Píseň pouště - V jako Vandal

Píseň pouště
V Ridwalthu, který obývá
dnes národ lidí podivných,
ve stínu dubů sešli se
legendy známé z veršů mých.
Tam láska vzešla v srdcích dvou,
vášeň spálila nenávist.
Iridaen a Danigen,
dva rody vyšly sobě vstříc.
Však kletba příliš silná jest,
tu ani láska nezlomí,
neţ boj s vlastními bratry vést,
raději odchod vyvolí.
Aţ v pusté poušti zvolní krok,
do písku svůj strom vsadí tam.
Jak stal se zázrak, kdopak ví,
v té pusté poušti, vás se ptám.
Dnes ti, kdo ţízní zmírají,
v oáze ţivot naleznou,
v písních o ní pak zpívají,
o síle lásky lidí dvou.
1
„Nenávist…”
„Ten prudký, vášnivý cit plný stravujícího jedu znají Panští z Hrundiku lépe neţ
kdokoli na tomto světě. Samozřejmě, s výjimkou většiny obyvatel Dubového
hvozdu. Stovky let trvá nenávist mezi nimi a nezbyl nikdo, kdo by si pamatoval
její příčinu. Ani já o ní nikdy neslyšel, a to uţ jsem na světě pěknou řádku let. Ale
znám příběh, který se k těmto rodům váţe, a rád se o něj s vámi všemi podělím.”
„Však bylo načase, pane, zatím jste nám neřekl nic, co bychom nevěděli. Doufám,
ţe to za ten korbel vína, co jsem vám slíbila, bude stát,” šenkýřka rázně postavila
před starého mága vyţádanou odměnu, aţ sladký mok vyšplíchl na vydrhnutý stůl.
Vypravěč, ponořený do dávných vzpomínek, jen nepřítomně pokýval hlavou a
znovu navázal na přerušenou nit příběhu.
„Nevím uţ, na kolikátý rok mi tehdy táhlo. Pamatuji si jen, ţe Mistr Karmin mě
začínal učit číst a psát, kdyţ mé oči poprvé spatřily košaté koruny ridwaltských
dubů. Abyste pochopili, proč jsem se ocitl v tom podivném kraji…
Mistr Karmin dojíţděl na Hrundik kvůli ţeně tamního pána. Uţ delší čas trpěla
únavou a Karmin jako rodinný přítel chtěl mít jistotu, ţe vílu neprovází, jak tenkrát
řekl, stín smrti...
Ale zpět k příběhu. Nenadešel snad den, kdy by nedošlo k nějaké roztrţce, rvačce
nebo menší bitvě. A bojovalo se vším. Meči, luky, ohněm, kouzly. Stalo se při
jedné z takových bitev, ţe se mezi vrţená kouzla nešťastnou náhodou dostala
dcerka bylinářky z blízkého okolí. Neţ si rozlícené strany stihly uvědomit dívčinu
přítomnost, bylo pozdě. A tehdy matka děvčátka oba rody proklela. Propletla jejich
osudy nenávistí tak prudkou, ţe jen při zaslechnutí jména nepřátel sahali po dýce.
2
Já nevěřím, ţe k vytvoření věčného kouzla stačila jen síla obyčejné kořenářky,
třebaţe ji to stálo veškerou ţivotní energii. Moţná tehdy zasáhl sám Osud, kdo ví?
Matka následovala svou dceru pár chvil po vyřčení kletby.
Kdyţ válečníky opět naplnila touha po krvi a chopili se zbraní, nebylo jim dopřáno
svou touhu ukojit. Šípy i meče procházely těly bez škrábnutí, jako by to byly
pouhé stíny. Bylo by jednoduché nechat místo sebe zabíjet najaté vrahouny, ani ti
nedokázali kletbu prolomit. Ţivot si mohli prokletí vzít jen o své vůli, pokud to za
ně neudělala přirozená smrt, či nestranný cizinec. A kdyby se snad Panští
pokoušeli dostat do lesa, bránila jim v průchodu Hranice - neviditelná stěna.
Jen pokud by se v pozdějších pokoleních našel takový člověk, kterého by
nestravovala dědičná nenávist, pak právě ten mohl Hranici projít, jen ten se mohl
dotknout toho, jenţ je pro ostatní nepřítelem na ţivot a na smrt. A je dílem Osudu,
ţe se tací našli.
Jejich první setkání vůbec neprobíhalo tak, jak vypráví potulní pěvci ve svých
baladách; nezněl chór skřivanů a slunce nezářilo o nic méně, neţ v kterýkoliv jiný
den. Dokonce ani jeden z nich netušil, co je ten druhý zač. A já to vím.
Nebyl
jsem sice u toho, ale bylo mi dopřáno si kaţdičký pocit, kaţdičkou myšlenku
přečíst z jejich mysli v Oáze ţivota. O té jste uţ určitě také slyšeli, a kdyţ ne, tak...
Ale k tomu se dostanu někdy jindy. Trpělivost. Chápejte, nebyl jsem stvořen k
vyprávění..."
Vyčkával. Jen naprostý klid mu mohl poskytnout šanci na úspěch. Pomaloučku
napínal tětivu luku. Cítil, jak mu zpocené ruce klouţou po hladkém dřevě, tak jako
vţdy, kdyţ lovil pro celou skupinu. Neúspěšného lovce uvítá jen posměch a
pohrdavé úšklebky. Takové uvítání si s radostí nechá ujít.
3
Vypustil šíp o okamţik dřív, neţ zamýšlel, neboť srnu cosi znepokojilo a on se bál,
aby nepromarnil příleţitost. Rána šla příliš nízko. Zasáhla srnu do stehna. Neţ se
stačil vymotat z křoví, byla pryč. Pustil se po stopách drobných kopýtek
doprovázených rudou značkou krve. Nemohla se dostat daleko, dobře viděl, ţe se
šíp zahnízdil hluboko ve svalu. Doufal, ţe se raněné zvíře nezaběhlo za Hranici. To
by se mohl s úlovkem rovnou rozloučit.
S ševelením večerního větru dolehl k jeho uším tichý, vemlouvavý hlas.
Zaposlouchal se pozorněji a opravdu, o pár kroků dál, napolo skryta nízkými
větvemi, klečela neznámá dívka. Se srnčí hlavou v klíně zpěvavě pronášela
zaklínadla. Poznal ta zaklínadla a vůbec se mu nelíbila.
„Přestaň s tím, nemá to cenu. Za chvilku bude stejně po všem," vyňal z toulce další
šíp a vsadil ho do luku. Čekal, aţ dívka odejde, aby mohl srnu dorazit. Ale zdálo
se, ţe čeká marně.
„Můţeš svůj šíp vrátit do toulce a přidat k němu i tenhle," hodila mu zkrvavený šíp
k nohám, „protoţe já ti ji nedám."
Pomalu vstávala, srnku v náručí. Nevěděl, co dělat, cizinka ho doháněla k zuřivosti
a on přemáhal chuť jí vytrhnout svou zaslouţenou kořist z rukou a jednoduše
zmizet. Ale prát se s ţenou?! To bylo pod jeho důstojnost. I kdyţ, na druhou
stranu, riskovat výsměch celé osady v případě, ţe uţ na nic nenarazí...
Jako by snad četla jeho zoufalé myšlenky, váhavě mu pohlédla do očí.
„Tam za tou mýtinou číhá vlk a jeho kořist bude jistě větší neţ tahle ustrašená srna.
Vezmi mu ji. A udělej mi, prosím, ještě něco k vůli."
„Co?" zareagoval zmateně.
„Pokus se líp mířit."
4
Na okamţik mu připadlo, ţe se usmála, ale neţ mohl úsměv oplatit, prošla Hranicí.
Chtěl ji následovat, zeptat se na její jméno a mnohem víc, ale věděl, ţe nikdo z
Ridwalthanů neviditelnou stěnou projít nemůţe. Stejně tak ţádný Hrundik. Musila
tedy přijít odjinud. Snad se ještě někdy objeví.
Lesní klid proťalo táhlé zavytí v místech, kde se ve svitu luny vypínala silueta
vlka. Svolával své druhy na noční hon. Smůla bratři, pomyslil si lovec, sotva
spatřil vytím vyplašeného daňka, tohle bude moje večeře.
***
„Slečno Iridaen, co to, prosím vás, nesete?" spráskla stará Marita vrásčité ruce.
„Snad tu zase nechcete zkoušet ty své litanie?"
„Jak si to uhodla?" s úsměvem odpověděla dívka, pokládajíc na věkem se
rozpadající koţešinu před krbem poraněnou srnku. Brzy poté vyplnil kamenný sál
Hrundického hradu hypnotizující šepot, po celá staletí známý svým mocným
účinkem na ty, k nimţ promlouvá.
„Hej, Danigene, co je to dnes s tebou?" šťouchl jmenovaného asi sedmiletý
klučina. Měl ho rád snad víc neţ svého otce, protoţe o deset let starší Danigen se
nestyděl s ním hrát, po večerech dokázal vyprávět pohádkové příběhy a nikdy se
nesmál chlapcovým obavám ze strašidel. Stejně jako on byl Ridwalthanem jen
napůl a musel snášet ústrky od těch skutečných. Malý Lundik zase chápal
Danigenovu lhostejnost k vášnivým řečím zavedeným na Panství, k líčení dob, kdy
půda Ridwalthu pila krev nepřátel. Nenávist k Hrundikům nebyla jeho nenávistí,
Hrundiky neznal, ale na druhé straně, po setkání s nimi ani netouţil.
„Nic, co by mělo být," odvětil Danigen aţ podezřele rychle.
5
„Civíš do ohně a vůbec mě nevnímáš. Co v těch plamenech vidíš?" nedal se
Lundik odbýt.
„Jen plameny, co jiného," zalhal Danigen. Dobře věděl, ţe před sebou má neustále
jasný obraz té zvláštní dívky, jeţ potkal u Hranice. Opravdu zvláštní. Oproti ţenám
z Ridwalthu měla neobyčejně jemné rysy a pruţný krok. Byla krásná. V její
blízkosti ho přepadl neznámý pocit. Nedokázal rozeznat, jestli příjemný, nebo
nepříjemný. Prostě něco dosud nepoznaného. A jako všeho neznámého se ho
trochu obával. Usmál se Lundikovu pátravému pohledu. Tomu mrňousovi snad
nikdy nic neunikne.
***
Rosou zmáčená tráva příjemně chladila a spolu s ševelením větviček v bohatých
korunách stromů dodávala pocit klidu a míru. Takového pocitu nemohla Iridaen v
Panství nikdy dosáhnout. Rozhodně ně tam, kde se den co den rokovalo o tom, jak
se pomstít odvěkým nepřátelům, jak a kolik stád nechat pozabíjet, kolik domů
zapálit, čím konečně prolomit kletbu. Jen trochu klidu a míru, nechat se pozvolna
unášet zpěvem ptáků, tlukotem motýlích křídel a vůní modravého vřesu. Vţdy se
těšila na své poutě po Ridwalthu, ale tentokrát ji kupředu poháněla i zvědavost.
Kdo byl ten mladík s vlasy barvy medu? Nepochybně jeden z ridwaltských lovců.
Alespoň tetování nad levým obočím tomu napovídalo. Ale co dál? Co od něj
mohla čekat při dalším, i kdyţ nepříliš pravděpodobném setkání? V hlavě jí
probíhaly tisíce verzí jejich případného rozhovoru. Všechny stejně bláznivé.
Povzdychla si. Co ji to vlastně napadá? Ona ho má přeci nenávidět! Stejně prudce
a věčně jako ostatní. Ale jak? Bez příčin, bez popudu. Marita měla pravdu, otec si
měl vzít ţenu z rodu, ne vílu. Není divu, ţe je Iridaen jiná. V jejích ţilách koluje
6
smíšená krev. Krev, v níţ nenávist prohrává s lhostejností, touhou po míru... a
láskou.
Ze snění ji vytrhlo slabé zapraskání, jako kdyţ někdo šlápne na suchou větvičku. A
vskutku, jen o malý kousek dál se pod ochranou stínu skrývala štíhlá postava.
Vystoupil z úkrytu, ruku nedbale poloţenou na rukojeti dýky. Vyčkával.
Nezvolnila krok, dokud mu nepohlédla do tváře. To, co v ní zahlédla, ji přinutilo
zastavit. Páteří jí probíhalo slabé chvění. Věděla, co znamená. Nebezpečí, strach z
neznámého, vzrušení. Podvědomě zbystřila sluch v neblahém očekávání skřípění
kovu drhnutého o kov. Temné plameny na dně lovcových očí nevěstily nic
dobrého.
Stála tam a pozorovala tu změnu. Nedokázala si vysvětlit, jakým způsobem se
mrazivá temnota změnila v jas a jazyky plamenů, jeţ ještě před několika okamţiky
vzbuzovaly hrůzu, ve veselé ohníčky.
„Zase ty?" usmál se, kdyţ bezděky o krok ustoupila. Musel si domyslet, jak na ni
jeho pohled zapůsobil. Něco z toho sebevědomého úsměvu to dávalo jasně najevo.
„Kdo jiný?" nervózně si pohrávala se stéblem trávy omotaným kolem ukazováčku.
Tohle nebyla ţádná z verzí setkání, o kterých předtím snila. „Nepoznal jsem tě.
Myslel jsem, ţe přichází někdo z Panství. Nechtěl jsem tě vyděsit," snaţil se
vyplnit slovy nepříjemné ticho.
„Váţně?" věděla, ţe není moudré to říkat, ale ten všudypřítomný, vzrušující pocit
nebezpečí ji neovladatelně přitahoval. „Ale já pocházím z Panství," pozorovala
tvrdnoucí rysy lovcovy tváře, temnoucí pohled, ale uţ se nebála. „Co teď uděláš?"
„Kdo jsi?" zeptal se náhle cizím hlasem.
7
„Iridaen. Pro tebe Iridaen z Panství, prvorozená dcera pána Hrundiku. A kdo jsi ty,
čarostřelče?"
„Mé jméno je Danigen. Jsem lovcem, který ti dává dobrou radu. Odejdi. Odejdi
odsud a uţ se nikdy nevracej," lehce povytáhl dýku z pochvy, „protoţe naše příští
setkání by tě mohlo stát ţivot."
Nevěděla, proč to dělá, ale přistoupila k němu blíţ. Tak blízko, ţe téměř cítila ostří
dýky na své kůţi.
„Schovej si své rady pro někoho jiného, lovče. Já odejít nehodlám. Budu se
procházet, kudy se mi zlíbí, a nikdo, posloucháš, nikdo mi v tom nemůţe zabránit.
Ani ty. A víš proč, Danigene z Ridwalthu?" přejela jemně malíčkem po jeho tváři.
„Protoţe se mě nedokáţeš ani dotknout. Nedokáţeš! Víš to aţ příliš dobře. Není ve
tvých silách zlomit kletbu."
Měla pravdu. On jí nikdy nebude moci vědomě ublíţit, nebo se třeba jen dotknout.
Jaktoţe ona mohla? Dotknout se nepřítele, procházet Hranicí a vysmívat se mu do
očí. A proč on ne?
„Ve tvých silách snad ano?"
„Ani v mých ne, ale já se o to ani nesnaţím. Jsem v její moci a zároveň jsem jí
chráněna. Má nenávist, pokud nějakou cítím, nepochází z kletby, ale z mého srdce.
Nevím, proč tomu tak je, ale je to právě tak. Můţeš mě nenávidět, jak chceš, s
tímhle nic nenaděláš."
To, co řekla, ho zmátlo. A taky trochu vyděsilo. Nikdy nevěřil, ţe v sobě má
rodovou nenávist, ale dnes se přesvědčil, ţe ano. Dala se ovládnout, ale byla tam.
Temnota na dně jeho duše. Temnota, která jeho samotného děsila. A pak tu
zbývala ta další část duše, ta, která patřila jiné krvi, která se nenávisti odmítala
8
poddat. Na jedné straně touha zabíjet, na druhé milovat. Obě tak rozdílné. A to vše
kvůli této dívce, Iridaen z Panství.
Potřeboval klid, udělat si jasno v myšlenkách i citech. Naposledy změřil svůj
pohled s jejím a pak se bez jediného slůvka otočil a šel. Kam, to netušil.
***
Přestoţe Ridwalthany znala převáţně z vyprávění, vycítila, ţe Danigen je jiný.
Neodlišuje se od svého rodu moţná tolik, jako ona, ale je jiný...
Zamyšleně si pohrávala s kvítkem medohlávku. Uţ by se měla vrátit domů. Otec
uţ ji určitě shání. Slíbila, ţe s ním pojede do města. Poprvé od doby, kdy matka
zemřela. Víly nebyly stvořeny k ţivotu v nenávisti, ale k lásce. A té se na
Hrundiku poněkud nedostávalo. Zvláštní osud stíhá ty, kdo ţijí v tomto kraji.
S
hlubokým povzdechem prošla Hranicí.
***
„Co myslíš, Lundiku, šla by kletba nějak zlomit?" obrátil se bojovník na chlapce s
nečekanou otázkou.
„Kdyby šla, tak uţ by to dávno někdo udělal. Určitě. Babička říkala, ţe to není
moţné. Ale u nás je to jiné. Naše krev, víš, kterou teď myslím, prokleta nebyla.
Moţná se kletba se na nás tak docela nevztahuje. Proč se ptáš? Nikdy ses o to
nezajímal."
„Časy se mění, mrňousku," rozcuchal Danigen zvědavci vlasy. „Nechceš se jít
podívat na vlčata? Berta jich má pět. Včera se narodily."
„No jasně, ţe chci! Ale nemysli si, ţe zamluvíš mou otázku."
„Ne, to si určitě nemyslím," odevzdaně zamumlal Danigen.
9
***
„Co se děje, otče?" snaţila se zjistit Iridaen. Něco, nebo někdo způsobil, ţe se
kolona vozů projíţdějících uličkou zastavila. Zpředu se ozývaly výkřiky smíšené s
třeskotem mečů.
Co se jen mohlo stát? Seskočila z kozlíku a prodírala se davem lidí k místu, kam se
nikdo z nich neodváţil vkročit. Dva muţi bezvládně leţeli v tratolišti krve, jejich
druh se z posledních sil bránil dotírajícím zbraním tří útočníků. Nikdo je neznal,
nikdo se nenamáhal napadanému Ridwalthanovi pomoci. Nikdo. Snad jejich osud
dokonce přivítali. Kdo by stál o ty, jeţ neznají snad nic jiného neţ nenávist?
„Proklatě," procedil pán z Hrudviku, kdyţ spatřil mrtvoly svých nepřátel. Hledal
očima vítěze, ale ti uţ se dávno ztratili v davu. Zanedlouho poté mrtvé kdosi
odklidil z cesty a vozy se daly konečně do pohybu.
„Jak se to mohlo stát? Kdo a proč to udělal? Co kletba?" Tolik otázek ţádala
Iridaen zodpovědět. Nebyla však ani zdaleka jediná, kdo by o bitce rád věděl víc.
Otec si zamyšleně mnul bradu a po chvilce jakoby pro sebe zabručel: „Zjistím to."
Na hrad přijeli se soumrakem a uţ v dálce je zachvátil nepříjemný pocit, ţe to, co
se stalo ve městě, má co dělat i s nimi. S obavami projíţděli branou a ještě s
většími procházeli chodbou vedoucí do síně, kde bylo nezvykle rušno. Jejich tušení
je nezklamalo.
Zatímco byli ve městě, na území Panství vpadli neznámí válečníci. Kudy prošli,
tam nezbyl nikdo ţivý. Hrundik se sice dokázal ubránit, ale aţ příliš dlouhou dobu
nezaznamenal skutečně nebezpečný útok.
„A pak tu nechali ještě něco," rozvázal stařešina od bláta zamazaný svitek. „Je to
ultimátum." Četl temně černá písmena a plnil duše přítomných obavami. Měli na
10
vybranou - buď podstoupit svou půdu útočníkům, tak, jak k tomu budou nuceni i ti
z Ridwalthu, nebo se nechat zabít v předem prohrané válce.
Tak proto ti mrtví ve městě i v Panství. Velitel nových nepřátel, podepsaný jako
Wizyrah, si usmyslil získat rozsáhlé území. Ridwalth kvůli těţbě dřeva, Panství
kvůli výhodné pozici - blízké řece, pevnému hradu a tučným stádům skotu a ovcí.
Nechtěl toho málo.
***
Jak tohle všechno dopadne? Neklidně kousala stonek stébla trávy. Nepřátel bylo
hodně, ale kdyby se jim postavily oba rody najednou, mohly by vyhrát. Alespoň na
čas překonat nenávist a přeţít. Ale ani pak by nebylo vyhráno. Nepřátelé vědí, ţe
na vlastním území rody vyhrát nemůţou. Nedokáţou projít Hranicí, aby se
navzájem podpořily. Proto měly náhlé nájezdy hluboko do území takové následky.
Usedla na pařez při kraji mýtiny. Jen tak posedět, zaposlouchat se do uklidňujícího
šumu lesa. Pocit uspokojení se však nedostavil. Místo něj se přiřítil pocit
nebezpečí.
Otevřela oči, roztěkaně přecházela pohledem z jednoho místa na druhé. Kde jen
mohou být? Cítila je, věděla, ţe ji sledují, ţe jí chtějí a mohou ublíţit. Sevřela
rukojeť meče. Poslední dobou bez něj nevycházela. Nikdo neopouštěl beze zbraně
Hrundik, málokdo odcházel sám.
A pak je konečně zahlédla. Byli tři. Okamţitě vyřkla zaklínadlo, které chvíli na to
zmrazilo pohyb toho nejsilnějšího z nich. Věděla, ţe působí jen krátce.
Nejlepší obranou je útok, pomyslela si, kdyţ se vyřítila proti vetřelcům dříve, neţ
ji mohli sevřít mezi sebou. Podařilo se jí jednoho seknout přes břicho, ale neţ
stačila zareagovat na útok dalšího, švihl ji nepřítelův meč přes stehno. Bolest to
11
byla nesnesitelná, ale v boji nepřestávala. Snaţila se vykrývat stále pádnější údery
a v duchu se modlila, aby se nejsilnější z útočníků neprobral. Na zlomek okamţiku
se štěstí přiklonilo na její stranu a dopřálo jí vnořit svůj meč do hrudi protivníka.
Pak se příliš rychle vytratilo - ten, kterého se nejvíce obávala, procitl z kouzla. Ani
ji nepřekvapilo, kdyţ jí meč z ruky vyrazila šílená síla a na spánek dopadla pěst
tvrdá jako z kamene. A pak uţ ji nemohlo překvapit vůbec nic, protoţe nastala jen
hluboká, neproniknutelná tma.
***
S vysoko zdviţeným mečem se připravoval k smrtícímu úderu. Zabíjel rád. Nikdy
by se nenadál toho, ţe by mohl být zabit on sám. Nikdy by se nenadál toho, ţe
právě v okamţiku svého triumfu ukončí jeho mizerný ţivot bojovník mnohem
mladší a nezkušenější neţ je on sám. Tak, jako se tomu stalo teď.
***
Děkoval bohům za příznivý vítr, který neodklonil dráhu vystřeleného šípu. Na
takovou vzdálenost střílel jen málokdy a také málokdy trefil. Zkontroloval svou
ránu a v duchu se musel pochválit. Odstrčil nohou mrtvolu ţoldáka, aby viděl,
koho chtěl těsně před svou zajisté nečekanou smrtí dorazit. Překvapením couvl.
Před ním leţela ta dívka z Panství. Bez váhání utrhl kus své haleny a obvázal
stehno v místě, kde z něj crčela krev. Opatrně Iridaen nadzdvihl, aby ji mohl
uchopit do náručí. Musila ztratit dost krve a rudý pramínek stékající po spánku
jasně udával příčinu bezvědomí. Věděl, ţe pokud nenajde pomoc, dlouho dívka ţít
nebude. Myšlenku odnést ji do osady zavrhl okamţitě. To by ji tu rovnou mohl
nechat napospas vlkům.
12
Sevřel pevněji bezvládné tělo a zamířil k Hranici. Tehdy poprvé neviditelnou stěnu
prošel. Tehdy poprvé v jeho duši převládlo cosi nad kletbou. Cosi, co nedokázal
pojmenovat, ale co se stalo jeho nedílnou součástí...
„Ano, tušíte správně, nebylo to nic jiného neţ láska. Danigen si to sice nepřiznával,
ale podvědomě jednal pod vlivem té neovladatelné, mocné čarodějky. Tak se stalo,
ţe zraněnou Iridaen odnesl aţ na Hrundik. Kdosi jednou prohlásil, ţe Danigen
tehdy nemohl být úplně při smyslech, kdyţ se opováţil vkročit do samotného
středu nepřátel a aţ s uráţející samozřejmostí poţádat Rokea - pána Hrundiku o
rozhovor. Ale, jak se říká, štěstí bláznům přeje. Výsledkem lovcova troufalého
činu se stala jakási dohoda mezi oběma znepřátelenými stranami. Dohoda, která
posléze vedla k vypuzení společného nepřítele z Prokletého kraje.
Chvilku trvalo, neţ se Wyzirahova vojska podařilo vylákat mimo území chráněné
Hranicí, a tam je po nedlouhém boji porazit. Během té doby se Iridaen s
Danigenem sblíţili, i přes značnou nevoli svých druhů a rodičů. Hlavně rodičů...
A pak přišel čas, kdy uţ se rody prostě nepotřebovaly, kdy uţ nezbylo nic z toho,
čemu se nenávist načas musela podřídit. Milenci se tedy scházeli dál tajně.
Nepomohly hádky, zákazy ani výhruţky. Naopak - vţdyť zakázané ovoce láká
nejvíc.
Naneštěstí kaţdé tajemství jednou vyplave na povrch. Rokeo se své dcery zřekl a
pak, jako by toho bylo málo, vykázal ji z Panství. Kdo by si snad myslel, ţe se nad
Iridaen slituje, ten se krutě mýlil. To s Rokeovým lhostejným přihlíţením dopadaly
spršky uráţek i kamení na neštástnou dívku, dokud se nerozhodla odejít. Jedno ale
vím jistě. Přestoţe ji vyštvala vlastní rodina a nikdo z Panství by jí za ţádnou cenu
nenabídl pomocnou ruku, přes to všechno odcházela s pocitem, ţe nezůstane sama.
Nikdy...
13
Nějakou dobu ţili milenci v části lesa, kam bojovníci obyčejně lovit nechodili.
Jediným pojítkem s okolním děním zůstal Lundik - ještě malý, ale věrný aţ za
hrob... S kaţdou návštěvou přinášel zprávy o situaci v osadě.
Abyste rozuměli, Iridaen s Danigenem do poslední chvíle doufali, ţe budou moct
ţít v klidu, ţe podle pořekadla „Sejde z očí, sejde z mysli" na ně bývalí přátelé
zapomenou. Ale opak byl pravdou. Dvojice byla jedinou příleţitostí ublíţit
nepříteli. Zabít Danigena znamenalo ublíţit Iridaen. Nemohlo to dopadnout jinak,
neţ ţe se milenci rozhodli odejít. S jistou dávkou ostraţitosti by se sice dalo přeţít,
ale to rozhodně nebyl způsob ţivota, jaký by mohl vést jejich potomek. Nebylo
třeba dlouho přemýšlet, aby jim došlo, ţe dítě, v jehoţ ţilách bude kolovat krev
obou, bude zranitelné jako obyčejní lidé z okolního světa."
***
„Danigene, zmírní se někdy jejich nenávist natolik, aby nás nechali ţít v pokoji?"
„Jako bys chtěla, aby oheň nepálil," odvětil zasmušile. Nikdy se nezmírní. Nikdy
uţ Danigen nebude poslouchat historky svých strýců, dědů či přátel. Nikdy víc.
Ale kdyby se mu naskytla znovu moţnost volby, kdyby mohl vrátit běh událostí
tam, kde se rozhodl vloţit svůj ţivot do rukou Iridaen, věděl, ţe by volil stejně. Pro
hloubku jejích očí, pro teplo jejího náručí. Věděl, ţe doma bude tam, kde se uloţí k
spánku ona. A věděl, ţe ona s ním půjde kamkoli.
„Uţ mě unavuje se pořád bát, co se stane za okamţik. Kdy sem vtrhnou, aby mohli
zabíjet. Nechci proţít celý ţivot spoutaná cizí nenávistí, nechat se pomalu, ale jistě
ubíjet strachem... Proč tak marnit čas, kdyţ existují kraje, kde bychom mohli ţít
svobodně, beze strachu? Danigene, odejděme odsud. Dokud je čas."
14
Čekala na odpověď a zároveň se bála. Věděla, ţe není nic, v čem by jí kdy
nevyhověl, ale tohle bylo jiné. Danigen se v Ridwalthu narodil, tady vyrůstal a
Dubový hvozd byl jeho domovem. Pokud se rozhodne zůstat, pak je jí určeno
zůstat po jeho boku. Tak, jak to stálo ve slibu, který mu dala jako svému muţi.
Jeho city budou i nadále to jediné, na co se bude moci spolehnout...
Konečně promluvil. Klidně a vyrovnaně, jako by o té moţnosti uţ přemýšlel dříve.
„Uţ není nic, co by mě tu drţelo. Ale kam půjdem? Neznáme ţivot v tak dalekých
krajích. Bude těţké se s lidmi sţít..."
***
„Měl pravdu. Tak jako vţdy. Ale za takový ţivot stálo bojovat i trpět.”
Ticho, které zavládlo po posledních vypravěčových slovech, rušilo jen sotva
slyšitelné oddychování hostů a předení starého kocoura na šenkýřčině klíně...
Všichni upírali zrak na starého muţe, který jako by se zapomněl kdesi uprostřed
dávných vzpomínek. Pak, snad pod tlakem všech těch naléhavých pohledů, smočil
své rty ve víně, nechal sladký mok projít vyschlým hrdlem a pokračoval.
„Ţivot se s nikým nemazlí. A s těmi dvěma teprve ne... Sţít se s ostatními lidmi
bylo opravdu těţké, díky nesmyslným předsudkům dokonce nemoţné. Vţdyť to
sami znáte, kdyţ do města zavítá cizinec. Jakmile to není kupec, obchodník, nebo
někdo jako my, kaţdý raději uhne pohledem, neţ by se mu podíval zpříma do očí.
Má strach, strach z neznámého...
Jako zatracenci skončili znovu v Ridwalthu. Pár týdnů zůstali, aby načerpali sílu na
další cesty, a tehdy je napadla taková bláznivá myšlenka. Přesněji řečeno, přišla s
tím jednoho dne Iridaen. Snad někde slyšela, nebo vyčetla, ţe v poušti je moţné
vytvořit pomocí dostatečně silného kouzla ţivot. Chytla se toho nápadu, jako se
15
tonoucí chytá stébla, a podařilo se jí s nepřehlédnutelnou pomocí malého Lundika
přesvědčit i Danigena..."
***
„Přestávám věřit, ţe je na světě síla, která by tady mohla stvořit ţivot," znechuceně
poznamenal Lundik, kterého ţhavý písek i dotěrné slunce deptaly jak fyzicky, tak
psychicky. Iridaen s Danigenem přešli poznámku bez řečí. Co dodávat.
„Jak můţeme být daleko?"
„Na cestě jsme třetí den. Můţeme být tak před polovinou. Uţ jsme dost daleko."
„Taky bych řek," důleţitě Lundik odsouhlasil Danigenův odhad. Neměl rád ticho a
tak nevynechal ţádnou příleţitost k hovoru. Ale moţná právě on uchovával v
srdcích milenců naději. V něm si představovali svého budoucího syna, důvod, proč
hledat místo k ţivotu v samotné poušti.
Slunce se pomalu snášelo za horizont, tma se tiše rozprostírala po rudém písku a
ochlazovala rozpálený vzduch. Blíţila se další z mnoha chladných nocí.
A právě tento okamţik jako by se přímo vybízel ke konání zázraků.
Iridaen sňala s krku váček s hlínou z panských luk smísenou s lesní půdou
Ridwalthu, Danigen vyndal z tlumoku hrst ţaludů, klásky obilí a semena lučního
kvítí. Sledoval mlčky Iridaenino počínání. Nevěřil, ţe by poušť mohla dovolit
komukoliv ţít ve své pusté říši, ale tam někde ve skrytém koutku duše sídlila malá,
ale věčná naděje. Pozoroval svou ţenu, jak ve větru rozprašuje hlínu a plody rostlin
z rodného kraje, poslouchal podivná slova, jeţ se jí snášela z úst. A pak se ta malá
naděje rozptýlila po celé jeho duši. Najednou věřil; věřil v Iridaen, věřil v ţivot,
16
věřil v lásku a věřil, ţe je dost silná, aby překonala krutost pouště a dost vytrvalá,
aby ţivot z ní vzešlý vydrţel po věky.
Aniţ by znal ta zvláštní zaklínadla, přistihl se, ţe mu plynou z úst současně s
Iridaen. Zavřel oči a vloţil do těch náhle důvěrně známých slůvek všechno. Úplně
všechno. Tak jako ona…
***
„Písně vyprávějí, ţe manţelé v Oáze ţili šťastně a mnoho, mnoho let, neţ je
přizvala na svou pouť smrt. Písně mají končit dobře, protoţe jejich cílem je posílit
naději. Naději, ţe všechno můţe šťastně skončit. V ţádné z těch písní se nezpívá o
tom, ţe po několika opravdu šťastných letech dostihla dvojici nenávist v podobě
bývalých přátel. Ţe kletba znovu zvítězila.
Tak po nich zbyly jen vzpomínky, písně skládané těmi, které jejich Oáza spasila,
které zachránila před nemilosrdným ţárem pouště..."
„Tvé vyprávění je pravdivé, mágu," prolomil ticho v hostinci neznámý muţ, "ale v
jednom se mýlíš."
Zraky všech se stočily k cizinci. Nezalekl se jejich nevraţivých, podezřívavých
pohledů, jen se pousmál a klidně čekal, aţ se vzrušený šepot přítomných utiší, aby
mohl pokračovat.
„Kletba prohrála; ano, trvá aţ dodnes, ale v tomto boji prohrála..."
Působil zvláštním dojmem. Přesně ten typ člověka, proti kterému nemáš ani to
nejmenší, ale pod svou střechu ho nepozveš. Tmavé, divoké oči, světlé vlasy
slámové barvy splývající podél jemně řezané tváře. Ve štíhlé postavě se dala tušit
nevídaná síla.
17
Mág povstal a jako jediný pohlédl muţi zpříma do očí. "Kdo jsi, ţe se opovaţuješ
něco takového tvrdit?"
Poznal ho dřív, neţ dostal odpověď.
„Jsem důkaz jejich vítězství." Pak tázaný zvedl koutek úst do toho zvláštního,
trošku trpkého úsměvu a loudavě se vydal ke dveřím. Hrobové ticho narušilo jen
vrznutí zrezavělých pantů a vítr jeţ se zvedl s cizincovým odchodem.
„Kdo byl ten muţ, pane?" ozval se jeden z vesničanů.
Mág se k němu obrátil, ale svůj pohled upíral skrze jeho postavu. Pak téměř
slavnostním hlasem pronesl: „Ten, v jehoţ ţilách koluje krev Iridaen a Danigena,
krev, nad kterou kletba ztratila svou moc. Ten, kterého před řáděním prokletých
zachránil Lundik. Ten, který se stal důkazem toho, ţe láska je silnější neţ cokoli na
světě..."
A pak přešel jeho hlas v tichý, téměř dětsky veselý smích...
18