SÍDLO - PARK - KRAJINA III.

PRINCIPY OBNOVY PAMÁTEK ZAHRADNÍ ARCHITEKTURY V POJETÍ
FLORENTSKÉ CHARTY.
Jaroslav Machovec
Katedra biotechniky zelene, Fakulta záhradníctva a krajinného inžinierstva SPU v Nitre,
Tulipánová 7, 949 76 Nitra, e-mail: [email protected]
Abstract
Restoration approaches at monuments of garden architecture in connection to Florence
charte.
Monuments of garden art are in self biological principle as unique and specific works.
Restoration of those monuments should be soluted in the complex way with connection to
Florence charte. After particular analyse we are obliged to define priority of individual
approaches, as are area and spaces margination, relations between architecture and biotic
(plants) elements, aesthetic components and values, vitality and healthy conditions of woody
plants, goals of restoration from point of garden architectonical style. Specific stage of garden
art restoration is continuation process with successive rebuilding of plant composition
elements and permanent maintenance of new created garden works.
Key words: garden art, restoration, Florence charte
Úvod
„Historická zahrada je architektonická kompozice, jejíž materiál je především
rostlinný, tudíž živý a jako takový pomíjející a obnovitelný. Její vzhled tedy vyplývá ze stálé
rovnováhy mezi cyklickou změnou ročních období, rozkvětu a odumírání přírody, z
umělecké vůle a důmyslného záměru, jež se snaží ustálit její stav“.
Florentská charta, čl. 2
Florencie 21. Května 1981
„Předmětem zvláštního studia mají být také otázky spojení architektury s přírodou;
stromoví a rostlinná výzdoba má být přizpůsobena památkám nebo jejich skupinám s tím
záměrem, aby byl zachován jejich starý charakter“.
Odstavec Athénské charty týkající se živého rostlinného materiálu
Athény 1931
Památky zahradního umění jsou svou biologickou podstatou v rámci všech památek
výtvarného umění zcela unikátní a specifické. Není na této zeměkouli jiného uměleckého
oboru, který by se ve své tvorbě opíral jako o základní tvůrčí princip o neustálou proměnu
v čase. Není prakticky možné vidět a posuzovat jakékoliv výtvarné dílo zahradního umění ve
zcela autentické podobě v procesu plynoucího času. Stejně tak jako nelze dvakrát a vícekrát
vstoupit do téže řeky, nelze, obrazně řečeno, vstoupit do téže historické zahrady. Z jiných
druhů umělecké tvorby nejsou a nemohou být zcela autentické konečné výsledky umění
dramatického a hudebního. Zde však vždy provedení vrcholných děl (činohry, opery, operety,
muzikálu, árie, sonáty, symfonie, skladby pro jednotlivé hudební nástroje, kvarteta, okteta i
orchestry vytvářené různými hudebními nástroji atd.) staví na základní písemně dané osnově
a pouze rozvíjí podle tvůrčích schopností, pojetí a záměru dramatických (režiséři, herci,
scénáristé aj.) i hudebních umělců základní dílo vytvořené skladatelem, libretistou,
dramaturgem. Každé provedení je jiné, v principu se však neodchyluje z předlohy. Pokud
dojde k větším změnám, dochází ke sporům, zda je to přípustné a zda se ještě jedná o totéž
dílo.
15
Zahradní architektura má dále ještě tu specificitu, že v rámci výtvarného (malířství,
sochařství, řezbářství a jejich variace) a užitého umění (klasická architektura, bytová
architektura, módní návrhářství, průmyslový design a jejich variace) se způsobem své
prezentace a uměleckého vyznění vzdaluje těmto uměleckým oborům více než jsou vzájemné
odlišnosti mezi klasickými uměleckými obory (slovesné, hudební, dramatické umění).
Uvedená unikátnost a specifičnost zahradní a krajinářské architektury se stále a
opakovaně promítá nežádoucím způsobem do vlastní tvůrčí práce a zvláště pak do způsobů
obnovy památek zahradního umění. Proto jsou pro tuto činnost ustanovení Florentské charty
zcela nepomíjitelná a jejich nerespektování je naprosto zavádějící a dehonestující celý tento
obor.
Další a zcela unikátní specificitou tvořivé práce v zahradním umění je to, že pracuje
s obrovskou škálou a nesmírně širokými sortimenty rostlinných taxonů, které jsou v širším
pojetí přírodními výtvory, podmíněnými specifickými existenčními podmínkami, jejichž
nerespektování vede jednoznačně k nezdarům. Zákonité prolínání spontánně vzniklých a
účelově vytvářených porostů (původní a přirozené fytocenózy, produkční lesy, sady, pole,
louky, pastviny apod.) s dalšími účelově polyfunkčními porosty (zahrady, parky, funkční
zeleň např. hygienická, půdo a vodoochranná, architektonicko – estetická, esteticko
krajinotvorná, bioklimatická, účelově bioticko homeostatická, všeobecně ochranná atd.)
vysazovanými a udržovanými pro uvedené a ještě mnohé další, neuvedené hodnoty, které se
podstatnou měrou podílejí na trvale udržitelném rozvoji a kvalitním životním prostředí,
vytváří při nesprávné interpretaci funkčního poslání naprosto zbytečné spory o kompetencích
jednotlivých odborných profesí a ve svém důsledku obrovské škody v odborné a společenské
praxi. Je proto třeba ve smyslu zachování, obnovy a nového vytváření ploch a porostů
spadajících profesně do okruhů zahradní a krajinářské architektury důsledně rozlišovat. A
protože nejen zahrady a parky, ale i polyfunkční krajinářská zeleň (např. v historii
předoasijské paradýzy, stejně tak jako specifické krajinářské výsadby, počínající
monumentálními alejemi v době baroka a rozvíjející se v současné době do víceúčelových
výsadeb v antropizované, urbanisticky řešené krajině) byly a stále jsou cíleně budovanými
výtvory člověka, nelze je považovat za porosty přirozené a už vůbec za původní a z tohoto
důvodu spoléhat na to, že se budou vyvíjet autoregulativně v souladu s přirozenou sukcesí
dané lokality. Protože jsou to výtvory lidské práce a kultury, nelze je ponechat „přirozenému“
vývoji. Přírodou už svou podstatou nikdy nebyly, nejsou a ani být nemohou. Nic však nebrání
tomu, aby pro pěstební a výchovné zásahy byly v plné míře využívány poznatky
přírodovědců, ochranářů, ekologů a jim blízkých profesí. Ne kontroverzí a
fundamentalistickou neústupností jednotlivých profesí, např. ekolog versus zahradní či
krajinný architekt, ale vzájemným respektováním profesních hodnot lze uchránit naše zahrady
a parky, polyfunkční a krajinářskou zeleň a tím také uchovat a rozvíjet pozitivní hodnoty
veškeré vegetace v antropicky využívané krajině.
V tomto pojetí je proto třeba chápat principy památek zahradní architektury, v širším
smyslu zahradního umění. Proto také čl. 6 Florentské charty uvádí: „Označení „historická
zahrada“ náleží stejně tak malým drobným zahradám jako rozsáhlým tvarovaným nebo
krajinářským parkům.
Přehled literárních poznatků.
Informací o různých způsobech řešení obnovy památek zahradního umění se
v posledních letech objevilo nesčetné množství. V nich jsou často uplatňovány různé přístupy
k obnově, mnohdy velmi podrobné a mnohdy i protichůdné. Jen málo z nich však řeší
problémy komplexního přístupu a zabývají se pouze dílčími problémy. V relativně krátkém
příspěvku nelze o nich podrobně informovat, ani s nimi polemizovat. Proto je předkládaný
přehled omezen jen na vybrané, pokud možno průřezové publikace z posledních pěti let.
16
Nejčetnější jsou literární poznatky ze specifického čísla časopisu Zahrada – park – krajina
vydávaného Společností pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení Praha 2003,
roč. 13, č. 4 se specifickým zaměřením „Zahradní tvorba a památková péče“ a dále ze
sborníku téže společnosti ze „Dnů zahradní a krajinářské tvorby“, které se konaly v listopadu
2003 s tématikou „Udržovací péče o zeleň“. Část této problematiky byla věnována zeleni
historické. Dílčí informace z uvedených publikací jsou i v článcích, které nejsou uvedeny
v přehledu. Citovaná literatura zahrnuje jak teoretické přístupy, (Petrů, J. 2003a, Machovec, J.
2003, Pejchal, M., Krejčiřík, P. 2003, Kučera, P. 2001, Olšan, J. a Zatloukal, O. 2003) tak
právní aspekty k problematice (Dienstbier, F. 2003), citace mezinárodních oborových
dokumentů (Petrů, J. 2003b). Zkušenosti s průzkumem i realizací (Machovec, J., Machovec,
Jan 2003, Olšan, J. 2003b) i širší informace o parcích, zahradách, jejich stavu, historii,
původu a přeměnách (Pacáková – Hošťálková, B., Petrů, J., Riedl, D., Svoboda, A. 1999 a
Zatloukal, P. 2002).
Základní problémy při řešení obnovy památek zahradního umění.
Na základě studia základních mezinárodních dokumentů (Athénská, Benátská a
Florentská charta), studia uvedených literárních pramenů včetně celé řady dalších publikací a
seznámení se s řadou navrhovaných i realizovaných procesů obnovy byly jako nejvážnější
analyzovány tyto problémy.
1) Specificita řešení obnovy památek zahradního umění v porovnání s obnovou památek
v oblasti stavební architektury (obdoba je i u dalších oborů užitého umění), tj. rozdíly u
materiálů abiotických a biotických.
2) Diferenciace řešení památkové obnovy podle typu a historických slohů zahradního umění.
3) Optimalizace řešení obnovy památek zahradního umění na základě ustanovení Florentské
charty (s přihlédnutím k ustanovení charty Athénské a Benátské).
4) Stanovení optimálního pořadí věcné i časové posloupnosti dílčích procesů obnovy na
základě vhodnosti převažujícího rostlinného materiálu.
Všechny tři citované charty (Athénská z roku 1931, Benátská z roku 1964 a Florentská
z roku 1981), ať už přímo nebo nepřímo vyzývají k tomu, aby historická památka byla
zachována v co nejvěrnější podobě, přitom však nejen připouštějí, ale přímo doporučují tam,
kde je to vědecky odůvodněno využití moderních materiálů, technik i poznatků. Jde tu tedy o
princip autenticity (ve výkladovém slovníkovém pojetí autenticita = pravost, původnost,
resp. původní, hodnověrný). Autoři Pacáková – Hošťálková, B., Petrů, J.. a kol. 1999
v publikaci Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku doslova uvádějí: „Jeden
z největších předpokladů životnosti památky tkví v neporušenosti její originality a
historicity. Autenticita je potvrzením její pravosti.“ Důraz na autenticitu v plné šíři pojmů
dává charta Florentská v čl. 9 uvádí: „Ochrana historických zahrad vyžaduje, aby byly
identifikovány a inventarizovány. Vyžaduje diferencované přístupy, jako údržbu,
konzervaci, restaurování. Autenticita historické zahrady se týká stejně tak její koncepce
a objemu jejích částí, jako její výzdoby nebo výběru vegetace či nerostů, které ji
vytvářejí.“
Ad 1) Specificita řešení obnovy památek zahradního umění v porovnání s obnovou
památek stavební architektury.
Toto porovnání jasně zdůvodňuje potřebu odlišného přístupu k památkám zahradního
umění právě proto, že se jedná o umění specifické, pracující s živým, proměnlivým
materiálem. Proto také veškeré snahy o shodná nebo velmi blízká řešení ztroskotávají a
zahradní architekti, kteří se touto cestou ubírají dělají historickým památkám zahradního
umění medvědí službu. Základní rozdíly jsou obsaženy v tabulce č. 1.
17
Tabulka č.1
Porovnání limitních vzhledových technických i materiálových možností při obnově památek
stavebního i zahradního umění.
Poř. Obnovný cíl
čísl.
Stavební (klasická)
architektura A
Zahradní a krajinářská
architektura Z
Poznámka
U A i Z neuskutečnitelná
pouze v případě zničení
této plochy např.
neodstranitelnou
zástavbou, nebo zničením
terénní topografie
Soulad v prostorové
obnově mezi A a Z velmi
obtížný až neřešitelný
1
Půdorysné (plošné) Zpravidla možné bez
uspořádání
větších komplikací
Zpravidla možné bez
větších komplikací
2
Prostorová obnova
(proporcionalita)
hmot a ploch
Při dostatečném přísunu
dotací možná v relativně
krátké době v původních
proporcích
3
Obnovení
historického
(slohového)
vzhledu řešeného
prostoru
Téměř 100% autenticita
dosažitelná ihned po
obnově
Uskutečnitelná pouze
v různě dlouhém časovém
limitu, často v horizontu
řady desetiletí, její
zkrácení je velmi nákladné
(vzrostlé stromy), resp.
podmíněné postupnou
přeměnou porostních hmot
Vzhledová autenticita
nastupuje postupně
v závislosti na
dochovaných,
upravovatelných, resp.
nově vychovávaných
porostních hmotách a
jejich velikostech v době
obnovy
4
Konstrukční, resp.
kosterní materiály
(u dřevin). tj.
zabezpečovací
prvky a technologie
jejich zpracování
5
Dekorativní prvky,
povrchová úprava,
rostlinná
(květinová)
výzdoba
Původní konstrukční
materiály – moderní
konstrukční materiály –
např. armovaný beton
apod. jsou použitelné
potud, pokud jsou zakryty
tak, aby neporušily vzhled
a charakter památkového
objektu (doporučení
Athénské charty). Náhrada
zpravidla jednorázová +
běžná údržba. Moderní
technologie plně
použitelné pokud
nepoškozují podstatu.
v plném vzhledovém
souladu s původními
prvky. Doporučuje se
spolupráce s pracovníky
fyzikálních a chemických
věd, aby se dosáhlo
bezpečných výsledků
konzervace. Časově
řešitelná v době
uskutečňované obnovy
Výběr druhů dřevin –
s přihlédnutím ke
zvyklostem platným pro
jednotlivé botanické
(florozonální) a kulturní
oblasti ve snaze udržet
původní druhy (doporučení
Florentské charty).
Náhrada průběžná,
vyjímečně jednorázová,
obnovná údržba. Moderní
pěstební technologie plně
použitelné
V souladu s původním
vzhledem – vztahově
k usnesení Athénské i
Benátské charty je možno
použít moderních
vzhledově odpovídajících,
avšak odolnějších
spolehlivějších taxonů
(kultivarů). Časově
řešitelná v termínu obnovy,
resp. s krátkým odstupem
v době vegetační obnovy
18
Současná obnova prvků
stavební i stavební
architektury při vzájemné
závislosti často simuluje
stav, který existoval při
původní výstavbě –
zahrada se vyvíjela
postupně, optimální
soulad nastal často až po
desetiletích. Autenticita
k danému termínu těžko
dosažitelná
Cílem pro A i Z je udržet
podstatu památky na níž
navazují vzhledové prvky
Poř. Obnovný cíl
čísl.
6
Trvalé
zabezpečování
vzhledové
autenticity (časový
harmonogram
zásahů)
Stavební (klasická)
architektura A
Zahradní a krajinářská
architektura Z
U rekonstruovaného
objektu běžná stavební
údržba (konzervační
nátěry, výměny detailních
časově krátkodobých
materiálů apod.).
Systémová pěstební a
výchovná opatření,
zabezpečování
existenčních podmínek,
udržování rytmu
cyklických vegetačních
proměn, průběžná obnova
krátkodobých vegetačních
prvků
Poznámka
Ze vzájemného porovnání vyplývá:
a) Půdorysná obnova památky stavebního i zahradního umění nemá, kromě nevratného
zničení plochy žádné vzájemné podstatné rozdíly.
b) Prostorová obnova a proporcionalita hmot je diametrálně rozdílná a docílení časového
souladu je téměř nemožné, což je možno registrovat i v historii, protože stylové změny
se v zahradách vždy opožďovaly za architekturou, protože zahrady ke svému vývoji
potřebovaly vždy delší čas. Totéž se týká i vzhledových vlastností z této
disproporcionality vznikajících.
c) Konstrukční i kosterní prvky se v obou typech architektury opírají o původní
materiály. V obou případech jsou přípustná účelová použití moderních materiálů i
technologií. Velmi významný časový rozsah se však odstranit nedá. (Kosterní dřeviny
potřebují ke svému vývoji často i mnoho desítek let.)
d) Dekorativní prvky a květinová výzdoba jsou téměř v časovém souladu.
e) U stavebních prací při památkové obnově je pravidelná údržba periodická a relativně
méně náročná. Památky zahradního umění musí být udržovány systémově s vysokou
odborností a tvůrčím způsobem.
Ad 2) Památková obnova geometrických zahrad a parků se výrazně liší od památkové
obnovy přírodně krajinářských zahrad a parků. Diferenciace jsou jasně uvedeny v tabulce č. 2.
Lze konstatovat, že obnova geometricky uspořádaných památek zahradní architektury se
v tomto ohledu přibližuje způsobům obnovy stavebních památek.
19
Tabulka č. 2
Diferenciace opatření při obnově památek zahradního umění u pravidelných (geometrických)
a přírodně krajinářských zahrad a parků.
Poř. Princip
číslo
Pravidelné geometrické zahrady a Přírodně krajinářské zahrady a
parky
parky
1
Půdorysné uspořádání
Přísně řešené a neměnné
Rámcové, základní v celkovém
rozsahu a vzájemných poměrech
porostů a ploch. V detailech
proměnlivé
2
Návaznost na
architekturu
Téměř vždy osová, neměnná (výjimky
ve vazbách na vedlejší stavební
dominanty apod. Většinou udržovaná
tvarováním dřevin v přísně dané
proporcionalitě.
Pohledová, vymezující estetické
hodnoty staveb, zakrývající
nežádoucí pohledy – proměnlivá
v čase i vzhledu, okraje průhledů a
pohledů udržované v dynamické
proměnlivosti.
3
Prostorové uspořádání Všechny výškové i tvarové prvky
(stromy, živé stěny, geometrické tvary)
mají přesně vymezené místo a proporce,
které se udržují pravidelným
uspořádáním a řezem
4
Sortimenty použitých
taxonů
5
Soustavná péče
6
Obnovné zásahy
Stromy, keře, květiny jsou
uspořádány přirozeně, romanticky,
jejich konkrétní stanoviště je možno,
resp. i nutno při obnovných zásazích
měnit při zachování základních
esteticko prostorových poměrů
U dřevin velmi úzké, omezující se téměř Velmi bohatá druhová i kultivarová
pestrost, často soustavně
výlučně na tvarovatelné taxony.
obohacovaná o nové taxony
Proměnné jsou pouze květinové,
umožňující výraznější estetickou
každoročně obměňované výsadby
proměnlivost v čase i proporcích
Diferencovaná dle povahy a funkce
Náročná, zabezpečující přesné
použitých taxonů formou cílených
prostorové vymezování všech prvků
probírek a dosadeb travních ploch,
(pomocí řezu, udržováním travních
pažitů, záhonů i abiotických prvky, vše volných záhonů i květných luk a
v přesně vymezených a jasných liniích a podrostových synusií v dynamické
proporcionalitě
obrazcích
Přísná autenticita při obnově plošného, Komplexní dynamická autenticita
prostorového i taxonomického
v plochách, porostních hmotách,
uspořádání. Obnova u přestárlých
pohledovém uspořádání, vzhledových
objektů nákladná, jednorázová, často
vlastnostech tvarů, textur a barev
s použitím drahých, vzrostlých materiálů v průběžné obnově pomocí probírek a
dosadeb v taxonomickém zastoupení
dle čl. 12 Florentské charty
Ad 3) Optimalizace řešení obnovy památek zahradního umění se opírá o všechny již
citované charty. Viz tabulka č. 3.
20
Tabulka č. 3
Základní tématická ustanovení tří chart vztahující se k obnově památek zahradního umění.
Athénská charta (1931)
Benátská charta (1964)
Florentská charta (1981)
Zachování uměleckého a
archeologického bohatství.
Respektování historického
uměleckého díla (např. stavby)
minulosti. Podle možností
zachování původního využití
památek, aniž by byl zavrhován
sloh některé epochy.
Zásady Athénské charty uplatňovat
v mezinárodním rozsahu, přitom
každý národ si řídí jejich aplikaci.
Zachování rámce a měřítka.
Odmítání nových konstrukcí.
Specificita v článku 2 charty.
- jako památka musí být historická
zahrada chráněna v duchu Benátské
charty. Jako živá památka spadá
pod ochranu specifických pravidel
této charty.
Postup:
- u zřícenin – konzervativní včetně
anastylosy (navrácení prvků, které
byly nelezeny)
- možnost použití moderních
materiálů – jejich použití tak, aby
neporušily vzhled a charakter
památky
- respektování charakteru a vzhledu
místa, zvláště v blízkosti starých
památek
- zvláštní zřetel (studium) otázek
spojení architektury s přírodou –
stromoví a rostlinná výzdoba mají
být přizpůsobeny památkám nebo
jejich skupinám
Postup
- cíl zachovat historické hodnoty
památky
- úcta k staré podstatě a autentickým
dokumentům
- zabezpečení památky je možné
provést všemi moderními
technikami
- zabezpečení konzervací a
technikami, jejichž účinnost byla
vědecky prokázána a zaručena
zkušenostmi
- památková sídla mají být
předmětem zvláštní péče, aby byla
zachována jejich integrita, zajištěna
jejich asanace, jejich úpravy a jejich
zhodnocení
Postup:
- veškerá činnost související s
údržbou, konzervací, restaurováním
nebo restitucí musí současně
přihlížet ke všem jejím prvkům.
Oddělit od nich od nich jednotlivé
úkony by znamenalo narušit vztahy,
které je spojují
- údržba je prvořadou činností
nezbytně kontinuálního charakteru.
Vzhledem k tomu, že hlavním
materiálem jsou rostliny, je možno
dílo v dobrém stavu udržovat
náhradami a v dlouhodobém
výhledu cyklickou obnovou
(holosečí a novou výsadbou, resp.
umístěním již rozvinutých jedinců
- restaurátorské práce musí
respektovat vývoj příslušné
zahrady, v zásadě by nemělo být
privilegováno jedno slohové období
na úkor druhého
V porovnání jsou uvedeny pouze základní směrnice. Při praktickém využívání
jednotlivých ustanovení je třeba se opírat o celkové znění a smysl jednotlivých chart.
Ad 4) Stanovení optimálního pořadí věcné i časové posloupnosti dílčích procesů
obnovy na základě vlastností převažujícího rostlinného materiálu.
Podle článku 4 Florentské charty patří do architektonické kompozice historické
zahrady:
- její půdorys a různé profily jejího terénu
- její rostlinná hmota: dřeviny, jejich objem, jejich barevnost, jejich rozmístění, jejich
vzájemné poměry
- její stavební či dekorativní prvky
- její tekoucí i stojaté vody s příslušným zrcadlením
-
Znamená to, že autor projektu památkové obnovy musí řešit:
půdorysné a plošné uspořádání biotických a abiotických prvků do něhož logicky
zapadají i všechny pohledy, výhledy a průhledy
prostorové rozmístění hmot v nichž převažují porosty
vzhledové vlastnosti rozhodujících scenérií
volit takové sortimenty rostlin, které umožňují splnit předcházející požadavky
21
A protože je památka zahradního umění neoddělitelným fenoménem, je třeba řešit
všechny obnovné zásahy komplexně. Neodůvodněné upřednostňování kteréhokoliv problému
vede nutně k nezdaru.
Pořadí naléhavosti je třeba vždy volit vzhledem k aktuálnímu stavu a převládající
funkci komplexního památkového objektu. Tak např. u památkově významného zámku
v přírodně krajinářském parku je nezbytné řešit proporcionalitu stavebních a porostových
hmot nacházejících se v daném půdorysném uspořádání, dále pohledově kompoziční vazby
s okolím, vzhledové charakteristiky jednotlivých scenérií, opírajících se o původní sortimenty
rostlin a často narušované náletovými dřevinami.
Za předpokladu, že je objekt značně zanedbaný, je třeba primárně obnovit půdorysné a
plošné uspořádání, např. uvolnění luk a průhledů od náletových dřevin, zformovat a upravit
uvolněné porosty do žádoucích hmotových proporcí a následně dotvořit ponechané skupiny,
solitéry i plošné porosty (jejich rozmístění musí být v principiální shodě s původním stavem)
do esteticky působivých scenérií pomocí záměrně ponechaných, redukovaných a výsadbami
doplněných žádoucích taxonů dřevin.
Vynecháním kteréhokoliv bodu, resp. nepromyšleným zaměněním pořadí naléhavosti
nelze dospět k optimálně možné míře autenticity daného objektu. Tak např. při upřednostnění
taxonomické autenticity může dojít k narušení půdorysných a prostorových proporcí,
pohledových vazeb, i k narušení působivých, historicky doložených scenérií. Může dojít např.
k tomu, že ponecháním unikátního, avšak již odumírajícího taxonu a odstraněním
konkurenčních, zdravých, proporcionálně a vzhledově vhodných taxonů vznikne po úhynu
unikátního jedince nežádoucí volný prostor, jehož obnova si vyžádá dlouhou řadu let atp.
Závěr
Obnovu památek zahradního umění je nutno řešit vždy komplexně, tak jak to
předpokládá Florentská charta. Dosažení optimální autenticity památkově obnovovaného
prostoru je nezbytné chápat v komplexním širokém pojetí jako soubor dílčích autentizujících
zásahů. Před jakýmkoliv obnovným zásahem je třeba jasně formulovat záměr a cíl a způsob
památkové obnovy.
Protože se jedná většinou o velmi různorodé památkové objekty, je třeba na základě
podrobné analýzy a z ní vyplývajících záměrů a cílů památkové obnovy stanovit priority
jednotlivých druhů prezentace (plochy a prostory; vztahy mezi architekturou a biotickými
prvky, esteticko – architektonickými prioritami, časovými poměry, biologií, vitalitou,
zdravotním stavem, existenčními podmínkami rostlin, sortimenty, údržbou, typy obnovy, a
jejich diferenciacemi podle slohů). Podle významnosti je třeba u jednotlivých okruhů a dílčích
problematik řešit přednostně ty, které zabezpečí nejvyšší míru autenticity a tím i nejvěrnější
autenticitu celku.
Specificitou památkové obnovy zahradního umění je to, že je to trvalý proces, že
výtvory zahradní architektury nejsou nikdy hotovy, a proto je lze svěřovat jen těm nejlepším
odborníkům, zahradním architektům, kteří s nejvyšší mírou zodpovědnosti a s úctou k dílu
svých předchůdců i tvořivému potenciálu přírody.
22
Literatura:
Dienstbier, F., 2003: Právní aspekty udržovací péče. In.Udržovací péče o zeleň. Společnost
pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení. Praha s. 26 – 32.
Kučera, P., 2001: Ekologické zónování a struktura vegetačních prvků v urbánní osnově
území. ZF MZLU Lednice, disertační práce.
Machovec, J., 2003: Autenticita památek zahradního umění a udržovací péče. In. Udržovací
péče o zeleň. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení.
Praha, s.37 – 41.
Machovec, J., Machovec Jan., 2003: Proměny krajiny LVA. In. Životní prostředí a veřejná
zeleň ve městech a obcích. Klatovy s.135 – 152.
Olšan, J., 2003 a: Specificita udržovací péče o historické zahrady a parky. In. Udržovací
péče o zeleň. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení. Praha,
s. 42 – 47.
Olšan, J., 2003: Novoměstská zahrada v Českém Krumlově. In. Zahrada – park – krajina.
Praha, 13. roč., 4 s. 10 – 14 b
Pacáková – Hošťálková B., Petrů, J., Riedl, D., Svoboda, A., 1999: Zahrady a parky
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Libri Praha. 521 s.
Pejchal, M., Krejčiřík, P., 2003: Obnova vegetačních prvků památek zahradního umění ve
výuce. In. Udržovací péče o zeleň. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské
sdružení. Praha 2003.
Petrů, J., 2003 a: Od teorie k praxi. In. Zahrada – park – krajina. Praha, 13. roč.4. s.2 – 3
Petrů, J., 2003: Základní mezinárodní oborové dokumenty. In. Zahrada – park – krajina.
Praha. 13. roč. X – XII. c
Petrů, J., 2003 a: Mocná síla Florentské charty. In. Zahrada – park – krajina.
In. Zahrada – park – krajina. Praha. 13. roč.4. s.4 – 5
Zatloukal, O., 2003: Kroměřížský libosad – průsečík několika směrů a idejí. In. Zahrada –
park – krajina, Praha, 13. roč.4. s.23 – 28
Zatloukal, P., 2002: Příběhy dlouhého století. Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve
Slezsku. Olomouc, s.704
23