Dirty Beaches - KLaNGundKRaCH

a2 – 8/2011
hudba
17
Dirty Beaches
Oživování přízraků minulosti
V klubu The Casbah v San Diegu
se k vypolstrované zdi choulí
zpěvák thajského původu Alex
Zhang Hungtai. Z reprosoustavy
se ozývá tlumený zpěv: „Bůh
ví nejlíp, že kašlu na všechny…
kromě tebe!“ Vřískající dav
vytváří bizarní kontrast k podivně
introvertní snaze nalézt intimitu
na vyvýšeném pódiu. Projekt
Dirty Beaches je plný paradoxů
a nejasností.
jan bělíček
Alex Zhang Hungtai alias Dirty Beaches se „Zaměřil jsem se na své zážitky z náhodných
v nejnovější tvorbě částečně odklání od té setkání z cest, které tvoří maso a krev zvuku,
předchozí. Zvuk utopený v delayi se najed- a vše ostatní již vycházelo z mého podvědonou více konkretizuje, dostává až popový háv. mí. Za vším stojí těch nespočet hodin stráveDřívější lo-fi noise-rockové abstraktní sklad- ných řízením auta přes srdce Ameriky. Hlavby střídá jasnější písničková struktura. Tak ní postava Badlands se stává někým, kdo je
se do songů dostává téma ztracené suvere- posedlý dostihnutím svého snu. Nechává svůj
nity maskulinního světa, zlomené ego muže domov za sebou a utkává se s ďáblem, který
bojuje o svou plnost pod rouškou zpožďo- nabývá mnoha podob.“
vaného hlasu, který z něj dělá zpěváka. Rázná gesta jsou odsunuta kamsi za neprůhled- Zapomenutá mytologie
nou vrstvu, z níž občas vystupují spíše jako Hungtaiova přiznaná a často zmiňovaná fascipřání než utajovaná skutečnost. Aura rocko- nace filmem odkrývá další spojitosti mezi cesvé hvězdy je pokrytá hlukem a šumem jako tou a zvukem. Stejně jako cesta je i film přeposmrtně ztuhlé tělo zabalené do černého devším příběhem. Příběhem s mnoha vstupy.
igelitového pytle. Nejnovější album Badlands Tím, kdo vstupuje, je pozorující. Nemůže se
(minirenze v A2 č. 7/2011) sleduje cestu hud- totiž ubránit sobě samému, a tak do příběhu
by do márnice.
vnáší víc, než by měl. Čím se liší různé děje, je
Za chrastící mlhou zvuku, přes kterou se ani zvolený úhel pohledu. Tak jako kamera odstřivizualita nepřeklene, je suverenita falu. Pev- huje, co nemá být viděno, a střih vypouští,
ně vsazen do hudby minulosti, která asociu- co není potřebné, tak i vědomí hledá v pusté
je jízdu v cadillaku po pustinách Spojených krajině místo spočinutí pro svou sebeprojekstátů, oživuje už jen tušené dávné časy, kdy
bylo téměř jisté, kudy povedou cesty budoucnosti. Povinností zde byl knír, sluneční brýle
amerického fízla, žhnoucí slunce rozpalující
asfalt, pot v podpaží… tedy alespoň tak nějak
si ji (ne)pamatujeme.
ci. Materialita obrazu vyvazuje filmový příběh
z hájemství literatury. Je pohledem jedinečného oka. Zrnitým lo-fi zvukem Dirty Beaches
zase zní nepřekonatelná zastřenost vzpomínky, která umožňuje přítomnost. Textura zvuku hraje v muzice Dirty Beaches stejně důležitou úlohu, jakou v ní má důraz na naraci;
dokonce existují v takové symbióze, že vytvářejí neanalyzovatelnou směs.
Jeho tvorba je především důkazem toho, že
se současná hudba vzdaluje od představy vývoje vpřed a čím dál víc se posunuje do stran.
Minulost se v ní vrací, aby vhozena do nových
kontextů umožnila vnitřní monolog kulturní
paměti. Přízraky rockabilly a rock’n’rollu vstávají z mrtvých, aby nám připomněly dávno zapomenuté časy s celou jejich mytologií. Rozpoutávají jejich třeskutou sílu, aby oddálily skon písničkových forem. Někde na smetišti popkultury
se v odpadcích prohrabává novodobá rockstar,
jejíž heroismus se otřásl v základech.
Autor je hudební publicista.
Na cestě
Hudbu poválečných USA rozdmýchává Dirty
Beaches s vědomím toho, že on sám by kvůli hybridnímu původu neměl nejmenší šanci
na svých pět minut slávy. Do Severní Ameriky se dostal jako potomek thajských imigrantů, čas dospívání prožil v havajském Honolulu a nakonec se stal jeho domovem kanadský
Vancouver. Tak jako on sám je i jeho hudba
stále na cestě, bytostně promlouvá o fenoménu cesty v mnoha variacích. Cesta je především zástupným symbolem trvání. Je časem,
v němž se člověk zcela mění v cestujícího. Prostor za oknem se odvíjí a stává se pohybem,
který vybízí cestovatele ke zpětnému pohybu
myšlení, ke vzpomínkám. Veškerá funkcionalita lidského stroje ustupuje do pozadí a vědomí se ocitá v přítomné minulosti. Plně ponořen do mlhavosti uplynulého času, prázdně
pozoruje stále se vzdalující horizont. Cestující
totiž, zároveň fascinován netečným příběhem
krajiny, touží po cíli svého putování.
hudební zápisník
Hudba, sex a láska
(Giant Rubber
Dildos)
maxim horovic
Na vztahu mezi jarem a erotičnem jako takovým nevidím nic romantického, natož poetického, teplejší krev proudí rychleji. V Jihoafrické republice svítí slunce dlouho a na
periferiích Jo’burgu vlastně stále, pouliční
slunce je to nejdelší. Tamější trio Die Antwoord se chvástá svou verzí hip hopu a osobitým stylem ZEF („Zef so fresh“), ve skutečnosti kombinuje rap s elektronikou ve všech
jejich žánrových podobách, s R’n’B, dětskými popěvky nebo s eurodance perverzí à la
2 Unlimited (prodigyovský rave pro diabetiky). Hudební geodézie říká „rave-rap“, což
sedí jako hnůj na krajině vychrtlé zimou.
S tušeným jarem vyšel klip k dalšímu singlu Rich Bitch z desky $O$ (2009). Byl natočen frontmanem kapely Ninjou a neznámým
fotografem Kobusem Holnaaierem a pojednává o domorodém chlapci, který má zřetelné obavy z obřízky. Vizuálně opulentní a přehnaně stylizovaný jako veškeré PR prezentace kapely (YouTube kariéra, klipy, krátké
filmy z dílny renomovaných domácích režisérů – Harmony Korine, pověsti o tuláckém
DJ Hi-Tekovi, vulgární texty etc.), na jedničku. Kromě Ninji a Hi-Teka je členkou skupiny Yo-Landi Vi$$er (čti joulendi fasa). Útlá
blondýnka s modrýma očima, podivným
sestřihem (lunární verze mulletu), slabostí
pro zlatý elastan a zneklidňujícím pohledem,
komiksový typ. Stejně jako ti dva: Ninja coby
vysoký sígr, který má po těle (koncentráčnická muskulatura) pseudokérky se znaky jihoafrických gangů (hajzlíková kresebná kultura),
typologicky noční můra, kříženec Vanily Ice
a Roberta Nebřenského, very sick. A Hi-Tek je
obtloustlá loutka, která funguje spíš v rovině
mytologicko-verbální (zkazky) než vizuální,
typ s jednou grimasou.
Videoklip Rich Bitch připomene líbivou
surrealistickou pseudomystagogii indického
režiséra Tarsema Singha (Cela, Pád). Podivné zrůdy, deviantní symbolika, detailně propracovaná výtvarná stránka a lačná kamera, plakát-pohlednice-kýč. Jenže u Die Antwoord to má přesah, je tu několik metarovin,
zřetelná parodizace amerického rapu, politické narážky, popová satira s nekorektními
Dirty Beaches. Foto sounds-like-me.com
choutkami. Všechno pominu, všechno se dá
pochopit, ocenit, nebo smést ze stolu, ale
Yo-Landi Vi$$er svítí v podvědomí dál, nelidská ikona, sexuální metastáze. Catwoman
z přírodního latexu i děvka na hajzlíku. Mix
Pátého elementu a zneužitého dětství, přídech pedofilie, pohazující hlavou jako právě
porodivší kobyla, ten typ ženy, která v prvním plánu působí jako neznámý erós a ve
druhém je to padesátiletá hajtra v mladém
těle. Věčná panna, nevinnost porna. Ale
nebyla by tak žádoucí bez bastardizované
holandštiny na rtech, o erotické kapacitě
afrikánštiny příště.
--Jaký je můj vztah k ženství, když chodím takřka výhradně s trafikantkami? Čas od času
listuji a hledám něco vášnivého, erotikon
blbosti. Divím se, že A2 nemá rubriku Sex
& láska (z duchovního hlediska), když plátek Cosmopoluceman má poměrně rozsáhlý oddíl Duše… V jednom čísle jsem narazil na Triky od hodně ostrých milenek! (ten
vykřičník už tam byl). „Obvykle se milujeme
při pomalé smyslné muzice, jako jsou třeba
písničky od Sade, ale já nedávno schválně
pustila hodně drsný rock. Mnohem víc jsem
se pak odvázala a prováděla i věci, které by
ode mě Martin nečekal, například jsem ho
tak kousla na zádech, až se mu udělala modřina.“ Sick.
--Co mě tolik baví na umělecké jednotce Vole
Love Production? Kde končí umění, kdy míjí
život? I Love 69 Popgeju vydali po několikaletých peripetiích dlouhohrající desku, Let’s Gold Corridor. Skupina výtvarníků
vyznává trashovou kulturu ve všech jejích
podobách a to, co byste dříve čekali na školní besídce té nejzvláštnější školy, tady dostává
rozměr, který přesahuje naše hranice (častěji hrají venku). Primitivní disco, osmibit, analogy, nezpěv. Sprosté texty, záliba v převlecích, striptýzová performance, hra se zmatky
posluchačů a diváků, homosexuální narážky,
árijské podtóny, náboženské dada, psychologická poradna mixnutá dětskou neurvalostí… hůře nahlédnutelná záležitost, pro většinu blbost. Hra, metahra, hra na hru, ztraceno
v překladu do hry. Zlatý vinyl s velmi dobrým zvukem zvětšuje kontrast mezi obsahem
a formou. Penetrace kýče pokračuje, hudební pohlednice z trashového vesmíru má nové
barvy, ale kdo řekne v jedné větě „My to cítíme srdíčkem“ a „Strčím ti ho do análu“? Čí
jaro právě začíná? Individualita rozpuštěná
v kolektivní radosti nikoho? Fokkit.
Autor je mentální onanista.