sokol obří důl stěžery lyžařský 100 let oddíl rok 2013 extra
Transkript
sokol obří důl stěžery lyžařský 100 let oddíl rok 2013 extra
OBŘÍ DŮL LYŽAŘSKÝ ODDÍL SOKOL STĚŽERY 100 LET EXTRA ROK 2013 Město Pec pod Sněžkou vzniklo v roce 1949, kdy zanikl zdejší název Velká Úpa III. První zdejší osídlení bylo v Obřím dole, kde pod Sněžkou vznikla hornická osada. První zmínka o těžbě je z roku 1511, kdy se zde těžil arzenopyrit a měděné rudy. Těžba zde pokračovala až do roku 1959. V 16. století přišli do Pece a Obřího dolu dřevaři ze Štýrska, Korutan a Tyrol. Zahájili těžbu dřeva, postavili stavidla a po Úpě posílali metry dřeva do údolí, odkud se dřevo vozilo pro potřeby kutnohorských dolů. Tím zanikl v Krkonoších smíšený les, hory zůstaly obnažené, a až příští generace uměle vysadily všude smrk. Na mýtinách dřevaři začali stavět boudy na přespání a pěstovali dobytek, který spásal louky. Konec 19. století byl ve znamení objevování krás přírody a první pokusy o sportovní aktivity. Boudy se honem začaly modernizovat. Turisté nejdřív spali na seně z luk, později v pokojíčcích. Velký rozmach sportu a turizmu za 1. republiky (1918-1939) způsobil přestavbu bud na krásné penziony. V Obřím dole – bouda Pod Sněžkou, Pod Studničnou… Po druhé světové válce (1939 – 1945), kdy hitlerovské Německo bylo spojenci poraženo a zahnáno do svých hranic, došlo i na německé obyvatele, kteří dlouho žili většinou v sudetském pohraničí a násilím byli odsunuti za hranice ČSR. V pohraničí po nich zůstaly domy, pole. Nová republika vyzvala občany k zabrání a přestěhování se do opuštěného pohraničí. TÁBORNICKÁ SKUPINA Také ve Stěžerách byli aktivní Sokolové, kteří sehnali v roce 1946 opuštěná stavení v Hajnici před Trutnovem. Zde vše okamžitě uklidili a tak začaly letní sokolské tábory. Při jednom z výletů do Pece pod Sněžkou, kdy všichni výletníci jeli na korbě nákladního auta, objevili však vedoucí volné domky v Obřím dole. No a bylo rozhodnuto. Okamžitě zahájili jednání na úřadech, až obdrželi dekret od osidlovací komise ministerstva zemědělství v Trutnově. Tábor v Obřím dole začal! ÚŘEDNÍ ZÁPIS Osidlovací komise ministerstva zemědělství v Trutnově v součinnosti s okresní rolnickou komisí odevzdáva usedlost čp. 119 v Peci Velké Úpě III. do správy a užívání podle dekretu č. 28/1945 Sb. tělocvičné jednotě „Sokol“ ve Stěžerách. V Trutnově dne 3. října 1947. Uchazeči o příděl jsou starosta Jeřábek Jaroslav, jednatel Kučera František a vedoucí táboření František Kašpar. Parta nadšenců ze Sokola již v roce 1948 a 1949 dokázala z vlastních sil opravit chátrající domy v Obřím dole a organizovat a dokonce postavit v horní části louky novou chatu rozdělenou na 2 části. Hlavní skupinu tvořili: Kučera Fr. kovář starší a mladší, Kučera Fr. truhlář, K. Bittner, J. Hátle, Fr. Šejvl, Jos. Pivoňka, St. Pešek, Lad. Pešek, Ladislav Šprinc, Fr. Kašpar, VáclavVaňura, František Dobřenský, V. a O. Pajskrovi. Tábor sloužil jako letní škola v přírodě a pro sokolské letní tábory. Nadšení bylo veliké, velká vývařovna na chatě č. 1 a společné spaní na palandách v nové boudě č. 3 pro dívky, č.4 pro chlapce. Organizovaly se výlety, zájezdy i táborové hry. Začal velký rozkvět stěžerských chat, kdy pan ředitel školy Petrásek pravidelně organizoval v červnu školu v přírodě. Dopoledne se trochu učilo a odpoledne chodilo na výlety. O prázdninách byl v Obřím dole velký tábor Sokola, mámy výborně vařily na chatě č. 1, závodilo se na louce, chodilo se na výlety a večer byly táboráky. V roce 1959 si tábor pronajala škola z Hořic, Pražské tiskárny, Dětský domov z Nechanic a celý srpen zde byl tábor Sokola Stěžery. Na brigádu 9. května přivezl V. Suchánek náklaďákem JZD materiál do Obřího dolu. Vařil se na ohni asfalt, kterým se natíraly lepenkové střechy. Vše řídili Fr. Kučera - kovář a Karel Prádler. Dokonce jednou náklaďák při cestě na hory sjel do příkopu a brigádníci, kteří seděli samozřejmě na korbě, byli umazáni od rozlité červené barvy na nátěr chat a nemocnice v Trutnově byla pěkně vyděšená. Večer pak zakladatelé Obřáku poseděli a protože přinesené pivo ve velkých nádobách již nemělo dostatečnou pěnu, tak ho nalili do vaničky a vždy koštětem našlehali. Mimo toto letní období se chaty mnoho nepoužívali, ale stěžerští mladí nezaháleli. V této poválečné době 50. let mladíci Radoš Rykl, František Smola, Jiří Pultar, Olda Pajskr, Zděněk Hátle, Josef Kříž, Luďa Jirousek, Luboš Kučera a Luboš Štěpánek občas na neděli, protože v sobotu se pracovalo, pořádali tůry z našeho Obřího dolu po Krkonoších na lyžích „jasankách“ s huidfeldovým perem, nebo řemenovým vázáním. V roce 1955 se začalo do Obřího dolu jezdit pravidelněji. Zlepšilo se vybavení a J. Němec, L. Jeřábek, R. Rykl, Fr. Smola a L. Kučera st. měli již první lepené lyže se šroubovanými hranami a kandahárem, kde upínací pero bylo na háčky a dokonce zpevnilo botu, která pak nešla zvedat z lyže. Další lyžaři byli František Horáček, František Kučera a Václav Papík. V roce 1962 přišli do party Otta Kučera a Jirka Dvořák „Plésa“. Sehnali jsme moderní lyže Súlovky, pak Hikory, Alexy a měli první otočnou špičku Marker. Pata byla ale připevněna pevně řemeny. Při pádu se uvolnila špička a lyže otočila na patě, nebo se šrouby vyrvaly. Lyže jsme měli dlouhé až 230 cm. V té době jsme stáli též u zrodu lyží – běžek, které jsme si dokonce dělali hoblováním a zúžením starých lyží sjezdových. Věc - hlášení o turistickém oddíle Aby zabrání chat bylo právně podloženo, musela vzniknout správní organizace. Při tělovýchovné jednotě Sokol Stěžery je zřízen turistický oddíl. Oddíl má 31 členů, kromě členů z řad žactva a dorostu. Dopravu zajišťují členové oddílu. Vedoucím oddílu a organizační pracovník je Kučera František. Propagační pracovník Prádler Karel, vedoucí mládeže Kříž Josef a cvičitelé Rykl Radoš a Kříž Josef. Materiální vybavení. Jednota vlastní 3 starší budovy v Obřím dole s jednoduchým vybavením a kapacitou 36+11 dospělých osob v letní sezoně, které slouží jako základna turistického oddílu. Vzhledem k výhodné zdravotní poloze, výška 900m n.m., slunce, les, voda, hodí se jako dětská zotavovna. Okolí je vhodné jednak pro táboření a turistické akce. Jsou nutné každoroční opravy hlavně střech a okapů. Stěžery 8. května 1957 vedoucí oddílu Kučera František , jednatel Sokola Mirek Šanc Kolem roku 1960 přišla další vlna lyžařských mladíků, Pepík Kavalír „Kulda, Karel Novotný „Dědek“ a Jarek Dolák „Doga“. Postupně nás mladší začali trénovat přívraty Radoš Rykl s Lubošem Štěpánkem na Portáškách. To jsme z Obřího dolu sjeli na lanovku a vyjeli na Růžovou horu za 4,- Kč, lesní cestou sjeli na Portášky, pak do Velké Úpy a pěšky s lyžemi na ramenou v prvních kožených lyžákách „komínech“ opět došli do Pece na lanovku na Sněžku. Tuto anabázi jsme opakovali i 4x za den. Tak se celou zimu začalo jezdit pravidelně na naše chaty v Obřím dole. V sobotu se dopoledne chodilo do práce v poledne se jelo zrychleným vlakem do Svobody, autobusem do Pece. V naší hospodě na Peci jsme si vyzvedli přes týden schované lyže v uhelně a makali na lanovku. Vedle hospody stál předválečný luxusní hotel Hradec, který v socializmu chátral, ale večer vítaly naleštěné parkety a kožená křesla nás kluky v pohorách a hudba zvala do tance. K ránu se s lyžemi makalo do Obřího dolu a ráno ihned na sníh. LYŽAŘSKÝ ODDÍL - V roce 1965 spravuje chaty v Obřím dole tábornický oddíl původních objevitelů opuštěných horských bud. Předsedou je obětavý František Kučera – kovář, hospodářem Karel Prádler, dále kamarádi František Kučera – Šedivák, Karel Bittner, Standa Pešek, Láďa Pešek. V této době již stěžerská škola nejezdila na školu v přírodě, ani sokolské tábory nebyly a chaty se pronajímaly Stavodělu Praha, horolezcům ze Dvora Králové a Pardubic. Zakladatelé tábora si postavili soukromé chaty na okraji louky. Tak se přiblížilo 28. září 1965, kdy předseda Sokola bratr Preisler nám mladším doporučil od staré party Táborníků převzít starost o chaty a založit „Lyžařský oddíl“. Na ustavující schůzi byly rozděleny funkce: předseda Radoš Rykl, trenér Luboš Štěpánek, správce chat František Kučera, jednatel Otto Kučera. No a přišlo období ženění, kdy manželky se pilně cvičily v umění lyžařském, později se k výuce připojily děti. V tomto roce se Fr. Horáčkovi dokonce podařilo sestrojit motorový výtah pro 6 osob, který jsme z Obřího dolu vytáhli až nad Modrý důl ke Studánce. Přivázal se ke smrku, s lanem jeden lyžař sjel dolů, nahoře další přidal plyn a za velkého řevu se 6 lyžařů vytáhlo nahoru. Přes týden se přehodila přes stroj plachta a zasypal sněhem proti zlodějům. Žádní ochránáři neexistovali. V této době jsme se účastnili i okresních závodů v běhu, kde mnozí získali 3. výkonnostní třídu. Také ve sjezdových závodech získali výkonnostní třídu hlavně Radoš Rykl a Luboš Štěpánek. Sportovní rozkvět Obřího dolu doplňovali i ostatní kamarádi jako Fr. Klofera, Olda Peroutka, Petr Kavalír a Honza Kohout. Tato parta mladíků se v letních měsících zabývala dalšími, pro Stěžery netypickými sporty. Skupina se nazývala LYHOVO (Lyžařství – Horolezectví – Vodáctví). Franta Kučera s Frantou Horáčkem začali lepit, jako jedni z prvních na Hradecku, laminátové lodě „Dunajky“ s plochým dnem, které snadno projížděly i kamenité řeky. Začali jsme jezdit na Orlici, Úpu, Vltavu, pak na Váh, Hron. Lodě se poslaly vlakem na nejbližší stanici, kde třeba týden zdarma na nás čekaly a nikdo je u nádraží neukrad. Na motorkách jsme dojeli na Slovensko, chvíli putovali po horách a pak sjeli řeku. Když se uvolnila politická situace kolem roku 1968 poslali jsme lodě na Oravu a na kolečkách jsme je dotlačili do Polska a jeli Dunajec. No a horolezectví? S kamarádem z Jičína začal Otta Kučera jezdit do Prachovských skal a Luboš Štěpánek s Hradečákama. Postupně se vytvořila stěžerská skupina lezců O. Kučera, L. Štěpánek, O. Peroutka, Fr. Kučera, R. Rykl a Pepík Kavalír, který si na Prachově našel i svoji ženu Vlastu. Zdolávali jsme většinu skal i prachovskou Jehlu. Přespávali jsme na písku pod skalami v jeskyních a navečer se kamarádili se stejnými partami Chrudimáků, Dvoráků, Turnováků v rozpadající se Turistické chatě v Českém Ráji. V té době byly skály opuštěné, turistika mizivá, hospody státní a zničené. 1968 - získal předseda Lyžařského oddílu Radoš Rykl první titul Cvičitel lyžování II. třídy na Horních Mísečkách. 1971 – Náš oddíl organizoval okresní přebor vesnické mládeže ve slalomu v Obřím dole. 11. – 13. srpna 1972 - Velký 1. sraz horské služby a turistů ČSR byl uspořádán naším oddílem u chat v Obřím dole, kde vystupovali umělci z Prahy a pořádali se hvězdicové pochody po Krkonoších. 1973 – Chata č. 1 byla na půdě rozšířena o další 2 místnosti - Ateliér, Vagon, Studnu a Sněžku. Během zimy byly pro mládež uspořádány výcvikové dny v Obřím dole. Atrakcí byl, dnešní terminologií, skialpinistický sjezd Studniční hory do Obřího dolu. Ten se oficiálně jezdil po válce, jako závod osvobození na počátku května. Po dojezdu se lyže omyly v jarní Úpě a šlo se na chaty. 1974 – Pro Stěžeráky byl lednový a únorový výcvikový zájezd mládeže – 43 členů. Okresní olympiáda zemědělské mládeže a vesnických jednot. Týdenní lyžařský zájezd do Nízkých Tater na Chopok, přechod Krkonoš. V létě došlo ke stržení asfaltované lepenky a chata č. 1 byla oplechována. 1976 - Třetí zájezd na Chopok a na chatě zaveden plastový vodovod do chaty. Jizerskou 50 na památku horolezců jel Václav Papík a Otto Kučera. Nastoupila další generace R. Košťál, M. Šanc, Z. Nedvídek, L. Kučera ml., P. Pultar, Přemek Kučera, Jiří Dlab, Lenka Šancová… 1979 - Přes louku zaveden kabel k chatě č. 1. Okresní běžecké přebory mládeže – 1. místo Jana Poláčková a 2. místo R. Rykl ml. Zájezd na Malino Brdo. Krkonošské běžecké 70 se zúčastnil Roman Košťál, Mirek Šanc, Otta Kučera a Franta Mach. Řady oddílu posílil Roman Dvořák, který si ve Stěžerách postavil řadový domek. Ve Stěžerách jsme pravidelně dělali náborové závody u Velkého rybníka, na hřišti, později výlety na kopečky u Stěžírek. 1980 - 1. ročník lyžařské školy vedl Otto Kučera za podpory Semenářského statku. Byly 4 zájezdy do Deštného a Pece pod Sněžkou. Zájezd po stopách Jizerské padesátky. Na podzim jsme jezdili na Nový Hradec – Rozárku, kde byl instalován svah s plastickou hmotou. Lyže se musely naolejovat a boty zabalit do igelitových pytlíků. Na hůlky se nasadily gumové kryty, aby se nezapichovaly. 1982 - Velká starost o údržbu chat. Na opravy nejsou peníze, vše chátrá. Hory začínají zaplavovat turisté, zvláště z NDR. Vše se začíná kontrolovat. Voda je bez převaření nepitná, odpadky se musí odvážet, záchody u lesa nevyhovují, prý kazí vodní toky. Lyžování se pozvolna přesunulo na rodinné zájezdy a občasné srazy oddílu. 1984 - 4. ročník lyžařské školy vedou cvičitelé R. Rykl, L. Štěpánek, O. Kučera, R. Dvořák, J. Horáčková, J. Kavalír, J. Kohout a K. Novotný. Jarní prázdniny na Chopku, zájezd do Vysokého nad Jizerou na běžeckou akci po stopách 1. středoevropské padesátky. Běžecký přechod Krkonoš z Harrachova na chatu. Roman Dvořák 9. února 1984 vytvořil s partou nadšenců v Sokole Turistický oddíl s širšími zájmy, než ježdění na chaty do Obřího dolu. 1986 - Oddíl má 44 členů, z toho 11 cvičitelů a 2 rozhodčí. Proběhl 6. ročník lyžařské školy se 4 zájezdy. Běžecký výlet Ve stopě zlaté lyže Vysočiny. Kritický stav chaty č. 3 a 4, kdy opravy zakazují ochranáři z KRNAPU, kteří by rádi viděli Obří důl bez chat. 1988 - Proběhl 8. ročník lyžařské školy ve spolupráci s družstvem Oseva. 1989 - 9. ročník lyžařské školy, kdy ze 40 dětí jsou pouze 2 stěžerské. 1990 - Ihned po pádu socializmu nezaváhal Karel Novotný a Radoš Rykl. Zorganizovali 4 denní vysokohorský zájezd do Alp s vysokohorskou turistikou. Ubytování nám rád umožnil pan ředitel Volksschule v Abtenau, kdy jsme spali na žíněnkách v tělocvičně, jeli starým autobusem Karosou a s údivem koukali nejen na velehory, ale na úžasné obchody se zeleninou a vším. Neuměli jsme jezdit s vozíkem v samoobsluhách, dokonce jsme si dovezli na památku novinku na limonády – petflašky. Zájezd byl atrakcí, protože jsme nikdy do Rakouska nesměli. 1992 - Velký zájezd s fotbalisty k Bodamskému jezeru do Bregenzu, kde žije bývalá stěžeračka paní Křížová ml. Odtud jsme zajeli do Švýcarska na Silvretu, kde v ostrých serpentinách musela naše Karosa mnohdy v zatáčkách i couvat. 1995 - 5. zájezd do Alp, tentokrát do Cortini d’Ampezzo, kde jsme bydleli na faře u pana Il. Dekano Vida. Doporučující dopisy v latině nám zajistil děkan Hladký z Hradce Králové. 1997 - 7. zájezd do Alp na Brentu a Madonu di Campiglio. V roce 2000 starý a levný autobus dosluhoval a nabídka cestovních kanceláří ukončila naše nadšení. 2001 - Oddíl pracuje v systému lyžování rodin a nutné údržbě chat v Obřím dole. Společně se podařil lyžařský týden ve Francii Tree Vale. 2002 - Na chatě č. 1 instaluje Lukáš Krása nové schodiště v opačném směru, než bylo staré původní zchátralé. Předseda Sokola Ing. Přemysl Šanc zařídil výměnu oken, kterou realizovala firma Ing. Karla Váchy. 2006 - Výměnu generací zahájil Radoš Rykl st., kdy předal na přechodnou dobu předsedu LO Karlovi Novotnému, který zaučuje mládí. Starost o ubytování lidí a mnohdy i o pořádek na chatách již mnoho let provádí naše kamarádka Vlasta Kavalírová. Val d Issere 2008 - V říjnu získal oddíl dotaci a začala první část rekonstrukce chaty č. 1. Všechny přípravné práce kompletní vyklizení přízemí, demontáž podlah, ruční vykopání pro základovou desku … zvládli členové LO a jejich kamarádi vlastními silami. Vlastní rekonstrukci - výměnu trámů, odvodnění, betonovou desku provedla firma pana Zbyňka Nyče z Náchoda, kdy v počínající zimě chata stála na podpěrách bez obvodových zdí. Do velkého sněhu je hotovo a interiéry dokončuje truhlářská firma STAKR Lukáše Krásy a Ivoše Stěňka. 2010 - Neočekávané se podařilo. Další dotace MŠMT umožnila druhou etapu generální přestavby chaty č.1. Chata má nové základy, betonovou desku, nové komíny i střechu. Rekonstrukci a interiéry perfektně dokončuje firma člena oddílu Lukáše Krásy. Všechny úklidové práce, rozřezání starých trámů, terénní úpravy … opět dokončují lyžaři při svých brigádách. Předsedou LO je Josef Smetiprach. Členové výboru jsou Vlasta Kavalírová, Karel Novotný st., Radoš Rykl prostřední a Lukáš Krása. V současné době se LO schází hlavně na jarních a podzimních brigádách, občas ale i mimo ně. Pořádá obnovené Stěžerské šlapačky. Z důvodu velké věkové různorodosti (dospělých i dětí) neorganizuje zatím žádné větší společné akce. Současná doba, kdy stará generace zakladatelů vymřela a starší generace zakladatelů Lyžařského oddílu vychovaná socializmem pouze v Československé republice nyní lyžuje v Itálii, Francii, Rakousku a mladá generace si volně jezdí po celém světě, nikoho nenutí společně se scházet v rámci party. Protože i někteří zakladatelé Lyžařského oddílu nám již mizí v nenávratnu, tak jim kamarádi v průseku za chatami na skále umístili kovové štítky na jejich památku. Cvičitelskou čest do dnešních dnů udržuje pouze Zdeněk Nedvídek, který v Hradci Králové vede lyžařskou školu. Za peníze lze cestovat soukromě, nebo s cestovními společnostmi, případně si vše zajistit internetem. Život přináší novinky a změny, nezbývá než respektovat. O věčně naříkající řece Když čert Tytaky usedl na Studničnou horu, aby odtud řídil práci svých obrů, kteří pro jeho rozmar bourali Krakonošovy hory, zaklel prameny, které tam jako ze studně prýštily a padaly dolů, aby osvěžily celý kraj. Aby si čert užil nahoře suchého místečka na válení, zakleté prameny tak zůstaly po celé věky. Obří důl mezi Studničnou horou a Růžovou horou vyschl na kámen a celý kraj český se stával pouští a volal po osvěžující vláze. Zatím voda, uvězněná v lůně země, lkala a úpěla, toužíc po svobodě. Její nářek a úpění uslyšeli skřítkové, kteří tam hlídali poklady drahých kovů. Stálé úpění je rušilo při práci a nedopřálo jim ani klidného spánku. Jednou je navštívil Krakonoš, aby si prohlédl jejich skrýše a pochválil jejich pracovitost. Skřítkové ho prosili: „ Pane, učiň nám milost a osvoboď úpící řeku, kterou čert v našem sousedství už dávno uvěznil!“ Krakonoš se zamyslel a pak jim nařídil, aby ve skále vytesali úzkou chodbičku, kudy by voda pronikla na denní světlo. I zajásala Úpa a chvatem se vyhrnula ven, kde Krakonoš na ni čekal a velel: „Spěj Úpo v Obří důl a svou vodou tam ovlaž půdu, která trpí čertovým dílem. Naříkala jsi kvůli němu po věky, ty však dobrá buď a zlé splať šlechetným skutkem!“ Poslušna rozkazu vrhla se střemhlav dolů, spěchala kupředu a přes balvany skákala, jak ze školy vypuštěný rošťák. Ač jásala radostí a štěstím zpívala, Úpou přec navždy zůstala. Když se sesmekla z nejstrmější stráně, v úžasu pohlédla zpátky. Skoro zastavila v běhu z úžasu nad takovou krásou, kterou zřela tam vzadu za sebou. Vysoko, převysoko mezi Studničnou a Růžovou horou se tyčil vrchol obrovské hory, pokrytý dosud běloučkým sněhem, ač v údolí své květy dávno již sypala Vesna. Na dlouhé přemýšlení však nebylo kdy. Kupředu, kupředu hnalo ji cosi. Náhle se zprava k Úpě připojil milý druh a jejich vlnky se spojily v objetí a uháněly dále. „Jsem Modrý potok“, šeptal jí jemně, „přicházím z modré strany hory Studničné. Slýchal jsem tvoje žalné úpění. Teď půjdeme spolu, přátelstvím spjati, abychom v našem klíně vychovali lyžařské plémě Stěžeráků, kteří sem z dálek přicházeti budou. Ten sněžný vrchol, nad nímž každý v údivu stane, toť nejvyšší z Krakonošových hor – Sněžka. Tam jen naše páry vystoupí a mráčkem vystelou Krakonošův neviditelný hrad, který spatří jen ti, kteří s láskou se zahledí!“ Tak hovoříce seběhly do Pece, a pak uháněly Temným dolem, kde vysoko nad nimi se vypínaly vysoké skály. Když bouře zuřila a blesky bušily do nich, to hromové rány odrážely se od nich nekonečnými ozvěnami, až se oba potoky v těsném semknutí a ve strachu schovávaly hluboko pod kameny. Když tu najednou unikly z těsného sevření Temného dolu na volné prostranství, kam slunce plným proudem lilo své zlaté paprsky.„Svoboda“, jásaly oba a lidé přilákaní tím čarovným slovem, založili tu malou osadu, kterou Svobodou nazvali. Připravil: Otta Kučera, Radoš Rykl a Karel Novotný Ve Stěžerách v červnu 2013