Lukáš Hurník - Gaudium Pragense

Program:
Účinkují
Henry Purcell (1659-1695)
Passacaglia z opery King Arthur
Johann Sebastian Bach (1685-1750)
Magnificat, výběr, BWV 243
Johann Pachelbel (1653-1706)
Canon D-dur
Lukáš Hurník (*1967)
Litanie ke sv. Janu Křtiteli
Bronislava Smržová
Marina Shcherbakova
Čeněk Svoboda
Petr Svoboda
soprán
alt
tenor
bas
Jan Thuri
Petr Budín
Viktor Mazáček,
Petr Zemanec
Jiří Poslední
Jakub Dvořák
Tadeáš Mesany
hoboj
fagot
Ivana Michalovičová
varhany
housle
viola
violoncello
kontrabas
*****
Dietrich Buxtehude (1637-1707)
Ciacona e-moll, BuxWV 160
Johann Sebastian Bach (1685-1750)
Aus der Tiefen rufe ich,
Herr, zu dir, BWV 131
Koncert se koná ve spolupráci
se 3. lékařskou fakultou
Univerzity Karlovy
GAUDIUM
PRAGENSE
smíšený sbor
Umělecký vedoucí a dirigent:
Lukáš Hurník
Za pomoc při nácviku děkujeme
Michaele Šreinové a Marině Shcherbakovové
Úterý 5.4.2016
19.30 hod.
KAROLINUM
Ovocný trh 3, Praha 1
JARNÍ KONCERT
GAUDIUM PRAGENSE smíšený sbor
Letošní jarní koncert Gaudia Pragense je
věnován kontrapunktickým variacím. Tento
hudebníkům zcela srozumitelný pojem
představuje tradici započatou už v raném
baroku, která je spjata se slovy passacaglia,
ciacona a v Anglii s pojmem ground. Vždy se
jedná o skladbu založenou na několikataktové
melodii umístěné nejčastěji do basu. Ta se
neustále opakuje a to doslova tvrdošíjně, čili
ostinátně, vlastně zkostnatěle. Ve zdravotních
souvislostech by šlo o projev stárnutí, ale v hudbě
se jedná o metodu, jak vytvářet k opakovanému
basu stále nové melodicko- harmonické variace
ve vrchních hlasech a takřka zastřít skutečnost, že
se bas vůbec nemění. Výše uvedené názvy jsou
vlastně označením dávných tanců, jež byly kdysi
vytvářeny touto technikou. Ciacona byla
třídobým tancem baskického původu a
passacaglia (pasacalle, pasar una calle,
procházet se ulicí) se tančila na ulicích
španělských městeček, často s kytarou. Anglické
ground pak znamená základ a je názvem pro
uplatnění stejného principu, vlastně basové
kostry kompozice, jež se rozvíjí formou vytváření
stále nové hudby ve vrchních hlasech vůči basu.
Tento typ skladeb psali nejen velcí barokní mistři
jako Pachelbel a Buxtehude (jejich skladby dnes
uslyšíme), ale také Bach a mnozí další velcí autoři
z jiných slohových období jako Rejcha, Brahms,
Šostakovič, Sommer, či náš současník,
minimalista Glass.
Začněme však v Anglii. Britský Orfeus a
dovršitel vývoje anglického baroka Henry Purcell
se dožil pouhých šestatřiceti let,ale rozhodujícím
způsobem zasáhl jak do hudby sakrální
(anthemy), tak do hudby světské (ódy a uvítací
písně) či hudby ryze instrumentální. Nás však
především zajímá oblast dramatická. Napsal sice
pouze jedinou skutečnou operu, Dido a Eneas
s nádhernou rolí sboru, jež se podobá jeho
významu v antické tragédii, ale především
v poslední etapě života vytvořil hudbu ke 44
divadelním hrám. V některých z nich je hudební
složka tak významná, že se pro ně vžilo označení
semiopera a tam patří především drama
významného básníka, estetika a překladatele Johna
Drydena ( 1631- 1700) s názvem King Arthur or The
British Worthy. Zde je hudební složka nadaného
melodika natolik rozsáhlá a všudypřítomná, že se
dramatická kompozice opeře opravdu blíží. Tvorbu
na groundové basy Purcell miloval a považoval ji
za velmi snadnou. Do této kategorie patří i oblíbená
passacaglia z Krále Arthura, How happy the lover,
how easy his chain, kterou dnes uslyšíte. Když
Purcell, patrně následkem návalu práce, zemřel, byl
s velkými poctami jako první hudebník vůbec
pohřben ve Westminsterském opatství a John
Dryden napsal na jeho počest skvělou ódu.
Skladatel těsně unikl mohutnému vpádu italské
hudby na britské ostrovy a zůstal trvalou inspirací
nejen pro celý kontinent, ale zejména pro anglickou
hudbu 20. století.
Do bohatého kulturního kontextu
severní polokoule naší stále ještě modré planety
vstupuje další hudební položka spjatá s letním
slunovratem a tudíž i se svátkem sv. Jana Křtitele.
Letní slunovrat sice pečlivě sledovali už tvůrci
megalitických staveb, ale pozdější křesťanský
kontext je spjat s postavou sv. Jana. A právě k němu
se obrací nová skladba Lukáše Hurníka s názvem
http://www.gaudiumpragense.cz
Litanie k sv. Janu Křtiteli, která zazní dnes v Praze
poprvé a je vytvořena na již popsaném principu
kontrapunktických variací. Jsem přesvědčen, že
kouzlo, které odedávna provází svatojánskou
noc a je předmětem mnoha uměleckých děl, je
přítomno i v této nové kompozici , ačkoliv její cíl
je ryze liturgický
Dvě části ze závěru Bachova Magnificat
– étericky křehký trojhlas „Ujal se Izraele“ nebo
asertivní „Jakož byl mluvil k otcům našim“ – patří
k nejpozoruhodnějším pasážím obdivovaného
díla. Ale protože typicky bachovská krása nikdy
nepostrádá všudypřítomný řád, dochází
v posledně jmenované části ke spojení dvou
typicky barokních forem. Nejde pouze
o dokonale zvládnutou pětihlasou fugu, ale
tato fuga je zároveň typickou ciaconou.
Geniální Johann Sebastian totiž ve své tvorbě
překročil mez, kde umění splývá s divokými
a rozmarnými živly a studium jeho díla odhaluje
nejen propastné hlubiny ducha, ale zároveň
ponechává možnost zůstat u smyslové krásy
na povrchu a spokojit se s prvoplánovým
estetickým vjemem. To platí i o závěrečné
skladbě dnešního večera. Bachova duchovní
kantáta na text žalmu č. 130 „Aus der Tiefe“
pochází sice z roku 1707, kdy bylo autorovi
22 let, byl čerstvě ženat a působil jako varhaník
kostela sv. Bartoloměje v Mühlhausenu, ale dílo
nese pečeť první tvůrčí zralosti a vykazuje již
všechny znaky, jež byly popsány výše. Role
sboru je zde mimořádně zvýrazněna. Ten se
zcela neodmlčí ani ve dvou sólových áriích basu
a tenoru.
Zdeněk Bednář