teorie - Sérioví vrazi

Transkript

Západočeská univerzita v Plzni
Fakulta právnická
Katedra trestního práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Metodika vyšetřování vražd se zaměřením na vraždy sériové
Předkládá: Jan Thomayer
Vzor citace: THOMAYER, Jan. Metodika vyšetřování vražd se zaměřením na
vraždy sériové. Diplomová práce. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta
právnická, 2011. 68 s.
4. Metodika vyšetřování sériových vražd
Sériové vraždy je z kriminalistického hlediska nesmírně obtížné objasnit.
Bývají často označovány jako „vraždy bez zřejmého motivu“ a už z tohoto
označení lze odvodit, že dopadnout pachatele je v takových případech velice
náročné. Vzhledem k tomu, že při nich hrozí další opakování podobného nebo
stejného trestného činu, policejní orgány musí reagovat co nejrychleji a
nejefektivněji. Následující část je tedy věnována tématice sériových vražd a
speciálním metodám, které se využívají při jejich objasňování.
4.1. Pojem „sériová vražda“
Aby bylo možno dále popsat metody vyšetřování, je nutné nejprve popsat, co
se sériovou vraždou myslí. „Až do osmdesátých let byli několikanásobní vrazi
zařazeni do stejné kategorie – masoví vrazi.“1 Ani dnes neexistuje jednotná a
všeobecně přijatá definice sériové vraždy. V literatuře je nejčastěji zmiňovaná
následující klasifikace2 vypracovaná FBI. Ta rozlišuje vražd podle počtu obětí,
času mezi jednotlivými vraždami a stylu útoku:

Prostá (samostatná) vražda (single homicide): představuje usmrcení
jedné oběti při jednom vražedném útoku;

Dvojnásobná vražda (double homicide): představuje usmrcení dvou obětí
ve stejném čase na jednom místě;

Trojnásobná vražda (triple homicide): představuje usmrcení tří obětí
ve stejném čase na jednom místě;

Masová vražda (mass murder): představuje usmrcení čtyř nebo více obětí
na jednom místě ve stejném čase (příklady: Charles Whitman, USA, 1966
- 16 obětí; Eric Harris a Dylan Klebold, USA, 1999 – 13 obětí; Robert
1
2
BOURGOIN, Stéphane. Bestiální vrazi. Plzeň : NAVA, 1994. 13 s.
HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele.
Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 104-105 s.
68
Steinhäuser, Německo, 2002 – 16 obětí; Olga Hepnarová, ČSSR, 1973 – 8
obětí);

Vražedný (tah, vlna) záchvat (spree murder): „jeden“ útok pachatele,
který se odehrává na dvou či více místech v krátkém časovém úseku.
Pachatel mezi jednotlivými útoky emocionálně nevychladne (příklady:
Howard Unruh, USA, 1949 - 13 obětí; Martin Bryant, Austrálie, 1996 - 35
obětí);

Sériová vražda (seriál murder): je určena třemi nebo více samostatnými
útoky na třech nebo více různých místech. Mezi jednotlivými útoky
pachatel emocionálně vychladne. Období emocionálního vychladnutí
umožní sériového vraha odlišit od dalších vícečetných vrahů (příklady:
John Wayne Gacy, USA, vraždy v letech 1972-1978, 33 obětí; Ivan Milat,
Austrálie, 1989-1993, 7 obětí; Andrei Chikatilo, Rusko, 1978-1990, 53
obětí; Václav Mrázek, ČSSR, 1951-1956, 7 obětí).
Někteří autoři3 rozlišují ještě „klasické“ sériové vrahy a sériové odstřelovače
(seriál snipers). Odstřelovači se liší od „klasických“ sériových vrahů tím, že jejich
jednání není namířeno proti konkrétní oběti, ale proti veřejnosti. Jsou si totiž
vědomi toho, že lidé se nejvíce děsí násilí, které je nevypočitatelné a svévolné.
Motivem sériového snipera je spíše moc nad životem jiných lidí než utrpení
individuální oběti. Jako příklad lze uvést Johna Allena Muhammada a Lee Boyda
Malva, kteří zastřelili v roce 2002 na území USA 11 lidí.
Nakonec je třeba zmínit ještě jednu z nejnovějších definic sériové vraždy,
která byla přijata na sympoziu NCAVC (National Center for the Analysis of
Violent Crime) v roce 20054. Ta popisuje sériovou vraždu jako: Nezákonné
usmrcení dvou nebo více obětí stejným pachatelem (či pachateli), v samostatných
událostech.
3
4
FULLGRABE, L. IN: PROTIVINSKÝ, Miroslav. Sérioví vrazi. Kriminalistika, 2003, č. 4, 311 s.
FBI- National Center for the Analysis of Violent Crime. Reports and publications [online]. Serial
Murder [cit. 6.6.2011]. Dostupné z:< http://www.fbi.gov/stats-services/publications/serial-murder >.
69
4.2. Rozdíly mezi sériovým vrahem, masovým vrahem a vrahem na
vražedné vlně
Mimo rozdílů vyplívajících z výše uvedených definic (různý počet útoků,
místa činu a přítomnost nebo absence emocionálního vychladnutí), existují i další
odlišnosti mnohočetných vrahů.
Klasického masového a záchvatovitého vraha (vraha na vražedné vlně)
nezajímá, kdo je jeho obětí. Usmrtí každého, kdo s ním přijde v době útoku do
kontaktu. Naopak sériový pachatel obvykle vybírá určitý typ oběti a je
přesvědčen, že nikdy nebude dopaden. Sériový pachatel pečlivě monitoruje svoje
chování, aby se vyhnul dopadení, zatímco záchvatovitý vrah, který bývá často
brzy identifikován, obvykle není schopen kontroly průběhu útoku. Sériový vrah
naopak bude plánovat a vybírat oběti i místo, někdy přeruší svoje jednání, jestliže
oběť nebo místo neodpovídá jeho představám.5
Jak u masových vrahů, tak i u záchvatovitých vrahů je třeba řádění rozumět
jako jednomu ucelenému dění, které má svůj začátek a konec. U vrahů tohoto
typu se předpokládá, že spouštěčem může být vnější událost a oni pak konají
v určitém stavu rozrušení z pomsty nebo ze zoufalství. Masoví vrazi velmi často
trpí psychózou. U sériových vrahů je tomu jinak. Každá jejich vražda představuje
jeden dílek různě dlouhé série. Mezi jednotlivými vraždami může být pauza
trvající dny, měsíce, ale i roky. Psychotickým onemocněním trpí jen výjimečně.
Jak uvádí Bourgoin6, počet psychotiků činí pouze 5 % z celkového počtu.
Příkladem může být Richard Chase, který zavraždil 6 obětí v letech 1977-78
v Sacramentu (USA).
Rozdíl je také v tom, že masový vrah a záchvatovitý vrah bývá většinou
dopaden nebo spáchá sebevraždu. Naopak dopadnout sériového vraha je extrémně
náročné a sebevraždu páchá jen výjimečně. „Příležitostně se sériový vrah může
proměnit ve vraha na vražedné vlně, když přijde na to, že ho policie odhalila a je
mu na stopě.“7
5
DOUGLAS, J. E. ; BURGESS, A. W. ; RESSLER, R. K. (1997) IN: HOFMANOVÁ, Jiřina.
Behaviorální analýza: metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman,
2010. 106 s.
6
7
70
4.3. Osobnost sériového vraha
Následující osobnostní charakteristiky a statistické údaje pocházejí především
z USA, kde bylo dopadeno nejvíce sériových vrahů na světě (S. Bougroin8 uvádí,
že v 80. - 90. letech bylo na světě odhaleno 160 sériových vrahů, z nichž 120 bylo
dopadeno v USA). Co se týká odhadů počtu činných sériových vrahů na území
USA, R. Ressler (1988) odhadnul tento počet na 30 až 100 aktivních sériových
vrahů. V Anglii a Walesu je odhadováno kolem čtyř aktivních sériových vrahů.9
V USA bylo také vedeno nejvíce výzkumů ohledně tohoto tématu. Jedním z nich
je například výzkum, který zahájil roku 1979 Robert Ressler a John Douglas.
Trval několik let a týkal se rozhovorů a detailního rozboru případů 36 dopadených
sexuálních vrahů, z nichž většina byla sériovými pachateli. Z tohoto výzkumu a
dalších statistických údajů FBI vyšla najevo následující fakta.
Pachatel sériové vraždy je většinou svobodný, bezdětný mladý muž (v 83 %
běloch, ač u „běžných“ vražd je v USA pachatelů bělochů jen 41 %10), který
v době své první vraždy ještě nedosáhl věku 30 let (průměrný věk 27,27 let).
Obětí byly z dvou třetin ženy. Mezi pachatelem a obětí neexistuje před činem
žádný vztah.11
Jak už bylo zmíněno ve druhé kapitole, v USA je střelná zbraň použita zhruba
u 65 % vražd. Naproti tomu sériový vrah volí střelnou zbraň jen ve 22 %. Co se
týká volby dalších zbraní mezi sériovými vrahy, jsou čísla následující12 (číslo
v závorce udává procento použití dané zbraně u běžných vražd): nože 40 % (17
%), nástroje (př. kladiva) 9 % (5 %), uškrcení 9 % (1,6 %). Z těchto čísel vyplívá,
že sériový vrah většinou dává přednost kontaktu se svou obětí. Zajímavá je též
volba zbraně u sériových vražedkyň. Ty používají ve 45 % jed.
8
BROOKMAN, Fiona. Understanding Homicide.London : SAGE, 2005. 214 s.
10
11
NEUBACHER, F. IN: PROTIVINSKÝ, Miroslav. Sérioví vrazi. Kriminalistika, 2003, č. 4, 313 s.
12
9
71
„U pachatelů sériových vražd se intelekt nejčastěji pohybuje v pásmu mírného
nadprůměru až nadprůměru.“13
V jejich anamnéze se objevuje traumatické dětství (nikoli vždy!). Upozorňuje
se také na psychické a neurologické poruchy. Jako včasný indikátor možného
neblahého vývoje je podle psychologů FBI nutné brát noční pomočování, žhářství
a mučení zvířat. Na uvedená tvrzení je však nutno nahlížet s rezervou. Byla sice
zjištěna výzkumně, ale týkají se pouze jedné skupiny sériových vrahů, a to
sadistických pachatelů. V dospělosti u nich pak bývá diagnostikována porucha
osobnosti (dříve psychopatie). Většinou se jedná o asociální poruchu, maligní
narcismus a sadismus.14
Výzkum Resslera a Douglase též přinesl poznatky o mysli pachatelů
sadistických sériových vražd. „Vše nasvědčuje tomu, že kriminální jednání je
připravováno agresivním přebujelým fantazírováním a nikoli sexuální potřebou ve
smyslu aktivizované touhy po sexuálním uspokojení. Podle studie FBI jde o
pachatele, kteří dlouhou dobu před činem spřádají sadistické představy a fantazie,
které jim přinášejí uspokojení. V pozadí kriminálního jednání jsou tedy agresivní
fantazie, nikoliv sexuální potřeby.“15
Podle autentických výpovědí zkoumaných pachatelů jsou snové představy až
do první spáchané vraždy spíše vágní a nesouvislé, ponejvíce se zaobírají
usmrcením oběti. Jakmile dojde k první vraždě, stávají se zřetelnějšími a
strukturovanějšími. Pachatel se v představách začíná zabývat tím, jak zdokonalit
různé fáze vražedného útoku. Tímto způsobem se ze sadistického pachatele stává
sériový vrah.16
„Zločin je vrahem považován za jakýsi druh rituálu. Všichni vyšetřovaní
pachatelé potvrzovali důležitost svých fantazií a přiznávali, že po první vraždě
byli velmi zaneprázdnění a někdy i stimulováni vzpomínkami na svůj čin, což
přispívalo k napájení fantazií jejich příštích činů.“17 Z důvodu oživení vzpomínek
na svůj čin si proto řada sériových vrahů odnáší z místa činu trofej. Může jí být
13
GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie.
Praha : Karolinum, 2006. 31 s.
14
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 199-200 s.
15
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Kriminální psychologie. Praha : EUROUNION, 1998. 97-98 s.
16
tamtéž. 98 s.
17
BOURGOIN, Stéphane. Bestiální vrazi. Plzeň : NAVA, 1994. 27-28 s.
72
část těla oběti, její oblečení nebo jiná věc, která jí patřila. Ze stejného důvodu se
mohou vrazi na místo činu či místo ukrytí mrtvoly vracet.
Na závěr uvádím citaci, která se vztahuje k výše popsanému: „Odborníci
přikládají těmto výzkumům velkou váhu. Výslovně zdůrazňují, že každý, kdo je
profesionálně činný v oblasti uplatňování práva, by si měl osvojit poznatky o
existenci popsaných agresivních fantazií.“18
4.4. Typologie sériových vrahů
Jak uvádí J. Hofmanová, „typologie objektů je součástí kriminalistického
uvažování, které pomáhá lépe nasměrovat vyšetřování.“19 Z tohoto důvodu je na
místě uvést alespoň nejdůležitější typologie, které napomůžou pochopení
fenoménu sériových vrahů. „Obecně je typologický přístup zaměřen na podobnost
určitých stránek osobnosti a psychiky skupiny lidí a současně odlišnost
společných znaků od lidí jiných.“20 Typ je přitom shrnutím několika
kvalitativních znaků a nemusí mít přesné hranice. Málo kdy se totiž dá určitý
objekt zařadit čistě do jedné z kategorií. Častěji se vyskytují smíšené typy, které
mají vlastnosti více kategorií, přesto převážně inklinují k jedné z nich. Tak je
tomu i u následujících typologií.
Jednou z klíčových je klasifikace R. Holmese a J. DeBurgera21, která rozlišuje
sériové vrahy dle motivace:

Halucinující (vizionářský) typ vraha (visionary seriál killer)22: Trpí silně
poruchovým kontaktem s realitou. K vraždě je hnán vnitřními hlasy. Může
vraždit pod vlivem sluchových či vizuálních halucinací. Z psychiatrického
hlediska jde o psychotika. Pachatel na scéně deliktu neprovádí inscenace,
18
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Kriminální psychologie. Praha : EUROUNION, 1998. 98 s.
Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 79 s.
20
URBANOVÁ, M. ; NETÍK, K. (1984) IN: HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda
sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 79-80 s.
21
HOLMES, R. M. ; DeBURGER, J. (1988) IN: HOFMANOVÁ, Jiřina. Behaviorální analýza: metoda
sestavování kriminálního profilu pachatele. Praha : Jaroslav Hofman, 2010. 86-88 s.
22
Příklad: Richard Trenton Chase byl šestinásobný sériový vrah, který své zločiny spáchal v letech 1977
a 1978 v Sacramentu (USA). V roce 1975 byl internován na psychiatrické léčebně kvůli pití zvířecí
krve. Léčebnu však opustil hned následujícího roku, kdy byl propuštěn do péče rodičů. Chase své oběti
vždy nejprve zastřelil a poté pil jejich krev. U své nejmladší oběti, dvaadvacetiměsíčního chlapce, se
dopustil i kanibalismu. Místo činu bylo dezorganizované a našly se na něm důkazy, stejně tak jako
poté u Chase doma. IN: INNES, Brian. Nejkrutější zločiny v dějinách. Frýdek-Místek : Alpress,
2007. 260-264 s.
19
73
scéna bývá dezorganizovaná. „Nemá žádný ideální typ oběti a jeho činy
nejsou ve vztahu k sexu.“23 „Vyskytuje se spíše výjimečně.“24

Misionářský typ vraha (missionary seriál killer)25: Cítí potřebu
likvidovat určitou skupinu či kategorii lidí, kteří si podle něj nezaslouží
žít. Svou činnost chápe jako poslání a vybranou skupinu pokládá za
méněcennou.“ Jeho oběti spojuje například rasa, sexuální orientace,
způsob obživy (např. prostitutky) či života (např. bezdomovci). Ani jeho
činy nemají vztah k sexu. Místo činu bývá organizované“26

Hédonistický typ vraha (hedonistic seriál killer): Vraždí pro potěšení,
které mu zabíjení přináší. Podle povahy psychického zisku lze rozdělit
hédonistické vrahy na tři podskupiny. Oproti halucinujícímu vrahovi, který
zabíjí rychle je u druhé a třetí podskupiny vražda zaměřena na celý proces
usmrcování a může obsahovat i kanibalismus, ofenzivní členění těla,
nekrofilii, trýznění, zohavení, atd. Podskupiny hédonistického vraha jsou
následující:

Vrah vyhledávající pohodlí či „radost ze života“ (comfort
killer)27: „Očekává zisk peněz či nějakých materiálních hodnot a
zabíjí obvykle známou či blízkou osobu (manžely apod.). Do této
kategorie jako zvláštní subtyp spadá nájemný vrah. Ten však zabíjí
neznámé oběti. Místo činu bývá organizované.28“
23
KUCHTA, Josef ; VÁLKOVÁ, Helena a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vyd. Praha : C.
H. Beck, 2005, 394 s.
24
25
Příklad: Colin Ireland je britským sériovým vrahem, který má na svědomí pět vražd. Všechny byly
spáchány v roce 1993 a spojoval je fakt, že oběťmi byli homosexuální muži. Ireland však podle svých
vyjádření nevraždil muže kvůli jejich sexuální orientaci, nýbrž kvůli tomu, že byli „zvrhlíci“. Tím měl
na mysli to, že všechny jeho oběti preferovaly sadomasochismus v jejich sexuální aktivitě. V jeho
motivaci vystupovala do popředí i touha být „slavným sériovým vrahem“ a spáchat dokonalou
vraždu, proto má též prvky „vraha vyhledávajícího napětí“. IN: GEKOSKI, Anna. Colin Ireland
[online]. Serial killers [cit. 19.6.2011]. Dostupné z: <
http://www.trutv.com/library/crime/serial_killers/predators/ireland/story_1.html>.
26
H. Beck, 2005, 394 s.
27
Příklad: Českým příkladem může být manželský pár Stodolových. Ti mezi lety 2001-2003 zavraždili
osm osob v pokročilém věku a o další dvě vraždy se pokusili. Oběti napadali v jejich domovech a
některé z vražd se snažili inscenovat jako sebevraždy. Poté pachatelé z domů odnášeli jak hotovost,
tak i další cennosti. Soud vyměřil Daně Stodolové i Jaroslavu Stodolovi doživotní trest odnětí svobody.
IN: Kriminalistický sborník, 2005, č. 2. IN: STRAUS, Jiří; VAVERA, František a kol. Dějiny
československé kriminalistiky slovem i obrazem II. Praha : POLICE HISTORY, 2005. 317-329 s.
28
H. Beck, 2005, 395 s.
74

Vrah vyhledávající napětí (thrill killer)29: Pociťují potěšení
z nebezpečí. „Vraždí ze zvědavosti a ze zájmu získat extrémní
zkušenost.“30 Při usmrcení prožívá radost. Má svůj ideální typ
oběti. Místo činu bývá organizované.

Vrah z rozkoše/vilnosti (lust killer)31: Vraždou získává sexuální
vzrušení a uspokojení. „Obvykle holdují sadismu, antropofagii,
pikerismu či nekrofilii.“32 Také on má svůj ideální typ oběti. Místo
činu bývá organizované.

Mocensky orientovaný typ vraha (power and control serial killer)33:
„Zabíjí z řady důvodů, které se však vždy vztahují k potřebě moci a
dominance.“34 Často pronásleduje oběť a následně se snaží protahovat
zabíjení pro psychologický zisk, kterého se mu dostává. Zabíjí zbraní „s
dotykem ruky“ (hands-on weapon) zvláště má sklon k rdoušení. „Je hnán
touhou stát se pánem nad životem a smrtí své oběti. Prioritní není sexuální
uspokojení, i když může dojít též k sexuálnímu jednání.“35 Vyhledává
určitý typ oběti. Místo činu bývá organizované.
29
Příklad: Ukázkovým příkladem je dvojice ukrajinských pachatelů (Viktor Sayenko a Igor Suprunyuck),
kteří v červnu a červenci roku 2007 spáchali 21 vražd. Mezi jejich oběti patřili muži i ženy různého
věku. Jako zbraň používali především tupé nástroje. Některé z vražd si Sayenko a Suprunyuck fotili a
natáčeli, což posloužilo jako jeden z důkazů. Detektiv Bohdan Vlasenko uvedl na jejich
adresu:“Myslíme, že vraždění byl jejich koníček…“. IN: Rt.com [online]. Killing for kicks [cit.
19.6.2011]. Dostupné z: <http://rt.com/news/killing-for-kicks-youths-confess-to-21-murders/>.
30
31
Příklad: Jako ukázku vybírám německého sériového vraha Petera Kürtena. Kürten vraždil v letech
1913- 1930 a v roce 1931 byl odsouzen k trestu smrti za devět dokonaných vražd a sedm pokusů.
Peter Kürten byl sexuální sadista, kterého vzrušovalo užití násilí na jeho obětech a pohled na krev,
kterou z ran způsobených svým obětem občas pil. Při útocích používal kladivo, nůžky, nůž nebo oběti
škrtil. Za oběť si vybíral převážně mladé ženy. IN: BOURGOIN, Stéphane. Černá kniha sériových
vrahů. Praha : XYZ, 2005, 14-66 s.
32
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 202 s.
33
Příklad: Jako příklad může být vybrán tzv. „zabiják od Zelené řeky“, který vraždil v USA mezi lety
1981-2001. Gary Ridgwayovi padlo za oběť nejméně 49 žen. V naprosté většině případů své oběti
uškrtil. O tělech svých obětí vypovídal takto: „Když sem je zabíjel, mohl jsem je kontrolovat. A
zůstával jsem jejich pánem dokud je nenašli. Znamenalo to, že mi patří…cítil jsem hrozné prázdno,
když je pak někdo našel.“ I Gary Ridgway však má prvky více skupin. Lze v něm spatřit také typ
„misionářského vraha“ neboť vraždil téměř výhradně prostitutky a takto o nich vypovídal:
„Samozřejmě je mi líto, že jsem to dělal, ale nezabíjel jsem slušné lidi. Zabíjel jsem prostitutky, které
jste vy nedokázali udržet pod kontrolou.“ IN: BOURGOIN, Stéphane. Černá kniha sériových vrahů.
Praha : XYZ, 2005, 494-548 s.
34
H. Beck, 2005, 395 s.
35
75
V Německu byla na základě vyhodnocení 61 sériových vrahů navržena
Harbortem nová typologie pachatelů podle motivů. Uvádím jí kvůli představě o
četnosti pachatelů podle jednotlivých motivů:
o Sexuální vrah (22 osob);
o Loupežný vrah (analogie ke komfort killer)- vraždí z chamtivosti
(22 osob);
o Vrah ze vztahu- rodinného, příbuzenského, přátelského (6 osob);
o Vrah ze smýšlení (analogie k missionary killer) - politického,
náboženského, etického atd. (6 osob);
o Vrah z dispozic- sběrná či smíšená podskupina vrahů, kteří mohou
být motivováni jak vnitřními, tak vnějšími podněty (4 osoby);
o Vrah na objednávku (1 osoba).36
I když je v české historii znám jen jeden případ „kočovného“ sériového vraha
a to Ladislava Hojera. Uvádím i charakteristiku sériových pachatelů podle jejich
pohybu v prostoru. Tato typologie může být aktuální zvláště po zavedení
Schengenského prostoru. Rozlišuje se:

Geograficky ustálený pachatel (geographically stable): Žije na jednom
místě a v jeho blízkosti také vraždí;

Geograficky nestálý pachatel (geographically transient): Cestováním
ztěžuje objasňování a vyšetřování, těla obětí pohazuje na vzdálených
místech.37
Poslední typologie, kterou zde uvádím, vzešla z již zmiňovaného výzkumu R.
Resslera a J. Douglase. Týkala se rozlišení sexuálních vrahů, ale lze ji využít i u
jiného typu vražd, zvláště pak u sériových pachatelů. „Jde o specifickou,
prakticky využitelnou typologii osobnosti, jejímž účelem je poskytnout pomoc při
vypracování psychologických profilů.“38 Rozlišují se v ní organizovaný pachatel,
neorganizovaný pachatel a pachatel smíšeného typu:
36
38
H. Beck, 2005, 397 s.
37
76

Organizovaný pachatel
Tento typ vraha má průměrnou až nadprůměrnou inteligenci. Je sociálně i
sexuálně kompletní. Často má manželku nebo přítelkyni. Také mívá
kvalifikovanou práci, i když profesionální kariéra může vykazovat
nestabilitu. Má stálý domov a pečuje o svůj zevnějšek. Lehce navazuje
povrchní přátelské vztahy. Jeho delikt bývá uspíšen situačním stresem.
Během zločinu užívá alkohol. Při samotné vraždě ovládá svoje chování,
navazuje kontakt se svou obětí a konverzuje s ní. Je mobilní a mimo
domov se cítí dobře, takže si může vyhlédnout oběť i daleko od jeho
bydliště. „Hned od počátku kontaktu se jí snaží ovládat. Je také schopen
zkoušet zranitelnost oběti tím, že ji např. zastrašuje, vyhrožuje jí nebo
naopak přemlouvá či vysvětluje.“39 Vlastní zločiny obvykle sleduje ve
sdělovacích prostředcích. Dokonce se může dostat do přímého kontaktu
s policií nebo médii. Jeho oběť bývá cizí osoba. Svůj čin plánuje. Odhalení
tohoto typu pachatele je obtížnější než u následující kategorie.

Dezorganizovaný pachatel
Dezorientovaný typ vraha je v mnoha věcech protipólem předchozí
kategorie. Mívá podprůměrnou inteligenci a pracuje v nekvalifikovaném
zaměstnání. Je sexuálně neschopný, jeho psychický stav i zevnějšek jsou
rozloženy. Žije osaměle, sociálně v ústraní, obvykle poblíž místa deliktu.
Během páchání trestného činu pociťuje úzkost a nebývá při něm
intoxikován alkoholem. Se svojí obětí nekomunikuje buď vůbec, nebo
velmi málo. Často na ni útočí zezadu. „Dezorientovaný pachatel si před
činem může uvědomovat existenci oběti, může ji znát od vidění, ale nemá
k ní žádný vztah.“40 Nejeví zájem o sdělovací prostředky a svůj čin
předem neplánuje.41

Pachatel smíšeného typu
Absolutní většina pachatelů spadá do tohoto třetího typu. V něm se
vyskytují
znaky
organizovanosti
či
dezorganizovanosti
v různém
vzájemném poměru.
39
40
tamtéž. 84 s.
41
NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. Úvod do forenzní
psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997. 16 s.
77
Je třeba ještě uvést, že zmíněným třem typům pachatelů odpovídají i
charakteristiky scény deliktu. Protože u dezorganizovaných vrahů se jedná o
nepřipravované delikty a u organizovaných o připravované, odpovídá mnohé na
scéně deliktu tomu, co již bylo dříve uvedeno o připravovaných a
nepřipravovaných vraždách. Není tedy třeba tyto charakteristiky opakovat a
odkazuji na publikaci K. Netíka42 či J. Kuchty a H. Válkové43.
4.5. Psychologické profilování
4.5.1. Historie profilování
V polovině sedmdesátých let nápadně klesla v USA objasněnost vražd. Tento
jev vysvětlovali někteří kriminologové statistickým nárůstem deliktů, při kterých
pachatel útočí na neznámou oběť. Takový typ deliktů byl označen jako
nevztahový. Objasnit trestné činy, kdy pachatel napadá či útočí na neznámé oběti,
vyžadoval zásadně jiný styl kriminalistického uvažování, než u vztahových
deliktů. Studium nevztahových deliktů se stalo hitem osmdesátých a devadesátých
let a do vyšetřovací praxe vstoupila procedura známá jako psychologické
profilování.44
Tato metoda však byla použita již mnohem dříve. „Prvním profilujícím
skutečného případu byl pravděpodobně Dr. Thomas Bond, chirurg a lektor
forenzní medicíny, který v roce 1888 začlenil behaviorální zjištění mezi odborná
lékařská fakta ve zprávě z pitvy prostitutky Mary J. Kelly, považovanou za
poslední oběť Jacka Rozparovače.“45 Ten je označován za prvního novodobého
sériového vraha.
V dalších letech byly psychologické služby využívány v kriminalistické praxi
jen výjimečně. V literatuře bývají často zmiňovány případy Petera Kürtena,
42
NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. Úvod do forenzní
psychologie. Praha : C. H. Beck, 1997. 17 s.
43
H. Beck, 2005, 395 s.
44
45
78
německého sériového vraha, který terorizoval Düsseldorf v letech 1929-1930.
Jeho charakteristiku naznačili němečtí psychiatři a po dopadení byl detailně
zkoumán skupinou psychiatrů v čele s Dr. Bergem. Poznatky o jeho osobnosti se
staly velmi cennými. Asi nejčastěji popisovaným případem pak je profil
amerického psychiatra Jamese Brussela. Tento profil se týkal atentátníka
nazývaného jako „Mad bomber“, který útočil ve městě New York v průběhu 50.
let bombovými útoky. Díky Brusselově pomoci byl v roce 1957 dopaden George
Metesky.
Skutečně významným rokem ve vývoji této metody se stal až rok 1972.
Tohoto roku vznikla v rámci Akademie FBI v Quanticu „Jednotka behaviorálních
věd“, nyní „Jednotka podpory vyšetřování“. Ta se zpočátku zaměřila na vytvoření
základních předpokladů k tvorbě profilů, včetně využití počítačové databáze.
Posléze se orientovala i na výcvik profilujících expertů a byly na ní vytvářeny
profily pro celé Spojené státy americké. V roce 1984 pak byla Jednotka
behaviorálních věd podřazena pod nově vzniklé centrum pro analýzu násilných
trestných činů (National Center for the Anylysis of Violent Crime – NCAVC).
„Úkolem NCAVC je koordinovat a podporovat vyšetřování s cílem poskytnout
pomoc federálním, státním, místním, ale i zahraničním orgánům činným
v trestním řízení při objasňování neobvyklé nebo opakované (sériové), násilné
trestné činnosti. Centrum též provádí kriminologické výzkumy, eviduje a
statisticky zpracovává profilované případy a vede jednotku programu VICAP.“46
O něm bude podrobně pojednáno v následující kapitole.
V České republice lze určité počátky profilování nalézt již ve 30. letech
minulého století. Svojí publikací Kriminální psychologie (1930) je založil Josef
Švejnoha. Poté se vývoj v této oblasti na několik desetiletí zastavil. Nový rozmach
tohoto oboru je možné zaznamenat s přihlédnutím k literatuře a výzkumu v letech
osmdesátých a především v letech devadesátých. O profilování v těchto letech
pojednávají autoři: Netík, Čírtková, Gillnerová, Koukalová. Na Slovensku pak
Pješčak či Heretik.47
Závěrem lze dodat citaci z publikace I. Gillernové a H. Boukalové.
„Psychologické profilování je jedním z vyšetřovacích postupů, u nás dosud sice
46
FBI- Critical Incident Response Group. Investigations and Operations Support [online]. National
Center for Analysis of Violent Crime [cit. 14.6.2011]. Dostupné z:< http://www.fbi.gov/aboutus/cirg/investigations-and-operations-support >.
47
POLIŠENSKÁ, V. Profilování pachatelů trestných činů. Kriminalistika, 2008, č. 4, 288 s.
79
ne zcela standardních, ale nikoli nových.“48 Také je nutno zmínit, že profilování je
jen jednou z řady forenzně psychologických konzultačních služeb (forenzní
analýza obsahu textu, grafologie, atd.)
4.5.2. Pojem „psychologické profilování“ a využití této metody
„Pojem psychologického profilu pachatele trestného činu se užívá k označení
postupu, při němž profilující odborník na základě analýzy důkazů shromážděných
vyšetřováním konkrétního trestného činu vysuzuje základní psychické, sociální a
demografické charakteristiky tohoto skutku.“49 Ještě podrobnější a přesnější
definici psychologického profilování podává ve své publikaci L. Čírtková.
„Stručně řečeno, jde o systematické vyhodnocení všech dostupných informací o
případu, které jsou použity k podrobné psychologické rekonstrukci chování
pachatele (jak se přiblížil k oběti, co dělal v průběhu a těsně po činu). Z rozboru
chování se pak podle určitých interpretačních pravidel a s využitím určitých teorií
a modelů vysuzuje pravděpodobný portrét (profil) pachatele.“50 Druhá definice se
již více podobá současnému trendu forenzní psychologie, kdy se pomalu opouští
pojem „psychologické profilování“ a nahrazuje se novými termíny. Jako důvod
této změny se uvádí nešťastná medializace pojmu „psychologické profilování“, a
také posun a rozvoj v oblasti této metody. Podle L. Čírtkové51 se v současnosti
totiž mimo jiné zdokonalila behaviorální analýza scény deliktu, a také se rozšířilo
spektrum deliktů, při kterých je možné profilování využít. Nově používanými
pojmy se stávají „operativní analýza případu“ (Operative Fallanalyse) a
„kriminální vyšetřovací analýza“ (Criminal Investigative Analysis). Jako
nejpřesnější pak označují I. Gillernová a H. Boukalová52 termín „behaviorální
analýza zločinu“. Tento termín používá ve své publikaci i J. Hofmanová a
definuje behaviorální analýzu takto, „behaviorální analýzu lze definovat jako obor
kriminalistiky, který zkoumá zákonitosti mezi způsobem páchání kriminalisticky
48
49
50
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Forenzní psychologie. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 381 s.
51
ČÍRTKOVÁ, Ludmila a kol. Psychológia pre právnikov. Bratislava : IURA EDITION, 2010. 92 s.
52
80
relevantní události a jejími účastníky, jehož cílem je vypracovat metody na určení
modelu psychických a fyzických vlastností pachatele a dalších informací, které
jsou potřebné na vypátrání pachatelů, jejich usvědčení ze spáchání trestných činů
a také na zdokonalování systému preventivních opatření.“53 Tolik pro hlubší
pochopení. V této práci však budu záměrně ještě využívat původního označení
„psychologické profilování“, neboť v české literatuře (ze které čerpám a cituji)
stále ještě drtivě dominuje a bude to tak tedy pro čtenáře srozumitelnější a
přesnější.
Jak už bylo řečeno, profilující odborník by měl na základě způsobu spáchání
trestného činu identifikovat a dekódovat stopy, které odrážejí určité zvláštnosti
pachatele. Z toho vyplývá, že ne každý trestný čin lze profilovat. Tak je tomu
například, pokud je způsob spáchání strohý, nenápadný a bez zvláštností. Jako
nevhodný postup se profilování uvádí též u organizovaného zločinu, nájemných
vražd, běžných krádeží či u trestných činů spáchaných pod vlivem drogy (kvůli
změně psychického stavu). Profil je zbytečné vytvářet i tam, kde je pachatel „po
ruce“, např. u vztahové vraždy. Naopak, „profil pachatele bývá pořizován téměř
vždycky v souvislosti s objasňováním sériových vražd.“54 Za další vhodné
případy k profilování se považují, „některá úmyslná usmrcení, zpravidla sexuálně
motivovaná nebo ta, v nichž pachatel užívá nadměrného množství násilí, např.
mučení. Dále jsou vypracovávány profily v případech znásilnění, pohlavního
zneužívání, žhářství, pumových útoků, únosů, vydírání, výhružných či obscénních
telefonátů.“55
4.5.3. Východiska pro tvorbu profilů
Psychologické profilování vychází z předpokladu, že člověk promítá do
jakékoli činnosti a výtvorů svou osobnost. I páchání trestného činu a výsledek
trestné činnosti v sobě nesou pečeť osobnosti jejich původce. Sledujeme jakýsi
individuální rukopis pachatele trestného činu. Čím více informací týkajících se
53
54
PROTIVINSKÝ, Miroslav. Od analýzy případu k profilu pachatele. Kriminalistika, 2007, č. 1, 63 s.
55
PINIZOTTO, A., J.: Forensic Psychology: Criminal Personality Profilling. 1984. IN: GILLERNOVÁ,
Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha :
Karolinum, 2006. 79 s.
81
vyšetřovaného případu profilující expert získá, tím by měl být profil přesnější a
přínosnější.56
Velký význam se přikládá především způsobu spáchání. Ten představuje
psychologicky nejbohatší zdroj údajů pro profilování. Z tohoto důvodu je třeba
vysvětlit pojmy „signatura“ (personalizace) a „modus operandi“. Ty je třeba
rozlišovat při posuzování chování pachatele. „Modem operandi rozumíme
pragmatické chování pachatele, které zabezpečuje jistý výsledek trestného činu.
Signaturou naopak rozumíme chování pachatele, které jde za tuto (pragmatickou)
míru, a tedy není bezpodmínečně nutné k úspěšnému spáchání činu. Jedná se tedy
o chování, které reprezentuje jen osobní potřeby pachatele resp. Jeho fantazijní
představy.“57 Velmi zjednodušeně je modus operandi vlastně způsob, jakým je
trestný čin spáchám, a signatura v podstatě motiv, který vedl ke spáchání činu.
Mezi modem operandi a signaturou je však v některých situacích jen velmi
tenká hranice a jen obtížně je od sebe odlišujeme. Atributy, jejichž souhrn tvoří
v některých případech modus operandi, se u jiného trestného činu stává
signaturou, např. u způsobu spáchání vraždy. Pokud pachatel svou oběť po vraždě
znetvoří, aby ztížil možnost identifikace a tím oddálil vyřešení případu, jedná se o
modus operandi. Studujeme pachatelův způsob, jakým vraždí a jak po sobě
zahlazuje stopy. Jde pouze o důsledek, ale nikoliv příčinu. Pokud však pachatel
svou oběť po činu znetvoří z důvodu sexuálního uspokojení a tato aktivita mu činí
rozkoš, jedná se o signaturu, o motiv. Znetvoření není pouze způsobem, stává se
samotným cílem.58
Dalším rozdílem, který je třeba si u sériových vražd uvědomit, že modus
operandi je dynamičtější a proměnlivější. Vyvíjí se v průběhu trestné činnosti. Jak
v závislosti na podmínkách, tak i na zkušenostech pachatele. „Například poprvé
byl jako vražedný nástroj užit provaz. Pachatel však zjistil, že nemá dostatek síly
k tomu, aby napadeného dostatečně účinně zneškodnil v přiměřené době. Proto
v dalším případě zvolí jako vražedný nástroj nůž. Naproti tomu důvody, proč si
pachatel vybírá oběti a proč vraždí, se u sériových pachatelů měnit nebude. Proto
56
ZÁHORSKÁ, Jindřiška. Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů. Praha : Portál, 2007.
103 s.
57
PROTIVINSKÝ, Miroslav. Od analýzy případu k profilu pachatele. Kriminalistika, 2007, č. 1, 67 s.
58
111 -112 s.
82
pro studium chování sériových vrahů je spolehlivějším vodítkem signatura neboť
pro vyšetřování znamená v naprosté většině případů stabilní faktor.“59
V našich podmínkách nebývá profilující odborník přítomen od počátku
vyšetřování. Profily obvykle zpracovávají znalci psychologové či psychiatři a
bývají přibráni poté, co kriminalisté shromáždí většinu důkazů, a pachatel přesto
není dosud odhalen. Proto je nutné, aby se profilující expert seznámil
s následujícími materiály:
 Podrobný protokol o ohledání místa činu;
 Podrobnou dokumentaci dalších vyšetřovacích úkonů;
 Protokol o pitvě oběti;
 Toxikologický posudek;
 Protokoly výslechů svědků;
 Videodokumentaci z ohledání místa činu.60
4.5.4. Postup při tvorbě profilu a jeho struktura
V oblasti profilování neexistuje jednotná metodika postupu, ani všeobecně
závazná či platná teorie. Zpravidla se uplatňuje eklektický přístup, tj. podle
okolností konkrétního případu se používá vše, co slibuje praktický úspěch.
Odborník na profilování sahá po různých koncepcích, teoriích a modelech
lidského chování a prožívání s nadějí, že korespondují s právě řešeným případem.
Přitom se pohybuje hlavně na půdě kriminalistiky, kriminologie, psychologie,
psychiatrie, ale i sociologie.61
Přesto je při tvorbě profilu většinou zachovávána následující posloupnost
kroků, i když jde, jak zmiňují publikace, o zjednodušené schéma. Jedná se o tři
základní kroky, kterými jsou zodpovídány tyto otázky: Jak? Proč? Kdo?

Jak byl čin spáchán?
59
tamtéž
Praha : Karolinum, 2006. 80-82 s.
61
ČÍRTKOVÁ, Ludmila a kol. Psychológia pre právnikov. Bratislava : IURA EDITION, 2010. 93-94 s.
60
83
V rámci prvního kroku jsou analyzována tzv. primární data. To znamená, že
se profilující expert musí seznámit s úplnou vyšetřovací a spisovou dokumentací
(viz materiály, které jsou uvedeny výše). V odborné terminologii se hovoří o tzv.
behaviorální analýze místa činu. „Tato analýza směřuje k vytvoření modelu
pachatelova chování. Model by měl obsahovat všechny tři fáze pachatelova
kriminálního chování, tedy chování před deliktem, v jeho průběhu a po něm.“62
Výsledkem prvního kroku by mělo být vytvoření představy o tom, jak se událost
odehrála (způsob vytipování oběti, způsob přístupu k ní apod.). Včetně
posloupnosti jednotlivých jednání a odhadnutí reakcí oběti.
Mezi významná fakta pro analýzu místa činu se řadí: poloha těla oběti, stav
těla oběti (oblečené/nahé), množství a povaha zranění oběti, přítomnost a
lokalizace ostatních stop, okolí místa činu, atd.

Proč byl čin spáchán?
V následujícím druhém kroku přechází profilující expert od popisu vnějšího
chování k úvahám o vnitřním prožívání neznámého pachatele. Snaží se určit, proč
byl čin spáchán. Ze způsobu, jakým byl čin proveden, lze usuzovat na určité
pohnutky, které vytvářely motivační pozadí kriminálního jednání. Z těchto indicií
je rekonstruována pravděpodobná motivace pachatele, která vysvětluje, jak se
pachatel těsně před činem cítil, co prožíval v průběhu deliktu a jaké vnitřní
pohnutky (motivy) spustily, udržovaly a zaměřovaly jeho kriminální chování.63
Objasnění motivace činu vede k porozumění případu, proto na tomto místě
odkazuji na podkapitolu o motivaci umístěnou ve druhé části této práce.

Kdo čin spáchal
Třetím krokem je sestavení vlastního profilu pachatele. „Z poznatků o jeho
chování (první krok) a poznatků o jeho prožívání (druhý krok) vytváří profilující
expert celkový obraz pachatele.“64
Jelikož je základním účelem profilování poskytnout kriminalistům konkrétní
poznatky, které povedou k odhalení pachatele nebo alespoň omezí okruh
62
63
64
84
podezřelých na nižší počet, měl by výsledný profil podle autorů Ault a Reese65
obsahovat následující informace:
 Pravděpodobné pohlaví pachatele;
 Přibližný věk;
 Rodinný stav;
 Úroveň vzdělání a předpokládanou úroveň inteligence;
 Profese;
 Stupeň sexuální zralosti;
 Kriminální minulost;
 Bydliště, přibližně ve vztahu k místu činu;
 Pravděpodobnou reakci na vyšetřování;
 Pravděpodobnost opakování deliktu.
Poněkud odlišnou strukturu profilu uvádí B. E. Turvey66. Jeho profily zahrnují
obsáhlá data členěná do těchto oddílů:
 Časové a prostorové parametry případu;
 Viktimologie;
 Analýzu pitevních nálezů;
 Charakteristiky „scény“ deliktu;
 Charakteristiky pachatele;
 Doporučení pro další vyšetřovací postupy.
4.5.5. Některé další typy profilů
Doposud byl v textu popisován jen jeden druh profilu, a sice profil neznámého
pachatele. Tento druh je nejrozšířenější, ale ne jediný. Postup profilování lze totiž
využít i při jiných příležitostech. Jednou z nich je tzv. proaktivní vyšetřování. „Jde
o formulaci profilu např. u sériových vražd, zaměřeného na „provokaci“ pachatele
sledujícího dopad vlastních akcí v médiích. Cílem profilu není samozřejmě
65
AULT, R., REESE, J.: A Psychological Assessment of Crime Prifiling. 1980. IN: NETÍK, Karel;
NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. Praha :
C. H. Beck, 1997. 16 s
66
TURVEY, B. E.: Criminal Profilig. 2005. IN: GILLERNOVÁ, Ilona; BOUKALOVÁ, Hedvika a kol.
Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. 88-89 s.
85
vyprovokovat pachatele k další vraždě, nýbrž ke sdělení takových informací, které
by mohly policii přivést k jeho dopadení.“67
Tato metoda je velmi nebezpečná, a volí se proto pouze v krajních případech,
kdy selhaly ostatní možnosti a je vysoká pravděpodobnost, že pachatel bude svou
trestnou činnost opakovat. Proto se policie snaží raději „sepsat vlastní scénář“ a na
jeho základě vyprovokovat jednání vedoucí k dopadení.68
Ještě jednou je však třeba uvést, že při tomto postupu by měla být na prvním
místě opatrnost a pachatel by měl být vyprovokován k nekriminálnímu jednání.
Tato metoda nesmí vést ke zvýšení počtu obětí.
Posledním zde zmíněným profilem je profil tzv. geografický. Geografickému
profilování se věnují na Simon Fraser University v Kanadě. Tato metoda je
využívána u sériové trestné činnosti. „Geografický profil mapuje pachatelův
„lovecký revír“. V rámci tohoto typu profilu je zjišťována vzájemná souvislost
mezi různými místy činu u jednotlivých deliktů série a pak sestavená topografická
mapa, jež určí pravděpodobnost lokalizace různých bodů z hlediska polohy
pachatelova bydliště a možného příštího útoku.“69 Geoprofil tak dovolí seřadit
podezřelé podle důležitosti a zaměřit hlídkovou službu na oblasti, ve kterých se
pachatel s největší pravděpodobností bude pohybovat.
Další výzkumy jsou prováděny v anglickém Liverpooler Center for
Investigative Psychology, kde výzkumné pracovníky vede D. Canter. Ten pracuje
s několika základními teoriemi. Z nich vyplívá například, že:
- pravděpodobnost spáchání činu klesá s nárůstem vzdálenosti od bydliště
pachatele;
- pachatel působí v oblastech, které dobře zná;
- pachatel nepáchá zločiny příliš blízko jeho domovu;
- prostor páchání činu bude v relativně stálé vzdálenosti – kruhu se středem
v domově pachatele;
67
68
113 s.
69
86
- atd.70
4.6. Analytické informační systémy
Jak již bylo výše zmíněno, sériové vraždy jsou specifickým druhem
kriminality a jejich objasnění bývá velice složité. Klasické vyšetřovací postupy a
metody uplatněné na tuto trestnou činnost postrádaly potřebnou účinnost. Proto
byly policejní složky nuceny reagovat vytvořením novějších a vhodnějších metod.
Jednou z nich je využití informačních systémů a specializovaných počítačových
programů.
Na začátku 80. let byl FBI vytvořen počítačový program (Violent Criminal
Apprehension, Program: ViCAP) jako výstup Národní poradní skupiny pro
sériové vraždy (National Seriál Murder Advisory Group). Pod patronátem
NCAVC byl ViCAP zprovozněn v roce 1985. Užívá standardizovaný formulář, ve
kterém policista odpovídá na sérii 180 behaviorálně založených otázek ve vztahu
ke zločinu, oběti a pachateli. Vložením odpovědí a následnou analýzou v systému
ViCAP, jsou z národní databáze vybrány podobné případy.71
Posláním programu ViCAP je usnadnit spolupráci a koordinaci mezi orgány
činnými v trestním řízení a podpořit subjekty v jejich úsilí dopadnout a usvědčit
pachatele násilných sériových činů. Především těch, které překračují jurisdikci
jednotlivých států.72
V současné době je program ViCAP stále využíván ve Spojených státech
amerických a v jeho databázi je v současnosti přes 82 000 případů. „VICAP už
dokázal svoji účinnost v mnoha případech kočujících sériových vrahů, nebo tzv.
„silničních“ sériových vrahů, jako byl například Oscar Ray Bolin Jr.“73
70
HERETIK, Anton. Forenzná psychológia pre psychológov, právnikov, lekárov a iné poamáhajúce
profese. 3. vyd. Bratislava : EUROKÓDEX, 2010. 156 s
71
72
FBI- Critical Incident Response Group. Investigations and Operations Support [online]. National
Center for Analysis of Violent Crime [cit. 16.6.2011]. Dostupné z:< http://www.fbi.gov/aboutus/cirg/investigations-and-operations-support >.
73
87
Po zavedení ViCAP v USA pocítily i jiné státy potřebu obdobného programu.
Proto byl například v Anglii vytvořen program HOLMES. Také Kanada nezůstala
pozadu. V 90. letech minulého století vyvinula na základě studia podobných
programů (včetně ViCAP) Královská kanadské jízdní policie (RCM) informační
systém ViCLAS (Violent Crime Linkage Analysis System). Do provozu se dostal
v roce 1995 a dnes je tento program nejrozšířenější na celém světě. Využívá ho
Kanada, Německo, Rakousko, Velká Británie, Švédsko, Švýcarsko, Holandsko,
Dánsko, Belgie, Francie, Austrálie, Irsko a důležité je, že i Česká republika.74
ViCLAS je analytický systém jehož účelem je provozování a zjišťování,
evidování a spojování vzájemných souvislostí mezi sledovanými trestnými činy a
osobami. V tomto systému jsou evidovány provinění a trestné činy vražd, únosů,
znásilnění, vydírání a omezování osobní svobody se sexuálním podtextem.75
„Tento program jako jediný systém Policie České republiky umožňuje
efektivní vyhledávání sériové trestné činnosti.“76 A to nejenom na území České
republiky. Protože všechny výše uvedené státy utvořily neformální společenství,
skupinu behaviorálních analytiků a uživatelů systému ViCLAS (EVUBAG) a
hlavně všechny používají stejný dotazník, umožňuje program zjišťovat sériovou
trestnou činnost i za hranicemi státu. To se do budoucna jeví, zvlášť po zavedení
Schengenského prostoru, jako velká výhoda.
Systém pracuje tak, že odborník znalý behaviorální analýzy vyplní po
spáchání trestného činu dotazník, který obsahuje 168 otázek. „84 % otázek je
zaměřeno na kriminalistickou charakteristiku skutku, dotazník omezuje „lidovou
tvořivost“ vyplňovatelů zdrojových formulářů ViCLAS, protože 106 otázek
vyžaduje přesně danou formu odpovědi (ano/ne nebo výběr z daných
možností).“77 Poté zadá dotaz formulovaný jako logickou větu s použitím funkcí
„a“, „nebo“, „větší“, „menší“, „není prázdné“. Systém mu potom vybere skutky,
které vyhovují kritériím jeho dotazu. Analytik vybrané skutky mezi sebou
porovná a poté vysloví kvalifikovaný odhad, zda byly skutky spáchány
pravděpodobně jedním pachatelem či nikoliv.
74
Royal Canadian Mounted Police. Violent Crime Linkage Systém [online]. Technical Operations [cit.
16.6.2011]. Dostupné z:< http://www.rcmp-grc.gc.ca/tops-opst/viclas-salvac-eng.htm >.
75
STRAUS, Jiří a kolekti. Kriminalistická taktika. 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. 278-279 s.
76
STRAUS, Jiří; NĚMEC, Miroslav et al. Teorie a metodologie kriminalistiky. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009.
280 s.
77
STRAUS, Jiří; NĚMEC, Miroslav et al. Teorie a metodologie kriminalistiky. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009.
280 s.
88
Ještě zbývá dodat, že evropské země měly ke konci roku 2009 v systému
ViCLAS informace o více jak 72 600 nejzávažnějších násilných a sexuálně
motivovaných trestných činech. Přičemž konkrétně v České republice šlo o 2 600
případů.78
78
89

teorie - Sérioví vrazi

Transkript

Podobné dokumenty

portrety.vrahu.e-book. - eDen-X.cz

Květen 2015

KRIMINALISTIKA

Zápočtová práce z předmětu Sociální patologie Téma: Pedofilie

Příručka pro práci s CNC frézkou Comagrav MT profi XL (příručka je

VYTVÁ¤ENÍ RASIZMU

Děti jako cílová skupina mediální persvaze

sběr objemného odpadu

Mezi vězením a komunitou - Mosty, os, sociálně psychologické

Verbal overshadowing efekt

Karta č. 29 - Saint mere Eglise