číslo 4 / 2014 - Muzeum Mariánská Týnice

číslo 4 / 2014 - Muzeum Mariánská Týnice

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK
čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska
číslo 4 / 2014 / ročník XXIV
STÁLÁ EXPOZICE
VÝSTAVY
Historie Mariánské Týnice
a mariánský kult
- nejnovější archeologické nálezy
- Santiniho stavba barokního objektu
- osudy po zrušení kláštera
- obnova a rekonstrukce na přelomu
20. a 21. století
- mariánské poutní místo
(sochy, obrazy)
Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska
Kultura a vzdělanost severního
Plzeňska:
- veduty a vyobrazení sídel
- kaple jako liturgický prostor
- školní třída
- galerie světců
- oratoř a liturgické předměty
- umělecké vybavení prostředí
společenských elit 19. století
Národopis severního Plzeňska:
- lidové zvyky
- náves s kaplí a včelařství
- selská jizba a komora
- stodola
- kovárna
- slévárna litiny
Města, spolky a řemesla
severního Plzeňska:
- řemeslnické dílny a obchody
- kuchyně 30.– 40. let 20. století
- hostinec
Kostel Zvěstování Panny Marie:
- rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou
PETR BRANDL - restaurované
obrazy - Zavraždění sv. Václava,
Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory
(kostel Zvěstování P. Marie - časově
neomezeno)
KULTURNÍ AKCE /
KONCERTY KPH ZUŠ KRALOVICE
21. ledna 2015
Ladislav Kozderka - trubka
Lukáš Moťka - trombon
Jakub Uhlík - klavír
11. února 2015
Patrick Vacík
Matěj Freml - kytarové duo
18. března 2015
Jana Vonášková Nováková - housle
Petr Novák - klavír
16. dubna 2015
Lukáš Klánský - klavír
Koncerty v Muzeu a galerii v Mariánské Týnici začínají v 19.00 hod.
Doprava na koncerty je zajištěna
autobusem - odjezd od Lidového
domu v Kralovicích v 18.30 hod,
od ZUŠ Kralovice v 18.35 hod.
Vstupné: 100,- / 60,- / 30,Změna programu vyhrazena.
VÁŽENÍ ČTENÁŘI
Ke konci roku býváme překvapeni,
jak rychle těch dvanáct měsíců
uběhlo, máme před sebou opět
vánoční čas a na stole nový kalendář.
Vybízí, k naplánování úkolů i dovolených. Každodení, rutinné zvládání
všech povinností z nás mnohdy činní
tvory podobné strojům. Máme čas se
zastavit, věnovat se činnosti, která
nás naplňuje a ne jen slouží k obstarávání hmotných statků? Pokud plánujeme, že odložené tužby naplníme
„až někdy bude čas”, dojdeme možná poněkolikáté k rozhodnutí, že dávná předsevzetí a plány přesouváme
opakovaně do roků dalších. Ale co
neuděláme hned, neuděláme třeba
už vůbec nikdy. Neplatí to jen u novoročních předsevzetí - skoncovat
s kouřením, sportovat nebo redukovat nadbytečné kilogramy těla, podniknout důležité cesty za poznáním
okolního světa, naučit se cizí jazyk,
přečíst knihy, kterými jsme za
mnoho let zaplnili do posledního
místa svoji knihovnu. Nezoufejte!
I drobnými krůčky máme možnost
leccos napravit. Chce to možná trochu pevné vůle a samozřejmě nejednou i zdraví a potřebného štěstí. To
posledně jmenované máme, protože
žijeme ve svobodné společnosti bez
citelného strádání. Že mnohé nepořádky by bylo dobré napravit? Také
toto za nás nikdo další neudělá.
Proto mnohé neodkládejme na
pozdější dobu. Je třeba už nyní udělat si třeba poznámku do nového
kalendária.
Přejeme Vám hodně zdraví, příjemný vánoční čas a skutečně dobrý
vstup do nového roku 2015!
Vaše redakce
Muzeum a galerie
severního Plzeňska
Mariánská Týnice
přeje
všem svým
příznivcům
spokojený nový rok
2015
OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ
Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je
pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 kusů knih,
z nichž většina je určena k zapůjčení
domů, zbytek k prezenčnímu studiu
v muzeu. Třetina svazků je regionál2
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin.
Pokud chcete mít jistotu, můžete se
předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991.
K dispozici je také veřejně přístupný
internet.
UDÁLOSTI OBRAZEM
1, 2) Podzimní oživlá prohlídka na téma „Jak se žilo za první světové války”
se konala 18. října v prostorách muzea. Návštěvníci shlédli výstavu, nácvik
členů klubu vojenské historie i další atrakce.
3) Křest knihy Jiřího Franka, nazvané Pirátské bratrstvo, vydanou nakladatelstvím LIKA Klub Praha, se konal 8. listopadu v refektáři muzea za velkého zájmu návštěvníků. Spisovatele přišili podpořit i bývalí námořníci.
4) Začátek adventu v muzeu měl slavnostní ráz s ukázkou tradic vánočního
času v pohádkových příbězích s Mikulášskou nadílkou i s jarmarkem.
5, 6) Východním směrem orientovaný ambit, související s kostelem Zvěstování P. Marie, prošel na podzim výraznou stavební proměnou. Firma Arbo
ze Všerub u Plzně realizovala práce během krátkého podzimního času
tohoto roku.
3
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
ZÁPADNÍ ČECHY V HUSITSKÝCH VÁLKÁCH
n Radovan Lovčí
Koncem roku 2013 byla vydána další
objemná práce, která částečně souvisí i s naším okresem a jeho dějinami. Jde o knihu „Západní Čechy
v husitských válkách" o 396 stranách
od plzeňského historika PhDr. Vladimíra Bystrického, CSc. (*1934), jemuž ji vydalo českobudějovické nakladatelství a vydavatelství Veduta.
Kniha byla pečlivě zredigována a doplněna množstvím historických map,
fotografií i dobových vyobrazení
a ilustrací.
Publikace odráží autorův dlouholetý zájem o dané téma, jehož zpracování bylo podloženo jak dostupnou
odbornou literaturou a publikovanými prameny, tak zejména rozsáhlým
výzkumem v nejrůznějších archivních institucích. Dr. Bystrický v ní
podává plastický obraz husitství, přičemž dění na západě Čech je vkomponováno do celkového rámce dějin
českých zemí této doby. A to tím způsobem, že kniha může souběžně posloužit i jako souhrnný přehled husitské historie. Jde o regionální publikaci výrazně nadprůměrné kvality,
která se jistě dočká obdobné pozornosti jako některá dřívější autorova
díla a studie, nezřídka citované celostátními historiky i autory univerzitních učebnic.
Bystrický se snaží psát dílo maximálně nestranně a s nadhledem, vědom si jistě toho, že politizace husitství v různých obdobích české historie vedla občas k velmi zkresleným
pohledům, k jednostranné heroizaci
4
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
Titul knihy Vl. Bystrického.
doby a vítězné strany, či naopak k jejímu příkrému odsuzování. Svou roli
zpravidla hrálo stanovisko konfesní
či již zmíněné politické a odráželo se
i ve školských a učebnicových textech, které následně formovaly mentalitu a historické povědomí části
národa.
Autor mimo jiné názorně ukazuje,
že někteří výrazní představitelé strany katolické či podobojí se v době
předhusitské živili rovněž lapkovstvím a jejich mravní profil byl již
tehdy poněkud sporný. Neopomíjí
momenty, kdy představitelé té či oné
strany v „husitských válkách“ sledovali své osobní zájmy a nešetří ani
husitské vůdce. Upozorňuje též na
některé záležitosti běžnému čtenáři
méně známé – kupříkladu na tragický fenomén křížových výprav, kdy
zahraniční křižáci při svém tažení
občas pobíjeli česky mluvící obyvatele bez ohledu na náboženskou příslušnost, neboť tak byli instruováni
svými vůdci, v jejichž představách se
pojem Čech jednoznačně spojoval
s pojmem heretik. K újmě tak přicházela i katolická panství, jejichž
majitelé následně podnikali trestné
výpravy do ciziny, aby si zde vyřizovali účty s protistranou. Konkrétně je
tato situace přiblížena na příkladech
přímo ze západních Čech. Kořistné
jízdy a výpady za hranice Českého
království tudíž nebyly záležitostí
pouze husitských vojsk. Bystrický také varuje před snahou přehnaně vnímat léta husitských bojů jako dobu,
kdy došlo k enormním ztrátám kulturního dědictví a ke zničení mnoha
cenných staveb, neboť by to znamenalo opomíjet např. význam údobí
třicetileté války, kdy došlo taktéž
k obřím kulturním škodám.
Dominantní prostor zaujímají v knize místa nejúžeji spojená s husitstvím na západě Čech, či s významnými vojenskými akcemi své doby.
Území severního Plzeňska proto
v knize není příliš často vzpomínáno,
ač i dění zde nezůstalo opomenuto –
a to jak prostřednictvím místních
šlechticů angažovaných v bojích, tak
i konkrétních míst (např. Plas, kde
byl husity zničen místní cisterciácký
klášter).
Menší pozornost autor naproti
tomu věnuje otázkám náboženským,
v nichž se nepouští do detailních
analýz. Též problematika hospodářská není akcentována tolik co dějiny
5
vojensko-politické, což ale dílu na
kvalitě neubírá.
Publikaci odborně recenzoval
plzeňský rodák – profesor Eduard
Maur (*1937). Ten je sám autorem
mnoha odborně ceněných historických studií a knih, jejichž obsah se
nezřídka váže i k našemu kraji. Zajímavostí je také fakt, že Eduard Maur
byl úzce spojen přímo se severním
Plzeňskem a po skončení svých univerzitních studií krátce působil na
základní škole v Kozojedech. Jako
mladý nadějný historik však později
přesídlil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Konkurz na jeho místo původně vyhrál právě dr. Bystrický. Protože ale v Praze nedostal byt,
s ohledem na rodinu místo na UK
odmítl a nahradil jej již řečený Eduard Maur, který zde pak po desítky
let úspěšně působil a stále je tu podle
svých možností činný (stejně jako na
univerzitě v Pardubicích).
Dr. Bystrický nakonec z výše uvedených příčin upřednostnil archivní
sféru a trvale zakotvil v západních
Čechách. Působil v Okresním archivu ve Stříbře a v letech 1964–2003 řídil Státní oblastní archiv v Plzni. Zde
navíc jako externí pedagog přednášel na místní univerzitě. Během svého archivního působení patřil především spolu s dr. Janem Pelantem
a dr. Karlem Waskou k výrazným tvářím této instituce i západočeské historické obce vůbec, které byly respektovány a známy i v celostátním
měřítku. S odbornou prací nepřestal
ani po svém penzionování v roce
2003, jak ukazuje nejen právě představená kniha.
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
DĚJINY ČESKÝCH CISTERCIÁKŮ
n Radovan Lovčí
Jednou ze zajímavých publikací,
které se objevily na knižním trhu
ještě před koncem roku 2013 a jež by
neměly ujít zájmu čtenářů a historiků interesovaných v dějinách českých církevních řádů a klášterů, je
dílo profesorky Kateřiny Charvátové
s názvem „Dějiny cisterckého řádu
v Čechách 1142–1420. Díl 1: Fundace
12. století“. Jedná se o druhé, upravené a rozšířené vydání, které oproti
prvému nákladu z roku 1998 více akcentuje řádové právní poměry
a správní instituty. (Dosti prostoru je
věnováno např. vizitacím). Reprezentativně působící publikaci o 481
stranách vydalo nakladatelství Karolinum. Kniha je obohacena řadou
schematických nákresů, mapek
i množstvím černobílých fotografií,
jež názorně ilustrují mnohé informace obsažené v textu.
Dílo začíná obecným úvodem a poté
se zaměřuje na jednotlivé cisterciácké kláštery založené v rámci výše
jmenovaného století, tj. na Sedlec,
Plasy, Pomuk, Hradiště a Osek, a také na jejich vzájemné vztahy a vazby.
Pro čtenáře z našeho okresu bude
pochopitelně nejzajímavější částí
oddíl věnovaný Plasům (str. 209–
272). Pokud by však měl kdokoli pokušení přečíst si z knihy pouze tuto
část a jiné vynechat, je třeba jej předem upozornit na fakt, že Plasy jsou
porůznu zmiňovány také v dalších
kapitolách a informace o nich jsou
rozmístěny v celé publikaci, právě
kupříkladu s ohledem na vzájemné
6
Titul knihy K. Charvátové.
styky mezi kláštery.
Kniha z pera přední české znalkyně
cisterciáckého řádu je sepsána čtivě,
ovšem pro laického čtenáře může
být obtížněji sdělná. Zcela samozřejmě operuje s mnoha odbornými pojmy, které jsou pro historika samozřejmostí, ale laik může jejich smysl
pochopit až s pomocí slovníku. I přesto si s ohledem na zvolené téma
může najít své čtenáře nejen mezi
zasvěcenými odborníky.
Pokud jde o plaský klášter, je zdůrazněna jeho vazba na některé přemyslovské panovníky, netoliko na postavu zakladatele – knížete Vladislava II., ale především na krále Pře-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
mysla Otakara I., Václava I. Jednookého a Přemysla Otakara II., jenž zahynul v památné bitvě na Moravském poli v r. 1278 (na dnes rakouském území, jež bylo cca do let 1040–
1041 starou „jižní Moravou“, nežli bylo uchváceno našimi sousedy). Přemysl Otakar II. měl v Plasích dokonce svůj vlastní dům, tzv. královskou
rezidenci (Residentia regia), tento
se však bohužel do dnešních dnů nedochoval. Autorka přitom vyslovuje
domněnku, že ač je dům doložen až
za vlády právě jmenovaného panovníka, pravděpodobně musel v Plasích stát již za jeho královského
předchůdce. K úpadku vlivu Plas dochází za vlády Václava II., jenž měl
blíže k cisterciáckým klášterům
v Sedleci a na Zbraslavi. I přesto to
byl právě plaský opat Jan, kdo spolu
s opaty sedleckým a zbraslavským
a dalšími členy zvláštního poselstva
z Čech absolvoval v roce 1310 významnou diplomatickou cestu za římským králem Jindřichem VII. Lucemburským do Říše, kde byl dohodnut nástup nového českého krále
Jana z rodu Lucemburků na český
trůn. Ani za lucemburské dynastie
však už Plasy nikdy nesehrály v životě českých panovníků tutéž úlohu
jako za některých posledních Přemyslovců.
Plasy se také významně podílely na
šíření cisterciáckého řádu v českých
zemích. Jejich filiací je klášter v moravském Velehradě, kde se v moderních dějinách samostatné České republiky pravidelně o 5. červenci odehrávají velké slavnosti upomínající
příchod věrozvěstů Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Velkou Moravu
7
(datum je pochopitelně symbolické,
skutečný den příchodu soluňských
bratří není historikům ani teologům
znám). Autorka se zaměřuje rovněž
na majetkovou držbu kláštera, jemuž
náležely na Plzeňsku desítky vesnic
a dokonce různé statky v okolí Prahy,
např. v oblasti dnešního Újezdu,
dvůr na Petříně, vinice a statky v Košířích či ves Řeporyje. Majetková
držba plaského kláštera v Praze podle autorky zanikla brzy po vypuknutí husitských válek, neboť už v létě
1419 byla uchvácena husity. Dřívější
spojení středověkých Plas s naším
hlavním městem dnes mimo jiné
upomíná Plaská ulice na Smíchově.
Autorka zmiňuje i dobytí kláštera
Plasy husitskými bojovníky a neblahé následky, které tato událost místním cisterciákům přinesla. Dále se
věnuje vizitacím plaských mnichů
v jiných cisterciáckých klášterech
a s tím souvisejícími dobovými prohřešky obyvatel jednotlivých mnišských komunit. Pozornosti profesorky Charvátové neunikla ani klášterní
architektura, dobové rukopisy, jednotliví opati či otázka hospodářských
poměrů (ale i zisk Týnce, kde se v budově bývalého proboštství aktuálně
nalézá Muzeum a galerie severního
Plzeňska).
Pro zájemce o dějiny kláštera Plasy
jde o velmi cenný informační přehled, za kterým stojí roky pečlivého
studia a odborného historického výzkumu. Na druhé straně je třeba říci,
že se pochopitelně nejedná o přehled
vyčerpávající, a to ani k vytčenému
časovému úseku končícímu rokem
1420. Pokud by se v budoucnu nalezli
vhodní pisatelé a badatelé v jedné
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
osobě, mohly by se podrobné a systematicky pojaté dějiny kláštera Plasy
stát předmětem obsáhlé a mnohasetstránkové monografie. Potenciál
k tomu se zcela jistě naskýtá. Je taktéž možné, že některá nová zjištění
k dějinám Plas budou prezentována
v chystané kolektivní publikaci
o klášteru plánované na rok 2015 a že
se zde může otevřít prostor i k případné polemice s některými tezemi
profesorky Charvátové. Ostatně právě starší období našich dějin, k nimž
neexistuje dostatek písemných pramenů, obyčejně nabízejí možnost
vícečetných interpretací.
K jazykové a redakční úpravě knihy
je třeba poznamenat, že preferuje
užití pro některé publicisty a historiky možná méně obvyklého výrazu
cistercký namísto rovněž užívaného
slova cisterciácký. To však není nikterak na závadu. Velmi výpravně připravené knize je ovšem nutno vytknout nejednotnost ve jménech místních obcí, což je věc, již čtenáři z Plaska a Kralovicka sotva přehlédnou.
A tak se v publikaci jednou objevují
Královice a jindy (správně) Kralovice. Najdeme zde i Vražné namísto
Vrážného, Lité místo Lítého, Rybniči
(má být Rybnici) či opakovaně zmiňovaný Kačerov namísto Kaceřova
(označovaného dříve též jako Kačerov či Kacerov). Je možné, že v některých případech bylo úmyslně užito starší a dnes již neužívané pojmenování obce (nelze to ale vztáhnout
na všechny případy). Ovšem nemůžeme ani vyloučit, že tyto nedostatky
vznikly bez vědomí autorky, nedopatřením redakce, kdy názvy obcí mohl
automaticky přetvořit gramatický
8
„opravce“ v počítačových programech Windows, který bohužel
důsledně nerespektuje český pravopis a často vytváří i novotvary. Běžně
se tak setkávám s tím, že pokud jej
nevypnu, automaticky nahrazuje
např. slovo náboženský neexistujícím slovem navoženský; můj kolega
Mintál se v úředním zápisu mění na
Dentála či na Kinžála (kinžál je pro
zajímavost kavkazská dýka) a nešťastnou zkušenost jsem udělal též
s vydanou regionální publikací „Plasy ve fotografii“ v roce 2011. Její editoři možná rovněž zapomněli při
úpravě textu zmíněnou automatickou funkci vypnout a v popiscích
u mnou dodaných fotek se má prababička Marie Mrvíková nenávratně
změnila v Marii Novákovou, kterou
s ohledem na nepravděpodobnost
nového vydání knížečky už „na papíře“ zůstane až do skonání světa…
Podobným chybám, jimž se tradičně
říká redakční šotci, zpravidla zabrání
důsledná autorizace vysázeného textu, k níž nedošlo ani u tiskoviny vydané v Plasích, ale zřejmě ani u knihy
jinak velmi renomovaného pražského nakladatelství Karolinum. Snad si
nakladatel vezme z tohoto případu
ponaučení a další dva cenné svazky
k dějinám českých cisterciáků z pera
paní profesorky budou prosty redakčních nedostatků, jimž se dá při
dobré vůli včas předejít.
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
VÁCLAV KAREL, GRAFIK A ILUSTRÁTOR Z DOBŘÍČE
n Jana Dienstpierová
V letošním roce uplynulo 45 let od
úmrtí významného umělce, rodáka
z Dobříče na Kralovicku, českého
malíře, grafika a ilustrátora Václava
Karla.
Narodil se 21. října 1902 v Dobříči
na severním Plzeňsku. Zemřel
28. prosince 1969 v Praze. Po absolvování Keramické školy v Bechyni
v roce 1919 studoval na pražské
Uměleckoprůmyslové škole u profesora V. Maška a F. Kysely v letech
1919–1927. A poté na Akademii výtvarných umění u profesorů M. Švabinského a T. F. Šimona 1927–1929.
Po ukončení studií v Praze byl na stipendijním pobytu v Paříži. Jako grafik se zprvu zabýval hlavně technikou dřevorytu, která měla uplatnění
v ilustracích a ve volných listech.
V olejomalbě převažovaly krajinné
motivy a kytice.
Poprvé vystavoval v roce 1932 se
Sdružením západočeských výtvarníků. V letech 1933–1935 vystavoval
s Nezávislými v Topičově salónu.
Potom pravidelně obesílal Zlínský
salon. V roce 1939 se stal řádným členem Umělecké besedy a pravidelně
se zúčastňoval jejich výstav. Samostatně začíná vystavovat v roce 1933
v Hradci Králové. Pak v Alšově síni
Umělecké besedy v letech 1943–1957
to byly především ilustrace. Posmrtně byly uspořádány v Praze dvě souborné výstavy v Galerii Československého spisovatele v roce 1971 a 1977.
V osmdesátých a devadesátých letech se připomíná dílo tohoto malíře
9
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
Václav Karel (foto F. Vopat).
na několika menších výstavách
např. v Nymburku, Třeboni, ale také
opakovaně a úspěšně v Řecku, Itálii
a Francii. V roce 2000 bylo dílo vystaveno ve Starém Plzenci.
Během amerického bombardování
Prahy v roce 1945 byl bombou zasažen dům ve kterém bydlel a měl svůj
ateliér. S manželkou zachránili holé
životy, ale celé malířovo dílo bylo zničeno. Díky přátelství s fotografem
Josefem Sudkem se zachovala alespoň fotodokumentace řady jeho
obrazů a kreseb.
Poté musel umělec znovu existenčně začínat. Upřednostňuje proto ve
své další tvorbě ilustrační práci a to
v časopise Život, v dětském týdeníku
Mateřídouška. Byl autorem kalendá-
řů, pohlednic, leporel, tabulí pro
školní výuku. Ilustroval čítanky
a s jeho výtvarným doprovodem vycházela v padesátých a šedesátých
letech řada knížek pro děti. Byly to
české národní pohádky K. J. Erbena,
B. Němcové, básně, říkadla a příhody ze světa dětí a přírody od J. V.
Sládka nebo např. od J. Kožíška.
Václav Karel byl především poetickým a citlivým krajinářem, jehož cit
a smysl pro kresbu prostředí se projevuje v ilustrační práci a je důkazem
jeho vřelého vztahu k přírodě. Ve
svých obrazech se snaží vyjádřit skutečnou podstatu české krajiny v jednotě s osudem člověka a s jeho zásahem.
Česká krajina se objevuje i v jeho
ilustračních dílech. Ilustrace V. Karla
čerpají z nejlepších českých tradic
v duchu Josefa Mánesa a Mikoláše
Alše. Karel dovedl mistrně charakterizovat pohádkový děj, který zasazoval do prostředí české vesnice. Prostřednictvím jeho prací jsou čtenáři
z reality vtahováni do snu a fantazie,
ilustrace se tak stávají neodmyslitelnou součástí knihy.
Svými olejomalbami je zastoupen
v Národní galerii v Praze, v Západočeské galerii, jeho ilustrace najdeme
ve sbírkách Národního muzea, Památníku Národního písemnictví na
Strahově a v řadě dalších institucí.
Hodně jeho kreseb a obrazů je v soukromých sbírkách v Česku i v zahraničí. K jeho dílu také odkazuje webová adresa: www.vaclavkarel.sweb.cz
/cvcz
ŽIDÉ NA KRALOVICKU
n Irena Bukačová
Pro ilustraci života židovské minority na Plzeňsku ve 2. polovině 19. století nahlédněme do sčítacích operátů, kronik a dalších archivních pramenů na badatelsky dosud opomíjeném Kralovicku. Nejvýznamnější lokalitou severního Plzeňska bylo
okresní město Kralovice, jež se od
poloviny 19. století stalo domovem
řady židovských rodin, které se přistěhovaly do města většinou z nedalekého okolí, aby zde založily své živnosti. Židé v Kralovicích pocházeli
z tradičních lidnatých židovských
oblastí, z Podbořanska, z Radnicka
a z Hořovicka.
Typickou kralovickou obchodnickou
rodinou byli Popperové. Nejstarší
člen židovského rodu Popperů z Kra10
lovic, Marcus, je zachycen na vzácném portrétu z druhé poloviny
19. století. První kralovický obchod
jeho rodiny již dokumentují fotografie a pohlednice z přelomu 19. a 20.
století. Stával na náměstí Osvobození, tehdy ovšem na náměstí Arcivévody Karla jako jednopatrový dům se
sedlovou střechou. Tuto úspěšnou
regionální obchodní firmu založil
Marcus Popper v Kralovicích v roce
1856. Bližší údaje o rodině Popperů
uvádějí sčítací operáty od roku 1869.
Tehdy zde bydlela velká rodina, jejíž
hlava, Marcus Popper (1834), byl
ženatý obchodník se smíšeným zbožím židovského vyznání. Pocházel
z Hřešihlav, okres Hořovice, kam
byla rodina ostatně příslušná. Man-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
želka Helena (1840) byla ze Spáleného Poříčí, děti Flora (1861), Sigfrýd
(1862), Louis (1863), Leo (1866), Karel (1867) a Ernestina (1869) se narodily v Kralovicích. Starší synové,
Josef (1855) a Marek (1854), se narodili v Domažlicích a Hřešihlavech.
Spolu s rodinou bydlel kupecký pomocník, katolická kuchařka a služka
a Simon Lamp, svobodný židovský
soukromý učitel dítek pana Poppera,
který pocházel z Lochovic u Hořovic.
Jednopatrový dům firmy Marcus
Popper měl v přízemí kupecký krám
(tzv. koloniální obchod), kde se nabízelo zboží všeho druhu od střižního
zboží, přes potraviny, petrolej až po
obilí či železo. Krom toho zde byl též
hlavní sklad tabáku a soli. Před vchodem bývaly nastavěny pytle s různým zbožím, sudy se slanečky, košťata, hrábě, kosy, jak to bývalo tehdy
zvykem. V roce 1904 dala rodina
vystavět na náměstí na místě staršího krámku velký moderní obchodní
dům v novorenesančním slohu.
V přízemí byl přehledně zařízený
obchod s kovovými galeriemi, podobný jako např. u Rotta v Praze,
poschodí obývaly společně dvě rodiny, Artura a Leo Poppera, které měly
celkem 13 členů a v domě s rodinou
bydleli ještě tři obchodní příručí.
Památkou na tuto úspěšnou obchodnickou rodinu, jejíž podnikavost byla
pro Kralovice požehnáním, protože
jejich obchod přinášel do kraje řadu
technických a hospodářských novinek, je dodnes dům čp. 30, kde sídlí
kralovické železářství.1)
Podle sčítání obyvatel v Kralovicích
z roku 1890 žily ve městě další židovské rodiny, které pocházely z nedalekého okolí. Dá se říct, že severní
fronta náměstí tvořila jakousi židovskou enklávu, protože vedle obchodu
bohatého Markuse Poppera následovaly ještě dva další domy s obyvateli,
kteří byli na druhém konci sociálního
žebříčku židovské komunity. Zajímavé osudy měl dům čp. 35, v němž
v roce 1869 bydlela chudá rodina,
jejíž hlavou byl Salomon Löwus (nar.
1824), v době sčítání pětačtyřicetiletý
Firma Popper v Kralovicích ve 20. století (foto sbírka P. Goldscheidera).
11
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
muž židovského vyznání, narozený
a domovským právem patřící do
Nové Vsi na Podbořansku. V Kralovicích měl zvláštní živnost –„veřejnou
kuchyni“. Byl ženatý a jeho žena
Rebeka (nar. 1830 ve vsi Kůzová
u Podbořan) ve sčítání uvedena jako
„pomocnice ve veřejné kuchyni“,
byla matkou početné rodiny (děti
Antonie (1856), Heřman (1858),
Jakub (1860), Amálie (1862), Bernard
(1864), Cecilie (1866) a Emanuel
(1868)). Původ Löwusových byl pro
Kralovice celkem typický, neboť oba
pocházeli z panství Vysoká Libyně
(zahrnujícího lokality Nová Ves, Wallisgrün, Kůzová), kde byla tradičně
silná židovská menšina a v Kůzové
dřevěná modlitebna.2) Ostatní členové židovské minority žili v centru
města: Hermann Feldstein, židovský
obchodník střižním zbožím, jehož
rodina pocházela z Hřešihlav a Podbořanska, bydlel v čp. 9, v čp. 14 židovský řezník Reich provozoval košer porážku a sám měl ještě hospodářství s několika kusy dobytka,
v čp. 26 bydlel židovský advokát
JUDr. Breitenfeld. Čp. 91 obývala početná rodina obchodníka střižním
zbožím Sonnenscheina, která pocházela z Hřešihlav a Terešova (okres
Hořovice), jejíž děti byly na studiích.
V čp. 151 bydlel další židovský
obchodník se smíšeným zbožím,
Hermann Gans, původem z Hřešihlav, jehož manželka pocházela
z Podbořanska, který měl pět dětí.
V Kralovicích však není doložena ani
škola ani modlitebna a nejbližší židovský hřbitov je v Kožlanech.
Významnější centra na severním
Plzeňsku se vytvořila v 19. století
12
Nečtiny, ulička u synagogy
s domem rabína, kolem 1940.
(foto Došlý, sbírka MaG MT)
v Dolní Bělé, v Nečtinech, ve Všerubech, Kozolupech a Městě Touškově,
kde byly také synagogy nebo též
židovské školy s matričním obvodem. V Dolní Bělé, též zvané též
Böhmisch-Neustadt čili Český Najštát, je židovské osídlení doloženo od
2. poloviny 17. století. Jeho charakteristika je i v pozdějších dobách příznačná.3) Mezi obyvateli najdeme
Isacka Strausse, pachtýře flusárny
a vinopalny, který se živil prodejem
produktů z výroby, Jacoba Lederera
prodejce střižního zboží, Joachima
Brumela s obchodem se smíšeným
zbožím (tabák, dobytek, kůže střižní
zboží), Eliase Becka s prodejem
střižního zboží, rodinu Abrahama
Fleischmanna, která se živila obchodem s masem a střižním zbožím.
Dále žil v Dolní Bělé Isack Schüller,
který působil jako školní (židovský)
učitel. V 19. století se židovské osídlení koncentrovalo do ulice v severovýchodní části městečka, kde v roce
1839 stálo pět panských domů, Ži-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
dům pronajatých.4) Před polovinou
19. století zde již stálo jedenáct židovských domů, z nichž je většina v pozdějších přestavbách zachována. Vrcholu dosáhlo židovské osídlení v roce 1880, kdy zde žilo 76 židovských
obyvatel. Jim sloužila synagoga, situovaná asi 100 m severovýchodně
od náměstí mezi židovskými domy,
která byla postavena v 60. letech
19. století v novorománském slohu
na místě starší dřevěné synagogy.
Sloužila k bohoslužebným účelům do
30. let 20. století, posléze byla opuštěna a po druhé světové válce přestavena na dodnes obývaný dům.
V sousedním domě čp. 85 byl byt rabína.
V roce 1848 dostalo panství žádost
o povolení k přestavbě staré vinopalny na židovskou školu a byt pro učitele. 5) Ten zpravidla nepožíval ochrany místní vrchnosti (jako tzv.
„Schutzjude“) a býval ze vzdálenější
komunity. Bohaté židovské osídlení
tak jako jinde v Čechách dosahovalo
v Dolní Bělé svého vrcholu koncem
19. století. Rodiny byly početné,
všichni byli gramotní. K typické dynamice patřilo to, že synové obchodníků šli na studia do Plzně či dokonce do Vídně a následovně se věnovali praxi lékářské či právnické. Obec
v Dolní Bělé prožila pouze jediný
náboženský konflikt. Kříž, který dal
postavit pokřtěný Žid na vlastní náklady, jeho původní souvěrci pokáceli na znamení nesouhlasu s pro ně
nepřijatelnou konverzí.6)
Stejně tak jako zanikla v první polovině 20. století samostatná dolnobělská náboženská obec, podobný osud
sdílela kdysi významná židovská
13
komunita v Nečtinech (Netschetin).7 Židovské osídlení zde je doloženo od 1. poloviny 17. století a prošlo
typickými peripetiemi. V letech
1655–1685 byli Židé vypovězeni
z města, museli pak platit vrchnosti
poplatek za ochranu. Maximum osob
dosáhla zdejší komunita koncem
70. let 19. století, kdy zde žilo 72 Židů,
jejichž sídelním okrskem byla lomená ulička jihovýchodně od náměstí
mezi hlavní ulicí vedoucí k Novému
Městečku a potokem a dále na východním břehu potoka. V první polovině 19. století je v Nečtinech doloženo pět sousedících, většinou patrových a částečně roubených domů,
z nichž jsou v přestavbách dva dochovány. Synagoga postavená v letech 1840–1857 v klasicistním slohu
jako náhrada za starší modlitebnu
v krátké ulici vedoucí z hlavní ulice k
brodu, byla zdevastována nacisty a v
letech 1986–1987 zbořena. Židovský
hřbitov, situovaný v lese na východní
hranici katastru ve svahu 300 m jihovýchodně od kostela a obecního hřbitova, na tzv. Vysokém vrchu, je velmi
starý, podle německé obecní kroniky
přes tři sta let. Táž německá kronika
popisuje, že „bylo každé volné místo
mrtvolami pokryto a protože hřbitov
nemohl být rozšířen, byly v posledních letech mrtvoly pohřbívány na
místo již použité, což jinak nebylo u
židů zvykem.“
V roce 1890 bylo v Nečtinech celkem 118 domů včetně samot, z toho
13 domů obývaly židovské rodiny,
tedy až 10%. Byl zde templ čp. 65,
neobydlený dům židovské náboženské obce, podle údajů v německé
obecní kronice postavený roku 1854.
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
Asi předtím se pobožnosti konaly
v jedné místnosti domu čp. 58, kde
se i vyučovaly židovské děti a kde se
ještě za první republiky říkalo židovská škola. Jinak domy obývané židovskými rodinami byly v čp. 163,
149, 103, 102, 101, 94, 78, 76, 58, 51, 49,
48. Nejčastěji se objevuje jméno
Bergmann a Braun. Všichni mluvili
německy a živili se obchodem, rodiny byly také početné. Také kronika
konstatuje, že „Židé, kteří byli dříve
velmi silně zastoupeni v našem
městě jako majitelé domů, obchodníci a řemeslníci, se skoro úplně odstěhovali“.
K četným lokalitám s nevelkým
židovským osídlením na severním
Plzeňsku patřilo několik vesnic, kde
žili Židé, hlásící se výhradně k českému obcovacímu jazyku. V Potvorově
byly při sčítání lidu v roce 1890 doloženy v obci jen tři domy, obydlené
příbuznými židovskými rodinami
z celkem 70 stavení. Charakteristika
ve sčítacím operátu definuje sociální
postavení nejchudší skupiny venkovských Židů, k níž patřila v čp. 33 žijící
vdova Johanna Fleischerová, výměnkářka (nar. 1815 na Rabštejně),
příslušná do Potvorova, českého jazyka a israelitského náboženství, jejíž živností byl „obchod v hadrech“
a jejíž profese byla označena jako
„sběratelka“. V čp. 34 žil Mořic Fleischer, ženatý český Žid, který obchodoval s dobytkem a měl polní hospodářství. Narodil se stejně jako jeho
žena Johanna v Potvorově (1856). Ta
byla také české národnosti a živila se
obchodem se smíšeným zbožím. Vedle toho měli hospodářství (šest
krav a čtrnáct ovcí), v domě byla též
14
pekárna macesů a vzadu v patře byla
modlitebna, prostá deštěním obložená místnost, která se dochovala do
80. let 20. století. Velmi pauperitní
chalupa čp. 69, která patřila Mořici
Fleischerovi, byla přestavěna na stodolu a dodnes se zde říká „V židovně“.
Víska Krašovice měla ještě v roce
1890 synagogu, která byla tehdy již
opuštěná, jen obydlená jednou vdovou, Marií Liebsteinovou, (nar. 1828
v Krašovicích), Češkou israel. náboženství, podomní obchodnicí. Krom
ní žila v čp. 3 velká rodina obchodníka Mořice Klingera a v čp. 35 obchodník Otto Münzer, kteří tvořili zbytek
dříve početné komunity.
Židé německého jazyka byli usazeni v Nekmíři a na Rabštejně. V Nekmíři židovská minorita obývala čtyři
domy (čp. 10/2 Rechst Salom, kupec,
rodina s 5 dětmi, čp. 36, Rosenberg
Hynek, kupec, tříčlenná rodina, čp.
40 Rechts Filip, obchodník 5 členná
rodina, čp. 41 Rechts Bernard, obchodník, 4 členná rodina, celkem 19
lidí). Přestože na Rabštejně se nachází jeden z významých židovských
hřbitovů, bylo zdejší židovské osídlení, doložení od první poloviny 17. století, málo početné. Rabštejnští Židé
patřili pod nečtinskou náboženskou
obec.
Nejstarší zprávy o židovském obyvatelstvu ve Všerubech u Plzně
pocházejí ze 17. století. Zajímavou
informaci o židovských výrobních
a komerčních aktivitách v městečku
Všeruby k roku 1730 dokládá žádost
Františka Albrechta Jaroslava Vřesovce o přemístění židovské vinopalny a šenku z centra městečka na
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
jeho dolní okraj.8) Podle této zprávy
stávala odedávna poblíž kostela vinopalna (Brandtwein-haus), jejíž existence byla vrchnosti trnem v oku,
protože byla jednak potenciálním nebezpečím vzniku požáru a navíc
vadilo, že se zde kořalka přímo šenkovala vedle kostela („ein Brandwein-haus wo zugleich der Brandwein
zu trincken verkauft wird“). Sedláci
i měšťané a další lidé se zde shlukovali, když šli z kostela, popíjeli a zadlužovali se. To vrchnosti vadilo,
a proto navrhovala šenk odstěhovat,
jistě to mělo ale především ekonomické pozadí.
První podrobnosti k osudům minority jsou až z evidence židovského
obyvatelstva – v katastrech a sčítacích operátech. Všerubští židé v josefinském katastru 1787 se objevují
jako minorita, která užívala celkem
sedm domů, včetně školy. Rodiny
Libermannů, Samuelů a Löblů nevlastnily žádné pozemky. Židovská
škola neměla své popisné normální
číslo, měla čp. N IV, stávala na parcele 176 (Jüdischesgemeindschul)
a bylo uvedeno, že patří „zdejší
židovské obci“. Židovské domy byly
v roce 1787 očíslovány římskými číslicemi I.–VII., parcely ležely poblíž
sebe. Pouze u jednoho domu (No. II)
bylo specifikováno, že je to panský
židovský dům (herrschaftl. jüdisches
Haus), který patřil ke dvoru v Kunějovicích.9) Existenci školy dokládá
„Schulmeister“ Jacob Freund. Do
všerubské školy chodilo v roce 1826
do třech tříd (67-66-66 dětí) - „jüdische Schuljugend“, tedy židovskou
školní mládež tvořilo 12 dětí z 262
žáků. Děti chodily do obecné školy
15
a do své židovské, kde skládaly
zkoušky. V roce 1839 podle stabilního
katastru Všeruby bylo v užívání komunity celkem deset nemovitostí,
včetně synagogy. Jednalo se o tzv.
Schutzjude, tedy Židy pod ochranou
vrchnosti. Rodina Auerů byla velmi
podnikavá, měli koželužnu a byli obchodníci. Podle duplikátu stabilního
katastru (NA Praha, SK duplikát
Všeruby, 5229) koželužna zpracovala
ročně 150 kusů hovězích a 250 kusů
telecích kůží, suroviny byly skupovány po okolí a prodávány v Plzni
a okolí (Národní archiv Praha, Josefinský katastr, ič. 4019 Pilsner Kreis,
Gemeinde Stadtl Wscherau). Tento
páchnoucí provoz byl situován u vody, kterou potřebovali k zpracování.
Byly zde ještě dva obdobné provozy další koželužna, kde byli také dva
dělníci, kteří zpracovali 80 kusů kůží
ročně na jemnou surovinu, a továrna
na lakované kožené zboží (Lederlakierei), v níž pracovalo 5 dělníků, kteří
zpracovali 20 hovězích kůží, 500 telecích a 200 ovčích kůží. Obor byl zpravidla v židovských rukou.
Všerubští židé byli podle farních
soupisů z roku 1881 označováni jako
„Israeliten“, vzhledem na své náboženství vedeni samostatně. V tomto
roce zde žilo celkem 58 lidí židovského vyznání.10) Z operátů je patrná poměrná kontinuita příjmení a tedy určitá stabilita židovského osídlení.
Všichni mluvili německy, rodiny byly
početné, živily se obchodem s dobytkem, obilím, surovinami, smíšeným
zbožím. Synagoga byla obdélná jednolodní dvouosá budova se sedlovou
střechou, střídmě členěná pilastry
v nároží, prolomená v delších stra-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
nách dvěma okny se segmentovými
záklenky. Postavena byla v první třetině 19. století ve velmi střídmém,
pozdním klasicismu. Zbořena byla
roku 1989. Vedle synagogy byla základním vybavením židovské obce
také škola a rabinát. Všerubská židovská škola je doložena od josefinského katastru, zřejmě sloužila tato
prostora i jako modlitebna, než byla
postavena vlastní synagoga.11) Pohled do „provozu“ židovské minority
jako kulturní a náboženské menšiny
a její sebevědomí a emancipaci dokládá i materiální vybavení místní
obce.
Na závěr zmíním vývoj průmyslového podniku nedaleko Plzně, který
je ilustrací podnikavosti kozolupských židovských obyvatel. Továrna
na bronzové barvy a vánoční ozdoby
p. Auerbacha a Otto Weisbergera byla založena ve druhé polovině 19. století. Podnikatelé, kteří koupili vyhořelý mlýn, jej upravili na malou
továrnu,v níž začínali s osmi dělníky.
Vhodná orientace na žádaný sortiment vedla v roce 1907 k rozšíření
výroby o litografické barvy (Steindruckfarben). Brzy měla 150 zaměstnanců, po první světové válce byla
rozšířena o několik parních strojů,
které později nahradila elektrárna,
poháněná řekou Mží. Firma, která
skupovala pozemky v okolí, aby měla
zázemí pro rozvoj, vybudovala pobočky též v Bavorsku. Mezi její nejvýznamnější majitele patřil Otto
Weisberger, (nar. 1864 v Touškově),
který se stal čelným představitelem
Obchodní a živnostenské komory
v Plzni a funkcionářem mnoha prestižních obchodních sdružení. Jeho
kariéra je typickou ukázkou společenského vzestupu úspěšných podnikatelů ze skromného židovského
zázemí k trvalé emancipaci a vystoupení z marginalizované společenské
skupiny mezi honoraci.
Židovský fenomén v západních Čechách se vytratil z obecného povědomí po druhé světové válce v důsledku tvrdých populačních proměn.
Na venkově jsou na často strastiplný
životě minority již jen vzpomínky. Ve
městech, jako je Plzeň, připomíná
rozkvět a předválečné bohatství
komunity především kvalitní architektura (Loosův dům) na hlavní
třídě, jejíž hodnota je objevována se
vzrůstajícím zájmem o památky konce 19. a počátku 20. století.
Poznámky a odkazy:
1) V roce 1902 vystavěla firma Popper dvoupatrový obchodní a obytný dům,
po arizaci byl v německé správě a po znárodnění od r. 1949 užívalo
obchod spotřební družstvo Jednota. Všichni členové rodiny Popperů
zahynuli v důsledku holocaustu za druhé světové války.
2) Kůzová (okr. Rakovník) má doložené židovské osídlení od 18. století.
V 19. století zde žilo kolem deseti židovských rodin. Synagoga (čp. 38)
byla postavena roku 1812 na severovýchodním okraji obce jako jednoduchá roubená přízemní stavba. Bohoslužebným účelům sloužila do začátku 20. století a roku 1949 byla prodána k rekreaci.
3) Statek Dolní Bělá 1794: podle soupisu židovských rodin žilo v místě
16
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
šest židovských rodin, které se živily obchodem.
4) SOkA Plasy, fond Okresní úřad Kralovice, Sčítací operáty 1880, č. 766
pro Dolní Bělou (Český Najštát).
5) SOA Plzeň, fond velkostatek Plasy, kart. 131. K roku 1848 doloženo povolení k přestavbě staré vinopalny na židovskou školu a byt pro učitele.
6) SOkA Plasy, Gedenkbuch der bielaer Pfarre 1835-1974, fotokopie, s. 3.
7) SOkA Plasy, Gedenkbuch der Pfarre Netschetin 1864-1938.
8) NA, Staré České Místodržitelství, 24-771/1730 I d 8.
9) Národní archiv Praha, fond Josefinský katastr, inv. č. 4019. Pilsner Kreis,
Gemeinde Stadtl Wscherau.
10) Seelen-Beschreibungsbuch der Pfarrgemeinde Wscherau im Jahre
1881 zusammengestellt vom wscherauer Kaplan Johann Beneš, rkp.,
SOkA Plasy, fond archiv města Všeruby.
11) Dokumentace fotky NPU Kočandrle (1973,1983), Fiedler interier (1984).
Prameny a literatura:
Sčítací operáty.
Pamětní kniha fary Dolní Bělá, SOka Plasy, kopie.
Pamětní kniha fary v Nečtinech, SOkA Plasy.
ČAPKOVÁ Kateřina, Češi, Němci a Židé. Litomyšl 2005.
DRNEK, Jan, Krajina nad pokladem. Plzeň, 2012, s. 55–57.
FIEDLER, Jiří, Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992.
KLEPSOVÁ, Eva, Historie Dolní Lukavice do roku 1945, s. 53–69.
MYŠKA, Milan, Rytíři průmyslové revoluce. Hermann Dietrich Lindheim,
s. 172–210.
PĚKNÝ, Tomáš, Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001.
SCHALLER, Jaroslaus, 16.
SOMMER, Johann Gottfried, Böhmen.Pilsner Kreis, Prag 1838. Israeliten Familien počítaly se na rodiny v roce 1837 celkem 210 000 obyvatel 16 měst
se 7 předměstími, 14 městsů a 685 vesnic, celkem 30 000 domů.
STRNAD, Milan, Židé v dějinách města Klatov.
ŠPIRKOVÁ, Věra, Židovská komunita v Plzni. Domažlice 2000.
WASKOVÁ, Marie - BOHÁČEK, Jan (eds.), Soupis židovských rodin.
v Čechách z roku 1793. Plzeňský kraj. Praha 2004.
Z hISTORIE MANĚTÍNSKÝCH LESŮ - IV
n
Petr Rožmberský
Dobývání rud a hornin
Hlavní příjem manětínských komturů johanitského řádu v předhusitských dobách vycházel z mlýna na
Písčinách, při němž byl rybník Kle17
not a stejnojmenný les, říká V. Kočka,
ale nedodává, proč by tomu tak mělo
být.1) Jistě by příjem z mlýna převyšovaly příjmy z města a z poddanských vesnic, odvádějících feudální
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
rentu. Rybník „Klenot Teich“, les
Klenot a polohu „am Sande“ - Na pískách najdeme na císařském otisku
mapy stabilního katastru z roku 1839
severně od Lipí, ale již na katastru
Manětína.2)
V okolí vsi Lipí se totiž rýžovalo
a dolovalo zlato, o čemž vypovídají
četné sejpy a odvaly. Původní terén
při potoce Kačina (V klenotech) je na
ploše 2 km2 celý překopán. Nedaleko
od rybníčku Klenotu se propadl
povrch loučky a byly tu v hloubce
několika metrů zjištěny vodorovné
štoly.3) Ve zmíněném mlýně Na Písčinách byla tedy zřejmě rozemílána
a potom propírána zlatonosná ruda,
která mohla být hlavním příjmem
manětínských johanitů. Zaniklý mlýn
zatím nebyl objeven, nejde-li ovšem
o Švendův mlýn na soutoku Kačiny
a Malého potoka náležející k Lipí,
u něhož (jakož i v lokalitě Zlatý křížek a Klenoty) se dochovaly sejpy,4)
hromady proplaveného materiálu.
Také na jižním okraji zmíněných
lesů najdeme na potoce Bělá (Černý
potok) mezi Spankovem a zaniklým
Tisem množství sejpů - hromad
materiálu zbylých po rýžování zlata.5)
Patrně i zde se zlatonosná ruda dolovala a byla rozemílána ve mlýně,
neboť v místech zaniklé vsi Tisu byl
při srovnávání terénu vykopán silně
opotřebovaný mlýnský kámen.6) Přímo v zaniklém Tisu nebyl zdroj vody
potřebný pro pohon vodního mlýna;
buď sem byl kámen kdysi přenesen
od zmíněného potoka, kde mohl
kdysi dávno zlatorudný mlýn s nádržkou stávat, nebo mohl být mlýn
poháněn zvířecí silou. Bohužel, tento
artefakt byl již z prostoru zaniklého
18
Tisu odnesen.7)
Je možné, že další vlna dobývání
drahých kovů nastala po roce 1516,
kdy Jindřich ze Švamberka získal od
krále povolení k jejich dolování na
svých panstvích, kde byl dostatek
horníků, ale „nemajíce povolení,
nesměli pracovat“. Panu Jindřichovi
náležela však v té době panství
Švamberk/Krasíkov s Manětínem,
Zvíkov, Kašperk a Kestřany,8) takže
nevíme, zda bylo dolování zlata obnoveno právě na manětínském panství.
Ves Vladměřice byla v minulosti
nazývána Steindorf, tedy Kamenná
Ves, a to již na Müllerově mapě Čech
z roku 1720.9) Topografie z roku 1788
na manětínském panství omylem
uvádí Steindorf a Vladměřice jako
dvě lokality.10) Na mapě stabilního
katastru (císařský otisk z roku 1839)
jsou nedaleko na jih od vsi zaznamenány dva lomy.11) Tehdejší Topografie
uvádí, že se jižně od Manětína,
u Steindorfu, vyskytuje pískovec a že
ve Steindorfu je dobrý lom na mlýnské kameny.12) Lom na pískovec byl
však ještě na manětínském katastru.13) Takže ves byla po nějaký čas
pojmenována právě podle lomů na
materiál, z nějž se vyráběly mlýnské
kameny, a také snad podle toho, že se
v okolí lámala též pokrývačská břidlice.14)
Ve druhé polovině 19. století začala
těžba kamenného uhlí také v manětínské pánvi a bylo zde otevřeno
několik dolů (např. důl Josef a důl
Václav) hlubokých maximálně 72 m.
Jen výjimečně v nich pokračovala
těžba ještě ve 20. století, v období
1919–1938 (62 m hluboký důl Klenot
severně (sic!) od Manětína).15) Zdá
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
se, že došlo k omylu ve světové straně a mělo být jižně od Manětína směrem k Lipí, kde je ještě na manětínském katastru rybníček Klenot (viz
výše). U Vladměřic se v 19. století
uhelný důl Josef „zakusoval“ do
vrchu Chudík, píše se jinde.16) To nám
dovoluje spojit důl sv. Josefa s dvěma
objekty v lese jihozápadně od Vladměřic blízko kóty „Chulík“, nazvaných Kohlenwerk (uhelný důl),
zakreslených v mapě III. vojenského
mapování z roku 1876. Jiné doly na
mapě v manětínských lesích zaznamenány nejsou.17) Mapa II. vojenského mapování z let 1845–1846 ještě důl
u Vladměřic (ani jiné doly) nezaznamenala,18) takže patrně vznikl až po
tomto roce. Také se uvádí, že v letech
1834 až 1906 byl v činnosti důl na uhlí
rovněž v Radějově,19) což se z jiných
zdrojů nepodařilo ověřit.
Ve 30. létech minulého století, v době velké hospodářské krize, se několik nezaměstnaných z Vladměřic
pokoušelo v uvedeném místě dobývat uhlí. Nezkušení „horníci“ však
byli zavaleni, ale podařilo se jim
dostat na povrch. Tím jejich pokus
skončil.20) V závěru 20. století se zde
ještě nalézaly zříceny tzv. „havírny“.21)
Chemická výroba
Potaš (salajka, flus, draslo – uhličitan draselnatý) se vyráběl z dřevěného popela louhováním a následným
odpařováním vody a přepalováním
(kalcinováním). Potaš se užíval při
výrobě skla, mýdla, v bělidlech, barvírnách, v lékařství, k přípravě kamence apod.22) Na manětínském panství bylo několik flusáren (Pota19
schensiederei), kam museli poddaní
odvádět dřevěný popel,23) popel ale
vznikal i při různých „lesních“ činnostech jako vedlejší produkt (milíře, hutě), a existovali také specializovaní výrobci popele - popeláři. O jejich působení v manětínských lesích
ale zatím nejsou k dispozici žádné
zprávy. Je možné se dočíst, že jedna
z flusáren byla i v Lipí, aniž by bylo
upřesněno období její existence nebo
bližší poloha.24) Lipskou flusárnu měl
v nájmu Jakob Löwy z Manětína.25)
Vzhledem k charakteru provozu je
třeba ji předpokládat u potoka; v 19.
století měla být u Švendova mlýna,
patřícího k Lipí.26)
Jak již bylo řečeno výše, ves Líté
s příslušenstvím a také s lesem nad
Starými horami byla po polovině
17. století přikoupena k manětínskému panství.27) V. Kočka napsal, že kupec, Karel Maxmilián Lažanský, zde
obnovil zaniklou huť na kyselinu sírovou a pojmenoval ji po manželce
Anně Elišce (správně Alžbětě) Elisabethenthal.28) K tomu je především
třeba říci, že v bělských matrikách
(Líté příslušelo k faře v Dolní Bělé),
dochovaných z let 1641–168329) a po
hiátu z let 1724–1757,30) není zmíněn
nikdo, koho by bylo možné dát do
souvislosti s chemickým závodem
v Alžbětině údolí u Lítého. U osady
Berk se Zeleným jezírkem s pozůstatky dolování vitriolové břidlice (tj.
Alžbětino údolí u Lítého) prý vznikla
okolo roku 1700 varna na výrobu
kyseliny sírové31) (kyselina sírová se
však v té době z břidlice ještě nevyráběla). Ani tento údaj matriční zápisy nepotvrdily.
Je možné uvažovat o tom, že výše
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
uvedené informace V. Kočky jsou
jeho domyslem. Les nad Starými
horami u Lítého koupený k Manětínu
totiž nemusel znamenat staré doly
na vitriolovou břidlici (se zaniklou
hutí), ale mohlo jít o území při potoce
Veska, kde ještě dnes najdeme na
mapě pomístní jméno, nazývající
kopce nad potokem „Hory“. Od
dodnes dochovaných pozůstatků
dolování (zatopený povrchový důl
Zelené jezírko je ještě na katastru
Líté u osady Berk, která je již na
katastru Dolní Bělé) je uvedená
poloha vzdálena cca 1,5 km vzdušnou
čarou a patrně s dolováním a výrobou kyseliny sírové neměla nic společného. I když se již důl na vitriolovou břidlici nenacházel v manětínských lesích, jak uvidíme dále, úzce
s nimi souvisel.
A dostáváme se k dalšímu využití
manětínských lesů a jejich novému
osídlení. Jak už bylo podotknuto, nezdá se, že by Karel Maxmilián
Lažanský založil (nebo dokonce
obnovil) huť na vitriol či dokonce na
kyselinu sírovou u Lítého a pojmenoval ji po své manželce Anně Alžbětě
„Elisabethenthalem“.32) Vitriolová
břidlice na manětínském panství
byla totiž objevena až roku 1808 důlním Františkem Heimrlem a v roce
1809 dostal Jan Nepomuk Karel
Lažanský povolení k důlní činnosti
v Lítém. Břidlice zde byla dobývána
povrchovým způsobem - lomem.33)
Z kyzových (vitriolových) břidlic se
původně vyráběl vitriol a zelená skalice (síran železnatý a železitý, louh)
a kamenec (síran hlinitodraselnatý,
alaun).34) Na konci 18. století byla vynalezena z kyzových břidlic výroba
20
kyseliny sírové. Vytěžená břidlice se
vršila na haldy založené na jílem
vymazané šikmé ploše (vaně), 3 roky
větrala. Pak byla polévána vodou
(haldy se louhovaly 20–25 let). Do
vody se vylouhoval síran, roztok byl
jímán do nádrží a ve varně ve zděných pánvích probíhalo zahušťování
a pak se v železných kotlích vařil na
hustotu kaše, která pak tuhla na vitriolový kámen, dále žíhaný a mletý
na moučku, která se v olejových hutích (olejnách) pálila v galejních
pecích v hliněných lahvicích, kde se
rozkládala na kysličník železitý a sírový. Kysličník sírový byl pohlcován
ve vodě a vznikalo tak oleum neboli
česká dýmavá kyselina sírová. Olejny často vznikaly v místech s dostatkem paliva a kamencový prášek se
k nim dovážel.35)
Kyselinovzdorné lahvice zvané retorty o výšce cca 50 cm a průměrem
dna 10 cm, se s kamencovou moučkou vkládaly do galejních pecí, kde
se zahřívaly na vysokou teplotu po 24
hodin. Pro dosažení požadované
koncentrace se postup musel opakovat zpravidla čtyřikrát.36)
U Lítého tedy od roku 1809 vzniká
chemický závod, pojmenovaný Alžbětino údolí. Pojmenován byl prý
podle Alžběty, manželky Prokopa
Lažanského,37) ovšem žádný z několika Prokopů z rodu Lažanských
neměl manželku tohoto jména.
Lokalita byla zřejmě pojmenována
po manželce Jana Lažanského
(1774–1830, který obdržel povolení
k dolování). Šlo a uherskou šlechtičnu „Erzsébet“ rozenou Pálffy (1782–
1843).38) Erzsébet je maďarskou variantou jména Elisabeth, česky Alž-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
Pozůstatky průmyslového podnikání v Lipí v roce 2003 (foto J. Fák).
běta. S pojmenováním Alžbětino
údolí se setkáváme v Topografii
z roku 183839) a na císařském otisku
mapy stabilního katastru z roku 1839
(Elisabethenthal
Vitriolhütte).40)
K provozu tohoto závodu bylo třeba
množství dřeva z manětínských lesů.
Původně se patrně vyráběla kyselina
v olejně postavené přímo v chemickém závodě, avšak při postupném
zvyšování produkce se dovoz dřeva
prodražoval. Daleko levnější bylo
vystavět další olejny uprostřed lesů a
dovážet do nich moučku z vitriolového kamene. Takže možnost, že by
byla přivážena břidlice z Lítého do
lesů k Lipí a ukládána zde na haldy,
kde zvětrávala, jak uvádí V. Jirsa,41)
je velmi, ale velmi nepravděpodobná.
Také jinde se uvádí, že výroba z Lítého byla později z provozních důvodů
přenesena do Lipí.42) Jedná se o nepochopení procesu výroby kyseliny sírové - olea.
V. Jirsa dále píše, že hrabě Prokop
(Oldřich Josef) Lažanský založil
21
podobnou huť (jako v Lítém) u Lipí,
která byla po něm pojmenována Prokopihütte. Protože však zemřel 5. 8.
1804, není doloženo, odkud břidlici
pro výrobu olea bral.43) Vysvětlení je
poměrně jednoduché. Provozovna
nebyla pojmenována po Prokopovi
(Oldřichu Josefovi) Lažanském
(† 5. 8. 1804), nýbrž po jeho vnukovi
Prokopovi
Oldřichu
Aloisovi
(*1809).44)
V manětínských lesích za Lipím
vznikly dvě olejny - podle V. Jirsy od
roku 1820 vlastnil chemický závod
v Lítém pouze Jan Lažanský (syn
Prokopa Oldřicha Josefa45), který
přenechal
bratrovi
Prokopovi
(† 182346)) statek Libyni výměnou za
jeho podíl na oleu (k majetkovému
oddělení bratrů však došlo již roku
1810, přičemž manětínské panství
připadlo Janovi47)). Hrabě Jan Lažanský pak vybudoval nedaleko Prokopovy hutě další olejnu nazvanou po
něm Johanni Oleumhüte.48) Je však
velmi pravděpodobné, že nejprve
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
Prokopova huŅ (r. 1839) již na katastru Radějova.
vznikla olejna pojmenovaná po otci
a až potom olejna pojmenované po
synovi. Nakonec to uvádí v poznámce i V. Jirsa, citující odbornou literaturu uvádějící, že Janova huť byla
zřízena v letech 1828–1830 a Prokopova huť v roce 1835. Dále zaznamenává, že v červnu 1835 byla stavěna
nová Prokopova huť, k níž se vozil
stavební materiál (řezivo, cihly,
kámen), ale neopouští myšlenku, že
existovala i stará Prokopova huť.49)
Můžeme doplnit, že hrabě Jan zemřel 21. 1. 1830 a po něm následoval v
držení manětínského panství syn
Prokop.50)
Pracovníky olejen zaznamenaly
manětínské matriky a ukazují, že
datace jejich vzniku ještě není zcela
objasněna. Už totiž 20. září 1826 se
v „Oleumhütte“ u Lipí narodilo dítě
Jiřímu Hruškovi, povoláním Oleumbrenner (palič olea - kyseliny
sírové) a syn horníka v Hromnicích
(zde velký důl na kyzovou břidlici
a výroba olea). Další potomek se mu
tamtéž narodil v roce 1828, avšak
palič olea Jiří Hruška z lipské Oleumhütte v roce 1829 ve 33 letech
22
umírá na plicní nemoc.51)
V roce 1836 stály obě olejny (hutě).
Toho roku byl v lipské olejně čp. 21 Janově huti - paličem olea Florián
Hammer; jeho manželkou byla dcera
France Glasera, paliče olea z Prokopovy hutě. V témže roce byl ale již
paličem olea v Prokopově huti (Lipí
čp. 22) Francův syn Ondřej (Andreas) Glaser. Jak Hammerovi, tak Glaserovi se v "jejich" olejnách narodili
roku 1838 potomci. Také se zde však
umíralo. Roku 1836 zde zemřela
manželka France Glasera ve svých
Janova huŅ (r. 1839) na katastru Lipí.
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
66 letech a v roce 1837 tříletá dcera
Antona (sic!) Glasera.52)
V roce 1839 byl provoz Prokopovy
hutě zastaven a zařízení Janovy hutě
bylo zastaralé a opotřebované; měla
být opravena (především pec) s použitím materiálu z Prokopovy hutě,53)
k čemuž však již zřejmě nedošlo.
Ještě v roce 1839 totiž koupil chemický závod v Lítém podnikatel J. D.
Starck a místo dříví začal používat
kamenné uhlí a vyráběl oleum pouze
tam. Olejny u Lipí zůstaly Lažanským a v červnu 1840 byla ze zásob
vyrobena poslední kyselina v Janově
huti. V roce 1841 byla od Janovy huti
odvážena do poplužního dvora v Lipí
k neutralizaci dobytčí močí hlína
kontaminovaná kyselinou. Odpadem, občas používaným jako barvivo, byl také oxid železitý, červený
prášek, zvaný smrtihlav.54)
Na mapě stabilního katastru (císařský otisk) z roku 1839 je v lese jihozápadně od Lipí zakreslen obdélný
objekt vybarvený žlutě, což znamenalo, že byl spalný - tedy roubený,
nikoli zděný. Nese označení „Oehlhütte“ (jde o Janovu huť). Dále
naznačeným směrem, těsně za
katastrální hranicí Lipí (již na
katastru Radějova), je další roubený
objekt (s drobnou kůlnou) na čtvercovém půdorysu, označený „Prokopi
Oliumhütte“.55)
Obě huti/olejny byly po ukončení
výroby uzpůsobeny k ubytování lesních dělníků - sáhařů.56) Hned v roce
1840 se v Prokopově huti (čp. 22)
narodily děti nádeníkům Františku
Žaludovi a Václavu Karáskovi, v Janově huti (čp. 21) se toho roku narodila nemanželská dvojčata Marii
23
Krejčí; za kmotru ještě byla Kateřina
Glaserová, manželka paliče olea.
Potom jsou zde matrikou zaznamenány rodiny dalších dřevařů a nádeníků.57) V roce 1866 jsou jmenováni
poslední, kteří bydleli v Janově huťi
(Lipí čp. 21). Šlo o tři nádenické rodiny a o podruhyni s dcerou, celkem
15 osob.58)
Pozůstatky obou olejen jsou stále
v terénu patrné. Janova huť nedaleko vypuštěného rybníka se projevuje
terénními příznaky, z nichž lze zjistit,
že šlo o obdélný objekt na půdorysu
obdélníka o rozměrech cca 40 x 10 m
(jinde se udává nejspíše omylem rozměr 20 x 10 m.59)) V jeho severovýchodní části lze identifikovat pozůstatky čtyř místností. Krajní a zároveň největší z nich se jeví jako prohlubeň o rozměrech cca 8 x 11 m,
ohraničená náspem vysokým 70 cm
a širokým v koruně kolem 2 metrů.
Další tři prostory mají přibližně
4 x 5 m a mají naopak podobu vyvýšenin vymezených metr širokými
příkopy.
V jihozápadní polovině objektu jsou
zbytky galejních pecí. Je jich možno
rozeznat devět ve dvou řadách, čtyři
blíže k cestě a pět, lépe zachovaných,
blíže k rybníku. Zde je u dvou pecí
viditelné topeniště vyzděné z pálených cihel (7 x 14 x 30 cm). Pece byly
dlouhé asi 6 m. Pozůstatky Prokopovy huti jsou dochované hůře. Na
ploše o rozměrech cca 40 x 40 m je
kumulace kamenů, zlomků cihel
a střepů z retort. Zachována je 7 m
dlouhá, 2–3 m široká a asi 50 cm
vysoká zeď.60) Objekty byly tedy dřevěné na kamenných podezdívkách.
Pod kořeny stromů lze vyhrabat
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
odpad z výroby kyseliny - červený
oxid železitý, smrtihlav.61) V Dolním
Lipí na skalce autor tohoto příspěvku viděl před lety celou dochovanou
retortu.
Textilní výroba
Pod vsí Lipí byly odedávna dva
mlýny. Jsou zmiňovány již roku 1587,
kdy byla k panství Manětín přikoupena ves Lipí s poplužním dvorem,
ovčínem a „dvěma mlýny náchlebními pode vsí“.62) Vzdálenější z nich,
Švendův mlýn, existuje v podstatě
u soutoku Malého potoka a potoka
Kačiny dodnes.63) Druhý mlýn východně od Lipí na Malém potoce
patrně omylem není zachycen I.
vojenským mapováním z let 1764–
1768.64) Mohl však také zaniknout.
Bylo-li tomu tak, zůstávalo zde vodní
dílo (náhon, nádržka, jalová strouha), které bylo později zřejmě
využito ke zřízení valchy.
Někdy před rokem 1787 byla totiž
v Manětíně zřízena vrchnostenská
manufaktura na výrobu sukna. Podle
regionální literatury se vyrobené
sukno valchovalo na valše, která stávala nedaleko náhonu na Růžkovský
a Zastudilovský mlýn.65) Valchováním
se sukno scelovalo a zároveň odmašťovalo a pralo. Proces probíhal v horké vodě s kravskou močí, mýdlem
nebo potašem ve stoupě, poháněné
vodním kolem. Zkoušela se i kyselina
sírová, která se však osvědčila pouze
u plsti.66) Oba jmenované mlýny se
nalézaly v Manětíně.67)
Zřejmě však byla později zřízena
ještě jedna valcha u Lipí; v roce 1812
se totiž stal otcem Martin Bláha, valchař manětínské manufaktury na
24
sukno z valchy v Lipí čp. 14.68) Ještě
po zániku manufaktury, která zastavila provoz v roce 1828,69) je v topografii z roku 1838 v Lipí mimo jiné
zaznamenána Tuchwalke, tedy soukenická valcha70) a také mapa stabilního katastru (císařský otisk) z roku
1839 zachytila východně od Lipí skupinu domků, z nichž jeden roubený
se nachází pod dlouhou obdélnou
nádržkou na náhonu. Není už ovšem
u něj značka vodního kola, která by
označovala existenci vodního stroje.71) Později byla z bývalé valchy zřízena pila (o pile se bez bližší datace
zmiňuje encyklopedie mlýnů72)), kterou zachytilo III. vojenské mapování
(značka vodního kola a listů katru)
z roku 1879.73) Skupina domů u bývalé
valchy/pily se dnes nazývá Dolní
Lipí. Byla tu hospoda s velkým roubeným tanečním sálem – dnes již
neexistuje.74)
Závěrem
K mnoha dalším lesním činnostem
se konkrétně v manětínských lesích
zatím nepodařilo najít doklady. Je
však nutné předpokládat, že k nim
zde, tak jako v jiných lesních komplexech, určitě docházelo.
Jistě se někde v nich nachází vyrovnané kruhové plochy obsahující
spoustu uhlíků – místa někdejších
milířů – milířiště, kde se pomalu spalovalo dřevo za minimálního přístupu vzduchu a vznikalo tak dřevěné
uhlí, bez kterého se neobešly prakticky až do 19. století železné hutě
(byly na sousedním nečtinském panství), ale ani žádný vesnický kovář.
Jihozápadně od Lipí nesla v letech
1839 i 1879 jedna lesní poloha pomíst-
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
ní jméno Kohlhau,75) které je možné
přeložit jako Uhlířská seč či paseka
a zdá se, že zde výrobu dřevěného
uhlí dokládá. V souvislosti se Spankovem se uvádí, že se v okolních
lesích vyrábělo dřevěné uhlí pálením
milířů.76)
Možná se někde v lesích skrývají
pozůstatky zděné kolomazné pece.
Tyto pece bývaly dvouplášťové a stávaly většinou ve svahu, s vyústěním
v dolní části. V nich se procesem suché destilace dřeva vyráběl dehet
(konzervační a impregnační prostředek), vytékající ze vstupního otvoru
žlábkem do nádob, a z něj terpentýn,
ševcovské lepidlo, některé produkty
jako ze smoly (viz dále), a hlavně
kolomaz (smícháním s vápnem a lojem). Kolomaz byla univerzálním
mazadlem na kola vozů, hřídele
mlýnských kol, panty dveří a podobně.77)
Smolaření je získávání pryskyřice
ze živých jehličnatých stromů,
zejména borovice, méně ze smrků
a modřínů. Stromy se úmyslně zraňují a tím se vyvolává ronění pryskyřice, která se zachycuje a dodává
k dalšímu zpracování.78) Zdejší hlavně borové lesy jsou k smolaření
přímo předurčené. Smola či pryskyřice se používala k výrobě pochodní,
laků, lepidel, kalafuny, kadidla, parfémů a léčiv,79) a v neposlední řadě ke
smolení sudů. Kmen stromu byl zbaven dvou pruhů kůry ve tvaru písmene „V“ a pod místo, kde se pruhy stýkaly, byla připevněna sběrací nádoba, do níž smola vytékala.80) Stopy po
této činnosti již asi zcela zahladil čas.
Je ovšem zajímavé, že v manětínských matrikách (které však ohledně
25
povolání nejsou moc sdílné), nebyl
nalezen ani jeden uhlíř, kolomazník
nebo smolař.81)
V manětínských lesích bylo ve středověku jistě také provozováno brtnictví. Brtníci hledali po lesích divoké včely a z dutin stromů (brtí) vylamovali plástve medu. Mimo medu
získávali také vosk. Postupně byly
brtě přemísťovány k lidským obydlím
a pak stavěny včelám úly; můžeme
již mluvit o včelařství. Ještě v 16. století však převažovalo brtnictví.82)
Ze dřeva bylo vyráběno množství
nejrůznějších věcí, nástrojů a nářadí,
od násad po měchačky a louče.
Jedno takové odvětví máme v manětínských lesích doloženo. V roce 1638
se ženil Michal Šindelář z Lipí.83) Je
možné se domnívat, že ještě nešlo
o příjmení, ale o řemeslo. Šindelář
vyráběl šindel - krytinu užívanou
tehdy na význačné stavby - kostely,
zámky, městské domy apod. Musel
vybrat k tomu účelu vhodné stromy
s hustým a rovně štěpným dřevem.
Naštípaná prkénka upravil pořízem
a opatřil drážkou, aby do sebe na
střeše zapadala.84)
Z dalších lesních činností, k nimž
však v případě manětínských lesů
opět nemáme doklady, můžeme zmínit výrobu koželužského třísla především z dubové kůry, těžbu březové
a javorové mízy k výrobě sirupu (náhražka sladidla za napoleonských
válek), nebo koptařství – výrobu co
nejčistšího uhlíku (sazí).85)
Manětínské lesy pochopitelně poskytovaly stavební dříví, jehož se
spotřebovávalo větší množství než
dnes, neboť zástavba vesnic a zčásti
i měst byla až do 19. století převážně
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
roubená. Především však poskytovaly palivo. Dřevo bylo až do 19. století
jediným zdrojem tepelné energie
k vytápění objektů a k přípravě pokrmů, ale i k chemické a další výrobě,
jak bylo ukázáno výše. Těžba dřeva
překročila přirozenou obnovu lesa
a posléze začal být pociťován jeho
nedostatek. V polovině 18. století byl
Marií Terezií vydán Zemský lesní
řád, považovaný za počátek systematického lesního hospodaření. V 19.
století pak byly vysazovány většinou
monokulturní lesy, především smrkové a borové a došlo k zásadní
změně druhové skladby lesů.86)
Dnes nejen manětínské lesy ochraňují půdu před erozí, spotřebovávají
„skleníkový“ oxid uhličitý a produkují kyslík, absorbují dešťové srážky,
poskytují útočiště řadě živočichů a
rostlin, ale také blahodárně působí
na lidskou psychiku při rekreaci.
Poskytují také lesní plody, především
borůvky, brusinky a houby, což ve
zvýšené míře platí právě pro manětínské lesy. Jejich sběr byl prováděn
od začátků osídlení krajiny až po
dnešek.
Odkazy:
1) Kočka, V.: Dějiny politického okresu Kralovického II. Soudní okres
Manětínský. Kralovice 1932, s. 7, 8.
2) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Manětín.
3) Rožmberský, P.: Z dějin těžby zlata. In: Dudák, V. (ed.): Plzeňsko příroda, historie, život. Praha 2008, s. 448.
4) Bukačová, I. - Fák, J. - Foud, K.: Severní Plzeňsko II. Historickoturistický průvodce č. 7. Domažlice 1997, s. 24.
5) Široký, V.: Lípa Na kostelíku u Špankova, Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem, kralovického s Manětínskem V/1935, s. 115.
6) Citace v pozn. 5, s. 117; Foud, K. - Karel, T.: Osídlení Hornobělska ve
středověku. Plzeň 1984, s. 117. Nepublikováno, uloženo u autora.
7) Autopsie.
8) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII. Praha 1905,
s. 46, 144.
9) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. 12.
10) Schaller, J.: Topographie des Königreichs Böhmen IX - Pilsner Kreis.
Prag u. Wien 1788, s. 213.
11) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Vladměřice.
12) Sommer, J. G.: Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch
dargestellt VI. Pilsner Kreis. Prag 1838, s. 304, 308.
13) Citace v pozn. 12.
14) Citace v pozn. 4, s. 162.
15) Pešek, J.: Z dějin těžby uhlí. In: Dudák, V. (ed.): Plzeňsko - příroda,
historie, život. Praha 2008, s. 454.
16) Novotná, M.: Mikroregiony - Manětínsko. In: Dudák, V. (ed.): Plzeňsko příroda, historie, život. Praha 2008, s. 240.
17) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. 4050-2.
26
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
18) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. W-9-V.
19) Krčmář, L. - Štemberová, O. - Kalaš, V.: Historie a zajímavosti v okolí
Bažantnice. Dostupné na: http://hvezdarna.plzen.eu/pozorovani
bazantnice/zajimavosti.html - 10.11.2013.
20) Vyprávění vnučky jednoho z nezaměstnaných V. Rožmberské.
21) Autopsie.
22) Cht.: Draslářství. In: Ottův slovník naučný VII. Praha 1901, s. 932; Rg.:
Draslík a jeho sloučeniny. In: Ottův slovník naučný VII. Praha 1901,
s. 934–935.
23) Jirsa, V.: Konec továrny na sukno Lažanský-Godart v Manětíně,
Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního
Plzeňska XXIII/2013, č. 2, s. 17.
24) Citace v pozn. 16.
25) Jirsa, V.: Zánik „panského“ průmyslu v Manětíně, Vl. sborník čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XXIII/2013,
č. 3, s. 19.
26) Citace v pozn. 4, s. 84.
27) Citace v pozn. 1, s. 44-46; Doskočil, K. (ed.): Berní rula 2 - popis Čech
r. 1654 I. Praha 1953, s. 433.
28) Citace v pozn. 1, s. 46.
29) Státní oblastní archiv Plzeň, fond SM, fara Dolní Bělá, kniha 1.
30) Citace v pozn. 29, kniha 2.
31) Citace v pozn. 4, s. 45.
32) Srovnej dílo cit. v pozn. 1, s. 46 a v pozn. 25, s. 16-17.
33) Citace v pozn. 25, s. 17.
34) Rožmberský, P.: Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku I, Vl. sborník čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XX/2010, č. 1, s. 19.
35) Rožmberský, P.: Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku II, Vl. sborník čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XX/2010, č. 2, s. 14.
36) Fák, J.: Výroba kyseliny sírové u Lipí, Vlastivědný sborník čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska II/1992, č. 3, s. 3.
37) Citace v pozn. 19.
38) http://patricus.info/Rodokmeny/Lazansky.txt - č. 35.
39) Citace v pozn. 12, s. 308.
40) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Líté.
41) Citace v pozn. 25, s. 17, 18.
42) Citace v pozn. 6.
43) Citace v pozn. 25, s. 17.
44) Sedláček, A.: Lažanský z Bukové. In: Ottův slovník naučný XV.
Praha 1900, s. 750; citace v pozn. 38 - č. 31, 46.
45) Citace v pozn. 38 - č. 35.
46) Citace v pozn. 38 - č. 34.
47) Citace v pozn. 1, s. 19.
27
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
48) Citace v pozn. 25, s. 18.
49) Citace v pozn. 25, s. 22, 19.
50) První citace v pozn. 4.
51) Státní oblastní archiv Plzeň, fond SM, fara Manětín, kniha 20, s. Lipí 24,
26; kniha 17, s. Lipí 17.
52) Citace v pozn. 51, kniha 20, s. Lipí 24, 26; kniha 17, s. Lipí 17.
53) Citace v pozn. 36.
54) Citace v pozn. 25, s. 20, 19.
55) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Lipí, katastr Radějov.
56) Citace v pozn. 25, s. 20.
57) Citace v pozn. 51, kniha 20, s. Lipí 39, 40 a n.; kniha 17, s. Lipí 22 a n.
58) Citace v pozn. 25, s. 21.
59) Citace v pozn. 25, s. 21.
60) Citace v pozn. 36, s. 3-4. Připojen plánek reliktů Janovy huti.
61) Citace v pozn. 25, s. 21.
62) Citace v pozn. 1, s. 44.
63) http://www.mapy.cz.
64) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. 120.
65) Citace v pozn. 23, s. 15-16.
66) Citace v pozn. 23, s. 17; Šlk.: Valchování. In: Ottův slovník naučný XXVI.
Praha 1907, s. 364.
67) Klempera, J.: Vodní mlýny v Čechách IV. Praha 2001, s. 110-111, 116-117.
68) Citace v pozn. 51, kniha 20, s. Lipí 34, 36, 38; kniha 17, s. 20, 21.
69) Citace v pozn. 23, s. 19.
70) Citace v pozn. 12, s. 308.
71) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Lipí.
72) Citace v pozn. 67, s. 108-110.
73) Citace v pozn. 17.
74) Autopsie.
75) Citace v pozn. 17.
76) Citace v pozn. 19.
77) Srovnej http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolomazn%C3%A1_pec - 25.12.2013.
78) http://encyklopedie.vseved.cz/smola%C5%99en%C3%AD - 25.12.2013.
79) http://cs.wikipedia.org/wiki/Prysky%C5%99ice - 25.12.2013.
80) Autopsie.
81) Citace v pozn. 51.
82) http://www.n-vcelari.sk/sal/VCELY14.html - 25.12.2013.
83) Citace v pozn. 51, kniha 3, 21.11.1638.
84) http://www.drevenesindele.cz/index.html - 25.12.2013.
85) Woitsch, J.: Lesní řemesla v raném novověku: koncept, Český lid
97/2010, č. 4, s. 343, 344, 346.
86) http://cs.wikipedia.org/wiki/Lesnictv%C3%AD - 25.12.2013.
28
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV
OBSAH
Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2
Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2
Události obrazem ....................................................................................................... 3
Západní Čechy v husitských válkách (recenze knihy) ....................................... 4
/Radovan Lovčí
Dějiny českých cisterciáků (recenze knihy) ........................................................ 6
/Radovan Lovčí
Václav Karel, grafik a ilustrátor z Dobříče .......................................................... 9
/Jana Dienstpierová
Židé na Kralovicku .................................................................................................. 10
/Irena Bukačová
Z historie manětínských lesů IV (dokončení) ................................................... 17
/Petr Rožmberský
ADRESA REDAKCE
Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1
331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393
e-mail:[email protected]
www.marianskatynice.cz
www.facebook.com/marianskatynice
Ilustrace na obálce: Vejprnice, pomník padlým v 1. světové válce
(foto Václav Podestát).
Publikace k prodeji
PAMĚŤ KRAJINY I - VIII
Již osmisvazkové dílo (nejnověji
Nýřansko) je věnováno drobným
památkám vybraných regionů
severního Plzeňska.
Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po
staletí.
Texty Irena Bukačová, Jiří Fák
Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát
Cena za každý díl 250 Kč
KOSTEL SV. PETRA A PAVLA
V KRALOVICÍCH
Text: Irena Bukačová
Vydalo MaG v Mariánské Týnici
a Občanské sdružení Gryspek pro
záchranu kostela sv. Petra a Pavla
v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice
v roce 2010. Formát 145x209 mm
ISBN 978-80-87185-11-7
Cena 150 Kč
ARCHITEKTURA JANA
BLAŽEJE SANTINIHO - AICHLA
NA SEVERNÍM PLZEŇSKU
Text: Irena Bukačová
Více než dvousetstránková publikace sestává z podrobného zpracování
deseti architektonických památek.
ISBN: 978-80-86720-61-6
Cena 299 Kč
KAPLE S HVĚZDOU
KAPLE JMÉNA PANNY MARIE
V MLADOTICÍCH
Text: Irena Bukačová
Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení
kaple Jména Panny Marie v Mladoticích.
Formát 145x209 mm
ISBN: 978-80-87185-12-4
Cena 50 Kč
Další nabídka knih na:
www.marinaskatynice.cz
VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK
- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.
Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,
331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.
Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.
Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.
Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.