Heda Kaufmannová: Slova hledám

Heda Kaufmannová: Slova hledám
Vychází s podporou Židovského muzea v Praze.
© Vojtěch Ripka, Jitro - 2003
Cover & Illustrations © Svatopluk Klimeš, 2003
ISBN 80-903106-2-1
Předmluva
Otištěné básně jsou jen částí literární tvorby Hedy Kaufmannové. Smysl pro krásu češtiny, perfektní znalost několika jazyků, široké vzdělání, sečtělost a kultivované prostředí
domova ji od mládí vedly k literárním pokusům.
První dochované verše vycházejí ze silných prožitků přírody a přátelství ve skautském prostředí, které zůstávají motivací po celý život. Smutek, jenž se objevuje s počínajícími
astmatickými potížemi se stupňuje válečnými událostmi,
kdy její matka a široké příbuzenstvo odchází do transportů
a téměř nikdo nepřežívá. Největší bolestí je zatčení bratra,
ke kterému cítí od dětství velký obdiv a lásku.
Básně zachycují běh života od dětství plného nadějí a snů
přes první zklamání až k hlubokým pochybnostem a jen
naznačují její smysl pro pravdu a čestnost. Zaskočena nemocí, válkou a totalitním komunistickým režimem, nemůže
naplnit svou touhu po tvůrčím životě.
Rozsáhlé jsou její překladatelské pokusy, poznámky a kritické připomínky k řadě překladů českých básníků, kde staví
vedle sebe několik překladů jedné básně a připojuje i svůj
vlastní. Z němčiny překládá Heineho, Rilkeho, Goetha, ale
také Kästnera a Morgensterna. Z francouzštiny Musseta,
Aragona a Desnose. Nezalekne se ani výzvy k přeložení
české tvorby. Pro francouzské přátele překládá svého oblíbeného Seiferta, pro děti pak Hrubína a Čapka.
Vedle básní píše své „Válečné vzpomínky“ a „Heindorf“,
vyprávění o dětství, krásách Jizerských hor a životě v česko-německém pohraničí. Obě prózy již vyšly knižně.
7
S Hedou Kaufmannovou jsme se setkali prostřednictvím
přítelkyně žijící v emigraci, jejíž rodiče se s Hedou přátelili
v době, kdy byla v ilegalitě. Tato přítelkyně nás prosila, abychom Hedě pomohli v její zhoršující se nemoci. Do práce
se zapojila řada mladých lidí ze skautského oddílu. Postupně se z pracovních čet stali i pozorní posluchači, které Heda
zaujala vyprávěním svých válečných zážitků.
Díky přátelskému postoji k mladé generaci a vlídné přísnosti se pro nás stala dobrým rádcem. Nahlédli jsme s ní
do „Chrámu a tvrze“ českého jazyka a učili se přesnosti
vyjadřování. Postupně jsme se seznamovali s jejími texty a
pochopili, kolik vytrvalosti a píle je za každou řádkou a jakým darem pro nás bylo setkání s tak vzácným člověkem.
Jana Pfeifferová
8
Nokturno
„...a cítíš, jak se mrtvým dříme krásně,
neb země též má kolébavku svoji“
Antonín Sova
Ty dlouhé noci, kdy jsi bděla,
až k ránu šíralo,
ty dlouhé noci, kdy ses chvěla
o to, co zmíralo,
ty slzy v očích zahleděných zpátky
k plamínku života, jak potácí se vratký.
Kmotřička smrt mu v nohách lože stojí –
a kývla němě.
Ale země
mu bude zpívat kolébavku svoji.
1922
11
Škoda, že..
Nikdo nechtěl zapsat zápis
do oddílové kroniky o cestě ke Zbirohu,
28. 2. 1923.
Škoda, že nikdo ti děkovat nechce
za krásu chvíle a za tvoji bdělost,
zavátá cesto.
Vedla jsi točitě přes bílé pláně,
do dáli, do šíře táhly se, táhly
k obzoru, k nebi.
Nebylo barev. Jen šedá a bílá
s černými čarami křoví a stromů.
Úplné ticho.
Nebylo smutku. Sníh vesele štípal
do našich tváří a vrzavě smál se
– darebák jeden –
té naší klouzavé, houpavé chůzi,
kožichům, vlňákům, svetrům, a nejvíc
umrzlým nosům.
Pak to šlo lesem. Sníh netknutý ležel,
zpod jeho bělavé, měkounké střechy
černaly stromy.
12
Prořídly. Ty jsi se točila vlevo,
mířila pozvolna zvlněným spádem
k Zbirohu dolů.
Vidět jej bylo – ne, nebylo vlastně.
Bludičky světel jen, rozžaté nad ním,
značily město.
V soumraku šedavém míhavě, tiše,
třaslavá světýlka, vzdálená, drobná,
svítila rudě.
Když jsi nás dovedla nazpátek domů,
bylo už temno a v obzoru pláně
splývaly s nebem.
Škoda, že nikdo ti děkovat nechce
za pěknou chvíli, ty zavátá cesto.
Byla jsi krásná.
1923
13
Dopis mámě
Haindorf, 8. 7. 1923.
A táta řek’, že ti mám napsat báseň.
V tom horku – to nemůže myslet vážně –
že sesmolit mám krásné skvoucí verše,
mám namáhat svůj mozek vyčerpaný,
z nějž Zemský Franta odsál všechnu šťávu,
a jestli něco v makovici zbylo,
pak slunce vysušilo i ten zbytek,
že bylo třeba osvěžit se trochu.
I šla jsem na zmrzlinu – to se divíš –,
a kam, to neuhodneš – k doktorovům.
Však víš přec – teta Kiki není doma,
šlak by ji trefil, kdyby uviděla,
jak u nich mlsám – horribile dictu –
a že se vozím v jejich staré kraksně,
když náhodou ji potkám na silnici,
což jenom podporuje moji lenost,
a tak se vrátím k tomu, čím jsem začla:
že horko je a že jsem děsně líná,
an sedím s tátou u našeho okna
a jen tak brejlím na obláčky bílé.
Mně se líbí to dolce far niente.
Ty řekla bys, že celý rok se mívám.
14
No je to pravda, na maturu jsem se,
jak známo, ani trochu neučila.
A přec mi dala slavná komis vízo,
jež stejně za klobouk si můžu strčit.
Tak tedy pokračuji v nicnedělání.
A táta, že prý ti mám napsat báseň!
1923
15
Podzimní neděle..
Podzimní neděle
– jezdím ven s děcky – jsou dlouhým loučením s létem.
Všecky
jsou teplé a veselé
a jenom večer, když v sedm se setmí,
víš podle chladu a světýlek ze tmy,
že už je podzim.
Na zadní plošině ve voze posledním
o horách, kdesi daleko za mnou, sním,
vlak drncá lesem po spárách kolejnic,
které mne létu vzdalují víc a víc,
blížím se k městu,
blížím se k všedním dnům,
daleko bude k létu,
blíž bude k snům.
Signálů světla červená, zelená, bílá,
tiše se podél trati rozsvítila,
střídavě před vlakem běží:
Vzdaluješ se, abys jen přišel blíž
něčemu novému.
Plyneš, jak řeka,
a víš:
16
V zelených kopcích leží
a svítí do daleka
dvojice červených věží.
Tvé signální světlo. Čeká.
1926
17
Píseň tlouštíka
Pro táborový časopis.
Tábor u Bechyně, 1928.
Vím,
jednou
zeštíhlím.
Ostatní tlouštíci závistí jati zblednou.
Celý svět v údivu bude se kácet.
Budu jak párátko.
Budu jak tyčka.
Vylezu na jedli vysokou, rovnou jak svíčka,
a z místa lehounce doskočím metr dvacet.
Lavice žádná se pode mnou nezboří.
Brambor sním dvě kila k večeři,
aniž to zaplatím draze
v tělesné váze.
Bude to v zimě, či v podletí?
Za rok, či až celé století
mine?
Na naší zemi, či planetě jiné?
To nevím.
Jenom vím,
jednou jistě zeštíhlím.
18
Dover-Ostende
Dover-Ostende,
23.–24. 8. 1929.
Ferry-boat Dover-Ostende
vyplouvá na vlnách,
křídové skály doverské se utopily v tmách,
až slunce vodu vypije,
smích, bílý smích mne opije,
zaplaví křídové skály,
zahrady, katedrály,
a já ten barevný svět
z paměti ztratím,
až se vrátím
zpět,
protože zbude jen jediná barva,
jediná barva bílá,
co sedm barev duhy ze spektra pohltila –
ach, upršená Anglie,
kdo mluví o barvách,
vždyť moře duhu vypije
a bílý smích mne opije
a bude mi znít v snách.
19
Malé requiem za Milku B.
Telefonát v září 1929:
„Milka se zastřelila.“
I.
Nevěřím, nevěřím, protože nechápu,
jak se tak nesmírná hromada tragiky
do tebe vešla, holčičko malá.
Nevěřím, nevěřím, žes už šla docela.
Myslím si, jednou že určitě zaklepeš
na moje dveře, holčičko malá,
myslím si, jednou že přijdeš a zazpíváš
písničku víry a tichého úsměvu –
však ty víš, kterou, holčičko malá.
„V samotě očí zavřených
často tě potkávám“
Konstantin Biebl:
II.
V samotě černé, studené –
tak málo z bohatství zbývá.
Jen živé ztrácíš. Mrtvé ne.
Tvůj zrak se na mne dívá –
v snách ke mně chodíš, zpívajíc.
Smrt, píseň mámivá
tě ke mně váže stokrát víc,
než kdysi, zaživa.
20
Padají dolů proudy..
„A toho dne jsem šel
po městě kamenném,
jakobych loukou brouzdal“
Josef Hora: Srdce a vřava světa
Padají dolů proudy vod,
do hlasů města šumí déšť
svůj monotonní doprovod.
S provázky deště v ulici
dopřádej ranní sen –
copak se ti to jenom zdálo –
jakoby přec jen slunce vstalo
a jasné, skvělé, zářící
tě celou cestu městem hřálo
jakoby svítil letní den
a kdosi alejí šel zas
s rozhledem do rovin,
až tam, kde západ zlatě has
na trsech rudých jeřabin.
21
Slova hledám..
Slova hledám,
se slovy si hraji.
Když přejdou přes práh úst,
vím:
nejsou, nejsou z těch,
jež v hloubce ve mně zrají
a jež by chtěla růst;
jsou jenom jako dech,
stín, chvění.
Není, není
slov k melodii,
která ve mně zpívá
slzy i smích,
všecko co žiji,
skutečnost i snění.
Je jenom touha, bezmocná a živá
po výraze, po ztělesnění.
A to je to, co z očí mých
tak upřeně se na tě časem dívá.
22
Návraty
Lokomotiva si kdesi pískla,
za humny si kohout zazpíval.
Náhlá představa ti v oči vtiskla
obraz, kterýs’, ach tak dobře znal:
Vlak si píská, někde u Weissbachu,
klan už zase dřepí ve vile,
vzduch je plný včel a rodných tlachů,
nad nimiž se mračím zavile.
Kohout zpívá za Ferdinandstálem,
nelézt přes ty šutry by byl hřích.
Byli bychom zabloudili málem,
skákajíce semtam přes Stolpich,
vlak si píská – někde u Hemmrichu –
ne, to není smyslů mámení:
potkávám tě často v lesním tichu,
sedíš na žulovém kameni,
čmelák bzučí, motýli se honí,
čas zastavil všechny rafie,
tvoje fajfka, na mou duši, voní,
nevím ani, že mám bronchie,
horký vzduch se chvěje nad horami,
modrá báň vyzvání na léto –
jdi po stopách – nebudeme sami
tam, kde máme dětství zaseto.
1937
23
Kačenka
„My dear one! – When thou wast alive with the rest
I held thee sweatest and loved thee the best:
And now thoud art dead, shall I not take my part
As thy smiles used to do for thyself my sweat Heart –
My Kate?“
Elizabeth Barret Browningová: My Kate,
Last Poems, Oxford University Press,
London, 1916.
„Má drahá, když mezi námi jsi žila,
mou nejněžnější láskou jsi byla:
Co jiného o mrtvé dosvědčit mám,
než svědčíval kdysi úsměv tvůj sám –
Kačenko moje?“
I.
Nejsi v tom kousku hřbitovní země.
Jsi všude. Jsi ve mně.
V samotě mlčení jsi hlas, jenž zpívá.
V bludišti otázek víra živá,
v radostech mých se usmíváš
a pláčeš na dně mých smutků.
A stojíš, neúplatná stráž,
v pozadí našich skutků.
9. 11. 1937
24
II.
Tenkrát jsme šly podél řeky v trávě
podzimním dnem spolu, naposled.
Myslíš, že by bylo líp tvé hlavě
teď, když vody odplavily led?
Pod okny ti rozkvetla už jíva.
Ticho v domě. Dveře zavřené.
Myslíš, že když jarní země zpívá,
rozezní se hrdlo sevřené?
Dnešní jara klamná jsou a lživá.
Rozlézá se plevel, hněv a strach.
Myslím si, že kdybys byla živa,
srdce by ti tlouklo na poplach.
Zbraslav, březen 1938
25
III.
Je červen. Spíš se říjnu podobá.
Tam, kde jsi chodila v čas podzimní,
studený vítr v stéblech trávy šustí.
Jdou měsíce a plynou řady dní
a provází je tvoje podoba
v představě, která mne už neopustí:
tvůj motiv z Deváté hlubokým zpívám hlasem,
čárečky úsměvu na opálené skráni,
mladost, jež v srdci tkví, neporažena časem,
vědoucí moudrost, usměvavé zrání.
V červnu, jenž podzimu se podobá,
studený vítr v stéblech trávy šustí.
Jde všudy se mnou tvoje podoba.
Je má a do smrti mne neopustí.
Zbraslav, červen 1938
26