Jonáš - Farnost Stará Ves nad Ondřejnicí

Transkript

Jonáš - Farnost Stará Ves nad Ondřejnicí
JONÁŠ A VELRYBA
Osoby
Jonáš
Bůh
Ofil
Achab
Joas
Kapitán
Námořník I.
Námořník II.
Námořník III.
Král Jeroboám
Komoří
Ninivský I.
Ninivský II.
Ninivský III.
1. JEDNÁNÍ
(Jonáš a Ofil procházejí městem.)
Ofil:
Jonáši, máš můj obdiv za to, jak jsi postavil do latě ty malé grázlíky mého
souseda Kvíkvega. Jak dlouho mi otrhávali fíkovník a trhali sítě na ryby….!? A
když pomalovali mého velblouda barvou a vykřikovali, že je z něj nový druh
dvouhrbého geparda, myslel jsem, že ani Jordán nebude dost hluboký na
jejich utopení.
Jonáš:
To víš, Ofile, mám své metody.
Ofil:
No, nevím, jak jsi to dokázal, ale ať už jsi jim pohrozil čímkoliv, funguje to.
A slyšel jsi o tom, co se děje v Ninive? Kéž by i těm neurvalcům
nevychovaným uměl někdo domluvit.
Jonáš:
Ano, Ofile, je to hrůza. Král Jeroboám svůj lid v Ninive těžce nezvládá. Ale,
co je nám vlastně do nich? My se máme dobře a o Ninivské se starat
nemusíme, beztak jsou to naši nepřátelé.
(Přichází Achab a Joas a přetahují se o kus látky.)
Achab:
Pusť to!!!
Joas:
Ne, já to plátno měl první!
Achab:
Lžeš! Měl jsem ho u kupce zamluvené už ze včerejška!
Joas:
Co je mi do toho! Přišel sis ho ráno vyzvednout? Nepřišel! Takže je moje, už
jsem za něj zaplatil!
Achab:
Nevymýšlej si nová pravidla trhu a koukej mi to plátno vrátit nebo se
neznám!!!
(Jonáš s Ofilem přiběhnou a Jonáš chce od sebe Achaba s Joasem dostat.)
Jonáš:
Nechte toho! No, tak pusťte to! Přece se můžete dohodnout slušně!
Achabe! Joasi!
(Achab s Joasem ale neposlouchají a přetahují se tak dlouho, až plátno roztrhnou a každému
zůstane v ruce kus látky. Ohromeně pak zůstanou stát každý se sklopenou hlavou.)
1
Jonáš:
Vidíte, tak dlouho jste se dohadovali a přetahovali, až jste plátno roztrhli a
nebude ho mít ani jeden z vás!
Achab:
Omlouvám se, Jonáši. Omlouvám se i tobě, Joasi.
Joas:
Ano, promiň mi to Jonáši. A ty se nezlob, Achabe.
Jonáš:
To už je lepší. Vidíte, že hádkou žádný spor nevyřešíte.
Achab:
Máš pravdu, Jonáši, jsme skoro jako ti Ninivští.
Joas:
No, z těch si rozhodně příklad brát nechci.
Jonáš:
To je správné, tak na to oba pamatujte.
Achab:
Dám ti, Joasi, polovinu peněz za to plátno, které jsme zničili.
Joas:
Díky, Achabe. Pojď, podíváme se ke kupci, co ještě nabízí. Myslím, že jsem
tam viděl pěknou látku, která by se mohla líbit tvé ženě Ruby.
(Achab s Joasem odcházejí v přátelské atmosféře.)
Ofil:
To bylo dobré, Jonáši. Opravdu máš dar promlouvat k lidem a řešit jejich
spory.
Jonáš:
Jen se snažím, aby lidé dodržovali Boží zákon. To je celé.
Ofil:
No, jak vidíš, není to málo. Musím jít, příteli. Zelinář Ruben dnes na trhu
prodává zeleninu ze své zahrady a tu má, jak víš prvotřídní. Snad se na mě
ještě dostane.
(Ofil odchází a Jonáš zůstává sám, sedne si a něčemu se věnuje – čte knihu nebo tak něco.
Když k němu přichází Bůh.)
Bůh:
Pěkný den, Jonáši.
Jonáš:
(Poleká se a vyskočí na nohy) He… He… Hezký den, Pane.
Bůh:
(Usmívá se) Nečekal jsi mě?
Jonáš:
No, popravdě ne, Pane.
Bůh:
Omlouvám se ti tedy, ale já tak rád přicházím bez ohlášení.
Jonáš:
(Podezíravě si Boha prohlíží, ten se prochází, usmívá se na vše kolem, sem
tam přičichne ke květině, prolistuje knihou…) Pane?
Bůh:
Jonáši?
Jonáš:
Víš, rád bych věděl… (Bůh jej přeruší)
Bůh:
…proč jsem za tebou přišel.
Jonáš:
(Trochu překvapeně) No, vlastně ano.
Bůh:
Chtěl jsem tě poprosit, aby ses vydal do Ninive a varoval lid krále
Jeroboáma, že pokud se doopravdy nezamyslí nad svými skutky a nezmění
své špatné chování, do čtyřiceti dnů zničím jejich město.
Jonáš:
Ale, Pane… (Bůh jej zase přeruší)
Bůh:
…že to po tobě nemůžu chtít? Ale vždyť ty umíš skvěle jednat s lidmi, dobře
vím, jak dokážeš vyřešit každý spor a hádku.
Jonáš:
(Vykrucuje se) No, to jo, přesto jsem jen obyčejný Izraelita. Co já sám
samotinký bych s Ninivskými svedl? A navíc čekám zítra dodávku
velbloudího trusu na topení a pozítří jdu pomoct hrnčíři Izacharovi
s přestavbou jeho dílny a popozítří… (rychle nemůže na nic přijít)… mám
velké prádlo… A kdo by dával pozor na ty Kvíkvegovy malé gaunery, aby
Ofilovi nemalovali po velbloudovi? Ne, ne, Pane, nezlob se na mě, ale tohle
já už prostě nezvládnu!
2
Bůh:
Jonáš:
(Usměje se a skoro zašeptá) Zvládneš přesně to, co po tobě chci, já ti věřím,
Jonáši. (Nenápadně se vytratí, když je k němu Jonáš zády.)
(Pokračuje dál, nevšimnul si, že Bůh odešel) A vůbec, proč do Ninive
nepošleš toho hrdinu Daniela? Ten je přece tak statečný. Lvi mu neublížili,
s Ninivskými si taky poradí hravě… (Zvedne hlavu, rozhlíží se kolem, ale Boha
nikde nevidí) Pane? Hej, Pane! Kde jsi? (Ještě jej chvíli hledá) No, tak fajn,
vysvětlil jsem ti všechny své důvody, tak to budeme brát tak, že jsem tě
přesvědčil a na tu záležitost s Ninive zapomeneme, dobře? (Chvíli čeká, jestli
uslyší nějakou odpověď, očima se rozhlíží do všech stran a pak pokývá
hlavou) Beru to jako souhlas. (A odchází.)
2. JEDNÁNÍ
(Jonáš přichází s Ofilem a vypráví mu, jak za ním přišel Bůh.)
Jonáš:
… no, a tak jsem mu řekl, že mám moc práce a že obrátit Ninive je pro mě
moc těžký úkol. (Ofil pokyvuje hlavou) Ale, abych ti řekl úplnou pravdu,
vlastně se mi tam ani nechce. Tady u nás je pohoda, klid, nestojím o žádné
velké rozepře s Ninivskými. Kdo ví, co by mi udělali.
Ofil:
Máš pravdu, obracet na víru naše nepřátelé… (Pak pokrčí rameny) Přesto,
není to od tebe moc troufalé takhle odpálkovat Pána Boha?
Jonáš:
(Zarazí se) No, tak snad mám taky právo na vlastní vůli, ne? (Pak nad tím
začne přemýšlet) A co bych podle tebe měl udělat?
Ofil:
Jestli by nebylo lepší se někam na pár dní uklidit. Bůh na to beztak za čas
zapomene. A třeba mezitím pošle do Ninive někoho jiného. Ty se pak v klidu
vrátíš a všechno bude zase při starém.
Jonáš:
Hm, to je dobrý plán. Mohl bych už dneska odplout lodí do Taršíše, na
opačnou stranu od Ninive.
Ofil:
Jasně. Tam tě Bůh hledat nebude, beztak má teď plno práce jinde. (Oba
odejdou.)
3. JEDNÁNÍ
(Námořníci pod velením kapitána připravují loď k odplutí, když přichází Jonáš.)
Kapitán:
Dobře zkontrolujte plachty, jestli je neprožraly myši!
Námořník I.: Ano, kapitáne!
Kapitán:
A namažte kormidlo, ať se nezadrhne jako minule.
Námořník II.: Ano, kapitáne!
Kapitán:
A nezapomeňte na pořádné zásoby jídla, kdyby nás zastihla bouře.
Námořník III.: Ale, kapitáne, moře je klidné, na nebi ani mráček, to by se musely dít jo věci,
aby nás zastihla bouře.
Kapitán:
Jen to neber na lehkou váhu, stát se může ledacos.
(Přichází Jonáš.)
Jonáš:
Kapitáne, jmenuji se Jonáš a rád bych plul s vámi do Taršíše.
Kapitán:
(Prohlédne si ho odshora dolů) Jonáš? (Mhouří oči a přemýšlí) Proč chceš do
Taršíše?
Jonáš:
(Honem neví, co si vymyslet) Ehm… Ehm… Můj bratranec, vlastně sestřenice
má dceru… (nemůže vymyslet jméno) Metoděje. Tak se na něj jedu podívat.
Kapitán:
Takže za rodinou?
3
Jonáš:
Kapitán:
Jonáš:
Kapitán:
Ano, jistě za rodinou. Za moc vzdálenou rodinou.
Tedy, dobrá. Můžeš plout s námi.
(Oddechne si) Díky, kapitáne. Se vším vám na lodi pomůžu.
To budeme jen rádi.
4. JEDNÁNÍ
(Námořníci pracují na lodi – vytírají podlahu, zašívají plachty…, Jonáš s nimi není)
Námořník I.: Prý se vším vám pomůžu a teď si Jonáš spí v podpalubí, zatímco my tu tak
dřeme.
Námořník II.: Jo. Co je to vůbec zač ten Jonáš? Vetře se na loď a teď se jen povaluje.
Kapitán:
No, tak. No, tak. Vzali jsme Jonáše na loď jako hosta, tak ho teď nebudeme
pomlouvat.
Námořník III.: (Přibíhá s dalekohledem v ruce.) Kapitáne! Kapitáne! Žene se na nás
obrovská bouřka!!! (A ukáže směrem dopředu, kapitán i námořníci se tam
zadívají.)
Kapitán:
Tak přece. (Chvíli přemýšlí, pak začne rozdávat rozkazy.) Zabedněte
podpalubí a stáhněte plachty.
(Námořníci pobíhají kolem, přenášejí plachty, kapitán s dalekohledem vyhlíží před sebe.)
Kapitán:
Bouře stále sílí. (Všichni se kolébají na všechny strany) Vytáhněte své modly
a modlete se ke svým bohům, aby se na nás nehněvali a utišili bouřku.
Námořník I.: (Přinese svou modlu, klekne si, klaní se a modlí se.) Ó, velký Bálí, slituj se nad
námi a ušetři nás smrti v bouři.
Námořník II.: (Dělá to samé.) Ó, mocný Zálí, smiluj se nad námi a nenech nás umřít
v bouři.
Námořník III.: (Opět to samé) Ó, hrozný Chálí, přijmi moji modlitbu a zachraň nás z té
zuřivé bouře.
Kapitán:
(Rozhlíží se kolem) Kde je Jonáš?
Námořník I.: Pořád spí v podpalubí.
Námořník II.: Ani bouře s ním nehne.
Kapitán:
Okamžitě ho vzbuďte, ať se i on modlí ke svému Bohu!
(Námořník III. běží pro Jonáše. Jonáš přijde rozespalý.)
Jonáš:
(Mne si oči po probuzení.) Co je? Proč mě budíte?
Kapitán:
(Nevěří tomu, co slyší.) Proč tě budíme? Nevidíš tu bouři, co kolem nás zuří?
Klekni si a modli se ke svému Hálímu nebo Gálímu nebo koho uctíváš.
Některého z bohů jsme museli pořádně rozzlobit.
Jonáš:
(Podrbe se na hlavě.) Hm, to bude kvůli mně. Neposlechl jsem Boha Izraele
a chtěl jsem před ním utéct do Taršíše.
Kapitán:
(Opět nevěří tomu, co slyší.) Neposlechl jsi Boha? A co jako teď hodláš
dělat? Myslíš, že se Bůh prostě unaví a bouře poleví?
Jonáš:
(Jakoby nic.) Hm, to asi ne. Tak… (Přemýšlí co udělat, ostatní na něj
nedočkavě hledí.) …no, prostě mě hoďte do moře a bude po bouřce.
Kapitán:
To nemyslíš vážně? Tohle přece nemůžeme udělat? Ještě nikdy jsem
nepřišel ani o jednoho svého muže a teď bych tě měl hodit přes palubu?
Jonáš:
(Pokrčí rameny) Tak ne, no. Ale ta bouřka může trvat i týdny.
Námořník I.: Možná bychom to měli udělat, kapitáne.
4
Námořník II.: Když to sám navrhnul.
Námořník III.: Kapitáne, poslechněme ho.
Kapitán:
Dobrá tedy, Jonáši, hodíme tě do moře.
(Námořníci strčí Jonáše do moře.)
Kapitán:
(Pohlédne vzhůru. Námořníci se pomalu přestanou kymácet.) Jonáš měl
pravdu, bouře se opravdu uklidnila. (Smutně) Snad mu jeho Bůh odpustí.
(Námořníci odcházejí, Jonáš se zmítá ve vlnách, v tom připlouvá velryba a Jonáše spolkne.)
5. JEDNÁNÍ
(Velryba plácá ploutvemi, Jonáš se v ní různě překuluje, je slyšet jen jeho hlas. Přichází Bůh,
stojí vedle velryby.)
Jonáš:
Kde to jsem?! Smrdí to tu rybinou a kdoví čím ještě. Blééé!!! Haló!!! Haló,
Pane!!! Tak, Pane, slyšíš mě?! (Chvíli čeká na odpověď. Bůh se mračí.) Vím,
že mě slyšíš. (Je naštvaný.) To přece nemyslíš vážně! Kam jsem se to dostal?
Je tu tma a mokro a fúúúj, smrdí to tu. (Je znechucený.)
(Velryba vydá nějaký děsivý skřek.)
Jonáš:
To znělo jako… Ne, to ne. Velryba? To jsem jako v břiše velryby? Fúúúj, to je
odporné! Pane, vážně? Nechal jsi mě spolknout velrybou? To jen proto, že
jsem nechtěl jít do Ninive? Haló! Co to jako má být?
(Další velrybí skřek. Bůh dá rukou pokyn k západu a východu slunce.)
Jonáš:
(Je rozzlobený.) Dobře, Pane, už jsem tu uvězněný druhý den. Co takhle
dostat mě odsud a já prostě půjdu do Ninive, jak jsi chtěl, a na celou
záležitost zapomeneme? Hm? (Chvíli čeká na odpověď.) Taky ne? Tak co po
mně vlastně chceš? (Bůh kroutí hlavou, je stále zamračený.)
(Velryba opět zamručí. Další západ a východ slunce.)
Jonáš:
(Pokorně, s obavou.) Pane? Ještě mě posloucháš? Omlouvám se ti. Už třetí
den jsem v břiše velryby a přemýšlím, jak napravit to, co jsem udělal. Vím,
že jsem neměl utíkat. Je mi to líto.
(Bůh pokývá hlavou, dá pokyn rukou a velryba vyplivne Jonáše, zamručí a odpluje pryč.)
Jonáš:
Uf, to teda byl zážitek!
Bůh:
Snad už si teď budeš pamatovat, že jsem stále s tebou, ať jsi kdekoliv.
Nenechal jsem tě samotného v břiše velryby a budu s tebou i v Ninive,
nemusíš se bát.
Jonáš:
Ano, Pane, teď už to budu vědět.
6. JEDNÁNÍ
(Ninivský I. přiběhne, se strachem se ohlíží, za ním přibíhají dva další. Každý ho z jedné
strany chytne.)
Ninivský II.:
Chudáku!
Ninivský III.: Ty ubožáku!
Ninivský II.:
Takhle na nás donášet?!
Ninivský III.: Však ty si to příště rozmyslíš, jestli ti stojí těch pár grapefruitů a citrónů za
to, abys na nás poslal hlídku.
Ninivský I.:
Ale ten sad je můj a vy jste mi otrhali už tři stromy!
5
Ninivský II.:
Jaký tvůj? Jaký tvůj? A že se máš starat o bližního svého a krmit hladové, to
jsi v božím zákoně nečetl?
Ninivský III.: Jo, vlastně bys nám měl sám od sebe plnit koše. Jaktože to neděláš?
(Oba se do něj pustí, když do toho vstoupí Jonáš.)
Jonáš:
Hej, vy dva, nechte ho na pokoji. (Nikdo nic.) Tak slyšíte, pusťte ho!
(Odtrhne je od sebe násilím.) Co se to tu děje?
Ninivský I.:
Kradou mi v sadu citrusy. Když jsem na ně poslal hlídku, utekli a teď si na mě
v sadu počkali, aby mě mohli zbít.
Jonáš:
Tak v tom případě pojďme všichni za králem Jeroboámem, aby spor
posoudil a zloděje potrestal. (Chytne dva ninivské za límec a společně
odcházejí.)
7. JEDNÁNÍ
(Král Jeroboám se nějak zaměstnává, čte si, jí nebo něco takového. Když komoří ohlásí
návštěvu a vchází Jonáš s ninivskými.)
Jonáš:
Zdravím tě, Jeroboáme. Jsem Jonáš. Můj Bůh Izraele mě za tebou poslal,
abych tvůj lid varoval.
Jeroboám:
I já tě zdravím, Jonáši. A před čím máš můj lid varovat?
Jonáš:
Ninivští přestali dodržovat boží zákony a vykládají si je po svém. Přesně jako
tihle dva (kývne hlavou k Ninivským vedle sebe). Myslí si, že se můžou
povalovat, o nic se nestarat a pak si brát, co se jim zlíbí. A chudák sadař pak
přichází o úrodu.
Jeroboám:
Tak?! Oba je dejte zavřít (ukáže prstem na dva Ninivské)!
(Stráže odvedou dva Ninivské.)
Ninivský I.:
Díky ti, můj králi. I tobě moc děkuji, Jonáši. Ani jsem nevěřil, že se ještě
dočkám spravedlnosti. (Pokloní se a odejde.)
Jeroboám:
Dobrá tedy, Jonáši, máš pravdu, můj lid si boží zákony dost přizpůsobuje, ale
ještě jsi mi neřekl, před čím máš Ninive vlastně varovat.
Jonáš:
Bůh slíbil Ninive zničit. Do čtyřiceti dnů ho srovná se zemí a Ninivské
povraždí, když se tví lidé nezamyslí nad svými špatnými skutky a nebudou
jich opravdu litovat.
Jeroboám:
(Vyděsí se.) Srovná se zemí? Povraždí? (Je v šoku.) No, to tedy… ano,
okamžitě budu svůj lid varovat. Slibuju ti, že se napraví. Opravdu.
Nedopustím, aby bylo Ninive zničeno!
8. JEDNÁNÍ
(Jonáš se uloží na zem a rekapituluje.)
Jonáš:
Dostal jsem úkol a nechtěl ho splnit, ale Bůh mě přesvědčil, abych to udělal.
Vyřešil jsem spor Ninivských a zachránil město před zkázou. Ninive jsem
ochránil. (Usmívá se.) Nebude zničeno. A přitom stačilo jen jedno varování.
(Spokojeně si lehne, ruce složí za hlavu a zavře oči… Vtom se prudce zvedne.)
Jonáš:
Počkat! Jaktože stačilo jen jedno varování, aby se Ninivští napravili? To bylo
až moc jednoduché… (Začne se mračit a pohlédne vzhůru.) Pane, vždyť jsi ze
mě udělal úplného tupce. Měl jsem hned vědět, že Ninive nezničíš.
(Uraženě sedí, ruce podepřené. Pak si začne otírat čelo.)
Jonáš:
Fuj, to je ale horko. Slunce pálí k nevydržení.
6
(Za Jonášem vyroste strom.)
Jonáš:
Mmm, to je příjemné. (Spokojeně se natáhne.)
(Jonáš chvíli leží pod stromem, pak se ale strom skácí k zemi a uschne.)
Jonáš:
(Zvedne se) Ale ne, proč uschnul? Takový krásný strom. Je mi jej tak líto, žil
tak krátce. (Skloní hlavu a začne plakat.)
(Přichází Bůh.)
Bůh:
Vidíš, Jonáši, stromu je ti líto. Nezasadil si ho, nezaléval a přece ho lituješ. A
já snad nemám litovat Ninivské? Jak by mi asi bylo, kdybych musel zničit
město, ve kterém je více než sto dvacet tisíc lidí, nad kterým bdím ve dne
v noci?
Jonáš:
(Se sklopenou hlavou.) Ano, Pane, to by pro tebe muselo být hrozné.
Bůh:
Přesně tak. Bylo by to hrozné. (Chvíli se zamyslí, pak se usměje.) Ale já
odpouštím těm, kdo svých špatných skutků opravdu litují, a přináším jim
útěchu.
Jonáš:
Pane, dokázal jsi odpustit mně, když jsem se ti vzepřel, odpustil jsi i
Ninivským, kteří dokonce přepisovali tvé zákony. Tvá láska je opravdu
mnohem větší, než si vůbec dovedu představit.
Bůh:
(Přimhouří oči, usměje se.) Ano, s tím nemám nejmenší problém.
7

Podobné dokumenty

Jon 4,1-11 „Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k

Jon 4,1-11 „Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k nám se jeví, že zbytečná nebyla. Mohl se přece radovat z toho, že si obyvatelé Ninive vzali k srdci, co jim říkal, že se zalekli Božího soudu a hleděli se proto napravit. To je přece krásné, říkáme...

Více

teaser in PDF

teaser in PDF Dostala rybičky v akváriu. Otvíraly na Natálku tlamičky, jako by jí chtěly dát pusu. Jenže přes sklo? Vždyť nešly ani pohladit. Natálce jich kvůli tomu bylo líto. Každý má rád, když ho někdo hladí....

Více

Stručný přehled mongolského odívání

Stručný přehled mongolského odívání Na lehčí letní variantu kabátce ženy oblékají vestičku (hantaz) do pasu, která se může překládat přes sebe na hrudi. Tradiční oděv žen byl bez mužské šerpy. Staré slovo pro ženu je behegui / busgui...

Více