zaplacení smluvní pokuty pouze na
zaviněné porušení povinnosti. Současná právní úprava obsažená v § 300 obch. zák. upravuje povinnost
zaplatit smluvní pokutu bez ohledu na zavinění dlužníka, dané ustanovení je však dispozitivní (ve vazbě
na § 263 odst. 1 obch. zák.), je tedy možné sjednat si
odchylnou právní úpravu (a následovat tak úpravu
obsaženou v obč. zák.).
NOZ – ãást ãtvrtá
?
V tisku jsem zaznamenala, Ïe se novû zavádí pojem v˘prosa, Ïe snad podle NOZ bude moÏné pÛjãit vûc, aniÏ by se domluvilo, kdy se má vûc vrátit. Je to opravdu tak? MÛÏete vysvûtlit, co je
obsahem pojmu „v˘prosa“ a uvést nûjaké bliωí informace, jak to bude fungovat?
Na dotaz odpovídá: Martin Purkyt
Pojem „výprosa“ je právní institut známý již z dob
římského práva, i když jeho obsah se v průběhu historie měnil. Výprosa byla zakotvena již ve všeobecném zákoníku občanském platném v Československu
po první světové válce. V současné době účinný občanský zákoník však pojem výprosa nezná (byť
z právního jazyka tento pojem nevymizel a dokonce
se občas objevoval i v některých rozhodnutích soudů).
Nový občanský zákoník tedy institut výprosy
znovu zavádí a obecně lze říci, že ji chápe jako
smlouvu, která se svým obsahem blíží výpůjčce (tato
smlouva je v NOZ však upravena samostatně). Výprosa se však od výpůjčky liší především tím, že při
výprose není dohodnuta doba, po kterou může výprosník bezplatně užívat půjčitelovu věc.
NOZ upravuje výprosu v § 2189 – § 2192 a definuje, že výprosa vzniká tak, že půjčitel přenechá někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba,
po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se
má věc užívat. Právě z toho důvodu, že není dohodnuta doba bezplatného užívání věci, je zároveň stanoveno, že ji půjčitel může žádat zpět kdykoli podle
libosti. Stejně tak může výprosník věc vrátit kdykoli,
avšak s jednou podstatnou výjimkou, a to kdyby takovým vrácením způsobil půjčiteli obtíže (ledaže by
s tím půjčitel i tak souhlasil). Otázka definování „obtíží“ pak bude zřejmě řešena v každém individuálním
případě dle daných okolností.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 25
Otázky & odpovûdi
V běžném životě docházelo zcela jistě k častému
výskytu úmluv tohoto typu, avšak tyto úmluvy často
ani neřešily např. škodu na věci. NOZ v tomto směru
přináší smluvním stranám větší právní jistotu, když
stanoví, že výprosník škodu na věci je povinen půjčiteli nahradit, ledaže by prokázal, že věc užíval způsobem přiměřeným její povaze (tedy například by neměla být hrazena škoda vzniklá běžným opotřebením
nebo zestárnutím věci). Dovolil-li však výprosník bez
souhlasu půjčitele, aby věc užíval ještě někdo jiný,
nahradí půjčiteli škodu z toho vzniklou, ledaže by ke
škodě došlo i jinak.
NOZ konečně jednoznačně řeší situaci, kdy se věc
ve výprose ztratila, výprosník ji půjčiteli nahradil
a posléze původní věc bude nalezena. V takovém případě platí, že náhrada daná půjčiteli za ztracenou věc
nezbavuje výprosníka povinnosti tuto věc po jejím
nalezení vrátit a naproti tomu půjčitel vrátí výprosníkovi náhradu. Je však samozřejmé, že si strany mohou dohodnout něco jiného.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Co se stane, kdyÏ podle nájemní smlouvy má nájem skonãit uplynutím doby a nájemce pfiedmût nájmu i nadále uÏívá? Dochází k „obnovení“ nájmu?
Na dotaz odpovídá: Martin Soukup
Ano, za určitých podmínek může skutečně k obnovení, resp. pokračování nájmu věci dojít.
NOZ zde rozlišuje a zavádí rozdílnou úpravu pro
obnovení (pokračování) nájmu u bytu (§ 2285 NOZ)
a u ostatních předmětů nájmu (§ 2230 NOZ).
Pokud nájemce bytu pokračuje v jeho užívání po
dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu
skončit, a pronajímatel ho v této době nevyzve písemně, aby byt opustil, pak platí, že je nájem sjednán znovu na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let. Strany si mohou smluvně
ujednat i jiné řešení.
Obdobná situace může nastat i u nájmu jiných
(ostatních) věcí. Pokud nájemce užívá věc i po uplynutí nájemní doby a pronajímatel ho do jednoho měsíce nevyzve, aby mu věc odevzdal, platí, že nájemní
smlouva byla znovu uzavřena za podmínek ujednaných původně. Jestliže byla původní nájemní doba
delší než jeden rok, platí, že obnovená nájemní smlouva je uzavřena na jeden rok, pokud byla původní doba nájmu kratší, obnovuje se nájemní smlouva na tuto kratší dobu. Toto ustanovení neplatí v případech,
kdy jedna ze stran dala již v přiměřené době předem
najevo, že nájem skončí nebo nájem vypověděla.
Je tedy zřejmé, že je nutná a vhodná aktivita
smluvních stran nájemní smlouvy, pokud mají zájem
na jejím skutečném ukončení a nájemce se po skon-
čení nájmu nemá sám k tomu, aby předmět nájmu
opustil nebo předal.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Jaké jsou povinné náleÏitosti smlouvy o nájmu
nebytov˘ch prostor podle nového obãanského
zákoníku?
Na dotaz odpovídá: Martin Soukup
V oblasti nájmu nebytových prostor přináší NOZ velmi významné změny. Dnem účinnosti nového občanského zákoníku dojde ke zrušení zvláštního zákona
č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, v platném znění, tedy zákona, který tuto oblast upravoval poněkud torzovitě více než dvacet let
a v praxi přinášel nemálo problémů, zejména podnikatelům.
Stávající speciální zákon stál na přísném pojetí
zákonných náležitostí nájemní smlouvy (§ 3 zákona
č. 116/1990 Sb.), podle kterého musela být platná
smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřena
písemně, musela obsahovat předmět a účel nájmu,
výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná
v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo
způsob jejich určení, dobu nájmu (pokud nešlo o nájem sjednaný na dobu neurčitou) a u nájmu sjednaného k podnikatelským účelům musela nájemní smlouva obsahovat také údaj o předmětu podnikání
v provozovně umístněné v pronajatém nebytovém
prostoru. Absence některé z těchto povinných náležitostí vedla k neplatnosti uzavřené smlouvy a s tím
spojeným vážným a častým komplikacím a sporům
mezi smluvními stranami.
Nový občanský zákoník neobsahuje speciální
úpravu pro nájem nebytových prostor. V § 2302 a násl.
však nalezneme zvláštní úpravu o nájmu prostoru
sloužícího podnikání. Tato ustanovení obsahují některá praktická pravidla právě v souvislosti s užíváním podnikatelských prostor. Smlouva o nájmu prostor sloužících k podnikání podle NOZ však nemá
žádné zvláštní povinné náležitosti. Platí pro ni podpůrně obecná ustanovení o nájmu. Pokud je s nájmem
prostor sloužících k podnikání spojeno poskytování
služeb, použijí se obdobně i ustanovení o poskytování služeb souvisejících s nájmem bytu.
Při sjednávání smlouvy tohoto typu tak bude třeba mít na zřeteli zejména obecné požadavky na určitost právního úkonu (včetně určitého a nezaměnitelného definování předmětu nájmu) a na jednoznačné
stanovení povinností smluvních stran. Dochází tak
k posílení smluvní autonomie stran. Pro praxi by tento koncept měl znamenat podstatně méně neplatných
nájemních smluv.
Dotazy mÛÏete zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
25
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 26
Otázky & odpovûdi
ků plnění přiměřeného většího množství nebo věcí
lepší jakosti, ale téhož druhu.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Ve svém podnikání pouÏívám obchodní podmínky.
Klientovi dám krátkou smlouvu a „‰tos“ obchodních podmínek, které prÛbûÏnû mûním. Bude v roce 2014 nûco nového?
Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal
Ano. Právní úpravu naleznete v § 1751 NOZ a následujících. I nadále se dají používat obchodní podmínky, ovšem pozor – doporučuji vám upravit jejich znění tak, aby bylo přehledné. NOZ vychází totiž ze
zásady poctivosti, a pokud ho budou soudci chápat
správně, na „schovávačky“ v obchodních podmínkách nebude místo. Dle § 1753 NOZ např. platí, že
ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana
nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li
je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření. Pokud tedy schováte smluvní pokutu do
ustanovení obchodních podmínek, které se jinak věnují na třech stránkách výkladovým ustanovením,
zřejmě s tím u soudu neuspějete.
Výslovnou novinkou je možnost jednostranně obchodní podmínky měnit. Na to pamatuje § 1752
NOZ. Musí jít o smlouvy uzavírané s větším počtem
osob na opakované plnění, kde je rozumná potřeba
podmínky čas od času měnit (např. změny cen dodavatelů, nové předpisy, apod.). V takovém případě lze
podmínky jednostranně měnit, ovšem musí být ujednáno, jak se tato změna oznámí a druhá strana musí
mít možnost od smlouvy v případě změny smluvních
podmínek odstoupit.
NOZ – ãást ãtvrtá
?
Jsem zvykl˘ uÏívat pojem pÛjãka, podle nahlédnutí do
obsahu NOZ ale nacházím jen v˘pÛjãka a zápÛjãka.
Mohli byste uvést nûjaké informace o pojmu „zápÛjãka“ tak, jak ho vymezuje nov˘ obãansk˘ zákoník?
Na dotaz odpovídá: Martin Purkyt
Nový občanský zákoník vymezuje smlouvu o zápůjčce v § 2390 – § 2394. Základem úpravy je současně
účinná úprava občanského zákoníku o půjčce, proto
můžeme zjednodušeně říci, že jde o stejný smluvní
typ, pouze s novou terminologií a doplněnou zákonnou úpravou o určité podrobnosti. NOZ se navrací
k termínu zápůjčka, který je tradiční a je konstruován
jako protiklad k výpůjčce. S tím souvisí i změna
označení smluvních stran na zapůjčitele a vydlužitele oproti současnému označení smluvních stran
smlouvy o půjčce – věřitel a dlužník.
Smlouva o zápůjčce vznikne tehdy, přenechá-li
zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc (např. peníze)
tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky,
kdežto při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úro-
26
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
NOZ doplňuje úpravu zápůjčky o některé podrobnosti týkající se vrácení zápůjčky a vypovězení
smlouvy. Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka
vrácena, stanoví NOZ, že je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic
jiného, je výpovědní doba šest týdnů. Nejsou-li však
ujednány úroky, může vydlužitel zápůjčku splatit
i bez výpovědi. Jestliže smluvní strany smlouvy o zápůjčce ujednaly vrácení zápůjčky ve splátkách, může
zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění
dluhu i s úroky v případě prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po
dobu delší než tři měsíce.
OSTATNÍ P¤EDPISY – O. S. ¤.
?
Chystají se v souvislosti s rekodifikací soukromého práva nûjaké zmûny v procesním právu?
Na dotaz odpovídá: Petr Lavický
Civilní právo procesní je podle současného stavu poznání právním odvětvím, jež je na soukromém právu
relativně nezávislé. Plně to platí v tom směru, že pojmy, instituty, normy a zásady civilního práva procesního mají ryze procesní obsah a neobsahují žádné
hmotněprávní prvky. Platí to kupříkladu o žalobě
a dalších procesních úkonech, o procesních podmínkách, o dokazování a důkazním břemenu, o předmětu sporu, o právní moc či o dalších institutech.
Ani relativní samostatnost procesního práva však neznamená, že jej od hmotného práva dělí neprodyšná hráz.
Obě právní oblasti jsou spojeny vzájemnými funkčními
vazbami, přičemž jedno bez druhého nemůže řádně obstát. Hmotné právo nemůže fungovat bez mocenské donucující role práva procesního, a právo procesní – jehož
posláním je poskytovat ochranu ohroženým nebo porušeným soukromým subjektivním právům – bez hmotného práva postrádá jakýkoli smysl. Z tohoto důvodu se také procesní právo musí přizpůsobit hmotnému právu,
jemuž poskytuje ochranu; v daných souvislostech tedy
civilní právo procesní právu soukromému.
Podniká-li zákonodárce změny v oblasti soukromého práva, měl by proto vždy zvážit, zda je bude
nutné nějak promítnout i do civilního práva procesního. V řadě případů tomu tak být nemusí, někdy však
ano. Novelizace procesních předpisů bude nevyhnutelná zejména tam, kde věci vyplývající z nové právní úpravy bude nutné projednávat v režimu nesporného řízení. U sporů bude nutnost novelizace výrazně
nižší, neboť jejich regulace je mnohem obecnější
a nepředpokládá takové sepětí hmotného a procesního práva jako v případě nesporných věcí. Přesto, půjde-li o natolik rozsáhlou změnu, jakou je rekodifikace soukromého práva, nevyhne se nutnost novelizace
ani právní úpravě sporného řízení.
Ze stručně popsaného vztahu hmotného a procesního práva vyplývá, že rekodifikace soukromého prá-
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 27
Otázky & odpovûdi
va nemůže úspěšně proběhnout bez adekvátních
změn v oblasti civilního práva procesního. Případným rozporům v obou právních oblastech lze předejít jenom tak, že rekodifikační práce v soukromoprávní sféře budou postupovat ruku v ruce
s přípravou změn v oblasti civilního procesu. Přestože tento postulát byl v procesualistické literatuře
vznesen a odůvodněn před mnoha lety, a dále navzdory tomu, že byl opětovně připomínán, soustředily se rekodifikační práce v České republice v uplynulých letech toliko na oblast hmotného práva. Teprve
poté, co nový občanský zákoník vyšel ve Sbírce zákonů, byla zahájena legislativní aktivita na poli civilního práva procesního. Zatímco práce na rekodifikaci hmotného práva výrazně překročily deset let,
změny v oblasti procesního práva byly veřejnosti
předloženy za několik měsíců. Plody tohoto přístupu
budeme sklízet ještě dlouho po 1. lednu 2014.
Prozatímním výsledkem legislativních aktivit na
poli procesního práva je především návrh novely občanského soudního řádu a návrh zcela nového právního předpisu označovaného jako „zákon o zvláštních
řízeních soudních“. V současné době ministerstvo
spravedlnosti oba návrhy předložilo vládě. Budou-li
tyto předpisy přijaty, měl by občanský soudní řád přímo regulovat toliko sporné řízení a tzv. řízení o výkonu rozhodnutí. Nesporné věci mají být z občanského soudního řádu vyjmuty a upraveny samostatným
předpisem, tedy již zmíněným zákonem o zvláštních
řízeních soudních; o. s. ř. se na řízení v těchto věcech
použije pouze subsidiárně. V bezobsažném názvu návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních se promí-
tá představa, že vedle nesporných řízení existují i jiná další „zvláštní“ řízení, která má zákon také upravovat. Ve skutečnosti lze pojem nesporné řízení vymezit jenom v protikladu k řízení spornému.
Nesporným řízením se pak rozumí každé řízení, které nemá strukturu řízení sporného. Z hlediska systematiky je návrh zákona o zvláštních řízeních soudních členěn do pěti částí: první má být část obecná, za
ní následuje druhá část, označovaná jako „zvláštní“;
třetí část má nadpis řízení ve věcech rodinněprávních
(takovou věcí má být kupř. i rozvod manželství); návrh uzavírají dva paragrafy tvořící dvě samostatné
části – část závěrečnou a účinnost.
Rejstříkové řízení nebude obsaženo ani v jednom
z právě uvedených předpisů. Obchodní rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů či rejstřík společenství
vlastníků jednotek budou jakožto veřejné rejstříky
upraveny v zákonu o veřejných rejstřících fyzických
a právnických osob. Tento předpis bude regulovat také řízení ve věcech veřejných rejstříků; návrh zákona
předpokládá, že se podpůrně bude postupovat podle
zákona o zvláštních řízeních soudních. Veřejným rejstříkem má být mj. také spolkový rejstřík. Z důvodů
nikoli věcných, ale ryze politických, však má být
upraven zvláštním předpisem, přičemž zápisy do něj
má provádět a řízení vést ministerstvo vnitra.
Kvalita návrhu novely občanského soudního řádu,
jakož i návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních
vyvolávají zásadní pochybnosti, na jejichž rozbor není
v této rubrice bohužel dostatek prostoru. Ovšem vzhledem k závažnosti tématu se k oběma předpisům vrátíme v některém z dalších čísel v rozsáhlejším příspěvku.
Odpovědi na dotazy tohoto čísla zpracovali:
Mgr. Irena Adámková, advokátní koncipientka v Ostravě
JUDr. Barbora Bednaříková, právnička, Praha
JUDr. Kateřina Čuhelová, externí doktorandka katedry občanského práva a pracovního práva
Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a soudkyně Krajského soudu v Brně
JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D., advokát, www.jakubdohnal.cz
Mgr. Michal Králík, Ph.D., předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, Brno, Zlín, člen redakční rady
Rekodifikace & praxe
JUDr. Petr Lavický, Ph.D, odborný asistent katedry občanského práva Právnické fakulty
Masarykovy univerzity v Brně, člen redakční rady Rekodifikace & praxe
JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D., odborná asistentka na katedře obchodního práva Právnické fakulty
Masarykovy univerzity v Brně, advokátka, Brno
JUDr. Markéta Písaříková, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3, Praha
JUDr. Martin Purkyt, advokát AK Purkyt & Co. v Praze, http://www.purkyt.cz/
Doc. JUDr. Kateřina Ronovská, Ph.D., odborná asistentka na katedře obchodního práva Právnické
fakulty Masarykovy univerzity v Brně
JUDr. Martin Soukup, advokát AK Tuma Mihalik Soukup v Praze, www.tms.cz
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Krajský soud v Plzni, odborný asistent Právnické fakulty Univerzity
Palackého v Olomouci
Dotazy můžete zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
27
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 28
Vzory
Smlouva o dílo
Prof. JUDr. KAREL MAREK, CSc.
rozhodce a ãlen pfiedsednictva Rozhodãího soudu pfii HK âR a AK âR,
AKADEMIE STING vysoká ‰kola, Brno, ãlen redakãní rady
Rekodifikace & praxe
V současné době je možné říci, že obchodní zákoník, tj. zákon č. 513/1991 Sb. (dnes ve
znění jeho novel), účinný k 1. 1. 1992, se již dostatečně vžil; jeho ustanovení budou přitom ještě po určitou dlouhou dobu realizována a aplikována.
Nový občanský zákoník vydaný pod č. 89/2012 Sb.,
u kterého je dnes stanovena účinnost k 1. 1. 2014, je
pak již předpisem platným a je tedy třeba se v současné době také zajímat o jeho obsah. Přitom je třeba
vycházet i z obchodních zvyklostí, které se v praxi
uplatňují.
Smlouva o dílo patří mezi nejčastěji používané
smluvní typy. Bývá často uzavírána s příslušným vybraným uchazečem – zhotovitelem v rámci procesu
zadávání veřejných zakázek. Proto je nutné v rámci
zadávacího procesu respektovat nejen právní úpravu
veřejných zakázek, ale i soukromoprávní úpravu, která bývá nejčastěji obchodněprávní.
Obchodněprávní smlouva o dílo se však uzavírá
i pro ty případy, které procesu zadávání veřejných zakázek nepodléhají. Zde je pak obchodněprávní úprava dominantní. Znalost právní úpravy může přitom
přispět k úspěšnému provedení díla. To mě vede k napsání těchto řádků.
Smlouva o dílo je upravena v obch. zák. v § 536
až § 565. Řadím ji mezi “obchody relativní“, tzn., že
při jejím obecném užití půjde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti tak,
jak to stanoví § 261 odst. 1 obch. zák. Obecně se bude využívat této smlouvy i v závazkových vztazích
podle § 261 odst. 2 obch. zák. Připomeňme, že podle
tohoto ustanovení se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb (např. při výstavbě
a rekonstrukci stavebních objektů). K tomuto účelu se
za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že
jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.
Ustanovení § 262 umožňuje také pro závazkový
vztah uzavřený jako smlouvu o dílo dohodu stran
o užití obchodního zákoníku i pro případy, kdy by se
jinak nejednalo o obchodněprávní vztah dle § 261.
Tato dohoda nemusela být po účinnosti tzv. harmonizační novely (provedené zákonem č. 370/2000 Sb.)
obch. zák. písemná. To jsem nepovažoval za správné
28
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
a vítám, že se účinností tzv. technické (korekční) novely požadavek písemnosti do zákona vrátil.
Pokud se týká formy smlouvy, smlouva o dílo nemá předepsanou písemnou formu. Jde však o smluvní typ, u něhož lze písemnou formu často doporučit,
zejména ve výstavbě. Vzhledem ke znění § 272 obchodního zákoníku doporučujeme sjednat, že i změny smlouvy budou prováděny písemně.
Zákonná úprava má kromě kogentního základního ustanovení, tj. kromě § 536, u vlastního textu
smlouvy o dílo zásadně dispozitivní charakter. Jde tedy o určitou předlohu chování smluvních stran, která
je pro strany závazná, jen pokud si ve smlouvě nedohodnou jinak. Vlastní úprava v obch. zák. je přitom
rámcová a lze doporučit větší bohatost obsahu konkrétní smlouvy.
To zákonodárce zřejmě předpokládal, současně
však kontrahentům v § 536 až § 565 obch. zák. pomáhá odkazy k použití úpravy věnované kupní
smlouvě. Nelze přitom přehlédnout, že tyto odvolávky jsou i na kogentní ustanovení obchodněprávní
úpravy kupní smlouvy. Odkazy na kupní smlouvu vytvářejí jistou „unifikaci“ mezi smlouvou kupní
a smlouvou o dílo.
Jak jsem již uvedl, obchodní zákoník upravuje
smlouvu o dílo v § 536 až § 565. NOZ upravuje tuto
problematiku pod nadpisem Dílo v § 2586 až § 2635.
Důvodová zpráva k NOZ uvádí, že se odstraňuje
dualismus úpravy obchodní a neobchodní smlouvy
o dílo, „jehož zavedením se české právo řadilo mezi
evropské kuriozity“. Toto konstatování o evropské
kuriozitě dualismu smlouvy o dílo u nás přitom
neodpovídá zcela skutečnosti. Pokud je mi známo,
dualismus, tj. dvojí úpravu smlouvy o dílo, obsahuje
též právní úprava italská.
Úprava v NOZ
Co se týká právní úpravy v NOZ, je pak zcela zřejmé,
že se vychází (s některými změnami) z dnešní úpravy v obch. zák.
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 29
Vzory
Dílo je podle důvodové zprávy NOZ pojato jako
činnost (práce), přičemž práce jako plnění smlouvy
o dílo se od práce poskytované zaměstnancem na základě pracovní smlouvy liší zejména tím, že podle
smlouvy o dílo vykonává zhotovitel činnosti samostatně, podle vlastního rozvrhu, s vlastními prostředky a na vlastní riziko, přičemž nepodléhá ani soustavnému dozoru ani řízení objednatele. K tomu je
možné uvést, že je přitom celá řada případů, a to zejména ve výstavbě, kdy jde dnes o obchodněprávní
vztah a je zde prováděn průběžně technický dozor.
Úprava v obch. zák. a v NOZ pak shodně vychází z toho, že zhotovitel může pověřit k provádění díla jinou osobu (jiné osoby), odpovídá však jakoby dílo prováděl sám, jak důvodová zpráva NOZ
připomíná. Shodné mezi oběma úpravami je i to, že
objednatel má právo činnost průběžně kontrolovat.
Povinnosti jsou zhotovitelem splněny zásadně dokončením díla a jeho předáním, finálním plněním povinností objednatele je zaplacení ceny.
Základní ustanovení v NOZ určuje, že zhotovitel
se zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro
objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít
a zaplatit cenu.
Oproti znění Základního ustanovení v obchodním
zákoníku je tedy text obohacen o provedení na náklad
a nebezpečí zhotovitele, což byl text určený v obchodním zákoníku až v § 537, které na základní ustanovení navazovalo. Text Základního ustanovení NOZ
byl pak obohacen i o zařazení povinnosti převzít dílo, která byla rovněž v obchodním zákoníku v § 537.
Jinak je v Základním ustanovení NOZ upravena
cena. Určuje se, že cena díla je sjednána dostatečně
určitě, je-li dohodnut alespoň způsob jejího určení,
anebo je-li určena alespoň odhadem. Mají-li strany
vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, platí za
ujednanou cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek. Připomínám, že uzavírání smlouvy
vůlí stran bez určení ceny díla nemůžeme doporučit
zejména u rozsáhlé atypické průmyslové výstavby.
V obch. zák. bylo určení díla vymezeno v Základním ustanovení v § 536, ve vztahu k Základnímu
ustanovení kupní smlouvy § 409 a § 410.
V NOZ se této otázce věnuje § 2587 a určuje, že
dílem se rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod
kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava
věci nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se rozumí vždy zhotovení, údržba nebo úprava stavby nebo
její části.
Smlouva o dílo se často využívá právě ve výstavbě, kde je třeba zvládat pojmový aparát, který se vytvořil a kde použití příslušného pojmu s jeho daným
obsahem vytvořeným jako obchodní zvyklost může
být východiskem pro stanovení povinnosti některé ze
smluvních stran.
NOZ věnuje provedení stavby oddíl s názvem
Stavba jako předmět díla – § 2623 až § 2630. Důvodová zpráva k NOZ k tomu uvádí, že soubor zvláštních ustanovení upravuje některá specifika děl jako
stavební práce. Uvádí, že typické případy jsou zhotovení stavby, její oprava nebo úprava, mohou však přicházet v úvahu i jiné úpravy nemovité věci.
Zhotovitel nese nebezpečí škody nebo zničení
stavby. Toto ustanovení přejímá § 651 obč. zák.
Speciální § 2625 NOZ je nadepsán Právo na vyúčtování. Upravuje, že je-li cena určena s odkazem
na skutečný rozsah práce a jeho hodnotu nebo hodnotu použitých věcí a výši dalších nákladů, vyúčtuje
zhotovitel na žádost objednatele dosavadní postup
prací a dosud vynaložené náklady.
Následující § 2626 je věnován kontrole díla. Jde
o úpravu kontroly díla na určitém stupni jeho provádění, např. při zakrývání prací (mj. zakrývání potrubních a kabelových rozvodů do kolektorů). Tato úprava odpovídá dosavadní úpravě v obchodním
zákoníku. To platí i o úpravě tzv. skrytých překážek
v § 2627, jejichž úprava je rovněž převzata z dosavadního obchodního zákoníku (v § 552 a § 553).
Velmi kladně hodnotím úpravu § 2628 NOZ
o převzetí stavby. Zde se určuje, že objednatel nemá
právo odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné vady, které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby ani funkčně nebo esteticky, ani
jejímu užívání podstatným způsobem neomezují.
U staveb se totiž ojedinělým drobným vadám (např.
u nátěrů) nelze prakticky vyhnout. Ostatně i zahraniční úpravy s tím počítají (např. v podmínkách pro
provádění staveb v Německu); ostatně z reality vycházela již úprava hospodářského zákoníku, která byla širší a týkala se i ojedinělých drobných nedodělků.
Obchodní zákoník, který – pokud si to strany nedohodly – takové ustanovení neobsahoval, se jeví příliš
přísný. Zdůrazněme však, že musí jít jen o vady
§ 2628 definované.
Pokud se jedná o práva z vadného provedení,
upozorňuje důvodová zpráva NOZ, že občanský zákoník vymezil dobu, do které mohou být uplatněny,
třemi léty (§ 646 odst. 3), obchodní zákoník pěti lety
(§ 562 odst. 2). NOZ zde vychází z úpravy obch. zák.
Prováděcí předpis však může v odůvodněných případech stanovit zkrácení této doby pro některé části
stavby až na dva roky. Je zde však také určeno:
„Ujednají-li strany zkrácení této doby, nepřihlíží se
k tomu, je-li objednatel slabší stranou.“
Kdy jsou se zhotovitelem zavázány společně a nerozdílně i jiné osoby a kdy se zhotovitel zprostí „povinnosti za vady stavby“ upravuje § 2630 NOZ. Pro
výstavbu je typické spolupůsobení, tj. plnění jednotlivých povinností, na nichž je závislé včasné plnění
partnera (např. při ukládání beztlakých zemních nádrží zajistí objednatel – je-li to dohodnuto – na příslušné místo přívod vody pro jejich „těsnostní“
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
29
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 30
Vzory
zkoušku, ve stanovených dobách umožní zhotoviteli
na příslušných místech odběr elektrické energie pro
svářečské práce na rozvodu potrubí apod.).
Pokud není prováděna dodávka „na klíč“ a objednatel má ve výstavbě jako smluvní partnery více zhotovitelů, musí být přesně prováděno i postupné předávání pracoviště. Může být též dohodnuto dočasné
využívání jednotlivých objektů objednatele jako zařízení staveniště.
Otázky zařízení staveniště, tj. otázky budování
nových či využití dosavadních objektů a zařízení pro
sociální, provozní a výrobní účely zhotovitele (zhotovitelů), je opět vhodné dohodnout ve smlouvě (jedná se např. o objekty pro stravování, ubytování pracovníků, kryté i otevřené sklady a mj. přípojky
inženýrských sítí).
Dohodnout je případně třeba i otázky přepravních dispozic a vykládky zásilek. Dá se říci, že
úměrně s rozsahem díla může růst i rozsah jednání
o spolupůsobení. U rozsáhlé výstavby je sjednána ve
smlouvě řada vzájemných dílčích plnění (protiplnění). Některá mohou mít pro celkový výsledek zásadní význam, jiná mohou mít v daném případě jen okrajovou povahu (příkladem prvých může být nepředání
stavební připravenosti, příkladem posléze uvedených
jen nedostavení se objednatele k dílčímu zakrývání
prací, které se posléze stanou nepřístupnými).
Při sjednávání otázek spolupůsobení je proto
možné dohodnout, které dílčí povinnosti objednatele
jsou těmi, na jejichž včasném splnění závisí řádné plnění zhotovitele. Smluvně je možné volit různá řešení při spolupůsobení objednatele od minimálního rozsahu až po rozsah velmi podstatný. To najde i svoje
vyjádření v ceně díla, kdy při minimu spolupůsobení
bude cena zřejmě vyšší. Komplexní plnění s minimem jeho spolupůsobení sice objednatele méně zatěžuje, v konkrétních případech se však může stát, že
pak zhotovitel např. přesunuje na stavbu mechanismy, které objednatel vlastní a plně nevyužívá, což nemusí být pro obě strany ekonomicky výhodné.
Dohodnuté spolupůsobení a rozsah spolupráce by
však měl být vyjádřením smluvní vůle obou stran
o racionálním řešení, nikoli výsledkem zneužití faktického silnějšího postavení některé ze smluvních
stran. (Rubem racionálního řešení by např. bylo, kdyby zhotovitel nutil objednatele, aby od třetí osoby zakoupil speciální zařízení, které jinak nevyužije, a to
proto, aby si jej v době výstavby vypůjčoval nebo
kdyby např. objednatel trval na tom, že si vodu potřebnou pro zkoušky musí zhotovitel zajistit sám,
a přitom měl k dispozici dostatečný vodní zdroj.)
Pro sjednané spolupůsobení při postupně probíhajících pracích nemusí být doba jejich provádění dohodnuta ve smlouvě (jejich druh však ano), ani uvedena v příp. harmonogramu prací, pokud jde o velmi
dílčí otázky u rozsáhlé akce, kdy nelze jejich provádění stanovit s denní přesností, a jedná se o spolupů-
30
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE
sobení krátkodobé (např. přímá přítomnost hasičů
z útvaru objednatele při provádění některých prací).
U takové dohodnuté kategorie spolupůsobení může
být sjednáno, že se vyžádání provede např. zápisem
ve stavebním (montážním) deníku a dohodne se, kolik dní předem bude vyžádání provedeno.
Obecně by však v rámci spolupůsobení mělo být
i na stanovení konkrétních lhůt těchto plnění pamatováno přímo ve smlouvě. Mimo rozsah ujednání
ovšem nemohou u spolupůsobení zůstat ani ujednání
o jejich úplatě (ujednání o úplatě může vést k racionálnosti jejich rozsahu) či bezúplatnému poskytnutí (což může mít příp. další příznivý vliv na cenu díla).
Objednatel i zhotovitel přitom musí zvažovat,
zda se pro případ porušení povinnosti smluvní
strany bude vycházet ze zákonné úpravy odpovědnosti za škodu, nebo zda se případně sjednají
smluvní pokuty. Povinnost k včasnému předání staveniště, případně zařízení staveniště či předání montážního pracoviště, patří mezi rozhodující povinnosti
objednatele. Konkrétně při předání staveniště je
vhodné definovat, o jaké místo se jedná, jak je vymezeno a jaký je jeho stanovený rozsah. Může být dohodnuto, jak je staveniště vytyčeno s odkazem na příslušnou dokumentaci. Často bude třeba v návaznosti
na dohodnutý rozsah předmětu plnění sjednat předání podkladu, v němž budou uvedeny všechny rozvodné sítě, kanalizace a další zařízení, případně prohlášení, že takových není. Jestliže se jedná o stavbu
v místech, která vyžadují zvláštní opatření ochrany
protipožární, hygienické, ochrany životního prostředí, je potřeba dohodnout mj. označení daných prostorů.Ve smlouvě by se nemělo případně zapomenout –
podle povahy plnění – i na eventuální spolupůsobení
při odvodnění stavby.
Rovněž bude často vhodné sjednávat zřízení či
užívání cest pro příchod a příjezd, jakož i zabezpečení osvětlení, zřízení přívodu elektrické energie, vody apod. Ujednávat by se mělo také to, kdo
obstará povolení k užívání veřejných ploch a kdo
bude hradit příslušné poplatky. Součástí smlouvy
mohou být i ujednání o spolupůsobení při přeložkách
podzemních vedení a překopech veřejných komunikací. Předmětem dohody budou i tzv. vstupy na staveniště (pracoviště). Dohodnuto přitom bude, kteří
zástupci objednatele jsou oprávněni ke vstupu, a pokud se staveniště nachází ve zvlášť střeženém prostoru, jak bude zajištěn vstup pro pracovníky zhotovitele. V úvahu pak může přicházet i spolupůsobení při
odstraňování odpadů a nečistot vzniklých zhotovováním díla. Stranou zájmu účastníků smlouvy nezůstane často ani problematika střežení a případně oplocení staveniště. Vhodné je též sjednat spolupůsobení při
přípravě a provádění zkoušek, při převzetí díla a vyklizení staveniště.
Může být dohodnuto i spolupůsobení (např. podrobnosti zajištění vstupů) pro případ odstraňování
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 31
Vzory
vad díla zhotovitelem po splnění, např. v záruční
lhůtě nebo při oznámení vad po splnění. Může se jednat i o poskytnutí mechanismů, lešení, montážních
plošin, pomoc při přepravě a skladování hmot, příp.
provádění dalších činností.
Při sjednávání spolupůsobení ve smlouvách o dílo ve výstavbě lze široce smluvně využít skutečnosti,
že právní úprava je stručná a zásadně dispozitivní,
smlouvu lze vhodně „tvořit“ podle konkrétních podmínek; někteří autoři – např. prof. Hajn – hovoří
o uplatnění „umění kontrahovat“.1
1
MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. vyd. Brno :
Masarykova univerzita, 2008. s. 477; ze SUCHOŽA, J.,
HUSÁR, J. (eds.). Právo – obchod – ekonomika, Sborník vědeckých prací. Košice : UPJŠ, 2011, 1. vyd. s. 600; SUCHOŽA, J.,
HUSÁR, J. (eds.). Právo – obchod – ekonomika II, Sborník vědeckých prací. Praha : Leges, 1. vyd., 2012, s. 620; K otázkám
zadávání veřejných zakázek viz mj. JURČÍK, R. Veřejné zakázky a PPP projekty, Komentář. Praha : C. H. Beck, 2012.
K velkým stavebním projektům viz KLEE, L. Smluvní
vztahy výstavbových projektů. Praha : Wolters Kluwer ČR,
2012, s. 148.
VZOR
Smlouva o dílo
uzavfiená podle ustanovení § 536 obchodního zákoníku
na zhotovení stavby
1. Smluvní strany
1.1 Objednatel
obchodní firma
sídlo
Iâ, DIâ
statutární orgán
osoby oprávnûné ke zmûnám smlouvy
osoby oprávnûné jednat ve vûcech technick˘ch
1.2 Zhotovitel
obchodní firma
sídlo
Iâ, DIâ
statutární orgán
osoby oprávnûné ke zmûnám smlouvy
osoby oprávnûné jednat ve vûcech technick˘ch
2. Pfiedmût plnûní
Zhotovitel se zavazuje provést urãité dílo
podle projektové dokumentace
podle urãení v pfiíloze smlouvy, která je nedílnou souãástí smlouvy
název stavby
místo stavby
3. Doba plnûní
3.1 Zhotovitel se zavazuje provést dílo v dobû od ... do ...
Smluvní strany souhlasí s tím, Ïe dílo bude plnûno v tûchto ãástech:
3.2 Objednatel se zavazuje pfiedat zhotoviteli staveni‰tû dne ...
4. Cena díla
4.1. Objednatel se zavazuje za dílo zaplatit dohodnutou cenu. Smluvní strany se dohodly, Ïe cena díla ãiní ... + DPH.
4.2. Urãení ceny vychází z rozpoãtu ... Cenu urãil v˘kaz v˘mûr ...
5. Platební podmínky
5.1 Úhrada ceny díla bude provádûna na základû mûsíãních faktur podle stranami odsouhlaseného soupisu prací a koneãné faktury – daÀového dokladu, kter˘ bude vystaven po provedení díla a jeho pfievzetí objednatelem. Faktury budou vystaveny do
v˘‰e 90 % ceny.
REKODIFIKACE
&
PRAXE
2/2013
31
REK_02_13_zlom
19.2.2013
10:45
Stránka 32
Vzory
5.2 Poslední faktura ve v˘‰i 10 % bude vystavena po odstranûní vad a nedodûlkÛ podle
stranami odsouhlaseného soupisu.
6. Provádûní díla
6.1 Jakékoli zmûny je nutné odsouhlasit a uzavfiít dodatek smlouvy.
6.2 Zhotovitel je povinen vést ode dne zahájení provádûní stavební deník, kter˘ bude obsahovat ... a veden podle tûchto podmínek ...
6.3 Objednatel je oprávnûn k zápisÛm zhotovitele uvádût svá stanoviska.
7. Pfiedání díla
7.1 Zhotovitel se zavazuje nejménû ... dnÛ pfied odevzdáním díla vyzvat objednatele zápisem do stavebního deníku k jeho pfievzetí.
7.2 K pfievzetí pfiedloÏí zhotovitel tyto doklady ...
7.3 Objednatel dílo pfievezme, pokud bude mít jen ojedinûlé drobné vady a ojedinûlé
drobné nedodûlky.
8. Záruka, oznámení vad
8.1 Zhotovitel poskytuje záruku za dílo po dobu ... mûsícÛ. Záruãní doba poãíná plynout
ode dne pfiedání a pfievzetí díla.
8.2 Objednatel je povinen vady písemnû oznámit zhotoviteli bez zbyteãného odkladu pokud vady zjistil, mûl zjistit, mohl zjistit, nejpozdûji v‰ak do konce záruãní doby.
9. Smluvní pokuty, úrok z prodlení
9.1 V pfiípadû, Ïe zhotovitel nedodrÏí dobu dokonãení díla, zaplatí smluvní pokutu ve v˘‰i ... z ceny díla za kaÏd˘ den prodlení.
9.2 Pokud objednatel neuhradí fakturu za provedené práce ve stanoveném termínu, zaplatí zhotoviteli úrok z prodlení ve v˘‰i 0,05 % z dluÏné ãástky za kaÏd˘ den prodlení.
10. Závûreãná ustanovení
10.1 Tato smlouva se fiídí obchodním zákoníkem âeské republiky. V pfiípadû sporÛ vypl˘vajících z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou tyto s koneãnou platností a s vylouãením pravomoci obecn˘ch soudÛ rozhodovány Rozhodãím soudem pfii Hospodáfiské komofie âeské republiky a Agrární komofie âeské republiky podle jeho fiádu
tfiemi rozhodci. Strany se zavazují splnit povinnosti stanovené jim rozhodãím nálezem.
10.2 Tato smlouva mÛÏe b˘t zmûnûna pouze písemn˘mi dodatky, které budou ãíslovány
a podepsány oprávnûn˘mi osobami.
10.3 Smluvní strany se dohodly, Ïe se smluvní strany fiídí téÏ obchodními podmínkami ...
10.4 Tato smlouva je vyhotovena ve . vyhotoveních, kaÏdá smluvní strana obdrÏí po ...
vyhotovení.
Pfiílohy smlouvy: ........
V ................. dne ................
32
V ................. dne ....................
..........................................
………………………..
Objednatel
Zhotovitel
2/2013
REKODIFIKACE
&
PRAXE