docBílý Trpaslík - Amatérská prohlídka oblohy
download 
Stížnost Transkript
Bílý Trpaslík - Amatérská prohlídka oblohy
Bilý Trpaslík 140. 1/2009 Čeká nás doba ledová? Nebo naopak bezledová?, Michal Švanda . . . . . . . . . . . . . . . 2 400 let dalekohledu – I, Pavel Karas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Cassini se stále činí, Jan Píšala . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Sideralis – sky chart for mobile phones, Jiří Dušek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Lulin mezi hvězdami, Zdeněk Janák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Mléčná dráha z Chorvatska, Jiří Los . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Čeká nás doba ledová? Nebo naopak bezledová? Michal Švanda Těžko hledat kontroverznější, bouřlivěji „propírané“ téma politicko-vědeckých diskusí než otázku klimatických změn. Diskutující se rozdělili na dva hlavní tábory. Bojovníci z tábora prvního v žádném případě nepřipouštějí žádné klimatické změny a děje, které jsou pozorovány po celé planetě, považují za krátkodobé fluktuace. Jejich protivníci naopak bijí na poplach – Země se otepluje a bude to mít velké následky. Druhá skupina rozhodně není jednotná a podobně jako v politické straně i zde existují určité frakce. Příznivci té jedné zastávají názor, že se Země otepluje, protože do přírody zasáhl člověk, a to zejména produkcí skleníkových plynů. Proti nim stojí skupina, která sice globální klimatickou změnu připouští, ale považuje ji za přírodní proces s jen minimálním vlivem člověka. Téměř stranou je pak další skupina diskutujících, kteří sice hlásají nástup klimatických změn, jen podle nich nepůjde oteplování, ale naopak o příchod studeného období. Zde bych se nejprve pozastavil nad několika zajímavostmi. Předně vědci zastoupení v klimatických panelech hledají konsensus. To je poněkud podivné, to je jako kdyby se hlasovalo o hodnotě rychlosti světla nebo o tom, zda se Slunce změní v červeného obra či ne. Věda by takto v žádném případě fungovat neměla. Věda by měla analyzovat fakta a pokud je to jen trochu možné, poskytnout předpovědi, samozřejmě včetně příslušného chybového intervalu. Vědecký výzkum není o hledání konsensu, ale o hledání fakt. To nemusí být totéž. Druhý poznatek, který jsem si z mnohých článků odnesl, je ten, že nejvíce jasno mají v otázce globálních klimatických změn politici a ekonomové. Pročtete-li jistou monografii na toto téma, sepsanou profesorem ekonomie, jenž v názvu diskutuje barvu Země jako planety, zjistíte, že v seznamu literatury nenajdete důležité vědecké práce. Zato najdete hro- 2 madu odkazů na literaturu ekonomického zaměření. Jsou to snad peníze a další ekonomické ukazatele, které rozhodují o blízké budoucnosti? Rozhodne kurz dolaru a cena ropy o tom, jestli se lidé v Maroku budou učit stavět iglú, nebo naopak ve Finsku pěstovat pomeranče? V současnosti to vypadá, že situace je podobná hlasování o zákonu o provozu na pozemních komunikacích v parlamentu. Auto má přeci každý, takže samozřejmě z vlastní zkušenosti nejlíp ví, co by se na silnicích mělo a nemělo dělat. Zrovna tak každý přeci z vlastní zkušenosti vidí, zda se Země otepluje nebo naopak pomalu zamrzá. Nebo ty, čtenáři, to snad tak jasně nevidíš? Politici a ekonomové však v této otázce až příliš často nepoužívají čistě ekonomické argumenty, ale naopak se snaží svá tvrzení podkládat argumenty vědců – klimatologů a v poslední době si bohužel do svých zaprášených úst berou i astro- www.astronomie.cz nomy. Magickým termínem je totiž sluneční aktivita. Zkušenosti z dlouhodobých pozorování sluneční aktivity ukazují, že vazba mezi úrovní aktivity a pozemským klimatem je velmi těsná. Myslí se samozřejmě dlouhodobý výkyv aktivity, trvající desítky let. Odpovědným faktorem je celkový zářivý výkon Slunce, který je v případě zvýšené aktivity o pár promile (!) větší než v období aktivity nízké. Proto se Grónsku stále říká v angličtině „Zelená země“, přestože dnes je tam zelený jedině lední medvěd, spadne-li do kýble se zelenou barvou. Také proto mezi roky 1645 a 1715 se malíři v Holandsku učili zachytit zimní krajinku, švédská armáda napadla přes zamrzlé Baltské moře v roce 1658 Kodaň, a to s sebou prosím vláčela po ledu i děla, a Ludvík XIV. – Král Slunce – se ani na slunci příliš neohřál. Malou dobou ledovou je však nazýváno mnohem širší období, od šestnáctého do poloviny devatenáctého století, s třemi výraznými minimy – kolem let 1670, 1770 a 1850. Sluneční aktivita byla v tomto období obecně snížená, avšak pouze mezi roky 1645 a 1715 vysadila prakticky úplně (mluvíme o tzv. Maunderovu minimu). Podobná, avšak méně výrazná minima byla ve sluneční aktivitě pozorována i předtím a téměř vždy jsou spojována s poklesem průměrné teploty. Naopak v devátém století se velmi oteplilo (mluvíme o Středověkém maximu), což umožnilo Vikingům doplout do Severní Ameriky (ještě, že tento v zásadě násilnický národ nebyl novým kontinentem z nějakých důvodů zaujat, protože jinak by se americká měna zřejmě jmenovala koruna a na bankovkách by byl nápis „In Thor we trust“, nebo spíš „Í Thor við traust“). A tak v závislosti na tom, za který tým prezentující politik nebo ekonom zrovna hraje, tluče o stůl barevnými grafy poukazujícími na vytrvalý nárůst sluneční aktivity v posledních čtyřech stech letech (aby ne, když před čtyřmi sty lety byla aktivita prakticky nulová a z nuly již klesat nemůže) a nebo tabulkou (nepochybně taktéž barevnou) ukazující, že minimum mezi slunečními cykly 23 a 24 trvá již prakticky tři roky a ne obvyklých několik málo měsíců. Třetí mluvčí potřebuje k bušení do stolu obě ruce. V jedné drží graf rostoucí průměrné zemské teploty a v druhé grafické znázornění trendu sluneční aktivity a volá: „Sluneční aktivita roste, ale teplota víc!“. Vazba klimatických změn na sluneční aktivitu je zřejmě o něco složitější. Zdá se, že vysazení sluneční aktivity v období Malé doby ledové nebylo tím jediným faktorem, který se na celkové výrazné změně klimatu podepsal. Indicie o tom však přišla až o sto let později. Když v roce 1815 vybuchla sopka Tambora v Indonésii, vyvrhla do stratosféry tolik popela, že ten se rozprostřel prakticky nad celou zeměkoulí. Následující rok, 1816, bývá nazýván „rokem bez léta“, kdy v severní Evropě mrzlo a sněžilo i v červnu a červenci. Podle některých studií se zdá, že v období Malé doby ledové byla zvýšená i vulkanická aktivita a přispěla tak k drastické změně podnebí. Spekuluje se ještě o jednom z možných mechanismů, proč bylo na Zemi v období od čtrnáctého století poněkud Amatérská prohlídka oblohy 3 chladněji. Značná část tepelné rovnováhy na Zemi je totiž zajišt’ována transportem mohutnými proudy v oceánech – tzv. termohalinním výměníkem. Voda se v rovníkových oblastech ohřívá a odnáší toto teplo do polárních oblastí. I proto je např. Evropa průměrně výrazně teplejší než východní pobřeží Severní Ameriky, přestože geografická šířka obou oblastí je přibližně stejná. Podle odborníků je dost dobře možné, že se někdy v jedenáctém nebo dvanáctém století tento obří tepelný dopravník zastavil (nebo významně zpomalil). Paradoxně možná kvůli zvýšené teplotě v době Středověkého maxima. Existují i modelové případy, jak tento proud zastavit. Např. v oblasti Kanady se mohlo roztáním značné části pevninského ledovce vytvořit mělké jezero sladké vody, které se po prolomení ledové bariéry vylilo do Atlantiku v oblasti Newfoundlandu. Chladná sladká voda v přípovrchových vrstvách oceánu pak narušila tepelnou nerovnováhu, která oceánské proudy pohání. Modelové situace ukazují, že pokud k tomuto došlo, pak úroveň sluneční aktivity měla na ochlazování jen druhořadý vliv, přestože by byla původním spouštěčem. Připust’me však na chvíli, že sluneční aktivita může za všechno. Její úroveň je snadno měřitelná, tak proč Slunce přímo neobvinit, když je možné potenciálního viníka přímo pojmenovat a ukázat si na něj prstem? Zejména když se nemůže bránit? Dělat bychom to neměli zejména proto, že je velmi těžké, snad až nemožné, se současným stavem poznání sluneční fyziky skutečně spolehlivě předpovědět, jak se bude Slunce cho- 4 vat za několik týdnů, natož pak za několik desítek let. Za čtyři sta let teleskopických pozorování máme totiž velmi dobře vypozorované dění ve fotosféře, chromosféře a koróně, tedy ve sluneční atmosféře. Víme, jak vypadají na povrchu sluneční skvrny, jak fakulová pole, jak vysoko se mohou vypínat protuberance a kdy máme očekávat koronální ejekce hmoty. Ale to podstatné, tedy mechanismy, které vedou ke vzniku sluneční aktivity a slunečního magnetismu, to se odehrává uvnitř slunečního tělesa, kam se není možné přímo podívat. Posledních čtyřicet let přináší mnoho informací o struktuře slunečního nitra helioseismologie, sledující povrchové projevy zejména zvukových vln, šířících se slunečním nitrem, a rozptylujících a lámajících se na překážkách a rozhraních. Takže poměrně přesně víme, kde se ve slunečním tělese nacházejí jednotlivé vrstvy s odlišnými mechanismy přenosu energie, máme představu o charakteru rotace podpovrchové konvektivní zóny, máme velmi dobré představy o průběhu teploty, hustoty, tlaku a chemického složení od samotného slunečního středu až k těsně přípovrchovým vrstvám (které naopak nejsou modely reprodukovány příliš přesně). K vysvětlení vzniku sluneční aktivity a její periodicity je to však stále málo. Poslední vývoj v detailních helioseismických metodách bohužel ukazuje, že již poměrně mělké vrstvy konvektivní zóny, tedy cokoli, co je hlouběji než přibližně 4000 km (0,5 procenta slunečního poloměru), jsou tak silně dominová- www.astronomie.cz ny náhodným šumem, že je velmi obtížné detekovat vůbec nějaký konstruktivní signál šířících se vln, který by přinesl podrobné informace o tom, co se vlastně vaří ve sluneční magnetické kuchyni. A jedině rozvoj těchto (a jiných) metod může (doufejme) přinést průlom v porozumění detailů sluneční aktivity. Současné teoretické modely předpovídající úroveň sluneční aktivity tak vaří doslova z vody s jen velmi malým množstvím koření. Modely extrapolují chování pozorované na povrchu do celé konvektivní obálky (sice pětašedesát procent objemu, ale pouhá tři procenta hmotnosti), doplní je rovnicemi, které autoři modelu považují za univerzálně platné, a nechají svůj model vyvíjet. V lepším případě jej ještě kalibrují na sku- tečná pozorování provedená v minulosti. Přehnaně řečeno, je to, jako byste chtěli stanovit mechanismus vzniku hlasu z pozorování dmoucího se poprsí operní pěvkyně během hodinového vystoupení (a pak své závěry zkorigovali podle téhož poprsí téže pěvkyně během jiných vystoupení a mezi nimi – což nazvete kalibrací). Naštěstí je Slunce po fyzikální stránce o něco jednodušší než lidské tělo. Plazma můžeme poměrně snadno popsat rovnicemi (méně snadné už je tyto rovnice řešit), takže tento přístup má své opodstatnění. Jednotlivé modely se ale liší množstvím ingrediencí, které se autoři rozhodli vzít v úvahu. Proto se jejich výsledky často tak zásadně liší. Jeden model předpovídá 24. cyklus aktivity ja- Koloběh mořských proudů. Tmavě jsou označeny hlubokomořské studené proudy, zatímco světlé symbolizují povrchové teplé proudění. Amatérská prohlídka oblohy 5 ko nejsilnější za posledních 400 let, jiný jej považuje naopak za nejslabší. Teprve v druhém letošním čísle časopisu Journal of Atmospheric and SolarTerrestrial Physics se objevil první článek přicházející s předpovědí delšího období snížené sluneční aktivity trvající šedesát až sto let s několika výraznějšími minimy. Jiné dostupné modely nemají pro vznik dlouhých období typu Maunderova minima vůbec žádné ingredience 1. Zastánci přicházející doby ledové však hlásali svá tvrzení bez opory v modelu sluneční aktivity dlouho předtím, než vůbec zmíněná práce prošla recenzním řízením. Ovšem publikovaný model má velmi slabé místo: nejedná se o model fyzikální, ale o model statistický. Model, který vezme určitá měření (v tomto konkrétním případě geomagnetický aa index a relativní číslo slunečních skvrn), aplikuje na tyto řady matematický model, který v sobě neobsahuje bud’ vůbec žádnou, nebo jen stopové množství fyziky, a extrapoluje se do budoucna. Jistě, určitou prediktivní schopnost tyto modely mají. Ale je to podobné situaci, kdy k lékaři přijde pacient se zvýšenou teplotou a lékař automaticky předepisuje Paralen. Protože statisticky jsou léky obsahující paracetamol na snížení teploty účinné. Takový lékař se ale vůbec nezají1 Pro přesnost dodávám, že některé fyzikálně založené modely ingredience pro velká minima mají. Ty však trpí drobným nedostatkem: sluneční aktivitu neumějí znovu restartovat. Po vyvolaném minimu by sluneční aktivita navždy vyhasla, což jistě neodpovídá realitě. Takový model lze jen těžko pokládat za přesný. 6 má, jaký je pravý důvod pacientovy anomálie, přičemž může jít o banální příčinu, jako je období zvýšeného stresu, nebo naopak o nebezpečnou chorobu typu meningitida, na niž je paracetamol stejně účinný jako popíjení koktejlů z otrhaných výčnělků drobných plazů a výměšků kožních žláz větších obojživelníků z řádu žab. „Popírači“ globálních klimatických změn s trendem nárůstu průměrné teploty si často berou do úst práce australského klimatologa Davida C. Archibalda. I Archibaldův výzkum je založen na statistické analýze dostupných měření a jejich extrapolaci do budoucnosti. Jeho práce, jež se objevila v roce 2006 v časopise Energy & Environment, je často označována za nejhorší vědeckou práci o klimatu všech dob. Archibaldovi je zejména vytýkána neprůhledná práce s dostupnými datovými řadami a protivníci argumentují, že si pro své analýzy vybral pouze ta data, která podporují jeho teorii. Pokusy o reprodukci výsledků ve zmíněném článku jinými klimatology selhaly, což vrhá stín na práci samotnou. Jedním ze znaků dobré vědecké práce by totiž měla být právě její reprodukovatelnost. Experimenty nebo studie, jež není možné zopakovat se stejným výsledkem, jsou obvykle považovány za podezřelé. Pro úplnost dodejme, že David Archibald předpovídá nástup studeného období v důsledku snížené sluneční aktivity a také menší odezvy teploty atmosféry na koncentraci skleníkových plynů než s jakou počítají jiní vědci. O úspěšnosti statistických modelů si můžeme udělat velmi dobrou představu www.astronomie.cz Zářivý forcing [W/m 2] vulkanická aktivita Zářivý forcing [W/m 2] výkyvy sluneční aktivity Zářivý forcing [W/m 2] oxid uhličitý a aerosoly Rok Různé komponenty zářivého forcingu v troposféře, s nimiž počítají klimatické modely. Zářivý forcing je rozdíl mezi celkovým množstvím energie, které do dané vrstvy atmosféry dorazí zvnějšku, a množstvím energie, které je z této vrstvy vyzářeno. Připomeňme, že dominantním členem příchozí energie je sluneční záření s tokem přibližně 1 367 W m−2 . / Horní panel znázorňuje dvě nezávislé rekonstrukce vulkanické aktivity (horní řada byla vzata z důvodu přehlednosti se znaménkem minus). Vulkanická aktivita produkuje negativní zářivý forcing, posouvá jazýček vah na stranu vyzářené energie, tedy v důsledku vede k ochlazení troposféry. / Střední panel znázorňuje tři různé nezávislé rekonstrukce zářivého forcingu, za nějž je odpovědná dlouhodobě se měnící sluneční aktivita. Povšimněte si dlouhodobě snížené aktivity mezi roky 1400 a 1750. Od roku cca 1750 je zakresleno i relativní číslo slunečních skvrn, jedenáctiletá perioda je velmi dobře patrná. Velmi dobře viditelné je i středověké sluneční maximum. / Na spodním panelu je vliv oxidu uhličitého (laicky řečeno skleníkového efektu) a také aerosolů (spodní křivka). Různé aerosoly, vznikající převážně působením člověka, produkují záporný zářivý forcing – podporují vytváření mraků, aerosoly tedy průměrnou teplotu snižují. / Z grafů je možné učinit si závěr o důležitosti jednotlivých komponent. Podle Crowley, T. J.: 2000, Science 289, 270–277. Amatérská prohlídka oblohy 7 při sledování dlouhodobých předpovědí počasí. Dlouhodobé předpovědi vycházejí ze sledování parametrů počasí za určité období, hledání podobných epizod v dlouhodobých záznamech a předpokladu, že se počasí nebude chovat příliš jinak než se chovalo v minulosti. I přesto se může předpověd’ vyplnit, zrovna tak jako se může vyplnit statisticky založená předpověd’ sluneční aktivity profesora de Jagera. Zcela z druhé strany přistupují k problému klimatické modely. Přestože se některé z nich snaží o předpověd’, jejich nosným tématem je naopak reprodukce již známých měření na základě uvažovaných mechanismů, které se mohou podílet na ovlivnění pozemského klimatu. Klimatolog namíchá geologické záznamy o vulkanické aktivitě, rekonstrukce sluneční aktivity (a tedy zářivého příkonu) a tepelnou odezvu atmosféry na aerosoly a zastoupení oxidu uhličitého, získaného z vrtů v ledovcích, a s údivem sleduje výsledek. Jeho model, který předpokládá lineární vazbu atmosféry na vnější vlivy velmi dobře reprodukuje chování zemské teploty od roku 1000 do roku přibližně 1850, přesněji je reprodukuje s 64% úspěšností. To je velmi dobrý výsledek pro jednoduchý model. Mezi roky 1850 a 1925 je model mimo realitu, atmosféra by podle něj měla být v průměru o 0,4 stupně teplejší, než ve skutečnosti byla. Dění v 20. století pak model vysvětluje už jen z 25 procent, přesto však sleduje rostoucí trend průměrné povrchové teploty, zejména v důsledku nárůstu důležitosti skleníkového efektu. Jeho nárůst v průběhu dvacátém století přesáhl hod- 8 notu přirozené variability pozorované po devět set let předtím. Výsledky je možné interpretovat také tak, že někdy v druhé polovině 19. století se stalo cosi, co model nedokáže postihnout. Mohlo to být například porušení do té doby fungující lineární vazby mezi vnějšími vlivy, například drobnou změnou v chemismu atmosféry. S nelineárními vazbami se velmi špatně počítá, nebot’ typicky vedou k chaotickému (a tedy prakticky nepředpověditelnému) chování. Ačkoli se zdá, že koincidence s průmyslovou revolucí je více než nápadná, model např. nebere v úvahu vůbec změny cirkulace v oceánech, které podle jiných studií mohou být také velmi důležité. Řekli jsme si, že žádný z dobrých fyzikálních modelů sluneční aktivity nepředpovídá nástup dlouhého minima. Žádný z nich ovšem nepředpověděl to, že předěl 23. a 24. cyklu trvá již třetí rok (přestože některé modely mírně – asi o rok – opožděný nástup očekávaly). I když je z polarit občas se objevivších skvrn jasné, že nový cyklus již začal (první taková skupina se objevila v lednu roku 2008), místo očekávaného rychlého nástupu jsou projevy sluneční aktivity pozorovány spíše sporadicky. Ekonomie a politika s oblibou používá statistické výsledky. Takže se podívejme na statistiku ze systematických pozorování slunečních skvrn od roku 1848. Podle ní trvá sluneční cyklus v průměru 131 měsíců plus mínus 14 měsíců. Záznamy navíc ukazují, že během minulého minima v roce 1996 bylo bez skvrn 309 dní, o jedenáct let dříve pak 273 dní. Přelom cyklů číslo 16 a 17 vrcholil v ro- www.astronomie.cz ce 1933 a během tohoto období bylo zaznamenáno 568 dní bez skvrn! O minimum dříve bylo zaznamenáno 534 dní bez známek fotosférické aktivity. Až do konce ledna bylo od začátku současného minima sluneční aktivity napočítáno 538 dní bez skvrn. Je zřejmě dost pravděpodobné, že letos bude rekord z třicátých let bude překonán. Otázkou je, jak moc je toto pozorování důležité. Z dostupné statistiky jen velký odvážlivec provádí extrapolace do budoucnosti. Nesmíme zapomínat, že záznamy o slunečních skvrnách jsou pečlivě zaznamenávány přibližně od roku 1755. V naší „statistice“ tedy figuruje pouhých třiadvacet datových bodů, zatímco milióny cyklů proběhly v předastronomické éře. Vyberte na ulici 23 lidí procházejících kolem vás, zeptejte se je na jejich měsíční příjem a udělejte z toho závěr pro celou Českou republiku. Jak jistě tušíš, vážený čtenáři, tato úvaha rozhodně neodpoví na otázku položenou v nadpisu. Naopak si klade za cíl ukázat, že z objektivního hlediska je jen velmi obtížné až nemožné na tuto otázku fundovaně odpovědět prostě proto, že není k dispozici dostatek údajů. A tak si ti, kteří nejvíc křičí, berou do úst pozorování, která se jim zrovna hodí, a vesele ignorují to ostatní. Na dlouhodobém vývoji pozemského klimatu se podílí značné množství faktorů, z nichž některé nepochybně ještě neumíme ani pojmenovat, natož je pochopit a modelovat. Kromě již vyjmenovaného je dalším faktorem pokrytí oblohy oblačností, jež je pravděpodobně do značné míry modulováno tokem vysokoenergetických částic přilétajících do sluneční soustavy z galaktických dálek. I jeho tok je zřejmě ovlivňován sluneční aktivitou, avšak samotná proměnnost zdrojů těchto částic přináší další neznámé v složitém a zřejmě nelineárním termodynamickém systému zemské atmosféry. Z pozice člověka žijícího ze studia Slunce doufám, že nás velké minimum nečeká. V opačném případě by se zřejmě jen těžko odůvodňoval vývoj nových přístrojů. A nebo možná právě naopak – to Dopad globálního oteplování na Himálaje v představách tvůrců filmu 2012. Amatérská prohlídka oblohy 9 jsou situace, kdy kriticky smýšlející člověk těžko odhadne, jak se zachovají politici a ekonomové, kteří přidělování peněz na velké projekty schvalují. Z pozice člověka žijícího na planetě Zemi se domnívám, že snahy o zlepšení životního prostředí jsou snahami dobrými. Mezi takové však určitě nepatří vý- roba bionafty, při níž se na vznik jednoho jejího litru spotřebuje 1,6 litru fosilní nafty. Určitě je ale zapotřebí brát s velkou rezervou závěry ekonomů o budoucnosti pozemského klimatu, když nedokáží předpovídat ani výkyvy ve svém vlastním oboru a probíhající ekonomická recese je toho důkazem. X 400 let dalekohledu – I Pavel Karas Je jistě zbytečné čtenáři Bílého trpaslíka připomínat, že rok 2009 byl vyhlášen Mezinárodním rokem astronomie. Samozřejmě ne náhodou – vždyt’ letos tomu bude přesně 400 let od zrození jednoho z nejúžasnějších vědeckých přístrojů – astronomického dalekohledu. Přelom 16. a 17. století se díky dalekohledu, ale také díky skvělým osobnostem, jako byl Galileo Galilei či Johannes Kepler, stal bezpochyby jednou z nejvíce vzrušujících etap v historii lidského poznání. Všechno nejlepší! Jak známo, dalekohled jako takový se poprvé objevil v Holandsku na začátku 17. století. Existují četné spekulace o tom, proč a jestli dalekohled nebyl objeven už dříve, vždyt’ takové brýle se běžně vyráběly několik století před ním. Nicméně některé studie ukazují, že kvalita čoček byla po dlouhou dobu nedostatečná pro aplikaci v optických soustavách sestávajících z více optických členů. Teprve v průběhu 16. století v souvislosti se zámořskými objevy výrazně stoupla kvalita řemeslné výroby a je tedy možné, že dalekohled tak opravdu mohl vzniknout až po roce 1600. O prvenství spolu soupeří hned tři holandští optikové – Zacharias Janssen, Jacob Metius a Hans 10 Lipperhey. Kdo z nich vyrobil „pozorovací rouru“ jako první, nevíme. Ke konstrukci pravděpodobně dospěli všichni tři řemeslníci ve stejné době, nezávisle na sobě. Jisté je, že posledně jmenovaný si vynález nechal patentovat, a to 2. října 1608. Galilei, který se o takovéto novinky živě zajímal, si svůj dalekohled postavil pouhých několik měsíců poté. Jisté je, že již v létě roku 1609 předváděl tuto novinku užaslým benátským šlechticům. Je mi trochu líto, že se do této doby nemůžu podívat a alespoň nakukovat Galileovi přes rameno, když na konci roku 1609 namířil svůj jednoduchý teleskop na noční oblohu a svá pozorování začal zapisovat do deníku. Jaký to musel být pocit být jedním z prvních lidí na světě, který spatřil povrch našeho www.astronomie.cz vesmírného souputníka zvrásněný bezpočtem kráterů! Obraz v dalekohledu, složeném ze spojné čočky jako objektivu a rozptylné čočky jako okuláru, byl bezpochyby příšerný. Tmavý, neostrý, zatížený strašnou chromatickou aberací. Dnes si za tisíc korun zakoupíte triedr, který bude svou kresbou Galileův dalekohled vysoko převyšovat. Investujete-li víc nebo navštívíte-li některou z hvězdáren, můžete pohlédnout do vesmíru přístrojem, o němž se Galileovi nesnilo ani v nejdivočejších snech. Přesto první teleskopická pozorování dodnes neztratila nic ze svého kouzla a koneckonců dnes si můžete za pár korun pořídit jednoduchou repliku Galileova dalekohledu a vyzkoušet si na vlastní oči, jak takový pohled dalekohledem přes 400 lety vypadal. V této souvislosti bych rád upozornil na zajímavou akci „Po stopách Galilea“, která byla v rámci Mezinárodního roku astronomie vyhlášena. Informace naleznete na oficiálních webových stránkách [1]. Pro zajímavost, některé návody a modely „Galileova dalekohledu“ používají jako okulár spojnou čočku, čímž kvalita obrazu významně vzroste (za cenu převráceného obrazu). Takto konstruovaný První kresba Měsíce v dalekohledu. Thomas Harriot, červen 1609. Zdroj: [4] Amatérská prohlídka oblohy 11 dalekohled se ovšem nazývá Keplerův a navrhl jej Johannes Kepler v roce 1611. Není mi známo, že by Galilei kdy použil Keplerova teleskopu. Jeho „nejoblíbenějším“ přístrojem byl s největší pravděpodobností refraktor sestavený z objektivuspojky s ohniskovou vzdáleností 980 mm a průměrem 37 mm (který Galilei později dále přicloňoval) a okuláru-rozptylky o ohnisku −47,5 mm a průměru 22 mm. Zvětšení tohoto dalekohledu bylo dvacetinásobné. Později Galilei sestrojil ještě silnější přístroje (rozuměj s větším zvětšením), avšak zjistil, že nepřinášejí pro pozorování nic nového (to je dáno optickými vlastnostmi Galileova dalekohledu, které limitují maximální použitelné zvětšení právě na hodnotu okolo 20) a dále je prakticky nepoužíval. Pokud tedy budete chtít následovat Galilea se vším všudy, Galileův dalekohled. Zdroj: [2] 12 dbejte na to, aby vaše replika sestávala ze spojky a rozptylky. Je zajímavé, že takový znamenitý vědec, jako byl Galilei, zůstal u svého značně nedokonalého přístroje a nepokusil se napodobit zlepšení, které navrhl tehdy v Praze působící Kepler. Jisté je, že oba kolegové o své práci vzájemně věděli a také si spolu vyměnili několik dopisů. Nejsem si jist, zda Galileovi nevyhovoval převracející obraz či jestli zde prostě nezapůsobila obyčejná ješitnost, která se koneckonců nevyhnula ani slavnému italskému astronomovi. Druhá otázka zní, proč Kepler se svým značně lepším přístrojem neučinil žádný objev, kterým by se rovněž zapsal do dějin pozorovatelské astronomie. Zde je již odpověd’ jednoduchá, Kepler měl velmi slabý zrak, a tak se zejména v pokročilém věku pozorování prakticky vůbec nevěnoval. V souvislosti s objevem dalekohledu bývá často zmiňováno, že prvním astronomem, který použil „ozbrojené oko“ Z původní optiky se dochovala jediná spojná čočka (resp. její úlomky). Zasazenou do bohatě zdobeného rámu si ji můžete naživo prohlédnout v Muzeu historie vědy ve Florencii. Zdroj: [2] www.astronomie.cz k pozorování vesmírných těles, byl Galileo Galilei. Málokdo Galileovo prvenství zpochybňuje. Máme tedy skutečně vděčit italskému astronomovi za uvedení nového vynálezu do astronomické praxe? Kupodivu se ukazuje, že nikoli! První prokazatelné teleskopické pozorování provedl již v červnu roku 1609 britský matematik a astronom Thomas Harriot. Z jeho pozorování se dochovalo několik kreseb Měsíce včetně velmi zdařilé „mapy“ měsíčního úplňku. Přesto Harriotova práce byla o několik měsíců později zcela zastíněna Galileovým Hvězdným poslem a dodnes není příliš známa. Proč? Britský historik Allan Chapman tento fakt vysvětluje Harriotovým bohatstvím. Zní to podivně, ale Thomas Harriot byl velmi bohatým a renomovaným absolventem Oxfordské univerzity a zřejmě neměl potřebu svá pozorování publikovat. Dost možná jim ani nepřikládal žádnou důležitost. Koneckonců, i svou „Ho- landskou rouru“ si jednoduše zakoupil, zatímco Galilei, který si nemohl tolik „vyskakovat“, nastudoval princip optického přístroje, a sám si jej sestrojil. Fakt, že oním prvním mužem byl zřejmě Harriot, však nijak nesnižuje Galileovy zásluhy. Italský astronom byl zcela uchvácen možnostmi vynálezu a jako první pochopil v plném rozsahu, jaké možnosti mu tento přístroj nabízí. Svá pozorování prováděl s mimořádnou pečlivostí a dokázal z nich odvodit na svou dobu velmi odvážné, leč ve většině případů zcela správné závěry. Stačí se začíst do jeho slavného spisku, Hvězdného posla, a musíme žasnout nad jasnozřivostí Galileových úvah. Ostatně Hvězdnému poslu bude věnován příští díl tohoto malého seriálu. A jak vypadá astronomický dalekohled 400 let poté? Na svůj věk zatraceně dobře! Narostl ve všech rozměrech, rozšířil se po všech kontinentech Země, Slavná Galileiho kresba Měsíce z prosince 1609, kterou publikoval ve Hvězdném poslu. Zdroj: [5] Amatérská prohlídka oblohy 13 ale i do kosmického prostoru, a notně se mu zlepšil apetit, když začal papat kromě světla i celou škálu jiných vlnových délek. Po lidském oku jej začaly osedlávat fotografické desky a dnes především elektronika. Malý, ale velmi slušný přístroj je dnes dostupný takřka každému, a i přesto, že většina lidí má dnes díky internetu a nadreálným obrázkům z HST poněkud zkreslenou představu o nebeských objektech, se dnes najde hromada nadšenců ochotných honit ve své rouře rozmazané šmouhy na hranici viditelnosti. Jako třeba vy, čtenáři Bílého trpaslíka. :) Všechno nejlepší, dalekohlede! X Odkazy [1] Po stopách Galilea http://www.astronomie2009.cz/cz/klicove-projekty/galileoskop/ /po-stopach-galilea.html [2] Oficiální stránky Muzea historie vědy ve Florencii. Naleznete tam mimo jiné reprodukce původních Galileových přístrojů. http://www.imss.fi.it/ [3] Tom Pope and Jim Mosher: Afocal CCD Images Through a Galilean Telescope http://www.pacifier.com/˜tpope/Galilean_Optics_Page.htm# #Galilean_Telescope [4] Mihai Andrei: A 400 year old Moon map corrects history, making Galileo Galilei a runner up http://www.zmescience.com/a-400-year-old-moon-map-corrects-history-making-galileo-galilei-a-runner-up [5] Krásná digitální reprodukce Hvězdného posla http://www.rarebookroom.org/Control/galsid/index.html Převzato z http://www.wulffmorgenthaler.com 14 www.astronomie.cz Cassini se stále činí Jan Píšala V červnu roku 2008, po čtyřech letech intenzivní činnosti, skončila jedna z nejúspěšnějších meziplanetárních výprav – mise Cassini-Huygens. Přesněji řečeno, ke konci dospěla její první část, stále aktivní sonda totiž ještě rozhodně nehodlá odejít do křemíkového nebe! Během uplynulých čtyř let se díky sondě Cassini výrazně změnil náš pohled nejen na Saturn a soustavu jeho měsíců, ale také naše povědomí o vzniku a vývoji celé sluneční soustavy. Z obrovského množství nových objevů je samozřejmě téměř nemožné vybrat jen pár nejzajímavějších, přesto se o to pokusím. Zcela záměrně však vynechám Saturnův největší měsíc Titan, na kterém úspěšně přistálo 14. ledna 2005 pouzdro Huygens. Titan si totiž zaslouží vlastní článek, který Bílý trpaslík přinese svým čtenářům v blízké budoucnosti. Mise Cassini-Huygens oplývá od svého počátku celou řadou superlativů. Na stavbě této největší meziplanetární sondy všech dob, jež dosahuje výšky 6,7 metrů a šířky 4 metrů, se podílel americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA), Evropská kosmická agentura (ESA) a Italská kosmická agentura (ASI). Trvalo sedm let, než sonda doletěla do blízkosti svého cíle k planetě Saturn. Během těchto sedmi roků se několikrát gravitačně urychlila pomocí blízkých průletů kolem Venuše, Země a Jupiteru. Urazila přitom 3,5 miliardy kilometrů. Na oběžné dráze Saturnu nakonec zakotvila 30. června 2004. A právě od tohoto okamžiku začaly naše znalosti o druhé nej- větší planetě sluneční soustavy dramaticky narůstat. Snad bude nejlepší, když naši výpravu za objevy mise Cassini-Huygens zahájíme u toho, co dělá Saturn Saturnem, tedy u jeho prstenců. Oběžná dráha sondy kolem Saturnu byla záměrně zvolena tak, aby umožňovala důkladně prstence prozkoumat. Proto měla téměř polární charakter a její sklon vůči rovině Saturnova rovníku nebyl menší než 70 ◦ . Ze Země jsou dobře pozorovatelné především prstence A, B, C a D, které sahají do vzdálenosti 480 000 kilometrů od planety. První zajímavé zjištění, či spíše upřesnění, které sonda přinesla, byla nová hodnota tloušt’ky prstenců. Ta totiž na řadě míst dosahuje pouze deseti metrů! Někde dokonce ještě o něco méně . . . Prstence jsou složeny z miliard ledových částic. Typická jsou zejména drobná zrnka o velikosti několika milimetrů až centimetrů, nechybí však ani balvany o průměru mnoha desítek metrů. Na základě dat, jež se podařilo sondě získat v prvních týdnech její činnosti u Saturnu, vědci zjistili, že prstence A a B obsahují výrazně více částic. Díky tomu by prstence mohly mít až třikrát větší hmotnost, než se původně předpokládalo. V prstencích byly odhaleny také dlou- Amatérská prohlídka oblohy 15 hé, vláknité struktury, jež se v pravidelných intervalech rozdělují a zase splétají dohromady. Jsou tvořeny drobnými částicemi prstenců, které se mezi sebou spojují a vlivem Saturnova gravitačního působení pak vytvářejí tyto nápadné lineární ornamenty v prstencích. V téměř jednolitém prstenci A byly naopak nalezeny podlouhlé útvary, jež svým tvarem připomínají vzory, které na vodní hladině vytváří rychle rotující lodní šroub. Tyto gravitační poruchy mají na svědomí nejspíše drobné měsíčky s průměrem menším než 100 metrů, kterých může být uvnitř prstence A až deset milionů! Měsíčky se zatím nepodařilo rozlišit, je však možné, že jde o zbytky původního materiálu, ze kterého byly prstence vytvořeny. Detailní snímek prstence F vznikl jen krátce poté, co v jeho blízkosti prošel pastýřský měsíc Prometheus. Gravitační působení Promethea vychýlilo částice z jejich dosavadní oběžné dráhy a vytvořilo výrazné zvlnění prstence. Fotografie ve viditelném světle byla pořízena 5. prosince 2008 ze vzdálenosti 444 000 kilometrů (inverzní barvy). 16 Překvapení přineslo také studium méně výrazných prstenců F a G. Nejjasnější část prstence F má zvlněný charakter, který způsobují tzv. pastýřské měsíce Prometheus a Pandora, obíhající po vnější a vnitřní straně prstence. Tyto měsíce udržují, podobně jako pastýřští psi své ovečky, materiál prstence F pohromadě. Využívají k tomu svého gravitačního působení. V závislosti na tom, do jaké vzájemné blízkosti se měsíce a materiál prstenců dostanou, vznikají v prstencích drobné vlnky a nepravidelnosti. Na snímcích ze sondy Cassini se objevil také oblouk jasného materiálu v prstenci G, který je nejspíše udržován gravitační rezonancí s měsícem Mimas. Pozornosti sondy neunikly ani další, do té doby neznámé prstence, jež jsou spojeny s existencí měsíců Atlas, Janus, Epimetheus, Methone nebo Pallene. Tyto nevýrazné prstence vznikly pravděpodobně z impaktních trosek uvedených měsíců a dodnes proto zůstávají v blízkosti jejich oběžných drah. Mimoto byla nad prstencem A detekována kyslíková atmosféra, byly odhaleny stopy po dopadu drobných meteoroidů uvnitř prstenců a potvrzena byla také pomalá rotace částic uvnitř prstenců. Co se týče planety samotné, nejpozoruhodnějšími a v podstatě i nejnápadnějšími jevy, jež můžeme na Saturnu pozorovat, jsou gigantické bouře v jeho atmosféře. Astronomové je nalezli zejména v jižních zeměpisných šířkách v takovém množství, že oblast jejich výskytu dokonce pojmenovali jako „Cestu bouřek“ (Storm Alley). Bouře v Saturnově atmosféře mají tisíce kilometrů v průměru www.astronomie.cz a vyznačují se silnou elektrickou aktivitou. Blesky doprovází radiové emise, díky kterým mohla sonda Cassini jednotlivé bouřkové útvary snadno odlišit a studovat tak projevy konkrétní bouřky nezávisle na ostatních. Velice zvláštní útvary vědci objevili také v blízkosti obou pólů planety. V oblasti jižního pólu se vyskytuje bouře podobná pozemským hurikánům. S jedním „drobným“ rozdílem – její průměr dosahuje 8000 kilometrů. Tato bouře má velice dobře pozorovatelné tzv. „oko bouře“, které obklopují do výše čnící věžovitá oblaka. Větry uvnitř tohoto útvaru vanou ve směru otáčení hodinových ručiček a dosahují rychlosti až 550 km za hodinu. Neméně exotický atmosférický útvar se vyskytuje také kolem severního pólu Saturnu. Má podobu obřího šestiúhelníku s průměrem 24 000 km. Poprvé jej zachytily už sondy Voyager 1 a 2 při svém průletu kolem Saturnu v roce 1980. Jde tedy o objekt s poměrně dlouhou životností. Protože byl severní pól v průběhu mise Cassini-Huygens zahalen stále do tmy (na severní polokouli panovala zima), bylo možné zkoumat jej pouze v infračervené oblasti spektra. Na základě takto získaných snímků vědci zjistili, že tento obří větrný vír sahá až 100 km hluboko pod vnější oblačné vrstvy. Zapomenout rozhodně nesmíme ani na Saturnovy měsíce. Během čtyřletého období sonda Cassini navštívila nejen největší měsíc Titan, ale také měsíce Enceladus, Tethys, Dione, Rhea, Hyperion, Iapetus a Phoebe. Když pomineme už několikrát zmíněný Titan, bude tím nejpozoruhodněj- ším měsícem nejspíše ledový Enceladus o průměru 500 kilometrů. Právě na něm totiž sonda odhalila obří ledové gejzíry, které do Enceladova okolí chrlí drobné ledové částice, jež posléze vytvářejí a obohacují prstenec E. Už v roce 2005 odhalila sonda osm samostatných gejzírů! Později astronomové zjistili, že tyto výtrysky vodní páry a ledových částic souvisí s dlouhými, podélnými zlomy, jež dostaly označení „Tygří pruhy“. Tyto útvary se vyskytují v oblasti jižního pólu Enceladu a na stěnách těchto zlomů byly dokonce objeveny organické molekuly. Z teplotního profilu dané oblasti také vyplynulo, že místa zlomů mají výrazně vyšší teplotu, než jejich okolí. Zůstává otázkou, co přesně má ledové gejzíry na svědomí. Pokud budeme hledat inspiraci hned „za rohem“, u obřího Jupiteru a jeho geologicky aktivního měsíce Ió, pak bude odpovědí zcela jistě slapové působení Saturnu na Enceladus. Velmi zvláštní, šestiúhelníkový tvar mají svrchní oblačné vrstvy v blízkosti severního pólu Saturnu. Snímek byl pořízen v infračervené oblasti spektra 29. října 2006 ze vzdálenosti 902 000 kilometrů. Amatérská prohlídka oblohy 17 Problém však zůstává v tom, že modelové výpočty naznačují, že slapové působení Saturnu by nemělo být schopno vytvořit ledové gejzíry na Enceladu v takovém množství a intenzitě. V březnu roku 2008 sonda dokonce prolétla skrze vodní páru a ledové částice vyvržené z Enceladu ve vzdálenosti pouhých 50 km od povrchu měsíce. Hmotnostní spektrometr umístěný na sondě odhalil v tomto materiálu také organické sloučeniny typické spíše pro komety, což z Encelada činí další, nesmírně atraktivní cíl pro budoucí meziplanetární výpravy. Z ostatních měsíců stojí za zmínku druhý největší Saturnův měsíc Rhea, u kterého byl objeven prstenec tvoře- Měsíc Enceladus proslul především díky svým výtryskům, při kterých chrlí do okolí ledové částice a vodní páru. Fotografie byla uměle obarvena a její kontrast byl záměrně upraven tak, aby bylo odhaleno co nejvíce jemných detailů uvnitř samotného výtrysku. Snímek pořídila sonda Cassini 27. listopadu 2005 ze vzdálenosti 148 000 kilometrů. 18 ný množstvím trosek. Ty by mohly být pozůstatkem srážky měsíce s planetkou a nebo třeba s kometou. Každopádně jde o první měsíc ve sluneční soustavě, u něhož byl podobný prstencovitý útvar pozorován. Lepší znalosti jsme získali také o dvoubarevném Iapetu. Tento měsíc je známý tím, že jedna jeho polokoule je bílá jako sníh, zatímco druhá hemisféra má velice tmavé zabarvení. Tmavší strana je navíc ta, která se nachází ve směru Iapetova oběhu kolem Saturnu. S trochou nadsázky lze tedy říci, že jde v podstatě o jakousi „návětrnou“ stranu. Proč a jak získala tato tmavá strana své zabarvení zůstává otázkou. Je možné, že se na své cestě kolem Saturnu „ušpinila“ od materiálu, jenž byl původně vyvržen z měsíce Phoebe a dostal se posléze až do oblasti, kudy prochází Iapetus. Z infračervených měření vyplynulo, že tmavá oblast má teplotu −146 ◦ C a sublimuje z ní malé množství vodní páry. Ta se pak dostává do vzdálenějších a chladnějších oblastí světlejší hemisféry, kde v důsledku nižší teploty opět kondenzuje. Díky tomuto mechanizmu se v podstatě ztrácí led z tmavší polokoule, která tak získává ještě temnější zabarvení, zatímco na světlejší polokouli naopak vzniká nový bělostný povlak v důsledku tvořící se námrazy. Tmavá hemisféra obsahuje také řadu drobných kráterů, z nichž je patrné, že vrstva černého materiálu není příliš silná. Na dně těchto kráterů se totiž objevuje světlejší ledový podklad. V průběhu mise Cassini-Huygens bylo objeveno celkem pět nových měsíců – www.astronomie.cz Daphnis, Methone, Pallene, Anthe a Polydeuces gravitačně vázaný s měsícem Dione. Sonda Cassini se zaměřila také na zpřesnění délky Saturnova dne. Její znalost je totiž nezbytná pro určení rychlosti větrů vanoucích v Saturnově atmosféře. V roce 2004 astronomové na základě periodických změn v radiových emisích stanovili rychlost Saturnovy rotace na 10 hodin a 46 minut. Tato rychlost rotace však byla o celých šest minut menší než rychlost stanovená v osmdesátých letech na základě měření sond Voyager. Na otázku, co způsobilo tuto změnu rychlosti rotace, vědci zatím hledají odpověd’. A jaké jsou další cíle velmi úspěšné mise? Americký NASA se rozhodl celý projekt financovat i nadále po dobu nadcházejících dvou let. Nová mise dostala název Cassini Equinox (equinox – rovnodennost). V srpnu roku 2009 totiž Slunce projde rovinou Saturnových prsten- ců a na Saturnu nastane den rovnodennosti, což bude doprovázet zajímavá hra světla na soustavě prstenců. Posléze začne Slunce osvětlovat opačnou stranu prstenců, která se společně se severními polárními oblastmi až dosud ukrývala ve tmě. Na Saturnu tedy dojde k sezónním změnám, které přinesou jistě mnoho nečekaných událostí. Sonda se proto zaměří na podrobné studium šestiúhelníkového, atmosférického útvaru v oblasti severního pólu a na výzkum bouřek v Saturnově atmosféře. Kromě mnoha zastávek u Titanu a Enceladu jsou navíc naplánovány i blízké přelety kolem měsíců Dione, Rhea a Helene. V plánu je i podrobnější studium Saturnovy magnetosféry. Uvidíme, co nám následující dva roky přinesou, jedno je však jisté, pokud bude mise Cassini Equinox stejně úspěšná, jako mise předchozí, budeme zcela jistě opět přepisovat učebnice astronomie. X Zvláštní struktury uvnitř prstence A mají na svědomí nejspíše drobná tělesa o průměru pod 100 metrů, která gravitačně narušují své okolí. Popsané útvary, připomínající listy vrtule, jsou patrné na snímcích zcela vpravo a jejich průměr činí přibližně 5 kilometrů. Na zbývajících fotografiích je znázorněna poloha těchto struktur uvnitř prstence A. Všechny fotografie pořídila sonda Cassini 1. července 2004. Amatérská prohlídka oblohy 19 Sideralis – sky chart for mobile phones Jiří Dušek Kde jsou ty časy, kdy byl mobilní telefon posměšným symbolem upachtěného podnikatele s bílými ponožkami a fialovým sakem. Málokterá technologie – snad jen Internet – tolik změnila náš život, a tahle cihlička se v posledních dnech proměnila v téměř plnohodnotné multimediální zařízení – telefon, mp3, fotoaparát, počítač, rádio a mnoho dalšího. První takový náznak jsem pocítil již před rokem a půl. Na svůj Sony Ericsson k750i jsem si stáhl jednoduchý astronomický prográmek, přepnul jsem jej do „červeného“ nočního režimu a s prt’avým displejem jsem na louce v Úpici skrze Somet bing 25×100 nalezl Uran. Nemusel jsem si tisknout žádnou mapku, složitě manipulovat s notebookem, ani nepátrat po věčně ztracené Hvězdářské ročence. Nebeskou mapku jsem měl v kapse svých riflí . . . nejdříve si zjistil, zda je planeta vůbec pozorovatelná, pak si našel souhvězdí Vodnáře a nakonec i Uran. Čas oponou trhnul. Zatímco před pár roky bylo těžké takový program vůbec sehnat, natožpak zadarmo, dnes máte k dispozici v češtině lokalizovaný Sideralis. Nejde o nic jiného než o jednoduchý program, který běží na všech zařízeních podporujících MIDP2.0 nebo CLDC1.1 a samozřejmě disponují patřičnou pamětí. A to je – zdá se – většina mobilů. Pokud si nejste jisti, pak se podívejte na stránky http://sideralis.free.fr. Co všechno Sideralis nabízí? Více než osm set hvězd, pět viditelných planet, 20 Slunce a Měsíc i všechny Messierovské objekty. Hvězdnou oblohu si můžete zobrazit v horizontálním, zenitovém a „nočním“ pohledu, po najetí kurzorem u každého objektu zjistíte nejen jméno, ale také jasnost, vzdálenost, úhlovou výšku a azimut. Samozřejmostí je mapa hvězdné oblohy v libovolném čase i jakéhokoli místa naší planety. K dispozici máte databázi osmi desítek velkých měst, ale k hrubému, avšak dostatečně přesnému nastavení lze použít mapu planety Země. Nezapomnělo se ani na slovníček, kde se dočtete o souhvězdích, kliknutím si vykreslíte spojnice souhvězdí, zvětšíte pohled na Měsíc, nastavíte mezní hvězdnou velikost . . . Je toho spousta . . . a rozhodně je to zajímavé udělátko. Autorem programu Sideralis je Luc Bianco. V současné době náš člen Pavel Karas pracuje na překladu do češtiny a již brzy si budete moci stáhnout nezbytné „.jad“ a „.jar“ soubory z našich stránek http://www.astronomie.cz. Jistě, není to Bečvářův Coeli, ale nepochybuji, že si jej užijete. X www.astronomie.cz Lulin mezi hvězdami Zdeněk Janák Během svého aktivního mládí u dalekohledu pod tmavou zuberskou oblohou jsem spatřil mimo mnoho vesmírných objektů i několik komet. A jejich kreseb ve svých denících si vážím víc než všech galaxií a mlhovin dohromady. Zatímco objekty hlubokého nebe vám mohou časem zevšednět a doslova zešedivět postupným utápěním v přesvětlené obloze a nakonec vás i znudí svou letitou neměnností, u komet se toho nedočkáte. Je jen málo takových, které byste za svůj život mohli vidět podruhé či potřetí. A i kdyby, zaručeně nebudou při svém návratu vypadat stejně, jak si je pamatujete. Odvážné předpovědi mohou kometu zařadit mezi nicotné šmouhy, pro které nemá ani cenu se vzrušovat, nebo naslibovat ohon přes půl oblohy. Vždy je ale napínavým překvapením, jak skutečně bude kometa na obloze vypadat. Z těch všech několika co jsem za svůj krátký život už viděl byla každá unikát. Ze všech nejvíce mi ale učarovala asi nedávná 17P/Holmes, se svým prapodivným vzhledem „plivance“ mezi hvězdami. I když jsem nějakou promeškal, nikdy jsem toho nelitoval. Optimismus mě přesvědčuje, že se ještě nějaká, která zastíní všechny předchozí, určitě objeví. O kometě C/2007 N3 (Lulin) byly popsány už mnohé internetové stránky. A právě v těchto dnech kometa dosahuje maxima své jasnosti a proto byste si neměli nechat ujít příležitost k jejímu spatření. Proklamovaná jako nejjasnější kometa letošního roku totiž neslibuje žád- né úchvatné kometární představení pro zbytek roku. V následujících pár týdnech, pro které jsem pro vás připravil i jednoduchou vyhledávací mapku, se kometa posune po jihozápadní obloze o výrazný kus. Během své pouti, díky blízké přítomnosti u ekliptiky, vytvoří i několik zajímavých kompozic. Hned v noci z 23. na 24 února projde kometa jen pár stupňů jižně pod Saturnem. Budete si však muset počkat déle do noci, než vystoupí výše nad obzor. Ale počínaje tímto týdnem bude kometa viditelná po celou noc. V Noci z 27. na 28. února projde kometa necelého půl stupně od hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva, což usnadní její nalezení na obloze. V noci z 5. na 6. března utvoří spolu s otevřenou hvězdokupy Jesličky v souhvězdí Raka pohledné fotogenické zátiší. A z večera 7. března se bude nacházet poblíž Měsíce krátce po první čtvrti. Výřezové mapky zabírají v šířce 10 ◦ a zobrazují hvězdy do 10,5 mag a jsou orientovány severem vzhůru a západem vpravo. Krajní časy jsou v SEČ. Vhodné pro hledání v triedru. Pokud se vám podaří pořídit zajímavé pozorování nebo fotografii komety, určitě se s námi o něj podělte prostřednictvím našich internetových stránek. X Amatérská prohlídka oblohy 21 Lev Rak 23/2 26/2 M 44 1/3 4/3 7/3 10/3 13/3 M 67 Sextant Hydra Maly pes Vyhledávací mapka pro kometu Lulin na nadcházející tři týdny. Poloha komety odpovídá půlnoci světového času (UT), tedy jedné hodině místního času stejného data. Vyznačené hvězdy dosahují nejméně 5,6 magnitudy. Pokud se necítíte jako ostřílení lovci komet, použijte podrobnější mapku pro konkrétní noc. Regulus 28/2 06.00 27/2 18.00 27./28. únor: Kometa poblíž jasné hvězdy Regulus – ideální příležitost pro její vyhledání mezi hvězdami. 22 www.astronomie.cz M 44 6/3 06.00 5/3 18.00 5./6. březen: Lulin v Jeslích. M 44 Mesic 7/3 19.00 7. březen kolem 19.00: Kometa a Měsíc. Mléčná dráha z Chorvatska Jiří Los Podmínky při pozorování podle Bortleho stupnice 2–3. MHV pouhým okem bylo někde mezi 7 až 7,5 mag. Obloha směrem k obzoru tmavla (až na několik výjimek směrem k městům v dálce). Když přišly mraky, na obloze byly vidět pouze jako temné siluety bez hvězd. Některé objekty spatřené bez problému pouhým okem: M 4, M 6, M 16, M 17, M 20, M 33, přímým pohledem bylo možné vidět M 31, M 7, M 8, M 22, M 13 a další. Dá- Amatérská prohlídka oblohy 23 le byl například rozeznatelný okem tvar mlhoviny Severní Amerika a většina souhvězdí Lyra byla v Mléčné dráze, která také sahala na severovýchodě až téměř ke galaxii M 31. Toto pozorování mělo jen dvě chyby: nebyl po ruce dalekohled ani paralaktická montáž. Přesto to byl zážitek, na který se nezapomíná. Technické informace o snímku místo: u městečka Slano, asi 30 km severozápadně od Chorvatského Dubrovníku nadmořská výška: asi 50 m nad mořem čas: kolem 21.30 SELČ složení 61 expozic ze stativu jednotlivé expozice: 15 s, ISO 1600, F 3,5, f 18 mm (ekvivalent f=29 mm kinofilmu) foceno Canonem EOS 450D s objektivem Canon EF-S 18–55 mm, 1:3,5–5,6 programy použité při zpracování snímků: registrace a složení: IRIS, konečné úpravy: Adobe Photoshop CS2 X BÍLÝ TRPASLÍK je zpravodaj sdružení Amatérská prohlídka oblohy. Adresa redakce Bílého trpaslíka: Amatérská prohlídka oblohy, Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, Kraví hora 2, 616 00 Brno, e-mail: [email protected]. Najdete nás také na internetové adrese www.astronomie.cz. Na přípravě spolupracují Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy v Ostravě a Hvězdárna v Úpici. Redakční rada: Jiří Dušek, Zdeněk Janák, Pavel Karas, Marek Kolasa, Petr Scheirich, Petr Skřehot, Tereza Uhlíková, C APO 2009 Petr Št’astný, Jana Švandová, Martin Vilášek, Viktor Votruba °
