Co máš na vysvědčení, Alenko?

Co máš na vysvědčení, Alenko?
Dvakrát ročně přijde čas vysvědčení. Zejména pro děti mladšího školního věku má obvykle
velký význam; pro prvňáčky, kteří snad až dosud dostávali jen razítka s obrázkem včeličky či
pejska pak představuje vůbec první ohodnocení jejich školního úsilí formou, která je pasuje
na skutečné školáky: Přinesou si domů svou první jedničky! Určité procento z nich však
možná zažije zklamání. Ne z toho, že jejich jednička nebude přese všechny řádky. Ne proto,
že si místo jedničky snad přinesou dvojku. Někteří si totiž přinesou jen popsaný list papíru.
Každá škola má ze zákona možnost zavést v prvním až třetím ročníku místo známek slovní
hodnocení (ve čtvrtém a pátém ročníku pak mohou být slovně hodnoceny výchovy). Řada
škol této možnosti využívá. Důvody, kterými zastánci slovního hodnocení argumentují, jsou
přitom velmi pádné: známky vedou ke srovnávání dětí mezi sebou, vytvářejí nezdravou
rivalitu, závist, pocit nadřazenosti, kastování ("jedničkáři" versus "trojkaři"), pětibodová škála
je příliš hrubá na rozlišení jemných nuancí ve znalostech a dovednostech žáků atd. Naproti
tomu slovní hodnocení umožňuje poukázat na nedostatky, současně však také vyzdvihnout
klady. A protože většina učitelé užívá při sdělování neúspěchů sendvičovou metodu (pozitivní
hodnocení - sdělení nedostatků - další pozitivní hodnocení), děti je většinou dobře přijímají.
Každé dítě je přitom individuálně osloveno, zažívá pocit vlastní jedinečnosti a důležitosti.
Slovní hodnocení mimoto předpokládá, že učitel se nad každým žákem hlouběji zamýšlí a
snaží se vystihnout jeho specifika.
Ani argumenty odpůrců ovšem nelze smést šmahem ze stolu: Ti upozorňují jednak na to, že
druhým či třetím rokem se učitelé začnou ve svých formulacích opakovat a postupně si stejně
vytvoří určité formy, které budou odpovídat jednotlivým stupňům klasifikační škály. Slovní
hodnocení se tak po čase nutně stanou souborem předem daných klišé, více či méně zdařile
pospojovaných do textu požadovaného rozsahu. Neméně závažným - a možná závažnější argumentem je ovšem obrovská síla tradice, kterou u nás známkování má. Vyžadují ho rodiče,
kteří se poměrně snadno orientují v tom, co znamená zlepšit se z trojky na jedničku, ale méně
už rozšifrují smysl sdělení, že v matematice je Pavlík bystrý, ovšem doposud nejistý.
Po známkách (jistěže zejména po jedničkách) touží nicméně i samotné děti, kterým veškeré
jejich okolí, rodina i širší komunita obce, prezentuje jako výraz školního úspěchu právě
jedničku. Kontext školní klasifikační tradice je ostatně zakotven i v jazyce, obrat "udělat něco
na jedničku" je poměrně častý. Děti jsou už před nástupem školní docházky do této tradice
soustavně uváděny. Současně je nutné přihlédnout k tomu, že v prvním pololetí prvního
ročníku neumějí děti ještě číst psací písmo, nebo alespoň ne natolik, aby si mohly slovní
hodnocení samy přečíst. Nesou si tedy ze školy listy papíru s nesrozumitelným textem,
zatímco jejich spolužáci ze sousední školy se pyšní svou velkou jedničkou.
Vnímání slovního hodnocení prvňáčky krásně ilustruje příhoda, kterou mi jednou vyprávěl
spisovatel Stanislav Rudolf, původní profesí učitel. V den pololetního vysvědčení šla ulicí
kolem jeho domu známá holčička z první třídy. Pan Rudolf byl právě na zahradě, zavolal na
ní tedy: "Tak co, Alenko, co máš na vysvědčení?" Dívenka zrozpačitěla. Několikrát
vysvědčení převrátila a snažila se ve změti písmenek nějak zorientovat. Nakonec přes plot s
úlevou zavolala: "Dvacet pět omluvených hodin." Mohlo by se to zdát úsměvné, ale přiznám
se, že je mi Alenky spíš líto. Ta pětadvacítka bylo to jediné, čemu na vysvědčení rozuměla a
čeho se mohla zachytit.
Argumenty zastánců i odpůrců slovního hodnocení mají svou platnost, ideální mi proto
připadá kompromisní řešení, ke kterému již řada škol přistoupila a které zákon rovněž
umožňuje: vydávat tradiční vysvědčení s jedničkou, doplněné dalším listem se slovním
hodnocení. Tak jsou využity výhody obou forem, aniž by děti byly ošizeny o ten velký
okamžik, který je jim od mateřinky slibován - jsou školáci a navíc jedničkáři!
Rodiče mají na většině škol možnost o formě hodnocení dětí spolurozhodovat, byť hlasem
víceméně poradním. Osvícený ředitel však hlas rodičovského sdružení či rady školy jistě
neoslyší.
Autor: Petr Kukal